Judith Hermannová: Doma by Vetrne mlyny

Doma Judith Hermannová

Doma

Judith Hermannová

Pro K. a pro B., s láskou a přátelstvím

Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.

Z němčiny přeložil Petr Štědroň

Tehdy, onoho léta před skoro třiceti lety, jsem bydlela na západě a daleko od vody. Měla jsem jednopokojový byt v nové zástavbě středně velkého města a práci v továrně na cigarety. Práce byla jednoduchá, musela jsem dávat pozor, aby proud tabáku ubíhal do rozdělovače úplně rovně, to bylo všechno; vlastně to dělal stroj, byl tam senzor, tabákový proud si to kolem něj šněroval, a pokud nebyl rovný, stroj se zastavil. (Zastavil se jako někdo, kdo narazí do zdi, zarazil se s hrozným trhnutím.) Senzor ale často nefungoval, proto jsem stála vedle stroje já a sledovala proud, urovnávala ho, když se začal křivit. Od sedmi do dvanácti, půl hodiny pauza na oběd a pak ještě tři hodiny. Dost často jsem tam nekoukala. Dívala jsem se na rozdělovač, kde se tok tabáku řezal na jednotlivé cigarety, vypadávaly z něho tisíce cigaret, všechny tyhle cigarety, které budou kouřit lidé tam venku ve městě. Před prací. O přestávce. Po jídle. Během hádky. Během lásky a po lásce. Kouř. 13

Práce v továrně na cigarety byla v pohodě. Držela jsem se stranou souvislostí, nebo jinak — nezabývala jsem se souvislostmi. Nosila jsem v uších špunty, ostatní pracovnice továrny žádné neměly, skutečně trvaly na tom, že spolu budou uprostřed toho pekelného hluku v hale mluvit, já jsem jim kvůli svým špuntům v uších nerozuměla, ale dívala jsem se, jak na sebe křičí. Měly zarudlé a lesknoucí se obličeje, žíly na krku jim mohutně a krásně vystupovaly. Gestikulovaly, měly přesná a strohá gesta pro šukání a neúspěchy, pro hněv, pro to, když něco skončilo, pro triumf. Hodně se smály a ukazovaly si na sebe, smíchy se plácaly do stehen a hřbetem ruky si otíraly slzy. Většina z nich byla docela hezká, navzdory neforemným pracovním plášťům, čepcům z roztřepené gázy, i přes to vedro v hale, které nás všechny odrovnávalo. O polední pauze se muselo říkat dobrou chuť. Dobrou chuť, ve výtahu, na chodbě, v kantýně, ve frontě u výdejního pultu. Já jsem dobrou chuť říkala jen nerada, někdy později to vyšlo najevo a zavolali si mě do kanceláře vedoucího směny. Vedoucí směny seděl za svým psacím stolem, popojížděl na židli dopředu a dozadu a od hlavy k patě si mě prohlížel, co viděl, ho nijak zvlášť nezajímalo. Kývl, jako kdyby měl v čemsi beztak a odjakživa jasno, znuděně zívl. 14

Během zívání říkal, poslyšte, polední pozdrav tady k tomu patří. Řekla jsem, nechápu, o čem mluvíte. Řekl, chápete to moc dobře. Samozřejmě že jsem to chápala. Neměla jsem v úmyslu v té fabrice zůstat, trávit tam život, prostě jsem nemohla vystát to sousloví dobrou chuť. Řekl, tak podívej se, je to úplně jednoduchý. Jestli nejsi schopná říkat dobrou chuť, tak poletíš. Nešlo o ta slova, šlo o pravidla a o moc. Chvilku jsem přemýšlela nad tím náhlým tykáním, nad teplotou, která panovala v jeho kanceláři, v místnosti, kde mrhal svým časem; navzájem jsme na sebe zírali. Pak mě nechal jít. Večer jsem často sedávala na balkoně svého bytu v pátém poschodí. Jeden z předchozích nájemníků tam nechal truhlíky na květiny, vyrůstaly z nich rostliny, které jsem nikdy předtím neviděla. Křehké zelené stonky s bílými kvítky, velkými jako hlavičky od sirek, nikdy jsem je nezalévala, a přesto tu byly. Na podlaze ležel umělý trávník, byl tu skládací stůl a jedna jediná židle a výhled na výpadovku a benzinku. Měla jsem ten pohled moc ráda. Modrá světelná reklama čerpací stanice, přijíždějící a odjíždějící auta, před vchodem stojany se smutnými pugéty ve fóliích a pytle s grilovacím uhlím. Jak lidé 15

vystupovali z aut, tankovali, snili, zatímco problikávaly digitální číslice na stojanech, jak vcházeli dovnitř a listovali v novinách, kupovali pivo, čokoládu a mentolové bonbony. Představovala jsem si, že všichni tito lidé vyjíždějí na nějakou dlouhou cestu, tankují plnou nádrž, chtějí někam opravdu daleko, projíždějící lidé, zeptáš-li se jich na cestu, pokrčí rameny a řeknou, ach, já nejsem odsud, já se tady taky nevyznám. Je mi líto. Seděla jsem na jediné židli na balkoně, nohy na stole a kouřila cigarety z fabriky, klepala popel přes zábradlí a špačky odhazovala do plechovky od coly, tehdy jsem hodně kouřila. Toho léta bylo vedro a já jsem seděla venku ve spodním prádle, dokud se nepřipozdilo a konečně se nesetmělo. V bytech se postupně rozsvěcovala světla, rozzářily se reflektory aut na výpadovce, slunce zmizelo, teplo zůstávalo. Neustupovalo, drželo se mezi domy a neměnilo se. Zvykla jsem si chodit dolů k pumpě a kupovat si tam zmrzlinu. Vzala jsem si šaty na ramínka a žabky, klíč a drobné a sešla dolů, nikdy jsem nejela výtahem, šla jsem po vydýchaném, špinavém schodišti a nikdy jsem si nerozsvěcela. Venku bylo ještě větší vedro, asfalt rozměklý horkem, všude otevřená okna, bylo slyšet televizory, hádky, bouchání dveřmi. Auta dojížděla k čerpacím stojanům jako ve zpomaleném filmu, lidé tankovali, jako by u toho klimbali. Vstupní 16

dveře se otvíraly samy, uvnitř bylo světlo a chladno. Vždycky hrálo rádio. Odsunula jsem víko mrazáku, postávala před otevřeným boxem, co nejdéle to šlo, pak jsem si vzala Ruskou zmrzlinu. Výhradně Ruskou zmrzlinu, nikdy žádnou jinou, a přesto jsem pokaždé předstírala, že se nemůžu rozhodnout. U pokladny seděla žena ve věku, v němž jsem dnes já, překvapivě si četla knihu, a když musela kasírovat, s mimořádnou nechutí ji odložila stranou, to na mě zapůsobilo. Večer co večer jedna a ta samá žena, a celé léto jsme si nevyměnily jediné soukromé slovo. Toho večera, o němž bych chtěla vykládat, u pokladny stáli dva lidé, kteří natankovali a nakoupili si spoustu chipsů, lékořicových bonbonů a tabáku. Přemýšlela jsem, jestli mám čekat u otevřeného mrazáku, s pažemi ponořenými až po lokty v jeho suchém chladu, nakonec jsem ale mrazák přece jen zavřela a stoupla si do fronty. Rozlétly se vstupní dveře a dovnitř vstoupil starý muž. Na sobě měl prostý, ale kvalitní černý oblek, měl sněhobílé vlasy, obličej zešedlý jako staré dřevo, vypadal, jako by se vracel ze státního pohřbu. Koutkem oka jsem ho viděla přicházet, stoupl si do řady přímo za mě a bez okolků zavrtal pohled mezi mé nahé lopatky. Cítila jsem ten pohled a postoupila o krok dopředu. On ještě okamžik vyčkal, pak se dotkl mého loktu a já se otočila. Řekl, jste malá. Přesně ta pravá pro mě. 17

Jasně si vzpomínám na jeho hlas, byl velmi tichý, celkem zvučný na starého chlapa a trochu chraplavý. Možná měl lehký jižní přízvuk. Chtěla bych zdůraznit, že to, co řekl, neznělo dvojznačně. Nijak obscénně. Bylo to jenom zvláštní, nedávalo to smysl. Nebyla jsem tehdy malá. Nejsem malá ani dnes a tenkrát jsem taky nebyla, měřím metr šedesát sedm. To znamená malá? Ne, a to jsem mu taky řekla. Zvedl obě ruce, dlaněmi ke mně, měl je mozolnaté a čisté. Ne, ne doopravdy, samozřejmě. Vy nejste malá. Jste úplně normální. Jste ale dost malá na můj trik. Máte ty správné nohy, úzká ramena. Potřebuji novou asistentku. Vypadáte, že byste mohla být ta pravá. Přesně takhle to říkal. Já řekla, pravá asistentka na co. Nechtěla jsem se na to ptát, ale zeptala jsem se, nechtěla jsem se s ním vůbec pouštět do hovoru, ale než jsem se nadála, už jsme v něm byli. Řekl, na můj trik s bednou. Rozřezaná panna. Asistentka na řezání. Já jsem kouzelník. Lidi s chipsy, pivem a tabákem byli najednou pryč, prostě se vypařili a ta ženská za pokladnou na nás zírala a pronesla, další prosím. No tak. Další. Jste na řadě. Jedna Ruská zmrzlina a bude to ještě něco? 18

Řekla jsem, ne, díky. Pardon. Nic dalšího, to je všechno. Zaplatila jsem svou zmrzlinu. Starý muž zůstal za mnou, držel se sveřepě těsně za mými zády. Řekl, můžu vás kousek doprovodit. Musíte nejdřív zaplatit, ne. Ale ne, já jsem netankoval. Viděl jsem vás přes okno, šel jsem kolem a objevil vás. Proto jsem vešel dovnitř. Žena za kasou zírala důsledně někam přes nás. Její pohled nic neprozrazoval, každopádně mi taky nemohla pomoct. Zase si otevřela knihu a odvrátila se od nás, nastavila se k nám pravým ramenem, svým nedostupným čtenářským profilem, tak jsme tedy spolu vyšli ven. Na svůj věk šel rychle, hbitě, tanečním krokem, byl menší než já, trochu shrbený a nevypadal jako kouzelník. Řekla jsem, oukej. Doprovázet mě v žádném případě nebudete. Řekl, dobře. Nechtěla byste si to ale rozmyslet? Je to velmi jednoduché. Musela byste si lehnout do takové truhly, já vás rozřežu — jenom jako — a pak vás zase poskládám dohromady. Můžeme si to vyzkoušet. Přijdete za mnou na návštěvu, vyzkoušíme to. Všechno, co říkal, ukazoval, tu truhlu, řezání, skládání dohromady. Trik s rozřezanou pannou jsem 19

znala, viděla jsem to v televizi. Byl to stařičký trik a opravdu každý věděl, o co v něm jde. Řekla jsem, hm, no to si nejsem jistá. On na to, ano, tomu rozumím. Nedělejte si starosti. Bude u toho moje žena. Bude dávat pozor, nic se nestane. Musíte si jenom lehnout. Eventuálně byste si mohla obléknout červené šaty. Opravdu na tom není nic těžkého. Nic jsem na to neříkala a on odvrátil pohled k rozsvíceným oknům vysokých domů, trpělivě a přívětivě se usmíval. Jeho oblek byl tak nápadně čistý, pečlivě vyžehlený, zřejmě střižený na míru, na nohách měl špičaté boty z hadinky a to na něm bylo to jediné podezřelé, byly extravagantní, a navíc zaprášené. Strčil teď ruce do kapes, předvedl mi všechno. Evidentně mu vůbec nebylo horko. Působil klidným dojmem. Řekl, popřemýšlejte o tom. V klidu. A pak nás přijďte navštívit. Steinstraße sedm. Býváme vlastně vždycky doma. Řekla jsem, popřemýšlím o tom. Otočila jsem se a odešla, nechala jsem ho tam prostě stát. Nevydala jsem se k našemu domu, šla jsem jiným směrem, říkala jsem si, že opravdu nemusí vědět, kde bydlím. Rozbalila jsem Ruskou zmrzlinu, ale mezitím se skoro celá rozpustila, tekla ven a já ji vyhodila. 20

Rozmýšlela jsem si to týden. Celý týden jsem stála osm hodin denně u svého stroje a přemýšlela o tom. Vysedávala jsem na balkoně ještě hluboko po půlnoci a kouřila ještě víc cigaret než obvykle a přemýšlela o tom, přemýšlet o tom bylo strašlivě namáhavé. Po sedmi dnech jsem to vzdala a vyhledala na mapě Steinstraße. Bydlel na úplně opačném konci města, nebylo mi jasné, co pohledával na sídlišti, proč se tam v tom svém nažehleném obleku a botách z hadí kůže potloukal. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla, co si mám obléct, měla jsem tehdy jedny červené a jedny modré šaty, nejdřív jsem si na sebe vzala ty červené, pak jsem si je zase sundala a rozhodla se pro modré. Učesala jsem si vlasy, stála jsem delší dobu před zrcadlem, pak jsem si sedla ke kuchyňskému stolu, zase vstala a vydala se na cestu. Šla jsem, protože se mi už nechtělo přemýšlet o tom, jestli mám jít, nebo raději ne. Musela jsem jet autobusem, až dalším, jít pěkný kus cesty ulicí s bungalovy za bíle natřenými ploty, na terasách stály zahradní houpačky, azalky v hliněných květináčích pod markýzami ze spletené slámy, zavlažovače trávníků na krátce střižené trávě, z nich závoje vody jako duhy. V otevřených garážích parkovala auta před umně vyskládaným dřívím, cesty vysypané štěrkem. Lidé, co tu žili, nebyli chudí ani 21

bohatí, zkrátka něco vlastnili a já si říkala — nevlastním nic. Měla jsem s sebou kabelku, jo, a v té kabelce byla moje peněženka, klíče, cigarety, zapalovač, to ale bylo všechno. Tehdy to bylo všechno, co jsem potřebovala, nebo jsem si říkala, že nic dalšího nepotřebuji. Říkala jsem si taky, že bych z tohohle středně velkého města mohla okamžitě odejít do nějakého jiného. Kouzelníkův bungalov byl poslední v ulici, nevypadal jinak než ty ostatní. Za bungalovem se zvedaly hory, silnice zde končila, stala se z ní pěšina, která se ztrácela kdesi mezi jalovčím. V garáži žádné auto. Žádné dřevo. V zahradě stály stromy s tmavými, těžkými, skoro černými listy. Žaluzie v oknech byly spuštěné, asi kvůli vedru. Postávala jsem před jeho domem, možná, že jsem si to chtěla ještě rozmyslet; možná jsem taky doufala, že nikdo nebude doma. Pak se ale otevřely dveře a z nich vyšel on. Vyšel kouzelník, ve svých hadinkových botách, oblekových kalhotách a v nátělníku. Viděl mě. Přicházel ke mně s rozpřaženýma rukama a bylo zřejmé, že je rád. Pojďte dál. Pojďte dál! Tak vy jste o tom přemýšlela, to je báječné. To je opravdu hezké. Takže jste se rozhodla. To jste mě potěšila. Tak jsem šla dál. Jak jsem tomu měla odolat? 22

Šla jsem za ním do domu. Přidržel mi dveře, pak je za mnou obezřetně zavřel. Chodba byla úzká, ukázal na ramínko na prázdném věšáku, nebylo nic, co bych si tam chtěla pověsit. Vedl mě do obývacího pokoje. V obýváku byla francouzská okna s výhledem do zahrady, tady byly žaluzie vytažené, ale dveře na verandu zavřené. Uprostřed pokoje stála na dvou podstavcích bedna, kolem tři židle, na jedné seděla žena. Vypadala, že je ještě starší než její muž. Byla taková celá křehká, na sobě měla blůzku s vysokým zavřeným límcem jako nějaká viktoriánská královna a její vlasy vypadaly oproti té blůzce jako ocelová vata. Krátké, rozježené, kovové. Vstala, když jsem vešla, bez okolků spojila ruce za zády a neusmívala se. Řekla svému muži, opravdu není malá. On na to, je přesně akorát. Však uvidíš. Připadala mi vysloveně nezdvořilá a nemohla jsem jinak než říct, tak proč to neděláte vy. Tu asistentku. Vy jste opravdu malá. Proč se nenecháte rozřezávat vy. Vyndala levou ruku zpoza zad, přivřela oči a odmítavě mávla rukou. Já jsem moc stará. Lidi to nechtějí vidět. On řekl, je to tak. Má pravdu. Posaďte se. Dáme si ledový čaj. Já jsem věděl, že přijdete. Byl jsem si jistý. Trochu jsem si počkal, ale věděl jsem, že o tom 23

budete přemýšlet a pak přijdete. Je opravdu velké horko. Napijeme se, pak začneme. Upíjeli jsme ledový čaj. Seděli jsme ve trojici kolem té truhly a pili ledový čaj, který už byl ve džbánu na parapetu, vedle něj tři sklenice; opravdu jako by věděli, že přijdu. Čaj chutnal po citronu a mátě a byl mírně sladký. S kostkami ledu. Kouzelníkova žena je rozkousávala, neuvěřitelně hlasitě to křupalo, brala si stále další. Seděla na židli a klátila nohama jako nějaké staré dítě, skoro jako nějaká trpaslice. Naklonila hlavu mírně na stranu a podívala se mi do očí. Řekla, co vlastně děláte. Řekla jsem, pracuju ve fabrice na cigarety. Řekla, kouříte. Já řekla, jasně. Máte rodinu. Ne. Nikoho, kdo by na vás čekal. Není nikdo, pro koho byste musela něco dělat. Řekla jsem důrazně, ne, nikdo, pro koho bych musela něco dělat. Co je s vašimi rodiči. Už nejsou. Moje matka žila a bratr taky, přišlo mi ale, že jí po tom nic není. Nebylo mi jasné, proč chtěla vědět, pro koho bych měla něco dělat, a říkala jsem si, že 24

pokud se mě bude ptát, jestli jsem někomu řekla, že budu tady, tak vstanu a odejdu. Na nic dalšího se ale už neptala. Dívala se na svého muže a její muž se usmíval tím zvláštním, laskavým způsobem a k tomu pokyvoval hlavou. Řekl, víte, půjdeme totiž na loď. Spolu. My tři — moje žena a já a vy. Na výletní loď. MS Aurora. Dostanete venkovní kajutu, můžete stát u kajutního okýnka, kouřit a dívat se na moře. Budeme mít tři představení týdně. Loď pluje do Singapuru a zpátky. Čtvrt roku. Co na to říkáte. Nevěděla jsem, co na to říct. Rozhlédla jsem se po obýváku, pokoj byl prázdný, nebylo tam nic osobního, nic, co by mi o těchto lidech něco řeklo — žádné fotky na zdi, žádné tretky na příborníku, jenom židle, na nichž jsme seděli, a bedna. Byla trochu ošoupaná, polepená bílým lakovaným papírem a stříbrnými hvězdičkami, uprostřed byla škvíra, na levém boku taky, na pravém boku dva otvory. To bylo všechno. Celá ta situace se stala před třiceti lety, ale už tehdy byla tahle truhla směšná. Starý muž se díval, jak si truhlu prohlížím. Řekl, jste připravená. Máte ještě žízeň. Řekla jsem, jsem připravená. Ráda bych to už měla za sebou. On řekl, báječné. Hned začneme. Teď hned. Vstal a postavil svou židli vedle truhly. 25