RozRazil 63/64 (Balada forever) by Vetrne mlyny

06364

49 Kč (www.vetrnemlyny.cz)

9 771 8 0 1 4 75001

RozRazil 63/4 Balada forever

Foto Dominika Duchková

RozRazil 63/64 Balada forever Revue na provázku — poutavý časopis 2017 Adresa redakce: Větrné mlýny Dominikánská 9, 602 00 Brno www.vetrnemlyny.cz kontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz Šéfredaktor: Petr Minařík Zástupce šéfredaktora: Pavel Řehořík Redakce: Renata Obadálková, Markéta Smékalová Fotograf: David Konečný Jazyková redakce: Marcela Komínová Grafická úprava: Kateřina Wewiorová, Markéta Smékalová Marketing a předplatitelský servis: Renata Obadálková (obadalkova@vetrnemlyny.cz, +420 739 610 760) Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz) Vydává: Centrum pro kulturu a společnost, z. s. (RozRazil je značka projektu Centra experimentálního divadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl premiéru první scénický RozRazil, kterou následovaly další tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěného RozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.) Tisk: Tiskárna Didot (www.tiskarna-didot.cz) ISSN: 1801-4755 Vychází až 10 čísel ročně Cena výtisku: 49 Kč Předplatné deseti výtisků: 490 Kč Předplatné jednoho sta výtisků: 4 900 Kč Objednávky předplatného na adrese redakce nebo tel.: +420 739 610 760, redakce@vetrnemlyny.cz, www.vetrnemlyny.cz Distribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, www.kosmas.cz Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme. Vychází s podporou Statutárního města Brna.

Ukrajinská hranice, 10. září 2017. U nás se o tom skoro nepsalo. Možná nás východní svět definitivně přestal zajímat v okamžiku, když jsme odsunuli takřka osudový problém na západě. Tu zářijovou neděli se do své adoptivní země vracel někdejší gruzínský prezident, kterému pár týdnů předtím odebral občanství současný ukrajinský prezident. Michail Nikolozis dze Saakašvili se pokusil projet hranice vlakem, ale ukrajinskou soupravu zastavili těsně před nimi a supermoderní vlak, chlouba Ukrajinské státní železnice, se za dvě hodiny neposunul ani o centimetr. Rukojmími se stali všichni cestující a ještě početnější skupina novinářů, kteří vše přenášeli na sociální sítě. A tak se na ukrajinských hranicích tady a teď odehrála jakási balada o banditovi, který bojuje s mocným světa a my přesně, stejně jako tenkrát, nevíme na čí stranu se přiklonit, komu držet palce víc. Saakašvili jen tak, po gruzínsku, jak se tam říkává, prošel hranice a nikdo ze stovek přihlížejících pohraničníků neměl odvahu ho zastavit. Svět tam nás nezajímá a těžko by teď bylo lze se v příběhu Saakašviliho a dnešní Ukrajiny vyznat. Ale něco jsme mohli vidět na vlastní oči. Jako by najednou hranice, která odděluje „je“ a „nás,“ kde se denně tlačí tisíce ponížených, aby mohli pracovat jako zedníci nebo uklízečky v zemích medu a strdí, neexistovala. Moment z konce léta na ukrajinských hranicích dokumentuje, že i řád a systém potřebují, sem tam, Nikolu Šuhaje, který nám nepřináší byť jedinou odpověď, zato nekonečně nových otázek. Petr Minařík

▪ Obsah

4 ▪ Opona 1

66 ▪ Reportáž

Krátký úvod do interpretismu Text Ivan Binar

Text Ivan Olbracht

8 ▪ Opona 2

Nevyprávět příběhy, nežvanit, ale dělat literaturu, stavět

Nikola, nebo Mykola?

Balada forever Text Petr Oslzlý

Ti, o kterých tu dříve nebylo slýcháno

72 ▪ Kulatý stůl

16 ▪ Deset otázek Uhde & Štědroň

Nad životem a dílem Milana Kundery Účastníci Petruška Šustrová, Michal Šanda, Giuseppe Dierna, Tomáš Kubíček, moderátor Radim Kopáč

Dramatik Milan Uhde se ptá skladatele Miloše Štědroně.

80 ▪ Anketa

20 ▪ Dílna

Šuhajova řeč Jakým jazykem mluvil Nikola s Eržikou? Text Michal Vašíček

26 ▪ Rozhovor

Nebýt stromem co usychá, protože nevěří v nebe… Rozhovor Miroslava Zelinského s režisérem Vladimírem Morávkem, kde otázky jsou občas delší než odpovědi, ale pravda nakonec stejně vyjde najevo…

36 ▪ Anketa

Kdo je největším banditou československé poezie? Text Jan Litvák, Dalibor Maňas, Zdeňka Pospíšilová, Michal Šanda, Karel Škrabal

84 ▪ Chór

Balady opřené o život i dámskou bundu Jan Neruda, Břetislav E. Frýdlantský, Jiří Dědeček, M. Kurt. Sestavil Ivan Motýl

96 ▪ Propadliště

Abeceda námětů pro pisatele balad Text Ivan Motýl

Je důležitější láska nebo svoboda?

100 ▪ Poslední strana

Anketa Na provázku Odpovídají Dalibor Buš, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Ivana Hloužková, Jan Kolařík, Nicole Maláčová, Alžběta Nagyová, Vladimír Morávek, Martin Ondruš, Dominik Teleky, Eva Vrbková, Eva Yildizová, Jan Zadražil

Text Vladimír Morávek

38 ▪ Lóže

Šuhajova země Zmizelý svět Podkarpatské Rusi ve fotografiích Rudolfa Hůlky Sestavil Lukáš Babka

56 ▪ Dílna

Žandariku, žandariku, jebu tvoju matěr Ze vzpomínek československého četníka na Podkarpatské Rusi Františka Kováře

Foto Dominika Duchková

Opona 1 ▪ Text Ivan Binar, narozen 1942, spisovatel. Foto Dominika Duchková

Nikola, nebo Mykola? (Krátký úvod do interpretismu)

Nikola Šuhaj nebyl loupežník. Nikola Šuhaj nebyl ani Nikola, nebyl ani Šuhaj. Ve skutečnosti se jmenoval Mykola Sjuhaj. Stal se obětí interpretace, která začasté manipulativně, nemilosrdně nakládá s fakty a událostmi, s historickými osobnostmi, jež se nemohou bránit, protože už nežijí. Žádná interpretace nedokáže skutečnost interpretovat celistvě, objektivně, se všemi nuancemi a nepodstatnými (sic!) detaily. Co když jev zdánlivě bagatelní má funkci určující… Kdo je oprávněn určit, zda je ten či onen detail nepodstatný?

Interpretismus je metoda zkoumání dějinného materiálu — jevu, děje, události, jednajícího subjektu (osobnosti) — a jeho výkladu, interpretace. Interpretismus se také snaží očistit zkoumaný materiál od balastu předchozích interpretací. Vždyť už první, povrchní pohled na zkoumaný předmět je jeho interpretací, byť jako interpretace nebyl zamýšlen. Po první interpretaci docházívá k interpretaci další, k interpretaci interpretace, dále pak k interpretaci interpretace interpretace etc. a každá z těchto dalších a dalších interpretací, byť by se snažila interpretovat co nejobjektivněji, subjektivnímu pohledu se neubrání. Je to jako v dětské hře na tichou poštu. Začíná se ku příkladu větou: Pečení holubi nelétají do huby, a k poslednímu z řetězce hráčů-interpretů doputuje věta interpretacemi zkreslená: Navlečení naruby zalátají na duby. Nemalou roli zde sehrává paradox vzdalování: čím vzdálenější je badatel (časově i lokálně) od zkoumaného předmětu, tím správněji ho vidí, tím pravdivěji, v historickém kontextu, ho může interpretovat, nezatížen chabou pamětí a bujnou fantazií pamětníků, povznesen nad interpretace předchozích interpretantů, nad jejich subjektivní pohnutky, motivace, ducha doby, společenskou

poptávku. Ani osobnost, která se stala předmětem badatelského zájmu — v našem případě Mykola Sjuhaj — není s to interpretovat objektivně sebe samu. Ostatně v zájmu objektivity a věrohodnosti interpretace je nejvhodnější, když probádávaná osobnost, objekt badatelova bádání, už není naživu a badatele neovlivní ani nepřekvapí neočekávaným počinem, osudovým zvratem ( k upř. sňatkem, hospitalizací v psychiatrické léčebně, uvězněním, dovolenou v exotické zemi apod.), který interpretant nesmí pominout. Výsledky bádání badatele vzdáleného od probádávaného předmětu jsou věrohodnější a pravdě bližší nežli výsledky bádání badatelů — současníků probádávaného objektu, osobnosti. Zvolíme-li Mykolu Sjuhaje za objekt našeho bádání, a tedy interpretace, je nezbytné vřadit si jej do jedné ze tří kategorií: hrdina, antihrdina a oběť. V rámci těchto kategorií lze interpretovat každý objekt interpretace, ať záměrně, či nahodile zvolený, tedy také osobnost Mykoly Sjuhaje, interpretovaného před námi jinými interpretanty pod zromantizovaným jménem Nikola Šuhaj. Badatelé bádající v rámci interpretismu a také amatérští interpretanti pomíjejí — snad záměrně nebo z nedbalosti a trestuhodné ignorance — kategorii třetí: oběť. Oběť upadá v zapomnění, je svízelně interpretovatelná, málo atraktivní, nudná; končívá v dějinné popelnici zaklapnutá víkem nezájmu. Osobnost Mykoly Sjuhaje zaujala také badatele povolaného, kapacitu světové proslulosti, profesora Odina Gugelhupfa, žel jenom okrajově, ku škodě jeho i naší, ku škodě interpretismu jako takového. Nebýt profesorova zájmu o kategorii antihrdina a o fenomén žlutozeleného tílka, sotva by vůbec po Mykolu Sjuhajovi sáhl. (Fenomén žlutozeleného tílka charakterizuje enormní zájem a sympatie široké veřejnosti o zločin a zločince, především pachatele násilných činů, o mediální antihrdiny současnosti. Čerstvým důkazem pro toto tvrzení je popularita omilostněného doživotního trestance Kájinka a jeho tílka, v němž opouštěl bránu věznice.)

Metoda profesora Gugelhupfa je strohá a neangažovaná; přináší ověřitelná a ověřená fakta ze Sjuhajova života, jako by se vyhýbala interpretaci, což ovšem interpretaci nevylučuje, neboť každá předávaná informace je zároveň interpretací a vypovídá nejen o objektu bádání, ale také o badatelově subjektu. Profesor zcela věcně sděluje, že se Mykola Sjuhaj narodil 3. dubna 1898 v Nižní Koločavě manželům Petru a Hafii Sjuhajovým a zemřel 16. srpna 1921 na polonině Žalopce, poblíž Koločavy. V roce 1917 narukoval k 85. uherskému pluku, vzápětí zběhl, do konce války se ukrýval v jeskyních u Dragova, oženil se s Eržikou Dračovou, zorganizoval zbojnickou tlupu — kradli brynzu a urdu, vykrádali rovněž kasičky v kostelích a přepadali pocestné. K tlupě se přidal také Mykolův mladší bratr Jura, krvežíznivý patnáctiletý chlapec. Prvorepublikoví četníci se snažili Sjuhajovu tlupu pozatýkat a poslat za mříže, ale nepodařilo se jim to ani s pomocí povolaného vojska; čtyři četníci byli zastřeleni. Když byla na Sjuhajovu hlavu vypsána odměna tři tisíce korun, tři členové tlupy — Adam Ivanič, Danilo Markus a Ivan Burkalo — opili Mykolu i jeho bratra Juru kořalkou, popadli sekyry a na polonině Žalopce je nejdřív umlátili sekyrami a pak rozstříleli na maděru. Četníci posléze mrtvoly přímo na místě vyfotografovali. Manželka Eržika porodila v prosinci 1921 dceru Annu, pohrobka a znovu se provdala za souseda Derbaka. Zemřela v roce 1987 a je pochována na hřbitově v Koločavě. Ze strohých fakt profesorových můžeme usoudit, že tu nešlo o legendárního hrdinu, spravedlivého zbojníka, který se bouřil proti systému, bohatým bral a chudým dával, nýbrž o lupiče s nízkými, sobeckými pohnutkami, o antihrdinu. Ještě před publikováním stati profesora Odina Gugelfupfa „Interpretismus und seine Grenzen“ v časopise „Quecksilber heute“, z níž jsme čerpali výše uvedené informace, zmocnil se tématu podkarpatský učitel školy obecné české národnosti Kamil Zeman

a bez jakékoli vědecké erudice, bez znalosti moderního interpretismu, za použití všelijakých poetických cingrlátek a pentliček, pověr, zbytečných ornamentů vyloupnutých z panenské podkarpatské přírody, zneužil životní příběh Mykoly Sjuhaje k vytvoření beletristického textu Nikola Šuhaj loupežník (1. vydání v roce 1933). Svého Nikolu Šuhaje interpretuje jako sympatického lidového hrdinu bojujícího za sociální spravedlnost prostředky sice nezákonnými, ovšem z marxistických pozic třídního boje zdůvodnitelnými. Takto zromantizovaného prezentoval jej široké obci čtenářů tzv. krásné literatury v době, kdy byl tento umělecký žánr ještě obecně respektován. Jako by toho nebylo dosti, literární interpretace příběhu Mykoly Sjuhaje se v sedmdesátých letech minulého století zmocnili další interpretanti, tentokrát dramatičtí. Pod názvem Balada pro banditu uvedli již jednou zkomolený příběh na scénu v divadle s prapodivným názvem Husa na provázku a vybavili jej písněmi. A opět je tu Mykola interpretován jako hrdina bez bázně a hany, bohatým bral a chudým dával. Po třiceti letech (r. 2005) v tomtéž divadle oprášili starou vestu, zbavili ji písňového balastu a za pokřiku a dupotu herců vířících prach uvízlý mezi znamenitými prkny ji uváděli jako intimní drama až do dnešních dnů. Mykola Sjuhaj je oběť. Mykola Sjuhaj se stal také obětí chybné interpretace. V takové situaci nám nezbývá než uvést případ Mykoly Sjuhaje ( Nikoly Šuhaje) na pravou míru. S dostatečným časovým odstupem, vybaveni poznatky moderního interpretismu, zvolíme jiný úhel pohledu a pokusíme se o nezávislou, objektivní a poučenou interpretaci. V devatenácti letech byl Mykola Sjuhaj z Nižní Koločavy odveden k 85. uherskému pluku — do světové války. Byl nucen cvičit se v zabíjení lidí a jíst maďarský guláš, zatímco doma zanechal

svou lásku Eržiku Dračovou v bezprostřední blízkosti souseda Derbaka, který o Eržiku projevoval erotický zájem. Není divu, že při první příležitosti Mykola zběhl z vojny i s flintou a uchýlil se do jeskynního komplexu poblíž Dragova směrem na Chrust. Hlad jej po několika dnech donutil sestoupit do vsi a vyhledat Eržiku. Jeho milá mu pak přinášela do úkrytu potraviny nezbytné k přežití. Po válce se milenci vzali, Mykola se vrátil do rodné Nižní Koločavy. Žili zde s Eržikou poklidným životem kopaničářů: chovali ovce, sušili seno, vařili povidla, chodili na houby, ke spokojenosti jim nic nechybělo. Pastýřská idyla však netrvala dlouho. Nevíme, co bylo příčinou Eržičiny nevěry; zda Mykolkova nedostatečná potence, nebo Derbakova neodolatelná přitažlivost, či obojí. Eržika sousedovu naléhání podlehla a Mykola se to brzy dozvěděl. Věděla o tom celá Nižní Koločava. Eržika věděla, že Mykola ví a že mu nezbude nežli jednat, aby neztratil tvář; věděla také o pušce za trámem ve stodole. Byl nejvyšší čas jednat. K večeři byly houby s vejci, Mykolovo oblíbené jídlo. Eržika houby nejedla. Vojenská puška zůstala za trámem v zapomnění. Po roce povinného smutku se Eržika provdala za souseda Derbaka. Malá Anička, která se mezitím Eržice narodila, by mohla být dítětem Mykoly Sjuhaje, ale jisté to není. Naši interpretaci neuvádíme zde proto, abychom vyvrátili interpretace předchozí, interpretující Mykolu Sjuhaje / Nikolu Šuhaje jako legendárního hrdinu opředeného pověstmi na jedné straně a jako zločince, přitažlivého antihrdinu na straně opačné. Jen pro pořádek doplňujeme obecně známé interpretace interpretací naší, líčící Mykolu Sjuhaje jako oběť. Oběť neblahých okolností, oběť zločinu, oběť subjektivních i objektivních interpretací. ▨

Balada forever

Opona 2 ▪ Text Petr Oslzlý, narozen 1945, dramaturg, scenárista, ředitel Centra experimentálního divadla. Foto Magdalena Minolova, Jan Cága, Jakub Jíra

12â&#x20AC;&#x192;

Každá divadelní inscenace má svůj příběh. Některá kratší, odehrávající se jen tak, jak jej naplánovala dramaturgie a provoz divadla, jiná delší a zajímavější a ty výjimečné pak mají příběhy různorodé a barevné, o nichž se jejich tvůrcům na počátku ani nesnilo. Tím třetím případem je Balada pro banditu. Nikdo neměl tolik fantazie, aby dokázal předvídat, jak se bude její příběh vyvíjet, jaké budou jeho peripetie, vrcholy, návraty a variace. V dramaturgických plánech Divadla na provázku se nejprve objevuje jako Nikola Šuhaj loupežník, scénický přepis prozaické básnické balady Ivana Olbrachta. V mé generaci jsme se všichni s touto knihou setkali nejprve jako s povinnou školní četbou. Jejímu čtení jsme se proto všemožně vyhýbali. Kdo ji však přečetl, musel jí být uchvácen stejně jako já, proto jsem v roce 1973 Zdeňku Pospíšilovi navrhl, abychom ji převedli do divadelní podoby. Musel jsem ho tehdy chvíli přesvědčovat, protože byl též stižen tím středoškolským odporem k povinné četbě. Aktuálním se tedy tento záměr stal až po mém návratu z vojny (jak pro toto téma příznačné!) na konci roku 1974. Ke svému totálnímu překvapení jsem však zjistil, že Divadelní a literární agentura DILIA — která v rozporu se svým posláním občas plnila roli cenzora — nám odmítá dát svolení. Její tehdejší ředitel mi sdělil, že „soudruzi“, čímž bylo myšleno kulturní oddělení ústředního výboru KSČ, nepovolili ani televizní inscenaci, protože by mohla vyznít jako propagace „individuálního teroru“. Jak je vidět, komunistická moc si ještě na počátku normalizace nebyla jistá svou legitimitou a neodhadla charakter možného odporu české společnosti. K souhlasu se mi nepodařilo přemluvit ani dědičku autorských práv, spisovatelovu dceru Ivanku Zvěřinovou-Olbrachtovou… Až editor a znalec Olbrachtova díla, vysoce kultivovaný muž a literární vědec Rudolf Havel mi poradil, jak tento zákaz obejít. Doporučil, abychom vyšli z reportáží, které Olbracht posílal z Podkarpatské Rusi do Lidových novin. Ke scénickému zpracování reálného příběhu jsme totiž svolení nepotřebovali.

Foto Magdalena Vaculík Minolová

Bořivoj Srba nás v té době nabádal, abychom nezapomínali na autora předloh vůbec prvních inscenací Husy na provázku Milana Uhdeho, který již nesměl v té době publikovat a inscenování jehož her bylo zakazováno. Zdeněk Pospíšil v reakci na toto Srbovo doporučení požádal tajně Milana Uhdeho, aby napsal hru o Nikolu Šuhajovi. Udělal vše natolik konspirativně, že se mu to podařilo utajit i dovnitř divadla. Nevěděl to Miloš Štědroň jako autor hudby, nevěděl jsem to ani já jako dramaturg (v jiném textu popisuji, jak jsem totožnost pravého autora odhalil až při práci na inscenaci Pohádky máje). Zdeněk Pospíšil začal příběh Nikoly Šuhaje chápat jako western, a navíc ho fascinovalo, jak balancuje mezi realitou a mýtem. Pojal skvělý režijní záměr, že jej bude inscenovat jako by si jej hráli a zpívali účastníci trampského potlachu. Miloš Štědroň k Uhdeho věršům napsal skvělou hudbu a z inscenace se najednou stal muzikál. Říkali jsme té formě „malý muzikál“, ale malý byl jen prostor Procházkovy síně, v němž se odehrával, dnes je již jasné, že jde o jeden z největších původních muzikálů, které u nás vznikly. Balada pro banditu spoluvytvářela od inscenace k inscenaci sílící legendu Divadla na provázku a sama se stávala legendou. Mladé publikum obdivovalo Ivu Bittovou jako Eržiku a Mirka Domutila jako Nikolu a Zdeňku Pospíšilovi se podařilo v roce 1966 natočit Baladu jako první stereofonní snímek brněnského studia Českého rozhlasu. Kvalita této nahrávky a stále rostoucí věhlas Balady přilákal pozornost filmového režiséra Vladimíra Síse, který Zdeňkovi navrhl její zfilmování. Nápad to byl skvělý, prosadit jej v normalizačně sešněrovaném Filmovém studiu Barrandov však nebylo snadné. Když už se to konečně podařilo, nebylo zase jednoduché zařídit, aby mohlo Divadlo na provázku od května 1978 až do konce sezony kvůli natáčení přerušit pravidelné hraní svých představení v Brně. Ale šťastná hvězda této inscenace zářila silně. Všechny překážky se i tentokrát podařilo překonat a soubor mohl odjet na Andělskou horu u Karlových Varů a zde spolu s komparsem — jenž tvořilo

několik set mladých lidí coby účastníků potlachu — natáčet filmovou verzi Balady. Pro mladou generaci se film, který vznikl, stal kultovním a začal být s notnou mírou nadsázky označován za český Woodstock. Písně na Uhdeho verše inspirované lidovou poezií se Štědroňovými rockovými variantami folklorních melodií začaly žít vlastním životem. Od těch divadelních je do svých zpěvníčků převzali i skuteční trampové. Dlouho se zdálo, že příběh této inscenace takto splynul s reálným životem a v něm pokračuje dál svými nedivadelními cestami. Pak se však zrodil nápad Vladimíra Morávka vrátit Baladu pro banditu na scénu Husy, teď nesoucí název Divadlo Husa na provázku. Vladimír to tehdy doprovodil slovy: „Dvakrát se v jedné řece nevykoupeš!“ a vrhl se do ní po hlavě. Divočejší a rockově „přitvrzená“ verze Balady o Nikolovi a Eržice, o četnících a loupežnících, o přátelství a zradě, o lásce a smrti ožívá ve velkém sále Divadla Husa na provázku v obdélném bílém prostoru mezi dvěma tribunami naplněnými nadšenými diváky již dvanáct let a v dynamickém televizním záznamu bude ožívat i poté, co na scéně její život opět skončí… ▨

Uhde & Štědroň

Deset otázek ▪ Otázky Milan Uhde, narozen 1936, dramatik. Odpovědi Miloš Štědroň, narozen 1942, skladatel.

1. Jak jsi čtenářsky prožíval Olbrachtův román o Šuhajovi? Byli pro tebe zbojníci „solí země “, jak je nazval Student-kazatel v Mahenově Jánošíkovi? Olbrachtův román jsem prožíval v několika časových odstupech — pokaždé jinak. Napřed jako zcela nové vidění „zbojnické“ problematiky. Při pozdějším čtení převažovaly už formálnější zřetele — jazyk. No a v době před vznikem Balady jsem si uvědomil, že jde o jakousi českou opožděnou reakci na podivný český „kolonialismus“ — na Podkarpatskou Rus se hrnuli zlatokopové, kteří to tam měli lehčí, a i toto hrálo svou roli při asi třetím vnímání předlohy. Jinak režisér Pospíšil od začátku zdůrazňoval, že se půjde „proti Olbrachtovi“ a daleko více na základě dobového tisku než podle románu…

2. Představuje pro tebe má polemika s překrásným Olbrachtovým vyprávěním něco podstatného, nebo pro tebe nebyla příliš důležitá? Měla pro mě zásadní význam — viděl jsem ji především jako výklad po padesáti letech a hleděl jsem na ni očima mých

idolů — Brechta, Ionesca, Becketta, Dürrenmatta a dalších. Zejména mě fascinoval ten posun v závěru a spousta výsostně poetických míst — např. začátek, že po neděli přijde pondělí, nebo krásný Eričin argument, že pánbůh stvořil všední dny a svátky a Nikola je svátek, zatímco policajt všední den…

3. Požadavek libreta, abys zhudebnil folklorní texty, které už hudební podobu měly, mohl podle mě vypadat jako autorská vymyšlenost. Působil tak na tebe? Přiznám se, že jsem moc nemyslel na nápěvy, které už existovaly. Byla to zcela nová situace a z jakési zkušenosti vím, že nepoměr mezi množstvím textů a nápěvů, těch je oproti textům historicky asi tak desetkrát méně, vede zřejmě každou generaci k tomu, aby vžité texty vnímala hudebně jinak…

4. Jak se ti na textech pracovalo? Povídalo se, že se tě Zdeněk Pospíšil svými režisérskými představami o hudbě k Baladě dost natrápil. Jak to bylo ve skutečnosti?

Zdeněk především nastolil jediný možný režim, který lze vyjádřit devízou denně jeden song. V praxi to nešlo, ale za týden jich vznikalo čtyři až pět určitě. A některé procházely vývojem — vylepšovaly se, nahrazovaly variantami… Myslím, že pokud o tom někdy někdo mluví, tak se to přehání. Zdeněk nebyl takový despota, jak bývá líčen. On spíše, než by vynucoval konkrétní podobu, tak neustále zdůrazňoval: „western je pohádka…“ a musí z toho vycházet „dobro“, ale bylo to asi v podobě: „ať, kurva, zvítězí dobro…“

5. Stal se pro tebe zásadním problémem sám úkol zacházet s „klasickým“ hudebním folklorem jako s materiálem pro western nebo eastern (výraz Pospíšilův)? Já jsem moc o westernu a easternu nepřemýšlel. Westerny jsem měl rád a hodně často kvůli hudbě a písničkám — a westernové písně byl často podstatou „easternu“, když je psali židovští ruští emigranti… Takže pro mě western s easternem splývají… Jen jednou — v případě písně Jatelinka drobná trávu převyšuje — jsem spor s nespokojeným

někdy tam bylo až o 100 lidí víc, než jich tam být mělo

Foto David Konečný

▪ Milan Uhde

Zdeňkem Pospíšilem, který původní zhudební považoval za „málo westernové“, vyřešil tak, že jsem k původní melodii připojil jakoby v opakování jinou — tu „westernovější“. A fungovalo to, Zdeněk nic nenamítal

6. Jak se cítí skladatel, když mu režisér kategoricky zamítne hudební ztvárnění textu, a dokonce mu přímo předepíše, že má výsledek znít jako country? To napětí je jiné u scénické hudby a jiné u muzikálu. Zdeněk sice Baladu neustále prezentoval jako muzikál, ale k muzikálu jí chyběla především taneční složka. Mnohokrát jsem potom přemýšlel o tom, jak poměrně snadno by se z toho plnohodnotný muzikál dal udělat.

7. Cos říkal premiéře Balady? Jaké bylo její přijetí? Premiéra byla vynikající — a i další reprízy. Hned se to rozkřiklo a pak už následovala nepřetržitá řada vyprodaných představení — někdy tam bylo až o 100 lidí víc, než jich tam být mělo. Zdeněk Pospíšil ovšem právě v Baladě udělal jednu podstatnou změnu směrem k demokratizaci hlediště. Odstranil židle a nahradil je praktikábly, na které hodil celty. Takže se tam vešlo o hodně víc lidí…

8. Překvapilo tě takové přijetí? Úspěch nás ani nepřekvapil — divadlo tehdy šlo od úspěchu k úspěchu a bylo možné vycítit, že diváci berou a nesou dál novou poetiku tohoto divadla.

9. Jak se ti líbil, nebo nelíbil stejnojmenný film režiséra Vladimíra Síse? Film se mi líbil, i když jsem nikdy nezapomněl na původní záměr, který Vladimír Sís opustil. Ten záměr byl odsnímat několik představení v přirozeném prostředí Provázku i s obecenstvem a s pohledy na herce i diváky odevšad. Tato brookovská metoda, která tak skvěle vyšla ve Weissově Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata, bohužel Sísovi nic neříkala. Vznikl tak zajímavý hybrid. Kdyby jsou chyby, ale kdyby se držel víc Brooka…?!?

▪ Miloš Štědroň

10. Když ses v hloubi osmdesátých let dozvěděl, kdo je skutečným autorem Balady, měl jsi mi za zlé, že jsem se ti nepřiznal, když jsme spolu dávno předtím, totiž náhodou právě v prvních dnech zkoušek, seděli u nás doma a probírali možnosti utajené spolupráce? Vůbec jsem ti to neměl za zlé. Jen jsem vždy klnul sobě jako analytikovi, že jsem nepoznal tvé pero. Podvědomě jsem cítil, že ten perfektní text nějak neladí s nesystematickým cholerikem ( pokud šlo o texty, ne pokud šlo o režii) Zdeňkem Pospíšilem. Po našem setkání u tebe na Barvičově jsem litoval textu k Chameleonovi, že ho nebudeš psát. Tvoje ironie a sebeironie a celá technika dialogů a podoba songů — to vše by mi vyhovovalo zcela a naprosto. ▨

Foto Ladislav Cmíral