Josef Merhaut jr.: Strach a bída strašidel by Vetrne mlyny

Strach býval erbovní zbraní strašidel i jejich korunovačním klenotem, bída v tom, že jim byl ukraden a slouží už jiným účelům.

Josef Merhaut

Strach a bída strašidel

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory statutá rního města Brna, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond.

Část první

Kuba, Dana, Matuš a ohnivý pes

1. Místnosti vévodila dlouhá lavice, na níž seděli ti, co měli rozhodnout o jeho osudu. „Pojďte blíž, nebojte se. Jestli u nás uspějete, otevřou se vám možnosti, o nichž se žádnému smrtelníkovi nesnilo.“ „A sundejte si prosím tu masku. A šupito presto,“ navrhl jeden z nich. Kuba tak činil nerad. Na tu masku byl už dost hrdý. Představovala sibiřského vlka. „Vidíme, že jste se pečlivě připravil. Té masce se nedá upřít jistá působivost. Ale Sibiř, Rusko, to už nepřipadá v úvahu. Rusů jsme si už užili dost. Ještě aby nám tady v noci strašili…“ Kuba sundá masku. „Och,“ spráskl ruce další z nich. „Vy přece žádnou masku potřebovat nebudete. Příroda vás vyzbrojila dostatečně! Kdo se setká s tím, co vy ráčíte nosit na krku, do smrti nezapomene. A například já bych řekl, pánové, že tady Kubu můžeme do našeho cechu bez ostychu přijmout.“ A ukázalo se, že nikdo není proti. Kuba zjihl a hned se přiznal, že nejraději by na nějaký starobylý zámek, historií posvěcené šlechtické sídlo.

„Tak to vám musíme hned zatnout tipec. Předběžně o vás víme, že nevládnete angličtinou, franštinou ani španělštinou. A přitom hrady a zámky vyžadují znalosti západních jazyků. Čtyřicet procent návštěvníků jsou tam dnes západní turisté.“ „A kdybyste chtěl působit na kterémkoliv zámku,“ navázal další instruktor, „nevyhnul byste se ani důkladnější znalosti démonologie, gnostiky, ezoteriky, možná i kabaly. My vás samozřejmě můžeme v démonologických disciplinách vyučit, ale když to nemáte vštípeno už od dětství, bude to jen klouzat po povrchu. A to ani nemluvím o znalostech heraldiky a genealogie šlechtických rodů. Ne, na hrady a zámky vás pustit nemůžeme. U vás připadají v úvahu pouze prastaré strašidelné domy a možná i mlejny, v nichž se už dávno nemele a jsou to už jen jako památkové objekty. Tam si můžete po letech poctivé služby vysloužit ostruhy, a teprve pak bychom seznali, jak s vámi naložit dál.“ A potom se už zvedli, síň se vyprázdnila a Kuba vzal na vědomí, že je rozhodnuto a že se na tom už nic nezmění. A že mu nezbude než se taky zvednout a jít si hledat příslušný objekt.

2. A tak jsem si odsloužil svá léta jako přízrak ve strašidelných domech na okrajích provinčních městeček, čili tam, kde by lenivá strašidla bez špetky ctižádosti docela ráda bubákovala třeba i na věčné časy. Kdežto já to bral jen jako strašidelný trénink, jímž jsem si vysloužil ostruhy, abych pak s nimi mohl do pořádného obstarožního činžáku poblíž centra nějakého znamenitého města. To sice nebylo nic ideálního, ale řekněme přijatelný kompromis.

Takže jsem tady: solidní, jen přiměřeně zanedbaný činžák v Brně na Orlí ulici, na jedné straně nedaleko Zelného trhu a na druhé dotýkající se Měnínské brány. Čtyřposchoďový činžák, co v každém poschodí pozůstává ze dvou bytů, vpravo třípokojového, vlevo dvoupokojového. Tady se bude královsky strašit. O nájemnících jsem už ledasco věděl, a to cestami, jež jsou nám přízrakům a fantómům vlastní. A stejně tak jsem věděl, že to musím brzy doplnit cestami takříkajíc přirozenými. Ale nechtěl jsem už otálet. Existuje vícero způsobů, jak v činžácích začínat. Já začal seshora. A jistě také proto, že nájemnice ve čtvrtém poschodí (dvoupokojový byt vlevo) mi byla nejsympatičtější. A už slyším vlezlou otázku, čím může být lidská bytost strašidlu nejsympatičtější? Odpovědi se určitě dočkáte, ale zatím bych s tím nekvaltoval. A teď už k praktickým věcem. Svůj až příliš přízračný strašidelný rypák jsem tady musel v běžném provozu něčím překrýt. Za tím účelem jsem si pořídil tři masky: neutrální, vlídnou a nejvlídnější. Podotkněme, že masky jsou elastické a nejvýš přiléhavé a pouze ten, kdo by bezpečně věděl, že jde jen o masky, by mohl objevit šikovné švy, jimiž jsou připnuty k mému virtuálnímu tělu. Ale jděme dál. Na půdě činžáku jsem si — skryt za trámovím krovu — pořídil skrovný přístěnek, v němž schraňuji všemožné obleky, oděvy a šaty, do nichž pak účelně navleču svůj příšerný zjev. Oblékl jsem si tedy nenápadný oblek a před zrcadlem na dvířkách přístěnku jsem se rozhodoval, jestli třeba vázanku. Ale nakonec jsem ji zapudil. Nechci vypadat moc oficiálně a ze tří masek, jež jsem tady už zmínil, jsem zatím raději zvolil tu vlídnou, protože na tu nejvlídnější je vždycky času dost. Jak už jsem taky prozradil, my přízraky a fantomové máme své přízračné cesty, jak se o lidech něco dozvědět ještě

dříve, než se k nim přiblížíme. Zalovil jsem tedy v tom svém příručním kufříku předběžných vědomostí: Tož nájemnice se jmenuje Dana Lošťáková, je jí jednatřicet, je učitelkou na základce a nedá se jí upřít, že je pohledná a sympatická. O čemž se budu moct už za chvíli přesvědčit. Její malér je ovšem v tom, že — ale prrr, jen nepředbíhejme, o tom si popovídáme později. Zavírám za sebou železná dvířka na půdu, seběhnu po schůdcích do čtvrtého poschodí, a už stojím před dveřmi paní učitelky. A mám připraveno chytré lovecké oko, do něhož ji chytím, a o tom už za chvilku. Je sobotní poledne, takže bych ji měl zastihnout. Ostatně, když nastražím svůj přeludný sluch, uslyším ji uvnitř dýchat, aniž bych zaznamenal nějaký doprovodný dech. Takže je doma sama, jak jsem předpokládal. A už slyším i bublání v konvičce, a přiznejme, že kafe bych si teď zrovna s chutí dal. Zazvoním a čekám. Za minutku se na mě upře dveřní kukátko. Dál trpělivě čekám. Potom se už dveře pootevřou, ale řetízek, jímž jsou dveře v solidních obstarožních činžácích opatřeny, mě nadále přidržuje venku, na rohožce. A první komunikace je jen strohá. „Prosím?“ „Dobrý den přeji. Potřeboval bych s vámi mluvit. Jsem z poštovního úřadu.“ „Přinášíte mi něco?“ „Ano i ne. Totiž přináším vám jen zprávu, jen tantum per verba, jak říkáme my latiníci. Mohli jsme to samozřejmě vyřídit telefonicky, ale nepovažovali jsme to za vhodné.“ Domnělý latinský citát mi dodal na vážnosti. Řetízek se uvolní a smím do předsíňky. Vlevo je rozsochatý věšák, při něm velké zrcadlo a na zdi nad pootevřenými dveřmi do pokoje docela malý křížek. Bohové vědí, že nemám křížky

zrovna moc rád, ale má nevraživost vůči nim nepřekračuje určitou mez. Navzájem se tolerujem, vždyť nejsem Mefisto ani albigenský kacíř, jsem jenom obyčejnské pokoutní strašidlo, něco jako odhozený metafyzický ohryzek a nakonec jen jakýsi vejlupek z té nejpokleslejší literatury. Stojíme stále jen v předsíňce. Nedůvěra paní učitelky dosud trvá. Ráda by, abych vyklopil, co přináším, hned tady, pod rozsochatým věšákem. Ale to nemám v úmyslu. A protože chuť na kafe je stále dotěrnější (vůni kávy za pootevřenými dveřmi do pokoje už nedokážu odolat, jinak ochablý čich mám vlastně determinovaný jen na vůni kávy), nezbývá mi než vytáhnout žaludové eso. „Bistro na Solniční,“ pravím, jako by to byl kód, co mě teď pustí dál. Paní učitelka strne, a protože si není jista, co slyšela, požádá mě, abych zopakoval, co jsem právě řekl. „Zopakuju vám to třeba třicetkrát, ale už mě nemučte, prosím. Ta vaše káva voní tak mocně, že ještě chvíli, a rozložím se vám tu na prvočísla.“ Dana Lošťáková je dočista zmatena, ale kupodivu kývne a uvede mě do pokoje a nabídne mi, abych usedl k jejímu, ještě netknutému šálku. Blaženě usrknu (jsou mezi námi bubáky i tací, co by se pro šálek kávy zaprodali peklu) a přejdu k věci. „Ano, bistro na Solniční ulici, hned vám to vysvětlím. Na poště vás totiž očekává objemný paklík odpovědí na váš inzerát. A ti, co odpověděli, čekají zas na to, abyste jim určila den a hodinu, kdy se mají s vámi právě u toho bistra na Solniční sejít, jak jste v inzerátu nabídla. Předpokládám, že si z odpovědí vyberete tu, jejíž úroveň vám bude blízká. A pokud se stane, že si z písemných odpovědí hned napoprvé nevyberete jen jediného nápadníka, tak je tady ještě možnost, že každému

z té množiny čekatelů určíte jiný den a hodinu, kdy se u bistra objeví. Potom si je tam půjdete postupně prohlédnout a třeba i na různý způsob ozkoušet.“ „Počkejte,“ zaváhala zas paní učitelka, „to chcete říct, že jste si na poště otevřeli odpovědi na můj inzerát?“ (To jsem samozřejmě nechtěl říct, ale ani jsem jí nemohl přiznat, že my bubáci máme někdy rentgenové oči a klidně čteme i dopisy v obálkách a uzavřené v kastlících poste restante. Takže jsem si musel něco vymyslet.) „Vaše dopisy, tedy inzertní odpovědi, na vás čekají v kastlíku poste restante a pro každého jiného jsou nedotknutelné. Jenže někdy se naprosto náhodně přihodí něco, za co se pak celý poštovní úřad stydí. A to se bohužel přihodilo právě ve vašem případě. Čistě náhodou se otevřel jeden z dopisů pro vás. To je ovšem na všech poštách světa kvalifikováno jako trestný čin. A tak byl povolán poštovní revizor. Ale výsledkem přísného vyšetřování nemůže být skutečnost, že se to závažné, ba kardinální pochybení přisoudí nějaké nechtěné náhodě. To vůbec nepřipadá v úvahu. Vždycky musí být určen a dopaden konkrétní a jmenovitý viník, předhozený potom k potrestání, protože nechtěnou náhodu přece nelze potrestat. Ale logické potom je, že toho konkrétního viníka vybere právě náhoda. A to se potom dělá tak, že se všichni poštovní úředníci včetně poštovních doručovatelek sesednou k jednomu stolu a tam se roztočí čamrda, a u koho se zastaví, ten to bude. Ale existují poštovní úřady, kde se v takových případech nepoužívá čamrda, nýbrž uprostřed stolu je klobouk, z něhož si pošťáci a pošťačky tahají lístky. A kdo si vytáhne označený, tak v tom pak jede. Ale slyšel jsem, za to však nemohu ručit, to už spadá do kategorie Jedna paní povídala, že prý existují i takové poštovní úřady, kde se viník určuje pomocí lidové říkanky Chodí Pešek okolo, nekoukej se

na něho, kdo se na něj koukne, toho Pešek bouchne. A teď si představte,“ a zvedl jsem se od dopitého šálku, „že zásluhou čamrdy byla vina za otevření dopisu vržena na mě. A věřte, že jsem trpěl jak pes, kterého jeho pán nespravedlivě spráskal lískovou holí.“ I stál jsem tam se sklopenou hlavou a z obou očí se mi teď podařilo vytlačit očními otvory v mé masce po dvou slzách. A slzy byly tak veliké, že se chvíli kutálely po zemi, než se rozpustily. „A byl jsem taky ihned potrestán. Vyhozen ze své milované pošty. A octl se na ulici.“ A další dvě slzy. „Můj Bože a Panno Nebeská,“ zvolala paní učitelka, „to jsem přece nechtěla!“ (A tady musím dodat, že jsem samozřejmě nikdy nebyl žádným pošťákem a na zmíněné poště jsem taky nikdy nebyl, pouze jsem si tam jen neviditelně zaskočil a neviděn nahlédl do odpovědí na inzerát paní učitelky. A to o čamrdě jsem si vymyslel, nic takového se na poštách neprovozuje, i když mělo by, bylo by tam pak veseleji.) A po těch už čtyřech slzách vyhrklo ještě ze mě srdceryvné zaštkání a paní učitelka přiskočila a objala mě v utěšitelské náruči. Ale okamžitě jí došlo, že to možná přehnala, a uvolnila mě z náruče a rychle poodstoupila. Bylo znát, že má obavy, že jsem to objetí špatně pochopil. I bylo teď na mně, abych to napravil. Ještě že mám fantazii, z níž smím bezostyšně těžit. „Musím vám teď přiznat, paní učitelko, že to křivé obvinění vůbec nebyl první kopanec, co mi život uštědřil. Už od dětství jsem životem ošklivě nakopáván. Jako kluk jsem jednou dostal chuť na sousedovy hrušky, chuť zcela nevinnou a klukovskému věku příslušnou. A tak jsem chtěl

přelézt plot, na němž však byly ostré hroty, a jeden z hrotů se mi zabodl právě do těch míst, kde pak sídlí zdroj mužné potence, jestli mi rozumíte. A omluvte mě prosím, že vám to říkám tak otevřeně, ale vždyť já v důsledku toho úrazu neznám nic takového, jako je milostná touha, nikdy jsem nemohl mít nic se žádnou ženou ani se žádným mužem. Na tom sousedovic plotě mně už navždy zůstalo to, co je pro smrtelníky vstupenkou do rozkošného ráje.“ „Ach, nebožáku,“ povzdechla paní učitelka. „Ale na druhé straně vám musím taky něco přiznat.“ A dodala už tišším hlasem: „Vždyť to, co vám už není dáno poznat následkem neblahého úrazu, je pro nás smrtelnice často přízračným peklem. Totiž milostná touha. Vždyť milostnou touhu nám byl sám čert dlužen…“ „Chcete snad říct…?“ zeptal jsem se taky tiše. „Prosím ne. O tom už dál nechci mluvit.“ A honem obrátila list: „Možná jsem nepochopila, jak to myslíte, že jste se octl na ulici.“ Tak tohle jí vrtá hlavičkou. Dobře. Ale nesmíme to uspěchat. „Hned jsem si všiml, že tady máte krásné obrázky,“ pochválil jsem a přistoupil blíž k zarámované zimní vesničce se sáňkujícími kluky. „To bude, smím-li hádat, sám mistr Mikoláš Aleš, ten mistr malebných zimních krajinek.“ „Ne tak docela,“ opravila mě paní učitelka. „Ten obrázek je od mistra Josefa Lady, kterého jistě znáte jako ilustrátora Švejka.“ „No jasně, Švejk!“ zaradoval jsem se. „Ten, co má ten veliký, doslova majestátní pomník v Praze na Staroměstském náměstí.“ Podívala se na mě udiveně, ale pak se rozesmála. „Musím vám přiznat, že jste podivuhodná lidská bytost. Přese

všecko zlé, čím jste prošel, jste pořád veselá kopa. Ale koneckonců proč by nemohl mít Švejk majestátní pomník na Staroměstském náměstí?“ Potěšila mě tím označením za podivuhodnou lidskou bytost. A navíc ještě za veselou kopu! Takže vida, už jsem byl přijat do lidského společenství. Ale zároveň mi došlo, že některé skutečnosti z lidské historie mi ještě unikají. Takže si nevystačím pouze se Sňatky z rozumu, budu si muset přece jenom přečíst i toho jejich Jiráska. Však už bych se zas rád vrátil k nakousnutému bezdomoveckému tématu, totiž k tomu, jak jsem se octl na ulici. Ale zaskočila mě otázkou, již jsem měl čekat. „Jest mi to trapné, ale teprve teď jsem si uvědomila, že dosud neznám vaše jméno.“ „Ale to je přece moje nehoráznost, že jsem se nepředstavil. Strašný nemrav bezdomovců, kteří se pohybují po ulicích, aniž by kolem rozdávali svoje vizitky.“ „Jak vidím, tak právě humor je tou vaší nejvlastnější vizitkou. Ale jak jste to myslel s tím, že jste se octl na ulici?“ „Správná otázka. Jsem Jakub Peřina, ale přátelé mi říkají Kubo. Jenže když se octnete na ulici, přátelé se vám hned rozkutálejí jak perly panny Serafinky. Ale k té vaší otázce. Bydlel jsem totiž v bytě, který je v druhém poschodí budovy poštovního úřadu a pronajímá se jen poštovním úředníkům. A když mě vyhodili z pošty, letěl jsem taky z poštovního bytu.“ „Tuším, že je teď v Brně obtížné najít dobrý a finančně přijatelný nájem.“ „A protože bych nerad, aby se i mé tolary rozkutálely podobně jako mí přátelé, tak jsem se provizorně ubytoval tady.“ A půjčil jsem si teď stoličku a postavil se na ni a vytáhl se na špičky a ťukl ukazováčkem do stropu.

Paní učitelka se podívala na svůj strop a potom na můj ukazováček, opatřený teď bílou čepičkou. Ale nechtěl jsem ji zas nechávat v dlouhých rozpacích. „A teď už to víte. Přebývám provizorně tady na půdě. A při jisté dávce skromnosti tam lze příjemně bydlet. No, spíš hnízdit,“ dodal jsem, abych tak zas podepřel její ideu mého smyslu pro humor. A paní učitelka, aby zas popřela své rozpaky, znova rychle obrátila list: „Máte teplé jméno, pane Peřino, ale jako pedagožka vám musím říct, že v tom vašem příjmení je pro vás maličký zádrhel. Totiž foneticky nesprávně artikulujete foném ř. Jako učitelka na základní škole musím být i logopedkou, totiž umět si poradit i s neobratnými jazýčky svých žáčků. Pokud nebudete mít námitky, uděláme něco i s vaším jazýčkem.“ A protože jsem neměl vůbec žádné námitky, udělala něco nejen s mým jazýčkem, ale taky zpříjemnila mé pobývání na půdě. Postarala se mi tam o příjemné lůžko s květovaným polštářkem a maminkovskou peřinou, aniž tušila, že my přízraky nespíme, pouze vstupujeme do cizích snů a na to nepotřebujeme vlastní postel. Ale když už ji tam teda mám, rozvalím se v ní a zachumlám do duchny s husím peřím, a vedle lůžka hle — miska s třešněmi, a peckama se pak strefuju do terčů, které jsem si rozmístil po okolních půdních trámech. A hned si všimněte, že terčů na půdních trámech je celá čtyřicítka, zrovna tak jako čtyřicítka odpovědí na inzerát paní učitelky, odpovědí od čtyřiceti grázlíků, co by se k ní chtěli přivrtět. A tady musím zavčas zasáhnout. Čili ještě dříve, než se paní učitelka vypraví na první schůzku k bistru na Solniční ulici, já s ní zatím celou tu čtyřicítku grázlů proberu a properu. „Nezapomínejte prosím, že jsem byl vybrán jako viník té ošemetné poštovní nehody a pro-

vinilec se pak smí ve všech čtyřiceti dopisech vyráchat, to totiž je privilegium trestaného provinilce. A tak teď vidím jejich pisatelům až do žaludku a do jater i do ledvin.“ A tak jsem každého z těch čtyřiceti grázlíků představil paní učitelce jako odporného panáka. A abych dal svým tvrzením viditelný štempl, tak jsem paní učitelku upozornil, že každý z nich má na tváři viditelný šrám. A ty štemply, to byly samozřejmě následky mých zásahů peckami do těch čtyřiceti terčů na půdě. A já tak mohl u každého grázlíka přesně určit, kde bude ten jeho šrám k vidění. Sice jsem jí nevymluvil ta setkání u bistra na Solniční, ale vždyť já jí to ani vymluvit nechtěl. Z těch čtyřiceti si vybrala sedm, a tak tam chodila celý týden a u každého už předem věděla, co ji čeká. Věděla, že ten, kterého jsem označil jako zlolajného pacholka, bude mít šrám od mé pecky na pravé tváři, a to poblíž oka, zatímco ten, jehož jsem jí zas označil jako vychytralého pohůnka, má šrám přímo uprostřed čela. A tak pořád dál. A když o někom předem víte, že máte čekat pacholka či pohůnka, a když šrám od pecky uvidíte vždy přesně tam, kde jsem napověděl, najdete pak na dotyčném i nějaké ty pacholčí či pohůnčí rysy. A tak jsme inzertní nápadníky během týdne odepsali, jen se po nich zaprášilo. „Jsem o zkušenost bohatší,“ připustila paní učitelka. „Nikdy by mě nenapadlo, že si ženská může během sedmi dní dopřát takovou přehlídku mužských oblud.“ „Shrňme,“ navrhl jsem. „Zatím jsme se jen přesvědčili, že podávat si inzeráty nikam nevede. Musíme najít jinou cestu.“ A tu paní učitelka zas čiperně obrátila list. „Taky jsem se vás chtěla zeptat, pane Peřino, jestli se vám už podařilo najít nějaké přijatelné zaměstnání?“