Rudolf Sloboda: Podzim by Vetrne mlyny

Rudolf Sloboda Podzim

Projekt se uskutečňuje za ﬁnanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Tato kniha vyšla s ﬁnanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.

První kapitola Starý člověk má hodně práce, hlavně sám se sebou. Všichni starší příbuzní, rodiče a přátelé mu už zemřeli, takže na řadě je teď on. Ten pocit však nemusí být až tak tragický, může vás těšit jistota, že nebudete při umírání svých nejbližších. Když už jste přežili smrt otce a matky, je nejpravděpodobnější, že teď zasáhne vás, jako nejstarší jste v pořadí. Sestry a bratři jsou mladší, děti jsou docela mladé a zdravé. Ani za nic už byste nechtěli znovu prožívat otcovo a matčino umírání. Očekáváte, že budete ještě takových deset roků žít v klidu, bez citových otřesů — už nebudete muset organizovat žádný pohřeb. Pokud budete zdravý a nenápadný, budou vás mít rádi; pokud onemocníte, začnou vás nenávidět. Proto co nejmíň sentimentu. Ale ani žádnou stařeckou nenasytnost, žádné kompenzace za nešťastné mládí. Jestli vás nebaví prostý život a práce, 11

prozkoumejte možnost uvěřit v nějaké náboženství, prostudovat nějaké nové učení, abyste v sobě uchovali jakous takous naději. Nikomu neraďte a nikomu nerozkazujte. Raději dělejte, že jste hlupák, raději ať vám nadávají. Nejodpornější je stařec, který má moc — a přitom netuší, že jeho moc je zcela ﬁktivní. Jsou i starci, kteří si do vysokého věku uchovají tzv. aktivitu; ano, jsou i takoví, ale mnohem víc je těch, kteří se jenom opičí a předstírají imaginaci, pracovitost, výkony, úspěchy, zájem o svět… Něco už předstírat musíte. Předstírat se přitom nikdy nedá dokonale. V pozadí budou vždy vyčnívat osobní zájmy. Někdy ani vyčnívat nemusejí, zůstávají jakoby pod povrchem, ale zůstávají. Některé vědy, např. psychologie nebo etologie, se snaží nalézt skutečné příčiny přetvářky a odhalit její procesy. Na jednu stranu tím chtějí člověku pomoct, na druhou stranu ho chtějí ovládnout, a proto se některým lidem zdají odporné, a jiné naopak přitahují a vábí. Jste-li už děda věkem i rodinným postavením — tedy ať už děda, nebo babička —, určitě vás překvapí názor jistého či nejistého vědce, který pokládá za základní úkol člověka zachovat geny. Proto jako dědečkové a babičky velmi vítáme vnuky, neboť v nich už gen přešel do dalšího kolena. Kdybyste 12

se dožil pravnuků, váš pocit by se ještě zkrášlil. Už by vás nic na této zemi nedrželo: své geny byste si dobře pojistil. A skutečně, starci oplývající zdravím jako by najednou nevěděli, k čemu jsou. Mají radost z pravnuků, ale jim samým už jaksi pivo či víno nechutná jako kdysi, diví se změnám a v klidu čekají na další. Pomalu se smiřují se smrtí, s přechodem do nového světa. V noci se probouzejí a ptají se, jestli už náhodou na onom světě nebyli. Zdali sen, z něhož právě procitli, nebyl už z oné planety, z Nebe, Očistce nebo Pekla… Nebo přestanou úplně věřit ve vlastní duši. Mlčí o tom, nic nevyzradí, ale nový poznatek je naplňuje zvláštním masochistickým optimismem. Všichni mě chlácholí, dědo sem, dědo tam, ale já vím, prosím pěkně, jedno: zemřu a navěky budu mít od všeho pokoj. A teď něco bližšího o dědovi. Dost bylo teorie. Máme Jožku E. a Jožku H., bydlí spolu. Jožka H. prodal družstevní byt a přestěhoval se do domku k Jožkovi E. Peníze vložili na vkladní knížku na heslo. Ale pouze deset tisíc, zbytek budou utrácet. Jožka H. pobírá invalidní důchod, Jožka E. je toho času nezaměstnaný, ale nestěžuje si, protože otec mu dal menší sumu za část domu, kterou vloni prodali. (Prodali půlku domu.) 13

Jožkové přišli k nám a svěřili mně do opatrování vkladní knížku; 12, 444635, 6, Horník Josef, HESLO 17. květen 1993, podpis pokladníka. Číslo jsem si zapsal a oznámil úschovu ženě, ale vydat ji smím pouze já. Po menší expertize jsem rozluštil i podpis, je to místní úředník pobočky Slovenské státní spořitelny. Tomu Jožkovi E. se říká Didi, někdy Dudi, je známý jako dobrák. Byl ve vězení, polepšil se, ale trochu pije. Asi po hodině, když už jsem se potěšil sousedskou důvěrou, když jsem vychutnal slast důvěry prostého člověka k mistrovi, jsem za nimi ještě jednou zašel a znovu si ověřil všechno, co se domluvilo. Didi krájel maso a Jožka H. ho neustále vyrušoval. Didi se otočil a Jožka leknutím spadl na zem, potom vyběhl na dvůr a s pláčem a se zdviženýma rukama kráčel za mnou. „Kam jdeš, Jožko,“ ptám se, „neboj se, vrať se, on do tebe žduchl jenom náhodou.“ Dovlekl jsem Jožku zpátky do pokoje, posadil ho na postel a pustil jsem jim rádio. Říkám: „Jožko, nemůžeš hned brečet, jinak si budou lidé myslet, že tě Didi bije.“ Didi si poklepal mastným nožem na čelo. Potom se navečeřeli a ještě šli na pivo. Jožka prý navštívil jednu paní, která by jim oběma mohla vařit. Sotva jsem se to dozvěděl, slyším 14

křičet svoji ženu: „Poběž sem, utíkej!“ Co se jenom mohlo stát, že to na mě nemůže zakřičet rovnou? Nemáme před sousedy žádné tajnosti. Vyšlo najevo, že kocourek se dostal do tlamy jednoho zlého psa. Už je po něm. Zvedl jsem ho a nevěděl, co s ním. Položil jsem ho do pelechu k matce. Stará, jako každá matka, se uklidnila. Myslím si, že kočky nepoznají, jestli je mládě mrtvé, nebo živé. Stará ho nechala ležet a sama si lehla vedle, na jiné místo. Zapomněl jsem, že ho nechala spát, že ho jenom nechce rušit; pomyslel jsem si, že se smířila s jeho smrtí, vzal jsem ho a pohřbil. Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl na případy, kdy mládě leželo v pelechu mrtvé i týden, zahrabané v seně, jako normální člen rodiny. Chudinka, teď si bude myslet, že jsem jí mládě ukradl. A jelikož druhý její syn, ten starší, tady žije, bude si myslet, že žije i tento mladší, že jsem ho jenom „probudil“. Žena říká: „To je proto, žes ho pojmenoval Ruda a řekls, že s každým kocourem, který se jmenuje Ruda, to dopadne tragicky.“ Měla pravdu. Asi šest Rudů zemřelo nějakou nešťastnou náhodou. Ale mohlo to být taky proto, že byli černí. Celí černí. Každému černému kocourovi dám jméno Ruda, černé kočce Uršula. Teď budeme čekat dalšího Rudu. Žena navrhla, aby se ti černí jmenovali Adam. Jenomže kouzlo nepřelstíš. Pořád budu vědět, že ten černý Adam je vlastně Ruda. 15

„Nic neumíš tak dokonale jako dělat paniku. Kdybys zařvala na psa, byl by Rudík zachráněný. Proč jsi řvala na mě, proč jsi čekala, až přiběhnu?!“ kárám ženu. „Byla jsem nahá, umývala jsem se,“ říká žena už po třetí, ale to pro mě není žádný argument. Po nějakém čase jsem ženě odpustil, protože Adam je náš soused. Je dobře, že chce kouzlo přenést na souseda. Ale syn toho Adama je taky Ruda. Je nás plno. A navíc, tahle smrt, to byl trest ptačího božstva, konkrétně drozdího. Před týdnem totiž dcera té stejné kočky, Rudíkovy matky, proháněla mladého drozda, velmi tlustého, dobře živeného, který ještě neuměl létat. Tenhle drozd má rodiče, jaké jsem ještě neviděl. Nevím, jestli to zpívá matka, nebo otec, ale jde jim to úžasně. Zpívají s velikou fantazií, plnou variací, jako slavíci. Tento mladý drozd jim sletěl ze stromu na zem, a když ho kočka začala prohánět, jenom poskakoval, až se dostal do kouta u plotu, kde se zasekl. Když jsem dravce odehnal, nadzvedl jsem lavici a drozd s vypětím všech sil vylétl na strom. Jeho rodiče dělali hrozný rámus, vřískali. Kdyby se ta kočka neschovala, tak se se zlou potáže, rozzuřila mě. Žena o tom všem pověděla dceři. Mám se uklidnit, kočka a pes jsou přece šelmy, co bych od nich čekal. Už budu jako ten sentimentální Schopen16

hauer, který bědoval nad smrtí ubohé žáby (ﬁlozofa dojímala i tato nespravedlnost, protože si myslel, že žába o své vůli zamířila do hadovy tlamy). Pokud o takových věcech člověk jen čte, sentimentálním se nestane, ale stačí boj o život vidět a… přestanete ho uznávat, přestanete se kořit „vědě (zákonům)“; skamarádíte se i s pavoukem a mouchou, se vším živým, a jejich smrt vás dojme stejně silně jako smrt příbuzného. Je třeba mít na paměti, když už smrt personiﬁkujeme, že její dech je strašlivý, bez ohledu na to, nad kým mává svojí kosou. Když přežijete neotřeseni, musíte se přidat na něčí stranu. Sedlák je na straně užitkových a užitečných zvířat. Lituje je aspoň do doby, než přijde čas zabijačky apod. Můj názor je jasný: zvířata jsou našimi bratry a sestrami, jsou to naši příbuzní. Jinou věcí je, jestli je máme, nebo nemáme jíst. Když ne lidi, tak ani zvířata. Ale v časech nouze jdou pravidla stranou a ten silnější nás porazí, zabije, upeče a sní nebo nás sní syrové. Za časů války a časů katastrof platí jiné zákony. Tehdy není nikdo, kdo by mohl prosadit ty lepší. Proto musí vyhrát silnější. Naproti tomu je mně odporná věta, či snad dokonce aforismus jistého L. K., už nevím, kde jsem ho četl: „Nejstrašnější solidarita je solidarita neschopných.“ 17

Pro koho je strašná? Pro schopné? A co když je solidarita schopných málo účinná, slabá nebo jakoby insuﬁcientní? Je-li solidarita neschopných strašná, ba dokonce nejstrašnější, musíme si myslet, že nebezpečná je každá solidarita. Jako by snad byla zlem, které má strašné následky, funguje-li mezi neschopnými. Ale kvůli aforismu se není nutné vzrušovat, patří do určité příznačné nálady roku 1992, kdy tzv. neschopní vyhráli volby a potom rozbili Československo. Ti schopní se mohli poučit: ke schopnosti a inteligenci patří i umění prohrát. Když někdo neumí prohrát, měli bychom se velmi bát i jeho vítězství. Jinou věcí je, jestli má lid rozum… Magdalenka už nesbírá pírka. Právě když děda našel velké krásné černé pírko a dal ho stranou; bylo tam tři dny, než ho babička přinesla vnučce, jenže právě od té doby se už pírka nesbírají. Jenom dvě byly v krabičce jako ozdoba jiné věci. Magdalenka sama řekla dědovi, že už pírka nesbírá, byla trochu rozzlobená, proč, to se neví. Ukázala mu krabičku, ta krabička nebyla mezi jinými hračkami, ale v tatínkově pokoji, a hlavním motivem byly dva černé knoﬂíky, které znázorňovaly lodě. Egocentrický dědeček si ani nevyposlechl Magdalenčin výklad a už o něm chtěl něco povědět, 18

a to všem, něco, co ho právě napadlo a neuměl to zadržet, a přestože pořád tvrdí, že si dítěte musíme všímat a trpělivě mu naslouchat, sám takový není, teď, v tomto okamžiku ne. Jak se musela vnučka urazit! Nikdo ji nevyposlechne do konce. Všichni si melou to své. Jak je může mít ráda. Potom se diví, když je vyhání ze svého pokojíčku. Děda se před všemi chlubí, jak se k vnučce umí chovat a jaké jevy pozoruje při jejím růstu. Rád vzpomínal, jak vnučka počítala po dvou, tj. dva, čtyři, šest, osm, deset…, a jak umí sečítat. Jenže v poslední době jako by na ni neměl čas, ani si s ní nehraje dost dlouho, pospíchá domů. Je moc unavený, jen co zapadne slunko, je moc unavený a vystresovaný a chce se mu domů a tvrdí, že jde spát. Jdou do knihkupectví, Magdalenka si prohlíží dětskou knížku, sedí v koutě a děda, maminka a tatínek nakupují, žertují s prodavačkami, mudrují, znají všelijaké novoty, dělají, že jsou informovaní, chtějí udělat dobrý dojem. Ale dítě sedí v koutě a samo si čte a nakonec mu ani nekoupí žádnou knížku, protože jich má údajně dost. (Naposledy jí koupili o děvčátku, kterému umřeli rodiče a dostali se do nebe.) Teď budou ještě jedny prázdniny. Pojede za babičkou do Žiliny, tam bude až do září a potom už půjde do školy, bude konečně prvňačka. 19

Magdalence se zdá, že tenhle děda kdysi i víc telefonoval. Je asi starý. Teď se jenom přeptá, jestli je všechno v pořádku. Jeho žena se jmenuje Věra, a je to babička. Ta telefonuje každý den od sousedky a pokaždé dodá: „Děda se ptá, jestli je všechno v pořádku. Pozdravuje vás.“ Děda sedí sám doma a většinou bývá nemocný, nebo aspoň rozčilený. Když se rozhněvá, jenom láteří a všechno rozbíjí a potom si lehne a je nemocný, ale nikdo ho nelituje, protože se hněval sám od sebe. Babička Věra ho umí strašně rozzuřit, ale ostatní taky. Objevil se i sýček. Ale nevím, jestli to byl sýček. Večer za tmy z některého sousedova stromu, neznámo z kterého, se ozval jakýsi divný, neslýchaný zvuk, jako nápěv, jako by zpíval falešně. Tlumeně zanotoval, aby se neprozradil. Vůbec se to nedá porovnat s jiskřivým slavíkem, který taky zpívá v noci, dokonce celou noc. Tento hlas byl jaksi bázlivý. Sýček údajně volá: „Pojď, pojď.“ To jest do hrobu, umřít. Mám výčitky, protože matčin hrob ještě pořád není označený jejím jménem, ani jménem jejího posledního muže, který leží vedle ní. On skutečně leží, protože jsme ho tam pochovali v rakvi, zatímco matka je jenom v malé urně. Nechali ji zpopelnit v krematoriu a potom jsme urnu jednoho deštivého březnového dne pochovali vedle Vincka. Hrob je 20

štěrkový, bude se muset vysbírat kamení, nasypat černou hlínu, vysadit květiny a chodit zalévat. Někdejší poezie hřbitova je pro mě nenávratně ztracená. Zato ženy tam chodí rády. I současný matčin hrob, když v něm ještě neležela, když chodila zalévat květiny u Vincka, svého třetího muže, vypadal jako nějaká okrasa. Matka chtěla, abychom ji pochovali vedle třetího muže, nikoliv tedy vedle prvního — mého otce. (O druhém muži a jeho hrobě nemohla být řeč, ten, jako vdovec, byl pochován vedle svojí původní nebožky.) Matka vysadila jakýsi odolný keř, který se během dvou roků strašně rozrostl, takže pokryl i sousedovo území. Vykopal jsem ho na jaře krumpáčem i s kořenem růží. Ženy, které chodí zalévat nejbližší hroby, si všimly mé nepodařené aktivity a všelijak mně radily. Musel jsem jim podrobně vysvětlit, jaké mám s těmi hroby plány. Musí se počkat, až prodáme matčin dům, rozdělíme se a potom necháme udělat matčin pomník, teď nemám peníze. (To mně nikdo nevěřil.) A druhý hrob, otcův, nebudu nijak vylepšovat. Na něm stačí pokosit tráva a zalít květiny. Železný litinový kříž je dobrý a pěkný, jednou bude ještě v módě. I kdybych všechny své plány vysvětlil lidem co nejpodrobněji a nejpoctivěji, stejně pokaždé 21