Z depozitářů Galerie Zlatá husa II.

1. ART CONSULTING

Topičův salon Prah a

základní partner

MUDr. Martin Jan Stránský s rodinou

AUCTION CATALOGUE

English version is available at www.acb.cz

Tato aukce „ Z depozitářů Galerie Zlatá husa II “ navazuje na podobnou, mimořádně úspěšnou aukci galerie Art Consulting z konce minulého roku. Tehdy jsme vám nabídli naše přebývající obrazy převážně z první poloviny minulého století, teď je čas na díla z navazujícího období. Vždyť v depozitářích Galerie Zlatá husa stále zůstává hodně přes tisíc obrazů, soch a asambláží. Máte-li od jednoho autora třeba čtyřicet děl, protože jste kdysi dávno, v devadesátých letech, vykoupili pozůstalost (třeba Balcarovu nebo Piesenovu), a máte dva nebo tři obrazy hodně podobné, tak je škoda, aby se na ně prášilo v depozitáři, když mohou udělat radost dalšímu sběrateli.

Ještě před nějakými patnácti roky by to byl ale odvážný a troufalý počin, uspořádat specializovanou aukci děl převážně z šedesátých let. Občas se něco v prodeji objevilo, ale spíše jen jako koření aukcí se standardními, prověřenými jmény české avantgardy a moderny. „Šedesátky“ byly tehdy pro tradiční sběratele stále ještě exotikou, podivně syrovou a nenaleštěnou. Ale proto jsem je sbíral. Díla to nebyla vtíravě a okázale krásná, a to mne přitahovalo, byl jsem totiž přesvědčen, že „ co je hezké, to je nudné “.

Ten podivuhodný a časově vymezený výtrysk originální a spontánní kreativity, zvaný dnes „ Šedesátky “, se nakonec přirozeně prosadil, prošel skvěle prověrkou času a stala se z něj klasika, která se bezpečně posunula do mainstreamu sběratelství. Sbírat tvorbu šedesátých let je dnes téměř módní a ta díla postupně nahrazují obrazy a sochy předchozích období, kterých je ve vrcholné kvalitě stále méně k mání.

Kdybych před třiceti lety, kdy naše sbírka šedesátých let vznikala, někomu řekl, že ta díla jednou ve velkém počtu překročí miliónovou hranici (a v případě Medka, Sýkory, Pištěka a dalších dokonce hranici desítek miliónů), setkal bych se s útrpným úsměvem, jako že nevím, o čem mluvím. Ale věděl jsem, o čem mluvím, a tak vám dnes v aukci nabízíme kolekci více než šedesáti „ Šedesátek “, a jsou mezi nimi i takové vzácnosti jako třeba jeden z úvodních obrazů cyklu Zahrady Zdenka Sýkory. Nebo je tu velký a velmi nedostupný červený reliéf (máme ve sbírce tři) přítele Huga Demartiniho. Kdybych mu tenkrát, před třiceti lety, řekl, že ty reliéfy jednou zcela běžně budou o dost překračovat miliónovou hranici, tak ho upřímně pobavím. A jsou v té aukci i další poklady.

Mezitím pokračujeme v probírce sbírky Galerie Zlatá husa, a tak nás na konci roku asi čeká ještě další, třetí aukce. Naše sbírka trochu zeštíhlí a bude sevřenější. A prostředky, které získáme, nám zas pomohou doplnit mezery, které se sem tam ještě ve sbírce objevují. Protože jak už bylo kdysi řečeno: „ Když Železný prodává, znamená to, že nakupuje.“

Tak mnoho štěstí. Vladimír Železný, Galerie Zlatá husa

VÝSTAVA DRAŽENÝCH PŘEDMĚTŮ / EXHIBITION OF ARTWORKS

Předměty nabízené do aukce a uvedené v aukčním katalogu budou zájemcům o aukci

přístupné k prohlídce v Topičově saloně, který je provozován společností 1. Art Consulting Brno – Praha.

The items offered for auction and listed in the auction catalog will be accessible to those interested in the auction for visitation in Topič salon, which is operated by 1. Art Consulting Brno – Praha.

Topičův salon, Národní 9, Praha 1 13. 2. – 2. 3. 2025 (10:00–18:00 hod. denně, včetně víkendů i svátků)

V případě zájmu je možná i večerní privátní prohlídka od 18:00–21:00 hod. Nutno objednat minimálně 24 hodin předem na telefonu 603 424 913.

Všechna nabízená umělecká díla byla konzultována se znalci z oboru.

Na požádání mohou být opatřena odbornou expertizou a certifikátem o pravosti díla.

Registrace účastníků aukce začíná 2. 3. 2025, od 12:00 hod.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA AUKCE SE KONÁ

VE ČTVRTEK 27. 2. 2025 V 18:00.

AUKCE / AUCTION

Neděle 2. 3. 2025 ve 13:30 hod., Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

Will take place on the 2th of March 2025 at 1:30 pm in the Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

KONTAKTNÍ ÚDAJE / CONTACT INFORMATION

tel.: (+420) 224 232 500 (+420) 542 214 789 (+420) 603 424 913

e-mail: praha@acb.cz brno@acb.cz

web: www.acb.cz

MOŽNOSTI PARKOVÁNÍ:

– podzemní garáže pod Národním divadlem, vjezd z ulice Ostrovní – parkoviště na Žofíně – Slovanský ostrov – ulice Zborovská a Janáčkovo nábřeží s přilehlými ulicemi (zdarma bez omezení)

– krátkodobá nakládka a vykládka obrazů je možná na chodníku před vchodem do Topičova salonu – možnost krátkodobého parkování na protější straně Topičova domu

JMENNÝ REJSTŘÍK

položka

B

Balcar Jiří 9, 29, 34

Beran Zdeněk 30

D

Demartini Hugo 23

Dlouhý Bedřich 64, 72, 74, 76

F

Fára Libor 61

Fila Rudolf 31

Fremund Richard 11

Fuka Vladimír 17

G

Gross František 53

Guderna Ladislav 3

H

Hejna Václav 7, 40

Hendrych Jan 27

Hotový Miloslav 19

Hudeček František 2, 4, 5

CH

Chatrný Dalibor 28, 35–38

I

Istler Josef 15

J

Janoušek Vladimír 44, 54

Janoušková Věra 33, 43, 65, 66

Jíra Josef 12, 13

John Jiří 18

K Kafka Čestmír 62

Kolínská Jitka 14, 25

Kopecký Bohdan 59

Kubíček Jan 51

Kučerová Alena 41, 42

Kundera Rudolf 10

M

Malich Karel 21, 22, 26

Matal Bohumír 6

Muzika František 1

O

Ovčáček Eduard 24, 45, 49, 73

P

Piesen Robert 57, 60, 69

S

Smetana Jan 47, 52

Sýkora Zdeněk 16

Šimotová Adriena 32, 58, 63, 68

T

Tichý František 8

Tikal Václav 39, 46

U

Urbásek Miloš 50

V

Vaca Karel 55

Valenta Jiří 20

Vožniak Jaroslav 67, 70, 71, 75

Z

Zívr Ladislav 48, 56

1

MUZIKA FRANTIŠEK

(1900–1974)

Akt

1930

kresba tuší, pastel, karton

38 × 25 cm

sign. PD monogram F. M. 30

48 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Fascinující poetika imaginativního kubismu a lyrické geometrie

Předložené dílo „ Akt “ je autentickou, sběratelsky exkluzivní, vrcholně imaginativně-kubistickou prací Františka Muziky, předního představitele české výtvarné avantgardy, autora patřícího k těm vzácným umělcům, „ na které se nezapomíná, protože kvalitou svého díla, svým příkladem i osobním působením zasahovali a ovlivňovali všechny, na něž mohli působit “ (M. Hegar).

Pražský rodák František Muzika, pocházející z prostého prostředí bez větších společenských ambicí, se po maturitě na reálce rozhodl pro výtvarné umění, které se stalo jeho celoživotním posláním. V letech 1918–1924 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Jakuba Obrovského, Karla Krattnera a Jana Štursy. Následně si studia prodloužil v Paříži. Jeho jméno je neoddělitelně spjato s členstvím v Uměleckém svazu Devětsil (1920–1922), následně vzniklé Nové skupině (1923) a se Spolkem výtvarných umělců Mánes (od roku 1923). Roku 1925 přijal nabídku nakladatele Otakara Štorcha-Mariena a stal se redaktorem výtvarné rubriky Rozprav Aventina a Literárního světa; o dva roky později se stal výtvarným redaktorem celého nakladatelství Aventinum. V roce 1932 byl zastoupen na významné protosurrealistické výstavě Poesie 1932 v pražském Mánesu s mezinárodní účastí, která měla zásadní význam pro další vývoj české výtvarné scény. V letech 1927–1947 vytvořil více než čtyřicet scénografických výprav pro Národní divadlo v Praze, nemluvě o spolupráci s dalšími divadelními scénami. Muzikova tvorba se vyvíjela směrem od poloh primitivistického a magického realismu přes lyrický a následně imaginativní kubismus k surrealismu a vyústila v osobitou verzi imaginativní malby.

Předložené dílo „ Akt “ je velmi vzácnou Muzikovou kresebnou prací z období, kdy autor vstoupil do fáze imaginativního kubismu, jehož poetika vnesla do jeho práce mnoho fascinujících výtvarných rysů. Hlavním výrazovým prostředkem se tu umělci stala „nekonečná“ linie, nadaná zvláštní vitalitou a propojující figuru s prostředím do jednoho dynamického celku. Tento Muzikův styl, který se tu bravurně dostává ke slovu, byl Karlem Teigem příznačně nazván „ lyrickou geometrií “.

Volný průchod Muzikovy poetické představy proměňuje ztvárněnou postavu dívky v obrazovou metaforu, která přenáší význam tvaru do polohy znaku. Tento znak má přitom téměř sochařský charakter. Iracionální účinek „amébovitě“ formované ženské postavy je podtržen jejím srůstáním se scénicky naznačeným prostorem.

Předložené dílo „ Akt “ má charakter dokonalé automatické kresby, kresby vytrysklé spontánně z umělcova podvědomí, kterou stačilo jen takto „zafixovat“ a následně přenést na plátno reprezentativního rozměru (Sedící dívka, 120 × 80 cm, 1930, pův. obchod s uměním JUDR. M. Korecký), aniž by došlo k jakékoli změně kompozičního řešení.

HUDEČEK FRANTIŠEK (1909–1990)

Noční chodec

1946

olej, lepenka 31 × 24,5 cm

sign. LD Fr. Hudeček 46 na rubu popis díla autorem 160 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

(monografie) J. Machalický, M. Zeman, František

Hudeček, vyd. Galerie Moderna, 2011, č. 142, s. 159

nu, vybroušenému do přesných hran. „ Je krystalická, fasetovaná do různosklonného projevu, vládne jí geometrie, má vnitřní magické světlo jako démant noci“ (E. Petrová).

František Hudeček pocházel z rodiny moravského kováře. Po absolvování reálky v Lipníku nad Bečvou studoval v letech 1928–1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Františka Kysely, odkud však dobrovolně po třech letech odešel. Podstatné bylo, že zde navázal kontakty s dalšími spolužáky, kteří v nedaleké budoucnosti výrazně ovlivní jeho život a tvorbu – především s Františkem Grossem a Ladislavem Zívrem, ale také se Z. Sklenářem, J. Trnkou, V. Vinglerem ad. V roce 1929 vytvořil figurální nástěnné malby pro kostel v Kyselovicích na Moravě. Přestože byl prof. Willi Nowakem přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na školu nenastoupil, protože neměl peníze na zápisné. Pracoval tedy samostatně jako svobodný umělec bez pevného zázemí. I když to byly těžké roky, začala v tomto období vznikat první význačná díla. Volný způsob života ve velkoměstě později posloužil jako inspirace k jeho slavným motivům Nočního chodce. Na počátku třicátých let poznává např. K. Teigeho, Toyen, J. Štyrského a E. F. Buriana –roku 1937 je uspořádána v Mozarteu v Jungmannově ulici První výstava v D 37 a téhož roku Salon na chodbě, později přestěhovaný s divadlem Na Poříčí. František Hudeček se těchto výstav účastní až do zavření divadla v roce 1941. V průběhu třicátých let je jeho tvorba pod vlivem surrealismu. Ve svých dílech používá do té doby neznámé techniky, tzv. škrobáky nebo kadávry (fr. „cadavre exquis“). Začátkem čtyřicátých let je zastoupen na výstavách Umělecké besedy, které se stává členem.

Nabízený obraz, jenž je jedním z výsledků Hudečkova malířsky bohatého roku 1946, ztvárňuje autorův ikonický námět nočního chodce. Tento motiv souzněl s hlavním inspiračním zdrojem Skupiny 42 – s civilizací a jejím tajemným vztahem k člověku. V atmosféře noci nacházel melancholicky založený malíř záštitu – mnoho jeho děl skutečně vzniklo až po setmění. Do postavy nočního chodce vkládal pocity opuštěnosti i existenciální tázání se po smyslu bytí.

V předloženém díle se ozvuky romantismu, situující obraz pod roušku noci, do záplavy novalisovské modře, propojují s Hudečkovým výrazným sklonem ke geometrizaci. V roce 1945 si příznačně poznamenal: „To, že moderní umění spěje ke geometrii, ke znaku, často k schématu, k abstrakci, zdaž to není podvědomým nořením se do podstaty světa, k číslu, jež je intelektem vesmíru, a krystalu, jenž je zhmotněním tohoto čísla a jeho vztahů navzájem, aplikací tohoto čísla nebo snad lépe jedinou možností projevení se hmoty?“

Obraz „ Noční chodec “ je autentickým, výtvarně skvostným, motivicky ikonickým, znakově geometrickým dílem Františka Hudečka, jedné z nejvýznačnějších postav Skupiny 42, autora s mimořádně originálním pohledem na svět, který se spojoval s neotřelým výtvarným názorem. Bylo trefně napsáno, že umělecká individualita Františka Hudečka se podobá mnohostě -

V obraze „ Postava (Noční chodec) “ můžeme sledovat proces abstrakce figury ke znaku, její přeměny do soustavy geometrických prvků, zdůrazňujících kompoziční stavebnost. Projevují se zde všechny typické prvky Hudečkovy imaginace – na jedné straně jeho inklinace ke zjednodušení, minimalismu, na straně druhé mimořádná invence a cit pro koloristické hodnoty.

GUDERNA LADISLAV (1921–1999)

Žena s dopisem

1947

olej, plátno

70 × 95 cm

sign. UD Guderna 47

350 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Domínguezovský

imaginativní kubismus

Předložený obraz „ Žena s dopisem “ je autentickým, systémem pozdního, domínguezovského imaginativního kubismu skvostně formovaným dílem Ladislava Guderny, významného představitele slovenské generace druhé světové války, člena SVU Mánes, slovenské Skupiny výtvarných umělců 29. srpna a mezinárodní surrealistické skupiny Melmoth, autora, který zprvu tvořil v intencích kubismu a fauvismu, aby posléze dospěl k fantasknímu vidění surrealismu.

Ladislav Guderna se narodil roku 1921 v Nitře. Studoval na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě u prof. L. Fully a v letech 1938–1941 pokračoval na tamní Vysoké škole technické u prof. J. Mudrocha. V roce 1942 byl ze školy z politických důvodů vyloučen. Krátce studoval na Akademii výtvarných umění v Bělehradě (1944). V roce 1945 se stal zakládajícím členem slovenské Skupiny výtvarných umělců 29. srpna a zároveň i českého Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce

1948 vystavoval na bienále v Benátkách, v roce 1957 na IV. bienále v São Paulo, v roce 1958 získal stříbrnou medaili za výtvarné návrhy na EXPO '58 v Bruselu a na EXPO '67 v Montrealu. V roce 1968, na protest proti okupaci Československa, emigroval do Kanady, kde žil a tvořil nejprve v Torontu a od roku 1979 až do své smrti ve Vancouveru. V roce 1979 se stal členem mezinárodní surrealistické skupiny Melmoth a Skupiny West Coast Surrealist, v roce 1980 byl zakládajícím členem surrealistické skupiny Melmoth Vancouver Group. V letech 1979–1998 vydával se synem Martinem surrealistickou revue Scarabeus, v letech 1980–1981 vydali dvě čísla časopisu Vancouver Surrealist Newsletter. V devadesátých letech navštívil v souvislosti s přípravou své souborné výstavy ve Slovenské národní galerii po mnoha letech Bratislavu. Zemřel roku 1999 v Torontu. Ve válečných letech Gudernova tvorba formálně vycházela z kubismu s expresivními prvky. V letech 1949–1950 nastal v jeho tvorbě vývojový zlom podmíněný společensko-politickými událostmi. Posílila se obrazová dějovost, zvýraznil se monumentální charakter a také dekorativní rys prací s tzv. angažovanými společenskými tématy na jedné straně a s námětem rodiny na straně druhé. Šedesátá léta přinesla pro Gudernu příklon k surrealismu. Dopracoval se k jistému typu poetismu, při kterém uplatnil i jemu blízké zásady dekoratismu. Vytvořil celou řadu mimořádných krajinných zátiší na hranici metafyzické malby, které jsou v dějinách slovenského malířství ojedinělé. Tvorbu sedmdesátých a osmdesátých let vymezují díla, která můžeme rozdělit do tří větších skupin: reminiscence a nové interpretace typických témat, malby ve zcela novém duchu sedmdesátých let a v neposlední řadě pozdní koláže. V devadesátých letech začala v jeho tvorbě hrát prim zejména temperová malba, k níž sahal s cílem maximálně odlehčit strukturu obrazu.

Gudernovy práce překvapují svou formální kultivovaností, lehkostí výrazu a nadsázkou, zakládají se na asociační bohatosti a autorově mimořádné schopnosti spojovat do jednoho celku zdánlivě nesourodé tvary.

Nabízená práce „ Žena s dopisem “ představuje svou kvalitou galerijní dílo z autorova prvního tvůrčího období druhé poloviny čtyřicátých let, kdy v jeho tvorbě docházelo ke zcela osobitému propojení imaginativního a konstruktivního přístupu k obrazu. Jak uvádí Dr. Katarína Bajcurová, Guderna se „ své kompozice (…) snažil rozložit a následně uzavřít do ‚inženýrsky přesné‘ sítě či mříže, spojit surreálnou imaginaci s kubistickými výdobytky, převést formy syntetického kubismu do racionálně předkresleného obrazce “. Dokonalým příkladem tohoto přístupu je právě „ Žena s dopisem “. Obraz je zde budován jako zdánlivě odosobněná lineární struktura. Žena píšící při světle svíčky dopis vytváří jednotný obrazový konglomerát s okolním prostředím – imaginativní, z pozdního kubismu odvozené tvary v kontrastních barvách jsou orámovány výrazně černou konturou. Profil ženské hlavy má pro autora typickou formu půlměsíce: žena je tu pojata jako osud, jako kosmické těleso v neustálé změně, a přece v ustavičném propojení se zákonitým děním univerza.

HUDEČEK FRANTIŠEK (1909–1990)

Hlava

1946

olej, lepenka

46 × 27 cm

sign. PN Fr. Hudeček 46 na rubu popis díla autorem

140 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Sofistikovaný geometrický koncept

Posuzované dílo „ Hlava “ je autentickou, sběratelsky cennou, vrcholně skupinovou, z průniků stereometrických výsečí sofistikovaně komponovanou prací Františka Hudečka, jedné z nejvýznačnějších postav Skupiny 42, činné v letech 1942–1948.

Od roku 1928 studoval u prof. Františka Kysely na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde se seznámil s Františkem Grossem, svým spolužákem ze stejného ročníku, Ladislavem Zívrem, Zdeňkem Sklenářem a dalšími. Po třech letech však školu dobrovolně ukončil. Přestože byl prof. Willi Nowakem přijat na Akademii výtvarných umění, na školu nenastoupil, protože neměl peníze na zápisné. Pracoval tedy samostatně jako svobodný umělec, bez pevného zázemí. Na počátku třicátých let poznává Karla Teigeho, Toyen, Jindřicha Štyrského, E. F. Buriana – roku 1937 je uspořádána v Mozarteu v Jungmannově ulici první výstava v D 37 a téhož roku Salon na chodbě, později přestěhovaný s divadlem Na Poříčí. František Hudeček se jako jeden z generace „mladších surrealistů“ těchto výstav účastní až do zavření divadla v roce 1941.

Z deníku Františka Grosse vyplývá, že v počátcích Skupiny 42 se odehrál „velký boj s Hudečkem “, který byl zprvu přesvědčen, že ve skupině „ není jeho místo “. Ustavující schůzky Pracovní skupiny 27. 11. 1942 se tedy neúčastnil, ale jeho odmítavost (stejně jako Lhotákova) neměla dlouhého trvání. Hudeček přišel již na druhou schůzku a plně srostl s programem skupiny, takže si Gross poznamenal: „Tak to snad bude dobré.“

František Hudeček měl velice originální pohled na svět, který se spojoval s neotřelým výtvarným názorem. Volná představivost se v jeho díle neustále vyvažovala se smyslem pro řád. Právě tyto protikladné polohy mu umožňovaly, aby neopakoval ostatní ani sám sebe. Své motivy důkladně zpracovával, promýšlel z nejrůznějších hledisek, vytvářel řady malířských a kresebných studií a variant.

František Hudeček bilancoval na začátku nové poválečné doby svou dosavadní tvorbu. Svou tvůrčí originalitu potvrzoval novými pracemi, v nichž tvarově laboroval jak s motivem figury, zejména svého ikonického Nočního chodce, tak s motivem stylizované hlavy.

Předložený obraz je dílem založeným na sofistikovaném geometrickém konceptu, který lidskou bystu definuje jako dynamickou soustavu protínajících se kruhových výsečí. Právě v letech 1945 a 1946 se Hudeček intenzivně zabýval spektrální analýzou barev a to do jeho tvorby vneslo práci s koloristicky intenzivními plochami, kontrastujícími se systémem černých linií.

Hlava se zde v pojetí Františka Hudečka stává samonosným znakem, ovládaným matematickým řádem a dynamickou harmonií, šířeji metaforou nové poválečné doby.

HUDEČEK FRANTIŠEK (1909–1990)

Postava ženy

1946

olej, plátno, sololit 44 × 35 cm

sign. PD Fr. Hudeček 46, na rubu Fr. Hudeček / 1946 na rubu popis díla autorem

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Skvostná práce v geometrickém schématu a matematickém řádu

Posuzovaný obraz „ Postava ženy “ je originálním, skvostně geometricky formovaným, vrcholně skupinovým dílem Františka Hudečka, autora, jehož malířské, kreslířské a grafické dílo patří ke klasickým hodnotám českého moderního umění. Spolu s tvorbou jeho generačních vrstevníků a přátel, jako František Gross, Ladislav Zívr či Zdeněk Sklenář, tvoří jeho vysoce svébytná tvorba, pohybující se od počátku až do konce ve vyhraněných polaritách fantazie a matematického řádu, spojnici tradice české meziválečné avantgardy s aktuálními proudy umění šedesátých a sedmdesátých let. František Hudeček je mimo jiné pozoruhodný tím, že dokázal citlivě reagovat na způsob myšlení určující charakter doby a kreativní formou ho rozvíjet. Byl schopný předjímat různé směry v českém i evropském umění. Měl odvahu vybočit z převládajících proudů, i když většina jeho kolegů se s nimi bezvýhradně ztotožňovala. To se týká i slavného období Skupiny 42, v jehož závěru se na krátký čas dokonce vzdal poetiky vyznávající život velkoměsta a vrátil se k venkovským motivům z rodné Moravy. V padesátých letech se odmítl kompromitovat, raději se odmlčel a věnoval se užité tvorbě.

Pro autorovo bohaté dílo je také typické, že výrazová monumentálnost se v něm nekryje s velmi ojedinělými velkoformátovými obrazy, ale je „ukryta“ v malbách menších rozměrů.

Když v roce 1947 vystavil František Hudeček své originální, na geometrickém schematu založené nové práce ve Vilímkově galerii, zhodnotil Otakar Mrkvička jeho výtvarnou osobitost slovy, že autor, „ jeden z mála “, tu přerůstá „ hranice výtvarnictví své vlasti, aby se (…) přiřadil k umění evropskému “. Teoretik a malíř měl pravdu. Když se podíváme na předložený obraz „ Postava ženy “, můžeme jen potvrdit neobyčejnou invenčnost Hudečkova nového výtvarného konceptu, založeného na geometrické manipulaci s tvarovým segmentem lidské figury, na výtvarném účinu dynamicky cítěné linie a kontrastní barevné plochy.

„ Postava ženy “ je jedním z výsledků Hudečkovy neobyčejné tvůrčí náruživosti roku 1946, kdy autor tvarově laboroval s motivem figury nebo stylizované hlavy v rozsáhlejších variačních sériích. Předložená „ Postava ženy “ dokládá, že Františku Hudečkovi kromě nové skladby tvaru dle čistě výtvarných, nikoli skutečnostních zákonů šlo o výtvarné uchopení metafyzického univerza jako pozitivního celku: o ztvárnění světa, v němž existuje matematický řád a v němž dochází k prolínání nebeské a pozemské sféry.

MATAL BOHUMÍR (1922–1988)

Tygr

1949

olej, sololit

59 × 48 cm

sign. PD Matal 49

240 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Obraz „Tygr “ je kvalitním, svou sofistikovanou lineární ornamentikou nesmírně působivým dílem Bohumíra Matala, významného představitele české malby druhé poloviny dvacátého století, autora, jehož výrazovou konstantou bylo přesné kresebné budování tvaru bez výrazných valérů. Na jeho obrazech není místo pro náhodu, vše je promyšleno do posledního detailu. Bohumír Matal vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně. Po jejím ukončení byl roku 1942 za svou protifašistickou činnost poslán do pracovních táborů v Lohbrücku a Oswitzu u Breslau, kde byl internován až do konce války. Ihned po návratu se zapojil do centra výtvarného dění, přihlásil se k teoretickým východiskům Skupiny 42 a stal se jejím nejmladším členem. Jako uzavřenou kapitolu za sebou nechal kres-

by v duchu imaginativního surrealismu, které posílal domů v dopisech z internace. Roku 1945 se stal členem Umělecké besedy, SVU Aleš a Bloku výtvarných umělců země Moravskoslezské. Již o rok později byl vyzván k účasti na výstavě nejvýznamnějších mladých umělců Československa „ Art Tchécoslovaque 1938–1946 “ v Galerii la Boëtie v Paříži. Na výstavě, jejíhož zahájení se zúčastnili i Louis Aragon, Tristan Tzara, Fernand Léger a další osobnosti pařížského kulturního života, byli vedle Matala zastoupeni především umělci Skupiny 42, Skupiny Ra a skupiny Sedm v říjnu. Politická situace v Československu po roce 1948 vývoj umělce se silnými morálními zásadami, vírou v humanitní ideály a svobodu tvůrčí činnosti značně zkomplikovala a Bohumír Matal se tak z oficiální výstavní scény na několik let nedobrovolně vytratil. Jeho výstava v Kabinetu umění n. p. Kniha v Brně v roce 1955, na níž představil obrazy výrazně stylizované reality s tématy zátiší, kytic, portrétů žen se zrcadlem a cyklistů při závodech, byla z důvodu negativních reakcí v tisku předčasně ukončena. Ještě o dva roky později stálo uspořádání Matalovy výstavy v Krajské galerii v Ostravě jejího ředitele místo. Z neoficiálních setkávání v Matalově ateliéru vzešla tvůrčí skupina Brno 57, u jejíhož zrodu stáli vedle Matala např. J. Kubíček, V. Vaculka, J. Novák, I. Ruller a teoretikové P. Spielmann, Z. Kudělka a J. Zemina.

V první polovině šedesátých let prošla Matalova tvorba krátkým obdobím experimentace s lyrickou abstrakcí. Po roce 1968 se před sílícím tlakem režimu stáhl do ústraní na brněnský venkov. V jeho dílech z konce šedesátých let se s novou intenzitou projevilo konstruktivní založení jeho tvorby, vrátil se k řádu, pevně vedené linii, geometrickým formám a promyšlené barevné skladbě, s jejichž pomocí včlenil lidskou postavu do svébytného světa obrazu. V cyklech „ Přítomnost člověka “, „ Ptačí herci “, „ Pomníky “ i v posledním souboru „ Zúžený prostor “ rozvinul své nejvlastnější civilistní téma člověka prostoupeného okolním městem.

Posuzovaný obraz „Tygr “ představuje velmi výrazově silné Matalovo dílo, které v období, kdy na oficiální výtvarné scéně docházelo k „nástupu k boji proti formalismu“, jednoznačně udržovalo kontinuitu s modernistickou výtvarnou tradicí.

Jelikož Matal si hodlal udržet patřičný odstup od křečovitých výtvarných obratů a proměn, uzavřel se tehdy před vnějším světem do privatissima domova a ateliéru, kde maloval důvěrně známý svět, který byl jeho pevným bodem ve vesmíru – všední věci denního života (zátiší, květiny), portréty a autoportréty.

„Tygr “ naopak jako by byl symbolickým vyjádřením možného nebezpečí. Tento aspekt konfrontace s těžko zvladatelnou (animální) silou podtrhuje frontalita zobrazení. Matalův nezlomný modernistický názor dokonale zrcadlí užitá výtvarná forma. Nad přírodní „nekontrolovatelností“ vítězí umělcem stanovený řád, určitost a zákon tvaru a barvy. Realita je tu podřízena radikálnímu modernistickému přehodnocení, jež se odvolává na aktuální post-kubistické příklady (O. Domínguez, P. Picasso), oficiálně již tehdy situované „mimo zákon“.

HEJNA VÁCLAV (1914–1985)

Krajina

1942

olej, plátno

58 × 70 cm

sign. PN V Hejna 42

190 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Sběratelsky zajímavou olejomalbu s názvem „ Krajina “ vytvořil významný český malíř, kreslíř, grafik Václav Hejna, osobnost předválečné avantgardy, jež zanechala významný otisk v českém uměleckém prostředí.

Václav Hejna se narodil v září roku 1914. Po absolvování Reálného gymnázia Jana Nerudy v Praze studoval na Vysoké škole architektury ČVUT u profesora Oldřicha Blažíčka a Karla Pokorného. Již během studia se zúčastnil kolektivních výstav v pražském salonu D 34, v roce 1939 se stal členem vznikají skupiny Sedm v říjnu a o rok později řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Raná autorova díla byla projevem obav, které se týkaly společenských změn a blížícího se válečného konfliktu. Impulsivnost, daumierovská expresivnost a existenciální neklid vedly malířovu ruku po plátně. V jistém smyslu lze pozorovat podobné rysy i na předloženém obrazu, zachycujícím tajemně osvětlenou krajinu, v jejímž popředí je seskupení solitérních stromů vzbuzující existenciální pocit opuštěnosti a smutku. Ostatně v Hejnově tvorbě se odrážely různorodé vlivy a proměny. „ Krajina “ vznikla tři roky před ukončením autorových studií, jež přerušila světová válka.

TICHÝ FRANTIŠEK (1896–1961)

Truffaldino

1957

akvarel, běloba, tužka

29 × 20,5 cm

sign. PD Tichý 57

UD název díla autorem

140 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

BALCAR JIŘÍ (1929–1968)

Národní třída

1958

olej, plátno

69 × 50 cm

sign. PD Balcar 58 na rubu popis díla 120 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

10

KUNDERA RUDOLF (1911–2005)

Námořník

1946

olej, lepenka

70 × 55 cm

sign. PN Kundera 46

28 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

11

FREMUND RICHARD (1928–1969)

Zátiší s kukuřicí

1958

olej, plátno

53 × 65,5 cm

sign. LD Fremund 58

280 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Richard Fremund – Česká krajina a obrazy z Paříže, Praha 1958

Richard Fremund 1928–1969, Praha 1970, č. k. 41

Richard Fremund, GHMP, Staroměstská radnice Praha 1987

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 66

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Majkl a Jiskra

1988

olej, plátno

40 × 40 cm

sign. PD J. Jíra 88, na rubu J. Jíra 88 na rubu popis díla autorem

80 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

13

JÍRA JOSEF

(1929–2005)

Slapy

olej, malířská lepenka 49 × 64 cm sign. LD Jíra 180 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Josef Jíra – jeden z nejvýznamnějších umělců generace, která nastupovala na scénu po druhé světové válce a hrála klíčovou roli při opětovném navázání na přerušenou tradici vývoje českého moderního umění. Umělcovy životní zkušenosti se vždy prolínaly s jeho malířskou tvorbou. Jak o sobě sám prohlásil: „ Nikdy v životě bych asi nebyl schopen udělat nějaký obraz, aniž bych se vázal k nějakému místu, určité vzpomínce nebo prožitku.“

Jírovy obrazy vznikaly jako výsledky vzrušeného prožívání vnitřních sporů a konfliktů a v tomto smyslu jsou plné emocí, napětí i romantické dramatičnosti.

Rodokmen jeho sugestivní malby rytmizovaného rukopisu a znepokojivě rozezvučených barev sahá až k vizionářům expresionismu.

Josef Jíra se narodil roku 1929 v Turnově. Dětství prožil s rodiči na Malé Skále. Obraznost budoucího malíře vzrušovalo domácí vesnické prostředí i krajina kolem Horek, kde žili jeho prarodiče z otcovy strany. Tam prožívá kouzlo velikonočních mystérií a poznává tradiční způsob života v podkrkonošské vsi. Kreslil od nejranějšího dětství, zejména koně. Jeho talentu si jako první povšiml profesor Vladimír Linka, který se zasadil o to, že Jírův otec změnil svůj názor a místo na rybářskou školu nechal svého syna zapsat v roce 1942 na Odbornou školu šperkařskou v Turnově, na obor rytí drahokamů. Není pochyb o tom, že nádherná barevnost a lesk achátů, jaspisů, chalcedonů a dalších drahokamů ovlivní Jírovu úctu k nádheře materiálu a k magickým zásvitům barev.

Jak o umělcově tvorbě poznamenal Hrabal: „ Každý obraz Josefa Jíry je zaokrouhlený a vnitřně scelený. Každý obraz je začátkem i koncem. (…) Dalo by se o obrazech Josefa Jíry říci, že to jsou dramata, která banální skutečnost vytlačují za obvod rámu. Proto je Josef Jíra pořád naježený a neustále ve střehu, dovede tvořit pouze tehdy, kde jeho lidské problémy nazrály, konfliktní situace se přiostřily tak, aby pukly barevnými a grafickými chlopněmi. (…) “ B. Hrabal, Praha 1978

KOLÍNSKÁ JITKA (1930–1992)

Zátiší na stole a pes

1956

olej, plátno

123,5 × 84,5 cm

sign. PN Kolínská 1956

380 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Skvostná práce magického realismu a poetiky

Obraz „ Zátiší na stole a pes “ je magicky působivým, vrcholným, svou kvalitou galerijním dílem Jitky Kolínské, jedné z největších českých malířek, členky Tvůrčí skupiny Máj (1957–1961). V prvním období, spjatém s činností tohoto výtvarného sdružení, tvořila figurální práce a stylizovaná, novověcná zátiší, později ji upoutaly elegické motivy „odplouvání“ – lodě, plachetnice, mořské kameny. Za svého života byla celoevropsky obdivovanou – o její členství usilovalo dokonce několik německých malířských skupin.

Jitka Kolínská se narodila roku 1930 v Praze. V letech 1945–1947 v metropoli studovala na Soukromé škole dekorativního umění u profesora Jaroslava Masáka. Následně přešla na Akademii výtvarných umění v Praze, do ateliérů prof. Vladimíra Sychry a Vladimíra Pukla, kde absolvovala roku 1952. Svou první samostatnou výstavu uspořádala v roce 1957 v galerii Československý spisovatel. Téhož roku se stala členkou Tvůrčí skupiny Máj, k níž dále patřili např. A. Bělocvětov, L. Fára, R. Fremund, Z. Chlupáč, M. Palcr či R. Piesen. Toto uměleckého seskupení, které svým programem vycházelo „ze svobodných a čistě výtvarných podnětů“, se veřejnosti poprvé představilo dvěma pražskými výstavami – v Obecním domě (1957) a v paláci Dunaj (1958). Tyto přehlídky znamenaly průlom do tehdejší oficiální výstavní praxe. Jitka Kolínská byla spolu se sochařkou a keramičkou Danou Hendrychovou nejmladší členkou skupiny, velmi brzy si však našla svůj vlastní výtvarný výraz, který se v průběhu několika mála let posunul od konkrétnosti k abstrakci. Autorčina pregnantně promyšlená výtvarná forma našla své uplatnění také v ilustracích, jež se staly významnou položkou její tvorby. Svou poslední samostatnou výstavu uspořádala Jitka Kolínská v roce 1991 v pražské Galerii Fronta. Plátno reprezentativního formátu „ Zátiší na stole a pes “ je sběratelsky hodnotným, nesmírně sugestivním dílem Jitky Kolínské z období, kdy autorčin magický realismus působil na výstavách skupiny Máj 57 doslova jako zjevení. Jak si tehdy povšiml již její výtvarný kolega Miloslav Chlupáč, jemuž její projev musel být více než blízký, práce Kolínské měly pevnou formu, na první pohled vzdálenou od „běžného impresivního realismu“, byly komponované s jistotou a elegancí nezaměnitelně osobní. Autorka se dokázala vyvarovat čehokoli vynuceného, ztvárňovala vždy jen to, s čím se vnitřně ztotožnila, co jí bylo blízké. Také proto se vše, co namalovala, vyznačuje neobyčejně silnou atmosférou. Každá ztvárněná věc má v obraze svou důležitost a význam. Posuzovaný obraz „ Zátiší na stole a pes “ je skvostným příkladem autorčiny magické výtvarné poetiky, vytvářející novou podobu viděné skutečnosti. Dennodenní výjev z její tvůrčí práce, reprezentovaný motivem stolku naklopeného směrem k divákovi, se zanechanými uměleckými „proprietami“ v přítomnosti zvířecího mazlíčka, se v tvůrčím vidění Jitky Kolínské proměnil ve snově působivý výjev, v němž ztvárněné objekty vynikají v prostoru na základě pregnantní formy magického realismu a díky delikátnímu barevnému ladění.

ISTLER

JOSEF (1919–2000)

Ňadro / Figura

1953

olej, malířská lepenka

55 × 40 cm

sign. PD Istler 53

80 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Výrazná osobnost českého

surrealismu a imaginace

Obraz „ Ňadro / Figura “ je autentickou prací Josefa Istlera, jednoho z nejvýznamnějších českých malířů hlásících se k surrealismu, jehož tvorba se podílela na vývoji české i světové malby a grafiky.

Josef Istler se narodil v roce 1919 v Praze. Svého originálního výtvarného projevu dosáhl bez odborného vzdělání. Ačkoliv v letech 1938–39 studoval malířství v Jugoslávii u německého malíře Waltera Höfnera, ovlivnily ho především aktivity v době války. Ponejvíce kontakt s Karlem Teigem a Toyen, jejichž tvorba mu otevřela brány surrealistické imaginace. Nezanedbatelnou roli v Istlerově uměleckém vývoji sehrála měla Skupina Ra, jejíž členové byli ovlivněni právě surrealismem. Tuto skupinu tvořil Miloš Koreček, Ludvík Kundera, Václav Zykmund, Václav Tikal a od roku 1942 i Josef Istler. Jeho talent ne náhodou sledoval se sympatiemi a uznáním sám Karel Teige, který mu v roce 1946 uvedl výstavu v Kabinetu grafického umění v Praze textem, jenž byl následně částečně přetištěn v katalogu k Istlerově souborné výstavě konané v témže roce v Topičově salonu. V letech 1941–1945 se Istlerova tvorba nesla převážně v surrealistickém duchu. I když se později ubíral jiným směrem, surrealisticko-imaginativní rovina byla v jeho dílech stále přítomna. Po roce 1945 se Istler zúčastnil Mezinárodní konference Revolučního surrealismu v Bruselu a stal se členem hnutí COBRA. Istler měl k tomuto hnutí názorově blízko, neboť se pohyboval mezi figurací a abstrakcí a používal spontánní malířské gesto. Rok 1948 všechny kontakty zpřetrhal a autor se sblížil s okruhem Karla Teigeho, po jehož smrti se iniciativy ujal Vratislav Effenberger. V roce 1951 se společně s Václavem Tikalem podílel na přípravě sborníků Znamení zvěrokruhu a Objekty.

Předložený obraz „ Ňadro / Figura “ z roku 1953 lze považovat za experiment se strukturou a formou. Oblé tvary imaginativní figury, pobíhající ve snové zelené, jsou personifikací erotické touhy, která je suverénní formou lidské vůle, svrchovaným výbojem energie. Josef Istler nejen svými nadčasovými náměty a precizním provedením patřil k výrazným osobnostem, jejíž vliv na české poválečné umění je nezpochybnitelný.

SÝKORA ZDENĚK

(1920–2011)

Ranská hora

1957

olej, juta

70 × 100 cm

sign. PD Sýkora 57

850 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Exkluzivní, matissovsky cítěná abstraktní lyrika

impresionistických skvrn

Obraz s názvem „ Ranská hora “ je z hlediska pravosti nezpochybnitelnou, sběratelsky exkluzivní, matissovsky cítěnou, lyricky abstraktní prací Zdeňka Sýkory, jedné z nejvýraznějších a nejoriginálnějších osobností evropského umění druhé poloviny dvacátého století, světového průkopníka ve využití počítače jako pomocného nástroje při komponování výtvarného díla.

Uvedené spojení tvůrčí činnosti a počítače mělo ve svých počátcích, v šedesátých letech, mnoho odpůrců, zejména z důvodu přesvědčení, že umělá inteligence by mohla potlačit lidskou citovost. Sýkoru však možnosti nového média zaujaly a staly se mu příležitostí, jak nově prozkoumat vlastnosti základních výtvarných prostředků jako barva a tvar. Výsledkem jeho zkoumání byly struktury, jejichž rastr mu umožnil sledovat kombinatorické možnosti vzájemných poloh několika jím vybraných základních geometrických tvarů. Vztahy elementů ve struktuře se řídily přísnými pravidly, která pro ně autor stanovil. Pozdější liniové obrazy jsou naopak názornou ukázkou, jak náhodnost ovlivňuje finální podobu díla. Využitím tohoto principu Sýkora vytvořil nevyčerpatelný zdroj organického a současně nefigurativního tvarosloví; jeho důsledným dodržováním se vyhnul nebezpečí malířské konvence. Liniové obrazy působí navzdory racionálnímu konceptu velmi organicky a spontánně. Symbolizují svět v neustálém pohybu i tematizování jeho zákonitostí.

Zdeněk Sýkora, který se svým inovativním tvůrčím přístupem prosadil mezi evropskou uměleckou špičkou, se narodil roku 1920 na lounské periférii, v Husově ulici. Ve městě Louny, pyšnícím se kostelem s geniální krouženou klenbou jednoho z nejvýznamnějších pozdně gotických architektů, Benedikta Rejta (jehož odkaz jako by tam působil po další staletí), vystudoval reálku a po maturitě v roce 1938 odešel spíše na přání rodičů na Vysokou školu báňskou do Příbrami. Po zavření vysokých škol nacisty pracoval jako dělník, telegrafista a později výpravčí na železnici. Již před začátkem války začal Zdeněk Sýkora amatérsky fotografovat, jeho první malířské pokusy jsou datovány rokem 1944. Inspiraci tehdy nalézal v dílech kubistů a surrealistů. Po osvobození se do Příbrami již nevrátil a nastoupil ke studiu výtvarné výchovy, deskriptivní geometrie a modelování na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze, odkud byl záhy tento obor přesunut na nově založenou Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se pod vedením profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a především Martina Salcmana umělecky profiloval. Své „alma mater“ zůstal po absolutoriu věrný: na katedře působil nejprve jako asistent, v roce 1966 se habilitoval a byl jmenován docentem. Učil až do roku 1980.

Systematickým studiem přírody a na něm založeném rozvoji výtvarného vidění začala autorova tvůrčí cesta od realistické krajinomalby ke geometrickým abstraktním formám. Důležitá byla pro Sýkoru cesta do Leningradu, kde ho v Ermitáži okouzlila díla Henri Matisse. Z konce padesátých let pochází obrazový cyklus Zahrad, v němž dospěl ke skladbě volných barevných skvrn.

Roku 1962 namaloval obraz Šedá struktura, první svého druhu, jehož principem bylo zkoumání variačních možností organizace jednoduchých geometrických prvků v rastrech.

Intuitivní kombinatorická práce s elementy (1962–1964) vyvolala potřebu definovat metodu za pomoci matematiky a počítače. O spolupráci požádal svého přítele, matematika Jaroslava Blažka (1925–2007). Společně připravili program pro malý počítač, jehož úkolem bylo najít správné pozice pro elementy ve struktuře podle daných pravidel. Umělec tedy vytvářel sady geometrických elementů a určoval možnosti jejich kombinací pro umisťování v obraze. Varianty struktur vznikaly změnami zadávacího schématu. Závěrečnou fázi tohoto období představovaly makrostruktury, k nimž autor dospěl zvětšením detailů jednotlivých maleb. V roce 1968 byl Sýkora svými díly zastoupen na prestižní výstavě Documenta 4 v Kasselu. Roku 1973 začal rozvíjet systém svých dnes proslulých liniových obrazů, konstruovaných s využitím principu náhodnosti. Roku 1985 začala trvalá spolupráce manželů Sýkorových. Lenka Sýkorová, rozená Plochová, byla původně malířovou o třicet sedm let mladší žačkou. Zpočátku se podílela na pomocných malířských pracích, aby se později stala spoluautorkou.

Díla Zdeňka Sýkory jsou zastoupena v prestižních světových muzeích a galeriích, např. Národní galerii Praha, Museu Kampa v Praze, Nationalgalerie Berlin, Museum Folkwang Essen, Stedelijk Museum Amsterdam, MUMOK – Stiftung Ludwig Wien, Musée nationale d’art moderne Centre Georges Pompidou Paris, Museum fur Angewandte Kunst Köln, Städtische Kunstgalerie Bochum, Wilhelm-Hack-Museum Ludwigshafen am Rhein ad.

Obraz „ Ranská hora “ je skvostným vizuálním „zastavením“ na Sýkorově cestě osamostatňování výrazových prostředků. Jestliže první autorovy realistické krajiny z padesátých let měly převážně tlumený kolorit v lokálních barvách, tento kolorit postupně přecházel v čistší barevnost impresionistické povahy.

Předložené plátno „ Ranská hora “ je inspirované krajinnou dominantou Českého středohoří, kopcem Raná, který je dnes známý především příznivcům bezmotorového létání, avšak zároveň patří, spolu s protilehlým vrchem Oblíkem, k nejcennějším přírodním rezervacím v Čechách. Zdeněk Sýkora se v okolí rodných Loun a Ohře často pohyboval a živelná láska k přírodě, hraničící až s uctíváním, se propojila v tu chvíli s uvědoměním si skutečnosti, že v malbě nejde jen o to, podat obraz krajiny, ale že sama plocha obrazu klade autonomní nároky na své uspořádání. Sýkora se tak v předloženém díle pod vlivem Henri Matisse i Pierra Bonnarda, kterého kolorit dovedl také až na pomezí fauvismu, soustředil na řešení problému dynamického uspořádání obrazové plochy. Těžiště tohoto úsilí spočívá v barevném rozehrání plochy do zvětšených „impresionistických“ skvrn. Siluetu Ranské hory divák sice stále ještě rozpoznává, ale současně by název tohoto díla mohl znít „Emoce z přírody“, neboť vlnění a barevné „dýchání“ obrazu už postuluje jeho nový, autonomní význam.

FUKA VLADIMÍR (1926–1977)

Labyrint

1960

olej, tempera, karton 66 × 91 cm

sign. PD Fuka 60

220 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 71

Předkládaná olejomalba „ Labyrint “ je signifikantním dílem Vladimíra Fuky nejen tématem, ale i výtvarným projevem. Jedná se o malbu značně oproštěnou od realistické popisnosti, avšak její atmosféra nás vtahuje do vřavy světa nespočtu možností, chaosu a ztracenosti, do labyrintu.

Vladimír Fuka byl český ilustrátor, malíř a grafik, známý především svou tvorbou v oblasti knižní ilustrace. Středoškolské studium absolvoval ve válečných letech 1941–45 na Státní grafické škole v Praze. V této době měl Vladimír Fuka možnost rozvíjet počátky své tvorby v ateliéru fotografa Josefa Sudka, ve kterém byl také zaměstnán. Vystudoval Státní grafickou školu a Akademii výtvarných umění v Praze u Vlastimila Rady a Otakara Nejedlého. Manželkou Vladimíra Fuky byla Eva Fuková (roz. Dědková), významná česká fotografka. Manželé Fukovi se pravidelně setkávali s přáteli, k nimiž patřili Jiří Kolář, Kamil Lhoták, Emanuel Frynta a další. Jejich dlouhodobé setkávání mělo vliv nejen na vzájemnou uměleckou inspiraci, ale díky němu vytvořili také několik samizdatových publikací.

Vladimír Fuka se podílel na úspěšné světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a EXPO 67 v Montrealu. Totalita a nesvoboda pro něj byla tíživá. Rok před pražským jarem a následnou okupací odmítl státní vyznamenání a s rodinou emigroval do USA. Motiv labyrintu, symbolizující složitost a nejednoznačnost světa, se ve Fukově díle opakoval. Na posuzovaném obraze z roku 1960 je patrná autorova osobitá grafická zkratka, pro niž jsou využity černé kontury, kolorované jasnými barvami. Labyrint, podobenství tehdejšího, vlastně i současného světa, vykresluje temnou a hluboce prožívanou bezvýchodnost situace. Tu se autor snažil zvrátit odchodem do emigrace. Posléze se tak v jeho labyrintech začaly objevovat symbolické náznaky úniku. Fukova díla získala řadu ocenění doma i v zahraničí. Svojí tvorbou ovlivnil celou generaci knižních grafiků, ilustrátorů i malířů.

JOHN JIŘÍ (1923–1972)

Panna v jeskyni

olej, plátno

39 × 52 cm

sign. nezjištěna na rubu potvrzení pravosti díla od Vl. Johna

340 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Tajemné dílo

lyrika – básníka

Nabízený obraz „ Panna v jeskyni “ je autentickým, motivicky vpravdě unikátním, vzácným figurálním dílem Jiřího Johna, autora, který bývá považován za největšího přírodního lyrika v českém umění druhé poloviny dvacátého století. Jeho zvnitřněný a zároveň důrazný malířský a grafický projev představuje jeden z nejsvébytnějších dobových tvůrčích výrazů. Jiří John byl solitérem, který v podmínkách politicky se uzavírající poválečné československé společnosti patřil k nositelům humanistických hodnot české moderní kultury. Jeho život se bohužel uzavřel předčasně, zanechal však po sobě celistvé, vyzrálé dílo. Tichý, soustředěný, patřil k typu malířů-básníků, jako byli např. Jan Preisler, Jan Zrzavý či Josef Šíma.

Jiří John vyšel ze skromných poměrů: pocházel z rodiny továrního dělníka z Třeště na Českomoravské

vysočině. Dětství a mládí na venkově v něm zanechaly hluboké stopy, takže se k rodnému kraji ve svém díle nepřestal nikdy vracet, o čemž svědčí i posuzovaný obraz. V letech 1946–1951, za studií v ateliéru Josefa Kaplického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, vznikají jeho první osobitá díla. Byl členem skupiny UB 12 a SČUG Hollar. V letech 1954–1958 vytvořil společně s Václavem Boštíkem památník židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze. Od roku 1963 vedl večerní školu kreslení na AVU.

Jiřího Johna silně ovlivnilo přátelství s Václavem Boštíkem a Václavem Bartovským, autory, kolem nichž se koncem padesátých let zformovalo jádro budoucí skupiny UB 12. Bartovský vnášel do českého prostředí díky své orientaci prvky francouzské malířské kultury a tyto vlivy můžeme také přeneseně nalézt v Johnových magických zátiších z konce padesátých let. Malíř tu z jiného úhlu pohledu promlouvá o estetice všednosti, jež oslovovala široké spektrum poválečných modernistů. Po obrazech zátiší a městské a venkovské krajiny, jež se vyznačovaly plošností a střídmou barevnou škálou, se John před polovinou šedesátých let obrací k přírodní tematice: soustředí se na mikro-děje v přírodě, zobrazuje krystaly, horniny, hledá výtvarný řád v krajině. I v malbě u něj dominuje kresebný prvek, typické je šrafování, výrazná linie a kontura tvarů.

„ Pro Johnovu tvůrčí zralost bylo příznačné, že docházelo ikonograficky i metodou zobrazení k přirozeným prostupům malby a grafiky. (…) Umně vyvažoval lineární a koloristické prostředky svého výtvarného projevu v podobném poměru, jako dovedl své subjektivní účastenství smyslů a úvah včlenit do objektivizující interpretace zobrazovaných motivů.“ (J. Šetlík)

Posuzovaný obraz „ Panna v jeskyni “ pochází z autorovy ranější tvůrčí fáze, kdy právě ukončil studium na VŠUP (1951) a začal dvouletou vojenskou službu v Nových Dvorech u Karlových Varů. Tato práce představuje skutečné motivické unikum, neboť se jedná o jeden z několika mála Johnových obrazů s figurálním námětem.

Johnův hlavní teoretik a vykladač jeho díla, Dr. Jaromír Zemina, po pravdě uvádí, že „ takzvaná figurální kompozice a podobizna se v Johnově malbě a kresbě, s výjimkou prací mladických, nevyskytuje…“ Předložené dílo je tedy jednou z oněch výjimek, která v sobě propojuje několik pozoruhodných inspirací. V první řadě tu rozpoznáváme Johnovu fascinaci symbolistním figuralismem, a to v mimořádně vizuálně zajímavé poloze: ležící žena oděná v bílém rouchu se doslova stává vizuálním rýmem krajiny. Její šat a kopce v pozadí jako by přirozeně přecházely v jedno, stávaly se společnými nositeli tajemného, avšak současně přirozeného přírodního fluida naplňujícího tento svět. Další pozoruhodný výtvarný prvek představuje motiv jakési hroznovité jeskyně, který nemusel být zas až tak vzdálen umělcovu reálnému pozorování: do přibližně této doby mohla spadat i Johnova návštěva Koněpruských jeskyň, kde pak v následujícím roce manuálně pracoval při archeologickém průzkumu.

HOTOVÝ MILOSLAV (1935–2003)

Bez názvu

patinovaná sádrová plastika v. 73,5 cm sign. nezjištěna

60 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Posuzovaná plastika sochaře Miloslava Hotového je jednou z dochovaných soch vytvořených z patinované sádry. Část jeho děl z tohoto materiálu se kvůli své křehkosti nedochovala. Proto je sběratelsky zajímavé sledovat autorova díla, neboť se v posledních letech dostávají do aukcí a byla zařazena do výstavních projektů v etablovaných galerijních institucích.

Miloslav Hotový v letech 1954–1956 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze a posléze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde v letech 1956–1961 navštěvoval ateliér profesora Bedřicha Stefana a Karla Nušla. V roce 1964 pobýval v Paříži. Od počátku 60. let patřil do okruhu Konfrontací a řada jeho soch tak byla ovlivněna informelem. Avšak posléze se vrátil zpět k figuraci. Po srpnové okupaci prožil pocit marnosti a deziluze a stáhl se do soukromí.

Předkládaná plastika je ve své strohosti výjimečným dílem. Ačkoliv postrádá konkrétní lidské atributy, výraz v obličeji, figurální tvary, vyzařuje z ní hluboké a syrové existenciální naladění. I když autorovo období sochařské tvorby trvalo pouze jedno desetiletí, Hotový zanechal nesmazatelnou stopu v českém moderním sochařství.

20

VALENTA JIŘÍ (1936–1991)

Obraz

1960 kombinovaná technika, plátno

68 × 52 cm

sign. nezjištěna

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 378

MALICH KAREL (1924–2019)

Z cyklu Vztahy

1961

tempera, akvarel, karton 65,5 × 90 cm

sign. PD K. Malich 1961. 380 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 238

M. Nešlehová, Poselství jiného výrazu, Praha 1997, str. 212

Český informel, Praha 1991, č. k. 92

Sběratelsky vzácný autorský psychický otisk, v čistém abstraktním a sférickém dění

Posuzované dílo „ Z cyklu Vztahy “ je originálním, vývojově důležitým a sběratelsky vzácným dílem Karla Malicha, jednoho z nejvýznamnějších umělců tvořících v druhé polovině dvacátého století, jehož široká, mnohovrstevnatá a vnitřně koncentrovaná práce se stala nosnou osou vývoje soudobého českého umění.

Malich studoval v letech 1945–1949 výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u prof. M. Salcmana a poté grafiku na Akademii výtvarných umění v Praze (1950–1953) u prof. V. Silovského. Patří ke generaci autorů, jež se začala vyrovnávat s impulzy moderních výtvarných směrů odmítaných za socialismu pro údajný „formalismus“, jako např. kubismus, fauvismus či expresionismus. V tvůrčím vývoji postupně očišťoval svou vizi od tvarů odkazujících k „mimesis“. Vymanil se z vazby na vnější realitu a zaměřil se na recepci smyslového prožitku zejména při vnímání krajiny. V roce 1962 vytvořil první čistě abstraktní tempery, v nichž hmota byla uváděna do sférického dění. Neokonstruktivistické reliéfy a objekty sestavované z geometrických plastických článků, charakterizující jeho tvorbu po roce 1964, vystřídaly v sedmdesátých a osmdesátých letech drátěné objekty zavěšované volně do prostoru. Tyto spletité kompozice z pospojovaných barevných drátů, formované do podoby proudění a víření energetických linií, se staly světoznámými. V kontrastně barevných rozměrných pastelech, vytvářených od osmdesátých let a často využívajících utkvělý motiv ovoidů, se autorova tvorba dobírá k obsáhlým vesmírným souvztažnostem.

Karel Malich opouštěl od druhé poloviny padesátých let ve své tvorbě svazující popisnost. Zaměřil se zejména na svěží a lehkou techniku tempery, jež umožňovala volnější projev. Jak rychlý byl jeho umělecký růst, naznačují zejména práce z rozsáhlejšího cyklu „Vztahy “ z roku 1961, k jehož krásným a reprezentativním příkladům předložené dílo patří.

Karel Malich zde typicky využil zaobleného obdélníkového pole, které se stalo projekční plochou, na níž mohl spontánně vyjádřit to, co vnímal a cítil. Znázornění, jež má abstraktní charakter, vycházelo přesto z konkrétního základu. Jestliže v některých dílech je tento základ dokonce figurální, v případě předloženého díla se můžeme domnívat, že jde o jakýsi psychický otisk autorova vnímání krajiny: jako by tu vyjádřil vše, co z přírody cítil: chvění vzduchu, proudící energii a veškeré další smyslové počitky.

MALICH KAREL (1924–2019)

Z cyklu Vztahy III

1961

kombinovaná technika, akvarel, tempera, karton

66 × 90 cm

sign. PD K. Malich 1961

380 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 242

Reprezentativní síla emotivních vzruchů a proudících energií

Nabízené dílo „Vztahy III “ je nezpochybnitelně autentickou, reprezentativní, sílu emotivních vzruchů a proudících energií zaznamenávající prací Karla Malicha, velké osobnosti evropského umění druhé poloviny dvacátého století, jehož tvorba si navzdory souvislosti s moderními proudy jako konstruktivismus či neokonstruktivismus vždy zachovala velmi solitérní ráz. Analogie lze vést s nepředmětným duchovním světem malířů počátku dvacátého století a můžeme také hovořit o zkušenosti mimosmyslového a mimoracionálního poznání a tzv. „ Querdenken “. Autor vychází z konkrétního vidění reality, ale od počátku vnímá hypersenzitivně svět energií a „světlo ve mně“. Jeho díla jsou čistou vizí. Sám uváděl jejich původ jako „vnitřní vidění světla – energie “. Je to proud mnohotvárných forem a kinetických událostí, které nikdy nezachytíme vcelku. Znamenají pro něj jediný způsob a jedinou možnost, jak rozumět světu. Malich má představu pulzujícího obrazu energií, kde se viditelný svět mění v „bezvěcí čistého plynutí“. Tato jiná realita má vlastní stavbu – je rozvrstvena do více úrovní, zaplněna energetickými těly, aurami a nepředmětnými formami. Provází je zvláštní synestezie – přesahy z jednoho centra vnímání do druhého.

Posuzované dílo „Vztahy III “, datované do roku 1961, patří k brilantní sérii temper (cyklus Vztahy), v níž Karel Malich zásadním způsobem překročil popisnost krajinářského nebo figurálního motivu, a obrazová plocha, vymezená výtvarně zajímavě obdélníkovým polem se zaoblenými rohy, se stala především nositelkou emotivních vzruchů a proudů duchovních energií.

Jak uvedl Dr. Jan Sekera, byla to především empirická zkušenost z přírodního dění jako vanutí větru či chvění rozžhaveného letního vzduchu, ale také zkušenost událostí, které poznamenávají místo, v němž se odehrály. Karel Malich v předloženém díle tak ztvárnil jakési ztajené „silokřivky“ krajiny, transformující se ve svobodné vyjádření nové „krajiny ducha“. Původní citový impulz je tu diskrétně skryt, nicméně naléhavost sdělení v náznacích imaginativních útvarů a shluků barevných hmot dává divákovi možnost pochopit jejich existenciální smysl.

DEMARTINI HUGO (1931–2010)

Červený reliéf 2

1962

sádrová reliéf, olej 91 × 117 cm

sign. RD monogram H. D. 62, na rubu Hugo Demartini 1962

1 500 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 46

P. Wittlich, Z druhé strany sochařství, Hugo Demartini (kat.), Praha 1989, str. 1

J. Hlaváček, Hugo Demartini, Odeon, Praha 1991, str. 20

M. Nešlehová, Český informel, Praha 1991, str. 20

J. Šetlík, Hugo Demartini, Liberec, Cheb, 2000, nestr.

VYSTAVENO

Hugo Demartini, Kulturní klub, KPÚ, Praha 1963

Český informel, HMP, Staroměstská radnice, 1991, kat. č. 35

Hugo Demartini, OG Liberec, SGVU Cheb, 2000, nečíslováno

Ikonické dílo informelní abstrakce

Posuzované dílo „Červený reliéf 2 “ je nezpochybnitelně originální, galerijní, vpravdě ikonickou, poválečnou českou abstrakci velkoryse uvozující prací Huga Demartiniho, představitele tzv. české konstruktivistické školy, jednoho z nejosobitějších českých umělců druhé poloviny dvacátého století, autora, který radikálně proměnil podobu českého moderního sochařství. Navzdory tomu, že Demartini prošel klasickým sochařským školením, k tradičním žánrům nenalezl vztah a již na přelomu padesátých a šedesátých let ho začala zajímat tvarová abstrakce. Právě v několika nízkých sádrových reliéfech kolorovaných signální červení, jejichž nadmíru reprezentativní ukázku představuje předložené dílo, neklamně naznačil své směřování k čisté geometrii. Jak uvádí Dr. Jan Sekera i jiní, jednalo se o jedny z prvních projevů poválečného abstraktního umění u nás.

Hugo Demartini, pocházející ze staré italské rodiny kominíků a kamnářů, kteří přišli do Prahy již za Rudolfa II., se narodil roku 1931 v Praze. Od dětství projevoval výtvarné nadání; jeho nejranější kresby působí nezvykle vyzrále. Mladý Hugo nejprve studoval soukromě kreslení u malíře Vladimíra Leitnera v Praze (1943–1945). V letech 1946–1949 se vyučil kamenosochařem u Otakara Velínského, další rok ještě pokračoval v „nástavbovém“ kamenosochařském školení v Prostějově. V letech 1949–1954 byl žákem prof. Jana Laudy na Akademii výtvarných umění v Praze. Hugo Demartini patří ke stěžejním představitelům konstruktivních tendencí v českém umění šedesátých a sedmdesátých let; jeho tvorba však má širší přesah, počínaje informelem a konče monumentálními sochařskými instalacemi. Z roku 1956, kdy ukončil základní vojenskou službu (zčásti ji strávil v Armádním uměleckém studiu, z toho dva měsíce v Brně u Vincence Makovského), pochází cyklus sádrových basreliéfů na kristologické téma, první dílo prozrazující silného a originálního tvůrce. Z konce padesátých let se zachovaly také geometrické kompozice kolážované z barevných papírů. Vedle toho Demartini tehdy vytvářel klasicky pojaté portrétní busty. Od přelomu padesátých a šedesátých let tradiční pojetí opustil a zapojil se do proudu informelní abstrakce. Příkladným dokladem toho je právě série Červených reliéfů.

Demartiniho konstruktivní období začíná roku 1964, kdy autor pro sebe vyčerpal problematiku informelu. Základovou plochu většinou čtvercového tvaru začíná dělit pravidelným rastrem, do jednotlivých buněk vkládá reliéfní elementy, zpočátku různě seříznuté komolé jehlany, pak už výhradně koule. První reliéfy jsou ještě z kolorované sádry, když však objeví pochromovaný plech, pracuje už výhradně s ním.

Pochromované koule se staly ikonickým motivem jeho tvorby. Chrom více odpovídá neosobní povaze uměleckého záměru, o niž v konstruktivní tvorbě šlo, a zároveň vnáší nové momenty. Jednak je to odkaz ke světu techniky, k „druhé přírodě", jak zněl dobový termín, a tedy k soudobé vizualitě. Ještě důležitější je prvek zrcadlení, a to jak samotného diváka, což nastoluje zcela novou situaci mezi divákem a dílem, tak i jednotlivých prvků navzájem, které se tím dostávají do vzájemné optické interakce. Autor koule různě seřezává, v seriálních pracích někdy střídá konvexní a konkávní polokoule. Zároveň zvětšuje jejich měřítko a začíná také experimentovat s různými typy schránek, do nichž je vkládá. Nejzásadnější experiment však spočíval v tom, že koule oddělil od neutrálního geometrického pozadí podložky a galerijního prostředí a přenesl je do krajiny. Fotografie zachycují kompozice několika dokonale vyleštěných pochromovaných koulí na opuštěné cestě nebo v oranici.

V roce 1968 vzniká i druhá série Demartiniho experimentálních prací. Akce, nazvané „ Demonstrace v prostoru “, spočívaly ve vyhození předmětů (válců, špejlí, konfet apod.) do vzduchu a zachycení jejich náhodných konfigurací jak ve volném prostoru, tak poté i na zemi po dopadu. Výstupem obou akcí je jejich dokumentace

v médiu fotografie, obě se však ještě váží k předmětnému světu a jím strukturovanému prostoru. Přestože už svou tematizací náhody patří do sféry konceptuálního umění, je na nich patrné, že je vytvořil sochař. Ostatně Demartini v této radikální dematerializaci dále nepokračoval, byť v té době patřila k tomu nejaktuálnějšímu a nejzajímavějšímu, co se v českém umění dělo. Několik následujících let rozvíjel předchozí problematiku minimalistických reliéfů.

V roce 1973 započal sérii objektů „ Mimo vymezené místo “, v níž přímo navázal na druhý ze zmíněných experimentů. Tyto objekty spočívaly v pečlivé fixaci předmětů (většinou odřezků z modelů veřejných realizací, které tehdy představovaly jeho obživu) vyhozených nad sololitovou podložkou (nejčastěji ve tvaru čtverce formátu 110 × 110 cm) na této podložce. Díla tak mají opět podobu reliéfu, jen někdy s primárním umístěním v horizontální podobě, která odpovídá procesu jejich vzniku, což předjímá jeho další tvorbu.

V roce 1978 je jeden z reliéfů tohoto cyklu – tentokrát už pod později hojně užívaným názvem „ Model “ – doplněn pečlivou iluzí trosek a rozpadu. Později se tento prvek stává důležitou součástí autorových objektů, které Josef Hlaváček lapidárně popsal jako „geometrické útvary v různém stadiu rozpadu“. Vznikají tím způsobem, že autor nejdříve zkonstruuje bednění, které zaleje sádrou, vzniklé tvary pak destruuje kladivem, a úlomky – podobně jako předtím dřívka dopadlá na podložku – okamžitě fixuje natřením sádrou. Některé modely, zejména ty z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s motivem zavěšené drapérie, působí jako scénografické návrhy pro jakési absurdní divadlo, které ostatně patřilo k základním inspiračním zdrojům jeho tvůrčí generace. Témata architektonicky strukturovaného prostoru a rozpadání pak autor rozvíjel i ve svém posledním tvůrčím období, spjatém s pobytem ve venkovském ateliéru v Sumrakově nedaleko Telče.

Předložený „Červený reliéf 2 “ nesporně patří k „ jedněm z prvních projevů [poválečného] abstraktního umění u nás “ (J. Sekera). Je vzácným dokladem skutečnosti, jak se Demartiniho cesta v tomto místě přiblížila Sýkorově, aby se krátce nato jejich přístupy rozešly opačným směrem: jestliže Sýkora začne napříště ve svých Strukturách samostatnost prvku variace skrývat, Demartini ho naopak čím dál tím více osamostatňoval.

Předložené dílo je komplikovanou strukturou elementů, které vstupují do mnohočetných vztahů sousedství, závislosti, podřízenosti i nadřazenosti. Čistě technicky vzato zde sochař využil různé předměty jako hrany prkének, průřezy latí, hřebíky a háčky různé délky, jejichž otisky vystupují na sádrovém, signální červení nabarveném reliéfu pozitivně. Povrch je překryt lakovou lazurou: ve svém celku působí tento nízký reliéfní obraz/objekt jako záhadná skrumáž artificiálních i přírodních znaků.

Při pozorování „Červeného reliéfu 2 “, připomínajícího tajné poselství psané jakýmsi archaickým znakovým kódem, se stáváme přímými svědky zrodu konstruktivismu z informelní struktury.

OVČÁČEK EDUARD

(1933–2022)

Bez názvu

1962

kombinovaná technika, laky, karton na plátně 63 × 33 cm

sign. UD E. Ovčáček 62, na rubu Eduard Ovčáček 1962

180 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 296

M. Nešlehová, Poselství jiného výrazu, Praha 1997, str. 91

Posuzované dílo „ Bez názvu “ je jedinečnou ukázkou snahy o „jiné“ umění českého grafika, malíře, typografa Eduarda Ovčáčka, mezinárodně uznávaného umělce, jehož význam se nedotýká pouze umělecké tvorby od strukturální abstrakce přes neodada až k lettrismu, ale byl rovněž iniciátorem akcí a vysokého uměleckého školství v Ostravě.

Třinecký rodák, narozený v březnu roku 1933, vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě u profesora Petera Matejky, přičemž v roce 1962 absolvoval roční stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Antonína Kybala. Koncem 50. let se stal členem skupiny Kroky a rovněž jedním z iniciátorů vzniku nezávislé bratislavské skupiny výtvarníků „ Bratislavské konfrontace “, která se orientovala na informel. V roce 1960 se zúčastnil neoficiálních výstav s názvem Konfrontace. Právě tyto výstavy lze označit za mezníky ve vývoji českého výtvarného umění 20. století, které neměly význam pouze pro pražské umělce, nýbrž ovlivnily i dění v Bratislavě. Stejnojmenné výstavy se konaly i ve Varšavě, a proto se rok 1960 označuje i za rok přelomový, neboť v Československu a Polsku nastartoval procesy směřující k osvobození uměleckého projevu. V té době Ovčáček také navázal kontakty s Alešem Veselým, Vladimírem Boudníkem, Mikulášem Medkem a v Polsku například s Marianem Boguszem.

Mladí umělci, kteří vystavovali na Konfrontaci, neměli žádný společný program, ani nevydali manifest. Sdíleli však kritiku akademismu i falešného modernismu. Jejich díla, vznikající mimo akademie, neodpovídala oficiálním požadavkům doby, neboť se jednalo o díla vskutku moderní a v jistém smyslu průlomová. Nefigurální syrové výpovědi s existenciálním podtextem, pro něž byly využity netradiční materiály v podobě písku, textilií, drátů, dřev, umělých hmot, byly se svými temnými odstíny přímým protikladem k tehdejší oficiální doktríně oděné do jásavých barev.

Ovčáček své dílo „ Bez názvu “ vytvořil v roce 1962 a užitou technikou i námětem spadá do období, jež bylo formováno tímto svěžím závanem svobodné tvorby. Vyznačuje se však syrovou estetikou postihující člověka a jeho existenciální rozpoložení. Každé gesto štětce tvoří vizuální, ponurou symfonii. Nejde přímo o vyjádření skutečnosti, ale spíše subjektivního, vnitřního světa autora a vzdoru vůči establishmentu. Tento Ovčáčkův vzdor se později projevil v podobě reakce na okupaci konkrétní a vizuální poezií s názvem Lekce velkého A, která byla publikována v různých periodikách v Československu a v zahraničí, a později i podpisem Charty 77. Autor byl režimem perzekvován a nemohl oficiálně vystavovat. Po roce 1989 se zúčastnil celé řady mezinárodních výstav a sympozií a jeho díla jsou součástí mnoha českých i zahraničních sbírek.

KOLÍNSKÁ JITKA (1930–1992)

Mořský kámen

1962

olej, plátno

65 × 70 cm

sign. na rubu Jitka Kolínská / 1962 na rubu popis díla autorkou

350 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Atraktivní a emočně

olejomalba magického realismu

Sběratelsky atraktivní a emočně působivá olejomalba s názvem „ Mořský kámen “ z roku 1962 je dílem významné české malířky, grafičky a ilustrátorky Jitky Kolínské, členky skupiny Máj 57 a Svazu českých výtvarných umělců, jejíž umělecký odkaz trvale obohacuje českou kulturu.

Jitka Kolínská se narodila v roce 1930 v Praze. V letech 1945–1947 studovala na pražské Soukromé škole dekorativního umění u profesora Jaroslava Masáka. Od roku 1947 přešla na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru profesora Vladimíra Sychry a Vladimíra Pukla, kterou ukončila v roce 1953. O tři roky později se zúčastnila výstavy skupiny Roter Reiter v Německu a v roce 1957 měla svou první samostatnou výstavu v Galerii Československého spisovatele v Praze.

Kolínská stála také u zrodu skupiny Máj 57, v níž se sdružovali výtvarní umělci a umělkyně z řad malířů, sochařů a grafiků, kteří usilovali o tvorbu s moderními výrazovými prostředky. Vznik skupiny umožnila nekonkrétnost a vágní obecnost ustanovení o skupinách v nových stanovách Svazu československých výtvarných umělců. K zakládajícím členům skupiny kromě Jitky Kolínské patřili Ladislav Dydek, Jiří Martin, Robert Piesen a Richard Fremund. Ti přivedli další umělce, například Jiřího Rathouského, Doru Novákovou, Jaromíra Skřivánka, Vojtu Nolče, Františka Chauna a další. V roce 1957 proběhla první výstava skupiny s názvem Mladé umění. U návštěvníků vzbudila velkou odezvu, neboť na ní spatřili zcela jiné umění než na výstavách oficiálních. I proto byla oficiálními kritiky hodnocena negativně. K dílům, která způsobila rozruch, patřilo „ Zátiší s dopisem/Pocta Shakespearovi “ od Jitky Kolínské a muselo být předčasně odstraněno.

Autorka ve své tvorbě používala různé umělecké techniky a styly. Například koncem 40. let experimentovala s grafikou a vytvářela monotypy s motivy nočního města. Později se věnovala malbě zátiší a její díla byla čím dál lyričtější a obsahovala prvky magického realismu. V 70. letech kombinovala barevné koláže s kresbou a věnovala se knižní ilustraci, především pak dětských knih. Její rozsáhlá tvorba pro děti pokrývá širokou škálu nejrůznějších žánrů. Nejbližší jí byla literatura pro nejmenší čtenáře. V průběhu své kariéry obdržela ocenění za ilustrace, konkrétně v roce 1976 získala cenu od ministerstva kultury za svou práci na knize Tolstoj dětem.

„ Mořský kámen “ je atmosférickou a emociálně laděnou olejomalbou v duchu magického realismu, v níž je zachycena dynamika mořských vln, která naráží na pasivní statičnost kamene. Obraz pochází z období, v němž se u Kolínské objevuje motiv odplouvání v podobě lodí, plachetnic, a právě mořských kamenů. Pomocí detailní, jemné malby a subtilních barev se Kolínské podařilo symbolicky zachytit přírodu v její magičnosti. Tento obraz je dokladem autorčiny schopnosti spojovat lyrické prvky a precizní techniky. Dílo Jitky Kolínské je zastoupeno v řadě českých sbírek, k nimž patří například Národní galerie v Praze, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou či Galerie středočeského kraje.

MALICH KAREL (1924–2019)

Dvě figury

1962

akvarel, tuš, běloba, karton 66 × 90 cm

sign. PD K. Malich III. 1962. 380 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 242

J. Chalupecký, Nové umění v Čechách, H+H, Jinočany 1994, str. 68, 69

Posuzované dílo „ Dvě figury “ je pozoruhodná práce jedinečné osobnosti dějin výtvarného umění 20. století. Jejím autorem je Karel Malich, tvůrce se specifickým výtvarným rukopisem vycházejícím z jeho postoje k tvůrčímu procesu. Výtvarník svou uměleckou tvorbu chápal jako prostředek k zachycení neviditelných sil a energií, které prostupují světem. Tím se jeho práce liší od mnoha jeho současníků.

Vizionářský výtvarný jazyk minimalismu s fascinací k neviditelným silám

Karel Malich se narodil v roce 1924 v Holicích na Pardubicku. V mládí ho fascinovala příroda, byl k ní velmi všímavý, což výrazně ovlivnilo jeho budoucí tvorbu. Jak sám popisuje: „ Jako kluk jsem se nemohl dočkat, až se probudím a vyjdu ven a podívám se kolem sebe, byl obrovský zážitek být narozený v tom místě, v kterým jsem se narodil s tím okolím, který já nevím, jestli někdo vnímal jako já. Mělo to pro mě obrovský význam.“ Po maturitě na gymnáziu začal v roce 1945 studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se věnoval kreslení a výtvarné výchově, pod vedením profesorů Cyrila Boudy, Martina Salcmana, Karla Lidického a Františka Kovárny. Po jejím dokončení přešel na Akademii výtvarných umění v Praze (1950–1953), kde studoval pod vedením Vladimíra Silovského. Zpočátku se věnoval především kresbě a grafice, v níž experimentoval s pastely a využíval jemné, vzdušné barevné přechody, které měly meditativní a duchovní rozměr. Na začátku své umělecké dráhy byl ovlivněn především krajinomalbou a realistickými prvky. Postupně však svůj okolní svět více abstrahoval a geometrizoval. Od 60. let se Malichova tvorba počala měnit. Přestěhoval se do Prahy a zapojil se do tehdejší avantgardní scény. Právě v tomto období se plně ponořil do abstrakce, která byla inspirována nejen přírodou, ale i jeho vnímáním energie, světla a prostoru. Byl fascinován neviditelnými silami a propojením člověka s kosmickým řádem. Svůj postoj k tvorbě Malich popisuje jako něco, co se mu zjevuje, nikoliv však z reálného světa a zvnitřku sebe sama, říká: „ Zahlídnu něco, co musím udělat. Snažím se vyjádřit to, co právě žiju. Spoléhám se na sebe, že je to ve mně, chci to vidět a přenést na papír.“ Posuzovaný obraz „ Dvě figury “ z roku 1962 je svědkem této změny. Formálně vyvážená abstrakce zprostředkovává výtvarný jazyk vizionářského výtvarníka. Fascinující vnitřní energie se otiskuje do harmonie organických tahů, protínající se horizontály a vertikály. Malich dosahuje odpoutanosti a plynulosti kombinací techniky akvarelu s tušovou kresbou, do které zasahuje bělobou. Dílo působí svými jemnými tóny zcela vyváženě. Jedinečnost tohoto obrazu spočívá v minimalismu, který se stal uměleckou perspektivou. Malich se jednoznačně zapsal do výtvarné kultury 20. století. Vystavoval v desítkách prestižních institucí, například v pařížském Centre Georges Pompidou, berlínské galerii Martin-Gropius-Bau, v Ludwig Museu v německém Koblenzi či v newyorském Guggenheimově muzeu.

HENDRYCH JAN (1936)

Zrcadlo

1963

patinovaná sádrová plastika

39 × 26 × 7 cm

sign. zespodu J Hendrych 63

80 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Skvostné, inspirační abstraktní dílo s nezaměnitelným rukopisem a symbolikou

Sádrová plastika „ Zrcadlo “ pochází od českého sochaře, malíře, restaurátora a emeritního profesora Akademie výtvarných umění v Praze, Jana Hendrycha, člena tvůrčí skupiny Index, Umělecké besedy a držitele mnoha prestižních ocenění.

Jan Hendrych se narodil v roce 1936 v Praze do rodiny právníka Jaroslava Hendrycha a sochařky Olgy Hendrychové (roz. Tobolkové). Absolvoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby u profesora Václava Markupa v letech 1951–1955 a posléze Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliérech profesora Josefa Wagnera a Jana Kavana. Navštěvoval rovněž semináře obecné estetiky, které vedl Dušan Šindelář, a následně v letech 1963–1966 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Karla Hladíka a Karla Lidického.

V roce 1964 se zúčastnil výstavy Socha 1964 Liberec. Společně se členy tvůrčí skupiny Index se zúčastnil nejdříve výstavy v GMU v Roudnici v roce 1966 a o dva roky později v Galerii Vincence Karmáře. Index byla skupina malířů a sochařů vytvořená právě při Galerii Vincence Kramáře v Praze Dejvicích. František Doležal, člen komise galerie, byl zároveň teoretikem skupiny Index.

Jan Hendrych měl první samostatnou výstavu v Galerii mladých v pražském Mánesu v roce 1966 a o rok později v letohrádku na Ostrově. Krátce po sovětské invazi ho potkal stejný osud jako řadu dalších umělců. Svaz československých výtvarných umělců mu zakázal tvořit. Avšak aby zcela neopustil svůj obor, začal pracovat jako restaurátor. Tímto řemeslem se živil třicet dva let. Za nejvýznamnější Hendrychovu rekonstrukci je považováno dvou-sousoší Theodora Friedla na atice v divadle v Karlových Varech. Opravoval drobné venkovské sochy především ve středních a západních Čechách. Ke svobodné tvůrčí práci se vrátil až po pádu komunistického režimu s tím, že od roku 1990 byl pověřen vedením Ateliéru figurálního sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. O rok později byl jmenován profesorem. Hendrych ovlivnil mnohé umělce a umělkyně nejen svým rozsáhlým dílem, ale i jejich pedagogickým vedením.

Velkým inspiračním zdrojem mu byly práce Marina Mariniho, Otto Gutfreunda a plastické stavby soch Henry Moora. Hendrychova tvorba má svébytný rukopis plný nezaměnitelných variací na téma sochařské formy a prostoru. V 60. letech vytvořil série abstraktních děl, v nichž se projevila autorova individualita a velké sochařské cítění. Nicméně Jan Hendrych bývá představován jako bytostný figuralista.

Předložené dílo „ Zrcadlo “ pocházející z roku 1963 je originální patinovanou sádrovou plastikou, která je zajímavá nejen autorovým nezaměnitelným rukopisem, ale i symbolikou. Zrcadlo není pouhým předmětem každodenní potřeby, ale i bránou do jiných světů, je nástrojem odhalujícím pravdu. Ukazuje nám nejen to, co je na povrchu, ale i to, co je skryto uvnitř. Hendrychovo „ Zrcadlo “ je uměleckým skvostem, jehož symbolika vede k sebepoznání a pravdě.

CHATRNÝ DALIBOR

(1925–2012)

Rastr

1966–1968

kombinovaná technika, olej, plátno, oboustranný obraz

108 × 72 cm

sign. LD D. Chatrný 68, na rubu PD D. Chatrný 66, na blindrámu 1966 D. Chatrný 350 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 95

Dalibor Chatrný, GJK Brno, 1969, č. k. 14 v online katalogu díla autora č. 988

Produktivní představitel poválečné abstrakce

Autorem předloženého díla „ Rastr “ je Dalibor Chatrný, všestranný autor pocházející z brněnské výtvarné scény, který je právem považován za jednoho z nejvýraznějších a nejproduktivnějších představitelů poválečného abstraktivního umění u nás. O zvyšující se oblíbenosti tohoto autora svědčí i významný cenový nárůst jeho děl na aukcích.

Chatrný se kromě grafické tvorby přiblížil dobovému akčnímu a konceptuálnímu umění a promýšlel vztah výtvarné tvorby ke skrytým přírodním silám a krajině. Kromě skutečných krajinných realizací lze v jeho bohatém díle nalézt i řadu utopických projektů. Zabýval se rovněž souvislostí sémantických obsahů slov a jejich možné vizuální podoby. Působil také na poli fotografie a audiovizuálních realizací. Kromě tří experimentálních filmů, které vznikly ve spolupráci s hudebním skladatelem Aloisem Piňosem, hrála v jeho tvorbě roli osmihodinová výstava v Procházkově síni brněnského Domu umění. Návštěvníci galerie propojovali připravené kovové a plexisklové válce prostřednictvím sítě provázků. Tato vskutku výjimečná akce přesáhla celý výstavní prostor tím, že byly propojeny objekty v interiéru s bustou v parku před galerií. Pro Chatrného, stejně jako pro mnoho dalších autorů, představovala tvorba a podobné projekty mentální cvičení a rozvíjení imaginace, neboť nebyly svázány s vnějším omezením, a poskytovaly tak svobodný prostor.

Brněnský rodák odmaturoval roku 1944 a následně studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1947 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Sychry a Vladimíra Silovského. Jako pedagog působil na mnoha uměleckých institucích v Praze i v Brně a angažoval se rovněž i v několika uměleckých skupinách. Například ve výtvarné tvůrčí skupině Profil 58, v progresivní skupině Parabola, v Umělecké besedě Praha a v TTklubu.

V první polovině šedesátých let došel Chatrný k zásadnímu objevu. Využil možnosti mřížky, s níž pracoval pomocí různých technických postupů. Mřížka umožňovala vstup nové dimenze do obrazu. S ohledem na pravidelnou strukturu se přiblížil k principům minimalismu, kterých se však nikdy důsledně nedržel.

Obraz „ Rastr “ představuje sběratelsky exkluzivní Chatrného práci, v níž vyniká systematický a v několika tvůrčích obdobích znovu se opakující autorův zájem o prostor. Mřížka je tu prostředníkem hloubky prostoru, která je nositelem barevného spektra a současně i motivu. Motiv připomíná zachycení momentu, v němž malířský váleček přejíždí stírací mřížku na barvu. Obraz samotný představuje jednu z možných technik zrodu výtvarného díla jako takového.

Chatrného práce jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie Praha, Moravské galerie Brno, Galerie hlavního města Prahy, Českého muzea výtvarného umění Praha, Slovenské národní galerie Bratislava, Muzea Sztuki Lodž, Staatliches Lindenau Museum Altenburg, Staatliche Kunstsammlungen – Kupferstich –Kabinett Dresden, Karl Ernts Osthaus-Museum Hagen, Albertina Museum Wien a Centre Georges Pompidou.

BALCAR JIŘÍ (1929–1968)

Oznámení

1964

olej, plátno

135 × 69 cm

sign. PD Balcar 64, na rubu Jiří Balcar na rubu štítek s popisem díla

340 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Osobitá autonomie

Předložený obraz „ Oznámení “ je originálním, svou kvalitou a monumentálním formátem galerijním, vrcholně informelním dílem Jiřího Balcara, klíčové postavy výtvarného umění šedesátých let, patřící k okruhu významného teoretika Jindřicha Chalupeckého. Balcar ve své tvorbě vždy osobitě reagoval na vývoj světového moderního umění, ať už to byla existenciální abstrakce, lettrismus, anebo později nová figurace a pop art. Kromě malířské tvorby ovlivnil jako autor knižních obálek a filmových a divadelních plakátů dobovou estetiku. Rodák z Kolína přišel do Prahy se silným zaujetím pro tvorbu Emila Filly, s obdivem ke Skupině 42 a k dílu Zdeňka Rykra, se zájmem o surrealismus a existencialismus. Od roku 1948 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Františka Tichého, a když po roce profesor školu nuceně opustil, pokračoval v ateliéru knižní tvorby vedeném Františkem Muzikou. Toto školení zhodnotil s mimořádným úspěchem jak v oblasti užité tvorby, tak také v lettristických prvcích ve své volné práci.

Důležitým mezníkem v Balcarově životě byl stipendijní pobyt v USA (Seminar of Art, Farleigh Dickinson University, Madison, New Jersey, 1964). Samostatná výstava ve Špálově galerii (1966) i účast na klíčových výstavách československého umění v zahraničí ho zařadily mezi nejzajímavější představitele české nové figurace. Jeho život a slibnou další tvůrčí cestu bohužel předčasně přervala tragická autonehoda.

Plnohodnotnou součástí Balcarova díla byla knižní a grafická tvorba. Vytvořil známé filmové plakáty k Hrabalovým „ Perličkám na dně“, Felliniho „ Silnici “ a k Wylerově „Velké zemi “ nebo divadelní plakáty k prvním hrám Václava Havla („Vyrozumění “, „ Zahradní slavnost “). Za plakát „ Bílá velryba “ získal v roce 1962 v Paříži Cenu Toulouse-Lautreca. Nejrozsáhlejší část jeho užité tvorby patřila spolupráci s nakladatelstvím Odeon. Navrhl například obálky a úpravy mnoha svazků „ Malé řady soudobé světové prózy “ a mezi lety 1964–66 upravil tři ročníky „ Světové literatury “.

Posuzovaný obraz „ Oznámení “ lze vnímat jako osobité rozvinutí souboru „ Dekretů “, který Jiřího Balcara vpravdě proslavil. Toto téma se poprvé v jeho tvorbě objevilo na počátku roku 1959 a rozvíjelo se v následujících dvou letech. Ve výtvarném podání reflektovalo jak soudobou vlnu informelního umění (zejména A. Tapiès, A. Burri), tak využití zcela osobitých lettristických prvků ve formě „jiného“ písma, jež na nás působí svou nedešifrovatelností, neurčeností a barevně akcentovanou naléhavostí.

Právě Balcarovy práce tohoto typu ocenil přední francouzský kritik Pierre Restany za svého pobytu v Praze roku 1960. Vyzdvihl tehdy především mnohost jejich formy, „ autonomii vyjadřovacích prostředků, existujících vedle sebe (materiálovost, barva, grafismus) “.

V posuzovaném obraze „ Oznámení “ Jiří Balcar ztvárnil složitou, indiferentní texturu vyjadřující individuální pocit ohrožení a existenciální úzkosti – podařilo se mu tu dát mimořádně přesvědčivý výraz problematice kafkovského odcizení.

BERAN ZDENĚK

(1937–2014)

Perforovaná struktura

1964

reliéf, asambláž, sádra, polystyren, textilie, spínací špendlík, sololit

62,5 × 45 cm

sign. na rubu monogram ZB 64

130 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 28

FILA RUDOLF (1932–2015)

Vertikála II

1965

kombinovaná technika, asambláž, olej, dřevěná deska

131 × 86 cm

sign. LN R. Fila 65, na rubu 2× Rudolf Fila na rubu popis díla autorem

150 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 63

V. Zikmund, Rudolf Fila – Obrazy, (kat.), GJK Brno, 1968, (nestr.)

J. Valoch, Mimo hlavní proud, Český informel (kat.), GHMP

ŠIMOTOVÁ ADRIENA (1926–2014)

Les v zimě

1963

olej, plátno 64 × 90 cm

sign. PD A. Šimotová 63, na rubu Adriena Šimotová 63

na rubu název díla autorkou

460 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 355

J. Zemina, Adriena Šimotová, Setkání 1960–1990 (kat.)

GHMP, Staroměstská radnice, 1990, str. 6

UVEDENO

Soupis díla Adrieny Šimotové, č. 147, in: Adriena Šimotová, Pavel Brunclík (ed.), Museum umění

Olomouc, NG v Praze a Galerie Pecka, 2006, s. 299

Raritní abstrahované

tašistické dílo francouzské lyrické abstrakce

Posuzované dílo „ Les v zimě “ je autentickou, na trhu raritní, lyricky abstraktní malířskou prací Adrieny Šimotové, bezesporu nejvýznamnější české umělkyně druhé poloviny dvacátého století, autorky po zásluze oceňované na domácí i mezinárodní scéně. Už v sedmdesátých letech byla vyznamenána na bienále ve Florencii a Lublani, v roce 1991 získala francouzský Řád za literaturu a umění, v Česku pak převzala medaili Za zásluhy a Cenu Ministerstva kultury. Kromě zastoupení ve stěžejních státních českých sbírkách se její díla nacházejí ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, Albertině ve Vídni, Centre Georges Pompidou v Paříži, v The Art Institute of Chicago, Mesnil Collection v Houstonu, muzeích v Ženevě, Vratislavi, Lodži, Kjótu, Soulu, abychom zmínili jen některé z institucí. Narodila se v Praze v roce 1926 v česko-francouzské evangelické rodině s bohatým kulturním zázemím. Sklony k umění Adriena projevovala už od raného věku. Jak později vzpomínala, stále kreslila Pannu Marii, jesličky a náměty, které byly dány křesťanskou výchovou. Zároveň ale velmi dobře hrála na klavír. Výtvarná dráha však přičiněním Adrieniny maminky nakonec převážila.

Autorčino dospívání i osobní zrání poznamenala válečná doba, následně pak nesnadný vývoj poválečného Československa. Výtvarná studia zahájila nejprve soukromě (1940–1941), v letech 1942–1945 navštěvovala Státní grafickou školu v Praze, kde ji vedl prof. Zdeněk Balaš. Následně pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického, u něhož absolvovala i postgraduální aspiranturu. Tehdy také navázala řadu celoživotních přátelství; z okruhu výtvarníků, kteří studovali na VŠUP, se formovalo jádro budoucí skupiny UB 12.

V roce 1954 se Jiří John, od roku 1953 autorčin manžel, seznámil s malířem Václavem Bartovským, starším kolegou, který svou jemnou elegancí, kultivovanou a citlivou malbou orientovanou na Francii (Matisse, Bonnard ad.) mladým umělcům imponoval. Postupně se kolem Bartovského soustředila skupina několika dalších mladých umělců, které spojovalo společné zaměření. Prvním veřejným vystoupením ještě před ustavením skupiny byla výstava v Alšově síni roku 1957, které se zúčastnili Burant, Kolíbal, Prachatická, John a Šimotová. V té době však byla skupina ještě stále součástí SČVU. Osamostatnila se až v roce 1961.

V roce 1962 se konala historicky první výstava skupiny UB 12, která byla stranickou kritikou naprosto strhána, a expozice musela být na pokyn KSČ přeinstalována. Poslední výstava se konala v roce 1965 v Brně a vzbudila neobyčejně kladný ohlas. V roce 1969 se skupina pod vlivem politických událostí začala rozpadat a v roce 1970 byla oficiálně zakázána. Retrospektivní výstavy UB 12 proběhly po roce 1990.

Původní název skupiny měl být 14 UB podle počtu členů, jimiž byli: Václav Bartovský, Václav Boštík, František Burant, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Jiří John, Stanislav Kolíbal, Jiří Mrázek, Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická, Oldřich Smutný, Adriena Šimotová, Alois Vitík a Jiří Šetlík. Roku 1962 se přidala Alena Kučerová a o dva roky později Jaromír Zemina.

Ovzduší uměleckého okruhu skupiny UB 12 formovalo první období tvorby Adrieny Šimotové. Ta se od počátku projevovala jako malířka se smyslem pro čistou, výtvarnou kvalitu barev; svými tehdejšími díly stála blízko francouzské lyrické abstrakci. Na sklonku šedesátých let se v českém umění prosadil proud, který dostal název Nová figurace. Mísily se v něm vlivy pop-artu se snahou o postižení figury v nových kontextech. Autorčina práce se tehdy vyvíjela k zachycení filozofické roviny dennodenních situací (např. obrazy s motivy česání či mytí).

Po předčasném úmrtí Jiřího Johna se Šimotová k malbě již nedokázala vrátit. Zvrat v její práci nebyl jen reakcí na osobní život, odpovídal i potřebě hledání nových, dobově aktuálnějších výrazových prostředků. Papír ve své křehkosti či látka ve své měkkosti se staly přesně těmi materiály, které mohly vyjádřit autorčiny pocity prchavosti života.

V průběhu sedmdesátých let a později vytváří Šimotová práce, užívající zejména nejrozmanitější druhy papírů, především těch, které mohou být lehce perforovány, trhány, mačkány a modelovány. Stěžejním námětem se stává figura jako zrcadlo člověka vystaveného mezním životním situacím. Psychologická působnost je pak umocněna především autorčiným důrazem na haptičnost. Tu evokuje pocit tělovosti, respektive pocit, že máme před sebou stopy po nedávno přítomném lidském těle. Někdy se jedná o skutečné otisky: autorka do papíru otiskovala tělesné partie vlastní či svých přátel. Výtvarná řeč doteku dokázala v podání Adrieny Šimotové povznést „chudé“ materiály ve vznosnou výpověď metafyzických kvalit.

Obraz „ Les v zimě“ je Šimotové vzácnou prací pocházející z autorčina mimořádně šťastného období první poloviny šedesátých let. Tehdy se v jejích nepočetných malbách a četnějších pastelech a monotypech (většinou komorních formátů) reflektovala spokojenost harmonického rodinného života. Adriena Šimotová se těšila z mateřských starostí (syn Martin se narodil roku 1960), jež mohla zčásti převést na své rodiče v podolském bytě, a přitom pracovat v ateliéru na Letné (který Jiřímu Johnovi a jí přátelsky uvolnil malíř Václav Boštík). Povzbudivé byly také náznaky změny dobového klimatu, v němž se pomalu prosazoval nárok na svobodu projevu (skupina UB 12 byla oficiálně schválena Svazem výtvarných umělců roku 1960).

Autorčina malířská díla z první poloviny šedesátých let byla, jak akcentoval Jiří Valoch, již velmi „svébytnou Šimotovou “. Obraz „ Les v zimě“ skvěle dokládá, jak se umělkyně v tu dobu dostává do blízkosti informelu, který byl u nás však především spjat s tematizací existenciálních obsahů. To nesouznělo s její tehdejší životní situací – „informel“ Adrieny Šimotové má proto spíše charakter lyrické abstrakce.

Obraz „ Les v zimě“ ve výtvarně zcela abstrahované, tašistické a pro autorku již typicky něžně kresebně dotýkané formě zachycuje dojem z potulek českou přírodou. Jindy než v první polovině šedesátých let Adrienu Šimotovou krajina nepřitáhla – jako by se v tehdejším souznění s ní zrcadlila i blízkost milovaného muže, Jiřího Johna, jednoho z největších malířů – básníků přírody druhé poloviny dvacátého století.

JANOUŠKOVÁ VĚRA (1922–2010)

Figura

1962

plastika, reliéf, sádra, kov v. 52 cm

sign. na rubu monogram V. J. 62 140 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Fascinace skryté krásy

se odráží ve spontánní a intuitivní duši tvůrkyně

Výjimečná plastika s názvem „ Figura “ je dílem Věry Janouškové, kolážistky, malířky, grafičky, a především jedné z nejdůležitějších sochařek v českém umění druhé poloviny 20. století, jejíž tvorba zahrnuje nejen tradiční sochařské postupy, ale i experimenty s tvary, materiály i formami.

Věra Janoušková (roz. Havlová) se narodila v roce 1922 do rodiny venkovského kantora jako nejmladší ze tří sester. Její přirozený talent objevila učitelka, která jí doporučila, aby se přihlásila na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. U přijímacího řízení sice neuspěla, ale ve výtvarném umění pokračovala. Absolvovala roční praxi na Odborné škole kamenicko-sochařské v Hořovicích u profesora Plichty a v roce 1942 byla přijata na UPŠ do sochařského ateliéru profesora Karla Dvořáka. Po válce v roce 1945 přešla do ateliéru profesora Wagnera. K jejím tehdejším spolužákům a spolužačkám patřili Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Zdeněk Palcr a její budoucí manžel Vladimír Janoušek, za něhož se v roce 1948 provdala. V tomtéž roce dokončila i studium. S manželem následně absolvovali roční stipendijní pobyt na Akademii výtvarných umění v Sofii a na přelomu 50. a 60. let, kdy se společenská atmosféra mírně uvolnila, podnikli cestu do Řecka, Rumunska, Francie, Itálie a Egypta. Manželé Janouškovi pracovali v 50. letech ve stodole v Dolní Kalné u Vladimírových rodičů. Svůj první pražský ateliér získali v bývalé smíchovské šatlavě v Malátově ulici, který se stal místem schůzek výtvarníků a výtvarnic.

V roce 1960 stála společně se svým manželem u zrodu známé tvůrčí skupiny UB 12, jejímiž členy byli mimo jiné Václav Bartovský, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Jiří Mrázek, Alena Kučerová a autorčina blízká přítelkyně Adriena Šimotová. Skupina UB 12 se soustředila na moderní výtvarné umění a kladla důraz na originalitu a nové přístupy.

Autorčino dílo bylo v 60. letech zastoupeno na významných výstavách českého umění v zahraničí (Budapešť, 1960, Janov, 1965, Lutych, záp. Berlín, 1966, Turín, Middelheim-Antwerpy, Expo 67 Montreal, 1967, Paříž, 1968, Legnano, 1969, záp. Berlín, 1970).

V originálním a precizně zhotoveném díle „ Figura “ z roku 1962 se odráží spontánní a intuitivní duše tvůrkyně, která zaměřením své umělecké činnosti navracela život odpadkům nalezeným na smetišti. Věra Janoušková o sobě hovořila jako o „ smetištní sochařce “, kterou naprosto fascinovala skrytá krása věcí, jež na první pohled dosloužily. Její tvůrčí duch z nich vytvářel nové celky. „ Figura “ je nezaměnitelným experimentem, je svědectvím autorčiny „ obsese materiálem “. Osobní zaujetí, inspirace nalezená v samotném předmětu vytváří novou realitu, nový celek. Věra Janoušková zanechala jednu z nejoriginálnějších stop v českém sochařství a její přínos pro tento obor je vnímán i v zahraničí. Právem je tak její dílo zastoupeno v mnoha českých a zahraničních sbírkách.

BALCAR JIŘÍ

(1929–1968)

Bez názvu

1962–1963

kombinovaná technika, olej, deska 99 × 70 cm

sign. na rubu Jiří Balcar 380 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Abstraktní, informální gesto v soustavě symbolů a znaků

Pozoruhodná olejomalba z let 1962–1963 je dílem českého grafika, malíře, ilustrátora, typografa a kreslíře, Jiřího Balcara, kolínského rodáka, jehož tvorbu lze považovat za kritické zrcadlo tehdejší československé společnosti.

Jiří Balcar se narodil v roce 1929 do rodiny kolínského lékaře. Otcovo autoritářské chování vytvářelo v rodině velmi napjatou atmosféru. Nejen tato obtížná situace, ale především otcova sebevražda v roce 1945 silně ovlivnila duši mladého umělce. Po studiích na kolínském akademickém gymnáziu začal v roce 1948 studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Františka Tichého, který ho přijal jako nadaného umělce s citem pro grafiku, a současně se zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu dějin umění. Po roce studia opouští teoretická studia, neboť se chce plně věnovat malování. Bohužel po roce musel opustit rovněž ateliér Františka Tichého, neboť byl zrušen, a přešel do ateliéru Františka Muziky. Studium úspěšně ukončil v roce 1953.

Již během středoškolských studií se u Balcara projevuje velký zájem o umění a o pražský kulturní život. Již v polovině čtyřicátých let se pokoušel o takzvanou suchou jehlu, což je grafická technika tisku z hloubky. Věnoval se rovněž knižní grafice, která pramenila především z jeho velkého zájmu o literaturu. Významnou roli v Balcarově díle sehrála typografie, především pak šablonovité pásmo, které se stalo pro jeho tvorbu zcela typické.

Balcar začal od padesátých let působit jako výtvarný redaktor v časopisu Květen. V něm uplatňoval nejen své kresby, ale rovněž svou touhu po osvěžení a oživení všeobecně stagnující kultury. Svou činností a osobitým projevem zasáhl do diskuse o českém umění a dostal se tak do povědomí širší veřejnosti. V roce 1956 se poprvé setkal s Jindřichem Chalupeckým, čímž se odstartovalo jeho městské období. Zájem o člověka, společnost, detaily českých měst se celý jeho život propisoval do Balcarových děl. V letech 1960–1967 vytvořil 34 filmových plakátů, přičemž za svůj plakát s názvem Bílá velryba získal prestižní cenu Toulouse-Lautreca v Paříži v roce 1962.

Předložené dílo „ Bez názvu “ představuje spřízněnost s abstraktní, informální malbou. Jedná se o aktivní umělcovo gesto, které se v tomto nefigurativním projevu stává soustavou symbolů a znaků. Tato soustava odmítá být snadno dešifrovatelnou, neboť se odhaluje v citovém naladění. Tím do jisté míry znepokojuje racionální složku existence a podněcuje diváka k jinému hledání významu a smyslu. Jiří Balcar patří k několika významným poválečným umělcům, jejichž tvorba se bohužel tragicky uzavřela dříve, než se mohla naplno rozvinout. Svým dílem si však i za svůj krátký život vydobyl uměleckou pověst nejen u nás, ale i v zahraničí.

CHATRNÝ DALIBOR (1925–2012)

Bílá s vodorovnými pruhy

1964 kombinovaná technika, tempera, karton

52,5 × 40 cm

sign. UD D. Chatrný 64

60 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 91

CHATRNÝ DALIBOR

(1925–2012)

Metamorfózy V 1964

kombinovaná technika, tempera, karton

56 × 38 cm

sign. U D. Chatrný 1964 na rubu popis díla

60 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

37

CHATRNÝ DALIBOR (1925–2012)

Černá čára uprostřed

1965 kombinovaná technika, karton

57 × 38,5 cm

sign. PD D. Chatrný 65

60 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 92

J. Valoch, Dalibor Chatrný, GJK Brno, 1969, (nestr.)

CHATRNÝ DALIBOR (1925–2012)

Bez názvu

1963

kombinovaná technika, email, olej, překližka

73,5 × 49,5 cm

sign. LD D. Chatrný 63, na rubu D. Chatrný 63

60 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

v online soupisu díla autora: Katalog obrazů / Malba

60-tá léta, uv. jako nezjištěné

TIKAL VÁCLAV

(1906–1965)

Pohyblivé iluze

1963

kombinovaná technika, olej, tuš, tempera, malířská lepenka

49 × 35 cm

sign. LD Tikal 63 na rubu popis díla 90 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Václav Tikal 1941–1965, Ostrava 1967 č. k. 89

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 363

Václav Tikal 1941–1965 (kat.), GVU Ostrava 1967 č. 15 (B/W)

Imaginární architektura iluze

Posuzovaný obraz „ Pohyblivé iluze “ je fascinující a kontemplativní prací Václava Tikala, autora nebývalé imaginace, člena Skupiny Ra, přispěvatele do sborníků Znamení zvěrokruhu a Objekty, vydávaných skupinou surrealistů sdružujících se kolem teoretika meziválečné avantgardy Karla Teigeho.

Václav Tikal se narodil v roce 1906. Vyučil se obchodním příručím a jeho vstup na výtvarnou scénu se odehrál až na počátku třicátých let, neboť se během hospodářské krize musel věnovat práci a rodinným povinnostem. V roce 1932 se totiž oženil a narodila se mu dcera. Tehdy se dostal k soustavnému, ačkoliv spíše „nedělnímu“ malování. Ve svých třiceti letech složil talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u profesora Jakuba Obrovského a Vratislava Nechleby.

Autora nejvíce ovlivnil Salvador Dalí, George de Chirico či Henri Rousseau. Pohled na reprodukce jejich děl považoval za zjevení, které dále rozvíjel ve svém originálním světě fantazijních představ. Jejich prostřednictvím reagoval na zběsilé události dobového dění. Prožívaná hrůza a úzkost daly vzniknout přízrakům zkázy i snovým krajinám. Kromě surrealistické tvorby Tikal rozvíjel linii, do níž se promítala moderní vědecko-technická civilizace.

V roce 1945 se účastnil výstavy s názvem Konfrontace II v Praze. V témže roce pořádal také samostatnou výstavu konanou ve Fantových závodech, již zahajoval Karel Teige. O rok později se zúčastnil Členské výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes v Praze nebo Art Tchécoslovaque v Galerii La Boëtie, která se konala v Paříži.

Během nacistické okupace Skupina Ra provozovala svou činnost nelegálně a v roce 1948 byla komunisty úplně zakázána. Po jejím rozpadu se Tikal sblížil s novým okruhem osobností kolem Teigeho (V. Effenberger, K. Hynek, J. Istler, L. Fára, J. Kotík, M. Medek, E. Medková atd.) a v roce 1951 se podílel na přípravě zmiňovaných sborníků Znamení zvěrokruhu a Objekty. V témže roce náhle Teige umírá a Tikal hluboce otřesen jeho smrtí se stahuje do soukromí a odmlčuje se i jako malíř. Věnuje se však designu keramiky a porcelánu. Co se týče jeho keramické tvorby, tak i s těmito uměleckými výtvory uspořádal mnoho výstav či byl na různé výstavy pozván.

V polovině 50. let obnovuje kontakty se skupinou bývalých přátel, soustředěnou již kolem Vratislava Effenbergera a podílí se na sbornících Objekt 3, 4 a 5. V roce 1964 se spolu s Josefem Istlerem stává členem mezinárodního uměleckého hnutí Phases.

Posuzovaný obraz „ Pohyblivé iluze “ z roku 1963 vznikl na sklonku autorova života a je součástí stejnojmenného cyklu. Jedná se o imaginární architekturu, která má navodit předmětné iluze, vnitřní model spletitých křivek autorovy imaginace. Nejen významově, ale i formálně se zde Václav Tikal pokusil o harmonizaci protikladů, která jeho tvorbu provázela. V jeho posledních dílech se tak ukazuje splynutí mechanického a organického, reálného i imaginárního světa.

HEJNA

VÁCLAV

(1914–1985)

Objekt MOLL

1965

objekt, asambláž, žehlicí prkno, housle, pravítka, malba

174 × 38 × 14 cm sign. PN monogram VH

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Dadaistická raritní asambláž abstraktní tašistické kolorace francouzského „Nouveau Réalisme“

Posuzované dílo „Objekt MOLL“ je nezpochybnitelně autentickou, sběratelsky raritní, osobitou verzí francouzského Nouveau Réalisme, představující prací Václava Hejny, autora známého v minulosti téměř výlučně jako člena válečné skupiny Sedm v říjnu, jehož široce rozvětvená tvorba však zahrnula pozoruhodné spektrum výtvarných projevů od existenciální figurace třicátých let přes krajinářství a malbu zátiší až po dlouhá léta málo známou objektovou tvorbu šedesátých let. Václav Hejna se narodil roku 1914 v Praze. Studoval na Českém vysokém učení technickém u prof. Oldřicha Blažíčka, kde setrval až do roku 1939. Na uměleckou scénu vstoupil již jako student, když se v roce 1937 a 1939 zúčastnil kolektivních výstav na chodbách Burianova divadla „D“.

V letech 1933–1939, kdy se jeho malířská tvorba vyznačovala impulzivním barevným gestem a existenciálním patosem zhuštěným do oproštěné expresivity, patřil Václav Hejna k nejprogresivnějším českým figuralistům. Ve svých pastózně cítěných obrazech, v nichž se malířská forma doslova rozpouští, vyjadřoval svůj soucit s poníženými, utlačovanými a vyloučenými ze společnosti. Jeho surový expresionismus zobrazoval mrzáky, slepce či zhroucené mužské figury u stolu jako odlidštěné tělesné schránky. Shrbené postavy

tvořené dynamickými barevnými strukturami se objevují i v několika verzích jeho slavného obrazu „Čekárna doktora Schauera “ z let 1937–1938.

Jak uvedl Dr. Harald Tesan, Hejnovo rané psychologizující dílo, pozoruhodně předjímající poválečný informel, je nejen symptomem hluboko zasahující kulturní deprese v předvečer druhé světové války, ale především působivým dokladem zápasu mladého ambiciózního malíře o svou vlastní obrazovou řeč mimo etablované normy „klasické“ moderny. Hejnovy existenciální obrazy, záměrně znetvořené a znejasněné, představují jakýsi vytěsněný protějšek ke „kulturnímu“ umění první republiky, v němž kubismus a civilismus na sebe po dlouhé roky dobrovolně vzaly povinnost státotvorných estetických sil.

Do let 1939–1941 spadá Hejnovo členství ve skupině Sedm v říjnu. Mladí autoři – kromě Hejny to byli např. Josef Liesler, Arnošt Paderlík, František Jiroudek a Zdeněk Seydl, historici umění Pavel Kropáček a Lev Nerad – pociťovali nespokojenost s tehdejším stavem umění. Usilovali o bezprostřední, subjektivně prožité zvnitřnění výrazu, jež lze nalézt například v českém baroku. Hejna se v té době výtvarně identifikoval s postavami básníka či osamělého poutníka, obracel se také k biblickým tématům.

Teprve v roce 1946 měl Hejna možnost dokončit svá studia přerušená válkou a se stipendiem československého státu odcestoval na dva roky do Paříže. Na École des Beaux-Arts navštěvoval kresbu aktu, vedle toho zobrazoval život v barech a v ulicích francouzské metropole. Seznámil se s řadou významných představitelů tehdejšího kulturního života. Navázal přátelství se španělským malířem Óscarem Domínguezem a pro dalšího svého španělského, v Paříži usazeného přítele, sochaře Honoriu García Condoye, zorganizoval roku 1948 výstavu v pražském Mánesu.

Od druhé poloviny padesátých let se autorova tvorba stále více obracela ke kaligraficky cítěné abstrakci. Navazovala na informelní tendence latentně, přítomné již v jeho raném díle.

Předložené dílo „Objekt MOLL“ je cennou Hejnovou prací z období let šedesátých, kdy jeho ateliér v Revoluční ulici byl doslova přeplněný asamblážemi jako jakýsi manýristický kabinet kuriosit. Ve svých originálních prostorových objektech tohoto typu konečně mohl jak uplatnit svou cennou zkušenost z francouzského pobytu, tak především nechat volný průchod své tvůrčí fantazii, drasticky omezené na počátku šedesátých let politickým uvězněním za „neoprávněné podnikání v oblasti užité tvorby“.

Předložené dílo „Objekt MOLL“ představuje plně typickou Hejnovu asambláž montovanou z „vysloužilých“ předmětů nejrůznějšího charakteru, přičemž ústředním a nejdominantnějším prvkem jsou staré housle. Výrazový účin celé asamblážované „stély“ dotváří abstraktní „tašistická“ kolorace, jež vnáší do objektu happeningový a poetický prvek. Ojedinělým způsobem tu přichází ke slovu dadaistická radost z tvůrčí subverze, jež staví tento objekt po bok realizací francouzského Nouveau Réalisme či mezinárodního hnutí Fluxus.

KUČEROVÁ ALENA

(1935)

Stěna 111

1965

perforovaný, rytý plech

32,5 × 30,5 cm sign. nezjištěna 240 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

monografie Alena Kučerová, Galerie Pecka, Praha 2005, str. 83, č. 66 Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 218

V. Lahoda, Krotký modernismus, in: Ohniska znovuzrození (kat.), GHMP Městská knihovna v Praze 1994, str. 51, 52

Nejvýraznější osobnost

českého poválečného

umění a její experimentální

přístupy s poetickým

viděním

Sběratelsky zajímavé dílo s názvem „ Stěna 111 “ z roku 1965 pochází od Aleny Kučerové, významné české grafičky, autorky prostorových objektů, členky umělecké skupiny UB 12 a nositelky řady zahraničních ocenění.

Autorka se narodila na pražských Vinohradech do rodiny obchodního zástupce textilních firem. Její otec se po roce 1948 skrýval v ilegalitě a působil jako agent-chodec. V roce 1953 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, který mu byl následně zmírněn na 25 let odnětí svobody. Později byla zatčena i matka, a mladá Alena žila dva roky pouze s mladším bratrem Josefem. Její otec krátce po propuštění z vězení zemřel.

Kučerová nejdříve studovala Vyšší školu bytového průmyslu a následně Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Antonína Strnadela. Ačkoliv studium musela v důsledku politických prověrek předčasně ukončit, diplom získala. Následně vstoupila na výtvarnou scénu ve společnosti svých přátel Antonína Tomalíka a Rudolfa Volrába.

V šedesátých letech se stala členkou umělecké skupiny UB12. Tato skupina vznikla kolem Aloise Vitíka, Václava Bartovského a Václava Boštíka. UB 12 se nikdy neprezentovala nějakými proklamativními manifesty, neboť jí šlo o sdílení hodnot, které byly v dané době pro přátelských okruh uměleckých osobností svého druhu záchranným kruhem. Kladl se důraz na respektování individuální svobody uměleckého projevu a na specifičnost uměleckých děl jako takových. S nástupem normalizace se však skupina začala rozpadat a v roce 1970 byla oficiálně zakázána. Kučerová nemohla během normalizace vystavovat, a stáhla se proto do svého pražského ateliéru. Po roce 1996 z Prahy odešla a žije v ústraní na venkově. Životní změna se odrazila také v charakteru její další tvorby. Začala pracovat na souboru závěsných asambláží, v nichž využívá nejchudší materiál, který nachází ve svém okolí. Originalita děl Aleny Kučerové nespočívá pouze v jakémsi lyrickém či poetickém nádechu, ale i v inovativním přístupu. Namísto tradičních grafických technik vytváří perforované matrice z plechu, které následně přenáší na papír. Její grafiky mají unikátní výraz, v němž se prolíná jemná kresba a strukturální hloubka. Od roku 1963 do svých grafik zapojila perforované body, které kombinovala se suchými jehlami. Estetické kvality otevřeného prostoru tiskové desky i samotná práce připomínající tradiční řemesla autorku natolik uchvátily, že je začala dále rozvíjet a zdokonalovat. Experimentovala s různými materiály, včetně dřeva, hřebíků, nýtů či plechu.

Na předloženém díle „ Stěna 111 “ jsou husté soustavy bodů spojovány uvolněnými liniemi, které společně vytvářejí pozoruhodnou iluzi hloubky prostoru. K prorážení plechu ji podnítila práce dědečka ševce, propichujícího kožené podrážky a zatloukajícího do nich floky. Alena Kučerová právem patří k nejvýraznějším osobnostem českého poválečného umění a její experimentální přístup s poetickým vyjádřením z ní činí postavu světového formátu.

KUČEROVÁ ALENA (1935)

Plán č. 2

1964 pocínovaný plech, rytí, perforace

26,5 × 23,5 cm

sign. nezjištěna

180 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

monografie Alena Kučerová, Galerie Pecka, Praha 2005, str. 40, č. 32

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 214 V. Lahoda, Krotký modernismus, in: Ohniska znovuzrození (kat.), GHMP Městská knihovna v Praze 1994, str. 51, 52

JANOUŠKOVÁ VĚRA (1922–2010)

Žena

osinkocement, drát 6/15 v. 40,5 cm sign. zespodu V. Janoušková 60 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

JANOUŠEK VLADIMÍR

(1922–1986)

Hlava – ruce

1967

objekt, polychromované dřevo, kov 40,5 × 55 × 24 cm

sign. na rubu V. Janoušek / r. 1967 na rubu název díla autorem 160 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Vladimír Janoušek – Věra Janoušková, Plzeň 2004 (nečísl.)

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 114

Jedinečné dílo nesmírné tvůrčí imaginace a individuální svobody

pohybu

Pozoruhodný objekt „ Hlava – ruce “ patří k řadě významných děl, jejichž autorem je vynikající českých sochař Vladimír Janoušek, který je řazen k předním představitelům moderního malířství. Janouškova tvorba byla zpočátku ovlivněna profesorem Wagnerem. Jeho sochy s lyrickým podtextem vycházely z harmonických tvarů. Východiskem jeho prací nebyla popisnost socialistického realismu, nýbrž zobecňování lidských typů a abstrahující řád kompozic.

Od šedesátých let našel novou výrazovou rovinu v podobě svařovaných soch, v nichž zdůrazňoval roli individuální svobody, která je základní podmínkou pro tvorbu jako takovou. V Janouškových dílech se postupně objevoval element pohybu v podobě čepu, na němž bylo upevněno kyvadlo či osa zvratu. V objektech tak dochází ke spojení expresivity výrazu s hybností formy. Jedná se tak o zápas, o zápas rukou a hlavy o vychýlení se z přirozeného těžiště či ze společenských pravidel.

Vladimír Janoušek se narodil v roce 1922 do rodiny legionáře a důstojníka československé armády. Jeho mládí ovlivnila válka, kvůli které se rodina musela stěhovat, a poté i nucené práce v Říši. Nejprve studoval gymnázium v Trutnově, ale dokončil ho v roce 1940 v Úpici. Rok pracoval jako praktikant stavitelské firmy a od roku 1942 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Karla Dvořáka. Jeho studia byla bohužel přerušena totálním nasazením, kdy pracoval jako dělník na pile. Po válce byl přijat do ateliéru profesora Josefa Wagnera na VŠUP, kde se stal spolužákem budoucí manželky Věry. K jeho tehdejším spolužákům patřili Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč či Olbram Zoubek. Po svatbě v roce 1948 odjel se svou manželkou na dva semestry do Sofie, odkud si přivezl řadu kreseb s lidovými náměty. Po únoru 1948 odmítl vstoupit do KSČ a po povinné vojenské službě ukončil svá studia monumentální sochou Jana Husa v roce 1950. O čtyři roky později se zúčastnil Benátského bienále a byl rovněž přizván na světové výstavy Expo 58 v Bruselu, Expo 67 v Montrealu a Expo 70 v Ósace.

Od šedesátých let se stává spolu se svou manželkou Věrou členem skupiny UB 12, která se soustředila na moderní výtvarné umění a kladla důraz na originalitu a nové přístupy. K jejím členům patřili například Václav Bartovský, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Alena Kučerová, Adriena Šimotová, Daisy a Jiří Mrázovi. Janoušek se měl stát vedoucím sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze, ale po vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 a velké sochařské instalaci s názvem „ Hrozba války “ na Expu 70, kterou reagoval na okupaci Československa, to nebylo možné. V sedmdesátých letech začala jeho pražský ateliér sledovat StB a až do konce let osmdesátých nesměl oficiálně vystavovat. Autorovy sochy jsou tragickým svědectvím osamoceného člověka, který má pocit, že policejní výslechy nikdy neskončí. O Janouškovi se v této souvislosti hovoří jako o jednom z nejpronásledovanějších českých umělců.

OVČÁČEK EDUARD

(1933–2022)

Z Boží milosti

1965

kombinovaná technika, asambláž, koláž, malba, sololit

65 × 46 cm

sign. na rubu E. Ovčáček 1965 na rubu popis díla autorem

210 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Obrazy a grafika /parabola 61–91/, Galerie Fronta, Praha 1991

Představitel českého informelu se vyznačuje hravostí, humorem a ironií

Pro mnohé výtvarníky a výtvarnice bylo písmo záležitostí prchavou či okrajovou, v tvorbě Eduarda Ovčáčka, jednoho z hlavních představitelů českého informelu, patřilo k nejsilnějším proudům jeho výtvarného programu, a to již od počátků jeho umělecké dráhy. Eduard Ovčáček se narodil v březnu roku 1933 v Třinci. V letech 1957–1963 vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě u profesora Petera Matejky. Koncem 50. let byl členem skupiny Kroky a jedním z iniciátorů vzniku nezávislé bratislavské skupiny výtvarníků s názvem Bratislavské konfrontace, která se orientovala na informel. V roce 1960 navštívil neoficiální výstavu abstraktního umění, které bylo tehdejším režimem zakázané, a navázal kontakt s umělci zabývajícími se strukturální malbou v Praze. K nim patřili například Vladimír Boudník, Mikuláš Medek či Aleš Veselý.

Po ukončení studia v roce 1963 nastoupil na pozvání Václava Zykmunda na místo výtvarného pedagoga na Univerzitě Palackého v Olomouci. V důsledku svého nesouhlasu se sovětskou invazí v roce 1968 byl vyhozen. Na okupaci reagoval konkrétní a vizuální poezií s názvem „ Lekce velkého A“, která byla publikována v různých periodikách v Československu a v zahraničí. Kvůli tomuto veřejnému výstupu a pozdějšímu podepsání Charty 77 byl tehdejším režimem šikanován a nemohl oficiálně vystavovat. Po roce 1989 se objevoval na výstavách Spolku výtvarných umělců Mánes, Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Umělecké besedy a jiných. Zúčastnil se celé řady mezinárodních výstav a sympozií. V roce 1997 založil na půdě Ostravské univerzity tradici pořádání serigrafických workshopů a zároveň plynule přešel ke stále dokonalejší technice digitální počítačové grafiky a velkoplošného tisku. Patřil v tomto oboru k nejoriginálnějším tvůrcům, který neustále posouval hranice možností zobrazení, aniž by opustil své původní zaujetí písmem.

Ovčáčkova tvorba se vyznačuje experimentováním, hravostí, humorem a mnohdy i ironií. Zájem o piktogramy a vyrovnávání se s informelem vyústily v programové soustředění na fenomén písma, resp. na znaky, grafémy jakožto základní stavební prvky lettristického projevu. Lettrismus pracuje s výtvarnou hodnotou písma zbaveného sémantického obsahu, přičemž stoupenci tohoto uměleckého směru tvoří svá díla variací omezeného počtu identických grafémů. Ty tak hrají roli formálních prvků v působivých vizuálních kompozicích. Ovčáček grafémy vtiskoval do grafické matrice, anebo vypaloval do dřevěných reliéfů, plastik a koláží.

Předložený obraz s názvem „ Z Boží milosti “ je mistrným příkladem autorova originálního spojení klasických a netradičních postupů ve formě kresby, malby, koláže a asambláže a jeho fascinace lettrismem. Na dynamické kompozici se opakují formy číslice 3, které odkazují k datu narození autora. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha veřejných i soukromých sbírkách jak v České republice, tak v Evropě, Asii a Americe. Obdržel i řadu ocenění v oboru volné grafiky.

TIKAL VÁCLAV

(1906–1965)

Mechanické fantomy

1964

tempera, pastel, lepenka

49,5 × 39,5 cm

sign. PD Tikal 64 na rubu popis díla 90 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Václav Tikal 1941–1965, Ostrava 1967 č. k. 99

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 365

R. Kalivoda, Václav Tikal – Obrazy z posledních let, GVU Karlovy Vary, 1966, nestr.

J. Vykoukal, Václav Tikal 1941–1965, GVU Ostrava, 1967, nestr.

Imaginární konstrukce spletitých labyrintů

Originální a sběratelsky velice zajímavé „ Mechanické fantomy “ jsou pozdním dílem jedinečné osobnosti českého surrealismu, Václava Tikala, jenž se ve své tvorbě nechal ovlivnit malířskými velikány jako byl Salvador Dalí a George de Chirico. Setkání s reprodukcemi jejich děl považoval za zjevení, které mu ukázalo cestu k vyjádření zběsilých událostí tehdejších let.

Václav Tikal pocházel z malé obce Ptetín nedaleko Plzně. Zprvu se vyučil obchodním příručím a během hospodářské krize ve 30. letech začal projevovat zájem o kreslení a malbu. Umělecká vášeň se nevytratila, i když se musel věnovat různým zaměstnáním. Příležitostně se živil hraním na housle. V roce 1932 se oženil a narodila se mu dcera. Tehdy se dostal k soustavnému, ačkoliv spíše „nedělnímu“ malování. Až ve svých třiceti letech složil talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u profesora Jakuba Obrovského a Vratislava Nechleby.

Na konci třicátých let se mu narodil syn a po uzavření vysokých škol pracoval jako úředník u českoněmecké firmy. Prostřednictvím Otty Mizery, kolem něhož se formovala umělecká skupina Ra, se seznámil s českými surrealisty a v roce 1942 navštívil jeho ateliér Karel Teige, vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy, kterého velice obdivoval. Tikal dokončil studium Akademie v letech 1945–1946 a získal diplom v oboru malba. Stal se členem Spolku výtvarných umělců Mánes a po měsíčním pobytu v Paříži při příležitosti výstavy českého a slovenského výtvarného umění se počátkem roku 1947 už jako člen zúčastnil výstavy skupiny Ra v Brně a Budapešti. Skupina Ra sdružovala malíře, grafiky, fotografy, básníky, spisovatele a překladatele, kteří byli ovlivněni surrealismem. Při jejím vzniku sehrál důležitou roli právě Karel Teige, který propojil pražské a brněnské členy a pořádal společná setkání. Skupina svou činnost během nacistické okupace prováděla nelegálně a v roce 1948 byla komunisty úplně zakázána. Jednotliví členové však ve své tvorbě pokračovali dále.

V roce 1951 byl Václav Tikal hluboce otřesen Teigeho smrtí. Stáhl se do ústraní a přestal na několik let malovat. Věnoval se však designu keramiky a porcelánu. K surrealistům sdružujícím se již kolem Vratislava Effenbergera se vrací v polovině 50. let, aby se podílel na sbornících s názvem „Objekt “.

Předložené dílo „ Mechanické fantomy “, které vzniklo na sklonku autorova života, je součástí jednoho z cyklu obrazů. Jejich tématem jsou imaginární konstrukce spletitých trubicových labyrintů, které v určitém smyslu reprezentují svět techniky. Ten však analogicky připomíná architekturu přírody, například známá Tikalova Stébla. V Tikalově tvorbě tak dochází k odhalení dynamiky mezi přírodou a technikou, organickým a mechanickým, imaginárním a skutečným, lidským, žitým světem a kosmem. Není divu, že Tikalův umělecký odkaz inspiruje další generace umělců a jeho přínos českému výtvarnému umění je tak stále patrný.

SMETANA JAN (1918–1998)

Noční vegetace

1966

olej, plátno

80 × 59 cm

sign. LD Smetana 66

140 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Skrytá síla přírody inspirovaná hudbou a především geometrickými prvky vegetativního charakteru

Olejomalba s názvem „ Noční vegetace “ je dílem originálního česktého malíře, grafika a pedagoga, Jana Smetany, v jehož ateliéru došlo k založení známé Skupiny 42.

Smetana se narodil v roce 1918 na pražském Smíchově. Odmaturoval na státní reálce na Praze 7 a v letech 1936–1939 studoval na fakultě architektury na ČVUT u Oldřicha Blažíčka, Karla Pokorného a Cyrila Boudy. Dne 17. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a několik měsíců vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. V zajetí byl do dubna 1940. Po návratu začal opět studovat, tentokrát na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Antonína Strnadela, kde však zůstal pouhý rok. Až po skončení druhé světové války studium dokončil.

Počátky Smetanovy tvorby byly neodlučitelně spjaty se Skupinou 42, která se začala formovat již na přelomu 30. a 40. let pod vlivem Jindřicha Chalupeckého, pozdějšího teoretika skupiny. Ten ve své stati s názvem „ Svět, v němž žijeme “, která byla v podstatě uměleckým programem, vyslovil tezi o nutnosti zrušení hranice mezi uměním a skutečností. Na fungování této významné skupiny přesahující padesátá a šedesátá léta se výrazně podepsalo stísněné období protektorátu a druhé světové války.

Smetanova raná díla výrazně ovlivňovalo prostředí, v němž autor vyrůstal. V jemných harmonických šedých a hnědých odstínech zachycoval pražská zákoutí plná městské poetiky a melancholie městských předměstí. Později se u něj objevil typický motiv plynových lamp. Ostatně Smetana se mnohokrát nechal strhnout konkrétním tématem, kterému se věnoval jak v kresbě, tak i v grafice (suché jehly, lepty). Jedním z nich byla fascinace světlem, které vydávaly plynové lampy, nebo například jarní déšť vyjádřený paletou subtilních barev. Ve všech Smetanových dílech lze nalézt geometrické prvky.

Kromě Prahy se nechal inspirovat Paříží, kterou poprvé navštívil v roce 1937 u příležitosti Světové výstavy. Paříž se mu stala zdrojem různých motivů, k nimž zajisté patří nábřeží, kavárny, bistra či stanice metra. Do „města světel“ se vrátil ještě v roce 1946 a setkal se zde s Georgem Braquem a Albertem Giacomettim. Seznámil se rovněž s díly Vincenta van Gogha, Pabla Picassa, Pierra Bonnarda a Maxe Ernsta, jejichž výjimečná tvorba měla na Smetanův umělecký vývoj nesporný vliv.

Originální obraz „ Noční vegetace “ z roku 1966 se vyznačuje sytější a hutnější malbou, která je pro toto období Smetanovy tvorby charakteristická. V návaznosti na městské téma rozvíjel své poznatky o vegetativním charakteru nejen městské krajiny. Umělecky zpodobňoval skryté síly ovládající přírodní dění v jeho tvarových a světelných proměnách, které rozvíjel jako hudební skladatel. Za zajímavost lze považovat i to, že Smetanova tvorba byla silně inspirována hudbou, zejména Bachem, Debussym a Stravinským, jejichž symfonie doprovázely umělcovu ruku v jeho ateliéru.

ZÍVR LADISLAV

(1909–1980)

Pramen

1964

patinovaná pálená hlína v. 88 cm

sign. D vzadu Zívr 1964

380 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

(monografie) Jaromír Typlt, Jaromír Zemina, Ladislav Zívr, Kant, Praha, 2013, č. soupisu 291, s. 375, reprodukováno celostránkově na s. 215

Posuzovaná plastika „ Pramen “ je originálním, svou kvalitou a monumentalitou galerijním, skvostně organicky formovaným dílem Ladislava Zívra, jednoho z největších českých sochařů dvacátého století, autora, který se po období působení ve Skupině 42 vrátil do svého rodného kraje, aby dospěl k imaginativnímu biomorfismu, formově srovnatelnému s přístupem světových sochařů jako Hans Arp či Henry Moore. V ateliéru ve Ždírci u Staré Paky se plně oddal inspiraci přírodou a svému ústřednímu tématu bujení tvarů se silným symbolickým podtextem. Proslavil se prací s archetypálním materiálem – hlínou, kterou hnětl, vypaloval a koloroval jemnými barvami.

V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42 a ovlivněn její civilizační poetikou vytvořil své nejlepší plastiky, které většinou zobrazují lidskou postavu srůstající v jediný celek s přístrojem, symbolem moderní doby. Civilistní tvorba válečných let a zejména pak let 1945–1948 se považuje za Zívrovo nejsilnější období.

V padesátých letech v důsledku politických událostí a diktátu socialistického realismu sochař uměleckou činnost na čas omezil. V osamění se tehdy za pomoci mikroskopu a dalekohledu obrátil ke studiu přírodních procesů, mikroskopických a makroskopických forem i k laboratorním výzkumům. Za posledních dvacet let života dokázal vytvořit nejucelenější a největší část svého sochařského díla, které celkově charakterizuje snaha o vystižení čistoty prvotních tvarů a velká míra imaginativnosti.

Předložená plastika „Pramen“ představuje krásnou, sběratelsky exkluzivní práci Ladislava Zívra ze ždíreckého období, kdy autor vytvořil nebývale sevřené a ucelené dílo inspirované přírodními formami. Sochař se nyní soustředil výlučně na: „východy a západy slunce, kosmické vize, poznávání a uvědomování si sama sebe, složky imaginativní i biomorfní, procesy života, růstu i konce “ (Vzpomínky).

Na jaře roku 1959 Zívr navštívil Sýkornické nebo též Novopacké vodopády, které se nacházejí přibližně 4,5 km od Nové Paky. Vytvořil tam drobnou tužkovou skicu, která ve své skladbě předznamenává plastiku „ Pramen “. Skica nese ještě název „ Melodie “ a je doprovázena poznámkou: „ Napadá mě udělat sochu z lesního vodopádu. Kamenná skála a z drátů pramínky a na skále pně stromů bizarně zkroucených “ (deník, 28. 4. 1959).

Je fascinující, že trvalo celých pět let, než se původní idea zhmotnila do finální plastiky „ Pramene “. Melodický pád vodních pramenů korunuje v horní části surreálná skrumáž asociující větvoví, zatímco tělo plastiky má kubizující, hrotité jádro, jež představuje vnitřní výstuž celé konstrukce, kontrastující dole s oblinami kamenů.

OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

Kruh informací

1966

reliéf, koláž, barva

49,5 × 49,5 cm

sign. na rubu Eduard Ovčáček 1966 na rubu popis díla autorem

140 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Neunavný experimentátor a jeden z našich prvních a předních lettristů

Eduard Ovčáček byl nejen grafik, malíř, sochař, ale také neúnavný experimentátor a propagátor na poli výtvarného umění. Studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v letech 1957–1963 u Petera Matejky. Jeho význam nespočívá jen v samotné umělecké práci, která se rozprostírá od 60. let 20. století do současnosti a zahrnuje mnoho významných a formotvorných poloh, jako jsou strukturální abstrakce, neodada, lettrismus, geometrie. Ovčáček se angažoval i jako organizátor a zprostředkovatel neoficiálních tendencí a akcí. Byl neúnavným iniciátorem vysokého uměleckého školství v Ostravě. Již za studií patřil k hybatelům dění a po navázání kontaktů s okruhem pražských Konfrontací organizoval Konfrontace také v Bratislavě. Později se stal zakládajícím a aktivním členem Klubu konkrétistů. Jeho tvorba je poznamenána neustálou snahou hledat nové koncepce, materiály a experimentováním. Po počátcích s informelními strukturami nalezl písmo a znak jako jeden z formativních ukazatelů. Stal se jedním z našich prvních a předních lettristů, současně se zabýval i vizuální poezií.

Nabízená práce patří do Ovčáčkova nejzásadnějšícho období konce 60tých let,kdy se dostal do role jednoho z hlavních českých představitelů výtvarného směru zvaného lettrismus, který se stal hlavním proudem umělcovy práce na několik desetiletí.

50

URBÁSEK MILOŠ (1932–1988)

Thema O-I.

1966

olej, plátno

90 × 90 cm

sign. na rubu Miloš Urbásek / 1966 na rubu název díla autorem

450 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 373

L. Vachtová: Jan Kotík / Miloš Urbásek, (kat.), GU Karlovy Vary, 1967, (nestr.)

Jiří Valoch, Mimo hlavní proud, Český informel, GHMP Staroměstská radnice, 1991, str. 194

Neokonstruktivně lettristické a estetické poselství

Předložené dílo „Thema O-I.“ je autentickou, sběratelsky exkluzivní, neokonstruktivně-lettristickou prací Miloše Urbáska, jednoho z klíčových představitelů československého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století, jehož tvorba vznikala v přímé interakci s formováním nejaktuálnějšího umění v západoevropských zemích. Jeho cesta k redukci výrazových prostředků byla v souladu s tvorbou autorů skupiny Zero (H. Mack, O. Piene, G. Uecker ad.) a s tzv. Novými tendencemi. V domácím prostředí, v němž byl kontakt s progresivními uměleckými proudy značně omezen, lze vnímat jeho práce jako vskutku průkopnické. Retrospektivní pohled na jeho tvorbu jednoznačně zařazuje jeho malby, kresby i grafické práce do evropského kontextu geometrického a konstruktivního umění a souběžně podtrhuje jedinečnost jeho přístupu v příklonu k niterným, velmi osobním hodnotám.

Když se v roce 1960 uskutečnila v Praze pod názvem Konfrontace ilegální ateliérová výstava mladých autorů, usilujících o specificky pražskou modifikaci informelu, majícího podobu aktualizace materiálové abstrakce, inicioval autor spolu s Eduardem Ovčáčkem v Bratislavě obdobnou neoficiální prezentaci mladých, Konfrontácii, která ovšem vzhledem k specifickým odlišnostem mezi Prahou a Bratislavou zahrnovala vlastně všechny typy zakazované abstrakce, od strukturální po geometrickou. To již byl Urbásek vyhraněný ve svém usilování o osobitou podobu strukturální abstrakce. Originálním způsobem začal pracovat s vrstvenou koláží. Postupně se jeho výtvarným tématem stávalo písmo, izolované grafémy, reflektující nejprve svět městské komunikace, postupně stále důsledněji vyvazované z kontextu a prezentované jako individuální téma obrazu, kresby či grafického listu. Logická cesta vedla po prozkoumání možností písma, především grafému O k útvaru ještě oproštěnějšímu, absolutnímu – černé kružnici. Jejím dělením podle os získal malíř prvky, které bylo možno kombinovat podle různých systémů – tak se stal Miloš Urbásek autorem absolutizujícím přesné pravidlo skladby a možnost kombinatorických vazeb mezi elementy jako estetické poselství. Roku 1968 poprvé uplatnil barvu jako objekt seriální skladby – minimalistický útvar zůstával morfologicky stejný, nejčastěji to byl čtvrtkruh nebo kruh s jádrem, estetické poselství se množilo nalézáním barevných variant, jejichž sestavu bylo možno různě obměňovat. Neokonstruktivní praxi zůstal Urbásek věrný až do konce sedmdesátých let. V poslední dekádě svého života a díla se autor soustředil na jedinečné skripturální záznamy, vlastní motorice lidské ruky. „Vzorcem v pozadí“ je opět geometrické, de facto minimalistické členění plochy, ale tyto plochy jsou individuálně artikulovány stopami mnoha těsně vedle sebe zaznamenávaných skripturálních gest olejovou barvou či pastelem.

Předložené dílo „Thema O-I.“ je Urbáskovou reprezentativní, vzácnou prací z významného období poloviny šedesátých let. Vztah k městskému prostředí, k jeho komunikačním charakteristikám přivedl autora k písmu, z něhož se postupně staly izolované grafémy, prezentované jako svébytné obrazové téma.

KUBÍČEK JAN (1927–2013)

Kruh a plochy s tabulkou

1965

asambláž, smaltovaný plech, laky, plátno

118,5 × 47 cm

sign. na rubu Jan Kubíček 1965 na rubu popis díla autorem a autorský štítek s popisem díla

450 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

(monografie) H. P. Riese, Jan Kubíček, vyd. KANT, 2014, s. 27

Nabízené dílo „ Kruh a plochy s tabulkou “ je originální, sběratelsky cennou, výtvarně přelomovou prací Jana Kubíčka, autora, který spolu se Zdeňkem Sýkorou a Karlem Malichem patří k nejautentičtějším a nejradikálnějším představitelům českého konstruktivismu (či tzv. konkrétního umění) generace šedesátých let dvacátého století a jehož tvorba je po zásluze oceňována i ve světových souvislostech.

Od poloviny šedesátých let dozrával autorův koncept, který mu umožnil dosáhnout širšího i hlubšího vztahu mezi divákem a obrazem. Potenciální aktivitu elementárního tvaru zkoumal jednak ve vztahu prvků k barvě, především ale hledal možnosti nejjednodušších operací těchto elementů – jejich dělení na polovinu, čtvrtinu, jejich spojování, kontrapozice či rotace, posun či rozpad plochy. Vznikají série děl, v nichž se vztahy mezi tvary a barvami mění v několika fázích. Jan Kubíček těmito systematicky uspořádanými soubory podrobil zevrubnému, svým způsobem velmi radikálnímu zkoumání povahu toho nejelementárnějšího v našem vidění, chápání světa a orientace v něm. To, co se může zdát „jednoduché“, dokáže odhalit opomíjenou a tajemnou hloubku univerza v nás a kolem nás.

Předložené dílo s autorským názvem „Kruh a plochy s tabulkou“ pochází z přelomového období Kubíčkovy tvorby, kdy umělec předjímal svou celou další tvorbu založenou na kombinačních možnostech jednoduchých tvarů a střídání barev, v níž hledal ty nejzákladnější komponenty lidského vnímání světa.

Jan Kubíček osamostatnil své asketické obrazové elementy tak, aby mohly být umístěny kdekoliv. Jeho díla přestala být obrazem něčeho, ale stala se zobrazením elementárních vztahů: nahoře – dole, vlevo – vpravo, vedle sebe – posunuté atd. Umělecké dílo je nutně předmětem, ale není to předmětnost, o niž tu běží. Jde o snahu v předmětnosti zachytit to, co je „ předcházející podmínkou každé předmětnosti “ (J. Sekera). Počátky tohoto filozofického přístupu lze u Kubíčka hledat právě v dílech kolem roku 1965.

Obraz „ Kruh a plochy s tabulkou “ je vývojově nesmírně hodnotnou prací řadící se k autorovým dílům tzv. „městského folklóru“, jež „ patří malířsky k nejlepším z jeho raného díla “ (H. P. Riese). Zásadní je tu nové pojetí obrazové plochy, které se projevuje jako konkrétní místo malby, a nikoliv již jako projekce prvků zvenčí. Na ploše plátna se objevují geometrické prvky, jež autor nazývá „ znaky “ či „ plošné projekty “ – bílo-šedý kruh na šedém pozadí, šedá a černá obdélníková plocha a také smaltovaná tabule s číslem 577, představující nepopiratelný prvek „městského folkloru“, který současně odkazuje k autorovu lettristickému období.

Jan Kubíček zde předkládá jakési iniciační „řešení“ obrazové problematiky konstruktivního umění, problématiky, jež měla pro jeho další umělecký vývoj zásadní význam. Obrazem „ Kruh a plochy s tabulkou “ a dalšími souběžně vzniklými díly se tak již v polovině šedesátých let přiřadil k umělcům jako Zdeněk Sýkora, Karel Malich či Hugo Demartini, kteří shodně usilovali o nalezení formy, jež se dá ve své kombinovatelnosti využít v sériích, které měly nahradit tradiční solitérní obraz.

SMETANA JAN (1918–1998)

Letní obraz

1967

olej, plátno 105 × 75 cm

sign. LD Smetana 67., na rubu Jan Smetana / 1967 na rubu popis díla autorem 280 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 339

Dynamická geometrie tvarů a barev vegetativního charakteru

Posuzovaná olejomalba s názvem „ Letní obraz “ z roku 1967 je autentickým, precizně provedeným dílem českého malíře, grafika a pedagoga Jana Smetany, člena Skupiny 42, Výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Pražský rodák odmaturoval na státní reálce na Praze 7 a posléze studoval na ČVUT na fakultě architektury u Oldřicha Blažíčka, Karla Pokorného a Cyrila Boudy. V roce 1938 byl zatčen gestapem a v zajetí setrval do dubna 1940. V roce 1941 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Antonína Strnadela. Studia dokončil až po válce. Raná malířova tvorba je spjatá se Skupinou 42 a jejím zájmem o město, městskou krajinu a městský způsobu života. Především šlo o zobrazování periférie s jejími továrnami a životem obyčejných dělníků. Členové skupiny, k nimž patřili malíři (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Karel Souček, Bohumír Matal), básníci (Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jan Hanč a Jiřina Hauková), fotograf (Miroslav Hák), sochař (Ladislav Zívr) a teoretici (Jindřich Chalupecký a Jiří Kotalík), se zaměřovali na syrovou skutečnost, na hledání krásy v obyčejných věcech v podobě komínů, motocyklů, automobilů a dalších strojů a na celkovou poetiku „ světa, v němž žijeme “. Takto se jmenovala stať Jindřicha Chalupeckého, která sloužila jako teoretický podklad skupiny, vyjadřující nutnost zrušení hranice mezi uměním a skutečnosti. Na fungování skupiny se výrazně podepsalo období protektorátu a druhé světové války.

Smetana v duchu Skupiny 42 zobrazoval ve svých dílech melancholické prostředí, v němž žil. Zachycoval tak pražská zákoutí, městská předměstí a až později se u něj objevilo téma plynových lamp a světla, které vydávaly. Konkrétní zákoutí se však postupně proměňovala k obecnějšímu ztvárnění městského prostoru jako takového. Kromě Prahy se nechal inspirovat Paříží, kterou poprvé navštívil v roce 1937 u příležitosti Světové výstavy. Paříž se mu stala zdrojem různých motivů jako nábřeží, kavárny, bistra, stanice metra či již zmiňované plynové lampy. Do Paříže se ještě vrátil v roce 1946 a osobně se setkal s Georgem Braquem a Albertem Giacomettim v jejich ateliérech. Seznámil se rovněž s díly Maxe Ernsta, Pabla Picassa či Vincenta van Gogha. Během 50. let se autor věnoval klasické malbě volné krajiny a v letech 60. vytvářel velké kompozice, ve kterých tvary onoho městského i přírodního prostoru prostupovaly do barevných struktur. Jeho malba se stala sytější a hutnější. Vizuálně velice působivá olejomalba „ Letní obraz “ je onou hutnou a barevně pestrou kompozicí, v níž je stále velmi patrná geometrie. Letní obraz představuje jakousi spleť dynamických tvarů a barev s převahou zelených a oranžových tónů. Ve Smetanově díle se ukazuje zájem o vegetativní charakter krajiny v poněkud abstraktnějším, obecnějším vyjádření, v němž se snoubí intelektuální přístup s bohatou představivostí. Jeho tvorba je zastoupena v mnoha sbírkách a galeriích.

53

GROSS FRANTIŠEK (1909–1985)

Figura

1967

kombinovaná technika, deska 64 × 49,5 cm

sign. PN F. Gross 67 na rubu popis díla autorem 80 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Dominantní grafická

linie výrazné barevnosti a fantazie

Předložený obraz s názvem „ Figura “ je původním, vyzrálým dílem Františka Grosse, osobitého grafika, malíře a člena slavné Skupiny 42. V Grossově tvorbě lze spatřit vliv kubismu a konstruktivismu stejně jako techniky frontáže a koláže s poetickými i civilními motivy. František Gross se narodil v roce 1909 v Nové Pace do rodiny továrního úředníka. V roce 1927 maturoval na zdejším gymnáziu, a poté odchází do Prahy, kde začíná studovat obor architektury na ČVUT v Praze u profesora Oldřicha Blažíčka. Po roce přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval u profesora Františka Kysely, a dochází zde k osudovému setkání s Františkem Hudečkem. Ačkoliv kvůli jejich protikladným povahám vzniklo mnoho konfliktů, „přátelské“ napětí mezi dvěma mladými umělci určovalo jejich výtvarné úsilí. Společně s Františkem Hudečkem a novopackým rodákem Ladislavem Zívrem uspořádal v roce 1931 v Nové Pace výstavu o kubismu. S nastupující mladou generací se objevilo jméno Františka Grosse na výstavě v divadle E. F. Buriana v roce 1937. Posléze jako člen Skupiny 42 rozvíjí svůj talent paralelně s již zmiňovaným malířem Františkem Hudečkem, sochařem Ladislavem Zívrem a dalším novopackým rodákem Miroslavem Hákem. Skupina 42 sdružovala názorově blízké přátele z řad začínajících literátů a výtvarníků. Někteří z výtvarníků již před založením skupiny v roce 1942 společně vystavovali. Často je spojovala jejich kubistická či surrealistická zkušenost, přičemž někteří z nich byli členy Umělecké besedy. Za společný jmenovatel Skupiny 42 lze považovat snahu o proniknutí k člověku v jeho konkrétních životních vztazích, v jeho žité městské každodennosti. V této nově objevené všednosti se projevovala dynamika kontrastů, napětí, konfrontací. Na plátnech Františka Grosse se tak například vynořila barevná koule plynojemu za šedými činžovními domy nebo za ohradou s potrhanými plakáty. Právem lze tvrdit, že František Gross byl jedním z nejvýraznějších talentů z okruhu Skupiny 42, jejíž činnost byla nuceně ukončena v roce 1948. V 50. letech se však podřídil myšlenkám totalitního režimu a z komunistické strany nikdy nevystoupil. Ačkoliv získal titul zasloužilého umělce, nikdy neobdržel titul národního umělce se všemi jeho výhodami. Po těchto kritických letech se vrátil ke svému původnímu projevu a s novou energií a elánem ho rozvíjel.

Dílo „ Figury “ z roku 1967 je toho důkazem, neboť spadá do autorova působení ve skupině Radar, která se v jistém smyslu hlásila k odkazu Skupiny 42, ale současně se zabývala nejnovějšími uměleckými proudy té doby. Figuru tvoří dominantní grafické linie, výrazné svou jasnou barevností. Malířská kompozice představuje napětí mezi racionálním a fantazijním, mezi konstrukcí a hrou. Výtvarný um, neobyčejně originální zpracování široké škály témat řadí Františka Grosse po bok umělců, jakými byl například Josef Šíma, František Hudeček či Václav Boštík.

JANOUŠEK VLADIMÍR

(1922–1986)

Pásy v krajině II

1965

asambláž, kov, olej, deska 46,5 × 61 cm

sign. na rubu V. Janoušek / 1965 na rubu popis díla autorem 180 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Vladimír Janoušek – Věra Janoušková, Plzeň 2004 (nečísl.)

REPRODUKOVÁNO

Šedesátá / The Sixties, Galerie Zlatá husa 2004, str. 113

Výjimečná a pozoruhodná experimentální asambláž inspirovaná

surrealismem

Posuzovaná asambláž s názvem „ Pásy v krajině II “ patří k nezaměnitelným dílům výjimečného českého sochaře Vladimíra Janouška, člena skupiny UB 12, jehož tvorba je spojena s prostorovými realizacemi, komorními sochami či s jeho obdobím krystalů, růstů či kyvadel.

Vladimír Janoušek absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Josefa Wagnera, kde se potkal se svou budoucí ženou Věrou a spolužáky, s nimiž posléze založil slavnou skupinu UB 12. Společným jmenovatelem jejích členů a členek (Václav Bartovský, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Alena Kučerová, Adriena Šimotová, Daisy a Jiří Mrázovi) se stalo kladení důrazu na originalitu a nové přístupy. Janoušek reprezentoval Československo na světové výstavě Expo 70 v japonské Ósace, na které uvedl své mnohafigurové kovové sousoší s názvem „ Hrozba války “, které představovalo zástup militantních figur pochodujících se zbraněmi na Československý pavilon od sousedního pavilonu Sovětského. Během normalizace byla Janouškova veřejná i výstavní činnost utlumena.

„ Pásy v krajině II “ z roku 1965 jsou pozoruhodnou experimentální asambláží, která spadá do období, v němž se Janoušek nechával volně inspirovat surrealismem. Svařené kovy s čepy, jež se v díle objevují, jsou charakteristickým rysem jeho tvorby. Vladimír Janoušek patří společně se svou ženou Evou k význačným uměleckým osobnostem, které zanechaly v novodobém sochařství výraznou stopu.

55

VACA KAREL (1919–1989)

Velký tvar I

1967

olej, plátno

66 × 95 cm

sign. UD Vaca 67, na rubu Vaca 67.

160 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VYSTAVENO

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2005

GMU Roudnice nad Labem, 2005

Západočeská galerie v Plzni, 2005

Dynamická a hravá olejomalba, abstraktně

lyrická s působivým koloristickým citem

Barevně velmi působivá olejomalba „Velký tvar I “ je dílem českého malíře, ilustrátora, grafika, typografa a scénografa Karla Vacy, vyznačující se abstraktní lyrikou a výjimečným koloristickým citem.

Prostějovský rodák studoval od roku 1937 užitou a reklamní grafiku v proslulém Ateliéru Rotter v Praze. Rok nato pokračoval v Rotterově škole užitého umění a v letech 1945–1950 studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Emila Filly. Po studiu krátce pracoval v textilní firmě jako podnikový výtvarník a grafik, ale ještě téhož roku se stal umělcem ve svobodném povolání.

Karel Vaca se v roce 1954 stal členem umělecké skupiny Trasa 54, kterou založili studenti ateliéru monumentální malby Emila Filly na tamní škole. Skupinu tvořil Čestmír Kafka, Jitka a Květa Válovy, Václav Menčík, Vladimír Jarcovják, Eva Burešová a Věra Heřmanská. Trasa se postavila proti dobové umělecké konvenci. Inspirací se jejím členům a členkám stalo moderní meziválečné umění, konkrétně díla Pabla Picassa, George Braqua, Henriho Matisse či Fernanda Légera. V této orientaci je zajisté ovlivnil Filla.

Karel Vaca působil rovněž jako scénograf a kostýmní výtvarník. Spolupracoval s Národním divadlem v Praze, Státním divadlem Brně či Tylovým divadlem. Celkem vytvořil sedmdesát kostýmních a scénických návrhů. Kromě jevištního výtvarníka se zabýval tvorbou filmových plakátů. Jeho role spočívala nejen v tvůrčí, ale i poradní funkci. K jeho kolegům v té době patřil Jan Kubíček či Milan Grygar, kterým poskytl potřebnou volnost v tvorbě bez cenzurních zásahů. Specifikum Vacových plakátů nebylo tlumočení děje filmu, nýbrž grafický znak, myšlenka. K vůbec nejznámějším realizacím patřil plakát k Felliniho filmu Sladký život z roku 1962. Vacovy plakáty byly originální svou atmosférou, výtvarným zpracováním i použitím písma. Písmo na plakátech často svěřoval své manželce, Marii Haně Vacové, která rovněž vystudovala kresbu a malířství. Vaca se zabýval také knižní ilustrací. Ilustroval například Cizince od Alberta Camuse, Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala a Smrt maloměšťáka od Werfela.

Tvorba Karla Vacy se vyznačuje bytostnou procítěností, precizní malířskou technikou a důrazem kladeným na výraznou barvitost. Často zobrazoval postavy žen, maloval zátiší, krajiny, které přecházely do barevných polí. Předložené dílo „Velký tvar I “ se vyznačuje autorovým přechodem k originální abstrakci. Architektura obrazu je vystavěna barevnými plochami, které vytvářejí vnitřní rytmus a harmonii díla. Barvy, které Vaca používá, jsou nejen výrazné, ale důmyslně kombinované, aby zdůraznily dynamičnost a hravost. Právě pro jejich barevnost přitahují Vacova díla pozornost. Za dobu svého tvůrčího života se Vaca podílel na více než dvaceti autorských a 270 kolektivních výstavách u nás i ve světě a jeho díla lze najít v českých i světových institucích, např. v Museum of Posters Tokyo, Museum of Modern Art New York a dalších.

ZÍVR LADISLAV

(1909–1980)

Plastika XI

1968

plastika, pálená hlína v. 31 cm

sign. D Zívr 1968 na plintě 180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

REPRODUKOVÁNO

Jaromír Typlt, Jaromír Zemina, Ladislav Zívr, Kant, Praha, 2013, č. soupisu 356, s. 380

Sochařské mistrovství lidského podvědomí

Posuzovaná plastika s názvem „ Mečíky / Plastika XI “ je původním, tvarově pozoruhodným, materiálově typickým dílem Ladislava Zívra, jednoho z největších českých sochařů dvacátého století, formově srovnatelného s přístupem světových umělců, jako byl Hans Arp a Henry Moore.

Novopacký rodák se ve svém rodišti vyučil hrnčířem u svého otce, dlouhou dobu působícího jako místní starosta, v jehož dílně trávil už jako malý chlapec mnoho času. V letech 1927–1928 studoval na Odborné keramické škole v Bechyni, a poté, v letech 1928–1931, na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Heleny Johnové a Josefa Drahoňovského. Zde se setkal se svými umělecky nadanými rodáky, Miroslavem Hákem a Františkem Grossem. S Grossem uspořádal kubistickou výstavu v roce 1931 v budově Reálného gymnázia v Nové Pace.

Do uměleckého života vstoupil na přelomu dvacátých a třicátých let. Jeho tvorba byla silně ovlivněna dílem Otty Gutfreuda, což se odrazilo v osobitě vytvořených kubistických plastikách a civilistně laděných portrétech. Zívrovy plastiky, nejčastěji vytvořené z pálené hlíny, směřovaly k jednoduchosti a plnosti tvarů. K jejich zvýraznění mnohdy využíval barvy podobně jako Gutfreund. V polovině třicátých let se stal nejmladším členem pražské surrealistické skupiny. Prostřednictvím techniky nazývané muláž, tj. kombinací tekuté sádry, přírodních materiálů a zbytků zničených předmětů, uplatňoval surrealistický princip spřízněnosti náhodných setkání. Jeho díla jsou tak průnikem do oblasti lidského podvědomí.

V letech 1942–1948 se stal členem Skupiny 42 a ovlivněn její civilizační poetikou vytvořil své nejlepší plastiky zobrazující lidskou postavu srůstající s přístrojem. K členům patřili mimo jiné i novopačtí rodáci Miroslav Hák a František Gross. Zívrova civilistní poetika, zejména v letech 1945–1948, je považována za jeho vůbec nejsilnější období. V šedesátých letech se inspiroval přírodou, přírodními procesy a nerosty. Vytvářel kresby a plastiky, v nichž se prolínal svět organické a anorganické přírody s figurální tvorbou. Později se v letech 1967–1970 zabýval tématem zrození a růstem živých forem.

Posuzovaná plastika „ Mečíky / Plastika XI “ z roku 1968 je výrazově naprosto příznačným Zívrovým dílem, do jehož podoby se otiskl onen zmiňovaný autorův hluboký zájem o přírodu. Použitým materiálem je pálená hlína ve své přirozené čisté podobě. Autor se v tomto období nezajímal o výstavní činnost, o publicitu, zviditelnění, ale oddával se soustředěné tvorbě, která mu přinášela vnitřní potřebu seberealizace. Ladislav Zívr navzdory nepříznivým politickým podmínkám neustrnul a pokračoval ve zkoumání lidského podvědomí, hmoty a projevů života. Jeho sochařské mistrovství v sobě obsahuje snahu o vystižení čistoty původních tvarů a velkou míru imaginativnosti.

PIESEN ROBERT (1921–1977)

Gehinom

1968

kombinovaná technika, plátno

100 × 80 cm

sign. na rubu Robert Piesen 1968 na rubu název díla autorem

380 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Reprezentativní

a sugestivně spirituální

trend v informálním hnutí

Posuzovaný obraz „ Gehinnom “ je autentickým, reprezentativním, svou červeno-hnědou „ohňovou“ barevností mocně sugestivním dílem Roberta Piesena, autora židovského původu, který ve svém díle reagoval na celosvětový trend informelní malby, negoval formální zákonitosti malby a opustil použití tradičních výtvarných prostředků. V informelním hnutí představoval silně introvertního umělce, uzavřeného do svého vnitřního světa a koncentrovaného na vlastní prožitky. Typická se pro něj stala meditativnost, soustředění se na spirituální hodnoty obrazu.

Piesen byl jedním ze spoluzakladatelů výtvarné skupiny Máj 57, prezentující a formující se šesti výstavami (1957, dvě v roce 1958, 1961 a dvě v roce 1964), jež se stala spolu s výstavami Konfrontace I a II (1960), sdružujícími několik mladších výtvarníků, jedinečným fenoménem, symbolem boje za svobodnou a necenzurovanou tvorbu.

Zatímco do konce padesátých let maloval především symbolické krajiny, inspirované pravidelnými pobyty v Rejvízu v Jeseníkách, v nichž hledal a nacházel hlubší smysl svého prožitku přírody, v první polovině šedesátých let jeho tvorba vyústila v monumentální cykly abstraktních pláten, v nichž pracoval především se strukturou plochy a se světlem, které tajemně prozařovalo nánosy barev ze spodních vrstev obrazu.

Zásadní formativní zkušeností umělce v období mládí bylo totální nasazení v Berlíně. Traumatické zážitky, kdy se musel podílet na odklízení trosek po náletech, ho hluboce poznamenaly, nikdy však o válečných prožitcích nemluvil. Po návratu do Prahy se stal členem Trnkova studia kresleného filmu a později pracoval jako výtvarník v nakladatelství Melantrich. Ve svém díle byl autodidaktem a zkušenosti získával samostudiem. V roce 1948 se přestěhoval do ateliéru ve Veletržní ulici, kde žil a tvořil až do svého odchodu z Čech.

Od roku 1965 žil Robert Piesen se svou ženou Pavlou Mautnerovou střídavě v umělecké vesnici Ein Hod v Izraelit a ve Vídni, kde každoročně trávili několik měsíců. Odchod do Izraele byl svým způsobem završením cesty malíře, který v sobě po celý život nesl paměť svého židovství.

Nabízený obraz „ Gehinnom “ skvěle dosvědčuje, že i v emigraci pokračoval autor ve svém nejslavnějším z cyklů, inspirovaném starozákonním mýtem o údolí synů Hinnómových, místem za hradbami biblického Jeruzaléma, kde se původně nacházelo obětiště pohanské modly Molocha. Zatímco v Novém zákoně se Gehinnom objevuje ve významu pekla, v rabínské literatuře jde o místo, kde jsou po smrti duše očišťovány ze svých provinění.

Robert Piesen zde vrství barvy tak, aby vytvářely mělký plastický reliéf. Posuzované dílo je vytvořeno sofistikovanou technikou kombinující laky, email a olej. Postupným vrstvením a prostupováním těchto materiálů a zasycháním a svrašťováním jednotlivých barevných vrstev vznikla nenapodobitelná, nesmírně bohatá povrchová textura. Lze dokonce hovořit o materializaci malby.

58

ŠIMOTOVÁ ADRIENA (1926–2014)

Spáči

1970

kresba tuší, karton 64 × 57 cm

sign. LD Adriena Šimotová 70 140 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Předložená kresba tuší s názvem „ Spáči “ je dílo jedné z významných českých výtvarnic 20. století Adriany Šimotové (1926–2014), která se do dějin výtvarného umění zapsala svou hluboce emotivní a introspektivní tvorbou. Posuzované dílo je emblematickým dokladem autentického zájmu autorky o člověka. Nikoliv kvůli tělesné figuře, ale jako bytosti komunikující, která vstupuje skrze svůj duchovní stav do nekonečných a neopakovatelných vztahů se svým okolím.

Adriena Šimotová pocházela z česko-francouzské rodiny a z jejího harmonického prostředí si odnesla svobodomyslnost a kultivovanost. Během druhé světové války studovala na Státní grafické škole a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Kaplického, kde se setkala se svým budoucím manželem, malířem a grafikem Jiřím Johnem. Jejich vztah byl hluboký a vzájemně inspirativní.

Výrazná česká výtvarnice, nositelka „Řádu rytíře umění a literatury“ francouzského státu, oslovuje diváky svou hloubkou a autenticitou

Společně se svým manželem byli u založení umělecké skupiny UB 12 v roce 1960. Do této skupiny přivedla i svou blízkou přítelkyni Alenu Kučerovou, významnou českou grafičku a autorku prostorových objektů. Skupina UB 12 byla pokračováním tradice Umělecké besedy. Jednalo se o sdílení svobody individuální a uměleckého projevu. Členy této skupiny byli například Václav Bartovský, Václav Boštík, Věra a Vladimír Janouškovi, Stanislav Kolíbal, Alena Kučerová, Daisy a Jiří Mrázovi, Adriena Šimotová či Jaromír Zemina. Šimotovou bolestně zasáhla předčasná smrt jejího manžela Jiřího Johna v roce 1972. Tato událost znamenala přelom v její tvorbě. Opouští malbu a začíná tvořit působivé objekty, frotáže a kresby na perforovaném papíru. Ve svých pracích se začala více soustředit na existenciální otázky, smrt, ztrátu, ale i lidskou blízkost a pomíjivost života. Sběratelsky zajímavé dílo „ Spáči “ z roku 1970 zobrazuje poklidně spící figuru, moment spánku, který je zhotoven pouze pár tahy. Šimotová tak ladně zprostředkovává tajemnou dimenzi člověka, jenž se ponořuje do svého nitra, do nevědomí. Technikou kresby na papíře autorka vystihla bezčasí spánku. „Spáči“ současně ukazují specifikum tvorby Adriany Šimotové, pro niž je charakteristický svět vycházející z prožitku mezního pocitu ohrožení. Lidská existence je polarizována, je současně přítomna i nepřítomna. Zcela obyčejný, nikoliv však banální spánek je vlastně touto jemně zachycenou přítomnou nepřítomností. Adriena Šimotová je právem považována za jednu z nejvýznamnějších českých výtvarnic 20. století, která rovněž dosáhla mezinárodního uznání. Za svou tvorbu například obdržela v roce 1990 prestižní cenu Gottfrieda von Herder ve Vídni. Rok nato jí byl udělen francouzský Řád rytíře umění a literatury – Chevalier d’Ordre de l’Art et Lettre. Vystavovala v mnoha zemích včetně Francie, Německa či Spojených států. Její díla jsou součástí sbírek prestižních institucí, jako je Národní galerie v Praze, vídeňská Albertina či Centre Georges Pompidou v Paříži. Její tvorba nadále inspiruje a oslovuje diváky svou hloubkou a autenticitou.

59 KOPECKÝ BOHDAN (1928)

Kosmické obrazy I.

1970

kombinovaná technika, akvarel, tuš, karton

70 × 100 cm

sign. PU B Kopecký 70 na rubu razítko ČFVU a štítek s popisem díla

110 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Kompozice

plná

energie,

zářivosti, předmět vyššího řádu a symbol naděje

Předložené „ Kosmické obrazy I “ jsou autentickým, kompozičně propracovaným dílem jednoho z největších českých krajinářů druhé poloviny 20. století, Bohdana Kopeckého, který se věnoval i ilustracím, tušovým kresbám či dřevořezu.

Bohdan Kopecký se narodil do rodiny litomyšlského skláře a ve svých patnácti letech se začal učit fotografem. Bohužel kvůli oční vadě musel tento obor opustit a pracoval v otcově sklenářství. Ihned po konci druhé světové války se přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u profesora Otakara Nejedlého až do roku 1950. Jeho absolventskou prací byl rozměrný obraz jeho rodného města.

V témže roce nastoupil vojenskou základní službu a jako politicky nespolehlivý byl zařazen k pomocným technickým praporům. Zprvu pracoval na dole Vítězný únor v Záluží u Mostu, pak v Karviné. Zpočátku se mu tvorba jakožto bytostnému krajináři nedařila. Avšak čím více začínal kraji rozumět, tím více ho oslovoval. Chodil do plenéru a neutěšený kraj pro sebe výtvarně objevoval. Nejen krajina, ale i samotné hornictví, práce pod zemí, se promítly do jeho uměleckého vyjádření. Kopeckého tvorba rozšířila tradiční představy o hranicích krajinomalby a otevřela cestu k širší interpretaci krajiny.

Během pražského jara se politicky angažoval, což se v době normalizace těžce podepsalo na Kopeckého životním osudu. Opouští Mostecko, místo, kde se zrodilo jeho vrcholné malířské dílo. V 70. a 80. letech se odmítl distancovat od svých politických názorů a v roce 1970 byl vyloučen ze Svazu českých výtvarných umělců. Opustil ateliér v Litvínově a natrvalo se přestěhoval do rodné Litomyšle.

Teprve po roce 1989 se naplno vrátil k volné tvorbě a navštívil Kanárské ostrovy a Havaj. Tamější lávová pole mu připomínala povrchové doly na Mostecku. Nachází novou inspiraci a vrací se k malování. Na základě tohoto pobytu vznikly rozsáhlé abstraktní obrazové cykly Lávová pole bohyně Pelé. V letech 1993–1999 učil večerní akt v Ateliéru výtvarné přípravy na soukromé odborné Škole restaurování a konzervačních technik v Litomyšli.

„ Kosmické obrazy I “ z roku 1970 vychází z autorova životního tématu, kterým se mu stala hornická krajina. Hlubinné i povrchové doly, podzemí a povrch země jsou propojeny se světem nad touto krajinou. Kompozice je plná energie a zářivosti připomínající vesmírnou mlhovinu či supernovu, tedy předměty vyššího řádu, které jsou odpoutané od pozemských strastí. Lze je považovat za světlo, za symbol naděje. Kopeckého tvorba je současně jistým zamyšlením nad člověkem, jeho existencí a silou, která svět a život ovlivňuje. Jeho díla v sobě nesou stopu dobového dokumentu, ale i malířského sdělení s hlubokým zaujetím pro osudy kraje a lidí. Kopeckého obrazy jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Alšovy jihočeské Galerie, Městské galerie v Litomyšli a dalších.

PIESEN ROBERT (1921–1977)

Gehinnom

1970

kombinovaná technika, malířská lepenka 45,5 × 60,5 cm

sign. na rubu Robert Piesen 1970 320 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

UVEDENO A REPRODUKOVÁNO (monografie) M. Železná (ed.), Robert Piesen, Galerie Zlatá husa, 2001, soupis díla č. 112, reprodukce s. 156

Reprezentativní informelní cyklus

Nabízený obraz „ Gehinnom “ je originální, velmi kvalitní, významové a výrazové prolínání hmoty a světla skvostně tematizující prací Roberta Piesena, jednoho ze spoluzakladatelů výtvarné skupiny Máj 57, autora, jehož díla vynikají hlubokým duchovním poselstvím. Piesen vnímal od počátku šedesátých let malbu jako stav bytí, nepředmětného dění na okraji existence jsoucího, moment vznikání a zanikání, prostupnosti a ustalování tvarů, jako netělesný rytmus ducha a bytí. Ve svých obrazech negoval formální zákonitosti malby a opustil použití tradičních výtvarných prostředků. V informelním hnutí představoval silně introvertního umělce, uzavřeného do svého vnitřního světa a kon-

centrovaného na vlastní prožitky. Dokázal excelentně propojit prožitek jednoty univerza s lidským momentem.

K abstraktní tvorbě Piesen dospívá v letech 1959–1960. V roce 1961 vznikají první díla s názvem „Prostor inexistence“ a „Gehinnom“. Obrazy typické zvláštní strukturální technikou nanášení barev a hmot, inspirované židovskou tradicí, ohlašují počátek dlouholeté tvorby, která se stala pro Piesenovu tvorbu nejcharakterističtější.

V roce 1964 se účastní legendární Výstavy D v Nové síni v Praze, společně M. Medkem, J. Koblasou, K. Neprašem, A. Veselým a dalšími. Jeho samostatná výstava, připravovaná v témže roce Středočeskou galerií na zámku v Nelahozevsi, již nebyla povolena. V lednu roku 1965 odjíždí do Curychu, aby se tam zúčastnil mezinárodní výstavy v Galerii Bürdecke. Spolu se svou družkou, malířkou Pavlou Mautnerovou, využívá možnosti vycestovat do zahraničí a do Československa se již nevrátí. Žijí nejprve ve Vídni a posléze v Izraeli v uměleckém kibucu Ein Hod, nedaleko Haify. Robert Piesen umírá roku 1977 náhle na srdeční infarkt, několik dní před zahájením své výstavy v Armon Gallery v Jeruzalémě.

Předložený obraz představuje důstojnou a krásnou ukázku Piesenova cyklu „ Gehinnom “, jenž se stal nejobsáhlejším a nejrozmanitějším z jeho informelních cyklů. Na rozdíl od předchozích obrazových souborů, jako „ Fibrilace “, „ Magma “ či „ Prostor inexistence “, je textura „Gehinnomů “ rozvíjena ve vyšších vrstvách litými laky, které vytvářejí doslova ornamentálně uspořádanou plochu. Z temnoty obrazu připomínající ohnivé magma vystupují jakési světelné jiskry, symbolizující neustálou obnovu a znovuzrození.

Do předloženého obrazu promítl autor mýtus o Gehenně, jedné z představ starozákonního pekla. Název vychází ze jména údolí synů Hinnomových na jihovýchodě Jeruzaléma, známého v minulosti lidskými oběťmi k poctě Molocha. Proroctví obsahují apokalyptický trest nad modloslužebníky či apokalyptické vize zániku. Tato líčení, např. u proroka Jeremiáše, připomínají Piesenovy vzpomínky na zážitky z bombardování ve válečném Berlíně, v obecnější rovině jsou obrazem hekatomb válečné genocidy a utrpení milionů obětí šoa.

Technicky je informelní struktura díla vytvořena sofistikovanou technikou kombinující laky, email a olej. Postupným vrstvením a prostupováním těchto materiálů a zasycháním a svrašťováním jednotlivých barevných vrstev vznikla nenapodobitelná, nesmírně bohatá povrchová textura, kdy divák na obrazové ploše spatřuje až jakési „probleskování“ drobných „plaménků“ a ztracených světelných jisker z temné mateční hmoty.

Podle sdělení Pavly Mautnerové pocházela rodina Roberta Piesena ze Španělska. V malířově zacházení s temnými odstíny v kombinaci se zlatou tento vzdálený odkaz jasně pociťujeme. Předložené dílo „Gehinnom “, vrchovatě naplňující autorův sklon ke spiritualitě, se řadí k Piesenovým reprezentativním informelním obrazům, jež jsou tajuplné a „ plné východní nádhery, dotýkající se našeho nitra i smyslů “ (M. Klimešová).

FÁRA LIBOR (1925–1988)

Projekt

1975

olej, uhel, plátno

150 × 100 cm

sign. PD Fára 75 UD dedikace autorem

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Nejvšestrannější výtvarník druhé poloviny dvacátého století

Předložený obraz „ Projekt “ je autentickým, sběratelsky exkluzivním, četně publikovaným, konceptuálně silným dílem Libora Fáry, jednoho z nejinvenčnějších a nejvšestrannějších výtvarníků druhé poloviny dvacátého století. Původní surrealistické východisko zůstalo přítomné v celé jeho tvorbě. Ve své mimořádně různorodé práci neustále experimentoval – připomeňme hlavně jeho koláže, frotáže a dřevěné asambláže. Výrazným způsobem zasáhl také do oblasti scénografie, typografie, knižního, divadelního i filmového umění. V tvůrčím projevu Libora Fáry se odráží jeho blízký vztah k jazzové hudbě, nechybí mu napětí, střety, akcenty a má rytmus, který se snažil nacházet ve všem kolem sebe. Libor Fára se narodil roku 1925 do pražské rodiny úředníka Statistického úřadu a amatérského filmaře. V dětství ho ovlivnil dědeček Vilém, autor rodové kroniky Hrušků z Března, amatérský kreslíř a loutkář, v jehož vile na pražském Spořilově rodina žila. V letech 1935–1941 studoval na reálném gymnáziu, kreslení ho učil malíř Pravoslav Kotík. V letech 1942–1945 navštěvoval grafickou školu Officina Pragensis J. Švába. Koncem války byl totálně nasazen v Ringhofferově továrně na Smíchově. Roku 1942 se stal členem ilegální hudební skupiny Harlem Jazz a spořilovské skupiny mladých surrealistů (s R. Altschulem, Z. Havlíčkem, R. Kalivodou, F. Jůzkem), sblížil se s členy Skupiny Ra, navázal kontakty s Karlem Teigem, básníkem Karlem Hynkem a dalšími. Ke studiu na AVU nebyl přijat, nastoupil do ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, z něhož pro nesouhlas s výukou roku 1949 vystoupil, absolvoval roku 1951 v ateliéru knižní tvorby prof. Františka Muziky. Roku 1950 se spřátelil s malířem Mikulášem Medkem, jeho ženou fotografkou Emilou Tláskalovou Medkovou a teoretikem umění Vratislavem Effenbergerem. Účastnil se činnosti skupiny Znamení sborníků zvěrokruhu kolem „guru předválečného surrealismu“ Karla Teigeho v posledním roce jeho života. Roku 1952 se oženil s historičkou umění Annou Šafránkovou (1928–2010).

Od roku 1953 byl zaměstnán jako aranžér, později kostymér, scénograf a grafik v Armádním uměleckém divadle E. F. Buriana, kde navázal přátelství s J. Grossmanem, V. Nývltem a J. Topolem. Od poloviny padesátých let vytvářel knižní obálky pro nakladatelství Československý spisovatel, v jehož galerii měl roku 1957 první výstavu. V letech 1957–58 byl členem výtvarné skupiny Máj. V letech 1958–68 scénograficky a graficky spolupracoval s Divadlem Na zábradlí, současně graficky upravoval časopis Divadlo a stal se externím knižním grafikem nakladatelství Odeon. V letech 1973–74 vyučoval grafickou úpravu a tisk na katedře fotografie FAMU, instaloval několik výstav. Poté nemohl vystavovat, soustředil se na cykly kreseb, grafik, fotografik, koláží, asambláží, několikrát se představil vynikající knižní grafikou.

62

KAFKA ČESTMÍR (1922–1988)

Bez názvu

1977

kombinovaná technika, koláž, kancelářské sponky, papír, karton

55 × 76 cm

sign. PD Č. Kafka 77

48 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

63

ŠIMOTOVÁ ADRIENA (1926–2014)

Bez názvu

1973

barevná kombinovaná grafická technika 10/15

56,5 × 41 cm

sign. PD Adriena Šimotová 73

30 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

DLOUHÝ BEDŘICH (1932)

Doma

1979

světelný objekt, kombinovaná technika, asambláž, malba, sklo

77 × 90 cm

sign. PD Dlouhý / 1979 PD název díla autorem

180 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Jedinečné a unikátní dílo s nesmírnou tvůrčí

imaginací

Předložené dílo „ Doma “ je unikáním, sběratelsky atraktivním počinem českého malíře, typografa a vysokoškolského pedagoga Bedřicha Dlouhého, člena legendárního klubu Šmidrové, jehož tvůrčí imaginaci lze považovat za zcela originální a nadčasovou.

Bedřich Dlouhý se narodil v srpnu roku 1932 v Plzni. Rodina se následně přestěhovala do Mostu a po záboru Sudet do Prahy. Ani zde ale neunikla nacistické zvůli. Mladý Bedřich již v raném dětství prožil tragickou událost. Jeho otec, bývalý redaktor, byl zatčen a v roce 1941 popraven. Po osvobození a ukončení základní školní docházky se Dlouhý přihlásil ke studiu Odborné školy keramické v Praze, kde se seznámil s Karlem Neprašem. V roce 1952 školu dokončil a krátce pracoval ve výrobně keramiky. O rok později byl přijat na Akademii výtvarných umění do ateliéru Miloslava Holého. V roce 1957 musel tento ateliér z politických důvodů opustit. Ke studiu se mohl vrátit až po roce, a to již k profesorovi Karlu Součkovi.

Krátce po zahájení studia na Akademii vznikl slavný neformální klub Šmidrové. Jeho členy byli Dlouhého spolužák Karel Nepraš, student sochařství Jan Koblasa, hudební skladatel a fagotista Rudolf Komorous. Název klubu byl odvozen od loutkové postavičky přihlouplého policajta Šmidry, jehož jménem Dlouhý oslovil Nepraše. Členové klubu usilovali o vytvoření vlastního světa. Uspořádali řadu výtvarných, hudebních, literárních i divadelních představení. Měli svou dechovou kapelu, hokejové družstvo atd. Vytvořili si i pseudoformální vnitřní strukturu s pravidly a rituály. K nim patřil například ritus nošení dřevěných šavliček, který měl funkci zasvěcovací i trestající. Do klubu se „přišmidřili“ i další členové, k nimž patřili Aleš Veselý, Dušan Třeštík, Jan Klusák či Jaroslav Vožniak.

Během studií i po absolutoriu v roce 1959 byla Dlouhého tvorba věrná odkazu české meziválečné moderny. Jednalo se o realistické, expresivně laděné krajiny. Věnoval se rovněž grafickým listům, které tvořil technikou suché jehly. Na počátku 60. let ho ovlivnil informel a připojil se i k neformální skupině Konfrontace a v roce 1964 se stal členem Umělecké besedy, v níž setrval až do jejího zániku na počátku sedmdesátých let. V rámci této skupiny lze považovat Dlouhého tvorbu za tu vůbec nejprůbojnější. V 60. letech se z existenčních důvodů věnoval tvorbě filmových plakátů, která byla v té době dobře placená a poskytovala tvůrčí svobodu. K těm nejznámějším patří zajisté plakát k Felliniho filmu 81/2, Červené pustině od Antonioniho či americkému Růžovému panterovi.

Dlouhého „ Doma “ z roku 1979 je jedinečným dílem, v němž se objevují předměty denní potřeby, které jsou pro autora hodny uměleckého zpracování. Součástí díla je vestavěný zdroj světla, jenž umocňuje efekt zvýraznění zlatého kroužku, vedle něhož jsou pohozené hodinky. Předměty tu hrají primární roli vůči nebarevně, v prostém náčrtu zhotoveném prostoru. Objekt svým námětem je trvalou interpretační výzvou a současně projevem autorovy nesmírné tvůrčí imaginace.

65

JANOUŠKOVÁ VĚRA (1922–2010)

Hlava

1977

koláž, kresba tuší, karton

62 × 44,5 cm

sign. PD monogram V. J. 77

30 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

JANOUŠKOVÁ VĚRA (1922–2010)

Pět prstů

1978

koláž, kresba fixem, karton

62 × 45 cm

sign. PD monogram V. J. 1978

30 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VOŽNIAK JAROSLAV

(1933–2005)

Vřetena

1994

asambláž, dřevo, olej, sololit

80 × 103 cm

sign. na rubu Jaroslav Vožniak 1994 na rubu štítek s popisem díla

55 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Dílo

výrazné osobnosti českého dadaismu, surrealismu a abstraktního expresionismu

Zde uvedená „Vřetena “ jsou originálním, autentickým a sběratelsky velmi atraktivním dílem Jaroslava Vožniaka, význačného českého malíře, grafika, ilustrátora, sochaře, mistra asambláží a výrazné osobnosti českého dadaismu, surrealismu a abstraktního expresionismu.

Původně vyučený litograf ze Suchodolu u Příbrami studoval v letech 1951–1954 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Karla Svolinského. Poté nastoupil jako žák profesora Vladimíra Silovského, tentokrát na pražské Akademii výtvarných umění. Tu úspěšně dokončil v roce 1959. V této komplikované době padesátých let se „přišmidřil“ do okruhu takzvaných Šmidrů, k nimž patřila významná jména jako Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Jan Koblasa a Rudolf Komorous. Jednalo se o recesistickou skupinu, která už jen svým pseudouspořádáním parodovala tehdejší mocenské orgány. Studentská revolta v podání Šmidrů se projevovala na jejich happeninzích jako byla v roce 1954 Malmuzherciáda (jíž se účastnili Mal.íři, Muz.ikanti,Herc.i), Slavnostní akademie ku vzpomínce Václava Svobody Plumovského v roce 1960. Svobodný projev navazující na to nejlepší z hnutí dada vyjadřoval jasný nesouhlas vůči tehdejšímu režimu. Samostatně vystavoval od roku 1963 a poté na společných výstavách Objekt (1965), se skupinou Šmidrové v Ostrově nad Ohří (1965) a se skupinou UB v Praze. Ve druhé polovině šedesátých let Vožniak spolupracoval se státním podnikem Jablonecká bižuterie a podílel se i na instalaci na Světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Vožniak našel uplatnění v mnoha odvětvích výtvarné scény. Jeho doménou se ale stala specifická podoba dráždivého pop-artu koexistujícího s hyperrealismem a surrealistickou imaginací. V krátkém období, v němž se dotkl dobové abstrakce, se do jeho obrazů vrátil narativní prvek reálných tvarů zejména mezi léty 1963–1964. Právě rok 1963 je považován ve Vožniakově tvorbě za zlomový, neboť dospívá ke svému zcela osobitému výrazu a jeho renomé prudce stoupalo. Kombinoval surreálnou šmidří estetiku „divnosti“ s pop-artem. Od kresby a malby přešel k asamblážím, které byly kombinací hyperrealistické malby s reálnými objekty. Autor je někdy doplňoval modelovanou muláží a jeho smysl pro bizarnost a záliba v různorodosti materiálu mnohdy zcela ignorovala reálnou cenu použitých věcí.

V řadě asambláží jsou užity předměty nové, starožitné či fragmenty ze současného světa.

Předložené dílo „Vřetena “ Jaroslava Vožniaka je fascinující asambláží vysokých estetických kvalit. Skládáním předmětů jsou vytvářeny nové významy, které vycházejí z autorova osobitého vidění světa.

V něm se odráží nejen iracionální klima společensko-politického prostoru, ale i grotesknost současné společnosti. Jaroslav Vožniak patří k nejvýznamnějším protagonistům českého umění šedesátých let, jehož vskutku kvalitní díla jsou stále aktuální a bohatě zastoupená mimo jiné ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Galerii hlavního města Prahy a v pařížském Centre Pompidou.

ŠIMOTOVÁ ADRIENA (1926–2014)

Nemocný

1974

kombinovaná technika, koláž, kresba tuší, karton

75,5 × 56 cm

sign. PD Adriena Šimotová 74

180 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Posuzované dílo

je symbolem síly a působivého umění, ale také křehkosti a pomíjivosti lidské

existence

Posuzované dílo „ Nemocný “ je vytvořeno kombinovanou technikou – kresbou tuší a koláží. Jedná se o práci významné české výtvarnice Adriany Šimotové, která vznikla v roce 1974. Její umělecká cesta byla úzce spjata s osobními prožitky, které se promítly do jejího díla. Hluboce se zabývala lidskou existencí a symbolikou těla. Výtvarný projev autorky se značně proměnil po tragické události, smrti jejího manžela, výtvarníka Jiřího Johna, v roce 1972. Do této proměny spadá i posuzované dílo.

Adriana Šimotová se narodila v roce 1926 do česko-francouzské evangelické rodiny, kde byla vedena k umění a kultuře. Během druhé světové války studovala na Státní grafické škole u profesora Zdeňka Balaše a poté pokračovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Josefa Kaplického. Během studií se seznámila s malířem Jiřím Johnem, za kterého se v roce 1953 provdala. Společně sdíleli ateliér a měli syna Martina.

Počátkem své kariéry se Šimotová věnovala malbě a grafice, ale po předčasné smrti manžela se její tvorba zásadně proměnila. Opustila tradiční malířské techniky a začala experimentovat s papírem a textilem například skrze techniku koláže či frotáže. Vyvinula unikátní metody, k nimž patřilo mačkání, prořezávání a vrstvení papíru. Tím vytvářela díla s otisky dlaní, chodidel nebo celého těla. Tento přístup odrážel její snahu vyjádřit křehkost a pomíjivost lidské existence.

Posuzovaná koláž s tušovou kresbou „ Nemocný “ už svým názvem napovídá, že se jedná o symboliku křehkosti a zranitelnosti nemocného. Autorka s jemnou citlivostí nahlíží do nitra člověka prostřednictvím jeho tělesnosti, kterou nemoc postihla. Aniž bychom mohli nahlédnout do tváře postavy, jasně vnímáme melancholii a těžkost samotné atmosféry, která je ponořena do chladné modré. „ Nemocný “ je současně svědectvím o autorčině výtvarné proměně, která se vyznačuje hlubokým duchovním rozměrem a univerzálním poselstvím o lidské zranitelnosti. Do tvorby Šimotové se propisuje pomíjivost, ztráta a bolest. Figury se stávají méně čitelnými a více ponořenými do daných situací či stavů.

Navzdory a možná i díky těžkostem, kterými si Adriena Šimotová prošla, se stala symbolem síly, která dokáže přetavit bolest do podoby hluboce působivého umění. Její dílo i dnes oslovuje svou schopností zachytit niterné pocity a otázky spojené s lidskou existencí. Šimotová obdržela za svou tvorbu množství ocenění včetně prestižní ceny Gottfrieda von Herder ve Vídni a byl jí udělen francouzský Řád rytíře umění a literatury – Chevalier d’Ordre de l’Art et Lettre. Za svůj přínos obdržela Medaili Za zásluhy I. stupně v roce 1997. Její dílo je dnes zastoupeno v celé řadě českých i zahraničních prestižních sbírek.

PIESEN ROBERT (1921–1977)

Obraz

1972

kombinovaná technika, dřevěná deska 122 × 84 cm

sign. na rubu Robert Piesen 1972 650 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

UVEDENO A REPRODUKOVÁNO (monografie) M. Železná (ed.), Robert Piesen, Galerie Zlatá husa, 2001, soupis díla č. 122, reprodukce s. 176

Výtečná ukázka autorovy strukturální abstrakce

Nabízené dílo „Obraz “ je originální, svým kaligrafickým řešením výrazně inovativní, vrcholně informelní prací Roberta Piesena, autora, jehož tvorba vyniká hlubokým duchovním poselstvím. Piesen vnímal od počátku šedesátých let malbu jako stav bytí, nepředmětného dění na okraji existence jsoucího, moment vznikání a zanikání, prostupnosti a ustalování tvarů, jako netělesný rytmus ducha a bytí. Ve svých pracích negoval formální zákonitosti malby a opustil použití tradičních výtvarných prostředků. V informelním hnutí představoval silně introvertního umělce, uzavřeného do svého vnitřního světa a koncentrovaného na vlastní prožitky. Dokázal excelentně propojit prožitek jednoty univerza s lidským momentem.

Robert Piesen se narodil roku 1921 v Jindřichově Hradci. Jeho dětství bylo těžké, vyrůstal bez matky. Otec pocházel z židovské rodiny, která přišla do Čech údajně ze Španělska v devatenáctém století. V letech 1936–1940 studoval Robert Piesen na Škole uměleckých řemesel v Brně u prof. Františka Václava Süssera. Během nacistické okupace se snažil uniknout deportaci do koncentračního tábora. Podařilo se mu získat falešné dokumenty a v roce 1942 se dostává jako totálně nasazený do Berlína, kde pracoval v nakladatelství Deutscher Verlag. Musel se ale také podílet na odklízení trosek po náletech. Tyto zážitky ho hluboce poznamenaly, nikdy však o svých válečných traumatech nemluvil.

Po válce už ve studiích nepokračoval, stal se členem Trnkova studia kresleného filmu a později pracoval jako výtvarník v nakladatelství Melantrich. Ve svém díle byl autodidaktem a zkušenosti získával samostudiem. V roce 1948 se přestěhoval do ateliéru ve Veletržní ulici, kde žil a tvořil až do svého odchodu z Čech. V padesátých letech dospěl ke svému osobitému výrazu, maloval krajiny, do nichž projektoval své biblické představy, v menší míře figurální kompozice, ovlivněné picassovým (neo)klasicismem. Svou první samostatnou výstavu měl v roce 1957 v Galerii mladých v Praze. Tehdy se také zúčastnil kolektivní výstavy skupiny Máj 57 v Obecním domě. Postupná redukce detailu ho vedla k vytváření znakových krajin – znaky mají zvláštní plošnou stylizaci a formálně se blíží aktuálnímu „ stylu Brusel “, který se prosadil na světové výstavě (Expo 58 Brusel).

K abstraktní tvorbě Piesen dospívá v letech 1959–1960. V roce 1961 vznikají první díla s názvem „ Prostor inexistence “ a „ Gehinom “. Obrazy typické zvláštní strukturální technikou nanášení barev a hmot, inspirované židovskou tradicí, ohlašují počátek dlouholeté tvorby, která se stala pro Piesenovu tvorbu nejcharakterističtější.

V roce 1964 se účastní legendární Výstavy D v Nové síni v Praze, společně M. Medkem, J. Koblasou, K. Neprašem, A. Veselým a dalšími. Jeho samostatná výstava, připravovaná v témže roce Středočeskou galerií na zámku v Nelahozevsi, již nebyla povolena. V lednu roku 1965 odjíždí do Curychu, aby se tam zúčastnil mezinárodní výstavy v Galerii Bürdecke. Spolu se svou družkou, malířkou Pavlou Mautnerovou, využívá možnosti vycestovat do zahraničí a do Československa se již nevrátí. Žijí nejprve ve Vídni a posléze v Izraeli v uměleckém kibucu Ein Hod, nedaleko Haify. Robert Piesen umírá roku 1977 náhle na srdeční infarkt, několik dní před zahájením své výstavy v Armon Gallery v Jeruzalémě.

Posuzované dílo je výtečnou ukázkou autorovy strukturální abstrakce, pro niž, jak zdůraznila Mahulena Nešlehová, nenacházíme na tehdejší světové scéně adekvátní srovnání. „ Obraz “, vzniklý v období autorovy izraelské emigrace, je skvělým příkladem malířovy vysoce sofistikované výtvarné práce, která strukturaci tvárné materie, jak s ní Piesen nakládal zejména v cyklech „ Gehinnom “ a „ Prostor inexistence “, rozvádí do jiných obsahových rovin svým kaligraficky kresebným zásahem. Ze světelně a strukturálně modulovaného pole jako by se „vylupovaly“ jakési tajemné znaky, které jsou na pokraji zobrazivosti a které připomínají magická znamení dávných civilizací.

Robert Piesen tu dospěl k nové organizaci výtvarné plochy, neboť kaligrafické symboly lze vnímat jako určité „záchytné body“ ve stále strukturálně měnícím se, neklidném prostoru. Dalo by se říci, že teprve tyto znaky dotvářejí Piesenovu představu o původní jednotě bytí a jeho stálé obrodě. Proto také Mahulena Nešlehová uvádí, že v obrazech tohoto typu umělcovy dosavadní cykly „ Gehinnom “ a „ Prostor inexistence “ vrcholí.

VOŽNIAK

JAROSLAV

(1933–2005)

Zrcadla

akvarel, karton

37 × 27,5 cm

sign. PD Jaroslav Vožniak

38 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

VOŽNIAK JAROSLAV (1933–2005)

Harpyje

akvarel, karton

37,5 × 27,5 cm

sign. PD Jaroslav Vožniak

38 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

DLOUHÝ BEDŘICH (1932)

Toyota

1981

kombinovaná technika, asambláž, kresba, plátno, deska

118 × 146 cm

sign. na rubu Dlouhý / 1981 na rubu popis díla autorem 480 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Sběratelsky vzácná ukázka s prvky –

Dada, Arte povera, Pop-artu a estetiky

Divnosti legendární skupiny Šmidrové

Předložené dílo s autorským názvem „Toyota “ je originální, sběratelsky vzácnou, prvky dada, arte povera a v neposlední řadě pop-artu sofistikovaně propojující prací Bedřicha Dlouhého, jednoho ze zakládajících členů skupiny Šmidrové (1954), legendární skupiny, která navazovala na myšlenky dadaismu a zabývala se estetikou divnosti. Na konci padesátých let se Dlouhý nakrátko přiklonil ke strukturálnímu projevu, v němž dospěl k čisté abstrakci. Přitom se však do jeho obrazů, reliéfů či objektů vracely útržky reality vytržené z původního kontextu. Později přešel ke ztvárnění romanticky laděných vizí, do nichž se promítala jeho bohatá imaginace. Zároveň ho zajímala drsná skutečnost současného světa, kouzlo odložených a nepotřebných věcí. Bedřich Dlouhý od počátku uplatňoval vyhraněný smysl pro přesné vyjádření svých představ, v nichž se nevyčerpatelná fantazie obohacovala dotykem se skutečností. V jeho malbě a kresbě, provedené až se staromistrovskou rafinovaností, přichází ke slovu metafory propojující minulost s přítomností a budoucností.

Bedřich Dlouhý se narodil roku 1932 v Plzni, odkud se rodina přestěhovala po třech letech do Mostu (1935) a následně do Prahy (1938), kde malý Beda nastupuje do obecné školy na Žižkově. Roku 1941 se udála v životě rodiny tragédie, když jeho otec, redaktor Josef Dlouhý, byl popraven nacisty.

Po studiu na Státní keramické škole v Praze pracoval rok ve výrobně keramiky a poté se přihlásil na Akademii výtvarných umění, kam byl přijat do ateliéru prof. Miloslava Holého, kde se dle slov spolužáka Jana Koblasy stal „koloristickým fetišistou“. Roku 1954 se ze studentských recesistických aktivit zformovalo jádro budoucího klubu Šmidrů (B. Dlouhý, J. Koblasa, R. Komorous, K. Nepraš ad.). Šmidrové se snažili vytvořit si svůj vlastní, nereálný, částečně recesistický a částečně mytologický svět, měli dokonce svoje vlastní dechové těleso, nechávali si narůst knírky a nosili šavle, jako v dobách Rakouska-Uherska. Po nuceném ročním přerušení školy z politických důvodů se Dlouhý vrátil na Akademii do figurální třídy vedené profesorem Karlem Součkem, kde v roce 1959 absolvoval. Jedinečný protipól k dokonale zvládnutým klasickým výtvarným postupům představuje v Dlouhého tvorbě technika asambláže, kterou autor s oblibou užívá od raného období až do současnosti a v níž se mu podařilo geniálně nastavit zrcadlo v čase měnící se doby. Při kontemplaci díla, jako je předložená asambláž „Toyota “, datovaná rokem 1981, si uvědomíme, že umělci nikdy nešlo jen o formu, ale taktéž o vyjádření obsahu, o vystižení absurdity světa dvacátého století s jeho spletitým vývojem. Fantaskní obrazovou skrumáž odhalující jakési útržkovité „útroby“ krajiny korunuje ve středu díla prozaický logotyp „TOYOTA“, poukazující na věčnou dichotomii přírodního a technického, fantazijního a rozumového.

Toto znamenité velkoformátové dílo je dokonalou ukázkou Dlouhého fenomenálního výtvarného talentu, jeho mistrné „automatické“ kresby doslova surrealistického rodokmenu, stejně jako záznamem jeho nezaměnitelného výtvarného stylu, nezdráhajícího se učinit součástí obrazového artefaktu nečekané a obskurní předměty.

„Toyota “ Bedřicha Dlouhého je dílem, které maximálně těží z minimalistického. Přitom však cíleně nabourává nenáviděnou banalitu a přetváří ji v jedinečnou, výsostně estetickou hodnotu.

OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

ADIE

1980

olej, akryl, plátno

52 × 76 cm

sign. PD E. Ovčáček 80, na rubu E. Ovčáček 80 na rubu popis díla autorem

80 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Posuzované dílo „ ADIE “ pochází od grafika, malíře, sochaře Eduarda Ovčáčka, jednoho z hlavních představitelů českého informelu a především zcela originálního lettristy.

Ovčáček vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě v letech 1957–1963 u Petera Matejky. Jeho význam se netýká pouze umělecké práce, která zahrnuje polohy jako strukturální abstrakce, neodada, lettrismus či geometrie, ale byl rovněž neúnavným iniciátorem různých akcí a vysokého uměleckého školství v Ostravě.

Přes obrovský akcent na práci s písmennými znaky Ovčáček nikdy zcela neopustil figurativní vyjádření, které bylo doprovázeno typickým humorem, tragikomikou či sarkasmem. Inspirací mu byli mistři tohoto oboru Alfred Jarry a Tristan Tzara. Ovčáček v těchto figurativních pracích pracuje velmi přesně a s nadsázkou.

Obraz s názvem „ ADIE “ z roku 1980 je doslova ztělesněním Ovčáčkovy nadsázky, která v jeho osobitém podání přirozeně ústí do takzvané české grotesky. Komicky působící trojice nahých žen bez tváří je svou pozicí těl nakloněna „vyprovázení“ z prostoru připomínajícího vnitřek šapitó. Jedná se snad o lehké ženy, kterým je dáváno „ADIE“, tedy sbohem, v době, kdy jejich živobytí bylo postaveno mimo zákon? Ovčáčkova díla jsou svědectvím o osudech lidí v dobových souvislostech i v kontextu duchovní a kulturní tradice.

DLOUHÝ BEDŘICH (1932)

Výročí

1981

kombinovaná technika, asambláž, kresba, papír na plátně, deska

120 × 145 cm

sign. na rubu Dlouhý (VI) 1981 na rubu popis díla autorem

450 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Nabízené dílo „Výročí “ je autentickou, cennou, originalitu autorových netradičních přístupů shrnující a typickým „šmidřím“ humorem prodchnutou prací Bedřicha Dlouhého, dnes jednoho z čelných nestorů poválečné generace, autora, prostřednictvím jehož tvorby divák proniká do mystifikátorské „dada“ strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního, seznamuje se s bravurou jeho fotorealismu, s ironickou reflexí pop-artu i s humornými parafrázemi starých mistrů a finálně poznává překvapivou invenci v uplatnění asambláže a koláže, jež jsou pro jeho tvorbu maximálně charakteristické.

Po studiu na Státní keramické škole v Praze pracoval rok ve výrobně keramiky a poté se přihlásil na Akademii výtvarných umění, kam byl přijat do ateliéru prof. Miloslava Holého, kde se dle slov spolužáka Jana Koblasy stal „koloristickým fetišistou“. Pozdější významný sochař vzpomínal na dobu studií na AVU slovy: „ Občas se k nám [Janu Koblasovi a Karlu Neprašovi –

pozn.] přidružoval malíř z Holého školy Beda Dlouhý –byl Karlovým spolužákem na výtvarné škole – znali se dobře – byl čistokrevným malířem a měl navíc jemný smysl pro humor…“ Roku 1954 se ze studentských recesistických aktivit zformovalo jádro budoucího klubu Šmidrů (B. Dlouhý, J. Koblasa, R. Komorous, K. Nepraš ad.). Šmidrové se snažili vytvořit si svůj vlastní, nereálný, částečně recesistický a částečně mytologický svět, měli dokonce svoje vlastní dechové těleso, nechávali si narůst knírky a nosili šavle, jako v dobách RakouskaUherska. Po nuceném ročním přerušení školy z politických důvodů se Dlouhý vrátil na Akademii do figurální třídy vedené profesorem Karlem Součkem, kde v roce 1959 absolvoval.

Kolem roku 1960 byl ovlivněn informelem, kdy se některé jeho práce blížily „kaligrafiím“ Marka Tobeyho. Následně se postupně utvářela jeho typická tvorba, pro niž je charakteristické zpracování odkazu surrealismu a romantického symbolismu, jejichž poetiku autor spojoval s výrazovými prostředky pop-artu. V průběhu šedesátých let vytvořil řadu asambláží, v nichž se svébytným ironickým viděním dotkl vztahu vysokého a nízkého, reklamy a každodennosti, banality a zázračnosti; využíval nalezené, často velmi bizarní artefakty, které kombinoval s klasickou, hladkou, staromistrovsky působící malbou.

V sedmdesátých letech se vedle objektů v plexisklových krabicích věnoval také malbě. Vytvořil například sérii „ Portrétů banality “ ironizující produkci life-stylových a módních magazínů, v níž záměrně přeměňoval nepřirozené podobizny módních krásek a s posměšným úmyslem je umisťoval do všedního až triviálního prostředí. Koncem let sedmdesátých vystřídaly ironizující portréty romantické krajiny, ovšem opět v duchu Dlouhého estetické koncepce s provokující malířskou invencí. Zároveň se v jeho tvorbě začaly objevovat kresby velkého formátu s náměty obyčejných předmětů denní potřeby, povýšených autorem na hodnotné artefakty zasluhující si zvláštní uměleckou pozornost.

Předložené dílo „Výročí “ představuje maximálně reprezentativní Dlouhého práci z období počátku osmdesátých let, kdy se v jeho tvorbě znovu projevila náklonnost k asambláži. Je to dílo, v němž se naplno projevuje typická „šmidří“ estetika divnosti, která se z jeho práce nikdy nevytratila.

Předložené dílo „Výročí “ zaujme svým přiznaně minimalistickým přístupem až na hranici „arte povera“, kdy obrazový podklad je z větší části záměrně ponechán ve své do očí bijící všednosti, zatímco pravý dolní roh díla se stává „generátorem“ bizarní vizuální události, která přerůstá z plošnosti jemné kresebné linky do fantaskní objektové skrumáže, jež se stává ironickým zrcadlem stavu společnosti a civilizace, ironickým pohledem na dobu, jež s oblibou vyzdvihovala svátky a politická výročí. Zachyceným výročím je v Dlouhého perzifláži jubileum založení pražské Zoologické zahrady (1931), v němž se autor, ať už vědomě, či nevědomě, spletl o deset let – i tento drobný detail však nakonec perfektně zapadá do Dlouhého uměleckého světa, v němž člověk nikdy nemá pevnou půdu pod nohama.

VOŽNIAK JAROSLAV (1933–2005)

Kolář 1997

koláž, dřevotříska

32 × 49 cm

sign. na rubu Jaroslav Vožniak 1997

40 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Mimořádný

cit pro absurdní grotesknost, podivnost a smysl

pro humor

Jaroslav Vožniak, český malíř, grafik, je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého umění šedesátých let, jehož díla jsou zastoupena ve významných tuzemských i zahraničních sbírkách. Vožniak ve své originální tvorbě uplatnil mnoho stylů, přístupů či způsobů nahlížení skutečnosti. Jednalo se zejména o surrealismus, symbolismus či pop-art.

Autor se narodil v roce 1933 v obci Suchodol u Příbrami. Zprvu se vyučil reprodukčním litografem. Od roku 1952 začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Karla Svolinského s tím, že o dva roky později přešel na pražskou Akademii do ateliéru profesora Vladimíra Silovského. Již během svých studií se stal členem klubu Šmidrové. Ten byl založen z iniciativy Jana Koblasy v polovině 50. let. Jednalo se o volné sdružení studentů uměleckých škol, kteří se scházeli v pražské vinárně Globus na Národní třídě. Jejich společným jmenovatelem byla touha bojovat proti průměrnosti, všednosti a v konečném důsledku i proti stalinismu 50. let. Skupinu v jejích počátcích tvořili Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa, Karel Nepraš a Rudolf Komorous.

Distance vůči socialistickému realismu se projevila v novém uměleckém programu skupiny v podobě trapasu, fiaska, ostudy a estetice „divnosti“. Šmidrové společně uspořádali výstavu v roce 1954 v bývalé modlitebně v Londýnské ulici č. 30, na níž se podíleli studenti AVU a AMU. Kromě výtvarných děl zde zazněla trojdílná skladba pro smyčcové kvarteto s názvem „ Eine kleine Dadamusic “. Skupina vytvářela i neumělecké projevy v podobě hokejového družstva a založila i vlastní dechovkové těleso. Takzvaná Šmidří dechovka se zúčastňovala koncertů a svateb, což vždy končilo naprostým fiaskem. Vožniakova tvorba prošla několika uměleckými fázemi. V šedesátých letech se chvíli věnoval vlivnému abstraktnímu umění, ale po tomto „experimentu“ se vrátil k předmětné malbě. Na jeho první samostatné výstavě v Umělecké besedě v Praze se již zřetelně projevuje autorův cit pro absurdní grotesknost, podivnost a jeho smysl pro humor. Následně se začal zabývat asamblážemi, které později kombinoval s malbou, perokresbou a koláží. Využíval tak prostředků charakteristických pro hnutí dada a surrealismus. V souvislosti s výstavami Vožniak několikrát navštívil Paříž, Švédsko, Leningrad a dvakrát pobýval v Kanadě.

Předložená koláž, kterou Vožniak humorně nazval „ Kolář “, z roku 1997 je jistým návratem k autorovým tendencím, které rozvíjel právě v šedesátých letech. Toto velmi kvalitní a umělecky hodnotné dílo je projevem Vožniakovy neutuchající radosti z tvorby jako takové. „Kolář“ je ztělesněním autorovy bytostné mystifikace, mnohovýznamnosti a nespoutané imaginace, která si podmiňuje a přetváří vše kolem sebe. Díla jsou tak nejen autorovým tvůrčím přístupem, ale i obsahem, sdělením, stále aktuální a hodnotná.

76

DLOUHÝ BEDŘICH (1932)

Pokus podomácku

2003

světelný objekt, kombinovaná technika, malba, sklo

77,5 × 91,5 cm

sign. PD Dlouhý 03

PD název díla autorem

160 000 Kč

PROVENIENCE

sbírka Dr. Vladimíra Železného – Galerie Zlatá husa

Precizně zpracovaná absurdnost, grotesknost, parodie a především originální nápaditost

Posuzovaný objekt „ Pokus podomácku “ z roku 2003 je precizně zpracovaným, svým provedením nezaměnitelným dílem Bedřicha Dlouhého, zcela osobitého umělce, který nepodlehl socialistickému realismu, a i přes omezování, cenzuru, byl od svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze jedním z nejčinnějších tvůrců na umělecké scéně. Do díla Bedřicha Dlouhého se nesmazatelně vepsala jeho schopnost spojovat reálný svět s imaginárním, schopnost přesného odhalení „manýrů“ oficiální kultury, a především precizně zvládnuté malířské řemeslo. Právě to tvořilo základ jeho děl, z nichž vyzařuje absurdnost, grotesknost, parodie, ale především originální nápaditost.

Plzeňský rodák již jako malý prožil tragickou událost. Jeho rodina si nejdříve za své bydliště zvolila Most, ale po záboru Sudet nacisty se přestěhovala do Prahy. Jeho tatínek, bývalý redaktor, byl nejdříve zatčen a v roce 1941 popraven. Bedřich Dlouhý o šest let později nastoupil jako praktikant do keramické firmy Upak-Krutý a v letech 1949–1952 se vyučil v oboru keramik porcelánu na Státní odborné škole keramické, kde se seznámil se svým budoucím přítelem a uměleckým „souputníkem“ Karlem Neprašem.

Spolu s Karlem Neprašem, Janem Koblasou a Rudolfem Komorousem stál u zrodu pánského „ Clubu “ a pozdějšího klubu Šmidrové. Stalinismu 50. let čelili dadaistickými prostředky, mimovýtvarnými a patafyzickými aktivitami v duchu Alfreda Jarryho. K nim patřila Malmuzherciáda, tedy spojení malířů, muzikantů a herců, kteří připravili program spojující výstavu výtvarných děl s hudebními experimenty a mluveným projevem. Avšak jejím hlavním programem byla recesistická parodie na směrnice výtvarného projevu podmíněného komunistickou ideologií. Skupina měla i svou vlastní dechovku, hokejový klub Paleta vlasti či divadelní představení a pořádala různé večírky.

Tvorba Bedřicha Dlouhého byla zprvu poznamenána dobou 50. let, v nichž rozvíjel černý humor a vzdor vůči tíživým tlakům totalitního režimu. Následně se na krátkou dobu přiklonil k tehdejšímu informelu. V tomto období vznikly „vnitřní krajiny“, které doplnil drobnými objekty, ironií a černým humorem. V polovině 60. let se zabýval materiálovým uměním a závěsným objektem. V 70. letech vytvořil „ galerii portrétů banality “, která sestávala z ikonografie módních časopisů v kombinaci se staromistrovskou iluzivní malbou.

Světelný objekt „ Pokus podomácku “ je výrazově typickým, technicky precizním dílem, jehož součástí je vestavěný zdroj světla. Tento aktivní prvek oživuje skoro až rentgenově pojaté zobrazení „pokusu“. Jedná se tak o jedinečnou kombinaci malby a technologických postupů. Dlouhého kompozice je součástí jeho komplexních a bohatých imaginativních světů, jejichž projevy jsou zastoupeny ve sbírkách českých i zahraničních institucí. K nim mimo jiné patří Galerie hlavního města Prahy, České muzeum výtvarných umění v Praze a pařížské Centre Georges Pompidou.

PRŮVODCE PRO NEPŘÍTOMNÉ A TELEFONNÍ UCHAZEČE

Pokud se nemůžete zúčastnit aukce osobně, můžete společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha dát vyplněním formuláře pokyny, aby se vaším jménem ucházela o příslušnou věc. Tato služba je důvěrná a je k dispozici bez dalších poplatků.

Obecné

Před aukcí

Budeme se snažit o nákup položky dle vašeho výběru za nejnižší možnou cenu (v závislosti na vyvolávací ceně a další nabídce), a nikdy vyšší, než je maximální částka, kterou určíte. V případě potřeby se vaše nabídka zaokrouhlí dolů na nejbližší částku v souladu s kroky dražebníka.

Dříve obdržené nabídky budou mít přednost. Nabídky by měly být předloženy nejméně dvacet čtyři hodin před konáním aukce. Pokud činíte nabídky prostřednictvím telefonu, doporučujeme vám ponechat maximální nabídku, kterou můžeme učinit vaším jménem v případě, že se nemůžeme dovolat. Naši zástupci jsou připraveni k provedení nabídky za vás.

Po aukci

Úspěšní zájemci obdrží přehled popisující jejich nákup a dostanou pokyn pro platbu a odbavení zboží.

Vyplnění formuláře

Tento formulář by měl být použit na jednu aukci. Uveďte číslo položky, autora věci a datum prodeje v prostoru horní části formuláře, pokud není již předvyplněn.

Uveďte prosím maximální kupní cenu v dražbě, kterou jste ochotni zaplatit za každou položku. Jiné pokyny k nákupu nebo neomezené nabídky nebudou akceptovány. Nabídky musí být číslovány ve stejném pořadí jako v katalogu.

Náhradní nabídky pro položky lze učinit slovem NEBO u čísla položky. To znamená, že pokud jste byli na začátku hodně úspěšní, nebudeme pokračovat a ucházet se o dražbu další položky pro vás. Nebo naopak, pokud vaše dřívější nabídky byly neúspěšné, budeme i nadále dražit za vás pro zbývající položky uvedené na formuláři.

Pokud jste si sjednali telefonní dražbu, jasně prosím určete telefonní číslo, na kterém jste k zastižení v době konání prodeje, včetně kódu země. Zavoláme vám ze sálu krátce před započetím dražby předmětné položky.

PLNÁ MOC PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ

Dražba po telefonu

Zmocňuji firmu 1. Art Consulting Brno CZ, s.r.o., Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553, aby mne zastupovala při dražbě výtvarných děl, která se bude konat dne 2. 3. 2025 ve 13.30 hod. na adrese Topičův salon – Národní 9, Praha 1, a dražila za mne do uvedených limitů či po telefonu následující věci:

č. autor název cena limit nebo telefon

Zavazuji se, že vydražené předměty zaplatím nejpozději do deseti dnů ode dne konání aukce. K vydražené věci bude účtován aukční poplatek dle platného aukčího řádu. Zmocnitel prohlašuje, že jsou mu známy dražební podmínky dražebníka.

Jméno:

Příjmení:

Telefon:

Tel. pro dražbu:

E-mail:

číslo OP:

Ulice:

Město:

PSČ:

Stát:

Datum a místo: Podpis:

PODMÍNKY PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ A TELEFONNÍ

PRODEJ

Vezměte prosím na vědomí, že zastupování nepřítomných a telefonní dražby jsou nabízeny jako doplňková služba bez poplatku. Takové nabídky jsou prováděny na vaše vlastní riziko a 1. Art Consulting proto nemůže přijmout odpovědnost za jakékoli chyby nebo opomenutí nabídky.

Všechny nabídky jsou předmětem dražebního řádu prodejního katalogu. Odměna dražebníka, ve výši uvedené v dražebním řádu katalogu prodeje, bude přidána ke kupní ceně dosažené v dražbě jako součást celkové kupní ceny. Nabídky budou uspokojeny za co nejnižší cenu tak, jak to dovolí další nabídky a rezervace.

Platba na aukci

Vydražitel je povinen vyřídit své závazky ihned po vydražení, nejpozději však po skončení aukce.

Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22%.

Tato provize je konečná a zahrnuje jak DPH, tak autorský poplatek. Po dohodě s dražebníkem je možno zaplatit celkovou částku bankovním převodem, nebo hotově při převzetí věci v kanceláři dražebníka, nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce, pokud není dohodnuto jinak. Platební karty nejsou akceptovány.

Ochrana osobních údajů

Z důvodu plnění některých služeb, o které klienti požádali, může 1. Art Consulting zpřístupnit informace třetím stranám (např. přepravci). Je zájmem 1. Art Consulting Brno – Praha vyžadovat, aby tyto třetí strany respektovaly soukromí a důvěrnost informací našich klientů a poskytovaly stejnou úroveň ochrany informací klientů, jak je stanoveno v rámci EU.

Podpisem této Plné moci pro zastupování a telefonního dražení souhlasíte s takovým sdělením.

Upozorňujeme, že z bezpečnostních důvodů mohou být prostory 1. Art Consulting předmětem nahrávání videa. Telefony, např. telefonní nabídky / hlasové zprávy, mohou být rovněž zaznamenány.

AUKČNÍ ŘÁD – PRAVIDLA ŽIVÉ AUKCE

1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553

I. Úvodní ustanovení

1. Tento aukční řád je vydán za účelem organizace prodeje uměleckých děl Aukční síní 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. formou aukcí.

2. Aukce pořádané dle tohoto aukčního řádu jsou organizované dle mezinárodních zvyklostí v oblasti obchodu s uměním a v souladu s právními normami České republiky.

3. Aukce jsou přístupné pouze pro klienty Aukční síně a další osoby pouze se souhlasem Aukční síně.

4. Aukční síní se rozumí společnost 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o., se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO 60715553.

5. Konání aukce oznamuje Aukční síň dle svého uvážení způsobem obvyklým, například v aukčním katalogu, na svých internetových stránkách, ve sdělovacích prostředcích apod.

6. Tento aukční řád je pro všechny osoby zúčastněné na aukci závazný a účastí na aukci se osoby zavazují ho dodržovat.

II. Výklad pojmů

Pro účely tohoto aukčního řádu se pod jednotlivými pojmy rozumí následující:

a. aukce – forma prodeje uměleckého předmětu, kdy věc je prodávána za nejvyšší nabídnutou cenu předem neurčeného počtu zájemců. Vlastnictví k věci přechází na kupujícího zaplacením ceny.

b. licitátor – je osoba určená Aukční síní k řízení a provádění aukce, činí jménem Aukční síně všechny úkony s tím spojené, zejména zahajuje a řídí aukci, organizuje podávání nabídek zájemců o koupi a uděluje tzv. příklep, tj. ukončení podávání nabídek a potvrzení nejvyšší podané nabídky,

c. zájemce o provedení aukce – právnická nebo fyzická osoba, která uzavírá s Aukční síní písemnou smlouvu o provedení prodeje konkrétního předmětu formou aukce, může to být též Aukční síň, d. účastník aukce – právnická nebo fyzická osoba, oprávněná účastnit se aukce. Účastníkem aukce může být pouze klient Aukční síně, nesmí být vlastníkem věci ani osobou jednající ve prospěch koupi pro vlastníka. Účastníkem aukce může být pouze osoba plně právně způsobilá, starší 18 let, dodržující aukční řád, pravidla a zvyklosti slušného a vhodného chování na aukci a osoba, která nezmařila dřívější aukce Aukční síně, resp. společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. Není přípustné dražit za osoby uvedené výše. Účastníci aukce prokazují svoji totožnost platnými průkazy totožnosti (například osobní/občanský/ průkaz, pas) a jednají-li v zastoupení, předávají Aukční síní plnou moc opravňující k zastupování na aukci jiným klientem Aukční síně. Podmínkou účasti na aukci může být též složení dražební jistiny, byla-li Aukční síní požadována. Účastník aukce obdrží od zástupce Aukční síně číselné označení, pod kterým se zúčastní aukce. Po dohodě s Aukční síní se může klient zúčastnit aukce po telefonu za podmínky udělení plné moci Aukční síni pro tento způsob aukce. Při tomto způsobu aukce musí Aukční síň postupovat maximálně výhodně pro účastníka aukce.

e. aukční jistina – není vyžadována

f. aukční katalog – seznam předmětů, které budou v konkrétní aukci nabízeny klientům Aukční síně k prodeji. Katalog je uveřejněn na webových stránkách Aukční síně www.acb.cz

g. vydražitel – účastník aukce, který v aukci nabídl nejvyšší cenu, která byla v aukci potvrzena veřejně licitátorem tzv. příklepem. Po zaplacení ceny se stává vlastníkem věci.

h. klienti Aukční síně – zájemci o koupi uměleckých děl formou aukcí pořádaných Aukční síní, které zaregistruje Aukční síň. Na registraci není právní nárok a je zcela v kompetenci Aukční síně, která může žádost o registraci odmítnout bez udání důvodů. Klienty Aukční síně mohou být právnické nebo fyzické osoby (starší 18 let), které prokážou zákonným způsobem svoji totožnost (například výpis z obchodního rejstříku, občanský průkaz, pas). Poruší-li klient Aukční síně tento aukční řád, může být Aukční síní bez dalšího jeho registrace zrušena, o čemž bude Aukční síní prokazatelným způsobem vyrozuměn.

III. Organizace aukce

1. Předměty zařazené do aukce budou vystaveny v den konání aukce za účelem umožnění jejich prohlídky. Místo: Praha 1, Topičův salon, 1. patro. Zájemci o prohlídku vystavených předmětů jsou povinni respektovat opatření aukční síně k zajištění ochrany vystavených předmětů. Za prohlídku předmětů určených k prodeji v aukci se neplatí.

2. Přístup na aukci mají pouze klienti aukční síně, pracovníci aukční síně, další osoby pouze se souhlasem aukční síně, jinak aukce není veřejná. V průběhu aukce nelze pořizovat fotografie, filmy ani žádné jiné záznamy bez souhlasu aukční síně.

3. Účastníci aukce jsou povinni dodržovat pokyny organizátorů a nenarušovat žádným způsobem průběh aukce.

4. Aukce je zahajována zástupcem aukční síně, který může oznámit změny oproti katalogu, změny a upřesnění aukčního řádu a oznámit z toho vyplývající pokyny k organizaci aukce.

5. Aukci jednotlivých předmětů provádí licitátor. Vždy musí být nezaměnitelně označen předmět aukce (prodeje), zpravidla alespoň odkazem na katalog. Licitátor oznámí tzv. nejnižší podání, což je cena (částka), za kterou je možno věc koupit v případě, že nebyla stanovena rezervní cena, tj. minimální požadovaná cena majitele předmětu. Pokud rezervní cena stanovena byla, a příhozy učiněné na sále nedosáhly její výše, prohlásí licitátor předmět za neprodaný. Neprojeví-li žádný z klientů aukční síně o koupi zájem, licitátor aukci předmětu ukončí slovy „neprodáno či položka zůstává“. Věc může být zařazena do aukce opakovaně podle rozhodnutí aukční síně.

6. Zájemci o koupi věci činí licitátorovi nabídky po jeho sdělení částky (vyvolání) zvednutím dražebního čísla, případně zvednutím čísla současně s nabídnutou cenou, která musí být vždy větší než poslední částka vyvolaná licitátorem.

7 Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

7. Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

1 500 Kč, činí-li okamžitá aukční cena méně než 10.000 Kč

2 1.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 10.000 Kč, ale méně než 50.000 Kč

3 5.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 50.000 Kč, ale méně než 100.000 Kč

4 10.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 100.000 Kč, ale méně než 500.000 Kč

5 50.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 500.000 Kč, ale méně než 5.000.000 Kč

6 100.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 5.000.000 Kč, ale méně než 10.000.000 Kč

7 250.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena 10.000.000 Kč a více

O pořadí příhozů rozhoduje osoba pověřená konáním dražby.

8. Neučiní-li žádný účastník aukce vyšší nabídku, zopakuje licitátor výši poslední nabídnuté částky spolu se slovy, …poprvé, … podruhé… a potřetí pro číslo… a úderem kladívka aukci ukončí s tím, že účastník aukce s poslední nabídkou má povinnost za tuto částku věc koupit (k částce se připočítává aukční poplatek). Podanými nabídkami v aukci (příhozy) jsou účastníci vázáni, což znamená neodvolatelnou nabídku za danou částku věc koupit. Cenu dosaženou v aukci nelze snížit.

10. Veškeré případné námitky, protesty či připomínky k průběhu aukce řeší s konečnou platností Aukční síň v duchu zásad poctivého obchodu a mezinárodních aukčních zvyklostí. Námitky, protesty, připomínky či upozornění musí být uplatněny přímo v aukčním sále viditelným a hlasitým způsobem, jinak se k nim nepřihlíží.

IV. Způsob placení

1. Vydražitel je povinen zaplatit částku, za kterou věc vydražil, včetně aukční přirážky, pokud možno do skončení aukce; nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce. Platbu je možno provést: 1. v hotovosti na místě dražby nebo v kanceláři Akčního domu, nebo 2. na bankovní účet Akčního domu, číslo účtu: 27-0461150247/0100

Platební karty nejsou akceptovány.

2. Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22% Tato provize je konečná a zahrnuje jak 21% DPH, tak 4% autorského poplatku. Vlastnické právo k vydraženému předmětu přechází zaplacením ceny vydraženého předmětu spolu s aukčním poplatkem ve lhůtách dle aukčního řádu.

V. Ostatní

1. Vydražitel je povinen převzít zaplacený předmět získaný vydražením nejpozději do 40 dnů po konání aukce, pokud se s aukčním domem nedohodne jinak. Po této lhůtě budou vydražené předměty uskladněny dražebníkem nebo třetí stranou na náklady a zodpovědnost vydražitele.

Vydražiteli je poté účtován poplatek za uskladnění díla ve výši 0,5 % z částky, za kterou dotyčné předměty vydražil, za každý den uskladnění. Pokud celková výše skladného dosáhne či přesáhne výši ceny předmětu/ů, za kterou vydražitel předmět/y vydražil, vydražitel souhlasí s tím, že je dražebník oprávněn tyto předměty prodat, či nabídnout opětovně v aukci, aby tak umořil náklady vzniklé s uskladněním vydražených předmětů.

2. Aukční síň zajišťuje dopravu věcí získaných aukcí pouze po dohodě s vydražitelem. Aukční síň zajišťuje pouze zabalení věci obvyklé pro předání věci, nikoliv speciální balení, například pro dopravu.

3. Reklamace na věci získané v aukci se řídí právními normami České republiky. Všechny údaje a veškerá prohlášení uvedená v katalogu týkající se autorství, přisuzovaných vlastností, pravosti, jakosti, původu, data, stáří, Provenience, stavu či odhadní vydražovací ceny vyjadřují pouze názor Dražebníka. Dražebník si vyhrazuje právo konzultovat jakékoliv odborníky či úřední místa, která uzná za vhodné. Každá zainteresovaná osoba, jakož i každý účastník aukce se musí řídit vlastním názorem a Dražebník nenese odpovědnost za správnost takového názoru, i pokud tento názor bude ovlivněn názorem Dražebníka. Dražebník neposkytuje na vydražené předměty žádnou záruku a všechny záruky jsou tímto vyloučeny. Dražené předměty se draží jako umělecké předměty a veškeré jejich případné vady jsou zohledněny v příklepové ceně, s čímž vydražitel výslovně souhlasí a stvrzuje učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep. Vzhledem k charakteru a povaze dražených předmětů se vydražitel učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep, vzdává svých práv z vadného plnění, včetně případných práv ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Reklamace předmětů vydražených osobně v aukční síni Dražebník nepřijímá; předměty vydražené na základě plné moci či telefonického zastupování udělené Dražebníku lze vydražitelem reklamovat nejpozději při jejich převzetí.

4. Aukční síň vydá vydražiteli po zaplacení daňový doklad o zaplacení a na přání písemné potvrzení o nabytí věci z aukce.

5. Předměty podléhající režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů a zákona č. 71/1997 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů, musí být takto označeny ve všech dokumentech aukce, zejména v katalogu, musí být oznámeny při vyvolání věci a v potvrzení o nabytí věci pro vydražitele.

6. Veškerá právní jednání dle tohoto aukčního řádu se řídí právními normami České republiky.

Ochrana osobních údajů Účastník aukce tímto uděluje společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., IČ: 60715553, se sídlem Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 16013 (dále též jen „správce“), svůj souhlas s tím, aby ve smyslu ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) zpracovával následující osobní údaje účastníka aukce: jméno příjmení, datum narození, adresa bydliště, email a telefon, a to za účelem vyrozumívání účastníka aukce o konání dalších aukcí, zasílání aukčních katalogů a nabídek ostatních služeb správce. Uvedené osobní údaje budou správcem zpracovávány po nezbytně nutnou dobu; nevyplývá-li z příslušného obecně závazného právního předpisu jinak, je účastník aukce srozuměn s tím, že za nezbytně nutnou dobu zpracování osobních údajů se považuje doba 10 let. Účastník aukce uděluje správci svůj výslovný souhlas s výše uvedeným zpracováním svých osobních údajů. Účastník aukce je srozuměn s tím, že svůj souhlas může vzít kdykoliv zpět, a to například zasláním emailu nebo dopisu na adresu sídla správce zapsanou v obchodním rejstříku. Účastník aukce je dále srozuměn s tím, že zpracování jeho osobních údajů bude provádět správce prostřednictvím pověřených zaměstnanců, a to manuálně či automatizovaně, osobní údaje účastníka aukce však mohou být poskytnuty ke zpracování i osobám, které náležejí ke skupině správce. Účastník aukce je rovněž srozuměn s tím, že má podle příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) právo (i) vzít svůj souhlas se zpracováním osobních údajů kdykoliv zpět, (ii) požadovat po správci informaci, jaké osobní údaje účastníka aukce správce zpracovává, (iii) požadovat po správci vysvětlení ohledně zpracování osobních údajů účastníka aukce, (iv) vyžádat si u správce přístup ke zpracovávaným osobním údajům a tyto nechat správce aktualizovat nebo opravit, (v) požadovat po správci výmaz osobních údajů účastníka aukce a (vi) obrátit se v případě pochybností o dodržování povinností souvisejících se zpracováním osobních údajů účastníka aukce na správce nebo Úřad pro ochranu osobních údajů. Pro vyloučení všech pochybností účastník aukce prohlašuje, že byl správcem v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy a přímo vykonatelnými právními akty (nařízeními) EU (včetně tzv. GDPR) informován o zamýšleném zpracování jeho osobních údajů, rozsahu a podmínkách tohoto zpracování osobních údajů a o veškerých právech účastníka aukce s tím souvisejících.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o. Jiří Rybář, jednatel

VÍNO JE NAŠE VÁŠEŇ

Ve vinařství rodiny Železných se rodí skvělá

vína už 25 let. Receptem na ně jsou kromě

lásky k vínu bezpochyby nádherné pálavské

vinice, na kterých se pěstuje víno od dob

Rudolfa II. Dále vinařství v Bavorech

u Mikulova, které vyrábělo sekty tradiční

šampaňskou metodou již pro císařovnu Sissi.

A v neposlední řadě milovníci vín. Lidé, kteří

víno nepovažují jen za nápoj, ale za součást našeho národního dědictví.

DVĚ A PŮL DEKÁDY VINAŘSKÉHO

UMĚNÍ

Tanzberg navazuje na tradice místa, na kterém působí, vypráví příběhy, které jsou jeho nedílnou

součástí a pečuje o vinařský odkaz pro budoucí generace.

Protože víno je umění.

A právě spojením umění s uměním vína, vznikla Galerie Mistrů... Unikátní edice sektů zdobených výjimečnými díly českého výtvarného světa.

Připijte si s Královým Mladým mužem s cigaretou, pozvěte na sklenku Rudolfa Kremličku a jeho spoře oděnou Nanu, věnujte Kytici Václava

Špály, zamilujte se do tajemné Dívky v černém

Bedřicha Piskače nebo Toalety od Josefa Čapka a večer zakončete duchem v kabaretu Červená sedma Emila Artura Pittermanna-Longena.

VRACÍME MIKULOVU PŘÍBĚH

V samém srdci Mikulova, na místě, kde se psala historie, stojí za to se zastavit. Načerpat inspiraci, odpočinout si a užívat si komfortu jednoho ze 17 útulných pokojů Hotelu Tanzberg. Nebo zajít do místní restaurace, která nabízí židovské speciality od šouletu po fantastické povidlové taštičky s mákem a k nim skvělá vína z vinařství Tanzberg. A v podvečer si dát v Pivnici Golem to nejlepší pivo v Mikulově. Dokonalá kombinace pod jednou mikulovskou střechou.

NEJRADĚJI MÁME PŘÍBĚHY U SKLENKY VÍNA

Výjimečnost tohoto místa pramení z jeho dlouhé a zajímavé historie. Bývalý rabinát, kde žil a působil rabbi Löw, Jehuda Löw ben Becalel přezdívaný Maharal, láká nejen turisty právě svými příběhy. V těchto zdech rabi Löw sepsal zásady kašrutu, velmi přísná pravidla pro výrobu košer vína, podle kterých se dodnes musí řídit Židé na celém světě. Podle jiného příběhu právě tady uhnětl z hlíny Golema. Obra, který měl chránit celou místní židovskou komunitu před blížícím se zlem.

Navštivte Hotel Tanzberg a seznamte se s mikulovskými málem zapomenutými příběhy...

AUCTION RULES FOR LIVE AUCTIONS

1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553

I. Introductory Provisions

1. These Auction Rules are issued for the purpose of organizing the sale of works of art by the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. by means of auction.

2. Auctions held in accordance with these Rules of Auction are organised according to international customs in the art trade and the legal regulations of the Czech Republic.

3. Auctions are accessible only to clients of the auction house and other persons authorised by the auction house.

4. The auction house means the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553.

5. The auction house announces auctions at its discretion in the usual manner, for instance, in the auction catalogue, in the media, etc.

6. These Rules of Auction are binding for all persons participating in an auction, and all persons undertake to observe them when participating in an auction.

II. Definitions

For the purposes of these Rules of Auction, the following terms shall be interpreted as follows:

a. auction – a form of sale of a work of art where it is sold at the highest bid offered by an unspecified number of bidders. Ownership of the item passes onto the buyer by paying the price;

b. auctioneer – a person designated by the auction house to manage and conduct the auction. The auctioneer performs all related activities on behalf of the auction house, especially initiating and managing the auction, organizing bidding, and giving the so-called knock, i.e., closing bidding and confirming the highest bid;

c. person interested in holding an auction – a legal or natural person who enters into a written contract with the auction house for the sale of a specific item in the form of an auction; it may also be the auction house;

d. auction participant – a legal or natural person authorised to participate in an auction. Only a client of the auction house who is not the owner of the item or a person acting on behalf of the item owner can be an auction participant. An auction participant must have full legal capacity, observe the Rules of Auction and rules and customs of decent and appropriate behaviour at the auction, and be a person over 18 years of age who has not thwarted a previous auction of the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. It is not allowed to bid on behalf of the above persons. Auction participants must prove their identity using a valid identity card (e.g., ID card, passport) and, if they participate via a proxy, provide a power of attorney to the auction house to be represented on the auction by another client of the auction house. To take part in an auction, the bidder must, if required by the auction house, also provide an earnest money deposit. The auction participant will receive a number from the auction house under which they will participate in the auction. Upon agreement with the auction house, the client may participate in an auction by telephone provided they have granted the auction house a power of attorney for this type of auction. In this type of auction, the auction house must act as advantageous as possible to the benefit of the auction participant.

e. earnest money deposit – not required

f. auction catalogue – the list of items to be offered to clients of the auction house in the respective auction. The catalogue is published on the website of the auction house www.acb.cz.

g. auction winner – the auction participant who offered the highest bid publicly knocked down by the auctioneer. The auction winner assumes ownership of the item after paying the price.

h. auction house clients – persons interested in buying works of art by means of auctions held by the auction house who are registered by the auction house. There is no legal right to the registration, and it is entirely at the discretion of the auction house to deny a registration application without giving a reason. Auction house clients must be legal or natural persons (over 18 years of age) who can prove their identity in a lawful manner (for example, by an extract from the Commercial Register, ID card, or passport). If an auction house client violates the Rules of Auction, the auction house may cancel their registration, of which the client will be demonstrably notified.

III. Auction organization

1. Items included in an auction will be exhibited on the day of the auction to allow their inspection. Location: Prague 1, Topič Salon, 1st floor. Persons interested in inspecting exhibited items must respect the measures of the auction house for the protection of the exhibited items. Inspection of items for sale in the auction is free of charge.

2. Only clients of the auction house, employees of the auction house, and other persons authorised by the auction house may attend an auction; auctions are not public. No photographs, films, or any other recordings may be taken during an auction without the consent of the auction house.

3. Auction participants must observe the instructions of the organisers and refrain from disrupting the course of the auction in any manner.

4. An auction is opened by a representative of the auction house who may announce changes compared to the catalogue or changes and clarifications of the Rules of Auction with the resulting instructions for the organization of the given auction.

5. Auction of individual items is performed by an auctioneer. The auctioned (sold) item must always be unmistakably designated, usually at least by reference to the catalogue. The auctioneer will announce the minimum bid, which is the price (amount) for which the item can be purchased provided no reserve price was set, i.e., the minimum required price of the item owner. If a reserve price was set but no bid has reached its amount, the auctioneer will call the item unsold. If no auction house client shows interest in the purchase, the auctioneer will close the auction of the item by calling “not sold” or “item remains”. An item may be re-auctioned at the discretion of the auction house.

6. After the auctioneer announces the starting price, bidders may call out their bids to the auctioneer by raising their auction number or by raising their auction number together with the offered price, which must always be greater than the last amount called out by the auctioneer.

7. The amount of the bid, i.e., the smallest possible amount by which the price offered by the auctioneer is increased, is

1 500 CZK if the buyout price is less than 10,000 CZK

2 1,000 CZK if the buyout price is at least 10,000 CZK but less than 50,000 CZK

3 5,000 CZK if the buyout price is at least 50,000 CZK but less than 100,000 CZK

4 10,000 CZK if the buyout price is at least 100,000 CZK but less than 500,000 CZK

5 50,000 CZK if the buyout price is at least 500,000 CZK but less than 5,000,000 CZK

6 100,000 CZK if the buyout price is at least 5,000,000 CZK but less than 10,000,000 CZK

7 250,000 CZK if the buyout price is at least 10,000,000 CZK and more

The order of bids is decided by the person authorised to organise the auction.

8. If no auction participant calls out a higher bid, the auctioneer will repeat the amount of the last bid offered together with the words “for the first time,… second time, … third time to number…” followed by a hammer knock. This closes the auction and the highest bidder acquires the right to buy the item for the price (increased by the auction fee). Participants are bound by their bids (offers) called out in the auction, which means an irrevocable bid to buy the item for a given amount. The price achieved in the auction cannot be reduced.

9. All possible objections, protests, or comments on the course of the auction are finally resolved by the auction house in the spirit of the principles of fair trade and international auction customs. Objections, protests, comments, or warnings must be made directly in the auction hall in a visible and loud manner otherwise they shall be disregarded.

IV. Payment methods

1. The auction winner must pay the price corresponding to their bid in the auction, including the auction fee, if possible by the end of the auction but not later than 10 days from the end of the auction. Payments can be made:

1. in cash at the place of auction or in the auctioneer’s office; or

2. by wire transfer to the auctioneer’s bank account No. 27-0461150247/0100.

Payment cards are not accepted.

2. The auction fee 22% is added to the winner’s bid.

The fees are final and include both 21 % VAT and 4 % royalties. Ownership of the auctioned item passes onto the buyer by paying the price of the auctioned item together with the auction fee within the deadlines according to the Rules of Auction.

V. Other

1. The auctioneer is obliged to take over the paid object obtained by auctioning no later than 40 days after the auction, unless otherwise agreed with the auction house. After this period, the auctioned items will be stored by the auction house or a third party at the auctioneer’s expense and responsibility.

The auctioneer is then charged a storage fee of 0.5% of the amount for which he auctioned the items in question for each day of storage. If the total amount of the storage fee reaches or exceeds the price of the item(s) for which the auctioneer auctioned the item(s), the auctioneer agrees that the auction house is entitled to sell these items or offer them again in the auction in order to offset the costs incurred with the storage of the auctioned items.

2. The Auction House shall provide transport of items obtained through the auction only if arranged so with the Successful Bidder. The Auction House shall only provide item packing that is usual for the item handover, no special packing, e.g. for transport purposes.

3. Complaints received at things in the auction shall be governed by rules of the Czech Republic. The Catalogue only includes their visual description, other details are given in compliance with the best knowledge and conscience of the Auction House in order to inform the potential buyer as much impartially as possible.

4. After payment is made by the Successful Bidder, the Auction House shall issue a tax document confirming the payment and written confirmation of acquiring the item through the auction for the Successful Bidder.

5. Items subject to Act No. 20/1987 Coll. on the state monument preservation as amended and as amended by implementing regulations and Act No. 71/1997 Coll. on the sale and export of cultural-value items as amended and as amended by implementing regulations must be marked so in all auction documents, especially in the Catalogue, be announced when the item is called and in the confirmation of acquiring the item for the Successful Bidder.

6. All legal acts according to these Auction Rules shall be governed by the legal rules of the Czech Republic.

Personal data protection

The auction participant hereby grants the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., Company ID No. 60715553, registered office in Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, incorporated in the Companies Register kept by the Regional Court in Brno, Section C, insert 16013 (hereinafter also referred to as the “Controller”), their consent so that the Controller processes, within the meaning of the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (EU regulations) (as amended), the following personal data of the auction participant: surname, date of birth, address of residence, e-mail, and telephone for the purpose of notifying the auction participant of holding other auctions and sending auction catalogues and offers of other services of the Controller. The personal data will be processed by the Controller for the necessary period which, unless otherwise provided by the relevant generally binding legal regulations, the auction participant acknowledges that the necessary period shall be 10 years.

The auction participant grants the Controller their express consent to the above-mentioned processing of their personal data. The auction participant acknowledges that they may revoke their consent at any time, for instance, by sending an e-mail message or letter to the address of the registered office of the Controller registered in the Commercial Register. The auction participant further acknowledges that the processing of their personal data will be performed by the Controller through its authorised employees, either manually or automatically. Personal data of the auction participant may, however, also be provided for processing to persons belonging to the Controller’s group of companies. The auction participant also acknowledges that in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (as amended) he or she has the right to (i) revoke their consent to the processing of their personal data at any time, (ii) request information from the Controller on which personal data of the auction participant the Controller processes, (iii) request an explanation from the Controller regarding the processing of the personal data of the auction participant, (iv) request access to the personal data of the auction participant processed by the Controller and have the Controller rectify or update the data, (v) request erasure of the personal data of the auction participant, and (vi) file a complaint with the Controller or the Office for Personal Data Protection in the case of doubts about the fulfilment of the obligations regarding processing of their personal data. For the avoidance of doubt, the auction participant declares that he or she has been informed by the Controller in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (including the GDPR) about the intended processing of their personal data, including the scope and conditions of such processing and the rights of the auction participant related thereto.

1. ART CONSULTING Brno CZ,

s.r.o.

Jiří Rybář, Director