LEAP

LEAP ODEJDĚTE Z PRÁCE A ŽIJTE ŽIVOT, PO KTERÉM TOUŽÍTE!

LEAP.indd 3

02.11.2016 20:17:00

3. ÚTĚK PŘED STRACHEM

K

dyž řeknu, že jsem dala výpověď, většina lidí se nejdřív zeptá: „Proč jsi odešla?“ Následuje: „Co byla ta poslední kapka?“ Všichni jsou také zvědaví, jak jsem překonala strach z neznáma.

Je to docela těžké popsat, bez toho, abych zacházela do detailů z redakce, o kterých jsem se rozhodla pomlčet. Ale v mém osobním životě se dělo něco neméně důležitého, něco, co mi pomohlo důvěřovat svému instinktu, který mi říkal, že je čas odejít. Než přejdeme k „výskoku“, dovolte velmi osobní příběh o tom, co přispělo k mému rozhodnutí a dodalo mi sílu zmáčknout spoušť, krom záležitostí na pracovišti a mou nespokojeností. Několik věcí, které jsem na sobě změnila (k lepšímu), mi dodaly sebevědomí, které jsem dřív neměla a důvěru ve vlastní schopnosti. Řídila jsem se nápisem na jednom z triček, ve kterém jsem chodila běhat: „Krok za krokem tě kopu do zadku.“ V první kapitole jsem se zmínila o tom, jak jsem celý život řešila svou váhu.

První rok na vysoké jsem přibrala skoro 10 kilo a dalších dvacet let skákala moje váha nahoru a dolů. Vyvrcholilo to v srpnu 2011, přesně rok předtím, než jsem se odhodlala k „výskoku.“ Toho léta čelila ekonomika USA další krizi, tentokrát kvůli dluhovému stropu. Došlo to tak daleko, že Standard & Poor dokonce snížila hodnocení úvěrové spolehlivosti Spojených států. Byla to událost léta, všichni finanční „experti“ předpovídali, že s nižším ratingem přijde celosvětový kolaps. No, pořád jsme tady.

55

LEAP.indd 55

02.11.2016 20:17:02

LEAP

Ale Američané prahli po informacích, jaký vliv bude mít nižší rating na jejich osobní finance.

Všechna ta pesimistická proroctví o kolapsu u lidí vyvolala obavy, že dojde k dalšímu hospodářskému poklesu, možná i krizi, že se potopí akciový trh a všichni přijdeme o své důchodové úspory a peníze našetřené na vysokoškolská studia našich dětí.

Jakoby se opakovaly všechny krize, kterými jsme posledních pět let prošli…

Snažila jsem se posluchačům poradit, aby nechali své peníze tam, kde jsou, nešachovali s nimi a mysleli v dlouhodobém horizontu.

Pár dní před tím, než jsem měla odjet na svatbu neteře do Massachusetts, mi zavolali z CNN, jestli bych do jednoho z jejich ranních pořadů neudělala vstup o tom, jak by měli lidé nakládat se svými úsporami vzhledem k současné situaci.

Pro moji kariéru to byla ohromná příležitost. Když vám zavolají ze CNN, neřeknete ne. Neznamená to, že budete mít zčistajasna lukrativní práci v televizi, ale zajistí vám to pozornost, ať už se věnujete čemukoliv, včetně mého víkendového pořadu v rádiu. Měla jsem se dostavit do studia v LA k rozhovoru s moderátorem z Atlanty nebo New Yorku, už nevím přesně.

Ale já řekla ne. Z pomyšlení na to, že bych se objevila v televizi, se mi dělalo zle.

Měla jsem nadváhu, extra porci Tessiných buclatých tvářiček… A přísahám, že kamera přidává aspoň pět kilo! Byla jsem si tak vědoma svého vzhledu, že jsem nikdy nedovolila, aby mě fotili v terénu pro články, které měly být na webových stránkách Marketplace. „Dělám v rádiu z určitého důvodu,“ žertovala jsem, když jsem od sebe odstrkovala objektivy. Byla jsem alergická na fotografování a už vůbec jsem se nemohla vyrovnat s představou, že jsem v televizi. Takže jsem si připravila nějakou duchaplnou výmluvu (něco ve stylu: „Musím uklidit psí výkaly na dvorku, což bude trvat celé dny!“) a CNN odmítla.

Odjela jsem na svatbu a začala si vyčítat, že jsem si nechala protéct mezi prsty obrovskou příležitost.

Bylo to na mou zodpovědnost. Nebyla jsem spokojená se svým zjevem a nehnula jsem ani prstem, abych to nějak změnila. Nikdo jiný to nemohl udělat za mě. Bylo to jediné, na co jsem mohla po dobu, co jsem byla v Bostonu, 56

LEAP.indd 56

02.11.2016 20:17:02

3. ÚTĚK PŘED STRACHEM

myslet. Odmítla jsem něco, co mě mohlo neuvěřitelně posunout jen proto, že jsem nebyla spokojená s tím, jak vypadám.

I když jsem vysoká (měřím 175 cm), nikdy jsem nebyla žádná atletka.

Na střední si na mě brousily zuby dívčí volejbalová a basketbalová družstva, ale mě víc zajímalo divadlo, sbor a lekce na piano. Jediná fyzická činnost, které jsem se kdy věnovala, bylo plavání a ani to nemělo dlouhého trvání. V dospělosti jsem si vyřizovala členství v posilovnách, jen aby mi po čase vypršelo a hlásila se do lekcí kickboxu a aerobiku, jen abych to po pár týdnech vzdala.

Takže když mě přepadla chuť běhat, hned jsem si řekla, že mi hráblo. Kdosi mi doporučil appku Couch-to-K, která prý udělá i z pecivála běžce. No ale co, bylo to levné a musela jsem udělat jediné; zavázat si tkaničky a vyběhnout z domu. Požádala jsem manžela, aby do toho šel se mnou. Bylo mi jasné, že bez parťáka nemám šanci. Souhlasil a za dva týdny po návratu z Bostonu jsme si stáhli appku a pustili se do díla.

Bylo to nechutně těžké. I když program začíná převážně chůzí s troškou joggingu, byla jsem si jistá, že se v půlce zhroutím a Dan mi bude muset volat záchranku. Ale o dva měsíce později, někdy kolem Díkůvzdání, jsme už byli schopní některý den uběhnout i 3 kilometry. Do toho jsem každý den tři čtvrtě hodiny venčila naše psy a světe div se, kalhoty mi začaly povolovat.

V lednu 2012, 4 měsíce po své první jogging-procházce, jsem běžela svůj první 5 kilometrový běh na trati poblíž stadionu Rose Bowl v Pasadeně. Cílová rovinka byla přímo na stadionu a když jsem jí probíhala, rozbrečela jsem se. Byl to můj největší sportovní výkon za 42 let. V květnu 2012 jsem si dala svůj první 10 kilometrový běh. Rozhodla jsem se, že do konce roku zaběhnu půlmaraton.

Takovýto posun vnímá jako vítězství snad každý.

Když jsem začínala, byla jsem vyděšená. Ale postavila jsem se strachu nějakou podivnou kombinací tvrdohlavosti, impulzivity a podrážděnosti. Stáhla jsem si aplikaci a vyběhla. Úspěch přicházel pomalu, ale jistě a výsledky byly tak hmatatelné, že jsem o sobě najednou přemýšlela úplně jinak. Je daleko jednodušší představit si, kým se můžete stát, když se neschováváte před tím, kým jste.

Do srpna 2012 se mi podařilo shodit nějakých 15kg. Začala jsem nosit veselejší barvy místo své obvyklé béžové a černé. Přestala jsem se schovávat 57

LEAP.indd 57

02.11.2016 20:17:02

LEAP

za mikádem po ramena a nechala se ostříhat nakrátko (kratší účes dokázal lépe zamaskovat fakt, že mi ze stresu začaly vypadávat vlasy). Lidé mi říkali, že vypadám skvěle a působím šťastnější. Co se fyzického zjevu týkalo, měli pravdu.

Cítila jsem se silnější a schopnější, protože jsem se vyrovnala se svým tělem.

Pevně věřím tomu, že v mém rozhodnutí podat výpověď hrála velkou roli fyzická změna, kterou jsem prošla a z ní plynoucí zvýšené sebevědomí. Jeden kamarád mi tehdy řekl, že když začnete pracovat na své fyzičce, mužské i ženské tělo začne produkovat více testosteronu. Nevím, co je na tom pravdy, ale musím přiznat, že jsem najednou měla pocit, že „mám koule“ na to, abych řekla, že mě to štve a už si to nenechám líbit. Myslím, že kdybych se tehdy nezačala mít ráda a víc si věřit, nikdy bych neodešla z Marketplace. Běhání na tom mělo dozajista podíl. „Změna plodí změnu. Nic se nerozmnožuje tak rychle,“ píše Charles Dickens v Životě a dobrodružství Martina Chuzzlevita.

Slovy mého přítele Aarona McHugha: „Je 100% pravděpodobné, že když se nepustíte do ničeho nového, nic nového se nestane.“ Pustila jsem se do něčeho nového a od té chvíle se nové hrnulo jedno za druhým.“ Pokud chcete dát výpověď, ale necítíte se na to, zkuste ve svém životě změnit něco jiného. Uvidíte, kam to povede. Asi už to víte. Všichni máme Něco – zlozvyk nebo otravné návyky, které chceme změnit. Začněte něčím menším a nechte se překvapit. Ve své knize The Tipping Point o tom píše Malcolm Gladwell (je tam taky spousta příkladů, kdy malinká změna měla strašlivé následky, ale co už!)

Píše o tom i Charles Duhigg v knize Síla zvyku. „Malá vítězství jsou pozvolná využívání malých předností. Jakmile je jednou dosaženo malého vítězství, dají se do pohybu věci, které podporují další malé vítězství. Malá vítězství pohání velké změny tím, že implementují tyto malé přednosti do vzorců, které dokáží přesvědčit lidi, že je možné dosáhnout i větších cílů.“ Já si to představuju jako takový soukromý efekt motýlích křídel. Zamáváte jimi v nějaké oblasti svého života a než se nadějete, hurikán převrátí celý váš život vzhůru nohama.

58

LEAP.indd 58

02.11.2016 20:17:02

3. ÚTĚK PŘED STRACHEM

Od září roku 2011 do konce roku 2012 jsem zhubla celkem 20kg. Dva týdny před svým odchodem z Marketplace jsem dokonce zaběhla i ten půlmaraton.

Byl to neuvěřitelný zážitek, který se nedal s ničím srovnat. V cílové rovince jsem se rozplakala, stejně jako tehdy při svém prvním 5 kilometrovém závodu.

Dosáhla jsem důležitého vítězství. Dodalo mi to fyzickou i psychickou sílu, kterou jsem potřebovala, když jsem odcházela z Marketplace.

Po odchodu z práce jsem postupně běhání pověsila na hřebík. Měla jsem na práci spoustu jiných věcí a taky jsem zlenivěla a přestala trénovat a závodit. Ale pořád jsem si s sebou nesla vědomí, že jsem dokázala čelit strachu. To se mi hodilo pokaždé, když se v následujících letech objevila nová příležitost nebo výzva.

Dokázala jsem ve stejnou dobu zaběhnout půlmaraton (i jeden se počítá!) a odejít z práce, s tímhle na kontě je docela těžké představit si, co bych nedokázala.

59

LEAP.indd 59

02.11.2016 20:17:03

5. CO TI BRÁNÍ?

C

elé měsíce po odchodu z Marketplace mi v hlavě rezonovala jedna věta: Vzdala jsi to.

Vzdala vzdala vzdala.

Kdybych po vás chtěla, ať řeknete první věc, co vás k tomu napadne, vsadím se, že hodně z vás by odpovědělo: „Vítězové se nikdy nevzdávají a vzdáváním se nikdy nezvítězíš.“ Vzdávat se je proti etice správného Američana. Pokud se tedy nevzdáváte nějakého zlozvyku jako kouření nebo alkoholu, což je samozřejmě vnímáno jako úctyhodné. Vzdát se je špatně, je to známka slabosti.

Nikdy se nevzdávej.

Vzdát se s sebou nese společenské stigma, které celý proces činí ještě těžším a obávanějším. Víte, že se na vás budou dívat jako na někoho neschopného, kdo si nedokáže poradit. Budou si o vás myslet, že ještě musíte dospět. Úspěch to ještě všechno násobí. Nikomu se nechce věřit, že někdo tak schopný a uznávaný by to vzdal. Ten má přece na víc!

Mnoho rozhovorů z přelomu léta a podzimu roku 2012 se odehrávalo v podobném duchu: • Slyšel jsem, že odcházíš z Marketplace!

79

LEAP.indd 79

02.11.2016 20:17:03

LEAP

• • • •

•

Je to tak.

A co budeš dělat?

Nevím.

Jak to myslíš?

Prostě nevím. Nemám jinou nabídku. Prostě končím.

Co? Končím.

Ale pro někoho s tvými schopnostmi a zkušenostmi přece musí být spousta příležitostí!

To je možné.

No tak proč končíš? Víš jistě, že je to dobrý nápad? Co je s tebou?

No dobrá, až na tu poslední část. Ale pohledy, které na mě někteří lidé vrhali, mluvily za vše. Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, jen tak neodejde, na to je moc chytrá, určitě je v tom něco víc.

Peg Streepová se tomuto problému věnuje již léta. Je spoluautorkou knihy Mastering the Art of Quitting: Why It Matters in Life, Love and Work. Potkaly jsme se jako hosté jedné talk-show.

Peg ve své knize píše: vzdát něco je zdravá reakce na situaci, ve které není možné dosáhnout vytyčeného cíle, když se ocitneme ve slepé uličce nebo se něco vrací jako bumerang. Už jen pouhé zvážení možnosti vzdát to jako jednoho z řešení situace nám může pomoci nabourat tunelové vidění často pramenící z ulpělosti a je to nutný první krok ke změně úhlu pohledu.

To dává smysl. Neocitla jsem se ve slepé uličce, ale postupně jsem si uvědomovala, že se mi nepodaří dosáhnout svého cíle a že nestojí za to tam zůstávat, protože to není odrazový můstek. Ale nevyužila jsem to k vytvoření akčního plánu. Líbí se mi Pegina definice skoncování.

80

LEAP.indd 80

02.11.2016 20:17:03

5. CO TI BRÁNÍ?

Požádala jsem Peg, aby rozebrala moje rozhodnutí skončit a proces s tím spojený. Přiznala jsem se, že jsem neřekla celou pravdu, proč a jak jsem skončila a co se dělo potom. Všeobecně se mělo za to, že se mi na volné noze daří, je mě vidět v médiích, objevuju nově nabytou svobodu a jen tak mimochodem jsem občas zpátky v rádiu, na druhém konci mikrofonu a odpovídám na otázky, jaké je to vyskočit z rozjetého vlaku. Paráda. Všechno je cajk.

Až na to, že nebylo. Svěřila jsem se Peg, že jsem odešla ne úplně v dobrém (i když jsem výpověď podala tři měsíce předem) a poslední den se z kanceláře vyplížila a od té doby osciluju mezi nadšením a panickými záchvaty z toho, že ráno nevstávám do práce. „No, možná jste se opravdu unáhlila. Vypadá to, že jste narazila tam, kde většina lidí. Nepředvídala jste, jak budete reagovat na volný pád,“ vysvětlovala mi Peg u snídaně. „Neuvědomila jste si, že vzdát se práce, která je natolik zásadní pro vaše sebeurčení, je jako skočit z útesu bez padáku.“ Musela jsem souhlasit. Nikdo vám neřekne, kolik času strávíte pochybováním o své příčetnosti. Pokud bych nemohla svalit vinu na ostatní, řekněme, že jsem se neobtěžovala přemýšlet nad tím, jak mě tahle zásadní změna ovlivní. „Kdybychom měli být realističtí, nikdo by s ničím jen tak neskoncoval,“ pokračovala Peg. „Pravdou je, že je nám vlastní setrvačnost, je pro nás přirozenější než změna směru.“ Své posluchače jsem seznamovala s tucty studií, které ve světě osobních financí poukazovaly právě na toto. Warren Buffet se trefně vyjádřil takto: „Musíte být chamtiví ve chvíli, kdy ostatní mají strach a mít strach, kdy ostatní jsou chamtiví.“ To je důvod proč víc investovat, když jde trh dolů. Je to opak toho, co dělá stádo a zdá se to jako velké riziko, ale získáte akcie levněji, což je investice, ze které můžete těžit, až se trh vzpamatuje. Tak vydělali chytří investoři po pádu burzy v březnu 2009, kdy Dow Jonesův index klesl na 6500. Většina lidí se bála a prodávala, což znamenalo, že přicházeli o všechny zisky. Mezitím chytří investoři levně nakupovali a vydělali jmění.

81

LEAP.indd 81

02.11.2016 20:17:03

8. PRACHY PRACHY PRACHY

O

d svého „výskoku“ pořád slýchám jednu věc: „Máš to ale štěstí. Já bych si to nikdy nemohl dovolit.“ Ale to jsem nemohla ani já, fakt.

Kvůli všem těm zkušenostem a informacím, které jsem nasbírala za moderování pořadu o osobních financích, o mně lidé předpokládají, že když jsem podávala výpověď, měla jsem značnou finanční rezervu. Ženská, která dokáže vysvětlit zajištěné dluhové obligace, bude přece dost chytrá na to, aby měla našetřeno pro strýčka Příhodu. Vždyť to všem týden co týden připomínala; jediná cesta k finanční svobodě je mít vždycky našetřeno aspoň šestinásobek vašeho platu, ne-li víc.

Já to všechno samozřejmě dobře věděla, ale tak trochu jsem „kázala vodu a pila víno.“ Sem tam se svým posluchačům s něčím přiznám. Řekla jsem jim, že i já jsem byla otrokem kreditních karet a došlo to dokonce tak daleko, že mě museli založit rodiče. I já měla jednu z těch nechvalně proslulých hypoték po roce 2000 a také jsem se přistihla, že si žiju nad poměry. S tím vším jsem se jim za účelem autenticity svěřila.

113

LEAP.indd 113

02.11.2016 20:17:05

LEAP

Tohle mé chování se do doby, kdy jsem podala výpověď, popravdě nijak nezměnilo. Neměli jsme žádné závratné úspory a já pořád utrácela víc, než jsem si mohla dovolit a to i přes to, že náš roční příjem dělal dohromady čtvrt milionu dolarů. Jezdili jsme na luxusní dovolené, kupovali si různé vybavení, chodili do restaurací (přestože moc ráda vařím), jezdili v drahých autech (to je v LA mnohem důležitější než dům, ve kterém bydlíte), štědře přispívali na charitu a podobně. Taky jsme si spořili na důchod. Ale nebyla bych schopná přesně říct, co se vlastně s těmi penězi dělo. Vedla jsem si o tom přehled - jak už jsem uvedla, až chorobně sleduju pohyb peněz na účtu - ale nevěnovala jsem tomu skutečnou pozornost. Nezdálo se to důležité, oba jsme měli dobře placenou práci a na tom se v brzké době nemělo nic změnit.

Náš životní styl nebyl nijak rozmařilý. Ale i my si vzali obrovskou hypotéku, když jsme koupili v roce 2004 (na vrcholu té šílenosti s realitami) dům o 1400 metrech čtverečních. Z principu to byla obrovská suma, ale v našem sousedství a potažmo celé jižní Kalifornii zdaleka nic výjimečného. Vydali jsme se tím z peněz. Už jsem říkala, že jsme si nic neukládali? Říkalo se tomu „příživnická půjčka“; banka vám dala první hypotéku na 80% kupní ceny a půjčku (home equity line of credit – HELOC) na zbylých 20%. Dělal to tak každý! Věděla jsem o tom, protože jsem musela posluchačům odpovídat na dotazy, jestli je příživnická půjčka dobrý nápad. Říkala jsem, že to nemusí být dobrý nápad pro každého, ale kdo se dobře stará o své finance, nemusí se bát. Už jsem neříkala, že taky jednu mám. Pár let nato jsem se přistihla, jak posluchačům vysvětluju, že tyhle půjčky měly nemalý podíl na ekonomickém kolapsu.

Když jsem dávala výpověď, největší starosti mi dělala právě ta hypotéka.

Udělala jsem si hrubý propočet a vyšlo mi, že tak tak vyjdeme i ze samotného Danova příjmu, ale než si najdu práci, budeme muset drasticky změnit náš životní styl. Dokonce jsem si říkala – posluchači Marketplace si určitě uvědomí to pokrytectví – že přinejhorším můžeme sáhnout na důchodové spoření.

I kdybyste si z mého pořadu nezapamatovali nic jiného, pořád dokola opakuju: 114

LEAP.indd 114

02.11.2016 20:17:05

8. PRACHY PRACHY PRACHY

„Ani za nic nesahejte na své důchodové spoření“ Ani. Za. Nic. A stejně jsem sama uvažovala stylem, že kdyby šlo opravdu do tuhého, tak můžeme použít jako rezervy právě důchodové spoření. Nebo prodat dům. To byl prosím můj plán pro případ nouze.

Měla jsem velké štěstí, že manžel vydělával dost, aby utáhl celou domácnost. Ale jakmile jsem dostala poslední výplatu, začaly mi peníze dělat starosti.

A dodnes nepřestaly, abych byla upřímná. Je těžké přizpůsobit se myšlence, že nevíte, kdy přijde další výplata, obzvláště po dvaadvaceti letech pravidelného příjmu. Podnikatelé se s tím vyrovnávají dnes a denně a taky se musí starat o půjčky a další výdaje.

Cítila jsem se provinile, neboť jsem celé břímě našeho přežití uvalila na svého manžela. Nejenže jsem celý život byla zvyklá na pravidelný příjem, taky jsem to byla já, kdo většinu našeho manželství přispíval do rozpočtu vyšší částkou.

Vdala jsem se za muže, který s tím neměl problém a nikdy se necítil ohrožen výší mého příjmu, ale teď to bylo najednou všechno na něm a mě to pomyšlení děsilo. Cítila jsem se potupně, najednou jsem nepřispívala svým dílem. Jednou za čas se manžela ptám, jestli mu vadí, že už nevydělávám tolik, co dřív.

Vždycky se na mě podívá, jako kdybych snad spadla z višně. „Samozřejmě že ne. Tímhle si hlavu fakt nelámu,“ odpoví mi. Často se ho taky ptám, jestli mu nedělají starost naše finance. „Dej mi vědět, kdybychom měli nějaký problém, jo?“ řekne mi, protože rozpočet domácnosti spravuju já. Ujistím ho, že mu dám vědět a on jen pokrčí rameny a řekne, že dokud to netrápí mě, nemá smysl, aby si s tím lámal hlavu on.

Manžel se našimi financemi zabýval vlastně jen jednou. Když se blížilo datum mého odchodu z práce, potřeboval se ujistit, že si udržíme střechu nad hlavou. Byli jsme svoji třináct let a nevedli jsme si záznamy, z čí výplaty se zaplatil který účet (po svatbě jsme naše finance sloučili). Když se ohlédnu do minulosti, žasnu nad tím, že jsme to víc neřešili. Doteď se ho občas zeptám, jestli se 115

LEAP.indd 115

02.11.2016 20:17:05

LEAP

bál stejně jako já, když jsem mu řekla, že chci dát výpověď. Pokaždé mi řekne jasné „ne.“ „Věděl jsem, že si nějak poradíš. Jsi schopná a máš talent. Udělala sis jméno a já věděl, že budeš chtít dál pracovat, takže jsem se nebál, že se budeš užírat depresí. Myslím, že jsem ti tehdy věřil víc, než ty sama sobě.“ Měl svatou pravdu.

Vždycky jsem si přála, abych svou budoucnost viděla aspoň tak růžově, jako mí blízcí.

Nicméně tehdy jsme si nad tím nesedli a neprošli všechno krok za krokem, takže jsem se dusila ve vlastní šťávě pochybností. Přestat pobírat pravidelný plat bylo z hlediska psychiky velmi náročné.

Stejně náročné bylo zjištění, že na volné noze už nevydělávám tolik, co předtím. Vím, že finanční bilance neříká nic o tom, kým jste ve skutečnosti, ale i tak to bylo drsné. Nemohla jsem si zvyknout, že manžel najednou vydělává víc než já. Jak píšu výše, on tomu na rozdíl ode mne nikdy nepřikládal význam, bral to tak, že dohromady vyděláváme dost, abychom poplatili účty a měli se dobře. Ale pro mě to byla otázka cti, protože jsem vyrostla v době, kdy bylo pořád ještě neobvyklé, aby manželka vydělávala víc než manžel. Dodávalo mi to pocit moci, i když do našich financí nikdo jiný neviděl (a i kdyby, stejně by mu to bylo úplně fuk).

Dívala jsem se na ten pokles příjmů na našem účtu a připadala si jako flákač a ztroskotanec, který jenom parazituje. Byla jsem jako naši dva psi a dvě kočky, kteří si na své bydlo nijak nevydělávají (chtěli jsme je aspoň přemluvit, aby hráli v divadle, ale bez úspěchu). Aby toho nebylo málo, došlo mi, jaký jsem pokrytec, když po šesti letech v osobních financích jsem neměla v pořádku ty vlastní.

A to jsem ostatním radila, jak mají být zodpovědní. Byla jsem si vědoma, že náš rozpočet vedu dost nezodpovědně, ale nemusela jsem si to tak úplně připouštět, protože vždycky bylo na zaplacení účtů.

116

LEAP.indd 116

02.11.2016 20:17:05

8. PRACHY PRACHY PRACHY

Měla jsem obavy, zda nejsem v manželových očích povaleč, který se nestará o naše finanční zabezpečení. Tyto obavy pramenily jak z vlastní nejistoty, tak z komentářů, kdy se lidé vyjadřovali o tom, jak je sobecké dát výpověď, když máte rodinu. Asi dva měsíce po mém odchodu z Marketplace jsem dělala pořad pro Minnesota Public Radio a v průběhu vysílání nám napsal na stránky nějaký Jeff: „Celý tenhle rozhovor mi připadá jako nějaká slátanina z pohádky „Jíst, meditovat, milovat…“ Když dá jeden výpověď, někdo stejně musí dál chodit do práce. Vzít si rok volna na čtení, vaření a venčení psa, to snad nemyslíte vážně? Je to čirá fantazie. Můžou si to dovolit akorát ti, jejichž manželé nebo manželky vydělávají dost na to, aby uživili oba partnery. Ale i tak ti „hrdinové,“ co skončí se svou prací, zapomínají na tlak, kterému vystavují svůj pracující protějšek; jídlo, účty za plyn, vodu, elektřinu, auto, pojištění… Ty jen tak nezmizí, když dáte výpověď.“ Nezmizí, to je jasné.

Ale chtěla bych, abyste se zamysleli nad tím, co získáte, když ztratíte druhý příjem. Něco jsme s manželem samozřejmě museli obětovat. Museli jsme trochu změnit náš životní styl.

V době, kdy jsem podala výpověď, jsem věřila, že teď přijdou všechny ty příležitosti, kterých jsem v minulosti nestihla využít. Je to otázka víry a toho, zda jít do rizika. Musela jsem věřit svému muži, když říkal, že mu nebude vadit chvíli nést to břímě. Většinu času jsem vydělávala víc než on a myslím, že byl vlastně rád, když si dokázal, že i samotný jeho plat postačí k tomu, abych mohla realizovat svůj bláznivý nápad.

Peg Streepová poukazuje na to, že většině z nás se nepodaří s něčím jen tak skoncovat, aniž bychom se museli něčeho jiného vzdát.

117

LEAP.indd 117

02.11.2016 20:17:05

LEAP

To je to. Je třeba si uvědomit, že budeme nuceni přinášet oběti. Některé budou malé, jiné obrovské. Hodně z těch obětí bude peněžitých. Než „vyskočíte,“ měli byste trochu plánovat a finančně se na to připravit. Ale nikdy nevíte, jaká příprava bude dostatečná a můžete skončit tak, že budete „výskok“ pořád oddalovat s tím, že potřebujete víc času. Velice důležité je také ujasnit si, co všechno jste v honbě za štěstím ochotni obětovat.

V některých případech se prostě nestihnete připravit a budete se s tím muset poprat za pochodu.

Změna životního stylu není nic lehkého. Ekonomická krize v roce 2007 k tomu donutila mnoho lidí. Neškodí si to jen tak vyzkoušet, jaké to je, než uděláte velké rozhodnutí.

Todd Attridge strávil třicet let v gastronomii. Začínal smažením hranolek u McDonalda a vypracoval se až na výkonného ředitele velké kanadské firmy.

Ucházel se o místo viceprezidenta, když mi napsal: „Má to jeden háček. Nenávidím to. Představa, že musím ráno do práce, mě děsí. Nepřináší mi to žádné uspokojení. Ale tahle kariéra je velká část mé osobnosti a nikdo kromě mě si nepředstaví, že bych dělal něco jiného.“ Říkal, že nemůže jen tak odejít, i když by si to moc přál. Později mi řekl, že hledal způsoby, jak si práci trochu zpříjemnit. „Nevím, jestli jste někdy byli v tom stadiu, kdy si opravdu přejete, aby to fungovalo. Doufáte, že když budete dlouho předstírat, stane se to skutečností. Všichni říkají: Wow, koukněte se na něj, na vrcholu žebříčku! A já si říkám: To sice jo, ale nemám z toho radost.

Nejsem ani trochu šťastný.“ Todd byl při mém proslovu na WDS v publiku se svým partnerem Stevem. Řekl mi, že to pro něj byl hlavní spouštěč. „Když jsi domluvila, Steve se na mě

118

LEAP.indd 118

02.11.2016 20:17:05

13. ZASE ÚŽASNÁ

E

xistuje přísloví o momentu, kdy se musíte rozhodnout, jestli otočíte na další stránku, nebo knížku zavřete.

Myslím, že co se rádia týče, otočila jsem stránku, ale celou knížku jsem ještě nezavřela. Ještě teď mě občas napadne, jestli jsem neudělala největší chybu svého života, když jsem odešla. Přemítám, jestli jsem tehdy měla jít do šéfovy kanceláře s tou bílou obálkou. Vrtá mi to hlavou, i když se mi díky odchodu naskytla spousta příležitostí, za které jsem ohromně vděčná. Ale ten kolotoč emocí se ještě nedotočil, ani přesto, že jsem už dokončila svou knihu, projekt, který měl být takový můj padák šitý za letu. A víte co? Bylo by až moc snadné vrátit se k tomu, co jsem dělala – za předpokladu, že by mě chtěli zpátky.

Stačí mi mikrofon a studio. Jsem v tom fakt dobrá a miluju to! Thoreau řekl, ať se nikdy neohlížíme, leda bychom chtěli jít zpátky.

Ale kdybych neodešla, nikdy bych nepracovala na tom, abych zjistila, kdo jsem mimo svou práci. Nikdy bych nepřehodnotila své priority. Neuvědomila bych si, jak můžu využívat své schopnosti novými způsoby, vlastně bych ani nevěděla, kolik a jakých schopností mám. Zjistila jsem, že když jsem se občas vrátila do své staré práce, ještě jsem se v ní zlepšila, protože jsem se nebála. Už jsem se nesnažila nikoho ohromit a nesrovnávala jsem se s ostatními. Díky té svobodě jsem se cítila ve vysílání ještě přirozeněji, dovolila jsem si víc riskovat 171

LEAP.indd 171

02.11.2016 20:17:07

LEAP

a být sama sebou. Víc se bavím a v rádiu to jde poznat. Myslela jsem si, že jsem dobrá, ale díky „výskoku“ jsem ještě lepší. Takže proč se ohlížet? Přestala jsem „něco opouštět“ a konečně „k něčemu směřuju.“ Jedna z částí, které lidem ulpěly v paměti z mého projevu na WDS je: „Myslím, že v průběhu kariéry je rozumné věnovat nějaký čas přehodnocení toho, co děláte, co na tom máte rádi a co se vám nelíbí. Já tomu moc času nevěnovala, ale měla jsem, i když jsem si myslela, že mám zaměstnání snů. Sněte, dokud žijete svůj sen.“ A to chci znova zdůraznit. Nevíte, co se vám za vaši kariéru může přihodit.

Jeden rok můžete svou práci zbožňovat, druhý rok už to tak nemusí být. I když se vám teď zdá, že máte svou práci jistou, za půl roku tomu může být jinak. Ekonomika balancuje na hraně a změny se odehrávají v momentě. Nikdy nevíte, co se děje pod povrchem. Dobré časy mohou být tytam ve zlomku vteřiny. Začněte přemýšlet o těch vážných otázkách, dokud se vám daří; když se vám pak dařit přestane, nebudete muset začínat od píky.

Netvrdím, že musíte mít nutně plán B. Ale pokud se váš život a vaše identita točí jen kolem vaší práce, je dobré zjistit, kdo vlastně jste mimo ni. Chci po vás, abyste udělali to, co jsem neudělala já; přemýšlet o těchto otázkách dobrovolně dřív, než vás k tomu donutí okolnosti.

Co se vám může přihodit nejhoršího? Máte rodinu, partnera a okruh blízkých přátel, kteří vám poskytnou zpětnou vazbu a nebudou vás odrazovat od toho, co je pro vás nejlepší ve jménu toho, co se od vás očekává? Přemýšleli jste, co vás žene dál? Jakou máte motivaci? A je to ta správná motivace? Pokud ne, jaká by ta motivace měla být?

Citovala jsem práci Herminie Ibarrové (Working Identity: Unconventional Strategies for Reinventing Your Career). Psala jsem o její třístupňové definici 172

LEAP.indd 172

02.11.2016 20:17:07

13. ZASE ÚŽASNÁ

kariérní změny, která zahrnuje 1) zkoušení různých vedlejších projektů a 2) rozšíření sítě svých kontaktů a zájmů za účelem prozkoumat další kariérní možnosti.

Všimli jste si, že jsem vám neřekla tu třetí část? Schovávala jsem si ji pro tuhle kapitolu. Třetí část po vás vyžaduje, abyste měli příběh, který můžete vyprávět. Já jsem svůj příběh vyprávěla na těchto stránkách. Pokud se chystáte „skočit,“ musíte si sesumírovat svůj příběh. „Musíš ‚se‘ umět vysvětlit ostatním,“ řekla mi Herminia, „protože taková změna lidem často nedává smysl. O to je pro ně potom těžší ti pomoci. Je důležité znát svůj příběh a vědět, proč se co děje, co tě přimělo podstoupit tak drastickou změnu.“ Tohle je asi ta nejlepší rada, kterou si z této knihy můžete odnést.

Po „výskoku“ si ušetříte mnoho truchlení, když budete umět vyprávět svůj příběh se vtipem a lehkostí. Budete připraveni zodpovídat všetečné dotazy, budete vědět, čím poměřovat svůj úspěch a také si budete mnohem víc věřit, protože už jste prošli procesem odhalování vlastní motivace. Přeju si, abych tohle všechno bývala udělala. Ale aspoň jsem o tom mohla napsat knihu.

Někteří z vás v této knize dozajista hledali nějaký návod jak odejít z práce bez plánu B. Mohla jsem napsat knihu 10 kroků, jak skončit v práci a najít svou vášeň. Ale nenapsala jsem ji, protože vám nemůžu říct, jak to udělat. To nemůže nikdo. Když jí táhlo na třicet, vykašlala se autorka cestopisů a bloggerka Jodi Ettenbergová na práci právničky aby mohla cestovat. Na svých stránkách legalnomads.com píše lidem, kteří si přišli pro „Odpovědi,“ že „vaše cesty se liší.“ Jinými slovy, že vaše zkušenost je jiná než ta moje. Nechce radit lidem – svým fanouškům, svým čtenářům – jak mají žít nebo jak dělat to či ono. „Spoustu energie vkládám do toho, abych změnila očekávání ostatních lidí ohledně mé osoby. Lidé zoufale touží, aby jim někdo poradil, co mají dělat. Já píšu o věcech, 173

LEAP.indd 173

02.11.2016 20:17:07

LEAP

které mi po mé cestě pomohly, ale nejsem takový odborník, za jakého mě mají.

Jen se snažím dělat v životě to, co mě baví a díky čemu se každý den naučím něco nového.“ Pod to bych se mohla podepsat.

Nejde prostě kopírovat postup někoho jiného. Doufám, že se mi aspoň trochu podařilo popsat, jaký může „výskok“ být a co od toho všeho můžete očekávat. I když máme každá jinou cestu, věřím, že fakt, že jsou na tom lidé podobně, vám poskytne útěchu.

Měli byste si promýšlet svůj rozpočet (určitě lépe než já) a měli byste se psychicky připravit na dlouhodobý proces. Pokládejte si těžké otázky a nebojte se odpovědí. Vaše cesty se liší, ale tak to má být.

Po „výskoku“ budete dost často slýchat jednu hlášku (mně už se za tu dobu opravdu zprotivila): „Nemůžu se dočkat, co budeš dělat dalšího!“ Vím, že je to myšleno dobře a možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že je v tom hromada očekávání. Co když příště udělám něco nudného? Co když to nebude mít nic společného s novinařinou nebo rádiem?

Co když budu vaše nová pošťačka, uklízečka nebo sekretářka na úřadě (všech těchto zaměstnání si vážím). Že se toho nemůžete dočkat? Vždycky, když mi to někdo řekl nebo napsal, sama jsem si za to doplnila: „Nemůžu se dočkat, co budeš dělat dalšího… protože to bude určitě úžasné a minimálně stejně záviděníhodné jako byla tvá kariéra doteď.

Prezident George W. Bush mluvil o „bigotnosti nízkých očekávání.“ Ale já cítila tíhu vysokých očekávání, která se mi možná nepodaří naplnit.

Tahle knížka posloužila jako roční únik od nutnosti ujasnit si, co chci dělat, až vyrostu. Přemýšlím, jestli si opravdu nekoupit knížku „Jakou barvu má váš padák?,“ protože pořád ještě nevím, co bude dál. Možná budu muset jít 174

LEAP.indd 174

02.11.2016 20:17:07

13. ZASE ÚŽASNÁ

na internet, nabízet se, tweetovat a být na Link-In, jak to dělá každý pořádný hledač práce. Možná budu muset kývnout na nabídky, které se mi nebudou líbit. Možná bych se měla vrátit – anebo se s novinařinou nadobro rozloučit.

O všem, o čem jsem přemýšlela na Mammothu, přemýšlím doteď. Je to trapné.

Dospělý člověk s dvacetiletou praxí by měl vědět, co chce dělat, obzvlášť když měl tolik času na přemýšlení. Jsem chytrá, schopná, tak bych se měla vzchopit a přijít konečně s nějakými odpověďmi, místo toho, abych si kladla dokola pořád ty samé otázky.

Ale ten boj je nekonečný. Končí v nejistotě. Aspoň jsem dosáhla toho, že jsem tu nejistotu částečně přijala a už mě tolik nerozptyluje. Ale není to lehké.

Pořád řeším, co přijde. Pořád mám obavy, že tu nejlepší práci už mám za sebou a nic co udělám v budoucnu se s tím nebude dát měřit. Pořád mi dělá starosti pravidelný příjem a to, jak se budu cítit, když nepřekonám sama sebe.

Ale na druhou stranu jsem na sebe pyšná. Byla jsem statečná. Když jsem slezla z žebříku, po kterém jsem celý život stoupala, svět se mi nezbořil. Jsem úžasná v mnoha ohledech, o kterých jsem před „výskokem“ ani netušila. Pozměňuju svou definici úspěchu, už tolik nespoléhám na funkci, peníze nebo slávu.

Ale je těžké přestat se zaměřovat na vnější činitele jako peníze a prestiž.

Každopádně to jde a kdybyste si neměli odnést nic jiného, začněte bourat tyto stereotypy a místo toho prozkoumávejte, co od své kariéry upřímně chcete.

Jak být šťastný? Je těžké najít v tom všem rovnováhu a někteří se raději ani sami sebe na tyto věci nezeptají. Máme dost starostí všedního dne, zabývat se těmito věci se může zdát jako zbytečný luxus a pak, vždycky to můžeme nechat na zítra.

Někdy je to vděčnost, co nás drží zpátky. Když máte práci, která vás baví a slušný příjem, kterým zajistíte rodině střechu nad hlavou, je snadné si říct, že byste si měli vážit toho, co máte.

175

LEAP.indd 175

02.11.2016 20:17:07

LEAP

Ale pokud cítíte nutkání, nebo víte, že je něco špatně, když se ptáte sami sebe, jaké by to bylo začít od začátku…pak je na čase začít si pokládat nepříjemné otázky a prozkoumávat své možnosti.

Budu parafrázovat otce taoismu Lao C‘: musíme se vzdát sami sebe, abychom se mohli stát tím, čím budeme. Už jsem ušla dlouhou cestu, ale stále je přede mnou hodně práce.

Když jsem odešla z Marketplace, dobrý kamarád mi dal magnet na ledničku, který mám pořád schovaný ve své domácí kanceláři. Je na něm napsané: SKOČ A SÍŤ SE OBJEVÍ SAMA. Nejdřív jsem tomu nevěřila, i když jsem si vážila jejího gesta. Dneska už věřím. Mně se objevilo několik sítí, některé skutečné, jiné metaforické. Některé mě podržely a jiné mě odrazily zpátky do vzduchu, ale za každou z nich jsem vděčná.

Věřím, že ty vaše se taky objeví.

A nemůžu se dočkat, co budete dělat dalšího.

176

LEAP.indd 176

02.11.2016 20:17:07