Jurij Zavadskyj: Svobodný člověk se nenarodil by Vetrne mlyny

Jurij Zavadskyj

Svobodný člověk se nenarodil

of the Translate Ukraine Translation Grant Program.

This book has been published with the support

ISBN 978-80-7443-392-4

Epilogue © Helena Pazdiorová, 2020

Translation © Miroslav Tomek, 2020

Přeložil Miroslav Tomek

Svobodný člověk se nenarodil

Nebyl jsem sám, byl jsem s někým. Před soumrakem jsme si vyrazili ve dvou mezi temnou houštinou nebe a černou zemí. Zdálo se, jako by mi patřilo nebe i humusem oplývající země. Zastavili jsme, ale domnělý konec cesty nebyl koncem, stejně jako nebe a země pro nás nebyly hranicemi.

Potmě jsme mezi sebou rozdělali oheň a hleděli si navzájem do červených tváří. Můj něžný příteli, spal jsem na tvé hrudi, úkradkem jsem pil rosu tvých úst a potajmu se objímal tvou rukou, nebo mi to aspoň tak připadalo.

Zdálo se mi, jako by tvoje něha byla čímsi mezi tichem před bouří a časnou sklizní, mezi smrtí paranoika a zrozením svobodného člověka, mezi světlem chlupatého dne a temnotou mých útrob, byl jsem před tebou beze zbytku a ty jsi ke mně přišel, nebo mi to tak aspoň připadalo, a hodil mi řeřavý uhlík za límec.

Až mě potkáš

Aby ses mohl cítit jako člověk s rukama a očima, někdo musí někomu podřezat krk. Abys doopravdy pochopil, co cítíš, když líbáš svou spolužačku, někdo musí někomu podřezat krk. Aby ses konečně zahřál a sníh ti roztál v dlaních, někdo musí někomu podřezat krk. Aby ses radoval z pokroku všude okolo a bezstarostně rozhazoval za vlastní pohodlí, někdo musí někomu podřezat krk. Aby ses s milencem rozdělil o jedinou deku, někdo musí někomu podřezat krk. Abys mohl pozorovat napjaté obočí neznámé, která spí na sousedním lehátku v zavšiveném spacím vagónu, někdo musí někomu podřezat krk. Abys mohl čekat na dceru před školou, až k tobě celá bledá vzrušením přiběhne na svých hubených nohách, někdo musí někomu podřezat krk.

Abys mohl dumat nad tím, že jsi toho více pozbyl, nežli získal, neboť jsi neměl odvahu přiznat si nedostatek odvahy, někdo musí někomu podřezat krk. Abys mlčel a mlčky se těšil z toho, že tě do svého kruhu přijali básníci a herci, někdo musí někomu podřezat krk. Aby tě hřál studený rajčatový džus, který svým chladem hasí palčivost levné vodky, někdo musí někomu podřezat krk. Aby ti kamarád v opilosti vypálil cigaretou dírku v lokti, někdo musí někomu podřezat krk. Aby ses mohl nadechnout rachotu starodávných motorek, co se ztrácejí před očima s každou kapkou oleje na asfaltu, někdo musí někomu podřezat krk. Aby něžnost tvé lásky překonala i společné úsilí o dosažení orgasmu, někdo musí někomu podřezat krk. Aby se tváří v tvář tvé básni z vrahů staly zakřiknuté děti, někdo musí někomu podřezat krk.

Abys neuhýbal pohledem před neznámým, který si dlaní tře naběhlého čůráka a ani trochu se neschovává za zrezivělým traktorem, někdo musí někomu podřezat krk. Abys konečně našel odvahu využívat předností současných komunikačních prostředků, protože tvá přecitlivělost už opravdu nikoho nerozcitliví, někdo musí někomu podřezat krk. Abys mohl konečně žít z úroků a radovat se z každé vydělané hřivny, někdo musí někomu podřezat krk. Aby se ti povedlo utéct z města, co stojí na bordelu a psích hovnech, někdo musí někomu podřezat krk. Aby tvá jistota byla ostatním oporou a tvoje rodina byla pevná jako kvádr, někdo musí někomu podřezat krk. Abys mlčel, když tě vraždí, někdo musí někomu podřezat krk. Aby ses radoval spolu s ostatními, někdo musí někomu podřezat krk. Abys pokorně stál ve vesnickém kostele a střádal tam do nohou chlad a do plic plíseň, někdo musí někomu podřezat krk.

Aby byla ráno košile vyžehlená, někdo musí někomu podřezat krk. Aby růženec uklidňoval, někdo musí někomu podřezat krk. Aby lístek platil, někdo musí někomu podřezat krk. Aby přišlo ráno, někdo musí někomu podřezat krk.

Všechna moje láska je pryč, všechna moje láska…

Jako zaťaté zuby

Podzim je tak lačný, podzim je tak prázdný, jsme bezejmenní, jsme ještě úplné děti, jsme prázdní, podzim dočista vychladl, podzim je tak tvrdý, zůstali jsme bez tváře, podzim sežehlý, podzim bezhlesý, podzim, načrtnutý tužkou, podzim v teple neznámé pochvy, podzim je tak zklamaný, jdeme odnikud, podzim je tak důrazný, procházíme beze slova, podzim je tak tichý, ani jsme se nepomilovali, podzim je tak prázdný, my jsme prázdní, podzim je tak prázdný, my jsme prázdní, podzim je tak prázdný, my jsme prázdní, podzim je tak prázdný, my jsme prázdní, podzim je tak prázdný, my jsme prázdní, podzim je tak prázdný.

Považuj mě za apoštola

I psovi modlitebnímu, jenž je cítit hustou močí, i ptáku nestvůrnému, jenž anus nastavuje ikonám, i bílým klům rodičovství, jimž v temnotě září prsa, i sovětským ulicím vědomí, i sovětským polohám v posteli, jež jsou jedinou analogovou radostí těch prasat, i sovětským vymytým hlavám, co si dětský smích pletou s orgasmem, autům milenčiných prstů a prsou jejím dobrotivým a vlasům asfaltovým. Jsem u cesty, jsem nablízku, jsem veliký obličej, jsem slova pochopení, jsem bělmo.

Jsem opatrný, ale vysvleč se ze svých intelektuálních punčoch, budu hledat tvůj rozumový orgán, který povstane mezi rozevřenými knihami.

Zastavil nebe

Nebe skrz jasanové listí — dvacet čtyři snímků. Nesrovnávám se ani s démony, ani s cestou: mlčky vyčkávám. Vidím se jako školačka s máminými copánky a tátovou hřivnou. V teplém proudu polních větrů — hniloby a květů. To vedro mi zalepuje ústa, ty hřbitovy nejsou cítit semenem. Dívka se zrzavýma očima — tak si připadám. Jako školačka v ničení, umírání a archivaci, vymáčknu ze sebe úsměv trvalým chrupem a růžovým jazykem, aniž bych věděla, čí jméno budu muset nést.

Voním větrem, jenž odděluje smrt a chtíč, a mou vírou jsou nazí chlapci u rybníka.

Vypočítávám trajektorii v hustém horkém vzduchu a čím delší ta upocená a přesycená cesta je, tím víc věřím, že jako dívka hlouběji chápu své vzruchy, každé hnutí nervů v nose a v prostatě, všechny ty finanční trable a tvrdohlavou obstrukci, sedím ve školní lavici připravená na všechno, nechápu ale vůbec nic. Vím já, jak daleko mě zavede cesta? Kam míří všichni zemřelí, jakou z cest zpravidla volí a jak v příboji nahnilých cibulí a brambor poznat charakteristický tón umírání lidské bytosti?

Další vlna prachu připravuje listí o barvy, démoni naší doby mají spečené obličeje a úpějí bezmocí.

Servus Servorum

Hovořil jsem o bozích se zrzavou holčinou, která podle všeho věřila ve svého soukromého boha a plácala se v cizím bahně náboženství. „Komu věříš?“ ptal jsem se sám sebe. Věřím zduřelé sliznici, věřím flašce likéru, věřím člověku, jenž mluví řečí svého dětství. Když věříš, neptáš se svého nosu, jestli zvládne dýchat po flašce višňovky a pestrých festivalových řečech.

Před očima mám oslintaný klitoris ohnivé neznámé, která vznikla, uhnízdila se, natekla, opuchla a vybuchla v mém mozku.

Zničehonic, sémě

Zničehonic, sémě, sémě vlaštovek rozsypali, sémě vlaštovek.

Květ sirény

Kdo se ti to udělal do obličeje, milenče s tenkými rty a hubenýma nohama, co máš kolena zčernalá jako zvrásněná jablka. „Já bych chtěla ještě…“ říkáš hlasem puberťáka. Nazmar přichází tvá dokonalá lež a veganský zadeček, narvaný do džínů a brýle od spermatu, které řídne, zatímco se bavíme.

Otče náš, který sereš na lásku, to tys nás naučil myslet a spát. Bozi, jako měděné tácy, vycházejí nad provinciemi, a ty seš mezi nima ten teplej.