Svět tanků - Encyklopedie

125 slavných i zapomenutých obrněnců

DO ROKU 1939 2. SVĚTOVÁ VÁLKA POVÁLEČNÉ

Encyklopedie

SVĚT TANKŮ Ivo Pejčoch a kol.

Sovětský svaz Encyklopedie

vyvážené parametry, nízké výrobní náklady, jednoduchá údržba stísněný vnitřní prostor

Střední tank T-34 představuje jeden z mála případů, kdy se konstruktérům podařilo vyvážit pohyblivost s odolností pancíře a solidním výkonem výzbroje. Od roku 1940 do konce války se vyrobilo přibližně 35 000 tanků T-34/76 a více než 17 500 strojů T-34/85. Jmenované typy tvořily v letech 1941–1945 páteř tankových a mechanizovaných vojsk Rudé armády. T-34 vyvinul konstrukční tým M. I. Koškina v Charkovském závodu č. 183 na přelomu let 1939–1940. Už v průběhu těžké Koškinovy nemoci (zemřel v září 1940) nastoupil na jeho místo Alexandr A. Morozov. Při práci na tanku T-34 konstruktéři zúročili poznatky z vývoje lehkých kolopásových strojů řady BT. Jejich cíl byl jasný – vyrobit střední tank se vznětovým motorem a pancířem odolným proti střelám z protitankového 45mm kanonu. Po řadě peripetií se v červnu 1940 rozeběhla výroba prvních sériových kusů, jež stále trpěly dětskými nemocemi.

V červnu 1941, když Hitler napadl SSSR, Sověti napnuli všechny síly ke zvýšení produkce. Situace na bojištích si vyžádala evakuaci závodu z Charkova za Ural, do Nižného Tagilu, kde se tank začal po několikaměsíční přestávce v prosinci 1941 opět vyrábět. Zatím veškerou potřebu fronty pokrýval jen Stalingradský tankový závod, ale i ten musel na podzim 1942, na počátku bojů o město, výrobu zastavit. To už ve východní části evropského Ruska i za Uralem chrlilo pět továren měsíčně téměř 1 500 „téček“, které už konstruktéři zbavili většiny původních nedostatků.

V roce 1943 se objevily nové typy německých těžkých a středních tanků, vyzbrojené výkonnými kanony a vybavené silnějším pancířem. Proto musel být doposud vyráběný T-34 s dělem ráže 76 mm (tedy T-34/76) zmodernizován. Výsledek představoval T-34/85 s novou, mohutnou věží se zastavěným 85mm kanonem, který byl přijat do výzbroje v prosinci 1943.

Zpočátku se jednalo o zbraň D-5T-85, která bohužel neumožňovala umístit do věže třetího muže a limitovala tak praktickou rychlost palby. Proto ji v únoru 1944 vystřídal kanon S-53, respektive ZIS-S-53, který svou zástavbou nebránil rozšířit osádky na pět osob.

HLAVNÍ PARAMETRY

T-34 T-34/76 výr. 41

T-34/85 výr. 44

Hmotnost Délka Šířka Výška Pancéřování Motor Rychlost Dojezd Výzbroj

28,1 t 6,1 m 3m 2,4 m 45–52 mm V-2-34 (368 kW) 55 km/h 300 km 1× 76mm kanon F-34, 2× 7,62mm kulomet DT

Osádka

4 muži

32,2 t 6,1 m 3m 2,7 m 45–90 mm V-2-34 (368 kW) 55 km/h 300 km 1× 85mm kanon ZIS-S-53, 2× 7,62mm kulomet DT 5 mužů

Do konce války se vyrobilo přibližně 17 500 strojů T-34/85

79

1939–1945

Obrazem T-34/76 a tanková esa Rudé armády

Slavný tank, slavní tankisté

Střední tank T-34 je nepochybně legendou druhé světové války. Právě ve věžích těchto obrněnců bojovala řada úspěšných sovětských tankistů. Tito muži si dokázali připsat na konto desítky německých strojů a řada z nich byla nositeli Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR Tank T-34 poháněl čtyřdobý kapalinou chlazený motor V-2-34. Šlo o dvanáctiválec s přímým vstřikováním paliva. Velkou výhodu představovalo, že nafta vzplane mnohem hůř než benzin, což dávalo osádce při zásahu větší šanci na přežití.

Vnější palivová nádrž měla objem 90 l.

Tank je obvykle nesl tři. Pro srovnání – objem těch vnitřních činil 570 l.

Pět párů pojezdových kol bylo zavěšených na vlečných ramenech, vypružených vinutými pružinami. Napínací kola se nacházela vpředu, hnací v zadní části podvozku.

SOVĚTSKÁ TANKOVÁ ESA 52

34

VÍTĚZSTVÍ

VE SLUŽBĚ: 1941 (5 měsíců) DMITRIJ LAVRINĚNKO (1914–1941)

80

T-34/76

32

VÍTĚZSTVÍ

VÍTĚZSTVÍ

VE SLUŽBĚ: 1941–1945 (47 měsíců) IVAN KOROLKOV (1915–1973)

KV-1

T-34/85

VE SLUŽBĚ: 1942–1945 (34 měsíců) VLADIMIR BOČKOVSKIJ (1923–1999)

T-34/76

T-34/85

T-34/76 a tanková esa Rudé armády Obrazem

Věž se svařovala z ocelových plechů, v pozdější fázi války se odlévala.

Obrněnec byl ve verzi T-34/76 vyzbrojen kanonem F-34 ráže 76,2 mm. Hlaveň měla délku 42 ráží, tedy 3,2 metru. Standardní protitankový granát BR-350A vážící 6,3 kg probil na vzdálenost půl kilometru pancíř o síle 69 mm. Na dvojnásobnou vzdálenost prorazil 61mm a na kilometr a půl 54mm pancíř. To bohatě stačilo na 30mm pancéřování tanku PzKpfw III. Rovněž kinetická energie náboje z děla T-34 byla mnohem vyšší než u hlavní zbraně PzKpfw III. Ještě více překonával svými vlastnostmi tank PzKpfw IV, jehož kanon ráže 75 mm s krátkou hlavní pro souboj s T-34 zcela nedostačoval.

Spodní kulomet DT ráže 7,92 mm byl lafetován kloubově.

Korbu tvořila samonosná skříň z válcovaných plechů, částečně i z odlitků.

Dělila se na řidičský, bojový, motorový a převodový prostor. Pancíře korby byly výrazně skloněné, což podstatně zvyšovalo odolnost.

Padesát centimetrů široký pás o 72 článcích dával tanku velkou průchodivost terénem.

30

30

VÍTĚZSTVÍ

VE SLUŽBĚ: 1941–1942 (8 měsíců) KONSTANTIN SAMOCHIN (1915–1942)

BT-7

T-34/76

29

VÍTĚZSTVÍ

VÍTĚZSTVÍ

VE SLUŽBĚ: 1941–1944 (31 měsíců) ALEXANDR BURDA (1911–1944)

T-35

T-28

VE SLUŽBĚ: 1941–1945 (47 měsíců) VASILIJ STOROŽENKO (1918–1991)

T-34/76

T-28

T-34/76

T-34/85

81

Encyklopedie Sovětský svaz

1939–1945

n ízká silueta dělené střelivo, tedy nízká rychlost palby

SU-122 zbraně. Výroba se rozběhla hned v prosinci 1942 a pokračovala do srpna následujícího roku. V průběhu produkce došlo k drobným úpravám, takže se jednotlivé série lišily počtem optických přístrojů, pancéřováním velitelské věžičky a brzdovratného ústrojí houfnice. Celkem vzniklo téměř 640 exemplářů tohoto zdařilého vozidla, jež kombinovalo silnou výzbroj s dobrou pohyblivostí. SU-122 se osvědčily proti pěchotě a opevněním, v boji proti německým tankům ale zaostávaly.

SU-122

HLAVNÍ PARAMETRY

Dne 19. října 1942 vydal lidový komisariát obrany rozhodnutí o výrobě středního samohybného děla, vyzbrojeného houfnicí M-30 ráže 122 mm. Práce na prototypu se podařilo dokončit již 30. listopadu téhož roku a stroj nesl označení U-35, později SU-122. Rekordně krátkou lhůtu dokázali konstruktéři dodržet jen díky tomu, že základ tvořily agregáty převzaté z tanku T-34. Celkově z tohoto obrněnce pocházelo 75 % součástek a nově navrhnout bylo třeba díly bojové nástavby a lafetace hlavní

Hmotnost: 30,9 t Délka: 7 m Šířka: 3 m Výška: 2,2 m Pancéřování: 20–45 mm Motor: V-2-34 (368 kW) Rychlost: 55 km/h Dojezd: 300 km Výzbroj: 1× 122mm houfnice M-30 Osádka: 5 mužů

n ízká hmotnost, výborná pohyblivost zástavbou 85mm kanonu do T-34 ztratila jeho výroba opodstatnění

SU-85 Tento typ vznikl na základě požadavku z dubna 1943 vyvinout samohybné dělo schopné bojovat s německým těžkým tankem PzKpfw VI Tiger ze vzdálenosti 500–1 000 m. Jako základ posloužil stroj SU-122M, na nějž konstruktéři nainstalovali kanon ráže 85 mm. V červenci 1943 proběhly zkoušky, ze kterých vyšel vítězně prototyp s dělem D-5S-85. Sériová výroba běžela od srpna 1943 do října 1944, přičemž vzniklo 2 644 těchto strojů. I v tomto případě Sověti použili asi

86

HLAVNÍ PARAMETRY

SU-85 Hmotnost: 29,2 t Délka: 8,3 m Šířka: 3 m Výška: 2,5 m Pancéřování: 20–75 mm Motor: V-2-34 (368 kW) Rychlost: 55 km/h Dojezd: 450 km Výzbroj: 1× 85mm kanon D-5S-85 Osádka: 4 muži

73 % dílů z T-34, dále 7 % z SU-122 a 20 % nově navržených komponent. V závěrečné fázi produkce se zesílil čelní pancíř na 75 mm a na bojové nástavbě se objevila velitelská věžička s otáčivým poklopem. Ta umožňovala veliteli stroje mnohem lepší výhled po okolí. V závěrečné fázi války již sloužilo na frontě velké množství středních tanků T-34/85, takže již nebylo nutné produkovat „samochodku“ vyzbrojenou dělem stejné ráže.

Sovětský svaz Encyklopedie v ýkonný kanon, nízká silueta malý palebný průměr

Vývoj poslední sériové „samochodky“ na bázi tanku T-34 začal v prosinci 1943, kdy proběhly pokusy upravit modernizovanou SU-85 tak, aby mohla nést silnější výzbroj v podobě 100mm kanonu, schopného ničit nové německé tanky na vzdálenost 1 500–2 000 m. V létě 1944 Sověti vybrali prototyp vyzbrojený kanonem D-10S. Výroba se rozeběhla v srpnu téhož roku a do května 1945 opustilo výrobní linku asi 1 550 kusů. Díly pocházely ze 72 % z T-34, 11,5 % kom-

HLAVNÍ PARAMETRY

SU-100

SU-100

ponent bylo z jiných samohybných děl a jen 16,5 % SU-100 vzniklo úplně nově. Celkově šlo o výtečnou konstrukci, která přesně plnila přání svých tvůrců a dokázala likvidovat těžké obrněnce Wehrmachtu. Šlo o jedno z nejsilnějších samohybných děl druhé světové války, u něhož se snoubila respekt budící výzbroj s nízkou siluetou. Naopak velkou nevýhodu představoval chybějící kulomet, který by stroj ochránil před nepřátelskou pěchotou.

v ýkonný kanon, velký dostřel vysoká hmotnost, malá zásoba střeliva

Společně s vývojem nové generace těžkých tanků IS-2 Sověti plánovali využít jejich silný podvozek i jako základnu pro konstrukci výkonných samohybných děl. Zkušenosti s podobným strojem zde již byly, na podvozku obrněnců řady KV vyvinul Josef Kotin SU-152. Jednalo se o vozidlo s plně uzavřeným bojovým prostorem, nesoucí silnou výzbroj – 152mm houfnici. Výroba probíhala v roce 1943 a jeho nástupcem se stal obdobný typ na bázi IS-2 – samohybná kanonová houfnice ISU-152. Šlo o vozidlo určené k širšímu spektru činností, hlavně k palebné podpoře obrněných jednotek, kdy stroje postupovaly několik stovek metrů za tanky a vzhledem k značnému dostřelu likvidovaly těžkými protipancéřovými granáty německou obrněnou techniku nebo ohniska odporu. Houfnice ML-20S ničila i polní opevnění, bunkry a další chráněné cíle.

Verze ISU-122 sloužila jako stíhač tanků vyzbrojený dělem s velkým dostřelem a značnou průbojnou silou. Od ISU-152 se lišila především výzbrojí, podvozek i korba zůstaly beze

ISU-122 (ISU-152)

HLAVNÍ PARAMETRY

ISU-122/ISU-152

Hmotnost: 31,6 t Délka: 9,45 m Šířka: 3 m Výška: 2,25 m Pancéřování: 20–75 mm Motor: V-2-34 (368 kW) Rychlost: 50 km/h Dojezd: 320 km Výzbroj: 1× 100mm kanon D-10S Osádka: 4 muži

Hmotnost: 46 t Délka: 9,8 m (9,05 m) Šířka: 3,1 m Výška: 2,5 m Pancéřování: 20–90 mm Motor: V-2IS (382 kW) Rychlost: 35 km/h Dojezd: 220 km Výzbroj: 1× 122mm kanon A-19S (152mm houfnice ML-20), 1× 12,7mm kulomet DŠK Osádka: 5 mužů

změn. Hlavní výzbroj u ISU-122 představovalo dělo A-19S ráže 122 mm, které roku 1944 nahradil z těžkého tanku IS-2 upravený kanon s poloautomatickým závěrem D-25T. U obou verzí bylo možné na stropním pancíři lafetovat 12,7mm protiletadlový kulomet DŠK. Osádku tvořilo pět mužů – řidič v přední části vozidla, velitel, střelec a dva nabíječi, rozmístění kolem děla. Výroba ISU-122 i ISU-152 se rozeběhla v prosinci 1943 a s krátkou přestávkou po skončení války pokračovala až do roku 1952. Sověti vyprodukovali celkem 4 075 těchto strojů.

ISU-122 i ISU-152 byly organizovány v samostatných plucích disponujících vždy 21 vozidly, v březnu 1945 vznikla první z brigád těžkého samohybného dělostřelectva, sestávající ze tří pluků. Z výzbroje Sovětské armády byly poslední kusy vyřazeny v průběhu šedesátých let. Několik desítek kusů provozovalo také Československo a dokonce i Egypt, který je nasadil do bojů za arabsko-izraelských válek v letech 1967 a 1973.

87