Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805) by Akropolis

PRAHA 2021

DALIBOR DOBIÁŠ — VÁCLAV SMYČKA (EDD.)

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805) DALIBOR DOBIÁŠ / ALENA JAKUBCOVÁ / VÁCLAV PETRBOK / ONDŘEJ PODAVKA / SARAH SEIDEL / VÁCLAV SMYČKA

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Dobiáš, Dalibor, 1977– Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805) / Dalibor Dobiáš, Václav Smyčka (edd.); Dalibor Dobiáš, Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka, Sarah Seidel, Václav Smyčka. — Vydání první. — Praha : Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš — Akropolis, 2021 Anglické resumé Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík ISBN 978-80-7658-023-7 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. ; vázáno). — ISBN 978-80-7470-388-1 (Akropolis ; vázáno) * 82-95 * 316.77:82 * 82:316.3 * 82:316.7 * [82:081]-021.61 * (437.3) * (048.8:082) 1770–1805 — literární kritika — Česko — 18.–19. století — literární komunikace — Česko — 18.–19. století — literatura a společnost — Česko — 18.–19. století — literatura a kultura — Česko — 18.–19. století — literární kánon — Česko — kolektivní monografie 82-9 — Literární kritika, věcná literatura a různé další žánry [11]

Kniha vznikla v rámci výzkumného záměru Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v. v. i. (RVO: 68378068), s podporou Grantové agentury České republiky v rámci projektu 17-08481S Počátky novodobé literární kritiky v českých zemích 1770–1805. Kniha byla vydána s podporou Akademie věd České republiky a s podporou Strategie AV21 Formy a funkce komunikace. Při práci na textu knihy byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (kód ORJ: 90136). Lektorovali: Doc. PhDr. et Dr. phil. Ivo Cerman, Ph.D. Prof. Dr. Alice Stašková © Text Dalibor Dobiáš, Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka, Sarah Seidel, Václav Smyčka, 2021 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2021 © Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2021 © Filip Tomáš — Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7658-023-7 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7470-388-1 (Akropolis) ISBN 978-80-7658-024-4 (MOBI; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7470-389-8 (MOBI; Akropolis) ISBN 978-80-7658-025-1 (ePUB; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7470-390-4 (ePUB; Akropolis)

Obsah

Dalibor Dobiáš — Václ av Smyčk a Úvodem pro nedůvěřivé čtenářky a čtenáře / 9 I. Kritická kultura Dalibor Dobiáš — Václ av Smyčk a Kritická kultura. Model — literární kritika a diferenciace literárního systému — souřadnice / 17 II. Počátky Václ av Petrbok Počátky literární kritiky v českých zemích v sedmdesátých letech 18. století / 79 Dalibor Dobiáš „Předně předpokládám myslící publikum…“ K modelům inscenace veřejnosti v pražských časopisech na počátku sedmdesátých let 18. století / 118 Václ av Smyčk a „Vkus“ v literárněkritických diskusích sedmdesátých let 18. století / 148

Václ av Smyčk a Étos kritiky a kritiků / 174 Alena Jakubcová Sedmdesátá léta 18. století ve znamení reformy divadelního repertoáru a vkusu / 193 Václ av Petrbok Spor Josefa Dobrovského s Karlem Rafaelem Ungarem o edici Balbínovy Bohemia docta / 223 III. Radikalizace Václ av Smyčk a Radikalizace kritické kultury za josefinismu / 255 Václ av Petrbok Spor o kázání v pražských časopisech a brožurách na počátku osmdesátých let 18. století / 287 Václ av Smyčk a „Vše průměrné je smutné.“ Literární kritika ve znamení sentimentalismu a Bouře a vzdoru / 317 Sar ah Seidel Kritika a vytváření kánonu. Paratextuální hledání pozic a inscenace u Augusta Gottlieba Meißnera / 350 Ondřej Podavk a Tradiční řádová učenost v dialogu a střetu s novou kulturou kritiky na počátku josefínského desetiletí / 378 IV. Hranice Dalibor Dobiáš Přínos pro obec a jeho hranice. Kritická kultura v době pojosefínské / 409

Alena Jakubcová Divadelní kritika devadesátých let 18. století a představa ideálního představení / 462 Václ av Smyčk a Kritika románu a spor o historický, rytířský a hororový román / 484 Dalibor Dobiáš Nesamozřejmé cesty bardismu v českých zemích / 517 Dalibor Dobiáš „Já jsem káral jen bratrsky! Arci s smíchem — ale česky.“ Václav Stach a počátky českojazyčné literární kritiky mezi vědou a krásnou literaturou / 546 V. Závěrem Dalibor Dobiáš — Václ av Smyčk a Závěrem. Utváření kritické kultury v českých zemích v pozdním 18. a na počátku 19. století / 573 Dalibor Dobiáš — Václ av Petrbok — Václ av Smyčk a Vybraná dochovaná periodika s literárněkritickými texty (1770–1805) / 584 Vybraná literatura / 617 Redakční poznámka / 634 Dalibor Dobiáš — Václ av Smyčk a The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands. Summary / 637 Jmenný rejstřík / 655

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Úvodem pro nedůvěřivé čtenářky a čtenáře dalibor dobiáš — václav smyčka

Existuje v českých zemích literární kritika před Josefem Jungmannem? Na tuto otázku nabízejí literárněhistorická kompendia, kromě příležitostných odkazů k výsledkům pozitivistického bádání o počátku sedmdesátých let 18. století, dosud přinejlepším zdrženlivou odpověď: Arne Novák vyzvedá „historickou kritičnost“ Bohuslava Balbína a osvícenců anebo „kritická hlediska“ tehdejších edic, o literární kritice však hovoří až od přelomu desátých a dvacátých let 19. století.1 Felix Vodička v Dějinách české literatury je zdánlivě otevřenější. Mezi podmínky rozvoje česky psané literatury řadí „srážky mezi ‚schöngeisty‘ a vlastivědnými učenci“ v sedmdesátých letech 18. století,2 uvádí tak i Karla Heinricha Seibta na pražské univerzitě a první zdejší časopisy. Ve skutečnosti však ani on — a po něm jiní až po Aleše Hamana3 — těmto publikacím a dalším v následujících desetiletích nevěnuje pozornost, a jakožto „módním“ jim nadřazuje národní učenost. Česká literární kritika vychází také v jeho Arne NOVÁK, Kritika literární. Metody a směry, zásady a prakse, 2. vyd., Praha 1925, s. 138. Felix VODIČKA (ed.), Dějiny české literatury 2. Literatura národního obrození, Praha 1960, s. 28n. Aleš HAMAN, Nástin dějin české literární kritiky, Jinočany 2000, s. 16n.

1 Srov. synteticky 2 3

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

pojetí, po přechodných filologických pracích Josefa Dobrovského a divadelních posudcích soustředěných ovšem k představením, z Josefa Jungmanna, třebas již z jeho dvojího rozmlouvání O jazyku českém z roku 1806. Počátky literární kritiky v českých zemích bývají na druhé straně podobně přehlíženy jako jev vůči kanonickému proudu literatury v Německu nepodstatný také v základních příručkách o literatuře českoněmecké. Může působit jako paradox, že zmíněná pozitivistická píle Arnošta Krause, Miloslava Hýska a dalších badatelů na přelomu 19. a 20. století nejenom tomuto pohledu položila základy, ale přinejmenším na okraji jejich studií o někdejších kriticích a kritikách jej i překračovala. Také oni sice předmět svého studia organizovali národností, ve svém popisném úsilí nicméně přece představili literární publicistiku poslední třetiny 18. a počátku 19. století v těsnější, a vůči prosazujícím se národnostním identifikacím problematické obecnější vazbě k vznikající německé a české beletrii. Registrovali některé její specifické otázky, a uvažovali o ní tak i jako o zdroji „vlivů domácích, o něž ovšem literatura německá“ — a doplňme, že nejen v letech těchto studií dostatečně ani česká — „zájmu neměla“.4 Potřeba nového syntetičtějšího pohledu na neuralgické období česko-německého poměřování v 19. století, v němž se uplatnila právě i literární historiografie, přitom nejpozději od sedmdesátých let 20. století vystupuje i ve světle bádání zaměřeného regionálně, respektive vedeného perspektivou interkulturních transferů přinejmenším v dílčích sondách a z hlediska dalších příbuzných oborů. Tento přístup položil otázky po vztahu soudobé diskuse o literatuře k rozvíjející se literární kultuře českých zemí jakožto dosud národnostně v novodobém smyslu zcela nevyhraněnému celku. Nejedná se ovšem rozhodně jen o výzkum společenských a materiálních podmínek, v nichž mohla nová literární kultura existovat, dějiny blízkých vědních oborů apod. Jako překvapivě důrazný hlas promlouvají z předjungmannovské doby sami neakademičtí publicisté. Jak jinak si můžeme vyložit tvrzení 4

Miloslav HÝSEK, Poznámky k počátkům novočeského básnictví, Listy filologické 40, 1913, s. 235–244, zde s. 235.

Úvodem pro nedůvěřivé čtenářky a čtenáře

Christiana Löpera v prvním pražském časopise Neue Litteratur z roku 1771, že „dnes již sotva kupujeme [knihy] dříve, než se dotážeme svých kritických časopisů na radu, a těšíme se, že si zde přečteme vždy něco nového a užitečného“?5 Anebo naopak zděšení anonymního autora v jiném časopise z konce 18. století, Der Theatralische Eulenspiegel, z důsledků toho, že „uražení kritikové v konvulzivním stavu mohou být jati takovou vznětlivostí, že mohou tomu, kdo se jen [málo] provinil na utili, odepřít postavení užitečného spoluobčana“?6 Otevírá se přitom řada dalších otázek: Byla již tehdy literární kritika tak mocnou institucí, že ovlivňovala takovou měrou nejen mínění o literatuře? Jestliže nevnímala německy či česky psaná díla nutně národnostně, jak tedy, s jakými konsekvencemi pro Jungmannovu dobu, řešila jejich specifika? A co vůbec z jejích soudů vyplývalo nejen pro současníky v českých zemích, ale i pro vnímání „velkých“, vůči místní literatuře nezřídka kritických „mužů v zahraničí, kterým my Češi říkáme paskvilanti“?7 Předjungmannovská literární kritika, jejíž význam chceme nově tematizovat v předkládané knize, představovala již pro své objevitele na začátku 20. století dráždivou, přece však obtížně uchopitelnou množinu, čímž vždy sváděla ke zjednodušujícím schématům zakotveným v pozdějších představách fungování literatury. Zásadní je, že se kritika tehdy formovala společně s celým systémem literární komunikace: až díky ní se literatura definitivně osamostatňuje vůči církevním a školským autoritám, přehodnocuje roli „klasických“ vzorů a dosud vlivné žánry jako 5

„Jetzt kaufen wir selten eher, als bis wir unsere kritischen Journale um Rath gefragt, und freuen uns jederzeit etwas neues und nützliches zu lesen.“ [Christian LÖPER?], An den Leser, Neue Litteratur, 1771, nestr. „[B]eleidigte Kritiker [können] in einen konvulsivischen Zustand von solcher Heftigkeit versetzt werden […], daß sie demjenigen sogar den Anspruch auf den Rang eines nützlichen Mitbürgers absprechen, der sich an dem Utili […] versündigt hat.“ [ANONYM], [rec.] Die zwey Klachel von Prželautsch, Der Theatralische Eulenspiegel, č. 7, 1797, s. 110–112, zde s. 110. „[B]ey auswärtigen großen Männern […], die wir Böhmen Pasquillanten nen nen.“ [Christian LÖPER?], Ankündigung eines Wochenblats mit der Aufschrift: Neue Litteratur, Neue Litteratur, 17. 7. 1771, nestr.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

duchovní píseň či kázání i, ve svém užším vymezení, upevňuje svoji roli pro moderní subjekt a s ní vlastní regulaci a kritéria hodnocení. Ve srovnání se západní Evropou na malé časové ploše, s charakteristickými prvky „současnosti nesoučasného“, se rychle stává zásadní pro moderní společnost, v níž nadále „musí číst každý nastávající učeň věd — každý kmet — každá dáma — každá krásná slečna […], jestliže nechce být počítána mezi ty, kterým se nedostává dobrého vkusu“.8 Ovšem pouze postupně, zvláště v poměrech po Francouzské revoluci i v podmínkách sílící obezřetnosti představitelů státu a významné části jeho elit, nalézá tato kritika pro nové diskursy o literatuře vskutku i reál né publikum, záhy tak stavíc do stínu své střety z doby svých počátků. Mnohá z jejích médií se příznačně a opět na překážku jejímu popisu nejen nedochovala, ale nebyla dostupná už ani o málo mladším současníkům. S tím souvisí také obtížné, dosud jen omezeně prozkoumané postavení literární kultury českých zemí v dobové kulturní krajině střední Evropy. Oproti západoevropským literaturám, a zvláště jedinečně rozvinutému prostředí středo- a severoněmeckému působí mediální scéna habsburské říše obecně nejen jako neucelená a neúplně dochovaná, ale i odvozená. Pojednání o české literární tvorbě, a tím spíše o širších otázkách literatury a uznávaných autorech, se v poslední třetině 18. a na počátku 19. století objevovala v nadregionálních časopisech, jako například (Neue) allgemeine deutsche Bibliothek či v Allgemeine Literatur-Zeitung, které byly dostupné i na českém knižním trhu a svým záběrem, nároky a větším, dlouhodobě přítomným publikem zjevně představovaly další, autoritativní hlas. Naproti tomu snahy o podobně rozprostřená literární periodika katolického jihu, jako Oberdeutsche allgemeine Litteraturzeitung či Annalen der österreichischen Literatur, byly pozdějšího data a podobné rezonance dosahovaly jen obtížně, jako ostatně už předtím Prager gelehrte Nachrichten z let 1771–1772. Přece však, jak je při 8

„[J]etzo, jeder angehender Lehrling in den Wissenschaften — jeder Greiß — jede Dame — und jedes schöne Fräulein […] lesen muß, wenn es nicht unter diejenigen gezählet seyn will, die keinen guten Geschmack besitzen.“ Ibid.

Úvodem pro nedůvěřivé čtenářky a čtenáře

pohledu do nich patrné, české kritické podniky vnímaly svoji svébytnost, čerpaly z vlastních zdrojů — neváhaly se kupříkladu konfrontovat s názorem listu Der Teutsche Merkur na Čechy —, a představovaly tak vlastní akcenty. Náš návrat k rané literární publicistice v českých zemích, která se po aktivitách Josepha von Petrasch v polovině století9 sebevědomě a v plné šíři manifestovala již v prvních pražských časopisech sedmdesátých let 18. století a zakrátko přesáhla i do Brna, Opavy aj., klade z důvodu předeslaných obtíží vedle následujícího metodologického rámce a přehledových výkladů jednotlivých úseků utváření moderní kritiky zvláštní důraz na případové, induktivní sondy k výše otevřeným problémovým okruhům: ty se zabývají pravidly nové komunikace o literatuře, jak je svým čtenářům v českých zemích představovali první, často zvnějšku přicházející kritikové, a vztahem těchto kritiků k vlivné vědě osvícenské doby. Zkoumají, na základě soudobého poměru k textu, jak vystupovaly vedle dosud prestižnějšího divadelního umění soudy o poezii a próze, otázku jejich otevřených hodnot a prospěšnosti publiku. Sledují dopady nového sociálního systému literatury na vícejazyčné prostředí českých zemí a konstituci moderního literárního pole, jež je organizováno napětím mezi kapitalizací a symbolickou hodnotou umění (podrobněji viz zmíněné přehledové výklady). Zde se kniha dotýká i témat, jež přesahují historii literatury v užším slova smyslu: Jak zrcadlí raná kritika, jako prostor mimo tradiční církevní či státní autority a vliv objednatelů umění, novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se tyto vztahy jeví z pozice me diálně, kulturně a jazykově tak různorodých prostředí, jako byly české země v závěru 18. a v 19. století? Za zájem o téma počátků literární kritiky v českých zemích a cenné připomínky k rukopisu děkujeme oběma lektorům, Ivu Cermanovi a Alici Staškové.

K nim podrobněji viz dokončovanou monografii Sabine Voda Eschgfäller.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Kritická kultura

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Kritická kultura Model — literární kritika a diferenciace literárního systému — souřadnice dalibor dobiáš — václav smyčka

Osvícenská kritika tradice, všeho slepě děděného a pověrečného vždy fascinovala evropskou modernu. Zvláště ve chvílích, kdy se cítila znejistěná, jako na sklonku industriální éry na Západě, obracela se moderna k osvícenství, aby zde hledala své ideové základy a další orientaci. Příslušný zájem se týkal a týká také kritiky literatury v širokém i užším smyslu slova. Právě zde se vyjevují některé zásadní problémy moderní evropské kultury, jako je vymezování náboženské a veřejné sféry, relativnost subjektivních soudů, svébytnost uměleckého projevu a fikce či vyrovnávání se s klasickým literárním kánonem.1 Jürgen Habermas označil, jak známo, „literární veřejnost“, která se formovala v ekonomických a mediálních poměrech doby osvícenské, a její kritické praktiky za základ pozdější veřejnosti občanské.2 Jeho perspektiva nebyla sice obecně přijata,

Polemicky k četným aktualizacím osvícenství Andreas PEČAR — Damien TRICOIRE, Falsche Freunde. War die Aufklärung wirklich die Geburtsstunde der Moderne? Frankfurt am Main — New York, 2015. K inscenacím osvícenství jako počátku modernity obecně Albrecht KOSCHORKE, Wahrheit und Erfindung. Grundzüge einer Allgemeinen Erzähltheorie, München 2012, s. 270–277. 2 Jürgen HABERMAS, Strukturální přeměna veřejnosti. Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti, Praha 2000.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

jiní autoři jako Michel Foucault, Judith Butler či Niklas Luhmann zachovali k osvícenské kritice ambivalentnější přístup a uvažovali i o její negativní dimenzi, shodovali se však na aktuálnosti této problematiky. Zatímco Habermas hovořil o předčasném opuštění projektu moderny, Luhmann v současnosti nacházel důsledky mediální proměny na konci 18. století a funkcionální diferenciace společnosti.3 Kritiku vnímal jako konstitutivní v rámci jednotlivých funkčních systémů, vztahoval ji k problému bytostné otevřenosti komunikace (tzv. dvojí kontingence).4 Z tohoto Luhmannova vymezení vycházely pokusy uchopit kritiku jako nástroj, kterým se v rámci písemnictví ustavovala i „literatura“ v moderním slova smyslu s problematickým vztahem k jiným sociálním systémům, jako je věda či náboženství.5 Luhmannem inspirované přístupy ukazovaly také, jak kritika kompenzovala ztrátu adresnosti a možnou mnohovýznamovost uměleckého sdělení.6 Na to, že vyvstávání moderní umělecké „literatury“ z širšího písemnictví a roli kritiky v něm nelze chápat jako doslovné vydělování se literatury, nýbrž jako její nové problematické vztažení ke společnosti a moci, upozornil Pierre Bourdieu ve své teorii literárního pole.7 Kritika doby osvícenské tak nabízí východiska k reflexi moderní literární komunikace vůbec. Právě na jejím příkladě lze zkoumat vliv soudobých mediálních proměn na starší stavovsky a konfesionálně organizované společenské vrstvy, utváření osvícenské veřejnosti a efekty jejího rozpadu v nastupující měšťanskou veřejnost 19. století.8 I v českých zemích v závěru 3

Niklas LUHMANN, Sociální systémy. Nárys obecné teorie, Brno 2006. Gesellschaft der Gesellschaft 1, Frankfurt am Main 2006, s. 212–214. Siegfried J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation des Sozialsystems Literatur im 18. Jahrhundert, Frankfurt am Main 1989, s. 420. Steffen MARTUS, Werkpolitik. Zur Literaturgeschichte kritischer Kommunikation vom 17. bis ins 20. Jahrhundert mit Studien zu Klopstock, Tieck, Goethe und George, Berlin 2008, s. 9. Pierre BOURDIEU, Pravidla umění. Geneze a struktura literárního pole, Brno 2010. Ibid., s. 73; k situaci habsburské monarchie např. Norbert Christian WOLF, Der Raum der Literatur im Feld der Macht. Strukturwandel im theresianischen und josephinischen Zeitalter, in: Franz M. Eybl (ed.), Strukturwandel kultureller Praxis.

4 IDEM, 5 6

7 8

Kritická kultura

18. a na počátku 19. století tak formování literární kritiky zrcadlí souvislosti prosazování se moderních národních kultur, přestože se sama dosud nevymezovala zcela lingvoetnicky: příslušné procesy funkčně vymezovaly a na okraj stavěly komunikaci vzdělaných elit v latině, italštině či francouzštině a spíše jen omezený úspěch pokusů využít tyto jazyky v moderní komunikaci ve skutečnosti potvrzuje uvedenou tendenci.9 Zatímco však nové německojazyčné časopisy jako charakteristická média kritiky, která se v uvedeném období objevila v Olomouci, Praze a nedlouho nato i v dalších větších městech českých zemí, prosazovaly spolu s permanentní diskusí i diferencovanější nadregionálně vázaný „německý“ kánon a tak hledaly i vlastní pozici, ocitala se podobně se rozvíjející česky psaná literatura bez analogického zázemí výrazněji vystavena domácí vědě a jejím médiím, tedy i reprezentativním a praktickým, respektive zejména od konce osmdesátých let 18. století lidověosvícenským instrumentalizacím. Příslušná podoba modernizace umožňovala dále akcentovat uznávané domácí humanistické tradice, záhy však narážela na jejich komunikační hranice a vyhrocovala otázku samotného literárního systému. Problematika prosazování se kritických strategií v mediální síti osvícenské doby tak řadí české země k prostředím, jež i přes své v Evropě zdánlivě periferní postavení ukazují právě rozmanitost osvícenství a tehdejší úskalí moderních společností.10

Beiträge zu einer kulturwissenschaftlichen Sicht des theresianischen Zeitalters, Wien 2002, s. 45–70. 9 Francouzské vydání Wiener Zeitung, započaté roku 1757, v roce 1769 příznačně zaniklo. Obecně viz Michael WÖGERBAUER, Vernakularizace — alternativa ke konceptu národního obrození, Česká literatura 56, č. 4, 2008, s. 461–490, k převážně německy artikulovanému osvícenskému hnutí v židovské komunitě (haskala) a jeho konfliktům s tradicí srov. Hillel J. KIEVAL, Languages of Community. The Jewish Experience in the Czech Lands, Berkeley 2000, s. 38n. 10 Michelangelo D’APRILE — Agnieszka PUFELSKA (edd.), Aufklärung und Kulturtransfer in Mittel- und Osteuropa, Saarbrücken 2009. K východiskům podobných přístupů viz např. Daniela TINKOVÁ, Mezi psem a vlkem. Osvícenské příšeří v české historiografii, in: Jaroslav Lorman — eadem (edd.), Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství, Praha 2008, s. 14–29, zde s. 15n.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Četné inspirace k studiu této problematiky nabízí řada novějších prací z kulturní historie, dějin vědy, zvláště estetiky, a knižní kultury, které popsaly některá z těchto prostředí a zdrojů osvícenské kritiky. Pozornosti se dostalo mj. nadnárodní literární komunikaci církve a šlechty v jejích diferenciovaných podobách a jejímu podílu na rozvoji kulturních proudů druhé poloviny 18. století,11 kulturním dějinám vědních disciplín včetně formativních polemik, případně i struktury těchto střetů.12 Přímo pro dějiny literární kritiky se tu jeví jako obzvlášť významné práce k počátkům krásných věd, a to i proto, že osvětlují vedle rozvoje estetiky jako vědního oboru také místo ústřední, mnohostranné osobnosti Karla Heinricha Seibta v přetvářejícím se intelektuálním a institucionálním prostředí druhé poloviny vlády Marie Terezie v českých zemích a jeho impulsy vystupující veřejné kritice, respektive jeho nástupců;13 mimoto i studie o východiscích literární historiografie v monarchii.14 Perspektiva interkulturních transferů charakterizuje také některé práce z historické jazykovědy. Neméně významné jsou i výzkumy Po starší práci Josefa Hanuše např. Jiří KROUPA, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810, Brno–Kroměříž 1987; Ivo CERMAN, Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici, Praha 2011, s. 275n.; Claire MADL, „Tous les goûts à la fois.“ Les engagements d’un aristocrate éclairé de Bohême, Genève 2013 (tyto a další níže uvedené práce ilustrují rozvoj bádání a nekladou si nárok na úplnost). 12 Viz kupř. Milan KUDĚLKA, Spor Gelasia Dobnera o Hájkovu kroniku, Praha 1964, pokud jde o mediální strategie účastníků; Jiří BERAN, Ze zápasů mezi borniány a seibtiány, Literární archiv, č. 5, 1970, s. 26–51; Oldřich KRÁLÍK, Josef Dobrovský a Gelasius Dobner. Příspěvek k dějinám osvícenské kritiky, in: Bohuslav Havránek — Julius Dolanský (edd.), Josef Dobrovský 1753–1953. Sborník studií k dvoustému výročí narození, Praha 1953, s. 361–412. 13 Viz např. Tomáš HLOBIL, Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805, Praha 2011; Ivo CERMAN, Secular moral philosophy. Karl Heinrich Seibt, in: Idem — Rita Krueger — Susan Reynolds (edd.), The Enlightenment in Bohemia. Religion, Morality and Multiculturalism, Oxford 2011, s. 147–168; resp. IDEM, Erziehungskunst nach Karl Heinrich Seibt. Zur Pädagogik der Aufklärung in Prag, Journal für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa 1, 2020, s. 135–156. 14 Viz Gudrun LANGER, Die Bewertung des Barock in der tschechischen und öster reichischen Literaturgeschichtsschreibung des 18. Jahrhunderts, München 1984. 11

Kritická kultura

regulace a ekonomie raného knižního trhu a sondy do dějin tehdejších časopisů a strategií jejich vydavatelů.15 Zmínit je třeba také systematický výzkum divadla 18. století, který zahrnuje rovněž kritickou diskusi o této dobově prominentní slovesné formě,16 a konečně rozmanité návraty k soudobé beletrii, jež upozorňují na její specifika a přinejmenším formulují potřebu jejího výzkumu v nadnárodní perspektivě. Naproti tomu literárněvědný výzkum literární kritiky se dosud jeví jako nedostatečný. To se týká zvláště více než pěti desítek periodik, která byla v poslední třetině 18. a na počátku 19. století relevantní pro profilaci diskuse o beletrii, a dalších médií, jež do této rozpravy zasahovala, jako novin, letáků a brožur a knih s charakteristickými předmluvami. Zmínit lze podněty Arnošta Krause, formulované však nezřídka spíše na okraji jeho spisu Pražské časopisy 1770–1774 a české probuzení,17 studie Miloslava Hýska, Josefa Hanuše či Vojtěcha Jiráta ad. při práci na dějinách literární žurnalistiky,18 a to i příspěvky spíše z kulturněhistorické perspektivy,19 či příležitostné návraty

Michael WÖGERBAUER et al. (edd.), V obecném zájmu. Cenzura a so ciální regulace literatury v moderní české kultuře 1–2. 1749–2014, Praha 2015, resp. Claire MADL — IDEM — Petr PÍŠA, Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848), Praha 2019. 16 Alena JAKUBCOVÁ — Matthias J. PERNERSTORFER (edd.), Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien. Von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Ein Lexikon, Wien 2013. 17 Arnošt KRAUS, Pražské časopisy 1770–1774 a české probuzení, Praha 1909, s odkazy k předchůdcům. 18 Např. Miloslav HÝSEK, Jungmannova škola kritická, Listy filologické 41, 1914, s. 230–270, 350–372, 442–450; jako řídký pohled, který překračuje hranice českých zemí, zasahuje však jen omezeně kritiku v užším smyslu literární, Vojtěch JIRÁT, Slavisches in den Göttingischen Gelehrten Anzeigen 1739–1790. Ein Beitrag zum Problem „Herders Vorgänger“, in: Xenia Pragensia Ernesto Kraus septuagenario et Josepho Janko sexagenario ab amicis collegis discipulis oblata, Pragae 1929, s. 121–181. 19 Pro dané téma viz zvláště studie Helgy MEISE, např. Morality, fiction and manners in the moral weeklies in Prague, in: I. Cerman — R. Krueger — S. Reynolds (edd.), The Enlightenment, s. 89–111 s dalšími odkazy. 15 Naposledy

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

k některým osobnostem,20 a konečně i několika zmínek v Krausově kapitole v Československé vlastivědě cenných i překročením zřetele na Prahu.21 Dosud nicméně představují základní práci k tématu Cesty a cíle obrozenské literatury Felixe Vodičky a jejich stručné zhodnocení v Dějinách české literatury:22 do jisté míry sice, v shodě s novějším bádáním v Evropě, překračovaly personální přístup k literární kritice vlastní pozitivistické vědě a integrovaly ji do literárního systému jako instituci, zároveň se ovšem vyznačovaly „národně teleologickým“ přístupem,23 o jehož úskalích byla řeč v úvodu této knihy. Řídily se jím selektivně při výběru zkoumaného materiálu a ve vztahu k nadnárodním otázkám soudobé literatury zůstávaly v řadě případů u omezeně analytických pozorování a termínů jako „ovzduší doby“. Širší otázku literární kritiky v českých zemích doby osvícenské tak v poslední době oživili až Helga Meise v nepublikované a bohužel nám nedostupné habilitační práci o osvícenství v Čechách,24 respektive Michael Wögerbauer v rovněž nevydané disertaci o literárním životě v Praze v letech 1760–1820. Vycházeje z představy funkční diferenciace Niklase Luhmanna a z její aplikace na (krásnou) literaturu Siegfriedem J. Schmidtem,25 WIRTZ, Josef Dobrovský und die Literatur. Frühe bohemistische Forschung zwischen Wissenschaft und nationalem Auftrag, Dresden 1995. Spíše okrajový zájem o otázku projevil Peter DREWS v pracích k česko-německým literárním vztahům, např. Deutsch-slavische Literaturbeziehungen im 18. Jahrhundert, München 1996. Podobně byl sledován také český ohlas některých osobností zahraničních, viz zvláště Jan LAVIČKA, Denis Diderot a česká společnost 18. století, Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 28, 1983, s. 43–56. Arnošt KRAUS, Německá literatura na půdě Československé republiky. Do roku 1848, in: Albert Pražák — Miloslav Novotný (edd.), Československá vlastivěda 7. Písemnictví, Praha 1933, s. 297–324; zde mj. k Ludwigu Eduardu Zehnmarkovi, Georgu Petru Brucknerovi, kteří působili na Moravě, apod. Felix VODIČKA, Cesty a cíle obrozenské literatury, Praha 1958. Viz zde s. 9. Moritz CSÁKY, Culture as a Space of Communication, in: Johannes Feichtinger — Gary B. Cohen (edd.), Understanding Multiculturalism. The Habsburg Central European Experience, New York — Oxford 2013, s. 187–208, zde s. 187. Helga MEISE, L’Aufklärung en Bohême. Etudes de cas, Montpellier 2006 (rukopis). Srov. naopak EADEM, Morality, s odkazy k dalším autorčiným pracím. S. J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation.

20 Např. Markus

22 23

24 25

Kritická kultura

kritiku vymezil jakožto roli sociálního systému literatury, který vzniká na konci 18. století, a označil za — v českých zemích přinejmenším dvojjazyčné — „dějiště důležité proměny estetických norem a kritérií hodnocení“.26 Ve vlastním rozboru připomněl podobně jako Schmidt postupné vyvstávání diskuse o literatuře v užším slova smyslu ve vymezení vůči barokní epoše, a to na základech učenecké kritiky s důrazem na jazyk a kategorie vkusu, respektive zmínil dominantnější roli, již plnila učenecká kritika, rozpjatá též do minulosti, pro literaturu českojazyčnou. Další diferenciaci — a s ní upevnění — kritiky včetně kritiky beletrie spojil s rozvojem masové četby.27 Důraz tak zjevně položil na knižní trh („Bez vzniku moderního knižního trhu […] by literární kritika neměla smysl: jejím předpokladem je uveřejnění knihy […] jako společensky relevantní událost“28) a otázky vývoje kritiky a jejích vlastních impulsů přenechal z větší části dalšímu zkoumání. V následujícím modelu, který vychází taktéž z Luhmannova a Schmidtova pojetí role kritiky v konstituování novodobé literatury a jejího problematického vztahu k ostatním sociálním systémům a rozšiřuje jej o další teoretické impulsy, usilujeme nejen položit základy opačné perspektivě, tedy zkoumání role literární kritiky pro literární kulturu v českých zemích, ale zároveň sledovat i její potenciál při nové kanonizaci krásné literatury v jejích rozmanitých podobách.

Model Pojmoslovné otázky Zužující se uličky, do nichž vedlo starší badatele přísně jazykové vymezení literární kritiky a teleologické národní hledisko, poukazy na její bezmála neexistenci,29 vycházely nejen Michael WÖGERBAUER, Die Ausdifferenzierung des Sozialsystems Literatur in Prag (1760–1820), disertační práce, Universität Wien, Wien 2006, s. 386. 27 Ibid., s. 395. 28 Ibid., s. 389. 29 Srov. kriticky již A. KRAUS, Pražské časopisy, s. 67. 26

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

z nacionálně vyhraněné optiky, ale také z radikálního vymezení počátku a zákonitostí novodobé „literatury“ v užším slova smyslu. Již přinejmenším od dvacátých let 19. století projektovala část českých současníků do osvícenské doby počátek „národního vzkříšení“, a tím umožňovala také mnohá následující dějinně filozofická schémata.30 Českou romantickou reinterpretaci osvícenské doby zároveň charakterizovaly důraz na vůdčí vědecké osobnosti jakožto zakladatele národní literatury a přitom vlastní koncepty autorské autonomie.31 Naopak převážně anonymní časopisecká literární kritika a starší beletrie tím ustupovaly dále do pozadí, a to ovšem i z perspektivy badatelů německých. Ještě Felix Vodička tak nadřazoval ve jménu „vývojových řad“ dobové literatuře a počátkům literárněkritických diskusí autoritu tehdejší „vědy“, která měla položit základy budoucímu rozvoji, a stavěl ji naroveň konkrétním literátům další doby: „V oblasti vědy řešily se problémy, které měly pro osud budoucí české literatury, pro upevnění jejích jazykových základů, […] pro poznání jejích starších tradic hlubší dosah než vlastní česká beletrie.“32 Prvním předpokladem uchopení rané literární kritiky jako samostatného předmětu se tak jeví nadčasové terminologické rozšíření kritiky a dalších relevantních pojmů na závěr 18. a počátek 19. století. Kritika, jež, jak známo, původně zahrnovala soudy vůbec,33 se v 18. století rozvíjela jako kategorie noetická. V rámci exegeze Písma, přecházející do biblické kritiky Johanna Davida Michaelise, bollandistické kritiky legendistiky a benediktinské školy kritiky historických listin navazující na Jeana Mabillona a další nabízela nástroj proti dogmatům a východisko k úvahám o hranicích 30

Ke kořenům tohoto postoje vlastně již v obecnější osvícenské konfrontaci s barokním dědictvím v monarchii srov. G. LANGER, Die Bewertung. 31 Srov. Dalibor KOPECKÝ, Hegemonie neuböhmischer Literatur 1, Ost und West 2, 1838, s. 176–177, 180–181, 189–190; 3, 1839, s. 91, 95, 100–101, 119. 32 Felix VODIČKA (ed.), Dějiny české literatury 2. Literatura národního obrození Praha 1960, s. 29, zvýr. DD — VS. 33 K etymologii a pojmovým dějinám viz Claus von BORMANN, Kritik, in: Joachim Ritter — Karlfried Gründer (edd.), Historisches Wörterbuch der Philosophie 4, I–K, Basel 1976, sl. 1249–1262.

Kritická kultura

poznání a mravů nové doby.34 Kritické gesto vůči písemně předávané tradici je sice obecně přítomné i v empirické a racionalistické filozofii, teprve v Kantově pojetí kritiky jako noetického tázání se po hranicích myšlení, jež doprovází (a současně problematizuje) jeho výzvu „Sapere aude“ (Měj odvahu být moudrý) a dotýká se i základů náboženství a státu, však vstoupila kritika jako taková do centra společenského dění.35 V českých zemích se tyto impulsy spájely se starším kriticismem racionalistické vědy a katolickým osvícenstvím.36 Kritiku tak představoval jako samotný princip poznávání také začínající profesor krásných věd a morálky na pražské univerzitě K. H. Seibt37 či jeho žák Josef Dobrovský v následující devíze: „Má zásada [ohledně kritiky] je: nikdy se neopírat o autoritu, nýbrž důvody, nikdy se nepřít, dokud se člověk trochu nerozhlédne ve svém oboru.“38 Pojem nezřídka provázely přívlastky, které ho hodnotily či přímo vymezovaly.39 Jelikož literatura v 18. a na počátku 19. století — zvláště v učeneckých a školských souvislostech také déle — označovala i písemnictví obecně a kritika se vázala na psané slovo, působilo by však dosud spojení literární kritika, přísně vzato, jako pleonasmus. Johann Christoph Gottsched, jeden z průkopníků moderního studia poetiky, hovořil naopak ještě roku 1730 o „kritickém básnictví“ a ještě vlivný Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart (Gramaticko-kritický 34

Podrobněji ke genezi osvícenského kriticismu v českých zemích ve vztahu k filologii srov. např. Walter SCHAMSCHULA, Die Anfänge der tschechischen Erneue rung und das deutsche Geistesleben (1740–1800), München 1973. 35 Srov. Michel FOUCAULT, Was ist Kritik? Berlin 1992. 36 Viz např. Harm KLUETING, The Catholic Enlightenment in Austria or the Habs burg Lands, in: Ulrich Lehner — Michael Printy (edd.), A Companion to the Catholic Enlightenment in Europe, Leiden–Boston 2010, s. 127–164. 37 Karl Heinrich SEIBT, in: T. HLOBIL, Výuka, s. 92n. 38 „Mein Hauptsatz ist: Nie mit Autorität, sondern mit Gründen und nicht eher zu streiten, als bis man sich ziemlich in seinem Fache umgesehen hat.“ František Michálek BARTOŠ — Josef Ludvík FISCHER, Z korespondence Dobrovského, Časopis Národního musea 103, 1929, s. 145–163, zde s. 159. K působení Seibta na Dobrovského srov. již Vincenc BRANDL, Život Josefa Dobrovského, Brno 1883, s. 3n. 39 Petra GEKLER, Criticism, in: Michel Delon (ed.), Encyclopedia of Enlightment 1, A–L, London — New York 2013, s. 346–349, zde s. 347.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

slovník vysokého německého nářečí, 1. vyd. 1774–1786) Johanna Christopha Adelunga na počátku 19. století samostatné heslo „literatura“ nevyčleňoval (podobně další konzervativní autoři doby), ač pojem „kritika“ pochopitelně implicitně spojoval s písemnictvím včetně krásného.40 (Pokud jde o české země, ještě ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna roku 1836 figurovala literatura jako „vědomost věcí k naukám náležejících, učenost“, respektive „ouhrnek knih národu některého“.)41 Jakkoli jsou plodné úvahy o „literárnu“ druhé poloviny 18. století v moderní literatuře,42 sama literární kritika se tak dosud, zvláště v prostředích s méně rozvinutým knižním trhem, zakládala na komplexu těkavých a překrývajících se zájmů a její profilaci je třeba vnímat jako postupný, polycentrický proces. Tuto genezi ostatně dokládá i vztah termínů „critique littéraire“, „literary criticism“ či „Literaturkritik“ v jednotlivých evropských tradicích k různým momentům uvedeného procesu.43

Relační model literární kritiky Vernakulární literární kritika se ve střední Evropě etablovala, jak v této úvodní kapitole zprvu nastíníme na několika příkladech a podrobněji rozvedeme v její závěrečné části, v konkurenci ke starším učeneckým výkladům textů včetně děl básnických44 v souvislosti s novými technologiemi v oblasti knižního trhu, praktikami extenzivní četby a autorství. Původně konfesionálně

Srov. Johann Christoph ADELUNG, Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart 2, F–L, Wien 1811, s. 1791n. Naopak v pracích jiných současníků, Gottholda Ephraima Lessinga či Johanna Gottfrieda Herdera, figuroval termín literatura vesměs pozitivně a zrcadlil vyčleňování se příslušného systému (srov. např. Johannes G. PANKAU, Literatur, in: Gert Ueding /ed./, Histori sches Wörterbuch der Rhetorik 5, L–Musi, Tübingen 2001, s. 276–305). 41 Josef JUNGMANN, Slovník česko-německý 2, K–O, Praha 1836, s. 339. 42 Srov. Dalibor TUREČEK — Peter ZAJAC (edd.), Český a slovenský literární klasicismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Brno 2018. 43 Václav ČERNÝ, Co je kritika, co není a k čemu je na světě, Brno 1968, s. 11n. Starší práce ke vztahu pojmů literatura a krásné vědy shrnuje T. HLOBIL, Výuka, s. 82. 44 Srov. Herbert JAUMANN, Critica. Untersuchungen zur Geschichte der Literatur kritik zwischen Quintilian und Thomasius, Leiden etc. 1995. 40

Kritická kultura

uzavřená, sociálně stratifikovaná a v zásadě decentralizovaná písemná komunikace se tím přizpůsobovala komunikačním sítím osvícenské doby. Předpokladem tohoto procesu byly koncepty vzdělaného a kultivovaného poddaného (v nadstavovském smyslu Bürger45), který se činorodě projevuje společenskými aktivitami nevymezovanými nábožensky či stavovsky a tvoří oporu státního společenství osvícené doby. Výraz dostávaly tyto koncepty poddaného a občana v reformách vzdělávacích institucí a podpoře obecného růstu gramotnosti a komunikací, ale i (polo)soukromých společnostech počínaje salony a střeleckými spolky až po zednářské lóže.46 V důsledku uvedených procesů se proti orálním formám komunikace 17. a 18. století, které zvláště v katolickém prostředí plnily významné identitotvorné funkce, funkčně prosazovala kultura písemná. V souvislosti s nárůstem komplexity informací literární komunikace získávaly na relativně svobodném knižním trhu stále větší význam selekce, uspořádání a hierarchizace informací. Takovou činnost sice mohla do jisté míry podporovat zvláště zpočátku státní regulace a školský systém, jako její efektivnější forma se ovšem záhy prosazovala zájmová diskuse v nových periodikách.47 Osvícenský kriticismus, který se do utvářející se literární kritiky v širším i užším slova smyslu promítal, kladl na první místo argumenty a stavěl je více či méně otevřeně proti starším autoritám. To se týkalo novodobé vědy, jejíž konstituce jako autopoietického systému založeného na opozici nepravdy a pravdy, tíhnutí k racionalitě a organizaci působily podle FAULSTICH, Mediengeschichte von 1700 bis ins 3. Jahrtausend, Göttingen 2006, s. 16n., k jeho rozpětí v českých zemích Pavel BĚLINA — Jiří KAŠE — Jan P. KUČERA, Velké dějiny zemí Koruny české 10. 1740–1792, Praha 2001, s. 217n. Funkční vymezení tohoto pojmu zůstává každopádně dosud otevřeným předmětem bádání (srov. např. diskusi o monografii Friedricha VOLLHARDTA Gotthold Ephraim Lessing. Epoche und Werk, Göttingen 2018). 46 Srov. v poslední době např. Andreas ÖNNERFORS, Freemasonry and civil socie ty: reform of manners and the Journal für Freymaurer (1784–1786), in: I. Cerman — R. Krueger — S. Reynolds (edd.), The Enlightenment, s. 111–127. 47 Srov. Werner FAULSTICH, Die bürgerliche Mediengesellschaft (1700–1830), Göt tingen 2002. 45 Srov. Werner

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Niklase Luhmanna a S. J. Schmidta na nové systémové vztahy také v dalších oblastech lidské činnosti, jako je politika a právo či právě umělecká tvorba.48 Zatímco ve starších vědních či školských souvislostech byly slovesné texty založeny na principech rétoriky (včetně gramatiky), respektive normativní poetiky, a žánry vyvozované z klasických vzorů se jevily jako nadčasové kategorie produkce a příjmu básnických děl okruhem vzdělanců, v pozdním osvícenství přestávaly být tyto vzory a tradiční normativní rétorika závazné. Vyklízení pozic rétoriky a normativní poetiky posilovalo zaprvé reflexi historického vývoje starších a aktuálních poetických postupů,49 zadruhé vedlo k celkovému obratu myšlení o literatuře od perspektivy produkce k perspektivě recepční.50 Tento posun otevřel cestu jak k psychologizaci estetiky a recepci britské empirické tradice, tak ke koncepci „bezzájmového zalíbení“ jako základu estetického soudu, jak jej rozpracoval Kant ve své estetice a později převedl Friedrich Schiller či kupříkladu ještě v závěru devadesátých let český filozof Michael Wenzel Voigt na půdu morálky.51 Všechny tyto tendence vytvářely podmínky pro postupné vydělování se (krásné) literatury z širšího písemnictví, a tedy i počínající autonomizaci umění jako specifického společenského systému komunikace.52 Na jedné straně rozvíjející se školský systém, který zprostředkovával literaturu dosud často v normativních podobách, a na druhé straně i radikální polemické programy umění, jak se objevily v mediálně rozvinutém severo- a středoněmeckém prostředí doby Bouře a vzdoru a výmarské klasiky, nicméně nevylučují blízkost jednotlivých sociálních systémů a vícevrstevnost rolí v 18. století.53 Niklas LUHMANN, Grundrechte als Institution. Ein Beitrag zur politischen Soziologie, Berlin 1974, s. 27, resp. S. J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation, s. 67n. 49 Srov. D. TUREČEK — P. ZAJAC (edd.), Český a slovenský literární klasicismus. 50 Klaus WEIMAR, Geschichte der deutschen Literaturwissenschaft, München 2003, s. 62–78. 51 Srov. Michael Wenzel VOIGT, Die Quellen der Seelenruhe, so wie die der Mensch in seinem Gemüthe findet, Prag 1799. 52 Viz S. J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation, s. 409n.; P. BOURDIEU, Pravidla, s. 71n. 53 Je sice zřejmé, že v praxi se v německých zemích tradiční „učenecké“ a „literárněkritické“ autority často blížily, mj. v komunikačních a argumentačních strategiích 48

Kritická kultura

Jak uvádí S. J. Schmidt, „ve vývoji v 18. století není novum komunikace o literatuře, ale utváření funkčně specifického sociálního systému literatury v sociálním kontextu společnosti, jež může být popsána jako síť sociálních systémů. V celkovém vývoji probíhá paralelně řada jednotlivých vývojových linií.“54 Příslušná situace zakládá tedy také pozice v cenzurním aparátu, školském systému apod., které s jistou tradiční autoritou spojovaly příslušné vývojové linie a ocitaly se, v konfrontaci se sílícím knižním trhem, na spojnici přetvářející se moci v novodobém státě, v němž nabývala na významu v soukromé i veřejné sféře se profilující veřejnost. Nicméně až ústup učeneckých autorit ve jménu zvláštní role — literární kritiky — v nově se zužujícím systému krásné literatury zakotvoval další role tohoto systému,55 ve vztahu k jeho ústřednímu předmětu — uměleckému literárnímu dílu jako možnému předmětu rozmanitých výkladových praktik. Postupné vyhraňování literární kritiky jako zvláštní systémové role v nové komunikaci o krásné literatuře v 18. a na počátku 19. století, jak ji umožňovaly současné tiskové svobody a mediální proměny, znázorňujeme v následujícím schématu: HUMANIORA

ZHOTOVITEL

ESTETIKA

RÉTORIKA POETIKA

KRITIKA

DÍLO jako součást klasického kánonu

DÍLO jako součást otevřeného kánonu

ROZVOJ KNIŽNÍHO TRHU

ZADAVATEL, MECENÁŠ

KRITICKÁ KULTURA AUTORSTVÍ

VEŘEJNOST

(viz např. Thomas ANZ — Rainer BAASNER, Literaturkritik. Geschichte, Theorie, Praxis, München 2004, s. 28n.), zároveň však i zde vystupovalo rozlišení novodobého kritika proti starému učeneckému, jež se kupř. ve Francii objevovalo dokonce už od 17. století (Thomas ANZ, Literaturkritik und Rezensionskultur in Deutsch land, in: Gabriele Rippl — Simone Winko /edd./, Handbuch Kanon und Wertung. Theorien, Instanzen, Geschichte, Stuttgart–Weimar 2013, s. 146–153, zde s. 147). 54 S. J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation, s. 280. 55 Srov. ibid., s. 285n.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Literární kritiku zde vymezujeme jako etablující se systémovou roli, která hodnotí publikovanou tvorbu pro novodobou veřejnost, působí na její vkus a reaguje na situaci knižního trhu. V konkurenci ke starší, nečasové normativní akademičnosti a didaktičnosti naopak zakládá a motivuje další diskusi o dílech. Vlastní autoritu opírá o otevřenost díla podobným výkladům a nedefinitivnost soudů. Michel Foucault proto považuje kritiku za „nástroj, prostředek k budoucnosti či pravdě, kterou [kritika] nikdy nepozná ani se jí nestane, [kritika] je pohledem na oblast, v níž chce vystupovat jako policie, aniž tu může prosazovat svůj zákon“.56 Takto argumentoval na počátku sedmdesátých let 18. století i Christian Löper v jednom z prvních pražských kritických časopisů Neue Litteratur. Ve prospěch kritiky uváděl, že může být sice zaujatá, není to ovšem na překážku, protože autor má právo v budoucnu kritiku obrátit a očistit se. Zda je kritika publikovaná v jeho periodiku trefná, či nikoli, podle Löpera „rozhodne“ až soud dějin.57 Umělecká literatura, vydělující se postupně z náboženských, vědeckých, právních a dalších diskursů a vztažená přímo k jednotlivcům jako členům společenství, se spolu s prohlubující se problematizací obecné společenské role osvícenského učence58 a prosazující se autoritou beletristů i na knižním trhu stává stále více hlavním předmětem zájmu literární kritiky. Společenství vymezované v 18. a na počátku 19. století na základě prosazování se argumentu, respektive spojené představou vyjednávání v tomto prostoru, označujeme tradičně jako veřejnost.59 Při formování „veřejného“ v uvedeném smyslu (a „privátního“ jako jeho nezbytného protějšku) v 18. století hrála, jak známo, roli média.60 Společný, vzájemně srozumitelný jazyk, který Was ist Kritik?, s. 238; viz i J. HABERMAS, Strukturální přeměna, s. 105. 57 [Christian LÖPER?], Ankündigung eines Wochenblats mit der Aufschrift: Neue Litteratur, Neue Litteratur, 17. 7. 1771, nestr. 58 Srov. Walter DENGLER, Johann Christoph Adelungs Sprachkonzeption, Frankfurt am Main etc. 2003. 59 Thomas PEKAR, Öffentlichkeit, in: Gert Ueding (ed.), Historisches Wörterbuch der Rhetorik 6, Must–Pop, Tübingen 2003, s. 391–404. 60 Srov. již J. HABERMAS, Strukturální přeměna, s. 86n., a mnozí další. 56 M. FOUCAULT,

Kritická kultura

tato média permanentně a normativně prosazovala proti elitní latině a dalším jazykům, a zprostředkovaná účast na něm ze strany osvícených vrstev — části šlechty, měšťanstva apod. —, sílící inkluzivita tištěných médií vůči starším orálním bývají každopádně považovány za základ této veřejnosti. Příslušná abstrakce se přitom rozvíjí na základě reálných soudobých komunit, případně jejich sebeobrazů (v zásadě „dílčích veřejností“61), ať už se jednalo o nadkonfesijně, nestavovsky organizované učené společnosti, vlastenecké salony, čtenářské a diskusní kluby anebo v oblasti slovesného umění o dobově zvláště exponovanou obec divadla, jež bylo nově prosazováno právě jakožto škola a zrcadlo mravů a vkusu: „Bylo by samozřejmě žádoucí, aby Německo mohlo takto zřídit veřejné školy vkusu svých obyvatel […] na náklady těch nejušlechtilejších, které za to dokáže odměnit slávou.“62 Koncept veřejnosti, kterou kritika může dále aktivizovat jako aktéra soudů, rozšiřovat či zužovat kupříkladu v obavě před „falešným osvícenstvím“, tak každopádně od počátku ovlivňoval i kritiku jazyka, žánrů apod. a přecházel do debaty o dílech umění. V dobových publikačních formách vytvářel základy zreálňujících se společenství moderní doby. Podobně jako veřejnost vydělujeme jakožto ideální systémovou roli přesahující jednotlivé tvůrčí osobnosti také autorství:63 W. FAULSTICH, Mediengeschichte, s. 16n. K nečasovosti podobného členění, a naopak soudobému počátečnímu tíhnutí k „publiku“ jednomu, které se dále diferencovalo v pozdním osvícenství, viz Wolfram SEIDLER, Buchmarket und Zeitschriften in Wien 1760–1786. Studie zur Herausbildung einer literarischen Öffentlichkeit in Österreich des 18. Jahrhunderts, Szeged 1994, s. 68. 62 „Freilich wäre zu wünschen, daß Deutschland die Sittenreinigung seiner Einwohner […] auf Kosten der ädelsten, die sich mit Ruhme dafür zu belohnen weis, dergleichen öffentliche Schulen des guten Geschmackes anlegen könnte.“ [Johann Joseph NUNN?], Die Unsichtbare, č. 7, 21. 4. 1770, s. 57–64. K příslušným konkurencím srov. Leslie BODI, Tauwetter in Wien. Zur Prosa der österreichischen Aufklärung 1781–1795, Frankfurt am Main 1977, s. 40n.; Franz M. EYBL, Hanswurststreit und Broschürenflut. Die Struktur der Kontroversen in der österreichischen Literatur des 18. Jahrhunderts, in: Wendelin Schmidt-Dengler — Johann Sonnleitner — Klaus Zeyringer (edd.), Konflikte — Skandale — Dichterfehden in der österreichischen Literatur, Berlin 1995, s. 25–35, zde s. 31. 63 Srov. S. J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation, s. 285n. 61

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

sociální proměny v 18. století postupně dále vyčleňují zhotovitele slovesných děl ze závislosti na jejich zadavatelích či mecenáších a vymezují je vůči veřejnosti. To se postupně týká samozřejmě už prací učeneckých: „Publikum mohu jménem autorů […] ujistit, že se v žádném případě nedají svést samolibostí, aby si mysleli, že jejich práce je bez chyby; také ji čtenářům nevnucují jako vzor správného psaní anebo umění, ale vydávají ji jen jako příspěvek k literárním dějinám své vlasti,“64 argumentoval například jeden z pražských spisovatelů. Zvláštní hodnoty ovšem nabývá v tomto procesu především i k dalším sociálním systémům vztažené, a přitom významově otevřené umělecké dílo, naopak autoproklamace v paratextech typu předmluv ustupuje ve prospěch profesionalizované kritiky. Autor se stává adresou, k níž je možné směřovat soudy o poetice díla. Přesto zvláště v oblasti populární literatury (románů, částečně tiskem vydaných veseloher) přetrvávají přechodové formy, jako je praxe uvádět autora díla titulem jeho staršího počinu, tzv. titulonymem. Tento typ autorství sice ještě zastírá identitu autora, nabízí ovšem kritice a veřejnosti možnost spojovat adresně poetiku textu s „autorskou poetikou“ a sledovat tak i její vývoj. To je zásadní pro vytváření publikačních strategií tvůrce, které závisejí více na mínění veřejnosti a kritiky než na mecenátu a jeho institucionálním zázemí, jako tomu bylo dříve. Kánon jako soubor jazykových a literárních vzorů představuje proti nadčasovému systému žánrů procesuální produkt kritiky vymezovaný ve vztahu k veřejnosti. Opakuje na jednu stranu „klasické“ autory a díla (v pražských německojazyčných časopisech sedmdesátých let 18. století byli kupříkladu propagováni Friedrich Gottlieb Klopstock, Christian Fürchtegott 64

„Dieß kann ich […] das Publicum im Namen der Verfasser […] versichern, daß sie sich von ihrer Eigenliebe keineswegs verleiten lassen, zu glauben, daß ihre Arbeit ohne Fehler sey; sie dringen solche auch den Lesern nicht als ein Muster der Schreibart oder der Kunst auf, sondern geben sie bloß als einen Beytrag zur Litterargeschichte ihres Vaterlandes heraus.“ Adaugtus VOIGT, Von der Aufnahme, dem Fortgange, und den Schicksalen der Wissenschaften und Künste in Böhmen, in: Franz Martin Pelzel (ed.), Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler 1, Prag 1773, s. IX–XLII, zde s. XLI.

Kritická kultura

Gellert, Gotthold Ephraim Lessing, Christoph Martin Wieland, Alexander Pope, Joseph Addison, Laurence Sterne ad., představující průkopníky nového vkusu), především je však zužuje a ve vztahu k novým dílům přehodnocuje jako základ proměnlivých interpretačních a komunikačních praktik, a účastní se tak tvorby kulturních identit.65 Jedním z charakteristických důsledků této proměny je tedy i přechod literárního dějepisectví od staršího směru označovaného jako historia litteraria k novodobým vývojovým příručkám.66 Zatímco pro první zmíněný typ byl příznačný synchronní přístup, který postrádal představu o progresivní časovosti dějin a s oblibou využíval formu lexikonu nebo „galerie“, vývojově založené literární dějepisectví mělo častěji již narativní charakter a podobu sevřenějších monografií. Kritika se v tomto ohledu na jednu stranu historiografii přiblížila, neboť vývojové dějepisectví vyžadovalo větší míru hierarchizace a hodnocení uvedených informací než bio-bibliografické práce. Na druhou stranu se tyto práce svým expertním učeneckým charakterem zase kritice vzdalují.67 Jako podnětné při studiu utváření kánonu se jeví i s ním spojené „protikánony“, negativní kánony, míra jeho exkluzivity apod., které ovšem mohou procházet napříč společenstvími a jazyky. Osvícenství v českých i rakouských zemích tak navazovalo proti barokní „nabubřelosti“ mj. na aktualizovanou humanistickou tradici,68 s významnými konsekvencemi, které tento postup přinášel.69 65

Viz rozlišení „materiálního“ (materieller) a „interpretačního“ kánonu (Deutungs kanon), Renate von HEYDEBRAND (ed.), Kanon — Macht — Kultur. Theoretische, historische und soziale Aspekte ästhetischer Kanonbildungen, Stuttgart–Weimar 1996, s. 613. 66 K situaci českých zemí viz např. M. WIRTZ, Josef Dobrovský. 67 Viz např. Joseph DOBROWSKY, Geschichte der böhmischen Sprache, in: Neuere Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, sv. 1, 1791, s. 311–364; Ignaz CORNOVA, Der große Böhme Bohuslav von Lobko wicz zu Hassenstein, Prag 1808; [Joseph Georg MEINERT], Franz Petrarka. Biografie, Prag–Leipzig 1794. 68 Srov. G. LANGER, Die Bewertung. 69 Viz Walter SCHAMSCHULA, Die tschechischen Josephinisten in Dichtung und Philologie, in: Herbert Zeman (ed.), Die österreichische Literatur. Ihr Profil an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert (1750–1830) 2, Graz 1979, s. 545–562,

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Kritická kultura Jak upozornil S. J. Schmidt, vztahy mezi výše uvedenými rolemi se v moderní literatuře stabilizují a upevňují tím, že mezi sebou vytvářejí navyklé „procesně specifické formy komunikace (žargony, kolektivní symboly) a konfliktní modely“.70 Tyto vztahy, kódy a modely jednání pak můžeme dohromady označit a proti Schmidtovu staršímu důrazu na vybrané aktanty systému literatury, který vystoupil i v části ze Schmidta vycházejícího bádání,71 explicitně tematizovat jako kritickou kulturu. Hovoříme tu o kritické kultuře (nikoli třeba o „sémantice kritiky“ nebo „diskursivní formaci kritiky“), protože tím máme na mysli nejen literárněkritické texty, ale i jejich implicitní předpoklady, sdílené představy o stěžejních rolích v literární komunikaci a konečně také praxi, s níž k sobě v každé době kritika, veřejnost a autoři ve vztahu k dílu přistupují.72 Součástí této kultury jsou tedy mediální selekce, způsoby oslovování veřejnosti a argumentační strategie, specifický étos kritika a jeho tematizace, stejně jako inscenování literárních textů jako „díla“, jež Steffen Martus ve své historické rekonstrukci tohoto konceptu a pojmu od 17. století nazývá „politikou díla“.73 Tato kultura samozřejmě není neměnná a stabilní. Otevírá se jiným, s literaturou v užším slova smyslu hraničícím systémům a integruje je. Lze ji „pozorovat současně jako ,kladení‘ i jako ,předpokládání‘, program i aplikaci, předpis i změnu“.74 Vytváří rozmanité vlastní varianty. V jejím rámci je každopádně literární kritika inscenována a vnímána jako očekávatelná a legitimní. Snižuje se tím pravděpodobnost, že si kritikové, autoři a čtenáři neporozumí ve svých intencích, zakládá tedy slovy Luhmanna a Schmidta „očekávání očekávání“ (Erwartungsresp. Zdeněk V. DAVID, Realism, Tolerance and Liberalism in the Czech National Awakening. Legacies of the Bohemian Reformation, Washington–Baltimore 2010. 70 S. J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation, s. 281. 71 IDEM, Grundriß der empirischen Literaturwissenschaft, Braunschweig–Wiesbaden 1980. 72 Richard van OORT, The Culture of Criticism, Criticism 49, č. 4, 2007, s. 459–479. 73 S. MARTUS, Werkpolitik, základní teze s. 5n. 74 Siegfried J. SCHMIDT, Přesahování literatury, Praha 2008, s. 77.

Kritická kultura

erwartung).75 Jakkoli může působit kritická kultura vágně, má v každé době nepsané, vnitřně rozrůzněné, a přesto ve svém úhrnu poměrně ostře střežené hranice, jejichž překročení může přinést kritikovi nemalé obtíže. Výrok pronesený v rámci ustálené kritické kultury totiž není chápán i přes jeho nesoulad s autoritami (v případě krásné literatury školskými pravidly vkusu, starším kánonem apod., potenciálně ovšem i mravností v pojetí církve, privilegovaných vrstev a konečně i státu) jako bezprostřední útok na autora, společenství a nepřístojná invektiva, ale jako veřejně užitečný nástroj. Přesto je její fungování vždy otázkou vyjednávání ze strany jednotlivých rolí literární komunikace, neboť nároky kritiků u veřejnosti a autorů stejně jako samotné dílo jsou vzájemně otevřené interpretaci a případné rozumění se ověřuje teprve procesně navazující komunikací mezi nimi.76 To platí obzvláště v habsburské monarchii a českých zemích 18. století, kde se kritické diskuse vyznačovaly výraznou diskontinuitou a měly stále ještě blízko k veřejným konfliktům a letákovým kampaním starší tradice. Jak obtížné bylo kupříkladu pro čtenáře, kritiky a autory přijmout jeden ze základních rysů této kultury, rozlišení tradiční autority a autorství, respektive privátní a veřejné sféry, ukazují zvláště bouřlivé spory vyvolané na počátku osmdesátých let 18. století kritikami kázání. Typický hlas, který tehdy zazníval v pamfletech rozezlených kazatelů, vyčítal kritikům, že „připravují autory o čest, protože upírají čest jejich dílům“.77 Překročili-li kritici nepsané hranice, byli odmítáni jako „nactiutrhači“, kteří „ruinují autora“ či autority vůbec. Kritika proto musela neustále připomínat hranici mezi kritikou ad hominem a ad rem, totiž ad opera, a svoji užitečnost

Selbstorganisation, s. 68. Niklas LUHMANN, Gesellschaft der Gesellschaft 1, Frankfurt am Main 1997, s. 195–202. 77 „Sie plündern die Person des Predigers, indem Sie seine Predigt tadeln; Sie bringen ihn um seine eigene Ehre, da Sie seiner Werke die Ehre rauben. […] Sie sind Verläumder geworden.“ Bernard MELCHERS, Kritik wider die Geißel der Prediger, č. 1, 1782, nestr. 75 IDEM,

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

pro své příjemce. Tak se například časopis Prager gelehrte Nach richten ohrazoval vůči replice Františka Pubičky, která implikovala, že útok na autora je zároveň útokem na jeho církevní řád: „[T]ato okolnost nutí vydavatele, aby ujistil čtenáře, že p. p. Pubička byl posuzován pouze jako dějepisec […]; také bylo účelem našeho posouzení neodstrašit jej od jeho chvalné snahy poskytnout nám úplné dějiny naší vlasti, nýbrž jsme chtěli jen přispět upřímnou kritikou k dokonalosti díla, které je psáno nejen pro naše časy, nýbrž i pro budoucnost, a protože nehodláme své soudy publiku vnucovat jako rozsudky, jsme připraveni nechat se p. Pubičkou přesvědčit, jestliže a kde jsme se pletli.“78 Z druhé, privátní strany pak toto vydělení můžeme ilustrovat příběhem, který publikoval v roce 1771 v pražském morálním týdeníku Meine Einsamkeiten spisovatel Friedrich Kepner. V Kepnerově povídce představí mladý literát Kleanth příteli Kritonovi svá nepříliš povedená díla, rozhodne se je na základě Kritonovy chvály vydat a sklidí posměch kritiky. Kritona následně trápí výčitky, že příteli neřekl otevřeně svůj ve skutečnosti kritičtější názor a neušetřil ho tak potupy. Kepner v tomto místě přeruší vyprávění a vstoupí do něj, vysvětluje čtenáři, že po Kritonovi jako privátní osobě a příteli Kleantha nikdo nemůže požadovat otevřený postoj, kvůli němuž by mohl ztratit přítele.79 Tato role přináleží pouze veřejně působícímu kritikovi. Podobně jako Kant ve své definici osvícenství tak Kepner upozorňuje na význam hranice mezi privátním „mudrováním“ (räsonnieren) 78

„[D]ieser Umstand nöthiget die Verfasser, die Leser zu versichern, daß sie Hr. P. Pubitschka bloß als Geschichtschreiber beurtheilet […]; auch war die Absicht unsrer Beurtheilung, nicht ihn dadurch von seinem ruhmlichen Vorhaben, uns eine vollständige Geschichte unsers Vaterlandes zu liefern, abzuschrecken, sondern nur so viel an uns ist, zur Vollkommenheit eines Werks, das nicht für unsere Zeiten allein, sondern auch für die Nachwelt, geschrieben wird, durch eine freymüthige Critik, beyzutragen, und da wir unsre Urtheile dem Publikum, als Machtsprüche, aufzudringen nicht gedenken, so sind wir bereit uns von dem Hr. P. Pubitschka, wenn und wo wir geirret haben, eines besseren überzeugen zu lassen.“ [ANONYM], Den Verfassern dieser Nachrichten…, Prager gelehrte Nachrichten 2, č. 11, 9. 6. 1772, s. 175–176, zde s. 176. 79 [Friedrich KEPNER?], Meine Einsamkeiten, č. 15, 20. 8. 1771, s. 116.

Kritická kultura

a veřejnou kritikou, která by měla být podle něj vedena perem a na veřejném místě. Kepner současně přesně popisuje etablovaný vztah mezi rolí kritika a autora. Zatímco první smí (na rozdíl od ostatních) beztrestně autora za jeho dílo kritizovat, ten jej zase „podle všech práv“ tohoto konvencializovaného vztahu „může nenávidět“. Případný konflikt je absorbován předem vymezenými vztahy kritické kultury. Je příznačné, že zbytek výkladu pak Kepner věnuje staršímu typu intelektuálů, „učenců“, kteří si podle něj nedokáží osvojit tato pravidla kritiky a dopouštějí se chyby, že zaměňují vyhrazenou kritickou pozici s privátními zájmy: „Muž, který si neklade tyto otázky a odkrývá své mínění s větší otevřeností, než se od něho očekává, prozrazuje tím vždy malost své duše, která není schopná žít se světem, ale je učiněna pouze k tomu, aby disputovala v úzkém kroužku doktorů. Rozumný muž, který svoji vzdělanost spojuje se světem, je vůči svým přátelům ohleduplnější.“80

Média a žánry literární kritiky Z předchozího modelu prosazování se kritické kultury vyplývá, že kritika na jednu stranu zeslabuje svůj bezprostřední konfliktní potenciál, na stranu druhou se tím ovšem stává trvalou součástí společnosti. S tím souvisí i proměna médií kritiky. Zatímco pro starší formu kriticismu (zvláště kritiku vědeckých či církevních autorit) byla příznačná forma korespondence, neperiodických letáků, knižních předmluv či vůbec polemik v knižních spisech, v nichž komentovali autoři své okolí a budovali vlastní pozici, pro ustanovování literární kritiky ve spojení s modernizací státu a rozvíjejícím se knižním trhem, jak jej zde na případě českých zemí sledujeme od sedmdesátých let 18. století, se staly hlavním médiem časopisy. Právě ty a později i přílohy či

„Ein Mann, der ohne sich diese Fragen zu thun, seine Meinung mit grösserer Offenherzigkeit entdekt, als man von ihm erwartet hatte, verräth damit immer eine kleine Seele, die — unfäghig mit der Welt zu leben, nur gemacht ist in einem engen Kreise von Doktoren zu disputiren. Der vernünftige Mann, der mit seiner Gelehrsamkeit auch Welt verbindet, ist gegen seine Freunde gefälliger.“ Ibid., s. 117–118.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

rubriky novin dokázaly sice ne výlučně, ale přece lépe než letáková či knižní produkce zajistit kontinuitu vyjednávání o literatuře tím, že zájmově koncentrovaly a kontextualizovaly témata a umožňovaly je rozprostřít jako otevřená v čase.81 Podle úrovně časopisů v tom kterém místě bývala ostatně vnějšími pozorovateli posuzována, podobně jako v případě veřejných institucí či divadel, samotná úroveň tamního osvícenství.82 Vedení časopisů získávalo redaktorům prestiž a častokrát jim i otevíralo, jak ještě ukážeme, možnost kariéry ve státní správě. S kritikou v osvícenských periodikách ovšem počítali a přáli si ji, jak poukázal Steffen Martus, nejen jejich vydavatelé, ale přímo i jejich čtenáři.83 V případě, že kritická diskuse scházela, sama periodika vyvolávala, či dokonce inscenovala spory, neboť právě na kontinui tě kritiky závisel jejich ohlas a prodejnost. Běžnou praxí osvícenských morálních týdeníků i kritických časopisů také v českých zemích bylo proto otiskování fiktivních kritických dopisů, které simulují kritiku z řad čtenářstva (například v pražských morálních týdenících Die Unsichtbare, Die Sichtbare a Die Frau Zuschauerin). Ještě výraznější snahou o vytvoření permanentní kritiky byl fenomén „stínových časopisů“, které vydávali autoři již etablovaných periodik pouze proto, aby tím, že je kritizují, přilákali pozornost čtenářů k původnímu, ve stínovém časopise komentovanému titulu. Takto vycházel v polovině osmdesátých let 18. století v Praze plátek Spiegel der Dichter, jehož cílem bylo kritizovat literární časopis Spiegel der Welt. Časopisy ovšem nenahradily starší média, a jejich pouze postupně sílící roli je tak dokonce i na rozvinutějším severoa středoněmeckém knižním trhu třeba posuzovat v rámci soudobé „současnosti nesoučasného“, v sousedství starších, i příležitostnými společenskými otřesy jako josefínskými tiskovými svobodami roku 1781 a následnou porevoluční restaurací opět Mediengeschichte, s. 51. E. ARNOLD?], Beobachtungen in und über Prag von einem reisenden Ausländer 2, Prag 1787, s. 121. 83 Srov. Steffen MARTUS, Aufklärung, das deutsche 18. Jahrhundert. Ein Epochenbild, Berlin 2015, s. 223–234. 81 Srov. např. W. FAULSTICH, 82 Např. [Friedrich

Kritická kultura

oživených forem.84 Zatímco v novinách se literárněkritické texty objevovaly spíše nesoustavně a vedle běžných zpráv85 tu dominovaly, zvláště v některých obdobích a díky některým redaktorům, divadelní referáty (v případě českých periodik například v Kaiserl. königl. prager Oberpostamts-Zeitung či Schönfeldských cís. král. pražských novinách) a jinak, v tradici tzv. návěstníků (Intelligenzblätter), knižní reklama,86 takřka konstantou soudobých knižních publikací se stala předmluva, v níž sami autoři vymezovali svůj program, nezřídka proti „nespravedlivé kritice“, a ta se s nimi proto vyrovnávala i v této dvojí rovině. Prudký rozvoj literární komunikace a knižního trhu v 18. století a potřeby institucí posílily také význam neperiodických či omezeně periodických publikací (hodnotící soupisy učenců, herců,87 nové, školské kalendáře ad., ale kupříkladu rovněž edice starších děl jako možné médium jazykově-ideové kritiky předchůdců).88 Studentské sborníky a almanachy, často podepřené programovou předmluvou s konfrontací se skutečnými i případnými odpůrci, zpravidla předcházely nepočetným beletristicky zaměřeným časopisům. Příznačné přitom bylo prostupování se těchto médií: právě tak byl například do časopisů integrován dopis, jedna z platforem soudů starší doby; naopak korespondence byla ovlivněna prostřednictvím populárních, diskusi v periodikách vystavených příruček stylu a stylizovaných dopisů v časopisech.89

84 85

87 88

Ernst FISCHER — Wilhelm HAEFS — York-Gothart MIX (edd.), Von Almanach bis Zeitung. Ein Handbuch der Medien in Deutschland 1700–1800, München 1999, s. 9. K povaze informací zprostředkovávaných v 18. století denním tiskem srov. například Kurt KOSCHYK, Die Zeitung, in: Emil Dovifat (ed.), Handbuch der Publizistik 3, Berlin 1969, s. 77–97. Obecně např. W. FAULSTICH, Mediengeschichte, s. 21n.; na případě českých zemí Claire MADL, Jak rozšířit a diverzifikovat čtenářskou obec, in: Eadem — M. Wögerbauer — P. Píša, Na cestě, s. 279–300. Viz např. Walter SCHAMSCHULA, Der tschechische Anteil an der „Österreichischen Biedermannschronik“ (1784), Die Welt der Slaven 16, 1971, s. 262–282. K soudobému mediálnímu prostředí obecně srov. též Jürgen WILKE, Grundzüge der Medien- und Kommunikationsgeschichte. Von den Anfängen bis ins 20. Jahrhundert, Köln–Weimar–Wien 2000. W. FAULSTICH, Die bürgerliche Mediengesellschaft, s. 83n.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Sama kontinuita představovala v případě periodik osvícenské epochy problém. Málokterému časopisu této doby, odhlédnuto od nadregionálně úspěšných nakladatelských podniků, které mohly profitovat z potenciálu publika a rozvinutého trhu (v severo- a středoněmeckých zemích například Göttingische gelehrte Anzeigen, /Neue/ allgemeine deutsche Bibliothek či Allgemeine Literatur-Zeitung), se poštěstilo, aby vycházel déle než tři roky, případně dosáhl širšího ohlasu, zvláště mimo zemi svého původu. Mnoho týdeníků zastavilo své vydávání hned po druhém kvartálu či po prvním roce, a nalezneme dokonce takové, z nichž vyšlo pouze první číslo či jež byly zřejmě pouze anoncovány. V této situaci je ovšem třeba uvažovat také o síle toho kterého kritického hlasu a vlivu importu zahraničních časopisů, statí a recenzí v nich: tato periodika byla jednak abonována, jednak se i pro širší měšťanské vrstvy stávala dostupnými také v nově zakládaných veřejných čítárnách, v Praze kupříkladu již od roku 1772 za poplatek v Learned Clubu Wolfganga Gerleho v Karolinu, respektive ve zpřístupňovaných knihovnách, a zakládala diskuse soudobé širší veřejnosti. V Brně fungovala od roku 1774 čítárna Jakuba Bianchiho a větší význam než v Praze měly časopisy vídeňské.90 Domácí časopisy se ovšem v této situaci ocitaly také v konkurenci dalších zahraničních médií, například i oblíbených osvícenských cestopisů, jež literatuře zpravidla věnovaly kritickou pozornost.91 Rozvoj časopisů v 18. století každopádně typologicky ilustruje postupnou diverzifikaci a institucionalizaci kritiky včetně NOVOTNÝ, K počátkům novodobé nakladatelské činnosti a knižní kultury u nás, in: Zdeněk Hojda — Roman Prahl (edd.), Mezi časy… Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, Praha 2000, s. 303–313, Zdeněk ŠIMEČEK, Počátky novinového zpravodajství a novin v českých zemích (do devadesátých let 18. století), Brno 2011, s. 271; IDEM — Jiří TRÁVNÍČEK, Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích, Praha 2014, s. 86n., 97n. 91 Srov. Norbert Christian WOLF, Konfessionalität, Nationalität und aufgeklärter Patriotismus. Zur Differenzierung kultureller Identitäten in der Kontroverse Blumauer — Nicolai, in: Wendelin Schmidt-Dengler — Johann Sonnleitner — Klaus Zeyringer (edd.), Konflikte — Skandale — Dichterfehden in der österreichischen Literatur, Berlin 1995, s. 36–67. 90 Srov. Jan

Kritická kultura

kritiky v užším smyslu literární, a literární časopisy tak představují přirozené východisko studia kritické kultury. Navazují na své evropské předchůdce, respektive jejich typy, a nabízejí tedy zároveň i v českých zemích od poloviny 18. století možnost sledovat utváření literární kritiky jako problematiku interkulturních transferů. Vývojově nejstarší média kritiky jsou učenecké časopisy.92 S jistým odstupem za západní Evropou se objevily od osmdesátých let 17. století v severo- a středoněmeckém prostředí a postupně se dále vyhraňovaly oborově, regionálně aj. a stávaly se platformou starší učenecké kritiky a jejích modernizovaných podob.93 Svoji autoritu odvozovaly v prvé řadě z důkladné vědecké argumentace. Na britské předobrazy na počátku 18. století navázaly morální týdeníky, jež, pojaty jakoby nadčasově, propagovaly vzorové autory spolu se společenským životem městských vrstev za účasti divadla a krásné literatury, a významně tak působily na formování i širší literární veřejnosti.94 Od konce první třetiny 18. století se v Evropě prosazovaly také divadelní, literárně-kulturní a přímo literárněkritické časopisy. V posledních dvou případech se ovšem jednalo o periodika reflektující literaturu v širším slova smyslu: vyhraněnější esteticky založené časopisy vznikly až v poslední čtvrtině 18. století.95 Pravidla byla v těchto pozdějších časopisech stále častěji aktualizována, s ohledem na vkus veřejnosti a jednotlivců, případně byly „školské“ kategorie přímo zavrhovány. To v praxi jistě nemuselo znamenat, že by rétorické postupy vymizely z im všem plicitního očekávání recenzentů a čtenářů, napříště se o nedalo opřít čistě o autoritu těchto norem a bylo zapotřebí je 92

Zdeněk ŠIMEČEK volí proti obvyklejšímu označení „recenzní“ termín „referátové“ (Počátky, s. 272). 93 Viz Thomas HABEL, Gelehrte Journale und Zeitungen der Aufklärung. Zur Entstehung, Entwicklung und Erschliessung deutschsprachiger Rezensionszeitschriften des 18. Jahrhunderts, Bremen 2007. 94 Wolfgang MARTENS, Die Botschaft der Tugend. Die Aufklärung im Spiegel der deutschen Moralischen Wochenschriften, Stuttgart 1968. 95 Srov. E. FISCHER — W. HAEFS — Y.-G. MIX (edd.), Von Almanach, kde jsou i charakterizovány různé typy soudobých periodik.

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

podkládat (stejně jako v estetice) empiricky či psychologicky, tedy perspektivou recepce díla. Vývojem v souvislosti s tím prošly i kritické žánry. Tak kupříkladu raný žánr kritiky, recenze, označovaný přitom v českých zemích ještě Josefem Jungmannem roku 1837 v možném obecném významu zkrátka jako „posudek, soud“,96 změnil svým odpoutáním od jazykových a poetologických pravidel strukturu, otevřel se publicistickým formám a diferencioval se. Vedle nadosobní učenecké stylizace, ba proti ní nabídl prostor rozmanitým postupům, inscenacím autorství a způsobům zapojení publika a jeho soudů,97 později se přiblížil dokonce až autonomnímu, programovému textu nastupující výmarské klasiky a romantiky.98 Naprostá většina recenzí však zůstávala i nadále anonymní. Novým tištěným médiím, respektive obecné potřebě permanentní pozornosti se přizpůsobily také kontroverze v tradičních i nových formách (zmíněné „protičasopisy“) a žánrech.99 Také ty přitom zapojovaly proti nadčasové učenosti publikum, ačkoli rozvoj nových forem zároveň nevylučoval využití některých tradičních, například horácovské satiry.100 Pozornosti se napříč celým obdobím těšily i kritické dialogy apod. Takzvaný „chápavý“ typ literární kritiky, která si neklade za cíl potírat nedostatky, a naopak rozvíjí poetiku díla v jeho duchu, se ovšem do romantismu objevoval jen výjimečně.

Josef JUNGMANN, Slovník česko-německý 3, P–R, Praha 1837, s. 805. Srov. kupř. „účtování“ časopisu Die Unsichtbare s učeneckou kritikou v Prager gelehrte Nachrichten, [Johann Joseph NUNN?], An den Herrn Kunstrichter P**** in Prag, Die Unsichtbaren, 1772, Zuschrift, nestr. K příslušným maskám a postojům kritiků ke kritice srov. výklad Václava Smyčky o étosu kritika na s. 185n. 98 Srov. Astrid URBAN, Die Gattungsgeschichte der Rezension von der Spätaufklä rung bis zur Romantik, Heidelberg 2004; Thomas ANZ, Rezension, in: Dieter Lamping (ed.), Handbuch der literarischen Gattungen, Stuttgart 2009, s. 606–612. 99 Viz např. Wendelin SCHMIDT-DENGLER — Johann SONNLEITNER — Klaus ZEYRINGER (edd.), Konflikte — Skandale — Dichterfehden in der österreichischen Literatur, Berlin 1995. 100 Srov. výklad Ondřeje Podavky zde na s. 378n., resp. i Dalibora Dobiáše na s. 122n. 96

Vybraná literatura

Hugh LeCaine AGNEW, Origins of the Czech National Renascence, Pittsburgh– London 1993. Heidrun ALZHEIMER-HALLER, Handbuch zur narrativen Volksaufklärung. Moralische Geschichten 1780–1848, Berlin — New York 2004. Frieder von AMMON, Kampfplätze der Literatur. Nicolai und die Streitkultur des 18. Jahrhunderts, in: Stefanie Stockhorst (ed.), Friedrich Nicolai im Kontext der kritischen Kultur der Aufklärung, Göttingen 2013, s. 23–49. Thomas ANZ, Rezension, in: Dieter Lamping (ed.), Handbuch der literarischen Gattungen, Stuttgart 2009, s. 606–612. Thomas ANZ — Rainer BAASNER (edd.), Literaturkritik. Geschichte, Theorie, Praxis, München 2004. Norbert BACHLEITNER, Die Theaterzensur in der Habsburgermonarchie im 19. Jahrhundert, LiTheS. Zeitschrift für Literatur- und Theatersoziologie 3, č. 5, 2010, s. 71–105. Roger BAUER, Der Idealismus und seine Gegner in Österreich, Heidelberg 1966. Roger BAUER, Die Welt als Reich Gottes. Grundlagen und Wandlungen einer österreichischen Lebensform, Wien 1974. Pavel BĚLINA — Jiří KAŠE — Jan P. KUČERA, Velké dějiny zemí Koruny české 10. 1740–1792, Praha 2001. Pavel BĚLINA — Milan HLAVAČKA — Daniela TINKOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české 11a. 1792–1860, Praha 2013. Jiří BERAN, Ze zápasů mezi borniány a seibtiány, Literární archiv, č. 5, 1970, s. 26–51. Dominic BERLEMANN, Wertvolle Werke. Reputation im Literatursystem, Bielefeld 2011.

618

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Paul B. BERNHARD, The Limits of Enlightenment. Joseph II. and the Law, Chicago– London 1979. Karel BEZDĚK, Noviny a divadlo v počátcích národního obrození, in: František Černý (ed.), Vznik českého profesionálního divadla, Praha 1988, s. 83–87. Johannes BIRGFELD — Claude D. CONTER, Das Unterhaltungsstück um 1800. Literaturhistorische Konfigurationen — Signaturen der Moderne, Hannover 2007. Leslie BODI, Tauwetter in Wien. Zur Prosa der österreichischen Aufklärung 1781–1795, 2. vyd., Wien–Köln–Weimar 1995. Leslie BODI, Literatur, Politik, Identität — Literature, Politics, Cultural Identity, St. Ingbert 2002. Holger BÖNING — Reinhart SIEGERT, Volksaufklärung 2/1–2. Der Höhepunkt der Volksaufklärung 1781–1800 und die Zäsur durch die Französische Revolution, Stuttgart — Bad Cannstatt 2001. Claus von BORMANN, Kritik, in: Joachim Ritter — Karlfried Gründer (edd.), Historisches Wörterbuch der Philosophie 4, I–K, Basel 1976, sl. 1249–1262. Heinrich BOSSE, Autorschaft ist Werkherrschaft. Über die Entstehung des Urheberrechts aus dem Geist der Goethezeit, Paderborn 2014. Pierre BOURDIEU, Pravidla umění. Geneze a struktura literárního pole, Brno 2010. Vincenc BRANDL, Život Josefa Dobrovského, Brno 1883. Tomáš BREŇ — Pavel JANÁČEK (edd.), „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století, Praha 2009. Günter BROSCHE, Joseph von Sonnenfels und das Wiener Theater, disertační práce, Universität Wien, Wien 1962. Dominik BRÜCKNER, Geschmack. Untersuchungen zur Wortsemantik, Berlin — New York 2003. Peter BURKE, Jazyky a společenství v raně novověké Evropě, Praha 2011. Petronilla CEMUS (ed.), Bohemia Jesuitica 1556–2006 1–2, Praha 2010. Ivo CERMAN, Empfindsame Briefe. Familienkorrespondenz der Adeligen im Ausgang des 18. Jahrhunderts, in: Václav Bůžek — Pavel Král (edd.), Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526–1740), České Budějovice 2006, s. 283–301. Ivo CERMAN, Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici, Praha 2011. Ivo CERMAN, Erziehungskunst nach Karl Heinrich Seibt. Zur Pädagogik der Aufklärung in Prag, Journal für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa 1, 2020, s. 135–156. Ivo CERMAN — Rita KRUEGER — Susan REYNOLDS (edd.), The Enlightenment in Bohemia. Religion, Morality and Multiculturalism, Oxford 2011. Arthur Prudden COLEMAN, Kotzebue and the Czech Stage, Dept. of East European Languages, Columbia University [1936]. Moritz CSÁKY, Culture as a Space of Communication, in: Johannes Feichtinger — Gary B. Cohen (edd.), Understanding Multiculturalism. The Habsburg Central European Experience, New York — Oxford 2013, s. 187–208.

Vybraná literatura

František ČERNÝ (ed.), Dějiny českého divadla 2. Národní obrození, Praha 1969. František ČERNÝ (ed.), Divadlo v Kotcích, Praha 1992. Václav ČERNÝ, Co je kritika, co není a k čemu je na světě, Brno 1968. Michelangelo D’APRILE — Agnieszka PUFELSKA (edd.), Aufklärung und Kulturtransfer in Mittel- und Osteuropa. Saarbrücken 2009. Zdeněk V. DAVID, Realism, Tolerance and Liberalism in the Czech National Awakening. Legacies of the Bohemian Reformation, Washington–Baltimore 2010. Till DEMBECK, Texte rahmen. Grenzregionen literarischer Werke im 18. Jahrhundert (Gottsched, Wieland, Moritz, Jean Paul), Berlin 2007. Walter DENGLER, Johann Christoph Adelungs Sprachkonzeption, Frankfurt am Main etc. 2003. Dalibor DOBIÁŠ, Puchmajerovské almanachy. Formování novočeského verše v nadnárodním kontextu, disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2009. Dalibor DOBIÁŠ, Dobrovského Česká prozódie v kontextu soudobého studia verše, in: Lenka Jungmannová (ed.), Česká literatura rozhraní a okraje. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky, Praha 2010, s. 513–522. Dalibor DOBIÁŠ, “They Now Have to Create an Entirely Different Vehicle, if They Want to Catch Up with Other Nations…” Prague Literary Culture in Enlightenment-Era Travelogues, Cornova 9, č. 2, 2019, s. 7–29. Dalibor DOBIÁŠ — Václav SMYČKA, Počátky české literární kritiky v době osvícenské. Východiska — model — perspektivy, Česká literatura 66, č. 1, 2018, s. 3–33. Sebastian DOMSCH, The Emergence of Literary Criticism in 18th-century Britain. Discourse between Attacks and Authority, Berlin–Boston 2014. Peter DREWS, Herder und die Slawen, München 1990. Peter DREWS, Deutsch-slavische Literaturbeziehungen im 18. Jahrhundert, München 1996. Peter DREWS, Tschechische Übersetzungen deutscher Belletristik. 1771–1900, Dresden 2007. Reinhard EISENDLE, Der einsame Zensor. Zur staatlichen Kontrolle des Theaters unter Maria Theresia und Joseph II., Wien 2020. Franz M. EYBL, Enlightenment in Austria. Cultural Identity and a National Literature, in: Barbara Becker-Cantarino (ed.), German Literature of the Eighteenth Century. The Enlightenment and Sensibility, Rochester 2005, s. 252–253. Werner FAULSTICH, Die bürgerliche Mediengesellschaft (1700–1830), Göttingen 2002. Werner FAULSTICH, Mediengeschichte von 1700 bis ins 3. Jahrtausend, Göttingen 2006. Monika FICK, Geschmack, in: Gert Ueding (ed.), Historisches Wörterbuch der Rhetorik 3, Eup–Hör, Tübingen 1996, sl. 870–901. Monika FICK, Lessing-Handbuch. Leben — Werk — Wirkung, Stuttgart–Weimar 2010.

619

620

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Franz Leander FILLAFER, Aufklärung habsburgisch. Staatsbildung, Wissenskultur und Geschichtspolitik in Zentraleuropa 1750–1850, Göttingen 2020. Franz Leander FILLAFER — Thomas WALLING (edd.), Josephinismus zwischen den Regimen, Eduard Winter, Fritz Valjavec und die zentraleuropäischen Historiographien im 20. Jahrhundert, Wien–Köln–Weimar 2016. Ernst FISCHER — Wilhelm HAEFS — York-Gothart MIX (edd.), Von Almanach bis Zeitung. Ein Handbuch der Medien in Deutschland 1700–1800, München 1999. Václav FLAJŠHANS, Počátky literární tvorby Josefa Dobrovského, Královské Vinohrady 1895. Václav FLAJŠHANS, Spory Dobrovského s Thamem, Královské Vinohrady 1896. Vladimír FORST (ed.), Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 1, A–G; 2/1, H–J; 2/2, K–L , Praha 1985, 1993. Josef FÖRSTER — Ondřej PODAVKA — Martin SVATOŠ, Historia litteraria v českých zemích od 17. do počátku 19. století, Praha 2015. Hans Edwin FRIEDRICH (ed.) et al., Bürgerlichkeit im 18. Jahrhundert, Tübingen 2006. Johannes FRIMMEL, Literarisches Leben in Melk. Ein Kloster im 18. Jahrhundert im kulturellen Umbruch, Wien–Köln–Weimar 2005. Rudolf FÜRST, August Gottlieb Meißner. Eine Darstellung seines Lebens und seiner Schriften mit Quellenuntersuchungen, Stuttgart 1894. Howard GASKILL (ed.), „Homer des Nordens“ und „Mutter der Romantik“ 1–4, Berlin — New York 2003–2004. Petra GEKLER, Criticism, in: Michel Delon (ed.), Encyclopedia of Enlightment 1, A–L, London — New York, s. 346–349. Gérard GENETTE — David GORMAN, Vraisemblance and Motivation, Narrative (Columbus, Ohio) 9, č. 3, 2001, s. 239–258. Rupert GIESSLER, Die geistliche Lieddichtung der Katholiken im Zeitalter der Aufklärung, Augsburg 1928. Karl GOEDEKE, Grundriß zur Geschichte der deutschen Dichtung aus den Quellen 6, Leipzig–Dresden–Berlin 1898. Gustav GUGITZ, Das Wertherfieber in Österreich, Wien 1908. Thomas HABEL, Gelehrte Journale und Zeitungen der Aufklärung. Zur Entstehung, Entwicklung und Erschliessung deutschsprachiger Rezensionszeitschriften des 18. Jahrhunderts, Bremen 2007. Jürgen HABERMAS, Strukturální přeměna veřejnosti. Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti, Praha 2000. Wilhelm HAEFS — York-Gothart MIX (edd.), Zensur im Jahrhundert der Aufklärung. Geschichte — Theorie — Praxis, Göttingen 2007, s. 99–119. Hilde HAIDER-PREGLER, Des sittlichen Bürgers Abendschule. Bildungsanspruch und Bildungsauftrag des Berufstheaters im 18. Jahrhundert, Wien 1980. Hilde HAIDER-PREGLER, Die Schaubühne als „Sittenschule“ der Nation. Joseph Sonnenfels und das Theater, in: Helmut Reinalter (ed.), Joseph von Sonnenfels, Wien 1988, s. 191–244.

Vybraná literatura

Aleš HAMAN, Nástin dějin české literární kritiky, Jinočany 2000. Josef HANUŠ, Počátky kritického dějezpytu. Několik kapitol z dějin českého obrození, Český časopis historický 15, 1909, s. 277–302, 425–463. Josef HANUŠ, Mikuláš Adaukt Voigt. Český buditel a historik, Praha 1910. Josef HANUŠ, Z ideových bojů doby josefínské, Listy filologické 39, 1912, s. 360–377, 421–434. Josef HANUŠ, Über die Broschüren unserer Zeiten (ÜdB), Listy filologické 40, 1913, s. 113–129, 222–234. Josef HANUŠ, František Martin Pelcel. Český historik a buditel, Praha 1914. Josef HANUŠ, František Faustin Procházka, český buditel a literární historik, Praha 1915. Josef HANUŠ, Národní museum a naše obrození 1, Praha 1921. Josef HANUŠ, Dobrovského časopisy: Böhmische Litteratur auf das Jahr 1779, Böhmische und Mährische Litteratur auf das Jahr 1780, Bratislava 3, 1929, s. 373–493. Josef HANUŠ et al., Literatura česká devatenáctého století 1, Praha 1911. Josef HAUBELT, České osvícenství, 2. rozš. vyd., Praha 2004. Margita HAVLÍČKOVÁ, Mezi Brnem a Vídní. Divadelní ředitel Johann Heinrich Böhm a počátek osvícenských reforem v městském divadle v Brně, Theatralia 16, č. 1, 2013, s. 19–27. Hans HENNING, Lessings „Emilia Galotti“ in der zeitgenössischen Rezeption, Leipzig 1981. Peter HEßELMANN, Gereinigtes Theater? Dramaturgie und Schaubühne im Spiegel deutschsprachiger Theaterperiodika des 18. Jahrhunderts (1750–1800), Frankfurt am Main 2002. Renate von HEYDEBRAND, Kanon — Macht — Kultur. Theoretische, historische und soziale Aspekte ästhetischer Kanonbildung, Stuttgart–Weimar 1996. Milan HLAVAČKA — Jiří KAŠE — Jan P. KUČERA — Daniela TINKOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české 11b. 1792–1860, Praha 2013. Tomáš HLOBIL, Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805, Praha 2011. Tomáš HLOBIL, Výuka dobrého vkusu jako státní zájem 2. Závěr rané pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1805–1848, Praha 2016. Peter U. HOHENDAHL (ed.), Geschichte der deutschen Literaturkritik (1730–1980), Stuttgart 1985. Bernhard HOPPE, Predigtkritik im Josephinismus. Die „Wöchentlichen Wahrheiten für und über die Prediger in Wien“ (1782–1784), St. Ottilien 1989. Miroslav HROCH, V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě, Praha 1999. Eva HYNDRÁKOVÁ, Mikuláš Adaukt Voigt a česká historická věda na konci 18. století, disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012. Miloslav HÝSEK, Poznámky k počátkům novočeského básnictví, Listy filologické 40, 1913, s. 235–244.

621

622

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Miloslav HÝSEK, Jungmannova škola kritická, Listy filologické 41, 1914, s. 230–270, 350–372, 442–450. Kurt IMHOF, Öffentlichkeitstheorien, in: Günter Bentele — Hans-Bernd Brosius — Otfried Jarren (edd.), Öffentliche Kommunikation, Wiesbaden 2003, s. 193–209. Ferdinand von INGEN, Zum Begriff der österreichischen Literaturgeschichte — Probleme und Perspektiven, in: Christoph Fackelmann — Wynfried Kriegleder (edd.), Literatur — Geschichte — Österreich. Probleme, Perspektiven und Bausteine einer österreichischen Literaturgeschichte, Wien 2011, s. 2–28. Georg JÄGER, Die Bestände deutscher Leihbibliotheken zwischen 1815 und 1860. Interpretation statischer Befunde, in: Reinhard Wittmann — Bertold Sack (edd.), Buchhandel und Literatur, Wiesbaden 1982, s. 247–313. Hans-Joachim JAKOB, Die Folianten bilden Gelehrte, die Broschüren aber Menschen. Studien zur Flugschriftenliteratur in Wien 1781 bis 1791, Frankfurt am Main 2001. Hans-Joachim JAKOB, Friedrich Nicolais bester Mann. Johann Joachim Eschenburgs Rezensionen in der Allgemeinen deutschen Bibliothek von 1768–1784, in: Cord-Friedrich Berghahn (ed.), Johann Joachim Eschenburg und die Künste und Wissenschaften zwischen Aufklärung und Romantik. Netzwerke und Kulturen des Wissens, Heidelberg 2013, s. 223–256. Alena JAKUBCOVÁ, Lessingova Emilia Galotti, in: Jitka Ludvová et al., Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha 2013, s. 13–16. Alena JAKUBCOVÁ (ed.), Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, Praha 2007. Alena JAKUBCOVÁ — Matthias J. PERNERSTORFER (edd.), Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien. Von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Ein Lexikon, Wien 2013. Jan JAKUBEC, Dějiny literatury české 1. Od nejstarších dob do probuzení politického, Praha 1929. Pavel JANÁČEK, Literární brak, Brno 2004. Herbert JAUMANN, Critica. Untersuchungen zur Geschichte der Literaturkritik zwischen Quintilian und Thomasius, Leiden etc. 1995. Otakar JIRÁNI, Novočeský ohlas Horatiova listu o umění básnickém, Sborník filologický 2, 1911, s. 45–52. Vojtěch JIRÁT, Slavisches in den Göttingischen Gelehrten Anzeigen 1739–1790. Ein Beitrag zum Problem „Herders Vorgänger“, in: Xenia Pragensia Ernesto Kraus septuagenario et Josepho Janko sexagenario ab amicis collegis discipulis oblata, Pragae 1929, s. 121–181. Josef JOHANIDES, František Martin Pelcl, Praha 1981. Sandra KERSCHBAUMER, Die Kunst der Literaturkritik. Theoretische Grundlagen und ihre Umsetzung in der Romantik, Wirkendes Wort 54, 2004, s. 205–224. Hillel J. KIEVAL, Languages of Community. The Jewish Experience in the Czech Lands, Berkeley 2000.

Vybraná literatura

Harm KLUETING, The Catholic Enlightenment In Austria or the Habsburg Lands, in: Ulrich Lehner — Michael Printy (edd.), A Companion to the Catholic Enlightenment in Europe, Leiden–Boston 2010, s. 127–164. Pravoslav KNEIDL, Které noviny a časopisy docházely do Prahy koncem 18. století? Strahovská knihovna 4, č. 1, 1969, s. 273–274. Herbert KOCH, Johann Friedrich Weygand, Buchhändler in Leipzig, Archiv für Geschichte des Buchwesens 9, 1969, sl. 433–448. Ivona KOLLÁROVÁ, Autocenzúra jozefínskeho spisovateľa, in: Jiří Hrabal (ed.), Cenzura v literatuře a umění střední Evropy, Olomouc 2014, s. 91–103. Alena KÖLLNER, Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto, Wien 2000. László KONTLER, The Enlightenment in Central Europe? In: Balázs Trencsényi — Michal Kopeček (edd.), Discourses of Collective Identity in Central and Southeast Europe (1770–1945). Texts and Commentaries 1. Late Enlightenment: Emergence of the Modern „National Idea“, Budapest — New York 2006, s. 33–44. Hermann KORTE, Eschenburgs europäischer Lektürekanon. Ein Kapitel aus der Frühgeschichte moderner Kanonbildung um 1800, in: Heinz Ludwig Arnold (ed.), Literarische Kanonbildung, München 2002, s. 101–117. Hermann KORTE — Hans-Joachim JAKOB — Bastian DEWENTER (edd.), „Das böse Tier Theaterpublikum.“ Zuschauerinnen und Zuschauer in Theater- und Literaturjournalen des 18. und frühen 19. Jahrhunderts, eine Dokumentation, Heidelberg 2014. Albrecht KOSCHORKE, Wahrheit und Erfindung. Grundzüge einer Allgemeinen Erzähltheorie, München 2012. Kurt KOSCHYK, Die Zeitung, in: Emil Dovifat (ed.), Handbuch der Publizistik 3, Berlin 1969, s. 77–97. Antonín KOSTLÁN, Prosazování myšlenky akademie věd v českých zemích raného novověku (16.–18. století), in: Alena Míšková — Martin Franc — idem (edd.), Bohemia docta. K historickým kořenům vědy v českých zemích, Praha 2018, s. 37–83. Alexander KOŠENINA, Ein deutscher Horaz? Karl Wilhelm Ramler in der zeitgenössischen Rezeption, in: Laurenz Lütteken — Ute Pott — Carsten Zelle (edd.), Urbanität als Aufklärung. Karl Wilhelm Ramler und die Kultur des 18. Jahrhunderts, Göttingen 2003, s. 129–152. Alexander KOŠENINA, Nachwort, in: August Gottlieb Meißner, Ausgewählte Kriminalgeschichten, ed. Alexander Košenina, St. Ingbert 2004, s. 91–112. Alexander KOŠENINA — Harry LIIVRAND — Kristel PAPPEL (edd.), August von Kotzebue. Ein streitbarer und umstrittener Autor, Hannover 2017. Oldřich KRÁLÍK, Josef Dobrovský a Gelasius Dobner. Příspěvek k dějinám osvícenské kritiky, in: Bohuslav Havránek — Julius Dolanský (edd.), Josef Dobrovský 1753–1953, Praha 1953, s. 361–412. Arnošt KRAUS, August Gottlieb Meissner, Athenaeum 5, 1888, s. 125–135, 153–163.

623

624

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Arnošt KRAUS, Pražské časopisy 1770–1774 a české probuzení, Praha 1909. Arnošt KRAUS, Německá literatura na půdě Československé republiky. Do roku 1848, in: Albert Pražák — Miloslav Novotný (edd.), Československá vlastivěda 7. Písemnictví, Praha 1933, s. 297–324. Cyril KRAUS, Začiatky slovenskej kritiky. Literárna kritika v slovenskom klasicizme a romantizme, Bratislava 1991. Miloslav KRBEC, Rieggerův časopis Für Böhmen von Böhmen, Acta Universitatis Palackianeae Olomoucensis, Historica 1, 1960, s. 287–290. Jiří KROUPA, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810, Brno–Kroměříž 1987. Jiří KROUPA, Mentalitäten des aufgeklärten Bürgertums. Heinrich Friedrich Hopf in Brünn in Europa im Zeitalter Mozarts, in: Moritz Csáky — Walter Pass (edd.), Europa im Zeitalter Mozarts, Wien–Köln–Weimar 1995, s. 113–118. Milan KUDĚLKA, Spor Gelasia Dobnera o Hájkovu kroniku, Praha 1964. František KUTNAR, Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, Praha 2003. Gudrun LANGER, Die Bewertung des Barock in der tschechischen und österreichischen Literaturgeschichtsschreibung des 18. Jahrhunderts, München 1984. Jan LAVIČKA, Denis Diderot a česká společnost 18. století, Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 28, 1983, s. 43–56. Eugen LEMBERG, Die nationalen Verhältnisse in den Prager Kreisen zur Zeit der Aufklärung, in: Ferdinand Liewehr (ed.), Slavistische Studien. Franz Spina zum sechzigsten Geburtstag von seinen Schülern, Reichenberg 1929, s. 118–135. Eugen LEMBERG, Grundlagen des nationalen Erwachens in Böhmen. Geistesgeschichtliche Studie, am Lebensgang Josef Georg Meinerts (1773–1844) unternommen, Reichenberg 1932. Jan Milič LOCHMAN, Náboženské myšlení českého obrození. Kořeny a počátky, Praha 1952. Helena LORENZOVÁ, Hra na krásný život. Estetika v českých zemích mezi lety 1760–1860, Praha 2005. Jaroslav LORMAN — Daniela TINKOVÁ (edd.), Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství, Praha 2008, s. 14–29. Jaroslav LUDVÍKOVSKÝ, Dobrovského klasická humanita. Studie o latinských vlivech na počátky našeho obrození, Praha 1933. Jitka LUDVOVÁ et al., Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha 2013. Niklas LUHMANN, Gesellschaft der Gesellschaft 1, Frankfurt am Main 2006. Niklas LUHMANN, Sociální systémy. Nárys obecné teorie, Brno 2006. Susanna LULÉ, Oper als ästhetisches Modell für die Literatur um 1800, disertační práce, Justus Liebig Universität Gießen, Gießen 2004. Claire MADL, „Tous les goûts à la fois.“ Les engagements d’un aristocrate éclairé de Bohême, Genève 2013. Claire MADL, Co se četlo v Klementinu v 90. letech 18. století?“, Marginalia historica 5, č. 2, 2014, s. 91–105.

Vybraná literatura

Claire MADL — Daniela TINKOVÁ (edd.), Francouzský švindl svobody. Francouzská revoluce a veřejné mínění v českých zemích, Praha 2012. Claire MADL — Michael WÖGERBAUER — Petr PÍŠA, Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848), Praha 2019. Jan Hanuš MÁCHAL, O českém románu novodobém, Praha 1902. Klaus MANGER, Bestseller im 18. Jahrhundert. Ein Überblick, in: Annett Lüttecken (ed.), Der Kanon im Zeitalter der Aufklärung, Göttingen 2009, s. 17–45. Wolfgang MARTENS, Die Botschaft der Tugend. Die Aufklärung im Spiegel der deutschen Moralischen Wochenschriften, Stuttgart 1968. Steffen MARTUS, Die Aufklärung im Spiegelstadium ihrer Kritik, in: Roland Galle — Helmut Pfeiffer (edd.), Aufklärung, München 2007, s. 55–81. Steffen MARTUS, Werkpolitik. Zur Literaturgeschichte kritischer Kommunikation vom 17. bis ins 20. Jahrhundert mit Studien zu Klopstock, Tieck, Goethe und George, Berlin — New York 2007. Steffen MARTUS, Aufklärung. Das deutsche 18. Jahrhundert. Ein Epochenbild, Reinbek bei Hamburg 2018. Alois MATTUŠKA, Karel Rafael Ungar, Květy 6, 1884, díl 1, s. 551–559, 691–695; díl 2, s. 20–26, 213–219 Helga MEISE, Die wissenchaftliche Zeitschrift als Mittler. Von den Prager gelehrten Nachrichten zu den Abhandlungen der Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, in: Ulrich Johannes Schneider (ed.), Kulturen des Wissens im 18. Jahrhundert, Berlin — New York 2008, s. 251–259. Helga MEISE, Kommunikation und Information im urbanen Raum. Die Prager Moralischen Wochenschriften 1771–1785, in: Johannes Frimmel — Michael Wögerbauer (edd.), Kommunikation und Information im 18. Jahrhundert, Wiesbaden 2009, s. 357–370. Alois MEIßNITZER, Die Annalen der österreichischen Literatur. Eine Monographie, disertační práce, Universität Wien, Wien 1935. Luboš MERHAUT (ed.), Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 4/1, S–T; 4/2, U–Ž, Dodatky A–Ř, Praha 2008. Tomáš MĚŠŤÁNEK, Václav Stach a jeho příručka Učitele lidu, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university, 1973, sv. B 20, s. 87–100. Reinhart MEYER et al. (edd.), Aufklärung und literarische Öffentlichkeit, Frankfurt am Main 1980. Jaroslav MINÁŘ, Voltaire v naší společnosti a literatuře, Praha 1964. Beatrix MÜLLER-KAMPEL, Hanswurst, Bernardon, Kasperl. Spaßtheater im 18. Jahrhundert, Paderborn 2003. Alexandr Sergejevič MYĽNIKOV, Vznik národně osvícenské ideologie v českých zemích 18. století, Praha 1973. Ladislav NAGY, Od romance k románu a zpět, Praha 2019. Zdeněk R. NEŠPOR, Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století, Ústí nad Labem 2006.

625

626

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Stefan Michael NEWERKLA et al. (edd.), Maximilian Schimek. Vorläufer der wissenschaftlichen Slawistik. Leben, Werk, Editionen, Wien 2014. Hugh Barr NISBET — Claude RAWSON, The Cambridge History of Literary Criticism 4, Cambridge 2005. Jan NOVOTNÝ, Matěj Václav Kramerius, Praha 1973. Jan NOVOTNÝ, K počátkům novodobé nakladatelské činnosti a knižní kultury u nás, in: Zdeněk Hojda — Roman Prahl (edd.), Mezi časy… Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, Praha 2000, s. 303–313. Arne NOVÁK, Ohlasy Klopstocka v literární činnosti Václava Stacha, Listy filologické 30, 1903, s. 34–38. Richard van OORT, The culture of criticism, Criticism 49, č. 4, 2007, s. 459–479. Jiří OPELÍK (ed.), Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 3/1, M-O; 3/2, P–Ř, Praha 2000. Mojmír OTRUBA, První mystifikace v novočeské poezii, in: Idem, Hledání národní literatury, edd. Dalibor Dobiáš — Zina Trochová, Praha 2012, s. 145–158. Johannes G. PANKAU, Literatur, in: Gert Ueding (ed.), Historisches Wörterbuch der Rhetorik 5, L-Musi, Tübingen 2001, s. 276–305. [Gustav PARTHEY], Die Mitarbeiter an Friedrich Nicolai’s „Allgemeiner deutscher Bibliothek“ nach ihren Namen und Zeichen in zwei Registern geordnet. Ein Beitrag zur deutschen Literaturgeschichte, Berlin 1842. Marie PAVLÍKOVÁ, Josefinská Praha, Pražský sborník historický 4, 1967–1968, s. 85–112. Andreas PEČAR — Damien TRICOIRE, Falsche Freunde. War die Aufklärung wirklich die Geburtsstunde der Moderne? Frankfurt am Main — New York, 2015. Thomas PEKAR, Öffentlichkeit, in: Gert Ueding (ed.), Historisches Wörterbuch der Rhetorik 6, Must-Pop, Tübingen 2003, s. 391–404. Josef PETRÁŇ (ed.), Počátky českého národního obrození. 1770–1791, Praha 1989. Václav PETRBOK, Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek. Praha 2012. Václav PETRBOK (ed.), Arnošt Vilém Kraus a počátky české germanobohemistiky, Praha 2015. Václav PETRBOK — Ondřej PODAVKA, The Main Trends in Language Criticism in the Czech Lands during the Enlightenment (1750–1800). Institutional Preconditions and Medialization in the Scholarly and Critical Environment, Cornova 9, č. 1, 2019, s. 35–71. Miroslav PETŘÍČEK, Komparatistika jako způsob myšlení, in: Dalibor Tureček (ed.), Národní literatura a komparatistika, Brno 2009, s. 48–55. Jana PLESKALOVÁ — Josef VINTR (edd.), Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození. J. V. Zlobický (1743–1810) a současníci. Život, dílo, korespondence / Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung. J. V. Zlobický (1743–1810) und Zeitgenossen. Leben, Werk, Korrespondenz, Praha 2004. Jan PODŠKUBKA, České svobodné zednářství v průběhu XVIII. století, Praha 2005.

Vybraná literatura

Hans Julius POTT, Harfe und Hain. Die deutsche Bardendichtung des 18. Jahrhunderts, Bonn 1976. Jaromír POVEJŠIL, Das Prager Deutsch des 17. und 18. Jahrhunderts. Ein Beitrag zur Geschichte der deutschen Schriftsprache, Praha 1980. Jaroslav PROKEŠ, Osudy prvního vydání Balbínovy Obrany jazyka českého, Časopis Matice moravské 49, 1925, s. 245–259. Jaroslav PROKEŠ, Aféra Seibtova roku 1779, in: Českou minulostí. Sborník k šedesátinám prof. Václava Novotného, Praha 1929, s. 317–330. Jaroslav PROKEŠ, Počátky České společnosti nauk do konce XVIII. století 1. 1774–1789, Praha 1938. A[ladar] G[uido] PRZEDAK, Geschichte des deutschen Zeitschriftenwesens in Böhmen, Heidelberg 1904. A[ladar] G[uido] PRZEDAK, Das Prager Intelligenzblatt. Kulturgeschichtliche Bilder aus dem alten Prag, Prag 1918. Andreas RECKWITZ, Das hybride Subjekt, Göttingen 2006. Helmut REINALTER, Die Aufklärung in Österreich. Ignaz von Born und seine Zeit, Frankfurt am Main etc. 1991. Helmut REINALTER, Französische Revolution und Öffentlichkeit in Österreich, in: Holger Böning (ed.), Französische Revolution und deutsche Öffentlichkeit. Wandlungen in Presse und Alltagskultur am Ende des achtzehnten Jahrhunderts, München 1992, s. 17–25. Gabriele RIPPL — Simone WINKO (edd.), Handbuch Kanon und Wertung. Theorien, Instanzen, Geschichte, Stuttgart — Weimar 2013. Erwin Frank RITTER, Johann Baptist von Alxinger and the Austrian Enlightenment. Bern — Frankfurt am Main 1970. Wolfgang RÖD, Novověká filosofie 2, Praha 2004. Hans ROTHE, Franz (Faustin) Procházka als Historiker der Literatur in Böhmen und Mähren (De saecularibus liberalium artium in Bohemia et Moravia commentarius, 1782), Wiener Slavistisches Jahrbuch 46, 2000, s. 43–59. Václav ŘEZNÍČEK, Jos. Dobrovský a V. Stach, Časopis Musea Království českého 80, 1906, s. 472–474. Werner SAUER, Österreichische Philosophie zwischen Aufklärung und Restauration. Beiträge zur Geschichte des Frühkantianismus in der Donaumonarchie, Amsterdam 1982. Werner SAUER, Von der „Kritik“ zur „Positivität“. Die Geisteswissenschaften in Österreich zwischen josephinischer Aufklärung und französischer Restauration, in: Hanna Schnedel-Bubeniček (ed.), Vormärz. Wendepunkt und Herausforderung. Beiträge zur Literaturwissenschaft und Kulturpolitik in Österreich, Wien–Salzburg 1983, s. 17–46. Sarah SEIDEL, „Erfunden von mir selbst ist keine einzige dieser Geschichten“. August Gottlieb Meißners Fallgeschichten zwischen Exempel und Novelle, Hannover 2018. Andrea SEIDLER, Zur Entwicklung des Wiener Zeitschriftenwesens in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts, in: Matthias Karmasin — Christian Oggolder (edd.),

627

628

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Österreichische Mediengeschichte 1. Von den frühen Drucken zur Ausdifferenzierung des Mediensystems (1500 bis 1918), Berlin 2017, s. 139–166. Herbert SEIDLER, Österreichischer Vormärz und Goethezeit, Wien 1982. Wolfram SEIDLER, Buchmarket und Zeitschriften in Wien 1760–1786. Studie zur Herausbildung einer literarischen Öffentlichkeit in Österreich des 18. Jahrhunderts, Szeged 1994. Walter SCHAMSCHULA, Dobrovskýs und Pelzels Beiträge zu den „Lieferungen für Böhmen von Böhmen“, in: Alois Schmaus — Ilse Kunert (edd.), Aus der Geisteswelt der Slaven. Dankesgabe an Erwin Koschmieder, München 1967, s. 144–161. Walter SCHAMSCHULA, Drei unveröffentlichte Briefe von Michael Denis an Josef Dobrovský, Zeitschrift für Slavische Philologie 33, 1967, s. 321–331. Walter SCHAMSCHULA, Der tschechische Anteil an der „Österreichischen Biedermannschronik“ (1784), Die Welt der Slaven 16, 1971, s. 262–282. Walter SCHAMSCHULA, Die Anfänge der tschechischen Erneuerung und das deutsche Geistesleben, München 1973. Walter SCHAMSCHULA, Die tschechischen Josephinisten in Dichtung und Philologie, in: Herbert Zeman (ed.), Die österreichische Literatur. Ihr Profil an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert (1750–1830) 2, Graz 1979, s. 545–562. Adolf SCHERL, Les premières acteurs français en Bohême, Revue d’histoire du théâtre 19, 1967, s. 136–143. Adolf SCHERL, Uvažování o vývoji divadla v českých zemích v době osvícenství, Divadelní revue 23, č. 2, 2012, s. 31–38. Adolf SCHERL, K nejstarším dějinám divadelní cenzury v Čechách, Divadelní revue 25, č. 1, 2014, s. 7–18. Adolf SCHERL (ed.), Dějiny českého divadla 1. Od počátků do sklonku 18. století, Praha 1968. Jochen SCHMIDT, Die Geschichte des Genie-Gedankens in der deutschen Literatur, Philosophie und Politik 1750–1945 1. Von der Aufklärung bis zum Idealismus, Heidelberg 2004. Siegfried J. SCHMIDT, Die Selbstorganisation des Sozialsystems Literatur im 18. Jahrhundert, Frankfurt am Main 1989. Wendelin SCHMIDT-DENGLER — Johann SONNLEITNER — Klaus ZEYRINGER (edd.), Konflikte — Skandale — Dichterfehden in der österreichischen Literatur, Berlin 1995. Ute SCHNEIDER, Friedrich Nicolais Allgemeine deutsche Bibliothek als Integrationsmedium der Gelehrtenrepublik, Wiesbaden 1995. Gershom SCHOLEM, Le tre vite di Moses Dobrushka, Milano 2014. Gerhard SCHULZ, Die deutsche Literatur zwischen Französischer Revolution und Restauration 1. 1789–1806, München 1983. Rüdiger SCHÜTT (ed.), Verehrt, verflucht, vergessen. Leben und Werk von Sophie Albrecht und Johann Friedrich Ernst Albrecht, Hannover 2015. Bedřich SLAVÍK, Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975.

Vybraná literatura

Václav SMYČKA, Afekt a výraz v osvícenské společnosti, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2013. Václav SMYČKA, Veřejná nitra. Emoce a výraz v kolegiu Karla Heinricha Seibta, Cornova 4, č. 1, 2014, s. 61–81. Václav SMYČKA, Historická imaginace a historický román pozdního osvícenství, Česká literatura 65, č. 5, 2016, s. 641–667. Václav SMYČKA, Dedikace jako symbolický kód loajality ve vědě osvícenské a předbřeznové doby, in: Václav Petrbok — Pavla Machalíková — Taťána Petrasová (edd.), Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století, Praha 2016, s. 69–78. Václav SMYČKA, Proměny narativních postupů fikční prózy v osvícenských časopisech českých zemí, Cornova 8, č. 1, 2018, s. 71–94. Václav SMYČKA, Pražské Příběhy sebevrahů a konstituování moderní subjektivity, Cornova 8, č. 2, 2018, s. 67–81. Václav SMYČKA, Ctnost dějinnosti a zatracení bezdějinných. K dějinnému aktérství v postosvícenské středoevropské filozofické tradici, Dějiny — teorie — kritika 16, č. 2, 2019, s. 200–223. Václav SMYČKA, Poetika dávnověku mezi osvícenstvím a romantismem, in: Dalibor Dobiáš (ed.), Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění 1, Praha 2019, s. 337–375. Václav SMYČKA, The Spectatorial Press from the Kingdom of Bohemia, in: Misia Sophia Doms (ed.), Spectator-Type Periodicals in International Perspective, Berlin etc. 2020, s. 289–318. Václav SMYČKA, Objevení dějin. Dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století, Praha 2021. Friedrich SOMMER, Die Wiener Zeitschrift (1792–1793). Die Geschichte eines antirevolutionären Journals, Zeulenroda 1932. Stanislav SOUSEDÍK, Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, Praha 1997. Carlos SPOERHASE, Kontroversen. Zur Formenlehre eines epistemischen Genres, in: Ralf Klausnitzer — Carlos Spoerhase (edd.), Kontroversen in der Literaturtheorie/Literaturtheorie in der Kontroverse, Bern etc. 2007, s. 49–92. Thomas C. STARNES, Der teutsche Merkur in den österreichischen Ländern, Wien 1994. Ferdinand STIEBITZ, Ohlasy z Horatia u první novočeské školy básnické, Listy filologické 63, 1936, s. 81–96. Klaus-Jürgen STOCK, Europäische Freimaurerei, religionsversöhnend, damit friedenspolitisch und grundwertpolitisch, am Beispiel Ignaz Cornova, des Jesuitenpriesters, Freimaurers und Wissenschaftlers zu Prag 1740–1822. Eine Untersuchung, Handewitt 2009. Jan STRAKOŠ, Počátky obrozenského historismu v pražských časopisech a Mik. Ad. Voigt, Praha 1929.

629

630

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Hana SVATOŠOVÁ (ed.), Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–1800, Praha 2006. Karel SVOBODA, Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové, Praha 1957. Zdeněk ŠIMEČEK, K počátkům novinářství v Opavě, Slezský sborník 26, 1968, s. 40–59. Zdeněk ŠIMEČEK, Z vydavatelské činnosti brněnských zednářů v 80. letech 18. století, Časopis Matice moravské 111, 1992, s. 53–74. Zdeněk ŠIMEČEK, Knižní obchod v Brně od sklonku 15. do konce 18. století, Brno 2011. Zdeněk ŠIMEČEK, Počátky novinového zpravodajství a novin v českých zemích (do devadesátých let 18. století), Brno 2011. Zdeněk ŠIMEČEK — Jiří TRÁVNÍČEK, Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích, Praha 2014. Eva ŠORMOVÁ (ed.), Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000. Petra ŠVANDOVÁ, Hudební divadlo v Brně ve druhé polovině 18. století. Repertoár a provoz divadla na Zelném trhu v jeho proměnách ze stagiony ve stálou divadelní instituci, Musicologica Brunensia 53, č. 1, 2018, s. 137–158. Josef TÁBORSKÝ, Reformní katolík Josef Dobrovský, Praha 2007. Jozef TANCER, Im Schatten Wiens. Zur deutschsprachigen Presse und Literatur im Pressburg des 18. Jahrhunderts, Bremen 2008. Oscar TEUBER, Geschichte des Prager Theaters 1–2, Prag 1883, 1885. Erika THOMALLA, Sendeschluss. Freundschaften beenden im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der deutschen Schillergesellschaft 64, 2020, s. 115–132. Daniela TINKOVÁ, Jakobíni v sutaně. Neklidní kněží, strach z revoluce a konec osvícenství na Moravě, Praha 2011. Almut TODOROW — Manfred WEINBERG (edd.), Prag als Topos der Literatur, Olomouc 2011. Dalibor TUREČEK, August von Kotzebue auf der tschechischen Bühne (1800–1850), in: Jitka Ludvová — Václav Maidl — Alena Jakubcová (edd.), Deutschsprachiges Theater in Prag. Begegnungen der Sprachen und Kulturen, Praha 2001, s. 56–64. Dalibor TUREČEK, Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné kontexty obrozenského dramatu, Praha 2001. Dalibor TUREČEK, Sumář. Diskurzivita české literatury 19. století, Brno 2018. Dalibor TUREČEK — Peter ZAJAC (edd.), Český a slovenský literární klasicismus. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Brno 2018. Toshiro UEMURA, Die Öffentlichkeit anhand der Wiener Broschüren zur Zeit Josephs II., disertační práce, Universität Wien, Wien 2012. Astrid URBAN, Die Gattungsgeschichte der Rezension von der Spätaufklärung bis zur Romantik, Heidelberg 2004. Vladimír URBÁNEK, Jiljí Chládek, český obrozenec a osvícenec, Acta Universitatis Carolinae — Philologica et Historica 4. Studia Historica 28, 1986, s. 115–140.

Vybraná literatura

Robert VELLUSIG, Schriftliche Gespräche. Briefkultur im 18. Jahrhundert, Wien etc. 2000. Sabine VODA ESCHGFÄLLER, Johann Christoph Gottsched und die Olmützer ,Monathlichen Auszüge alt, und neuer Gelehrten Sachen’ (1747–1748), Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 33, č. 1, 2019, s. 99–111. Felix VODIČKA, Stanovisko J. Dobrovského k překladu Numy Pompilia od Jana Nejedlého, Česká literatura 2, č. 1, 1954, s. 82–89. Felix VODIČKA, Cesty a cíle obrozenské literatury, Praha 1958. Felix VODIČKA, Počátky krásné prózy novočeské, Praha 1994. Felix VODIČKA (ed.), Dějiny české literatury 2. Literatura národního obrození, Praha 1960. Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006. Tomislav VOLEK, Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–1797, Miscellanea musicologica 16, 1961. Josef VOLF, Dějiny novin a časopisů 1. Do roku 1848, in: Albert Pražák — Miloslav Novotný (edd.), Československá vlastivěda 7. Písemnictví, Praha 1933, s. 391–436. Josef VOLF, Příspěvky k životu a dílu Josefa Dobrovského, Praha 1934. Friedrich VOLLHARDT, Gotthold Ephraim Lessing. Epoche und Werk, Göttingen 2018. Jan VONDRÁČEK, Bouda, Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu, Praha 1953. Timotea VRÁBLOVÁ, Projekt rozvoja „jazyka a vzdelanosti“ v Starých novinách literního umění, Slovenská literatura 51, č. 4, 2004, s. 269–279. Karl O. WAGNER, Die „Oberdeutsche allgemeine Literaturzeitung“, Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde 48, 1908, s. 89–221. Ernst WANGERMANN, Die Waffen der Publizität. Zum Funktionswandel der politischen Literatur unter Joseph II., Wien–München 2004. Klaus WEIMAR, Geschichte der deutschen Literaturwissenschaft, München 2003. René WELLEK, A History of Modern Criticism. 1750–1950 1. The Later Eighteenth Century, Cambridge etc. 1981. Peter WIESINGER, Das österreichische Deutsch in Gegenwart und Geschichte, Wien–Berlin–Münster 2014. Jürgen WILKE, Grundzüge der Medien- und Kommunikationsgeschichte. Von den Anfängen bis ins 20. Jahrhundert, Köln–Weimar–Wien 2000. Simone WINKO, Negativkanonisierung. August v. Kotzebue in der Literaturgeschichtsschreibung des 19. Jahrhunderts, in: Renate von Heydebrand (ed.), Kanon — Macht — Kultur. Theoretische, historische und soziale Aspekte ästhetischer Kanonbildungen, Stuttgart–Weimar 1998, s. 341–364. Eduard WINTER, Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945. Eduard WINTER, Frühliberalismus in der Donaumonarchie, Berlin 1968. Markus WIRTZ, Josef Dobrovský und die Literatur. Frühe bohemistische Forschung zwischen Wissenschaft und nationalem Auftrag, Dresden 1995.

631

632

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Michael WÖGERBAUER, Amand Berghofer — rebel cenzorem, in: Taťána Petrasová — Helena Lorenzová (edd.), Opomíjení a neoblíbení v české kultuře 19. století. Úředník a podnikatel, Praha 2006, s. 82–91. Michael WÖGERBAUER, Die Ausdifferenzierung des Sozialsystems Literatur in Prag (1760–1820), disertační práce, Universität Wien, Wien 2006. Michael WÖGERBAUER, Vernakularizace — alternativa ke konceptu národního obrození, Česká literatura 56, č. 4, 2008, s. 461–490. Michael WÖGERBAUER, Geheime Wege nach Leipzig? Die Entstehung der Berufsschriftstellerei in den Böhmischen Ländern und die österreichische Zensur, in: Christine Haug — Franziska Mayer — Winfried Schröder (edd.), Geheimliteratur und Geheimbuchhandl in Europa im 18. Jahrhundert, Wiesbaden 2011, s. 185–201. Michael WÖGERBAUER, „Nur schade, daß ich hier so ganz im Dunkeln lebe.“ Systemtheoretische Betrachtungen zum Problem literarischer Peripherie anhand des Meißner-Göschen-Briefwechsels, in: Thomas Bremer et al. (edd.), Verlegerische Geschäftskorrespondenz im 18. Jahrhundert, Wiesbaden 2018, s. 241–266. Michael WÖGERBAUER et al. (edd.), V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace v moderní české kultuře 1–2. 1749–2014, Praha 2015. Norbert Christian WOLF, Konfessionalität, Nationalität und aufgeklärter Patriotismus. Zur Differenzierung kultureller Identitäten in der Kontroverse Blumauer — Nicolai, in: Wendelin Schmidt-Dengler — Johann Sonnleitner — Klaus Zeyringer (edd.), Konflikte — Skandale — Dichterfehden in der österreichischen Literatur, Berlin 1995, s. 36–67. Norbert Christian WOLF, Blumauer gegen Nicolai, Wien gegen Berlin. Die polemischen Strategien in der Kontroverse um Nicolais Reisebeschreibung als Funktion unterschiedlicher Öffentlichkeitstypen, Internationales Archiv für Sozialgeschichte der deutschen Literatur 21, 1996, s. 27–65. Norbert Christian WOLF, Der Raum der Literatur im Feld der Macht. Strukturwandel im theresianischen und josephinischen Zeitalter, in: Franz M. Eybl (ed.), Strukturwandel kultureller Praxis. Beiträge zu einer kulturwissenschaftlichen Sicht des theresianischen Zeitalters, Wien 2002, s. 45–70. Susanne WÖLFLE-FISCHER, Junius Frey, 1753–1794. Jude, Aristokrat und Revolutionär, Frankfurt am Main 1997. Pavel ZAHRÁDKA, Heteronomie estetické hodnoty. Sociologická kritika filozofické estetiky, Brno 2015. Štěpán ZBYTOVSKÝ, K německému triviálnímu románu v Čechách kolem roku 1800, Slovo a smysl 10, č. 20, 2013, s. 132–142. Štěpán ZBYTOVSKÝ, „Výplody ohavné fantazie.“ K německé triviální literatuře v Čechách na konci 18. století, in: Petr A. Bílek — Josef Šebek (edd.), Česká populární kultura. Transfery, transponování a další tranzitní procesy, Praha 2017, s. 15–43.

Vybraná literatura

Vácslav ZELENÝ, Václav Stach, „starý veršovec“, Osvěta 3, 1873, s. 482–504, 724–741, 841–853. Vácslav ZELENÝ, Život Josefa Jungmanna, Praha 1873. Herbert ZEMAN (ed.), Joseph Haydn und die Literatur seiner Zeit, Eisenstadt 1976. Herbert ZEMAN (ed.), Die österreichische Literatur. Ihr Profil an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert (1750–1830) 1–2, Graz 1979. Herbert ZEMAN (ed.), Literaturgeschichte Österreichs von den Anfängen im Mittelalter bis zur Gegenwart, Freiburg im Breisgau — Berlin — Wien 2014. Jakub ZOUHAR, František Pubička S.I. (1722–1807). Barokní historik ve století rozumu, Červený Kostelec 2014. Jiří ŽŮREK, Osvícenství Františka Faustina Procházky (1749–1809), in: Zdeněk Hojda — Marta Ottlová — Roman Prahl (edd.), Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století, Praha 2018, s. 19–27.

633

Redakční poznámka

Počáteční verze několika studií v této knize byly předloženy k diskusi odbornému publiku v průběhu její přípravy: Dalibor DOBIÁŠ — Václav SMYČKA, Počátky české literární kritiky v době osvícenské. Východiska — model — perspektivy, Česká literatura 66, č. 1, 2018, s. 3–33; Sarah SEIDEL, Konflikte, Kritik und Kanonbildung. Zur zeitgenössischen Rezeption der Prosa August Gottlieb Meißners, Cornova 9, č. 1, 2019, s. 73–93; Alena JAKUBCOVÁ, „In wie weit diese Aufführung an Vollkommenheit der Erwartung unpartheyischer Kenner entsprochen habe, mag der Leser aus folgender kurzen Uebersicht entnehmen.“ Rhetorische Figuren und kritische Strategien der Theaterkritik im Prager Zeitschriftenwesen der 1790er Jahre, Cornova 9, č. 2, 2019, s. 31–64; Dalibor DOBIÁŠ, Prva polemika za modernu češku književnost među učenjacima i pjesnicima, Književna smotra 52, č. 4, 2020, s. 5–14. Studie Divadelní kritika devadesátých let 18. století a představa ideálního představení byla dokončena s redakčním přispěním. Studii Sarah Seidel Kritika a vytváření kánonu. Paratextuální hledání pozic a inscenace u Augusta Gottlieba Meißnera přeložil do češtiny Lukáš Motyčka. Možné autorství anonymních či šifrou podepsaných recenzí zpravidla komentujeme v textu; není-li uvedeno jinak, vychází

Redakční poznámka

z — rozdílně přesvědčivých — rozborů Arnošta KRAUSE, Pražské časopisy 1770–1774 a české probuzení, Praha 1909. V případě nejednotně psaných jmen volíme pokud možno uzuální českou podobu, s přihlédnutím k Lexikonu české literatury 1–4, Praha 1985–2008, případně Biografického slovníku českých zemí Historického ústavu AV ČR, v. v. i. (http://biography.hiu.cas.cz/, přístup 4. 4. 2021). Ve jmenném rejstříku pak uvádíme eventuální varianty. Názvy méně známých neperiodických děl u prvního výskytu v kapitole překládáme, tituly nejfrekventovanějších cizojazyčných periodik uvádíme v české verzi v jejich závěrečném přehledu. V citátech neupravujeme dobový pravopis ani nezvyklá slova a tvary, respektive chyby, pouze je transliterujeme („ginau wěc“ → „jinou věc“); původní znění cizojazyčných dobových pramenů přetiskujeme v poznámkách pod čarou. V případě periodik, která nevycházela v Praze, zde pro přehlednost uvádíme také místo vydání, pakliže je bezpečně identifikovatelné. V odkazech k pramenům používáme zkratky LA PNP (Literární archiv Památníku národního písemnictví), MZA (Moravský zemský archiv v Brně), ORST NK ČR (Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky) a SOA (Státní oblastní archiv). V připojené výběrové bibliografii z prostorových důvodů nerozepisujeme jednotlivé studie, které se dotýkají problematiky literární kritiky, ve sbornících. Na obálce je použit motiv z Prager gelehrte Nachrichten 1, č. 1, 1771, nestr. [s. 2] z historických fondů Národní knihovny ČR (sign. 2 J 45, 45 G 4).

635

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands Summary dalibor dobiáš — václav smyčka

Compared with many other regions of Europe, discussions about literature and theatre in the Bohemian lands during the 18th century may at first glance appear bland. Indeed deep into the latter half of the 18th century, the traditional approach to the output of literary texts prevailed, with its normative rhetoric and poetics associated with the scholastic, primarily Latin, environment of the religious orders. For a long time, interest in contemporary Romance literature and theatre, and later in the new German trends (increasingly overlapping with those of the Romance languages), was limited to the odd elite circles, while literary and theatrical life in the Bohemian lands aroused but little interest beyond their borders. It was only in the 1770s, a decade later than in Vienna, that a public slowly formed in Prague around new journals written in German (and also exceptionally in Latin), who felt the need to discuss literature and questions of taste. Unlike Berlin, Leipzig and Jena, however, Prague never came to be home to a major internatio nally influential periodical. In contrast to Warsaw and its Polish periodicals, or even to what was then Upper Hungary (Slovakia), no independent journals appeared (outside the newspapers and Popular Enlightenment magazines) in a Slavic language until the early 19th century.

638

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

However, this milieu, whose media had for some thirty years been coping with processes under way in Western Europe over the previous century, offers a unique mirror on the transfers of the Enlightenment within Europe, while its proximity to the central German book market centres and its religious and ethnic identities also make it unique within the Habsburg Empire, as from the 1770s onwards we can observe a really intense confrontation with contemporary intellectual currents, a tumultuous search for the place of literature among other social systems and the establishment of a critical culture, whose impulses even extended, as in the case of the criticism of sermons, to the seat of the monarchy, Vienna. Here critics could resort to stances, gestures and critical forms already wellestablished elsewhere, without the same conditions applying for their acceptance. Hence literary discussions in the Bohemian lands show a remarkable and often conflicting mix of influences from the European Catholic South and the Protestant North, on the boundary of which they found themselves, reflecting from a “provincial” standpoint the limits of such influential ideas as the involvement of literature in the modernization of the state and contemporary tensions between censorship and criticism. The diversity of opinion also benefited ultimately from the region’s diversity of languages and literatures, which have hitherto been treated together in critical journals. In order to describe this confrontation of influences and the way the voice of criticism was raised in local conditions, we focus here on the constitution of relations between criticism (in the sense of Literaturkritik, i.e. with the emphasis on evaluative practice, especially in periodical media), the public, authors and their poetics, as well as on the effects of criticism on the evaluation and transformation of individual genres, poetics and authorial strategies. The system of relations in which this discussion took place in the Bohemian lands from the 1770s onwards was called critical culture and has been debated from the perspective of functional differentiation in system theory (Siegfried J. Schmidt) in contrast to the older, timeless-seeming scholarship. Critical culture was characterized by the formation

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

and transformation of authorship, criticism and public roles in relation to the work as part of an open canon, constantly exposed to re-evaluation (Steffen Martus). Based on public discussion in periodicals, it brought significant structural innovations compared to its predecessors in the spheres of science and education (Karl Heinrich Seibt), theatrical life (Johann Joseph Brunian, also as publisher) and the like. As the Olomouc journal Monathliche Auszüge alt und neuer gelehrten Sachen (1747–1748) testified, these relations might have episodically emerged in the Bohemian lands as early as the mid18th century. However, it was not until the early 1770s that a more coherent culture emerged in Prague, and later in other cities (Brno, Opava), when, against the backdrop of fundamental cultural changes (secularization of education and schooling, as opposed to the previous influence of the Jesuit order in particular, plus the development of a book market), local journals exploded onto the scene and established themselves, using an interdenominational Enlightenment German based on Leipzig models of public debate along with other tried and tested ones, building up authority at the expense of the older Baroque culture and its protagonists, on the topics of reform of the sciences, the theatre and morals and taste in general, and maintaining an interest in critical strategies, while cautiously seeking out and shaping a public from across the estates.1 The belated introduction of this critical culture led to its relatively rapid differentiation: whereas for example the scholarly journals stuck to a narrower definition of its audience, associating them with special education and a knowledge of Latin inter alia, the moral weeklies (or “spectators”) founded at the same time, defined their audience more broadly at the time in terms of morals and taste. There was a particularly sharp clash between different ideas over the meaning and function of the criticism of literature, hitherto merely perceived as a collection of written works and only gradually gaining importance in the sense of belles lettres as well. While some, such as the enterprising journalist 1

More details in the chapter by Dalibor Dobiáš, p. 118ff.

639

640

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Christian Löper, virtually saw criticism in the wake of Joseph von Sonnenfels with naive optimism as an important tool for raising the cultural standard of literature and the region as a whole, others saw it as a symptom of cultural decline and social strife. Scholars who were still associated with Latin, the religious orders and the classical tradition (Mikuláš Adaukt Voigt, František Faustin Procházka and Gotthard Lihnie),2 scholars who placed more emphasis on the broader public debate (Ignaz von Born, František Martin Pelcl and the like) as well as journalists such as the aforementioned Löper, who were better adapted to the modern media strategies worked alongside each other in the review periodicals Neue Litteratur, Prager gelehrte Nachrichten, and they, even introduced relevant journalistic elements into scholarly periodicals. These different strategies and the transition from Baroque polemics to sustained critical activity are well illustrated by Karel Rafael Ungar’s dispute with Josef Dobrovský, which earned the latter a reputation as a skilful polemicist and expert in Czech literature.3 Regardless of these polemical strategies, however, the linguistic and formal correctness of the works and their relationship to the timeless, classic canon continued to regularly play a significant role in these assessments. Questions surrounding the theatre and contemporary fiction, which had started to go beyond the traditional sphere of scholarship with greater emphasis on the reception of art appeared in the moral weeklies that were being established, e.g. in reflections over the crucial contemporary category of “taste” (Die Unsichtbare/n/, Meine Einsamkeiten, etc.). Here bourgeois critics such as Johann Joseph Nunn railed against the traditonal tastes of the aristocracy (as well as those of women, the people and conservative scholars), although the same heated clashes with them did not take place in the Bohemian lands as they did, for example, in Sonnenfels’ journals in Vienna.4 In relation 2 3 4

More details in the chapter by Ondřej Podavka, p. 378ff. More details in the chapter by Václav Petrbok, p. 223ff. More details in the chapter by Václav Smyčka, p. 148ff.

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

to the broader audience, classicist poetics in its current forms also receded into the background. Here, as elsewhere, the moral weeklies also included the distinctive “masks” of their narrators. Masks then passed into the rhetorical toolkit of critics in general in other types of journals as well, with critics making ingenious use of masks to communicate with readers and to establish the authority of their views. The critic could thus either authoritatively base himself on his knowledge of the rules (the “judge of art” mask) or highlight his circumspection and modesty by claiming to be a “mere informant”. He might also emphasize his kind concern for the common good (the “gardener” mask) or appeal to the emotions (the “sensitive heart” mask). Each of these masks, in turn, was also associated with a certain poetics that the critic promoted in his judgments.5 As a public institution, regarded and judged as a “school of taste”, the theatre also enjoyed considerable attention in the Bohemian lands during the period under review, as did the formally challenging Enlightenment-period (predominantly) German repertoire involving Gotthold Ephraim Lessing, Joseph von Sonnenfels etc, with its appeal across the estates.6 A special local audience formed around the theatre, served by specialised theatrical journals and almanacs (Ueber das Prager Theater), although it still benefited greatly from aristocratic patronage for its challenging German-language projects. Hence like Sonnenfels a few years earlier in Vienna, the Prague theatre reviewers attempted to counter the popularity of impromptu farces with bourgeois comedy and tragedy. Although as a rule theatre journals ranked the text above the stage performance, in conjunction with K. H. Seibt’s readerly culture programmes and with occasional reviews in the moral weeklies, they also prepared the ground for the first specialist fiction-oriented periodicals of the late 1770s, such as the fragmentarily preserved Prager Museum, where in reviews probably written by Leopold Alois Hoffmann, who later gained fame in Vienna for his conservative views during 5 6

More details in the chapter by Václav Smyčka, p. 174ff. More details in the chapter by Alena Jakubcová, p. 193ff.

641

642

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

the post-revolutionary restoration, contemporary sentimental currents first fully emerged, alongside Sturm und Drang elements and the idea of the “aesthetic public” (Klaus L. Berghahn) as an exclusive community of “sensitive hearts”. These periodicals and the programmes within them also show the Bohemian lands to be a notable region between the Central German book market and the centre of the Empire, Vienna. From the outset, however, the new Prague and Moravian journals had to assert themselves against large supra-regional review journals such as Der (Neue) Teutsche Merkur, (Neue) allgemeine deutsche Bibliothek, and also later in the 1780s Allgemeine Literatur-Zeitung and Oberdeutsche allgemeine Litteraturzeitung. Apart from the underdeveloped readership, this was also one of the reasons why most of them usually did not last long. Nevertheless, critics repeatedly attempted to create regional journal platforms to independently assess cultural and literary developments in the Bohemian lands or even in the region as a whole (while the scholarly Prager gelehrte Nachrichten in particular, like the Olomouc Monathliche Auszüge, sought to comment on broader regional literature, though with few exceptions the journals’ sphere of interest subsequently narrowed). The development of a capitalized book market and a more open press policy during the reign of Joseph II contributed to greater self-confidence and the radicalization of critical culture. Critical culture at this time continued to be dominated by opposition to Baroque intricate eloquence and by the classical emphasis on constraint and organization of work — hence for example K. H. Seibt continued to proclaim classical aesthetic standards in his lectures as supposedly natural and timeless values — although this emphasis was not incompatible with Rococo and moderate sentimental trends. However, Josephine policies gave critics more room to confront the hitherto untouchable ecclesiastical authorities and thus to discuss the aesthetic values behind a work with no regard for narrow moral categories. Thus in 1782 they encouraged the aforementioned dispute in Prague between critics around Franz Guolfinger von Steinsberg and Jiljí Chládek on the one hand, and more conservative scholars

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

and clerics on the other, over whether sermons might also be subjected to public criticism, which subsequently spread to Vienna and beyond.7 Although the immediate tension between the two positions receded into the background shortly thereafter, this dispute, often conducted more by journalistic means than by objectively-based ones, supported the specific secularization of the emerging modern German (and Czech) canon while on the other hand marginalizing some traditional Baroque-era genres, such as the sermon and the hymn. The differentiation of the journals and their particular readerships also resulted in the emergence of other periodicals at this time, which, in addition to Classicist poetics, also espoused more pronounced pre-Romantic programmes, such as Der saty rische Biedermann and to some extent Das Pragerblättchen. It was particularly critics who were themselves successful fiction writers, such as Joseph Kirpal and Joseph Herbst, who also opened up critical culture to Sturm und Drang approaches, such as the critique of bourgeois morality and the subordination of art to its normative principles. They believed the main requirement of art was to move the reader. Such a response, independent of the moral and didactic mission of art, was actually being discussed in lectures on the fine arts at that time by Kirpal’s and Herbst’s teacher, August Gottlieb Meißner.8 Meißner and his other pupils, such as Johann Heinrich Dambeck, also abandoned the idea of a unified, timeless taste binding artists tightly together. These trends led on the one hand to the radicalization of critical culture and the expansion of its ambitions as detailed above, while also leading to an increase in claims that it educated humanity, and not least to a stepping-up of the rhetoric used in the service of criticism. However, this multifold expansion and radicalization of critical culture during the Josephine era came together with its differentiation and division, both in the sense of the emergence of new criticism genres and media (leisure publications, epistolary periodicals, cultural-political journals, 7 8

More details in the chapter by Václav Petrbok, p. 317ff. More details in the chapter by Václav Smyčka, p. 255ff.

643

644

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

bibliographical and commentary journals and fiction-only journals) and its functional differentiation (scholarly critical culture v. journalistic critical culture, scholarship criticism v. fiction criticism, and critics’ initial specialization in literature written in Czech). However, this specialization later proved to be premature in many cases and, given the limited interest of the literary public, unsustainable over the long term. The political crisis in the Habsburg Empire from the end of Joseph II’s reign and the confrontation with the revolutionary events in France leading to the Coalition Wars, which in turn led to confrontations with the legacy of the Enlightenment across Europe, shook the old Josephine idea of the active public as a distinctive resource for the modernisation of the state. The relevant processes were also based on internal resources, and together with the restriction on journalistic criticism in periodicals and other censorship pressures, “criticism” was superseded by objectifying “positivity” to a surprisingly prominent extent within the domestic environment, running counter to the above trends. It became desirable to blunt politically critical views, to adapt theatre and literature to the whole (without any exalted individuals) and to the interests of a modernized community with a more pronounced bourgeois element, and to search for constants, in the Bohemian lands for example — against popular historical fiction — in controlled historicism. Some of these changes already invite analogies with the emerging 19th century Biedermeier culture. However, scholarly criticism and state censorship notwithstanding, genres such as the chivalric and Gothic novel were dynamically emerging in the Bohemian lands at this time. Criticism, which failed to suppress these popular genres due to the public interest in them, including that of foreign audiences, had to increasingly take readers’ views into account, thus shifting further away from a production perspective towards a reception perspective.9 However, the function of review journals had largely been taken over during this period by foreign supra-regional periodicals. 9

More details in the chapter by Václav Smyčka, p. 484ff.

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

At the same time, this helped to link the regionally specific literary cultures of the Bohemian lands with other regions of Central Europe thanks to its cross-border networks of reviewers, including A. G. Meißner and his Prague friends. For authors of supra-regional importance, such as Christian Heinrich Spieß and the aforementioned Meißner, it came to be essential to be also reviewed in one of these major review journals.10 On the other hand, literature written in Czech only appeared sporadically in these journals, while the numerous Bohemianisms of Germanlanguage authors from the Bohemian lands were also regularly criticized, so this relationship with the supra-regional German journals may have contributed to an awareness of the regional distinctiveness of some authors. Just as writers (particularly of prose) in the Bohemian lands published their works abroad, so publishers of the more sophisticated journals, such as A. G. Meißner’s Prague-Leipzig Apollo and the anonymous Propyläen (named after Goethe’s journal), also collaborated directly with foreign booksellers, publishers and writers, thereby promoting cultural transfer, especially between the Central German regions and Bohemia. However, reprints, translations and adaptations of more sophisticated foreign works with an autonomous view of literature remained rare in Czech journals, or, as in the case of Michael Wenzel Voigt’s work inspired by Kant’s Critique of Judgment (Die Quellen der Seelenruhe), they were isolated book-length ventures. On the other hand, the theatre, perceived as a school of social manners and taste, and more directly connected with the public of the region, continued to enjoy critical attention in domestic periodicals. As elsewhere, plays by August Wilhelm Iffland and August von Kotzebue in particular, considered by critics to be the ideal of “natural” theatre, dominated the Prague scene in the 1790s together with popular chivalric plays and melodramas. With regard to these lionized playwrights, Prague critics particularly addressed the issues surrounding theatrical truth and illusion.11 10 11

More details in the chapter by Sarah Seidel, p. 350ff. More details in the chapter by Alena Jakubcová, p. 462ff.

645

646

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

From the mid-1780s onwards, we can finally observe some critics increasingly specializing in contemporary Czech literature in critical journals, although criticism of Czech and Germanlanguage literature from the Bohemian lands continued to coexist in the same periodicals, based on the same ideas about literature, varying only in the ways these languages functioned within the society. One of the factors behind the differentiation in form was the revision of German, Czech, and to some extent Hebrew poetry under the banner of bardism, as mediated in the Bohemian lands from the 1770s by the works and translations of Friedrich Gottlieb Klopstock and Michael Denis. Disregarding cases such as the aforementioned Das Prager Museum, these impulses here were not so much directed towards the pre-Romantic cult of poetic individuality as towards the modernization of the idea of the collective mission of the poet, initially within the framework of the Enlightenment state or there again in polemics with it, especially later and more directly within the literary tradition of the nation (which may have been combined with the need for a reform of sacred song, as the poet Johann Peter Hofmann presented it in the prefaces to his German collections with references inter alia to the Psalms of David, as well as of martial hymns and the like).12 At the same time, however, conflicts intensified among authors and critical scholars over the leading role among Czech language and literature educators. One example of this is the polemical poems by the Josephine priest Václav Stach and his controversies with another poet writing in Czech, Bohumír Jan Dlabač. This tension is particularly apparent in Stach’s clash with Josef Dobrovsky, the authority on patriotic scholarship, and is imprinted in Stach’s verse compositions with appeals to the relative autonomy of poetry in the manner of F. G. Klopstock and other autopoetic elements.13 For illustration purposes, these individual trends can then be integrated into a model of critical culture and presented on the basis of a few selected cases, starting initially from the gradual 12 13

More details in the chapter by Dalibor Dobiáš, p. 517ff. More details in the chapter by Dalibor Dobiáš, p. 546ff.

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

formation of critical culture, whose building principles, dynamics and modalities are discussed in detail both in general outlines and case studies,14 so we do not aim to cover all the various forms: EARLY 1770S NORMATIVE BOURGEOIS-CLASSICIST CRITICISM UEBER DAS PRAGER THEATER

BEAUMARCHAIS: EUGÉNIA NORMATIVE BOURGEOIS-CLASSICIST CRITICISM (Lessing, Sonnenfels, Corneille, UEBER DAS Diderot, PRAGERVoltaire) THEATER PUBLICLY BENEFICIAL THEATRE PERFORMER

BOURGEOIS PUBLIC WITH TASTE

BEAUMARCHAIS:

The first case in the Ueber das Prager Theater journal (1772-1773) EUGÉNIA (Lessing, Sonnenfels, presents normative Corneille, bourgeois-classicist criticism, which in Diderot, Voltaire) the context of reforms to the Prague stage and the rule-based PUBLICLY BENEFICIALaddresses BOURGEOIS PUBLIC promotion of the theatre theatregoers as well as the THEATRE PERFORMER WITH TASTE public to some extent, with instructions based on the common RADICALLY SENTIMENTAL CRITICISM PRAGER MUSEUM authorities of the contemporary theatre, on how to stage a play as a distinctive work so that it pleased the audience’s taste and led to public benefit.15 MICHAEL DENIS: DER ZWIST DER FÜRSTEN bardic canon (Ossian, Herrmannsschlacht)

LATE 1770S AND EARLY 1780S RADICALLY SENTIMENTAL CRITICISM PRAGER MUSEUM

POET AS THE NATIONAL (PEOPLE'S) BARD

EXCLUSIVE SENSITIVE AUDIENCE

MICHAEL DENIS: DER ZWIST DER FÜRSTEN bardic canon (Ossian, Herrmannsschlacht) POET AS THE NATIONAL (PEOPLE'S) BARD 14

EXCLUSIVE SENSITIVE AUDIENCE

CRITICISM OF THE READERSHIP OF POPULAR LITERATURE DER WAHRHEITSSPIEGEL

See references to chapters above. 15 For more details see p. 193ff.

[BENEDIKTE NAUBERT:] ULRICH HOLZER (Plutarch's biographies)

647

RADICALLY SENTIMENTAL CRITICISM PRAGER MUSEUM

648

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805) MICHAEL

DENIS: DER ZWIST DER FÜRSTEN bardic canon (Ossian, Herrmannsschlacht)

Reviews of Michael Denis’s bardic composition, and indeed a manifesto of sentimentally perceived bardism at the very POET AS THE NATIONAL end of the 1770s16 seek to “cleanse” EXCLUSIVE the bardic canon of its (PEOPLE'S) BARD SENSITIVE AUDIENCE classicizing contemporaries and on the basis of the Nordic Ossian or the relevant part of F. G. Klopstock’s and Denis’s work in modern German, to re-thematize the direct dialogue between the bard and his elite, sensitive audience, whose capacity for empathy transcends older scholarly criticism. 1790S CRITICISM OF THE READERSHIP OF POPULAR LITERATURE DER WAHRHEITSSPIEGEL

[BENEDIKTE NAUBERT:] ULRICH HOLZER (Plutarch's biographies) (ANONYMOUS POPULAR AUTHOR)

PUBLIC V. PRIVATE SPHERE OF FEMALE CONSUMERS

Finally, a more broadly conceived critique of Benedikte Naubert’s anonymous popular novel Ulrich Holzer published in the journal Der Wahrheitsspiegel (1796), again based on the classical canon deriving from antiquity, takes aim at entertaining reading in general. However, it proceeds in a positive manner: instead of piling on condemnations of similar output, it thematizes both the specific nature of women’s reading culture (disdainfully) and the limits of the public sphere being debated during the Restoration period under Francis II.17 Hence each of these cases illustrates a new setting for the relations between the roles of critical culture (without always explicitly thematizing them), while also reflecting a new foundation for the authority of criticism. Each of them also accumulates specific prestige, i.e. the particular kind of 16 17

For more details see p. 340ff., 526ff. For more details see p. 494ff.

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

cultural capital surrounding the criticized works, or there again denies it to them, thus introducing new differentiations into the emerging literary field, contrasting with older kinds of literary prestige. We can thus endeavour to further integrate them into the common model of the literary field as advocated by literary criticism. Although the literary field of this period was shaped by different kinds of cultural capital than those described by Pierre Bourdieu based on the example of modern literature, some features of his model have proved to be applicable here as well, as studies by Dominic Berlemann and Nobert Christian Wolf confirm. It emerges that ever since the beginning of the period under review the literary field has been characterized by a tension between the interest of the expanding audience capable of generating immediate economic capital and the prestige originally associated with the representational purposes of art, social needs, required moral values and the like.18 Criticism fed this tension, and as the hierarchy of genres and normative poetics passed down from antiquity gradually weakened, it sought new support for them. Hence while classicist theatre in the early 1770s defined itself in terms of “proper taste” against critically repudiated farces, some critics subsequently accumulated the exclusive cultural capital of sentimental drama, prose and bardic poetry through the metaphor of the “sensitive heart”, whereby an imaginary community of the “aesthetic public” was constructed, whose cultural capital was no longer based directly on the categories of morality and public utility (though at the same time it continued to clearly distance itself from purely entertaining and economically-based artistic output). If in the 1770s the conflict between the cultural capital accumulated by criticism and immediate profit (or “entertain ment”) particularly determined the debate over the theatre, from the 1780s onwards it was increasingly prose that articulated this tension. By the middle of the decade, an accusation of money-grubbing was a serious insult for a famous author like 18

For more details see the introduction to this book on p. 43ff.

649

650

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

A. G. Meißner, which made it worth risking a painful rift with the most prominent publisher in Central Europe. During the 1790s, the label of “(money-grubbing) hack” (Vielschreiber) became the most common way to dismiss the novelist along with entire subgenres of novel writing. However, this made it all the easier for poetic efforts, characterized by their different mode of circulation (subscription) and closer relationship to scholarly critics and university aesthetics authorities, to accumulate prestige, though even more successful in this respect was (as it turned out) the aforementioned sentimental family drama of A. W. Iffland and August von Kotzebue, which managed to combine elements of hitherto prestigious bourgeois tragedy and comedy with popular drama practices, thereby occupying the imaginary “centre” of the literary field for some time. On the other hand, a special position was being attained by moralistic literature intended for “the people” and associated with publicly beneficial projects and a desire to elevate the Czech language, thanks to the state’s interest, the specific circulation method and criticism. Within the literary field — alongside which traditional genres such as the classical panegyric epic, as well as the sermon and the hymn, continued to coexist and systemically take shape beyond the periodicals’ criticism — different sub-fields were thus being constituted, associated with different demands and literary criticism emphases. Here let us illustrate these main trends in canonization and decanonization within the literary field based on at least a few examples in three cross-sections from the 1770s to the 1790s, following on from the pattern of critical journal positions presented in the introduction.19 In addition to the positions of the primary critical platforms (in the boxes), these cross-sections also show the different positions of particular genres and sub-genres, literary movements and authors within the literary field, as co-determined by the critical culture 19

See p. 68. Here there is also a more detailed description of relations within the scheme and movements in relation to the original variant as presented by Pierre Bourdieu.

Till 1779

The origins of modern-era literary criticism in the HighBohemian prestige lands Intellectual prestige

Moral weeklies

Till 1779

Opera seria (Ch. W. Gluck: Intellectual prestige Alceste, Iphigenia auf Tauris)

German translations High prestige of canonical works (K. W. Ramler: Horatius, F. Fischer: W. Shakespeare)

Opera seria (Ch. W. Gluck: Alceste, Iphigenia auf Tauris)

Bourgeois tragedy (H. F. Möller: German translations Graf von Walltron, of canonical works K. H. Seibt: (K. W. Ramler: Horatius, Gabriele Montalto) F. Fischer: W. Shakespeare)

Scholarly review periodicals

Older forms of celebratory and occasional poetry Older forms of celebratory and occasional poetry

Latin poetry (L. B. Neumann: translations of Milton) Bardic poetry (F. E. von Schönfeld) Latin poetry (Tolerance) (L. B. Neumann: education literature, translations of Milton) editions Bardic poetry (F. E. von Schönfeld) (Tolerance) education literature, editions

Bourgeois tragedy Theatre periodicals (H. F. Möller: Graf von Walltron, German poetry K. Cornova: H. Seibt: (I. Gabriele Montalto) Gedichte)

Theatre periodicals Enlightenment German poetry novel (I. Cornova: (M. A. Sagar) Gedichte)

Low prestige

Enlightenment novel (M. A. Sagar)

Sentimental moral literature Readership and audience prestige (Ch. F. Gellert) Comic opera Moral weeklies (Ch. F. Weiße: Die Jagd) Sentimental moral Bourgeois comedy literature (I. Cornova: (Ch. F. Gellert) Henriette von Blumenau) Comic opera (Ch. F. Weiße: Die Jagd) Oriental, satirical Bourgeois comedy (I.narrative Cornova: Henriette von Blumenau)

Folk books

Oriental, satirical Music drama (A. narrative G. Meißner: Sophonisbe)

Folk books Farce

Music drama (A. G. Meißner: Sophonisbe)

Farce

Economic capital Economic capital

Traditional cultural and symbolic capital Traditional cultural and symbolic capital

Power field (positions in (positions state administration, Power field in state administration, the church, the nobilty, at of university theservice church,ofthe service nobilty, etc) at university etc)

Scholarly review periodicals

Readership and audience prestige

Low prestige

1779–1791 High prestige

Intellectual prestige

Readership and audience prestige

Bourgeois cultural literary periodicals

Comic opera 1779–1791

(W. A. Mozart –

High prestige L. Da Ponte:

Intellectual prestige

Don Giovanni)

Readership and audience prestige

Scholarly and supra-regional periodicals Bourgeois tragedy

Older forms of celebratory and occasional poetry Older forms of Sermons celebratory (Stanislav and Vydra) occasional poetry

Criticism ofSermons sermons (Stanislav (Die Geißel derVydra) Prediger)

Criticism of sermons

Bourgeois cultural literary periodicals Melodrama Sentimentalist (A. G. Meißner: (P. Winter: prose and drama Comic opera Johann von Schwaben) Rheinhold und Armida) (Ch. H. Spieß: Klara (W. A. Mozart – von Hoheneichen) L. Da Ponte: NewsTearful comedy Bardic poetry Don Giovanni) papers (I. Cornova: (M. Denis Die liebreiche Stifmutter) inBourgeois Prager Museum) tragedy Melodrama Sentimentalist (A. G. Meißner: (P. Winter: prose and drama Almanacs ofArmida) dramas (Ch. Satirical stories Folk Johann von Schwaben) Translations Rheinhold und H. Spieß: Klara (Básně v řeči vázané, into Czech novels books vonand Hoheneichen) Blumen, Blümchen, (P. Weidmann – V. Thám: (J. Friedel: Briefe NewsTearful comedy Bardic poetry Blätter) Štěpán Fedynger, aus dem Monde) papers (I. Cornova: (M. Denis aneb sedlská vojna) Die liebreiche Stifmutter) Popular comedy in Prager Museum) (J. G. Haller: Der Obrist Almanacs Translations of dramas Satirical stories Folk von Hohenthal) (Básně v řeči vázané, into Czech and novels books Fables, Farce Blumen, Blümchen, (P. Weidmann – V. Thám: (J. Friedel: Briefe didactic aus dem Monde) Štěpán Fedynger, tales Blätter) Folk aneb sedlská vojna) Transitional subfield with enlightenment Popular comedy the for autonomization (J.potential G. Haller: Der Obrist periodicals Low prestige ofHohenthal) cultural capital von Fables, Farce didactic tales Folk enlightenment periodicals

(Die Geißel

Economic capital Economic capital

Traditional cultural and symbolic capital Traditional cultural and symbolic capital

Power field in state administration, Power field (positions in (positions state administration, theservice church,ofthe service nobilty, etc) at university etc) the church, the nobilty, at of university

Scholarly and supra-regional periodicals

Transitional subfield with the potential for autonomization

Prediger) Low prestige authors’ of cultural capital of the der Bohemian lands and individual “work policies”. Here we see how the rather fraught relationship between “high art” based on classicist standards and improvisational popular

1791–1805 Intellectual prestige

Pow the ch

Supra-regional periodicals Opera seria

High prestige

Readership and audience prestige

651

652

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

1791–1805 High prestige

Intellectual prestige

Readership and audience prestige

Opera seria (W. A. Mozart – P. Metastasio: La Clemenza di Tito) Czech poetry according to classical models (J. Nejedlý: translation of the 1st Canto of the Illiad)

Older forms of celebratory and occasional poetry

Theatre periodicals Educational biographies (A. G. Meißner: Epaminodas)

Bardic Czech translations poetry of modern canonical works (Propyläen) (J. Jungmann: Atala) Czech almanacs (A. J. Puchmajer: Sebrání básní a zpěvů)

Folk enlightenment journals

Comic opera (W. A. Mozart – E. Schikaneder: Die Zauberflöte)

Bourgeois cultural literary periodicals

Bourgeois drama (A. W. Iffland, A. von Kotzebue)

Crime stories (A. G. Meißner), psychological stories (Ch. H. Spieß), idylls

German poetry (J. G. Meinert, K. A. Schneider)

Romance and social novel (J. Kottnauer, J. F. E. Albrecht)

Didactic literature (F. Spielmann, V. M. Kramerius)

Low prestige

Chivalric plays (Ch. H. Spieß) Popular novel (chivalric: B. Naubert, F. A. Pabst, J. M. Czapek, P. Šedivý; adventure: J. J. Polt, J. M. Konrad)

Economic capital

Traditional cultural and symbolic capital

Power field (positions in state administration, the church, the service of nobilty, at university etc)

Supra-regional periodicals

Folk books Farce

Transitional subfield with the potential for autonomization of cultural capital

culture gradually calmed down during the early 1770s. Between publicly beneficial, state- and church-sponsored programmes on the one hand, and popular culture based on entertainment and immediate profit on the other, a space gradually emerged in which new forms of prestige, more loosely associated with the Enlightenment’s publicly beneficial programmes while distanced from a pure function of entertainment, were coming into effect. However, various kinds of prestige were constantly combining here. There was a merger of the traditional position of high representational forms and genres with the emerging cultural capital of the public from across the estates, defined by “taste”, which from the outset was only aesthetically differentiated to a limited extent. The theoretical frameworks for anchoring a narrower “aesthetic public” were first offered in the 1780s by the aforementioned programme of the aesthetics of affect, explicitly separating the effect of art from claims to moral goodness. Later, the concept of “disinterested liking”, mediated in the Bohemian lands by M. W. Voigt in particular, also worked in a similar sense. However, the character of a stable subfield of artistic creation

The origins of modern-era literary criticism in the Bohemian lands

with its own circulation of texts and prestige was only acquired by the “aesthetic public” much later in the latter half of the 19th century. Hence even on those “islands” of the literary field where autonomizing cultural capital was concentrated, one cannot yet speak directly and with any certainty of an autonomous “limited production” in the sense that Pierre Bourdieu gave it within the context of l’art pour l’art programmes. Similarly, as these maps also illustrate, in spite of the internal differentiation of the literary field, we cannot speak of the formation of a critical culture associated with either Czech- or German-language liteature alone in the period under review, since both still shared not only tehe media but also modes of argument and in broad terms the grounding of their values. However, this did not preclude a difference in the emphases of criticism for particular languages’ output, e.g. the hitherto greater emphasis on the linguistic correctness of Czech texts at this time resulting from the focus on the popular-enlightenment and representative purposes of literature, which intensified in the 1790s, to some extent being also related to the institutionalization of Czech language teaching at the university in Prague. There again we find a higher prevalence of sentimentalist poetics, high tragedy and an emphasis on tear-jerking bourgeois tragedy and comedy in German literature, resulting from its wider differentiation and closer ties to the Saxon and Silesian book markets. Similarly, other artistic output in other languages, such as Italian opera and Latin literature, occupied a specific place in the literary field. Hitherto all of these literatures had remained part of a single functional whole, in view of their specific positions in the literary field and the different demands placed on them by critics.

653

Jmenný rejstřík

Addison, Joseph 33, 150, 155 Adelung, Johann Christoph 26, 104, 175, 387, 542, 559, 567 Agnew, Hugh LeCaine 558 Albrecht, Johann Friedrich Ernst 321, 330, 416, 425, 437–438, 443, 447, 449, 467, 498–500, 502, 505, 509–510, 514, 581, 604–605 Albrecht, Sophie 336, 603 Almási, Gábor 381 Alxinger, Johann Baptist von 58, 261, 413, 418, 433, 604 Alzheimer-Haller, Heidrun 300 Ammon, Frieder von 360 André, Christian Karl 573 Andrlová Fidlerová, Alena 70 Anna Marie Habsburská 505 Antesperg, Johann Balthasar von 98 Anton, Karl Gottlob von 384 Anz, Thomas 29, 42, 332–333 Archenholtz, Johann Wilhelm Daniel von 352, 361–363 Archenholtz, Sophie Friederike 365 Ariosto, Ludovico 165 Aristoteles 107, 155, 443 Armbruster, Johann Michael 573 Arnault, Antoine-Vincent 489

Arnold, Friedrich E. (Eduard, Ernst) 38, 69, 72, 327, 417, 465–466, 480 Austin, John Langshaw 288 Baasner, Rainer 29, 332–333, 376 Bacon, Francis 431 Bačkovský, František 547 Bachleitner, Norbert 467 Bachtin, Michail Michailovič 189 Balbín, Bohuslav 9, 87, 116, 130, 223, 225–229, 232, 239–242, 250–251, 309, 380, 385–386, 389, 392–393, 395, 401 Baluzius, Stephanus (Baluze, Étienne) 313 Bartoš, František Michálek 25, 237, 273, 326, 387, 499 Bartoš, Zdeněk 477 Batteux, Charles 47, 107, 141, 270, 428, 443, 486, 527, 534, 537 Bauer, Roger 50, 53, 320, 410, 473 Baumann, Bedřich 97 Beaumarchais, Pierre → Caron de Beaumarchais, Pierre-Augustin Baumeister 444, 447, 607 Becker, Peter 367 Becker, Rupert 441 Bělina, Pavel 27, 121 Bender, Wolfgang F. 585

656

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Beranek, Johann 601 Beran, Jiří 20, 84 Berghahn, Klaus L. 46, 67, 140, 412 Berghauer, Johann Thomas Adalbert (Jan Tomáš Vojtěch) 98 Berghofer, Amand 53, 328–331, 345, 418, 434, 437–438 Bergobzoom (Bergobzoommer, Bergopzoomer, Bergopzoom), Johann Baptist 209, 211, 215 Berkes, Tamás 546 Berkovec, Jiří 585 Berlemann, Dominic 45, 579 Berdardin de St. Pierre, Jacques-Henri 442 Bernhard, Paul B. 260 Bertram, Carl 368 Bertuch, Friedrich Justin 613 Beutler, Johann Heinrich Christoph 207 Beutner, Eduard 449, 614 Bezděk, Karel 607 Bianchi, Jakub 40, 88 Biester, Johann Erich 218, 347 Birgfeld, Johannes 464 Bláha, Ondřej 57 Blanckenburg (Blankenburg), Christian Friedrich von 500 Blumauer, Aloys (Johann Alois) 257, 282, 436, 449, 565 Bodi, Leslie 31, 51–52, 69, 120, 123, 142, 257, 292, 306, 316, 328, 411 Bodmer, Johann Jakob 359 Böhm, Johann Heinrich 114–115, 195, 595 Bohn, Carl Ernst 612 Boie, Heinrich Christian 351–352, 356 Boileau, Nicolas 93, 139, 276, 495 Bolelucký, Matěj Benedikt 294–295 Bondini, Pasquale (Pascal) 334, 336–338, 466, 468, 603 Bormann, Claus von 24 Born, Ignác (Born, Ignaz von) 60, 84, 90, 100–101, 103, 105, 107, 111, 121, 123, 128, 130–131, 229, 268, 302, 384, 401, 591 Bosse, Heinrich 372 Bossuet, Jacques-Bénigne 107 Böttiger, Karl August 424 Bouhours, Dominique 70 Bourdieu, Pierre 18, 28, 45–49, 53, 191, 578, 580, 582

Brada, Matthias Joannes 310 Brandes, Johann Christian 204 Brandl, Vincenc 25, 549, 554–555 Breitinger, Johann Jakob 335, 359 Brenner, Anton Jakob 198 Brentano, Clemens 506 Briancourt, Jacques 215 Brosche, Günter 194 Brückner, Dominik 150, 167 Bruckner, Georg Peter 22 Brunian, Johann Joseph 48, 56, 60, 104, 112–114, 122, 196, 198, 201, 204, 208–209, 215, 588, 596 Buchenberger 455, 611 Bunzel, Wolfgang 429 Buquoy, Jan Nepomuk 166 Buquoy, Josef Erasmus 165–166 Bürger, Gottfried August 351, 412, 419 Burghard (Burkard, Burkhard), Joseph 524 Burke, Edmund 277, 323 Burke, Peter 381 Bushuven, Siegfried 585 Bustelli, Giuseppe 112 Butenschoen, Johann Friedrich 507 Butler, Judith 18, 268 Calve, Johann Gottfried 506, 604, 612 Candidus a S. Theresia (Kandidus od sv. Terezie; vl. jm. Dörflmayer) 224–226, 228–232, 235, 242 Canzler, Karl Christian 308 Caron de Beaumarchais, Pierre-Augustin 282, 577 Casanova, Giacomo 280, 503 Cato, Marcus Porcius 392 Cerman, Ivo 20, 51, 90, 100, 121–123, 139, 166, 383, 387, 434 Cerroni, Jan Petr (Johann Peter) 305 Cicero, Marcus Tullius 239, 392, 395, 436 Cinek, František 554–555 Clary-Aldringen, Karl Josef 434 Clary-Aldringen, Leopold 251 Coleman, Arthur Prudden 467 Conter, Claude D. 464 Cordara, Giulio Cesare 400 Corneille, Pierre 175–176, 577 Cornova, Ignác (Ignaz) 33, 43, 49, 271, 274, 295, 325, 381, 383, 415, 419, 430,

Jmenný rejstřík

657

435–436, 523, 530, 532–533, 539, 544, 551, 557, 580–581 Cramer, Johann Andreas 535 Crotus Rubeanus (vl. jm. Johannes Jäger) 301 Csáky, Moritz 22, 52–54 Czapek, Johann (Joseph) Max 497–498, 505, 581, 614 Czikann, Johann Jakob Heinrich 436

273–274, 279, 283–284, 293, 309–310, 312, 314, 326, 340–341, 384, 387–389, 391, 395, 400–403, 419, 430–431, 435, 440, 457–459, 499, 524, 527–530, 545, 547–551, 553–568, 597–598, 603, 613–615 Dobruschka, Moses → Schönfeld, Franz Thomas von Doll, Anton 615

Čelakovský, František Ladislav 72 Čermák, Jakub 255 Černín z Chudenic, Prokop Vojtěch 48, 215 Černý, František 104 Černý, Václav 26 Červenka, Miroslav 548 Čornejová, Ivana 98

Drábek, Jan 554 Dragonetti, Giacinto (Hyacintho) 126 Drews, Peter 22, 419, 432, 553 Dupree, Mary Helen 337 Durych, Václav Fortunát (Durich, Fortunatus) 68, 236, 238, 242, 247, 385–386, 431 Dyck, Johann Gottfried 358

D’Aprile, Michelangelo 19 Da Ponte, Lorenzo 581 Dalimil 385, 391 Dambeck, Johann Heinrich 66, 170–172, 334, 420, 453, 606 David, král 531, 533, 535–537 David, Zdeněk V. 34 Degen, Josef Vinzenz 615 Dembeck, Till 357 Dengler, Walter 30, 458, 559 Denis, Michael 43, 108, 141, 245, 325, 341, 343–344, 382, 519, 521–530, 532–535, 537–538, 540–541, 544, 575–578, 581, 597 Derrida, Jacques 355 Dewenter, Bastian 596 Diderot, Denis 63, 93, 113, 167, 205, 215–216, 220 Diesbach, Johann Joseph 89, 594, 605, 611 Diesbach, Joseph Emmanuel 93, 466, 593–594, 598, 602, 609 Dlabač, Bohumír Jan (Dlabacž, Gottfried Johann) 431, 531, 534–535, 551–554, 559 Dobner, Gelasius 90, 99–100, 107, 110–111, 119, 129, 156, 224, 227, 231, 245, 310, 384–388, 395, 401–403, 493, 548 Dobrovský, Josef (Dobrowsky, Joseph) 10, 25, 33, 60, 73–74, 90, 110, 116, 122, 146, 188, 223–226, 228–230, 232–251, 255,

Eberle, Johann Joseph 89, 103–104, 200, 588, 590 Eckardt, Friedrich 262, 488 Ehemant, Franz Lothar 131, 141, 380, 399 Ehrenberg, Johann von 604 Eichler, Andreas Chrysogon 586 Eichstädt, Heinrich Karl Abraham 613 Eisendle, Reinhard 52, 144, 194 Ekhof, Conrad (Eckhof, Konrad) 210 Engel, Johann Jakob 476–477, 489 Ersch, Johann Samuel 419, 585 Eschenburg, Johann Joachim 218, 371, 373–376, 425, 428, 478–479 Eybl (Eybel), Josef Valentin Sebastian 291 Eybl, Franz M. 31, 50, 52, 203, 289 Faulstich, Werner 27, 31, 38–39, 119, 145 Febronius, Justinus (vl. jm. Johann Nikolaus von Hontheim) 313 Feddersen, Jakob Friedrich 555 Fechtnerová, Anna 97 Felbiger, Johann Ignaz 84 Fessler, Ignác (Ignaz) Aurelius 507 Feuerbach, Paul Johann Anselm 276, 441–442, 606 Fick, Monika 149, 157, 216 Fidler, Dominik von 107, 520 Figueroa, Francisco de 489 Fillafer, Franz Leander 49–50, 269, 321

658

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Fischer, Ernst 39, 41 Fischer, Franz Joseph 53, 113, 211, 580 Fischer, Gottlob Nathanael 506–507 Fischer, Josef Ludvík 25, 235–237, 249 Flajšhans, Václav 224, 231, 242, 244, 248, 458, 561 Flechsig, Horst 197 Fleischmann, August Christoph 448 Florenz, mnich 310 Fontenelle, Bernard Le Bovier de 70 Förster, Josef 245, 384, 387, 402 Foucault, Michel 18, 25, 30, 43, 267–268 František II. (I.) 52, 411, 413, 416, 420, 423, 435, 463, 467, 472 Franzky, Franz Joseph 63, 445, 447, 606, 608 Frey, Junius → Schönfeld, Franz Thomas von Fridrich II. 525 Friedel, Johann 58, 61, 89, 93, 96–97, 177–180, 185–186, 189, 265–266, 581, 594 Friedrich, Hans Edwin 468 Frimmel, Johannes 51 Fürstenberk, Karel Egon 86–87, 89–90, 113, 202, 209 Fürst, Rudolf 351–356, 359–360, 366, 371–372, 375, 425, 529, 606 Gabriel, Josef 594 Gallaš, Josef Heřman Agapit 545 Garampi, Giuseppe 231, 233 Garve, Christian 436 Gaskill, Howard 517, 521 Gasparov, Michail Leonovič 548 Gautsch, Wenzel Ernst 455, 609 Gebler, Tobias Philipp von 316 Geers, August 608 Gekler, Petra 25 Gelis, Peter 594 Gellert, Christian Fürchtegott 32–33, 70–71, 83, 93, 139, 150, 270, 296, 380, 538, 588 Genette, Gérard 356, 488 Gerbez, J. L. 451 Gerle, Andreas 88 Gerle, Wolfgang Christian 40, 47, 88, 90, 105, 128, 264–265, 521, 579, 591 Gessner, Salomon 70–71, 521 Giesemann, Gerhard 483

Giessler, Rupert 533 Giftschütz, Franz 556 Giftšic, František 560 Gleim, Johann Wilhelm Ludwig 519, 539 Gluck, Christoph Willibald 93, 104, 457, 580 Goeckingk, Leopold Friedrich Günther von 351, 360 Goedeke, Karl 57, 340, 536, 585, 595 Goethe, Johann Wolfgang von 53, 219, 282, 320–321, 323, 326–327, 353, 374, 376, 455–456, 463, 466–467, 487, 537, 610 Goldoni, Carlo 204–205 Gorman, David 488 Göschen, Georg Joachim 364–365, 368, 373 Gottsched, Johann Christoph 25, 50–51, 83, 96, 98–99, 101, 141, 150, 185, 193–194, 212, 359, 588, 593 Grabenhorst, Johann Georg 370 Gracián, Baltasar 150 Greiling, Johann Christoph 370 Gröbel, Johann Joseph (Gröbl, Jan Josef) 93, 103, 274, 428, 444, 494–497, 534 Groß, Franz Joseph 103, 590 Grossinger, Joseph 260 Grozny, Willi 594 Gruber, Tobiáš 90 Grulich, Ludvík Bertrand 391 Guardasoni, Domenico 469 Gugitz, Gustav 320 Gulfmann, Windegast 520 Guolfinger von Steinsberg, Karl Franz 56, 113, 181, 260, 271, 290–291, 293–295, 298–300, 305, 307–310, 313–315, 421–422, 444, 598–600 Gurlitt, Johann Gottfried 369 Gutsmuths, Johann Christoph Friedrich 207 Haas, Franz 607 Haase, Bohumil (Gottlieb) 611 Habel, Thomas 41 Habermas, Jürgen 17–18, 30, 87, 119, 123, 148, 316 Habrich, Alexius 91 Haefs, Wilhelm 39, 41 Hafner, Philipp 207, 211 Hagadurn, Martin 444 Hagedorn, Friedrich von 98, 588 Haider-Pregler, Hilde 194, 197

Jmenný rejstřík

Hájek z Libočan, Václav 20, 85, 99–100, 119, 384–386, 459, 492–493 Halbe, Johann-August 183–184 Haller, Johann Georg 581 Haman, Aleš 9 Hanka, Václav 544, 566 Hanuš, Josef 20–21, 72, 85, 121, 130, 233, 292, 307, 312, 385, 388, 390, 395, 397, 401, 404, 432, 458, 597, 599–600, 610 Hanzal, Josef 84 Hartvig, Gabriella 522 Harvilko, Jan 292 Hasištejnský z Lobkovic, Bohuslav 33, 229, 390 Haubelt, Josef 99 Haubertová, Květoslava 228 Havlíčková, Margita 114, 194–195 Hay, Jan Leopold (Hay, Johann Leopold von) 233, 309, 314–315 Hebenstreit von Streitenfeld, Karl 88, 113, 193, 217, 265, 593 Hebenstreit von Streitenfeld, Peter 86, 89 Heer, Friedrich 413, 573 Hegrad, Friedrich 58, 422, 445, 471, 586, 607 Heinrich, Christian Gottlob 500 Helfert, Augustin 273, 279, 326, 387, 499 Hennet, Johann Marcell von 209, 211 Henning, Hans 217 Hensel (Henselin), Friederike Sophie 210 Herbst, Joseph 268, 278, 282, 321–322, 327, 331, 334–338, 344, 423, 429, 435, 518, 602 Herder, Johann Gottfried 26, 65, 168, 333, 419–420, 432, 447, 520, 523, 528, 536, 541–542 Hermann 354 Herrmann von Herrmannsdorf, Johann Franz 274, 494 Herwig, Bohuslav 127 Heřman, Miroslav 230 Heßelmann, Peter 476 Heydebrand, Renate von 33 Hirnle, Franz Anton 587 Hirsch, Michael Christian 262 Hirzenfeld, Johann Helbling von 584 Hlavačka, Milan Hlobil, Tomáš 20, 25–26, 64, 83, 121–123, 140, 160, 168, 170, 270, 277, 317, 333,

659

335, 350, 354, 373, 376, 420, 425–426, 519, 529 Hoff, Heinrich-Georg 61, 89, 93, 115, 195, 262, 594–595 Hoffmann, Ernst Theodor Amadeus 506 Hoffmann, Leopold Alois 56–57, 184–185, 190–191, 261–262, 271–272, 282, 291, 314, 340–347, 417, 433, 437, 487, 526–528, 535, 575, 596 Hofmann, Johann Peter 333, 519, 533, 535–545, 557, 562 Höchenberger, Franz (František) Augustin 89, 101, 124–126, 133, 265, 588, 590, 593, 600 Höchenberger, Johann Thomas (Jan Tomáš) 94, 101, 110 Holberg, Ludvig 276 Hölderlin, Friedrich 446, 606 Hollauer, Matěj 586 Hollerweger, Hans 533 Homér 67, 166, 413, 438, 517, 522, 527, 529 Hopf, Heinrich Friedrich 91, 595 Hoppe, Bernhard 56, 314 Horatius Flaccus, Quintus (Horác) 94, 107, 138–139, 166–167, 391, 400, 454, 456, 563, 589 Hormayr, Joseph von 573 Höyng, Peter 472 Hraba, Jan Karel (Johann Karl) 227–228 Hroch, Miroslav 547 Huber, Franz Xaver 271, 314, 411 Huber (Huberin), Christiane Friederike 210 Huber, Michael 380 Hübner, Lorenz 449, 614 Huesmann, Michael 585 Hupel, August Wilhelm 502 Hurdálek, Josef František 315 Hus, Jan 550, 556 Hutten, Ulrich von 301 Hyndráková, Eva 386, 388, 397–398 Hýsek, Miloslav 10, 21, 74, 79, 452, 559, 562, 566, 597, 615 Charatta 205 Chládek (Chladek), Jiljí 240, 250, 293, 298, 307, 309, 556 Chmel, Jakub (Jakob) 291

660

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Iffland, August Wilhelm 427–428, 439, 446, 452, 454, 461–464, 466–472, 474, 476–477, 479–483, 579, 581, 610 Imhof, Kurt 119 Ingen, Ferdinand von 319 Iselin, Isaak 175 Iuvenalis, Decimus Iunius 391 Jabłonowski, Józef Aleksander 387 Jäger, Georg 514 Jahn, Johann Joseph 466 Jahn, Johann (Jan) Quirin 340, 425, 606, 610 Jakob, Hans-Joachim 144, 288, 374, 596 Jakubcová, Alena 21, 112, 193, 217, 585, 593 Jakubec, Jan 79, 553 Janáček, Pavel 485 Janečková, Marie 392 Janković, Mira 522, 530 Jan z Jenštejna 309 Jan z Pomuka 306–311, 600 Jary, Joseph 456 Jaumann, Herbert 26 Jedlička, Benjamin 239 Jeroným, sv. 306 Jeřábek, František (Gerzabeck, Franz) 609, Ješín z Bezdězce, Pavel 391 Jiráni, Otakar Jirát, Vojtěch 21, 387, 530 Jiřík, František 475 Johanides, Josef 604 John, Ludwig 428 Josef II. (Joseph II.) 56, 70, 97, 141, 202, 257–261, 267, 285, 289, 389, 410, 416, 420, 435, 460, 520, 522–525, 531–533, 535, 539, 548, 551, 553, 575–576 Jünger, Ernst Theodor 508 Jungmann, Josef 9–11, 26, 42, 74, 169, 187–188, 319, 333, 373, 433, 461, 533, 547, 563, 566, 568, 573, 581 Jungmannová, Lenka 65 Kačer, Miroslav 73, 266, 275, 427, 601 Kádner, Otakar 383 Kandelfinger, F. S. 456 Kant, Immanuel 25, 28, 36, 65, 88, 171, 255, 267–269, 285, 323, 419–420, 428, 605, 613–614

Karel IV. 131, 439 Karstens, Simon 123 Kaše, Jiří 27, 121, Kausch, Johann Joseph von 450 Kepner, Friedrich 36–37, 58, 61–62, 88, 92, 94, 119, 132, 137–138, 144, 147, 418, 436, 589 Kerschbaumer, Sandra Kieval, Hillel J. 19, 57, 68, 531 Kinský, František Josef (Kinsky, Franz Joseph) 69–70, 90, 122, 133, 147, 229, 248 Kirchner, František Hynek (Franz Ignaz, František Ignác) 85 Kirpal, Joseph (Josef) 268, 278, 282, 321–322, 327, 331, 334–338, 344, 423, 429, 435, 449, 518, 602, 614 Klauser, Johann Joseph (Jan Josef) 228, 586 Klauser, Sophia 587 Klemm, Christian Gottlob 54, 110, 199 Klinger, Vojtěch 586 Klopstock (Klopštok), Friedrich Gottlieb 32, 43, 67, 70, 107, 141, 166, 282, 325, 333, 341, 353, 371–372, 380, 522–523, 525–528, 532, 534–535, 544, 553, 557, 561–563, 566–568, 578, 610 Klotz, Christian Adolph 388 Klueting, Harm 25, 49 Kneidl, Pravoslav 59, 419 Knigge, Adolph 184, 448, 499–500, 502, 512 Knittel, Kaspar (Caspar, Kašpar) 392, 395 Knobloch, František 557 Kochem, Martin 294–295 Koch, Herbert 361 Koch (Kochin), Charlotte 210 Kolčava, Karel 395 Kollár, Jan 565 Kollárová, Ivona 179 Kollmann, Josef 411, 431 Köllner, Alena 412 Kolovrat Krakovský, Filip František (Kolowrat-Krakowsky, Philipp Franz) 306–307 Komenský, Jan Amos 549 König, Johann Ulrich 167, 359 Konrad, Johann Michael 323, 497, 514, 581 Konrád, Matěj Václav 293 Kontler, László 49

Jmenný rejstřík

Kopecký, Dalibor 24 Kopecký, Milan 389 Körner, Christian Gottfried 366 Korte, Hermann 144, 373–374, 596 Korženik, J. 455 Koschorke, Albrecht 17 Koschyk, Kurt 39 Kosmas 394, 460 Kostlán, Antonín 90, 124–125, 588 Košenina, Alexander 350, 372, 464 Kottnauer, Josef 503, 581 Kotzebue, August von 427, 439, 462–464, 466–467, 471–474, 476, 479, 481–483, 579, 581 z Kounic a Rietbergu, Václav Antonín (Kaunitz-Rietberg, Wenzel Anton von) 291, 316 Kovács, Elisabeth 292 Kozury, František 586 Králík, Oldřich 20, 74, 224, 310, 388, 391, 402, 548 Králová, Magda 378 Kramerius, Václav Matěj (Matěj Václav) 73–74, 264, 275, 331, 338, 413, 422, 432, 459–461, 564, 581, 583, 586, 603 Kratter, Franz 489 Kraus, Arnošt (Arnošt Vilém) 10, 21–23, 79, 85, 101, 103, 105–106, 111, 126–127, 143, 200, 207–208, 280–281, 292, 307, 310, 400, 424, 520, 588–592 Kraus, Cyril 69 Krause, Christian Siegmund 368–369, 375 Kraus, J. 303 Kraus, Jiří 392 Kraus, Johann 304 Krbec, Miloslav 384, 605 Krejčí, Karel 517, 543 Kressel z Gualtenberku (Kresl z Kvaltenberka), František Karel 86 Kretschmann, Karl Friedrich 518, 520, 522, 529, 541, 606 Krieger (Krüger, Kriger), Erasmus Dionysius 292 Krieger, Miloslav 310 Kristián 388, 393 Kroupa, Jiří 20, 91, 595 Krüger, Johann Christian 71, 94 Křivský, Pavel 548, 555, 566

661

Kubelka, Tomáš 586 Kubíček, Jaromír 585 Kučera, Jan P. 27, 121 Kudělka, Milan 20, 57, 100, 384, 387, 391 Kuhles, Doris 585 Künigel, Kašpar Heřman (Künigl, Kaspar Hermann von) 48 Kunstmann, Heinrich 247 Kurzböck (Kurzbeck), Joseph von 604 Kurz, Joseph Felix von („Bernardon“) 194, 204, 207 Kutnar, František 64, 73 Kwies (Kwis, Kvis), Jan Nepomuk 289, 292–293 Laiske, Miroslav 585, 607, 611 Lamberg, Maxmilian Joseph 91, 262 Lang, František Inocenc 383 Lang, Helmut W. 54, 412, 585 Lang, Josef 255 Lang, Joseph 210 Langer, Gudrun 20, 24, 33, 396, 402 Lauber, Joseph 89, 93, 332 Lavater, Johann Caspar (Kaspar) 328 Lavička, Jan 22 Lechner, Silvester 123 Leibniz, Gottfried Wilhelm 304 Lemberg, Eugen 85, 610, 612 Lenert, Plazid (Lenert, Josephus, Placidus a S. Wenceslao) 533–534 Leon, Gottlieb von 604 Leopold II. 411, 416–417, 423, 431, 443, 458, 467, 472, 553, 603–604 Leprince de Beaumont, Jeanne-Marie 105 Lessing, Gotthold Ephraim 26, 33, 51, 61, 63, 67, 70, 108–109, 113, 142, 195, 205–206, 212, 215–221, 242, 269, 282, 335, 338, 353, 380, 420, 434, 439, 456, 463, 467, 475–476, 478, 482, 575, 577, 592–593, 602 Liebich, Johann Carl (Jan Karel) 467 Lihnie, Gotthard 378, 387, 389–391, 393, 399–404 Liivrand, Harry 464 Linda, Josef 319, 545 Link, Ernst 525 Linné, Carl von 110, 128 Löhner, Joseph 43, 442, 542

662

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Lochman, Jan Milič 292 Lok, Franz Jurij (Lock, Franz Georg) 245 Lomnický z Budče, Šimon 241, 243, 556–557 Löper, Christian (Christian Philipp Friedrich) 11–12, 30, 44, 58, 61–63, 86, 88–89, 101–103, 105–111, 113, 123, 125–127, 129–130, 133, 136, 141–146, 176–177, 187, 193, 197–198, 200–209, 211–213, 216, 222, 280, 486, 520, 522–523, 525, 535, 590–591 Lorenzová, Helena 66, 425, 429–430, 442, 606 Lorman, Jaroslav 314 Lowth, Robert 535–536 Lucanus, Marcus Annaeus 399 Ludvíkovský, Jaroslav 380, 395 Ludvová, Jitka 64 Luhmann, Niklas 18, 22–23, 28, 34–35, 45–46, 148, 157, 173, 272 Lulé, Susanna 44 Luther, Martin 441 Lyttorf 425, 611 Mabillon, Jean 24, 313, 385 Macpherson, James 517, 519, 522, 530, 536 Madl (Mádl, Mádlová), Claire 20–21, 39, 87, 120, 124, 146, 261, 415–417, 419, 421, 423, 432 Magen, Antonie 200 Mácha, Karel Hynek 319, 348, 506 Máchal, Jan Hanuš 484 Maiober, Mathias 64 Manger, Klaus 376 Mangold, Felician 89, 589 Marek, Jan Jindřich 506 Mareš, Karel 225 Marie Terezie (Maria Theresia) 20, 51, 68, 82, 194, 223, 250, 382, 385, 395, 532 Marinelli-König, Gertraud 586 Markovič, Matěj (Markowic, Mathias) 284, 601 Marmontel, Jean-François 96 Martens, Wolfgang 41, 133, 185 Martini, Karl Anton von 426 Martus, Steffen 18, 34, 38, 43, 350, 359, 361, 371–372, 375, 566, 574 Marx, Gratian 83, 382

Mastalier, Karl (Carl) 108, 524 Mattuška, Alois 224, 248 Mayer, Franziska 417 Mayer, Jan 90 Medem, Dorothea von 355 Meeltisch, Friedrich (patrně pseudonym) 260, 276, 306–309, 331–332, 334, 600 Mehler, Johann 421, 453 Meier, Georg Friedrich 335, 357 Meinert, Joseph Georg 33, 66, 420, 422–423, 430, 435, 453–454, 460, 464, 491–492, 494, 497, 500, 502, 518–519, 533–534, 545, 581, 606, 609, 612 Meise, Helga 21–22, 120, 134–135, 137, 588–591 Meißner, Johanna 360 Meißner (Meissner), August Gottlieb 49, 55, 58, 64–67, 164, 168–173, 190, 217–218, 257, 270, 274, 277, 282, 308, 322, 333, 335–336, 350–377, 423–426, 430, 436, 440–442, 446–448, 450, 456, 496–497, 499, 501, 503, 506–507, 514, 518–519, 529, 541, 544, 575–576, 579–581, 604–606, 613–614 Meißnitzer, Alois 615 Melezínek, Václav 278, 338, 559, 603 Melchers, Bernard (patrně pseudonym) 35, 303 Mencke, Otto 385 Menčík, Ferdinand 305 Mendelssohn, Moses 83, 267–269, 277, 285, 602 Menzel, Beda 291 Merunka, Václav 433 Mesitzky, Franz (Franciscus) 392 Měšťánek, Tomáš 555, 561 Metastasio, Pietro 581 Meyer 370 Meyer, Johann Heinrich 610 Mickiewicz, Adam 546 Migazzi, Cristoforo Antonio (Kryštof Antonín) 291 Migne, Jean-Paul 306 Mihule, Václav 469 Michaelis, Johann David 24, 209, 247, 313, 531, 535 Michálková, Věra 384 Michelangelo Buonarroti 129

Jmenný rejstřík

Miller, Johann Martin 282, 320, 344–346, 487, 597 Milton, John 107, 115, 141, 166, 399, 523, 534–535, 580 Mitić, Ana 483 z Mitrovic, Václav Vratislav 229 Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle, Jan Křtitel (Mittrowsky von Mittrowitz und Nemyschl, Johann Baptist) 90–91 Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle, Jan Nepomuk (Mittrowsky von Mittrowitz und Nemyschl, Johann Nepomuk) 91 Mix, York-Gothart 39, 41 Molière 207 Möller, Heinrich Friedrich 324, 580 Monath, Peter Conrad 587 Monse, Josef Vratislav (Joseph Wratislaw) 91, 245, 386 Montian y Luyando, Agustín de 218 Mozart, Wolfgang Amadeus 431, 457, 581 Mukařovský, Jan 547 Müller, August Friedrich 150 Müller, J. F. 300 Müller, Johann Gottfried 613 Müller, Johann Heinrich Friedrich 211 Müller, Johannes von 509–510 Müller-Kampel, Beatrix 194 Muratori, Ludovico Antonio 50 Myľnikov, Alexandr Sergejevič 127, 590 Nagy, Ladislav 485 Naubert, Benedikte 499, 578, 581 Navrátil, Karel 293 Nejedlý, Jan 72, 74, 413, 435, 454, 458, 540, 567, 581, 604, 609, 610, 614–615 Nejedlý, Vojtěch 565 Němcová, Božena 483 Němeček, František Xaver (Niemetschek, Franz Xaver) 67, 438, 440, 453, 457, 533, 610, 612, 614 Nešpor, Zdeněk R. 289, 315, 554, 556 Neuber, Friederike Caroline 193 Neumann, Ludwig Bertrand („Neander“) 107–108, 141, 399, 535, 580 Neureutter, Martin 605, 608, 610 Newerkla, Stefan Michael 247, 294, 392

663

Nicolai, Friedrich 55, 359–360, 369–370, 424, 434, 448, 612 Nikitinski, Oleg 377 Ninon de Lenclos 105 Noe, Franz Xaver 418, 428, 440–441, 605 Nostic, František Antonín (Nostitz-Rieneck, Franz Anton von) 64, 228, 248, 465, 474–475, 549 Novák, Arne 9, 561, 563, 566 Novák, Tomáš 307, 600 Novotný, Jan 40, 432, 603 Nuce, poručík 587 Nunn, Johann Joseph 31, 42, 58, 61–62, 88–89, 92–94, 101, 104, 123, 132–135, 137, 140–141, 143, 145, 149–161, 164, 168, 170, 172, 198–199, 215, 265, 493, 588 Önnerfors, Andreas 27, 123 Oort, Richard van 34 Opitz, Christian Wilhelm 478 Opitz (Opiz), Johann (Jan) Ferdinand 57, 61, 89, 92, 95, 120, 140–141, 144–145, 147, 181–182, 280, 592 O’Reilly, Franz 355 Otruba, Mojmír 70, 225, 552 Otto, Gottlieb Friedrich 296 Pabst, Franz Anton (František Antonín) 291–292, 323, 498, 504, 507–508, 513–514, 581 Pailer, Gaby 337 Palacký, František 566–567 Pankau, Johannes G. 26 Pannich (Pannik), Johann Christoph 296–297, 299–301 Pappel, Kristel 464 Parthey, Gustav 55, 184, 274, 347, 424, 449, 500, 503, 512, 613 Pařízek, Aleš Vincenc 266 Patera, Adolf 236, 555 Pauly, Jan Křtitel 293 Pavlíková, Marie 292, 307, 311, 314, 385 Pečar, Andreas 17 Pěček, Vít 292 Pekar, Thomas 30 Pelcl, František Martin (Pelzel, Franz Martin) 61–62, 71–72, 87, 90, 100, 104–105, 107–111, 128–130, 133, 136,

664

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

140–141, 146, 228–229, 233, 236, 248, 280, 389, 395, 399, 402, 414, 431–432, 440, 458, 486, 520, 522–525, 535, 558, 560, 568, 591, 604 Pelcl, Josef Bernhard (Pelzel, Joseph Bernhard) 61, 109 Pergen, Johann Anton von 514 Pernerstorfer, Matthias J. 21, 585 Persius, Aulus Flaccus 391 Petráň, Josef 86 Petrarca, Francesco 232 Petrasch, Aemilian 116, 132 Petrasch, Joseph von (Petráš, Josef) 13, 50, 98–99, 194, 587 Petříček, Miroslav 348 Píša, Petr 21, 261 Pius VI. 291, 531–532, 551–552, 554 Platner, Johann Ernst 336 Platon 496 Pleskalová, Jana 386, 556, 560 Plinius, Gaius Secundus Maior 377 Plútarchos 578 Podlaha, Antonín 293 Podškubka, Jan 128 Pohmann 433 Polt, Johann Joseph 425, 497–498, 514, 581 Pope, Alexander 33, 66, 141, 166–167, 276, 282, 304, 334, 420, 562 Pospíšil, Josef 476 Pott, Hans Julius 521–523 Povejšil, Jaromír 51 Prehauser, Gottfried 207 Premlechner, Jan (Johann) 131, 141, 379–380, 399 Procházka, Antonín 586 Procházka, František Faustin (Prochaska, Franz Faustin/us/) 60, 68, 188, 273, 292, 301, 305, 311–315, 379, 385, 387, 389–390, 392–396, 398–402, 404, 431, 530, 560, 599 Prokeš, Jaroslav 90, 389 Prudík, Evžen 386 Pruscha, Ignaz (Průša, Pruša, Ignác František) 85, 89 Pruscha, Vinzenz Victorin (Průša, Pruša, Vincenc Viktorin) 89, 92, 487, 589 Pruschin, Johanna (Průšová, Prušová, Jana) 589, 599

Przedak, Aladar Guido 59, 292, 298, 411, 425, 584, 587, 589, 601, 611 Přemysl Otokar II. 450, 503 Příchovský z Příchovic, Antonín Petr 86, 233, 292, 525 Pubička František (Pubitschka, Pubicka, Franz Franciscus) 36, 100, 130, 156, 310, 380, 383 Publio Fausto Andrelini 377 Pufelska, Agnieszka 19 Puchmajer, Antonín Jaroslav (Puchmayer, Anton) 43, 73, 430, 458–459, 540, 548, 554, 559–560, 562, 564–568, 581, 615 Pulkava z Radenína, Přibík 385 Pumprla, Václav 227 Quintilianus, Marcus Fabius 243 Rabener, Gottlieb Wilhelm 93, 242, 296 Racine, Jean 96, 214 Radil (pseudonym) 301 Raffaello Sanzio (Raffael Santi) 129, 171 Rajman, František 545 Ramler, Karl Wilhelm 94, 371–372, 580 Ratschky, Joseph Franz 55 Rautenstrauch, Franz Stephan von 103, 233, 291, 314, 539, 590 Rautenstrauch, Johann 293 Raynal, Guillaume Thomas 326 Recke, Elisa von der (Medem, Elisa von) 353 Reckwitz, Andreas 318, 349 Regelsberger, Christoph 524 Reichard, Elias Caspar 98 Reinalter, Helmut 123, 415 Reinecke, Johann Friedrich 337, 478 Reinhold, Karl Leonhard 268 Rettigová, Magdalena Dobromila 187 Ribay, Jiří 553, 555 Riecke, Victor Heinrich 58, 91, 269, 272, 284, 415, 601 Riegger, Joseph Anton von 58, 261, 313, 401, 412, 418, 421–422, 425, 428, 431, 440–441, 459, 491–494, 496–498, 500, 502, 605 Richter, Ludwig 385–386 Richterová, Alena 229 Ritter, Erwin Frank 605

Jmenný rejstřík

Röd, Wolfgang 216 Rochon, Thomas R. 118 Rojko, Kašpar (Royko, Caspar, Gašpar) 262, 387, 550–551, 556 Rokos, František 506 Rollin, Charles 97 Rosa, Václav Jan 554, 563 Rothe, Hans 395–396 Rousseau, Jean-Jacques 109, 328, 387, 437, 441–442, 457 Royer, Berit C. R. 337 Rudin, Bärbel 197 Rulík, Jan 73, 432, 435, 454, 610 Ryba, Jakub Jan 287–289, 316 Rýdl, Karel 383 Řehoř Pražský 394 Řezníček, Václav 557 Sagar (Sager), Maria Anna 61, 104, 108, 183, 486–487 Sainte-Albine, Pierre Rémond de 205 Salignac de La Mothe-Fénelon, François de 166 Sandrich, Eliáš 100, 384, 386 Sapfó 321, 611 Sattler, Johann Tobias 145 Sauer, August 57 Sauer, Werner 53, 64, 268–269, 420–421 Scrinci, Jan Antonín 99 Seibt, Karl (Carl) Heinrich 9, 20, 25, 53, 57, 59, 62, 83, 85–88, 94, 100–101, 103–105, 116, 121–123, 126–127, 129, 131–132, 134–135, 138–140, 148, 158–170, 173, 186–188, 211, 228, 233, 268, 270, 274–275, 277, 291, 298, 317, 354, 382, 395, 401, 425, 439, 527, 551, 575, 580, 590, 598 Seidler, Andrea 54 Seidler, Herbert 50, 53, 66 Seidler, Wolfram 31, 51, 53, 55, 120 Seiler, Georg Friedrich 266, 555 Semler, Johann Salomo 387, 549 Sengle, Friedrich 418 Sévigné, Marie de Rabutin-Chantal de 105 Shaftesbury, Anthony Ashley-Cooper 150, 160 Shakespeare, William 109, 115, 195, 218–219, 324, 338, 475, 580, 607

665

Schaller, Jaroslav 283, 383, 435 Schamschula, Walter 25, 33, 39, 68, 70, 72, 124, 245, 385, 431–432, 440, 519, 523, 529, 535, 543–544, 558–559, 561, 564 Schatz, Georg 370 Schaumberg, Kajetán Augustin 195 Scherl, Adolf 111–112, 196–197, 293, 338, 463, 475 Scherschnik, Leopold Johann (Šeršník, Leopold Jan) 90, 383–384 Scheyb, Franz Christoph von 51, 98 Schiffer, Josef 586 Schiffner, Joseph (Josef) 450, 498, 501, 503, 506 Schikaneder, Emanuel 581 Schiller, Friedrich von 28, 53, 65, 140, 215, 320, 324, 338, 350, 366, 376, 412–413, 419–420, 427, 445–447, 463, 467, 475, 479 Schilling, Johann Georg 437, 512–513 Schimann, Joseph Gottfried 112 Schimek (Šimek), Maximilian 247–248 Schindelařz, Georg 271–272 Schindler, Josef 296 Schirmer, Andreas Daniel 478 Schlegel, August Wilhelm 470 Schlegel, Friedrich 454, 573 Schlegel, Johann Adolf 486 Schleinitz, Maximilián Rudolf 401 Schmid, Christian Heinrich 209, 213, 218 Schmidt-Dengler, Wendelin 42 Schmidt, Siegfried J. 18, 22–23, 28–29, 31, 34, 45–46, 67, 80–81, 101, 283, 342, 410, 574 Schmidt, Wolf Gerhard 522 Schmiedl, Jan 307, 600 Schneider, Johann Alois 400–401 Schneider, Karl Agnel (Šnajdr, Karel Sudimír) 449, 581 Schneider, Ute 499, 613 Scholem, Gershom 531 Schöne, Albrecht 353, 355, 360 Schönfeld, Franz Expedit von 107–108, 256, 309, 519, 524–526, 532, 544, 551, 580 Schönfeld, Franz Thomas von (Moses Dobruschka, Junius Frey) 520–521, 524–527, 531, 535–536, 544

666

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Schönfeld, Johann (Jan) Nepomuk Ferdinand von 89, 94–95, 114, 121, 144, 260, 275, 298, 316, 338, 499, 587, 592, 596–597, 599 Schottky, Julius Max 611 Schrader, Hans-Jürgen 360, 373 Schrämbl, Franz Anton 604 Schreiber, Fridericus (pseudonym) 302 Schreyvogel, Joseph 604 Schröder, Friedrich Ludwig 466 Schrötter, Franz Ferdinand 129 Schubart, Christian Daniel Friedrich 331 Schulte-Sasse, Jochen 92 Schultes, Joseph August 615 Schulz, Gerhard 463 Schuster, Michael 325 Schütt, Rüdiger 337 Schütz, Christian Gottfried 613 Schwandner, Joseph von 604 Siedentopf, Heinrich Christian 366 Siedler, Johann Silvester 594, 601 Siegel, Franz Xaver 387 Siegert, Reinhart 413 Sindikus, P. (pseudonym) 450 Sintenis, Christian Friedrich 488 Skopec, Jindřich 289, 292 Sládek, Ondřej 288, 477 Slavík, Bedřich 118 Slavík, František Augustin 287 Sommer, Friedrich 340, 417, 526, 597 Sonnenfels, Joseph von 52, 54, 63, 82, 89, 93, 106, 108, 110, 113–114, 123, 125, 129–130, 132, 134, 142, 144–145, 159–160, 167, 175–177, 185, 194–196, 199, 202, 204, 206, 208, 211–212, 221, 367, 401, 478, 575, 577, 589–590, 592, 595 Sonnleitner, Johann 42 Sousedík, Stanislav 98 Spielmann, Franz 581 Spieß, Christian Heinrich 47–48, 321, 323–324, 329–330, 340, 343, 345, 348, 425, 437, 447–449, 497–498, 500–504, 512–514, 581, 606, 614 Spoerhase, Carlos 288 Stach, Václav 267, 459, 461, 531, 546–568 Stachel, Peter 383 Starnes, Thomas C. 416, 424

Steinsberg, Karl Franz Guolfinger von → Guolfinger von Steinsberg, Karl Franz Stephanie, Johann Gottlieb 204, 206, 208, 210 Stepling, Joseph 90, 99, 228 Sterne, Laurence 33, 137, 282, 331, 446, 505, 592 Stock, Dora (Doris, Dorothea) 351 Straka, Cyril A. 535 Strakoš, Jan 85, 103 Stranicky, Josef Anton (Stranitzky, Joseph Anton) 207 Strejček, Ferdinand 518 Strnad, Anton 90 Stuna, Matěj 415 ze Sudetu, Jan Matyáš 397 Sulzer, Johann Georg 150, 155, 277, 335, 529, 538–539 Svatoš, Martin 227, 392 Svoboda, Karel 383 Swieten, Gerard van 82, 291, 316 Swift, Jonathan 594 Székely, Patrick André 532 Šafařík, Pavel Josef 566–567 Šedivý, Prokop 65, 324–325, 413, 420, 427, 459–460, 467, 498, 509–510, 514, 581, 603 Šimeček, Zdeněk 40–41, 57–59, 61, 85, 89, 121, 350, 423, 586–587, 602–603 Špork, František Antonín (Sporck, Franz Anton von) 203–204 ze Štampachu, František Václav Kager 514 Štěpánek, Jan Nepomuk 310, 467 Štěpanovský, Emanuel 293–295 Šternberk, Kašpar Maria (Sternberg, Kaspar Maria von) 91 Štván, Maxmilián 467 Šubarić, Lav 381 Švandová, Petra 114, 195, 595 Táborský, František 524 Táborský, Josef 293, 309, 527, 549, 554 Tacitus, Publius Cornelius 538 Tadra, Ferdinand 225, 384, 386 Tancer, Jozef 56 Tandler, Josef Jakub 586 Tesánek, Jan (Tessanek, Joannes) 90, 395

Jmenný rejstřík

Teuber, Oscar 71, 196–197, 202, 210–211, 215, 463, 468–469 Thám, Karel Ignác (Tham, Karl Ignaz) 72, 224, 266, 274–275, 281, 283, 433, 458, 552, 559–561, 563–564, 601, 613 Thám, Václav 72–73, 266–267, 275, 281, 283–284, 324, 331, 433, 467, 469, 552–554, 559–561, 564, 581, 586, 601, 613 Thim von Werthenfeld, Joseph 111 Thomalla, Erika 355, 359, 363, 372 Thomasius, Christian 150 Tilly, Edmunda 526 Tinková, Daniela 19, 255, 258, 415 Tomsa, František Jan 70, 274, 550, 558, 603, 613 Törring, Joseph August von 327 Traßler, Joseph Georg 445, 606, 608 Trattner, Johann Thomas von 110, 128 Trávníček, Jiří 40, 57 Tricoire, Damien 17 Trnka, Johann Joseph 128 Trottmann, Johann Heinrich 89, 92 Trottmann, Johann Joseph 126, 588 Tschink, Cajetan 324, 498 Tureček, Dalibor 26, 28, 317, 467, 483 Tyl, Josef Kajetán 310, 483 Uemura, Toshiro 316 Umlauft, Johann 203, 209 Ungar, Karel Rafael 90, 223–251, 293, 385, 401, 435, 598 Unger, Franz Carl 587 Urban, Astrid 42 Urbánek, Vladimír 292 Urfus, Valentin 98 Václav II. 530 Václav IV. 308, 310, 500 Vajchr, Marek 501 z Valdštejna, Emanuel Arnošt (Waldstein, Emmanuel Ernst von) 119, 228, 314 Vašíček, Jan 586 Vavák, František Jan 287, 289, 293 Vávra, Jaroslav 293, 302, 307, 314 Vega, Lope de 166 Vellusig, Robert 355, 360

667

Vergilius Maro, Publius (Virgil) 167, 399, 527 Věžník, František Xaver (Wieschnik, Franz Xaver von) 87 Vieweg, Friedrich 368 Vinařický, Karel Alois 567 Vintr, Josef 386, 556, 560 Vizkelety, András 69 Vlček, Jaroslav 565, 567 Vlnas, Vít 311, 600 Voda Eschgfäller, Sabine 13, 99, 588 Vodička, Felix 9, 22, 24, 72, 319, 490, 547, 567 Voigt, Michael Wenzel 28, 65, 172, 420, 424, 427, 576-577, 582, 610 Voigt, Mikuláš (Nicolaus) Adaukt (Adauctus a S. Germano) 32, 60, 84–85, 90, 100, 103, 105, 107, 110–111, 125, 156, 228–229, 231, 240, 245, 280, 312, 379, 384–391, 395–399, 401–405, 529–530 Volek, Tomislav 66, 446, 607 Volf, Josef 59, 94, 105, 143, 251, 326, 387, 411, 434, 499, 610–612 Vollhardt, Friedrich 27 Voltaire (Voltäre) 61, 109, 140, 167, 171, 175–176, 215, 282, 387, 577, 594, 602 Vondráček, Jan 338 Vráblová, Timotea 73 Vrbna z Freudenthalu, Evžen (Wrbna von Freudenthal, Eugen) 250 Vrchotka, Jaroslav 88 Vujić, Joakim 483 Vulpius, Christian August 463 Vydra, Stanislav 294, 380, 395, 581 Wagener, Samuel Christoph 504 Wagner, Joseph Alois 519 Wagner, Karl O. 614 Wahr, Karl (Carl, Friedrich Karl) 269, 334, 336, 444, 463, 466 Walling, Thomas 49 Wangermann, Ernst 52, 316 Webel, Wilhelm 88, 271, 274, 488–489, 589, 600 Weber, Bedřich Diviš (Friedrich Dyonis) 430 Weidmann, Paul 581 Weigel, Johann Adam Valentin 382 Weimar, Klaus 28 Weinhold, Karl 351–352, 356

668

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Weise, Christian 386 Weiße (Weisse), Christian Felix 109, 213, 216, 580 Weleba, Wenzel Franz 429 Wende, Ephraim 89 Wenzel, Gottfried Immanuel 276–278, 283, 324, 340, 533, 575, 602 Werner, Johann 298 Weygand, Johann Friedrich 361–365 Widtmann, Kašpar (Kaspar) 499, 611 Wieland, Christoph Martin 33, 84, 95, 104, 121, 137, 274, 282, 301, 352, 360, 366, 371–372, 374, 380, 398, 424, 439, 456, 487, 521, 530–531, 592, 613 Wiener 444, 447, 607 Wiesinger, Peter 51 Wilfing, Alexander 420 Wilfling, Ignác Richard (Ignaz Richard) 74, 422, 432, 557, 612 Wilhelm, Gustav 414 Wilke, Jürgen 39 Winckelmann, Johann Joachim 83, 318 Windisch, Karl Gottlieb von 56 Winko, Simone 464 Winter, Eduard 121, 311, 314, 420, 422, 430, 524, 549 Winter, Peter 581 Wirtz, Markus 22, 33, 74, 224, 235, 239, 242, 547, 598 Wittmann, Reinhard 361 Wögerbauer, Michael 19, 21–23, 53, 57, 65, 69, 73, 79, 86, 89, 108, 118, 183, 261, 313, 328, 351–355, 360, 364, 368, 373, 384, 416–417, 430, 432, 434, 437, 452, 485, 487, 496–497, 514, 605, 609 Woldřich, Ferdinand (Woldrzich von Ehrenfreund, Ferdinand) 244 Wolf, Johann Heinrich 271, 530, 532 Wolf, Norbert Christian 18, 40, 47, 53, 56 Wolff, Christian 160, 268, 304 Wölfle-Fischer, Susanne 531 Wulfila 542 Wurmb, Friedrich Ludwig von 355 Wurzbach, Konstantin von 400, 525 Wurz, Ignaz 109, 128, 524

Zahrádka, Pavel 172 Zachariae, Justus Friedrich Wilhelm 107, 523 Zajac, Peter 26, 28, 317 Zauper, Josef Stanislav (Joseph Stanislaus) 425, 455, 610 Zbytovský, Štěpán 440, 485, 491–492, 505 Zeberer, Jan Josef (Johann Joseph) 71, 94 Zehnmark, Ludwig Eduard 22, 167–168 Zeil, Wilhelm 245 Zelený, Vácslav 433, 550–552, 555, 560, 563–564, 566–567 Zeman, Herbert 50, 426, 467 Zeno, Franz (František, Franciscus) 60, 124 Zeyringer, Klaus 42 Zippe, Augustin 268, 314 Zitte, Augustin 114, 271, 280, 284, 326, 586 Zlobický, Josef Valentin 386 Zouhar, Jakub 380, 383, 388 Zschokke, Heinrich 409 Żelazny, Mirosław 65 Žur, Jakub (Sauer, Jacob) 245 Žůrek, Jiří 390, 394–396, 402

Autoři

Dalibor Dobiáš, literární historik a editor. Od roku 2010 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR po předchozím zaměstnání na univerzitách v Řezně, Moskvě a Pise. V letech 2015 a 2018 působil jako hostující profesor slavistiky a bohemistiky na univerzitách v Benátkách a Padově. Zajímá se o utváření novodobých literárních kultur ve střední Evropě, zvláště se zabýval formováním novočeského verše a Rukopisy královédvorským a zelenohorským v nadnárodním kontextu (vedení kolektivních monografií RKZ a česká věda 1817–1885 /2014/ a RKZ v kultuře a umění /2019/). Edičně připravuje díla české literatury 19. století a spisy Jiřího Gruši. dobias@ucl.cas.cz Alena Jakubcová vystudovala germanistiku na Filozofické fakultě UK. V současné době se zabývá divadlem na území českých zemí (barokní divadlo, bohemikální rukopisy, německá činohra 19. století), překladem a transliterací dramat. Spolupracuje s českými i zahraničními institucemi jako Institutem umění — Divadelním ústavem, Národním památkovým ústavem, Filozofickou fakultou UK, AV ČR nebo Institutem Franze Nabla. Jako redaktorka se podílela mj. na publikacích Stůňu touž nemocí. Julius Zeyer a Jan Lier v zrcadle vzájemných dopisů (2017) a Slovník německy píšících spisovatelů. Německo (2018). al.jakubcova@seznam.cz

670

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805)

Václav Petrbok, literární historik a lexikograf. Od roku 1997 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, od roku 2005 rovněž externě vyučuje na Filozofické fakultě UK. V letech 2010–2011 byl stipendistou Nadace Alexandera von Humboldt v Tubinkách. Je autorem monografie Stýkání nebo potýkání? Několik kapitol k dějinám česko-německo-rakouských literárních vztahů v českých zemích mezi Bílou horou a napoleonskými válkami (2012). Zabývá se dějinami české a německojazyčné literatury „dlouhého“ 19. století, literární vícejazyčností, historiografií a kulturním zprostředkováním. Edičně připravil například výbor z díla Arnošta Viléma Krause či Alexandra Sticha, jako spolueditor ischerovi a A. V. Krausovi. naposledy sborníky studií o Otokaru F petrbok@ucl.cas.cz Ondřej Podavka, neolatinista, historik a editor latinských textů. Od roku 2013 pracuje v Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR. Zabývá se především dějinami vzdělanosti a ego-dokumenty. Je autorem monografie Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Učený šlechtic a jeho deník z cest (2017), jedním z autorů a redaktorů kolektivní monografie Historia litteraria v českých zemích od 17. do počátku 19. století (2015) a podílí se na komentované edici a překladu Scriptores Regni Bohemiae Johanna Petera Cerroniho. podavka@ics.cas.cz Sarah Seidel, literární vědkyně zaměstnaná na Univerzitě v Kostnici. V roce 2016 promovala disertační prací na téma kriminálních povídek Augusta Gottlieba Meißnera. Poslední svazek jeho Skizzen (Skici, 1796) znovu vydala jako spolueditorka v nakladatelství Wehrhahn (2019). Badatelsky se soustředí na literaturu a kulturu 18. století, současnou literaturu a interdisciplinární témata na pomezí literatury a práva anebo literatury a medicíny. Při své výuce se snaží zviditelňovat humanitní témata ve veřejném prostoru, mimo jiné prostřednictvím společných projektů s Nadací Christopha Martina Wielanda. sarah.seidel@uni-konstanz.de

Autoři

Václav Smyčka vystudoval germanistiku a české dějiny na Filozofické fakultě UK. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na UK. Zabývá se českou a českoněmeckou literaturou 18. a 19. století, teorií a dějinami dějepisectví a kolektivní pamětí. Je autorem knih Das Gedächtnis der Vertreibung. Interkulturelle Perspektiven auf deutsche und tschechische Gegenwartsliteratur und Erinnerungskulturen (2019) a Objevení dějin. Dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století (2021). smycka@ucl.cas.cz

671

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770—1805) Dalibor Dobiáš — Václav Smyčka (edd.) Dalibor Dobiáš, Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka, Sarah Seidel, Václav Smyčka Vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (Na Florenci 1420/3, 110 00 Praha 1, www.ucl.cas.cz), ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako 440. publikaci nakladatelství Akropolis. Redakce Markéta Ř. Holanová (s přispěním Marty Škubalové) Jazyková korektura Elena Dobiášová Resumé přeložil Melvyn Clarke Grafická úprava, obálka, jmenný rejstřík a sazba z písem Beletria & Beletrio Stará škola (staraskola.net) Na FSC papír vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín. Vydání první, 672 stran, TS 12. ISBN 978-80-7658-023-7 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7470-388-1 (Akropolis) ISBN 978-80-7658-024-4 (MOBI; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7470-389-8 (MOBI; Akropolis) ISBN 978-80-7658-025-1 (ePUB; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.) ISBN 978-80-7470-390-4 (ePUB; Akropolis) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 599 Kč www.eshop.akropolis.info

Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem. Co ovšem o literární kritice vypovídá doba předjungmannovská? Monografie představuje výsledky průzkumu médií, v nichž se v letech 1770–1805 vyhraňovaly představy o literatuře a její sociální roli. Zabývá se pravidly literární komunikace, jak je do českých zemí vnášeli první kritikové, a postavením těchto kritiků vůči domácí učenosti osvícenské doby. Sleduje jejich představy o literární veřejnosti, proměnu staršího žánrového systému v moderní otevřený kánon a diferenciaci komunikace o něm v nových periodikách i její limity. Přitom se autoři dotýkají také obecnějších témat: Jak se ve světle rané kritiky jeví novodobé autorské a čtenářské vztahy k dílu? Jak se vymezují na rozvíjejícím se knižním trhu? Jak se manifestují v mediálně a etnicky heterogenních, dynamických prostředích, jakými byly české země v závěru 18. a ještě v 19. století? Product footprint

CO 2

Neutral NC-CFM-015258 www.nepcon.net

DALIBOR DOBIÁŠ — VÁCLAV SMYČKA (EDD.)

POČÁTKY LITERÁRNÍ KRITIKY V ČESKÝCH ZEMÍCH (1770–1805)

POČÁTKY LITERÁRNÍ KRITIKY V ČESKÝCH ZEMÍCH (1770–1805) DALIBOR DOBIÁŠ / ALENA JAKUBCOVÁ / VÁCLAV PETRBOK / ONDŘEJ PODAVKA / SARAH SEIDEL / VÁCLAV SMYČKA

Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805)

Articles inside

VáclaV Petrbok Počátky literární kritiky v českých zemích v sedmdesátých letech 18. století

Dalibor Dobiáš — VáclaV Smyčka Úvodem pro nedůvěřivé čtenářky a čtenáře