Hvězdy první republiky

Hvězdy První republiky

Adina Mandlová

Adina Mandlová Lásky filmové dračice

Krásná, inteligentní, stále zamilovaná...

20

Hvězdy První republiky

P

rvní láska Adiny Mandlové? Tatínek. Nadaný pianista, který se sice z nouze stal úředníkem, ale měl vynikající vzdělání, hovořil několika jazyky a zajímala ho klasická hudba… Když se mu narodila dcerka, přímo se do ní zamiloval. Vymyslel neobvyklé jméno Adina, které do té doby existovalo snad jen v Donizettiho opeře Nápoj lásky, a nehorázně ji rozmazloval… Pouštěl jí desky, od čtyř let ji učil hrát na klavír, přesvědčoval ji, že je víc než ostatní. Malá měla pocit, že je nadřazená i vlastní matce, která jí musela vykat, zatímco Adinka rodičům a sourozencům blahosklonně tykala. Jenže když bylo Adině sedm a půl roku, otec náhle zemřel.

Poprvé opuštěná

Adina Mandlová

Víte, že?

Ačkoli Adinu Mandlovou považujeme za prototyp ženy, jíž krása umožnila prosadit se na filmovém plátně, ve skutečnosti byla nejen pohlednou, ale i dobrou herečkou. Pod vedením kvalitních režisérů, jako byl Otakar Vávra, dokázala zahrát i role složitějších charakterů. Martin Frič nebo její někdejší partner Hugo Haas ji zase spolehlivě vedli v komediálních rolích.

Mandlová si poradila s rolí elegantní ženy velkého světa v Kristiánovi, stejně tak uměla zahrát ženu z polosvěta v Nočním motýlovi, ale i mladou dívku ocitající se v složité milostné situaci v Pacientce Dr. Hegla.

Zajímavý komediální výkon předvedla i v roli ošklivého káčátka v Mravnosti nade vše, naopak zcela civilně hrála ve Vávrově Šťastné cestě.

Mazlíček okamžitě ztratil všechna privilegia. Navíc bylo těsně po válce, nebylo dost jídla a rodina měla jen malou penzi po otci. Adinina matka své půvaby začala vyměňovat za jídlo a později pronajímala pokoje studentům. Podnájemníci se do okaté dcerky paní domácí jeden po druhém zakoukávali a ona s nimi ráda koketovala. Ale opravdu se zamilovala jen jednou - do Aleše, syna velkoobchodníka s obilím, který jí imponoval třeba tím, že měl prádlo s monogramem. Vyměňovali si psaníčka a došlo i na první tělesné něžnosti. Nic závažnějšího se ale nestalo, protože hubeňoučká Adina své podle svého názoru nedostatečné pozadí maskovala řádnou spodničkou, kterou nosila pod šaty a kterou měla upevněnou provázkem. Nerada by, aby její Aloušek něco takového 21

Hvězdy První republiky

Hugo Haas

Hugo Haas … a žena, která ho zachránila

Jeho židovský původ jej vrhl do náruče Hollywoodu

Hvězdy První republiky

Hugo Haas

V

druhé polovině třicátých let Hugo Haas hodně pracoval. Chtěl být jako Charlie Chaplin, který na svých filmech prakticky vše dělal sám.

Hugovým režijním debutem byla filmová verze hry Edmonda Konráda Kvočna. V tomto filmu se objevila mladá herečka, která do Československa přišla z Berlína. Ruská emigrantka a roztomilá tanečnice Marie Bibikoffová…

Narodila se 25. dubna 1917 v Bernu. Otec byl poslední ruský carský velvyslanec ve Švýcarsku Michail von Bibikoff. Jeho rodokmen sahal až k Romanovcům. Po revoluci rodina ztratila veškerý majetek a baron Bibikoff své postavení. Propil se do schizofrenie. Jeho česká manželka měla v té době řadu milenců. Jedním z nich byl i Jan Masaryk…

Pimprle Jak se Marie dostala do českého filmu? Masaryk věděl, že matka by z ní chtěla mít herečku. Doporučil jí proto jako učitele člena souboru Národního divadla a začínajícího filmového režiséra Huga Haase. Ten byl o 16 let starší a Marii – stejně jako její matce – skutečně padl do oka. Vždycky se jí líbili starší muži…

Při natáčení Kvočny se Marie potkala s Adinou Mandlovou, která k situaci ironicky poznamenala: „Aha, máš nový Pimprle, viď?“ Hugova někdejší milenka měla zkrátka zlost…

Marie bydlela v ženských domovech a Hugo pro ni každé ráno jezdil autem.

Začínající hvězdička se mu líbila. Docela rád se nechal nachytat i na fintu, kterou na perspektivního starého mládence nalíčila Mariina matka. Dcerka se jí svěřila, že se o víkendech nudí, protože se nenatáčí. „Tak se zeptej pana režiséra, co se o nedělích dělá v Praze,“ poradila jí zkušeně. „Třeba tě pak vezme do biografu nebo na oběd.“ Stalo se.

Hugo dívku vzal na oběd k Černému koni, pak do cukrárny na Příkopech – líbilo se mu, že jí chutná. Po sladkých hodech šli dokonce na dva filmy a po večeři Haas pozval Marii k sobě domů pro knihu, o které během dne mluvili. „Nejdřív jsem do něho byla zamilovaná, ale to potom přešlo a bylo mezi námi skutečně hluboké přátelství.

Já jsem v něm viděla rodinu, otce, milence, všechno dohromady.“ Haas svou mladou přítelkyni překřtil na Bibi – všem jeho milenkám, které do té doby měl, se totiž říkalo „Titinka“. A brzy ji přestěhoval do svého bytu v Jungmannově ulici. Bibi radostně hospodařila, malovala a smýčila. V koupelně objevila bílý prášek. „To je kokain. Vyhoď to, to jsem brával dřív,“ komentoval situaci Hugo.

95

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl...“

Jan Werich Osudem zkoušený klaun

Hvězdy První republiky

Jan Werich

J

an Křtitel Serafínský Werich přišel na svět 6. února 1905 na Smíchově v domě svých prarodičů. Jeho otec Vratislav pracoval v reklamním oddělení První české vzájemné pojišťovny, matka Gabriela Choděrová patřila k zakladatelům malostranského Sokola. Její otec byl slavný pražský hospodský, mezi jeho podniky patřila i restaurace U Labutě, která stávala v místech, kde dnes najdeme obchodní dům Bílá labuť.

Osamělý jedináček Gabriela se s manželem brzy po narození synka rozvedla, do péče jej získal otec.

Maminku Jan vídal jen při návštěvách dědečkova výčepu. Otec byl na syna přísný.

Jan k němu proto někdy cítil snad i nenávist. Jediný člen rodiny, kterého miloval upřímně, byla babička Marie Choděrová – předobraz Babičky Mary ze slavné písně budoucího dua V+W. V jejím domě v Černošicích malý Werich vyrůstal, když otec narukoval na frontu první světové války. Zážitky ze zákopů Vratislavem pohnuly natolik, že se po návratu pokusil dát rodinu znovu dohromady. „Vnímal jsem, že je u nás něco polámanýho. Viselo to ve vzduchu, doma scházelo teplo…“ nenesl Jan nové rodinné uspořádání nejlépe. Smutný byl i z toho, že nemá sourozence: „Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho.“ Možná proto se Jan po celý život obklopoval kamarády. A jak to bylo s tím nejlepším?

„Vestpoketka“ Slavný divadelní hit, který se dočkal téměř tří set repríz, vznikl dost kuriózně: Voskovec s Werichem se dozvěděli, že divadlo vypsalo konkurz na novou hru, za kterou nabízí obrovský honorář – celých tisíc korun. Vydali se psát na Werichovu chatu na Sázavě, místo toho ale celé tři dny popíjeli rum, a inspirace stále nepřicházela. Nakonec hravý text sepsali v pražských kavárnách. „Přimontovali“ děj před a za jedinou písničku, která na Sázavě vznikla: Kupuju hrobku, prodávám hrobku.

107

Hvězdy První republiky

Jindřich Plachta

Jako suflér se neosvědčil.

Napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval

Jindřich Plachta Plachý komik

Hvězdy První republiky

Jindřich Plachta

S

tydlivý, nenápadný, skromný… přesně takový byl herec Jindřich Plachta nejen na plátně. Před každým představením nebo natáčením trpěl obrovskou trémou a snažil se příliš „nevyčuhovat“. Přesto už od svých kabaretních začátků patřil k nejoblíbenějším hereckým hvězdám…

Svůj dělnický původ nikdy netajil. Narodil se v Plzni 1. července 1899 do rodiny montéra a strojního zámečníka, který byl skoro celý život věrný Škodovým závodům. Opustil je jen na jeden jediný rok – v letech 1910–1911 spolubudoval lihovar v ruském Bachmutu. Rodina jej doprovázela. Malý Jindra tedy rok studoval na ruské škole. O příjmení Plachta tenkrát ještě nic nevěděl. Jmenoval se po tatínkovi Šolle. Komickou přezdívku získal až coby student. Jeho maminka mu totiž na cesty do školy ušila velkou širokou pelerínu, která na jeho vytáhlém hubeném těle legračně povlávala. Jeden vyučující se jednou smíchy neudržel: „Kam s tou plachtou?“ Spolužáci malého Jindřicha se toho samozřejmě chutě chytili a celoživotní přezdívka byla na světě.

Dělníkem po tatínkovi se nestal, věnoval se studiu… Sám měl však velký sen – a ten se jmenoval DIVADLO. Chodil potají statovat do plzeňského divadla a s kamarády založil ochotnický spolek nazvaný Jaro. Dělnického tatínka však takové touhy nijak nedojímaly. Pokud měl v něčem jasno, tak v tom, že jeho jediný syn rozhodně nebude komediantem. Jindřich proto vystudoval obchodní akademii a stal se účetním. Už od školy si však byl jistý, že v tomto oboru velké štěstí neudělá: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Přesto se zkusil uchytit – nejprve v polském Krakově, když se zde otevřela filiálka Pražské úvěrní banky. Po založení Československa v říjnu 1918 se vrátil do mladé republiky. Se dvěma kamarády si našel podnájem na Smíchově a začal pracovat na šekovém úřadu.

Legrační nápověda Nicméně nejvíc energie věnoval svému koníčku: po večerech chodil do populárního kabaretu Červená sedma, kde se nechal zaměstnat jako nápověda. Jenže pro toto povolání měl snad ještě méně nadání než pro účetnictví. Narážky šeptal příliš hlasitě, navíc neuvěřitelně rozhazoval rukama a afektovaně gestikuloval. Diváci si vytáhlého sufléra brzy začali všímat víc než herců na jevišti. A smáli se mu. Kabaretní šéf Jiří Červený vytušil Jindrův talent a na Silvestra 1921 jej angažoval jako herce.

125

Hvězdy První republiky

Jindřich Plachta

Víte, že?

Jindřich Plachta se na plátně stal také prvním ryze českým detektivem. V roce 1933 totiž hrál hlavní roli detektiva Klubíčka v úplně prvním filmu natočeném v Barrandovských ateliérech Vražda v Ostrovní ulici.

Tak vznikla Plachtova první divadelní postava – pražská drbna Vůněslava Acetylénová. Než se tato bizarní postava stala celopražským fenoménem, vystupoval Jindra v kabaretech na tajno – aby kolegové z úřadu nevěděli. Dokonce se traduje, že se jeho šéf v práci jednou pochechtával: „Já vám byl včera v kabaretu a tam vám byl chlap, ten vám byl tak strašně podobnej!“

Úředník na jevišti Vůněslaviny skeče si postupně získaly tak velkou popularitu, že se to doneslo i samotnému králi komiků Vlastovi Burianovi. Nezaváhal a nabídl nadanému Jindrovi práci ve svém divadle. Měl se stát – podobně jako třeba Jaroslav Marvan – poslušným nahrávačem panu principálovi. Hubený nervózní herec si však rychle získával srdce diváků. Publikum ho začínalo milovat víc než samotného Buriana. V divadle sílilo napětí, které musel vyřešit sám Plachta – svým odchodem. Bez práce dlouho nezůstal. Brzy jej angažovalo Osvobozené divadlo. Po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha či Ference Futuristy vystoupil třeba ve hře Fata Morgana. V téže době se Plachta začal pohostinsky objevovat na scéně Národního divadla. Jeho ředitel Karel Hugo Hilar si jej vyhlédl už u Buriana a nejprve mu nabídl neplacený záskok ve své režii Shakespearovy komedie Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic. Komik pak vystřídal řadu dalších divadel a kabaretů.

Život bez závazků Definitivní rozhodnutí pro herecké povolání ale nebylo jedinou změnou, která se v Plachtově životě na konci let dvacátých odehrála… Ještě jako úředník se oženil s kolegyní Marií. V roce 1924 se jim narodil syn Zdeněk, o tři roky později pak dcera Alenka. Jenže sotva se Jindřich etabloval jako „komediant“, svoji mladou rodinu opustil. Důvod? Pořádně ho nejspíš neznal ani on sám. Ke svým dětem stejně jako k bývalé ženě se nepřestal hlásit, zodpovědně platil, Zdeněk si s ním dokonce zahrál ve filmu U pěti veverek. „Myslím, že prostě potřeboval žít bez závazků a těch dennodenních 126

Hvězdy První republiky

Jindřich Plachta

povinností a věnovat se jenom kumštu,“ přemítala jeho dcera později. Zřejmě proto se svou druhou manželkou Andulkou už žádné děti neměl.

Velice brzy byl Jindřich Plachta opravdu vytíženým a žádaným hercem. Proto pro něj bylo nejspíš příjemnější, když se mu o domácnost nejprve staraly jeho sestry Vilma a Helena, které jeho přítomnost doma nijak nevyžadovaly.

Stovka rolí Vždyť vedle divadel a kabaretů se začal opravdu hojně objevovat i před kamerou.

Debutoval už v roce 1926, kdy film ještě nemluvil. V tom roce si Plachta zahrál celkem v šesti snímcích a celkově si za němé éry zahrál na dvacet filmových úloh.

Narodil se: 1. 7. 1899 – Plzeň (Rakousko-Uhersko) Zemřel: 6. 11. 1951 – Praha (Československo) Vlastní jméno: Jindřich Šolle Manželky: úřednice Marie Anna Původní povolání: účetní První natáčení: němé snímky: Dobrý voják Švejk (r. K. Lamač, 1926), Falešná kočička aneb Když si žena umíní (r. S. Innemann, 1926) a další v témže roce Nejčastější role: plachý, něžný, hluboce lidský Proslavil se: Na prknech kabaretů a varieté, především svou postavou pražské drbny Vůněslavy Acetylénové. Film jeho popularitu jen podtrhl – zahrál si menší role ve stovce titulů.

Zajímavost: Celý život se potýkal s nedostatkem sebedůvěry. Proto hrál v kabaretech a malých divadlech, na velké scény si

netroufal. V Národním divadle kvůli trémě vydržel pouhou jednu sezonu (1948/49).

Konec kariéry: Jako přesvědčený komunista po válce nadšeně budoval nové zřízení.

Založil vlastní Divadlo pod Plachtou, které kočovalo po československém venkově.

Jeho poslední filmovou rolí byl dělník Ferda Fikejs v agitce Karhanova parta (r. Z. Hofbauer, 1950).

Nejslavnější filmy 1933 Vražda v Ostrovní ulici 1937 Jarčin profesor 1938 Pán a sluha 1939 Cesta do hlubin študákovy duše 1941 Nebe a dudy 1942 Městečko na dlani 1944 Prstýnek 1945 Řeka čaruje 1946 Právě začínáme 1948 Červená ještěrka 127

Hvězdy První republiky

Terezie Brzková

Hodná, laskavá, moudrá, takové byly všechny její filmové babičky

Terezie Brzková Milovaná Babička

Hvězdy První republiky

Terezie Brzková

K

ariéra Terezie Brzkové se v mnohém lišila od umělecké dráhy tehdejších filmových hvězd. Nejenže v mládí nemusela překonávat odpor rodičů, kteří by ji rádi zabezpečili nějakým „normálním“ občanským povoláním, ale navíc po většinu života hrála v kočovných společnostech. Kvůli jedné z nich dokonce opustila Národní divadlo. A filmoví režiséři ji začali obsazovat, až když jí bylo čtyřiašedesát let…

Divadlo v krvi Hrát začala prakticky už v dětství. S jejími rodiči to snad ani jinak nešlo. Terezie, tehdy ještě Jelínková, se totiž narodila sice v Kolíně, mohlo to být kdekoli – tatínek Vilém Josef Jelínek byl totiž ředitelem kočovné společnosti, a rodina proto byla stále na cestách. Maminka Anna u něj samozřejmě také hrála – i ona měla divadlo v krvi. Vždyť její otec byl také principál! Terezie pocházela z dvojčat, sestřička však hned po narození zemřela. Samotou děvčátko rozhodně netrpělo, mělo dalších pět sourozenců. Ze čtyř sester se později staly slavné herečky.

Kočovný život Terezie se poměrně mladá, v necelých devatenácti letech, provdala. Jejím manželem se stal, jak jinak, herec. S Josefem Brzkem v roce 1895 opustila otcovu společnost a vydala se na vlastní nejistou pouť. Mladí manželé střídali angažmá u nejrůznějších venkovských divadel, nakonec ale oba zakotvili u legendárního ředitele Budila v Městském divadle v Plzni. Zůstali zde až do předválečné sezony 1913/14. Tehdy se plzeňské divadlo ocitlo v hluboké krizi. Modernisticky orientovaná kritika v té době Budilův repertoár kritizovala coby povážlivě zastaralý. Diváci přestávali chodit, docházely finance. A odnášeli to herci. Nejprve nedostávali vůbec žádný plat.

Později jim bylo vypláceno mnohem méně peněz než před krizí. Manželé Brzkovi na nic nečekali. Šli zase dál.

Terezie prakticky okamžitě dostala místo v souboru Národního divadla v Praze!

Jenže… Z Plzně i předchozích angažmá byla zvyklá být hlavní hvězdou. Hrávala postavy aristokraticky vznešené i usmýkané vesničanky, opravdové dámy i dámičky z šerého polosvěta. Dokázala být lyrická i vtipná a ironická. Zlatá kaplička jí ani zdaleka nenabízela takové role, jaké by si představovala a jaké by si její venkovem 261

Hrát začínala od peřinky

Zita Kabátová

Poslední ikona první republiky

Hvězdy První republiky

Zita Kabátová

J

ejí rodiče a strýc v podstatě způsobili, že se stala herečkou. Tatínek architekt Benno Kabát se podílel třeba na opravách malostranského chrámu svatého Mikuláše. Vedle toho psal hry pro loutkové divadlo a ochotničil, stejně jako jeho žena. Jejím vzdáleným bratrancem byl kabaretiér a první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský.

Herečkou od peřinky Amatérský soubor v Malostranské besedě pořádal premiéry každých čtrnáct dní.

Každý Boží hod byli na programu Stroupežnického Naši furianti, ve kterých měla malá Zita životní premiéru. V této oblíbené hře vystoupila už jako miminko – v rodině se sedmi dětmi. Tradičně každým rokem dostávala role dalších sourozenců, v ostatních měsících pak další a další dětské role v nejrůznějších ochotnických souborech. „Vždycky, když ochotníci potřebovali nějaké mládě,“ vzpomínala sama, „dostala jsem roli.

Zvlášť ty hubaté…“ Vypracovala se až do slavného dětského souboru Míly Melanové.

Brzy se v ochotnických kruzích proslavila nejen v rodné Praze. Cestovala po celé republice. K profesionálnímu divadlu se dostala v roce 1935. Hrála v divadélku Akropolis, v Tylově divadle v Nuslích a ve Velké operetě. Nejspokojenější ovšem byla v Novém divadle vedle populárního Oldřicha Nového.

První film Záhy se také poprvé objevila na stříbrném plátně. Během prázdnin jí kamarád fotograf nafotil pár přímo „hollywoodských“ portrétů, které Zita poslala filmové společnosti hledající talenty pro chystaný snímek Sextánka. Roli sice nakonec dostala Hana Vítová, Zita ale získala hlavní úlohu v melodramatu Světlo jeho očí. Partnera jí hrál populární milovník Jiří Dohnal, na jehož polibky herečka i po letech vzpomínala s velkým zalíbením… Ani herecky se ale Zita vedle zkušenějšího kolegy neztratila.

Přesto, že musela překonávat i velice nezvyklé situace. Dohnal měl totiž velké problémy s ušima: odstávaly a kazily tak jeho jinak dokonalý vzhled. Herec měl sice v plánu plastickou operaci, ale filmaři neměli čas. Nemohli čekat, poradili si tedy jinak. Dohnalovy uši přilepili mastixem. Jenže co čert nechtěl – zrovna během vypjaté milostné scény lepidlo povolilo a uši jedno po druhém vystřelily. Vykulená Zita samozřejmě pochopila, že tento výstup je třeba přetočit… Jinak ale vznikl filmový hit!

315