Projekt se uskuteč ňuje za nanč ní podpory Ministerstva kultury České republiky.
Tento projekt byl realizován za nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
© Piia Leino, 2022
Translation © Michal Švec, 2022
© Větrné mlýny, 2022
ISBN 978-80-7443-470-9
Ze skaliska dítě sběhlo dolů, za maminkou přiběhlo, s jiskrou v očích chlapec pyšně sdělil: Nebeskou jsem spatřil zem.
„Co to pravíš, maličký můj hochu, jakou zemi nebeskou? Kde jsi v dálce blažených svět zahlíd? Pověz mi to, zlatíčko.“
Na hřebeni horském dlouho stál jsem, upíral zrak k severu, tam jsem vřesoviště spatřil, daleko se modral bor.
Na špičkách jsem stromů zahlíd vršek září slunce zalitý, cesta vinula se po úbočí vzhůru, zlatým pískem pokrytá.
To jsem viděl, ochablo mi srdce, slzičku jsem uronil, netušil jsem, proč je do pláče mi, nebeská to byla zem.
„Ne, mé dítě, to vysoko v modři nebeský se klene sál, září lampy, koruny tam zlaté, to tam stojí Boží trůn.“
Nemáš pravdu, je to na obzoru, kde se v dáli modrá les, tam je svět těch nejšťastnějších lidí, tam je země blažených.
Aleksis Kivi1. ČÁST ŠEDÁ
Když Akseli potřebuje dopřát očím odpočinek, pozoruje žebráky seřazené do čtverce.
Původně jich byly čtyři stovky, stovka podél každé strany náměstí Hakaniemi, ale někteří už nejspíš zemřeli. Jako první dovnitř a ven pouštějí ty u Siltasaarské ulice a dál se postupuje po směru hodinových ručiček. Poslední řada se do kryté tržnice nevejde, spí na náměstí ve vyšisovaných oranžových stanech a v zelených kontejnerech. Jednomu kontejneru, překocenému na bok, chybí víko, na jeho místě visí červeně kostkovaná voskovaná plachta.
Už je duben, ale žebráci pořád vysedávají zachumlaní v tlustých hadrech. Od moře fouká ledový vichr, cítí ho i Akseli, ačkoli ven nevyjde. Chlad od země se mu zahryzává do kotníků, od nich stoupá tělem vzhůru a v hlavě se mění ve smutek.
Akseli stojí před oknem, zvedá koleno a ohýbá loket až k němu, vrací se do základního postoje a opakuje pohyb druhou polovinou těla. Už ho to unavuje, a proto se usilovně soustředí na jednotlivé hlásky, odříkává si je v duchu tak nahlas, až je skoro slyší: o-sum, de-vět, de-set. Cvičení zvyšující práceschopnost není příjemné, avšak je povinné. Za život v těle se platí. Podle pokynů Světla jsou svaly plastelínou mysli, a proto je potřeba
stavět se k nim jako k práci. O plastelíně mysli mluvil už před více než sto lety jistý významný běžec, létající Fin, na jehož jméno si Akseli právě teď nevzpomíná. Onen Fin ale v každém případě dozajista věděl totéž, co ví i on — tělo je zátěž, kterou rozum vláčí za sebou. Akseli změní cvik. Nejprve se zapře bříšky prstů o chladnou zemi a pak se na špičkách chodidel zvedne ke stropu. V zádech mu téměř příjemně zapraská. Žebráci stále sedí na místě, odkudsi zdálky se ozve první zahřmění. Za prudkého deště strážci náměstí vyklízejí, nicméně teď poklimbávají opření o zeď tržnice, možná spí. Jsou dva a Akseliho napadne, že by se na ně dav na náměstí mohl vrhnout, odzbrojit je a zabít. Přesto je jasné, že k tomu nedojde. Kdo by se pořád bouřil a proč vůbec?
Déšť šumící nad městem strážce vzpruží a ti vstanou a pokynou otrhancům, aby se zvedli. Lidé pomalu proudí dovnitř, kapky pleskají do okna, jenže Akseli si toho skoro ani nevšímá. Rovnoměrným tempem pokračuje v pohybu, myšlenky mu volně bloudí. Dřív bývaly bouřky jen v létě, teda asi. Jistý si není, ale vybavuje si blesky nad prababiččiným ovesným polem, objevovaly se jen zřídkakdy a byly ochromující. Teď nebe praská po celé období dešťů, trvající přes půl roku, a město pod prasklinami navykle burácí. Akselimu dochází dech, zátylek skoro necítí, krev nestačí tempu pohybů. Jenže mu nic jiného nezbývá, každý cvik musí zopakovat dvacetkrát. Pokud nebude schopný práce, nebude ji moct vykonávat, a v takovém případě mu univerzita nezaplatí každodenní pětihodinovou pouť po Nebi. Bez Nebe pro něj existují jen zdi zčernalé mrtvými komáry a poslíček přinášející jednou
týdně jídlo. Zíral by až do konce svých dní na náměstí a převaloval v puse kaši z cvrčků, nebo by se odvážil otevřít okno a vyskočit do prázdna? Zemřel by po skoku z takovéhle výšky hned, nebo by ležel na zemi, dokud by nevykrvácel?
Připraví se na protažení břišních svalů, na poškrábané parkety složí ručník, protože kostra by tvrdou podlahu nevydržela. Uprostřed cviku mu k tváři přibzučí velká moucha, rozhodí rytmus, splete mu počty a on zpanikaří. Nepřeje si udělat žádný pohyb navíc, ale ani o jeden míň, protože jich svede právě nařízený počet. Cvik několikrát ukvapeně zopakuje a sveze se na podlahu, v prachu pod postelí si všimne mrtvého švába a vzpomene si, že už ho viděl mockrát. Akselimu začnou téct slzy a on si uvědomí, že měl celou dobu na krajíčku. Mohl by tady zůstat ležet už napořád, vyschnout jako ten šváb, ale v Nebi ho čeká vlahý déšť, vánek a ptačí zpěv a on se ještě nechce vzdát. Přiměje se postavit a zpocený se posadí do křesla, ze země zvedne brýle a nasadí si je na oči. Půldruhé hodiny práce, znova cvičení na udržení kondice a pak Nebe. Svede to, jen co si vzpomene, kde přestal.
Lady Gaga vylézá z bazénu, na sobě má kožené šaty na jedno ramínko a podivnou přilbu, hraje karty, vrtí boky na lehátku a upřeně se dívá do kamery, jako by Akseliho zvala k dávno zapomenuté hře. Hudební klip běží ve strhujícím tempu, v pulzujícím rytmu. Oblečení Lady Gaga se promění, zpěvačka hraje karty u stolku, pózuje s obrovskými psy, tancuje v hloučku lidí, neustále jde jen o ni, její hladkou pokožku a cosi dalšího, co Akseli považuje za sexuální přitažlivost. Krása žen se v té době zvýrazňovala sporým oděvem, dokonale upravenými vlasy a namalovaným obličejem, tím vším Lady Gaga doslova oplývá.
Akseli zhlédl nahrávku mockrát. Pořád mu přijde odpudivá a agresivní. Způsobem typickým pro danou dobu se snaží upoutat divákovu pozornost ohromným množstvím vizuálních podnětů. Teprve virtuální světy se obrátily ke všem smyslům a umožnily využívat biofeedback, takže se přísun podnětů zklidnil na meditativní úroveň. Uklidňující požitek vystřídal rozrušení, potěšení nahradilo vášeň.
V chladném pokoji si Akseli přes sebe přetáhne přikrývku a pokouší se soustředit, ale myšlenky se mu toulají. Mnoho dní v brýlích sledoval videoklipy, celovečerní lmy a legrační krátké snímky, kterým se říkávalo
porno. Na určitých nahrávkách se rovnou přikročilo k aktu, ale většina se soustředila na námluvy. Ženy se zdobily a muži měřili síly v bojových scénách. V některých celovečerních lmech přišli na svět potomci, ale o jejich tvorbě se mluvilo zřídkakdy. V nahrávkách z přelomu tisíciletí se neobjevuje ani sebemenší zmínka o budoucnosti. Lidé v nich srší chtíčem a nesmyslnou žárlivostí, jsou děsivě činorodí. Kromě pohlavního styku je zdánlivě motivuje také příležitost k hromadění majetku. Barevné boty a šaty vzrušují jedince ženského pohlaví dokonce více než možnost páření. Na jisté nahrávce provozuje čtveřice Newyorčanek pohlavní styk s mnoha různými muži, pochopitelně ještě před obří vlnou. Největší potěšení jim ovšem přesto přivodí očividně nepohodlné boty ve výloze, při pohledu na ně vyjeknou a sprásknou ruce.
Akseli už by měl začít psát zprávu, ale v hlavě má jen mlhu. Nedovede si představit, kam by se vášeň dala v současné době přesměrovat. Zavrhnou ženy Nebe a vezmou město útokem, aby zde pátraly po novém oblečení a botách? Budou vyžadovat manžele, patrové šlehačkové dorty a sněhobílé šaty? Budou se muži navzájem zabíjet? Co by dělal on sám? Chtěl by se pářit, zabíjet druhé, nebo s nasazením vlastního života hromadit moc?
Jeden důsledek už je mu celkem zřejmý: Mohl by opustit byt, a pokud by to udělal, někdo jiný by mohl taky. Ulice by pak zaplavila spousta lidí, kteří by tam být nemuseli. Něco by dělali, ale Akseli si neumí představit, co by to bylo.
Iina vstoupí na dlážděnou ulici a lekne se teplého jarního vánku, který zapáchá znečištěným mořem, racčí polévkou a odpadky. Ve větru je lehce cítit také kouř ze severních městských částí, kde není rozdělávání otevřeného ohně zakázáno. Ve čtvrtích Světla, v Kaartinkaupunki a Ullanlinně, není oheň třeba, protože elektřina funguje bez výpadků a odpadky se z ulic kamsi vytrácejí. Nebe je sytě modré, stejné jako před válkou, a přesto jiné, zcela lhostejné. Iina se přiměje dávat si pozor na trhliny v asfaltu, v dřevácích opatrně postupuje krok za krokem a košík svírá tak pevně, až se ucho pod prsty kroutí. Strach nemizí, ale má ho pod kontrolou, krůček po krůčku. Výjevy se venku ukazují jako vždy, jen se mihnou a zmizí — zkroucené tělo na dlažebních kočičích hlavách, zkažený dech vyhladovělého souseda, vítězný průvod skinheadů. Nejhorší jsou ty, které sama neviděla, ale stále dokola si je představuje: tátovy poslední chvíle, uvězněný Marius. Na Tržním náměstí je všechno jako dřív. Stánky s potravinami stojí u Cholerového doku, u silnice obsadili svá místa vetešníci. Strážci tu jsou dva, oba už překročili hranici středního věku, bodáky se jim ve slunci lesknou. Iina je ze zvyku nenávidí, ale ona nenávist není nijak silná.
Na trhu je pár zákazníků. U nejbližšího stánku šťouchá shrbená žena prstem do racka. Prodavač vyskládal ptáky na pult na sebe s roztaženými křídly, takže se Iině zdá, jako by letěli jeden druhému na zádech. Představí si je navrstvené na modré obloze, podivné zvíře coby výsledek genového inženýrství, příliš velké sousto pro dravce. Rudě lemované oči mají otevřené a pořád vlhké, jsou bezesporu čerství. Bývaly doby, kdy by Iina dala za racka cokoli, zkušeně by ho oškubala, rychle uvařila a z kostí ohlodala každičké vlákno masa. Teď už nemusí. Potřebuje jen něco jednoduchého, co naservíruje Jalovi, splnit svou povinnost a mít klid.
Zastaví se u dalšího stánku a zadívá se na tmavé buclaté bochníky, ale k prodavači nevzhlédne. Otevřít pusu je nad její síly. „Chleby plněné cvrčky,“ vysvětlí muž.
Iina se na něj letmo podívá, je tak opálený, že vypadá jako cizinec. To je samozřejmě nesmysl, ale už ta možnost Iinu vyleká. Připomene jí, že za zdmi městského státu žijí docela jistě stále cizinci a asi i někdejší Helsinčané, možná dokonce máma, Mikki a Marius. Prodavač si ji měří pohledem, odhaduje, kolik má peněz. „Padesát marek za kus. Berete?“
Iina zavrtí hlavou a odstoupí od stánku, požadovaná přemrštěná cena ji vyděsí. Muž ji prokoukl. Nouze nutí k pozornosti, tíží bedra, kradmo vyhlíží z očí, ale její bláznovství je bavlna, která zpomaluje pohyby a zastírá mysl. Za ty roky, co je schovankou Jala, změkla. Zase ji sžírá touha po Nebi. Tam by byla ve společnosti druhých a zároveň sama. O nic tam není nouze,
nemusí tam nakupovat a hledět na ostatní jako na peněženky. Nepanuje tam spěch, nedřou tam boty.
Za moment se tam ocitnu, přesvědčuje sama sebe. Jen co vyřídím pochůzky.
Zastaví u stánku s dušeninou a kývne na pozdrav stařeně. Žena má u kořene nosu velkou bradavici a vrásky kolem úst hluboké jako řezy nožem. Jedno bledé oko má nějak poškozené, skoro celé je jen bělmo. Z jejího vzhledu se Iině dělá špatně, ale jídlo voní bylinkami a česnekem a Jalovi bude určitě vyhovovat. Mezi ovesnými kroupami plavou cvrčci, mouční červi, cibule a mrkev. Iina si prohlíží probublávající hladinu a hledá v ní potemníky, ale žádné nevidí.
„Za kolik?“
„Čtyřicet marek za krabičku.“
Iině přejede mráz po zádech, když si uvědomí, že krabičku zapomněla. Se strašlivou jistotou ví, že ji nemá, ale přesto nahlédne do košíku, prázdného.
Pro krabičku by se měla vrátit, ale už jen při pomyšlení, jak jde tam a zpátky po Jižní esplanádě, jí do očí vhrknou slzy. Nechce znovu obcházet vyvrácenou lípu, vidět břízku vyrůstající z trhliny v asfaltu, stoupat po rozlámaných schodech do třetího patra s vědomím, že se bude muset hned vydat toutéž cestou zpátky a pak znovu domů.
„Potřebuju i krabičku,“ špitne. Trhovkyně pevně stiskne rty, prsty sevře okraj pultu a Iina vycítí její hněv, přesvědčení, že mladá žena před ní je domácí mazlíček, navíc naprosto nemožný. Její jedinou prací je krmit svého pána a nerozhazovat jeho peníze, ale ona nedokáže ani to, jen sní o otupujícím klidu Nebe, touží vplout do deštných pralesů, do Normandie, Pom-
pejí, všude možně, na všechna krásná místa, která kdysi existovala nebo se stále ještě někde daleko nacházejí. Stařena zavrtí hlavou a mávne ke stánku o dvacet metrů dál, kde jsou na pultu navršené krabičky. Jedním okem hledí přes Iinu k nebi, druhým k moři, které jim dříve masem naplnilo každou nádobu. Iina krabičku vybírá pečlivě, dlouho jezdí prstem po spojích a hledá chyby v zabroušení. Nakonec koupí za sto padesát marek nádobu z březového dřeva, na dně, přímo uprostřed, má oválný suk. Sama sebe přesvědčuje, že krabičku pak někdy odnese žebrákům na Hakaniemi, ale ví, že to nikdy neudělá. Ve skříni je desítka podobných nádob. Až ona i Jalo umřou, krabičky tam zůstanou, dokud se dům možná jednoho dne nezbortí a nádoby se nerozdrtí v útrobách skříně, nebo v nich budou ležet dál. Žena si nad krabičkou odfrkne, ale pečlivě ji naplní až po okraj a zaklapne víčko, rizoto, které zpod něj vyteče, otře vrásčitým palcem. Iina převezme nádobu oběma rukama a uloží ji do košíku. Když zvedne zrak, žena hledí přímo na ni, jako by už nevyjadřovala nenávist k jejím privilegiím, ale byla jen zvědavá. Doma si Iina z odkapávací skříňky nad dřezem vyndá lžíci a třetinu vychladlého rizota sní rovnou z krabičky, lžíci olíže a vrátí ji zpátky do skříňky. Zbytek jídla položí na stůl pro Jala. Ten večer nebo v noci vyjde z pokoje, kvůli hladu nebo na záchod, a brzo zajde zpátky. Občas se s ním neplánovaně potkává. Pozdraví se a v těch chvílích se to, o co přišli, bolestivě zachvěje. Kdysi, úplně zpočátku, se pokoušeli jíst spolu, ale bylo to příliš podivné a trýznivé. Přítomnost druhého člověka jim až moc připomínala ty, které ztratili.
Ve svém pokoji Iina vyťuká na sejfu kód a nasadí si brýle, ale navléknout si oblek už nemá sílu. Zavrtá se pod přikrývku a prohlíží si Alpy, jejichž bílé vrcholky se před ní rýsují. Tráva se zelená tak sytě, až vypadá k jídlu. Iina leží v houpací síti, z údolí k ní doléhá cinkot kravských zvonců. Slunce je vysoko a jeho žluť unavuje, proto do něj strčí prstem a stáhne ho dolů. Na nebi explodují barvy: oranžová, červená, zlatá. Půlku slunce schová a barevný ohňostroj se zklidní, na obzoru se navrství barvy od růžové po tmavě modrou a černou posetou hvězdami. Nechá slunce zapadnout samo od sebe, zavře oči, ale usnout nesvede.
Mladík strká penis do jablečného koláče, ale když do místnosti vejde jeho otec, snaží se s tím přestat. Akseli pochopí, že v této chvíli by se měl divák zasmát, jen si není jistý komu. Je nejvtipnější otcův údiv, mladíkovo leknutí nebo že vůbec někdo masturbuje s koláčem? Akseli se narovná, jenže záda ho pořád bolí, musí vstát. Sundá si brýle a odloží je na postel, promne si spánky. V pokoji je překvapivě jasno. Zřetelně je teď vidět vypouklá malba na stěnách, na zemi v kelímcích bezvládně visí bylinky. Akseli bolestně zatouží schovat se zpátky za brýle a ke svému údivu si uvědomí, že neprahne jen po návratu do Nebe, ale i do nesmyslného světa lmu. Ve snímku měli všichni jediný cíl a v jistotě, kterou přinášel, člověk až zapomněl na marnost existence. Popojde k oknu a zadívá se na podivně modrou oblohu. Večerní slunce odhaluje na skle letitý nános prachu a škrábance, za nimiž posedává tmavý shluk žebráků. Příbytky na náměstí — prastaré oranžové stany a zelené kontejnery — vydávají v jarním světle zvláštní záři. Před tržnicí se válí kovová konstrukce spadlá na zem, písmena ŽNICE a dva lidé. Cedule leží na dlažbě už roky. Akseli se zamyslí nad mladíky ve lmu. Chovali se potřeštěně, ale to je nijak nezbavovalo životní energie. Kdyby bydleli v Helsinkách, ceduli by určitě zvedli ze