David Zábranský: Republika by Vetrne mlyny

DAV I D Z Á B R A N S K Ý

REPUBLIKA

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.

Andrej byl otec i syn i premiĂŠr.

1. Andrejovi rodiče tvrdili, že v jeho rodném listu figurují jen proto, že matrikářka do dokumentu nemohla napsat pravdu. Ta podle nich byla taková, že jejich kluka zplodilo a přivedlo na svět auto. Oni dva byli u porodu úplnou náhodou. Miro Gessay řídil, mladá paní Emílie seděla vedle něho. Jeli po venkovské silnici. Byla slunečná neděle, polovina šedesátých let v jednom tehdy socialistickém – a tudíž přece jen trošku zastíněném – státě. Klenba socialismu cuchala nervy. Miro začal nadávat. „Kurva, proč se ten chcípák tak vleče?!“ Opřel se dlaní do klaksonu. „Nešil, Miro. Uklidni se.“ „Tak proč nejede? Kouří navíc jako prase,“ řekl a ukázal přes palubní desku k výfuku tmavě modrého náklaďáku, který jel po úzké silnici těsně před nimi a brzdil je. „Kdyby aspoň uhnul ke straně,“ křikl Miro a uhodil ve vzteku do koženkového volantu.

Co se mu dělo, vnímal jako křivdu. Chcípák mu ničil jediný den v týdnu, kdy si Miro mohl svobodně určit směr i tempo. Zbylých šest dní byl otrokem, autíčkem v drážce autodráhy, jehož ovladač v ruce drželi soudruzi. Každé ráno do autobusu, který ho přepravil do chemičky. Ve fabrice sedl na vysokozdvižný vozík a předváděl s ním osm hodin psí kusy, cirkusová čísla plná neuvěřitelných záškubů a kouzel s přenášením těžiště; dělal doslova zázraky, zatímco kolem vládl chaos. Desetkrát nakládal a vykládal ten samý vagon, protože někde nad ním popletli expediční papíry. Chyba se často stala až v Moskvě. Když měl jediný den v týdnu volno, spěchali s novomanželkou půjčeným autem pryč, na výlety. Dokud se jim do cesty nepostavil chcípák. Stín. „Von fakt skoro stojí, kurva! Se podívej!“ Nákladní vůz nejel ani čtyřicítkou. Vzadu na korbě měl plechovou cedulku značící povolenou rychlost šedesát. Proč chcípák nejel šedesátkou? Nevyužitá možnost Mira dráždila víc než skutečnost, že řidiči náklaďáku na škváře po pravé straně zbývalo půl metru. Spoustu místa měl náklaďák také na silnici přímo před sebou, ale to se v těch letech bralo jako samozřejmost. Provoz tehdy býval slabý. Rodiče Andreje Gessaye se ocitli v zácpě tvořené jedním náklaďákem a prázdnem, které se táhlo daleko před ním. Miro sundal nohu z plynu a znovu netrpělivě zatroubil. Z přihrádky před sedadlem spolujezdce, odkud to ke řvoucímu klaksonu skrz palubní desku nebylo dál

než pár desítek centimetrů, se ozval šramot. V zavřeném úložném prostoru se něco hýbalo. Rodiče zvukům nevěnovali pozornost. Miro dál troubil a pokoušel se najít skulinu k předjetí. Emílie ho okřikovala: „Nešil, Miro, fakt už. Zahráváš si.“ Zvedla se, klekla si na sedačku a starostlivě se otočila k zadnímu oknu, aby zjistila, co se děje na silnici za nimi. Bála se. Co kdyby někdo viděl, jak Miro nervuje kvůli tomu náklaďáku? Co kdyby někdo zaznamenal, že jejich auto podrážděně troubí na výkon socialistické práce, prováděné pomalu, ale dejme tomu jistě? Za jejich vozem bylo v řadě další dlouhatánské prázdno. To jediné podstatné se dělo v přihrádce na doklady a další drobnosti. Rozevřela se a vypadl z ní Andrej Gessay, budoucí předseda vlády. Byl nahý a malý, v té době neměřil víc než štokrdle. Narodil se bez funkce, bez diáře, bez telefonu, bez řidiče. Nebyl o něho žádný mediální zájem. 2. O půl století později Miro viděl všechno jinak. V lednu 2019 oslavil osmdesátku, ale stále byl fit, k čemuž mu krom občasné procházky a kusu ovoce dopomáhal především jeho syn Andrej, který otci platil nadstandardní zdravotní péči v sousedním Rakousku. Mirovy kyčle i žaludek prošly rakouskýma rukama, stejně jako mnohé další orgány, včetně toho nejintimnějšího. Jedinou výjimku, na kterou nenechal Rakušany sáhnout, představoval zrak.

Už přes deset let trval na tom, že na oční kontroly nikam jezdit nebude. Oči pro něho byly skoro na úrovni nehtů, co se týkalo důležitosti, no a nehty si taky stříhal doma sám. Dokonce razil provokativní myšlenku, že někdy je lepší nevidět: „Vezměte si třeba moji manželku Emílii. Na té není nic k vidění.“ Za svoje úvahy se nestyděl. Mluvil takhle v soukromí před Emílií, ale dokonce i veřejně v rádiu, když si ho tam pozvali coby otce úřadujícího premiéra: „Jak se má moje manželka, to vás zajímá? Co já vím! Emku už v jejím věku ani nechci vidět. Je jí sedmasedmdesát! Moje obzory končí na monitoru notebooku. Tam jsou moje holky. Pokud dohlédnu na monitor, stačí mi to. Haha! To se divíte, co? Rajcuje mě péčko!“ Myslel si, že je dobrý řečník a bavič, když takhle mluvil. Byl přesvědčený, že mu to pořád pálí a že je i jinak při síle. Teď zapnul rádio, kde měl naladěnou hlavní stanici veřejnoprávního rozhlasu. Právě končila písnička, náhodou od Mirovy oblíbené kapely Elán, a ozvala se časomíra. Po ní energická znělka – přestřelená, bláznivě roztočená, zcela mimo místní dimenze; znělka, při které Miro vždycky říkal, abyste se neposrali – a tabulkový hlas: „Premiér Gessay údajně v rozporu se zákonem nařídil rozvědce pořízení odposlechů…“ „Kluk zase vyvádí, nechal někoho odposlouchávat,“ křikl Miro na svoji ženu. „Jdu na zahradu.“ Byl štíhlý a vedle tlusté Emílie díky tomu působil jako ten, kdo si ve stáří zachoval rozum. V tváři

měl ostré rysy a v jeho šlachovitém těle přežíval duch plně naložené ještěrky; spontánní záškuby, couvání, kouzla s vychýleným těžištěm. „Chudák Andrej,“ řekla Emílie. „Teď má jednu kauzu za druhou.“ Miro kývl, ale popravdě mu rozhlasová zpráva o Andrejově poslední kauze udělala radost. Přál svému klukovi problémy, měl s ním nevyřízené účty. Jejich životy byly pevně provázané; jako dva vozíky na horské dráze. Soupeřili spolu prakticky odmala (od Andrejova mala), ale naplno se bitva rozjela až po pádu režimu v roce 1989. Kluk tehdy byl druhým rokem na právech v hlavním městě a najednou se mohl posrat, řečeno Mirovými slovy. Andrejko byl konečně ve svém živlu. Střídání stráží, mladí ke kormidlu. Federace, v níž stát doteď pouze sekundoval, se rozpadla a samostatná republika ihned potřebovala nové demokratické kádry. Andrejko začal pracovat v Právnickém institutu Ministerstva spravedlnosti a ve velkém jezdil po světě. Absolvoval stáže a studijní pobyty v USA, Anglii a ve Finsku. Otec byl v nové době na odpis a kluk mu to dával při každé příležitosti najevo: „Lžeš, tati, narodil jsem se normálně mámě. Houby v přihrádce na doklady. Navíc to teď není důležitý, protože teď musíme řešit důležitější věci. Svobodu, zákony, transformaci, volby a tak dále, a tak dále, a tak dále, tati.“ Miro kontroval tím, že začal podnikat. Od práce na vozíku se v osmdesátých letech dostal až na pozici

kontrolora výroby a udělal si kamarády ve vedení. Po převratu spolu založili místní pobočku podnikatelského Rotary klubu a zprivatizovali, co šlo. Andrej tehdy pomohl otci během pár týdnů legálně založit stavební firmu a vybavil ho brožovanými vydáními rychle se měnících zákonů. Miro se klukovi vysmál a hned firmu začal používat k pohybu ve faktickém právním vakuu. Ke stavební firmě přidal prodej rakouské stínicí techniky. Viděl před sebou v padesáti skvělou budoucnost. O tři roky později zbankrotoval. Jeho poslední záchranou byla výška. Vždycky měřil sto sedmasedmdesát centimetrů, o sedm centimetrů víc než Andrej. Měl díky těm sedmi centimetrům po celý život nad klukem navrch, ale po odchodu do důchodu i o tuhle výhodu pomalu přicházel. Začal se srážet, sesychat, růst do země, jak se to děje starým lidem. Iritovalo ho to. Srážel se postupně, po milimetrech, ale ve výsledku šlo o celé centimetry. Posledních deset let se pravidelně stavěl k futru a dělal si čárky. V den, kdy ráno v rozhlasu vyhlásili zprávu o Andrejových nezákonných odposleších, Miro shodou náhod vstal z postele na milimetr stejně vysoký jako Andrej. Oba nyní měřili rovných sto sedmdesát centimetrů. Miro tuhle ponižující rovnost nehodlal připustit. Sedm centimetrů jeho nadvlády se přece nemohlo jen tak ztratit. Stařečci musejí šátrat, když už hůř vidí. Někde ty centimetry budou.

Miro vytočil telefonní číslo svého kluka. Povolil brzdu a řítil se na svém vozíku do bitvy. 3. Andrej Gessay sáhl pod sedák svého premiérského křesla a rituálně se dotkl dvou pák, z nichž jedna ovládala záklon opěráku a druhá, hydraulická, pohyb po vertikále. Měl své křeslo rád, přestože tušil, že jde o obyčejné manažerské křeslo z Ikey. Zhluboka se nadechl a propnul prsty. Otevřel notebook, najel na webové stránky veřejnoprávního rozhlasu, kterých se bezmála štítil, rozhodně si na nich připadal cize, nepatřičně, a pustil z audio archivu ranní vysílání: „Premiér Gessay údajně v rozporu se zákonem nařídil rozvědce pořízení odposlechů…“ Měli pravdu, udělal to. Once upon a time on the Wild, Wild Planet. Dělal, co dělali všichni, a zůstával v klidu. Jeho strana „SMĚR – sociální demokracie“ už deset let kralovala zdejší politice. Lidé ho měli rádi. Kamkoli přijel, chtěli se ho dotknout. Připadal si jako papež, herec, celebrita, skála v Lurdách. Zároveň měl v zemi dost nepřátel, většinou z řad umělců a novinářů. Obviňovali ho z chladnokrevné vypočítavosti, mluvili o něm jako o mafiánovi a populistovi non plus ultra. Bral to jako velký úspěch, když si uvědomil, že začínal s volebními výsledky pod deseti procenty jako skutečný sociální demokrat. Zázrak přitom byl tak blízko, stačilo málo, prakticky jediný úkon. Po volební prohře v roce 2009 najal

zahraniční reklamní agenturu a v duchu Kierkegaardově – plný pochybností, ale s vírou ve vynikající reference – skočil na doporučení agentury do populismu. Bezhlavý skok víry se vyplatil. Good point, powerpoint. Jeho politické působení se po onom úkonu změnilo v lehkonohý koncert; všechno začalo klapat, zapadat, Andrej se natřásal s taktovkou a žongloval s dílky státního rozpočtu. Poslední parlamentní volby vyhrál díky dvěma předvolebním heslům: „Makáme!“ a „Prostě to vyřešíme!“ Plakáty s vykřičníky působily dravě, ale nadšení z ovládání milionového orchestru po deseti letech v nejvyšších politických patrech přece jen polevilo. Nyní ho bavila gastronomie. V centru hlavního města začal před půl rokem provozovat restauraci s názvem La Bohéme. Vypnul audiozáznam a podíval se na webové stránky Deníku N. Tyhle noviny na něho kydaly nejvíc špíny. V rozhovorech pro chápavější novináře Andrej o Deníku N vždycky říkal, že mu jejich útoky nevadí. Psi štěkají, karavana jde dál. Nešlo jen o bonmot. Byla to pravda. V kapse mu zavibroval telefon. Na displeji si přečetl, že volá táta. Hned stiskl nabídku „odmítnout hovor“. Klidně Mirovi telefon mohl vzít, nic tak důležitého zrovna na práci neměl, ale takhle to prostě dělal už dlouhé roky. Típl hovor a ozval se tátovi zpátky až ve chvíli, kdy se mu chtělo. Miro se pak aspoň na Andrejův hlas těšil a býval vděčný.

4. Miro si v posledních letech zamiloval babí léto. Před chvílí synovi volal z domu, ale teď už byl opět na zahradě. Procházel se a sledoval, jak se příroda ukládá k zaslouženému odpočinku. Bylo nezvykle teplé září, ale část listí už spadala a pomalu tvořila nad každou uschlou rostlinou příkrov. Pěkná podívaná, pokud se člověka nic z toho netýkalo. Miro ve svém případě na konečnost a schylování se k odpočinku nemyslel. Žasl a byl hrdý na to, co všechno už dokázal, to bylo jeho životní prizma. Když mu zazvonil telefon, zrovna stál v gumových pantoflích u kompostu se zbytky dýní a v duchu přepočítával, kolik metráků mu ty uschlé rostliny letos daly. Některé kusy byly gigantické. Sáhl do kapsy pro svůj chytrý telefon značky Samsung, dárek od syna. Aparát měl scanner, GPS a další funkce. Miro většinu z nich nikdy nepoužil, ale o to nešlo. Důležité bylo, že nevlastnil telefon pro důchodce s centimetrovým displejem a gumovými tlačítky, o němž nevděčné mládí ve svém newspeaku prohlašovalo, že jeho předností je především jednoduchost. Přímá řeč by zněla jinak: „Tady máš, tati, laciný ksindl.“ Gessayové se k sobě chovali lépe. Opatrně zasunul zvonící smartphone do kapsy a co nejrychleji zamířil zpátky k domu. Měl sice mobilní telefon, který šlo použít všude, kam dosahovala mobilní síť, ale Miro ho nejčastěji používal

v domě, jak tomu byl u telefonů zvyklý po celý život. Na tenhle konkrétní rozhovor se navíc chtěl v klidu posadit a nalít si k němu pivo. „Volá Andrejko,“ řekl ve spěchu Emílii, na kterou narazil v dlážděné hale. Emílie cosi odvětila a odpajdala do místnosti pod schody, která sloužila jako spíž. Měla obuté stejné gumové pantofle jako její manžel. Směsice umělé hmoty a prázdna. Přesně totéž by šlo prohlásit o hale, přes kterou šla. Bylo zarážející, že dva tak staří lidé dožívali v domě, který působil, jako by byl bez historie. Přitom Miro ten dům nechal postavit. V roce 1990 koupil pozemek a hned na něj poslal bagry ze své čerstvě založené stavební firmy. Bydleli zatím s Emílií asi o pět set metrů dál, v přízemním dělnickém stavení, kde bez problémů strávili posledních dvacet let. Zadání pro novostavbu bylo jasné. Mirovi šlo hlavně o to, aby nový dům byl přinejmenším dvoupatrový. V patře si chtěl zařídit „ložnici na nebesích“. Začal stavět, ale brzy ho překvapily finanční a jiné komplikace. Do nebe dlouho trčely betonové pilíře jako někde na Balkáně. Výsledkem byl studený dům s příliš vysokými stropy a netěsnícími okny, ke kterým Miro přišel zadarmo někde bokem. Manželé brzy po nastěhování pochopili, že je jim nejlíp na zahradě u keřů a u plotu z metr osmdesát vysokých tújí. –

„Andrejko? Slyšíš mě? Počkej prosím chvíli, jenom si naleju něco k pití,“ řekl Miro do telefonu. Nečekal na synovu odpověď a položil v kuchyni Andrejka na stůl. Andrej jako by se pak po několik vteřin opaloval na lehátku v nějakém prosluněném přímořském letovisku. Vcelku úžasný zážitek, který měl jedinou vadu: člověk se nemohl dovolat číšníka. „Tati? Haló! Nenechávej mě na stole. Já nemám čas, tati.“ „Užuž, no tak, Andrejko. Přece jde o vteřinky, pro pána, o vteřinky,“ povídal si Miro s hlavou skloněnou k ledničce. „Tak už jsem tady, Andrejko. Slyšel jsi zprávy, chlapče?“ Andrej mlčel. „Dvě deci Plzně jsem si nalil,“ řekl Miro dotčeně. „Vteřinku k lednici, vteřinku v lednici. Vteřinku zas zpátky k tobě. To je toho. Přece mi nemůžeš vyčítat chvilku zdržení. Ty by ses pořád někam hnal, kluku.“ Miro svět opravdu viděl jinak, než jak ho vnímal v mládí. Sedět teď v autě za kouřícím náklaďákem, který se vleče čtyřicítkou, viděl by v té šouravé jízdě samé výhody. Stáhl by okénko a nechal by si větrem čechrat vlasy. „Volám kvůli těm zprávám, Andreji. Zhrozil jsem se, když jsem to poslouchal. Ty odposlechy! Copak to se dělá? Poslouchat cizí lidi?“ „Lžou.“ „Nevěřil jsem svým uším, Andrejko.“ „Je to účelová špína.“

„Andrejko? Jdou po tobě. Co budeš dělat?“ „Vadí ti to, tati? Vadí ti, že mám starosti? Fandíš mi?“ „No sakra, že mi to vadí! Jde ti o krk, ne? O ohryzeček, co, Andrejko?“ Andreje mátl otcův bezstarostný tón. O krk mu nešlo, ale aspoň nějaké dekorum by si nová kauza zasloužila. „Tati, hele, o krk mi nejde. A pověz mi, že nepiješ moc toho piva. Na náladu?“ „Deci sem si dal, Andreji! Nejde ti o krk, jo? Ale co s tím teda budeš dělat? Je to kauza jako prase.“ „Co bych dělal. Budu makat, tati.“ Miro se po synově odpovědi zarazil. „Prostě makáme,“ zopakoval Andrej. „Prostě makáme a prostě to vyřešíme.“ „Makáš a prostě to vyřešíš? Ty seš kokot, kluku.“ Miro vzteky práskl telefonem. 5. Deník N sídlil v sedmém patře nové výškové stavby v centru hlavního města. Novinář Matúš Petrík se sem hodil. Bylo mu devětadvacet a v nejmenším mu nevadilo, že pracuje v takzvaném „otevřeném prostoru“, anglicky openspace. Matúš jak cizí slovo, tak koncept, který se za slovem skrýval, přijal docela přirozeně. Světlý openspace mu nevadil. Vadila mu tma a špína. Narodil se rok po revoluci v jednom středně velkém okresním městě. Zvídavý chlapec, technoopti-

mista, na ploše telefonu měl coby tapetu logo SpaceX. V rodném hnízdě dlouho nevydržel. Studoval informatiku, pak přestoupil na katedru žurnalistiky. V krajském univerzitním městě nabral drajv. Možná nestudoval na nejlepší škole v Evropě, ale co. Z vrcholků nízkých hor je lepší rozhled než z alpského základního tábora. Byl jako raketa. Po osmi semestrech prolétl střechou a přistál rovnou v doktorandském studiu. Masmediální komunikace! Nejdříve interní, později už extrovertní, outgoing doktorand. Nabíral si ve velkém. Rostl. Otevíral se. Po škole se přestěhoval do hlavního města, aby tady mohl sloužit své zemi, hledat pravdu a měřit všem stejným metrem. Toužil po vlastním bytě a po penězích, ale odmítal kvůli nim slevit ze svých morálních standardů. Kvůli tomu to neměl na místní mediální scéně jednoduché. Na univerzitě se učil, že před rokem 1989 existoval stranický tisk. O kolik jiná byla situace v době, kdy se Matúš po letech teorie konečně ocitl ve vodě a měl plavat? Tisk už zase stranil, tentokrát lumpenbyznysu. Skupování médií byla v době pozdního kapitalismu, postiženého choreou minor, mezi podnikateli móda, které by dobře rozuměly milovnice šperků firmy Pandora. Nejdřív jste si koupili politickou stranu, pak jste si k ní coby přívěsky přikupovali různá média. Musel kočovat mezi postupně skupovanými redakcemi. Chvíli seděl v Hospodářských novinách, chvíli v redakci online portálu Aktuality. Na jaře 2019