Exkluzivní výběr klasického a moderního umění by 1. Art Consulting

AUCTION CATALOGUE

English version is available at www.acb.cz

VÝSTAVA DRAŽENÝCH PŘEDMĚTŮ / EXHIBITION OF ARTWORKS

Předměty nabízené do aukce a uvedené v aukčním katalogu budou zájemcům o aukci

přístupné k prohlídce v Topičově saloně, který je provozován společností 1. Art Consulting Brno – Praha.

The items offered for auction and listed in the auction catalog will be accessible to those interested in the auction for visitation in Topič salon, which is operated by 1. Art Consulting Brno – Praha.

Topičův salon, Národní 9, Praha 1 10. 4. – 27. 4. 2025 (10:00–18:00 hod. denně, včetně víkendů i svátků)

V případě zájmu je možná i večerní privátní prohlídka od 18:00–21:00 hod. Nutno objednat minimálně 24 hodin předem na telefonu 603 424 913.

Všechna nabízená umělecká díla byla konzultována se znalci z oboru.

Na požádání mohou být opatřena odbornou expertizou a certifikátem o pravosti díla.

Registrace účastníků aukce začíná 27. 4. 2025, od 12:00 hod.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA AUKCE S Ph D r. REOU MICHALOVOU, Ph .D., PROBĚHNE VE ČTVRTEK 24. DUBNA 2025 OD 18:00.

AUKCE / AUCTION

Neděle 27. 4. 2025 ve 13:30 hod., Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

Will take place on the 1th of December 2024 at 1:30 pm in the Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

KONTAKTNÍ ÚDAJE / CONTACT INFORMATION

tel.: (+420) 224 232 500 (+420) 542 214 789 (+420) 603 424 913

e-mail: praha@acb.cz brno@acb.cz

web: www.acb.cz

MOŽNOSTI PARKOVÁNÍ:

– podzemní garáže pod Národním divadlem, vjezd z ulice Ostrovní – parkoviště na Žofíně – Slovanský ostrov – ulice Zborovská a Janáčkovo nábřeží s přilehlými ulicemi (zdarma bez omezení)

– krátkodobá nakládka a vykládka obrazů je možná na chodníku před vchodem do Topičova salonu – možnost krátkodobého parkování na protější straně Topičova domu

JMENNÝ REJSTŘÍK

Bělocvětov Andrej 166

Blažíček Oldřich 24

Bolf Josef 181, 187–189

Boštík Václav 164

Boudník Vladimír 103–107

Braunerová Zdenka 9

Brožík Václav 5, 6

Brychtová Jaroslava 111, 130, 131

Číla Otakar 18

Dědičová Irena 146

Demartini Hugo 153

Derain André 13

Dlouhý Bedřich 97, 123

Dobeš Milan 151

Drtikol František 56, 59

Erdélyi Vojtěch Michajlovič 47

Feigl Bedřich 28

Filla Emil 72

Foltýn František 34, 41

Gabriel Michal 91

Gross František 67

Grygar Milan 158, 175

Hábl Patrik 176

Havelka Roman 21

Honsa Jan 17

Hudeček Antonín 23

Hudeček František 70

Chaba Karel 93–95

Chittussi Antonín 7, 8

Istler Josef 133, 134

Janoušek Vladimír 118, 120

Janoušková Věra 119

Jíra Josef 84–86

Jiřincová Ludmila 82

Kaláb Jan 160

Kalvoda Alois 20

Kars Jiří (Georges) 33, 39, 40 Kaván František 15

Kiml Václav 98, 99

Kintera Krištof 193, 194

Knížák Milan 180

Kokolia Vladimír 183

Kolář Jiří 113

Komárek Vladimír 87–89

Kotík Jan 122, 154

Kotík Pravoslav 43, 114, 116

Králík Jaroslav Jan 137

Kuba Ludvík 48

Kubíček Jan 173

Kubíček Jánuš 109, 139

Kubišta Bohumil 25, 29

Kučera Zdeněk 156

Kundera Rudolf 52

Kupka František 36, 62, 64

Kyncl František 168

Lacina Bohdan 60

Libenský Stanislav 111, 130, 131

Liesler Josef 74

Luce Maximilien 4

Malich Karel 159, 182

Malý František 110

Matal Bohumír 71, 73, 96, 112, 138, 140–142

Mautnerová Pavla 108

Medek Mikuláš 117

Merta Vladimír 165, 172

Michalčík Antonín 65

Michaux Henri 132

Mirvald Vladislav 135

Morellet Francois 157

Müller Jan Kryštof 1

Načeradský Jiří 102, 177–179, 191

Navrátil Josef 2, 3

Nejedlý Otakar 46

Nemes Endre 32, 44

Nepraš Karel 92

Novák Ladislav 144, 145

Nowak Will 55

Ochrymčuk Leonid 136

Ouhel Ivan 149, 167

Ovčáček Eduard 174

Podrabský Josef 66

Procházka Antonín 26, 27

Rabas Václav 45

Rada Vlastimil 49

Radimský Václav 14, 16, 19

Reynek Bohuslav 75–81

Rittstein Michael 184, 185

Roubíček René 124, 125

Rudolf Pavel 162

Serpan Jaroslav 128, 129

Sklenář Zdeněk 69

Slavíček Jan 51

Slavík Otakar 150

Smetana Jan 121, 147

Smutný Oldřich 169

Souček Jan 90

Souček Karel 50

Stratil Václav 126, 127

Střížek Antonín 186

Sychra Vladimír 59

Sýkora Zdeněk 152, 155

Šíma Josef 63

Šimotová Adriena 171

Špála Václav 31, 37, 54

Štolfa Miroslav 115

Štursa Jan 12, 22

Švabinský Max 10, 11

Švec Otakar 38

Teige Karel 61

Tikal Václav 68

Typlt Lubomír 190, 192

Urbásek Miloš 161, 163

V Válová Jitka 170

Valter Karel 148

Vašíček Vladimír 143

Vohrabal Josef 100, 101

Wachsman Alois 35, 41

Zrzavý Jan 30, 53, 57, 83

MÜLLER JAN KRYŠTOF (1673–1721)

Müllerova mapa Čech z roku 1720

1720

mědirytina, papír na plátně na desce 236 × 275,5 cm

PD popis díla v tisku 90 000 Kč

Největší Müllerova mapa Čech

Müllerova mapa Čech z roku 1720 je dílo kartografa Jana Kryštofa Müllera. Jde o největší starou mapu Čech, která má dohromady 25 sekcí. Zároveň je poslední a nejpodrobnější z Müllerových map, předtím vyhotovil mapy Uher a Moravy.

Jan Kryštof Müller se narodil 15. března roku 1673 na předměstí Norimberku jako druhorozený syn učitele Jana Müllera a Uršuly Luft. V Norimberku vystudoval matematické hvězdářství a rýsování.

Na základě císařského patentu z května roku 1712 byl J. K. Müller pověřen mapováním Čech. Prvním zmapovaným krajem byl Bechyňský kraj, který byl v té době nejrozsáhlejší. Mapování probíhalo stejným způsobem jako na Moravě. Měřilo se v letních měsících a v zimě se data zpracovávala, vykreslovala, a průběžné výtisky byly zasílány k nahlédnutí válečné radě do Vídně. Roku 1715 začal mapovat Loketský, Žatecký a Rakovnický kraj. Následoval kraj Litoměřický, Královéhradecký a Chrudimský, o kterých není doloženo, kdy byly přesně dokončeny, ale zřejmě se jednalo o časové rozmezí mezi roky 1715–1717. Po zmapování všech krajů mohl Müller sestavit celistvou mapu Čech v měřítku 1 : 132 000. Mapa je vyryta do měděných desek, rytiny byly zhotoveny Michaelem Kaufferem z Augsburgu.

Mapa je orientována k severu. Je zde zobrazeno celkem 12 495 sídel, vodstvo, porosty, reliéf, cesty, hranice a další. Názvosloví je převážně německé, částečně české. Popisy jsou latinské a německé. Byla vytištěna na 25 mapových listech. V rozích je bohatě vyzdobena pohledem na Prahu a alegoriemi.

NAVRÁTIL JOSEF (1798–1865)

Pradlenka

kvaš, karton

21 × 28 cm

sign. LD Jos. Nawratil

60 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předložený žánrový motiv komorních rozměrů malovaný kvašem „ Pradlenka “, s pohledem na řeku a pradlenku s prádlem na kamenitém břehu v pravém popředí kompozice, je nespornou a krásnou prací Josefa Navrátila. V druhém plánu scenerie je vlevo kamenitý vrch, v pravé části mezi stromy a keři stojí dům, k němu vede od břehu stezka. Podobných malovaných scén, ve kterých se pojí krajinný záběr s figurální stafáží, vypracoval Navrátil mnoho, olejem, akvarelem i kvašem. Všechny se vyznačují několikaplánovým prostorovým řešením a působivou rokokovou barevností. Krajinné náměty Navrátil hledal a nacházel jak na grafických předlohách, tak na svých častých cestách. Své práce málokdy signoval, ale především je prakticky nedatoval, proto jejich vývojovou řadu lze stanovit obtížně, snad jen podle ubývání rokokových reziduí a přibývání prvků romantismu. Záběry krajiny oživené figurální stafáží se staly Navrátilovou specialitou.

Že byl Navrátil mistrem barvy a kompozice, dokazuje jeho zde předložený krásný a koloristicky zajímavý krajinný výjev, půvabný kvaš „ Pradlenka “.

NAVRÁTIL JOSEF (1798–1865)

Romantická krajina s jezerem

olej, karton

19 × 23 cm

70 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předložený neznačený olej komorních rozměrů „ Romantická krajina s jezerem “ je nesporná a půvabná práce malíře Josefa Navrátila. Navrátil hodně cestoval a své vzpomínky z cest neustále obměňoval a parafrázoval. Vždy s takovým půvabem a udivujícím bohatstvím invence a fantazie, že jejich podobnost diváka nikdy neunaví. Ve stovkách kabinetních, olejem i kvašem malovaných krajinných záběrů je jistě hodně rutiny, ale také virtuózního štětcového přednesu a neobyčejného smyslu pro kolorit, světlo a atmosféru. Navrátilovy miniaturní krajiny se staly jeho specialitou, byl a dodnes je o ně velký zájem mezi sběrateli. Často mají podobný formát i adjustaci, aby z nich bylo možno sestavovat působivá seskupení na stěnách biedermeierových salónů pražských patricijských rodin, jak bylo tehdy módou. Vznik předloženého díla „ Romantická krajina s jezerem “ klademe nejspíše do padesátých let 19. století, kdy se Navrátilovy oleje, na rozdíl od kvašových záběrů většinou ze čtyřicátých let, svou tmavší barevností a námětem opuštěné přírody více přiblížily k romantickým než rokokovým zobrazením krajiny. Předložený olej působivé kompozice a barevnosti patří ke krásným a zajímavým dílům Josefa Navrátila.

LUCE MAXIMILIEN

(1858–1941)

Na břehu Seiny v Rolleboise

olej, karton na plátně

33 × 43 cm sign. LD Luce

85 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. pravost potvrdila Madame Denise Bazetoux, spoluautorka autorova soupisu díla – Catalogue raisonné

Provenience soukromá sbírka, Švýcarsko; Hampel, Impressionist & Modern Art, 30. 3. 2023, pol. 502

Reprodukováno varianta v soupisu díla autora: Jean Bouin Luce et Denise Bazetoux Maximilien, str. 605/60 č. 2657

Působivé dílo v impresivním rukopise

Obraz „ Na břehu Seiny v Rolleboise “ je originálním, skvostně impresivním, krásu ryzího přírodního zákoutí odhalujícím dílem Maximiliena Luce, významného francouzského malíře a grafika, autora, který spolu s Georgesem Seuratem a Paulem Signacem bývá považován za jednoho ze zakladatelů pointilismu. Musée d'Orsay ho zařadilo mezi „ nejlepší představitele neoimpresionistického hnutí “. V jejich rámci patřil Luce k nejproduktivnějším, vytvořil přes dva tisíce olejomaleb a srovnatelně velké množství prací na papíře. Navzdory četným výstavám ve Francii byla jeho tvorba v zahraničí „objevena“ až retrospektivní výstavou na Manhattanu (Wildenstein & Company) v USA roku 1997.

„ Prostý, upřímný muž s výrazným talentem,“ tak charakterizoval Luce kritik Félix Fénéon, hlavní dobový mluvčí a propagátor neoimpresionismu. Luce se narodil roku 1858 v Paříži v chudé rodině. V raném věku se učil u dřevorytce Henri Theophila Hildebranda. V roce 1876 se nechal zaměstnat v dílně Eugèna Fromenta, jemuž asistoval při tvorbě rytin pro četné zahraniční publikace a s nímž také v roce 1876 odjel na pracovní cestu do Londýna. Po návratu roku 1879 sloužil čtyři roky v armádě a následně studoval umění na Académie

Suisse a v ateliéru Caroluse-Durana. Ve společnosti Lea Gaussona (1860–1944) a Emila-Gustava Peduzziho (Cavallo-Peduzzi; 1851–1917), které poznal, když pracoval u Fromenta, začal malovat krajiny v okolí Lagny-sur-Marne. Na Salonu des Indépendants v Paříži poprvé vystavoval roku 1887. Jeho malba tehdy upoutala pozornost nejenom kritika Félixe Fénéona, ale i malířů Camilla Pissarra a samotného Paula Signaca, který si od něj dokonce koupil obraz.

Prostřednictvím Pissarra poznal Luce několik anarchistických spisovatelů a novinářů a přispíval do jejich plátků „ Le Père Peinard “, „ La Révolte “ a „ L’assiette au beurre “. Díky těmto kontaktům byl také krátce uvězněn. Byl označen za „nebezpečného anarchistu“, jehož kresby „podněcují ke vzpouře“. Neochvějný Luce na svůj pobyt ve vězení reagoval další řadou litografií, které si ani v nejmenším „nebraly žádné servítky“. Od roku 1887 na Salonu des Indépendants vystavoval s neoimpresionisty každoročně. O tom, jaké reakce u veřejnosti i tisku divizionistická technika vyvolávala, svědčí nejeden novinový referát: „ …Mezi sedmi či osmi plátny od pana Luce zaujala nás vskutku ohromující žena při koupeli. V jaké zemi, dobrý bože, žijí ženy takové barvy pleti? Doufejme v zájmu onoho malíře, že našel-li k ránu ženu svou v záchvatu podobné nemoci, vzdor svému zaujetí pro impresionismus vyhledal urychleně lékaře. Poněvadž vskutku už by měla namále. Dle našeho mínění mohla být chudák žena stižena snad jedině žlutou zimnicí.“ (La Lanterne, 21. 3. 1890, Salon nezávislých. Šestý ročník výstavy)

Luce se však seuratovským dogmatickým pointilismem nikdy nenechal svázat a postupně přešel k volnějšímu, impresivnímu rukopisu. Žánrově byla jeho tvorba velice bohatá, ztvárňoval krajiny, městské scény, figurální kompozice, vzhledem k jeho původu mu byla blízká i sociální témata.

V roce 1934 se stal předsedou Société des Artistes Indépendants, o šest let později však na tuto funkci rezignoval, na protest proti tomu, že společnost podle pravidel vichistického režimu odmítala přijímat umělce židovského původu.

Předložený obraz představuje kvalitní a vizuálně působivou Luceho práci, kterou autor vytvořil v bezprostředním okolí obce Rolleboise severozápadně od Paříže, kde často pobýval. Toto místo se nachází nedaleko proslulého Monetova „hájemství“ v Giverny a řeka Seina se tam klikatí v krásných meandrech.

Maxmilien Luce si našel pěkné místo přímo před motivem, které mu odhalilo pohled na civilizací naprosto nedotčené tiché zákoutí, kde čas plyne jen ve vlastním rytmu přírody a kde se stromy stávají svébytnými „charaktery“, proplétajíce se s vlastními odrazy na klidné říční hladině.

Maxmilien Luce zde vytvořil krásný obraz čiré přírodní bujnosti, jehož kouzlo spočívá v mistrném impresivním rukopise a v souhře bohatých odstínů zelené s blankytnou modří. Není divu, že ve větší, ateliérové variantě tohoto díla pak vkomponoval do této scény čtyři koupající se postavy, jako by tím chtěl zdůraznit idyličnost celého motivu.

5 BROŽÍK VÁCLAV (1851–1901)

Před stavením

olej, lepenka

16,5 × 26 cm

sign. na rubu pečeť pozůstalosti autora

120 000 Kč

6 BROŽÍK VÁCLAV (1851–1901)

Krajina

olej, lepenka

17 × 26 cm

sign. na rubu pečeť pozůstalosti autora

100 000 Kč

7 CHITTUSSI ANTONÍN

(1847–1891)

Krajina s lesní mýtinou

olej, dřevěná deska

27 × 40 cm

sign. LD Chittussi. Paris

480 000 Kč

odborná expertiza prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.

Mistrovské dílo krajinné kompozice v plenéru

Tento obraz je mistrně malován a má znaky vyspělého malířského rukopisu, jejž si Chittussi osvojoval zejména během svého pobytu ve Francii od roku 1879.

Posuzovaný obraz malířským způsobem odpovídá Chittussimu kombinací tahů širším štětcem v partii oblohy s tahy tenkým štětcem v přesných siluetách kmenoví a lazurně malovaném popředí výjevu. Je pro tohoto malíře charakteristický rovněž tematicky a kompozičně.

Souhlasí také komorní formát i obvyklá podložka.

Posuzovaný obraz lze připojit v nedávno vydaném soupisu umělcovy tvorby ke skupině prosvětlených lesních interiérů, většinou bez zpodobení lidí a jen s náznaky lidské činnosti, které Chittussi vytvářel zejména počátkem 80. let (Roman Prahl, Antonín Chittussi, Praha, 2019, čís. kat. C 1 – C 31). Některé obrazy z této skupiny mají spontánní ráz malby uskutečněné mimo ateliér, tj. v plenéru; to zřejmě platí i v tomto případě.

Na základě výše uvedených argumentů pokládám posuzované dílo za Chittussiho autentikum.

CHITTUSSI ANTONÍN (1847–1891)

Stavení v krajině

olej, dřevěná deska

19 × 32 cm

sign. LD Chittussi

380 000 Kč

odborná expertiza prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.

Mimořádné a autentické dílo z malířského pobytu ve Francii

Posuzovaný obraz je malován způsobem odpovídajícím zralé tvorbě Chittussiho z jeho hlavního období pobytu ve Francii. Typicky je zde umělcův vyspělý malířský rukopis kombinující tahy širokým a tenkým štětcem.

Jednotlivé partie obrazu – obloha, vegetace, architektura a rovněž blízké popředí – jsou malovány způsobem odpovídajícím umělci v jeho zmíněné tvůrčí fázi.

Motivicky podobné jsou některé obrazy už z doby Chittussiho počátků před odchodem do Francie, kdy často maloval usedlosti, mlýny a podobné stavby ve volné krajině. Posuzovaný obraz motivicky a zejména „malířským rukopisem“ rozhodně odpovídá o něco pozdějším malířovým pracím z Balkánu a zvláště pak z Francie. Tomu odpovídá i zde navrhované vročení posuzovaného obrazu.

Pro Chittussiho bylo tedy stavení ve volné krajině návratným motivem. Kromě toho některé z obrazů s tímto motivem vznikly zřejmě pro majitele stavení, u nichž někdy při svém pohybu krajinou pobýval.

Motiv pochází pravděpodobně z Francie, zcela vyloučeno však není ani jeho umístění do typických prostředí malířovy vlasti, kde několikrát v první polovině 80. let krátce pobýval.

Charakteristická srovnání se skupinou Chittussiho maleb s volně stojícími stavbami nabízejí všechny novější publikace o umělci či katalogy jeho výstav (Prahl, katalog výstavy Národní galerie 1996, např. čís. kat. 54, 61–62 / Prahl, katalog výstavy Východočeské galerie 2011, čís. kat. 55 a 56 / Prahl, Chittussi, Academia Praha 2019).

V nejobsáhlejším souboru z posledně zmíněné publikace je tomuto motivu nejblíž o něco větší malba „ Statek v Normandii “ (čís. kat. H 5), mj. s podobnými vrchy v pozadí. Proti té však zde posuzovaný obraz působí mnohem promyšleněji (umístění hlavního motivu, stavby, ve „zlatém řezu“).

Vzhledem k výše uvedeným argumentům pokládám posuzovanou malbu za Chittussiho autentikum.

BRAUNEROVÁ ZDENKA (1858–1934)

Pastviny za vsí

olej, plátno

33 × 47 cm

sign. LD Z. Braunerová

30 000 Kč

Originální a nesmírně působivý obraz s názvem „ Pastviny za vsí “ je dílem mezinárodně uznávané české malířky, grafičky a knižní výtvarnice Zdenky Braunerové, jedné z prvních žen profesionálně se zabývající výtvarným uměním.

Braunerová se narodila v roce 1858 do rodiny advokáta a poslance F. A. Braunera a amatérské malířky a členky starobylého šlechtického rodu Augusty rozené Neumannové. Zdenka se již od útlého mládí setkávala s osobnostmi tehdejší české kultury, k nimž mimo jiné patřila rodina Palackých, Náprstků či Riegerů. Autorčin malířský talent se projevil již velice brzy. Rodiče ji v rozkvětu její umělecké dráhy podporovali, a tak začala studovat malířství. Nejprve u Antonína Chittussiho, později v Paříži. Díky příbuzenskému vztahu s francouzským literátem E. Bourgesem se pohybovala v kruzích kolem J. K. Huysmanse, S. Mallarmého, G. Apollinaira a dalších významných osobností tehdejších uměleckých kruhů. Braunerová se rovněž setkala s A. Rodinem, kterému dělala průvodkyni po jeho pražské výstavě v roce 1902.

Braunerová svou tvorbou zpodobňovala městské motivy a krajiny. Olejomalba „ Pastviny za vsí “ představuje citlivé vykreslení atmosféry, která prostupuje námět obrazu. Nad klidnou cestou, vesnickými staveními a pastvinami se ženou nevyzpytatelná temná mračna, která do díla vnášejí zvláštní neklid. Obrazy Zdenky Braunerové jsou právem ceněny pro svou hloubku a poetičnost.

ŠVABINSKÝ MAX (1873–1962)

Portrét Antonie Palkovské

1918

kombinovaná technika, pastel, tužka, karton

43 × 26 cm

sign. PD M Švabinský 1918

35 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Skvostná secesně-symbolistní kreslířská práce

Předložená práce „ Portrét Antonie Palkovské“ je autorsky nezpochybnitelným, skvostně výtvarně komponovaným a kreslířsky mistrným dílem Maxe Švabinského, malíře, kreslíře, grafika a pedagoga slavné secesně-symbolistní generace, patřícího k nejvýznamnějším a nejobdivovanějším osobnostem českého výtvarného umění dvacátého století.

Max Švabinský se narodil roku 1873 v Kroměříži. Již ve věku deseti let prezentoval tento nemanželský syn šestnáctileté Marie Švabinské a studenta Jana Novotného svá výtvarná dílka ve výkladní skříni tamní lékárny jako „výtvory zázračného dítěte“. V roce 1891 opustil kvintu kroměřížské německé reálky a vstoupil na Akademii výtvarných umění, kde vystudoval v ateliéru Maxmiliána Pirnera. Již od roku 1891 byl jako mimořádný talent členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1898–1899 pobýval ve Francii, především v Paříži. Roku 1901 obdržel první cenu České akademie věd a umění a byl přijat za jejího dopisujícího člena. V roce 1904 byl oceněn na světové výstavě v St. Louis zlatou medailí. Od roku 1910 vedl grafickou speciálku na Akademii výtvarných umění v Praze (1910–1928), od roku 1926 figurální malířskou školu (1926–1939), kterou převzal po Vojtěchu Hynaisovi. Osmkrát byl zvolen rektorem. Roku 1939 odešel do výslužby, přičemž mu byl udělen titul čestného profesora s právem doživotně si na ústavu podržet ateliér.

V meziválečném Československu patřil mezi nejrespektovanější výtvarné umělce. Vytvořil portrét prezidenta Masaryka a společně s Alfonsem Muchou návrh prvních bankovek a poštovních známek. V roce 1936 dostal vládní zakázku na výzdobu auly mrtvých bojovníků v památníku na Vítkově. Další velkou prací byly návrhy vitrážových oken v katedrále sv. Víta. Roku 1923 ho francouzský prezident jmenoval rytířem Řádu čestné legie, roku 1933 obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity, v listopadu 1945 byl jmenován národním umělcem.

Předložené dílo „ Portrét Antonie Palkovské “ je Švabinského typickou, z atmosféry doznívající secese těžící prací, jež vyniká autorovou příslovečnou kreslířskou virtuozitou a geniální schopností zachytit povahové vlastnosti a psychické rozpoložení zpodobněné osoby.

Kromě nesporných výtvarných kvalit si naši pozornost zaslouží také sama osoba portrétované –Antonie Palkovská, rozená Křenková (1867 Hranice na Moravě – 1959 Ostrava), manželka významného ostravského advokáta Edmunda Palkovského a zakladatelky dobročinného ženského spolku Dobromila, za což byla již roku 1914 oceněna Řádem Alžběty II. třídy. Její slavnou vnučkou byla právnička Olda (Oldřiška) Palkovská (1915–2004), pozdější žena malíře Oskara Kokoschky.

Předložené dílo „ Portrét Antonie Palkovské “ je prací neobyčejné výtvarné delikátnosti a geniálního psychologického postřehu, zpodobňující výraznou ženskou osobnost vlastenecky a sociálně cítící, která spolu se svým manželem neoddiskutovatelně přispěla k rozvoji města Ostravy.

ŠVABINSKÝ MAX (1873–1962)

Ženský akt

1936

kombinovaná technika, pastel, karton

43,5 × 22,5 cm

sign. LD M Švabinský studie ke Žním, na rubu přípis o nákupu

45 000 Kč

Provenience zakoupeno na aukci v Topičově salonu r. 1936

ŠTURSA JAN (1880–1925)

Vítěz

bronzová plastika, kamenný podstavec v. 63 cm / 68 cm sign. dole Štursa

35 000 Kč

Reprodukováno ve všech monografiích Jana Štursy

DERAIN ANDRÉ (1880–1954)

Portrét černovlásky z profilu

1928

olej, plátno

33 × 35 cm

sign. PD A Derain na rubu nečitelná razítka a poškozený štítek

350 000 Kč

Mimořádná a reprezentativní ukázka senzualistického realismu Derainovy tvorby

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

získáno na aukci Sotheby Parke Bernet, Los Angeles, 20. 11. 1972, pol. 72

The Collection of Ron Rolly and Ron Michaux, Bonhams Skinner Marlborough, USA, říjen 2024. Ron Rolly a Ron Michaux založili Rolly Michaux Galleries, galerii se specializací na francouzské umění, která od roku 1976 formovala trh s uměním v Bostonu.

Reprodukováno a uvedeno

Souborný katalog díla A. Deraina: M. Kellermann, André Derain, Catalogue raisonné de l’oeuvre peint, Tome II 1915–1934, Éditions Galerie Schmit, Paris, 1996, str. 204, č. 1105

Nabízený obraz „ Portrét černovlásky z profilu“ je autentickým, smyslově delikátním, výrazově maximálně typickým dílem André Deraina, mimořádné osobnosti evropské malby dvacátého století, jednoho z autorů, kteří určovali vývoj moderního umění v prvním desetiletí dvacátého století. „Ten chlapík Derain“, jak ho kvůli jeho urostlé postavě nazývali sousedé z rodného Chatou, však dokázal po velkém fauvistickém a kubistickém „dobrodružství“ náhle změnit směr a navrátit se ke klasické tradici. Byla v tom neobyčejná odvaha a mimořádná velikost malíře, který ve svém díle nikdy neobětoval lidský obsah a lásku k životu.

České moderní umění se vždy obracelo k Francii, přičemž Derain měl – jako málokterý jiný jeho slavný současník – velmi intenzivní a bohaté vztahy s řadou českých osobností z kulturní oblasti. Díky zastoupení na výstavách, zejména SVU Mánes, a soukromým sběratelům (včetně historiků umění V. Kramáře a V. Nebeského) bylo jeho dílo u nás dobře známé. Vzpomeňme na ohlas Derainova monumentálního obrazu „ Koupání “ (1908, dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze), který pro výstavu „ Les Indépendants “ v SVU Mánes v Praze roku 1910 pravděpodobně přímo v autorově ateliéru vybrali dr. Antonín Matějček a Bohumil Kubišta a na jehož zakoupení čeští umělci uspořádali finanční sbírku. V poválečné době souzněl Derainův primitivistický, archaizující klasicismus krátce s devětsilským programem proletářského umění. Derainova potřeba věcnosti, schopnost uchovávat na plátně celistvost světa jevů a jeho výtvarný senzualismus byly důležitým „odrazovým můstkem“ pro různé polohy moderních realismů dvacátých a třicátých let.

André Derain se narodil roku 1880 v rodině cukráře v Chatou u Paříže. V letech 1898–1899 navštěvoval kurzy malby na Académie Camillo (Carrière), kde se spřátelil mimo jiné s Henri Matissem, jehož později požádal o to, aby přemluvil jeho otce a ten mu dovolil věnovat se jen malířství. Roku 1900 poznává Maurice Vlamincka, s nímž si na Île de Chatou zřídí ateliér. Léto roku 1905 stráví s Matissem v Collioure a z pobytu vytěží řadu obrazů, založených na mimořádném účinu souzvuku zářivých barevných ploch, z nichž některé vystaví na Podzimním salonu v proslulé „kleci šelem“ –„Cage des Fauves“. André Derain se v letech 1905–1906 stane jedním z hlavních představitelů francouzského fauvismu. Záhy však experimentaci s barvou opouští. Ocitá se ve společnosti nových přátel – navštěvuje ateliér Bateau-Lavoir na Montmartru, kde se scházejí Pablo Picasso, Georges Braque, Juan Gris, Amedeo Modigliani, Guillaume Apollinaire, Max Jacob a další. Po boku Pabla Picassa zahajuje výtvarnou cestu zaměřenou na novou konstrukci obrazu, ozařovanou příkladem tvorby Paula Cézanna. Guillaume Apollinaire dokonce neváhal napsat, že Picassův kubismus vzni-

kl ze směru André Deraina. Avšak díla namalovaná za společného pobytu v Cadaquès roku 1910 ukazují, že zatímco Picasso motiv „tříští“, rozkládá na množství fazet, Derain rozvíjí neobvyklou „archaizující geometrii“. Vytváří syntézu primitivismu s klasicismem – toto období bývá označováno jako „gotické“ či „byzantské“ (1911–1914). Již během první světové války začala stoupat Derainova proslulost. Jeho výtvarný klasicismus, motivovaný touhou „nalézt ztracená tajemství malby“, znovu obhájit integritu závěsného obrazu, byl v rámci hnutí „návratu k řádu“ („retour à l’ordre“) ztotožněn s rehabilitací latinských hodnot. Derain byl vnímán jako pokračovatel velké francouzské tradice, vedoucí od Le Nainů, Watteaua, přes Corota, Courbeta, Ingrese až k Manetovi a Renoirovi. V průběhu dvacátých let se stal „osobností Montparnassu“. Obdivovanou nebo pomlouvanou. Respektovanou nebo zatracovanou. Osobností, vozící se v jednom ze svých Bugatti a provokativně prohlašující: „ Není to hezčí než Gioconda (Mona Lisa)? “ Ve třicátých letech se Derain stáhl z veřejného života. V Chambourcy, kde si roku 1935 koupil dům „ La Roseraie “, přijímal pouze své nejbližší přátele (P. Reverdy, G. Braque, Balthus, A. Giacometti ad.). Jeho dílo se stalo zásadním vzorem pro ty umělce, kteří usilovali o spojení modernosti s klasičností. Předložený „ Portrét černovlásky z profilu “ je krásnou a reprezentativní ukázkou Derainovy malby v oboru, který představoval důležitý aspekt jeho celoživotní tvorby. Malíř nejčastěji ztvárňoval svou ženu Alice a neteř Geneviève, jejíž podobu zachycoval již od nejranějšího věku. Kromě toho měl ve dvacátých a třicátých letech řadu dalších modelek, a to jak z vyšších společenských kruhů, tak i těch, jejichž jména nám dnes nejsou známa.

„ Portrét černovlásky z profilu “ zachycuje bustu neznámé modelky s neobyčejnou malířskou suverenitou a mistrným smyslem pro tělesnou „živočišnost“. Již kdysi (1917) se vyznal Derain Vlaminckovi: „Chci malovat jenom portréty, skutečné portréty, s rukama, s vlasy: zkrátka plné života! “ Tato slova dokonale vyjadřují malířův tvůrčí záměr, který se perfektně zrcadlí právě v předloženém díle. Je to výraz Derainova uměleckého mistrovství, v němž se v mimořádné harmonii snoubí dokonalá modelace tělesných tvarů se schopností bravurního vystižení duševního rozpoložení modelu ve stavu „sladkého nicnedělání“. Úhrnná forma, skvostně světelně modelovaná, je tu a tam akcentována pozorností k pregnantnímu výtvarnému detailu (vykreslení očí, rtů, šrafura ve vlasech).

„ Portrét černovlásky z profilu “ je nádherným příkladem Derainova příslovečného senzualistického realismu, kdy inkarnát modelu doslova září vitalitou v kontrastu s neutrálním pojetím pozadí.

RADIMSKÝ VÁCLAV (1867–1946)

Vrby u řeky

olej, plátno

65,5 × 93 cm

sign. LD V Radimský na rubu štítky galerií

450 000 Kč

Provenience

Kunstsalon Emil Richter Dresden / Galerie Commeter Hamburg

Velice delikátní a mistrovsky provedené dílo „Vrby u řeky “ pochází od Václava Radimského, významného představitele českého a francouzského impresionismu přelomu 19. a první poloviny 20. století, na jehož tvorbu měl zásadní vliv pobyt ve Francii ve skupině předních francouzských malířů sdružujících se kolem Claude Moneta.

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil v Kolíně roku 1867 do zámožné a vzdělané rodiny. Jeho otec byl kolínský starosta, zemský poslanec a majitel mlýna a později také majitel statku. Radimského matka bohužel tři měsíce po porodu zemřela na tyfus, který do Kolína zavlekli pruští vojáci.

Bravurní krajinářská práce emocionálního náboje

Radimský odmaturoval v roce 1886 na kolínském reálném gymnáziu. Poté odešel studovat do Vídně k Eduardu von Lichtenfelsovi a následně do Mnichova do ateliéru Eduarda Schleicha. Pravděpodobně na doporučení Zdeňky Braunerové, uznávané české malířky, grafičky, knižní výtvarnice a jedné z prvních žen profesionálně se zabývající výtvarným uměním, přesídlil do Paříže a v roce 1891 do Barbizonu. Už od 30. let se v okolí této vesnice, nacházející se poblíž Fontainebleau, nacházela malířská kolonie, která se stala domovem krajinářů z celé Evropy. Jejím zakladatelem byl Théodore Rousseau. A v první polovině 80. let se už v Barbizonu nacházely hotely včetně výstavního sálu. Právě zde měl Radimský možnost poznat francouzskou impresionistickou malbu. Především pak jeho vzory, kterými byli Claude Monet a Camille Pissaro.

Během pobytu v Paříži poznal Paula Cézanna, s nímž sdílel ateliér. Ten ho uvedl k Monetovi, který v té době žil v Giverny. Právě zde se kolem již slavného autora soustředila skupina malířů z celého světa. V roce 1985 se k nim přidal i Radimský. Je zřejmé, že setkání s Monetem bylo pro jeho umělecký vývoj zásadní, neboť mu pomohl nalézt vlastní malířský rukopis. Pod vlivem impresionismu vznikly nové Radimského obrazy, které v Paříži vzbudily velký zájem. Z výdělku si pořídil mlýn v La Bergamotte v blízkosti Giverny. Na Seině měl zakotvenou loďku, z níž maloval.

V roce 1898 bylo poprvé v Topičově salonu vystaveno Radimského osmdesát osm děl, jejichž prostřednictvím se návštěvníci seznámili s jiným pojetím krajinomalby. Do té doby byla krajina vnímána jako odraz nálady skrze přírodní scenérii. Impresionistická díla zachycovala světlem a barvou atmosféru dané neopakovatelné chvíle a samotné duševní rozpoložení. Výstava sklidila obrovský úspěch. Radimský o dva roky později obdržel bronzovou medaili na Světové výstavě v Paříži a v roce 1906 měl první výstavu v prestižní Galerii Bernheim v Paříži, která pro něj měla velký umělecký i komerční úspěch.

Posuzovaná olejomalba „Vrby u řeky “ představuje Radimského umění práce se světlem a zobrazování samotné krajiny. Jedná se o harmonickou scenérii, jejímž pomyslným centrem je klidná řeka. Vrby, sklánějící se nad hladinou, naslouchají jejím tajemstvím. Malba se tak vyznačuje působivým krajinným záběrem a výraznou efektní barevností.

KAVÁN FRANTIŠEK (1866–1941)

Zima u Trhové Kamenice

olej, lepenka

50 × 65 cm

sign. PD Kaván

PD název díla autorem

75 000 Kč

Nabízená „ Zima u Trhové Kamenice“ je originálním výtvarným dílem Františka Kavána, jednoho z nejvýznamnějších českých realistických krajinářů.

František Kaván se narodil v roce 1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice do chudé rodiny chalupníka Davida Kavána. Teprve od svých čtrnácti let navštěvoval gymnázium v Hradci Králové, kde se seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka. Jednalo se o zásadní impuls k autorově vlastní tvorbě. Ačkoliv se dle přání rodičů měl stát knězem, Kaván se po maturitě rozhodl studovat malířství v ateliéru Julia Mařáka na Akademii výtvarných umění v Praze. K jeho spolužákům patřili Antonín Slavíček, Václav Březina, Otakar Lebeda či Jan Honsa. V celém českém umění se výrazně prosazoval realismus, který se objevuje i v Kavánově tvorbě. Tento styl vychází z bezpečného zvládnutí kresby a základních technických dovedností. Charakteristickými rysy realistických děl jsou věrohodnost, pravdivost a nestárnoucí účinek na vnímavého diváka.

Originální obraz „ Zima u Trhové Kamenice “ zobrazuje autorův oblíbený motiv zvlněné zimní krajiny, sněžných plání, v jejichž popředí se chvějí osamělé stromy. Štětcový rukopis, omamný kolorit a celkově jímavý ráz díla je svědectvím o Kavánově citlivé vnímavosti, jež se těšila mimořádnému komerčnímu zájmu. Kaván je tak právem považován za jednoho z nejdůležitějších českých krajinářů vedle Otakara Lebedy a Antonína Slavíčka.

RADIMSKÝ VÁCLAV (1867–1946)

Labe za letního dne

kolem 1918–1920

olej, plátno

47 × 56,5 cm

sign. PD V Radimský

360 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předložený obraz „ Labe za letního dne “ je nepochybnou a krásnou prací krajináře Václava Radimského, nejspíše z doby mezi roky 1918 až 1920, tedy byl namalován brzy po Radimského návratu z Francie do Čech. Na nedávné výstavě Václava Radimského v Galerii hlavního města Prahy byly vystaveny podobné náměty, mezi nimi i „ Labe za letního dne “, které je takřka totožné s předloženým obrazem, liší se jen v detailech a v úhlu pohledu. Radimský rád a často maloval pohledy na jedno a totéž místo v různé roční a denní době, z bližšího či vzdálenějšího úhlu záběru, v různých formátech. V předloženém pohledu na řeku Labe a její břeh s loukou, obklopený stromovím i vysokými stromy na samém okraji břehu, odrážejícími se na vodní hladině, dokazuje, s jakou bravurou Radimský uměl jednoduchému krajinářskému motivu vtisknout emocionální náboj. Malíř zde dokázal omezenou paletou barev, zelenou, okrovou, světle modrou a jejich odstíny, zachytit náladu a charakter přírody určitého okamžiku a její proměnlivou barevnost, postihnout chvilku v přírodě, zdánlivě stejnou a přesto pokaždé jinou. Na české poměry v té době šlo o odvážné pojetí malby s jejím světelným výrazem a pronikáním barvou do podstaty světla. Předložený obraz nazvaný „ Labe za letního dne “ patří k působivým krajinám Václava Radimského.

HONSA JAN (1876–1937)

Cesta v polích

olej, plátno

50 × 50 cm

sign. PD J. Honsa

25 000 Kč

Mistrovské dílo s rozlehlou

dynamicky snovou secesní barevností

Předložená „ Cesta v polích “ je nepochybnou a příznačnou prací významné osobnosti české výtvarné scény přelomu 19. a 20. století, malíře a grafika Jana Honsy, jehož tvorba byla silně prostoupena hlubokým kontaktem s přírodou.

Jan Honsa se narodil v roce 1876 v Tisové u Vysokého Mýta do rolnické rodiny. Rodina se posléze přestěhovala do Běstovic u Chocně. Právě okolí této malé vsi se stalo krajinou autorova dětství a pramenem jeho malířské inspirace. V letech 1882–1890 navštěvoval obecní a měšťanskou školu v Chocni, posléze chodil rok na německou měšťanku v Lanškrouně.

Po ukončení školy pracoval se svým otcem a starším bratrem na rodinném statku. Ve volných chvílích se intenzivně věnoval malířství. V roce 1893 byl přijat do krajinářského ateliéru profesora Julia Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění. K jeho tehdejším spolužákům a pozdějším přátelům patřili další významní umělci jako Otakar Lebeda, Alois Kalvoda, Antonín Slavíček a František Kaván.

Časté výjezdy do plenéru pod vedením Julia Mařáka se otiskly do Honsovy počáteční tvorby. Maloval tak obrazy převážně výškového formátu ve stylu krajinné malby 19. století. V roce 1899 získal Hlávkovo stipendium a prohluboval svůj styl o další postupy v duchu impresionismu, a to především pod vlivem Antonína Slavíčka, který po Mařákově smrti dočasně ateliér převzal. V roce 1903 Honsa obdržel Hlávkovo cestovní stipendium a podnikl cestu s Františkem Tavíkem Šimonem do Francie a Německa.

V následujících letech žil povětšinou v Běstovicích, kde se věnoval hospodaření a malbě. Pouze v zimních měsících se účastnil pražského výstavního života. Ještě v roce 1911 podniká cestu do Německa, Holandska a Francie. Ze světa se vrací opět do vísky, kde pomáhá stárnoucím rodičům na statku. Po mobilizaci byl zproštěn vojenské služby kvůli psychickým potížím a pobýval v Praze.

V životě Jana Honsy se střídala šťastná a méně šťastná období, během nichž se prohlubovalo jeho samotářství a deprese. K těm méně šťastným událostem se řadí přestavba požárem zničeného domu sousedícího s domem jeho bratra, který si po válce pořídil, a tragická smrt jeho manželky.

Honsovy obrazy se po postupném vytrácení vlivu imprese vyznačují rozlehlými, dynamickými krajinami, pro něž je charakteristické snové ladění a jistá secesní barevnost. Po roce 1900 nabývají na významu dekorativní kompozice s idylickými krajinnými celky, v nichž svou nezastupitelnou roli hrají kvetoucí stromy, venkovské chalupy a panoramatické výhledy.

Olejomalba s názvem „Cesta v polích “ je krystalicky osobitou polohou Jana Honsy, která se vyznačuje živou letní barevností s bohatým dějstvím mračen na modré obloze. Z obrazu je zřejmý pevný a upřímný vztah ke krajině, s níž byl po celý život hluboce spjatý. Honsův malířský projev je dnes považován za velice osobitý, bytostně svázaný s českou výtvarnou tradicí.

ČÍLA OTAKAR (1894–1977)

Žlutá řeka

olej, plátno

80 × 100 cm

sign. LD O. Číla

LD název díla autorem

95 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprezentativní a bravurní dílo v atraktivní exotické

inspiraci

Předložený obraz „ Žlutá řeka “ je originálním, malířsky výborným, exotickou inspiraci reprezentativně dokumentujícím dílem Otakara Číly, umělce ze slavného novopackého rodu (z malířových početných sourozenců se dva jeho bratři stali taktéž malíři), legionáře, který proslul jak jako autor řady portrétů významných osobností, tak především jako malíř exotických motivů z cesty do Číny a Indie a malíř loveckých zátiší.

Otakar Číla se nejprve vyučil malířství v novopacké dílně J. Mühla. V roce 1913 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Studium však však přerušila první světová válka, Otakar Číla byl odvelen na frontu do Karpat, v březnu 1915 přešel do ruského zajetí a o dva roky později vstoupil do Československých legií. Po vzniku Československa v roce 1918 se vracel do vlasti známým „vlakem svobody“ pod vedením bratra Antonína Číly. Počátkem roku 1920 byl vyslán velitelstvím československé armády na roční studijní pobyt do Číny a Indie. Po návratu ze svého „exotického dobrodružství“ pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění pod vedením prof. V. Nechleby. Zaměřil se na portrétní praxi a vytvořil mnoho zajímavých podobizen, mimo jiné členů rodiny hudebního skladatele Antonína Dvořáka. V roce 1926 byl tehdejším rektorem Akademie prof. Maxem Švabinským vyslán na studijní cestu do Albánie, kam se opakovaně vracel, a znalost tamního prostředí promítl do svých pláten.

Velkou odvahu a hluboký vztah k vlasti opět prokázal během nacistické okupace. Za druhé světové války se Číla zapojil do odbojové činnosti, kdy působil v odbojové skupině Obrana národa, a v květnových dnech roku 1945 byl okresním velitelem v Nové Pace. V roce 1949 byl spolu se svým synem Vratislavem zatčen a po vykonstruovaném procesu odsouzen na dvacet let do vězení. V roce 1958 byl ze zdravotních důvodů podmínečně propuštěn. Během pobytu ve vězení stále maloval – portrétoval své spoluvězně. Zemřel roku 1977 v Nové Pace. Roku 1990 byl plně rehabilitován a o osm let později byl in memoriam jmenován čestným občanem Nové Paky.

Předložený obraz „Žlutá řeka“ je nadmíru reprezentativním a motivicky atraktivním dílem z ruky autora, jehož život a tvorba odrážejí bohatou i složitou historii dvacátého století. Otakar Číla si ze své cesty do Číny a Indie (1920), jejímž cílem, jak si sám zaznamenal do deníku, bylo „ jít po stopách staré kultury “, a za niž byl povýšen na nadporučíka, přivezl řadu kreseb, skic, ale také obrazů. Vystavil je roku 1922 na své první samostatné výstavě v Topičově salonu. V nabízeném obraze zachytil autor divácky skvostný pohled na dolní tok slavné Žluté řeky, Chuang-che, druhé čínské nejdelší řeky. Název Žlutá řeka, poprvé doložený před dvěma tisíciletími v období dynastie Chan, výstižně charakterizuje zbarvení řeky způsobené unášenou zeminou. Střední a dolní povodí Žluté řeky je kolébkou čínské civilizace, což samozřejmě bylo pro autora mimořádně atraktivní.

Při pohledu na kompozici se stáváme bezprostředními účastníky scény a hledíme na rušnou lodní dopravu na hladině řeky, vlévající se mohutnou deltou do zálivu Pochaj. Zemité odstíny a narůžovělá obloha dominující obrazovému prostoru zasazují výjev do atmosféry zapadajícího slunce. Malíři se zde podařilo výtvarně fixovat každodenní, ale pro Evropana vzácnou „momentku“, která noří diváka do cizokrajné atmosféry dálného východu.

RADIMSKÝ

VÁCLAV

(1867–1946)

Lekníny

kolem 1920

olej, lepenka

70 × 90 cm

sign. PD V Radimský

360 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předložený obraz „ Lekníny “ je nepochybnou a krásnou prací Václava Radimského z doby kolem roku 1920. Radimský na obraze zachytil nejen pozorovanou vodní hladinu pokrytou lekníny, rákosím a stromovím na horizontu záběru, ale především vystihl kvintensenci dojmů z přírodního motivu, který na něj emocionálně silně zapůsobil, zobrazil celkovou náladu z krajiny.

Hlavním tématem celé série jeho obrazů je právě pohled na řeku pokrytou lekníny, který – po vzoru Monetově – vytvářel v mnoha variantách. Námětově čerpal jak z pohledu na řeku Seinu, tak po roce 1918 na řeku Labe, když se po konci první světové války vrátil z Francie domů do Čech, do rodného domu na Pašinku u Kolína. Motiv řeky s lekníny, rákosím a zrcadlením stromů na hladině maloval Radimský obzvlášť rád, často a za různého denního osvětlení. Stejné místo za odlišného osvětlení se dostává do popředí jeho zájmu. Systematicky vytváří série pláten či kartonů se stejným motivem, ale v různých ročních obdobích a denních dobách a za různých klimatických podmínek. Předložený obraz „ Lekníny “ patří k vynikajícím dílům

Václava Radimského, pro která byl a dodnes je oblíbený u milovníků a sběratelů výtvarného umění.

KALVODA ALOIS (1875–1934)

Krajina kolem Křivoklátu

olej, lepenka

49,5 × 49,5 cm

sign. LD Al. Kalvoda, na rubu autorské razítko na rubu autorem č. 3, přiložený dopis majiteli od autora s popisem díla: v pozadí obrazu leží vesnice Broumy, na horizontu vlevo starodávný kopec Veliš, vpravo v dáli všem neviditelný je Žebrák a Točník

300 000 Kč

Jeden z nejlepších krajinářů střední Evropy

Sběratelsky zajímavý obraz s názvem „ Krajina kolem Křivoklátu “ je dílem Aloise Kalvody, malíře, grafika, publicisty, pedagoga a jednoho z nejlepších krajinářů střední Evropy své doby.

Alois Kalvoda se narodil v roce 1875 ve Šlapanicích u Brna jako osmý z deseti sourozenců. I přes výrazně zhoršené sociální poměry rodiny po smrti otce mu matka umožnila studovat na gymnáziu v Brně. Ve studiu příliš nevynikal, neboť se zajímal spíše o kreslení, pro což rodina neměla příliš pochopení. V tercii se zamiloval do dívky ze zámožné německé rodiny, které zaslal milostný dopis. Namísto odpovědi se mu nazpět dostala roztrhaná obálka. Zklamání z lásky posílilo jeho rozhodnutí, že se stane malířem. Pro svůj mimořádný talent byl již v roce 1892 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské speciálky Julia Mařáka, kterou navštěvoval do roku 1899. Poté nastoupil jako jednoroční dobrovolník k osmému pěšímu pluku v Brně a následně v Bosně.

V roce 1899 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v letech 1900 a 1901 obdržel Hlávkovo stipendium, díky kterému mohl absolvovat studijní pobyty. Nejdříve odjel do Paříže, následně do Mnichova. Díky zahraničním cestám se seznámil s moderními uměleckými směry, které obohatily jeho vlastní styl.

Již po návratu z Paříže založil svou vlastní malířskou školu, která do jisté míry zacelila mezeru po zrušení krajinářské speciálky na Akademii výtvarných umění v Praze. Výuka probíhala jednak v jeho ateliéru v Mánesově ulici, který zdědil po svém příteli Luďku Maroldovi, a samozřejmě v plenéru. K jeho žákům patřili například Otakar Hůrka, Jaro Procházka, Karel Kupka, Milada Šindlerová, Vilém Kreibich, Josef Váchal, Martin Benka a další. V roce 1918 zakoupil zámek v Běhařově na Klatovsku, kde pořádal letní malířské kurzy pro krajináře. Tento zámek se stal centrem uměleckého života a místem setkávání mnoha významných osobností.

Do Kalvodovy tvorby se promítla výuka profesora Mařáka. Na počátku své umělecké dráhy byl ovlivněn tehdejším realismem, který obohacoval o barevnost v duchu impresionismu. Pozdější Kalvodova díla jsou řazena k secesnímu symbolismu vyznačujícímu se lehkostí, ale zároveň i hlubším, skrytým významem. Ostatně sám autor překypoval silnými emocemi, pocitem krutého životního zápasu a zklamáním z lásky. Příroda, krajina se pro něj stala útěchou a trvalou přítelkyní. Kalvodovu malbu lze považovat za jeho vlastní řeč. Posuzované dílo „ Krajina kolem Křivoklátu “ bylo pravděpodobně vytvořeno i díky Kalvodově koupi chalupy pod Křivoklátem od houslisty Ferdinanda Laubeho v roce 1905. Tato malebná krajina se svými hlubokými lesy, údolími a poetickou atmosférou ho inspirovala k vytvoření několika děl, která lze považovat za oslavu přírody. O významnosti Kalvodovy tvorby svědčí i řada výstav v Čechách, Německu, Rakousku, Itálii, Polsku či v USA. Autorův svébytný rukopis s typickou barevností inspiroval a dodnes inspiruje milovníky umění, o čemž svědčí i vzrůstající ceny Kalvodových obrazů na aukcích s uměním.

HAVELKA ROMAN (1877–1950)

Lesní tůň

1932

olej, plátno

40 × 55 cm

sign. PD Rom. Havelka 1932

25 000 Kč

22

ŠTURSA JAN (1880–1925)

Raněný

bronzová plastika, kamenný podstavec

v. 49 cm / 53,5 cm cm

sign. PD na plintě J. Štursa

30 000 Kč

HUDEČEK ANTONÍN (1872–1941)

Zahrada

olej, lepenka

40 × 59,5 cm

sign. PD Ant. Hudeček

30 000 Kč

Provenience

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Čelní představitel české

malířské krajiny a náladové malby

zim “ otevře cestu okořským náladovým krajinám (léta 1899–1900). Malý počet mezi nimi je s pracovním námětem („ Na poli “, „ Západ “). Vícekrát je ale zobrazen okořský rybník. Tato díla vyvrcholí plátnem „Večerní ticho “. Osobu otočenou zády potom pozorujeme ještě na dalších dílech.

Na podzim 1900 se Hudeček konečně dočkal své první souborné výstavy – konala se ve vídeňském salónku Pisko. Léta 1900–1901 přinesla několik nových námětů chalup u cesty nebo uprostřed stromů („ Duha “, „ Západ slunce “), pojatých i v novém barevném ladění. Zima přináší malou změnu. Hudeček totiž zkouší malovat zpaměti v ateliéru. Byly to „ Bludičky “ (s ranou skicou souvisely jen volně) a „ Psýché “. „ Bludičky ” se však kritice nelíbily a veskrze nebyly přijaty nejlépe. „ Psýché “ čerpá ze staré řecké báje. Rok 1902 byl velmi významným. Hudeček zpodobnil několik svých přátel a poté odjel s Janem Preislerem do Itálie. Zamířili do Neapole, na Capri a do Syracus, aby malovali moře. K další podstatné události došlo v zimě. Konala se jeho první pražská souborná výstava. Vystavil tenkrát svou dosavadní tvorbu – 33 obrazů – a oslavil veliký úspěch. Následuje cesta do Střítěže a návrat na Okoř, v té době se zas a znovu opakují motivy podzimu, potoka a lesa (k tomu se nadále vrací asi až do r. 1915: zachycuje les za každého období, stavu a pohledu) a další. Z tohoto období se nejslavnějším obrazem stalo „ Děvče v květech “. Podvakráte zavítal do Starého Kolína (1906 a 1907) – vznikly zde např. „ Chalupy “, „ Starý Kolín “, „ Konec vesnice “, „Cesta do vsi “.

Mládí a studia strávil Antonín Hudeček, jak sám řekl, jako sta jiných. Jeho domovem tehdy byla malá osada Loucká u Ředhoště na Podřipsku. Rokem 1892 je datován sice nevelký, ale pro časnou Hudečkovu tvorbu závažný obraz – skica Hoch u vody. Studoval v letech 1887–1894 převážně na AVU v Praze a strávil také dva studijní roky v Mnichově. Vystřídal několik profesorů, jejichž vliv se později také projevil.

Po dokončení Vybírání brambor začíná snad nejznámější období jeho života – doba, kdy maloval v okolí Okoře. Snad nejlepším přítelem mu byl Antonín Slavíček, se kterým byl také často srovnáván a u kterého například strávil jaro 1903 ve Střítěži. Okoř byla snad náhodným výběrem J. Mařáka, a Hudeček tedy nebyl jediný, kdo čerpal inspiraci z tohoto kraje. V prvním roce se věnoval a) námětu Bludičky – obraz ale zůstane jen skicou, b) několikrát se opakujícímu motivu potoka („V létě“, „ Potok ve slunečním svitu “), c) námětu koupání – dříve častý a nijak výjimečný („ Koupání “, „ Potok “). Tenkrát také pozval na Okoř přítele Slavíčka – a vzniká obraz „V šeříku “, kde zpodobněná žena je manželkou právě Slavíčka. Brzy se objeví i krásná „ Jarní pohádka “, kde je hlavní postavou světlovlasá sedící dívka s pozadím šeříků. S tím nakonec souvisí i „ Listopad “, kde malé děvčátko chytá do rukou padající listí. Obraz „ Na pod-

Rok 1908 se dá nazvat rokem „hledání“. Hudeček hledá nový výraz, ale nalezený zase opouští, ve své práci je nejistý. Patří sem také jeho dva náročné akty „ Letní večer “ a „ Žlutý akt “. Při další návštěvě Syrakus vytvoří mnoho skic, většinou se skalnatými zálivy s nárazem vln („ Měsíční noc “), skoro všechny ale později zničí. Velkou roli v jeho životě teď hrají manželé Vorlovi – cestuje s nimi, díky nim se dostane mnohokrát na Policko, do Alp, uskuteční tři výstavy v Berlíně a nakonec adoptuje jejich syna. Návštěvy Rujany v letech 1914–15 přinášejí motivy stromů, hlavně buků u moře, v několika podobách. Do umění těžce zasáhne válka. Mnoho malířů zemře a Hudeček jen s námahou pokračuje ve svých činnostech.

V posledním období svého života (přibližně od svých padesátin) pobýval Hudeček v Tatrách (cyklus tatranských ples, „ Z Nízkých Tater “ atd.), v Itálii (kde s ním pracoval už i jeho syn Jiří), podnikl výpravu do Podkarpatské Rusi (studie a obrazy kostelíků, chalup a vesnic), na šumavě (říčka Vydra a na Písecku rybníky), a konečně v Častolovicích. Tam zakoupil vilku se zahradou, věnoval se malbě okolí (Orlické hory), potoka Bělé a nově květinám a kyticím („ Floxy “, „ Pivoňky “).

V této vesnici strávil mnoho času a také zde zemřel a byl pochován.

V literatuře 60. a 70. let je Hudeček zmiňován jako jeden z hlavních představitelů české náladové malby, důležité pro vývoj českého umění, je sledována jeho příbuznost s tendencemi symbolismu a secese.

BLAŽÍČEK OLDŘICH (1887–1953)

Pohled na Vlachovice

1912

olej, plátno

58,5 × 78,5 cm

sign. LD O. Blažíček 1912 na rubu název díla německy

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Předložený „ Pohled na Vlachovice “, malou obec u Nového Města na Moravě v okrese Žďár nad Sázavou, je nepochybnou a krásnou prací malíře prof. Oldřicha Blažíčka z roku 1912. Raná kompozice zachycuje chalupy rozmístěné nad malým vesnickým rybníčkem s několika stromy mezi nimi. Oblíbený a často znázorňovaný malířův motiv, tentokráte za krásného dne s modrým nebem a bílými obláčky. Záběr má náladu, volnými pružnými tahy štětce a měkkým nánosem barvy obdivuhodného koloritu dokonale vyjadřuje atmosféru zobrazovaného dne.

Blažíček byl malířem plenéru, ve všech ročních obdobích maloval pod širým nebem, vždy před motivem, který ho zaujal. Přitom mu nešlo ani o jednostranné realistické podání viděného přírodního záběru, ani o pouhý výraz subjektivního dojmu, ale snažil se obě složky uvést v soulad. Tvořil lehce, spontánně a s radostí.

Předložený „ Pohled na Vlachovice “, scenérie z umělcovy milované rodné Vysočiny, patří k dílům patřičně dokládajícím Blažíčkovo malířské mistrovství.

KUBIŠTA BOHUMIL

(1884–1918)

Studie muže s číší vína

1910

kresba tužkou

31,5 × 24,5 cm

28 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

J. Padrta – M. Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917. Teorie. Kritika. Polemika. Odeon, Praha, 1992, s. 114 (mylně označeno tuš, papír, … NG Praha)

Předložené dílo „ Studie muže s číší vína “ je autentickou, sběratelsky raritní, do období autorova důležitého pařížského pobytu datovanou prací Bohumila Kubišty, jednoho z nejvěhlasnějších a současně na trhu nejméně dostupných autorů české avantgardy.

Autentická díla Bohumila Kubišty jsou na trhu s uměním snad nejvzácnějšími položkami v kategorii autorů zakladatelské generace českého moderního umění. Výskyt Kubištových originálních prací na trhu by se dal přirovnat, v oblasti umění 19. století, k výskytu autentických děl Karla Purkyně (1834–1868). Nezpochybnitelný originál opravdové umělecké kvality těchto autorů se na volném trhu objeví opravdu jen jednou za více let. Důvodem je skutečnost, že oba autoři zemřeli velice mladí, a to ve věku 34 let, a jejich uměleckohistorický význam je tak velký, že většina jejich prací se v dnešní době nachází ve sbírkách státních muzeí a galerií. Pozici vůdčí osobnosti umělecké scény zaujal Bohumil Kubišta již za svého nedlouhého života (zemřel v čtyřiatřiceti letech při epidemii španělské chřipky). Jeho obrazů si v Mnichově všiml dokonce Vasilij Kandinskij a v Paříži zaujalo jeho dílo a příjmení Guillauma Apollinaira: slavný básník obdivoval Čechy, že mají malíře, který byl kubistou již od narození. Na domácí scéně byl Kubišta souputníkem Emila Filly, který ho, dle slov Václava Špály, „ rozhodně odstavoval “. Na rozdíl od Filly Kubišta opravdového uznání spojeného s hmotným ohodnocením nedosáhl. Proto když vyčerpal finanční možnosti svého strýce, jediného stálého mecenáše, vstoupil z existenčních důvodů do rakousko-uherské armády. Velel tehdy dělostřelectvu v istrijském přístavu Pula a na jeho příkaz došlo ke zničení slavné francouzské ponorky Curie, jež vnikla do rakouských vod. Byl za to sice vyznamenán vysokým Leopoldovým řádem, ale mezi svými malířskými kolegy tím vyvolal hodně „zlé krve“. Nemanželský syn z malého vesnického hospodářství, který se nikdy nedozvěděl, kdo byl jeho otcem, projevoval již od dětství výtvarné sklony a mimořádný matematický talent. Když v roce 1903 nastoupil v Praze na Uměleckoprůmyslovou školu, měl již velmi vyhraněné názory na poslání výtvarné tvorby. Po konfliktu s ředi-

telem školy přešel roku 1904 na Akademii výtvarných umění do ateliéru Vlaha Bukovace, ale ani tam se nevyhnul ostrým sporům a zanedlouho studia zanechal. Naopak několik měsíců pobyl ve Florencii (1906), kde se stal posluchačem Reale instituto delle belle arti. Na jaře roku 1907 se vrátil do Prahy, aby se mohl zúčastnit první výstavy skupiny Osma. Vangoghovskou lekci vystřídal výrazný vliv Munchův, který je citelný v řadě jeho prací z druhé výstavy Osmy (1908). Na jaře a na podzim roku 1909 cestuje do Paříže; při druhém pobytu, trvajícím až do konce června 1910, vybírá s Dr. A. Matějčkem kolekci obrazů Deraina, Matisse, Braqua ad. pro pražskou výstavu „ Nezávislých “. Současně publikuje teoretické pojednání o Cézannovi, rozvržené do vět a odstavců podle pravidel zlatého řezu, demonstrující jeho zaujetí matematickými kompozičními principy a symbolickými číselnými vztahy. Seznamuje se s principy kubismu a vytváří slavný autoportrét „ Kuřák “ (1910, NG Praha), představující první obraz tohoto stylu u nás. Kubismus pro něj však představoval jen jakýsi odrazový můstek, na jehož základě je dle jeho vlastních slov nutno „ jít dále do duchové oblasti “. Hledání dokonalého řádu v malbě podpořil tehdy nebývalou a v podstatě nenapodobitelnou prací s barvou. Záhy po Kubištově smrti se jeho malba stala legendární a inspirovala umělce mnoha generací, od pokolení Devětsilu až do současnosti.

Předložená práce „ Studie sedícího muže s číší vína “ je Kubištovou nezpochybnitelně autentickou prací vážící se k souboru kreseb tzv. pařížského náčrtníku, uchovávaného v Národní galerii Praha.

Bohumil Kubišta trávil v Paříži čas od podzimu 1909 do ledna 1910, když tam spolu s kunsthistorikem Antonínem Matějčkem vybírali díla francouzských autorů pro připravovanou pražskou výstavu Nezávislých.

Od počátku svého pobytu byl Kubišta velmi aktivní. Docházel za malířem O. Frieszem i za sochařem E. A. Bourdellem, s nimiž teoreticky diskutoval. Přátelil se s Jiřím (Georgesem) Karsem, v Paříži usazeným od roku 1908. Když nebyl v Louvru, kde studoval staré mistry, pobýval téměř celý den doma a maloval.

Jedním z výsledků tohoto plodného krátkého pařížského období byl i monumentální obraz symbolického expresionismu „ Kavárna “ (110 × 138 cm, 1910, GMU Hradec Králové), který Kubišta zamýšlel vystavit na pařížském salonu Nezávislých. K tomu však nakonec nedošlo a je paradoxní, že o 27 let později byla právě v Paříži, na Světové výstavě (1937), malíři za tento obraz udělena posmrtná pocta.

Tento obraz předznamenaly právě kresby jako předložená „ Studie sedícího muže s číší vína “, jež je tužková a předchází tušové studii stejného námětu z tzv. pařížského náčrtníku (NG). Tento postup dokládá, že Bohumil Kubišta připravoval svůj velkoformátový olej nadmíru precizně.

„ Studie sedícího muže s číší vína “ je dílem vycházejícím z pozorování života v pařížském Café d’Harcourt, dílem, v němž autor pojal figuru jako do sebe uzavřený celek, který ve finálním obraze reprezentuje jeden z psychologických typů, odlišených v kompozici i barevně.

PROCHÁZKA ANTONÍN

(1882–1945)

Matka krmící dítě

kolem 1904

olej, plátno

34,5 × 29 cm

sign. nezjištěna

65 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

(monografie) Antonín Procházka 1882–1945, Muzeum města Brna, Moravská galerie v Brně, Obecní dům, Praha, 2002, s. 299, č. soupisu O 3

Již Emil Filla si ve svých zápiscích uvědomoval, že kubismus je „ metoda nového vnímání světa a nový poměr subjektu a objektu “. Emil Filla a Antonín Procházka byli prvními českými umělci, kteří usilovali o ryze výtvarnou formu založenou na pevných zásadách kubistické konstrukce obrazové plochy. Právě v těchto dvou zakladatelských osobnostech pak kubistická koncepce nalezla své hlavní pokračovatele i v průběhu dvacátých let. Jejich nová díla však nemohla popřít ozvuky převratné doby. Vyzařuje z nich životní pocit značně odlišný od období, kdy se teprve odhodlávali vstoupit do výtvarných oblastí na domácí půdě neprozkoumaných.

Obraz „ Matka krmící dítě“ představuje autentické, neobyčejně půvabné, hluboce humanisticky laděné dílo Antonína Procházky, jednoho z nejoriginálnějších představitelů malířské avantgardy střední Evropy. Hned na začátku své umělecké dráhy se zařadil mezi zakladatele českého moderního umění a v společenství mladých sehrál iniciativní a nezastupitelnou úlohu. Po raném období exaltace výrazových prostředků dospěl ke kubismu, který mu umožnil rozvinout osobní dispozice: jiskřivý intelekt, cit pro hmotu a barvu, stejně jako hravost. Důslednost, s níž Procházka na nové stylové podněty reagoval, ho dovedla až k vytvoření jedné z nejosobitějších variant kubismu, a to v celosvětovém kontextu. Nicméně v momentě, kdy se mu zdálo, že všechny možnosti kubistické morfologie již vyčerpal, neváhal se odvážně pustit do jiných stylových řešení, adekvátních změněnému času. Po období výtvarného primitivismu s rezidui kubistických prvků dospěl k idylicky laděnému neoklasicismu, který mu nejlépe umožnil čelit historické nepřízni doby.

Antonín Procházka vstoupil do výtvarného života na samém počátku dvacátého století. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu se stává nejprve žákem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, od roku 1904 studuje na Akademii výtvarných umění (prof. Bukovac, Schwaiger). Nekonvenčnímu duchu mladého malíře však tradiční nazírání pedagogů nevyhovuje, a tak se spolu s Emilem Fillou vydává na proslulé putování evropskými městy za starým a novým uměním. V letech 1907 a 1908 se stává účastníkem obou výstav skupiny Osma, o tři roky později členem Skupiny výtvarných umělců. Přestože se již tehdy řadil k předním představitelům moderní české kultury, musel se z existenčních důvodů delší dobu věnovat pedagogické činnosti. Po období výtvarné dramatizace, ovlivněné příklady Edvarda Muncha, Vincenta van Gogha, Honoré Daumiera ad., vstupuje autor na pole kubismu, výtvarného směru, o kterém dnes není pochyb, že je nejdůležitějším momentem novodobých dějin výtvarného umění.

Díla vzniklá v období Procházkova pobytu v Novém Městě na Moravě (1921–1924), kde působil jako profesor kreslení na tamní reálce, završují celý jeho předchozí kubistický vývoj. Jsou vzácně kvalitativně vyrovnaná a oproštěná od těch stránek kubismu, které potlačovaly jeho přirozené malířské sklony. Sám Vincenc Kramář období z první poloviny 20. let vysoce cenil: „Procházka shrnuje tu výsledky své dosavadní práce a vytváří díla vzácné komplexnosti, v nichž krajně vystupňovaná látkovost zápolí v mocném napětí s duchovní prostorovou konstrukcí.“ Ruku v ruce se stupňováním smyslovosti nabývá v jeho tvorbě nový význam figurální námět.

Kolem poloviny dvacátých let opouští Procházka postupně zeslabující kubistické tendence a nalézá kouzelnou polohu klasicizujícího civilismu, absorbující dobově aktuální poetiku naivizujících inspirací. Do centra jeho pozornosti se dostávají témata ze světa každodennosti „zlatých“ dvacátých let, čerpající z okouzlení dobovým módním stylem, světem mladých lidí žijících láskou, sportem, štěstím a nadějemi.

Procházkovo tvůrčí soustředění se na lidskou postavu začalo být doprovázeno etickými konotacemi jeho malby. Současně se obrací ke klasickým hodnotám antického středomoří a orientu. Navázání na tyto arkadické tradice ho ve třicátých letech dovedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou nachází v mandlových očích typizovaných dívčích obličejů a v čisté obrysové linii kresby.

Posuzovaný obraz „ Matka krmící dítě“ vzniká v době velkého intelektuálního a výtvarného „vření“, kdy autor přestoupil z Uměleckoprůmyslové školy na Akademii výtvarných umění k prof. Bukovacovi, kde se sešla celá umělecká generace (E. Filla, O. Kubín, B. Kubišta, V. Špála, V. Beneš, ad). Byla to doba, kdy autor do sebe vstřebával všechny podněty a seznamoval se prostřednictvím literatury s vývojem novodobého evropského umění od impresionismus až po nejnovější směry jako fauvismus a expresionismus.

Obraz „ Matka krmící dítě“ je vývojově neopominutelným dílem, jež svědčí o překvapivé malířské vyzrálosti autora. Jak bylo nejednou připomenuto jeho současníky, Procházka „měl rád lidi“ a figurální práce dominují i v jeho rané tvorbě. V téže době, kdy vzniká předložený obraz, maluje autor i slavnou „Venkovskou svatbu “. V obou těchto dílech rozpoznáváme již určité rysy pro pozdější autorovu tvorbu velmi typické. Je to především silně vyvinutý malířský instinkt, smysl pro plasticitu věcí, stejně jako sklon k výtvarné poetizaci skutečnosti.

PROCHÁZKA ANTONÍN

(1882–1945)

Podzimní zátiší s jablky

před rokem 1904 olej, deska

34 × 44 cm

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

Antonín Procházka 1882–1945, Muzeum města Brna, Moravská galerie v Brně, Obecní dům, Praha, 2002, s. 299, č. soupisu O 2

Díla vzniklá v období Procházkova pobytu v Novém Městě na Moravě (1921–1924), kde působil jako profesor kreslení na tamní reálce, završují celý jeho předchozí kubistický vývoj. Jsou vzácně kvalitativně vyrovnaná a oproštěná od těch stránek kubismu, které potlačovaly jeho přirozené malířské sklony. Sám Vincenc Kramář období z první poloviny 20. let vysoce cenil: „ Procházka shrnuje tu výsledky své dosavadní práce a vytváří díla vzácné komplexnosti, v nichž krajně vystupňovaná látkovost zápolí v mocném napětí s duchovní prostorovou konstrukcí.“ Ruku v ruce se stupňováním smyslovosti nabývá v jeho tvorbě nový význam figurální námět.

Předložený obraz „ Podzimní zátiší s jablky, hrozny a slunečnicí “ představuje autentické, celý další autorův vývoj předznamenávající, na všechny smysly působící dílo Antonína Procházky, jednoho z nejvýznamnějších a nejosobitějších představitelů zakladatelské generace českého moderního umění, člena legendární „Osmy “ a „ Skupiny výtvarných umělců “, autora označovaného pro svou experimentaci s výtvarnými technikami jako enkaustika či vosková malba za „alchymistu“ české avantgardy. Po raném období exaltace výrazových prostředků dospěl ke kubismu, který mu umožnil rozvinout osobní dispozice: jiskřivý intelekt, cit pro hmotu a barvu, stejně jako hravost. Důslednost, s níž Procházka na nové stylové podněty reagoval, ho dovedla až k vytvoření jedné z nejosobitějších variant kubismu, a to v celosvětovém kontextu. Z kubismu také následně odvodil způsob, jak výrazově stylizovat tvar reálného objektu, aby byl jasně čitelný i senzuálně atraktivní, aby jeho forma odpovídala změněnému času, oceňujícímu humanismus, jednoduchost a tiché bytí věcí. Po období výtvarné dramatizace, ovlivněné příklady Edvarda Muncha, Vincenta van Gogha, Honoré Daumiera ad., vstupuje autor na pole kubismu, výtvarného směru, o kterém dnes není pochyb, že je nejdůležitějším momentem novodobých dějin výtvarného umění. Již Emil Filla si ve svých zápiscích uvědomoval, že kubismus je „ metoda nového vnímání světa a nový poměr subjektu a objektu “. Emil Filla a Antonín Procházka byli prvními českými umělci, kteří usilovali o ryze výtvarnou formu založenou na pevných zásadách kubistické konstrukce obrazové plochy. Právě v těchto dvou zakladatelských osobnostech pak kubistická koncepce nalezla své hlavní pokračovatele i v průběhu dvacátých let. Jejich nová díla však nemohla popřít ozvuky převratné doby. Vyzařuje z nich životní pocit značně odlišný od období, kdy se teprve odhodlávali vstoupit do výtvarných oblastí na domácí půdě neprozkoumaných.

Procházkovo tvůrčí soustředění se na lidskou postavu začalo být doprovázeno etickými konotacemi jeho malby. Současně se obrací ke klasickým hodnotám antického středomoří a orientu. Navázání na tyto arkadické tradice ho ve třicátých letech dovedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou našel v mandlových očích typizovaných dívčích obličejů a v čisté obrysové linii kresby.

Podobně jako v tvorbě Emila Filly, také u Antonína Procházky hrál motiv zátiší významnou roli. Mimořádný význam pak mělo toto prastaré ikonografické téma v období kubistickém. V následné fázi let 1924–1928 autor právě i jeho prostřednictvím obnovil svůj kontakt s bohatstvím smyslové reality, i když kubistická zkušenost v podobě stylizace obrazového prostoru a tvarové zkratky byla i v pracích z té doby stále jasně čitelná. Nabízený obraz „ Podzimní zátiší s jablky, hrozny a slunečnicí “ je sběratelsky vzácnou položkou – jedná se o první dílo, v němž se motiv zátiší objevuje v tvorbě Antonína Procházky jako samostatný tematický celek. Tato nádherně smyslově rozehraná práce vzniká v době velkého intelektuálního a výtvarného „vření“, kdy autor přestoupil z Uměleckoprůmyslové školy na Akademii výtvarných umění k prof. Bukovacovi, kde se sešla celá umělecká generace (E. Filla, O. Kubín, B. Kubišta, V. Špála, V. Beneš ad). Byla to doba, kdy autor do sebe vstřebával všechny podněty a seznamoval se prostřednictvím literatury s vývojem novodobého evropského umění od impresionismu až po nejnovější směry jako fauvismus a expresionismus.

Navzdory neklamné spojitosti s mezinárodními uměleckými směry je tu třeba připomenout i Procházkův vztah k tradici umění 19. století: byla to zejména zátiší Josefa Navrátila a Karla Purkyně, k nimž zde malíř citově akcentovanou barevností a pastózností malířské hmoty odkazuje.

„ Podzimní zátiší s jablky, hrozny a slunečnicí “ představuje plně vyzrálé dílo, v němž se Antonín Procházka již neklamně vyprofiloval jako malíř smyslové krásy a duševní pohody.

FEIGL BEDŘICH (1884–1965)

Krajina u řeky

1909

olej, plátno

55 × 67,5 cm

sign. PD Feigl 09

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Skvostné, sběratelský cenné dílo

z „po-osmového“ období

Obraz „ Krajina u řeky “ je autentickým, sběratelsky cenným, do krátce „po-osmového“ období datovaným dílem Bedřicha Feigla, malíře ojedinělého expresivního výrazu, jímž na sebe upoutal již v rané době členství v legendární skupině Osma a který zůstal celoživotním rysem jeho kosmopolitní tvorby. Patřil k nejplodnějším umělcům působícím v Praze a současně byl tím, kdo dokázal navazovat a udržovat důležité mezinárodní kontakty. Svým životním osudem se stal jakýmsi prostředníkem mezi česko-německo-židovským a později i britským prostředím.

Život malíře, grafika a ilustrátora Bedřicha Feigla, jehož můžeme zařadit do širšího Pražského kruhu Maxe Broda a Franze Kafky, je zásadním způsobem spjat se třemi metropolemi – Prahou, Berlínem a Londýnem. Feigl vyrůstal v německy mluvící židovské rodině na Starém Městě. V letech 1904–1905 studoval na Akademii výtvarných umění u profesorů V. Bukovace a B. Roubalíka, odkud byl však na jaře roku 1905 pro své protesty proti tradiční výuce vyloučen. (Později na to vzpomínal slovy: „ Byl jsem jedním z nejzlobivějších. Jednou jsem si opatřil jakýsi zvonec, prudce jsem otevřel dveře všech ateliérů a křičel do ticha vyučování ve stylu nádražního zřízence: ‚Van Gogh – Gauguin – Munch – vystupovat!' “) Na organizaci první výstavy skupiny Osma, díky níž se ocitl v centru tehdy vznikající moderní umělecké scény, měl Feigl hlavní podíl

spolu s Emilem Fillou a představil také největší soubor obrazů. Roku 1911 se odstěhoval do Berlína. Účastnil se tam výstav Neue Sezession a velmi rychle si získal jméno. První samostatné výstavy měl roku 1912 v Galerii Cassirer a v grafickém kabinetu J. B. Neumanna, v jehož nakladatelství vydal album suchých jehel a leptů, shrnující jeho první grafické práce v těchto technikách.

Roku 1921 se účastnil III. výstavy Tvrdošíjných spolu s Drážďanskou secesí v Rudolfinu. Byl to nejspíše Feigl, kdo se podílel na organizaci několika zahraničních výstav Tvrdošíjných, pomáhal uspořádat jejich turné po Německu a navázat kontakty s Drážďanskou secesí. Některé výstavní projekty ho přivádějí koncem 20. let do Prahy, kde jeho bratr Hugo začíná rozvíjet intenzivní výstavní aktivitu.

Po návštěvě Palestiny se Feigl na jaře roku 1933 natrvalo usazuje v Praze. Návrat do rodného města pro něj znamenal šťastné a plodné období, nad nímž se však záhy začaly stahovat mraky. Již brzy po Mnichovské dohodě uvažoval o novém exilu, nakonec manžele Feiglovy zastihla v Praze okupace německou armádou. Město tak rychle opustili a po krátké internaci v německém detenčním táboře se jim díky diplomatickému úsilí iniciovanému blízkým přítelem Oskarem Kokoschkou podařilo odejít do Anglie. V emigraci se Feiglova tvorba dále vyvíjela, autor vytrvale maloval, kromě krajin scény z pouličních kaváren (pro něž častěji zajížděl i do Paříže) a nově i motivy z řecké mytologie.

Předložený obraz „ Krajina u řeky “ vznikl v období, které následovalo bezprostředně po velkém „rozruchu“ dvou výstav skupiny Osma v letech 1907 a 1908, jejichž byl Bedřich Feigl důležitým aktérem, a to jak pro své rozsáhlé autorské kolekce, tak pro své organizační schopnosti. U příležitosti první přehlídky napsal o vystavených Feiglových dílech Max Brod: „ Melancholické a jemné efekty miluje Friedrich Feigl, pozdní léto, podzim. Zbásňuje ponuré krajiny, věčný bílý prach vltavského jezu, smutné mlýny, mrzuté továrny. Nad jeho barvami a jednoduchými tahy, nad jeho světem bez slunce, který však přece tak pevně stojí v prostoru, se rozprostírá zvláštní askeze a melancholie…“ Tato slova mohou v podstatě dokonale charakterizovat i obraz „ Krajina u řeky “. Skvostně se zde projevuje autorova typická gestická exprese, volně tlumočící optickou realitu.

Feigl vždy usiloval jít ve stopách přírody a tato slova dokonce stvrdil prohlášením: „Chci být zcela a pouze okem.“ Do popředí umělecké praxe kladl přírodu, zastával názor, že umělci by se měli proměnit v prostředníky „čistého vidění“.

Roku 1909, kdy obraz „ Krajina u řeky “ vznikl, vystavoval Feigl s Willi Nowakem a Jiřím Karsem na výstavě „ Spolku německých výtvarných umělců v Čechách “ v pražském Rudolfinu. Bohumil Kubišta tehdy napsal, že Feiglova díla je třeba vnímat jako „výbuch silného talentu, který v jednom vzplanutí ve skicovité formě dosahuje mohutného účinku “. Této technice bezprostředního malířského výrazu, s jakou se příkladně setkáváme v posuzovaném díle, zůstal Bedřich Feigl věrný celý život.

KUBIŠTA BOHUMIL (1884–1918)

Paříž

1909

kresba tužkou

23,5 × 30,5 cm

30 000 Kč

Reprodukováno

B. Kubišta, S.V.U. Mánes a Fr. Kubišta, Brno, 1940, str. 38

Předložená kresba „ Paříž “ z roku 1909 pochází od Bohumila Kubišty, českého malíře, grafika a výtvarného teoretika světového formátu, který je považován za jednoho z nejzásadnějších tvůrců a zakladatelů české moderní malby.

Kubišta se narodil do chudých poměrů v roce 1884. Jeho cesta k malířství byla poměrně trnitá, ale díky podpoře od svého strýce a svému odhodlání se po ní úspěšně vydal. Již během studií na reálném gymnáziu v Hradci Králové projevoval zájem o výtvarné umění a navštěvoval kurz kreslení a malování. Po maturitě začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze,

ale po konfliktu s ředitelem školy přešel na Akademii výtvarných umění. Bohužel kvůli rozporným názorům na směřování výtvarného umění ze studií odešel. Na žádné škole nevydržel déle než rok. Podobný průběh nabraly i jeho studijní pobyty v zahraničí. Za svou kritičnost vůči starším kolegům a příspěvky ke směřování moderního umění se dostával do šarvátek i se svými generačními kolegy.

V roce 1904 nastoupil vojenskou službu pro důstojníky a na podzim roku 1906 podnikl s Emilem Fillou a Antonínem Procházkou cestu po Evropě. Po návratu se připojil k uměleckému sdružení Osma, k němuž patřili Emil Filla, Willy Nowak, Antonín Procházka, Otakar Kubín, Friedrich Feigl, Max Horb, Emil Artur Pittermann-Longen a on sám, Bohumil Kubišta. Tyto umělce spojoval především společný entuziasmus a víra v pravdu výrazu nového umění.

Díla Bohumila Kubišty jsou na trhu prakticky nedostupná, neboť jich není mnoho a většina z nich se nachází ve veřejných sbírkách. Pouze občas se nějaké objeví v aukci. I proto lze kresbu „ Paříž “ považovat za velice cennou a sběratelsky zajímavou práci. Jejím tématem je pařížská dominanta „Notre Dame“ zachycená pravděpodobně ze břehu Port de Montebello. Kresba vznikla během jeho pobytu v Paříži, kam odjel v březnu roku 1909.

30

ZRZAVÝ JAN (1890–1977)

Hoře

litografie

23,5 × 17 cm

sign. PD Jan Zrzavý

LD název díla autorem

90 000 Kč

ŠPÁLA VÁCLAV (1885–1946)

Dívka

1920

linoryt, akvarel

19,5 × 22 cm

sign. PD V Špála 20

25 000 Kč

32 NEMES ENDRE

(1909–1985)

Vid den korsfästes föttes

1936

kvaš, akvarel, pastel

26 × 17,5 cm

sign. LD Endre Nemes Praha 1936 na rubu štítky výstav

49 000 Kč

Vystavováno

Endre Nemes, Konstakademieu 1979, kat. č. 49

Malmö Konsthall, kat. č. 49

Liljevalchs Konsthall, kat. č. 124

Endre Nemes, Nordiska Museet (T1883)

KARS JIŘÍ (GEORGES)

(1880–1945)

Dáma v kostkované sukni a baretu

1935

kresba uhlem, ruční papír

63,5 × 48 cm

sign. LD Kars 35.

35 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka teoretika a spisovatele Jacquese Laprade, malířova přítele a autora několika předmluv k jeho výstavám a katalogům; významná sbírka českého moderního umění, Praha

Vystaveno

Souborná výstava malíře Georges Karse, SVU Mánes, Praha, 8. 1. – 3. 2. 1937, č. k. 130–202 (Kresby) (razítko na zadní straně)

Významný představitel klasicismu a moderního

realismu

Posuzované dílo „ Dáma v kostkované sukni a baretu “ je autentickou, cennou, na autorově souborné výstavě prezentovanou typickou figurální prací Jiřího (Georga) Karse, umělce – světoběžníka, který řadu let prožil na pařížském Montmartru a zařadil se k příslušníkům slavné École de Paris, tzv. Pařížské školy. Jako člověk neobyčejně společensky vybroušený byl oblíben v kruzích dobové výtvarné i literární avantgardy (G. Apollinaire, P. Picasso, A. Derain, M. Vlaminck, J. Gris, M. Jacob, S. Valadon, M. Utrillo ad.).

Studoval na Akademii výtvarných umění v Mnichově a brzo se stal velkým příslibem mladého německého umění. Zcela přirozeně se však pohyboval po celé Evropě, pracoval střídavě v Praze, Mnichově a Paříži, kde se roku 1908 natrvalo usadil. Od dvacátých let tvořil v duchu neoklasicismu, který se stal výrazným mezinárodním proudem.

Karsovo první výrazné tvůrčí období bylo ovlivněno německými impresionisty, zejména M. Liebermannem a M. Slevogtem. Po roce 1910 pro něj mělo klíčový

význam setkání s dílem Paula Cézanna. Jak se později sám vyjádřil, „ohmatával kubismus“ a našel v něm svou tvůrčí základnu, i když úcta k figuře a předmětu mu nikdy nedovolila rozbít kompaktní tvar. Jeho ženské akty, portréty a zátiší vzniklé po první světové válce vrchovatě naplňují cíle nově aktualizovaného klasicismu, monumentalitu a řád. Jiří Kars proslul zejména jako malíř ženství v klidné věcnosti, oplývající vyhraněným citem pro krásu, třebaže někdy byl jeho projev i vitálně expresivní a nevyhýbal se ani určité barokizaci tvarů. Kromě pařížského ateliéru tvořil i ve Španělsku, nedaleko Barcelony (Tossa de Mar), a v roce 1938 si zařídil byt a ateliér také v Praze. Ostatně do Čech se vracel celý svůj život a každoročně tu trávil několik měsíců. V roce 1937 realizoval v Praze v Mánesu retrospektivní výstavu, kterou poctil návštěvou prezident Edvard Beneš. Druhou světovou válku byl Jiří Kars nucen prožít na útěku, nejprve se usadil v tehdy ještě neokupovaném Lyonu, pak prchl k sestře do Švýcarska, kde nakonec, udolán událostmi a zbaven veškeré vůle k životu, zvolil 5. února 1945 dobrovolnou smrt.

Jiří Kars se po první světové válce prosadil jako významný představitel klasicismu a moderního realismu, směrů, pro něž byl typický návrat ke klasickým výtvarným hodnotám jako jasná výstavba obrazu, logika formy, respektování lineární a barevné perspektivy. Do čela této tendence, nazývané „ retour / rappel a l’ordre “ (návrat / volání k řádu), se postavil největší „bořitel“ toho, co mělo být obnoveno, Pablo Picasso, jehož následovalo mnoho dalších umělců. Sám Kars tento obrat v myšlení a cítění, který mu bytostně vyhovoval, protože nikdy nebyl průkopníkem avantgardních tendencí, ale spíše jejich osobitým osvojitelem, charakterizoval slovy: „ Revoluce nemůže trvat věčně; vede k novému řádu.“ Podle vlastního vyjádření měl „ horečnou touhu po práci, ale nikoli program “, nechal se vést čistě instinktem a přáním malovat „ lidi a věci tak, jak jsou “. Neoklasicismus vycházel z kresby a všichni významní představitelé tohoto proudu věnovali této technice zejména ve dvacátých letech zvýšenou pozornost (P. Picasso, O. Coubine). Rovněž Jiří Kars, znamenitý kreslíř, se zamiloval do hutnosti a logiky formy, do elegance liniového rytmu, kde tvary převládají nad barvou. Práce na papíře, které realizoval ve všech obdobích své tvorby, jsou svědectvím nesmírné píle a pevné vůle dobrat se podstaty zobrazované skutečnosti. Potvrzuje to slovy: „ … pořizuji množství kreseb, než začnu dělat nějakou věc. Je to meditace… forma a kresba je pro mě první věcí. Barva je cosi lyrického, vedlejšího; kresba nese celou mou tvorbu.“

Posuzované dílo „ Dáma v kostkované sukni a baretu “ je brilantní kresbou mimořádně komplexních kvalit: má v sobě sílu Karsovy umělecké citlivosti i jeho schopnosti syntetizačního záznamu viděné reality. Figura francouzské židovky v dobově módním oblečení na sebe přitahuje maximální pozornost a dokonale vypovídá o četných společenských kontaktech Georgese Karse, svými současníky vnímaného jako „ dokonalého společníka “.

FOLTÝN FRANTIŠEK (1891–1976)

Cihelna

1922 olej, plátno

70 × 90 cm

sign. PD Foltýn 22 850 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Přiložen posudek PhDr. Jiřího Hlušičky a jeho dopis s politováním, že obraz nemohl publikovat ve své druhé Foltýnově monografii (vyd. Galerie Antonína Procházky, Brno, 2006)

Atraktivní

kuboexpresivní dílo české meziválečné avantgardy

Předložený obraz „ Cihelna “ je autentickým, sběratelsky cenným, skvostně kuboexpresivně formovaným dílem Františka Foltýna, mimořádně zajímavé postavy české meziválečné malby, která se od druhé poloviny dvacátých let svou nefigurativní tvorbou dokázala prosadit v obrovské konkurenci v mezinárodní Mekce umění, v Paříži. Neméně atraktivní raná fáze jeho tvorby byla spjata s prostředím košické avantgardy. Foltýn žil v Košicích v letech 1921–1922. Odtud podnikl několik cest na Podkarpatskou Rus. Po příchodu do Paříže (1924) v jeho díle zesílí tendence, které povedou k osamostatnění abstraktních hodnot barvy, linie a plochy. Foltýn se stal členem proslulých sdružení „ Cercle et Carré “ a „ Abstraction – Création “, jejichž příslušníci řešili stejnou problematiku nefigurativního umění. Tím se Foltýn zařadil „ mezi nejlepší z nejlepších “, jak si poznamenal v jednom z dopisů.

Při posuzování významu a dosahu Foltýnova přínosu naší i evropské výtvarné avantgardě je třeba zohlednit skutečnost, že se k vlastní představě „čisté malby“ dopracoval rozvíjením tendencí v jeho díle již dříve přítomných. V tomto ohledu hraje významnou úlohu právě Foltýnovo slovenské období.

Předložený obraz „ Cihelna “ vyznačuje velmi originální pojetí kuboexpresionismu. Jestliže v některých obrazech z této doby si autor volil pohledy do hornaté

krajiny s venkovskými domky a věžičkami vesnických kostelíků, v druhé linii ho lákala krajina, v níž zanechala civilizace svou nespornou stopu.

Rozsáhlý areál cihelny s dvěma kouřícími komíny se stal Františku Foltýnovi skvělou příležitostí k rozehrání až abstrahující rytmické výtvarné skladby. Kubizující tvary architektury v obklopení přírodním motivem jsou podány v dynamickém rytmu exprese: zvolený krajinný výsek působí, jako kdyby byl zachycen ve „větru“, vyvolává až zdání pohybu. „Ustalují“ ho jen klidné vertikály dvou stromů v popředí, jež se opakují v motivu komínů v druhém plánu obrazu.

Malířský rukopis je založen na post-cézannovském „šrafování“ lazurních vrstev barev, kterými František Foltýn modeluje objemy a jež se rozeznívají v široké paletě neoptických (realitu netlumočících) vysoce kontrastních tónů včetně berlínské modře a bohaté palety červení, jež se napříště stanou jedním z „poznávacích znamení“ autorových abstraktních pláten.

František Foltýn se narodil 9. června 1891 v Královských Staších na Šumavě. Jeho dětství nebylo jednoduché – záhy ztratil rodiče. Naštěstí se ho s jeho sestrou ujala babička. Výtvarný talent ho nejprve přivedl do učení malířem porcelánu. Od řemesla však vzhlížel k umělecké tvorbě. Jeho sen se konečně splnil roku 1913, když byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k prof. A. Hofbauerovi a E. Dítěti. Tento sen však neměl bohužel dlouhého trvání. Vypukla první světová válka a Foltýn musel narukovat. Účastnil se bojů v Rusku a Albánii. Po válce se usadil na Slovensku, kde jeho malba prošla výrazným vývojem. V roce 1922 se stává jedním ze zakladatelů brněnské odnože Skupiny výtvarných umělců a o rok později má svou první výstavu. V polovině 20. let odjíždí do Paříže, kde se účastní výtvarného života jako člen francouzské skupiny Cercle et Carré, zaměřené především na geometrickou abstrakci, a po jejím zániku stojí u zrodu mezinárodní skupiny Abstraction – Création. V roce 1934 se natrvalo vrací zpět do vlasti a usazuje se v Brně. Foltýnovu uměleckou tvorbu lze rozčlenit do tří období, schematicky vymezených místy jeho pobytu. Za svého působení na Slovensku podnikal často výlety do Podkarpatské Rusi, která jej okouzlila baladickou krajinou a silným sociálním prostředím. Do svých maleb vkládá atmosféru městských periférií a jejich obyvatel. Stylově se v nich mísí expresionismus s kubismem. Za desetiletého pobytu ve Francii nachází společnou řeč s mezinárodními představiteli abstrakce. V Paříži se setkává se svými krajany, Jindřichem Štyrským a Toyen, tvůrci artificialismu, směru, který Foltýna v počátcích jeho cesty k nefigurativnímu tvarosloví výrazně ovlivní. Závěrečná etapa autorovy tvorby se datuje od jeho návratu do Československa. Během války se Foltýn navrací k realističtějším formám vyjádření krajiny. Poválečná tvorba se stále nese ve stylu realismu, který vystřídá návrat k abstrakci v 60. letech. František Foltýn zemřel 8. června 1976 v Brně.

WACHSMAN ALOIS (1898–1942)

Muž v krajině (Osamění)

pastel, papír

42 × 27,5 cm

sign. na rubu razítko pozůstalosti autora

25 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně z rodiny autora; významná sbírka českého moderního umění

Vystaveno a reprodukováno

Alois Wachsman (1898–1942), Obrazy a kresby, 16. 11. 1999 – 5. 12. 1999, č. k. 71 – „Osamění“ (chybně datováno do 30. let)

Posuzované dílo „ Muž v krajině (Osamění) “ je autentickým, sběratelsky vzácným, skvostně magicky-realistickým dílem Aloise Wachsmana, význačného malíře, architekta, scénografa, jehož tvorba patří k nejhlubším a nejosobitějším projevům české meziválečné avantgardy.

Jako zakládající člen skupiny Devětsil rozvíjel Alois Wachsman ve dvacátých letech výtvarné tendence magického realismu, primitivismu a nové věcnosti, zrcadlící atmosféru poválečné doby. Spolu se svými vrstevníky Františkem Muzikou, Jindřichem Štyrským, Toyen, Františkem Janouškem, Josefem Šímou a dalšími byl reprezentativním souborem obrazů v duchu lyrického, imaginativního kubismu i abstrakce zastoupen na výstavě Poesie 1932, uspořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes, kterou sám pomáhal spoluorganizovat a vytvořil k ní i plakát. Tato klíčová a slavná výstava v našem prostředí téměř symbolicky uzavřela fázi „poetistické“ malby a otevřela cestu surrealismu. Surrealistické období, během něhož Wachsman vytváří naprosto ojedinělou sérii monumentálních pláten s mytologicko-historickou tematikou, lze v jeho tvorbě datovat lety 1933–1938.

V posledním období (1939–1942), spjatém s jeho pobytem ve Dvoře Králové, kde přijal funkci uměleckého poradce v textilní firmě Josefa Sochora, dospěl ke svébytnému imaginativnímu realismu.

Mistrovská ukázka z první

tvůrčí fáze „Uměleckého svazu Devětsil“

Posuzované dílo „ Muž v krajině (Osamění) “ je krásnou ukázkou Wachsmanovy tvorby z jeho první tvůrčí fáze, kdy se utvářelo „podhoubí“ legendárního „ Uměleckého svazu Devětsil “, zejména ze spolužáků z tzv. „ Křemencárny “, pražského Gymnázia v Křemencově ulici, které se stalo nejsilnějším ohniskem mladé, tzv. válečné generace. Tato práce ukázkově vystihuje formující se raný devětsilský program, který pod teoretickou taktovkou Karla Teigeho na sebe vzal výtvarnou podobu magického realismu a primitivizujícího (neo)klasicismu.

Příkladně se zde zrcadlí silná vlna sociálního cítění, kterou v naší literatuře nejlépe reprezentuje osobnost Jiřího Wolkera a která se objevila jako důsledek války, v níž představitelé Devětsilu vyrůstali. Odhalila hodnotu jednotlivcova života, přivedla člověka k člověku, poukázala na význam drobných, každodenních věcí a událostí, vnímaných často až v sentimentální poloze. Toto cítění se transponovalo i do předloženého díla. Muž, zjevně zraněný z války, sedí na pahorku v krajině za měsíčné noci. Konvalinky, symbol útěchy, oživují kubisticko-primitivisticky pojatý krajinný výjev, prokazující stylové ovlivnění dílem Bohumila Kubišty a Jana Zrzavého.

„ Muž v krajině (Osamění) “ je dílem, v němž Alois Wachsman, tehdy osmnáctiletý, podtrhl vážnost a cennost lidství, akcentovaných magickým produchovněním tvarů.

KUPKA FRANTIŠEK

(1871–1957)

Kompozice

1921

kvaš, čínský papír 18,2 × 29,9 cm

sign. PD Kupka, na rubu autorské razítko

François Kupka na rubu datace 1921 140 000 Kč

odborná expertiza Pierre Brullé

Předložené dílo s názvem „ Kompozice “ z roku 1921 je autentickým, sběratelsky velice atraktivním obrazem Františka Kupky, zakladatele abstraktního umění a jednoho z nejoceňovanějších umělců 20. století. Kupka byl vůbec prvním umělcem, který svá abstraktní plátna v roce 1912 v Paříži vystavil, přičemž rozvíjel hned několik abstraktních poloh.

Kupka se narodil jako nejstarší syn z pěti dětí v roce 1871 do rodiny notářského úředníka v Opočně. Již v mládí se u něho projevoval výrazný malířský talent, a tak na přímluvu rodinného přítele byl nejprve poslán na techniku do Jaroměře a následně začal roku 1887 studovat na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Sequense. V roce 1891 odešel do Vídně, kde setrval čtyři roky, a poté co získal stipendium, odjel do Paříže studovat na École des beaux-arts. Podobně jako jeho krajan Alfons Mucha se Kupka živil ilustracemi, karikaturami a vytvářel plakáty pro kabarety. Život v tehdejší Paříži byl společensky i výtvarně pestrý, a tak Kupka experimentoval s různými dobovými výtvarnými styly. Kromě fauvismu a symbolismu se jednalo o postimpresionismus.

„ Kompozice “ představuje Kupkovu tvorbu z poválečného období. Objevuje se v ní pohyb a organické tvary, které jsou mistrovsky kombinovány s liniemi „anorganického“, jiného světa, který se rozpíná do všech možných směrů. Řady kvašů s bílými liniemi na černém podkladu patří do Kupkova přípravného období před jeho manifestem abstrakce Čtyři příběhy černé a bílé. „Kompozice“ je tak ukázkou pozoruhodné komorní práce velkého inovátora moderního umění.

ŠPÁLA VÁCLAV (1885–1946)

Portrét dívky s náhrdelníkem

1924

olej, plátno

78 × 65 cm

sign. LD V Špála 24

450 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka Hesse (získáno přímo od umělce)

Brilantní malířská práce v kubistické, fauvistické a expresivní tradici

Předložený obraz „ Portrét dívky s náhrdelníkem “ je autentickou, kvalitní, brilantně malířsky provedenou prací Václava Špály, klíčové osobnosti české výtvarné avantgardy první poloviny dvacátého století. Václav Špála byl jedním z nemnoha umělců své generace, kteří byli schopni plně využít tvárných možností barvy, jejích kontrastů a formotvorných reflexů k dosažení neobyčejně rytmicky provázaného obrazového celku. Špálova malba je přímá, smyslově naléhavá a barevně zářivá. S francouzským fauvismem ho spojovala bezprostřednost a téměř živelná radost z procesu malby, smysl pro čistý barevný tón a nezatíženost existenciálními otázkami.

Špála se sešel s většinou avantgardních představitelů své generace (E. Filla, B. Kubišta, A. Procházka, B. Feigl, V. Beneš, V. Nowak, O. Kubín) již za studia na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1903–1909. Moc se ale studiu nevěnoval, protože tamní konzervativní způsob výuky mu vůbec nevyhovoval. Profesor Franz Thiele mu také napsal dost nelichotivé vysvědčení: „ Pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím cílům “. Toto „rebelství“ však uchránilo čistotu Špálova výtvarného talentu. Se skupinou Osma, ač nebyl jejím členem, sdílel odvahu k nekonvenčnímu výtvarnému projevu. Následně však již překonává „plachost venkovského chlapce“ a účastní se uměleckých činů progresivních sdružení – Skupiny výtvarných umělců (1911–1914) a skupiny Tvrdošíjní (1918–1924). V roce 1936 se stal předsedou SVU Mánes.

Špála svou nepopiratelnou oblibou už během svého života doslova naplnil titul národní umělec, který jako jeden z prvních v roce 1945 obdržel. Vytvořil si nezaměnitelný malířský styl, živený kubistickou, fauvistickou i expresivní tradicí, vyznačující se úderným rukopisem a živou, velmi specifickou barevností, omezenou na několik úderných tónů.

Obecné vnímání Václava Špály především jako malíře květin a krajin poněkud zastínilo fakt, že autor byl mistrným moderním portrétistou, což předložené dílo příkladně dokládá. „ Portrét dívky s náhrdelníkem “ má v celku uměleckého odkazu Václava Špály však ještě výjimečnější postavení: jedná se o jednu z mála podobizen autorem provedených na zakázku. Půvabným modelem tu také nebylo děvčátko jen tak ledajaké – v té době pětiletá Jiřinka Foustková byla dcerou MUDr. Jiřího Foustky (1894–1967), smíchovského zubního lékaře, přítele mnohých významných umělců, kromě Václava Špály např. bratří Čapků.

Špála ztvárnil svůj model s neobyčejnou jemností jeho dětských rysů. Dívka je zde ztvárněna s veškerou vážností a důstojností mladé dámy, její pohled současně skvostně zachycuje dětskou nevinnost. V rázných a místy krátce řezaných tazích štětce je do důsledků uplatněn autorův typický princip tvarové a barevné rytmizace, odvolávající se na dědictví kubismu a fauvismu.

ŠVEC OTAKAR (1892–1955)

Sluneční paprsek (Motocyklista)

1924

bronzová plastika, mramorový podstavec

25,5 cm

sign. dole na plintě O. Švec 90 000 Kč

Excelentní futuristická socha avantgardního sochaře

Zcela výjimečná, kultovní a vůbec první česká futuristická socha s názvem „ Sluneční paprsek (Motocyklista) “ pochází od Otakara Švece, avantgardního sochaře a umělce nesporného talentu.

Otakar Švec se narodil v roce 1892 do rodiny cukráře jako třetí ze sedmi dětí. Z jeho vzpomínek vyplývá, že rád pozoroval svého otce při práci. Pravděpodobně umění otcových rukou při modelování lidí i zvířat stálo u zrodu jeho uměleckého cítění. Akademické vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole u Josefa Drahoňovského a Jana Kastnera, a rovněž na Akademii výtvarných umění v Praze u tvůrce slavného jezdeckého pomníku sv. Václava Josefa Václava Myslbeka a neméně známého sochaře Jana Štursy. Od roku 1912 pracoval ve Štursově ateliéru a o sedm let později se stal jeho asistentem na pražské Akademii. Od roku 1919 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

V roce 1920 absolvoval stáž u renomovaného francouzského sochaře Émila-Antoina Bourdella v Paříži, který pracoval například v ateliérech A. J. Daloua a A. Rodina, přičemž ovlivnil umělce jako Henri Matisse či Alberto Giacometti. Lze se právem domnívat, že tato pařížská stáž Švecovi umožnila seznámit se s vlivnými moderními uměleckými směry, jako byl futurismus a civilismus, které se posléze projevily v jeho slavných sochách.

Otakar Švec byl autorem portrétů významých osobností, k nimž patřil Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Nezval, Jan Neruda či Otakar Nejedlý. Vytvořil rovněž pomníky Tomáše Garrigua Masaryka v Lounech, který byl bohužel zničen během nacistické okupace, a v Sušici dle stejné předlohy. K jeho dílům patří i pomník obětem nacismu v Domažlicích, který byl odhalen v den třetího výročí osvobození americkou armádou. Počátkem třicátých let vytvořil unikátní civilistní dvojportrét Voskovce a Wericha v polychromované sádře. Umělecká dráha Otakara Švece byla poznamenána kontroverzním projektem monumentálního pomníku Josifa Stalina na Letné v Praze. Autorské trio, Otakar Švec a architekti Jiří a Vlasta Štursovi, navrhli sousoší, které se lišilo od ostatních šedesáti návrhů zaslaných do sochařské soutěže. Soutěž vyhráli a v letech 1950–1955 na pomníku společně pracovali. Pravděpodobně v důsledku politických tlaků, a především kvůli osobním problémům spojeným zejména s úmrtím jeho manželky, si autor před slavnostním odhalením sochy v roce 1955 vzal život.

Vůbec k nejslavnějším dílům Otakara Švece patří „ Slunečný paprsek “ z roku 1924, jehož název odkazuje na populární značku anglických motocyklů Sunbeam. Je výrazem autorovy inklinace k civilismu a jeho zájmu o fenomény moderní doby, k nimž bezpochyby patřil motorismus a sport. Švec přímo mistrovsky zachytil dynamický pohyb, rychlost motocyklisty, která je symbolem rychlosti technického pokroku po první světové válce. Sluneční paprsek je dokladem odvážného a inovativního prvku Švecovy tvorby. Sám autor s ní slavil úspěch na výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1924. Jan Štursa o tomto díle pochvalně řekl: „ Je to kopnutí do dveří, které jsme potřebovali.“

KARS JIŘÍ (GEORGES) (1880–1945)

Nature morte fruits / Zátiší s ovocem

olej, plátno

55 × 45,5 cm

sign. PN Kars, na rubu na blindrámu Georges Kars na rubu název díla autorem

300 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Dobiaschofsky Auktionen, Bern, Švýcarsko, 8. 5. 1993, pol. 680

Předložený obraz „ Zátiší s ovocem “ je autentickým, sběratelsky velmi cenným, v autorově skvostném předválečném kubizujícím stylu provedeným dílem Jiřího (Georga) Karse, příslušníka zakladatelské generace českého moderního umění, kosmopolitního tvůrce, patřícího k tzv. Pařížské škole (École de Paris). Tento rodák z Kralup pocházel z bohaté židovské rodiny. Protože nikdy neměl existenční starosti, mohl si zvolit život moderního umělce, který se volně pohybuje ve světě bez jakéhokoli geografického omezení (až do okupace Československa). Vystudoval malířskou akademii v Mnichově, procestoval mnoho zemí Evropy, až se nakonec usadil (1908) v Mekce moderního umění, v Paříži. Účastnil se tam Podzimních salonů a dalších významných výstav a pohyboval se ve společnosti slavných představitelů výtvarné i literární avantgardy (G. Apollinaire, P. Picasso, A. Derain, M. Vlaminck,

J. Gris, M. Jacob, S. Valadon, M. Utrillo ad.). Jiří Kars dosáhl za svého života významných úspěchů a uznání (byl m. j. jmenován rytířem francouzské Čestné legie) a dodnes je v zahraničí považován za jednoho z nejznámějších českých umělců.

Předložené dílo „ Zátiší s ovocem “ lze datovat do roku 1913, do doby, kdy Kars vytváří svá nejslavnější díla: „ Balení citronů na Mallorce “ (1912, NG v Praze) a „ Podobiznu Otto Gutfreunda “ (1913, NG v Praze). Obraz je skvělým dokladem kubizující fáze Karsovy tvorby.

Přibližně od roku 1910 dospěl malíř k poznání, že kubismus pro něj může být inspirací, avšak nikoli závaznou tvůrčí metodou. Jeho úcta k předmětu jako takovému mu nikdy nedovolila rozbít pevný tvar, nikdy nepodlehl kubistické „mánii“ důsledné analýzy tvaru. Potřeba věcnosti a zdůrazněné smyslovosti byla určitě jedním z faktorů, který mu uzavřel cestu k takové radikalizaci kubistického výtvarného projevu, jak ji v analytické fázi reprezentovali Pablo Picasso a Georges Braque.

Jak později vzpomínal: „…ohmatával jsem kubismus, cítil jsem, že je to propast, jíž je nutno se vyhnout, a přece jsem tu našel základnu pro to, co jsem měl od té doby dělat.“ Kars využil kubismus jako podnět k racionální konstrukci obrazu.

„Zátiší s ovocem“ je přesně ve smyslu výše řečeného dílem kompaktního prostorového konceptu, přesné a „přísné“ výtvarné formy, která zrcadlí autorovo poučení z díla Paula Cézanna. Barevné vrstvy v delikátních zemitých tónech, harmonizované autorovou originální a příslovečnou lahvovou zelení, jsou nanášeny na plátno v jemných cézannovských tazích, které budují objemy a prostorové vztahy v obraze. Je to Karsovo osobité vyrovnání se s kubismem a současně jeho překonání, které již předznamenává i autorův neoklasicismus.

Jiná obrazová varianta „Zátiší s ovocem“, na níž se objevuje shodná mísa na noze, byla vystavena na Karsově výstavě v galerii „Neue Kunst“ Hanse Goltze v Mnichově roku 1913.

V roce 1894 nastoupil jako chlapec na gymnázium v Praze. Po maturitě se mladý Kars vydává na studijní cestu do západní Evropy. Na podzim roku 1899 začal studovat dějiny umění na univerzitě v Mnichově (univerzita byla podmínkou otce) a současně na tamní Akademii u Franze von Stucka (1863–1928), jehož symbolismus mu však byl již velmi vzdálený. Daleko silněji na něj v následujících letech zapůsobil impresionismus Maxe Liebermanna (1847–1935). Seznamuje se v té době např. s Paulem Klee, Julesem Pascinem či Vasilijem Kandinským. Studia v Mnichově Kars ukončil

v roce 1905, kdy zde poprvé vystavoval se spolkem Secession. V roce 1906 cestoval nejprve do Španělska a Portugalska, v létě do Hamburku a na sever Německa, následujícího roku znovu do Paříže a Madridu. Roku 1908 se usadil v Paříži. Tato „mekka umění“ se stala jeho hlavním působištěm téměř na tři desetiletí. Jules Pascin ho uvádí do okruhu Guillauma Apollinaira. V této době se žení, jeho ženou se stala Nora Berta Karsová pocházející z Jihlavy.

V Paříži se v Karsově tvorbě projevily nejprve fauvistické vlivy Henriho Matisse a jeho přátel, již kolem 1910 však začal pod vlivem Paula Cézanna, Georgese Braqua a Pabla Picassa užívat výraznější kubistickou stylizaci, vždy se však snažil jít vlastní cestou a samostatně rozvíjet vlastní styl. Na Montmartru, kde v ulici Coulaincourt č. 89 po léta bydlel, se stýkal s řadou umělců – už dříve ve Španělsku poznal Juana Grise, později v Paříži Georgese Braqua, Andrého Deraina, Maurice Vlamincka, Aristida Maillola, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Susanne Valadonovou a jejího syna Maurice Utrilla. Mezi Karsovy blízké přátele náleželi i básníci jako Max Jacob, André Salmon či Španěl Juan Chabas.

S vyhlášením první světové války se Kars musel vrátit domů a téměř celou válku strávil na haličské a ukrajinské frontě, odkud si přinesl náčrtníky plné kreseb zdejších venkovanů i vojáků. Po válce se jeho expresivní a kubizující styl pod vlivem civilismu a novoklasicismu zklidnil, tvary získaly jasnější obrysy i živější barevnost. Ve 20. a 30. letech úspěšně vystavoval v pařížských salonech i v řadě evropských metropolí. Kromě Francie miloval především Španělsko. Roku 1933 si se svou ženou Norou zařídili v tehdy ještě turistikou nedotčeném přímořském městečku Tossa de Mar (asi 50 km od Barcelony) dům, který se měl stát jejich letním útočištěm. Zde Kars vytvořil řadu obrazů. Do historie dnes rušného letoviska vešel Kars také jako spoluzakladatel městského muzea a inspirátor zdejších soutěží v rychlém malování. Roku 1936 se však museli Karsovi svého letního sídla narychlo vzdát – vyhnala je španělská občanská válka.

Ačkoli žil převážně v Paříži, každoročně zasílal své nové obrazy také k výstavám do Prahy a nejméně jednou do roka zajížděl domů k delšímu pobytu, zprvu do rodných Kralup, později do Prahy, odkud podnikal rozmanité výlety po republice. Koncem 30. let se Karsovi rozhodli pro definitivní návrat do Československa. Předehrou k němu měla být velká Karsova retrospektiva v pražském Mánesu v lednu a únoru 1937, jejíhož zahájení se účastnil i prezident Beneš. Po výstavě Kars pobýval nějakou dobu ve Veselí na Moravě, navštívil také Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž krajina a lidé jej doslova uchvátili. V červnu 1938 si Karsovi zařídili

byt a ateliér na pražských Vinohradech, příliš dlouho se z něj však netěšili. Po Mnichovu se překotně stěhovali zpátky do Francie, usadili se v městečku Anse, po porážce Francie žili nějaký čas v Lyonu, kde Kars ještě v letech 1941 a 1942 uspořádal dvě výstavy svých děl. Když německá vojska obsadila jižní Francii, uprchl narychlo 17. prosince 1942 k sestře Else Werflové do Curychu. Tam se obtížně živil malováním nevelkých obrázků, psychicky trpěl v důsledku zpráv o pronásledování a smrti svých přátel i provokacemi agentů gestapa. Když se konečně vracel do osvobozené Francie, spáchal 5. února 1945 v hotelu v Ženevě sebevraždu. V roce 1909 se stal členem Salon d´Automne. Roku 1913 se stal členem Salonu des Indépendants. Jiří Kars poprvé vystavoval roku 1906 v Secession v Mnichově. V roce 1907 vystavoval v pražském Rudolfinu s Verein der bildenden Künstler in Böhmen. V roce 1912 se zúčastnil velké výstavy pořádané v Drážďanech. V roce 1913 měl první soubornou výstavu v Mnichově u Hanse Goltze. Roku 1914 vystavoval v Galerii Flechtheim v Düsseldorfu a v Kunstsalonu Hanse Goltze v Mnichově. Roku 1915 se zúčastnil výstavy Müncher Neue Secession. Během let 1916–1917 se účastnil výstav „ Secession “ a „ Free Secession “ v Berlíně. O rok později, v roce 1918, se účastnil výstav Secession Wien, Darmstadt – Deutsche Kunstausstellung, Sommerausstellung Dresden. V roce 1919 vystavuje v Kestner-Gesselschaft v Hannoveru. V roce 1922 poprvé vystavuje také v Paříži v Galerie de la Licorne. V roce 1926 se účastnil Mezinárodní výstavy ve Vídni a v Berlíně a Salonu Sud-Est v Lyonu (kde od toho roku vystavuje pravidelně). Společně s 32 umělci pařížské školy se zúčastnil nástěnné výzdoby restaurantu La Coupole, která byla otevřena 20. prosince 1927. V témže roce se účastnil Exposition Internationale de Bordeaux, mezinárodních výstav pořádaných v Ženevě, Londýně a Chicagu. Roku 1928 vystavoval samostatně v Galerie Berthe Weil v Paříži. Roku 1930 se zúčastnil Internationale jüdische Ausstellung v Praze. O rok později Kars sám uspořádal výstavy v Praze a v Brně. Během roku 1932 vystavoval v Galerie Berthe Weil v Paříži, v Galerii Feigl v Praze, v The Arts Institute v Chicagu a v galerii Moos v Ženevě. Roku 1935 vystavoval na výstavě současných malířů v Barceloně. V roce 1937 se konala Karsova souborná výstava v Mánesu v Praze, úvod do katalogu M. Raynal, F. Fels, J. de Laprade. Roku 1937 dostal Grand Prix v Paříži a byl jmenován Rytířem Čestné legie. Roku 1938 vystavuje v Galerie Bernier v Paříži, roku 1941 má výstavu grafik v Galerie des Jacobins v Lyonu. Karsova posmrtná výstava je uspořádána v Galerie des Beaux-Arts v Paříži, texty v katalogu R. Cogniat, C. Roger-Marx, J. de Laprade.

40

KARS

JIŘÍ

(GEORGES)

(1880–1945)

Maurka

1927–1930

olej, dřevěná deska, parketáž 46 × 38 cm

sign. LD Kars

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Původně ze sbírky Alexandra Kocha (1860–1939), významného nakladatele a publicisty působícího v Darmstadtu. Vydáváním časopisů a ilustrovaných knih o interiérovém designu propagoval užité umění a bytovou kulturu v Německu.

Soukromá sbírka, Švédsko (dědictvím z výše uvedeného zdroje).

Výrazný představitel

českého moderního umění

Posuzovaný obraz „ Maurka “ je autentickým, motivicky zajímavým a malířsky „šťavnatě“ podaným dílem Jiřího (Georges) Karse, představitele zakladatelské generace českého moderního umění, autora, který shodně jako jeho generační vrstevník Otakar Kubín – Coubine nalezl svůj druhý domov ve Francii, stal se příslušníkem tzv. Pařížské školy (École de Paris) a dosáhl mezinárodního uznání. Svědčí o tom zastoupení jeho tvorby ve světově proslulých státních i soukromých galeriích a uznalá slova známých osobností, literátů a teoretiků v katalozích jeho výstav mezi dvěma válkami. Snad žádný český malíř není tak početně zastoupen ve veřejných sbírkách ve Francii jako Kars. Karsova tvorba se formovala pod vlivem klasické malby i ve styku s pařížskou avantgardou. V tematice svých obrazů preferoval figuru, kdy dospěl ke svému charakteristickému typu dívky s uhrančivýma, mandlovýma očima, jejíž zjev je ozvláštněn smyslně zabarveným půvabem. Významně zasáhl i do krajinomalby a žánru zátiší, v němž se samy předměty stávají symboly prostorové existence a vypovídají o duchovním rytmu umělcovy duše. Výrazově byl Kars nejblíže dobovému neoklasicismu a nové věcnosti, aniž by se mu však jakýkoli program stal závaznou normou.

Podle matriky izraelské obce ve Velvarech přišel Jiří Kars na svět jako Georg Karpeles dne 2. května 1880 v kralupském domě č. p. 7, kde jeho otec Vilém od roku 1875 budoval průmyslový mlýn, který dodnes tvoří jednu z dominant města. Karpelesovi bydleli v dnešní Žižkově ulici, v níž tehdy své živnosti provozovala většina kralupských židovských rodin. Od roku 1891 měla rodina stálé bydliště v Praze, na počátku roku 1906 si změnila své příjmení na Kars. V roce 1894 nastoupil mladý Kars na gymnázium v Praze. Po jeho ukončení se vydává na studijní cestu do západní Evropy. Na podzim roku 1899 začal studovat dějiny umění na univerzitě v Mnichově (univerzita byla podmínkou otce) a současně na tamní Akademii u Franze von Stucka (1863–1928), jehož symbolismus mu však byl již velmi vzdálený. Daleko silněji na něj v následujících letech zapůsobil impresionismus Maxe Liebermanna (1847–1935). Seznamuje se v té době např. s Paulem Klee, Julesem Pascinem či Vasilijem Kandinským. V srpnu a září 1900 podniká cestu do Ostende, Brug, Rouenu, Dieppe a Paříže. Studia v Mnichově ukončil roku 1905. Toho roku poprvé vystavuje se spolkem „ Sezession “. V roce 1906 cestoval do Španělska a Portugalska. V létě patrně navštívil Hamburk a sever Německa. Roku 1907 se po dvou letech strávených v Madridu vrací do Československa, kde pobývá mezi Prahou a Kralupy. Když v té době vystupuje na veřejnost skupina „ Osma “ (V. Beneš, B. Feigl, E. Filla, M. Horb, O. Kubín /Coubine/, B. Kubišta, W. Nowak a A. Procházka), což představovalo počátek dějin české avantgardy, Kars se k nim přes vřelé osobní kontakty nepřidružil. Vystavuje s „Verein der bildenden Künstler in Böhmen “ v Rudolfinu.

Roku 1908 přesídlí do Paříže. Tato „mekka umění“ se stane jeho hlavním působištěm na téměř tři desetiletí. Jules Pascin ho uvádí do okruhu Guillauma Apollinaira. V této době se žení, bere si za manželku Noru Bertu Karsovou pocházející z Jihlavy. Stává se členem „ Salon d’automne “. Max Jacob mu věnuje báseň, v níž chválí jeho „tichá mistrovská díla“. V Paříži přetrvávalo v Karsově tvorbě nejprve okouzlení jasným světlem a barvami, již kolem 1910 však autor začal pod vlivem Paula Cézanna, André Deraina, Pabla Picassa a George Braqua užívat výraznější kubistickou stylizaci, vždy se však snažil jít vlastní cestou a samostatně rozvíjet svůj styl. Na Montmartru, kde v ulici Coulaincourt č. 89 po léta bydlel, se stýkal s řadou umělců – již dříve ve Španělsku poznal Juana Grise, později v Paříži George Braqua, André Deraina, Maurice Vlamincka, Aristida Maillola, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Susanne Valadonovou a jejího syna Maurice Utrilla. Mezi Karsovy blízké přátele náleželi i básníci jako Max Jacob, André Salmon či Juan Chabás.

nosti (Neue Sachlichkeit) i romanticky laděného věcného realismu. Ve 20. a 30. letech úspěšně vystavuje v pařížských salonech i v řadě evropských metropolí. Georges Kars, již neodmyslitelně náležející k proslulé „ École de Paris “, Pařížské škole, vyrostl v obecně uznávaného umělce.

Kromě Francie miloval především Španělsko. Roku 1933 si se svou ženou Norou zařídili v tehdy ještě turistikou nedotčeném přímořském městečku Tossa de Mar (asi 50 km od Barcelony) dům, který se měl stát jejich letním útočištěm. Zde Kars vytvořil řadu obrazů. Do historie dnes rušného letoviska vešel Kars také jako spoluzakladatel městského muzea a inspirátor zdejších soutěží v rychlém malování. Roku 1936 se však museli Karsovi svého letního sídla narychlo vzdát – vyhnala je španělská občanská válka.

Ačkoli žil Kars převážně v Paříži, každoročně zasílal své nové obrazy také k výstavám do Prahy a nejméně jednou do roka zajížděl domů k delšímu pobytu, zprvu do rodných Kralup, později do Prahy, odkud podnikal rozmanité výlety po republice. Koncem 30. let se Karsovi rozhodli pro definitivní návrat do Československa. Předehrou k tomu měla být velká malířova retrospektiva v pražském Mánesu na začátku roku 1937, jejíhož zahájení se zúčastnil i sám prezident Edvard Beneš. Po výstavě pobýval Kars určitou dobu ve Veselí na Moravě, navštívil také Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž krajina a lidé ho okouzlili.

V červnu 1938 si Karsovi zařídili byt a ateliér na pražských Vinohradech. Příliš dlouho se z něj však netěšili. V důsledku mnichovské kapitulace na podzim 1938 se nedlouho před okupací Československé republiky hitlerovským Německem museli překotně odebrat do Paříže. V Praze zanechali většinu svých věcí, zejména převážnou část Karsových obrazů.

V létě 1939 maloval Jiří Kars v městečku Anse nedaleko Lyonu, kam již dříve rád zajížděl. Zde zastihla manžele druhá světová válka. V půvabném místě při řece Saôně zůstali až do června 1940, kdy došlo k porážce Francie. Návrat do Paříže, obsazené Němci, se stal nemožným. Žili tudíž v Lyonu, který původně ležel v neokupované části francouzského území. Kars tam tvořil a uspořádal v letech 1941 a 1942 dokonce dvě výstavy. Když německá vojska obsadila ze strategických důvodů i zbytek jižních departementů, uprchl Kars bez manželky, zapojené naplno do francouzského odboje, v prosinci 1942 ke své sestře Else Werflové do Curychu. Tam duševně strádal – nemohl překonat pomyšlení na nezměrná utrpení vyvolaná ve světě válkou, na barbarské vyvražďování milionů židovských obyvatel všude, kam dosáhla Hitlerova moc. Ztratil tak některé své nejlepší přátele, především Maxe Jacoba. I jeho samého ve Švýcarsku provokovali a terorizovali němečtí nacističtí agenti. Naděje na konec apokalyptické války mu nepomáhala. A tak když se vracel do osvobozené Francie, spáchal nervově vyčerpaný Jiří Kars 5. února 1945 v hotelovém pokoji v Ženevě sebevraždu. Jiří Kars poprvé vystavoval roku 1906 se spolkem Sezession v Mnichově. V roce 1909 se stal čle -

nem Salon d’automne, roku 1913 členem Salon des Indépendants. V roce 1907 vystavoval v pražském Rudolfinu s Verein der bildenden Künstler in Böhmen. V roce 1912 se zúčastnil velké výstavy pořádané v Drážďanech. V roce 1913 měl první soubornou výstavu v Mnichově u Hanse Goltze. Roku 1914 vystavoval v Galerii Flechtheim v Düsseldorfu a v Kunstsalonu Hanse Goltze v Mnichově. Roku 1915 se zúčastnil výstavy Münchner Neue Sezession, v letech 1916–1917 výstav „ Sezession “ a „ Freie Sezession “ v Berlíně. O rok později, v roce 1918, se účastnil výstav Sezession Wien, Darmstadt-Deutsche Kunstausstellung, Sommerausstellung Dresden. V roce 1919 vystavuje v Kestnergesellschaft v Hannoveru. V roce 1922 poprvé vystavuje v Paříži v Galerie de la Licorne. V roce 1926 se účastní Mezinárodní výstavy ve Vídni a v Berlíně a Salonu Sud-Est v Lyonu (kde od toho roku vystavuje pravidelně). Společně s dalšími umělci Pařížské školy se podílí na výzdobě restaurace La Coupole (1927). Je zastoupen na Exposition Internationale de Bordeaux, mezinárodních výstavách pořádaných v Ženevě, Londýně a Chicagu (1927). Výnosy z dědictví, kralupského mlýna, mu od roku 1927 až do vypuknutí války zabezpečují život bez existenčních starostí. Roku 1928 má Kars významnou samostatnou výstavu v Galerie Berthe Weil v Paříži. Roku 1930 se účastní Internationale jüdische Ausstellung v Praze. O rok později má samostatné výstavy v Praze (Galerie Dr. Feigla) a v Brně. Během roku 1932 vystavoval v Galerie Berthe Weil v Paříži, v Galerii Dr. Feigla v Praze, v The Arts Institute v Chicagu a v galerii Moos v Ženevě, roku 1935 na výstavě současných malířů v Barceloně. V roce 1937 se konala Karsova souborná výstava v Mánesu v Praze s bezmála 130 obrazy a více než 70 kresbami. Téhož roku byl oceněn Grand Prix v Paříži a jmenován Rytířem Čestné legie. Roku 1938 vystavuje v Galerie Bernier v Paříži, v letech 1941 a 1942 v Galerie des Jacobins v Lyonu. Karsovu posmrtnou výstavu uspořádala roku 1945 Galerie des beaux-arts v Paříži.

„ Maurka “ je Karsovým dílem z období zralosti, které resumuje autorovu veškerou tvůrčí a životní zkušenost. Kars byl mistrný figuralista a v předloženém díle vytvořil nekonvenční profilový portrét mladé Maurky v polopostavě. Jestliže pozadí ponechal zcela neutrální, veškerou svou výtvarnou pozornost soustředil na dívčino bohatě zdobené oblečení, šperky a šátek zakrývající její havraní vlasy.

Malíř svůj druhý domov nalezl ve Španělsku (do Tossa de Mar u Barcelony zajížděl z Paříže od druhé poloviny dvacátých let, roku 1933 tam získal domek), na němž obdivoval míšení evropského a maurského vlivu. „Horkokrevné“ krásky ho jako modely přitahovaly.

Předložený obraz je menší variantou stejnojmenného díla formátu 100 × 81 cm, datovaného rokem 1927, četně vystavovaného a vícekráte reprodukovaného. O tom, že ztvárněný model Karse velmi zaujal, svědčí skutečnost, že existuje ještě obraz zachycující pouze hlavu modelu, dnes ve sbírkách Moravské galerie v Brně (41 × 33 cm, 1930).

41 FOLTÝN FRANTIŠEK (1891–1976)

Kompozice

1935

akvarel, tuš, karton

37 × 52,5 cm

sign. PD Foltýn Praha 1935

30 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

42 WACHSMAN ALOIS (1898–1942)

Scénický návrh

akvarel, tuš, karton

29 × 43 cm

sign. LD autorské pozůstalostní razítko

35 000 Kč

43 KOTÍK PRAVOSLAV (1889–1970)

Lidé u stolu

1915 olej, lepenka

34 × 50 cm

sign. PD Kotík 1915, na rubu P. Kotík 1915 na rubu štítek s popisem díla a název díla

150 000 Kč

NEMES ENDRE (1909–1985)

Zátiší s hracími kostkami a dýmkou

1943

olej, plátno

46 × 61 cm

sign. LN Endre Nemes 43 na rubu název autorem (nečitelný)

230 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Stockholm Auktionsverk, ENDRE NEMES, 3. 10. 2012, pol. 2

Posuzovaný obraz „ Zátiší s hracími kostkami a dýmkou “ je autentickým, vrcholným, metafyzicky laděným dílem Endre Nemese, jednoho z výtvarně nejzajímavějších představitelů evropského imaginativního umění. Narodil se jako Endre Nágel na jihu Maďarska slovenským rodičům. V mládí žil na Slovensku, ve třicátých letech studoval a žil v Praze a za války nalezl azyl v Norsku a finálně ve Švédsku, kde pak strávil většinu života. Získal tam čestný doktorát na Göteborgs universitet a proslavil se i díky několika realizacím do architektury, při nichž průkopnicky uplatnil techniku smaltu.

V jeho plátnech se nám otevírá rozumem nepostižitelná oblast obrazotvornosti, fantazie i střípků skutečnosti, které se navzájem prostupují, kaleidoskop, v němž se pravděpodobné mísí s nepravděpodobným. Nemesova imaginace má blízko k surrealismu, naplňuje vizi světa, ve kterém žil – světa, ve kterém se odehrávaly tragédie dvou světových válek a ve kterém prchal před fašismem. Z tohoto metafyzického základu pak vyrůstá i celá další Nemesova pozdější tvorba, v návaznosti a kontinuitě „vidění skutečnosti na ostří nože“, jak kdysi sám charakterizoval smysl své tvorby.

Metafyzicky laděné dílo evropského imaginativního

Posuzovaný obraz „ Zátiší s hracími kostkami a dýmkou “ je dílem veskrze příznačným pro Nemesovo nejproslulejší metafyzické období. Vzniká ve Švédsku, kde se autor roku 1940 usazuje a po dramatické dvouleté tvůrčí césuře začíná opět malovat. Navazuje na „přetrženou nit“ své práce a metafyzickou malbu dovršuje v souboru pláten, mezi něž patří autorovy nejproslulejší obrazy „ Barokní architekt “ (1941), „ Melancholie “ (1941) a „ Barokní křeslo “ (1941).

V tomto díle neobyčejné tvarové a formální abundance vytvořil Endre Nemes fantaskní celek velké působivosti. Autor tu laboruje s mlčenlivou přítomností předmětů všedního života, jež však ve ztvárněné sestavě nabývají nadreálného dojmu. Shodně jako Giorgio de Chirico, dává vizuální zkušenosti nový význam „v nových souvislostech určených řádem imaginace “, přičemž „ právě zachováním reálného vzhledu objektů, které učinkují v těchto nehybných pantomimách, stupňuje se jejich magičnost “ (Chiricova slova).

Na bohatě dekorované komodě, jež přechází v neméně ornamentální tapetu, tedy v prostředí jakéhosi „uměleckého „kabinetu“, jež bylo reálným prostředím, v němž Endre Nemes žil, soustředil malíř svou pozornost na mnohost drobných předmětů, jež se na obrazové ploše potkávají, jako by byly součástí jakési věčné „commedie dell’arte“. Hrací kostky, dýmka, růže či motiv trojúhelníku byly motivy, jež se často objevují na Nemesových vrcholně metafyzických obrazech a jež diváka doslova vtahují do „detektivního“ dešifrování jejich možných symbolických významů (dýmka – umělecký, bohémský svět; hrací kostky – náhoda, nevyzpytatelnost osudu, ale i symbol společenského života; bílá růže – krása, nevinnost, ale i smutek; trojúhelník – kreativita, stabilita i magie).

45 RABAS VÁCLAV

(1885–1954)

Předjaří s topolovou alejí

1935

olej, plátno

61 × 94 cm

sign. PD Rabas 35 na rubu štítek výstavy a štítek s popisem díla

60 000 Kč

Vystavováno

výstava Umělecké besedy v Obecním domě, 1935, kat. č. 110

46 NEJEDLÝ OTAKAR (1883–1957)

Krajina

1932

olej, plátno

68 × 108 cm

sign. PD Ot. Nejedlý 1932 na rubu 2× razítko výstavy

100 000 Kč

Vystavováno

Mánes 1933

ERDÉLYI VOJTĚCH

MICHAJLOVIČ (1891–1955)

Krajina kolem

Užhorodu

olej, plátno 77 × 63 cm

sign. PD Erdélyi 140 000 Kč

Obraz „ Krajina kolem Užhorodu “ představuje neobyčejné a barevně působivé dílo Vojtěcha Michajloviče Erdélyiho, jedné z hlavních postav zakarpatského umění.

Erdélyi se narodil v obci Klymovycja na území tehdejšího Maďarského království. V letech 1911–1915 studoval na Akademii umění v Budapešti a později v Mnichově, kde se seznámil s moderními uměleckými směry, jako byl impresionismus a expresionismus. Tyto vlivy se odrazily v jeho dílech, jejichž tématem je zátiší, portréty či krajiny.

Předložená olejomalba s názvem „ Krajina kolem Užhorodu “ je zajisté inspirována autorovým působením v Užhorodu, kde v roce 1927 společně s Jozefem Bokšayem založil uměleckou školu. Obraz díky svým barevným přechodům zachycuje melancholickou atmosféru karpatské krajiny. Erdélyiho schopnost zachytit světlo a stíny dodává dílu hloubku a živost.

48 KUBA LUDVÍK

(1863–1956)

Zátiší s gloxinií

1943

olej, plátno 60 × 71,5 cm sign. PD L Kuba 1943 na rubu razítko: Pečeť umění / Výtvarné dílo a razítka s datací: 1943/18, 235j. značka salonu Výtvarné dílo, Jungmannova 17, Praha

90 000 Kč

RADA VLASTIMIL

(1895–1962)

Městečko v zimě

1928

olej, plátno

56 × 65,5 cm

sign. LD Vlast Rada 1928 na rubu štítek výstavy

35 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka Dr. Karel Čapek

Vystavováno

XIX. Exhibition Biennale Internationale des BeauxArts, Venice 1934

Nabízený obraz „ Městečko v zimě“ je nezpochybnitelně autentickým, svou kvalitou a proveniencí galerijním, představu typické české zimy v krajině pod horami sugestivně transponujícím dílem Vlastimila Rady, vynikajícího českého krajináře i autora „svižných“ ilustračních kreseb a dlouholetého čelného představitele výtvarného odboru Umělecké besedy, zastávajícího několik let taktéž funkci jejího předsedy.

Vlastimil Rada se do spolkové historie zapsal jako reprezentant tzv. „venkovského křídla“ a jeden z autorů, kteří se po roce 1920 podíleli na formulaci „obrozeného“ výtvarného programu tohoto nejstaršího českého uměleckého seskupení.

Rada byl plodným malířem, schopným teoretikem a organizátorem uměleckých záležitostí. Méně známo však je, že proslul i jako autor parodických literárních „Rozhlásků“. Tím jeho psané dílo zdaleka nekončí –spolu s Jaroslavem Žákem je autorem humoristických románů pro mládež (Bohatýrská trilogie), jež dokáží pobavit bez ohledu na věk. Zajímavostí z literárního světa je také skutečnost, že za okupace propůjčil Vlastimil Rada své jméno knize Karla Poláčka Hostinec U kamenného stolu, kterou autor židovského vyznání nemohl sám pod svým jménem publikovat.

Vlastimil Rada se narodil roku 1895 v Českých Budějovicích jako syn profesora kreslení Petra Rady. Když bylo malému Vlastimilovi devět let, přesídlil se svou rodinou do Prahy. Zde se mu prvního uměleckého školení dostalo v soukromém malířském ateliéru Václava Jansy (1908–1912). Následně byl přijat na Akademii výtvarných umění (prof. J. Loukota, M. Švabinský, J. Preisler, J. Štursa), kterou absolvoval roku 1920. Na svou „alma mater“ se pak vrátil po roce 1945 v pozici profesora (v letech 1946–1958 vedl souběžně malířský ateliér i grafickou speciálku), již zastával až do konce života.

Kromě hlavního těžiště Radovy tvorby, jež spočívá v krajinomalbě, byl autor rovněž zdatným portrétistou, kreslířem, karikaturistou a ilustrátorem –ne náhodou je šíře jeho práce srovnávána s Mikolášem Alšem, na jehož odkaz vědomě navázal v přesvědčení, že umění má vyrůstat z domácí půdy a tradice. Mýtus domova bravurně vyjádřil v „drsných“, nepřikrášlených realistických obrazech venkova. Jeho tzv. „ černé období “ počátku dvacátých let, vyznačující se potemnělým barevným laděním, ovlivnilo svými obsahy sociální linii české poválečné malby. Později od temné malby upustil ve prospěch poetičtějších tónů. K nejznámějším patří jeho obrazy s náměty podkrkonošské zimy a života na vesnici v působivém střídání ročních dob.

Nabízený obraz „ Městečko v zimě“ je motivicky typickou a velmi půvabnou prací Vlastimila Rady, autora, který jako málokdo jiný dovedl ve svých obrazech vyvážit kontinuitu tradice s porozuměním problematice moderní malby otevřené poimpresionismem.

Toto plátno, datované rokem 1928, reprezentuje jedno z nejzajímavějších malířových období, založené na lyrickém působení barevné hmoty. Rozmezí dvacátých a třicátých let bývá označováno za zřetelný předěl Radova malířského vývoje, kdy se formální řešení obrazu uvolňuje, poetizuje, barevná pasta houstne a oživuje povrch malby.

Předložený obraz „ Městečko v zimě“ je skvostným výsledkem malířova poetického zření, jeho lyrického prožitku častých návštěv v podhorském kraji, zejména v Podkrkonoší. Dokládá autorovu šťastnou tvůrčí pohodu v období vrcholné zralosti. Zasněná atmosféra v poetickém souladu bílých, růžovavých a šedavých tónů zde obestírá prvky reality, jež vytvářejí typický obraz české podhorské vesnice, za níž se otevírá výhled na zasněžené pláně.

50 SOUČEK KAREL

(1915–1982)

Pasáž

1945 olej, plátno 55,5 × 90 cm sign. LD K. Souček 45 120 000 Kč

Posuzovaná olejomalba s názvem „ Pasáž “ je autentickým a exkluzivním dílem Karla Součka, osobitého českého výtvarníka a pedagoga 20. století, člena Skupiny 42 (1943–1948), skupiny Říjen, Umělecké besedy (od roku 1943) a Spolku českých umělců grafiků Hollar (1945).

Malířský projev rodáka z Kročehlav u Kladna se nejprve formoval v letech 1935–1937 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru Arnošta Hofbauera a profesora Jaroslava Bendy a následně v letech 1937–1939 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Willy Nowaka. O dva roky později však došlo k uzavření školy nacisty. V období války se Souček stal členem Skupiny 42, jejímž programem bylo mimo jiné zachycení městské krajiny, života pracujících lidí a v konečném důsledku hledání krásy ve zdánlivě obyčejných věcech. Do Součkova velice působivého obrazu „ Pasáž “ z roku 1945 se zajisté otiskla činnost skupiny, čemuž

odpovídá syrový záznam skutečnosti, tepajícího života, neustálého ruchu a hlomozu. Zvláštní expresivnost a pochmurnější tóny v jistém smyslu připomínají Goyu či Daumiera. „ Pasáž “ představuje mimořádně zajímavou kompozici, v níž těžká gesta osob či žena tlačící kočárek vypráví jeden z mnoha „malých příběhů“ tísnivé každodennosti. Součkův dělnický původ, chudé rodinné poměry, a především industriální charakter rodného Kladna se plně projevují v důrazu na silný sociální a existenciální podtext díla. Za svou práci získal řadu významných ocenění, například zlatou medaili na Expo 58 v Bruselu, stříbrnou medaili na Bienále v São Paulu v roce 1958 a cenu Guggenheimovy nadace v roce 1961. Díla Karla Součka se v současné době těší velkému zájmu a rostoucím cenám na aukcích s uměním.

51 SLAVÍČEK JAN (1900–1970)

Zátiší

1932

olej, plátno

90,5 × 62,5 cm

sign. PD Jan Slavíček 32 Praha, na rubu Jan Slavíček / 32 na rubu název díla autorem

140 000 Kč

KUNDERA RUDOLF (1911–2005)

Odpočinek / Matka s dítětem

1936

olej, plátno

83 × 135 cm

sign. PD R. Kundera 36

20 000 Kč

Raná práce moravsko-francouzského

malíře a držitele prestižní

ceny „Prix de Rome“

Umělecké dílo s názvem „ Odpočinek / Matka s dítětem “ je výjimečná práce slavného moravského malíře a vyhledávaného portrétisty Rudolfa Kundery, jehož tvorba se vyznačuje širokou paletou témat a stylů.

Rudolf Kundera se narodil v březnu roku 1911 v Tuřanech u Brna. V letech 1927–1930 studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně a následně, z podnětu Alfonse Muchy, Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Franze Thieleho v letech 1930–1936. Během studií pomáhal Muchovi s restaurováním jeho Slovanské epopeje a s dalšími zakázkami. Do této doby spadá i jeho seznámení se synem Alfonse Muchy, Jiřím, s nímž později pobýval v Paříži.

Na počátku třicátých let Kundera obdrží od představitelů Husova sboru v Tuřanech zakázku na vyzdobení kněžiště jejich kostela. Během tří let vytvořil velkolepý obraz, který nazval „Světlo pravdy “. V roce 1936 za něj získal prestižní cenu Prix de Rome a roční stipendium v Itálii, kam se vydal společně s Alfonsem Muchou. Během pobytu namaloval obrazy pro tamní kostely a rovněž zhotovil portréty československých diplomatů.

Ještě před druhou světovou válkou stihl navštívit Pobaltí a Skandinávii a v roce 1937 uskutečnil první samostatnou výstavu v Československu, a poté znovu v Praze po více než padesátileté pauze v roce 1995.

Před obsazením Československa nacisty Kundera emigroval na popud Jiřího Muchy do Francie. V Paříži si společně pronajali ateliér v Rue du Val-de-Grâce, kde několik let předtím pracoval a žil Alfons Mucha. Ateliér se stal místem setkávání význačných osobností, k nimž patřil Bohuslav Martinů, Hugo Haas, František Langer, Sylvia Bataille či Claude Mauriac. Kundera při těchto návštěvách vytvořil několik portrétů, z čehož vznikla známá kolekce podobizen včetně Paula Valéryho, rodiny Mauracových či Mana Raye. Zatímco většina umělců oné generace emigrovala po dobytí Francie v létě roku 1940 do Ameriky či Anglie, Kundera se rozhodl zůstat v Marseille, kde válku prožil v ilegalitě. Buď v Cassis, nebo v domě hraběnky Lily Pastré v Montredonu. Nesmírně si považoval vstřícnosti Francouzů, jejich země a především blízkosti širého moře. V roce 1946 se na čas vrátil do Československa, avšak ještě před komunistickým převratem v roce 1948 se vrátil do Francie. Nejprve do Marseille a poté se trvale usadil v Cassis. Zde ho navštěvovali všichni staří přátelé. Rudolf Kundera byl svou pohostinností pověstný stejně jako svým vřelým vztahem k Brnu. Patřil totiž k proslulému brněnskému rodu Kunderů. Zatímco s bratrancem Ludvíkem si pravidelně dopisoval a setkával se s ním, s druhým bratrancem Milanem tomu tak nebylo, což se nezměnilo ani poté, co emigroval do Francie. Tématem Kunderovy tvorby jsou nejen zátiší, krajiny, pohledy na přístavy, ale i lidová kultura a portréty. Posuzovaný obraz „ Odpočinek / Matka s dítětem “ z roku 1936 patří do autorova raného uměleckého období. Paleta jasných a optimistických barev dodává dílu energii a živou atmosféru, která je v souladu s tématem harmonického vztahu mezi matkou a dítětem.

ZRZAVÝ JAN

(1890–1977)

Údolí smutku II

1944–1945

barevné tužky, karton 22,5 × 30,5 cm

sign. LD Jan Zrzavý (u pozdějšího popisu díla), na rubu Jan Zrzavý 13/8 77 pod dedikací

1 600 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jana Orlíková, PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně z majetku Karla Kučery, který se o Jana Zrzavého v pozdním věku staral a který dílo dostal přímo od něj

Fascinující snové a raritní imaginativní dílo

Nabízené dílo „ Údolí smutku “ je originální, motivicky ikonickou, na trhu s uměním raritní, psychické stavy skvostně transponující prací Jana Zrzavého, autora nadnárodního významu, k jehož dílu si diváci nacházejí cestu již po několik generací. Jan Zrzavý se v sedmnácti letech odvrátil od impresionismu a prvními verzemi „ Údolí smutku “ (1907 pastel, 1908 olej) a dalšími obrazy, které následovaly, nalezl nezaměnitelný umělecký výraz, své fascinující niterné, imaginativní a snové umění plné poezie a citového náboje. Bylo to přitom právě médium kresby, které nejcitlivěji zachycovalo malířův tvůrčí proces a často s mnohaletým předstihem předznamenávalo pozdější obrazové kompozice. Paralelně k výčtu stěžejních obrazů lze sestavit přehled klíčových prací na papíře. V pozdním období malíř dokonce pastel či kombinovanou techniku preferoval, neboť byl zklamán z barevných změn, které za léta prodělaly některé jeho olejomalby. Dobře fixovanou práci na papíře považoval nejen za koloristicky výraznější, ale také za materiálově stabilnější.

Jan Zrzavý významně zasáhl do vývoje naší moderní kultury svou autentickou tvůrčí imaginací, v níž propojil českou linii duchovního lyrismu s evropským modernismem. Velmi brzy našel vlastní způsob vyjádření, který jevovou skutečnost zrcadlí nepřímo, v promyšlených znameních a symbolech. Pod hávem zdánlivě věcné formy se odehrává niterné napětí, zjevné i pod klenbou rovnováhy a naplnění, klidu a trvání, odhalující svébytnou transpozici k metafoře a podobenství. Krajinné motivy, postoje a gesta figur, náznaky architektur, tajemné hory a květiny, podoby a vztahy věcí – vše se stává symbolem umělcových myšlenek a zkušeností. Pro malířství se Jan Zrzavý rozhodl již v útlém věku a za svým cílem si šel přes počáteční odpor rodiny, špatný zdravotní stav a nakonec i neschopnost přizpůsobit se požadavkům akademické výuky. Studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Emanuela Dítěte pro něj bylo příliš formalistické, považoval je za zbytečné a ze školy se nechal v roce 1909 vyloučit. Důležité pro jeho další směřování bylo přátelství s Bohumilem Kubištou, které mu ukázalo cestu k pochopení a využití moderních směrů expresionismu a kubismu. Sám se však nemohl stát intelektuálním „analytikem“, okouzloval ho především lyrický, uzavřený, snově měkký tvar. Jeho obraznost formovaly časté cesty a pobyty v cizině, zejména v Itálii a ve Francii. Metafyzické podoby světa vycházely rovněž z literárních inspirací – především z romantiky příběhů Julia Zeyera. V mládí si vytvořil osobité ikonografické motivy a v určitých periodách se k nim vracel. Setrvávání u klíčových motivů je pro něj příznačné. Důležitou roli v jeho díle hraje kolorit, pohybující se v protichůdných rovinách od symbolické barevnosti až k monochromu. Souborná výstava k malířovým padesátinám v roce 1940 v Praze byla triumfálním úspěchem, stejně jako další jubilejní výstavy. Svůj rozsáhlý odkaz čítající přes tisíc čtyři sta položek daroval autor Národní galerii v Praze.

Předložené dílo „ Údolí smutku “ je sběratelsky mimořádně cennou Zrzavého prací, neboť zachycuje autoro -

vo „osudové téma“, motiv, v němž Jan Zrzavý poprvé v jakémsi vnuknutí zachytil duševní stav vizuální formou. K tomu došlo poprvé v pastelu datovaném rokem 1907 (24,3 × 30,5 cm, NG Praha) a následně v oleji (1908, 60 × 80 cm, NG Praha), k čemuž malíře „přiměl“ Jan Preisler (byl malým pastelem zaujat, a proto navrhl Zrzavému, aby dílo provedl ve větším rozměru). Tyto práce vnímal Jan Zrzavý jako svá „nejlepší díla“, jako první pojmenování citového stavu, v němž se nacházel, jako přelomový obrat od ztvárňování vnějšího světa k tvarům, jejichž obsah určuje vnitřní prožitek.

Verze v oleji původně nesla přípisek z evangelia sv. Jana: „ Pokoj zůstavuji vám … nermoutiž se srdce vaše aniž strachuj.“

Jelikož si Jan Zrzavý obě první verze „ Údolí smutku “ nesmírně cenil (roku 1940 byla na jeho souborné výstavě stále uváděna v jeho majetku), cítil v letech 1944–1945 potřebu ztvárnit tento pro něj klíčový motiv ještě jednou. Obával se totiž, že v dramatické době konce druhé světové války by se mohla jeho ústřední díla zničit. Proto vzniká předložené „ Údolí smutku “, později věnované jeho „pečovateli“ Karlu Kučerovi, k němuž malíř „přilnul“ a plně mu důvěřoval, což při umělcově povaze rozhodně nebyla samozřejmost.

Předložené dílo „ Údolí smutku “ mistrně syntetizuje více podnětů, jež se natrvalo zapsaly do autorovy imaginace a jež bytostně charakterizují jeho lidskou i uměleckou osobnost. Byl to významný pocitový modus melancholických a nostalgických nálad, který se spojil s působením Zeyerových knih, dušezpytných maleb Edvarda Muncha, delikátních jemností děl Leonarda da Vinci a také Alessia Baldovinettiho, z jehož Madony adorující dítě (1464) v Louvru Zrzavý převzal hornatou krajinu v pozadí s meandry potoka, které změnil v klikatící se cestu.

Přes nejrůznější inspirace malíř vždy podotýkal: „ Ale co v tom všem bylo moje, to byl ten smutek a beznaděj…“ Na rozpoložení, v jakém byl, když vytvářel první pastel, nemohl zapomenout: „ Ani jsem nevěděl jak, samo se to udělalo. Napřed jsem namaloval krajinu a potom tu slečnu k tomu, strom s růžemi a větev s růží té slečně do ruky – větev s růží, nebo to bylo paví péro. Nebyl jsem si jist, nejspíš to bylo obojí.“

Předložené „Údolí smutku“ má oproti prvním dvěma verzím lehce odlišný charakter. Autor přistoupil po letech ke svému osudovému námětu kreativně, pracoval jinou technikou. Barevný pastel vyměnil za barevné tužky (zn. Stabilo, jak sám uvedl ve vlastním přípisu), čímž je tato verze grafičtější, méně „temná“, a to jak atmosféricky, tak i náladově. Její celková barevná tonalita je teplá, hřejivá, prostoupená zlatistým světlem, oproti pocitově chladnému ladění dvou raných děl. Jako by tato práce finálně syntetizovala dvě polohy, v nichž se dílo Jana Zrzavého rozvíjelo: stav bezútěšného smutku opuštěné duše i „ svobodnou píseň radosti, štěstí a míru “ (K. Teige).

ŠPÁLA

VÁCLAV

(1885–1946)

Blatouchy ve džbánku

1941

olej, plátno

53 × 39 cm

sign. PD V Špála 41

350 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Uvedeno v soupisu díla autora č. 1358

Klíčová osobnost české výtvarné avantgardy

Uvedeno v soupisu díla V. Špály:

„18. 5. 1941, olej, 1358, Blatouchy ve džbánku (puntíkatý), karpatská deka, blatouchy u džbánku, vzadu mraky a skály, Griinheim, Moravská Ostrava [tehdejší majitel]"

(in: V. Špála, Soupis díla, Praha, 2002, s. 122)

Listed in the CataloQue Raisonné of paintings by Václav Špála:

„18. 5. 1941, oil, 1358, Marsh Marigolds in a Pitcher (spotted), Carpathian tablecloth, Marsh Marigolds by the Pitcher, clouds and rocks behind, Griinheim, Moravian Ostrava [the then owner]"

(quoted from: V. Špála, Soupis díla, Praha, 2002, s. 72)

Tímto potvrzuji, že vyobrazené dílo „Blatouchy ve džbánku" je autentickou, kvalitní, skvostně fauvisticky orechestrovanou prací jednoho z nejvýznamnějších představitelů české umělecké avantgardy, Václava Špály (1885-1946).

Hereby I confirm that the painting „Marsh Marigolds in a Pitcher" is an authentic, high-quality, exquisitely Fauvist orchestrated work of one of the most important representatives of the Czech artistic avant-garde, Václav Špála (1885-1946).

PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Art Historian and Curator, Expert on Czech Art of the 20th century

4c,

PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Historik uměni, kurátor Soudit( znalec speckalitacerni

Posuzovaný obraz „ Blatouchy ve džbánku “ je kvalitní, skvostně fauvisticky orchestrovanou prací jednoho z nejvýznamnějších představitelů české umělecké avantgardy, Václava Špály (1885–1946).

Od počátku třicátých let určoval motiv kytic (spolu s tématem zátiší) kontinuitu Špálova uměleckého vývoje a přinášel jeho vrcholné realizace. Soustředění se na tyto zdánlivě prosté motivy, v nichž autor objevil neuvěřitelné tvarové a barevné bohatství, výrazovou plnost, až „polyfoničnost“, vyplynulo zcela přirozeně z intenzivního zájmu o přírodu, již květiny zastupovaly. Pro malíře symbolizovaly krásu, svěžest, jas a životní pohodu. Souviselo to i s novým rytmem jeho profesního i soukromého života. Získal vážnost v české kultuře, na výstavách SVU Mánes měla jeho díla vždy čestné místo a byla sběratelsky vyhledávána. V roce 1937 získal za obraz „ Květinové zátiší “ cenu za nejlepší obraz s námětem přírody na mezinárodní výstavě obrazů v Pittsburghu (Carnegie International Exhibition of Paintings).

Pozoruhodné však je, že již v autorově raném skicáři nacházíme slova, která neklamně předznamenávají jedno z jeho dvou dominantních témat: „ Krásné květy země! Kytka je má radost – radost očí, usmíření srdce. Ve vší kráse, v plném vypětí vzhlíží k slunci, k modré obloze. Se zelení i s modrou oblohou hraje její smavá nádhera barev, pel, plný květ. Kytka je kráska mlčenlivá, tyčí se jako sfinx odrážející vaši duši “ (V. Špála).

Posuzovaný obraz „ Blatouchy ve džbánku “ je po všech stránkách kvalitní, zdařile rozehranou Špálovou kyticí. Charakteristickým způsobem se tu zrcadlí autorův osobitý styl, vyznačující se neobyčejnou jistotou vedení štětce, živou rukopisnou traktací a mimořádnou zářivostí koloritu (eliminace stínů a jejich nahrazení čistými barvami). Principy kubismu (ve směru formové rytmizace) se zde pojí s dědictvím fauvismu (v práci s výrazným barevným akordem). Václav Špála byl „barevným a vonným světem kytek“ fascinován, že se k němu stále vracel a malířsky ho zdokonaloval.

Malířovy zjitřené smyslně sytě žluté květy zdobí na jaře nejeden kout naší vlasti. Jednoduchý porcelánový džbán, umístěný centrálně na stole s karpatskou dekou, jež tvoří zajímavé aranžmá, nese kytici, v níž mezi zelenými listy září květy blatouchů jako desatero sluncí. Zadní plán obrazu tvoří průhled do krajiny, který je současně pohledem na jeden ze skvostných Špálových obrazů tzv. modrého období, umístěný v autorově ateliéru.

NOWAK WILLI (1886–1977)

Letní idyla

olej, plátno

48,5 × 73 cm

sign. PD Vilem Nowak

150 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Skvostné postimpresivní dílo významného představitele zakladatelské

generace moderního umění skupiny „Osma“

Posuzovaný obraz „ Letní idyla “ je originálním, reprezentativním a na výsost typickým, skvostně impresivně traktovaným dílem Viléma (Willi) Nowaka (1886–1977), významného představitele zakladatelské generace moderního umění a účastníka obou legendárních výstav skupiny Osma. V počátcích své tvorby prošel vlnou obdivu k Vincentu van Goghovi, Gauguinovi a Edvardu Munchovi. V jeho malířském projevu se však také odráží pečlivé studium technik starých mistrů. Na rozdíl od svých generačních druhů tíhl od počátku ke klasickému kompozičnímu řádu s nádechem idyly, což mimochodem způsobilo, že například na první výstavě Osmy jako jediný prodal všechny obrazy (vystavoval jich po B. Feiglovi největší počet: zatímco Filla sedm, Kubín pět, Kubišta třináct, Nowak dokonce šestnáct a Feigl osmnáct). Nowak měl se svým dílem značný úspěch v německém prostředí a stal se neopominutelnou osobností česko-německého kulturního dění první poloviny 20. století. V roce 1912 přesídlil do Mnichova, kde se setkal s členy expresionistické skupiny Der Blaue Reiter, a zprostředkoval tak důležité kontakty pro své přátele z okruhu Osmy a Skupiny výtvarných umělců. Během války pobýval v Litoměřicích, poté se usadil poblíž Vídně a v roce 1919 se přestěhoval do Berlína, kde se stýkal s nejvýznačnějšími osobnostmi své doby, např. Paulem Klee. Po deseti letech se navrátil do Prahy, aby převzal profesuru na Akademii výtvarných umění. Působil tam až do okupace v roce 1939 a vychoval mnoho žáků.

Ztvárněný motiv představuje jedno z autorových klíčových témat. Jedná se o partii širokého řečiště Labe v krásné krajině u Mělníka. Nowak vytváří velmi sofistikovanou scenérii, založenou na výtvarné transformaci konkrétního vizuálního i citového zážitku. Labská krajina u Litoměřic pro něj byla „celoživotním okouzlením“. Tento kraj měl – jak se sám vyjádřil – zvláštní půvab „ malířskosti atmosféry, barvitostí vzduchu, podobně (…) jako bylo ovzduší Île de France “.

V celkové výstavbě scény se skvěle projevuje autorova kompoziční důslednost, založená na principu bravurně vypointovaného hloubkového pohledu do krajiny, který odkazuje až ke klasicistním řešením. Suverénní dělený rukopis je doveden k dokonalosti. Ne náhodou Vojtěch Volavka v souvislosti s Nowakovými díly těchto kvalit konstatoval: „ Snad jen ve francouzském malířství najdeme tak metodicky zpracovaná plátna. Nikde v obraze není prázdných míst, nic není zůstaveno náhodě, nic nedopověděno, každá forma, každý tónový vztah přesně určen. Je v tom kus cézannovské svědomitosti, která nutí umělce pracovat tak, že každý tah štětce je na tom místě, kde musí právě být.“

Posuzovaný obraz „ Letní idyla “ je krásnou ukázkou Nowakova smyslového lyrismu, v němž autor svou malbu rozehrál úchvatnými prostorovými, barevnými a světelnými kvalitami.

DRTIKOL FRANTIŠEK (1883–1961)

Snová krajina

1945

olej, překližka

31 × 32,5 cm

sign. PD Drtikol 45, na rubu 9/7 1945 monogram DF.

35 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Fotograf světového významu a malíř českého symbolismu

Obraz „ Snová krajina “ je originálním, kvalitním, malířsky bohatým dílem Františka Drtikola, autora, který byl nejen fotografem světového významu, ale také malířem, kreslířem, designérem a grafikem, jehož dílo patří k příkladům českého symbolismu z počátku dvacátého století a je i neopominutelnou součástí abstraktních tendencí třicátých let.

Osobnostně se v jeho povaze svářelo mnoho protikladů. Nejprve upoutal jako nejtalentovanější student fotografické školy v Mnichově, potom coby slavný fotograf získávající nejprestižnější ocenění na výstavách po celém světě, aby se později stal osamělým tvůrcem, který zemřel téměř zapomenut. Úspěšný podnikatel, v jehož ateliéru ve Vodičkově ulici v centru Prahy se dávali portrétovat prezidenti, ministři a přední umělci, a současně člověk, který dvakrát zbankrotoval a mnohokrát zažil nouzi. Filozof, mystik, jogín a vizionář i místopředseda uličního výboru komunistické strany. Autor prvního promyšleného návrhu na zřízení fotografické školy v Praze i neúspěšný pedagog, jehož vyučovacím metodám i fotografiím se studenti po druhé světové válce vysmívali. To všechno byl František Drtikol. František Drtikol se malířskou tvorbou začal intenzivně zabývat až několik let před svými padesátými narozeninami. Toto směřování, jež vyústilo roku 1935 v prodej jeho slavného fotografického ateliéru ve Vodičkově ulici a přestěhování se do vily na Spořilově, kde se již výhradně soustředil na duchovní praxi a malbu, předznamenal také osobitý vývoj jeho fotografického názoru směřujícího k tzv. fotopurismu. Svůj malířský styl nalezl hned, a ten se od začátku třicátých let až do konce let čtyřicátých, kdy tvořil nejintenzivněji, nikterak zásadně neměnil, stejně jako se neměnily jeho životní názory. „Tvořím, jako když pták zpívá své písně.“ (F. D.) Drtikol chápal své obrazy jako inkarnaci nebo projekci svých představ, svých vidění, a domníval se, že mohou být i ostatním příkladem na cestě, kterou on sám již vykročil.

Zatímco v jedné linii se malířsky vyjadřoval ve figurální, symbolistně-mystické poloze, v druhé linii využíval nepředmětného tvarosloví odvozeného z hermetické ideografie, předložená práce „ Snová krajina “ zastupuje autorovu třetí polohu – krajinářskou, která pro něj byla stejně významná a stejně duchovní. Františku Drtikolovi se zde formou nepopisného, bohatě strukturálně rozrůzněného malířského výrazu podařilo ztvárnit pohled do civilizací nezasaženého horského údolí v celé své přírodní ryzosti. Zachytil zde krajinu v jejích měkkých křivkách, jež mu vždy připomínaly tvary ženského těla, v živosti její hmoty, jež je výsledkem Božího (s)tvoření.

ZRZAVÝ JAN (1890–1977)

Tři hrušky

pastel, lepenka 19,5 × 23,5 cm sign. na rubu pod dedikací Jan Zrzavý 1. IX. 75 na rubu název díla autorem a dedikace 360 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jana Orlíková, PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně z majetku Karla Kučery, který se o Jana Zrzavého v pozdním věku staral a který dílo dostal přímo od něj

Nabízené dílo „Tři hrušky “ je autentickou, okouzlující a sběratelsky cennou, poeticky věcnou prací Jana Zrzavého, autora, který se stal jednou z nejvýraznějších postav českého moderního umění dvacátého století. Výrazně zasáhl do jeho vývoje svým hluboce originálním projevem a imaginací, které spojil s českou linií duchovního lyrismu a evropským modernismem. Stal se doslova živoucí legendou, když si vykračoval s hůlkou a baretem po Zámeckých schodech, kde v pozdní době bydlel a tvořil v domě U Pelikána, patřícím sochařce Haně Wichterlové.

Dílo Jana Zrzavého se začalo rodit v období doznívající secese a symbolismu, v době, kdy se české umění střetlo s vlivy expresionismu, fauvismu a později kubismu. Přestože se Jan Zrzavý nechal ve svém vývoji ovlivnit těmito směry, dovedl si po celý svůj život zachovat nezaměnitelný výraz, typický transformací viděné skutečnosti do sféry poetického snu. Námětová šíře jeho děl sahala od autoportrétů, portrétů, mýtů a symbolických motivů ve figurálních kompozicích přes náboženská témata ke krajinám a zátiším. Osobité ikonografické motivy si vytvořil již v mládí a v určitých periodách se k některým z nich vracel. Důležitou roli převzala barva, pohybující se v protichůdných rovinách od umocněného koloritu podřízeného symbolistnímu výrazu k lyricky delikátnímu monochromu.

Jedna z největších postav českého moderního umění dvacátého století

Tematika zátiší představuje jednu z konstant v autorově dlouhé a bohaté tvůrčí dráze. Věnoval se jí během svých krátkých studií na Uměleckoprůmyslové škole i po „restartu“ své kariéry po návratu z klíčové italské cesty ve dvacátých letech. Ve třicátých letech mu existenční jistota a zaběhnutý rytmus života poskytovaly dostatek klidu pro tvorbu děl harmonického ladění, jakými byla právě zátiší. Také v padesátých až sedmdesátých letech se umělecké „rozmluvě“ s věcmi „nejtiššími“, jež ho obklopovaly, s láskou a zaujetím věnoval. Předložené dílo „Tři hrušky “ je v tomto ohledu autorovou krásnou a reprezentativní prací. Delikátní, avšak mimořádně stabilní technika pastelu dokonale vyhovovala Zrzavého tvůrčímu typu. Divák doslova cítí, jak se malíř na obrazové ploše „mazlil“ s krásou tvarů, jež stvořila příroda. Můžeme zde hovořit o chvějivě impresivním, takřka „zálibném“ podání forem a skvostně sladěných barev. Autorův malířský pohled je prostoupen údivem nad čirou krásou věcí. Slovy Jana Zrzavého: „Člověk (…) touží po štěstí, a tak často se mýlí, hledaje ho. Cílem štěstí je krása. Ta je cílem a smyslem všeho, především umění. Chci míti krásu (tj. štěstí), teď, hned, krásu pro krásu, bez důvodu, bez morálních, filozofických nebo metafyzických podkladů, proto se snažím dělat obrázky prosté, radostné a krásné – jen aby byly krásné, o to se mi jedná… Podaří-li se mi namalovat třeba jen malé, ale krásné zátiší, to jest a zůstane duchovním majetkem mým a celého světa, jest jistotou a neodčinitelnou skutečností. Tuto skutečnost jsem učinil já, a to mne činí šťastným, vědomím, že jsem nežil nadarmo, že jsem něco dal sobě i světu “ (V ateliéru malíře Jana Zrzavého, Rozpravy Aventina, 1930).

DRTIKOL FRANTIŠEK (1883–1961)

Poloakt dívky

1943

olej, dřevěná deska

40,5 × 37,5 cm

sign. PD Drtikol 1943, na rubu monogram FD

90 000 Kč

SYCHRA VLADIMÍR (1903–1963)

Tři dámy

1944

olej, plátno

51 × 60 cm

sign. LN V. Sychra 44, na rubu V. Sychra 44 na rubu autorem: č. 369

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Na první souborné výstavě, uspořádané se sochařem Vincencem Makovským roku 1933, se Sychra představil jako portrétista, tvůrce ženských polofigur, jejichž osobní fluidum vystupovalo z delikátní valérové malby.

Na narůstající politické napětí v Evropě, hrozbu fašismu a devalvaci lidských hodnot reagoval od poloviny třicátých let dramatickými obrazy na téma únosu, ničení a zabíjení, v nichž spojil intelektualismus s patetickým vystupňováním vize zápasu a ztotožnil se s tehdejším angažováním umělecké avantgardy. Monumentální tvorbu, které se Sychra později věnoval, předznamenala jeho spolupráce s Divadlem E. F. Buriana, kam v roce 1937 pro večer Josefa Hory vytvořil oponu s alegorií občanské války ve Španělsku, dílo, které je obsahovým i formálním vrcholem jeho tvorby třicátých let.

Po roce 1939 vystřídala předchozí dramatismus soustředěnost a mlčenlivá výmluvnost ve sledu portrétů s ozvuky rané renesance, cyklu zátiší, v nichž malíře zajímala jak technická stránka malby po vzoru starých Holanďanů, tak symbolistní významovost ztvárněných věcí, v jinotajných obrazech věštkyň a cikánek, vytvářejících typicky sychrovský, artistní a dráždivý svět.

V roce 1942 Sychra onemocněl a celý další rok téměř netvořil. Když se k práci vrátil, maloval „prudce, pudově“. Jak píše Jaromír Pečírka, na výstavě Mánesa 1944 a na autorově samostatné výstavě v Galerii Hořejš roku 1946 „ jsme viděli nového Sychru “. V plátnech z této doby se autor nechává unášet radostí z malby –maluje bezprostředně, s přirozenou grácií, bez podkladové kresby. V atmosféře pohody smyslů vzniká i Sychrovo klíčové téma této doby – ztvárněný motiv tří přítelkyní. Sychra tři dámy, z nichž jedna je vždy zobrazena centrálně a další dvě po jejím pravém a levém boku z poloprofilu a profilu, pojímá jako tři charaktery. Jedna je krásná a cudná jako nevěsta, druhá je vyzývavá a koketní, třetí „ je samá čerň, jen v očích jí zasvitl lesk “ (Z. Hlaváček).

Historik umění Jaromír Pečírka výstižně poeticky napsal, že v tomto motivu, jehož je nabízený obraz krásnou ukázkou, je ukryto „volání ženy. Její vábení, její ztajenost, její svěžest této chvíle i její smutek “.

LACINA BOHDAN (1912–1971)

Z cyklu Ženy v rouškách

1947 uhel, pastel, karton

41,5 × 26,5 cm

sign. PD Lacina 47

20 000 Kč

TEIGE KAREL (1900–1951)

Město u řeky

akvarel, papír

25,2 × 32,5 cm

sign. PD Karel Teige

80 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jaromír Zemina

Tento obraz Karla Teigeho, o jehož autorství nepochybuji, vznikl na počátku dvacátých let – v době, kdy Teige inicioval založení Uměleckého svazu Devětsil, v němž se sešla většina mladých pokrokových českých umělců několika oborů.

Na sklonku druhého desetiletí a na začátku dvacátých let maloval Teige, tak jako jeho někteří vrstevníci, např. Alois Wachsman, pod vlivem raně kubistické tvorby Bohumila Kubišty, který v obrazech, jako je Zátiší s nálevkou (1910) nebo Epileptická žena (1911), zároveň už předjal názor, jemuž se po válce dostalo označení magický realismus a jejž u nás reprezentoval především Jan Zrzavý, další umělec obdivovaný Teigem a jeho druhy.

Na posuzovaném obraze, jehož námět zaujal autora svou výraznou složkou geometrickou, hrající v poetice kubismu tak důležitou úlohu, stojí za zmínku též barevnost, určovaná sytou modří a červení, kterou doplňuje již jen žluť a zeleň. I v této kombinaci doplňkových barev chladných a teplých se zrcadlí Kubištův vliv.

Z Teigových obrazů ze začátku dvacátých let, které znám, je s Městem u řeky nejvíc srovnatelný Záliv z roku 1921, reprodukovaný – bohužel jen černobíle – v katalogu výstavy Devětsil / česká výtvarná avantgarda dvacátých let, uspořádaná v Brně a v Praze roku 1986.

KUPKA FRANTIŠEK

(1871–1957)

Tři modré a tři červené (studie)

1930

akvarel, kvaš, papír 20,4 × 15,2 cm

sign. LD Kupka na rubu datace 1930

1 200 000 Kč

odborná expertiza Pierre Brullé odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Dílo „Tři modré a tři červené (studie) “ je originální, kvalitní, formově bravurně vyváženou abstraktně-geometrickou prací Františka Kupky, pionýra nepředmětné malby, jehož tvorba patří k nejcennějším hodnotám pokladnice světového umění dvacátého století.

Autorova tvorba prošla složitým procesem vývojové krystalizace. Od realistických počátků přes secesní symbolismus až k průlomu k abstrakci v letech 1910–1913, ke svobodnému rozvoji fantazijních složek a elementů v úchvatných kosmologických vizích a vizuálně dokonalému jazyku geometrických forem. Hlavním cílem Františka Kupky bylo vyjádření skryté dynamiky vnitřních sil určujících podobu našeho světa v jeho fascinujícím bohatství.

V letech 1905–1909 ilustruje Píseň písní, Les Érinnyes od Leconta de Lisle, Aristofanovu Lysistratu a Aischylova Prométhea. Léta 1909–1912 jsou dobou intenzivních studií (Newton, Chevreul, přednášky z fyziologie, pracuje v laboratoři biologie na Sorbonně), jež vyústí v historický průlom od zobrazující malby k abstrakci. Na Podzimním salónu v Paříži v roce 1912 představí nepředmětné malby „ Amorfa – Teplá chromatika “ a „ Amorfa – Dvoubarevná fuga “, z nichž zejména druhá se stala ikonickým dílem počátků abstraktního umění.

Roku 1913 v rozhovoru pro New York Times Kupka vysvětlil, že jej zajímají především morfologické jednot-

ky (tvarové prvky určitého typu) a jejich vzájemné vztahy. Spojení protichůdných elementů, jako jsou pravé a zaoblené úhly v jedné malbě, považuje za destruktivní. Podobné platí o barvách, které musí být všechny buď v durové, nebo v mollové tónině. Paralelně se studiem tvarových forem zkoumal izolované působení barevných a světelných hodnot i vzájemné vazby elementárních tvarů a spektrálních barev.

Roku 1931 se Kupka stal jedním ze zakládajících členů mezinárodního hnutí Abstraction-Création. O pět let později byl zastoupen na výstavě Kubismus a abstraktní umění pořádané Muzeem moderního umění v New Yorku. Roku 1946 se v pražském Mánesu u příležitosti autorových 75. narozenin uskutečnila velká retrospektiva jeho díla. V tomto roce se Kupka také poprvé zúčastnil Salonu des réalités nouvelles, kde pravidelně vystavoval až do své smrti.

Jestliže František Kupka byl většinu své tvůrčí dráhy ve velmi individualistické pozici, ke konci dvacátých let se tato situace začala měnit ve prospěch určitého sblížení se s tehdejší avantgardou. Prvotní podnět k tomu zavdal Theo van Doesburg, který Kupku roku 1929 přizval k účasti na významné výstavě mezinárodní avantgardy ESAC v Amsterodamu, jež zahájila formování širokého hnutí stoupenců nepředmětného umění. O dva roky pozdější nabídku čestného předsednictví v nově založené mezinárodní skupině „ Abstraction – Création “ (1931) Kupka považoval za nesporné zadostiučinění. Také jeho vlastní výtvarný projev se od počátku třicátých let dostává do blízkosti konstruktivního jazyka van Doesburgova a Mondrianova okruhu, aniž by však ztratil svou vývojovou kontinuitu. Roku 1932 Kupka příznačně píše: „ Mašiny [odkaz na předchozí Mašinistický cyklus – pozn.] jsem složil do kouta, dělám zase jen čistě abstraktní.“ Autor dospívá k absolutní abstrakci, pro niž se stala typická maximální redukce výrazových prostředků za současného vymizení všech zbytkových secesních reziduí.

Předložené dílo „Tři modré a tři červené (studie) “ reprezentuje tuto Kupkovu pozdní minimalistickou fázi, již motivicky nejlépe definuje vertikála a horizontála – vpravdě věčná témata umělcových výzkumů. Jak přesně uvedla Ludmila Vachhtová, v tomto období již „ nebude odbočení: jako by se malíř rozhodl, že téma právě těchto elementů je mu natolik osudné, že by je měl uskutečnit v co nejdefinitivnější podobě, a že už mu (…) není dáno příliš mnoho času na rozptylování “.

Předložené dílo rozpracovává problematiku vertikálních a horizontálních pruhů, přeneseně konfrontace mužského a ženského principu, jež vyvrcholila v oleji „Tři modré a tři červené “ (1913–1957), dnes v Centre Georges Pompidou v Paříži.

V obdivu k čistotě a vyváženosti řeckých proporcí autor vytvořil pevný tektonický celek, působivý svou harmonií a rovnováhou. Tato rovnováha přitom nemá charakter pohybové momentky, ale bergsonovské „durée“: pohyb nekonečně plyne, naznačuje další fáze… František Kupka zde ve formě pregnantní geometrické abstrakce podal souhrn svého životního poznání.

ŠÍMA JOSEF (1891–1971)

Moře

1933

tempera, akvarel, tuš, karton 63 × 90 cm

sign. PD J. Šíma 1933 na rubu razítko sbírky a razítko a štítek výstavy s popisem díla

1 250 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně z významné sbírky JUDr. Františka Čeřovského (1881–1962), význačného sběratele, právníka a advokáta moderního umění, proslulého i obhajobou Bohumila Kubišty ve sporu s krajinářem Josefem Ullmannem o tzv. „oslí obraz“

Vystavováno

Jubilejní výstava Umělecké besedy, Obecní dům, Praha, 28. 4. – 25. 7. 1933, č. k. 204 („Z pobytu u moře /jaro 1933/“)

Předložené dílo „ Moře “ je autentickou, výtvarně neobyčejně velkorysou a navýsost typickou prací osvobozené imaginace Josefa Šímy, jedné z největších postav, jež pro historii ustálily podobu našeho moderního umění, autora, který propojil českou a francouzskou avantgardu a jehož tvorba se vyznačuje neobvykle osobitou poetikou, jež nesplynula se surrealismem, ale vázala se k filozofii skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra).

Josef Šíma se narodil v roce 1891 v Jaroměři ve východních Čechách do umělecké rodiny – jeho dědeček byl kameníkem, otec profesorem kreslení. Nejprve studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v letech 1911–1914 na Akademii výtvarných umění

u profesorů Jana Preislera a Vlaha Bukovace. V letech 1913 až 1915 byl zároveň studentem pozemního stavitelství na brněnské technice, kde se roku 1919 stal asistentem. Zanedlouho (1920) odjel do Francie, kde přijal místo ve firmě zabývající se výrobou kostelních oken na pozici kreslíře. Pracoval v letovisku Hendaye na francouzsko-španělské hranici. Spolu s ním odcestoval i architekt Bedřich Feuerstein, který získal stipendium francouzské vlády. V září roku 1921 však Šíma pracovní poměr rozvázal a odjel do Paříže, kde našel zaměstnání v ateliéru Louise-Denise Germainové. S její dcerou se později ožení a získá francouzské občanství. Paralelně udržuje čilý kontakt s rodnou zemí, vystavuje se skupinou Devětsil, jejímž členem se stává, přispívá do avantgardních časopisů, překládá francouzské autory, pomáhá organizovat výstavy. V období až do druhé světové války je svou rozsáhlou aktivitou zapojen současně do francouzského i českého výtvarného dění. Roku 1930 vstoupil Josef Šíma do Umělecké besedy, kde měl řadu přátel (mezi jinými zejména Jana Zrzavého a svého někdejšího spolužáka z AVU od prof. Preislera, Vlastimila Radu), a mohl být v užším kontaktu s českou výtvarnou scénou. Tímto krokem se stal nezanedbatelnou posilou umělecké prestiže spolku a dostalo se mu čestného umístění na spolkem pořádaných výstavách. V květnu 1933 tak byl zastoupen na „ Jubilejní výstavě Umělecké besedy “, spolu s mnoha neméně zvučnými jmény (J. Bauch, M. Holý, P. Kotík, R. Kremlička, O. Coubine, O. Nejedlý, A. Pelc, V. Rabas, V. Rada, F. Tichý, V. Tittelbach ad.). Vystavil soubor deseti děl „ Z pobytu u moře “, z nichž jedním je předložená práce. Šímův pobyt v Hendaye na francouzsko-baskickém pobřeží na jaře roku 1933 zapříčinil neobyčejné uvolnění jeho tvůrčích sil. Setkání s mořem v malíři probudilo vzpomínky na jeho první tamní téměř desetiměsíční pobyt v roce 1921, když opustil Československo a získal práci kresliče kostelních oken pro různá severofrancouzská města. V době tohoto pobytu zažil jeden z okamžiků, které rozhodujícím způsobem zasáhly jeho tvorbu. Při cestě do nedalekého San Sebastianu uviděl kulový blesk valící se po svahu do údolí. Tento blesk mu zprostředkoval první vizi hluboké jednoty světa. Mezi ranými studiemi z Hendaye a těmi, které vytvořil roku 1933, je však značný názorový rozdíl. Jestliže v roce 1921 ztvárňoval viděné scenérie puristickým, geometrizujícím způsobem, v roce 1933 dospěl k syntetickému, abstrahovanému výrazu dematerializace světa.

V obraze „ Moře “ se pohled na pobřeží, neklidný oceán a nebe nad ním stal metaforou životodárného, fascinujícího i nevyzpytatelného organismu přírody. Jednotlivé živly – země, vzduch, voda a světlo – tu v neobyčejné výrazové harmonii koexistují pospolu, delikátně se pomocí subtilní kresebné linie prostupují, aby si současně uchovaly svou koloristickou svébytnost. Hluboká i blankytná modř, svítivá i noblesní zeleň, cihlová červená přecházející do něžné růžové a křehká bílá vytvářejí kouzelnou vidinu mocné lyričnosti, jež je pro zrak jakýmsi „přístavem“ majestátního klidu, vizí nepopisnou, čistou a rafinovanou.

KUPKA FRANTIŠEK

(1871–1957)

Bez názvu (Z organického cyklu)

1921

kvaš, papír

23 × 15 cm

sign. DU Kupka

na rubu štítek Galerie Berés s popisem díla

850 000 Kč

odborná expertiza Pierre Brullé, PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka Pierra Bouruta, Paříž soukromá sbírka, Švýcarsko; Beurret & Bailly

Auktionen / Galerie Widmer, 29. 9. 2021, pol. 41

Galerie Bères, Paříž, Francie

Posuzované dílo „ Bez názvu (Z organického cyklu) “ je originální, skvostně biomorfně orchestrovanou abstraktní prací Františka Kupky, jednoho z nejvýznamnějších představitelů výtvarného umění dvacátého století, klasika mezinárodní avantgardy a pionýrské osobnosti nefigurativní malby, geniálního světového malíře, rodáka z Opočna ve východních Čechách. Z maloměstského učně sedlářství, který pro své „umělecké vrtochy“ zběhl z řemesla, se vlastním úsilím vypracoval do pozice světového tvůrce, který zejména v prvním desetiletí dvacátého století objevoval nové umělecké horizonty.

Kupkova výtvarná tvorba prošla poměrně složitým procesem vývojové krystalizace. Akademické školení dovedlo jeho talent až k veristicky přesnému způsobu zobrazování skutečnosti, doplněnému pozdně impresionistickým koloritem. Rozhodující pro celé jeho dílo, ať už jde o figurativní či nefigurativní období, byl však secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra mu byla vlastní. I ve svých abstraktních obrazech zůstával Kupka typem filozofujícího umělce, zahloubaného v indické filozofii i Platónovi, encyklopedistech i Schopenhauerovi. Své malířské výzkumy usiloval potvrdit analogiemi z jiných oborů: chodil na Sorbonnu na přednášky z fyziologie a biologie, zajímal se o astronomii i astrologii, mechaniku i elektřinu. Za svobodným rozvojem fantazijních elementů a složek v jeho dílech, v mocných barevných a světelných vizích, odvozených

ze světa imaginace, vždy stál konkrétní zážitek, situace nebo vzpomínka na ni. V jeho plátnech není nic ponecháno náhodě, citový vjem je korigován rozumem, obraz zraje dlouho, prochází etapami složitých metamorfóz ve formě řady přípravných studií.

Zatímco není snadné rozhodnout, kdo v evropském umění vytvořil první nefigurativní obraz, František Kupka byl prvním malířem, který abstraktní malbu oficiálně vystavil. Monumentální, dvoumetrová „ Amorfa. Dvoubarevná fuga “, autorovo nejslavnější dílo, a menší „ Amorfa. Teplá chromatika “ byly představeny na Podzimním salonu roku 1912 v Paříži a vzbudily obrovskou pozornost, i když samozřejmě zčásti skandální. Kupka však nebyl typickým představitelem pařížských avantgard. Vedle Vasilije Kandinského byl jediným ze zakladatelské generace abstraktních umělců, který nevyšel z lekce picassovského kubismu, ale z tradice české pozdně obrozenecké a evropské symbolistní kultury. Kromě jeho nezpochybnitelné iniciativy v osvobození uměleckého jazyka k čisté řeči malířských forem je třeba spatřovat jeho zásadní význam také ve svobodě, s níž se pohyboval ve velmi různorodých polohách abstrakce.

Roku 1913 v rozhovoru pro New York Times Kupka vysvětlil, že jej zajímají především morfologické jednotky (tvarové prvky určitého typu) a jejich vzájemné vztahy. Spojení protichůdných elementů, jako jsou pravé a zaoblené úhly v jedné malbě, považuje za destruktivní. Podobné platí o barvách, které musí být všechny buď v durové, nebo v mollové tónině. Paralelně se studiem tvarových forem zkoumal izolované působení barevných a světelných hodnot i vzájemné vazby elementárních tvarů a spektrálních barev.

Téměř všem Kupkovým plátnům předcházela velká řada kresebných studií, od prvotního náčrtu přes postupné kompoziční tříbení tvůrčí ideje až k finálnímu pastelu či kvaši. Jak připomněla Ludmila Vachtová, „ Kupka-kreslíř nesoutěží s Kupkou-malířem. Obě dvě tyto linie se u něho proplétají a vzájemně podmiňují “.

Posuzované dílo je výrazově působivou, vrcholně abstraktní autorovou prací, jež nejpravděpodobněji vznikla jako jedna z přípravných studií k některému z obrazů autorova Organického cyklu. Studie tohoto typu, rozvíjené ve variačních řadách v přesvědčivé celky, dokládají Kupkovo tvrdošíjné hledačství absolutního tvaru výsledného díla.

Autorovy obrazové představy vždy vycházely z přímých podnětů reality, jak zachycují prvotní průpravné kresby, ale byly následně zásadně přetvářeny a transponovány. Snahy o přesnou významovou a formální analýzu jeho díla proto zůstávají spíše u mnohoznačných zjištění. Kupkův výtvarný svět využívá mikroskopických i kosmických, vertikálních i křivočarých, ale zejména nepravidelných forem, jež se vzpírají popisu.

Do posuzovaného díla vtělil František Kupka svou fascinaci nekonečnou bohatostí vegetabilních forem. Svěží a lehké akvarelové podání, v němž se manifestuje mistrnost autorovy ruky, v bohatě rozehraných, avšak přesto delikátních barvách, bravurně transponuje představu plného rozvinutí přírodních sil.

MICHALČÍK ANTONÍN

(1914–1998)

Černoška

1960

olej, plátno

73 × 45 cm

sign. LD Michalčík 60 na rubu popis díla

35 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

dojmech z divadla či literatury, zaznamenaly velký ohlas nejen u české veřejnosti, ale také ve světě, a to v souvislosti s jeho autorskými výstavami ve Francii a Japonsku v osmdesátých letech.

Antonín Michalčík se narodil roku 1914 v zakarpatském Užhorodě na dnešní Ukrajině. V době před druhou světovou válkou studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze u profesorů Oldřicha Blažíčka a Cyrila Boudy. Krátce rovněž navštěvoval Ukrajinskou akademii v Praze, vzdělávací instituci pro studenty ukrajinské národnosti, pronásledované sovětskou diktaturou, jež s podporou prvorepublikové československé vlády získala ve své době světově uznávaný vědecký statut. Jakmile byla po válce obnovena činnost vysokých škol, pokračoval autor ve studiích dějin umění a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která dokončil počátkem padesátých let. Své teoretické znalosti následně zúročil při pedagogické činnosti. Od roku 1963 působil na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole, kde až do poloviny sedmdesátých let vyučoval kreslení a dějiny umění.

Kromě volné tvorby se věnoval scénografii (pro Národní divadlo v Praze), typografii a ilustraci (A. P. Čechov, E. A. Poe, R. Wright, J. Kadlec, H. Klenková, R. Payne, E. Daňková aj.). Samostatně vystavoval od čtyřicátých let. V šedesátých letech se stáhl z veřejného života a věnoval se především pedagogické činnosti a ilustraci. Do výstavních síní se Michalčíkova tvorba opět navrátila počátkem osmdesátých let. Velké souhrnné výstavy se autor dočkal v červenci roku 1990 v galerii Václava Špály. Roku 2012 se v prostoru bývalé Středočeské galerie v pražské Husově ulici, tehdejší Gate Gallery, konala výstava „ Antonín Michalčík: Elementy “.

Základním rysem Michalčíkovy malířské tvorby se stala imaginativně, snově transponovaná realita. Jeho plátna působí svou záhadnou atmosférou a tajuplností. Autorovi se dařilo objevovat zdroje inspirace i ve sférách tak obrazově všedních, jako jsou například prázdné plochy zdí či pláně krajinných obzorů.

Mezi nejplodnější období malířovy tvůrčí činnosti patřila zejména druhá polovina čtyřicátých let, kdy měl možnost prezentovat svá díla na úspěšných výstavách v Grafickém kabinetu Leopolda Mazáče (1944) a Galerii Josefa. R. Vilímka (1946 a 1948).

Obraz „Černoška “ fascinuje na jedné straně výraznou stylizací těžící ještě z živého dědictví imaginativních proudů meziválečné avantgardy, na straně druhé působí mnohem temnějšími emocemi, jež svědčí o těžkosti prožité doby padesátých let.

Předložený obraz „Černoška “ je originální, skvostně modernistickou, typicky imaginativně koncipovanou vzácnou figurální prací Antonína Michalčíka, pozoruhodného a dosud plně nedoceněného malíře, grafika, typografa a pedagoga, člena Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož lyricky stylizované obrazy, založené na výtvarně přetlumočených osobních zážitcích,

Skvostně světelně modelovaný akt v opticky fascinující vínové červeni skýtá pohled na sošně formovanou figuru exotické ženy, již zdobí jen výrazný turban v kontrastní modro-bílé barvě. Dívčinu odvrácenou tvář cele zakrývá stín, který jako by značil tíži lidského osudu. Sám Michalčík ho v té době neměl lehký – autor v šedesátých letech nevystavoval a tvořil jen pro „domo sua“.

Obraz „Černoška “ je Michalčíkovým kvalitním dílem, které diváka pohlcuje do svého vnitřního světa a dává mu naději svým osobitým duchovním nábojem.

PODRABSKÝ JOSEF (1912–1990)

Mysterium

1939

olej, plátno

54,5 × 79,5 cm

sign. LD Podrabský 39 PD název díla autorem

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Fantaskní dalíovská surreální scéna

Nabízený obraz „ Mysterium “ je originálním a typickým, imaginativně přeludným dílem Josefa Podrabského, vzácně na trhu s uměním se vyskytujícího autora, člena skupiny Ra, blízkého přítele Václava Zykmunda a Bohdana Laciny, malíře, jehož tvorba skvěle dokládá mnohost fazet poválečného surrealismu a jeho široký rozliv mimo pražské centrum.

Josef Podrabský se narodil roku 1912 sice na pražském Žižkově, ale již v raném dětství se s rodinou odstěhoval do Rakovníka. V roce 1924 nastupuje na tamní reálku, kde měl to štěstí, že jeho profesorem byl Rudolf Puchold, který určil jeho další životní osud. Po maturitě v roce 1930 je přijat na České vysoké učení technické v Praze, na fakultu architektury a pozemního stavitelství, obor kreslení a deskriptivní geometrie. Zde byl žákem prof. O. Blažíčka a C. Boudy. Po absolutoriu v roce 1936 odchází do Ostravy a stává se členem Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců.

V roce 1937 založil Václav Zykmund, Podrabského spolužák z reálky v Rakovníku, knižní edici Ra. Jako druhý počin v této edici vydává roku 1939 skupina vyznavačů surrealismu (v roce 1947 oficiálně ustavená jako skupina Ra) básnickou sbírku Zdeňka Šela „ Kámen “ s obálkou od Josefa Podrabského a ilustracemi Václava Zykmunda.

Od září 1945 působil Podrabský jako profesor na gymnáziu v Děčíně. Ani v provinční izolaci nepřerušil kontinuitu své surrealistické tvorby. Jeho neklidná povaha ho však hnala dále, aby se finálně usadil v Českém Brodě.

Obraz „ Mysterium “ představuje autorovu uhrančivou kompozici onirického ladění, rozvinutou v imaginativní, civilizací nezasažené krajině vrcholící na horizontu jakýmsi arktickým, ledovcovým pohořím. V prvním plánu ztvárnil Podrabský fantaskní dalíovskou scénu zrodu a zániku, propojující svět lidský (jakési torzo lidské figury) a animální. Jako by toto dílo bylo svou surreálnou, mysteriózní povahou i určitým nazřením aktuálních politických událostí roku 1939.

67 GROSS FRANTIŠEK (1909–1985)

Telefony

1942

olej, překližka

27 × 19 cm

sign. PD F. Gross 42

35 000 Kč

68 TIKAL VÁCLAV

(1906–1965)

Skály

1948

pastel, tužka, ruční papír

29,5 × 43 cm

sign. LD Tikal 48

30 000 Kč

SKLENÁŘ ZDENĚK (1910–1986)

Park (Žofín)

1942

tuš, barevný papír

24,5 × 39 cm

sign. LD Zd. Sklenář 42

180 000 Kč

70 HUDEČEK FRANTIŠEK

(1909–1990)

Drůběží láska

1931

kvaš, papír

21,5 × 24,5 cm

sign. LD monogram FH 31 na rubu štítky výstav

40 000 Kč

Vystavováno

Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna Praha 2006

František Hudeček Noční Chodec, Galerie Zdeněk Sklenář, 2022

MATAL BOHUMÍR

(1922–1988)

Kuchyňské zátiší s lahví vína a ptákem (Zátiší s mrtvým ptákem II)

1950 olej, plátno

64 × 74 cm

sign. LN Matal 1950 na rubu název díla a rozměr autorem

350 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

V tvůrčích prvopočátcích, za studií na Škole uměleckých řemesel (1937–1941) maloval Matal krajiny, které svým charakterem odpovídaly programu Umělecké besedy, jejímž členem se Matal stal po osvobození (1945). Léta 1942–1945 prožil v internaci v nacistických pracovních táborech v Lohbrücku a Oswitzu u Breslau, kde pod vlivem děsivých zážitků vznikaly velice výrazově silné imaginativní kresby těžící ze symbolistního a surrealistického tvarosloví. Po návratu domů prošel rychlým, překotným uměleckým vývojem, jenž byl završen jeho přijetím mezi členy Skupiny 42, kteří mu byli blízcí svým humanismem, mytizovaným pojetím civilizace a volným vztahem k imaginaci. Nejbližší vztah měl Matal asi k Františku Grossovi a Františku Hudečkovi. Obdivoval Grossovy stroje a strojky, inspiroval se jimi, ale na rozdíl od Grosse používal temnější kolorit, laděný do zemitějších tónů. Matalovy figury z tohoto období se také dají srovnávat s Hudečkovými nočními chodci, avšak Matalovy postavy se nepohybují v nočním městě a nekomunikují s kosmem. Matal tak nehledal v obrazech člověka ve městě (a periferie obecně) „to, co nás drtí“, ale diagram, lineární strukturu, znak, geometrický ornament nebo energetický vír.

Radikální změna společenského a politického vývoje, která nastala po únoru 1948, ovlivnila i oblast kultury a uměleckého života. Svaz československých výtvarných umělců, založený roku 1947, na sebe postupně převzal roli ideového garanta a všemocného arbitra umělecké práce. To znamenalo pro „nepřizpůsobivé“, kteří nedostatečně nadšeně přistupovali ve svém díle k vytváření optimistického obrazu budování nové, „lepší“ společnosti, vyloučení z veřejných výstavních aktivit a kulturního života. Bohumír Matal se tak z oficiální výstavní scény na několik let nedobrovolně vytratil. Posuzovaný obraz „ Kuchyňské zátiší s lahví vína a ptákem (Zátiší s mrtvým ptákem II) “ je v tomto kontextu významnou Matalovou prací. Je výmluvným výrazem „klauzury“, v níž se malíř nechtěně ocitl – čtyři stěny domova a ateliéru se mu staly místem, kde začal hledat novou tvůrčí inspiraci. Jako jakousi vnitřní obranu před odstrašující politickou a kulturní realitou maluje důvěrně známý svět, který je jeho pevným bodem ve vesmíru –kromě portrétů a autoportrétů to byly především všední věci denního života shrnuté v konstruktivně komponovaných zátiších.

Obraz „ Kuchyňské zátiší s lahví vína a ptákem (Zátiší s mrtvým ptákem II) “ je velmi kvalitním, velkoryse výtvarně cítěným, pregnantně post-kubisticky konstruovaným dílem Bohumíra Matala, autora, který se v prostředí moravské metropole stal pokračovatelem těch progresivních výtvarných tendencí, které v meziválečné době našly své hlavní představitele v dílech místních „patriotů“ Antonína Procházky a Jaroslava Krále. Nesporný genius loci města na Svratce se vepsal i do malby autora, v jehož tvorbě se vždy protínala lineární konstrukce a plošná skladba s imaginativním zřením.

„ Kuchyňské zátiší s lahví vína a ptákem (Zátiší s mrtvým ptákem II) “ nese všechny znaky vyspělého Matalova stylu, začátkem padesátých let ovlivněného španělskými malíři Pařížské školy (umělec se s nimi seznámil za svého krátkého pobytu v Paříži v roce 1946 a poté zřejmě na výstavě španělského malířství v Praze roku 1949).

Ztvárněné aranžmá je nesmírně bohaté v grafické „tříšti“ černých linií. Konstruktivní skladba obrazové plochy prozrazuje malířův nekompromisně moderní postoj a jeho zálibu v opticky výrazných výtvarných prostředcích. Velmi invenčně je koncipováno taktéž samo pozadí obrazu, jež využívá sugestivního post-kubistického prostorového členění.

Oblík a Raná z Milé

1952

akvarel, tuš, karton

30,5 × 86,5 cm

sign. PD Emil Filla 52

50 000 Kč

FILLA EMIL (1882–1953)

MATAL BOHUMÍR (1922–1988)

Dívčí hlava

1957

uhel, karton

70 × 51 cm

sign. PD Matal - 57

12 000 Kč

Provenience

sbírka Dr. Kudělky

LIESLER JOSEF (1912–2005)

Divadelní šatny

1960

olej, plátno

115 × 110 cm

sign. PD Liesler 60. 180 000 Kč

75

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971)

Sníh III.

1940–1941

suchá jehla

13,7 × 8,9 cm

sign. PD Reynek

35 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno

Bohuslav Reynek, Arbor vitae 2011, str. 199

76

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971)

Věšení prádla

1955

suchá jehla s monotypem

12 × 10 cm

sign. PD Reynek

85 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno varianty v elektronickém soupisu díla od Annick Auzimour č. 859 a 3773

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971)

Sníh V.

1940–1941

suchá jehla

13,5 × 8,6 cm

sign. PD Reynek

35 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno

Bohuslav Reynek, Arbor vitae 2011, str. 201

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971)

Svatý František se zajíčkem 1949

suchá jehla s monotypem 12,2 × 14 cm sign. PD Reynek 190 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno varianty v elektronickém soupisu díla od Annick Auzimour č. 1113 a 4088

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971)

Don Quijote s motýlem

1950 suchá jehla s monotypem 12,7 × 15 cm

sign. PD Reynek 130 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno varianty v elektronickém soupisu díla od Annick Auzimour č. 2740 a 3638

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971) Narození (Z cyklu Vánoce)

1939 suchá jehla 11 × 14 cm

sign. PD B. Reynek 40 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno Bohuslav Reynek, Arbor vitae 2011, str. 192

REYNEK BOHUSLAV (1892–1971)

Pieta s myší

1969

suchá jehla s monotypem

11,2 × 10,9 cm

sign. PD Reynek

50 000 Kč

pravost potvrdil Roman Vosička

Reprodukováno

Bohuslav Reynek, Arbor vitae 2011, str. 311

82 JIŘINCOVÁ LUDMILA

(1912–1994)

Sojčí pérka

1989

kombinovaná technika, akvarel, pastel, karton

48 × 32 cm

sign. PD L. Jiřincová, na rubu L. Jiřincová / r. 1989 na rubu název díla autorkou

65 000 Kč

83 ZRZAVÝ JAN

(1890–1977)

Městečko

1947 pastel, papír

16,5 × 22,5 cm

sign. LD J. Zrzavý 1947

40 000 Kč

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Popeleční pod Panteonem

olej, plátno

60 × 76 cm

sign. PD J. Jíra

PD název díla autorem

360 000 Kč

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Portrét dívky

olej, plátno

77,5 × 93 cm

sign. PD J. Jíra

220 000 Kč

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Město Cheb

1972

olej, plátno

43 × 60 cm

sign. PD J. Jíra 72, na rubu na štítku

Josef Jíra na rubu štítek s autorským popisem díla

110 000 Kč

87 KOMÁREK VLADIMÍR

(1928–2002)

Dvě čepice

1991

olej, plátno

89 × 65 cm

sign. LD V. Komárek 91

85 000 Kč

88 KOMÁREK VLADIMÍR

(1928–2002)

Domy

olej, plátno

61 × 84 cm

sign. PD Vl. Komárek

75 000 Kč

KOMÁREK VLADIMÍR (1928–2002)

Žebříky

1999

olej, plátno

65 × 45 cm

sign. UD V. Komárek 1999 na rubu razítko a štítek výstavy

65 000 Kč

Vystavováno

Galerie Moderna, 2011

SOUČEK JAN (1941–2008)

Weekend II

1979

olej, plátno

130 × 140 cm

sign. LD monogram JS 79, na rubu J. Souček na rubu název díla autorem

70 000 Kč

Reprodukováno

Jan Souček, Prag, Malerei und Grafik, Galerie Grewenig Heidelberg, 1981, nestr. (se špatnou datací)

91 GABRIEL MICHAL

(1960)

Vlasy

2010

plastika, polyesterová pryskyřice a mandlové skořápky v 105 cm

sign. zezadu na noze Gabriel 2010

380 000 Kč

92 NEPRAŠ KAREL

(1932–2002)

Jezevčík

plastika, keramika, šroub, litina 15,5 × 51,5 × 19 cm sign. K. Nepraš na keramice 90 000 Kč

CHABA KAREL (1925–2009)

Velkopřevorské náměstí

1968

olej, plátno

110 × 85 cm

sign. PD Chaba 68 na rubu autorem č. 17 a název díla

50 000 Kč

Karel Chaba, český malíř, se ke svému originálnímu výtvarnému stylu propracoval jako samouk. Nevystudoval sice žádnou výtvarnou školu, ale svou první výstavu měl v roce 1960 ve slavném divadle D 34 E. F. Buriana. Od té doby vystavoval nejen v českém prostředí, ale i ve Francii, Německu, Švýcarsku, Itálii či ve Švédsku. Na jeho tvorbu měl velký vliv především Jan Zrzavý, Karel Černý či Marc Chagall. Rodák ze Sedlce-Prčice na Benešovsku si své první barvy koupil za ušetřené peníze, které si vydělal jako malíř kulis v loutkovém divadle. Krátce po druhé světové válce se přestěhoval do Prahy. Zapadlé uličky, poetická zákoutí a romantická náměstíčka zcela okouzlily mladého umělce a staly se mu trvalou inspirací. Jeho obrazy jsou tak plné osobité poetičnosti. Bohumil Hrabal o Chabovi řekl, že poprvé uviděl Prahu pohledem venkovského chlapce, který mu již zůstal.

Chabovy obrazy jsou plné podmanivé atmosféry, v čemž se projevuje autorův vztah k Praze. Převážnou část maloval v tichu svého ateliéru. Kromě volné tvorby se realizoval v kulturním a společenském životě Prahy. Jeho díla jsou zastoupena v českých i zahraničních sbírkách.

CHABA KAREL (1925–2009)

Kampa z Vltavy

1981

olej, plátno

90 × 75 cm

sign. PD Chaba 81 na rubu název díla autorem

60 000 Kč

CHABA KAREL (1925–2009)

Vzpomínka na starou poštu

1979

olej, plátno

95 × 85,5 cm

sign. LD Chaba, na rubu 79 Chaba na rubu název díla autorem

60 000 Kč

MATAL BOHUMÍR (1922–1988)

Zrcadlo

1955

kombinovaná technika, karton

42 × 32 cm

sign. PD Matal5

80 000 Kč

97 DLOUHÝ BEDŘICH

(1932)

Hradlo

1957

olej, plátno

71 × 91 cm

sign. PD Dlouhý, na rubu Dlouhý / 1957 na rubu název díla autorem a štítek s popisem díla

170 000 Kč

KIML VÁCLAV (1928–2001)

Včelíny

1990

enkaustika, malířská lepenka 100 × 73 cm

sign. PD V Kiml 90, na rubu na štítku

Václav Kiml / 1990 na rubu štítek s autorským popisem díla

140 000 Kč

Umělecká díla Václava Kimla, českého malíře, grafika a restaurátora, jsou považována za velice osobitá, neboť představují autorovu nezávislost na dobových uměleckých směrech a současně se vyznačují vytříbeným smyslem pro barevné kontrasty a specifickou citlivost.

Václav Kiml se narodil v roce 1928 v Mochnově u Českého Brodu. Vystudoval Školu dekorativních umění v Praze a později přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval u profesora Jana Baucha, a současně i na Akademii výtvarných umění, zde studoval u profesora Emila Filly.

Jednotlivá období Kimlovy tvorby na sebe logicky navazovala, a nedocházelo tak k žádným převratným změnám. Plynulý, organický vývoj vyústil ve specifický styl, pro který je charakteristický jemný cit pro barevné kontrasty, vyváženou skladbu tvarů a celkové sladění jednotlivých prvků obrazu. Za největší inspiraci a opakující se téma lze v tvorbě Václava Kimla považovat život na venkově vyobrazený v nostalgických tónech. Z jeho děl přímo tryská optimismus hraničící až s romantickým postojem k životu. O autorově originalitě svědčí i užití enkaustiky, což je malířská technika antického původu, známá také jako malování horkým voskem.

99 KIML VÁCLAV (1928–2001)

Palouk

enkaustika, textil, deska 30 × 27 cm

sign. PD V. Kiml

60 000 Kč

100 VOHRABAL JOSEF

(1908–1994)

Akt

1965

kombinovaná technika, karton 92 × 71,5 cm

sign. LD J. Vohrabal 65 12 000 Kč

Josef Vohrabal je považován za významnou osobnost brněnské výtvarné scény druhé poloviny 20. století. Jeho autentická díla se v současné době těší rostoucímu zájmu nejen ze strany sběratelů umění.

Josef Vohrabal se narodil v Brně v roce 1908. Na výtvarné scéně se však objevil až na přelomu

50. a 60. let. Nejprve se v 50. letech jako autodidakt věnoval realistické krajinomalbě. Později tvořil ženské postavy a figurální kompozice hudebníků a sportovců v kubistickém stylu. Pod vlivem Bohumíra Matala a Jánuše Kubíčka, ke kterému docházel na soukromé hodiny malby, se postupně jeho tvorba proměňuje. V průběhu druhé poloviny 60. let se z jeho děl figura vytrácí a nahrazuje ji abstrakce.

Tématem Vohrabalových prací jsou především hudebníci či tanečníci. Sám autor byl vášnivým hudebníkem, a tak není divu, že ho zajímaly pohyby hráčů na různé nástroje. Abstraktními znaky se snažil vyjádřit dynamiku a barvou se pokoušel zachytit rytmus a harmonii. Tyto rytmické malby dlouho propracovával a celkově usiloval o neustálé zlepšování vlastního výtvarného projevu. Zhruba od poloviny 70. let začal používat techniku enkaustiky, tedy malování horkým voskem, v níž bezesporu dosáhl mistrovské úrovně. Vytvářel neobyčejné abstraktní kompozice nepravidelných tvarů a sytých barevných odstínů. Josef Vohrabal tak zajisté patří k svébytným umělcům.

101

VOHRABAL JOSEF (1908–1994)

Geometrické tvary

1974

enkaustika, plátno 140 × 100 cm

sign. PD Vohrabal 74, na rubu J. Vohrabal / 1974

na rubu popis díla autorem

160 000 Kč

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Milenci

1963/1964

olej, plátno

50,5 × 61 cm

sign. PD Načeradský 63–4 na rubu Načeradský 63–4

350 000 Kč

Atraktivní dílo malířského velikána a klasika poválečného umění

Předložená olejomalba na plátně s názvem „ Milenci “ je pozoruhodným, sběratelsky atraktivním dílem Jiřího

Načeradského, jednoho z nejprodávanějších autorů na domácím trhu, který je dnes považován již za klasika české poválečné malby.

Sedlecký rodák Jiří Načeradský studoval v letech 1957–1963 na Akademii výtvarných umění u Vlastimila Rady. V této době stále kreslil postavy, ať už se jednalo o jeho spolužáky, modelky a modely v ateliéru, či prosté davy na ulicích. Studia ukončil portrétem. Následně absolvoval povinnou vojenskou službu, z níž se vrátil roku 1965. Poměrně příznivá politicko-společenská atmosféra přála výstavám umělců, neboť nebyly příliš sledovány a kontrolovány. Představovaly tak pro začínajícího umělce Jiřího Načeradského zásadní příležitost k prezentaci vlastních děl.

V roce 1968 odjel společně s Rudolfem Němcem a Jiřím Sopkem do Francie na jazykové stipendium. Navštěvoval galerie a výstavní sály, v nichž na vlastní oči spatřil a mohl obdivovat díla světových umělců. Po návratu v roce 1969 se živil restaurátorstvím, neboť jeho dílo bylo bojkotováno komunistickým režimem. V roce 1987 se stal členem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, v němž se sdružovali umělci, kteří vstoupili na výtvarnou scénu v 70. letech, tedy v nejhorším období normalizace. Seskupení nemělo žádný závazný společný program, spíše se jednalo o spojení individualit, které sdílely stejnou životní zkušenost. Po roce 1989 působil jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. V roce 1991 byl jmenován profesorem. Během svého působení na fakultách ovlivnil řadu mladých umělců.

Tvorba Jiřího Načeradského je mnohdy odvážně satirická a radikální. Autorův výtvarný projev nemá jednotný kontinuální styl. Mění se nejen náladami, ale i vlastním chápáním dané situace. Volný pohyb napříč styly je pro Načeradského zcela přirozený. Je umělcem eklektickým, postmoderním. V jeho dílech není místo pro jakoukoliv polovičatost, nebojí se nesmiřitelně nahlédnout pod povrch věcí. Boj a tnutí do živého převládá nad líbeznou estetikou či harmonií. Středobodem Načeradského celoživotní tvorby byla figura, ať se jednalo o postavy malované podle fotografií, figury amorfní, ženské figury stylizované do podoby kudlanek, či jim příbuzné návštěvnice z vesmíru. Žena v Načeradského obrazech je doslova „femme fatale“ v moderním pojetí, s jejíž sexualitou muž svádí nekonečný boj. Právě interakce mezi deformovanými těly, mezi mužem a ženou, plná vzájemného boje s erotickým podtextem, je tématem předloženého obrazu „ Milenci “. „ Milenci “ dokládají sílu výpovědi, autorův malířský talent, který je hnán nezadržitelnou potřebou tvořit a vyjádřit se. Načeradského díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, Muzea Kampa i v Centre Georges Pompidou v Paříži. Jiří Načeradský zajisté patří k malířským velikánům českého umění.

103 BOUDNÍK VLADIMÍR

(1924–1968)

Bez názvu / Krajina

1960

strukturální grafika 7/25

37,4 × 20,3 cm

sign. PD Vladimír Boudník 1960-X.

45 000 Kč

Reprodukováno

online katalog sbírky Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, varianta na šířku

104 BOUDNÍK VLADIMÍR

(1924–1968)

Bez názvvu

1960

strukturální grafika 7/25

19 × 35 cm

sign. PD Vladimír Boudník 1960-X.

60 000 Kč

Reprodukováno

Vladimír Boudník, kompletní soupis grafického díla, 2020, str. 207, č. 398

105

BOUDNÍK VLADIMÍR (1924–1968)

Žena, Freska – matrice a grafika

1960

strukturální grafika, matrice, strukturální grafika 4/20

38 × 26,5 cm

sign. PD Vladimír Boudník 1960-XII. (grafika) na rubu rámování matrice dedikace od Eduarda Ovčáčka z r. 2019

250 000 Kč

Provenience původně z majetku Eduarda Ovčáčka

Reprodukováno

Vladimír Boudník, kompletní soupis grafického díla, 2020, str. 215, č. 415

katalog GHMP, 1992 str. 73

Mezi avantgardou a undergroundem, 2004, str. 100

106 BOUDNÍK VLADIMÍR

(1924–1968)

Antarktida

1961 dřevoryt 5/20

30 × 22 cm

sign. PD V. Boudník 3. 1. 1961

35 000 Kč

Reprodukováno

Vladimír Boudník, kompletní soupis grafického díla, 2020, str. 228, č. 452–453

107 BOUDNÍK VLADIMÍR

(1924–1968)

Bez názvu

1960

derealizace, reprodukce přetištěná strukturální grafikou, papír na papíru

19,5 × 25,5 cm

sign. PD V. Boudník 1960, UD V. Boudník 5. XI. 1960

35 000 Kč

108

MAUTNEROVÁ PAVLA (1919–2001)

Bez názvu

kombinovaná technika, deska

33 × 45 cm

sign. nezjištěna

55 000 Kč

109

KUBÍČEK JÁNUŠ (1921–1993)

Modrá hlava – studie

1952–1953

kvaš, karton

80 × 60 cm

sign. PD Jánuš Kubíček 1952–53

18 000 Kč

Provenience

sbírka Dr. Kudělky

110

MALÝ FRANTIŠEK (1900–1980)

Kameny touhy

1970

olej, plátno

62 × 78 cm

sign. LD F. Malý 70 na rubu autorský štítek s popisem díla

110 000 Kč

LIBENSKÝ STANISLAV (1921–2002)

BRYCHTOVÁ JAROSLAVA (1924–2020)

Hlava (Vysoká hlava)

1957–1958

skleněná plastika v. 35 cm

sign. zezadu S. Libenský J. Brychtová 1957-58

180 000 Kč

112 MATAL BOHUMÍR (1922–1988)

Kytarista

1960

olej, lepenka

99 × 72 cm

sign. PD Matal 60

140 000 Kč

Provenience

sbírka Dr. Kudělky

KOLÁŘ JIŘÍ (1914–2002)

Das Wiedersehen / Shledání 1966

kolážovaný objekt

20,5 × 47,5 × 12,5 cm

sign. zespodu Jiří Kolář 1966 zespodu štítky Kunsthalle Nürnberg a Art centrum Praha s popisem díla

60 000 Kč

114 KOTÍK PRAVOSLAV (1889–1970)

Koncert na flétnu doprovod orchestru

1959

tempera, notový papír, oboustranná kresba

33 × 104,5 cm

sign. UN P. Kotík 1959

LU název díla autorem

25 000 Kč

115 ŠTOLFA MIROSLAV (1930–2018)

Damoklův osud

1968

kombinovaná technika, olej, plátno

75 × 63 cm

sign. na rubu M. Štolfa, na štítku Miroslav

Štolfa / 1968

na rubu název díla autorem a autorský

štítek s popisem díla

19 000 Kč

KOTÍK PRAVOSLAV

(1889–1970)

Postavy v interiéru

1961

olej, plátno

65 × 46 cm

sign. na rubu P. Kotík V/61

180 000 Kč

Vystavováno

Cheb 1977, kat. č. 66

Reprodukováno

popsáno: Pravoslav Kotík Národní Galerie v Praze, 1991, soupis díla, str. 144, č. 740

MEDEK MIKULÁŠ (1926–1974)

Bez názvu

1967

olej, plátno, dřevěná deska

75 × 50 cm

sign. PD Medek 67

3 000 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. pravost potvrzena Adélou Procházkovou, umělcovou vnučkou

Provenience

významná sbírka českého umění 2. poloviny 20. století

„Obraz je jakousi citlivou plochou, přes kterou se přehnala

(…) ‚událost‛ a pokračující v procesu pohybu zanechala za sebou předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků. Hotový obraz je model či předmětná definice původního nepředmětného ‚něco‘.“

Předložený obraz „ Bez názvu “ je originálním, sběratelsky velmi cenným, vrcholně imaginativním a technicky virtuózním dílem Mikuláše Medka, autora, který se již za svého života stal legendou – ačkoliv do roku 1963 veřejně nevystavoval, byl vnímán jako prvořadá umělecká osobnost, jejíž obrazy v ateliéru na Janáčkově nábřeží je nutno znát. Autorovo hluboké umělecké a literární vzdělání, intelektuální rozhled i samo vlastní dílo, přitakávající bytostné „malířskosti“ a udivující svým propojením křehkosti a groteskní krutosti, přitahovaly k němu všechny, kteří se zajímali o skutečné moderní umění. Pražský rodák Mikuláš Medek pocházel z významné intelektuální a kulturní rodiny – jeho dědečkem byl malíř Antonín Slavíček, jeho otcem generál Rudolf Medek (bratrem pak známý publicista, novinář a dopisovatel Hlasu Ameriky Ivan Medek). V raném mládí inklinoval k přírodovědným oborům, zajímal se o biologii a botaniku. V roce 1938 začal studovat na Akademickém gymnáziu a se zájmem zkoumal, pitval a dopodrobna intenzivně kreslil rostliny a zvířata, aby záhy rozšířil svůj zájem o výtvarné umění. Za podpory matky přestoupil v roce 1942 na Státní grafickou školu v Praze. Za války byl totálně nasazen v pletacím družstvu Dorka. Po osvobození se již na grafickou školu nevrátil, ale nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. K. Minář, V. Rada). Zásadní nasměrování jeho tvorby přišlo poté, co přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1946). Nejprve studoval u Františka Muziky a po roce v ateliéru Františka Tichého, kde potkal Zbyňka Sekala, Stanislava Podhrázského a Josefa Lehoučku, který jej propojil s Emilou Tláskalovou, jeho budoucí ženou. Začíná se utvářet okruh lidí, mezi nimi i spořilovské jádro, kteří se záhy přes Vratislava Effenbergera napojí na Karla Teigeho. Současně se okruh malířových přátel rozšiřuje o Vladimíra Boudníka, Bohumila Hrabala, Ivo Vodseďáka či Jiřího Koláře. Roku 1949 byl Medek po komunistickém převratu jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády ze školy vyloučen. Následně pracoval jako pomocný dělník ve Škodových závodech na pražském Smíchově a přivydělával si prodejem drobných grafik a restaurátorskými pracemi.

V době nástupu na Akademii výtvarných umění byl Medek zaujat surrealismem. Tuto ranou fázi označil František Šmejkal jako „ surrealistický manýrismus “, čímž „ máme na mysli pozdní, synkretickou fázi určitého uměleckého názoru, která používá již hotové, vypracované estetiky a symboly pro vyjádření zcela nových, osobních světů a která směřuje k poněkud odlišným cílům “.

Od počátku padesátých let se Medkova tvorba ocitá pod vlivem existencionalismu. V obrazech začíná dominovat figura, jež se stává nositelem výpovědi o zneklidňující, drásavé či bezvýchodné situaci člověka. Převážně ženské postavy jsou nemilosrdně deformovány a zasazeny do prázdného prostoru, „ aby v něm prožívaly otřesná dramata své brutální animality, sadismu, strachu, ošklivosti, nekonečné opuštěnosti a hrůzy “ (František Šmejkal). Některé scény všedního života jsou absurdizovány. Koncem padesátých let začal Medek figury postupně stylizovat a prostor okolo nich zplošťovat. Tak se postupně dostává k informelní malbě. Ruku v ruce s tímto vývojem začíná autor vedle olejomalby používat také email. To mu umožnilo nanášet na obrazovou plochu silné nánosy barvy, následně destruované dalšími strukturálními zásahy.

Po roce 1963 se autorova díla stávají dramatičtějšími, přibývá v nich znaků a symbolů. Objevují se motivy rastrů, kruhových terčů, trychtýřů, kvádrů, koleček či páček; vrací se figura, tentokrát ve znakovitém pojetí. Obrazové výjevy připomínají enigmatické bytosti, jež metaforicky zpodobňují existenciální pocity, bytí člověka zasazeného do absurdního světa, naplněného bolestí a těžkým životním údělem.

Roku 1963 realizoval Mikuláš Medek oltářní obraz a následně Křížovou cestu pro kostel v Jedovnici, kde osvícený farář František Vavříček, který k výzdobě taktéž povolal Jana Koblasu či Josefa Istlera, proměnil místní svatostánek v „učebnici sakrálního umění“ druhé poloviny 20. století. Roku 1969 vytvořil Medek kompozici „ Signály “ pro novou budovu letiště v Praze-Ruzyni. Téhož roku obdržel za cyklus „ Projektanti věží “, vystavený ve Špálově galerii, Státní cenu.

V období normalizace po roce 1970 se Medek opět ocitl na černé listině. Jeho tvorba byla nadlouho prezentována pouze v zahraničí (Hamburg, 1970, Leinfelden, 1970, Curych, 1976, Bochum, 1976). Autorova monografie, kterou roku 1970 připravil pro nakladatelství Obelisk Bohumír Mráz, byla stažena z prodeje a skončila ve stoupě.

Kvůli zhoršující se cukrovce byl Mikuláš Medek během roku 1970 a poté znovu v roce 1972 několikrát

hospitalizován. Emila Medková se vzdala zaměstnání, aby se o svého manžela mohla starat. Mikuláš Medek zemřel roku 1974 předčasně ve věku čtyřiceti sedmi let na následky dlouhodobého onemocnění cukrovkou. Nabízené dílo „ Bez názvu “ je skvělou a kvalitní Medkovou prací z významného, tzv. šestého období (od. r. 1967), kdy byl autor po stránce umělecké i společenské na vrcholu svých sil. Stal se nejžádanějším současným moderním malířem, naším nejvyhraněnějším abstraktivistou.

Po všech stránkách úspěšný a naplněný rok 1967, kdy toto dílo vzniká, to konkrétně znamenalo: intenzivní tvorbu jak doma, v novém ateliéru na Letné (od roku 1966), tak v zahraničí. Medek tehdy strávil měsíc v Janově na pozvání Galerie La Bertesca a tento pobyt zakončil úspěšnou výstavou. Cestoval také do dalších výstavních destinací, např. do Německa (Celle).

Dílo „ Bez názvu “ dokonale naplňuje Medkovo tehdejší uvažování o obraze, jak ho sám definoval slovy: „Obraz je jakousi citlivou plochou, přes kterou se přehnala (…) ‚událost‘ a pokračující v procesu pohybu zanechala za sebou předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků. Hotový obraz je model či předmětná definice původního nepředmětného ‚něco‘ “.

Ke slovu zde plně přichází sofistikovaná malířská technika: obraz vzniká v ústřední části kladením dvou lazurních barevných vrstev na sebe, kdy vrchní (modrá) je proškrabávána, vytírána či dekalkována v určitém obrazovém řádu. Z plochy takto pojednané vystupují magicko-realistické prvky – iluzionisticky provedené červené koule, které patřily k malířově charakteristickému ikonografickému repertoáru. Centrální koule, zjevující se jako jakýsi magický měsíc na černé obloze, může asociovat hlavu imaginativní figury. Spodní část plátna lze samu o sobě snad nazvat architektonickým prospektem, vysoce abstrahovaným motivem hradeb či věží, což dokládá, že tu jsme již krůček od autorova následného cyklu – „ Projektanti věží “.

Mimořádný vizuální účin obrazu rezultuje také z Medkova typického barevného kontrastu studené pařížské modře a teplého kadmia, tedy pocitově ustupující modré a naopak vystupující červené, barev, které jediné považoval za „jedinečné“, neboť existují jako „absolutní“.

Předložený obraz „ Bez názvu “ Mikuláše Medka, provedený v komornějším formátu, který autor přednostně ponechával pro své přátele, je projekcí do sebe pohroužené osudovosti.

118 JANOUŠEK VLADIMÍR

(1922–1986)

Postava

1967

kombinovaná technika, karton

62 × 45 cm

sign. PD Vlad. Janoušek 1967

35 000 Kč

119 JANOUŠKOVÁ VĚRA

(1922–2010) Hlava

1977

koláž, kresba, deska

62,5 × 45 cm

sign. PD monogram V. J. 1977

12 000 Kč

120 JANOUŠEK VLADIMÍR

(1922–1986)

Kresba k variabilnímu reliéfu

1977

kombinovaná technika, kresba tuší, karton

62,5 × 45 cm

sign. PD Vladimír Janoušek 77 PD název díla autorem

35 000 Kč

121

SMETANA JAN (1918–1998)

Poslední sněhy

1971

olej, sololit

70 × 50 cm

sign. PD Smetana 71, na rubu Jan Smetana / 1971 na rubu popis díla autorem

120 000 Kč

KOTÍK JAN

(1916–2002)

Sbírka (Sammlung) / Evidence

1963–1964

objekt, koláž, asambláž, olej, deska, vitrína

73 × 58 × 9,5 cm

sign. nezjištěna na rubu malba Figura a štítek s německým popisem díla

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

časopis Výtvarné umění č. 7/1967, str. 320

katalog Jan Kotík, práce z let 1939 až 1968, repro. č. 17

katalog Jan Kotík, Práce 1939–1991, NG Praha, Staatliche Kunsthalle Berlin, Museum Bochum, str. 60–61

katalog Jan Kotík, 1963996, NG Praha, str. 63

časopis Ateliér č. 22/1996, str. 1 a 2

monografie Jan Kotík NG Praha 2011, str. 249, v soupisu str. 349, č. 881

katalog Jan Kotík 1916–2002, NG Praha 2013, str. 72

Sběratelsky raritní, představu „jiné“ poezie evokující prostorová koláž s názvem „ Sbírka (Sammlung) / Evidence “ nezpochybnitelně pochází z ruky Jana Kotíka, autora evropského významu schopného hluboké intelektuální reflexe, celoživotně zaujatého problematikou podstaty uměleckého díla. Jeho celoživotní práce by se dala charakterizovat jako proměnný proud, založený na metodě transformování daností. Vypovídá o extenzivní povaze, vedoucí živý kritický dialog s okolím a vlastními výsledky. Jeden z umělcových malířských objektů nese název „S plochou malby se přece ještě něco musí dít“ (1988–1997), což perfektně vyjadřuje autorovo vyzrálé tvůrčí krédo.

Po vyučení typografem vystudoval Jan Kotík Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u prof. Jaroslava Bendy (1935–1941). V průběhu války působil jako učitel na pražské soukromé umělecké škole (1941–1943). V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42. Tato příslušnost, s ambicí zobrazovat „svět, v němž žijeme“, zásadně ovlivnila jeho tvorbu čtyřicátých let. Po zániku skupiny se od figurativních námětů posunul ke gestické abstrakci, vyvažované jeho ranou typografickou zkušeností, jež expresivní výrazovost harmonicky tlumila.

V roce 1945 se stal členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a o rok později Umělecké besedy. Od roku 1947 pracoval jako vedoucí vzorkových dílen a ateliérů Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Poté, co byl roku 1952 kvůli stykům se skupinou surrealistů okolo Karla Teigeho vyšetřován tajnou policií, se veškerých vedoucích funkcí vzdal. Protože od počátku padesátých let nemohl vystavovat, začal se věnovat teorii umění a publicistice. Přispíval do časopisů Život, Tvar (člen redakce v letech 1948–1963), Výtvarná práce, Výtvarná kultura a dalších.

Předložené dílo „ Sbírka (Sammlung) / Evidence “ je velmi cennou Kotíkovou prací, v níž se příkladně projevuje autorova potřeba odpoutání se od dvoudimenzionálního prostoru, zjevná od roku 1961, kdy vznikaly jeho první objekty. Mezi práce, které se z plochy začaly rozpínat i do prostoru, patřily i umělcovy asambláže a koláže, pojímané jako práce s tzv. „konkrétními formami“.

Jan Kotík využil při realizaci díla „ Sbírka (Sammlung) / Evidence “ trhané bílé papíry v různých konfiguracích. Tyto drobné „umělecké objekty“ reprezentují na jedné straně jen samy sebe, na straně druhé parafrázují znakové prvky z našeho každodenního života – v tomto případě písmena abecedy, která jsou také nalepena pod nimi. Jsou to jakési paralely obrazů, které nevnímáme v jejich celku, ale postupně je „čteme“.

Skrumáže mohou navodit dojem tematizace náhody, s níž pracoval o něco dříve Ladislav Novák ve svých vrhaných kolážích, vzniklých fixací papírových fragmentů po dopadu na plochu, a o něco později Hugo Demartini ve svých „ Prostorových demonstracích “, při nichž fotograficky zachycoval geometrické elementy vrhané do vzduchu.

Prostorový objekt „ Sbírka (Sammlung) / Evidence “ Jana Kotíka lze označit za galerijní příklad tendencí tzv. nové senzibility, jež se na české výtvarné scéně představily v první polovině šedesátých let jako protiváha existenciálně zaměřeného informelu.

DLOUHÝ BEDŘICH (1932)

Le Ciéul No. 4 (Amoureux)

La série Les Cieux

1972

objekt – tři části, dřevěný podstavec, olej, deska, plexibox, asambláž, kresba 219 × 142,5 cm

sign. Dlouhý 1979 na štítku na podstavci, B. Dlouhý / 1979 na rubu obrazu, Bedřich Dlouhý / 1979 na rubu boxu na rubu obrazu a boxu a na štítku na podstavci popis díla autorem

200 000 Kč

Zakládající člen dadaistické skupiny Šmidrové, obohacen o prvky ironie, absurdity a banality

Velmi atraktivní dílo s autorským názvem „ Le Ciéul No. 4 (Amoureux) La série Les Cieux “ z roku 1972 pochází od Bedřicha Dlouhého, jednoho ze zakládajících členů dadaistické skupiny Šmidrové a zcela osobitého umělce, který nepodlehl socialistickému realismu, a i přes omezování a cenzuru byl jedním z nejčinnějších tvůrců na tehdejší umělecké scéně.

Bedřich Dlouhý se narodil roku 1932 v Plzni, odkud se rodina přestěhovala do Mostu, a po záboru Sudet do Prahy. Ani zde ale neunikla nacistické zvůli. Mladý Bedřich byl svědkem tragické události, kdy byl jeho otec, bývalý redaktor, zatčen gestapem a v roce 1941 popraven. Po osvobození země a ukončení základní školní docházky se Dlouhý přihlásil ke studiu na Státní odborné škole keramické v Praze, kde se seznámil s Karlem Neprašem. Následně pracoval rok ve výrobně keramiky a v letech 1952–1957 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Miloslava Holého. Krátce po zahájení studia se z prováděných recesistických aktivit utvořilo jádro budoucí skupiny Šmidrové. Malíř Bedřich Dlouhý, student sochařství Jan Koblasa, fagotista Rudolf Komorous a sochař, kreslíř a grafik Karel Nepraš byli jejími zakládajícími členy. Společně se scházeli v poloprázdné pražské vinárně Globus na Národní třídě, kde domlouvali různé akce včetně jednodenních výstav. Performance na pomezí umění a recese provázelo jejich hudební těleso tzv. Šmidří dechovka. Šmidrové, vyzbrojeni krátkou šavličkou jako policajt šmidra z loutkového divadla, dokázali své nápady realizovat i v době ochromení společenského života během tíživé atmosféry komunistického režimu 50. let. Po nuceném ročním přerušení studia z politických důvodů se Dlouhý vrátil na Akademii do ateliéru vedeného Karlem Součkem. Studium absolvoval v roce 1959. Tvorba Bedřicha Dlouhého je věrná odkazu české meziválečné moderny. Věnoval se realistickým, expresivně laděným krajinám, grafickým listům, které vytvářel technikou suché jehly. Počátkem 60. let se zabýval informelem. V případě Dlouhého však nešlo o expresivní strukturální abstrakci, nýbrž spíše o existenciálně laděné „vnitřní světy“ doplněné o malé objekty. Koncem 60. let se dostává ke zvýraznění objektu, přičemž malba hraje méně významnou roli. Dlouhý zkoumá, zda plocha stačí k tomu, aby se řeklo skutečně všechno.

Předložené dílo „ Le Ciéul No. 4 (Amoureux) La série Les Cieux “ představuje Dlouhého fenomenální výtvarný talent, obohacený o prvek ironie, absurdity a postřehnuté banality, vyjádřený až fotograficky přesným zhotovením krajiny. Bezpochyby se tak jedná o doklad nezaměnitelného stylu autora, který se nezdráhá učinit součástí uměleckého díla nečekaný předmět. V této vizuálně působivé práci se propojují různé technické postupy, k nimž patří asambláž, olejomalba, kresba a plexisklový objekt připomínající jakousi absurdní laboratoř, která až násilně vstupuje do oné krajiny. Svým námětem je trvalou interpretační výzvou a projevem autorovy nesmírné tvůrčí imaginace.

124 ROUBÍČEK RENÉ

(1922–2018)

Bez názvu

1964–1986

ručně foukaná barevná skleněná plastika v. 25,5 cm

sign. zespodu Roubíček - 1964 - 86 - / Los Angeles GÁS

30 000 Kč

Česká ikona sklářského umění, René Roubíček, se kromě monumentálních lustrů věnoval skleněným plastikám. Pražský rodák se od svého mládí věnoval kreslení a hudbě a k samotné práci se sklem se dostal díky profesorovi Jaroslavu Václavu Holečkovi na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Sklo pro něj bylo jazzovou improvizací ve výtvarné kultuře.

125 ROUBÍČEK RENÉ (1922–2018)

Bez názvu

1964–1986

ručně foukaná barevná skleněná plastika v. 29 cm

sign. zespodu Roubíček - 1964 - 86 - / Los Angeles GÁS

30 000 Kč

V Roubíčkově tvorbě se snoubí technické provedení, specifická barevnost, optické efekty s hrou forem i námětů, k nimž patří plastiky, klarinety, antické sloupy či nefigurativní figury. O mezinárodním významu a oblíbenosti jeho děl svědčí i Roubíčkova účast na EXPO v Bruselu (1958), Montrealu (1967) a Osace (1970).

126 STRATIL VÁCLAV (1950)

Robot / Bez názvu

asambláž, olej, plátno

150 × 52 cm

sign. PN Stratil

85 000 Kč

127 STRATIL VÁCLAV

(1950)

Portrét krále

1978

olej, plátno

97 × 70 cm

sign. PD 78 Huhaba

80 000 Kč

128

SERPAN JAROSLAV (1922–1976)

GLNAH

1975

akryl, koláž, plátno

60 × 73 cm

sign. na rubu Serpan, Serpan / 11. 03. 75 na rubu popis díla autorem

100 000 Kč

129

SERPAN JAROSLAV (1922–1976) Goorjikrubzm

1966

kombinovaná technika, asambláž, olej, plátno

130 × 195 cm

sign. LD Serpan, na rubu Serpan / 17. 10. 66 na rubu popis díla autorem

200 000 Kč

130

LIBENSKÝ STANISLAV (1921–2002)

BRYCHTOVÁ JAROSLAVA (1924–2020)

Křížová hlava

1997

skleněná plastika v 37,5 cm

sign. PD S. Libenský J. Brychtová 1997

180 000 Kč

131

LIBENSKÝ STANISLAV (1921–2002)

BRYCHTOVÁ JAROSLAVA (1924–2020)

Zelené oko pyramidy

1993–1996

skleněná plastika v 31 cm

sign. PD S. Libenský J. Brychtová 1993–96

160 000 Kč

MICHAUX HENRI (1899–1984)

Bez názvu

1982

olej, malířská lepenka 24 × 33 cm

sign. PD monogram HM na rubu štítek a. s. Lempertz s popisem díla

100 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Dílo bude uvedeno v připravovaném soupisu umělcova díla: Micheline Phankim, Rainer Michael Mason, Franck Leibovici, Archiv Henri Michaux, Paříž

Provenience

Galerie Le Point Cardinal, Paříž

Galerie Limmer, Freiburg soukromá sbírka, Irsko

Mezinárodně uznávaný autor nepředmětných znaků,

levitujících v abstraktně cítěném prostoru

Obraz „ Bez názvu “ je autentickým, vizuálně lahodivým, lyricky abstraktním dílem Henriho Michauxe, francouzského malíře, kreslíře a v neposlední řadě spisovatele, výjimečného umělce, kterému se podařilo vytvořit svébytné poetické a výtvarné dílo. V poezii stejně jako v kresbě a malbě hledal formy hry, aby zaznamenal svůj vnitřní prožitek a postoupil k neznámým zážitkům. Jeho literární i umělecká tvorba se vyznačuje vzpourou proti jakékoli formě konvence. Neklidné cestovatelské období, zřeknutí se materiálního komfortu, konfrontace s exotikou vzdálených zemí i experimentace s psychedelickými drogami svědčí o jeho dobrodružném přístupu k vlastní existenci. Psaní básní mohlo tento aspekt uspokojit jen částečně; kresba a malba mu umožnily vyjádřit vnitřní zkušenost, která se vymyká jazyku.

Henri Michaux se narodil v belgickém městě Namur v roce 1899 a dětství prožil v Bruselu. Chtěl se stát knězem, splnil však přání svého otce a v roce 1919 začal studovat medicínu, ale brzy od tohoto plánu upustil a přihlásil se k námořnictvu.

Po přečtení děl Lautréamonta začal v roce 1922 psát. Setkání s Paulem Klee, Maxem Ernstem a Giorgiem de Chirico, které poznal v roce 1925 v Paříži, ho inspirovalo k prvním malířským a kreslířským pokusům. V letech 1927–1937 cestoval po Jižní Americe a Asii. První výstavy měl v pařížských galeriích, následovaly významné přehlídky v zahraničí. V polovině padesátých let začal Michaux experimentovat s halucinačními drogami, zejména s meskalinem, přičemž tyto zážitky ho inspirovaly jak k psaní, tak k výtvarné tvorbě. Tyto práce byly poprvé vystaveny v roce 1956 v Galerii La Hune v Paříži. Poté se v prosinci 1957 konala velká výstava v Palais des Beaux–Arts v Bruselu a v březnu 1959 retrospektivní výstava pořádaná Danielem Cordierem ve Frankfurtu nad Mohanem.

Působivé dílo Henriho Michauxe dosáhlo mezinárodního uznání. Autor byl zastoupen na «documenta» v Kasselu v letech 1959 a 1964; byl oceněn Einaudiho cenou na bienále v Benátkách v roce 1960. Záměrem umělce nebylo uniknout ze světa, ale rozšířit svět změnou vědomí. Žitá přítomnost měla být vylepšena o další úrovně vnímání. Henri Michaux zemřel v Paříži v roce 1984 ve věku osmdesáti pěti let.

Nabízený obraz „ Bez názvu “ představuje autorovu výrazově maximálně typickou práci, která svou formou evokuje jakési tajemné symboly, kaligrafické znaky, jež jsou seismografickým odrazem umělcových vnitřních emocí. U Michauxe se systémy písma a obrazové řeči znaků navzájem prolínají.

Nepředmětné znaky zde levitují v abstraktně cítěném vzdušném prostoru, navozují dojem chvění a pohybu. Sám umělec se vyjádřil slovy: „Vždy mě udivuje, že tak málo malířů dnes přemýšlí o rychlosti, která je zásadním fenoménem naší doby. Sochařství a malba mají stále středověkou pomalost. Nyní je celý věk určován rychlostí. Když vyjdu z domu, ocitnu se ve světě rychlosti.“

133

ISTLER JOSEF (1919–2000)

Krajina

1979 kombinovaná technika, lepenka 84 × 65 cm sign. PN Istler 79 120 000 Kč

134

ISTLER JOSEF (1919–2000)

Postava

1979

kombinovaná technika, lepenka

83 × 66 cm

sign. PD Istler 79

120 000 Kč

135 MIRVALD VLADISLAV

(1921–2003)

Cylindrické moiré

1985

kresba tuší

72 × 50 cm

sign. na rubu Vl. Mirvald / 1985 na rubu název díla autorem

80 000 Kč

136 OCHRYMČUK LEONID

(1929–2005)

02 – LOB – 56

akryl, plátno

60 × 120 cm

sign. UD monogram LOB

15 000 Kč

KRÁLÍK JAROSLAV JAN (1924–1999)

Rozhovor s Brueghelem

1977

kombinovaná technika, koláž, malba, karton

79 × 57 cm

sign. PD J. J. Králík 1977

29 000 Kč

138 MATAL BOHUMÍR

(1922–1988)

Vzduch

1980

olej, deska

25 × 35 cm

sign. LD Matal 80, na rubu Matal0

na rubu název díla autorem

15 000 Kč

139 KUBÍČEK JÁNUŠ

(1921–1993)

Zátiší

1965

kvaš, sololit

39 × 51,5 cm

sign. UN Jánuš Kubíček 65

na rubu autorem: kvaš 65

16 000 Kč

140

MATAL

Vesmír

1980

olej, sololit

BOHUMÍR (1922–1988)

40,5 × 49 cm

sign. LD Matal 80, na rubu Matal 80

na rubu název díla autorem

90 000 Kč

141 MATAL BOHUMÍR (1922–1988)

1979

olej, sololit

60 × 45 cm

sign. PD Matal 79, na rubu Matal 79 na rubu název díla autorem

180 000 Kč

Dvojice

MATAL BOHUMÍR (1922–1988)

Pomník

1978

olej, sololit

69 × 89 cm

sign. PD Matal 78, na rubu Matal 78 na rubu dedikace autorem

180 000 Kč

142

143

VAŠÍČEK VLADIMÍR (1919–2003)

Hrozivý stín

1977

olej, plátno

100 × 100 cm

sign. LD Vašíček 77 na rubu štítek Díla s autorským popisem

70 000 Kč

144

NOVÁK LADISLAV (1925–1999)

L 'equilibre

1991

froasáž, akvarel, tužka, ruční papír

50 × 40 cm

sign. PD monogram LN 21. 11. 91

14 000 Kč

145

NOVÁK LADISLAV (1925–1999)

Ma région avec soleil acnavi

1996

froasáž, akvarel, tužka, ruční papír

37,5 × 55 cm

sign. LD monogram LN 27. 8. 96

18 000 Kč

DĚDIČOVÁ IRENA (1932–1987)

Le Desert

1982

olej, plátno

116,5 × 73,5 cm

sign. na rubu I. Dědičová 1982, Irena Dědičová 1982 na rubu název díla autorkou

75 000 Kč

147

SMETANA JAN (1918–1998)

Jarní krajina

1972

olej, plátno

70 × 65 cm

sign. LD Smetana 72, na rubu Jan Smetana, Jan Smetana / 1972 na rubu popis díla autorem

160 000 Kč

148

VALTER KAREL (1909–2006)

Jaro u Chýnova

1980

olej, plátno

90 × 120 cm

sign. LD Valter K. 80, na rubu Valter K. / 1980 na rubu název díla autorem

70 000 Kč

149

OUHEL IVAN (1945–2021)

Den a sen

1997

olej, plátno

115 × 125 cm

sign. LD I. Ouhel 97 na rubu autorem název a datace a štítky Galerie Gema Art s popisem díla 120 000 Kč

150 SLAVÍK OTAKAR (1931–2010)

Krajina (Fragment)

akryl, plátno

100 × 80 cm

sign. na rubu Slavík

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Rodák z Hrochova Týnce začal svá studia v porcelánce v Klášterci nad Ohří, odkud po roce přešel na keramickou školu v Bechyni (1946–1948). V letech 1948–1952 studoval na kamenické a sochařské škole v Hořicích. Následně chtěl sochařství studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, ale nebyl přijat. Proto začal studovat výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (prof. Eugen Nevan), odkud po roce přestoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy na nově otevřený obor profesury malby a kresby pro střední školy (prof. Karel Lidický, Martin Salcman).

Po promoci v roce 1958, přestože dostával ještě několik let stipendium Fondu výtvarných umění, se rozhodl živit manuální prací, aby se obešel bez tehdy nevyhnutelných výtvarných kompromisů s režimem. Pět let pracoval jako kulisák v Národním divadle. Po výpovědi z divadla byl zaměstnán v panelárně, jako vykladač vagonů, stěhovák a v dalších fyzicky náročných profesích. Od dob studií se přátelsky stýkal především se Zdeňkem Sýkorou, s okruhem kolem Václava Bartovského a s Václavem Boštíkem.

Poprvé samostatně vystavoval roku 1964 v Malé galerii Parku kultury. Od výstavy v Mánesu roku 1966 se stal předmětem odborného zájmu v souvislosti s nastupující Novou figurací. Roku 1967 získal svůj vlastní ateliér a od roku 1968 se profesně věnoval již jen výtvarné tvorbě. Byl zastoupen na četných výstavách v Čechách i v zahraničí. V roce 1968 se jako host zúčastnil výstav skupiny Křižovatka, které pod názvem Nová citlivost uspořádal Jiří Padrta. Zlom představovala emigrace, k níž byl po podpisu Charty 77 donucen – v roce 1980 odešel se svou ženou do Vídně, kde mu byl udělen politický azyl. Roku 1985 získal rakouské státní občanství.

Kromě Slavíkova spojení s Novou figurací souvisí jeho figuralismus s jeho sochařským východiskem a především vztahem k lidské postavě. Rozhodujícím stavebním elementem v jeho tvorbě je barva, autor však ve svém vývoji promýšlel i problematiku obrazové struktury.

Předložené dílo „ Krajina (Fragment) “ je reprezentativní, kvalitní Slavíkovou prací z porevoluční doby, kdy se autor svobodně pohyboval mezi Vídní a Prahou (1991–2010). Do jeho obrazů tehdy pronikla jakási nová „zvídavost“, touha po objevování nových prostorů (zejména v souvislosti s cestováním) a námětů: autor objevuje pestře barevné oblečení dívek běhajících v parcích, ale i krajinu, stromy, barevné trsy květů.

Obraz „ Krajina (Fragment) “ je originálním, nové tematické a strukturální možnosti malby prozkoumávajícím dílem Otakara Slavíka, jednoho z nejvýznamnějších koloristů v českém výtvarném umění, autora neobyčejné výrazové uvolněnosti a opravdové tvůrčí radosti, člověka pevných morálních zásad. Otakar Slavík byl jednou z tvůrčích osobností, které v šedesátých letech dvacátého století uváděly české moderní umění znovu do evropského kontextu.

Obraz „ Krajina (Fragment) “ těží z nových rozloh obrazových podnětů, jež se malíři ve svobodném světě naskýtaly. Jestliže v období slavných „ Provazochodců “ se autorův svět uzavřel do existenciální samoty, nyní se uzavírá také dovnitř, ale tentokrát ve smyslu soustředění se na plochu obrazu a „život“ barvy.

Odstíny vysoce kontrastní červené, žluté, zelené a modré jsou oproštěny od dřívějších symbolických vazeb a vystupují ve své nové hmotné kvalitě a záři. Autor zde formuje na obrazové ploše fragment viděného, který se stává prostředníkem tvaru, na němž září barvy, jejich struktura, pohyb a víření.

151 DOBEŠ MILAN

(1929)

Variácie na kruhy

kolem 1970

koláž, tuš, karton

45 × 45 cm

sign. na rubu Milan Dobeš

100 000 Kč

152 SÝKORA ZDENĚK

(1920–2011)

Růžovo-zelená struktura

1970

barevná serigrafie 51/100

58,5 × 42 cm

sign. na rubu Sýkora 70

80 000 Kč

153

DEMARTINI HUGO (1931–2010)

Multiple I

1968–1971

leštěná ocel, plexisklo 27/50

34 × 34 × 9,5 cm

sign. na rubu na štítku H. Demartini na rubu štítek s popisem

130 000 Kč

Provenience

Edition Hoffmann, Frankfurt 1971

154

KOTÍK JAN (1916–2002)

Bez názvu

1977

kombinovaná technika, textil, provázek, malba, ruční papír

38 × 40 cm

sign. PD J. Kotík 77

40 000 Kč

155 SÝKORA ZDENĚK

(1920–2011) Černobílá struktura

1971

serigrafie, karton 96/100 60 × 60 cm

sign. na rubu Sýkora 71 95 000 Kč

156 KUČERA ZDENĚK (1935–2016)

Dynamická symetrie

1990

olej, plátno

100 × 100 cm

sign. na rubu Zd. Kučera 1990, prosinec 90 na rubu název díla autorem

60 000 Kč

157 MORELLET FRANCOIS

(1926–2016)

4 trames hybrides

(60° – 150°, 80° – 170°)

2007

akryl, plátno na překližce

100 × 100 cm

sign. na rubu Morellet 2007 na rubu název díla autorem a štítek

Galerie Oniris Rennes s popisem díla

950 000 Kč

158

GRYGAR MILAN (1926)

Antifona

2003

akryl, plátno

92 × 105,5 cm

sign. na rubu Grygar / 03

850 000 Kč

Vystavováno

Milan Grygar Antifony, Galerie Zdeněk Sklenář, 2008

159

MALICH KAREL (1924–2019)

Zrození světa

1981 tempera, karton

90 × 65 cm

sign. na rubu K. Malich 1981 na rubu název díla autorem

400 000 Kč

160

KALÁB JAN (1978)

Zvlněná prázdnota uvnitř bílé elipsy 721

2021

akryl, plátno

126 × 245 cm

sign. na rubu Kaláb 2021 na rubu název díla autorem, přiložen autorský certifikát pravosti díla

480 000 Kč

URBÁSEK MILOŠ (1932–1988)

Grau bis orange I. / Šedá do Oranžové I.

1980

olej, plátno

75 × 75 cm

sign. na rubu Miloš Urbásek 1980 na rubu název díla autorem

140 000 Kč

162

RUDOLF PAVEL (1943)

Uspořádání

2023

akryl, plátno

120 × 100 cm

sign. na rubu P. Ru - 23. 7. / 23

80 000 Kč

163

URBÁSEK MILOŠ (1932–1988)

Bez názvu

1982

pastel, papír

66 × 51 cm

sign. UD K-82-10 Miloš Urbásek

PD dedikace díla autorem

18 000 Kč

BOŠTÍK VÁCLAV (1913–2005)

Bez názvu

1980

pastel, ruční papír

64 × 50 cm sign. UD Boštík 80 160 000 Kč

165 MERTA VLADIMÍR (1957)

Dotyk před dotykem

1984

kombinovaná technika, asambláž, malba, deska 74 × 49 cm

sign. PD V. Merta 84 na rubu název díla autorem 45 000 Kč

166

BĚLOCVĚTOV ANDREJ (1923–1997)

Ptáci na okně

1993

olej, sololit

107 × 75 cm sign. PD Bělocvětov 93 na rubu štítek s popisem díla 140 000 Kč

167

OUHEL IVAN (1945–2021)

Růst

1992

olej, plátno

50 × 50 cm

sign. PD I. Ouhel 92, na rubu Ivan Ouhel / 92 na rubu název díla autorem

80 000 Kč

168

KYNCL FRANTIŠEK (1934–2011)

Červená monostruktura

1992

reliéf, akryl, ruční papír

105 × 78 cm

sign. na rubu monogram F. K. 92

na rubu autorem 4-36

45 000 Kč

169 SMUTNÝ OLDŘICH

(1925–2013)

Rybník a dům pod lesem

2009

akryl, sololit

100 × 76 cm

sign. LD O. Smutný, na rubu Oldřich Smutný /

2009

na rubu popis díla autorem

130 000 Kč

VÁLOVÁ JITKA (1922–2011)

Bez názvu

1980

lité laky, karton

100 × 70 cm

sign. PD J. Válová 80

60 000 Kč

ŠIMOTOVÁ ADRIENA

(1926–2014)

Trvání mizejícího

1996

kombinovaná technika, pastelové pigmenty, prostříhávání, papír

264 × 86 cm

PD Adriena Šimotová 96

1 200 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

původně z majetku významného českého porevolučního politika, ministra zahraničí významná sbírka českého moderního umění, Praha

Vystaveno

Adriena Šimotová, Trvání mizejícího, site specific instalace, Richterova vila, Pražský hrad, 1996

Uvedeno

Soupis díla Adrieny Šimotové, č. 735, in: Adriena Šimotová, Pavel Brunclík (ed.), Museum umění Olomouc, NG v Praze a Galerie Pecka, 2006, s. 313

Posuzované dílo „Trvání mizejícího “ je originální, nesmírně výrazově silnou, sběratelsky exkluzivní, autorčin stěžejní motiv individuálního času a „toho, co mizí a co zůstává“ ztvárňující prací Adrieny Šimotové, nejvýznamnější české umělkyně druhé poloviny dvacátého století. Její výtvarný projev je natolik originální a vyhraněný, že je svými kvalitami srovnatelný s nejvýznamnějšími osobnostmi světové umělecké scény. Členka skupiny UB 12 a nově obnovené Umělecké besedy se ve své tvorbě zabývala tělem, jehož prostřednictvím se dotýkala světa a rozkrývala subtilní záchvěvy lidského nitra. Jak příkladně dokládá předložené dílo, křehkost lidské existence, o níž se ve svém životě vícekrát přesvědčila, dokázala fixovat v autenticitě naléhavosti a jedinečnosti chvíle, která tím nemůže být již nikdy ztracena.

Tvorba Adrieny Šimotové se od konce šedesátých let vyznačovala hledáním nových technik a výrazových prostředků. Současně vždy vykazovala jedinečnou kontinuitu a myšlenkovou ucelenost. Autorka měla ojedinělou schopnost propojovat antagonistické principy, takže její díla jsou současně křehká i silná, osobní i veřejná, nehmotná i hmotná… Když se v polovině sedmdesátých let odpoutala od klasických malířských prostředků, bylo to, jak uvedla, „ důsledkem změny myšlení “. K volbě nové techniky textilních koláží a posléze konceptuálněji laděné práci s papírem ji přivedla „ touha vyslovit se příměji a přesněji “. Jako hlavní výtvarný prostředek používala nejčastěji vlastní ruce: mezi jejími prsty a zobrazovaným se nacházela jen tenká vrstva papíru.

Adriena Šimotová za svou tvorbu získala mnohá ocenění na mezinárodních grafických bienále. V roce 1990 se stala nositelkou prestižní ceny Gottfrieda von Herder ve Vídni. Roku 1991 jí byl udělen francouzský Řád rytíře umění a literatury a v roce 2003 Řád důstojníka umění a literatury. Je držitelkou Medaile za zásluhy I. stupně (1997), titulu Doctor Honoris causa z VŠVU v Bratislavě (2005), Ceny Společnosti pro vědu a umění (2005) a Ceny Ministerstva kultury České republiky (2005). Kromě českých veřejných sbírek je svými díly zastoupena např. v Musée National d’art moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž; Musée d’art moderne de la ville de Paris, v Albertině ve Vídni, v The Art Institute v Chicagu, v Muzeu umění v Kjótu, v Muzeu umění v Soulu ad. Předložené dílo „Trvání mizejícího “ je svým monumentálním formátem, nesmírně sublimní výtvarnou formou a hlubokým meditativním obsahem prací Adrieny Šimotové galerijních kvalit. Roku 1996, kdy toto dílo vzniká, bylo autorce sedmdesát let a ve své tvorbě dospěla k velké syntéze, vskutku hodné její lidské a umělecké vyzrálosti. Šimotová dokázala propojit výtvarnou problematiku s osobní životní zkušeností; jestliže byla přítomna umírání svého manžela Jiřího Johna (1923–1972), roku 1994 k této tragédii přibyla smrt jediného syna Martina Johna (1960–1994). Tyto vlastně nesdělitelné zkušenosti se ojedinělým způsobem promítly do její práce. Roku 2001 uvedla autorka v jednom z rozhovorů: „Všechny ty ztráty mne změnily. Všechny mne někam posunuly. Našla jsem sama sebe až po všech těch průšvizích.“ Vše, co od poloviny devadesátých let vytvářela, se soustřeďovalo kolem problematiky přítomnosti a nepřítomnosti člověka. Představu dotyku a stopy přenáší více do sféry metafyzické, od hmoty se vrací k dvourozměrnosti a barvě.

Posuzované dílo „Trvání mizejícího “ je reprezentativní ukázkou jejího nového tvůrčího postupu, kdy papír prořezává tak, aby jeho perforace, řady a shluky děr, vytvářely lidskou postavu. V ten moment pak použije práškové pigmenty, kterými dociluje neobyčejný efekt barevné prosvětlenosti, či, jak sama říkala, „ průsvitnosti “, vyznačující rozpětí její koloristické fantazie. Autorčin postup byl konceptuální v tom, že vytvářené umělecké dílo se současně stalo šablonou, díky níž vznikl na stěně odraz motivu, působící poloabstraktně až informelně, určený na rozdíl od „šablony“, s níž byl na výstavě přímo konfrontován, k zániku; v případě posuzované práce šlo o jednodenní site specific instalaci v Richterově vile na Pražském hradě.

Posuzované dílo „Trvání mizejícího “ unikátním způsobem reflektuje autorčinu práci se svým stěžejním „motivem“, časem, a to pojetím, jež je přímo protichůdné vůči Proustovu hledání času směrem nazpět, času vzpomínkovému. Šimotová vyjímá určitý moment z kontinua plynutí času, zbavuje ho této své „jistoty“ a proměňuje ho ve své dílo: „ Je to fixace onoho teď prožívaného, touha nalézt a uchopit přítomný čas v jeho autenticitě, žít ho, zachytit provždy naléhavost a jedinečnost chvíle. Pak už nemůže být ztracena “ (A. Šimotová, Uvnitř vně, Praha, 1994).

172 MERTA VLADIMÍR (1957)

Finanční skandál

1982

enkaustika, asambláž, deska

122,5 × 82 cm

sign. na rubu V. Merta 1992

65 000 Kč

173 KUBÍČEK JAN

(1927–2013)

Rozdělené kruhy

1981

barevné fixy, papír na kartonu

48 × 39 cm

sign. UD Jan Kubíček 1981 na kartonu

30 000 Kč

174 OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

INE

1975981

kombinovaná technika, koláž, akryl, asambláž, deska

65 × 45 cm

sign. UD E. Ovčáček 75-81, na rubu Eduard

Ovčáček / 1981, E. Ovčáček 81 na rubu popis díla autorem

140 000 Kč

175

GRYGAR MILAN (1926)

Lineární partitura

barevné tuše, karton

86,5 × 62 cm

sign. na rubu Milan Grygar

70 000 Kč

HÁBL PATRIK (1975)

Chodec

1998

olej, plátno

125 × 80 cm

sign. na rubu Patrik Hábl 1998 na rubu název díla autorem

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Snozřivosti, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 2011

Reprodukováno

Patrik Hábl – Avoid a void, Galerie Dolmen, 2010, str. 23, č. 17

katalog Patrik Hábl – Z čista černa, Galerie D and V ART, Praha 1, 2012, str. 4 online recenze výstavy Temné krajiny mraků a chodci v nás, Galerie Dolmen, Týden.cz, Radek Wohlmuth, 5. 2. 2010

Předložený obraz „ Chodec “ je originálním, sběratelsky cenným, symbolistní tradici v českém umění skvostně rozvíjejícím dílem Patrika Hábla, jednoho z nejosobitějších malířů současné střední umělecké generace, jehož intuitivně cítěné abstraktní a polo-abstraktní malby, navazující na dědictví zvnitřnělé tvorby Josefa Šímy či Václava Boštíka, dokázaly v posledních letech přesáhnout obrazový rám a velkoryse vstoupit do profánní i sakrální architektury či veřejného prostoru.

Patrik Hábl je umělec, který zůstává „sám sebou“ a který si v dnešní komerčně manipulované společnosti a esteticky roztříštěném světě vydobyl značně solitérní postavení. Je odhodlán ponořit se do neznáma, sledovat věci pod povrchem, v nitru. Jeho malba je subtilní, odhmotněná a oproštěná od všeho nedůležitého, a přitom nabitá fluidem jeho vnitřní energie. Maluje imaginativní krajiny, zpočátku s melancholickými a symbolistními postavami, aby se následně ponořil do zvláštního pole krajin, viděných jakoby shora s vědomím existence skrytých struktur nehmotných „věcí“ či hmotných „nevěcí“. Sublimuje, oprošťuje, ale neochuzuje. Vede malbu k větší obecnosti, a jak sám říká, vyprazdňuje své myšlenky a témata tak, aby „prázdnota“ nabyla „plnosti“, i když pro mnohé může „plnost“ znamenat „prázdnotu“. Zároveň usiluje o to, aby se vyhnul nicotě, která je prázdná. „Voidy“ (Voids) – „nicoty“ mu představují to, čeho se člověk podvědomě bojí, jsou synonymem pro nebytí. Nelze je vidět jinak než jako nic, možná černý prostor, možná průhlednou vrstvu. Pracuje rád s protiklady, s černou barvou, která mu evokuje nicoty, špíny navršené na silném světle, jež pod nimi prostupuje.

Maluje netradičními technikami, nepoužívá štětce, experimentuje s malířskými postupy i s různými druhy pláten. Malířská práce je mu alchymií. Fascinuje ho překračování limitů barvy, kterou stříká, lije či nechává stékat. Malbu vrství a rozkrývá její jednotlivé plány. Omezená barevná škála ustupuje v některých plátnech výraznějšímu barevnému kontrapunktu (např. v obrazech monumentalizovaných a chvějivých květů). Obrazy Patrika Hábla jsou poeticky křehkými průhledy do nevyřčených struktur existence.

Háblovy obrazy v sobě často nesou i sakrální přesah, jak doložila např. předvelikonoční instalace „postních obrazů“ v kostele Nejsvětějšího Salvátora (2013), nebo velkoformátová plátna v Centru současného umění Dox, kde proměnil poslední patro v Doxu v jakousi kapli (2013). Hábl rád narušuje zaběhnuté postupy a nedělá mu problém vstoupit do architektury či veřejného prostoru, kde zvládá velká měřítka, což prokázal v posledních realizacích. Jeho prostorové realizace v architektuře se staly součástí Paláce Drn a rekonstruovaného Paláce Špork, navržené oceněným architektem Stanislavem Fialou v roce 2017. Další umělecké vstupy do architektury lze nalézt v projektech Park Palmovka (Fišer+Aulík architekti), kde vytvořil monumentální obraz připomínající vodopád, nebo ve Vinařství Lahofer ve Znojmě (Chybík+Kryštof Architekti, 2019), kde malby s názvem Vrstvy pokrývají celé klenby. Patrik Hábl má za sebou více než sedmdesát samostatných výstav po celém světě, např. v Miláně v galerii Spazio Ostrakon, v Kjótu v Galerii Gimlet Saas, v Grazu v QL Gallery nebo v Gallery Kalt v Mnichově. Jeho práce byla zařazena do čtvrtého a šestého Pekingského mezinárodního uměleckého bienále. Hábl byl také zastoupen na skupinových výstavách v Paříži, New Yorku, Istanbulu a Curychu. Nedávno byl opětovně zařazen do mezinárodního Top výběru děl londýnskou Sotheby’s v sekci Contemporary Art, což se doposud žádnému českému žijícímu umělci nepodařilo.

Patrik Hábl je držitelem ceny Europol Award, Grafika roku 2019 a Waldesovy ceny. Pedagogicky působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Je členem výtvarných sdružení Umělecká beseda a Hollar.

Předložený obraz „ Chodec “ je ve smyslu výše řečeného velmi významnou sběratelskou položkou. Představuje totiž jeden ze skvostných, vlastně dnes již galerijních, raných příkladů tohoto obsahového leitmotivu Háblovy práce, který se v ní později objevuje i v nenápadných a subtilních podobách.

Podobně jako na obrazech romantiků, je figura v Háblově díle odvrácena tváří od diváka, aby se s ní mohl sám identifikovat a prožívat meditativní cestu jeho obrazovou krajinou. Postava chodce (záměrně nelze identifikovat, zda se jedná o mužskou či ženskou figuru) se v celé scéně jakoby ztrácí, není to to první, co divák zpozoruje. Tím je spíše perspektivní průhled do dálky, cesta vedoucí po schodech, nad níž se otevírá skvostně malířsky rozehraná abstraktní obrazová struktura. Je to jakýsi vesmírný prostor s imaginativní „oblačností“, jehož se figura stává součástí.

177

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Kubistická Venuše

2003

olej, plátno

42 × 42 cm

sign. PD Načeradský 2003, na rubu 2003 / Načeradský na rubu název díla autorem, přiložený certifikát pravosti od autorova galeristy

Petra Macha

28 000 Kč

178 NAČERADSKÝ JIŘÍ

(1939–2014)

Bez názvu

2004

tempera, tuš, karton

42,5 × 60 cm

sign. UD Načeradský 2004

35 000 Kč

179

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Kudlanka

2010

olej, plátno

73 × 101 cm

sign. D Načeradský 2010 na rubu autorem Žižkov

100 000 Kč

180 KNÍŽÁK MILAN (1940)

Kabát – návrh oděvu 1985

2010 olej, plátno

170 × 90 cm

sign. na rubu M. Knížák 2010 návrh oděvu z roku 1985, zvětšeno na plátno 2010 90 000 Kč

181 BOLF JOSEF (1971)

Wolf with Plants (Vlk v rostlinách)

2011

akryl, olej, tuš, plátno 18 × 27 cm

sign. na rubu Josef Bolf 2011

90 000 Kč

Provenience

Galerie Dunkan, Paříž

Vystavováno

Josef Bolf Forlorn Martyrs Pull A Mirror From The Abyss, Dukan Hourdequin Paris s Českým centrem v Paříži, 2012

Reprodukováno

katalog Josef Bolforlorn Martyrs Pull A Mirror From The Abyss, ed.Otto M.Urban, Dukan Hourdequin Paris 2012, str. 32

182 MALICH KAREL (1924–2019)

Cesta na kopec holického hřbitova

2005

pastel, tempera, karton

45 × 30 cm

sign. na rubu K. Malich 2005. IV. na rubu název díla autorem

220 000 Kč

183 KOKOLIA VLADIMÍR (1956)

Bez názvu

1983

olej, deska

44 × 34,5 cm

sign. na rubu Kokolia 83 na rubu razítko výstavy

55 000 Kč

Vystavováno

Galerie Moderna 1923

184 RITTSTEIN MICHAEL (1949)

Spageti di sepia (3 sestry) 2024

akryl, plátno

180 × 230 cm

sign. PD M. Rittstein 2024, na rubu M. Rittstein 2024 na rubu název díla autorem

1 000 000 Kč

Vystavováno

Michael Rittstein – Pecka do zdi, Expo 58 Art, 2024

Reprodukováno

katalog Michael Rittstein – Pecka do zdi, Expo 58 Art, 2024, str. 28–29

185

Cop 2018

akryl, plátno

30 × 40 cm

sign. PD M. Rittstein 2018, na rubu M. Rittstein

2018 na rubu název díla autorem

120 000 Kč

RITTSTEIN MICHAEL (1949)

186

STŘÍŽEK ANTONÍN (1959)

Tři dívky

2000–2001

olej, plátno

135 × 110 cm

sign. PD Antonín Střížek 2000, na rubu Antonín Střížek 2001 na rubu popis díla autorem

120 000 Kč

187

BOLF JOSEF (1971)

Ze série Obličeje (Černý pes)

2002–2004

akvarel, tuš, ruční papír

28 × 41 cm

sign. nezjištěna

65 000 Kč

188

BOLF JOSEF (1971)

Ze série Obličeje (Obluda)

2002–2004

akvarel, tuš, ruční papír

29 × 42 cm

sign. nezjištěna

uvedená raná práce Josefa Bolfa pochází z okruhu jeho prvních „Obličejů“

65 000 Kč

Provenience

Hunt Kastner artworks, č. JB130

Vystavováno

Zlatý časy, 126 kreseb, GHMP 2005

Reprodukováno

Josef Bolf – monografie ed. Tomáš Pospiszyl, Divus 2009, str.22

189

BOLF JOSEF (1971)

Ze série Obličeje (Bílý pes)

2002–2004

akvarel, tuš, ruční papír 28 × 42 cm

sign. nezjištěna

uvedená raná práce Josefa Bolfa pochází z okruhu jeho prvních „Obličejů“

65 000 Kč

Provenience

Hunt Kastner artworks, č. JB233

Vystavováno

Zlatý časy, 126 kreseb, GHMP 2005

Reprodukováno

Josef Bolf – monografie ed. Tomáš Pospiszyl, Divus 2009, str. 22

190

TYPLT LUBOMÍR (1975)

Kolik stojí mé energie 1 watt

2024

olej, plátno

180 × 240 cm

sign. PD Typlt 24, na rubu 16. 10. 2024 Lubomír Typlt

400 000 Kč

Reprodukováno online soupis Lubomír Typlt / Práce / Malba / 2024

191

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Milenci

2011

olej, plátno

81 × 100 cm

sign. PD Načeradský 2011

110 000 Kč

192 TYPLT LUBOMÍR

(1975)

Tři Komisaři

2018

olej, plátno

145 × 200 cm

sign. LN Typlt 2018, na rubu Lubomír Typlt 18. 10. 2018

230 000 Kč

Reprodukováno online soupis Lubomír Typlt / Práce / Malba / 2018

193

KINTERA KRIŠTOF (1973)

Světlo buď

2023

objekt, asambláž, žárovky, deska

105 × 75 × 27,5 cm

sign. na rubu Krištof Kintera 2023 plexi box, na rubu název díla autorem

75 000 Kč

194

KINTERA KRIŠTOF (1973)

How can I help you?

2024

objekt, apotéka, asambláž, deska 103 × 74 × 26 cm

sign. na rubu Krištof Kintera 2024 na rubu název díla autorem

90 000 Kč

PRŮVODCE PRO NEPŘÍTOMNÉ A TELEFONNÍ UCHAZEČE

Pokud se nemůžete zúčastnit aukce osobně, můžete společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha dát vyplněním formuláře pokyny, aby se vaším jménem ucházela o příslušnou věc. Tato služba je důvěrná a je k dispozici bez dalších poplatků.

Obecné

Před aukcí

Budeme se snažit o nákup položky dle vašeho výběru za nejnižší možnou cenu (v závislosti na vyvolávací ceně a další nabídce), a nikdy vyšší, než je maximální částka, kterou určíte. V případě potřeby se vaše nabídka zaokrouhlí dolů na nejbližší částku v souladu s kroky dražebníka.

Dříve obdržené nabídky budou mít přednost. Nabídky by měly být předloženy nejméně dvacet čtyři hodin před konáním aukce. Pokud činíte nabídky prostřednictvím telefonu, doporučujeme vám ponechat maximální nabídku, kterou můžeme učinit vaším jménem v případě, že se nemůžeme dovolat. Naši zástupci jsou připraveni k provedení nabídky za vás.

Po aukci

Úspěšní zájemci obdrží přehled popisující jejich nákup a dostanou pokyn pro platbu a odbavení zboží.

Vyplnění formuláře

Tento formulář by měl být použit na jednu aukci. Uveďte číslo položky, autora věci a datum prodeje v prostoru horní části formuláře, pokud není již předvyplněn.

Uveďte prosím maximální kupní cenu v dražbě, kterou jste ochotni zaplatit za každou položku. Jiné pokyny k nákupu nebo neomezené nabídky nebudou akceptovány. Nabídky musí být číslovány ve stejném pořadí jako v katalogu.

Náhradní nabídky pro položky lze učinit slovem NEBO u čísla položky. To znamená, že pokud jste byli na začátku hodně úspěšní, nebudeme pokračovat a ucházet se o dražbu další položky pro vás. Nebo naopak, pokud vaše dřívější nabídky byly neúspěšné, budeme i nadále dražit za vás pro zbývající položky uvedené na formuláři.

Pokud jste si sjednali telefonní dražbu, jasně prosím určete telefonní číslo, na kterém jste k zastižení v době konání prodeje, včetně kódu země. Zavoláme vám ze sálu krátce před započetím dražby předmětné položky.

PLNÁ MOC PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ

Dražba po telefonu

Zmocňuji firmu 1. Art Consulting Brno CZ, s.r.o., Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553, aby mne zastupovala při dražbě výtvarných děl, která se bude konat dne 27. 4. 2025 ve 13.30 hod. na adrese Topičův salon – Národní 9, Praha 1, a dražila za mne do uvedených limitů či po telefonu následující věci:

č. autor název cena limit nebo telefon

Zavazuji se, že vydražené předměty zaplatím nejpozději do deseti dnů ode dne konání aukce. K vydražené věci bude účtován aukční poplatek dle platného aukčího řádu. Zmocnitel prohlašuje, že jsou mu známy dražební podmínky dražebníka.

Jméno:

Příjmení:

Telefon:

Tel. pro dražbu:

E-mail:

číslo OP:

Ulice:

Město:

PSČ:

Stát:

Datum a místo: wPodpis:

PODMÍNKY PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ A TELEFONNÍ

PRODEJ

Vezměte prosím na vědomí, že zastupování nepřítomných a telefonní dražby jsou nabízeny jako doplňková služba bez poplatku. Takové nabídky jsou prováděny na vaše vlastní riziko a 1. Art Consulting proto nemůže přijmout odpovědnost za jakékoli chyby nebo opomenutí nabídky.

Všechny nabídky jsou předmětem dražebního řádu prodejního katalogu. Odměna dražebníka, ve výši uvedené v dražebním řádu katalogu prodeje, bude přidána ke kupní ceně dosažené v dražbě jako součást celkové kupní ceny. Nabídky budou uspokojeny za co nejnižší cenu tak, jak to dovolí další nabídky a rezervace.

Platba na aukci

Vydražitel je povinen vyřídit své závazky ihned po vydražení, nejpozději však po skončení aukce.

Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22%.

Tato provize je konečná a zahrnuje jak DPH, tak autorský poplatek. Po dohodě s dražebníkem je možno zaplatit celkovou částku bankovním převodem, nebo hotově při převzetí věci v kanceláři dražebníka, nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce, pokud není dohodnuto jinak. Platební karty nejsou akceptovány.

Ochrana osobních údajů

Z důvodu plnění některých služeb, o které klienti požádali, může 1. Art Consulting zpřístupnit informace třetím stranám (např. přepravci). Je zájmem 1. Art Consulting Brno – Praha vyžadovat, aby tyto třetí strany respektovaly soukromí a důvěrnost informací našich klientů a poskytovaly stejnou úroveň ochrany informací klientů, jak je stanoveno v rámci EU.

Podpisem této Plné moci pro zastupování a telefonního dražení souhlasíte s takovým sdělením.

Upozorňujeme, že z bezpečnostních důvodů mohou být prostory 1. Art Consulting předmětem nahrávání videa. Telefony, např. telefonní nabídky / hlasové zprávy, mohou být rovněž zaznamenány.

AUKČNÍ ŘÁD – PRAVIDLA ŽIVÉ AUKCE

1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553

I. Úvodní ustanovení

1. Tento aukční řád je vydán za účelem organizace prodeje uměleckých děl Aukční síní 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. formou aukcí.

2. Aukce pořádané dle tohoto aukčního řádu jsou organizované dle mezinárodních zvyklostí v oblasti obchodu s uměním – v souladu s právními normami České republiky a doporučením Ministerstva pro místní rozvoj.

3. Aukce jsou přístupné pouze pro klienty Aukční síně a další osoby pouze se souhlasem Aukční síně.

4. Aukční síní se rozumí společnost 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o., se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO 60715553.

5. Konání aukce oznamuje Aukční síň dle svého uvážení způsobem obvyklým, například v aukčním katalogu, na svých internetových stránkách, ve sdělovacích prostředcích apod.

6. Tento aukční řád je pro všechny osoby zúčastněné na aukci závazný a účastí na aukci se osoby zavazují ho dodržovat.

II. Výklad pojmů

Pro účely tohoto aukčního řádu se pod jednotlivými pojmy rozumí následující:

a. aukce – forma prodeje uměleckého předmětu, kdy věc je prodávána za nejvyšší nabídnutou cenu předem neurčeného počtu zájemců. Vlastnictví k věci přechází na kupujícího zaplacením ceny.

b. licitátor – je osoba určená Aukční síní k řízení a provádění aukce, činí jménem Aukční síně všechny úkony s tím spojené, zejména zahajuje a řídí aukci, organizuje podávání nabídek zájemců o koupi a uděluje tzv. příklep, tj. ukončení podávání nabídek a potvrzení nejvyšší podané nabídky,

c. zájemce o provedení aukce – právnická nebo fyzická osoba, která uzavírá s Aukční síní písemnou smlouvu o provedení prodeje konkrétního předmětu formou aukce, může to být též Aukční síň, d. účastník aukce – právnická nebo fyzická osoba, oprávněná účastnit se aukce. Účastníkem aukce může být pouze klient Aukční síně, nesmí být vlastníkem věci ani osobou jednající ve prospěch koupi pro vlastníka. Účastníkem aukce může být pouze osoba plně právně způsobilá, starší 18 let, dodržující aukční řád, pravidla a zvyklosti slušného a vhodného chování na aukci a osoba, která nezmařila dřívější aukce Aukční síně, resp. společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. Není přípustné dražit za osoby uvedené výše. Účastníci aukce prokazují svoji totožnost platnými průkazy totožnosti (například osobní/občanský/ průkaz, pas) a jednají-li v zastoupení, předávají Aukční síní plnou moc opravňující k zastupování na aukci jiným klientem Aukční síně. Podmínkou účasti na aukci může být též složení dražební jistiny, byla-li Aukční síní požadována. Účastník aukce obdrží od zástupce Aukční síně číselné označení, pod kterým se zúčastní aukce. Po dohodě s Aukční síní se může klient zúčastnit aukce po telefonu za podmínky udělení plné moci Aukční síni pro tento způsob aukce. Při tomto způsobu aukce musí Aukční síň postupovat maximálně výhodně pro účastníka aukce.

e. aukční jistina – není vyžadována

f. aukční katalog – seznam předmětů, které budou v konkrétní aukci nabízeny klientům Aukční síně k prodeji. Katalog je uveřejněn na webových stránkách Aukční síně www.acb.cz g. vydražitel – účastník aukce, který v aukci nabídl nejvyšší cenu, která byla v aukci potvrzena veřejně licitátorem tzv. příklepem. Po zaplacení ceny se stává vlastníkem věci.

h. klienti Aukční síně – zájemci o koupi uměleckých děl formou aukcí pořádaných Aukční síní, které zaregistruje Aukční síň. Na registraci není právní nárok a je zcela v kompetenci Aukční síně, která může žádost o registraci odmítnout bez udání důvodů. Klienty Aukční síně mohou být právnické nebo fyzické osoby (starší 18 let), které prokážou zákonným způsobem svoji totožnost (například výpis z obchodního rejstříku, občanský průkaz, pas). Poruší-li klient Aukční síně tento aukční řád, může být Aukční síní bez dalšího jeho registrace zrušena, o čemž bude Aukční síní prokazatelným způsobem vyrozuměn.

III. Organizace aukce

1. Předměty zařazené do aukce budou vystaveny v den konání aukce za účelem umožnění jejich prohlídky. Místo: Praha 1, Topičův salon, 1. patro. Zájemci o prohlídku vystavených předmětů jsou povinni respektovat opatření aukční síně k zajištění ochrany vystavených předmětů. Za prohlídku předmětů určených k prodeji v aukci se neplatí.

2. Přístup na aukci mají pouze klienti aukční síně, pracovníci aukční síně, další osoby pouze se souhlasem aukční síně, jinak aukce není veřejná. V průběhu aukce nelze pořizovat fotografie, filmy ani žádné jiné záznamy bez souhlasu aukční síně.

3. Účastníci aukce jsou povinni dodržovat pokyny organizátorů a nenarušovat žádným způsobem průběh aukce.

4. Aukce je zahajována zástupcem aukční síně, který může oznámit změny oproti katalogu, změny a upřesnění aukčního řádu a oznámit z toho vyplývající pokyny k organizaci aukce.

5. Aukci jednotlivých předmětů provádí licitátor. Vždy musí být nezaměnitelně označen předmět aukce (prodeje), zpravidla alespoň odkazem na katalog. Licitátor oznámí tzv. nejnižší podání, což je cena (částka), za kterou je možno věc koupit v případě, že nebyla stanovena rezervní cena, tj. minimální požadovaná cena majitele předmětu. Pokud rezervní cena stanovena byla, a příhozy učiněné na sále nedosáhly její výše, prohlásí licitátor předmět za neprodaný. Neprojeví-li žádný z klientů aukční síně o koupi zájem, licitátor aukci předmětu ukončí slovy „neprodáno či položka zůstává“. Věc může být zařazena do aukce opakovaně podle rozhodnutí aukční síně.

6. Zájemci o koupi věci činí licitátorovi nabídky po jeho sdělení částky (vyvolání) zvednutím dražebního čísla, případně zvednutím čísla současně s nabídnutou cenou, která musí být vždy větší než poslední částka vyvolaná licitátorem.

7 Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

7. Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

1 500 Kč, činí-li okamžitá aukční cena méně než 10.000 Kč

2 1.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 10.000 Kč, ale méně než 50.000 Kč

3 5.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 50.000 Kč, ale méně než 100.000 Kč

4 10.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 100.000 Kč, ale méně než 500.000 Kč

5 50.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 500.000 Kč, ale méně než 5.000.000 Kč

6 100.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 5.000.000 Kč, ale méně než 10.000.000 Kč

7 250.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena 10.000.000 Kč a více

O pořadí příhozů rozhoduje osoba pověřená konáním dražby.

8. Neučiní-li žádný účastník aukce vyšší nabídku, zopakuje licitátor výši poslední nabídnuté částky spolu se slovy, …poprvé, … podruhé… a potřetí pro číslo… a úderem kladívka aukci ukončí s tím, že účastník aukce s poslední nabídkou má povinnost za tuto částku věc koupit (k částce se připočítává aukční poplatek). Podanými nabídkami v aukci (příhozy) jsou účastníci vázáni, což znamená neodvolatelnou nabídku za danou částku věc koupit. Cenu dosaženou v aukci nelze snížit.

10. Veškeré případné námitky, protesty či připomínky k průběhu aukce řeší s konečnou platností Aukční síň v duchu zásad poctivého obchodu a mezinárodních aukčních zvyklostí. Námitky, protesty, připomínky či upozornění musí být uplatněny přímo v aukčním sále viditelným a hlasitým způsobem, jinak se k nim nepřihlíží.

IV. Způsob placení

1. Vydražitel je povinen zaplatit částku, za kterou věc vydražil, včetně aukční přirážky, pokud možno do skončení aukce; nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce. Platbu je možno provést: 1. v hotovosti na místě dražby nebo v kanceláři Akčního domu, nebo 2. na bankovní účet Akčního domu, číslo účtu: 27-0461150247/0100

Platební karty nejsou akceptovány.

2. Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22% Tato provize je konečná a zahrnuje jak 21% DPH, tak 4% autorského poplatku. Vlastnické právo k vydraženému předmětu přechází zaplacením ceny vydraženého předmětu spolu s aukčním poplatkem ve lhůtách dle aukčního řádu.

V. Ostatní

1. Vydražitel je povinen převzít zaplacený předmět získaný vydražením nejpozději do 40 dnů po konání aukce, pokud se s aukčním domem nedohodne jinak. Po této lhůtě budou vydražené předměty uskladněny dražebníkem nebo třetí stranou na náklady a zodpovědnost vydražitele. Vydražiteli je poté účtován poplatek za uskladnění díla ve výši 0,5 % z částky, za kterou dotyčné předměty vydražil, za každý den uskladnění. Pokud celková výše skladného dosáhne či přesáhne výši ceny předmětu/ů, za kterou vydražitel předmět/y vydražil, vydražitel souhlasí s tím, že je dražebník oprávněn tyto předměty prodat, či nabídnout opětovně v aukci, aby tak umořil náklady vzniklé s uskladněním vydražených předmětů.

2. Aukční síň zajišťuje dopravu věcí získaných aukcí pouze po dohodě s vydražitelem. Aukční síň zajišťuje pouze zabalení věci obvyklé pro předání věci, nikoliv speciální balení, například pro dopravu.

3. Reklamace na věci získané v aukci se řídí právními normami České republiky. Všechny údaje a veškerá prohlášení uvedená v katalogu týkající se autorství, přisuzovaných vlastností, pravosti, jakosti, původu, data, stáří, provenience, stavu či odhadní vydražovací ceny vyjadřují pouze názor Dražebníka. Dražebník si vyhrazuje právo konzultovat jakékoliv odborníky či úřední místa, která uzná za vhodné. Každá zainteresovaná osoba, jakož i každý účastník aukce se musí řídit vlastním názorem a Dražebník nenese odpovědnost za správnost takového názoru, i pokud tento názor bude ovlivněn názorem Dražebníka. Dražebník neposkytuje na vydražené předměty žádnou záruku a všechny záruky jsou tímto vyloučeny. Dražené předměty se draží jako umělecké předměty a veškeré jejich případné vady jsou zohledněny v příklepové ceně, s čímž vydražitel výslovně souhlasí a stvrzuje učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep. Vzhledem k charakteru a povaze dražených předmětů se vydražitel učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep, vzdává svých práv z vadného plnění, včetně případných práv ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Reklamace předmětů vydražených osobně v aukční síni Dražebník nepřijímá; předměty vydražené na základě plné moci či telefonického zastupování udělené Dražebníku lze vydražitelem reklamovat nejpozději při jejich převzetí.

4. Aukční síň vydá vydražiteli po zaplacení daňový doklad o zaplacení a na přání písemné potvrzení o nabytí věci z aukce.

5. Předměty podléhající režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů a zákona č. 71/1997 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů, musí být takto označeny ve všech dokumentech aukce, zejména v katalogu, musí být oznámeny při vyvolání věci a v potvrzení o nabytí věci pro vydražitele.

6. Veškerá právní jednání dle tohoto aukčního řádu se řídí právními normami České republiky.

Ochrana osobních údajů Účastník aukce tímto uděluje společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., IČ: 60715553, se sídlem Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 16013 (dále též jen „správce“), svůj souhlas s tím, aby ve smyslu ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) zpracovával následující osobní údaje účastníka aukce: jméno příjmení, datum narození, adresa bydliště, email a telefon, a to za účelem vyrozumívání účastníka aukce o konání dalších aukcí, zasílání aukčních katalogů a nabídek ostatních služeb správce. Uvedené osobní údaje budou správcem zpracovávány po nezbytně nutnou dobu; nevyplývá-li z příslušného obecně závazného právního předpisu jinak, je účastník aukce srozuměn s tím, že za nezbytně nutnou dobu zpracování osobních údajů se považuje doba 10 let. Účastník aukce uděluje správci svůj výslovný souhlas s výše uvedeným zpracováním svých osobních údajů. Účastník aukce je srozuměn s tím, že svůj souhlas může vzít kdykoliv zpět, a to například zasláním emailu nebo dopisu na adresu sídla správce zapsanou v obchodním rejstříku. Účastník aukce je dále srozuměn s tím, že zpracování jeho osobních údajů bude provádět správce prostřednictvím pověřených zaměstnanců, a to manuálně či automatizovaně, osobní údaje účastníka aukce však mohou být poskytnuty ke zpracování i osobám, které náležejí ke skupině správce. Účastník aukce je rovněž srozuměn s tím, že má podle příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) právo (i) vzít svůj souhlas se zpracováním osobních údajů kdykoliv zpět, (ii) požadovat po správci informaci, jaké osobní údaje účastníka aukce správce zpracovává, (iii) požadovat po správci vysvětlení ohledně zpracování osobních údajů účastníka aukce, (iv) vyžádat si u správce přístup ke zpracovávaným osobním údajům a tyto nechat správce aktualizovat nebo opravit, (v) požadovat po správci výmaz osobních údajů účastníka aukce a (vi) obrátit se v případě pochybností o dodržování povinností souvisejících se zpracováním osobních údajů účastníka aukce na správce nebo Úřad pro ochranu osobních údajů. Pro vyloučení všech pochybností účastník aukce prohlašuje, že byl správcem v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy a přímo vykonatelnými právními akty (nařízeními) EU (včetně tzv. GDPR) informován o zamýšleném zpracování jeho osobních údajů, rozsahu a podmínkách tohoto zpracování osobních údajů a o veškerých právech účastníka aukce s tím souvisejících.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o. Jiří Rybář, jednatel

AUCTION RULES FOR LIVE AUCTIONS

1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553

I. Introductory Provisions

1. These Auction Rules are issued for the purpose of organizing the sale of works of art by the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. by means of auction.

2. Auctions held in accordance with these Rules of Auction are organised according to international customs in the art trade and the legal regulations of the Czech Republic.

3. Auctions are accessible only to clients of the auction house and other persons authorised by the auction house.

4. The auction house means the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553.

5. The auction house announces auctions at its discretion in the usual manner, for instance, in the auction catalogue, in the media, etc.

6. These Rules of Auction are binding for all persons participating in an auction, and all persons undertake to observe them when participating in an auction.

II. Definitions

For the purposes of these Rules of Auction, the following terms shall be interpreted as follows:

a. auction – a form of sale of a work of art where it is sold at the highest bid offered by an unspecified number of bidders. Ownership of the item passes onto the buyer by paying the price;

b. auctioneer – a person designated by the auction house to manage and conduct the auction. The auctioneer performs all related activities on behalf of the auction house, especially initiating and managing the auction, organizing bidding, and giving the so-called knock, i.e., closing bidding and confirming the highest bid;

c. person interested in holding an auction – a legal or natural person who enters into a written contract with the auction house for the sale of a specific item in the form of an auction; it may also be the auction house;

d. auction participant – a legal or natural person authorised to participate in an auction. Only a client of the auction house who is not the owner of the item or a person acting on behalf of the item owner can be an auction participant. An auction participant must have full legal capacity, observe the Rules of Auction and rules and customs of decent and appropriate behaviour at the auction, and be a person over 18 years of age who has not thwarted a previous auction of the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. It is not allowed to bid on behalf of the above persons. Auction participants must prove their identity using a valid identity card (e.g., ID card, passport) and, if they participate via a proxy, provide a power of attorney to the auction house to be represented on the auction by another client of the auction house. To take part in an auction, the bidder must, if required by the auction house, also provide an earnest money deposit. The auction participant will receive a number from the auction house under which they will participate in the auction. Upon agreement with the auction house, the client may participate in an auction by telephone provided they have granted the auction house a power of attorney for this type of auction. In this type of auction, the auction house must act as advantageous as possible to the benefit of the auction participant.

e. earnest money deposit – not required

f. auction catalogue – the list of items to be offered to clients of the auction house in the respective auction. The catalogue is published on the website of the auction house www.acb.cz.

g. auction winner – the auction participant who offered the highest bid publicly knocked down by the auctioneer. The auction winner assumes ownership of the item after paying the price.

h. auction house clients – persons interested in buying works of art by means of auctions held by the auction house who are registered by the auction house. There is no legal right to the registration, and it is entirely at the discretion of the auction house to deny a registration application without giving a reason. Auction house clients must be legal or natural persons (over 18 years of age) who can prove their identity in a lawful manner (for example, by an extract from the Commercial Register, ID card, or passport). If an auction house client violates the Rules of Auction, the auction house may cancel their registration, of which the client will be demonstrably notified.

III. Auction organization

1. Items included in an auction will be exhibited on the day of the auction to allow their inspection. Location: Prague 1, Topič Salon, 1st floor. Persons interested in inspecting exhibited items must respect the measures of the auction house for the protection of the exhibited items. Inspection of items for sale in the auction is free of charge.

2. Only clients of the auction house, employees of the auction house, and other persons authorised by the auction house may attend an auction; auctions are not public. No photographs, films, or any other recordings may be taken during an auction without the consent of the auction house.

3. Auction participants must observe the instructions of the organisers and refrain from disrupting the course of the auction in any manner.

4. An auction is opened by a representative of the auction house who may announce changes compared to the catalogue or changes and clarifications of the Rules of Auction with the resulting instructions for the organization of the given auction.

5. Auction of individual items is performed by an auctioneer. The auctioned (sold) item must always be unmistakably designated, usually at least by reference to the catalogue. The auctioneer will announce the minimum bid, which is the price (amount) for which the item can be purchased provided no reserve price was set, i.e., the minimum required price of the item owner. If a reserve price was set but no bid has reached its amount, the auctioneer will call the item unsold. If no auction house client shows interest in the purchase, the auctioneer will close the auction of the item by calling “not sold” or “item remains”. An item may be re-auctioned at the discretion of the auction house.

6. After the auctioneer announces the starting price, bidders may call out their bids to the auctioneer by raising their auction number or by raising their auction number together with the offered price, which must always be greater than the last amount called out by the auctioneer.

7. The amount of the bid, i.e., the smallest possible amount by which the price offered by the auctioneer is increased, is

1 500 CZK if the buyout price is less than 10,000 CZK

2 1,000 CZK if the buyout price is at least 10,000 CZK but less than 50,000 CZK

3 5,000 CZK if the buyout price is at least 50,000 CZK but less than 100,000 CZK

4 10,000 CZK if the buyout price is at least 100,000 CZK but less than 500,000 CZK

5 50,000 CZK if the buyout price is at least 500,000 CZK but less than 5,000,000 CZK

6 100,000 CZK if the buyout price is at least 5,000,000 CZK but less than 10,000,000 CZK

7 250,000 CZK if the buyout price is at least 10,000,000 CZK and more

The order of bids is decided by the person authorised to organise the auction.

8. If no auction participant calls out a higher bid, the auctioneer will repeat the amount of the last bid offered together with the words “for the first time,… second time, … third time to number…” followed by a hammer knock. This closes the auction and the highest bidder acquires the right to buy the item for the price (increased by the auction fee). Participants are bound by their bids (offers) called out in the auction, which means an irrevocable bid to buy the item for a given amount. The price achieved in the auction cannot be reduced.

9. All possible objections, protests, or comments on the course of the auction are finally resolved by the auction house in the spirit of the principles of fair trade and international auction customs. Objections, protests, comments, or warnings must be made directly in the auction hall in a visible and loud manner otherwise they shall be disregarded.

IV. Payment methods

1. The auction winner must pay the price corresponding to their bid in the auction, including the auction fee, if possible by the end of the auction but not later than 10 days from the end of the auction. Payments can be made:

1. in cash at the place of auction or in the auctioneer’s office; or

2. by wire transfer to the auctioneer’s bank account No. 27-0461150247/0100.

Payment cards are not accepted.

2. The auction fee 22% is added to the winner’s bid.

The fees are final and include both 21 % VAT and 4 % royalties. Ownership of the auctioned item passes onto the buyer by paying the price of the auctioned item together with the auction fee within the deadlines according to the Rules of Auction.

V. Other

1. The auctioneer is obliged to take over the paid object obtained by auctioning no later than 40 days after the auction, unless otherwise agreed with the auction house. After this period, the auctioned items will be stored by the auction house or a third party at the auctioneer’s expense and responsibility.

The auctioneer is then charged a storage fee of 0.5% of the amount for which he auctioned the items in question for each day of storage. If the total amount of the storage fee reaches or exceeds the price of the item(s) for which the auctioneer auctioned the item(s), the auctioneer agrees that the auction house is entitled to sell these items or offer them again in the auction in order to offset the costs incurred with the storage of the auctioned items.

2. The Auction House shall provide transport of items obtained through the auction only if arranged so with the Successful Bidder. The Auction House shall only provide item packing that is usual for the item handover, no special packing, e.g. for transport purposes.

3. Complaints received at things in the auction shall be governed by rules of the Czech Republic. The Catalogue only includes their visual description, other details are given in compliance with the best knowledge and conscience of the Auction House in order to inform the potential buyer as much impartially as possible.

4. After payment is made by the Successful Bidder, the Auction House shall issue a tax document confirming the payment and written confirmation of acquiring the item through the auction for the Successful Bidder.

5. Items subject to Act No. 20/1987 Coll. on the state monument preservation as amended and as amended by implementing regulations and Act No. 71/1997 Coll. on the sale and export of cultural-value items as amended and as amended by implementing regulations must be marked so in all auction documents, especially in the Catalogue, be announced when the item is called and in the confirmation of acquiring the item for the Successful Bidder.

6. All legal acts according to these Auction Rules shall be governed by the legal rules of the Czech Republic.

Personal data protection

The auction participant hereby grants the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., Company ID No. 60715553, registered office in Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, incorporated in the Companies Register kept by the Regional Court in Brno, Section C, insert 16013 (hereinafter also referred to as the “Controller”), their consent so that the Controller processes, within the meaning of the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (EU regulations) (as amended), the following personal data of the auction participant: surname, date of birth, address of residence, e-mail, and telephone for the purpose of notifying the auction participant of holding other auctions and sending auction catalogues and offers of other services of the Controller. The personal data will be processed by the Controller for the necessary period which, unless otherwise provided by the relevant generally binding legal regulations, the auction participant acknowledges that the necessary period shall be 10 years.

The auction participant grants the Controller their express consent to the above-mentioned processing of their personal data. The auction participant acknowledges that they may revoke their consent at any time, for instance, by sending an e-mail message or letter to the address of the registered office of the Controller registered in the Commercial Register. The auction participant further acknowledges that the processing of their personal data will be performed by the Controller through its authorised employees, either manually or automatically. Personal data of the auction participant may, however, also be provided for processing to persons belonging to the Controller’s group of companies. The auction participant also acknowledges that in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (as amended) he or she has the right to (i) revoke their consent to the processing of their personal data at any time, (ii) request information from the Controller on which personal data of the auction participant the Controller processes, (iii) request an explanation from the Controller regarding the processing of the personal data of the auction participant, (iv) request access to the personal data of the auction participant processed by the Controller and have the Controller rectify or update the data, (v) request erasure of the personal data of the auction participant, and (vi) file a complaint with the Controller or the Office for Personal Data Protection in the case of doubts about the fulfilment of the obligations regarding processing of their personal data. For the avoidance of doubt, the auction participant declares that he or she has been informed by the Controller in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (including the GDPR) about the intended processing of their personal data, including the scope and conditions of such processing and the rights of the auction participant related thereto.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o.

Jiří Rybář, Director

Topičův salon Národní 9, 110 00 Praha 1

+420 224 232 500

+420 542 214 789

praha@acb.cz brno@acb.cz