Petr Stejskal: Za věku kosmomůry by Vetrne mlyny

PETR STEJSKAL

ZA VĚKU KOSMOMŮRY

ISBN 978-80-7443-431-0

KNIHA VYCHÁZÍ S PODPOROU MINISTERSTVA KULTURY ČESKÉ REPUBLIKY.

MÉ SESTŘE JANĚ

ANAFORA

Na svůj zrod se nepamatuji. Ostatně, kdo si kdy pamatoval složité výrobní postupy spjaté se svým vznikem. Nehledě k tomu, že jsem se za svůj krátký život setkala s málo bytostmi, které by byly ochotny se mnou na toto téma podiskutovat. Je však pravdou, že jsem se vůbec setkala s málo bytostmi, které by se mnou chtěly podiskutovat o čemkoliv, ale to poněkud předbíhám. V dětství jsem měla málo kamarádek, především proto, že jsem byla záhy od svých vrstevnic odloučena, abych se věnovala přípravě na své životní poslání. Je to smutná bilance, když se teď svým jediným zdravým okem podívám po neutěšeném místě, kde jsem skončila. A já se kdysi tak pilně připravovala a taky jsem oplývala veškerými sny a tužbami, které přináší na svých načechraných perutích podvodné mládí. Tolik jsem čekala na toho, kdo mne osvobodí z lepkavých sítí nekonečného čekání a opřádala ho těmi nejbájnějšími představami: napřed měl být hezký —

pohledná tvář, urostlé tělo — jindy by mi zase stačilo, kdyby měl ušlechtilé ruce s jemnou kůží, pěstěnými nehty, dlouhými prsty a hlavně s citem. Po celém těle jsem pak cítila slastné chvění, jako by se mne jimi už už dotýkal. A nakonec jsem si ho ani nepředstavovala v jeho tělesné podobě. Říkala jsem si, ať vypadá, jak chce, jen jsem doufala, že bude nekonečně moudrý a ve své moudrosti určí, kde bude ve světě mé místo, které budu moci s hrdostí a láskou zastávat. Bylo to tehdy období čekání, čekání nekonečně dlouhé a k uzoufání nudné a zdlouhavé. Někdy jsem se celá chvěla tou touhou a nedočkavostí. A jindy zas provzdychala celou noc nad tím, že ten velký okamžik snad ani nenastane. Až jsem druhý den celá zežloutla a zešedivěla nevyspáním, propadajíc panice, že takto svůj očekávaný osudový okamžik oddaluji, pokud o něj úplně nepřicházím. Ale přišel… Byla jsem tak naivní, a tak mladá, a tak netrpělivá. A přitom dnes, když přivřu své jedno oko, to druhé už zůstane navěky otevřené, probíhají mi tyto horečnaté okamžiky jako to nejšťastnější, co jsem vůbec poznala. Dlouho si však ztraceného štěstí neužiji — je tu všude tak vlhko a takový podivný všudypřítomný zápach. Kdo ví, je-li vůbec dobré, mít nějaké sny a tužby. Kdyby jich nebylo, nebylo by ani zklamání. Snad bych pak nezažila takový zlom a vyprázdnění veškerého mého bytí. Jediné, co se od té doby příliš nezměnilo, je čekání, pouze s tím rozdílem, že nyní už nevím na co. Prázdno. Ano, pohltilo mne prázdno. A to přesto, že potkávám přes den spousty lidí. Jejich rozmanitost je nekonečná. Dokonce jsou jimi většinou muži. Vlastně jsou to samí muži. Pouze, s železnou pravidelností, brzy ráno a pozdě večer přichází jedna žena — stará, sehnutá, celá pomuchlaná, nevšímavá, zatrpklá. Její

příchod vždy předznamenává hlasité lomození a láteření. Mám z ní strach. Tak nějak jsem pochopila, že to tady má všechno na starost, že může rozhodovat o bytí a nebytí všeho a všech, kteří mne obklopují. A také o bytí a nebytí mém. A přitom je tak nepodobná tomu, kdo mne sem přivedl. Pamatuji se na svůj velký okamžik zcela jasně, byť dostal postupem času trpkou příchuť, tolik srovnatelnou se zápachem, který mne tady všude obklopuje — dokonce mám někdy pocit, že by nebylo nemožné, kdyby se ten zápach zhmotnil a odešel těmi dveřmi, kterými všichni přicházejí a zase odcházejí a kterými jsem i já jednou přišla, a neměla jsem jimi na rozdíl od toho, kdo mne sem přivedl, už nikdy odejít. Neuvědomovala jsem si přes tu radost a vzrušení, že ta chvíle, kterou jsem si vysnila za celý ten čas mého mládí, již nastává, jestli se mé představy zcela plní. Tvář měl takovou obyčejnou. Už tehda jsem viděla mužů dost a věděla jsem, že existují i hezčí, ale žádný nebyl ten můj. I když bylo pár okamžiků — ostatně každá máme svá dívčí tajemství. Ale ať je to, jak chce, vždy to byla jen jakási generálka na to skutečně pravé. A tehdy mi můj instinkt napověděl, že to je na sto procent. Věděla jsem to určitě, jen jsem ho uviděla, sotva jsem mu pohlédla do očí a zahlédla v nich tu jistotu a žádostivost. Žádostivost pramenící z čistého zájmu o mne. Jednoduše jsem věděla, že je to on. Samozřejmě ještě nějaký čas trvalo, než jsem odešla nadobro, ale už během domluvy s člověkem, kterému jsem byla po dobu svého mládí svěřena, mě neopouštěla bláznivá radost, že právě s tímto člověkem dozajista odejdu. Vybírat jsem si pochopitelně nemohla, to není v naší společnosti zvykem, ale dá se vždy vymyslet způsob, jak někoho donutit, aby si vás vybral, či nevybral. Dnes si říkám, že jsem to tak

udělat měla. Více si vybírat. Měla jsem být pozornější, měla jsem se více rozmýšlet. Jenže všechna ta měla jsou utopená ve ztracených vodách času a odplynula stejně jako kapka, která teď sklouzla vedle mne a odplula s dalšími někam do tmy. Prostě jsem neměla být tak naivní. Říkat však mládí, že by nemělo být naivní, je stejné jako se pokusit říct ženě, jež sem chodí ráno a večer, aby byla mladá a veselá. Až jednou budu chtít se vším skoncovat, tak to určitě udělám. Teď aspoň vím, co udělat mohu, tehda jsem to nevěděla a s tím zdánlivě obyčejným člověkem odešla. Nebyl tedy ani hezké tváře, nebyl ani urostlý, o jeho rukách ani nemluvě — byly hrubé, drsné, s dlouhými špinavými nehty na krátkých špalkovitých prstech. Když se mne jimi poprvé dotknul, přejel mi mráz po zádech, tak byl jejich dotek nepříjemný. A jak mu páchly šaty. Když mne k sobě přitiskl, div že jsem neomdlela. Zavedl mne k sobě domů. Do malého špinavého bytu, kde to páchlo podobně jako jeho oděv. Jenomže tam ještě nemělo být o mém osudu rozhodnuto. Nechal mne tam a já po prvních chvílích radosti a štěstí z opilosti naplněných tužeb poněkud vystřízlivěla. Byla jsem sama, zavřená v malém tmavém pokoji, kam nikdo nepřišel. Kromě něho. Kromě toho, kdo mne sem přivedl. Chodil jen pozdě večer a vůbec si mě nevšímal. Pravidelně se ihned svalil na postel a spal. Ráno zas odcházel. A já byla zmatena. Proč jsem zde? Kvůli čemu? Smysl všeho mi unikal. Nezůstala jsem však dlouho. Jednou přišel dříve než obvykle. Posadil se naproti mně a upřeně se na mě zadíval. Díval se dlouho. Téměř mne tím pohledem uváděl do rozpaků, až jsem se zakroutila — z části ze studu, z části polichocená, ale hlavně, ano, přiznám si to se vztyčenou hlavou, hlavně z přirozené koketérie. Poté mne chytnul, nijak hrubě. Nebo vlastně ani

nevím, jestli hrubě. Tak mě jeho chování překvapilo, že jsem k němu skoro i pocítila náklonnost, takže si myslím, že to hrubě nemohlo být, to přišlo až později. Odešli jsme spolu do nadcházející noci. Nešli jsme dlouho, až jsme vstoupili do místnosti. Byla tam spousta lidí, hluku a kouře. Posadili jsme se ke stolu plnému lidí a já opět uprostřed všech těch lidí osaměla. Opět si mě nikdo nevšímal. Ten, co jsem s ním přišla, pořád něco pil a jeho pohled a řeč byly čím dál tím divočejší. Pak se dal s ostatními lidmi u stolu do nějakého sporu, jemuž jsem nerozuměla. Nato se ten, kdo rozhodl o mém osudu, hřmotně zvedl od stolu, až s hlasitým třeskem upadla židle. Zakaleným pohledem se rozhlížel po kolemsedících lidech. Pak zraky uvízl na mně. Celá jsem se schoulila, ale moc mi to nepomohlo. Tentokrát po mně opravdu hrubě hmátnul, vytáhnul mě ven a zavedl do temné vlhké místnosti, kde to ukrutně zapáchalo čímsi neuvěřitelně čpavým, až mě to nutilo ke kýchání. A tam jsem měla zůstat. A věděla jsem, že je to má konečná stanice. Že je to místo, kde bych měla vykonávat své poslání, své životní naplnění. A to místo se naprosto lišilo od toho, které jsem si vysnila. První noc jsem celou probrečela a slzy se mísily s okolní vlhkostí, až jsem byla ráno, když jsem se z malátného horečnatého spánku probrala, celá nateklá. Přímo přede mnou stál muž s vyjeveným výrazem, úplně jiný než ten, který vše rozhodl, a zíral na mne. Při tom na mě dopadaly jakési krůpěje vody. „Asi rosa,“ pomyslela jsem si a trochu se před mužem zastyděla. Pokusila jsem se vzchopit, abych vypadala opět trochu k světu. Během dne vždy zavítal do místnosti nějaký muž a s nadcházejícím večerem se to dělo čím dál tím víc a častěji. Někdy jich přišlo i pět najednou. Říkala jsem si, že to není nakonec tak zlé, i když pokaždé, když nějaký

přišel a zastavil se přímo přede mnou, začaly na mě dopadat droboučké kapičky, takže jsem za celou dobu ani pořádně neuschla. K tomu bylo v místnosti neustálé vlhko. Hleděla jsem však vstříc budoucnosti opět optimističtěji. Ale neuplynul ani týden, přišel muž a zastavil se přede mnou. Ale ne jako ti před ním, co na mě zvědavě hleděli, a když jsem jim pohled poněkud vyzývavěji oplatila, hned sklopily rozpačitě hlavu, nebo zírali tupě, bez zájmu, ať jsem dělala, co jsem chtěla, až jsem si říkala, proč sem chodí, když je nezajímám (tak jsem zpychla, že jsem si myslela, že tam chodí jen a jen kvůli mně). Díval se na mne divoce a chtivě. Pro sebe si šeptal: „Já ti ukážu, ty mrcho. Ta moje má taky takovou…“ A pak vytáhl nůž. Zaplavila mne vlna bolesti a upadla jsem do bezvědomí. Když jsem se probrala, měla jsem tělo samou ránu, celé mne bolelo. Trvalo dny, než se rány jakž takž zacelily. Jizvy však už neměly nikdy zmizet. A to už jsem si nic nenamlouvala. Život začal být zlý a krutý. Nejednou mi muži plivli přímo do tváře nebo mi přejeli po těle nehtem, špendlíkem a já nevím čím ještě. V jeden den, nepamatuji se přesně, kdy to bylo, přišel mladý muž — skoro chlapec. Zvědavě a dlouze se na mne díval. Začal se usmívat. Hrozně dlouho se na mě takhle nikdo neusmíval, a ačkoliv jsem měla tehda už dost pošramocené sebevědomí, pokoušela jsem se mu to oplatit. A když se to začalo jakž takž dařit, vytáhl z ničeho nic nůž, beze slova mi vydloubl oko a s hlasitým smíchem odběhl. Od té chvíle pro mne už všechno ztratilo smysl a od budoucnosti nic nečekám. Noc končí. Jediným zamřížovaným okénkem sem proudí slabé světlo kalného rána. Slyším lomození a hartusení staré ženy. Rekapitulací svého neveselého života jsem se dostala za hranici toho, že bych měla ještě na něco čekat. Ano, teď nastal ten

okamžik, kdy je třeba přestat čekat. Vidím ženu, přichází s kyblíkem a hadrem těsně ke mně. Nadechuju se a křičím na ni. Na tu, která má tady nad vším během věcí nekonečnou moc, křičím: „Nejsi mladá ani krásná, i pro tebe to už všechno skončilo.“ S úlevou cítím, jak to zabralo, jak se nasupila, rozmáchla… Jedno škubnutí. Ještě cítím slast, jak se nořím do chladné vody a milosrdné nicoty. —— Bylo sedm hodin ráno a stará mrzutá žena přišla na pravidelný úklid záchodu hostince nepříliš valné pověsti. Toho dne neměla obzvlášť dobrou náladu. Kosti ji zase v noci pořádně bolely. Došla až ke žlábku. I když nálepku s komiksově namalovanou ženou, mající tvář sešpulenou svůdně do „o“ a svlečenou do půl těla, držíc si oběma rukama bujné prsy, dokonale znala, vždyť ji vídávala každý den ráno i večer, teď jí přišla s dírou místo jednoho oka, propíchaným poprsím a vyškrabaným nápisem Zavři kušnu obzvláště nechutná. „Prasáci starý, vožralý,“ zabrumlala si a jedním trhem ji odloupla z vlhké stěny a znechuceně odhodila do žlábku, kde ji zachytil proud a otáčeje jí na všechny strany, unášel k odtoku. Stařena měla chvíli dojem, jako by se kresbě roztáhla ústa do úsměvu. Zatřepala rychle hlavou s šedými kadeřemi, teprve před momentem osvobozenými z natáček, aby z ní vyhnala zbytek strašáků z bezesné noci a zavzdychala: „Oj, oj.“ Snad nad bolavými kostmi, snad nad uplynulým mládím.

ÚŘEDNÍ DEN

Den vskutku našlapaný. Už ho z něj začala bolet hlava. A to nejsou ještě dvě. A za sebou už čtyři kávy. Úřady, úřady, letmo se stavit ve firmě. Tam ztělesněná neschopnost ve všem, co se hýbe a odvažuje dýchat. Porada se společníky. Nafoukaný, neschopný hňupové. Takhle půjde firma brzy ke dnu. To už lokal pátou kávu a ve zmatku zapomněl příkazy do banky. Takže se znovu vrátit. Konečně do banky dorazil. A to bude muset ještě zpátky. Ale teď si snad může trochu vydechnout, než na něho dojde řada. Ale ten čas tak tlačí a hlava bolí… Prášky! Nemá v kufříku prášky? Začal štrachat mezi lejstry. Nic! A mezi mužnou, kořeněnou vůní značkového parfému ucítil zápach vlastního těla. Dnes není nejšťastnější den. Až mu vyschlo v krku. Uvolnil si kravatu z pečlivě uvázaného uzlu. Pokusil se relaxovat. Někde četl (nebo

slyšel? — to je jedno), že to pomáhá. Usadil se pohodlněji na koženkové sedačce, přivřel oči a zaposlouchal se do tlumeného šumění hlasů, šoupání nohou, šustění papíru, které se slévalo v jedno táhlé ššš… To je nádhera, nikdy si nevšiml té krásné výzdoby starobylé budovy, v níž banka sídlila. Ale ten čas! Nervózně cukl hlavou v horečnatém pohledu na hodinky. Klinknutí čísla patřilo zase jiné řadě než té jeho. Sakra! Co ty úředníci dělaj?! Támhleta tlustá obrejlená sůva tam dřepí už aspoň půl hodiny a nikdo u ní za celou dobu nebyl. To by taky jednou chtěl, žádný starosti, v pět padla a domů. A ráno jen nasadit důležitý obličeje a líně se ploužit od ničeho k ničemu. A brát si za to pěkně stálej platíček. A pořád klid, pohoda, nikam nespěchat. Ale já spěchám! Já spěchám, strašně spěchám, bublalo mu v mozku. A najednou se spustily rolety přes vysoká okna. Co blázní? proběhlo mu hlavou. Jako by nestačilo, že je venku už tak dost pošmourno. Ale co, daňoví poplatníci to zaplatí, co? Ať si úředníci povyrazí. Zhluboka si nad svou nevděčnou úlohou povzdychl, téměř srdceryvně. A i světla začala pohasínat. No to je vrchol. Co to má znamenat? Že by cvičení CO? Ale to už snad není. Nebo že by? Jakoby zdálky zazněla ryčná hudba. Trubky, činely, buben. Vzdáleně to připomínalo cirkus. Že by zas ty ukrajinský přivandrovalci? Třeba je to přepadení, zalekl se.

Ale co, peníze ještě nevyzvedl, ulevilo se mu. V sále bylo až na pár bodových světel úplně zhasnuto. I šum utichl. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Prudce se zvedl z křesla, aby si posvítil na ty nové pořádky, má přece právo vědět, co se děje. Je klientem této banky! Z přítmí se vynořila oblá postava, která se v nedaleké minulosti stala výbojem jeho nevole. Ale kde je její seriózní úbor? Viděl sice předtím jen bílou halenku, takovou nějakou… No, jakou mohou ženy v takových letech nosit. Něco nenápadnýho přece musí úřednice nosit! Ale tohle? Pestré, hýřivé barvy mu oslňovaly oči. Propána, kolik na sobě musí mít sukní? Odhadoval tři čtyři. Na hlavě divoce pestrý šátek, vroubený mincemi, normálními platnými mincemi z kovu nevalné kvality, ale vylepšený korálky, pozlacenými sponkami… Zachrastila ruka s množstvím náramků, jak mu dopadla na rameno. „Lístek máte, panáčku?“ zaskřehotala a vycenila na něho, asi v pokusu o dobromyslný úsměv, trosky strašlivě zbídačeného chrupu. Zmateně jí podal lístek se svým pořadovým číslem. „Pche!“ vyrazila ze sebe stařena a nacpala si jej do zubožených úst. „Platný lístek!“ štěkla po něm. Teď už byla téměř úplná tma. Sotva na ni viděl. Za ní se objevila temná postava. Zaslechl šuškání. Stisk na rameni povolil a nato udeřilo ostré světlo reflektoru. Ještě zahlédl, jak klátící se postavu onoho obtěžujícího stvoření odvádí jakýsi vysoký, štíhlý muž. „Asi ochranka,“ pomyslel si. Ale ta přeci neměla oblek. A z toho, co stihl zahlédnout, mu přišlo, že tento nebyl z nejmodernějších.