Pavel Kohout: Sněžím by Vetrne mlyny

Ret etrro et o Pav Pa Pa av vla la Ko Koh K oh ohouta

Pavel Kohout Sněžím Retro Pavla Kohouta 2

Pavel Kohout Sněžím

Markétě Hejné, básnířce a autorce skvělého románu Obejmout dub, první zatčené za Chartu 77 P. K.

Mea culpa. Mea maxima culpa! Ale proč tak vznešeně? Jsem blbá, blbá na kvadrát! Jenže, jenže: mohla jsem to předpokládat? Když jsem své Gábince nad dortem upečeným k jejím patnáctinám začala ztrémovaně vykládat od lesa, proč začne brzo krvácet (já, nepoučené dítko plachých katolíků a na smůlu nejvyvinutější ze třídy, si kdysi zoufala, že mám těžké vnitřní zranění), sdělila mi s nezměněným buličím výrazem skoro uraženě, že už přece není panna. Tenhle mládenec měřil ke dvěma metrům a působil jako žádaný oblažovatel náročných žen. Vídávala jsem ho občas v závodní jídelně (nebyl k přehlédnutí) a časem cítila příjemné vinění, že o mně dobře ví. Ani ve snu mě ovšem nenapadlo zaplést se s mužskou osobou o tolik mladší. Když jsem ho teď spatřila na parníku (peněz plánovaných ještě za totality na mávátka do průvodu použil podnik k májové plavbě), pomyslela jsem zčistajasna, že by bylo příjemné, kdyby mě objímal. Hned jsem se zhrozila (první zajíc? to brzo!), ukázala mu záda a vybavovala se křečovitě s kolegy z inzerce. Po dvou dvojkách nebyli 9

míň otravní, ale tím dotěrnější, terčem trapných poklon byla zase jednou má nešťastná prsa. (Do práce jsem se šněrovala jak hulán, na palubu ovšem oblékla poměrně přiléhavý svetr.) Přechodně mě bavil výšleh zájmu našeho šéfreportéra. Přiletěl bez pochyb taky na můj ‚naďěrný signál‘ (citát: Olin, dříve zakázaný sochař, teď Spectabilis nebo co), ale aspoň se snažil kulturně to maskovat líčením svého žurnalismu, který mu vynesl pověst kladiva na komunisty a listu zvýšený náklad. Jenže se nezřízeně chvástal, což mě popudilo. — Jak dlouho píšete? optala jsem se nevinně. — Sedm let. (Bezelstně mi lezl do pasti.) — Že jste takhle nepsal dřív, nemuseli tu řádit do předloňska. — No… to přece nešlo! — No jasně, teď se všecko smí! Hodil do sebe naráz půl číše, aby se mohl vydat k baru. V závětří kapitánského můstku jsem následně provedla neodkladnou operaci: vysvětlila smrtelně nudnému, mně však sympatickému redaktoru Osobních zpráv (jediný ze státních katolíků v podniku chodil do kostela i před revolucí), že vyslyšet jeho nabídku k sňatku mi brání především existence Juliena. (Vymyšlený francouzský snoubenec z Amiensu mi po léta pomáhal hájit i mlžit soukromí; příjmení Sorel jsem ovšem prozrazovala výhradně nápadníkům, kteří s jistotou neznali Stendhala.) 10

Později, když vltavský parníček otáčel za Vranovskou propustí a v soumraku nad ním zaplanuly girlandy barevných žárovek, se do mě vkousla lítost. Byl první máj, byl lásky čas, ale Viktor se po měsíčním mlčení neozval ani dnes, takže nebudu podle zaručené pověry milostně políbená až zas do máje… Vrátila jsem se k bufetu pro další dvoudeci. Povzbudilo mou chuť kouřit. Takže jsem musela v pití přidat, abych srovnala hladiny alkoholu a nikotinu (jinak mi hrozilo buď bolení hlavy, nebo pálení žáhy). Chvíli jsem strpěla, aby o mě opilecky soupeřil sám můj obézní šéf s vychrtlým vedoucím odbytu, oba mi shodně nabízeli po přistání ‚šláftruňk‘ ve svých kancelářích, vybavených (staronomenklaturním) gaučem (fuj, podruhé nikdy!), než jsem tu grotesku pokrytecky ukončila připomínkou, že jsou ženáči a teď už i veřejně křesťané. Já, co žiju přes rok ve smrtelném hříchu! Před přistáním jsem vartovala na správném místě a vyrazila na břeh první. Teprv nahoře za Mánesem jsem zvolnila a táhla vlahou nocí teskně na tramvaj po liduprázdném nábřeží (jako by se v porevoluční Praze nepřepadalo ostošest), až mě vylekal zezadu se nořící stín. Byl to však dlouhý mladík a potvrdil můj soud: způsobně se představil (Václav, lektor čehosi) a správně otázal, nemám-li chuť na poslední sklenku v lepším prostředí. Vinárnička k němu měla ovšem daleko. Ubrusy potřísněné a vrchnímu nezlepšila náladu ani dvacítka předem. (Chcete tu být přes noc kapitalisti, ale do smrti si 11

socialisticky válet šunky! Citát: Viktor. Ach, miláčku, proč se mnou nejsi ty? Co tu hledám s tím náhodným donchuánkem? Však vím: svobodu. Svobodu od tebe. Takhle to nemůže zůstat!) Celkem mě nenudil, prokazoval jistou úroveň (respektoval věkový rozdíl a nedával jej najevo), leccos přečetl i viděl, měl o tom dokonce mínění. Pak jsem excelovala já, když došlo na moderní muziku, nestydatě jsem papouškovala, co jsem kdy jedním uchem pochytila od Gábiny a jejích diskobolů, vem je ďas! Teď mi ty jalovosti přišly vhod, hošík žasl, dalo se přímo měřit, jak mi propadá. Lítost mezitím uzrála v mou nejnebezpečnější náladu: vzdor. Tak dobře, miláčku můj nejdražší, staniž se, jak si žádáš! Zahnu ti, a bude. Vzdor tomu jsem vychovaně zapravila svůj řád a objednala si i taxi domů. Pane Bože, ty vidíš, že tomu nechávám vůli, nepřeješ-li takové léčbě, učiň, ať mě nezve! (Jsem ke všemu žalostný zbabělec.) Mezi dveřmi lokálu a drožky se stačil tiše optat, smí-li mě pozvat k sobě, na kávu a hudbu, rozumí se! má pár bezvadných desek s Joan Baezovou, kterou tak ctím (ha ha). Byl přitom trochu moc rozechvělý, což se mi (v zatmění mozku) líbilo, má úctu k stáří! posmívala jsem se v duchu, a řekla, Proč ne? Vše spělo k historickému činu… Při vší touze (ach, a že jsem s léty pořád touživější!) jsem byla, světe, dodneška staromódně věrná, spala jsem vždycky s jedním, s tím jediným, jen když mě zklamal, 12

ztratil mě celou (i když to byl můj krásný mladý manžel, anebo, viď, Viktore, dokonce ty sám… dnes někoho ponejprv podvedu, a budeš to zase ty). Pohledný jinoch o tom všem neměl tušení, byla jsem taky na výši! musel si myslet, že je to pro mě všední jak denní chléb. (Až mě příště pozdraví v kantýně, vystřihnu ho, ať má pocit, že se mu to zdálo, je mouřenín, který mě má vysvobodit z kruté lásky.) Dík ovínění jsem nevnímala ulici, dům, patro ani byt, teprve jeho pokoj, který se výzdobou i zmatkem podobal Gábininu (i to mě mělo varovat). Ale byla jsem rozhodnuta. Pustil gramofon (škrábl přitom desku), zhasl velké světlo (na kávu naštěstí zapomněl), přiklekl k mému křeslu (tak, že ani nešlo se nelíbat) a strefil se mi na nos. To už jsem musela poznat chybu, ale bylo pozdě, jeho neobratnost mě přímo dojala, takže jsem mu předvedla, jak se líbá, když se chce, a on pak upevnil původní dojem, když ke mně neomylně našel klíč: začal mi jemně hladit tvář. Na to přišli jen dva z mých milenců, ostatní mě začali rovnou nepříčetně hníst, nikdy mi to nepřestalo vadit. Hned nato další marné varování, když se nemístně optal, Můžu? Ano, řekla jsem, stižena totální ztrátou soudnosti. Abych nás ušetřila trapného šmátrání, zbavila jsem se sama černého body, a dokonce se ješitně potěšila, jak žasne, co objevil. Miláčku Viktore, tolik zbožňující tuhle krajinu mého těla, mohls ji mít už do smrti jako výhradní držitel, kdybys mi byl ještě jednou uvěřil! 13

Po roce neúčinné věrnosti k ní tedy teď lacino přišel jakýsi Vašíček, co měl neochmýřenou kuřecí hruď a útlý pas i boky (jak figuríňák z výkladní skříně), bez dlouhých cavyků jsem ho prostě přitáhla k sobě, honem! ať to mám za sebou, a s tím celou svou marně ohřívanou lásku! Au! mezi prsy palčivý řez, cože? on mě kousl?? No ne! Byl v transu a cosi mumlal, až jsem pochopila větu, kterou do mě rytmicky vbíjel, Vy se — na mě — stejně — vyka — šlete… naivita zoufalství mi vyjevila celý průšvih: byla jsem v rukou zamilovaného jelimánka! jenže to už se bez výstrahy vzepjal a štíhlá tajle mezi mými koleny se divoce otřásala. Leknutím mě po rozumu opustila i síla, neuměla jsem se včas vyprostit. Vystřízlivěl dřív než já, studeně se zpotil, pustil mě a přestal tížit, koktavě se omlouval. Oněměla jsem. Jak se tohle mohlo stát mně?? Uprostřed cyklu!! Ne, můj Bože, takový hokuspokus nemůžeš mít v úmyslu, ostatně stalo se párkrát loni i letos a nikdy nic! (Viktorovi jsem příznivou dobu zatajovala v pomatené naději, jenže můj mateřský čas byl nepochybně tentam.) Přesto jsem si okamžitě žádala koupelnu, jeho stopy mi byly odporné. Zničeně ukázal směr, doprovodu se neodvážil. Popadla jsem body a sukni, abych se nevracela nahá. Třásla jsem se vzteky i pokořením a zároveň pociťovala divné zadostiučinění, jako by nad mým hnusným Já triumfovalo lepší. (Dobře se ti stalo!) Z koupelny čišela nepřítomnost ženy, jenže soukromí toho blbečka mě zajímalo ze všeho nejmíň. Ve dveřích 14

chyběl klíč, ale nevěřila jsem, že by se odvážil za mnou, vybrala jsem si ručník, co vypadal nejčistěji (protože byl hnědý), a vkročila do vany. V protějším zrcadle jsem uviděla nadělení: těsně nad prsy se mi rděla parádní rudá pečeť. Od divokého léta s Josefem jsem nezapomněla, že mě bude zdobit nejmíň čtrnáct dnů, postupně karmínová, fialová, modrá a zelenožlutá. Ve své bídě jsem alespoň vzpurně zadoufala, že se Viktor zjeví včas, aby se stačil pokochat. (Snad tě to bodne, miláčku, snad ti dojde, do čeho mě i nás oba ženeš!) Teplá voda netekla, bičovala jsem se studenou sprchou jak flagelant, vyplavovala si klín, až mi zledověl k bezcitnosti. Když za mnou přece jen vrzly dveře, dala jsem mu lekci, jakou ten povedený lektor dávno zasloužil. — Vypadněte, ale trapem! Odpověděl chraplavý hlas. — Já jsem tu doma, slečínko. Při obrátce jsem ho skoro postříkala. Černě osrstěný postarší typ byl jen v trenýrkách, ze kterých se dral pivní sval, krk měl tlustý jak hlavu — učiněný mlok! Upustila jsem ruční sprchu do vany a zakryla si rukama, co šlo. — Kdo jste?? Současně mi došlo: ten blbeček mě nechal nahou promenovat v bytě rodičů! — To bych rád věděl o vás, civěl na mě s nemenším hnusem, — a taky, kde na vás Váša bere prachy. Zatmělo se mi. 15

— Že se nestydíš! vyjel na něho z předsíně můj provinilý milec, — koukej, ať spíš! Táhl ho za loket z koupelny. Ve vzduchu visela rvačka, a co já pak? Absurdnosti nebraly konce: pořízek zvadl a poslušně zapadl do nejbližších dveří. Mladík byl naštěstí opět oblečený a vědom si svého průseru. — Prosím vás, nezlobte se! Vy se mi dávno tak líbíte… Hned vystihl, že je to poslední, co jsem hodlala poslouchat, a nechal mě, abych se dooblékla o samotě, až pak se odkudsi vynořil s očima spráskaného psa. — Můžu jít s váma dolů odemknout…? Idiote! soptila jsem, na hlavní ses nezeptal! — Budete muset, odsekla jsem nahlas. Nečekala jsem, až přivolá výtah, a rázovala ze schodů, že mi sotva stačil. Než odemkl, zaváhal, snad se chtěl dál kát, ale můj zuřivý výraz ho odradil. Vyrazila jsem do noci bez pozdravu, pryč od té ostudy! neslyšela jsem zapadnout dveře, takže jistě hleděl za mnou, ať si tam zcepení! Nebe mi seslalo taxikáře, který mířil sice opačným směrem ke své posteli, ale slitoval se, Bože, odpusť mi, modlila jsem se cestou, a ty mě nezavrhni, Viktore, miláčku! opakovala jsem si napříč celou Prahou, až jsem se trochu uklidnila. Dceruška ovšemže nebyla doma, víno jsem dopila včera a cigarety zapomněla v té peleši. Z úlevných požitků zbývaly dva: vykoupat se a vybrečet. S jednou nohou nad pářící vanou a se slzami na krajíčku jsem uslyšela telefon. Bosonahá jsem si šla poslechnout obvyklou zprávu, že 16

má pitomá potomka (proč se o ni už zas vůbec nezajímá její zploditel? proč musím všechno vyžrat já??) někde ve zdraví chlastá a šoustá (ostatně celá matka, otec se odjakživa kurvil jen v politice). — Neruším…? Tak se ptal pouze Viktor (ještě po dvaceti letech). Za neplné tři roky od patnáctky stačila má dceruška spotřebovat víc milenců než za dvě desetiletí já, která se považuju za povětrnou. Nedávno jsem si je doma nad vínem spočítala (samo o sobě známka úpadku). Bilance: hned za prvního jsem se vdala, hned kvůli druhému se rozvedla, můj osudový, kterému jsem právě proto posedle unikala k nevýznamným nápadníkům, aby mě bral znova na vědomí, až ztratil nervy a emigroval (než před bolševikem spíš přede mnou) za moře. Jednoho jsem si málem vzala z nezkrotné potřeby těla, přepadla mě po ztrátě něžné lásky; říkal mi Mé poslední zvonění (šlo mu na pětapadesát), jedno dlouhé léto jsme řádili jako tygři (doslova: honili jsme se po jeho mansardě, Josef na mě skákal z gauče a já ho na koberci odrážela rukama nohama, byl samý škráb a já nemohla pro kousance na plovárnu). Jenže tehdy mě Gábinka (rozcitlivělý pulec) zřejmě nejvíc (a naposled) potřebovala, pořád mě chtěla, a já ji nechávala doma s televizí; když jsem jí Josefa konečně představila, rozhodla se ho za trest nenávidět. Chápala jsem to jako Boží trest a opustila ho s těžkým srdcem. (Ale i z rozumu: věděla jsem už, čím je, a nevěřila, 17

že bych to zvládla.) Snažila jsem se slepit rodinné sklo v kajícné podobě obětavé matky, byla to má nejlepší léta, mužští (v tom věku příliš dlouho ženatí a zralí k prvnímu rozvodu) tokali a říjeli, jenže já se upjala ke své misi (i křesťanské: začala jsem žít s obleženou církví a brala dceru s sebou) tak, že jsem vyslyšela všeho všudy tři (spíš z obavy, že bez toho rychle odkvetu). S jedním jsem byla párkrát tajně na chatě, s druhým jednou (ale i toho příliš!) na hotelu (v socialistické Praze spojeno s rizikem, že mě budou jako štětku lámat ke spolupráci), s třetím (rdím se studem ještě dnes) právě v šéfově kanceláři přiopilá po mejdanu, kterým předchůdce dnešního oslavoval naštěstí přeložení do rodné Ostravy. Na vrcholu této ‚askeze‘ jsem objevila, že Gábina měsíc nechodí do školy. Naposled to spravil klasický výprask s pohrůžkou, že ji jakožto osobu práce se štítící vrazí do polepšovny, věděla, že ‚oni‘ jsou toho schopni. Brzo si ale spočítala, bestie malá (mazaná po tatíčkovi), že jí nic nehrozí, dokud budu podpisovat omluvenky, a já to samozřejmě činila, co mi zbývalo? Když poprvé přišla až ráno, zmydlila jsem ji hlava nehlava. Nato zmizela na celý víkend, a když se uráčila vrátit, líbala jsem ji štěstím bez sebe jak pominutá. (Musel na mě být, vybrečenou z podoby, otřesný pohled, nepřestala se sice toulat, ale většinou mě aspoň vzbudila telefonem, aby mi v dunění baskytar a vřavě hlasů oznámila, že zatím žije.) Osamělá a prázdná jsem neřekla Ne plavčíkovi z Podolí, kam jsem onoho léta putovala rovnou z práce. Byl 18

přirozeně mužný, ne hloupý, stejně starý a taky rozvedený. Že byla jeho kabinka na koupališti ubohá a doma mu prý za dveřmi připoslouchávala matka, brala jsem ho brzo k nám; Gábina se tam tou dobou nevyskytovala vůbec, zaláskovaná do jakéhosi bubeníka z andrgraundu. (Celá Praha se zdála být jediný andrgraund, který přesto nechával u vesla komunisty!) Jarek mě zas probudil k normálnímu životu, dost to se mnou uměl, jednu noc jsem musela vykřiknout, nato světlo a ve dveřích pokoje má dcera, Mami, co ti je?? přitom valila oči na Jarkův holý zadek, a ten mužský bez maturity či kindrštůbe k ní otočil hlavu, Zrovna žije, holka, klidně spi dál! Nevyčetla mi ho, měla před ním dokonce respekt, jenže bylo pozdě: na podzim se bolševická chatrč konečně zhroutila i u nás, a zjara se vrátil Viktor, můj drahý Král Pravý a Poslední… Čekala jsem jeho zavolání od onoho listopadového dne, kdy to prasklo. Najednou jsem poznala, že jsem byla i navždycky zůstanu jeho a že to byl ďábel sám, kdo mě posedl trucem, aby zkazil, co ve mně bylo nejčistší. Věděla jsem najednou bezpečně, že ve mně tentokrát najde životní jistotu. Já jsem Petra! opakovala jsem si před usnutím jak bláznivka, a to je skála…! Jarek mi posílal smutné dopisy (neposloužil si: otřelé banality) a nic netušící Gábina prohlásila překvapivě, že jsem potvora, která si neumí vážit lásky. Pak se Viktor (až v květnu!) konečně ohlásil a objevil. Ponejprv jsem požádala dceru, aby se na noc nevracela, a nechala ji věřit, že napomáhá smíření s Jarkem. 19

Na Viktora jsem za dobu odloučení téměř nevzpomněla, po prvním šoku jsem ho v sobě potlačila, z pudu sebezáchovy. A náhle tu byl vše přesahující vztah trvající přes půl života, téměř dvacet let! (Těch deset nulových se proměnilo v příběh Odyssea a Penelopy…) Přichystala jsem jeho oblíbená plněná vejce, koupila dvě sedmičky kořeněného tramínu, co nám dřív tak chutnával, ale sotva jsme smočili rty, posedle jsme přivolávali minulost, která se teď jevila jako nepřetržitý svátek. (Pamatuješ? Vzpomínáš? Víš ještě?) Za pouhou hodinu jsme urazili stejnou cestu jako kdysi za první roky známosti a znovu si propadli. Všechny hořkosti byly tytam, octli jsme se znovu stejně nevědomí, dychtiví, rozčilení a žasnoucí na samém počátku a putovali jako tenkrát od studu k něze, od něhy k touze a dál k vášni, jaké jsem se přiblížila jen s Josefem. Tentokrát jsem však milovala a nadšené smysly mě přenesly za hranici dosud neobjeveného. Brzo jsem měla pochopit, že to byla i hranice, u níž končí závratné štěstí a začíná bezedné trápení. Viktor, můj věčný milý, neskrýval, že ho ten beztížný noční let rozvrátil. Ne já, nýbrž on, katolík pouze křestním listem, působil u ranní kávy jako zajatec smrtelného hříchu. Byl bledý a hlas ho opouštěl, když mi líčil (nevyčítavě, spíš jako by vykládal studentům zásady monetární politiky), jak byl po každém z mých provokačních úniků zoufalejší (a já až na Olina dávno pořádně nevím, jak se jmenovali), až neviděl jinou záchranu než emigraci; jak ho první dobu tam nejvíc drtilo, že mě do smrti nepotká, jak 20

několik let nedokázal s nikým spát (a já se tu zanedlouho utěšovala s jeho kamarádem, z něhož se vyklubal, radši zapomenout…), až se mu v prvním profesorském roce zapsala na přednášky mladičká Slovenka (ach! vášnivá národnost!), dcera židovských lékařů z Bratislavy (ach, ach! vyvolená rasa!), kteří utekli po osmašedesátém, a on si ji po krátké známosti vzal (je tak krásná, tak chytrá a tak milostiplná? neptat se: lépe v mylné naději sníti, než strašlivou poznati jistotu… volně podle Erbena), ale pak čekali, až i ona dostuduje (a já svou dálku z lenosti přerušila), takže jejich dcerce je teprv rok (a já ti včas nedala syna). Ovšemže jsem ho měla natotata poslat pryč, jenže mě nenapadlo ze žalu nic lepšího než nechat stydnout kávu, kleknout si před něho, vyjmout z noční řízy (oblékla jsem k snídani) obě své strastné přítěže, kterých se v noci stejně jako dřív nemohl vynalíbat (že by jeho Židovka v tomhle punktu nevedla…?), a podat mu je na dlaních jako tenkrát, jako tenkrát. Okamžitě zrudl (zapomněla jsem, jak ho rušívalo světlo, a do pokoje zářilo ranní slunce), ale nabídka byla silnější než stud, poklekl ke mně, složil mi jako kdysi tvář na srdce a přisál se ke mně jak dítě, netuším, jestli na minutu nebo na hodinu. Někdy jsme se začali znova milovat a ke konci plakali oba rozkoší, láskou, dokonalým štěstím. Rozloučili jsme se v mátohách, zapomněl mi dát adresu a telefon, na ničem jsme se nedomluvili, ale bylo přece jasné, že se ozve ještě dnes, nejpozději zítra. 21

Po třech dnech mě zdrtilo poznání, že věren své povaze nevyhodí svůj nový život do vzduchu, ale že zůstane Kanaďan, profesor, manžel i otec a nebude už nikdy můj. Ozval se zhruba za měsíc, když už jsem věřila, že je zpátky za mořem, zeptal se jako vždy, zda neruší či nezdržuje, a jak se mi vede. Chtělo se mi jako před lety křičet Zamrzám! (stavy duše jsme si sdělovali obrazy, které jim byly blíž než banální omšelosti), ale psalo se žel Teď, můj miláček náležel mladistvé (jistě) ohnivé (zřejmě) krasavici, kterou navíc zbožňoval (určitě) za to, že mu povila Královnu židů i křesťanů, pročež jsem s bušícím srdcem řekla, že dobře, děkuju za optání. Je mimořádně večer sám, oznámil mi taky zadýchaně, směl by mě navštívit? (Jinému amantovi bych práskla telefonem.) Ale ovšem! dozvěděl se (Gábina zanechala načmáraný vzkaz, že jede s někým někam a vrátí se někdy) a já se jala v rozrušení převlékat čerstvé ložní prádlo. Když jako vždy dvakrát krátce cvrnknul, podlamovaly se mi trémou nohy, podala jsem mu zmateně ruku (jako kdysi před naším společným letopočtem) a tři přinesené růže seřízla pro jistotu v kuchyni, aby neviděl, jak se mi rozklepaly obě ruce. Chce turka? volala jsem (normální hlas selhával), prosil si, stačila jsem se zklidnit a za chvíli cinkaly lžičky ve starých buclácích. (Co vlastně? pozdvihování, či hranu?) Znejmilejší seděl proti mně jako před dvěma desetiletími ve stejném křesílku, kudrnatý, vyholený a voňavý, k nerozeznání od studentíka, jehož mi právě tu se smí22

chem představil můj krásný mladý manžel (To je Víťa, mé astrální dvojče, jenže na rozdíl ode mě serióznost sama! ach ne, naneštěstí nelhal, právě kvůli tomu jsem Viktorovi uraženě unikala, a teď ho pro to miluju jak blázen). Mlela jsem páté přes deváté, abych oddálila příšernou zvěst, která mu hleděla z očí odjakživa neschopných přetvářky: že zbožňuje svou ženu i její plod a hluboce lituje, dal-li mi snad minule falešnou naději, jako by mohlo ožít, co dávno umřelo. — Petro, uslyšela jsem, když mi konečně došla nit, — já tě miluju. Myslím na tebe ustavičně. Toužím po tobě tak, že ztrácím soudnost i ovládání. Dokonce i při ní…! — Ve čtyřech větách mi otevřel nebe i peklo. Už zas věcně, jak odpovídalo jeho letoře i profesi, zmapoval prostor, který zbýval pro mě: jeho žena s ním přestála svízelná léta, je nemyslitelné, aby ji oplátkou proradně opustil nebo i jen veřejně pokořil souběžným vztahem; krom toho, což mi sděluje jako první, neboť Vanesa (ach, ach, ach! i jméno má pěknější a stejnou iniciálu jako on) je dosud v bratislavském bytě, kde chybí telefon (tak jsem zvěděla příčinu svého dlouhého čekání i krátkého štěstí), byl dnes povolán za ekonomického poradce místopředsedy vlády. — Ale ovšem jen tehdy, Petro, jestli mi přes to všecko zůstaneš ty, jinak se vrátím zpět! Tak mi můj miláček s vyznáním lásky vlastně oznámil, že nepřestane obcovat se svou zákonitou chotí a na mě bude mít čas jednou za uherský měsíc, ale já byla 23

v sedmém nebi. On mě miluje! On mi zůstane! Jsem skála, co pohnula horou, a vyplatí se mi trpělivě snášet příkoří skrývaného vztahu, protože s každým spočinutím na mém srdci bude můj o trochu víc, až snad… Až! Má-li se odvážit chtít mě, pokračoval rozčileně, když mi může nabídnout tak málo, musím mu pomoct. Ach, miláčku, ráda, jakkoli! Nesnesl by pomyšlení, že tu třebas trčím sama a čekám na něho. Dává mi naprostou svobodu a nehodlá se mě nikdy na nic ptát. Chápe to jako jediné řešení. Rozuměj, Petro (rozumím ti, miláčku, mluv si třeba portugalsky!), chci tím aspoň udržet život nás všech v rovnováze (tvé přání je mi rozkazem i pokáním). Po onom nepřímém slibu nevěry jsme se do rána úžasně milovali a ještě tři dny ve mně zněl a svítil, než mě přepadlo vědomí, že už musel být jistě zase s ní. (Má útěcha: myslí-li při ní na mne, jak mi řekl, nemůže s ní mít skutečnou lásku, tu mu dávám jen já! Moje pochybnost: funguje to tak doopravdy?) Tak se počal mučivý koloběh nebe-peklo-ráj. Po každém naplnění prázdnota, bolavá touha rostoucí dva, tři i nekonečné čtyři týdny, kdy se vůbec neozval. Ale při každém návratu mě miloval o to vroucněji. Vedle mého milostného klání přituhoval i obecný politický zápas. Ve vlasti se vyrojily mraky čackých bojovníků proti komunismu (co na něm donedávna čile cizopasili), a že byl už předtím poražen, vedli zástupné války (hlavně proti bývalým disidentům a většinou za to, aby se mohli dál flákat a krást). Gábina se na školu 24

jednoduše vykašlala tím, že studentskou stávku neskončila se spolužáky (halila anarchistickými hesly, že je už líná jak veš), teď to bylo každému jedno, krom mě, která ji musela živit. Ale byla to jediná možnost, jak ji podržet v dohledu, milenců (dalo se jim tak říkat?) měla mezitím sbírku, ale rozumu pořád za krejcar (hlídala jsem jak ohař, aby aspoň nedrogovala). Viktorovo jméno stálo stále častěji v novinách, vzývali ho i proklínali jako jednoho z věrozvěstů privatizace. Autem křižoval republiku a letadly celou Evropu (přitom aspoň vyvinul rituál: cestou z letiště volal, stavil se, pokaždé s krásným dárkem, a často i pro objetí), utěšovala jsem se (a styděla za to), že se nestačí ohřát ani u rodiny. Z přiblblé práce v inzerci, které jsem se po revoluci hodlala zbavit a teď se třásla o její zachování (reforma kosila všude zbytné posty, kam bych se vrtla?), jsem spěchala domů kvůli jeho možnému zavolání (já nesměla), abych nejmíň třináct ze čtrnácti večerů prosmejčila, proprala a prožehlila (hlavně Gábininu špínu) či prokoukala na televizi jen jinak stejně přiblblou jako za bolševika. Čím dál míň jsem otvírala svůj básnický deník a čím dál častěji sama flašku. Protože jeho poslední návštěva koncem března trvala neuvěřitelných šedesát hodin (od pátku večer do pondělka ráno, Gábina naštěstí zase s kýmsi kdesi, na příčinu zázraku jsem se ho hrdě neptala) a on byl uvolněný a šťastný, jak jsem ho ani v minulu nezažila, propadla jsem naději, že konečně pochopil, oč se okrádáme, 25

kdykoli nejsme spolu. Když ode mě odcházel rovnou do úřadu (šok, jak se z nahého miláčka stal náhle pán v dvouřadovém obleku s motýlkem), zasunul mi v předsíni, když jsem kukátkem kontrolovala schodiště, zezadu dlaně do rukávů mé noční košilky a zašeptal přímo zoufale Brzo…! Mé zklamání bylo pak tím krutější. Je měl přehlušit a tu závislost, co byla k nežití, zrušit májový zajíc jménem Václav. A od toho jsem se chtěla očistit, ačkoliv šlo na druhou a rachot vody lomcoval světlíkem, když zavolal (poprvé v noci!) Viktor. — A nezdržuju? položil druhou stálou otázku. — Ne (překvapením jsem mluvila docela normálně), pravě se koupu… — Volám tě od večera každou čtvrthodinu. (Hořkost mi sevřela krk: vzpomeneš si s křížkem po funuse, můj hnusný večer mohl být náš svátek!) Petro, jsi tam…? — Jo… — Neslyšel jsem tě. — Nic jsem neříkala. Od telefonu v předsíni jsem jak zmoklá slepice přehlížela scénu jednoho zvrzaného života, z koupelny mi kynulo žehlicí prkno s pračkou, z kuchyně sporák a dřez, z mého pokoje osamělé lože. Nějak to vycítil, zněl schlíple. — Je ti něco? Nevládla jsem silou hrát si na hrdinku, vzteklý vzdor vystřídala sebelítost. 26

— Trošku prším… (Věděl přes propast let, co to obnáší.) — Ach, prosím, ne! Přijdu k tobě, ano? (Ohromil mě.) — Teď…? Jsi sám? — Ne, ale to nehraje roli. (Co se děje??) Auto mi stojí před domem, můžeš za dvacet minut dole otevřít? — Ale… — Musím s tebou mluvit. Tak už neprš, ano? Ahoj! Držela jsem sluchátko dál a spatřila v zrcadle pod věšákem prsatou nahotinu s krvavým flekem a přitroublým výrazem. Mám snad zažít během jediné hodiny kurví soulož a nabídku k sňatku? Co jiného může znamenat, že mě volá v hluboké noci z domova? Řekl jí o nás? Přiznal, co vyznal mně? Uznala, že nemá šanci, a dala mu volnost? Nebo mu spíš (Slovenky umějí zuřit a Židovky trestat) postavila kufr za dveře? Chtěla jsem se bleskově vykoupat, vymydlit z pocitu, že na mně lpí cizí pot, a obléknout čisté prádlo (staré snad rovnou vyhodím do smetí!), jenže když jsem podruhé nastupovala do vany, zazvonil telefon znovu. Lekla jsem se. Nepustila ho? Pohrozila mu, že skočí i s děckem z okna? (Slovenské Židovky musejí být pěkně hysterické!) Vzít, či nevzít? to je otázka. Radši ne! Nenechá mě přece čekat na ulici, aspoň přijede. Ale: co když mi nutně potřebuje něco říct? Zvedla jsem sluchátko a uslyšela v membráně buch! buch! buch! (mlácení vlastního srdce), než se do něho ozvalo: Mamhííí… mamhííí…! Až za pár vteřin jsem v tom vytí rozpoznala hlas vlastní dcery. 27

— Gábi! Gábino! Jseš to ty? — Mamhííí! (Usedavě kvílela, jak jsem ji neslyšela od posledního dětského výprasku, později zpupně zatínala zuby.) — Ano, Gábinko, co se děje? Co se ti stalo?? Odpovídalo pouhé skučení. Představila jsem si ji (nedávný televizní film), jak se svíjí vedle strženého telefonu s nožem v hrudi. — Kde jsi? Co ti je?? Proboha, mluv!! — Já sem… á — il — jenháá… — Co jsi? Nerozumím! Uklidni se, musíš mi říct, kam mám přijet a co potřebuješ. Sanitku? Jseš raněná? — Néé… já sem znásilněnháá… — Kriste Ježíši! Kdo… kde… Zničehonic, asi že postřehla mou zoufalou nemohoucnost, začala mluvit souvisleji než já, popsala srozumitelně i pro mě, kde je. Pláč uzavřelo frkání a celý hovor zmatené ujištění, že jakýsi taxikář odjel a ona doběhla na hlavní, nerozuměla jsem ani popel, nechala vanu vanou, navlékla na sebe znovu prádlo čpící smilstvem (Pane Bože, tak jsem tě rozhněvala?) a letěla na ulici (dík, žes mi ve své dobrotě poslal jeho, to nasvědčuje, žes mě nezatratil úplně!), kde ovšem pusto a prázdno. Dala jsem mu pět minut, než se tam rozběhnu pěšky (snad někoho přimávám). Dojel přesně. — Honem! vedrala jsem se k němu, — Gábinu mi znásilnili, je na Petřinách v nějaké budce! Neptal se a vyrazil, nabídl mi z přihrádky nezvykle tenké cigarety (jistě 28

manželky, nekouřil, ale bylo mi to fuk), žhavil zapalovač a pak opakoval (jako kdysi můj tatínek), Všecko bude v pohodě, uvidíš! a soustavně porušoval (on!) předpisy, řítil se jako závodník naštěstí vymřelým městem. Zlatý, zlatý! říkala jsem si chvílemi, když odléhal strach, teď byl, jak jsem snila, Gábin otec a můj muž. Dlouhá a široká třída vroubená paneláky působila pod zářivkami jako postcivilizační scenérie z Bradburyho Marťanské kroniky. U obchoďáku stály skutečně tři telefonní budky, ale prázdné. Rozklepala jsem se a nebyla schopna ničeho, ale Viktor vystoupil a našel ji hned, seděla schoulená na podlážce prostřední, hlava jí bezvládně spočívala na rameni. Vyletěla jsem z auta. — Klid…, zadržel mě, než jsem sama začla výt jak raněná vlčice, — spí. Má ovečka nebyla pomlácená, potrhaná ani pocuchaná, jak jsem očekávala (taky vliv filmu a literatury), v tváři jí dokonce dál sídlil dětský výraz, kterým mě ve spánku pokaždé odzbrojovala, vnucovala klamnou představu, že je dosud moje malá holčička. Viktor ji budil velmi jemně, ale stejně vyvolal obvyklou ranní nelibost. — Eště néé… Pak se ho lekla a přitiskla se ke mně… jako naposledy kdy? předloni; když její otec prvně nepřišel oslavit s ní Štědrý den (beztak vždycky o den dřív, aby mohl pravý trávit s novými dětmi, teď jejich matce vadila i ta náhražková hodinka a on chtěl mít svatý pokoj, můj kdysi 29

kurážný manžel), mě podobně objala u stromečku. Taju! zpívala jsem v duchu, ale už mi oznamovala, že tedy zajede ke kamarádce, jistě si radši nerušeně pustím Rybovu mši. — To je přece Viktor! vemlouvala jsem ho teď do její důvěry (málem jsem dodala ‚můj‘) — Viktor Král, Víťa, pamatuješ? Pamatovat mohla dost: jak mě tak dlouho doprovázel s kočárkem po Struhách a po Stromovce místo jejího otce (pilně šprtajícího marxák pro budoucí kariéru), až jsem se ho tam pod kaštanem za dubnové přeháňky odvážila políbit (hleděla na to ani ne ročníma očima přísně, jako by se to příčilo jejímu vkusu), byla dokonce u toho, když jsem svého miláčka u nás doma (bezbožná smilnice, jejíž zákonitý choť bezelstně dlel u svých rodičů v Pardubicích) svedla, ano! sám by byl (ač dodnes vlažnější katolík nežli tenkrát já) nikdy nepožádal manželky přítele svého, a nejspíš ani já přítele manžela, nebýt jeho sebevražedné výpravy pro hynoucího podvraťáka, která podpálila jako fakule teplou sympatii v horoucí lásku. Pak ještě dobrých šest let spávala má holčička (právě znásilněná!) naštěstí tvrdě na doslech i dosah našich objetí, našich výstupů (řádila jsem jen já poběhlice, když jsem nemohla snést jeho vlastně spravedlivé výčitky) i našich smíření, neúprosně uvádějících mé další úlety, které měly způsobit, aby zmučeně zažárlil a miloval mě zas víc než svou vědu. Až když mě bez výstrahy ztrestal útěkem (byla jsem si domýšlivě jistá, že jsem jeho magnetová hora, já idiotka), 30

vycházela jsem za útěchou (pravé lásce odzvonilo) k milcům, abych svou procitající pannu nekazila (a tím jsem o ni přišla). Přízračně příznačné! uvědomila jsem si na té marťanské ulici, když ji Viktor budil ve špinavé budce, že u nás jeho jméno deset let nepadlo; nečekaná porážka mě zdeptala tak, že jsem ho vytlačila z vědomí… a tajila před dcerou i jeho návrat, který za daných podmínek ani návratem nebyl. — Potřebujete ošetřit? obrátil se k ní (proč jí vyká?), když jsme se mu usadily za zády, — můj známý je lékař. — Né, rozhodla s vrozenou věcností, která mě pokaždé vyváděla z míry, — von mi jináč nic neudělal. Ani památka, že před půl hodinou bulila jak děcko. Ve mně se probudila samice, která si žádá pro prznitele dcery nejvyšší trest. — Víš, kdo to byl? — Jó. Takovej cigoš. — A kde ti to… kde tě… — V taxíku. — To tě taxikář nebránil?? — No to byl von. Ten cigoš. — Gábinko, prosím tě, mluv souvisle, ať se v tom vyznáme! Loupla okem po Viktorovi a uryla bez obalu. — Až doma, jó? Řekla jsem ti, že Viktor je můj… (pozor!) náš dávný přítel, proto jsem ho prosila, aby mě dovezl! 31