Veronika Šikulová Mezerovitý plod česi, čítajte svazek 14
Veronika Šikulová Mezerovitý plod
Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
Tato kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava. © Veronika Šikulová, 2019 Translation © Kateřina Tučková, 2019 Photo © David Konečný, 2019 © Větrné mlýny, 2019 ISBN 978-80-7443-346-7
Překlad Kateřina Tučková
Modra. Večer v mámině bytě na Dukelské. V seznamu nájemníků bytových jednotek činžáku jsou samá mužská příjmení. Hlavy rodin. Máma ve svém bytě žije sama. Hlavou rodiny byla odjakživa ona. I když si někdy její muži mysleli něco jiného. Máma je introvertka, mluví ale rázně a forte. Ony se sestrou diminuendo… Naše hrdinka má neklidné prsty, neustále je proti sobě skládá a rozkládá tak, že se dotýkají špičkami, život jako by však měla soustředěný v hnědých očích. Všechny u stolu dokáže zaujmout i rozesmát, duchaplností přímo oplývá, ale přitom se v nitru nemůže zbavit dojmu, že to je jen zkouška na nějakou významnější příležitost, která se však pravděpodobně nikdy nenaskytne. Nejradši má party, kde je sranda. 11
Máma je nemocná. Se sestrou se slétají do jejího bytu jako vlaštovky. Den co den chodí na ozařování, jednou za týden na chemoterapie, potom jí není dobře, a tak přijdou i mimo program. Vlastní život odstrčily stranou. Mámina nemoc je obě vtahuje naplno. Jsou k sobě všechny tři hodné a ohleduplné, jejich svět zjihl a zkrásněl pozorností, kterou si prokazují. Svět najednou voní jinak. Její dcera jde zítra poprvé do školy. Sbírá v zahradě ořechy. Zpívá si. Tolik by jí toho o září i škole mohla vyprávět! Sedává u mámy a večer, když se vrátí domů, neřekne jí nic. Neřekne, jak máma její sestře den před prvním zářím nastříkala zděděné boty bílou barvou. Zatímco ona měla na chodbě vždycky nachystané nové. Které sestře nastříká napřesrok. Usmívala se, když se sestra kabonila, že ona nové boty do školy nedostala, že musí ve zděděných, a přitom jí tu bílou barvu záviděla. Její boty voněly novotou, sestřiny barvou. V září měly obě černé dlaně od ořechů a máma jim je čistila citronem. Mladé ořechy voní nahořkle, trochu potem, a z jadýrka si musíte stáhnout takovou bílou blanitou slupku. Ta voní taky. 12
Kaštany nevoní, ty píchají. Kluci vylezli na strom a ony pod ním stály s vyvrácenými krky a navigovaly je po větvích. — Támhle je a tam taky, pořádně s ní zatřes! Na zem padali pichlaví ježci, bylo potřeba je rozdrtit podpatkem, teniskou, kamenem, obvykle se ven vyvalily dva velké kaštany a mezi nimi byl jeden malý, splasklý. Na kaštany se v Modře chodilo na Kaštanku, i za Hollerungačkou směrem do Harmonie jich bylo několik a pod jejich Hamrštílem byly dva. Pod nimi stará vinohradnická bouda, které chyběla střecha, vyrůstal odtud bez, po modransku hular, r a kopřivy vyšší než ony. Kdysi dávno se tam někdo oběsil, řekl jim táta, a tak na „jejich“ hamrštílské kaštany vodívaly děcka a strašily je oběšencem. Často byly se sestrou tak přesvědčivé, že se ještě dřív, než stihly příběh o oběšenci dopovědět, rozběhly s pláčem spolu s ostatními domů. Kaštany nevoní, zato mají krásnou barvu. Chodívaly je sbírat do parku a ve výtvarce z nich dělaly zvířátka na vratkých nohách ze špejlí. Později je sbíraly ve velkém, jsou léčivé. Dole ve škole stáli tělocvikáři, měli váhu, kaštany pěkně zvážili, aby se vědělo, kolik která třída odevzdala, jak kde byli pilní. Nikdy za to nic nedostali. Občas někoho vybrali, aby šel do suterénu školy pomáhat kaštany vážit a přesypávat. Kaštany se 13
s hřmotem přesypávaly do pytlů, mohli jste si do nich ponořit ruku až po loket, byly hladké a studily a voněly. Na podzim kvetl podél cest žlutý vratič. Dával se do pokojů proti pavoukům. Voněl tak ostře, že ho po dvou dnech vždycky vyhodily. Vratič má barvu slunce, v zaprášených járcích podél modranských chodníků doslova září. Čekanky voní také, ale jen když je promnete mezi prsty. Večer odkvetou, ráno však zas otevřou oči a opět vyčkávají. A ještě třezalka, třezalka také voní a je léčivá. Říká se jí milostník. První milovník v opeře. Na podzim se všude zavařovalo. V dřezech cinkaly zavařovací sklenice, rachotily šuplíky a hledala se víčka a hlava. Vařily se octové nálevy, na které jste dostali chuť, sotva jste vešli do kuchyně a sliny se vám začaly sbíhat až kdesi za ušima. Moct si tak do nálevu namáčet prsty! Jejich máma zavařovala švestky, jejich teta Katka zavařovala švestky, u sousedů zavařovali švestky… Z Modry se na podzim stalo bludiště, všechny její cesty voněly po švestkách, ta vůně ji pronásledovala od kamarádky ke kamarádce. Potom se zavařovaly jablkové a hruškové kompoty, voněl hřebíček a na zemi jste tu a tam našli malé černé pecky, na parapetních deskách na ok14
nech dozrávaly hrušky filipky a poslední zelenkavá rajčata, sušil se česnek, cibule, feferonky, ze kterých vypadávala jadýrka, a když jste si zapomněli umýt ruce, štípal vás obličej aspoň dva dny. Jejich máma dělávala čalamádu, ta bývala v obrovském plechovém lavoru zakrytá kuchyňskou utěrkou, aby překvasila, se sestrou ji koštovaly a koštovaly, a vždycky přitom pod utěrku vpustily mušky. Září mají mušky rády. Přijdou si na své. Začnou dozrávat dýně a pečou se s česnekem, máma dělá lečo a nakládá ho do sklenic, někdo si na zahradě vykope hrob neboli po modransku krecht a uloží tam sklizenou zeleninu. Září voní. Cvrkají cvrčci, stromy na zem posílají první listí, jeho vůně po dešti štípe v nose. Nejradši by ho zavařila a snědla! Září voní i houbami a podhoubím, mechem a vlhkými místy lesa, bedle přistanou ve vysoké trávě jako létající talíře, a když se usmaží, teče po bradě louhovaný les, chuť, kterou si s ničím nespletete. U nich v Modře ale září voní hlavně vínem. Veze ho auto, které se vleče za náklaďákem, traktorem nebo koňmi, co táhnou obrovskou vlečku naplněných škopků, za sebou někdy nechávají sladkou cestičku, jako když některým autům teče benzín nebo olej z motorů. Modranským teče mošt. 15
Občas natrefíte na vlečku s cukrovou řepou, boulovitou, zemitou, z toho že bude cukr? Zpomalíte, víte, že je září, země vydává své poklady, vinice je obtěžkaná střapci vína, ve vinohradu šmikají nůžky, lepí se prsty a dlaně a všechny včely a vosy se slétají na hostinu. Čas od času se rozeřve děcko, které něco štíplo, pusu mu zacpou sladkým hroznem, oblizuje bobulky i štípanec, doma mu máma strčí ruku do octa. Bouchají škopky, čistí se sudy, nabíjí se lis, chlapi mudrují a rozumují, jaká bude cukernatost, těší se a křičí na sousedy, ptají se — kolik? Když byla malá, před bránou hřbitova sedával starý pan Kollár, pekař, a když jste se ho zeptali: — Pane Kollár, už to měkne? Jakože hrozny na vinicích, rozchechtal se a odpověděl: — Leda tak v gatích! Na svačinu si všechna děcka nosila chleba se sádlem a střapec vína, vyměnit znamenalo ochutnat jinou odrůdu. Při vinobraní se vařila voňavá polévka z měkkých fazolí s nudlemi a nakonec se upekla husa nebo kačena. V září to v Modře vonělo jako v ráji. A oni byli malí a někteří měli nové boty, a papučky měli nové všichni a třídy byly vymalované a okna umytá, a paní učitelky dostaly prvního září spoustu květin, jiřiny, astry, všechno to pod16
zimní býlí, které v září kvete v zahradách. Ráno prvního září to na modranském náměstí vypadalo jako na květinovém trhu, všichni kupovali kytice a nastrojená děcka s dlaněmi černými od ořechů a s prázdninovými zážitky v hlavě běžela do školy. Ti mladší měli přestříkané boty, ti starší měli nové, novoučké, se šňůrkami zavázanými na mašličky, co připomínaly motýly. V aktovkách to vonělo zeleninou a vínem a zbrusu novými plastovými obaly. Prvního září večer se u nich rýsovaly okraje a máma zavařovala švestky. Prvního září se i u Gábinky Šebové, Mariky Kadlečíkové, Eleny Zvěřinové dělaly okraje a jejich mámy zavařovaly jablka nebo švestky. Jejich táta chodíval na houby a přinášel plné koše václavek, holubinek a klouzků, máma je nestačila zavařovat, anebo smažit bedle, které v koši na ostatních houbách ležely jako klobouky. Nakonec je nabízeli sousedům a příbuzným a táta jen chodil a chodil na ty houby, někdy je po vyučování vzal do lesa s sebou, nosily bílé podkolenky a na ty se jim lepily všelijaké travičky a bobulky, trička měly od ostružin, a teprve večer, když v posteli usínaly, si vzpomněly, že měly nějakou úlohu. V září hrávaly kuličky. Modranští jim říkávali ramorky. Cvrnkaná, šoulaná, vyrážená, pravidla 17
byla jasná, anebo box habana, kdy nebyla pravidla žádná, kdy platilo právo silnějšího, starších kluků, kteří si prostě vzali, co zrovna bylo v jamce. Stávali v houfech okolo jamek vyhloubených patou a vyplácaných do hladka, jako bývají kropenky v kostele. Okolní zem byla udupaná a zametená, vypadala jako hliněná podlaha ve starých kuchyních. Stávali kolem, i ti, kdo nehráli a jen kibicovali, podobně jako staří chlapi ve Francii na nábřeží Seiny či Rhôny při pétanque. Nejcennější byly skleněnky. Ty byly tak cenné, že se s nimi obvykle nehrálo, ty byly jen k chlubení, dokud jim tu skleněnku někdo neukradl a nevychloubal se s ní o kus dál u jiné jamky. Hrávalo se do tmy a všechny mámy křičely na děti z oken: — Večeřéééét. Ony se sestrou si posouvaly hodinky o hodinu zpět, někdy i o dvě, a hrály a hrály o poslední hliněnou kuličku. Potom obě s pláčem, že prohrály, a taky proto, že věděly, že dostanou na zadek, utíkaly domů. To večeřééét do tmy vonělo též. Na sídlišti voněly všechny večeře, které na ně čekaly, z balkonů prádlo, babka Trautenbergerová si na lavičce nožíkem okrajovala jablíčka, a když někdo u jamky z radosti nebo zoufalství vykřikl, vždycky se zeptala: — Kdo vede? 18
Potmě na kuličky neviděli, bylo potřeba sklonit se úplně, ale úplně k zemi, která vlhce voněla, začínala chladnout, noční cvrnkání prstem do kuliček měla nejraději. V září se na sídlišti hrávala vybíjená, schovávaná, které se říkalo opaxirka, školka a guma. Nebo skákali přes švihadlo, popředu, pozadu, počítali, nakonec se muselo skočit vajíčko. Někdy se jí zdálo, že jde do školy, běží a přitom skáče přes švihadlo. Ze všeho nejradši skákala přes švihadlo. Přimotala se se švihadlem ležérně přehozeným přes ramena ke skupině, která hrála školku, a snažila se někoho zlanařit. Školku hrála malá děcka, ale jí bylo jedno, kdo s ní bude skákat. Teď nemůžeme, nehrajeme, odháněla ji děcka, ale ona byla vytrvalá, dokud někoho nestáhla stranou a nezačal s ní skákat. Anebo vedle nich skákala vajíčka a vytahovala se, že už jich skočila sto a kdo že skočí víc. Když skáčete přes švihadlo, víří se okolo vás prach a voní. I nová guma, kterou si koupíte v galanterii, voní a je úplně bílá, dokud s ní nezačnete skákat. Skákaly a cvrnkaly a okolo šel jejich táta s košem plným hub a bedlí, potom se otevřelo okno a máma křičela večeřéééét a ony si posouvaly hodinky dozadu. Jindy se u nich zastavil s prázdným košem a podobně jako ona lákala děcka na švihadlo, lákal on ji na houby. Obvykle se jí nechtělo, snad jen když 19
jel na motorce, ale to pak musela držet jednu nohu zvednutou, aby si nespálila lýtko. Pak jim motorku ukradli, a tak jezdili v tátově bílé škodovce. Na podzim nebyla nikdy bílá a uvnitř to vonělo jako v autě závozníka s ovocem a zeleninou. Odstavili auto na kraji lesa a vběhli do dubovské Lintavy jako zvířata, která tam bydlí odnepaměti. Táta tam jako kluk chodíval s mámou na houby, co je pak chodili prodávat do Modré na trh. Znal všechny rostliny, zvířata i ptáky, některé uměl napodobit a oni mu odpovídali. Ona skákala okolo něj jako zajíc, vždycky měla strach, že se jí ztratí. Měla ráda zářijové pavučiny mezi stromy, chytala mouchy a házela je hladovým pavoukům, ráda nabízela drobečky z chleba mravencům, olizovala smůlu na stromech, strkala prsty pod měkký mech nebo zvedala všelijaká velká dřeva či kousky mechu a pozorovala živočichy, kteří pod nimi běhali, vylekaní touto nečekanou návštěvou ze shora. Jednou nadzvedli staré dveře a pod nimi bylo asi sto užovek, rozlézaly se do děr, bylo to krásné a kluzké a strašidelné, jak mizely. A jindy ztratili auto a tak se zapovídali, že ačkoli ho nehledali, našli ho. Podruhé se jim polámalo a ne a ne ho nastartovat. Není voda v chladiči, řekl táta, auto mělo horečku a zlobilo se. Zlobila se i máma, která byla s nimi, že 20
ještě ani nevkročili do lesa. Chodili kolem a hledali vodu. Tenkrát si táta vzpomněl, že má v kufru víno. Nalil ho do chladiče a jeli ne na houby, ale pochlubit se Modranským, že jejich auto jezdí na víno. Modra byla samá vinná muška. Doteď je. Jednou se jí kamarádi smáli, že má nad hlavou z těch vinných mušek svatozář, a ona jim lhala, že jsou to její kamarádky, co chodí všude s ní. I když přijela do Bratislavy… I dnes, když vystoupily s mámou v Bratislavě na Klenové, kolem ní kroužily drobné vinné mušky. Odvedla malou do školky a vyfotila ji mobilem, aby babička viděla, jakou má pěknou vnučku. Domácnost naší hrdinky je ale nějak divná. Vůně vyvanuly, houby neochutnala od doby, co zemřel táta, a když si vzpomene, jak s mámou ještě před rokem zavařovaly lečo, sevře se jí žaludek. I její muž je divný. Poslední dobou začal domů tahat krabice. Tahal je, co pamatuje, ale teď ta jeho vášeň pro papírové kartonové bedny hraničí s posedlostí. Je třeba opravit střechu, zatéká jim do bytu, on si ale v podkroví udělal jakýsi pokoj, ve kterém sice 21