Alexej Sevruk: Divadlo tančících loutek by Vetrne mlyny

Věttrrné Vě né m lý ý ny ny

Alexej Sevruk Divadlo tančících loutek

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.

Tuto knihu věnuji Luďce Havlové, Janě Samkové, Andree Hlaváčkové, Robinu Eliáškovi, Stanislavě Smítkové, Blaženě Kunovské a Hedvice Humlíčkové, svým učitelům českého jazyka a literatury. Bez jejich práce by moje kniha nevznikla.

Bezčasí

Za nocí sílí přesvědčení, že se tu opravdu nic nezměnilo. Můžou za to zvuky. Jsou pořád stejné jako kdysi. Vzdálený štěkot psů nesoucí se nad chalupami, cvrčci, tikot mechanického budíku, skřípění pružin postele, která nějakým zázrakem ušla příslovečnému zubu času. Někde v doslechu působí červotoč. Za nocí se zintenzivňují zápachy. Hutná vrstva naftalínu, za kterou prostupují pachy tlejících knih, oblečení, prastarých kosmetických přípravků z dálav uplynulého století. Zrakové vjemy jsou celkem skromné: dobře známé a ještě pořád rozpoznatelné obrysy některých domů, stromů a hvězd za oknem, což podněcuje k úvahám o věčném. A ke vzpomínkám. Myslím na román, jehož formální strukturu, jeho kostru, by tvořil popis domu. Spím v nejstarší chalupě ve vsi, jsem tu sám, kolem jenom tma, až z toho mám závratě. Klid, říkám si, tady se přeci narodil dědeček a všech jeho čtrnáct sourozenců, někde tady pod tím prahem jsou zakopány jejich pupeční šňůry. A kolik lidí tady zemřelo! Říkáš si, na to raději nemyslet. Jsou tady se mnou, všichni. 9

Také přes den mám intenzivní pocit propadu o dvacet let zpět do minulosti. Je mi sedm, rodiče nás, sestru a mě, přivezli na prázdniny; je letní den, zalitý slunečním světlem. Na zahradě dozrávají brambory a tykve, jejich nať postupně ztrácí svou zelenou pružnost, tmavne, hnědne, dřevnatí a zároveň, jak se léto přelévá do druhé půle, se stává křehčí. Zvuky: kdákání slepic, zpěv kohoutů, cvrlikaní ptáků. Barvy: převládá zelená a samozřejmě oslepující barva slunce. Vůně trav, kopru, pelyňku, žebříčku a lučních květin. Dědeček pokřikuje na slepice. Kocour se lísá, pod stolem se otírá o naše nohy, když obědváme brambory s vepřovým, připraveným na ohni. Na mezi se pnou do výše porosty slézu a konopí. Černí mravenci si staví zastřešené chodbičky z hlíny v rozpraskané kůži ořešáku. Uklouzneš na přezrálých plodech pod morušovníkem, na zápěstí máš krvavou venózní šmouhu, která tmavne doﬁalova. Pach vychladlé pece, starých textilií, co se jich tu za poslední století nasbíralo a které postupně tlí v zápecí. Je toho tady spousta, všude. Pozvolna se stmívá, stíny se plíží od roklí, přichází z višňové aleje v polích. Od říčky vane chlad. Vlaštovky lítají nízko nad zemí, někde hřmí. Jenom dědeček s babičkou jsou o dvacet let starší (ale to ty jsi taky). Děda je pořád čilý. Babička má cizí oči. Studny její paměti jsou zkalené. Pamatujete? — byl jsem tu před několika lety. Spolu se dvěma Češkami, 10

učila jste je dělat varenyky… Na tváři má řídké stařecké chmýří. „A ty jsi čí, mužčino?“ povídá. Čas se zastavil. Ale jen do té doby, dokud tu budou. Neustále se mi vrací obraz Maconda, myslím na to v jednom kuse. Pak ten mikrosvět zanikne. Zaroste pralesem, příroda si vezme své. Pro příklady není třeba chodit daleko, stačí jít do nejbližší rokle, kdysi tam stály chalupy, žili tu lidé. Pěstovali rostliny, chovali zvířata, tahali vodu rumpálem ze studně. Stopy jejich činnosti jdou stále rozeznat v neprostupném porostu šeříků, mladých javorů, mléče, kopřiv a bolševníků. Do jednoho z opuštěných sklepů chodíme pro hlínu. Tou zahazujeme výmoly v rokli, kterou jsme sem přijeli. Jarní voda rok co rok ryje brázdy do rozježděné cesty. Našel jsem čtverhranný zrezlý kovaný hřeb. Vykazuje nepravidelnosti předmětu dělaného ručně. „Ale od podkovy to není,“ rozhodne dědeček, „ty jsou mnohem menší.“ Pak ta slečna na skútru. Nejspíš je taky přes léto u příbuzných. Hned jsem k ní vzplanul, nechal bych se svézt. Ale už tudy nepojede. Asi odjela zpět do města. Co už, nikdy nepůjdeme spolu do polí, do višňové aleje za vsí, nebudeme spolu tančit na mezi ve světle měsíce. A pak sedět, její hlava na mém rameni, kouřit jednu cigaretu napůl a dívat se do noční oblohy. Na všechny ty známé neznámé hvězdy, které už třeba ani nejsou. Takové hvězdy jsou jenom tady, v lesostepním bezčasí. 11

U oběda dědeček vypravuje: „Otec a matka měli čtrnáct dětí. Dospělosti se dožilo šest. Žádný očkování, hlad a pak ta španělská chřipka. Takový osud. První hladomor si nepamatuju, to mi byly tři roky. Den druhý, poválečný, to už mi bylo šestnáct. Otec jezdil na Západní, pro chleba,“ — říká „chleba“ a myslí tím zrní — „vždycky s metrákovým pytlem. Jednou vyprávěl, že asi zabil člověka. Jak tak visel na vlaku, na který právě naskočil, tak se ho chytil někdo další. Prostě ho strčil zpátky, pod vlak. Na vlak se naskakovalo za jízdy kousek za nádražím, v Lukách. Celý byl ověšený podvyživenými lidmi. Prostě se ho chytil, byli by tam spadli oba. Pak se vracel a já jsem mu ty pytle pomáhal nosit na trh. Vždycky tam byli ti jezdci, namíří na tebe zbraň nebo prásknou bičem a zařvou: ‚Davaj chleb!‘“ Odmlčí se. Je dojatý a pláče.

Případ s mobilním telefonem

Najednou jsem se ocitl na nějakém špatně osvětleném místě, jakýsi městský park nebo tak něco. Za večer jsem požil tolik různých dobrůtek, že jsem si je ani všechny nepamatoval. Jenom vím, že mezi nimi byl moldavský koňak, tuzemský rum a chorvatská slivovice. No a taky pivo. To, jak jsem doufal, bylo povětšinou české. Ale ani tím jsem si nemohl být jistý. I podivil jsem se, kde jsem se tu vzal. Na onom spoře osvětleném místě. Odkud že to jdu? A kam? Jak dlouho už takhle jdu? Proč jsem si dříve nepokládal všechny tyto otázky a co jest příčinou mého nenadálého zájmu o tyto výše vytčené věci? A tu jsem uslyšel zvuk vyzvánění, nějaký nepříliš náročný. Rozhlédl jsem se. V holém porostu okrasných keřů se bělaly zbytky sněhu. Hnědé shnilé listí na jednom místě pokrýval koláč zvratků. Moje asi nebyly, ale ruku bych za to nedal. Podíval jsem se kousek vejš. Neznámo proč ve větvích zářil mobilní telefon. Zachytil se poutkem za tenké větve, které se pod jeho tíhou znatelně 13

prohýbaly, vibroval, zvonil a blikal, prostě byl k nepřehlédnutí. Spíše než cokoliv jiného to bylo reﬂexivní, neuvědomělé jednání, že jsem jej zvedl, no a taky snaha nabýt zadostiučinění (když už jsem se nechal vyrušit ze svého nočního rozjímání). „Ano?“ zeptal jsem se do sluchátka. „Ty hajzle, počkej, až tě dostanem,“ vyštěklo z něj na mě. „Ale to musí být omyl!“ snažil jsem se odporovat. Proč by ten člověk, který mě zřejmě vůbec nezná, na mě chrlil nadávky a chtěl mě „dostat“? Jeho agrese evidentně pramenila z naprostého nepochopení mé situace! Překřičel mě další příval vulgarismů. „Právě jsem našel mobil!“ zařval jsem a ten na druhé straně mi, jak se zdálo, konečně začínal rozumět. „Okamžitě ho polož, slyšíš? Ty syčáku, já ti ukážu!“ „Tak jo, vo nic nejde,“ řekl jsem a zavěsil. Hm, to je divná situace, pomyslel jsem si, ale ještě, než jsem si ji jaksepatří stačil promyslet, telefon zazvonil znovu. „Haló?“ uslyšel jsem tentýž, tentokrát o trochu vlídnější hlas. „Vy jste ten mobil opravdu našel?“ „No jo, visel tu v křoví.“ „No a kde teď jste?“ Rozhlédl jsem se. Náměstí. Betonový kulturák, nebo možná že to byla samoobsluha, neorománská bazilika, či snad helénská tržnice, zavřený stánek, zřejmě s fastfoodem, popcornem, hotdogem, sexshopem nebo nějakým jiným know-howem. Partička 14

cikánů kousek opodál. Nebo koledníků převlečených za cikány. Nepoznával jsem to tu. „Nevím, vůbec to tu nepoznávám,“ řekl jsem, snad až poněkud hystericky. „Já jsem asi zabloudil.“ „No a jak se jmenujete? My si vás najdeme.“ Super! — bylo první, co mě napadlo. Někdo se o mě stará, chce mě najít, možná mi chce pomoct z mé existenční situace. A už jsem se chystal neznámému na druhé stráně vyklopit své jméno, ale najednou mi proběhl zcela zřetelný mrazík podél páteře, bez ohledu na všecek toho večera požitý alkohol, a zvuky a slabiky mého pojmenování mi uvízly v krku. Počkat. Jakýpak my si vás najdeme? Kdo my? A co to vůbec má znamenat? Podle jména? Jak tak!? Radši jsem se ještě jednou přeptal. „Jakže jste to říkal?“ trochu to zaskřípalo, úplně nejpřirozeněji to nejspíš nezaznělo. „No, svý méno mi řekni, vole!“ evidentně opět ztrácel nervy. „Když si ho neukrad, tak se nemáš čeho bát, né?“ dodal poněkud vlídněji. „Nestor Ivanovič,“ řekl jsem první, co mě napadlo. A bezelstně a zcela pokorně jsem dodal: „Příjmení chcete taky?“ „Ne, to nebude třeba,“ řekl hlas ze sluchátka. „Aha,“ řekl jsem ještě a kdoví proč dodal, „Buterbrot“. „Za chvíli jsme u vás, vydržte na místě,“ řekl hlas na rozloučenou a zavěsil. To víš, že jo, pomyslel jsem si. Aniž bych na chvíli zaváhal, okamžitě jsem vyndal z telefonu 15

baterku a zahodil jej co nejdál do spoře osvětleného křoví. To jsem ho ale přelstil, pomyslel jsem si a okamžitě jsem se rozběhl do neurčitého směru. Po několika minutách úporného běhu jsem zabočil do nějakého průchodu, abych si oddechl. Až tu jsem si s hrůzou uvědomil, že i kdybych chtěl, tak bych mu své jméno stejně říct nemohl.

Anatomie snů — z deníku cestovatele

Když si za tak akorát tmavé noci stoupneš před zrcadlo a pozorně se zadíváš, zpravidla uvidíš někoho jiného. Toho Druhého. — Pilip z Kanapiel, Łustro Alchemiczne — Vše, co si přejeme, na co myslíme a co očekáváme, to vše se nám stává. Potíž je v tom, že vždy příliš pozdě a pokaždé nějak jinak, než si to přejeme. — Karl Josef Zumbrunnen, Epištoly z Ukrajiny. In J. Andruchovyč, Dvanáct obručí —

Sny mají pozoruhodnou schopnost protínat to, čemu říkáme realita, v nejneuvěřitelnějších místech. Jsou jako dokumentární filmy pojednávající o světech v nás. O tamějším podnebí, podloží, vodstvu, klimatu, floře a fauně. Fotografie zvířat obývajících naše duše. Jejich stravovací a rozmnožovací návyky. Černí pavouci, netopýři, mravenci a jakési zvláštní nafialovělé masožravé chobotnice. Živí se náhodnými poutníky, kteří se občas zatoulají do oněch končin. 17

Již týden putujeme v tomto Bohem i lidmi opuštěném kraji. Mikrosvět vzniklý v kráteru sopky vyhaslé před tisíci lety. Hrstka mužů ve službách vědy. Ve službách Královské zeměpisné společnosti. A jediná žena, spanilá N. Zdroj mého neklidu, símě mého budoucího blaha, nejasné přísliby příštích světlých okamžiků. Včera jsme si dlouho povídali, vesměs o různých nepodstatných věcech souvisejících s naší bezprostřední prací. A stačilo tak málo, vhodná kombinace slov, podobná kombinaci čísel otevírající trezor, a její srdce by se mi otevřelo. Její krásné očí barvy kočičího zlata by prohlédly a viděly by, že ty moje jsou netečné vůči přírodním krásám kotliny kolem nás, že tu jsou jen proto, aby se kochaly její krásou. Zbývá doufat, že se zanedlouho naskytne další příležitost promluvit si. Není to vůbec jednoduché. Neustále se všichni držíme pospolu; čas, který není naplněn cestou nebo prací, ten vzácný čas jenom pro sebe, musím věnovat spánku, chci-li si zachovat zdravý rozum a schopnost pokračovat ve výpravě. A pár řádků do deníku napsaných před spánkem, v uloupeném čase. Říká se, že podobně jako ze dna hlubokých studen lze na denní obloze spatřit hvězdy, tak na dně snů můžeme zahlédnout nejasnou ozvěnu své budoucnosti, toho nepolapitelného měnlivého, amorfního mnohozvířete, jehož semeny jsou obtěžkané naše duše. Věci, co se nám 18

v budoucnosti mají stát, ty dobré i ty zlé. Jejich zárodky jsou obsaženy v našich zárodcích, nasáváme je spolu s mateřským mlékem. Zúrodňujeme je svými touhami, destruktivními přáními nebo je zaléváme vodou moudrosti, čímž neseme svůj podíl na rozhodnutí, která semena vzklíčí a která naopak zůstanou neuskutečněna. Možná ale, že vše je mnohem jednodušší. Rozbřesky jsou tu nenadálé, jako by někdo otočil vypínačem a rozsvítil. A stejně tak i soumraky. V jeden okamžik se slunce prostě schová za okraj toho obrovského kráteru. Okamžitě dochází k výměně dekorací: barvy, tvary, zvuky, vůně, dokonce i vnímání je nejasné, čistě intuitivní. V okamžicích těsně po soumraku začínám pociťovat jeho přítomnost. Cítím toho druhého. Táhne se za námi už od samého počátku. Nocuje na našich včerejších tábořištích. Vím dobře, oč mu jde. Padouch, proti němuž jsem bezmocný. Protože je silný. Má vlčí přirozenost. A já jsem civilizovaný. Zdá se, že ona to taky cítí. Všechno to očekávání je v jejích očích. Hodně práce, osobnější povídání se (zatím?) odkládá. Mám pár nových motýlů. A jednu prehistorickou vážku. Možná že jen vkládáme do snů své touhy, promítáme do nich svá přání a své obavy. Věci, co by se případně mohly stát, ale nestanou se nejspíš nikdy. Proto 19

ve chvílích vypjatého, vrcholného štěstí nebo velkého neštěstí lidé zpravidla říkají: To je snad zlý sen nebo Cítím se báječně, jako ve snu. Sny jsou extrémní v tom, jak vyhrocený prožitek jsou nám schopny poskytnout. Cítím jeho dech na svém krku. Slyším jeho výstřely, když si loví večeři, a kouř z jeho táboráku je příliš skutečný, než aby se mi to zdálo. Ale co o něm víme? On o nás ví všechno. My dva. Dlouhé, výmluvné pohledy. Komunikace, tedy ta slovní, je omezena na zdvořilostní fráze. Avšak pohledy! Pohledy (ostatně jako vždy) nesou hlavní komunikační zátěž. Pohledy jsou: tázavé, žádostivé, prosící, mrazivé, vášnivé, lhostejné, trapné, smutné, veselé a vážné, dramatické a romantické, kradmé, dlouhé, odmítavé, přezíravé, chápající, zbytečné, devalvované. Zítra za úsvitu vyrážíme dál. Ale mezi největší obavou a největší touhou často bývá příliš tenká hranice. Existuje-li vůbec, pak není silnější než papír, ze kterého je vystavěno vosí hnízdo. Člověk si podvědomě přeje to, čeho se bojí a má strach ze svých temných přání barvy lila, ukrytých v labyrintech podvědomí, ze svých smrtících tužeb. Bílá velryba, nepolapitelná, věčná životní výzva. Strach ze smrti, který přichází ruku v ruce s touhou mít to všechno za sebou. Když po probdělé noci stojíš na horském hřebeni a vzdálenost dělící tě od propasti je nepatrná. Věci z té výšky 20

vypadají jako žmolky prachu, neslyšíš jejich zvuky, jejich tvary pouze odhaduješ. Člověk má dojem, že stačí natáhnout ruku a přivlastní si je. Celou cestu k potoku jsem věděl, že o mně ví; vedla mě. Slunce zrovna zapadalo nad okrajem kráteru a subtropické pinie vrhaly dlouhé naﬁalovělé stíny, které jenom zdůrazňovaly neskutečnost okolního prostoru. Z příbřežních křovin jsem sledoval, jak se svléká. Nahota její pokožky prozářila soumrak, zdálo se, že její tělo vyzařovalo přízračné světlo. Kráčela napříč potokem, po přírodní kamenné hrázi, po její pravici nehluboká tůňka, po levici — zpěněná peřej. Chvíli se smáčela v tůňce, ale když se usadila na hráz, vyrazil jsem za ní, abych si klekl u jejích nohou, přímo do vody a bahnitého dna, a pokorným, odevzdaným, prosícím pohledem se jí zadíval do očí. A když na mě pohlédla, pochopil jsem, že mnou pohrdá. Nejsem pro ni nic, jsem méně než pes, kterého hladívala, když ho krmila. A mému zoufalství nebylo konce, rozprostřelo se podobné velkému mračnu ve tvaru koule, v jejímž středu jsem byl já. Tu z lesa vyšel on, ještě předtím, než jsem ho uviděl, vytušil jsem jeho blížící se přítomnost. Takový tedy byl. V ruce měl pistoli a já jsem se ji pokusil ochránit, za žádnou cenu jí nesměl ublížit. Bylo to marné. Padl výstřel, bezmocně jsem ležel a zpěněná voda v potoce se mou krví obarvila do červena. Bylo otázkou času, kdy 21

vykrvácím. Ó, kéž by se tak stalo co nejdřív! Jako zhypnotizovaný jsem sledoval, jak k ní přistupuje a ona se mu pokorně, aniž by kladla sebemenší odpor, odevzdává, přímo tady, na kamenné hrázi táhnoucí se napříč potokem, na místě před malou chvílí znesvěceném krví. Dříve mě občas napadlo, že smrt ve skutečnosti těsně sousedí s pudem po životu, jsou od sebe tak blízko, že místy splývají v jedno, jako dvě těla při milostném aktu. Ale nikdy dřív bych si nebyl připustil, že ve skutečnosti celou dobu vábila jeho. Toho hrubého pancharta se zvířecími, nízkými pudy a choutkami. Jejich tanec lásky trval stejně dlouho jako mé umírání, po celou tu dobu jsem z nich nespustil své dohasínající oči. Mé drama však nemělo skončit jejich vrcholem, který přišel spolu se soumrakem. Jako vždy o této hodině zavládlo ohromující ticho, které narušovalo jen zurčení vody a první výkřiky nočních ptáků, i když to dost možná nebyli ptáci. Pravdu už se nejspíš nikdy nedozvím. Tu se sklonila pro jeho zbraň; on si klidně seděl a špička jeho cigarety vítězoslavně žhnula do večerního přítmí. Už podruhé v krátké době údolím zazněl zvuk výstřelu. A já jsem četl svůj údiv, odrážející se v jejích hlubokých očích. Ještě jsem stačil zaslechnout sám sebe, jak říkám: Lásko, proč mě zabíjíš zrovna teď, právě když jsem se zbavil toho druhého.