2. číslo: Secesia

2.

OKTÓBER 2019

SECESIA

ART UP

Viedenská secesia Život Alfonsa Muchu Móda v období secese

Art Up je mesačník o umení a kultúre združujúci kreatívnych ľudí zo Slovenska a Česka. Človek by povedal, že v 21. storočí budú mať mladí, ale aj dospelí ľudia prehľad o umení a kultúre či už vlastnej alebo zahraničnej. Povedomie však čoraz väčšmi klesá, pretože to ďalšie generácie skrátka nebaví, v škole ich do toho nútia a oni si vlastne ani nevedia utvoriť poriadny obrázok.

Art Up čitateľovi sprostredkuje iný pohľad na umenie a kultúru ako takú, pretože táto téma má veľkú súčasť v živote každého jedného človeka. Predstaví mu svoju stránku vnímania. Zároveň ukáže, že umenie dokáže byť zaujímavé a skutočne sa v ňom čosi odzrkadľuje. Odhalí kultúru od samého počiatku a poskytne zázemie mnohým nádejným umelcom.

V prípade záujmu publikovania vašich článkov, poézie či prózy nás neváhajte kontaktovať na e-mailovej adrese artupslovakia@gmail.com.

Editoriál „Vidieť svet v zrnku piesku a nebo v divokej kvetine,držať nekonečno vo svojej dlani a večnosť v hodine.“ - William Blake „Umenie nemôže byť moderné. Umenie je v prvom rade večné.“ - Egon Schiele Okrem toho, že bol William Blake básnikom či ilustrátorom, mnohí ho považujú aj za predchodcu secesie. Na druhej strane sa práve Egon Schiele – expresionistický maliar a grafik – pri svojej tvorbe inšpiroval známou Viedenskou secesiou. Pri oboch prípadoch môžete vidieť, ako do seba všetko krásne zapadá. A nielen to.

Secesia sa orientuje na ornamentálnosť, plošnosť a priam sa vyžíva v neobyčajných farbách. Estetické využitie rôznych materiálov je rovnako plynulé ako celá secesná línia. Je to vlniaca sa krivka, ktorá vyvoláva v človeku dojem nenásilného pohybu v ploche, ktorej jednotvárnosť je vyrovnaná farebnosťou. I keď diela môžu na prvý pohľad pôsobiť až príliš hýriace farbami, vždy sú na správnom mieste, vždy plnia svoju rolu.

Októbrové číslo je vlastne opozitom k číslu minulému – namiesto jednoduchosti a počiatku viacerých umeleckých prvkov tu nájdete detaily, symboly, pôvabnú architektúru a v neposlednom rade neobvyklé odtiene viazané harmóniou a kontrastom.

Môžete sa ponoriť do článkov o slávnych umelcoch, ktorý po sebe zanechali veľkú stopu, do básní znázorňujúcich samotnú secesiu a tiež do symbolov minulej i dnešnej doby.

Roxana Snøv, šéfredaktorka

Obsah

Život Alfonsa Muchu

5

alebo Ako robiť reklamu na úrovni

„Gustav Klimt by nám mal ukázať, ako sa bozkáva.“

9

Osem zaujímavostí o živote Gustava Klimta

11

Viedenská secesia

13

Móda v období secese

15

z histórie

Významné osobnosti slovenskej literatúry

17

Rudolf Sloboda

Skryté čaro filmov o spisovateľoch

19

Howl

Analýza obrazu The Day After

21

Kimono

25

Římské lázně

26

27

Výstava plastiky malého formátu

31

Rozhovor s Vladimírom Balkom

33

Tanečnice recenzia

35

Denník rušňovodiča recenzia

37

Láska mého života poézia

38

Spisovateľ a tvorenie poézia

39

Zo zvyku, ... poézia

41

Sme šťastné deti minulosti, ... poézia

43

Hodinář a myš poviedka

50

foto okienko Tokio

Ako robiť reklamu na úrovni alebo

Život Alfonsa Mariu Muchu Alfons Mucha – český maliar, grafik, návrhár, jeden z najvýznamnejších secesných umelcov Európy.

Dnešná mládež, ktorá sa aspoň trochu zaujíma o umenie, bola pohltená trendom Van Gogh a da Vinci a na významné osobnosti z nášho prostredia ani nepomyslí. Keď sa povie meno Alfons Mucha, mnoho mladých nemá tušenia, o kom je vlastne reč. Preto si dnes pripomenieme jeho život a úspechy, ktoré značne ovplyvnili nielen umenie dnešnej doby.

Alfons Mucha sa narodil 24. júla 1860 v Ivančiciach. Jeho otec, Ondřej Mucha, bol súdnym zamestnancom a matka Amália pred svadbou pracovala ako vychovávateľka. Alfons mal maliarske nadanie už odmala a jednou zo zaujímavostí, ktoré sa ho týkajú, bol fakt, že prvých šesť rokov pred nástupom do školy kreslil výhradne ľavou rukou. Aj keď bol nadaný po umeleckej stránke, v škole mu to až tak nešlo. Od 1. októbra 1872 navštevoval Slovanské gymnázium. Mal však zlý prospech, dokonca opakoval druhý a tretí ročník, v dôsledku čoho ho v roku 1877 vyhodili. Na škole sa skamarátil s Julkom Stantejským, s ktorým odišiel do Ústí nad Orlicí, kde sa stretol s prácami Jana Umlaufa. Vďaka tomu si uvedomil, čím sa chce v budúcnosti stať – maliarom.

Keď sa po nejakej dobe vrátil do rodných Ivančíc, zamestnali ho ako pisára u okresného súdu. Mucha sa aj tu snažil presadzovať svoj talent, čo sa mu stalo osudným, keď namiesto zapísania iniciál súdených cigánov ich všetkých nakreslil. Z toho dôvodu Muchu vyhodili, a tak si musel hľadať inú prácu. Vtedy ešte len devätnásťročný Mucha na jeseň roku 1879 napokon odcestoval do Viedne, kde sa zamestnal vo firme Kautsky-BrioschiBurghard, ktorá hľadala maliara na maľovanie divadelných kulís a opôn.

Po niekoľkých rokoch sa znovu vrátil k štúdiu. Na jeseň roku 1885 začal študovať v Mníchove na Akadémii výtvarných umení. Po dokončení štúdia

5

v Mníchove odišiel do Emmahofu, kde sa venoval maľovaniu fresiek. Avšak ani tu sa dlho nezdržal, keďže v roku 1887 odišiel do Paríža. Tam sa znovu vrátil k štúdiu. Zapísal sa na Académia Julian, ktorá bola veľmi žiadaná nielen medzi miestnymi, ale aj medzi cudzincami. Štúdium na tejto škole však musel ukončiť kvôli neplateniu školného. Kvôli nedostatočným financiám sa musel Mucha uskromniť, po čase prestal vychádzať z domu.

Našťastie prišla záchrana v podobe Henriho Bourreliera, spolumajiteľa nakladateľstva Armand Colin, ktorý si od Muchu objednal niekoľko ilustrácií a nakoniec mu ponúkol aj stále zamestnanie.

V nasledujúcich rokoch sa stal pomerne uznávaným ilustrátorom.

Ozajstný prielom v kariére však nastal až na konci roku 1894. Preslávila ho herečka Sarah Benhardtová, známa ako Božská Sarah. Prvým skutočne veľkým úspechom jeho umeleckej kariéry bol plagát k divadelnej hre Gismonda. Plagát slúžil ako reklama pre predstavenie Božskej Sarah a medzi Parížanmi sa stal úspešným za jedinú noc.

Sarah bola chudá, mala bledú tvár a brčkavé ryšavé vlasy – bola presne tým ohňom, ktorý dokonale ladil s ornamentálnymi dielami Muchu.

Maliar pristupoval ku svojej úlohe veľmi svedomito, rád sa nechával poučiť a inšpirovať tradíciou, korene hľadal až v Byzancii. Jedným z ďalších plagátov, ktoré pre herečku vytvoril, bol plagát k divadelnej hre Médea. Bola to násilná hra o vojakovi Jasonovi, ktorý si domov priviedol Médeu a tá zavraždila jeho otca, deti aj milenku, sotva sa dozvedela o jeho nevere. Muchovi sa podarilo realisticky zachytiť okamih masakru, kedy Médea stojí s krvavou dýkou nad jednou zo svojich obetí. Kompozícia diela je riešená vertikálne.

Polkruh nad hlavou herečky patrí k typickým znakom jeho diel.

Prelom storočia priniesol Muchovi ďalší veľký úspech – svetovú výstavu. Tá trvala od 15. apríla do 12. novembra 1900, i keď prípravy začali o niekoľko rokov skôr. V tomto období bol oslovený v súvislosti s výzdobou pavilónu Bosny a Hercegoviny. V roku 1899 sa teda vybral na cestu po Balkáne, aby zozbieral inšpiráciu a podklady pre svoje obrazy. Na jeseň roku 1903 sa Mucha zoznámil s Máriou Chytilovou, ktorá pricestovala do Paríža, aby tu študovala maľbu. O tri roky neskôr

6

sa po cestách medzi Európou a Amerikou nakoniec vrátil do rodných Čiech a 10. júna si vzal Máriu Chytilovú za ženu. Po prvých šiestich týždňoch strávených v Čechách novomanželia odišli späť do USA. Po niekoľkých rokoch sa Mucha znovu vrátil do svojej vlasti, kde započal prácu na jednom z jeho najznámejších súborov – Slovanská epopej.

Nepracoval však len na tejto zbierke. Ku koncu 1. svetovej vojny sa angažoval vo vytváraní prvých československých poštových známok, bankoviek, štátneho znaku či policajnej uniformy. A to všetko bez nároku na honorár.

Dokončenie jeho Slovanskej epopeje mu zabralo takmer osemnásť rokov života. Pokračoval vo veľkoformátovej maľbe, no už v menšej miere.

Posledné roky jeho života boli spojené s Francúzskom, kde pred takmer štyridsiatimi rokmi začala jeho kariéra. Strávil tu dva roky, ubytovaný v prímorskom meste Nice, sprevádzaný svojou rodinou. Tu sa mu v roku 1934 dostalo aj povýšenia na dôstojníka Čestnej légie. O ďalšie dva roky neskôr bola v Paríži otvorená jeho výstava.

Po návrate do Čiech strávil zvyšnú dobu prácou na trojici veľkoformátových obrazov, ktorých myšlienka bola omnoho hlbšia než zmysel ktoréhokoľvek jeho obrazu. Nikdy sa mu však nepodarilo dokončiť túto prácu. Napokon Alfons Mucha zomrel 14. júla 1939 na zápal pľúc.

Mucha počas svojho života objavil ideál ženy, ktorý mal byť jeho inšpiráciou. Manekýnky sa stali jeho módnym typom, ktorý zobrazoval, a pózy, ktoré zaujímali ženy na jeho obrazoch, sa stali trvalou súčasťou výrazového obsahu každej manekýnky.

Vďaka nemu si umenie začalo podávať ruku s módou – reklamou elitnej spoločnosti bohatého Paríža. Alfonsovi Muchovi sa podarilo stať prvým štylistom, art directorom, režisérom, dramaturgom krásnej ilúzie a modernej poézie reklamy. Rozpútal dekoratívnu fantáziu svojej doby a zaradil sa k trojici najväčších hviezd secesného plagátu. Jeho poznávacím znakom sa stali rozpustené vlasy rozbiehajúce sa do samostatných línií, zobrazoval ich ako najvlastnejší, najprirodzenejší odev ženy.

Vďaka prílivu a odlivu dekoratívneho živlu v spojení s vlniacimi sa vlasmi ponúkal divákovi ilúziu neustáleho pohybu. Vtedajší diváci dokonca nazývali Muchove esovité krivky macaroni, čo bolo prirovnaním k talianskym cestovinám. Metafora bola veľmi trefná, keďže zachytávala styk umenia 7

s bežnou realitou, rovnako ako Muchove obrazy. Nerozlišoval medzi krásnym umením a reklamou, dekoratívna schéma bola rovnaká, líšil sa len obsah.

Alfons Mucha bol majstrom svojho oboru. Dokázal vdýchnuť život aj niečomu takému otravnému, ako je reklama. Povýšil ju na nový level, ukázal ju v umeleckom svetle, ktoré jej pridalo krásu a hĺbku. A aj keď v mnohých vzdelanejších kruhoch stále patrí medzi veľmi uznávaných umelcov, tvorcovia dnešných reklám akoby naňho zanevreli. Akoby zabudli, kde má ich remeslo korene. Oči im zaslepili peniaze, marketing je jediné, čo ich zaujíma. Avšak toto – práce Alfonsa Muchu – toto je ten pravý spôsob, ako vytvárať nenútenú, nevtieravú a predsa veľmi pútavú reklamu. A ako teda robiť reklamu na úrovni? Nuž, pozrite sa na život a práce Alfonsa Mariu Muchy. A sami posúďte, či sú jeho práce právom nazývané reklamou, keďže reklama dnes nie je ani zďaleka tým, čo bývala kedysi.

Nila Renard

8

Secesia by sa mala vrátiť do dnešnej uponáhľanej doby. Gustav Klimt by nám mal ukázať, ako sa bozkáva.

Svet koncom 19. storočia bol poháňaný priemyslom, zameraný na technológiu a čo najväčšiu prosperitu industriality. Ľuďom, zahlteným škaredou priemyseľnosťou, začala chýbať krása, ktorá by im rozžiarila studené mestá a vohnala do duše trochu estetiky. Secesia vznikla z popudu vytvoriť čosi pekné, ale nie gýčové – aj keď v niektorých prípadoch sa tomu nedalo vyhnúť. A okrem maľby zasiahla veľkou mierou aj do architektúry a literatúry.

„Oslnivé, zlatom hmýriace stvárnenie muža, bozkávajúceho ženu," popisuje obraz Rosie Dickinsonová. Ako dokázal syn chudobného rytca zlata namaľovať niečo také výrazné, že to ovplyvnilo celý vtedajší umelecký svet?

Klimt sa narodil v roku 1862 v Rakúsku. Po ukončení maliarskeho štúdia, na ktoré dostal štipendium už ako štrnásťročný, si spolu s dvomi bratmi otvoril ateliér. Avšak po čase mu to nestačilo, osamostatnil sa a stal sa vyhľadávaným autorom. Jeho diela často ľudí poburovali svojou zmyselnosťou a preto bol kritikmi viac zatracovaný, ako chválený. Tvoril pod veľkým vplyvom Sigmunda Freuda a veril, že každé umenie je trochu erotické a podľa toho aj tvoril – ženy v záplave vlasov, odhalené ramená, dekolty.

Jeho ateliér mal dva vchody: „Jedným prichádzali modelky, ktoré v predsieni čakali často takmer vyzlečené, druhým chodili Klimtovi zámožní zákazníci,“ povedal pre AFP Baris Alakus, riaditeľ Klimtovej vily. Hoci to nebol veľký krásavec, ženy mali pre neho očividne slabosť.

Klimtove obrazy sú okrem farby obohatené aj o kúsky ozajstného striebra a zlata. Podobne ako Botticeliho Venuši, aj jeho dielam pridávajú na vzácnosti a duchovnosti. Avšak nemaľoval len ženy. Venoval sa aj krajinám, pričom medzi najznámejšie patrí napríklad Bukový les. Jeho diela kombinujú symbolizmus a byzantské rysy, ktoré nádherné podtŕhajú jeho secesný štýl. „Tento umelec sa postupne vzdával realistickej modelácie a nahradil ju plošnejšou obrazovou skladbou, ako to vidíme na reprodukovanom obraze Tri veky ženy z Rímskej národnej galérie moderného umenia," píše Jóse Pijoan v knihe Dejiny umenia. Môžeme to vidieť aj na veľmi známom portréte Adely Blochovej 9

Bauerovej, ktorý v roku 2006 kúpil americký filantrop Ronald Lauder za 147 miliónov dolárov, čím zaradil obraz medzi najdrahšie predané diela v histórii. Porazili ho už len Paul Cézane, Picasso a Rembrandt. O tomto obraze bol natočený film s názvom Žena v zlatom, no maliar sa tam spomína len okrajovo.

Klimt síce maľoval dvojrozmerne, ale to mu nebránilo, aby do svojich obrazov nezahrnul vznešenú, nedotknuteľnú atmosféru intimity. Experimentoval aj s inovatívnymi metódami, v maľbe Priateľka zachytil dve ženy pri milostnej schôdzke. Jeho intenzívne farby úplne vyvažujú neforemnosť diel, veď ako prvému sa mu podarilo spojiť portrét s abstrakciou.

Tvoril ornamentálne, no dokázal vynechať aj veľké plochy plátna nezafarbené, čím dodával dielam nadčasovosť. A samozrejme, ako väčšina veľkých umelcov, raz bol velebený, inokedy kritizovaný. Pre niektorých bol šíriteľom necudnosti a pornografie, pre iných otcom novej maľby.

Bol presvedčený, že umenie je o slobode. To, čo teraz vedia mnohí, bola v tej dobe moderná myšlienka, za ktorou však stál a ľudia ho za to milovali, alebo nenávideli. V roku 1897 bola vo Viedni založená Viedenská secesia a Klimta zvolili za prvého prezidenta. Tým sa stáva hovorcom moderného umeleckého hnutia v Rakúsku. Bol to charizmatický muž, ktorý sa napokon stal ikonou nielen Viedenskej secesie, ale aj celkového smeru. Mal naplánovaných mnoho obrazov a určite by ich bol mnoho vytvoril, keby ho v päťdesiatich piatich rokoch neranila mŕtvica. „To čo máš za ponožky?“ pýtajú sa ma. „To je Bozk od Gustava Klimta,“ odpoviem. Áno, slávne obrazy sa dajú nájsť všade. Už nepotrebujeme zájsť do galérie, aby sme videli dielo, postačí nám mobil. Nemusíme za nimi cestovať. Všetko máme tak na dosah ruky, že to nikdy nebolo bližšie. Myslím si, že by sa to tomu nevšednému pánovi páčilo. Myslím, že by sa mu páčila predstava, že jeho obrazy sú aj v terajšej modernej a umením presýtenej spoločnosti stále žiadané.

Gustav Klimt by sa mal vrátiť do nášho predimenzovaného sveta. Mal by nám ukázať, čo vlastne znamená slovo krása. Jeho život je dobrým príkladom toho, že ak sa človek nebojí a tvorí to, čo mu káže srdce, jeho diela sa stretnú s emóciou a je jedno, či kladnou, alebo zápornou. Jeho diela sú oslavou života – ženami, žiarivými farbami, kvetmi, krajinou. Vyvolávajú v človeku takú tichú hrdosť, že je človekom. Ukazujú krajšiu časť ľudstva, jeho nežnosť a krehkosť. Pri pohľade na jeho obrazy si poviete: „Aha, veď aj to som ja! Človek môže byť aj takýto krásny!“ Larisa Vitányi 10

Osem zaujímavostí o živote Gustava Klimta K sláve sa prebojoval aj napriek chudobe Gustav Klimt sa narodil v roku 1862 do chudobnej rodiny rytca zlata Ernesta Klimta a jeho ženy Anny, ako druhé zo siedmich detí. Vďaka svojmu talentu sa už ako štrnásťročný dostal na Viedenskú školu umenia a remesiel.

„Ktokoľvek chce o mne niečo vedieť – ako o umelcovi, ktorý je sám o sebe významný – by sa mal pozorne pozrieť na moje fotografie a snažiť sa rozpoznať, čo som a čo chcem.“

Klimt bol veľmi pokorný a jednoduchý človek, ktorého by sme mohli nazvať introvertom Sústredil sa na vnesenie medzinárodného umenia do Viedne, a preto len málokedy cestoval mimo Viedeň. Nikdy nenamaľoval svoj autoportrét, ak by ho namaľoval, mal by na sebe pravdepodobne svoj kaftan a sandále.

Bol zakladateľom dvoch umeleckých spolkov Prvým zo spolkov bol Spolok umelcov (z angl.

Company of Artists), ktorý založil spolu so svojím bratom Ernestom a kamarátom zo školy Frantzom Matschom. Spolok dostával mnoho zákaziek na ozdobu kostolov a divadiel. Dokonca boli v roku 1888 ocenení Zlatým rádom za zásluhy, ktorý dostali od rakúskeho cisára Františka Jozefa I. Spolok sa rozpadol krátko po smrti Ernesta Klimta, keď sa Gustav začal venovať ozdobnému symbolizmu.

Druhým bol spolok Viedenská secesia, ktorý založil po ukončení Spolku umelcov.

Fotografia Gustava Klimta s domácou mačkou vyfotená Moritzom Nahrom v roku 1912

11

Spolok Viedenská secesia bol úspechom aj napriek tomu, že sa odchyľoval od akceptovaného štýlu maľby Cieľom spolku bolo vychovávať mladých umelcov, ktorí sa nebáli experimentovať a nepoužívali akademický štýl maľby. Ich štrnástu exhibíciu venovali oslave života a diela Ludwiga van Beethovena.

Napriek skutočnosti, že sa nikdy neoženil, bol veľkým milovníkom žien Bolo známe, že sa Klimt zaplietol s každou ženou, ktorej portrét maľoval. Z jeho afér sa narodilo štrnásť detí, z ktorých poznal iba štyri. Jeden z jeho synov dostal otcovo meno, Gustav, a pracoval ako filmový režisér. Životnou láskou Gustava Klimta však bola jeho švagriná Emília Flögeová, ktorej sestru si vzal jeho brat Ernest za ženu. Vraví sa, že posledné slová Gutava Klimta boli: „Pošlite po Emíliu“.

Gustav Klimt spolu s Emíliou Flögeovou Klimtove obrazy sa v súčasnosti predávajú za horibilné sumy Jeho najznámejšia maľba Zlatá Adela – Portrét Adele Bloch- Beauer (1907) bola v roku 2016 predaná za 136 miliónov dolárov. Medzi ďalšie známe maľby Gustáva Klimta patria: Bozk, Daene, Judith.

Zomrel krátko pred koncom Prvej svetovej vojny Gustav Klimt zomrel 6. februára 1918 vo veku 55 rokov. Najskôr ho v ateliéri ranila mŕtvica, po ktorej ochrnul na polovicu tela. Následne bol prevezený do viedenského sanatória, kde zomrel na zápal pľúc spôsobený epidémiou španielskej chrípky.

Jeho posmrtný portrét namaľoval Egon Schiele.

Pri 150. výročí jeho narodenia bola vydaná špeciálna päťdesiateurová minca a spoločnosť Google pridala do svojho loga čmáranicu inšpirovanú dielom Gustava Klimta.

Na jeho počesť je pomenovaný expresný vlak rakúskych dráh Vlak nesie meno EC 78/79 Gustav Klimt.

Klára Harajdová 12

Viedenská secesia Secesia ako architektonický smer je známa svojimi ozdobnými motívmi, prírodnými farbami, má neobvyklé farebné odtiene a využíva tvary ako kvety či listy.

V Rakúsku tento umelecký štýl dostal názov Die Sezession podľa jednej viedenskej skupiny maliarov a architektov, ktorú založili v roku 1897 a medzi ktorých patril aj Otto Wagner.

Väčšina architektov z Európy sa im smiala za ich štýl a preumelkované fasády.

V tomto období sa hojne rodili deti a zvýšil sa počet obyvateľov, a preto musela Viedeň zakročiť a nejako riešiť kapacitu budov v meste. Začali stavať nové radnice, školy, pošty, nájomné domy, nemocnice...

Samozrejme na nich nemohli chýbať secesné vzory, či už na fasádach alebo v interiéri.

13

Tento činžiak, nazývaný aj Majolikový dom (postavený v rokoch 1898 až 1899), nadobudol ako prvý práva na to, aby v ňom mohli žiť obyčajní ľudia. Architekt nebol nik iný, ako spomínaný Otto Wagner. Každý byt je približne veľký, ich fasádu zdobí keramická dlažba s orientálnymi kvetovými motívmi.

Avšak Wagner sa podieľal aj na množstve iných budov, ako napríklad Poštová sporiteľňa na námestí Georga Cocha. Je považovaná za kľúčový objekt moderny na prelome 19. a 20. storočia, ktorá je takmer bez dekorácii, no znova s netradičnou fasádou a pôdorysom v tvare V.

Ďalším významným architektom bol Joseph Maria Olbrich, ktorý navrhol Pavilón Viedenskej secesie.

Budova je v tvare štvorca, pričom na vrchu sa nachádza najdominantnejšia časť, kupola z pozláteného bronzu do tvaru vavrínového lístia, zložená z tritisíc lístkov a sedemsto bobúľ.

Nad portálom sa vyníma nadpis: Každej dobe jej umenie, každému umeniu jej slobodu. V tomto motte je vyobrazený štýl Viedenskej secesie, ako reakcia na to, že to bolo oficiálne akademické učenie.

Mišel Klempová

14

Secese Období, kdy se směly ženy volně nadechnout Móda během secese je podle názorů mnoha velkých jmen jedním z nejrozmanitějších v tak krátké době. Bylo to období vzestupu módních salonů, hedvábí, kožešin, korálových výšivek a luxusních šperků. Centrem módy se stává Paříž v čele se salóny Paula Poireta a jeho vyhlášeným Haute Couture, jednoduše řečeno se zaměřoval na šití z drahých látek vyráběných na míru. Největší inspirací byl Blízký i Dálný východ, který dával podněty pro vznik úplně novým stylům, které se v té době vymykaly kompletně všemu.

Styl oděvů byl podněcován technickému pokroku.

Dbalo se na to, aby byly pohodlné, umožňovaly dobrou hygienu a byly vhodné pro sport. V dnešní době nic neobvyklého, ale před více jak sto lety to vyžadovalo velkou dávku kreativity. Po dlouhé době začaly ustupovat upnuté korzety, bohužel zatím především ve vyšší společnosti, neboť nenošení korzetů bylo produktem luxusních salónů. Až po nějaké době se jimi začaly inspirovat i nižší vrstvy a vytvářet si tak svůj úplně nový, osobitý styl.

Postupem času se začíná objevovat nový ideál ženy, tzv. květinová. Souvisel s oblibou nošení rostlinných vzorů typických pro secesi. Barvy látek byly často inspirované právě květinami, populární byla tzv. starorůžová, ale také různé odstíny pastelu. Velký důraz byl kladen na čelenky, velké klobouky a jiné doplňky. Také bylo důležité rozlišování oděvů podle příležitostí – určité oblečení se nosilo ve dne, jiné na odpolední nebo večerní vycházky.

Dámská móda byla poprvé v historii inspirována tou pánskou. Na popularitě dostala jednoduchá blůza inspirovaná pánskou košilí. Byla většinou z neprůhledného materiálu s nabíranými rukávy.

Velkou roli hrají také večerní pláště, ty se staly symbolem prestiže. Nejlépe na tom byly ženy, které jej měly celokožešinový. Korzet se stále objevoval, byl tvarovaný do písmene S, ale nosil se především do společnosti, jinak byl nahrazen podprsenkou.

15

Úzký pas byl pak kompenzován zvednutým pasem u šatů, který jeho útlému dojmu lichotil. Spodní prádlo se začalo šít z průhledných materiálů a krajek, nabývalo tak trochu erotického dojmu.

Dlouhé zdobené šaty byly stále velmi oblíbené, především na společenské akce nebo pro jiné významnější události. Nosily se v různých barevných kombinacích, ale byly také z různých materiálů. Účesy nabývaly na velikosti, používaly se různé typy příčesků v kombinaci s náročným tupírováním. Běžným doplňkem se staly deštníky, často kombinované s barvou oděvu, rukavice nebo vějíře.

Pánové naopak své šatníky měnit nemuseli. Podle příležitosti si už několik, možná desítek, let oblékali sako, frak nebo smoking. Saka byla vypasovaná a košile pod nimi výhradně bílá. Zajímavým kouskem byl však kabát šitý z vlněné látky s límcem potaženým sametem. Pánské účesy byly ovlivňovány používáním pomády, pokrývkou hlavy pak byly cylindry, buřinky nebo jednoduché měkké klobouky. Váženým mužským doplňkem se pak staly hodinky s množstvím přívěsků. Muži také začali svou hůl vyměňovat za slunečníky, rozměrnější než ty dámské, a deštníky, které postupem času hole vytěsnily úplně.

Secese byla velmi produktivním obdobím. Dala vzniknout spoustu novým věcem a dodala návrhářům sebevědomí je propagovat. Však právě v období secese a v nejbližší době po ní se začala objevovat jména, která si pamatujeme dodnes.

Secesní módě například přihlížela už slavná Coco Chanel, která pokračovala v integraci pánských střihů do dámské módy nebo hodně ovlivnila, v té době už známého, Louise Vuittona.

Karolína Hudcová

16

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI SLOVENSKEJ LITERATÚRY s ktorými nie všetko bolo v poriadku Pri slovnom spojení slovenská literatúra asi všetkým prebehne hlavou Tajovského Maco Mlieč, Hronského Jozef Mak alebo nedajbože Kukučín a jeho Dom v stráni. Takúto literatúru nám tlačili do hláv na strednej, až pokým sme nemali pred maturitou nočné mory. Ale to nie je všetko, o čom je naša slovenská literatúra.

V našom malom kraji sa skrývalo mnoho talentov na svetovej úrovni, o ktorých sa do hĺbky nevraví. Boli to autori, ktorí dokázali spraviť rozruch v spoločnosti buď svojimi textami, alebo svojím spôsobom života.

V tejto sérii sa chcem priblížiť obidvom aspektom slovenských literárnych géniov. Mnohí z nich si totižto niesli svoje tajomstvá a záhady, ktoré odkryli vo svojej tvorbe.

NEDOCENENÝ GÉNIUS A LABILNÝ ALKOHOLIK Slovenskou literárnou scénou hýbalo mnoho špecifických autorov, ktorí nielen že pozmenili podstatu vnímania písaného slova, ale zároveň vložili do svojich textov ich životné traumy, otvorili tmavé zákutia svojich duší a vyspovedali sa tak z hriechov. Jedným z nich je aj Rudolf Sloboda, spisovateľ z Devínskej Novej Vsi, často označovaný ako nedocenený literárny génius, ktorý navždy zmenil slovenskú literatúru.

Pre uvedenie do deja, Sloboda publikoval svoju tvorbu v ťažkých časoch socializmu a svojím typickým slobodným (či Slobodovým?) vyjadrovaním búral formy schematizmu a zároveň kľučkoval pred cenzúrou.

Jeho diela, na tú dobu, v ktorej boli publikované, vzbudili rozruch v spoločnosti svojou kontroverznosťou.

V mnohých románoch sa Sloboda utápa vo vlastných myšlienkach a ťažkých filozofických úvahách, ktoré ho požierali celý život.

Rudolf Sloboda sa sám vyjadril, že jeho literatúra nie je autobiografická. No napriek tomu sa v mnohých knihách nachádzajú motívy z jeho života a hlavné postavy sa veľmi nápadne ponášajú na autorovu osobnosť. Depresia, úzkosť či problémy s alkoholom sú časté témy, z ktorých vychádzal. Autorova narušená psychika pramenila z mnohých faktorov, a to zväčša z dopadu zo vzťahov v rodine; matka, ktorá údajne trpela bipolárnou poruchou a alkoholizmom, neskôr sa pokúsila spáchať samovraždu, a otec, ktorý prejavoval chorobnú žiarlivosť a agresivitu. Manželstvo samotného Rudolfa Slobodu taktiež nedopadlo práve šťastne, rovnako ako u jeho rodičov. Jeho celoživotná partnerka údajne trpela schizofréniou.

Keď sa začítame do Slobodovej tvorby, nachádzame často opakujúce sa motívy neschopnosti, nenaplnenej túžby, vnútorného rozkolu či mentálnej labilnosti. Vo svojom debutovom románe Narcis sa vžíva do hlavnej postavy, ktorá vedie filozofické úvahy sama so sebou na témy, ako sú náboženstvo alebo manželstvo. Hľadá zmysel života po opustení filozofickej fakulty a neúspešne sa snaží nájsť vytúženú rozkoš. Urban Chromý vystihuje mladú povahu Rudolfa Slobodu, a už tu, v jeho rannej tvorbe, nachádzame prvé myšlienky samovraždy.

17

Jeho knihy šokovali verejnosť najmä drsnými udalosťami, ktorým sa venoval.

V románe Rozum sa priznáva k vražde svojho psa sekerou. V Stratenom raji opisuje protialkoholické liečenie, ktoré niekoľkokrát neúspešne absolvoval.

Väčšina jeho hlavných postáv uvažuje nad samovraždou.

Dokonca nachádzame podobný motív v diele Uršula, kde žena zavraždí svojho muža. O takýchto témach sa na socialistickom Slovensku nikdy predtým nepísalo. Autor predbehol svoju dobu, vyjadril nadčasové myšlienky o problémoch spoločnosti a nedával si pri tom servítku pred ústa.

Bol to jeho neustály boj so spoločnosťou, ktorý ho privádzal do šialenstva? Alebo to boli nešťastné medziľudské vzťahy, ktoré ho navždy poznačili? Rudolf Sloboda sa so svojimi neutíchajúcimi myšlienkami, s ktorými bojoval jednak vo svojej hlave, no zároveň aj na papieri, pokúsil až štyrikrát o samovraždu. Šiesteho októbra roku 1995 spáchal svoj piaty pokus o samovraždu, ktorý sa mu stal osudným. Sloboda, ktorý svoj život prežil excentricky, sa ho tak aj rozhodol ukončiť. Vo veku 57 rokov sa obesil vo vlastnej záhrade na reťazi od bicykla.

Veronika Bajnoková

18

Skryté čaro filmov o spisovateľoch:

Howl Píše sa október roku 1956 a vo vydavateľstve City Light Books práve vychádza zbierka poézie s názvom Vytie a iné básne (z angl. originálu Howl and Other Poems) od autora Allena Ginsberga. Ani nie rok na to sanfranciská polícia zatýka pánov Ferlinghettiho a Šigeyošiho Muraa za vydávanie a predaj nemravných a obscénnych diel. Táto kauza zaručila prudký nárast predaja Ginsbergovej knihy a okrem iného, stal sa tak symbolom boja za sexuálnu slobodu a proti skostnateným spoločenským normám.

Celý snímok je zložený z útržkov Ginsbergovho (stvárnil ho famózny James Franco, ktorý mu akoby z oka vypadol) života, súdneho procesu a rozhovoru Ginsberga na danú situáciu.

Vytie nie je ani prinajmenšom obyčajná kniha, nie to ešte obyčajná poézia. Bola nazývaná už mnohými výrazmi – nemravná, obscénna, nevhodná. Avšak keď tento film pozerá dnešný divák, uvedomí si jednu dôležitú vec – celý súdny proces bola jedna veľká blbosť.

Umenie je nevšedné, je iné. Nemá byť normálne (i keď slovo normálne je veľmi relatívny pojem) a už určite nemá byť neúprimné. Vytie je otvorený prehovor Allena Ginsberga, silne inšpirovaný jeho zlými životnými obdobiami a ťažko vysvetliteľnými emóciami a pocitmi. Nemalo a ani nemá za úlohu nikoho pohoršovať.

Autor však použil, na tú dobu, množstvo nevhodných slov a v konečnom dôsledku tak priniesol do knižného sveta veľký hurikán.

Scéna z filmu Howl s Jamesom Francom hrajúcim Allena Ginsberga (napravo)

Originálna fotografia Harolda Chapmana z dokumentu The Beat Hotel

S filmom – a tiež so situáciou okolo Ginsbergovej knihy – sa stotožnilo veľa ľudí, veľa z nich ho pochopilo.

Aj v dnešnej dobe sa ale nájdu ľudia, ktorí Vytie a rovnako aj film považujú za menejcenné, nevhodné či dokonca poburujúce. Je to ale skutočne tak? Súdny proces bol vyhodnotený v prospech vydavateľstva, tým pádom aj samotný sudca uznal, že dielo síce môže byť nemravné, ale z umeleckého hľadiska je to ako každé iné dielo, ktoré si nezaslúži byť trestané. Má určitú umeleckú hodnotu, ktorú tak ľahko nespochybníte.

Na celom snímku sú fascinujúce animácie znázorňujúce každý jeden Ginsbergov verš, ktorý rozpráva a prednáša na rôznych podujatiach. Je z nich cítiť temno, chlad, ale môžu na človeka pôsobiť aj humorne.

Ten, kto ich spravil a dokázal tak vystihnúť Ginsbergove verše, musí byť naozaj talentovaný človek.

19

Okrem iného, celá kauza spôsobila, že sa tzv. beatnikom dostalo viac pozornosti. Kto sú ale beatnici? Beat generation je (citujem) hnutie amerických básnikov a prozaikov z 50. až 60. rokov 20. storočia, ktorí svojimi dielami a životnými postojmi demonštrovali nesúhlas s konzumnou spoločnosťou a s konzervativizmom zakoreneným vo vtedajšej kultúre.

Významnými autormi boli aj Jack Kerouac, známy pre jeho román Na ceste (z angl. originálu On the Road), Neal Cassady, Ken Kesey, William S. Burroughs a poeti Gregory Corso, Gary Snyder a ďalší. Všetci títo muži boli zároveň priateľmi Allena Ginsberga, čo dodáva obdobiu celkom osobný nádych.

Snímok sa okrem tohto všetkého zameriava aj na jeho milostný život – od neopätovanej lásky k Jackovi Kerouacovi, cez platonické lásky až ku Petrovi Orlovskému, s ktorým Ginsberg strávil okrem mladosti aj zvyšok svojho života do 5. apríla 1997, kedy vo svojom newyorskom byte v kruhu priateľov zomiera na následky rakoviny pečene.

Treba podotknúť, že nie je jednoduché pochopiť tvorbu Allena Ginsberga. Nie je ani jednoduché si ju popri čítaní predstavovať. A už vôbec nie je jednoduché porozumieť jeho životu, jeho nočným morám a traumám či problémom, ktoré sa mu udiali počas sedemdesiatich rokov života. Tento muž nežil ako v bavlnke, nebýval vo svete, kde je všetko ružové. A aj keď k nemu bol život v istých ohľadoch (napríklad čo sa týka jeho psychicky narušenej matky) krutý, i tak si stál za svojím a prebojoval sa cez obyčajnosť, čím sa zaradil medzi významné a hlavne výrazné osobnosti minulého storočia.

Roxana Snøv 20

Poďme sa pozrieť na umenie esteticky alebo estetická analýza obrazu Edvard Munch: The Day After, 1895

Rozbor umeleckého diela sa dá robiť z rôznych uhlov pohľadu. Estetický rozbor diela nie je to isté, čo umelecký či historicko-umelecký rozbor. Estetici poznajú viaceré metódy ako analyzovať umenie. Medzi nich patrí napríklad analytická, štrukturalistická, pragmatická, fenomenologická a iné. Rôznym metódam a ich rozvoju sa venovali rôzni filozofi a znalci umenia. Skúsim teraz rozobrať jedno dielo – obraz od nórskeho výtvarníka Edvarda Muncha (1863-1944) rôznymi pohľadmi.

21

Analytická metóda V analytickom prístupe dostáva dielo symbolickú funkciu ako podmienku definície. Konkrétne v tomto rozbore obrazu od Edvarda Muncha The day after (Nasledujúci deň): Dielo zobrazuje ženu, ako oblečená leží na posteli s rukou padajúcou dole. Na obraze je zobrazená časť izby, kde je posteľ, stôl, stena, podlaha. Na posteli leží na bielych obliečkach oblečená žena. Na sebe má bielu nedbalo rozopnutú blúzku a dlhú sukňu až po členky. Na stolíku sú fľaše a poháre. To, čo dielo vyjadruje, sa týka expresie (čiže prejav, výraz), ktorá sa nerealizuje napodobením skutočnosti, ale náznakom. Tu je naznačená bezcieľnosť, nedbalosť, nezáujem, márnenie života alebo nešťastie či depresia. Dielo odkazuje na mrhanie mladosti, krásy a života, prípadne k nezáujmu o budúcnosť.

Odhalenie metafory v umení ukazuje, že sa tam odohralo umenie. Metaforu nemôžeme stotožňovať so skutočnosťou, pretože poukazuje na vlastnosti – na prenesený význam. Prázdne fľaše sú znamením alkoholizmu, v prenesenom význame znamením prázdnosti. Spadnutá ruka z postele je znamením straty sebakontroly, sebaovládania. Tmavá izba znázorňuje bezútešnosť. Rozpustené a padajúce vlasy nedbalosť alebo slobodu, nezávislosť a ľahkosť bytia.

Umelecké dielo odkazuje na to, ako je umenie prítomné v diele a tiež na to, čo je mimo diela. Robí to štýlom a výberom umeleckých prostriedkov. Štýlom je expresionizmus ešte s prvkami neskorého impresionizmu – smer vyjadrujúci pocity, expresie. To je v diele už na prvý pohľad zrejmé. Výber prostriedkov ako tlmené hnedé farby, svetlo a tieň, neostré kruhové ťahy štetcom, paralelné línie v zobrazení predmetov. Kompozícia uzatvoreného celku a zároveň vypustenie nepodstatných prvkov, zjednodušenie a zjemnenie tvarov – to všetko poukazuje na starostlivý výber umeleckých prostriedkov.

Poukazuje aj na to, čo je mimo diela, napríklad inú skutočnosť – čo žena robila deň predtým. Predtým tam boli dvaja – na stole sú totiž dva poháre. Tiež odkazuje na autora – autor zobrazil ženu krásne, jej krása nie je zničená, autor zobrazil ženu v bezvládnej póze a zároveň napriek situácií pôsobí decentne, nepôsobí odpudzujúco či neslušne, autor akoby chcel, aby sme zdieľali jeho pocity. Od životopiscov E. Muncha vieme, že autor trpel výčitkami svedomia a obával sa smrti – Namaľoval napríklad obraz Autoportrét v pekle.

Na tomto obraze je zobrazená situácia, po ktorej nastávajú výčitky svedomia. Preto ju autor zobrazil tak autenticky. Divák pri letmom pohľade má dojem smrti, potom pohľadom zaregistruje fľaše, a tým mu obraz vysvetľuje, že sa jedná o napodobnenie tohto stavu. Dielo samotné je typickým dielom ranného expresionizmu.

Expresionistickými prvkami (farbami, témou a štýlom) sa snaží zobraziť pocity. Bolo vytvorené koncom 19. storočia, pravdepodobne podľa oblečenia nezobrazuje ženu z najnižšej vrstvy, ale ani elitu.

Fenomenologická analýza výtvarného diela Fenomenologická analýza ako metóda vychádza z Kanta – z filozofie, kde je dôležitý subjekt. To znamená, ako sa človeku javí obraz. Zamerajme sa na svoj estetický stav, ktorý je uvoľnený vnímaním daného obrazu. V estetickom stave vzniká v našom vedomí imaginárny predmet, ktorý subjekt – čiže človek – posudzuje. Pri fenomenologickej metóde sa snažíme z vnímaných javov odstrániť nánosy zvyku, kultúry či predošlé skúsenosti tak, aby ostal len čistý jav – podstata diela v našej mysli.

Na obraz The day after sa pozrieme z pohľadu subjektu: Pri prvom pohľade na dielo je náš pohľad upútavaný smerom k živôtiku ženy, ktorý je najbelšou časťou obrazu, hneď na to sledujeme tvár ženy. Pôsobí na nás nevinne, ale aj rozporuplne. Sme rozrušení

22

polohou tela – ruka visiaca dole, strapaté vlasy spustené z postele.Poloha tela a zobrazená bezmocnosť evokuje v mysli percipienta (diváka) predstavu smrti alebo konca.

Dostavia sa nepríjemné pocity, z tela sála depresia.

Prázdne fľaše evokujú predstavu prepitej noci. Nedopitý pohár predstavuje nedokončenosť, keď musíme niekam odbehnúť a nestíhame dopiť. Alebo nemôžeme, či nevládzeme? Alebo to bol niekto druhý? Na stole sú dva poháre. Žena je opustená – leží sama. Osamotenosť dominuje zobrazeniu, čo pôsobí smutne.

Prvý dojem obrazu je tak zarážajúci až zlý. Rozrušuje nás. Ak sa percipient so zobrazenou situáciou stretol, čo je najpravdepodobnejšie, vníma ju najprv negatívne, ale nie úplne jednoznačne.

Inak na obraz reaguje muž a inak žena. Muž si môže klásť otázku, prečo má tak pekná žena takéto seba deštruktívne správanie. Žena hľadá v svojich spomienkach analógiu (podobu k skutočnosti), vedome či nevedome, kedy sa cítila podobne mizerne a chcela na všetko zabudnúť a uniknúť. Ak vyzátvorkujeme situáciu, ostanú nám pojmy: žena, posteľ, alkohol, samota. Stav po prehýrenej noci alebo útek z ťaživých okolností. Priveľa ťažoby na krehkú ženu. Na stole je jeden nedopitý pohár. Bol tam niekto a rýchlo odišiel? Žena je úplne sama.

Z prvotného odporu sa neskôr dostaví ľútosť. Ambivalentné (rozporuplné) pocity vznikajú z krásy ženy a temnosti izby či zobrazeného seba zničujúceho správania. Svetlo dopadajúce na posteľ a blúzku v opozícii k tieňom okolo postele. Vlnovité tvary postele, stola, vankúša, periny aj šiat pôsobia zmierňujúco, neagresívne, ale zároveň ako vír, ktorý nás vťahuje do príbehu. Ešte aj tieň na stene kopíruje kruhovú atmosféru temna. Zmätenosť vo víre a neistota. Ako bolesť a krútenie hlavy na druhý deň. Presne ako názov obrazu. Štrukturalistická metóda analýzy výtvarného diela Pri štrukturalizme je najpodstatnejším pojmom znak. Znakom môže byť ako celý obraz, tak aj jeho jednotlivé štruktúry. Najprv však potrebujeme určiť estetický postoj: pohľad, z akého je zobrazené dielo.

Ten môže byť ideologický, spoločenský, historický, politický alebo iný. Najskôr by sa postoj autora a zobrazenia dal nazvať spoločenský, keď autor zobrazuje určitý spoločenský jav. Uvedené dielo má však silne individuálny ráz. Je to pohľad do súkromia, ako na intímnu chvíľu, ktorú nemal nikto vidieť.

Znaky, ktoré môžeme esteticky vnímať sú napr. farebnosť, kompozícia, línie, a iné. Farebnosť je v teplých hnedých odtieňoch, nevýrazne kombinovaná s bielou – odkazuje na intímnosť izby, útulnosť. Biela odkazuje na nevinnosť, prípadne na nádej. Kompozícia odkazuje na prepojenie figúry s prostredím. Tvar tela je paralelný k tvarom v miestnosti. Zdvihnuté koleno kopíruje tvar vankúša. Stehno nohy kopíruje tvar periny. Je v tom súzvuk, takže celá scéna pôsobí harmonicky a to napriek ťaživému námetu. Línie sú protikladne postavené, vzájomne sa kopírujú a zabezpečujú funkčnosť diela, vedú oko diváka k hlavnej figúre obrazu.

To isté môžeme spraviť, keď obraz rozdelíme na časti a tie najprv rozoberieme – štrukturalisticky zhodnotíme znaky zastupujúce skutočnosť. V našom prípade je takým znakom napr. svetlo. Svetlo sa odráža na vankúši, na blúzke a na stole. Dokonca aj nad posteľou je akási hmota svetla. Čo môžeme ohľadom svetla povedať: odkazuje na skutočnosť, že na pravej strane, ktorú nevidíme, je niekde okno, prípadne, že to okno je čiastočne zatiahnuté. Zároveň svetlo zastupuje skutočnosť, že už je deň, ale tento deň je na obraze potlačený. Svetlo dňa je tlmené. Zároveň to odkazuje na ideu, že niečo nie je v poriadku, lebo cez deň sa neleží v posteli.

Z estetického hľadiska je svetlo vysoko funkčným prvkom. Munchove diela sú známe práve používaním kontrastov svetla a tieňov na obrazoch. Svetlo vytvára ideu. Tieň tiež vytvára ideu, často plnú temnoty a 23

neistoty. Táto kontrapozícia medzi svetlom a tieňmi však nie je ostrá ani prísne dualistická. Jednotlivé pásy svetla a tieňa sa prelínajú, miešajú a vytvárajú skôr nejasnosť a zmätok, čo môže hovoriť o tom, že tieto dve entity nemajú vyjasnený vzťah a nie je jasné, ktorá má pôsobiť dominantne. Tento znak – svetlo, ktorý nás napadá v súvislosti s časom, ktorý je zobrazený na obraze, je abstraktný, lebo ideu dňa a toho, čo deň predstavuje, vnímame nie doslovne, ale v abstraktných pojmoch. V tomto nám môže napomôcť aj názov diela – názov diela ako znak zastupuje skutočnosť, že niečo sa stalo predtým, predošlý deň. Názov poukazuje na obidve veci – na to, čo bolo predtým, aj na to, čo je potom. Na obraze je zobrazený stav po.

Pragmatický prístup Pragmatický prístup je metódou, ktorá analyzuje estetické pôsobenie diela cez estetickú skúsenosť. Autor zobrazil ženu s rozopnutým živôtikom až takmer k pásu. Napriek odhaleniu, žene nie je vidno prsia.

Zobrazenie je zmyselné a zároveň dáva žene určitú úctu.

Veľmi známe sú obrazy Edvarda Muncha, kde maľoval ženy ako Madony. Ale Munch namaľoval aj zopár obrazov prostitútok: Tie zobrazoval ako neatraktívne až smiešne. To však nie je prípad obrazu The Day After, kde žena pôsobí étericky ako ležiaca Madona. Akoby Munch chcel zobraziť akýsi bohémsky život mladej ženy. V čase, keď maľoval tento obraz, mal okolo 25 rokov a žena vyzerá byť približne v jeho veku.

Z obrazu cítiť akúsi blízkosť a sympatie k postave. Modré svetlo pri nohách pôsobí katarzne. Katarzia ako očistenie. Odraz svetla, ktorý nevieme, skadiaľ pochádza. Pokiaľ tým chcel Munch zobraziť odpustenie či nebeskú zhovievavosť, podarilo sa.

Nohy ženy splývajú s tieňom a nie je poznať, kde končí jedno a začína druhé. Takisto aj vlasy splývajú s tieňom, ktorý hádžu na zem. Zobrazenie neoddeliteľnosti našich dvoch stránok: kladnej aj zápornej. Dobra aj zla v nás.

Monika Vitányi

24

Aj keď dnes využívané len pri špeciálnych príležitostiach, najmä pri novom roku, no vyskytujúce sa aj na svadbách už po celé generácie, prvkom definujúcim japonský štýl sa stáva Kimono. Historicky významné, esteticky fascinujúce a ponorené v symbolizme, kimono vyjadruje znamenitú eleganciu japonskej kultúry a dizajnu, poskytujúc fakt, že oblečenie môže byť aj niečo viac ako len niečo povrchné.

K I M O N O

Tradičný japonský odev vznikol z dvoch slov: ki, čo v preklade znamená nosiť a mono, vec.

Kimoná existujú vo veľkej variácii štýlov a vzorov. Sú typicky šité do tvaru písmena T zo štyroch ojedinelých kusov látky a zaviazané pomocou opaska, ktorý sa nazýva obi.

Ako prídavok k ich pomerne unikátnej estetike, kimoná sú taktiež veľmi cenené za ich symboliku: štýl, motív, farba a materiál spolupracujú a vytvárajú každému nositeľovi vlastnú identitu.

Tradičné kimoná sú vyrábané vo všelijakých štýloch. Určitý štýl kimona si nositeľ vyberá podľa rôznych kritérií, ako sú napríklad rodinný stav, pohlavie a taktiež podľa udalosti, na ktorú sa nositeľ rozhodol ísť v kimone. Napríklad pre nezosobášenú ženu by bolo vhodné si na formálnu udalosť vziať kimono s voľnými, tzv. hojdajúcimi sa rukávmi.

Motívy, symboly a iné dizajnové prvky pomáhajú k vyjadreniu sociálneho postavenia, osobnostných hodnôt, dobrých vlastností. Veľmi častými motívmi bývajú prírodne orientované motívy, ako sú napríklad listy, drevo, vtáky.

Farby kimona sa pohybujú v palete prírody. Každá farba má však svoj hlbší význam, napríklad modré kimono by malo od nositeľa odháňať hadov a hmyz.

Kimoná sú vyrobené z množstva variácií ručne vyrábaných a dekorovaných látok. Tradičné látky na výrobu kimona sú napríklad hodváb, ľan. Dnes sa však využíva aj polyester, bavlna. Napriek tomu sú tradičné, nesyntetické látky ešte stále väčšmi obľúbenejšie na výrobu kimona ako tie syntetické.

Alexandra Hornáková 25

Nádhernou historickou částí Mariánských lázní jsou právě Římské lázně. Jde o dechberoucí honosnou část Nových lázní, která byla vybudována v roce 1896 a původně se jednalo o pánské parní lázně. Jejich honosný interiér byl navržen už v roce 1892 vrchním ředitelem právě Mariánských lázní – Josefem Schafferem. Jak už z názvu můžeme poznat, inspiroval se architekturou tehdejší Evropy – konkrétně Vídeňskými lázněmi a římskými lázněmi v Budapešti.

Celému areálu dominují dva bazény – původně v nich byla teplá a studená voda, nyní už je v obou bazénech voda teplá. Dále jsou kolem nádherné sloupy a na výběr máte z okolních místností několik parních lázní – celkově tedy tři parní komory se stoupající teplotou, dvoje irsko-římské lázně, potní sál, velký sprchový sál, sanarium a nakonec odpočívárna.

V nabídce je také spousta procedur a pokud si po sauně chcete dopřát rychlé zchlazení, můžete si na sebe vylít kbelík se studenou vodou nebo se zchladit nakrouhaným ledem.

Celý vnitřek je z mramoru a vypadá opravdu velkolepě, máte pocit, jako byste byli ve skutečných starověkých lázní, takže si své dny relaxu opravdu užijete.

Kateřina Gálová

Ř Í M S K É L Á Z N Ě 26

Výstava plastiky malého formátu V Trnave sa nachádza len jedna umelecká galéria a tou je Galéria Jána Koniarka. Od júna 1994 k nej patrí aj jedna z dvoch židovských synagóg, ktoré sa v meste nachádzajú, na Halenárskej ulici s názvom Synagóga – Centrum súčasného umenia. Objekt bol galériou zrekonštruovaný pre výstavné účely, pretože ju v roku 1986 výrazne poškodil požiar.

Táto synagóga má ojedinelý sakrálny priestor trojloďovej baziliky s pravouhlým uzáverom a dvomi vežami na priečelí v štýle orientálno-historizujúcej architektúry. Kedysi fungovala ako modlitebňa, počas obdobia 2. svetovej vojny počas holokaustu bolo však približne tri tisíc Židov odvedených do koncentračných táborov, mnohí tiež utiekli, a tak ich komunita v Trnave prestala existovať.

Ako v centre súčasného umenia sa v nej organizujú rôzne podujatia – výstavné projekty (objekty, inštalácie, videoinštalácie, interaktívne projekty, atď.) či dokonca komorné koncerty a prednášky.

V auguste až septembri tohto roku sa okrem iného odohrávalo šieste bienále plastiky malého formátu. Je to vlastne komorná 3D tvorba mladej a strednej generácie slovenských, ale aj zahraničných vizuálnych umelcov. Všetky diela sú súčasné a vytvorené hlavne počas posledných dvoch-troch rokov.

Minulé ročníky sa odohrávali v Pezinku, v roku 2017 však výstava zavítala práve do trnavskej synagógy a prebehla tu jej reinštalácia po prvý raz.

Rok 2019 sa niesol v znamení atypických foriem figurácie (vytvorené klasickými postupmi, ale aj najnovšími technológiami ako CNC fréza či 3D tlačiareň), taktiež torzo figúry sústredené na expresívne gesto. Mohli ste však vidieť aj abstraktné prvky vďaka klasickej geometrii alebo anorganickým štrukturálnym objektom zameraným na nekonečno – vesmír. Posledným okruhom je osobná mytológia, čo sú diela vychádzajúce z vlastného prežívania alebo skúseností.

27

28

29

Roxana Snøv

30

Rozhovor s Vladimírom Balkom Vladimír Balko – akademický maliar, uznávaný umelec, momentálne učiaci na Škole umeleckého priemyslu v Leviciach a veľmi obľúbený medzi svojimi študentmi. Na konte má roky praxe, desiatky prác a aj niekoľko úspechov, ktorými sa môže chváliť. Tento milý muž prijal našu ponuku na rozhovor do októbrového čísla a tak sa mu dnes pozrieme na zúbok.

Ako ste sa dostali k umeniu?

Maľujem od malička, tak ako každé dieťa, ale ja som sa rozhodol v tom pokračovať. Môj otec maľoval, keď bol mladý, ale ako amatér. Vždy som bol teda obklopený umením, vždy ma to veľmi bavilo a inú profesiu som si vďaka tomu ani nevedel predstaviť.

To znamená, že ste študovali aj na umeleckej škole? Áno, študoval som na Strednej umeleckej škole v Bratislave a potom na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave. Čo vás inšpiruje pri vašej tvorbe?

No, úplne všetko. Inšpiruje ma umenie, ktoré bolo pred nami, samotný život, situácie, ktoré v ňom môžu nastať. Niekedy ma inšpiruje literatúra.

A máte nejakú konkrétnu múzu? Niečo alebo niekoho, kto vás najviac ovplyvňuje a inšpiruje za každých okolností?

Nie, nikoho konkrétneho nemám. Mňa inšpirujú všetci ľudia.

Aký umelecký sloh alebo smer je vám najbližší?

No, ako som hovoril, mne sa páčia naozaj všetky druhy umenia. Detské kresby, aj práce amatérov, pretože mnohokrát, práve tým, že nie sú školení, vystihnú lepšie tú myšlienku. Mám rád tiež staroveké kultúry, primitívne umenie, renesanciu, barok, moderné umenie, niektoré veci z konceptuálneho umenia.

Prejdime k technikám maľby. Aká je vám najbližšia a akú by ste odporučili laikovi, ktorý práve začal s umením a nevie po čom by mal siahnuť ako po prvom?

Posledných dvadsať rokov robím akrylom. Je to úplne super technika a určite by som ju odporučil všetkým.

Predtým som robil aj olejomaľbu. Veľmi ma to bavilo, ale prešiel som na akryl, pretože rýchlo schne, je podobný ako olej. Posledných päťdesiat rokov robia svetoví výtvarníci hlavne akrylom, je to rešpektovaná maliarska technika. Čo sa vám podarilo dosiahnuť v umení? Mali ste nejaké výstavy, dostali ste ocenenia? A aké sú vaše ciele do budúcnosti?

Mal som niekoľko výstav, nie len u nás na Slovensku, ale aj v mnohých zahraničných krajinách – napríklad v Taliansku a vo Francúzsku, ale aj u našich českých susedov. Získal som štyri ceny, dvakrát cenu Najkrajšie knihy roka, taliansku Cenu za umelecký objav a medzinárodnú Excellent prize v Šanghaji. Vydal som knihu – monografiu s názvom Vlado Balko – k päťdesiatym narodeninám. Avšak za úspech považujem to, že umenie mi pomáha žiť bohatší život a je to aj dobrý nástroj na sebapoznávanie. Prostredníctvom umenia som sa o sebe dozvedel veci, ktoré by som sa inak nedozvedel. A čo sa týka mojich cieľov, nuž…

Pokračovať v tomto, v tom hľadaní výtvarných možností.

31

Spomínali ste knihu. Čo vás viedlo k tomu, aby ste ju vydali? Malo to nejaký hlbší zmysel alebo to bolo len z čistého rozmaru?

Malo, jasné. Veľká výhoda takejto monografie je, že tam je všetko pokope, tie diela, ktoré sa mnohokrát rozletia do sveta a je veľmi ťažké to dať potom dokopy. Aj mnohí výtvarníci to potvrdia, že keď si chcú spraviť takúto monografiu, veľakrát je ťažké zohnať všetok ten materiál. No a mne sa to podarilo. Obrazy, ktoré som už nemal, boli poskytnuté zo starých fotiek, ale dal som to dohromady. A je to dobré teda aj z tohto dôvodu, je to ako taká výstava. Tam sa k tomu môžem vždy vrátiť. Človek si to tam môže obzerať, má to pokope, môže porovnávať rôzne obdobia. Ja tam mám vlastne celý prierez od začiatkov až po tú päťdesiatku.

A dá sa vaša monografia v súčasnosti niekde kúpiť?

Dá sa objednať na internete alebo kúpiť v predajniach Panta Rhei či Martinus.

Mám pre vás poslednú otázku. Čo by ste odkázali mladým umelcom, ktorí stále váhajú, či sa vydať po ceste umenia, či už sa nevedia rozhodnúť kvôli obavám z neúspechu alebo kvôli tlaku okolia, keďže mnohí tvrdia, že umenie je riskantné?

Treba ísť za hlasom srdca, ako sa hovorí. Ja mám podobnú skúsenosť. Tiež ma odhovárali, keď som chcel ísť na strednú školu. Presne z tohto dôvodu, že je to ťažký chlebík, ako sa vraví, no bolo to vo mne tak silno zakorenené, že tam sa inak nedalo. Je pravda, že nie je jednoduché sa tým živiť, ale to nie je len umenie, mnoho profesií je na tom podobne. No ja si myslím, že ten, kto to má v sebe, by to mal robiť stoj čo stoj a tie okolnosti sa budú otvárať a prispôsobovať. Ja tomu veľmi fandím. Nech mladí tvoria. Lebo práve v dnešnom technickom svete je táto tvorivá činnosť veľmi dôležitá, lebo je ľudská, je to protipól toho strojového. Takže všetci tvorte!

Ďakujeme pánovi Balkovi za príjemný rozhovor a ešte pripomíname, že každý, kto by sa o ňom a jeho práci chcel dozvedieť viac, môže si kedykoľvek zakúpiť jeho monografiu alebo pozrieť jeho diela na webstránke vladobalko.sk.

Nila Renard

32

Tanečnice Příběh Američanky, která se protančila secesní Paříží.

Na přelomu roku 2016 a 2017 přišel do kin film režírovaný fotografkou Stéphanií Di Gustiovou, která si dala za úkol představit Francii zapomenutou performerku Loïe Fullerovou.

Podle režisérky vše začalo jednou starou fotografií, na které byla zprvu vidět jen změť látek. Vlastně na ní nebylo nic zajímavého, až na nápis v rohu. Ikona belle époque. Stéphanie neodolala a rozhodla se kdysi slavnou, ale dnes neznámou umělkyni odhalit. Předlohou pro její nápad se stala životopisná kniha Itala Giovanniho Lista, který se Fullerovou zabýval.

Příběh oné zapomenuté ikony začíná na americkém Středozápadě, kde jako pětadvacetiletá žila se svým otcem a pracovala na farmě. Dívce z takových poměrů nebylo přisuzováno mnoho šancí stát se herečkou nebo tanečnicí, jak si Loïe přála. Po smrti otce a nuceném návratu k matce utíká do Paříže, kde po dlouhých bojích začíná psát historii. Své nenáviděné tělo schovává pod metry hedvábí a stává se ikonou pařížské Opery a secese samotné. Neuvěřitelná byla její síla a odhodlanost. Po každém vystoupení, které jí ničilo zrak i záda se zhroutila a celé dny nabírala síly pro další. Přesto vše vypadalo neuvěřitelně lehce a ladně. „Že ji k takové taneční kariéře nic nepředurčovalo. Žila v Americe na Divokém západě, nenarodila se do správného těla ani prostředí. Ale byla odhodlaná, překročila Atlantik, začala tančit za doprovodu scénických efektů, v nichž se mohla sama skrýt. Zajímalo mě, jak může být někdo slavný, a přitom se nikomu pořádně neukázat,“ vyjádřila se režisérka v rozhovoru pro Evu Kořínkovou na otázku, co ji na osudu Fullerové nejvíce zaujalo.

Koprodukce filmu nebyla jen francouzská, ale do tvorby uměleckého filmu se ponořila i Belgie a Česká republika, která poskytla prostory Obecního domu k natáčení některých scén. Hlavní roli ztvárnila francouzská zpěvačka Soko, která před samotným natáčením strávila mnoho času přípravami, které podle

33

ní i režisérky byly velmi náročné. Talentovanou Isadoru Duncanovou si zahrála dcera Johnnyho Deppa Lily Rose, která byla však na tance dublována. Jednu z nejvýznamnějších mužských rolí pak zastoupil Gaspard Ulliel, jehož postava byla stejně jako většina výraznějších mužských rolí ve filmu smyšlená. Režisérce podle jejích slov nešlo o autentičnost vztahů, ale o vyzdvihnutí umění jako takového.

To, že se podařilo natočit takový film byl vlastně zázrak. To potvrdila i sama režisérka, která netušila, že se jí s pár zkušenostmi podaří se špičkovým kameramanem Benoîtem Debiem natočit takový film. Tanečnice má hluboký příběh, autorům filmu se podařilo vyzdvihnout kontrast mezi zemitostí a abstraktní krásou tance.

Ačkoliv se jedná o umělecký film, jeho rozpočet se točil kolem dvou set milionů korun. Vymyká se proto klasickým nízkonákladovým uměleckým filmům. Mohlo by se zdát, že se bude jednat o životopisný film, ale režisérka si příběh Fullerové upravila podle potřeby tak, aby z něho mohla udělat nový příběh o zrodu umělkyně, což se jí povedlo.

Karolína Hudcová

34

DENNÍK RUŠŇOVODIČA „Ja a môj syn sme zabili 35 ľudí. Devätnásť mužov a šestnásť žien. Spolu s mojím otcom a dedom je to 75. Nebola to naša vina. Ale je nám to ľúto.“ Ďalšou perlou svetovej kinematografie, tentoraz srbsko-chorvátskej, je film Denník rušňovodiča. Čierna komédia plná vtipných a miestami aj smutných scénok diváka zavedie do prostredia železničného depa, kde v úzkom kruhu kolegov žije starý strojvodca Ilija. Ten už od života veľa neočakáva – chce len ísť do penzie a v pokoji zomrieť. Avšak jeho plány naruší malý Sima, ktorý ujde z detského domova a rozhodne sa svoj život ukončiť na trati. Čo čert nechcel, Ilija dostane príkaz spomaliť a to mu umožní včas zastaviť len meter od desaťročného chlapca.

Režisér Miloš Radović nám toho veľa nevysvetľuje. Nevieme, prečo sa chcel Sima zabiť, ani prečo sa o niekoľko rokov neskôr prebúdza u Iliju doma. Vzťah, ktorý je medzi adoptívnym otcom a jeho synom je trochu rozpačitý. Chlapec je vrelý a expresívny, všetku lásku dáva len otcovi, ktorý je naopak chladným a upätým starcom, ktorý ho nikdy neobjíme, „lebo my Tvrdosovci sa nikdy neobjímame".

Atmosféra filmu je veľmi intímna a svojská, ako to pri balkánskych filmoch býva. Železničiari žijú v starých odstavených vagónoch, ktoré majú prerobené podomácky, zapratané knihami a starožitnými lampami.

Navzájom sa dobre poznajú a žijú so svojimi traumami, s ktorými sa naučili vyrovnávať. Pestujú kvety, večerajú všetci pokope a snažia sa privyrobiť si, ako sa dá. Nevieme presný rok, kedy sa príbeh odohráva, no podľa slušného oblečenia a účesov si vieme urobiť predstavu.

Hlavný konflikt začína vtedy, keď Ilija zakáže Simovi splniť si svoj sen stať sa rušňovodičom a namiesto toho ho posiela pracovať ako dispečera a bývať k úplne cudzím ľuďom. Vtedy sa začína skutočne depresívna časť filmu. Chlapec je nešťastný a osamelý. Život oboch hlavných postáv plynie oddelene až do chvíle, keď sa Sima náhodou ocitne v rušni idúceho vlaku, ktorý nedokáže riadiť. Keď vydesený chlapec vyskočí počas jazdy na trať a vlak skončí v lese, Ilija po prežitom strachu pochopí, že keď sa jeho syn skutočne chce stať rušňovodičom, musí na sebe zapracovať. Časť filmu, kedy starý strojvodca zaúča mladého, je asi najvtipnejšia.

Každý rušňovodič vie, že raz príde ten okamih, kedy sa zrážke nebude dať vyhnúť a on niekoho pripraví o život. Mladý Sima to však znáša veľmi ťažko, lebo po niekoľkých mesiacoch v službe nezrazil ani vrabca.

Neje, nespí, pred každou zákrutou brzdí v obavách, že za ňou niekto je. Keď toto vidí jeho otec, je rozhodnutý mu pomôcť. Aj tu sa dočkáme niekoľkých vtipných scénok.

35

Film sa dá popísať jedným slovom ako magický. Postavy, každá so svojím osobitým charakterom, presne zapadajú do takmer rozprávkového prostredia vagónov a komunity železničiarov. Každý z nich musí žiť s tým, že zabíja ľudí a každý z nich sa s tým vyrovnáva po svojom. Dialógy na seba pekne nadväzujú a často nezmyselné scénky sú napokon to najlepšie, čo na filme nájdete. Krehké vzťahy medzi hlavnými postavami a obrovská láska tvrdého muža k synovi odhaľuje obrovský potenciál tohto filmu. Všetko je nádherne prepletené, plné symboliky a nezodpovedaných otázok. Možno to po prvom pozretí človeka aj trochu nahnevá, ale napokon sa zamyslí – skutočne na to potrebujem odpoveď?

Minimalistická ľudská dráma o tom, že nie každý vrah je vinný, ponúka netradičný pohľad na svet.

Nikto nemyslí na traumy anonymných rušňovodičov, ktorí musia so svojím bremenom žiť celý život. Tento film mi odporučil jeden z nich, ktorý si prechádza presne tým istým. Mal by ho vidieť každý, aby pochopil, čo títo ľudia prežívajú, keď stláčajú brzdu a ležia na podlahe. Možno by si ľudia začali uvedomovať aj iné veci, ako počet obetí. Film Denník rušňovodiča bol za Srbsko nominovaný za najlepší cudzojazyčný film a myslím si, že celkom oprávnene.

Larisa Vitányi 36

Láska mého života Celá léta jsem narážel do zdi realismu, žil jsem momentem a nekoukal okolo.

Byl jsem mladý a nečetl v Písmu, aristokratictví mě minulo.

Pak poznal jsem krásnou ženu, byla však bytostí ze snu, pro můj žal.

Její podobiznu pověsil jsem na prázdnou stěnu, střežila mne v noci, zatímco jsem psal.

Náš vztah byla harmonie, perfektní souznění, já zase důkazem magie zrození. Žil jsem jako ve snu, náhle miloval jsem svět, na oplátku, za ucho, jsem ji přimaloval květ.

Střežil jsem ji jako oko v hlavě, přesto jednoho dne zmizela.

Ztratila se v davu žen a dívek, jejichž portréty se Paříž pyšnila.

Snažil jsem se teď pochopit, čím pro mě byla, co znamenal blyštivý motýl na jejím prstě, proč se mi zlatá spirála z boku smyla, proč mluvila o tom japonském městě.

Po letech jsem náhle ucítil její vůni, bylo to na španělském pobřeží.

Civěl jsem na tu zázračnou stavbu, jako bych v ní viděl kousek z ní.

Setkávám se s ní pravidelně po celém světě, shrnout, co dala nám, však nenáleží větě.

Přivykl jsem si mít ji ve svém každodennu, při každé činnosti si na ni rozpomenu.

Já, teď básník soumraku (nazván jsem byl dobou), s, díky ní, ilustrovanou Komedií na kolenou, přemýšlím, koho dalšího mi život přinese, stále však budeš mou nejmilejší, mého srdce ženo, Secese.

Karolína Hudcová

37

Spisovateľ a tvorenie V každom riadku, v každom zápise myšlienky je láska, ktorú dostávame, ktorá rastie šírením, keď ju zdieľame.

V každej kapitole otvárame srdce svetu.

Nájdete tam zranenia, drobné boje, naše mĺkve trápenia i slzy utajované.

Za každý dielom, za každým ťahom pera je však čistá láska, neskrývaná nádej rojka.

Svet, ktorý vytvárame pohlcuje nielen nás, ale i vás.

Hovoríme vašou dušou, píšeme vaším jazykom, je to zvečnená pravda sveta.

Myšlienka tvorí sa z pocitov, prevláda v prítomnosti, aby zachádzala do budúcnosti a privolala porazených démonov, aby vám bolo lepšie na duši, aby ste uvideli udiate veci v tom vytvorenom svete zvláštnych bytostí.

Je tu pre vás, aby ste si zobrali ponaučenie.

Písanie je darom, nie je to naša zásluha, vytvárame a pretvárame ho však rokmi, rozširujeme obrazy, vidíme všetkých vás.

To, čo dostávame naspäť, sú neoceniteľné skvosty.

Písanie pre spisovateľa je životom, kde do slov vkladá vlastný príbeh duše, čo svetu neukazuje, čím sa tak líši.

Keď slová vďaky prichádzajú potom späť, je to najkrajšie vyznanie, ktoré ho posúva vpred.

Preto ďakujeme vám zo srdca, a pre tých, ktorý nerozumejú našim dielam jeden odkaz máme, pozrite sa nad povrch deja, ten odkaz v nich patrí i vám stále.

Lily Wonderland

38

Zo zvyku Po rozpálenej ceste sa ozvalo: „myslíš si, že kráčame? Nie je to len, akoby sme stáli na mieste a Zem by sa pod nami hýbala?“ Krokmi nasledovalo mlčanie. Zem rotovala.

Slnko im pálilo na hlavy a na chodníku sa črtal vriaci vzduch. Trávy okolo chodníka vzdychali suchom a načúvali každému slovu vetra.

Po odmlke zaznela ďalšia suchá otázka: „aký veľký je vesmír?“ „Vesmír je veľký ako objatie od mamy,“ ozvalo sa späť.

Asfalt sa pod nohami premieľal ako film a šum nôh sa hral na kulisy.

Každý krok bol inou udalosťou, respektíve objektom.

Raz znelo trenie topánky o zem priam orchestrálne, švajčiarske kopce a stádo kráv navôkol, zvonce, tráva robí mexickú vlnu.

Neskôr znel ako rastúci kaktus.

Počuť istotu. Ďalšie tóny dopadajú pichľavou ťažkosťou. Dôkladne.

Mravce ukladajú zásoby na povrch. Zima v najbližších dňoch nebude.

Noha dopadá na zem ako lavína. Ako pedál na nohu. Zastavuje v Pompejach.

Krok ako medzera medzi riadkami.

Jednostopové vozidlo pod dvojstopové.

Stopa je miera kroku.

Zneli ako šum štetca na plátne.

Zabudnuté stopy. Cudzí vlas na vlastnej hlave.

Chôdza ako osolenie polievky. Život ako kulisy chôdze. Ďalší krok znamenal skazu. Hurikán v mexickom zálive. Jedným krokom. Lístie je všade navôkol – sneží z neho. „Prečo myslíš, že sa dejú veci?“ Nasledujúcim pohybom nôh sa už nedalo odpovedať. Dalo sa len nasledovať, ísť ďalej, nie však rozkázať.

Vlastnú tvár namaľovali cudzie vlasy.

Z diaľky zazrieš prvý odtlačok pôvodu.

Pozostatky teseraktu.

V pohybe.

Krok.

Ozýva sa spoza horizontu.

Len tak, zo zvyku.

39

Zastávka Básne sú kotvy Chladnokrvnej teploty Sú to fotografie času Sadím ich Do večnej minulosti Sú kľučkou v ruke Prázdnym zámkom Sú domovom Štyri steny obklopujú prázdno Zastávka Zimomriavky behajú po vnútornostiach Lode stoja v obraze rieky Kniha nad hlavou, keď prší Opakujúce sa kvapky miznúce v opakovanom prúde rieky Fotka času Kniha pod nohou krátkeho stolíka Kotvy na polici s knihami Niektorí S rukou na kľučke Kľúč je na ďalšej strane Otáčam dvere ukotvené v chrbte štyroch kníh Báseň Zaseknutá medzi ťavími hrbmi Uschnutý tok rieky Vo večnej minulosti Prázdny zámok je domovom Podlaha sa vznáša kúsok nad vodou Kniha pod krkom A po nesúdenom obale steká pot Ruka ukotvila na kľučke

Oliver Kožár

40

Sme šťastné deti minulosti Hlavou mi preletia myšlienky ako pár striel.

V spomienkach cítim dotyk našich tiel.

Trvajúce ticho naťahuje spomienky v nekonečno a ďalší deň sa blíži, len neviem načo.

Nádej v budúcnosť je asi taká, aká bola v minulosti.

A tvoje kroky aj tak majú tú istú vzdialenosť.

Tvoje uši mlčia, ústa nepočúvajú a oči kričia „Dosť!“ Aj v láske si zlá a život ťa nemá rád.

Hm, možno sa stačí len usmiať.

Aj keď sme zovšedneli a vrásky sa prehĺbili, ostali sme slnkami podporení.

No vlastnými myšlienkami zotročení.

A nádejami opití, naše mozgy otehotneli a my sme ich porodili.

Myšlienky.

Sme šťastné deti minulosti.

Vo víre Vo víre samého seba hľadám kúsok modrého neba.

V spleti ciest, to sa nedá zniesť.

Vo víre myšlienok zakopol som o kamienok.

Bol malý, ale spôsobil mi pád.

Teraz sa pokúšam vstať.

Niekto mi poradil, aby som slnečnicu zasadil.

Vraj mi slnko nahradí. Ďakujem za tieto rady.

Zmietam sa vo víre, vízie sú pravdivé.

Nemám sa čoho báť, som na tom tak akurát.

Vo víre spenených vôd stroskotala nejedna loď.

Tá moja snáď vydrží, aj keď som mokrý až po uši.

Marián Dyno Burič 41

Vo víre nespútaných rytmov hľadám sa, kým prechádzam tmou.

Kým sviecu zapálim, snáď sa nespálim.

Tady a teď, absolutní prázdnota a správný postoj.

Tlak v hrudi, nynější probuzení a těžký nádech.

Vždy a všude, kde docílit čisté mysli, užívají ji.

Tak to je konec.

Tvůj konec, který pokračuje jinde, stále mezi námi.

Tvé ruce chladnou a oči se zavírají. Šíří se tma, je nás tu pár.

V duchu ti nepokojně závidím.

Z prasklého břicha vyplouvá duhované zvíře, poznáváš ty oči? Nejsou jen tvé.

Dalekohledy osleply z hrůzy vesmíru, ubíráme se k neviditelné budoucnosti.

Už se budou hledat duše pod rentgenem, není však nikoho, na níž jako žebrák světel snů a lásky odvaha a radost z života i smrti vypije.

Sau

42

Prinášame vám druhú časť poviedky Hodinář a myš, ktorá sa umiestnila na druhom mieste v súťaži OSKar 2019.

Prajeme príjemné čítanie.

Hodinář a myš Jako kdyby mi někdo kopl do celého těla naráz. Zcela oslepený jsem udělal pár kroků nazad, zapotácel se a po pár vteřinách zjistil, že hledím do stěn své dílny. Poněkud zaskočeně jsem zůstal stát na místě. Nevěděl jsem, co přesně tu dělám, ale držel se mne zvláštní neodbytný pocit. Takové to bezejmenné nutkání, jaké má člověk, když pro něco jde, zahne za roh a najednou neví, pro co šel. To se mi nepodobalo. Jsem zvyklý, že někdy při práci zapomenu na vše kolem, ale abych zapomněl i na samotnou práci, to se mi ještě nestalo. Došel jsem ke svému pracovnímu stolu a trochu tázavě pohlédl na jeho desku, abych si připomněl, na čem že to právě pracuji, jenomže tu pokrýval jen běžný provozní nepořádek. Přesto jsem si ale byl jist, že jsem chtěl něco zcela konkrétního.

Tu mi to přišlo na mysl. Nahoře v hodinářství přece stojí velké, rozbité hodiny. Mám zkušenost, že se v mé dílně někdy dají objevit i zcela netušené věci, a tak jsem se sem šel po těch několika speciálních součástkách podívat. K mému překvapení se mi tu tyhle šroubky a dílky, které jsem považoval za značně staré a vzácné, válely skoro všude po zemi. Tak mne má dílna ani tentokrát nezklamala. Spokojeně jsem se dal do jejich sbírání a v duchu se radoval, že jsem si ušetřil cestu do města v takové zimě.

Všechny malé nalezence jsem si hromadil v hrsti a teprve u toho si všiml, že mi trochu krvácí palec. Zaraženě jsem na něj zůstal hledět a snažil si vybavit situaci, při které se mi to stalo, když tu jsem koutkem oka zahlédl pod stolem pohyb. Naklonil jsem se pod něj a spatřený výjev mne naprosto šokoval. V zadním rohu seděla malá myš a v klidu si chroupala zelené jablko.

Rozčileně jsem po ní hrábnul, ale ona uskočila, a tak mi místo ní skončilo v prstech jen to nakousané jablko. Myš zatím vyběhla do místnosti a smykem zabočila k nejbližším krabicím.

Hodil jsem nasbírané součástky na stůl, otevřel zadní dveře, v rychlosti popadl koště a jal se to malé zvíře vyhánět ven. To by tak hrálo, aby se mi tady usadily myši!

Naháněl jsem ji po zemi a z rohu do rohu hodnou chvíli, než se mi ji konečně podařilo nasměrovat ke dveřím. Abych měl jistotu, že ji zaženu co nejdál, pustil jsem se za ní i ven do zimy. A bylo to dobře, protože místo úprku si to namířila rovnou za popelnice a neustále se snažila do něčeho zalézt. Trvalo mi nejméně dvacet minut, než jsem jí odstavil všechny úkrytové možnosti z dosahu a donutil ji ze dvora utéct. Když se mi potom ztratila v jednom vzdálenějším křoví, hodil jsem za ní ještě i to nažrané jablko, aby neměla důvod se hned vracet.

Přítomnost jablka a myši v dílně mi však nešla do hlavy a dumal jsem nad tím celou cestu zpět.

Pak jsem znovu posbíral, co bylo třeba k opravě, a vrátil se nahoru do obchodu, abych se konečně mohl pustit do práce. „Ach, tak přece jen jste byl dole, pane,“ oslovil mne Lesli překvapeně, jen co jsem vylezl po schodech. „Myslel jsem, že jste odešel do města, když jste se takovou dobu nevracel.“

43

„To nakonec nebylo nutné,“ položil jsem hromádku dílků na stolek vedle hodin, „ale musel jsem vyřídit něco jiného.“ Pak jsem se na okamžik zarazil, protože jsem ve vzduchu rozpoznal Annin parfém, a tázavě se otočil na Lesliho. „Asi čtvrt hodiny,“ reagoval pohotově. „Omlouvám se, ale řekl jsem jí, že jste pryč. Co vás tam tak zdrželo?“ „Myš. Naháněl jsem ji po celé dílně.“ „Myš? To se asi chudák spletla. Pekařství je přece o tři domy vedle.“ „Vůbec se nespletla. Žrala tam zapadlé jablko. Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi byl u mě v dílně a nechal jsi ho tam ty.“ „Já? To je vyloučeno, pane,“ upřel na mne překvapený pohled. „Na ty strašné schody bych dobrovolně nikdy nevlezl. To by muselo jít vážně o život, abych riskoval svoje už beztak chromé nohy.“ „Tak kde se tam tedy podle tebe vzalo?“ „Kdybych vás neznal, řekl bych, že jste si ho tam donesl vy a zapomněl sníst,“ oplatil mi s úsměvem. „Víš dobře, že já v dílně nejím. Dílna není…“ „… jídelna, pane, ano. A když jsme u toho jídla, máte tu něco pod pultem,“ ukázal na klasické místečko, kde ležel úhledně zabalený balíček od slečny Ann. „Snad vám aspoň trochu vynahradí, že jste se kvůli mně minuli.“ „Minuli…?“ zopakoval jsem a jakýsi nepříjemný pocit mi najednou stáhl krk jako oprátka, přestože k tomu nebyl žádný racionální podklad. Zůstal jsem s nepřítomným pohledem zírat před sebe, dokud se Lesli znovu neozval: „Pane, neměl byste si jít domů trochu odpočinout? Vypadáte přešle.“ Rychle jsem zamrkal a promnul si čelo a spánky. „Ano, asi máš pravdu. Cítím se trochu jako přetažené hodinky. Nejspíš taky potřebuji seřídit,“ zavtipkoval jsem ve snaze trochu odlehčit alespoň své vlastní nevysvětlitelné úzkosti.

K tomu, abych se znovu plně dostal do formy, mi však stačil jen obyčejný spánek a jídlo. Protože žádné další podobně podivné okamžiky už nepřibývaly a následující dny již proběhly jako obyčejně, pustil jsem to nakonec úplně z hlavy.

Třetího dne se nám ale donesla zpráva o tom, že je Ann nemocná, a na Lesliho popud jsem se ji odpoledne vydal navštívit. Ve vchodu do haly jsem se potkal s právě odcházejícím lékařem, od něhož jsem se dozvěděl, že u Ann propukly příznaky jakési otravy. Má návštěva u ní proto byla poměrně krátká, ale přesto ji potěšila, stejně jako menší kytice, kterou jsem jí donesl. Mou omluvu, že jsem jí k nim nestihl udělat i samozavlažovací vázu, protože jsem kvůli únavě v posledních dnech spal o něco víc než obvykle, mi oplatila ztěžklým úsměvem a vzala mne za ruku. Vyprávěla mi, co se jí v parku přihodilo, a že se u nás původně stavila kvůli pozvánce na bruslení. To mne na jednu stranu příjemně překvapilo, na druhou ve mně ale opět vyvolalo ten nesrozumitelný neklid. I tento náš krátký rozhovor Ann viditelně zmohl, a tak jsem ji raději nechal znovu odpočívat.

I přes každodenní péči lékařů se však její stav začal velmi rychle horšit a pátého večera nás všechny vyděsili tím nejhorším možným sdělením. Všechny dosud známé léky a postupy se bohužel zcela minuly účinkem a s nimi zmizely i veškeré naděje na vyléčení.

Pln roztrpčené bezmoci jsem se téhož večera uchýlil do zavřeného hodinářství, neboť jsem potřeboval být sám. Vtíravý tikot okolních hodin však mé zoufalství jen prohloubil a opravené pohybující se kyvadlo velkých hodin vyplňovalo celou místnost tak ostrým a hlubokým cvakáním, že se to nedalo snést. Musel jsem ho znovu zastavit, ačkoli bezútěšná zbytečnost toho gesta byla 44

očividná. Přesto mne však při pohledu na nehybné kyvadlo najednou napadlo troufalé řešení.

Lékaři jsou možná bezmocní, ale já ne. Zastavím Annin čas, dokud jí nebude pomoci.

Neváhal jsem a ihned se pustil do práce. Archy papíru se při světle mé petrolejové lampy rychle plnily poznámkami a dávaly dílu stále konkrétnější podobu. Tu jsem však z plného zápalu zaraženě zastavil tužku. Nákres přede mnou mi najednou byl podivně povědomý, jako kdybych ho už někdy viděl. Pak mi v mysli krátce mžikl obraz jedné police v mé dílně a ten pouhý pocit se náhle změnil ve vzpomínku. Ve vzpomínku, kterou jsem ale nemohl mít. Okamžitě jsem se k tomu regálu vydal, a přestože byl přeplněný nejrůznějšími věcmi a z velké části tonul ve tmě, mé podezření se s každým dalším krokem měnilo ve svíravou jistotu. Odhrnul jsem všechno, co stálo v cestě, a přitáhl k sobě přístroj, který byl zastrčený až úplně dozadu. Světlo lampy se poprvé zalesklo v jeho skleněné kopuli a mně se stáhl žaludek. To přece není možné!

Bez dechu jsem ho odnesl, položil na pracovní stůl a očima horečně přejížděl sem a tam. Z nákresů, kde byla má stínová lampa zatím jen v hrubých náčrtech, a na stroj stojící hned vedle, dokončený a se zcela doladěnými detaily. Jasně jsem v nich poznával svůj osobitý styl práce, přestože na mne můj zdravý rozum nepřestával křičet, abych nebyl blázen. Nic takového jsem přece nikdy nestavěl. Hodnou chvíli jsem jen stál a němě zíral. Takhle zmatený jsem snad v životě ještě nebyl.

Zcela bezradný jsem nakonec ke stroji pomalu zasedl a jal se ho opatrně zkoumat. Na mysl mi začaly přicházet otázky, které mě znervózňovaly čím dál víc a nejvíc ze všeho mne děsilo to, že si na nic z toho nevzpomínám.

Opravdu jsem se už pokoušel manipulovat s časem? To proto je ten stroj teď tady? Opravdu jsem to byl já, kdo ho do té police schoval? Copak jsem ho nepoužil u Ann, tak jak jsem chtěl?

Nefungoval snad správně?

Jasně jsem cítil, že odpověď na to všechno mám někde v hlavě a jen ji nemůžu dostat ven.

Vyčerpaně jsem se opřel o stůl a zavřel oči. Tu se mi však zděšením stáhl krk.

Co když stroj fungoval správně, ale já jsem to nestihl včas?!

Při tom pomyšlení jako by mi sevřeným krkem propadl do žaludku kus ledu.

Co když to nestihnu ani tentokrát?! Vždyť i podle doktorů má už jen pár dní…

Udělalo se mi zle až na omdlení. Odpotácel jsem se zpět do židle, složil hlavu do dlaní a pokoušel se nějak vstřebat ten šok, jehož reálností jsem si vlastně ani nemohl být jistý. Marně jsem se snažil vylovit z paměti cokoli, co by mi mohlo pomoci. Pak jsem znovu zvedl pohled ke stínové lampě, která přede mnou stála tiše a tajemně, skoro jako zahalená v neproniknutelném oparu.

Pokud chci získat nějaké odpovědi, musím přijít na to, jak přesně lampa s časem pracuje a jakým způsobem ho ovlivňuje. Přestože jsem s největší pravděpodobností opravdu byl jejím autorem, paradoxně jsem o ní nevěděl téměř nic.

Pustil jsem se do pokusů, které postupně přinesly závěr, že tímto přístrojem čas nejen že nelze zmrazit, ale že ho nelze ani vracet. Dokáže v něm však konkrétní objekty posílat zpět, čímž se leccos vysvětlilo. Všechno ukazovalo na to, že jsem strojem již skutečně prošel, ale nic na to, co se vlastně stalo. Takové pomyšlení bylo poněkud dvousečné, neboť mne na jednu stranu uklidňoval fakt, že jsem se přece jen nezbláznil, ale na druhou stranu mne možnost, že si nejspíš na nic z toho už nevzpomenu, opětovně zneklidňovala.

Další dva dny a dvě noci jsem byl ponořen do zkoumání, neboť mi dalo značnou práci naučit se, jak správně ovládat zrcadlová stínidla a jak přesně ovlivnit intenzitu světla. Jako pokusné objekty pro přesun v čase jsem použil šroubky a dílky, které zůstaly poházené po zemi. Osmého dne po poledni jsem tak kromě původních čtyř zjištění před sebou měl i páté, které jsem mohl o přístroji již s jistotou prohlásit. Tím pátým byla skutečnost, že stroj sám ze sebe vytvoří pevný bod, čímž 45

se promítá do obou časů zároveň. Doufal jsem, že už vím o fungování stroje času to nejdůležitější, přestože ohledně ovlivnění paměti jsem žádné testy podniknout nemohl. Ale to nevadilo, jakmile existovala hypotéza, již šlo provést jistá protiopatření.

Bylo zatažené únorové odpoledne a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky a obavy. Neustále jsem musel myslet na to, co všechno se mohlo pokazit předtím, co všechno se může pokazit nyní, a jak by se tomu dalo předejít.

Ann již osmým dnem bojovala s otravou a já se rozhodl za ní ještě naposledy zajít. Měl jsem pocit, že teprve až ji znovu uvidím, dostane se mi v tom všem zmatku konečně nějaké pevné jistoty. Zcela ponořen do znepokojivých myšlenek jsem vystoupal po schodech z dílny.

Lesli stál právě u dveří a chystal se zamknout. „To jsem rád, že jdete, pane. Už jsem si o vás začínal dělat starosti. Ještě chvíli a snad bych tam za vámi musel dojít.“ „Všechno je v pořádku, Lesli,“ ubezpečil jsem ho napůl nepřítomným hlasem. „Jdu za slečnou Ann.“ Zatvářil se potěšeně. „Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout. Vezměte si raději deštník, asi bude pršet. A pane?“ Zastavil jsem ve dveřích a sledoval, jak ke mně pomalu míří. V jedné ruce držel košík s jablky a druhou mi jedno z nich podával. „Nedáte si?“ Odpolední návštěva u Ann byla poměrně krátká a bylo z ní seznat, že se lékaři bohužel nemýlili.

Její stav skutečně směřoval k jedinému možnému konci. Přestože mne nejspíš už nevnímala, tlumeným hlasem jsem jí převyprávěl, na co se chystám, a rovnal si u toho vlastní myšlenky.

Svým způsobem jsem se za její situaci cítil zodpovědný a o to větší ve mne narůstalo odhodlání ji opět napravit.

Cestou domů mne skutečně zastihl déšť. Usilovně se mi snažil zmáčet kabát i klobouk, ale mé horečné pochody v hlavě se mu zchladit nepodařilo. Pomalým krokem jsem došel k zadnímu vchodu do dílny a opřel se o zeď vedle dveří. Zavřel jsem oči a schovaný pod střešní římsou jsem naslouchal monotónním zvukům dopadajících kapek.

Co se pokazilo předtím?

Co se může pokazit teď?

Ano, tady hned za dveřmi mám stroj času a můžu to zkoušet pořád dokola. Ale to není to, proč jsem ho stavěl. Došlo k Annině otravě znovu jen proto, že jsem ji zapomněl zastavit, nebo v tom sehrálo roli více faktorů? Jak je můžu odstranit, když si na ně nevzpomínám?

Začínala se do mne dávat zima.

Pohlédl jsem do tmavé oblohy, jako bych tam hledal nějakou nápovědu, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb po mé pravé straně. V plechovém sudu, přistaveném pod okap a napůl naplněným dešťovou vodou, plavala sem a tam malá myš, bezmocně jako v pasti. Bezděčně jsem ji vylovil a v dílně hodil do sklenice. Mokrý kabát a klobouk jsem odložil přes židli.

Chvíli jsem zadumaně pozoroval, jak si myš olizuje a čistí promáčený kožíšek, a v mysli mi vyvstala otázka bezpečnosti přenosu živých tvorů. A nejen ta. S podezřením jsem se naklonil nad sklenici. Není to ta samá myš, co jsem ji před týdnem vyhnal ven? Co když jsem ji sem pokusně poslal já sám? To se mi zdálo pravděpodobné, zrovna něco takového bych plánoval udělat i nyní. „Jsi to ty? Takhle ses sem předtím dostala?“ Myš však mlčela, nevěnovala mi žádnou pozornost, a tak i tyto otázky zůstaly bez odpovědi.

Možná by to ani nebylo potřeba, pokud už prošla ona i já… možná už jsme oba důkazem… jenomže to je všechno pořád jenom MOŽNÁ. Musím to vidět!

46

Sedl jsem a napsal si na kus papíru vzkaz. Přesun v čase je snad bezpečný, co se týká fyzického těla, ale s pamětí je to očividně horší. Vzkaz jsem si proto připravil na stůl hned vedle stroje a rychle zhotovil otočné rameno. Ani ten malý tvor nepůsobil dojmem, že by si zkušenost s něčím takovým pamatoval, a než se mi ho podařilo umístit na správné místo a zajistit otočenou sklenicí, kousl mne do palce. Zmáčená myš neklidně běhala po poklopu stroje kolem dokola, ale když potom zmizela ve světelném proudu, zbyly po ní na skle jen otisky mokrých tlapek. Částečně uklidněn jsem začal přecházet po dílně sem a tam, probíral se všemi fakty a vybavil si, že jsem předtím stroj našel schovaný vzadu v polici. Už jsem rozuměl, proč tomu tak bylo. Proto jsem ho znovu odklidil a schoval, ale i přes všechna opatření a zjištění se mne stále držel velký neklid. Soustředil jsem se na Ann, co to šlo, když jsem otočil klíčkem. Rozechvělým pohledem jsem ještě naposledy přejel dílnu, když jsem zahlédl ležet na stole svůj připravený vzkaz.

Zděšením jsem zalapal po dechu. Chtěl jsem se pro něj rychle natáhnout, ale ruce mi na skle držely jako přibité. V příští chvíli se se mnou v oslepující závrati zhoupl celý svět.

Zjistil jsem, že hledím do zdí své dílny a z nějakého důvodu jsem byl téměř na smrt vyděšen.

Vůbec jsem tomu nerozuměl a kvapně se proto začal rozhlížet po místnosti, abych odhalil příčinu.

Trochu mi krvácel palec, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by mne tu mělo něco ohrožovat.

Opřel jsem se zády o zeď a sledoval, jak se mi pomalu zklidňuje dech i tep, když tu mi přišla na mysl Ann. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby se mě u toho však nezmocnilo ohromné nutkání okamžitě vyběhnout… jen kdybych věděl kam a proč.

Co se to se mnou děje? Nechápal jsem ani trochu a jasné mi bylo jen to, že tady už nemám stání.

Zřejmě jsem potřeboval na vzduch. Po pár krocích ke dveřím se mi však něco pohnulo pod nohama tak nečekaně, že jsem leknutím uskočil. Po podlaze zničehonic proběhla myš, a co bylo nejpodivnější – úplně mokrá! Nevěřil jsem vlastním očím. Rychle jsem rukou našmátral koště a jal se ji vyhánět, ale po celou tu dobu mi nešlo na rozum, kde se vzala v mé dílně a v čem se mohla takto vymáchat.

Vždyť tady uvnitř přece žádnou vodu nemám a venku mrzne!

A do toho stále to nesnesitelné vnitřní napětí, které jako by vedlo odnikud, ale končilo u Ann. Jako kdyby jí snad mělo něco hrozit. Připadalo mi, že nerozumím už vůbec ničemu.

Za hodnou chvíli, co se mi podařilo zahnat tu myš dostatečně daleko, jsem se vracel zpět do dílny. Zamířil jsem ke schodům a cestou si všiml na zemi poházených šroubů. Jestli jsem se nepletl, přesně takové jsem přece potřeboval k opravě těch velkých hodin.

Zdálo se, že alespoň v obchodě funguje všechno, jak má. Když mi Lesli oznámil, že tu před chvílí byla Ann, napadlo mne, že můj strach tedy neměl opodstatnění, protože byla očividně v pořádku. „A neříkala něco?“ „Jen se ptala, jestli tu jste, pane. A něco vám tu nechala.“ Vtom jsem se zastavil. „Přišla mě pozvat na brusle,“ uslyšel jsem se říct s pohledem upřeným kamsi do prázdna, ale s takovou jistotou, až jsem se tomu sám podivil. „Myslíte?“ opáčil Lesli konverzačním tónem, zatímco se věnoval nějaké práci na pultu.

Neodpověděl jsem. Nedokázal jsem vysvětlit ani sobě, odkud to vím, natož někomu jinému, a raději jsem se rozhodl změnit téma. „Věřil bys, že mi po dílně běhala úplně mokrá myš? Vůbec nechápu, kde se tam vzala.“ „Tak to nevím, ale nejspíš se asi jenom spletla. Pekařství je přece o tři domy vedle.“ Zarazil jsem se. „Neodpovídal jsi mi někdy už něco takového?“ „Vy jste se mě na něco takového už někdy ptal?“ 47

Musel jsem mu dát za pravdu a usoudil, že nejlépe udělám, když se opět ponořím do práce, protože jestli jsem někdy potřeboval spolehlivě vyčistit hlavu, tak právě v té chvíli. Nějak jsem doufal, že až se z ní vynořím, bude všechno zase jako dřív. Jenomže ani následující dny mi nedopřály klidu. Stále jsem si v záblescích vzpomínal na věci, které se nestaly.

Poznal jsem doktorovu tvář, přestože jsem ho toho dne potkal poprvé.

Viděl jsem nemocnou Ann ležet v posteli ještě dřív, než jsem vkročil do jejího pokoje.

Věděl jsem, jak vtíravý zvuk bude vydávat kyvadlo těch starých hodin, přestože se dosud ještě nepohnulo.

Při prvním pomyšlení na záchranu Ann pomocí stroje času se mi v hlavě místo nepřesných náčrtů objevila rovnou hotová stínová lampa.

Vybavilo se mi i mizení šroubů před tím, než jsem je skutečně poslal. Čím dál víc se mi zdálo, že jen kráčím po nějaké předem připravené cestě, aniž bych měl možnost odbočit. Svým způsobem to vlastně bylo uklidňující, ale i přesto jsem občas pojímal podezření, zda tím nebyla do falešného klidu zároveň ukolébána i má skutečná vůle.

Odpověď jsem dostal onoho upršeného večera, kdy jsem se vracel z poslední návštěvy od Ann. Právě jsem se chystal vejít do dílny, když mne náhle přepadl nutkavý pocit, že musím odbočit k sudu pod okapem. Už jsem tomu nekladl žádný odpor, neboť jsem věděl, odkud se ten pocit bere, a také to, že se důvod vždy záhy dozvím. Veden pouhými záblesky vzpomínek jsem došel až k sudu a zvědavě do něj nahlédl. Vodní hladinu kromě dešťových kapek čeřila rychlými tempy i malá myš a při pohledu na ni jsem se musel usmát. Vlastně mne to opět vůbec nepřekvapilo.

Pokusný objekt.

Vytáhl jsem ji a chtěl s ní odejít do dílny, ale ten vjem mokrého kožíšku v dlani mne zničehonic donutil zastavit. Pozorně jsem se na ni zadíval a někde uvnitř jako by mi pomalu začala probublávat jakási zlá předtucha. Mokrou myš jsem přece vyháněl z dílny toho dne, co se Ann otrávila. Myš na mne tázavě upírala svoje korálkově černé oči a byla pozoruhodně klidná. Ani se nesnažila kousat, skoro jako by mne poznávala. Přitom jsem si všiml, že měla hlavu hned u prstu, na kterém byla již téměř zhojená malá ranka. Věděl jsem, že už jsem časem jednou prošel, ale teď se mi začalo v útržcích vracet, že jsem na tuhle myš hleděl už mockrát. Viděl jsem ji v plechovce, ve sklenici, pod stolem, na poklopu, suchou, mokrou…

Nedržím ji teprve podruhé! Musel jsem projít už tolikrát! Jsem v časové smyčce?!

Zatmělo se mi před očima.

Myš se mi zacukala v ruce. Mimoděk jsem povolil sevření, hbitě mi vyšplhala po prstech na hřbet ruky a rozhlédla se po okolí. A potom hop – skočila na okenní římsu, přeběhla na druhou stranu, sešplhala po obnažených cihlách a zmizela ve tmě.

Sedl jsem si na práh jako opařený a nepřítomně zíral před sebe. Po zádech mi s mrazivým chvěním přejížděl pocit absolutní bezmoci.

Je zbytečné se vracet!

Kolikrát už jsem se vrátil, abych stihl Ann zachránit? A kolikrát proto, že jsem opět zklamal? Je to snad osud, který nelze zvrátit? Nebo jsem se pokaždé vracel jen proto, abych ji mohl znovu vidět?

Sobecky jsem ji nutil umírat pořád dokola… Je snad jediná šance, jak se ze smyčky dostat, právě v tom? Dopřát Ann klidu a nechat ji zemřít?

Byl jsem naprosto zdrcen. Nejen tou představou nevyřčených odpovědí, ale i faktem, že přesto, co mám jako jediný k dispozici, nezmůžu vůbec nic. Ten stroj je k ničemu! Jak je vůbec možné, že něco, co má takovou moc, je ve výsledku naprosto bezmocné?! Copak jsem nikdy nepřišel na to, že stroj maže paměť? To mne nikdy nenapadlo napsat si vzkaz?! Kdybych v té chvíli měl tu lampu před sebou, snad bych ji popadl a mrštil s ní o zem. Měl jsem na ni takovou zlost. Na ni, na sebe, na osud.

48

Odpotácel jsem se dovnitř dílny, zavřel za sebou dveře a vysíleně se o ně opřel. Bylo k nesnesení bolestné na to jen pomyslet, ale rozhodl jsem se už nikam nejít. Nechtěl jsem, aby to utrpení musela znovu zažívat jen kvůli mně. To byla má vůle.

A pak přišlo ráno devátého dne. Toho dne, kdy Ann skutečně otravě podlehla a zemřela. Seděl jsem opřen o stůl, hlavu položenou na rukou a jen těžko bych někomu dokázal popsat, jaké pocity mne skličovaly. Neustále a bezvýsledně jsem to všechno otáčel v mysli pořád dokola a snažil přesvědčit alespoň sám sebe, že jsem došel správného rozřešení. Čím víc jsem však myslel na to, že už ji přece nic netrápí, začalo něco zcela nového trápit mne. Nikdy jsem Ann pořádně neřekl, co k ní cítím, a vyčítal jsem si, že jsem se tím začal zaobírat až nyní, když už je pozdě. Už jí to nikdy neřeknu.

Tmavý kout v polici jako by začal nesnesitelně žhnout.

Ale mohl bych…

Ne! Pevně jsem zavřel oči, abych odolal svodům stroje času, který mne svou pouhou přítomností pálil do zad. Nejde to zvrátit! Nemůžu jí to udělat znovu! Ale to pomyšlení, přece jen ji ještě naposledy vidět a všechno jí říct, se ve mně již nezadržitelně uhnízdilo, hlodalo mne a bujelo neuvěřitelnou rychlostí. Vydržel jsem tomu odolávat jen pár hodin.

Nakonec jsem sedl a napsal si na papír vzkaz. Ne o tom, abych ji varoval, kam nesmí jít, ale o tom, co jí opravdu říct chci. Možná, že nikdy její osud neporazím, a i kdyby tohle bylo to poslední, co můžu udělat, chci, aby to věděla. Papír jsem si složil do kapsy, otočil klíčkem a naposledy položil ruce na stroj.

Otevřel jsem oči ve své dílně a cítil se podivně rozechvělý, ale zároveň pozoruhodně vyrovnaný.

Nevěděl jsem, co přesně tu dělám, ale držel se mne zvláštní neodbytný pocit. Tu mi to přišlo na mysl. Nahoře v hodinářství přece stojí velké, rozbité hodiny. Nerušeně jsem tedy posbíral všechny ty potřebné díly a šroubky, které jsem našel ležet na zemi, a v klidu se znovu vrátil k opravě. Asi čtvrt hodiny na to se otevřely dveře obchodu a vzduch zesládl známou vůní růží a citrusů.

Toho odpoledne, když jsem se oblékal na bruslení, jsem ve své kapse našel vzkaz psaný mou rukou. Neměl jsem ponětí, kde se tam vzal, ale dodal mi odvahy.

Autorka poviedky: Andrea Pořízková

49

Alexandra Hornáková 50

ŠÉFREDAKTOR

REDAKČNÁ RADA

Roxana Snøv

Mišel Klempová Larisa Vitányi Alexandra Hornáková Nila Renard Klára Harajdová Veronika Bajnoková Marián Dyno Burič Oliver Kožár Lily Wonderland Karolína Hudcová Kateřina Gálová Sau

GRAFIKA Roxana Snøv

JAZYKOVÉ KOREKTÚRY Larisa Vitányi Kristýna Komárková

Ďakujeme nezávislým prispievateľom za ich texty.

NÁJDETE NÁS Instagram: @casopis_artup Facebook: Art Up Web: www.casopisartup.sk Email: artupslovakia@gmail.com