Hana Lundiaková: Co je ti do toho by Vetrne mlyny

HANA LUNDIAKOVÁ

CO JE TI DO TOHO

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. © Hana Lundiaková, 2020 © Větrné mlýny, 2020 ISBN 978-80-7443-336-8

Tento příběh je fikce a jakákoli podobnost s realitou je čistě náhodná.

1. Den co den chodí do školy pozdě. Denně ho potkávám dvě minuty po zvonění a denně mě napadne to samé… Zase. Dvě minuty po zvonění. Chodí vůbec někdy včas? Bydlí daleko? Proč chodí den co den pozdě? Co to má za účes? Vyndává si někdy pecky z uší? Fénuje si ráno co ráno vlasy? Nosí i jiné kraťasy, má opravdu tolik silná lýtka? Nebo je to optický klam? Loudá se takhle naschvál? Má jenom tohle triko? Červená se takhle neustále? Je to vůbec ruměnec? Denně, vždy dvě minuty po zvonění, potkávám chlapce s kohoutem a pokaždé mě napadne to samé. Jsou ty oči modré nebo zelené? Míjíme se takhle celý půlrok, nebo dokonce od září? Jsme tady zase jenom

my dva? Dřív jsem to ignorovala! A teď? Co je mi do toho? Používá samozřejmě výrazy: je to v hezu, akamaféra, ášram, hedka, vodprejskni? Mluví jako synové mého bratránka? Obrací taky žvýkačky v puse? — lajknul sem to s vodporem, ty seš tvoje instamatka, bezďáci letěj mrazem, stupidnější než sex pěti armád, chutná to jak tuřín, akorát to docela nakopává. Taky rád pofelí? — mocinky, pussy, freestyle, you are rolling, ty vintage ksichte, nesahej mi na koule. Taky všecko čekuje? — tohle si do sebe namrdej sám, nebo to mrdni hned na instáč, viděls toho dědka! šustil už od skříněk, i tomu jeho čokloj tečou oči až na vobojek. Tenhle bajker si navodí death! Taky si rád o víkendu přispí? — Aloha! Wannabe! Supravodič! Akamaféra! Mít do duše rád! Den co den chodí do školy pozdě. A denně mě napadne to samé… zase se tady míjíme. Nikde nikdo, jenom tenhle kluk s kohoutem. Kdy přestane chodit pozdě? Co na to jeho rodiče? Kdo jsou jeho rodiče? Co je mi vůbec po tom. Nevím ani, jak se jmenuje. Proč se to chci dozvědět? Jak mě to vůbec napadlo? Má plavě hnědé vlasy. Fénuje si je každé ráno nahoru do vzdušného kohouta, a proto nestíhá chodit před zvoněním! Co jiného asi. Nic mi do toho není… To bude tím, čím jiným. Nosí tříčtvrteční kalhoty, odhalují jeho silná lýtka, skrývají oblé hýždě a široké boky. Co je mi do kluka… Už mě začíná štvát! Zvláštní způsob chůze. Je to osmák, deváťák? Zdá se, že chodí do téže třídy, kam ty dvě tmavooké muslimky, které se neustále pošťuchují

a popichují před školou s ostatními dívkami. Vlastně mě to vůbec nezajímá. Nedávno, když byla na obědě dlouhá fronta a můj syn šel po-o, čekala jsem venku celé desítky minut. Před školou se zase špičkovaly dívky. Neslyšela jsem nic z toho, čemu se hihňaly, ale vyvrcholilo to tím, že se kyprá holka v hidžábu šla vyčůrat mezi keříky u prosklené zdi školy. Před zraky žáků v chodbě byla kryta pouze přerostlým fíkusem, jenž roste z olbřímího okrového květináče, a vylínalým tisem. Smála se zpoza kostěných obrouček a tryskala proudem tak prudkým, že si div nepomočila šaty. Když se postavila, urovnala svoje nekonečné sukně a ukročila dozadu ke skleněné zdi. Nezastyděla se jako rozjívená dívka toho věku, ale usmála se dospělým úsměvem. Nedozvěděla jsem se, o čem si ty holky povídaly. Jestli má tmavooká problémy s močovým měchýřem, láduje se brusinkami, nebo jestli musela splnit chybějícího bobříka čůrání, anebo prostě challenge. Ten nevinný výjev, nepasující k jejímu věku, mě naplnil klidem a mírem. Jak bezpečně se cítí u školy, mezi keři, u fíkusů v nových samozavlažovacích květináčích, a u těch starých s jakýmsi usychajícím zelím, za sklem, pod školním schodištěm, které vede k nejvyššímu podlaží, k patru střední gastro školy, pod fotbálkem v mezaninu. Jak bezpečně se děti cítí u své školy, u organizace, napojené na ochranné složky státu, na cestovky, na lokální pseudokulturní spolky, veřejné knihovny, na „malá domů“. A jak bezpečně se nezajímají o úchyly, taky proč, co je jim do jakéhokoli idiota, frustranta,

blázna… dobře vědí, že víc jich běhá po síti než tady v ulici… Poté si mezi keříky celá vytlemená odskočila na malou ještě jedna dívenka. Blondýna s rovnátky a vlasy po pás. Kamarádky, které to sledovaly z bezpečí lavičky, se mohly smíchy potrhat. Roztěkané a již dobře znalé pachu vlastních tělesných tekutin. To nemá nikoho, kdo by ho vzbudil a vytáhl z postele včas, aby nechodil pokaždé až po zvonění? A vůbec… Čert ho vem. Skleněné dveře školy se pomalu otevřou a vyjede hlava s vyfoukaným kohoutem a kalhotami pod kolena. Obloukem mě mine, nezrychlí, nezpomalí, mine spolužačky, aniž by o ně zavadil pohledem. Usadí vejčité pecky do uší a míří po své neměnné trase. Ve chvíli, kdy je již zcela izolován ve skořápce sluchátek s hlasitými basy, na něho tmavooká v hidžábu, komicky teď nakřivo nataženém na hlavě, zakřičí: Tomine! Tomine! Aniž by její volání zaznamenal, aniž by se byť jen pohnul, jde dál, zřejmě rovnou domů. To jméno… nebo je to nick? … mu sedí. Nemusím se za ním ohlédnout, abych ho viděla. Dívám se na sklo vchodových dveří, v jejichž odraze se zrcadlí vzdalující se postava. V jeho siluetě se objeví můj syn, rozrazí dveře a běží mi přímo do náruče. Voní. Nejluxusnější parfém Země. Moje voňavka. Přitiskne se ke mně stejně jako každé ráno, když se loučíme, stejně jako každé odpoledne, kdy se znovu shledáme. Přitiskne se o to víc, že jde po-o, což je vzácnost, odměna, vysvobození, úniková vrátka z klece. Cítím jeho

hebounké vlasy na obličeji, nasaju vůni života… Pocítím bolestnou lásku k němu a zároveň si uvědomím banalitu — je na svůj věk velmi vysoký. Jak dlouho ještě bude dítětem? Jak dlouho ještě bude potřebovat moji mateřskou náruč? Rychle setřesu svírající úvahy i synkovy hubené paže. „Ale prosím tě, vždyť máš bačkory! Běž se přezout, Voňavko!“ „Nojo, sem blbinec! Nemoh bych jít v bačkorách?“ „Nekecej a běž,“ řeknu naoko přísně. Osamím znovu před budovou, i vyčůrané otlemené dívenky se svými bobříky už odešly. Přesto jako kdyby tu se mnou ještě někdo stál. Je to pouze můj stín? Šedý, klidný, následující? Ne, je tu ještě kdosi. Tušení jistoty, že máte pátravý pohled zabodnutý v zádech, ale když se ohlídnete, nikde nikdo. Voňavka je opět u mě, zazdil bačkory do plechové skříňky, čapnul batoh a vyběhl na kyslík. Venku vloží drobnou ruku do mé a vyrazíme. Ohlédnu se ke křoví, cosi tam šelestí. „Né, že se mě zas voptáš, co bylo k obědu!“ „Co bylo k obědu?“ „Víš, jak jsme včera u školy viděli toho roztomilýho potkana, co vykukoval z koše? Jak sem mu dal kus rohlíku a von si to vodnes do hnízda pro svoje myšky malý, pod to křoví, takový to divný?“ „Jojo, ten byl roztomilej, viď.“ „No tak, si představ, mami, že dneska sme z něj měli polívku.“ „Fuj tajbl, ty seš čuně, doufám, žes to nejed!“ „Ne, dal sem svoji porci Lukášoj…“

„Chudák Lukyn!“ „To teda, poblil Aničku, Sáru a taky pana učitele, a ten šel do posilovny a zabarikádoval se tam před družinářkou, protože už jí nechtěl kupovat pivo.“ „Ale prosím tebe, nevymejšlej, to ti nevěřím…“ „Mami, nemusíš si vždycky, když se takhle šklebím, myslet, že kecám, je to pravda, přísahám! A školník dělal sex s vrátnicí, učitel nám to promítal na meotaru.“ Po zbytek cesty domů bez komentářů naslouchám neutuchajícímu švitoření. Přikyvuju, v hlavě zvonky štěstí. Květnová rána jsou ještě chladná, ale odpoledne již bývá vedro. Šatní skříňky dětí z prvního stupně jsou k prasknutí přecpané mikinami, bundami, kšiltovkami, svetry. Ráno co ráno vyrážejí do školy navlečené do chladu a odpoledne v horku zapomenou, co bylo před rozvleklými hodinami výuky. Mokvající rány znalostí, dovednosti nula od nuly pojde, holota nevědomí… V pátek většina matek vyrazí k plechovým šatnám, aby z boxu vyňaly neforemný textilní chuchvalec a odnesly jej na víkend domů, tam ho rozmotaly, vypraly, usušily a některé možná i vyžehlily. Jsou tu sluncem vydrážděné dny, kdy u šaten zapomeneme klidně i aktovku. Zvlášť teď, v době, kdy finišujeme v práci velkou zakázku. To jsem těžce somnambulní. Nákaza se nakonec přenáší i na synka. Začne být roztěkanější než obvykle, zapomíná úkoly, pomůcky, drobné na exkurzi, kusy látek na šití panenky,

přinese množství poznámek, dokonce i pětky, doporučení, abychom zašli k psychologovi, psychiatrovi, protože „tohle není normální, paní Králová, on dokonce už i lže“. Poznámka střídá poznámku, vlepují se nové listy do žákovské, aby bylo kam napsat, jak strašně jsme nemožní, jak strašně málo si naše dítě ušlapává cestu k úspěchu, jak málo se mu věnujeme, jak málo jsem správní rodiče a vůbec správní a dobří lidé. „Vy nechcete, aby vaše dítě bylo úspěšné a něco v životě dokázalo?“ Koušu se do rtu. Odkývám pokaždé na koberečku ty kecy a nedokážu si pomoct — nevhodně dlouho a upřeně na ně zírám, pak koktám, vymýšlím si výmluvy, lžu, jak když tiskne, a doufám, že snad i oni vědí, že je to každou vteřinou neudržitelná blamáž. „Ještě na něco se chcete zeptat?“ Nechápu, co se to stalo, těmto v životě tak úspěšným pedagogům… Na první pohled vypadají jako kompars do postapo filmu. Hlava nachýlená ke straně, úsměv, vrásky do morku kostí. Dvakrát odpíchnutá jednička a pochvala ředitele školy za soustavné odpírání slastí — odpírání, to předně. Na třídních schůzkách si s mužem připadáme jak na srazu scientologické církve. Kdo ovládá tenhle Hollywood? Kdo nám dneska bude dělat zapisovatele? Hlaste se všichni! Kulatá ramena. Jsme si všichni zcela cizí, a vždycky budeme. Za měsíc se všechno zase vrátí do nadhledu, klidu a pevnosti. Zakázka bude hotová, vydechnu si. Katarzní stavění z lega, deskovky, výlety, kolo, kreslení u velikého stolu a společné hlasité čtení. A odjezd na

dovolenou. Teď maximálně deset minut vybarvuju antistresové omalovánky anebo kreslím uhlem abstraktní objekty, ze kterých se po čase vyklube zcela konkrétní tvar, a syn obvykle nakreslí sérii příšer, jež si v ničem nezadají s figurami Tima Burtona. Ty nakonec zasadí do příběhů děsivějších než Erben nebo Grimmové. Jeho komiksová série Hitler povstává už má skoro sto stran. A druhá Jak se oplodnila země si v ničem nezadá s Jodorowským. Smrtící únava a stres takových dnů mě paralyzují, úlohu matky šidím, co to jde. Nestydím se za to. Potom to odezní. A vrátím se k sobě, k němu, do svojí role, možná i do svého těla. To teď vlastně ignoruju, terminátor. Noc co noc umírám vysílením a stihnu pouze z posledních sil dvakrát vydechnout „mám tě ráda“. Už tři dny jsem ho nepotkala. Že by konečně začal chodit včas? Zaspává ještě víc? Je nemocný? Snad mu něco není? Třeba se odstěhovali? Blbost! Rozbil se mu fén, změnil účes, a začal tudíž chodit včas, protože ho nic nezdržuje! Nepotkali jsme se pět dní, je pátek a já nespatřila ani jednou kohouta. Sakra, že na takovou kravinu myslím. Kde je ten kluk? Jsem jenom unavená z práce, prostě jsem si nevšimla, jak prošel kolem. Odignorovala jsem ho. Spím i za chůze — cestou ze školy do práce, a naopak. Často si říkám, že půjdu už teď na pracák, jak se mi moje zaměstnání v návalech hnusí. Začnu simulovat duševní onemocnění, jako jeden můj kamarád, slavný básník?

Letos byl zase „na komisi“, užuž to vypadalo bledě, a byl by bez papírů i bez invalidky, když ho napadlo zeptat se předsedy komise, složené z psychiatrů a klinických psychologů: „A nemáte vy náhodou pejska?“ — „Mám, proč?“ — „Tak to bysme ty naše ňufáky mohli venčit spolu, ne?“ Lékař zbledl, rychle podepsal další půlrok s invalidkou, významně pohlédl na svoje kolegy, ti přikývli, a bylo vyhráno. Práce se mi hnusí natolik, že každé rozsvícení monitoru vzedme vlnobití nauzey a zválcuje útroby žaludku. Možná je to to děsivé znehybnění, které způsobuje PC, nevím. Každý proklik do nového okna následuje závrať. Připadám si jako epileptik. Kolik mikrospánků týdně mívám? Jsem narkoleptik? Směšnost, nepostradatelnost, modus maximálního vytěžení. Hra na… Hra na práci? Hra o peníze? Hra o život? Vysoká hra. Vysoké sumy na kontě, měsíc co měsíc stejné. Jsem důležitá píča, stejná důležitá píča jako všichni ostatní tady. Co asi chce ten kluk jednou dělat? Kam půjde na střední? Asi má virózu! Nebo se mu jenom rozbil fén! To se přestaneme potkávat? Deset dnů! Kolik prokliků do důležité píči ještě budu muset udělat, než se zase potkáme? Čtrnáct dnů. Začal další týden. Už i každé ráno v zrcadle vypadám jako důležitá píča! Proklik za zrcadlo. Nechci nic jiného než proklik za zrcadlo. Strašný. Proklik. Už jsem tam? Ne. Šéf sekce mě zase chválí. Jsem jeho důležitá píča a nabízí mi skoro dvojnásobek platu, když vezmu vyšší pozici. Proklik do očistce. A s každým

dnem je to horší. Klik do pekla. Mám vokno. Několikrát denně se prokliknu do vokna svého vlastního mozku. A v tom vokně sedí moje hlava nasazená na maličkém rosolovitém těle. Údy objímají schoulené útlé měkké tělo. Proklik do vokna vlastního embrya. Jsem jeho malá píča? Nejradši bych mu rozšlápla ty jeho odporné dřevěné designové brýle. Nauzea. Enter. Šplíchanec zvratek na sklíčkách. Ctrl + Copy. Musím s tím nekonečným teambuldingem kosočtverců skoncovat! Delete. Nenávidím to tady! Zmizet! Proklik mimo herní pole. Rychle. Než mi ta sterilita tady přivodí doživotní vaginismus! Skok.

2. Táhne se to jako guma, rozpálený asfalt z jednoho konce periferie na druhý. Vleče se to jako ropa a nedá se to omýt, odbýt, očistit se. Skoro nespím, nemůžu kvůli dedlajnu, anebo kvůli kohoutovi, anebo se budím několikrát za noc z abstraktních či geometrických snů. Geometrické útvary si mě podávají, svádějí mezi sebou boje, aby mě nakonec vítěz, na dnešek to byl trojúhelník, pohltil co vepsanou bublinu. Ráno je nutné otevřít oči, řezá v nich tisícovka žiletek. Jsem nevrlá, protivná na muže i na syna, který se pokouší po cestě do školy vtipkovat. Vlastně ho vůbec nevnímám a on si to dobře uvědomuje. Dneska ráno před barákem mě dostal. „Mami, tobě něco je!“ „Ne, proč?“

„Zlobíš se, že sem spláchnul tu třídní důtku do záchodu?“ „Ne nezlobím, promiň, jsem jenom strašně unavená z práce, ale to brzo skončí a budu mít na tebe zas čas.“ „Mami, já vím, neboj, až budeš stará, dám tě do důchoďáku!“ „Cožé, to snad ne!“ probrala jsem se. „Nebój, prenkuju, aby ses zasmála, mami! Mám tě rád, mami! Nikdy tě nedám do důchoďáku! Leda až budu bydlet s Jónem a Karlem.“ Malinko zavrčím a vycením na něho tesáky, ale pak už musí zaplout do školy. Je skoro osm. Obejmu jeho malou voňavou hlavu a zašeptám na rozloučenou: „Mám tě nejradši na celým světě!“ Skoro bych se rozbrečela. Ale proč přesně? To není mateřský cit ani obvyklý sentiment. Je to vztek. Nasranost. Nasranost, jakou bych tady před školou nečekala. Kde je ksakru ten kluk! Stojím u dveří do školy a dělám, že jsem hluboce zabrána do jídelního lístku, na kterém je měsíc co měsíc to stejné, bez variant, bez vytáček, UHO, sladké versus slané v podivuhodném nepoměru, kaloricky dostačující kydanec. Upřímně mě zaujme malá stikletka v horním rohu jídeláku. Stojí na ní: Jídelna roku! Někdo ale J a déčko přečmáral, takže z toho vzniklo: Líhelna roku. Kdovíco se zde všechno líhne?! To mě dostane zase trochu do nálady, a tak se rychle otočím a vyrazím do korporátu. Nad hlavou mi rozkvétají sakury. Puky nalitých květů něžně trčí k nebi, jako skromné ruce drobných žen, ztišených v modlitbě.

Krátce mi cukne v podbřišku. Do sakurové uličky vjede tyčka. Leknu se, uskočím a chvíli se za ní dívám. Je to on, chlapec s vyfénovaným kohoutem. Na jednokolce! Nechápu. Plavně sesedne, jednou rukou si nahodí precizně vyfénovanou patku plus batoh a druhou čapne kovový nesmysl obratně pod sedlem a zapluje do školy. Vdechla jsem slinu, začala se dusit a rozkašlala se. On se naučil jezdit na jednokolce! Mujbože! Zatočí se mi hlava. Co je? Ten kluk musí být slušně lízlej, když na tomhle jezdí do školy. Vždyť je tady miliarda obrubníků a děr. Sedíc v metru notnou dobu přemýšlím, jestli bych na jednokolku vlezla. Na longboard, koloběžku… snad… to je přece cool i v důchodu! Nebo už ne? Cool už vlastně není cool. Groovy? Výraz cool už je taky out. Out už taky není cool. Mega už není groovy. Mega už není mega. Mrda už není mrda! Bylo by divné, kdybych byla v obraze. „Žan, jak ty to děláš, že seš furt v čilu?“ zeptal se mě nedávno bratránkův syn. Těžko pochopit, že se z toho během týdne dvou stala taková móda. Každý na tom najednou drandil. Nestačila jsem zírat. Ve škole otevřeli intenzivní měsíční rychlokurz, půjčovali je dokonce zdarma, rodiče se vlekli s jednokolkami pro druháky a čekající bezprizorné děti se pak odpoledne před školou trumfovaly, kdo dá dva schody. Pár děcek si pořídilo zlomeninu ruky, hrstce dětí to opravdu šlo a bez obav, že se natáhnout, jsem je se zaujetím pozorovala. Před školou bylo teď lépe než kdy jindy. Vydupala jsem si větší porci home office a chodila dvakrát týdně po-o.

Chvílemi jsem si díky té zázračně uvolněné atmosféře namlouvala, že je to nakonec dobrá škola. Rozhopsaná škola… Brzo si i jeden ze synových spolužáků na jednokolce zlomil ne jednu, ale hned obě ruce, což mu krom všeobecného obdivu vyneslo také novou přezdívku. Děti mu začaly říkat Péro, jeho nevinně se usmívající hlavička civěla ze sáder jak péro z gauče, ale kvůli tomu to nebylo… jak mi replikoval synek: „Úplně v pohodě, všechno…, akorát si nedosáhnu na péro!“ I tak ještě sádrami hendikepovaný Péro zvládal předvést parkurové seskoky ze zídky za školou. Byl to malý šílenec, od pohledu bylo jasné, že dosáhne v životě na nejeden trik. Vylíhnul se z divokých vajec, snůška, nad níž každý druhý vrtí hlavou anebo se otočí zády. Kvečeru ještě musím místo psaní úkolů se synem dokončovat tabulky na laptopu. Je celý rozpálený. Neustále mám pocit, že si mi rozlítne pod rukama. Praskne mi u hlavy co rozstřelený porcelánový holub a střep mi prořízne tvář. Budu mít místo obličeje rozpůlenou merunu. Anebo se ukáže, že mám místo lebky robota. Fyzický pocit ohrožení… Nic jiného při úderech do PC necítím. Čirá nenávist ke stroji, který člení čas a krade ho čím dál tím větší porci pro sebe, se hromadí roky. Zkrmuje mozek. Dlouho jsem to ignorovala, ale už to nejde. Místo hlavy natržený medicimbal. „Mami, poď se pomazlit! Nepracuj! Poď za mnou, prosím!“ „Vydrž, oni na to v New Yorku čekaj. Mají tam posunutej čas. Musím to udělat teď!“