Ivana Dobrakovová Toxo česi, čítajte svazek 12
Ivana Dobrakovovรก Toxo
Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
Tato kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava. © Ivana Dobrakovová, 2018 Translation © Lenka Brodecká, 2018 Photo © David Konečný, 2018 © Větrné mlýny, 2018 ISBN 978-80-7443-266-8
Rosa
Z hotelu ji vyhodili ve dvanáct, tou dobou už byl Luigi dávno v letadle, poté co se políbili ve dveřích, šla si Blanka ještě lehnout, aspoň na pár hodin, venku pršelo, mlha, chladno, autobus měl dorazit až ve dvanáct v noci, co proboha budu celý den v tom dešti dělat. Kdysi četla román, který se tu odehrával, o pohostinnosti místních obyvatel, na konci zabijí turistu, jeho partnerku zdrogují, nebo naopak, Blanka už si nevzpomínala, ale stejně by dala cokoliv za to, kdyby ji nějaký místní oslovil a pozval ji na čaj, na sušenky, do tepla, do jednoho z těch nakřivených obýváků, které viděla z parníku, jenže nic, celé odpoledne myslela jen na Luigiho a jejich společný víkend, vozila se křížem krážem po kanálech, luštila jízdní řády, děsila se, aby ji parník neodvezl na jeden z blízkých ostrovů, odkud by se zaručeně nedostala zpět, leda tak kraulem, mačkala se mezi 11
stovkami turistů s mapou v ruce, psala esemesky, komu se dalo, až dorazila posledním parníkem v osm na hlavní náměstí, kam měl za čtyři hodiny přijet autobus, narazila na dva krajany, vzájemně se podpírali a blili na chodník, pokřikovali na ni, ať se nebojí a jde blíž, že jí neublíží, že s ní chcou jen šukat! hulákal jeden, Blanka utekla na stanoviště taxíků. Ale proč? vždyť uklízet můžu sama. Po tomto prohlášení se Luigi s Rosou rozesmáli, ne že by se plácali do kolen, popadali se za břicha, utírali si slzy, jen se zkrátka při představě, že by Blanka uklízela byt, s chutí zasmáli, jako kdyby celé roky doma u mámy nevysávala, jako by neuměla utřít prach a umýt sporák, Blanka na ně nechápavě zírala, co je na tom tak nepředstavitelného? Pochopila, až když uviděla Rosu stlát postel tak, že na ní nezůstal jediný záhyb, utírat prach pomocí tří druhů saponátů, na každý povrch jiný, drhnout linku, až se leskla tak, že Blance bylo trapné špinit sporák dalším vařením, umyvadla záchod bidet, všechno jako nové, Rosa byla profesionálka, Rosa byla paní Luigiho domu už celá léta. Jak tam tak stály, vzala Rosa její ruku do své, to těžko, Sabrino, ty by sis uklízením akorát zničila svoje krásné, jemné ručičky s pěstěnými — zblízka 12
pohlédla na Blančiny krátce zastřižené nehty — no, zas ne až tak pěstěnými nehty, Blanka stáhla ruku, reflexivně ji schovala za záda, byly tam samy, Luigi už odešel, nechal ji Rose napospas, v jejích drápech, Luigi uháněl dolů po schodech, kufřík kravata, před domem čekal taxík, na nádraží, prosím, Luigi usazený na zadním sedadle, a pokud to půjde, vyhněte se ranní špičce. A taky že měla drápy, Rosa, bíle nalakované, se vzorem, že by umělé? už ve dveřích se jimi chlubila, dělala mi je neteř, mrkni, skoro jako ze zlata, nádhera, co? Blanka přikyvovala, polykala naprázdno, s tímhle se dá uklízet? a slíbila Rose, že jedině její neteř, když si bude chtít nechat udělat taky takové, tak jedině u její neteře, zařídím ti slevu, žádný strach, poplácala ji Rosa po zádech. Jestli chceš, naučím tě to. Rose mohlo být čtyřicet, padesát nebo tak nějak, Blanka to neuměla odhadnout, nedala by ruku do ohně, obličej se silnou vrstvou mejkapu, krátký sestřih, tělnatá, to slovo se jí vnutilo, tělo plnilo prostor, tělo se rozpínalo v bytě, mohutný trup na dvou pilířích, náhle méně místa pro Blanku, a k tomu silný pach, ne zápach, ani ne vůně, pach těla, možná pudru, a hluk. Blanka odjakživa vnímala hluk jako teror, terorizovali ji v obchodech, na ulicích, v dopravních 13
prostředcích, sousedé, rodina, škola, Blanka potřebovala ticho, slyšet jen svůj dech, nesnášela hudbu, od střední si místo sluchátek strkala do uší špunty, dobře jí bylo jen na chatě u babičky, tam bylo takové ticho, až jí zalíhalo v uších, ticho, které se měnilo v řev, to byl jediný hluk, který si užívala, řev ticha. Myslela, že ve vlastním bytě, v novém životě, bude mít konečně ticho, Luigi sliboval, dům v obytné čtvrti, takové lepší, je tam ticho? je tam až příliš ticho, smál se Luigi, jenže on nebýval doma s Rosou, on tou dobou pracoval, Rosa si při žehlení pustila v kuchyni rádio a komentovala zprávy, Rosa utírala prach a pobroukávala si nějakou melodii, Rosa trpěla samomluvou, Rosa křičela z ložnice, Silvano, pojď sem, jestli se chceš naučit stlát postel, a z kuchyně, Lidie, už jsi někdy viděla žehličku? v obýváku zas poučovala, Giselle, na tento druh parket jedině tento čisticí prostředek. Ale my také máme žehličku, bránila se Blanka, já přece vím, co je to žehlička, i v mojí zemi… Rosa blahosklonně přitakávala, jistě, jistě, i v tvojí zemi, samozřejmě, máte žehličku, a teď se podívej sem, Lucie, toto je železo, pálí, pálí, vidíš? na to nikdy nesahej, dobré na žehlení, špatné na tvou kůži. Luigi na sobě nedal nic znát, když té tanečnici vyklouzlo prso z podprsenky, Luigi se dál nevzru14
šeně díval na svůj oblíbený večerní pořad, tanečnice se pýřila, chichotala, omluvně klopila zrak a rychlým pohybem si prso zastrčila, ve studiu po tomto incidentu zavládla povznesená nálada, oba moderátoři rozhazují rukama, zaklonění ve svých křeslech, no tohle, no to snad ne, ale jistěže ano, scénu pustí pro diváky ještě jednou, obě tanečnice tančí na dlouhém stole, u kterého sedí moderátoři v oblecích, když vtom jedné z nich při prudkém pohybu vyklouzne prso z podprsenky, i šipka na to místo směřuje, aby ten detail nikomu neunikl, zpomalený záběr, střih zpět do studia, moderátoři utěšují polonahou tanečnici, která se už nepýří, už se jen usmívá, v naučené póze na stole, zrcadlově proti své družce, Blanka v záři televizní obrazovky nenápadně pohlédne na Luigiho, opravdu na něm není vidět žádné pohnutí, po chvíli se natáhne pro ovladač, aby zjistil, co dávají na sedmičce. Tak ale zhasni, proboha, zhasni. Ráno si uvědomila, že neví, co s tím kondomem, kam ho zahodit, do mísy ne, už se s Luigim několikrát pohádali, když ho bezmyšlenkovitě splachoval v hotelu, vždyť ucpeš záchod! a co jako? tak aspoň doma to, prosím tě, nedělej, jenže potom kam, opatrně ho vytáhla z koše, tam by ho Rosa viděla, to je jasné, zabalit do toaletního papíru? strčit na dno, zaházet jinými odpadky? to by si Blanka připadala 15
hloupě, nakonec běží v papučích a v bundě navlečené přes noční košili na konec ulice, kde je na sloupku připevněný odpadkový koš, po pravdě, cítí se ještě hloupěji. Představa, že Rosa v rukavicích zdvíhá kondom z koše a nezdrží se komentáře, prohodí něco o potenci zdejších mužů, anebo ho jen přenese z koše do modrého igelitového pytle, Blance před očima, s velevýznamným pohledem, anebo ani to ne, jen že ho uvidí, že se ho dotkne, že si něco pomyslí nebo nepomyslí, že tomu bude přikládat význam, nebo jí to bude úplně jedno, zkrátka, Rosa s tím nemá nic mít, Rosa ať drhne bidet a vytahuje dlouhé Blančiny vlasy z odtoku, když už. Trochu se za Luigiho styděla, když ho viděla, jak chodí po bytě ve slipech, a přitom Rosa tam už taky byla a v kuchyni na lince rozkládala čisticí prostředky, Blanka si nařizovala budík vždy aspoň na půlhodinu před jejím příchodem, nejen se vysprchovat a obléct, ale i nasnídat, pochopitelně, nenechá se okukovat při tom, jak ráno jí müsli s mlíkem, chleba by ještě připadal v úvahu, chleba se sýrem, to je takové neutrální jídlo, ale müsli rozmočené v mlíce? to by nemohla, a jako na potvoru Blanka k snídani zvládala právě jen müsli s mlíkem. Luigi si takové starosti nedělal, zatímco Blanka už oblečená, učesaná, nasnídaná, takřka v pozoru, 16
Luigi stále ještě ve slipech, někdy se dokonce teprve sprchoval, když dorazila Rosa, vystrčil hlavu ze dveří a zakřičel pozdrav, kapky stékající po tváři, a potom se dál sprchoval, Rosa slušně odpověděla, skoro jako by domácí pohodu mezi nimi narušovala jen Blanka. Párkrát se to stalo, jistě, Luigi pracovně mimo, Luigi kdovíkde a Blanka v polospánku zaklapla budík, otočila se na druhý bok a najednou nad sebou vidí Rosu, prachovka v ruce, Blanka zaspala, Blanka vyskočí z postele a zavře se v koupelně, rychle si oplachuje obličej, oblíká podprsenku a tričko, jen nezapomenout otočit klíčem v zámku, protože Rosa byla s to vejít bez zaklepání, namočit si houbu nebo se pustit do cídění kachliček, když Blanka ještě, neotočit se na prahu, i když ještě na záchodě, Rosa snad ani nevěděla, že existuje něco jako soukromí, životní prostor, minimální vzdálenost, kterou není radno. Japonky, jasně, Blanka si konečně vzpomněla, to Japonky si kupují záchody, u kterých se stisknutím knoflíku simuluje zvuk tekoucí vody, aby nebylo nic slyšet, a přitom se stačí natáhnout a pustit vodu v bidetu, že by Japonci neznali bidety? Ani za nic si nemohla vzpomenout, prapor, přitom takové jednoduché slovo, určitě se ho už učila, někde v učebnici pro samouky, ale kde ho teď hledat, 17
vzít, proto řekne závěs, chce závěs, na kterém je nápis Mír, viděla ty mírové prapory na každém druhém balkoně, líbila se jí solidarita místního obyvatelstva s válkou zkoušenými zeměmi třetího světa, chtěla se k nim přidat, chtěla zkrátka závěs Mír. Rosa zvažovala situaci, váhala, Blance se zdálo, že se snad ještě více zpotila, vrásky na čele se prohloubily, jestli ano, nebo ne, až řekla, ale budeš se mě držet, Vittorie, nikam mi neutečeš, rozumíš? před vchodem popadla Blanku za loket a doslova ji vlekla na trh, na první a jediné křižovatce se zastavila, pamatuješ si cestu, Svevo? otočila se, vidíš, tam je váš dům, tam se potom vrátíš, rozumíš? Blanka přikyvovala, jsem snad blbá, přece vím, kde bydlím, otevřel se jim výhled na hory, na zasněžené vrcholky, a teď už jen z kopce dolů na tržiště, Rosa se zeptá, Matyldo, a je v té vaší zemi už dlouho válka? Blanka se zarazí, válka? v mé zemi žádná válka není, Rosa mlčí, potom, už trochu důrazněji, ale hlad zimu chudobu, to tam máte, to nepopřeš, Blanka nepopírá. U jednoho ze stánků se Rosa začne přehrabovat v závěsech, Blanka stojí opodál, neví, jak vysvětlit to zjevné nedorozumění, Rosa jí ukazuje, vidíš, tenhle s kytičkami, je pěkný, co říkáš, Silvie? a když Blanka nereaguje, Rosa si povzdechne a vytáhne jiný, a co tento, takový výraznější motiv. 18
Blanka se vrací nahoru do kopce naložená krémovými závěsy do kuchyně. Ženy, co ji míjely, kráčela zpět domů, až teď si toho všimla, až teď jí došlo, ty ženy byly jakési jiné, pocit cizoty, nebyly to ty domácí prasečí ksichty, na které byla zvyklá ze své vlasti, koneckonců jeden takový ksicht denně viděla v zrcadle, pohled na místní ženy ji utvrzoval ve vědomí, že je doopravdy pryč, že je jinde, olivový nádech pleti, protáhlé obličeje, výrazné nosy a lícní kosti, dlouhé rovné vlasy, většinou černé, zkrátka, místo prasečích převládaly v místní populaci koňské ksichty, u mužů tak výrazný rozdíl nezaznamenala, ale ty ženy, a zvlášť když otevřely ústa. Blanku nikdy nenapadlo, ačkoliv pamatuje si, kdysi zachytila větu, na jakémsi semináři, jazyk je fašistický, kdo to řekl? který profesor? koho citoval? už neví, dosud to neanalyzovala, ale čím víc mluvila cizím jazykem, tím víc si uvědomovala, že říká úplně jiné věci, než by říkala ve své mateřštině, nejen že se vyjadřuje jinak, hledá správná slova, přizpůsobuje promluvu své aktuální slovní zásobě, ale nový jazyk ji nutí i jinak přemýšlet, nutí ji gestikulovat, tento jazyk ji nutí skřehotat. Už víckrát se stalo, že se na ulici otočila za nějakým výrazně skřehotavým hlasem, v duchu se divila, slyší se ta osoba vůbec, slyší, tyhlety zvuky? 19
vždyť je to obscénní, až měla chuť demonstrativně si zacpat uši, jenže takové dětinské gesto, proč, ale v tom pekařství, když ukazovala na různé druhy placek, kterým tu říkají chleba, a uslyšela svůj hlas, málem se zarazila, vždyť ona už skřehotá úplně stejně jako místní ženušky, a tehdy pochopila, ženy jsou v tom nevinně, to ten jazyk! že prý zpěvný, pěkně děkuju. Ale za to druhé jazyk rozhodně nemohl, líčily se, oči vystupující z černé masky, karmínové rty, vrstvy pudru, Blance se zdály vulgární, a přitom neskutečně ženské, jak se pohybovaly, vlnily, i se síťovkami nacpanými bramborami a mangoldem, co na tom, že jen málokteré byly opravdu pěkné, že se výrazné rysy většinou poskládaly dost nešťastně, bylo na nich vidět, že jsou ženy. A na Blance snad není vidět, že je žena? Nesmírně dětsky, nedospěle, ještě v třiadvaceti letech musela vytahovat občanský průkaz v barech, někdy se dožadovat sklenice na víno v restauraci, když číšník jen Luigimu, no a v kině, mládeži do osmnácti let nepřístupno, jsi snad slepá? je to tam jasně napsané. Cosi jí chybělo, ale co přesně, pozorovala ženy, ony to mají, ale co to je? jak to uchopit, ženskost, žádné vrstvy mejkapu to nedokázaly přivolat, vytvořit iluzi, to Blanka ze zkušenosti věděla, vychá20
zelo to z jejich nitra, sálalo jako teplo, něco samozřejmého, nad čím se nemusí přemýšlet. Jsi mladá, ber to jako zkušenost, dobrodružství, nemysli si, že takový muž s tebou vydrží dlouho, že si ho vezmeš a budete mít kupu dětí, nevzrušeně oznamovala Rosa, skloněná nad žehlicím prknem žehličkou Luigiho košilí, nemysli si, že váš příběh má nějakou budoucnost. Právě že si to myslím, ohradila se Blanka, máme v plánu spolu zůstat. Milujeme se. Zvláštní, jak jsou některé fráze v jednom jazyku nevyslovitelné a v jiném naprosto automatické. Stáli na dvoře mezi desítkami dalších turistů, každý s foťákem, cvakali si ten slavný balkon, na kterém si nějací mladí blouznivci kdysi vyznávali lásku, a Blanka se jen ohromeně dívala kolem, ne na balkon, co na něm taky obdivovat, takových kamenných balkonů tu mají v každé ulici aspoň deset, ale na ty lidi okolo, to šílenství, jako v mraveništi, jako v bytě nějaké obsedantní osoby, která potřebuje mít o všem přehled, ty lístečky, tisíce lístečků, růžových, křiklavě zelených, bílých, přilepených žvýkačkami, poodešla ke zdi, pár si jich přečetla, vyznání lásky, vzkazy, romantika, tragika, hemžil 21