Nástup Východu? Eseje
Větrné mlýny Meeting Brno
Větrné mlýny Brno 2019
Nástup Východu? Eseje
Kniha vychází u příležitosti festivalu Meeting Brno 2019. Projekt se uskutečňuje za finanční podpory statutárního města Brna, Jihomoravského kraje a Nadace DRFG. Texts © Martyna Bunda, Tanja Dückers, Viktor Horváth, Petra Hůlová, Halyna Kruk, Alexandra Salmela, 2019 Translation © Anna Plasová, Tereza Semotamová, Simona Kolmanová, Petr Ch. Kalina, 2019 © Větrné mlýny, 2019 isbn 978-80-7443-348-1
Nástup Východu? Eseje
Obsah Martyna Bunda Mraky kolem duhy
8
Tanja Dückers Crisis of the West, Onset of the East
16
Viktor Horváth Naše budoucnost nezávisí na vztahu Východu a Západu, ale na našich igelitových sáčcích
26
Petra Hůlová Příběh o rovnosti
42
Halyna Kruk Nekonečné dějiny o konci dějin
54
Alexandra Salmela Kríza Západu, nástup Východu alebo Čas prehodnotiť ciele a prostriedky?
66
Martyna Bunda
Foto: © Leszek Zych
Polská novinářka a spisovatelka, narozena 1975 v Gdaňsku, hlásí se ke Kašubům. Na univerzitě ve Varšavě vystudovala sociální politiku, od osmnácti let se živí jako novinářka, dlouhá léta pracovala pro týdeník Polityka, dvakrát byla nominována na prestižní polskou novinářskou cenu Grand Press. Její debutová próza Nieczułość (Necitelnost) z roku 2017 ji vystřelila ke hvězdám. „Je to skvělá, zralá a vzrušující ženská sága. Je to i příběh o válce, obětech, o lásce, přátelství, zradě a věrnosti. Je těžké uvěřit, že jde o debut!“ napsala kritička Beata Igielska. Sama autorka ke knize poznamenala: „Přišel čas zabývat se zkušenostmi, které po desetiletí ničily naše rodiny. Generace našich prarodičů zažila krutost války. Jejich děti, naši rodiče, byli skrze vyprávění, anebo hůře, mlčení svých rodičů stále příliš blízko, nebyli proto schopni účtovat s minulostí.“
8
Mraky kolem duhy Když Francis Fukuyama v létě 1989 publikoval v časopise The National Interest svůj slavný esej Konec dějin, napsal v něm, že svět se sám uspořádává. Že lidstvo směřuje k relativně harmonickému soužití pod vlajkou liberální demokracie, všemi sdíleného politického systému, a tím zároveň i k obraně univerzálních práv s lidskými právy v čele. Ačkoli se autor podle kritiků díval na svět přes růžové brýle, tehdy se zdálo, že realita Fukuyamův optimismus potvrzuje. V Polsku právě vyhrála volby antikomunistická opozice a měřítkem úspěchu mírové revoluce se stala návštěva prezidenta Spojených států u gdaňského dělníka Lecha Wałęsy. Brzy na to zaslal tento dělník ověnčený Nobelovou cenou švédské akademii proslov začínající slovy „We, the people“. V Berlíně bylo ve vzduchu cítit Wendezeit — čas proměn, který záhy završilo spektakulární zboření berlínské zdi; v Praze se protestovalo na ulicích, na Ukrajině se utvářela nezávislá státnost. A co je nejdůležitější, v Rusku začínala perestrojka, což znamenalo, že všechny tyto projekty mají šanci uspět. Dokonce i v Číně, tehdy provinčním a chudém, byť obrovském státu, demonstrovaly na podporu demokracie miliony lidí. Ačkoli se v tomto případě na náměstí Tchien-an-men střílelo, bylo možné věřit, že potřeba demokracie je v lidech zakořeněná natolik hluboce, že se — jako v hymně Internacionály — „zachvěl světa základ vratký“. Zdálo se, že když padl takový kolos jako Svaz sovětských socialistických republik, demokratizace zbývajících států od Dálného východu po Afriku je již jen otázkou času. Současníkům také připadalo, že není možné, aby se v dějinách světa zopakovaly bestiality druhé světové války. Jako by výjevy ostnatých drátů Osvětimi nebo nahého japonského dítěte, z nějž atomový poryv strhal oblečení, měly fungovat coby očkování proti válce — trvalé a s osvědčenou účinností. Panovalo všeobecné přesvědčení, že Evropané poučení tou nejhorší z možných zkušeností se stejných chyb nikdy znovu nedopustí. O třicet let později, v roce 2019, se však nedemokratickým režimům daří dobře. Rusku opět vládne autoritářský prezident, který svou moc udržuje pomocí represí a volební zákon si ohýbá podle svých potřeb. Ačkoli Rusko nesvírá státy této části světa v kleštích jako 9
dříve, díky statisícům fejkových internetových účtů dokáže ovlivňovat jejich volební výsledky. Běloruský diktátor se nemusí zodpovídat ze smrti disidentů, Polsko a Maďarsko padly do pasti autoritarismu. Španělsko se nacionalizuje. Dokonce i ve Švédsku, které je idejemi liberalismu a svobody prorostlé jako žádná jiná země, se může poprvé od předválečných dob dostat k moci strana s nacionalistickými tendencemi. Dále od Evropy to není lepší. Severní Korea stále mučí lidi a omezuje jejich svobodu, stejně je tomu i v Číně. Z arabského jara, jež mělo před pár lety demokratizovat tuto část světa, nezbylo nic. Spojené státy Americké, symbolická vlast demokracie, zatím stále platí za garanta míru a v mnoha zemích Evropy rozmisťují vojáky pod vlajkou NATO coby pojistku proti velmocenským spádům Ruska, ale jejich role ve světovém dění i její hodnocení jsou nejednoznačné. Očkování proti válce přestalo účinkovat. Na mnoha místech Evropy vybujel kult války coby romantického dobrodružství. Válečné písně, inscenované příběhy, noví hrdinové — třeba Inka, náctiletá dívka zajatá gestapem, nebo ve všech pádech skloňované slovo národ místo společnosti; to je dnes v Polsku denní chleba. „Polsko je pod hyperpolskou okupací,“ napsal trefně Ziemowit Szczerek v týdeníku Polityka, když popisoval pochod fašizujících národovců v den výročí polské nezávislosti. Tyto procesy se specifickým způsobem týkají i Ruska. Na východě se znovu pěstuje obraz nadřazené velmoci. Týkají se i dalších zemí. Co se stalo, že se Fukuyamův sen neuskutečnil? Možná zapůsobily zdánlivě drobné procesy, jejichž sílu nikdo nepředvídal. Zapůsobilo počítání peněz, hledání zisků spojené s globalizačními procesy — díky rozvoji komunikačních systémů se svět během jedné generace smrskl na velikost vesnice; v jistém tragickém ohledu však vzdálenosti přeci jen zůstaly vzdálenostmi: problémy těch, kteří jsou daleko, nejsou naše problémy. Dokonce i pokud z jejich práce pocházejí naše peníze. Rozvinutému západu, který měl ve Fukuyamově eseji vyvážet myšlenku lidských práv a sloužit jako motor kulturních změn, se povedlo do světa vyvézt jiné nakažlivé myšlenky. Například „optimalizaci nákladů“. Korporace, jejichž dějiny začínají kdesi u amerického mýtu o čističi bot, který se vypracoval v milionáře, tedy na mnoha 10
místech, jež jsou již nakažena myšlenkou svobody, ale zároveň nejsou dost vyzrálá, aby dokázala zaručit relativně slušné zacházení s lidskou prací, „optimalizovaly“ a dopouštěly se dříve nepředstavitelných kroků. Například vybavovaly pokladní v supermarketech plenkami, aby ušetřily čas nutný k chození na toaletu. Před třiceti lety země střední a východní Evropy věděly, že transformace může bolet. Že to je gesto pro následující generace, aby se „naše děti měly lépe“. Zkušenost vstupu do kapitalismu a s ním spojené demokracie se však ukázala nejen náročná, ale i velice zdlouhavá. Utahování opasků, akceptace toho, co by nikdo akceptovat neměl, se protáhla téměř na tři dekády. Až se něco zlomilo. A tak v roce 2019, třicet let od publikování Fukuyamova slavného eseje, máme místo dělení světa podle demokratické (tedy svoboda a rovné příležitosti) a komunistické ideje (důstojnost a rovnost) dělení jiné: svoboda kontra bezpečí. Tyto protikladné myšlenky se nedají snadno geograficky ukotvit. Ačkoli je možné zaznamenat určité zákonitosti vztahující se k někdejšímu dělení na oblast před železnou oponou a za ní, prostor, a tedy ani lidi nucené (či ochotné?) realizovat tyto myšlenky v praxi, od sebe neoddělují hranice států. Dvě nejdůležitější potřeby současnosti jsou spolu v konfliktu také uvnitř států, rodin, a dokonce i v myslích jednotlivců. Protesty v Polsku nebo Maďarsku, které se odehrály po nástupu autoritářských vlád, byly manifestacemi na obranu ideje svobody. Proti nim stáli ti, kdo volají po bezpečí. Po někom, kdo je po letech osiření vezme pod svá křídla. Ti, kteří chtěli svobodu, stanuli proti těm, kteří chtěli, aby se o ně někdo postaral a nenechal je zahynout. A co víc, tatáž válka, která se svými nepochopitelnými a nezapomenutelnými krutými výjevy měla stát očkováním proti násilí a zbrojení, brzdí mentální rozvoj společností. Společenské procesy vládnoucí světu nejsou spravedlivé. V psychologickém smyslu platí společnosti pachatelů krutostí nesrovnatelně menší cenu než společnosti obětí; ty druhé totiž dlouhodobě ustrnuly v negativních schématech a nedokáží se vymotat z vlastních traumat, uvíznutím v roli oběti počínaje. Být obětí v objektivním smyslu je jedna věc. V psychologii 11
však existuje také teorie přijetí role oběti, což je — ač se to nemusí zdát — role společensky přínosná. Člověk získává společenskou úctu, cítí, že je čistý jako sníh, má konečně pocit smyslu. Když vstoupí do role oběti vůči jedněm, je katem vůči druhým; negativní emoce musí někudy uniknout ven; nulová reakce na násilí může být pasivním násilím a tak dále. To si však nikdo vědomě nepřipouští. Oběť je vždy bělostná, neposkvrněná a společnosti vnímavé vůči „mýtu obětí“ jsou ochotné obětovat mnoho, aby tento společenský stereo typ, tento příjemný klam, ochránily a udržely. Na obranu mýtu používají měkké násilí. A někdy i to tvrdé. Mechanismus udržující člověka v roli oběti se — jako všechny negativní mechanismy — posiluje prožitými traumatickými zkušenostmi. To je další a určitě nejdůležitější složka poválečné zátěže. Traumatické zkušenosti způsobují, že se člověk stává náchylnější přijímat autoritářské postoje, a v některých případech se nezpracované trauma dokonce přímo projevuje jakousi „poruchou poznávání“ — člověk sice vidí jakoby tutéž realitu, ale vidí ji deformovaně, některým jevům přikládá příliš velký význam, jiné naopak přehlíží. V určitém smyslu a na určitých rovinách nedospívá, zůstává dítětem. Společnosti se zkušeností války si možná i cení demokracie a dojímají se nad lidskými právy, na jejich sklonu podléhat populismu a politickým hrám se zlostí, strachem a frustrací to však nic nemění. V případě Polska, a možná i dalších zemí střední a východní Evropy, se uplatňuje ještě třetí specifický negativní mechanismus. Popisuje ho prof. Andrzej Leder v knize Prześniona rewolucja (Prospaná revoluce). Většina evropských společností svrhla dřívější nespravedlivé společenské uspořádání. Některé, například Francie, krvavou cestou. V případě Polska, které bylo stovky let zbaveno státnosti, k tomu však nedošlo. Nejdůležitější společenskou změnu v dějinách západních společností týkající se vlastnictví a všeobecného práva na něj, revoluci předávající masám statky odebrané někomu jinému, realizovali místo Poláků okupanti. Nejdříve částečně Němci, potom Rusové — komunisté z SSSR. Tato nulová zkušenost s aktivním převzetím věcí do vlastních rukou, „prospaná, mimo společnost provedená revoluce“, funguje jako matrice i pro další zkušenosti. „Někdo to udělá.“ „Nějak se to stane.“ 12
Tento záznam hluboce vrytý do dějin polské společnosti nezměnila ani nekrvavá revoluce Solidarity, jež sice proměnila osud naší části Evropy, ale také byla dílem jen nevelkého počtu lidí. Proběhla s podporou tak silné instituce, jako je církev. Dnes však tato instituce podléhá negativním procesům v ještě větší míře než zbytek společnosti. Struktura katolické církve je založena na hierarchii. Role jsou zde jasně rozdělené — od biskupa či faráře po řádové sestry, které zastávají ty nejnižší pozice. Struktura církve se utvářela ve světě, jenž byl sám hierar chický — jenže to se právě teď mění. Částečně je to následek revoluce internetu, částečně genderových změn. Struktury se zplošťují, v internetových diskusích už titul profesora nikoho neochrání před označením za idiota a ženy si berou slovo stejně jako muži. Ve světě internetu se na vědce sypou urážky stejně snadno jako na souseda na dávkách. Ocenění i hodnocení probíhá podle totožných kritérií. V případě instituce církve se střet s oním novým, nehierarchickým světem projevuje vyostřováním narace, snahou nabírat vodu sítem a nárůstem autoritářské rétoriky, mimo jiné rétoriky o „podmanění si země“. Uvíznutí v roli oběti, zbytky církevní autority, absence jasně rozdělených společenských rolí a s tím spojená nejistota, vztek, populismus — tyto procesy nabírají na síle. K čemu tedy směřujeme, pokud ne k Fukuyamou předpovězené metě na cestě našeho vývoje? Nejdříve je třeba si uvědomit, že zároveň s negativními procesy dochází v západních společnostech také k dalším změnám. Pro mladou generaci, na niž nejcitelněji dopadly následky transformace, protože ji sežvýkaly a vyplivly podniky „optimalizující zisky“, pro generaci vychovávanou v hierarchii zpovrchnělé internetem už morálka znamená cosi nového, jiného. Součástí nové morálky jsou nejen lidská práva, jak chtěl Fukuyama, ale také mnohem šířeji pojatá práva země. V dějinách světa doposud nenastala taková dekáda: od nadšení z jednoduchosti igelitové tašky, do níž je možné naložit nákup, po pochopení, jak škodlivý tento plast pro zemi je. Od boje o každý kousek masa, tak těžko dostupného v socialistickém hospodářství, po pomocí téhož internetu distribuované informace o tom, jakou zátěž pro planetu výroba masa představuje. Vegetariánství chápané 13
jako „malá ideologie“ je dnes jedním z nejrychleji rostoucích trendů. Před deseti lety byli lidé bijící na poplach kvůli stavu planety vnímáni jako neškodní podivíni. Dnes je to téma číslo jedna na prvních stranách nejvýznamnějších evropských deníků. Nesouhlas se světem roznícený reportážemi o zdevastovaných amazonských pralesích dále sytí zvěsti o zaměstnancích Walmartu, kteří nedokáží vyžít ze svých platů; fotografie z vylidněných měst, a konečně záběry slepic natlačených do klecí, z nichž se každé ráno — pokud vůbec — vyhazují uhynulé kusy zpod nohou těch, které zatím přežívají. Základní pohonnou silou změn je hněv, mladší bratr strachu. Může-li něco zastavit tažení korporativního stylu řízení, je to nedostatek pracovníků; jejich nesouhlas se zacházením, které se jim nelíbí, ale i něco víc: změna hodnotového žebříčku. Roste počet lidí, pro něž není synonymem úspěchu pozice ve společenské hierarchii, ale volný čas. Svoboda pojatá jako nezávislost, dokonce i za cenu skromnějšího života. I to se právě teď děje. Toto zploštění hierarchie započaté na internetu, které sytí strach a činí společnosti náchylné k autoritářství, zároveň umožňuje, aby se myšlenky šířily jinými cestami než doposud. Rodiče, kteří si berou za vzor děti? Kteří po vzoru svých synů a dcer přecházejí na výše zmíněné vegetariánství? To je běžná realita nejednoho města jak na západě, tak ve východní Evropě. Krize církve nahrává hledání nové duchovnosti. Nejen té tvrdé, radikální, již požadují konzervativní publicisté strašící uprchlíky a „islamizací Evropy“, ale také té v měkčím, ekologičtějším vydání. Vnitřní eko-morálka se může stát dobrou náhradou zkompromitované morálky náboženské. Navzdory všem procesům, které kladou za Fukuyamovy teze množství otazníků, je demokracie stále nejšířeji platným zřízením. Idea lidských práv se pomalu, ale přece usazuje také v mnoha oblastech Asie. V Indii sílí feministické hnutí, příklad Jižní Koreje ukazuje, čeho lze dosáhnout demokratickými prostředky v ekonomice blízké společnosti. Ve střetu potřeby svobody a potřeby bezpečí se stále hraje podle demokratických pravidel. 14
Nacionalisté všech zemí říkají: v nás je síla. Společně máme moc zničit všechno, co se nám postaví do cesty. Hovoří však k lidem a společnostem, jejichž struktura se mění například pod vlivem nové ekologie, úpadku církve a nové duchovnosti. Cesta, po níž lidstvo kráčí, připomíná v konečném důsledku — tak, jak chtěl Fukuyama — spirálu. Zdánlivě jsme tam, kde jsme už (bohužel) byli, perspektiva je však stále nová. Paradoxně se může ukázat, že rozhodujícím argumentem bude stav planety Země. Otázka je, zda to stihneme. Překlad: Anna Plasová
15
Tanja Dückers
Foto: © Anton Landgraf
Německá spisovatelka, básnířka, publicistka, narozena 1968 v (západním) Berlíně. Vystudovala amerikanistiku, germanistiku a dějiny umění. Vydala na dvacet knižních titulů, píše prózu, poezii, knihy pro děti, eseje, divadelní a rozhlasové hry, její texty se pravidelně objevují na stránkách prominentních i alternativních německých periodik (Die Zeit, Welt, Spiegel, Süddeutsche Zeitung aj.). Věnuje se podnikání, s berlínským čokolatiérem Christophem Wohlfarthem založila čokoládovnu P reussisch süß. Česky vyšly její romány Spielzone (Zóna Berlín) a Der längste Tag des Jahres (Nejdelší den v roce). Svým dílem poukazuje hlavně na skryté problémy současné německé společnosti, ať už jde o sociální otázky, nebo vztah k minulosti. O sobě říká: „Nejsem žádná stoprocentní buchta ze západu, jsem přece z Berlína, a to je svět sám pro sebe.“
16
Crisis of the West, Onset of the East Formulace „Crisis of the West, Onset of the East“ naznačuje obrat situace v roce 1989, kdy se „onen“ Východ ve smyslu východního bloku zhroutil. Zjevnou krizí komunismu se tehdy ze Západu domněle stal historický vítěz. Toto tvrzení bylo již tehdy chybné a dnes ještě mnohem více. Argumentum e contrario (výklad z opaku) ovšem také není správné. Titul sugeruje bipolární uspořádání světa, které už dávno neexistuje. Místo toho žijeme v multipolárním „nepřehledném“ uspořádání světa. Pomocí světových stran už nelze konstatovat, kde jsou právě krize a kde naopak dochází k rozmachu. Stejně jako nelze ideologické konstrukty jako komunismus či kapitalismus jednoznačně nálepkovat s tím, že selhaly nebo byly úspěšné. Takové jednoduché binární způsoby, jak vyložit svět, v zásadě nefungovaly ani před rokem 1989 — nikdo z těch, kdo žil například v Československu nebo Lotyšsku, se nebude radovat z toho, je-li prostě jen klasifikován jako „východní blok“. Po roce 1989 ovšem ani tento způsob hrubého zjednodušení už není možný. Fukuyamova představa konce dějin po studené válce byla od začátku stejně optimistická jako nesprávná. Fukuyamovi, který stejně jako Hillary Clinton pochází z Illinois, v okamžik publikování jeho knihy Konec dějin (1992) táhlo teprve na čtyřicítku. Evidentně mu chyběla delší životní zkušenost s vícero systémovými proměnami, která sedmdesátiletým či osmdesátiletým skýtá pokoru a skromnost vůči vizi, že lidé brzy vstoupí do trvale demokratické éry. Fukuyamova představa byla ta, že totalitní systémy jako komunismus a fašismus už nemohou představovat politické alternativy k liberální demokracii. Obojí se ukázalo jako nevhodné a uvolnilo cestu liberální demokracii. Ovšem Fukuyama zaprvé liberální demokracii rovněž označil za -ismus, a zadruhé společenské struktury v severní Americe a Evropě výrazně podcenil. Představa lineárního společenskopolitického vývoje na všech kontinentech vzhledem k extrémním rozdílům, kterými se vyznačují, byla naivní. 17
Fukuyama byl ovšem v posledních letech vzhledem k posílení autoritářských režimů a vzestupu populistických politiků konfrontován s kritickými otázkami, například ohledně toho, zda jeho ústřední teze z Konce dějin — liberální demokracie jakožto konečné stadium politického systémového vývoje — je udržitelná. Ve své knize Identita: jak ztráta důstojnosti ohrožuje naše demokracie, která vyšla roku 2008 v USA, Fukuyama svoji tezi ovšem nereviduje. Místo toho věří, že liberální demokracie samy ze sebe, bez předchozí porážky jiného konkurujícího systému, mohou upadat. Jako příklad mu slouží volba Donalda Trumpa. Opírá se v tom především o Trumpem velmi aktivně prováděnou politiku identity, v níž boj o dílčí zájmy — bílých, starých, někdejších dělníků mužského pohlaví kdysi pracujících v nyní zkrachovalém automobilovém průmyslu například — vede ke štěpení společnosti či až k násilným konfrontacím. Politiku identity ovšem pěstují nejen Trumpovi stoupenci, což je třeba u Fukuyamy nahlížet kriticky, nýbrž také zástupci jiných společenských skupin, kteří sledují pouze své dílčí cíle a nechtějí mezi sebe nikoho vpustit. Podle Fukuyamy západní demokracie podcenily politický potenciál emocí, obzvlášť s nimi spojenou touhu po důstojnosti. V zásadě je podle něj boj znevýhodněných skupin o důstojnost a rovná práva sice třeba podpořit, ovšem skupiny se čím dál více odvolávají na narativy obětí, které se obracejí vůči jiným skupinám, z čehož vzniká nebezpečný nový tribalismus. Jako řešení Fukuyama navrhuje „definovat větší a jednotnější identity, které zohledňují rozmanitost liberálních demokratických společností“, tedy etablovat novou převládající kulturu. K tomuto bodu se ještě vrátím. Konflikt mezi liberální demokracií a komunismem se přemístil dovnitř společností. Pokud před rokem 1989 panovalo bipolární uspořádání světa, které překrývalo vnitřní problémy, vnitřní konflikty (stejně jako právě otázky identity) tak nyní získávají na významu, protože chybí externí a především hmatatelný a pojmenovatelný „nepřítel“, s nímž se dá snadno identifikovat. Už to bylo mnohokrát popsáno, ale konfliktní linie probíhá ve většině západních zemí a také v zemích někdejšího východního bloku momentálně mezi neonacionalisty na jedné a internacionalisty 18
na straně druhé. Klasické pojmy levice / pravice už nefungují, protože se tyto tábory staly nepřehlednými. A tak ultralevicově a ultra pravicově smýšlející v Německu společně chodí na demonstrace proti „Americe“. Globalizaci kritizují a odmítají, často spíše z nejasné nespokojenosti, jak pravicově, tak levicově smýšlející — přestože většina kritizujících si samozřejmě kupuje produkty, které k nám připlouvají z celého světa — od iPhonů až po tenisky. Jenže neonacionalisty a internacionalisty rozděluje mnohem víc než odmítání / přijímání multietnického státu a multikulturní společnosti nebo to, jak naložit s uprchlíky v Evropě. Jde o kulturní hegemonii. Neonacionalisté odmítají manželství homosexuálů a jejich vidění světa je v otázkách pohlaví a autorit téměř vždy konzervativní a antimoderní. Politici a političky strany AfD v Německu hovoří o „genderovém nesmyslu“ — ženy by měly raději opět primárně plnit svoji „reprodukční úlohu“. Kvóty jsou považovány za nadbytečné, protože ženy ve vedoucích pozicích vůbec nejsou vítány. Populace země se dle jejich názoru nemá zvyšovat mimo jiné přistěhovalectvím. Děti mají být „německé krve“. Zde se projevuje rasistický náhled na svět, jehož kořeny spadají do konce 19. století, který se snaží těla a národy vzájemně přiřadit, jako by byly šablonami navzájem pro sebe stvořené přírodou. Většina pravicově extremistických myšlenek tak nedospěla do moderních dějin. Dalším bodem kulturně politické agendy neonacionalistů nebo pravicových populistů v Německu je nakládání s minulostí. Podle názorů Alexandera Gaulanda, který v roce 2013 přešel ze strany CDU do strany AfD, byla nacistická diktatura pouze „ptačím trusem dějin“ vzhledem k tisícům let úspěšné německé historie. Ve školním vyučování se tedy nemá příliš mnoho hovořit o beztak zpochybňovaném holocaustu. Divadelní hry a knihy mají zprostředkovávat pozitivní obraz Německa — a tak dále. V zemích jako ve Spolkové republice Německo lze posilování pravice a pravicového extremismu ovšem vysvětlit také vzestupem levice a strany Zelených (která vznikla až v roce 1979). Jak již dokázal americký sociolog Albert O. Hirschmann ve své převratné knize Shifting Involvements (první vydání 1982), vedou dominantní 19
kulturní hegemonie — a jako takové je lze označit za „levicový projekt“ — téměř vždy k sociálnímu opozičnímu hnutí. Zjednodušeně lze tedy říci, že lidé mají většinou po přibližně jedné generaci převládající ideologie plné zuby a rádi se nadchnou pro něco nového. Napo máhá generační výměna a přání mladších akcentovat vlastní zájmy. Mladiství v mnoha západních zemích v současnosti své rodiče už ničím nedokáží šokovat — kromě například v Německu hákovými kříži a podobně. Už před téměř dvěma desetiletími konstatoval berlínský novinář a expert na pravicový extremismus Burkhard Schroder, že neonacisté jsou „pop“ (Nácci jsou pop, Espresso Verlag, Berlin 2000). Rozhodně to nebylo míněno afirmativně. Kniha Noví nácci aneb mimo NPD: populisté, Autonomní nacionalisté a teror zprava novinářského dua Toralfa Staudeho a Johannese Radkeho představuje úctyhodné dílo o úzkém propojení Nové pravice. Teroristická skupina Národně socialistické podzemí mohla po dobu deseti let nerušeně vraždit — protože policie vraždění 13 občanů s migrantským pozadím vždy zlehčila poukázáním na rodinné rozepře a aktivity klanů a nenapadlo ji, respektive daleko pravděpodobněji utajila, že se jednalo o cílené vraždy s rasisticko-nacionalistickým motivem. To ilustruje společenské klima porevolučního období, kdy se pravicoví extremisté v některých částech Německa už infiltrovali do politiky a policejního aparátu. Během takzvané uprchlické krize, kterou by se dalo spíše označit za krizi zemí, které uprchlíky mají přijímat, se společenské napětí vyostřilo. Ovšem jak dokazuje příklad s neonacistickým podzemím, bylo přítomné už před rokem 2015. Národně socialistické podzemí bylo aktivní v letech 1998 —2011. Organizace Amnesty International spolkovou vládu už dlouho před rokem 2015 varovala před stoupajícím počtem lidí na útěku a doporučovala se na to připravit, a to jak co se zákonů, tak logistiky týče. Imigrační zákon byl v Německu přijat až v prosinci 2018 — po třiceti letech (!) debatování. Díky dříve přijatému imigračnímu zákonu by 20
mohlo masové přistěhovalectví do Německa probíhat zcela jinak a mnohem praktičtěji. Otázka ohledně toho, jak s uprchlíky naložit, Evropu rozštěpila. Jedenáct let po rozšíření Evropské unie směrem na východ šlo o druhou velkou zatěžkávací zkoušku, a to po finanční krizi v roce 2008 (s jednáním Německa jsem tehdy nesouhlasila, především vůči Řecku bych si přála, aby se volil jiný tón i činy). Jako Němka jsem velmi zklamaná nedostatečnou solidaritou s Německem, Rakouskem, Švédskem a Nizozemím jakožto hlavními evropskými zeměmi přijímajícími uprchlíky. V tomto smyslu kritizuji především ostatní velké země, tedy co se počtu obyvatel týká. Zatímco Německo přijalo 1,5 milionu uprchlíků, Francie pouze 20 000. Francie má 67 milionů obyvatel, Itálie 61 milionů, Španělsko 49 milionů. Protiargument, který často zaznívá, tedy že Francie má už tak příliš mnoho problémů s islamisty, mohu okamžitě vyvrátit: francouzští atentátníci byli všichni do jednoho „homegrown“, tedy francouzští občané (s migrantským pozadím), většinou od narození. V Německu od roku 2015 existuje velké množství trestních statistik vypovídajících o tom, že ve srovnání s obyvatelstvem německého původu uprchlíci přestupky nepáchají nadprůměrně často. Uprchlíci ze Sýrie jsou v těchto statistikách zastoupeni jen ve velmi malém množství — přitom od roku 2015 představují většinu imigrantů. Nadprůměrně vysokou trestnou činnost páchají jedinci ze států Maghrebu. Generalizace o migrantech jsou nepřípustné. V Německu od roku 2015 vzniklo 15 000 (!) projektů občanské společnosti na podporu a integraci uprchlíků. Na rozdíl od obrazu, který převládá v médiích, především v zahraničí, se většina uprchlíků dobře integruje, hodně z nich již dobře hovoří německy a našli si práci. Německo je země s nízkou porodností. Věková skupina 18—25 let má v Německu velmi nízké zastoupení. Hodně mladých uprchlíků mužského pohlaví spadá právě do této věkové skupiny. Merkelová přece jen věděla, co dělá, je to racionalistka. Přesto je integrace tak obrovského počtu nově příchozích velkou logistickou a také kulturní výzvou. Že Evropa tuto výzvu nedokázala 21
řešit společně, že některé země místo toho upřednostňují, aby lidé prostě zahynuli nebo se utopili v moři, mě a hodně ostatních, kteří jsou v pomoci uprchlíkům aktivní, velmi zklamalo. V tomto smyslu jsem také velmi zklamaná Českou republikou — zemí, kterou jsem navštívila poprvé jako dítě v roce 1977, a poté tam pravidelně jezdila. V České republice jsem dvakrát žila díky stipendiu, mimo jiné Stipendiu Lenky Reinerové, mám tam hodně dobrých přátel a tato země mi vždycky připadala velmi pohostinná a humanistická. Mám ráda Česko a jeho obyvatele a teprve v únoru jsem tam z osobních důvodů opět zavítala. Jak Češi politicky smýšlejí a jednají mě nenechává chladnou. Z čeho pramení chybějící empatie s lidmi, kteří utíkají před válkou a pronásledováním — ostatně hodně uprchlíků ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu by přišlo o život, kdyby neuprchlo —, si nedovedu vysvětlit. Když jsou ve zprávách k vidění fotografie dětí, co se utopily, jsou i v Česku lidé šokovaní. Ale kdo požaduje „bezpečné hranice“ a nemá žádný koncept pro moderní imigrační zákon, ten de facto požaduje mrtvé. Jsem aktivní v projektu „Dál psát“ (https://weiterschreiben.jetzt), který založilo několik spisovatelek a je určen uprchlým spisovatelům. Pomáháme jim účastnit se čtení, najít si překladatele a stipendium a oslovit nakladatele. Projekt je velmi úspěšný, většina našich autorů má díky nám čtení, publikuje a má v plánu pokračovat v literární kariéře. Někteří z nich byli ve svých rodných zemích superstars. Zatímco v médiích se často hovoří o velkém množství analfabetů, kteří do Německa uprchli, je mezi nimi také velké množství akademicky vzdělaných. Kolega z Jemenu, spisovatel, který do Německa přišel roku 2015, nyní hovoří plynně německy a netouží po ničem jiném, než se integrovat. Jeho malá dcerka hovoří plynně třemi jazyky: německy, arabsky a anglicky (chodí do anglické školky). Ve vnímání mnoha Evropanů je tou nejvíce nebezpečnou hranicí světa, kde umírá velké množství lidí, hranice s Mexikem, případně hranice zatížená konfliktem — mezi Jižním Súdánem a Súdánem nebo turecko-syrská hranice, přitom ve skutečnosti je to vnější 22
hranice Evropské unie. Na té ročně zahyne více lidí než na jakékoli jiné hranici. Od roku 2015 ve Středozemním moři denně utone šest lidí, a to jsou pouze úředně nahlášené případy, počet nezjištěných případů je dle odhadů expertů mnohem vyšší. A tragédie takových rozměrů, kterým se v mnoha případech dalo zabránit, se dějí před branami světadílu, co má sám za sebou dost válek, občanské války a nouze a odkud během diktatur 20. století musely utíkat tisíce lidí. Země jako USA, jež během druhé světové války několik lodí s uprchlíky poslaly zpátky přes Atlantický oceán, za to byly po roce 1945 ve velkém obviňovány. Co je to za dvojitou morálku a pokrytectví? My Evropané si ovšem myslíme, že jsme mnohem demokratičtější, lidštější a pokrokověji smýšlející než většina zemí tohoto světa. Všude číhají temné diktatury, nešvary a násilí — ale Evropa, to je útočiště míru a sounáležitosti? Přinejmenším polovina utopených jsou přitom děti. K otázce expanze moci Ruska: Otázku ohledně expanze moci Ruska nelze zodpovědět bez pohledu na pravicový extremismus a nacionalismus. Pravicoví extremisté a nacionalisté podporují vidění světa Vladimíra Putina, nejen co se strukturálně srovnatelného nacionalistického sebevyvyšování týká, ale i kulturně: odmítají LGBTI jedince a ženskou emancipaci. Zdlouhavé demokratické procesy jsou považovány za příliš obšírné, nepředvídatelný výsledek za hrozivý. Zaznívá přání po osobnostech s autoritářským způsobem vedení, po autokratickém komfortu zodpovědnosti předané těm, co vládnou. Občané jakožto příjemci rozkazů — dokud svoboda zůstane nedotknutelná: svoboda konzumu. V tom se Rusko liší od Sovětského svazu a Čína Si Ťin-pchinga od Maov y Číny. Putinovu nárokování si moci by EU nejlépe mohla čelit tím, že by vystupovala rázně a jednotně. Brexit, dirigování jiných států (Německo vůči Řecku / jižní Evropě v době finanční krize), nedostatek empatie 23
a solidarity s lidmi, kteří v Evropě chtějí začít nový život, úzkoprsé protesty vůči přijetí 2 679 uprchlíků (Česká republika) jsou vesměs neužitečné. Připomeňme úvodem zmíněné Fukuyamovo doporučení k překonání štěpení na různé skupiny, v nichž se lidé seskupují na základě identity či pocitu oběti (v Německu se kupříkladu někteří lidé z někdejšího východního Německa vnímají jako konkurující oběti vůči uprchlíkům), spočívající v rozvíjení „větší a jednotnější národní identity“. Proto je třeba se nadále snažit o pocit sounáležitosti k Evropě a Evropské unii. Otázka samozřejmě zní, jak přesně lze takový transnacionální pocit identity rozvíjet? Debat o něčem takovém jako „německá převládající kultura“ („Leitkultur“) jsme již zažili spoustu, naposledy v roce 2015 vzhledem k velkému množství uprchlíků, kteří se „měli přizpůsobit převládající“ (člověk se však ptá: jaké vlastně?) kultuře, jak podotkl tehdejší generální tajemník strany CSU Andreas Scheuer. Debata zůstala bez výsledků. Němci se nedokázali shodnout, zda jejich identitu v současné době utváří Goethe nebo Dieter Bohlen. Debata ohledně převládající kultury, nikterak nečekaně, nedospěla k žádnému uspokojivému výsledku: málokterý německý občan se v rámcově paušalizujících schématech našel. S kulturními definicemi to je ve velmi pluralistické společnosti složité. Ale ani otázku ohledně toho, jakou identitu Německu skýtá křesťanství, protestanti, ateisté, katolíci, Židé a muslimové v Německu nezodpověděli shodně. Bylo by užitečnější diskutovat spíše o tom, jak můžeme hledat cesty k transnacionální identitě, která se zakládá na společných hodnotách. K tomu je třeba nejdříve získat odstup od všech definicí typu „nejsme to a to“. Identita, která je založená pouze na tom, že je někdo vylučován, bude v budoucnu čím dál méně srozumitelná a pravdivá. „Nejsme muslimové“ každopádně už dávno neplatí. Evropa se má místo toho odvolávat na svoji polohu jakožto dopravní uzel mezi východem a západem, jakožto obchodní a jiné překladiště, jakožto melting pot. Evropa byla vždy neklidným tržištěm světa, regionem obchodu, místem, kde národy migrují. K vynálezům docházelo díky kontaktu s druhými. Tento světadíl je charakteristický tím, 24
jaké vlivy zde historicky probíhaly (například Maurové ve Španělsku nebo téměř pětsetletá turecká nadvláda v Bulharsku). Evropané jsou samým narozením multikulturalisté. Nedávno zesnulý sociolog Ulrich Beck jako jeden z prvních o Evropanech uvažoval jako o kosmopolitech. Evropa je podle něj, přinejmenším jako koncept, nejpokrokovějším politickým útvarem ve světě mezi hospodářsky liberálním konceptem Spojených států amerických (Fukuyama!) a autoritářskými společenskými modely Číny nebo Ruska. Kvůli evropské identitě lidé však nemusí rezignovat na národně státní identitu. Jsme jako matrjošky — máme vnější a vnitřní vrstvy identity. Beck byl toho názoru, že nová Evropa v sobě bude skrývat tu starou. Jedna — transnacionální identita (Evropan) — nevylučuje druhou: identitu původu (Němec). Syrský uprchlík se tak může považovat za Syřana, Němce a Evropana. Integrace se samozřejmě může i nezdařit. Stejný uprchlík může v Evropě skončit v paralelní společnosti. Ale takové vymezení stojí hodně sil, izoluje jej a on pak kulturně upadá. Abychom se někde v rámci kosmopolitního chápání identity dle Becka cítili jako doma, musí nejen Němci, ale také migranti být otevření k tomu rozšířit vlastní chápání identity. Ale jistou cizotu na počátku musí obě strany zvládnout tolerovat, pokud tedy přitom nezpochybňují ústavu. Z historického hlediska v Evropě již docházelo k mnoha velkým obyvatelským přesunům — evropská společnost a její chápání identity byly vždy v pohybu. Kdo podsouvá, že teprve nyní se Evropa mění, nemá pravdu. Putin na Východě a Trump na Západě ze svárů uvnitř EU rozhodně profitují. Můžeme jen doufat, že země EU v budoucnosti k sobě budou navzájem vystupovat s větší ochotou ke kompromisu a budou schopné dílčí zájmy obětovat společenství 500 milionů spoluobčanů. Karlovy Vary, Berlín, Bělehrad, Lisabon, leden–duben 2019 Překlad: Tereza Semotamová
25