Exkluzivní výběr klasického a moderního umění

AUKČNÍ KATALOG

AUCTION CATALOGUE

English version is available at www.acb.cz

základní partner MUDr. Martin Jan Stránský s rodinou

VÝSTAVA DRAŽENÝCH PŘEDMĚTŮ / EXHIBITION OF ARTWORKS

Předměty nabízené do aukce a uvedené v aukčním katalogu budou zájemcům o aukci

přístupné k prohlídce v Topičově saloně, který je provozován společností 1. Art Consulting Brno – Praha.

The items offered for auction and listed in the auction catalog will be accessible to those interested in the auction for visitation in Topič salon, which is operated by 1. Art Consulting Brno – Praha.

Topičův salon, Národní 9, Praha 1 14. 11. – 1. 12. 2024 (10:00–18:00 hod. denně, včetně víkendů i svátků)

V případě zájmu je možná i večerní privátní prohlídka od 18:00–21:00 hod. Nutno objednat minimálně 24 hodin předem na telefonu 603 424 913.

Všechna nabízená umělecká díla byla konzultována se znalci z oboru.

Na požádání mohou být opatřena odbornou expertizou a certifikátem o pravosti díla.

Registrace účastníků aukce začíná 16. 6. 2024, od 12:00 hod.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA AUKCE SE KONÁ VE ČTVRTEK 21. 11. 2024 V 18:00.

AUKCE / AUCTION

Neděle 1. 12. 2024 ve 13:30 hod., Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

Will take place on the 1th of December 2024 at 1:30 pm in the Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

KONTAKTNÍ ÚDAJE / CONTACT INFORMATION

tel.: (+420) 224 232 500 (+420) 542 214 789 (+420) 603 424 913

e-mail: praha@acb.cz brno@acb.cz

web: www.acb.cz

MOŽNOSTI PARKOVÁNÍ:

– podzemní garáže pod Národním divadlem, vjezd z ulice Ostrovní – parkoviště na Žofíně – Slovanský ostrov – ulice Zborovská a Janáčkovo nábřeží s přilehlými ulicemi (zdarma bez omezení)

– krátkodobá nakládka a vykládka obrazů je možná na chodníku před vchodem do Topičova salonu – možnost krátkodobého parkování na protější straně Topičova domu

JMENNÝ REJSTŘÍK

položka

A

Avalle Filippo 137

B

Bauernfreund Jakub 60

Bauch Jan 95

Bělocvětov Andrej 84

Beneš Vincenc 26

Beneš Vlastimil 73

Bílek Alois 27, 28

Blažíček Oldřich 11, 18

Bolf Josef 140

Braque Georges 50

Brychtová Jaroslava 134

Bubeníček Ota 15

Č

Černý Karel 57

D

Daněk-Sedláček František 25

David Jiří 111, 135

Dokoupil Jiří Georg 103, 109

Drtikol František 55, 58

Dvorský Bohumír 71

E

Eberl František Zdeněk 41

F

Foltýn František 51

G

Gross František 65, 115, 126

Grygar Milan 118, 143

Gutfreund Otto 39, 40

H

Hampl Josef 149

Havelka Roman 16

Havrilla Vladimír 164

Hliněnský Robert 63

Hudeček Antonín 23

Hynais Vojtěch 4

CH

Chaba Karel 67, 74

J

Jambor Josef 24

Janeček Ota 96

Janoušek František 59

Janoušková Věra 116, 163

Jíra Josef 93, 94

Jiřincová Ludmila 68, 69

John Jiří 97, 102

Justitz Alfred 46

K

Kalvoda Alois 17, 19

Kars Jiří (Georges) 54, 59

Kaván František 13

Kintera Krištof 180, 181

Klápště Jaroslav 85

Kmentová Eva 131

Knížák Milan 182

Kolář Jiří 91, 92, 113, 151

Kolíbal Stanislav 147, 156, 157 Koons Jeff (After) 80

Kotík Jan 49, 145, 146

Kotík Pravoslav 44

Král Jaroslav 47

Kratina Radoslav 136

Kubíček Jan 141, 148, 153, 154, 158

Kučera Zdeněk 142

Kučerová Alena 166

Kunc Milan 78

Kupka František 32, 33

Kutálek Jan 70

Kvíčala Petr 160

Kyncl František 167

L

Lada Josef 30, 31

Lamr Aleš 128

Lhoták Kamil 72

Libenský Stanislav 134 Liesler Josef 53

M

Málek Antonín 75

Malich Karel 150, 155, 161, 162

Malý František 88

Mařák Julius 1

Mautnerová Pavla 106

Medek Mikuláš 98

Merta Vladimír 129

Mervart Augustin 20

Miró Joan 114

Mucha Alfons 5

N

Načeradský Jiří 123, 174–176

Nejedlý Otakar 21, 22

Němec Rudolf 127

Nemes Endre 48, 86, 87, 99, 121

Nepraš Karel 83

Netík Miroslav 105, 107

Nikl Petr 139

Novák Ladislav 108

Novák Vladimír 152

O

Oner Pasta 178

Orlik Emil 10

Ouhel Ivan 168

Ovčáček Eduard 81, 117, 125

P

Piepenhagen August Bedřich 2, 3

Piesen Robert 112, 119 Pittermann-Longen Emil Artur 41, 43

Placht Otto 177

Plocek Vilém 89

Povondrová Antonie 124

Preisler Jan 6

Preissig Vojtěch 9

R

Radimský Václav 12, 14

Reynek Bohuslav 7, 8

Richter Hans 122

Rittstein Michael 169–173

Róna Jaroslav 133

Roubíček René 79

S

Sklenář Zdeněk 62, 64

Slavík Otakar 132

Sopko Jiří 101 Souček Jan 100

Š

Šíma Josef 38, 120

Šimotová Adriena 165

Štolfa Miroslav 110

Štyrský Jindřich 45

T

Tavík František Šimon 29

Tichý František 61

Tichý Oldřich 159

Trinkewitz Karel 144

Typlt Lubomír 179

V

Vaca Karel 104

Vajce Stanislav 130

Valter Karel 90

W

Wachsman Alois 52 Wojnar Jan 138

Z

Zoubek Jasan 82

Zoubek Olbram 76, 77

Zrzavý Jan 34–37, 66

JULIUS MAŘÁK (1832–1899)

Horská bystřina

90. léta 19. stol. olej, karton

20 × 24 cm

sign. LD monogram JM, na rubu razítko pozůstalosti autora

110 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková Horová

Reprodukováno

Naděžda Blažíčková Horová ed., Julius Mařák a jeho žáci. Katalog Národní galerie v Praze, Praha 1999

Předložená Horská bystřina komorního formátu je nepochybnou a příznačnou prací Julia Mařáka. Její vznik můžeme klást vzhledem ke způsobu malby spadlých kmenů, kamenů a přes ně tekoucí bystřiny i kompoziční výstavbě nejspíše do závěru devadesátých let. Tedy do doby, kdy pod vlivem svých žáků Mařák opustil detailně provedené oleje a kresby a namaloval několik plenérových studií volnějšího rukopisu, řídké a hladké, někdy i pastózní barvy, ale už robustního podání.

Předložená Horská bystřina je krásným příkladem toho, jak Mařák od zprvu nekonkrétní komponované krajiny postupně přecházel ke skutečným, už v přírodě odpozorovaným jednotlivostem, které ovšem na výsledném přírodním záběru opět zkomponoval. Zejména provedení bystřiny je ukázkou Mařákovy podivuhodné schopnosti kompozičně i barevně s velkou virtuozitou a působivostí zvládnout nesnadný úkol, vodu v pohybu, vodu, která padá, tříští se, pění a víří.

Předložená Horská bystřina, byť drobného formátu, je námětem, skladbou i barevností typickým a krásným Mařákovým dílem ze závěru jeho tvorby.

AUGUST BEDŘICH

PIEPENHAGEN (1791–1868)

Skalnatá krajina se zříceninou hradu

50. léta 19. stol. olej, karton 29 × 24 cm

sign. LD monogram AP

90 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová a PhDr. Mgr. Michael Zachař

Předložená Skalnatá krajina se zříceninou hradu je nesporná a svou skladbou působivá práce Augusta Bedřicha Piepenhagena. Nese všechny typické znaky jeho osobité tvorby. Pohled na cestu vinoucí se mezi skalnatou krajinou pod zříceninou hradu na horizontu a oživená pocestnými, to byl Piepenhagenův častý motiv, v jeho tvorbě mnohokrát parafrázovaný. Pro námět čerpal Piepenhagen inspiraci především ve svých vzornících. Tyto vzorníky, obsahující drobné variace přírodních motivů o rozměrech pohybujících se mezi třemi až dvaceti centimetry, jsou Piepenhagenovou specialitou a jistou zvláštností nejen v naší,t ale i v evropské malbě. Podle výběru zákazníka pak malíř označenou studii zpracoval na požadovaný formát. Skalnatá krajina se zříceninou hradu, příznačně pojatý drobný přírodní záběr plný melancholického sentimentu a emocionality, vytvořený pomocí rozplývavého světla měkkým štětcovým podáním, bezesporu patří k významným ukázkám umělcovy tvorby, která je stále oblíbeným a vyhledávaným sběratelským artiklem. V Praze dne 29. dubna 2024

PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předmětem posouzení je originál obraz romantické krajiny s pocestnými, reprodukovaný na připojené barevné fotografii, olej na kartonu velikosti 29 × 24 cm, značeno vlevo dole monogramem AP, stylová dekorativní adjustace.

Význačný pražský malíř evropského významu August Bedřich Piepenhagen (1791–1868) proslul již za svého života jako vynikající krajinář a obesílal výstavy i do vzdálenějších uměleckých center. Zaučil zdatně i své dvě dcery Charlottu a Louisu, takže se kromě výtvarného klanu Mánesových výrazně uplatňovala i škola Piepenhagenova. Ostatně dům U železných vrat v Michalské ulici se stal nadlouho uměleckým středobodem staré Prahy.

Krásnou zde prezentovanou olejomalbu ještě z první poloviny 19. století lze porovnat s obdobnými publikovanými pracemi vystavenými na souborné výstavě v Jiřském klášteře na Pražském hradě a uvedenými v katalogu, který k výstavě vydala Národní galerie v Praze. Jde de facto o zrcadlově převrácený obraz Hrad v horách uvedený v katalogu pod č. 41. V období 40. až 50. let se Piepenhagen hojně věnoval vystižení světelných a vzduchových efektů v horském prostředí a volil tehdy i svižnější, volnější způsob malby, než jej známe z rané tvorby, vycházející ještě z tradic pozdně empirové veduty. Ještě důrazněji pak po roce 1860, kdy maluje zcela uvolněně, bez kontur, s velkým smyslem pro barevné náladové féerie.

Posuzovaný precizně malovaný obraz ze středního tvůrčího období třicátých až čtyřicátých let je ještě zčásti pod vlivem německých romantických velikánů Caspara Davida Friedricha a Johanna Dahla, kteří v Praze vystavovali a jež Piepenhagen obdivoval i napodoboval, ale též inspirován švýcarským krajinářem Alexandre Calamem. Motiv pocestných je tradiční a vděčný pro rozvinutí vlastního výrazu. Postavy jako průvodci světem, ani ne výletníci, spíš pozorovatelé, mudrlanti, to jsou ti tvůrci nových slovníků a encyklopedií, ještě ani stopy po skepsi. Obraz ve formátu přesahující pouhý viděný záznam a kvalitativně souměřitelný s artefakty pro výstavní účely patří ke krásným příkladům zralé autorovy tvorby. Zaujme mistrovsky vystavěnou kompozicí ještě v ozvuku starých barokně klasicistních heroických krajin, filigránskou štětcovou technikou, koloristickými finesami a báječnou světelnou režií, jež určuje náladu obrazu. Vznešenost i intimita jako další ingredience patří k určujícím emblémům tohoto výsostného autora našeho starého krajinářství. Potvrzuji pravost obrazu Augusta Bedřicha Piepenhagena.

V Praze, 3. 4. 2024 PhDr. Mgr. Michael Zachař

AUGUST BEDŘICH

PIEPENHAGEN (1791–1868)

Zimní krajina s poutníky

olej, plátno

20 × 29 cm

sign. PD monogram AP na rubu dvě vývozní razítka Národní galerie v Praze

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Reprodukováno

Naděžda Blažíčková Horová, August Bedřich, Charlotta a Louisa Piepenhagenovi. Katalog Národní galerie v Praze, Praha 2009, č.k. a repr. 87, č.k. a repr. 88, č.k. a repr. 89 a č.k. a repr. 90.

Mistrovská malba romantické zimní krajiny s osamělými poutníky

Předložený značený obraz spíše komorních rozměrů Zimní krajina s poutníky je nepochybným dílem Augusta Bedřicha Piepenhagena, nejpravděpodobněji ze čtyřicátých až padesátých let 19.století. Právě v těchto letech vzniklo několik příbuzných zimních nálad s charakteristickými ojíněnými holými větvemi stromů. Piepenhahen často maloval zimní náladové krajiny, někdy zcela opuštěné, jindy s bruslaři na zamrzlém rybníku, nebo s osamělými poutníky za jiskřivé denní atmosféry, jako na předloženém obraze, ale také za romantické měsíční noci.

Předložený obraz Zimní krajina s poutníky, tichá zasněžená krajina s holými stromy kolem cesty vedoucí k horizontu v mlžném oparu mrazivého dne, malovaná v delikátní barevnosti bílých, šedobílých a hnědých tónů, je příznačným a velmi působivým dílem Augusta Bedřicha Piepenhagena, jistě patřícím k nejkrásnějším jeho záznamům přírody se zimní tematikou.

VOJTĚCH HYNAIS

(1854–1925)

Studie aktu

1880

barevný pastel, papír

46 × 30 cm

PD V Hynais 1880

14 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vojtěch Hynais pocházel z české vlastenecky založené rodiny žijící ve Vídni, kde vstoupil na Akademii. Jeho profesory byli Karl Wurzinger, August Eisenmenger a slavný Anselm Feuerbach, jenž po udělení stipendia v Itálii (1875–1876) chtěl svému nejoblíbenějšímu žákovi postoupit svůj tamní ateliér. Po letmé návštěvě Prahy (1876) odešel Hynais do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts u Jean-Léona Gérôma. Ve francouzské metropoli žil až do roku 1893. Podporoval jej další z dobových malířských velikánů – prof. Paul-Jacques-Aimé Baudry, s nímž připravoval výmalbu pro Vanderbiltovu rezidenci v New Yorku a který mu dokonce symbolicky odkázal svou paletu.

Hynais byl malířem velké dekorativní invence – tuto vlastnost bravurně uplatnil právě za svého francouzského pobytu, kdy mj. pracoval pro porcelánku v Sèvres (1889–1892). Ve Francii se také oženil s Augustou Voirinovou a stal se otcem dvou dětí. Dcera Anna byla nadanou malířkou.

Přes svůj dlouhodobý pobyt v cizině měl k českému prostředí nejvřelejší vztah. To ho vedlo k účasti na výzdobě Národního divadla, pro které v letech 1881–1883 vytvořil hlavní oponu, jež nahradila shořelou oponu od Františka Ženíška. Je zajímavostí, že při této práci byla předobrazem k postavě Génia slávy Suzanne Valadonová, matka malíře Maurice Utrilla, sama malířka a modelka, která kromě Hynaise inspirovala autory jako H. de Tolouse-Lautrec, A. Renoir či E. Degas. Úspěch opony Národního divadla zajistil Hynaisovi i další prestižní zakázky – pro Dvorní divadlo ve Vídni či Pantheon Národního muzea v Praze.

Kromě formálně dokonalých portrétů a malířsky svěžích krajin vynikl Vojtěch Hynais zejména figurálními alegoriemi, které bravurně zpracovával prosvětlenými barvami v intencích plenérového luminismu konce devatenáctého století.

Zkoumané dílo „ Studie aktu “ je velmi kvalitní ukázkou Hynaisova bravurního figuralismu. Zkušenosti od největších dobových mistrů akademické linie, Feuerbacha, Gérôma a Baudryho, ho vyškolily k malbě až fotografické bravury, která měla klasický základ a začínala od raných studií dle sádrových odlitků antických soch a vedla až k četným skicám dle živých modelů, předcházejícím komponování výsledného, často mnohofigurálního obrazu.

Předložené dílo „ Studie aktu “ je originálním, mistrně kresebně a výrazově provedeným dílem Vojtěcha Hynaise, jedné z největších a nejpodnětnějších postav tzv. generace Národního divadla, malíře světových kvalit, který do našeho prostředí přinesl program pre-impresionistické, plenérové malby, a zrevolucionalizoval tím celé romaticko-renesanční pokolení. Zůstal umělecky otevřenou a vnímavou osobností, která přispěla k formování vývoje českého moderního malířství (mj. v Čechách prosazoval svého přítele Františka Kupku). V roce 1893 byla Hynaisovi nabídnuta profesura na pražské Akademii, kterou nadšeně přijal. Jeho pocty zahrnovaly také členství v České akademii věd a umění a jmenování důstojníkem francouzské Čestné legie.

„ Studie aktu “ vzniká v době, kdy šestadvacetiletý umělec, usazený v Paříži, začal slavit úspěchy i na domácí scéně: právě v roce 1880 vyhrál soutěž na výzdobu schodiště a budoáru královské lóže pražského Národního divadla a rok nato zakázku realizoval. V následujících dvou letech pak navrhl a realizoval i novou oponu.

Zcela v souladu se svou tvůrčí profesionalitou a důkladností malířské přípravy zde Hynais na jednom listu ztvárnil jak celofigurální akt mladé ženy, tak ještě rozpracoval detail horní poloviny jejího těla. Velikán výtvarné generace Národního divadla s neobyčejnou bravurou vystihl přirozený půvab modelu v uvolněné póze a nenuceném gestu.

ALFONS MUCHA (1860–1939)

Flóra

barevný pastel

46 × 36,5 cm

sign. PD Mucha (s nečitelnou datací)

280 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Soukromá sbírka Wiesbaden (DE)

Světoznámá a uhrančivá mistrovská práce

nejslavnějšího českého

Pařížana

Nabízené dílo „ Flóra “ je autentickou, výtvarně delikátní a výrazově velmi uhrančivou prací nejslavnějšího českého Pařížana Alfonse Muchy, světoznámého autora, jehož mnohotvárné dílo se stalo nejpříznačnějším ztělesněním uměleckých idejí přelomu století. Neobyčejně výtvarně zručná a suverénní malba, prodchnutá symbolickými obsahy, byla vyvrcholením jeho tvůrčích snah. Současně autor rozvíjel další odvětví výtvarné práce na základě pochopení jejich organické sounáležitosti. Schopnost elegantní stylizace spojující naturalistický popis s dekorativním ornamentem, kterou uplatňoval ve svých plakátech, reklamách, obálkách časopisů i v návrzích šperků a bytových dekorací, dokonale odpovídala dobovým požadavkům a byla natolik výrazná a osobitá, že se dnes pojem „styl Mucha“ užívá jako synonymum secese / „l’art nouveau“ a Alfons Mucha je ve světě (spolu s průkopníkem abstrakce Františkem Kupkou) nejznámějším z českých umělců. Dílo Alfonse Muchy tvoří velmi závažnou hodnotu evropského umění kolem roku 1900: je nejenom unikátním dokladem vztahů mezi českou kulturou a širším evropským vývojem, ale především tvůrčím svědectvím mimořádné osobnosti, která se na přelomu devatenáctého a dvacátého století zásadním způsobem podílela na vytváření slohu moderní doby.

Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v moravských Ivančicích v rodině panského sluhy Ondřeje Muchy. Alfons byl synem jeho druhé ženy Amálie, dcery bohatého mlynáře, a měl dvě sestry, Annu a Andělu. Už jako malý chlapec se zajímal o kreslení a malování, což byly jeho oblíbené činnosti k ukrácení volného času. Byl to však pěvecký talent, který mu umožnil studovat v Brně slovanské gymnázium při kostele Sv. Petra. Po studiích se mladý Alfons vrátil do Ivančic, kde mu jeho otec zajistil místo dvorního úředníka.

V roce 1878 podal přihlášku na pražskou Akademii, nicméně byl odmítnut. Dále si tedy přivydělával malováním kulis pro různé moravské divadelní společnosti. V roce 1879 se přestěhoval do Vídně, kde pokračoval ve své práci malíře kulis, nyní však v jedné z nejlepších tamních divadelních společností – firmě Kautsky-Brioschi-Burghardt.

Když v roce 1881 vyhořel Ringtheater, nejvýznamnější zákazník jeho zaměstnavatele, byl Mucha jako nejmladší zaměstnanec propuštěn. Rozhodl se tedy odejít do Mikulova, kde si přivydělával jako portrétista. Svým talentem zaujal hraběte Eduarda Khuena Belasiho, který ho najal, aby freskami vyzdobil jeho zámek v Hrušovanech. Khuen Belasi byl výsledkem jeho práce tak nadšen, že se rozhodl finančně ho podporovat na jeho studiích na Akademii v Mnichově, kde se Muchovi dostalo prvního formálního vzdělání. V roce 1887 přesídlil do Paříže, kde pokračoval ve svých studiích na Académie Julian a později na Académie Colarossi. Když ho hrabě Khuen Belasi přestal finančně podporovat, musel se osamostatnit. Brzy získal svoje první zaměstnání v divadelním časopise Le Costume au Théâtre, který zásoboval svými ilustracemi a reklamními kresbami. V roce 1890 si založil

vlastní ateliér nad cukrárnou Madame Charlotte na rue de la Grande Chaumière. V roce 1891 se také seznámil s Paulem Gauguinem, který často do této cukrárny docházel a který se právě chystal na cestu na Tahiti. Po svém návratu z Tahiti v roce 1893 Gauguin krátce s Muchou sdílel jeho ateliér.

Mucha se jen pozvolna probojovával ke kariéře malíře, až v roce 1894 přišel v tomto směru zlom. Navrhl první plakát pro herečku Sarah Bernhardtovou, která byla hvězdou slavného divadla de la Renaissance. I když nakladatel Armand Colin původně nebyl s výsledkem vůbec spokojen, právě tento plakát získal Muchovi první vážné obdivovatele a následně i zákazníky včetně samotné Sarah Bernhardtové, která s ním úzce spolupracovala dalších pět let. Svým plakátem Mucha během jednoho týdne nadchnul celou Paříž, otevřel jím dveře secesi.

V roce 1896 se Mucha přestěhoval do nového ateliéru na rue du Val-de-Grace, kde vytvořil svou první řadu dekorativních panelů Čtyři roční doby. Jeho první samostatná výstava se konala v únoru 1897 v galerii Bodiniére v Paříži, kde představil celkem 107 litografií. Další výstava se konala následujícího května v Salon des Cent, na které bylo k vidění 448 jeho děl. V témže roce se dočkal první samostatné výstavy v Topičově salonu v Praze. V roce 1900 získal prestižní kontrakt u klenotníka Georgese Fouqueta, pro kterého navrhoval šperky.

V roce 1902 vydal Mucha knihu Documents Décoratifs, příručku pro kreslíře, malíře a řemeslníky, která se stala hlavním „vzorníkem“ secesního ornamentu. V roce 1905 byla vydána kniha Figures Décoratives prezentující autorovu figurální kresbu. V letech 1906 až 1910 Mucha pobýval ve Spojených státech, kde vyučoval umění a vytvořil celou řadu portrétů. Díky jeho popularitě pak byla v roce 1921 uspořádána v brooklynském museu umění velká retrospektiva.

Po návratu do Čech v roce 1910 začal pracovat na svém životním díle, monumentálním obrazovém cyklu „S lovanská epopej “, shrnujícím dějiny slovanských národů. Jednalo se celkem o dvacet rozměrných maleb – deset na česká témata, deset na slovanská témata všeobecně, které Mucha maloval ve Zbirohu. Celý cyklus 1. září 1928 oficiálně daroval městu Praze. Tento projekt byl sponzorován americkým milionářem Charlesem R. Cranem. Ten byl ovlivněn svým setkáním s budoucím prvním československým presidentem Tomášem Garrique Masarykem, který mu slovanské legendy přiblížil a představil Muchu jakožto malíře

nejlépe schopného zhostit se tohoto velkoryse koncipovaného úkolu.

V roce 1911 realizoval Mucha výzdobu v pražském Obecním domě, který se stal doslova „pokladem“ české secese. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se nadšeně zapojil do přeměny nové vlasti – navrhl poštovní známky a celou řadu vládních designů a dokumentů, včetně podoby nových policejních uniforem. Navrhl rovněž nové bankovky a není bez zajímavosti, že kvůli nedostatku času musel na novou stokorunu pro podobu Slavie použít jeden ze svých starších portrétů, podobiznu Američanky Josephine Crane Bradleyové, manželky svého mecenáše. V roce 1936 se v pařížském museu Jeu de paume konala společná výstava Alfonse Muchy a jeho přítele Františka Kupky, na níž Mucha vystavoval více jak stovku děl.

Po okupaci v roce 1939 se Muchovo oslavné slovanské umění stalo trnem v oku nastupujícímu fašistickému režimu a autor byl jedním z prvních umělců zatčených Gestapem. V průběhu výslechů onemocněl zápalem plic. Zemřel na plicní infekci 14. července 1939 v Praze. Byl pohřben na Vyšehradě. I přes zákaz nacistů se jeho pohřbu zúčastnilo téměř sto tisíc lidí, jeho smuteční řeč pronesl Max Švabinský.

Posuzované dílo „ Flóra “ je skvělou referenční ukázkou Muchova kreslířského mistrovství a bytostného lyrismu jeho tvůrčí práce. Tato nesmírně výtvarně delikátní práce, fascinující dívčiným upřeným pohledem, provedená v autorově oblíbeném výškovém formátu uzavřeném půlkruhem, vznikla v malířově vyzrálém období. Odkaz vrcholné secese je tu však přesto nepřehlédnutelný, a to jak v mistrném dekorativismu linie, jež je zde, na rozdíl od umělcových litografií, unikátně decentní a něžná, jakoby „sametová“, tak také v dominantním florálním motivu.

Dívka, jejíž čepec zdobí rozvitý vegetabilní prvek a která nabízí nádherná květenství ze svého závoje, ztvárňuje mytologickou Flóru, římskou bohyni květů a jara, jíž v dějinách umění vzdali hold například také Sandro Botticelli, Tizian či Rembrandt. Jedno z nádherných starověkých zobrazení Flóry pochází ze Stabií, města, jež bylo roku 79 n. l. zasypáno spolu s Pompejemi a Herkulaneem při erupci Vesuvu. Je fascinující srovnat, jak Muchova „ Flóra “ a zmíněná freska vykazují navzdory mnoha staletím, jež je oddělují, podobnou výtvarnou jemnost, nenucenost a přesvědčivost, znaky, které jsou vždy vlastní autorům a dílům, jež zanechají určitou stopu v dějinách.

JAN

PREISLER (1872–1918)

Adam a Eva (Studie)

olej, karton 23 × 29 cm

sign. PD monogram JP na rubu razítko pozůstalosti autora č. 36 (nečitelné)

650 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně v majetku prof. Antonína Jarého (1876–1932), spisovatele, pedagoga, malíře, následně jeho syna JUDr. Jiřího Jarého

Vystaveno

Posmrtná výstava V. H. Brunnera a vzpomínková výstava Jana Preislera, SVU Mánes, Obecní dům, Praha, 1. 12. 1928 – 1. 1. 1929, č. k. 80

Předložený obraz „ Adam a Eva “ je dle mého soudu autentickým, motivicky okouzlujícím, výtvarně inovativním a smyslově plným dílem Jana Preislera, autora považovaného dobovou kritikou za „nejzvyslovenějšího subjektivistu našeho umění“, jednoho z prvních vůdčích představitelů české moderny, umělce, jehož tvorbu prostupovala nová estetika citového souznění člověka s přírodou a který svou celou práci označil za „jediný cyklus“.

Preisler, zapojený do moderních snah také intenzivní činností ve Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož byl několikrát předsedou, je všeobecně přijímán jako tvůrce prvního moderního obrazu v českém malířství, který dokázal dobové vlivy přetavit v osobitou syntézu propojující neoromantický idealismus, symbolistní soustředění na hlubiny duše i secesní požadavek originálního stylu. Preislerovo dílo je mimořádnou hodnotou v dějinách českého umění. Čím je „nenápadnější“ a „tišší“, tím je

také podstatnější a závažnější. Jan Preisler, v čele své generace, společně s Antonínem Slavíčkem a Antonínem Hudečkem, se zasloužil o to, že nově pojímaný obraz se dostal k nitru diváka, že zasáhl jeho soukromí, citovou individualitu. Preislerovy obrazy jsou „ poselstvím duše, která putovala světem, zprvu i krajinami beznaděje a cizoty, až se vrátila opět k sobě a svou citovou zkušeností natolik zjasněla, že mohla pocítit dotek s tím, co bývalo nazýváno ‚duší světa‘ “ (P. Wittlich).

Preislerovo malířské dílo doprovází četné olejové skizzy, pastely a kresby – studie, kompoziční náčrty, v nichž autor promýšlel své obrazové cykly a koncepci monumentálních zakázek a jež tvoří mimořádně závažnou součást jeho uměleckého odkazu. Lze jimi doložit krystalizaci jeho výtvarného projevu a jeho trvalé základní rysy: originální básnickou obraznost, niternost, citovost, hledání harmonie, spojení motivických složek díla s čistou výtvarností i bytostný dekorativní smysl, který Preisler uplatňoval zejména v realizacích pro architekturu.

V roce 1906 Jan Preisler v doprovodu Jana Štence navštívil Paříž, kde se na vlastní oči prohloubeně seznámil s vůdčími představiteli impresionismu a symbolismu a dopodrobna si uvědomil principy nové barevné modelace. Nejvíc ho upoutaly obrazy Paula Gauguina, o nichž po návratu domů často hovořil – s povzdechnutím, zaznamenaným Z. Kratochvílem: „ Já se tady po léta morduji s něčím, co tam jiný udělal tak dokonale – a tak zlehka, jako by si hrál.“ S postupem nových tvůrčích myšlenek, expresionismu, fauvismu a zvýšené konstruktivnosti ztělesňované příkladem Paula Cézanna, se Preisler vyrovnával mimořádně odhodlaně. Byl ve styku s Kubištou, Fillou, Procházkou, Kubínem a dalšími nejpokrokovějšími autory mladé generace a vlastní tvorbu neváhal měřit s jejich usilováním. Preisler nebyl typ, který by byl ochoten zůstávat v „ zajetých názorových kolejích “, jako mnozí z jeho vrstevníků.

Na „gauguinovskou výzvu“ tak reagoval nejprve především v obrazech „ Zelená krajina “ a „ Žlutá krajina “ (1908, obě dnes v NG v Praze), jejichž rajská scenérie a sluneční žár u něj vyvolaly představu Adama a Evy, tématu, které se v roce 1908 u něj vyhraňovalo v soubor obrazových studií a skic a které téhož roku vyvrcholilo ve dvou finálních obrazech („ Adam a Eva “, olej, plátno, 157 × 143,5 cm, NG v Praze; „ Adam a Eva “, olej, plátno, 80 × 76 cm, GVU Ostrava).

Předložené dílo kompozičně předznamenává skladbu formátově největšího obrazu tohoto cyklu z Národní galerie, a to jak v prostoru, jejž ponechává působení fauvisticky svěží a moderně traktované rajské přírody (jež má nicméně přiznaně středoevropský charakter), tak také v pozicích figur biblicky prvních lidí. Dvě zralá a plná těla zde stojí bok po boku v hloubce vzrostlého lesa, v mlčenlivém a mnohoznačném vztahu. V jejich typech a gestech se neklamně objevuje připomínka autorových předchozích obrazových cyklů, v nichž figuruje autostylizovaný mladík Jánik, avšak poetičnost raných představ se tu zjevně proměnila do malířské metafory smyslného vznětu a střízlivé deziluze.

7

BOHUSLAV REYNEK (1892–1971)

Čmelák

1935

suchá jehla s monotypem č. 8

12,5 × 7 cm

sign. PD Reynek 1935

40 000 Kč

8

BOHUSLAV REYNEK (1892–1971)

Vážka

1938

suchá jehla s monotypem

10,5 × 7,5 cm

sign. PD Reynek 1938

45 000 Kč

9

VOJTĚCH PREISSIG

(1873–1944)

Večer

barevná akvatinta

35,5 × 27 cm

sign. PD Vojt Preissig

20 000 Kč

EMIL ORLIK (1870–1932)

Setkání

1896

olej, plátno

60 × 71 cm

sign. PD Orlik 96 na rubu evidenční štítky s čísly 100 000 Kč

Čelní představitel secesního hnutí

Malíř a grafik Emil Orlík vytvářel práce pro divadla, od plakátů až po scénografie představení a zajímal se i o dění na hudební scéně. Jako výborný portrétista často zachycoval osobnosti, které v divadle a v koncertních sálech poznal a se kterými spolupracoval. Dílo Emila Orlíka je stále znovu objevované a těší se rostoucí popularitě nejen u nás, ale zejména v německy mluvících zemích.

Svým stylem se zařadil do proudu vídeňské secese. Vždy patřil mezi úspěšné a vyhledávané výtvarné umělce. Udržoval úzké styky s pražskou německy mluvící komunitou a vždy byl nadšený moderní experimentátor. Byl členem sdružení Vídeňská secese a později i Berlínské secese.

OLDŘICH BLAŽÍČEK (1887–1953)

Dívka v kroji

1911

olej, dřevěná deska

40,5 × 18,5 cm

sign. PD O Blažíček 1911

40 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Půvabná raná práce

Blažíčkovy tvorby z let

1910/11 – malíř par excellence

Předložený obraz Dívka v kroji je nepochybná a půvabná práce malíře prof. Oldřicha Blažíčka z jeho rané tvorby. V letech 1910 a 1911, ještě jako žák Akademie, procestoval Dalmácii, navštívil Dubrovník, Polu, Brioni a Pirano, kde neúnavně zachycoval nejen půvabnou přírodní scenérii, ale také tamější obyvatelstvo pro jeho figurální malebnost, i když neopomíjel ani dokumentární charakteristiku.

Blažíček byl kolorista, malíř barvy par excellence, radost z ní je u malíře viditelná v každém jeho díle, zřetelná je i na předložené Dívce v kroji.

V roce 1912 Blažíček ukončil svá studia na Akademii výtvarných umění jako žák figurální školy Hanuše Schwaigera, ale pak se stal převážně bytostným krajinářem, lidové typy venkovských stařečků a stařenek, jaké sám znal od dětství, se však v průběhu jeho tvorby objevovat nepřestaly.

V Praze dne 9. srpna 2022

VÁCLAV RADIMSKÝ

(1867–1946)

Vrby u řeky

olej, lepenka

98,5 × 69,5 cm

sign. LD V Radimský

350 000 Kč

Vystaveno

Václav Radimský, GHMP říjen 2011 únor 2012

Reprodukováno

Václav Radimský, PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová, Arbor Vitae 2011, str. 281, č. 433

Čelní český představitel francouzského impresionismu

Originální obraz s názvem „Vrby u řeky“ pochází od Václava Radimského, významného představitele českého a francouzského impresionismu přelomu 19. a první poloviny 20. století, jenž působil v těsné blízkosti Clauda Moneta.

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil roku 1867 v Kolíně do zámožné a vzdělané rodiny kolínského starosty, zemského poslance, majitele Zálabského mlýna a později také velkostatku na Pašince, Václava Radimského. Jeho matka Marie bohužel brzy po porodu zemřela na tyfus, který do Kolína zavlekli pruští vojáci, když byly malému Václavovi tři měsíce.

Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1886 odešel studovat krajinomalbu do Vídně na soukromou školu Eduarda von Lichtelfelse a následně do Mnichova, kde krátce navštěvoval ateliér Edvarda Schleicha na tamní Akademii. Patrně na doporučení Zdeňky Braunerové přesídlil v roce 1888 do Paříže, přičemž v roce 1891 se Radimský usadil v Barbizonu. V této vesnici vznikala od 30. let malířská kolonie a od 40. let se stala domovem krajinářů pocházejících z celé Evropy.

Již během pobytu v Paříži se Radimský seznámil s Paulem Cézannem, s nímž sdílel ateliér. Ten ho uvedl k Monetovi, který žil v té době v Giverny v Normandii. V roce 1895 se Radimský přidal k početné kolonii malířů z celého světa, kteří Moneta obklopovali. Tady se uvolňuje Radimského malířský rukopis a přijímá zásady impresionistické práce s barvou a světlem.

Radimského impresionistické obrazy vzbudily v Paříži nevídaný zájem. Z výdělků si pořídil starý mlýn La Bergamotte v blízkosti Giverny, který zrekonstruoval a zřídil v něm svůj ateliér. Během tohoto období vznikl soubor Radimského pohledů na Seinu v různých ročních obdobích. V roce 1898 bylo poprvé v Topičově salonu vystaveno Radimského osmdesát osm děl, díky kterým se čeští umělci mohli seznámit s impresionistickým zobrazením krajiny. Výstava sklidila ohromný úspěch. Radimský byl na vrcholu své tvůrčí činnosti. V roce 1900 obdržel bronzovou medaili na Světové výstavě v Paříži a o šest let později měl první výstavu v prestižní Galerii Bernheim v Paříži, která pro něj měla velký umělecký i komerční úspěch.

Velmi delikátní a mistrovsky provedené dílo „Vrby u řeky“ zřetelně ukazují detailní tahy štětcem v duchu impresionismu. Představuje Radimského tvůrčí zaujetí pro světlo a samotnou krajinu. Český kritik K. B. Mádl v tomto smyslu napsal, že „… z nálad močálových pasek, mohutných korun dubů a vzrostlých urovnaných alejít vyšel Václav Radimský do slunce a světla.“ Obraz pravděpodobně pochází z 20. let 20. století, kdy vznikly desítky pohledů na řeku a její zákoutí. Radimský namísto plátna používal lepenku, přičemž maloval pastelové světlezelené odstíny přírody, které doprovázely varianty okrů. Obraz přestavuje harmonickou scenérii, jejímž středem protéká řeka, kolem níž bují mohutná zeleň zrcadlící se na klidné hladině. Jas zapadajícího slunce se rozlévá po celé obrazové ploše a propůjčuje jí typicky impresivní charakter.

FRANTIŠEK KAVÁN

(1866–1941)

Zima u Trhové Kamenice

olej, lepenka

50 × 65 cm

sign. PD Kaván

PD název díla autorem

75 000 Kč

Sběratelsky velice zajímavý obraz s názvem „ Zima u Trhové Kamenice “ pochází od Františka Kavána, jednoho z nejvýznamnějších českých krajinářů, který u nás položil základy realistické krajinomalby.

František Kaván se narodil v roce 1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice do chudé rodiny chalupníka Davida Kavána. Teprve od svých čtrnácti let navštěvoval gymnázium v Hradci Králové, kde se seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka. Pod tímto vlivem sám začal tvořit první malby. I přesto, že z něj rodiče chtěli mít kněze, František Kaván se po maturitě rozhodl pro studium malířství. V době, kdy se dostal do Prahy, procházela Akademie výtvarných umění díky Mařákovi velkými změnami, neboť se snažila přiblížit úrovni světových akademií. V celém českém umění se výrazně prosazoval realismus.

Ten se objevuje v Kavánově tvorbě, jež vychází z bezpečného zvládnutí kresby a základních technických dovedností, přičemž jejím charakteristickým rysem je věrohodnost, pravdivost a nestárnoucí účinek na vnímavého diváka. Originální obraz „ Zima u Trhové Kamenice “ zobrazuje autorův oblíbený motiv zvlněné zimní krajiny, sněžných plání, v jejichž popředí se chvějí osamělé stromy. Štětcový rukopis, omamný kolorit a celkově jímavý ráz díla je svědectvím o Kavánově citlivé vnímavosti, jež se těšila mimořádnému komerčnímu zájmu. Kaván je tak právem považován za jednoho z nejdůležitějších českých krajinářů vedle Otakara Lebedy a Antonína Slavíčka.

VÁCLAV RADIMSKÝ (1867–1946)

Jaro v Polabí

olej, lepenka

70 × 100 cm

sign. PD V Radimský

360 000 Kč

odborná expetiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Efektní barevná inspirace vzdušné a světelné polabské krajiny

Předložený obraz Jaro v Polabí je nepochybnou prací Václava Radimského namalovanou, jak vyplývá ze srovnání s ostatními díly z tohoto období, po roce 1920. Radimský se po skončení 1. světové války a po třicetiletém pobytu ve Francii vrátil do Čech, do rodného domu ke svým bratrům na Pašince u Kolína,t a tam žil a pracoval až do své smrti.

I po návratu byla jeho stálou inspirací voda, u níž se malíř narodil, představovala po celý život jeho lásku a největší inspiraci. Maloval znovu a znovu pohledy na lesklou vodní hladinu, na vodu zářící, zčeřenou, klidně plynoucí, ve slunci i za bouřky, v obměnách dne jednoho roku, jen řeku Seinu nyní nahradilo Labe a jeho okolí.

Předložený obraz Jaro v Polabí, působivá krajina Václav Radimského, zaznamenává tok Labe mezi jeho břehy. Světle zelený žabinec vytváří spolu s modravými stíny vodní hladiny u kraje protějšího břehu, pokrytého křovinami a vysokými stromy, efektní barevné kontrasty. Spíš než linií, obrysem a formou Radimský zachycuje přírodu barvami a jejími valéry, výsledkem je vzdušná a světelná nálada.

Předložený působivý záběr na Polabí zachycený v jarní atmosféře charakterizuje světelnost ukazující na malířovu těsnou příbuznost s francouzskými impresionisty.

V Praze dne 28. dubna 2024

15

OTA BUBENÍČEK (1871–1962)

Náves

1921

olej, lepenka

35,5 × 51,5 cm

sign. LD O. Bubeníček 21. 25 000 Kč

16

HAVELKA

ROMAN (1877–1950)

Lesní cesta

olej, karton, 49 × 65 cm

sign. PD Rom. Havelka 18 000 Kč

Překládané dílo s názvem „ Předjaří “ pochází od Aloise Kalvody, význačného českého malíře-krajináře, grafika, publicisty, pedagoga a jednoho z nejvýznamnějších žáků Julia Mařáka.

ALOIS KALVODA

(1875–1934)

Předjaří

olej, lepenka

33 × 41 cm

sign. LD Al. Kalvoda

45 000 Kč

Alois Kalvoda se narodil roku 1875 ve Šlapanicích u Brna jako osmý z deseti sourozenců. Po předčasné smrti otce se sociální poměry rodiny výrazně zhoršily, ale i tak matka umožnila nadanému synovi studovat na gymnáziu v Brně. Pro svůj mimořádný talent byl již v roce 1892 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské speciálky Julia Mařáka. O čtyři roky později nastoupil jako jednoroční dobrovolník k osmému pěšímu pluku v Brně a následující rok sloužil v Bosně. Poté se již plně věnoval malířské tvorbě a absolvoval několik studijních cest do zahraničí. V roce 1899 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a současně získal na Vinohradech svůj první ateliér, kde o rok později otevřel soukromou malířskou školu. Obraz „ Předjaří “ představuje sběratelsky exkluzivní Kalvodovu práci, v níž je lehkým štětcem zachycen pohled na vesnická stavení v ospalém zimním období. Autorův svébytný rukopis s typickou barevností v sobě skrývá hluboký vztah k rodné zemi. Alois Kalvoda ve své době náležel k nejlepším krajinářům střední Evropy.

OLDŘICH BLAŽÍČEK (1887–1953)

Zima v Rožné

1930

olej, karton

35 × 50 cm

sign. LD O. Blažíček 30 na rubu razítko a štítek SVU Mánes s popisem díla

100 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předložený obraz Zima v Rožné je nepochybná a krásná práce malíře prof. Oldřicha Blažíčka. Zachycuje zimní krajinu, ve které se mezi stromy s holými větvemi vine cesta směrem k dalekému horizontu, pro množství napadaného sněhu málo viditelná. Po cestě v dálce jde žena s dítětem a táhne za sebou sáňky. Námět zaváté cesty ve variantách namaloval Blažíček v průběhu své tvorby několikrát. Předložená Zima v Rožné, motiv z malířova rodného kraje, z Vysočiny, kam malíř jezdil každoročně, svědčí o Blažíčkově umění výstižně vyjádřit atmosféru zimy v přírodě. Prostor má perfektně zvládnutou perspektivu a je vybudován dlouhými, vláčnými a plynulými tahy štětce.

V barvách převládá bílá, šedomodrá a hnědá barva a jejich odstíny. Předložená náladová Zima v Rožné, malovaná v plenéru před vybraným námětem, je skvělým dokladem toho, jak Blažíček vždy tvořil lehce, spontánně a s radostí. Kompozice patří k umělcovým zdařilým dílům se zimní tematikou.

Sběratelsky zajímavý obraz s názvem „ Letní den na vsi “ je dílem českého krajináře Aloise Kalvody, pro jehož malířský rukopis je charakteristická barevnost a ztvárňování selských stavení, luk, rozsáhlých strání a táhlých kopců.

ALOIS KALVODA (1875–1934)

Letní den na vsi

1915 olej, plátno

90 × 100 cm

sign. LD – Al. Kalvoda –360 000 Kč

Kalvoda se narodil ve Šlapanicích u Brna v roce 1875. Pro svůj mimořádný talent byl přijat v roce 1892 na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské speciálky Julia Mařáka. V roce 1899 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a na Vinohradech si vytvořil svůj první ateliér.

Originální Kalvodovo dílo „ Letní den na vsi “ zachycuje prašnou cestu vedoucí k vesnickým stavením, jež jsou vnořeny do živé letní zeleně. Tato práce spadá do období, v němž autor používal výrazné světelné kontrasty při využití tzv. špachtlové techniky. Alois Kalvoda ve své době náležel k nejlepším krajinářům střední Evropy.

20 AUGUSTIN MERVART (1889–1968)

Jarní podvečer z Trnávky

1941

olej, deska

60 × 60 cm

sign. PD Aug. Mervart 41., na rubu Aug. Mervart na rubu název díla autorem

20 000 Kč

21 OTAKAR NEJEDLÝ

(1883–1957)

Z jihu

1919

olej, plátno

66 × 93,5 cm

sign. PD Ot Nejedlý 1919

400 000 Kč

22

OTAKAR NEJEDLÝ

(1883–1957)

Na pastvě

olej, plátno

47,5 × 65 cm

sign. LD Ot. Nejedlý na rubu potvrzení pravosti autorem

40 000 Kč

23

ANTONÍN HUDEČEK

(1872–1941)

Květiny v záhonu

olej, karton, lepenka

50 × 64 cm

sign. PD Ant. Hudeček na rubu razítko pozůstalosti Emy Destinové

39 000 Kč

Provenience původně z pozůstalosti Emy Destinové

24

JAMBOR JOSEF (1887–1967) Krajina na Českomoravské vrchovině

1961

olej, karton

20,5 × 30 cm

sign. PD Jambor 1961

35 000 Kč

25 FRANTIŠEK DANĚK-SEDLÁČEK (1892–1974)

Štramberk

olej, plátno

90 × 75 cm

sign. PD Daněk-Sedláček

32 000 Kč

VINCENC BENEŠ (1883–1979)

Z Únětic

1937

olej, plátno

46,5 × 73,5 cm

sign. PD V. Beneš, na rubu V. Beneš / 1937 na rubu název díla autorem

65 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D., potvrzení pravosti PhDr. Jaromír Zemina

Tendence senzuálního realismu čisté výtvarnosti

Posuzovaný obraz „ Z Únětic “ je autentickým, reprezentativním, fauvisticky brilantně cítěným krajinářským dílem Vincence Beneše, neopominutelného představitele zakladatelské generace českého moderního umění, před první světovou válkou jednoho z nejradikálnějších a nejagilnějších vyznavačů picassovského kubismu, následně stěžejního reprezentanta výtvarného vitalismu a senzuální linie malby dvacátých a třicátých let. Vincenc Beneš se narodil roku 1884 v Lišicích u Chlumce nad Cidlinou. Po studiích na reálném gymnáziu v Hradci Králové odešel roku 1902 do Prahy, kde navštěvoval nejprve Uměleckoprůmyslovou školu, poté přestoupil na Akademii výtvarných umění k prof. Bukovacovi a prof. Ottenfeldovi. Stal se členem legendární skupiny Osma, jejíž druhé výstavy roku 1908 se účastnil. Roku 1909 byl přijat do SVU Mánes, ale již za dva roky odtud vystoupil. Spoluzakládal Skupinu výtvarných umělců, s níž v letech 1911–1914 vystavoval a psal teoretické statě do Uměleckého měsíčníku. Po rozpadu skupiny přešel do Mánesa již natrvalo, ve dvacátých a třicátých letech patřil k nejvýznamnějším i nejvlivnějším členům tohoto uměleckého sdružení. V mnohotvárném profilu moderní české kultury vyniká tvůrčí podíl Vincence Beneše jako velmi typický a zároveň hluboce osobitý. V období Skupiny výtvarných umělců byl spolu s Emilem Fillou nejdůslednějším obhájcem radikální varianty kubismu a vytvořil v tomto duchu stěžejní díla jako „Tramvaj č. 4 “, „ Zuzana v lázni “

či „ Hagar a Izmael “. Neváhal však náhlým obratem opustit tento směr v okamžiku, kdy dospěl k přesvědčení, že mu přísná stylová kázeň kubismu brání v rozvinutí intenzivnějšího malířského podání skutečnosti: byla to „ formově logická, ale úzká, pojmově studená, racionálně abstraktní doktrína, omezená na úzký okruh nejjednodušších motivů (…). Toto omezení mně, který jsem byl spíše senzitivní než racionální povahy, na dlouho nevyhovovalo…“ (V. Beneš). Jak dramaticky probíhala proměna autorovy názorové orientace, dokládá fakt, že Beneš v té době zničil kolem osmdesáti kubistických obrazů.

V nové tvůrčí etapě se výrazně prosazoval jeho přirozený smysl pro barvu a senzuálnost jeho povahy. Vyrovnával se s principy malby Corotovy a Derainovy, později s tradicí francouzského fauvismu, z domácích vzorů ho upoutal na několik let Antonín Slavíček. Motivy krajiny, kytic a zátiší se staly východiskem k prožitkům čiré radosti smyslů, v duchu jeho devízy, že umění „ má ukazovat světlé stránky (…) světa a vytrhovat tak člověka aspoň na jisté šťastné chvíle z těžkostí života…“. Významným podnětem Benešova tvůrčího vývoje od počátku třicátých let bylo nové setkání s malbou Pierra Bonnarda, v níž nalezl zásady pravého kolorismu, jež rozvíjel ve svém díle až do konce života.

Posuzovaný obraz „ Z Únětic “ je krásným Benešovým dílem, doslova prosyceným umělcovým pocitem radosti ze samotného procesu malby, do níž uložil všechnu vyrovnanost svých zralých let. Ve vzácné rovnováze tehdy vznikaly krajinné záběry i květinová a ovocná zátiší, s cílem zachycení štědrosti přírody a oslavy jejích nepomíjivých krás.

Jako krajinář měl Vincenc Beneš několik oblíbených lokalit, které mu poskytovaly bohatou škálu námětů, z nichž si dokázal vybírat ty, jež mu umožňovaly rozehrát jak prostorovou členitost výjevu, tak mistrný kolorismus. K místům, kam se znovu a znovu vracel, patřily v létě zejména jižní Čechy (Písek a okolí), v průběhu roku pak s oblibou tvořil v pražských parcích a zajížděl také do okolí města, jako právě do Únětického údolí, Statenic apod.

Posuzovaný obraz „ Z Únětic “ lze stylově zařadit k tendencím senzuálního realismu či tzv. „čisté výtvarnosti“, jež tvořily hlavní linii oficiálního modernismu první republiky. Toto směřování plně odpovídalo nejvlastnější podstatě Benešova tvůrčího typu.

Malířovo „uhranutí skutečností“ se příkladně projevuje i v posuzovaném obraze, typicky vyjadřujícím autorovo krajinářské krédo. V malířském převodu pohledu na malebné, civilizací nezasažené přípražské údolí proniká autor pod povrchovou stránku viděného a odhaluje v motivu vnitřní řád a vyváženou kompoziční strukturu. Při této promyšlené výstavbě však neztrácí ze zřetele silné malířské gesto, neboť „temperamentnost“ projevu byla v jeho očích spojena s přitakáním všem krásám přírody a života. Fauvisticky bohatá orchestrace je dokladem vysoké barevné kultury.

Obraz „ Z Únětic “ Vincence Beneše je dílem sálajícím jasem a optimistickou barevností, dílem, jež nezapře ruku mistrného krajináře.

27

ALOIS BÍLEK (1887–1961)

Dívka u moře

1914 olej, plátno

50 × 60,5 cm

sign. PD A Bílek 14. 260 000 Kč

Vystaveno

Rudolf Steiner a současné umění / Myslet bez konce, Galerie DOX, 16. 6. – 2. 9. 2011

Koupání

olej, plátno

97 × 130 cm

sign. LD A Bílek

220 000 Kč

28

ALOIS BÍLEK (1887–1961)

FRANTIŠEK ŠIMON TAVÍK (1877–1942)

Dívky na pláži

1904

olej, plátno

85 × 89 cm

sign. LD F. Šimon Paris 1904

180 000 Kč

potvrzení pravosti PhDr. Jaromír Zemina

Výrazný člen Société de la gravure en couleurs

„ Dívky na pláži “ jsou originálním dílem vynikajícího malíře, grafika, dřevorytce, mistra leptu a mezzotinty, pedagoga a zakladatele a předsedy SČUG Hollar, Františka Tavíka Šimona, jehož tvorba byla ovlivněna francouzskými impresionisty a postimpresionisty. František Tavík Šimon se narodil v roce 1877 v Železnici v rodině krupaře Antonína Šimona a jeho manželky Anny, rozené Tavíkové. Již během základní školy se projevil Šimonův výtvarný talent. Po absolvování střední školy byl v roce 1894 po úspěšném složení přijímacích zkoušek přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u profesora Maxmiliána Pirnera. V roce 1899 cestoval po Bosně, Dalmácii a Černé Hoře a po dokončení studií cestoval čtyři měsíce po Chorvatsku, Bosně a Itálii. Obrazy, které pocházejí z této doby, vypovídají o tom, že Šimon byl již plnohodnotným malířem.

Po absolvování vojenské služby obdržel dvakrát Hlávkovo stipendium, a to v letech 1902 a 1903, které mu umožnilo cestovat. Nejprve na čtyři měsíce vyjel do Itálie, následně do Francie, kde pobýval v Paříži a v Ault. V Paříži strávil řadu let (1904–1914) a stal se členem Société de la gravure en couleurs. Ačkoliv se Šimon v první řadě považoval za malíře, již před rokem 1900 experimentoval s technikami grafiky, ale až pod vlivem Paříže je dokázal plnohodnotně rozvinout. Postupně si opatřoval potřeby pro svou grafickou tvorbu a zdokonalil se v technice leptu, zejména však akvatinty, která mu umožňovala vykreslit polotóny a barvy. V roce 1905 se stal členem Salonu d’Automne. Navštívil rovněž Londýn, kde se stal v roce 1910 členem Royal Society of Painters. Po pařížském pobytu se vrátil do Prahy a v roce 1917 spoluzaložil Spolek českých umělců grafiků Hollar, kde zastával funkci v předsednictvu. V roce 1928 se stal profesorem Akademie výtvarných umění v Praze.

Šimon během svého života podnikl cesty do různých zemí. Jednalo se například o Španělsko, Maroko, Nizozemsko, Ceylon, Indii či Japonsko a v letech 1926–1927 vykonal cestu kolem světa. Jeho zápisky a dopisy domů odhalovaly svět, který lidé ve staré Evropě neznali. Dodnes zprostředkovávají pohled očima malíře na doby, kdy neony byly zázrakem, gejši ikonou, a poskytují svědectví o tom, že posílání dopisů bylo jediným prostředkem, jak sdílet prožívané dobrodružství s blízkými osobami.

Předložený obraz „ Dívky na pláži “ spadá do období, kdy byl autor zaujat kromě francouzské metropole i Bretaní, kde si oblíbil tamní mořské pobřeží, především pláže v Concarneau. Ty na něj zjevně působily silným dojmem, neboť na toto téma zhotovil řadu kompozic. Samotná olejomalba je zahalena do osobitého barevného hávu, který věrně zachycuje atmosféru daného výjevu. Autorovi se podařilo navodit dojem radosti ze zakoušené přítomnosti dvou dívek, které hledí na nesmírnost vodní plochy mimo městský shon.

JOSEF LADA (1887–1957)

Ježek policajtem

20. léta 20. stol. tuš, běloba, karton 16,5 × 12 cm

sign. PD monogram J. L

65 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

JOSEF LADA (1887–1957)

Jiná móda

1930

tuš, kvaš, akvarel, běloba, lepenka

35 × 25,5 cm

sign. LN Jos. Lada 30. na rubu razítko: Vystaveno v Mánesu

480 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

Vystaveno

Josef Lada, Mánes 1941

Reprodukováno příloha Českého slova – Kvítko, na obálce

FRANTIŠEK KUPKA

(1871–1957)

Dáma v secesním šatě a klobouku

kresba tužkou

19,5 × 12 cm

LD popis J Waldes 14/327, na rubu poznámky restituce NG 5050 8 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Dílo původně tvořilo součást sbírky Jindřicha Waldese (1876–1941), významného českého podnikatele a průmyslníka, ve světě proslulého „krále knoflíkářů”, zakladatele firmy na textilní galantérii WALDES KOH-I-NOOR. Waldes za svého života shromáždil úctyhodnou sbírku, v níž vynikalo zejména dílo Františka Kupky, zastoupené celkem 289 uměleckými pracemi. Po zabavení Waldesovy sbírky (soustředěné v tzv. Waldesově obrazárně) nacisty přešlo do Zemské a potom do Národní galerie v Praze – inv. č. K 5050. V roce 1996 bylo vráceno v restituci Waldesovým dědicům.

do roku 1895. Oklikou přes severní Evropu se pak dostal jako stipendista do Paříže. Během studií na L’École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. Prvního výrazného úspěchu a proslulosti dosáhl se satirickými kresbami cyklů Peníze, Náboženství a Mír (1902–1904) pro časopis L’Assiette au Beurre.

Posuzované dílo „ Dáma v secesním šatě a klobouku “ je originální, do pre-abstraktního období spadající, suverénní kresebnou studií Františka Kupky, autora, jehož lze bez nadsázky označit za velkého inovátora umění dvacátého století. Kupka byl malířem, kreslířem, ilustrátorem, grafikem, karikaturistou, polyhistorem i polyglotem, pedagogem, tvůrcem, který několikrát opustil směr, v němž vynikal, aby se pustil do dalších výzev.

Nové nahlížení na moderní kulturu i řada novodobých vědeckých teorií a objevů (např. teorie nelineárních systémů) ukázaly, jak zásadním způsobem se František Kupka podílel na epochální události té doby – vzniku nepředmětné malby. Nejen, že byl prvním umělcem, který v Paříži roku 1912 abstraktní plátna vystavil, ale byl také tím, kdo v letech před první světovou válkou rozvíjel současně hned několik nefigurativních poloh. František Kupka se narodil roku 1871 jako nejstarší z pěti dětí v rodině notářského úředníka v Opočně. Své mládí prožil v Dobrušce pod Orlickými horami, kde se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu, a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886), aby byl posléze přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze (1887). Zde studoval jako žák prof. Sequense až do roku 1891, kdy odešel do Vídně. Ve Vídni setrval

V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu, v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy v armádě získal hodnost kapitána. Po první světové válce navázal spolupráci s Akademií výtvarných umění v Praze s tím, že bude přednášet v Paříži. Ke svým studentům přistupoval otevřeně a podporoval u nich úsilí o duševní rozvoj. Považoval za zásadní, aby umělec měl přehled i v mimouměleckých oborech. Studenty nabádal k pravidelné autoskopii (pozorování sebe sama) a ve svých přednáškách se zaměřoval na témata jako psychologie umělcovy duše apod. Mezi jeho posluchače patřili mimo jiné Josef Šíma, Jan Zrzavý, František Muzika, Zdenek Rykr, Věra Jičínská, Milada Marešová a Alén Diviš. Rozhodující pro celé Kupkovo dílo, ať už jde o figurativní či nefigurativní období, byl secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra mu byla vlastní. I ve svých abstraktních obrazech zůstával Kupka typem filozofujícího umělce. Jako člověk vynikal zájmem o mnoho vědeckých i nevědeckých oborů. Mezi ty nejdůležitější, které se projevily následně i v jeho výtvarné tvorbě, patřily astronomie, biologie, antropologie, psychologie, fyzika, spiritismus, medicína a filozofie. Z filozofů ho zaujali především Platón a Nietzsche. Po vzoru německého malíře a sociálního reformátora K. W. Diefenbacha se stal vegetariánem, pravidelně cvičil nahý na slunci a rozvíjel své spirituální sklony.

Jak správně postřehla Ludmila Vachtová, pro všechna stěžejní Kupkova díla, abstraktní nevyjímaje, „ je charakteristická dlouhá řada detailních studií “. Předložené dílo „ Dáma v secesním šatě a klobouku “, jež je jednou z těchto dílčích skic, dovršuje tradici klasického cítění figurálního motivu, který zachycuje v dokonalosti organické secesní linie.

Akademické studium u malířsky virtuózních nazarénistů F. Sequense na pražské Akademii výtvarných umění a A. Eisenmengera na Akademii ve Vídni bylo pro autora stejně důležité jako mimořádný talent, který dostal do vínku – právě díky tomu se František Kupka stal ve svých třiadvaceti, čtyřiadvaceti letech známým rakousko-uherským akademikem. Po příchodu do Paříže roku 1896 dokonce cítil potřebu si akademickou lekci ještě zopakovat – docházel tehdy krátce na Académie Julian a na École des Beaux-Arts.

„ Dáma v secesním šatě a klobouku “ ilustruje secesně-symbolistní východisko, které bylo pro Kupkovu tvorbu vždy určující. Časově lze tuto kresebnou studii zařadit do doby přelomu století, konkrétně mezi vznik děl jako „ Biblioman “ (1896–1897), kde introvertního mladíka zadumaného nad knihami pozoruje trojice obdobně „načančaných“ žen, a studii „ Stojící žena“ (1905), ztvárňující podobně sebejistou dámu v dlouhém šatě a s módní pokrývkou hlavy.

FRANTIŠEK KUPKA (1871–1957)

Quatre histoires de blanc et noir / gravées par Frank Kupka

1926 / 1931

bibliofilie, 1× dřevoryt, kvaš, 26× dřevoryt 30/300, / 26× dřevoryt, nečíslováno

34 × 27,5 cm

sign. 1× UD Kupka, na frontispisu Kupka / 1931 pod dedikací autorská obálka a přebal L. Castiglioni

600 000 Kč

34

JAN ZRZAVÝ (1890–1977)

Bolest

litografie

24 × 17 cm

sign. PD Jan Zrzavý

LD název díla autorem

90 000 Kč

36

JAN ZRZAVÝ (1890–1977)

Hoře

litografie

23,5 × 17 cm

sign. PD Jan Zrzavý

LD název díla autorem

90 000 Kč

35

JAN ZRZAVÝ (1890–1977)

Toiletta

litografie

24 × 17 cm

sign. PD Jan Zrzavý

LD název díla autorem

90 000 Kč

37

JAN ZRZAVÝ (1890–1977)

Meditace

litografie

23,5 × 17 cm

sign. PD Jan Zrzavy

LD název díla autorem

90 000 Kč

38

JOSEF ŠÍMA (1891–1971)

Femme au visage inquijet (Žena s neklidnou tváří)

1926

tuš, kvaš, běloba

42 × 35 cm

sign. PD slepotiskové razítko Atelier Šíma

100 000 Kč

restaurátorská zpráva Mgr. David Frank

Provenience

Soukromá sbírka Praha

OTTO GUTFREUND

(1889–1927)

Japonka

1922

původní originální sádrová plastika v. 16,5 cm

190 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

z majetku rodiny autora

Uvedeno a reprodukováno

Otto Gutfreund, katalog výstavy (14. 12. 1995 – 14. 4. 1996) se soupisem díla, Národní galerie v Praze, 1995, č. 147 – Japonka (Číňanka) – 3. skica, 1922

Josef Císařovský, Otto Gutfreund, SNKLU, Praha, 1962, č. 118

Vzácná galerijní práce světové osobnosti avantgardního umění

Posuzované dílo „ Japonka “ je nezpochybnitelně autentickou, svým původem z rodiny autora vzácnou a galerijní, do proudu dobového japonismu zařaditelnou prací Otty Gutfreunda, klíčové osobnosti nástupu avantgardního umění v českých zemích a střední Evropě. Gutfreund byl vůdčí postavou moderního sochařství jak předválečného, tak poválečného vývoje – jeho kubismus i civilismus měly pionýrský charakter a ovlivnily několik generací umělců. Na autory nastupující na scénu v šedesátých letech působil podnětně také sochařův závěrečný příklon k abstrakci formy. Též příklad Gutfreundova konstantního tvůrčího hledání byl nesmírně přitažlivý, stejně jako odvaha k experimentaci a „myšlenkovému neklidu“. Gutfreund se pro několik tvůrčích pokolení stal výzvou k umělecké i mravní odpovědnosti, k zaujetí zásadových postojů demokratického občana. Ztělesnil vše, co bylo důvodem odmítání jeho díla vládnoucími ideology jak za nacistické okupace, tak za komunistického režimu.

Otto Gutfreund se narodil roku 1889 ve Dvoře Králové nad Labem, přímo v „kraji sochařů” s nedalekými Hořicemi, kde se nachází slavná sochařská škola, a Kuksem s velkolepým souborem díla M. B . Brauna. Je však zajímavé, že mladý Otto, vyrůstající v barokem formovaném prostředí, neměl nikdy ke kameni blízký vztah a soustředil svůj zájem na hlínu. Tímto směrem se orientovalo i jeho první umělecké školení na Odborné keramické škole v Bechyni, kam odešel jako čtrnáctiletý. Tuto volbu však nepochybně ovlivnilo to, že jeho otec byl spolumajitelem cihelny. Pro jeho syna, který už na nižším gymnáziu v Jaroměři projevil výrazné kreslířské nadání, tam byl dostatek příležitostí poznat důvěrně práci se sochařskou hlínou, což ve svém díle plně zužitkoval.

Po absolutoriu byl přijat ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze k profesoru J. Drahoňovskému (1906–1909). Jeho studijní práce se nijak nevymykaly dobovému konvenčnímu secesně-dekorativnímu pojetí plastiky, ačkoliv si již tehdy začínal utvářet vlastní názor a nebyl na škole spokojen. V této situaci na něj silně zapůsobila souborná výstava francouzského sochaře Emila Antoina Bourdella, zprvu žáka a později antipoda Augusta Rodina, uspořádaná roku 1909 v Praze. Ještě na podzim téhož roku odjíždí mladý Gutfreund do Paříže, aby se stal Bourdellovým žákem. V mistrově ateliéru pracuje do léta 1910 – v intenzivním působení Bourdellovy osobnosti a v působení jeho díla se vyhraňuje Gutfreundova tvůrčí individualita. Neméně důležitý vliv na ni mělo i samo prostředí Paříže a aktuální umělecké dění v centru rodící se avantgardy.

V roce 1911 se v Praze stává zakládajícím členem progresivně orientované Skupiny výtvarných umělců – je jejím jediným sochařem, sochařem s mimořádnou schopností teoretického myšlení. Dle slov Emila Filly byl „ svou věcností určen státi se vedoucím sochařem kubismu. Aby mohl z malířského kubismu vytvořit soustavní kubistické sochařství, byl nucen si vše najít, vymyslit a uskutečnit sám “.

Gutfreundův umělecký rukopis je velkorysou syntézou širšího studijního záběru, zaměřeného vedle domácí tradice a soudobé francouzské tvorby i na německý expresionismus (okruh berlínské Galerie Der Sturm) a také na české a francouzské gotické sochařství. Od setkání s Picassovou „ Hlavou Fernandy “ (1909), kterou již v roce jejího vzniku přivezl z Francie do Prahy Vincenc Kramář, se Gutfreund zabýval vztahem plochy a objemu. Tyto úvahy jej vedly přes komornější práce, jako např. „ Při toaletě“ (1911), až po stěžejní práci českého kuboexpresionismu, monumentální „ Úzkost “. V letech 1912–1913 prošel Gutfreundův kubismus v rychlém vývojovém sledu od analytické k syntetické fázi. K radikálnímu posunu v nové koncepci formy dospěl nejprve v reliéfech („ Koncert “, „ Dvě postavy “, kolem 1912). Ve volných plastikách je patrný odliv dynamické modelace ve prospěch statutární stavby, kombinující různé pohledy na objekt, jak je zřetelné ze srovnání plastik od „ Hamleta “, „ Dona Quijota “ a „Viki “ ke kompozicím „ Milenců “, „Cellisty “ či „ Kubistickému poprsí “.

Druhá cesta do Paříže v roce 1914 skončila pro Gutfreunda v zákopech první světové války na francouzsko-německé frontě a později v internačním táboře. Během této umělecké césury vznikají solitérní asambláže ze dřeva („Truhlářské zátiší “, 1916), které jsou svou konstruktivistickou orientací dokladem nejzazšího stupně Gutfreundova usilování o abstrahovanou formu. „Vlastním portrétem “ se otevírá nová fáze jeho vývoje, realizovaná už v Praze, kam se roku 1920 definitivně vrátil. Gutfreund se stává zakladatelem sociálního civilismu, vytváří jeho základní axiómy jak obsahové, tak i plastické.

Posuzované dílo „ Japonka “ představuje drobný sběratelský „klenot“ skvostně reprezentující Gutfreundův poválečný sociálně-civilistní styl, který interpretoval novou situaci tehdejšího člověka a jeho postavení ve společnosti a odpovídal také tehdejším požadavkům na uplatnění moderní plastiky v architektuře. Otto Gutfreund ustavil styl, který se kromě volné plastiky záhy uplatnil ve veřejných prostorách a na fasádách veřejných budov, vznikajících v Praze i jinde ruku v ruce s poválečnou stavební konjunkturou.

Předložené dílo „ Japonka “ představuje 3. skicu pro dnes pravděpodobně nezvěstnou finální verzi plastiky objednané pro pražský Dům hedvábí firmy Löbl, nacházející se na nároží Můstku a Příkopů (původní secesní budova zbourána roku 1973, o deset let později ji nahradil projekt Aleny a Jana Šrámkových). V Národní galerii v Praze se nachází m. j. její velká verze v kolorované pálené hlíně, o výšce 76 cm, jež byla prezentována na výstavě Japonismus v českém výtvarném umění (NG, 2014).

Přestože by se tato zakázka na první pohled mohla zdát pro umělce „marginálnějšího“ významu, zejména oproti paralelně realizovanému Pomníku Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích (1921–1922) a Vlysu pro Legiobanku v Praze (1921–1923), sochařův důkladný tvůrčí postup, hledající výslednou, ideální formu v celkem čtyřech skicách, svědčí o opaku. Tyto studie, z nichž předložená práce je skicou třetí, dokládají, že Otto Gutfreund přistoupil k této práci (plastika je opatřena nápisem „ M(aiso)n de Lyon WEISS Prague Brno “) s maximem kreativity a tvůrčího zájmu. Exotický svět Japonska, jenž se ve své době stal módou i životním stylem, dokázal podnítit autorovu výtvarnou imaginaci.

Použitý materiál, pálená hlína, zdůraznil záměrnou primitivizující tendenci, která byla ve velké verzi z Národní galerie v Praze ještě akcentována kolorováním.

Předložené dílo „ Japonka “ lze vnímat jako skvostně komorní příspěvek Otty Gutfreunda k fenoménu japonismu, který revolučně formoval evropskou uměleckou kulturu již od druhé poloviny devatenáctého století.

OTTO GUTFREUND

(1889–1927)

Moderní život – Kancelář, Kavárna I, Kavárna II, Krám, Jazz II

1924–1925

5× bronzová plastika 4 ks 3/6, 1 ks 2/6 v. 18,5 / 19,5 cm sign. 5× zespodu raznicí monogram G skici a studie k plastikám na budovu Riunione Adriatica di Sicuritá

150 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

z majetku rodiny autora

Uvedeno a reprodukováno: Otto Gutfreund, katalog výstavy (14. 12. 1995 – 14. 4. 1996) se soupisem díla, Národní galerie v Praze, 1995, č. 255 (Jazz II.), č. 259 (Krám), č. 252 (Kavárna II.), č. 258 (Kancelář), č. 253 (Bar)

Josef Císařovský, Otto Gutfreund, SNKLU, Praha, 1962, č. 71–72 (kompozice „Tanec “, reprodukovaná na fotu jako druhá ze souboru, není zastoupena, nahrazuje ji kompozice „ Krám “)

Předložená pětice bronzových plastik, pocházející z majetku rodiny autora, odlitá v šedesátých letech, představuje na trhu s uměním unikátní soubor děl Otto Gutfreunda s názvem „ Moderní život “, autorem navržený pro budovu Riunione Adriatica di Sicurtà – slavný Palác Adria architekta Pavla Janáka – v Praze. Umělecký odkaz Otto Gutfreunda lze bezesporu považovat za jeden z nejvýznamnějších českých vkladů do světového kulturního dědictví. Gutfreund byl jedním z prvních evropských autorů, kteří aplikovali formální a myšlenkové kubistické postupy v sochařské tvorbě, byl tím, kdo se v sochařství stal zakladatelem nového poválečného stylu, sociálního civilismu, a kdo v závěru své tvorby dospěl ve vývoji plastiky k pojmovému znaku, signalizujícímu v dějinách moderního sochařství nové období zdůrazňující základní organické pojetí tvaru.

Gutfreundův umělecký rukopis je velkorysou syntézou širšího studijního záběru, zaměřeného vedle domácí tradice a soudobé francouzské tvorby i na německý expresionismus (okruh berlínské Galerie Der Sturm) a také na české a francouzské gotické sochařství. Od setkání s Picassovou „ Hlavou Fernandy “ (1909), kterou již v roce jejího vzniku přivezl z Francie do Prahy Vincenc Kramář, se Gutfreund zabýval vztahem plochy a objemu. Tyto úvahy jej vedly přes komornější

práce, jako např. „ Při toaletě“ (1911), až ke stěžejní práci českého kuboexpresionismu, monumentálnímu dílu „ Úzkost “. V letech 1912–1913 prošel Gutfreundův kubismus v rychlém vývojovém sledu od analytické k syntetické fázi. K radikálnímu posunu v nové koncepci formy dospěl nejprve v reliéfech („ Koncert “, „ Dvě postavy “, kolem 1912). Ve volných plastikách je patrný odliv dynamické modelace ve prospěch statutární stavby, kombinující různé pohledy na objekt, jak je zřetelné ze srovnání plastik od „ Hamleta “, „ Dona Quijota “ a „Viki “ ke kompozicím „ Milenců “, „Cellisty “ či „ Kubistickému poprsí “.

Po první světové válce se Otto Gutfreund stal zakladatelem nového poválečného stylu, sociálního civilismu. Nová sochařská koncepce založená na věcnosti pohledu a rehabilitující, ve srovnání s analytickým kubismem, smyslovost i optickou účinnost, nebyla, jak připomenul např. sochařův umělecký kolega František Muzika, „ popření sochařského kubismu, nýbrž i jeho důsledek “. Kromě těchto momentů výtvarně-estetických spolupůsobily na proměnu Gutfreundova názoru i faktory společenské.

V souvislosti s mladou československou republikou a tehdejší stavební konjunkturou věnoval se Otto Gutfreund velmi průkopnicky a inovativně oblasti sochařství do architektury. Jeho výtvarný zájem se přitom upínal jak k figuře, tak k věcnému emblému. Svým moderním uměleckým přístupem, jak se příkladně projevuje právě v předloženém souboru děl, dokázal „učinit přítrž“ obvyklé neoklasicistní nebo stále ještě přežívající secesní tematice.

Jestliže např. slavný vlys Legiobanky, emblémy na Univerzitní knihovně v Klementinu, znak pro atiku Škodových závodů v Praze či reliéf pro československý pavilón na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži 1925 došly své finální realizace, s projektem „ Moderní život “ pro rondokubistický palác Adria, postavený v letech 1923–1924 Pavlem Janákem a Josefem Zaschem pro pojišťovací společnost Riunione Adriatica di Sicurta, takové štěstí neměl. Konzervativně cítícímu objednavateli přišly Gutfreundovy figurální skupiny, ve skutečnosti v jednotlivých scénách skvostně zachycující esenci moderního života, příliš málo idealistické. Ani přepracovávání motivů ve třech sériích bohužel nepomohlo k tomu, aby byly realizovány.

V. V. Štech srovnává Gutfreundův soubor „ Moderní život “, sestávající v předloženém díle z komorních dvoufigurálních skupin „ Jazz “, „ Krám “, „ Kavárna “, „ Kancelář “ a „ Bar “, s jeho slavnými sochami „ Průmyslu “ a „Obchodu “, stejně jako s jeho návrhy k pomníku Bedřicha Smetany: „Tu jest nejvlastnější Gutfreund “ (V. V. Štech).

Předložený soubor „ Moderní život “ – to jsou bravurně promyšlené moderně sochařsky cítěné figurální skupiny, prosycené životem, který Gutfreund znal a jemuž rozuměl jako málokdo z jeho uměleckých kolegů. Skutečnosti moderní práce a zábavy tu jsou zachyceny v nejpříznačnějších pohybech a uvedeny ve vzájemný vztah; jsou vypointovány tak, že se stávají maximálně výmluvnými dobovými typy.

FRANTIŠEK ZDENĚK EBERL

(1887–1962)

Zamyšlená

olej, plátno

65 × 55 cm

sign. LD F. Eberl

140 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Ader, Tableaux modernes et impressionnistes, 8. 10. 2019, pol. 129

Uvedeno

Gerald Weinpolter, Miriam Forster, François Zdenek Eberl, online catalogue raisonné (soupis díla), no. G750 („Woman’s Portrait “)

Výrazný představitel slavné École de Paris

Předložený obraz „ Zamyšlená “ je originálním, maximálně typickým a výrazově uhrančivým dílem Františka Zdeňka Eberleho, představitele slavné „ École de Paris “, umělce, jehož kulturní klima „Mekky umění“ i prudký bohémský život strhly natolik, že v něm zdomácněl a stal se, spolu s Otakarem Kubínem – Coubine a Jiřím Georgesem Karsem, velkým jménem česko-francouzské malby. O jeho tvorbě bylo napsáno, že jeho výtvarný výraz je vzácně rovnomocný obsahu – je v něm smyslová hutnost i jemná citovost. František Eberl si dokázal svým senzuálním realismem najít zcela osobitou cestu mimo avantgardní experimentátorství i salónní uhlazenost.

Za první světové války vstoupil Eberl do Československých legií, vytvářel karikatury, plakáty a letáky. Rok a půl bojoval na frontě, byl však těžce raněn.

Meziválečná doba představuje období autorovy největší tvůrčí slávy. Eberl, od roku 1920 používající jako francouzský občan jméno François Maurice Eberl, nalézá své podporovatele a mecenáše, galeristy (vystavuje v galerii Bernheim-Jeune i u legendární Berthe Weillové) stejně jako slavné přátele. Kouzlo zlatých dvacátých let se projevuje i v jeho soukromém životě. Spolu se svou ženou Fridou „Ellie“ z Dánska tvoří nepřehlédnutelnou součást dobové pařížské excentrické bohémy – závodí s vozy Bugatti, chová exotická zvířata. Roku 1928 je Eberl jmenován rytířem Čestné legie.

Od roku 1930 tráví letní měsíce v Monaku. Během druhé světové války se připojuje k francouzskému odboji, tvoří opět politické karikatury, podílí se na pomoci Židům. Po válce se vrátil do svého pařížského atelieru, často však pobýval nadále v Monaku, které se stalo jeho druhým domovem a kde se zapojil do tamního kulturního života a stal se čestným občanem.

Předložený obraz „ Zamyšlená “ je kvalitní ukázkou tvorby autora, jehož díla dle dobových dokladů zdobila ty nejslovutnější evropské i zámořské umělecké sbírky, autora, který si i v pozdějším období dokázal zachovat vysoký umělecký standard včetně svých typických stylových charakteristik.

Umná forma smyslového realismu zde bravurně zachycuje podobu portrétované. Nejvýraznějším a současně nejtypičtějším autorovým znakem je tu pojednání očí – Eberl, poučen sochařstvím, potlačuje barevnost a lesk duhovky a naplňuje rozevřená víčka temnotou, aniž tím však výraz oslepí: je tomu spíše naopak – oko bez duhovky a bělma se stává v souhře individuálních rysů obličeje jakýmsi hlubinným centrem fyziognomie.

Eberl byl mistrný portrétista – tomuto žánru se věnoval s neobyčejnou pílí a oblibou, což dokládá i skutečnost, že své modely často v jednom sledu zpodobňoval několikrát, a to v různých typech portrétů. Ženu kudrnatých polodlouhých vlasů tak zachytil dvakrát. Zatímco na předloženém obraze ji ztvárnil v polopostavě, kdy nechal vyniknout její modrou halenku, bohatě dekorovanou červenou výšivkou na rukávech a kapsách, uhrančivý pohled a jemné, štíhlé ruce ozdobené snubním prstýnkem, v druhém obraze ji již svlékl z šatů, avšak decentně zachytil jen její zajímavou tvář a odhalený dekolt.

František Zdeněk Maurice Augustin Eberl se narodil roku 1887 v Praze v rodině vyšší střední třídy se švédskými a francouzskými kořeny. Jeho otec byl ředitelem Krajské banky v Praze a starostou městské části Smíchov, který svému synovi zabezpečil šťastné dětství. Umělecký talent mladého Františka se projevil velmi brzy, roku 1903 byl přijat na Akademii výtvarných umění k prof. Bukovacovi, kde se sešel s nejvýznamnějšími osobnostmi nastupující generace (E. Filla, B. Kubišta, B. Feigl ad.). Nepobyl tam však dlouho, neboť se ukázalo, že jeho tvůrčí temperament je s konzervativní výukou neslučitelný, opouští tedy Prahu a cestuje po Evropě. Nakonec se v říjnu roku 1904 zapíše na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Během studií podnikne cesty do Švédska, Dánska a Holandska. Roku 1909 má svou první samostatnou výstavu v Domě umělců v Praze (Rudolfinum). Po absolutoriu setrvá Eberl na mnichovské akademii v pozici pedagoga; vystavuje jako člen Mnichovské secese. Negativní reakce na vydání několika politických kreseb kritických k bavorské šlechtě však způsobí, že Německo opustí a roku 1911 se usadí v Paříži, kde se naturalizuje.

42

EMIL ARTUR

PITTERMANN-LONGEN (1885–1936)

Zátiší s jablky a hruškami

1926

olej, plátno

40,5 × 47,5 cm

sign. PD E. A. Longen, LD 1926 na rubu štítek s popisem

150 000 Kč

43

EMIL ARTUR

PITTERMANN-LONGEN (1885–1936)

Maltézské náměstí

1916

olej, plátno

68 × 85 cm

sign. PD E. Pittermann 1916

320 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Obraz „ Maltézské náměstí “ představuje autentické, kvalitní, skvostně expresivně traktované dílo s krásnou pražskou tematikou Emila Artura Pittermana-Longena, „posledního bohéma“, neopomenutelné figury evropské kulturní scény prvních tří desetiletí dvacátého století, člena legendární výtvarné skupiny Osma, jejíž první výstava roku 1907 se stala klíčovou událostí dějin celého českého moderního umění. Pitterman-Longen byl malířem, kabaretiérem, dramatikem, režisérem, hercem, scenáristou, spisovatelem – měl dar několikerého talentu, znásobený dravým temperamentem. Byl výbušný, rvavý, nespolehlivý. Zásadně se představoval jako „ hrabě Artur Longen “, což mu nebránilo koketovat s anarchismem a revolucí. Předložené dílo „ Maltézské náměstí “ lze označit za skvostnou, výrazově plně moderní „pragensii“ z ruky umělecké osobnosti mnoha nadání, autora evropského rozhledu, o němž se říkalo, že je jazykovým fenoménem – Emila Artura Pittermana-Longena. Tato práce příkladně dokládá, jak velký význam pro autora mělo jeho setkání s expresionismem. Tou zásadní formativní událostí, jež ho ovlivnila prakticky na celý život,

byla pražská výstava Edvarda Muncha roku 1905, k níž později přibyly i kontakty s mezinárodním prostředím a především německý expresionismus.

Expresivní výraz, ukázkově se promítající do předloženého obrazu, dokonale vyhovoval umělcovu naturelu. Stejně jako ve své divadelní kariéře, chrlil nápady lehce až bezděčně, dokázal na plátně spontánním, velkorysým rukopisem „à la prima“ bravurně zachytit náladu a atmosféru plnou dynamiky a barevné energie.

„ Maltézské náměstí “ představuje autorovu mimořádně výrazově silnou malbu, založenou na symfonii úderných tahů štětce, sytě namáčeného v dominantní konturující černi i jemnějších odstínech dalších barev. Je to malba postulující primární spojení smyslů s konkrétní realitou. Ze srovnání s dobovými fotografiemi i současnou situací krásného a od turistického ruchu stále ještě uchráněného malostranského náměstíčka, vypointovaného pohledem na věž kostela sv. Mikuláše, jasně vyplývá, že Pittermann byl ve své malířské transpozici skutečnosti naprosto věrný, což zvyšuje historický význam a zajímavost této práce.

PRAVOSLAV KOTÍK

(1889–1970)

U kamen

1916

olej, lepenka

46,5 × 61 cm

sign. LD P. Kotík 1916

150 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Přesvědčivá malířská

invence pro něžný domácí detail

Nabízený obraz „ U kamen “ je originálním, velmi kvalitním a sběratelsky přitažlivým dílem Pravoslava Kotíka, výrazného představitele české moderny, nesmírně bohaté a mnohotvárné umělecké osobnosti, jejíž široce rozvětvené dílo je citlivou reflexí emocionálních, racionálních, filozofických i psychických podob světa. Kotík byl nadán senzitivním vnímáním i schopností jasnozřivého úsudku. Tyto vlastnosti ho celý život podněcovaly k neúnavné tvůrčí aktivitě, která v průběhu doby zahrnula fáze sociálního umění, (neo)klasicismu, pozdního kubismu, civilismu i abstrakce.

Pravoslav Kotík se narodil 1. července 1889 ve Slabcích u Rakovníka. Středoškolské studium absolvoval na reálce v Rakovníku. V letech 1908–1912 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. E. Dítě, K. V. Mašek a J. Schikaneder). Následně byl přijat k prof. J. Preislerovi na Akademii výtvarných umění, studium však především z finančních důvodů nerealizoval. Proto také přijal místo suplujícího učitele a asistenta v oboru kreslení a deskriptivní geometrie na císařskokrálovské střední škole v Turnově. Tam vyučoval po dobu tří let. Během toho času se seznámil s Boženou Šrajerovou, se kterou se oženil a měl dvě děti, dceru Zuzanu (1914) a syna Jana (1916), později známého českého malíře, grafika a teoretika. Následně se s celou rodinou stěhuje do Nové Paky, kde pokračuje v pedagogické činnosti. Do Turnova se však vrací zpět už v roce 1918 a vyučuje střídavě v Mladé Boleslavi a Praze. Jako pedagog působil až do roku 1939. V letech 1916–1920 patřil mezi členy Spolku výtvarných umělců Mánes. Členství poté přerušil a stal se členem Umělecké besedy. Kotíkova první samostatná výstava se konala v Železném Brodě roku 1921. Dále se účastnil výstavy k 60. jubileu založení Umělecké besedy v Praze. V roce 1924 však Uměleckou besedu

kvůli názorovým neshodám opouští. Společně s ním odešli např. Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Kotrba, Emanuel Frinta a další. S některými z nich později založil tzv. Sociální skupinu (1925), dříve známou pod názvem Ho-Ho-Ko-Ko (Holý, Holan, Kotík, Kotrba). Rok 1924 přinesl Kotíkovi i první studijní cestu do Paříže, kterou poté navštěvuje každoročně až do roku 1937. Na podzim roku 1928 se opět stává členem SVU Mánes a s ním vystavuje své práce v Mladé Boleslavi. V roce 1930 byl však ze spolku vyloučen pro poškozování spolkových zájmů. V roce 1932 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Raná díla Pravoslava Kotíka byla ovlivněna expresionismem a fauvismem. Ve dvacátých letech se nechává inspirovat sociálním realismem, (neo)klasicismem i kubismem, se kterým se velice dobře seznámil na svých studijních cestách po Francii. Celé jeho dílo je prostoupeno základním motivem existence člověka ve složitých mezilidských vztazích. Autorovu uměleckou dráhu zbrzdila druhá světová válka. Nemohl veřejně vystupovat a ztratil možnost prezentovat svá díla v zahraničí, kde byl do té doby velice úspěšný. V tomto období se vrací zpět k tématu venkova. Zaměřil se na pozorování obyčejných venkovských lidí a jejich života okem městského člověka. V padesátých letech postupně dospívá k nefigurativnímu tvarosloví.

Za svůj život obdržel Pravoslav Kotík řadu ocenění. Např. v roce 1937 získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži, v roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem. Pravoslav Kotík zemřel 14. ledna 1970 v Praze. Nabízený obraz „ U kamen “ je špičkovou ukázkou Kotíkova raného výtvarného směřování, které se již v polovině prvního desetiletí dvacátého století vyznačovalo neobyčejnou malířskou zralostí. Autor se do výtvarného života včlenil velmi brzy – již za svých studií na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v roce 1909, vystavoval několik akvarelů v Topičově salonu pod pseudonymem Kraus. Roku 1916, kdy vzniká předložené dílo, byl přijat za člena SVU Mánes.

Od samých počátků své umělecké dráhy směřoval Pravoslav Kotík k civilní tematice a dějově laděným obrazům, stejně jako k hlubokému pochopení sociálních jevů, s nimiž se setkával na každém kroku. Vyrostl na okraji Rakovníka, kde měl možnost z bezprostřední blízkosti pozorovat život chudších vrstev. Mladý malíř, obdařený mimořádnými pozorovacími schopnostmi, nebyl netečný k drsné skutečnosti a sociálně-civilistní pohled, programově přijatý na počátku dvacátých let (v souvislosti se změnou spolkové základny – přestupem z SVU Mánes do Umělecké besedy), je ve značně vyhraněné podobě zformován již v jeho raném díle. Posuzovaný obraz „ U kamen “ je skvělým příkladem této tvůrčí fáze, nazývané protosociální. Je tu vlastně vyřčeno vše, co o tři roky později v plátně „ Kamna “ (uváděném také pod názvy „Večer “ či „ Na večer “).

Přestože se téma dotýká naléhavé sociální skutečnosti, osten kritické útočnosti neobsahuje. Kotík nedojímá mravoličným příběhem, ale přesvědčuje malířskou invencí, smyslem pro epičnost a robustním podáním, které poeticky završí smysl pro něžné domácí detaily, jako je např. dívčina hračka vpravo.

JINDŘICH ŠTYRSKÝ

(1899–1942)

Petrklíče

1923

olej, plátno

24,5 × 30 cm

sign. PD Štyrský 1923 na rubu olejomalba Kytice ve váze ranějšího data 4 800 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Karel Srp; PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka doc. MUDr. Josefa Brumlíka (1897–1979), významného českého kardiologa a prvního jednatele Československé kardiologické společnosti (1929–1938). Josef Brumlík, přítel avantgardních umělců, byl lékařem Jindřicha Štyrského, u něhož se projevila srdeční choroba. Roku 1939 uprchl z protektorátu a usadil se nejprve v Mexiku, kde založil a vedl Mexický národní kardiologický ústav, první svého druhu na světě (založení podobného ústavu navrhoval již před válkou v Praze).

V květnu 1944 přesídlil do New Yorku, kde působil jako stálý československý zástupce v United Nations Relief and Rehabilitation Administration (UNRRA). Od ledna 1946 byl nemocničním lékařem a přednášel vnitřní lékařství na newyorské univerzitě. sbírka českého moderního umění architekta a scénografa prof. Josefa Adolfa Šálka (1911–1990), Brno, spoluautora několika významných brněnských staveb, divadelního architekta brněnského divadla (od roku 1939), pedagoga a teoretika, jediného českého architekta, který se účastnil soutěže na operu v Sydney; následně v majetku jeho dcery, historičky umění; dědictvím k dnešním majitelům

Vystaveno

Jindřich Štyrský, [Posmrtná výstava], 364. výstava SVU Mánes, SVU Mánes, Riegrovo nábř., Praha, 4.–25. 4. 1946, č. 64 („ Petrklíče “)

Uvedeno v soupisu Štyrského díla pro posmrtnou výstavu SUV Mánes – koncipovaný Toyen

Předložený obraz „ Petrklíče “ je sběratelsky jedinečným, plně poetistickým, autorsky nezpochybnitelným dílem Jindřicha Štyrského, dílem, jež má v sobě jedinečnost uměleckohistorického objevu, když se bezmála po osmi desetiletích dostává před oči veřejnosti. Je to práce, která zdobila předválečnou sbírku přítele umělecké avantgardy, Doc. MUDr. Josefa Brumlíka, a následně byla mnoho desetiletí schraňována jako malý „klenot“ v brněnské sbírce arch. Josefa Šálka, opečovávané po roce 1990 jeho dcerou, známou historičkou umění; práce, která pochází z ruky jedné z umělecky i lidsky nejpozoruhodnějších postav české meziválečné avantgardy.

Jindřich Štyrský byl umělcem mnohostranného nadání, který svými osobitými příspěvky k poetismu (obrazové básně, artificialismus) i surrealismu dokázal zasáhnout do evropského umění a nikdy nepodlehnout jakémukoli tvůrčímu kompromisu. Stejně jako Toyen, byl osobností nepřehlédnutelnou a lidsky nesporně ještě komplikovanější. Byl člověkem několika tváří: na jedné straně něžným, jemným, elegantně vystupujícím mužem pomněnkově modrých očí, na straně druhé nesmiřitelným, slovně neobyčejně vyzbrojeným teoretikem a kritikem, který se nebál ostře zaútočit do vlastních řad, a finálně „živlem“, který propadal různým vášním, včetně alkoholu, a vystavoval tak své dědičnou srdeční chorobou ohrožené tělo vyčerpávajícím zkouškám.

Umělcovým kolegům neunikl zajímavý postřeh, že v devětsilské trojici s Marií Čermínovou, která přijala tvůrčí pseudonym Toyen, a Jiřím Jelínkem, vystupujícím pod pseudonymem Remo, i později v nerozlučné dvojici s Toyen, která o sobě mluvila v mužském rodě, byl Štyrský „ duší a ženským elementem “ (V. Nezval) těchto seskupení.

Jestliže Karel Teige hovořil o Štyrského posmrtné výstavě (1946) nikoli jako o retrospektivě, ale jako o „ perspektivě: pohledu v budoucnost “, ozvěny jeho přesvědčení dnes docházejí svého naplnění.

Jindřich Štyrský se narodil roku 1899 v Dolní Čermné u Kyšperka. Po maturitě na královéhradeckém gymnáziu roku 1918 nastoupil na místo učitele v rodné vesnici. Kantorství ho však dostatečně nenaplňovalo. A tak když po smrti své matky (1920) zdědil menší obnos peněz, ihned odjel do Prahy, kde se přihlásil na Akademii výtvarných umění. Studovat však vydržel jen krátce. V roce 1922 podnikl dlouhou cestu za poznáním k Jaderskému moři. Na ostrově Korčula došlo k jeho osudovému setkání s Marií Čermínovou alias Toyen (1902–1980), setkání, které znamenalo dlouholetou uměleckou spolupráci a nerozlučné přátelství trvající až do jeho smrti.

Z hlediska dalšího vývoje se pro Štyrského staly rozhodující dva okamžiky: v roce 1923 vstoupil do Devětsilu a zúčastnil se výstavy Bazar moderního umění, prvé podstatné kolektivní akce, jež znamenala nástup mladé avantgardní generace pod taktovkou teoretika Karla Teigeho; v roce 1934 se pak spolupodílel na založení Skupiny surrealistů v ČSR. Oproti Devětsilu, jímž prošlo přibližně kolem stovky nejrůznějších autorů, zasahujících do mnoha oborů včetně architektury či filmu,

soustředilo se ve Skupině surrealistů v ČSR pouze několik vyhraněných osobností. Štyrský byl tudíž členem obou nejdůležitějších generačních seskupení a názorových základen.

V letech 1925–1928 žili Jindřich Štyrský s Toyen v Paříži. V umělecké tvorbě se vymezili vůči dohasínajícímu kubismu, surrealismu i abstrakci a provolali vlastní umělecký styl – artificielismus. Lze ho považovat za nejdůležitější vklad české meziválečné avantgardy do evropského malířství. Vyznačoval se intenzivním lyrismem, který umožňoval široké malířské rozpětí, sahající od jemných, odstíněných barev k výraznému pastóznímu rukopisu. Štyrský neváhal experimentovat, využíval stříkání přes šablony a otisků nejrůznějších předmětů.

Od konce dvacátých let pronikaly do jeho tvorby prvky surrealismu. V roce 1932 obeslal početným souborem obrazů mezinárodní výstavu Poesie 1932, uskutečněnou v Praze v Mánesu. Členem tohoto spolku se stal v roce 1933, o rok později pak spoluzakládá Skupinu surrealistů v ČSR. Surrealistickou estetiku a světový názor prosazoval až do své předčasné smrti.

Štyrského všestranný talent zasáhl do širokého spektra výtvarných projevů. I když jeho hlavním výrazovým prostředkem zůstávala po celý život především malba a kresba, věnoval se i koláži, fotografii, scénografii a typografii. Stejně rozvrstvený byl záběr autorovy literární činnosti: životopisné studie střídaly manifesty, ankety a v neposlední řadě i ostré kritické výpady. V jeho pozůstalosti se rovněž zachoval soubor básní a psaných a kreslených záznamů snů. Zabýval se též redakční prací, na přelomu 20. a 30. let řídil Literární kurýr Odeon, do něhož sám přispíval. Osobně zaštítil dvě erotické řady, Erotickou revui a Edici 69, jejichž obsah určoval. Předložený obraz „ Petrklíče “ je sběratelsky exkluzivním dílem, jež podstatně rozšiřuje naši znalost autorovy tvorby v prvním roce jeho členství v Umělecké skupině Devětsil (1923). Až dosud bylo známé především svým názvem jak v katalogu Štyrského posmrtné výstavy, tak v rukopisném seznamu Štyrského děl pečlivě sestaveném jeho uměleckou družkou Toyen. Ve svých obsazích i výtvarné formě je plně poetistické a výmluvně svědčí o ústředních sférách Štyrského výtvarného i lidského zájmu.

Obraz „ Petrklíče “ přísluší k souboru zátiší z let 1922–1923, v němž byl Štyrský ve výtvarné formě ovlivněn poetickým naivismem a jehož ladění odkazuje k lyrickým obsahům. Z tohoto souboru má posuzované dílo, jemuž kromě něžného motivu petrklíčů ve sklenici s prorývaným florálním dekorem dominuje notová osnova s výrazným nápisem dobového šlágru „ Indianola “ a hudební nástroj – okarína, nejblíže k „ Zátiší s klarinetem “ (olej, plátno, 36,5 × 57,5 cm, 1922, soukromá sbírka v Praze). Je však výtvarně pokročilejší v tom, že Štyrský zde již neumisťuje předměty na opticky cítěnou desku stolu, ale klopí je aditivně do plochy a rámuje černým okrajem, jako jakýsi „obraz v obraze“. Toto pojetí pak plně zužitkuje v několika postkubistických krajinách, zejména v „ Somnambulní krajině“ (olej, plátno, 46 × 57 cm, 1923, soukromá sbírka v Praze), kde vlastní obraz má také oblé rohy, ohraničené černým okrajem, a finálně, ovšem bez pravidelného vymezení, i v některých artificialistních pracích.

V roce 1923, kdy obraz „ Petrklíče “ vzniká, se Jindřich Štyrský zúčastnil přelomové devětsilské výstavy „ Bazar moderního umění “, představující nejprogresivnější jádro mladé umělecké generace. Na tuto památnou přehlídku vzpomínal Karel Teige slovy: „ Jaká to byla výstava! Nazvali jsme ji Bazar moderního umění; to proto, abychom se vyhnuli slovu ‚výstava‘, které nám tehdy připomínalo nudu, již jsme zakoušeli na oficiálních salónech. Chtěli bychom se obejít i bez slova ‚umění‘, ale nenašli jsme vhodnější výraz; snad jen

z technických důvodů neužili jsme tu slovo ‚Poezie‘. Zahrada poezie, labyrint poezie. Nuže Bazar moderního umění – v síních Krasoumné jednoty v Domě umělců (nyní parlament) v Praze 1923 –, pestrá a vyzývavá směs obrazů a architektonických projektů s fotografiemi ze světa, s plakáty a s objekty ‚ready-made‘ “.

Obraz „ Petrklíče “ je dílem, které přesně zrcadlí tehdejší devětsilské přesvědčení, že současné umění se musí ubírat cestou poezie, jeho cílem je vyvolat maximum lyrismu, diváka citově vzrušit a naladit k prožívání životních slastí a krás. Poetický naivismus formy, kdy se umělec „ dotýká s vroucností nejprostších věcí, jejichž krása se rozzářila “ (K. Honzík), akcentuje delikátní barevné ladění, jež má doslova ráz vizuální „pochutiny“.

V roce 1924 vyslovil Štyrský ve své přednášce na Masarykově univerzitě v Brně přesvědčení, že „ obraz, toť poezie zraku. Nemá jiného účelu, než být poezií. A to je zároveň jeho sociální užitečností. Obraz je poetickou vizí světa. Obraz nikdy nemůže být realistický, ač je tvořen z reality a reálných prvků. Nikdy nemůže být iluzionistický, neboť v jeho abstraktní pavučinu vyšíváme konkrétní lyrické vize. Není oknem ani výkladní skříní. Je kouzelnou plochou, jež přese všechny konkrétní prvky zůstává plochou.“

V duchu těchto slov lze interpretovat také předložený obraz. Na „kouzelné ploše“ v jednotném plánu soustředil Štyrský několik výrazných motivů, které mají neklamné vazby k poetistické atmosféře životních požitků a radostí (foxtrot Indianola, 1917, hudba S.R. Henry & D. Onivas; text Frank H. Warren; okarína). Cizokrajná látka, podtržená vkomponováním názvu dobového šlágru do obrazu, dokonale odpovídá poetice Devětsilu, obrazovým básním, které se shodně vyznačovaly vizuálními textovými „nápovědami“, jež často vyvolávaly představy zážitků obestřených oparem vzpomínky (např. milostných), evokované právě cizokrajným jménem.

Další ze ztvárněných reálných prvků mají nespornou, pro Štyrského tvorbu zásadní vazbu k vlastnímu dětství (květiny, přítomné již na autorových juvenilních kresbách; sklenička s vyrytým florálním motivem, sváteční dečka pod skleničkou). Vyjadřují jeho celoživotní touhu po úniku od principu reality k principu slasti (jak přesně zaznívá v jednom z jeho posledních nepublikovaných textů: „ Kam se zachránit? Do ráje mého dětství. Do krajin mé dětské Arkádie.“) a snu.

Jestliže například konvalinky měl Štyrský spojené se smrtí své nevlastní sestry, stejně výlučný motiv petrklíčů se v autorově próze objevuje ve spojitosti s představou umělcovy „femme fatale“: „Odešel jsem od vás do krajiny, ozářené měsícem. A jak jsem šel, kraj měnil svůj ráz. Prošel jsem jinovatkou a dal jsem se zasněženou pěšinou k bílému lesu. Stromy byly obtíženy sněhem a zajíc ohlodával kůru mladých jeřábů. Cesta stoupala tím lesem, a jak jsem šel, dlouho, les počal řídnout a sněhu ubývalo. Tu a tam zaslechl jsem cvrlikání ptáků, šlápl jsem na trs sněženek, přešel jsem louku plnou petrklíčů a stanul u jakéhosi jezírka, jehož hladina planula na slunci a v tichu. Jen kovová vážka se třásla nad vodou. Potom listy zežloutly a babí léto se kladlo na strniště. Šel jsem dále, stále vstříc obzoru, až jsem se konečně zastavil a po prvé si jasně uvědomil, že jsem prošel svůj čas jako v snách.“ (J. Š., Svět se stává stále menším, finalizováno v letech 1939–1940.)

Štyrského výrazným specifikem byla skutečnost, že na věci od počátku nahlížel jako na jakési onirické, fetišistické objekty (sám měl sbírku takových předmětů v kufru), jež na obrazové ploše vystupují nikoli s ohledem k jejich prostorovým, ale především významovým vztahům – toto pojetí, s nímž se již zde setkáme, pak vede až k autorovu ikonickému obrazu vrcholného surrealismu „Trauma zrození “ (1936).

ALFRED JUSTITZ (1879–1934)

Zátiší se sklenicí a převrženou mísou

1931

olej, plátno

54 × 77 cm

sign. PD A. Justitz 931

200 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka českého moderního umění

Lyrická, pozdně kubistická

malba českého moderního

malířství

Nabízený obraz „ Zátiší se sklenicí a převrženou mísou “ je autentickým, sběratelsky cenným, skvostně pozdně kubistickým a typicky „melancholicky“ koloristicky laděným dílem Alfreda Justitze, významného příslušníka zakladatelské generace českého moderního umění, jehož malířská práce byla výrazem jeho lidské noblesy. Jeho tvorba vyrůstala z poznání tradic, navazovala na odkaz české a evropské malby od baroka přes romantismus a postimpresionismus, opírala se o aktuální vývojové proudy jako kubismus a (neo) klasicismus. Justitz byl od počátku solitérem, takže se v mládí nepřidružil ani k Osmě, ani ke členům pozdější Skupiny výtvarných umělců. Na počátku dvacátých let se však dostal do kontaktu s Tvrdošíjnými – jejich úsilí vytvořit osobitý domácí projev na bázi evropského umění mu bylo více než blízké. Vystavoval s nimi jako host v letech 1921 a 1923. Blízké přátelství poutalo Justitze např. s Václavem Špálou, Jiří Karsem, ale také s Františkem Muzikou a především Emilem Fillou, s nímž sdílel nejenom umělecké názory, ale také vášeň pro chov boxerů.

Alfred Justitz se narodil roku 1879 v obci Nová Cerekev u Pelhřimova jako třetí dítě MUDr. Adolfa Justitze a Terezie Pollakové. Jeho otec působil v Nové Cerekvi jako obecní lékař a v židovské obci současně plnil úlohu oblastního mohela. Alfred strávil v Nové Cerekvi dětství a mládí a tamní krajina nepochybně ovlivnila jeho výtvarné cítění a hluboký vztah k přírodě. Studia začal na gymnáziu v Jihlavě. Po maturitě v roce 1900 byl přijat na České vysoké učení technické v Praze k prof. Janu Kotěrovi. Ještě téhož roku však přešel na Akademii výtvarných umění, do ateliéru prof. Maxe Pirnera, kde setrval následující dva roky. V roce 1902 přestoupil do ateliéru prof. Franze Thieleho. Studia ukončil roku 1905. Mezi jeho spolužáky patřila většina členů budoucí skupiny Osma a jejich vrstevníci – Bohumil Kubišta, Emil Filla, Bedřich Feigl, Max Horb, Emil Artur Pittermann-Longen, Otakar Kubín, Willi Nowak nebo Max Oppenheimer. Alfred Justitz se k jejich umělecké revoltě nepřipojil, nejen proto, že z nich byl nejstarší, ale také protože protest tohoto druhu neodpovídal jeho temperamentu. Zatímco členové skupiny Osma vášnivě reagovali na Munchovu malbu, Justitz tehdy, jak se sám vyjádřil, „ podezříval (...) všechno, čemu se říkávalo

‚moderní ‘ “. Nezapadl později ani do Skupiny výtvarných umělců. Hledal vlastní cestu uměleckého vývoje.

Po legendární Munchově výstavě v Praze v roce 1905 se spory mezi studenty a profesory na Akademii vyhrotily, Justitz však tehdy odchází do Německa, na Akademii v Karlsruhe (prof. L. Schmid-Reutte, prof. W. Trübner). Zlom přišel v roce 1910, když odcestoval do Francie, kde se v pařížských galeriích setkal s díly Honoré Daumiera a Eugena Delacroix. Vymanil se z vlivu školních vzorů a ubíral se cestou umělce, který vychází z objektivní skutečnosti, ale nenapodobuje ji, a ve své tvorbě se řídí autonomními výtvarnými zákonitostmi.

Od roku 1912 lze v Justitzově díle sledovat sílící ohlasy tvorby Paula Cézanna a uplatnění kubizující stylizace. Před vypuknutím první světové války pobýval v Mnichově. Slibné tvůrčí období bylo v letech 1915–1916 narušeno umělcovým nasazením v bojích na italské a haličské frontě, odkud se patrně v důsledku zranění vrátil na domovský statek v Nové Cerekvi. V říjnu 1919 se oženil se svou sestřenicí Annou Pollakovou (1893–1939) a zařídil si byt a ateliér v Praze. Sblížil se s umělci ze skupiny Tvrdošíjní, s nimiž jako host v letech 1921 a 1923 vystavoval.

Po skončení první světové války se intenzivně zajímá o kubismus a vytváří řadu cenných obrazů (díla s biblickou tematikou a figurální kompozice ženských aktů). Roku 1923 odchází do Berlína a poté do Paříže, kde dospívá k dalšímu zlomu své tvorby – k neoklasicismu. Kromě ryze neoklasicistních děl se v některých obrazech originálně propojují prvky kubistické s prvky neoklasicistními. Po návratu častěji pobýval v Nové Cerekvi, na Táborsku a Krumlovsku a ztvárňoval tamější krajinu. Od poloviny dvacátých let vznikaly také jeho nejlepší portréty a neoklasicistní figurální obrazy, jež vrcholí monumentálním plátnem „ Batseba “. Roku 1927 má první soubornou výstavu pořádanou Spolkem výtvarných umělců Mánes a o dva roky později se stává jeho řádným členem. Roku 1927 byl zastoupen na výstavě Ausschnitt heutiger tsch. Malerei (Špála, Čapek, Kremlička, Coubine, Justitz) v Galerii Wiltschek v Berlíně. Roku 1928 vystavoval se skupinou „ Junge Kunst “ v Krasoumné jednotě. V roce 1930 měl druhou soubornou výstavu v galerii Vaněk v Brně, pořádanou tamní Skupinou výtvarných umělců. Začátkem roku 1931 pobýval naposledy v Paříži. Od konce dvacátých let řešil pod vlivem Emila Filly problematiku syntetického kubismu ve virtuózně malovaných zátiších. Jeho osobité propojení neoklasicismu a kubismu se projevilo v brilantních figurálních kompozicích, v závěru života, přervaného předčasnou smrtí,

i s antikizujícími prvky. Na podzim roku 1932 odjel Alfred Justitz kvůli setrvalým zdravotním problémům se svou ženou k přátelům do Rumanové na Slovensko, kde se jeho stav zkomplikoval. Zemřel v bratislavské nemocnici po bezmála ročním léčení 9. února 1934 ve věku nedožitých pětapadesáti let. Autorova posmrtná souborná výstava se konala v Budově Mánesa v Praze od 6. prosince 1934 do 6. ledna 1935 a byla v redukované formě reprízována v Brně (1935).

Nabízený obraz „ Zátiší se sklenicí a převrženou mísou “ je motivicky neotřelým, krásným Justitzovým zátiším z období 1928–1932, jež je prakticky jeho poslední tvůrčí fází (po roce 1932 mu již nemoc zabránila malovat). Tehdy, na jakémsi svém druhém vrcholu, dokázal plně zužitkovat kubistickou problematiku, které se kdysi dotkl. Významným podnětem mu v tom nebylo jen celkové směřování českého moderního malířství k poetické malbě, v jejímž rámci byl pozdní lyrický kubismus významnou tendencí, ale především úzký kontakt se dvěma osobnostmi v tomto směru nejpovolanějšími, dr. Vincencem Kramářem, který mu roku 1929 věnoval samostatnou studii v časopise „ Salon “, a Emilem Fillou, jenž se stal jedním z jeho nejbližších přátel.

Obraz „ Zátiší se sklenicí a převrženou mísou “ je vizuálně a motivicky velmi originálním dílem, jež má svým souborem grafismů užitých okolo ústředního motivu desky stolu s komorním zátiším velmi dynamický ráz; současně je však jeho skladba poutána promyšleným výtvarným řádem.

Sklenice, různé druhy ovoce a ztvárněná mísa na noze představovaly předměty každodenního užívání, s nimiž autor ve svých plátnech a také kresebných studiích v té době vícekráte obrazově laboroval a v různých kompozičních variacích zkoumal jejich lyrický potenciál.

Poměrně výlučný a originální je však zde užitý námět převržené mísy, z níž se vysypaly jak tři hrušky, tak hrozen vína. Jako by možná tento „heretický“ moment odchýlení se od očekávaného pořádku, spolu s potemnělou, melancholicky působivou barevností, ilustroval i tehdejší Justitzovo rozčarování z umělecké scény a celkové situace na trhu s uměním: „ Nač to všechno…, když (…) ten kumšt vynáší jen zlomyslnost, vztek a nenávist… krom té bídy. Ti druzí to mastí, (…), prodávají, mají se dobře… Já již ztrácím důvěru a chuť. Na výstavách není žádnému z těch pánů nic dost moderní, ale za zády odporučují jen ty kytice a ty brčály… Váš pozdrav vyřídím Fillovi. Máme to tak stejné — jenže on alespoň může malovat a má střechu nad hlavou…“ (Fr. Venerovi, 1931).

JAROSLAV KRÁL (1883–1942)

Výhled do kraje

1932

olej, lepenka 34 × 44 cm

sign. PD Jar. Karál 1932

170 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Obraz „Výhled do kraje “ je autentickým, velmi půvabným, vrcholně poeticky cítěným dílem Jaroslava Krále, autora, který zdánlivě prostými formálními a tematickými prostředky dosáhl uměleckých kvalit, jež ho zařadily mezi legendy moravské a české výtvarné kultury první poloviny dvacátého století. Jaroslav Král byl tvůrcem neobyčejně ryzího charakteru, jehož morální a lidský profil se promítl do jeho díla.

Oba umělcovi rodiče pocházeli z Moravy; jeho otec František Král byl absolventem zemědělského ústavu Francisco-Josephinum v Mödlingu u Vídně. Po svatbě s Emilií Šťastnou v roce 1882 vstoupil do služeb Karla Heriberta, svobodného pána z Dalbergu, jako důchodní na velkostatku v Malešově u Kutné Hory. Tam se roku 1883 narodil Jaroslav Král jako prvorozený z pěti sourozenců.

Kvůli nedorozumění se správcem statku opouští rodina roku 1887 Malešov a přesouvá se do Hodějova na Šumavě, kde si František Král pronajal na deset let zemědělský dvůr od barona Dlouhoveského z Dlouhé vsi v Němčicích. Mladý Jaroslav navštěvoval obecnou školu v nedalekých Hoslovicích. Následovala přípravka učitelského ústavu premonstrátů v Českých Budějovicích, v letech 1897–1901 německá českobudějovická reálka. Už ve škole projevoval mladý Jaroslav výtvarné nadání. V roce 1901 úspěšně složil přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, do ateliéru figurálního a ornamentálního kreslení (prof. K. Mašek), kde studoval do roku 1904. V říjnu 1904 byl přijat na Akademii výtvarných umění k prof. Vojtěchu Hynaisovi, kde absolvoval na přelomu let 1908 a 1909. Studijně pobýval v Mnichově, Drážďanech a ve Vídni. V letech 1910–1916 měnil svá působiště, aby se následně usadil v Brně, kde žil až do zatčení gestapem v roce 1941. V letech 1924 a 1927 navštívil Paříž. Jeho tvorba se vyvíjela na pozadí kulturních dějin meziválečného Brna, kde patřil k významným představitelům levicové inteligence a k hlavním organizátorům tamního spolkového života. Stál u vzniku brněnského Klubu výtvarných umělců Aleš (1919) a posléze podpořil založení moderně orientované Skupiny výtvarných umělců v Brně (1922). Souběžně byl členem pražského Spolku výtvarných umělců Mánes. K hlavnímu proudu českého moderního umění se připojil s určitým zpožděním, avšak s neobyčejnou důsled-

ností a urputností. Pro svou zdrženlivou povahu byl totiž schopen těžit z nových výtvarných podnětů až ve chvíli, kdy byl plně přesvědčen o jejich výrazové síle a opodstatněnosti. V revolučních letech po první světové válce se v Brně zrodil jeho monumentální figurální styl. Názorově se ztotožnil s moravskou levicovou inteligencí a jako jeden z mála brněnských umělců zaměřil svou tvorbu na sociální náměty vycházející stylově z kubismu a konstruktivního řešení obrazové plochy. Geometrické zjednodušení figur a nekontrastní barevnost sloužily v obrazech z této doby k vyjádření sociální kritiky.

Ve druhé polovině dvacátých let v autorově tvorbě kritické ostří ustupovalo, a naopak sílilo jeho klasicistní přesvědčení v úsilí o kompoziční harmonii, čistou obrysovou linii, plastickou objemovost a poklidnou barevnost. Ve třicátých letech dospěl k intenzifikaci ryzí výtvarnosti, zejména v zátiších malovaných v duchu pozdního kubismu.

V době nástupu fašismu maloval společensky angažovaná díla; svá radikální stanoviska manifestoval také karikaturami uveřejňovanými v levicovém tisku. Byl nezlomně přesvědčen o propojení svobody umělecké se svobodou člověka, o jejich vzájemné podmíněnosti. Za tímto etickým postulátem kráčel citlivý malíř a křehký člověk Jaroslav Král důsledně a přinesl mu i oběť největší. Jeho levicová angažovanost nezůstala bez povšimnutí gestapa. Po ročních útrapách a věznění v Kounicových kolejích v Brně, na Mírově a ve Vratislavi umírá Jaroslav Král 22. března 1942 v koncentračním táboře Osvětim.

Obraz „Výhled do kraje “ lze přiřadit k vzácnému souboru autorových krajinomaleb. Tento motivický žánr Krále přitahoval velmi intenzivně od tvůrčích počátků do krátce poválečných let; po roce 1922 převážily figurální motivy a malíř se pak k čisté krajinomalbě vracel v ojedinělých případech, zejména pokud jeho inspiraci podnítil konkrétní přírodní motiv. Linie autorových krajin přitom byla dlouhou dobu v podstatě neznámá vzhledem k tomu, že komunistický režim upřednostňoval díla sociálně angažovaná.

Předložený obraz „Výhled do kraje “ je krásnou transpozicí poetických principů v krajinomalbě první poloviny třicátých let. Podobně jako v paralelně vznikajících převažujících zátiších či figurálních motivech, dospěl zde Jaroslav Král k suverénnímu přehodnocení forem viděné skutečnosti, a to na základě své aktuální zkušenosti lyrického kubismu. Maximálně přitom využil vizuální účin rukopisně živě traktovaných krajinných plánů, viděných v poetické barevnosti, a především působení linie, jež skvostně traktuje celou obrazovou plochu.

„Výhled do kraje “ je dílem neobyčejné tvarové a koloristické harmonie, svébytným malířským organismem, v neotřelém krajinném motivu reprezentujícím formy českého poetismu třicátých let. Tvůrčí intence, které se zde projevují, vyjádřil Jaroslav Král v té době slovy: „ Každý obraz má svoje zákony výtvarné, podle kterých je vytvářen. Proto jest nutno formy i barvy přizpůsobovat těmto zákonům a tak dlouho pracovat a hledat, až mne v obraze nic neruší, vše je vyrovnáno, harmonie barev a linií.“

ENDRE NEMES

(1909–1985)

Interiér

kvaš, tempera, lepenka

63,5 × 48,5 cm

sign. LD Endre Nemes, na rubu Endre Nemes na rubu popis díla autorem a štítek výstavy a štítky s popisy

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka V. Scherr, Stockholm

Vystaveno

Členská výstava Umělecké besedy, Slovanský ostrov, Praha, 11. 12. 1946 – 6. 1. 1947, č. k. 99

Předložený obraz „ Interiér “ je autorsky nezpochybnitelným, velmi kvalitním, skvostně metafyzicky laděným dílem Endre Nemese, významného malíře, grafika, scénografa a pedagoga, jehož tvorba se řadí mezi ty nejlepší moderní výtvarné projevy, které v evropském kulturním prostoru dvacátého století vznikly. Tento představitel slavné slovenské „generace 1909“ ve své tvůrčí biografii vždy přiznával klíčovou úlohu české metropoli, kde u Williho Nowaka studoval a kde, jak vzpomínal, s Jakubem Bauernfreundem okouzleně bloumal po ulicích a s přáteli – Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Jindřichem Chalupeckým aj. – donekonečna po kavárnách debatoval o problematice moderního umění.

Endre Nemes se narodil roku 1909 jako Andrej Nagel v maďarském Pécsváradu slovenským rodičům. Mládí prožil převážně na Slovensku. Roku 1930 vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění k profesoru Willimu Nowakovi. Již následujícího roku 1931 se účastnil výstavy Prager Sezession. Od roku 1936 byl členem Umělecké besedy. První samostatnou výstavu uskutečnil s Jakubem Bauernfreundem roku 1936 v galerii Hugo Feigla v Praze a následně v Košicích. V roce 1938 vystavoval v Domě umění v Ostravě. Tato přehlídka však proběhla bez většího zájmu veřejnosti. Příčinou mohlo být jak umělcovo nedostatečně známé jméno v moravském regionu, tak již značně neutěšená politická situace. Schylovalo se k protektorátu a malíř židovského vyznání byl nucen hledat spásu v cizině.

V prosinci 1938 prchá z Československa do Finska, roku 1940 přechází do Norska, po německé invazi pak do Švédska, kde se trvale usadil a postupně dosáhl náležitého uměleckého a společenského uznání. V letech 1947–1955 působil jako rektor výtvarné školy Valand v Göteborgu, jejíž profil významně obohatil. Býval pověřován monumentálními výtvarnými realizacemi – např. pro Göteborskou univerzitu, školy, nemocnice a spořitelny ve Stockholmu a dalších městech, výtvarnými úkoly pro švédský parlament. Vytvořil známky pro švédskou poštu. Založil uměleckou skupinu Minotaur a sdružení Umělci v exilu. V roce 1965 získal švédskou Státní cenu, následně Medaili prince Eugena za tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie. Vystavoval snad ve všech evropských zemích i v USA; sbírkově je zastoupen v Národní galerii v Praze, Slovenské národní galerii v Bratislavě, v Muzeu moderního umění ve Stockholmu, ve Philadelphia Art Museum či Brooklyn Museum.

Předložená malba s autorským názvem „ Interiér “ je výtečnou a výrazově typickou Nemesovou prací ze čtyřicátých let, která byla dokonce vystavena na Členské výstavě Umělecké besedy v Praze na přelomu let 1946 a 1947. Jedná se o krásnou ukázku autorovy tzv. metafyzické fáze. Endre Nemes zde ztvárnil fantaskní celek velké působivosti. Zaujalo ho především universum dětských her a hraček, stejně jako předměty interiérového zařízení, jež v abundantním aranžmá vytvářejí nekonvenční, jinotajný interiér, jehož reálný základ je jasný: dvě děti si na domácím stolku vystavěly stavebnicový hrad a zaujatě ho pozorují. V malířově interpretaci se všechny obrazové prvky stávají součástí jakési věčné „commedia dell’arte“. Stejně jako velký předchůdce všech surrealistů Giorgio de Chirico, Endre Nemes zde dává vizuální zkušenosti nový význam „v nových souvislostech určených řádem imaginace “, přičemž „ právě zachováním reálného vzhledu objektů, které učinkují v těchto nehybných pantomimách, stupňuje se jejich magičnost “ (G. de Chirico).

Kromě enigmatického charakteru zaujme Nemesův obraz „ Interiér “ i svým formálním charakterem. Je malířsky experimentálně-inovativní ve využití kvaše, kterým autor zasahoval do malby temperou, čímž dosáhl velmi zajímavých efektů, připomínajících až jakési „krajkoví“.

JAN KOTÍK (1916–2002)

Bez názvu

1939

olej, plátno

41 × 30,5 cm

sign. na rubu Jan Kotík 39 180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience původně ze sbírky malíře Josefa Istlera

Vystaveno

Jan Kotík, obrazy z let 1939–1947, Alšova síň Umělecké besedy, kat. č. 3

Reprodukováno (monografie) I. Mladičová a kol., Jan Kotík, Národní galerie v Praze, 2011, s. 12 (celostránková barevná reprodukce) a s. 286, č. 44 (soupis díla)

Posuzovaný obraz „ Bez názvu “ je autentickým, uměleckohistoricky významným, existenciálně silným a celou autorovu tvůrčí dráhu předznamenávajícím dílem Jana Kotíka, význačného malíře, grafika, designéra, teoretika a pedagoga, autora celoživotně zaujatého tématem podstaty uměleckého díla a jeho situovanosti ve společnosti, schopného výjimečné intelektuální reflexe. Svůj vstup na uměleckou scénu měl na jedné straně ulehčený díky svému otci, malíři Pravoslavu Kotíkovi, na druhou stranu patřil ke generaci ovlivněné dobou politických a společenských zvratů od třicátých let dvacátého století. V období posrpnového exilu v Západním Berlíně se vydal cestou konceptuálního umění a získal si velký věhlas na mezinárodní umělecké scéně.

Jan Kotík se narodil se roku 1916 v Turnově jako syn malíře Pravoslava Kotíka. Dětství prožil v Mladé Boleslavi, kam se jeho rodina přestěhovala kvůli otcově pedagogickému působení. Mladého Jana výrazně ovlivnilo prostředí otcova ateliéru. Za zlomový okamžik svého života však později označil návštěvu malíře Vincence Beneše, který ho vzal na výstavu Bohumila Kubišty pořádanou jeho otcem k desátému výročí malířova úmrtí.

Po vyučení typografem vystudoval Jan Kotík Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u prof. Jaroslava Bendy (1935–1941). V průběhu války působil jako učitel na pražské soukromé umělecké škole (1941–1943). V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42. Tato příslušnost, s ambicí zobrazovat „svět, v němž žijeme“, zásadně ovlivnila jeho tvorbu čtyřicátých let. Po zániku skupiny se od figurativních námětů posunul ke gestické abstrakci, vyvažované jeho ranou typogra -

fickou zkušeností, jež expresivní výrazovost harmonicky tlumila.

V roce 1945 se stal členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a o rok později Umělecké besedy. Od roku 1947 pracoval jako vedoucí vzorkových dílen a ateliérů Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Poté, co byl roku 1952 kvůli stykům se skupinou surrealistů okolo Karla Teigeho vyšetřován tajnou policií, se veškerých vedoucích funkcí vzdal. Protože od počátku padesátých let nemohl vystavovat, začal se věnovat teorii umění a publicistice. Přispíval do časopisů Život, Tvar (člen redakce v letech 1948–1963), Výtvarná práce, Výtvarná kultura a dalších.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se vrátil k živé malbě, expresivní linie se více osvobozovaly, prolomil plochu obrazu. Trojrozměrnými malovanými díly vstoupil do prostoru. V cyklech Malba, Tabule, Plochy, Rastry, Formuláře a dalších řešil nejen problémy výtvarné formy, ale bezprostředně reagoval na dobovou situaci. Zajímal se o východní umění a filozofii, některé malby a kresby připomínají východní kaligrafii. V roce 1969 byl hostem programu „ Deutscher akademischer Austauschdienst “ (DAAD) v Západním Berlíně, čehož využil a do Československa se již nevrátil. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství. Po emigraci se v jeho dílech projevil nový konceptuální způsob uvažování. Sedmdesátá léta se vyznačovala experimentací a manipulací s materiálem (trhání, mačkání nebo řezání papírů), dávající vznik konkrétním estetickým sestavám a situacím. Snažil se tak rozšířit své vnímání do trojrozměrného prostoru. V osmdesátých letech se opět přiklonil k expresivní, gestické malbě umocněné barevnosti. V závěru tvorby dospěl až k maximální tvarové redukci.

Jan Kotík působil jako externí docent na západoněmeckých vysokých školách. Roku 1989 se po Sametové revoluci vrátil zpět do vlasti, kde krátce působil jako docent na Akademii výtvarných umění v Praze (1991–1992). Zemřel roku 2002 v Berlíně.

Posuzovaný obraz „ Bez názvu “ je jedním z výtvarně plně vyzrálých děl, jež zahajují Kotíkovu uměleckou dráhu a jež v kostce vyslovují a předznamenávají to, jakým typem malíře autor bude.

Kotíkovy nejstarší dochované datované malby nesou letopočet 1937. Jsou figurálního tvarosloví a prokazují vliv pozdního Picassova organického kubismu. Toho roku absolvoval mladý malíř, tehdy studující na Uměleckoprůmyslové škole, již druhou studijní cestu do Paříže, kde ho zaujal právě Picasso a dále Matisse, Klee a Kandinskij. Je to období Kotíkova debutu na chodbách D 37, ve výjimečném prostředí, „ kde se může avantgardní básnická myšlenka vyslovit bez ohledů a bez kompromisů “ (K. Teige), a kde současně vystavovali i další budoucí členové Skupiny 42 – Gross, Hák, Hudeček a Zívr.

Předložený obraz „ Bez názvu “, vytvořený o dva roky později, je malířsky plně suverénní Kotíkovou prací, jež odhaluje neobyčejnou míru vyzrálosti třiadvacetiletého autora, jehož práce již tehdy fascinovaly svou výrazovou intenzitou a tematickou i formální přesvědčivostí.

GEORGES BRAQUE (1882–1963)

Composition, Nature morte (Stilleben I)

1911

suchá jehla 36/50

35 × 21,5 cm

sign. PD G Braque

400 000 Kč

Reprodukováno

Dora Vallier: Braque Das grafische Gesamtwerk, Klett-Gotta, 1982, str. 20, č. 8

51

FRANTIŠEK FOLTÝN

(1891–1976)

Kompozice

1937 akvarel, karton

49 × 39,5 cm

sign. LD Foltýn B. 1937, na rubu Foltýn

60 000 Kč

52

ALOIS WACHSMAN

(1898–1942)

Scénický návrh

kombinovaná technika, akvarel, kvaš, tužka, karton

37 × 55 cm

sign. PD razítko pozůstalosti autora

č. 1296

20 000 Kč

JOSEF LIESLER (1912–2005)

Spící dívka

1945

olej, překližka 22,5 × 40 cm

sign. LD Liesler 45 150 000 Kč

Mimořádný člen skupiny

Sedm v říjnu, SVU Mánes, člen SČUG Hollar, zakládal

Skupinu 58, člen Skupiny

Radar, člen Královské

belgické akademie a nositel

našich i světových cen

Předložený obraz s názvem „ Spící dívka “ je sběratelsky atraktivním dílem mimořádně nadaného umělce Josefa Lieslera, který rozsahem svého výtvarného talentu zasáhl do mnoha uměleckých oborů – malby, kresby, volné a užité grafiky, tvorby plakátu a ilustrací. Liesler se narodil roku 1912 ve Vidolicích u Kadaně. Absolvoval ČVUT, fakultu architektury a pozemního stavitelství, obor kresba u profesorů Cyrila Boudy, Oldřicha Blažíčka a Josefa Sejpka. Na výtvarnou scénu vstoupil jako člen skupiny „ Sedm v říjnu “ (1939–1941), jejímž programem bylo „ nahé lidství “ a „ nový humanismus “ v reakci na začínající válku. Jednalo se o existenciálně orientovanou uměleckou skupinu, která se zabývala vnitřním světem člověka. Jejím teoretikem se stal Pavel Kropáček.

V říjnu 1939 se konala první kolektivní výstava v Topičově salonu. Zúčastnili se jí Václav Hejna, Josef Liesler, Arnošt Paderlík, Václav Plátek, Zdeněk Seydl, sochař Jan Rafael Michálek, fotografové Jan Lukas a Věra Gabrielová. Druhé výstavy se nezúčastnili fotografové, nově se však přidal malíř František Jiroudek. Během této výstavy byl uspořádán Večer mladé poezie, kam zavítali Kamil Bednář, Ivan Blatný či Zdeněk Urbánek, a Večer mladé hudby, jehož se zúčastnili Václav Dobiáš a Jaroslav Krombholc. Činnost skupiny v této vypjaté době byla projevem velké tvůrčí i lidské odvahy, avšak v období protektorátu bylo těžké udržet skupinu pohromadě a dosahovat společných cílů. Proto svou činnost v roce 1941 ukončila. Liesler se v letech 1942–1948 stal členem SVU Mánes a v roce 1945 SČUG Hollar. O třináct let později zakládal Skupinu 58 a byl také členem výtvarné skupiny Radar.

Lieslerovy práce jsou plné neobvyklých spojení v netypických variantách. On sám je označoval jako „ fantaskní realitu “. Skutečnost obohacoval vlastní imaginací. Jeho tvorba se vyznačovala smyslem pro surreálnou hru, výtvarné metafory, a současně se opírala o techniku starých mistrů ovládanou s manýristickou rafinovaností. Obraz sám se v autorově pojetí stává svébytným organismem, v němž panují zákony čistě subjektivní fantazie a poetické asociace.

Předložený obraz „ Spící dívka “ je na první pohled zvláštní hrou barev, která má tu a tam ostřejší odstíny. Tělo dívky je vystaveno světlu, až na hlavu, jež je snad tím nejtemnějším místem obrazu. Světlo rozumu usnulo a ponořilo se do hlubin nevědomé aktivity. Obraz se tedy zdá kontrastní nejen ve svých barvách, ale i v tématu. Vnější světlo odkrývá dívku, která se oddává spánku, „tmě“. Lieslerův obraz je prostoupen tajemnou atmosférou a rafinovaným kompozičním aranžmá. O významu a ohlasu tvorby Josefa Lieslera svědčí řada samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho díla jsou součástí významných veřejných i soukromých sbírek po celém světě. Autor obdržel i četná prestižní ocenění, k nimž patří například čestné členství ve florentské a bruselské Královské akademii, přičemž v roce 2023 obdržel od prezidenta České republiky Medaili Za zásluhy druhého stupně.

54

JIŘÍ (GEORGES) KARS (1880–1945)

Sedící akt

1943

kresba uhlem

48,5 × 34 cm

sign. LD Kars 43

30 000 Kč

55

FRANTIŠEK DRTIKOL

(1883–1961)

Koupání

1942

olej, dřevěná deska

29 × 40 cm

sign. PD Drtikol 1942, na rubu monogram FD 19/10 1942

190 000 Kč

56

JIŘÍ (GEORGES) KARS (1880–1945)

Mateřství

kresba rudkou, pastel

59 × 43,5 cm

sign. LD Kars

30 000 Kč

57

KAREL ČERNÝ (1910–1960)

Milenci

1945

kresba tuší, akvarel, karton

40 × 28,5 cm

sign. LD K. Černý Š 45

35 000 Kč

58

FRANTIŠEK DRTIKOL (1883–1961)

Akt u vody

1943

olej, překližka

40 × 60 cm

sign. PD Drtikol 1943, na rubu monogram

FD 9/3 1943

90 000 Kč

FRANTIŠEK JANOUŠEK

(1890–1943)

Hlava muže (La tête de l’homme)

1933

olej, plátno

50 × 40 cm

sign. PD F. Janoušek 33., na rubu Janoušek / 1933.

na rubu název díla autorem, č. 24 a 401 a poškozená olejomalba Zátiší 2 200 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka českého umění ve Francii, Limoges

Vystaveno

František Janoušek 1890–1943 Malířské dílo, Středočeská galerie, Zámek Nelahozeves, 1965, č. k. 55

Reprodukováno

František Janoušek, Jindřich Chalupecký, Odeon 1991, str. 104, a fotografie z ateliéru autora katalog výstavy František Janoušek 1890–1943

Malířské dílo, Středočeská galerie, Zámek Nelahozeves, 1965, titulní foto

Zachyceno

na fotografii Františka Janouška ve svém ateliéru v Minského ulici ve Vršovicích, červen 1934

Posuzovaný obraz „ Hlava muže “ je nezpochybnitelně autentickým, sběratelsky exkluzivním, vrcholně imaginativně kubistickým a pre-surrealistickým dílem Františka Janouška, výrazného solitéra české avantgardy, rokem narození příslušejícího ke generaci Osmy a Skupiny výtvarných umělců, který se na kulturní scéně prosadil až od poloviny třicátých let. Bylo to dáno tím, že se nejprve věnoval profesi učitele, aby následně v první světové válce narukoval, a teprve po jejím skončení studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Když vstoupil do SVU Mánes a začal vystavovat, bylo mu čtyřiatřicet let. To způsobilo, že uprostřed tehdejšího mladého Mánesa zůstával od počátku sám, přestože jeho umělecký vývoj s ním probíhal paralelně. Svůj nejvlastnější výraz našel v umění, v němž se skutečnost mění v přelud a přelud ve skutečnost – v surrealismu. Rodák z Jesenného v Podkrkonoší absolvoval Akademii po tříletém studiu u profesora Vojtěcha Hynaise. Nejprve tvořil figurální kompozice a zátiší v duchu neoklasicismu. Po cestě do Paříže (1927) se jeho malířský výraz uvolňuje, získává bezprostřednější charakter. Zásadní tvůrčí předěl přináší měsíční pobyt v Itálii v roce 1929. Jak napsal Jindřich Chalupecký: „ Je těžko říci, co se tam tehdy [v Itálii] s Janouškem stalo. Nebylo to nic, co by se dalo zapsat. Nezáleželo na pouti, ale na poutníkovi. V jasu a samotě časného italského podzimu naplnil se jeho čas. Vracel se jiný, než který odejel.“ Ve svých dílech začíná rozvíjet odvážné tvarosloví pozdního kubismu, téměř fauvistického barevného ladění a zcela originální fantastiky. Pozdně kubistický systém dynamické linie totiž Janoušek nepokládal ani tak za návod k formálnímu řešení obrazové kompozice, jako spíše za výtvarný prostředek schopný uvolnit intuitivní a imaginativní vrstvy tvořivosti. Dostal se tak jeho prostřednictvím k oněm „nejpodivnějším podivnostem“, jež ho před dvěma roky zneklidnily v Paříži. V jeho obrazech se zrodil nový svět amébovitých embryonálních krajin, viděný v jemných harmoniích pastelových tónů, zabydlený primárními bytostmi sestrojenými z jakýchsi „měchů“ a vlásečnic.

Již na počátku třicátých let se manifestovala jeho orientace na surrealismus, a proto byl také vyzván k účasti na význačné výstavě Poesie 32, uspořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes (1932), na níž byli zastoupeni i přední zahraniční umělci (H. Arp, S. Dalí, G. Chirico, J. Miró, Y. Tanguy ad.). Protože však nepatřil k okruhu autorů kolem teoretika Karla Teigeho, nebyl při zakládání Skupiny surrealistů v ČSR jejími organizátory osloven. Jeho osobitá verze surrealismu, rozvíjená na individuální bázi, byla blízká především umělcům tehdejší nejmladší generace, kteří pak ve čtyřicátých letech založili Skupinu 42.

Kolem roku 1935, v době sílící hrozby fašistického nebezpečí, bylo dosavadní autorovo harmonické univerzum vystřídáno temnými vizemi zániku a rozkladu. Jeho plátna se naplnila náznaky probíhajících metamorfóz, jež představují ničivé síly chaosu. František

Nabízený obraz v ateliéru Františka Janouška v Minské ulici ve Vršovicích, červen 1934

Janoušek tehdy vytvořil fascinující podobenství světa, který ovládly destruktivní instinkty.

Předložený obraz „ Hlava muže “, krásně zachycený na Janouškově neformální portrétní fotografii uprostřed jeho vršovického ateliéru, je skvostným příkladem tzv. imaginativního kubismu, současně však již předznamenává autorovu nadcházející orientaci k surrealismu. To ostatně naznačila již slavná výstava Poesie 1932, zastřešená společným jmenovatelem výtvarné „básnivosti“, avšak neklamně naznačující převládající surrealistickou imaginaci. Vypovídající je samo o sobě to, že Janoušek prošel přísným sítem poroty, zatímco např. František Vobecký či výrazně mladší František Hudeček k účasti přizváni nebyli.

„ Hlava muže “, ztvárněná ve skvostně poetistické, doslova pastelové barevnosti, dokládá, že Janoušek přejal pozdně kubistický systém dynamické linie (tzv. „imaginativní kubismus“) jako výtvarný prostředek, schopný uvolnit intuitivní vrstvy jeho tvořivosti. Dostal se tak jeho prostřednictvím k oněm „nejpodivnějším podivnostem“, jež ho roku 1929 zneklidnily na pařížské umělecké scéně (jednalo se především o surrealismus).

„ Hlava muže “ dokládá, jak Janoušek v letech 1929–1932 neobyčejně výtvarně „vyspěl“ (nesporně to souviselo také s „vysokou laťkou“, kterou nastavily přípravy zmíněné výstavy Poesie 1932), a dospěl k obrazům, jako je tento, o nichž Jindřich Chalupecký s neobyčejnou hrdostí napsal: „ Jsou v moderním umění bez obdoby.“

V „ Hlavě muže “ jsou figurální tvary, odvozené z křivkového kubismu, nadány zvláštní silou: plochu ovládá hravý rytmus fantaskních forem, které se proplétají a působí, jako by se vznášely, vzdáleně připomínajíce plynulé útvary Miróovy. Je to obraz vanoucího a uplývajícího času, který ničí identitu bytostí i věcí.

JAKUB

BAUERNFREUND (1904–1976)

Květiny ve váze

olej, plátno

50 × 40 cm

sign. LD J. Bauernfreund

100 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Fascinující živelnost – alla prima

ani po absolutoriu však se školou nepřerušil styky a s profesorem a spolužáky byl v kontaktu až do své emigrace v roce 1939.

Obraz „ Květiny ve váze “ je autentickým, na českém trhu s uměním vzácným, neobyčejně velkoryse výtvarně cítěným dílem Jakuba Bauernfreunda, autora, který svou delikátně koloristicky laděnou tvorbou rozepjatou mezi póly lyrického kubismu a surrealismu pozoruhodně zasáhl do celku evropské kultury dvacátého století. Bauernfreund byl jedním z několika židovských studentů, kteří prošli školením na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru někdejšího člena legendární skupiny Osma Williho Nowaka (1886–1977). Podobně jako jeho spolužák a blízký přítel, malíř Endre Nemes (1909–1985), s nímž Bauernfreund v době pražských studií sdílel ateliér a s nímž také společně vystavoval, pocházel i on ze Slovenska. Na rozdíl od Nemese se narodil do nepoměrně skromnějších poměrů chudého venkova na slovensko-polském pomezí. Ze Slovenska se Bauernfreund nejprve vydal za prací do Ostravy, ale po neúspěšných pokusech najít zaměstnání se přesunul do Bratislavy, odkud pak opět putoval na Moravu se záměrem vystudovat zemědělskou školu a připravit se na vystěhování do Palestiny. I tento nápad musel ovšem pro nedostatek financí opustit. Vrátil se zpět do Bratislavy, kde si coby výtvarně zručný začal přivydělávat jako retušér fotografií a kde si také privátním školením osvojil základy malířského řemesla (setkal se tam se slovenským malířem Cypriánem Majerníkem, který po nějakém čase také přešel na pražskou AVU).

U Nowaka na pražské akademii studoval Bauernfreund od zimního semestru 1929 do roku 1934,

Počátkem roku 1936 měli Bauernfreund s Nemesem první samostatnou výstavu ve známé pražské Galerii Dr. Hugo Feigla na Jungmannově náměstí. Ve druhé polovině třicátých let na autora začala doléhat zhoršující se mezinárodní politická situace a zejména události španělské občanské války, na něž reagoval ve svých obrazech. V roce 1939 se mu podařilo dostat se z Berlína, kde právě pobýval, do Londýna. Válečná léta strávená v Anglii pro něj nebyla jednoduchá, patrně jako pro nikoho z umělců náležejících k emigrantským uměleckým kruhům, do nichž patřili například také Oskar Kokoschka nebo Bedřich Feigl. Svou zkušenost shrnul Bauernfreund lakonicky v dopise Willi Nowakovi z roku 1945: „ Během války jsem mohl malovat jen velmi málo. Pracoval jsem v jedné továrně. Poslední dobou maluji opět více.“ Bauernfreund žil a tvořil v Londýně pod jménem Jacob Bornfriend až do své smrti v roce 1976. Během studií na pražské Akademii se Bauernfreund věnoval malbě aktu a zátiší. Klíčový pro jeho výtvarný výraz byl pozdní organický kubismus, jak ho reprezentoval především Emil Filla, a širší rejstřík poetistické a surrealistické tvorby prezentované souhrnně např. na výstavě Poesie 1932. V roce 1933 získal malířův kolega Endre Nemes cenu Akademie, která zahrnovala stipendium v Paříži. Ten k návštěvě „Mekky umění“ přizval svého přítele a oba tam ve skromných podmínkách strávili tři měsíce. Po pařížském pobytu, kdy na něj nejvíce zapůsobila díla Marca Chagalla, André Massona a Amedea Modiglianiho, se Bauernfreund přiklonil k surrealismu a magickému realismu. Jeho předválečná tvorba se však zachovala pouze torzálně. Díla, která zanechal v Praze před svou dramatickou emigrací, byla většinou zničena nebo ztracena.

Předložený obraz „ Květiny ve váze “ je kvalitní a reprezentativní Bauernfreundovou prací z poválečného období, kdy se autor vrátil k expresivnějšímu tvarosloví. Námětově si zde zůstává naprosto věrný – zátiší bylo jeho klíčovým motivem, který obměňoval v různých formách.

Bauernfreund vycházel z viděné reality, ale dokázal ji proměnit v ryze výtvarný ideogram, který překračuje její konvenční, všední podobu a transformuje ji ve skutečnost poetickou. Tak je tomu i v nabízeném květinovém zátiší. To je výtvarně cítěno v neobyčejně velkorysých formách, podaných s neomylnou bravurou malby „alla prima“. Bauernfreund se nezastavuje nad „podružnostmi“, a přesto formami hutného rukopisu dokáže vystihnout nádheru bujného květenství anemonek.

Jestliže spisovatel Johannes Urzidil kdysi na společné Bauernfreundově a Nemesově výstavě (1936) chválil Bauernfreundovu „ absolutní převahu malebnosti “ a „ originální barevnou invenci “, tyto konstanty autorova výrazu lze shledávat i v předloženém obrazu.

„ Květiny ve váze “ jsou dílem, v němž Jakub Bauernfreund zachytil fascinující „živelnost“ a „bujarost“ přírody jako neklamné přitakání životu v nové zemi a nových podmínkách.

61

FRANTIŠEK TICHÝ

(1896–1961)

Hlava

1959

uhel, pastel, ruční papír

39,5 × 25,8 cm

sign. PD Tichý 59

70 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D., PhDr. Jana Orlíková a PhDr. Jan N. Assmann, Ing. Jana Paulusová, restaurátorská zpráva Věra Šubertová

Nepřehlédnutelnou uměleckou osobností se Tichý stal ve třicátých letech, kdy během pařížského pobytu (1930–1935) vykrystalizoval jeho typický projev. V následujícím desetiletí (1935–1945) intenzivně a úspěšně rozvíjel zkušenosti přivezené z Francie a obohacoval svou tvorbu o nové náměty – zejména motivy z Nového zákona, commedie dell'arte, Dona Quijota a Paganiniho. Byla to doba velkého pracovního vzepětí a největších úspěchů. Korunovalo ji Tichého jmenování profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1945).

Přehlédneme-li s odstupem celek autorovy práce, vyvstává z něj stále jasněji výrazná autobiografičnost jeho výtvarného projevu. Jak přesvědčivě vystihl Dr. František Dvořák, osou celého jeho díla je totiž jistým způsobem psaný deník: „ Mnohdy jeho stránky zaplňuje pouze lidská tvář, dokonce i skrytá maskou či líčidlem. Za tím vším je znát život i vzpoura proti němu, obnažující lidskost i klam, jak je tomu u velkých předchůdců Františka Tichého, v tvorbě Lautreca a Picassa, na které navazoval.“ Přestože v autorově tvorbě nacházíme zastoupena všechna základní témata od krajiny až po zátiší, Tichý byl především malířem člověka.

Výrazný solitér meziválečné avantgardy jehož dílo patří do zlatého fondu českého moderního malířství

František Tichý je současně jedním z největších mistrů české moderní kresby. V „zákrutech“ jeho kreslířského umění jsou zakleta nevšední zastavení života tvůrce, o němž bylo výstižně řečeno, že jako málokdo bral život na tak lehkou váhu a umění tak vážně. Jeho kresby mají často charakter autonomních uměleckých děl a nepředstavují „studijní materiál“ k jiné realizaci. V duchu svého hlavního přesvědčení „Víš však, co je to kresba, co to znamená umět kreslit? To je vítězství nad životem! Ingres prý ve svém stáří prohlásil, že ještě zdaleka nedosáhl dokonalosti klasických mistrů…“ položil Tichý základní důraz na umění kresby.

Předložené dílo „ Hlava “ je přesvědčivým a působivým Tichého dílem z doby, kdy jeho malířské dílo bylo v podstatě uzavřeno a v omezeném tvůrčím záběru se uzavírala i jeho kresebná a grafická tvorba. Malíř tehdy začal být sužován nervovou indispozicí. Přesto –v určitých chvílích dočasného zlepšení stavu – vznikala díla neobyčejné výrazové síly, jako je předložená práce; díla, jež završují autorovu nejvlastnější symboliku groteskní, fantomatické tváře.

Dílo „ Hlava “ je dle mého soudu autentickou, výrazově neobyčejně uhrančivou, fantaskně koncipovanou prací Františka Tichého, malíře, kreslíře, grafika a scénického výtvarníka evropského renomé, výrazného solitéra české meziválečné avantgardy, jehož tvorba patří do „zlatého fondu“ našeho moderního umění. Bez jeho obrazů není možné sestavit ucelenější přehled českého malířství dvacátého století, jeho ilustrované knihy, grafika a plakátová tvorba jsou uváděny jako nejvyšší kritérium kvality v těchto oborech, nemluvě o významu jeho pedagogického odkazu. Tichý ve svých dílech naplnil produchovnění reality, příznačná pro něj byla skrytá démoničnost a fantasknost, aplikovaná na výjevy vymykající se racionálním zákonům.

Z díla, jež má doslova malířskou velkorysost a je sugestivně vystavěno na působení jen tří barev, černého uhlu, zelenavého a bílého pastelu, promlouvá nevšední výrazová naléhavost. Právě to lze označit za ústřední obsah všech Tichého prací, v nichž se objevuje výtvarně transponovaná lidská tvář. Ta nikdy pro umělce nebyla neutrálním, jen virtuózně výtvarně přetaveným motivem, ale především výmluvným symbolem vztahujícím se k samé podstatě bytí.

Zpodobněná tvář působí tiše, mlčenlivě, barevným kontrastem je rozpolcena na dvě poloviny, přičemž z té temné vrůstá v oblasti čela jakýsi krystal. Toto dílo by se právem dalo označit za jeden z výtvarných epitafů tvorby autora, v jehož osobnosti se svářily protiklady obyčejnosti a excentricity, prostoty a strojenosti, pokory a povýšenosti a jehož práce se taktéž vždy pohybovala na břitkém ostří polarit.

62

ZDENĚK SKLENÁŘ (1910–1986)

Noční zahrada

1945

litografie 154/300

23,5 × 30 cm

sign. PD Zd. Sklenář 45 25 000 Kč

63

ROBERT HLINĚNSKÝ

(1908–1979)

Milenci

1947

olej, plátno

40 × 50 cm

sign. PD Hliněnský R, na rubu

2× R. Hliněnský / 1947 na rubu název díla autorem

45 000 Kč

64

ZDENĚK SKLENÁŘ

(1910–1986)

Hlava kvaš

22,5 × 12,5 cm

sign. UD Sklenář

25 000 Kč

FRANTIŠEK GROSS

(1909–1985)

Trnovo

1949

olej, lepenka

33 × 44,5 cm

sign. PD F. Gross 49, na rubu F. Gross 1949 na rubu popis díla autorem a štítek a razítko výstavy

160 000 Kč

Vystaveno

Výstava Umělecké besedy, Alšova síň 1950, kat. č. 5

Výrazný člen Skupiny 42 s nevyčerpatelnou tvarovou fantasií

JAN ZRZAVÝ (1890–1977)

Hlava

1969

barevný pastel, karton 20,5 × 12 cm

sign. PD monogram J. Z. 69 - 29. VIII. 45 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

majitelkou získáno přímo od autora

Paralelně k výčtu stěžejních obrazů lze sestavit přehled klíčových prací na papíře. V pozdním období se malíř stále častěji uchyloval k pastelu či kombinovaným technikám, neboť byl zklamán z barevných změn, které za léta prodělaly některé jeho olejomalby. Dobře fixovanou práci na papíře považoval nejen za koloristicky výraznější, ale také za materiálově stabilnější.

Dílo Jana Zrzavého se začalo rodit v období doznívající secese a symbolismu, v době, kdy se české umění střetlo s vlivy expresionismu, fauvismu a později kubismu. Přestože se autor nechal ve svém vývoji ovlivnit těmito směry, dovedl si po celý život zachovat svůj osobitý výraz, typický transformací viděné skutečnosti do sféry poetického snu. V první polovině dvacátých let představoval spolu s Rudolfem Kremličkou neoklasicistní křídlo skupiny Tvrdošíjní. Svou výtvarnou touhou po klidu, harmonii a důrazem na krásu se vymykali běžně chápanému modernismu a avantgardě. Zrzavého postoj zřetelně vystihl Josef Čapek již roku 1918: „ Zrzavého umění jde zcela svou cestou vedle nového vývoje nebo mimo něj.“ Dílo Jana Zrzavého je jedním z nejoriginálnějších příspěvků evropského moderního umění dvacátého století.

Dílo „ Hlava “ je výrazově sugestivní Zrzavého prací, jíž charakterizují nové rysy malířova výtvarného názoru, vyhraňující se na přelomu padesátých a šedesátých let. Autor opouští malbu, v níž pojítkem barevných pigmentů je olej, ve prospěch pastelů a kombinovaných technik na papíře. Kromě stálosti (olej tmavne) vyhovovala Zrzavému možnost rychlejší práce a také větší zářivost barev.

V pozdním období šedesátých a první polovině sedmdesátých let se autor vrátil k tématu, jež ho fascinovalo od doby jeho tvůrčích počátků: k námětu stylizované lidské tváře. V této řadě mimo jiné upoutají tváře zmučeného Krista „ Ecce homo “, do nichž se Zrzavý autostylizoval, čímž se opět přiblížil symbolistům, u nichž ztotožnění sama sebe s Kristem bylo přirozené.

Předložené dílo „ Hlava “ rozvíjí taktéž výrazný symbolistní motiv – motiv vnitřního zraku. Malířem obdivovaný spisovatel – novoromantik a předchůdce dekandentní generace, z něhož hodně myšlenkově čerpal, Julius Zeyer (1841–1901), příznačně v jedné ze svých próz napsal, že svět je třeba nahlížet vnitřním zrakem, „okem moudrosti“.

Nabízené dílo „ Hlava “ je dle mého soudu autentickou, neobyčejně lapidárně podanou a maximálně výrazově uhrančivou pozdní prací Jana Zrzavého, autora nadnárodního významu, k jehož dílu si diváci nacházejí cestu již několik generací. Jan Zrzavý se v sedmnácti letech odvrátil od impresionismu a „ Údolím smutku “ a dalšími obrazy, které následovaly, nalezl nezaměnitelný umělecký výraz, své fascinující niterné, imaginativní a snové umění plné poezie a citového náboje. Bylo to přitom právě médium kresby, které nejcitlivěji zachycovalo malířův tvůrčí proces a často s mnohaletým předstihem předznamenávalo pozdější obrazové kompozice.

K výrazové uhrančivosti tohoto díla přispívá fakt, že divák zůstává na pochybách, zda se dívá do široce otevřených očí bez duhovek, či do očí zavřených; nicméně „kruhy pod očima“ jasně naznačují, že se ztvárněná stylizovaná osoba nachází ve stavu jakéhosi transu. Barevně je „ Hlava “ vystavěna neobyčejně výrazově účinně, a přitom střídmě; pastelové tóny oranžové, modré, vínové, prozařující z černého pozadí, představují úderný kontrast.

Nabízené dílo Jana Zrzavého „ Hlava “, do něhož se krásně propsal odkaz symbolismu devadesátých let, dokládá, jak v nitru autora i v pozdním období probíhal neustálý vnitřní zápas, manifestovaný zvýšenou výtvarnou expresivitou a obsahovou reflexí zvláštních smutků a melancholií.

KAREL CHABA (1925–2009)

Obraz o Loretce

1966–1967

olej, plátno

230 × 180 cm

sign. na rubu Karel Chaba 1966–67 na rubu název díla autorem

150 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka Venezuela

Romantické vidění snu o Praze

Velmi působivý „Obraz o Loretce “ pochází od českého malíře Karla Chaby, který vstoupil do historie české malby jinými metodami, než je zvykem. Nevystudoval žádnou výtvarnou školu, ale první výstavu měl v roce 1960 ve slavném divadle D 34 Emila Františka Buriana, kde se dostal mezi tehdejší intelektuály. Od té doby pravidelně vystavoval jak v Praze, tak v mnoha jiných městech České republiky, ale i v zahraničí, např. ve Francii, Německu, Švýcarsku, Itálii, Švédsku, Egyptě nebo v Polsku.

Karel Chaba se narodil v roce 1925 v Sedlci-Prčici na Benešovsku. Absolvoval tři třídy měšťanského gymnázia v Táboře a vyučil se kuchařem. Ve výtvarném umění byl samoukem, což bylo patrně příčinou výrazné originality jeho obrazů. První barvy si prý koupil za ušetřené peníze, které si vydělal jako malíř kulis v loutkovém divadle. Na jeho tvorbu měli velký vliv malíři Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall.

Krátce po druhé světové válce se přestěhoval do Prahy. Pro tehdy dvacetiletého začínajícího malíře byla Praha přesně tím, co hledal. Křivolaké zapadlé uličky, romantická zákoutí či genius loci poetických náměstíček na něj působily jako magnet. Chabovy obrazy nejsou obrazy Prahy, nýbrž spíše představují jeho vztah k Praze. Město mu bylo zdrojem nekonečné niterné inspirace a z její atmosféry vytvářel obrazovou poezii. Bohumil Hrabal o Chabovi řekl, že poprvé uviděl Prahu pohledem venkovského chlapce, který mu již zůstal.

Chaba se nikdy nepřihlásil k nějakému kolektivnímu hnutí výtvarníků, nicméně v roce 1962 vstoupil do oficiálního svazu výtvarných umělců, prý aby se nedostal za „příživnictví“ do vězení. V témže roce přesídlil z pražské Kampy na Malou Stranu a pracoval jako výtvarník ve svobodném povolání. Drtivou většinu svých obrazů maloval v tichu svého ateliéru. Kromě volné tvorby se realizoval ve společenském a kulturním životě Prahy. V Praze naposledy vystavoval v Galerii U Lužického semináře v roce 2007. Kromě malování vytvořil například v roce 1993 pro Národní divadlo výpravu k opeře Jakobín od Antonína Dvořáka. Tématem velice podmanivého „ Obrazu o Loretce “ je na první pohled ikonická pražská stavba Loreta, před níž stojí dívka. Je možné, že jde o symbolický odkaz na Nezvalovo dílo Loretka, jehož ústřední postavou <ě staré Prahy, sirotek, odložený na schodech loretského kostela. Celková kompozice, podpořená velice sugestivní barevností, působí mysteriózním dojmem stejně jako samotná Loreta. V ní se nachází posvátná Loretánská kaple a ambity s obrazy svatých patronů a patronek proti nemocem a utrpení. Z obrazu je zcela patrné i autorovo úsilí o transponování pražské architektury do autentické konstrukce, která však není přímým napodobením vnímané skutečnosti. Karel Chaba zajisté patří svým výtvarným projevem k originálním českým malířům. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírce Ivana Melicherčíka, ve sbírce moderního umění Národní galerie v Praze a dalších českých a zahraničních sbírkách.

68

LUDMILA JIŘINCOVÁ

(1912–1994)

Dívka se žlutým pírkem

kombinovaná technika, pastel, karton

40,5 × 29 cm na rubu název díla autorkou

140 000 Kč

Vystaveno

Galerie Vltavín, Ludmila Jiřincová, kresby, grafika, 2002

Reprodukováno pozvánka na výstavu Galerie Vltavín

69

LUDMILA JIŘINCOVÁ (1912–1994)

Hlava dívky

kombinovaná technika, akvarel, pastel, karton

28,5 × 20 cm sign. LD L. Jiřincová

35 000 Kč

70

JAN KUTÁLEK

(1917–1987)

Hérakles a Hippolyta

glazovaný keramický reliéf, dřevěná deska, kovový rám

68 × 44,5 cm

sign. PD Kutálek

25 000 Kč

71

BOHUMÍR DVORSKÝ

(1902–1976)

Cesta s kvetoucími jabloněmi

1958

olej, plátno

60 × 116 cm

sign. PD B. Dvorský na rubu název díla autorem

90 000 Kč

72

KAMIL LHOTÁK

(1912–1990)

Automobil

1981

kresba tuší, akvarel, ruční papír

14,5 × 22,5 cm

sign. PD Kamil Lhoták 81

40 000 Kč

73

VLASTIMIL BENEŠ

(1919–1981)

Hřbitov s červenou zdí

1951

kombinovaná technika, karton

23 × 28 cm

sign. LD 1951, na rubu razítko pozůstalosti autora na rubu popis díla

25 000 Kč

74

KAREL CHABA (1925–2009)

Karlův most

1984

olej, plátno

150 × 91 cm

sign. PD Chaba 84

na rubu název díla autorem

60 000 Kč

75 ANTONÍN MÁLEK (1937–2021)

Hlava

1974–1975

olej, deska

42 × 29,5 cm

sign. LD Málek IV. 74-II. 75

30 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka Rakousko

76

OLBRAM ZOUBEK (1926–2017)

Znovu A

2006

bronzová plastika v. 75 cm

sign. na plintě Olbram Zoubek

280 000 Kč

certifikát pravosti Polany Bregantové

77

OLBRAM ZOUBEK (1926–2017)

Evo!, Nalomený sloup, Thamar, soubor 3 ks

1992

3× olověný zlacený reliéf

29,5 × 22 cm

sign. na rubu 2× O Zoubek, 1× O Zoubek raznicí

90 000 Kč

certifikát pravosti Polany Bregantové

MILAN KUNC (1944)

Tanec / Der Tanz

1982

akryl, plátno

225 × 200 cm

sign. LD M. Kunc 82

na rubu štítek Christie's s popisem díla

350 000 Kč

Provenience

Galerie Swart, Amsterdam

Sbírka Hoekstra

Christie's Amsterdam, aukce červen 2020 (č. 123)

Vystaveno

Milan Kunc, Bilder und Zeichnungen, Galerie Swart, Amsterdam 1982

Milan Kunc, Neue Ikonen, Arbeiten 1979–1984, Kunstverein fur die Rheinlande und Westfalen, Dusseldorf 1984

Milan Kunc, Nieuwe Ikonen, Groningen Museum, Groningen 1984

Reprodukováno

Milan Kunc, Neue Ikonen / Nieuwe Ikonen, Arbeiten 1979–1984, Kunstverein fur die Rheinlande und Westfalen, Dusseldorf 1984 (nestr., č 37)

80

RENÉ ROUBÍČEK (1922–2018)

Bez názvu

1986

ručně foukaná barvená skleněná plastika v. 37 cm

30 000 Kč

79

EDUARD OVČÁČEK (1933–2022)

Bez názvu

1965

dřevěná plastika v. 41 cm

sign. zespodu monogram OE 65 přiložena fotografie autora s dílem

160 000 Kč

Vystaveno

Tatranská galerie Porta 2019

Reprodukováno

výstavní katalog galerie Porta 2019 str. 16

81

JEFF KOONS (AFTER) (1955)

Ballon Dog (Red)

za studena litá pryskyřice 914/999

30 × 30 × 12 cm

přiložený certifikát Gallery C.O.A. s popisem

20 000 Kč

82

JASAN ZOUBEK (1956)

Krajina

1981

bronzová plastika

33,5 × 33,5 × 13 cm

45 000 Kč

83

KAREL NEPRAŠ (1932–2002)

Jezevčík

litinová plastika, keramika, závitová tyč

14 × 60 × 19 cm

sign. Karel Nepraš na keramice

140 000 Kč

84

ANDREJ BĚLOCVĚTOV (1923–1997)

Ubrus

1991

olej, sololit

64,5 × 87 cm

sign. PN Bělocvětov 91 na rubu popis díla a štítek s popisem díla s č. 36 100 000 Kč

85

JAROSLAV KLÁPŠTĚ (1923–1999)

Vesnice

olej, plátno

33 × 35 cm

sign. PD Klápště 39 000 Kč

86

ENDRE NEMES

(1909–1985)

Fägelmonument

1958

olej, plátno

92 × 73 cm

sign. na rubu Endre Nemes / 1958 na rubu popis díla autorem a štítek výstavy s popisem díla

80 000 Kč

Vystaveno

Galerie Bel' Art, Stockholm

87

ENDRE NEMES

(1909–1985)

Ze vzduchu

1958

olej, plátno

60 × 73 cm

sign. LD Endre Nemes 58 na rubu autorem č. M 425 a 67

170 000 Kč

88

FRANTIŠEK

MALÝ (1900–1980)

Za májovým večerem

1966

olej, plátno

100 × 80 cm

sign. LD F. Malý 66

na rubu štítek SČSVU s popisem díla

150 000 Kč

89

VILÉM PLOCEK

(1905–2001)

Zátiší s lahví a hrozny

1990

kombinovaná technika, kvaš, pastel, karton

30,5 × 40,5 cm

sign. PD Vilém Plocek 1990

12 000 Kč

90

KAREL VALTER

(1909–2006)

Koncert u moře

1977

olej, sololit

30 × 36 cm

sign. na rubu Valter K / 1977

na rubu název díla autorem

35 000 Kč

91

JIŘÍ KOLÁŘ (1914–2002)

Messina

1982

asambláž, koláž, desky 64 × 40 cm

sign. PD monogram JK 82, na rubu

Jiří Kolář P. 82

45 000 Kč

92

JIŘÍ KOLÁŘ (1914–2002)

Bez názvu

1970

roláž

30,5 × 77,5 cm

sign. PD monogram J. K. 70, na rubu Jiří Kolář 70 na rubu autorem: Památce M. D.

45 000 Kč

93

JOSEF JÍRA

(1929–2005)

Z Francie – Přístav

Honfleur

1979

olej, plátno

78,5 × 98 cm

sign. PD J. Jíra 79

250 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea

Michalová, Ph.D., přiloženo potvrzení pravosti od manželky autora Ivany (Dany) Jírové

Provenience původně z pozůstalosti autora

94

JOSEF JÍRA

(1929–2005)

Pařížský boulevard / Paris St. Germain

1969

olej, plátno

90 × 99 cm

sign. PD J. Jíra / 6. VI. 1969, na rubu J. Jíra / 1969

PD a na rubu název díla

autorem

450 000 Kč

Reprodukováno

monografie Josef Jíra, Maloskalské vydavatelství, str. 147

95

JAN BAUCH

(1898–1995)

V manéži

1977

olej, plátno

65 × 60,5 cm

sign. PN Jan Bauch 1977

180 000 Kč

96

OTA JANEČEK

(1919–1996)

Večer u rybníka

1977

olej, plátno

50 × 61 cm

sign. LD Ota Janeček 1977, na rubu Ota Janeček 1977 na rubu název díla autorem, na rubu štítek soupisu díla č. 9574

320 000 Kč

JIŘÍ JOHN (1923–1972)

Paprsek

1965

olej, plátno

40 × 35,5 cm

sign. PD John 65 na rubu razítko a štítek ČFVU s popisem díla a štítky výstav 750 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Galerie Platýz, 1967 (prodejní galerie Díla, spadající pod Český fond výtvarných umělců – vzadu na blindrámu štítek a razítko)

Adriena Šimotová a Jiří John: Doteky, Galerie Moderna, 9. 5. – 9. 6. 2013, č. 20 Jiří John: Za obzor, Muzeum Kampa, 5. 12. 2013 – 24. 2. 2014

Básnická vize o síle přírody a humanismu

Posuzovaný obraz „ Paprsek “ je autentickým, veskrze typickým a vzácným dílem Jiřího Johna, autora, který bývá považován za největšího přírodního lyrika v českém umění druhé poloviny dvacátého století. Jeho „tichý“, zvnitřnělý a zároveň důrazný malířský a grafický projev představuje jeden z nejsvébytnějších dobových tvůrčích výrazů. Jiří John byl solitérem, který v podmínkách politicky se uzavírající poválečné československé společnosti patřil k nositelům humanistických hodnot české moderní kultury.

Jiří John vyšel ze skromných poměrů: pocházel z rodiny továrního dělníka z Třeště na Českomoravské vysočině. Dětství a mládí na venkově v něm zanechaly hluboké stopy, takže se k rodnému kraji ve svém díle nepřestal nikdy vracet, o čemž svědčí i posuzovaný obraz. V letech 1946–1951, za studií v ateliéru Josefa Kaplického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, vznikají jeho první osobitá díla. Byl členem skupiny UB 12 a SČUG Hollar. V letech 1954–58 vytvořil společně s Václavem Boštíkem památník židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze. Od roku 1963 vedl večerní školu kreslení na AVU.

Jiřího Johna silně ovlivnilo přátelství s Václavem Boštíkem a Václavem Bartovským, autory, kolem nichž se koncem padesátých let zformovalo jádro budoucí skupiny UB 12. Bartovský vnášel do českého prostředí díky své orientaci prvky francouzské malířské kultury a tyto vlivy můžeme také přeneseně nalézt v Johnových magických zátiších z konce padesátých let. Malíř tu z jiného úhlu pohledu promlouvá o estetice všednosti, jež oslovovala široké spektrum poválečných modernistů. Po obrazech zátiší a městské a venkovské krajiny, jež se vyznačovaly plošností a střídmou barevnou škálou, se John před polovinou šedesátých let obrací k přírodní tematice: soustředí se na mikro-děje v přírodě, zobrazuje krystaly, horniny, hledá výtvarný řád v krajině. I v malbě u něj dominuje kresebný prvek, typické je šrafování, výrazná linie a kontura tvarů. „ Pro Johnovu tvůrčí zralost bylo příznačné, že docházelo ikonograficky i metodou zobrazení k přirozeným prostupům malby a grafiky. (…) Umně vyvažoval lineární a koloristické prostředky svého výtvarného projevu v podobném poměru, jako dovedl své subjektivní účastenství smyslů a úvah včlenit do objektivizující interpretace zobrazovaných motivů “ (J. Šetlík).

Posuzovaný obraz „ Paprsek “ je dílem delikátní jemnosti, v němž se propojuje civilnost se svátečností. Autor zde neokázalým, introvertním způsobem ztvárňuje tichý, utajený život přírody. Odkrývá krajinu v hladké nahotě, objevuje skryté životadárné děje, které se odehrávají v jejím nitru. Jen několik decentně vyladěných zemitých odstínů v střízlivém vyrovnání plošného rozvrhu a lineární grafičnosti stačí ke kontemplativně-básnivému obrazu komorního přírodního mystéria. Je to vize věcná a přitom produševnělá, která hovoří o jedinečném fluidu a síle přírody, o fluidu tajemném, a přece naprosto reálném.

MIKULÁŠ MEDEK (1926–1974)

Bez názvu

1961

olej, email, plátno na lepence 44 × 58 cm

sign. PD Medek 61 1 200 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná pražská sbírka, zakoupeno z ateliéru autora

Předložený obraz „ Bez názvu “ je autentickým, sběratelsky cenným, na záření krásné barevné hmoty založeným, vrcholně strukturálním dílem Mikuláše Medka, klíčové postavy českého informelu a jednoho z nejvýraznějších představitelů české poválečné neoficiální scény, autora, jehož životní příběh je konfliktem svobodného ducha s komunistickou diktaturou a jehož plátna, udivující svým propojením křehkosti a groteskní krutosti, působila ve své době – a dodnes působí – jako „zjevení“.

Pražský rodák Mikuláš Medek pocházel z významné intelektuální a kulturní rodiny – jeho dědečkem byl malíř Antonín Slavíček, jeho otcem generál Rudolf Medek (bratrem pak známý publicista, novinář a dopisovatel Hlasu Ameriky Ivan Medek). Roku 1945 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. K. Minář, V. Rada), ale po komunistickém převratu byl v rámci čistek jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády roku 1949 ze školy vyloučen. Následně pracoval jako pomocný dělník ve Škodových závodech na pražském Smíchově a přivydělával si prodejem drobných grafik a restaurátorskými pracemi.

V době nástupu na Akademii výtvarných umění byl Medek zaujat surrealismem. Tuto ranou fázi označil František Šmejkal jako „ surrealistický manýrismus “, čímž „ máme na mysli pozdní, synkretickou fázi určitého uměleckého názoru, která používá již hotové, vypracované estetiky a symboly pro vyjádření zcela nových, osobních světů a která směřuje k poněkud odlišným cílům “.

Roku 1951 se Medek oženil s fotografkou Emílií Tláskalovou (1928–1985), s níž se na počátku padesátých let připojil ke skupině surrealistů kolem nejvýznačnějšího teoretika meziválečné avantgardy, Karla Teigeho (1900–1951). Oba se podíleli na samizdatových sbornících „ Znamení zvěrokruhu “ a „ Objekt “ i na anketách o surrealismu, které organizoval Teigeho „právoplatný nástupce“, Vratislav Effenberger.

Od počátku padesátých let se Medkova tvorba ocitá pod vlivem existencionalismu. V obrazech začíná dominovat figura, jež se stává nositelem výpovědi o zneklidňující, drásavé či bezvýchodné situaci člověka.

Převážně ženské postavy jsou nemilosrdně deformovány a zasazeny do prázdného prostoru, „ aby v něm prožívaly otřesná dramata své brutální animality, sadismu, strachu, ošklivosti, nekonečné opuštěnosti a hrůzy “ (František Šmejkal). Některé scény všedního života jsou absurdizovány. Koncem padesátých let začal Medek figury postupně stylizovat a prostor okolo nich zplošťovat. Tak se postupně dostává k informelní malbě. Ruku v ruce s tímto vývojem začíná autor vedle olejomalby používat také email. To mu umožnilo nanášet na obrazovou plochu silné nánosy barvy, následně destruované dalšími strukturálními zásahy.

Po roce 1963 se autorova díla stávají dramatičtějšími, přibývá v nich znaků a symbolů. Objevují se motivy rastrů, kruhových terčů, trychtýřů, kvádrů, koleček či páček; vrací se figura, tentokrát ve znakovitém pojetí. Obrazové výjevy připomínají enigmatické bytosti, jež metaforicky zpodobňují existenciální pocity, bytí člověka zasazeného do absurdního světa, naplněného bolestí a těžkým životním údělem.

Roku 1963 realizoval Mikuláš Medek oltářní obraz a následně Křížovou cestu pro kostel v Jedovnici, kde osvícený farář František Vavříček, který k výzdobě taktéž povolal Jana Koblasu či Josefa Istlera, proměnil místní svatostánek v „učebnici sakrálního umění“ druhé poloviny 20. století. Roku 1969 vytvořil Medek kompozici „ Signály “ pro novou budovu letiště v Praze-Ruzyni. Téhož roku obdržel za cyklus „ Projektanti věží “, vystavený ve Špálově galerii, Státní cenu.

V období normalizace po roce 1970 se Medek opět ocitl na černé listině. Jeho tvorba byla nadlouho prezentována pouze v zahraničí (Hamburg, 1970, Leinfelden, 1970, Curych, 1976, Bochum, 1976). Autorova monografie, kterou roku 1970 připravil pro nakladatelství Obelisk Bohumír Mráz, byla stažena z prodeje a skončila ve stoupě.

Kvůli zhoršující se cukrovce byl Mikuláš Medek během roku 1970 a poté znovu v roce 1972 několikrát hospitalizován. Emila Medková se vzdala zaměstnání, aby se o svého manžela mohla starat. Mikuláš Medek zemřel roku 1974 předčasně ve věku čtyřiceti sedmi let na následky dlouhodobého onemocnění cukrovkou.

Posuzované dílo „ Bez názvu “ představuje komornější, leč velmi krásnou ukázku Medkovy práce z období, kdy již byl autor chápán jako náš nejvyhraněnější abstraktivista. Paradoxně právě jeho menší obrazy se na trhu objevují méně často než ty monumentální – opouštěly umělcův ateliér totiž většinou přímo do rukou přátel, kteří se jich za života většinou nevzdali. Perfekcionista Medek přitom nedal z ruky nic, s čím by nebyl spokojen a co nepovažoval za dokonalé.

Přiléhavou definici svého tehdejšího uvažování o obraze podal slovy: „ Obraz je jakousi citlivou plochou, přes kterou se přehnala (…) ‚událost‘, a pokračující v procesu pohybu zanechala za sebou předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků. Hotový obraz je model či předmětná definice původního nepředmětného ‚něco‘ “ (M. Medek). Tak lze přistoupit i k interpretaci obrazu „ Bez názvu “, který vzniká v autorově čtvrtém vývojovém období let 1961–1963.

99

ENDRE NEMES

(1909–1985)

Opuštěné město / Den öde staden

1967

olej, plátno

243 × 110 cm

sign. LD Endre Nemes 1967

490 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka, Švédsko

Auktionsverket, Stockholm, 22. 11. 1999, pol. 467

Bukowskis, 25. 4. 2006, pol. 183

Vystaveno

Galerie Scandinavia, Stockholm, 1967

Göteborg, 1968

Helsingfors, 1969

Oslo, 1969

Lund, 1969

Praha, Národní galerie, 1971

Liljevachs, Stockholm, 1972

Budapest, 1973

Bochum, 1974

Reprodukováno

Jan Gunnar Sjölin, Endre Nemes, del 1, Arcana, Lund, 1989, č. 117

katalogy: Göteborg, 1968; Lund, 1969 repr. bar.; Liljevachs, Stockholm, 1972 repr. bar.; Bochum, 1974 repr. bar.

Willimu Nowakovi. Již následujícího roku 1931 se účastnil výstavy Prager Sezession. Od roku 1936 byl členem Umělecké besedy. První samostatnou výstavu uskutečnil s Jakubem Bauernfreundem roku 1936 v galerii Hugo Feigla v Praze a následně v Košicích. V roce 1938 vystavoval v Domě umění v Ostravě. Tato přehlídka však proběhla bez většího zájmu veřejnosti. Příčinou mohlo být jak umělcovo nedostatečně známé jméno v moravském regionu, či již značně neutěšená politická situace. Schylovalo se k protektorátu a malíř židovského vyznání byl nucen hledat spásu v cizině.

V prosinci 1938 prchá z Československa do Finska, roku 1940 přechází do Norska, po německé invazi pak do Švédska, kde se trvale usazuje. V roce 1948 získal švédské státní občanství. Do Čech a na Slovensko se však několikrát vracel, a to alespoň výstavami (1963 – Národní galerie, 1964 – „ Imaginativní umění “, Praha, a výstava „ Generace 1909 “, Praha, Ostrava, Prešov, Košice, 1965 – Mánes Praha, SNG Bratislava a Dům umění Brno, 1971 – NG Praha a GVU Ostrava /se sochařem Ericem Grate/, 1982 – NG Praha). V Maďarské Pécsi bylo ještě za umělcova přispění otevřeno Nemésovo muzeum.

Endre Nemes vždy vzpomínal na širokou kosmopolitní společnost předválečné Prahy, hlásil se k pražským přátelům a k barokní tradici. Sám se vyjádřil, že jeho metafyzické obrazy z let 1937–1938 byly „ jakýmisi madonami, ochránkyněmi ohrožené Prahy…“. Ve Švédsku postupně dosáhl náležitého uměleckého a společenského uznání. V letech 1947–1955 působil jako rektor výtvarné školy Valand v Göteborgu, jejíž profil významně obohatil. Býval pověřován monumentálními výtvarnými realizacemi – např. pro Göteborskou univerzitu, školy, nemocnice a spořitelny ve Stockholmu a dalších městech, výtvarnými úkoly pro švédský parlament. Vytvořil známky pro švédskou poštu. Založil uměleckou skupinu Minotaur a sdružení Umělci v exilu. V roce 1965 získal švédskou Státní cenu, následně Medaili prince Eugena za tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie. Vystavoval snad ve všech evropských zemích i v USA; sbírkově je zastoupen v Národní galerii v Praze, Slovenské národní galerii v Bratislavě, v Muzeu moderního umění ve Stockholmu, ve Philadelphia Art Museum či Brooklyn Museum.

Předložené dílo „ Opuštěné město “ je originální, sběratelsky exkluzivní, plně surrealistickou a úchvatně velkoformátovou prací Endre Nemese, malíře evropského formátu, představitele slovenské „generace 1909“ (C. Majerník, J. Bauernfreund, B. Hofstädter, J. Želibský, E. Nevan, J. Mudroch, P. Matejka…) a absolventa pražské Akademie výtvarných umění u prof. Willi Nowaka, který od roku 1940 trvale žil ve Švédsku. Jeho dnes celosvětově vyhledávaná tvorba se vyvíjela v několika etapách, od exprese a ohlasů lyrického kubismu přes osobitý surrealismus až k abstrakci.

Endre Nemes se narodil roku 1909 jako Andrej Nagel v maďarském Pécsváradu slovenským rodičům. Mládí prožil převážně na Slovensku. Roku 1930 vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění k profesoru

Předložený obraz „ Opuštěné město “ lze označit za autorovo dílo fascinující surrealistické obraznosti a galerijní kvality, což dosvědčuje i jeho mnohočetná publicita a zastoupení na autorových významných výstavách.

Jestliže Endre Nemes celou svou tvorbou patří do širokého proudu imaginativního umění, svou příslušnost k surrealismu nejvíce stvrdil až svými díly z posledního období. Malířův tvůrčí vzmach v šedesátých letech a odvaha k velkým formátům šly ruku v ruce s jeho vnořením se do sféry monumentálních realizací pro architekturu. Roku 1967, kdy vzniká předložené dílo, vytváří autor také velkoformátovou malbu „ Metafyzické karyatidy “ pro halu Studentského centra v Göteborgu. V ní se již samotným názvem přihlásil ke svému metafyzickému tvůrčímu východisku. Tato kontinuita se skvostně manifestuje i v plátně „Opuštěné město “.

Posuzovaný obraz „ Zvěstování “ vytvořil český malíř, grafik a ilustrátor, člen SČUG Hollar, Jan Souček, jehož celosvětově vystavované dílo vychází z vrcholných tendencí českého poválečného umění.

100

JAN SOUČEK (1941–2008)

Zvěstování

1974

olej, plátno

71 × 90 cm

sign. PD monogram JS 74

na rubu dvě razítka Galerie Grewenig, Heidelberg

65 000 Kč

Reprodukováno

monografie Jan Souček, str. 86, č. 60

Souček se narodil 1941 v Praze. Po dokončení studia na Střední uměleckoprůmyslové škole sklář v Železném Brodě pod vedením Stanislava Libenského nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru kresleného filmu Adolfa Hoffmeistera. Nejvíce se věnoval malířství a volné i užité grafice. Po úspěšném absolvování UMPRUM začal pravidelně svá díla vystavovat nejen v České republice, Německu, Švýcarsku, Francii, Rakousku, ale i ve Spojených státech.

Tématem jeho děl byly historické, fantastické a utopické krajiny, které vytvářel staromistrovskou technikou olejovými barvami s vrstvou lazur. Obdivoval jinotaje malby rudolfinského manýrismu stejně jako romantismus v období rokoka.

Součkovo velice sugestivní dílo „ Zvěstování “ odkazuje na biblický motiv, v němž archanděl Gabriel oznamuje Marii, že počne dítě z Ducha svatého, Syna Božího, kterému má dát jméno Ježíš. Tento „světlý“ motiv je na originální olejomalbě zobrazen předtím, než ho pohltí apokalypsa v podobě blížícího se věku temna.

Originální a velice působivá olejomalba z roku 1990 pochází od malíře, grafika a sochaře Jiřího Sopka, který je právem považován za významného představitele českého moderního umění.

Sopkova tvorba se rozvíjela v polovině 60. let. Během studií na pražské Akademii výtvarných umění namaloval řadu portrétů temného koloritu, ve kterých se již ukazoval jeho melancholický pohled na svět. Autor v průběhu roku 1966 opustil figuraci a svou pozornost obrátil na nepředmětnou malbu tvořenou ve stylu „pop-abstrakce“.

V letech 1967–1968 se Sopko vrací k figuře a tváři.

JIŘÍ SOPKO (1942)

Dvě postavy

1990

olej, plátno

140 × 160 cm

sign. PD Sopko 90

750 000 Kč

V průběhu 70. let prošla autorova tvorba ještě fází veselého absurdního poetična, kolem roku 1980 agresivní groteskní malby a po roce 1982 začala získávat opět na melancholickém, absurdně poetickém výrazu.

Předložený obraz „ Dvě postavy “ ukazuje anonymní figury na různě barevných polích, které ve své nejednoznačné vztahovosti vyjadřují hlubokou vnitřní ambivalenci. Pro autorovu tvorbu je charakteristický princip variace a opakování spolu s dvěma znakovými formami, jež jsou vnímány jako metafory lidské existence.

JIŘÍ JOHN (1923–1972)

Oblázek

1970

olej, plátno

100 × 81 cm

sign. PD J. John 70, na rubu Jiří John na rubu název díla autorem, razítko a štítek ČFVU s popisem díla a razítko výstavy

1 300 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Jiří John: Peintures, dessins, gravures, Galerie Edwin Engelberts, Ženeva, 21. 5. – 20. 6. 1970

Galerie Moderna, 2013

Fascinující dílo malíře, lyrika a především mimořádné výtvarné osobnosti druhé poloviny 20. století

Posuzovaný obraz „ Oblázek “ je autorsky nezpochybnitelným, sběratelsky exkluzivním, autorovo celoživotní tvůrčí rozvíjení přírodního lyrismu dokonale resumujícím dílem Jiřího Johna, neopomenutelné výtvarné osobnosti druhé poloviny dvacátého století, umělce, který byl prostý a tichý jako člověk i jako malíř – jeho prostota a tichost však neznamenaly vnitřní chudobu a nevýraznost. Johnův výtvarný výraz byl neobyčejně rozmanitý a někdy i přesáhl hranice tradiční malby, počínaje rozličnými grafismy užívanými v obrazech až po téměř sochařské „hnětení“ hutných barevných past, které však vždy užíval velmi střídmě.

John miloval uměřenost a byl také uvážlivý jako kolorista – ve svých dílech dokázal rozvinout mimořád-

ně širokou škálu delikátních a noblesních barevných nuancí. K jeho hlavním vnitřním potřebám patřilo v první řadě úsilí o řád, jež nebylo nikdy přepjaté, neboť se pojilo s nevšední citlivostí. Proto také šrafury, které tvoří ústřední výrazový prvek obrazu „ Oblázek “, symbolizující půdní vrstvy, nepůsobí chladně geometrizovaně, ale jemně, a budí zdání, jako by se chvěly.

John byl žákem Josefa Kaplického, spolu s Václavem Boštíkem, Adrienou Šimotovou, Stanislavem Kolíbalem, Alenou Kučerovou a dalšími členy skupiny UB 12, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze. Během šedesátých a na počátku sedmdesátých let, v době, v níž se jeho talent naplno rozvinul, se stal jednou z výrazných a profilujících osobností tehdejší české výtvarné scény. Narodil se v roce 1923 v Třešti, malém městě v centrální části Českomoravské vysočiny, kde žil (s vynuceným přeryvem totálního nasazení za okupace) až do svého odchodu na Státní grafickou školu v Praze, na níž studoval u prof. Zdeňka Balaše, a odkud pak po roce přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.

V námětové rovině jeho tvorby brzy převládl zájem o krajinu, nejdříve o tu, v níž vyrůstal a která mu byla v dětství a dospívání domovským okolím. Po studiích na UMPRUM, když se natrvalo přestěhoval do Prahy, přibylo do jeho námětového okruhu město, městské prostředí. Patrně i v souvislosti s dobovou tendencí civilismu. Zájem o krajinu přerostl u Johna na sklonku padesátých let v zájem o přírodu a zejména o to, co se v ní projevuje a sděluje.

O tom, nakolik byl Johnův raný tvůrčí výraz vyhraněný a individuální, svědčí vzpomínka jeho ženy Adrieny Šimotové na studentská léta u Josefa Kaplického. Když profesor v roce 1947 procházel svým ateliérem na VŠUP, aby zkorigoval práce svých studentů, zastavil se u obrazu Jiřího Johna „ Zima “ a na rozdíl od poznámek k pracím jiných studentů byl velmi stručný – po chvíli mlčení řekl: „ Pane Johne, za ten obzor bych chtěl jít, abych se setkal s tím, co je za ním…“

V předloženém díle, vzniklém v závěru autorova nedlouhého života, se ukázkově manifestuje malířův nejhlubší výtvarný zájem: o přírodu a její mlčenlivý, utajený život. Fascinovaly ho rostliny při rašení i tlení, zrna při klíčení, nerosty pod povrchem země, traviny, kapky rosy…

Obraz „ Oblázek “ lze charakterizovat jako nesmírně citlivou, abstrahovanou krajinnou strukturu odhalující skryté děje, jež se odehrávají v zemském nitru. Neiluzivní prostor je zde vybudován ze souhry chvějivě vedených linií a ploch, jakýchsi „letokruhů“, asociujících čas. Delikátně traktované ploše dominuje ústřední prvek – prostý motiv oblázku, který se stává středobodem celé kompozice. Připomíná fascinující znamení, personifikovaný symbol.

Toto plátno, jehož význam zvyšuje i skutečnost, že hned po svém vzniku bylo vybráno na výstavu ve významné ženevské galerii Engelberts, je galerijní ukázkou Johnovy přírodní lyriky, v níž se odráží nenápadná podoba přírody, až pokorná ve své obyčejnosti. Přírodní jednotlivina – oblázek – se tu objevuje ve formě nenásilného uměleckého přetvoření a jemné metafoře.

103

JIŘÍ GEORG DOKOUPIL (1954)

Bez názvu

1982

olej, plátno

220 × 160 cm

sign. na rubu monogram J.G.D. august 1982 na rubu obrazu číslo 61

750 000 Kč

Provenience

Evropská soukromá sbírka

Vystaveno

Říká se, že Nová vlna je mrtvá, Podnázevskvělá

Osmdesátá v Praze a v okoli, Alšova jihočeská galerie, Hluboka nad Vltavou 2019

Reprodukováno

Říká se, že Nová vlna je mrtvá, Alšova jihočeská galerie / KANT, 2019 (strana 37 a 39)

104

KAREL VACA (1919–1989)

Abstraktní kompozice

1968

olej, plátno

65 × 95 cm

sign. PD Vaca 68, na rubu Karel Vaca 68. na rubu název díla a popis s č. 67

40 000 Kč

105

MIROSLAV NETÍK (1920–2018)

Jarní krajina

2004

akryl, plátno

80 × 80 cm

sign. UD M. Netík 004 na rubu štítek s popisem

60 000 Kč

106

PAVLA MAUTNEROVÁ

(1919–2001)

Bez názvu

kombinovaná technika, deska

21,5 × 45 cm

55 000 Kč

107

MIROSLAV NETÍK (1920–2018)

Prakrajina

2004

akryl, plátno

80 × 80 cm

sign. UD M. Netík 004 na rubu autorský štítek s popisem díla

60 000 Kč

108

LADISLAV NOVÁK (1925–1999)

Lilith 1994

froasáž, akvarel, tužka, ruční papír

29 × 42 cm

sign. PD monogram LN 27. 3. 94

PD název díla autorem

12 000 Kč

109

JIŘÍ GEORG DOKOUPIL

(1954)

10 skleniček a jeden talíř

1990

kombinovaná technika, otisky, plátno

90 × 80 cm

sign. na rubu Dokoupil 1990 na rubu název díla autorem

60 000 Kč

110 MIROSLAV ŠTOLFA

Tři Grácie

2013

olej, plátno

140 × 140 cm

sign. PD Miroslav Štolfa 13

85 000 Kč

Vystaveno

Sedm, Galerie Ars, Brno 2013

Galerie Nová síň, Praha 2014

Galerie umění Karlovy Vary 2014

(1930–2018)

111

JIŘÍ DAVID

(1956)

Jen pro několik úsměvů

1989

2× kombinovaná technika, plátno

220 × 340 cm (á 220 × 170 cm)

sign. na rubu J. David / J. David / 89 na rubu název díla autorem

400 000 Kč

Provenience

Evropská soukromá sbírka

Vystaveno

Jiri David, Galerie der Stadt Esslingen, Esslingen am Neckar, 1990

Předběžná retrospektiva, GHMP Praha / Moravská galerie v Brně, 2009

Jiří David …bezczasowy czas = faktycznie nic się nie dzieje! /…timelessness Time = Nothing Actually Happens!, Galeria Le Guern, Varšava 2014

Reprodukováno

Jiří David – Předběžná retrospektiva, Moravská galerie v Brně, 2009 (strana 55 – 58)

„Tento obraz, a to si dobře pamatuji, vznikal jako určitá fragmentální, ne však doslovná či ilustrativní reflexe listopadu 1989. Bezejmenný, anonymní dav se transformuje do pozitivní energie, která kumuluje na tvářích úsměvy. Obraz jsem záměrně dělal oboustranně, když jsem tak i formálně využil komplikovanější konstrukci obrazu. Jeho dřevěná konstrukce tak sama o sobě fungovala jako dělicí linie, která obraz fragmentovala do různých obsahových polí. Dopis, který tato pole protíná na druhé straně obrazu, má pak svůj skrytý autentický obsah, který je sice někomu určen, ale adresát je navždy neznámý, nepoznaný.“

112

ROBERT PIESEN (1921–1977)

Gehinnom

1974

emailová barva, olej, bronz, plátno

70 × 60 cm

sign. na rubu Robert Piesen 1974 na rubu název, na blindrámu popis díla

900 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Předložené dílo „Gehinnom “ je originální, navýsost typickou, vrcholně informelní prací Roberta Piesena, jednoho ze spoluzakladatelů výtvarné skupiny Máj 57, autora, jehož díla vynikají hlubokým duchovním poselstvím. Piesen vnímal od počátku šedesátých let malbu jako stav bytí, nepředmětného dění na okraji existence jsoucího, moment vznikání a zanikání, prostupnosti a ustalování tvarů, jako netělesný rytmus ducha a bytí. Ve svých obrazech negoval formální zákonitosti malby a opustil použití tradičních výtvarných prostředků. V informelním hnutí představoval silně introvertního umělce, uzavřeného do svého vnitřního světa a koncentrovaného na vlastní prožitky. Dokázal excelentně propojit prožitek jednoty univerza s lidským momentem.

K abstraktní tvorbě Piesen dospívá v letech 1959–1960. V roce 1961 vznikají první díla s názvem „Prostor inexistence“ a „ Gehinnom “. Obrazy typické zvláštní strukturální technikou nanášení barev a hmot, inspirované židovskou tradicí, ohlašují počátek dlouholeté tvorby, která se stala pro Piesenovu tvorbu nejcharakterističtější.

V roce 1964 se účastní legendární Výstavy D v Nové síni v Praze, společně s M. Medkem, J. Koblasou, K. Neprašem, A. Veselým a dalšími. Jeho samostatná výstava, připravovaná v témže roce Středočeskou galerií na zámku v Nelahozevsi, již nebyla povolena. V lednu roku 1965 odjíždí do Curychu, aby se tam zúčastnil mezinárodní výstavy v Galerii Bürdecke. Spolu se svou družkou, malířkou Pavlou Mautnerovou, využívá možnosti vycestovat do zahraničí a do Československa se již nevrátí. Žijí nejprve ve Vídni a posléze v Izraeli v uměleckém kibucu Ein Hod, nedaleko Haify. Robert Piesen umírá roku 1977 náhle na srdeční infarkt, několik dní před zahájením své výstavy v Armon Gallery v Jeruzalémě.

Předložený obraz představuje důstojnou a krásnou ukázku Piesenova cyklu „ Gehinnom “ (jak také autor sám specifikoval na zadní straně plátna), jenž se stal nejobsáhlejším a nejrozmanitějším z jeho informelních cyklů. Na rozdíl od předchozích obrazových souborů, jako „ Fibrilace “, „ Magma “ či „ Prostor inexistence “, je textura „Gehinnomů “ rozvíjena ve vyšších vrstvách litými laky, které vytvářejí doslova ornamentálně uspořádanou plochu. Z temnoty obrazu připomínající ohnivé magma vystupují jakési světelné jiskry, symbolizující neustálou obnovu a znovuzrození.

Do předloženého obrazu promítl autor mýtus o Gehenně, jedné z představ starozákonního pekla. Název vychází ze jména údolí synů Hinnomových na jihovýchodě Jeruzaléma, známého v minulosti lidskými oběťmi k poctě Molocha. Proroctví obsahují apokalyptický trest nad modloslužebníky či apokalyptické vize zániku. Tato líčení, např. u proroka Jeremiáše, připomínají Piesenovy vzpomínky na zážitky z bombardování ve válečném Berlíně, v obecnější rovině jsou obrazem hekatomb válečné genocidy a utrpení milionů obětí šoa.

Technicky je informelní struktura díla vytvořena sofistikovanou technikou kombinující laky, email a olej. Postupným vrstvením a prostupováním těchto materiálů a zasycháním a svrašťováním jednotlivých barevných vrstev vznikla nenapodobitelná, nesmírně bohatá povrchová textura, kdy divák na obrazové ploše spatřuje až jakési „probleskování“ drobných „plaménků“ a ztracených světelných jisker z temné mateční hmoty.

Podle sdělení Pavly Mautnerové pocházela rodina Roberta Piesena ze Španělska. V malířově zacházení s temnými odstíny v kombinaci se zlatou tento vzdálený odkaz jasně pociťujeme. Předložené dílo „Gehinnom “, vrchovatě naplňující autorův sklon ke spiritualitě, se řadí k Piesenovým reprezentativním informelním obrazům, jež jsou tajuplné a „ plné východní nádhery, dotýkající se našeho nitra i smyslů “ (M. Klimešová).

113

JIŘÍ

KOLÁŘ (1914–2002)

Uzlíková báseň

kombinovaná technika, koláž, asambláž, stužky, provázky, deska

70 × 50 cm

na rubu štítek výstavy

50 000 Kč

Vystaveno

Kestner-Gesellschaft, Hannover, 1969, kat. č. 61

114

JOAN MIRÓ (1893–1983)

Kompozice

barevná litografie, karton 11/75

53 × 75 cm

sign. PD Miró (tužkou)

60 000 Kč

Provenience

Kunsthaus F. G. Conzen, Düsseldorf

115 FRANTIŠEK GROSS (1909–1985)

Strojek

1967

olej, sololit

46 × 36,5 cm

sign. PD F. Gross 67

35 000 Kč

116

VĚRA JANOUŠKOVÁ

(1922–2010)

Odcházení

1982

svařované smaltované plechy

60 × 45 cm

sign. na rubu na štítku Věra

Janoušková / 1982

na rubu na štítku název díla autorem

85 000 Kč

117

EDUARD OVČÁČEK

(1933–2022)

Agrese červené

1983

kombinovaná technika, koláž, reliéf, papírová hmota, kresba, plátno

70 × 60 cm

sign. PD E. Ovčáček 83, na rubu

Eduard Ovčáček 1983 na rubu název díla autorem, přiložena fotografie Eduarda Ovčáčka s dílem

95 000 Kč

MILAN GRYGAR (1926)

Kroužková kresba

2020

otisky, akryl, karton na blindrámu, plexibox

160 × 140 cm

sign. na rubu Grygar / 2020

700 000 Kč

118

ROBERT PIESEN (1921–1977)

Gehinnom

1964

kombinovaná technika, dřevěná deska

136 × 88 cm

sign. na rubu Robert Piesen 1964

470 000 Kč

Strukturální tvorba inspirovaná židovskou tradicí – místa utrpení a očištění, místa duchovní očisty, po které následuje

Absolutno

Uvedený obraz „ Gehinnom “ z roku 1964 je mimořádně reprezentativním, autentickým, duchovně laděným dílem Roberta Piesena, autora židovského původu, patřícího k nejvýznamnějším malířům generace 50. až 70. let 20. století. Do výtvarného světa se zapsal především svými abstraktními, hluboce spirituálními obrazy. Robert Piesen se narodil v Jindřichově Hradci roku 1921. Po rozvodu rodičů (1923) odjíždí s otcem a starším bratrem do Brna, kde bude později studovat Školu uměleckých řemesel u prof. F. V. Süssera.

Strach z druhé světové války byl pro Piesena s ohledem na jeho židovský původ nesmírný. Od roku 1937 se snažil uniknout hrozící deportaci. Za pomoci svých přátel se mu podařilo získat falešné doklady a roku 1942 odjíždí paradoxně – přímo do jámy lvové – do Berlína, jako totálně nasazený. Jeho úkolem bylo mimo jiné odklízet trosky vybombardovaného města. Pochopitelně strach a válečné zážitky hluboce ovlivnily Piesenův život a jeho nadcházející tvorbu. Po skončení války se v roce 1945 vrátil zpět do Brna, odkud se však brzy přestěhoval do Prahy. Ke studiu se již nevrátil. Jako autodidakt studoval avantgardní malíře první poloviny 20. století. V 50. letech maloval krajiny a figurální kompozice. K abstraktní tvorbě, která se pro jeho dílo stane nejcharakterističtější, dospívá na samém počátku 60. let. V roce 1965 spolu se svou ženou, malířkou Pavlou Mautnerovou, opustil Československo a zbytek života strávil v Ein Hod – umělecké kolonii v Izraeli, kde také v roce 1977 zemřel na srdeční infarkt. Zde uvedené dílo „Gehinnom “ náleží do Piesenova velkolepého stejnojmenného cyklu, který začal tvořit od roku 1961. Tyto obrazy jsou typické pro svou hutnou strukturální techniku malby a hluboký duchovní základ. Piesen byl člověk, který mimořádně rozjímal o životě a odkazu dávných civilizací. Gehinnom je faktograficky údolí v Jeruzalémě. V Tanachu se tato oblast popisuje jako místo, kde se v minulosti obětovalo, což vedlo k jeho symbolickému spojení s hříchem a utrpením. Postupem času byl ale tento koncept rozšířen a stal se i symbolem očisty a pokání. Piesenovy obrazy z cyklu „Gehinnom “ tak vyjadřují duchovní očistu jako nezbytnou fázi na cestě k absolutnu. Světlo prostupující nánosy barev v nich symbolizuje božskou přítomnost i proces transformace a vykoupení. Tato díla mají ambivalentní charakter: vyjadřují sice negativní pocity, ale ve výsledku jejich cesta vede do nekonečného prostoru, kde pozemské stavy, jako je utrpení, již nemají místo. Zde představený obraz vznikl ve zlomovém roce 1964, kdy se Piesen zúčastnil legendární „Výstavy D “ v Nové síni v Praze, společně s Koblasou, Medkem, Neprašem, Veselým ad. Zároveň se jednalo o poslední rok Piesena v Československu. V lednu roku 1965 odjíždí do Curychu. Posléze žije ve Vídni a následně v Izraeli, kde také zemře. Práce „Gehinnom “ (1964) představuje vrcholnou, ikonickou uměleckou fázi Piesenovy tvorby.

JOSEF ŠÍMA (1891–1971)

Bez názvu

1960

olej, plátno

45 × 55 cm

sign. PD J. Šíma 60, na rubu J. Šíma 1960

3 500 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Předložený obraz „ Bez názvu “ je autentickou, velmi kvalitní, úchvatně prosvětlenou a maximálně produchovnělou prací Josefa Šímy, jednoho z velkých solitérů světového renomé, autora, jehož modernost a aktuálnost vždy spočívala v neobyčejně osobitém řešení vztahů člověka ke světu, ke kosmu a k sobě samému. Nelze ji proto postihnout jen v mezích čistě výtvarné problematiky, ale je nutno ji vidět v mnohem širší oblasti problematiky lidské existence. Podstatou umělecké tvorby Josefa Šímy je totiž hledání odpovědí na otázky po smyslu života, místu člověka ve světě a ve vesmíru. Malíř k nim dospíval nikoli cestou racionální spekulace, ale cestou básníka uplatňujícího svou intuici a imaginaci, vnitřní zření a metaforické vyjádření. Josef Šíma se narodil roku 1891 v Jaroměři. Jeho otec učil kresbu a malbu na tamní C. k. řemeslnické škole, kterou navštěvoval i František Kupka. Velký vliv na Šímovu tvorbu v době jeho studií na Akademii výtvarných umění v Praze měl profesor Jan Preisler. Šíma byl nadán nejen umělecky, ale souběžně s Akademií studoval i techniku. Jeho záliba v matematice i geometrii se pak odráží v celém jeho díle. V roce 1920 se Šíma dostává do Francie. Jeho setkání s touto zemí, její kulturou a tehdejší mezinárodní uměleckou avantgardou ovlivnilo jeho tvorbu určujícím způsobem. Ani poté, co se ve Francii natrvalo usadil, nikdy nepřerušil styky s vlastí a jako člen Devětsilu se účastnil kulturního dění v Československu.

Setkání mladých francouzských básníků se Šímou bylo osudové. „ Od prvních slov jsou zasaženi bleskem

přátelství,“ referoval z Paříže český spisovatel Richard Weiner a dodával, že básníci „ nadšeně šveholí o ‚zázraku Šímovi‘ “. Šíma byl jediným malířem skupiny, jež také vydávala časopis a organizovala výstavy. Její vůdčí osobnost, básník Roger Gilbert-Lecomte, stavěl Šímu na roveň Pabla Picassa, Joana Miró či André Massona. V období této vzácné duševní shody se rodily první Šímovy imaginativní obrazy. „ jsou to díla zprvu nečistá, polepená napodobeninami mrtvol vjemových vzpomínek, později očištěná od světa a popisující stupnici vidin až po absolutní světlo,“ charakterizoval Gilbert-Lecomte Šímovu malbu. Skupina se rozpadla v roce 1932, avšak její zaměření zásadním způsobem ovlivnilo autorovu výtvarnou poetiku.

V pozdní fázi svého díla, po roce 1950, dospívá Josef Šíma k druhému tvůrčímu vrcholu. Hlavním tématem jeho nových maleb a kreseb se stalo světlo pojímané jako základní energetická matérie i psychická realita. Toto světlo doslova prozařuje celý obrazový prostor v nové vizi jednoty, k níž Josef Šíma směřoval celý život.

Obraz „ Bez názvu “ je krásným a nesmírně vizuálně bohatým dílem z posledního desetiletí autorova života (1961–1971), kdy se směřování jeho práce ubíralo cestou kontemplace a vyjádření neobyčejné duchovní hloubky a blížilo se ve vnější formě lyrické abstrakci. Šímova plátna z této doby představují sofistikovaný výraz několika významových rovin. Mohla být inspirována konkrétními smyslovými zážitky, např. chvěním horkého vzduchu, kontrastem studené vody a teplého vánku apod., a současně reagovala na podněty z poezie a reflektovala filozofické poznání. Roku 1960, kdy předložený obraz vzniká, se Josefu Šímovi dostalo v jeho rodné zemi velkého zadostiučinění. Jednak se toho roku konaly dvě jeho retrospektivní výstavy v krajských galeriích v Liberci, Hradci Králové a Plzni, a dále bylo jeho dílo zapojeno do kontextu českého avantgardního umění na výstavě „ Imaginativní malířství 1930–1950 “ v Alšově jihočeské galerii (a reprízované v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze). Josef Šíma měl na této přelomové přehlídce nejrozsáhlejší kolekci, která zdůraznila jeho celosvětový význam. V témže roce byl navíc v Paříži zařazen do širšího kontextu evropského surrealismu na výstavě „ Le Surréalisme – Sources “ v galerii Charpentier. Posuzovaný obraz „ Bez názvu “ lze označit za jeden z výsledků této šťastné konstelace. Máme tu před sebou skvostnou Šímovu krajinu vnitřního zření, v níž se autorova imaginace vznesla do kosmického prostoru, kde se stala čistou světelnou vizí. V základní struktuře této krajiny ještě rozeznáváme zbytky obrysů země, jež tvoří jakousi „kru“, sestávající ze dvou protínajících se trojúhelníků a jednoho čtyřúhelníku, plující rozlehlým, světlem zaplaveným prostorem. Můžeme tu hovořit doslova o explozi světla, pojatého jako jakási elementární kosmická pralátka, která se místy koncentruje do určitých energetických jader. Světlo tu má kvalitu nového hmotného média, schopného překračovat možnosti, jež jsou mu ve skutečnosti odepřeny: může nás zušlechťovat a modelovat naši senzibilitu.

121

ENDRE NEMES

(1909–1985)

Kompozice

1960

smalt, plech

65,5 × 37,5 cm

sign. LN Endre Nemes 60

55 000 Kč

122

HANS RICHTER

(1882–1971)

Bez názvu

1970

kolorovaný dřevěný reliéf, měď, deska

48,5 × 68 cm

sign. PD H Richter 70

LD autorem dedikace: Per Valter Valentini

15 000 Kč

JIŘÍ NAČERADSKÝ (1939–2014)

Domek se zahrádkou

1964

akronex, laky, plátno

81 × 100 cm

sign. D Jiří Načeradský, na rubu 2× Načeradský na rubu název díla autorem a štítek USČSVU s autorským popisem díla 390 000 Kč

Provenience soukromá sbírka Ostrava

Reprodukováno

J. Načeradský, Obrazy z let 1958–74, Galerie hlavního města Prahy, 1990, kat. č. 13

Vystaveno

J. Načeradský, Obrazy z let 1958–74, Galerie hlavního města Prahy 10. 4. – 3. 6. 1990. Načeradského zásadní výstava, hned po revoluci, kuratorka Marie Klimešová

124

ANTONIE POVONDROVÁ

(1928)

Spoutaná

1969

kombinovaná technika, olej, koláž, deska

130 × 73,5 cm

sign. PD Povondrová 1969 na rubu štítek USČSVU s popisem díla, přiložen dokument o stažení díla z výstavy Kulturní správou Národního výboru hl. m. Prahy z důvodu rozporu díla s kulturní politikou státu

30 000 Kč

Vystaveno

II. Pražský Salon, U Hybernů, Praha 1969

125

EDUARD OVČÁČEK

(1933–2022)

Žlutý pár u červeného moře

1989

kombinovaná technika, deska

150 × 75 cm

sign. UD E. Ovčáček 89, na rubu Eduard Ovčáček 1989 na rubu popis díla autorem

320 000 Kč

Provenience z majetku rodiny autora

FRANTIŠEK GROSS (1909–1985)

Bez názvu

olej, deska

75,5 × 53 cm

75 000 Kč

RUDOLF NĚMEC (1936–2015)

Vzpomínka na Monu

1983

akryl, email, plátno

145 × 115 cm

sign. PD monogram NR 83, na rubu Rudolf

Němec 1983 na rubu popis díla autorem

350 000 Kč

Výrazný tvůrce

postmoderny ze série

apropriací známých děl

jako„Mona Lisa“

Posuzované a kompozičně velice působivé dílo s názvem „Vzpomínka na Monu “ pochází od Rudolfa Němce, významného českého malíře, grafika, básníka a sochaře, jednoho z nejoriginálnějších tvůrců českého umění druhé poloviny 20. století, který patřil mezi přední představitele takzvané Nové figurace v Československu.

Němec se narodil roku 1936 v Praze. Mládí a dobu druhé světové války prožil v Roztokách u Prahy a ve Skutči. Po válce vystudoval reálné gymnázium v Praze a následně Vyšší uměleckoprůmyslovou školu grafickou. V letech 1955–1961 studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Antonína Strnadela. Po vojenské službě pracoval v ateliéru na Žižkově.

Jeho tvorbu výrazně ovlivnila výstava pop-artu ve Vídni v roce 1964. V roce 1968 představil ve Špálově galerii v Praze své originální malby na samostatné výstavě, kterou řídil Jindřich Chalupecký. Ve stejném roce odjel s Jiřím Načeradským do Francie, kde získali stipendijní pobyt. S několika dalšími českými výtvarníky čekali na udělení stipendia Fordovy nadace a plánovali cestu do USA. Stipendium bohužel neobdrželi a většina jeho přátel se vrátila do Prahy. Němec cestoval do Londýna a po několika měsících se v roce 1969 vrátil také. V období normalizace se živil restaurováním památek a mohl vystavovat pouze mimo Prahu. Na počátku 70. a 80. let byl součástí Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Teprve v roce 1987 se vrátil k výstavám v Praze.

Rudolf Němec je spojován s originálními výrazovými technikami, ať už se jednalo o spontánní otiskování vlastního těla a později i modelek do emailových barev na plátně, či o stříkání barvy přes různé šablony a rastry ve stylu pozdějšího „streetartu“. Sběratelsky zajímavý obraz s názvem „Vzpomínka na Monu “ z roku 1983 souvisí s tendencemi postmoderny a s autorovou apropriací známých děl. Jde o vícenásobnou apropriaci, neboť je užit motiv opakování obrazového motivu v různé barevnosti, a zároveň je užit motiv opakování typický pro Andy Warhola. Význam užitých rastrů není pouze výtvarný, nýbrž odkazuje i k civilizačnímu prostředí, v němž člověk žije.

128

ALEŠ LAMR (1943–2024)

Znamení (Signs)

1993

akryl, plátno

145 × 180 cm

sign. UN A. Lamr 93, na rubu monogram A. L. 93 na rubu název díla autorem

220 000 Kč

Provenience zakoupeno z ateliéru autora

VLADIMÍR MERTA (1957)

Benátská škola

1981

olej, plátno

105 × 95 cm

sign. na rubu V. Merta 81 na rubu název díla autorem

90 000 Kč

130

STANISLAV VAJCE

(1935–2019)

Okno pro F. Kafku

1989

asambláž, akryl, písek, zlato, ruční papír, karton

110 × 93 cm

sign. UD Vajce 89

UD název díla autorem, na rubu autorský štítek

s popisem díla

95 000 Kč

Provenience

z majetku rodiny autora

131

EVA KMENTOVÁ

(1928–1980)

Jablko na míse

1974

bronzová plastika

25 × 35 × 11 cm

85 000 Kč

certifikát pravosti Polany Bregantové

Provenience

z dědictví po Mgr. Libuši Olšákové

Galerie Langův dům, Frýdek Místek

132

OTAKAR SLAVÍK

(1931–2010)

Kytice

akryl, plátno

100 × 80 cm

sign. na rubu Slavík

120 000 Kč

133

JAROSLAV RÓNA

(1957)

Odporné nemluvně

1980

email, karton, deska 82 × 110 cm

sign. PD Róna 80, na rubu J. Róna / 1980 na rubu popis díla autorem a štítek Díla s popisem 280 000 Kč

Velkoformátové dílo s názvem „ Odporné nemluvně“ je originální, autentickou prací Jaroslava Róny – nepřehlédnutelného umělce české výtvarné scény, který svým dílem i vyhraněnými názory budí zpravidla vzrušené reakce.

Dílo je datované rokem 1980, tedy pouhý rok poté, kdy se jako student pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové účastnil (spolu s Františkem Skálou ad.) kolektivní výstavy studentů. Róna byl tehdy za svůj soubor obrazů s názvem „ Krajiny z vepřových vnitřností “ rektorem navržen na vyloučení ze školy. K vyloučení však nakonec nedošlo. Na VŠUP ve sklářském ateliéru Stanislava Libenského se Róna účastnil také dnes již legendárních výstav mladé generace, pořádaných pod názvem Konfrontace. Zároveň se stal zakládajícím členem známé skupiny Tvrdohlaví (1987).

Scény, které se odehrávají v Rónových obrazech, lze těžko identifikovat s vizuální realitou. Jsou to podle slov umělce jeho „vnitřní krajiny “, naplněné přízračnou, potemnělou a ponurou atmosférou. Již jako mladého umělce jej fascinovala díla barokních mistrů, stejně jako tvorba Gauguina, Picassa, Muncha, Giacomettiho, Guttfreunda a literární absurdní dílo France Kafky. Koncem 80. let byl také okouzlen Boccioniho futurismem. V Rónově tvorbě se zpravidla snoubí ironicko-expresivní rukopis prodchnutý svérázným humorem a mírně cynickou nadsázkou.

STANISLAV LIBENSKÝ

(1921–2002)

JAROSLAVA BRYCHTOVÁ

Signum I

1995–2000

skleněná plastika

70 × 107 × 24 cm

sign. LD S. Libenský J. Brychtová 1995 950 000 Kč

(1924–2020)

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Barry Friedman Ltd., New York; soukromá sbírka, Miami Beach; Rago, New Jersey, USA, 13. 5. 2022, pol. 733

Vystaveno

Barry Friedman Gallery, New York Sklo u Sklenáře – Procházka po vrcholech s hvězdnými skláři, Galerie Zdeněk Sklenář, 17. 6. – 10. 10. 2022

Předložená skleněná plastika „ Signum I “ je originálním, špičkovým, sběratelsky raritním, svou rafinovanou světelností a svou křehkou, avšak současně pregnantně vyhrocenou formou mocně působivým dílem manželského a uměleckého páru Stanislav Libenský –Jaroslava Brychtová, tvůrčího dua patřícího v současné době k nejuctívanějším a nejrespektovanějším osobnostem mezinárodního autorského skla. „ Sklo je pro nás výchozím médiem, ale svou povahou i vlastnostmi něčím víc než jen prostředkem našeho výtvarného vyjadřování. Proto nemůžeme jinak než být stále v jeho blízkosti,“ prohlásili sami autoři.

Libenský a Brychtová odmítli estetický diktát socialistického realismu, a přitom dokázali využít výrobní kapacity sklářského průmyslu komunistického Československa. Význam jejich tvorby spočívá především ve schopnosti povýšit sklo na sochařské dílo,

na svébytný umělecký objekt. Jejich vysoce výtvarně kultivované a umělecky osobité plastiky, zastoupené v současnosti v nejvýznamnějších sbírkách evropských a amerických muzeí (např. The Metropolitan Museum of Art, NY, Victoria and Albert Museum, Londýn, The National Museum of Modern Art, Tokyo), zásadním způsobem ovlivnily vývoj tohoto odvětví, a to jak u nás, tak ve světě, zejména ve Spojených státech. Stanislav Libenský se narodil roku 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště v rodině kováře. Chtěl se stát malířem, ale jeho otec preferoval sklo, protože ho považoval za „snažší“ na obživu. Libenský nejprve studoval na sklářských školách v Novém Boru a v Železném Brodě, poté na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1939–1944, prof. J. Holeček). Po jejím povýšení na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou tam absolvoval jeden rok studia (1949–1950) v sochařském ateliéru prof. J. Kaplického. Vyslyšel pak výzvu československého ministerstva školství a odešel vyučovat sklářské řemeslo a umění na severočeské střední sklářské školy. Po roce 1945 pedagogicky působil postupně na všech sklářských školách. V Novém Boru učil obory vitráží a malby na skle (1945–1954), v železnobrodské škole působil jako pedagog i ředitel (1954–1963) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedl v letech 1963–1987 ateliér skla. Během učitelské práce vychoval Stanislav Libenský stovky žáků nejenom v Česku, ale i v zahraničí, zejména v USA, kde příležitostně působil na univerzitách v Kentu, Berkeley, Bostonu, Detroitu, na letních školách v Pilchucku (1982–1990), v Corningu a jinde.

Jaroslava Brychtová se narodila roku 1924 v Železném Brodě do rodiny pražského sochaře a skláře Jaroslava Brychty, spoluzakladatele sklářské průmyslové školy v Železném Brodě, a Anny Pekárkové, textilní výtvarnice. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u prof. K. Štipla a Akademii výtvarných umění u prof. J. Laudy. V roce 1963 se provdala za Stanislava Libenského.

Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou dokázali, že sklo může být vhodným materiálem pro volnou uměleckou tvorbu a že ho také lze úspěšně včlenit v monumentální, moderní formě do architektury.

V době vzniku bývala jejich díla brána jako rovnocenná součást vývoje československého sochařství a jako taková zejména v šedesátých letech prezentována na oficiálních výtvarných přehlídkách. Díky reprezentační potřebě státu se stala nejen jeho chloubou na Světových výstavách EXPO 58, 67 a 70, ale také organickou součástí veřejné architektury od pražské katedrály přes parlament, Palác kultury, Novou scénu Národního divadla až po novostavby hotelů nebo ambasád. Ve sklářském oboru se Libenský s Brychtovou stali bez nadsázky globálními celebritami a zůstávají legendami doposud. Jejich díla jsou pokroková nejen svou uměleckou formou, ale i pro významné výsledky výzkumu technologie taveného skla.

Skleněný objekt „ Signum I “ („ Znamení I “) je reprezentativní a vizuálně maximálně působivou prací Libenského a Brychtové z jejich vrcholného období.

JIŘÍ DAVID (1956)

Popel, nepopel

2008

lakovaná křída, černé plátno

284 × 129,5 cm

Provenience

Evropská soukromá sbírka

Vystaveno

Jiří David, Když peklo zamrzne, Dominik Art Projects, Krakov 2008

sign. PD monogram JD, na rubu Jiří David 2008 na rubu název díla autorem

120 000 Kč

136

RADOSLAV KRATINA

(1928–1999)

Variabil

kovový variabil, dural, aluminium v. 47 cm

300 000 Kč

137

FILIPPO

AVALLE (1947)

Larknessuartiere 15. della grande opera, n. 3

1977

kombinovaná technika, asambláž, kresby, sklo, plexisklo, zrcadla, deska

80 × 65 × 12 cm

sign. na rubu Filippo Avalle / 1977 na rubu popis díla autorem

25 000 Kč

138

JAN WOJNAR (1944–2014)

Přesýpací báseň

1996

objekt, koláž, písek

30 × 30 × 3 cm

sign. na rubu na štítku Wojnar 96 název na autorském štítku na rubu

45 000 Kč

139

PETR NIKL (1960) Květina

2004

olej, plátno

135 × 110 cm

sign. na rubu Petr Nikl 2004 na rubu dedikace díla autorem – dr. Štarhovi

80 000 Kč

140

JOSEF BOLF (1971)

Pohyb

2018

kombinovaná technika, plátno

30 × 50 cm

sign. na rubu Josef Bolf 2018 na rubu název díla autorem

160 000 Kč

Předložené dílo, vytvořené kombinovanou technikou na plátně, s názvem „Pohyb“ je originálním a vizuálně nesmírně působivým, reprezentativním dílem Josefa Bolfa, jednoho z nejvyhledávanějších současných českých malířů.

Autorovo umělecké formování začalo na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studovat až po roce 1990. Prošel ateliérem Jiřího Načeradského, Vladimíra Koukolii a Vladimíra Skrepla. Během studia absolvoval zahraniční pobyty ve Švédku a Německu. Na AVU se po několika letech vrátil jako vedoucí Ateliéru malířství III. V letech 2006 a 2007 se zúčastnil dalších dvou zahraničních pobytů, a to v New Yorku a v německém

Freisingu. Svá díla vystavoval mimo jiné v Německu, Maďarsku, Bulharsku, Francii, Číně či USA.

Pro Bolfův malířský výraz je charakteristické melancholické naladění. To se projevuje nervózní kresbou, pastelovým koloritem, který je tlumený všudypřítomnou černou a v neposlední řadě stékajícími barvami. Náměty autorových obrazů vycházejí z temných normalizačních sídlišť či post-apokalyptických krajin. Bolfův „ Pohyb “ je jedinečným dílem odrážející autorův duševní stav, jeho boje a nejistoty. Každý detail je pečlivě promyšlený, každá barva nese svůj vlastní příběh. Bolfovy vize jsou trvajícím odkazem a dokládají, co znamená být člověkem v chaotickém moderním světě.

JAN KUBÍČEK

(1927–2013)

Rozdělené čtverce a kosočtverce

I., II. – diptych

1993–1994

2× akryl, plátno

2 ks 80 × 80 cm (160 × 80 cm)

sign. na rubu I. Jan Kubíček 1993–94 na rubu dva autorské štítky s popisem díla 850 000 Kč

Vystaveno

Jan Kubíček, Galerie Caesar Olomouc 6. 11. – 28. 11. 2014

Reprodukováno

sešit výstavy Galerie Caesar Olomouc 2014, nestránkováno

Jan Kubíček, Hans-Peter Riese, Kant, 2014, str. 195 Jan Kubíček, České muzeum výtvarných umění, str. 104

Nejzásadnější představitel konstruktivismu a konkrétního umění

ve střední Evropě

Reprezentativní série dvou maleb s názvem „ Rozdělené čtverce a kosočtverce “ je jedinečnou ukázkou zásadní osobnosti umělecké generace na počátku 60. let Jana Kubíčka, stěžejní postavy českého konstruktivismu.

Na přelomu 50. a 60. se u kolínského rodáka začal projevovat originální rukopis, kdy vytvářel obrazy pomocí barevných laků na lepenkovém podkladu. Stékáním laku vznikaly abstraktní kompozice. Autor jejich podobu ovlivňoval manipulací s podkladem, přičemž tento proces řízení malby hrál v Kubíčkově malbě důležitou roli. Nešlo o sledování smyslové kvality, ale spíše o odhalení specifické duchovnosti.

Kubíček se rovněž zabýval tvorbou asambláží a koláží, pro které používal plakáty a stránky knih. Spolu se Z. Sýkorou, V. Mirvaldem, M. Urbáskem, H. Demartinim, M. Grygarem a dalšími se od 60. let řadil k experimentální linii umělců, kteří směřovali ke geometrické abstrakci. Autora zajímaly geometrické prvky, zkoumal jejich možnosti, jejich variace.

Počátkem 80. let přichází autorovo zásadní tvůrčí období ve znamení dislokací, dimenzí a přeskupování. Kubíček usiloval o osvobození své tvorby od myšlenkových procesů, které považoval za vyčerpané či překonané. Začal pracovat s kruhy a půlkruhy, které různými způsoby měnil, a to jejich dělením, lámáním a dislokováním prostřednictvím diagonálních os. V průběhu let se skupiny kruhů a půlkruhů stávaly složitějšími. Kubíček vytvářel optické shluky, přičemž elementy se různě překrývaly, a vyzývaly tak k dešifraci zákonitosti jejich proměn. Kubíček v druhé polovině 80. let doplnil princip dislokace kruhů a půlkruhů o zobrazení proměny samotné geometrické struktury. Nejednalo se již výhradně o kruhy, ale i o jiné geometrické prvky. Barevná redukovanost předložené série „ Rozdělené čtverce a kosočtverce “ skvěle podtrhuje generované geometrické tvary a jejich specificky zachycené hranice. Jedná se o subtilní vyjádření linií v kontrastu téměř jednolité plochy, jež je strukturována barevnou rozdílností. Jedná se o vynikající Kubíčkovu práci, v níž je zachycena vizuální hra nejzákladnějších výrazových prostředků ve své obdivuhodné čistotě.

ZDENĚK KUČERA (1935–2016)

Dynamická symetrie (malá)

1991

olej, plátno

85 × 85 cm

sign. na rubu Zdeněk Kučera / 1991 na rubu název díla autorem

60 000 Kč

143 MILAN GRYGAR (1926) Antifona 2002

akryl, plátno

95 × 90 cm

sign. na rubu Grygar 02

850 000 Kč

144 KAREL TRINKEWITZ (1931–2014) Mnichovské nokturno

1983

asambláž, oblázky, koláž, deska

40 × 40 cm

sign. na rubu Karel Trinkewitz / 12.8.1983

na rubu název díla autorem

38 000 Kč

145

JAN KOTÍK (1916–2002)

6 skic k dílu Dění

1997–1998

6× uhel, papír, karton

6 ks 24,5 × 35 cm

sign. 6× PD Jan Kotík 98

na rubu štítek Galerie Švestka, Praha s popisem díla

39 000 Kč

Provenience z majetku rodiny autora

146

JAN KOTÍK (1916–2002)

Objekt V. z cyklu Dění

1997–1998

akryl, voskový a pryskyřičný lak, dřevo

230 × 235 cm

sign. na rubu monogram J. K.

190 000 Kč

Provenience z majetku rodiny autora

147

STANISLAV KOLÍBAL

(1925)

V bílém poli

1986

objekt, asambláž, dřevo, plexi, olej, tmel

180 × 150 × 7 cm

sign. na rubu Kolíbal 86 na rubu štítek OK Harris Gallery, New York s popisem díla

2 100 000 Kč

Vystaveno

OK Harris Gallery, New York, 1986

Stanislav Kolíbal, Sochy a projekty, Arbor Vitae 2012, k výstavě v Jízdárně Pražského hradu, str. 68

Publikováno

Stanislav Kolíbal, Sochy a projekty, Arbor Vitae 2012, k výstavě v Jízdárně Pražského hradu, str. 68

Stanislav Kolíbal, Retrospektiva, Národní galerie v Praze, 1997, str. 124

Uvedeno

v soupisu díla Nadace Stanislava Kolíbala: www.stanislavkolibal.cz/dila-1984-1988

Předložený objekt „V bílém poli “ je sběratelsky velice zajímavým dílem českého sochaře, malíře, scénografa a ilustrátora Stanislava Kolíbala, osobnosti s vynikajícím mezinárodním renomé.

Kolíbal se narodil roku 1925 v Orlové na Těšínsku. Koncem války byl nasazen do ostravských dolů. Tato zkušenost pravděpodobně vnesla do jeho pozdějšího díla existenciální rozměr. K výtvarnému umění tíhnul již od svého mládí. Od svých třinácti let modeloval a kreslil a již v roce 1945 vystavoval na skupinové výstavě v Domě umění v Ostravě, což do jisté míry předznamenalo jeho uměleckou dráhu. Odjel do Prahy, kde v letech 1945–1951 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Antonína Strnadela. Od roku 1951 studoval na DAMU scénografii u profesora Františka Tröstera.

Jako tvůrce sochařských objektů se Kolíbal začal prosazovat od padesátých let. Nejčastějším námětem se mu stala ženská figura měkkých oblých tvarů. Těla znázorňoval v nezvyklých polohách a lišila se tak od figurálních děl jeho vrstevníků. Kolíbalova originalita v přístupu byla paradoxně dána tím, že nestudoval sochařství. Od roku 1963 přechází k abstraktní geometrické formě, která se již v jistém smyslu ukazovala v jeho figurativních sochách například v hranatém rozložení rukou složených do kosočtverce. V 70. a 80. letech přibývalo v jeho dílech rafinovanosti v kompozici prvků, přičemž se objevují i jiné materiály jako například překližka, plech, sklo, provázky či nitě, kterými autor nahrazoval kreslené linie.

Předložené dílo „V bílém poli “ patří do určitého zvratu Kolíbalovy tvorby, který nastal po roce 1985. Dřívější metaforičnost byla nahrazena skladbou geometrických tvarů a vznikla tak jistá harmonická konstelace znázorňující řád. Právě řád a jeho proměny lze považovat za jedno z ústředních autorových témat. Jedná se o řád ve smyslu obecného strukturujícího principu, který dává světu i věcem určitost a stálost. Nicméně i on se proměňuje, neboť je nestálý. Autor tak uvažuje o uchování řádu ve změně, ale i o možnost uchování změny v řádu, aby se z něj nestalo cosi strnulého. Originální dílo „V bílém poli“ svědčí Kolíbalově umělecké genialitě. Není divu, že jeho díla jsou vedle českých veřejných i soukromých sbírek zastoupena v nejprestižnějších světových institucích, jako jsou Muzeum moderního umění v New Yorku, Metropolitní muzeum v New Yorku, Solomon R. Guggenheim muzeum v New Yorku, Tate Gallery v Londýně, Centre Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění ve Vídni, Albertina ve Vídni a řada dalších.

148

JAN KUBÍČEK

(1927–2013)

Objekt

2013

objekt, plast (novodur), deska

60 × 60 × 60 cm

80 000 Kč

Reprodukováno

Jan Kubíček, Hans-Peter Riese, Kant, 2014, str. 58

149

JOSEF HAMPL (1932–2019)

Průnik IV

1987

šitá kresba, plátno

200 × 90 cm

sign. UD Hampl 87

přiloženo potvrzení pravosti díla autorem a fotografie

autora s dílem

80 000 Kč

150

KAREL MALICH (1924–2019)

Kompozice

1960

lept, autorský tisk

28 × 39,5 cm

sign. PD K. Malich 1960

28 000 Kč

151

JIŘÍ

KOLÁŘ (1914–2002)

Bez názvu

1987

koláž, deska, plexibox

70 × 70 cm

sign. na rubu Jiří Kolář 87

130 000 Kč

152

VLADIMÍR NOVÁK

(1947–2024)

Turnerova noha

1988 olej, plátno

180 × 220 cm

sign. na rubu V. Novák červen 1998 na rubu název díla autorem

170 000 Kč

153

JAN KUBÍČEK

(1927–2013)

Geometrické cvičení – diptych

2005

diptych, barevné fixy, karton

2 × ks 42 × 42 cm

sign. 2× LD Jan Kubíček 2005 I. , II.)

20 000 Kč

154

JAN KUBÍČEK

(1927–2013)

Geometrické cvičení – diptych

2005

diptych, barevné fixy, karton

2 ks 42 × 42 cm

sign. 1× PD Jan Kubíček 2005/I.I.

20 000 Kč

KAREL MALICH (1924–2019)

Zrození světa

1981

tempera, karton

90 × 65 cm

sign. na rubu K. Malich 1981 na rubu název díla autorem

500 000 Kč

156

STANISLAV KOLÍBAL (1925)

Kresba – diagonála

1969

kresba kuličkovým perem, karton

43 × 30 cm

sign. na rubu Kolíbal 69

15 000 Kč

157

STANISLAV KOLÍBAL

(1925)

Kresba – kruh

1971

kresba kuličkovým perem, karton

44 × 31 cm

sign. na rubu Kolíbal 71

15 000 Kč

158

JAN KUBÍČEK

(1927–2013)

Geometrické cvičení

1972

vrstvená kresba tuší, ruční papír 3/5

53 × 38,5 cm

sign. UD Jan Kubíček 1972

12 000 Kč

159

OLDŘICH TICHÝ (1959)

Ohrady z nás I

2014

olej, plátno

200 × 120 cm

sign. PD O. Tichý 2014, na rubu O. Tichý / 2014 na rubu popis díla autorem

180 000 Kč

160 PETR KVÍČALA (1960) Číslo 9 (No 9)

1996

olej, plátno

71 × 82 cm

sign. na rubu monogram PK 1996 na rubu popis díla autorem

50 000 Kč

Bez názvu 1982

kombinovaná technika, tempera, běloba, pastel, tužka, ruční papír 58,5 × 41 cm

sign. na rubu K. Malich 1982

290 000 Kč

KAREL MALICH (1924–2019)

KAREL MALICH (1924–2019)

Bez názvu

2012

barevný pastel, karton

70 × 49 cm

sign. na rubu K. Malich 2012 V.

300 000 Kč

Provenience

Galerie Zdeněk Sklenář

163

VĚRA JANOUŠKOVÁ (1922–2010)

Tři postavičky

1972

barevné fixy, karton

44,5 × 33 cm

sign. PD V. Janoušková, monogram J. V. 72 na rubu fotografie autorky s dílem

9 000 Kč

164

VLADIMÍR HAVRILLA (1943)

Bez názvu

2003

akryl, plátno

90 × 120 cm

sign. PD monogram V. H. 03

45 000 Kč

Moderní vizuální kultura

umělkyně intelektuálky

ADRIENA ŠIMOTOVÁ (1926–2014)

Postava

1990

kombinovaná technika, grafit, papír

85 × 130 cm

sign. LD Adriena Šimotová 90

400 000 Kč

Posuzované dílo „ Postava “ je autentickou, velice duchovně působící prací Adrieny Šimotové, české malířky, grafičky a sochařky světového významu, jejíž umělecká tvorba byla úzce spjata s jejím životním osudem.

Autorčino dospívání poznamenala válečná doba, a poté i nelehký vývoj poválečného Československa. Výtvarná studia zahájila nejprve soukromě v letech 1940–1941 a v letech 1942–1945 navštěvovala Státní grafickou školu v Praze, kde ji vedl profesor Zdeněk Balaš. Následně pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického, u něhož absolvovala i postgraduální aspiranturu. Tehdy také navázala řadu celoživotních přátelství z okruhu výtvarníků, kteří studovali na VŠUP a z nichž se formovalo jádro budoucí skupiny UB 12.

Osobní život Adrieny Šimotové byl plný radostí i tragédií. V roce 1953 si vzala Jiřího Johna, malíře a grafika, s nímž sdílela mnoho společných uměleckých vizí a zkušeností. Jeho smrt v roce 1972, po dlouhé nemoci, a později smrt jejího syna v roce 1994, hluboce ovlivnily její tvorbu, především v použití barev a symbolice, přičemž pro celou její uměleckou dráhu byl charakteristický hluboký zájem o člověka, o symboliku jeho těla, o jeho vztahy.

„ Postava “ je zřetelnou ukázkou autorčina smyslu pro čisté vyjádření lidských linií a přítomného pocitu tělesnosti. Předložené dílo lze interpretovat nikoliv jako přímé zpodobnění člověka, ale spíše jako snahu o sdělení čehosi z jeho duše.

166

ALENA KUČEROVÁ

(1935)

Moře č. 2

1972

tisk z perforovaného plechu 2/30

53,5 × 74,5 cm

sign. PD Alena Kučerová 1972 na rubu popis díla autorkou

30 000 Kč

Provenience

sbírka italského galeristy a historika umění Arturo

Schwarze

Reprodukováno

monografie Alena Kučerová, Galerie Pecka, Praha 2005, autorský popis díla na vnitřní straně vazby

167

FRANTIŠEK KYNCL

(1934–2011)

Fialová monostruktura

2003

reliéf, akryl, ruční papír

68 × 50 cm

sign. PD F. Kyncl 2003

14 000 Kč

168

IVAN OUHEL (1945–2021)

Hořící krajina

2014 olej, plátno

120 × 95 cm

sign. UD I. Ouhel 14, na rubu 2014 Ivan Ouhel, I. Ouhel na rubu popis díla autorem

110 000 Kč

Provenience Galerie Prostor 228

169

MICHAEL RITTSTEIN (1949)

Odpočinek

1983 cm

kombinovaná technika, ruční papír

40 × 56 cm

sign. PD M. Rittstein 83

120 000 Kč

170

MICHAEL RITTSTEIN (1949)

Skateboard

1980–1981

kombinovaná technika, frotáž, akvarel, tuš, karton

42 × 60 cm

sign. PD M. Rittstein 80–81

50 000 Kč

171

MICHAEL RITTSTEIN (1949)

Kus flákoty

2006

olej, plátno

51 × 60 cm

sign. UD M. Rittstein, PD 2020, na rubu

M. Rittstein 2020

na rubu název díla autorem

330 000 Kč

172

MICHAEL RITTSTEIN (1949)

Znepokojen hmyzem

2020

olej, plátno

95 × 80 cm

sign. UD M. Rittstein, PD 2020, na rubu M. Rittstein 2020 na rubu název díla autorem

450 000 Kč

Vystaveno

Galerie Vltavín 2022

173

MICHAEL RITTSTEIN

(1949)

Extrémně odolný pulec

2016

akryl, plátno

50 × 60 cm

sign. PD M. Rittstein 2016, na rubu M. Rittstein 2016 na rubu název díla autorem, přiloženy dvě fotografie díla s autorem

180 000 Kč

174

JIŘÍ NAČERADSKÝ

(1939–2014)

Portrét umělce

2014

olej, plátno

130 × 163 cm

sign. PD 2014 Načeradský (zrcadlově)

150 000 Kč

175

JIŘÍ NAČERADSKÝ

(1939–2014)

V harému II

2006

olej, plátno

60 × 80 cm

sign. UN Načeradský 2006, na rubu 2005 na rubu popis díla autorem

80 000 Kč

176

JIŘÍ NAČERADSKÝ

(1939–2014)

Kudlanky

2014

olej, plátno

130 × 162 cm

sign. PD Načeradský 2014

150 000 Kč

177

OTTO PLACHT (1962)

Džungle

akryl, olej, plátno

100 × 150 cm

40 000 Kč

Vystaveno

Otto Placht – Superfluous, Topičův salon, Praha 2022

178

PASTA ONER (1979)

Hate Us!

2017

akryl, plátno

140 × 200 cm

sign. na rubu Pasta Oner 2017 přiložený certifikát pravosti DSC Gallery podepsaný autorem

230 000 Kč

Vystaveno

Pasta Oner – Art is truth, DSC Gallery, 2017

Reprodukováno

Pasta Oner – Art is truth, DSC Gallery, 2017, nestr.

179

LUBOMÍR TYPLT (1975)

Tři kluci (Nebreč)

2011

tempera, karton

50 × 70 cm

sign. PD Typlt 11 přiložena fotografie autora s dílem

28 000 Kč

Vystaveno

Lubomír Typlt Mobilizace, DU města Brna – Dům pánů z Kunštátu, 2011

Reprodukováno

Brněnský deník, 2011

180

KRIŠTOF KINTERA (1973)

Postnaturalia

2017

elektronky, pryskyřice, barva, dráty, dřevěná deska

103,5 × 73 cm

sign. na rubu Krištof Kintera 2017

70 000 Kč

181

KRIŠTOF KINTERA (1973)

Melancholin

2024

objekt, asambláž, dřevo, kov, deska

103 × 73 cm

sign. na rubu Krištof Kintera 2024

D a na rubu název díla autorem

90 000 Kč

182

MILAN KNÍŽÁK (1940)

No name

2007 akryl, plátno

190 × 190 cm

sign. PD Knížák, na rubu M. Knížák 07 na rubu název díla autorem

300 000 Kč

PRŮVODCE PRO NEPŘÍTOMNÉ A TELEFONNÍ UCHAZEČE

Pokud se nemůžete zúčastnit aukce osobně, můžete společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha dát vyplněním formuláře pokyny, aby se vaším jménem ucházela o příslušnou věc. Tato služba je důvěrná a je k dispozici bez dalších poplatků.

Obecné

Před aukcí

Budeme se snažit o nákup položky dle vašeho výběru za nejnižší možnou cenu (v závislosti na vyvolávací ceně a další nabídce), a nikdy vyšší, než je maximální částka, kterou určíte. V případě potřeby se vaše nabídka zaokrouhlí dolů na nejbližší částku v souladu s kroky dražebníka.

Dříve obdržené nabídky budou mít přednost. Nabídky by měly být předloženy nejméně dvacet čtyři hodin před konáním aukce. Pokud činíte nabídky prostřednictvím telefonu, doporučujeme vám ponechat maximální nabídku, kterou můžeme učinit vaším jménem v případě, že se nemůžeme dovolat. Naši zástupci jsou připraveni k provedení nabídky za vás.

Po aukci

Úspěšní zájemci obdrží přehled popisující jejich nákup a dostanou pokyn pro platbu a odbavení zboží.

Vyplnění formuláře

Tento formulář by měl být použit na jednu aukci. Uveďte číslo položky, autora věci a datum prodeje v prostoru horní části formuláře, pokud není již předvyplněn.

Uveďte prosím maximální kupní cenu v dražbě, kterou jste ochotni zaplatit za každou položku. Jiné pokyny k nákupu nebo neomezené nabídky nebudou akceptovány. Nabídky musí být číslovány ve stejném pořadí jako v katalogu.

Náhradní nabídky pro položky lze učinit slovem NEBO u čísla položky. To znamená, že pokud jste byli na začátku hodně úspěšní, nebudeme pokračovat a ucházet se o dražbu další položky pro vás. Nebo naopak, pokud vaše dřívější nabídky byly neúspěšné, budeme i nadále dražit za vás pro zbývající položky uvedené na formuláři.

Pokud jste si sjednali telefonní dražbu, jasně prosím určete telefonní číslo, na kterém jste k zastižení v době konání prodeje, včetně kódu země. Zavoláme vám ze sálu krátce před započetím dražby předmětné položky.

PLNÁ MOC PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ

Dražba po telefonu

Zmocňuji firmu 1. Art Consulting Brno CZ, s.r.o., Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553, aby mne zastupovala při dražbě výtvarných děl, která se bude konat dne 1. 12. 2024 ve 13.30 hod. na adrese Topičův salon – Národní 9, Praha 1, a dražila za mne do uvedených limitů či po telefonu následující věci:

č. autor název cena limit nebo telefon

Zavazuji se, že vydražené předměty zaplatím nejpozději do deseti dnů ode dne konání aukce. K vydražené věci bude účtován aukční poplatek dle platného aukčího řádu. Zmocnitel prohlašuje, že jsou mu známy dražební podmínky dražebníka.

Jméno:

Příjmení:

Telefon:

Tel. pro dražbu:

E-mail:

číslo OP:

Ulice:

Město:

PSČ:

Stát:

Datum a místo: wPodpis:

PODMÍNKY PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ A TELEFONNÍ

PRODEJ

Vezměte prosím na vědomí, že zastupování nepřítomných a telefonní dražby jsou nabízeny jako doplňková služba bez poplatku. Takové nabídky jsou prováděny na vaše vlastní riziko a 1. Art Consulting proto nemůže přijmout odpovědnost za jakékoli chyby nebo opomenutí nabídky.

Všechny nabídky jsou předmětem dražebního řádu prodejního katalogu. Odměna dražebníka, ve výši uvedené v dražebním řádu katalogu prodeje, bude přidána ke kupní ceně dosažené v dražbě jako součást celkové kupní ceny. Nabídky budou uspokojeny za co nejnižší cenu tak, jak to dovolí další nabídky a rezervace.

Platba na aukci

Vydražitel je povinen vyřídit své závazky ihned po vydražení, nejpozději však po skončení aukce.

Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22%.

Tato provize je konečná a zahrnuje jak DPH, tak autorský poplatek. Po dohodě s dražebníkem je možno zaplatit celkovou částku bankovním převodem, nebo hotově při převzetí věci v kanceláři dražebníka, nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce, pokud není dohodnuto jinak. Platební karty nejsou akceptovány.

Ochrana osobních údajů

Z důvodu plnění některých služeb, o které klienti požádali, může 1. Art Consulting zpřístupnit informace třetím stranám (např. přepravci). Je zájmem 1. Art Consulting Brno – Praha vyžadovat, aby tyto třetí strany respektovaly soukromí a důvěrnost informací našich klientů a poskytovaly stejnou úroveň ochrany informací klientů, jak je stanoveno v rámci EU.

Podpisem této Plné moci pro zastupování a telefonního dražení souhlasíte s takovým sdělením.

Upozorňujeme, že z bezpečnostních důvodů mohou být prostory 1. Art Consulting předmětem nahrávání videa. Telefony, např. telefonní nabídky / hlasové zprávy, mohou být rovněž zaznamenány.

AUKČNÍ ŘÁD – PRAVIDLA ŽIVÉ AUKCE

1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553

I. Úvodní ustanovení

1. Tento aukční řád je vydán za účelem organizace prodeje uměleckých děl Aukční síní 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. formou aukcí.

2. Aukce pořádané dle tohoto aukčního řádu jsou organizované dle mezinárodních zvyklostí v oblasti obchodu s uměním a v souladu s právními normami České republiky.

3. Aukce jsou přístupné pouze pro klienty Aukční síně a další osoby pouze se souhlasem Aukční síně.

4. Aukční síní se rozumí společnost 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o., se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO 60715553.

5. Konání aukce oznamuje Aukční síň dle svého uvážení způsobem obvyklým, například v aukčním katalogu, na svých internetových stránkách, ve sdělovacích prostředcích apod.

6. Tento aukční řád je pro všechny osoby zúčastněné na aukci závazný a účastí na aukci se osoby zavazují ho dodržovat.

II. Výklad pojmů

Pro účely tohoto aukčního řádu se pod jednotlivými pojmy rozumí následující:

a. aukce – forma prodeje uměleckého předmětu, kdy věc je prodávána za nejvyšší nabídnutou cenu předem neurčeného počtu zájemců. Vlastnictví k věci přechází na kupujícího zaplacením ceny.

b. licitátor – je osoba určená Aukční síní k řízení a provádění aukce, činí jménem Aukční síně všechny úkony s tím spojené, zejména zahajuje a řídí aukci, organizuje podávání nabídek zájemců o koupi a uděluje tzv. příklep, tj. ukončení podávání nabídek a potvrzení nejvyšší podané nabídky,

c. zájemce o provedení aukce – právnická nebo fyzická osoba, která uzavírá s Aukční síní písemnou smlouvu o provedení prodeje konkrétního předmětu formou aukce, může to být též Aukční síň, d. účastník aukce – právnická nebo fyzická osoba, oprávněná účastnit se aukce. Účastníkem aukce může být pouze klient Aukční síně, nesmí být vlastníkem věci ani osobou jednající ve prospěch koupi pro vlastníka. Účastníkem aukce může být pouze osoba plně právně způsobilá, starší 18 let, dodržující aukční řád, pravidla a zvyklosti slušného a vhodného chování na aukci a osoba, která nezmařila dřívější aukce Aukční síně, resp. společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. Není přípustné dražit za osoby uvedené výše. Účastníci aukce prokazují svoji totožnost platnými průkazy totožnosti (například osobní/občanský/ průkaz, pas) a jednají-li v zastoupení, předávají Aukční síní plnou moc opravňující k zastupování na aukci jiným klientem Aukční síně. Podmínkou účasti na aukci může být též složení dražební jistiny, byla-li Aukční síní požadována. Účastník aukce obdrží od zástupce Aukční síně číselné označení, pod kterým se zúčastní aukce. Po dohodě s Aukční síní se může klient zúčastnit aukce po telefonu za podmínky udělení plné moci Aukční síni pro tento způsob aukce. Při tomto způsobu aukce musí Aukční síň postupovat maximálně výhodně pro účastníka aukce.

e. aukční jistina – není vyžadována

f. aukční katalog – seznam předmětů, které budou v konkrétní aukci nabízeny klientům Aukční síně k prodeji. Katalog je uveřejněn na webových stránkách Aukční síně www.acb.cz

g. vydražitel – účastník aukce, který v aukci nabídl nejvyšší cenu, která byla v aukci potvrzena veřejně licitátorem tzv. příklepem. Po zaplacení ceny se stává vlastníkem věci.

h. klienti Aukční síně – zájemci o koupi uměleckých děl formou aukcí pořádaných Aukční síní, které zaregistruje Aukční síň. Na registraci není právní nárok a je zcela v kompetenci Aukční síně, která může žádost o registraci odmítnout bez udání důvodů. Klienty Aukční síně mohou být právnické nebo fyzické osoby (starší 18 let), které prokážou zákonným způsobem svoji totožnost (například výpis z obchodního rejstříku, občanský průkaz, pas). Poruší-li klient Aukční síně tento aukční řád, může být Aukční síní bez dalšího jeho registrace zrušena, o čemž bude Aukční síní prokazatelným způsobem vyrozuměn.

III. Organizace aukce

1. Předměty zařazené do aukce budou vystaveny v den konání aukce za účelem umožnění jejich prohlídky. Místo: Praha 1, Topičův salon, 1. patro. Zájemci o prohlídku vystavených předmětů jsou povinni respektovat opatření aukční síně k zajištění ochrany vystavených předmětů. Za prohlídku předmětů určených k prodeji v aukci se neplatí.

2. Přístup na aukci mají pouze klienti aukční síně, pracovníci aukční síně, další osoby pouze se souhlasem aukční síně, jinak aukce není veřejná. V průběhu aukce nelze pořizovat fotografie, filmy ani žádné jiné záznamy bez souhlasu aukční síně.

3. Účastníci aukce jsou povinni dodržovat pokyny organizátorů a nenarušovat žádným způsobem průběh aukce.

4. Aukce je zahajována zástupcem aukční síně, který může oznámit změny oproti katalogu, změny a upřesnění aukčního řádu a oznámit z toho vyplývající pokyny k organizaci aukce.

5. Aukci jednotlivých předmětů provádí licitátor. Vždy musí být nezaměnitelně označen předmět aukce (prodeje), zpravidla alespoň odkazem na katalog. Licitátor oznámí tzv. nejnižší podání, což je cena (částka), za kterou je možno věc koupit v případě, že nebyla stanovena rezervní cena, tj. minimální požadovaná cena majitele předmětu. Pokud rezervní cena stanovena byla, a příhozy učiněné na sále nedosáhly její výše, prohlásí licitátor předmět za neprodaný. Neprojeví-li žádný z klientů aukční síně o koupi zájem, licitátor aukci předmětu ukončí slovy „neprodáno či položka zůstává“. Věc může být zařazena do aukce opakovaně podle rozhodnutí aukční síně.

6. Zájemci o koupi věci činí licitátorovi nabídky po jeho sdělení částky (vyvolání) zvednutím dražebního čísla, případně zvednutím čísla současně s nabídnutou cenou, která musí být vždy větší než poslední částka vyvolaná licitátorem.

7 Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

7. Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

1 500 Kč, činí-li okamžitá aukční cena méně než 10.000 Kč

2 1.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 10.000 Kč, ale méně než 50.000 Kč

3 5.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 50.000 Kč, ale méně než 100.000 Kč

4 10.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 100.000 Kč, ale méně než 500.000 Kč

5 50.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 500.000 Kč, ale méně než 5.000.000 Kč

6 100.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 5.000.000 Kč, ale méně než 10.000.000 Kč

7 250.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena 10.000.000 Kč a více

O pořadí příhozů rozhoduje osoba pověřená konáním dražby.

8. Neučiní-li žádný účastník aukce vyšší nabídku, zopakuje licitátor výši poslední nabídnuté částky spolu se slovy, …poprvé, … podruhé… a potřetí pro číslo… a úderem kladívka aukci ukončí s tím, že účastník aukce s poslední nabídkou má povinnost za tuto částku věc koupit (k částce se připočítává aukční poplatek). Podanými nabídkami v aukci (příhozy) jsou účastníci vázáni, což znamená neodvolatelnou nabídku za danou částku věc koupit. Cenu dosaženou v aukci nelze snížit.

10. Veškeré případné námitky, protesty či připomínky k průběhu aukce řeší s konečnou platností Aukční síň v duchu zásad poctivého obchodu a mezinárodních aukčních zvyklostí. Námitky, protesty, připomínky či upozornění musí být uplatněny přímo v aukčním sále viditelným a hlasitým způsobem, jinak se k nim nepřihlíží.

IV. Způsob placení

1. Vydražitel je povinen zaplatit částku, za kterou věc vydražil, včetně aukční přirážky, pokud možno do skončení aukce; nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce. Platbu je možno provést: 1. v hotovosti na místě dražby nebo v kanceláři Akčního domu, nebo 2. na bankovní účet Akčního domu, číslo účtu: 27-0461150247/0100

Platební karty nejsou akceptovány.

2. Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22% Tato provize je konečná a zahrnuje jak 21% DPH, tak 4% autorského poplatku. Vlastnické právo k vydraženému předmětu přechází zaplacením ceny vydraženého předmětu spolu s aukčním poplatkem ve lhůtách dle aukčního řádu.

V. Ostatní

1. Vydražitel je povinen převzít zaplacený předmět získaný vydražením nejpozději do 40 dnů po konání aukce, pokud se s aukčním domem nedohodne jinak. Po této lhůtě budou vydražené předměty uskladněny dražebníkem nebo třetí stranou na náklady a zodpovědnost vydražitele. Vydražiteli je poté účtován poplatek za uskladnění díla ve výši 0,5 % z částky, za kterou dotyčné předměty vydražil, za každý den uskladnění. Pokud celková výše skladného dosáhne či přesáhne výši ceny předmětu/ů, za kterou vydražitel předmět/y vydražil, vydražitel souhlasí s tím, že je dražebník oprávněn tyto předměty prodat, či nabídnout opětovně v aukci, aby tak umořil náklady vzniklé s uskladněním vydražených předmětů.

2. Aukční síň zajišťuje dopravu věcí získaných aukcí pouze po dohodě s vydražitelem. Aukční síň zajišťuje pouze zabalení věci obvyklé pro předání věci, nikoliv speciální balení, například pro dopravu.

3. Reklamace na věci získané v aukci se řídí právními normami České republiky. Všechny údaje a veškerá prohlášení uvedená v katalogu týkající se autorství, přisuzovaných vlastností, pravosti, jakosti, původu, data, stáří, provenience, stavu či odhadní vydražovací ceny vyjadřují pouze názor Dražebníka. Dražebník si vyhrazuje právo konzultovat jakékoliv odborníky či úřední místa, která uzná za vhodné. Každá zainteresovaná osoba, jakož i každý účastník aukce se musí řídit vlastním názorem a Dražebník nenese odpovědnost za správnost takového názoru, i pokud tento názor bude ovlivněn názorem Dražebníka. Dražebník neposkytuje na vydražené předměty žádnou záruku a všechny záruky jsou tímto vyloučeny. Dražené předměty se draží jako umělecké předměty a veškeré jejich případné vady jsou zohledněny v příklepové ceně, s čímž vydražitel výslovně souhlasí a stvrzuje učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep. Vzhledem k charakteru a povaze dražených předmětů se vydražitel učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep, vzdává svých práv z vadného plnění, včetně případných práv ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Reklamace předmětů vydražených osobně v aukční síni Dražebník nepřijímá; předměty vydražené na základě plné moci či telefonického zastupování udělené Dražebníku lze vydražitelem reklamovat nejpozději při jejich převzetí.

4. Aukční síň vydá vydražiteli po zaplacení daňový doklad o zaplacení a na přání písemné potvrzení o nabytí věci z aukce.

5. Předměty podléhající režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů a zákona č. 71/1997 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů, musí být takto označeny ve všech dokumentech aukce, zejména v katalogu, musí být oznámeny při vyvolání věci a v potvrzení o nabytí věci pro vydražitele.

6. Veškerá právní jednání dle tohoto aukčního řádu se řídí právními normami České republiky.

Ochrana osobních údajů Účastník aukce tímto uděluje společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., IČ: 60715553, se sídlem Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 16013 (dále též jen „správce“), svůj souhlas s tím, aby ve smyslu ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) zpracovával následující osobní údaje účastníka aukce: jméno příjmení, datum narození, adresa bydliště, email a telefon, a to za účelem vyrozumívání účastníka aukce o konání dalších aukcí, zasílání aukčních katalogů a nabídek ostatních služeb správce. Uvedené osobní údaje budou správcem zpracovávány po nezbytně nutnou dobu; nevyplývá-li z příslušného obecně závazného právního předpisu jinak, je účastník aukce srozuměn s tím, že za nezbytně nutnou dobu zpracování osobních údajů se považuje doba 10 let. Účastník aukce uděluje správci svůj výslovný souhlas s výše uvedeným zpracováním svých osobních údajů. Účastník aukce je srozuměn s tím, že svůj souhlas může vzít kdykoliv zpět, a to například zasláním emailu nebo dopisu na adresu sídla správce zapsanou v obchodním rejstříku. Účastník aukce je dále srozuměn s tím, že zpracování jeho osobních údajů bude provádět správce prostřednictvím pověřených zaměstnanců, a to manuálně či automatizovaně, osobní údaje účastníka aukce však mohou být poskytnuty ke zpracování i osobám, které náležejí ke skupině správce. Účastník aukce je rovněž srozuměn s tím, že má podle příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) právo (i) vzít svůj souhlas se zpracováním osobních údajů kdykoliv zpět, (ii) požadovat po správci informaci, jaké osobní údaje účastníka aukce správce zpracovává, (iii) požadovat po správci vysvětlení ohledně zpracování osobních údajů účastníka aukce, (iv) vyžádat si u správce přístup ke zpracovávaným osobním údajům a tyto nechat správce aktualizovat nebo opravit, (v) požadovat po správci výmaz osobních údajů účastníka aukce a (vi) obrátit se v případě pochybností o dodržování povinností souvisejících se zpracováním osobních údajů účastníka aukce na správce nebo Úřad pro ochranu osobních údajů. Pro vyloučení všech pochybností účastník aukce prohlašuje, že byl správcem v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy a přímo vykonatelnými právními akty (nařízeními) EU (včetně tzv. GDPR) informován o zamýšleném zpracování jeho osobních údajů, rozsahu a podmínkách tohoto zpracování osobních údajů a o veškerých právech účastníka aukce s tím souvisejících.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o. Jiří Rybář, jednatel

AUCTION RULES FOR LIVE AUCTIONS

1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553

I. Introductory Provisions

1. These Auction Rules are issued for the purpose of organizing the sale of works of art by the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. by means of auction.

2. Auctions held in accordance with these Rules of Auction are organised according to international customs in the art trade and the legal regulations of the Czech Republic.

3. Auctions are accessible only to clients of the auction house and other persons authorised by the auction house.

4. The auction house means the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553.

5. The auction house announces auctions at its discretion in the usual manner, for instance, in the auction catalogue, in the media, etc.

6. These Rules of Auction are binding for all persons participating in an auction, and all persons undertake to observe them when participating in an auction.

II. Definitions

For the purposes of these Rules of Auction, the following terms shall be interpreted as follows:

a. auction – a form of sale of a work of art where it is sold at the highest bid offered by an unspecified number of bidders. Ownership of the item passes onto the buyer by paying the price;

b. auctioneer – a person designated by the auction house to manage and conduct the auction. The auctioneer performs all related activities on behalf of the auction house, especially initiating and managing the auction, organizing bidding, and giving the so-called knock, i.e., closing bidding and confirming the highest bid;

c. person interested in holding an auction – a legal or natural person who enters into a written contract with the auction house for the sale of a specific item in the form of an auction; it may also be the auction house;

d. auction participant – a legal or natural person authorised to participate in an auction. Only a client of the auction house who is not the owner of the item or a person acting on behalf of the item owner can be an auction participant. An auction participant must have full legal capacity, observe the Rules of Auction and rules and customs of decent and appropriate behaviour at the auction, and be a person over 18 years of age who has not thwarted a previous auction of the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. It is not allowed to bid on behalf of the above persons. Auction participants must prove their identity using a valid identity card (e.g., ID card, passport) and, if they participate via a proxy, provide a power of attorney to the auction house to be represented on the auction by another client of the auction house. To take part in an auction, the bidder must, if required by the auction house, also provide an earnest money deposit. The auction participant will receive a number from the auction house under which they will participate in the auction. Upon agreement with the auction house, the client may participate in an auction by telephone provided they have granted the auction house a power of attorney for this type of auction. In this type of auction, the auction house must act as advantageous as possible to the benefit of the auction participant.

e. earnest money deposit – not required

f. auction catalogue – the list of items to be offered to clients of the auction house in the respective auction. The catalogue is published on the website of the auction house www.acb.cz.

g. auction winner – the auction participant who offered the highest bid publicly knocked down by the auctioneer. The auction winner assumes ownership of the item after paying the price.

h. auction house clients – persons interested in buying works of art by means of auctions held by the auction house who are registered by the auction house. There is no legal right to the registration, and it is entirely at the discretion of the auction house to deny a registration application without giving a reason. Auction house clients must be legal or natural persons (over 18 years of age) who can prove their identity in a lawful manner (for example, by an extract from the Commercial Register, ID card, or passport). If an auction house client violates the Rules of Auction, the auction house may cancel their registration, of which the client will be demonstrably notified.

III. Auction organization

1. Items included in an auction will be exhibited on the day of the auction to allow their inspection. Location: Prague 1, Topič Salon, 1st floor. Persons interested in inspecting exhibited items must respect the measures of the auction house for the protection of the exhibited items. Inspection of items for sale in the auction is free of charge.

2. Only clients of the auction house, employees of the auction house, and other persons authorised by the auction house may attend an auction; auctions are not public. No photographs, films, or any other recordings may be taken during an auction without the consent of the auction house.

3. Auction participants must observe the instructions of the organisers and refrain from disrupting the course of the auction in any manner.

4. An auction is opened by a representative of the auction house who may announce changes compared to the catalogue or changes and clarifications of the Rules of Auction with the resulting instructions for the organization of the given auction.

5. Auction of individual items is performed by an auctioneer. The auctioned (sold) item must always be unmistakably designated, usually at least by reference to the catalogue. The auctioneer will announce the minimum bid, which is the price (amount) for which the item can be purchased provided no reserve price was set, i.e., the minimum required price of the item owner. If a reserve price was set but no bid has reached its amount, the auctioneer will call the item unsold. If no auction house client shows interest in the purchase, the auctioneer will close the auction of the item by calling “not sold” or “item remains”. An item may be re-auctioned at the discretion of the auction house.

6. After the auctioneer announces the starting price, bidders may call out their bids to the auctioneer by raising their auction number or by raising their auction number together with the offered price, which must always be greater than the last amount called out by the auctioneer.

7. The amount of the bid, i.e., the smallest possible amount by which the price offered by the auctioneer is increased, is

1 500 CZK if the buyout price is less than 10,000 CZK

2 1,000 CZK if the buyout price is at least 10,000 CZK but less than 50,000 CZK

3 5,000 CZK if the buyout price is at least 50,000 CZK but less than 100,000 CZK

4 10,000 CZK if the buyout price is at least 100,000 CZK but less than 500,000 CZK

5 50,000 CZK if the buyout price is at least 500,000 CZK but less than 5,000,000 CZK

6 100,000 CZK if the buyout price is at least 5,000,000 CZK but less than 10,000,000 CZK

7 250,000 CZK if the buyout price is at least 10,000,000 CZK and more

The order of bids is decided by the person authorised to organise the auction.

8. If no auction participant calls out a higher bid, the auctioneer will repeat the amount of the last bid offered together with the words “for the first time,… second time, … third time to number…” followed by a hammer knock. This closes the auction and the highest bidder acquires the right to buy the item for the price (increased by the auction fee). Participants are bound by their bids (offers) called out in the auction, which means an irrevocable bid to buy the item for a given amount. The price achieved in the auction cannot be reduced.

9. All possible objections, protests, or comments on the course of the auction are finally resolved by the auction house in the spirit of the principles of fair trade and international auction customs. Objections, protests, comments, or warnings must be made directly in the auction hall in a visible and loud manner otherwise they shall be disregarded.

IV. Payment methods

1. The auction winner must pay the price corresponding to their bid in the auction, including the auction fee, if possible by the end of the auction but not later than 10 days from the end of the auction. Payments can be made:

1. in cash at the place of auction or in the auctioneer’s office; or

2. by wire transfer to the auctioneer’s bank account No. 27-0461150247/0100.

Payment cards are not accepted.

2. The auction fee 22% is added to the winner’s bid.

The fees are final and include both 21 % VAT and 4 % royalties. Ownership of the auctioned item passes onto the buyer by paying the price of the auctioned item together with the auction fee within the deadlines according to the Rules of Auction.

V. Other

1. The auctioneer is obliged to take over the paid object obtained by auctioning no later than 40 days after the auction, unless otherwise agreed with the auction house. After this period, the auctioned items will be stored by the auction house or a third party at the auctioneer’s expense and responsibility.

The auctioneer is then charged a storage fee of 0.5% of the amount for which he auctioned the items in question for each day of storage. If the total amount of the storage fee reaches or exceeds the price of the item(s) for which the auctioneer auctioned the item(s), the auctioneer agrees that the auction house is entitled to sell these items or offer them again in the auction in order to offset the costs incurred with the storage of the auctioned items.

2. The Auction House shall provide transport of items obtained through the auction only if arranged so with the Successful Bidder. The Auction House shall only provide item packing that is usual for the item handover, no special packing, e.g. for transport purposes.

3. Complaints received at things in the auction shall be governed by rules of the Czech Republic. The Catalogue only includes their visual description, other details are given in compliance with the best knowledge and conscience of the Auction House in order to inform the potential buyer as much impartially as possible.

4. After payment is made by the Successful Bidder, the Auction House shall issue a tax document confirming the payment and written confirmation of acquiring the item through the auction for the Successful Bidder.

5. Items subject to Act No. 20/1987 Coll. on the state monument preservation as amended and as amended by implementing regulations and Act No. 71/1997 Coll. on the sale and export of cultural-value items as amended and as amended by implementing regulations must be marked so in all auction documents, especially in the Catalogue, be announced when the item is called and in the confirmation of acquiring the item for the Successful Bidder.

6. All legal acts according to these Auction Rules shall be governed by the legal rules of the Czech Republic.

Personal data protection

The auction participant hereby grants the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., Company ID No. 60715553, registered office in Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, incorporated in the Companies Register kept by the Regional Court in Brno, Section C, insert 16013 (hereinafter also referred to as the “Controller”), their consent so that the Controller processes, within the meaning of the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (EU regulations) (as amended), the following personal data of the auction participant: surname, date of birth, address of residence, e-mail, and telephone for the purpose of notifying the auction participant of holding other auctions and sending auction catalogues and offers of other services of the Controller. The personal data will be processed by the Controller for the necessary period which, unless otherwise provided by the relevant generally binding legal regulations, the auction participant acknowledges that the necessary period shall be 10 years.

The auction participant grants the Controller their express consent to the above-mentioned processing of their personal data. The auction participant acknowledges that they may revoke their consent at any time, for instance, by sending an e-mail message or letter to the address of the registered office of the Controller registered in the Commercial Register. The auction participant further acknowledges that the processing of their personal data will be performed by the Controller through its authorised employees, either manually or automatically. Personal data of the auction participant may, however, also be provided for processing to persons belonging to the Controller’s group of companies. The auction participant also acknowledges that in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (as amended) he or she has the right to (i) revoke their consent to the processing of their personal data at any time, (ii) request information from the Controller on which personal data of the auction participant the Controller processes, (iii) request an explanation from the Controller regarding the processing of the personal data of the auction participant, (iv) request access to the personal data of the auction participant processed by the Controller and have the Controller rectify or update the data, (v) request erasure of the personal data of the auction participant, and (vi) file a complaint with the Controller or the Office for Personal Data Protection in the case of doubts about the fulfilment of the obligations regarding processing of their personal data. For the avoidance of doubt, the auction participant declares that he or she has been informed by the Controller in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (including the GDPR) about the intended processing of their personal data, including the scope and conditions of such processing and the rights of the auction participant related thereto.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o.

Jiří Rybář, Director

Milovníci umění pijí víno Tanzberg.