Milan Uhde: Hry by Vetrne mlyny

HRY

MILAN

UHDE

KRÁL-VÁVRA 13 VÝBĚRČÍ 71 PARTA 87 NOS 113 BALADA PRO BANDITU 137 JITŘENKA NAŠÍ SLÁVY 193 ZUBAŘOVO POKUŠENÍ 223 POHÁDKA MÁJE 245 PÁN PLAMÍNKŮ 309

MODRÝ ANDĚL 347 VELICE TICHÉ AVE 369 PLÁŠŤ 405 KRÁSNÁ RÁNA 435 ZVĚSTOVÁNÍ ANEB BEDŘICHU, JSI ANDĚL 471 PRODANÝ A PRODANÁ 527 ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ 579 NANA 635

JAK BOŽENA NĚMCOVÁ PŘEDČÍTALA V BRNĚ 701 ZJASNĚNÁ NOC 715 LEOŠ ANEB TVÁ NEJVĚRNĚJŠÍ 733 DIVÁ BÁRA 767 MOC ART ANEB VŠEHO MOC ŠKODÍ 815 SALIERI A SALIERI 829 MARIINA VOLBA 843

Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, statutárního města Brna a Českého literárního fondu.

© Milan Uhde, 2019 Epilogue © Jitka Šotkovská, 2019 Photography © David Konečný, 2019 © Větrné mlýny, 2019 ISBN 978-80-7443-367-2 Veškerá práva k provozování a jakémukoliv veřejnému užití her uvedených v této knize udílí Aura-Pont s. r. o., Divadelní a literární agentura

NONSTOP-NONSENS

KRÁL-VÁVRA

1964 Evženovi Sokolovskému a celému kolektivu satirického divadla Večerní Brno

OSOBY KRÁL-VÁVRA — ředitel zemské poloosy KUKULÍN — jeho tajemník STARÝ VRBA ŠÉFREDAKTOR ČERVÍČEK — novinář KOLÍČEK — novinář PRVNÍ MUŽ DRUHÝ MUŽ TŘETÍ MUŽ PRVNÍ ŽENA DRUHÁ ŽENA TŘETÍ ŽENA ARCHIVÁŘ ZPĚVAČKA

OBRAZ PRVNÍ Obytná kancelář. Vpravo a vlevo polní lůžka, uprostřed velký pracovní stůl, židle, vpravo stěna s umyvadlem, větrák, okno ozdobené mrazem, vlevo výhled do chodbičky, v níž je umístěna lednička a z níž ústí dveře na WC, opatřené tabulkou. Na stole přístroj podobný prastarému gramofonu, jehož velká trubka je obrácena do publika. V pozadí nedobytná pokladna. Dokumenty, papíry. KRÁL-VÁVRA je asi šedesátník robustního zevnějšku. Chůzí připomíná sedláka, získal už ovšem určité úřednické návyky, a tvoří tedy zajímavou směs těchto zdánlivě neslučitelných znaků sociálního zařazení. Rajtky, vyhrnuté rukávy, vysoké boty, oslí uši. KUKULÍN holí břitvou KRÁLE-VÁVRU, který sedí na židli zahalen do bílého přehozu. KRÁL-VÁVRA: A jako posledně. KUKULÍN mydlí. Zápis o průběhu? KUKULÍN: Zpracován. KRÁL-VÁVRA: Předání služby? KUKULÍN: Provedeno. KRÁL-VÁVRA: Přístroje? KUKULÍN: V pořádku. KRÁL-VÁVRA: Holit! Čas letí. KUKULÍN mydlí. KRÁL-VÁVRA: Nejaká mimořádka? Tak sakra, sobotu máme, holič ste, ale slovo aby z vás páčil. Máme přece nejaký zásady, ne? Holič v sobotu má mít plno řečí. Tak co: nejaká mimořádka? KUKULÍN: Neštěstí. Spousta mrtvých.

KRÁL-VÁVRA: No a? Kukulín, tohle sakra u mě néni žádný hlášení. Já sem vám přece říkal, jak má vypadat hlášení. Zvopakujte mně životní votázky. KUKULÍN: Kdo, kde, kdy, jak, proč, co. KRÁL-VÁVRA: No proto. Tak hlaste! KUKULÍN: Včera v nočních hodinách došlo na trati Corcaigh-Belfast k novému železničnímu neštěstí. Počet obětí jakož i příčiny se vyšetřují, obojí však jde do několika desítek. Strojvedoucího vpleteného za vousy mezi kola nepodařilo se do této chvíle vyprostit. V záchranných pracích se pokračuje. KRÁL-VÁVRA: Proč se ti lidi sakra nevoholejí? KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Vlastně správně. Vlastně ne. Správně. Proč se ti lidi sakra nevoholejí? KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Vlastně správně. Ale zařídit by si to mohli, to mně neříkéte. KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Vlastně správně. Co navrhujete? KUKULÍN: Pro začátek omezit zásadu Irsko — země bez holení člověka člověkem. A potom zvolna přejít na zásadu Holíme se sami. KRÁL-VÁVRA: Vlastně správně. KUKULÍN: A změnit zásadu V Anglii člověk člověku holičem na zásadu V Anglii dřou zákazníky bez nože. KRÁL-VÁVRA: Správně. (Dívá se do zrcadla) Jak tak kókám, Kukulín, vy ste lepší tajemník než holič. No nic. Mám rači, dyž je tajemník mizerným holičem, než dyž je holič mizerným tajemníkem. Zapište to, jednó, až podmínky dozrajó, može se z teho stat zásada. A na nejakó tu kapku krve se nevohližéte, dyť by to nebylo poprvé, žejo? Opona

PÍSEŇ O MĚSTĚ GORDION Najdete to v každém starém anále, že jsou city dobré pouze pro malé, velcí vždycky udávají kordy tón, jak ukáže příběh města Gordion. V tom městě Gordion nosily dívky v uzlech vlasy a chlapci hlavy plné krásy, básníci psali verše na ni, dvě ruce byly čtvero dlaní, hučely dráty telefonů, člověk měl ústa milionů, krok lidí vázal celou zemi, každý byl v něčem zapletený osudem, láskou navždycky, až povstal uzel gordický. Jak tak pletli každý svoje uzlíky, přišel na ně Alexandr Veliký, ujal se té popletené pakáže — jeho meč prý každý uzel rozváže. V tom městě Gordion zavládl smysl pro pořádek, básníkům někdo srovnal řádek, zakázal nosit dlouhé kštice, chlapcům dal hlavy pod přilbice, měl tajné uši v telefonu, předem znal vůli milionů, dal dělat ostny ke všem drátům, táty bral synům, syny tátům, rozsekal uzel gordický, aby měl provaz na smyčky.

Dnes už píše odvážně i Jan Drda: Chcem žít líp, než ňákej Alexandr dá. Dějiny však bohužel to nezmění. Mění jenom Alexandři příjmení. V tom městě Gordion zas nosí dívky v uzlech vlasy a chlapci hlavy plné krásy, básníci píší verše na ni, ruce jsou nejmíň čtvero dlaní, hučí tam dráty telefonů, člověk má ústa milionů, krok lidí váže celou zemi, každý je v něčem zapletený na těžký uzel gordický — osudem, láskou navždycky.

OBRAZ DRUHÝ Ředitelství zemské poloosy. Lůžka zastřena závěsy. Na scéně je LID OBOJÍHO POHLAVÍ, tři ženy a tři muži. Všichni mají nesmírně dlouhé vlasy a muži navíc neméně dlouhé vousy. Podobně je zarostlý i STARÝ VRBA, osmdesátiletý třaslavý kmet, který sedí na pojízdném křesle stranou od KRÁLE-VÁVRY a KUKULÍNA. KUKULÍN jde ke stěně a mohutnou pákou uvede do chodu megafon. MEGAFON: Ať žije Král-Vávra! Ať žije Král-Vávra! Ať žije Král-Vávra! KUKULÍN uchopí podnos s bochníkem chleba a se solí, jde k LIDU OBOJÍHO POHLAVÍ a nabídne. PRVNÍ ŽENA rychle sebere z podnosu celý pecen a schová do tašky. KUKULÍN vypíná megafon.

TŘETÍ ŽENA: William Zawada: Náš lid Náš lid je dobrý, pracuje a při práci si pěkně zpívá. Po práci buďto tancuje, anebo trochu odpočívá. K jídlu mu stačí chleba kus a nezvykl si na lahůdky. Rád v míru tahá těžký vůz, však neleká se ani půtky. Leč kdo jím jednou pohrdne a do úst si ho drze vezme, náš lid mu v břiše zatvrdne a nikudy ven nevyhřezne. STARÝ VRBA: Ztvrdnutí žaludku bývá nejhorší před bojem. V bitvě u Cushiny města léta páně třicátého třetího hrubě bylo Engličanů, kterým se to přihodilo. Staré pravidlo učí, že voják před bitvou nemá ničeho jísti, aby byl průstřel čistý. A protože my jsme vlastně pořád před bitvou… KRÁL-VÁVRA: Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali. LID OBOJÍHO POHLAVÍ: (demonstruje svou zarostlost) Cák sme mohli, s takovou? KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali. LID OBOJÍHO POHLAVÍ: Cák sme mohli, s takovou? KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali. LID OBOJÍHO POHLAVÍ: Cák sme mohli, s takovou?

KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali. LID OBOJÍHO POHLAVÍ: Cák jsme mohli, s takovou? KUKULÍN: Totiž… KRÁL-VÁVRA: Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali. LID OBOJÍHO POHLAVÍ: Cák sme mohli, s takovou? Dialog pokračuje ad libitum. KRÁL-VÁVRA: Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali. LID OBOJÍHO POHLAVÍ: Cák-cák-cák-cák-cák-cák. KUKULÍN: Totiž v Anglii dřou zákazníky bez nože. A my se holíme sami. MEGAFON: Teplota plus pět stupňů Celsia! Teplota plus pět stupňů Celsia! Teplota plus pět stupňů Celsia! KUKULÍN manipuluje s ledničkou a zapíná teplomet. KRÁL-VÁVRA: Bude nám eště horúco, co? STARÝ VRBA: Nejhorší horko nás postihlo léta páně třetího u Newbridge, Engličanů byla přesila a padali jako mouchy, kdežto my? Irský člověk se všemu přizpůsobí… KRÁL-VÁVRA: A vobilí bude letos… KUKULÍN: … závislé na faktorech tu toho, onde onoho charakteru. KRÁL-VÁVRA: A nekde… KUKULÍN: Někde toho i onoho. KRÁL-VÁVRA: A nekde… KUKULÍN: … někde onoho i toho. KRÁL-VÁVRA: A nekde se to vůbec nedá určit. (KUKULÍNOVI) Proč to? Vobilí přece růstlo každé rok. KUKULÍN: Ano, ale co když letos nevzroste? Pak to bude na nás. Kde neklíčí obilí, tam klíčí nedůvěra. A kde klíčí nedůvěra, tam musíme nasadit argumenty. KRÁL-VÁVRA: Je na vás, jak naše podněty uplatníte. Protože eši je neuplatníte, tak to bude na vás. A eši je uplatníte, tak to bude taky na vás.

KUKULÍN: Takže… KRÁL-VÁVRA: …to bude v každým případě na vás. KUKULÍN: Ještě něco pádného na závěr. KRÁL-VÁVRA: Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. KUKULÍN: Ale ne, pádněji! KRÁL-VÁVRA: Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. KUKULÍN: Ale ne, pádněji! KRÁL-VÁVRA: Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami KUKULÍN: Ale ne, pádněji! KRÁL-VÁVRA: Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. Zazvoní telefon, KUKULÍN k němu Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. Ale né, pádněji! Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. Ale né, pádněji! Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. Ale né, pádněji! Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. KUKULÍN: Redakce? Napište, že rozhovor probíhá v srdečném a přátelském ovzduší ve znamení naprosté shody ve všech projednávaných otázkách. KRÁL-VÁVRA: Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. Ale né, pádněji! Tož tak. V Anglii dřó zákazníky bez noža. A my se holíme sami. KUKULÍN zatleská. LID OBOJÍHO POHLAVÍ procitne a spustí unavený skandovaný potlesk. KRÁL-VÁVRA: Tož tak, milí majstři. Očekáváme od vás hodně, skoro šecko. Ale tohle (ornament mrazu na okně), to se mně teda vubec nelíbí, i dyž sem si vobrázkama nigdá nezatěžoval hlavu. Kdo to dělal? KUKULÍN: To je prosím mráz.

KRÁL-VÁVRA: A koho chleba jí ten Mráz? My do něho chlebem, a on po nás tímdletím? Copak se takhle maluje svaté Václav? KUKULÍN: Pan ředitel naráží na obraz, který visíval nad jeho dětskou postýlkou. Zapsal si o něm: Každou chvíli jsem měl dojem, že jezdec vyskočí z plátna a kůň mě kopne do hlavy. Konec citátu. Prosím, a všimněte si: jezdec vyskočí, kůň kopne, nikoli naopak. Ve vyhrocené podobě je tu explikována humanistická formule, podle níž je člověk strůjce dějin, a zároveň odhalena forma odcizení mezi člověkem a koněm: jezdec vyskočí, kůň kopne. Subjektivní výskok jezdcův je materializován v objektivní realitě kopnutím do hlavy a dialektika vztahu subjekt-objekt je co? No? No? No nabíledni. STARÝ VRBA: Nabíledni je v boji potřeba tanků. V bitvě u Borey města léta páně devadesátého jsme se jednoho zmocnili, když si posádka odskočila. KRÁL-VÁVRA: Ale s tém teďka bude konec. Dneska stojí otázka tak: Buď ovládneme my kulturu, nebo kultura nás. Opona

BALADA O TRÁPENÍ Když na ženskou obyčejnskou padne trápení, nepomůžou úředníci v klotu balení, každej sedí — černá socha, nepoví mi nic, místo očí puklej kámen, jako že chce říct: U kolegy. Kam by člověk přišel? U nás platí zásady a řád: u kolegy, vedle o pár čísel. (Mluví) Jo, a kdyby se vám to snad nelíbilo, můžete si na mě klidně stěžovat.

Když je ženská bez zastání, pije ze žalu, a tak sedím zastrčená v tomhle lokálu, vrchní chodí — černá socha, nepoví mi nic, místo očí puklej kámen, jako že chce říct: U kolegy. Kam by člověk přišel? U nás platí zásady a řád: u kolegy, vedle o pár čísel. (Mluví) Jo, a kdyby se vám to snad nelíbilo, můžete si na mě klidně stěžovat. Když je ženská obyčejnská na dně docela, zatoulá se pod svatýho vedle kostela. Svatej stojí — černá socha, nepoví mi nic, místo očí puklej kámen, jako že chce říct: U kolegy. Kam by člověk přišel? U nás platí zásady a řád: u kolegy, vzhůru o pár čísel. (Mluví) Jo, a kdyby se vám to snad nelíbilo, můžete si na mě klidně stěžovat. Jestli jednou ke mně přijdou, že se boří svět, prstem nehnu, nepomůžu, mně je všecko pět, budu sedět — černá socha, nepovím jim nic, místo očí puklej kámen, jako že chci říct: U kolegy. Kam by člověk přišel? U mě platí zásady a řád: u kolegy, vedle o pár čísel. (Mluví) Jo, a kdyby se vám to snad nelíbilo, můžete si na mě klidně stěžovat.

OBRAZ TŘETÍ Polední ulice irského hlavního města Baile Atha Cliath (Dublin). Moderní stavby, obchody, domy, pouliční hodiny. LID OBOJÍHO POHLAVÍ, proti němu ŠÉFREDAKTOR a ČERVÍČEK. Mají připravenou kameru, fotoaparát, stativ atd. ŠÉFREDAKTOR: Jen směle, směle, přátelé. PRVNÍ ŽENA: Panenkomarjá, to už je s náma tak zle, že po nás chtějí smělost? ŠÉFREDAKTOR: Jsme od našeho orgánu Krok vpřed. Lidé udělají několik kroků vzad. DRUHÁ ŽENA: Tam jednou napsali o našem Vitouškovi, že oral čtyřiašedesát hodin bez jídla, bez pití a bez všeho a že vyzval všecky, aby to dělali taky tak. Celá vesnice s ním za to přestala mluvit, takže si musel nechat vystavit potvrzení, že není příčetnej, voni ho hned strčili do blázince, a než ho pustili, tak tam dovopravdy zcvoknul. ČERVÍČEK: A tohle je náš lid? ŠÉFREDAKTOR: Tak. Náš lid. Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse… ČERVÍČEK: Kdo? Kde? Kdy? Jak? Proč? Co? Protože jste… dobrý den… Protože jste byli před chvílí přijati naším ředitelstvím, chceme vám jménem našich čtenářů, to jest vás, položit několik otázek. (Tiše) Kdo? (Nahlas) Byli jste před chvílí přijati na ředitelství. Otázka první: To vy jste byli před chvílí přijati na ředitelství? PRVNÍ MUŽ: Jo. Povídali, že tam musíme jít, tak sme tam holt šli. ČERVÍČEK: (potichu) Kde? (Nahlas) Byli jste tedy přijati na ředitelství. Otázka druhá: Kde jste byli přijati? PRVNÍ MUŽ: Na ředitelství. ČERVÍČEK: (potichu) Kdy? (Nahlas) Před chvílí jste se tedy odtam vrátili. Otázka třetí: Kdy jste se odtam vrátili? TŘETÍ ŽENA: Před chvílí.

ČERVÍČEK: Ředitelství na vás jistě zapůsobilo velikým dojmem. Otázka čtvrtá: Jaký dojem máte z ředitelství? DRUHÁ ŽENA: Veliký. ČERVÍČEK: Byli jste si na ředitelství bezpochyby pro další úkoly. Otázka pátá: Proč jste byli na ředitelství? PRVNÍ MUŽ: Bezpochyby pro další úkoly. ČERVÍČEK: (potichu) Otázka šestá: Co? (Nahlas) Jistě jste si z ředitelství odnesli mnohá poučení. Co jste si z ředitelství odnesli? TŘETÍ MUŽ: (polohlasně) Hovno, hovno. LID OBOJÍHO POHLAVÍ odchází. ŠEFREDAKTOR: (podává ČERVÍČKOVI stenogram) Tak, mladíku, dejte to přepsat. ČERVÍČEK: … již od rána byl palác ředitelství obležen…, tisícihlavý dav… ale, pane šéfredaktore, kdybyste laskavě dovolil… ŠÉFREDAKTOR: No? ČERVÍČEK: Velmi se omlouvám, že se osměluji, ale vždyť to bylo… jaksi… není-liž pravda, trochu jinak. ŠÉFREDAKTOR: Copak se vám nelíbí, mladíku? ČERVÍČEK: To přece bylo úplně jinak. Vy píšete — velmi se omlouvám — citát: Z neutuchajícího nadšení vyhlásili účastníci besedy několik hodnotných závazků. Konec citátu. ŠÉFREDAKTOR: Taky že vyhlásili, mladíku. A jestli nevyhlásili, tak vyhlásí, až se to tady dočtou. ČERVÍČEK: Ale jak já jsem tomu rozuměl — velmi se omlouvám —, tak na ředitelství se chodí s požadavky. ŠÉFREDAKTOR: Aleale, mladíku. A kdo je ředitelství? Král-Vávra? Starý Vrba? Nene, mladíku. To jsme my všichni, už vám svítá? Takže když tam přijdu něco žádat, od koho to vlastně žádám? Sám od sebe. A když něco žádám sám od sebe, tomu se přece neříká požadavek, ale závazek. Už vám svítá? ČERVÍČEK: Je to složité, opravdu se omlouvám. ŠÉFREDAKTOR: To je právě spojování praxe s teorií.

ČERVÍČEK: Ale promiňte, že se osměluji ještě jednou — vždyť oni tam nepřišli o své vůli. ŠÉFREDAKTOR: Pletete páté přes deváté, mladíku. Subjektivně se jim mohlo zdát, že tam jít nechtěli, ale historická situace volala po tom, aby tam šli. A člověk na svět přišel, a proto tu je, aby se stával tím, co země potřebuje, pravil George Wolker. Tak co, chtěli tam v objektivním smyslu jít, nebo ne? ČERVÍČEK: Samozřejmě, já bych nikdy…, ale kdybyste dovolil, já bych to napsal… ŠÉFREDAKTOR: No? ČERVÍČEK: … jak to vidíme my mladí, kriticky. Nedostatek nadšení, lhostejnost. ŠÉFREDAKTOR: Ano, ano, jenže to je váš názor. A vy si myslíte, že máme časopis na to, abychom v něm tiskli svoje názory? Vy jste nikdy neslyšel o Anglii, co? Tam právě na takové články čekají. Máme jim je dávat, co? Máme střílet do vlastního hnízda a dělat nepříteli radost, co? Už tomu rozumíte? ČERVÍČEK: Trochu. ŠÉFREDAKTOR: Nezáleží na tom, jaká fakta vidíme, ale odkud je vidíme. Pak bude jasné, že některá prostě neuvidíme. Poschovávají se nám za to, co vidíme. Proto je tak důležitá naše pozice, kde stojíme, protože ta rozhoduje o tom, co vidíme. Já například ze své pozice vidím, jak ti lidé rychle přijali naše nové zásady. A to že není projev nadšení? Pojďte! Opona

DEJTE MI KONÍČKA Proč hledat problémy, tvářit se temně? Koníčci, koně mí, pospěšte ke mně. Už zvoní podkovy — ten zvuk mě léčí. Řeknem to koňovi, má hlavu větší. Dejte mi koníčka, dejte mi koně s klapkami na víčkách, koně jen pro mě, co velkou hlavu má a ví, kam šlape, a všecko produmá a všecko chápe… Proč dotýkat se hvězd, a tonout v blátě, a když je tolik cest, proč jsou opratě, proč člověk naříká pokrytý slávou, proč hledá koníka s ohromnou hlavou?

Dejte mi koníčka, dejte mi koně s klapkami na víčkách, koně jen pro mě, co velkou hlavu má a ví, kam šlape, a všecko produmá a všecko chápe… Proč klušem samý shon, proč bičík práská, v zápřahu před kanon proč hořkne láska, proč sníme o ráji nad hrstí trávy, proč koně mívají svěšené hlavy… Dejte mi koníčka, dejte mi koně s klapkami na víčkách koně jen pro mě, co velkou hlavu má a ví, kam šlape, a všecko produmá a všecko chápe…

OBRAZ ČTVRTÝ Kancelář z prvního obrazu. ŠEFREDAKTOR sedí na židli, ČERVÍČEK stojí. STARÝ VRBA: (bez vozíku) Buďte zdráv, Šéfredaktůrečku! Buďte hodně, hodně zdráv a veselého ducha. (Potichu) Může se tomu mládenci důvěřovat?

ŠÉFREDAKTOR: Hořel touhou uvidět Strýce národa. STARÝ VRBA: Není možná. Mám k vám, milý Šéfredaktůrečku, prosbu. ŠÉFREDAKTOR: Splněna, pane Strýče. STARÝ VRBA: Můj synovec Kolja se mi vrátil, a považte, rád by k novinám. ŠÉFREDAKTOR: Je přijat, pane Strýče. STARÝ VRBA: Neříkejte, neříkejte, nevíte všecko. Nezajímá vás například, odkud se můj Kolíček vrátil? ŠÉFREDAKTOR: Jako člověka velmi. Jako vedoucího pracovníka vůbec ne. STARÝ VRBA: Já vám to tedy svěřím jako člověku. Z basy. ŠÉFREDAKTOR: Odkud? STARÝ VRBA: Z basy, Šéfredaktůrečku. Z basy Kolíček. ŠÉFREDAKTOR: A safrasafra. STARÝ VRBA: Copak? Uvedl jsem vás do rozpaků? ŠÉFREDAKTOR: Jako člověka vůbec ne, ale jako vedoucího pracovníka… ČERVÍČEK: A proč ho — promiňte prosím… STARÝ VRBA: On totiž jako výrostek kopal na zahradě velikou jámu. ČERVÍČEK: Ale za to se přece… STARÝ VRBA: … nezavírá, chcete říci? Dnes už ne, ale tehdy bylo důvodné podezření, že se prokope až k naší zemské poloose a poškodí ji. ŠÉFREDAKTOR: Dobře si na to vzpomínám. Tenkrát jsme právě razili zásadu Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. ČERVÍČEK: Kvůli zásadě jste obětovali člověka? STARÝ VRBA: Ale, mládenče, toť se ví, že kde se uplatňují zásady, tam musejí lidé stranou, a kde se uplatňují lidé, tam musejí stranou zásady, a to byste jistě nechtěl. Co kdyby naši poloosu doopravdy poškodil nebo dokonce rozbil? ČERVÍČEK: Jenže on ji nerozbil. STARÝ VRBA: A kdo to měl dopředu vědět, kdo? Víte, kolik let přepočtů to trvalo, než jsme vypočítali, že jí nemohl nic udělat, i kdyby kopal celý věk? Šest let.