Mobilisace 1938 (Události - Obránci - Zrada)

Události

•

Obránci

•

Zrada

obsahuje 42 vlozenych

kopií unikátních dokumentů doby

1 8 8 4–1 9 4 8 Edvard Beneš

Státník nad propastí Edvard Beneš byl diplomat. Možná až moc, řekli by mnozí. Rozhodně ovšem nebyl zbabělec.

Republiku usilovně připravoval na obranu před nepřáteli, kteří postupně obklopili prakticky celé hranice ČSR. Počítal, že sám může v případné válce zemřít. Zároveň realisticky věděl, že bez aktivní pomoci spojenců je vojenská obrana republiky nemožná AUTOR Martin Brabec

Prezident Edvard Beneš mezi vojáky, kteří měli bránit republiku.

Na návštěvě u jednotky protiletecké obrany v červnu 1938

16

A

čkoliv je Edvard Beneš v kontextu událostí podzimu roku 1938 mnohými vnímám jako kontroverzní státník, tak ani nejzarytější odpůrci jeho klíčového rozhodnutí akceptovat mnichovský diktát mu nemohou upřít fakt, že se bezpečnost a přežití Československa snažil zajistit všemi dostupnými prostředky. Do funkce prezidenta nastoupil v prosinci 1935 poté, co v parlamentní volbě dostal 340 ze 440 hlasů. Stalo se tak v době, kdy byla dosavadní evropská politická stabilita (pokud o něčem takovém lze vůbec v tomto období hovořit) rozkolísána zpochybňováním dosavadních mírových smluv a především vzestupem nacismu v Německu spojeným se svévolným vypovězením odzbrojovacích smluv.

Právě nebezpečí hitlerovského Německa a reálnost brzké krvavé války vnímal Edvard Beneš nepochybně dřív než většina jiných nejvýše postavených evropských politiků. Francouzský historik s českými předky Antoine Marès Beneše dokonce považuje za jednoho z nejbystřejších politiků své

doby a minimálně do roku 1941 i za jednoho z nejprozíravějších. Však také už v létě roku 1936 Beneš v jednom rozhovoru pro noviny prohlásil: „Mělo by být známo, že cílem Německa není anektovat část československého území s německy mluvícím obyvatelstvem. (…) Německo potřebuje celé Československo, nebo nic.“ A třeba Konrada Henleina, vůdce sudetoněmeckých radikálů v ČSR, Beneš zcela realisticky nepovažoval za skutečného politika, ale spíš za agenta Adolfa Hitlera. Takového pohledu třeba Britové dlouho nebyli schopni.

Vždy po boku Francie Edvard Beneš pokračoval v Masarykově strategii, kterou ostatně spolunaplňoval už jako dlouholetý ministr zahraničí, že garancí existenčních zájmů ČSR je spolupráce a spojenectví s Francií. Když v březnu 1936 Hitler obsadil demilitarizované Porýní, Beneš ihned pohotově ujistil francouzského vyslance, že ČSR bude Francii následovat, „pokud ze svévůle nacistů vyvodí důsledky v neprospěch Ně-

LEPENÍ DÁRKU

Edvard Beneš

mecka“. Byl to právě Beneš, kdo také hlasitě obhajoval případné ekonomické sankce, které měly zkomplikovat rychlý vzestup nacistického Německa.

Jako mimořádně zkušený diplomat se Beneš šikovně snažil posilovat i spojenectví s ostatními členy Malé dohody a zároveň obratně spolupracovat se Sovětským svazem tak, aby to co nejméně poškodilo obraz ČSR na Západě. Sám Beneš ve svých pamětech připomíná, že právě spojenecká smlouva se SSSR – jež v podstatě navazovala na podobnou smlouvu, kterou měl Sovětský svaz s Francií – dávala často záminku k útokům nejen německé a maďarské, ale i polské propagandy. „Jako hlavního šiřitele bolševismu v Evropě se nás (propaganda, pozn. red.) snažila zdiskreditovat v očích západoevropských velmocí,“ zaznamenal si Edvard Beneš. A Berlín se o takové vnímání ČSR snažil měrou vrchovatou. Hned několik dní po květnovém podpisu spojenecké smlouvy mezi ČSR a SSSR v roce 1935 dostal německý vyslanec v Praze pokyn interpretovat tuto smlouvu tak, že v ČSR budou na základě ní rozmístěny sovětské vojenské síly, zvláště letectvo a země se tak stane „ruskou letadlovou lodí“. Později říšský ministr propagandy Goebbels dokonce vypočítával, jak rychle mohou sovětská letadla doletět ze základen v ČSR k cílům v Německu.

Vše pro armádu Beneš od počátku svého prezidentování věděl, že má-li být republika silná, musí disponovat moderní armádou.

Odmítal výtku, že se on i vláda příliš spoléhají na Společnost národů: „Národ, který by se proti útoku ze všech sil nebránil, nakonec by byl i Ženevou opuštěn, i kdyby měl v celé své politice pravdu a spravedlnost úplně na své straně,“ jasně definoval svůj postoj k budování silné armády.

Jakožto vrchní velitel branné moci zintenzivnil a prohloubil kontakty s vedoucími představiteli Ministerstva národní obrany a Hlavního štábu. Předsedal také rozhodujícím schůzím Nejvyšší rady obrany státu, což jeho předchůdce Masaryk nedělal. Často navštěvoval vojenské útvary či vojenské školy, zajímal se o technické novinky ve výzbroji, nechyběl při hlavních vojenských cvičeních. Efekt to mělo trojí – Beneš tím zvyšoval sebedůvěru vojáků, posiloval dobré jméno armády mezi civilním obyvatelstvem a také upevňoval ukotvení vojska v rámci demokraticky řízeného státu.

Důležitá byla i Benešova role při zajišťování peněz pro armádu, osobně kvůli tomu vedl mnohá jednání se členy vlády, čímž docílil například toho, že Nejvyšší rada obrany státu 14. června 1937 schválila armádě další

‹‹ ARTEFAKT Prezident Beneš je představen jako hlavní strůjce čs. zahraniční politiky na stránkách britského magazínu Query z roku 1938. První číslo „napůl časopisu a napůl knihy“ se celé týkalo sudetské krize. Vybrali jsme rozhovory s britskými politiky i s hlavními aktéry dění K. H. Frankem či tehdejším ministrem zahraničí ČSR dr. Kamilem Kroftou Překlady tohoto a dalších cizojazyčných dokumentů z celé knihy najdete vložené zde

zvláštní úvěr, a to ve výši více než 5,6 miliardy korun.

V roce 1938 už se Beneš scházel s nejvyššími vojenskými představiteli na velkých poradách i několikrát do měsíce, ačkoliv sám byl zcela zahlcený politickými úkoly.

Vyjednával s Henleinem, diplomatickou cestou se snažil neutralizovat hrozby ze strany Polska a západním mocnostem se snažil vysvětlit situaci v Československu.

„Nesmím být zajat“ Válka, respektive útok Německa na Československo, nabývala s přibývajícím časem na pravděpodobnosti.

Sám Beneš později tvrdil, že o nutnosti ozbrojeného odporu byl přesvědčen (respektive „dával mu přednost“) zhruba do 24. září 1938. Ještě 26. září v hovoru s náčelníkem prezidentské vojenské kanceláře Silvestrem Bláhou prohlásil: „Tato válka bude hrozná. (…)

I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to tak rychlé, ani na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou u vojska (…)

Budu ustupovat s vojskem jen po určitou dobu. Až budeme muset zastavit, území už dál nepouštět a bít se s nepřítelem až do smrti, tož já jako prezident nesmím být zajat. (…) Naši musí zůstat se spojenci až do konce války; tím republika bude zachována. I konec prezidenta na bojišti bude tomu sloužit.“ Ačkoliv u Beneše posléze již převládlo přesvědčení, že osamocená válka by byla národní sebevraždou, do posledních chvil stále věřil, že se ještě „něco“ stane. „Třeba že padne vláda v Paříži a k moci se dostanou lidé, kteří Československo podpoří,“ přemítá historik Marès.

Na rozdíl od některých generálů či politiků Beneš nesdílel obavy, že německý útok začne ihned v noci z 26. na 27. září, tedy v prvních hodinách po očekávaném štvavém projevu Adolfa Hitlera v berlínském Sportovním paláci. Přesto jeho spolupracovníci už měli připravený plán, jak a kudy co nejrychleji prezidenta evakuovat do protileteckého krytu. Podle propočtů na to měli pouze 12 minut od chvíle, kdy zazní poplach, jak uvádí ve svých pamětech Benešův tajemník Prokop Drtina. Právě on měl od chvíle, kdy byla vyhlášena mobilizace, u sebe Benešův pas a další doklady pro případ rychlé evakuace.

V čase zahájení mobilizace a v den Hitlerova berlínského projevu podle Prokopa Drtiny projevoval Beneš emoce, které u něj prý do té doby ještě nepoznal. Prezident máchal rukama, přeskakoval mu hlas. „Dosud to zklamání (z alibistického přístupu Francie, pozn. red.) v sobě s obdivuhodným sebezapřením ukrýval, dosud nedal na sobě znát, jak nesmiřitelný je k tomu, co se ve Francii děje a jak tím trpí,“ vzpomínal Prokop Drtina.

To, co následovalo po podepsání mnichovské dohody, je už notoricky známé. Beneš pod tlakem přesvědčení, že vypukne válka osamoceného Československa (byť se spornou eventualitou určité pomoci ze strany Sovětského svazu) nejen proti Německu, ale i proti Polsku a dost možná i Maďarsku, odmítl důrazné žádosti některých generálů na obranu za každou cenu. Věřil, nebo minimálně chtěl věřit, že Francie s Británií skutečně zaručí nové hranice okleštěného ČSR. Zároveň byl přesvědčen, že tohle vše je jen začátek. Začátek nového celoevropského konfliktu, díky kterému bude možné získat ztracené území zpět. Minimálně v tom měl pravdu.

Kronika 28. KVĚTNA 1884

narodil se v Kožlanech do rolnické rodiny

1909

po studiích doma i v zahraničí se stal doktorem filozofie, posléze se oženil s Annou Vlčkovou, která se přejmenovala na Hanu Benešovou

1915

odjel do Paříže a stal se jedním z hlavních mužů čs. zahraničního odboje

1918 AŽ 1935

ministrem zahraničí, v letech 1921 a 1922 také předsedou vlády

18. PROSINCE 1935

po abdikaci T. G. Masaryka zvolen prezidentem

5. ŘÍJNA 1938

po mnichovských událostech abdikoval a 22. října odletěl do exilu

ČERVENEC 1941

Brity i SSSR je plně uznána jeho exilová vláda jako právoplatný subjekt

1943

s podporou exilové vlády uzavřel smlouvu se SSSR

1945

přes Moskvu a Košice se 16. května vrátil do Prahy, kde byl 28. října potvrzen ve funkci prezidenta

ČERVEN 1946

opět zvolen prezidentem

ÚNOR 1948

přijal demisi většiny nekomunistických ministrů a Klement Gottwald sestavil novou vládu, začala komunistická diktatura

7. ČERVEN 1948 abdikoval na funkci prezidenta

3. ZÁŘÍ 1948

zemřel v Sezimově Ústí

17 17

Stráž obrany státu

„Sosáci“, muži v první linii Četníci, vojenští záložníci, policisté či financové. Muži Stráže obrany státu čelili v divokém československém pohraničí roku 1938 teroru především ze strany sudetoněmeckých záškodníků a příslušníků polovojenských jednotek. Desítky z nich za to zaplatily životem či těžkým zraněním AUTOR Radan Lášek

S

tráž obrany státu (SOS) vznikla jako vojensky organizovaný smíšený bezpečnostní sbor vlád­ ním nařízením 23. října 1936. V době míru pod­ léhala Ministerstvu vnitra a tvořili ji příslušníci četnictva, státní policie, finanční stráže a vojenští záložní­ ci žijící v blízkosti plánovaného nasazení. K aktivaci SOS docházelo až při vyhlášení pohotovosti. Hlavním úkolem jednotek SOS bylo pohotovostní zajištění hranic proti vnějšímu nepříteli, ale mohly být nasazeny také při poli­ cejních akcích. Území ČSR bylo rozděleno na 38 politickosprávních obvodů, kde byl vždy určen hlavní okresní úřad jako sídlo velitelství praporu SOS. Celkově vzniklo 30 praporů po­ hraničních a jeden vnitrozemský, zbylých sedm praporů ve vnitrozemí zůstalo jen naplánováno.

Protože rezortní příslušníci zařazení do SOS prošli vojenským výcvikem zpravidla již před delší dobou, byli postupně povoláváni do třítýdenních doplňovacích vojen­ ských kurzů. Zde získávali nejnovější taktické poznatky, nacvičovali hod granátem a střelbu z pušek i kulometů.

Důraz byl kladen zejména na nácvik ústupu, prováděné­ ho takzvanou ústupovou záštitou, což znamenalo, že při předvídaném ústupu měla být malá část jednotky rozmís­ těna na místě s dalekým výhledem a výstřelem pro krytí únikové cesty zbytku jednotky.

Co nejdelší odpor i destrukce

Policista s vojenskou posilou SOS před budovou SdP v Chebu. Kolorováno redakcí

26

Pro pohotovostní zajištění hranic byly jednotky SOS roz­ děleny na tři sledy: sled pozorovací v těsné blízkosti stát­ ní hranice (tvořený hlavně rezortními příslušníky), sled obranný zajišťující linie opevnění do příchodu armády (tvořený hlavně vojenskými záložníky) a sled mobilní zálo­ hy (tvořený četnickým pohotovostním oddílem, případně asistenční četou záložníků nebo policie).

Družstva pozorovacího sledu plnila funkci takzvané polní stráže, kterou definoval dobový předpis jako „(...) malý oddíl usazený na vhodném místě s úkolem, aby ho střežil, pozoroval přikázaný úsek a zastavil postup nepřátelských hlídek (menších jednotek). Při postupu silného nepřítele podají polní stráže na příslušná velitelství ihned zprávu, kladou co nejdéle odpor, aby zdržely postup nepřítele, a ustoupí předem stanovenou cestou na určené místo, aby se zúčastnily dalšího boje. Polní

Stráž obrany státu

stráže jsou umístěny na dva a více kilometrů vedle sebe, v nejpřednější čáře hlubokého zajišťovacího a obranného systému.

Několik polních stráží podléhá veliteli jednotky vojska – obyčejně roty, někdy i praporu, jakmile tyto do pohraničí dojdou.“ Ihned po vyhlášení pohotovosti měla družstva SOS na předem určených místech provést zatarasení komunikací a připravit destrukce vybraných objektů ve svém úseku.

Pro stavbu zátarasů a opevňovacích prvků byli družstvům SOS přidělováni prostřednictvím starostů obcí místní civi­ listé, kterým byla za práci vyplácena hodinová mzda.

Krýt si museli i záda První pohotovost SOS vyhlásilo Ministerstvo vnitra po do­ hodě s Hlavním štábem v květnu 1938. V červnu byla tato ostraha hranic zrušena, vojenské posily byly propuštěny a v pohotovosti zůstala jen část družstev pozorovacího sle­ du. Druhou pohotovost museli vyhlásit velitelé praporů SOS samočinně poté, když po štvavém projevu německé­ ho kancléře Hitlera vypuklo 13. září v čs. pohraničí henlei­ novské povstání.

Významná změna pro příslušníky Stráže nastala 22. září, kdy Hlavní štáb vyhlásil další ostrahu hranic, čímž přešly jednotky SOS zpod kompetence Ministerstva vnitra pod armádní velení. Na rozdíl od ministerských úředníků, kteří mužům na hranici zakazovali použití zbraní a radi­ li „vyvarovat se incidentů“, zaujímali vojenští velitelé vůči zákeřným akcím iredentistů zcela nekompromisní postoj.

Po vyhlášení ostrahy hranic začala družstva SOS pod­ léhat přímo velitelům prvosledových jednotek armády, což přineslo změny v dosavadním výkonu služby – pozorova­ telé, strážní a spojky začali být vysíláni ve dvojici. Na po­ stavení přední stráže byl stavěn pouze jeden muž; druhý byl zaváděn do jeho blízkosti skrytě až večer, aby mohl kolegu při napadení účinně krýt. Kvůli nebezpečí útoků záškodnických formací byla bojová stanoviště upravována i pro obranu směrem do týlu. U každé jednotky (nařízení se týkalo polních stráží i asistenčních oddílů) musel být vždy dostatečný počet mužů schopných pohotově zasáh­

SOS v číslech Počet příslušníků SOS rostl úměrně stupňujícímu se mezinárodnímu napětí. V květnu 1938 sloužilo v řadách Stráže 27 710 mužů; z toho 5 847 četníků, 3 155 příslušníků uniformované policie, 6 037 příslušníků finanční stráže a 12 671 vojáků.

V září 1938 to bylo již 29 606 mužů (zvýšil se hlavně počet přidělených vojáků, a to na 16 582 mužů).

Ztráty čs. bezpečnostních sil od září 1938 do března 1939 dosáhly počtu 84 mužů. Zdaleka ne všichni zahynuli v boji; na to měli Čechoslováci příliš dobrý výcvik a příliš dobré zbraně. Minimálně 27 mužů z tohoto počtu bylo zabito nenadále, z bezprostřední blízkosti bez možnosti obrany, případně byli henleinovci surově ubiti po zranění, což lze definovat jako vraždy. Zraněno bylo celkem 170 příslušníků čs. bezpečnostních sil.

nout do boje, což v praxi znamenalo, že část mužstva byla v noci vzhůru a ostatní spali oblečení a obutí. Dalším opatřením, které uchránilo řadu družstev od bojových ztrát, byla záměna denního a nočního stanoviště.

Po mnichovské kapitulaci byla jednotkám SOS, vy­ čerpaným boji s německými povstalci, přidělena další ne­ vděčná úloha, když musely při odstupování pohraničních území vytvářet dvoukilometrové nárazníkové pásmo mezi čs. a německou armádou. V historických zemích přešlo ve­ lení SOS krátce po kapitulaci, již 3. října, zpět pod pravo­ moc Ministerstva vnitra, což přivodilo řadu organizačních problémů, zejména v zásobování a v taktickém velení. Po propuštění mužů vojenských posil byla od 14. října čin­ nost SOS v historických zemích omezena na střežení nové státní hranice hlídkováním (tedy nebyla zaujímána bojová stanoviště) a příslušníci finanční stráže se vrátili k výkonu své celně-finanční rezortní služby.

Kulometníci družstva Parkan (prapor SOS Nové Zámky) u závory Ippen upravené na improvizovanou barikádu

Družstvo Cinvald (prapor SOS Most) na skupinovém snímku

Polní kukátko vz. 9/13 umožňovalo šestinásobné zvětšení. Patřilo k základnímu vybavení hlídek

Odznak Stráže obrany státu

‹‹ ARTEFAKT Vzácně dochovaný výkaz stavů SOS na Podkarpatské Rusi, po ukončení pohotovosti se tyto tiskopisy ničily.

V dokumentu je uveden také strážmistr četnictva Karel Seifert, který 14. března 1939 padl při útoku maďarské armády

27

Armádní velitelé

Měli bránit republiku Vrchním velitelem československé branné moci byl prezident Edvard Beneš, hlavním mozkem armády a jejím velitelem v době mobilizace ale Ludvík Krejčí. Především na jeho bedrech by ležela tíha faktické odpovědnosti za válečné operace. Kdo byli někteří další klíčoví muži spojení s přípravou obrany republiky? autor Martin Brabec

17. 8. 1890 – 9. 2. 1972

Ludvík Krejčí

náčelník Hlavního štábu čs. branné moci, hlavní velitel mobilizované armády Rodák z Tuřan u Brna, studoval na lesnické škole v Písku. Za 1. světové války prošel mnoha boji v řadách legionářů. Do ČSR se vrátil jako velitel 2. střelecké divize ruských legií. Poté studoval válečné školy ve Francii, v prosinci 1933 byl jmenován náčelníkem Hlavního štábu (vystřídal Jana Syrového) a posléze patřil mezi hlavní organizátory a propagátory modernizace naší armády. Po vyhlášení mobilizace byl jmenován hlavním velitelem československé branné moci a patřil k rázným zastáncům obrany republiky, ovšem po mnichovské dohodě se odmítl aktivně podílet na zvažovaném puči ze strany některých generálů. Po demobilizaci se vrátil na své původní místo na štábu, ovšem ihned po začátku okupace musel na nátlak Němců funkci opustit.

Nacisté jej vnímali jako pro ně velmi nebezpečného člověka, kterého je nutné bedlivě střežit, aby se nezapojil do odboje. Krejčímu se ale odbojáře podporovat dařilo, byť velmi omezeně.

Byl proto i několik měsíců vězněn v Terezíně. Brzy po skončení války byl přeložen do výslužby, ač se sám opět přihlásil do služby (žádnou funkci ale již nezastával). V roce 1950 mu komunisté odňali hodnost a o tři roky později přišel dokonce o důchod a musel ještě řadu let procovat jako dělník v továrně na knoflíky.

38

17. 4. 1893 – 5. 5. 1945

Emanuel Moravec

plukovník generálního štábu Za první světové války bojoval v Srbsku a později v řadách ruských legií. Po válce vystřídal řadu velitelských funkcí a učil na vojenských školách. Byl nejznámějším českým vojenským publicistou meziválečného období, psal pod pseudonymem Stanislav Yester.

V době mobilizace působil ve funkci náčelníka štábu etapní služby IV. armády. Patřil k hlavním zastáncům vojenské obrany ČSR. Ještě na začátku října 1938 se kvůli tomu sešel s prezidentem Edvardem Benešem. „Ve vysokých botách, s revolverem za pasem, s mračným pohledem vypadal v ztlumeném světle pokoje jako trestající bůh války,“ líčil jeho příchod na Hrad Benešův tajemník Prokop Drtina, který z Moravcových úvodních vět před setkáním s Benešem v knihovně pochopil, že podle holohlavého plukovníka armáda přijetí mnichovského diktátu nesnese, „že se obrátí i proti prezidentovi, a proto ho jde varovat“.

Schůzka Beneše s Moravcem se místo očekávaných třiceti minut protáhla na asi dvě hodiny. „Prezident mi pak celkem klidně řekl, že Moravcovi vyložil, proč jsme se museli rozhodnout mnichovskému rozhodnutí podřídit,“ píše tajemník. O to větší šok byl následný Moravcův obrat, kdy se z oddaného masarykovce stal symbol kolaborace s nacistickými okupanty.

Od ledna 1942 byl protektorátním ministrem kultury a lidové osvěty.

Pátého května 1945, po vypuknutí pražského povstání, se zastřelil.

Armádní velitelé

29. 1. 1890 – 16. 9. 1964

31. 1. 1893 – 26. 7. 1972

Bohuslav Fiala

Karel Husárek

Za první světové války bojoval v Haliči, kde padl do zajetí a poté vstoupil do československých legií. Válečné školy studoval v Praze i v Paříži, poté sám jako profesor vyučoval.

V roce 1934 byl povýšen na generála a pracoval na Hlavním štábu. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se stal náčelníkem štábu Hlavního velitelství. Během okupace se zapojil do odboje, byl však brzy zatčen a vězněn. Po propuštění se připojil k Pražskému povstání. Po válce ho poslali do výslužby, zbavili téměř celého důchodu a musel pracovat jako účetní a noční vrátný.

Hlavní architekt opevňovací strategie předválečného Československa studoval stavební inženýrství, svou vojenskou kariéru pak zahájil v řadách legionářů v Rusku. Po návratu do vlasti brzy odcestoval do Francie, kde se věnoval studiu na válečné vysoké škole a také na škole politických věd. Díky svým schopnostem se poté stal členem Hlavního štábu naší armády. Jelikož byl také pověřen strategií a koordinací výstavby opevnění, stanul zároveň v čele Ředitelství opevňovacích prací. V létě 1936 byl povýšen na divizního generála. Na podzim 1937 vypracoval upravenou strategii výstavby opevnění, takzvaný Husárkův program. Ten však od promyšleného zajištění nejvíce ohrožených úseků sklouzával ke gigantomanii. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl jmenován ministrem železnic. Po okupaci se stal ředitelem zbrojovky v Dubnici nad Váhom, odkud ale musel koncem roku 1941 odejít. Kvůli tomuto angažmá byl po skončení války zatčen a obviněn. Mimořádný lidový soud ho v prosinci 1948 sice zprostil viny, ale v armádě byl degradován a v 50. letech pracoval jako překladatel.

náčelník štábu Hlavního velitelství

31. 12. 1887 – 6. 11. 1946

Silvestr Bláha

přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Za 1. světové války sloužil u dělostřelectva v legendární pevnosti Přemyšl, kde padl do zajetí. Posléze vstoupil do legií, působil v Rusku i ve Francii, kde bojoval coby velitel roty. Po návratu do vlasti patřil mezi velitele válčící o hranice nového státu s Poláky na Těšínsku a s Maďary na Slovensku. Později působil v různých vojenských funkcích, až si jej v únoru 1929 vybral T. G. Masaryk do čela své vojenské kanceláře a následně byl povýšen na generála. V čele kanceláře zůstal až do listopadu 1938, kdy musel opustit funkci a odešel do výslužby. Odboji se snažil pomáhat zajišťováním finančních zdrojů. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu zůstal po válce ve výslužbě.

koordinátor výstavby opevnění

5. 3. 1883 – 8. 8. 1974

Jaroslav Fajfr

velitel letectva Hlavního velitelství Vystudovaný technik, legionář. Po 1. světové válce absolvoval generálský a protiletadlový kurz ve Francii, načež byl povýšen na generála. Během mobilizace působil ve funkci velitele letectva Hlavního velitelství a byl také vyslán do Sovětského svazu jako člen delegace vyjednávající o možné letecké spolupráci. Po začátku okupace pomáhal našim letcům s odchodem do zahraničí a zajišťoval peníze pro jejich rodiny. Během Pražského povstání organizoval velitelství letectva.

V srpnu 1949 ho v procesu s několika předválečnými generály odsoudili do vězení, amnestován byl v roce 1954, rehabilitován v roce 1968.

30. 4. 1886 – 21. 11. 1967

František Machník

do 22. září 1938 ministr národní obrany Vystudoval filozofickou fakultu, vyučoval na středních školách v Chrudimi a v Klatovech. Od mládí se zapojoval do politiky, vojákem ale nikdy nebyl. V druhé polovině 20. let byl poslancem za agrárníky, působil v branném výboru, kde výrazně prosazoval navýšení finančních prostředků pro armádu a upozorňoval na budoucí hrozby ze strany Německa a Maďarska. V červnu 1935 stanul v čele Ministerstva národní obrany. Zasloužil se o zákon o branné výchově, vyzýval společnost k přípravě na válku. Patřil k tvrdým zastáncům obrany republiky, byť ve funkci skončil s pádem Hodžovy vlády 22. září 1938. Po okupaci odmítal spolupracovat s Němci a podporoval odboj, za což byl v roce 1943 zatčen a odsouzen k trestu smrti. Verdikt byl ale změněn na vězení. Po válce šel znovu před soud, tentokrát kvůli údajné kolaboraci, byl však osvobozen. V letech 1952 a 1953 byl opět obviněn, následně vězněn a perzekvován.

39

Špionáž

Souboj agentů Agenti působili jak pro Československo, tak pro jeho nepřátele. Jaká byla úroveň znalostí německé zpravodajské služby o ozbrojených silách ČSR, o jednotkách SOS, jejich složení a způsobu nasazení?

Odpověď dávají vzácně dochované německé dokumenty autoři Jan Lakosil, Martin Brabec

N

První strana německého přepisu ukořistěného rozkazu, který vydal podplukovník František Kruliš 16. září 1938 veliteli 2. destrukční skupiny v destrukčním úseku Česká Lípa. Rozkaz ukládá v případě pohotovosti připravit k likvidaci všechny objekty zaznačené na speciální mapě

ěmecká zpravodajská služba věnovala již od svých počátků ve dvacátých letech minulého století značnou pozornost ozbrojeným silám Československa. Tehdy také mladá republika uzavřela spojeneckou smlouvu s Francií – hlavním nepřítelem Německa, pro které by tak případná válka znamenala boj na dvou frontách.

Zpravodajská činnost zesílila po nástupu nacistického režimu v roce 1933, kdy Evropu svírala hospodářská krize. Hitlerův program národního socialismu začal nacházet čím dál více příznivců především v řadách mladých sudetských Němců v příhraničních oblastech ČSR. Právě tito muži, kteří často absolvovali povinnou vojenskou službu v Československé armádě (oficiální název), byli nejčastěji kontaktováni německou zpravodajskou službou Abwehrem a podíleli se z velké části na dodávání zpravodajských informací vojenského charakteru.

Mnoho způsobů špionáže Základní informace o jednotkách SOS obdržela německá vojenská skupinová velitelství zaintere-

sovaná na přípravách útoku proti ČSR v červenci 1938. V německých dokumentech je pro jednotky Stráže obrany státu (SOS) používán jejich doslovně přeložený název Staatsverteidigungs-

Československá vojenská rozvědka Pro československou vojenskou rozvědku pracovalo od roku 1933 až do březnové okupace roku 1939 více než 800 Němců a Rakušanů. Z velké většiny byla služba pro rozvědku formou osobního boje proti nacismu.

Navzdory tomu, že jim šlo prakticky každou chvíli o život, vyskytly se i případy, kdy agenti nepožadovali za svou práci finanční odměnu a nechali si proplácet jen nutné náklady. ČSR disponovala masivní špionážní sítí, ze které těžilo nejen Československo, ale i spojenci – především Francie.

Příkladem mimořádně úspěšného agenta pracujícího pro československou rozvědku je Albrecht Spiess, jenž působil jako letecký expert mimo jiné na Říšském ministerstvu letectví v Berlíně. K jeho úlovkům patřily strategické informace o německém leteckém programu

52

především z let 1933 a 1934. Šlo například o údaje o počtech a typech nových letounů a jejich výzbroji či o budování letišť. Ačkoliv se Spiess nakonec stal obětí vyzrazení a 26. listopadu 1935 byl popraven, jeho průlom do citlivého a utajovaného budování luftwaffe byl natolik zásadní, že jím získané podklady využila Francie k přehodnocení modernizačního programu svého letectva.

Ke klíčovým materiálům, k nimž se čs. agenti dostali, patřily také dokumenty spojené s německým štábním cvičením z roku 1936, při němž byla nacvičována preventivní válka proti Československu. Pro čs. špionáž se ovšem těžkou ranou stal anšlus Rakouska v březnu 1938, po němž byla čs. výzvědná síť značně paralyzovaná.

wache, zatímco Československá armáda je často označována v dokumentech jako tschechische Wehrmacht, což dnes působí trochu úsměvně. Částečná československá mobilizace v květnu 1938 poskytla Němcům důležité informace o způsobu vytvoření, složení, výzbroji a především rozmístění jednotek SOS na státních hranicích. Činnost jednotlivých družstev v pohraničí nemonitorovali jen agenti Abwehru z řad obyvatel německé národnosti, zvýšenou aktivitou se vyznačovaly rovněž jednotky německého Grenzwachtu (pohraniční stráž) a celníci, kteří byli trvale dislokovaní přímo na státních hranicích.

V létě 1938 měli Němci vybudovány na své straně hranice rovněž vysoké dřevěné pozorovací věže, ze kterých mohli vidět do hloubky československého území. Zaznamenaná hlídková činnost,

Nejslavnější špion

Paul Thümmel – neboli agent s krycím označením A-54 – byl říšský Němec a vysoce postavený důstojník Abwehru a také jeden z klíčových mužů čs. rozvědky. Dodnes není zcela jisté, zda zároveň alespoň částečně nehrál v určitou dobu roli dvojitého agenta.

Díky Thümmelovi se k našemu armádnímu velení dostala řada zásadních informací a dokumentů. Tak například v srpnu 1938 to byl tajný předpis HDvg 124. Šlo o taktické pokyny pro německé vojáky, kteří budou dobývat československá opevnění. Poznatky z tohoto dokumentu Čechoslováci využili hned o pár týdnů později při cvičení u Slaného. To prokázalo, že Němci vymyšlená taktika dobývání bunkrů mohla slavit úspěch.

Špionáž

Zpráva Abwehru SOS – Stráž na obranu státu byla vytvořena na základě zákona z roku 1936.

S její výstavbou a výcvikem se započalo v kursech v listopadu 1937.

K SOS patří: státní policie, četnictvo a finanční stráž.

Výcvik a kompetence: příslušné Okresní doplňovací velitelství.

Doba výcviku: 3–6 týdnů, podle náplně a počtu účastníku, ročně 6–7 kursů.

Velitelem praporu SOS je zprav. plukovník.

U jednoho praporu SOS je 2–8 instrukčních důstojníků a jako instruktoři působí i mužstvo SOS, které absolvovalo dřívější kursy. V každém kursu asi 40–60 mužů z různých míst.

Ubytování jednotek během trvání kursu v nouzových kasárnách nebo opuštěných továrnách, pokud možno mimo město.

Náplň výcviku: nauka o zbraních, zacházení se zbraněmi, polní služba, ruční granáty, kulomet ZB 24 a ZB 26.

Výcvik s plynem: Benzilbromyd a bromové plyny, výcvik v plynové komoře V praporu SOS je 520 mužů.

Pro SOS je vybráno asi 75 % četnictva, státní policie a finanční stráže. Ve větších městech jedna četa, v menších městech pak družstvo.

Například ve Svitavách: 26 mužů státní policie, z toho 13 mužů pro SOS. 5 mužů četnictva, z toho 1 muž pro SOS. Zbývající mužstvo k doplnění druhého družstva je z četnických stanic v okolí. Kromě toho jsou vedeni v evidenci délesloužící poddůstojníci, kteří jsou v civilu a jsou okamžitě povoláni (21. května ve Svitavách 7 mužů).

Výzbroj jako u střeleckého družstva pěchoty, 6 ručních granátů na muže.

Ve Svitavách např. 3 kulomety ZB 24, těžké kulomety jsou uloženy u příslušných okresních úřadů. Povolaní délesloužící v civilu dostali uniformy v Olomouci a šli do Jeseníku. SOS ve Svitavách je v případě aktivace vyzbrojena zbraněmi zvláštního druhu (například těžké kulomety). Jejich přidělení do 6 hodin od vyhlášení poplachu.

Ze zprávy stanice v Gliewitz pro velení wehrmachtu

přesuny či změny počtu stavu jednotlivých družstev SOS byly zpravidla okamžitě rádiem nebo telefonicky předávány Abwehru k vyhodnocení.

Němci dokonce zaznamenávali takové informace, že některému z členů družstva SOS doručila motospojka balík. Zda v balíčku byly buchty od maminky nebo upletený teplý svetr od manželky, však již zprávy neuvádějí.

Rovněž je nutno uvést, že velmi cenné informace o činnosti vlastních jednotek poskytli dezertéři, kteří se i přes snahu o zařazení pouze státně spolehlivých příslušníků v jednotkách SOS našli. Němci od nich také získali výzbroj a výstroj, která zřejmě mohla najít uplatnění v plánovaných záškodnických akcích. Další informace o Stráži obrany státu poskytly Němcům například ukořistěné nebo tajně ofocené rozkazy a instrukce odesílané z velitelství praporů SOS. Ve složce německých zpravodajských informací o jednotkách SOS se podařilo dokonce objevit originály a překlady rozkazů ze září 1938, které mohly být ukořistěny při akcích freikorpsu v září 1938 a následně předány Abwehru.

Specialista Abwehru, německé zpravodajské služby, odposlouchává radiovou komunikaci

Důkladná znalost Příkladem důkladné znalosti našeho opevnění je obrazový materiál s názvem Stálé opevnění Československa (Bildheft Landesbefestigung der Tschechoslowakei) ze srpna 1938, v němž jsou v 16 svazcích podrobně popsány a rozkresleny jednotlivé typy bunkrů, uvedeny informace o maskování, počtu a také stupni rozpracování jednotlivých linií. Svazky obsahují také panoramatické fotografie některých pevnostních úseků, přičemž snímky byly pořizovány z terénních vyvýšenin i ze zmíněných speciálně vybudovaných věží nacházejících se na německém území blízko hranic.

Legitimace opravňující ke vstupu do pásma opevnění za účelem provádění polních prací.

Do blízkosti vojenských objektů byl jinak přístup zapovězen

‹‹ ArtefaktY Ukořistěný rozkaz velitele praporu SOS Liberec podplukovníka pěchoty F. Kruliše z 10. září 1938 a zkrácený přepis v něm obsažených informací, který zpracoval Abwehr Pohlednice s „Hitlerovým“ řopíkem. Během své triumfální jízdy zabraným pohraničím v říjnu 1938 Hitler navštívil i několik pevnostních objektů a jedním z nich byl řopík u Mařenic. Po odstoupení Sudet se utajované čs. opevnění stalo častým námětem na německých pohlednicích. Překlady obou dokumentů najdete vložené na str. 17

53