Adolf Kašpar školním dětem Pavlína Janíčková
Kdykoli si vzpomenu na první školní den a první třídu, vybaví se mi vysoký starší pan učitel, který vlídně a trpělivě přistupoval k nám, malým neposedným žáčkům. První kniha, se kterou jsme se ve škole seznámili, na kterou jsme se těšili a jež mnohým z nás zůstane v paměti po celý život, byl slabikář. Jak ale vypadaly slabikáře v historii? První slabikáře Samotný termín „slabikář“ utvořil Jan Blahoslav, předchůdce Jana Amose Komenského, jenž také spolupracoval na prvním českém slabikáři, vydaném v Prostějově v roce 1547. V 17. až 18. století se z úsporných důvodů používala tzv. lístková abeceda – na dvou listech byla vytištěna abeceda a jednoduchý text, většinou zaměřený nábožensky. Listy se lepily na karton či prkénko s rukojetí. Protože byl na listu často vyobrazen kohout, nazývala se tato didaktická pomůcka ke čtení „kohoutek“. První státem schválený slabikář pochází z roku 1775 a od konce 18. století se rozšířila produkce slabikářů, což pravděpodobně souviselo se zavedením školní docházky – pro děti od 6 do 12 let – v roce 1774 Marií Terezií. Slabikáře dlouho vypadaly podobně, měly na začátku abecedu a po ní následovaly krátké články k procvičování čtení, většinou to byly úryvky z Bible. První slabikáře byly bez obrázků, protože by bylo nutné zhotovit dřevořezy nebo mědiryty, a to bylo nákladné a zvyšovalo to cenu knihy. Ilustrované slabikáře Zdařilý ilustrační doprovod textu je však důležitým prvkem a velkým pomocníkem při prvním čtení. První ilustrovaný slabikář u nás vyšel v roce 1899 a svými kresbami jej doplnil malíř Mikoláš Aleš, vydavatelem byl Jan Jursa spolu s Adolfem Frumarem. Tento slabikář se označuje od roku 1905 jako Slabikář A. První barevně ilustrovaný slabikář 26
byl vydán v roce 1913 a nesl název Poupata. Autorem byl František Kožíšek a ilustroval jej Alois Mudruňka, známější je však s ilustracemi Marie Fischerové-Kvěchové. V roce 1914 autorská dvojice Jursa–Frumar vydala druhý slabikář, doplněný novými didaktickými poznatky, jednalo se o Slabikář B. Pro kresebný doprovod Jursa oslovil svého krajana, bludovského rodáka Adolfa Kašpara. Díky Kašparovým ilustracím získal tento slabikář v roce 1914 první cenu v kategorii učebnic na výstavě knižních živností v Lipsku (Buchgewerbeausstellung) za nejlepší a nejoriginálnější přístup. Podobně byl v roce 1977, opět v Lipsku, na mezinárodní výstavě knih oceněn Ota Janeček v soutěži, kde se hodnotilo 130 slabikářů z 31 zemí. Zajímavostí je, že po roce 1918 se na českých školách vyučovalo podle 26 různých druhů slabikářů v celkem sedmi jazycích – českém, slovenském, německém, polském, maďarském, rusínském a rumunském. Po roce 1948 byla vždy vydávána jen jedna centrální učebnice. U slabikářů bylo obvyklé, že měly několik vydání (s menšími obměnami) a malí žáčci se z nich učili po několik desetiletí. Spolupráce Jursy a Kašpara Zastavme se ještě na chvíli u spolupráce Jana Jursy s Adolfem Kašparem. Slabikář B nebyla jejich první společná práce. S Janem Jursou se Kašpar znal z tzv. čtvrtečníků, což byl Kroužek přátel profesora Jana Voborníka, ve kterém se scházely osobnosti kulturního, vědeckého a uměleckého života jako například František Lexa, Jindřich Veselý, Josef Šejnost nebo Ota Bubeníček a Alois Kalvoda. Jan Jursa, který tehdy působil jako vydavatel a upravovatel českých učebnic při Ústředním ředitelství knihoskladů ve Vídni, oslovil na podzim roku 1910 malíře Adolfa Kašpara, aby doplnil svými obrázky první díl jeho trojdílné Čítanky pro české školy obecné. Kašpar ochotně souhlasil a již v červenci 1911
