Halldóra Thoroddsen: Dvojité sklo by Vetrne mlyny

Halldóra Thoroddsen

Dvojité sklo

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

This book has been translated with a financial support from:

ISBN 978-80-7443-416-7

Přeložila Martina Kašparová

Do zahrady zabrousí kocour, prochází tudy často. Zvíře netuší, že probouzí pocity v ženě za oknem v kuchyni, hlubokou, pradávnou vzpomínku na šelmu ve stepi. V listí probarveném podzimem se zaleskne tygří kožich, k potěše ženina oka. Obyvatelku města prostoupí lehké napětí, za dvojitým sklem ji příjemně zamrazí. Tamhle se vrací, kocour. Jako by měl neustále nějaké zařizování. Tentokrát míří rozhodným krokem na východ. Nad usychajícími korunami stromů je vidět pohoří Esja, které její matce vždycky připadalo krásnější než hory na jihu. Mohutná, ustavičně se měnící socha pokrytá stíny. Nehybné těžiště připomíná Bachovu hudbu. Jejímu otci se víc líbily hory na jihu, připomínající Mozarta. Odlišné názory rodičů vykrystalizují v konflikt, který je u potomka dosud patrný. Ona se spokojí s horami na severu — z bytu v ulici Lindargata se jí ani jiné nenabízejí. Z okna na jih vidí domy, ulice a lidi. Podzimní slunce zachází a osvětluje Esju ze západu. Vkusné boční nasvícení, nechal se slyšet její syn, když se tu před chvílí zastavil. Vyrostl v kině. Důvěrně známý festival světla. Dnes večer je růžové, přechází do červenožluté, se slabým nádechem dozelena. Díkybohu za oči.

Jako na zavolanou kolem prolétnou husy

Probudí se uprostřed noci, srdce jí divoce buší. Se sklenicí vody usedne k oknu na jih. Pohledem přelétne spící město. V budovách svítí věčně bdělé elektrické přístroje. Kdosi vesluje po asfaltu na člunu, směřuje na západ. Záběry vesel k ní doléhají zcela zřetelně. Noc je hluboká a zvláštní. Když se podívá pořádně, zjistí, že se po ulici šourá muž s vozíkem v závěsu, od domu k domu. Uprostřed noci roznáší víkendové vydání novin. Zničehonic ji spatří v okně. Ví o ní. Spořádanost nadevše. Vstává v devět. Vždycky v devět. Připraví kávu, namaže chlebové placky máslem a přidá sýr. Vajíčka si neuvaří, třebaže je sobota. O víkendu si je obvykle dává. Jenže dnes se špatně vyspala. Sama už vajíčka snášet přestala, někdy kolem padesátky. Od té doby spí jako vějíř, zdřímne si nanejvýš chvilku. Přirovnání k vějíři není zrovna nejlepší, ale jí to tak připadá. Zapomněla na ovocný džus. Na zdroj svěžesti, barvy a atmosféry jižních krajů, nemluvě o sladké chuti, jíž zcela propadla. K tomu si otevře dvoje noviny, vydrží jí až do zpráv o desáté. „Podle ekonomů se jedná o období největšího hospodářského růstu v dějinách Islandu,“ říká hlasatel. „Období největšího rozvoje by bylo lepší,“ poví sama sobě i rádiu. S rádiem mluví často. Severní

pól taje pětkrát rychleji, než vědci předvídali. Včera v noci v centru Reykjavíku někdo někoho ošklivě zbil golfovou holí. Jinak vše při starém.

Z okna na jih vidí běžce, už je to dávno, co naposledy běhala

A tamhle je ten vysoký postarší muž, který se na ni pokaždé dívá, jako by ji znal. Maličko kulhá a chodí o holi. Dvakrát se spolu bavili o počasí. Měla ho pozvat dál. Nabídnout mu šálek kávy. Neměla k němu být tak strohá, když navrhl, aby si někdy večer zašli na bingo. Je pohledný, dosud švihák, hezky se obléká. Co by ale na takovém bingu asi tak dělala? Koho vlastně napadlo posílat staré lidi hrát bingo? Nebo tančit country tance s vrstevníky? V hloubi duše je ženou ze zápraží. Zápražním sluncem. Chce žít venku i uvnitř, mít dveře dokořán a sledovat kolemjdoucí. Chce být sama i jednou z mnoha. Většinou je však sama u okna na jih. V tomhle bytovém domě si může otevřít dveře na balkon, dívat se na mateřskou školku naproti a taky to má kousek na Laugavegur, hlavní nákupní třídu, kde se to zpravidla hemží lidmi. Dnes večer si zajde do oblíbené hospody na svou obvyklou sklenku ginu. Jednou za čas si ji dopřeje.

Mrazivé bezvětří, temnota krátkých dní rozsvěcí na nebi světelné řetězy

Volá Magga. Výroční večírek starého manželského klubu. Tuhle tradici dosud věrně dodržují. Většina z nich se po celá desetiletí nespřátelila s nikým novým. Role přidělené na zakládací schůzi zůstaly spolehlivě nezměněné. Trochu si přihnou a rozebírají „ŽB“, což je jejich zkratka pro „život a bytí“. S hlavičkou Einarem to vypadá ještě pořád slibně. Božská Kristín (jediná svobodná z manželského klubu) dokáže i po letech ještě pořád rozbušit mužská srdce. Fúrie Magga ještě pořád pronáší nejrůznější pravdy a má to dovolené (protože je, jaká je). Samorost Stefán ještě pořád tají své schopnosti a ze zvyku obdivně vzhlíží k bystré hlavičce. Tři už se odporoučeli, přišla si pro ně zubatá. Ona se večírku ještě pořád účastní, teď už coby vdova. Po Guðjónově smrti se cítí tak trochu jako páté kolo u vozu. Vždycky zastávala roli podporovatelky dvorního šaška. Guðjón měl mimořádný talent balancovat na samém okraji útesu. Lidé v jeho přítomnosti netušili, na čem jsou. Dokázal lehce pozměnit realitu a všem tím zamotat hlavu. Někteří ho nemohli vystát, v jeho blízkosti znejistěli. Jiní ho považovali jednoduše za blázna, ale většina ho měla ráda. Lidé chtějí, aby je někdo popichoval. Guðjón uměl být pochopitelně i nepříjemný,

ale bavila se s ním královsky, byl na ni hodný a lhal mnohem méně než ostatní. Celé ty roky se jí dařilo vyváznout bez úhony. Už dávno si přestala dávat pozor. Cestou domů z večírku v západní části města nezažije žádné dobrodružství, ale v uličce Fischersund vycítí, že ji někdo sleduje. Zrychlí krok, když vtom ji dotyčný nemilosrdně popadne. Nabízí mu kabelku, ale ta ho nezajímá. Tak to je tedy ten strašný násilník, kterého se vždycky bála. Šelma, před níž se v tomhle stylizovaném pralese musejí mít dívky na pozoru. Neviditelný násilník, který tak dlouho omezoval volnost jejích vycházek. Drsně ji přitlačí ke zdi, pohlédne do zestárlé tváře a ztuhne. Tohle nečekal. Udeří ji do obličeje a rozběhne se pryč. Navzdory šoku a bolesti po ráně pěstí v ní bublá pocit svobody. Je ze hry. Přinejmenším z téhle. Rozhodne se, že si koupí hůl. Nahlodal ji čas, poznamenala zkušenost. Je posetá ranami (ano, násilník se při pohledu na ně vyděsil). Čistila je, uhlazovala a zakrývala. Jen aby se z ran staly jizvy. Srůsty jsou nejhorší… ty je nutné rozříznout. A to také udělala. Teď už je v bezpečí, za dvojitým sklem. K oknu ji táhne zvědavost. Zážitků z první ruky ubude, tlukot srdce zpomalí, život bude ubíhat rychleji. Mezi jednotlivými léty se sotva vyplatí uklízet lehátko z balkonu dovnitř.

Odkašle si a přeříká několik veršů, aby vyzkoušela hlas

Ruce jí kmitají, kmitají. Nesmí se zastavit. Co nefunguje, příroda okamžitě vymýtí. Tichým bytem cinkají pletací jehlice. Jako čínská větrná harfa. Prstové rukavice s motivem růže ze Západních fjordů, ponožky z dvouvláknové příze, šály. Když začne ticho dohánět člověka k šílenství, je dobré ponořit se do hudby. Cinkot jehlic pak hraje doprovod. Teď ale přístroj vypne, cítí se podvedená. Žádá jen o špetku poctivosti, při níž se dobře plete. Díkybohu za uši. Stáří si naplánovala už před sedmdesátkou. Velký byt prodala a koupila si tenhle menší. Když se stěhovala, fůru věcí rozdala. Šlo o předměty, které se kolem ní během dlouhého života nakupily jako svijonožci. V tomhle bytě má vřelý vztah ke všemu: ke knihám, k obrazům i nábytku, který si s Guðjónem pořídili, když spolu začali žít — dánský design, v té době velmi avantgardní. Všechny ty zeštíhlené tvary, jež otřásly stávající podobou světa. Ohrozily křesťanské hodnoty a tehdejší uspořádání společnosti. Dnes se lidé na takové kusy z pozůstalosti po starých ženských jen třesou. Stáří si musí člověk naplánovat, dokud má ještě všech pět pohromadě.

Piluje si nehty, nejprve na levé ruce, potom na pravé

Není jí vůbec jedno, jak se všechno neustále překrucuje, a dělá si starosti, jestli si s tím mladí lidé poradí

ve zdraví a budou si smět taky trochu užít života. Ona sama se tváří, že dokáže konečně oddělit zrno od plev, a je připravená podat jim pomocnou ruku. Jenže kdo by chtěl poslouchat přežilá moudra z úst staré ženy? Jakmile dosáhneme dokonalého rozhledu, růžici na vyhlídce někdo přesune. Čas protéká mezi prsty, chce, aby stejné věci byly neustále nové. Dnes je neděle, posvátná polední polévka se syny a jejich družinou. Nejmladším dětem kdysi vyprávěla pohádky, teď už z nich ovšem vyrostly. Tak ty drahoušky poznala. Ohromeně naslouchali vyprávění o elfech, kralevici Hlynim a Červené karkulce. Po pohádkách doslova prahli, zírali na ni s otevřenými ústy, hltali každé její slovo. Na tohle opojení se pamatuje z vlastního dětství. Děti vstupují do příběhů, nebojí se představivosti. Instinktivně vědí, že příběhy potřebují, zvlášť ty, které je provedou vnitřním životem. O pohádky žadonily, jakmile ji zahlédly. Jednou ale nastal den, kdy — každé v jiném věku — nad jejími pohádkami ohrnuly nos a už si s ní neměly co říct. Dospívající členové rodiny se na ni čas od času obrátí s něčím, co nelze probírat s rodiči. Příslušníci střední generace už své dosavadní zkušenosti zapečetili. V tom světle zkoumají všechno, k čemu dochází. Na svou pouť přitom vyrazili v osvíceném a vnímavém období, prošli si choulostivými roky dospívání, se všemi smysly dokořán, aby do sebe mohli nasávat novou, změněnou kulturu, kterou bylo nutné nějakým způsobem sdělit.

Tím zapečetěním však získají klid na práci. K jejímu výkonu jim bylo přiděleno jen několik desetiletí. Nevidí vlastní stín, dílo vlastních rukou, k tomu je potřeba nových dospívajících. Stali se vězni své doby. Stáří není spoutané takovými zájmy. Dospívající a staří by spolu mluvit dokázali, ale současná doba mezigeneračnímu kontaktu moc nepřeje. Často jí připadá, jako by nemyslela ona sama, ale byla pouze svědkyní vlastních myšlenek. Myšlenkovou svědkyní. Nové myšlenky pečlivě rovná k těm dřívějším v souladu se zabudovaným třídicím systémem. Nemusí je navádět na příslušné místo, trefí tam samy, stejně jako mláďata mořských želv trefí po vylíhnutí do moře. Ojediněle může dojít ke zkratu. To když se nová myšlenka spojí se starými nervovými uzlinami, které už stihly vytvořit nějaký význam a příběh. Tehdy se příběh změní, dost možná i význam, a ona se pak vzpamatuje a má pocit, jako by ji někdo přepsal. Ještě pořád se vyvíjí. Když odloží pletací jehlice, popíše hromady sešitů a útržky papíru s poznámkami utvoří cestičku jejím bytem, aby podobně jako Mařenka ztracená v lese trefila domů. Nic není jednorozené. Znovu pročítá text, který četla před mnoha lety. Vstřebává semínka, jež kdysi dopadla na kamenitou půdu. Teď je pro ně připravená docela jiná zemina. To, co dřív halila temnota, je najednou zřejmé a jednoduché. Ačkoli hovoří a čte v několika jazycích, doma se cítí ve své mateřštině. V jiných jazy-

cích je cizinkou. Jako indián ve westernu. Žije v tomhle starobylém severském jazyce, ať se jí to líbí, nebo ne. Revoluční změna v pravidlech výslovnosti islandských samohlásek, k níž došlo v 15. a 16. století, pro ni má dost možná osudovější význam než revoluce demokratická či průmyslová.

V takovém řádění živlů přijde špatný sluch vhod

Z žitné mouky a vody uhněte měkké těsto, které připomíná jíl a hlínu. Třebaže vášně se v ní zklidnily, stále si dopřává chvíle potěšení. Chlebové placky s máslem a sýrem — přepych každého rána. Už se ani nesnaží rozválet je válečkem, chybí jí k tomu síla v ramenou. Tvaruje je rukama, tudíž budou patrně o něco tlustší. Vyjde na balkon a počká, až oheň plynového grilu těsto nafoukne a upeče. Ach, chlebové placky. V kavárně se zjevně vše opakuje. Na tyhle archetypy si vzpomíná. Jako by ty mladé muže u stolu poznávala. Stejné charaktery, kterým patřily nejhlasitější úlohy v dobách jejího dospívání. Teď se tu před ní zhmotnily. Téměř jako by viděla stejné pohyby rukou, slyšela stejné hlasy. Chytří hoši a kolem nich několik pištících dívek; kluci zakoukaní spíš jeden do druhého než do nich. Získala prorocké schopnosti: tenhle to někam dotáhne, tenhle si zničí život. Předvídat něco u děvčat je složitější,

do hry se zapojila teprve nedávno. Ubrání se pokušení varovat je před několika důvěrně známými propastmi, to by nikomu neprospělo. Musí do nich spadnout sami, odřít si vlastní kůži. Naštěstí jsou přesvědčení, že historie lidstva začíná s nimi, že minulost byla pouhé nedorozumění. Jinak by ztratili odvahu. Čeká je spousta práce. Všimnou si odchylky, která se neustále zvětšuje? Vycítí pohled od sousedního stolu, podívá se tím směrem. Zrovna odchází z kavárny s nějakým mladíkem, muž, který se tváří, jako by ji znal. I jí připadá povědomý, ale nedokáže si ho zařadit. Poznává ten obličej. Obrátí se zpátky ke skupince dospívajících a vzpomene si, jak se dvěma partnerskými páry cestovala do Paříže. Byla to velká výprava: do Kodaně zbrusu novým parníkem Gullfoss a odtud dál vlakem. Kolik už to tak bude let? Tehdy byla sama. Navštívili Islanďany, kteří tam studovali. Večer šly dívky dřív do postele, aby se kluci mohli bavit o literatuře, umění a politice. Pamatuje si, že se psal rok devatenáct set padesát. Že by ho potkala tam? Jednou se vzbouřila, nešla spát, zůstala sedět s kluky. Ve vzduchu ovšem vnímala nevraživost a údiv. Bylo jí neuvěřitelně líto, že všechno, čím do konverzace přispívá, ji stojí tolik úsilí a vychází z ní falzetem. Do postele šla natruc jako poslední.

Dítě u stolu v rohu opakuje, že má žízeň, matka jako by ho neslyšela

V Paříži už zůstala a pustila se do studia matematiky a filozofie. U téhle kombinace skončila náhodou. Na matematiku se přihlásila nejspíš proto, aby splnila dávný sen svého otce, na filozofickou fakultu pronásledovala kluka. Ten už je teď jednou nohou v hrobě, stejně jako ona, a urputně se snaží publikovat své myšlenky, než do hrobu spadne úplně. Francouzský filozof, který kdysi přijel na Island přednášet. Teprve když ho lapila do svých sítí, zjistila, že je v podstatě prázdný, podobně jako masmédia. Naplnila toho chudáka výplody své fantazie. Studijní obory, do nichž zabloudila, ji postupně začaly zajímat víc a nejednou jí přišly vhod při vyučování na základní škole nebo při domácích pracích. Ničeho nelituje. V Paříži poznala Simona. Sdíleli spolu byt. Simon vysílá na mikrovlnách, jako to mají ve zvyku maniaci. Ve větších dávkách je to s ním těžké a s věkem se to ještě zhoršuje. Ovládá mraky jazyků a živí se hlavně jako tlumočník. Základnu má v Paříži, a když se nehoní z místa na místo, jezdí na krátké návštěvy na Island. Obvykle přespává u ní. Guðjón ho snášel s mimořádnou chrabrostí. Ti, kdo ji znají, musejí snášet Simona, který se občas zjeví jako blesk z čistého nebe, ve kteroukoli denní či noční dobu.

Probudí se nachlazená a s horečkou, za úplňku