Editor © Miloš Kameník — Prologue © Radim Procházka — © Karel Vachek (heirs) — © Ludmila Vachková — © Větrné mlýny
ISBN 978-80-7443-418-1
VACHEK (ed. Miloš Kameník)CO DĚLAT? A CESTA SVĚTLA (námět)
178
NOVÝ HYPERION (plakát k fi lmu)
187
CO DĚLAT? (CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA
ANEB JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU) (výpověď před dokončením stejnojmenného fi lmu nejen o něm)
188
CO DĚLAT? (CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA
ANEB JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU) (plakát k fi lmu)
201
BOHEMIA DOCTA (plakát k fi lmu)
203
KDO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE? DALIBOR
ANEB KLÍČ K CHALOUPCE STRÝČKA TOMA (autorská explikace)
204
KDO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE? DALIBOR
ANEB KLÍČ K CHALOUPCE STRÝČKA TOMA (plakát k fi lmu)
209
OBROZENCI A OBRODITELÉ (autorská explikace)
210
OBROZENCI A OBRODITELÉ (scénář)
216
ZÁVIŠ, KNÍŽE PORNOFOLKU POD VLIVEM GRIFFITHOVY
INTOLERANCE A TATIHO PRÁZDNIN PANA HULOTA ANEB VZNIK
A ZÁNIK ČESKOSLOVENSKA (1918—1992) (plakát k fi lmu)
657
TMÁŘ A JEHO ROD (námět)
658
TMÁŘ A JEHO ROD (plakát k fi lmu)
663
KOMUNISMUS (scénář)
664
KOMUNISMUS A SÍŤ (plakát k fi lmu)
825
BÁSNĚ SEŘAZENÉ PODLE LET VZNIKU A BÁSNĚ BEZ DATACE (vybrala a seřadila Ludmila Vachková-Drhová, publikováno v původní podobě formou faksimile)
828
EGO (Kuchařská kniha 1967—2014) Ludmila Vachková-Drhová
1092
MEZI SLOVEM A OBRAZEM (slovo editora)
1165
Vachek
MAKING OF VACHEK: ŘÁDKY PŘES CELOU ŠÍŘI STRÁNKY
Vydání sebraných spisů bylo mým „producentským projektem“.
Nechci se chlubit, píšu to hlavně proto, že vše ostatní, co se nám za těch téměř dvacet let spolupráce s Karlem Vachkem podařilo dokončit, bylo iniciováno jeho uměleckým záměrem. A současně je anabáze vzniku spisů dobrou studií Vachkova přístupu ke světu i k tvorbě.
Nejvíce mne vždy zajímaly jeho nerealizované scénáře ze 60. a 70. let. Nešlo mi však o knižní vydání, přesvědčoval jsem pana režiséra, aby některý z nich zfi lmoval. On o tom se mnou rád hovořil, ale postupem času mi docházelo, že se mu do toho nechce. Během čtyř dekád, které uplynuly od jejich vzniku, úspěšně rozvíjel originální tvůrčí metodu, jež by se ale na dané texty nehodila. A taky zestárnul a chtěl se jako příslovečný švec držet svého kopyta. Sem tam ovšem něco částečně použil. Třeba ze scénáře Bohemia docta, který psal v letech 1975 až 1979, sám sobě „ukradl“ název a dal ho fi lmovému románu z roku 2000. I když má scénář úplně jinou formu i historický kontext než fi lm, obojí portrétuje představitele dobové intelektuální a umělecké elity.
V době, kdy jsem Karla Vachka nadšeně přesvědčoval, že spolu natočíme „hraňák“, jsem chtěl knižně vydat jeho poezii. Tu začal psát, když ho z FAMU poslali na rok do továrny v tehdejším Go waldově. Dokonce jsme měli s jeho spolužákem a celoživotním přítelem, básníkem Petrem Králem předjednáno, že se ujme editorské role. Vachek to ale odmítl. Jednak měl pochybnosti, zda jsou básně dostatečně dobré na publikování, jednak se chtěl přípravy knihy případně ujmout sám.
Během dokončování fi lmu Komunismus, který se měl stát režisérovým posledním opusem a jenž definitivně potvrdil, že Vachek dopředu sepsané dialogy inscenovat nechce, jsme se o sebraných spisech začali bavit vážněji. Příprava knihy se tak stala jeho dalším tvůrčím počinem. On se ale vždy dokázal soustředit jen na jeden projekt. Dokud byl ponořený v Komunismu, nebyla šance v práci na knize pokračovat. Už v té době jsem oslovil publicistu, pedagoga, fi lmaře a znalce Vachkova díla Miloše Kameníka, aby se ujal role editora, či spíše Vachkova „pomocňáka“, jakéhosi editorského asistenta. Tuto roli přijal pokorně a trpělivě. Jeho čas měl teprve přijít…
Vachkovy pochybnosti týkající se kvality textů se vrátily. Nebyl si jistý zejména tím, zda publikaci unesou scénáře, které vznikají primárně jako utilitární text k dalšímu použití. V některých případech navíc šlo o pouhé rozpracované náměty. Já — a nejen já — jsem však byl přesvědčen, že mají i literární hodnotu, a samozřejmě také nepopiratelný význam historických pramenů.
Vachek si tedy na nás i na spisy vymyslel léčku. Rozhodl se, že sazbu rozdělí do tří sloupců a v každém z nich „poteče“ jiný text. Takto se budou horizontálně potkávat zcela nečekané věci a tímto „střihem“ se vytvoří nové kontexty a kvality, čímž se překonají dílčí nedostatečnosti jednotlivých děl. Trochu jsem nad tím skřípěl zuby, dokonce jsem nahlas vyjádřil pochybnosti, ale slovo Mistra bylo svaté. Jako vždy se postupovalo podle jeho plánu. Tímto způsobem jsme tedy na spisech nějakou dobu pracovali. Dokonce vznikl návrh patřičného layoutu, do kterého se mělo začít sázet.
Komunismus měl světovou premiéru na konci října 2019 v Jihlavě, koncem ledna 2020 byl uveden v Ro erdamu — a Vachkův tvůrčí zápal se mohl plně napřít do spisů. Na začátku února jsme se s Milošem vypravili do Vachkova bytu, kde nám autor předal rukopisy scénářů. Básně si však zatím ponechal s tím, že je nejdřív sám pročte.
V březnu vypukla pandemie covidu. Svět a s ním i příprava spisů se zastavily…
Začátkem prosince nás Vachek najednou povolal k sobě do kanceláře na katedře dokumentární tvorby. Tlačil na to, aby spisy vyšly co nejdříve. Řekl nám, že už netrvá tak striktně na třísloupcové podobě knihy a ať se stavíme u něj doma, že nám vydá i ostatní rukopisy. Asi už tušil, že se blíží konec.
K předání textů už za jeho života nedošlo. Dostali jsme je až na začátku roku 2021 od jeho syna Karla Vachka mladšího.
Byl jsem velmi sklíčený z odchodu svého učitele; režiséra a člověka, který změnil můj pohled na kinematografi i i na život. Ale zároveň se mi ulevilo, alespoň ve vztahu k sebraným spisům. Teď si je budeme moci vydat tak trochu podle svého, samozřejmě se vší empatií k autorovi. Někdy přece může být váš postup vhodnější, i když si dotyčný myslí něco jiného, ne?
Teď už to bylo hlavně na Miloši Kameníkovi. S podporou nakladatelství Větrné mlýny, s pomocí svojí ženy Adély, Vachkovy
sestry Ludmily a Vachkovy žákyně Heleny Všetečkové dokázal knihu připravit k vydání, a ještě o Vachkově literární pozůstalosti napsat do odborného časopisu Iluminace (č.2/2021). Dokonce se podařilo dohledat některé texty, které byly považovány za ztracené.
Sebrané spisy tak obsahují jak Vachkovy přednášky a scénáře, tak i básně, deníkové záznamy a texty ke scénářům, tzv. explikace tvůrčího záměru. Máme tedy nyní k dispozici celé Vachkovo písemné dílo.
Vachkovým záměrem bylo, aby spisy „zaknihovaly“ i tvůrčí činy jeho nejbližších příbuzných: manželky Dagmar, sourozenců Ludmily a Petra a syna Karla. To kniha, kterou právě držíte v rukou, naplňuje. Najdete v ní ukázku z diplomové práce Dagmar Vachkové, knihu Ludmily Vachkové-Drhové a obrazy všech jmenovaných, zejména Vachkova bratra Petra.
Přeju si, aby úspěch sebraných spisů potvrdil, že pravdu jsem měl tenkrát já — že Vachkovu písemnou pozůstalost unese i klasický zlom s řádky přes celou šíři stránky.
Radim Procházka, prosinec 2023
KAREL VACHEK (1940—2020)
Texty i básně jsou převážně z šedesátých let — tehdy měl (dle svého vyjádření) při cestě na horu Květnici v Tišnově pochopit „ducha poezie“; užasl. Cíleně zaměřil své uvažování na vše, co ho obklopovalo. Svobodu myšlení nacházel ve všem a všude. Jeho básně jsou obrazy představ, od nichž očekával, že ho přimějí k dalším, jiným postupům nahlížení či prohlížení světa. Totéž se týká textů; jsou to texty datované, příležitostné, ale i nejrůznější úvahy — o hmotě, prostoru, o umění, obraze, o objektu pravdy, o skladbě, zvuku, estetickém působení, o logice.
A fi lm má být rovnováhou textu, obrazu, zvuku a mozkem autora. Dle něho „autoři fi lmu dodnes nedokázali projevit intimnější svoje chtění a svou hlavu“. Odmítal umělecká díla, která se snažila působit na city — „nic nás to nepoučí, jenom nás zevnitř ničí“. O fi lmu řekl hodně, v přednáškách studentům zdůrazňoval, že se mají učit také sami od sebe a poslouchat vlastní myšlenky. Když pozoroval systém příčin a následků, jenž je osudový, každému daný, věděl, že ho musí chápat směšně, musí se mu smát, a tím vlastně svoje Ego tlačil do horizontální polohy a přibližoval si ho k pochopení podstaty bytí.
Jeho dlouhé fi lmy i jejich dlouhé názvy jsou kompaktním celkem. Je to „hraný fi lm“, který on řídí a současně je řízen přítomnými fi lmovými obrazy. Je to živoucí organismus, jeho Ego je skutečně ve dvojroli sluhy i pána, žádný chaos — co se chce více? Je to legrace, je to metafyzické uskupení přesné stavby. (Dnes už ví, co je „jsoucno“.)
Musím přiznat, že jsem sama překvapena, kolik toho svým intelektem dokázal pojmout. Nemohu ani opominout, jak zásadním přínosem mu v jeho životě byla žena Dagmar, „tělem i duší fi losof“, jak říkal.
(Chtěl točit fi lm o Daliborovi, Dagmar svým sopránem měla ztělesnit Miladu. Nedalo se již uskutečnit.)
DAGMAR URBÁNKOVÁ, PROVDANÁ VACHKOVÁ (1943—2015)
Dagmar byla středový člověk — tak jako staročínský fi lozof Lao-c’, jako Sokrates, F. Nietsche, L. Klíma, E. Brontëová, ale i Bezuchov z románu Vojna a mír. Rozuměla fi losofům a fi losofi i, netušila však, že většině lidí její srozumitelnost zcela uniká. Pro ni bylo překvapení
uvědomit si diametrální rozdílnosti ve vnímání světa. Nakonec to vnitřně ustála. (Tady jsem jí byla nápomocna.) Fyzické tělo bylo jí krunýřem, ochranou, viděla, vnímala ho s odstupem. Její mysl nevytvářela žádné tlaky na sebe samu ani na okolí.
Vystudovala fi lmovou vědu na FAMU v Praze. Napsala zajímavou diplomovou práci o Vladislavu Vančurovi a jeho angažování se ve filmu. Po studiu pracovala jako redaktorka. V roce 1979 se s rodinou rozhodli odejít ze země — přes Německo a Francii do USA. Po pěti letech se vracejí. (Dagmar onemocněla.) Traumatizující události v zahraničí (byla třikrát přepadena) jí otřásly.
Psala mi, že jí začínají chybět fyzické síly; v dalším dopisu oznamuje — „přesvědčila jsem se, že jedině Vachkovým můžu důvěřovat“; a v dalším říká — „ztratila jsem životní jistotu“. Po návratu všech tří do Prahy (jak si přála) už se nikdy zcela nevrátila do tak pozitivního stavu jako před odjezdem. Dělala, co mohla, aby si zachovala „sebe samu“. Chtěla ze světa odejít; po nezdaru rozhodla se vydržet.
Dagmar vytvořila „sebe“ uměleckým dílem „ve svém čase“…, ale zasmála by se tomu, co říkám. V Karlově životě byla jedinou možnou ženou. Nikdy ho neopustila do konce jeho života — dvakrát jím byla viděna.
PETR VACHEK (1945—2018)
Vyučil se malířem pokojů v Hustopeči u Brna. Vojenskou službu absolvoval v Přerově a v Žilině, kde však onemocněl těžkou žloutenkou. Dostal pak modrou knížku a od vojenské služby byl osvobozen. Zaměstnán byl v Tišnově, koncem 60. let pak přišel za námi do Prahy a získal místo u Montovaných staveb.
Obrazy, malované olejovými barvami na dřevo, začal vytvářet v 60. letech. Vhodným místem k tvorbě se mu stal klášterní kostel s raně gotickým portálem Porta coeli v Předkláštěří u Tišnova, založený roku 1233. Předlohy nacházel i v knižních ilustracích řeckých a římských výjevů, které přetvářel do svého vidění. Tvořil zcela zvláštní kompozice, o nichž Mikuláš Medek řekl — „to je hotové, nemám k tomu co dodat“.
„Vystavovat vždy společně, má to větší smysl v tom celku,“ říkal Karel.
Petr — 12 deskových obrazů + 1 zasklený, Ludmila (já) — 4 akvarely, Dagmar — 2 akvarely, podílela se i na 2 × 2 m obrazu Karla, Karel — 6 × 6 m na plátně.
Vystavovali jsme všichni v Praze na Vyšehradě, v Tišnově v Jamborově galerii a v Praze na Žižkově v Nau Gallery. Od roku 2023 visí obrazy v Galerii Karla Vachka, v prostorách kina Atlas v Praze. Zde je vystaven i čtrnáctý, největší a nedokončený Petrův obraz z let 2010 až 2016.
LUDMILA VACHKOVÁ, PROVDANÁ DRHOVÁ (1944)
Když o nás píši, moji sourozenci i švagrová již nežijí. Jsem poslední a jako poslední se uvádím.
Ze všech zaměstnání i ze studia jsem čerpala informace pro svou knihu Ego Kuchařská kniha (1967).
Pracovala jsem jako dělnice, úřednice, telefonistka, operátorka ve výpočetním středisku, pracovnice ve statistickém úřadu, zpravodajka autobusových jízdních řádů atd. Absolvovala jsem jedenáctiletku, rok Osvětové školy — obor knihovnictví, čtyři roky FF UK — dějiny a teorie divadla.
Ve své knize představuji (zobrazuji) padesátá a šedesátá léta v Tišnově a okolí. Čerpala jsem z vyprávění lidí z česko-německých manželství, kteří byli pronásledováni pro údajnou kolaboraci, zbavováni majetku, a přitom za války pomohli mnoha Čechům uniknout koncentračním táborům.
Režim vyvolával vlny strachu. V nebezpečí byly řádové sestry, kněží, lékaři včetně zubařů. Uschované věci před Němci byly brány jako okrádání státu, zveřejňovány coby odstrašující případy. Amatérští herci i učitelé zase napomáhali schůdnosti různých nařízení a díky skalním usedlíkům vznikaly i komické situace, šířené tichou poštou. Snažila jsem se vytvořit „obraz“ společnosti, kde události se navzájem prolínaly i se podrážely, kde žití předvedlo mnoho nesmyslů, jak ubližovalo a pak zase očišťovalo.
Toto vše mě přivádělo k myšlence — co já s tím v sobě mám vlastně udělat? Co se nachází pod pojmem „Ego“? — Hledat!
Psaní jsem zcela odložila a místo toho jsem namalovala čtyři akvarely. Vyobrazené předměty ukazují, jak vše se může doplňovat,
zapadat na správné místo, i když předměty jsou různého charakteru. Mozek by měl uhlídat míru i váhu toho vyobrazení, ale takovou schopnost on nemá…
Otvírala se mi otázka, co je to „jsoucno, pojem boha, jeho trojjedinost“. Spinoza řekl, že celý svět lze z podstaty boha vyvodit, svět s bohem ztotožňuje. Sokrates formuloval poznání „Poznej sám sebe“ — neklid v mozku hledá pravdu…!
Pochopit to „neznámo“ rozumem či vírou (asi je to také možné?!). Nevím. Prozření nebo osvícení se přihodilo mně; veškeré fi losofické pojmy přestaly existovat — nebylo pro ně místo. Rozum, ruce, tělo se staly (jsou) vlastností ducha.
Prozření je vlastně zbavení se nánosu, balastu „Ega“. Podstata bytí se jeví jako „smítko“ a člověk znehybní v tom poznání „jsoucna“. „Rostoucí leknín znamená nový DECH“.
Nejtěžší na tom, je jak toto poznání převést do reality, protože ono zasahuje pohyb těla i způsob vyjádření… (viz Dagmar). Trvalo mi čtyřicet let, než o tom vůbec mohla psát (a to literární formou).
Druhá kniha Ego Kuchařská kniha vyšla v roce 2014, zkompletovaná s knihou první.
Dokládám, že všichni jsme se o něco snažili, každý podle svých možností.
Je mi velmi líto, že jsem zůstala na světě bez nich, bylo mi radostí s nimi existovat, tvořit a myslet.
P. S. Na podzim roku 2022 Karlova silueta stála přede mnou s otevřeným balíkem bílých čtvrtek papírů pod paží a pak odešla, mizela…
Pracuje se všude? — Je to i veselé.
Ludmila Vachková-Drhová
HRDINA BOHEMIA (scénář)
Titl.: HRDINA BOHEMIA
(podkladem je plocha polepená
známkami, na nichž jsou státníci
od dob Franze Josefa až po dnešek, rozumí se naši)
Titl.: Oldřich Nový
výška: váha: číslo bot: objem ramen: barva vlasů: barva očí: číslo košile: místo narození: datum: datum sňatku: číslo klobouku: voják/nevoják: děti: počet rolí ve fi lmu: rok prv. pohlav. styku: nemoci: studium a kvalifi kace: šťastný den, barva: (podkladem jsou stále známky… jež jsou třikrát narušeny prolínajícím se záběrem Oldřicha Nového, který se zvedá zespodu do záběru až po prsa a dýchá při tom těžce jako plavec… kolem něj se slavnostně vine břečťan… Nový je maskován na tři fáze lidského věku)
Ale nyní ta paralýza skočila, Nový se zarazí a dívá se tím unaveným pohledem a teče šminka a zdaleka to není sranda a začne tak tiše zpívat…
Drastické zvuky školských, operetních, jazzových, folklorních a klasicky pojatých houslí… kombinované se zvukem tekoucí vody
Prolne se barvotisk z první republiky: alegorie na píseň „Kde domov můj“ plná připíchnutých živých motýlů, takové české pastorále… (motýli snad na okamžik vytvoří číslici 1964)
„Kde domov můj, voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se z jara květ, zemský ráj to napohled…“
HRDINA BOHEMIA (scénář)
U své fi nské tuzexové chaty v Radošovicích stojí Oldřich Nový se starci, se svými vrstevníky — kamarády (Viktor Roubal atd.), a baví se zapichováním šipek do papundeklu, na němž jsou ti motýli.
Nový před chvílí ještě vesloval…
Nový: „Pan Vachek se mnou bude točit fi lm jako Fellini… hymnu jsem zpíval v roce 1917, aby mne vzali k divadlu… nechci slávu podle Epikurea, ale stačí, když se na mne v tramvaji usmívají… a budujeme socialismus…“
X: „Viděli jsme odvrácenou tvář
Měsíce…“
Nový: „Viděl bych radši odvrácenou tvář výběrčích příspěvků.“
Y: (hajný)… (vypráví, jak nad lesem viděl létající talíře… je nazván psychopatem)
Nový: „Rozkošné, vás zaznamenali
Marťané, a já, aby mne zaznamenali Češi, vytvořím pro ně figuru hrdiny… Casanovu, celý život jsem si to přál…“
Y: „Dyť je to Talián…“
Režisér: „Bylo by třeba hrdiny spíš kosmického, rozumíte… socialistická, evropská, kosmická integrace…“
Nový: „Já mám dojem, že rozumím tomuhle národu… to je právě to rozkošné, rozumíte…“
Režisér: „Vezu se s váma, ale když slyším hymnu v souvislostech druhé světové války, tak brečím…“
Nový: „Vezete se, ale já budu
Starci mu tleskají… a staré ženy mu tleskají a představují se, ukazují mu dopisy, které mu poslaly, v nichž jsou napsány chvály na jeho cikánské barony, netopýry, polské krve a mamzelky…
představovat Casanovu, protože ten patří pod Říp… To vědomí mi dalo mých pětašedesát let, můj život, který ukážu a vy o něm budete
pochybovat…“
„A to bude rozkošné…“
V krajině hluboké a živé, na pozadí velikého města jsou tři vozy: rokokový kočár, obyčejné české auto a nějaký
fantastický kosmický vůz, stříbrný a krásný… jsou prázdné…
Okolo silnice stojí živé obrazy ve stylu ND… věštící Libuše s kolébkou…
husité…
Franz Josef I.
němečtí okupanti…
alegorie kultu, s vyvaleně hledícími současnými chuligánky…
Nový: „Takto se můžeme zdánlivě a pitomě pohybovat okolo historie národa… nebo k těm uzlům přistoupit skrze sebe… a taky je to vulgarizování… ale někde musí být hrdinové národa…
za Rakouska jsem byl počat, pro tělesnou slabost jsem nebyl ve válce… z okupace mám stužku za to, že jsem přenechal Skopečkovi prášky… a v této době jsem hrál hůř…“
Chuligánek: „Co hru o sebevraždě Majakovského?“ (o ideálu hrdinného komunisty)
Nový: „Ano, něco takového, exotickou injekci, Casanovu… a vlastně se to týká taky tý myšlenky… co dali jedinci Evropě a lidstvu, že?“
Rokokový vůz přijíždí k duchcovskému zámečku… do vozu vstupuje Oldřich Nový v kostýmu Casanovy… sotva leze, je o berlích
Scéna plynule přechází na jeviště barokního divadélka v Krumlově, kde se za rychlé hry dovíme
následující historku:
Stará hraběnka Valdštejnová má syna. Mladý Valdštejn kvůli koním doposud odmítal ženitbu. Nyní se ale chce oženit — s herečkou, která rozumí koním, je dcerou koňaře. (zpívá se: „Jak možno věřit, že bych já…“) Hraběnka posílá pro Casanovu do Duchcova, aby přijel do Prahy a herečku synovi odloudil. Proč by to nedovedl, vždyť je to rarita Valdštejnů, živý kurevník a svůdce Casanova. Ale Casanova je o berlích a sotva leze, je to skoro nemožné. (fraška)
Toto je již v reálu, kočár
s Casanovou — Oldřichem Novým —
odjíždí…
on se vyklání z okýnka, co to za ním ještě jede… zastavuje a vystupuje
z vozu…
okolo něj jede obyčejné české auto a míjí ho, z něj se na Casanovu zašklebí Oldřich Nový…
pak si Casanova rukou zastaví
kosmické vozidlo, jež jelo jako třetí…
nahlíží dovnitř, mezi různými
kosmickými přístroji je tam malá
obrazovka s Gagarinem, Glenem, Těreškovovou (která zpívá)…
Vtom bere Nového za ruku nějaká žena, oděná do českého historicko-folklorního kroje, a vede ho ke skále, na níž stojí romantická zřícenina hradu a nějaká fantastická ocelová konstrukce…
Na skále se promítají takové úkazy, jako:
Nový: „Tak začíná drama hrdinství a já se divím, že o Casanovovi, který u nás v Čechách žil, nebyl dosud natočen fi lm…“
Hlas režiséra: „Bude, ale jen za předpokladu, že se téma rozšíří o váš skutečný život…
a když vezmete i roli kosmonauta, jenž je v podstatě idolem posledních mužných možností…“
Nový: „Muž bez žen, o němž se ví, že zas v pořádku přistane, se nikdy nemůže stát hrdinou, šlágrem biografů… to není rozkošné…“
Těreškovová: (autentická píseň)
„… pusť vsjegda budět dělo…“
Nový: „To není romantika… žádný senzační nález neudělá a nebezpečí bylo skutečné… to není rozkošné…“
Hlas režiséra: „Ale na základě takového letu vznikají vaše šlágry… třeba tento vtip…
Přiletěla americká raketa na Měsíc a Američan říká Měsíčanům — tady bude raketová základna, a tady bude, a tady bude…
tunguzský meteorit… údajná havárie marťanského korábu…
(Kazancev — Akademie SSSR protestuje) saharské rytiny ve skafandrech, lidé z vesmíru provedli nanebevzetí Ježíše Krista…
Bytosti z létajících talířů postavily v Indii ze železa sloup, který za tisíce let nezrezavěl… (použito Titulků)
Nový zatím casanovovským pohledem svede dívku… přichází k němu a začíná jej hladit… a Nový–Casanova odhodí berle, jako by malounko omládl, a pak těžce vodleze ke svýmu vozidlu…
Casanova nastupuje do vozu a odjíždí… za ním jede české obyčejné auto a kosmoplán…
Zastavují u nějaké hospody a vozka, kterého hraje „režisér“, křičí…
Nějací historicky odění pacholci přivádějí nové koně… ovšem celá hospoda i čučící lidé jsou současní… Casanova vchází do hospody, za ním jde vozka — režisér… na Casanovovi je vidět, jak velice ho trápí správná podágra, ale u vchodu si neodpustí pohladit nějakou dívku…
a Měsíčan mu odpoví — je to čtrnáct dní, co tady byl takovej malej tlustej a říkal — tady bude kukuřice…“
Nový: „Váš vtip má užitkové cíle… ale kde je hrdinská fantazie?“
Dívka: (je vzrušena a začíná příšerně žvatlat a tlachat… o tom, jak se lidstvo jako stádo oveček a beranů rozšíří po vesmíru…)
Hlas režiséra: „A to se vám líbí?“
Nový: „To mi zní jak hudba z dálky…“
A za ním se výsměšně nese písnička „… pusť vsjegda budět malo…“
Režisér: „První zastavení — přepřahat…
v této hospodě odbudeme váš život… až po druhou světovou válku.“
Nový: „Ale všimněte si dramatického vývoje mé casanovovské role… ženami mládnu, abych mohl splnit své hrdinské poslání…
v Praze má herec svést herečku…“
Uvnitř hospody, která připomíná fi lmový klub…
Oba vcházejí, režisér je už skoro
převlečen do civilu, Nový se začíná převlékat… (režisér je oblečen primitivně, malinko výstředně)
Nový se na něj otáčí…
Pak vytahuje odněkud Life se smrtí Kenedyho… háže mu ho…
Vidíme dokumenty smrti…
Přichází k němu Štercl a sedají…
Nový: „Vy jste teď skončil fi lmovou fakultu, pane režisére, a kde máte zimník? … No nenosíte, nebo nemáte?
Můj režisér musí mít zimník. Já vám půjčím svůj… mám doma dva…
čtěte si zatím… musím projednat něco s panem Šterclem… jsem teď aspoň členem estrádní komise… když jsem na konci života bez angažmá…“
Štercl: (vypráví, že takové a takové voloviny v jeho představení musí být, tomu sou lidi zvyklí a tomu se chechtají…)
Nový: „Slyšíte, pane režisére!“
Podnikem procházejí dvě mladé dívky…
Nový je zastavuje a zve je k sobě…
Vidíme záběry z diplomatické hospody v Ládví… a pana Brandejse, kterej souhlasně mrká…
… „Ovšem režisér Weiss mi kdysi řekl na školení v Radlicích — ty jsi typický sociální demokrat…“
„Jejich máma se mnou hrála v divadle ve třicátých letech… a pak si vzala majitele hotelu Paříž a Esplanade… a co dělá tatínek?“ (ptá se dívek)
1. Dívka: „Má takovou hospodu u Ládví a dal to tak dohromady, že tam dneska jezdí diplomati.“
2. Dívka: „Přirozeně do toho stát investoval, ale tata je odborník, tak to funguje… myslím, že ho ani ty hotely nemrzí…“
A někdo čte noviny, snad Japonec, které jsou podle data staré… je v nich článek o tom lotrovi Novém, který ze svého divadla udělal židovskou špeluňku…
1. Dívka: „Ale zas domácí lidi skoro do tý hospody nechodí.“
2. Dívka: „Myslím, že bych ráda hrála.“
Nový: „Slyšíte, pane režisére, to sou dívky!“
Režisér: „No je to složitý!“
Nový: „Ale já vyučuju na konzervatoři… a je to složitý… já mám na konzervatoři pověšenej obraz Stalina…
Když jsem byl za války v koncentráku, jako bílej Žid, protože jsem se nechtěl rozvést se ženou, která byla Židovka, byli tam Rusové — a od těch jsme věděli, že u nich jsou taky koncentráky… ale když šli voni na smrt a při tom křičeli ‚za Stalina!‘, tak proto ten vobrázek furt mám…“
Režisér: „Koncentrák, to je hrdinství, ne?“
Nový ukazuje svou stužku z koncentráku… do toho se ukazují Skopeček a Lipský, který si nelepuje fousy a bere faj u (jak tak procházejí klubem)
Dále na okamžik vidíme strejčka Křoupala… a prázdný Park kultury…
Na skále vidíme hrad Šternberk… Vidíme výpravu procházející historickými interiéry… provází zde skutečný hrabě ze Šternberka
Nový: „Mám za to stužku, že jsem zachránil toho Skopečka… Tři chlapi v chalupě… a tak vznikají v televizi dnešní hrdinové… protože jiný nejsou… strejček Křoupal, kterýho sem objevil pro rádio, nesměl v období kultu vystupovat… a když pak znovu
vystoupil v brněnském Parku kultury, řekl akorát ‚Dobré deň‘ a ranila ho mrtvice… doba se proměňuje tam
i zpátky po spirále… znáte, ne?“
Hrabě Šternberk: „Jsem hrabě
Šternberk, zde žili takzvaní feudálové…
v době takzvaného vykořisťování…“
Na tenisovém kurtu a v kalužích, možná i s nějakým zbytkem zvířete, stojí usmívající se Nový… je spokojen… a kolem ty rostlinky jsou velmi krásný…
Hlas Nového: „Provádí po zámku svého rodu, zůstal zde, jeho sestřenice je významnou dojičkou krav… zůstal zde… zúčastnil se odboje proti Němcům…
a když jsem hovořil o druhé světové válce, měl bych skončit hovorem o osvobození… přišel tehdy za mnou do divadla ruský důstojník, že je třeba začít hospodařit, že do mé vily přivedli krávy… prý je budou porážet, a aby mi nezničili zahradu, tak je porážejí na tom vohraženým… takže tam na tenisovým kurtu, bohatě krví pohnojeným, začala do čtrnácti dní růst tráva.“ (je slyšet jásot)
Režisér: (oblečen do stejnokroje kočího) „Je přepřaženo, pojedeme dál, Casanovo!“
Nový: „Ano, je třeba se vrátit k našemu hrdinskému příběhu.“
Sedají do kočáru, jedou krajinou a za nimi se jako němý symbol šinou další dva povozy: obyčejné české auto, v němž na okamžik uvidíme
mávajícího Nového v civilu, a prázdný kosmoplán…
Casanova, se svým vozkou režisérem, hledí z vozu do dálky na fotbalové utkání…
Nový: „Jsem tím vším kapánek mladší, takže možná zachráním Valdštejna před manželstvím…“
Režisér: „Nemluvil jste v první hospodě o sobě? Role, hry?“
Nový: „Myslíte, že intimity zachraňují fakta?“
Režisér: „Slyšíte, řvou… aby propojili detail své křičící osoby do zobecňujícího jásotu…
a porazili jsme Německo ve fotbalu…“
a interviewují reprezentanta Masopusta…
Nový: „Pane Masopust, jak vypadal, nebo kdo byl národním hrdinou?“
Vůz zastavuje u baru… stavba napohled z první republiky… tato 2. hospoda bude inscenována jako drama surreal.-realisticko-sentimentální
Masopust: „Žižka. To máte na sobě takový civilní oděv, a historický?“
Nový: „Děvkař, takový jedinec…“
Za zvuků venkovské kapely, zvonu kostela, fotbalového řevu, do toho zpěv známých ptáků a zvířat… i lev
Vchod je ukryt někde mezi skalami, nad nimiž visí stromy (použito vchodu do Petřínských sadů od Hradu… visí lampionky a vlaječky… venku jsou civilové, důstojníci, baráčníci, ti ve svérázu, sokolové… a všichni se bojej lva… kterej je tam taky přivázanej… dav dělníků s praporem a všichni křičej „sláva“ apod.
stojí tam včelín, do kterého se pilně slétají včeličky… přes roztroušené korunky, Kč…
Uvnitř sedí na starých kožených fotelech staří čeští herci (známí), kteří hrají role různých lidí ze života Old. Nového… i herečky…
Když Nový, coby Casanova, vchází, zvedne se zvláštní šustící potlesk…
všichni mají uvnitř tohoto baru své koutky, vybavené provizorně předměty osob, jež představují…
Za Novým se přihrnou operetní girls… pan Horáček cupuje okraje šátků, aby je jeho žena mohla ovrubovat…
Někdo: „Ti Češi…“
Nový: „Vy jste z Moravy a jiní?“
Někdo: „My neřvem, my brečíme…“
Nový: „Ano, největší síly v ND jsou z Moravy… první republika, to chce interpretovat jako mysterium…“
Majitel Barrandova — pan Havel… bere girls k sobě…
Nový: (zpívá) „udeřila hodina“ (kiksne)
Horáček: „Když se Oldříšek vrátil z pařížské olympiády… a já slyšel poprvé jeho kiksání, řek jsem… á, Chevalier… Pak ztratil hlas, léčili ho v tišnovském sanatoriu, vytáhl jsem ho na zabijačku a ráno mluvil.“