1. číslo: Black & White

1.

SEPTEMBER 2019

ART UP

BLACK & WHITE

(Ne)zabudnuteľný Conrad Veidt Kingův sen napříč stoletími 12 rokov otrokom

Art Up je mesačník o umení a kultúre združujúci kreatívnych ľudí zo Slovenska a Česka. Človek by povedal, že v 21. storočí budú mať mladí, ale aj dospelí ľudia prehľad o umení a kultúre či už vlastnej alebo zahraničnej. Povedomie však čoraz väčšmi klesá, pretože to ďalšie generácie skrátka nebaví, v škole ich do toho nútia a oni si vlastne ani nevedia utvoriť poriadny obrázok.

Art Up čitateľovi sprostredkuje iný pohľad na umenie a kultúru ako takú, pretože táto téma má veľkú súčasť v živote každého jedného človeka. Predstaví mu svoju stránku vnímania.

Zároveň ukáže, že umenie dokáže byť zaujímavé a skutočne sa v ňom čosi odzrkadľuje.

Odhalí kultúru od samého počiatku a poskytne zázemie mnohým nádejným umelcom.

V prípade záujmu publikovania vašich článkov, poézie či prózy nás neváhajte kontaktovať na e-mailovej adrese artupslovakia@gmail.com.

Editoriál Umenie a kultúra sú tu s nami už od nepamäti. Dalo by sa povedať, že patria medzi prvé veci, ktoré vznikli po obývaní Zeme ľuďmi. Od jaskynných malieb, cez pyramídy a popri Mone Lise sa dostávame až k modernej kinematografii. Ľudia mali už od dávnych čias potrebu niečo vytvoriť, niečo po sebe zanechať.

A my často iba žasneme, aké majstrovské diela po niektorých zostali.

Neraz som tvrdila, že som sa narodila do zlého storočia, pretože dnešná uponáhľaná doba mi už pekne lezie na nervy. Dokonalé prebudenie som si vždy predstavovala ako čierno-biele ráno, ktoré sa pomaličky formovalo práve vychádzajúcim slnkom.

Z kuchyne by som počula šušťanie rádia, avšak to nebolo to, čo by ma zaujímalo. V skutočnosti by som sa iba tešila na večer a nekonečné tancovanie za jazzovej hudby v obklopení pekných gentlemanov a blízkych priateliek. A napokon by som zaspávala neskoro v noci, dychtivo sledujúc čiernobiely nemý film. Viete, o akom storočí hovorím?

Septembrové číslo vám ukáže svoju čierno-bielu podstatu – samotný základ fotografie a kinematografie, základ každej farby a nespočetne veľa ráz vám pripomenie aj to, že na svet sa nedá pozerať cez ružové okuliare. Svet je vlastne čierny a biely. A v konečnom dôsledku aj príjemne farebný.

Roxana Snøv, šéfredaktorka

Obsah

(Ne)zabudnuteľný Conrad Veidt

5

Trikrát inak s nemým filmom

I am Patrick Swayze

9

Černobílý film a práce s ním

11

Definícia módneho minimalizmu

13

Kingův sen napříč stoletími

15

z histórie

Skryté čaro filmov o spisovateľoch

19

Rebel in the Rye

Benátská noc

21

„Umenie z nás robí ľudí.“

23

Pavol Rankov: Black and White

25

Syria James: Tajné deníky Charlotty Brontëové

27

recenzia

29

12 rokov otrokom recenzia

31

Biely Boh recenzia

33

Rečnícka báseň, ... poézia

35

Kto si? poézia

36

Súmrak poézia

37

Čas hvězd poézia

38

Ty jsi s námi tehdy nešel poézia

39

Nebo, ... poézia

41

Hodinář a myš poviedka

49

foto okienko Auschwitz-Birkenau

back to black

(Ne)zabudnuteľný Conrad Veidt Trikrát inak s nemým filmom

Súčasnému konzumnému divákovi meno Conrad Veidt pravdepodobne nepovie mnoho. Je škoda, že na osobnosť tohto kalibru a talentu sa naprieč dekádami skoro úplne pozabudlo a až na výnimky sa už o nej hovorí či píše iba málo, i keď je pravdou, že Veidt je už neodmysliteľne spojený s počiatkami nemého a čiernobieleho filmu a rovnako zlatou érou nemeckej kinematografie a neskôr i tej hollywoodskej, pričom je množstvom kritikov oprávnene považovaný za najlepšieho európskeho herca nemej éry filmu.

Conrad Veidt, narodený v roku 1893 v Berlíne v rodine obchodníka, odchádza v roku 1914 ako dôstojník do prvej svetovej vojny, pričom je odvelený na východný front a zúčastní sa i známej bitky o Varšavu. Kvôli zdravotnému stavu (pneumónia) je však odvolaný a neskôr, vďaka zhoršujúcej sa situácii i uvoľnený z vojny ako zdravotne nespôsobilý, pričom už v tomto čase začína aktívne premýšľať o dráhe herca, k čomu mu výrazne dopomáha predovšetkým vzťah s herečkou a speváčkou Lucie Mannheim. Od roku 1917 začína pôsobiť ako profesionálny herec. Za svoj, i keď relatívne krátky život účinkuje vo viac ako 100 filmoch, či už nemeckej, anglickej alebo americkej produkcie (v roku 1933 emigruje z Nemecka kvôli vymáhajúcej sa vlne hitlerovskej politiky, ktorú ako zarytý pacifista a odporca nacizmu odmieta, naviac sa v rovnakom roku žení s Ilonou Pragerovou, ženou židovského pôvodu a sám minister pre ľudovú osvetu a propagandu J. Goebbels mu nariaďuje okamžitý rozvod pre blaho krajiny a jeho ďalšej potenciálnej kariéry v nemeckom kinematografickom priemysle) a do pamäte širokej verejnosti sa zapisuje predovšetkým ako major Heinrich Strasser v známom filme Michaela Curtiza – Casablanca.

Svoje najvýraznejšie role však Veidt stvárňuje v Nemecku, v 20.- 30. rokoch 20. storočia, a práve nimi sa stáva neodmysliteľnou postavou nemeckého čiernobieleho, resp. nemého filmu. Poďme si predstaviť jeho tri, pravdepodobne najvýraznejšie úlohy, ktorými na striebornom plátne dokázal plne prejaviť svoj talent, charizmu, špecifickú príťažlivosť spojenú s jeho výrazným pohľadom a zároveň i naozaj širokú a rôznorodú hereckú škálu a potenciál.

5

Kabinet doktora Caligariho (1920) Prvá Veidtova výraznejšia filmová úloha pod režisérskou taktovkou Roberta Wienea, v ktorej sa síce na plátne neprejaví výrazne a v celej dĺžke diela, ale jeho herecký štýl a zjav zaujme na prvý pohľad. Veidt stvárňuje Césara, námesačného muža vystupujúceho ako cirkusová atrakcia v stánku doktora Caligariho. César má vraj schopnosť predpovedať danej osobe budúcnosť či presný dátum smrti, čo si chce vyskúšať i Francis, rozprávač príbehu a jeho priateľ Alan.

Tomu však César predpovedá život iba do zajtrajšieho svitania, čo sa i naplní.

César sa stáva podozrivým a Francis zisťuje, že doktor Caligari pravdepodobne nie je tým, kým sa zdá.

Dielo je uvádzané ako horor, i keď dnes by sa dalo označiť skôr za psycho-krimi, ktoré zaujme predovšetkým prácou so surrealistickou temnou atmosférou, gradáciou a napätím, presvedčivo pôsobiacimi lokáciami a interiérmi a zaujímavou zápletkou, ktorá nie je prvoplánová a obsahuje početné dejové zvraty a prekvapivý, pre diváka určite neočakávaný záver.

6

Orlakovy ruce (1924) O štyri roky neskôr sa Veidt predstavuje v úlohe klavírneho virtuóza Paula Orlaca, ktorý pri vlakovom nešťastí prichádza o obe ruky, pričom mu však lekári transplantujú nové. Po počiatočnom nadšení Paul zisťuje, že začína trpieť neočakávanými záchvatmi hnevu a túžbou vraždiť a i to, že implantované ruky pochádzajú pravdepodobne od psychopatického vraha. Následne zomiera Paulov otec a vina padá priamo na neho.

Dnes už ide o viac-menej kultový počin, ktorý sa dočkal i nespočetného množstva remakov, referencií v iných dielach či dokonca paródií (napríklad v jednom zo Speciálních čarodějnických dílů z IX. série (1998) seriálu Simpsonovci s názvom Killer Toupée). Réžie filmu sa znova ujal Robert Weine, avšak snímok, ktorý v dobe svojho vzniku predstavoval najlepšiu esenciu krimi-hororu už dnešným žánrovým parametrom logicky konkurovať nemôže.

Atmosféra diela je rovnako temná a plná tenzie tak, ako vo filme predchádzajúcom.

Herecké výkony sú klasicky veľmi expresívne a prehrávané s veľkými gestami presne tak, ako sa na dobový snímok patrí, sám Veidt pôsobí až nečakane hypnoticky a istým spôsobom i šarmantne a okrem krimi zápletky sa pracuje i s tou romantickou. Celé dielo je na rok vzniku veľmi novátorské, predovšetkým spracovaním motívu transplantácie rúk, ktorý bol v 20. rokoch ešte čírym nonsensom, čo filmu dodáva istý sci-fi futuristický nádych. Dnešného diváka okrem zaujímavej zápletky zaujme predovšetkým neskôr dosadená orchestrálna hudba Paula Mercera, ktorá poľahky konkuruje i dnešným moderným soundtrackom a výborne umocňuje stiesňujúcu atmosféru filmu, ktorého jediným problémom je jemne nadbytočne dlhá stopáž.

7

Muž, který se směje (1928) Posledný snímok (divákmi často označovaný ako najlepší nemý film vôbec) je adaptáciou klasického romantického románu Viktora Huga. Veidt ako Gwynplaine, trvalo zjazvený pre zradu lorda Clancharlieho má na tvári permanentný úsmev. V potulnom cirkuse sa vďaka vzhľadu stáva populárnym, zamiluje sa do krásnej, ale slepej Dey a začína sa zdať, že jeho život môže mať skutočný zmysel bez hanby a posmechu. Avšak všetko sa naraz skomplikuje.

Veidt vo filme odvádza výborný a veľmi presvedčivý výkon, dokonca sa ani toľko netlačí na pílu v otázke herectva, a to je síce stále veľmi okaté, divadelné, ale rozhodne nie tak expresívne, ako v predchádzajúcich snímkach. Celým dielom prestupuje nezameniteľná melodramatická atmosféra. Na pomery nemých filmov je však veľmi dynamický, používa nové kamerové postupy (dlhé zábery na tvár, kamera z viacerých uhlov) i viac strihu. Navyše reflektuje aj dôležité otázky potreby lásky, uznania, poznania vlastnej hrdosti a ceny či akceptovania seba samého, čím sa z neho stáva vysoko emocionálne siahajúce dielo, ktoré záverečnou scénou, ktorá síce pôsobí na dnešné pomery pátosovo, len umocňuje tragiku diela spájajúcu sa s nádejou a novým začiatkom. Veidt v úlohe večne usmievajúceho sa muža, pre ktorého je úsmev prekliatím, používal zubnú náhradu na vrchnú časť chrupu, ktorá mu ústa neúprosne vykrivila a bola vraj veľmi nepohodlná.

Jeho výraz by sa aj na dnešné pomery dal označiť ako hororový, dokonca sa často obrázky z filmu používajú v rôznych desivých video-kompiláciách na youtube. Nedajte sa však zmiasť, v žiadnom prípade nejde o dielo hororového žánru (ba práve naopak, prvky romantického žánru prevyšujú), a každý pozorný inteligentný divák už na začiatku spozná, že za výrazom hlavnej postavy sa neskrýva horor ani zlo, ale smútok a beznádej. Režisér filmu Paul Leni záver diela zmenil a je teda odlišný od záveru v Hugovom románe (čo je dokonca možno dobre), avšak to nič nemení na fakte, že snímok ako taký disponuje výbornou atmosférou, vloženou, často opernou hudbou, výbornou premisou a vcelku sympatickými hereckými výkonmi. Na motívy fotografií Veidta so zatnutým úsmevom v tomto filme bol vytvorený i výzor úhlavného nepriateľa postavy superhrdinu Batmana – Jokera (i keď ide o jemnú dezinterpretáciu charakteru a vizuálu hrdinov – postavy s Gwynplainom ako citlivým a smutným hrdinom na jednej strane a Jokerom ako psychopatickým a nebezpečným na strane druhej).

– pozn. autora: Problém vidím v tom, v akom svetle je Veidt v súčasnej dobe často prezentovaný – t.j. iba skrz úlohu vo filme Muž, který se směje, zaškatuľkovaný ako škaredý muž s hororovým úsmevom, pričom reálne je opak pravdou. V dobe svojej slávy sa naopak tešil veľkému ženskému úspechu, oplýval silnou charizmou a šarmom a vo veľkom množstve filmov stvárnil úlohy milovníkov, zvodcov či charakterných postáv, čiže v dobe svojej filmovej kariéry bol uznávaný ako ,,vychytený" herec a milovník (podobný prípad nájdeme aj u nás – v zlatej ére českého Barrandovu sa rovnakej obľube tešil Oldřich Nový, ktorý rovnako nebol typickým krásavcom).

Anet Zacharová

8

I am Patrick Swayze

Zdvíhačka v Hriešnom tanci, láska k Demi Moore v Duchovi, vojenská invázia po boku Charlieho Sheena v Červenej smršti, či Bod zlomu.

Aspoň jeden film si každý z vás spája s úžasným hercom, akým bol Patrick Swayze. A bodaj by nie, sú to nezabudnuteľné snímky a vždy aj budú. Bohužiaľ, 14. septembra roku 2009 obletela svet smutná správa, že tento talentovaný herec podľahol zákernej chorobe, rakovine pankreasu. Dnes je tomu už desať rokov a režisér Adrian Buitenhuis – známy aj dokumentami ako I am Paul Walker či I am Heath Ledger – sa rozhodol vytvoriť dokumentárny film s názvom I am Patrick Swayze o skvelom americkom hercovi, tanečníkovi, spevákovi a skladateľovi a dať tak možnosť fanúšikom nahliadnuť do jeho života a súkromia.

Mnohí z vás si ho pamätajú hlavne z filmu Hriešny tanec, kde ukázal svoj tanečný talent zdedený po rodičoch. Jeho matka Patsy bola profesionálna tanečnica, jeho otec Jesse zase známy choreograf a tanečný inštruktor. Patrick už od útleho detstva navštevoval baletnú školu v New Yorku, stal sa profesionálnym tanečníkom, vystupoval na Broadwayi a neskôr sa objavil v amerických seriáloch, keďže po bolestiach kolena nemohol pokračovať v tanci. Začal teda študovať herectvo, kde mohol svoje skúsenosti ako tak využiť.

Samozrejme, úspech na seba nenechal dlho čakať a Patrick sa v roku 1984 objavil po boku Charlieho Sheena v snímku Červená smršť. A potom sa to už len hrnulo ponukami. Nízkorozpočtový film, Hriešny tanec, ktorý pôvodne nemal mať veľké šance na úspech, sa vďaka nemu stal najpredávanejšou videokazetou. Zo Swayzeho tak vznikla vtedajšia ikona, ktorá bola nominovaná na Zlatý Glóbus.

Onedlho, v roku 1990, prišiel ďalší skok v jeho kariére a to hlavnou úlohou vo filme Duch, za ktorý bol taktiež nominovaný na Zlatý Glóbus. O rok neskôr si zahral v oceňovanom filme Bod zlomu, čo mu prinieslo tretiu nomináciu a dokonca status Najsexi žijúci muž sveta.

Avšak šťastie je vrtkavé a v roku 1996 spadol z koňa pri nakrúcaní snímku Listy pre vraha, pričom si následne veľmi vážne zranil obe kolená a ramená. Nakoniec film odvysielali až o dva roky neskôr a kvôli liečbe na chvíľu jeho kariéra utíchla.

Všetko vyzeralo ako z rozprávky a nejeden človek by vymenil svoj nudný život za jeho. Pravda je však taká, že svetlé chvíľky Patrickovho bytia boli pretkané temnotou, ktorá ho zahaľovala už od detstva.

Ako najstarší zo súrodencov, musel byť perfektný vo všetkom. A keďže jeho matka bola tanečnica, práve v tom musel byť najlepší, pretože žiadne zlyhanie nebrala do úvahy. Veľkými nárokmi, chorobne cholerickou povahou mu zničila detstvo. Vtedy si Patrick svoj hnev tancom ventiloval, no jej výčitky, že nie je dosť dobrý, ho trápili dlhé roky.

Jediný, kto ho podporoval a vždy podržal, bol jeho otec Jesse. Avšak jeho smrť zrútila Patrickovi svet.

Prepadol alkoholu a kokaínu.

9

Keď si ako tak našiel cestu k mame pri snímke Swayze Dancing a myslel si, že bude lepšie, jeho sestra Vicky spáchala samovraždu. Hneď potom sa jeho kariéra zrútila ako domček z karát. Musel podstúpiť protialkoholické liečenie, pretože dokonca už jeho vtedajšia manželka Lisa vravela, že ak si vypil, bolo lepšie ísť ďalej, lebo nebral ohľad na nikoho a nič.

Tentoraz znova zažiarilo svetielko nádeje po oznámení jeho manželky, že bude otec. Bohužiaľ, v treťom mesiaci potratila a už sa jej nepodarilo otehotnieť. Čím viac pil, tým si od neho nikto väčší úspech nesľuboval.

Fanúšikovia ale zostali milo prekvapení a šokovaní, keď sa otočil o tristošesťdesiat stupňov a k filmu Hriešny tanec zložil pieseň She's Like the Wind, ktorá bola vytvorená ako pocta svojej manželke, že pri ňom stála v tom najhoršom. 14. septembra 2009 mu posledný raz držala ruku na nemocničnom lôžku, kde po dvoch rokoch prehral boj s rakovinou.

Po jeho smrti mu Lisa posielala správy, ako ho miluje, pretože nechcela uveriť tomu, že je naozaj preč.

Vravievala, že má pocit, akoby bol stále s ňou v dome, rovnako ako vo filme Duch.

Mišel Klempová

10

Černobílý film a práce s ním Černobílý film je materiál, který je na bázi světlocitlivých stříbrných chemikálií a řadí se mezi snímkovací materiál ve fotografii. Ačkoli ho většina z vás zná jako černobílý film, jeho oficiální název je černobílý negativní film neboli negativ.

Používá se do analogových fotoaparátů a dělí se na kinofilm, svitkový film a plochý film.

Kinofilm je z nich nejmenší, má 30 políček a jeho rozměry jsou 36x24 milimetrů.

Jako větší se na trhu objevuje svitkový film, který umožňuje expozici dvanácti snímků o formátu 6x6.

Dále existují ploché filmy, ty jsou používány především profesionálními fotografy jak dnes, tak i dříve. Práce s plochými filmy je náročnější, protože jeden film je jeden snímek. Jeho rozměry mohou být např. 6x12.

U filmů také nesmíte zapomenout na jejich obecnou citlivost neboli ISO, které reguluje, jak kontrastní či zrnitý obraz bude. Vybrat si můžete na škále 100, 200, 400, 800. Osobně doporučuji 200.

Poté co máte film koupený, nafocený neboli naexponovaný a chcete jej vyvolat, musíte si obstarat pomůcky, které jsou potřeba pro negativní proces (vyvolání filmu): vývojnice, hodinky či minutku, trychtýř, dřevěný kolíček, teploměr, nádoby, lázně/chemikálie – negativní vývojka, univerzální ustalovač a smáčedlo.

Všechny tyhle pomůcky jsou potřeba jak pro přesnost, tak i pro jednoduchost vyvolání.

Jakmile máte všechny pomůcky, tak se můžete pustit do práce.

Nejprve začnete takzvaným navíjením. Proces navíjení probíhá tak, že si naexponovaný/nafocený film ve tmě navinete na cívku, kterou nastavíte na danou velikost filmu.

Následně pokračujete procesem zvaným vyvolání, kdy malým otvorem, jenž se nachází nahoře, nalijete vývojku o teplotě 20 stupňů. Odměříte si 12–15 minut a poté vylijete vývojku zpět do nádoby, ze které jste ji vzali.

Na předešlý proces navazuje oplachování, kdy vnitřek vývojnice vypláchnete studenou vodou.

Po oplachovaní přichází proces zvaný ustálení. Do prázdné vývojnice nalijete univerzální ustalovač (Chemická lázeň), který má 20 stupňů a necháte ho tam 10 minut. Poté jej vylijete zpět do nádoby.

Následuje proces nazývaný praní. Necháte vývojnici 5 minut pod studenou tekoucí vodou, čímž film vyperete.

Po praní přichází proces smáčení. Film vytáhnete z vývojnice a protáhnete ho smáčedlem.

Film dále projde procesem sušení, kdy ho pověsíte kolíčkem na šňůru a necháte den schnout.

A jako poslední přichází archivace. Film můžete rozstříhat na jednotlivá políčka/fotky a uložit je do plastové fólie.

Tímto celý negativní proces končí.

Sau 11

12

Definícia módneho

MINIMALIZMU

V posledných rokoch sa na sociálnych sieťach, hlavne medzi módnymi bloggermi, začala vyskytovať idea minimalistického šatníka a estetiky. Účelom malo byť redukovanie obsahu šatníka a sústredenie sa na základné farby. Aj keď je pravda, že myšlienka menej je viac alebo reduktivizmus je faktorom minimalizmu, stále to nie je jediný faktor tohto estetického smeru. Hlavne ak si vezmeme minimalizmus v odvetví umenia a dizajnu.

Takže ako teda definovať minimalizmus? Ako môžeme definovať tento výraz dôkladnejšie?

Minimalizmus by sme mohli charakteristikovať tromi pojmami a tie sú neosobná jednoduchosť (pod ktorou môžeme rozumieť anonymnosť, beztvarosť a extrémnu jednoduchosť), anti-figuratívne tvary a demokracia.

Neosobná jednoduchosť Kombinácii týchto dvoch slov dokopy sa dá rozumieť tak, že minimalizmus je opakom expresionizmu, pretože diela sú chladné a obmedzujú emócie. Staršie, expresívne diela zvyknú byť plné metafor, od ktorých sa chcel minimalizmus odlúčiť. Heslo znie: Tu je kocka. A to je všetko.

catwalk Maison Margiela Anti-figuratívne tvary V módnom slova zmysle sa minimalizmus viac sústredí na tvar oblečenia a látku než na funkciu daného diela. Počas procesu reduktivizmu, ktorý vyzlečie kus až k jeho nezanedbateľným prvkom, sa minimalistickí dizajnéri zahrávajú s líniami a geometrickými tvarmi.

13

catwalk Louis Vuitton

Demokracia V rannom minimalizme toto umenie odmieta tradície zručností a radšej siaha po možnosti využiť surové materiály. Japonskí dizajnéri ako Issey Miyake, Yohji Yamamoto a Rei Kawakubo v osemdesiatych rokoch využívali na svoje módne návrhy netradičné materiály ako je polyester, PVC, elastan a podobne.

catwalk Issey Miyake

catwalk Chloé

catwalk Chanel

catwalk Alexander McQueen

Alexandra Hornáková

14

Kingův sen Cesta za svobodou

napříč stoletími

„Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru.“ Pouze jedna věta z celkem šestnáctiminutového projevu, která byla jedním z posledních kroků ke skutečné rasové svobodě. Pronesl ji americký baptista Martin Luther King před washingtonským Lincolnovým památníkem davu čítajícímu téměř čtvrt milionu lidí. Po letech bojů a útoků se mu konečně dostalo pravdy.

Jak se Afričané stali otroky byznysu Psal se rok 1492, kdy italský mořeplavec a objevitel Kryštof Kolumbus poprvé spatřil břehy dnešní Ameriky. Nebyl zdaleka prvním návštěvníkem, ale podařilo se mu vyvolat o kontinent takový zájem, že její další zapomenutí už nehrozilo. V době jejího znovuobjevení byla většina dnešního Mexika stále obývána Aztéky nebo Mayi, horským oblastem pak vládli především Inkové a další menší kmeny. Většina z nich však díky neustálému kolonizování zanikla.

První kolonie, které se v Americe začaly objevovat, byly španělského původu. Mohli za to dobyvatelé Cortés a Pizzaro, kteří si podmanili velkou část původní říše Aztéků a Inků a na níž první kolonie zakládali.

Právě na oněch místech se začali objevovat první afričtí otroci. Vize levné pracovní síly však netrvala dlouho, neboť většina dovlečených otroků brzy utekla do Jižní Karolíny, kde se přidala k původním obyvatelům. Po zásahu první epidemie většina osadníků zemřela a ostatní přeživší otroci se vydali na Haiti.

Přesouváme se do roku 1619, kdy na území britské severní Ameriky (konkrétně do Jamestonu ve Virginii) dorazí další skupina otroků, tentokrát už s postem nazvaným smluvní služebníci. Jejich služba trvala většinou od čtyř do sedmi let, nedostávali žádnou mzdu, pracovali pouze za stravu a přístřešek. Jejich majitel, protože v době služby nebyli svéprávní, je mohl bít, případně je libovolně prodávat a nakupovat jiné. Služebníci mezi sebou mohli uzavírat sňatky a případné děti služebnic se rodily svobodné. Po splnění služby nabyli opět stoprocentní svéprávnosti a byli propuštěni.

Boje o nadvládu Afroameričanů Ve čtyřicátých letech téhož století se ve Virginii začali objevovat první černošští vlastníci půdy, kdy španělští kolonisté nabízeli černochům z britských kolonií svobodu výměnou za přijetí katolictví. Většina z nich se pak usadila v St. Augustinu kde v roce 1683 vytvořili první zcela černošskou posádku obranné pevnosti ve službách španělského impéria.

Velké změny přišly se vznikem Massachusetts, první britské kolonie, která uzákonila otroctví. O dalších dvacet let později, čímž se přesouváme do šedesátých let, dochází k uzákonění principu, díky kterému dítě přejímá status po své matce. Na přelomu 17. a 18. století pak dojde k zákonem stanovené deportaci svobodné černošské populace Virginie, kdy se kompletně všechny osoby s africkými kořeny stávají otroky.

Od této doby je otrokářství určováno především podle rasy. Otroci se stávají ekonomickou silou jihu. Jsou využíváni k vývozu bavlny a třtinového cukru, ale podílejí se i na stavbě Bílého domu nebo Kapitolu Spojených států amerických.

15

K roku 1775 tvoří tzv. Afroameričané už více jak 20% populace kolonií v Americe, což z nich dělá druhé nejpočetnější etnikum po Britech.

První pokusy o osvobození Na začátku 19. století byl dovoz otroků do USA zcela zakázán, což nemělo za následek konec otročení, ale naopak jeho nárůst. Docházelo k nelegálním únosům Afričanů a vznikaly dokonce jakési farmy na otroky. I tak žilo v Americe něco kolem čtyř milionů otroků a dalších půl milionu lidí, kteří měli různě omezená práva.

V roce 1833 vzniká díky dvojici Garisson a Tappan vůbec první protiotrokářská společnost, jejímž významným hlasem byl uprchlý otrok Frederick Douglas. Se čtvrt milionem členů se stává jednou z nejvýznamnějších amerických abolicionistických sil tohoto období. Organizace měla sítě tajných podzemních cest a úkrytů, které napomáhaly otrokům dostat se do Kanady.

Díky neustálé rasové diskriminaci se většina svobodných Afroameričanů vrací zpět do Afriky, kde zakládají vlastní stát Libérii, který vzniká na místě původních amerických kolonií. Myšlenku podpořila i řada Američanů, kteří byli názoru, že s Afričany nejsou schopní žít bok po boku a usilovali o jejich deportaci zpět do Afriky. Samotný stát však úspěch nesklidil, neboť se jich do něho vydalo jen na několik tisíc.

Roku 1863 podepisuje prezident Abraham Lincoln proklamaci, která zrušila otroctví a dávala svobodu všem otrokům na území konfederace. V prosinci o tři roky později byl přijat třináctý dodatek Ústavy, který zakazoval otrokářství a další rok později, tedy v roce 1868 bylo čtrnáctým dodatkem Ústavy všem Afroameričanům přiznáno občanství. Časem jim bylo umožněno i volit.

Snahy o začlenění do společnosti Po získání občanství a svobody začali Afroameričané se začleňováním se do americké společnosti.

Budovali a zakládali školy, univerzity, různá společenská centra a za podpory Lincolnovy Republikánské strany dostali řadu úředních postů a možností zvolení do různých politických funkcí. Úspěchy zaznamenávali i ve sportu a umění. Jejich poměrně rychlá integrace začala znepokojovat bělošskou populaci jihu. V tomto důsledku vznikají rasistické skupiny Ku-klux-klan, Bílá liga nebo Rudá košile. Cílem všech jejich přívrženců bylo terorizování afroamerické populace a nahrazení Republikánské strany stranou Demokratickou. Svého cíle nakonec dosáhli a teror mířený na Afroameričany prudce stoupl.

Po úspěšném atentátu na prezidenta Lincolna nastupuje na scénu demokrat Andrew Johnson nesympatizující s osvobozením otroků. Ten je však brzy zastoupen republikánem Grantem, který pokračuje v Lincolnově odkazu až do roku 1877.

V dalších letech jsou ale přijímány diskriminující zákony Jima Crowa, které Afroameričanům zakazují volit, a tak je na dalších sto let v dominanci Demokratická strana. Přijaté segregační zákony přísně stanovovaly, kde mohou Afroameričané žít, nakupovat, pracovat a kde například jíst a pít. Jejich cílem bylo oddělit černošskou populaci od té bělošské. Většina Afroameričanů zákony dodržovala, protože se nechtěla stát obětí lynčování a rasisticky motivovaných útoků.

Situace vedla k tzv. velké migraci, která probíhala v první polovině 20. století. Sever sice nebyl zcela nerasistický, ale segregaci, která probíhala na jihu, se to nedalo rovnat. Na jihu hrozilo zhroucení ekonomiky, za to na severu se obávali především z velkého přílivu nekvalifikovaných Afroameričanů bez sebemenšího zázemí. Začala tam proto vznikat ghetta, jedním z nich například newyorský Harlem, který se stal centrem afroamerické kultury, ekonomiky ale i duchovního rozvoje.

V první světové válce bojovali statisíce Afroameričanů v armádě USA. Stávali se důstojníky a utvářeli vlastní pluky. Integrace a růst jejich sebeuvědomění vedli k dalším rasistickým nepokojům. Ty vyústily roku 1919, kdy po celé zemi proběhly desítky nepokojů, které měly stovky mrtvých. To všechno vedlo k obnovení Ku-klux-klanu, který měl v tu dobu údajně několik milionů členů.

16

Hnutí za občanská práva Od padesátých let se začalo formovat Hnutí za občanská práva, to poprvé rezonovalo po brutálním lynči chlapce Emmetta Tilla, jehož pachatelé byli porotou osvobozeni. Téhož roku Afroameričanka Rosa Parksová odmítla uvolnit místo v autobusu bělošskému občanovi, který na něj měl podle vyhlášky právo.

Svým činem rozpoutala bojkot autobusové dopravy v Montgomery. V tomto období se poprvé na scéně objevuje baptista Martin Luther King se svým přítelem Ralphem Abernathym, kteří bojkot vedou. Na Kinga je stavěn ohromný nátlak ze strany stoupenců segregace, je opakovaně napadán a zatýkán. Stále však vede nenásilné protesty, které jsou naopak násilně rozehnány. Bojkot trvá více než rok, po jeho konci jsou vyhlášky zrušeny.

Mám sen V roce 1963 vedl King masový pochod ve Washingtonu, to už Abernathy po velkých nátlacích politiku opustil. Kingovi se podařilo nemožné. Jeho šestnáctiminutový proslov I Have a Dream poslouchalo na čtvrt milionu Afroameričanů. „Amerika nedojde klidu a pokoje, dokud černochům nepřizná jejich občanská práva. Smršť nepokojů bude nadále otřásat samotnými základy této země, dokud jednoho šťastného dne nepřijde spravedlnost. Je tu ale něco, co musím zdůraznit svým lidem, kteří našlapují na vyhřátý práh vedoucí do paláce spravedlnosti.

Na cestě za svým plnoprávným postavením se sami nesmíme provinit bezprávím. Nesnažme se uhasit naši žízeň po svobodě z pohárů hořkosti a nenávisti.“ Tento úryvek se spolu s několika dalšími dostal i do samotné Deklarace nezávislosti USA. O rok později prezident Johnson, po nátlaku společnosti, podepsal zákon o občanských právech, který zakazoval jakoukoliv rasistickou segregaci a přikazoval rovná práva pro všechny obyvatele USA. King se svou činností nepřestal, nadále protestoval proti chudobě a válce ve Vietnamu. Dvakrát na něho byl spáchán atentát, ale odhodlání se mu vyplatilo. V roce 1964 dostal Nobelovu cenu míru. O čtyři roky později vypukla v Memphisu stávka provozovatelů městských služeb. Tuto práci dělali především černoši, byla špatně placená a neměla žádné benefity. King proto neplánovaně odcestoval do Memphisu, kde se ubytoval na skromnějším hotelu, protože mu bylo často vyčítáno, že využívá života vyššího standardu.

Právě tady byl večer po proslovu na balkóně svého pokoje zastřelen. Jeho vražda vedla k nepokojům ve více jak 60 městech. V den jeho pohřbu vyhlásil prezident den smutku. Pohřbu se zúčastnilo na 300 000 lidí, ale sám prezident na něm chyběl. Dva měsíce po jeho vraždě byl dopaden pachatel James Earl Ray, jehož hlavním motivem byl odpor ke svobodě Afroameričanů. Dnes se ale všichni shodneme, že za samotným atentátem stály vyšší mocnosti.

Současnost King byl posmrtně vyznamenán Prezidentskou medailí svobody a Zlatou medailí Kongresu. V roce 1986 byl Den Martina Luthera Kinga vyhlášen národním svátkem.

Afroameričané od té doby značně posílili. V roce 1989 se stal Douglas Wilder prvním afroamerickým guvernérem. Carol Braun se stala první afroamerickou ženu zvolenou do Senátu USA. V roce 2001 působilo už více jak 500 starostů afroamerického původu. Nejdůležitějším momentem bylo zvolení prezidenta Baracka Obamy v roce 2008 a prodloužení jeho funkce v roce 2012.

17

Afroamerická populace v dnešní době čítá něco kolem 38 milionů lidí. Aktivně se zapojují do politiky, vynikají ve sportech a je o nich slyšet i v souvislosti s uměním. Dnes už ale jako o Američanech, ne těch „druhých“. A to vše především díky Kingově odhodlání.

Martin Luther King při proslovu I Have a Dream.

Karolína Hudcová 18

Skryté čaro filmov o spisovateľoch:

Rebel in the Rye Sú udalosti, ktoré by sa mali pripomínať a tiež sú osobnosti, na ktoré by sa nemalo zabúdať. Jedným takým človekom je aj Jerome David Salinger, ktorý celý svet na začiatku 50. rokov ohúril knihou Kto chytá v žite (z ang. originálu The Catcher in the Rye). Na jednej strane oslovil vtedajšiu mládež, ktorá sa v postave Holdena Caulfielda ľahko našla, ale aj dospelú časť populácie, ktorá hltala každé jedno slovo.

J. D. Salinger bol vlastne celkom obyčajný chlapec, ktorý študoval na Kolumbijskej univerzite. Práve tam spoznal profesora umeleckého písania a zároveň budúceho dobrého priateľa Whita Burnetta. Salinger chcel byť spisovateľom, vlastne ním aj bol a rozhodne chcel publikovať svoje poviedky, v čom mu profesor pomohol. Po istom čase mu zverejnil prvú poviedku s názvom Mladí ľudia (z angl. originálu The Young Folks) v časopise Story, kde zastával pozíciu šéfredaktora. Salinger za ňu dostal autorský honorár iba dvadsaťpäť dolárov, čo po niekoľkých rokoch a jeho veľkej sláve Burnett okomentoval slovami: „Nikdy som dvadsaťpäť dolárov neminul lepšie.“ Film sa však okrem Salingerovej začínajúcej kariéry zaoberá aj jeho súkromným životom. Sarkastický mladík ako každý iný chlapec rád spoznával dievčatá, kým sa nestretol s dievčaťom menom Oona O'Neill, dcérou dramatika Eugena O'Neilla. K niektorým počinom ho dokonca inšpirovala. Samozrejme, bola z inej sociálnej vrstvy a začala si ho všímať až po jeho prvom publikovaní, pretože ako mu vo filme často vravela Dorothy Oldingová: „Publikovanie je všetko.“ Okrem iného sa po ďalšom a ďalšom publikovaní jeho poviedok v časopise The New Yorker, ktoré mu zaručili menší úspech, ocitol na fronte počas druhej svetovej vojny po napadnutí Pearl Harbor Japoncami.

Vojna mala na Salingera veľký vplyv, časom sa z neho stal úplne iný človek a ešte odlišnejší autor.

Nepomáhal tomu ani fakt, že práve jeho láska Oona porušila sľub, že na neho počká, a vzala si starého Charlieho Chaplina.

19

Nasledovala doba, ktorá sa niesla utrpením. Salinger začal písať román o Holdenovi Caulfieldovi už počas vojny, avšak keď ho chcel dopísať po jej skončení, mal s tým veľké problémy. Pri každom pokuse písať ďalej sa mu vynárali spomienky na boje, smrť, tábory. Až keď objavil čaro meditácií, dokázal román dopísať a vpustiť do sveta.

Kto chytá v žite sprvu oslovení vydavatelia nepochopili a mali veľa výhrad, ktoré Salinger doslova nenávidel. Little, Brown and Company ale nezaháľali a knihu vydali, akonáhle to bolo možné. A stal sa z nej bestseller. Salingera poznali snáď všade, ľudia ho ospevovali a netrpezlivo vyčkávali na ďalší román.

A práve tento nátlak ho donútil sa uzavrieť do seba, odísť zo spoločnosti.

Whit Burnett sa ho ešte na začiatku spýtal jednu veľmi dôležitú vec, citujem zo snímky: „Musíš objaviť, čo ťa hnevá, a potom to použiť v príbehu. Ale je tu háčik, i tak možno nikdy nič nevydáš. Možno budeš celý život iba odmietaný. Teraz si musíš položiť otázku. Si ochotný zasvätiť svoj život rozprávaniu príbehov, hoci za to možno nikdy nič nedostaneš?“ Bol to zlomový moment, ktorý by si mal uvedomiť každý nádejný autor. Prečo autori píšu? A sú ochotní písaniu obetovať všetko, aj keď by im to bolo v podstate k ničomu? Nie, i tak by im to vlastne nemohlo byť k ničomu, pretože autor dáva do každého svojho diela kus seba a vyrozpráva sa, vyjadrí. Práve preto väčšina autorov – tých pravých autorov – píše.

Salinger si pravý zmysel uvedomil až po dlhšej dobe, keď bol zavretý v stodole vedľa svojho domu uprostred lesa. V mysli sa mu ustálila myšlienka, že je ochotný dať do toho všetko a nemusí publikovať, nemusí robiť nič okrem písania. Pretože je to činnosť, ktorá ho napĺňa.

Roxana Snøv

20

B E N N Á O T C S K Á

21

Přesně před 26 lety vznikl v okolí Malé Skály hudební festival Benátská noc. Tenkrát nikdo nevěděl, co od toho očekávat, zda se festival uchytí, ani kolik tam dorazí lidí. Psal se rok 1993, konkrétně čtvrtek 29.7. a do areálu na plovárně u Malé Skály se začínali scházet lidé. První ročník akce a vystupovaly zde legendy jako Halloween, Village People, Anthrax, Kamil Střihavka nebo třeba Die Happy s Martou Jandovou. Za poslední roky konání Benátské noci jste mohli vidět spoustu dalších známých kapel, a to nejen zahraničních.

Dnes, o 26 let později a několik kilometrů severněji, můžeme navštěvovat Benátskou noc v areálu Vesec v Liberci. Za dobu pořádání této akce si vysloužila přezdívky jako Rodinný festival či Nejkrásnější hudební festival. Třídenní festival, vždy honosně uvedený po billboardech po celé republice, se každoročně koná v půlce letních prázdnin – tedy přesně poslední červencový víkend a jeho návštěva vždy stojí za to. Myšlenka této akce je založena na tom, aby si každý z nás, s jakýmkoli vkusem na hudbu, našel to, co je mu blízké.

Festival je navržen tak, aby se lidé mohli dle svého gusta rozhodnout, zda pojedou na všechny tři dny, nebo zda jim stačí jednodenní vstup. V areálu jsou tři pódia, podle rozpisu kapel si můžete už před festivalem naplánovat, kam byste chtěli jít. Ve čtvrtečním konání festivalu jsou to většinou starší účinkující – letos třeba Anna K., nebo Karel Gott, který bohužel nemohl kvůli vážné nemoci vystupovat. V pátek bývají rockové a metalové kapely – např. Dymytry, Harlej, apod. V sobotu účinkující spíše pro mladší generaci, takže pop – letos třeba Vojta D, Ben Cristovao, Hank, Lipo, a jiní.

V areálu je také spousta stánků s jídlem, pitím, pokrývkami hlavy a různými šperky. Letos tam třeba se svým stánkem zavítala návrhářka doplňků do vlasů i šperků Carbickova Bijoux nebo slečny z The Glitters, které navštěvují velké množství festivalů a vytvářejí festivalové vzhledy pomocí ekologických rozložitelných bio flitrů nebo také různé účesy z kanekalonu.

Kateřina Gálová 22

„Umenie z nás robí ľudí.“ Je umenie len uhol pohľadu? Je to len spôsob myslenia, akým sa dvaja ľudia pozerajú na tú istú vec? V galérii môže byť hneď vedľa nádherného perfekcionistického obrazu vystavený kus obhoreného plastu a obe veci môžu byť považované za umenie. Jeden človek sa môže kajať nad tým, ako sa taký odpad vôbec môže dostať do výstavnej siene, iný si ho zase môže nadšene fotiť a rozplývať sa nad inšpiratívnou myšlienkou autora. Znamená to snáď, že vec, ktorú by sme inak hodnotili ako zbytočnú a nezaujímavú, získa hodnotu len tým, že ju niekto vystaví?

Aby som mohla odpovedať na hlavnú tému tejto eseje, musím najprv odpovedať na oveľa dôležitejšiu otázku – čo je vlastne umenie?

Tomáš Kulka v predhovore knihy Co je umění? hovorí: „Dlouhá léta panovala mezi filozofy shoda, že charakteristickým rysem umění je napodobování reality tak, jak se nám jeví. Díky ní bylo mnohým ještě před sto lety jasné, co výtvarným uměním není a nemůže být: cokoli, co nic nezobrazuje, co nic neoznačuje.“ Táto teória zostala v povedomí umeleckých kritikov od Platóna až po začiatok dvadsiateho storočia. Ale čo potom? Čo urobíme s impresionistami, kubistami, modernistami či nedajbože s abstrakciou? Je svet naozaj taký, aký ho vnímajú oni? Nečudujem sa, že sa takémuto druhu sebarealizácie kritici bránili zubaminechtami. Kto by chcel narušiť ich krásne a ustálené normy o tom, čo je umenie? „Keby som vedel, čo je umenie, netajil by som to,“ vyhlásil Pablo Picasso. Muž, ktorý maľoval skôr, než vedel hovoriť, vytvoril nový umelecký smer a jeho obrazy sa vydražili za desiatky miliónov eur, bol natoľko skromný, že sa neodvážil umenie definovať. Alebo sa proste nechcel strápniť.

V mojej prvej knihe o umení s názvom Kniha o výtvarnom umení pre deti Rosie Dickinsonová píše: „Ľudia vždy diskutovali o umení. Niektorí si myslia, že by malo verne zobrazovať skutočnosť. Mnohí umelci však chcú tvoriť diela, v ktorých čerpajú zo svojich predstáv. V minulosti umelci často viedli súdne spory a bojovali za svoj názor. V umení však nemožno hovoriť o správnom či nesprávnom.“ Umenie je s ľudstvom od počiatku. Vďaka umeniu sa môžeme vidieť v novom svetle, škaredí, pekní, nudní, vzrušujúci. Umenie nikdy skutočne nedefinujeme. Nedá sa to. Je tak premenlivé, ako ľudia sami.

Ak nemôžem hovoriť o správnom a nesprávnom, poďme hovoriť o krásnom a škaredom. V knihe Zneužitie krásy Arthur Danto píše: „Okrem krásy existujú, samozrejme, aj ďalšie spôsoby, spájajúce v umeleckých dielach pocit s myšlienkou: odpor, erotizmus, vznešenosť, ľútosť, strach. A práve tieto spôsoby nám pomáhajú vysvetliť, prečo je umenie dôležité v živote ľudí.“ Opýtala som sa tú otázku mojej babky, hoc som dopredu vedela zhruba aká bude jej odpoveď. Rovnako som sa na to mohla opýtať maliarky, ktorú nazývam mama, alebo fotografa, ktorého nazývam otec, ale ja som chcela vedieť jej názor, názor šesťdesiatosemročnej vyslúžilej žeriavničky. „Babi, je podľa teba umenie dôležité?“ Predklonila sa, hneď na to si odpila z kávy a vráskavé čelo sa jej pokrčilo. „Podľa toho, akú dôležitosť mu dávaš. Lebo tamten obraz môže visieť a ten maliar mu mohol dať celý svoj život a čo z toho má? Za obraz dá jeden sto miliónov, druhý ho ukradne, potom ho zakopú, tam splesnivie, a keď ho nakoniec znova predajú, zistia, že je falošný! Ale keď mám dieťa, vychovala som ho a milovala, tak viem, že je moje.“

23

Umenie je dôležité, pretože ľuďom ukazuje, akí sú. Nastavuje im zrkadlo. Nie nadarmo sa socialistické smery ako prvé zbavujú umelcov – lebo umelci majú slobodu v krvi, žiadne pravidlá ani orwelovské potláčanie reality im nezabráni ukázať ľudstvu jeho pravú tvár. Umelci nie sú jediní, ktorí kričia, ale ich krik pretrvá, lebo ho zhmotňujú – do piesní, fotografií, obrazov. „Samozrejme, že sa mi páči obraz, ktorý kedysi namaľoval nejaký starý maliar, kde dokonca aj v očiach postavy vidíš, či sa bojí alebo teší, ale nie toto, čo je teraz. Že tam načmára tri čiary a už je to wau!“ odpovedala mi stará mama, keď som sa snažila oponovať, že predsa aj modernizmus má niečo do seba.

Umenie už dávno nie je len obraz, výjav z Biblie alebo portrét, ani dokonalé súsošie. Vyvinulo sa, ako sa vyvinuli ľudia. Preto je dôležité. Umenie mapuje ľudský vývoj, jeho vzlety a pády, vojny a konflikty – to všetko sa odráža v umení. Je odporné a zároveň krásne. Vďaka umelcom vidíme odraz minulosti a môžeme ho porovnať so súčasnosťou. Vďaka obrazu uvidím dušu umelca, vďaka skladbe myseľ skladateľa.

Schopnosť pridať hodnotu hoc aj taške s ovocím, ktorú zabudol ochrankár v galérii – to nás robí ľuďmi.

Možnosť uvidieť aj v takej hlúposti, ako tri čiary na bielom plátne, niečo veľkolepé. Potom sa zasmiať sám na sebe, keď najväčšiu slávu aj tak zožne výstava, na ktorej nič nie je. Ale to je treba. Kedy budeme môcť takto tvoriť, keď nie teraz? Sme slobodnejší ako kedykoľvek predtým.

Umenie dáva ľuďom rozhľad. Dáva im pocit krásy, hoc samo o sebe nemusí byť krásne. Vyvolá pocit a ten pocit je cennejší, než všetko iné. Pozdvihuje myslenie človeka na novú úroveň, otvorí mu myseľ tak, ako dadaizmus otvoril myseľ svojho času mnohým. Ako Marcel Duchamp so svojou Fontánou, alebo Damien Hirst, ktorý vystavoval mŕtvych žralokov a rozštvrtené kravy. A čo Matissove maľovanie nožnicami? Keď dokážeme vyletieť na mesiac, prečo by sme si nemohli ceniť kúsky farebného papiera, polepené do tvaru slimáka? Obe veci sa zdali našim predkom nemožné. „Umenie z nás robí ľudí,“ tvrdí Mikuláš Huba v jednom článku na internete. Ako jeden lístok z Nirmalovho obrazu napokon zhorel, aj umenie nakoniec skončí. Rovnako ako ľudia. Ale to ma netrápi. Tolkien vedel, o čom písal.

Larisa Vitányi

24

Black and White

Pavol Rankov Pavol Rankov je slovenský prozaik, ktorý už od začiatku kariéry spisovateľa vo svojich poviedkach spracúva vskutku obyčajné, alebo skôr bežné, témy. Väčšina autorov sa snaží o akúsi exkluzivitu, niečo špeciálne a práve to u neho nenájdete. Podľa neho totiž aj tá naša normálna realita je čudná a fascinujúca. Vie si vybrať úplne banálnu situáciu alebo vec a napísať ju inak – obsahuje totiž nečakané zvraty, zápletky, náhody, drámy či tragédie. Veľa jeho čitateľov sa však zhodne na jednej veci. I cez všednosť jeho diel sa vo vnútri každej poviedky nachádza šokujúca pointa, za čo ho prezývajú aj ozajstným majstrom.

V povinnom čítaní na stredných školách sa objavuje poviedka Black and White, ktorá napodiv začína ako

esej o zvláštnostiach čiernobielej fotografie. Popri čítaní si však môžete všimnúť jemný prechod k epike.

Samozrejme nechýba desivý a hlavne prekvapujúci koniec. Pokiaľ si myslíte na začiatku nejakej knihy, že tušíte, ako skončí a najradšej by ste si vytrhali vlasy pri tom, aká je predvídateľná, rozhodne siahnite po tejto poviedke. Nielen, že vás totálne vyvedie z omylu, ona vo vás i vzbudí akýsi divný pocit, ktorý sa sotva dá popísať.

Roxana Snøv

25

Nie každý tohto autora pozná, ani na internete o ňom nenájdete veľa informácií. Prirovnala by som ho k zlatému pokladu medzi slovenskými spisovateľmi, pretože jeho tvorba je skutočne odlišná. Dokonca veľmi príjemne odlišná.

„Čierno-biela fotografia je farboslepá. A jej osud je pre mňa nepochopiteľný. Nepochybne dáva fotografovi menej tvorivého priestoru ako farebná, veď môže využívať len bielu, čiernu a odtiene sivej. Lenže sivú môžeme považovať iba za odtieň čiernej, veď je vlastne bledočierna. Čierno-biela fotografia nezobrazuje svet vo vierohodných farbách. Je menej realistická a autentická, za farebnou fotografiou zaostáva v umeleckých možnostiach aj dokumentárnych funkciách. A predsa – zatiaľ čo laici využívajú už celé roky farebné filmy, profesionáli sa stále pridržiavajú monochrómu. Film do čierno-bieleho fotoaparátu dnes zoženiete už len v špecializovaných predajniach. Asi pri žiadnom inom médiu nepoužívajú odborníci vývojovo nižší stupeň technológie ako masoví používatelia. Taká je len fotografia.

Zaoberám sa históriou a vývinom médií. Výstava Trináste Vianoce ma nezaujímala svojou témou (zmeny v živote spoločnosti u nás a okolitých krajinách za uplynulých trinásť rokov po páde diktatúr), ale kvôli použitej technológií. Vedel som, že jedinou podmienkou, ktorú museli spĺňať vystavujúci fotografi zo všetkých siedmych zúčastnených krajín, bola vernosť čierno-bielej fotografií. Zaujímalo ma, ako sa jednotliví umelci vyrovnali s tým, že pulzujúci, či skôr blikajúci, pestrofarebný svet nedávnych rokov zachytia na bezfarebných snímkach.“

26

recenzia

Syria James Tajné deníky Charlotty Brontëové Syria James môže byť bežnému čitateľovi známa predovšetkým ako autorka fiktívnej autobiografie Ztracené memoáry Jane Austenové, ktoré sa v dobe vydania tešili veľkej čitateľskej obľube. V jej ďalšom románe, stojacom na podobných základoch, t.j. fiktívnej memoárovej autobiografii sa zameriava na inú výraznú osobnosť anglickej realistickej literatúry – Charlotte Brontëovú.

I keď by sa na prvý pohľad mohlo zdať, že román je čistým dielom žánru červenej knižnice, opak je pravdou. Autorka sa nesnaží za každú cenu budovať atmosféru skrz romantické žánrové motívy, ale využíva ich iba ako jemné spestrenie či určitý nenásilný motív, ktorý síce dielom prestupuje, no dej na ňom sám o sebe nestojí. Oveľa viac sa Jamesová zameriava na problémy súvekej spoločnosti Veľkej Británie 19. storočia a na pozadí osudov jednej, na prvý pohľad klasickej rodiny odkrýva i nespočetné spoločenské problémy dobovej spoločnosti, zahŕňajúce tradicionalizmus, patriarchalizmus, ľpenie na starých, klasických hodnotách, zásadách, upieranie základných práv ženám, neštandardnú výchovu v internátnych školách či priepasté rozdiely medzi ľuďmi z rôznych sociálnych vrstiev.

Oveľa viac ako romantický román teda funguje dielo ako spoločenský román reflektujúci množstvo súvekých problémov, pričom sa všetko toto deje v príjemnom a v istom zmysle i autorkiným veľmi dobrým napodobnením zastaraného štýlu dobovej narácie, ktorá síce pracuje s množstvom statickosti a statických obrazov, čím dielo nie je nutne dynamické.

Hodnotu textu však buduje predovšetkým výborná psychologizácia postáv, ich vývin a reflexie, čím sa z knihy stáva pomaly plynúci román s prvkami psychologického žánru či filozofických reflexií.

27

Netreba zabudnúť ani na potenciálnu historickú stránku diela - Jamesová s históriou Brontëovskej rodiny pracuje komplexne, dielo skrz memoárovú (denníkovú) formu nemapuje iba život samotnej Charlotty, ale komplexne sa dotýka života všetkých postáv jej rodiny, každá z nich prechádza aspoň minimálnym charakterovým vývinom a čo je najpodstatnejšie – každú z postáv Jamesová svojím spôsobom poľudšťuje – i zo známych autoriek diel, ktoré dnes zaraďujeme do literárneho kánonu tvorí živé, jestvujúce bytosti, s chybami a zlyhaniami, čím tieto, pre dnešného čitateľa vzdialené literárne modly istým spôsobom antropomorfizuje.

O rodine Charlotty sa čitateľ má možnosť dozvedieť nové, pre bežného čitateľa či diváka neznáme poznatky. I charaktery sestier Emily a Anne sa snaží autorka spracovať čo najlepšie podľa dobových historických archívnych prameňov a história celej rodiny sa tak skrz ňu pre čitateľa odkrýva v úplne nových rysoch, ktoré sú zaujímavé i čitateľsky atraktívne (autorka taktiež často v románe tvorí situácie, dialógy, ktoré neskôr vo vysvetlivkách pod čiarou označuje ako práve tie scény z reálneho života, ktoré neskôr Brontëová spracovala vo svojich dielach, predovšetkým v Jane Eyrovej, čo istým spôsobom čitateľa obohacuje o poznatky, a i keď často tieto tvrdenia môžu byť nepodložené a fikčné, dávajú dielu i dielam Brontëovej po tejto stránke akýsi iný, reálnejší rozmer).

Ako bolo spomenuté vyššie, romantické motívy v diele sú spracované veľmi vkusne, vo fikčných historických hraniciach doby, v ktorej by sa malo dielo odohrávať. Romantická atmosféra sa buduje skôr skrz vzájomnú tenziu, doberanie sa, dlhé intelektuálne dialógy o bytí, živote, kráse, podstate umeleckej tvorby, či cez kradmé a nepatrné pohľady, čím dielo nepriamo evokuje autorské postupy samotných sestier Brontëových a iných diel rovnakého dobového žánru. Okrem lásky partnerskej však autorka vyzdvihuje predovšetkým lásku súrodeneckú, otcovskú a nakoniec, i tú priateľskú, v ktorých hlavná hrdinka chápe životné šťastie a spokojnosť alebo novonájdený zmysel života.

Dielo Tajné deníky Charlotty Brontëové je príjemným spestrením na pôde historicko-romantickej biografickej fikcie, predovšetkým pre milovníkov Ch. Brontëovej alebo jej románu Jane Eyre, ale ako prepracovaný neprvoplánový román s významovým presahom dokáže pritiahnuť i nezainteresovaného čitateľa, ktorého môže zaujať podrobným popisom sychravého anglického vidieka, vytvorením realistickej dobovej atmosféry, silnými postavami s vlastným rozumom a úsudkom a, koniec koncov, i snahou o iný pohľad na známu autorku a jej rodinu a o spopularizovanie situácií z jej života i pre širokú čitateľskú obec.

Anet Zacharová

28

recenzia

12 rokov otrokom

Solomon Northup, černošský huslista žijúci v otrokárskej Amerike 40 rokov mal všetko – harmonickú rodinu, mnoho priateľov a hlavne slobodu. Ako jeden z mála sa mohol prechádzať po ulici bez toho, aby za niekým musel volať pane. Jedného dňa sa však stal obeťou únosu a pod falošnou identitou bol predaný do otroctva, ktoré nikdy predtým nezažil.

Do tohto filmu som sa prvýkrát pustila s tým, že som vôbec nevedela, čo očakávať. Predsa len, filmov s témou otrokárstva a neslobody je na scéne kinematografie mnoho. A toho som sa aj obávala, že to nebude ničím iné, ničím výnimočné. Už v úvode ma privítala hudba Hansa Zimmera a ja som si postupne začínala byť istejšia. Po polhodine filmu som sa nedokázala odtrhnúť od obrazovky a s napätím som sledovala všetky Solomonove strasti. Jeho príbeh sa ma hlboko dotkol a pripravil pre mňa mnoho emotívnych scén.

Hneď od začiatku je jasné, že režisér Steve McQeen má jasnú víziu o tom, ako by mal film vyzerať.

Nesnaží sa nám predať lacný snímok o otroctve. Prináša nám príbeh muža, ktorý sa v jednej chvíli stal niečím menej, než je obyčajná rohožka. Všetko, čo vidíme, prežívame so Solomonom. Vidíme, čo vidí on, počujeme, čo počuje on a nikdy nič viac. Dlhé statické zábery dávajú skvelo vyniknúť jeho bolesti a boju s novou identitou. Lebo o tom tento film je. Nie o tom aké strašné je otroctvo, ale o tom, aké to je prísť o svoju identitu. O tom, ako a či sa s tým dá vysporiadať.

29

Okrem hviezdneho režiséra a hviezdneho kameramana sa nám dostáva aj hviezdneho hereckého obsadenia. Hlavnej úlohy sa zhostil Chiwetel Ejiofor, ktorý svoju prácu odviedol až mrazivo uveriteľne.

Menšej, no veľmi sympatickej roly sa dostalo Benedictovi Cumberbatchovi. Michael Fassbender vychytal veľmi zložitú postavu otrokára, ktorý sa na svojich otrokov pozerá ako na majetok a nie ako na ľudské bytosti. Vo svojich otrokoch vidí príčinu všetkého zlého. O Fassbenderovej postave by sa dalo s čistým srdcom prehlásiť, že bol skrz na skrz zlý. Napriek krutosti a nevyspytateľnosti jeho postavy však Fassbender podáva výkon svojho života a svoju postavu drží pevne v rukách.

Aby som však iba nechválila. Veľkou chybou tohto filmu je jeho neprimerané zohľadnenie časového úseku.

Solomon prežil v otroctve dlhých dvanásť rokov, no pri pozeraní sa zdá, akoby tam bol len pár mesiacov, nanajvýš rok.

Pre mňa je tento film veľmi silným emočným výbuchom, ktorý by som každému jednoznačne odporučila. Či už kvôli kamerovým záberom, hereckým výkonom alebo veľmi silným momentom, ktoré vám ostanú uviaznuté v mysli a donútia vás premýšľať nad mnohými spoločenskými otázkami.

Klára Harajdová

30

BIELY BOH recenzia Mladé dievča uháňa ľudoprázdnymi ulicami Budapešti. Nohy s holými kolenami a v sandálkach usilovne zaberajú do pedálov a ona sa so zdesením v tvári otáča. Spoza rohu sa vyrúti svorka divokých psov.

Takto začína film Fehér Isten, alebo v preklade Biely Boh od maďarského režiséra Kornéla Mundruczó.

Hlavná hrdinka Lili kvôli matkinej náročnej práci prichádza bývať k otcovi a prináša si so sebou psa Hagena, miešanca pouličnej rasy. Jeden z maďarských zákonov hovorí, že za nečistokrvného psa sa musí zaplatiť a to Lilin otec odmietne a následne ho vyhodí na ulicu. Od tejto chvíle sa dej rozdelí na dve paralelné línie.

Svet je neľútostný a pre osamelého psa nebezpečný. Hagen okamžite padne za obeť najprv lapačom psov, následne je predaný na psie zápasy, kde z pokojného psa urobia behom niekoľkých týždňov krvilačnú beštiu. Medzitým Lili, znechutená bezvýsledným pátraním po milovanom psovi, rezignuje a dej sa sústredí na jej vzťah s otcom a hodiny hudby.

Celému filmu dominuje silná melanchólia, ktorá je typická pre maďarskú kinematografiu. Dialógy sú strohé a poväčšine nedávajú zmysel, akoby sa dve postavy síce rozprávali, ale každý o tom svojom. Ešte väčšiu depresiu vyvolávajú scény z bitúnku, kde pracuje Lilin otec. Koža zliezajúca zo zabitej kravy a črevá valiace sa jej z brucha, nie sú pre slabšie povahy.

Film je obrovskou metaforou. Psy, ktoré si Kornél Mundruczó vybral, sú predstaviteľmi menšiny, ktorú biela rasa „Biely Boh“ dnešného západného sveta utláča, núti konať podľa jeho pravidiel. Príkladom toho je nezmyselné nariadenie, nútiace majiteľov miešancov platiť. Lili je jediná postava, ktorá sa snaží vzoprieť tomuto systému. Dobre to vystihuje scéna, kde aj s Hagenom sledujú muža, ktorý cvičí svojho psa. Vtedy sa Lili otočí ku psovi a hovorí: „Toto by som ti nikdy neurobila.“ Príklad toho, ako sa musia utláčané skupiny riadiť možno hlúpymi pravidlami „Bielych Bohov“ je tu značne viditeľný.

31

Režisér diváka vôbec nešetrí, práve naopak – až príliš mnoho štvania, zámerného ubližovania, kriku a konfliktov sa s nami nesie po celý čas a len pribúda. Dej nie je zložitý a hlavná myšlienka je len viac podškrtnutá krutosťou každého človeka, ktorý sa v príbehu objaví. Ak svitne záblesk nádeje, je okamžite udupaný. Lilina cesta však nie je o nič pokojnejšia než Hagenova – platonická láska ku spolužiakovi ju zavedie do sveta drog a alkoholu, ktorý trinásťročné dievča ešte nie je schopné zvládnuť.

Beštiálne psy sú na úteku pred istou smrťou, ktorá by ich čakala po injekcii v útulku, a vystupňujú napätie dohora. Obrazy plné krvi a mŕtvych tiel sa striedajú s pokojným pripravovaním sa na vystúpenie orchestra, kde Lili hrá na trúbke. Psy, ktoré zanevreli na svojich pánov, sú odhodlané pomstiť sa každému, kto im počas ich života ublížil. Na konci filmu je až príliš mnoho krvavých scén, snáď na umocnenie atmosféry.

Vrátime sa ku každej postave, ktorá zosobňovala nenávisť a krutosť a každú z nich čaká až neprimeraný trest. Je nariadený zákaz vychádzania, ulice sú prázdne, vojaci vytvárajú múry z vriec piesku. V správach sa hovorí, že sa psy nesprávajú ako psy, ale ako armáda. Koncert je prerušený a Lili vie, že niečo musí urobiť. Prichádza pomyselné zmierenie so spolužiakom (tak isto v nepochopiteľnom dialógu) a dievča vyráža do ulíc Budapešti.

Ak by ste čakali, že keď psy uvidia hlavnú postavu, začnú sa jej klaňať a počúvať ju na slovo, film vás sklame. Sú to krvilačné príšery, ktoré z nich urobili ich páni, ich „Biely Boh.“ Prevalcujú ju a pokračujú ďalej.

Je zranená, ale celá, a schová sa v otcovej práci.

Podľa môjho názoru sa film oplatí pozrieť už len kvôli záverečnej scéne, ktorá je dokonalým vyvrcholením deja. Malé dievča, obkolesené dvesto sedemdesiatimi štyroma psami uprostred noci hrá na trúbke. Zvuk sa nesie v absolútnom tichu. Psy stoja, potom skláňajú hlavy a napokon líhajú na zem. Lilin otec, ktorý je pripravený brániť dcéru a bol po celý čas predstavovaný ako obyčajný hajzel, nakoniec skladá zbrane a pripája sa k nim.

Dielo Kornéla Mundruczó nie je v prvom rade dokonalé. Postavy sú nedomyslené, dialógy dosť zbytočné a vnútené. Vyskytuje sa mnoho iných otázok, na ktoré nedostaneme odpoveď, napríklad: „Prečo Lilin otec nechce zaplatiť za psa, ak si chce zlepšiť vzťahy s dcérou?“ alebo „Prečo mu vôbec nevadí, keď ju musí vyzdvihnúť na policajnej stanici kvôli párty, na ktorej nemala byť?“ Absolútna je nelogickosť bitúnku, ktorý je v strede mesta, alebo neschopnosť ozbrojených vojakov proti svorke psov, alebo mikina, ktorú na sebe Lili v jednej scéne má a v druhej sa zázračne vyparí. Film neprináša žiadne vysvetlenie, žiadnu odpoveď na vyslovený problém. Jediné, čo robí, je, že do detailu vyjadruje rozhorčenie nad spoločnosťou.

Avšak dielo je nevšedné svojím pohľadom na ľudstvo – myšlienkou, že by Biely Boh mal zostúpiť zo svojho trónu a znížiť sa k tým, v jeho očiach menejcenným. Možno toto a aj použitá hudba umožnilo filmu vyhrať na prestížnom festivale v Cannes 2014 v sekcii Un certain regard (Iný pohľad). Režisér diváka takpovediac prefacká, skrz utrpenie zvierat mu ukazuje, ako veľmi trpia ľudia pod nadvládou iných ľudí. Vyjadruje sa k egoizmu a šovinizmu západnej spoločnosti, k jeho nadradenosti a rasizmu. Áno, náš svet je v mnohých ohľadoch veľmi vyspelý a veľmi liberálny. Ale nesmieme zabúdať na to, že sú aj iné svety. Svety, v ktorých veci nefungujú ako u nás.

Maďarská kinematografia nie je o nič horšia než žiadna iná. Je plná emócií a melanchólie, častokrát autentickej, prúdiacej priamo z okolností. Bohužiaľ je prekričaná inými, bohatšími gigantami, ktorí svoje reklamné kampane šíria až za hranice normálnosti. Biely Boh je jeden z tých, ktoré je treba pochopiť a nie je určený pre obyčajného diváka.

Larisa Vitányi

32

R E Č N Í C K A B Á S E Ň 33

Ako ďaleko môžem zájsť?

Ako ďaleko od domova môže zájsť slimák bez ulity?

Ako ďaleko môžu rásť listy stromov od ich koreňov?

Ako ďaleko môžeme zájsť?

Ako veľmi svätí účel prostriedky?

Vztýčený prostredník ako kríž na chrbte slimáka bez ulity.

Ako kríž z dreva listov, bohvieako vzdialených od svojich koreňov.

Ako dvojkríž na neďalekom kopci.

Ako kríž na dvoch ďalekých vrchoch.

Ako hlboko môže vniknúť trieska pod kožu?

Cez koľko piesku ma prenesie chrbát ťavy a cez koľko chrbtov dún prejde ťava sama?

Ako ďaleko dofúkne vietor.

Ako to, že jedna noha kríva, druhá rovní?

Chodím v kruhoch.

Ako hlúpo sa na vás môže pozrieť slimák, ako hlúpo sa vy môžete pozrieť na slimáka, aby ste mu natreli maslo na oči?

Ako ďaleko zafúka vietor?

Ako ďaleko môžeme snívať?

Ako dlho budeme môcť snívať?

Ako dlho bude žiť tisícročná včela, ako dlho neodkvitne posledný strom.

Ako ďaleko budeme môcť zájsť od domova?

Ako vysoko dnes môžeme vztýčiť prostredník.

Ako ďaleko môžeme zájsť, kurva?!

Ako veľmi môžem nenávidieť, ako veľmi môžem byť teplý?

Jedna noha kríva, druhá rovní.

Ako ďaleko dofúkne vietor, tam vanú listy.

Roztopené maslo steká do prázdnej ulity, domov.

Ako ďaleko môže zájsť?

Kam vedú zvädnuté chrbty dún?

Môžem?

Tatry umierajú jeden strom pred koncom

Všetci, ktorých si pamätáme Umreli predčasne Stojím v horách Stromy na mňa mávajú Vlnitými rukami Zelenám sa od polichotenia Kráčam medzi korunami Koruny ležia medzi mojimi nohami Sme na jednej rovine Sme si rovní Naťahujú ku mne krivé ruky Hnedé vetvičky Medzi zelené prsty Zostali po nich len listy Posledné prepletenie slov v pamäti Urovnali sme to Zmena juxtapozícii A sme si rovní Hlavy zložené najprv na zemi Potom pod černozemou Všetci Predčasne umrieme Jeden strom pred koncom Odložení do nepamätí Odplávaných kruhov na stojatej vode

Oliver Kožár

34

Kto si?

Povedz mi, kto si, keď unikáš spred života?

Si slabý alebo tvoja duša krváca?

Povedz mi, kto si, keď slzy sa zrodia v tvojich očiach, cítiš sa byť zradený?

Si ten muž, ktorý miloval život?

Povedz mi, kto si, keď odvraciaš oči od bolesti.

Vo svete je toľko trápenia.

Oh, áno, je tam mnoho utrpenia!

Povedz mi, kto si, keď otvoríš svoju myseľ, zatvor si oči!

A teraz povedz mi, kto si vo vnútri?

Kto má tvoj sen, kde sa podel v to ráno, keď prebudil si sa a sen bez varovania zmizol?

Kto ho ukradol?

Kam sa podel?

Iba vypršal jeho čas a musel ísť, alebo niekto na neho siahol a vytratil sa, ako keď sa vytratí obláčik dymu, keď sa ho dotkneš?

Kde sa podel tvoj sen z detských čias?

Ten nevinný, ktorý si sa snažil dosiahnuť vždy viac a viac sa ti však vzďaľoval, snažil sa niekto na neho dohliadnuť?

Kto má tvoj sen na tom neznámom mieste, kde zmenil si sa sám a odpovedať si nevieš na jednoduchú otázku: „Kto si? Kto sa z teba stal?“

Lily Wonderland

35

Súmrak Videl som ju zrazu prichádzať.

Tvár osvetlenú tmou.

Tajomstvo dobre ukryté, zahalené nočnou oblohou.

Oči vlhké, padal dážď.

Búrka našich sĺz.

Nikto netuší, čo to zapadá. Ťažký výdych z pŕs.

Výkrik duše niekde v podzemí.

Dotyk chladných úst.

Slová, ktoré už nie sú podstatné by chceli ujsť.

Videl som ju zrazu odchádzať.

Slnko si skrylo tvár.

Telá smerujúce od seba.

Toho som sa bál.

V rukách držím krásnej múze tvár.

Kreslím búrku zlú.

Videl som ju odchádzať, chcel som zabudnúť.

Marián Dyno Burič

36

Čas hvězd

Tam v mlhy závoji se hvězda hvězdy dotýká jen ony to znají jak rychle jim čas utíká. Že jen jednou za věk je možné to setkání jen jednou za věk smí sdělit svá vyznání.

Vždyť jen co je ozáří úsvitu jas z mladých jsou staří a už stmívá se zas.

To jenom pro ně pak vesmír se zatřese když setkání první posledním stane se.

Andrea Pořízková

37

Ty jsi s námi tehdy nešel Byli jsme čtyři páni světa.

Zůstal jsi sám a po všem veta, vyrostla mezi námi zeď.

Netušíš, proč se pouto láme, proč se ti náhle vyhýbáme…

Nemůžeš znát to, co my teď.

Neznáš ten výboj do ovzduší, praskání, které signál ruší, když vesmír kanál přeladí.

Namísto chlípné komedie mrazivým děsem srdce bije, zoufalý jekot v pozadí.

Kvílení skřípe uvnitř v kostech, bublavě zmlkne. Ticho roste, až slyšíš jenom světlo lamp.

Na solné sloupy padá chmýří – tři sloupy, kde stát měly čtyři…

Skončilo všechno přímo tam.

Možná, že slunce toho rána vyšlo, jak činí od pradávna.

Jenže ta holka spala dál, bledá a rudá mezi listím.

Nikdy už nebudeme čistí, i když chlast dávno vyprchal.

Ty jsi ten večer řekl: „Platím!

Už mám dost, kluci – no, tak zatím.“ Odešels v klidu domů spát.

Smrděly močí zadní dvorky, asfalt byl pořád ještě horký a vše se teprv mělo stát.

Theo Addair

38

Nebo Nebeská púšť tmavá, taká stála krása, všetko nežné berie a dáva, vždy predsa príde spása.

Chcem cítiť hviezdy, cítiť padajúci vesmírny dážď, ako po mne stekajú kvapky a ligotavý, hviezdny prach. Ľahnúť si na mäkké nebo, vidieť jeho čaro, chcem cítiť dotyk anjela, bo boh ho len občas posiela.

Chcem cítiť hviezdy a byť bez viny, chcem cítiť nebeské kvapky, tie nežné neba plodiny.

Chcem cítiť uvoľnenie a byť bez viny, chcem cítiť neba búrenie, snáď vyženie z mysle modriny.

Cítiť dotyk neba, cítiť dotyk tepla, to všetko či nič, láskyplné nebo či láskyplný bič.

Nebo, pošli svoje ruky, moje telo sa pýta, snáď pominú tie muky, nón rés, nón víta.

Noc Včerajšia nočná tichosť o stvorení sveta, padá tichými bleskami, pavučina tmy všade lieta.

Mesiac páli, vetrík veje, mňa duša bolí, avšak pri zrení hreje.

Mesačné lúče padajú na moju tvár, ten lúč mi oči oslepí, vidím len pár lietajúcich chmár, ten pocit, mne myseľ uletí.

Mesiac páli, hviezdy svietia, sny moje vnútro hnietia, je azda koniec v mojom tele bytia?

39

Sama Teplý ranný dážď zobúdza zem, neprespí snáď, ten začínajúci deň.

Prší na zver, prší na ľudí, každý chce zmeniť smer, každý zrána zablúdi.

Raňajky do postele prial by si asi každý, no všetci to nemáme, niekto spí navždy.

V šálke teplá káva, v ústach cigareta, čo jej každé ráno dáva, to jej cieľ odmieta.

Chcela by viac, no asi je to mnoho, nespať sám, ale pre niekoho.

M.P.

Cesta Išla som domov ulicou dlhou - ulicou dlhou snov.

Išla som sama - sama so sebou.

Pridali sa len sneh, ticho a tma.

Išli sme spolu, krok za krokom, slza za slzou, túžba za túžbou, spomienka za spomienkou, bolesť za bolesťou.

Išla som po stopách, po ktorých som prišla - priviedli ma domov.

Bola to cesta dlhá snov.

Na tejto ceste vyprchali všetky moje sny, rozplynuli sa vzdušné zámky a veľké ciele mi pomedzi prsty unikli.

Závidela som a nenávidela, nechcela som byť sama.

Chcela som všetko a nič.

Chcela som žiť.

40

V prvej polovici tohto roku vo facebookovej skupine s názvom Odstartujte svoji knihu, kde sa na jednom mieste stretávajú autori z Česka i Slovenska, prebehla súťaž OSKar 2019.

Poviedka Hodinář a myš, rozdelená na dve rovnaké časti kvôli potrebám časopisu, sa umiestnila na druhom mieste a nás zaujala natoľko, že sme sa ju rozhodli so súhlasom autorky publikovať. Dúfame, že sa bude páčiť aj vám a jej čítanie si užijete.

Hodinář a myš Vysoké jako dospělý člověk, vykládané starožitným dřevem, s masivním mosazným kyvadlem a s viditelnými šrámy, které na nich zanechal nelítostný zub času. Tyhle starodávné hodiny byly tím, co stálo na začátku celého příběhu. Není divu, kvůli zrezavělým ozubeným kolečkům v hlavním strojku a několika ohnutým hřídelím ani nemohly jít. I upevnění ručiček bylo zaneseno natolik, že se s nimi nedalo otáčet.

Celý tenhle kdysi krásný a fascinující zázrak precizní ruční práce teď čekal v mém hodinářství na to, až mu zase vdechnu život. Všechny složitější opravy si normálně nosím do dílny, kterou mám hned ve vedlejší místnosti, ale protože do ní vede úzké a točité schodiště, tentokrát jsem s opravami začal rovnou na podlaze obchodu. S pílí a svědomitostí sobě vlastní, které mi ve městě již vysloužily pověst nejzručnějšího hodináře, jsem se pustil do jejich kompletní renovace.

Poměrně brzy se však ukázalo, že úctyhodná dlouhověkost těchto hodin neodvratně přináší spoustu problémů. Některé zastaralé dílky šlo nahradit novými, ale vyskytly se mezi nimi i takové, které byly příliš speciální, a jejich výměna vyžadovala zachování konkrétního typu.

Má zkušenost mi velela nejprve prohledat celou dílnu, protože tu a tam se v ní daly objevit i zcela netušené věci. Všechny mé šuplíky i police přetékaly nejrůznějšími součástkami a existovala tedy slušná šance, že mezi nimi najdu alespoň něco. Tentokrát mne však dílna ale přece jen zklamala, a tak jsem se pro většinu z nich musel vydat do města. Vzal jsem si svůj tmavě modrý plášť a klobouk a vyrazil ven do lezavého chladu, který toho únorového dopoledne panoval. V hlavě mi hned naskočilo několik míst, kde bych mohl takto specifické součástky poptat, a přestože jsem postupně musel obejít všechna, nakonec jsem pořídil dobře.

V obchodě mezitím zůstal můj starý prodavač Lesli. Je to dobrý, poctivý muž, který sice už špatně chodí, ale mysl má pořád bystrou. K tomu má i dost zkušeností a cit pro pořádek. Zatímco já zajišťuji opravy a technickou výbavu, Lesli se mi stará o prodeje a objednávky.

Když jsem se vrátil z nákupu, přivítal mne svým typickým šibalským úsměvem. „Měl jste tu návštěvu, pane.“ Ve vzduchu doznívající, leč ještě stále dobře patrný otisk vůně citrusů a růží upřesnil jeho slova. „Jak je to dlouho?“ „Tak dvacet minut. Přišla chvíli po tom, co jste odešel.“ „A?“ „Máte to pod pultem, pane,“ přikývl a s úsměvem mi pokynul rukou.

Nečekalo tam žádné překvapení. Naopak, dle zvyklosti tam ležel malý balíček zákusků, jako vždy úhledně zabalen a jako vždy speciálně jen pro mne. Pozornost od slečny Ann. Zastavovala se v mém krámě téměř každý den, když si vyřizovala nákupy a pochůzky po městě, a kromě své milé pozornosti mi obvykle věnovávala i něco na přilepšenou. Že k nám tak často 41

nechodí jen kvůli opravám hodinek, bylo jasné i Leslimu, a tak se pokaždé, když se slečna Ann objevila ve dveřích, s potutelným úsměvem odklidil do nějakého vzdálenějšího rohu, aby nám ponechal soukromí.

Líbilo se mi, s jakým zájmem se mne Ann vždycky vyptávala, na čem zrovna pracuji, aniž by se přitom snažila nějak předstírat, že tomu rozumí. A možná právě proto, že to pro ni bylo tak záhadné, pak nešetřila výrazy obdivu a uznání na adresu mých nápadů.

Totiž, svět ozubených koleček, pružinek a převodů mne uchvátil natolik, že jsem se mu věnoval i ve volném čase a neustále ve své dílně něco kutil. Byly to vesměs různé strojky a malá zařízení k usnadnění nejrozličnějších prací. Některá z nich si dokonce našla své místo i na veřejnosti, a tak jsem pomalu vešel do povědomí zdejších lidí navíc i jako vynálezce.

I když s drobnými rozpaky musím přiznat, že ne vždy všechny mé výtvory vždy fungovaly přesně tak, jak jsem je původně plánoval. Například u mého prvního prototypu na vysoušení bot horkým vzduchem se tyto spíše poněkud připékaly, než ohřívaly, a tak se z něj po několika úpravách stala malá domácí pekárnička. A jeden můj přístroj na vytírání, který jsem v létě Ann daroval, zase dávkoval tak velké množství vody, že se na dřevěné podlahy nedal vůbec použít. Zato se z něj stal výborný pomocník při zalévání zahrady.

Všechny tyto malé neúspěchy mne však nijak neodrazovaly, a naopak mi přinášely novou inspiraci a povzbuzení do dalšího vylepšování. Mé okolí už si zvyklo, že když se opravdu zaberu do výroby, přestávám úplně vnímat nejen čas a všechno kolem, ale i sám sebe. Jelikož bylo pro Lesliho téměř nemožné sejít za mnou dolů po schodech – a hlavně věděl, že pokoušet se mi v takových chvílích říkat něco o konci pracovní doby, je zcela marné – byli jsme domluveni, že on večer jednoduše obchod zamkne a já potom z dílny odejdu zadním vchodem. To bývalo většinou až po půlnoci nebo nad ránem, protože se prostě nedokážu odtrhnout.

Ale v případě Ann to bylo jiné. To její příchody byly důvodem, proč pro mne okolní svět začal zase existovat. Mrzelo mne, že jsme se minuli, ale byl jsem si jist, že přijde zas. Mám rád její návštěvy. Mám rád Ann. Ann však dalšího dne nepřišla, a nepřišla ani dne následujícího. Donesla se nám zpráva, že se rozstonala a už třetí den leží v posteli. Lesli byl toho názoru, že moje návštěva by jí jistě prospěla na duchu, a tak jsem se za ní odpoledne vydal. S drobnou kyticí Anniných oblíbených květin jsem se ohlásil u jejích domovních dveří a hned v hale narazil na odcházejícího lékaře. Se zdvořilým úsměvem jsem se ho přeptal na Annino zdraví, zda se jedná o nějaké nachlazení, co ji tak zmohlo. Podle jeho slov to však vypadalo na něco závažnějšího, protože už druhým dnem měla vysokou horečku, zimnici a stále zvracela. Doporučil mi proto, abych se u ní příliš nezdržoval, neboť byla velmi slabá.

Ann opravdu nevypadala dobře. V tom bílém povlečení působila nepřiměřeně bledě a namáhavě dýchala, ale v očích jí vesele zajiskřilo, když jsem vešel. Uctivě jsem ji pozdravil a na noční stolek postavil donesenou kytici. Mé sdělení, že jsem jí k ní udělal i samozavlažovací vázu, aby nemusela myslet na zalévání, oplatila ztěžklým úsměvem a podala mi ruku. Její dlaň byla neobyčejně horká, ale přikládal jsem to hlavně tomu, že jsem právě přišel ze zimy.

Se znatelnou námahou mi odvyprávěla, že při její poslední návštěvě u nás mne vlastně přišla pozvat na odpolední bruslení na městské kluziště. To mne v první chvíli velmi potěšilo, ve druhé pak o to víc zklamalo, že jsme se minuli. Když od Lesliho zjistila, že jsem pracovně pryč a není jisté, kdy se vrátím, šla se místo toho projít po parku, kde narazila na pár nově otevřených stánků. Lákavě z nich voněla nejrůznější jídla, a tak neodolala a několik kousků ochutnala.

Všechno to prý bylo výborné, ale přesto netrvalo dlouho a udělalo se jí strašně zle. Zprvu se mělo za to, že zkrátka trefila nevhodnou kombinaci jídel, avšak podle lékaře to teď spíš vypadá, že se něčím přiotrávila.

42

I samotné mluvení ji viditelně vysilovalo, a tak jsem se raději ujal slova já a popisoval jí nejnovější patálie se starými stojacími hodinami. Při rozloučení jsem ji však ještě ujistil, že na ty brusle s ní půjdu moc rád, a popřál jí, aby se její stav co nejdříve zlepšil.

Jenomže on se nelepšil. Naopak během pouhých dalších dvou dnů se zhoršil natolik, že už téměř nevzala do úst, neměla sílu promluvit a spalovala ji horečka. Nedařilo se ji ničím srážet, přestože se doktor dušoval, že už zkusil všechno, co mohl. Otrava se zmocňovala jejího těla čím dál rychleji a krutěji, a přestože se nad ní radilo už několik lékařů, stále postupovala. Nic nepomáhalo naléhání mé ani Anniných rodičů, odpověď zůstávala stejná – jen bezmocné krčení ramen a opakování, že její nemoc bohužel nezareagovala na žádný z dosud známých léků. A pak nám sdělili, že i přes to, jak se s tím Ann snaží bojovat, budeme bohužel nejspíš muset začít myslet na nejhorší.

Odcházel jsem od nich večerními vymrzlými ulicemi jako omámený. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Nedokázal jsem to pochopit. V mihotavém světle plamenů pouličních lamp se můj stín vlnivě třásl a každým dalším krokem mnou zmítal stále větší zmatek, bezmoc a neštěstí. Co chvíli mne navíc zasáhla i vlna rozhořčení, která mi pokaždé rozmetala myšlenky do chaotického víru.

Jak je možné, že lék neexistuje?! To přece nemůže být pravda… vždyť je tak mladá, vždyť ještě před pár dny jí vůbec nic nebylo… to není spravedlivé… copak opravdu to jediné, co můžeme dělat, je jen sedět a dívat se, jak… tohle se přece nemůže stát…

Nechtěl jsem nikoho vidět ani slyšet. Hodinářství už bylo zavřené, a tak jsem se uchýlil právě sem v představě, že tu naleznu ticho a klid. Ale hned první minuty mne utvrdily v tom, jak moc jsem se spletl. Tikot všudypřítomných hodin, který jinak už vůbec nevnímám, mne teď doháněl k šílenství.

Jako by mi padal na hlavu ze všech tmavých koutů a bez přestání připomínal, že každou odbitou vteřinou se krátí i čas, který Ann zbývá.

Došel jsem k těm velkým, stojacím hodinám, jejichž kyvadlo bylo už mezitím opraveno a uvedeno do chodu, a chvíli je zachmuřeně sledoval. Měly hluboký cvakavý zvuk, a jako kdyby se mi vysmívaly, s každým pomalým pohybem mi ho zažíraly stále hlouběji do mozku. Dobře jsem věděl, že to kvůli nim jsem se s Ann minul. To kvůli nim teď musí umřít na otravu. Má vlastní práce jako by se proti mně spikla.

V náhlém návalu rozhořčení jsem otevřel dvířka a strčil dovnitř ruku, abych zahradil kyvadlu cestu. Chladná mosaz mi vklouzla do dlaně a v marném odporu mi zarezonovala do prstů. Pak se kyvadlo zastavilo a život v hodinách opět utichl. Chvíli jsem na ně nehnutě hleděl, ale žádný pocit kýženého zadostiučinění se nedostavil. Annin čas utíkal dál pořád stejně. Zmoženě jsem si opřel hlavu o jejich vykládané dřevo a zavřel oči. Kéž by tak Ann měla víc času, než by se našla pomoc… kéž bych tak mohl zastavit její čas stejně snadno jako to kyvadlo…

Tu jsem překvapením otevřel oči do tmy a sledoval, jak se mi v hlavě začíná něco rýsovat. První rozmazané obrysy se rychle zaostřovaly a než jsem v nenadálém náporu inspirace došel dolů do dílny, bylo to čím dál přesnější. A silnější. Zapálil jsem svou olejovou lampu a neurvale shodil na zem z pracovního stolu všechno, co na něm bylo. Místo toho jsem na něm rozložil velký arch papíru a všechno, co mi naskakovalo před očima, jsem okamžitě zaznamenával. Najednou to bylo tak jasné. Pořád za mnou chodí lidé, že se jim hodinky předbíhají, zpožďují nebo zastavují.

Já jim je pokaždé opravím a tím znovu přizpůsobím toku času. Teď to ale udělám přesně obráceně. Vyrobím něco, s pomocí čeho přinutím čas, aby se tentokrát přizpůsobil on mně. Kdo jiný než hodinář může vědět, jak na to? Kdo jiný než hodinář zná všechny časové projevy a neduhy? Nebudu nečinně sedět a čekat, až Ann umře. Zastavím její ubíhající proud času až do doby, kdy bude moct dostat adekvátní lék.

43

Pustil jsem se do příprav plánu a můj arch se bez přestání plnil poznámkami. Musel jsem to nutně stihnout dřív, než Ann otravě podlehne. Je zvláštní, jak znatelně dokáže tlak času zesílit, když se ho člověk chystá zmrazit. Skoro jako kdyby to věděl a vzpíral se.

Náčrty, návrhy, výpočty, propočty… a škrty. Mnoho škrtů. Dva dny a dvě noci beze spánku a téměř bez jídla. Nakonec byl ale plán vynálezu přece jen hotov a v jeho výrobě mne podněcovala víra, že Ann tak těžce zápasí o každou další minutu, protože ví, že jedině tak ji mohu stihnout zachránit. Jak dříve bývala důvodem, proč práci přerušit, teď byla důvodem, abych dřel o to usilovněji.

Již celý třetí den jsem byl plně ponořen do práce a nevycházel z dílny. Stroj přede mnou rostl a nabíral skutečných rozměrů, až jsem večer konečně utáhl poslední šroub. Výsledek připomínal stínovou lampu s prosklenou kopulí nahoře a pohyblivými listy stínidel po stranách. Mátožně jsem se narovnal, na chvíli zavřel oči a prsty si promasíroval čelo. Únava se na mně už znatelně podepisovala, ale teď jsem přece nemohl skončit. Už jsem tak blízko!

Hrdě jsem shlížel na své veledílo a promýšlel, jak začít s prvními pokusy, když tu jsem koutkem oka postřehl pohyb u schodiště. Ke svému překvapení jsem spatřil svého stařičkého obchodníka, jak právě s námahou zdolává poslední schody. Musel jsem mu dělat už opravdu velké starosti, když se rozhodl pustit se sem dolů za mnou. Uvědomoval jsem si, kolik námahy ho to muselo stát, a jindy bych toto jeho gesto možná i ocenil, ale ne dnes. Ne teď. Lesli sice míval pro moje vynalézavé zapálení pochopení a nikdy mě od něj nezrazoval, ale tentokrát jsem ho do toho zahrnout neplánoval. Cítil jsem, že můj smělý úmysl by na něj byl přece jen už trochu moc, a rozhodně jsem nestál o to, aby se mi ho pokoušel rozmluvit. Přesně to totiž jeho výraz říkal. „Dobrý večer, pane,“ pozdravil a pomalu se šoural k mému stolu, zaneřáděnému zmuchlanými papíry a nejrůznějšími součástkami. Poněkud nepřátelsky pohlédl na vynález stojící mezi tím vším, a přestože nemohl tušit, na co se právě dívá, vševědoucně pokýval hlavou. „Vím, co tu děláte, pane. Ale už toho nechte,“ prohlásil rázně a já měl na několik okamžiků co dělat, abych zamaskoval své překvapení. Nikdy jsem ho neměl za hlupáka, ale tohle ho přece napadnout nemohlo. „Nechte už toho,“ opakoval. „Chápu, že se tu snažíte schovat před pomyšlením, co se děje, ale hledat únik v práci nic nespraví. Věci se nakonec prostě stanou.“ „To se pleteš, Lesli,“ opáčil jsem a ztěžka zamrkal. Vytrhl mne ze zápalu, který jsem tak moc potřeboval, abych se držel v chodu, a teď mi začalo dělat potíže zůstat vzhůru. „Jste tu zavřený už několik dní, nikomu tím neprospějete a jen ublížíte sám sobě!“ naléhal dál, a dokonce na mne zvýšil hlas, což si předtím nikdy nedovolil. Věděl jsem, že z něho mluví jeho upřímná starost, ale přesto ve mně rostlo nutkání se ho co nejrychleji zbavit. Musel jsem pokračovat. „Mám práci,“ odbyl jsem ho tvrdě a rezolutně se otočil zpět ke svému stroji. Opřel jsem se o stůl, protože se mi zatočila hlava, jako by mne obešly mrákoty. „To rozhodně máte. Minimálně dvě věci opravdu udělat musíte. Tuhle pro vás,“ pravil, odkudsi najednou vylovil malý košík s ovocem a s naprosto nesmlouvavým gestem mi ho položil na stůl. „Snězte aspoň něco čerstvého, když už nechodíte na vzduch.“ „Víš, že v dílně nikdy nejím. Dílna není...“ „… jídelna, pane, ano. To mohlo platit, dokud jste se chodil najíst někam jinam,“ utnul mne bez zaváhání. „A tu druhou věc udělejte pro ni. Navštivte ji. Potřebuje vás u sebe.“ Těžko říct, jestli se mu povedlo tít do živého záměrně, či náhodou, ale faktem zůstalo, že se mi znovu divoce rozproudila krev v těle. Dost bylo řečí, musím to stihnout dokončit. Nebo už nebude koho navštěvovat. „Děkuju, Lesli. Za slečnou Ann půjdu okamžitě, jakmile to tu dodělám, tím si buď jist,“ odvětil jsem 44

netrpělivě, přešel jsem k zadním dveřím a otevřel je. Zvenku sem pronikl studený večerní vzduch a bylo v něm cítit, že brzy začne pršet.

Lesli se nejistě vydal k východu, zřejmě na pochybách, zda vůbec něčeho dosáhl. Pak se zastavil na prahu, a ještě se na mne otočil. „Pane…“ „Dobrou noc, Lesli.“ Chvíli mlčel a ticho zhoustlo. Pak si povzdychl. „Dobrou noc, pane.“ S ne příliš dobrým pocitem jsem za ním zavřel dveře. Za své chování se mu však omluvím, až na to budu mít čas. Až ho Ann bude mít.

Teď, když jsem konečně zůstal se svým strojem zase sám, zasedl jsem nad plány a začal znovu kontrolovat všechna jeho seřízení a nastavení. Vše se zdálo být připraveno k prvnímu testu a tu jsem pocítil takový nával vzrušení a zvědavosti, že ze mne veškerá únava okamžitě spadla.

Zatočil jsem klíčkem ve spouštěcím mechanismu, stroj zabzučel a jeho odstíňovací pláště se kolem něho svištivě roztočily. Mezerami mezi nimi začala problikávat ostrá světelná zář, která sílila s rostoucí frekvencí otoček. Se zatajeným dechem a bušícím srdcem jsem upřel zrak na hodinky a sledoval na nich vteřinovou ručičku.

Protože jsem počítal s možností, že bych se u těchto pokusů mohl v čase zamrazit i já sám, zabudoval jsem do stroje raději ještě další dvě věci – automat, který po deseti vteřinách klíček vyřadí a tím vynález vypne. A nezávislý časoměřič, který pak ukáže rozdíl právě těch deseti sekund, které měly v okolním prostoru zůstat zastavené. Automat fungoval na výbornou – to bylo poznat na těch zpropadených vteřinovkách hodinek mých i vnitřního měřiče, když synchronně odměřily onen krátký interval. Uvnitř to cvaklo, klíček poskočil, rotující pláště se pomalu vrátily do klidu a světlo uprostřed zhaslo. Nezdařilo se.

Prvotní zklamání jsem rychle zahnal pomyšlením, že s tím se přece muselo počítat – od toho jsou to pokusy. Některé věci prostě bude potřeba doladit… přece jen jsem už byl unavený a snadno jsem mohl něco přehlédnout. Ihned jsem se pustil do opětovného přepočítávání vzorců, ale nenarazil jsem v nich na chybu. Znovu jsem si vzal na pomoc své nástroje, otevřel dvířka v základně stroje a překontroloval převody a naklonění zrcátek na vnitřní straně stínítek. Odložil jsem šroubovák na skleněný poklop, chvíli ještě zadumaně hleděl do strojních útrob a pak kovová dvířka zavřel. Druhý pokus.

I při něm však uběhlo dalších deset vzpurných vteřin a ve mně začala hlodat vzrůstající nervozita. Sáhl jsem po šroubováku, abych se znovu podíval do srdce stroje – jenomže byl pryč.

Přestože jsem si byl jistý, kam jsem ho naposledy dal, odstoupil jsem od stolu na několik kroků, abych se po něm mohl pořádně rozhlédnout. Vtom se mi něco zhouplo pod nohou, až jsem zavrávoral. Byl to právě můj šroubovák – dobré dva metry od místa, kam jsem ho položil. Je pravda, že se stroj ve své hlavní fázi začne poněkud chvět, takže by nebyl až takový problém, aby se z hladkého skla skutálel dolů, přesto na tom neseděly dvě věci. Nebyl slyšet žádný zvuk dopadu a přinejmenším bych ho musel ucítit, jak se mi zastavuje o nohy. Ale rozhodně se nemohl dostat až za mě.

Chvíli jsem šroubovák držel v natažené ruce a zmateně na něj zíral. Začínal jsem mít nepříjemný pocit podezření, že to nejspíš už zase funguje jinak, než jsem chtěl. Položil jsem nástroj znovu na skleněnou kopuli a otočil klíčkem, tentokrát jsem se však nestaral o ručičky a nespouštěl ho z očí. Šroubovák se v sílícím světle skutečně začal trochu třást a poskakovat, ale ve chvíli, kdy se zdálo, že už sklouzne, ho světlo zcela pohltilo a… najednou tam prostě nebyl. Bez dechu jsem se rychle ohlédl za sebe. Ležel na zemi, jen kousek od místa, kde jsem ho našel poprvé.

Míra mého úžasu i rozčarování neměla obdoby. Začal jsem rázovat po setmělé dílně sem a tam a 45

snažil se přijít na to, kde došlo k chybě. Čím víc jsem nad tím dumal, tím víc mi však přicházelo na mysl, že to možná chyba až tak úplně nebude. Čas a prostor od sebe nelze oddělit a zastavený čas musí nutně ovlivnit i okolní prostor, jinak by to ani nefungovalo. Konečně tak jsem to přece i plánoval – zmrazit čas v celém pokoji Ann, tedy veškerý tamní prostor, a v něm i ji samotnou. Zatím se mi ale zřejmě podařilo jen pohnout prostorem. Někde v koutku mysli mi sice docházelo, jak fenomenální úspěch to je, ale v mé momentální situaci ve mně spíše převládal pocit, že je úplně k ničemu!

Přesto jsem cítil, že na to jdu dobře. Že mi jen něco uniká. Možná opravdu potřebuju nějakou vzpruhu, abych se víc probral a mohl líp přemýšlet. Vzal jsem si jedno jablko z košíku, který mi sem Lesli donesl, a zatímco jsem z něj párkrát ukousl, v duchu jsem dumal, co změnit a čeho se chytit.

Venku zazněl kostelní zvon – bylo pět hodin ráno. Mlčky jsem hleděl na svůj zatím ještě ne tak úplně stroj času, pak jsem k němu skoro bezmyšlenkovitě došel a položil na skleněné víko nedojedené jablko. Chtěl jsem nejdřív přijít aspoň na to, co určuje místo, kde se daná věc objeví.

Po zapnutí stroje se s jablkem stalo totéž co se šroubovákem – utonulo ve světelné záři a pak v mžiku zmizelo. Otočil jsem zraky na již standardní místo, jenomže po jablku tentokrát nebyla nikde ani stopa. Celý zaskočený jsem ho začal hledat po celé dílně, až jsem ho objevil zakutálené v nánosu prachu zadního rohu pod stolem. Když jsem ho však odtamtud vytáhl, nevěřil jsem vlastním očím. Rozhodně to bylo to mé nakousané jablko, jenomže teď bylo napůl plesnivé.

Otáčel jsem ho v rukou a unaveným mozkem se snažil rozluštit, jak se mu to mohlo cestou stát.

Předtím bylo zcela čerstvé, šťavnaté a chutnalo výborně, s jistotou jsem tedy vyloučil možnost, že bych si toho předtím nevšiml. A tu mě to napadlo. Přece jen jsem ovlivnil i čas. Jenomže místo abych ho zastavil, posunul jsem ho – tedy přesněji to jablko se v něm posunulo.

Chvíli jsem bádal nad tím, co to teď pro mne vlastně znamená. Už bylo zřejmé, že původní plán na záchranu Ann provést nemohu a nepomůže mi ani to, kdybych chtěl v čase posunout ji. Bylo totiž očividné, že předměty strojem prošlé si svůj stav zachovávají – jablko zůstalo nakousnuté, ale protože leželo na zemi celou dobu, dokud jsem ho nenašel, tak shnilo. Otrava Ann by se tím tedy nijak nevyřešila. A pak mi to konečně došlo se vším všudy.

To já se vrátím v čase a zachráním Ann tím, že jí nedovolím sníst ono jedovaté jídlo!

Vysíleně jsem došel ke své židli, zhroutil se do ní a se zavřenýma očima vstřebával tu přemíru nových informací, tolik odlišných od těch, než jaké jsem čekal a chtěl. Vlastně jsem si nebyl jistý ani tím, jestli se mi ulevilo, nebo ne. Půjde to, ale na něco tak nebezpečného se ještě musí provést tolik pokusů…

Probral jsem se, když už byla dílna plná denního světla. Vylekaně jsem vyskočil, ale jeden pohled na stroj času a nahnilé jablko na stole mne uklidnil v tom, že se mi to celé jen nezdálo. Že šance pro Ann opravdu existuje.

Posilněn neplánovaným spánkem a nadějnými vyhlídkami jsem se urychleně pustil do dalších testů. Jestliže mám cestu v čase podniknout já sám, potřebuji mít co nejvíc informací. Ta představa ve mně přece jenom vyvolávala obavy. Rozhodl jsem se proto poslat strojem další pokusné věci a sáhl po první krabičce součástek, která mi přišla pod ruku. Byla to ta, kterou jsem před devíti dny kupoval ve městě. Nahodile jsem dával její obsah do stroje kousek po kousku a dělal si co nejpřesnější poznámky.

Výsledky těchto pokusů již byly uspokojivé a přinesly čtyři zjištění. Stroj opravdu čas zastavit nedokáže, ale posílá věci zpět do konkrétní chvíle, kterou lze ovlivnit intenzitou světla. Zároveň zachová jejich aktuální stav a přenesou se pouze ty věci, které se přímo dotýkají skla horní kopule, nestačí je pouze ozářit. A že věci se pak objevují na různých místech po zemi proto, že 46

se vrací do časoprostoru, ve kterém žádný stroj ještě nestojí. Spadnou z výšky a rozkutálí se volně po podlaze. Doufal jsem tak, že už vím o fungování stroje to nejdůležitější a že mě již ničím zásadním nepřekvapí.

Tu se ozvalo klepání na vchodové dveře a znělo poněkud naléhavě. Došel jsem otevřít a spatřil za nimi mladého kluka, který se ukázal být poslíčkem od Anniných rodičů. Avšak ještě než stačil promluvit, už ve výrazu tváře měl napsáno, že nese zlou zprávu. Ann dočerpává své poslední minuty.

Vyrazil jsem za ní tak rychle, jak jen to šlo. Úpravu svého čtyři dny zanedbaného zevnějšku jsem zkrátil pouze na dobu nezbytně nutnou a zanedlouho mne již vpouštěli do Annina pokoje. Devět dní tvrdého strádání se na ní nemilosrdně podepsalo a strhalo jí z tváře i těla všechny krásné rysy. Posadil jsem se k lůžku a vzal ji za bezvládnou ruku. Pohled na ni a její utrpení mne zcela utvrdil v tom, že v žádném případě nepřipustím, aby se to stalo znovu. Dýchala povrchně a krátce, a přestože vypadala, že kolem sebe už nic nevnímá, začal jsem jí tiše vyprávět, na čem jsem v posledních dnech pracoval. Tak jako vždycky. „Omlouvám se, že jsem celý ten čas nepřišel, ale nevydržel bych tu jen tak sedět se založenýma rukama. Znáte mě, nedokážu zůstat v nečinnosti. Lékaři sice tvrdí, že vám už nemají jak pomoct, ale já vyrobil něco, čím to dokážu.“ Důvěrně jsem se k ní nahnul. „Pořád nevím úplně jistě, co se stane, až ten stroj použiju… vždyť víte, jak si ty moje vynálezy někdy dělají, co chtějí. Ale stojí mi to za všechna rizika a přísahám, že udělám vše pro to, abych tomuhle zabránil. Všechno bude zase v pořádku, uvidíte. Musíme si spolu přece jít zabruslit, pamatujete? Přijďte mě znovu pozvat. Budu na to čekat. Takže… na shledanou, Ann.“ V ulicích města pofukoval chladný vítr a bledá obloha se zrcadlila v kalužích po včerejším vydatném dešti. Vracel jsem se zpět do svého hodinářství plně připraven vzdorovat osudu, ale ještě mne trápila jedna věc, kterou bylo předtím nutno vyřešit. Něco jiného jsou totiž přesuny předmětů neživých a organických – a úplně něco jiného je tvor, který dýchá a žije. Stroj sice zachovává stav přenášeného, tudíž by teoreticky měl zachovat i jeho životaschopnost, ale to byla pořád jen teorie. Musím ještě nutně podniknout pokus na živém zvířeti. Opravdu nerad bych se dočkal toho, že mne můj vlastní stroj usmaží na prach.

Z postranní uličky se ozval ostrý zvuk něčeho, co právě spadlo na zem. Ohlédl jsem se spíš jen reflexivně a chtěl jít hned dál, ale spatřená scéna mne zaujala. Mezi plnými odpadkovými koši tam pobíhala mourovatá kočka a v zápalu boje shazovala všechno kolem. Honila myš. Ani jsem se nad tím moc nezamýšlel a popadl první použitelnou plechovku, která mi přišla pod ruku. Malá šelma právě zahnala můj nově vyhlídnutý pokusný objekt do kouta a odehnal jsem ji právě včas, než ho stačila zakousnout. Vystresovaná myš se s vypoulenýma očima krčila v rohu, a tak nebyl žádný problém ji do plechovky nabrat a zavřít. Co nejrychleji jsem s ní vyrazil zpět do dílny.

Tam jsem ji vysypal do větší sklenice, abych mohl pořádně zhodnotit její stav. Poraněná se nezdála, jen na mne strnule hleděla a zřejmě přemýšlela nad tím, zda byla právě zachráněna, nebo ji za chvíli sežeru já. Zajistil jsem sklenici tak, aby se nepřevrhla a myš nevyskočila, a došel se domů upravit a převléknout. Už brzy se přece znovu setkám s Ann. A v tak významnou chvíli – mnohem významnější, než si bude ona sama vůbec moct uvědomit – tam rozhodně nemůžu stát týden nemytý a neholený. Jen s těmi kruhy pod očima z nevyspání jsem toho moc nesvedl.

Do dílny jsem se vrátil zadním vchodem, aby mne Lesli neviděl. Narychlo jsem ještě sestrojil jednoduché otočné rameno, které mělo držet onu sklenici s myší, tentokrát ovšem dnem nahoru.

Skla stroje se tak bude dotýkat pouze myš a rameno se sklenicí mi nezmizí, když bude jen pár milimetrů nad ním. Nemohl jsem si být jist, jestli ji nebudu potřebovat znovu.

Protože to měl být poslední pokus před mou vlastní cestou, byl jsem značně nervózní a malá myš zřejmě toto mé rozpoložení plně vycítila. Bránila se, nesouhlasně se mi zmítala v rukou, a než se 47

mi ji podařilo umístit na správné místo a zajistit otočenou sklenicí, kousla mne do palce.

Z předešlých pokusů vyplynulo, že všechny dosud odeslané věci byly v čase přeneseny zpět o dva týdny. Druhou rukou jsem tedy natočil zrcátka pro korekci světla a tím určil cílový čas před devíti dny dopoledne – ono pro Ann zcela osudné.

Myš vyplašeně pobíhala uvnitř sklenice, ale já si byl naprosto jist, že v tuhle chvíli jsem to já, kdo si přeje víc, aby pokus vyšel. Klíček uvedl stroj času do chodu a celých těch deset vteřin jsem zůstal bez dechu a bez pohnutí. Byl to zvláštní pohled. Světlo obklopilo pobíhajícího hlodavce a ten pak zmizel stejně jako všechno před ním.

Ihned jsem se přiřítil ke stroji a zkoumal dno, zda na něm po myši nezůstala nějaká nežádoucí část. Třeba kus nohy, který se zrovna ve chvíli přenosu skla nedotýkal. Ale zdálo se, že tam po ní nezbyl ani chlup. Bleskově jsem se otočil a začal po ní pátrat v celé místnosti, jenže marně.

Poněkud vyplašeně jsem se opřel o stůl a snažil se uklidnit pomyšlením, že myš je zkrátka myš a prostě se jí během těch devíti dnů podařilo z dílny utéct. Jak jsem však neklidně přejížděl očima po všem okolo, můj zrak padl i na to nakousané, napůl ohnilé jablko, které jsem si tu od onoho druhého pokusu nechal vystavené jako důkaz. Rychle jsem ho popadl a donesl na světlo, abych se přesvědčil, že opravdu vidím to, co si myslím. A opravdu – v jablku přibyly jasně viditelné stopy po myších zubech.

Můj úžas byl nezměrný. Je tam! A nejen že žije, ale ještě potvora dostala i chuť na to jablko, které našla na podlaze. V té chvíli mnou zacloumal tak silný nápor emocí, že jsem se začal smát na celé kolo. Jablko jsem hodil za hlavu a ze stroje odstranil rameno. S posvátnou bázní jsem položil obě ruce na skleněnou kopuli a nemohl se nabažit toho pocitu, že se mi to vážně podařilo.

Pak mne však napadlo ještě něco, stroj jsem proto opatrně zvedl a přenesl jinam. Uložil jsem ho na polici do obzvláště tmavého rohu a obklopil ostatními věcmi, aby byl co nejméně vidět.

Přestože teorie pravila, že se tato časová linka mým odchodem zruší a začne se přepisovat nanovo v místě návratu, přesto jsem neměl dobrý pocit z představy, že bych měl nechat stát tak mocný vynález uprostřed pracovního stolu všem hned na očích. Co kdyby. Zastrčil jsem ho proto co nejdál tak, abych dosáhl na klíček a zároveň se mi obě dlaně vešly na sklo. A pak jsem ho s myšlenkou na Ann zapnul.

Stroj se mi začal pod prsty chvět a sílící světlo mi náhle vniklo do očí s mnohem větší intenzitou, než když jsem býval pouhým pozorovatelem. Ruce byly na skle najednou jako přibité, uši mi zalehly, svět se v závrati zhoupl před očima a pak zmizel v nesnesitelně oslňujícím jasu.

Pokračovanie v ďalšom čísle.

Autorka poviedky: Andrea Pořízková 48

AuschwitzBirkenau

49

Roxana Snøv 50

ŠÉFREDAKTOR

REDAKČNÁ RADA

Roxana Snøv

Mišel Klempová Larisa Vitányi Alexandra Hornáková Klára Harajdová Marián Dyno Burič Oliver Kožár Lily Wonderland Karolína Hudcová Kateřina Gálová Sau

GRAFIKA Roxana Snøv

JAZYKOVÉ KOREKTÚRY Larisa Vitányi Kristýna Komárková

Ďakujeme nezávislým prispievateľom za ich texty.

NÁJDEŠ NÁS Instagram: @casopis_artup Facebook: Art Up Web: www.casopisartup.sk Email: artupslovakia@gmail.com