Exkluzivní výběr klasického a moderního umění by 1. Art Consulting

1. ART CONSULTING Topičův salon Praha

15/10/2023 13:30 hod. / Národní 9 / Praha

AUKČNÍ KATALOG AUCTION CATALOGUE English version is available at www.acb.cz

základní partner MUDr. Martin Jan Stránský s rodinou

VÝSTAVA DRAŽENÝCH PŘEDMĚTŮ / EXHIBITION OF ARTWORKS

Předměty nabízené do aukce a uvedené v aukčním katalogu budou zájemcům o aukci přístupné k prohlídce v Topičově saloně, který je provozován společností 1. Art Consulting Brno – Praha. The items offered for auction and listed in the auction catalog will be accessible to those interested in the auction for visitation in Topič salon, which is operated by 1. Art Consulting Brno – Praha. Topičův salon, Národní 9, Praha 1 28. 9. – 15. 10. 2023 (10:00–18:00 hod. denně, včetně víkendů i svátků) V případě zájmu je možná i večerní privátní prohlídka od 18:00–21:00 hod. Nutno objednat minimálně 24 hodin předem na telefonu 603 424 913. Všechna nabízená umělecká díla byla konzultována se znalci z oboru. Na požádání mohou být opatřena odbornou expertizou a certifikátem o pravosti díla. Registrace účastníků aukce začíná 15. 10. 2023, od 12:00 hod.

AUKCE / AUCTION

Neděle 15. 10. 2023 ve 13:30 hod., Topičův salon, Národní 9, Praha 1. Will take place on the 15th of October 2023 at 1:30 pm in the Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

KONTAKTNÍ ÚDAJE / CONTACT INFORMATION

tel.: (+420) 224 232 500 (+420) 542 214 789 (+420) 603 424 913 e-mail: praha@acb.cz brno@acb.cz web:

www.acb.cz

MOŽNOSTI PARKOVÁNÍ:

– podzemní garáže pod Národním divadlem, vjezd z ulice Ostrovní – parkoviště na Žofíně – Slovanský ostrov – ulice Zborovská a Janáčkovo nábřeží s přilehlými ulicemi (zdarma bez omezení) – krátkodobá nakládka a vykládka obrazů je možná na chodníku před vchodem do Topičova salonu – možnost krátkodobého parkování na protější straně Topičova domu

JMENNÝ REJSTŘÍK A Antal Eduard

položka 182

B Bauch Jan 25, 51, 132 Beneš Vlastimil 66 Bílek Alois 11, 12, 19 Blabolilová Marie 156 Boria Miloš 21 Born Adolf 69 Boška Jindřich 100 Boštík Václav 88, 179–181 Boudník Vladimír 89, 90 Brázda Jan 64, 124 Bubeníček Ota 5 Č Černý David

164

D Dalí Salvador David Jiří Dědičová Irena Demartini Hugo Drtikol František Dvorský Bohumír

129 155 101 185–188 10, 49, 50 61

F Famíra Emanuel Fila Rudolf Filla Emil

60 107, 171 20, 32–34

G Gross František Grus Jaroslav Grygar Milan Guth Hella

40, 145, 149 65 191 99

H Hála Jan 4 Hánna Jan 130 Havrilla Vladimír 192 Hoffmeister Adolf 68 Holý Miloslav 27 Hudeček František 38, 41, 92 CH Chlupáč Miloslav I Istler Josef Ittenbach Fran

154 108 1

J Janeček Ota 52, 59, 134, 135 Jankovič Jozef 110, 170 Janoušek František 37

Janoušek Vladimír Janoušková Věra

113 109

K Kafka Čestmír 142 Kars Jiří (Georges) 36, 39 Kiml Václav 97 Kintera Krištof 195, 196 Klápště Jaroslav 102 Kmentová Eva 117 Knap Jan 131 Kočiš Jaroslav 103 Kolář Jiří 79–82 Kolíbal Stanislav 118, 173, 184 Komárek Vladimír 133 Kompánek Vladimír 96 Konůpek Jan 7, 8 Kotík Jan 75, 87 Kotík Pravoslav 22, 23, 29, 54, 59 Křížek Jan 57 Kubíček Jan 176–178, 189 Kubín Otakar 24 Kunc Milan 131 Kupka František 18, 31, 43 L Lada Josef Laluha Milan Lamr Aleš Lehoučka Josef Lhoták Kamil

14–17 111 114, 128 72 47, 58

M Málek Antonín 104 Malich Karel 158, 172, 175 Matal Bohumír 44, 45, 55, 76, 144, 146–148 Mikulka Alois 71 Minárik Igor 119 Mucha Alfons 6 Muzika František 74 N Načeradský Jiří Nemes Endre Nepraš Karel Novák Ladislav Novák Vladimír

94, 166, 167 30, 53 161 91, 93, 121 112

O Ochrymčuk Leonid 174 Ouhel Ivan 139 Ovčáček Eduard 115, 159, 160 P Paštéka Milan Paur Jaroslav

Piepenhagen August Bedřich 3 Piesen Robert 127 Pištěk Jan 194 Pištěk Theodor 67 Plocek Vilém 95 Poncar Zdeněk 63 Procházka Antonín 26, 28 R Reynek Bohuslav Rittstein Michael

83, 85, 86 157, 165

S Ságlová Zorka Serpan Jaroslav Sigetová Agnesa Sklenář Zdeněk Slavík Otakar Smetana Jan Souček Karel Stratil Václav Střížek Antonín Sychra Vladimír Sýkora Zdeněk

190 163 84 35 168 150 70 154 162 46, 48 183

Š Šerých Jaroslav 105 Šíma Josef 98, 106 Šimotová Adriena 151–153, 193 Šnajdr Miroslav 123 Štyrský Jindřich 13 Švabinský Max 2 T Tikal Václav Trinkewitz Karel Typlt Lubomír

41 169 197

U Ullmann Josef Urbásek Miloš

15 133, 134

V Váchal Josef Vajce Stanislav Valter Karel Vohrabal Josef

9 140 77 62, 73

W Wiesner Richard Wojnar Jan

78 120, 126

Z Zívr Ladislav Zoubek Olbram

143 136–138

122 141

ITTENBACH Franz (1813–1879) Sancta Agnes 1854 olej, plátno 26,5 × 20 cm sign. PU F. Ittenbach 1854 75 000 Kč

Dílo mimořádné kvality italsko-holandské fúze renesance

Podmanivý portrét „Sancta Agnes“ je autentickým dílem německého malíře náboženské tematiky, studenta düsseldorfské akademie a člena Nazarénského okruhu Franze Ittenbacha. Dílo mimořádné formální i výrazové kvality, náleží do autorova vrcholného období. Ve své tvorbě se Ittenbach zaměřil především na tvorbu oltářních obrazů a výzdobu kostelů, příznačné pro něj bylo vytrvalé odmítání zakázek na díla s mytologickou či pohanskou tematikou. Nicméně vytvořil i několik profánních portrétů rodiny, přátel, a vzhledem ke své popularitě je autorem i řady portrétů dobové aristokracie, velice známý je například jeho portrét Marie Felicitas Fürstenberg, hraběnky Wolff-Metternich. Pro Ittenbachovo dílo je příznačná fúze italské a holandské renesance. Jeho velkými vzory, jejichž odkaz je v mistrově díle nepřehlédnutelný, byli Raffael Santi (1483–1520) a zhruba o století starší Jan van Eyck (kolem 1390–1441). Na zde uvedeném plátně, portrétu Svaté Anežky Římské, můžeme ono prolínání obou vlivů jasně vidět – líbezná, měkce modelovaná tvář mladé ženy, stejně tak ladné položení jejích rukou v srsti beránka odkazuje na něžný, procítěný rukopis Raffaela a jeho Madon, naopak provedení vlasů mučednice, beránka a jeho srsti, stejně jako volba vysoce zdobného roucha Anežky, s důrazem na matérii, detail zlaté výšivky, naturalistické propracování drahokamů a perel v partiích límce roucha, ukazuje jednoznačně k vlivu van Eyckovu. Dílo oplývá mimořádnou kvalitou nejen po stránce dokonalého řemeslného provedení, ale také umu zachytit emocionální napětí.

ŠVABINSKÝ Max (1873–1962) Alegorie léta po roce 1896 olej, malířská lepenka 22,5 × 22,5 cm sign. PD M. Švabinský 95 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Secesně symbolistní práce alegorie jara

Předložený komorní obraz „Alegorie léta“ je autorsky nezpochybnitelnou, vrcholně secesní, motivicky půvabnou prací Maxe Švabinského, malíře, kreslíře, grafika a pedagoga slavné secesně-symbolistní generace, patřícího k nejvýznamnějším a nejobdivovanějším osobnostem českého výtvarného umění dvacátého století. Max Švabinský se narodil roku 1873 v Kroměříži. Již ve věku deseti let prezentoval tento nemanželský syn šestnáctileté Marie Švabinské a studenta Jana Novotného svá výtvarná dílka ve výkladní skříni tamní lékárny jako „výtvory zázračného dítěte“. V roce 1891 opustil kvintu kroměřížské německé reálky a vstoupil na Akademii výtvarných umění, kde vystudoval v ateliéru Maxmiliána Pirnera. Již od roku 1891 byl jako mimořádný talent členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1898–1899 pobýval ve Francii, především v Paříži. Roku 1901 obdržel první cenu České akademie věd a umění a byl přijat za jejího dopisujícího člena. V roce 1904 byl oceněn na světové výstavě v St. Louis zlatou medailí. Od roku 1910 vedl grafickou speciálku na Akademii výtvarných umění v Praze (1910–1928), od roku 1926 figurální malířskou školu (1926–1939), kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi. Osmkrát byl zvolen rektorem. Roku 1939 odešel do výslužby, přičemž mu byl udělen titul čestného profesora s právem doživotně si na ústavu podržet ateliér. V meziválečném Československu patřil mezi nejrespektovanější výtvarné umělce. Vytvořil portrét prezidenta Masaryka a společně s Alfonsem Muchou návrh prvních bankovek a poštovních známek. V roce 1936 dostal vládní zakázku na výzdobu auly mrtvých bojovníků v památníku na Vítkově. Další velkou prací byly návrhy vitrážových oken v katedrále sv. Víta. Roku 1923 ho francouzský prezident jmenoval rytířem Řádu čestné legie, roku 1933 obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity, v listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem. Předložený obraz Maxe Švabinského „Alegorie léta“, jenž vyniká secesně-symbolistní atmosférou, lze zařadit do širšího okruhu prací, které vznikly v souvislosti s autorovou realizací podobizny jeho první osudové ženy, Ely (Elišky) Vejrychové, tzv. Kulatým portrétem z roku 1897 (NG Praha), oceněným čestný diplomem na Světové výstavě v Paříži roku 1900. Švabinského komorní „Alegorie léta“, srovnatelná např. s malými olejovými studiemi Jana Preislera, zaujme dívčiným bělostným oděvem, stejně jako „neposkvrněnou“ tváří – obličej mladé ženy ponechal autor záměrně bez vnitřní kresby, čímž zdůraznil „nepopsanost“ jejího života a současně zaměřil pozornost diváka primárně ke koloristickým hodnotám obrazu. Panensky bílý oděv bezesporu souvisí s kultem anglických prerafaelitů, jejž tehdy Švabinský vyznával. Nesmírně delikátně do formátu tonda vtělená intimní scéna, kde dívka sedí na vyvýšeném místě obklopena květy, signalizuje nejenom malířovu pověstnou zálibu v květech, ale bezesporu předznamenává také Švabinského nejslavnější obraz, shodně ztvárňující Elu Vejrychovou, již malíř roku 1900 pojal za ženu, monumentální „Chudý kraj“ (1900, NG Praha).

PIEPENHAGEN August Bedřich

(1791–1868)

Romantická krajina olej, plátno 38 × 50 cm sign. LD monogram AP 120 000 Kč potvrzení pravosti PhDr. Mgr. Michael Zachař přiložena restaurátorská zpráva akad. mal. Igor Fogaš Význačný pražský malíř evropského významu AUGUST BEDŘICH PIEPENHAGEN (1791–1868) proslul již za svého života jako vynikající krajinář a obesílal výstavy i do vzdálenějších uměleckých center. Zaučil zdatně i své dvě dcery Charlottu a Louisu, takže se kromě výtvarného klanu Mánesových výrazně uplatňovala i škola Piepenhagenova. Ostatně dům U železných vrat v Michalské ulici se stal nadlouho uměleckým středobodem staré Prahy. Krásnou zde prezentovanou olejomalbu ještě z první poloviny 19. století lze porovnat s obdobnými publikovanými pracemi vystavenými na souborné výstavě v Jiřském klášteře na Pražském hradě a uvedenými v katalogu, který k výstavě vydala Národní galerie v Praze. V období 40. až 50. let se Piepenhagen hojně věnoval vystižení světelných a vzduchových efektů v horském prostředí a volil tehdy i svižnější, volnější způsob malby, než jej známe z rané tvorby, vycházející ještě z tradic pozdně empírové veduty. Ještě důrazněji pak po roce 1860, kdy maluje zcela uvolněně, bez kontur, s velkým smyslem pro barevné náladové féerie. Posuzovaný obraz ze středního tvůrčího období čtyřicátých let je ještě zčásti ovlivněn německými romantickými velikány Casparem Davidem Friedrichem a Johannem Dahlem, kteří v Praze vystavovali, a Piepenhagen je obdivoval i napodoboval, ale též inspirován švýcarským krajinářem Alexandrem Calamem. Motiv poutníků je tradiční a vděčný pro rozvinutí vlastního výrazu. Dva jako průvodci světem, ani ne výletníci, spíš pozorovatelé, mudrlanti, to jsou ti tvůrci nových slovníků a encyklopedií, ještě ani stopy po skepsi. Obraz ve formátu přesahujícím pouhý viděný záznam a kvalitativně souměřitelný s artefakty pro výstavní účely patří ke krásným příkladům zralé autorovy tvorby. Nejbližší paralelu najdeme ve vzorníku v paspartě č. 8, viz katalog č. 220, „Kamenitá cesta s poutníky“. Zaujme mistrovsky vystavěnou kompozicí ještě v ozvuku starých barokně klasicistních heroických krajin, filigránskou štětcovou technikou, koloristickými finesami a báječnou světelnou režií, jež určuje náladu obrazu. Vznešenost i intimita jako ingredience k tomu navíc patří k určujícím emblémům tohoto výsostného autora našeho starého krajinářství. Potvrzuji jednoznačně pravost obrazu Augusta Bedřicha Piepenhagena.

HÁLA Jan (1890–1959) Matka s dítětem 1924 olej, plátno 64 × 55 cm sign. PD J. Hála 24 150 000 Kč 18

BUBENÍČEK Ota (1871–1962) Předjaří na venkově 1908 olej, plátno 59 × 75 cm sign. PD O. Bubeníček 08 na rubu razítko: Vystaveno Goltzova tvrz, Josef Ullmann, Ota Bubeníček, 2012 55 000 Kč 19

MUCHA Alfons (1860–1939) Dívka s květinou 1929 kresba barevným pastelem, kvaš, karton 46 × 28,5 cm sign. PD Mucha 29 na rubu štítek a razítko Jednoty umělců výtvarných 650 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně ve sbírce MUDr. Augustina Mlčocha (1875 –1940), kroměřížského lékaře, sběratele a filatelisty

Vystaveno

Jednota umělců výtvarných, Jilská ul. 4, Praha 1 (vzadu štítek a razítko)

Dílo nejslavnějšího českého Pařížana

„L’Art nouveau“ Posuzované dílo „Dívka s květinou“ je autentickou, výtvarně a výrazově velmi delikátní prací nejslavnějšího českého Pařížana Alfonse Muchy, světoznámého autora, jehož mnohotvárné dílo se stalo nejpříznačnějším ztělesněním uměleckých idejí přelomu století. Neobyčejně výtvarně zručná a suverénní malba, prodchnutá symbolickými obsahy, byla vyvrcholením jeho tvůrčích snah. Současně autor rozvíjel další odvětví výtvarné práce na základě pochopení jejich organické sounáležitosti. Schopnost elegantní stylizace spojující naturalistický popis s dekorativním ornamentem, kterou uplatňoval ve svých plakátech, reklamách, obálkách časopisů i v návrzích šperků a bytových dekorací, dokonale odpovídala dobovým požadavkům a byla natolik výrazná a osobitá, že se dnes pojem „styl Mucha“ užívá jako synonymum secese / „L’Art nouveau“, a Alfons Mucha je ve světě (spolu s průkopníkem abstrakce Františkem Kupkou) nejznámějším z českých umělců. Dílo Alfonse Muchy tvoří velmi závažnou hodnotu evropského umění kolem roku 1900: je nejenom unikátním dokladem vztahů mezi českou kulturou a širším evropským vývojem, ale především tvůrčím svědectvím mimořádné osobnosti, která se na přelomu devatenáctého a dvacátého století zásadním způsobem podílela na vytváření slohu moderní doby. Posuzované dílo „Dívka s květinou“ je skvělou referenční ukázkou Muchova kreslířského mistrovství a bytostného lyrismu jeho tvůrčí práce. Tato nesmírně delikátní kombinovaná technika, provedená v autorově oblíbeném výškovém formátu uzavřeném půlkruhem, vznikla v malířově vyzrálém období. To potvrzuje i slovanský typ mladé ženy s umně provedeným účesem. Odkaz vrcholné secese je tu však přesto nepřehlédnutelný, a to ve florálním atributu. Muchovy práce tohoto druhu byly vždy alegorií určité vyšší myšlenky, kterou se autor tehdy zaobíral. „Dívka s květinou“ ztvárňuje dle mého soudu mytologickou Flóru, římskou bohyni květů a jara, jíž v dějinách umění vzdali hold například také Sandro Botticelli, Tizian či Rembrandt. Jedno z nádherných starověkých zobrazení Flóry pochází ze Stabií, města, jež bylo roku 79 n. l. zasypáno spolu s Pompejemi a Herkulaneem při výbuchu Vesuvu. Je fascinující srovnat, jak Muchova „Dívka s květinou“ a zmíněná freska vykazují navzdory mnoha staletím, jež je oddělují, podobnou výtvarnou jemnost, nenucenost a přesvědčivost, znaky, jež jsou vždy vlastní autorům a dílům, která zanechají určitou stopu v dějinách.

KONŮPEK Jan (1883–1950) Kristova nevěsta 1933 akvarel, tuš, karton 60 × 44 cm sign. PD Konůpek 33 12 000 Kč 22

KONŮPEK Jan (1883–1950) Bez názvu pastel, akvarel, ruční papír 53 × 42,5 cm sign. LD monogram KPK 12 000 Kč

VÁCHAL Josef (1884–1969) Vivisekce 1921 barevný linoryt, tisk č. 17 30 × 35 cm sign. PD J. Váchal 1921, LN monogram J. V. v tisku LD popis díla autorem 45 000 Kč

DRTIKOL František (1883–1961) Akt na skalisku 1918 kresba tužkou 35,5 × 24 cm sign. PD Drtikol 22/I 1918 45 000 Kč 24

Symbolistické kresby z období první světové války, které vznikaly za pobytů v Benešově, Békéscabě, Hartbergu a Praze, nepochybně patří k vrcholům Drtikolova výtvarného díla. Jsou srovnatelné s nejkvalitnějšími projevy symbolismu té doby, představovanými například tvorbou členů skupiny Sursum. Drtikol se v nich zařadil do mytologického proudu umění z přelomu století s jeho touhou vrátit se k neznámým počátkům světa, ukázat vztah člověka a nebezpečných přírodních sil, uniknout z přízemní reality do mytického světa dávných bájí, kultů a mystérií. Ve svých kresbách se Drtikol zabýval motivem děsu, úzkosti, strachu a závrati z nepoznaného, romantickými scenériemi vysokohorských štítů, bizarních skal, rozpadajících se tajemných hradů a údolí mrtvých. Odrážel se v nich nejenom obecný duch doby, ale i jeho vlastní hluboký zájem o mýty a o hledání pravého Boha.

pastel, karton 47 × 61 cm sign. PD ABílek

1930 kresba uhlem 61 × 46 cm sign. PN ABílek 30.

BÍLEK Alois (1887–1961) Figurální kompozice – bez názvu

29 000 Kč

Zkoumaná díla „Figurální kompozice – bez názvu“ a kresba uhlem s názvem „Dívky“ představují jedinečný počin Aloise Bílka, známého českého malíře, grafika, ilustrátora a architekta. Jeho dílo se vyznačuje nejen abstraktním, ale i originálním realistickým stylem. Nejdříve studoval architekturu, ale po dvou semestrech přestoupil na Akademii výtvarného umění v Praze k profesorovi Maxi Pirnerovi. Během studií podnikl cestu do Paříže, v níž se stal brzy populárním, a rovněž se zde sblížil s Františkem Kupkou.

BÍLEK Alois (1887–1961) Dívky

32 000 Kč

Hutným pastelem zhotovená „Figurální kompozice“ vyjevuje beznaděj, smutek, zoufalství zasahující individuální existenci v nekonkrétním společenském bytí. Celou situaci umocňují zvolené barvy – černá v různých tónech šedi a hnědá, barva země. Oproti tomu stojí detailně zhotovená kresba uhlem s názvem „Dívky“. Autor zpodobňuje skupinu tří dívek, avšak dominantní roli hrají temné oči dívky, jež jsou upoutány nespecifikovanou nejistotou viděného. Obraz mistrovsky zachycuje hloubku dívčího citu.

ŠTYRSKÝ Jindřich (1899–1942) Ilustrace ke sbírce Františka Halase Thyrsos 1932 kresba perem, tužkou, papír sign. PD Štyrský 1932 23,5 x 20,5 cm 280 000 Kč Provenience

ROY & MARY CULLEN COLLECTION, Houston, USA Sotheby’s, Londýn, Velká Británie, 12. 11. 2014, pol. 38

Reprodukováno:

monografie Jindřich Štyrský, Argo 2007, str. 228, pol. 303 Posuzované dílo „Ilustrace ke sbírce František Halas, Thyrsos“ je autentickou, vrcholně surrealistickou, rozverně erotickou, sběratelsky velmi vzácnou prací Jindřicha Štyrského, autora světového renomé, jednoho z nejvýznamnějších představitelů evropské meziválečné avantgardy. Jeho tvorba zaujme výrazovou sevřeností, pečlivým provedením, nepřipouštějícím jakoukoli otevřenost a nahodilost. Obsahuje ironii, černý humor, absurditu i existenciální úzkost. Umělcův všestranný talent zasáhl do širokého spektra výtvarných projevů. I když jeho hlavním výrazovým prostředkem zůstávala po celý život především malba a kresba, věnoval se i koláži, fotografii, scénografii a typografii. Stejně rozvrstvený byl záběr autorovy literární činnosti: životopisné studie střídaly manifesty, ankety a v neposlední řadě i ostré kritické výpady. V jeho pozůstalosti se rovněž zachoval soubor básní a psaných a kreslených záznamů snů. Zabýval se též redakční prací, na přelomu 20. a 30. let řídil Literární kurýr Odeon, do něhož sám přispíval. Osobně zaštítil dvě erotické řady, Erotickou revui a Edici 69, jejichž obsah určoval. Štyrský se narodil roku 1899 v Dolní Čermné u Kyšperka. Po maturitě na královéhradeckém gymnáziu roku 1918 nastoupil na místo učitele v rodné vesnici. Kantorství ho však dostatečně nenaplňovalo. A tak když po smrti své matky (1920) zdědil menší obnos, ihned odjel do Prahy, kde se přihlásil na Akademii výtvarných umění. Studovat však vydržel jen krátce. V roce 1922 podnikl dlouhou cestu za poznáním k Jaderskému moři. Na ostrově Korčula došlo k jeho osudovému setkání s Marií Čermínovou alias Toyen (1902–1980), setkání, které znamenalo dlouholetou uměleckou spolupráci a nerozlučné přátelství trvající až do jeho smrti. Z hlediska dalšího vývoje se pro Štyrského staly rozhodující dva okamžiky: v roce 1923 vstoupil do Devětsilu a zúčastnil se výstavy Bazar moderního umění, prvé podstatné kolektivní akce, jež znamenala nástup mladé avantgardní generace pod taktovkou teoretika Karla

Teigeho; v roce 1934 se pak spolupodílel na založení Skupiny surrealistů v ČSR. Oproti Devětsilu, jímž prošlo přibližně kolem stovky nejrůznějších autorů, zasahujících do mnoha oborů včetně architektury či filmu, soustředilo se ve Skupině surrealistů v ČSR pouze několik vyhraněných osobností. Štyrský byl tudíž členem obou nejdůležitějších generačních seskupení a názorových základen. V letech 1925–1928 žili Jindřich Štyrský s Toyen v Paříži. V umělecké tvorbě se vymezili vůči dohasínajícímu kubismu, surrealismu i abstrakci a provolali vlastní umělecký styl – artificielismus. Lze ho považovat za nejdůležitější vklad české meziválečné avantgardy do evropského malířství. Vyznačoval se intenzivním lyrismem, který umožňoval široké malířské rozpětí, sahající od jemných, odstíněných barev k výraznému pastóznímu rukopisu. Štyrský neváhal experimentovat, využíval stříkání přes šablony a otisků nejrůznějších předmětů. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Jindřich Štyrský ostře zapojil do tzv. diskuze o „generaci na dvou židlích“, která rozdělila i samé jádro avantgardy. Sám jako by se přitom proti vypjaté atmosféře „obrnil“ svým zájmem o novou výrazovou oblast – erotickou literaturu. Byla to jakási protiváha společenského a politického tlaku vyvíjeného na avantgardu z nejrůznějších stran, z vlastních řad, i tzv. reakčního tábora. V letech 1930–1931 tak založením Erotické revue a Edice 69 přikročil k ojedinělému vydavatelskému činu. Jestliže Erotickou revue především edičně připravoval a jen ojediněle do ní přispíval, z šesti vydaných svazků Edice 69 výtvarně doprovodil tři – prózu „Sexuální nokturno“ od Vítězslava Nezvala (1931), sbírku básní „Thyrsos“ od Františka Halase (1932) a vlastní prozaický text „Emilie přichází ke mně ve snu“ (1933). Předložené dílo Jindřicha Štyrského představuje sběratelsky exkluzivní práci – jedná se o originální kresbu vytvořenou jako ilustrace k zmíněné Halasově básnické sbírce „Thyrsos“. Tu Jindřich Štyrský vydal na podzim roku 1932 jako III. svazek Edice 69. Šlo o soukromý tisk pro kruh přátel a sběratelů. Náklad činil pouhých 138 výtisků. Umělec sám také svazek typograficky upravil. Knížka je vzácná nejen doslova rokokovým charakterem Štyrského jedinečných erotických ilustrací, ale také i vlastním Halasovým básnickým textem – tato sbírka poté dlouho nebyla uveřejněna, a to ani v autorových posmrtně vydaných pětisvazkových Spisech (1968–1983), ale až v nedávném reprintu (2000). Kromě ilustrace na titulním listu vytvořil Štyrský tři dvoubarevné, v knize celostránkové ilustrace, jež pozoruhodně konfrontují figurální scény s neotřelými rostlinnými motivy. Na předloženém díle jde o červeným inkoustem provedenou měsíčnici, známou jako šustivé „Jidášovy penízky“, jež prorůstá obrazovou plochou. Její přítomnost, stejně jako figurální partie se zestárlým Satyrem a mužem v tóze líbajícím nahou společnici, provedená delikátní černou linií, je obsahově vázána na báseň „Stařec a děvky“ tematizující návštěvy „hampejzů“.

LADA Josef (1887–1957) Muchomůrka kolem 1929 tuš, akvarel, běloba, papír 17 × 18 cm sign. LD J. Lada 65 000 Kč odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

LADA Josef (1887–1957) Kadla, Kadla, s půdy spadla … kolem 1928 tuš, akvarel, běloba, papír 18 × 17 cm sign. LD J. Lada 65 000 Kč odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

LADA Josef (1887–1957) Bába leze do bezu, … kolem 1932 tuš, akvarel, běloba, papír 18 × 17 cm sign. PD Jos. Lada 65 000 Kč odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

LADA Josef (1887–1957) Hopsa hejsa – … kolem 1930 tuš, akvarel, běloba, papír 20,5 × 18 cm sign. LD J. Lada 65 000 Kč odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

KUPKA František (1871–1957) Ninie – Busta Eugénie Kupkové 1929 sádrová plastika 43 × 27 × 25 cm sign. zezadu Kupka 850 000 Kč potvrzení pravosti Pierre Brullé odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Posuzovaná sádrová plastika „Busta paní Kupkové“ je originálním, sběratelsky velmi vzácným, ojedinělým sochařským dílem Františka Kupky, spolu s Alfonsem Muchou celosvětově nejznámějšího českého umělce, který se do kunsthistorie zapsal především jako průkopník výtvarné abstrakce. Byl nejen malířem, ale i geniálním kreslířem, ilustrátorem, grafikem, karikaturistou, polyhistorem, polyglotem a pedagogem. Je však velmi málo známo, že František Kupka se také odvážně pustil do sochařství. Realizoval dvě varianty busty své milované ženy Eugénie, které dokazují, že i obor, kterému se věnoval jen při jediné příležitosti, zvládl dokonale. František Kupka se narodil roku 1871 jako nejstarší z pěti dětí v rodině notářského úředníka v Opočně. Své mládí prožil v Dobrušce pod Orlickými horami, kde se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886), aby byl posléze přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze (1887). Zde studoval jako žák prof. Sequense až do roku

František Kupka ve svém ateliéru v Puteaux, 1955

1891, kdy odešel do Vídně. Ve Vídni setrval do roku 1895. Oklikou přes severní Evropu se pak dostal jako stipendista do Paříže. Během studií na L’École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství, a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. Prvního výrazného úspěchu a proslulosti dosáhl se satirickými kresbami cyklů Peníze, Náboženství a Mír (1902–1904) pro časopis L’Assiette au Beurre. Kupkova výtvarná tvorba prošla poměrně složitým procesem vývojové krystalizace. Akademické školení dovedlo jeho talent až k veristicky přesnému způsobu zobrazování skutečnosti, doplněnému pozdně impresionistickým koloritem. Rozhodující pro celé jeho dílo, ať už jde o figurativní, či nefigurativní období, byl však secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra mu byla vlastní. Posuzovaná sádrová plastika „Busta paní Kupkové“ je Kupkovým unikátním sochařským dílem, které umělec realizoval v letech 1924–1928. Vzdal tak poctu ženě, která se celý život starala o blaho svého manžela, malíře, filozofa a „snílka“, nikdy se moc nezajímajícího o materiální záležitosti. Jestliže jedna z Kupkových raných známostí, Dánka Marie Brühnová, zemřela na rakovinu, najde si malíř jako obranu proti blonďatým „utěšitelkám“ „lumpačku“ z Montmartru Gabriellu, k níž se připoutá s nadějí na trvalé soužití, což však skončí roku 1904 debaklem. Po vášnivém intermezzu s ruskou židovskou studentkou, která se zdá být milá, tichá a skromná a nadto ještě s „vyššími duševními ambicemi“, ale nakonec se ukáže jako „harémové zboží“, se na scéně konečně objeví (1904) jednadvacetiletá Eugénie Cecile Straubová, zvaná Nini, zaměstnankyně antikvariátu a manželka alsaského důstojníka, s nímž má tříletou dceru André. Ta iniciativně překoná veškeré společenské překážky a spojí svůj život definitivně s Kupkovým, stávajíc se mu „andělem strážným“, ekonomem a obchodním zástupcem pro Francii i zahraničí. Portrétní bustu Eugénie Kupkové vytvořil František Kupka na žádost svých blízkých přátel a nejvýznamnějších podporovatelů, manželů Waldesových, kteří si jí chtěli vyzdobit svůj domov. Tato „objednávka“ byla jedním z výrazů hlubokého pouta mezi oběma manželskými páry. Waldesovi nakonec získali jak odlitek v sádře, který Kupka napatinoval, tak v bronzu, za nějž Waldes zaplatil 10 000 franků, což dokládá faktura ve Waldesově archivu ze dne 3. 5. 1929 (za abstraktní obrazy ve standardní velikosti přitom továrník malíři platil částky od 5 000 franků). Druhou, méně propracovanou variantu si František Kupka ponechal, a jak dokládá i dobová fotografie, měl ji umístěnou ve svém ateliéru v Puteaux, Rue Lemaître No. 7. Pravděpodobně po autorově smrti ji získal do svého majetku jeho pařížský galerista Louis Carré. Posuzovaná sádrová plastika „Busta paní Kupkové“ Františka Kupky je krásnou, chvějivě až impresivně modelovanou podobiznou jemné, avšak současně velmi energické ženy, jíž obdiv k umění jejího manžela byl závazkem, že opatrovala a propagovala jeho dílo i po jeho smrti.

BÍLEK Alois (1887–1961) Bez názvu (Abstraktní kompozice) 1913 akvarel, karton 26 × 22,5 cm sign. PD ABílek 38 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukované dílo „Bez názvu (Abstraktní kompozice)“ představuje vrcholnou kresebnou práci Aloise Bílka z jeho nejvíce ceněného pařížského období, a to konkrétně dvouletí 1913–1914, kdy se malíř, rodák z malé obce Skoupý na Příbramsku, zařadil po bok Františka Kupky jako jediný další český abstrakcionista první vlny mezinárodní nefigurativní tvorby. Alois Bílek, od nejútlejšího věku milující kreslení a malování, studoval gymnázium v Příbrami a reálku v Písku, kde roku 1906 maturoval. Poté odešel do Prahy studovat architekturu na Českém vysokém učení technickém. Důvodem bylo především přání rodičů, kteří měli starosti o svého „neklidného“ syna, ale také vlastní přesvědčení, že v architektuře nejlépe uplatní své výtvarné schopnosti. Tamní poměrně konzervativní způsob výuky ho však zklamal, a tak již po dvou semestrech – k velké lítosti profesora J. E. Kouly – techniku opustil a dal se zapsat na Akademii výtvarných

umění v Praze k profesoru Maxi Pirnerovi, kde absolvoval roku 1912. Tam byl po zásluze vícekrát oceněn jeho talent – získal třikrát státní stipendium, dvakrát ateliérovou cenu, a především Hlávkovo stipendium, jež mu umožnilo odjet přes Holandsko a Belgii do Paříže, skutečné kolébky a centra moderních uměleckých směrů. Je pravděpodobné, že na počátku svého pařížského pobytu se Bílek seznámil s Františkem Kupkou. Ač to nemáme doloženo, bylo běžnou praxí českých stipendistů až do druhé světové války, že ke svému, na tamní scéně etablovanému krajanovi docházeli do ateliéru, a on je rád přijímal. Doloženo naopak máme Bílkovo intenzivní přátelství s belgickým básníkem a dramatikem Emilem Verhaerenem nebo básníkem René Arcosem. Autorovy literární známosti nebyly nijak náhodné, protože právě poezii – a její vyjádření prostřednictvím barev – považoval za základní poslání výtvarné tvorby. Syntézou těchto vlivů a osobitého výtvarného cítění je Bílkova abstraktní tvorba z let 1913–1914. Jméno Aloise Bílka se v metropoli na Seině stalo brzy známým. Již na počátku roku 1914 autor vystavoval svá díla v Galerie des Arts Décoratifs v Rue Laffitte. Následovaly další přehlídky v galerii Chéron, Galerie des Beaux-arts nebo Galerie la Boëtie. V posledně jmenované vystavoval dokonce dvakrát – roku 1920 a roku 1924, kdy prezentoval neobyčejně obsáhlý soubor sto čtyřiceti uměleckých děl. Roku 1928 se malíř definitivně navrátil do Prahy, kde se stal vyhledávaným autorem výzdoby reprezentativních staveb, zvláště figurálního řešení jejich oken (např. v budově spořitelny v Lounech, Krajského úřadu Středočeského kraje ve Zborovské ulici v Praze, v Sanatoriu ve Vyšných Hágách na Slovensku). Český kritik Bohumil Polan označil formální jazyk Bílkových abstrakcí za „průzračný sloh“. Přesně tímto čirým stylem, vyznačujícím se čistými plochami akvarelových barev, jež definují sofistikovaný systém průniků kruhových výsečí a sousedství jakýchsi „buněčných“ tvarů, ohraničených jemnou tužkovou linkou a liniemi nekolorovaného podkladu, se dílo „Bez názvu (Abstraktní kompozice)“ vyznačuje. Nejnosnějším výtvarným prvkem celé kompozice je barva. Bílek studoval teorie barev – dle spisů Hermanna von Helmholtze a Michela Eugèna Chevreula, autora slavného pojednání „O zákonu simultánního kontrastu barev“ – a jejich psychologické působení. Pomocí barev, jejich harmonií a kontrastů, usiloval vizualizovat hudbu, ztotožnit barvy s tóny. Těmito snahami se Alois Bílek řadí svou tvorbou k těm abstraktním tendencím, jejichž modelem se stala hudba, ke kategorii tzv. absolutního umění, k její dávné tradici i aktuálním inovacím teoriemi synestézie, tj. barevného slyšení. Na rozdíl od Františka Kupky však Bílek nehledal principy, které by vztah hudby a výtvarného umění uzákonily. Jeho postup byl především emocionální. Zatímco některé Bílkovy akvarely z let 1913–1914 byly semiabstraktní (odkazovaly zejména k ženské figuře, případně krajině), předložené dílo je z hlediska abstrakce formy radikální – celý precizně „vykalibrovaný“ obrazový organismus tu funguje.

FILLA Emil (1882–1953) Podnos s ovocem a mandolína (Zátiší se srdíčky) 1930 olej, plátno 63 × 81 cm sign. LU Emil Filla 30. 7 500 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně ve sbírce MUDr. Vlastimila Jurena, Louny

Vystaveno

Jubilejní výstava díla Emila Filly, Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha, 29. 4. – 29. 5. 1932, č. k. 163 („Podnos s ovocem a mandolína“)

Reprodukováno

FILLA, Galerie Vincence Kramáře, Praha, 7. 1. – 18. 2. 1968, katalog výstavy, nestr. („Zátiší se srdíčky“)

Excelentní a skvostné synteticko-kubistické dílo české avantgardy

Předložený obraz „Podnos s ovocem a mandolína“, uváděný v odborné literatuře také pod názvem „Zátiší se srdíčky“, je originálním, svou výjimečnou kvalitou galerijním, skvostně synteticky kubistickým dílem Emila Filly, autora, jehož výtvarný talent, silné intelektuální založení a úctyhodná sečtělost z něj učinily vskutku ojedinělou kulturní osobnost své doby, obdařenou zvláštním fluidem vážnosti a význačnosti. Suverénní všestrannost i určité doktrinářství přitahovalo i odrazovalo jeho současníky. Svou aktivní a důslednou vírou v Picassův kubismus působil až dojmem jakési „posedlosti“, umanutí, v němž však bylo stále dostatek prostoru pro individuální a osobité laborování s principy, jimiž temperamentní Španěl provždy změnil podobu výtvarného umění dvacátého století. A ocenil-li Guillaume Apollinaire Čechy hned po Španělích, že nejhlouběji propracovali kubistickou metodu, pak tím v podstatě smekl před tvůrčím úsilím Emila Filly. Emil Filla se narodil 4. dubna 1882 ve Chropyni. V letech 1903–1906 studoval na Akademii výtvar-

ných umění v Praze u profesorů Františka Thieleho a Vlaha Bukovace. Zásadní událostí v dějinách českého moderního umění se stal již autorův podíl na výstavách skupiny Osma v letech 1907 a 1908. Pro utváření jeho tehdejšího tvůrčího profilu byla rozhodující pražská výstava norského malíře Edvarda Muncha (1905). Od roku 1911 se Fillův zájem o moderní evropské umění soustředil především na Paříž. Spolu s dalšími českými umělci rozpoznal převratný význam Picassova a Braquova kubismu. Filla se stal spolu s Ottou Gutfreundem umělcem, který dokázal kongeniálně rozvinout poetiku kubismu v dílech jeho analytické i syntetické fáze. Na uplatnění kubismu ve vývoji českého moderního umění se podílel i organizačně. Byl zakládajícím členem Skupiny výtvarných umělců a redaktorem Uměleckého měsíčníku. V letech 1914–1920 žil v exilu v Holandsku, kde se stal uznávanou osobností mezinárodní umělecké avantgardy. Na dobovém kulturním dění se podílel i politicky účastí v českém zahraničním odboji. Studoval holandské malířství sedmnáctého století a zhodnocoval poetiku kubismu v řadě svých zátiší. Po návratu do Prahy znovu vstoupil do S.V.U. Mánes a ve dvacátých a třicátých letech se stal jedním z jeho stěžejních představitelů. V malířském, kresebném, grafickém a sochařském díle zhodnocoval objevy kubismu, které aktualizoval novými teoretickými studiemi a rozvíjel v mnoha osobitých modifikacích, kdy syntetický kubistický slovník uvolňoval do organičtějších, mnohdy libidózních forem. Nového expresivního výrazu, zdůrazněného tvarovými deformacemi, dosáhla Fillova tvorba od poloviny třicátých let, v souvislosti s reakcí na ohrožení evropské kultury německým nacismem. Do osudového boje s jeho projevy se Filla dostal jako vězeň německých koncentračních táborů v letech 1939–1945. Po přetrpěných útrapách a roční rekonvalescenci se vrátil k malířskému stojanu a s novým přílivem vitality a tvůrčího chtění rozvíjel všechny námětové oblasti, které byl nucen opustit: na jedné straně zátiší – malé skvosty nádherně provedené v barevné hmotě, na straně druhé monumentální

obrazy na témata slovenských lidových písní, ale také další figurální práce, v nichž navázal na přerušenou linii velkého cyklu z třicátých let. Doba, kdy vzniká posuzovaný obraz, patřila k mimořádně šťastnému období, jež lze označit za jeden z vrcholů Fillových tvůrčích a životních sil. Roku 1930 bylo malíři čtyřicet osm let a byl úspěšný nejenom na domácí, ale také na zahraniční umělecké scéně. Toho roku byl například zastoupen souborem obrazů na Mezinárodní výstavě v Benátkách. O dva roky později oslavil své kulaté jubileum velkoryse koncipovanou soubornou výstavou v pražském Mánesu, která zahrnovala cca 360 děl z let 1902–1932, mezi nimi i posuzované dílo, výtvarně silné a reprezentativní. Toto plátno je Fillovým dílem nepřehlédnutelných výtvarných kvalit v žánru, který se stal celoživotní kapitolou malířovy tvorby. Obrazy zátiší prostupují jednotlivá stadia jeho uměleckého vývoje bohatě, soustavně a rovnoměrně. „Podnos s ovocem a mandolínou (Zátiší se srdíčky)“ je jedním z excelentních vyzrálých Fillových obrazů, stylově zařaditelných do období pozdního organického kubismu. Jedná se o práci svrchovaných malířských kvalit, již můžeme vnímat jako jedno z vyvrcholení autorova slavného souboru tzv. bílých zátiší. Tuto linii, kdy obrazy byly Fillou koncipovány se snahou nejen o intelektuální, ale také o zvýšený senzuální účin vpravdě jako „vizuální pochoutky“, jako jakési „laskominy pro oči“, malíř rozvíjel od roku 1926. Na vizuálně velmi příjemném a reprezentativním formátu tu dochází ke geniálnímu vyrovnání tendencí k promyšlené konstrukci obrazového pole a ke smyslovému hédonismu. Širší škálu senzuálních vjemů akcentuje již samotný výběr ztvárněných předmětů – mandolína s notovou osnovou (hudba), mísa s druhově rozrůzněným ovocem (gurmánské požitky), stejně jako tvarové a barevné rozehrání celé kompozice, které vykazuje Fillův maximálně kultivovaný výtvarný výraz a jeho mistrnou schopnost udržet kompaktnost obrazového organismu i při maximálním dekorativním rozehrání jednotlivých ploch. Velmi originálním prvkem, jenž toto zátiší činí vskutku jedinečným a vizuálně neotřelým, je ztvárnění části pozadí šrafovanou plochou s motivem srdíček. Jako by tu skutečně Emil Filla odkazoval k tomu, že takto pojaté zátiší bylo jeho „srdeční záležitostí“. Nepřekvapí proto, že se jeho majitelem stal MUDr. Vlastimil Juren z Loun, který patřil k Fillovým blízkým přátelům. Byl to právě on, kdo mu na počátku třicátých let „objevil“ krajinu Českého středohoří. Stojí za zmínku, že Dr. Juren také významně podporoval Alfreda Justitze, který byl s Fillou lidsky i umělecky „na jedné lodi“, ale na rozdíl od něj měl mnohem složitější pozici na trhu s uměním. „Podnos s ovocem a mandolínou (Zátiší se srdíčky)“ Emila Filly je neobyčejně smyslově a intelektuálně plnou malbou, jejíž „polyfoničnost“ nás nechává vzpomenout na slova největšího českého teoretika kubismu, Dr. Vincence Kramáře, podle něhož obrazy tohoto typu pronikala „sladká“ až „nebeská pohoda“ a „měkká milostnost“.

BORIA Miloš (1896–1937) Ženský akt 1937 olej, malířská lepenka 52 × 33,5 cm sign. na rubu M. Boria 37 32 000 Kč 40

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Dívka 1928 kombinovaná technika, karton 33 × 28 cm sign. PD P. Kotík 28 12 000 Kč

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) V kavárně kombinovaná technika, karton 33,5 × 46,5 cm sign. PD monogram P. K. 15 000 Kč

KUBÍN Otakar (1883–1969) Dívčí portrét z profilu 1929 olej, plátno 47 × 38 cm sign. LD Coubine

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

320 000 Kč Provenience

Le Floc'h Maison de ventes, Saint-Cloud, Francie

Posuzovaný obraz „Dívčí portrét z profilu“ je originálním, na výsost typickým, vrcholně neoklasicistním dílem Otakara Kubína – Coubine, příslušníka zakladatelské generace českého moderního umění, člena slavné skupiny Osma a následně i na kubismus orientované Skupiny výtvarných umělců, autora, jehož poválečná malba zrcadlící arkadický ráz provensálské přírody, svéráznost tamějšího člověka a hlubokou úctu k trvalým hodnotám přírody vstoupila do povědomí evropské výtvarné kultury jako jeden z nejvýraznějších projevů (neo)klasicismu. V tomto duchu vytvořil svá nejobdivovanější díla, zasněné a sluncem zalité krajiny Provence, figurální motivy, v nichž ženy působí jako „světice (…) pozemského mystéria“ (M. Sauvage), ovocná a květinová zátiší, okouzlující „plody umělcova citu pro harmonii, (…) míru a úměrnost“ (J. Siblík). Otakar Kubín – Coubine je jedním z mála českých tvůrců, kteří se proslavili v cizině, jedním z nemnoha našich malířů, jejichž jméno se stalo doslova legendou. Jeho druhým domovem byla Francie, oblast jižní Provence, kde prožil více než polovinu svého života. Nikdy však nezapřel svůj český původ, se svou vlastí udržoval kontakty a v padesátých letech zde prožil téměř třináct let. Ve své tvorbě prodělal pozoruhodný vývoj, obdobný, jako např. André Derain či Carlo Carrà: na scénu vstoupil jako revoluční umělec, ostře se stavící proti tradici (roku 1907 se účastnil první, slavné výstavy skupiny Osma, výstavy, jež znamenala „bouřlivé zvíření hladiny bahnitého rybníka pražské kulturní veřejnosti“), aby po první světové válce a velké osobní tragédii (ztrátě manželky a syna) našel ztracené jistoty v návratu ke klasickým výtvarným hodnotám. Vnějším znakem tohoto přerodu byla i změna jména. Jako Othon Coubine se zařadil do čela francouzského (neo)klasicismu, a to nesmírně osobitým způsobem svého výtvarného projevu, charakterizovaného prvky „míry a uměřenosti“, jak s oblibou říkával, znaky bytostně odpovídajícími jeho povahovému zaměření. Kubín, rodák z moravských Boskovic, studoval v letech 1900–1904 na Akademii výtvarných umění

v Praze, roku 1907 spolu se svými spolužáky založil skupinu Osma. Jeho malbu neovlivnil tehdy ani tak Edvard Munch, jako Vincent van Gogh a Paul Gauguin, spěl již od počátku spíše ke zklidnění a lyrismu, jakési umírněné expresi. Před odjezdem do Paříže se stal členem Skupiny výtvarných umělců (1911) a začal se orientovat na kubismus. Usiloval o přísnější konstrukci a geometrickou zákonitost tvarů. Smysl pro uměřenost a vyrovnání však určil, že jeho kubismus nikdy nerozbije formu, je spíše expresionistickým zjednodušením ve službách duchovního sdělení. V roce 1912 přesídlí do Paříže, jistou existenci mění za nejistou budoucnost. Jeho dílo vyvolá velký ohlas v Německu. Herwarth Walden ho zařazuje do výstav Galerie Sturm (po bok M. Chagalla, O. Kokoschky ad.). Vyhlášení války přineslo dramatickou změnu životních podmínek. Válečná internace v cizineckém táboře v Bordeaux a po propuštění hmotná bída zbavily Kubína možnosti výtvarné práce s olejem, a tak se zahloubává do studia teoretických a filozofických spisů v pařížské Bibliothèque Nationale. V pojednání Blaise Pascala „L’Esprit du géometrie“ („Duch geometrie“) objeví ospravedlnění své tvůrčí cesty. Chodí do Louvru, kde se především zajímá o italské mistry Quattrocenta. Kreslí, a právě v kresbě se poprvé zrcadlí jeho přechod ke klasicismu. V rámci poválečného hnutí označovaného nejčastěji jako „návrat k řádu“ („retour à l’ordre“), se stává doslova konkurentem Pabla Picassa. Coubinova velká figurální kompozice „Krajkářky z Haute Loire“ (1919), obraz klasické jasnosti a primitivizující prostoty, klasicko-archaické zákonitosti, vzbudil roku 1919 pozornost na pařížském Salónu Nezávislých. Na základě samostatné výstavy kreseb v knihkupectví Bernouard (Paříž, 1919) s ním uzavře obchodník s obrazy Adolf Basler ihned smlouvu. Jeho druhá výstava kreseb o rok později v galerii Drouot (1920) vyvolá ohlas i v Německu, kde umělecká revue „Cicerone“ zaznamená, že „Picasso se vrátil k Ingresovi a asi padesát malířů seskupených okolo něho se projevilo jako znamenití kreslíři (…), mezi nimi jsme viděli Coubina, hlavně citovostí vynikající kresby“. Následují další výstavy, články a eseje od předních francouzských, německých, italských a českých kritiků (A. Salmon, M. Raynal, A. Basler, J. Giono, G. Biermann, Ch. Kunstler, O. Grautoff, A. Aniante, V. Nebeský, K. Teige, J. Čapek ad.). Posuzovaný obraz „Dívčí portrét z profilu“ je Coubinovým krásným dílem ze skvělého období raných dvacátých let, které patří v autorově tvorbě mezi nejcennější a sběratelsky nejvyhledávanější. Toto plátno vykazuje všechny kvality jeho moderního klasicismu v nejryzejší podobě. Spojuje krystalicky čistou, minuciózně kultivovanou výtvarnou formu s představou klidné, tiché krásy, plynoucí z vnitřní harmonie jednotlivých složek obrazu, duševního založení autora a v neposlední řadě i decentní ušlechtilosti modelu. Podobizny nikdy nebyly u Coubina příliš časté, neboť autor vždy cílil spíše k typičnosti. Jak uvádí Jiří Siblík, jsou „výjimkou z pravidla“ – tedy vzácné.

BAUCH Jan (1898–1995) Stojící děvče 1930 bronzová plastika, kamenný podstavec v. 46 cm sign. nezjištěna 60 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka Dr. Ing. F. Fabingera, generálního ředitele Vítkovických železáren; významná sbírka českého moderního umění, Praha

Reprodukováno

(monografie) Rea Michalová, Peter Kováč, Jan Bauch, Galerie Art Praha, 2012, s. 134, č. 68 (celek a detail)

Posuzovaná bronzová plastika „Stojící děvče“ je autentickým, s mimořádnou tvůrčí vášní formovaným dílem Jana Baucha, legendy české expresivní malby, autora, pro něhož bylo sochařství celoživotní tvůrčí obsesí. Tento vztah byl dán jednak jeho školením v otcově řezbářské dílně, jednak přesvědčením, že pravé umění je spjato s poctivou rukodělnou prací. Příklon Jana Baucha k sochařství ve druhé polovině dvacátých let výrazně ovlivnil jeho malířský projev. Bauch měl řemeslné předpoklady a mnoho přátel sochařů. Plastika se stala součástí jeho výtvarného programu, v němž malířství a sochařství znamenají dvě vnitřně provázané a neodlučitelné složky. Sám se vyjádřil, že to byla „spřízněnost daná tím, že mě to už od dětství k sochařině táhlo“. Přitahovalo ho, jak může „sochař všechno daleko víc zintenzivnit a dát všemu dynamiku… (…) Že může počítat s plastickým výrazem, který vznikne prudkým světlem a hlubokým stínem, dostává hmotu do pohybu a dává všemu naléhavost“. V posuzovaném díle „Stojící děvče“ se unikátním způsobem zrcadlí skutečnost, jak Jan Bauch kreativně rozvedl odkaz Otto Gutfreunda, který ve svých posledních dílech naznačil posun od klasicistně chápané sochy k pojetí, které zdůrazňovalo organický moment tělesnosti. Současně nebyl Bauch imunní k tvorbě svého staršího kolegy z S.V.U. Mánes, Rudolfa Kremličky, jednoho z nejvýznamnějších figuralistů moderní doby. Oba „milovali život s jeho vášnivými projevy, s jeho vůněmi a kouzly“ (Jan Bauch). Bauch zde řeší ideu figury jako organického celku. Ztvárňuje tu, co ho na tvaru nejvíce poutalo: „Objem, plastická forma mě vždycky zajímala víc než jenom plošné nebo dokonce grafické řešení.“ Oblá a vydutá

forma je nositelkou lyrického ladění sochy, prozrazující smyslové založení autora. Je to dílo, v němž se reflektuje jeho nastřádaná plastická síla. Tvar nahého ženského těla vystupuje jemnými oblinami formy z hmoty, za pomoci básnivé souhry světla a stínu. Jan Bauch (1898–1995), jeden z nejvýznamnějších českých umělců, prožil téměř celé 20. století a jeho citově vzrušené, lidsky i občansky angažované dílo přesáhlo hranice své generace a své země. Autorův umělecký odkaz, zahrnující výtvarnou práci více než sedmdesáti let, je unikátní syntézou mimořádných lidských a tvůrčích hodnot, jejichž smyslem bylo zachytit drama člověka, konflikty doby a rozpornou dynamiku moderního světa. I když v popředí jeho zájmu bylo především malířství a sochařství, zabýval se i grafickou tvorbou, knižní ilustrací, návrhy na vitráže a tapiserie. Dotkl se scénografie a kromě úvah do novin a časopisů či úvodů do několika katalogů napsal dvě knihy: „Barvy století“ a „Čím jsem žil“. Pouhé vyslovení jeho jména vyvolá v paměti blankytná plátna z třicátých let, pevně spjatá s poetismem, vybaví se nám jeho dramatické a malířsky vášnivé kompozice období let čtyřicátých, která patří k nejzávažnějším dílům, do nichž se natrvalo zapsala odpovědnost vůdčích uměleckých osobností k národu a v nichž se zrcadlí vzdor a tragika celé druhé světové války. Vzpomeneme si na jeho výtvarnou oslavu Prahy, na nádherné akty, kytice a zátiší, do nichž promítal své smyslové zaujetí přírodou, na náměty s morálně-filozofickým podtextem, které postupem času vytvořily rozsáhlé tematické celky (cyklus Návrat Odysseův, Artisté, Katedrály, imaginární portréty…). Jeho vitální, expresivní projev v subjektivní transformaci vizuálního vjemu odporoval dogmatickým měřítkům komunistického režimu a po roce 1948 ho postihl zákaz vystavovat (trvající až do roku 1956). Téměř haptický charakter autorovy malby koresponduje s jeho druhou, celoživotní tvůrčí obsesí – sochařstvím. Tento vztah byl dán jednak školením v otcově řezbářské dílně, jednak přesvědčením, že pravé umění je spjato s poctivou rukodělnou prací. K sochařství se vracel znovu a znovu, aby si zároveň vždy uvědomoval, o co mu jde v malbě: o její vrstvení a zvýrazněnou dynamickou plastičnost. I ve vysokém věku si Jan Bauch uchoval neobyčejně živý vztah k dění na kulturně-politické sféře. S Jindřichem Chalupeckým a Vítem Obrtelem angažoval vznik „Nové skupiny“, uměleckého sdružení, které získalo svolení k existenci až několik měsíců před Sametovou revolucí. V roce 1991 se svou ženou Helenou založil Nadaci Jana Baucha na podporu Literárních novin. Bauchovo humanisticky zásadové chování spolu s otevřeností jeho tvorby novým soudům a aktuálnímu zařazení se staly podnětnými pro tehdejší střední a mladou tvůrčí generaci, která se k němu manifestačně přihlásila na výstavách „Jeden starší – jeden mladší“ (1988) a „Mladí Janu Bauchovi“ (1989). Bauchův postulát „nesmlčet svým světem na plátně nic, co je na životě brutálního a nelidského, a zároveň se vší silou držet jeho mohutnosti a krásy“, otevírá jeho dílo všem generacím s velkou naléhavostí i dnes.

PROCHÁZKA Antonín (1882–1945) Kohouti 1936 olej, tempera, plátno 72 × 90 cm sign. LD Ant. Procházka 36, na rubu Ant. Procházka 36 na rubu název díla autorem, razítko: Vystaveno v Mánesu 1936, štítek výstavy s popisem díla: Oslavy S. V. U. Mánes, II. jubilejní výstava 50 let Mánesa, kat. č. 217 350 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

J. B. Svrček, Antonín Procházka, edice Prameny, sbírka dobrého umění, vyd. Melantrich, Praha, 1939, obr. 21

Vystaveno

Členská výstava S.V.U. Mánes, 1936, č. k. 310 Výstava „50 let Mánesa“, Budova Mánesa, Praha, květen–srpen 1937, č. k. 217

Symbolicky výmluvné dílo české avantgardy a evropského meziválečného umění

Posuzovaný obraz „Kohouti“ představuje originální, motivicky jedinečné, symbolicky výmluvné dílo Antonína Procházky, autora, jehož tvorba patří k základním kamenům evropského meziválečného umění a bez něhož není žádná sbírka české avantgardy kompletní. Svou participací na iniciačním nástupu expresionismu se účastnil nezbytného rozchodu s malířskou tradicí minulosti a vstupu do dynamického století dvacátého. Svou prací a členstvím v nejprogresivněji orientované Skupině výtvarných umělců se následně zásadním způsobem podílel na vytvoření ryze české podoby kubismu. Již v předválečných fázích se v jeho tvorbě projevovaly typické rysy jako silně vyvinutý malířský instinkt, smysl pro plný barevný tón, plasticitu věcí a stavebnost obrazového organismu, stejně jako sklon k poetizaci skutečnosti a aktualizaci staršího umění, plně zaznívající pak v pozdějším období. Rodák z malé hanácké vesničky Vážany u Vyškova si navzdory přání rodičů, aby se vydal na kněžskou dráhu, prosadil své umělecké ambice a studoval jak na Uměleckoprůmyslové škole, tak na Akademii výtvarných umění, kde se spřátelil s Emilem Fillou. V roce 1906 pak spolu s ním a s Bedřichem Feiglem odjel na studijní cestu do Německa, Nizozemska, Belgie, Francie a Itálie. Zkušenosti z cest, spolu se zážitkem z výstavy Edvarda Muncha konané v roce 1905 v Praze, zúročil na obou výstavách skupiny Osma v letech 1907 a 1908. O tři roky později se spolu se svými nejbližšími druhy (E. Filla, V. Beneš, V. Špála, J. Čapek, O. Gutfreund, J. Gočár, J. Chochol, P. Janák ad.) stal členem Skupiny výtvarných umělců, výrazně prosazující kubistický výtvarný názor. Originalita Procházkova kubismu přitom spočívá nejen v osobité transformaci přísných formálních zásad kubistické estetiky, ale také, což není všeobecně známo, v jeho (mezi malíři nesporně ojedinělém) zájmu o architekturu a užité umění.

Kubistický výraz, obohacený o prvky primitivismu a naivismu, si Antonín Procházka uchoval až do poloviny dvacátých let, aby se následně více obrátil k člověku, k lidské postavě, viděné v kontextu klasických tradic antického středomoří a orientu. Po roce 1935 se v tvorbě Antonína Procházky intenzivně prosazoval návrat k hodnotám klasického umění a tendence přispět svými díly k zušlechťování lidstva. Projevila se v nich výrazně i reakce na sílící negativní projevy tehdejších totalitárních ideologií, které po polovině třicátých let tíživě doléhaly na celou Evropu. Malíř, který nikdy nepřestal hledat ideální řád světa, si uvědomoval nebezpečí jejich destruktivního působení. Jestliže na jedné straně namaloval např. obraz „Dessie“ (118 × 97 cm, 1935–1936, Muzeum města Brna) ztvárňující matku, která chrání své děti před vojenským náletem, nebo obraz kočky s koťaty, jenž je obdobným znázorněním pacifistických myšlenek, v tomto případě formou bajky, na straně druhé se uchyloval k tématu zvířecích zápasů alegorizujících válečnou problematiku. Nejčastěji se přitom jedná o zápasy se šelmou, jen výjimečně spolu bojují dvě zvířata jednoho druhu, jako je tomu na posuzovaném obraze. Ke konci druhé světové války se pak v Procházkově díle objevují i bitevní scény mužů na vzpínajících se koních. Dramatičnosti těchto výjevů odpovídá výtvarná forma: rychlé tahy štětce a světelné rozbití tvarů dotvářejí celkovou atmosféru. Do obrazu „Kohouti“ se výmluvně vepsala politicky houstnoucí atmosféra v Evropě po polovině třicátých let. Kromě apelativního obsahu se však toto plátno bezesporu „podprahově“ vztahuje k autorovu rodnému prostředí malé hanácké vesničky, kde se to drůbeží a jinou zvířecí „havětí“ jen hemžilo. Stylově se jedná o reprezentativní příklad Procházkovy klasicistní fáze, do níž nezřídka pronikají i prvky primitivizující malby předchozích let. Z hlediska malířského zpracování je dílo „Kohouti“ zrcadlem Procházkova výtvarného kouzelnictví. Autor, celoživotně zaujatý netradičními malířskými technologiemi, tu dosahuje velkého formálního bohatství – pracuje sofistikovaně s pastami prorývanými obráceným koncem štětce, i vytíranými plochami. Zatímco pozadí obrazu je drženo v zemitém, „informelním“ monochromu, barevnost dvou slepičích samců je krásným poutačem pro oko.

HOLÝ Miloslav (1897–1974) Kosatce a pivoňky 1932 olej, plátno 100 × 73,5 cm sign. LD M. Holý 32 na rubu štítek s popisem díla (autorem?), na rubu razítko: Vystaveno v Mánesu 140 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka českého moderního umění, Praha

Vystaveno

Souborná výstava obrazů a kreseb, S.V.U. Mánes, Praha, únor–březen 1948

Posuzovaný obraz „Kosatce a pivoňky“ je originálním, vrcholným, bravurně malířsky a koloristicky rozehraným květinovým zátiším Miloslava Holého, autora, který se do dějin českého výtvarného umění zapsal jako nepřehlédnutelný protagonista sociálních tendencí po první světové válce, významný představitel tzv. „čisté výtvarnosti“ druhé poloviny dvacátých a třicátých let, stejně jako výborný pedagog (profesor a později rektor) Akademie výtvarných umění, který se svými studenty často zajížděl na tvůrčí pobyty do Slatiny nad Zdobnicí v Orlických horách, kde měl letní ateliér.

Holý se narodil roku 1897 v pražském Karlíně, kde jeho otec vlastnil činžovní dům a restauraci Hamburg, které se však říkalo U Holých. Od dráhy ševce ho zachránil třídní učitel, který mu zprostředkoval přípravné malířské kurzy u výtvarníka Maxe Boháče. Roku 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze k Janu Preislerovi, nastoupil však až po návratu z války do grafické speciálky Maxe Švabinského. Ještě během studií se stal členem Umělecké besedy, avšak hned po absolutoriu roku 1924 z ní jako představitel tzv. „městského křídla“ oproti konzervativnímu „venkovskému“ vystoupil a spolu s malíři Karlem Holanem, Pravoslavem Kotíkem a sochařem Karlem Kotrbou založil skupinu Ho-Ho-Ko-Ko, vtipně nazvanou podle prvních slabik jmen jejích členů (později byla označována jako Sociální skupina). Ta se programově zaměřila na autentické zachycení života obyčejných lidí, především z městské periferie. Malířský styl členů byl blízký německé Nové věcnosti. Na rozdíl od její pichlavě groteskní tváře dominuje v českém proudu lyrismus a poetizující soucit. Po polovině dvacátých let, kdy autor přechází do S.V.U. Mánes (1927), se jeho malířský rukopis uvolňuje, barevná paleta rozjasňuje a zájem se obrací k vitalisticky cítěné krajině, květinovým či ovocným zátiším a senzuálně podaným aktům, v rámci dobově významné tendence označované jako „čistá výtvarnost“. Poválečné dlouhé pobyty v Orlických horách ho v malbě vedly ke kultivované „krásné barevné hmotě“ („belle matière“) a obsahově k harmonickému splývání člověka s přírodou. Navázal na Slavíčkův impresionismus, který se ve snaze o postižení duchovního rozměru krajiny tolik lišil od francouzského. Miloslav Holý po jeho vzoru usiloval o to, aby jeho díla oslovovala svou citovou náplní, aby byla lyrická. Předložený obraz „Kosatce a pivoňky“ představuje reprezentativní autorovo dílo z období jeho vrcholného tvůrčího rozmachu. Jedná se o nádherný příklad smyslového realismu v českém malířství druhé poloviny dvacátých a třicátých let. Jedním z výrazných námětů tohoto proudu se stal motiv zátiší, především květinového či s ovocem. Aktualizovanou touhu tehdejšího člověka po přírodě, která se v architektuře projevila mimo jiné stále častější výstavbou kolonií rodinných domků se zahrádkami (Ořechovka, Hanspaulka, Spořilov ad.), vystihl přesně Václav Špála slovy: „Dnes se všeobecně více jeví zájem o květiny, o zahrádky, což ovšem má ozvěnu i v obrazech, vždyť na tomto zájmu právě malíři přímo spolupůsobí.“ Miloslav Holý pojal ztvárněné květiny, až exoticky působivé kosatce a skvostně „načechrané“ bělostné pivoňky jako extrakt smyslové krásy. Jeho prožívání kouzelnictví přírody se promítlo do výtvarného rukopisu, který je navýsost senzuální, impresivní, nechávající zaznít „čirou malebnost“. Fauvistickou barevností, odvolávající se na to nejlepší z moderní francouzské kultury, se obraz stává jakýmsi klenotem, v němž umně sladěné tóny mají zářivost a působivost drahých kamenů.

PROCHÁZKA Antonín (1882–1945) Milenci tempera, lepenka 33 × 50 cm sign. PD monogram AP 55 000 Kč

Obraz „Milenci“ je originální dílo Antonína Procházky, který přesvědčivě zachycuje dynamický moment svádění. Charakteristické teplé tóny, světlá barevnost, divoké tahy štětcem dávají kompozici unikání možnost, aby vyniklo napětí mezi milenci. Stydlivá dívka, oděná do vyzývavých červených šatů, sklápí svůj pohled před naléhavostí svůdce v nevinné bílé košili. Obraz tak autenticky zpodobňuje magickou hru lidské intimity. V osobě významného českého malíře, grafika a ilustrátora Antonína Procházky (1882–1945) se projevuje dynamika umění 20. století, tak jak je zjevné na představeném díle. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem, kubismem a později se věnoval neoklasicismu. Procházka studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Během svého života působil v umělecké skupině Osma, jejíž vznik se

datuje k roku 1905 po výstavě Edvarda Muncha, jehož expresionismus celou skupinu zásadním způsobem ovlivnil. Kromě Osmy byl i členem Spolku výtvarných umělců Mánes a následně Skupiny výtvarných umělců, která sdružovala avantgardní výtvarníky a teoretiky umění, převážně ty, kteří vystoupili z Mánesu. V polovině dvacátých let 20. století Procházka opouští zeslabující kubistické tendence v umění a nalézá svou vlastní neoklasicistní polohu, pro níž jsou charakteristické pevnější formy, linie a světlá barevnost. Malby zdůrazňují nejen antická témata, ale i každodennost „zlatých“ dvacátých let, tedy dobový módní styl, svět mladých lidí žijících láskou, sportem, štěstím a nadějnými vyhlídkami. K nejvýznamnějším Procházkovým dílům bezesporu patří rozměrný obraz s názvem „Prométheus přinášející lidstvu oheň”. Procházka bájnou postavu Prométhea celoživotně obdivoval. Maloval ji už ve svém kubistickém období, tehdy ale pochmurněji. Realizace velkolepého obrazu pro Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně je chápána také jako snaha o mobilizaci společnosti v těžké předválečné době. Když fakultu obsadili nacisté, zaměstnanci univerzity srolovanou malbu schovali ve sklepě pod hromadu uhlí. Malba válku přežila, ale nevhodné podmínky se na ní výrazně podepsaly. Její rekonstrukce proběhla ale již bez autorova přičinění, neboť zemřel měsíc po konci války. Ujala se jí proto jeho žena, díky níž je možné krásu obrazu dodnes obdivovat v univerzitní aule.

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Poutnice 1944 olej, plátno 42 × 34 cm sign. LD P. Kotík 44 na rubu autorský štítek s popisem díla, razítko výstavy: Wintrova síň Rabasova Galerie Rakovník 55 000 Kč

Vystavováno

Melantrich 1949 (V dešti), č. k. 49 SČVU-Mánes 1960, č. k. 72 (V dešti) Rakovník 1970, č. k. 10 Brno 1979, č. k. 68 Vysoké-Nová Paka 1985, č. k. 28 Čáslav-Kutná Hora 1987

Reprodukováno

Zuzana Tobolková-Kotíková, Pravoslav Kotík, 2003, č. 43

NEMES Endre (1909–1985) Dva profily (Två profiler) 1938–1943 kvaš, lepenka 46 × 38 cm sign. LN Endre Nemes, na rubu Endre Nemes na rubu název díla autorem 95 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka Švédsko Posuzované dílo „Dva profily (Två profiler)“ je autentickým, chagallovsko-arcimboldovsky fantazijním, koloristicky neobyčejně noblesním dílem Endre Nemese, jednoho z výtvarně nejzajímavějších představitelů evropského imaginativního umění. Tvorba tohoto malíře, který nikdy neopomněl připomínat své pražské kořeny, patří rovným dílem českému, slovenskému a švédskému umění. V jeho plátnech se nám otevírá rozumem nepostižitelná oblast obrazotvornosti, fantazie i střípků skutečnosti, které se navzájem prostupují, kaleidoskop, v němž se pravděpodobné mísí s nepravděpodobným. Nemesova imaginace má blízko k surrealismu, naplňuje vizi světa, ve kterém žil – světa, ve kterém se odehrávaly tragédie dvou světových válek, ve kterém prchal před fašismem z Československa do Skandinávie a znovu před nacistickými armádami z Norska do Švédska, kde nakonec nalezl azyl. V tomto světě, plném absurdit, nalézá především v jinotajných metafyzických obrazech naplnění humanistického poslání své malby. Malířova rodina pocházela z východního Slovenska. Jeho otec Ignác Nagel se narodil v Jablonově u Rožňavy v roce 1880. Působil jako berní úředník v Levoči, odkud byl přeložen na určitou dobu do Pécsváradu na jih Maďarska. Tam se manželům Nagelovým narodil 10. listopadu 1909 syn Endre. Své dětství prožil na Slovensku (Levoča, Spišská Nová Ves), kde začal studovat na gymnáziu. Po absolvování kvinty odchází za otcem do Maďarska (rodiče se rozešli), kde středoškolská studia dokončuje. Po maturitě chtěl původně studovat filozofii na univerzitě ve Vídni, avšak po třech měsících se v roce 1927 vrací k matce na Slovensko, stává se novinářem a začíná psát do maďarských novin Kassai Ujság v Košicích. O rok později vydává v Liptovském Mikuláši vlastním nákladem sbírku expresivně laděné poezie, aby záhy odešel do zcela nového prostředí, do Prahy. Je zde zprvu činný jako novinář a kreslíř – karikaturista. Přijímá své umělecké jméno Nemes. V roce 1930 vstupuje na Akademii výtvarných umění v Praze, k profesoru Willimu Nowakovi. Poprvé vystavuje roku 1931 se spolkem německy mluvících výtvarníků Prager Secession. V roce 1933 pobývá jako stipendista v Paříži. Roku 1936 se stává členem Umělecké

besedy a vystavuje spolu s Jakubem Bauernfreundem ve Feiglově galerii v Praze a ve Východoslovenském muzeu v Košicích, o dva roky později v Domě umění v Ostravě. V jednom z pozdějších rozhovorů se Nemes vyjádřil k tvořivému ovzduší v ateliéru Willi Nowaka i k dobovému politickému vývoji, který nabral dramatický spád: „Nowak byl nejen náš profesor, ale i výborný přítel. Společně se setkávali čeští a slovenští posluchači a byla to intenzivní léta – válka se přibližovala, stíny fašismu byly už velmi jasné a nebezpečí se neodvratně blížilo. Žili jsme ve vědomí, že katastrofa je neodvratná. Přesto jsme pracovali tak usilovně…“ (In: Tvorba, 1972). V prosinci 1938 prchá Nemes před fašismem z Československa do Finska. V roce 1940 přechází do Norska, po německé invazi pak do Švédska, kde se trvale usazuje. V roce 1948 získal švédské státní občanství. V Nemesových počátcích lze v jeho díle vysledovat expresivní prvky a obdiv k Picassovi, později k metafyzické malbě Chiricově, fantasknosti manýristy Arcimbolda a k básnivosti snového Chagalla, po abstraktním intermezzu pak blízkost k surrealismu Maxe Ernsta. O autorově tvorbě se po roce 1948 v bývalém Československu mlčelo, po krátkém zájmu v šedesátých letech začala být plně doceňována až po roce 1989. Nový životní a umělecký začátek Endre Nemese po nucené emigraci nebyl nikterak jednoduchý, postupně se však dokázal i v umělecky poměrně konzervativním Švédsku výrazně prosadit. V letech 1947–1955 byl Nemes rektorem umělecké školy Valand v Göteborgu, jejíž profil významně obohatil. Býval pověřován monumentálními výtvarnými realizacemi pro Göteborskou univerzitu, školy, nemocnice a spořitelny ve Stockholmu a dalších městech, výtvarnými úkoly pro švédský parlament. Vytvořil známky pro švédskou poštu. Založil uměleckou skupinu Minotaur, sdružení Umělci v exilu. V roce 1965 získal švédskou Státní cenu, následně Medaili prince Eugena za uměleckou tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie. Vystavoval snad ve všech evropských státech i v USA, svými díly je zastoupen například ve sbírkách Nationalmuseum a Moderna Museet ve Stockholmu, Göteborgs Konstmuseum, Philadelphia Art Museum, Brooklyn Museum v USA, v Národní galerii v Praze, ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, v Nasjoonalgalleriet v Oslu, Szépmüvészeti Múzeum Budapest a v mnoha dalších světových i domácích sbírkách. „Dva profily (Två profiler)“ jsou jednou z výtvarně přesvědčivých podob Nemesova „karnevalu světa“. Kromě chagallovské imaginativnosti okouzlila autora manýristická abundance tvarů Giuseppe Arcimbolda, kterou si také připomínal svá šťastná pražská léta. Ve svých tehdejších pracích spojoval pohádkovost s poezií, kde nevládnou zákony racionální logiky ani zemské přitažlivosti, ale zákony snu a volného spojování představ. Zatímco v prvním, metafyzickém období ovládly jeho plátna fantaskní mechanismy nebo strohé drúzy, ve čtyřicátých letech to byly postavy spíše divadelní, vystupující v komediích dell’arte, vytvořené volnou, surreálnou invencí, obohacující podobu našeho světa.

KUPKA František (1871–1957) Abstraktní kompozice 1931–1935 kvaš, akvarel, papír 20 × 13 cm sign. LD Kupka, na rubu razítko Francois Kupka 1 300 000 Kč přiložena odborná expertiza Pierre Brullé a certifikát pravosti odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Posuzované dílo „ Abstraktní kompozice (Pohyblivé plány)“ je originální, formátově komorní, avšak výrazově silnou prací Františka Kupky, autora, jehož lze bez nadsázky označit za velkého inovátora umění dvacátého století. Nové nahlížení na moderní kulturu i řada novodobých vědeckých teorií a objevů (např. teorie nelineárních systémů) ukázaly, jak zásadním způsobem se František Kupka podílel na epochální události té doby – vzniku nepředmětné malby. Nejenže byl prvním umělcem, který v Paříži roku 1912 abstraktní plátna vystavil, ale byl také tím, kdo v letech před první světovou válkou rozvíjel současně hned několik nefigurativních poloh. František Kupka se narodil roku 1871 jako nejstarší z pěti dětí v rodině notářského úředníka v Opočně. Své mládí prožil v Dobrušce pod Orlickými horami, kde se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu, a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886), aby byl posléze přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze (1887). Zde studoval jako žák prof. Sequense až do roku 1891, kdy odešel do Vídně. Ve Vídni setrval do roku 1895. Oklikou přes severní Evropu se pak dostal jako sti-

pendista do Paříže. Během studií na L´École des BeauxArts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. Prvního výrazného úspěchu a proslulosti dosáhl se satirickými kresbami cyklů Peníze, Náboženství a Mír (1902–1904) pro časopis L´Assiette au Beurre. V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu, v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy v armádě získal hodnost kapitána. Po první světové válce navázal spolupráci s Akademií výtvarných umění v Praze s tím, že bude přednášet v Paříži. Ke svým studentům přistupoval otevřeně a podporoval u nich úsilí o duševní rozvoj. Považoval za zásadní, aby umělec měl přehled i v mimouměleckých oborech. Studenty nabádal k pravidelné autoskopii (pozorování sebe sama) a ve svých přednáškách se zaměřoval na témata jako psychologie umělcovy duše apod. Mezi jeho posluchače patřili mimo jiné Josef Šíma, Jan Zrzavý, František Muzika, Zdenek Rykr, Věra Jičínská, Milada Marešová a Alén Diviš. Rozhodující pro celé Kupkovo dílo, ať už jde o figurativní, či nefigurativní období, byl secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra mu byla vlastní. I ve svých abstraktních obrazech zůstával Kupka typem filozofujícího umělce. Jako člověk vynikal zájmem o mnoho vědeckých i nevědeckých oborů. Mezi ty nejdůležitější, které se projevily následně i v jeho výtvarné tvorbě, patřily: astronomie, biologie, antropologie, psychologie, fyzika, spiritismus, medicína a filozofie. Z filozofů ho zaujali především Platón a Nietzsche. Po vzoru německého malíře a sociálního reformátora K. W. Diefenbacha se stal vegetariánem, pravidelně cvičil nahý na slunci a rozvíjel své spirituální sklony. Předložené dílo „Abstraktní kompozice (Pohyblivé plány)“ reprezentuje Kupkovu minimalističtější fázi první poloviny třicátých let, kdy se dostává do blízkosti konstruktivního jazyka van Doesburgova a Mondrianova okruhu, aniž by však ztratil svou vývojovou kontinuitu. Roku 1932 příznačně píše: „Mašiny [odkaz na předchozí Mašinistický cyklus – pozn.] jsem složil do kouta, dělám zase jen čistě abstraktní.“ Autor dospívá k absolutní abstrakci, pro níž se stala typická maximální redukce výrazových prostředků. Jak přesně uvedla Ludmila Vachtová, v tomto období již „nebude odbočení: jako by se malíř rozhodl, že téma právě těchto elementů je mu natolik osudné, že by je měl uskutečnit v co nejdefinitivnější podobě, a že už mu (…) není dáno příliš mnoho času na rozptylování“. Františku Kupkovi se v tomto díle podařilo vytvořit vnitřně provázanou geometrickou skladbu působivou svým ztajeným pohybem, harmonií a rovnováhou, inspirovanou obdivem k čistotě a vyváženosti řeckých proporcí. Velmi výtvarně silný je nejen ústřední kontrast černých, do „L“ formovaných plánů a světlého podkladu, ale také obohacení kompozice o dělený vertikální plán v modré, doplněný jemným ornamentem, který naopak odkazuje na vegetabilní princip a bohatě „zčeřený“ rukopis z „Kosmického jara“ či „Příběhu o pestících a tyčinkách“.

FILLA Emil (1882–1953) Vstup Héraklův na Olymp 1945 suchá jehla 41,5 × 30 cm sign. PD Emil Filla, 45 a monogram EF v oválu v tisku 25 000 Kč Reprodukováno

Čestmír Berka – Emil Filla, grafické dílo, č. 163

FILLA Emil (1882–1953) Žena v lenošce 1935 lept 22,5 × 17 cm sign. PD Emil Filla, monogram EF v oválu v tisku 15 000 Kč Reprodukováno

Čestmír Berka – Emil Filla, grafické dílo, č. 101

FILLA Emil (1882–1953) Žena se psem na klíně 1935 suchá jehla, akvatinta, III. stav 23 × 17 cm sign. PD Emil Filla, monogram EF v oválu v tisku 15 000 Kč Reprodukováno

Čestmír Berka – Emil Filla, grafické dílo, č. 95

SKLENÁŘ Zdeněk (1910–1986) Poloakt 1942 kresba tužkou 27 × 19,5 cm sign. PD Zd. Skelnář 42 12 000 Kč

KARS Jiří (Georges) (1880–1945) Růže ve váze 1941 kresba uhlem, karton 32 × 49 cm (výřez) sign. PD Kars 41 40 000 Kč

JANOUŠEK František (1890–1943) Kráčivec olej, plátno 41 × 27,5 cm sign. PD F. Janoušek na rubu na blindrámu popis autorem, štítek sbírky Františka Hudečka, na rámu razítko Vystaveno Galerie Moderna, 2013 450 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

prvním majitelem obrazu byl malíř František Hudeček (1909–1990), ve třicátých letech fascinovaný surrealismem, který byl s Františkem Janouškem, svým starším kolegou, v přátelském vztahu

Vystaveno

František Janoušek, Posmrtná výstava malířského díla v Mánesu, S.V.U. Mánes, Praha, prosinec 1947, č. k. 64 Absolutní krása, Galerie Moderna, Praha, 17. 10. – 24. 11. 2013

Fantaskní vize absurdního stroje

Posuzovaný obraz „Kráčivec“ je autentickým, svou kvalitou i původem významným, surreálně fantomatickým dílem Františka Janouška, výrazného solitéra české avantgardy, rokem narození příslušejícího ke generaci Osmy a Skupiny výtvarných umělců, který se na kulturní scéně prosadil až od poloviny třicátých let. Bylo to dáno tím, že se nejprve věnoval profesi učitele, aby následně v první světové válce narukoval, a teprve po jejím skončení studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Když vstoupil do S.V.U. Mánes a začal vystavovat, bylo mu čtyřiatřicet let. To způsobilo, že uprostřed tehdejšího mladého Mánesa zůstával od počátku sám, přestože jeho umělecký vývoj s ním probíhal paralelně. Svůj nejvlastnější výraz našel v umění, v němž se skutečnost mění v přelud a přelud ve skutečnost – v surrealismu. Rodák z Jesenného v Podkrkonoší absolvoval Akademii po tříletém studiu u profesora Vojtěcha Hynaise. Nejprve tvořil figurální kompozice a zátiší

v duchu neoklasicismu. Po cestě do Paříže (1927) se jeho malířský výraz uvolňuje, získává bezprostřednější charakter. Zásadní tvůrčí předěl přináší měsíční pobyt v Itálii v roce 1929. Jak napsal Jindřich Chalupecký: „Je těžko říci, co se tam tehdy [v Itálii] s Janouškem stalo. Nebylo to nic, co by se dalo zapsat. Nezáleželo na pouti, ale na poutníkovi. V jasu a samotě časného italského podzimu naplnil se jeho čas. Vracel se jiný, než který odejel.“ Ve svých dílech začíná rozvíjet odvážné tvarosloví pozdního kubismu, téměř fauvistického barevného ladění a zcela originální fantastiky. Pozdně kubistický systém dynamické linie totiž Janoušek nepokládal ani tak za návod k formálnímu řešení obrazové kompozice, jako spíše za výtvarný prostředek schopný uvolnit intuitivní a imaginativní vrstvy tvořivosti. Dostal se tak jeho prostřednictvím k oněm „nejpodivnějším podivnostem“, jež ho před dvěma roky zneklidnily v Paříži. V jeho obrazech se zrodil nový svět amébovitých embryonálních krajin, viděný v jemných harmoniích pastelových tónů, zabydlený primárními bytostmi sestrojenými z jakýchsi „měchů“ a vlásečnic. Již na počátku třicátých let se manifestovala jeho orientace na surrealismus, a proto byl také vyzván k účasti na význačné výstavě Poesie 32, uspořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes (1932), na níž byli zastoupeni i přední zahraniční umělci (H. Arp, S. Dalí, G. Chirico, J. Miró, Y. Tanguy ad.). Protože však nepatřil k okruhu autorů kolem teoretika Karla Teigeho, nebyl při zakládání Skupiny surrealistů v ČSR jejími organizátory osloven. Jeho osobitá verze surrealismu, rozvíjená na individuální bázi, byla blízká především umělcům tehdejší nejmladší generace, kteří pak ve čtyřicátých letech založili Skupinu 42. Tím se ozřejmuje i vazba k malíři Františku Hudečkovi, který posuzovaný obraz od Janouška získal. Obraz „Kráčivec“ vznikl roku 1937, v období vrcholné fáze jeho malířské tvorby, kdy se autorova plátna naplnila náznaky probíhajících metamorfóz, jež představují síly chaosu, ovládající tehdejší dobu. František Janoušek tu dal výraz své fantaskní vizi jakéhosi absurdního stroje, organismu procházejícího podivuhodnou metamorfózou. Řečeno slovníkem surrealistů, vytváří „fantomatický objekt“. Vnější svět se mu stává tvarem, jenž může být formován, hmoty se spojují a přerozují. Pod jeho malířským štětcem se rodí obrazový novotvar – drúza „kráčivce“. Téma bizarní kráčející postavy-přízraku fascinovalo Janouška natolik, že ho následně ztvárnil (v pozměněné podobě a s jiným významem – již jako formulaci mýtu války) ještě dvakrát (1938, 1942). Na posuzovaném obraze, výjimečném i tím, že tvar je budován jemnou štětcovou kresbou, má Kráčivec současně roli tkáče – tato myšlenka zaměstnávala Janouška od roku 1937 až do konce života. Je to dílo, v němž se precizně reflektuje Janouškova představa tajemného a nelítostného univerza a existenciální zaměření jeho díla. V osudech jednotlivce, v osudech dějinných i přírodních se ve stejné míře zračí určující struktura vesmíru, stálá přítomnost dualit vzniku a zániku, lásky a krutosti, radosti a smutku.

HUDEČEK František (1909–1990) Noční chodec v Karlíně 1943 kvaš, karton 21 × 30 cm (výřez) sign. PD Fr. Hudeček 43 na rubu přípis sbírky 160 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka českého moderního umění, Brno (získáno přímo od autora v červnu 1982)

Předložené dílo „Noční chodec v Karlíně“ je autentickou, do sběratelsky vyhledávaného období Skupiny 42 datovanou, motivicky ikonickou prací Františka Hudečka, autora, jehož malba, kresba a grafika patří ke klasickým hodnotám českého moderního umění. Spolu s tvorbou jeho generačních vrstevníků a přátel, jako František Gross, Ladislav Zívr či Zdeněk Sklenář, tvoří jeho vysoce svébytná tvorba, pohybující se od počátku až do konce ve vyhraněných polaritách fantazie a matematického řádu, spojnici tradice české meziválečné avantgardy s aktuálními proudy umění šedesátých a sedmdesátých let. František Hudeček je mimo jiné pozoruhodný tím, že dokázal citlivě reagovat na způsob myšlení určující charakter doby a kreativní formou ho rozvíjet. Byl schopný předjímat různé směry v českém i evropském umění. Měl odvahu vybočit z převládajících proudů, i když většina jeho kolegů se s nimi bezvýhradně ztotožňovala. To se týká i slavného období Skupiny 42, v jehož závěru se na krátký čas dokonce vzdal poetiky vyznávající život velkoměsta a vrátil se k venkovským motivům z rodné Moravy. V padesátých letech se odmítl kompromitovat, raději se odmlčel a věnoval se užité tvorbě. Pro autorovo bohaté dílo je také typické, že výrazová monumentálnost se v něm nekryje s velmi ojedinělými velkoformátovými obrazy, ale je „ukryta“ v malbách či kombinovaných technikách menších rozměrů. Významný český malíř, grafik a ilustrátor František Hudeček se narodil roku 1909 v Němčicích u Holešova a zemřel roku 1990 v Praze. Pocházel z devíti dětí jako nejstarší syn venkovského kováře. Po absolvování reálky v Lipníku nad Bečvou studoval v letech 1928–1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Františka Kysely, odkud však dobrovolně po třech letech odešel.

Podstatné bylo, že zde navázal kontakty s dalšími spolužáky, kteří v nedaleké budoucnosti výrazně ovlivní jeho život a tvorbu – především s Františkem Grossem a Ladislavem Zívrem. Vystavoval pravidelně od třicátých let a jeho dílo bylo od té doby předmětem více než čtyř stovek výstav. V letech 1937–1941 vystavoval v divadle E. F. Buriana, poté na výstavách Umělecké besedy a Skupiny 42, s níž souviselo jeho významné tvůrčí „ukotvení“. Skupina 42 vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušeností městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od třicátých let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák) v ní působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici formulující její program (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do jejího rozpuštění v roce 1948. František Hudeček byl v roce 1946 jedním z umělců, kteří zastupovali československé umění na pařížské výstavě v galerii La Boëtie (Art Tchécoslovaque 1938–1946), a v roce 1947 vystavoval na podobně laděných přehlídkách v Antverpách, Luzernu a Rio de Janeiru. V padesátých letech se nepřizpůsobil propagovanému pseudorealismu, vzdal se volné tvorby a věnoval se spíše známkové tvorbě a ilustraci. V šedesátých letech dospěl na základě své osobité filozofie a přemítání o přírodních zákonitostech ke zcela originální formě op-artu. Předložené dílo „Noční chodec v Karlíně“ je jednou z kvalitních ukázek Hudečkova slavného souboru „Nočních chodců“. Tento cyklus, na němž autor jaksi až obsesivně pracoval od počátku čtyřicátých do konce válečných let, myšlenkově odpovídá skupinovému programu a současně perfektně zrcadlí autorovo osobní založení. V atmosféře noci nacházel melancholicky založený malíř záštitu. Mnoho jeho děl vzniklo v pozdních hodinách. Tak při procházkách v setmělém městě objevil i námět osamělé postavy, která se stala charakteristickou pro čas válečného zatemnění, kdy se člověk natahoval ke hvězdám. Tento člověk, který byl autorovou „ich-formou“, prošel v Hudečkově tvorbě nespočtem výtvarných modifikací a stal se skutečným symbolem jeho díla. Jestliže mnohdy odpovídal jeho potřebě vyjádření se geometrickým řádem, byl řešen jako razantní diagram, nebo se sám dostával do prostoru ovládaného průnikem stereometrických tvarů, jindy byl koncipován fantomaticky v duchu magického realismu. Posuzovaný výjev je naopak zajímavý tím, že zachovává reálnou kulisu a atmosféru karlínské městské čtvrti, a to při přechodu noci do dne. Okamžik rozbřesku s „hmotným zázrakem světla“ (F. Hudeček) Hudečka velmi fascinoval. Magická zlatistá záře tu sugestivně osvětluje kulisu karlínských domů. Centrálně umístěný chodec je poutníkem, postavou, do níž autor promítl existenciální pocity, které sdílel s básníky své generace.

KARS Jiří (Georges) (1880–1945) Tossa de Mar (Španělsko) 1934 olej, plátno 38 × 46 cm sign. PD Kars 34 na rubu razítko: vystaveno v Galerii Skupiny V. U. 1936, štítek Robinot Frères, Paris 280 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Souborná výstava malíře Georgese Karse, Budova Mánesa v Praze, 8. 1. – 3. 2. 1937 Georges Kars, Galerie Skupiny výtvarných umělců, Brno, 1936/1937

Posuzovaný obraz „Tossa (Španělsko)“ je autentickým, typickým, neobyčejně výtvarně a koloristicky noblesním dílem Jiřího (Georga) Karse, představitele zakladatelské generace českého moderního umění, autora, který shodně jako jeho generační vrstevník Otakar Kubín – Coubine nalezl svůj druhý domov ve Francii, stal se příslušníkem tzv. Pařížské školy (École de Paris) a dosáhl mezinárodního uznání. Svědčí o tom zastoupení jeho tvorby ve světově proslulých státních i soukromých galeriích a uznalá slova známých osobností, literátů a teoretiků v katalozích jeho výstav mezi dvěma válkami. Snad žádný český malíř není tak početně zastoupen ve veřejných sbírkách ve Francii jako Kars. Jiří Kars byl ve dvacátých letech významným reprezentantem (neo)klasicismu a moderního realismu, tendencí, které po období předválečných výbojů nastolily opět příklon ke klasickému výtvarnému podání, jemuž jsou vlastní jasná výstavba obrazu, lokální barva, lineární a barevná perspektiva. V duchu klasické tradice se nejvyšším cílem stalo řemeslo a dokonalost provedení. Do čela tohoto proudu se postavil největší „bořitel“ toho, co mělo být obnoveno, Pablo Picasso, jehož následovalo mnoho dalších umělců. Kars, který sám nebyl průkopníkem avantgardních tendencí, ale spíše jejich osobitým osvojitelem, charakterizoval tento obrat v myšlení a cítění, který bytostně vyhovoval jeho tvůrčímu naturelu, slovy: „Revoluce nemůže trvat věčně; vede k novému řádu.“ Podle vlastního vyjádření měl Kars „horečnou touhu po práci, ale nikoli program“, nechal se vést čistě instinktem a přáním malovat „lidi a věci tak, jak jsou“. Podle matriky izraelské obce ve Velvarech přišel Jiří Kars na svět jako Georg Karpeles dne 2. května 1880 v kralupském domě č. p. 7, kde jeho otec Vilém od roku 1875 budoval průmyslový mlýn, který dodnes tvoří jednu z dominant města. Karpelesovi bydleli v dnešní Žižkově ulici, v níž tehdy své živnosti provozovala většina kralup-

ských židovských rodin. Od roku 1891 měla rodina stálé bydliště v Praze, na počátku roku 1906 si změnila své příjmení na Kars. V roce 1894 nastoupil mladý Kars na gymnázium v Praze. Po jeho ukončení se vydává na studijní cestu do západní Evropy. Na podzim roku 1899 začal studovat dějiny umění na univerzitě v Mnichově (univerzita byla podmínkou otce) a současně na tamní Akademii, u Franze von Stucka (1863–1928), jehož symbolismus mu však byl již velmi vzdálený. Daleko silněji na něj v následujících letech zapůsobil impresionismus Maxe Liebermanna (1847–1935). Seznamuje se v té době např. s Paulem Klee, Julesem Pascinem či Vasilijem Kandinským. V srpnu a září 1900 podniká cestu do Ostende, Brug, Rouenu, Dieppe a Paříže. Studia v Mnichově ukončil roku 1905. Toho roku poprvé vystavuje se spolkem „Sezession“. V roce 1906 cestoval do Španělska a Portugalska. V létě patrně navštívil Hamburk a sever Německa. Roku 1907 se po dvou letech strávených v Madridu vrací do Československa, kde pobývá mezi Prahou a Kralupy. Když v té době vystupuje na veřejnost skupina „Osma“ (V. Beneš, B. Feigl, E. Filla, M. Horb, O. Kubín /Coubine/, B. Kubišta, W. Nowak a A. Procházka), což představovalo počátek dějin české avantgardy, Kars se k nim přes vřelé osobní kontakty nepřidružil. Vystavuje s „Verein der bildenden Künstler in Böhmen“ v Rudolfinu. Roku 1908 přesídlí do Paříže. Tato „mekka umění“ se stane jeho hlavním působištěm na téměř tři desetiletí. Jules Pascin ho uvádí do okruhu Guillauma Apollinaira. V této době se žení, bere si za manželku Noru Bertu Karsovou pocházející z Jihlavy. Stává se členem „Salon d'automne“. Max Jacob mu věnuje báseň, v níž chválí jeho „tichá mistrovská díla“. V Paříži přetrvávalo v Karsově tvorbě nejprve okouzlení jasným světlem a barvami, již kolem 1910 však autor začal pod vlivem Paula Cézanna, André Deraina, Pabla Picassa a George Braqua užívat výraznější kubistickou stylizaci, vždy se však snažil jít vlastní cestou a samostatně rozvíjet svůj styl. Na Montmartru, kde v ulici Coulaincourt č. 89 po léta bydlel, se stýkal s řadou umělců – již dříve ve Španělsku poznal Juana Grise, později v Paříži George Braqua, André Deraina, Maurice de Vlamincka, Aristida Maillola, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Suzanne Valadonovou a jejího syna Maurice Utrilla. Mezi Karsovy blízké přátele náleželi i básníci jako Max Jacob, André Salmon či Juan Chabás. S vyhlášením první světové války se Kars musel vrátit domů a téměř celou válku strávil na haličské a ukrajinské frontě, odkud si přinesl náčrtníky plné kreseb zdejších venkovanů i vojáků. Po válce se jeho expresivní a kubizující výraz pod vlivem civilismu a novoklasicismu zklidnil, Kars se svým velkorysým syntetickým stylem dostává do blízkosti klasicizujícího proudu Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) i romanticky laděného věcného realismu. Ve 20. a 30. letech úspěšně vystavuje v pařížských salonech i v řadě evropských metropolí. Georges Kars, již neodmyslitelně náležející k proslulé „École de Paris“, Pařížské škole, vyrostl v obecně uznávaného umělce.

Kromě Francie miloval především Španělsko. Roku 1933 si se svou ženou Norou zařídili v tehdy ještě turistikou nedotčeném přímořském městečku Tossa de Mar (asi 50 km od Barcelony) dům, který se měl stát jejich letním útočištěm. Zde Kars vytvořil řadu obrazů. Do historie dnes rušného letoviska vešel Kars také jako spoluzakladatel městského muzea a inspirátor zdejších soutěží v rychlém malování. Roku 1936 se však museli Karsovi svého letního sídla narychlo vzdát – vyhnala je španělská občanská válka. Ačkoli žil Kars převážně v Paříži, každoročně zasílal své nové obrazy také k výstavám do Prahy a nejméně jednou do roka zajížděl domů k delšímu pobytu, zprvu do rodných Kralup, později do Prahy, odkud podnikal rozmanité výlety po republice. Koncem 30. let se Karsovi rozhodli pro definitivní návrat do Československa. Předehrou k tomu měla být velká malířova retrospektiva v pražském Mánesu na začátku roku 1937, jejíhož zahájení se zúčastnil i sám prezident Edvard Beneš. Po výstavě pobýval Kars určitou dobu ve Veselí na Moravě, navštívil také Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž krajina a lidé ho okouzlili. V červnu 1938 si Karsovi zařídili byt a ateliér na pražských Vinohradech. Příliš dlouho se z něj však netěšili. V důsledku mnichovské kapitulace na podzim 1938 se nedlouho před okupací Československé republiky hitlerovským Německem museli překotně odebrat do Paříže. V Praze zanechali většinu svých věcí, zejména převážnou část Karsových obrazů. V létě 1939 maloval Jiří Kars v městečku Anse nedaleko Lyonu, kam již dříve rád zajížděl. Zde zastihla manžele druhá světová válka. V půvabném místě při řece Saôně zůstali až do června 1940, kdy došlo k porážce Francie. Návrat do Paříže, obsazené Němci, se stal nemožným. Žili tudíž v Lyonu, který původně ležel v neokupované části francouzského území. Kars tam tvořil a uspořádal v letech 1941 a 1942 dokonce dvě výstavy. Když německá vojska obsadila ze strategických důvodů i zbytek jižních departementů, uprchl Kars bez manželky, zapojené naplno do francouzského odboje, v prosinci 1942 ke své sestře Else Werflové do Curychu. Tam duševně strádal – nemohl překonat pomyšlení na nezměrná utrpení vyvolaná ve světě válkou, na barbarské vyvražďování milionů židovských obyvatel všude, kam dosáhla Hitlerova moc. Ztratil tak některé své nejlepší přátele, především Maxe Jacoba. I jeho samého ve Švýcarsku provokovali a terorizovali němečtí nacističtí agenti. Naděje na konec apokalyptické války mu nepomáhala. A tak když se vracel do osvobozené Francie, spáchal nervově vyčerpaný Jiří Kars 5. února 1945 v hotelovém pokoji v Ženevě sebevraždu. Jiří Kars poprvé vystavoval roku 1906 se spolkem Sezession v Mnichově. V roce 1909 se stal členem Salon d'automne, roku 1913 členem Salon des Indépendants. V roce 1907 vystavoval v pražském Rudolfinu s Verein der bildenden Künstler in Böhmen. V roce 1912 se zúčastnil velké výstavy pořádané v Drážďanech. V roce 1913 měl první soubornou výstavu v Mnichově u Hanse Goltze. Roku 1914 vystavoval v Galerii Flechtheim v Düsseldorfu a v Kunstsalonu Hanse Goltze v Mnichově. Roku 1915 se zúčastnil výstavy Münchner Neue Sezession, v letech

1916–1917 výstav „Sezession“ a „Freie Sezession“ v Berlíně. O rok později, v roce 1918, se účastnil výstav Sezession Wien, Darmstadt-Deutsche Kunstausstellung, Sommerausstellung Dresden. V roce 1919 vystavuje v Kestner Gesellschaft v Hannoveru. V roce 1922 poprvé vystavuje v Paříži v Galerie de la Licorne. V roce 1926 se účastní Mezinárodní výstavy ve Vídni a v Berlíně a Salonu Sud-Est v Lyonu (kde od toho roku vystavuje pravidelně). Společně s dalšími umělci Pařížské školy se podílí na výzdobě restaurace La Coupole (1927). Je zastoupen na Exposition Internationale de Bordeaux, mezinárodních výstavách 8 pořádaných v Ženevě, Londýně a Chicagu (1927). Výnosy z dědictví, kralupského mlýna, mu od roku 1927 až do vypuknutí války zabezpečují život bez existenčních starostí. Roku 1928 má Kars významnou samostatnou výstavu v Galerie Berthe Weil v Paříži. Roku 1930 se účastní Internationale jüdische Ausstellung v Praze. O rok později má samostatné výstavy v Praze (Galerie Dr. Feigla) a v Brně. Během roku 1932 vystavoval v Galerie Berthe Weil v Paříži, v Galerii Dr. Feigla v Praze, v The Arts Institute v Chicagu a v galerii Moos v Ženevě, roku 1935 na výstavě současných malířů v Barceloně. V roce 1937 se konala Karsova souborná výstava v Mánesu v Praze s bezmála 130 obrazy a více než 70 kresbami. Téhož roku byl oceněn Grand Prix v Paříži a jmenován Rytířem Čestné legie. Roku 1938 vystavuje v Galerie Bernier v Paříži, v letech 1941 a 1942 v Galerie des Jacobins v Lyonu. Karsovu posmrtnou výstavu uspořádala roku 1945 Galerie des Beaux-Arts v Paříži. Zkoumaný obraz „Tossa (Španělsko)“, malířsky sytý, koloristicky neobyčejně delikátní a světelně sugestivní, je jedním z významných dokladů odezvy, jakou v malířově lidské a umělecké duši vyvolalo španělské letovisko Tossa de Mar. Kars pro sebe objevil tuto malebnou rybářskou vesničku vzdálenou cca 50 km od Barcelony ve dvacátých letech, kdy se tam kolem mecenáše a sběratele, advokáta Fernanda Beneta, začala shromažďovat vybraná umělecká společnost. Kromě Karse do ní patřili např. Marc Chagall, Tsuguharu Fujita, Jean Metzinger a další. Právě díky Benetovi tam Kars roku 1933 v ulici Sant Telm získal domek, který se na několik let stal jeho útočištěm. Předložený obraz představuje malířsky skvěle „à la prima“ zvládnutou urbanizovanou scenérii, jež ztvárňuje pomalé probouzení se městečka v pozdním odpoledni, kdy přejde největší horko a stromy i lidské postavy vrhají dlouhé stíny. Otevřené prostranství náměstí tu sugestivně kontrastuje s mohutností konglomerátu typické jižní architektury. Drobné motivy jako vázy s nízkými palmami korunující bránu akcentují „flair“ mediteránního prostředí. Divák doslova pociťuje sílu jižního jasu i tuší malebnost uzounkých a křivolakých uliček, jež se větví v interiéru města a chrání obyvatele před žhavým sluncem. „Tossa (Španělsko)“ je jednou z krásných a vzácných Karsových vedut letoviska na Costa Brava, jedním z městských pohledů, které malíř preferoval před volnou krajinou a které vytvářel s neobyčejným tvůrčím mistrovstvím, nejčastěji v ateliéru podle kreseb pořízených v plenéru.

GROSS František (1909–1985) Strojek 1945 kombinovaná technika, karton 30 × 22 cm sign. PD F. Gross 45 45 000 Kč

TIKAL Václav (1906–1965) Kompozice 1946 frotáž 22 × 15,5 cm sign. LD 3/7 46 Tikal na rubu razítko: Vystaveno Galerie Vltavín 2002 a štítek s popisem díla 18 000 Kč

HUDEČEK František (1909–1990) Hlava 1947 kresba tuší 27 × 21,5 cm sign. PD Fr. Hudeček 47 25 000 Kč 68

KUPKA František (1871–1957) Kompozice 1947 kvaš, akvarel, tužka, papír 30,8 × 24,1 cm sign. LD Kupka 2 100 000 Kč přiložena odborná expertiza Pierre Brullé a certifikát pravosti odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

Kupka, Galerie Le Minotaure Paris, 2006, str. 52

Barevná symfonie tvarů a linií Reprodukované dílo „Studie pro svislé a diagonální“ je originální, kvalitní, vizuálně přesvědčivou prací Františka Kupky, českého autora světového jména, jehož lze označit za klíčovou osobnost při formování avantgardní fáze modernismu. Kupka byl ojedinělou tvůrčí individualitou, zajímající se o nejrůznější vrstvy lidského vědění a cítění. Prostor existence chápal jako fascinující celek, za jehož vnější „slupkou“ lze vhlédnout do jiných světů. Již ve svých čtyřiadvaceti letech, po tříletém pobytu ve Vídni, popisoval v jednom z dopisů „barevné skvrny a linie“, které se mu neustále honí hlavou. Korespondenci podepisoval tehdy nezřídka jako „Farbenmensch“ nebo „Farbensymphonist“. Tak ho také nazývali přátelé. Již tehdy pochopil, jaké vzrušení může divák prožívat při pouhé kontemplaci nad barvami a liniemi. Zatímco není snadné rozhodnout, kdo v evropském umění vytvořil první nefigurativní obraz, František Kupka byl prvním malířem, který abstraktní malbu oficiálně vystavil. Monumentální, dvoumetrová „Amorfa. Dvoubarevná fuga“, autorovo nejslavnější dílo, a menší „Amorfa. Teplá chromatika“ byly představeny na Podzimním salonu roku 1912 v Paříži a vzbudily obrovskou pozornost, i když samozřejmě zčásti skandální. Kupka však nebyl typickým představitelem pařížských avantgard. Vedle Vasilije Kandinského byl jediným ze zakladatelské generace abstraktních umělců, který nevyšel z lekce picassovského kubismu, ale z tradice české pozdně obrozenecké a evropské symbolistní kultury. Kromě jeho nezpochybnitelné iniciativy

v osvobození uměleckého jazyka k čisté řeči malířských forem je třeba spatřovat jeho zásadní význam také ve svobodě, s níž se pohyboval ve velmi různorodých polohách abstrakce. Dle výstižného přirovnání to bylo, „jako kdyby někdo v dobách, kdy postupně – od antického Řecka po ranou renesanci – byly vytvářeny tónorody evropské hudby, začal najednou používat celého bohatství moderních tónových soustav“ (J. Sekera). V době, kdy Mondrian laboruje s možnostmi nezávislého využití kubistické analýzy a v Kandinského abstrakcích zůstávají ještě rozpoznatelné odkazy na předmětná témata, Kupka vytváří ryze abstraktní díla – tak rozličná, a přitom tak suverénní – jako zmíněná „Amorfa. Dvoubarevná fuga“ či „Vertikální plány“, dva nejdůležitější celky zahajující linii nefigurativní malby. Právě i v této simultánnosti rozličných cest jako by Kupka předjal skutečnost, že abstraktní umění se nebude vyvíjet postupnými, na sebe navazujícími kroky, jako tomu bylo u napodobivého umění staré doby, ale řadou paralelních či různoběžných cest. Téměř každému Kupkově plátnu předcházela velká řada kresebných studií, od prvotního náčrtu přes postupné kompoziční tříbení tvůrčí ideje až k finálnímu pastelu či kvaši. Jak připomněla Ludmila Vachtová, „Kupka-kreslíř nesoutěží s Kupkou-malířem. Obě dvě tyto linie se u něho proplétají a vzájemně podmiňují“. Posuzované dílo „Studie pro svislé a diagonální“ je pravděpodobně jednou ze studií k celé řadě olejů, jež sám Kupka nazval „Arabesky“. Tato práce má několik příbuzných publikovaných variant, přičemž ta nejsrovnatelnější je stejnojmenná rozměrnější kompozice ze sbírek dnešního Musea Kampa, datovaná mezi léta 1920–1930 a reprodukovaná v reprezentativním katalogu František Kupka ze sbírky Jana a Medy Mládkových ve Washingtonu, Bratislava a Český Krumlov, 2001, č. k. 205 (209), s. 328. Uvedený název celého obrazového souboru „Arabesky” nebude překvapivý, pokud si uvědomíme, že v rámci ilustrování knih se autor seznámil s různými ornamenty, a tak se stalo, že se nadchl pro orientální umění. Velmi přiléhavě pak ve svém spise „Tvoření v umění výtvarném“ (1923) vysvětlil, že toto „umění forem vymyšlených – a ne hloupě a falešně napodobených podle přírody – zdá se nám souladem výtvarné čistoty a vzácné ušlechtilosti, je to svět vyšší, než je náš. Je v tom duch rytmicky zpívající v rozvržení výtvarných článků“. Přesně s takovou čistotou jakoby pohybujících se elementárních geometrických tvarů se v předloženém díle setkáme. Je to kompozice plně odpovídající autorovu systematickému nalézání nové reality. Kromě překrývajících se obdélníků, u nichž jako bychom tušili stopy prostorové rozprostřenosti, jsou ústředním „leitmotivem“ žluto-okrové vertikály nalevo a napravo, dole „zatížené“ hnědou horizontálou země. Horizontálu Kupka ztotožnil s bohyní Gaiou, pramatkou. Naproti tomu vertikálu vnímal vždy jako linii dramatickou, „energickou“, „nadpřirozenou, abstraktní“, přirovnatelnou k „taktovce dirigenta, neboť diriguje hmotu prostoru“ (F. Kupka).

MATAL Bohumír

(1922–1988)

Lohbröck I 1944 kresba tužkou 17 × 24 cm (výřez) sign. PD monogram BM, LD 30/I 1944 16 000 Kč

MATAL Bohumír

(1922–1988)

Lohbröck II 1944 kresba tužkou 20 × 23 cm sign. PN pod paspartou PN název díla autorem pod paspartou 16 000 Kč

SYCHRA Vladimír

(1903–1963)

Dívka v křesle 1944 kresba tužkou, karton 36 × 48 cm (výřez) sign. UD V. Sychra 1944 UD dedikace autorem 8 000 Kč

LHOTÁK Kamil (1912–1990) Bugattina 1942 olej, plátno 17,5 × 45,5 cm sign. PD Kamil Lhoták, na rubu 1942 Kamil Lhoták na rubu popis díla autorem 750 000 Kč potvrzení pravosti Ing. Libor Šteffek, MBA

Nejvýznamnější člen Skupiny 42

Tímto potvrzuji, že mi k posouzení předložený, níže reprodukovaný obraz je bez jakýchkoliv pochybností originálním vlastnoručním dílem klasika české avantgardy a představitele „Skupiny 42“ Kamila Lhotáka. Jedná se o olej na plátně z roku 1942 o rozměrech 17 × 45 cm, signovaný Kamil Lhoták (PD) a nazvaný samotným umělcem Bugattina, což potvrzuje i autorův přípis na zadní straně obrazu. Tato pro umělce a toto období typická práce vznikla na jaře roku 1942, v době počínajících diskuzí podobně smýšlejících umělců o možné bližší spolupráci, která následně o několik měsíců později vyústila ve vznik Skupiny 42, a zachycuje pohled na dopravní prostředek, nacházející se někde v příměstské krajině. Po svém vstupu do malířského světa v třicátých letech získal Kamil Lhoták během několika málo let

naprostou jistotu ve svém pojetí a používaných výrazových prostředcích, a na přelomu třicátých a čtyřicátých let byl již komplexně vybaveným umělcem, který s bezprostředností přenáší na plátna své náměty. Zároveň se v tomto období soustřeďuje na zachycení jemu blízkých motivů, přičemž se následně roky 1940 a 1941 stanou závěrečným obdobím této fáze jeho tvorby, doprovázeny podpisovými iniciálami KL, kdy autorova díla vznikají bez zásadních korekcí okolními vlivy. Tato první etapa autorovy tvorby je příznačná jeho až nadměrně sebekritickým přístupem ke své vlastní tvorbě, kdy mnoho desítek obrazů neobstálo před jeho vysoce nastavenými měřítky, a bylo tak po svém vzniku následně samotným Lhotákem zničeno. Toto Lhotákovo první tvůrčí období je pak následně vystřídáno vstupem do Skupiny 42 a změnou jeho hlavních motivů v duchu motta této skupiny – vyobrazování „světa, ve kterém žijeme“. Ačkoliv se zpočátku Lhoták do tohoto uskupení vstoupit zdráhal a měl o jeho potřebnosti značné pochyby, postupně se stal jeho nejvýraznějším členem. Po vstupu do Skupiny 42 na podzim téhož roku vidíme u jeho prací výraznou proměnu. V duchu motta této skupiny jsou dosud zobrazované motivy, odkazující do doby již dávno uplynulé, nahrazovány letadly, větroni, elektrickými lokomotivami a dalšími soudobými technickými výdobytky. Rovněž dosavadní Lhotákův autodidaktický styl je určitým způsobem korigován a ovlivněn probíhajícími diskusemi a pracemi ostatních členů skupiny. Interakce mezi členy skupiny byla velmi intenzivní, jak to dokladuje i samotný pozdější výrok umělce: „pokud Gross nebo Hudeček něco ve čtvrtek namalovali, tak jsem se cítil být povinen na to v pondělí odpovědět. A to se opakovalo. Byl to takový přátelský souboj.“ Dílo „Bugattina“ je zpracováno velice citlivým pojetím a technicky precizním rukopisem a je obdařeno kouzlem autorovy typické poetiky, kterou nacházíme v dílech z tohoto období jeho tvorby. Tento obraz nám také potvrzuje Lhotákův postupný příklon v průběhu roku 1942 k vyobrazování nové techniky, časově a funkčně spadající do přítomnosti. Tento přístup se plně následně projevil v době existence Skupiny 42 a nahradil jeho dosud vyobrazované motivy z přelomu 19. a 20. století. Námětově pak obraz zcela zapadá do autorovy fascinace technikou všeho druhu, která ho provází od počátku jeho tvorby. Různé typy dopravních prostředků zachytil ve svých malbách již dříve (např. „Staré stroje“ (1940), „Koňská tramvaj“ (1941), „Tenis“ (1941) či „Vagon PLM“ (1942). Právě po vstupu do Skupiny 42 se pak postupně v jeho dílech objevují stroje soudobé, přesně v duchu skupinového programu, které zasazuje do městského prostředí či na jeho periferii (např. „Lokomotiva v parku“ (1943), „Vlak v zelené krajině“ (1943) či „Závodiště“ (1944). Dílo bylo vystaveno na autorově první samostatné výstavě v dubnu 1942 v pražské Alšově síni Umělecké besedy. Práce je zapsána v Seznamu obrazů Kamila Lhotáka, který si umělec sám vedl, pod číslem 335/26.

SYCHRA Vladimír (1903–1963) Sochařův ateliér olej, plátno 50 × 60 cm sign. PN V. Sychra na rubu vývozní razítko Národní galerie v Praze 75 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Kultivovanost a smyslovost vyzrálého projevu

Posuzovaný obraz „Sochařův ateliér“ je autentickým, kvalitním, motivicky velmi půvabným dílem Vladimíra Sychry, významného představitele výtvarné generace narozené okolo přelomu století, jejíž podíl na tvorbě českého moderního umění se váže na počátek třicátých let. Sychra pocházel z malířské rodiny. Jeho otec byl profesorem kreslení na reálce v Karlíně. Studoval nejprve u profesora Emanuela Dítěte na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a následně na Akademii výtvarných umění u profesora Maxe Švabinského. Od roku 1929 byl členem S.V.U. Mánes. V jeho malířském díle se od počátku můžeme setkat se dvěma názorovými polohami. Imaginativní linie raných třicátých let, blízká např. tvorbě Jana Baucha, byla ohlasem domácího poetismu vrcholícího slavnou výstavou Poesie 1932. Určujícím příkladem jak pro Sychru, tak pro Baucha byl přitom o něco starší Josef Šíma, u něhož oba nacházeli básnicko-intuitivní způsob vyjádření smyslových zážitků, konvenující jejich vizím „vysněných zahrad“. Druhá Sychrova poloha je autorovým zahleděním se do tvorby starých mistrů, zvláštně „nečasová“, ale o to více osobitá a uhrančivá. Na první souborné výstavě, uspořádané se sochařem Vincencem Makovským roku 1933, se Sychra představil jako portrétista, tvůrce ženských polofigur, jejichž osobní fluidum vystupovalo z delikátní valérové malby. Na narůstající politické napětí v Evropě, hrozbu fašismu a devalvaci lidských hodnot reagoval od poloviny třicátých let dramatickými obrazy na téma únosu, ničení a zabíjení, v nichž spojil intelektualismus s patetickým

vystupňováním vize zápasu a ztotožnil se s tehdejší angažovaností umělecké avantgardy. Monumentální tvorbu, které se Sychra později věnoval, předznamenala jeho spolupráce s Divadlem E. F. Buriana, kam v roce 1937 pro večer Josefa Hory vytvořil oponu s alegorií občanské války ve Španělsku, dílo, které je obsahovým i formálním vrcholem jeho tvorby třicátých let. Po roce 1939 vystřídala předchozí dramatismus soustředěnost a mlčenlivá výmluvnost ve sledu portrétů s ozvuky rané renesance, cyklu zátiší, v nichž malíře zajímala jak technická stránka malby po vzoru starých Holanďanů, tak symbolistní významovost ztvárněných věcí, v jinotajných obrazech věštkyň a cikánek, vytvářejících typicky sychrovský, artistní a dráždivý svět. V roce 1942 Sychra onemocněl a celý další rok téměř netvořil. Když se k práci vrátil, maloval „prudce, pudově“. Jak píše Jaromír Pečírka, na výstavě Mánesa 1944 a na autorově samostatné výstavě v Galerii Hořejš roku 1946 „jsme viděli nového Sychru“. Autor se tehdy nechal unášet radostí z malby a rozkoší z jasně znějících barev – maloval bezprostředně, s přirozenou grácií, bez podkladové kresby. V atmosféře této pohody smyslů vzniklo i malířovo ústřední a často vracející se téma – motiv tří žen u stolu. Po roce 1945 měl Sychra možnost realizovat monumentální kompozice do veřejných prostor. V roce 1951 navrhl interiérovou výzdobu pražského Karolina (gobelíny, kované mříže, úprava a výzdoba kruchty a varhan, bronzové figurální dveře, středověké nástropní znaky – obě poslední realizace J. Lauda) a v letech 1953–1955 v Památníku na Vítkově (mozaiky, strop a podlahy, gobelín Jízda králů; sochařská spolupráce K. Pokorný). Brilancí a intelektuální ironií zajiskřily autorovy ilustrace k dílu francouzského spisovatele Guy de Maupassanta, „Miláček“ (1955). Vladimír Sychra je svými díly zastoupen v Národní galerii v Praze, GVU v Ostravě, GVU v Olomouci, MG v Brně, KGVU ve Zlíně, GMU v Roudnici nad Labem, OG v Liberci, AJG Hluboká nad Vltavou a v mnoha dalších institucích a významných sbírkách. Předložený obraz „Sochařův ateliér“ patří k velmi zdařilým Sychrovým dílům. Vyznačuje se kultivovaností a smyslovostí autorova vyzrálého projevu. Perfektně se zde zrcadlí jeho stěžejní výtvarné úsilí, charakterizovatelné věrností reálné inspiraci na jedné straně a schopností přetvoření výchozích podnětů do nové, básnivé formy na straně druhé. Nelze se divit, že Vladimíra Sychru zaujal působivý motiv ateliéru sochaře-figuralisty natolik, že se k němu na počátku šedesátých let vícekrát vracel. On sám dokázal ženský akt ztvárnit jako málokdo jiný. Přitom mu také šlo o formy, jež byly doslova sochařské. Jak trefně napsal Miloslav Lamač, Sychrova namalovaná těla se nakonec „podobala balvanům ze dna řeky, erodovaným skalám, oblakům… Konečné obrazové formy byly uhněteny z barev, světla vrstvena tak, aby se zdůraznila vypouklost objemu, štětec zanechal na oblinách vrstevnicové šrafy. Špachtle vyhladila pokožku do matných lesků. Je tu využito všech fines zralého Sychrova umění k rozehrání povrchu“.

DRTIKOL František

(1883–1961)

Osvobozující se vědomí 1944 olej, překližka 32 × 13,5 cm sign. LD Drtikol 1944, na rubu 6/11 1944 monogram D na rubu štítek s popisem 150 000 Kč

DRTIKOL František

(1883–1961)

Řeka v krajině 1951 olej, lepenka 23 × 31 cm sign. LD Drtikol 1951, na rubu 15/8 1951 monogram D 38 000 Kč 80

Umělecká díla „Osvobozující se vědomí“ a „Řeka v krajině“ jsou výjimečné malířské práce slavného fotografa Františka Drtikola. Jasně dokládají nezaměnitelnou pozici Františka Drtikola ve světě výtvarného umění. Jméno Františka Drtikola se nesmazatelně zapsalo ke světovým fotografickým osobnostem 20. století a jeho umělecké práce jsou proto součástí světových sbírek a publikací. Vystavoval ve všech světadílech a obdržel mnohá vyznamenání. Zájem o jeho dílo je velký, a to z kruhů odborných, kunsthistorických i sběratelských. Ke své „staré lásce“, jak nazýval malířství, se naplno vrátil po roce 1935, kdy ukončil svojí fotografickou činnost. Drtikol byl poprvé jako malíř představen v roce 1998 retrospektivní výstavou v Galerii Rudolfinum v Praze, která se jmenovala František Drtikol, fotograf, malíř, mystik, k níž vyšla i doprovodná publikace. Od té doby se jeho malířské počiny začaly objevovat nejen na českých, ale i zahraničních aukcích. Významně se tak zvyšoval zájem o jeho rozsáhlé dílo, jehož ceny začaly neméně významně růst. První z posuzovaných obrazů je olejomalba „Osvobozující se vědomí“, skrze niž se můžeme dotknout velmi bohatého života umělce čerpajícího motivy z křesťanské mystiky a buddhismu. Drtikol často pracoval se symboly, v nichž se odrážejí jeho transcendentální

zkušenosti a mystické vize. Jeho díla nejsou svázána žádnými pravidly ani zákony, a proto se mnohdy dotýkají hranice poznání. Kladou velké nároky na vnitřní vývoj pozorovatele. Avšak umělecké dílo má schopnost vytrhnout diváky z jejich navyklé reality, zpochybňovat zažité návyky vnímání skutečnosti a vyzývat ho k tázání a hledání autentického místa ve světě, společnosti a přírodě. Obraz „Osvobozující se vědomí“ tak zažehává plamen nového zrodu lidské existence a otevírá brány vnímání, díky němuž je možné nahlížet pod povrch obecně sdílené skutečnosti a plněji prožívat život. Výjimečná díla Františka Drtikola hovoří svým svébytným jazykem a vyzývají k niternému pátrání, prožívání, a mohou se proto stát klíčem k duchovnímu světu. Druhou olejomalbou je „Řeka v krajině“, která je v souladu s normativními tendencemi výtvarného zobrazení krajiny. Jedním z mnoha Drtikolových témat byla Země ve smyslu Matky Země, Země jako živé bytosti (Gaia), k níž se vztahoval zobrazením krajiny s archetypální symbolikou stromů, vody a jiných přírodních sil. Živoucí Země je hluboko zakořeněna v člověku a je pouze na něm, zda uteče z přízemní reality a znovu se s přírodou sjednotí. Toto směřování až proniknutí k podstatě prostupuje Drtikolovu tvorbu stejně jako výrazný spirituální obsah přesahující hmotný svět.

BAUCH Jan (1898–1995) Troja 1945 olej, plátno 72 × 91 cm sign. PN Jan Bauch 1945 na rubu štítek s popisem 230 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Členská výstava spolku výtvarných umělců Mánes 1944, kat. č. 2 Jan Bauch, Galerie V. Hořejš, Praha, 14. 11. – 28. 11. 1945

Zkoumaný obraz „Troja“ je autentickým, vrcholně expresivním, sběratelsky velmi atraktivním dílem Jana Baucha, autora, jehož tvorba, nezaměnitelná svou malířskou extatičností a akcentovanou barevností, je příkladem a v mnohém přímo ztělesněním zápasu o kontinuitu hodnot vývoje českého moderního umění. Je projevem dynamického temperamentu jitřeného jak pohledem na inspirující realitu, tak i myšlenkami na tvorbu velikánů evropské kultury. Do energických silokřivek tvarů se promítá umělcův smysl pro živou, složitou a proměnlivou skutečnost. Po vyučení v otcově řezbářské dílně studoval Jan Bauch na pražské Uměleckoprůmyslové škole, nejprve u prof. E. Dítěte. Po nucené válečné césuře, kterou strávil na frontě v Uhrách a Rumunsku, dokončil studia v roce 1919 v ateliéru Vratislava Huga Brunnera. Roku 1921 vstoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou ale kvůli konfliktu s prof. Maxem Švabinským nedokončil. V prvním období své tvorby byl ovlivněn atmosférou českého poetismu a imaginativní malbou. Ojedinělou výtvarnou kulturu jeho díla ovlivnil řemeslný základ, vztah k domácím velkým uměleckým slohům a v neposlední řadě studijní cesty do Francie a Itálie. Úctu k tradici a respekt k ústředním osobnostem moderny sjednotil v díle, v němž se stále více prosazo-

vala smyslová stránka jeho temperamentu a expresivně zčeřený rukopis. Klasickým žánrům jako akt, zátiší, krajina dokázal vtisknout svůj styl a naplnit je novým obsahem. Témata sama přicházela s časem, s dramatickými událostmi a v předtuše tragedie, která postihne Československo. Několik verzí obrazu Loreta, výrazně expresivně utvářeného pohledu na barokní chrám, který stojí přímo proti Černínskému paláci, kde v letech 1939–1945 bylo oficiální sídlo německého říšského protektora pro Čechy a Moravu, patří k nejpůsobivějším dílům českého moderního malířství z doby, kdy Praze vládl Reinhard Heydrich. Kromě Lorety nejemotivněji působily obrazy s epizodami z Kristova života. Z Nového zákona si Bauch vybral osudovou chvíli zrady a utrpení: Večeři Páně, Krista na hoře Olivetské, Golgotu a Snětí z kříže. Malíř neměl ke katolictví žádný vztah. Tvrdil, že problémy náboženství ho nechávaly chladným a že byl tak ušetřen myšlenkových zmatků plynoucích z horečné víry, a navíc si z mládí odnesl – jak sám uváděl – deziluze o služebnících Páně. Volba biblických témat byla jinotajem. Celkové ladění díla Jana Baucha, nazývaného „lyrikem smutku“, se po válce postupně prosvětluje. V průběhu padesátých let se vrací k zobrazení ženských figur a k městské tematice, včetně velkých panoramatických pohledů na Prahu. V traktování obrazové plochy sílí plastická složka výrazu. Proces tvorby se prodlužuje na měsíce a léta barevného „zrání“. Na sklonku této dekády byl autor nedobrovolně penzionován a i v následujícím období zastával nekompromisní postoj vůči nesvobodě v umění a ve společnosti. Stal se pro mladou generaci autoritou nejenom uměleckou, ale i morální. Byl také jediným národním umělcem, který v roce 1989 podepsal petici Několik vět. Zatímco pozdní cyklus „ Artisté“ byl pro autora možností, jak vyjádřit fascinující schopnost člověka překračovat hranice a uskutečňovat dříve nepředstavitelné, prostřednictvím antických témat, zejména toho odysseovského, ztvárnil lidská dramata a konflikty, jež vnímal jako „jedinou skutečnou manifestaci života“. Tvář Bauchovy Prahy, vždy nově a nově formované svárem hmot a barev, spoluvytvářely i obrazy malebné krajinné partie u Vltavy v Troji. Tato městská část jako by se umělci ke ztvárnění přímo naskýtala – byla jen nedaleko jeho bydliště i ateliéru na Praze 6. Posuzovaný obraz „Troja“ lze označit za extatickou vizi krajiny autorova milovaného rodného města. Dýchá z něj doslova odkaz dynamismu českého baroka – dějinného proudu „vzpoury proti hmotě“, klíčového pro genezi autorova výtvarného názoru –, jenž se prolíná s citem moderního člověka. Štětcový rukopis je tu uvolněn do strhující rozevlátosti: malíř neulpívá na popisu reality, ale povznáší se nad ni vášnivým temperamentem, kreativně využívajícím účinky barvy a barevné pasty v ploše obrazu. Jan Bauch vnímá obraz jako dramatické dějiště, na němž se podílejí elementární síly přírody i zásah člověka. Jeho existence je na plátně symbolizována zlidšťujícím prvkem parníku, jenž je optimistickým, světlým bodem pateticky formované scenérie, dávající promluvit autorovým nejniternějším prožitkům.

JANEČEK Ota (1919–1996) Trávy 1951–1952 olej, plátno 22,5 × 33,5 cm sign. PD O Janeček 1951–2 na rubu štítek soupisu díla autora s č. 8659 85 000 Kč

NEMES Endre (1909–1985) Bez názvu 1955 kombinovaná technika, karton 29,5 × 21 cm sign. PN Endre Nemes 1955 18 000 Kč 84

Zakladatel skupiny Minotaur – umělci v exilu. Byl jmenován členem Švédské královské akademie

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Dívky v lese kombinovaná technika, karton 48,5 × 34 cm (výřez) sign. LD monogram P. K. 18 000 Kč

MATAL Bohumír (1922–1988) Návrh plakátu členské výstavy SČSVU v Domě umění v Brně 1957 kombinovaná technika, karton 97 × 74 cm (výřez) sign. PD Matal 57 na rubu štítek s popisem díla, štítky výstav: Dům Umění města Brna, 1998–1999, č. kat. 178, Bohumír Matal – konstruktér barvy, Muzeum města Brna, 2014 45 000 Kč

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Hlava krále 1957 akvarel, karton 43 × 29 cm (výřez) sign. UD P. Kotík 57 15 000 Kč

KŘÍŽEK Jan (1919–1985) Bez názvu 1958 malba tuší, papír 26,5 × 21 cm sign. PD monogram K 58 22 000 Kč 86

LHOTÁK Kamil (1912–1990) Krajina 1959 olej, karton 8 × 17 cm (výřez) sign. LD Kamil Lhoták 59 na rubu přípisy sbírky 150 000 Kč

Posuzované dílo „Krajina“ je vytvořeno technikou olejomalby na kartonu, datováno a signováno vlevo dole Kamil Lhoták 1959. Zobrazuje Lhotákovu typickou uměleckou vášeň projevující se pohledem do lidsky přetvořené krajiny. Svižnými tahy štětcem vystihuje dění a objekty, které jsou však pouze naznačeny. Lehkost a bezprostřednost zachycení je tím, čím obraz přitahuje pozornost. Kamil Lhoták je výraznou osobností českého umění 20. století s originálním malířským rukopisem, pro jehož díla je charakteristické široké tematické rozpětí. Samouk, okouzlen moderní technikou, zobrazuje horkovzdušné balony, vzducholodě, letadla, staré automobily a v neposlední řadě komíny či nádraží. Inspiroval se i různými obrázkovými časopisy a reklamními prospekty. Podobně jako jeho kolegové ze Skupiny 42 nachází náměty svých děl v zákoutích pražské periferie, které poeticky až snově zobrazuje. Právě společná výstava obrazů Skupiny 42 v roce 1943, jejímiž členy byli mimo jiné i Jiří Kolář, Františkové Gross a Hudeček, Jan Smetana, Karel Souček a další, představila Kamila Lhotáka jako nezaměnitelnou osobnost českého umění. Na výstavě byl mimo dalších 30 prací i obraz s názvem „Dcera velkoměsta“, který si později na výstavě českého umění v Paříži se zájmem prohlížel i Pablo Picasso. O atraktivitě uměleckých děl Kamila Lhotáka vypovídá nejen zvyšující se zastoupení ve výstavních projektech galerií, ale i zájem na sběratelském trhu a v neposlední řadě i zájem ze strany širší veřejnosti.

JANEČEK Ota (1919–1996) Měsíc nad krajinou 1950 olej, plátno 52 × 63 cm sign. PD Janeček 50 320 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Obraz „Měsíc nad krajinou“ je autentickým, sběratelsky velmi cenným, vývojově vzácným, lyricky podmanivým dílem Oty Janečka, výrazného solitéra české výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století, neobyčejně všestranného umělce, který svou rozsochatou prací zasáhl do malby, kresby, grafiky, plastiky, knižní ilustrace i do známkové tvorby. Zabýval se též textilní tvorbou a šperkem. Ota Janeček byl roku 1985 anglickou kritikou označen za největší osobnost světové kresby dvacátého století, spolu s Picassem, Braquem, Modiglianim, Schielem a Matissem. Sám se o svých dílech vyjádřil, že jsou to obrazy světa, který ho obklopuje, obrazy věcí, jak je vidí, i toho, co o nich ví. Jeho základním inspiračním zdrojem byl hluboký citový vztah k přírodě. Tak, jako futuristé byli fascinováni světem techniky, byl Ota Janeček okouzlen přírodními formami, živými i těmi zdánlivě neživými, makro- i mikrosvětem. Jeho talent vyrostl na řadě doplňujících se dualit. Rozum a cit, řád a chaos, příběh a poezie, družnost a intimita, město a venkov, to vše nalezneme v autorově neobyčejně přitažlivé tvorbě. Prolínání reality a snu, přesného přírodního detailu s kosmickým celkem pozemského světa v podivuhodné jednotě mezi člověkem, flórou i faunou je tajemstvím mimořádné působivosti, kterou jeho díla vyzařují. Jeho celoživotní dílo bylo završeno roku 1995 velkou retrospektivou v pražském Mánesu. Janeček se narodil roku 1919 v obci Pardubičky, dnešní součásti města Pardubice. V letech 1930–1937 navštěvoval reálku v Hradci Králové, kde také maturoval. V letech 1937–1939 studoval kreslení a deskriptivní geometrii na Českém vysokém učení technickém v Praze u malíře a grafika Cyrila Boudy a sochaře Karla Pokorného. V letech 1941–1942 byl studentem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Roku 1941 se účastnil kolektivní výstavy v Divadle E. F. Buriana D 41 a jako host Členské výstavy Umělecké besedy, v letech 1941– 1943 vystavoval na Zlínském salonu mladých. Roku 1943 byl přijat za člena Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1945 za člena Sdružení českých umělců grafiků

Hollar. V roce 1946 byl zastoupen na významné výstavě současného českého umění Art tchécoslovaque v Paříži, Bruselu, Lutychu a Antverpách. Ve svém prvním výrazném tvůrčím období (1943–1948) rozvíjel osobitou a nedogmatickou interpretaci kubismu. Tento formální princip ovlivní jeho práci do té míry, že jeho působení bude sledovatelné téměř v celém autorově díle. Jak napsal L. Hlaváček, „Janečkův kubismus bude nepochybně jednou uznán za zcela specifickou modifikaci tohoto uměleckého názoru v dějinách českého výtvarného umění“. Kubistická tektoničnost, kompoziční racionalismus a úsilí o nový obrazový řád přivedly Otu Janečka k novému výrazovému elementarismu. Projevilo se to již v období „Trav“ a „Ptáků“, poznamenaném zároveň obdivem k lidovému umění na počátku padesátých let. O dekádu později přešel k nefigurativnímu vyjádření. V sedmdesátých letech dospěl ke stylové syntéze, originálním způsobem shrnující náměty a postupy jeho dosavadní dráhy, parafrázující věčnou „frenezii“ přírody a akcentující výsostně poetické založení jeho výtvarného typu. Jako grafik proslul užitím technik litografie, linorytu a suché jehly. Během svého života vytvořil více než tisíc grafických listů. Janečkova schopnost sémantického zvýznamnění malířské či kresebné formy se nejnázorněji uplatnila v ilustrační práci, která představuje neoddělitelnou součást jeho výtvarného úsilí. V roce 1963 získal za své ilustrace první cenu v Sao Paulu a v roce 1970 Stříbrného orla na Mezinárodním knižním veletrhu v Nice. Byl několikrát vyznamenán v soutěži o nejkrásnější československou knihu. V roce 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem. Ota Janeček zemřel v Praze roku 1996. Obraz „Měsíc nad krajinou“, datovaný do roku 1950, je vzácnou prací Oty Janečka z období, kdy objevil a propracoval svůj příslovečný motiv „přiblížené přírody“. Autor zde soustředěně a výtvarně plně nahlíží do nitra typické české krajiny ve večerní hodině. Dominantním prvkem je tu doslova kaligraficky cítěný motiv trav, jenž se stane jedním z jeho klíčových inspiračních zdrojů. V jeho ztvárnění Janeček navázal na bohatý odkaz básnivého prožitku přírody, jak se již od středověku utvářel prostřednictvím Orientu a vlivem západoevropské kultury. Odtud pramení i hlubší myšlenkový dosah obrazů tohoto až do konce umělcova života rozvíjeného cyklu. Trávy ztělesňují ve světové mytologii představu všeho, co je hojivé, léčivé a vrací člověku život. Od staré Číny přes Indii a předkolumbovskou Ameriku až k lidové medicíně se k nim váže básnivá vize genetické mocnosti. Autorovým cílem nebylo ztvárnit přebujelost vegetativního světa, ale vzdát hold architektuře přírody. Přírody, kde každý prvek má svůj smysl. Stébla trav vytvářejí jakousi síť vztahů, v níž lze shledávat hlubší symboliku vztahů ve společnosti. Jak ostatně řekl Goethe: „Není protikladu mezi člověkem a přírodou.“ V posuzovaném obraze „Měsíc nad krajinou“ se Ota Janeček vizuálně laskal s českou krajinou a přírodou, okouzlen motivy trav a bizarních květenství za bledého svitu luny.

FAMÍRA Emanuel (1900–1970) Modrá chalupa v zimě 1966 olej, plátno 63 × 105 cm sign. PD Famíra 66 na rubu autorský štítek s popisem díla 25 000 Kč

DVORSKÝ Bohumír (1902–1976) Zahrada 1957 olej, plátno 116,5 × 90 cm sign. LD Boh. Dvorský, na rubu Boh. Dvorský / jaro 1957 LD dedikace autorem z roku 1960, na rubu popis díla autorem 65 000 Kč 94

VOHRABAL Josef (1908–1994) Akt 1962 olej, plátno 90 × 67 cm sign. PD J. Vohrabal 62 45 000 Kč

PONCAR Zdeněk (1914) Žena 50. léta 20. stol. olej, plátno 60 × 48 cm sign. PD Poncar 25 000 Kč

BRÁZDA Jan (1917–2011) Bach fuga H-moll 1964 olej, plátno 33 × 29 cm sign. UD J. Brázda, na rubu monogram JB, 17/10 64 Jan pod dedikací na rubu název díla a dedikace autorem 65 000 Kč

GRUS Jaroslav (1891–1983) Jaro v Chlístově 1963 olej, plátno 100 × 140 cm sign. PD J. Grus, LD 63, na rubu na bĺindrámu Jaroslav Grus na rubu název díla autorem a razítko a štítek ČFVU s popisem díla 40 000 Kč

BENEŠ Vlastimil (1919–1981) Modrý dům 1965 olej, malířská lepenka 35 × 35 cm sign. PD Beneš 65 na rubu razítko: Vystaveno Galerie Moderna, 2011 150 000 Kč 97

PIŠTĚK Theodor (1932) Kostýmní návrh k filmu Duna 1999 kombinovaná technika, karton 31 × 23 cm (výřez) sign. PD monogram TP 99 38 000 Kč

HOFFMEISTER Adolf (1902–1973) Portrét Samuela Becketta 1970 kombinovaná technika, tuš, akvarel, karton 59 × 40 cm (výřez) sign. LD monogram AH 70 30 000 Kč

BORN Adolf (1930–2016) Bez názvu 1996 kombinovaná technika, akvarel, barevné tuše, karton 42 × 31,5 cm (výřez) sign. PD A Born 96 240 000 Kč 98

SOUČEK Karel (1915–1982) Jaro v Hřebečníkách 1979 olej, plátno 102 × 73 cm sign. LD Karel Souček 79, na rubu K. Souček / 1979 na rubu popis díla a věnování autorem 22 000 Kč

MIKULKA Alois (1933) Protuberance olej, dřevěná deska 72 × 74 cm sign. UD State Louis UD název díla autorem 75 000 Kč

LEHOUČKA Josef (1923–1999) Velký strom 1981 olej, deska 30 × 41 cm sign. PD J. Lehoučka V. 91, na rubu J. Lehoučka / 1981 na rubu popis díla autorem, razítko a štítek ČFVU s popisem díla 50 000 Kč 99

VOHRABAL Josef (1908–1994) Volné pohyby bubeníka 1968 olej, plátno 115 × 135 cm sign. PD Vohrabal 68, na rubu J. Vohrabal / 1968 na rubu popis díla autorem 165 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

ze sbírky primáře MUDr. Rudolfa Vévody (*1935), brněnského chirurga a urologa

Vystaveno

Moravská galerie v Brně

Dílo obrazové orchestrace, rytmických a melodických barevných segmentů Zkoumaný obraz „Volné pohyby bubeníka“ je originálním, výrazově a motivicky plně typickým, vpravdě reprezentativním dílem Josefa Vohrabala, malíře a hudebníka, mimořádně houževnaté osobnosti především brněnského výtvarného života druhé poloviny dvacátého století, autora, k jehož objevení přispěl zájem velkého sběratele české kubistické avantgardy, bývalého motocyklového závodníka Milana Heidenreicha, který mu roku 1991 připravil výstavu v Art Studio Gallery ve švédském Göteborgu. Ta prokázala, že umělcovy přebohaté obrazové orchestrace, využívající rytmických a melodických hodnot osvobozených tvarů a neopticky cítěných barev, obstojí i v mezinárodním kontextu. Tvorba Josefa Vohrabala vznikala v soustředěném tichu suterénního ateliéru v jednom z brněnských činžovních domů, co by kamenem dohodil od vily Tugendhat světoznámého architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Jiří Hlušička v jisté nadsázce uvádí, že toto sousedství si náš malíř „v zápalu malířské aktivity snad ani neuvědomoval“, jisté však je, že, stejně jako Rohe, cílevědomě směřoval za představou moderního uměleckého díla. A je tu ještě jedna spojitost mezi slavným vizionářem a malířem Vohrabalem: oba se ke světu umění propracovali skutečně „odspodu“, bez akademického vzdělání. Pro Vohrabala, který prošel nejdříve různými povoláními včetně kariéry hudební a k vážné a soustavné malířské činnosti se dostal

100

v podstatě až na prahu padesátky, to znamenalo, že si své umělecké vzory a „spřízněné duše“ musel nalézt takříkajíc na vlastní pěst. Zatímco první povzbuzení získal od místního krajináře Františka Myslivce a významného brněnského pedagoga, profesora Školy uměleckých řemesel Františka Süssera, formativně působil v prostředí moravské metropole už sám odkaz tří předních představitelů meziválečné avantgardy s ní spjatých, Antonína Procházky (1882–1945), Jaroslava Krále (1882–1942) a především Františka Foltýna (1891–1976), který kubistické východisko posunul až k nejzazším vývojovým důsledkům. Nejvíce pak pro rozvoj Vohrabalovy malby znamenalo přátelství s malíři Bohumírem Matalem (1922–1988) a Jánušem Kubíčkem (1921–1993), autory, kteří i v obtížné době druhé poloviny padesátých let dokázali rozvíjet principy moderní umělecké tvorby, založené v obou případech na promyšlené konstrukci obrazového prostoru a akcentovaných barevných hodnotách, což byla také cesta, kterou se vydal Josef Vohrabal. Především s Kubíčkem, který si dokonce kdysi ve svém ateliéru zavedl „návštěvní hodiny“, aby nebyl rozptylován ustavičně se trousícími přáteli, se sblížil natolik, že tomu nakonec ani nevadilo, když za ním přišel mimo určenou dobu a bez ohlášení. Oba autory spojoval zájem nejenom o umění, ale také o vědění: teorie se jim stávala neoddělitelnou součástí praxe. Kubíček byl i prvním rádcem při Vohrabalově prozkoumávání nové malířské techniky, enkaustiky neboli voskové malby, kterou začal používat roku 1973 a která vnesla do jeho tvorby neobyčejnou chvějivost barevných vibrací – barevnou hmotu totiž nanášel od té doby na plátno malými špachtličkami a také drobnými doteky prstů, nikoli štětcem. Spolupráce obou autorů pak dosáhla jistého vyvrcholení ve společně zrealizované mozaice na téma „Slunce a pohyb“ na zdi Městské haly Vodova v Brně – Králově Poli. Podíváme-li se na Vohrabalovo dílo z vývojového hlediska, zásadní proměna autorovy tvorby se odehrála v tématu ženského aktu, který postupně ztrácel reálnou smyslovost a objemovost a transformoval se v dynamickou hru konstruktivně cítěných elementů rozvíjených na figurálním „základě“. Důsledné osamostatňování výrazových prostředků přivedlo Vohrabala v průběhu šedesátých let až k nefigurativnímu projevu. Toto zaměření mu usnadnila okolnost, že jako hudebník v kapele vyšel ze světa muzikálních zážitků, které nejenomže byly jeho významnou studnicí motivů, ale taktéž odkazovaly do sféry abstraktních představ. Do posuzovaného obrazu „Volné pohyby bubeníka“ vložil Josef Vohrabal nejen svůj vyzrálý malířský talent, ale také právě svou životní zkušenost vášnivého hudebníka. Tyto dvě složky se propojily v díle, v němž se autor doslova oddává potěšení z ryzí abstrahované malby, současně geniálně uchovávající základní esenci původních inspiračních podnětů. Barevné segmenty v post-kubistické stylizaci a přesné rytmizaci skvěle asociují prostorovou a pohybovou „rozložitost“ králů bicích souprav. Rukopisně sofistikovaně propracované pozadí dodává kompozici výtvarné napětí.

101

MUZIKA František (1900–1974) Gobelin II (Fuga II) 1962 olej, plátno 65 × 92 cm sign. LD F. Muzika 62 na rubu štítky: Galerie D'Arte del Naviglo, Milano, nedat., František Muzika – Volná tvorba / scénografie, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, 2012 7 500 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Collezione Ing. Ruini, Milano, Itálie; česká sbírka moderního umění

Vystaveno

Nové obrazy Františka Muziky, Výstavní síň Fronta, Praha, 1. 12. 1963 – 1. 1. 1964, č. k. 34 Galleria d’arte del Naviglio, Milano, Itálie František Muzika, Volná tvorba / scénografie, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, 19. 5. – 30. 9. 2012

Reprodukováno

František Muzika, Volná tvorba / scénografie, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, 19. 5. – 30. 9. 2012, katalog výstavy, reprodukováno na obálce

Popsáno

Nové obrazy Františeka Muziky, Výstavní síň Fronta, 1963–1964

Definice lyrické atmosféry a biologické fantastiky s biomorfní strukturou planoucích barev

102

Předložený obraz „Gobelín II (Fuga II)“ je autentickým, sběratelsky exkluzivním, přeludně fantaskním a spektrálně barevným dílem Františka Muziky, předního představitele české výtvarné avantgardy, autora patřícího k těm vzácným umělcům, „na které se nezapomíná, protože kvalitou svého díla, svým příkladem i osobním působením zasahovali a ovlivňovali všechny, na něž mohli působit“ (M. Hegar). Muzika byl umělcem mnoha zaměření, kromě malířství se věnoval ilustrátorské práci, typografii a stal se jedním z průkopníků moderní české scénografie. Byl členem avantgardní skupiny Devětsil, Nové skupiny a Spolku výtvarných umělců Mánes. Na Akademii výtvarných umění studoval v letech 1918–1924, nejprve u prof. J. Obrovského, pak u K. Krattnera. Po konfliktu s ním odešel do sochařského ateliéru prof. Jana Štursy, který mu povolil i nadále malovat. Po absolutoriu pobyl rok v Paříži (1924–1925). Roku 1927 navázal spolupráci s nakladatelstvím Aventinum Otakara Štorch–Mariena, psal výtvarné kritiky do Rozprav Aventina a stal se redaktorem časopisu Musaion. V malířské, kreslířské a grafické práci prošel nejprve obdobím magického realismu a primitivizujícího neoklasicismu, aby v polovině dvacátých let dospěl k lyrickému kubismu. Mezinárodní výstava Poesie 1932, konaná v pražském Mánesu, na níž byl reprezentativně zastoupen, již otevírala cestu k imaginativní malbě a surrealismu. Se surrealistickou poetikou souzněly jeho obrazy s typickým motivickým repertoárem ruin, antropomorfizovaných skal, torz a drapérií od poloviny třicátých let. Etapu angažované, protiválečné tvorby symbolicky uvedla Výstava československé avantgardy v Domě uměleckého průmyslu v Praze, uspořádaná kolektivem divadla D37, jíž se Muzika taktéž účastnil. První poválečná léta přinesla malíři nové ocenění a rehabilitaci jeho persekvované válečné tvorby. Hned po osvobození byl povolán na místo profesora pro obor knižní a užité grafiky na VŠUP v Praze. Roku 1946 byla v Hořejšově galerii v Praze uspořádána výstava jeho obrazů z let 1940–1945, k níž úvod napsal Karel Teige (je důležité zmínit, že hlavní teoretik české avantgardy věnoval umělci svou pozornost celoživotně). Téhož roku se účastnil výstavy československého umění v Paříži. Roku 1947 byl zastoupen na výstavě moderního československého umění v Anglii. V edici Prameny vychází Muzikova první monografie z pera Jaromíra Pečírky. Bohužel následná politická situace přerušila slibný vývoj. Již na podzim roku 1947 byly Muzikovy obrazy, kterými obeslal členskou výstavu S.V.U. Mánes, porotou zamítnuty pro jejich „formalismus“. Muzikova malířská tvorba se dalších sedmnáct let rozvíjela v ilegalitě. Zatímco za těchto podmínek přestával Muzika v tehdejším obecném povědomí existovat jako malíř a jeho význam byl nuceně omezen na jeho (špičkovou) práci v oblasti knižní grafiky, teorie písma a pedagogiky, jeho malířské dílo narůstalo v mlčenlivém soustředění ateliérové izolace: autor plynule rozvíjel svou vlastní malířskou poetiku, potvrzující jeho niternou orientaci k „básnickému“ obrazu.

103

104

105

106

Zasloužené tvůrčí rehabilitace se Františku Muzikovi dostalo v šedesátých letech, a to nejen v domácím prostředí – jeho díla se začala stále více objevovat i na zahraničních přehlídkách. Významný byl z tohoto pohledu rok 1964, kdy byl Muzika zastoupen na mezinárodní výstavě avantgardního hnutí Phases v Bruselu a na XXXII. bienále v Benátkách. Na základě úspěchu této prezentace pak následně samostatně vystavoval v Miláně a Benátkách. Předložený obraz „Gobelín II (Fuga II)“ je monumentálním, mimořádně opticky uhrančivým Muzikovým dílem z jeho pozdější tvůrčí fáze první poloviny šedesátých let, kdy autor v „mlčenlivé izolaci“ (F. Šmejkal) mistrně rozvíjel svůj výtvarný výraz ve směru biomorfizace hmoty a současně se přiblížil české variantě strukturální abstrakce. Společným znakem malířovy tvorby padesátých a šedesátých let byla inspirace organickým světem – jeho mikroskopickými formami a vnitřními vegetativními pochody, které zůstávají pro člověka skryty za vnějším vzhledem skutečnosti. Tento bohatý a proměnlivý vnitřní život přírody představoval pro Muziku výchozí bod, inspirační zdroj jeho lyrické imaginace, která jej básnicky přetransformovala a seskupila do nové fantazijní skladby přístupné našemu emocionálnímu prožívání. Jestliže cykly Mohyl, Citadel a Elsinorů byly v autorově imaginaci spjaty s funerální tematikou jako nekropole dávných kultur nebo iniciační obřadní místo pradávných lunárních kultů, protiváhou jejich strohé vážnosti se stal cyklus obrazů, k nimž patří varianty „Skořápek“ a „Fugy“, z nichž ta největší se dnes nachází v Národní galerii v Praze („Velká fuga III“, 130 × 195,5 cm, 1965). Předložený obraz „Gobelín II (Fuga II)“ definuje lyrická atmosféra, elementární biologická fantastika a fascinující spektrální kolorit. Ztvárněná barevně opalizující fantomatická féerie je až scénicky rozložitou biomorfní strukturou vybujelou v pusté krajině. Jestliže ústřední proplétající se organismus sestává z doslova planoucích barev, abstraktně cítěné, „neposkvrněné“ pozadí je drženo v odstínech apelativní červeně. V díle „Gobelín II (Fuga II)“ ztvárnil František Muzika imaginární objekt neobyčejné výtvarné poetiky, vyznačující cestu k hlubšímu poznání světa, v němž žijeme.

107

KOTÍK Jan (1916–2002) Pohled z pokoje kvaš, akvarel, karton 35 × 50 cm sign. PD monogram J. K. 35 000 Kč

MATAL Bohumír (1922–1988) Žena v dešti 1951 olej, karton, lepenka 60 × 38,5 cm sign. PD Matal 51 150 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

VALTER Karel (1909–2006) Křoviny 1977 olej, sololit 26 × 32 cm sign. na rubu K. Valter / 1977 na rubu název díla autorem 30 000 Kč 108

WIESNER Richard (1900–1972) Dívka s kohoutem olej, plátno 122 × 93 cm sign. LN R. Wiesner, na rubu R. Wiesner na rubu popis díla autorem a razítko ČFVU 180 000 Kč 109

KOLÁŘ Jiří (1914–2002) Figura 4 1967 strojopis 21,5 × 14 cm sign. PD monogram JK 67 na rubu štítek Galerie Schoeller, Düsseldorf s popisem díla 15 000 Kč

KOLÁŘ Jiří (1914–2002) Hommage a Hieronymus Bosch 1974 muchláž 26 × 18,5 cm sign. UD J. Kolář 74 15 000 Kč

110

KOLÁŘ Jiří (1914–2002) Povídání pana Magritta s panem Lautreamontem o Halasových Mladých ženách 1989 koláž, textil, deska 40 × 42 cm sign. na rubu Jiří Kolář 89, Jiří Kolář 89 P. na rubu popis díla autorem 29 000 Kč

KOLÁŘ JIŘÍ (1914–2002) Polovina skutečné velikosti 1965 koláž, deska 99 × 69 cm sign. na rubu Jiří Kolář / 1965 na rubu název díla autorem 250 000 Kč

111

REYNEK Bohuslav (1892–1971) Pieta suchá jehla 24,5 × 15,5 cm sign. PD Reynek 45 000 Kč

SIGETOVÁ Agnesa (1939–2004) Lovers / Milenci 1966 olej, plátno 97,5 × 73 cm sign. na rubu Sigetová Agnesa / 1966 na rubu popis díla autorkou 75 000 Kč

REYNEK Bohuslav (1892–1971) Bez názvu suchá jehla 10 × 7 cm sign. PD Reynek 12 000 Kč

REYNEK Bohuslav (1892–1971) Zátiší s autorem 1955 kolorovaná suchá jehla s monotypem 25,5 × 19,5 cm sign. PD Reynek 350 000 Provenience

sbírka prof. PhDr. Jiřího Kroupy

Reprodukováno

Pavel Chalupa – Bohuslav Reynek, Arbor vitae, 2011, str. 9

112

113

KOTÍK Jan (1916–2002) Zeměměřič olej, plátno 81 × 60 cm sign. na rubu Jan Kotík 260 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka českého moderního umění, Brno

Důmyslný mechanismus barevného vnímání a konstruktivního akcentu

Posuzovaný obraz „Zeměměřič“ je autentickým, invenčně komponovaným, na neobyčejné síle barevné linie založeným dílem Jana Kotíka, význačného malíře, grafika, designéra, teoretika a pedagoga, který se na proměnách české výtvarné kultury podílel již od svých uměleckých začátků na konci třicátých let. Ve čtyřicátých letech byl členem nejvýznamnějšího dobového seskupení, Skupiny 42, a v padesátých letech patřil k nemnoha autorům, kteří zůstali i v obtížných podmínkách ilegality modernímu výtvarnému názoru věrni. Jeho výstava v roce 1957 v pražské galerii Československý spisovatel představovala jednu z prvních snah o prezentaci aktuálních uměleckých přístupů po období absolutních zákazů. Ukázala velkou osobitost autorovy recepce expresivní, gestické malby, korigované však nezbytným skladebným řádem. Od roku 1969 žil Jan Kotík v Německu, v tehdejším Západním Berlíně, a stal se jednou z výrazných postav českého exilu. Ve svém pozdějším díle se inspiroval výtvarnými a myšlenkovými proudy jako minimalismus, arte povera, instalace a environment, vždy se současnou snahou o originální výtvarný rukopis. Vystavoval na Světových výstavách Expo (Paříž 1937, Brusel 1958, Montreal 1967), na benátských bienále (1964 a 1976) a v roce 1997 obdržel v Berlíně cenu Freda Thielera. Přínos tvorby Jana Kotíka pro české poválečné umění byl postupně zhodnocován až po roce 1989.

114

Příčin poměrně pozdního docenění jeho tvůrčích kvalit bylo několik. Kromě ideologických důvodů hrála svou roli také určitá nonkonformnost autorovy osobnosti, provokující často i kolegy z avantgardních kruhů. Kotík byl totiž vždy svůj, a zároveň měl mimořádně vyvinutý cit pro vše nové, pro to, co „viselo ve vzduchu“. Jan Kotík působil jako externí docent na západoněmeckých vysokých školách. Roku 1989 se po sametové revoluci vrátil zpět do vlasti, kde krátce působil jako docent na Akademii výtvarných umění v Praze (1991–1992). Zemřel roku 2002 v Berlíně. Posuzovaný obraz „Zeměměřič“ je Kotíkovou typickou, kvalitní prací, zastupující jeho tvůrčí období spjaté s působením ve Skupině 42 (1942–1948). Již roku 1940 upoutal svým dílem Jiřího Kotalíka, vedle Jindřicha Chalupeckého druhého budoucího teoretika Skupiny 42, který malíře v recenzi označil za „smělý výtvarný talent“. Kotík tehdy usiloval o novou definici člověka v celém jeho životním kontextu a tato snaha ho spojila s dalšími členy skupiny, oficiálně ustavené 27. listopadu 1942. Setkávali se spolu od roku 1941 pravidelně každou sobotu odpoledne v ateliérech, nejčastěji u Františka Hudečka. Tyto schůzky inicioval Jindřich Chalupecký, který je nejprve navrhl Hudečkovi a Grossovi, a postupně se přidávali Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Jiří Kotalík, Jiří Kolář, Karel Souček. Ve skupinové fázi se Jan Kotík stává „zasvěceným vypravěčem městského života“. Základním rysem jeho obrazů je smysl pro obyčejné události, pro motivy všedního dne, poznamenané technikou. Na rozdíl například od Františka Hudečka, přitahovaného více imaginárními ději a městem jako fantomem, Kotík byl mnohem intenzivněji spjat s předmětnou skutečností, zachycovanou v nejrůznějších fazetách. Je příznačné a zajímavé, že figurální projev s hlavním tématem města se souběžně s existencí Skupiny 42 objevoval i v díle Janova otce, Pravoslava Kotíka. Posuzovaný obraz „Zeměměřič“ skvěle charakterizuje Jana Kotíka jako malíře bytostného barevného vnímání a konstruktivního akcentu, který se zakrátko vydá vstříc nefigurativnímu, gestičtěji laděnému výrazu. V letech 1947–1948 ho v jedné linii tvorby zajímaly samostatné postavy srostlé s technickými přístroji jako určitý kompaktní organismus. Podobně tomu bylo např. u sochaře Ladislava Zívra, dalšího člena Skupiny 42 („Muž s přístrojem“, 1945). Kotík ztvárnil fotografa, telefonistu (v několika verzích) či geometra. Druhá verze posuzovaného obrazu se pod názvem „Postava se zaměřovacím přístrojem (Geometr)“ dnes nachází v Galerii výtvarného umění v Chebu. Je mírně statičtěji koncipovaná, takže více vynikají její konstruktivní rysy, zatímco předložený „Zeměměřič“ je výtvarně volnější, spontánnější. Jan Kotík tu na obrazové ploše vytvořil „důmyslný mechanismus“, v němž hlavní úlohu hraje linie aktivizující celou plochu obrazu. Je to neobyčejně hravá malířská skladba, v níž se dokonale uplatňuje barevná kresba i velká míra racionální úvahy.

115

BOŠTÍK Václav (1913–2005) Bez názvu 1963 olej, plátno 18 × 28,5 cm sign. PD Boštík na rubu štítek s popisem 600 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka českého moderního a současného umění, Francie

Vystaveno

Ni cygne Ni lune (Ani labuť, ani luna), Centre Georges Pompidou, Paříž, Francie, 27. 5. – 9. 9. 2020, reprodukováno v katalogu, s. 104

Reprodukováno

monografie Karel Srp – Václav Boštík, Galerie Zdeněk Sklenář 2011, str. 235, č. 221

Nejvýraznější český solitér lyrického umění poválečné abstrakce Posuzovaný komorní obraz „Bez názvu“ je autentickým, vývojově důležitým, estetiku výtvarného znaku (tzv. samoznaku) rozpracovávajícím dílem Václava Boštíka, velkého solitéra českého moderního umění druhé poloviny dvacátého století, jednoho z nejvýraznějších představitelů lyrického proudu české poválečné abstrakce. Navzdory členství ve skupině UB 12 ho nikdy nelákaly kolektivní programy. Dával přednost svému bytostnému chápání obrazu, v němž se prolíná racionální reflexe s lyrickým gestem, bezprostřední vztah k matérii obrazu s hodnotami mimo něj. Jiří Valoch přesvědčivě napsal: „Mírou jeho tvorby je jednota.“ Malíř, grafik, ilustrátor, typograf, restaurátor, výtvarný teoretik a básník Václav Boštík se narodil v Horním Újezdu u Litomyšle jako syn výtvarně nadaného mlynáře Václava Boštíka st., provozujícího tzv. Ležákovský mlýn, jehož historie sahá až do patnáctého století a je dokonce spjata s proslulým selským rebelem

116

Lukášem Pakostou. Umělecké sklony měl také mlynářův bratr František (katolický kněz, gymnaziální profesor v Chotěboři) i druhý syn – Jan, jenž po otci převzal mlýn. V letech 1925–1933 navštěvoval Václav Boštík litomyšlské gymnázium. V letech 1933–1937 studoval profesuru kreslení a deskriptivní geometrie na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při Českém vysokém učení technickém v Praze (prof. Cyril Bouda, Oldřich Blažíček, Zdeněk Wirth). Roku 1937 vstoupil na Akademii výtvarných umění – školní rok 1937/1938 strávil v prvním ročníku všeobecné školy u Jakuba Obrovského, poté až do listopadu 1939 (tedy do uzavření českých vysokých škol) docházel do ateliéru Williho Nowaka. Ve studiu pak pokračoval od července 1945 do září téhož roku v grafické škole u Vladimíra Pukla; poslední zkoušky složil v červnu roku 1946. Kromě volné malířské a grafické tvorby zahrnuje Boštíkova tvorba např. i oponu Lidového domu v Poříčí u Litomyšle (1939), návrhy vitráží pro okna kaple sv. Jana Křtitele ve Svatovítském chrámu (1940, nerealizováno), oltářní obraz katedrály Božského Spasitele v Ostravě (1951–1954, s architektem Jaroslavem Čermákem, Jiřím Mrázkem a Adrienou Šimotovou), 77 298 jmen obětí holocaustu z Čech a Moravy napsaných na zdi Pinkasovy synagogy v Praze (1954–1959, s Jiřím Johnem), malbu pro čekárnu odbavovací budovy pro lety do zahraničí v Praze-Ruzyni (1961–1962) nebo restaurovaný sgrafitový plášť litomyšlského zámku (1974–1986). Po roce 1989 byla Boštíkova tvorba oficiálně oceněna řadou vyznamenání: v roce 1991 byl jmenován rytířem Řádu umění a literatury, udělovaného francouzským ministrem kultury, roku 2000 se stal čestným občanem Litomyšle, v roce 2004 mu prezident České republiky udělil Medaili Za zásluhy (I. stupně) a téhož roku obdržel i Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. Posuzovaný obraz „Bez názvu“ Václava Boštíka je krásným příkladem jeho tvůrčího hledání první poloviny šedesátých let, kdy se dostal na novou rovinu zobrazení, přecházel od prázdna ke znaku a zpět. Komorní plátno ztvárňuje jakousi geometrickou síť s uzlovými body, připomínající kmitající částice ze záznamu nějakého fyzikálního procesu. Pozadí je na této konstrukci nezávislé, abstraktní, až šímovsky „vytírané“. Toto dílo plně odpovídá autorovým úvahám o vztahu plochy a tvaru: „Malba je, z formálního hlediska, ve své nejzákladnější podobě členěním podkladové plochy. Tato plocha je silovým polem, v jehož uzlových bodech se shlukuje a hromadí hmota barvy, formuje se ve tvary a vytváří novou skutečnost, obraz našeho vesmíru. Obraz schopný dalšího rozvíjení. Plocha obrazu a tvar stojí přirozeně v opozici. Přitom však plocha volá po tvaru a tvar potřebuje ke svému rozvinutí plochu. A je v moci malíře, aby našel a užil ty prostředky, které jim oběma dovolí žít ve vzájemné shodě a jednotě.“ (V. Boštík). Posuzovaný obraz „Bez názvu“ lze vnímat jako jedno z bezprostředních předznamenání autorova příslovečného konceptu silového pole se shluky barev a jemnými liniemi.

117

118

119

BOUDNÍK Vladimír (1924–1968) Svému příteli M. Albichovi 1962 strukturální grafika s aktivní technikou 1/1 30 × 21 cm sign. PD V. Boudník 1. II. 1962 D dedikace Milanu Albichovi autorem 70 000 Kč Reprodukováno Vladimír Boudník – kompletní soupis grafického díla, 2020, č. 508, str. 256

BOUDNÍK Vladimír (1924–1968) Největší struktura 1963 strukturální grafika 32 × 49 cm sign. UD Vladimír Boudník 63. 85 000 Kč Reprodukováno

Vladimír Boudník – kompletní soupis grafického díla, 2020, č. 631–634, str. 314, 315

120

NOVÁK Ladislav (1925–1999) Bez názvu 1973 4× froasáž, tuž, papír 4 ks 29,5 × 21 cm sign. 1× UD monogram LN 11. 9. 73 26 000 Kč Reprodukováno

katalog výstavy Ladislav Novák – Dílo 1962 až 1999, Aurelio Stefanini, 2006, str. 20–21

HUDEČEK František (1909–1990) Struktura 1978 kresba tuší 22,5 × 13,5 cm sign. UD monogram FH 78 12 000 Kč

NOVÁK Ladislav (1925–1999) Hlava I 1969 kombinovaná technika, karton 59 × 42 cm sign. UD monogram LN 30. 9. 69, na rubu Ladislav Novák na rubu razítko sbírky Aurelio Stefanini Firenze 14 000 Kč 121

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Radovánky 1966 akronex, juta 110 × 140 cm sign. PD monogram JN 66

za eklektického postmoderního umělce. Jeho dílo nese prvky kubismu, surrealismu, pop artu, art brut, akční malby; stejně tak i odkaz na umělcovy oblíbené autory, jako byli Picasso, Tizian, Mondrian, Dubuffet, Chagall, Bacon, Kandinsky ad.

650 000 Kč Reprodukováno

katalog výstavy Jiří Načeradský – obrazy, kresby, grafika, Galerie mladých, Mánes, 1967 Mimořádné dílo vysoké sběratelské hodnoty z autorova vrcholného období Nové figurace. Inspirací mu bylo prostředí Žižkova, kde měl od svých 18 let až do roku 1967 malý suterénní ateliér. Tehdejší žižkovské oprýskané zdi, plné nápisů, drobných malůvek a ornamentů, nadchly mladého umělce svou osobitou poezií a půvabem. Svou celoživotní tvorbou Načeradský velice otevřeně reagoval na okolní vlivy. Sám sebe často označoval

122

Záběr z klipu (03:24) Píseň o malíři, 1968, Hany Hegerové, kde je nabízený obraz zachycen v ateliéru autora 1966 SUPRAPHON hudba: Petr Hapka, původní text: Petr Rada, zpěv: Hana Hegerová

PLOCEK Vilém (1905–2001) Zlatá ryba pro štěstí 1993 voskovaná tempera, lepenka 27 × 33 cm sign. PD Vilém 1993, na rubu Vilém Plocek / 1993 na rubu popis díla a dedikace autorem, PD dedikace autorem 12 000 Kč

KOMPÁNEK Vladimír (1928–2002) Dvojice olej, malířská lepenka 50 × 70 cm sign. LD V. Kompánek, PD monogram K, na rubu 2× Vl. Kompánek, monogram K na rubu popis díla autorem 150 000 Kč

KIML Václav (1928–2001) Klekání enkaustika, plátno na desce 52 × 58 cm sign. PD V. Kiml na rubu štítek Díla a s popisem 130 000 Kč 123

ŠÍMA Josef (1891–1971) Paysage vert / Zelená krajina 1965 olej, tuš, plátno 22 × 27 cm sign. PD J. Šíma 65 na rubu název díla autorem 1 100 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. přiložena dvě potvrzení pravosti: René Deroudille 1965, Aline Brumlik 2015 (dcera autora)

Publikováno

„Today“, Rene Deroudille, N49-April 1965

Obraz „Zelená krajina (Paysage vert)“, datovaný do roku 1965, lze souhrnně charakterizovat jako originální, výtvarně nesmírně delikátní, filozoficky laděnou práci Josefa Šímy, autora, jehož výtvarná tvorba zaujímá velice důležité místo v celku evropského umění dvacátého století. Jeho tvůrčí cesta byla vždy hluboce osobitá. Ač se ve své imaginativnosti blížila surrealismu, vycházela z jiných kořenů. Zatímco surrealismus zdůrazňoval individualitu a jedinečnost, Šíma čerpal především z toho, co je společné, z mýtů, symbolů a archetypů. Právě v těchto filozofických základech nalezl myšlenkovou bázi své celoživotní tvorby. Josef Šíma se narodil roku 1891 v Jaroměři. Jeho otec učil kresbu a malbu na tamní c. k. řemeslnické škole, kterou navštěvoval i František Kupka. Velký vliv na Šímovu tvorbu v době jeho studií na Akademii výtvarných umění v Praze měl profesor Jan Preisler. Šíma byl nadán nejen umělecky, ale souběžně s Akademií studoval i techniku. Jeho záliba v matematice i geometrii se pak odráží v celém jeho díle. V roce 1920 se Šíma

124

dostává do Francie. Jeho setkání s touto zemí, její kulturou a tehdejší mezinárodní uměleckou avantgardou ovlivnilo jeho tvorbu určujícím způsobem. Ani poté, co se ve Francii natrvalo usadil, nikdy nepřerušil styky s vlastí a jako člen Devětsilu se účastnil kulturního dění v Československu. Setkání mladých francouzských básníků se Šímou bylo osudové. „Od prvních slov jsou zasaženi bleskem přátelství,“ referoval z Paříže český spisovatel Richard Weiner a dodával, že básníci „nadšeně šveholí o ‚zázraku Šímovi‘“. Šíma byl jediným malířem skupiny, jež také vydávala časopis a organizovala výstavy. Její vůdčí osobnost, básník Roger Gilbert-Lecomte, stavěl Šímu na roveň Pabla Picassa, Joana Miró či André Massona. V období této vzácné duševní shody se rodily první Šímovy imaginativní obrazy. „… jsou to díla zprvu nečistá, polepená napodobeninami mrtvol vjemových vzpomínek, později očištěná od světa a popisující stupnici vidin až po absolutní světlo,“ charakterizoval Gilbert-Lecomte Šímovu malbu. Skupina se rozpadla v roce 1932, avšak její zaměření zásadním způsobem ovlivnilo autorovu výtvarnou poetiku. Ne nepřípadně napsal František Šmejkal, že Josef Šíma vytvořil své vrcholné práce „v poslední vývojové etapě“. Jsou to práce vyznačující se bravurní výrazovou oproštěností (jež je vlastní i pozdním dílům dalších výtvarných géniů – včetně Tiziana, Tintoretta či Rembrandta), nesmírnou výtvarnou noblesou a především ojedinělou duchovní hloubkou. Tyto kvality ve formátu „malého klenotu“ v sobě koncentruje předložený obraz. „Zelená krajina (Paysage vert)“ svědčí o nadčasové platnosti Šímovy tvorby, její jemnosti a síle zároveň. Autor se zde zbavuje jakýchkoli odkazů k jevové realitě a pojmově rozlišitelným předmětům, aby se navrátil k „materiae primae“, jakési původní pralátce, z níž se rodí první archetypy tvarů. Z prázdnoty nekonečného vesmíru, z tajemných mlhovin, jimiž se prodírá rozptýlené světlo, tu krystalizují zárodky forem. V této Šímově vizi jednoty univerza se divák ocitá v neohraničeném abstraktním prostoru jakéhosi předdějinného času. Posuzované dílo „Zelená krajina (Paysage vert)“ je fascinujícím ztvárněním zrození hmoty, jež výmluvně vypovídá o tajemství světa a lidské existence. Tichá, noblesní naléhavost, s jakou se tu setkáváme, patří k nejvlastnějším přínosům Josefa Šímy do dějin moderního umění.

125

GUTH Hella (1908–1992) Diskuze I. 1966 olej, sololit 55 × 46 cm sign. na rubu Hella Guth na rubu štítek s popisem díla (autorkou) 45 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

získáno z rodiny autorky

Reprodukováno

katalog výstavy Hella Guth – Poetický neklid, Galerie Moderna, 2023, str. 16

Vystaveno

Hella Guth, Poetický neklid, Galerie Moderna, Praha, 2. 3. – 16. 4. 2023, reprodukováno v katalogu na s. 16

Zkoumaný obraz „Diskuze I“ je nezpochybnitelně autentickou, reprezentativní, lyricky abstraktní prací Helly Guth, významné židovské malířky, umělecké kolegyně Endre Nemese či Jakuba Bauernfreunda, která ve třicátých letech studovala v Praze, kde také strávila část mládí. Většinu svého díla však vytvořila ve ztížených podmínkách emigrace a mezinárodní umělecké konkurence v Londýně a v Paříži. Díky svému nadání a píli dosáhla značného uznání, a to především v padesátých a šedesátých letech. V nedávné době byla znovuobjevena galeriemi ve Francii, v Německu i Česku. První samostatnou výstavu v Praze jí uspořádala Galerie Roberta Guttmanna roku 2008 ke stému výročí narození. Hella Guth se narodila roku 1908 v Kostelní Bříze u Sokolova. Její otec, MUDr. Arnošt Guth, vystudoval medicínu na pražské univerzitě a působil jako praktický lékař a specialista na plicní choroby v Kostelní Bříze u Sokolova, na Kladně a nakonec jako primář plicního sanatoria v Bukově u Ústí nad Labem. Její matka Helena pocházela z rodiny Jindřicha Rosenzweiga z České Lípy. Mladá Hella maturovala v roce 1926 na reálném gymnáziu v Ústí nad Labem. Již na střední škole se vzdělávala u malířky T. Sandmannové a u soukromého učitele z Bauhausu. V letech 1926–1929 studovala na Kunstgewerbeschule ve Vídni v ateliéru profesora W. Müllera-Hofmanna. Tam vznikly její první výrazné dřevoryty a linoryty, ovlivněné německým expresionismem. Na jejích raných olejomalbách se projevuje poučení italskou renesancí, sociálním civilismem, novoklasicismem a imaginativním realismem. V letech 1930–1931 studovala v Praze na Akademii výtvar-

126

ných umění u prof. Willi Nowaka, kde navázala přátelství se spolužáky Jakubem Bauernfreundem a Endre Nemesem. Před odchodem do emigrace přispívala kresbami především do listu Prager Presse a dalších německých i českých levicových periodik a věnovala se soustavně malbě; zajímaly ji sociální motivy cikánů, černochů, městských proletářů, periferie. Vrcholu své předválečné tvorby dosáhla ilustračním cyklem dřevořezů k deseti písním Třígrošové opery B. Brechta (1932–1933), který vydala jako album a samostatně ho vystavila. V roce 1933 se účastnila divadelního festivalu v Moskvě, roku 1936 vystavovala se skupinou Prager Secession, spolupracovala s antifašistickou německou emigrací. Koncem května 1939 přešla polské hranice, v červenci z Gdyně odplula do Anglie. Ne všichni z rodiny však měli takové štěstí jako ona – její matka a mladší sestra, stejně jako většina příbuzných a přátel, zahynuli v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech. V Londýně se v roce 1940 provdala za levicového publicistu Ottu Eisnera. Živila se ilustracemi a novinovou kresbou. Ve volných kresbách a olejích vyzrála ve vyspělou osobnost surrealistického tvarosloví. V letech 1942–43 získala stipendium od Kulturního odboru československé exilové vlády a v červnu 1943 na své první samostatné výstavě v The Czechoslovak Institute v Londýně představila okolo tří desítek kreseb, akvarelů, kvašů a olejomaleb. Prvky vegetace a rozklad figur i předmětů, kterými reagovala na válečné události, přešly do jejích děl i po válce. V roce 1947 se podruhé provdala za výtvarného teoretika Franka Poppera, s nímž se roku 1951 usadila ve Francii (od roku 1955 trvale žila v Paříži). Tehdy se také započíná její vrcholné tvůrčí období. V letech 1954–1959 vystavovala opakovaně v Salon des réalités nouvelles. Její složité obrazové struktury, v nichž se vyrovnávala s dobovou estetikou abstraktní malby, jsou dynamické, variabilní, přesně rytmizované a v evropském kontextu velmi originální. Přetínající se čáry a linie a prostupující se barevné horizonty vytvářejí hustou síť, která však neztrácí přehlednost. V roce 1958 obdržela stříbrnou medaili Prix suisse de peinture abstraite. Roku 1978 pro vážnou oční chorobu zanechala malby, roku 1981 se vrátila k umělecké tvorbě řadou abstraktních, většinou černobílých tuší či tužkou dotvářených jemných koláží. Předložené dílo „Diskuze I“ je vynikající ukázkou tvorby Helly Guth z období po polovině šedesátých let, kdy se na jejích obrazech, koncipovaných v duchu lyrické abstrakce, znovu objevují zpola zastřené prvky figurace, jež jakoby vystupují z hloubky temných vrstev malby nebo ze „spleti“ barevných skvrn. Obraz „Diskuze I“ skvěle vypovídá o autorčině neutuchající tvůrčí energii a snaze posouvat svůj projev stále dál. Guthová zde brilantně osvobodila vztah barvy a obrysu, zkoumala jejich vzájemné uvolnění, které bylo i podstatou její cesty k abstrakci. Autorka rozehrává nesmírně dynamickou vizuální symfonii, jež má charakter až jakési „action painting“. Původní figurální podnět je však přesto rozklíčovatelný.

127

100

BOŠKA Jindřich (1931–2017) Pohyb částic III 1967 lak, koláž, sololit 61 × 38 cm sign. LD JBoška 67, na rubu JBoška, Jindřich Boška / 1967 naštítku na rubu autorský štíttek s popisem díla 35 000 Kč

101

DĚDIČOVÁ Irena (1939–1988) Fleur d' Or / Zlatý květ 70. léta 20. stol. kombinovaná technika, olej, koláž, plátno, dřevo 65 × 50 cm sign. na rubu Irena Dědičová na rubu název díla autorkou a razítko výstavy 25 000 Kč Provenience Jean-Claude Servan-Schreber, novinář, autor monografie autorky

102

KLÁPŠTĚ Jaroslav (1923–1999) Vesnice (z Podkrkonoší) 1970 olej, plátno 63 × 82 cm sign. PD Klápště 70 na rubu olejomalba Vesnice 60 000 Kč

128

103

KOČIŠ Jaroslav (1933–1990) Bez názvu 1973 reliéf, kombinovaná technika, asambláž, překližka 101,5 × 51,5 × 9 cm sign. LD Kočiš 73 110 000 Kč

104

MÁLEK Antonín (1937–2021) Signál – Brána 1969 akryl, olej, lazura, deska 28,5 × 21 cm sign. UD Málek V. 69, na rubu Málek V. 69 na rubu štítek s popisem díla autorem 20 000 Kč

105

ŠERÝCH Jaroslav (1928–2014) Zahrada ve výši 1975 olej, plátno 50 × 50 cm sign. LN J. Šerých 1975, na rubu Jaroslav Šerých / 1975 na rubu název díla autorem 55 000 Kč 129

106

ŠÍMA Josef (1891–1971) Brie 1952 olej, plátno, rentoilováno 46,5 × 65 cm sign. PD J. Šíma 1952 3 500 000 Kč odborná expertiza PhDr. Jaromír Zemina, PhDr. Karel Srp, PhDr. František Dvořák, PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Josef Šíma, Světlo a země, Galerie Moderna, Praha, 2. 5. – 16. 6. 2019, reprodukováno v katalogu na s. 14, č. 10

Nová poetická realita poválečné avantgardy

Posuzovaný obraz „Krajina v Brie“ představuje originální, velmi kvalitní, snově abstrahovanou práci Josefa Šímy, ojedinělé výtvarné osobnosti evropské meziválečné avantgardy, autora označovaného za malíře samotné podstaty světa. Tento jaroměřský rodák žil od svých devětadvaceti let ve Francii, čímž se jako jeden z mála českých uměl-

130

ců aktivně podílel na mezinárodním uměleckém dění. Ani kontakty s domácí scénou však nepřerušil. Svou tvůrčí dráhu začal v prvních poválečných letech obrazy s civilistní tematikou, které vystřídalo krátké období formální experimentace. Od roku 1921 participoval jako zahraniční dopisovatel na aktivitách Uměleckého svazu Devětsil. Teigeho program stavby a básně, konstruktivismu a poetismu, korespondoval s jeho tvůrčím založením. V roce 1927 se stal s několika mladými francouzskými básníky zakládajícím členem skupiny Le Grand Jeu. Ve druhé polovině dvacátých let se v jeho obrazech zrodil nový imaginativní svět, který rostl z vědomí jednotnosti struktury kosmu a sounáležitosti jeho částí. Dle autorovy „Vzpomínky na Vysokou hru“ (Výtvarné umění, 1966) je úkolem malíře znovustvořit „neviditelné, které spatřil. Vycházeje z paměťových zlomků, musí pak danými prostředky – objem, barvy, linie... znovustvořit nikdy nespatřenou skutečnost“. Posuzovaný obraz „Krajina v Brie“ je skvělým dokladem Šímova obohacení moderního pojetí krajinomalby. Spadá do začátku pozdní etapy jeho díla (1950–1971), v níž vytvořil abstrahovaná plátna vyznačující se neobyčejnou duchovní hloubkou a delikátní malířskou kulturou. Na počátku padesátých let se malíř po době tvůrčí cézury, spadající do čtyřicátých let, znovu vrací k tvorbě, s novou energií a plně vnitřně vyrovnán. Navazuje na formální principy svého předchozího díla, současně je však transformuje do nové, oproštěnější podoby. Jak rozpoznal již František Šmejkal, v rámci této fáze je nejnosnější právě soubor krajin z Brie, v němž dospívá k nevšední malířské metafoře přírody. Hlavní inspirací byl malíři krajinný charakter regionu Brie (dnešní region Seine-et-Marne), jenž se mu nesmazatelně vryl do paměti. V posuzovaném obraze Šíma využívá plošné, překrývající se plány či kry, představující ideogram země. Provázanost nebe se zemí v podobě plánů rozpínajících se k obloze symbolizuje novou integraci člověka a kosmu, založenou na intuitivním prožitku (nikoli na náboženských představách či racionálních spekulacích). Šíma nenadřazuje žádný prvek druhému, jednotlivé elementy jsou ve vzájemné harmonii. Záplavu studené modro-zelené sofistikovaně „rozehřívá“ teplá okrová báze země. Přes zdánlivou abstraktnost tato interiorizovaná krajina neklamně odkazuje ke sféře smyslového vnímání, k ambivalenci senzuálních počitků. Tato rovina hrála v Šímově tvorbě důležitou roli, jak dokládá například jím často citovaná vzpomínka na střídání pocitů chladu a tepla při koupání v ledové vodě řeky Úpy. Nebo jinými autorovými slovy: „Jistý silný vjem (…) se promění dominantní barvou v harmonii, nebo jinou, komplementární, v protiklad…“ (J. Šíma, 1966). Za použití vybraných, téměř minimalistických výtvarných prostředků vytvořil Josef Šíma v tomto obraze novou poetickou realitu, s cílem znovu nastolit původní jednotu světa a lidského jedince, jednotu, umožňující plné citové a kontemplativní vnímání světa a života.

131

132

133

ALBUM 77

Situace výtvarného života v sedmdesátých letech minulého století byla všeobecně frustrující. Neoficiální umění nemělo možnost prezentace na oficiálním fóru a jen těžko si hledalo cesty z ateliérů k veřejnosti. Je mimořádné a současně paradoxní, že právě na Ostravsku se to v několika případech dařilo s koncem sedmdesátých let a zejména v osmdesátých letech. V polovině sedmdesátých let dvacátého století se Eduard Ovčáček začal intenzivněji setkávat s Ivo Janouškem a společně uvažovali o tom, jak by mohli prospět neoficiálnímu umění, které bylo oficiálními arbitry odsouváno na okraj a byla mu znemožňována jakákoliv interakce. Vznikla idea vydávat Alba, která představí tvorbu vybraných umělců. Alba 75, 76 a 77 byla prvními edičními počiny lidí, kteří primárně stáli mimo struktury uměleckého provozu, konkrétně inženýrů Ivo Janouška, Kamila Drabiny, Jana Štefana, později Milana Webera a Jiřího Lukeše. V roce 1975 vzniklo první Album 75, které prostřednictvím fotografií konfrontovalo umělecká díla dvaceti čtyř autorů – Václava Boštíka, Zdeny Fibichové, Eduarda Halberštáta, Jana Hendrycha, Miloše Chlupáče, Vladimíra Janouška, Věry Janouškové, Čestmíra Kafky, Evy Kmentové, Jiřího Koláře, Stanislava Kolíbala, Vladimíra Kopeckého, Aleny Kučerové, Aleše Lamra, Karla Nepraše, Eduarda Ovčáčka, Zdeňka Palcra, Naděždy Plíškové, Vladimíra Preclíka, Jiřího Sopka, Františka Štorka a Olbrama Zoubka. Již toto album představovalo zásadní počin, neboť se podařilo spojit nejvýznamnější postavy českého umění v mimořádné generační výpovědi. Všechna alba deklarovala potřebu tvůrčí svobody a možnosti prezentace. Album založené na médiu fotografické reprodukce mělo možnost představit i sochařskou tvorbu. Zároveň však sílila potřeba vzniku alba, které by obsahovalo originální artefakty. V roce 1976 pánové Janoušek, Drabina a Štefan ve spolupráci s Eduardem Ovčáčkem, autorem titulního listu, vydali Album 76. Jednalo se o album děl nejlepších umělců té doby, kteří měli takto téměř jedinou možnost prezentace. Nově a zcela záměrně album zahrnovalo také slovenské umělce. V zadání byl grafický list s možností kresby pro ty, kteří se grafice nevěnovali. Spektrum výtvarných názorů je pestré. Od tradičních forem až po velmi progresivní, od tradiční grafické techniky přes tvorbu ilustrátorů až po díla konceptuální. Pozoruhodné je reprezentativní zastoupení slovenských konceptualistů, kterým zdatně sekundují ti třinečtí. Tato veliká umělecká plasticita svědčí o primárně demokratickém způsobu volby, nejdůležitějším aspektem byla kvalita. Nebylo ambicí vytvořit naprosto reprezentativní průřez, protože mu bránily technické a realizační problémy. Nepochybně zde celá řada dalších autorů chybí. I propojení šedesáti pěti umělců byl však mimořádný výkon. Je potřeba proto vyzdvihnout velký a zásadní podíl Kamila Drabiny, který se zasloužil o profesionální úroveň výsledku a organizaci, včetně distribuce. Pochopitelně vznik a život alba byl spojen s mnohými perzekucemi, ale unikátnost této kolekce a čas vše překonaly. V roce 1977 vyšlo poslední Album 77, které obsahovalo pouze kresby. Výběr autorů byl užší a o to přísnější, včetně požadavku na formát A2. Zastoupeni v něm jsou Karel Adamus, Václav Boštík, Rudolf Fila, Dalibor Chatrný, Josef Istler, Jozef Jankovič, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Čestmír Kafka, Eva Kmentová, Stanislav Kolíbal, Milan Laluha, Aleš Lamr, Igor Minárik, Ladislav Novák, Vladimír Novák, Eduard Ovčáček, Milan Paštéka, Jiří Sopko, Miroslav Šnajdr a Jan Wojnar.

134

107

FILA Rudolf (1932–2015) Album 77 1977 přemalba, tempera, barevný tisk 54 × 46 cm sign. LD R. Fila 77 8 000 Kč

108

ISTLER Josef (1919–2000) Album 77 1977 kombinovaná technika, karton 64 × 49 cm sign. UD Istler 77 8 000 Kč

109

JANOUŠKOVÁ Věra (1922–2010) Album 77 – Hlava 1977 koláž, kresba tuší, fixem, karton 61,5 × 44 cm sign. PD V. Janoušková 1977 10 000 Kč 135

110

JANKOVIČ Jozef (1937–2017) Album 77 1977 kombinovaná technika, akvarel, kresba perem, tužkou, koláž 65 × 49 cm sign. UD Jankovič 77 8 000 Kč

111

LALUHA Milan (1930–2013) Album 77 1977 kresba tužkou, ruční papír 41,5 × 59 cm sign. PD M Laluha 10 000 Kč

112

NOVÁK Vladimír (1947) Album 77 1978 kombinovaná technika, akvarel, tuš, pastel, běloba, koláž 62,5 × 46 cm sign. na rubu Vladimír Novák 1978 8 000 Kč 136

113

JANOUŠEK Vladimír (1922–1986) Album 77 – Kresba variabilního reliéfu 1977 rozmývaná kresba tuší, karton 63 × 46,5 cm sign. LD Vladimír Janoušek, PD 1977 D název díla autorem 10 000 Kč

114

LAMR Aleš (1943) Album 77 – Obrazy v krajině 1976 kombinovaná technika, kresba tuší, fixem, karton 62 × 44 cm sign. UN A. Lamr 76 UD název díla autorem 15 000 Kč

115

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Album 77 1977 kombinovaná technika, propalovaná koláž, kresba, otisky 62 × 45 cm sign. UD E. Ovčáček 1977 15 000 Kč 137

116

CHATRNÝ Dalibor (1925–2012) Album 77 1977 kresba tuší, tužkou, karton 63,5 × 48,5 cm sign. UD Dalibor Chatrný 77 15 000 Kč

117

KMENTOVÁ Eva (1928–1980) Album 77 1977 muchláž, koláž, karton 62 × 45 cm sign. PD Eva Kmentová 1977 10 000 Kč

118

KOLÍBAL Stanislav (1926) Album 77 1977 kresba tuší, tužkou, karton 62,5 × 49 cm sign. UD St. Kolíbal 77 80 000 Kč 138

119

MINÁRIK Igor (1948) Album 77 – Milý, Ivo, prosím tě, buď taký láskavý … 1977 kombinovaná technika, malba, koláž, transparentní papír, textilie 62,5 × 45 cm sign. na rubu Igor Minárik 1977 na rubu název díla autorem 8 000 Kč

120

WOJNAR Jan (1944–2014) Album 77 1977 kombinovaná technika, výřezy, koláž, kresba perem, černý papír 60 × 42 cm sign. PD Wojnar 77 8 000 Kč

121

NOVÁK Ladislav (1925–1999) Album 77 – Výtvarná interpretace … 1977 kresba tužkou, pastelka 62 × 44,5 cm sign. PU leden 1977 – Ladislav Novák 10 000 Kč 139

122

123

1976 kombinovaná technika, akvarel, tužka 35 × 50 cm sign. LD Paštéka 76

1976 tempera, karton 46 × 63 cm sign. LD M. Šnajdr 76

8 000 Kč

PAŠTÉKA Milan (1931–1998) Album 77

140

ŠNAJDR Miroslav (1938) Album 77

124

BRÁZDA Jan (1917–2011) Bez názvu 1980 kombinovaná technika, koláž, kresba 99 × 78,5 cm sign. LD Jan Brázda, PD 1980 fec. J Brazda 40 000 Kč

125

CHATRNÝ Dalibor (1925–2012) Prosakování 1968 prosakování, černá netkaná textilie 75,5 × 85,5 cm sign. UD Dalibor Chatrný 1968 45 000 Kč

126

WOJNAR Jan (1944–2014) Igelitová báseň 1973 objekt, potištěný igelit, kovový rám 55 × 57 cm sign. na rubu na autorském štítku Wojnar 1973 65 000 Kč 141

127

PIESEN Robert (1921–1977) Ein – Hod 1965 kombinovaná technika, lité laky, deska 81 × 61 cm sign. na rubu Robert Piesen 1965 480 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Mistrovská ukázka strukturální malby Předložené dílo „Ein – Hod“ je originální, navýsost typickou, vrcholnou, meditativně soustředěnou prací Roberta Piesena, jednoho ze spoluzakladatelů výtvarné skupiny Máj 57, autora, který na počátku šedesátých let dospěl od picassovských figurálních motivů a symbolistních krajin k nefigurativnímu výrazu, v němž nesmírně osobitě reagoval na celosvětový trend informelní malby. Zatímco český informel byl výrazněji expresivně laděn, Piesen se svým introvertním založením soustředil především na vlastní prožitky a určujícím prvkem jeho tvorby se stalo vztažení se k vyššímu duchovnímu řádu. Robert Piesen se narodil roku 1921 v Jindřichově Hradci. Jeho dětství bylo těžké, vyrůstal bez matky. Otec pocházel z židovské rodiny, která přišla do Čech údajně ze Španělska v devatenáctém století. V letech 1936–1940 studoval Robert Piesen na Škole uměleckých řemesel v Brně u prof. Františka Václava Süssera. Během nacistické okupace se snažil uniknout deportaci do koncentračního tábora. Podařilo se mu získat falešné dokumenty a v roce 1942 se dostává jako totálně nasazený do Berlína, kde pracoval v nakladatelství Deutscher Verlag. Musel se ale také podílet na odklízení trosek po náletech. Tyto zážitky ho hluboce poznamenaly, nikdy však o svých válečných traumatech nemluvil. Po válce už ve studiích nepokračoval, stal se členem Trnkova studia kresleného filmu a později pracoval jako výtvarník v nakladatelství Melantrich. Ve svém díle byl autodidaktem a zkušenosti získával samostudiem. V roce 1948 se přestěhoval do ateliéru ve Veletržní ulici, kde žil a tvořil až do svého odchodu z Čech. V padesátých letech maloval krajiny, do nichž projektoval své biblické představy, v menší míře figurální kompozice, ovlivněné picassovským (neo)klasicismem. Svou první samostatnou výstavu měl v roce 1957

142

v Galerii mladých v Praze. Tehdy se také zúčastnil kolektivní výstavy skupiny Máj 57 v Obecním domě. Postupná redukce detailu ho vedla k vytváření znakových krajin – znaky mají zvláštní plošnou stylizaci a blíží se formálně k aktuálnímu „stylu Brusel“, který se prosadil na světové výstavě (Expo 58 Brusel). K abstraktní tvorbě Piesen dospívá v letech 1959–1960. V roce 1961 vznikají první díla s názvem „Prostor inexistence“ a „Gehinnom“. Ein – Hody typické zvláštní strukturální technikou nanášení barev a hmot, inspirované židovskou tradicí, ohlašují počátek dlouholeté tvorby, která se stala pro Piesenovu tvorbu nejcharakterističtější. V roce 1964 se účastní legendární Výstavy D v Nové síni v Praze, společně s M. Medkem, J. Koblasou, K. Neprašem, A. Veselým a dalšími. Jeho samostatná výstava, připravovaná v témže roce Středočeskou galerií na zámku v Nelahozevsi, již nebyla povolena. V lednu roku 1965 odjíždí do Curychu, aby se tam zúčastnil mezinárodní výstavy v Galerii Bürdecke. Spolu se svou družkou, malířkou Pavlou Mautnerovou, využívá možnosti vycestovat do zahraničí, a do Československa se již nevrátí. Žijí nejprve ve Vídni a posléze v Izraeli v uměleckém kibucu Ein Hod nedaleko Haify. Robert Piesen umírá roku 1977 náhle na srdeční infarkt, několik dní před zahájením své výstavy v Armon Gallery v Jeruzalémě. Posuzované dílo je výtečnou ukázkou autorovy strukturální abstrakce, pro niž, jak zdůraznila Mahulena Nešlehová, nenacházíme na tehdejší světové scéně adekvátní srovnání. Piesenovy Ein – Hody z cyklů „Gehinnom“, „Prostor inexistence“ i ty, které záměrně nenesou konkrétní název (k nimž předložená práce patří), jsou výjimečné myšlenkou i výtvarným řešením, v jehož smyslové bohatosti můžeme vycítit až dědictví pradávných evropských a orientálních kultur. „Ein – Hod“, vzniklý v období autorovy izraelské emigrace, je skvělým příkladem malířovy vysoce sofistikované výtvarné práce, kdy tvárná plocha amorfní materie je formována litím, vrstvením a otisky. Postupným vrstvením a prostupováním olejových barev, laků a emailů, zasycháním a svrašťováním jednotlivých barevných vrstev vznikla nenapodobitelná povrchová struktura, která má až orientální charakter. Ein – Hodová plocha je hapticky formována převahou modrých a hnědavých tónů, prolnutých bronzovými laky. Při nedostatku světla ovšem tyto laky zůstávají temné a tvoří součásti nezměrné hlubiny, bezvýchodného prostoru inexistence, který je tak zhuštěný, že získává zcela novou materiální kvalitu. Při dopadu světla se bronzový odstín naopak mění ve zlatou, „osvobozující“ záři, která slibuje naději. Podle sdělení Pavly Mautnerové pocházela rodina Roberta Piesena ze Španělska. V malířově zacházení s temnými odstíny v kombinaci se zlatou tento vzdálený odkaz jasně pociťujeme. Předložené dílo, vrchovatě naplňující autorův sklon ke spiritualitě, se řadí k Piesenovým špičkovým informelním Ein – Hodům, jež jsou tajuplné a „plné východní nádhery, dotýkající se našeho nitra i smyslů“ (M. Klimešová).

143

128

LAMR Aleš (1943) Hostina Aesculapova 1978 olej, plátno 120 × 171 cm sign. UN A. Lamr 78 UN název díla autorem 180 000 Kč

Excelentní ukázka Nové figurace v křiklavé radosti z výtvarného prostoru

Posuzovaná olejomalba na plátně s názvem „Hostina Aesculapova“ je originálním počinem českého grafika, sochaře, keramika a malíře – Aleše Lamra. Ten patří na české výtvarné scéně k nemnoha koloristům, a proto jsou jeho obrazy svým stylem skutečně nezaměnitelné. Aleš Lamr vyrůstal v kreativním prostředí, neboť se narodil do tradiční keramické rodiny. Již na základní škole se věnoval kreslení a malování. Po zabavení otcovy dílny komunistickými úřady byl poslán jako syn živnostníka do učiliště ostravsko-karvinských dolů. Nadále však rozvíjel svůj umělecký talent. Z dělnické profese se vysvobodil studiem u prof. arch. J. A. Šálka na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, kde získal zkušenosti ze scénografie a osvojil si i výtvarné techniky od malby přes grafiku až po práci se dřevem, sklem, kovem atd. Zdokonaloval svůj výtvarný styl, který ho dodnes právem řadí k největším osobnostem tzv. groteskní malby. Během základní vojenské služby působil jako mim v Armádním uměleckém sboru Víta Nejedlého, následně jako výtvarník v propagaci a pojízdné tiskárně. Po vojenské službě, v době vrcholící nové

144

vlny české kinematografie, pracoval jako asistent režie Československého státního filmu na Barrandově. Právě zde, při tvorbě filmových plakátů, se formovala typická „lamrovská“ estetika. V těchto letech sdílel ateliér ve Štěpánské ulici s fotografkou Helenou Pospíšilovou-Wilsonovou a patřil k okruhu výtvarníků takzvané Křižovnické školy. Od roku 1968 se mohl živit jako výtvarník ve svobodném povolání. Lamrova první samostatná výstava proběhla v roce 1968 v soukromé Malé galerii na pražském Žižkově. Podnikl i zahraniční cestu do Stockholmu, kde ho v muzeu Moderna muset uchvátily monumentální Picassovy sochy. Během dalších let vycestoval do Francie, USA, Holandska či Německa. Po roce 1989 realizoval na přání Václava Havla několik nástěnných maleb v prostorách prezidentské kanceláře i v jeho soukromé vile. V letech 1991–2013 byl členem SČUG Hollar a dodnes je členem výtvarného odboru Umělecké besedy. Lamr získal i řadu ocenění, například III. cenu Premió Juan Miro (Barcelona, 1985), 1995 cenu Komerční banky, Grafika roku, cenu Salvadora Dalího za uměleckou činnost (2000) a v roce 2006 cenu firmy Excudit opět za grafiku roku. Lamr ve své rané tvorbě, kterou sám označil, pravděpodobně i v důsledku své cesty do Jižní Ameriky, za „indiánské baroko“, zobrazuje totemické tvary a odkazuje na mýty dávných civilizací. Ornamentální fantazie jeho obrazů představuje tajemství lidských dějin a hraničí se zobrazováním duchovních vizí. Na obrazech převládají temnosvitné, monochromně modré barvy. V polovině 60. let navázal na barevnost pop-artu a na podněty narativní figurace. Svým originálním přístupem vytvářel svět fantazijního vyprávění, jehož inspirací byly reálie běžného života. Lamrova tvorba 70. a 80. let se nese ve znamení groteskní podoby nové figurace. Předměty, figury a plochy jsou vyplněné pestrými, ale harmonicky změkčenými tóny barev, které vytvářejí dynamickou mozaiku. Ztrácí se rozdíl mezi tvarem konkrétního, reálného objektu a abstraktního znaku. Silueta objektu se plynule spojuje s plochou, na níž jsou skvrny dalších barev. Křiklavá barevnost a radost z volnosti výtvarného prostoru byly v přímém kontrastu s tehdejší politicky chmurnou dobou. Většina českých tvůrců tzv. Nové figurace, k nimž patřil například Jiří Načeradský, Jiří Sopko, Václav Mergl, Rudolf Němec, Zbyšek Sion a další umělci, si přes vnější grotesknost děl zachovala silný existenciální podtext, který ironicky vyjevuje stereotypy lidského chování, měšťáctví či danou politickou situaci. Některé Lamrovy obrazy lze chápat i jako výtvarný gag odkrývající nesmyslnost a absurditu zobrazovaného. Tato sdělení jsou však zašifrovaná v jeho celistvě komponovaných dílech. Sběratelsky vzácný obraz „Hostina Aesculapova“ z roku 1978 barevnou i specifickou dynamikou zpodobňuje hostinu, jíž se neúčastní lidé, nýbrž jejich parafráze ve smyslu pouhých pokroucených tvarů. Snad sám Aesculapius, starověký bůh lékařství, byl k této hostině přizván, aby léčil pokřivenost lidského charakteru a dával lidem naději na sílu v úspěšné uzdravení.

145

146

147

129

DALÍ Salvador (1904–1989) Grande Venus de Milo aux Tiroirs 1964 bronzová plastika 37/99 v. 76 cm sign. dole na plintě Salvador Dalí přiložený certifikát pravosti 380 000 Kč

130

HÁNNA Jan (1927–1994) Schoulená dívka 1960 bronzová plastika 22,5 × 72 × 35 cm sign. zezadu Jan Hánna 60 150 000 Kč

148

131

KUNC Milan (1944) KNAP Jan (1949) Doktorské Vanitas 1979 olej, plátno 130 × 150 cm sign. PD monogram JK 170 000 Kč Unikátní obraz „Doktorské Vanitas“ vznikl ze spolupráce dvou českých malířů, Milana Kunce, dnes známého v mnoha zemích včetně Německa, Itálie či USA, a Jana Knapa. Společně s Peterem Angermannem a Janem Knapem založil v roce 1979 skupinu NORMAL, která se postavila proti všem, kdo chápali umění jako nástroj revoluční

proměny světa. Díla skupiny NORMAL byla kvalitně umělecky provedená, koketující však s kýčem a banálním námětem. Pro Kuncovu tvorbu se kýč stal nepostradatelným prvkem, o čemž svědčí i to, že v 70. letech označil svůj autorský styl za „trapný realismus“. Posuzovaný obraz zhotovený olejem na plátně „Tod des Artztes“ (česky „Doktorské Vanitas“) zobrazuje specifickou směsici kontrastů, do nichž jsou zahrnuty pozůstatky po lékaři. V kachlíčky obložené koupelně, připomínající svou sterilitou přirozené doktorské prostředí, leží na černobílé podlaze část kostry. Na lebce je připevněné vyšetřovací zrcátko, na krku visí kravata, symbol váženosti lékařského povolání, která vystřídala opodál pohozený tonometr. Lékařské symboly uzavírá klasická injekční stříkačka. Ironický nádech kompozici dodává část řídítka trčící z žebra skeletu, žlutý ručník s motivy dovolené, zdobená bota a kolo z bicyklu. Ten, který zachraňuje životy, není jen doktor, je i člověk, a proto je smrtelný. Tento obraz byl předzvěstí vzniku skupiny NORMAL a vznikl jako jedna z prvních spoluprací Kunce a Knapa.

149

132

BAUCH Jan (1898–1995) Sirény 1972 kombinovaná technika, karton 48 × 34 cm (výřez) sign. LD Jan Bauch 1972 na rubu vývozní razítko Národní galerie v Praze 40 000 Kč

133

KOMÁREK Vladimír (1928–2002) U okna olej, plátno 90 × 65 cm sign. LD Komárek na rubu popis díla autorem 80 000 Kč

134

JANEČEK Ota (1919–1996) Hlava 1990 olej, malířská lepenka 40 × 32 cm sign. PD Ota Janeček 90 55 000 Kč

150

135

JANEČEK Ota (1919–1996) Stojící dívčí akt 1979 kombinovaná technika, pastel, tužka, ruční papír 30 × 23,5 cm sign. LD Ota Janeček 1979 na rubu autorem dedikace z roku 1979 7 000 Kč

136

ZOUBEK Olbram (1926–2017) Pocta přírodě 1996 zlacená olověná plastika v. 70 cm sign. zezadu na plintě raznicí O. Zoubek 190 000 Kč přiložen certifikát pravosti PhDr. Polana Bregantová

137

ZOUBEK Olbram (1926–2017) Učitel a Žákyně – konvolut 2 ks 1997 2× zlacený reliéfní tisk, autorský tisk 2 ks 35 x 22,7 cm (ve výřezu) sign. 2× PD Olbram Zoubek 24 000 Kč přiložen certifikát pravosti PhDr. Polana Bregantová

138

ZOUBEK Olbram (1926–2017) Oeconomia 1995 bronzová plastika v. 89,4 cm sign. zezadu na plintě raznicí O. Zoubek 220 000 Kč přiložen certifikát pravosti PhDr. Polana Bregantová

151

139

OUHEL Ivan (1945–2021) Vysočina 1984 olej, plátno na sololitu 135 × 120 cm sign. PD I. Ouhel 84 na rubu název díla a štítek Galerie výtvarného umění v Chebu s popisem díla 220 000 Kč

140

VAJCE Stanislav (1935–2019) Znění 1979 kombinovaná technika, textilie, překližka 91 × 91 cm sign. LN Vajce 79 14. VI. na rubu razítko a štítek ČFVU s popisem díla 50 000 Kč

141

PAUR Jaroslav (1918–1987) Městské menhiry 1973 olej, plátno 72 × 93 cm sign. PD J. Paur 73 180 000 Kč Reprodukováno

monografie Jaroslav Paur, Creativo 2017, str. 166

Vystaveno

Muzeum Kampa 2017

152

142

KAFKA Čestmír (1922–1988) Postava 1967 olej, sololit 50 × 35 cm sign. PD I. III. 67, na rubu Č. Kafka / 1967, Čestmír Kafka / 1967 na rubu popis díla autorem 140 000 Kč Vystaveno

Čestmír Kafka – Dílo 1943–1988, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna IX–XI 1994

153

143

ZÍVR Ladislav (1909–1980) Haluznice 1967 plastika, patinovaná pálená hlína v. 100 cm sign. zezadu Zívr 1967 350 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

z rodiny malíře Františka Grosse (1909–1985)

Reprodukováno

(monografie) Jaromír Typlt, Jaromír Zemina, Ladislav Zívr, Kant, Praha, 2013, č. soupisu 341, s. 379

Exkluzivní dílo jednoho z největších českých sochařů druhé pol. 20. století

Posuzovaná plastika „Haluznice“ je originálním, svou kvalitou a monumentalitou galerijním, skvostně organicky formovaným dílem Ladislava Zívra, jednoho z největších českých sochařů dvacátého století, autora, který se po období působení ve Skupině 42 vrátil do svého rodného kraje, aby dospěl k imaginativnímu biomorfismu, formově srovnatelnému s přístupem světových sochařů jako Hans Arp či Henry Moore. V ateliéru ve Ždírci u Staré Paky se plně oddal inspiraci přírodou a svému ústřednímu tématu bujení tvarů se silným symbolickým podtextem. Proslavil se prací s archetypálním materiálem – hlínou, kterou hnětl, vypaloval a koloroval jemnými barvami. Ladislav Zívr se narodil roku 1909 v Nové Pace. Ve svém rodišti se nejdříve vyučil hrnčířem u svého otce, který byl dlouhá léta místním starostou. Už jako malý chlapec trávil v otcově dílně mnoho času, a tak nebylo pochyb, že se rovněž rozhodne pro práci s hlínou. V letech 1927–1928 studoval na Odborné keramické škole v Bechyni a následně, v letech 1928–1931, na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (u Heleny Johnové a Josefa Drahoňovského). Do uměleckého

154

života vstoupil na přelomu dvacátých a třicátých let. Silně na něj zapůsobilo dílo Otty Gutfreunda a od počátku třicátých let vytvářel pod jeho vlivem osobitě pojaté kubistické plastiky a civilistně laděné portréty. Před polovinou třicátých let se zařadil ke skupině mladších surrealistů. Začal ve svých objektech uplatňovat surrealistickou estetiku náhodných setkání a kombinovat různorodé materiály. Vynalezl také experimentální výtvarnou techniku – muláž, v níž spojoval přírodní materiály se sádrou. V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42 a ovlivněn její civilizační poetikou vytvořil své nejlepší plastiky, které většinou zobrazují lidskou postavu srůstající v jediný celek s přístrojem, symbolem moderní doby. Civilistní tvorba válečných let a zejména pak let 1945–1948 se považuje za Zívrovo nejsilnější období. V padesátých letech v důsledku politických událostí a diktátu socialistického realismu sochař uměleckou činnost na čas omezil. V osamění se tehdy za pomoci mikroskopu a dalekohledu obrátil ke studiu přírodních procesů, mikroskopických a makroskopických forem i k laboratorním výzkumům. Za posledních dvacet let života dokázal vytvořit nejucelenější a největší část svého sochařského díla, které celkově charakterizuje snaha o vystižení čistoty prvotních tvarů a velká míra imaginativnosti. Předložená plastika „Haluznice“ představuje nádhernou, sběratelsky exkluzivní práci Ladislava Zívra ze závěrečného ždíreckého období, jež lze vnímat jako naprosto logické završení jeho tvůrčího vývoje. Toto dílo patří k autorově ústřední tematické linii zaměřené na biosféru: hlína pod jeho rukama ožívala od roku 1963 fantaskními tvary odpozorovanými z přírody. Sám k tomu uvedl: „Přírodní tvar je prvním optickým záznamem, kterým je moje plastika inspirována. Představa je ještě zamlžena, ale o tu je třeba během realizace bojovat, aby nezůstala jen tím přírodním tvarem bez rovnice subjekt – objekt.“ Paralelně s „Haluznicí“, jež svým originálním názvem odkazuje k jakési větevnaté bytosti, vznikají neméně monumentální sochy „Rašení“, dnes ve sbírkách GMU Hradec Králové, „Páteřnice“, v majetku NG Praha, „Píchalka“ (zničeno) či „Bios“ (sbírka manželů Kváčových). Svébytnou genezi autorových názvů dokládá také „Papeženec“ (GMU Hradec Králové), socha inspirovaná snad jakousi houbou či zkrouceným pařezem, kterou sochař skutečně původně zamýšlel nazvat jako samu hlavu katolické církve. „Haluznice“ je výrazově naprosto typickou ukázkou Zívrova díla, v němž je vše oblé, jakoby vyrostlé ze země a ošlehané větrem, vybělené sluncem a omleté vodou. Není tu žádná beztvarost ani drsný povrch, zůstává pouze pevná forma jasných obrysů. Jako by se Ladislav Zívr stále vracel k základním principům své milované hrnčířiny: „Hrnek – můj učitel, z kterého vycházím, není antiformalistický. Technika hrnčířského kruhu nedovoluje beztvarosti. Vzdouvající se a klesající vlna antiformy a pevné formy se ve mně zklidňuje... Nepostupuji od amorfnosti, ale od krystalu.“

155

144

MATAL Bohumír (1922–1988) Postava 1983 olej, sololit 15 × 11 cm sign. PD Matal 83 18 000 Kč

145

GROSS František (1909–1985) Abstraktní kompozice 1966 kombinovaná technika, papír 47 × 63 cm sign. PD F. Gross 66 35 000 Kč

146

MATAL Bohumír (1922–1988) Kosmické harampádí 1986 olej, sololit 25 × 35 cm sign. PD Matal 86, na rubu Matal 86 na rubu název díla autorem a štítek Moravské galerie v Brně 38 000 Kč 156

147

MATAL Bohumír (1922–1988) Postava v zůženém prostoru 1985 olej, sololit 35 × 25 cm sign. PD Matal 85, na rubu Matal 85 na rubu název díla autorem a štítek Moravské galerie v Brně 38 000 Kč

148

MATAL Bohumír (1922–1988) Hlava 1987 kombinovaná technika, karton 28,5 × 19,5 cm (výřez) sign. PD Matal 87 18 000 Kč

149

GROSS František (1909–1985) Strojek olej, sololit 75,5 × 53 cm sign. PD F. Gross na rubu přípis sbírky 120 000 Kč 157

150

SMETANA Jan (1918–1998) Krajina letcova 1975 olej, plátno 80 × 160 cm sign. LD Smetana 75 360 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka Japonsko

Reprodukováno

Jan Smetana, Umělecké profily, Odeon 1987, č. 76, katalog výstavy Jan Smetana a jeho škola, GASK, 2018, str. 49

Posuzovaný obraz „Krajina letcova“ je originálním, reprezentativním, sběratelsky cenným a stylově zcela typickým dílem Jana Smetany, významného českého moderního malíře a grafika, člena legendární Skupiny 42 a pozdějšího profesora Akademie výtvarných umění v Praze, autora, který proslul jako „nejvyslovenější krajinář moderního města“. V období Skupiny 42 jej okouzlovala městská zákoutí, dvorky pražské periferie, petrolejové lampy, následně motivy z Paříže. Později se Smetana ve své malířské tvorbě soustředil na hledání a zkoumání skrytých sil, jež ovládají přírodní dění – vznik a zánik, vzájemné působení světla a hmoty, metamorfózy barev a tvarů, struktury i vesmírné mlhoviny. Důsledné rozvíjení těchto představ ho vedlo k obrazům, na nichž se tvary navzájem prostupují a vytvářejí grafickou a barevnou strukturu, rozloženou po celém obraze. Jan Smetana se narodil roku 1918 v Praze na Smíchově v rodině hydrologa, jednoho ze zakladatelů Výzkumného ústavu hydrologického a hydrodynamického T. G. Masaryka, a absolventky konzervatoře a ředitelky penzionu v Krči. V chlapcových pěti letech se Smetanovi přestěhovali do Střešovic. Po složení maturity roku 1936 se mladý Jan rozhodl pro studium profesury výtvarné výchovy na fakultě architektury ČVUT v Praze (prof. Oldřich Blažíček, Karel Pokorný a Cyril Bouda). Ze studií ho však vytrhly hrůzné události, jež přinesla okupace. Jan Smetana patřil mezi studenty, kteří byli po násilném uzavření českých vysokých škol zavlečeni do koncentračního tábora. Když se ještě za války mohl vrátit domů, začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Antonína Strnadela, kde ale vydržel pouhý jeden rok. Po osvobození vysokou školu dokončil a nastoupil jako odborný asistent prof. Martina Salcmana do ústavu malby na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde působil do roku 1950. V letech 1967–1983 vedl

158

na Akademii výtvarných umění v Praze ateliér pro figurální a krajinářskou tvorbu. Smetanovo rychlé tvůrčí zrání ovlivnily bezesporu prožité životní zkušenosti. Rozhodující byla však jeho vůle zasvětit život umění. Navykl si na pracovní kázeň a šíři jeho rozhledu v oblasti výtvarné, literární i hudební napomohlo kulturní prostředí rodiny. Byly to zejména podněty francouzské moderní malby, které ho ovlivnily, aniž by se však vzdával podnětů z domácí výtvarné tradice, z níž se rád odvolával na poučení z díla Karla Purkyně a Bohumila Kubišty. Toto duchovní zázemí se natrvalo stalo páteří jeho tvůrčího života. Jako jeden z nejmladších se zařadil do společenství Skupiny 42, která se oficiálně ustavila 27. listopadu 1942 v jeho ateliéru a která programově objevovala dosud opomíjenou poetiku civilizací proměňovaného města v obrazech, básních i fotografiích. Jan Smetana byl také spojen se Sdružením českých umělců grafiků Hollar, tvůrčí Skupinou 58 či spolkem Umělecká beseda, blízkým mu názorovou tolerancí, na jehož obnovení se po roce 1989 podílel. Ve své tvorbě byl Jan Smetana inspirován prostředím, v němž vyrůstal a žil. Oslovovala ho městská poetika a melancholie městských předměstí. Tato témata zachycoval v jemných barevných harmoniích a nechával vyniknout jejich lyrickou atmosféru. Současně ho poutaly zcela moderní artefakty jako lampy veřejného osvětlení, křižovatky či funkcionalistická architektura. Později ho okouzlil motiv plynových lamp. Po roce 1945 ovlivnil jeho tvorbu pobyt v Paříži. Zaujala ho atmosféra francouzské metropole a její život v námětech nábřeží, kaváren, bister a stanic metra. Tyto dojmy realizoval v obrazech, jejichž konstruktivnost se pojila se senzuálně cítěnou barvou. V období šedesátých let rozvíjel Smetana ve velkých obrazových kompozicích své poznatky o vegetativním charakteru městské krajiny, sestávající z „hemžení“, „záření“, „prostupování“ a „požírání se“. V poslední fázi své tvorby dospěl k abstraktním kompozicím s konstruktivními prvky, jež mají tlumočit „úžas nad neuchopitelností a nepochopitelností viditelného světa, jeho konkrétností i přeludností, jeho trváním i zánikem v čase a prostoru“ (Jan Smetana). O Smetanově pozdní tvorbě napsala Eva Petrová, že se každým rokem zintenzivňuje. Slučuje do jednolitého celku obsahovou sdělnost i umocňování výrazových prostředků. „Do každého nového díla se vkládá nová zkušenost. A zároveň je vědomě kontinuitní“ (E. Petrová). Tato slova plně vystihují posuzovaný obraz „Krajina letcova“, který výslovně prokazuje vztah nové tvorby s dílem malířova mládí a středního věku. Návaznost na dosavadní vývoj se projevuje v nápadité technicko-civilistní poetice a zdůrazněné konstruktivnosti. Pohled na krajinu, ať již jakéhokoli typu, měl u Jana Smetany specifický neoptický charakter. Jako by se do jeho pohledu promítal neuvěřitelný rozběh vědy, kde dokonalé mikroskopy a dalekohledy přiblížily mikrosvět a makrosvět, kde věda jako by konkurovala umělecké fantazii.

159

160

161

151

ŠIMOTOVÁ Adriena (1926–2014) Hlava I 1997 kombinovaná technika, pigmenty, ruční papír 62,5 × 46,5 cm sign. UD Adriena Šimotová 97 120 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

152

ŠIMOTOVÁ Adriena (1926–2014) Hlava II 1997 kombinovaná technika, pigmenty, ruční papír 62,5 × 46 cm sign. UD Adriena Šimotová 97 120 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

153

ŠIMOTOVÁ Adriena (1926–2014) Hlava III 1997 kombinovaná technika, pigmenty, ruční papír 62,5 × 46,5 cm sign. UD Adriena Šimová 97 120 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

162

Posuzovaný triptych „Z cyklu Vytrácení podob“ je originální, spirituálně-poetickou, svou kvalitou muzeální prací Adrieny Šimotové, nejvýznamnější výtvarné umělkyně druhé poloviny dvacátého století. Členka skupiny UB 12 a nově obnovené Umělecké besedy se ve své tvorbě zabývala tělem, jehož prostřednictvím se dotýkala světa a rozkrývala subtilní záchvěvy lidského nitra. Její výtvarný projev je natolik originální a vyhraněný, že je svými kvalitami srovnatelný s nejvýznamnějšími uměleckými osobnostmi minulého století. Tvorba Adrieny Šimotové se od konce šedesátých let vyznačovala hledáním nových technik a výrazových prostředků. Současně vykazuje jedinečnou kontinuitu a myšlenkovou ucelenost. Autorka dokázala propojit protikladné principy, takže její díla jsou současně křehká i silná, osobní i veřejná, nehmotná i hmotná... Když se v polovině sedmdesátých let odpoutala od klasických malířských prostředků, bylo to, jak uvedla, „důsledkem změny myšlení“. K volbě nové techniky textilních koláží a posléze konceptuálněji laděné práci s papírem ji přivedla „touha vyslovit se příměji a přesněji“. Jako hlavní výtvarný prostředek používala nejčastěji vlastní ruce: mezi jejími prsty a zobrazovaným se nacházela jen tenká vrstva papíru. Přímý dotek a komunikace hrají v její tvorbě zásadní roli, a to nejen v dílech vytvořených na základě otisků, ale též mačkáním a různými druhy perforace karbonového papíru. Adriena Šimotová se narodila 6. srpna 1926 v Praze, v česko-francouzské kulturně založené rodině. Již od útlého dětství kreslila a hrála na klavír. V letech 1940–1941 studovala na soukromé grafické škole v Praze u Jaroslava Švába. O rok později nastoupila na Státní grafickou školu v Praze (1942–1945), kde zejména prof. Zdeněk Balaš byl pro ni důležitou oporou a autoritou. V letech 1945–1950 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru prof. Josefa Kaplického. Mezi její spolužáky patřili Jiří John (od roku 1953 její manžel) či Jiří Mrázek, z dalších ateliérů např. Stanislav Kolíbal, Vladimír Janoušek či Věra Janoušková. V roce 1950 je přijata do střediska Umělecké besedy. Jiří Mrázek ji seznamuje s Václavem Boštíkem, se kterým pak autorku pojí celoživotní přátelství. V jeho ateliéru je také roku 1953 uspořádána první improvizovaná výstava (Václav Boštík, Jiří John, Adriena Šimotová, manželé Daisy a Jiří Mrázkovi, Stanislav Kolíbal), jež se stane počátkem historie skupiny UB 12. Výstava pěti (František Burant, Jiří John, Stanislav Kolíbal, Vlasta Prachatická, Adriena Šimotová) v Alšově síni Umělecké besedy v Praze roku 1957 je prvním veřejným vystoupením několika členů UB 12 (r. 1960 skupina oficiálně schválena Svazem výtvarných umělců). V roce 1965 realizuje první samostatnou výstavu v Československém spisovateli. Představila tam lyrické obrazy blízké informelu a své první grafiky a koláže, které se stanou důležité pro její další tvůrčí vývoj. V druhé polovině 60. let přechází od lyrické abstrakce k Nové figuraci. V sedmdesátých letech se pod vlivem politických událostí a pod dojmem tragické smrti

svého manžela Jiřího Johna odmlčí. Pracuje v ústraní svého ateliéru až do roku 1977. Dochází k hluboké proměně jejího díla – opouští klasickou malířskou techniku ve prospěch konceptuálněji laděné tvorby „mezi sochou a obrazem“ (práce s textilem a reálným fyzickým prostorem). V osmdesátých letech se jejím hlavním tvůrčím materiálem stává papír. Vznikají papírové objekty (obtisky tváře, dlaní i celého těla) a papírové závěsné reliéfy, skládající se z mnoha vrstev hedvábného nebo karbonového papíru. Do kreseb a objektů vstupují následně i okolní věci, obtiskované a poté dokreslované, jako mimořádně senzitivní stopy jejich přítomnosti a současně stopy lidského prožitku a účasti. V polovině devadesátých let ve svých dílech nově rozkrývá tajemství člověka. Odhaluje ho nejen z existenciálního hlediska, ale představuje ho zároveň jako duchovní, nehmotnou a světelnou entitu. Adriena Šimotová za svou tvorbu získala mnohá ocenění na mezinárodních grafických bienále. V roce 1990 se stala nositelkou prestižní ceny Johanna Gottfrieda von Herder ve Vídni. Roku 1991 jí byl udělen francouzský Řád rytíře umění a literatury a v roce 2003 Řád důstojníka umění a literatury. Je držitelkou Medaile za zásluhy I. stupně (1997), titulu Doctor Honoris causa z VŠVU v Bratislavě (2005), Ceny Společnosti pro vědu a umění (2005) a Ceny Ministerstva kultury České republiky (2005). Kromě českých veřejných sbírek je svými díly je zastoupena např. v Musée national d'art moderne, Centre Georges Pompidou; Musée d'art moderne de la Ville de Paris, v Albertině ve Vídni, v The Art Institute v Chicagu, v Muzeu umění v Kjótu, v Muzeu umění v Soulu ad. Posuzovaný obrazový soubor „Z cyklu Vytrácení podob“ je okouzlujícím dílem nesmírně subtilní a oduchovnělé poetiky, kdy je tematizována sama stopa, kterou zanechává dotek autorčiných prstů, pokrytých barevnými pigmenty. Adriena Šimotová tu uplatňuje svůj jedinečný výtvarný jazyk, ten nejoproštěnější a nejintimnější, jazyk doteku. Umožnil jí emancipovat se od tradičních technik realizace. Dotek se pro Šimotovou stal bytostně vlastní cestou ke specifické výtvarné kvalitě. Dotek se nikdy nemůže opakovat. A právě v otisku, záznamu doteku, je obsaženo to podstatné z pomíjivosti lidské existence. Autorka sama v jednom z rozhovorů (2001) uvedla: „Všechny ty ztráty [smrt manžela Jiřího Johna †1972 a syna Martina Johna †1994 – pozn. aut.] mne změnily. Všechny mne někam posunuly. Našla jsem sama sebe až po všech těch průšvizích.“ Vše, co od poloviny devadesátých let vytvářela, se soustřeďovalo kolem problematiky přítomnosti a nepřítomnosti člověka. Léta 1997–1998 pak byla specifická v tom, že se zaměřila především na lidskou tvář. V předloženém obrazovém souboru „Z cyklu Vytrácení podob“ pojala Adriena Šimotová lidské tváře neobyčejně senzitivně a sugestivně jako barevné energetické substance, jako znamení, které trvá.

163

154

STRATIL Václav (1950) Bez názvu 1978 olej, plátno 80 × 70 cm sign. PD 78 Huhaba 80 000 Kč

155

DAVID Jiří (1956) Je mnoho druhů nahoty a jen jedno pohlazení 2019 olej, plátno 65 × 50 cm sign. na rubu Jiří David / 2019 na rubu název díla autorem 120 000 Kč Reprodukováno

Jiří David – Jsem tady, 2019, str. 22

156

BLABOLILOVÁ Marie (1948) Strom III 1997 olej, sololit 123 × 106 cm sign. na rubu monogram MB 97 na rubu název díla autorkou 60 000 Kč

164

157

RITTSTEIN Michael (1949) Zhora zdola 2016 akryl, plátno 180,5 × 150 cm sign. PD M. Rittstein 2016, na rubu M. Rittstein na rubu název díla a dedikace z roku 2019 autorem 600 000 Kč 165

158

MALICH Karel (1924–2019) Raumsculpture mosazná plastika, dřevo 13/25 33 × 26 × 18 cm sign. zespodu na štítku Malich 50 000 Kč Vystaveno Konstruktive Kunst aus der Tschechoslowakei, Galerie Erker, St. Gallen, Švýcarsko, 1972

159

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Ruka 1965 bronzový reliéf, deska 5/5 44 × 54,5 × 4,5 cm sign. na rubu Eduard Ovčáček zespodu raznicí TOTAL Q. 135 000 Kč

166

160

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Věž 1966 bronzová plastika 1/3 v. 44 cm sign. zespodu monogram E. O. 1966 85 000 Kč 167

161

NEPRAŠ Karel (1932–2002) Zahrada rozkoší 1987 kresba tuší, ruční papír 59 × 41 cm sign. PD Karel Nepraš 1987 PD název díla autorem 38 000 Kč

162

STŘÍŽEK Antonín (1959) Jezero 1991 olej, plátno 100 × 150 cm sign. PD Antonín Střížek 1991 75 000 Kč

163

SERPAN Jaroslav (1922–1976) K 41 1975 kombinovaná technika, koláž, kresba 64 × 48 cm sign. LD Serpan, na rubu autorské razítko na rubu popis díla autorem 80 000 Kč

164

ČERNÝ David (1967) Svatý Václav bronzová plastika 1/5 v. 59 cm sign. zespodu monogram DČ 180 000 Kč 168

169

165

166

2012 olej, plátno 50,5 × 60 cm sign. PD M. Rittstein 2012, na rubu M. Rittstein 2012 na rubu název díla autorem

2014 olej, plátno 130 × 162 cm sign. PD Načeradský 2014

RITTSTEIN Michael (1949) Přichází podzim

180 000 Kč

170

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Čarodějův učeň

150 000 Kč

167

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Ženy 2013 olej, plátno 191 × 205 cm sign. PD Načeradský 2013 250 000 Kč Uvedená olejomalba na plátně s názvem „Ženy“ je pozoruhodným, sběratelsky atraktivním dílem jednoho z nejprodávanějších autorů na domácím trhu – Jiřího Načeradského. Ten je dnes již klasikem české poválečné malby, o jehož práce je v posledních letech velký zájem.

Doposud nejvyhledávanější byly jeho malby tvořené ve druhé polovině 60. let a na počátku další dekády, kdy autor přetvářel realitu deformací figur, změnou jejich oblečení či jejich doplňováním předměty nebo čísly. Lze říci, že figura byla středobodem Načeradského celoživotní tvorby, ať se jednalo o postavy malované podle fotografií, amorfní/antropomorfní motivy, ženské figury stylizované do podoby kudlanek či jim příbuzné návštěvnice z vesmíru. Žena v jeho obrazech je doslova „femme fatale“ v moderním pojetí, s jejíž sexualitou svádí muž nekonečný boj. Pro Načeradského díla je charakteristický silný erotický náboj. Jde o originální obraz „Ženy“, u něhož doslova tryská síla výpovědi a autorův malířský talent, který je hnán nezadržitelnou potřebou tvořit a vyjádřit se. Přímočarost a bezprostřednost doprovázená specifickou barevností řadí Načeradského k malířským velikánům českého umění.

171

168

SLAVÍK Otakar (1931–2010) Dívka v moři 1985–1996 olej, plátno 145 × 130 cm sign. na rubu Otakar Slavík 85–88, 94, 96 350 000 Kč Reprodukováno

Jan Rous – Otakar Slavík, Gallery, 2009, str. 158 (se špatným rozměrem)

Nejvýraznější kolorista nové figurace v barevné symbolice živelných elementů

172

Olejomalba na plátně s názvem „Dívka v moři“ je autentické dílo pardubického rodáka Otakara Slavíka – osobitého malíře a kreslíře považovaného za jednoho z nejvýznamnějších koloristů v českém výtvarném umění. V jeho malířském vývoji se i přes výrazné proměny objevuje pozoruhodná jednota, sevřenost a logika. Figury, objekty neosobního tvaru, interpretuje prostřednictvím originálních malířských prostředků. Síla Slavíkovy metody spočívá především v neobyčejných koloristických schopnostech, které mu umožnily udělat z figurální kompozice svébytnou skladbu barevných ploch, jež jsou organizovány ve složitých harmonických i disharmonických sestavách. Slavík se narodil do rodiny krejčího v Hrochově Týnci. Po druhé světové válce se rok učil v porcelánce v Klášterci nad Ohří a následně přešel do keramické školy v Bechyni. Od roku 1948 do r. 1952 studoval sochařství na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Jelikož nebyl přijat na obor sochařství Akademie výtvarných umění v Praze, začal studovat výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě u profesora Eugena Nevana. V roce 1953 přestoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy na nově otevřený obor profesury malby a kresby pro střední školy k profesorovi Karlu Lidickému a Martinu Salcmanovi. Právě Salcman, který se přátelil s Františkem Kupkou, přivedl Slavíka k malbě a jeho tvorbu doživotně ovlivnil kladením důrazu na vztahy mezi výtvarnými prvky a relativní platnost jejich hodnot. Po promoci, přestože pobíral stipendium Fondu výtvarných umění, se Slavík rozhodl živit manuální prací, aby nemusel činit kompromisy s tehdejším režimem. V různých dělnických profesích pracoval více než 25 let. Koncem 60. let se stal členem skupiny Křižovnické školy. Časem si Slavík vypracoval osobitý způsob výtvarného projevu a jeho tvorba začala být vnímána jako Nová figurace na poli české výtvarné scény. První výstava takto chápaného umění proběhla v roce 1969 v pražské galerii Mánes, na které tehdy vystoupili další přední umělci jako Adriena Šimotová, Jitka Válová, Květa Válová, Jiří Kolář a další. Slavík čelil po podepsání Charty 77 velkému tlaku, a nejen ze zdravotních důvodů využil s manželkou v roce 1980 možnost azylu ve Vídni. Posuzovaný obraz „Dívka v moři“ je výrazově plný a zároveň velmi úsporný. Barevná symbolika živelných elementů ohně a země činí z figury dívky jejich středobod, který je nadnášen blankytným mořem.

173

169

170

1998 kolážovaný objekt 28 × 56,5 × 1,5 cm sign. na rubu Trinkewitz 98

1988 kombinovaná technika, deska 70 × 96,5 cm sign. na rubu Jankovič 88

35 000 Kč

85 000 Kč

TRINKEWITZ Karel (1931–2014) Bez názvu

174

JANKOVIČ Jozef (1937–2017) Bez názvu

171

FILA Rudolf (1932–2015) Převlečení – Totálně oblečený 1996 olej, sololit 102 × 72,5 cm sign. PD R. Fila 96, na rubu R. Fila 1996 na rubu název díla autorem 75 000 Kč

172

MALICH Karel (1924–2019) Bez názvu 1961 kombinovaná technika, karton 18 × 22 cm (výřez) sign. UN K. Malich 1961 na rubu nečitelný přípis autorem 120 000 Kč

175

173

KOLÍBAL Stanislav (1926) Bez názvu 2020 kombinovaná technika, akvarel, tužka, ruční papír 51,5 × 35 cm (výřez) sign. UD Kolíbal 2020 130 000 Kč

174

OCHRYMČUK Leonid

(1929–2005)

33-LOB-56 1987 akryl, sololit 100 × 80 cm sign. UD monogram LOB na rubu popis díla autorem 43 000 Kč 176

175

MALICH Karel (1924–2019) Nebe padající do Kameneckého kopce 2011 kombinovaná technika, ruční papír 76 × 56 cm sign. na rubu K. Malich 2011. IX na rubu název díla autorem 190 000 Kč

176

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Rozdělené kruhy I 1988/1996 kresba tuší, karton 46,5 × 35,5 cm sign. UD Jan Kubíček 1988/1996 15 000 Kč

177

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Rozdělené kruhy 1981 kresba fixem, karton 42 × 29,5 cm sign. UD Jan Kubíček 1981 18 000 Kč

178

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Rozdělené kruhy II 1988/1996 kresba tuší, karton 46,5 × 35,5 cm sign. UD Jan Kubíček 1988/1996 15 000 Kč 177

179

BOŠTÍK Václav (1913–2005) Bez názvu I pastel 9 × 9 cm sign. UD Boštík 15 000 Kč

180

BOŠTÍK Václav (1913–2005) Bez názvu 80. léta 20. léta barevný pastel, karton 44 × 36 cm sign. UD Boštík 80 000 Kč

181

BOŠTÍK Václav (1913–2005) Bez názvu II pastel 9,5 × 9,5 cm sign. UD Boštík 15 000 Kč 178

182

183

1986 kombinovaná technika, reliéf, malba, sololit 75 × 75 cm sign. na rubu E. Antal 1986 na rubu popis díla

1995 serigrafie 8/80 70 × 70 cm sign. PD Sýkora 95 na rubu štítek s popisem díla

60 000 Kč

120 000 Kč

ANTAL Eduard (1929–2011) Prienik

SÝKORA Zdeněk (1920–2011) 100 linií I

179

184

KOLÍBAL Stanislav (1926) Kruh a krychle 1983 galvanizovaný plech, malba, dřevo, železo 284 × 284 cm sign. LD Kolibal 1983 850 000 Kč přiložený certifikát pravosti Grossetti Arte, Milano s popisem díla

Popsáno

na webu stanislavkolibal.cz

Transpozice mezi klamem a pravdou jako východisko volnosti a svobody

180

Stanislav Kolíbal patřil k těm autorům, kteří byli režimem pronásledováni a neměli možnost veřejné prezentace. V ústraní svého ateliéru vytvářel proto díla, která sám nakonec nazýval „soukromým prostorem“. Neodlučitelnost s uměním instalací potvrdily reflexe autorova díla v zahraničí. Sám autor se k poloze umění instalací vyjádřil následovně: „Aniž bych byl tušil v době jejich vzniku, že jde o jistý nově se rodící druh vyjadřování. Dnes, možná víc než tenkrát, si uvědomuji jejich nezvyklost. Vnucuje se myšlenka, zda na jejich podobu neměl vliv samotný pocit, že je nikdy nebudu moci vystavit, že je stejně dělám jen pro sebe.“ Negoval tím myšlenku, že stávající režim omezoval umělce v jejich fantazii, naopak mohl svým uvržením autorů do soukromí podpořit jejich vnitřní vývoj. Kolíbal zastává ten názor, že difuze umění skrze hranice – i přes omezení vyplývající z politické situace – byla nezadržitelná. I přes řadu omezení mnoho z jeho realizací bylo možné spatřit na zahraničních aktuálních výstavách. Pojmovost Kolíbalových realizací. Také ta přispívá k tomu, proč se jeho tvorba otevírá široké interpretaci. Autor slouží pouze jako nástroj, který poukazuje na vztahy polarit, proces transformace, a vyhodnocení všech východisek díla spočívá na pozorovateli. Vedle konceptualismu a užití základních geometrických tvarů, které může vzdáleně upomínat k minimalismu, se autorova tvorba přiblížila nejvíce k hnutí arte povera. Kolíbal totiž podobně volil křehký materiál, odkazoval rovněž k nepravidelnosti, nedokončenosti a nedokonalosti díla. Ona nedokončenost zdůrazňovala motiv polarity neměnného, stabilního a procesuality, proměnlivosti v čase. Dílo „Kruh a krychle“ (1983) je jakousi transpozicí mezi klamem a pravdou, kde je jasně cítit, že je Stanislav Kolíbal srdcem přece jen sochař a jeho díla jsou současně i jeho východisky pro prožitek volnosti a svobody. Jedná se o jedno z nejrozměrnějších Kolíbalových děl, které se kdy v aukčním prodeji objevilo.

181

185

DEMARTINI Hugo (1931–2010) Multiple I 1968/1971 leštěná ocel, plexisklo 35/50 34 × 34 × 10 cm sign. na rubu na štítku H. Demartini na rubu na přiloženém štítku popis díla 130 000 Kč

186

187

1974 koláž, karton 15,5 × 15,5 cm sign. nezjištěna

1974 koláž, karton 16 × 16 cm sign. nezjištěna

40 000 Kč

Vystaveno

DEMARTINI Hugo (1931–2010) Bez názvu – z cyklu Mimo vymezené místo I

Hugo Demartini, … a měl rád ženy, Národní galerie v Praze, 2013, kat. str. 86

182

DEMARTINI Hugo (1931–2010) Bez názvu – z cyklu Mimo vymezené místo II

Hugo Demartini, … a měl rád ženy, Národní galerie v Praze, 2013

188

DEMARTINI Hugo (1931–2010) Objekt leštěná ocel 31 × 58 × 27 cm sign. nezjištěna 350 000 Kč

183

189

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Pět fází elementů L – konvolut 5 ks 1965–1970/1978 5× akryl, plátno 5 ks 45 × 45 cm sign. 5× na rubu Jan Kubíček 1965–1970, variace 1978 na rubu 5× popis díla autorem 800 000 Kč

Zásadní představitel evropského konstruktivismu a konkrétního umění

Dobová fotografie z výstavy Edition & Galerie Hoffmannn ve Friedbergu – prosinec 1990. Z archivu Adelheid Hoffmann

184

Jan Kubíček je považován za jednoho z nejzásadnějších představitelů konstruktivismu a konkrétního umění ve střední Evropě. Věnoval se více než deset let ilustracím dětských knih a od počátku 60. let se řadil spolu se Z. Sýkorou, V. Mirvaldem, M Urbáskem, H. Demartinim, M. Grygarem ad. k experimentální linii umělců směřujících ke geometrické abstrakci. Ačkoliv zkoumal variace a možnosti geometrických prvků, dělení základních tvarů, především pak čtverce a kruhu, jednotlivé fragmenty původního zobrazení nabývaly celistvosti až díky fantazii samotného pozorovatele. Proto lze v autorově projevu nalézt nejen racionální složku, ale i určitou formu hravosti a náhody. Kubíček, kolínský rodák, absolvoval studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením profesora Jana Nováka a posléze studoval scénografii na Akademii múzických umění v Praze u profesora Františka Tröstera. V roce 1965 prezentoval v pražské Galerii Hollar vlastní estetické zhodnocení písma, tzv. lettristické obrazy. Výstavu zahájil a katalogový text napsal Jiří Padrta, jeden z nejdůležitějších českých teoretiků umění šedesátých a sedmdesátých let. Ve stejném roce získává Kubíček 2. cenu na Mezinárodní výstavě kaligrafie v Tokiu. Kromě členství v tvůrčí skupině Křižovatka se Kubíček v roce 1992 stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců a grafiků Hollar. Angažoval se i v Klubu konkretistů a v roce 1999 se stal laureátem Ceny Vladimíra Boudníka. O rok později Jaroslav Krbůšek uspořádal v Galerii Václava Špály na Národní třídě v Praze výstavu s názvem „Jan Kubíček: Forma, projekt, řád“. Vrcholné dílo Jana Kubíčka je neodmyslitelně spojeno s prvky geometrické abstrakce a s originální formou minimalismu. Posuzované dílo s názvem „Pět fází elementů L – konvolut 5 ks“ je autentickým hledáním elementárních tvarů a jejich skryté potenciální energie. Jedná se o konkrétní řešení mnohočetných variací, proměn pomocí intuice, bez níž by umění nemohlo existovat. Dílo disponuje ojedinělou logikou, kterou lze nalézt jen u několika málo umělců.

185

190

SÁGLOVÁ Zorka (1942–2003) Zvířata I 1993 akryl, plátno 145 × 115 cm sign. na rubu Zorka Ságlová / 1993 na rubu název díla autorkou 350 000 Kč Reprodukováno

Lenka Bučilová: Zorka Ságlová – úplný přehled díla, Kant Praha, 2009, č. 133

186

191

GRYGAR Milan (1926) Antifona 2003 akryl, plátno 90 × 90 cm sign. na rubu Grygar / 03 650 000 Kč 187

192

HAVRILLA Vladimír (1943) Akt 2006 kombinovaná technika, plátno 140 × 100 cm sign. PD monogram V. H. 2006, na rubu 2× autorské razítko Havrilla painted 65 000 Kč Uvedené plátno s názvem „Akt“ z roku 2006 je originálním dílem pozoruhodné postavy současného uměleckého světa – Vladimíra Havrilly, etablovaného slovenského intermediálního umělce. Jeho tvorbu prostupuje nejen komiksová estetika, která se střídá s erotickým napětím, sci-fi s motivy náboženskými, ale i znepokojivá absurdita. Ta je charakteristická především pro jeho filmovou tvorbu, v níž se snažil přiblížit americkému pop-artu. Havrilla však původně vystudoval sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Po ruské invazi nemohl vystavovat, a tak začal experimentovat na filmovém poli. Velká část jeho tvorby ze 70. a 80. let je ve formě návrhů, kreseb a různých konceptů. Zlomovým momentem pro Havrillovu tvorbu byl konec 90. let, kdy se začal věnovat počítačové grafice a 3D animaci. Sochařství, jehož se musel v těžkých dobách vzdát, mohl svobodně provozovat, tentokrát ve virtuálním světě. Virtuální sochy pak invenčně malířsky dotváří. Posuzované dílo „Akt“ vyjadřuje Havrillovu fascinaci ženským tělem. Postava dívky, připomínající spíše sochu, se ztrácí v průsvitnosti. Subtilní linie aktu přecházejí z nevinné modré plochy do světlé, jež odhaluje obnaženou horní polovinu těla. Dílo vyniká svou decentní svůdností.

193

ŠIMOTOVÁ Adriena (1926–2014) Ruka 1992 kombinovaná technika, pigmenty, vrstvený ruční papír 41 × 30,5 cm sign. UD Adriena Šimotová 92 55 000 Kč 188

194

PIŠTĚK Jan (1961) Obzor 2006 olej, plátno 170 × 200 cm sign. na rubu J. Pištěk 06 na rubu popis díla autorem 80 000 Kč

„Obzor“ je název posuzovaného díla jednoho ze sběratelsky nejoblíbenějších umělců současnosti. Jan Pištěk je výrazným představitelem generace umělců, kteří se na výtvarné scéně objevili koncem 80. let. Tehdy ukončil studium figurální malby a krajinomalby na pražské Akademii výtvarných umění u profesora F. Jiroudka. Modernistická manýra, která se během normalizace na AVU vyučovala, mu nevyhovovala, a proto se věnoval vlastní tvorbě. Vyvinul originální druh výtvarného projevu, v němž se harmonicky vyvažuje figurální a abstraktní výraz. Těžiště Pištěkovy malby spočívá v parafrázích přírody, která je pojata spirituálně a meditativně. Pištěkova díla zprvu odkazovala k archetypálním symbolům a geometrickým znakům, posléze v nich autor formoval abstraktní krajiny, živelné pohromy či proměny hmotné, aniž by cokoliv konkrétně popisoval. Pištěk je spíše citlivě vyjadřuje metaforicky unikání barevnou kombinací. Olejomalba „Obzor“ zobrazuje barevné spektrum nebes, které se dotýká podmanivých linií světla a vzdušných vibrací. Harmonie a klidnost námětu působí na diváka až kontemplativně.

189

195

KINTERA Krištof (1966) Snad to není moje vina 2009 asambláž, deska 106 × 76 × 12 cm sign. na rubu Krištof Kintera 2009 na rubu název díla autorem 80 000 Kč

196

KINTERA Krištof (1966) Brassica oleracea volta 2016–2017 asambláž, plasty, dráty, elektronky, deska 103 × 73 × 17 cm sign. na rubu Krištof Kintera 2016–17 80 000 Kč

190

197

TYPLT Lubomír (1975) Postavy 2016 olej, plátno 145 × 200 cm sign. LN Typlt 2016, na rubu Lubomír Typlt 16. 8. 2016 150 000 Kč

pohybuje na rovině utopie. Formálně se přiklání k expresivní velkoformátové figuraci se silným obsahovým sdělením. Barevnost, s níž pracuje, je výsledkem dlouhého bádání, které vykrystalizovalo v přístupu komplementárních barev vytvářejících výrazné kontrasty. Sběratelsky atraktivní olejomalba na plátně s názvem „Postavy“ zobrazuje řadu byst mladých mužů, jejichž rysy se navzájem podobají, ale nejedná se o prosté kopie. Jejich řazení nápadně připomíná sochy na Velikonočním ostrově, z nichž vyzařuje podivná tajemnost, stejně jako z výrazu „Postav“ citlivě zachyceného autorem prostřednictvím neobvyklého barevného kontrastu.

Originální obraz „Postavy“ je dílem známého českého malíře a textaře – Lubomíra Typlta, jehož tvorba je příznačná svou formální syrovostí a obsahovou surovostí. Studoval na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze a od třetího ročníku chodil kreslit k Borisovi Jirků na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Vzrůstal jeho zájem o moderní německou malbu. I proto začal studovat düsseldorfskou Kunstakademie u profesorů Markuse Lüpertze, Gerharda Merze a A. R. Pencka, kde si osvojil dva přístupy, jež ho doposud fascinují. Prvním z nich je vztah k barvě jako nosnému výrazovému prostředku a druhým pak všední předmět, který poskytuje podnět k metaforickému přehodnocení. Typltova malba je kriticky zaměřenou symbolizovanou figurací a zároveň konstrukční abstrakcí, která se

191

PRŮVODCE PRO NEPŘÍTOMNÉ A TELEFONNÍ UCHAZEČE Pokud se nemůžete zúčastnit aukce osobně, můžete společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha dát vyplněním formuláře pokyny, aby se vaším jménem ucházela o příslušnou věc. Tato služba je důvěrná a je k dispozici bez dalších poplatků.

Obecné

Před aukcí Budeme se snažit o nákup položky dle vašeho výběru za nejnižší možnou cenu (v závislosti na vyvolávací ceně a další nabídce), a nikdy vyšší, než je maximální částka, kterou určíte. V případě potřeby se vaše nabídka zaokrouhlí dolů na nejbližší částku v souladu s kroky dražebníka. Dříve obdržené nabídky budou mít přednost. Nabídky by měly být předloženy nejméně dvacet čtyři hodin před konáním aukce. Pokud činíte nabídky prostřednictvím telefonu, doporučujeme vám ponechat maximální nabídku, kterou můžeme učinit vaším jménem v případě, že se nemůžeme dovolat. Naši zástupci jsou připraveni k provedení nabídky za vás. Po aukci Úspěšní zájemci obdrží přehled popisující jejich nákup a dostanou pokyn pro platbu a odbavení zboží.

Vyplnění formuláře Tento formulář by měl být použit na jednu aukci. Uveďte číslo položky, autora věci a datum prodeje v prostoru horní části formuláře, pokud není již předvyplněn. Uveďte prosím maximální kupní cenu v dražbě, kterou jste ochotni zaplatit za každou položku. Jiné pokyny k nákupu nebo neomezené nabídky nebudou akceptovány. Nabídky musí být číslovány ve stejném pořadí jako v katalogu. Náhradní nabídky pro položky lze učinit slovem NEBO u čísla položky. To znamená, že pokud jste byli na začátku hodně úspěšní, nebudeme pokračovat a ucházet se o dražbu další položky pro vás. Nebo naopak, pokud vaše dřívější nabídky byly neúspěšné, budeme i nadále dražit za vás pro zbývající položky uvedené na formuláři. Pokud jste si sjednali telefonní dražbu, jasně prosím určete telefonní číslo, na kterém jste k zastižení v době konání prodeje, včetně kódu země. Zavoláme vám ze sálu krátce před započetím dražby předmětné položky.

192

PLNÁ MOC PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ Dražba po telefonu Zmocňuji firmu 1. Art Consulting Brno CZ, s.r.o., Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553, aby mne zastupovala při dražbě výtvarných děl, která se bude konat dne 15. 10. 2023 ve 13.30 hod. na adrese Topičův salon – Národní 9, Praha 1, a dražila za mne do uvedených limitů či po telefonu následující věci: č.

autor

název

cena

limit nebo telefon

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

___ ___________________

___________________________

__________ ��

Zavazuji se, že vydražené předměty zaplatím nejpozději do deseti dnů ode dne konání aukce. K vydražené věci bude účtován aukční poplatek dle platného aukčího řádu. Zmocnitel prohlašuje, že jsou mu známy dražební podmínky dražebníka. Jméno: Příjmení: Telefon: Tel. pro dražbu: E-mail: číslo OP: Ulice: Město: PSČ: Stát: Datum a místo:

Podpis:

PODMÍNKY PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ A TELEFONNÍ PRODEJ Vezměte prosím na vědomí, že zastupování nepřítomných a telefonní dražby jsou nabízeny jako doplňková služba bez poplatku. Takové nabídky jsou prováděny na vaše vlastní riziko a 1. Art Consulting proto nemůže přijmout odpovědnost za jakékoli chyby nebo opomenutí nabídky. Všechny nabídky jsou předmětem dražebního řádu prodejního katalogu. Odměna dražebníka, ve výši uvedené v dražebním řádu katalogu prodeje, bude přidána ke kupní ceně dosažené v dražbě jako součást celkové kupní ceny. Nabídky budou uspokojeny za co nejnižší cenu tak, jak to dovolí další nabídky a rezervace.

Platba na aukci Vydražitel je povinen vyřídit své závazky ihned po vydražení, nejpozději však po skončení aukce. Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek (strukturovaně): kladívková cena: do výše 1 000 000 Kč od 1 000 001 do 10 000 000 Kč nad 10 000 001 Kč

výše aukčního poplatku: 20 % 18 % 16 %

Tyto provize jsou konečné a zahrnují jak DPH, tak autorský poplatek. Po dohodě s dražebníkem je možno zaplatit celkovou částku bankovním převodem, nebo hotově při převzetí věci v kanceláři dražebníka, nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce, pokud není dohodnuto jinak. Platební karty nejsou akceptovány.

Ochrana osobních údajů Z důvodu plnění některých služeb, o které klienti požádali, může 1. Art Consulting zpřístupnit informace třetím stranám (např. přepravci). Je zájmem 1. Art Consulting Brno – Praha vyžadovat, aby tyto třetí strany respektovaly soukromí a důvěrnost informací našich klientů a poskytovaly stejnou úroveň ochrany informací klientů, jak je stanoveno v rámci EU. Podpisem této Plné moci pro zastupování a telefonního dražení souhlasíte s takovým sdělením. Upozorňujeme, že z bezpečnostních důvodů mohou být prostory 1. Art Consulting předmětem nahrávání videa. Telefony, např. telefonní nabídky / hlasové zprávy, mohou být rovněž zaznamenány.

194

AUKČNÍ ŘÁD AUKČNÍ SÍNĚ 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553 I. Úvodní ustanovení

1. Tento aukční řád je vydán za účelem organizace prodeje uměleckých děl Aukční síní 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. formou aukcí. 2. Aukce pořádané dle tohoto aukčního řádu jsou organizované dle mezinárodních zvyklostí v oblasti obchodu s uměním a v souladu s právními normami České republiky. 3. Aukce jsou přístupné pouze pro klienty Aukční síně a další osoby pouze se souhlasem Aukční síně. 4. Aukční síní se rozumí společnost 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o., se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO 60715 553. 5. Konání aukce oznamuje Aukční síň dle svého uvážení způsobem obvyklým, například v aukčním katalogu, na svých internetových stránkách, ve sdělovacích prostředcích apod. 6. Tento aukční řád je pro všechny osoby zúčastněné na aukci závazný a účastí na aukci se osoby zavazují ho dodržovat.

II. Výklad pojmů

Pro účely tohoto aukčního řádu se pod jednotlivými pojmy rozumí následující: a. aukce – forma prodeje uměleckého předmětu, kdy věc je prodávána za nejvyšší nabídnutou cenu předem neurčeného počtu zájemců. Vlastnictví k věci přechází na kupujícího zaplacením ceny. b. licitátor – je osoba určená Aukční síní k řízení a provádění aukce, činí jménem Aukční síně všechny úkony s tím spojené, zejména zahajuje a řídí aukci, organizuje podávání nabídek zájemců o koupi a uděluje tzv. příklep, tj. ukončení podávání nabídek a potvrzení nejvyšší podané nabídky, c. zájemce o provedení aukce – právnická nebo fyzická osoba, která uzavírá s Aukční síní písemnou smlouvu o provedení prodeje konkrétního předmětu formou aukce, může to být též Aukční síň, d. účastník aukce – právnická nebo fyzická osoba, oprávněná účastnit se aukce. Účastníkem aukce může být pouze klient Aukční síně, nesmí být vlastníkem věci ani osobou jednající ve prospěch koupi pro vlastníka. Účastníkem aukce může být pouze osoba plně právně způsobilá, starší 18 let, dodržující aukční řád, pravidla a zvyklosti slušného a vhodného chování na aukci a osoba, která nezmařila dřívější aukce Aukční síně, resp. společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. Není přípustné dražit za osoby uvedené výše. Účastníci aukce prokazují svoji totožnost platnými průkazy totožnosti (například osobní/občanský/ průkaz, pas) a jednají-li v zastoupení, předávají Aukční síní plnou moc opravňující k zastupování na aukci jiným klientem Aukční síně. Podmínkou účasti na aukci může být též složení dražební jistiny, byla-li Aukční síní požadována. Účastník aukce obdrží od zástupce Aukční síně číselné označení, pod kterým se zúčastní aukce. Po dohodě s Aukční síní se může klient zúčastnit aukce po telefonu za podmínky udělení plné moci Aukční síni pro tento způsob aukce. Při tomto způsobu aukce musí Aukční síň postupovat maximálně výhodně pro účastníka aukce. e. aukční jistina – není vyžadována f. aukční katalog – seznam předmětů, které budou v konkrétní aukci nabízeny klientům Aukční síně k prodeji. Katalog je uveřejněn na webových stránkách Aukční síně www.acb.cz. g. vydražitel – účastník aukce, který v aukci nabídl nejvyšší cenu, která byla v aukci potvrzena veřejně licitátorem tzv. příklepem. Po zaplacení ceny se stává vlastníkem věci. h. klienti Aukční síně – zájemci o koupi uměleckých děl formou aukcí pořádaných Aukční síní, které zaregistruje Aukční síň. Na registraci není právní nárok a je zcela v kompetenci Aukční síně, která může žádost o registraci odmítnout bez udání důvodů. Klienty Aukční síně mohou být právnické nebo fyzické osoby (starší 18 let), které prokážou zákonným způsobem svoji totožnost (například výpis z obchodního rejstříku, občanský průkaz, pas). Poruší-li klient Aukční síně tento aukční řád, může být Aukční síní bez dalšího jeho registrace zrušena, o čemž bude Aukční síní prokazatelným způsobem vyrozuměn.

III. Organizace aukce

1. Předměty zařazené do aukce budou vystaveny v den konání aukce za účelem umožnění jejich prohlídky. Místo: Praha 1, Topičův salon, 1. patro. Zájemci o prohlídku vystavených předmětů jsou povinni respektovat opatření Aukční síně k zajištění ochrany vystavených předmětů. Za prohlídku předmětů určených k prodeji v aukci se neplatí. 2. Přístup na aukci mají pouze klienti Aukční síně, pracovníci Aukční síně, další osoby pouze se souhlasem Aukční síně, jinak aukce není veřejná. V průběhu aukce nelze pořizovat fotografie, filmy ani žádné jiné záznamy bez souhlasu Aukční síně. 3. Účastníci aukce jsou povinni dodržovat pokyny organizátorů a nenarušovat žádným způsobem průběh aukce. 4. Aukce je zahajována zástupcem Aukční síně, který může oznámit změny oproti katalogu, změny a upřesnění aukčního řádu a oznámit z toho vyplývající pokyny k organizaci aukce. 5. Aukci jednotlivých předmětů provádí licitátor. Vždy musí být nezaměnitelně označen předmět aukce (prodeje), zpravidla alespoň odkazem na katalog. Licitátor oznámí tzv. nejnižší podání, což je cena (částka), za kterou je možno věc koupit v případě, že nebyla stanovena rezervní cena, tj. minimální požadovaná cena majitele předmětu. Pokud rezervní cena stanovena byla, a příhozy učiněné na sále nedosáhly její výše, prohlásí licitátor předmět za neprodaný. Neprojeví-li žádný z klientů Aukční síně o koupi zájem, licitátor aukci předmětu ukončí slovy „neprodáno či položka zůstává“. Věc může být zařazena do aukce opakovaně podle rozhodnutí Aukční síně. 6. Zájemci o koupi věci činí licitátorovi nabídky po jeho sdělení částky (vyvolání) zvednutím dražebního čísla, případně zvednutím čísla současně s nabídnutou cenou, která musí být vždy větší než poslední částka vyvolaná licitátorem. 7. Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí 1. 500 Kč, činí-li okamžitá aukční cena méně než 10.000 Kč 2. 1.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 10.000 Kč, ale méně než 50.000 Kč 3. 5.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 50.000 Kč, ale méně než 100.000 Kč 4. 10.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 100.000 Kč, ale méně než 500.000 Kč 5. 50.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 500.000 Kč, ale méně než 5.000.000 Kč 6. 100.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 5.000.000 Kč, ale méně než 10.000.000 Kč 7. 250.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena 10.000.000 Kč a více O pořadí příhozů rozhoduje osoba pověřená konáním dražby. 8. Neučiní-li žádný účastník aukce vyšší nabídku, zopakuje licitátor výši poslední nabídnuté částky spolu se slovy, …poprvé, …podruhé… a potřetí pro číslo… a úderem kladívka aukci ukončí s tím, že účastník aukce s poslední nabídkou má povinnost za tuto částku věc koupit (k částce se připočítává aukční poplatek). Podanými nabídkami v aukci (příhozy) jsou účastníci vázáni, což znamená neodvolatelnou nabídku za danou částku věc koupit. Cenu dosaženou v aukci nelze snížit.

196

9. Veškeré případné námitky, protesty či připomínky k průběhu aukce řeší s konečnou platností Aukční síň v duchu zásad poctivého obchodu a mezinárodních aukčních zvyklostí. Námitky, protesty, připomínky či upozornění musí být uplatněny přímo v aukčním sále viditelným a hlasitým způsobem, jinak se k nim nepřihlíží.

IV. Způsob placení

1. Vydražitel je povinen zaplatit částku, za kterou věc vydražil, včetně aukční přirážky, pokud možno do skončení aukce; nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce. Platbu je možno provést: 1. v hotovosti na místě dražby nebo v kanceláři Akčního domu, nebo 2. na bankovní účet Aukčního domu, číslo účtu: 27-0461150247/0100. 3. Platební karty nejsou akceptovány. 2 Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek (strukturovaně). kladívková cena: výše aukčního poplatku: do výše 1 000 000 Kč 20 % od 1 000 001 do 10 000 000 Kč 18 % nad 10 000 001 Kč 16 % 3 Pokud se vydražitel zúčastnil dražby prostřednictvím portálu LIVEBID (Livebid s.r.o., IČO: 14100169, Příčná 1892/4, 110 00, Praha 1, www.livebid.cz) a položky vydražil prostřednictvím této služby je vydražiteli účtován k vydražené ceně aukční poplatek (strukturovaně). kladívková cena: výše aukčního poplatku: do výše 1 000 000 Kč 23 % od 1 000 001 do 10 000 000 Kč 21 % nad 10 000 001 Kč 19 % Tyto provize jsou konečné a zahrnují jak 21 % DPH, tak 4% autorského poplatku. Vlastnické právo k vydraženému předmětu přechází zaplacením ceny vydraženého předmětu spolu s aukčním poplatkem ve lhůtách dle aukčního řádu.

V. Ostatní

1. Vydražitel je povinen převzít zaplacený předmět získaný vydražením nejpozději do 40 dnů po konání aukce, pokud se s aukčním domem nedohodne jinak. Po této lhůtě budou vydražené předměty uskladněny dražebníkem nebo třetí stranou na náklady a zodpovědnost vydražitele. Vydražiteli je poté účtován poplatek za uskladnění díla ve výši 0,5 % z částky, za kterou dotyčné předměty vydražil, za každý den uskladnění. Pokud celková výše skladného dosáhne či přesáhne výši ceny předmětu/ů, za kterou vydražitel předmět/y vydražil, vydražitel souhlasí s tím, že je dražebník oprávněn tyto předměty prodat, či nabídnout opětovně v aukci, aby tak umořil náklady vzniklé s uskladněním vydražených předmětů. 2. Aukční síň zajišťuje dopravu věcí získaných aukcí pouze po dohodě s vydražitelem. Aukční síň zajišťuje pouze zabalení věci obvyklé pro předání věci, nikoliv speciální balení, například pro dopravu. 3. Reklamace na věci získané v aukci se řídí právními normami České republiky. Všechny údaje a veškerá prohlášení uvedená v katalogu týkající se autorství, přisuzovaných vlastností, pravosti, jakosti, původu, data, stáří, Provenience, stavu či odhadní vydražovací ceny vyjadřují pouze názor Dražebníka. Dražebník si vyhrazuje právo konzultovat jakékoliv odborníky či úřední místa, která uzná za vhodné. Každá zainteresovaná osoba, jakož i každý účastník aukce se musí řídit vlastním názorem a Dražebník nenese odpovědnost za správnost takového názoru, i pokud tento názor bude ovlivněn názorem Dražebníka. Dražebník neposkytuje na vydražené předměty žádnou záruku a všechny záruky jsou tímto vyloučeny. Dražené předměty se draží jako umělecké předměty a veškeré jejich případné vady jsou zohledněny v příklepové ceně, s čímž vydražitel výslovně souhlasí a stvrzuje učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep. Vzhledem k charakteru a povaze dražených předmětů se vydražitel učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep, vzdává svých práv z vadného plnění, včetně případných práv ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Reklamace předmětů vydražených osobně v aukční síni Dražebník nepřijímá; předměty vydražené na základě plné moci či telefonického zastupování udělené Dražebníku lze vydražitelem reklamovat nejpozději při jejich převzetí. 4. Aukční síň vydá vydražiteli po zaplacení daňový doklad o zaplacení a na přání písemné potvrzení o nabytí věci z aukce. 5. Předměty podléhající režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů a zákona č. 71/1997 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů, musí být takto označeny ve všech dokumentech aukce, zejména v katalogu, musí být oznámeny při vyvolání věci a v potvrzení o nabytí věci pro vydražitele. 6. Veškerá právní jednání dle tohoto aukčního řádu se řídí právními normami České republiky.

Ochrana osobních údajů

Účastník aukce tímto uděluje společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., IČ: 60715553, se sídlem Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 16013 (dále též jen „správce“), svůj souhlas s tím, aby ve smyslu ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) zpracovával následující osobní údaje účastníka aukce: jméno příjmení, datum narození, adresa bydliště, email a telefon, a to za účelem vyrozumívání účastníka aukce o konání dalších aukcí, zasílání aukčních katalogů a nabídek ostatních služeb správce. Uvedené osobní údaje budou správcem zpracovávány po nezbytně nutnou dobu; nevyplývá-li z příslušného obecně závazného právního předpisu jinak, je účastník aukce srozuměn s tím, že za nezbytně nutnou dobu zpracování osobních údajů se považuje doba 10 let. Účastník aukce uděluje správci svůj výslovný souhlas s výše uvedeným zpracováním svých osobních údajů. Účastník aukce je srozuměn s tím, že svůj souhlas může vzít kdykoliv zpět, a to například zasláním emailu nebo dopisu na adresu sídla správce zapsanou v obchodním rejstříku. Účastník aukce je dále srozuměn s tím, že zpracování jeho osobních údajů bude provádět správce prostřednictvím pověřených zaměstnanců, a to manuálně či automatizovaně, osobní údaje účastníka aukce však mohou být poskytnuty ke zpracování i osobám, které náležejí ke skupině správce. Účastník aukce je rovněž srozuměn s tím, že má podle příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) právo (i) vzít svůj souhlas se zpracováním osobních údajů kdykoliv zpět, (ii) požadovat po správci informaci, jaké osobní údaje účastníka aukce správce zpracovává, (iii) požadovat po správci vysvětlení ohledně zpracování osobních údajů účastníka aukce, (iv) vyžádat si u správce přístup ke zpracovávaným osobním údajům a tyto nechat správce aktualizovat nebo opravit, (v) požadovat po správci výmaz osobních údajů účastníka aukce a (vi) obrátit se v případě pochybností o dodržování povinností souvisejících se zpracováním osobních údajů účastníka aukce na správce nebo Úřad pro ochranu osobních údajů. Pro vyloučení všech pochybností účastník aukce prohlašuje, že byl správcem v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy a přímo vykonatelnými právními akty (nařízeními) EU (včetně tzv. GDPR) informován o zamýšleném zpracování jeho osobních údajů, rozsahu a podmínkách tohoto zpracování osobních údajů a o veškerých právech účastníka aukce s tím souvisejících. 1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o. Jiří Rybář, jednatel

197

AUCTION ORDER 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. Registered Office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Co. Reg. No. 60715553 I. Introductory Provisions 1

These Auction Rules have been issued to organise the sale of art works by the Auction House 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s.r.o. through auctions. 2 Auctions held pursuant to these Auction Rules are organised according to international customs in art and in accordance with the legal rules of the Czech Republic. 3 Auction House customers and other persons approved by the Auction House may only take part in auctions. 4 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s.r.o., Registered Office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Co. Reg. No. 60715 553 shall be deemed the Auction House. 5 Auctions are announced by the Auction House upon its discretion, in a usual manner, e.g. in the auction catalogue, mass media, etc. 6 These Auction Rules shall be binding upon all persons concerned and persons undertake to observe them by taking part in the auction.

II. Interpretation of Terms

For purposes of these Auction Rules, the Terms shall have the following meaning: a auction – form of sale of a work of art with the item being sold at the highest bid of potential buyers the number of which is not known in advance. The item ownership passes onto the buyer upon payment of the price. b auctioneer – a person appointed by the Auction House to be in charge of the auction process, take all acts connected therewith on behalf of the Auction House, in particular he/she starts the auction and is in charge of it, organises the submission of bids of potential buyers and "knocks down", i.e. finishes the submission of bids and confirms the highest bids, c client – a legal entity or an individual concluding with the Auction House a written contract of selling an item through auction; it may also include the Auction House d auction participant – a legal entity or an individual authorised to take part in the auction. An Auction Participant may only include an Auction House customer; he/she/it must not be the item owner or a person acting in favour of buying for the benefit of the owner. An Auction Participant may only include a person fully legally competent, over 18 years of age, observing the Auction Rules, regulations and customs of good and appropriate behaviour at the auction and a person that has not foiled previous auctions of the Auction House or 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s.r.o. It is not allowed to auction on behalf of persons mentioned above. Auction Participants identify themselves by valid identity cards (e.g. certificate of identity/identity book/passport) and if acting on behalf, they provide the Auction House with a power of attorney authorising to represent any other Auction House customer at the auction. The condition to take part in the auction may include paying the auction principal if required by the Auction House. The Auction House shall give the Auction Participant a number under which he/she/it shall take part in the auction. Following an agreement with the Auction House, the Auction House customer may take part in the auction via phone provided the Auction House has been delivered a power of attorney for this type of auction. At this type of auction the Auction House must proceed as much advantageously for the Auction Participant as possible. e auction principal – an amount the Auction House collects in advance from the auction potential buyer (Auction Participant). The Auction Principal amount must be set in advance by the Auction House – when the auction is published and it must also be mentioned in the auction catalogue. The Auction Principal always applies to a specific item of the auction and does not exceed 100% of the item's minimum bid. The Auction Principal may be settled in cash up to EUR 15,000 or remitted to the Auction House account No. 27-0461150247/0100. The Auction Principal is included in the price of the item obtained in the auction; otherwise, it shall be returned to the Auction Participant (depositor) in cash or transferred to an account specified by the Auction Participant (depositor) within two business days after the auction date at the latest. The Auction House shall confirm the Principal payment. f auction catalogue – a list of items that shall be offered to Auction House customers for sale in a specific auction. The Catalogue always includes information on the place, time and conditions of the auction and taking part in it. The Catalogue is usually in a printed form and can also be found at the Auction House address www.acb.cz. g successful bidder – an Auction Participant that has submitted the highest bid confirmed in the auction publicly by the Auctioneer by the so-called knock-down. He/she/it becomes the owner of the given item after paying the price thereof. h auction house customers – potential buyers of works of art through auctions organised by the Auction House that are registered by the Auction House. There is no legal claim for registration; registration lies within the Auction House's full authority and the Auction House may reject the registration request without stating reasons therefore. Auction House Customers may include legal entities or individuals (over 18 years of age) that provide lawful identification of themselves (e.g. Companies Register abstract, identity card and passport). Should the Auction House Customer infringe these Auction Rules, the Auction House may without further notice cancel his/her/its registration, of which he/she/it shall demonstrably be notified by the Auction House.

III. Auction Organisation 1

Items included in the auction shall be exhibited for at least 5 days in order to be seen. The place and time of exhibiting the items for the auction is published in the Catalogue or in any other appropriate manner. Items that cannot be exhibited as usual due to their weight, dimensions or state shall be shown in a photo and the Auction House shall enable inspection thereof after agreement with the potential buyer. Those that want to see the exhibited items shall be obliged to respect the Auction House measures to provide protection of the exhibited items. Seeing the items to be sold in the auction is free of charge. 2 The auction may only be joined by Auction House Customers and Auction House workers; other persons are allowed to take part only after being approved by the Auction House; the auction is not open to public. No photos, films or other records are allowed during the auction without the consent of the Auction House. 3 Auction Participants shall be obliged to follow instructions of the organisers and not to disturb the auction in any way.

198

4 The auction is started by the Auction House representative who may inform that some Catalogue information has changed, announce changes and correction of the Auction Rules and notify of instructions for the auction organisation arising therefrom. 5 The Auctioneer shall be in charge of the auction of individual items. The subject of the auction (sale) must always be clearly marked, usually at least by providing reference to the Catalogue. The Auctioneer shall announce the so-called starting bid, which is a price (amount) for which the item may be bought. Should no Auction House Customer be interested in buying the item, the auction of the given item is ended by the Auctioneer by saying "not sold or the item stays on". The item may be included in an auction several times as decided by the Auction House. 6 After the Auctioneer announces (calls) the item amount, potential buyers of the item bid by raising the auction number or raising the auction number along with the bid that must always be higher than the previous amount called by the Auctioneer. 7 Increments, i.e. the smallest amounts possible by which the price offered by the Auctioneer is increased, are as follows a CZK 10,000 if the current auction price is at least CZK 100,000 but less than CZK 500,000 b CZK 50,000 if the current auction price is CZK 500,000 and more. c CZK 100,000 if the current auction price is CZK 5,000,000 and more. d CZK 250,000 if the current auction price is CZK 10,000,000 and more. 8 The increments orders shall be decided on by a person that is in charge of the auction. 9 Should no Auction Participant bid a higher price, the Auctioneer shall repeat the amount of the last bid with the words…first time,… second time,… third time for the number… and ends the auction by knocking down with the Auction Participant with the final bid being authorised to buy the item at that amount (the so-called Auctioneer's commission is added to the amount). Participants shall be bound by their bids in the auction (increments), which means an irrevocable bid to buy the item at the given amount. The price achieved in the auction cannot be reduced. 10 Any objections, protests or comments to the auction process shall definitely be handled by the Auction House pursuant to fair dealing principles and international auction practice. Any objections, protests, comments or notices must be announced directly in the Auction House in a visible and loud manner, otherwise they are not considered.

IV. Payment Method 1

The successful bidder is obliged to pay the final price, including the auction fee, immediately after the bidding but no later than ten days after the auction date. Type of payments: a in cash at place of the auction or at the auction house office, or b by account transfer to the auction house account No.: 27-0461150247/0100. 2 Credit cards are not accepted. 3 To the buyer are charged the auctioned price and the auction fee. hammer price the amount of auction fee to 1 000 000 CZK 20 % to 1 000 001 to 10 000 000 CZK 18 % up to 10 000 001 CZK 16 % 4 If the buyer participated in the auction via the LIVEBID portal (Livebid s.r.o., IČO: 14100169, Příčná 1892/4, 110 00, Praha 1, www.livebid.cz) and auctioned the items via this service, the auctioneer is charged an auction fee for the auctioned price hammer price the amount of auction fee 23 % to 1 000 000 CZK to 1 000 001 to 10 000 000 CZK 21 % up to 10 000 001 CZK 19 % These commissions are final and include 21% VAT and also 4% copyright fee. The ownership right to the auctioned item passes by paying the price of the auctioned item together with the auction fee within the deadlines according to the Auction Rules.

V. Other Provisions 1

The auctioneer is obliged to take over the paid object obtained by auctioning no later than 40 days after the auction, unless otherwise agreed with the auction house. After this period, the auctioned items will be stored by the auction house or a third party at the auctioneer's expense and responsibility. The auctioneer is then charged a storage fee of 0.5% of the amount for which he auctioned the items in question for each day of storage. If the total amount of the storage fee reaches or exceeds the price of the item(s) for which the auctioneer auctioned the item(s), the auctioneer agrees that the auction house is entitled to sell these items or offer them again in the auction in order to offset the costs incurred with the storage of the auctioned items. 2 The Auction House shall provide transport of items obtained through the auction only if arranged so with the Successful Bidder. The Auction House shall only provide item packing that is usual for the item handover, no special packing, e.g. for transport purposes. 3 Complaints received at things in the auction shall be governed by rules of the Czech Republic. The Catalogue only includes their visual description, other details are given in compliance with the best knowledge and conscience of the Auction House in order to inform the potential buyer as much impartially as possible. 4 After payment is made by the Successful Bidder, the Auction House shall issue a tax document confirming the payment and written confirmation of acquiring the item through the auction for the Successful Bidder. 5 Items subject to Act No. 20/1987 Coll. on the state monument preservation as amended and as amended by implementing regulations and Act No. 71/1997 Coll. on the sale and export of cultural-value items as amended and as amended by implementing regulations must be marked so in all auction documents, especially in the Catalogue, be announced when the item is called and in the confirmation of acquiring the item for the Successful Bidder. 6 All legal acts according to these Auction Rules shall be governed by the legal rules of the Czech Republic. 1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o. Jiří Rybář, Director

199

GALERIE JEDLOVÁ Galerie Jedlová je objektem nabízejícím několik možností využití. Je vhodný jako školicí středisko pro menší firmy, hodí se pro pořádání akcí a kurzů, uměleckých výstav a produkcí. Je také ideálním místem pro ubytování rodin či přátelských skupin pro volný čas nebo dovolenou s možností relaxace ve vnitřním bazénu, vířivce a sauně nebo na hřišti.

POJĎTE SE UBYTOVAT, RELAXOVAT, UČIT SE NOVÉ VĚCI, ZPÍVAT, MALOVAT, VYSTAVOVAT, BAVIT SE kontakt: Ing. Hana Rybářová tel.: +420 605 921 246 | email: info@galeriejedlova.cz | www.galeriejedlova.cz 200

NEMŮŽETE SE ZÚČASTNIT AUKCE NA SÁLE?

DRAŽTE S NÁMI. ONLINE.

Zaregistrujte se na www.livebid.cz.

2 Vaše účast na aukci bude schválena.

Procházejte katalog online a vkládejte limity.

Zúčastněte se aukce z počítače, telefonu nebo tabletu.

Průběh aukce bude v reálném čase přenášen do vašeho zařízení.

Budete se tak moci aukce zúčastnit živě, jako kdybyste seděl/a přímo v sále.

http://acb.livebid.cz

Live bid.

201

202

Topičův salon Národní 9, 110 00 Praha 1 +420 224 232 500 +420 542 214 789 praha@acb.cz brno@acb.cz