no vi nk a
Velká kniha
NEJVĚTŠÍ HRDINOVÉ, ZRÁDCI, BITVY A OBJEVY, KTERÉ ZMĚNILY NÁŠ SVĚT NAVĚKY
KRÁLOVÉ & KRÁLOVNY
RYTÍŘI & KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY
MÝTY & LEGENDY
Války, dobývání a objevy
Zvolte si zbraně
Peněz měli šlechtici na rozdávání a s vidinou dobytých území se nebáli zainvestovat do těch největších a nejlepších obléhacích strojů, když opravdu zatoužili zdolat nějaké hradby Aby získali útočníci při středověkém obléhání co největší šanci na vítězství, nechávali si stavět mohutné obléhací stroje, které přinášely zkázu pevnostem i jejich obráncům. Jen samotné zjevení těchto hrozivých strojů někdy dokázalo posádky hradů vyděsit až ke kapitulaci bez vystřelení jediného šípu. Ale každý hrad byl jiný, tudíž bylo zapotřebí různých obléhacích strojů. Vojevůdci si je pořizovali podle terénu a druhu obrany, se kterým se měli setkat. S možností obléhání se na hradech počítalo, a tak je stavitelé často nechali obklopit příkopy nebo je budovali na strmých svazích. Pro útočníky bylo důležité mít k dispozici více druhů obléhacích strojů, aby mohli útočit neustále a nepředvídatelně. Tak například obléhací věž neškodně pohlcovala nepřátelské šípy, zatímco trebuchety a beranidla ničily ostatní části pevnosti. Aby šlechticům stroje vydržely a byly co nejefektivnější, využívali k vytvoření své dřevěné armády ty nejlepší stavitele a nástroje.
Obléhací věž Tyto mohutné konstrukce byly pro muže na středověkých hradbách smrtelně nebezpečné
Padací můstek Můstek chránil vojáky, dokud věž nedojela až k hradbám. Tehdy byl spuštěn a pěchota se vyhrnula na cimbuří. Mělo to jeden háček. Můstek byl poměrně úzký, a tak mohli vojáci často vybíhat jen po jednom.
Tři patra Velké věže umožňovaly útočit ze tří (i více) úrovní. Zatímco vrchní část převyšovala hradby, ve střední čekalo více vojáků, kteří odtud mohli volně střílet, nebo s pomocí žebříku posílit posádku nahoře. Ve spodní pak čekalo beranidlo.
Útočná plošina Pomocníci na žebřících Vyrobit obléhací věže stálo spoustu práce a peněz, na bojišti je tudíž bylo možné využít jen v omezené míře. Žebříky je v bitvě doplňovaly, ale neposkytovaly žádnou ochranu, takže se po nich odvážili šplhat jen ti nejstatečnější vojáci. Sloužili ovšem také uvnitř k pohybu mezi jednotlivými patry věže.
Lučištníci a pěší ozbrojenci se svezli ve věži, aby se potom při útoku vyhrnuli na tuto plošinu, ze které obsadili hradby. Věže bývaly pokryté nehořlavým materiálem (například zvířecí kůže), aby je obránci nemohli podpálit.
Rozměry
Angličané útočí na zdi Calais s dalekonosným katapultem v roce 1346
24
Osmimetrová výška znamenala, že obléhací věže převyšovaly většinu zdí. Mnohé hrady měly tudíž vyhloubené příkopy nebo se stavěly na vrcholcích kopců, kde věže nebyly nic platné.
Beranidlo Samo o sobě bylo beranidlo efektivní zbraní, ale dalo se umístit i do obléhací věže. Jako dobře chráněná součást většího stroje proráželo brány, případně narušovalo zdi, zatímco vojáci ve věži útočili na cimbuří.
Munice Při správném využití protiváhy bořily masivní 90kilogramové balvany kamenné zdi a shazovaly obránce z cimbuří. Někdy útočníci vrhali na hrad také nemocná zvířata, nebo dokonce lidské mrtvoly za účelem rozšíření nemocí.
Jak dobýt středověký hrad
Vázání pozornosti Neustávající sprška střel několika trebuchetů dokázala obránce dlouhodobě držet v šachu. Ti se navíc nemohli účinně soustředit na ostatní obléhací stroje a těžko se pod neustálou hrozbou bombardování vypořádávali s jinými druhy útoků.
Trebuchet Dalekonosný katapult. Takto vypadal ten nejhrozivější obléhací stroj středověku před nástupem kanonů
Útočný systém Dlouhé rameno trebuchetu umožňovalo vrhat střely na velkou vzdálenost. Tvořil jej obvykle 8–12 metrů dlouhý trám, který se otáčel na ose spojené se zbytkem konstrukce.
Rozměry
Protiváha
Se svými 18 metry délky byl trebuchet noční můrou všech středověkých hradních obránců. Dokázal zasáhnout svůj cíl až na 200 metrů, proto mohl být postaven bezpečně mimo dostřel nepřátel na hradbách.
Použití závaží místo natažení ramene dávalo trebuchetu výhodu oproti klasickým katapultům. Se závažím bylo možno střílet větší střely na delší vzdálenost. Šlo o jednu z nejsofistikovanějších technologií středověku.
Vábnička na nepřítele Trebuchet byl obvykle umístěn mimo dostřel hradních lučištníků, a tak mohl přinutit obránce, aby zvedli bránu, vyklouzli ven a pokusili se jej zničit zblízka a mimo ochranu hradeb.
Spouště a páky Důkazem efektivity a spolehlivosti trebuchetu byla právě jeho spoušť. Po zatažení byla uvolněna protiváha a rameno se vymrštilo se střelou.
Kolíky Trebuchet sice vypadal impozantně, ale mohl být až překvapivě křehký. Aby nespadl nebo se při výstřelu nevymrštil do vzduchu, musel být uchycen za kolíky zatlučené do země. Na ty bylo třeba dávat velký pozor, protože jediná přímá rána do nich mohla vyřadit celý stroj.
Beranidla a katapulty Klasický středověký katapult, známý také jako mangonel, představoval vylepšení římského onageru, který pomocí napnutí ramena vystřeloval různé projektily. Beranidlo bylo možná tím nejprimitivnějším obléhacím strojem, což mu však nijak neubíralo na efektivitě. Jeho dřevěný hrot býval pobitý ocelí, aby dokázal rozbíjet zdi a mohl být připojen i k větším strojům.
25
Války, dobývání a objevy
6 způsobů, jak Vilém změnil Británii
1 3
Obsazení Anglie značně posílilo vztahy mezi Britskými ostrovy a kontinentem, zejména v oblasti náboženských institucí.
5
Z a Viléma se v Anglii začaly stavět mohutnější hrady, v té době běžné na pevnině. Vilém je nechal budovat, aby své armádě usnadnil obsazení země.
P roces normanské přestavby sakrálních staveb v Anglii vedl k rozšíření unikátního anglo-normanského slohu ve většině tamních kostelů.
2 4
6
fektivita rytířů v bitvě E u Hastings a jasná převaha normanských vojsk vedly v Anglii k většímu využití jízdy.
ilémova postupná, ale V efektivní likvidace téměř všech anglosaských světských velmožů vedla ke vzniku téměř čistě normandské šlechty v Anglii.
jednom z mnoha V vyostřených sporů s papežem Vilém úspěšně obhájil práva normandských vévodů vybírat vlastní biskupy.
kterou podnikli jeho dva největší rivalové, hrabě Geoffrey a král Jindřich. Jenže nepostupovali společně, ale každý zvlášť, proto útok naprosto selhal. Jedno vojsko bylo poraženo u Mortemeru a druhé následně uprchlo. Druhý pokus podnikli ti stejní protivníci v roce 1057, ale Vilém jejich spojenou armádu rozdrtil v bitvě u Varaville. Během několika let tato tažení ustala, protože jak Jindřich, tak Geoffrey zemřeli. Po smrti jeho dvou největších soupeřů dosáhlo Vilémovo vévodství konečně stability a on nyní mohl místo obrany vlastních zemí přejít do ofenzívy. Krátce po smrti hraběte Herberta II. z Maine, 9. března 1062, vedl Vilém svůj první větší útok na panství tohoto zemřelého velmože. Vévoda tvrdil, že Herbert jej jmenoval svým nástupcem – takto si Vilém roku 1064 nárokoval zemi, která patřila vazalovi jeho nepřítele, hraběti z Anjou. O dva roky později vévoda použil obdobných prohlášení, aby si obhájil obsazení oblastí mnohem větší hodnoty, než jakou mělo hrabství Maine. Pro osud Anglie nastal zásadní okamžik, když v roce 1064 Harold Godwinson, hrabě z Wessexu, překročil Lamanšský průliv a omylem přistál na území hraběte Guye z Ponthieu. Guy nařídil svým mužům, aby tohoto majetného anglosaského šlechtice zajali a spolu s jeho družinou uvěznili na hradě Beaurain. Když se o Haroldově situaci doslechl Vilém, okamžitě se chopil příležitosti. Donutil svého vazala Guye, aby Harolda pro-
44
pustil a přivedl k němu. Jakmile jej měl Vilém Edwarda získat. Harold tedy spolu s Vilémem ve své moci, udělal vše pro to, aby si získal podnikl roku 1064 nájezd do Británie, a když Haroldovu spolupráci na svém zatím nejambi- se vrátili do Normandie, přísahal Vilémocióznějším projektu – získat anglický trůn. vi věrnost. Vilém si byl jist svým úspěchem Jako dítě byl tehdejší anglický král a dovolil hraběti z Wessexu vrátit se do své Edward III. Vyznavač donucen uprchnout domoviny. z vlasti a žít v exilu na normandském dvoře Po Edwardově smrti však Harold prohlásvého strýce, vévody Richarda II. Roku 1016 sil, že složil přísahu pod nátlakem, a proto totiž vtrhl do Anglie dánský král Knut, jemuž ji považoval za neplatnou. Sám si urychleně se podařilo získat anglickou korunu a zbapojistil vlastní nárok na trůn. Povolal svědky, vit Edwardův rod následnictví. Až roku 1042 kteří dosvědčili, že Edward jej jmenoval svým se Edwardovi podařilo vrátit domů a znovu dědicem. Navíc si jej za krále zvolil i takzvazískat své dědické právo – anglický trůn. ný Witenagemot, rada bohatých anglických Důležitou příčinou králova návratu byla šlechticů. Angličané možná Harolda II. jako podpora ze strany mocné rodiny Godwinů krále uznali, ale Vilém nikoliv. Byl si jistý, že z Wessexu. Nový král z vděčnosti přidělil Edward slíbil trůn jemu. Haroldovi a jeho bratrovi země a tituly, a toto Později v roce 1066 se Harold nacházel spojenectví ještě významně posílil v lednu v bezútěšné situaci. Zatímco Vilém shromáždil 1045 sňatkem s Haroldovou sestrou mohutnou armádu a obrovskou Haroldova Edith, čímž se z Edwarda a Harolflotilu 700 lodí, král Harald III. korunovace da stali švagři. Protože Edward byl z Norska se rozhodl využít zraDne 6. ledna 1066, pokrevně spřízněn jak s Vilémem, nitelnosti Anglie a napadnout ji po pohřbu zesnulého tak s Haroldem, a navíc byl u obou taky. Haroldovi a jeho anglosaskrále Edwarda III. značně zadlužen, oba tito muži ké armádě se nicméně podařilo Vyznavače, usedl Harold na anglický trůn. věřili, že by měli být primárními Nory rozdrtit 25. září v bitvě dědici starého bezdětného krále. u Stamford Bridge. A pak nastala situace, kdy Vilém Poté byli nuceni cestovat držel Harolda v zajetí. Chtěl toho stovky mil na jih, aby se utkali využít a snažil se pomocí lichoces Normany. Přestože Vilém musel ní i výhrůžek přinutit anglického čelit několika menším nezdarům, velmože nejen k tomu, aby uznal vylodil se v Anglii plný sebevějeho nárok na trůn, ale také aby domí jen nedlouho poté, 28. září. mu jej pomohl po smrti stárnoucího Okamžitě rozkázal svým mužům
Vilém Dobyvatel
Některé prameny uvádějí, že Vilémovy jednotky po invazi drancovaly anglický venkov
Hrad Warwick byl postaven v roce 1068 a stojí dodnes
Rivalové z Francie Přísaha věrnosti Harolda II. Vilémovi Normandskému na novodobé ilustraci
Jindřich I.
Francouzský král
Roku 1047 pomohl Vilémovi udržet kontrolu nad vévodstvím v bitvě ve Val-ès-Dunes, ale brzy jej začala ohrožovat rostoucí moc nového mladého vládce. Král Jindřich vedl proti vévodovi dvě neúspěšná tažení do Normandie v letech 1053–1054 a 1057 ve snaze si svého soka podrobit.
Fulko IV.
Hrabě z Anjou
Jakmile se Fulko z Anjou zmocnil zemí svého bratra Geoffreyho III., uzavřel v roce 1068 spojenectví s novým králem Filipem I. proti Vilémovi. Již po roce 1070 se několikrát pokusil získat od něj zpět své hrabství Maine, ale vždy selhal.
Přeplavba Vilém vedl svou armádu na pobřeží, kde se jednotky nalodily do 700 lodí, aby překonaly Lamanšský průliv.
Filip I.
Francouzský král
Když se z jeho vazala Viléma stal anglický král, Filip získal na svou stranu Flandry a hraběte z Anjou, aby byl schopen postavit se normanské síle. Tato Filipova urážka rozzuřila Viléma natolik, že ve snaze ji pomstít přišel v bitvě u Mantes o život.
45
Války, dobývání a objevy
Edward III., jeden z iniciátorů stoleté války, překračuje řeku Sommu
Stoletá válka, 1337–1453 Vilém Dobyvatel roku 1066 porazil v bitvě u Hastingsu anglického krále Harolda, obsadil anglický trůn a spojil tak anglické a normanské území. Udržet kontrolu nad nově získanou zemí však bylo obtížné. V době vlády anglického krále Edwarda III. v roce 1327 měli Angličané pod kontrolou už jen Gaskoňsko a Ponthieu. Nicméně francouzský král Karel IV. zemřel bez následníka a Edward věřil, že jeho matka Isabella je další na řadě v následnictví jakožto sestra zemřelého Karla, což by znamenalo, že koruna připadne jemu. Francouzi si to však nemysleli a místo něj si zvolili Karlova bratrance Filipa. Rozzuřený Edward mu odmítl vzdát úctu, a když mu za to Filip zabavil půdu v Akvitánii, Edward mu vyhlásil válku. První etapa stoleté války trvala do roku 1360. Angličané zajali Filipova nástupce, krále Jana II., ale strany se nedokázaly dohodnout, dokud nebyla uzavřena mírová smlouva z Brétigny, podle níž se Edward zřekl svého nároku na trůn výměnou za Akvitánii a Calais. Konflikt se znovu rozhořel roku 1369, kdy Karel V. Francouzský vyhlásil válku Edwardovi zvanému Černý princ, jenž odmítl uposlechnout jeho předvolání do Paříže, kde měl vysvětlit výrazné zvyšování daní v Akvitánii. Karlovi se podařilo získat mnohá území, která jeho předchůdci ztratili, a syn Černého prince, Richard II., uzavřel v roce 1389 s Karlem VI. mír. Příměří bylo několikrát prodlouženo, ale v roce 1415 vypukla válka znovu, když anglický král Jindřich V. vpadl do Francie. Tento čin znamenal další desetiletí bojů, během nichž Angličané dobyli Paříž a zmocnili se trůnu, kterého se nepustili až do rozhodující bitvy u Castillonu v roce 1453. Angličané byli poraženi a stoletá válka oficiálně skončila.
časová osa
získal darem od křižáků a jeho nalezení se první vítězství a Janina sebedůvěra vzrostla. považovalo za zázrak. Janino zbožné chování Poslala Britům poslední, hrůzu nahánějízískalo věhlas – její vojáci přestali brát jméno cí dopis, přikazující jim odejít, a 6. května Boží nadarmo a z tábořišť nechala vyhnat byl zahájen další útok, jenž Jana sama vedla prostitutky. Nadiktovala dopisy určené Bria v němž nepřítele na hlavu porazila. Druhý tům, v nichž jim nařizovala opustit Francii, den opět zaútočila. Tvrdila, že byla první, jinak budou čelit Božímu hněvu. Dauphin byl kdo vystoupil na hradby pevnosti Tourelmazaný propagandista a zajistil, aby byly les, kde byla šípem zasažena do ramene, ale tyto dopisy opisovány a šířeny. pokračovala v boji. Francouzští velitelé uznaJana však byla stále jen nezkušenou vojeli, že povzbudila a podnítila vojsko k vítězvůdkyní. Do Orléans přijela v nadšeném ství. Orléans nepocítil pouze krátkodobou očekávání bitvy, jenže nechápaúlevu – Angličané byli rozdrceni. Jana la, že měla sloužit vojsku jen Jakmile byl Orléans osvojako morální podpora, nic bozen, přála si Jana ihned poslala víc. I když ji to frustrovalo, pokračovat do Remeše, ale mnoho podařilo se jí dostat skrz dauphin Karel byl opatrdopisů britským anglické obležení své muže ný. Chtěl nejprve vyčistit do města. Odměnou jí byl údolí řeky Loiry a začal na i burgundským obdiv tamních obyvatel. Ti toto tažení sbírat peníze. jednotkám, přestože ji možná viděli rádi, avšak Trvalo měsíc, než se Jana neuměla psát její bojechtivost se nesluopět ocitla v boji. Technicky a musela je čovala se strategií ostatních vzato vedl armádu vévoda velitelů. Frustrovaná Jana alesz Alençonu, který však Janě diktovat poň Angličany z cimbuří zasypápevně věřil a často se jí v rozvala urážkami. hodování podřizoval. Rychle porazili Když bylo rozhodnuto o útoku 4. květodpor Angličanů a oblehli město Beaugency. na 1429, velitelé to Janě ani neoznámili, Angličané se vzdali, aniž si uvědomili, že jim a ona se probudila, až když už se útok odena pomoc spěchá armáda; a právě této armáhrával. Přijela právě včas na to, aby shrodě se nyní Francouzi vydali vstříc. Setkali máždila své jednotky a přiměla je k útoku na se 18. června u Patay, kde byli nedostatečmalou pevnost Saint-Loup. Získala tam své ně připravení Angličané rozprášeni. Ztratili
„Poslala Britům poslední dopis, přikazující jim odejít, a 6. května byl zahájen útok, jenž Jana sama vedla a nepřítele na hlavu porazila.“ Důležitá událost
První zjevení 1424 Jana tvrdila, že v pouhých dvanácti či třinácti letech poprvé uslyšela promlouvat hlasy andělů. Nejprve jí radily, aby „ovládala“ své chování. Přikázaly jí také, aby odmítla rodiči domluvený sňatek. Jana v jednom z hlasů poznala archanděla Michaela, jenž ve Zjevení svatého Jana vedl boj proti Satanovi. Jak dospívala, Michaelův hlas ji nabádal ke zbožnosti, ale postupem času byla jeho sdělení stále více politická. Nakonec ji hlasy Michaela a dalších dvou svatých, Kateřiny a Markéty, vybídly k tomu, aby odjela do Francie a zhostila se svého úkolu.
1412 ll Narození válečnice Jana se narodila do farmářské rodiny ve vesnici Domrémy. Nikdy se jí nedostalo formálního vzdělání, neuměla číst ani psát. Místo toho se od matky Isabelle učila náboženství. 1412
84
ll Domrémy v plamenech ll Cesta do Vaucouleurs Území na druhé straně řeky V roce 1428 řekly Janě od vsi Domrémy patřilo hlasy, aby odjela do Francie Burgundsku a nájezd na a promluvila s dauphinem francouzské území se pro Janu Karlem. Vyrazila tedy do stal rozhodujícím momentem. Vaucouleurs, kde několikrát Janina rodina prchla do města žádala o doprovod, až se jí Neufchâteau (dnešní Belgie). nakonec podaří přesvědčit Po návratu zjistila, že jejich šlechtu, že právě ona je ta, vesnici spálili nepřátelé. o níž hovoří proroctví. 1428 Květen 1428
ll Slyšení u budoucího krále Janě byla udělena audience u dauphina Karla, pro něhož představovala významnou pomoc ve válečném tažení za osvobození Orléansu. V místnosti plné lidí ho Jana okamžitě poznala a zapůsobila na něj svým zápalem. 6. březen 1429
ll Nález meče Jana nejprve musela přesvědčit duchovenstvo a teology o svém panenství a o svém daru. Teprve potom jí dovolili vést vojsko do Orléansu. Oznámila, že její meč najdou v kostele svaté Kateřiny z Fierbois – a tak se i stalo. Duben 1429
Jana z Arku Jana se oblékala ztracená území. 2 000 vojáků a až na jednoho Město Compiègne padli do zajetí všichni vyšší do mužských se odmítlo poddůstojníci. šatů a tvrdila, že jí volit a Jana mu Jana v bitvě nesehráto řekly hlasy. Měla vyjela na pomoc la významnou roli, ale její i bez Karlova sláva přesto den ode dne krátké vlasy, což souhlasu. Poté rostla. Karel byl nyní přibývá zachyceno 23. května vedla praven vyrazit do Remeše na portrétech útok z města, ale a nechat se tam korunovat. málokdy anglické posily ji V čele obrovského procesí vstoupil 16. července do města. Druhý den byl korunován a Jana hrdě přihlížela. Zoufale si přála, aby král zaútočil na Paříž, on se však místo toho rozhodl opustit Remeš, načež mu anglické vojsko zabránilo překročit Seinu. Jana z toho byla přímo nadšená. Jedinou možnou odpovědí totiž podle ní bylo napadnout Paříž. Po srpnových šarvátkách a dočasném příměří s Burgundskem mohla Jana 8. září konečně vést vytoužený útok na Paříž. Postavila se k příkopu a žádala, aby se město vzdalo. Jedinou odpovědí však byl anglický šíp, jenž jí proklál nohu. Po několika hodinách neustávající palby se k ní její muži pod rouškou noci probojovali, ona však byla odhodlána pokračovat v boji i na druhý den. Jakmile však Karel zjistil rozsah francouzských ztrát, nařídil jí návrat. Útok selhal a Janina prospěšnost byla zpochybněna. Aby očistila své jméno, potřebovala vítězství. V listopadu 1429 se jí však ani po dlouhém obléhání nepodařilo získat hrad La Charité. Když se vrátila ke dvoru, obdařil ji Karel dědičným titulem, ale musela mu zůstat po boku, což se Janě nezamlouvalo. Její povinností bylo bojovat a vyhánět nepřítele z rodné půdy, nechtěla hnít na králově dvoře. V roce 1430 se Angličané připravovali na rozsáhlý vpád do Francie, aby získali zpět
odřízly zezadu a ona se nemohla stáhnout. Strhli ji z koně a musela se vzdát Burgunďanům. Později vypověděla, že kvůli neustálému sexuálnímu obtěžování si na sobě nechala mužský oděv a hlasy v její hlavě jí radily, aby neutíkala. Vzepřela se jim a skočila z věže, kde ji věznili, ale při pádu se zranila a byla znovu polapena. Angličané z Jany chtěli udělat exemplární případ a pařížští teologové ji chtěli usvědčit z kacířství, modlářství a čarodějnictví. Musela se zodpovídat ze svého tvrzení, že slyší „hlasy“, čímž obcházela autoritu církve, a potřebovali učinit přítrž její schopnosti podněcovat davy následovníků. Pokud by ji usvědčila cizí mocnost, utrpěla by Karlova pověst vážnou újmu. Francouzský dvůr za ni proto burgundskému vévodovi chtěl vyplatit 10 000 liber. Mezi 21. únorem a 3. březnem roku 1431 proběhlo šest výslechů, 10. až 17. března pak devět dalších. Jana svou výpověď nikdy nezměnila. Proto byla 24. května přivedena na popraviště, kde jí řekli, že pokud svá tvrzení neodvolá, bude předána světským úřadům, které ji odsoudí k smrti. Když zača-
Důležitá událost
Obléhání Orléansu 29. dubna – 8. května 1429 Jana přijela do Orléansu za velkého jásotu obyvatel města. Ostatní velitelé k ní však přistoupili s lhostejností. Jana byla odhodlána provést útok co nejdříve, ale řekli jí, že musí počkat na posily. Ostatní generálové ji uznávali tak málo, že když zahájili výpad, ani se jí to neobtěžovali oznámit. Ona však rychle vyjela a přidala se k útoku právě včas – podařilo se jí sjednotit ochabující vojsko a následně dobýt pevnost. Šlo o první z řady jejích vítězství. Jana osvobodila Orléans.
Jana z Arku byla upálena na hranici roku 1431
li číst rozsudek, zaváhala. Před davem vše odvolala a byla odsouzena k doživotnímu vězení a k nošení ženských šatů. O dva dny později si to rozmyslela. Požádala, aby mohla jít na mši a přišla v mužském oblečení. Hlasy jí prý řekly, že její odvolání je vlastizrada. Jako jediný závěr zbývala nyní poprava. Burgunďané jí 30. května umožnili zpověď a svaté přijímání, načež ji vzali na náměstí Starý trh v Rouenu a přivázali ke kůlu. Dali jí malý krucifix a dominikánský kněz vysoko nad její hlavou držel kříž, aby na něj viděla, i když ji začnou olizovat plameny. Mladá bojovnice, jež svou zemi dovedla k velikým vítězstvím nad Angličany, několikrát před smrtí vykřikla: „Ježíši!“ Král, jemuž dopomohla ke koruně, Karel VII., se ani jednou nepokusil Janě během jejího soudu pomoci. Sloužila mu jen jako nástroj, jenž pozbyl svůj užitek. Legenda o Janě z Arku, Panně orleánské, však v průběhu let získávala na slávě. V roce 1456 byl rozsudek po dlouhém vyšetřování anulován a v roce 1920 prohlásil Janu papež Benedikt XV. za svatou.
ll Zajetí Jana bez králova souhlasu spěchala na pomoc městu Compiègne. Rozhodla se zaútočit na burgundské vojsko obléhající město, ale během výpadu ji odřízli Angličané a při pokusu o útěk stáhli z koně. 23. března 1430
ll Proces ll Upálení Církev potřebovala znovu získat Když Jana vzala své převahu, proto Janu podrobila odvolání zpět, odsoudili výslechu a dala jí na výběr – buď ji k smrti upálením. odvolá, nebo bude čelit světskému Dominikánský kněz soudu, který ji nechá popravit. držel vysoko nad ní kříž Jana odvolala, ale o pár dní tak, aby jej viděla i přes později změnila názor a prohlásila, plameny. Než ji plameny že raději zemře, než aby popřela pohltily, Jana několikrát to, co považuje za pravdu. zvolala: „Ježíši!“ 9. ledna – 24. května 1431 30. května 1431
Opožděná spravedlnost Karel nařídil prošetření Janina případu, které se táhlo šest let. Nakonec byl v roce 1456 původní rozsudek anulován a bylo rozhodnuto, že celý proces byl nespravedlivý. 1456
© Corbis; Alamy
1456 ll Karlova korunovace ll Neúspěšné obléhání Karel rázně vytlačil Po Karlově korunovaci Angličany z oblasti Loiry byla Jana přesvědčena, a konečně se vydal do že Paříž padne. To se Remeše, kde byl korunován nicméně nepodařilo. králem. Stal se z něho 1 500 mužů podlehlo Karel VII., král francouzský. anglické palbě a Jana, Tato korunovace naplnila sama zraněná, musela další část proroctví, které být pod rouškou tmy předpověděly Janiny hlasy. odnesena z bojiště. 17. července 1429 8. září 1429
85
Říše pod vládou Karla IV. V Českém království mu říkali Otec vlasti, on však pozvedl znovu ke slávě i skomírající Svatou říši římskou, která dříve trpěla slabou a sobeckou vládou
tředověká říše římská zhruba na území dnešního Německa a Itálie fungovala jako zvláštní útvar. Základy položil Karel Veliký a novou náplň jí pak dala saská dynastie založená Jindřichem I. Ptáčníkem a pak jeho synem Otou I. Velikým. Ti udělali z bývalé Východofranské říše skutečně Svatou říši římskou a zastřešili tak rozdrobené německé a italské státy novou ideou pod vládou císaře. V 11. století se pak k této říši připojily i Čechy. Každý z německých knížat a italských městských států si však žárlivě střežil svou vlastní moc a autonomii. Císař hrál roli jakéhosi sjednotitele, který však postrádal reálnou moc mimo svá vlastní rodová území. Proto se každý císař snažil rodová území rozšířit. Říšská politika spočívala v tom, že císař měl možnost povolat knížata do svého vojska a také svolávat říšský sněm, kde se projednávaly důležité záležitosti říše. Vládce Svaté říše římské byla volená funkce. Do 13. století volil římského krále říšský sněm, poté se ustanovilo sedm volitelů – kurfiřtů (z německého Kurfürst). Teprve po svém zvolení mohl král usilovat o císařskou korunovaci v Římě z rukou papeže, čímž dosáhl teoreticky rozšíření moci z Německa i do Itálie, protože tamní státy voleného krále neuznávaly, jejich zástupci ho totiž nevolili. Korunovační cesta do Itálie bývala velmi
116
složitou a nákladnou záležitostí, proto mnohým římskoněmeckým králům trvalo dlouhé roky i desetiletí, než se k ní odhodlali, a část z nich císařské hodnosti nikdy nedosáhla. Po vymření mocného rodu Štaufů v polovině 13. století se říše dostala do krize, když kurfiřti volili záměrně slabé a vzdálené krále. Roku 1273 pak nastoupili Habsburkové, kteří královské hodnosti navrátili lesk, ale na císařskou jízdu do Říma se nezmohli. Po nich se stal římským králem na několik let Jindřich VII. Lucemburský (vládl 1308–1313), děd Karla IV., který na cestě do Itálie zemřel. Pak opět nastala doba soupeření o trůn, z níž vyšel vítězně Ludvík IV. Bavor z rodu Wittels bachů (vládl 1314–1347). Ten však zůstával celý život ve sporu s papežem, takže ho za císaře korunoval jím jmenovaný vzdoropapež. Říše prožívala složitou dobu a faktická moc císaře se ocitla prakticky v troskách. Papež navíc tehdy uprchl z Říma do takzvaného avignonského zajetí, kde on i jeho nástupci zůstávali pod vlivem francouzského krále více než století. Do této složité doby se roku 1316 narodil budoucí Karel IV., který byl ovšem pokřtěn českým jménem Václav. Jeho otcem byl syn bývalého římského krále Jan Lucemburský a jeho matkou Eliška Přemyslovna z rodu původních českých vládců. Lucemburk přišel do Českého království jako král cizinec z odlišného prostředí a po počátečních sporech s českou šlechtou a poté i s manželkou
Eliškou trochu rezignoval na silnou vládu v Čechách a raději poměrně často jezdil na diplomatické i válečné výpravy za hranice. Malý Václav tedy vyrůstal v rozháraných rodinných poměrech a asi ve třech letech ho otec násilím odebral matce, protože měl strach, že malého kralevice zneužije se šlechtou ke spiknutí proti němu. Mohli by ho dosadit na trůn jako loutku a Jana vyhnat. V sedmi letech pak Václav naposledy spatřil matku při loučení, protože otec ho poslal na studia a na zkušenou do Paříže ke dvoru francouzského krále Karla IV. Podle něj pak princ při biřmování přijal jméno Karel a shodou okolností mu časem za jménem přibyla i stejná číslovka IV, ale to až mnoho let poté, když se stal římským císařem. Ve Francii Karel zapomněl rodnou řeč a přivykl západním mravům, ale na Čechy vždy myslel jako na své rodiště, odkud pochází. Roku 1330 ho otec povolal do Lucemburku a odtud ho o rok později vyslal na první samostatnou výpravu do Itálie, kde měl upevnit takzvanou lucemburskou signorii. Ta se skládala z městských států, které slíbily Janu Lucemburskému poslušnost, ale nechtěly ji moc dodržovat. A tak Karel získával v Itálii první zkušenosti v pouhých 15 letech jako vůdce i bojovník. Vybojoval zde svou první bitvu u San Felice, po níž byl roku 1332 pasován na rytíře. V roli diplomata i vojevůdce se mladík neočekávaně dobře osvědčil. Podařilo
Říše pod vládou Karla IV.
Karel IV. se synem Václavem IV., svatým Václavem a dalšími světci na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi klečí před Pannou Marií s malým Ježíškem
117
Život, smrt a cesta k novověku
Středověká rodina Přestože podle středověkého autora Hostensia byly dívky zralé na vdavky ve 12 a chlapci na ženění ve 14 letech, svatby v pubertě byly obvyklé jen mezi bohatou šlechtou. V těchto případech se jednalo o dohodnuté sňatky obvykle s politickým účelem. Velmi často tudíž šlo o vztahy bez lásky. Pro zbytek společnosti však byly obvyklé svatby v pozdějším věku. Ženy byly většinou mladší než jejich manželé, protože muži se snažili získat dostatek prostředků, aby uživili svou rodinu, ještě než se rozhodli ženit. Výhodou bylo, že se rolnictvo bralo daleko více z lásky a páry si byly mnohem bližší než ve vyšších vrstvách. Chudší lidé spali společně, bavili se a jedli u stejného stolu. Ženy připravovaly jídlo – na snídani třeba hustou vydatnou zeleninovou
polévku, aby nakrmily vyhladovělého manžela. Jejich strava se však zdaleka neskládala jen z chleba a zeleniny. Obyčejní lidé vařili také ryby, králičí, vepřové a další druhy masa. Ženy pracovaly stejně tvrdě, nebo i tvrději než jejich mužské protějšky. Kromě toho, že obstarávaly domácí práce a pečovaly o děti, se občas sebraly a šly pomoci svým manželům na pole, zejména v náročných obdobích sklizně. Obstarávaly hospodářská zvířata, zajišťovaly, že jejich děti budou mít co na sebe, a některé k tomu všemu měly vlastní práci. Ženy ve městech se mohly živit jako pekařky, sládkové, přadleny nebo pracovaly v textilní výrobě. Jinak se ale život chudších vrstev značně lišil od těch bohatších. Pro společnost vyšší třídy sluhové připravovali bankety s nabídkou nejrůznějších jídel nej-
Urozený pán
Vztahy a zájmy
Žil na hradě a v určitých krajích v některých dobách uplatňoval takzvané droit du seigneur neboli právo první noci při svatební noci kterékoliv z dcer svých poddaných. Většinou však hlavně dohlížel na chod hospodářství v celém svém panství.
Členové středověkých rolnických rodin byli v podstatě články ve výrobě, které musely spolupracovat, aby přežily. Obecně výběr manžela či manželky určovaly hlavně zájmy rodinného rozpočtu. Na uzavírání manželství poddaných měli vliv také jejich páni coby vlastníci půdy, na níž rolníci žili. Ti nejchudší, kteří si nemohli dovolit dům, pracovali na hradech.
Symboly feudalismu Léno byla půda, kterou lenní pán zdědil nebo získal na základě smlouvy. Hrady sloužily především jako obranné pevnosti, ale také jako obydlí pro pány, jejich rodiny, válečníky a sluhy. V případě nepřátelské invaze se rolníci běželi schovat do úkrytu za zdmi pevnosti.
134
vyšší kvality. Bohatší ženy se mezitím staraly o chod domácnosti s pomocí mnoha sluhů. Chudší ženy byly na domácnost samy, dokud děti nedosáhly přibližně 7 let věku, poté začaly pomáhat ony. Na vesnicích se očekávalo, že se děti budou učit od rodičů, jak se starat o domácnost či hospodářství. Ve městech na děti dohlížel jejich zaměstnavatel, u něhož se učily řemeslu, nebo pán, jemuž sloužily. Rány osudu se bohužel rodinám občas nevyhýbaly. Nízká úroveň zdravotnictví zapříčinila vysokou kojeneckou úmrtnost – čtvrtina dětí zemřela, než mohla oslavit své první narozeniny. Mnoho žen navíc ovdovělo, když jejich manželé zemřeli dříve než ony. Původně soudržné rodiny se tak roztříštily a jejich zbývající členové se museli snažit, aby se vůbec uživili.
Bydlení se zvířaty Některá domácí zvířata zůstávala v noci uvnitř domů, aby je vyhřívala.
Jak se žilo ve středověku
Spousta dětí
Rodinný dům
Ve středověku mívaly rodiny rolníků mnoho dětí, které, když vyrostly, pomáhaly v domácnosti a na poli.
Nižší vrstvy středověké společnosti sdílely prostor ve svém domě se zvířaty, nářadím a jídlem. Členové jedné rodiny leželi přikryti slámou a schouleni vedle sebe na zemi, aby se v noci zahřáli.
Našel se čas i na zábavu – oblíbené bylo třeba tancování, zápasy lidské i kohoutí a míčové hry
Život nebo přežívání Průměrná délka života byla zhruba 35–40 let. Osoby starší 45 let už byly považovány za starce. Velká část žen zemřela mezi 15. a 30. rokem na horečku omladnic nebo kvůli jiným potížím při porodu. Porodnost byla vysoká, ale dětská úmrtnost také, a tak jich zase tolik nepřežilo.
Velké rodiny Rodiny rolníků čítaly průměrně šest členů a byly obvykle větší než rodiny vyšších tříd. Navíc spolu často držely širší rodiny (rody) – nejen otec, matka a děti, ale i babička, strýcové, tety atd.
© Sol 90 images; Alamy
„Kromě toho, že ženy obstarávaly domácí práce a pečovaly o děti, se občas sebraly a šly pomoci svým manželům na pole.“
135