Ivana Dobrakovová: Pod sluncem Turína by Vetrne mlyny

Pod sluncem Turína

Překlad Monika Horsáková

Projekt se uskuteč ňuje za ﬁ nanč ní podpory Ministerstva kultury České republiky.

Tato kniha vyšla s ﬁ nanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.

Translation © Monika Horsáková, 2024

Photography © David Konečný, 2024

ISBN 978-80-7443-511-9

Zatímco jsem vkládala poznámkový blok a pero do kabelky a brýle do pouzdra, Olga se podívala mým směrem, zašeptala „taky minibasket?“ a vstala zároveň se mnou. Tak jsme se seznámily. Na rodičovském sdružení.

Učitelka Ginevra pro mě byla něco nevídaného. Od prvního momentu. Učitelka Loredana ještě, řekněme, dejme tomu, jakž takž, ušla — dovedla jsem si představit, že na takovou natrefím i v bruselské základní škole, kam chodil Manu, přísnou a důslednou, vzpřímenou siluetu s mírným úsměvem na tváři a fascikly v rukou, ale Ginevra, Ginevra byla ztělesněním těch nejdivočejších klišé o Italech.

Tmavá, drobná, krátký střih vlasů, ohebná, vlnila se před rodiči a gestikulovala, pravá ruka vystřelila nahoru, levá podepřela bok v poskoku, potom se hned přehnula dozadu a vzápětí se jakýmsi tanečním pohybem trhaně přesouvala k tabuli, kde chtěla něco ukázat, a pak k třídní knihovničce, celou dobu vykřikovala, pohazovala hlavou, vypadalo to

11 První část

téměř, jako by nám chtěla vysvětlit celý program na tento školní rok tancem a řečí těla, ukazovala na různé předměty ve třídě, kterých jsme si nevšimli, „tady jsou ve sklenicích brčka, každý žák má jedno, přítomní nepřítomní, tam zase věšíme víčka z lahví, bílé na všední den, barevné jsou víkendové, sedm na sáček, kam je na konci posbíráme, jako po týdnu… a tady je čára, která oddělí září od října, přesně za pět dní, tak jim můžeme lépe vysvětlit plynutí času“, nestihla jsem sledovat, „a vzadu mapa světa, ale tu zatím nepoužíváme“, všichni rodiče se obrátili dozadu a potom hned dopředu, jen já jsem setrvala pohledem na mapě déle, ten zlozvyk pokaždé ověřovat, hledat mapy, atlasy, kde mají stále Československo, pěkně jednotné, ale tady ne, tady už jsou zmodernizovaní.

No a k tomu ještě to čtení. Něco takového by bylo v Bruselu opravdu nemyslitelné. A asi nejen v Bruselu. Paní učitelky nám, rodičům bez dětí, přečetly dětskou knihu, ještě ji i po každém otočení stránky obracely naším směrem, abychom viděli všechny obrázky, abychom stihli sledovat příběh, abychom ho snad i pochopili, něco o tom, jak učitel podporuje

žáka, který neumí kreslit, nakreslí vždy jen tečku, když je teček stále více, přidají se kruhy, vyšrafované koule, oblouky, a z teček se nakonec stane umělecké dílo vystavené v galerii. Stihla jsem ještě zachytit, jak učitelka Loredana oznamuje, že v takovém duchu chtějí vést i naše děti, ale to už jsem se prodírala mezi lavicemi ven na chodbu, musela jsem odejít před koncem rodičáku, abych stihla vyzvednout Alessia.

Olga mě před třídou chytila za ruku a hned se představila, „máma Davida“, Davida, Davida, přemýšlela jsem, nic mi to neříkalo, ale představila jsem se stejně, samozřejmě, „Kristína, máma Alessia“, ale Olga mi skočila do řeči, „vím, vím, David se přece přihlásil na minibasket jen kvůli Alessiovi, doma na mě dělal psí oči, mami, i Alessio chodí, mami, chci

taky chodit na minibasket, zapiš mě, budou i soutěže, turnaje, určitě vyhrajeme, a tak jsme si s manželem řekli, proč ne, když chce minibasket, bude mít minibasket, i když Michele by byl raději, kdyby chodil na atletiku, sám v mládí závodně běhal přes překážky, ale potom jsme si řekli, hlavně ať sportuje, je jedno jak, však uvidíme, jestli mu to v basketbalu půjde“. Když jsme scházely po ošuntělých schodech základní školy Leoneho Fontany, Olga mě stále držela za ruku, ani jsem si ji nestihla pořádně prohlédnout nebo se nenápadně vymanit, nemám ráda dotyky úplně cizích lidí, zejména když přijdou nečekaně, to už jsme byly ve vstupní hale, tam mě konečně pustila, i když zůstala stát těsně vedle mě. Čekali tam už i další rodiče, nikoho jsem neznala, poodstoupila jsem o pár kroků a jakoby mimochodem si ji prohlédla, uvědomila jsem si, že musí být o něco mladší než já, dost nízkého vzrůstu, ale vždyť Italové jsou malá piva, jak říkala moje máma, a ještě navíc ve srovnání s mými sto sedmdesáti pěti centimetry, byla snad ještě menší než učitelka Ginevra, a taky dost tmavá, ale i velmi pěkná, to mě praštilo do očí, ta čistá krása, která z ní vyzařovala, a na krku měla zlatý řetízek s křížkem, kterého jsem si všimla proto, že si ho neustále potahovala.

A Alessio se opravdu vyvalil z tělocvičny zavěšený do spolužáka Davida, oba se k nám rozběhli, zpocení, zadýchaní, s teniskami v plátěných taškách a aktovkami na zádech, a francouzsky na mě hned spustil: „ Maman, tu sais, David a dit que je peux aller chez lui…,“ ale já jsem ho okřikla: „Alessio, nebuď neslušný, tady mluv italsky, aby ti všichni rozuměli,“ a když se na mě Olga překvapeně podívala, vysvětlila jsem: „Otec je Ital, ale doteď jsme žili v Bruselu, přijeli jsme do Turína teprve před měsícem.“

Olga se usmála: „Ty jsi cizinka? Vážně? Mluvíš italsky moc dobře. Sama bych to nikdy neuhádla. Teda, slyšela

jsem, že máš trochu jiný přízvuk, ale myslela jsem si, že jsi z Valle d’Aosta.“ Obě jsme se rozesmály. „Děkuji,“ řekla jsem jí a Olga potom dodala: „I já jsem tu vlastně cizinka, žiju tu osm let. Přišla jsem z Apulie, z nejjižnější paty Itálie, ale pro ty tady,“ ztišila hlas a pohodila hlavou k ostatním rodičům, „Piemonťany,“ s náznakem pohrdání, „jsem větší cizinka než ty, věř mi,“ ale potom jako by se zastyděla, zarazila se.

„Promiň, nevím, co to do mě vjelo, přece i můj manžel je Piemonťan a vůbec není takový, to jsou ty předsudky, jihu proti severu, severu proti jihu, někdy mám pocit, že se jich nikdy nezbavíme.“

Chápavě jsem pokývala hlavou, ale nic jsem k tomu nedodala, do politických debat jsem se pouštět opravdu nemínila, stačily mi ty v Bruselu. Usušily jsme dětem pot z čela, ulehčily jim od tašek a aktovek a vyšly jsme ze školy. Olga se zeptala, kterým směrem jdeme, neurčitě jsem kývla rukou doprava, Olga se zaradovala, „tak to můžeme jít kousek spolu. My bydlíme tady blízko. A ty jsi odkud? A tvůj manžel je tedy Ital? A jak jste se seznámili?“

Na to, jak jsme se s manželem seznámili, jsem snad už i zapomněla, je to tak dávno, dětství zahrabané pod nánosy mlhy a popírání, Bratislava devadesátých let a celé mládí, kdy jsem se hlavou snažila prorazit přes všechny ty bariéry, ven, na vzduch, naše setkání ve Vídni, protože dál jsem se nedostala, dál jsem nemohla, Marcovy noční cesty autem, aby se ke mně připojil, a potom noci v hotelu Mercure, ze kterého jsem byla nadšená, uniformní, vždy stejný pokoj byl přesně to, co jsem potřebovala, nemluvě o snídani s dózičkami marmelády a kostkami másla, jogurty a všelijakými croissanty, procházky parky a nákupními třídami, kde mi Marco ledacos kupoval, a jeho věta, která se do mě otiskla, „prosím tě, neděkuj mi tolik, je to jen houba na umývání těla“,

ano, ale stála celý majlant, aspoň teda na moje poměry, a jiná budoucnost, která se přede mnou tak nečekaně otevřela. Co z toho jsem mohla říct úplně cizímu člověku, kterým pro mě zatím tahle Olga byla, ale naštěstí jsem nemusela téměř nic, protože po pár základních informacích se rozvyprávěla ona, o své práci v čistírně ve čtvrti, kde jen žehlí a žehlí a žehlí, ale hlavně o tom, jak jí chybí babička, která ji vychovala, „a tohle léto jsem se dostala ven jen na týden!“, babička, o kterou si dělá velké starosti, už ani nevychází z domu, bolí ji koleno, ale tvrdohlavá, k lékaři ani za nic, o olivových sadech, mezi kterými vyrostla, a bílé pláži Baia dei Turchi, přemýšlela jsem nad tím, jaké je to celé nepravděpodobné, že se tu teď procházíme a bavíme se, a přece, jakousi shodou náhod jsem se ocitla právě tady, v tomto městě, v této chvíli, ale jako všechno, i toto se stane dřív nebo později minulostí, stejně jako Bratislava, stejně jako Brusel.

Brusel se mi vlastně začal už rozostřovat před očima, ta smíšená studentská čtvrť Ixelles, ve které jsme bydleli, ve dvoře v prvním poschodí, od druhé odpoledne jen v přítmí, večer žádný měsíc, jen světla z okolních oken a nedaleký park Bois de la Cambre, kam jsem se chodila procházet k jezeru, nablýskaná klinika Edith Cavell, kde se narodili oba naši kluci, Marco na tom trval, že soukromě, „jinak se tu rodit nedá, věř mi“, a chodby Evropského parlamentu, kavárna, kde jsme se my Slovenky scházely každý poslední pátek v měsíci, a nechuť, která se mě postupně zmocňovala, jedno z předsevzetí, když mi Marco oznámil, že by tu byla možnost přesunout se na pár let do Turína, tentokrát se budu obloukem vyhýbat všem zahraničním Slovákům a hlavně Slovenkám, jasně, vím, v Bruselu se mi to moc nepodařilo, ale v Turíně, v Turíně udělám všechno pro to, abych se začlenila mezi místní, mezi Italy, a teď tahle Olga, z nebe, nebo spíš

sama od sebe, a tak milá, naši kluci v družném hovoru dva kroky před námi, je to vůbec možné?

Když jsme prošli kolem kostela Santa Giulia, Olga se před jedním vchodem zastavila a zeptala se mě: „A viděla jsi už vlastně noční Gran Madre?“, nepočkala na odpověď, „já bydlím tady, je to pavlačový dům, bůhvíjaký výhled nemáme, ale když půjdeš dál po téhle ulici a potom odbočíš doleva na Corso San Maurizio, jdi až k Murazzi, k zídce u řeky, jestli jsi tam ještě nebyla, odtamtud se ti otevře výhled na Monte dei Cappuccini a Gran Madre, Gran Madre je takový náš turínský panteon, jak mu tady říkáme, takhle potmě je moc pěkně nasvícený… a zhruba tímhle směrem,“ mávla rukou na druhou stranu k domům, „je Superga, samá úžasná místa, někdy se na Supergu musíte jít podívat, v Sassi nasednete na historický vláček, vlastně zubačku, a odveze vás až nahoru. Chodí tam všichni turisti, já jen někdy na svátky, slouží tam totiž moc pěkné mše,“ trochu v rozpacích dodala. A i ve tmě jsem viděla, že se dokonce začervenala a hned se to snažila zamluvit, najednou bodrým hlasem, „tak, kluci, rozlučte se, zítra musíte oba vstávat do školy“. Naši kluci do sebe tak nějak posměšně šťouchli, zahuhlali ciao, salut na půl pusy, my dvě jsme se pozdravily a už zmizela ve vchodu.

Styděla jsem se jí říct, už tehdy, ale hlavně potom, když jsem zjistila, že nemají kdovíkolik peněz, když jsem viděla, že se čtyři tlačí ve dvouapůlpokojovém bytě ve dvoře, že my naopak bydlíme na Piazza Vi orio, ve zrekonstruovaném moderním podkroví, na sto třiceti metrech čtverečních, s výhledem na celé náměstí, na Mole Antonelliana, úžasnou Gran Madre, Monte dei Cappuccini, Supergu i Pád, zkrátka na všechno, mohla jsem se na to dívat celý den i noc, kdybych chtěla. Jasně, byt nebyl náš, pro Marca ho pronajala jeho

farmaceutická ﬁ rma, ale tím lépe, neplatili jsme nájem ani daně, nic, poprvé jsme si mohli žít nad poměry. A když si Marco pár dní nato balil kufr, protože odjížděl na nějakou konferenci do Lisabonu, cestou do ložnice prohodil, že bych se už měla podívat po nějaké uklízečce, domácí paní, „nemůžeš se zeptat ve škole, nějaké jiné maminky? — určitě někoho znají“, a když jsem mlčela, dodal: „To přece nemůže být takový problém, varuju tě, jinak to zůstane celé na tobě…,“ zasmál se. Neurčitě jsem něco zamumlala, za otázkou na uklízečku jsem totiž vycítila druhou, naléhavější otázku, a to, jestli se míním poohlídnout po nějaké práci. V Bruselu jsem pracovala, kdysi dávno dokonce jako asistentka jednoho poslance, jenže pak přišla má těhotenství, po tom druhém, rizikovém, prodloužená mateřská, a když jsem před třemi lety poslala Alessia do školky, už jsem se necítila na to, abych se zaměstnala na plný úvazek a zastávala nějakou vyčerpávající práci, jen jsem příležitostně něco překládala, někdy dokonce tlumočila, když nějaká známá potřebovala zaskočit, ale stálý pracovní poměr jsem neměla, a samozřejmě, všechno jsem měla dobře odůvodněné, jenže s příchodem do Turína skončilo i to, Emanuelovi už bylo dvanáct let, Alessiovi sedm — a to se chci na své kluky vymlouvat do smrti? Rozhodla jsem se snad, že už nikdy nebudu pracovat? Peníze už sice nebyly problém, Marco ve farmaceutické ﬁ rmě postoupil na dobrou pozici, ale co já? A když nebudu pracovat, co budu se svými dny dělat na tomhle novém místě? Dívat se z okna na panorama? V přestávkách mezi čištěním záchodu a telenovelou?

Vešla jsem do Emanuelova pokoje, ležel na posteli, už v pyžamu, s očima upřenýma na tablet, na zdi nad hlavou plakáty z počítačové hry Assassin’s Creed a ze seriálu 13 Reasons Why, proti kterým jsem zpočátku bojovala, potom jsem to vzdala,

kde jsou ty časy, když se mu líbili dinosauři a raketoplány, když jsme si spolu večer četli Harryho Po era. Přisedla jsem si k němu, trochu se posunul, ale neodtrhl oči od tabletu, na co se tam zas dívá, nadhodila jsem: „Ve škole všechno v pořádku, Manu?“ „Cože?“ zeptal se příliš nahlas, až teď jsem si všimla, že má sluchátka, sundal si je, „co jsi říkala?“ „No, jestli je všechno v pořádku ve škole?“ Emanuel přikývl, „v poho“, a chystal se znovu si je nasadit, ale zadržela jsem mu ruku. Chtěla jsem pokračovat, a co noví spolužáci, už ses s někým seznámil, je tam někdo, s kým by ses mohl skamarádit, a učitelky, jaké jsou, berou ohledy na tvou italštinu, není to příliš těžké, a jak zvládáš cestu přes město, a tak celkově, napadalo mě jedno za druhým, ale vyšlo ze mě jen: „Manu, prosím tě, nebuď vzhůru zase do jedenácté, ráno, když tě budím, jsi vždycky unavený.“ Přikývl a tentokrát si ta sluchátka nasadil, zamumlala jsem „dobrou noc“, už mě neslyšel. Zůstala jsem tam ještě chvíli sedět, co bych tak mohla říct, aby ho to zaujalo, aby mě vzal na vědomí, je to jen tou pubertou, bude se to zhoršovat, přejde to, je to jen fáze, ze stěny naproti, zpoza psacího stolu, se na mě díval zombík, v ruce obnažený mozek, z něhož kapala krev, přes okno na nás blikala nasvícená Mole.

Alessio, to moje malé šídlo, byl něco úplně jiného. Přikryla jsem ho až k bradě, lehla si vedle něj na kraj postele, zatímco mi vyprávěl novinky, respektive třídní drby, „a chudák Cesare, představ si to, všechny holky pořád jen aaaach, Cesare, vezmeš si mě za muže?, elles sont folles, maman, úplně bláznivé“. Usmála jsem se na něj: „A Cesare si je chce vzít?“ „Ne, co tě napadá, na dvoře ho vždycky s Paolem varujeme, Cesare, dávej pozoooor, jde Amalia, Cesare, utíkeeeej, Marina tě chce políbit… proč jsou holky takové hloupé?“ „Tak jsou ty holky hloupé, nebo bláznivé?“ „Obojí!“ prohlásil rozhodně. Natáhla

jsem se k druhé straně polštáře, vzala jsem pana dina, gumového dinosaura, jeho nejoblíbenější hračku, změnila hlas: „Och, to jsou mi věci, to jsou mi věci, mladý pane Alessio, takže holkám se líbí nějaký Cesare?! To je neslýchané, osm let a už by se to chtělo vdávat, ts ts, kdo to kdy viděl.“ A Alessio, celý nadšený: „Pane dino, je to strašné, o ničem jiném se holky ve třídě nebaví.“ „A všechny jsou zamilované do Cesareho?“

„Ani nevím, pane dino.“ „A pan Alessio není zamilovaný do nikoho?“ „ Maman! “ vykřikl Alessio pobouřeně, „na to by se pan dino nikdy nezeptal, na takovou hloupost,“ a viděla jsem, jak celý zčervenal. „Promiň, promiň,“ smála jsem se, svatosvatě jsem odpřisáhla, že už nikdy nic takového (trapného) neřeknu, dala mu pusu na tváře a potom jsem nehnutě ležela vedle něho na posteli, dokud neusnul při světle noční lampičky, a čas od času se štípla do předloktí, abych sama neusnula, v kuchyni bylo ještě třeba dát nádobí od večeře do myčky.

„Otranto je město duchů, nevím proč, říkají mu i bílé město,“ vyprávěla mi Olga, „i když celá Apulie je bílá, domy bílé kostky bez červených střech, s omítkou vyleptanou mořskou solí, příbojem, pamatuju si, když jsem byla jako dítě poprvé na výletě na severu, v Tridentsku — Horní Adiži, netušila jsem, na co jsou domům ty šikmé červené střechy, až učitelka mi to musela vysvětlit, poučila mě, to kvůli sněhu, aby lépe sklouzl dolů. A já jsem se jí málem zeptala, co je to sníh,“ rozesmála se Olga, „sníh byl něco, co jsem viděla jen v telce, ve ﬁ lmech, které dávali během vánočních prázdnin. Mně se zkrátka jen zdálo, že to vypadá divně. Nepřirozeně. Normální dům pro mě byl ten, ve kterém jsem vyrostla, přízemní, bílý, a babička, která si každý večer vytáhla židličku před vchodové dveře, aby si užila trochu chladu, možná i vánku,

a tam hodinu dvě klábosila se sousedkami, večer co večer, probraly všecko, jen málokdy byla v prosinci taková zima, že by to nemohla udělat. Jenže potom, když začalo být Salento v módě, když se tam začali přes léto všichni hrnout, zjistili jsme, až tehdy jsme to zjistili, že bydlíme na hlavní turistické tepně, na cestě ke katedrále, a všechno šlo do háje, místo sousedek se postupem času začaly na ulici objevovat turistické obchůdky, bižuterie, parea, batikované šaty, mušle a pohlednice, a babička si přestala vytahovat židličku na ulici před dům, nechala ji stát v kuchyni naproti telce a dívá se odtud už deset let na Paperissima Sprint a Striscia la notizia a Domenica in. A další Berlusconiho kraviny, mně je z toho tak smutno, když na to pomyslím.“

Olga si povzdechla: „Tady tomu nikdo nerozumí, a když se náhodou ve zprávách provalí tragédie typu — nějaký motorkář na jihu srazil lidi sedící na židličkách před domem, měla bys slyšet ty řeči, posměšky: nějací jižani, líní, nic nedělají, jen vysedávají před domem, a práce, ále, jaká práce, kdo kdy viděl jižana pracovat, zkrátka, ničemu nerozumí, tihle tady, ničemu. A ještě k tomu jsou odporní.“ Olga upila kávu. „A co dělají oni? Však se zkus v pět večer projít po centru, uvidíš je, všechny, natlačené v barech, na aperitivu, s vínem, s Aperolem nebo střikem, zkus se projít v červnu přes Piazza Vi orio nebo i přímo před naším domem, přes Piazza Santa Giulia, prostě neprojdeš, movida si to ﬁčí až do rána, tak ať mi nic neříkají!“ odfrkla si.

Seděla jsem s Olgou na kávě, tedy na kapučínu, na první schůzce, která se měla stát naším každotýdenním rituálem, a i když jsem se snažila zavést hovor i na jiná témata, nějak jsme se vždy dostaly k tomu Otrantu, k té babičce a její židličce, k tomu jihu a pocitu méněcennosti, případně k odporu vůči Turínu, „tady se vždycky na konci ulice zvedají jen ty

hnusné hory, jako bys jimi byla uvězněná, přesně jako v nějakém žlabu pro zvířata, snažíš se vylézt ven, lezeš, lezeš, ale pokaždé uklouzneš zpátky do Turína, až tě nakonec pohltí, rozemele, staneš se tím šrotem pro zvířata, co se hází do žlabu“. „A kdo jsou ta zvířata, co tě sežerou?“ trochu posměšně jsem se jí zeptala, „Turíňané?“ A Olga: „Jen se směj, však uvidíš sama, zanedlouho. Studené severské čumáky. Jestli za těch pár roků, co tu budeš, potkáš srdečného Piemonťana, dej mi vědět. Určitě mi to řekni, abych se taky mohla podívat na ten úkaz.“

Slíbila jsem to a v duchu se pozastavila nad tím, že Turín má být sever, jasně, sever Itálie, chápu, že pro ni, která je z paty boty, ale přece jen, sever? Pod Rakouskem? Pod Alpami? To je sever? Tak co jsou potom Norové, Švédové, Fini?! Nebo naše střední Evropa? Tam, kde kvůli sněhu začínají šikmé červené střechy, jsme už asi všichni Eskymáci, ale to jsem jí raději neřekla. Olga se i tak vždycky, když z ní vykypěla nenávist k severu, hned omlouvala, přímo horlivě se omlouvala, brala svá slova zpět, zajíkala se, protože přece i její manžel, i jeho rodiče jsou z Piemontu, jsou místní, co by řekli, kdyby ji slyšeli takhle nadávat na jejich kraj?

Stejně tak jsem se jí nepřiznala, že já se v tomhle novém městě, v tom žlabu, naopak cítím výborně, jakápak stísněnost! Marco se zaběhával v práci, s novými spolupracovníky a úkoly, vracel se domů pozdě večer, kluci si zvykali na nové školy a nové spolužáky — Alessiovi to šlo o mnoho lépe než Emanuelovi, jako vždy, ale celkově to nebylo tak špatné, nápor studia v těchhle alternativních školských systémech nehrozil, dokonce ani úkoly neměli, a já jsem se zase celé dny procházela po městě, vyrážela jsem od Piazza

Vi orio po Via Po, pod arkádami, většinou jsem se zastavila v Ghigu na kávu, kde jsem se seznámila s celým personálem,