Jiří Kratochvil: Je Suis Paris by Vetrne mlyny

Jiří Kratochvil

Je suis Paris

Projekt se uskutečňuje za ﬁnanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Omlouvám se, ale o Paříži nedokážu začít jinak než osobně. Moji rodiče byli v roce 1937 v Paříži na svatební cestě a ta krabice s fotograﬁemi, pohlednicemi, jízdenkami, vstupenkami, známkami, pokutovými bločky a dalšími suvenýry z oné cesty se stala základním kamenem při stavbě mého snu o Paříži. Vylovil jsem si z krabice veliký plán Paříže a připevnil si ho na zeď svého studentského kamrlíku. Ale Paříž byla pro mě v tom čase především hlavním městem literatury a je jím, přiznám se, dodnes, přestože pohřeb Jeana-Paula Sartra je považován za konec Paříže co nejvýznamnější metropole literatury. Ano, Sartre. Za komunistického režimu jsem vojákoval jako tzv. prezenťák mimo jiné i v Havlíčkově Brodě a tady jsem si taky absolvoval jediný zapamatováníhodný zážitek z těch dvou idiotských vojáckých roků. Chřipka mě přivedla na kasárenskou marodku a nějaká dobrá duše mi tam z vojenské knihovny (sic!) přinesla právě vydaný tlustý špalek Sartrových her ((5 her a jedna aktovka). Psal se rok 1962 a Sartre se už u nás tak trochu směl, zásluhou svého koketování s marxismem. A bylo to rok před jeho první cestou do socialistického Československa, však právě na premiéru

jedné z her v tom špalku. Znal jsem ho dosud jenom ze dvou svazků Cest ke svobodě, které ještě stačily vyjít před komunistickým pučem. Pravdou je, že tenhle Sartrův román nebyl pro mě čtenářským zážitkem, ale chápal jsem to tak, že Sartre je tak veliká osobnost, že si smí dovolit sem tak nějakou slabost, například dost slabý román. Sartre totiž pro mě ztělesňoval celou jednu pařížskou čtvrť, slavnou St-Germain, kde všemi květy kvetl existencialismus (v tom roce 1962 už spíš zvadal, ale to jsem ještě nevěděl, na tom starém plánku Paříže jsem si Žerménku, jak jsem jí familiárně říkal, obkroužil tenkou linkou). A ten špalek her, který se otvíral slavnou jednoaktovkou S vyloučením veřejnosti („Peklo jsou ti druzí!“) mi v horečce a na propoceném slamníku učaroval: byla to ta nejbáječnější chřipka mýho života. Však vraťme se ke krabici s pařížskými suvenýry. Moji rodiče tedy byli na svatební cestě v roce 1937 a navštívili tak i pařížskou Světovou výstavu, kterou mi ta krabice taky představila ((Exposition internationale des arts et des techniques). Máti bylo devatenáct, otci dvacet roků a bylo to dva roky před druhou světovou válkou. A v rodinném archivu jsem pak našel pohlednici, co má poštovní razítko ze 17. 8. 1910, a poslal ji z Paříže můj dědeček, novotomistický ﬁlozof, který tam byl na stáži v pařížských knihovnách. Na pohlednici stojí: „Těším se, že již asi za týden budu doma. Je tu strašný hluk třímiliónového města.“ Na čemž je roztomilé, že dědeček byl synem kováře a těšil se tedy z hlučné Paříže do ticha rodné kovárny. Když posílal pohlednici, bylo mu osmadvacet a bylo to čtyři roky před první světovou válkou. A když jsem se dostal do Paříže já, bylo mi osmapadesát a bylo to tři roky před teroristickým útokem na newyorská Dvojčata. A z Paříže jsem poslal pohlednici s katedrálou Notre Dame a napsal: „Je tu magické ticho de-

vítimiliónového města, kapalně třeskuté, ohlušující ticho.“ Ale to už předbíhám. Napřed to vypadalo beznadějně: neměl jsem možnost dostat se do Paříže dvacetiletý, jako můj otec, ani osmadvacetiletý, jako můj dědeček, a byla v mém životě dlouhá a dlouhá léta, kdy jsem si myslel, že se do Paříže nedostanu nikdy, neboť po otcově a strýcově emigraci (strýc pravidelně promlouval z rádia Svobodná Evropa) se mé zahraniční cesty staly nežádoucí. A pak se vše kouzelně změnilo (devadesátá léta) a Paříž mi dokonce, troufnu si říct, vyšla vstříc. To už jsem byl zaměstnán v rozhlasové redakci a můj šéf, Tomáš Sedláček, který fungoval jako spojka mezi Paříží a Brnem, mi oznámil, že do Brna přijel Milan Kundera se svou ženou Věrou a jsou ubytováni inkognito v hotelu International a zvou mě tam na oběd a Kundera má pro mě příznivou pařížskou zprávu. A tak jsme se setkali v restauraci hotelu, a přestože jsem měl jakés tušení, o co jde, i tak to byla pro mě natolik ohromující a ochromující příznivá zpráva z Paříže, že si vůbec nepamatuju, co jsme tam obědvali, ale zato mi navždycky utkvěly látkové ubrousky stojící jako velké špičaté čepice před talíři Milana Kundery a jeho ženy a taky Tomáše, ale bohužel i mě. Dosud jsem se s nimi nikdy nesetkal, a tak jsem si se svou špičatou čepicí nevěděl rady, když ty ostatní najednou ze stolu zmizely a já nevěděl kam. Propadl jsem panice, vědom si toho, že všichni kolem, a především můj pařížský hostitel, teď vidí, jaký jsem imbecil, ošklivé faux pas, a tak jsem se pokusil ubrousek aspoň co nejnenápadněji položit, aby neprovokoval svou už osamělou špičatostí. Ale měl jsem štěstí, krátce poté totiž přistoupila ke stolu nějaká dívenka a omlouvajíc se, že ruší, položila otázku: Promiňte, nejste vy pan Milan Kundera? A Kundera pohotově reagoval: To

nejsem. Ale kdyby vás to potěšilo, mohl bych vám Kunderu zahrát. To dívenku přivedlo možná k podobnému zmatení jak mě látkový ubrousek, rychle se odporoučela a ve dveřích jsem uviděl herce Arnošta Goldﬂama, který dívenku zřejmě vyslal. Roztomilá příhoda s dívenkou překryla, doufal jsem, mé faux pas, a tak když nám hostitel na závěr oběda nabídl své doutníčky, v nebešťanské pohodě se rozplynuly mé úzkosti a pochyby. Ale pařížské vydání mého románu se rok od roku odsouvalo, až se konečně v roce 1998 mělo objevit na pařížských knihkupeckých pultech. A to byla šance pro „mou Paříž“. Právě tam probíhal mezinárodní knižní veletrh Salon du livre a tak to vypadalo, že do Paříže vjedu rovnou na svém Pegasovi. Byl jsem přiřazen do české veletržní delegace a provázel jsem paní doktorku Danu Kalinovou. V životě jsem vystřídal několik učebnic francouzštiny, rozsalátoval je, ale zbytečně, franština pro mě zůstala španělskou vesnicí. Však věděl jsem, že se musím na svou Paříž nějak připravit. A tak jsem si vybral z Baudelairových Les Fleurs du mal báseň Le Chat a dvě sloky jsem nadřel nazpaměť. Samozřejmě ne proto, abych jimi snad exhiboval, vždyť má francouzská výslovnost je příšerná, ty verše mi jenom měly, nevysloveny, posloužit jako tajný klíč, anebo chcete-li pin, co mi měl otevřít vstup do Paříže, pro mě totiž stále ještě imaginárního města. Metro: ligne 8, station Balard, a tady už Paris expo, Porte de Versailles, Hall 1 a už jsem byl v Salon du Livre. Potkal jsem se tady s obdivovaným A. J. Liehmen, kterého jsem znal taky jako překladatele té Sartrovy jednoaktovky, co mi tak učarovala na vojenské marodce, ale francouzský překlad mého románu tu byl jaksi k nenalezení. Ještě tady byla jedna možnost. Paní Kalinová mi domluvila setkání

s redaktorem Yannickem Guillouem v nakladatelství Gallimard a vypravila se tam se mnou. Dlouho jsme hledali tu maličkou, zastrčenou uličku rue Sébastien Bottin, kterou na pláncích Paříže bez lupy neuvidíte, ale našli jsme ji přesně v tu hodinu a minutu, kdy nás už redaktor Guillou očekával. Měl jsem na to setkání připravenu jednu francouzskou konverzační větičku, ale zakopl jsem hned o druhé slovo. Domlouvali jsme se tedy angličtinou paní Kalinové. A tak jsem se dozvěděl, že vydání mého románu je zas odsunuto a pravděpodobně o rok. Hélas, dodal redaktor francouzsky. Mě ale vyděsilo to pravděpodobně. Znamenalo to, že se to takhle může odkládat donekonečna. A pak se to stalo: nečekaně jsem tu umístil své další faux pas, a to způsobem, za který bych se měl po celý zbytek života stydět. Zneužil jsem angličtinu paní Kalinové k rychlému dialogu s přelaskavým redaktorem Guillouem: Nezlobte se, chtěl bych se vás na něco zeptat. Pokud vím, tak u Gallimarda byl nějaký čas lektorem Albert Camus. A smím vědět, kde je ta místnost, kde sedával? Právě v ní sedíme. A kde je ten stůl, za nímž seděl. Právě na něj hledíte. A kde je ta židle, na níž Camus sedával? Prosím, řekl přelaskavý redaktor, neboť pochopil, o co mi jde, a židli mi uvolnil. Tři minuty na Camusově židli za to věčné odkládání mého románu, navrhl jsem a paní Kalinová přeložila i tuhle mou šílenou větu. Redaktor kývl a vyměnili jsme si místa a já na údajné Camusově židli poseděl tři minuty, nikdo to nepočítal, byly to jen pravděpodobné tři minuty, ale odcházel jsem pak od Gallimarda s jistotou, že teď jsem si to teda posral. (Snad

nemusím dodávat, že přesně takhle se to neodehrálo, mé gallimardovské faux pas mělo trochu jinou podobu.) Byl jsem ubytován na západním okraji Paříže. Vystupoval jsem na poslední zastávce metra, na Pont de Sévres, málem na dohled Bois de Boulogne. Pohodlný byt, který mi na ambasádě přidělili, odpovídal Balzacovu popisu bytu francouzského měšťáka, jak jsem ho mohl znát z jeho románů, kdybych kdy nějaký četl (nikdy jsem nepřišel na chuť papeži popisného realismu). Z Pont de Sévres jsem pak příštího dne jel na stanici Trocadéro a překročiv Seinu šel jsem po nábřeží od Eiffelky k Notre Dame. Držel jsem se levého břehu, protože jsem věděl, že ty dva dny čistého času, co mám k dispozici, si nesmím rozmělnit, rozměnit na drobné, a tak jsem nenahlédl do Louvru na pravém břehu, ale minul i Musée d’Orsay na levém, přestože bych rád viděl originály impresionistů, ale dal jsem před obrazy přednost vidět la ville de Paris s nábřežími a mosty a pařížskými ulicemi a ostrovy Il de la Cité i Ostrovem svatého Ludvíka, před muzei a galeriemi jsem dal přednost něčemu výsostně pařížskému, totiž FLANÉRSTVÍ. Ah, où sont-ils, les ﬂâneurs d’antan? ptá se Kundera v románu Pomalost, a já si drze odpověděl: tady jsem, je suis ﬂâneur, r toulám se a loudám a potloukám a trajdám a bloumám Paříží a motám se a courám, i když zatím jenom po tom levém břehu, a potkal jsem tady svou Paříž, oživlý sen, který jsem si kdysi vystavěl, a on hle existuje a smím si na něho nejen sáhnout, ale když budu chtít, můžu tomu snu i šlápnout do ksichtu. O třináct let později, v březnu 2011, jsem byl pozván na literární kolokvium s přízračně dlouhým názvem Les littératures de l’Europe centrale et orientale sur les ruines du communisme. Bydlel jsem tentokrát přímo na konzulátu, nikoli ambasádě, tedy ve čtvrti St-Germain, na rue Bonaparte,

odkud to bylo jen deset minut k nakladatelství Gallimard, kde mi za těch třináct roků mé pařížské nepřítomnosti stačily vyjít dva romány a na vydání třetího jsem měl uzavřenou smlouvu. Ale tentokrát jsem se ani nepokusil vejít dovnitř, stačilo jedno faux pas, jež jsem si tam dopřál před těmi třinácti lety, a přelaskavý redaktor Yainnick Guillou už byl stejně na penzi, takže jsem se jen potěšil zelenými markýzami nad okny nakladatelství a velkým NRF na fasádě (iniciálami původního názvu Gallimarda) a potichu jsem se zas vytratil, abych je nerušil při práci na mých románech. Měl jsem v Paříži během těch dvou dnů jedinou povinnost: autorské čtení na ambasádě (nikoli na konzulátu). Povídku francouzsky přečetla její překladatelka Petra James, totiž jen ukázku z dlouhé povídky, a já čtení doplnil odstavečkem v češtině. Publikum bylo totiž francouzské a odměnilo nás jenom vlažným, zdvořilým potleskem. Toho dne exceloval Slovák Pavel Vilikovský s výbornou kratší povídkou, které pak francouzské publikum tleskalo ve stoje (ale spisovatel Vilikovský nebyl na rozdíl ode mne přítomen a tak mu ten potlesk ve stoje aspoň takhle zprostředkuju). Když se pak ambasadorka, Její Excelence madame Chatardová, dozvěděla, že jsem z Brna, pozvala mě na ambasadorské kafe se zákuskem a přitom mi prozradila, že do Brna jezdí pravidelně, protože tam má v Zábrdovicích maminku. Ve zbylém pařížském čase jsem proslídil St-Germain i sousední Latinskou čtvrť pátraje po nějakých omrvinkách, co tam zůstaly z někdejší Sartrovy existence, a zašel jsem si i na Sorbonnu a vyslechl si tam přednášku Petry James, aniž bych z ní rozuměl jediné větě, a pak už jsem se vypravil na Beaubourg, tedy do Centre Pompidou, kde jsem se na několik hodin zabydlel ve čtvrtém a pátém poschodí: moderní

a to nejsoučasnější výtvarné umění je mou velkou láskou, vždyť jsem spisovatelem pouze z nouze, neumím totiž imaginaci zhmotnit, neumím bohužel pracovat s hmotou, umím to jenom se slovy, s tou mlhou a kouřem představivosti. Stačil jsem se ještě projet na bateau-mouche po Seině a naposledy jsem poseděl v kavárně na place St-Michel s pohledem na fontánu s archandělem Michalem právě se chystajícím popravit ďábla. Však jeho zdvižený meč dodnes neudeřil a ďáblovu hlavu nesetnul. Hélas, jak by řekl redaktor Yannick Guillou. V Paříži jsem si pobyl dva dny v roce 1998 a dva dny v roce 2011 a měl jsem štěstí, že to byla Paříž ještě před teroristickým útokem na Charlie Hebdo, Paříž, jak jsem si ji vysnil nad krabicí se suvenýry ze svatební cesty, a málem jsem podlehl pokušení vytěžit z těch čtyř dnů velký pařížský román, ale zavčas jsem pochopil, že by to bylo ode mne chucpe. A tak jsem si Paříž z mlhy a kouře slov zpřítomnil aspoň ve dvou povídkách a v pařížských fragmentech ze svých románů, což vám tu vzápětí nabídnu. Den před mým odletem z Paříže, 24. března, přinesly všechny francouzské noviny zprávu (koupil jsem si Le Monde), e že dílo Milana Kundery dnešním dnem vstupuje do nesmrtelnosti v edici Pléiade. Pochopil jsem to jako podivuhodnou náhodu, která sepnula můj dvojdenní pařížský pobyt s MK. Nikoli náhodou věnoval v Nesmrtelnosti celou kapitolu Náhodě. A tak si neumím představit svou knížku o Paříži bez textů o Kunderovi. Kunderovou zásluhou totiž Paříž i nadále zůstává hlavním městem literatury. A další kouzelnou náhodou je, že Kundera bydlí právě v té pařížské čtvrti, kterou jsem měl obkrouženu tenkou linkou na starém plánku Paříže v tom svém dávném studentském kamrlíku. A ještě něco: tohle je jediná má knížka, která postrádá

samostatnou kapitolu o Brně, a tak v ní budiž Brno zastoupeno právě přítomností brněnského francouzského spisovatele. Následuje povídka o setkání s Paříží, která je pravděpodobně vypouklým zrcadlem mého vlastního setkání, a opravdu jenom trochu přeháním, když teď tvrdím, že teprve po napsání téhle grotesky jsem nabyl jistoty, že jsem už v Paříži opravdu byl.

Teď konečně stojí na mostě Solférino, po obou stranách rozsvícenou Paříž. Je znova v nejkrásnějším městě světa a zbožně se nadechuje pařížského smogu, promíšeného v opojný koktejl s vůněmi z Tuilerijských zahrad. To už je hodně dávno, co zde takhle stál poprvé. Na konci léta v sedmašedesátém. Pak se sem třiadvacet roků nemohl dostat, a když na jaře v devadesátém Domácí potřeby uspořádaly zájezd do Paříže, k překvapení všech odmítl. Najednou už nespěchal. Teď už měl čas. Dopřál si další, teď už dobrovolný (osmiletý) odklad a začal se na svou cestu osm roků důkladně a systematicky připravovat. Protože tentokrát nechtěl noclehovat v nějaké ubytovně kdesi na periferii, vlastně až za Paříží, odkud je to ještě pěkný kus cesty na konečnou metra. Tentokrát bude bydlet v takovém hotelu Lutétia nebo v Lille anebo třeba v Senateurovi u Lucemburských zahrad. A stráví v Paříži čtyři a možná i pět dní, což závisí na okolnostech, kterým se říká money money. y A taky, povězme si, nemíní se do Paříže snést jako nějaký anděl nevědění, anděl ignorance, někdo, kdo o tom městě ví jen tolik, kolik se vejde do mušince na osleplém zrcadle. Kdepak, tentokrát bude mluvit perfektní pařížštinou a ani na chvíli

nezapochybuje o tom, že stejně nezapomenutelný čas lze strávit v muzeu Orsay před Renoiry a Monety, jako v tržnicích v rue Mouffetard či v restauraci Julese Verna v pastýřce Eiffelce (nad ústřicemi), nebo toulkami po blešácích a krámcích bukinistů rozesetých po Paříži jako tarotové karty. I začal hned v Brně slídit v knihkupectvích a antikvariátech po knihách o Paříži a kdosi mu doporučil starého pána, co v Paříži prožil sedm let dětství a teď v Brně žije s Pařížankou, hodně rozložitou dámou, jíž pak Petr obdivně v duchu říkal Place de la Concorde. A starý pán mu například prozradil, že nikde v učebnicích se nedozví, že jedna pařížská dlouhá věta splyne často do jediného slova, jež je navíc vysloveno tak nedbale, že se může ztotožnit s jakýmkoli jiným slovem. Ale Pařížané tomu přesto rozumějí. Já vám neslibuji, přiznal starý pán, že vás to naučím, to se naučit nedá, ale seznámím vás s několika triky, aby Pařížané nepoznali, že jim vůbec nerozumíte. Tyto lekce pařížštiny nebyly samozřejmě zadarmo (každý týden strávil u starého pána tři večery, připravoval se jak na státnici). A aby to všechno finančně zvládl, proměnil se v nejlakotnějšího z Harpagonů. A tak kromě své práce v Domácích potřebách (byl specialistou na oblbování hospodyněk, když nějaké zboží nešlo na odbyt, šoupli k tomu regálu Petra) se nechával o víkendech najímat na různé příležitostné a dost šílené akce, v nichž v potu tváře vydobýval peníz na svou pařížskou cestu. Plynula léta a stále cestu odkládal. Ale přitom čím dál intenzivněji žil už jen v soustředění na ni. Tak jako zenový lučištník žije už jen hrotem šípu a napnutou tětivou. A všechno ostatní považoval jen za marnění času. Takže například, když se jeho učitel pařížštiny jednou večer rozpovídal, jak se jeho rodičové už v osmatřicátém prozíravě přestěhovali z Hitlerem ohrožené republiky k příbuzným

do Paříže, ale jak se po válce stalo to neštěstí, že zareagovali na výzvu vlasti, aby se vrátili a pomohli osídlit pohraničí a převzali statky po sudetských Němcích, a jak se pak všechno pokazilo a nebylo už cesty zpět, Petr vyprávění dost neomaleně přerušil, protože si přece neplatil drahé hodiny, aby v nich naslouchal smutným životním historkám. Těch má přece každej svou vlastní žumpu. A pak ho v jedné rozmarné chvilce napadlo, že tak jako on se připravuje na cestu do Paříže, tak se možná v trapistických mnišských řádech připravovali na smrt a na posmrtný život. S toutéž cílevědomou nespěchavostí. Ale sotva to v duchu vyslovil, už se všechno dalo překvapivě do pohybu. Náhle se totiž dozvěděl, že i Francie se už chystá přejít na euro. I polekal se, že když bude ještě chvíli otálet, může se mu taky stát, že se rozjede do Paříže místo se starými dobrými franky, na nichž jsou portréty slavných Pařížanů, s jakýmisi barbarskými bankovkami, na nichž bude tak leda kudrnatý europrd. A tak naboural své dosud netknuté cestovní úspory a stále ještě uvážlivě a s rozmyslem udělal několik praktických kroků: nakoupil, co bude na takovou cestu potřebovat, což otevřel luxusním koženým kufrem (a začal ho rozmýšlivě plnit) a uzavřel na míru šitým oblekem z předního brněnského krejčovského salónu. Zbývalo už jen rozhodnout mezi letadlem, autobusem nebo vlakem. A obávám se, že by jen velice obtížně vysvětloval, proč se nakonec rozhodl pro pařížský expres přijíždějící na nádraží Gare de l’Est. Ale myslím, že mu napovím: totiž v první pořádné krimi, co jako kluk četl, zatýkal komisař Maigret pětinásobného vraha Louveta právě na Gare de l’Est. A tak ho konečně máme, kde jsme chtěli: na tom mostě Solférino. A kufr hned naproti v exkluzivním hotelu Meurice,

v pokoji s výhledem do Tuilerijských zahrad. A v hlavě představu zítřejšího dne. Mohl se totiž rozhodnout. Jeho úspory odpovídaly plným třem turistickým týdnům v nějaké hromadné ubytovně s každodenními výpravami za pamětihodnostmi a jen se dvěma lahůdkami: totiž nalačno obhlížet zboží ve dvou obchodních domech, Lafayette a Samaritaine. Anebo druhá varianta: pouhé čtyři dny a čtyři noci v hotelu Meurice. Tam pak ovšem hned první večer seděl u krbu, dlachnil na klíně jednu z perských koček, které kočkochtivým hostům pronajímali v recepci, a hleděl na nadživotní portrét madame Pompadour, stejně jako padesát roků před ním z téhož křesla a taky s perskou kočkou v klíně, totiž s praprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprababičkou téhle číči, sám Salvator Dalí, na jehož počest zde tuhle tradici udržovali. Petr se mermomocí vynasnažil, aby se jeho pařížské dny příliš nelišily od představ vypiplaných a vycizelovaných za ta léta trpělivého čekání. Ale v nesnázích se octl už na samém počátku. Byl poprvé v životě v prostředí takového hotelu (2800 franků za noc!), a přestože vyvinul nadlidské úsilí, aby se tam cítil doma, a taky nikdo z personálu ani z hostů mu ani v nejmenším nedal najevo, že tam snad doma není, Petr rychle pochopil, že je to jen v rámci hotelového bon chic, bon genre a že tomu nesmí přikládat žádnou váhu. Hodně se taky natrápil s tím, jak si opravdu zřetelně odlišit tenhle svůj vysněný pobyt od nějaké obyčejnské turistické výpravy. Jistě, dopřával si pařížskou hotelovou specialitu — snídani v posteli, a to v obludně široké manželské grand lit. Jenže: to tam má snad číšníka očekávat polosedě se štuclíkovým podhlavníkem opřeným o pelest a s koleny skrčenými pod peřinou?

A v ruce mačkat připravenou bankovku? A jak velikou bankovku? Je to moc, nebo málo? A pozor, už: zaťukání na dveře. Entrez! zvolá Petr a snaží se nahodit nehybnou tvář. Vjíždí garcon de café se servírovacím vozíkem, šálek s café au lait, přikrytý talířkem, a croissant pro změnu pod malým skleněným zvonem. Co teď? Petr hledí z postele na číšníka, číšník hledí do postele na Petra, Petr natáhne ruku: Voila, c’est pour vous! Bankovka zašustí, číšník se ukloní, ale sotva za ním zapadnou dveře, Petr si uleví: Do prdele! Ale pak se honem vzpamatuje a opraví se: Merde! A samozřejmě taky obědy a večeře. Tak například na opravdu nefalšované cassoulet, což je pařížské ragú s fazolemi, opravuji: s boby, musí do útulného Sébillonu v poklidné odbočce ze Champs-Élysées. Ale večer pak zase v hodně procovském Tour d’Argent, kde sedí v poschodí u velkého panoramatického okna a dívá se na Seinu, na remorkér táhnoucí vlek plný písku podél Ile de la Cité. Ach ano, zatímco v rozetě katedrály Notre Dame zahoří západ slunce, porcují mu v tu chvíli tu nejfamóznější kachnu na světě, a pak paprsek z červených a modrých skel rozety na okamžik přeskočí na porcovací nůžky! O lala! C’est bien ca! Petr má štěstí: podaří se mu těsně před představením koupit lístek na nejnovějšího Erika Schmitta v Comédie Francaise (je to největší senzace sezóny, divadelní hra o milostném životě Jeana-Paula Sartra). A příští den mu nabídnou přímo v hotelu lístek na Kouzelnou flétnu do fantastické Opery de la Bastille, které Pařížané říkají bloc de glace, ledová kra. Však hle, další nabídka hotelu: v kině Gaumont Gobelins bude přítomen premiéře nové filmové adaptace Gideových Kobek vatikánských a se starým a ošuntělým Alainem Delonem v dvojroli vězněného i falešného papeže.