„Kočující učitel“ a Slezan tělem i duší Viktor Heeger Matěj Matela
„Nikdo jiný ve Slezsku nerozuměl duši lidu tak jako on, neboť procestoval otčinu křížem krážem a nechal na sebe působit citový život všech společenských tříd. ‚Hloubavým zrakem vnímám kraje vzdálené, leč celou svou duší domov můj.‘ Stál oběma nohama ve svém národě, srdečném a zemitém, […] a pěl a básnil o věcech, které nikdo nedokázal tak skvěle vystihnout. Nazývali jej ‚slezským Roseggerem‘, já jej přirovnával ke Stelzhamerovi. Ve skutečnosti však není ani jedním, je to Heeger, nenapodobitelný slezský Viktor Heeger, kterého, stejně jako jeho literární dílo, zná a miluje celý národ.“ Každý, kdo se kdy pohroužil do studia dějin Jeseníků a podhůří, kdo se začetl do místní beletrie či do historie místního sportu, na jeho jméno dříve či později bezpochyby narazil. Hloubat nad neuvěřitelně všestrannou a renesanční osobností Viktora Heegera se podobá až jakési symbolické pouti do samotné duše předválečných Jeseníků, jež pro něj představovaly alfu a omegu celého života i díla. Jeho soukmenovci (zdaleka ne pouze výše citovaný Erwin Weiser) jej vnímali doslova jako ikonickou postavu ztělesňující to nejlepší a nejzdravější z tohoto kraje, až se Heeger postupem doby dostal na pomyslný piedestal dokonalosti, z něhož dosud nesestoupil, a který do jisté míry brání objektivnějšímu pohledu na tohoto, bezesporu výjimečného, člověka. Pokusme se o Heegerovi v krátkosti povyprávět jako o člověku z masa a kostí, který dokázal obrovsky inspirovat, pomáhat potřebným, tvořit, ale rovněž vzbuzovat často poněkud kontroverzní dojmy. Viktor Emanuel Heeger přišel na svět 28. dubna 1858 v Cukmantlu, dnešních Zlatých Horách. Jeho matka Anna byla původem z Frývaldova (Jeseník), otec Moritz, který pracoval jako lesní geometr, pocházel až z Horních Rakous. Právě on měl na formování malého Viktora zásadní podíl, učil jej zákonitostem přírody, umění kresby i vzta30
hu k domovině a místním lidem. Idylické dětství ovšem skončilo rokem 1864, kdy Moritz zemřel. Matka se třemi syny následně přesídlila do Opavy, kde Viktor další rok nastoupil do obecné školy, od roku 1872 pak navštěvoval vyšší školu reálnou. Na rodný kraj ale nezapomněl, každé léto trávil v heřmanovické (něm. Hermannstadt) hájovně, kde fořtoval jeho strýc Julius Schulz, jenž chlapci svou otevřenou náturou tolik připomínal zesnulého otce. Na chvíle strávené mezi hajnými a lesními dělníky, kteří do ticha ztemnělých hvozdů vyprávěli jadrným dialektem příběhy tajemné i veselé, vzpomínal Heeger do konce života. Po studiích nastoupil na místo podučitele ve Velkých Heralticích (něm. Groß Herrlitz), roku 1879 byl přeložen do Bruntálu. „Před užaslým poutníkem otevřel se kruhový výhled, který se jen tak nevidí. Spatřil jsem vzdálené vrcholky hor, na severovýchodě v dálce tyčil se kostelík svaté Anny u Andělské Hory, zatímco na straně západní vykukoval kostel na Uhlířském vrchu. To bylo přivítání, drahý Bruntále, za něž se musí stále děkovat. Snad se staneš v mém životě skutečným údolím radosti,“ vzpomínal Heeger po letech na svůj příjezd do města, které se mu na řadu let stalo šťastným domovem. Přátelský mladík si záhy získal oblibu jak u svých žáků, jež kromě výuky němčiny, historie a zeměpisu brával na čerstvý vzduch poznávat skutečný svět, tak také mezi nadřízenými i váženými pány města Bruntálu, se kterými o večerech družně debatoval a veselil se v hostinci Stará pošta. Aktivně se zapojil do společenského dění, ať už v rámci okresního sdružení učitelů, jehož se později stal předsedou, či jako člen spolku dobrovolných hasičů, pěveckého spolku, německých turnerů a dalších. Aby pomohl ke zlepšení nuzné sociální situace více jak osmdesáti bruntálských děvčat a chlapců, sám ve volných chvílích obcházel příbytky svých spoluobčanů, kteří na bohulibou sbírku přispívali oblečením, jídlem i hračkami. Potřebným
