Okrašlovací spolek Lubavia načíná pátý rok Marek Bohuš
Kraj Libavska vnímá každý svým pohledem. Pro vojáky je to vojenský výcvikový prostor, pro rodáky „Sperrgebiet“ (něm. uzavřená oblast) pro ostatní zkrátka vojenský prostor, kam se lze podívat jen jednou za rok při akci Bílý kámen, a to ještě jen v omezené míře. Co všechny láká do této části Oderských vrchů? Na střechu Evropy, kde jako malý potok pramení Odra a blízké okolí vymezují Morava s Bystřicí a Bečvou. Střechu pultovou, na níž rozvodí probíhá po plochých hřbetech, na kterých se po staletí hospodařilo. V chráněných polohách na potocích tu fungovala dobrá dvacítka vesnic a Město Libavá s německy mluvícím obyvatelstvem, kam se z Hané posílaly děti do rodin výměnou („na handl“), aby se naučily cizí řeč. Do nížin s kopců skopčáci hnávali svůj dobytek, dováželi dříví a chutné plody místních lesů. Nazpět přiváželi ovoce, pro které bylo zdejší klima příliš drsné. Zástupy Hanáků směřovaly v červenci do kopců na pouť ke sv. Anně, a protože se tenkrát opravdu putovalo, bylo třeba přenocovat po stodolách na seně. Libavsko zkrátka bylo součástí regionu a probíhala zde přirozená výměna s níže položenou Hanou. To se zřízením vojenského újezdu po válce zcela změnilo, obyvatele deportovali, vesnice zbourali, postavili střelnice, kasárna a raketová sila. Knižním titulem vyjádřeno, nastaly „Proměny sudetské krajiny“. Krajina se změnou funkce změnila, nebyla jen cvičištěm, ale také jedním velkým vojenským ležením. To je dnes ovšem minulostí stejně, jako předválečný civilní vesnický život. Když ustane hukot rotorů, dunění detonací, praskot střelby a vojáci se stáhnou do předem připravených pozic, rozhostí se v kraji klid. Ticho a klid se svými protagonisty. Z vlhké louky zaznívá jakoby cvrkot rybářského navijáku, ono chřástalovo crex! crex! Kolem vody se mihne zářící ledňáček. Nad lesem plachtí čáp černý, párek krkavců se za letu dohadu52
je o úspěšnosti střelby, šťastlivec zahlédne dokonce orla skalního. Ne nadarmo bylo Libavsko vyhlášeno za jednu z ptačích oblastí Česka. Když nastane období říje, bojují spolu jeleni prakticky na bývalém libavském náměstí, kde kvůli jejich lepšímu rozběhu byly strženy dvě řady starých měšťanských domů. Tím spíše je možno zažít nefalšované středoevropské safari při průjezdu krajinou. To je pak třeba zastavit a nechat přeběhnout mnohohlavé stádo vysoké nebo černé zvěře. Bobrem pokácené nebo nahlodané stromy a pobytové znaky vydry ozvláštňují lužní krajinu horní Odry s meandrujícím tokem. To vše ukazuje, že potlačením běžného hospodaření se krajině prospělo, příroda se zregenerovala. Step a bezlesí ne kulturní, jako spíše militární, vytvářené pásy tanků a podporované dříve častými požáry, poskytují prostředí pro rostliny a živočichy, jaké se jinde nevyskytuje. Vedle CHKO Jeseníky a CHKO Litovelské Pomoraví představuje v Olomouckém kraji Libavsko rozsáhlý celek s omezeným vlivem lidských aktivit. Kdo prochází touto velebnou krajinou, naráží na kulturní stopy dřívějšího osídlení. Kamenný Kristus připravený o hlavu i končetiny, sochy svatých poďobané od střel, barokní sochy sv. Floriana a sv. Jana Nepomuckého vyvezené kdysi na skládku a vykopané loni členy spolku Lubavia ze země. Pozůstatky hřbitovů s náhrobními kameny a pahorky, které bývaly kdysi kostely nebo kaplemi. Dosud nesesuté zdi statků svědčí o umu zednických mistrů, kteří je poskládali z kamenů jako ze stavebnice, zaklenuli sklep, obezdili hlubokou studnu. Dávné okresní silnice s patřičným příslušenstvím (mosty, kamenné obložení, štětování), které jsou dnes už jen lesními a polními cestami. Nápisy vyryté před časem cyrilicí do kůry buků a nazvětšované jejich růstem, pokrývají topografii sovětského impéria od Kavkazu po Dálný východ. Stejné nápisy se nacházejí
