Větrné mlýny Brno 2022
Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.
© Věra Provazníková, 2022
© Větrné mlýny, 2022
ISBN 978-80-7443-478-5
Věra Provazníková Vladimíru Holanovi
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
Věra Vladimír Věra Vladimír Věra
Vladimír Věra Vladimír Věra Vladimír
V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P V P
V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H V H VH V H V H V H V H V H V H
I. část — počátek básně
Stalo se, že jednoho dne se v něm už přeplnila
nádoba slz
a roztrhla se mrazem…
Tehdy jednou provždy
přirazil světu dveře
před nosem,
jakože konečně i svět
uznal,
že je velký básník —
a jeho plechové medaile
nechal viset na klice zvenku —
Pak zavřel na dva západy i v sobě.
Od těch dob nevycházel
a nepřijímal hosty —
ba ani tehdy,
když mu nesli víno, prý aby jeho krev
nepřestávala proudit —
Rozhod se pro bezčasí —
vyjma noci, černé jak Lilith,
která s ním neměla
žádné slitování,
a proto té jediné
se chtěl se vším svěřit…
15
Třeba jak ho děsí po léta ztichlý mlýn na ustrnulé vodě, jak se celé ježí zastavené kolo
hluché Štěstěny.
Nebo to zšeřelé ticho, než se dočká
prvního tónu ptáčka
za úsvitu —
Nebo jak musí
nikdy duší nepropást, když puká hoři srdce…
Trn bez koruny Božího Krále!
Bývá to jen pár
prchavých okamžiků, kterými pak Osud zkamení a trčí v pustině
jak černá mohyla…
Ale přece jen jednou
udělal výjimku —
jakože bývají noce, kdy se Měsíc setká s Lunou a plují pak spolu…
když za ním noční poštou
poslali jisté básně
a on zatoužil poznat
tu dívenku, co je psala…
16
Jak naboso asi chodí její mládí po ostrém kamení —
pomyslel si.
Jistě nebude mít
tvář zas tak psí, aby nemohla výt se světem alespoň ještě jeden
vlčí den!
A možná ji opravdu vede za ruku
její Anděl strážný, a proto už teď
zná křídla, a je tedy svobodná…
Na každý pád to bude
dítě, vyvolené právě k tomu, aby jím už navždy zůstalo —
A ona šla po vodě, ale neutopila se, neboť o tom nevěděla…
napadlo ho ještě.
Nevěděl proč, ale sevřel ho strach, který se celý vtěsnal do úzkosti
útlejší nežli rybí kůstka
v hrdle —
17
Jako by ještě nikdy
nepřivoněl k růži, která se k němu sama
vykláněla přes plot —
Jako by ještě nikdy
nepodal panně
svoji ruku a neztratil přitom řeč a nezačal už zase
věřit v Boha —
Jako by předvídané
mělo už dávno svůj tvar v úžasu —
Jako by v předtuše krásy
se tajil mnohem křehčí
půvab,
který o sobě neměl tušení —
Jako by měl za malou chvíli
přejít po sněhu, právě napadlém, a nevyplašit přitom
anděly ticha —
Usedl ke stolu
a dal si zákaz čekat…
Ale rozsvítil svíci —
Vtom přišla…
18
Už na prahu si všiml, že takovou nelze nikdy objednat, ba ani tehdy, kdyby se předem vědělo —
tak jako o Vánocích —
že překvapení přijde!
„Cože?! Vy nemáte hrb?!…“
uvítal ji otázkou jako rabín, který chce potěšit
hořkou anekdotou a vyjde mu z toho bezděčně
málem pravda —
Stála mu tam jak socha i s podstavcem,
kterou už nelze nikam jinam přenést, a čekala na ortel…
„Posaďte se přece…“
Už tušila,
že nedojde k „trestu smrti“
a ani jinak nebude souzena —
přesto usedla jen zpola, střevíček obrácený
stále ještě ke dveřím,
19
kdykoli ochotna k útěku od sebe nikam —
Připadlo mu,
že se stydí i za svůj kabát, který před ním jako by držel jen na pár stehů nejistých veršů —
Ale neměla jiný…!
A byly to vůbec ještě verše?
Ty básně, psané snad mužským duchem, bezvěkým duchem, který pamatoval!
Básně bezhlavě letící cizím mládím, už už aby byly zas doma v bezčasí?
Kam tolik spěchaly — jako by měly být i v nesmrtelnosti na čas?
Ale kam mohla tolik spěchat ona, když jí bylo sotva sedmnáct, hlavou proti času?
Co ji tak vyděsilo?
Že její strom v ní roste obráceně, kořeny nahoru, korunou dolů — pod stále těžším přikázáním země —
20
co je ďáblovo — Bohu?
Odkud pak uvidí své nebe?
Že ze samé zvůle přírody
/která už teď v ní krásou
nelítostně šla sama proti sobě/ bude žít jako slepá, ponížená na tomto světě, bez bílé hole
zhola nemožná —
dokud tu hůl sám Tvůrce nepromění — zázrakem sebe — v kouzelnou flétnu?
Ty básně byly vlastně
jenom o tom…
Doopravdy ho udivilo,
že nejsou pro něho — ale jakoby zčásti z něho —
„Mne se bát nemusíte…“
řekl jí vlídně.
„Stane se někdy,
že procházíme společnou krajinou a toutéž cestou s někým, koho neznáme,
a přece něco z něho
má naše duše v sobě odjakživa —
Osudem z kdysi…
21
Ale i to je jen — z pohledu života — chvilkové zdání…
Táž cesta nakonec stejně ukáže,
že každý po ní šel docela sám
a jiným směrem, zanechávaje jiné stopy —
Tatáž cesta nakonec vede jinam!
Všechno se opakuje
stále jinak, neboť se neopakuje nic —
anebo — chcete-li, nic není tak, jak to vidíme, aniž by to bylo jakkoli jinak…
Já vám přece věřím, že jste mě předtím
vůbec neznala,
a mám vás rád právě proto!
Podobnost čistě nenáhodná…
Mé slovní obraty, které si vyčítáte, se snadno vychytají —
Vždyť to jsou jen blechy!
Podstatný je jen obsah
živého slova!
Ale vždyť vy už teď ho máte —
22
i svůj jazyk, třebaže pochybnost o sobě mnohdy brání hlasu
ve vyjádření vlastního nářku… a vaše obrazy vám nikdo
také neupře —
Jsou pouze vaše!
Jako vaše oči!
Jen mějte trpělivost
sama se sebou…
Nenechte se svést
spádem vodopádů!
Čekejte
u své skály s pokladem
tak dlouho, dokud z ní slovo s vodou
samo nevytryskne…
Ostatně — časem už sama
přes řeku trefíte
přímo k prameni — Jsme vedeni…
Dali jsme se přece
dobrovolně do služeb lásky…“
Jeho hlas měl v sobě
cosi ze sametu na kápi abbého,
23
procházejícího se právě spící zahradou, ale i něco z půlnoci
hvězdy, kterou miluje a střeží někdo ze srdce Tajemství…
„Smím se Vám svěřit?
Asi hodinu před tím, než jsem k Vám směla vstoupit /a v té hodině byl sevřen
celý můj život s bytím tak těsně, že ani nedýchaly!/,
bloudila jsem kolem Vašeho domu, než jsem se odvážila zaklepat — Mít poprvé domov na této zemi, a právě ve Vás, který žijete na Olympu!
Vždyť jediný Vy jste mi měl přece potvrdit, že se sama sobě nezdám — ani z onoho světa, ani z této noci,
24
která se s Vámi možná dočká i mého úsvitu!
Jediný, jemuž věřím samu sebe…
A kdybyste mne býval
nepřijal, což by už samo bylo jisté rozhřešení, chtěla jsem vážně na té Kampě umřít —
ale jak?
Když se tolik bojím noční vody…“
„To vás opravdu nikdo nemiluje?“
přerušil ji, protože cosi v něm
ihned odmítlo
přejímat odpovědnost
za právě tuto duši, duši tak osamělou, že ji viděl jako postavu
v kraji
zpustošeném vší opuštěností, jak samu opuštěnou lásku!
„Byť zrodem ještě vzdáleni
kříže,
25
přece jsme už křižováni jeho stínem, a teprve až když před ním
vědomě prcháme, jsme přibiti —“
přerušil sám sebe.
„Copak Vy sama nikoho nemilujete?“
„Ale ano — Je to stále ta tvář…
kterou znám v sobě odjakživa, jež se mi stále opakuje na mužích v různých podobách, jako by táž tvář v různých náladách…
Ale já vím, že musím ještě čekat — Teprv ta poslední bude ta první pravá!
Tvář stvořená jen pro mne a nestvořená mimo mne a sebe —
Tvář jako duše, ležící v mých dlaních, zralá ke spáse
stejně jak k zavržení, neboť se stále ještě nerozhodla, zda pro mne opustit své místo v předpeklí…
26
a přece tvář, která po mně žádá pohled celé lásky!
Tvář jako Luna, ta pro naději první vyvolená!
Tvář jako noční slunce, kterou zbožňuje noc ve všech svých podobách, tvář, v jejíž propasti čeká Hvězda…“
„Možná jste milenkou nešťastného Fausta, a tedy jen proto nikdy ďáblova milá…
A možná žijete jen v pohádce. Ale žijete v pohádce jen proto, že si v ní zoufá Černokněžník…
Dosud Luna ve vás nedošla úplňku, ale už teď jste žena a máte soucit s peklem! Ta věčná touha básníků spasit, co je už jednou zatraceno!
27