Tělesná cvičení na stavovské akademii v Olomouci (1727–1846) Jiří Fiala
Období baroka bývá spojováno s lecčíms, ale sport to bývá opravdu zřídka. Že by se ale za baroka „nesportovalo“, to ani zdání, ostatně dramatický pohyb je základním znakem barokního uměleckého stylu. Zanikly sice rytířské turnaje (zejména pod dojmem smrtelného zranění francouzského krále Jindřicha II. během turnaje 1. července 1559), přibývá ale jízdáren, míčoven a šermíren, budovaných již v renesanci. Právě šerm se v baroku s nástupem lehkých chladných zbraní – nejprve rapírů, poté kordů, tulichů, fleretů či šavlí – stal bojovou disciplínou nejvíce pěstovanou, také s ohledem na nezbytnost sebeobrany při loupežných přepadeních a hájení šlechtické cti v duelech, panovníky ovšem zakazovaných a stíhaných. Oblíbili si ho zvláště vysokoškolští studenti, jak mj. dokládají dobová vyobrazení této společenské vrstvy i náplň činnosti dávných studentských sdružení a spolků (zejm. německých buršenšaftů). Šerm byl součástí výuky studentů také na olomoucké jezuitské univerzitě. Zdejším studentům se poskytovala zpravidla jednou týdně odpolední či celodenní „recreatio“, zotavená, v rektorských diariích se však nepíše, co bylo její náplní. Víme jen, že profesoři i studenti měli v oblibě „lusus pyramidae“, doslova „hra pyramidy“, což byl patrně nějaký předchůdce dnešního kulečníku. Situace se v Olomouci změnila se vznikem moravské stavovské akademie – šlechtické vysoké školy, na niž mohli být přijímáni, stačilo-li místo, i synové městské honorace, tzn. svobodných povolání, úředníků, bohatších měšťanů apod., později i příslušníci nižších společenských kruhů. Stalo se tak reskriptem císaře Karla VI. ze dne 26. března 1725; po vystavění budovy stavovské akademie podle projektu stavitele Johanna Kniebandla (dodnes dochované, Křížkovského 5) a jízdárny (v místech 36
jižní části pozdější Tereziánské zbrojnice) započala dne 1. května 1727 na akademii výuka. O zřízení akademie se zasloužil její první ředitel, hejtman Olomouckého kraje František Michael svobodný pán Šubíř, a finančně ji podpořil v roce 1725 Šubířův švagr, Leopold Antonín hrabě Sack z Bohuňovic, poslední potomek svého rodu, odkazem téměř celého svého majetku ve výši 30 693 zlatých 21 krejcarů. Pro jízdárnu věnovaly pozemek olomoucký magistrát a kapitula, jež hradily i náklady na materiál a stavební práce, na něž vysílaly své poddané; další výdaje hradili moravští stavové roční dotací 1 500 zlatých. Po dostavění jízdárny zůstaly ze Sackova odkazu 17 103 zlaté. Vyučovalo se právům, živým jazykům (francouzštině, od roku 1815 italštině, od roku 1831 češtině), ženijnímu (tj. vojenskému) stavitelství, všeobecnému zemědělství (od roku 1824 i přírodním vědám), dále jízdě na koni, rytířským dovednostem (do nichž se zahrnovalo házení kopím, střelba z muškety a šerm), jakož i tanci. Dělo se to k velké nelibosti jezuitů, kteří bránili světským chovancům konviktu (ubytovacího zařízení jezuitské univerzity pro šlechtické samoplátce a císařské alumny, tj. stipendisty) v návštěvě rytířských cvičení. Teprve reskriptem císaře Karla VI. z 15. října 1739 bylo představitelům jezuitské univerzity přikázáno, aby umožnili starším světským chovancům konviktu navštěvovat cvičení v jízdě a mladším účastnit se lekcí francouzštiny. Další reskript, podepsaný dědičkou habsburského trůnu, panovnicí Marií Terezií 9. listopadu 1744, nařizoval, aby se rytířská cvičení konala v konviktu. Jezuité však na tento reskript nebrali zřetel, jak plyne ze stížnosti učitelů stavovské akademie z roku 1749, že do konviktu docházejí za svými soukromými žáky „pokoutní učitelé“ rytířských cvičení; teprve v roce 1777 byly učitelům rytířských cvičení v konviktu
