Insolvenční právo by EDUPRESS s.r.o.

Rašínova vysoká škola

INSOLVENČNÍ PRÁVO

Mgr. Jan Kozák Mgr. Petr Budín Mgr. Lukáš Pachl

Brno 2008

Autoři jednotlivých kapitol Mgr. Jan Kozák – kapitola 1.,3.,6.,8.,9.,11. a 12. Mgr. Petr Budín – kapitola 2.,4.,5.,7., 10. a 13.7. Mgr. Lukáš Pachl – kapitola 13.1. – 13.6., 14., 15., 16., 17., 18. a 19.

Seznam použitých zkratek: 1) insolvenční zákon – zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení v platném znění 2) zákon o insolvenčních správcích – zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích v platném znění 3) Nařízení – Nařízení Rady (ES) 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkových řízeních 4) IR – insolvenční rejstřík 5) VV – věřitelský výbor 6) ZKV – zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v platném znění 7) o.s.ř. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění 8) obč. zák. – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění 9) obch. zák. – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění 10) TrZ – zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění

Brno 2008 Vydalo nakladatelství Rašínova vysoká škola s.r.o. Hudcova 78, 612 00 Brno Editace: Jarmila Šveňhová První vydání ISBN 978-80-87001-10-3

Obsah Obsah.......................................................................................................................................... 3 Úvodní slovo .............................................................................................................................. 8 1. Historie právní úpravy úpadkového práva na území České republiky................................... 9 1.1 Právní úprava úpadkového práva do přijetí zákona č. 328/1991 Sb. ............................... 9 1.1.1 K historii pojmů „konkurs, vyrovnání a úpadek“ ..................................................... 9 1.1.2 Právní úprava úpadkového práva do roku 1991........................................................ 9 1.2 Vývoj zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání................................................ 12 1.3 Vývoj právní úpravy insolvenčního zákona................................................................... 15 2. Základní otázky insolvenčního řízení .................................................................................. 18 2.1 Základní teze a koncepce úpravy insolvenčního práva insolvenčním zákonem ............ 18 2.1.1 Pružnost insolvenčního řízení ................................................................................. 19 2.1.2 Rozšíření možností řešení úpadku.......................................................................... 20 2.1.3 Rychlost insolvenčního řízení ................................................................................. 22 2.1.4 Transparentnost a předvídatelnost průběhu insolvenčního řízení ........................... 22 2.1.5 Zvýšení práv věřitelů............................................................................................... 23 2.2 Obecné pojmy insolvenčního zákona............................................................................. 24 2.3 Zásady insolvenčního řízení........................................................................................... 25 2.4 Výjimky z působnosti insolvenčního zákona................................................................. 26 2.5 Použití občanského soudního řádu ................................................................................. 26 2.6 Procesní ustanovení obecné části insolvenčního zákona .............................................. 27 2.6.1 Doručování v insolvenčním řízení ......................................................................... 27 2.6.2 Pořádková pokuta .................................................................................................... 30 2.6.3Předběžné opatření .................................................................................................. 31 2.6.4 Zmeškání lhůty, přerušení řízení, jednání ............................................................... 31 2.6.5 Dokazování, rozhodnutí .......................................................................................... 32 2.6.6 Opravné prostředky proti rozhodnutím insolvenčního soudu ................................. 34 2.6.7 Incidenční spory ...................................................................................................... 36 3. Insolvenční rejstřík a jeho význam v insolvenčním řízení ................................................... 39 3.1 Vymezení rolí Insolvenčního rejstříku v insolvenčním řízení ....................................... 39 3.2 Funkce evidenční a registrační ...................................................................................... 39 3.2.1 Funkce evidenční a registrační ve vztahu k soudním spisům ................................. 39 3.2.2 Funkce evidenční a registrační ve vztahu k insolvenčním správcům ..................... 42 3.3 Funkce informační ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení, dotčeným subjektům a veřejnosti .............................................................................................................................. 42 3.4 Funkce doručovací pro insolvenční soud, příp. insolvenčního správce ......................... 43 4. Procesní subjekty insolvenčního řízení ................................................................................ 46 4.1 Účastníci řízení............................................................................................................... 46 4.1.1 Změna účastníka řízení............................................................................................ 47 4.2 Insolvenční správce a další správci ................................................................................ 48 4.2.1 Výkon činnosti insolvenčním správcem ................................................................. 50 4.2.2 Odměna a výdaje insolvenčního správce ............................................................... 51 4.2.3 Součinnost poskytovaná insolvenčnímu správci.................................................... 52 5. Úpadek dlužníka................................................................................................................... 54 5.1 Vymezení pojmu úpadek dlužníka................................................................................. 54 5.1.1 Úpadek ve formě insolvence ................................................................................... 54 5.1.2 Úpadek ve formě předlužení ................................................................................... 55 5.1.3 Hrozící úpadek ........................................................................................................ 56 6. Insolvenční návrh ................................................................................................................. 57 3

6.1 Náležitosti návrhu na zahájení insolvenčního řízení...................................................... 57 6.2 Přílohy k návrhu na zahájení insolvenčního řízení ........................................................ 58 6.3 Další insolvenční návrh, přistoupení do probíhajícího insolvenčního řízení ................. 59 6.4 Záloha na náklady insolvenčního řízení......................................................................... 60 6.5 Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení........................................................ 61 6.6 Přihlášení pohledávek .................................................................................................... 62 6.7 Nakládání s majetkovou podstatou ................................................................................ 63 6.8 Předběžný správce a předběžné opatření ....................................................................... 64 6.8.1 Předběžný správce................................................................................................... 64 6.8.2 Předběžné opatření .................................................................................................. 65 6.9 Plnění dlužníku po zahájení řízení ................................................................................. 66 7. Projednání úpadku a rozhodnutí o něm................................................................................ 68 7.1 Procesní postup soudu po podání insolvenčního návrhu ............................................... 68 7.2 Rozhodnutí o úpadku a jeho oznámení .......................................................................... 70 7.3 Účinky rozhodnutí o úpadku a odvolání proti němu...................................................... 72 7.4 Jiná rozhodnutí o úpadku ............................................................................................... 73 7.5 „Šikanózní“ insolvenční návrh...................................................................................... 74 7.6 Stanovení způsobu řešení úpadku .................................................................................. 75 7.7 Rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že dlužník není v úpadku............................... 76 8. Věřitelské orgány ................................................................................................................. 78 8.1 Základní pravomoci schůze věřitelů .............................................................................. 78 8.2 Svolání schůze věřitelů................................................................................................... 78 8.3 Program schůze věřitelů ................................................................................................. 79 8.3.1 Program první schůze věřitelů................................................................................. 79 8.3.1.1 Obligatorní body programu první schůze věřitelů ........................................ 79 8.3.1.2 Nástin možného programu a průběhu první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku dlužníka ........................................................................................................... 80 8.3.2 Program dalších schůzí věřitelů .............................................................................. 81 8.4 Hlasování a hlasovací práva na schůzi věřitelů.............................................................. 82 8.4.1 Hlasování na schůzi věřitelů ................................................................................... 82 8.4.2 Hlasovací práva na schůzi věřitelů.......................................................................... 83 8.4.2.1 Hlasovací práva na schůzi věřitelů pro věřitele popřených pohledávek a pohledávek podmíněných ............................................................................................ 83 8.4.2.1 Hlasovací práva na schůzi věřitelů pro věřitele doposud nezjištěných pohledávek ................................................................................................................... 83 8.5 Zrušení rozhodnutí schůze věřitelů insolvenčním soudem ............................................ 85 8.6 Prozatímní věřitelský výbor a věřitelský výbor (zástupce věřitelů)............................... 85 8.6.1 Legitimace k účasti ve věřitelském výboru............................................................. 85 8.6.2 Prozatímní věřitelský výbor .................................................................................... 87 8.6.3 Předseda věřitelského výboru.................................................................................. 88 8.6.4 Práva a povinnosti věřitelského výboru .................................................................. 88 8.6.5 Odměna a hotové výdaje členů a náhradníků věřitelského výboru......................... 89 9. Uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení ....................................................................... 91 9.1 Druhy nároků uplatňovaných v insolvenčním řízení ..................................................... 91 9.1.1 Pohledávky uplatněné přihláškou............................................................................ 91 9.1.2 Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky na roveň jim postavené ........ 93 9.1.3 Pohledávky vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení......................... 96 9.2 Přihláška pohledávky ..................................................................................................... 97 9.2.1 Lhůty pro přihlášku pohledávky a její náležitosti ................................................... 97

9.2.2 Nepřihlížení k přihlášce pohledávky, zastavení řízení o přihlášce a ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení .......................................................................................... 98 9.3 Přezkumné jednání ....................................................................................................... 100 9.3.1 Termín konání přezkumného jednání.................................................................... 100 9.4 Uplatnění pohledávek za podstatou a pohledávek na roveň jim postavených ............. 103 10. Majetková podstata .......................................................................................................... 106 10.1 Pojem, rozsah a obsah majetkové podstaty................................................................ 106 10.2 Zjišťování majetkové podstaty.................................................................................. 107 10.2.1 Prohlášení o majetku dlužníka ............................................................................ 110 10.2.2 Soupis majetkové podstaty.................................................................................. 111 10.3 Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty .................................................................. 113 10.4 Nakládání s majetkovou podstatou a její správa ....................................................... 115 11. Neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů................................................................... 117 11.1 Porovnání s právní úpravou neplatnosti a neúčinnosti v ZKV a vztah neplatnosti a neúčinnosti v insolvenčním zákoně.................................................................................... 117 11.2 Neplatnost právního úkonu ........................................................................................ 117 11.2.1 Příslušnost soudu k rozhodnutí o neplatnosti právního úkonu v insolvenčním řízení............................................................................................................................... 117 11.2.2 Aktivní legitimace k žalobě na neplatnosti právního úkonu v insolvenčním řízení ........................................................................................................................................ 117 11.2.3 Postup po vydání pravomocného rozhodnutí o neplatnosti právního úkonu ...... 119 11.2.4 Neplatnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon..................................................................................................................... 119 11.3 Neúčinnost právních úkonů........................................................................................ 121 11.3.1 Vývoj právní úpravy neúčinnosti právních úkonů v úpadkovém řízení ............. 121 11.3.2 Legitimace k podání odpůrčí žaloby a vedení odpůrčího sporu.......................... 122 11.4 Formy neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení ........................................ 123 11.4.1 Obecné vymezení neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení ............... 123 11.4.2 Neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění........................................... 123 11.4.2 Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů ....................................................... 124 11.4.3 Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů.............................................. 124 12. Moratorium....................................................................................................................... 126 12.1 Povaha institutu moratoria ......................................................................................... 126 12.2 Náležitosti návrhu a rozhodnutí o návrhu na moratorium.......................................... 126 12.3 Průběh povoleného moratoria .................................................................................... 126 12.4 Zánik moratoria .......................................................................................................... 127 12.5 Moratorium před zahájením insolvenčního řízení ..................................................... 127 13. Konkurs ............................................................................................................................ 129 13.1 Pojem a cíl .................................................................................................................. 129 13.2 Prohlášení konkursu a jeho účinky............................................................................. 130 13.2.1 Prohlášení konkursu na majetek dlužníka........................................................... 130 13.2.2 Účinky prohlášení konkursu................................................................................ 132 13.2.3 Společné jmění manželů v konkursu................................................................... 134 13.3 Činnost správce po prohlášení konkursu.................................................................... 136 13.4 Zpeněžení majetkové podstaty v konkursu ................................................................ 138 13.5 Konečná zpráva a rozvrh............................................................................................ 141 13.6 Zrušení konkursu........................................................................................................ 145 13.6.1 Důvody pro zrušení konkursu ............................................................................. 145 13.6.2 Důsledky zrušení konkursu a činnost insolvenčního správce po zrušení konkursu......................................................................................................................... 148

13.7 Nepatrný konkurs ....................................................................................................... 149 14. Reorganizace .................................................................................................................... 153 14.1 Pojem a cíl reorganizace ............................................................................................ 153 14.2 Přípustnost reorganizace ............................................................................................ 154 14.3 Návrh na povolení reorganizace................................................................................. 156 14.4 Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu na povolení reorganizace ....................... 162 14.4.1 Zamítnutí návrhu na povolení reorganizace........................................................ 162 14.4.2 Povolení reorganizace ......................................................................................... 163 14.5 Oprávnění a povinnosti dlužníka a insolvenčního správce po povolení reorganizace166 14.6 Postavení věřitelů při reorganizaci ............................................................................. 170 14.7 Reorganizační plán ..................................................................................................... 172 14.7.1 Sestavení reorganizačního plánu ......................................................................... 172 14.7.2 Zpráva o reorganizačním plánu........................................................................... 175 14.7.3 Obsah reorganizačního plánu .............................................................................. 179 14.7.4 Hlasování o reorganizačním plánu ...................................................................... 181 14.7.5 Schválení reorganizačního plánu ........................................................................ 183 14.8 Provádění reorganizačního plánu ............................................................................... 185 14.9 Skončení reorganizace................................................................................................ 188 15. Zvláštní ustanovení o vyloučení účinků insolvenčního zákona ....................................... 190 16. Úpadek finančních institucí.............................................................................................. 195 16.1 Úpadek finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven a způsob jeho řešení .............. 196 16.2 Insolvenční řízení u finančních institucí .................................................................... 198 16.3 Insolvenční řízení u pojišťoven a zajišťoven ............................................................. 206 17. Oddlužení ......................................................................................................................... 210 17.1 Aktivní a pasivní legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení ....................... 210 17.2 Návrh na povolení oddlužení ..................................................................................... 211 17.2.1 Lhůty pro podání návrhu na povolení oddlužení a způsob jeho podání.............. 212 17.2.2 Náležitosti návrhu na povolení oddlužení ........................................................... 212 17.2.3 Přílohy návrhu na povolení oddlužení ................................................................ 214 17.3 Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu na povolení oddlužení............................ 215 17.3.1 Odstranění vad návrhu na povolení oddlužení .................................................... 216 17.3.2 Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení ............................................................ 218 17.3.3 Rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka a o povolení jeho oddlužení.................... 220 17.4 Způsoby oddlužení ..................................................................................................... 223 17.4.1 Rozhodnutí o způsobu oddlužení dlužníka ......................................................... 223 17.4.2 Skutečnosti odůvodňující zamítnutí oddlužení ................................................... 225 17.4.3 Rozhodnutí o schválení oddlužení ...................................................................... 225 17.4.4 Oddlužení prodejem majetku .............................................................................. 230 17.4.5 Oddlužení plněním splátkového kalendáře ......................................................... 231 17.4.6 Zrušení schváleného oddlužení ........................................................................... 235 17.4.7 Splnění oddlužení................................................................................................ 237 17.5 Osvobození dlužníka od placení neuhrazených závazků ........................................... 238 18. Insolvenční řízení s „evropským mezinárodním prvkem“ ............................................... 240 18.1 Pojem „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a určení práva rozhodného ......................................................................................................................... 240 18.2 Zastavení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“..................... 244 18.3 Insolvenční správce v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ .. 246 18.4 Zveřejnění některých rozhodnutí v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ .............................................................................................................................. 247

18.5 Známí věřitelé dlužníka v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ ............................................................................................................................................ 249 19. Úvod do úpadkového práva EU ....................................................................................... 252 19.1 Vazba insolvenčního zákona na právní úpravu úpadkového práva EU ..................... 252 19.2 Historie úpadkového práva EU .................................................................................. 252 19.3 Vztah tuzemského právního řádu k Nařízení 1346/2000/ES ..................................... 253 19.4 Působnost Nařízení 1346/2000/ES............................................................................. 254 19.5 Úpadkové řízení ve smyslu Nařízení 1346/2000/ES.................................................. 256 19.6 Základní cíle a obecné principy Nařízení................................................................... 257 19.7 Mezinárodní pravomoc pro zahájení řízení................................................................ 258 19.7.1 Hlavní úpadkové řízení ....................................................................................... 258 19.7.2 Vedlejší úpadkové řízení ..................................................................................... 260 19.8 Uznání rozhodnutí ...................................................................................................... 264 19.8.1 Uznání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ............................................... 264 19.8.2 Odmítnutí uznání rozhodnutí .............................................................................. 265 19.8.3 Uznání a výkon soudních rozhodnutí vydaných v rámci úpadkového řízení .... 266 19.8.4 Účinky uznání rozhodnutí ................................................................................... 267 19.9 Kolizní normy ............................................................................................................ 267 19.9.1 Uplatnění principu „lex fori concursus“.............................................................. 268 19.9.2 Výjimky z principu „lex fori concursus“ ............................................................ 270 19.10 Správce podstaty ...................................................................................................... 272 19.10.1 Pravomoci a práva správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení .................. 274 19.10.2 Pravomoci a práva správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení .............. 276 19.10.3 Povinnosti správce podstaty .............................................................................. 277 19.11 Práva a povinnosti věřitelů ....................................................................................... 278 19.12 Práva třetích osob dotčených úpadkovým řízením................................................... 281 Příloha č. 1 - Výběr z judikatury Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v praze ... 282 Příloha č. 2 - Výkladová stanoviska expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ....... 287 Příloha č. 3 – Návrh na povolení oddlužení ........................................................................... 291 Příloha č. 4 – Pokyny pro vyplnění návrhu na povolení oddlužení ....................................... 291 Příloha č. 5 – Přihláška pohledávky ....................................................................................... 291 Příloha č. 6 – Pokyny pro vyplnění formuláře přihlášky pohledávky.................................... 291 Příloha č. 7 – Hlasovací lístek dle § 50 insolvenčního zákona .............................................. 291 Příloha č. 8 – Pokyny pro vyplnění hlasovacího lístku dle § 50 insolvenčního zákona ........ 292 Příloha č. 9 – Hlasovací lístek dle § 346 insolvenčního zákona ............................................ 292 Příloha č. 10 – Pokyny pro vyplnění hlasovacího lístku dle § 346 insolvenčního zákona .... 292 Příloha č. 11 – Hlasovací lístek dle § 401 insolvenčního zákona .......................................... 292 Příloha č. 12 – Pokyny pro vyplnění hlasovacího lístku dle § 401 insolvenčního zákona .... 292 Příloha č. 13 – Vzor Seznamu majetku dlužníka ................................................................... 292 Příloha č. 14 – Vzor Seznamu závazků dlužníka .................................................................. 294 Příloha č. 15 – Formulář „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty.“......................... 297 Příloha č. 16 – Formulář „Přihláška pohledávky.“................................................................. 298

Úvodní slovo Právní řád České republiky má v oblasti soukromého práva na úrovni zákona několik zcela zásadních právních norem. Vedle Občanského soudního řádu, Občanského zákoníku a Obchodního zákoníku k nim lze nepochybně zařadit také Insolvenční zákon představující v současné době základní právní normu úpadkového práva. Oblast úpadkového práva prošla v posledních několika letech zásadními změnami. Právní úprava pro první léta polistopadové éry, představovaná zákonem č. 328/1991 Sb., byla nahrazena novým, zcela odlišně koncipovaným zákonem. Nový Insolvenční zákon, jako první z významných zákonů soukromoprávní oblasti zavádí do praxe nový fenomén - elektronický soudní spis. Do rukou se Vám dostává jedna z prvních učebnic nového českého úpadkového práva. Zahrnuje především výklad všech ustanovení Insolvenčního zákona. Kniha si klade za cíl dát čtenáři ucelený pohled na stěžejní předpis nového úpadkového práva a vysvětlit mu podstatné zákonitosti a souvislosti celé, poměrné obsáhlé, právní úpravy. Neoddělitelnou součástí právní řádu České republiky je právo Evropské Unie. V jeho rámci se problematiky úpadkového práva dotýká především Nařízení (ES) č. 1346/2000 o úpadku. Výklad této právní normy je součástí textu. Autoři si uvědomují, že právo EU není doposud v našich poměrech zcela zažito. Bez výkladu tohoto právního předpisu by obraz o českém úpadkovém právu nebyl kompletní. Každá kapitola je zakončena shrnutím, které má čtenáři umožnit zrekapitulovat si text každé z kapitol knihy. V krátké době od účinnosti zákona již vzniklo v soudní praxi a z činnosti expertní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro úpadkové právo několik zásadních výkladových stanovisek k Insolvenčnímu zákonu. Kniha čtenáře seznámí také s těmito právními názory. Nedílnou součástí textu jsou také formuláře; jejich užití je v insolvenčním řízení obligatorní pro některé procesní postupy. Insolvenční právo je v našich poměrech stále ještě novou, velmi dynamicky se rozvíjející právní oblastí. Nelze proto vyloučit, že v jiných publikacích čtenář nalezne odlišné nebo protichůdné právní názory. Je pouze na čtenáři, zda se v takovém případě přikloní k názorům autorů nebo k názoru odlišnému. Na závěr dovolte autorům, aby poděkovali všem svým blízkým, především manželkám, dětem a našim čtyřnohým miláčkům, kteří trpělivě tolerovali naše vysedávání u počítače a přispěli tak nemalou měrou ke zdárnému dokončení této knihy. Děkujeme! Brno dne 11.8.2008

Mgr. Lukáš Pachl Mgr. Jan Kozák Mgr. Petr Budín

1. Historie právní úpravy úpadkového práva na území České republiky 1.1 Právní úprava úpadkového práva do přijetí zákona č. 328/1991 Sb. 1.1.1 K historii pojmů „konkurs, vyrovnání a úpadek“ Název „konkurs“ pochází z latinského termínu „concursus creditorium“ a naznačuje se jím, že jde o souběh věřitelů, který probíhá ve formě přihlašování pohledávek, aby bylo docíleno jejich uspokojení z konkursní podstaty. Slovo konkurs tedy vystihuje nejen to, že jde o řízení, nýbrž také současně podstatu tohoto řízení. Adekvátní výrazu „konkurs“ je český termín „úpadek“, kterého se také někdy užívá. Dokonce, jak vyplývá z důvodové zprávy prvorepublikové právní úpravy konkursního řízení, vtělené do zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., se měl termín „úpadek“ stát součástí oficiálního názvu nové právní úpravy. Pro svou nevýstižnost, ale zejména pravděpodobně vzhledem k tradici původního názvu „konkurs“ se neujal.1 Důvodem byl pravděpodobně fakt, že termín „úpadek“ klade důraz nikoli na řízení a jeho podstatu, nýbrž charakterizuje především hospodářský stav dlužníka, tedy stav, který může být podnětem vyvolávajícím konkursní či vyrovnací řízení. Výraz „úpadek“ tedy vzhledem ke svému pojmovému obsahu je v jednom směru příliš úzký, v jiném příliš široký. V minulosti se také někdy používalo místo výrazu „konkurs“ slova „krida“ (cridare, italsky gridare = veřejně vyvolávati), popř. „falliment“ rovněž italského původu, oproti, i ve středověku zřídka užívanému německému „Gantprocess“ či rovněž italskému „bankrot“ (banco roto – rozbitý stůl, neboť peněžníkovi, jenž udělal úpadek, byl jeho stůl rozbit). I u těchto výrazů je možno poukázat na stejný pojmový nedostatek jako v případě termínu „úpadek“. Dlužníka i současná právní česká právní úprava konkursního práva označuje termínem „úpadce“. V insolvenční úpravě se slovo „kridatář“ u nás nevžilo. V německé terminologii je dlužník označován termínem „Gemeinschuldner“, dříve „Cridatar“, „Fallit“ nebo „Ganirer“. Termín „vyrovnání“, užitý v názvu aktuální právní úpravy, byl v českých zemích zaveden zákonem č. 64/1931 Sb. z. a n. namísto dříve užívaného termínu „narovnání“. K drobné úpravě názvosloví bylo přistoupeno pravděpodobně proto, aby zde byl vyjádřen rozdíl od pojmu „narovnání“ (transactio), jednoho z institutů vedoucího k zániku závazku. Jazykově je ovšem novější termín méně přesný, neboť může vzbuzovat nepřesný dojem, že závazky dlužníka jsou v rámci procesu označeného jako „vyrovnání“ zcela uhrazeny. Ve skutečnosti však dlužníkem neuhrazené části závazků dlužníka zanikají.2 1.1.2 Právní úprava úpadkového práva do roku 1991 Úpadkové právo má na území českého státu poměrně dlouhou tradici. První myšlenku na vytvoření samostatného konkursního řádu bychom mohli datovat asi do poloviny třicátých let 18. století. Za prvé to byl reskript z roku 1750. Jednalo se o připomínky vídeňských orgánů a měl nahradit platnost kridálních (úpadkových) ustanovení „Novel a předpisů na ně navazujících“. Druhým dokumentem byl rakousko-český směnečný řád z roku 1763, jenž také obsahoval některé normy konkursního práva. Podstatné bylo, že současně unifikoval české a rakouské právo. Výčet nejstarších předpisů uzavírá Obecný konkursní řád josefínský z roku 1781, kterým se začíná další etapa vývoje konkursního práva.

Hlavním problémem josefínského konkursního řádu byla jeho nákladnost a zdlouhavost a proto začaly snahy o jeho nahrazení. Základem prvního konkursního řádu z roku 1853 pro uherské země se stala tzv. Sommarugova osnova z roku 1848. Další více či méně úspěšné pokusy o vylepšení úpadkového práva vyústily ve druhé polovině 19. století v přijetí konkursního řádu ze dne 25. 12. 1868, č. 1/1869 ř. z., který se zčásti opíral o pruský konkursní řád z 8. května 1855. Jeho hlavní teze je možno shrnout do těchto bodů: - princip univerzality (jen zčásti a ne zcela důsledně); řízení bylo postaveno na zásadě stejného nakládání s věřiteli – par conditio creditorum. Platilo rozdělení do skupin a tříd obdobně jako v josefínském konkursním řádu roku 1781; - majetek, jenž měl sloužit k uspokojení věřitelů, byl odňat z volné dispozice dlužníka a svěřen správci podstaty; - byla stanovena informační a ediční povinnost dlužníka; - řízení se rozpadalo na dvě části; nejprve zahajovací část řízení a poté, v případě kladného závěru, následovalo vlastní konkursní řízení; - věřitelský výbor byl obligatorní; - existovalo více opravných prostředků; od konkursního komisaře se mohlo jít ke konkursnímu soudu, pak na vrchní soud a nakonec na Nejvyšší soudní dvůr. Tento konkursní řád neupravoval mimokonkursní vyrovnání. Potřebě reformy konkursního práva pak na počátku 20. století vyšlo vstříc císařské nařízení ze dne 10. 12. 1914, č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Tato právní úprava zakotvila (po belgickém vzoru) zvláštní, oproti konkursnímu řádu technicky samostatný vyrovnací řád, jenž obsahoval předpisy vyrovnávání mimo konkurs a též některé ustanovení trestního práva v souvislosti s konkursem. Rakouský konkursní řád z roku 1914 včetně uherského konkursního řádu a obou vyrovnávacích řádů byly převzaty recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. Československou republikou, a staly se tak součástí československého právního řádu až do 1. 8. 1931, kdy nabyl účinnosti zákon ze dne 27. 3. 1931, č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Jeho hlavním přínosem bylo především odstranění dualismu na tomto poli a zavedení jednotné úpravy na celém území republiky. V Československé republice platilo pro Čechy a Moravskoslezsko císařské nařízení ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. z., kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platil Konkurzný zákon vydaný zákonným článkem XVII/1881 a Vyrovnací řád vydaný nařízením ze dne 15. listopadu 1915, č. 4070/1915 E. M. Velký časový odstup obou úprav a tehdejší hospodářské poměry přiměly tehdejší vládu Československé republiky, aby se sjednocení obojího konkursního práva stalo jednou z jejích priorit. O tom svědčí také pečlivost, se kterou bylo k tvorbě nové právní úpravy přistupováno. První návrh byl rozeslán ministerstvem spravedlnosti již v roce 1927. Návrh byl posouzen ze strany zájmových korporací, úřadů soudů i jednotlivců. Získaný materiál a statistická data dodaná Státním úřadem statistickým tvořily podklad pro vypracování nového návrhu, který byl na jaře 1930 předložen vládou senátu Národního shromáždění (tisk č. 253 z roku 1930). Speciálně sestavený podvýbor ústavněprávního výboru projednal osnovu návrhu na 12. (!) schůzích v průběhu listopadu a prosince 1930. Plenární schůzí senátu byl návrh, po odstranění některých sporých bodů, přijat dne 22. ledna 1931. Další změny do návrhu zapracovala schůze poslanecké sněmovny. Konečné znění zákona bylo přijato senátem Národního shromáždění na schůzi konané dne 27. března 1931.3 Snahou nové právní úpravy bylo omezení práv věřitelů, tak rozšířených v uherské právní úpravě z roku 1881 a rozšíření vlivu konkursního soudu a konkursního komisaře. Další problémy předchozích právních úprav, které se zákon roku 1931 snažil odstranit, se týkaly velmi rozdílné délky konkursního řízení v českých zemích a na území bývalých Uher. V českých zemích trvalo konkursní řízení déle než tři roky pouze ve 14,2 % případů, kdežto

na Slovensku a Podkarpatské Rusi trvalo řízení přes tři roky v celých 50 % případů. Také rozdělení výtěžku konkursní podstaty bylo v Česku pro věřitele nepoměrně příznivější. Základem nové úpravy se tedy stal konkursní řád z roku 1914, který se v praxi lépe osvědčil. Jeho předností bylo také to, že znal jen jediný způsob konkursního řízení, konkurs obecný, kdežto slovenský konkurzní zákon měl, vedle obecného i zvláštní předpisy o konkursu kupeckém. Pro Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řád z roku 1931 je charakteristické, že rozšířil pravomoci konkursního komisaře, který dozíral nad činností ostatních orgánů konkursního řízení a zakročoval i samostatně. Do jeho pravomoci bylo přesunuto, pro urychlení, také rozhodování o věcech, které dříve náležely do pravomoci konkursního soudu. Tomu zbyla po novele pravomoc k prohlášení konkursu, ustanovení konkursního komisaře a správce podstaty, dozor nad činností konkursního komisaře a rozhodnutí o skončení konkursního řízení. V nové osnově zák. č. 64/1931 Sb. z. a n. byla z konkursního řádu z r. 1914 převzata systematika, jež spočívala v rozdělení na konkursní právo hmotné a formální. Byl převzat také text většiny jeho ustanovení, která se v praxi osvědčila. Zajímavý byl vývoj mimokonkursního nuceného vyrovnání, po jehož zrušení se po první světové válce silně volalo. V Rakousku bylo toto řízení zavedeno nařízeními z let 1859 a 1862. V praxi se příliš neosvědčilo, přesto se po čase opět objevily snahy o jeho zavedení. V letech 1913 – 1914 se pracovalo na nové úpravě konkursního řádu a zároveň byl připraven i návrh zákona o nuceném vyrovnání mimokonkursním. Oba byly vydány císařským nařízením s mocí zákona 10. prosince 1914, pod č. 337 ř. zák. Mimokonkursní nucené vyrovnání převzal i zák. č. 64/1931 Sb. z. a n. Snahou reformy byla účinnější ochrana zájmů a to ve zvýšení dosavadní minimální nabídky na uspokojení věřitelů, kteří nepožívali přednostního uspokojení, lepší zjištění pravého hospodářského stavu dlužníka a tím zajištění spolehlivějšího podkladu pro rozhodnutí věřitelů o přiměřenosti nabízeného vyrovnání a ochrana před zneužitím vyrovnacího řízení. Novela se snažila omezit vysoký počet vyrovnacích řízení, a odnímala tuto možnost dlužníkům, kteří pro způsob svého hospodaření nezasluhovali výhod tohoto řízení. K tomu sloužila například obligatorní vyjevovací přísaha dlužníka (§ 2 osnovy vyr. ř.), nebo povinnost součinnosti dlužníka při zkoumání přihlášených pohledávek pod sankcí zastavení vyrovnacího řízení (§ 44, 65 osnovy vyr. ř.). Aby bylo zajištěno splnění vyrovnání, prohlašuje § 63 osnovy vyr. ř. vyrovnání potvrzené soudem za exekuční titul.4 Další vývoj českého úpadkového práva byl násilně přerušen dne 1. 1. 1951, kdy byl zákon z roku 1931 zrušen zákonem č. 142/1950 Sb. (novým občanský soudním řádem). Občanský soudní řád č. 142/1950 Sb. v § 570 – 605 zavedl institut tzv. exekuční likvidace jako exekučního prostředku, spočívajícího v prodeji veškerého majetku dlužníka. V občanském soudním řádu z roku 1963 v § 352 – 354 o likvidaci majetku byl i tento institut nahrazen a zůstal v podstatě jen jeho název, a to kvůli reciprocitě potřebné pro konkursy v zahraničí. K opětovnému zavedení konkursního a vyrovnacího řízení (v podobě, v jaké je co do základních východisek známe i dnes) došlo v českých zemích až po více než čtyřiceti letech zákonem ze dne 11. 7. 1991, č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Původní text nezapře, že jeho inspiračním zdrojem byla úprava úpadkového práva obsažená v zákoně č. 64/1931 Sb. Ten byl sice na svou dobu vskutku moderním právním předpisem, leč se zřetelem ke změnám, k nimž došlo za uplynulá desetiletí v hospodářské oblasti, lze zákon koncipovaný na jeho základě na počátku devadesátých let 20. století hodnotit jako myšlenkově zastaralý a co do možnosti rychlého a účinného projednání konkursů s velkým počtem věřitelů málo vyhovující praxi.5

1.2 Vývoj zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání Zákon č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání nabyl účinnosti dne 1. 10. 1991. Ustanovení ZKV nahradily § 352 až 354 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, které před tímto datem představovaly jedinou právní úpravu úpadkového řízení v českém resp. československém právním řádu. Je pochopitelné, že s ohledem na tehdejší ekonomickou a politickou situaci nebyla tato ustanovení prakticky využívána. O znovuzrození českého úpadkového práva můžeme proto hovořit teprve ode dne 1.10.1991. Zákon o konkursu a vyrovnání, snad i v důsledku již zmíněné přetržky ve vývoji českého úpadkového práva trvající přes 40 let, prodělal od své účinnosti až do současné doby celkem 21 změn formou přímých či nepřímých novelizací včetně změn provedených prostřednictvím nálezů Ústavního soudu České republiky. Některé ze změn lze označit za zásadní, zatímco jiné lze charakterizovat jako úpravy kosmetického charakteru. Ze zásadních přímých novelizací ZKV je možné vyzdvihnout novelu provedenou zákonem č. 94/1996 Sb., účinnou ode dne 1.6.1996. Tato novela v některých zásadních bodech reagovala na praktické zkušenosti s realizací ZKV v praxi. V následujících obdobích docházelo k dalším drobným změnám provedeným zákonem č. 151/1997 Sb. (účinný od 1.1. 1998) a zákonem č. 12/1998 (účinný od 1.4. 1998). Po relativně krátkém období legislativního klidu v roce 1999 přinesl rok 2000 postupně hned šest novel ZKV. Z těchto šesti novel jsou bezesporu nejvýznamnější obě přímé novely. Zákon č. 105/2000 Sb. (tzv. poslanecká novela účinná od 1. 5. 2000) a na něj bezprostředně navazující zákon č. 214/2000 Sb. (tzv. technická novela účinná od 21. 7. 2000) významným způsobem zasáhly do stávající podoby ZKV. Další čtyři nepřímé novely, tj. zákon č. 27/2000 Sb. (účinný od 1.5. 2000), zákon č. 30/2000 Sb. (účinný od 1.1. 2001), zákon č. 368/2000 Sb. (účinný od 1.1. 2001) a zákon č. 370/2000 Sb. (účinný od 25.10. 2000) do ZKV v zásadě jen promítly změny, ke kterým došlo v důsledku přijetí zákona o veřejných dražbách a v důsledku přijetí rozsáhlých novel občanského soudního řádu, zákona o dluhopisech a obchodního zákoníku. Současně s tím došlo v roce 2000 též k novelizaci obou prováděcích předpisů k ZKV. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení ZKV byla novelizována vyhláškou č. 229/2000 Sb. (účinnou od 26.7. 2000); novela podstatně zvýšila konkursní a vyrovnací odměny. Dne 1.1. 2001 pak nabyla účinnosti i vyhláška č. 482/2000 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy; novela krátce rozvedla některé úkony prováděné správci.6 Významným mezníkem ve vývoji právní úpravy úpadkového práva v ZKV byl rok 2003. V době od 31.3. 2003 do 23. 7. 2003 nabyly účinnosti tři změny v ZKV vycházející z nálezu Ústavního soudu ČR. Pod číslem 403/2002 Sb. byl publikován nález Ústavního soudu jenž nabyl účinnosti dne 31.3. 2003. Rozhodnutí Ústavního soudu se dotklo dvou zásadních okruhů v oblasti úpadkového práva. Povinnost hradit zálohu na náklady konkursu danou ustanovením § 5 ZKV bylo od 1.4. 2003 možno vztáhnout na všechny subjekty bez omezení. Novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. (účinnost od 1.5. 2000) byly z povinnosti hradit zálohu na náklady konkursu vyjmuty osoby, které podaly návrh na prohlášení konkursu z titulu neuhrazených pracovně právních nároků. Výjimku z této výjimky tvořily osoby vyjmenované v ustanovení § 67b ZKV. Tento nález Ústavního soudu ČR také vypustil z ustanovení § 8 odst. 3 ZKV tuto větu: „Nároky správce se uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkursu složené navrhovatelem“. Šlo o reakci na často se vyskytující situaci, kdy soudem ustavený správce konkursní podstaty navrhl zrušení prohlášeného konkursu s tím, že úpadce nedisponuje majetkem, jehož hodnota by postačovala k úhradě hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty. V takovém případě konkursní soud v rozhodnutí, kterým zrušil prohlášený konkurs v souladu s ustanovením § 44 odst. 1 písm. d) ZKV, sice rozhodl o výši odměny správce konkursní 12

podstaty a schválil výši jeho hotových výdajů, ovšem tyto částky zůstaly v konečném důsledku neuhrazeny, nebo byly uhrazeny pouze částečně. Prvostupňové soudy se v takových případech omezovaly na konstatování, že část odměny či hotových výdajů, nebo obě tyto položky nebudou uhrazeny v důsledku nedostatku finančních prostředků v konkursní podstatě úpadce. Popsanou situaci zhodnotil Ústavní soud jako protiústavní a nedostatek právní úpravy, který neumožňoval hotové výdaje a odměnu správce konkursní podstaty jako osoby, která byla konkursním soudem pověřena výkonem určité činnosti, hradit z prostředků státního rozpočtu, označil jako nepravou mezeru právní úpravy. Vzniklý nedostatek zmírnil Ústavní soud zrušením zmíněných ustanovení ZKV. Povinnost hradit zálohu na náklady konkursu tak dnem 1. 4. 2003 začala dopadat na všechny navrhovatele bez rozdílu. Možnost využít složenou zálohu k úhradě odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty zůstala zakotvena v ustanovení § 32 ZKV. Na první pohled se změna ustanovení § 5 ZKV může jevit jako diskriminační vůči osobám, které byly u dlužníka v pracovním poměru a kterým dlužník nehradil po určitou dobu jejich mzdu, ovšem na druhé straně tato změna pozitivně ovlivnila zájem správců konkursní podstaty na výkonu činnosti také v tzv. bagatelních konkursních řízeních, kde není možno získat prostředky k úhradě odměny a hotových výdajů správce prodejem majetku zařazeného do konkursní podstaty úpadce. Nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 101/2003 Sb., účinný od 4. 4. 2003, zrušil ustanovení § 24 odst. 4 ZKV. Toto ustanovení konkursního zákona, včleněné do právní úpravy novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., bylo od samého počátku hodnoceno jako diskutabilní. Podle tohoto ustanovení měl oprávněný subjekt, jehož pohledávka přihlášená do konkursního řízení byla popřena při přezkumném jednání, podat namísto samostatné incidenční žaloby návrh na pokračování v řízení, které bylo zahájeno před prohlášením konkursu na majetek úpadce a které bylo přerušeno právě prohlášením konkursu. V rámci tohoto řízení pak mělo být rozhodnuto příslušným soudem o pravosti popřené pohledávky. Účastníky řízení se stávaly osoby, které by jinak byly účastníky samostatného incidenčního řízení. Dotčené ustanovení vyvolalo široké diskuse mezi soudci většiny soudů. Velmi nešťastně došlo k přenesení rozhodování o incidenčních sporech z konkursních soudů na jiné prvostupňové soudy, především pak na soudy okresní, které s tímto druhem sporů neměly žádné praktické zkušenosti. Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že předmětné ustanovení omezuje některá práva účastníků soudních řízení zaručená Listinou základních práv a svobod (vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993). S ohledem na tyto závěry bylo ustanovení § 24 odst. 4 ZKV zrušeno s účinností od 4. 4. 2003. Ústavní soud v závěru odůvodnění svého nálezu konstatoval, že ustanovení § 24 odst. 4 ZKV nelze od účinnosti tohoto nálezu žádným způsobem aplikovat a předmětné návrhy je třeba vyloučit k samostatnému projednání. Další nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 210/2003 Sb. provedl změnu v poslední větě ustanovení § 12 odst. 5 ZKV. Od 1. 5. 2000 umožňovalo ustanovení § 12 odst. 5 věta druhá ZKV, aby proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku se mohl odvolat i věřitel doposud nezúčastněný na řízení, který doložil, že má za dlužníkem peněžitou pohledávku. V tomto případě Ústavní soud ČR konstatoval, že zmíněná novela zhoršila postavení těch věřitelů dlužníka, kteří mají nepeněžitou pohledávku za dlužníkem. Zmíněný rozpor byl odstraněn vypuštěním slova „peněžitou“ z § 12a odst. 5 ZKV. Od 23. 7. 2003 tak právo odvolání proti rozhodnutí, kterým soud zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro nedostatek majetku, bylo přiznáno všem věřitelům dlužníka bez rozdílu. K dalším novelizacím ZKV došlo v průběhu roku 2005. Dne 1. 5. 2005 vstoupila v platnost novela ZKV provedená zákonem č. 257/2004 Sb. Dotkla se především nakládání s cennými papíry a vztahu úpadkového řízení ke Středisku cenných papírů. Samotných stěžejních institutů úpadkového práva se tato novela víceméně nedotkla.

Dne 1. 1. 2005 vstoupila v účinnost další drobná novela ustanovení § 8 odst. 3 ZKV provedená zákonem č. 499/2004 Sb. Tímto číslem byl publikován nový zákon o archivních službách. V jeho rámci došlo i k novelizaci konkursního zákona; do hotových výdajů správce konkursní podstaty byly zahrnuty nově náklady na archivní službu. Spolu se změnou v ustanovení § 8 odst. 3 a § 5 ZKV provedenou nálezem Ústavního soudu ČR (účinnost od 1. 4. 2003) tak byly podstatným způsobem navýšeny částky hotových výdajů správců konkursních podstat, což se negativně projevilo na výši částek hrazených správcům konkursních podstat z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím jednotlivých konkursních soudů prvého stupně. Hotové výdaje správců a jejich odměna jsou v důsledku zmíněného nálezu Ústavního soudu publikovaného pod číslem 403/2002 Sb. a dnes již opakovaně vyjádřených názorů obou vrchních soudů hrazeny z prostředků státního rozpočtu prostřednictvím konkursních soudů prvého stupně. Tento fakt se odráží v navýšení mandatorních výdajů jednotlivých krajských soudů. Další novelizace je provedena zákonem č. 179/2005 Sb. V části 29 v článku XXIX a XXX bylo opětovně novelizováno ustanovení § 8 odst. 3 ZKV. Na konec první věty tohoto ustanovení byla vložena tato slova: „tento nárok správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu“. Poznámka pod čarou pak za zvláštní právní předpis označila zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela ZKV se v souladu s článkem XXX zákona č. 179/2005 Sb. stala účinnou dnem 30. 4. 2005, tj. dnem účinnosti tohoto zákona. Odměna za výkon funkce správce konkursní podstaty a odměna za výkon vyrovnacího správce stanovená podle tohoto zákona náleží správci i za řízení, která byla zahájena i přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou konkursních řízení, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžení majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty. U všech konkursních řízení, kde byla konečná zpráva s vyúčtováním odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty vyvěšena po 1. 5. 2005, mohl správce konkursní podstaty případně vyrovnací správce ke své odměně a hotovým výdajům připočíst také částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Tato novela se negativně dotkla především konkursních věřitelů, kterým se tak snížila částka určená pro úhradu jejich pohledávek, případně pohledávek za podstatou a odrazí se opět také ve státním rozpočtu. Stát, bude-li z jeho prostředků hrazena odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty, musí správci uhradit také tyto položky týkající se jeho daňových povinností (pokud jde o DPH). Provedená změna byla výsledkem dlouhodobé snahy především zájmových sdružení správců konkursních podstat, které se snažily dosáhnout zrovnoprávnění postavení správců konkursních podstat vůči notářům, soudním exekutorům a advokátům, jako právním zástupcům vystupujících v civilních soudních řízeních. Všechny tyto subjekty, s výjimkou správců konkursních podstat, měly již dříve možnost ke své odměně a výdajům připočíst daň z přidané hodnoty. Ke zrovnoprávnění správců konkursních podstat tak došlo až touto drobnou novelou přijatou v souvislosti se zákonem o zrušení Fondu národního majetku České republiky. Novela provedená zákonem č. 179/2005 Sb. včlenila do textu ustanovení § 27 ZKV nový odstavec 7. Upravil postup správce konkursní podstaty při prodeji majetku zařazeného do soupisu konkursní podstaty úpadce, pokud jde o předkupní práva u bytů a nebytových prostor ve vazbě na zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Poslední novelou ZKV provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. byla do ustanovení zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, především včleněny § 66d až 66y upravující úpadek bank, spořitelních a úvěrových družstev, zahraničních bank a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky podnikajících na území České republiky. Novela se dotýká tuzemských i zahraničních subjektů z této oblasti ekonomické činnosti. Ustanovení ZKV se

tak přiblížila normativům Evropské Unie. Jde o zcela novou právní úpravu, s jejíž aplikací nemá soudní soustava žádné zkušenosti. V oblasti, které se nová ustanovení ZKV dotýkají, jsou úpadkové situace, řešené až na úrovni konkursního nebo vyrovnacího řízení, v současnosti již poměrně vzácné. Kromě zmíněných ustanovení § 66d až 66y byly provedeny drobné změny také v dalších ustanoveních ZKV, opět šlo o změny vztahující se k bankám a dalším finančním konglomerátům. Poslední úplné znění ZKV bylo publikováno ve Sbírce zákonů v částce 16 pod č. 45/2001 Sb.

1.3 Vývoj právní úpravy insolvenčního zákona Vládní návrh zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon) byl Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (PS) předložen jako tisk 1120/0 dne 8. 9. 2005. Návrh byl přikázán k projednání Ústavně právnímu výboru PS, zpravodajem zákona se stal poslanec Ing. Radim Chytka. První čtení návrhu v PS proběhlo dne 26. 10. 2005 na 48. schůzi, druhé čtení proběhlo dne 27. 1. 2006 na 53. schůzi PS. Na stejné schůzi došlo i ke třetímu závěrečnému čtení v PS. Po schválení byl návrh insolvenčního zákona postoupen Senátu dne 28. 2. 2006 a zařazen jako tisk č. 288. Usnesením č. 93 ze dne 15. 3. 2006 Ústavně právní výbor (zpravodajem senátor Jaromír Volný) doporučil Senátu ČR návrh schválit. Dne 22. 3. 2006 obdobně postupoval senátní výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu (usnesení č. 298). Senát návrh zařadil na svou 10. schůzi jako 46. bod programu. Dne 30. 3. 2006 Senát návrh zákona schválil (usnesení č. 416). Insolvenční zákon byl rozeslán ve Sbírce zákonů dne 9. května 2006 v částce 62. Následovaly první novely insolvenčního zákona. Motivem byla snaha odstranit nejzásadnější pochybení původně přijaté právní úpravy. Zákon č. 312/2006Sb., o insolvenčních správcích novelizoval § 21 odst. 2 insolvenčního zákona. Podmínkou pro výkon funkce insolvenčního správce se stalo dosažení vysokoškolského vzdělání právnického nebo ekonomického směru. V původním znění tohoto ustanovení insolvenčního zákona bylo podmínkou pouze vysokoškolské vzdělání bez specifikace jeho zaměření. Došlo tak k zúžení okruhu osob, které mohou, i po uplynutí přechodného období vymezeného v § 41 zák. č. 312/2006 Sb., funkci insolvenčního správce vykonávat. V § 84 odst. 1, 139 odst. 1 písm. h), 247 písm. b), 365 odst. 3 a 366 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona byl pojem Komise pro cenné papíry nahrazen pojmem „Českou národní bankou“. Insolvenční zákon neakceptoval aktuální právní stav; podle čl. III zák. č. 57/2006 Sb. o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem. Ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 4. 2006) zanikla Komise pro cenné papíry. Dosavadní působnost Komise pro cenné papíry přešla dnem nabytí účinnosti tohoto zákona na Českou národní banku. Zákon č. 108/2007 Sb. (částka 40 Sbírky zákonů, platnost a účinnost dnem 11. 5. 2007) odsunul účinnost insolvenčního zákona z původního data 1. 7. 2007 na den 1. 1. 2008. Důvodem byla, stejně jako v případě přechodných ustanovení přijatých Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR dne 25. 9. 2007, nedostatečná připravenost systému Insolvenčního rejstříku, který je nezbytným předpokladem pro řádné fungování nového systému nového úpadkového práva. V rozhodné době nebyly soudy zabezpečeny ani po stránce softwarové ani hardwarové. Největší změnu insolvenčního zákona přinesl zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (tzv. doprovodný zákon). Pozměňovací návrhy k vládní předloze tohoto zákona předložil přímo při 2. čtení (podrobné

rozpravě) poslanec Ing. Radim Chytka. Dne 31.10.2007 byl vládní návrh včetně pozměňovacích návrhů poslance ing. Chytky přijat Senátem. Zákon byl rozeslán ve Sbírce zákonů dne 29.11.2007. Z novel insolvenčního zákona, které přinesl zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím je nutné upozornit především na tyto: 1. novelizací byl do § 97 insolvenčního zákona vložen odstavec 2 tohoto znění: „Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží.“ Zpřísnění formálních náležitostí návrhu na zahájení insolvenčního řízení je vedeno snahou minimalizovat pokusy o zneužití návrhu na zahájení insolvenčního řízení k ekonomické šikaně. Návrh podaný emailem bez zaručeného elektronického podpisu, který by vyvolal účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může být podán kýmkoliv prakticky anonymně. Pokud by se takový věřitelský návrh na zahájení insolvenčního řízení ukázal jako neoprávněný (šikanózní), neměl by dlužník možnost, vůči prakticky anonymnímu věřiteli, reálně dosáhnout náhrady škody, která mu neoprávněně vedeným insolvenčním řízením vznikla. 2. změnou v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona došlo k přeformulování definice podmínek pro povolení reorganizace. Původní, ne zcela jednoznačná definice ekonomických a personálních předpokladů pro povolení reorganizace, byla novelizací upřesněna tak, aby obě podmínky uvedené v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona nemusely být splněny kumulativně. Původní znění tohoto ustanovení insolvenční zákon nebylo v tomto směru jednoznačné. 3. přechodná ustanovení Zákona v § 432 insolvenčního zákona byla doplněna o odstavce č. 2, 3 a 4: (2) Jestliže v době do 31. prosince 2008 dojde insolvenční návrh insolvenčnímu soudu mimo rozvrženou pracovní dobu insolvenčního soudu, nebo ve dnech pracovního klidu, pak se povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona), pokládá za splněnou i tehdy, učiní-li tak insolvenční soud do 2 hodin po zahájení rozvržené pracovní doby. (3) Do 31. prosince 2008 obsahuje insolvenční rejstřík seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a veřejně přístupné písemnosti a informace z insolvenčního spisu. (4) V případě postupu podle § 422 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se do 31. prosince 2008 nepřipojují informace o charakteru osobního údaje, který není zveřejňován". Dočasnou změnu právní úpravy vztahující se k fungování insolvenčního rejstříku si vyžádal stav příprav hardwarové a softwarové stránky fungování insolvenčního rejstříku. Bylo nutné najít řešení, které by umožnilo justici překonat dobu, kdy po účinnosti insolvenčního zákona, nebylo možné zabezpečit především vydávání vyhlášek o zahájení insolvenčního řízení dle § 101 insolvenčního zákona po dobu celých 24 hodin po celý kalendářní rok. Po ukončení přechodného období budou pro fungování insolvenčního rejstříku platit beze zbytku pravidla popsaná v § 419 an. insolvenčního zákona. Právní normy v síle zákona jsou doplněny sérií vyhlášek, které byly publikovány ve Sbírce zákonů v částce 100 rozeslané dne 11.12.2007: a. vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, b. vyhláška č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, c. vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů,

d. vyhláška č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců, e. vyhláška č. 315/2007 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Shrnutí: - slovo konkurs (český ekvivalent úpadek) pochází z latinského termínu „concursus creditorium“ a naznačuje se jím, že jde o souběh věřitelů, který probíhá ve formě přihlašování pohledávek, aby bylo docíleno jejich uspokojení z konkursní podstaty, -

Přehled nejvýznamnějších právních norem řešících úpadek dlužníka na našem území: - Obecný konkursní řád josefínský z roku 1781, - konkursní řád z roku 1868 (č.1/1869 ř.z.) - Řád konkursní, vyrovnávací a odpůrčí z roku 1914 (č. 337/1914 ř.z.), - zákon č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí, - zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád – institut tzv. exekuční likvidace - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – institut likvidace majetku - zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

-------------------------------------Odkazy: 1) Hora,V.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, Praha 1931, str. 19 a 20 2) Schelleová, I. a kol.: Konkurs a vyrovnání, 2.doplněné vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2004, str. 46-48 3) Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. 1. svazek, Linhart&Pekárek, Praha 1931, str. V.-VI. 4) Schelleová, I. a kol.: Konkurs a vyrovnání, 2.doplněné vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2004, 5) Krčmář, Z.: Zákon o konkursu a vyrovnání ve znění zákona č. 105/2000 Sb. s poznámkami a judikaturou, IFEC s.r.o., Praha 2000, str. I. 6) Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání podle stavu k 1.2.2002, Linde Praha, a.s., Praha 2002, str. 3

2. Základní otázky insolvenčního řízení 2.1 Základní teze a koncepce úpravy insolvenčního práva insolvenčním zákonem Na základě závěrů ekonomické i právní praxe ve vztahu k uplatňování zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV) byly shledány důvody pro vytvoření nové komplexní právní úpravy, která bude v kontextu s další právní úpravou (zejména obchodního práva) efektivně naplňovat požadavky ekonomické praxe. Toto zjištění bylo po nabytí účinnosti ZKV poměrně rychlé, takže již od poloviny 90. let byla patrná snaha prostřednictvím jak vládních, tak následně i nevládních struktur předložit zpracovaný nový insolvenční zákon. V souvislosti se změnami ekonomické situace a ekonomicko směřování České republiky v závislosti na politickém vedení státu se poněkud změnilo i vstupní zadání, přesto základní zadání, tedy vytvoření nové kodifikace zůstalo zachováno. Vzhledem k rozsáhlým dopadům insolvenčního zákona byla potřeba kvalitního zpracování právní úpravy dána natolik výrazně, že s ohledem na omezené zázemí právních expertů pro oblast úpadkového práva v České republice se neprojevily výraznější snahy o nějaké individuální mimovládní řešení. Nespornými impulsy vedoucími k vytvoření nové právní úpravy pak byly i doporučení ve vztahu ke změnám v české legislativně, ať již šlo o doporučení ze strany orgánů Evropské unie, nebo Světové banky. Celkově je možno, byť s jistými výhradami zejména k závěrům Světové banky konstatovat, že výtky vůči stavu aplikace úpadkového práva u nás byly oprávněné. Je však poněkud kacířskou otázkou, do jaké míry oprávněné výtky zapříčila stávající právní úprava ZKV a do jaké míry byly tyto výtky zapříčiněny chybami, nedůsledností a neznalostí těch, kteří s touto právní úpravou pracují. Základem pro práce na návrhu nového insolvenčního zákona byly komise pověřené vytvořením insolvenčního zákona Ministerstvem spravedlnosti. Jako vůdčí osobu v rámci kodifikace je nutno označit soudce Nejvyššího soudu ČR JUDr. Zdeňka Krčmáře. K délce tvorby výsledné podoby úpadkového zákona lze uvést, že z důvodů, jenž již byly zmíněny výše, tedy změn vlád, či ministrů spravedlnosti, ať již v důsledku voleb či v případě změny ministerského předsedy, docházelo i k přerušování činnosti této vládní legislativní komise. Její činnost byla tedy poněkud etapová, avšak v zásadě kontinuální díky podstatnému zachování jejího personálního složení. Základem pro tvorbu nového insolvenčního zákona byly přijaté teze této právní úpravy, které následně tvořily koncepci, která sjednocuje účel a prostředky insolvenčního zákona. Mezi základní teze nové úpravy patří potvrzení závěrů o insolvenčním řízení jako řízení soudním, avšak se zapracováním ustanovení zpružňujících insolvenční řízení, zejména málo flexibilní procesní úpravu používanou ve stávající právní úpravě. Další z tezí tvořících podklad nové legislativy v návaznosti na potřebu zpružnit konkursní řízení je výchozí teze o potřebě zásadního zrychlení insolvenčního řízení. Důvodem pro potřebu zrychlit insolvenční řízení je požadavek ekonomická praxe, v jejímž rámci pouze dostatečně rychle provedené insolvenční řízení žádoucím způsobem pročistí podnikatelské prostředí a současně umožní na základě výtěžku insolvenčního řízení poskytnutého věřitelům provést reinvestování takto získaných finančních prostředků. Výtěžek zpeněžení majetkové podstaty by se měl přitom pokud možno oproti stávajícímu stavu zvýšit. Další z tezí, tvořící podklad pro zpracování nové insolvenční úpravy je i záměr rozšířit možnosti řešení úpadku právnických i fyzických osob. Bylo přitom vycházeno z poznatku praxe, že drtivě převažující forma stávajícího řešení úpadku konkursem, jako prostým likvidačním postupem, je pro řešení některých případů úpadku překonaným právním institutem.

Na základě uvedených požadavků se jako tezí prolínající se v celou novou úpravě objevuje snaha zvýšit míru práv věřitelů uplatnitelných v rámci insolvenčního řízení. Podkladem pro tento záměr je jednoduchá úvaha, že právě konkursní věřitel má mít primárně právo rozhodovat o postupu realizace jeho pohledávky vůči dlužníkovi formou insolvenčního řízení. Uvedená zadání musela být zpracována do transparentní a předvídatelné podoby insolvenčního zákona, neboť právě úspěšné naplnění tohoto kritéria je podmínkou pro úspěšnost úpravy nového insolvenčního zákona a i navazující legislativy. 1) V rámci nové legislativy je zřejmá snaha akceptovat řešení insolvenční problematiky používaných v některých zemích západní Evropy a USA. S ohledem na naše geografické i ekonomické vazby a se zdůrazněním rozsahu získaných zkušeností se projevilo jako nejsilnější zdroj inspirace pro tvorbu nové právní úpravy Bankruptcy Law, tedy úprava úpadkového práva v USA z roku 1978. Dále je patrné i zohlednění úpadkového práva účinného v SRN, přitom je nutno zohlednit fakt, že k vytvoření německého insolvenčního práva sloužil rovněž právě americký vzor. Uvedené právní normy je možno hodnotit svým způsobem jako průlomové, které svojí formou a obsahem předstihly jinak stále platnou právní úpravu v mnoha západoevropských zemích, které se k vytvoření nové úpadkové legislativy teprve připravují. Je třeba vyhodnotit jako pozitivum, že přes poměrně krátkou dobu, po níž k vytvoření nové legislativy docházelo (ve srovnání s ostatními státy), máme nyní k dispozici právní úpravu úpadkového práva vytvořenou v podobě, jenž odráží zadání pro její vytvoření. S ohledem na výše uvedené teze, jenž byly podkladem pro tvorbu insolvenčního zákona, je zajímavým obecný pohled na to, do jaký míry a s jakou vyhlídkou do budoucna jsou tyto teze zapracováním v insolvenčním zákoně naplněny. Shrnutí: - rekodofikační práce na úpravě úpadkového řízení probíhaly již od poloviny 90. let, - základní teze a koncepce nové právní úpravy: - flexibilnost řízení, - rychlost řízení, - rozšíření způsobů řešení úpadku (posílení sanačních způsobů řešení úpadku), - zvýšení práv věřitelů v řízení, - transparentnost a předvídatelnost řízení, - mezi základní zdroje nové právní úpravy patřila úprava úpadkového práva Německa (Insolvenzordnung) a USA (Bankruptcy Law z roku 1978). 2.1.1 Pružnost insolvenčního řízení Pružnost nově zaváděných prvků insolvenčního řízení by měla přispět ke splnění požadavku větší adaptability rozsáhlého záběru dopadu úpadkového práva na velice různorodý okruh řešených insolvencí – od insolvence fyzické osoby – nepodnikatele, zpravidla s očekávanou insolvencí způsobenou přeúvěrováním této osoby s následnou platební neschopností, přes očekávanou a konstantně nejčastější problematiku insolvencí malých či středních obchodních společností až po insolvenční stavy velkých společností, ať již z oblasti průmyslu či peněžnictví. Důrazem na pružnost insolvenčního řízení se vyznačuje procesní koncepce celého zákona. Insolvenční zákon nadále neobsahuje komplexní procesní úpravu a ve výslovně neřešených

procesních případech upravených vlastním zákonem odkazuje na procesní úpravu danou ustanoveními občanského soudního řádu. Insolvenční úprava používá již ve stávajícím konkursním zákoně aplikované ustanovení o přiměřenosti použití občanského soudního řádu a toto nově dále zdůrazňuje odkazem na limity této přiměřenosti, kterými jsou zásady uvedené pod § 4 insolvenčního zákona, na nichž spočívá insolvenční řízení. Tuto zvýšenou adaptabilitu procesní stránky nové právní úpravy je nutno přivítat, neboť již v praxi vycházející ze stávající právní úpravy byly více než patrny snahy akceptovat charakteristiky úpadkového řízení jako specifické oblasti práva determinované více než jiné právní oblasti požadavky ekonomiky, s potřebou volnějších pravidel procesu než jsou dány v běžných obchodních či občansko-právních řízeních. Pružnost nové úpravy se však nevnáší pouze do oblasti procesní, nýbrž i do hmotné úpravy. V zákoně je opakovaně vytvářena zákonná možnost, aby v případě efektivity a racionality odchylného řešení než je zákonem dáno, byla možnost toto odchylné řešení či postup akceptovat - § 315 odst. 2 insolvenčního zákona, dispozice s reorganizačním plánem § 338 odst. 3 insolvenčního zákona aj. Je však nesporné, že toto vytváření možnosti odchýlit se rozšířeně i od hmotněprávní úpravy je nutno chápat jako do značné míry novum, jehož užití a akceptace právní praxí bude potřebovat jistou dávku profesní odvahy přistoupit k takovémuto kroku, znamenajícího cestu mimo vyšlapané cesty. Nepochybně to znamená zejména důraz na právní invenci a kalkulační schopnosti insolvenčních soudců. Shrnutí: - snaha o co nejvyšší míru adaptability nové právní úpravy na různorodý okruh řešených insolvencí (fyzické osoby, které nejsou podnikateli, velké podnikatelské subjekty apod.), - insolvenční zákon neobsahuje komplexní procesní úpravu, - přiměřenost aplikace procesních pravidel obsažených v občanském soudním řádě je limitována respektováním základních zásad insolvenčního řízení. 2.1.2 Rozšíření možností řešení úpadku Variabilita nové insolvenční úpravy je oproti stávající úpravě v ZKV zásadně posílena rozšířením zákonných institutů pro řešení insolvenčního stavu dlužníka, nově včetně řešení i hrozící platební neschopnosti. Pro řešení otázky insolvence budu možno provést volbu mezi řešeními: - forma konkursu, jenž svojí ideou likvidace odpovídá stávajícímu řešení konkursem zákonem ZKV. - forma tzv. nepatrného konkursu, jenž je svojí podstatou určena k řešení rozsahem majetku a počtem věřitelů menších konkursů, případně konkursům vedeným na majetek fyzických osob – nepodnikatelů. Technické označení „nepatrný“ je možno přiřknou pouze ve vztahu k výši majetku a počtu věřitelů, rozhodně nikoliv k významu tohoto institutu. Na základě praktických zkušeností autora jako konkursního soudce je možno očekávat rozsáhlé využití tohoto institutu, jenž díky vysoké míře disponibilních odchylek od vedení „úplného konkursu“ umožňuje efektivní a rychlé řešení značné části prohlašovaných konkursů. - forma reorganizace, která by měla nahradit a zpřístupnit stávající jen zřídka a obtížně využívaný institut vyrovnání. K otázce užití tohoto institutu by autor poněkud skepticky nahlédl na někdy nepřiměřená očekávání ekonomických

kruhů vážících se na tuto novou úpravu. Institut reorganizace již z titulu svého účelu a určení zásadně nemůže nahradit konkurs. Přitom je možno toto tvrzení opřít např. o zkušenosti bezesporu stabilizované ekonomiky USA. Jde o pohled na frekvenci využívání článku 7 (likvidační forma řešení úpadku, v podobě v podstatě odpovídající konkursu) a článku 11 (odpovídajícího reorganizaci) Bankruptcy Law, tedy právní úpravy úpadkového práva v USA, která je již výše zmíněna jako základní podklad pro tvorbu nové právní úpravy. Řešení stavu úpadku postupem dle článku 7 a 11 je možno konkrétně přiblížit na příkladu poměru počtu projednávaných věcí v Centrálním distriktu kalifornského úpadkového soudu, kde za období od začátku roku 1993 do prosince téhož roku bylo projednáno 57.752 případů dle kapitoly 7 v porovnání s pouze 6.739 případy projednání dle kapitoly 11. Dle informace podané k tomuto poměru je stav dán odrazem nedostatku cash-flow, které je nezbytné pro udržení podniku v provozu.2) Z uvedeného je patrno, že reorganizace bude představovat v zásadě zákonnou možnost řešení stavu insolvence, jenž sice bude pružnější, přístupnější a tedy i častější než institut vyrovnání, avšak frekvencí užití nebude konkurovat dominantnímu řešení úpadku formou konkursu, ať již v jeho „úplné“ nebo „nepatrné“ podobě. - forma oddlužení, která umožňuje řešit úpadek právnický i fyzických osob, v obou případech pak za splnění předpokladu, že nejde o podnikatele. - forma zvláštních řízení pro řešení úpadku finančních institucí - bank, bankám obdobných a pojišťovacích institucí Za účelem umožnit řešení stavu úpadku bez rozhodnutí o insolvenci insolvenční zákon zřizuje institut „moratoria“. Tento institut nahrazuje institut ochranné lhůty existující v ZKV. Ochrannou lhůtu je možno vyhodnotit jako neúspěšný pokus zákonem umožnit poctivému dlužníkovi vyhnout se prohlášení konkursu na jeho majetek. Neúspěch tohoto záměru potvrzuje, že za roky 1998 – 2003 bylo povoleno toliko 8 ochranných lhůt.3) Charakter „moratoria“ je jistě odlišný, již proto, že předpokládá již při svém vzniku souhlas většiny věřitelů dlužníka. Vzhledem k charakteru stávajících úpadkových řízení je však otázka užití „moratoria“ podmíněna kultivací zejména podnikatelského prostředí, přičemž lze spíše teprve postupem času očekávat vytvoření stavu, kdy „moratorium“ bude akceptováno věřiteli a i tomto případě nelze tento institut chápat jinak, než jako možný, zákonem předpokládaný odklon v insolventním řízení, jenž bude čas od času využit (v podrobnostech odkazuji na kapitolu 12). Shrnutí: - základní způsoby řešení úpadku dlužníka podle insolvenčního zákona: - konkurs a jeho zjednodušená forma nepatrný konkurs (jediná likvidační forma řešení úpadku), - reorganizace (sanační způsob řešení úpadku podnikatelů), - oddlužení (sanační forma řešení úpadku osob, které nejsou podnikateli), - insolvenční zákon dále upravuje institut moratoria, jehož snahou má být odvrácení stavu úpadku či hrozícího úpadku, - insolvenční zákon také obsahuje zvláštní pravidla pro řešení úpadku finančních institucí.

2.1.3 Rychlost insolvenčního řízení Změna insolvenčního řízení posunem k větší pružnosti a s tím související a provázané rychlosti procesu se odráží mimo jiné v rozšíření termínů a lhůt stanovených přímo zákonem, přičemž některé lhůty jsou bezesporu velice krátké. Je to například : 1. lhůta 2 hodin na zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení, 2. lhůta pro rozhodnutí soudu o vstupu nabyvatele pohledávky na místo přihlášeného věřitele stanovená do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy soudu takovýto návrh došel, 3. lhůta 7 dnů po podání insolvenčního návrhu pro jeho odmítnutí v případě návrhu neobsahujícího všechny náležitosti či neurčitého nebo nesrozumitelného, pokud nedostatky brání pokračování v řízení 4. lhůta 2 měsíců od rozhodnutí o úpadku pro konání se schůze věřitelů, 5. lhůta 2 měsíců pro rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí o úpadku, proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku aj. Institutem nové insolvenční úpravy jež nesporně povede k výraznému zrychlení insolvenčního řízení je zavedení institutu insolvenčního rejstříku jako informačního systému veřejné správy. Tento nový institut nesporně tvoří jeden ze zásadních přínosů nové insolvenční úpravy. Z údajů a informací, které bude insolvenční rejstřík obsahovat, je převratnou změnou vedení insolvenčního spisu v digitalizované podobě. Insolvenční rejstřík bude rozsáhle využíván za účelem doručování v rámci insolvenčního řízení, což nepochybně zrychlí dobu nutnou k doručování písemností oproti postupu dle občanského soudního řádu, jehož komplikovaný systém doručování rozhodně neodpovídá potřebám insolvenčního řízení (v podrobnostech odkazuji na kapitolu 3). Shrnutí: -

insolvenční zákon rozšiřuje okruh termínů a lhůt pro jednotlivé úkony v insolvenčním řízení, které jsou stanoveny přímo zákonem,¨ insolvenční rejstřík jako prostředek pro doručování písemností v insolvenčním řízení.

2.1.4 Transparentnost a předvídatelnost průběhu insolvenčního řízení Výtkou adresovanou vůči právní úpravě v ZKV byla často námitka vůči neprůhlednosti konkursního řízení a úkonů v jeho rámci prováděných. Tato situace by se měla zásadně novou insolvenční úpravou změnit. Transparentnost řízení staví insolvenční zákon do popředí a je obsažena jako nedílný prvek všech kroků v insolvenčním řízení prováděných. V úpravě insolvenčního zákona je jasně patrný záměr stanovit přesná pravidla a postupy, za jejichž užití budou řešeny všechny varianty vývoje v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Přitom však zákon obsahuje dostatek možnosti se od zákonem předvídaných „standardních“ postupů odchýlit, je-li to ku prospěchu insolvenčního řízení. Veškeré tyto postupy i odchylky od nich vycházejí ze zásad insolvenčního řízení, z nichž ty nejpodstatnější jsou uvedeny přímo pod již zmiňovaným § 5 insolvenčního zákona. Zásadní přínos pro zpřehlednění a zpřístupnění insolvenční řízení je pak třeba připsat zejména již uvedenému institutu insolvenčního rejstříku. Vedením insolvenčního spisu a uvedení dalších informací z insolvenční oblasti bude zajištěna publicita a informovanost o stavu každého z vedených insolvenčních řízení a taktéž o obecném stavu insolvenční problematiky u nás. Zejména lze tedy odhadnout, že díky insolvenčnímu rejstříku bude možno dosáhnout stavu maximální transparentnosti řízení, jenž bude průběžně sledovatelné

kteroukoliv osobou, která bude mít o tyto informace zájem. Mělo by se tak i zabránit jisté současné démonizaci tohoto právního odvětví a umožnit jeho návrat ze sféry neověřeně spekulativní do roviny věcně pracovní. K otázce insolvenčního rejstříku je zapotřebí zdůraznit, že jde o doposud v rámci české justice nepoužívaný rozsah zpracování a publikování informací v digitální podobě. Právě s důrazem na prvotnost této koncepce, jenž je bezpochyby jistým předobrazem budoucího vývoje i ostatních oblastí práva v českém soudnictví, je nutno velice pečlivě, kvalitně a samozřejmě i maximálně rychle tento systém vytvořit. K transparentnosti a předvídatelnosti insolvenčního řízení by mělo přispět i povinné užívání formulářů pro přihlašování pohledávek konkursních věřitelů. Toto řešení je nutno přivítat a pouze vyslovit naději, že již vytvořené a do budoucna očekávané formuláře a návrhy budou kvalitně zpracovaným materiálem, při jehož tvorbě se příslušné zodpovědné osoby poučí z nepříliš úspěšného řešení problematiky zpracování formulářů pro změny zápisů v obchodním rejstříku a také již z počátečních komplikací aplikace insolvenčního zákona. Shrnutí: -

zákonná úprava základních zásad insolvenčního řízení, insolvenční rejstřík, v němž jsou zveřejňován obsah insolvenčního spisu povinné používání formulářů v insolvenčním řízení (přihláška pohledávky, návrh na povolení oddlužení, hlasovací lístek),

2.1.5 Zvýšení práv věřitelů Jednou ze základních nosných tezí tvorby insolvenčního zákona byl záměr zvýšit míru práv věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Po dlouhou dobu byla právě tato otázka předmětem rozsáhlých debat v rámci přípravy legislativy. Tyto debaty vycházely ze shodného záměru míru práv věřitelů zvýšit, avšak lišily se v tom v jakém rozsahu a jakým způsobem mají věřitelé svá práva vykonávat. Základem byl tedy cíl posílit postavení věřitelů a přitom zajistit funkčnost nové úpravy vyrovnanou formou dělby práv a povinností mezi insolvenční soud, insolvenčního správce a věřitele uplatňující svá práva vůči dlužníkovi. Další otázkou, která však již přesahuje a rozšiřuje záběr tohoto článku je otázka parity a korekcí vlivu jednotlivých skupin věřitelů, zejména pak věřitelů se zajištěnými pohledávkami a věřitelů bez zajištěných pohledávek. Zásadní změnu koncipuje insolvenční zákon ve vztahu práv věřitelů k osobě insolvenčního správce. Věřitelský výbor se dostává do podstavení subjektu řídícího činnost insolvenčního správce, jehož postavení je možno označit jako postavení osoby provádějící svoji činnost na základě pokynů věřitelského výboru v mezích zákonné úpravy. Insolvenční zákon přesně stanoví podmínky za nichž věřitelé mohou provést odvolání insolvenčního správce a ustanovit insolvenčního správce nového. Práva věřitelů se zásadním způsobem zdůrazňují v posílení významu a rozsahu činnosti věřitelského orgánu, jímž primárně nadále zůstává shodně se stávající právní úpravou věřitelský výbor. Se zvýšením míry vlivu věřitelského výboru na insolvenční řízení je však spjato i posílení principu odpovědnosti věřitelů zúčastněných ve věřitelském výboru za činnost v tomto orgánu. Zde se v této souvislosti objevují kromě kontrolních i sankční mechanismy vůči členům věřitelského výboru, které mají zajistit řádný výkon jejich činnosti. Sankce jsou rovněž v různém rozsahu a charakteru uplatněny i proti jednotlivým věřitelům uplatňujícím svá práva vůči dlužníkovi a to zobecněno v případech, kdy jejich chování v rámci insolvenčního řízení vede k nedůvodnému narušování průběhu řízení.

Se zvýšením práv a míry odpovědnosti věřitelů v insolvenčním řízení je umožněno, aby se věřitelé se pevně chopili svých legislativně prosazených práv. Je třeba zdůraznit, že úprava úpadkového práva vytváří toliko možnost věřitelů uzpůsobit průběh insolvenčního řízení obrazu svému. V častých případech však nastane opačný, než očekávaný efekt. Věřitelé tak v důsledku obav z případných následků nebudou vyvíjet v insolvenčních řízeních jakoukoliv činnost, odhlédnuto od omezeného počtu ekonomicky zajímavých řízení. Toto chování lze charakterizovat jako racionální pasivitu věřitelů. Účast a míra rizika odpovědnosti v insolvenčním řízení v kontextu s výší ekonomického přínosu insolvenčního řízení pro věřitele stanoví okruh insolvenčních řízení, v nichž pasivita věřitelů je jejich logickým ekonomicky podloženým krokem. Shrnutí: -

posílení práv a odpovědnosti věřitelů v insolvenčním řízení, insolvenční správce se stává osobou provádějící svou činnost na základě pokynů věřitelského orgánu.

2.2 Obecné pojmy insolvenčního zákona Insolvenční zákon ve své první části jako úvodní ustanovení zahrnuje obecné instituty tohoto zákona a současně tvoří hmotný i výkladový základ jeho dalších částí. Ustanovení § 1 insolvenčního zákona proto obecně specifikuje okruh právních stavů řešených zákonem, přičemž pojímá problematiku nikoliv jen jako historicky obvyklé řešení stavu úpadku, nýbrž v návaznosti na zahraniční i aktuální české požadavky kladené na insolventní zákon i na řešení stavu, kdy je řešen i teprve hrozící úpadek dlužníka. Ustanovení § 1 písm.b) insolvenčního zákona následně upravuje postup, podle nějž dojde k oddlužení dlužníka v případě, že jeho závazky vůči věřitelům nebudou zcela uspokojeny v průběhu konkursního řízení. Základní pojmy používané insolvenčním zákonem jsou vymezeny v § 2 insolvenčního zákona, čím je v úvodu vytvářen přehled základních pojmů a institutů insolvenční úpravy. - v návaznosti na pojetí řešení úpadku či hrozícího úpadku právnické nebo fyzické osoby zákon stanoví pojem „insolvenční řízení“ pro soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek či hrozící úpadek a způsob jeho řešení. Pojem „insolvenční soud“ určuje soud u nějž probíhá insolvenční řízení a „insolvenčním návrhem“ je návrh podaný u tohoto soudu na zahájení insolvenčního řízení. Pojem „incidenční spor“ je pojmem zahrnující značně široké množství sporů vyvolaných insolvenčním řízením projednávaných insolvenčním soudem v rámci insolvenčního řízení (§ 160 odst.1,2 insolvenčního zákona). Výčet takovýchto sporů je uveden v § 159 odst. 1 insolvenčního zákona. - důležitým pojmem insolvenčního zákona je pojem „majetková podstata“, jenž označuje majetek, který je určen k uspokojení dlužníkových věřitelů. V návaznosti na pojem majetková podstata zná insolvenční zákon rovněž pojem „osoba s dispozičním oprávněním“, kterou je osoba oprávněná s majetkovou podstatou nakládat. Je třeba zdůraznit, že ve většině způsobů řešení úpadku zůstává osobou s dispozičním oprávněním dlužník. - v terminologii insolvenčního zákona obsahuje označení „zajištění věřitelé“ pro důležitou skupinu věřitelů se zvláštním postavením v rámci insolvenčního řízení daným existencí zajištění jejich pohledávky vůči dlužníkovi zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění nebo obdobným právem dle zahraniční

úpravy. S jejich postavením se pojí množství práv, která nejsou dána osobám bez tohoto statutu. „přihláška pohledávky“ je pojmem pro procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje v insolvenčním řízení svá práva, tedy pohledávku. Definice pojmu „společný zájem věřitelů“ charakterizuje tento pojem jako nadřazený zájem všech věřitelů nad zájmy věřitelů jednotlivých. Měřítkem je přitom hledisko spravedlivosti a výnosnosti v porovnání s ostatními způsoby řešení úpadku. Společný zájem věřitelů je v textu insolvenčního zákona používán jako výkladové pravidlo pro rozhodování v činnosti správce (§ 36 odst.1 insolvenčního zákona), insolvenčního soudu (§ 54 odst. 1 insolvenčního zákona) i věřitelského výboru (§ 58 odst. 1, § 60 odst. 1 insolvenčního zákona). mezi základní pojmy pak patří rovněž pojem „insolvenční rejstřík“ pro komplexní informační systém zpracovávající elektronicky zákonem stanoveným způsobem insolvenční řízení.

Shrnutí: -

insolvenční zákon obsahuje v § 2 vymezení základních pojmů, které tvoří hmotný a výkladový základ jeho dalšího textu.

2.3 Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení je vysoce specifická oblast práva s mnoha odchylkami od jinak běžných právních stanovisek a postupů. Insolvenční úprava často umožňuje provádění odklonů od předepsaných kroků a postupů v řízení. Tuto značnou právní volnost usměrňují zásady insolvenčního řízení uvedené v § 5 insolvenčního zákona. Na jejich základě tak je v kterémkoliv okamžiku insolvenčního řízení možné posoudit, zda prováděný úkon svým obsahem a povahou odpovídá insolvenčnímu zákonu. První ze zásad insolvenčního řízení uvedená v § 5 písm. a) insolvenčního zákona konstatuje, že řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby bylo dosaženo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Tato zásada tak svým obsahem částečně překrývá a dále navazuje na úvodní ustanovení insolvenčního zákona uvedené v § 1 písm. a) insolvenčního zákona. Zásada odpovídá obecným formulacím každé úpadkové úpravy, přesto však je zajímavé posouzení priorit insolvenčního řízení. Zásada požaduje rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů. Je nepochybné, že cílem každého insolvenčního řízení by mělo být maximální naplnění všech uvedených požadavků. Přesto však je uvedením požadavku na rychlost řízení na první místo kladen důraz v první řadě právě na tuto rychlost, což by se mělo odrazit i v přístupu insolvenčních soudů. Druhou zásadou insolvenčního řízení uvedenou v § 5 písm. b) insolvenčního zákona je zásada rovnosti možností u věřitelů stejného nebo obdobného postavení. Tato zásada tedy rozlišuje nemožnost připsat shodná práva věřitelům s nestejným postavením, např. zajištěným a nezajištěným věřitelům. Možnosti věřitelů v insolvenčním řízení, u nichž takovýto rozdíl v postavení není, však musí být shodné. Na druhou zásadu insolvenčního řízení navazuje v § 5 písm. c) insolvenčního zákona zásada třetí, která s výhradou zákonných ustanovení vylučuje omezit v insolvenčním řízení práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení. Příkladem pak jsou práva již uvedených zajištěných věřitelů. Důraz je třeba položit na požadavek na dobrou víru nositele práv, jenž mají být chráněna.

Dle čtvrté zásady insolvenčního řízení v § 5 písm. c) insolvenčního zákona věřitelé v průběhu insolvenčního řízení nesmějí provádět kroky směřující k jejich separátnímu uspokojení mimo insolvenční řízení. Těmito kroky, s výhradou zákonem povolených výjimek, by docházelo k nihilizaci insolvenčního řízení a zpravidla by rovněž bylo provázáno ve svém důsledku s poškozením zájmů ostatních insolvenčních věřitelů. Shrnutí: - Mezi základní zásady insolvenčního řízení patří: - žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, - dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, - rovnost možností věřitelů stejného nebo obdobného postavení, - práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení nelze omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, - věřitelé jsou povinni zdržet se jednání,které směřuje k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to povoluje insolvenční zákon.

2.4 Výjimky z působnosti insolvenčního zákona Ustanovení § 6 insolvenčního zákona obsahuje výčet subjektů, vůči nimž nelze použít insolvenční zákon. V § 6 odst. 1 písm. a) až h) insolvenčního zákona formuluje výčet subjektů, vůči nimž nelze použít insolvenční zákon nikdy. Jde o stát, územní samosprávný celek, ČNB, VZP, Fond pojištění vkladů, Garanční fond obchodníků s cennými papíry, veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení, zřízené podle zákona č. č. 245/2006 Sb. a veřejné vysoké školy. Dále § 6 odst. 1 písm. i) insolvenčního zákona chrání před dopadem insolvenčního zákona jakoukoliv právnickou osobu, u níž stát či vyšší územně samosprávný celek před zahájením insolvenčního řízení převzal veškeré její dluhy, či se za ně zaručil. Uvedený výčet v zásadě opakuje rozsah osob vyloučených z působnosti zákona o konkursu a vyrovnání. Použití není obecně vyloučeno vůči další skupině subjektů, u nichž však je k možnosti použít vůči subjektu insolvenční zákon nutno naplnit některou podmínku. Jde o finanční instituce, u nichž je možnost podrobit je režimu insolvenčního zákona podmíněna ztrátou licence či obdobného povolení, dále o zdravotní pojišťovny s užitím insolvenčního zákona podmíněného ztrátou povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění. Poslední výjimkou z užití insolvenčního zákona jsou politické strany či politické hnutí, u nich je zákonnou výjimkou bránící užití insolvenčního zákona období vyhlášených voleb. Shrnutí: -

insolvenční zákon nelze za žádných okolností použít na úpadek subjektů uvedených v § 6 odst. 1 insolvenčního zákona, pouze za splnění dalších podmínek lze insolvenční zákon použít na úpadek subjektů uvedených v § 6 odst. 2 insolvenčního zákona.

2.5 Použití občanského soudního řádu Ustanovení § 7 insolvenčního zákona potvrzuje v úpadkovém právu již zaužívanou praxi zákona o konkursu a vyrovnání, který se vcelku úspěšně vyrovnal s problematikou 26

neexistence speciální procesní normy určené pro úpadkové řízení přiměřeným užitím občanského soudního řádu pro potřeby konkursního řízení. Shodný postup volí rovněž insolvenční zákon, jenž používá ustanovení občanského soudního řádu pro insolvenční řízení vždy, když taková úprava není výslovně uvedena v insolvenčním zákoně. Otázka šíře užití občanského soudního řádu je s odkazem na přiměřenost při užívání limitována odkazem na již výše popsané zásady insolvenčního řízení. Jakékoliv přiměřené užití občanského soudního řádu, jímž by se insolvenční řízení dostávalo do rozporu se svými zásadami je tedy vyloučeno. Z pohledu možné dovoditelnosti výkladem je poněkud nadbytečně insolvenčním zákonem (zřejmě s přihlédnutím co možná nejvyšší zřetelnosti úpravy) výslovně konstatováno, že pro určení věcné a místní příslušnosti soudu k insolvenčnímu řízení a incidenčních sporů bude použito občanského soudního řádu. Současně tak je výslovně uvedeno, že speciální úprava obsažená v druhé části zákona má přednost před obecnou úpravou obsaženou v části první a třetí insolvenčního zákona. Shrnutí: -

v insolvenčním řízení se občanský soudní řád používá pouze přiměřeně, základním limitem pro přiměřené použití občanského soudní řádu je respektování základních zásad insolvenčního řízení.

2.6 Procesní ustanovení obecné části insolvenčního zákona 2.6.1 Doručování v insolvenčním řízení Prvkem, který má zpružnit a zrychlit insolvenční řízení je speciální úprava doručování v insolvenčním řízení upravená v § 71 a násl. insolvenčního zákona. Doručování v insolvenčním řízení je koncipováno jako speciální oproti obecné úpravě doručování upravené v občanském soudním řádu, zejména s ohledem na rozsah doručení prováděných v průběhu insolvenčního řízení, které je zcela nesrovnatelné s ostatními druhy soudních řízení. Insolvenční úprava tuto skutečnost zohledňuje a řeší s rozsáhlým využitím elektronického vedení soudního spisu jako součásti insolvenčního rejstříku upraveného v § 419 a násl. insolvenčního zákona v kombinaci s zaužívaným doručováním v konkursním řízení formou zveřejnění písemnosti na úřední desce soudu. Úprava doručování dle § 71 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiné písemnosti insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze vyvěšením písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu a jejím současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku. V tomto případě jde o doručování formou vyhlášky. V insolvenčním řízení insolvenční soud provádí doručování jinak než popsaným způsobem jen tehdy, pokud je to pro určité případy či u určitých osob výslovně v textu zákona stanoveno. Doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku a na úřední desce insolvenčního soudu probíhá současně. Je třeba upozornit, že pojem „současně“ lze vykládat jako prostý požadavek na duální zveřejnění, avšak i jako požadavek na současnou duálnost místa publikace písemnosti i shodu v termínu zveřejnění. Osobně se stavím za užití prvního výkladu. Řešení této otázky by však do budoucna v případě optimálně fungujícího chodu administrativy soudu nemělo být relevantní, neboť zajištění insolvenčního rejstříku i úřední desky insolvenčního soudu by mělo proběhnout v podstatě on line. V případě doručování vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se

rozumí den, hodina a minuta zveřejnění (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona), povinnost zveřejnit vyhlášku je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokud zákon nestanoví pouze zveřejnění písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu (§ 72 odst. 3 insolvenčního zákona). Kromě zákonem preferovaného doručení a zveřejnění vyhláškou ponechává insolvenční úprava možnost provést zveřejnění písemností či jiných údajů odlišným způsobem. Ustanovení § 72 odst. 1 insolvenčního zákona používá pro označení prostředků, jejichž prostřednictvím má proběhnout toto zveřejnění, kromě jasně definovatelného pojmu „hromadné sdělovací prostředky“ i terminologicky nepříliš šťastně zvolené pojmy „síť“ a „služby elektronických komunikací“. Pojmově srozumitelnější by namísto termínu „síť“ byl zřejmě přesnější pojem počítačová síť, jako souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu informací mezi počítači. Umožňují tedy uživatelům komunikaci podle určitých pravidel, za účelem sdílení využívání společných zdrojů nebo výměny zpráv. Největší sítí je internet. Takže, pokud je v textu insolvenčního zákona použit pojem „síť“ , pak lze dovodit, že se jedná o internetovou stránku. Služby elektronických komunikací jako možný prostředek uveřejnění informací zahrnují takové spojení, při němž dochází k výměně dat elektronickou formou. K využití přenosu může být použito různých prostředků, např. mobilních telefonů, internetu, LAN (lokální síť), WAN atd. Výsledkem pak může být zveřejňování formou SMS, MMS, e-mailu atd. Je patrné, že přes nové rozsáhlé možnosti bude zveřejňování v insolvenčním řízení prováděno zejména prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků (denní tisk) a internetu. Toto zveřejňování jakýmsi mimořádným způsobem se však jeví jako opodstatněné pouze ve výjimečných případech. Základem přístupu k informacím v počítačově gramotné společnosti je zveřejňování informací v insolvenčním rejstříku, vše další se jeví již jen jako alternativně možné doplnění tohoto postupu. Insolvenční rejstřík obsahuje kompletně elektronicky vedený insolvenční spis, proto prostřednictvím insolvenčního rejstříku doručované a zveřejňované písemnosti jsou logicky uváděny v nezkrácené podobě. Oproti tomu zveřejněním na úřední desce insolvenčního soudu či jiným způsobem je možno publikovat i vhodně zkrácená znění, zpravidla bez odůvodnění. U písemností vyvěšovaných na úřední desce soudu je vyznačováno datum jejího vyvěšení a po uplynutí lhůty k vyvěšení bude opatřena i datem jejího sejmutí. Písemnost vyvěšovaná na úřední desce insolvenčního soudu musí být opatřena uvedením dne či okamžiku jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V případě, že rozhodným pro zveřejnění nebo doručení písemnosti zveřejňované na úřední desce insolvenčního soudu bude den či okamžik zveřejnění v insolvenčním rejstříku, musí vyvěšovaná písemnost obsahovat o této skutečnosti informaci spolu s vyznačením údaje o tom, kdy ke zveřejnění v insolvenčním rejstříku došlo (§ 73 odst. 2 insolvenčního zákona). Dominantní způsob doručování v insolvenčním zákoně prostřednictvím insolvenčního rejstříku a úřední desky insolvenčního soudu nahradí doručování dle o.s.ř. do té míry, že tento jinak běžný postup doručování je pro potřeby užití v insolvenčním řízení označován v insolvenčním zákoně jako „zvláštní způsob doručení“(§ 75 odst. 1 insolvenčního zákona). Okruh osob, jímž bude v insolvenčním řízení vždy doručováno zvlášť (tedy postupem dle o.s.ř.) zahrnuje tyto subjekty: 1. dlužník 2. insolvenční správce 3. věřitelský výbor 4. státní zastupitelství (v případě jeho účasti v insolvenčním řízení) 5. osoba, o jejímž podání insolvenční soud rozhoduje

6. osoby, jenž mají v řízení něco osobně vykonat (např. znalec) 7. orgány vedoucí obchodní nebo jiný rejstřík, v němž je dlužníka zapsán. Těmto orgánům se zvlášť doručuje tehdy, pokud to o doručované písemnosti stanoví zvláštní předpis (např. dle ust. § 38i odst. 1 písm. h) obch. zák. sbírka listin obsahuje rozhodnutí soudu vydaná podle zákona o konkursu a vyrovnání) Přestože je pro některé subjekty stanoveno, že písemnost je jim doručuje zvlášť, nemá tato skutečnost dopad na zjištění dne či okamžiku doručení. Pokud dochází k doručování vyhláškou, písemnost se vždy považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku bez ohledu na to, že se tento termín časově rozchází s termínem, kdy došlo ke zvláštnímu doručení obesílané osobě. Z tohoto pravidla je výjimkou pouze situace, kdy s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, je spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu (např. uložení povinnosti něco vykonat). V tomto případě začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. O odlišném stanovení počátku běhu lhůty musí být zvlášť obesílaný adresát výslovně poučen (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona). Osoby obesílané vyhláškou nebo zkráceným zněním rozhodnutí mohou požádat soud o poskytnutí bezplatného stejnopisu rozhodnutí. Tímto se řeší potřeba prokazování se účastníka řízení dokumentem v listinné podobě. Insolvenční zákon stanoví pro doručování osobám se zvláštním způsobem doručování i postup pro případ, že se takovéto osobě nepodaří uvedeným postupem doručit písemnost. Toto doručování se provádí na adresu uvedenou v podání, které učinila v insolvenčním řízení a která je uvedena jako adresa jejího bydliště, sídla nebo jako adresa v České republice na kterou má být doručování prováděno. Podmínkou je tedy uvedení takovéto adresy v textu, přičemž v případě rozdílných adres uváděných v časově navazujících podáních je doručování prováděno na poslední uvedené kontaktní místo (§ 80 insolvenčního zákona). Z textu zákona je zřejmé, že v případě uvedení sídla nebo bydliště osoby se zvláštním doručováním mimo území České republiky bude soudem doručováno na tuto adresu, avšak adresa označená jako doručovací obesílanou osobou může být uvedena pouze na území České republiky, v opačném případě by k takto sdělené adrese soud nepřihlížel a této osobě by bylo doručováno na adresu jejího bydliště či sídla. Pokud by nebylo doručení zvláštním způsobem úspěšné, doručí soud písemnost znovu vyhláškou. V tomto případě pak se zvláštním doručením není spojen počátek běhu lhůty při doručování zvlášť obesílané osobě, tato lhůta začne běžet doručením zvláštní vyhláškou adresovanou osobě, jíž se nepodařilo obeslat zvlášť. Insolvenční zákon v § 76 upravuje doručování prováděné v průběhu insolvenčního řízení insolvenčním správcem. Tomu zákon pro doručování písemností týkajících se insolvenčního řízení přiznává postavení soudního doručovatele. Pro insolvenčního správce z toho vyplývá, že správce nemůže pro účely vlastního doručování používat postup dle § 45 a násl. o.s.ř., neboť je nadále charakterizován jako jen jako doručující orgán. Pro doručování prováděné insolvenčním správcem právní úprava insolvenčního zákona specifikuje, že může provádět doručování písemností: - v elektronické podobě – prostřednictvím e-mailu, pro prokázání doručení je nutné užívání elektronického podpisu a potvrzování doručení obsílky příjemcem opět s elektronickým podpisem (s ohledem na elektronicky vedený insolvenční spis v insolvenčním rejstříku se komunikace insolvenčního správce s insolvenčním soudem jeví jako výhledově nutné řešení)

osobně – shodným postupem a za podmínek jako soudní doručovatel (dle Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3.12.2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy č. 505/2001-Org.) prostřednictvím provozovatelů poštovních služeb prostřednictvím insolvenčního soudu, pokud nedojde k doručení výše uvedenými způsoby

Doručování insolvenčním soudem insolvenčnímu správci upravuje § 77 a 78 insolvenčního zákona. V případě doručování insolvenčnímu správci je třeba si uvědomit, že doručování adresované insolvenčnímu správci upravené v insolvenčním zákoně je speciální úpravou k obecné úpravě doručování upravené v o.s.ř. Z toho vyplývá, že je možno provést doručování insolvenčnímu správci insolvenčním soudem i jiným způsobem než je uveden v § 77 a 78 insolvenčního zákona, přestože to není v uvedených ustanoveních insolvenčního zákona výslovně uvedeno. S ohledem na to je ve vztahu ke komunikaci s insolvenčním správcem třeba zdůraznit možnost provést doručování insolvenčnímu správci i prostřednictvím veřejné datové sítě postupem dle § 45f o.s.ř. Provádění doručování písemností věřitelskému výboru je dle ust. § 79 insolvenčního zákona řešeno shodným postupem jako při doručování insolvenčnímu správci a to na adresu předsedy věřitelského výboru. Shrnutí: - základním způsobem doručování písemností v insolvenčním řízení je doručování formou vyhlášky, - doručování formou vyhlášky znamená současné zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku a na úřední desce soudu, - v případě doručování písemnosti formou vyhlášky se písemnost považuje za doručenou okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, - insolvenční zákon přesně specifikuje situace a určuje osoby, kterým se v insolvenčním řízení písemnost doručuje do vlastních rukou nebo „zvlášť“. Tyto dvě formy doručování je však nutné považovat pouze za zvláštní způsob doručování, - pro případ, že se osobě nepodaří písemnost doručit do vlastních rukou nebo „zvlášť“ upravuje insolvenční zákon institut „náhradního doručení“. 2.6.2 Pořádková pokuta Pořádková pokuta jako procesní sankce upravená v § 81 insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu soudu může uložit sankci ve formě pořádkové pokuty : -

insolvenčnímu správci – za nesplnění povinnosti uložené mu soudem nebo za řádné nesplnění jiné své povinnosti. Insolvenční zákon stanoví maximální výši pořádkové pokuty insolvenčnímu správci, která může být v součtu i opakovaných pokut uložena. Tímto limitem je částka 200.000,- Kč. Je zřejmé, že insolvenční správce natolik špatně plnící svoji funkci, že je za ni opakovaně pokutován, má být funkce zproštěn dle § 32 insolvenčního zákona a nikoliv opakovaně pokutován členům nebo náhradníkům věřitelského výboru – za řádně neomluvenou neúčast na schůzi věřitelského výboru nebo jiné neplnění povinnosti člena věřitelského výboru. Výslovné uvedení takovéto sankce nepochybně zdůrazňuje zodpovědnost členů a

náhradníků věřitelského výboru při výkonu této funkce. Sankce je ukládána dle § 53 o.s.ř. ostatním osobám, u nichž je dán důvod pro uložení pořádkové pokuty dle § 53 o.s.ř.

Shrnutí: - insolvenčnímu správci lze v průběhu insolvenčního řízení uložit opakovaně pořádkovou pokutu a to až do souhrnné částky 200.000,- Kč, - ostatním osobám lze v insolvenčním řízení uložit pořádkovou pokutu až do výše 50.000,- Kč. 2.6.3 Předběžné opatření Předběžné opatření upravené v § 82 insolvenčního zákona a následně významně i v § 112 a 113 insolvenčního zákona může být nařízeno v insolvenčním řízení i bez návrhu. V rámci nařízení předběžného opatření může být insolvenčním soudem rovněž ustanoven předběžný správce.K nařízení předběžného opatření (ať již k návrhu na jeho nařízení či bez něj) insolvenční soud přistoupí tehdy, je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů. Insolvenční soud pak v předběžném opatření dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Předběžné opatření zanikne dle § 113 odst. 5 insolvenčního zákona : -

uplynutím doby, po kterou mělo trvat, vydáním rozhodnutí podle § 142 insolvenčního zákona (jiným rozhodnutím o úpadku než jeho zjištěním), neurčí-li insolvenční soud v takovém rozhodnutí, že předběžné opatření zanikne až právní mocí rozhodnutí, účinností moratoria, ledaže insolvenční soud určil v rozhodnutí o vyhlášení moratoria jinak, vydáním rozhodnutí, kterým se předběžné opatření zruší, jakmile pominou důvody, pro které bylo nařízeno (takto může soud rozhodnout i bez návrhu).

Shrnutí: - účelem předběžného opatření je zabránit, aby v době od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka docházelo ke změnám v rozsahu majetkové podstaty dlužníka v neprospěch věřitelů, - spolu s vydáním předběžného opatření může být insolvenčním soudem rovněž ustanoven předběžný insolvenční správce, - předběžné opatření může insolvenční soud vydat i bez návrhu. 2.6.4 Zmeškání lhůty, přerušení řízení, jednání V insolvenčním řízení není přípustné prominutí zmeškání lhůty, přičemž výslovně (v návaznosti na právní praxi) je uvedeno, že toto prominutí zmeškání není přípustné ani jde-li o zmeškání soudního jednání, včetně zmeškání schůze věřitelů nebo přezkumného jednání

(§ 83 insolvenčního zákona). Věřitelé, kteří nevyužijí svých rozsáhlých práv daných insolvenční úpravou z důvodu své nepřítomnosti, tyto práva bez dalšího ztrácí. Přípustné v insolvenčním řízení není nadále ani přerušení řízení. Po dobu, po kterou Česká národní banka pozastavila obchodování se všemi investičními nástroji na regulovaném trhu podle zák. č. 256/2004 Sb. , o podnikání na kapitálovém trhu, však nelze vydat rozhodnutí o úpadku dlužníka, který je podnikatelem. Podle § 85 insolvenčního zákona nařizování jednání provádí soud jen tehdy, je-li to stanoveno zákonem nebo pokud to soud považuje za nutné. Jednání se tedy s ohledem na stanovenou povinnost soudu je nařídit bude v insolvenčním řízení konat: - při rozhodování o insolvenčním návrhu s výjimkou případů uvedených v § 133 insolvenčního zákona (úprava zapracovává stávající judikaturou upravený rozsah případů, v nichž soud musí o návrhu věřitele na prohlášení konkursu nařizovat jednání 5) - pro přezkoumání pohledávek přihlášených věřitelů - pro uspořádání schůze věřitelů - k projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení za podmínek dle § 94 insolvenčního zákona - k projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování, s výjimkou postupu při nepatrném konkursu dle § 315 insolvenčního zákona - k projednání návrhu změny reorganizačního plánu dlel § 361 insolvenčního zákona - o přeměně reorganizace v konkurs podle § 363 odstavce 1 písm. d) až f) insolvenčního zákona - projednání námitek odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 403 insolvenčního zákona - projednání zrušení schváleného oddlužení dle § 418 insolvenčního zákona Nařízení jednání mimo uvedené případy je rozhodnutím soudu, které závisí výhradně na jeho posouzení potřeby jednání svolat. Shrnutí: - prominutí zmeškání lhůty není v insolvenčním řízení přípustné, - přerušení insolvenčního řízení není přípustné, - jednání nařizuje insolvenční soud v insolvenčním řízení pouze tehdy pokud mu to ukládá insolvenční soud nebo pokud to považuje za nutné. 2.6.5 Dokazování, rozhodnutí Zásadním posunem v insolvenčním řízení, oproti předchozímu pojetí dokazování dle ZKV, je stanovení povinnosti insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly navrhovány účastníky insolvenčního řízení (§ 86 insolvenčního zákona). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že nově má insolvenční řízení v části od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí insolvenčního soudu o tomto návrhu shodný charakter jako řízení uvedená v § 120 odst. 2 o.s.ř. Cílem zavedení prvků nesporného řízení do insolvenčního řízení je záměr vytvořit legislativní podmínky tak, aby v případě dlužníků nedocházelo k vyhýbání se povinnosti podat na sebe insolvenční návrh pomocí procesních obstrukcí a to zejména v případě insolvenčního návrhu podaného věřitelem.

V insolvenčním řízení jsou podmínky pro vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka splněny tehdy, pokud dojde k osvědčení dlužníkova úpadku (§ 86, 111 insolvenčního zákona). Tento text zdůrazňuje, že v první fázi insolvenčního řízení se předpoklady pro rozhodnutí o úpadku dlužníka neprokazují, nýbrž osvědčují. Z toho je nutno v souladu s úpadkovou judikaturou dovodit, že „úsudek soudu o úpadku dlužníka je vždy úsudkem pravděpodobnostním (byť je žádoucí, aby se co nejvíce blížil jistotě)“6). Rovněž je stále třeba pro insolvenční řízení akceptovat obsah pojmu osvědčování, který spočívá v tom, že „kdo má skutkové tvrzení učiniti hodnověrným (osvědčení), může k tomu použíti všech důkazních prostředků, vyjímajíc přísežný výslech stran. Důkazy, které nemohou býti provedeny ihned, se nehodí k osvědčení“.7) Těmito výkladovými pravidly by se tedy insolvenční soud měl řídit. Rozhodnutí insolvenčního soudu v insolvenčním řízení se děje formou usnesení ( § 88 odst. 1 insolvenčního zákona). Tomuto ponechání rozhodovací formy insolvenčního soudu přisvědčuje i výše popsaný posun v charakteru úvodní fáze insolvenčního řízení směrem k nesporným soudním řízením, u nichž je rozhodování soudu ve formě usnesení časté. Úprava § 88 odst. 2 insolvenčního zákona pro náležitosti usnesení vydaného v insolvenčním řízení výslovně stanoví odchylky od náležitostí usnesení stanovené dle § 169 odst. 1 o.s.ř. V záhlaví písemného vyhotovení usnesení vydaného v insolvenčním řízení bude uvedeno označení insolvenčního soudu, jména a příjmení soudců, označení dlužníka a jeho zástupce, označení osoby, o jejímž podání se rozhoduje, a jejího zástupce a označení věci. Je-li to možné, uvede se v označení dlužníka též jeho datum narození nebo jeho identifikační číslo. Toto zpracování tak legitimuje užívanou praxi konkursního řízení dle ZKV, která pro konkursní řízení náležitosti usnesení stanovené nevyhovujícím způsobem již uvedeným § 169 odst. 1 o.s.ř. překlenovala přiměřeným použitím tohoto ustanovení občanského soudního řádu. K požadavku na uvedení data narození nebo identifikačního čísla lze poukázat na to, že uváděním data narození namísto rodného čísla u fyzických osob v usnesení soudu je nesporně sledována snaha o ochranu osobních údajů dlužníka. Pokud tomu tak bylo, je třeba poukázat na ust. § 420 odst. 1 insolvenčního zákona jenž stanoví, že do seznamu dlužníků vedeného v insolvenčním rejstříku se v případě fyzické osoby zapisuje její jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nemá-li rodné číslo, datum narození. Pokud se tedy ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku s uvedením rodného čísla jako prioritního základního identifikátoru počítá, jeví se tato ochrana ve vztahu k jeho nepoužívání v usnesení insolvenčního soudu jako zbytečnou. Rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 insolvenčního zákona), má tedy bezprostřední účinnost. Uvedené pravidlo má v insolvenčním řízení obecnou platnost, není-li uvedeno jinak. Odlišně je konstruována účinnost u rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání. Tato rozhodnutí jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná jejich vyhlášením účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní. Rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (§ 89 insolvenčního zákona). Je-li uložena povinnost zveřejnit rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení v průběhu jednání v insolvenčním rejstříku, nebo je vyvěsit na úřední desce insolvenčního soudu a současně zveřejnit v insolvenčním rejstříku, učiní tak insolvenční soud nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno. Tento krok zajišťuje ochranu práv účastníků insolvenčního řízení formou zajištění aktuální publicity rozhodnutí.

Vzhledem k uvedeným konstrukcím účinnosti rozhodnutí insolvenčního soudu se pro rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení nepoužijí ustanovení občanského soudního řádu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí.

Shrnutí: - insolvenční soud má povinnost při posuzování insolvenčního návrhu provádět i jiné důkazy, než které jsou uvedeny v insolvenčním návrhu, - insolvenční soud v insolvenčním řízení rozhoduje usnesením, - rozhodnutí vydaná insolvenčním soudem v insolvenčním řízení jsou účinná svým zveřejněním v insolvenčním rejstříku. 2.6.6 Opravné prostředky proti rozhodnutím insolvenčního soudu Oproti speciální úpravě opravných prostředků obsažených v ZKV a obecně používané úpravě opravných prostředků dle občanského soudního řádu obsahuje právní úprava insolvenčního řízení obsažená v § 91 a násl. insolvenčního zákona zásadní odlišnosti. Ty mají zajistit zejména prostřednictvím zrychlení odvolacího řízení zvýšení efektivity a právní jistotu v insolvenčním řízení. Obecným pravidlem insolvenčního řízení je, že proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné. Výjimky z pravidla nepřípustnosti odvolání pak stanoví výslovným výčtem insolvenční zákon (§ 91 insolvenčního zákona). V insolvenčním řízení je tedy přípustné odvolání proti : - rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce za podmínek § 26 insolvenčního zákona - nepotvrzení ustanovení insolvenčního správce schůzí věřitelů dle § 29 insolvenčního zákona - odvolání insolvenčního správce dle § 31 insolvenčního zákona - rozhodnutí, kterým soud zruší usnesení schůze věřitelů dle § 55 insolvenčního zákona - nepotvrzení volby člena nebo náhradníka věřitelského výboru dle § 59 insolvenčního zákona - proti rozhodnutí o odvolání z funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru dle § 63, 64 insolvenčního zákona - předběžnému opatření dle § 112, 113 insolvenčního zákona - odmítnutí návrhu na vyhlášení moratoria dle § 118 insolvenčního zákona - odmítnutí insolvenčního návrhu který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý dle § 128 insolvenčního zákona - zastavení insolvenčního řízení po zpětvzetí insolvenčního návrhu dle § 130 insolvenčního zákona - rozhodnutí o úpadku dle § 141 insolvenčního zákona - rozhodnutí o vzetí na vědomá zpětvzetí přihlášky dle § 184 insolvenčního zákona - odmítnutí přihlášky v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastala skutečnost, na základě které se podle insolvenčního zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží dle § 185 insolvenčního zákona - rozhodnutí o návrhu dlužníka uplatňujícího vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona - usnesení neschvalujícímu dohodu o vypořádání společného jmění manželů dle § 272 insolvenčního zákona 34

rozhodnutí soudu, jímž nevyhověl námitkám věřitelů do konečné zprávy dle § 304 insolvenčního zákona rozvrhovému usnesení dle § 307 insolvenčního zákona rozhodnutí, kterým se konkurs ruší dle § 309 insolvenčního zákona rozhodnutí odmítajícímu opožděně podaný návrh na povolení reorganizace dle § 318 insolvenčního zákona rozhodnutí odmítajícímu návrh na povolení reorganizace pro jeho vady dle § 320 insolvenčního zákona zamítnutí návrhu na povolení reorganizace dle § 326 insolvenčního zákona proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu dle § 350 insolvenčního zákona rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu dle § 351 insolvenčního zákona rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs dle § 363 insolvenčního zákona odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podanému opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn dle § 390 insolvenčního zákona odmítnutí návrhu na povolení oddlužení z důvodu jeho vad dle § 393 insolvenčního zákona rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 insolvenčního zákona rozhodnutí o neschválení oddlužení dle § 405 insolvenčního zákona rozhodnutí o schválení oddlužení dle § 406 insolvenčního zákona rozhodnutí o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 414 a 415 insolvenčního zákona a dle § 416 insolvenčního zákona rozhodnutí o odejmutí osvobození dlužníka podle § 414 a 415 a dle § 417 insolvenčního zákona zrušení schváleného oddlužení dle § 418 insolvenčního zákona

Odvolací soud je dle § 92 insolvenčního zákona povinen projednat a rozhodnout odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení s nejvyšším urychlením. Stanoveno je i pořadí projednávaných odvolání odvolacím soudem, čímž se ruší pravidlo časové souslednosti jím vyřizovaných věcí. Nejprve tak budou vyřizována odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. V případě těchto vyjmenovaných odvolání insolvenční soud jako soud prvního stupně nečiní úkony směřující k odstranění vad včasného odvolání, k doručení odvolání ostatním účastníkům, k vyšetření podmínek řízení nebo jiná obdobná šetření. Tato činnost bude prováděna až odvolacím soudem, kterému bude spis zaslán. Zaslání spisu odvolacímu soudu je možné i prostým předložením oznámení o odvolání s ohledem na vedení spisu v elektronické podobě v insolvenčním rejstříku. Předkládání písemného spisu se tak zpravidla jeví jako nedůvodné. Odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka odvolací soud projedná a rozhodne nejpozději do 2 měsíců poté, co mu byla věc předložena soudem prvního stupně. K projednání odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání, toto není třeba v případech uvedených v § 94 odst. 2,3 insolvenčního zákona. Odklonem od nutnosti projednávat všechna podaná odvolání u odvolacích soudů je speciální úprava změny vlastního rozhodnutí insolvenčního soudu (autoremedury) v § 95 insolvenčního zákona. Podle ní může na základě odvolání změnit soud prvního stupně svá rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, a to za předpokladu, že odvolání v celém rozsahu vyhoví. K autoremeduře nelze přistoupit tehdy, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. 35

Shrnutí: - proti rozhodnutím, které insolvenční soud vydá v rámci své dohlédací činnosti není odvolání přípustné, - rozhodnutí, proti kterým je odvolání přípustné jsou výslovně uvedeny v insolvenčním zákoně, - v insolvenčním řízení (s výjimkou nařízení předběžného opatření a rozhodnutí ve věci samé) je možno uplatnit princip autoremedury. 2.6.7 Incidenční spory Insolvenční řízení se svým zaměřením a užívanými právními prostředky vymyká běžnému rámci civilních nebo obchodních soudních řízení. S ohledem na tento fakt je vymezena i specifická oblast sporů s dopadem na průběh insolvenčního řízení, která je řešena speciálním postupem insolvenčního soudu upraveným v § 159 a násl. insolvenčního zákona, jenž vytváří uceleně sjednocenou procesní úpravu pro vedení těchto sporů. Rozsah soudních sporů označených jako incidenčních je poměrně právně pestrý. Jako incidenční spory jsou označeny : - spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Tyto spory vznikají po přezkoumání přihlášky pohledávky insolvenčním správcem postupem dle § 188 insolvenčního zákona, které jsou následně přezkoumány v přezkumném jednání postupem dle § 190 a násl. insolvenčního zákona. Detaily tohoto postupu jsou upraveny v kapitole Uplatňování pohledávek. Výsledkem incidenčního sporu je výrok insolvenčního soudu o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky nebo o zamítnutí žaloby, - spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení (excindační spory). Tyto spory tvoří významnou a četnou skupinou incidenčních sporů. Ve vztahu k vedeným vylučovacím sporům je třeba uvést, že tyto spory vznikají na základě pořízení soupisu majetkové podstaty, do níž jsou ve smyslu postupu dle § 224 insolvenčního zákona sepisovány i majetkové hodnoty, které nenáležejí dlužníku nebo jejíž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné. Následně dochází k uplatnění práv třetí osoby vůči tomuto majetku, který majetkový soupis vylučují. Jde tedy o spory, které jsou vyvolány právním zájmem třetích osob vůči majetku pojatému do soupisu majetkové podstaty. Podmínky pro vedení vylučovací žaloby jsou upraveny v § 225 insolvenčního zákona. Oproti tomu je třeba upozornit, že žalobou na vyloučení majetku z majetkové podstaty a tedy ani incidenčním sporem není úprava dle § 226 insolvenčního zákona, podle níž zvláštním postupem může uplatnit vynětí z majetku majetkové podstaty i sám dlužník v případě, byla sepsána věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota, která do majetkové podstaty nepatří dle § 207 a 208 insolvenčního zákona. Postup dle § 226 insolvenčního zákona je postupem zvláštním, který je součástí insolvenčního řízení v užším slova smyslu a úprava týkající se vedení vylučovacích žalob se na něj nevztahuje, - spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, které jsou jinak řešeny obecnými soudy. Incidenčním sporem je spor o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela pouze tehdy, pokud nedošlo k vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela již před zahájením insolvenčního řízení, přičemž platnost takovéhoto vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela není v rozporu a v důsledku toho neplatnou dle úpravy insolvenčního zákona. Incidenční spor

nevznikne ani v případě, pokud dojde k uzavření dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela dle § 270 a násl. insolvenčního zákona, spory na základě odpůrčí žaloby, což jsou spory zahrnující stávající spory o neúčinnost a odporovatelnost právních úkonů dlužníka před prohlášením konkursu. Jde o institut vztahující se k právní úpravě neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů upravených v části první, hlavě VII. Zákona, která je zpracována v kapitole 11., Neplatnost a neúčinnost právních úkonů, spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem, Jde o náhradu škody dle § 37 insolvenčního zákona, podle níž insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu postupoval s odbornou péčí, další spory, které insolvenční zákon označí jako spory incidenční – žaloba dle § 186 odst. 2 insolvenčního zákona o určení, že pohledávka přihlášeného věřitele nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem a že jeho pohledávka nadále trvá, žaloba o určení neplatnosti právního úkonu dle § 231 odst. 2 insolvenčního zákona, žaloba dle § 233 odst. 3 insolvenčního zákona o neplatnosti smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon, žaloba dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona o neplatnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, žaloba dle § 373 odst. 6 a 385 odst. 6 insolvenčního zákona o výši nebo charakteru pohledávky věřitele v případě úpadku finanční instituce

Široký okruh sporů označených jako incidenční spory může umožnit vyřizování typově odlišných sporů spojených incidenční problematikou insolvenčnímu soudci se specializací pro úpadkovou problematiku a tím pádem i s vnímáním tohoto specifika vnášeného do každého z těchto sporů. Negativem však je nepochybně zvýšené zatížení incidenčních soudců s možným dopadem na rychlost incidenčních řízení. Jak je nutno zdůraznit, zásadním specifikem incidenčních sporů je institut zákonné koncentrace řízení dle § 118b o.s.ř. Podle § 118b o.s.ř. ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (myšleno v incidenčních sporech, když k úpravě znění § 118 b dochází prováděcím zákonem k insolvenčnímu zákonu) mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jdeli o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Za těchto procesních podmínek řízení klade nesporně zvýšené nároky na právní schopnosti účastníků řízení, jenž se však neshodují s častou účastí laiků v řízení, což je běžné u sporů o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela zahrnutých do incidenčních sporů často vedených bez právního zastoupení. Očekávaný dopad zákonné koncentrace řízení se měl projevit i ve formě výrazného zkrácení incidenčních sporů u soudu prvního stupně. Účastníci insolvenčního řízení však bohužel obecně nemají pravidla koncentrovaného řízení, přes návaznost této úpravy na shodnou úpravu Zákona o konkursu a vyrovnání, natolik zažité, aby se v činnosti soudu výše očekávaný důsledek projevil. Podle § 160 insolvenčního zákona je incidenční spor projednán a rozhodnut na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu. Jinému soudci insolvenčního soudu přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor, jestliže by sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k projednání a rozhodnutí incidenčního průtahům v insolvenčním řízení. Z toho vyplývá, že soudce vedoucí insolvenční řízení bude

současně tím, který sám bude soudit spory tímto řízením vyvolané. Incidenční spory jako takové je tedy možno označit jen jako jakousi podmnožinu insolvenčního řízení. Bez jejich vyřešení však insolvenční řízení nemůže být ukončeno. Shrnutí: - incidenční spory jsou spory, které byly vyvolány insolvenčním řízením, - mezi incidenční spory zejména náleží: - spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, - spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení tohoto majetku dlužníka (excindační spory), - spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, - spory na základě odpůrčí žaloby, - spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčního správce, - další spory, které tak jsou označeny insolvenčním zákonem - incidenční spory sou řešeny před insolvenčním soudem, - v případě incidenčních sporů se uplatňuje princip koncentrace řízení.

Odkazy 1) JUDr. Zdeněk Krčmář, Konkurs a vyrovnání, rozhovor v čísle 3 z roku 2006 na první straně 2) Julian R. Franks, Kjell G. Nyborg, Walter N. Torous, Srovnání amerického, britského a německého zákona o konkursu, Financial Management, ročník 25, č. 3, podzim 1996, str. 88-101 3) Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu část a) , článek V. odst. 7/ 4) Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu část e) 5) Usnesení Nejvyššího soudu 29 Odo 204/2003 z 31.1.2006, publikováno jako Jc 40/2006 6) Usnesení Nejvyššího soudu 29 Odo 326/2002 z 31.8.2004 7) civilní řád soudní 113/1895, ust. § 274

3. Insolvenční rejstřík a jeho význam v insolvenčním řízení 3.1 Vymezení rolí Insolvenčního rejstříku v insolvenčním řízení Nová etapa úpadkového práva, kterou v této chvíli reprezentuje nová právní úprava představovaná insolvenčním zákonem a zákonem o insolvenčních správcích, vnesla do právního řádu mnoho nových prvků. Jsou to nové způsoby vedení úpadkového řízení a nové procesní instituty. Jejich aplikace má urychlit insolvenční řízení. Současně mají nové instituty sehrát významnou úlohu při zprůhlednění insolvenčního procesu a zvýšit kontrolu nad činností subjektů, které mají na průběh insolvenčního řízení vliv. Na jednom z prvních míst je pak třeba jmenovat Insolvenční rejstřík (dále jen „IR“). Na význam IR v nové právní úpravě lze usuzovat již z pouhé četnosti užívání pojmu insolvenční rejstřík v textu zmíněných zákonů. K ustanovením v právních normách síly zákona je třeba připočíst další mnohem rozsáhlejší úpravy v podzákonných a interních předpisech, které řeší činnost IR detailněji. Jakou roli přisoudil insolvenční zákon IR ? Můžeme hovořit o třech základních rolích nebo funkcích IR: 1. funkce evidenční a registrační a to ve vztahu k: a. soudním spisům b. insolvenčním správcům 2. funkce informační ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení, dotčeným subjektům a veřejnosti 3. funkce doručovací pro insolvenční soud, příp. insolvenčního správce.

3.2 Funkce evidenční a registrační 3.2.1 Funkce evidenční a registrační ve vztahu k soudním spisům V otázce vedení soudních spisů představuje IR revoluční převrat. V mnoha oblastech práva se v úvahách de lege ferenda počítá s elektronickým vedením soudních spisů; stačí vzpomenout oblast práva trestního (nový trestní řád) nebo práva civilního (nový občanský řád soudní). Úpadkové právo jako první přešlo účinností insolvenčního zákona a zákona o insolvenčních správcích od teorie k praxi. Ustanovení § 2 písm. i) a § 419 odst. 1 insolvenčního zákona definuje IR jako informační systém veřejné správy spravovaný Ministerstvem spravedlnosti a obsahující údaje určené zákonem. Ustanovení § 419 odst. 2 insolvenčního zákona určuje k vedení soudních spisů v insolvenčním řízení právě IR. Pro každého dlužníka, to je pro každé insolvenční řízení, bude veden jeden insolvenční spis (§ 419 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona). Nová právní úprava se v tomto bodu neodchyluje od právní úpravy v ZKV. Po obsahové stránce bude elektronický soudní spis velmi podobný dnešním soudním spisům. Bude obsahovat: 1. rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, 2. veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak, 3. další informace, o kterých tak stanoví tento zákon. Podání došlá insolvenčnímu soudu v elektronické podobě budou do insolvenčního rejstříku vkládány pomocí elektronického přenosu dat. Ostatní písemnosti a podání budou vkládány přenesením jejich obrazové podoby do insolvenčního rejstříku a písemnosti 39

pořizované insolvenčním soudem (rozhodnutí nebo jiná soudní písemnosti do rejstříku (tzv. skenování). Citace z § 421 insolvenčního zákona napovídá, že IR bude takřka plnohodnotnou náhradou soudních spisů vedených v klasické papírové podobě. IR nebude pouhou náhražkou nebo obdobou elektronické úřední desky zavedené § 50i o.s.ř. Současně je však třeba upozornit, že elektronicky vedený spis nebude plně nahrazovat soudní spisy vedené klasickým způsobem, v papírové podobě. Vnitřní soudní předpis, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 19.12.2007, č.j. 122/2007ODS-ST, kterou se mění Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, uveřejněná pod č. 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení, ve znění Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 12. 2002, č.j. 423/2002-Org, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 12. 2003, č.j. 409/2003-Org, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 6. 2004, č.j. 192/2004-Org, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 2. 12. 2004, č.j. 515/2004-Org, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 8. 2006, č.j. 268/2006-Org a Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. 12. 2006, č.j. 458/2006-Org. (dále jen VKŘ) počítá s členěním insolvenčních soudních spisů na několik samostatných částí (§ 215c VKŘ): 1. Oddíl A tvoří dokumenty týkající se projednávání insolvenčního návrhu do vydání rozhodnutí o úpadku (§ 136 insolvenčního zákona) nebo do vydání jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu (§ 142 insolvenčního zákona), a to včetně případného rozhodování o opravných prostředcích a opakovaného rozhodování o insolvenčním návrhu. Obsahuje-li rozhodnutí o úpadku i další výroky rozhodnutí (např. o způsobu řešení úpadku), zařazují se dokumenty týkající se projednávání opravných prostředků do oddílu A, i když výrok o úpadku opravným prostředkem napaden nebyl. 2. Oddíl B tvoří dokumenty vkládané do spisu po rozhodnutí o úpadku, není-li dále stanoveno, že patří do jiného oddílu. 3. Oddíly C se vytvářejí pro informaci o každém jednotlivém incidenčním sporu a označují se vzestupně arabskými číslicemi za písmenem C (C1, C2, …). Do oddílů C se z příslušných spisů Cm zakládají kopie žalob a rozhodnutí ve věci samé. 4. Oddíl D se vytváří, je-li to technicky možné a rozhodl-li tak předseda senátu opatřením. Tvoří jej dokumenty pomocné procesní povahy bez přímé souvislosti s rozhodovací činností, např. záznamy o nahlížení do spisu, dotazy na stav řízení, žádosti o vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí apod. V pochybnostech se dokument zařadí do oddílu B. 5. Oddíly P se vytvářejí pro každou jednotlivou přihlášku a označují se vzestupně arabskými číslicemi za písmenem P (P1, P2, …). Do oddílu P se zakládá přihláška pohledávky včetně příloh a další podání a rozhodnutí týkající se dané přihlášky. V elektronickém soudním spise budou v první fázi po účinnosti insolvenčního zákona vedeny pouze texty přihlášek (formulář přihlášky pohledávky), přílohy budou evidovány pouze ve spise papírovém. Elektronický soudní spis přinese zvýšené nároky nejen na činnost soudního aparátu. Stejně tak tomu bude i v případě insolvenčních správců a účastníků řízení. Insolvenční správci budou muset se soudem, v mnohem větší míře než doposud, komunikovat v elektronické podobě. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV ÚS 319/05 definitivně prolomilo hranici mezi podáním účastníků v tradiční písemné formě a podáním elektronickým s tzv. ověřeným podpisem. Obě formy podání byly definitivně zrovnoprávněny. Soudní praxe bude nepochybně vyvíjet na insolvenční správce, v rámci zákonných možností, stále větší tlak na využívání elektronické formy komunikace. První známky takových tendencí lze nalézt již v textu insolvenčního zákona. V § 189 odst. 3 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu správci předložit soudu seznam přihlášek pro přezkumné jednání nejpozději 15

dnů před termínem přezkumného jednání; a v tomto seznamu neprodleně zobrazit každou změnu. Vezmeme-li v úvahu lhůty pro konání prvního přezkumného jednání plynoucí z § 137 odst. 2 insolvenčního zákona, pak insolvenční správce může mít na splnění takové povinnosti pouze 34 dnů od okamžiku rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka. Pro zpracování zprávy o hospodářské činnosti dlužníka (§§ 137 odst. 1 a 281 insolvenčního zákona) a zprávy insolvenčního správce pro první schůzi věřitelů (§ 149 odst. 3 insolvenčního zákona), včetně jejich zveřejnění v IR, může být dáno pouze 8 resp. 15 dnů; opět počítáno od rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka. V tak krátkém čase nezbude insolvenčnímu správci než využít nejrychlejší a nejekonomičtější formy komunikace se soudem. A to je právě forma elektronická s využitím zaručeného elektronického podpisu, který se stane téměř nezbytnou podmínkou pro výkon činnosti insolvenčního správce. Další účastníci insolvenčního řízení, především věřitelé, budou k využití elektronické formy komunikace vedeni např. skutečností, že přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení bude možno podat pouze na formuláři (§ 176 insolvenčního zákona). Vzor formulářů je zveřejněn Ministerstvem spravedlnosti ČR v podobě umožňující dálkový přístup (§ 176 insolvenčního zákona) na webové stránce www.justice.cz a www.insolvenci-zakon.cz. Pro všechny osoby vstupující do řízení formou podání přihlášky pohledávky dle § 173 a násl. insolvenčního zákona, tzv. jinou formou uplatnění pohledávky dle § 203 a násl. insolvenčního zákona nebo jiným způsobem, který předpokládá insolvenční zákon platí stejná míra veřejnosti jako pro soudní rozhodnutí. Obsah jejich podání se stane „věcí veřejnou“; nejen pokud jde o rozsah nebo právní důvod uplatněného nároku, ale také pokud jde o údaje o osobě věřitele (rodná čísla fyzických osob, údaje podléhající obchodnímu tajemství). V těchto případech má autor podání možnost požádat soud o utajení osobních údajů fyzické osoby, s výjimkou jejího jména a příjmení. Žádost musí však být soudu doručena nejpozději se samotným podáním a týká se pouze konkrétního podání. Generální žádost vztahující se na všechna podání účastníka insolvenčního řízení se v § 422 insolvenčního zákona nepředpokládá. Předpokladem pro využití možnosti ochrany osobních údajů fyzické nebo právnické osoby je její bdělost a obezřetnost při komunikaci s insolvenčním soudem. Nejde-li o fyzickou osobu, která učinila podání, zveřejní se u takové fyzické osoby v insolvenčním rejstříku jen její jméno a příjmení (§ 422 odst. 2 insolvenčního zákona). utajení podle zvláštních předpisů, předpokládaná v § 423 Ochrana údajů podléhajících insolvenčního zákona, by měla být provedena ze zákona, bez dalších úkonů subjektu, který takové údaje ve svém podání uvedl. Zpracování účastnických podání a jejich zavedení do elektronického spisu budou v převážné míře provádět pracovníci soudních kanceláří, tedy osoby bez právnického vzdělání; nikoliv soudce, jeho asistent nebo vyšší soudní úředník. Podle § 215g odst. 3 VKŘ vedoucí kanceláře posoudí nutnost anonymizace podání a případně anonymizaci zajistí či provede. V pochybnostech předloží podání k posouzení vyššímu soudnímu úředníkovi, asistentu soudce či soudci. Míra schopnosti jednoznačně rozlišit údaje podléhající utajení podle zvláštních předpisů nemusí být u pověřených pracovnic soudního aparátu na dostatečné úrovni. Shrnutí: - insolvenční rejstřík je informační systém veřejné správy spravovaný Ministerstvem spravedlnosti ČR, - insolvenční rejstřík obsahuje: - rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, - veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak,

další informace, o kterých tak stanoví insolvenční zákon, insolvenční spis je v insolvenčním rejstříku rozčleněn do částí A, B, C, D a P, insolvenční spis je veřejně dostupný na webové stránce www.insolvencnizakon.cz, některé údajů nejsou v insolvenčním rejstříku zveřejňovány z důvodu ochrany osobních údajů a utajovaných informací.

3.2.2 Funkce evidenční a registrační ve vztahu k insolvenčním správcům Insolvenční rejstřík bude sloužit také k vedení jednotného seznamu insolvenčních správců včetně hostujících insolvenčních správců. Ustanovení § 16 zákona o insolvenčních správcích svěřilo vedení seznamu Ministerstvu spravedlnosti ČR. Seznam bude evidovat nejen osoby, které získají povolení a zvláštní povolení vykonávat činnost insolvenčního správce příp. hostujícího insolvenčního správce. Bude registrovat také veškeré změny, tj. pozastavení práva vykonávat činnost správce (dle § 9 zákona o insolvenčních správcích), zánik (dle § 12 zákona o insolvenčních správcích) a zrušení (dle § 13 zákona o insolvenčních správcích) téhož práva. Rozsah zapisovaných údajů je dán taxativně v § 18 zákona o insolvenčních správcích.: a) údaj identifikující insolvenčního správce, b) údaj o vzniku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, c) údaj o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, d) údaj o zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, e) změna údajů zapsaných podle písmen a) až c). Stejné ustanovení zákona ukládá Ministerstvu spravedlnosti ČR zapisovat údaje bez zbytečného odkladu, tj. ihned. Za pozornost stojí skutečnost, že povinností ministerstva je zveřejnit rozhodnutí o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce v IR v den jeho vydání. V případě zániku nebo zrušení stejného práva již takovou povinnost ministerstvo nemá. Termín zveřejnění je ponechán pouze na obecné úpravě. Přestože dopad zrušení nebo zániku povolení správce je neméně významný. Seznam insolvenčních správců se člení na část obecnou a zvláštní a to podle rozsahu uděleného povolení. Osoby v jednotlivých částech budou zapisovány v abecedním pořadí (§ 17 odst. 4 zákona o insolvenčních správcích). Shrnutí: - insolvenční rejstřík obsahuje také seznam insolvenčních správců jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti ČR.

3.3 Funkce informační ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení, dotčeným subjektům a veřejnosti Malá průhlednost a informovanost o průběhu úpadkových řízení je předmětem dlouhodobé kritiky ze strany odborné i laické veřejnosti. Po odhalení některých nezákonných praktik u některých úpadkových řízení kritika dále zesílila. Insolvenční rejstřík přináší v této otázce zásadní průlom. Dlužník, jeho věřitelé i ostatní veřejnost vládnoucí internetem budou mít možnost sledovat průběh řízení krok za krokem. Prvotní informaci o zahájení řízení bude prvostupňový insolvenční soud zveřejňovat obligatorně do dvou hodin od okamžiku doručení návrhu na zahájení řízení soudu. Podle původních předpokladů měla lhůta dvou hodin běžet pro věcně 42

příslušný soud nepřetržitě, nikoliv pouze po pracovní dobu soudu a jeho podatelny, která je určena rozvrhem práce soudu. Tento závěr změnila novela přechodného ustanovení, konkrétně § 432 odst. 2 insolvenčního zákona. Lhůta dvou hodin bude v průběhu kalendářního roku 2008 běžet pouze v případě, že návrh na zahájení insolvenčního řízení bude insolvenčnímu soudu doručen v průběhu rozvržené pracovní doby soudu; tento časový úsek je vymezen rozvrhem práce každého z prvostupňových insolvenčních soudů. Bude-li návrh doručen věcně příslušnému insolvenčnímu soudu mimo takto vymezený časový úsek každého pracovního dne, počne dvouhodinová lhůta, dle § 101 insolvenčního zákona, běžet až na počátku rozvržené pracovní doby nejbližšího následujícího pracovního dne. Kvalifikovaný návrh může být soudu doručen: a) písemně s úředně ověřeným podpisem, nebo b) v elektronické podobě, se zaručeným elektronickým podpisem. K návrhům v jiné formě nebude insolvenčním soudem přihlíženo, tj. nebude k nim vydávána vyhláška dle § 101 insolvenčního zákona. Insolvenční rejstřík se dále stane místem, kde se účastníci řízení budou moci seznámit s okruhem účastníků řízení, kteří svůj nárok uplatnili přihláškou pohledávky. Právní úprava ukládá správci a soudu zveřejnit v IR seznam přihlášených pohledávek a to nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání (§ 189 odst. 3 insolvenčního zákona). Povinností správce je do seznamu přihlášek zanést neprodleně všechny změny. Insolvenční rejstřík bude současně zdrojem informací o stavu majetkové podstaty dlužníka, tj. o rozsahu majetku, se kterým lze nakládat jen způsobem stanoveným v zákoně (§ 217 insolvenčního zákona). Povinností insolvenčního správce bude soupis majetkové podstaty, včetně všech provedených změn, přenést do IR. Obligatorní náležitostí zveřejněného soupisu bude i ocenění zahrnutého majetku. Ustanovení § 223 insolvenčního zákona umožňuje správci, se souhlasem soudu, upustit od soupisu vymezeného majetku příp. od ocenění majetku již v soupisu uvedeného. Z textu § 223 insolvenčního zákona lze dovodit, že po udělení takového souhlasu bude povinností insolvenčního správce podat soudu zprávu o dotčeném majetku; zpráva správce bude opět zveřejněna v IR. Řešení úpadkové situace dlužníka konkursem se dotkne mimo jiné i smluv o vzájemném plnění a smluv o smlouvě budoucí, které nebyly v době prohlášení konkursu ještě zcela splněny dlužníkem ani druhým účastníkem smluv. Pro účastníky smluv bude důležité sledovat IR a zjišťovat případné prohlášení konkursu na majetek jejich smluvních partnerů. Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona). Formulace v insolvenčním zákoně vyvolá potřebu sledovat okamžik příp. prohlášení konkursu; uplynutí 15-ti denní lhůty bude spojeno s následkem v podobě odstoupení od nesplněných smluv nebo smluv o smlouvě budoucí doposud nenaplněných; jednoznačný úkon ze strany insolvenčního správce (pokud nebude chtít smlouvu naplnit) není předpokládán. Shrnutí: - insolvenční rejstřík má zajistit plnou informovanost účastníků insolvenčního řízení a osob dotčených insolvenčním řízením o jeho průběhu.

3.4 Funkce doručovací pro insolvenční soud, příp. insolvenčního správce Pro účastníky insolvenčního řízení bude mít IR význam nejen jako zdroj informací o průběhu řízení, ale také jako nástroj pro doručování 1. soudních rozhodnutí,

2. předvolání, 3. vyrozumění nebo 4. jiných písemností insolvenčního soudu. Vedle IR bude soud nadále využívat i stávající nástroj, tj. úřední desku. Úřední deska je dnes soudy vedena, v souladu s § 50i o.s.ř., také v elektronické podobě přístupné prostřednictvím serveru www.justice.cz. V § 71 insolvenčního zákona se počítá, ve vymezených případech a pro vymezený okruh osob, se zvláštním způsobem doručování. Při zvláštním způsobu doručování je písemnost považována za doručenou v případě doručení do vlastních rukou adresáta (§ 75 insolvenčního zákona). Tento způsob doručování bude užíván především u 1. dlužníka, 2. insolvenčního správce, 3. věřitelského orgánu, 4. státního zastupitelství a 5. osob, kterým bude soudem uloženo něco vykonat. Nad tento rámec může insolvenční soudce vymezit písemnosti, které budou také doručeny do vlastních rukou namísto doručení prostřednictvím IR a úřední desky. Bude-li soudem využita možnost doručit písemnosti zvláštním způsobem (do vlastních rukou účastníků), nesmí dojít k porušení principu rovnosti účastníků (§ 75 odst. 3 insolvenčního zákona). V praxi to znamená, že zvláštní doručení nelze užít v konkrétním případě pouze pro určitý okruh účastníků řízení, např. jen pro zajištěné věřitele. Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení písemnosti. Význam IR při doručování soudních písemností je tak velmi posílen, právě na úkor tzv. zvláštního doručování do vlastních rukou adresáta. Pokud však je s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem (§ 74 insolvenčního zákona). Tento princip lze prolomit v případě, kdy zvláštní doručení selže, tj. na adrese uvedené v posledním podání účastníka adresovaném soudu na území ČR nelez soudní zásilku doručit. IR pak bude druhým, náhradním zdrojem pro doručení (§ 80 odst. 1 insolvenčního zákona). Při užití IR jako náhradního způsobu doručení ztrácí účastník řízení výhodu subjektu nadaného právem na zvláštní doručení do vlastních rukou. Bude tomu tak i v případě, kdy s doručením do vlastních rukou bude spojen počátek běhu lhůty pro podání opravného prostředku (§ 74 odst. 2 a § 80 odst. 1 věta první za středníkem, insolvenčního zákona). Popsané pravidlo zvyšuje význam řádné komunikace účastníků řízení s insolvenčním soudem pokud jde o sdělování aktuální adresy sídla příp. bydliště účastníka řízení resp. adresy pro doručování. Na druhé straně je význam IR, jako místa pro doručování, poněkud zpochybňuje § 73 insolvenčního zákona. V tomto ustanovení insolvenčního zákona rozlišuje doručení prostřednictvím úřední desky (§ 73 odst. 1 insolvenčního zákona) a doručení prostřednictvím IR a úřední desky (§ 73 odst. 2 insolvenčního zákona). Je nutno konstatovat, že insolvenční zákon tak vytvořil poněkud nepřehledný systém několika způsobů doručování v rámci insolvenčního řízení. Přes tento výkladový problém lze konstatovat, že rozhodujícím nástrojem bude IR. K takovému konstatování opravňuje § 89 odst. 1 insolvenčního zákona; není-li stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění. Tyto údaje je soud povinen v IR uvést ihned poté, kdy mu budou známé (§ 71 odst. 2 a § 424 insolvenčního zákona).

Shrnutí: - jednou ze základních funkcí insolvenčních rejstříku je, že se jedná o prostředek doručování soudních písemností účastníkům insolvenčního řízení, - z tohoto principu činí insolvenční zákon výjimku pouze tehdy, pokud ukládá, že písemnost má být doručena do vlastních rukou nebo „zvlášť“.

4. Procesní subjekty insolvenčního řízení Okruh procesní subjektů insolvenčního řízení je dán výčtem uvedeným v § 9 insolvenčního zákona. Zahrnuje insolvenční soud, osobu dlužníka, věřitele uplatňující práva vůči dlužníkovi, insolvenčního správce, státní zastupitelství vstoupivší do řízení a likvidátora úpadce. Insolvenční soud vykonává v řízení rozhodovací činnost a dále a to zejména po rozhodnutí o úpadku dlužníka i činnost kontrolní. V § 10 insolvenčního zákona je právě jeho funkce rozhodovací výslovně odlišena od popsané činnosti kontrolní. Rozsah pravomocí soudu vůči insolvenčnímu správci specifikuje § 11 odst. 2 insolvenčního zákona. Insolvenční soud má plné řídící a kontrolní právo nad veškerými úkony insolvenčního správce prováděnými v rámci řízení. To se projevuje oprávněním insolvenčního soudu vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Je oprávněn dávat insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si vyžádal k určitým otázkám stanovisko věřitelského výboru. Neplnění povinností insolvenčního správce může být insolvenčním soudem samozřejmě vymáháno a sankcionováno. Ve vztahu k ostatním účastníkům má insolvenční soud specifikovánu činnost při vyřizování záležitostí týkajících se insolvenčního řízení, přičemž je výslovně stanoveno právo soudu ukládat všem účastníkům řízení povinnosti týkající se jejich činnosti v řízení. Toto oprávnění souvisí zejména s postavením insolvenčních věřitelů, u nichž insolvenční zákon očekává a současně vyžaduje aktivnější účast v řízení než ve stávajícím zákoně o konkursu a vyrovnání. S tímto zvýšením rozsahu práv věřitelů souvisí možnost vymáhat splnění povinnosti účastníka řízení insolvenčním soudem. Prostředkem k tomu je speciální ustanovení o pořádkové pokutě uvedené v § 81 insolvenčního zákona, jenž doplňuje obecnou úpravu ustanovení o pořádkové pokutě dle § 53 o.s.ř. V § 81 odst. 1 insolvenčního zákona je výslovně konstatována možnost soudu vymáhat činnost po členech či náhradnících věřitelského výboru ukládáním pořádkové pokuty. V insolvenčním řízení rozhoduje samosoudce, jenž však může v rozsahu oprávnění daného zákonem o vyšších soudních úřednících pověřit výkonem činnosti v insolvenčním řízení vyššího soudního úředníka. Limitovaný rozsah činnosti vyššího soudního úředníka překlenuje svojí činností asistent soudce insolvenčního soudu, s jehož ustanovením insolvenční zákon výslovně počítá v § 13 insolvenčního zákona. Od asistenta insolvenčního soudce však nemůže být očekáváno samostatné vydávání rozhodnutí ve věci samé. Činností asistenta soudce tak je kromě vydávání procesních rozhodnutí zejména získávání podkladů a provádění úkonů v rámci přípravy rozhodnutí vydávaného následně insolvenčním soudcem. Shrnutí: - okruh procesních subjektů insolvenčního řízení je širší než okruh účastníků insolvenčního řízení. Zahrnuje v sobě nejen účastníky insolvenčního řízení, ale také další osoby, které jsou v insolvenčním řízení činné (např. insolvenční soud, insolvenční správce atd.).

4.1 Účastníci řízení Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé uplatňující právo vůči dlužníkovi. Okruh věřitelů zahrnuje i jiné osoby, než přihlášené věřitele. Tito věřitelé jsou účastníky insolvenčního řízení po dobu, po níž insolvenční soud o jejich právu jedná a rozhoduje. Do tohoto okruhu jiných osob než konkursních věřitelů je třeba zahrnou osoby s pohledávkami

za majetkovou podstatou nebo pohledávkami jim na roveň postavenými a to po dobu od vzniku pohledávky do okamžiku jejího uhrazení. Samostatně insolvenční zákon vymezuje okruh účastníků incidenčních sporů a to osobou žalobce a žalovaného. Vedlejší účastenství je přípustné pouze v incidenčních sporech. Shrnutí: - účastníky insolvenčního řízení jsou: - dlužník, - věřitelé, kteří uplatňují pohledávky vůči dlužníkovi - osoby o jejichž právu nebo povinnosti se v insolvenčním řízení rozhoduje a to pouze po dobu jednání o tomto právu nebo povinnosti, - účastníkem incidenčního sporu je osoba žalobce a žalovaného, - vedlejší účastenství je přípustné pouze v incidenčním sporu. 4.1.1 Změna účastníka řízení Insolvenční zákon řeší otázku změny účastníka řízení s přihlédnutím k nevhodnosti užití institutů vstupu do řízení a záměny účastníka řízení dle § 92 o.s.ř. Uvedené ustanovení je proto insolvenčním zákonem explicitně vyloučeno. Pro rozhodnutí o změně v osobě účastníka řízení vytváří § 18 insolvenčního zákona postup, jenž je speciálním ustanovením k procesnímu nástupnictví dle § 107a o.s.ř., nikoliv však k § 107 o.s.ř. Speciální úprava k němu v insolvenčním zákoně obsažena není a proto je pro změnu účastníka řízení za podmínek popsaných v § 107 o.s.ř. používán občanský soudní řád. Podle § 18 insolvenčního zákona poté, co nastane v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky na věřitele na nabyvatele, insolvenční soud rozhodne o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení. Stane se tak k návrhu insolvenčního věřitele na vydání tohoto rozhodnutí insolvenčním soudem, za podmínky písemného souhlasu nabyvatele pohledávky. Pokud ke změně v osobě věřitele dojde ze zákona, není tato skutečnost dále dokládána. Pokud však jde o převod či přechod pohledávky, jenž nevyplývá přímo z právního předpisu, je původní věřitel toto povinen doložit veřejnou listinou či listinou s úředně ověřenými podpisy osob, jenž ji podepsali. Uvedený postup odpovídá stavu § 256 o.s.ř., jenž upravuje změnu účastníka exekučního řízení. Zjednodušenou variantou, při níž soudu nejsou předkládány žádné listiny je postup, kdy věřitel a nabyvatel jeho pohledávky učiní u insolvenčního soudu společné prohlášení o tom, že k převodu nebo přechodu přihlášené pohledávky mezi nimi došlo. O návrhu na změnu účastníka dle výše uvedené speciální úpravy insolvenčního zákonu učiněném písemným návrhem i do protokolu musí být rozhodnuto insolvenčním soudem do konce pracovního dne následujícího po dni, kdy mu takovýto návrh došel. Pokud soud v uvedené lhůtě nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí jímž návrhu vyhověl. S ohledem na krátkost této lhůty a možné zahlcení insolvenčního soudu nelze vyloučit posuzování návrhů na změnu účastníka řízení tak, že fakticky bude vydáváno rozhodnutí pouze v případě, pokud by insolvenční soud návrhu na změnu věřitele nevyhověl. Avšak i v tomto případě musí soud o změně účastníka vydat písemné rozhodnutí, byť již pouze deklaruje zákonnou fikcí provedenou změnu.

Shrnutí: - o změně účastníka insolvenčního řízení musí být insolvenčním soudem rozhodnuto do konce následujícího pracovního dne následujícího po dni kdy návrh na změnu insolvenčnímu soudu došel, - nebude-li insolvenčním soudem o změně účastníka do konce následujícího pracovního dne rozhodnuto, má se za to, že insolvenční soud návrhu vyhověl a rozhodnutí vydal (fikce rozhodnutí insolvenčního soudu).

4.2 Insolvenční správce a další správci Insolvenční zákon stanoví možnost ustanovit předběžného insolvenčního správce před tím, než dojde k ustanovení insolvenčního správce. Ustanovení předběžného insolvenčního správce je součástí předběžného opatření v insolvenčním řízení (§ 112 insolvenčního zákona), pokud soud tímto předběžným opatřením omezil dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou v širším rozsahu, než je uvedeno v § 111 insolvenčního zákona. Předběžný insolvenční správce dále může být taktéž insolvenčním soudem ustanoven v souvislosti s vyhlášením moratoria, nebo odůvodňuje-li to rozsah majetkové podstaty, míní se tím nepochybně zejména velký rozsah podstaty. Činnost předběžného insolvenčního správce po jeho ustanovení je dána povinnostmi výslovně uvedenými v insolvenčním zákoně, avšak může být rovněž modifikována pokyny insolvenčního soudu dle potřeb řízení. Nesmí však přesáhnou rozsah práv insolvenčního správce. Předběžný insolvenční správce se, pokud insolvenční soud nerozhodne v rozhodnutí o úpadku jinak, stává insolvenčním správcem. Insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustavuje insolvenční soud s tím, že osobu správce určí předseda insolvenčního soudu (§ 25 insolvenčního zákona). Tuto osobu předseda insolvenčního soudu určuje na základě zohlednění kritéria stavu insolvenčního řízení a osoby dlužníka, s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům a taktéž kritéria limitu možností insolvenčního správce na základě jeho odbornosti a pracovního zatížení. V návaznosti na to bude tento systém určování insolvenčních správců efektivní tehdy, pokud bude vycházet z omezeného počtu správců z nichž je výběr prováděn. Nižší počet insolvenčních správců zajistí vyšší četnost určení jednotlivého insolvenčního správce a tedy i nezbytnou rutinu jeho činnosti. Současně zlepší informovanost insolvenčního soudu o insolvenčním správci. Insolvenční zákon výslovně neupravuje způsob výběru předběžného insolvenčního správce. Ustanovení § 27 odst. 3 insolvenčního zákona však konstatuje, že ustanovení o insolvenčním správci platí přiměřeně i pro předběžného správce. V návaznosti na to je zřejmé, že výběr jeho osoby je shodný s výběrem insolvenčního správce, tedy že jej za výše popsaných kritérii rovněž určuje předseda soudu. Insolvenční správce je ustanoven insolvenčním soudem nejpozději v rozhodnutí o úpadku. Vůči ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné pouze tehdy, pokud bude namítáno, že insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Insolvenčnímu správce může být, v případě, pokud to bude shledáno insolvenčním soudem účelné, ustanoven zástupce (§ 33 insolvenčního zákona). K takovémuto postupu lze přistoupit tehdy, pokud insolvenční správce ze závažných důvodů (např. zdravotních) nemůže svoji funkci dočasně vykonávat. V průběhu insolvenčního řízení může dojít k situaci, kdy je insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (§ 34 insolvenčního

zákona). V takovém případě insolvenční soud může ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce. O vzniku potřeby ustanovit odděleného insolvenčního správce by soud měl být informován insolvenčním správcem a to neprodleně poté, co tento zjistí svoji částečnou podjatost. V případě, že by oznámení o částečné podjatosti neprovedl, byl by tím nepochybně dán důvod pro zproštění insolvenčního správce z funkce. V případě insolvenčního řízení vyznačujícího se výrazným prvkem potřeby zvládnutí odborné problematiky tvořící významnou součást činnosti insolvenčního správce může být ustanoven kromě řádného insolvenčního správce i zvláštní insolvenční správce (§ 35 insolvenčního zákona). Ten pak bude mít vyhrazenu insolvenčním soudem činnost tak, aby se zaměřil na vyřešení uvedené specifické odborné problematiky, např. technickoekonomické povahy, otázky týkající se mezinárodního práva aj. Ustanovení § 29 insolvenčního zákona zdůrazňuje řídící postavení věřitelů v insolvenčním řízení. Dává věřitelům možnost na první schůzi věřitelů, jenž se bude konat po přezkumném jednání, provést odvolání insolvenčního správce z funkce. O otázce odvolání insolvenčního správce musí být hlasováno vždy i bez návrhu insolvenčních věřitelů, neboť takovéto hlasování je ze zákona (§ 48 odst. 2 insolvenčního zákona) povinnou součástí programu schůze věřitelů. Přijetí rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce je podmíněno hlasy nadpoloviční většiny všech věřitelů hodnocených dle výše pohledávek přihlášených ke dni předcházejícímu termínu konání schůze věřitelů. Pokud k tomuto odvolání insolvenčního správce dojde, může schůze věřitelů samostatným rozhodnutím shodným hlasovacím kvórem ustanovit nového insolvenčního správce dle vlastního výběru. Uvedené rozhodnutí insolvenčních věřitelů je insolvenční soud povinen potvrdit, důvodem pro nepotvrzení je pouze zjištění, že insolvenčními věřiteli vybraná osoba nemá předpoklady pro výkon funkce dle § 21 – 24 insolvenčního zákona či je osobou podjatou. Pokud by došlo k odvolání insolvenčního správce věřiteli bez toho, aby tito ustanovili správce nového, provede ustanovení správce insolvenční soud již výše popsaným postupem, tedy ustanovením insolvenčního správce určeného předsedou insolvenčního soudu. Insolvenční správce může být zbaven výkonu funkce kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení soudcem. Insolvenční zákon rozlišuje v § 31 a § 32 insolvenčního zákona institut odvolání insolvenčního správce a zproštění insolvenčního správce. Odvolání insolvenčního správce je přitom chápáno jako krok insolvenčního soudu nikoliv sankčního charakteru, není tedy důsledkem pochybení v činnosti insolvenčního správce. Odvolání insolvenčního správce může být provedeno insolvenčním soudem samostatně, nebo k návrhu insolvenčního správce či věřitelského výboru. Důvodem jsou jakékoliv okolnosti, jenž jsou vyhodnoceny jako důležité. Typicky jistě půjde např. o odvolání z funkce ze zdravotních důvodů. Oproti tomu, pokud insolvenční soud přistoupí k zproštění insolvenčního správce, má tento institut obsaženu sankční povahu a stíhá insolvenčního správce za řádné neplnění povinností, nedostatek odborné péče při výkonu funkce či závažné porušení důležité povinnosti uložené zákonem nebo soudem. Společně pro zbavení funkce platí, že případné odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o odvolání či zproštění insolvenčního správce z funkce nemá odkladný účinek. Tato skutečnost vyplývá z § 31 odst. 4 insolvenčního zákona, podle nějž odvolaný insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu řádně informovat nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předá mu všechny doklady souvisící s výkonem jeho funkce. Shrnutí: - insolvenčního správce určuje opatřením předseda insolvenčního soudu, - insolvenčního správce ustanovuje do funkce insolvenční soud a to nejpozději při rozhodnutí o úpadku dlužníka, - insolvenční zákon rozlišuje:

- předběžného insolvenčního správce, - insolvenčního správce, - zástupce insolvenčního správce, - odděleného insolvenčního správce, - zvláštního insolvenčního správce, insolvenční zákon umožňuje věřitelům odvolat insolvenčního správce, který byl ustanoven insolvenčním soudem, z funkce a jmenovat insolvenčního správce nového, insolvenční správce, který nevykonává řádně svou funkci může být insolvenčním soudem zproštěn své funkce (má sankční charakter), z důležitých důvodů může být insolvenční správce insolvenčním soudem odvolán z funkce (nemá sankční charakter).

4.2.1 Výkon činnosti insolvenčním správcem Pro postup insolvenčního správce v řízení platí důraz na svědomitost a odbornou péči. Nově je pak jako měřítko jeho činnosti zesílen důraz na dosažení co nejvyšší míry uspokojení insolvenčních věřitelů. Pro dosažení tohoto cíle je insolvenční správce povinen vyvinout veškeré úsilí, jenž po něm lze spravedlivě požadovat. Insolvenční správce má § 36 odst. 2 insolvenčního zákona stanovenou pravidelnou informační povinnost formou podávání písemné zprávy věřitelskému výboru a insolvenčnímu soudu a to v intervalu 3 měsíce. Zpráva by neměla být formální záležitostí, měla by být sestavena tak, aby vždy zobrazovala aktuální stav insolvenčního řízení a poskytovala informace o dalším předpokládaném postupu konkursního řízení. Insolvenční správce je odpovědný za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil v průběhu insolvenčního řízení (§ 37 insolvenčního zákona). Shodně se stávajícím znění ZKV je správce odpovědný tehdy, pokud při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Zásadním ustanovením insolvenční úpravy je stanovení odpovědnosti insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce. Tímto je vytvořena jeho odpovědnost za hospodaření s majetkovou podstatou v insolvenčním řízení. Zjednodušeně je možno konstatovat, že insolvenční správce má citovaným ustanovením zákona stanovenu manažerskou odpovědnost statutárních orgánů za správu majetku. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou. Správce tedy v kterémkoliv okamžiku insolvenčního řízení bude muset mít na vědomí, že stav hospodaření s podstatou musí postačovat k úhradě závazků vytvořených při hospodaření s ní. Při hospodaření s majetkovou podstatou za účelem udržení provozu podniku, který je součástí majetkové podstaty, může insolvenční správce uzavřít za obvyklých obchodních podmínek smlouvy o úvěru a smlouvy obdobné, jakož i smlouvy na dodávky energií a surovin, včetně smluv o zajištění splnění těchto smluv (§ 41 insolvenčního zákona). Tyto kroky rozšiřují stávající chápání úpadkového řízení jako prostých majetek zachovávajících

kroků do stavu, kdy se předpokládá provádění efektivních úkonů v rámci chování insolvenčního správce jako managera majetkové podstaty.

Shrnutí: insolvenční správce je povinen svou činnost vykonávat svědomitě a s odbornou péčí, - insolvenční správce má povinnost pravidelně informovat insolvenční soud a věřitelský orgán o své činnosti, - insolvenční správce je odpovědný za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobil dlužníkovi, věřitelům nebo třetím osobám v průběhu insolvenčního řízení, - insolvenční správce je odpovědný za škodu nebo jinou újmu, která vznikla věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou tím, že v insolvenčním řízení nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě úkonu insolvenčního správce. -

4.2.2 Odměna a výdaje insolvenčního správce Za činnost v rámci insolvenčního řízení náleží insolvenčnímu správci odměna a náhrada jeho hotových výdajů. Odměna insolvenčního správce je určována z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi přihlášené věřitele při ukončení insolvenčního řízení. Z této skutečnosti vyplývá důraz na zájem insolvenčního správce na dosažení maximálního výnosu pro insolvenční věřitele. Patrné je, že zejména v případě provozování podniku může být zájem na udržení jeho provozu v rozporu se zájmem na dosažení maximálního výnosu pro insolvenční věřitele. K odstranění případného negativního dopadu může být použita zákonná možnost soudu odměnu insolvenčního správce zvýšit či snížit. Konkrétní postup při výpočtu odměny insolvenčního správce v insolvenčním řízení v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka upravuje vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést. Pozitivem insolvenčního zákona je zapracování ustanovení o hrazení odměny insolvenčního správce státem do textu zákona pro případ, že z důvodu nedostatku prostředků nebude uhraditelná z majetkové podstaty či složené zálohy. Tato skutečnost byla dříve dovozována pouze judikaturou, jejíž akceptace však nebyla všeobecná. Hotové výdaje insolvenčního správce jsou primárně v kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení hrazeny z prostředků majetkové podstaty (§ 168 odst.2 písm. a), odst. 3 insolvenčního zákona. Pokud se v průběhu insolvenčního projeví potřeba zajištění prostředků k úhradě výdajů insolvenčního správce, přičemž těmito výdaji jsou míněny veškeré, nikoliv pouze hotové výdaje insolvenčního správce, mohou být tyto prostředky složeny po rozhodnutí věřitelského výboru věřiteli i případně určeným účelem pro použití těchto prostředků. Ustanovení § 39 odst. 2 insolvenčního zákona omezuje možnosti insolvenčního správce provádět úhradu činností prováděných v průběhu úpadkového řízení na účet majetkové podstaty. Činnosti, k nimž je insolvenční správce povinen ze zákona i dle rozhodnutí insolvenčního soudu, tak může úplatně na účet majetkové podstaty zadat jiným osobám spíše výjimečně, jen se souhlasem věřitelského výboru a insolvenčního soudu. Zmíněný režim je s ohledem na předpokládaný přínos pro insolvenční řízení stanoven pro režim nákladů

spojených s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků (§ 39 odst. 3 insolvenčního zákona). Tyto lze hradit z majetkové podstaty, avšak jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem. Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka. Uvedené ustanovení § 40 insolvenčního zákona tak brání občasné mylné snaze ztotožnit osobu správce s jeho činností v úpadkovém řízení včetně vyvození případných dopadů vůči majetku správce2). Shrnutí: - odměna insolvenčního správce je určována z výtěžku zpeněžení majetku úpadce určeného k rozdělení mezi věřitele dlužníka, - výše odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce je stanovena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb., - v insolvenčním řízení může insolvenční správce hradit náklady na činnosti, ke kterým je povinen ze zákona jen se souhlasem věřitelského orgánu. 4.2.3 Součinnost poskytovaná insolvenčnímu správci Insolvenční zákon v § 43 a násl. upravuje způsob poskytnutí potřebných informací pro činnost insolvenčního správce a to jak orgány státní správy, tak i dalšími subjekty. Po rozhodnutí o úpadku a ustanovení insolvenčního správce v řízení je insolvenční správce v rámci své činnosti, zejména v rámci vyhotovování soupisu majetkové podstaty dle § 217 insolvenčního zákona, oprávněn ověřit rozsah majetku, jenž má být do soupisu majetkové podstaty pojat. Dle § 211 insolvenčního zákona je východiskem zjišťování majetkové podstaty seznam majetku, který je dlužník povinen předložit současně s insolvenčním návrhem, případně na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. V případě, pokud nebude seznam majetku předložen dlužníkem včas, případně bude povinnost předložit jej uložena až jako součást rozhodnutí o úpadku, přičemž tím vznikne jednak riziko časové prodlevy v činnosti insolvenčního správce, jednak pak riziko nesplnění povinnosti provést předložení seznamu, je insolvenční správce povinen zajistit nedostatečné informační zdroje jiným způsobem. Za tímto účelem se pak dle § 43 insolvenčního zákona insolvenční správce pro získání podkladů k soupisu majetkové podstaty obrátí na orgány veřejné správy, jakožto i další subjekty výslovně vyjmenované z nichž relevantní jsou zejména finanční instituce a osoby vedoucí evidenci cenných papírů. Rozsah poskytnutých informací třetími osobami uvedenými v § 43 odst. 1 insolvenčního zákona vychází ze zásady, že insolvenční správce má právo na údaje o majetku dlužníka a veškeré další údaje ve shodném rozsahu, jako by byly poskytovány přímo dlužníku. V praxi lze očekávat, že insolvenční správce bude požadovat potřebné informace zejména tam, kde lze očekávat nejpravděpodobnější údaje týkající se majetku dlužníka, což může být : - finanční úřad – za účelem poskytnutí údajů z daňových dokladů dlužníka, - katastrální pracoviště katastrálních úřadů – za účelem poskytnutí údajů o evidenci nemovitostí dlužníka, - úřad průmyslového vlastnictví – za účelem poskytnutí údajů o ochranných známkách, patentech, užitných a průmyslových vzorech dlužníka, - středisko cenných papírů – za účelem poskytnutí údajů o evidovaných cenných papírech dlužníka, - příslušné okresní úřady za účelem sdělení informace ohledně evidence motorových vozidel, které jsou evidovány na osobu dlužníka.

Součinnost poskytnutá insolvenčnímu správci je bezplatnou, pokud jde o orgány veřejné správy. Pokud však insolvenční správce požaduje informace od dalších osob, tyto osoby mají nárok na náhradu s tímto vynaložených hotových výdajů.

Shrnutí: -

insolvenční správce má nárok na poskytnutí potřebné součinnosti nejen ze strany orgánů státní správy, ale také dalších osob.

Odkazy 1) Usnesení Nejvyššího soudu 31 Cdo 1302/2000 z 31.7.2000, publikováno R 44/2001 2) Rozsudek Nejvyššího soudu 29 Odo 17/2003 z 29.6.2005

5. Úpadek dlužníka 5.1 Vymezení pojmu úpadek dlužníka Úhelným kamenem insolvenčního zákona je definice úpadku dlužníka uvedená v § 3 insolvenčního zákona. Právní úprava v souladu s právní tradicí rozlišuje úpadek dlužníka ve formě insolvence (platební neschopnosti) a ve formě předlužení. Mimo samotný pojem úpadku zavedl insolvenční zákon nově také pojem hrozící úpadek dlužníka. 5.1.1 Úpadek ve formě insolvence Podmínkou pro konstatování insolvence dlužníka dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je : 1. existence více věřitelů dlužníka, 2. peněžité závazky dlužníka více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a 3. závěr o neschopnosti dlužníka tyto závazky plnit. Podmínka mnohosti věřitelů tedy zachovává stávající požadavek na existenci nejméně dvou věřitelů dlužníka. V případě neexistence této mnohosti je jediný věřitel povinen realizovat svoji pohledávku vůči dlužníkovi formou výkonu rozhodnutí (exekucí). V novodobé historii konkursního práva značně diskutabilní a obtížně vyložitelnou otázku rozdělení jediné pohledávky za účelem vytvoření mnohosti věřitelů dlužníka řeší insolvenční úprava v § 143 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož se za dalšího známého věřitele dlužníka v případě podaného věřitelského návrhu lze pokládat jen takového věřitele, jenž nabyl jednu z pohledávek nebo její část od insolvenčního navrhovatele v době delší než 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu. Znamená to, že pokud dojde k podání návrhu věřitelem, jehož pohledávka vůči dlužníkovi tvořící právní podklad podaného návrhu je vytvořena oddělením části pohledávky, či postoupením jedné z pohledávek jiného věřitele, nejsou tito dva věřitelé po dobu těchto 6 měsíců chápáni jako dva samostatní věřitelé. Návrh stavící na takovéto mnohosti bude bez dalšího zamítnut. Lhůta 30 dnů pevně stanoví dobu, po jejímž uplynutí je splněna podmínka úpadku dlužníka za situace, pokud tento neplní svoje splatné závazky. Časová lhůta je přesně určena a je zcela úmyslně poměrně krátkou. Její stanovení směřuje k vyvinutí tlaku na obecné zlepšení platební morálky v obchodních vztazích. Lhůtu 30 dnů je však nutno vykládat v kontextu s § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, podle nějž je kumulativní podmínkou vážící se k časovému intervalu podmínka zjištění neschopnosti dlužníka svoje závazky plnit. U dlužníka, jenž tedy je objektivně schopen plnit svoje splatné závazky, nejsou dány podmínky pro závěr o jeho úpadku přesto, že již po dobu delší 30 dnů po splatnosti neplní svoje pohledávky. Aby nedocházelo k problému při prokazování objektivní neschopnosti dlužníka plnit splatné závazky, stanoví § 3 odst. 2 insolvenčního zákona formou vyvratitelných právních domněnek podmínky, jejichž naplnění dlužníkem presumuje jeho neschopnost je plnit. Těmito podmínkami jsou: - zastavení platby podstatné části peněžitých závazků – otázka rozsahu „podstatné části“ bude předmětem posouzení v tom kterém konkrétním insolvenčním řízení. Je možno definovat, že „podstatná část peněžitých závazků“ je vymezována spíše negativně než pozitivně. Tedy při hodnocení rozsahu zastavených plateb bude za podstatnou část peněžitých závazků dlužníka považován při neplacení závazků ten rozsah, který s přihlédnutím ke stavu hospodaření dlužníka nebude možno vyhodnotit za nepodstatný. Musí tedy jít o jakýsi exces z jinak běžného provádění 54

plateb dlužníkem. Každopádně bude naplnění domněnky nutno pečlivě posuzovat v každém jednotlivém případě. neplnění závazků po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti – v kontextu výše uvedené lhůty 30 dnů tvoří lhůta 3 měsíců po splatnosti předpoklad úspěšného domáhání se insolvenčním návrhem rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Důvodem pro to je, že prokázat úpadek dlužníka již po uplynutí lhůty 30 dnů po splatnosti pohledávky je v praxi velmi obtížné. Věřitel totiž nese břemeno tvrzení a důkazů o neschopnosti dlužníka tyto závazky plnit. nemožnost dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nesplnění uložené povinnosti předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců - ustanovení odkazující na povinnost dlužníka předložit seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle § 128 odst. 3 insolvenčního zákona může soud uložit předložení uvedených seznamů dlužníkovi i v případě věřitelského návrhu, přičemž v případě vykonatelné pohledávky insolvenčního navrhovatele tak učiní vždy. Na základě toho postupu se vytváří situace, kdy pokud je dlužník v úpadku a toto se bude snažit zastřít neplněním povinnosti předložit soudu seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, dojde k naplnění domněnky, že je v úpadku. Pokud pak seznamy předloží a jeho úpadek je z těchto seznamů zjištěn, dojde rovněž k rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho úpadku. Popsaná konstrukce by tak měla vést v případě využívání dané možnosti insolvenčními soudy k omezení možnosti dlužníků vyhýbat se rozhodnutí o svém úpadku.

Shrnutí: -

úpadek ve formě insolvence (platební neschopnosti) je definován následujícími znaky, které musí být splněny současně: - existence více věřitelů dlužníka, - peněžité závazky dlužníka více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a - neschopnosti dlužníka tyto závazky plnit.

5.1.2 Úpadek ve formě předlužení Ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona upravuje otázku předlužení jako formy úpadku. Tato v souladu s zaužívanou praxí v ZKV nadále dopadá pouze na právnické osoby a fyzické osoby – podnikatele. Svojí postatou tak zahrnuje subjekty povinné vést účetnictví, bez něhož tato forma úpadku není zjistitelná. Podmínkami pro definování úpadku ve formě předlužení je : - mnohost věřitelů – u níž lze zcela odkázat na komentář k mnohosti věřitelů uvedený výše k definici insolvence dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona. Je nutno jen zdůraznit, že i na pojetí mnohosti věřitelů ve vztahu k předlužení se vztahuje otázka vzniku mnohosti věřitelů postoupením části pohledávky jediným věřitelem. Jakmile tedy dlužník zjistí, že došlo k rozdělení pohledávky vůči jemu a tím i k naplnění mnohosti věřitelů jako podmínky pro závěr o jeho úpadku, je povinen podat neprodleně vlastní insolvenční návrh. - souhrn závazků převyšuje hodnotu majetku - pro zjištění předlužení insolvenční zákon oproti zavedené praxi tedy hodnotí výše všech, nikoliv jen splatných závazků. Při hodnocení výše majetku dlužníka bude zohledňována jeho správa, případně další provozování jeho podniku. Přitom bude nutno zohlednit i to, zda bude dlužník moci ve správě majetku nebo provozu podniku pokračovat.

K otázce možnosti podat insolvenční návrh z důvodu předlužení věřitelem je nutno konstatovat, že tato možnost na straně věřitele teoreticky existuje, avšak prakticky je vyloučena. Podmínkou pro závěr o předlužení dlužníka je aktuální a úplná znalost jeho ekonomické situace, která se nepochybně váže na znalost jeho ekonomické situace zpracované v jeho účetnictví. Toto však nutně přesahuje možnosti věřitele. Insolvenční návrh z důvodu předlužení tak má být podáván dlužníkem. Shrnutí: -

úpadek dlužníka ve formě předlužení je definován následujícími znaky, které musí být splněny současně: - existence více věřitelů dlužníka a - souhrn závazků dlužníka převyšuje hodnotu jeho majetku.

5.1.3 Hrozící úpadek Insolvenční zákon zavádí novou možnost, podle níž postupem dle insolvenčního zákona bude dlužník moci řešit svoji majetkovou situaci poté, co podá insolvenční návrh (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona). O hrozící úpadek dle § 3 odst. 4 insolvenčního zákona půjde tehdy, pokud s ohledem na všechny okolnosti bude možno důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Užitím tohoto institutu, zejména v kombinaci s řešením hrozícího úpadku moratoriem s navazující reorganizací, by dlužníkovi mělo být umožněno zachovat výrobu a zaměstnanost. Na základě ekonomicko právních posouzení i zahraničních zkušeností lze očekávat využití řešení hrozícího úpadku velkými právnickými osobami, byť spíše v ojedinělých případech.

6. Insolvenční návrh 6.1 Náležitosti návrhu na zahájení insolvenčního řízení V § 103 a násl. insolvenčního zákona jsou popsány v obecné rovině náležitosti insolvenčního návrhu. Z určitostí lze konstatovat, že ustanovení insolvenčního zákona upravují náležitosti návrhu mnohem podrobněji než předchozí právní úprava v § 4 odst. 2 a 3 ZKV. Úvodní ustanovení § 103 odst. 1 insolvenčního zákona, hovořící o zcela obecných náležitostech insolvenčního návrhu, zjevně kopíruje § 79 odst. 1 o.s.ř. Pro věřitelský návrh zůstává zachována povinnost uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona). Pro navrhovatele – věřitele je jednoznačně definována povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Na obecnou úpravu náležitostí insolvenčního návrhu v § 103 a násl. navazuje speciální úprava příloh k návrhům podle toho, jakým způsobem hodlá navrhovatel (věřitel nebo dlužník) úpadek nebo hrozící úpadek u dlužníka řešit. Úprava pro konkurs jako řešení úpadku dlužníka (§ 244 a násl. insolvenčního zákona) další speciální náležitosti návrhu na zahájení insolvenčního řízení neobsahuje. V případě reorganizace jsou náležitosti příloh návrhu upraveny v § 319 insolvenčního zákona. V případě dlužníkova návrhu na řešení úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou specifické náležitosti návrhu a příloh upraveny v § 391 a 392 insolvenčního zákona. v podrobnostech jsou náležitosti návrhu na povolení oddlužení popsány v § 23 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 311/2007 sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. Náležitosti vymezené v insolvenčním zákonu a prováděcím předpise se odráží v textu formuláře návrhu na povolení oddlužení. Obecná úprava v § 103 odst. 3 insolvenčního zákona proto mohla jednoduše odkázat na tyto speciální úpravy. Bude-li návrh na zahájení insolvenčního řízení podán osobou odlišnou od dlužníka, tedy věřitelem, bude dlužníku doručen stejnopis pouze samotného návrhu, nikoliv připojených listin a příloh (§ 103 odst. 4 insolvenčního zákona). První věta třetího odstavce § 103 insolvenčního zákona poněkud složitě vymezuje počet stejnopisů, které musí být navrhovatelem předložen. Čtvrtý odstavec jasně určuje, že návrh navrhovatele odlišného od dlužníka se doručuje pouze dlužníkovi, tzn. že návrh bude insolvenčnímu soudu předkládán ve dvou vyhotoveních, návrhu dlužnický stačí předložit pouze ve vyhotovení jediném. Odlišná bude situace pro navrhovatele, který se svým návrhem přistupuje do již probíhajícího insolvenčního řízení. Počet stejnopisů návrhu bude odpovídat počtu účastníků kteří již v řízení vystupují (§ 107 odst. 5 insolvenčního zákona). Odlišná koncepce uplatňování nároku věřiteli v průběhu insolvenčního řízení se odrazila také v § 105 insolvenčního zákona. Věřitel podávající návrh na zahájení insolvenčního řízení je povinen spolu s návrhem podat také přihlášku své pohledávky. Přihlášku pohledávky je třeba podat na formuláři (§ 176 insolvenčního zákona). Také výše pohledávky bude v přihlášce uvedena odlišně od návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Pro potřeby osvědčení aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení není výše jeho pohledávky za dlužníkem rozhodující. Tento závěr platí pro stávající úpravu v ZKV i pro postup dle ustanovení insolvenčního zákona. V přihlášce pohledávky však již věřitel musí svůj nárok, z pohledu jeho výše, precizně vymezit (§ 175 insolvenčního zákona). Příslušenství pohledávky bude věřitel vymezovat pevnou částkou uzavřenou ke dni zahájení insolvenčního řízení. Pouze pro případ prodeje majetku z majetkové podstaty dlužníka postupem dle § 290 odst. 1 insolvenčního zákona nebo pro případ řešení úpadku dlužníka reorganizací uvede věřitel postup pro výpočet úroků (§ 171 insolvenčního zákona).

Ke způsobu řešení úpadku se navrhovatel může vyjádřit také bez toho, aniž by s návrhem předložil zákonem požadované přílohy (§ 106 insolvenčního zákona). Shrnutí: - insolvenční návrh musí obsahovat: - označení insolvenčního soudu, kterému je určen, - označení insolvenčního navrhovatele, - označení dlužníka (je – li odlišný od osoby navrhovatele), - rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, - skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění insolvenční návrh podat, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, - označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, - čeho se insolvenční navrhovatel dovolává, - datum a úředně ověřený podpis navrhovatele, - je – li insolvenčním navrhovatelem věřitel dlužníka musí k insolvenčnímu návrhu předložit také přihlášku své pohledávky, - nedostatky insolvenčního návrhu se neodstraňují, insolvenční soud v takovém případě insolvenční návrh automaticky odmítá.

6.2 Přílohy k návrhu na zahájení insolvenčního řízení Přílohy vyžadované insolvenčním zákonem nelze považovat za jeho přímou součást. Je-li navrhovatel odlišný od dlužníka (věřitelský návrh), je možné úplnou absenci příloh návrhu na zahájení řízení odstranit postupem dle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. na základě výzvy k odstranění vad návrhu. Nedoložení všech skutečností uvedených ve věřitelském návrhu na zahájení insolvenčního řízení může vyústit také v zamítnutí podaného návrhu pro neosvědčení úpadku dlužníka. Také u dlužnického návrhu na zahájení insolvenčního řízení povede nedostatek příloh k výzvě soudu (§ 128 insolvenčního zákona). Nepřeložení příloh na výzvu soudu nebo jejich neúplnost bude mít za následek odmítnutí podaného návrhu na zahájení insolvenčního řízení. O těchto následcích musí být autor návrhu (věřitel nebo dlužník) insolvenčním soudem poučen v textu zaslané výzvy. Lhůta k doplnění příloh návrhu se bude odlišná v případě dlužníka – nepodnikatele (nebude delší jak 7 dnů) a dlužníka – podnikatele (soud může stanovit k doplnění příloh návrhu lhůtu delší jak 7 dnů). Pokud by insolvenční soud odmítl návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení nebo na povolení reorganizace, nemohlo by dál pokračovat ani v řízení o návrhu na povolení oddlužení resp. reorganizace. Náležitosti příloh dlužnického návrhu na zahájení insolvenčního řízení jsou v § 104 insolvenčního zákona popsány ještě podrobněji než v případě návrhu věřitelského. Obdobně jako v případě § 4 odst. 3 ZKV i § 104 insolvenčního zákona ukládá dlužníkovi připojit k návrhu připojit seznam svého majetku, svých závazků s uvedením věřitelů, seznam svých zaměstnanců a listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek. Insolvenční zákon, na rozdíl od ustanovení ZKV, specifikuje náležitosti jednotlivých seznamů, které musí být k návrhu připojeny. Majetek dlužníka včetně pohledávek musí být uveden jednotlivě, u pohledávek je třeba uvést důvod jejich vzniku a jejich výši a dlužník se musí výslovně vyjádřit k jejich dobytnosti (§ 104 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Řízení o pohledávkách je dlužník povinen v návrhu konkrétně označit. V seznamu závazků je dlužník povinen označit všechny závazky a uvést, který z věřitelů je ve vztahu k němu osobou blízkou, případně tvoří s dlužníkem koncern ve smyslu § 66a obchodního zákoníku. Již

v návrhu je dlužník povinen vyjádřit se, zda označené závazky uznává či popírá včetně důvodu jejich popření. Dlužník je také povinen výslovně označit nároky s právem na uspokojení ze zajištění, včetně zajištění na majetku třetích osob (§ 104 odst. 3 insolvenčního zákona). Shrnutí: -

dlužník je povinen k insolvenčnímu návrhu připojit: - seznam majetku, - seznam závazků, - seznam zaměstnanců, - listin, které dokládají jeho úpadek nebo hrozící úpadek, věřitel je povinen k insolvenčnímu návrhu připojit: - přihlášku pohledávky, - listiny, kterých se v insolvenčním návrhu dovolává, nedostatky příloh insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit na základě výzvy insolvenčního soudu, nebudou-li nedostatky ani na výzvu odstraněny insolvenční soud insolvenční návrh odmítne.

6.3 Další insolvenční návrh, přistoupení do probíhajícího insolvenčního řízení K otázce dalšího insolvenčního návrhu směřujícího vůči témuž dlužníkovi, insolvenční zákon přistupuje obdobně jako předchozí právní úprava v ZKV. Návrh se považuje za přistoupení do již probíhajícího řízení. Zákonodárce byl mnohem důslednější při stanovení pravidel pro situace, kdy další insolvenční návrh byl podán v době, kdy již soud rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak, než rozhodnutím o úpadku. V ustanovení § 107 odst. 3 insolvenčního zákona jsou jasně vymezena pravidla pro postup soudu v takovém případě. Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno. Jiná rozhodnutí o návrhu na zahájení insolvenčního řízení jsou vymezena v § 142 insolvenčního zákona. Jde o případy, kdy: a) návrh nebo návrhy jsou odmítnuty (§ 128 insolvenčního zákona), b) řízení o návrhu nebo návrzích je zastaveno (§ 108 odst. 3 a § 129 insolvenčního zákona) c) návrhy byly zamítnuty (§ 143 insolvenčního zákona), d) návrh byl zamítnut pro nedostatek majetku (§ 144 insolvenčního zákona). Ve čtvrtém odstavci § 107 insolvenčního zákona je řešena situace při podání dalšího návrhu poté, co insolvenční soud již vydal rozhodnutí o úpadku. Obsahuje-li další návrh i návrh na způsob řešení dlužníkova úpadku, potom účinky takového návrhu v tomto směru zůstávají zachovány. Další návrh je soud povinen doručit ostatním subjektům, které již jsou účastníky insolvenčního řízení (§ 107 odst. 5 insolvenčního zákona). Postup uložený insolvenčnímu 59

soudu v pátém odstavci § 107 insolvenčního zákona se neuplatní po dobu trvání vyhlášeného moratoria dle § 115 a násl. insolvenčního zákona. vůči věřitelům, kteří přistoupili do insolvenčního řízení právě za trvání moratoria. Toto omezení vyplývá z § 121 odst. 1 insolvenčního zákona. Shrnutí: -

další insolvenční návrh směřující proti témuž dlužníkovi se považuje za přistoupení do již probíhajícího insolvenčního řízení (další insolvenční navrhovatel), pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení.

6.4 Záloha na náklady insolvenčního řízení Také institut zálohy na náklady řízení má podobné znaky jako v předchozí právní úpravě, v § 5 ZKV. Opět je dáno na zvážení soudu, zda navrhovatele, tj. věřitele nebo dlužníka, vyzve k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení. Do § 108 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona byla převzata koncepce, která byla včleněna do § 5 ZKV zákonem č. 105/2000 Sb., účinným od 1.5.2000. Touto novelou konkursního zákona bylo zapovězeno soudu požadovat zálohu na náklady konkursu po osobách, jejichž návrh se opíral o neuhrazený pracovněprávní nárok. Zbývá připomenout, že tuto novelu § 5 ZKV zrušil nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 403/2002 Sb. s účinností od 1.4.2003. Insolvenční zákon si mohl dovolit vrátit se ke koncepci přijaté zákonem č. 105/2000 Sb. Insolvenční zákon totiž v § 38 odst. 2, část věty za středníkem, totiž odstranil tzv. nepravou mezeru v právní úpravě zmíněnou výše označeným nálezem Ústavního soudu ČR. Ustanovení § 38 odst. 2, část věty za středníkem insolvenčního zákona umožňuje hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce z prostředků státního rozpočtu (prostřednictvím příslušného soudu) v případě, že tyto položky nelze uhradit z prostředků majetkové podstaty, nebo ze složené zálohy na náklady řízení. Výše zálohy byla tentokrát, na rozdíl od mnohoznačného § 5 odst. 1 věta první ZKV, stanovena jednoznačně na maximální hranici 50.000,- Kč (§ 108 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Insolvenčnímu soudu byla ponechána možnost zastavit řízení v případě neuhrazení zálohy. Pokud insolvenční soud, při neuhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení, nerozhodne o zastavení insolvenčního řízení, může na pokyn insolvenčního soudu dojít k jejímu vymáhání (§ 108 odst. 3 insolvenčního zákona). Nad smysluplností tohoto ustanovení lze vést polemiku. Koncepčnější by bylo řešení, kdy stát by po navrhovatelích vymáhal částku, kterou musel uhradit ze svých prostředků na hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce. Uhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení znemožňuje zamítnutí návrhu na zahájení insolvenčního pro nedostatek majetku (§ 144 odst. 2 insolvenčního zákona). K uhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení, která bude užita na odměnu a náklady předběžného správce, může být účastník insolvenčního řízení vyzván také dle § 123 odst. 2 insolvenčního zákona. Osoba odlišná od dlužníka může uhrazenou zálohu uplatnit již v průběhu řízení jako pohledávku za podstatou (§ 108 odst. 4 insolvenčního zákona). Úpadkové řízení upravené v ustanoveních ZKV uhrazenou zálohu nepovažovalo za pohledávku za podstatou (srovnej § 31 odst. 2 ZKV). Byla-li v konkursním řízení vedeném dle ustanovení ZKV složená záloha na náklady konkursního řízení, podle rozhodnutí soudu, spotřebována na úhradu hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty, její složitel neměl nárok na její refundaci

z prostředků konkursní podstaty nebo státu. Pokud záloha nebyla v průběhu konkursního řízení spotřebována, mohla být vrácena jejímu složiteli až po ukončení konkursního řízení. Shrnutí: -

za účelem zajištění finančních prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení bezprostředně po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka může insolvenční soud uložit navrhovateli (i pokud je jím sám dlužník), aby na účet insolvenčního soudu složil zálohu na náklady insolvenčního řízení, insolvenční soud může uložit povinnost složit zálohu i opakovaně maximálně však do souhrnné výše 50.000,- Kč, povinnost složit zálohu na náklady řízení nemůže insolvenční soud uložit zaměstnanci dlužníka (i bývalému), jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

6.5 Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení Insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení některé účinky, které v ustanoveních ZKV byly spojeny teprve s okamžikem prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 14 a 14a ZKV). Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení popsané v § 109 insolvenčního zákona nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona). Ustanovení § 109 odst. 4 insolvenčního zákona se tak částečně rozchází s § 97 odst. 1 insolvenčního zákona. Samotné řízení je zahájeno dnem, kdy návrh dojde věcně příslušnému soudu. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení jsou však spojeny až s vyhláškou soudu vydanou dle § 101 odst. 1 insolvenčního zákona. S ohledem na výše uvedené závěry je zřejmé, že okamžik zahájení řízení a okamžik, kdy nastanou účinky spojené s tímto zahájením, se bude lišit. Může jít o několik minut, v krajním případě půjde o více jak dva dny a to u návrhu podaného v pátek těsně po konci pracovní doby podatelny věcně příslušného soudu, kdy vyhláška o zahájení řízení bude soudem vydána až v pondělí po zahájení rozvržené pracovní doby soudu. Tato skutečnost vyplývá z přechodného ustanovení (§ 432 odst. 2 insolvenčního zákona) vloženého do textu insolvenčního zákona zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (čl. I. , bod 73 tohoto zákona). Jestliže v době do 31. prosince 2008 dojde insolvenční návrh insolvenčnímu soudu mimo rozvrženou pracovní dobu insolvenčního soudu, nebo ve dnech pracovního klidu, pak se povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona), pokládá za splněnou i tehdy, učiní-li tak insolvenční soud do 2 hodin po zahájení rozvržené pracovní doby. Se zahájením insolvenčního řízení jsou spojeny tyto účinky: 1. pohledávky, nebo jiná práva majetkové hodnoty lze od tohoto okamžiku uplatnit pouze přihláškou v insolvenčním řízení a nikoliv žalobou; po vydání vyhlášky dle § 101 insolvenčního zákona již nelze vést nalézací řízení o pohledávce za dlužníkem proti kterému je vedeno insolvenční řízení, řízení o podané žalobě by mělo být příslušným soudem zastaveno pro neodstranitelnou překážku bránící v řízení o nalézací žalobě pokračovat (§ 103 a 104 odst. 1 o.s.ř.), § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona však nebrání pokračovat v nalézacích řízeních, která byla zahájena před vydáním vyhlášky dle § 101 insolvenčního zákona, taková řízení

budou přerušena jen na základě prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 263 až 267 insolvenčního zákona), 2. právo na uspokojení ze zajištění lze uplatnit a nově nabýt pouze za podmínek stanovených insolvenčním zákonem a to i v případě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, 3. výkon rozhodnutí či exekuci lze pouze nařídit, nelze ji však provést (obdobně jako § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV), 4. lhůty k uplatnění práv majetkové povahy po zahájení insolvenčního řízení již dále běžet nezačínají nebo běžet přestávají. Od zahájení insolvenčního řízení neběží lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (§ 420 a násl. a § 106 obč. zák.), na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. a § 107 obč. zák.) nebo práva na uplatnění práva z porušení povinností dle § 393 obch. zák. Nastalé účiny přetrvají do okamžiku právní moci rozhodnutí, kterým bude insolvenční řízení ukončeno. Obsah rozhodnutí bude záviset na způsobu, jakým bude úpadek dlužníka řešen: a) konkurs – dle § 308 a 309 insolvenčního zákona přestanou účinky řízení působit právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu, b) oddlužení – dle § 413 insolvenčního zákona bere insolvenční soud splnění oddlužení na vědomí rozhodnutím, proti kterému není odvolání přípustné. Právní mocí tohoto rozhodnutí přestanou platit účinky insolvenčního řízení, c) reorganizace – jde o odlišnost oproti právním úpravám konkursu a oddlužení; účinky insolvenčního řízení přestanou působit ještě před ukončením celého insolvenčního řízení, kde je úpadek dlužníka řešen reorganizací, tj. před vydáním usnesení dle § 364 odst. 2 insolvenčního zákona, kterým soud bere splnění reorganizačního plánu na vědomí. Rozhodujícím okamžikem je právní moc usnesení insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu (§ 348 a 352 insolvenčního zákona). Shrnutí: -

insolvenční řízení je zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení končí nabytím právní moci rozhodnutí, kterým je insolvenční řízení skončeno.

6.6 Přihlášení pohledávek Podle § 13 odst. 1 písm. c) a § 20 ZKV bylo možno přihlášku pohledávky do konkursního řízení podat až po vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Insolvenční zákon dal věřitelům možnost uplatnit své nároky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, respektive od vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Pro navrhovatele odlišné od dlužníka ukládá § 105 insolvenčního zákona povinnost podat spolu s návrhem na zahájení insolvenčního řízení také přihlášku pohledávky. Vyloučit zřejmě nelze ani přihlášku věřitele podanou před zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Podle § 110 odst. 1 insolvenčního zákona lze přihlášku uplatnit i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podání přihlášek. Prvním okamžikem pro zveřejněním takové výzvy je právě vyhláška dle § 101 odst. 1 insolvenčního zákona o zahájení insolvenčního

řízení. Insolvenční soud může již v této vyhlášce skutečně vyzvat věřitele k uplatnění nároku přihláškou pohledávky. Stejně tak lze výzvu učinit dodatečně v průběhu insolvenčního řízení. V takovém případě bude výzva zveřejněna stejně jako vyhláška o zahájení insolvenčního řízení. Formulování výzvy není ponecháno na rozhodujícím soudci, ale její náležitosti stanoví prováděcí předpis (§ 110 odst. 3, poslední věta insolvenčního zákona a § 8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 311/2007 sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákon). Výzva soudu k uplatnění nároku přihláškou pohledávky vydaná po zahájení insolvenčního řízení nesmí stanovit pro podání přihlášek lhůtu kratší, než do rozhodnutí o úpadku. Lhůta v takové výzvě však není lhůtou propadnou. Konec propadné lhůty pro uplatnění nároku přihláškou pohledávky stanoví až § 136 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona. V případě, že soud v rozhodnutí o úpadku nestanoví způsob řešení úpadkové situace, nebo v rozhodnutí o úpadku soud stanoví jako způsob řešení konkurs nebo reorganizaci (s rozhodnutím o úpadku je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení nebo reorganizace), potom lhůta k uplatnění nároku nesmí být kratší 30 dnů a delší dvou měsíců. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o jeho řešení formou oddlužení, potom lhůta k přihlášení pohledávek bude činit 30 dnů. V obou případech lhůta k podání přihlášek počíná běžet od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůta pro podání přihlášek pohledávek stanovená v rozhodnutí o úpadku je lhůtou procesní, tzn. že lhůta je dodržena také v případě, že přihláška pohledávky je podána poslední den lhůty k přepravě držiteli poštovní licence (v podrobnostech odkazuji na kapitolu 9.2). Shrnutí: -

své pohledávky mohou věřitelé v insolvenčním řízení uplatnit od okamžiku zahájení insolvenčního řízení až do konce lhůty, která je pro podávání přihlášek pohledávek stanovená v rozhodnutí o úpadku dlužníka (jedná se o lhůtu procesněprávní).

6.7 Nakládání s majetkovou podstatou Od okamžiku zveřejnění vyhlášky insolvenčního soudu o zahájení insolvenčního řízení bude dlužník omezen při nakládání s majetkem, který je v jeho vlastnictví, nebo s majetkem, který by mohl náležet do případné majetkové podstaty (§ 111 insolvenčního zákona). Dlužník by od tohoto okamžiku neměl činit úkony, které by: A) v podstatné míře změnily: 1. skladbu majetku, nebo 2. využití majetku, nebo 3. určení majetku. B) způsobily „nikoliv zanedbatelné“ zmenšení majetku. Ustanovení insolvenčního zákona tedy nezapovídají dlužníkovi činit úkony, které by vedly ke zvýšení hodnoty, nebo rozšíření jeho majetku. Dlužník samozřejmě není omezen v běžných úkonech: 1. při provozování podniku, 2. při činnostech odvracejících hrozící škodu, 3. při plnění vyživovací povinnosti, nebo 4. plnění procesních sankcí uložených např. ze strany soudu v rámci jiných řízení, nebo např. správcem daně v rámci daňového řízení. 5. při plnění úkonů podle zvláštních předpisů (např. § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti).

Překročí-li dlužník omezení daná § 111 insolvenčního zákona, budou jeho úkony vůči věřitelům vystupujícím v insolvenčním řízení neúčinné (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona). Pro odpůrčí žalobu napadající úkon dlužníka neúčinný dle prvního odstavce platí pravidla daná § 239 insolvenčního zákona, ať už jde lhůtu pro podání žaloby nebo možnost věřitelského orgánu uložit insolvenčnímu správci povinnost odpůrčí žalobu podat. Stejně tak se na tyto případy vztahuje povinnost vydat plnění z neúčinných právních do majetkové podstaty vyplývající z § 237 insolvenčního zákona. Shrnutí: -

od okamžiku zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení je dlužník do určité míry omezen při nakládání se svým majetkem, toto omezení se nevztahuje na úkony nutné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření.

6.8 Předběžný správce a předběžné opatření 6.8.1 Předběžný správce Rozhodne-li se insolvenční soud omezit dlužníka nad rámec daný § 111 insolvenčního zákona, učiní tak předběžným opatřením dle § 113 insolvenčního zákona. Obligatorní součástí předběžného opatření bude rozhodnutí o ustavení předběžného správce. Insolvenční zákon pro určení osoby předběžného správce nestanovuje přesná pravidla. Podpůrně bude užito § 25 insolvenčního zákona, osobu předběžného správce určí svým opatřením předseda insolvenčního soudu. Důvodem pro vydání předběžného opatření nemusí být pouze omezení dlužníka při nakládání s majetkem. Při vyhlášení moratoria na základě návrhu dlužníka podle § 115 a násl. insolvenčního zákona insolvenční soud předběžného správce ustanoví: a) na návrh dlužníka, b) na návrh věřitelů dlužníka, kteří mají minimálně jednu desetinu pohledávek za dlužníkem označených v návrhu na vyhlášení moratoria (§ 123 insolvenčního zákona). Velký rozsah majetkové podstaty může být sám o sobě důvodem pro ustavení předběžného správce; insolvenční soud bude veden pouze snahou řádně zjistit rozsah potencionální majetkové podstaty dlužníka. Důvodem pro ustavení předběžného správce může být také předmět činnosti dlužníka, zvláště půjde-li o provoz speciální. Postavení předběžného správce je stejné jako v § 9b odst. 1 ZKV. Činnost předběžného správce by neměla suplovat postup insolvenčního soudu při zjišťování podmínek pro vydání meritorního rozhodnutí o návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Oceňování majetku dlužníka z tohoto důvodu nemá patřit mezi činnosti, kterými by byl předběžný správce insolvenčním soudem pověřen. K této otázce se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí č.j. 1 Ko 110/2003-420: „Odvolatelce lze však přisvědčit v tom smyslu, že není v souladu s povinnostmi předběžného správce, aby nechával oceňovat majetek dlužnice. S ohledem na rozsah činností předběžného správce a jeho povinnosti tak, jak jsou vymezeny zákonem o konkursu a vyrovnání ve výše citovaných zákonných ustanoveních, je ocenění majetku dlužníka znalcem v této fázi konkursního řízení zcela bez významu. K povinnostem předběžného správce sice patří provést soupis majetku dlužníka, nikoli však jeho ocenění. Ocenění majetku dlužníka dle § 18 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, slouží totiž až správci konkursní podstaty ke zpeněžení majetku konkursní podstaty. Před prohlášením

konkursu však ocenění majetku dlužníka není úkolem předběžného správce, neboť v této fázi konkursního řízení nelze předjímat, jak bude o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnuto a zda tedy bude konkurs prohlášen. Ustanovení § 18 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání se ve smyslu § 9b odst. 3 téhož zákona vztahuje na předběžného správce pouze přiměřeně. Před prohlášením konkursu není také přípustné, aby předběžný správce výkonem svých povinností nahrazoval činnost soudu či účastníků řízení a aby zjišťováním ceny majetku dlužníka zjišťoval údaje potřebné pro posouzení případného předlužení dlužníka. Je na věřitelích domáhajících se prohlášení konkursu na majetek dlužnice, aby doložili splatné pohledávky za dlužnicí a aby uvedli okolnosti osvědčující její úpadek. Tato jejich povinnost nemůže být nahrazována skutečnostmi zjištěnými z činnosti předběžného správce. Není proto ani možno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně v tom, že pokud předběžnému správci uložil, aby podal zprávu o stavu majetku dlužníka, že by podání takové zprávy zahrnovalo i vyčíslení reálné hodnoty tohoto majetku.“ Nad rámec těchto oprávnění může být rozhodnutím insolvenčního soudu, ve formě předběžného opatření dle § 113 insolvenčního zákona, pověřen přijímat plnění určená dlužníkovi. Insolvenční zákon neukládá insolvenčnímu soudu povinnost ustavit předběžného správce do funkce správce insolvenčního, pokud je po ustavení předběžného správce rozhodnuto o úpadku dlužníka. Je-li činnost předběžného správce ukončena rozhodnutím insolvenčního soudu dříve než je vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka, je současně zrekapitulována činnost předběžného správce po stránce jeho hotových výdajů. Ustanovení přitom hovoří poněkud nepřesně o nákladech; pojem náklady je přitom vymezen v § 39 odst. 3 insolvenčního zákona jinak než hotové výdaje, které jsou hrazeny samostatně od odměny insolvenčního správce (§ 38 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Shrnutí: -

spolu s předběžným opatřením může insolvenční soud ustanovit předběžného insolvenčního správce, úkolem předběžného insolvenčního správce není zjišťovat zda je dlužník v úpadku, povinností předběžného insolvenčního správce je zjistit a zajistit majetkovou podstatu dlužníka pravomoci předběžného insolvenčního správce nemohou jít nad rámec pravomocí, které má insolvenční správce po rozhodnutí o úpadku dlužníka.

6.8.2 Předběžné opatření Nerespektuje-li dlužník omezení daná mu § 111 insolvenčního zákona, nebo je-li důvodná obava, že dlužník nebude tato omezení respektovat (např. nereaguje řádně na pokyny insolvenčního soudu), dojde k vydání předběžného opatření, které dlužníka omezí nad rámec § 111 insolvenčního zákona . Současně ustavený předběžný správce může být pověřen kontrasignací všech nebo některých úkonů dlužníka příp. pověřen přijímat za dlužníka plnění od jeho dlužníků. Tato oprávnění předběžného správce jdou nad rámec obecných povinností a oprávnění předběžného správce vymezených v § 112 odst. 3 insolvenčního zákona. Porušení oprávnění předběžné správce přijímat za dlužníka plnění je sankcionováno vůči dlužníkům dlužníka v § 114 insolvenčního zákona (viz kapitola 6.9). Rozhodnutí o vydání předběžného opatření a ustavení předběžného správce soud zveřejní především v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem je rozhodnutí vykonatelné (§ 89

insolvenčního zákona). Pro předběžného správce a dlužníka je užito zvláštního doručení do vlastních rukou (§ 75 insolvenčního zákona). Zamítavé rozhodnutí insolvenční soud doručuje i případnému navrhovateli, který má právo na podání odvolání. Informační povinnost insolvenčního soudu o vydání předběžného opatření a ustavení předběžného správce se vztahuje také na subjekty, které vedou evidence vztahující se k majetku, který může být rozhodnutím soudu dotčen (např. příslušné katastrální úřady nebo pracoviště, Notářská komora ČR pokud jde o evidenci zástav na movitých věcech). Ustanovení § 113 odst. 4 insolvenčního zákona je výjimkou z pravidla § 91 insolvenčního zákona. Proti rozhodnutí o vydání předběžného opatření, vydaného bez návrhu ze strany některého z účastníků řízení, se obecně odvolat nelze, nestanoví-li insolvenční zákon jinak. Dobu trvání omezení daných předběžným opatřením může stanovit insolvenční soud již při vydání rozhodnutí. Předběžné opatření zanikne: a) uplynutím doby, po kterou mělo trvat, b) vydáním rozhodnutí podle § 142 insolvenčního zákona, neurčí-li insolvenční soud v takovém rozhodnutí, že předběžné opatření zanikne až právní mocí rozhodnutí; k rozhodnutím dle § 142 insolvenčního zákona je třeba připočíst rozhodnutí o zastavení řízení pro neuhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení (§ 108 odst. 3 insolvenčního zákona). Předběžné opatření zanikne ze zákona právní mocí rozhodnutí, kterým se insolvenční řízení končí jinak než rozhodnutím o úpadku. c) účinností moratoria, ledaže insolvenční soud určil v rozhodnutí o vyhlášení moratoria jinak, d) vydáním rozhodnutí, kterým se předběžné opatření zruší, jakmile pominou důvody, pro které bylo nařízeno; mimo zánik předběžného opatření ze zákona nebo uplynutím doby může insolvenční soud vlastním rozhodnutím, pominou-li důvody pro jeho trvání předběžné opatření zrušit. V tomto případě se odvolat může osoba, která návrh podala návrh na vydání předběžného opatření podala (byla-li taková). Nejde-li o stejnou osobu, která se zrušení předběžného opatření domáhala. Zruší-li insolvenční soud předběžné opatření bez návrhu, není proti jeho rozhodnutí odvolání přípustné. Předběžné opatření ze zákona zanikne vyhlášením moratoria. Současně skončí činnost předběžného správce ustaveného v souvislosti s vydaným a následně zrušeným předběžným opatřením. Předběžný správce může být po vyhlášení moratoria ustaven jen za podmínek daných § 123 odst. 1 insolvenčního zákona. Shrnutí: -

za účelem omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou nad rámec stanovený insolvenčním zákonem může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, účelem předběžného opatření je zabránit dlužníkovi v době od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku změnit rozsah majetkové podstaty v neprospěch věřitelů.

6.9 Plnění dlužníku po zahájení řízení Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po zahájení insolvenčního řízení dlužníku, ačkoliv podle předběžného opatření má plnění poskytnout předběžnému správci, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o předběžném opatření nemohla vědět (§ 114 insolvenčního zákona).

Oprávnění předběžného správce přijímat za dlužníka plnění od jeho vlastních dlužníků vyplyne z předběžného opatření insolvenčního soudu vydaného dle § 113 odst. 1 insolvenčního zákona. Plnit za této situace přímo dlužníkovi nezbaví povinného povinnosti plnit; nepůjde o plnění řádné ve smyslu právního řádu. Důkazní břemeno k prokázání dobré víry plnit řádně je na povinném. Rozhodnutí o vydání předběžného opatření bude insolvenční soud zveřejňovat v insolvenčním rejstříku. Povinný bud tedy jen velmi těžko prokazovat, že o vydání rozhodnutí vědět nemohl. Shrnutí: -

předběžným opatřením může být osobám, které mají závazky vůči dlužníkovi uloženo, aby nadále neposkytovaly toto plnění dlužníkovi, ale předběžnému insolvenčnímu správci, bude-li třetí osoba přesto plnit dlužníkovi a toto plnění se nedostane do majetkové podstaty, zprostí se svého závazku pouze tehdy pokud prokáže, že o předběžném opatření nemohla vědět (problematické, protože předběžné opatření bude zveřejněno v insolvenčním rejstříku).

7. Projednání úpadku a rozhodnutí o něm 7.1 Procesní postup soudu po podání insolvenčního návrhu Podaný insolvenční návrh by měl být návrhem řádným, který umožňuje bez dalšího meritorní rozhodování insolvenčního soudu o tomto návrhu. Je však běžné, že insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný či neurčitý, vzhledem k tomu je pak neprojednatelným. Postup při řešení vadného insolvenčního návrhu upravuje § 128 insolvenčního zákona. Je třeba upozornit, že jde o speciální úpravu ve vztahu k úpravě o.s.ř. Zásadním rozdílem v postupu ve vztahu k vadným insolvenčním návrhům je výslovné vyloučení použití § 43 o.s.ř. úpravou § 128 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona. Z toho vyplývá, že insolvenční soud po zjištění vad insolvenčního návrhu nevyzývá k odstranění těchto nedostatků kvalifikovanou výzvou s poučením o způsobu odstranění vady návrhu a poučením o odmítnutí insolvenčního návrhu v případě neodstranění vad. Dojde-li ke zjištění vad insolvenčního návrhu, insolvenční soud bez dalšího neprodleně, nejvýše pak do 7 dnů po podání insolvenčního návrhu, návrh odmítne. Úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost. Koncepce úpravy vylučující použití ust. § 43 o.s.ř. se pokusila vyřešit často velice tristní úroveň podání činěných vůči soudu, které však v oblasti úpadkového práva mají značný dopad na osobu dlužníka. Dopadem úpravy je zvýšený počet opakujících se podání insolvenčních návrhů zejména ze strany laických navrhovatelů, jejichž autoři se metodou pokus- omyl přizpůsobují požadavkům na úplnost a správnost návrhu. Zatímco vady insolvenčního návrhu, pro něž nelze pokračovat v řízení, automaticky způsobují jeho odmítnutí bez předchozí výzvy, v případě vad zákonem požadovaných příloh (§ 104 insolvenčního zákona) insolvenční zákon použití § 43 o.s.ř. nevylučuje. Přesto však je § 43 o.s.ř. doplněno speciální úpravou insolvenčního zákona o stanovení lhůty k odstranění vad příloh insolvenčního návrhu. Pokud tedy nejsou k insolvenčnímu návrhu připojeny insolvenčním zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k jeho doplnění. Tato lhůta však nesmí být delší než 7 dnů, pokud se nejedná o dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem. Jedná se o lhůtu procesní, splněna tedy je předáním příslušného požadovaného doplnění insolvenčního návrhu k doručení insolvenčnímu soudu. Ve vztahu k tomu je poněkud problémem skutečnost, že neodstranění vad příloh ve stanovené lhůtě způsobuje odmítnutí insolvenčního návrhu insolvenčním soudem. Je tedy otázkou, po jak dlouhou dobu by měl soud vyčkávat tak, aby mohl vyloučit, že dojde k odmítnutí návrhu u nějž vady příloh byly odstraněny, avšak podání odstraňující vady doposud nebylo soudu doručeno. Navrhovatel může očekávat, že insolvenční soud rozhoduje v přiměřené lhůtě po uplynutí lhůty k doplnění příloh návrhu, tedy 7 dnů + asi 3 dny k doručení, tedy kolem 10. dne od doručení výzvy. Výše uvedená výjimka ke vztahu k podnikatelům obecně či právnickým osobám znamená, že s ohledem na zpravidla rozsáhlejší a náročnější zpracování požadovaných příloh stanoví insolvenční soud namísto lhůty 7 dnů jinou přiměřenou lhůtu. V ostatním je pak rozhodováno o jejich návrhu shodně. Pokud v řízení o insolvenčním návrhu dojde k rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu z důvodu vad návrhu, nebo neodstranění vad jeho příloh, není možno tyto vady odstranit v průběhu odvolacího řízení. Insolvenční návrh včetně jeho příloh musí být úplný a řádný, v opačném případě dojde k ukončení řízení. To však nebrání navrhovateli, aby po odstranění vytýkaných vad podal návrh opakovaně, procesní rozhodnutí nevytváří překážku rei iudicate. Při podání insolvenčního návrhu dlužníkem je tento povinen jako přílohu návrhu předložit seznamy dle § 104 insolvenčního zákona, tedy seznam svého majetku včetně 68

svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů, seznam svých zaměstnanců a listiny, které dokládají jeho úpadek nebo hrozící úpadek. Povinnost předložit tyto seznamy může insolvenční soud uložit i dlužníkovi, který není insolvenčním navrhovatelem, tedy v případě věřitelského návrhu. Pokud pak má insolvenční navrhovatel vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, uloží insolvenční soud tuto povinnost dlužníku vždy. Na význam tohoto institutu již bylo poukazováno v návaznosti na koncepci vyvratitelné domněnky úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona popsané v kapitole zabývající se definicí úpadku dlužníka. Zjednodušeně tedy, pokud je dlužník v úpadku a toto se bude snažit zastřít neplněním povinnosti předložit soudu seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, dojde k naplnění domněnky, že je v úpadku a takto soud rovněž rozhodne. Pokud pak seznamy předloží a jeho úpadek je z těchto seznamů zjištěn, dojde rovněž k rozhodnutí soudu o jeho úpadku. V logice posuzování náležitosti, resp. vad podání je třeba upozornit, že výše uvedený postup při odmítání vadných insolvenčních návrhů má v insolvenčním zákoně obsaženou výjimku. Tou je postup insolvenčního soudu při posuzování podaného návrhu na oddlužení. Oddlužení jako specifický případ, u nějž je vysoký podíl laického prvku zakomponován již ve svém zadání řešícím úpadek fyzických osob – nepodnikatelů, zachovává možnost provést opravu podaného návrhu na povolení oddlužení neobsahujícího všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů, poté co ji insolvenční soud usnesením vyzve k jeho opravě nebo doplnění. Insolvenční soud ji současně poučí, jak má opravu nebo doplnění provést.(§ 393 insolvenčního zákona). Insolvenčnímu navrhovateli, tedy jak v případě dlužnického tak i v případě věřitelského návrhu, zůstává možnost vzít zpět podaný návrh a to až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu.Pokud však insolvenční návrh bere zpět věřitel, může pro tutéž pohledávku znovu podat insolvenční návrh až po 6 měsících ode dne jeho zpětvzetí. Totéž platí pro osobu, která pohledávku od věřitele nabyla. (§ 129 odst. 2 insolvenčního zákona). Uvedené omezení má nepochybně přispět k tomu, aby se opakované podávání insolvenčního návrhu nestalo jen jistou formou tlaku na plnění ze strany dlužníka, což není smyslem tohoto institutu. K rozhodnutí o insolvenčním návrhu v případě dlužnického návrhu dochází bez toho, aby došlo k jeho projednání, oproti tomu v případě věřitelského návrhu dochází k rozhodnutí poté, co je tento soudem projednán. Uvedené pravidlo však obsahuje výjimky. V případě dlužnického návrhu pak tento bude projednán, pokud v průběhu insolvenčního řízení budou zjištěny skutečnosti, které jsou v rozporu s tvrzeními dlužníka obsaženými v insolvenčním návrhu nebo se skutečnostmi obsaženými v listinách připojených k insolvenčnímu návrhu. Totéž platí, jestliže insolvenční soud zjistí, že další osoby oprávněné jednat jménem dlužníka, které insolvenční návrh nepodepsaly, s podáním insolvenčního návrhu nesouhlasí. (§128 odst. 3 insolvenčního zákona). Oproti tomu v otázce projednání v případě věřitelského návrhu k jednání nedochází, pokud dlužník neodporuje návrhu podanému věřitelem. Je otázkou výkladu, zda tímto neodporováním může být chápáno jen výslovné stanovisko dlužníka, či zda i jen jeho prostá nečinnost v průběhu insolvenčního řízení po výzvě insolvenčního soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jejího projednání. Osobně pak zastávám stanovisko, že výslovný souhlas dlužníka není nutný. Pro insolvenční soud stanoví § 134 insolvenčního zákona lhůtu 10 dnů od jeho podání pro povinnost učinit úkon v případě insolvenčního návrhu podaného věřitelem směřující k rozhodnutí věci, o níž rozhodne bez zbytečného odkladu. O podaném dlužnickém návrhu je insolvenční soud povinen rozhodnout do 15 dnů od jeho podání, pokud nebude z důvodů výše uvedených nutno nařídit jeho projednání. V tomto případě je insolvenční soud rovněž povinen rozhodnout bezodkladně. Je nutno zdůraznit, že tyto lhůty

mají ta cíl stimulovat aktivitu insolvenčních soudů ve vztahu k rychlosti vyřizování insolvenčních návrhů. Stanovené lhůty pro úkony prováděné insolvenčním soudem mají pořádkový charakter. Z toho vyplývá, že nedodržení lhůty nemá žádný dopad na insolvenční řízení samotné. Problémy při podávání insolvenčních návrhů u právnických osob s více statutárními orgány řeší úprava uvedená v § 132 odst. 2 insolvenčního zákona. Podle ní, má-li dlužník více statutárních orgánů oprávněných jednat jeho jménem samostatně nebo má-li více osob, které mají postavení statutárního orgánu, oprávněných jednat jeho jménem samostatně, insolvenční soud může vydat rozhodnutí o úpadku až poté, co se takováto osoba k insolvenčnímu návrhu vyjádřila nebo jí uplynula lhůta k vyjádření. Tento postup zajišťuje, že nedojde k zásadním a případně i nezvratným krokům ve vztahu k právnické osobě bez toho, aby o tom pokud ne přímo souhlasili tak alespoň věděli všichni statutární zástupci této právnické osoby. Shrnutí: -

insolvenční návrh, který trpí vadami insolvenční soud automaticky odmítá, nelze – li pro tyto nedostatky pokračovat v řízení, pokud nejsou k insolvenčnímu návrhu připojeny požadované přílohy, nebo trpí-li tyto přílohy vadami, vyzve insolvenční soud insolvenčního navrhovatele k odstranění těchto nedostatků, k rozhodnutí o insolvenčním návrhu dlužníka nenařizuje insolvenční soud jednání, k rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele dochází zpravidla poté, kdy je k projednání tohoto návrhu nařízeno jednání, insolvenční soud je povinen učinit do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkon směřující k rozhodnutí věci.

7.2 Rozhodnutí o úpadku a jeho oznámení Rozhodnutí o úpadku vydává insolvenční soud jako samostatné rozhodnutí, které je odděleno od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, jenž sice zpravidla je součástí rozhodnutí o úpadku, ale je nutno jej chápat vždy odděleně.. Otázka úpadku byla v úpravě Zákona o konkursu a vyrovnání řešena jako předběžná otázka, která byla podmínkou pro rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka či povolení vyrovnání. Výrok o úpadku pak rovněž nebylo samostatným výrokem rozhodnutí soudu. K vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka přistoupí insolvenční soud bude–li osvědčeno, že dlužník v úpadku již je, či mu tento úpadek hrozí. Samotné rozhodnutí o úpadku musí obsahovat : - výrok o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, - výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce. Tento správce bude označen jménem a příjmením s uvedením sídla zapsaného v seznamu insolvenčních správců, tedy sídla advokátní kanceláře u správců z řad advokátů a adresy uvedené jako sídlo u ostatních správců, - údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku - tedy zveřejněním v insolvenčním rejstříku, jak je podrobně popsáno v kapitole týkající se insolvenčního rejstříku a doručování v insolvenčním řízení, - výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání – lhůtu stanoví soud ne kratší než 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku a ne delší, než 2 měsíce od tohoto termínu. Na tuto

skutečnost je třeba upozornit, neboť po rozhodnutí o úpadku jde o lhůtu velmi krátkou, což je vyrovnáváno možností věřitelů přihlašovat svoji pohledávku již od zahájení insolvenčního řízení, což již bylo rovněž popsáno v kapitole týkající se přihlašování pohledávek. Insolvenční soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele lhůtu pro přihlašování prodloužit, k čemuž však dochází jen ve výjimečných případech. Těmi může být například počtem věřitelů velmi rozsáhlé insolvenční řízení, případně insolvenční řízení zahrnující větší počet věřitelů ve vzdálených částech světa, výzvu, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, výzvu, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením o tom, že pokud se tak nestane, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Je nutno upozornit, že tento text neznamená nemožnost uplatnit zajištění věřitelem až v závěru přihlašovací lhůty. Jde pouze o apel na zajištěného věřitele, který je oprávněn disponovat s předmětem zajištění pokyny uloženými insolvenčnímu správci, výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání. Místem konání bude zpravidla označená jednací síň insolvenčního soudu, termín pro konání schůze věřitelů je stanoven § 137 odst. 1 insolvenčního zákona nejpozději do 2 měsíců od rozhodnutí o úpadku, termín přezkumného jednání určí insolvenční soud tak, aby se konalo nejpozději do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, ne však dříve než po 7 dnech od uplynutí této lhůty. Znamená to, že při konání schůze věřitelů po předchozím přezkumu je vytvořena časově náročná situace pro insolvenční soud i insolvenčního správce, jenž bude muset přezkoumat pohledávky přihlášené v závěru lhůty stanovené pro přihlašování ve velice krátkém čase. výrok, jímž se uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů (§ 104 insolvenčního zákona), označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud zveřejňovat svá rozhodnutí, pokud k takovéto formě jako fakultativní publikaci dle § 72 insolvenčního zákona přistoupí.

Rozhodnutí o úpadku nepočítá s tím, že by jím byli v písemné podobě obesíláni všichni známí věřitelé dlužníka. Obecná přístupnost a aktuálnost údajů insolvenčního rejstříku koncipuje dostatečnou míru publicity rozhodnutí insolvenčního soudu. Považuje-li to však insolvenční soud za vhodné, může doručit rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění i věřitelům dlužníka, kteří přihlásili své pohledávky před jeho vydáním. O vydání rozhodnutí o úpadku informuje insolvenční soud zvlášť, a to prostřednictvím veřejné datové sítě vymezený okruh subjektů dle § 139 insolvenčního zákona, tedy: - orgán, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, v němž je dlužník zapsán, - -finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník sídlo, je-li právnickou osobou, jinak finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník bydliště; místo toho vyrozumí jiný finanční úřad, o němž je mu známo, že je správcem daně dlužníka, - úřad práce, v jehož obvodu má dlužník, který je zaměstnavatelem, sídlo; místo podnikání, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá sídlo nebo bydliště, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá ani místo podnikání, (zdůrazňuji, jen pokud je zaměstnavatelem!) - příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení, - obecný soud dlužníka,

soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení probíhá řízení o nárocích, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, včetně řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka, (zdůrazněno, k informování o úpadku dochází jen u subjektů zjištěných v dosavadním průběhu insolvenčního řízení!) Českou národní banku, je-li dlužník účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu, nebo je-li dlužník účastníkem vypořádacího systému podle zvláštního právního předpisu, orgán nebo osobu, která vede veřejný či neveřejný seznam, který podle zvláštního právního předpisu osvědčuje vlastnictví dlužníka k majetkové podstatě nebo existenci práva dlužníka náležejícího do majetkové podstaty, zejména katastrální pracoviště, která v katastru nemovitostí evidují majetek, o němž je insolvenčnímu soudu známo, že náleží dlužníkovi; Notářskou komoru České republiky, která v Rejstříku zástav eviduje majetek, o němž je insolvenčnímu soudu známo, že náleží dlužníkovi; Středisko cenných papírů, které eviduje zaknihované cenné papíry dlužníka.

Shrnutí: - o úpadku dlužníka může insolvenční soud rozhodnout samostatným rozhodnutím, jehož součástí není současně rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nebo rozhodnutím, v němž je současně jak rozhodnutí o úpadku dlužníka, tak i rozhodnutí o způsobu řešení tohoto úpadku (jedná se vždy o dva samostatné výroky tohoto rozhodnutí).

7.3 Účinky rozhodnutí o úpadku a odvolání proti němu Probíhající insolvenční řízení a to i po rozhodnutí o úpadku není překážkou pro možnost provádět započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele. Podmínkou pro tento úkon je splnění zákonné podmínky započtení před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. (§ 140 odst. 2 insolvenčního zákona). Započtení není možné tehdy, pokud se věřitel provádějící započtení se svojí započitatelnou pohledávkou nepřihlásil do insolvenčního řízení nebo získal tuto pohledávku neúčinným právním úkonem či ji nabyl s vědomím o úpadku dlužníka. Další podmínkou pro provedení započtení je předchozí provedení úhrady dluhu věřitele, jenž pokud existuje je tvořen rozdílem jeho pohledávky a závazku. Takovouto platbu by byla osoba mající v úmyslu provést započtení povinna provést k rukám insolvenčního správce s podáním vysvětlení k účelu platby. Pokud došlo k nařízení předběžného opatření insolvenčním soudem před vydáním rozhodnutí o úpadku, zůstávají jeho účinky i po tomto rozhodnutí zachovány. Zvláštní charakter podtrhující význam insolvenčního řízení má řízení o odvolání podaném dlužníkem proti rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho úpadku. Toto odvolání lze podat pouze v případě rozhodnutí o úpadku vydaném insolvenčním soudem k návrhu podaném věřitelem, dlužník je pak jedinou osobou oprávněnou toto odvolání podat. Odvolací soud jako zásadní otázku pro své rozhodnutí posuzuje osvědčení úpadku dlužníka. Pokud bude potvrzen závěr soudu prvního stupně o úpadku dlužníka, odvolací soud odvolání zamítne bez ohledu své případné zjištění, že insolvenční navrhovatel nedoložil existenci své splatné pohledávky, či skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. ( § 141 insolvenčního zákona). Takto nastavené parametry výrazně posilňují postavení věřitelů ve vztahu k osobě dlužníka, když vychází z aplikace logického závěru, že v případě existence úpadku byla dána povinnost

podat insolvenční návrh na osobě dlužníka a proto případné výše uvedené vady jinak správného rozhodnutí o úpadku dlužníka toto rozhodnutí fatálně nezatěžují. Shrnutí: - odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydaném na základě insolvenčního návrhu dlužníka není přípustné, - odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydaném na základě insolvenčního návrhu věřitele může podat pouze dlužník, - i po rozhodnutí o úpadku je v insolvenčním řízení přípustné započtení a to při splnění podmínek stanovených insolvenčním zákonem,

7.4 Jiná rozhodnutí o úpadku V případě, že insolvenční soud nerozhodne o úpadku dlužníka, je insolvenční řízení ukončeno jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu. Těmi jsou : - odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady, přitom insolvenční soud postupuje postupem popsaným v kapitole Procesní postup soudu po podání insolvenčního návrhu - zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, (§104 o.s.ř.) nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, - zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 insolvenčního zákona), takto soud rozhodne nejsou-li dány předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. V případě věřitelského návrhu půjde o stav, kdy insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba nemá proti dlužníku osvědčenu existenci splatné pohledávky. Je třeba upozornit, že při posuzování mnohosti věřitelů je možné její vytvořené postoupením pohledávky nebo její části věřitelem na nabyvatele, avšak až po 6 měsících od tohoto převodu, - zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka (§ 144 insolvenčního zákona). Aby tato úprava nebyla pro dlužníky cestou, jak se zprostit zodpovědnosti za úhradu svých závazků, jsou pro rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku vytvořeny přesně stanovené pravidla. K zamítnutí insolvenčního pro nedostatek majetku dojde při splnění následujících podmínek, které musí být splněny kumulativně: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny. Zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je třeba chápat jako insolvenčním zákonem akceptovaný odklon od nutnosti rozhodnout o úpadku a jeho řešení konkursem. Pokud likvidátor jmenovaný soudem vykonává řádně svoji činnost, jsou veškeré potřebné informace pro rozhodnutí v řízení o stavu dlužníka zjištěny již před podáním insolvenčního

návrhu. S ohledem na počet likvidací probíhajících z rozhodnutí soudu by pak duplicitně probíhající zjišťování neexistence majetku postačujícího k úhradě nákladů insolvenčního řízení značně a neefektivně zatěžovalo rozhodování insolvenčních soudců prvního stupně. S poukazem na uvedený závěr je třeba hodnotit zachování možnosti zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku jednoznačně pozitivně. Insolvenční návrh se nebude pro nedostatek majetku zamítat také tehdy, pokud bude navrhovatelem složena záloha na náklady řízení. V rámci kontrolního mechanismu věřitelů zůstává zachována možnost, aby se proti rozhodnutí soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu odvolal věřitel, který prokáže existenci své splatné pohledávky vůči dlužníkovi, což je odchylka od obecné úpravy umožňující odvolání proti zamítnutí insolvenčního návrhu pouze insolvenčnímu navrhovateli. Shrnutí: - insolvenční soud může namísto rozhodnutí o úpadku dlužníka rozhodnout o insolvenčním návrhu následujícím způsobem: - insolvenční návrh odmítnout pro vady, - insolvenční řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení, kterou nelze odstranit, - insolvenční návrh zamítnout, - insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek majetku dlužníka.

7.5 „Šikanózní“ insolvenční návrh Ustanovení § 147 insolvenčního zákona zpracovává podrobně za jakých podmínek má dlužník i dlužníkův věřitel právo na vzájemnou satisfakci v důsledku podání insolvenčního návrhu. Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu i bez toho, aby soud rozhodoval ve věci samé. Pro uplatnění tohoto práva tedy postačuje procesní úspěch dlužníka spočívající v odmítnutí či zastavení insolvenčního návrhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, zákon koncipuje vyvratitelnou domněnku, podle níž se má v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil. Pro věřitele podávající insolvenční návrh z toho vyplývá důraz na řádnost podávaných insolvenčních návrhů nezatížených formálními vadami, neboť otázka případné oprávněnosti podávaného návrhu v tomto případě není zohledňována. V případě zamítnutí insolvenčního návrhu má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel shodný rozsah postihu vůči insolvenčnímu navrhovateli jako při jeho odmítnutí či zastavení. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon v případě právnické osoby jako insolvenčního navrhovatele koncipuje nejen odpovědnost této právnické osoby za podaný návrh, nýbrž ji vztahuje i na odpovědnost členů jeho statutárních orgánů. Ti ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy společně a nerozdílně. Jde o koncepci objektivní odpovědnosti, které se statutární zástupci insolvenčního navrhovatele mohou zprostit jen pokud prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku. Stanovení odpovědnosti osob v postavení statutárních orgánů insolvenčních navrhovatelů je třeba jednoznačně označit za pozitivní, neboť může omezit (jistě ne však vymýtit) obtěžování podnikatelských subjektů účelovými insolvenčními 74

návrhy. Je třeba však tuto situaci řešit i mimo rámec insolvenční úpravy, tedy zejména trestněprávním postupem. Dřívější praxe skrývání se za právnickou osobu se může změnit v podávání insolvenčních návrhů nastrčenými fyzickými osobami, tzv. bílými koni, právě v postavení statutárních zástupců právnických osob. Výše popsanou žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podávanou následně po zastavení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu vinou insolvenčního navrhovatele, musí dlužník podat nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu. Jiný dlužníkův věřitel pak nejpozději do 3 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však vždy nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor, žaloba tedy bude rozhodována obecnými soudy. Při nepodání žaloby v uvedené lhůtě právo dlužníka domáhat se splnění náhrady škody nebo jiné újmy tím zaniká. Shrnutí: - dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení nebo opatřením přijatým v jeho průběhu pokud řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele.

7.6 Stanovení způsobu řešení úpadku Krokem následujícím po rozhodnutí o úpadku dlužníka je rozhodnutí o způsobu jeho řešení. S rozhodnutím o úpadku insolvenční soud spojí rozhodnutí o prohlášení konkursu vždy, jeli dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením. V případě, že oddlužení či reorganizace není u dlužníka zákonem vyloučena, může soud rozhodnout současně s rozhodnutím o úpadku také o oddlužení, pokud dlužník společně s insolvenčním návrhem podá návrh na povolení oddlužení, o řešení úpadku reorganizací pak jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý všemi skupinami věřitelů. V ostatních případech, v nichž připadá do úvahy možnost řešení úpadku dlužníka reorganizací či oddlužením, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku až poté, co se k této otázce vysloví insolvenční věřitelé. Podmínkou je, aby k tomu došlo nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku. Insolvenční věřitelé mají možnost, aby v případě úpadku dlužníka umožňujícím volbu z více řešení jeho úpadku rozhodli o způsobu řešení úpadku dlužníka sami, a to formou usnesení přijatého na schůzi insolvenčních věřitelů. Takovéto usnesení schůze věřitelů je přijato, pokud : - pro ně hlasovala nejméně polovina všech fyzicky přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo - pro ně hlasovalo nejméně 90 % fyzicky přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek. Výše uvedená hlasovací kvóra vychází ze stavu přihlášených věřitelů ke dni předcházejícímu dni konání schůze věřitelů. Rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníka je pro insolvenční soud závazné. Po rozhodnutí schůze věřitelů vydá insolvenční soud usnesení, kterým bude deklarován zvolený způsob řešení úpadku dlužníka.. Výjimkou je přijetí usnesení o způsobu

řešení úpadku dlužníkem u osoby, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku. Při řešení úpadku formou reorganizace nebo v případě rozhodnutí schůze věřitelů o zpeněžení majetkové podstaty prodejem podniku, případně i při prodeji části podniku či prodeje majetkové podstaty jedinou smlouvou, je za účelem ocenění jednotlivých položek tvořících prodávaný podnik ustanoven znalec. Výsledek jeho činnosti je velmi důležitý zejména pro zajištěné věřitele, neboť dle znaleckého posudku se určí hodnota předmětu jejich zajištění vzhledem k celkové ceně podniku. Osobu znalce může určit schůze věřitelů. Vypracovaný znalecký posudek musí být projednán a schválen na schůzi věřitelů, která bude za tímto účelem svolána. Pokud není znalecký posudek z jakéhokoliv důvodu věřiteli schválen, může být schůzí věřitelů ustanoven nový znalec. Pokud o osobě znalce nerozhodnou svými hlasy sami věřitelé, určí tuto osobu insolvenční soud vlastním výběrem. Odměna znalce za jeho činnost je částečně hrazena (jednou polovinou) zajištěnými věřiteli, ve zbytku pak znalečné hradí soud, přičemž tento náklad soudu bude uplatňován jako náklad za podstatou v insolvenčním řízení. Shrnutí: - insolvenční zákon předpokládá, že insolvenční soud rozhodne současně o úpadku dlužníka i o způsobu jeho řešení, přichází-li v daný okamžik v úvahu jediný možný způsob rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku, - jsou-li v okamžiku rozhodování o úpadku dlužníku možné dva různé způsoby řešení jeho úpadku, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku dlužníka až poté, kdy se uskutečnila schůze věřitelů na jejímž programu bylo hlasování o způsobu řešení úpadku dlužníka (nestanoví-li insolvenční zákon jinak).

7.7 Rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že dlužník není v úpadku V mezidobí mezi již vydaným rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku dlužníka a stanovením způsobu jeho řešení může insolvenční soud zjistit z vlastní činnosti či častěji z podání samotného dlužníka, že dlužník v úpadku není. Tuto poměrně výjimečnou situaci řeší ust. § 158 insolvenčního zákona. Je vázána na zjištění, že ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek. Tímto se míní stav, kdy po rozhodnutí o úpadku byly zjištěny nové skutečnosti, které nebyly známy soudu v okamžiku, kdy o úpadku dlužníka rozhodoval. Mohlo by jít např. o prakticky výjimečný, avšak teoreticky možný stav, kdy dlužník po podání insolvenčního návrhu ignoruje probíhající řízení, neúčastní se v něm, a nevyvíjí aktivitu ve smyslu předkládání vlastních skutkových tvrzení a navrhování důkazů k jejich prokázání přesto, že jeho obrana před podaným insolvenčním návrhem by mohla být z důvodu jím uvedených úspěšná. Příkladem může být situace, kdy insolvenční návrh podává insolvenční věřitel, jehož pohledávku přes možnost tak učinit dlužník nezpochybní, označí dalšího věřitele k němuž zaujme dlužník shodné, tedy pasivní stanovisko a úpadek ve formě platební insolvence vyplyne z důvodu naplnění vyvratitelné domněnky dle ust. § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, kdy dlužník nepředloží uvedené seznamy. Shodně dojde k vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že dlužník není v úpadku v případě, pokud se do probíhajícího insolvenčního řízení nepřihlásí žádný věřitel s pohledávkou vůči dlužníkovi. Je nutné, aby takovémuto rozhodnutí insolvenčního soudu došlo až poté, co uběhne lhůta přihlašování pohledávek stanovená insolvenčním soudem dle

§ 137 odst. 2 insolvenčního zákona. Rovněž tak je možno k takovémuto rozhodnutí přistoupit teprve poté, co dojde k úhradě všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jím na roveň postavených. Je třeba zdůraznit, že pohledávky musí být uspokojeny, nepostačí možnost dlužníka tyto pohledávky uspokojit zjištěná činností insolvenčního soudu či insolvenčního správce. Insolvenční soud v takovýchto případech nebude činit žádné následné kroky v insolvenčním řízení a rozhodne, že dlužník (ze shora popsaných důvodů) v úpadku není a tímto rozhodnutím insolvenční řízení skončí. Shrnutí: - v případě, že po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, ale před rozhodnutím o způsobu jeho řešení, vyjde najevo, že se dlužník ve stavu úpadku nenachází rozhodne insolvenční soud o tom, že dlužník není v úpadku (právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí).

8. Věřitelské orgány 8.1 Základní pravomoci schůze věřitelů Věřitelskými orgány jsou pro insolvenční řízení, stejně jako pro řízení vedená dle ustanovení ZKV, schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů (§ 46 odst. 1 insolvenčního zákona). Dikce základního ustanovení právní úpravy pro schůzi věřitelů (§ 46 odst. 2 insolvenčního zákona) jasně napovídá, že základním věřitelským orgánem je právě schůze věřitelů. Schůzi věřitelů přísluší volba a odvolání členů věřitelského výboru příp. zástupce věřitelů a jejich náhradníků. Schůze věřitelů rozhoduje také o tom, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor ustavený insolvenčním soudem dle § 61 a 62 insolvenčního zákona. Schůze věřitelů si může vlastním rozhodnutím vyhradit do svém pravomoci rozhodování o otázkách, které jinak patří do působnosti věřitelských orgánů (§ 46 odst. 2 insolvenčního zákona). Do okamžiku ustavení věřitelského orgánu vykonává schůze věřitelů i jejich působnost (§ 46 odst. 2 insolvenčního zákona). Shrnutí: - věřitelské orgány v insolvenčním řízení představují schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů.

8.2 Svolání schůze věřitelů Schůzi věřitelů svolává a řídí insolvenční soud. Svolává ji z vlastní iniciativy, nebo na návrh: a) insolvenčního správce, nebo b) věřitelského výboru, nebo c) alespoň 2 věřitelů, jejichž pohledávky, počítané podle výše, činí alespoň desetinu přihlášených pohledávek – v tomto bodu se insolvenční zákon odlišuje od § 10 odst. 1 ZKV. Právo dovolat se svolání schůze věřitelů bylo rozšířeno na věřitele, kteří nejsou členy věřitelského orgánu. Soud je při svolávání „vyžádané“ schůze věřitelů limitován pokud jde o okamžik jejího svolání. Insolvenční soud svolá schůzi věřitelů tak, aby se konala do 30 dnů poté, co byl o její svolání požádán, není-li navržen pozdější termín konání (§ 47 odst. 1 insolvenčního zákona). Také v tomto směru jde o nový přístup k právu účastníků řízení a správce dosáhnout svolání schůze věřitelů. Právo zúčastnit se schůze věřitelů mají přihlášení věřitelé, dlužník, insolvenční správce a státní zástupce, který vstoupil do insolvenčního řízení. Má-li dlužník zaměstnance, má právo zúčastnit se schůze věřitelů také odborová organizace, která u dlužníka působí, v případě více odborových organizací pak odborová organizace s největším počtem členů (§ 47 odst. 2 insolvenčního zákona). Shrnutí: - schůzi věřitelů svolává a řídí insolvenční soud, - právo účastnit se schůze věřitelů mají přihlášení věřitelé (bez ohledu na to jestli jejich pohledávka již byla zjištěna či nikoliv), dlužník, insolvenční správce a státní zastupitelství, které vstoupilo do řízení.

8.3 Program schůze věřitelů Předvolání ke schůzi věřitelů soud provádí za pomoci insolvenčního rejstříku a úřední desky soudu (§ 48 odst. 1 insolvenčního zákona). Součástí rozhodnutí o svolání schůze věřitelů musí být i její program. Součástí programu schůze věřitelů svolané na žádost některého z výše uvedených subjektů musí být obligatorně věc, která byla uvedena jako důvod pro svolání schůze věřitelů; insolvenční soud není oprávněn rozhodnout jinak (§ 48 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenčním soudem uvedený program schůze věřitelů lze u samotného soudního roku změnit pouze v případě stoprocentní účasti přihlášených věřitelů nebo jejich řádných zástupců (ust. § 48 odst. 2 insolvenčního zákona). Věc vedoucí ke svolání „vyžádané“ schůze věřitelů by neměla být z programu schůze věřitelů stažena ani tímto způsobem. V opačném případě by došlo ke zmaření účelu ustanovení insolvenčního zákona, které umožňuje již zmíněnému okruhu subjektů, dosáhnout svolání vrcholného věřitelského orgánu. 8.3.1 Program první schůze věřitelů 8.3.1.1 Obligatorní body programu první schůze věřitelů Schůze věřitelů budou po účinnosti insolvenčního zákona mnohem četnější a jejich program bude také více předvídatelný. První schůze věřitelů, která musí dle § 137 insolvenčního zákona proběhnout (nestačí její pouhé svolání, musí skutečně proběhnout!) do 2 měsíců od rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka, bude ve svém programu obligatorně zahrnovat: 1. volbu věřitelského výboru příp. zástupce věřitelů (§ 48 insolvenčního zákona), 2. zprávu insolvenčního správce o jeho činnosti (§ 48 insolvenčního zákona), 3. zpráva prozatímního výboru o jeho činnosti, byl-li insolvenčním soudem jmenován podle § 61 insolvenčního zákona (§ 48 odst. 2 insolvenčního zákona), 4. hlasování o způsobu řešení úpadku dlužníka; hlasování věřitelů je nezbytné v případě, když: a. u dlužníka přichází do úvahy více než jeden způsob řešení úpadku předpokládaný insolvencím zákonem (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona) a současně b. dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, nepředloží reorganizační plán přijatý všemi skupinami věřitelů (§ 148 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo c. dlužník nespojil s návrhem na zahájení insolventního řízení návrh na povolení oddlužení (§ 148 odst. 3 insolvenčního zákona). Při následném rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka je insolvenční soud výsledkem hlasování schůze věřitelů vázán. Možnost insolventního soudu zvrátit výsledek hlasování svým rozhodnutím zde nelze aplikovat (§ 54 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona). Součástí programu první schůze věřitelů, koná-li se po prvním přezkumném jednání, musí také být hlasování o osobě insolvenčního správce (§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona). Vezmeme-li do úvahy obligatorní vymezení časového úseku pro konání prvního přezkumného jednání v § 137 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. 37 dnů až 4 měsíce po rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka, je velmi pravděpodobné, že první schůze věřitelů a první přezkumné jednání budou probíhat ve stejný den, Nová právní úprava ovlivní nejen četnost schůzí věřitelů, ale zřejmě i jejich průběh, především pokud jde o jeho délku a složitost. Možnost soudu uplatnit vůči některým

rozhodnutím schůze věřitelů „právo veta“ (§ 54 insolvenčního zákona) a právo věřitelů, kteří hlasovali pro rozhodnutí schůze se proti tomuto rozhodnutí soudu odvolat (§ 55 insolvenčního zákona), vyvolá potřebu znát stanovisko každého přítomného věřitele ke každému jednotlivému rozhodnutí schůze věřitelů. Nadále již nebude možné, aby soud hlasování k jednotlivým otázkám ukončil, když již nebude reálně možné stanovisko věřitelů zbylými hlasy zvrátit. Každé hlasování budou muset absolvovat všichni věřitelé přítomní nebo řádně zastoupení na schůzi věřitelů. 8.3.1.2 Nástin možného programu a průběhu první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku dlužníka Program první schůze věřitelů konané po rozhodnutí soudu o úpadku může vypadat např. takto (některé body nemusí být naplněny a to s ohledem na charakter dlužníka nebo zvolený způsob řešení úpadku dlužníka): 1. rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů přítomných nebo řádně zastoupených, jejichž pohledávka byla na předchozím přezkumném jednání popřena (popěrný úkon – viz § 192 odst. 1/ insolvenčního zákona); hlasovat se musí vždy jednotlivě o hlasovacím právu každého věřitele (§§ 50, 51 a 52 insolvenčního zákona); v podrobnostech viz kap. 8.4. 2. hlasování o insolvenčním správci jmenovaném předsedou soudu nebo jeho změně; požadovaná majorita: ½ všech přihlášených počítaná ke dni předcházejícímu schůzi věřitelů; insolvenční soud nemůže v tomto případě rozhodnutí schůze věřitelů zvrátit (§ 54 odst. 1 insolvenčního zákona).Na hlasování věřitelů, které rozhodne o odvolání dosavadního insolvenčního správce a určí osobu správce nového, musí navázat usnesení insolvenčního soudu (§ 29 odst. 2 insolvenčního zákona), bez možnosti využít postupu dle § 54 insolvenčního zákona; není-li osoba nového správce určena hlasy věřitelů, musí insolventního správce neprodleně (do konce schůze nebo těsně po jejím skončení) určit insolvenční soud (jeho předseda). 3. zpráva prozatímního věř. výboru o jeho činnosti (byl-li soudem jmenován) – § 48 odst. 2 věta třetí a § 61 insolvenčního zákona, 4. volba věřitelského orgánu (potvrzení členů a náhradníků prozatímního výboru) – pro celý proces je vyžadována základní majorita, tj. většina z přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů - proběhne v těchto krocích: a. hlasování o počtu členů věřitelského výboru (§ 56 insolvenčního zákona) – společné hlasování zajištěných a nezajištěných věřitelů; b. návrhy a hlasování zajištěných i nezajištěných věřitelů – hlasování každého zajištěného i nezajištěného věřitele: • členech věřitelského výboru (zástupci věřitelů) • náhradnících členů věřitelského výboru a určení jejich pořadí, resp. o náhradníkovi za zástupce věřitelů (§ 58 odst. 3 věta čtvrtá za středníkem insolvenčního zákona) vše dle § 56, 57, 58 a 62 odst. 2 insolvenčního zákona. Na takový hlasovací proces navazuje usnesení insolvenčního soudu o potvrzení (nepotvrzení) zvolených členů a náhradníků věř. orgánu – při nepotvrzení zvolených osob – individuální dotaz soudu na každého z věřitelů, kdo hlasoval pro zvolení, zda se bude proti rozhodnutí soudu o nepotvrzení volby odvolávat – §§ 55 a 57 odst. 3 insolvenčního zákona. 5. hlasování o možnosti členů a náhradníků věřitelského výboru nabývat majetek při jeho prodeji z majetkové podstaty (vyžadována základní majorita, tj. většina

z přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů) - § 60 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona.Výsledek hlasování musí svým usnesením potvrdit insolvenční soud. 6. zpráva insolvenčního správce o: své dosavadní činnosti a o navržených způsobech řešení úpadku – § 149 odst. 3 insolvenčního zákona hospodářské situaci dlužníka – § 281 insolvenčního zákona 7. hlasování o způsobu řešení úpadku (viz kap. 8.3.1.1) – § 149 insolvenčního zákona způsob řešení úpadku dlužníka je odhlasován, když pro něj hlasuje: a. polovina všech přítomných zajištěných a polovina všech nezajištěných věřitelů, nebo b. 90% na schůzi přítomných věřitelů, rozhodnutí nemůže být zrušeno soudem, tj. nelze aplikovat § 54 odst. 1 insolvenčního zákona, 8. hlasování o osobě znalce k ocenění majetku v majetkové podstatě - je-li rozhodnuto insolvenčním soudem o řešení úpadku reorganizací nebo schůze věřitelů doporučí prodej majetku dlužníka dle § 290, tj. prodej podniku jedinou smlouvou – k odhlasování je nutná většina 2/3 přítomných věřitelů (je pravděpodobné, že tento bod programu bude řešen až po první schůzi věřitelů na schůzi samostatné) – § 153, 155 a 290 insolvenčního zákona, 9. při řešení úpadku konkursem, na návrh dlužníka – fyzické osoby nebo jeho rodiny - rozhodnutí, v jakém rozsahu se má dlužníku, který je fyzickou osobou, a jeho rodině poskytovat plnění z majetkové podstaty k úhradě jejich odůvodněných existenčních potřeb – § 282 odst. 2 insolvenčního zákona. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že první schůze věřitelů může být složitým a časově náročným soudním jednáním. Ne všechny nastíněné body programu musí být u první schůze naplněny. Části nastíněného programu uvedené pod body 1. až 6. budou součástí programu téměř každé první schůze věřitelů, bez ohledu na charakter dlužníka nebo způsob řešení jeho úpadku. Shrnutí: - program schůze věřitelů je vždy součástí rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým je schůze věřitelů svolána a jako takový je zveřejněn v insolvenčním rejstříku, - zveřejněný program schůze věřitelů je možné změnit pouze usnesením samotné schůze věřitelů, pokud se jí účastní všichni přihlášení věřitelé, - první schůze věřitelů se musí konat nejpozději do dvou měsíců po rozhodnutí o úpadku dlužníka, - hlasování o osobě insolvenčního správce lze uskutečnit pouze na první schůzi věřitelů, která následuje po přezkumném jednání. 8.3.2 Program dalších schůzí věřitelů Mimo první schůze věřitelů budou v průběhu insolvenčního řízení probíhat také další schůze věřitelů. Jejich četnost a program se bude záviset od průběhu insolvenčního řízení. Nutnost svolat další schůzí věřitelů vyvolá: 1. zánik funkce člena nebo náhradníka za člena věřitelského orgánu a s tím spojená potřeba volby nového člena nebo náhradníka věřitelského orgánu - § 65 insolvenčního zákona, 2. při povolení řešení úpadku nebo hrozícího úpadku formou reorganizace nebo při povolení řešení úpadku konkursem, kde schůze věřitelů doporučí prodej podniku dlužníka jedinou smlouvou dle § 290 insolvenčního zákona – schůze věřitelů může

určit osobu znalce a to většinou 2/3 přítomných věřitelů (stejný bod byl uveden pod bodem 9. možného programu první schůze věřitelů výše), je pravděpodobné, že tento bod programu bude řešen až po první schůzi věřitelů na schůzi samostatné – § 153, 155 a 290 insolvenčního zákona, 3. v návaznosti na předchozí bod (nebo bod 9. výše uvedeného programu první schůze věřitelů) - schválení zpracovaného znaleckého posudku 2/3 přítomných věřitelů - 15 dnů před schůzí musí dojít ke zveřejnění znaleckého posudku v insolvenčním rejstříku, musí být proveden výslech předvolaného znalce; nedojde-li ke schválení znaleckého posudku, soud určí jiného znalce a opakuje se postup dle § 155 insolvenčního zákona, při schválení znaleckého posudku schůzí věřitelů vydá soud usnesení o ceně majetkové podstaty. Z uvedených variant programu dalších schůzí se jeví jako nejpravděpodobnější opakovaná volba členů věřitelského výboru a jejich náhradníků. Počet schůzí věřitelů svolaných za tímto účelem může být, vezmeme-li v úvahu současnou praxi věřitelů při postupování pohledávek a jejich dělení na části mezi více nástupnických subjektů, velmi vysoký. Soudní praxe i činnost věřitelů může být tímto způsobem značně poznamenána.

8.4 Hlasování a hlasovací práva na schůzi věřitelů 8.4.1 Hlasování na schůzi věřitelů Úprava způsobu počítání hlasů v § 49 a násl. insolvenčního zákona je velmi obdobná úpravě v § 10 odst. 2 ZKV, které počítá hlasovací práva podle výše přihlášených pohledávek. Insolvenční zákon přiznává věřiteli za každou 1 Kč jeho přihlášené pohledávky jeden hlas. Do insolvenčního zákona je tak přenesena úprava ze ZKV. Insolvenční zákon se vyznačuje poměrně podrobnou úpravou hlasovacích práv. Právní úprava nezahrnuje jen způsob počítání hlasů věřitelů, ale také další podmínky a způsoby hlasování. Ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží (§ 50 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Hlasování je umožněno i korespondenční formou na tzv. hlasovacím lístku (§ 50 odst. 2 insolvenčního zákona), který musí být soudu doručen nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů. Náležitosti hlasovacího lístku jsou upraveny prováděcím předpisem. Soud nebude k vadným (i když včas doručeným) hlasovacím lístkům přihlížet. Na hlasovací lístky nebude užíváno § 43 o.s.ř. o opravě vadného podání adresovaného soudu. Hlas insolvenčního věřitele vyjádřený korespondenční formou může stejný věřitel zvrátit při osobní účasti na schůzi věřitelů. Vyjádří-li při osobní účasti na schůzi věřitelů věřitel nebo jeho zástupce opačné stanovisko než na řádném a včasném korespondenčním hlasovacím lístku, bude insolvenční soud přihlížet ke způsobu hlasování vyjádřeném osobně při soudním roku - schůzi věřitelů. Obdobný způsob hlasování věřitelů, tj. hlasování bez přímé účasti na soudem svolané schůzi věřitelů, připouští také: a) právní úprava reorganizace při hlasování o reorganizačním plánu po zahájení insolvenčního řízení (§ 346 insolvenčního zákona) a b) právní úprava oddlužení při hlasování o způsobu oddlužení po zahájení insolvenčního řízení (§ 401 insolvenčního zákona). Hlasovací kvóra nezbytná pro přijetí jednotlivých rozhodnutí na schůzi věřitelů vyplývají z předchozích kapitol 8.3.1 a 8.3.2.

Shrnutí: - přihlášení věřitelé mohou na schůzi hlasovat buď osobně (prostřednictvím právního zástupce) nebo prostřednictvím hlasovacího lístku (formulář), - na každou 1 Kč přihlášené pohledávky připadá pro účely hlasování na schůzi věřitelů 1 hlas. 8.4.2 Hlasovací práva na schůzi věřitelů Právo hlasovat na schůzi věřitelů je nezpochybnitelné u pohledávek, které byly zcela zjištěny u předcházejícího přezkumného jednání resp. přezkumných jednání. Tento závěr lze odvodit výkladem §§ 51 až 53 insolvenčního zákona; o hlasovacích právech pohledávek zcela zjištěných nemohou rozhodovat ani věřitelé svými hlasy ani insolvenční soud. Věřitelům je přitom v § 53 insolvenčního zákona zakázáno hlasovat ve věci vlastní nebo osoby blízké (§§ 116 a 117 obč.zák.) nebo osoby, které s věřitelem tvoří koncern (§ 66a odst. 6 obch. zák.); nejde-li o volbu věřitelského orgánu. 8.4.2.1 Hlasovací práva na schůzi věřitelů pro věřitele popřených pohledávek a pohledávek podmíněných O hlasovacích právech: a. každé ze zcela popřených pohledávek, b. každé částečně popřené pohledávky v části, ve které došlo k popěrnému úkonu, nebo c. pohledávky vázané na podmínku (bez ohledu na výsledek nezkumného jednání) bude rozhodovat nejprve schůze věřitelů (§ 51 odst. 1 insolvenčního zákona). Dojde tak ke změně rozhodovací praxe. Podle právní úpravy v ustanoveních ZKV o hlasovacích právech popřených nebo doposud nepřezkoumaných pohledávek rozhoduje pouze soud. Soud může rozhodnout o celé skupině pohledávek; o právech všech popřených nebo všech doposud nepřezkoumaných pohledávek (§ 10 odst. 3 ZKV). Ustanovení § 52 odst. 1 insolvenčního zákona vylučuje rozhodování o více pohledávkách současně. Závěr věřitelů o hlasovacích právech konkrétní popřené pohledávky (hlasovacích právech držitele takové pohledávky) je závazný až do okamžiku, kdy pohledávka přestane být spornou (je považována za zjištěnou ve smyslu § 201 insolvenčního zákona). V rozsahu, v němž takové usnesení není přijato, rozhodne o hlasovacím právu insolvenční soud (§ 51 odst. 1 věta druhá insolventního zákona). Tento imperativ právní úpravy se jeví jako diskutabilní. Schůze věřitelů závěr přijme vždy. Pro pozitivní nebo negativní rozhodnutí o hlasovacích právech konkrétní pohledávky postačuje většina hlasů přítomných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek. Možnost, že schůze věřitelů nepřijme žádný závěr, přichází do úvahy pouze v případě, že by se všichni přítomní nebo řádně zastoupení věřitelé zdrželi hlasování. 8.4.2.1 Hlasovací práva na schůzi věřitelů pro věřitele doposud nezjištěných pohledávek Podle třetího odstavce § 51 insolvenčního zákona nejde-li o případy uvedené v odstavci 1 a 2 téhož ustanovení insolventního zákona (pohledávky popřené a podmíněné), rozhodne o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná,

insolvenční soud. Učiní tak jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů. Návrh lze podat i přede dnem konání schůze věřitelů. Vymezení užité ve třetím odstavci § 51 (pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná) je výkladově velmi obtížné. Pojem „nebyla ještě zjištěna“ ukazuje na ty z přihlášených pohledávek, které doposud nebyly insolvenčním správcem zařazen na žádné z přezkumných jednání, která předcházela schůzi věřitelů, kde se má rozhodnout o jejích hlasovacích právech. O takové skupině pohledávek předchozí odstavce § 51 insolvenčního zákona nehovoří. Pojem „pohledávka sporná“ lze definovat jako pohledávku, která: a. byla popřena při přezkumném jednání zcela nebo zčásti a doposud se o její právní důvod, výši nebo pořadí nevede incidenční spor, nebo b. byla popřena při přezkumném jednání zcela nebo zčásti a o její právní důvod, výši nebo pořadí se vede incidenční spor, který nebyl doposud pravomocně ukončen. Jiné vymezení pro „spornou pohledávku“ nelze v právní úpravě nalézt. Rozhodování o hlasovacích právech takové skupiny pohledávek však je vymezeno v prvním a druhém odstavci § 51. Rozhodování je primárně svěřeno věřitelům přítomným na schůzi věřitelů; pouze v sekundárně je dáno rozhodnutí do rukou insolventního soudu (viz kap. 8.4.2.1). Navíc jde o rozhodnutí nezbytné, nikoliv vyvolané pouze na návrh. Na základě uvedených skutečností lze dospět pouze k závěru, že zákon se v otázce hlasovacích práv pohledávek sporných dopustil nedopatření v podobě dvojí rozdílné úpravy navzájem se vylučující. Budeme-li při řešení takového rozporu vycházet z principů celé úpravy úpadkového práva, musíme preferovat ustanovení, která rozhodnutí o hlasovacích právech pohledávek sporných svěřují věřitelům, kteří mají mít v úpadkovém procesu nového typu rozhodující slovo. Insolvenční soud má svou rozhodovací činností zasahovat pouze tam, kde věřitelé svého práva vědomě nebo svou nedbalostí nevyužijí. Nebude-li v případě pohledávek doposud nezjištěných podán návrh ze strany a. dlužníka, nebo b. insolvenčního správce, nebo c. některého z věřitelů (i věřitele, který je držitelem konkrétní doposud nezjištěné pohledávky) na rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacích právech, nebude věřitel pohledávky doposud nezjištěné pohledávky na konkrétní schůzi věřitelů hlasovat. Rozhodování insolvenčního soudu je svázáno těmito pravidly: a. § 52 odst. 1 insolvenčního zákona vylučuje rozhodování o více pohledávkách současně, b. proti rozhodnutí insolventního soudu o hlasovacích právech není odvolání přípustné (§ 52 odst. 2 insolvenčního zákona), c. rozhodnutím o hlasovacích právech doposud nezjištěné pohledávky není insolvenční soud při dalších schůzích věřitelů vázán; dříve přijaté rozhodnutí bude insolvenční soud respektovat nebo je i bez návrhu změní, nap. při změně stavu konkrétní pohledávky (§ 52 odst. 2 insolvenčního zákona). Shrnutí: - bez dalšího mohou na schůzi věřitelů hlasovat přihlášení věřitelé jejichž pohledávka byla na přezkumném jednání zjištěna, - věřitelé s podmíněnou pohledávkou nebo v rozsahu v němž byla jejich pohledávka na přezkumném jednání popřena mohou na schůzi věřitelů hlasovat usnese-li se na tom schůze věřitelů, - věřitelé jejichž pohledávka dosud nebyla zjištěna mohou na schůzi věřitelů hlasovat přizná-li jim hlasovací právo insolvenční soud,

věřitel nesmí na schůzi věřitelů hlasovat ve vlastní věci nebo osoby blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, nejde-li o volbu věřitelského orgánu.

8.5 Zrušení rozhodnutí schůze věřitelů insolvenčním soudem Soudu je v § 54 insolvenčního zákona ponechána možnost zrušit přijaté rozhodnutí schůze věřitelů, odporuje-li společnému zájmu věřitelů (§ 2 písm. j/ insolventního zákona). Jde o zjevnou snahu ochránit zájmy menšinových věřitelů proti váze hlasů málo početných, ale výší pohledávky silných věřitelů. Soud může své právo uplatnit pouze do konce konkrétní schůze věřitelů. Věřitelům hlasujícím pro rozhodnutí schůze věřitelů je dána možnost do konce stejné schůze podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek (§ 54 odst. 2 insolvenčního zákona). Výjimkou z „práva veta“ insolvenčního soudu vůči rozhodnutím schůze věřitelů je: a) hlasování první schůze věřitelů o osobě insolvenčního správce (§ 29 insolvenčního zákona), b) rozhodnutí o hlasovacích právech popřených pohledávek (§ 51 insolvenčního zákona), c) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka (§ 149 insolvenčního zákona), d) hlasování o přijetí reorganizačním plánu (§ 344 insolvenčního zákona), e) hlasování o způsobu oddlužení (§ 399 insolvenčního zákona). Shrnutí: - nestanoví-li insolvenční zákon jinak může insolvenční soud zrušit usnesení schůze věřitelů je-li v rozporu se společným zájmem věřitelů.

8.6 Prozatímní věřitelský výbor a věřitelský výbor (zástupce věřitelů) Význam volených věřitelských orgánů, tj. věřitelského výboru resp. zástupce věřitelů a s nimi i prozatímního věřitelského výboru, v řízení podle insolvenčního zákona značně stoupne. Napovídá to již rozsah právní úpravy věnovaný postavení věřitelského výboru (dále jen „VV“) v textu zákona (§ 56 až 67 insolvenčního zákona). 8.6.1 Legitimace k účasti ve věřitelském výboru Účast ve VV je, stejně jako u současné právní úpravy v ZKV, svázána: 1. s podáním řádné přihlášky pohledávky, tj. účastenstvím v konkrétním insolvenčním řízení (§ 59 odst. 1 insolvenčního zákona), 2. se souhlasem věřitele s účastí (se zvolením nebo se jmenováním) ve věřitelském orgánu. VV se může skládat z 3 až 7 věřitelů (§ 56 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Také minimální počet přihlášených věřitelů vyžadovaný pro volbu VV je obdobný jako v § 11 odst. 1 věta první ZKV, tj. 50 věřitelů (§ 56 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Pro zastoupení a způsob volby věřitelů ve VV stanovil insolvenční zákon v § 57 odst. 1 a 2 podmínky: 1. zastoupení všech skupin věřitelů, podle povahy jejich pohledávek, 2. členů věřitelského výboru navržených nezajištěnými věřiteli musí být vždy nejméně tolik, kolik členů navržených zajištěnými věřiteli; to neplatí, jestliže nezajištění věřitelé

své členy nenavrhnou nebo jimi navržené osoby s tímto návrhem nesouhlasí anebo nejsou zvoleny z jiných důvodů (např. osoby vyloučené v § 59 insolvenčního zákona), 3. členové a náhradníci věřitelského výboru navržení nezajištěnými věřiteli se volí hlasy nezajištěných věřitelů. Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení zajištěnými věřiteli se volí hlasy zajištěných věřitelů, 4. věřitel může při volbě věřitelského výboru (zástupce věřitelů) hlasovat ve své vlastní věci, tj. o svém vlastním zvolení (§ 53 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon v § 59 odst. 2 vymezil demonstrativním výčtem okruh osobinsolvenčních věřitelů vyloučených z účasti ve VV (z funkce zástupce věřitelů). Jsou to zejména osoby dlužníkovi blízké (§§ 116 a 117 občanského zákoníku), vedoucí zaměstnanci dlužníka, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním, společníci dlužníka, s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby tvořící s dlužníkem koncern (§ 66a odst. 6 obchodního zákoníku). Zejména okruh osob vlastnících více jak 10 procent akcií dlužníka bude soud v průběhu schůze věřitelů, kdy musí potvrdit nebo nepotvrdit zvolené členy věřitelského orgánu, jen velmi složitě zjišťovat. Zákonodárce postavil před soudce krajských soudů téměř neřešitelný problém a jen těžko naplnitelné ustanovení. Účast insolvenčního věřitele ve VV může být ukončena: 1. jeho odvoláním z funkce, 2. odstoupením z funkce, 3. ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení dle § 186 insolvenčního zákona. Jestliže účast insolvenčního věřitele v insolvenčním řízení skončí v souladu s § 18 insolvenčního zákona (postoupením přihlášené pohledávky jinému subjektu), přechází na nabyvatele jeho pohledávky i členství tohoto věřitele ve věřitelském výboru. Pokud postupem dle § 18 insolvenčního zákona pohledávku dosavadního věřitele převezme více osob nebo dojde k postoupení pouze části pohledávky, k přechodu členství ve VV nedojde (§ 63 odst. 2 insolvenčního zákona). K přechodu členství ve věřitelském orgánu nikdy nedojde v případě zástupce věřitelů (§ 68 odst. 2 insolvenčního zákona). Při porušování nebo zanedbávání povinností ze strany členů a náhradníků VV, může insolvenční soud odvolat celý VV nebo některého z jeho členů (náhradníků). Může tak učinit i bez návrhu. Návrh na odvolání VV nebo jeho některých členů může přijmout také schůze věřitelů (§ 63 odst. 3 insolvenčního zákona). Rozhodnutí insolvenčního soudu lze napadnout řádným opravným prostředkem, ke kterému je aktivně legitimován odvolaný člen (náhradník) VV příp. osoba, jejíž návrh na odvolání členů VV byl soudem zamítnut (§ 64 insolvenčního zákona). Dobrovolné odstoupení z funkce člena nebo náhradníka VV je třeba učinit pouze vůči insolvenčnímu soudu. Odstoupení nemusí být věřitelem odůvodněno (§ 65 odst. 1 insolvenčního zákona). Věřitele na uvolněná místa členů (náhradníků) VV volí schůze věřitelů. Klesne-li počet členů VV pod zákonem předpokládaný minimální počet tří členů (bez ohledu na počet členů VV určený na schůzi věřitelů, do okamžiku konání schůze věřitelů svolané za účelem doplňující volby, zastupuje VV insolvenční soud (§ 66 odst. 1 insolvenčního zákona). V případě neúspěšné volby je oprávněn dojmenovat členy (náhradníky) VV, do počtu určeného schůzí věřitelů, insolvenční soud. Takové rozhodnutí soudu nelze napadnout odvoláním (§ 66 odst. 2 část poslední věty za středníkem insolvenčního zákona). I při pojmenování členů a náhradníků členů věřitelského výboru nemůže insolvenční soud pominout stanovisko jmenovaného věřitele s jeho kooptováním do věřitelského výboru.

Ustanovení § 67 insolvenčního zákona, obdobně jako § 47 odst. 2 insolvenčního zákona v případě schůze věřitelů, dává právo účasti na jednáních VV nejpočetnější odborové organizaci působící u dlužníka. Její hlas má však pouze hodnotu poradní. Shrnutí: - členem věřitelského výboru se může stát pouze věřitel, který přihlásil svou pohledávku v insolvenčním řízení na majetek dlužníka a se svým zvolením (jmenováním) souhlasí, - věřitelský výbor může mít 3 – 7 členů (i sudý počet), - insolvenční soud může ze závažných důvodů odvolat celý věřitelský výbor nebo i jeho jednotlivé členy, - člen věřitelského výboru může ze své funkce kdykoliv odstoupit a to bez udání důvodů, - členové věřitelského výbor jsou odpovědni za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobily porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce. 8.6.2 Prozatímní věřitelský výbor Definitivní VV vzejde z volby na první schůzi věřitelů. Do doby, než dojde k ustanovení VV a k potvrzení volby jeho členů a náhradníků, může insolvenční soud, i před první schůzí věřitelů a před rozhodnutím soudu o úpadku, jmenovat v souladu s § 61 odst. 1 insolvenčního zákona prozatímní VV. Je-li insolvenční návrh podán samotným dlužníkem, měl by prozatímní VV být soudem jmenován vždy; bude-li to možné s ohledem na počet přihlášených věřitelů a bude-li to nutné s ohledem na rozsah majetkové podstaty a počínání dlužníka v insolvenčním řízení . Prozatímní VV jmenuje insolvenční soud také, když řádný věřitelský výbor nezvolí první schůze věřitelů. Novou schůzi věřitelů za účelem ustanovení VV svolá insolvenční soud jen na návrh osob uvedených v § 47 odst. 1 insolvenčního zákona. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud jmenuje prozatímní VV, není odvolání přípustné (§ 61 odst. 3 insolvenčního zákona). Při jmenování prozatímního věřitelského výboru bude soud postupovat tak, aby v něm byly zastoupeny všechny skupiny věřitelů. Insolvenční soud bude vycházet z povahy pohledávek doposud přihlášených věřitelů. Budou-li uplatněné pohledávky dlužníkových zaměstnanců představovat významnou část ze všech pohledávek (insolvenční zákon neuvádí žádné bližší určení požadované výše zaměstnaneckých pohledávek!), jmenuje insolvenční soud do prozatímního věřitelského výboru také zástupce z řad přihlášených zaměstnanců (§ 62 odst. 1 insolvenčního zákona). O osudu prozatímního VV rozhodne první schůze věřitelů svolaná soudem v rozhodnutí o úpadku. Schůze věřitelů svými hlasy rozhodne, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor. Může také odvolat některého z členů tohoto věřitelského výboru nebo jeho náhradníků nebo do něj zvolit dalšího člena nebo jeho náhradníka (§ 62 odst. 2 insolvenčního zákona). Prozatímní VV ukončí svou činnost, jakmile insolvenční soud potvrdí věřitelský výbor zvolený první schůzí věřitelů. Od okamžiku, kdy insolvenční soud potvrdí usnesení, jímž schůze věřitelů ponechá prozatímní věřitelský výbor ve funkci, se tento výbor považuje za věřitelský výbor zvolený schůzí věřitelů (viz také kap. 8.3.1). Nepotvrdí-li insolvenční soud schůzí zvolené členy a náhradníky věřitelského výboru, může být toto jeho rozhodnutí napadeno odvoláním ze strany věřitelů, kteří pro zvolení nepotvrzeného věřitele hlasovali. Opravný prostředek je třeba podat do konce schůze věřitelů,

na které proběhla volba (§ 59 odst. 4 insolvenčního zákona). O této otázce se dále zmiňuje kapitola 8.5. Shrnutí: - do okamžiku než je na schůzi věřitelů zvolen věřitelský výbor může insolvenční soud jmenovat prozatímní věřitelský výbor, - za člena prozatímního věřitelského výboru může být jmenován i zástupce zaměstnanců dlužníka, pokud závazky vůči zaměstnancům představují významnou část všech závazků dlužníka. 8.6.3 Předseda věřitelského výboru Zcela nových dimenzí se dostalo postavení předsedy VV. Ustanovení insolvenčního zákona počítají s VV se sudým počtem členů, kdy hrozí při hlasováních patová situace. V takovém případě bude mít rozhodující váhu hlas předsedy VV (§ 58 odst. 3 věta pátá insolvenčního zákona). Pro určení osoby předsedy VV jsou určena pevná pravidla. Nebude-li předseda VV zvolen při prvním nebo druhém jednání VV, určí jej z řad členů VV insolvenční soudce (§ 58 odst. 3 věta první a druhá insolvenčního zákona). Předseda VV bude základním místem pro doručování soudních zásilek určených VV, neurčí-li VV jinou adresu pro doručování (§ 79 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Shrnutí: - věřitelský výbor zvolí ze svých řad osobu, která bude vykonávat funkci předsedy věřitelského výboru, - v případě rovnosti hlasů členů věřitelského výboru rozhoduje vždy hlas jeho předsedy. 8.6.4 Práva a povinnosti věřitelského výboru Povinností VV je především chránit společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení (§ 58 odst. 1 insolvenčního zákona). Demonstrativní výčet oprávnění VV uvedený v § 58 odst. 2 insolvenčního zákona zahrnuje: a) dohlížení na činnost insolvenčního správce, b) poskytovaní podpory insolvenčnímu správci při jeho činnosti, c) udělování insolvenčnímu správci nebo dlužníku s dispozičními oprávněními souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování, d) průběžné schvalování výše a správnosti hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty, e) možnost nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu, f) možnost rozhodnout o ověření řádné účetní uzávěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem, g) možnost nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce, h) plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu insolvenčním soudem, i) oprávnění podávat insolvenčnímu soudu návrhy týkající se průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na uložení procesních sankcí.

Rozsah oprávnění VV se, v porovnání s úpravou postavení věřitelského výboru v ustanoveních ZKV, rozšířil. Z oprávnění vystupujících nad rámec úpravy v ZKV lze uvést: 1. možnost nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (§ 58 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona), 2. možnost rozhodnout o ověření řádné účetní závěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem (§ 58 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona), 3. možnost nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce (§ 58 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona), 4. možnost při své činnosti využívat služeb právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků, náklady, které tím členům nebo náhradníkům VV vzniknou, lze hradit z majetkové podstaty pouze se souhlasem insolvenčního soudu. Insolvenční soud přitom zkoumá účelnost a rozsah vynaložených nákladů včetně přínosu pro majetkovou podstatu, vždy v porovnání s celkovým rozsahem majetkové podstaty. Je-li souhlas udělen, jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 60 odst. 3 insolvenčního zákona). Další významná oprávnění VV vyplývají z právních úprav jednotlivých způsobů řešení úpadku dlužníka. U konkursu jde o otázky spojené se zpeněžováním majetkové podstaty po jednotlivých částech (§ 286 odst. 2 a § 287 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo jedinou smlouvou (§ 290 insolvenčního zákona), o otázky související s vyloučením neprodejného majetku, o povolení částečného rozvrhu (§ 301 insolvenčního zákona). U reorganizace se např. VV vyjadřuje ke mzdám vedoucích pracovníků dlužníka po povolení reorganizace (§ 330 odst. 5 insolvenčního zákona). K postavení VV při jednotlivých způsobech řešení úpadku dlužníka budou zabývat budoucí kapitoly. Členové a náhradníci VV jsou povinni a. při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí b. při výkonu funkce povinni dát přednost společnému zájmu věřitelů před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. c. nabývat majetek z majetkové podstaty mohou jen se souhlasem schůze věřitelů. Členové a náhradníci VV odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce (§ 60 odst. 1 insolvenčního zákona). Věřitelé zvolení za členy a náhradníky VV odpovídají i za své zaměstnance a jiné osoby, jejichž prostřednictvím plnili či měli plnit své povinnosti (§ 60 odst. 1 insolvenčního zákona). Shrnutí: - členové věřitelského výboru jsou povinni chránit společný zájem věřitelů a přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení, - členové věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí. 8.6.5 Odměna a hotové výdaje členů a náhradníků věřitelského výboru Otázka odměn za výkon funkce člena a náhradníka VV a úhrada hotových výdajů spojených s výkon těchto funkcí je řešena v § 9 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Odměnu členů a náhradníků věřitelů VV určí insolvenční soud zejména s přihlédnutím k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti tak, aby celková výše odměny všech členů a náhradníků věřitelského výboru byla nejvýše 5% odměny insolvenčního správce. Výše náhrady cestovních výdajů se řídí

zvláštními právními předpisy (zákoníkem práce a prováděcími předpisy k otázce cestovních náhrad). Poštovné, telekomunikační poplatky, náklady na opisy a fotokopie se hradí v prokázané výši, nejvýše však do 5 % odměny insolvenčního správce. Ostatní nutné výdaje se hradí v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto nutných výdajů. Shrnutí: - určení odměny a hotových výdajů člena věřitelského výboru a jeho náhradníka se řídí vyhláškou č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů.

9. Uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení Problematika uplatnění nároků věřitelů v insolvenčním řízení doznala v insolvenčním zákoně podstatných změn, stejně jako např. právní úprava návrhu na zahájení řízení. Již se zahájením insolvenčního řízení spojuje nová právní úprava účinky, které jsou v ustanoveních ZKV spojeny teprve s rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Obdobnou filozofii zvolili autoři nové právní úpravy, pokud jde o okamžik uplatnění pohledávek věřitelů dlužníka. Od zahájení insolvenčního řízení, přesněji od okamžiku vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení dle § 101 insolvenčního řízení, může věřitel uplatnit svůj nárok přihláškou pohledávky. Možnost uplatnit pohledávku přihláškou pohledávek zůstává věřiteli zachována ještě nejméně po dobu třiceti dnů od rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka (§ 136 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona).

9.1 Druhy nároků uplatňovaných v insolvenčním řízení 9.1.1 Pohledávky uplatněné přihláškou Ustanovení § 165 až 167 insolvenčního zákona upravují postup věřitelů při uplatnění nároku formou přihlášky pohledávky. Ustanovení insolvenčního zákona počítají s aktivitou věřitelů při uplatnění nároku přihláškou pohledávky. Věřitelé dlužníka budou prostřednictvím vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (§ 101 insolvenčního zákona), nepochybně včas informováni o zahájení insolvenčního řízení a tím také o možnosti uplatnit svůj nárok přihláškou pohledávky. S ohledem na nové formy řešení úpadku popsané v ustanoveních insolvenčního zákona, muselo ustanovení § 165 odst. 1 insolvenčního zákona vymezit různé formy uspokojování přihlášených pohledávek. V rámci řešení úpadku dlužníka konkursem budou přihlášené nároky uspokojovány na základě vydaného pravomocného rozvrhového usnesení. Při řešení úpadku dlužníka reorganizací bude podkladem pro plnění přihlášených nároků reorganizační plán. Bude-li úpadek dlužníka řešen na základě soudem povoleného způsobu oddlužení, budou přihlášené a zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny na základě věřiteli odsouhlaseného způsobu řešení oddlužení (prodejem majetku nebo splátkovým kalendářem). Právní úprava také počítá s přihláškami pohledávek, jež nebudou vycházet přímo z aktivity věřitele dlužníka. Insolvenční zákon vymezuje případy, kdy nárok věřitele bude považován za přihlášený ze zákona: 1) § 121 odst. 2 insolvenčního zákona – jde o zvláštní případ související s povolením moratoria upraveného v § 115 a násl. insolvenčního zákona. V tomto případě se za věřitele dlužníka, po dobu trvání moratoria, považují přihlášení věřitelé a dále osoby uvedené v seznamu závazků, který musel dlužník předložit insolvenčnímu soudu spolu s návrhem na povolení moratoria (§ 116 a § 104 insolvenčního zákona). Zde je třeba zdůraznit, že osoby uvedené v seznamu, které však současně neuplatnili svůj nárok přihláškou pohledávky, se za věřitele považují pouze po dobu trvání moratoria. 2) § 172 odst. 4 insolvenčního zákona – zvláštní formu uplatnění nároku stanovil zákon pro pohledávky společníků, nebo členů dlužníka, vyplývající z jejich účasti ve společnosti, nebo v družstvu. V případě těchto věřitelů příslušné osoby nepodávají klasickou přihlášku pohledávky, ale pouze svůj nárok oznamují insolvenčnímu správci, který jej vede v evidenci. V souladu s § 172 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona se pohledávky společníků, nebo členů dlužníka uspokojí jako 91

poslední, po uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek na roveň jim postavených, přihlášených a zjištěných pohledávek a po uhrazení dalších podřízených pohledávek. 3) § 203 odst. 2 insolvenčního zákona – nárokům dlužníkových zaměstnanců z pracovně právních vztahů, které jsou zahrnuté mezi pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), dává insolvenční zákon charakter uplatněných nároků, pokud jejich výše vyplývá z účetnictví dlužníka nebo z evidence, kterou dlužník vedl podle zákona č. 586/92 Sb. o daních z příjmů v posledním znění. 4) § 275 insolvenčního zákona – zákon spojuje s řešením úpadku dlužníka konkursem, pokud jde o společné jmění manželů, stejné účinky jako ZKV. V obou případech dochází k zániku této formy společného jmění. Pokud při vypořádání společného jmění manželů v insolvenčním řízení vznikne manželovi dlužníka pohledávka, považuje se tento nárok za přihlášenou pohledávku a je uspokojován jako ostatní nároky uplatněné běžnou přihláškou pohledávky. 5) § 373 odst. 1 insolvenčního zákona – hlava VI., upravující úpadek finančních institucí, řeší přihlášení pohledávek věřitelů na opačném principu, než zbývající ustanovení insolvenčního zákona. Pohledávky věřitelů, které vyplývají z účetnictví dlužníka, je – li dlužníkem banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo pobočka zahraniční banky, se pokládají za přihlášené od okamžiku prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Aktivita pro případné popření těchto nároků, nebo jejich zjištění v další fázi řízení je především v rukou insolvenčního správce. 6) § 374 odst. 1 insolvenčního zákona – v případě dlužníka, který je: instituce elektronických peněz, nebo osoby se sídlem nebo místem podnikání na území ČR nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, který je oprávněn vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního předpisu, je správce povinen všem známým věřitelům, do šedesáti dnů od rozhodnutí o úpadku tohoto dlužníka, zaslat oznámení obsahující nejen sdělení o průběhu insolvenčního řízení, ale také sdělení o výši nároku konkrétního věřitele vyplývající z účetnictví dlužníka (§ 373 insolvenčního zákona). Nejde o klasické přihlášení nároku, který vyplývá z účetnictví dlužníka a které je založeno na aktivitě věřitele dlužníka spočívající v podání řádné včasné přihlášky pohledávky . Insolvenční správce dává věřiteli jinak nestandardní návod, jaký nárok a v jaké výši má v insolvenčním řízení uplatnit, aby byl s přihláškou pohledávky úspěšný. V tomto případě nelze hovořit o klasickém postupu, tak jak vyplývá z § 165 a násl. insolvenčního zákona. Povinnost uplatnit svůj nárok v insolvenčním řízení mají také zajištění věřitelé. Definice zajištěného věřitele je uvedena v § 2 písm. g) insolvenčního zákona. Postavení zajištěných věřitelů, vůči nimž je dlužník v postavení pouze zástavního dlužníka a nikoliv dlužníka osobního, řeší § 166 věta druhá insolvenčního zákona. V tomto případě se zajištěný věřitel může uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Takový zajištěný věřitel nemá klasickou pohledávku vůči dlužníkovi, ale pouze nárok na výše uvedené uspokojení. V úpadkových řízeních vedených dle dřívější právní úpravy, byli věřitelé s právem na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV), vůči nimž je dlužník v postavení pouze zástavního dlužníka a nikoliv dlužníka osobního, označováni za tzv. nekonkursní věřitele. Sjednocení postavení všech zajištěných věřitelů lze označit za jeden z největších přínosů nové právní úpravy úpadkového práva, především pro jednoznačnost rozhodovací praxe insolvenčních soudů. Pro pořadí uspokojení zajištěných věřitelů je dle § 167 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona je rozhodující doba vzniku zástavního práva, nebo doba vzniku zajištění.

Uplatnění zajištění některým z institutů popsaných v § 2 písm. g) insolvenčního zákona však nemusí znamenat, že v rozsahu uplatněné zajištěné pohledávky za dlužníkem bude věřitel hlasovat, spolu s ostatními zajištěnými věřiteli, na schůzi věřitelů. Je-li v průběhu insolvenčního řízení zpracován znalecký posudek soudem, insolvenčním správcem, nebo dlužníkem a to ve fázi po rozhodnutí o úpadku a z tohoto posudku vyplývá, že hodnota zajištění pohledávky je nižší, než výše zajištěné pohledávky, potom se v rozdílu považuje pohledávka konkrétního věřitele za nezjištěnou. V tomto rozsahu budou také rozdělena hlasovací práva konkrétního věřitele mezi nároky zajištěné a nezajištěné (§ 167 odst. 2 insolvenčního zákona). Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění, je povinností insolvenčního správce nechat zpracovat znalce znalecké ocenění hodnoty zajištění vždy (§ 219 odst. 4 insolvenčního zákona). Podmiňovací způsob užitý v textu § 167 odst. 2 insolvenčního zákona se tedy zdá zbytečný. Věc, právo nebo jiná majetková hodnota sloužící k zajištění bude ve fázi po rozhodnutí o úpadku znalecky oceněna vždy, když zajištěný věřitel svůj nárok v insolvenčním řízení uplatní. Shrnutí: - pohledávky, které se nepovažují za pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, pohledávky, které jsou v insolvenčním řízení přihlášeny automaticky nebo, které jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, musí jejich věřitelé uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou, - přihlášku pohledávky musí podat také věřitel jehož pohledávka je zajištěna majetkem dlužníka a své zajištění v přihlášce uplatnit. 9.1.2 Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky na roveň jim postavené Problematikou pohledávek za majetkovou podstatou se zabývá § 168 insolvenčního zákona. Suma pohledávek za podstatou je rozdělena na: 1) pohledávky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení, nebo po vyhlášení moratoria do okamžiku rozhodnutí o úpadku dlužníka. Jde o tyto pohledávky: a) náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem, b) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, c) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru zvoleného na schůzi věřitelů dle § 57 a násl. insolvenčního zákona. Přestože § 168 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona nehovoří výslovně o prozatímním věřitelském výboru, je nepochybné, že také nutné výdaje a odměna jeho členů může být pod toto ustanovení zahrnuta, d) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, pokud ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba, než dlužník. V tomto případě jde o reflexi § 108 odst. 4 insolvenčního zákona, které umožňuje osobě odlišné od dlužníka uplatnit uhrazenou zálohu až do částky 50.000,- Kč (ve výši určené soudem) jako pohledávku za podstatou; to znamená, že záloha může být jejímu plátci vrácena dříve než insolvenční řízení skončí, je to rozdíl oproti právní úpravě v ustanoveních ZKV, která umožňovala vrátit zálohu na náklady konkursního řízení subjektu, který ji uhradil, až po skončení konkursního řízení vedeného dle ustanovení ZKV.

e) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv dle § 122 odst. 2 insolvenčního zákona. Jde o smlouvy na dodávky energií a surovin jakož i další smlouvy o dodávkách zboží a služeb, které ke dni vyhlášení moratoria trvaly alespoň po dobu tří měsíců, a které nemůže druhý účastník smlouvy po dobu trvání moratoria vypovědět, nebo od nich odstoupit pro prodlení dlužníka s placením úhrady, ke kterému došlo před vyhlášením moratoria. 2) pohledávky za majetkovou podstatou vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Jde o tyto pohledávky: a) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce. Způsob stanovení výše těchto nároků jsou vymezeny vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ČR č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Ustanovení § 38 odst. 1 insolvenčního zákona stanovuje, že odměna insolvenčního správce bude vycházet z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Pokud nebude možné hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce uhradit z majetkové podstaty případně zálohy složené před rozhodnutí o úpadku na výzvu soudu, pak tyto položky budou hrazeny ze státního rozpočtu, každá z nich do výše maximálně 50.000,- Kč (§ 8 odst. 1 a 2 vyhl. č. 313/2007 Sb.), b) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka. Jde o kategorii, kterou lze postavit na roveň pohledávkám za podstatou tak, jak jsou vymezeny v § 31 odst. 2 písm. b) ZKV. c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku. V souladu s § 70 insolvenčního zákona vykonává likvidátor dlužníka svou působnost v rozsahu v jakém nepřešla na insolvenčního správce. Likvidátor dlužníka je povinen zajistit součinnost s insolvenčním správcem. Tyto povinnosti plní likvidátor dlužníka od zahájení insolvenčního řízení na návrh dlužníka, jde-li o návrh osoby odlišné od dlužníka od rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Výše nutných výdajů a odměny bude vymezena v případě likvidátora, v souladu se zmocňovacím § 70 odst. 3 insolvenčního zákona, zvláštním právním předpisem, d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty. V tomto případě půjde o znalce ustaveného rozhodnutím soudu v případě, že způsobem řešení úpadku bude reorganizace nebo při řešení úpadku dlužníka konkursem, kdy bude majetek zahrnutý do majetkové podstaty zpeněžen jedinou smlouvou ve smyslu § 290 insolvenčního zákona, (§ 153 odst. 1 insolvenčního zákona); v těchto případech je obligatorně dána povinnost zajistit ocenění majetku soudním znalcem, e) daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními. Okruh osob s dispozičním oprávněním k majetku dlužníka je vymezen v § 229 odst. 3 insolvenčního zákona. K tomu je třeba připočíst možnost soudu, nad rámec tohoto ustanovení, omezit dispoziční oprávnění konkrétních osob formou předběžného opatření a současným ustanovením předběžného správce, který bude pověřen výkonem nebo dohledem nad dispozičními oprávněními (§ 113 insolvenčního zákona), g) pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla. K otázce smluv o vzájemném plnění včetně smluv o smlouvě budoucí v době

prohlášení konkursu doposud nesplněných ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy se vyjadřuje § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla, doplňuje předchozí ustanovení pod písmenem g), jde o opačné případy než jsou uvedeny pod tímto písmenem tohoto ustanovení insolvenčního zákona, i) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost. Zde jde o otázky v podrobnostech upravené v § 43 až 44 insolvenčního zákona. Náhradu hotových výdajů spojených s poskytnutím součinnosti insolvenčnímu správci lze přiznat pouze subjektům, které nejsou orgány veřejné správy (§ 43 odst. 2 poslední věta za středníkem insolvenčního zákona), j) další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon. Mezi další pohledávky lze zřejmě zařadit nároky tlumočníka jenž pro insolvenčního správce zajišťuje překlady výzev dle § 373 odst. 3 insolvenčního zákona, příp. dle § 381 insolvenčního zákona pro případ úpadku tuzemských pojišťoven nebo tuzemských zajišťoven a poboček pojišťoven z třetího státu po odnětí povolení. Ustanovení § 169 insolvenčního zákona vymezuje pohledávky obdobné povahy jako pohledávky za majetkovou podstatou. Zákon je označuje jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. I v tomto případě jde o taxativní výčet, jenž zahrnuje: a) pracovně právní pohledávky dlužníkových zaměstnanců vzniklé v posledních třech letech před rozhodnutí o úpadku nebo po něm, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak. Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu (§ 203 odst. 2 insolvenčního zákona). Zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy (§ 291 odst. 1 insolvenčního zákona). b) pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví, c) pohledávky státu zastoupeného úřadem práce za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů. V tomto případě jde nejen o náhrady vyplývající z § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele; na úřad práce přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků (§ 8 až 10 tohoto zákona) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli-dlužníkovi. Bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku zaměstnavatele, uplatní úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v insolvenčním řízení, d) pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem, e) pohledávky věřitelů na výživné ze zákona (§ 85 až 103 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), f) náhrada nákladů, které vynaložily třetí osoby na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z tohoto důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení, g) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení podle smluv dle § 122 odst. 2 insolvenčního zákona. h) další pohledávky o kterých tak stanoví zákon. Pohledávky za majetkovou podstatou, stejně jako pohledávky vymezené § 169 odst. 1 insolvenčního zákona, mohou být hrazeny v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku; dříve, než soud vydá toto rozhodnutí nelze přistoupit k jejich uhrazení. Způsobem uplatnění těchto pohledávek a okamžikem jejich uhrazení se zabývá kapitola 9.4.

Shrnutí: - insolvenční zákon obsahuje taxativní výčet pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek, které jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, - pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se v insolvenčním řízení neuplatňují přihláškou, ale kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení přímo vůči osobě insolvenčního správce resp. dlužníka. 9.1.3 Pohledávky vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení Všechny formy řešení úpadku upravené v ustanoveních insolvenčního zákona spojuje okruh pohledávek, které nemohou být v insolvenčním řízení za žádných podmínek uspokojeny: a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí. K tomuto pozitivnímu vymezení je třeba připočíst § 171 insolvenčního zákona, jenž řeší otázku úroků přirostlých ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Při řešení úpadku konkursem, kde bude majetek dlužníka zařazený do majetkové podstaty zpeněžen jedinou smlouvou se přihlášená pohledávka zvýší o úroky (nikoliv úroky z prodlení) přirostlé po dni, kdy bylo rozhodnuto o řešení úpadku konkursem. Není-li v rámci konkursu majetek zpeněžen jedinou smlouvou, k navýšení zjištěné pohledávky o úroky nedojde. V případě řešení úpadku dlužníka reorganizací dochází taktéž k přírůstku úroků ke zjištěné pohledávce, přičemž úroky jsou splatné měsíčně od okamžiku schválení znaleckého posudku oceňujícího majetkovou podstatu dle § 153 až 155 insolvenčního zákona, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvků na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. Tímto ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u uvedených povinností, pokud přirostly po rozhodnutí o úpadku. Nemělo by tak docházet k navyšování úhrad pohledávek, jinak vymezených v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení. Z tohoto zákazu jsou však vyjmuty náklady účastníka na vedení incidenčního sporu, kde soud postupuje podle občanského soudního řádu, tj. § 142 a násl. Tohoto právního předpisu (viz 163 insolvenčního zákona) s výjimkami vymezenými v § 202 odst. 2 insolvenčního zákona; náklady sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Shrnutí: - insolvenční zákon obsahuje taxativní výčet závazků dlužníka, které nelze v insolvenčním řízení za žádných okolností uspokojit.

9.2 Přihláška pohledávky 9.2.1 Lhůty pro přihlášku pohledávky a její náležitosti Insolvenční zákon dal věřitelům možnost uplatnit své nároky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, respektive od vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Pro navrhovatele odlišné od dlužníka § ukládá § 105 insolvenčního zákona povinnost podat spolu s návrhem také přihlášku pohledávky. Vyloučit zřejmě nelze ani přihlášku věřitele podanou před zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Podle § 110 odst. 1 insolvenčního zákona lze přihlášku uplatnit i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podání přihlášek. Prvním okamžikem pro zveřejněním takové výzvy je právě vyhláška o zahájení insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční soud může již v této vyhlášce vyzvat věřitele k uplatnění nároku přihláškou pohledávky. Stejně tak lze výzvu učinit dodatečně, v průběhu řízení. V takovém případě bude výzva zveřejněna stejně jako vyhláška o zahájení insolvenčního řízení. Výzva soudu k uplatnění nároku přihláškou pohledávky vydaná po zahájení insolvenčního řízení nesmí stanovit lhůtu kratší, než do rozhodnutí o úpadku. Lhůta v takové výzvě však není lhůtou propadnou. Propadnou lhůtu pro podání přihlášek stanoví soud až v rozhodnutí o úpadku dle § 136 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona. Bude-li současně s rozhodnutím o úpadku dlužníka rozhodnuto o jeho řešení oddlužením, soud nemůže určit jinou lhůtu pro podání přihlášek než 30 dnů od vydání tohoto rozhodnutí. Pro povinnost podat přihlášku pohledávky zvolili autoři právní úpravy obdobná pravidla jako v ustanoveních ZKV. Přihlásit je třeba nárok vykonatelný i nevykonatelný stejně jako nárok zajištěný některým z institutů uvedených v § 2 písm. g) insolvenčního zákona. Ustanovení § 173 odst. 4 insolvenčního zákona spojuje s podáním přihlášky stejné následky jako je uplatnění nároku žalobou a to ode dne, kdy přihláška došla insolvenčnímu soudu (nikoliv soudu kterémukoliv, ale pouze insolvenčnímu). Přihláška omylem podaná u jiného soudu bude postoupena soudu insolvenčnímu bez jakéhokoliv rozhodnutí (§ 173 odst. 4 věta druhá insolvenčního zákona). Oproti § 20 ZKV insolvenční zákon rozebírá v § 174 a násl. poměrně podrobně pojmy jako je důvod vzniku pohledávky, kterým zákon rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá (§ 174 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona). Zajištěný věřitel pak musí obligatorně nejen uvést, že právo na zajištění uspokojuje, ale označit i druh zajištění a dobu jeho vzniku. Při nesplnění těchto povinností nebude právo na uspokojení ze zajištění považováno za řádně uplatněné. V otázce přepočtu uplatněného nároku na českou měnu se § 175 insolvenčního zákona neodchýlil od úpravy zažité z § 20 odst. 2 věta třetí ZKV. Zcela novou cestu zvolil insolvenční zákon pro formu přihlášky pohledávky. Přihláška bude uplatňována na formuláři, jehož obsah je vymezen prováděcím právním předpisem. Dálkový přístup k podobě formuláře není zpoplatněn (§ 176 insolvenčního zákona). Věřitel musí společně s přihláškou pohledávky doložit listiny, na které v přihlášce odkazuje. Bude-li věřitel dokládat vykonatelnost svého nároku musí tak učinit veřejnou listinou (§ 177 insolvenčního zákona), tzn. kopií rozhodnutí příslušného orgánu (především soudu) opatřenou doložkou právní moci. Přihlášky pohledávek jsou v elektronické i písemné formě soudního spisu evidovány v oddíle P a jsou číslovány chronologicky (P1,P2,P3 atd.). V oddíle elektronického soudního spisu jsou zveřejněny pouze texty přihlášek pohledávek, nikoliv však listiny k této přihlášce připojené. V podrobnostech tuto otázku upravuje § 215c Instrukce Ministerstva

spravedlnosti ČR č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (Vnitřní kancelářský řád). Jednu z nejpodstatnějších změn přinesl insolvenční zákon přinesl vyloučením možnosti postupovat v úpadkovém řízení proti osobám odlišným od dlužníka, jejichž majetek zajišťuje některým ze způsobů, který je vymezen v § 2 písm. g) insolvenčního zákona, pohledávky věřitelů za dlužníkem (nároky zajištěných věřitelů). Jde o eliminaci postupu, který byl upraven v § 27 odst. 5 ZKV. Nově je v § 183 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelům umožněno domáhat se uspokojení své pohledávky ze zajištění na majetku osob odlišných od dlužníka, případně domáhat se plnění u osob, které s dlužníkem odpovídají společně a nerozdílně, včetně plnění od ručitelů (vč. zvláštních případů ručení) mimo úpadkové řízení. Ti, kdo budou plnit z těchto titulů za dlužníka, mohou svůj nárok uplatnit podmíněnou pohledávkou. Těmto osobám je také dána možnost v rozsahu poskytnutého uspokojení vstoupit do postavení věřitele, který svůj nárok v úpadkovém řízení na majetek osobního dlužníka uplatnil. Těm, kdo takto hradili na místo dlužníka věřiteli jeho oprávněný nárok, je dána možnost v rozsahu poskytnutého plnění podat, v rozporu s obecnou úpravou v § 18 insolvenčního zákona, sami návrh na převzetí případně částečné převzetí procesního postavení věřitele, kterému plnili za dlužníka (§ 183 insolvenčního zákona). Shrnutí: - věřitelé mohou v insolvenčním řízení uplatnit svou pohledávku přihláškou od okamžiku zahájení insolvenčního řízení až do konce lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku dlužníka, - přihlášku pohledávky lze učinit pouze na formuláři, - přihláškou pohledávky není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky mimo insolvenčního řízení, ze zajištění poskytnuté věřiteli třetími osobami nebo vůči osobám, které odpovídají za úhradu pohledávky společně a nerozdílně spolu s dlužníkem. 9.2.2 Nepřihlížení k přihlášce pohledávky, zastavení řízení o přihlášce a ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení Přihláška pohledávky doručená insolvenčnímu soudu bude předána insolvenčnímu správci k provedení úkonů nezbytných před realizací přezkumného jednání. Povinností insolvenčního správce bude zabývat se nejprve otázkou formálních a obsahových vad přihlášky pohledávky. Bude-li přihlášená pohledávka resp. přihláška pohledávky vykazovat vady, případně bude-li neúplná, bude povinností insolvenčního správce vyzvat věřitele, aby přihlášku pohledávky opravil nebo doplnil. Ustanovení § 20 odst. 3 ZKV nedávalo správci konkursní podstaty možnost zákonem danou 15-denní lhůtu k doplnění přihlášky prodloužit. Insolvenční správce bude takovým oprávněním nadán (§ 188 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Insolvenční správce bude povinen věřitele poučit, jakým způsobem je nutné přihlášku pohledávky opravit a doplnit. Za vadu přihlášky pohledávky, která vede k výzvě ze strany insolvenčního správce, je třeba považovat skutečnost, že přihláška nebyla podána na předepsaném formuláři. Ve výzvě k doplnění přihlášky bude insolvenční správce poučovat věřitele o tom, že v případě řádného a včasného nedoplnění přihlášky bude tato předložena insolvenčnímu soudu k posouzení a příp. postupu dle § 185 insolvenčního zákona. Doplnění přihlášky pohledávky musí vyzvaný věřitel doručit ve lhůtě určené insolvenčním správcem insolvenčnímu soudu, nikoli do sídla insolvenčního správce.

Přihlášky pohledávek, které nebudou řádně a včas doplněny, předá insolvenční správce insolvenčnímu soudu. Povinností soudu bude přezkoumat včasnost a řádnost doplnění přihlášky. Stejně tak bude insolvenční soud zkoumat, zda výzva insolvenčního správce k doplnění nebo opravě přihlášky pohledávky byla oprávněná, případně učiněna v rozsahu nezbytném k tomu, aby přihlášku pohledávky konkrétního věřitele bylo možno považovat za řádnou a úplnou. Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že přihláška pohledávky nebyla na řádnou výzvu správce náležitě doplněna, rozhodne soud usnesením, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží. Toto rozhodnutí bude doručeno zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; vydané rozhodnutí bude současně zveřejněno v insolvenčním rejstříku, v části P určené pro konkrétní přihlášku pohledávky (P1,P2,P3 atd.). Aktivně legitimován k podání odvolání proti takovému rozhodnutí bude přihlášený věřitel. Nebude-li odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu podáno, případně mu nebude vyhověno, právní mocí tohoto rozhodnutí bude účast přihlášeného věřitele v řízení ukončena. Tato skutečnost bude součástí výroku předmětného usnesení insolvenčního soudu (§ 185 poslední věta za středníkem insolvenčního zákona). Insolvenční věřitel, jehož účast v řízení doposud nezanikla žádným ze způsobů předpokládaných v ustanoveních insolvenčního zákona, může přihlášku své pohledávky vzít částečně nebo zcela zpět. Úkon věřitele vezme soud na vědomí usnesením, které doručí zvlášť věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci. Aktivně legitimován k podání řádného opravného prostředku bude pouze opět přihlášený věřitel, který úkon učinil. Bude-li přihlášený nárok vzat zpět zcela, bude právní mocí rozhodnutí účast věřitele v řízení ukončena (§ 184 insolvenčního zákona). Probíhající insolvenční řízení nevylučuje, aby nárok přihlášeného věřitele zanikl jiným způsobem, než uspokojením v rámci insolvenčního řízení. Může jít o zánik nároku uplynutím času, uhrazením ze strany třetího subjektu a podobně. Nevezme-li v tomto případě přihlášený věřitel zaniklý nárok zpět postupem podle § 184 insolvenčního zákona, bude mít insolvenční soud možnost svým rozhodnutím (i bez návrhu na takový postup) ukončit účast věřitele v řízení a to v rozsahu, v jakém jeho nárok zanikl jiným způsobem. Rozhodnutí bude opět doručeno zvlášť přihlášenému věřiteli, insolvenčnímu správci a dlužníkovi. Povinností soudu bude ve vydaném rozhodnutí (v jeho odůvodnění) uvést důvod zániku uplatněného nároku. Nebude-li přihlášený věřitel souhlasit se závěrem insolvenčního soudu o ukončení jeho účasti v řízení, může svůj názor prosadit formou žaloby podanou ve lhůtě 30-ti dnů ode dne kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o ukončení jeho účasti, příp. částečného ukončení jeho účasti v řízení. Lhůta k podání žaloby je koncipována jako hmotně právní, tzn. že poslední den lhůty musí být žaloba doručena na podatelnu insolvenčního soudu (§ 186 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona). Jde o lhůtu propadnou, jejím marným uplynutím účast věřitele v insolvenčním řízení zaniká (§ 186 odst. 2 věta čtvrtá insolvenčního zákona). Soudní spor vyvolaný tímto způsobem je považován za incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona (§ 186 odst. 2 poslední věta insolvenčního zákona). Spor bude řešen insolvenčním soudem v rámci probíhajícího insolvenčního řízení (u soudního oddělení, které řeší příslušný návrh na zahájení insolvenčního řízení), bude však mít svou spisovou značku. Podaná žaloba a konečné rozhodnutí ve věci bude zveřejněno v oddíle C elektronicky vedeného soudního spisu o insolvenčním řízení.

Shrnutí: - na odstranění vad přihlášky pohledávky vyzývá věřitele insolvenční správce, - insolvenční správce musí věřiteli k odstranění vad poskytnout lhůtu nejméně 15 dnů a poučit jej jakým způsob má opravu přihlášky pohledávky provést,

nebudou-li nedostatky přihlášky pohledávky ve stanovené lhůtě odstraněny, předloží insolvenční správce přihlášku insolvenčnímu soudu, který rozhodne, že se přihláška pohledávky odmítá.

9.3 Přezkumné jednání 9.3.1 Termín konání přezkumného jednání Termín prvního přezkumného jednání bude insolvenční soud stanovovat, v souladu s § 136 odst. 2 písm. g) insolvenčního zákona, ve výrokové části rozhodnutí o úpadku dlužníka. V případě řešení úpadku dlužníka konkursem či reorganizací proběhne přezkumné jednání nejpozději do dvou měsíců od uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. Současně však nesmí přezkumné jednání proběhnout dříve jak sedm dnů od uplynutí této lhůty. Pokud § 136 odst. 3 insolvenčního zákona stanovuje konec propadné lhůty k podání přihlášek v rozmezí třicet dnů až dva měsíce od rozhodnutí o úpadku, pak termín prvního přezkumného jednání nemůže být stanoven dříve, než na třicátý osmý den od rozhodnutí o úpadku a neměl by být stanoven na dobu pozdější než čtyři měsíce od rozhodnutí o úpadku. Zákon však dává soudci možnost, v odůvodněných případech, tuto lhůtu prodloužit (§ 137 odst. 2 věta první za středníkem insolvenčního zákona). Bude-li s rozhodnutím o úpadku spojeno také rozhodnutí o povolení oddlužení, nesmí přezkumné jednání proběhnout později, než patnáct dnů od uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. Vyjdeme-li z § 136 odst. 4 insolvenčního zákona, pak pro nařízení přezkumného jednání, v případě spojení rozhodnutí o povolení oddlužení s rozhodnutím o úpadku dlužníka, může být první přezkumné jednání soudem nařízeno mezi 30. a 45. dnem od vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a o povolení oddlužení. Rozhodnutí, kterým bude přezkumné jednání nařízeno (ať již půjde o rozhodnutí o úpadku, nebo samostatné soudní rozhodnutí v případě zvláštního přezkumné jednání), bude soud zasílat zvláštním způsobem (tj. do vlastních rukou) minimálně dlužníkovi a insolvenčnímu správci; v rozhodnutí bude obsaženo poučení o nezbytnosti jejich účasti u přezkumného jednání (§ 190 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon určuje přezkumné jednání jako jediný okamžik, kdy lze přezkoumat přihlášky pohledávek insolvenčních věřitelů. Insolvenční zákon umožňuje popírat pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení přihláškou pouze insolvenčnímu správci a dlužníkovi. Insolvenčním věřitelům bylo právo popírat uplatněné pohledávky odejmuto. Provedená změna vychází z filozofie celé právní úpravy. Insolvenční zákon dává v § 29 insolvenčního zákona insolvenčním věřitelům možnost aktivně zasáhnout do určení osoby, která bude v řízení vystupovat jako insolvenční správce. Mají-li věřitelé možnost ukázat na konkrétní osobu, která bude v řízení vykonávat práva a povinnosti insolvenčního správce, pak je především na nich, aby určili takovou osobu, která bude mít zárukou řádného výkonu všech práv a povinností insolvenčního správce, které vyplývají z právní úpravy. Povinností insolvenčního správce je, v souladu s § 188 odst. 1 insolvenčního zákona, také řádně přezkoumat přihlášky všech pohledávek, a to jak podle předložených dokladů, tak i podle účetnictví dlužníka. Nepřistoupí-li správce dostatečně odpovědně k výkonu této své povinnosti, tzn. že nepopře nároky, které by popřít měl, bude odpovědnost za tato pochybení dopadat podstatnou měrou na hlavy insolvenčních věřitelů, kteří svou pasivitou, případně neúčastí na první schůzi věřitelů konané po přezkumném jednání, nevyužili svého práva změnit osobu insolvenčního správce (§ 29 insolvenčního zákona). Právo insolvenčních věřitelů ovlivnit postavení insolvenčního správce a jeho výběr přenáší na tuto skupinu účastníků insolvenčního řízení i nemalý díl odpovědnosti za řádný průběh insolvenčního řízení.

100

Dlužník i insolvenční správce mají právo popírat pravost, výši i pořadí jednotlivých pohledávek (§ 192 odst. 1 věta první před středníkem insolvenčního zákona). V ustanovení § 193 až 195 insolvenčního zákona je definováno popření jednotlivých faktorů pohledávek. Definice popření pravosti, výše i pořadí pohledávek koresponduje s definicí těchto postupů v soudních rozhodnutích vydaných za účinnosti ZKV (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 6 Cmo 78/2000-88 ze dne 26.9.2002, soudní rozhodnutí publikované v Soudní judikatuře č. 2 z roku 2003, stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998, bod XXXI odst. 5 odůvodnění str. 201 (377) apod.). Stejně jako soudní praxe vybudovaná v rámci účinnosti ZKV, také § 195 insolvenčního zákona považuje popření práva na zajištění za popření pořadí pohledávky. Dojde-li k popření výše pohledávky, nemá to vliv na její pořadí, popření pořadí nemá vliv na pravost nebo výši uplatněné pohledávky (§ 196 odst. 1 insolvenčního zákona). Účinky popření pohledávky je třeba samostatně hodnotit u insolvenčních věřitelů, kteří získali právo uplatnit přihláškou svou pohledávku na základě § 166 insolvenčního zákona. Jde o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. V jejich případě musí být popření práva na zajištění chápáno jako popření pravosti uplatněné pohledávky. Je to logický závěr vycházející z povahy uplatněného nároku. Je-li však právo na zajištění v takovém případě popřeno, bude insolvenční správce postupovat obdobně jako v případě ostatních věřitelů, u kterých došlo k popření jiných parametrů uplatněné pohledávky (§ 197 odst. 2 insolvenčního zákona). Povinnost zaznamenat výsledky přezkumného jednání ukládá zákon výslovně insolvenčnímu správci (§ 197 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Povinnost správce vyrozumět věřitele o popření jejich nároku se týká pouze těch z nich, kteří se nezúčastnili přezkumného jednání (§ 197 odst. 2 insolvenčního zákona). Právem věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla u přezkumného jednání popřena insolvenčním správcem, je podat ve lhůtě 30-ti dnů od termínu přezkumného jednání incidenční žalobu. V případě doručování vyrozumění o popření pohledávky končí hmotněprávní lhůta k uplatnění popřeného nároku 15 dnů po doručení tohoto vyrozumění. Včasné nedoručení incidenční žaloby insolvenčnímu soudu má za následek nepřihlížení k nároku, který byl popřen při přezkumném jednání. Pasivně legitimován v incidenčním sporu bude vždy insolvenční správce (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona). Při podáním incidenční žaloby bude věřitel vázán důvody a skutečnostmi, které uvedl v přihlášce pohledávky, případně u přezkumného jednání, kde byla jeho přihláška přezkoumána. Od tohoto zákazu je možné se odchýlit pouze pokud jde o skutečnosti, o kterých se věřitel jako žalobce dozvěděl později pouze proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku, nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (§ 198 odst. 2 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon počítá s případy, kdy teprve v průběhu vedení incidenčního sporu vyjde najevo, že o nároku, který je předmětem incidenční žaloby insolvenčního věřitele, již existuje rozhodnutí vydané v nalézacím řízení a jde tedy o nárok vykonatelný. Tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k zamítnutí podané žaloby, ovšem přenáší důkazní břemeno z žalobce (insolvenčního věřitele) na žalovaného (insolvenční správce). Povinností žalovaného insolvenčního správce, případně dlužníka, bude prokázat důvody pro popření přihlášené pohledávky. Právem insolvenčního správce je u přezkumného jednání popřít také vykonatelné nároky. Při popěrném úkonu se insolvenční správce musí omezit na skutečnosti, které nebyly dlužníkem uvedeny v rámci nalézacího řízení, jehož výsledkem bylo vydání vykonatelného rozhodnutí o předmětné pohledávce. Dalším limitem pro popěrný úkon správce je právní posouzení uplatněného nároku. Důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být pouze jiné právní hodnocení vykonatelné pohledávky popírajícím insolvenčním správcem. K uplatnění

101

popření incidenční žalobou má insolvenční správce dánu hmotně právní 30-denní lhůtu. Lhůta počíná běžet od přezkumného jednání, kde došlo k popěrnému úkonu. V průběhu incidenčního řízení správce nemůže měnit důvody, pro které vykonatelný nárok insolvenčního věřitele popřel (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Všechny výše uvedené skutečnosti o popírání přihlášených pohledávek u přezkumného jednání lze jednoznačně vztáhnout na postup insolvenčního správce. Popření pohledávky ze strany dlužníka obecně nemá vliv na její zjištění pro účely insolvenčního řízení. Z tohoto obecného pravidla existují dvě výjimky: 1. § 336 insolvenčního zákona – v případě, že úpadek dlužníka je řešen formou reorganizace, má popření přihlášené pohledávky ze strany dlužníka stejnou váhu jako popření ze strany insolvenčního správce. Popření přihlášené pohledávky dlužníkem vyvolá u nevykonatelných pohledávek účinky popsané v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužníkovo popření se může týkat také přihlášených vykonatelných nároků. Zatímco v případě insolvenčního správce jsou omezení pro popření vykonatelné pohledávky popsána v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, v případě dlužníka, jsou omezení pro obdobné případy popsána v § 336 odst. 3 insolvenčního zákona. Dlužník může při popření vykonatelné pohledávky uplatnit pouze skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (viz § 268 odst. 1 o.s.ř.). Dlužník může vykonatelnou pohledávku popřít dále proto, že přihlášená pohledávka zanikla, nebo je promlčena. 2. § 410 insolvenčního zákona – v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením ve formě splátek, je při popření nezajištěných pohledávek dlužníkem zvolen obdobný postup jako v případě reorganizace. Konalo-li se přezkumné jednání před schválením o oddlužení, je rozhodným dnem pro vznik účinku popření přihlášené pohledávky dlužníkem den, kdy nastaly účinky oddlužení plněním splátkového kalendáře (§ 410 odst. 2 věta druhá před středníkem insolvenčního zákona). Ve stejný den počíná běžet lhůta 30-ti dnů pro podání incidenční žaloby. U popření vykonatelných pohledávek platí stejná omezení, jako jsou dána v § 336 odst. 3 insolvenčního zákona. Popření pohledávky dlužníkem má význam také při řešení úpadku dlužníka konkursem. Popření přihlášené pohledávky dlužníkem má za následek, že pohledávka, jinak uznaná insolvenčním správcem, nemůže být po skončení insolvenčního řízení považována za exekuční titul (§ 200 insolvenčního zákona). Výsledek přezkumného jednání, především pak popěrného úkonu ze strany insolvenčního správce, může být konvalidován postupem podle § 201 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Správce konkursní podstaty měl podle § 24 odst. 3 ZKV právo dodatečně uznat nárok, který popřel u přezkumného jednání, nebyla-li pohledávka popřena současně konkursním věřitelem, nebo úpadcem. Insolvenční zákon změnil postup správce v tom smyslu, že insolvenční správce bere svůj popěrný úkon zpět. Zmíněné ustanovení ZKV ukládalo konkursnímu soudu o dodatečném uznání nároku správcem konkursní podstaty vydat rozhodnutí. Pro potvrzení zpětvzetí popěrného úkonu insolvenčním správcem již taková povinnost upravena výslovně není. Odpovědnost správce za řádné provedení zpětvzetí popěrného úkonu tak narůstá. Přestože insolvenční zákon v souvislosti se zpětvzetím popěrného úkonu neukládá insolvenčnímu správci žádnou konkrétní povinnost, je nepochybné, že insolvenční správce je povinen neprodleně informovat soud o zpětvzetí popěrného úkonu učiněného u přezkumného jednání. Nový stav přihlášené pohledávky bude zohledněn ve výsledcích přezkumného jednání zobrazených v insolvenčním rejstříku a v papírové formě soudního spisu. Popsanou povinnost soudu a insolvenčního správce lze odvodit z textu § 201 odst. 3 insolvenčního zákona.

102

Možnost zpětvzetí popěrného úkonu učiněného insolvenčním správcem je zjevným vybočením z chápání procesních úkonů v civilním řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1726/98 ze dne 24.5.2001 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9 – 10 z roku 2002) označil popření pohledávky v rámci konkursního řízení za procesní úkon. Chápat popěrný úkon insolvenčního správce v insolvenčním řízení jiným způsobem, je zcela nedůvodné. Ustanovení § 41a odst. 4 o.s.ř. umožňuje procesní úkon odvolat jen tak, že odvolání úkonu dojde soudu nejpozději současně s odvolávaným úkonem. Je-li insolvenčnímu správci dána možnost vzít zpět popěrný úkon, jde jednoznačně o porušení zmíněného pravidla upravovaného v ustanoveních o.s.ř.. Při zachování koncepce vytvořené v § 24 odst. 3 ZKV, by nebyl vytvářen zcela zbytečný exces z běžných procesních pravidel civilního soudního řízení. Skutečnost, že rozhodnutí vydaná v rámci incidenčního sporu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky insolvenčního věřitele jsou závazná vůči všem procesním subjektům (jejich okruh je vymezen v § 9 insolvenčního zákona) je notoricky známou skutečností převzatou z právní úpravy úpadkového práva v ustanoveních ZKV (§ 25 odst. 1 ZKV). V případě nákladů incidenčních sporů se insolvenční zákon inspiroval § 25a ZKV. Proti insolvenčnímu správci nebude možnost přiznat náhradu nákladů řízení. Správce opět ponese odpovědnost pouze za náklady, které mu vznikly náhodou, nebo jeho zaviněním (§ 202 insolvenčního zákona). Shrnutí: - termín konání přezkumného jednání stanoví insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku dlužníka, - přezkumné jednání se musí konat nejpozději do dvou měsíců po skončení lhůty pro podávání přihlášek pohledávek, nestanoví-li insolvenční zákon jinak, - na přezkumné jednání mohou popírat pohledávky pouze insolvenční správce a dlužník, - insolvenční správce má povinnost písemně vyrozumět věřitele, kteří se osobně neúčastnili přezkumného jednání, že jejich pohledávka byla popřena.

9.4 Uplatnění pohledávek za podstatou a pohledávek na roveň jim postavených Okruh pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek na roveň jim postavených je vymezen v kapitole 9.1.2. Problematika vymahatelnosti pohledávek vzniklých po prohlášení konkursu na majetek úpadce dle ustanovení ZKV byla předmětem mnoha diskusí. Pro účely řízení vedených dle ustanovení ZKV byla otázka pohledávek za podstatou řešena např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 47/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 29 Odo 198/2004-79 ze dne 29.9.2004. Obě zmíněná rozhodnutí připouštěla možnost vymáhat pohledávky za podstatou samostatnou žalobou na plnění případně žalobou určovací. Předmětem sporu v rámci soudní praxe se pak často stávala otázka příslušnosti soudu při řešení takových soudních sporů. Insolvenční zákon otázku vymáhání pohledávek za podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávek na roveň jim postavených (§ 169 insolvenčního zákona) postavil najisto v § 203 odst. 1. Vymáhání pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených má být prováděno pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v těchto sporech dlužníkem. Tento přístup konečně koresponduje s názorem podstatné části soudců zabývajících se problematikou konkursního a insolvenčního práva.

103

Insolvenční zákon upřesnil otázku příslušnosti soudu pro řešení těchto sporů. Vymáhání pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených nezahrnul do skupiny incidenčních sporů vymezených v § 159 odst. 1 insolvenčního zákona. Místní příslušnost pro řešení sporů vedených podle § 203 insolvenčního zákona řeší § 85 odst. 4 o.s.ř. Obecným soudem insolvenčního správce při výkonu jeho funkce je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. Jde o právní úpravu včleněnou do textu o.s.ř. zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím. Náklady sporů podle § 203 insolvenčního zákona jsou insolvenčnímu správci hrazeny z majetkové podstaty s výjimkou nákladů, které mu vznikly i nezaviněnou náhodou. Při vymáhání pohledávek vymezených v § 168 a 169 insolvenčního zákona vzniká otázka okamžiku jejich uhrazení. Běžné postupy, aplikované soudy při vydávání rozhodnutí v nalézacích řízeních o žalobách na plnění, nelze v insolvenčním řízení aplikovat. V běžném nalézacím řízení uloží-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud může v meritorním rozhodnutí určit delší lhůtu nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Odsoudil-li soud účastníka řízení k opětujícímu se plnění v budoucnu splatných dávek, je třeba je plnit, jakmile se opětující plnění uvedené v pravomocném rozsudku stane splatným. Pokud uložil soud pravomocným rozsudkem povinnost vyklidit byt až po zajištění přiměřeného náhradního bytu, náhradního bytu, náhradního ubytování nebo přístřeší, běží lhůta k vyklizení bytu až ode dne zajištění stanovené bytové náhrady nebo přístřeší. U předběžně vykonatelných rozsudků soud určí lhůtu k plnění od jejich doručení tomu, kdo má plnit. Okamžik uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených musí akceptovat realitu konkrétního insolvenčního řízení, především pak rozsah majetku a peněžních prostředků, které se v tom kterém okamžiku nachází v majetkové podstatě. Rozhodnutí vydané v nalézacím řízení by v případě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených nemělo řešit okamžik, ve kterém má být pohledávka uhrazena. Po právní moci rozhodnutí o existenci sporné pohledávky podle § 168 nebo 169 insolvenčního zákona může úspěšný žalobce požádat insolvenční soud o stanovení lhůty, ve které má být pohledávka insolvenčním správcem uhrazena. Insolvenční soud současně rozhodne o části majetku, která bude užita k uspokojení pohledávky přiznané v nalézacím řízení. Vydané rozhodnutí, které nelze napadnout opravným prostředkem, bude doručeno zvlášť insolvenčnímu správci a úspěšnému žalobci v nalézacím řízení (§ 203 odst. 5 insolvenčního zákona). Postup popsaný v § 203 odst. 5 insolvenčního zákona je třeba odlišit od postupu podle § 204 odst. 1 insolvenčního zákona. Věřitel se zajištěnou pohledávkou, která byla zjištěna u přezkumného jednání, může po správci požadovat, pokud již došlo ke zpeněžení předmětu zajištění, kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení uspokojení svého nároku. Pokud by správce odmítl požadavek zajištěného věřitele akceptovat, může se zajištěný věřitel obrátit na soud. Při řešení požadavku zajištěného věřitele nebude soud oprávněn posuzovat jakékoliv sporné skutečnosti vztahující se k zajištěné pohledávce. Soud bude řešit pouze otázku okamžiku úhrady nároku zajištěného věřitele a to opět s ohledem na stav peněžních prostředků v majetkové podstatě a další okolnosti vyplývající z vedení konkrétního insolvenčního řízení. Shrnutí: - pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou se uplatňují přímo vůči insolvenčnímu správci resp. dlužníkovi, kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení,

104

pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou může insolvenční správce resp. dlužník uspokojit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení.

105

10. Majetková podstata Základní podmínkou pro vyhodnocení úpadkového řízení v jakékoliv podobě jeho řešení je bezesporu výše výtěžku určeného k rozdělení mezi insolvenční věřitele. Insolvenční zákon nemohl takto zásadní problematiku opomenout a v částech věnovaných zjištění, zajištění a zpeněžení se jí rozsáhle věnuje. Insolvenční zákon obsahuje jednotnou úpravu první fáze insolvenčního řízení, bez ohledu na způsob řešení úpadku. Dělí se až následně s ohledem na způsob řešení úpadku. V návaznosti na to dochází i v právní úpravě nakládání s majetkem sloužícím k uspokojování insolvenčních věřitelů k rozdělení úpravy na obecnou část a speciální úpravu uvedenou v jednotlivých částech dle zvoleného způsobu řešení úpadku. Obecná část je upravena v § 205 až 230 insolvenčního zákona, v hlavě VI. insolvenčního zákona nazvané majetková podstata.

10.1 Pojem, rozsah a obsah majetkové podstaty Pojmem „majetková podstata“, terminologicky vytváří obecný pojem tak, aby byl použitelný pro celou šíři zákonných způsobů řešení úpadku. Majetková podstata definována § 205 insolvenčního zákona obsahuje vymezení rozsahu do ní náležejícího majetku a to odlišně pro insolvenční řízení zahájené k návrhu podaném dlužníkem a pro případ podání věřitelského insolvenčního návrhu. V případě dlužnického insolvenčního návrhu je majetková podstata tvořena majetkem, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetkem, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Oproti tomu v případě insolvenčního návrhu podaného věřitelem je definicí majetkové podstaty akceptován fakt, že podaným návrhem nedochází automaticky k zablokování dispozice s majetkem dlužníka, který v obecné rovině insolvenčního zákona může se svým majetkem nadále nakládat. Majetkovou podstatu pak tvoří majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí. Insolvenční zákon však umožňuje, aby bylo právo dlužníka k nakládání se svým majetkem zcela nebo zčásti omezeno předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem. Pokud k vydání takovéhoto předběžného opatření dojde, náleží do majetkové podstaty veškerý majetek (postižený předběžným opatřením), který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud toto předběžné opatření nařídil. Insolvenční zákon zahrnuje do majetkové podstaty i podíly dlužníka na majetku, jehož je spoluvlastníkem a to včetně podílu na společném jmění manželů. Majetková podstata obsahuje toliko majetek, jenž je majetkem dlužníka či takový majetek, který je na základě vyhodnocení úkonů dlužníka jako neúčinné či neplatné dle § 231 a násl. insolvenčního zákona shledán majetkem, na nějž je třeba jej v důsledku tohoto závěru nutno nahlížet jako na aktivum majetkové podstaty. Úprava insolvenčního zákona nezahrnuje do aktiv majetkové podstaty majetek třetích osob, kterým jsou zajišťovány pohledávky věřitelů vůči dlužníkovi. Pro tyto insolvenční věřitele z toho vyplývá, že plnění z majetku třetích osob zajišťujících jejich pohledávku musí vymáhat separátně, mimo insolvenční řízení. Toto vymáhání se v podstatě s výjimkou otázky případné změny v přihlášce věřitele insolvenčního řízení nijak nedotýká. Obsahem majetkové podstaty jsou aktiva uvedená v § 206 insolvenčního zákona. Výčet uvedený v tomto ustanovení je výčtem toliko příkladným, neboť majetkovou podstatu může tvořit jakákoliv hodnota, u níž to není zákonem vyloučeno. Majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky aktiv majetkové podstaty.

106

Oproti výše uvedenému výčtu majetku do majetkové podstaty náležejícího do majetkové podstaty nepatří majetek, jenž nelze postihnout výkonem rozhodnutí či exekucí. Jde zejména (avšak nikoliv výhradně) o ty věci, které dlužníka nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly (§ 322 o.s.ř.). Takto jsou ze zahrnutí do majetkové podstaty vyloučeny zejména a) běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, b) snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, c) zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, d) hotové peníze do částky 1000 Kč. V případě, že je do majetkové podstaty zahrnuty příjmy dlužníka, náleží do ní ve stejné výši, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Výkladem § 279 odst. 2 o.s.ř. to znamená, že z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádřenou v celých korunách, lze ve prospěch majetkové podstaty srazit dvě třetiny. Shrnutí: - podal- li insolvenční návrh dlužník patří do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení a který dlužník nabude po zahájení insolvenčního řízení, - podal-li insolvenční návrh věřitel náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zčásti nebo zcela omezil dlužníkovi disponovat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době kdy insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a majetek, který dlužník nabyl v době po vydání těchto rozhodnutí, - majetek náležející do majetkové podstaty může představovat jakákoliv majetková hodnota, u níž to není insolvenčním zákonem vyloučeno, - do majetkové podstaty nenáleží majetek, který nemůže být postižen výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

10.2 Zjišťování majetkové podstaty Zjišťování majetkové podstaty je jednou ze základních činností insolvenčního správce, který tuto svoji povinnost začíná vykonávat od svého ustanovení do funkce, tedy od rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Zjištění majetkové podstaty však může provádět i předběžný správce, z čehož lze dovodit, že zjištění majetkové podstaty může proběhnout již po podání insolvenčního návrhu. Předběžný správce může být ustanoven jako součást rozhodnutí o předběžném opatření (§ 82, § 111,112 insolvenčního zákona) nebo ustanoven dlužníkovi po dobu, po kterou Česká národní banka pozastavila obchodování se všemi investičními nástroji na regulovaném trhu podle zákona 256/2004 Sb. což brání v rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Rovněž tak bude zjišťování majetkové podstaty prováděno v případě vyhlášení moratoria (§ 116 a násl. insolvenčního zákona), pokud současně s rozhodnutím o moratoriu bude ustanoven předběžný správce. Zjišťování majetkové podstaty předběžným správcem bude tedy krokem k zajištění majetku dlužníka pro následné uspokojení práv věřitelů a rovněž může přispět jako důkaz k rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, když s ohledem na možnost provedení i

107

nenavržených důkazů insolvenčním soudem k osvědčení úpadku dlužníka (§ 86 insolvenčního zákona) bude moci závěry ze zjišťování majetkové podstaty přispět k posouzení otázky insolvence či předlužení dlužníka. Insolvenční správce či předběžný správce jsou povinni řídit se při zjišťování podstaty pokyny soudu. Udělování těchto pokynů nepochybně nebude obecným jevem. Může být prováděno v případech kdy má insolvenční soud za to, že vzhledem k nějakým specifikům konkrétního insolvenčního řízení je třeba tyto zvláštní pokyny udělit či pokud si vydání takovéhoto pokynu vyžádá insolvenční či předběžný správce. Takto vydané pokyny jsou pro správce závazné. Do doby ustanovení správce může o opatřeních ke zjištění podstaty a způsobu jejich provedení rozhodnout sám insolvenční soud. Východiskem pro činnost insolvenčního správce či předběžného správce je v případě dlužnického insolvenčního návrhu seznam majetku vyhotovený dle § 104 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Tento seznam bude součástí každého dlužnického návrhu, neboť v případě jeho nedoložení nedojde k rozhodnutí o úpadku dlužníka z důvodu odmítnutí návrhu jako neúplného (viz § 128 insolvenčního zákona). V případě insolvenčního návrhu podaného věřitelem je podstatné, zda byla insolvenčním soudem uložena dlužníku povinnost předložit soudu seznamy dle § 104 insolvenčního zákona. V mnoha případech budou tyto seznamy k dispozici k dispozici i v případě věřitelských návrhů. Je to dány již v jiných částech uváděným užitím § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona při projednávání návrhu na rozhodnutí o úpadku dlužníka, který přímo kalkuluje s předkládáním uvedených seznamů dlužníkem, v případě podaného návrhu s vykonatelnou pohledávkou věřitele pak předkládáním povinným. Zbývá tak část insolvenčních řízení, kdy po podání návrhu věřitelem přes výzvu (či bez výzvy) soudu nebyly dlužníkem seznamy majetku, závazků a zaměstnanců předloženy a přesto došlo k rozhodnutí soudu o ustanovení předběžného správce či o úpadku dlužníka s ustanovením správce insolvenčního. V tomto případě nebude mít předběžný či insolvenční správce seznam majetku dlužníka k dispozici, což nesporně klade zvýšené nároky na činnost správce a důraz na jeho vlastní závěry učiněné ke zjištění majetku dlužníka. Předběžný či insolvenční správce může po dlužníkovi při zjišťování majetkové podstaty vyžadovat všestrannou součinnost, neboť dlužník je povinen dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. V případě dlužníka – právnické osoby je tato povinnost kladena na statutární orgány a jejich členy nebo likvidátora společnosti. Pokud má více osob statutárního orgánu oprávnění jednat samostatně, lze splnění těchto povinností požadovat od kterékoli z nich. Této povinnosti nejsou zbaveny osoby, jejichž postavení statutárního orgánu zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení. Pokud nebudou poskytnuty potřebné informace ke zjištění majetkové podstaty uvedenými osobami, může insolvenční soud požadovat splnění povinnosti i po společnících, zaměstnancích nebo členech právnické osoby a to v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu (§ 210 odst. 3 insolvenčního zákona). Na insolvenčním soudu je, aby na základě odůvodněného požadavku insolvenčního správce a po jeho vyhodnocení uložil splnění povinnosti konkrétní osobě. Jakmile předběžný či insolvenční správce započne vykonávat svoji činnost, je ve vztahu ke zjišťování majetkové podstaty východiskem již výše popsaný seznam majetku předložený dlužníkem. Správce ověří vlastní činností informace uváděné v seznamu dlužníkem. Následně zjistí, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva, pohledávky a majetkové hodnoty než ty, které dlužník v seznamu majetku uvedl. Potřebnou součinnost mu je povinen poskytnout také věřitelský orgán, samozřejmě za situace, že je ustanoven. Tento by měl v zájmu všech věřitelů vyvíjet aktivitu, takovýto jeho přístup je správce povinen vyžadovat, např. ve formě předložení vlastních závěrů věřitelskému orgánu s výzvou, aby k němu vyjádřil svoje stanovisko. Veškeré kroky prováděné ve věci zjišťování majetkové

108

podstaty by obecně měly být takto vždy průběžně a včas insolvenčním správcem věřitelskému orgánu sdělovány. K zajištění plnění povinnosti insolvenčního správce zjistit majetkovou podstatu musí dlužník umožnit insolvenčnímu správci přístup na všechna místa, kde má umístěn majetek náležející do majetkové podstaty (§ 212 odst. 1 insolvenčního zákona). Je třeba upozornit, že insolvenční zákon hovoří o povinnosti dlužníka vůči insolvenčnímu správci, z čehož nelze dovodit, že předběžný správce toto oprávnění nemá. V případě odůvodněného požadavku insolvenčního správce může insolvenční soud na jeho návrh nařídit prohlídku bytu, sídla, místa podnikání a jiných místností dlužníka, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má dlužník svůj majetek (resp. kde insolvenční správce důvodně očekává umístění majetku). Uvedený rozsah oprávnění insolvenčního správce doplňuje uložení zákonné povinnosti dle § 212 odst. 4 insolvenčního zákona třetím osobám, podle níž osoba v jejímž objektu má dlužník svůj byt, sídlo, místo podnikání nebo jiné své místnosti, je povinna strpět, aby insolvenční správce, který provádí soupis nebo činí úkony směřující k řádnému zajištění a správě majetkové podstaty, provedl prohlídku bytu a jiných místností dlužníka. Nesplní-li tuto povinnost, je insolvenční správce oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti dlužníka přístup. Ke sjednání si přístupu do požadovaných prostor je insolvenční správce oprávněn požadovat spolupráci povinných osob. Její absenci je oprávněn nahradit užitím své pravomoci prostřednictvím jím pověřených osob (otevírání uzamčených prostor kvalifikovanou firmou, užití doprovodu policie či bezpečnostní agentury aj.). K provedení výše popsané prohlídky je insolvenční správce oprávněn na základě písemného vyhotovení usnesení soudu. Toto rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění; proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání. Rozhodnutí se doručuje pouze insolvenčnímu správci a dlužníku. Insolvenční soud doručí rozhodnutí insolvenčnímu správci spolu se stejnopisem rozhodnutí, který má být doručen dlužníku. Dlužníku doručí rozhodnutí insolvenčního soudu insolvenční správce při vlastní prohlídce, které se usnesení týká. Nepodaří-li se insolvenčnímu správci doručit rozhodnutí dlužníku při tomto úkonu, vrátí je k doručení insolvenčnímu soudu. To znamená, že k prohlídce může dojít i bez předchozího doručení rozhodnutí soudu, to může být doručeno dlužníkovi i následně. Insolvenční zákon uvádí v § 212 odst. 5 insolvenčního zákona, že je-li to potřebné, přibere insolvenční správce k prohlídce vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce. Terminologii „je-li to potřebné“ je nutno vykládat tak, že k přibrání nezávislé osoby je zapotřebí s ohledem na možné následné spory s dlužníkem či třetí osobou prohlídkou dotčenou přibrat tuto osobu vždy, pokud je to možné. V závažnějších případech by bylo vhodné prohlídku provést např. i za účasti notáře. O závěrech prohlídky je vždy vyhotovován insolvenčním správcem zápis. Úprava dle § 213 insolvenčního zákona stanoví aktivní povinnost třetích osob oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, že má u sebe dlužníkův majetek patřící do majetkové podstaty. Tuto povinnost jim vzniká neprodleně poté, co se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku. Opakovaně již bylo uvedeno, že rozhodnutí o úpadku je vždy publikováno v insolvenčním rejstříku a jako takové je považováno za veřejné. Proto v případě, že třetí osoba neoznámí držbu takovéhoto majetku, se vystavuje nebezpečí, že bude nést případné právní důsledky tohoto kroku. V pochybnosti je pak třeba mít za to, že není –li zcela patrné zda jde či nikoliv o majetek spadající do majetkové podstaty, je třeba jej oznámit a jeho vyhodnocení bude pak již provedeno v rámci insolvenčního řízení. Osoba oznamující držení majetku dlužníka musí ve svém sdělení uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe. Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění.

109

Shrnutí: - zjišťování majetkové podstaty provádí insolvenční správce, - dlužník musí insolvenčnímu správci poskytnout součinnost při zjišťování majetkové podstaty, - insolvenční správce má přístup do všech míst kde může být uložen majetek dlužníka. 10.2.1 Prohlášení o majetku dlužníka Insolvenční zákon obsahuje jako prostředek pro zjištění majetkové podstaty institut prohlášení o majetku, které je upraveno v § 214 a násl. insolvenčního zákona a které jako speciální úprava nahrazuje pro insolvenční řízení obecnou úpravu prohlášení o majetku dle ust. § 260a a násl. o.s.ř. Prohlášení o majetku proběhne tak, že na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru (zpravidla by mělo jít o návrh insolvenčního správce projednaný s věřitelským výborem) insolvenční soud předvolá dlužníka nebo osoby jednající za něj jednající k výslechu a vyzve je k prohlášení o majetku. Insolvenční zákon uvádí jako osobu oprávněnou k podání návrhu na provedení předvolání k prohlášení o majetku insolvenčního (nikoliv předběžného) správce a věřitelského (tedy nikoliv prozatímního) výboru. Prohlášení o majetku tedy může být provedeno až po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Předvolání musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů. Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou, a to nejméně 10 dnů před výslechem. Výslech samotný pak proběhne tak, že vyslýchaná osoba je poučena (opakovaně, neboť poučení obdržela již v předvolání) o účelu výslechu a o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů, což musí být i zaprotokolováno. Těmito následky je možné naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 126 TrZ, ve znění v navrhovaném v prováděcím zákoně k insolvenčnímu zákonu: „Kdo v insolvenčním řízení maří nebo ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem“. V samotném majetkovém prohlášení je pak vyslýchaný povinen sdělit insolvenčnímu soudu veškerá majetková aktiva dlužníka a to strukturovaně dle § 215 odst. 1 insolvenčního zákona. Samotný protokol o prohlášení o majetku vyhotovuje insolvenční soud. Pokud předloží předvolaný seznam majetku dlužníka, tvoří tento seznam přílohu protokolu, jestliže předvolaný o něm prohlásí, že obsahuje úplné a pravdivé údaje, popřípadě jestliže jej do protokolu doplní. Pokud tedy seznam majetku prohlášení o úplnosti a správnosti obsahovat nebude, není považován za součást protokolu a nebude mít tedy ani význam ve smyslu splnění povinnosti k tomu povinnou osobou. V protokolu se dále uvede i výslovné prohlášení předvolaného o tom, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje o majetku dlužníka. Protokol podepíše soudce, zapisovatel a předvolaný. Při výslechu se očekává aktivní spoluúčast insolvenčního správce a věřitelského výboru. Skutečnost, že mají právo klást vyslýchanému otázky je nutno vyložit tak, že insolvenční správce ve spolupráci s věřitelským výborem insolvenčnímu soudu předem předloží podklady, na jejichž základě soud výslech provede, a svými dotazy budou reagovat na zjištěnou nutnost sdělení povinné osoby upřesnit či doplnit.

110

Shrnutí: - neposkytuje-li dlužník insolvenčnímu správci dostatečnou součinnost při zjišťování majetkové podstaty může si jej insolvenční soud předvolat k výslechu a k prohlášení o majetku. 10.2.2 Soupis majetkové podstaty Soupis majetkové podstaty (dále jen "soupis") je listinou, do níž se zapisuje majetek do majetkové podstaty náležející. Jakmile dojde k zapsání do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a průběžně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby, k doplnění soupisu tedy může v zásadě dojít kdykoliv před ukončením insolvenčního řízení. (§ 217 insolvenčního zákona) K soupisu majetku dochází jeho písemným zanesením do listiny, která musí být nazvána soupis konkursní podstaty. Je nutné, by s ohledem na dopady sepsání do majetkové podstaty byl soupis majetkové podstaty neprodleně po svém vyhotovení předložen insolvenčnímu soudu. Urychlené předkládání soupisu insolvenčnímu soudu je podporováno i nutností předejít možným sporům o datum sepsání majetku. Insolvenční správce by tedy měl neprodleně provést soupis majetkové podstaty tak, že sepíše aktiva u nichž není nutno k jejich soupisu provádět dodatečná zjištění a tento primárně provedený soupis předloží insolvenčnímu soudu. Následně pak po vyřešení otázek, pro něž k soupisu ostatního majetku nedošlo dříve předloží insolvenčnímu soudu doplnění primárního soupisu. Insolvenční soud soupis zveřejní v insolvenčním rejstříku neprodleně po jeho sestavení resp. po předložení soudu, neprodleně pak zveřejní i každé další doplnění soupisu. V případě, pokud by vznikl spor o datum soupisu majetku do majetkové podstaty, je nutno aby insolvenční správce prokázal kdy k sepsání majetku došlo, a to např. svědeckou výpovědí, listinnými důkazy aj. Pokud toto neprokáže, bude předpokládáno, že k soupisu došlo až v den předložení soupisu majetkové podstaty insolvenčnímu soudu. K otázce vlastní podoby soupisu již bylo uvedeno, že jde o listinu, která musí být nazvána soupis majetkové podstaty a která musí obsahovat: 1. přesnou identifikaci majetku zapsaného jako samostatné položky - v případě soupisu individuálně určeného majetku, zejména věcí. jde o identifikaci na základě právně běžného postupu. Tedy o nezaměnitelné označení modelem, typem, číslem, registrační značkou aj. V případě soupisu genericky určeného majetku, zejména věcí, je nutno vycházet z toho, že genericky určené věci jsou takové, které jsou charakterizovány počtem, mírou či váhou a mohou být nahrazeny věcmi stejného druhu a jakosti. Proto určení generického majetku musí být provedeno takovýmto popisem. Poněkud problematický stav nastává v případě soupisu podniku do majetkové podstaty. V § 218 insolvenčního zákona se říká, že shodně s výše popsanými genericky určenými věcmi se zapisuje jedinou položkou, z níž však musí být zřejmé, co všechno do podniku nebo souboru věcí náleží v den zápisu do soupisu podstaty. V případě podniku však vniká problém, že tento zahrnuje velmi pestrý soubor právně odlišných položek. Za zákonem umožněnou formu provedeného soupisu by tedy mělo být provedení soupisu přesným označením podniku a jeho doplněním o položkově strukturované doplnění uváděné např. ve struktuře:

111

- stroje - zaměstnanci - pohledávky - materiál aj. Takto sepsaný podnik by (pro potřeby soupisu) byl dostatečně identifikován. 2. ocenění položek soupisu Ocenění provádí insolvenční správce na základě účetnictví dlužníka nebo v evidence vedené dle zákona o daních z příjmů. Obecně insolvenční správce není povinen k provedení ocenění majetku po jatého do soupisu nechávat vyhotovit znalecký posudek. Půjde však prakticky vzato o postup velmi častý, neboť posudek znalce bude muset být vyhotoven vždy, je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění a dále pak i při zpeněžení podstaty prodejem podniku či jeho části. Závazný pokyn k ocenění soupisu, nebo některé jeho součásti, může udělit ve vztahu k jakémukoliv majetku rovněž věřitelský výbor, avšak pouze pokud on sám finančně zajistí uhrazení ocenění. 3. důvod soupisu Insolvenční správce musí vzhledem k vysokému stupni své kvalifikace v soupisu uvést právní kvalifikaci titulu pro soupis majetku a to zejména v případě, pokud by šlo o majetek, jenž byl sepsán, přestože se nachází v držení třetích osob. V případě souběhu důvodů by správce měl uvést všechny tyto důvody. 4. den soupisu majetku a případně den jeho vyloučení Musí být uveden s ohledem na právní důsledky spolu s výše popsaným rychlým předložením soupisu soudu, když v případě pochybností se bude mít za to, že insolvenční správce příslušnou položku sepsal (nebo ji ze soupisu vyloučil) až v den, kdy tuto skutečnost insolvenčnímu soudu oznámil. 5. Označení osoby, které sepisovaný majetek náleží či která k němu uplatňuje své právo, pokud nejde o majetek ve vlastnictví dlužníka K soupisu podstaty byla v konkursní praxi zakomponovaná a zažitá koncepce, podle níž ve sporných případech řešení otázky, zda má být majetek sepsán či nikoliv, má správce konat ve prospěch věřitelů a soupis provést. O případných pochybnostech k otázce sepsání majetku pak bude rozhodovat až insolvenční soud. Důležité však je, že insolvenční soud má rozhodovat na základě kvalifikovaných kroků správce, jenž si musí být schopen svůj postup k provedení soupisu schopen obhájit ve vylučovacím řízení. O sepsání nemovitosti, která podle katastru nemovitostí není ve vlastnictví dlužníka, vyrozumí o tom insolvenční správce příslušné katastrální pracoviště. Shodně tak, pokud bude do soupisu pojata věc, u níž insolvenční správce zjistí, že není v majetku dlužníka je evidována v Rejstříku zástav, sdělí tuto skutečnost Notářské komoře České republiky Zvláštním institutem insolvenčního zákona je prohlášení o správnosti soupisu majetkové podstaty. K němu dochází tehdy, pokud insolvenční správce požádá aby dlužník písemně potvrdil úplnost a správnost insolvenčním správcem vyhotoveného soupisu majetkové podstaty. Tuto žádost správce je dlužník povinen uposlechnout. Odmítnout provést prohlášení o správnosti soupisu nebo jeho části může dlužník písemnou formou a to za podmínky že

112

současně písemně uvede důvody, pro které soupis nebo jeho část nepovažuje za správný. Tato striktně stanovená povinnost se jeví bohužel jako povinnost s jen velmi omezeným pozitivním dopadem na insolvenční řízení. Povinnost je stanovena pro osobu dlužníka, za níž však musí jednat členové statutárního orgánu dlužníka, vůči nimž se jejich odpovědnost již musí jen dovozovat a současně taktéž musí být dovozován charakter sankce uplatnitelné vůči nim. Je otázkou výkladu trestního zákona, zda i na nesplnění resp. vadné splnění povinnosti prohlášení o správnosti soupisu by bylo možno aplikovat § 126 TrZ. Shrnutí: - majetek dlužníka, který náleží do majetkové podstaty zapíše insolvenční správce do soupisu majetkové podstaty dlužníka, - s majetkem zapsaným v soupisu majetkové podstaty může účinně nakládat pouze osoba s dispozičními oprávněními a to insolvenčním zákonem předvídaným způsobem, - náležitosti soupisu majetkové podstaty vymezuje § 14 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona.

10.3 Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (§ 225 insolvenčního zákona). Tato žaloba musí být podána ve lhůtě 30 dnů ode dne, co je vyzvané osobě doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Na žádost vyrozuměné osoby jí o soupisu majetku správce vydá osvědčení. Osvědčení musí vždy obsahovat i uvedení důvodu, pro který správce tento majetek sepsal. Vyrozumění o soupisu majetku je povinen zaslat insolvenční správce a to formou dopisu adresovaného do vlastních rukou. Tato forma doručení (alternativně provedená přímým doručením provedeným správcem v postavení soudního doručovatele či soudem) je nezbytná z toho důvodu, aby bylo možno v případném vylučovacím sporu prokázat datum doručení, od nějž se odvíjí výše uvedená hmotněprávní lhůta 30 dnů k podání žaloby. V případě, že je do soupisu pojat majetek ve spoluvlastnictví více osob, je nutno vždy k podání vylučovací žaloby vyzvat všechny spoluvlastníky, což platí i pro majetek ve společném jmění manželů. Výzva sama by kromě obecných náležitostí měla obsahovat: 1. označení osoby, jíž je výzva adresována 2. přesné označení majetku a informaci o tom, že byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka 3. poučení o možnosti domáhat se vyloučení majetku ze soupisu 4. poučení způsobu jak se vyloučení domoci (podáním vylučovací žaloby) 5. poučení o lhůtě k podání žaloby 6. sdělení místně a věcně příslušného soudu k podání vylučovací žaloby 7. poučení o důsledcích nepodání žaloby Uplynutím lhůty k podání žaloby dochází k zániku oprávnění vyzývané osoby domáhat se vyloučení v důsledku nevyvratitelné právní domněnky dle § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, že majetek byl pojat do soupisu oprávněně.

113

Od počátku běhu lhůty k podání vylučovací žaloby jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce (což odpovídá stávající právní praxi). S této složité otázce nakládání a zpeněžování s majetku, u nějž je vedena žaloba na jeho vyloučení, je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Tato judikatura hodnotí možnosti provádět zpeněžení tohoto majetku velmi restriktivním výkladem, k prodeji je tedy třeba přistupovat je ve zcela výjimečných případech, kdy není dána možnost jiného řešení. Zřejmě s vědomím případných problémů, kdy pro délku vedení vylučovací žaloby mohou vzniknout ve správě sporného majetku jen velice obtížně řešitelné situace, je stanovena možnost prodat takovýto majetek následně již po rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu zamítá, odmítá, či řízení o ní zastavuje. Pokud však v pokračujícím sporu je navrhovatel pravomocně úspěšný, je stanovena povinnost mu získaný výtěžek z prodeje vydat. Ani takto stanovená možnost prodeje by však rozhodně neměla být pokládána z běžný postup. Osoba, jejíž majetek byl takto zpeněžen, má totiž právo se domáhat kromě vydání výtěžku z jeho prodeje i náhrady škody jí prodejem způsobené. Zatímco dřívější úprava úpadkového práva neznala možnost podání vylučovací žaloby dlužníkem, právní úprava insolvenčního zákona s možností uplatnění vynětí majetku dlužníkem ze soupisu v § 226 insolvenčního zákona počítá. Dlužník uplatňující vynětí majetku z majetkové podstaty však může být úspěšný jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208 insolvenčního zákona, což již bylo popsáno výše. Návrh dlužníka na vyloučení majetku z podstaty však není projednáván jako samostatná vylučovací žaloba, nýbrž v rámci zvláštního postupu v rámci insolvenčního řízení. Při návrhu dlužníka na vynětí majetku z podstaty se postupuje tak, že dlužník insolvenčnímu správci sdělí formou písemného návrhu, že žádá o vynětí majetku se soupisu. V žádosti uvede důvody proč ji podává, tedy skutečnosti, ze kterých vyplývá, že tento majetek neměl být sepsán. K tomuto kroku je povinen přistoupit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Písemný návrh musí obsahovat kromě obecných náležitostí označení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, o jejíž vynětí ze soupisu žádá. K žádosti dlužníka se následně vyjádří věřitelský výbor poté, co jej s žádostí o stanovisko osloví správce. Následně pak o žádosti věcně rozhodne v rámci své dohlédací činnosti insolvenční soud, proti jehož rozhodnutí se lze odvolat. Kromě výše užívaného pojmu „vyloučení ze soupisu“ je v § 227 insolvenčního zákona použit pojem „ vynětí ze soupisu“ a to pro odlišný model změny v soupisu majetkové podstaty. Zatímco k vyloučení majetku ze soupisu popsanému výše dochází v konečném důsledku vždy rozhodnutím insolvenčního soudu po předchozím nesouhlasném stanovisku správce, k vynětí ze soupisu dochází naopak úkonem provedeným insolvenčním správcem. Ten má dle § 227 insolvenčního zákona právo kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout ze soupisu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu (s výjimkou postupu při řešení úpadku nepatrným konkursem) formou záznamu o této skutečnosti do soupisu. Vynětím se obnovují dispoziční práva osoby, jenž je měla před provedením soupisu věci.

114

Shrnutí: - osoby, které tvrdí, že majetek neměl být zahrnut do soupisu majetkové podstaty se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se majetek vylučuje z majetkové podstaty, - pokud se dlužník domnívá, že do soupisu majetkové podstaty byl zahrnut majetek v jeho vlastnictví, který do majetkové podstaty nenáleží může podat k insolvenčnímu soudu návrh na vynětí majetku z majetkové podstaty, - majetek, který nemůže sloužit k uspokojení věřitelů (neprodejný majetek, nedobytné pohledávky apod.) vyjme insolvenční správce kdykoliv ze soupisu majetkové podstaty a to se souhlasem věřitelského orgánu a insolvenčního soudu.

10.4 Nakládání s majetkovou podstatou a její správa Úprava daná insolvenčním zákonem se v otázce nakládání s majetkovou podstatou a její správou značně odchyluje od zažité koncepce dispozice s majetkem v úpadkovém řízení dle ZKV. Namísto správce konkursní podstaty jako jediné osoby s oprávněním disponovat s konkursní podstatou od okamžiku provedení soupisu dělí insolvenční zákon dispoziční práva k majetkové podstatě s ohledem na průběh řízení (myšleno v závislosti na jeho vývoj v čase), zvoleném řešení úpadku a rovněž v závislosti na faktu, zda vlastníkem majetku náležejícího do soupisu dlužník či třetí osoba. Obecně platí, že ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními je dle § 229 odst. 3 insolvenčního zákona : a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, c) dlužník v době od povolení reorganizace a d) dlužník v době od povolení oddlužení. Ve vztahu k osobám s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, které nebude současně obsahovat rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nezamezuje dlužníkovi až do uvedeného rozhodnutí o způsobu řešení úpadku v nakládání s majetkovou podstatou. Právní pokrytí pro tento časový úsek tedy bude nutno v případě podezření na postup dlužníka poškozující zájmy věřitelů řešit formou předběžného opatření vydaného insolvenčním soudem. Osoba s dispozičním oprávněním může nakládat s majetkovou podstatou. Otázka rozsahu pojmu nakládání je příkladně řešena v § 228 insolvenčního zákona, avšak s ohledem na možnost podstatně komplikovanějších vzniklých vztahů je třeba očekávat řešení otázky rozsahu nakládání ve vztahu ke konkrétnímu případu a to s přihlédnutím k tomu, že osoba s dispozičním právem je oprávněna s majetkovou podstatou disponovat ve stejném rozsahu jako její vlastník. Výjimky z tohoto pravidla pak jsou uvedeny přímo v insolvenčním zákoně. Jde o stav nevyřešené otázky vyloučení či vynětí z majetkové podstaty, situaci, kdy majetek náležející do majetkové podstaty je ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka (právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu) aj. Majetková podstata musí být spravována a to osobou s dispozičními právy k ní. Rozsah správy je příkladně vymezen v § 230 odst. 1 insolvenčního zákona. Činnosti v rámci správy v tomto ustanovení uvedené by nesporně bylo možno podřadit pod obecnou povinnost správy osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě spravovat ji s péčí dobrého hospodáře. Toto výkladové pravidlo by mělo být použito v případě pochybností, zda úkony správa majetkové podstaty byla vykonávána řádně či nikoliv.

115

Zvláštním prvkem posilujícím práva zajištěných věřitelů je jejich oprávnění uložit insolvenčnímu správci závazný pokyn, jakým způsobem má být správa majetku, který slouží k zajištění jejich pohledávky, prováděna. Pokud by tento pokyn vyžadoval finanční náklady majetkové podstaty, jdou k tíži zajištěného věřitele. Při pochybnosti insolvenčního správce, zda uložené pokyny směřují k řádné správě v takovém případě jsou důvodem pro odmítnutí vykonat tyto pokyny. Insolvenční správce následně požádá insolvenční soud o přezkoumání těchto pokynů v rámci dohlédací činnosti. Na pokyn zajištěného věřitele upravujícího správu předmětu zajištění navazuje možnost, aby zajištěný věřitel vydal pokyn i ke způsobu zpeněžení zajištění. Tento pokyn se však váže již na postup insolvenčního správce a zajištěného věřitele v řešení úpadku dlužníka konkursem, či v případě zpeněžování majetkové podstaty dlužníka při prodeji předmětu zajištění v úpadku dlužníka řešeném formou oddlužení. Shrnutí: - nakládat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty může pouze osoba s dispozičními oprávněními, - insolvenční zákon určuje, kdo je osobou s dispozičními oprávněními pro jednotlivé fáze insolvenčního řízení.

116

11. Neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů 11.1 Porovnání s právní úpravou neplatnosti a neúčinnosti v ZKV a vztah neplatnosti a neúčinnosti v insolvenčním zákoně Ustanovení § 231 a následující insolvenčního zákona přináší do českého úpadkového práva samostatnou právní úpravu otázky neplatnosti právních úkonů. Právní úprava konkursu a vyrovnání v ustanoveních ZKV neměla zvláštní ustanovení o neplatnosti právních úkonů, které mají vliv na řešení úpadku. V řízeních vedených dle ZKV byla využívána obecná ustanovení o neplatnosti podle občanského zákoníku. Podle těchto ustanovení má zjištění neplatnosti deklaratorní povahu, a to i v případě relativní neplatnosti, neboť ta je specifická pouze zúžením žalobní legitimace. Deklaratornost těchto zjištění umožňuje, aby neplatnost byla uznána i mimo soudní řízení (dohodou účastníků nebo i jednostranným úkonem). Pro řešení úpadku má deklaratorní povaha neplatnosti negativní vliv, neboť umožňuje, aby se určité hodnoty dostaly mimo insolvenční řízení, ačkoli do něho patří.1) Otázce neúčinnosti právních úkonů se v insolvenčním zákoně dostalo mnohem širšího prostoru než v ZKV. Vztah neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů vztahujících se k insolvenčnímu řízení je řešena přímo v právní úpravě. Není ponechána na výkladu ze strany soudů nebo na právní teorii. Dikce § 234 insolvenčního zákona jednoznačně upřednostňuje u právních úkonů, které lze považovat za neplatné a současně za neúčinné, neplatnost právního úkonu před jeho neúčinností. Právní úprava neúčinnosti v §§ 235 až 243 insolvenčního zákona může být aplikována pouze v případě, že na stejný úkon nelze vztáhnout právní úpravu neplatnosti v §§ 231 až 234 insolvenčního zákona.

11.2 Neplatnost právního úkonu 11.2.1 Příslušnost soudu v insolvenčním řízení

k rozhodnutí

neplatnosti

právního

úkonu

Od okamžiku zahájení insolvenčního řízení je k posouzení neplatnosti právního úkonu, který se týká majetku nebo závazků dlužníka, povolán pouze insolvenční soud. Rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v době od zahájení insolvenčního řízení do jeho ukončení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, není insolvenční soud vázán (§ 231 odst. 1 a odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Pokud ale neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka byla zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, je právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, považován za neplatný i v insolvenčním řízení (§ 232 insolvenčního zákona). 11.2.2 Aktivní legitimace v insolvenčním řízení

k žalobě

neplatnosti

právního

úkonu

Insolvenční správce nemůže být při vedení sporu o neplatnost právního úkonu, který se týká majetku nebo závazků dlužníka, nikdy opomenut; ať má vystupovat v pozici žalobce nebo na

117

straně žalované. Aktivní legitimace k podání příslušné žaloby náleží v případě absolutní neplatnosti právního úkonu: a) účastníkům insolvenčního řízení (jejich okruh je dán § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), b) insolvenčnímu správci, c) státnímu zástupci resp. státnímu zastupitelství. d) dlužníkovi, je-li osobou s dispozičním oprávněním ve smyslu § 2 písm. f) insolvenčního zákona. K vymezení postavení dlužníka jako osoby s dispozičním oprávněním se vyjadřuje § 229 odst. 3 insolvenčního zákona: • v každém řízení do rozhodnutí o úpadku dlužníka, • v řízení o návrhu dlužníka na povolení reorganizace v době od povolení reorganizace a • v řízení o návrhu dlužníka na povolení oddlužení v době od povolení oddlužení. Může-li být právní úkon označen za neplatný pouze v případě, že se neplatnosti dotčená osoba dovolá, je aktivní legitimace svěřena také insolvenčnímu správci. Zde jde o případy relativní neplatnosti vymezené v § 40a obč.zák., tj. důvody neplatnosti právního úkonu podle § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 obč.zák., kdy se právní úkon považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Jde o případy: • omylu v právním úkonu (§ 49a obč. zák.) • ujednání ve spotřebitelských smlouvách v neprospěch spotřebitele (§ 55 obč. zák.) • neuplatnění předkupního práva vůči spoluvlastníkům (§ 140 obč. zák.) • překročení míry obvyklých úkonů při jednání jednoho z manželů ve společných věcech (§ 145 odst. 2 obč. zák.) • závěti, kde byl opomenut zákonný podíl neopomenutelných dědiců (§ 479 obč. zák.) • sjednání ceny v kupní smlouvě v rozporu s obecně závaznými předpisy (§ 589 obč. zák.) • překročení rámce běžných věcí při jednání jednoho ze spolunájemců za ostatní spolunájemce (§ 701 odst. 1 obč. zák.) • sjednání odměny zprostředkovateli v rozporu s obecně závaznými předpisy (§ 775 obč.zák.) a • uzavření cestovní smlouvy bez způsobu, jakým má zákazník uplatnit své nároky plynoucí z porušení právní povinnosti cestovní kanceláře, bez výše odstupného, které je povinen zákazník cestovní kanceláři uhradit při odstoupení od cestovní smlouvy v případech stanovených tímto zákonem, bez sjednání další platby za služby, jejichž cena není zahrnuta v ceně zájezdu, je-li součástí zájezdu ubytování bez sjednání jeho polohy, kategorie, stupně vybavenosti a hlavních charakteristických znaků, je-li součástí zájezdu doprava bez sjednání druhu, charakteristiky a kategorie dopravního prostředku a údaje o trase cesty, je-li součástí zájezdu stravování, bez ujednání o jeho způsobu a rozsahu, je-li realizace zájezdu podmíněna dosažením minimálního počtu zákazníků, bez výslovného uvedení této skutečnosti a současně lhůty, ve které nejpozději musí cestovní kancelář zákazníka písemně informovat o zrušení zájezdu z důvodu nedosažení minimálního počtu zákazníků a jsou-li důvody pro stanovení podmínek, které musí účastník zájezdu splňovat, bez uvedení těchto podmínek a lhůty, ve které může zákazník oznámit, že se zájezdu místo něho zúčastní jiná osoba, pokud jsou důvody pro její stanovení (§ 852b odst. 2 a 3 obč. zák.).

118

K posílení postavení insolvenčního správce dochází zcela logicky, především v zájmu zajištění ochrany práv insolvenčních věřitelů na dosažení maximálního možného poměrného uspokojení jejich zjištěných pohledávek (viz § 1 písm. a/ insolvenčního zákona). 11.2.3 Postup po vydání pravomocného rozhodnutí o neplatnosti právního úkonu Existence pravomocného rozhodnutí o neplatném právním úkonu, který se týká majetku nebo závazků dlužníka, zakládá povinnost osobě, která měla získat majetkový prospěch z neplatného úkonu, vydat jej oprávněné osobě. Povinnou osobou může být také insolvenční správce. Postup na základě neplatného právního úkonu nemusí nezbytně vést ke skutečnému obohacení dlužníka resp. majetkové podstaty. V takovém případě je insolvenční správce oprávněn odmítnout vydat reálně neexistující plnění (např. již neexistující hmotný majetek, který dlužník na základě neplatného právního úkonu získal). Stejně může insolvenční správce odmítnout vydat plnění, které přesahuje míru dosaženého obohacení (oprávněnou osobou je požadováno na základě neplatného právního úkonu více, než činí reálná hodnota např. hmotného majetku zahrnutého do majetkové podstaty). Insolvenční správce by měl vůči oprávněné osobě jasně vyjádřit svůj postoj k uplatněnému nároku na vydání plnění získaného na základě neplatného právního úkonu. Doručení písemného negativního stanoviska insolvenčního správce k uplatněnému nároku na vydání plnění oprávněné osobě zakládá počátek běhu propadné 30-ti denní lhůty k podání vylučovací žaloby vůči insolvenčnímu správci. Nevyjádří-li se insolvenční správce písemně oprávněné osobě k uplatněnému nároku na vydání plnění, běh propadné lhůty není založen. Oprávnění k podání vylučovací žaloby pak není časově omezeno. Možnost uplatnit vůči insolvenčnímu správci právo na náhradu škody není vylučovací žalobou dotčeno. 11.2.4 Neplatnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon Ustanovení § 233 odst. 3 insolvenčního zákona upravuje postup a příslušnost soudu při napadení platnosti smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon. Příslušným je v tomto případě pouze insolvenční soud. Aktivní legitimace k podání takové žaloby je omezena trváním insolvenčního řízení. Vyvolaný spor je incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. O podané žalobě by měl podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodovat, v rámci insolvenčního řízení, insolvenční soudce. Dojde-li ke zpeněžení získaného majetku v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, na základě souhlasu věřitelského orgánu a insolvenčního soudu, bude insolvenční soudce rozhodovat o platnosti úkonů insolvenčního správce činěných na základě jím uděleného souhlasu a při postupu, který mohl být stejným soudcem stanoven nebo odsouhlasen. Otázka nepodjatosti insolvenčního soudce bude v řízení o neplatnosti úkonů insolvenčního správce velmi problematická. Postup podle § 160 odst. 2 insolvenčního zákona nelze užít v případě podjatosti insolvenčního soudce, ustanovení řeší pouze otázku přetíženosti insolvenčního soudce, která by mohla vést k neúměrným průtahům v incidenčním sporu. O žalobě na neplatnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon by mohl rozhodnout pouze soudce zastupující insolvenčního soudce podle rozvrhu práce příslušného insolvenčního soudu. takové řešení však nelze v žádném případě označit za systémové.

119

Tvrzení o podjatosti soudce v incidenčních sporech podle § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona lze opřít o rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 31.8.2004 sp. zn. I. US 371/2004, kde je mimo jiné uvedeno: „Podle Ústavního soudu je třeba vyjít z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty a z koncepce postavení správce podstaty tak, jak jsou obsaženy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Správce podstaty nemá v konkursním, řízení postavení jeho účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty, kdy správce podstaty je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího konkursního soudce. Tyto vazby se projevují a) ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), b) ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), c) ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření) a v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci podstaty pořádkovou pokutu za neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním, je to vztah vzájemné funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že správce však není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní. Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem podstaty v konkursním řízení, které vyvolalo incidenční řízení a pro jehož „potřebu" je incidenční řízení konáno. Incidenční řízení je již řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty disponující v příslušném, řízení konkursním zvláštním nikoliv neutrálním a nezaujatým vztahem k soudci a naopak. Podle Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnost považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví § 14 odst. l o.s.ř. Vzhledem k tomu nelze na tyto případy aplikovat úst. § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkursním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení (správci podstaty). Pokud proto Vrchní soud v Olomouci dospěl v napadeném usnesení k závěru, že účast soudkyně Hanzlíkové v konkursním, řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 není důvodem jejího vyloučení z projednávání a rozhodování incidenčního řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 Cm 53/2000, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož součástí je též právo na to, aby o jejích právech a

120

povinnostech rozhodoval nezávislý a nestranný soud (51. 36 odst. l Listiny, či. 6 odst. l Úmluvy). Ústavní soud k tomu poznamenává, že samotná otázka vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním je z hlediska případné podjatosti soudce nepodstatná, rozhodující je právě konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. Jinými slovy, dokud je vztah mezi soudcem a správcem podstaty koncipován na zásadách uvedených shora, nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem, bez ohledu na to, zda jsou to řízení formálně odlišná prováděná v různých procesních formách nebo zda incidenční řízení probíhá jako součást řízení insolvenčního. Ústavní soud z výše uvedených, důvodů pro porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. l Úmluvy .o ochraně lidských práv a základních svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.“ Ze tří důvodů pro vztah soudce – správce je v ustanoveních insolvenčního zákona vyloučen pouze ten uvedený v citaci pod písm. a); osobu insolvenčního správce bude určovat předseda insolvenčního soudu a nikoli insolvenční soudce sám (§ 25 insolvenčního zákona). Důvody pro nepřijatelnou vazbu insolvenční soudce – insolvenční správce uvedené v citaci z nálezu Ústavního soudu pod písmeny b) a c) zůstávají zachovány i pro úpadková řízení vedené dle insolvenčního zákona. Lze důvodně předpokládat, že dříve nebo později bude otázka přidělování incidenčních sporů předložena k posouzení Ústavnímu soudu. Tento fakt by vedl k paralizaci insolvenčních řízení, kde by nemohlo být pokračováno v incidenčních sporech a nemohla by být ukončena rozběhnutá insolvenční řízení. Shrnutí: - neplatnost právních úkonů, které se týkají majetku nebo závazků dlužníka, má vždy přednost před jejich neúčinností, - od okamžiku zahájení insolvenčního řízení je k posouzení neplatnosti právního úkonu, který se týká majetku nebo závazků dlužníka, příslušný pouze insolvenční soud, - pokud byla neplatnost právního úkonu, který se týká majetku nebo závazků dlužníka, zjištěna rozhodnutím jiného soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, je tímto rozhodnutím insolvenční soud vázán, - pravomocné rozhodnutí o neplatnosti právního úkonu, který se týká majetku nebo závazků dlužníka, zakládá povinnost osobě, která získala z takového právního úkonu prospěch, vydat jej oprávněné osobě, - z důvodu neplatnosti lze v průběhu insolvenčního řízení napadnout také smlouvy jimiž došlo ke zpeněžení majetku dlužníka.

11.3 Neúčinnost právních úkonů 11.3.1 Vývoj právní úpravy neúčinnosti právních úkonů v úpadkovém řízení Institut neúčinnosti právních úkonů v průběhu právního vývoje vznikl na půdě insolvenčního práva (teprve následně byl převzat i obecnou úpravou) a má v něm stále široké uplatnění. Právní úprava z roku 1931 (Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, zákon č. 64/1931 Sb.), která jej spojovala s odpůrčí žalobou, mu věnovala značnou pozornost (jak ostatně vyplývá již z jejího názvu), a to zcela důvodně, protože efektivnost každého konkursu spočívala do

121

značné míry na tom, jak dalece se podařilo odporovat dlužníkovým úkonům, jimiž zkracoval věřitele. Platná právní úprava převzala neúčinnost zprvu jen jako důsledek odporovatelnosti avšak novelou ZKV z roku 1996 (zákon č. 94/1996 Sb.) byla zavedena i neúčinnost ze zákona. Obě tyto formy neúčinnosti se liší tím, že neúčinnost na základě odporovatelnosti se zakládá na soudním rozhodnutí, které má konstitutivní povahu, kdežto neúčinnost na základě zákona se zjišťuje, deklaruje. Nevýhodou právní úpravy v ZKV byla její přílišná stručnost, pro kterou je dosažení neúčinnosti chápáno jako určitá možnost, které však nebylo a není důsledně a náležitě využíváno. Při úpravě neúčinnosti právních úkonů usiluje insolvenční zákon o využití všech pozitiv, které tento institut poskytuje pro řešení úpadku, se současným překonáním zmíněných nedostatků platné právní úpravy.2) 11.3.2 Legitimace k podání odpůrčí žaloby a vedení odpůrčího sporu Aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby, v případě neúčinných právních úkonů, tak jak jsou popsány v §§ 240, 241 a 242 insolvenčního zákona, je svěřena pouze insolvenčnímu správci. Pasivně legitimovanými jsou osoby, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona). Odpůrčí žaloba je v souladu s § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona incidenčním sporem, který bude řešit u insolvenčního soudu soudce, kterému je rozvrhem práce určen o rozhodování v samotném insolvenčním řízení. Řízení o odpůrčích žalobách zahájená před zahájením insolvenčního řízení, budou přerušena. Z tohoto pravidla je dána výjimka v § 243 insolvenčního zákona. Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci sice po zahájení insolvenčního řízení ale před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; získané plnění nemusí věřitel předat do majetkové podstaty. Insolvenční správce musí odpůrčí žalobu podat vždy, když mu to svým rozhodnutím uloží věřitelský výbor resp. zástupce věřitelů. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu (odpůrčí žaloby) poskytnutím přiměřené zálohy na úhradu nákladů incidenčního sporu. Skončí-li incidenční spor úspěchem insolvenčního správce, mohou insolvenční věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou (§ 239 odst. 2 insolvenčního zákona). V zájmu vyšší míry právní jistoty osob, které vstoupily do právních vztahů s dlužníkem dříve, než se stal předmětem insolvenčního řízení, může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu pouze ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (viz § 136 odst. 2 písm. c), § 140 a § 245 insolvenčního zákona). Nepodá-li insolvenční správce žalobu v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (§ 239 odst. 3 insolvenčního zákona). Shrnutí: - neúčinnosti právního úkonu se lze domáhat prostřednictvím odpůrčí žaloby, - aktivně legitimován k podání odpůrčí žaloby je pouze insolvenční správce, - povinnost podat odpůrčí žalobu může insolvenčnímu správci uložit i věřitelský orgán, - odpůrčí žalobu lze podat pouze ve lhůtě 1 roku od okamžiku kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, jinak odpůrčí nárok zanikne.

122

11.4 Formy neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení 11.4.1 Obecné vymezení neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení Právní úkon může být v insolvenčním řízení považován za neúčinný za současného naplnění dvou předpokladů: 1. úkon naplňuje podmínky obecné definice neúčinného úkonu dané § 235 odst. 1 insolvenčního zákona: Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník: a) zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo b) zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. 2. úkon současně naplňuje některou ze „skutkových podstat“ neúčinného úkonu, tak jsou vymezeny §§ 240 až 242 insolvenčního zákona. 11.4.2 Neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění Ustanovení § 240 až 242 insolvenčního zákona obsahují tři druhy „skutkových podstat“ neúčinných právních úkonů. Podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Ne každý úkon však je považován pro účely insolvenčního řízení za úkon bez přiměřeného protiplnění; je to pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Pokud je právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké (§ 116 obč. zák.) nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern (§ 66a obch. zák.), je považován za úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Vedle pozitivního vymezení, je pojem právního úkonu bez přiměřeného protiplnění vymezen také negativně (§ 240 odst. 4 insolvenčního zákona). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. Úkonu lze odporovat, byl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení. Anebo v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení byl-li úkon činěn ve prospěch jiné osoby. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, stejně jako v případě „skutkových podstat“ vymezených v § 241 a 242 insolvenčního zákona, pouze v určených lhůtách (§ 239 odst. 3 insolvenčního zákona).

123

11.4.2 Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Stejně jako v případě § 240 insolvenčního zákona také v případě zvýhodňujících právních úkonů se takovým rozumí úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je vždy považován za úkon dlužníka učiněným v době jeho existujícího úpadku. Demonstrativní výčet zvýhodňujících úkonů uvedený v § 241 odst. 3 insolvenčního zákona zahrnuje úkony, kterými dlužník b) splnil dluh dříve, než se stal splatným, c) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, d) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva a e) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Pozitivní vymezení doplňuje vymezení téhož pojmu v negativním slova smyslu. Za zvýhodňující právní úkon nelze považovat: a. zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b. právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka a c. právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria (§ 115 až 127 insolvenčního zákona) nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Odporování zvýhodňujícímu právnímu úkonu je, stejně jako u neúčinných úkonů bez přiměřeného protiplnění, možné u úkonů, které byly učiněny v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké (§ 116 obč. zák.) nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern (§ 66a obch. zák.), anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. 11.4.3 Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů Podle § 242 insolvenčního zákona lze odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, pokud byl druhé straně tento úmysl znám nebo jí, se zřetelem ke všem okolnostem, znám musel být. Pokud byl zkracující úkon činěn dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern, vytváří insolvenční zákon fikci znalosti těchto osob o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Insolvenční správce je oprávněn odporovat úmyslně zkracujícím právní úkonům dlužníka, pokud byly učiněny v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

124

Shrnutí: - insolvenční zákon rozlišuje tři skutkové podstaty neúčinných právních úkonů a to: - neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění, - neúčinný právní úkon zvýhodňující nebo - neúčinný právní úkon úmyslně zkracující - aby se jednalo o neúčinný právní úkon musí být naplněna nejen některá z vymezených skutkových podstat, ale musí se současně jednat také o právní úkon, který buď zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. --------------------------------------------------------------------Odkazy: 1) důvodová zpráva k návrhu insolvenčního zákona - § 231 až 234 2) důvodová zpráva k návrhu insolvenčního zákona - § 231 až 234

125

12. Moratorium 12.1 Povaha institutu moratoria Normy insolvenčního zákona, po rozsáhlých diskusích v rámci jejich přípravy, zahrnují v §§ 115 až 127 insolvenčního zákona institut moratoria. Institut moratoria bývá někdy označován jako další způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka doplňující instituty konkursu, reorganizace, oddlužení a zvláštního způsobu řešení úpadku upravené v ustanoveních insolvenčního zákona. Moratorium lze stručně charakterizovat jako obdobu ochranné lhůty upravené v § 5a až 5e ZKV. U moratoria a ochranné lhůty nacházíme několik společných prvků.

12.2 Náležitosti návrhu a rozhodnutí o návrhu na moratorium Návrh na povolení moratoria může dlužník podat do sedmi dnů od podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jde-li o návrh věřitele potom do patnácti dnů od doručení návrhu na zahájení řízení dlužníkovi soudem (§ 115 insolvenčního zákona). Úprava náležitostí návrhu na povolení moratoria je poněkud přísnější než tomu bylo u návrhu na povolení ochranné lhůty v ustanoveních ZKV. Součástí návrhu na povolení moratoria musí být nejen poslední účetní závěrka dlužníka, ale především písemná prohlášení většiny věřitelů dlužníka počítaná podle výše jejich pohledávek. Věřitelé musí s povolením moratoria vyjádřit souhlas a jejich podpisy musí být úředně ověřeny (§ 116 odst. 2 insolvenčního zákona). Návrh na povolení moratoria musí být již při podání k insolvenčnímu soudu úplný a řádný. Insolvenční soud nemůže vyzývat dlužníka k opravě nebo doplnění podaného návrhu, § 43 o.s.ř. se v řízení o povolení moratoria neužívá (§ 117 část věty za středníkem insolvenčního zákona). Insolvenční soud povinen o návrhu rozhodnout do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh na povolení moratoria došel (§ 117 část věty před středníkem insolvenčního zákona). Proti rozhodnutí soudu o povolení moratoria nelze podat řádný opravný prostředek (§ 118 odst. 2 insolvenčního zákona). Shrnutí: - návrh na povolení moratoria může podat pouze dlužník, - účelem moratoria je překonání stavu úpadku nebo hrozícího úpadku aniž by proběhlo standardní insolvenční řízení, - k návrhu na povolení moratoria musí dlužník připojit poslední účetní závěrku a písemné prohlášení většiny svých věřitelů, že s návrhem na povolení moratoria souhlasí.

12.3 Průběh povoleného moratoria Maximální délka moratoria je čtyři měsíce. Ke standardním třem měsícům může insolvenční soud přidat další měsíc v případě, že s tím opět vyjádří souhlas většina věřitelů počítaná podle výše pohledávek (§ 119 insolvenčního zákona). Povolením moratoria nezanikají účinky spojené se zahájením řízení upravené v § 109 insolvenčního zákona. Po dobu moratoria však nelze vydat rozhodnutí o úpadku dlužníka. Právo uplatnit nárok přihláškou pohledávky v průběhu povoleného moratoria

126

nezaniká, tzn. že i v průběhu moratoria může věřitel podat u insolvenčního soudu řádnou přihlášku pohledávky (§ 120 a 121 insolvenčního zákona). Povolením moratoria získává dlužník možnost přednostně hradit závazky vzniklé v posledním měsíci před vyhlášením moratoria, nebo po něm. Dlužník je dále chráněn před vypovězením smluv o dodávce energií, zboží a služeb, pokud v okamžiku vyhlášení moratoria tyto smlouvy trvaly nejméně tři měsíce. Zákonodárce byl zjevně veden úmyslem, aby vyhlášení moratoria jako indikátoru nedobré ekonomické situace dlužníka, nevyvolalo nežádoucí reakci ze strany klíčových dodavatelů dlužníka a nebyla tak dále prohloubena složitá ekonomická situace dlužníka, případně aby dlužník v souvislosti s povoleným moratoriem definitivně neupadl do úpadkové situace. S vyhlášením moratoria může insolvenční soud spojit rozhodnutí o ustanovení předběžného správce. Předběžného správce soud může ustanovit také kdykoli v průběhu trvání moratoria (§ 123 insolvenčního zákona). Shrnutí: - moratorium může trvat maximálně 4 měsíce, - v průběhu moratoria nelze rozhodnout o úpadku dlužníka, - v průběhu moratoria je dlužník povinen přednostně hradit závazky, které vznikly v posledním měsíci před vyhlášením moratoria nebo v jeho průběhu, - v průběhu moratoria je dlužník chráněn před vypovězením některých smluv, pokud v okamžiku vyhlášení moratoria tyto smlouvy trvaly alespoň 3 měsíce.

12.4 Zánik moratoria K zániku moratoria může podle § 124 insolvenčního zákona dojít z důvodu: 1. uplynutí doby pro trvání moratoria dané insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu, 2. rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného před uplynutím lhůty pro trvání moratoria dané insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. Insolvenční soud může rozhodnout o zrušení moratoria na návrh většiny věřitelů případně i bez návrhu, pokud vyjde najevo nepoctivý záměr dlužníka, nebo fakt, že dlužník v návrhu na povolení moratoria neuvedl všechny rozhodné skutečnosti zcela pravdivě. Ustanovení § 124 odst. 4 insolvenčního zákona sice předpokládá před vydáním rozhodnutí o zániku moratoria slyšení dlužníka nebo některých věřitelů, ovšem to pouze v případě, že tak nevznikne nebezpečí z prodlení. 3. zastavení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu.

12.5 Moratorium před zahájením insolvenčního řízení Insolvenční zákon připouští, aby dlužník, který je podnikatelem, podal návrh na povolení moratoria dříve, než dojde k zahájení samotného insolvenčního řízení, které směřuje na jeho majetek. Řízení bude, až do okamžiku vyhlášení moratoria, probíhat prakticky v utajení. Po dobu prvních dvou pracovních dnů (počítáno ode dne podání návrhu na povolení moratoria) bude do soudního spisu smět nahlížet pouze dlužník (§ 126 odst. 1 insolvenčního zákona). I v tomto případě bude na zahájené řízení aplikován § 117 insolvenčního zákona. Při vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení bude dlužník při nakládání se svým majetkem postupovat obdobně jako při vyhlášení moratoria po zahájení insolvenčního 127

řízení. Pravidla platná pro „běžné“ moratorium budou platit i v případě moratoria povoleného před zahájením insolvenčního řízení. Přibude zde pouze jeden důvod zániku moratoria, a to skutečnost, že dlužník sám podá insolvenční návrh (§ 126 odst. 3 insolvenčního zákona). Ať již půjde o moratorium vyhlášené po nebo před zahájením insolvenčního řízení, odpovídá dlužník za škodu způsobenou porušením povinnosti vyplývající mu z ustanovení insolvenčního zákona upravujících institut moratoria. Odpovědnost dlužníka je koncipována jako objektivní. Ručitelem za případnou vzniklou škodu jsou společně a nerozdílně členové statutárního orgánu dlužníka (§ 127 insolvenčního zákona). Shrnutí: - moratorium je možné vyhlásit i před zahájením insolvenčního řízení.

128

13. Konkurs 13.1 Pojem a cíl Přestože sebou insolvenční zákon přinesl výraznou změnu v tom, že dvě samostatná řízení, jimiž byl řešen úpadek dlužníka, a to řízení konkursní a řízení vyrovnávací, nahradil jednotným řízením insolvenčním, tak jedním z možných způsobů řešení zjištěného úpadku dlužníka zůstává i nadále konkurs. Konkurs tak i nadále bude hlavním a rovněž nejčastějším způsobem, kterým bude úpadek dlužníka řešen. Řešení úpadku dlužníka konkursem je i nadále jediným, čistě „likvidačním“ způsobem řešení úpadku dlužníka. Primární snahou všech dlužníků by mělo být ozdravění jejich ekonomické situace, ať už prostřednictvím moratoria, oddlužení, reorganizace nebo postupů, které nejsou upraveny insolvenčním zákonem (narovnání, refinancování, konsolidace dluhů apod.). Teprve pokud tyto „sanační“ způsoby řešení situace dlužníka selžou, měl by v úvahu přicházet konkurs. Bohužel v praxi se ukazuje, že se dlužníci o sanaci své ekonomické situace ani nepokusí a své ekonomické problémy začínají řešit až v okamžiku, kdy je jejich situace naprosto bezvýchodná a jediným možným způsobem řešení je prohlášení konkursu na jejich majetek. Konkurs je způsobem řešení úpadku, který spočívá na principu zpeněžení veškerého majetku dlužníka a poměrného rozdělení výnosu tohoto zpeněžení mezi zjištěné pohledávky věřitelů dlužníka. Neuhrazené pohledávky věřitelů pak po skončení konkursního řízení obecně nezanikají a věřitelé se jich mohou po dlužníkovi nadále domáhat. Cíl konkursního řízení pak lze naprosto ztotožnit s obecným vymezením předmětu právní úpravy obsažené v insolvenčním zákoně. Cílem konkursního řízení tak bude uspořádání majetkových poměrů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jeho věřitelů. Konkurs lze tedy stručně charakterizovat jako proces ekonomické likvidace dlužníka, která směřuje k maximálnímu možnému uspokojení jeho věřitelů. Konkurs je také jediným způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka, který je beze zbytku přístupný pro jakéhokoliv dlužníka, který se ocitne v insolvenčním řízení. Konkurs lze tedy prohlásit na majetek jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, bez ohledu na to jestli je podnikatelem (s výjimkou osob vůči nimž nelze insolvenční zákona využít - § 6 insolvenčního zákona) . Konkurs lze tedy prohlásit také na majetek těch dlužníků u nichž jsou ostatní způsoby řešení úpadku vyloučeny např. finanční instituce, právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry, obchodník na komoditní burze apod. Shrnutí: - konkurs je likvidačním způsobem řešení úpadku, - konkurs je jediným způsobem řešení úpadku, který je přípustný u jakéhokoliv dlužníka, který se ocitne v insolvenčním řízení.

129

13.2 Prohlášení konkursu a jeho účinky 13.2.1 Prohlášení konkursu na majetek dlužníka Fáze insolvenčního řízení, ve které je úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka řešen konkursem se zahajuje rozhodnutím insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Toto rozhodnutí je insolvenční soud oprávněn vydat buď: a)

současně s rozhodnutím o úpadku dlužníka, je-li dlužníkem osoba u které insolvenční soud vylučuje řešení úpadku oddlužením nebo reorganizací,

Příklad: Insolvenční návrh byl podán na dlužníka, kterým je právnická osoba v likvidaci. Současně nejsou splněny podmínky stanovené § 144 insolvenčního zákona, aby insolvenční soud takový návrh zamítl pro nedostatek majetku dlužníka. Vzhledem k tomu, že právnická osoba v likvidaci je podnikatel není možné její úpadek nebo hrozící úpadek v souladu s § 389 odst. 1 insolvenčního zákona řešit oddlužením. Zároveň § 316 odst. 3 insolvenčního zákona vylučuje pro právnickou osobu v likvidaci jako způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku reorganizaci. Jediným možným způsobem řešení úpadku je tak konkurs. Insolvenční soud tedy jediným rozhodnutím rozhodne, že dlužník je v úpadku a současně na jeho majetek prohlásí konkurs. b)

samostatným rozhodnutím o prohlášení konkursu, které insolvenční soud vydá do třech měsíců po rozhodnutí o úpadku dlužníka, pokud v okamžiku rozhodování o úpadku nebo hrozícím úpadku dlužníka je možné tento stav řešit, vedle prohlášení konkursu na majetek dlužníka, „sanačním“ způsobem řešení úpadku dlužníka (standardní reorganizací). Jedná se však víceméně pouze o tu situaci kdy návrh na povolení reorganizace dlužníka, který splňuje podmínky podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona podá jeho věřitel. Insolvenční soud však nesmí o prohlášení konkursu rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané v rozhodnutí o úpadku,

Příklad: Insolvenční návrh na dlužníka, který splňuje podmínky pro povolení reorganizace uvedené v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona podá jeho věřitel a současně podá také návrh na povolení reorganizace. Dle § 323 musí návrh na povolení reorganizace, který předložil věřitel dlužníka schválit schůze věřitelů. Insolvenční soud tedy, poté kdy zjistil úpadek dlužníka, rozhodne samostatným rozhodnutím o úpadku dlužníka a současně svolá schůzi věřitelů, která má hlasovat o návrhu na povolení reorganizace. Na schůzi věřitelů se však věřitelé rozhodnou návrh na povolení reorganizace zamítnout a hlasují pro to, aby úpadek dlužníka byl řešen konkursem. Insolvenční soud tedy samostatným rozhodnutím prohlásí na majetek dlužníka konkurs. c)

samostatným rozhodnutím o prohlášení konkursu, které insolvenční soud vydá do třiceti dnů po rozhodnutí o úpadku dlužníka, pokud je dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem. Jedná se o situaci kdy insolvenční návrh byl podán věřitelem dlužníka a dlužník nevyužije zákonnou lhůtu pro podání návrhu na povolení oddlužení.

130

Příklad: Insolvenční návrh byl věřitelem dne 15.3.2008 podán na fyzickou osobu, která není podnikatelem. Tento insolvenční návrh byl ze strany insolvenčního soudu dlužníkovi doručen dne 20.3.2008. Dlužník byl současně poučen, že může ve lhůtě 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu podat návrh na povolení oddlužení. Insolvenční soud úpadek dlužníka zjistí dříve než uplyne stanovená 30 denní lhůta a proto samostatným rozhodnutím rozhodne dne 1.4.2008 o úpadku dlužníka. Po té kdy marným způsobem uplyne dlužníkovi lhůta pro podání návrhu na povolení oddlužení rozhodne samostatným rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho majetek. d)

samostatným rozhodnutím o prohlášení konkursu, které insolvenční soud vydá po uplynutí 15 dnů po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Tímto způsobem bude rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek takového dlužníka, který nesplňuje podmínky stanovené v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, ale je u něj přípustná reorganizace v tzv. „zkráceném režimu“ a dlužník ve lhůtě 15 dnů po rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho úpadku nepředloží reorganizační plán, který by byl schválen alespoň polovinou nezajištěných věřitelů a alespoň polovinou zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek. V takovém případě již není reorganizace u takového dlužníka přípustná, vzhledem k tomu, že se jedná o podnikatele není přípustné ani oddlužení a není důvod čekat na schůzi věřitelů, která byla svolána rozhodnutím o úpadku, protože jediným možným způsobem řešení úpadku takového dlužníka je konkurs.

Příklad: Věřitel dlužníka podá na dlužníka dne 1.3.2008 insolvenční návrh. Dle zjištění soudu se jedná o dlužníka, který má obrat za předchozí účetní období ve výši 80.000.000,- Kč a zaměstnává 15 zaměstnanců. Insolvenční soud zašle dlužníkovi insolvenční návrh k vyjádření a současně jej poučí, že nejpozději 15 dnů po rozhodnutí o úpadku může předložit insolvenčnímu soudu návrh na povolení reorganizace a reorganizační plán schválený alespoň polovinou nezajištěných věřitelů a alespoň polovinou zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek. Dne 1.4.2008 vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku dlužníka. Ve stanovené lhůtě dlužník návrh na povolení reorganizace ani reorganizační plán nepředloží. Insolvenční soud proto po uplynutí stanovené lhůty prohlásí na majetek dlužníka konkurs.

samostatným rozhodnutím o prohlášení konkursu, které insolvenční soud vydá poté, kdy zruší některý ze „sanačních“ způsobů řešení úpadku dlužníka tzn. oddlužení nebo reorganizaci,

Příklad: U dlužníka bylo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu povoleno oddlužení a následně na základě rozhodnutí schůze věřitelů schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. V průběhu plnění oddlužení splátkovým kalendářem však vyšlo najevo, že dlužník zatajoval část svých příjmů, která měla být použita na uspokojení nezajištěných věřitelů. Insolvenční soud tuto skutečnost posoudil jako zvlášť závažné porušení povinností, které má dlužník v průběhu oddlužení a v souladu s § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona zrušil schválené oddlužení. Současně také v souladu s § 418 odst. 1 insolvenčního zákona prohlásil na majetek dlužníka konkurs.

131

Shrnutí: - insolvenční soud může o prohlášení konkursu na majetek úpadku rozhodnout buď současně s rozhodnutím o úpadku dlužníka nebo samostatným rozhodnutím v dalším průběhu insolvenčního řízení. 13.2.2 Účinky prohlášení konkursu Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenční rejstříku. Tyto účinky tedy nejsou vázány na nabytí právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu. Oproti předchozí právní úpravě není s rozhodnutím o prohlášení konkursu v rámci insolvenčního řízení spojen tak rozsáhlý okruh nejrůznějších účinků. Většina nejdůležitějších hmotněprávních i procesněprávních účinků není totiž v rámci insolvenčního řízení spojována s prohlášením konkursu, ale již se samotným zahájením insolvenčního řízení. Přesto se však prohlášení konkursu na majetek dlužníka výrazným způsobem dotýká mnohých sfér práv a povinností dlužníka, které jsou mu stanoveny nejrůznějšími právními předpisy. Prohlášením konkursu se insolvenční správce, který byl ustanoven v rozhodnutí o úpadku dlužníka, stává osobou s dispozičními oprávněními. Insolvenční správce je tedy osobou oprávněnou nakládat s majetkovou podstatou a od prohlášení konkursu je, na místo dlužníka, oprávněn nakládat s majetkem dlužníka, ale také např. vystupovat vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťovat provoz dlužníkova podniku, vést účetnictví a plnit jeho daňové povinnosti. Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost, ale dlužník není oprávněn provádět jakékoliv úkony, které by se týkaly majetkové podstaty. Jakékoliv právní úkony dlužníka týkající se majetkové podstaty, které byly provedeny po prohlášení konkursu jsou vůči jeho věřitelům neúčinné. Současně nesmí dlužník v průběhu konkursu učinit bez souhlasu insolvenčního správce právní úkon, kterým by odmítnul přijetí daru nebo dědictví, kterým by bylo možno rozšířit majetkovou podstatu. Pokud by dlužník takový právní úkon učinil bylo by nutné jej považovat za neplatný. Právě vliv na dispoziční oprávnění k majetkové podstatě je jedním z nejvýraznějších účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Přestože byl dlužník v nakládání s majetkovou podstatou omezen již na základě zahájení insolvenčního řízení, tak prohlášením konkursu jsou již de facto zablokovány všechny úkony, které by dlužník mohl ve vztahu k majetkové podstatě činit a jimiž by mohl snižovat její hodnotu. Současně je však nutné zdůraznit, že insolvenční zákon s případnými úkony, které by dlužník provedl ve vztahu k majetkové podstatě po prohlášení konkursu, nespojuje neplatnost (s výjimkou odmítnutí daru a dědictví bez souhlasu insolvenčního správce), ale jejich neúčinnost. Neúčinnosti je nutné se dovolat u soudu. Je proto vždy potřeba zvážit jestli právní úkon, který dlužník učinil po prohlášení konkursu poškozuje majetkovou podstatu a teprve v okamžiku, kdy je odpověď pozitivní existuje důvod pro to se neúčinnosti právního úkonu dovolávat. V opačném případě, kdy úkon dlužníka byl učiněn ve prospěch majetkové podstaty, nemá insolvenční správce důvod takový právní úkon dlužníka napadnout. Prohlášením konkursu nedochází ke změně vlastnického práva k majetku zahrnutého v majetkové podstatě. Insolvenční správce se nestává vlastníkem majetku, tím je nadále dlužník, ale získává výhradní právo s tímto majetkem disponovat. Insolvenční správce je však i v tomto výhradním právu značně omezen a to zejména vlivem zajištěných věřitelů, ve vztahu k majetku sloužícího k zajištění, a také věřitelským orgánem, ve vztahu k ostatnímu majetku, který je zahrnut do soupisu majetkové podstaty.

132

Prohlášením konkursu na majetek dlužníka není automaticky ukončen provoz dlužníkova podniku. Naopak úkolem insolvenčního správce by mělo být udržet podnik v běhu, tak aby při jeho zpeněžení bylo možno dosáhnout co nejvyššího výnosu ve prospěch majetkové podstaty. Teprve v okamžiku kdy je provoz podniku dlužníka ze strany insolvenčního správce neudržitelný, mělo by být přistoupeno k ukončení provozu. Provoz dlužníka tak může být ukončen: a) prodejem podniku jedinou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty – nejedná se o faktický ukončení činnosti podniku, pouze podnik již nepatří dlužníkovi, b) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným na návrh insolvenčního správce po vyjádření věřitelského výboru – v tomto případě se jedná o faktické ukončení činnosti podniku dlužníka, kdy bude následně jednotlivý majetek dlužníka zpeněžován insolvenční správcem. Prohlášení konkursu na majetek dlužníka sebou přináší také další účinky a to na: a) pohledávky věřitelů - lze je uspokojit jen v rámci insolvenčního řízení, - zajištění pohledávek dlužníka, které dlužníkovi věřitelé získali po zahájení insolvenčního řízení je v průběhu konkursu neúčinné, - věcná břemena, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek po zahájení insolvenčního řízení jsou v průběhu konkursu neúčinná, - nesplatné pohledávky proti dlužníkovi, se prohlášením konkursu považují za splatné, - pohledávky věřitelů vázané na rozvazovací podmínku se prohlášením konkursu považují za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není naplněna, b) pohledávky dlužníka - osobou oprávněnou vymáhat pohledávky dlužníka je pouze insolvenční správce, - jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není svého závazku zproštěna, c) jednostranné úkony dlužníka - příkazy, pověření, plné moci a prokury prohlášením konkursu zanikají, - nezanikají pouze plné moci a pověření, které se přímo týkají insolvenčního řízení, - prohlášením konkursu zanikají dlužníkovi návrhy na uzavření smlouvy a dlužníkovo přijetí návrhů smluv, pokud na jejich základě smlouvy již nevznikly, d) smlouvy o vzájemném plnění - nebyla-li smlouva o vzájemném plnění nebo smlouva o smlouvě budoucí v okamžiku prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy může insolvenční správce smlouvu splnit namísto dlužníka a žádat splnění po druhém účastníkovi smlouvy nebo může insolvenční správce od smlouvy odstoupit,

133

pokud insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nesdělí druhému účastníkovi smlouvy, že smlouvu splní, má se za to, že od smlouvy odstoupil, odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy může druhý účastník uplatňovat náhradu škody tak vzniklé přihláškou pohledávky,

e) výpůjčka - insolvenční správce má možnost žádat vrácení vypůjčené věci i před skončením stanovené doby zapůjčení, f) nájemní a podnájemní smlouvy - insolvenční správce je oprávněn vypovědět nájemní i podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem, výpovědní doba nesmí být delší než 3 měsíce, - nájemní nebo podnájemní smlouva, kterou dlužník uzavřel jako nájemce nebo podnájemce nesmí druhý účastník smlouvy vypovědět nebo od ní odstoupit pro prodlení dlužníka s placením nájemného nebo jiné úhrady, ke kterému došlo před rozhodnutím o úpadku dlužníka, - ustanovení o nájemních a podnájemních smlouvách platí přiměřeně i pro leasingové smlouvy a smlouvy o koupi najaté věci, g) výkon rozhodnutí a exekuce - výkon rozhodnutí nebo exekuci lze, pro pohledávky, které je nutné v insolvenčním řízení přihlásit, nařídit, ale nelze ji provést, - výkon rozhodnutí nebo exekuci lze pro pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou nařídit, ale provést je lze pouze za podmínek stanovených insolvenčním zákonem, Shrnutí: - účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v insolvenčním rejstříku, - prohlášením konkursu nedochází ke změně vlastnického práva k majetku dlužníka, - konkurs je jediným způsobem řešení úpadku dlužníka je jediným případem kdy má dispoziční oprávnění k majetkové podstatě výhradně insolvenční správce, - prohlášení konkursu na majetek dlužníka neznamená automatické ukončení provozu jeho podniku. 13.2.3 Společné jmění manželů v konkursu Je-li dlužníkem proti němuž bylo zahájeno insolvenční řízení a na jehož majetek byl prohlášen konkurs fyzická osoba, která má manžela, zaniká prohlášením konkursu na majetek takové dlužníka, jejich společné jmění manželů. Byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu na majetek dlužníka stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství. Po prohlášení konkursu je tedy vždy potřeba provést vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela. Za dlužníka bude při tomto vypořádání vždy jednat insolvenční správce, na kterého prohlášením konkursu přešlo oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání

134

společného jmění manželů nebo navrhnout jeho vypořádání soudu. Případné dohody o vypořádání společného jmění manželů, které by uzavřel dlužník se svým manželem po prohlášení konkursu na jeho majetek jsou neplatné. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou uzavřel insolvenční správce a manžel dlužníka, se stává účinnou v okamžiku, kdy ji schválí insolvenční soud. Insolvenční soud dohodu o vypořádání společného jmění manželů odsouhlasí pouze tehdy je-li v souladu s právními předpisy a pokus ní vyslovil souhlas věřitelský orgán. Vedle souhlasu insolvenčního soudu musí tedy insolvenční správce získat také souhlas věřitelského orgánu, bez udělení tohoto souhlasu není insolvenční soud oprávněn dohodu o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela odsouhlasit . Po prohlášení konkursu bude tedy nutné vypořádat společné jmění manželů v následujících případech: a) zaniklo-li společné jmění manželů prohlášením konkursu na majetek jednoho z manželů, b) společné jmění manželů zaniklo před prohlášením konkursu, ale dosud nebylo vypořádáno, c) společné jmění manželů bylo zúženo dohodou nebo rozhodnutím soudu, ale doposud nebylo vypořádáno. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka je nutné považovat za neplatné také dohody mezi dlužníkem a jeho manželem, které byly uzavřeny po zahájení insolvenčního řízení pokud se jedná o: a) smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů, b) smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě stal součástí společného jmění manželů majetek do té doby náležející jen dlužníkovi, c) smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě staly součástí společného jmění manželů také závazky náležející do té doby pouze manželu dlužníka, d) dohody o vypořádání společného jmění manželů včetně soudem schváleného smíru. Problematika vypořádání společného jmění manželů po prohlášení konkursu poněkud komplikuje činnost insolvenčního správce při sestavování soupisu majetkové podstaty. Insolvenční správce by v první fázi insolvenčního řízení měl do soupisu vždy zahrnout majetek, který je jednak ve výlučném vlastnictví dlužníka, ale také majetek, který je ve společném vlastnictví dlužníka a jeho manžela. Do majetkové podstaty pak vždy náleží ta část společného jmění manželů, kterou dlužník se souhlasem svého manžela používal pro podnikání. Tento majetek tedy nelze ani dohodou insolvenčního správce a manžela dlužníka vypořádat ve prospěch manžela dlužníka, tak aby mohl být vyjmut z majetkové podstaty. Ostatní majetek, který dlužník nepoužíval k podnikání, který byl zahrnut do společného jmění manželů a na základě dohody o vypořádání byl přiznán manželu dlužníka vyjme insolvenční správce po nabytí účinnosti dohody o vypořádání společného jmění ze soupisu majetkové podstaty. Do soupisu majetkové podstaty by pak insolvenční správce, a to ani v první fázi insolvenčního řízení, neměl zahrnout majetek, který je evidentně ve výlučném vlastnictví manžela dlužníka. V okamžiku kdy se o této skutečnosti v dalším průběhu insolvenčního řízení dozví, měl by uvedený majetek ze soupisu majetkové podstaty ihned vyjmout. Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z tohoto majetku mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty.

135

Nepodaří-li se insolvenčnímu správci uzavřít s manželem dlužníka dohodu o vypořádání společného jmění manželů, nebo není-li taková dohoda odsouhlasena věřitelským orgánem či insolvenčním soudem rozhodne o vypořádání společného jmění manželů insolvenční soud v rámci řízení, které je považováno za incidenční spor. Pohledávka manžela dlužníka, která vznikla po prohlášení konkursu na základě vypořádání společného jmění manželů, se považuje automaticky za přihlášenou pohledávku (přestože již uplynula lhůta pro podávání přihlášek pohledávek) a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Po dobu trvání účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže vzniknout nové společné jmění dlužníka a jeho manžela. Uzavře-li dlužník v průběhu konkursu nové manželství, odkládá se vznik společného jmění manželů ke dni zániku účinků rozhodnutí o prohlášení konkursu. Shrnutí: prohlášením konkursu automaticky zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela, na místo dlužníka bude při vypořádání společného jmění manželů vždy vystupovat insolvenční správce, dohoda o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela podléhá souhlasu věřitelského orgánu a insolvenčního soudu, nebude-li dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřena rozhodne o vypořádání společného jmění manželů insolvenční soud

13.3 Činnost správce po prohlášení konkursu Prohlášením konkursu na majetek dlužníka přechází na insolvenčního správce největší rozsah práv a povinností v celém průběhu insolvenčního řízení. Okamžikem prohlášení konkursu se insolvenční správce stává v celém rozsahu osobou s dispozičními oprávněními. Okamžikem prohlášení konkursu na insolvenčního správce přechází následující oprávnění a úkony: a) právní úkony, které se týkají majetku náležejícího do majetkové podstaty, b) výkon práv a povinností akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě akciové společnosti, c) výkon práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem dlužníka zahrnutým do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě obchodní společnosti, d) výkon členských práv a povinností člena družstva, e) rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonů potřebných k zajištění financování podniku, f) výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnanců dlužníka, g) výkon průmyslových práv, h) rozhodování o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, i) plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění, j) vedení účetnictví, k) plnění evidenčních povinností, l) výkon dalších práv a povinností, jestliže se týkají majetkové podstaty. Po prohlášení konkursu se musí insolvenční správce zaměřit zejména na zjištění, zajištění a soupis majetkové podstaty dlužníka, dokončení seznamu přihlášených pohledávek, k přípravě na přezkumné jednání a schůzi věřitelů (v podrobnostech viz předchozí kapitoly).

136

V případě konkursu vedeného na majetek dlužníka vedoucího účetnictví je rovněž na insolvenčním správci, aby provedl sestavení mezitímní účetní závěrky. Skutečnost, že tuto mezitímní účetní závěrku sestavuje insolvenční správce neznamená, že tato jeho povinnost může být splněna bez poskytnutí nezbytně nutné součinnosti ze strany dlužníka. Dlužník je povinen předat správci veškeré doklady a poskytnout sdělení a vysvětlení tak, aby insolvenční správce mohl příslušnou mezitímní závěrku vyhotovit a předložit. V případě, že dlužník vede pouze daňovou evidenci týká se tato povinnost sestavení přehledu o příjmech, výdajích, majetku a závazcích. Insolvenční správce se rovněž stává účastníkem všech sporů, které byly zahájeny před prohlášením konkursu, a ve kterých se insolvenční správce rozhodne pokračovat. Rovněž se stává účastníkem všech sporů, které byly vyvolány insolvenčním řízením. Na základě seznamu přihlášených pohledávek a soupisu majetkové podstaty a za využití jakkoliv jinak získaných informací je insolvenční správce povinen sestavit zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu. V této zprávě insolvenční správce zejména porovná majetkovou podstatu se závazky dlužníka a vyjádří se k možnosti dalšího využití dlužníkova podniku. Zprávu předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu tak, aby mohla být nejpozději 7 dní před konáním první schůze věřitelů, která je svolána po prohlášení konkursu na majetek dlužníka zveřejněna v insolvenčním rejstříku a mohli se s ní seznámit všichni přihlášení věřitelé. Schůze věřitelů, která je svolána po prohlášení konkursu na majetek dlužníka projedná zprávu o hospodářské situaci dlužníka a učiní závěry, které slouží insolvenčnímu správci jako doporučení pro jeho další postup v insolvenčním řízení. Náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen ze zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou již zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Výjimečně může splnění těchto povinností zadat třetím osobám na účet majetkové podstaty. K tomu však musí mít souhlas insolvenčního soudu a věřitelského orgánu. Rovněž náklady na využití právních, ekonomických nebo jiných specialistů v průběhu insolvenčního řízení nese insolvenční správce primárně ze svého, teprve je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu majetkové podstaty a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li náklady na jejich činnost dopředu schváleny věřitelským orgánem může je hradit z prostředků majetkové podstaty. Při výkonu své činnosti musí insolvenční správce dbát také na to, aby na základě jím učiněných právních úkonů nevznikaly zbytečné pohledávky za podstatou, které by nebylo možno v průběhu konkursu uhradit z prostředků majetkové podstaty. Pokud by takovéto pohledávky za majetkovou podstatou v insolvenčním řízení vznikly a insolvenční správce by nebyl schopen prokázat, že při jejich vzniku nemohl poznat, že majetková podstata nebude postačovat na jejich plné uspokojení vystavoval by se možnosti postihu, protože věřitelé s pohledávkou za podstatou by se mohli domáhat škody nebo jiné újmy, která jim tímto postupem insolvenčního správce vznikla a to přímo vůči insolvenčnímu správci. Jednou ze základních povinností, které má insolvenční správce po prohlášení konkursu je také pravidelné informování insolvenčního soudu a věřitelského orgánu o průběhu konkursu a to v písemných zprávách, které je povinen předkládat minimálně jednou za tři měsíce. Shrnutí: prohlášením konkursu se insolvenční správce stává osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka, insolvenční správce je povinen sestavit zprávu o hospodářské situaci dlužníka.

137

13.4 Zpeněžení majetkové podstaty v konkursu Insolvenční zákon v § 283 a následujících upravuje podmínky, za nichž dochází k získání výtěžku určeného v konkursním řízení k rozdělení mezi insolvenční věřitele a to zpeněžením majetkové podstaty. Za zpeněžení se dle insolvenčního zákona považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti, což je nutno chápat jako změnu oproti stávající úpravě dané zákonem o konkursu a vyrovnání, jenž užití finanční hotovosti a bankovních kont dlužníka finančními prostředky, které se na účtu nacházejí ke dni prohlášení konkursu nepovažuje za zpeněžení konkursní podstaty. Tato skutečnost byť pro věřitele dlužníka nemá žádný právní význam je zcela zásadní pro následný výpočet odměny insolvenčního správce. Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o řešení úpadku formou konkursu (§ 283 odst. 2 insolvenčního zákona). Uvedené blokační ustanovení je vedenou snahou zajistit, aby ke zpeněžování majetkové podstaty docházelo toliko v nesporných případech, kdy eventuální revize rozhodnutí insolvenčního soudu soudem odvolacím, ve smyslu zrušení jeho rozhodnutí, by ve svém důsledku zasahovala do živého případu. Nešlo by tedy o stav, kdy eventuální rozhodnutí odvolacího soudu by vstupovalo do situace, kdy prodejem majetku z podstaty by již byl vytvoření nezvratný proces, v jehož důsledku by došlo k poškození práv dlužníka. Uvedená právní úprava ve své podstatě reflektuje závěry opakovaně publikované v rozhodnutích ústavního soudu. Skutečnost, že prodej majetku je omezován právní mocí rozhodnutí o prohlášení konkursu však ve svém důsledku nemá podstatnou negativní relevanci. Toto je způsobeno důsledkem § 93 odst. 2 insolvenčního zákona, podle nějž o odvolání proti rozhodnutí o úpadku či o způsobu jeho řešení rozhodne odvolací soud ve lhůtě do 2 měsíců od podání tohoto odvolání. Reálný časový interval, po nějž je omezeno zpeněžení majetkové podstaty je tedy relativně krátký, přičemž tato komplikace je každopádně vyvážená jistotou danou zpeněžováním majetku v pravomocném konkursním řízení. Další podmínkou, na jejíž naplnění na níž je vázáno zpeněžování majetkové podstaty, je konání první schůze věřitelů. Uvedený princip má zajistit, aby zpeněžování majetkové podstaty probíhalo za součinnosti a dle pokynů věřitelského orgánu, jenž byl, resp. mohl být v případě zájmu věřitelů konstituován. Výjimku nadále z výše uvedených zákazů tvoří případ, kdy je umožněno zpeněžit neprodleně věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením, či v případě pokud insolvenční soud ze zákazu nepovolí výjimku. Uvedené výjimky umožněné soudem by byly nepochybně vázány na mimořádný důvod. Možnost ovlivnit zpeněžování na základě výjimky soudu se rovněž naskýtá u nepatrného konkursu, jehož charakteristika je obsažena dále v textu. Insolvenční správce je oprávněn zpeněžovat pouze ten majetek dlužníka, který je sepsán v soupisu majetkové podstaty dlužníka. Vyjde-li tedy v průběhu insolvenčního řízení najevo další majetek dlužníka, o kterém insolvenční správce v době sestavení původního soupisu majetkové podstaty nevěděl je povinen provést nejdříve aktualizaci soupisu majetkové podstaty a teprve následně je oprávněn provést zpeněžení takového majetku. Pokud by majetek nebyl v soupisu majetkové podstaty zahrnut není věřitelský orgán ani insolvenční soud oprávněn dát insolvenčnímu správci souhlas se zpeněžení majetku dlužníka. Insolvenční zákon ponechával zachovánu škálu možností zpeněžit majetkovou podstatu danou již předchozí právní úpravou. Prodej tedy může být proveden a) veřejnou dražbou, b) prodejem movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu výkonem rozhodnutí a c) prodejem majetku mimo dražbu.

138

Za samostatný a zcela specifický způsob zpeněžení majetku dlužníka je pak možno považovat také zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou, i když princip tohoto zpeněžení je velmi obdobný s prodejem majetku dlužníka mimo dražbu. Na zpeněžení podniku jedinou smlouvou se přiměřeně použije ustanovení § 476 a násl. obch. zák. upravující smlouvu o prodeji podniku. Insolvenční správce je povinen k realizaci jakéhokoliv způsobu zpeněžení majetkové podstaty získat dopředu souhlas věřitelského orgánu. Bez souhlasu věřitelského orgánu neudělí s konkrétním způsobem zpeněžení majetku úpadce souhlas ani insolvenční soud. V případě, že by insolvenční správce zpeněžoval majetek úpadce bez souhlasu věřitelského orgánu a insolvenčního soudu vystavuje se případné odpovědnosti za škodu, kterou způsobí tím, že porušil své povinnosti, které mu vyplývají z insolvenčního zákona nebo z rozhodnutí insolvenčního soudu, jakož i tím, že při jejich výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Nejčastějším užívaným způsobem nepochybně bude nadále prodej veřejnou dražbou a prodej majetku mimo dražbu, využití možnosti prodeje výkonem rozhodnutí lze považovat i nadále pouze za marginální. Pokud bude mít insolvenční správce souhlas věřitelského orgánu s tím že způsobem zpeněžení majetku dlužníka bude veřejná dražba, musí uzavřít smlouvu o provedení dražby s dražebníkem, který na jeho návrh bude veřejnou dražbu realizovat. Smlouva o provedení veřejné dražby však nenabude účinnosti dříve než-li s ní vysloví souhlas věřitelský orgán. To znamená, že insolvenční správce musí získat souhlas věřitelského orgánu nejen se způsobem zpeněžení majetku dlužníka t.j. veřejnou dražbou, ale odsouhlasena musí být ze strany věřitelského orgánu také konkrétní smlouva s dražebníkem, který bude veřejnou dražbu realizovat. Oproti předchozí právní úpravě zde tak dochází k výrazné změně, protože dříve správce konkursní podstaty žádný zvláštní souhlas věřitelského orgánu ani soudu, při zpeněžování konkursní podstaty v rámci veřejné dražby, nepotřeboval. Veřejná dražba zůstává i nadále nejtransparentnějším způsobem zpeněžení majetku v rámci insolvenčního řízení, u kterého je možné předpokládat také nejvyšší příjem do majetkové podstaty. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že se jedná také o způsob zpeněžení, který je nejnákladnější a mnohdy také velmi zdlouhavý. V praxi se tedy nevyplatí používat tento způsob zpeněžení u majetku nižší hodnoty a také u majetku, který je velmi obtížně zpeněžitelný zejména v případech kdy s ohledem na specifický charakter majetku dlužníka přichází v úvahu velmi úzký okruh potenciálních kupců. V takovém případě je pro majetkovou podstatu mnohem přínosnější, když insolvenční správce osloví tento okruh kupců, pod dohledem věřitelského orgánu a insolvenčního soudu, přímou cestou a nezatěžuje majetkovou podstatu náklady na provedení veřejné dražby. Pro majetek nižší hodnoty a také pro majetek obtížně zpeněžitelný zůstane tak i nadále nejběžnější formou zpeněžení prodej mimo dražbu. Vzhledem k tomu, že je tento způsob zpeněžení mnohem méně transparentní než zpeněžení majetku dlužníka ve veřejné dražbě a může vytvářet pochybnosti o jeho maximálním výnosu pro majetkovou podstatu stanovuje insolvenční zákon pro tuto formu zpeněžení mnohem přísnější pravidla. Prodej mimo dražbu může insolvenční správce opět uskutečnit pouze se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Oproti předchozí právní úpravě, kdy postačovalo vyjádření věřitelského výboru, byť většinově vykládané jako požadavek na souhlas věřitelského výboru, je insolvenčním zákonem výslovně stanoven požadavek na souhlasné vyjádření věřitelského výboru k prodeji. Zároveň však insolvenční zákon vedle souhlasu věřitelského orgánu a insolvenčního soudu se způsobem zpeněžení vyžaduje, aby insolvenční správce získal souhlas insolvenčního soudu a věřitelského orgánu také se smlouvou o prodeji, kterou uzavírá z konkrétním kupcem majetku dlužníka, tedy aby získal souhlas věřitelského orgánu a insolvenčního soudu také s konkrétní kupní cenou, za kterou je majetek dlužníka zpeněžen. Dokud nebude tento souhlas věřitelským orgánem a insolvenčním soudem udělen nenabývá

139

smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Platnost smluv, kterým byl majetek zpeněžen mimo dražbu může být také napadena žalobou podanou u insolvenčního soudu. Tato žaloba bude mít charakter incidenčního sporu a bude tedy řešena v rámci insolvenčního řízení. Takovouto žalobu bude možno podat kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, což v případě věřitelů uplatňujících svá práva vůči dlužníku znamená do konce lhůty k podání námitek vůči konečné zprávě, neboť případná následně podaná žaloba by narážela na překážku pravomocného usnesení o schválení konečné zprávy. Uvedená lhůta však nebrání pozdějšímu podání předmětné žaloby třetí osobou. V rámci zpeněžení majetku mimo dražbu může insolvenční správce stanovit kupní cenu také pod cenu odhadní. Při stanovení kupní ceny by tak měl insolvenční správce zejména zohlednit náklady, které by jinak bylo nutno vynaložit na správu zpeněžovaného majetku. Souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského orgánu není nutný při zpeněžení majetku mimo dražbu pouze u věcí bezprostředně ohrožených zkázou (např. potraviny) nebo znehodnocením, jakož i věcí s nimiž se běžně obchoduje při pokračujícím provozu podniku. Novým a výrazným dopadem úpravy insolvenčního zákona zvýrazňujícím práva zajištěných věřitelů v insolvenčním řízení je že, pokud dochází ke zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení. Uvedené pokyny bude moci zajištěný věřitel adresovat insolvenčními správci okamžitě poté, co zajištěný věřitel přihlásí svoji pohledávku v insolvenčním řízení a dojde k ustanovení insolvenčního správce.Při zpeněžení majetku dlužníka, který slouží k zajištění pohledávek přihlášených věřitelů není insolvenční správce povinen získat se způsobem zpeněžení souhlas věřitelského orgánu ani insolvenčního soudu, ale je výhradně vázán pokyny zajištěného věřitele a to nejen co se týká způsobu zpeněžení, ale také případně i kupce či kupní ceny. Takto udělenými pokyny je insolvenční správce vázán. Výjimku z vázanosti insolvenčního správce tvoří případ, kdy podle závěru insolvenčního správce by bylo možno předmět zajištění zpeněžit výhodněji. V případě takovéhoto konfliktu názoru insolvenčního správce a stanoviska insolvenčního věřitele rozhoduje stanovisko insolvenčního soudu, na nějž se je povinen insolvenční správce se žádostí o vydání takovéhoto rozhodnutí obrátit. Vedle samotného zpeněžování majetku dlužníka je povinností insolvenčního správce také uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. Této povinnosti se insolvenční správce zprostí jenom tehdy pokud náklady na uplatnění a vymáhání těchto pohledávek jsou neúměrně vysoké nebo je nelze krýt z majetkové podstaty. Pokud by se však jednalo o případ kdy by bylo možno očekávat úspěch insolvenčního správce při vymáhání pohledávky dlužníka, pouze by pro toto vymáhání nebylo v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků měl by insolvenční správce požádat věřitelský orgán resp. schůzi věřitelů, aby mu na tuto činnost poskytly finanční prostředky. Teprve v okamžiku kdy věřitelé odmítnout insolvenčnímu správci finanční prostředky poskytnout měl by insolvenční správce od uplatnění či vymáhání pohledávky dlužníka upustit. Účinkem zpeněžení majetkové podstaty je zánik účinků nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce a to v rozsahu, v němž se týká zpeněženého majetku. Rovněž tak zpeněžením zanikají věcná břemena, která zatěžují zpeněžovaný majetek a která jsou podle ustanovení insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neúčinná. Zpeněžením majetku dlužníka, který sloužil k zajištění pohledávek věřitelů dlužníka dochází k zániku zajišťovacích institutů váznoucích na tomto majetku. Insolvenční zákon speciálním způsobem upravuje zpeněžení nemovitosti dlužníka, kterou dlužník využívá ke svému bydlení. Nejde zde o zpeněžení nemovitosti, jenž je k bydlení užívána třetí osobou na základě nájemního vztahu. Tento nájemní vztah nadále váže insolvenčního správce jako prodávajícího i kupujícího v režimu uzavřené nájemní smlouvy. Oproti tomu, je-li z majetkové podstaty zpeněžena nemovitost, kterou za účelem bydlení

140

užívá dlužník, je dlužník povinen tuto nemovitost vyklidit. K naplnění podmínek pro vyklizení tedy dochází nikoliv na základě sepsání nemovitosti do majetkové podstaty, nýbrž následně, po jejím prodeji. Vyklizení nemovitosti se tak v případě, že to dlužník neučiní dobrovolně, může domáhat její nabyvatel žalobou podanou u obecného soudu. V případě, že dojde k vyklizení, přísluší dlužníkovi bytová náhrada ve formě přístřeší. Uvedený stav by měl umožnit relativně bezproblémový prodej části obytných nemovitostí sepsaných v majetkové podstatě. Insolvenční správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonem stanovenými předkupními právy a právy nájemců dle zák. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. Dále v případě bytů a nebytových prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob – členů družstva, kteří jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor, je musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví dle citovaného zákona. Insolvenční zákon tedy zohledňuje práva osob odlišných od osob v postavení insolvenčních věřitelů a ukládá povinnosti insolvenčnímu správci. Takováto činnost vykonávaná insolvenčním správcem je činností mimo jeho mandát ve vztahu k insolvenčním věřitelům. Proto mu za ni náležející náhrada nákladů řízení a odměna bude hrazena osobami oprávněnými k výlučnému nabytí vlastnictví. Oprávnění nabýt výše uvedeným postupem vlastnictví je omezeno prekluzívní lhůtou tří měsíců od doručení výzvy, kterou insolvenční správce bude adresovat do vlastních rukou oprávněných resp. potenciálně oprávněných osob. Nevyužitím lhůty veškerá oprávnění k nabytí vlastnictví zanikají. Pokud bude zahrnut do soupisu majetkové podstaty majetek dlužníka, který je nezpeněžitelný (neprodejné věci, nedobytné pohledávky) může insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského orgánu takový majetek ze soupisu kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení vyjmout. V okamžiku kdy insolvenční správce vyjme uvedený majetek z majetkové podstaty stává se ve vztahu k tomu majetku osobou s dispozičními oprávněními opět sám dlužník. Shrnutí: zpeněžování majetkové podstaty provádí v průběhu konkursu insolvenční správce, insolvenční správce je oprávněn započít se zpeněžováním majetkové podstaty dlužníka až po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po konání první schůze věřitelů, která byla v insolvenčním řízení svolána, insolvenční správce je oprávněn zpeněžit pouze ten majetek dlužníka, který je zapsán v soupisu majetkové podstaty, k jakémukoliv způsobu zpeněžení majetku dlužníka musí insolvenční správce získat souhlas věřitelského orgánu, při zpeněžování majetku dlužníka, který slouží k zajištění pohledávek jeho věřitelů, se insolvenční správce řídí pokyny zajištěného věřitele.

13.5 Konečná zpráva a rozvrh V závislosti na stavu zpeněžení majetkové podstaty je insolvenční správce kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu, aby povolil částečný rozvrh. Částečný rozvrh je krokem insolvenčního správce, díky němuž insolvenční věřitelé získají poměrnou část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dříve, než v úplném závěru insolvenčního řízení v rámci řádného rozvrhového usnesení. Přestože je snahou insolvenčního zákona urychlit průběh řízení, ve kterém je řešen úpadek dlužníka, lze

141

očekávat, že mnohé insolvenční řízení budou i nadále trvat několik let. Vydání částečného rozvrhového usnesení tak směřuje k alespoň částečnému uspokojení pohledávek věřitelů ještě v průběhu insolvenčního řízení. Podmínkou pro podání návrhu na částečný rozvrh insolvenčním správcem je vyslovení souhlasu věřitelského orgánu. Návrh na částečný rozvrh musí uvádět, které pohledávky mají být v částečném rozvrhu uspokojeny a do jaké výše. Dále musí obsahovat přehled přihlášek, které mají být v částečném rozvrhu uspokojovány a určení výše uspokojení. K uspokojování věřitelů by mělo docházet zásadně shodným podílem tak, aby nedocházelo ke zvýhodnění žádného z insolvenčních věřitelů. Částečný rozvrh lze nesporně provést i v případě, že nejsou ukončeny incidenční spory o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky jednoho či více věřitelů. V tomto případě částečný rozvrh nezahrnuje osoby se spornými pohledávkami, avšak jejich pohledávky by museli být zajištěny rezervováním dostatečné výše majetku v podstatě tak, aby v následném řádném rozvrhu jejich pohledávky mohly být uspokojeny shodně podílem s ostatními věřiteli. Na základě předložení výše popsaného návrhu na částečný rozvrh je tento návrh projednán insolvenční soud. Insolvenční soud částečný rozvrh povolí tehdy, pokud zjistí, že je možné jej provést a to na základě posouzení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a zjištění, že provedením částečného rozvrhu není ohrožen rozvrh provedený po konečné zprávě. Zároveň musí být zajištěno, že je navrhované uspokojení pohledávek zahrnutých do částečného rozvrhu nepochybné (jde tedy o zjištěné pohledávky). Částečným rozvrhem rovněž nesmí být v žádném případě dotčena práva zajištěných věřitelů, jejichž specifické postavení je zdůrazňováno v každé fázi insolvenčního řízení ani uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za podstatou, které mají vzniknout v dalším průběhu insolvenčního řízení.. V případě, že soud shledá naplnění všech uvedených podmínek, rozhodne usnesením o povolení částečného rozvrhu. Po nabytí právní moci rozvrhového usnesení vyplatí insolvenční správce částečně insolvenční věřitele. Ukončení insolvenčního řízení spočívat ve dvou na sebe navazujících krocích. V prvním z kroků je projednána konečná zpráva insolvenčního správce, druhým krokem, který na první navazuje je pak vydání řádného rozvrhového usnesení. Konečná zpráva má být předložena insolvenčním správcem insolvenčnímu soudu poté, co dojde ke zpeněžení veškerého majetku dlužníka zapsaného v majetkové podstatě. Předložení konečné zprávy tedy nebrání, jestliže • dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy, • se nepodařilo zpeněžit veškerý majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat. Stanovené podmínky, které uvádí důvody nebránící předložení konečné zprávy, musí být vykládány velice obezřetně. Důvod uvedený pod bodem prvním, tedy skutečnost, že dosud nejsou ukončeny incidenční spory neovlivňující podstatně závěr konečné zprávy, je poměrně riskantní ustanovení z pohledu insolvenčního správce. Insolvenční správce může poměrně dosti obtížně odhadnout, kdy dojde k onomu podstatnému ovlivnění závěru konečné zprávy danému výsledky incidenčních sporů. Ovlivněným závěrem konečné zprávy je možno chápat stav, kdy budou podstatně měněny jednotlivé položky zprávy, zejména ty, jenž se týkají přehledu výdajů správce v průběhu insolvenčního řízení. Mezi tyto výdaje pak nesporně patří i výdaje, které správce učinil v souvislosti s vedením insolvenčního sporu. S ohledem k tomu, že otázka délky insolvenčního řízení a výše nároků je otázkou, jenž může být pouze odhadnuta, je předkládání konečné zprávy před ukončením incidenčních sporů postupem možným, avšak mělo by být spíše postupem výjimečným. K bodu druhému je třeba uvést, že jeho obsah je možno vykládat jako postup, kdy u obtížně zpeněžitelného majetku podstaty

142

může i nadále bez jeho vynětí z majetkové podstaty insolvenční správce vyvíjet snahu k jeho zpeněžení avšak s výhradou nezahrnutí do konečné zprávy. Obsahem konečné zprávy je poměrně široce podaná charakteristika činnosti insolvenčního správce s vyčíslením finančních výsledků. Konečná zpráva tedy zejména (nikoliv pouze) obsahuje: a) přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá – tyto pohledávky je nutno specifikovat jednotlivě tak, aby bylo patrno u každé z pohledávek kdo je věřitelem, jaký je právní titul této pohledávky a jak s touto pohledávkou insolvenční správce naložil, b) přehled výdajů, vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé – znění tohoto ustanovení neznamená, že výdaje, jenž byly vynaloženy v souvislosti se správou majetkové podstaty nebudou specifikovány. Pouze výdaje méně obvyklé musí být popsány podrobněji a odůvodněny více, než výdaje běžné, c) přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo – k tomu je třeba opakovaně dodat, že zpeněžení majetkové podstaty musí být specifikováno dle jednotlivých zpeněžovaných položek s výsledkem uvedeným u každé z nich, kromě toho musí být obsažen samozřejmě i výsledek celého zpeněžení, d) uvedení majetku, který nebyl zpeněžen s odůvodněním, proč k tomu došlo, e) výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo, f) přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu – s uvedeného přehledu by mělo být patrno, v jakém rozsahu již zajištěným věřitelům plněno bylo, v jakém rozsahu jim plněno ještě být má a jaký dopad mělo plnění zajištěným věřitelům na ostatní nezajištěné věřitele ve vztahu k výtěžku majetkové podstaty, g) přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení – insolvenční správce by v tomto přehledu měl uvést stručnou rekapitulaci jednání konaných jak v rámci insolvenčního řízení vedeného a konaného u insolvenčního soudu, tak i přehled jednání, které se konaly mimo jednání nařízená insolvenčním soudem. Přehled má specifikovat jejich základní charakteristiku a jejich termín. Rovněž tak mají být specifikovány právně významné úkony, přičemž tento pojem je velice obecný a široký, proto insolvenční správce musí sám vybrat z právních úkonů konajících se v průběhu insolvenčního řízení ty relevantní. Přehled jednání a právních úkonů by měl být stručný a výstižný, má sloužit toliko k orientaci o průběhu insolvenčního řízení. Konečná zpráva musí jako závěrečný výsledek obsahovat vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele. Tito věřitelé musí být v konečné zprávě výslovně uvedeni a konečná zpráva musí obsahovat údaj o výši podílů každého z označených věřitelů na rozdělované částce, výše podílů je vhodné stanovit v procentech. Součástí konečné zprávy je vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, jakož i předběžného správce a dalších správců podílejících se na správě majetkové podstaty. K přezkoumání konečné zprávy insolvenční soud svolá slyšení v případě, že insolvenční správce v konečné zprávě uvedl údaje chybné, či nejasné. Uvedené slyšení insolvenčního správce probíhá pouze v přítomnosti insolvenčního soudu a insolvenčního správce a jeho cílem je zjištěné chyby a nejasnosti odstranit. Výslednou podobu konečné zprávy insolvenční soud zveřejňuje vyhláškou v insolvenčním rejstříku. Tímto je konečná zpráva doručena všem účastníkům insolvenčního řízení.

143

Součástí zveřejnění konečné zprávy je rovněž výzva k podání případných námitek do konečné zprávy. Účastníci řízení mohou podat námitky proti konečné zprávě ve lhůtě 15 dnů ode dne jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Námitky se podávají u insolvenčního soudu a to dvojmo. Jedno vyhotovení se doručuje insolvenčnímu správci k vyjádření. K projednání konečné zprávy nařídí insolvenční soud jednání. Předvolání k projednání konečné zprávě se doručuje insolvenčnímu správci, dlužníkovi, věřitelům, kteří podali námitky a věřitelskému orgánu. Při projednání konečné zprávy je nezbytná účast insolvenčního správce. Vhodná je také účast věřitelů, kteří podali námitky proti konečné zprávě, protože právě projednání námitek je první bodem jednání o konečné zprávě. Na základě projednání námitek podaných proti konečné zprávě a samotné konečné zprávy insolvenční soud: a) konečnou zprávu schválí, nebyli-li námitky podány nebo pokud jsou nedůvodné, b) nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy, pokud shledá v konečné zprávě nedostatky nebo shledá, že jsou některé námitky důvodné, ale nemění základní obsah konečné zprávy, c) konečnou zprávu odmítne, shledá-li že námitky podané proti konečné zprávě jsou důvodné a zpochybňují konečnou zprávu jako celek. Insolvenční soud uloží insolvenčnímu správci, aby konečnou zprávu ve stanovené lhůtě přepracoval. Po projednání konečné zprávy dochází k přípravě rozvrhového usnesení. Rozvrhové usnesení nemá uspokojovat pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím na roveň postavené či zajištěné pohledávky přihlášených věřitelů v rozsahu, která jim náleží ze zpeněžení majetku sloužícího k zajištění. Tyto pohledávky mají být vyplaceny již před vydáním rozvrhového usnesení. V případě, že dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty nepostačuje k uspokojení všech pohledávek výše uvedených, jsou uspokojovány pohledávky v pořadí : a) odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, b) pohledávky věřitelů vzniklé za doby trvání moratoria, které bylo vyhlášeno jak před tak i po zahájení insolvenčního řízení, které bezprostředně souvisejí se zachováním chodu podniku (např. dodávky energií a surovin) a c) pohledávky věřitelů z úvěrového financování, d) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty, e) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, f) ostatní pohledávky v poměrném uspokojení. Pohledávka zajištěného věřitele je v tomto pořadí pohledávkou privilegovanou, takže výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jíž byla zajištěna pohledávka věřitele může být k jiným účelům než pro zajištěného věřitele použito pouze v rozsahu, který přesahuje rozsah jeho přihlášené zajištěné pohledávky. Není-li v majetkové podstatě dostatek finančních prostředků na uspokojení všech výše uvedených pohledávek, insolvenční správce rozvrhové usnesení nevyhotovuje a bezprostředně po nabytí právní moci usnesení insolvenčního soudu, kterým schválí konečnou zprávu navrhne insolvenčnímu soudu, aby byl konkurs zrušen, protože majetek dlužníka nepostačuje ani na úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Po vyplacení pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek jím postavených na roveň a zajištěných pohledávek předkládá insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení. Rozvrhové usnesení musí obsahovat údaj, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Po přezkoumání věcné správnosti tohoto návrhu soudem je vydáno rozvrhové usnesení, které

144

musí obsahovat údaj o konkrétních částkách vyplácených věřitelům. Výtěžek rozvrhového usnesení insolvenční správce proplácí zpravidla bankovním převodem na účet věřitele, poštovní poukázkou nebo ve svém sídle. U částek nepřesahujících 500,- Kč je možno plnit jejich uložením do úschovy soudu, tímto soudem je obecný soud dlužníka. O uložení částky do úschovy soudu musí být věřitel písemně vyrozuměn. Po splnění rozvrhového usnesení insolvenční správce podá insolvenčnímu soudu zprávu. Insolvenční zákon připouští, že k vydání rozvrhového usnesení může insolvenční soud přistoupit i pokud: a) nejsou splněny podmínky pro výplatu přihlášené pohledávky, b) jde-li dosud o pohledávku spornou – v tomto případě jde zejména o pohledávky týkající se odvolání proti konečné zprávě, či ty, ohledně jejichž vedení nebyl doposud skončen incidenční spor. Shrnutí: umožňuje-li to stav insolvenčního řízení je insolvenční správce povinen podat návrh na realizaci částečného rozvrhu, po ukončení zpeněžování majetku dlužníka předkládá insolvenční správce, umožňuje-li to stav insolvenčního řízení, insolvenčnímu soudu konečnou zprávu a vyúčtování své odměny a hotových výdajů, insolvenční zákon podrobně vymezuje obsah konečné zprávy, konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce schvaluje insolvenční soud, po nabytí právní moci usnesení, kterým insolvenční soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů předkládá insolvenční správce soudu návrh na vydání rozvrhového usnesení, rozvrhovým usnesením (částečným rozvrhovým usnesením) rozděluje insolvenční soud finanční prostředky, které byly získány zpeněžením majetku dlužníka mezi jeho věřitele, faktickou realizací rozvrhového usnesení (vyplacení jednotlivých částek) provádí insolvenční správce.

13.6 Zrušení konkursu 13.6.1 Důvody pro zrušení konkursu Zrušení konkursu je poslední fází insolvenčního řízení, ve kterém byl řešen dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek. Ke zrušení konkursu může dojít kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení a to nejen po vydání a realizování rozvrhového usnesení. Insolvenční zákon v § 308 a § 310 obsahuje taxativní výčet případů, kdy je insolvenční soud povinen zrušit konkurs prohlášený na majetek dlužníka. Insolvenční soud tak zruší konkurs: a)

zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty,

Ke zrušení konkursu z tohoto důvodu může dojít zejména v případě, kdy k rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení formou konkursu dojde např. z nezájmu samotného dlužníka, který nereaguje na podání vůči němu směřovaná, ať již vědomě či z nedbalosti. V důsledku

145

pasivity dlužníka může insolvenční soud rozhodnout o úpadku dlužníka a prohlásit na jeho majetek konkurs (skutečnost, že dlužník na výzvu soudu nepředložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců opravňuje insolvenční soud, dle § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, domnívat se, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky a má tak za prokázaný jeden ze znaků úpadku dlužníka). Teprve následně dlužník začne být aktivní a bude tvrdit, že stav úpadku, o kterém bylo rozhodnuto, u něj nenastal. Svá tvrzení však musí soudu doložit, soud si dle ustanovení § 86 k tomuto tvrzení může provést i další důkazy. Návrhu na zrušení konkursu insolvenční soud vyhoví, pokud původní osvědčení stavu úpadku k okamžiku rozhodnutí o úpadku insolvenčním soudem je novými zjištěními vyvráceno a současně stav úpadku nenastal ani následovně po vydání rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení konkursem. Hospodaření dlužníka tedy není v úpadku v okamžiku, kdy insolvenční soud o návrhu na zrušení konkursu rozhoduje.Pokud insolvenční soud zjistí, že nedošlo ani k dodatečnému osvědčení dlužníkova úpadku, je překážkou pro zrušení konkursu i aktuální stav konkursního řízení, v němž již došlo ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty. b)

zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny,

Insolvenční soud zruší svým rozhodnutím prohlášený konkurs, pokud v průběhu konkursu zjistí, že se po zahájení insolvenčního řízení a to ani ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku dlužníka do insolvenčního řízení nepřihlásil žádný z věřitelů dlužníka. V takovém případě by další vedení konkursního řízení postrádalo jakýkoliv smysl, protože by nebylo možno dosáhnout uspořádání majetkových poměrů mezi dlužníkem a osobami, které jsou dotčeny jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem, zejména tedy jeho věřiteli. c)

po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení,

Splnění rozvrhového usnesení je nejčastějším důvodem pro to, aby insolvenční soud zrušil konkurs. Dochází tak k naplnění smyslu konkursu, kdy veškerý majetek dlužníka byl zpeněžen, výnos tohoto zpeněžení byl rozdělen mezi jeho přihlášené věřitele a došlo tak v maximální možné míře uspořádání vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.

zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty,

Na rozdíl od řízení konkursního vedeného podle předchozí právní úpravy (ZKV) neumožňuje insolvenční zákon insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh z důvodu nedostatku majetku dlužníka, který by postačoval alespoň ke krytí pohledávek za podstatou v průběhu insolvenčního řízení. Jedinou výjimkou je postup podle § 144 insolvenčního zákona, kde je však tato možnost insolvenčního soudu velmi omezen. Insolvenční soud tak bude muset rozhodnout o úpadku a prohlásit konkurs i u dlužníka, jehož majetek zcela zjevně nepostačuje ani na to, aby se uhradila odměna a hotové výdaje insolvenčního správce a náklady na samotné vedení insolvenčního řízení. V takovém případě tedy insolvenční soud prohlásí konkurs, ale takový konkurs zároveň co nejdříve zruší, aby zbytečně nevznikaly další pohledávky dlužníka, které by nebylo možno v insolvenčním řízení uhradit.

146

jestliže dlužník v průběhu konkursu zemře,

Z povahy věci je zřejmé, že ke zrušení konkursu v tomto případě může dojít pouze v případě konkursu vedeného na majetek fyzické osoby, při vedení konkursu na majetek právnické osoby není úmrtí fyzických osob v postavení statutárních orgánů této právnické osoby pro účely konkursního řízení relevantní. Pro potřeby zastoupení subjektů dlužníka – fyzické osoby při jejím úmrtí zákon konstruuje právní nástupnictví v průběhu konkursu, kdy namísto zemřelého dlužníka nastupují jeho dědicové. Nástup dědiců je vázán na projednání dědictví, přičemž do jeho pravomocného vyřízení není pro potřeby konkursního řízení okruh účastníků dán. Shodně pak je třeba konstatovat, že s ohledem na možnost odmítnout dědictví zákonnými dědici, případně dědici ze závěti, je nutno vyčkat na ukončení dědického řízení, neboť i zjištění, že nedojde k nástupnictví dědiců po zemřelém dlužníkovi je relevantní pro doplnění okruhu subjektů konkursního řízení. Stát, tedy Česká republika pak vstupuje do řízení v případě, že je jednak dědicem dlužníka, a to ve formě jeho závěti, nebo v případě nabytí dědictví ve formě odúmrti. V tomto případě pak soud jedná jako s nástupcem dlužníka se státem, tedy v rámci stávající právní úpravy s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Možným krokem insolvenčního soudu ve věci správy majetkové podstaty po dobu dědického řízení je vyhodnocení okruhu dědiců jako předběžné otázky či případné podání návrhu na ustanovení správce dědictví dle ustanovení § 175e o. s. ř. tam, kde nutnost provedení kroků ve správě majetku nesnese odkladu a nelze vyčkávat na výsledek dědického řízení. Insolvenční správce v průběhu řízení, kdy dlužník zemře, zpravidla provede pouze část činnosti zahrnující určitý úsek konkursního řízení, která je u něj předpokládána, s výjimkou ryze teoretické možnosti úmrtí dlužníka až po vydání rozvrhového usnesení. S ohledem na tuto skutečnost insolvenční správce předkládá insolvenčnímu soudu svou konečnou zprávu, jako variantu standardní konečné zprávy, v níž vyúčtuje svoji poměrnou část odměny a vynaložené výlohy spolu s tím, že současně předloží zprávu o dosavadních výsledcích konkursního řízení. Po nabytí právní moci usnesení, kterým insolvenční soud schválí konečnou zprávu insolvenčního správce, soud zruší konkurs, přičemž s ohledem na faktický dopad zrušení konkursu v důsledku úmrtí dlužníka není vůči takovémuto rozhodnutí soudu odvolání přípustné. V takto zrušeném řízení tedy kromě již insolvenčním správcem vyplacených pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou či již vyplacených pohledávek zajištěných věřitelů dle názoru autora nebudou vypláceny již žádné další pohledávky věřitelů. V konkursu tedy již nebudou uhrazeny pohledávky přihlášených věřitelů, dosud nevyplacených věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Výjimku z tohoto pravidla je nutné učinit v případě, kdy již byl insolvenčním správcem zpeněžen majetek sloužící k zajištění pohledávek přihlášených věřitelů, pak je nutné před zrušením konkursu vyplatit i tyto věřitele. Insolvenční řízení je po právní moci rozhodnutí o schválení zprávy insolvenčního správce zrušeno a následně je věc postoupena obecnému soudu, u nějž je projednáváno dědictví. U tohoto soudu jsou potom v rámci projednání dědictví řešeny pohledávky přihlášených věřitelů, pokud již nebyly vypořádány v insolvenčním řízení. f)

na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojí listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřená pravost podpisů osob, které tuto listinu podepsaly.

V tomto případě insolvenční soud nezkoumá stav úpadku, nýbrž jen formálně to, zda předložená listina obsahuje požadované prohlášení věřitelů o souhlasu se zrušením konkursu a

147

jejich podpisy. Pokud tomu tak je, insolvenční soud konkurs obratem zruší. Tento důvod pro zrušení konkursu se v praxi může nejspíše uplatnit v případě kdy tuzemské insolvenční řízení je vedeno jako vedlejší úpadkové řízení ve vztahu k hlavnímu úpadkovému řízení v jiném členském státě Evropské unie. Pro věřitele by v danou chvíli mohlo být výhodnější, aby tuzemský majetek úpadce byl zpeněžen v rámci řízení vedeného v jiném členském státě do jehož majetkové podstaty by zrušení konkursu v České republice náležel. V případech uvedených pod písm. a) – e) zruší insolvenční soud konkurs i bez návrhu dlužníka, některého z jeho věřitelů nebo insolvenčního správce. V případě uvedeném pod písm. f) tak může učinit pouze na základě návrhu, který podá sám dlužník. Shrnutí: nastane-li některá z okolností, se kterou insolvenční zákon spojuje zrušení konkursu, vydá insolvenční soud rozhodnutí, kterým zruší konkurs a to i bez návrhu.

13.6.2 Důsledky zrušení konkursu a činnost insolvenčního správce po zrušení konkursu Nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu insolvenční řízení končí a zanikají tedy také všechny účinky, které insolvenční zákon se zahájením insolvenčního řízení spojuje, nebo které nastaly v dalším průběhu insolvenčního řízení například na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu. Za dlužníka, který je právnickou osobou, jednají tedy opět jeho statutární orgány nebo likvidátor, pokud se jedná o právnickou osobu v likvidaci. Pokud byl konkurs zrušen z důvodu, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, je rozhodnutí o zrušení konkursu podkladem pro výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku. Upravený seznam přihlášených pohledávek je po zrušení konkursu titulem, který opravňuje věřitele, jehož pohledávka nebyla na přezkumném řízení popřena dlužníkem, podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci. Toto právo se promlčí za 10 let od nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu. Dojde-li v důsledku zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo pro to, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce, pohledávky věřitelů nebo jejich části, které nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení zanikají, pokud nemohou být uspokojeny ze zajištění. Činnost insolvenčního správce zrušením konkursu nekončí a to přesto, že dispoziční oprávnění k majetkové podstatě se zcela vrací do rukou dlužníka. Insolvenční správce je povinen ke dni zrušení konkursu: a) uzavřít účetní knihy dlužníka, b) sestavit účetní závěrku dlužníka, c) splnit povinnosti uložené předpisy o daních, d) předat dlužníkovi účetní záznamy, e) předat dlužníkovi zbývající majetek a f) zajistit evidenční a archivační činnost. Teprve na základě oznámení, že insolvenční správce splnil všechny výše uvedené povinnosti zprostí insolvenční soud insolvenčního správce jeho funkce.

148

Shrnutí: nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu insolvenční řízení končí, nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu zanikají účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení, nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu nezaniká funkce insolvenčního správce.

13.7 Nepatrný konkurs Právní úprava insolvenčního zákona koncipuje možnost zvláštní formy řešení pro konkursy menšího rozsahu. Zákon koncipuje úpravu nepatrného konkursu v § 314 a násl. insolvenčního zákona. Insolvenční řízení může probíhat dle úpravy o nepatrném konkursu v případech, kdy : a) dlužníkem je fyzická osoba, jenž není podnikatelem nebo v b) dlužníka, jehož celkový obrat dle zákona o účetnictví za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahuje 2 mil. Kč a dlužník nemá více než padesát věřitelů. Případy, kdy nepatrným konkursem bude řešen úpadek dlužníka – fyzické osoby, jenž není podnikatelem jsou zaměřeny na situace, kdy v řešení úpadku formou konkursu se ocitá fyzická osoba – nepodnikatel, jenž nepožádal, či kterému nebylo připuštěno řešení jeho úpadku formou oddlužení. Rovněž tak může být řešen úpadek fyzické osoby nepodnikatele formou nepatrného konkursu v případě, že přes schválené oddlužení jeho osoby dojde k jeho zrušení. Poté je jeho úpadek vždy řešen dle § 418 insolvenčního zákona. V případě úpadku fyzické osoby – nepodnikatele a jeho řešení formou konkursu je třeba zdůraznit, že ve všech případech takovéhoto řízení půjde o nepatrný konkurs bez ohledu na to, jaký bude skutečný rozsah řízení, ať již daného rozsahem majetkové podstaty či počtu insolvenčních věřitelů. Zákon vychází z koncepce, že úpadek fyzické osoby – nepodnikatele je vždy specifickým řízením, u nějž je důvodným jeho řešení formou nepatrného konkursu. Jak již bylo výše uvedeno, druhým případem řešení úpadku formou nepatrného konkursu je situace, kdy rozsah podnikání dlužníka – podnikatele nedosahuje výše popsaného stupně relevance daného jeho obratem a počtem věřitelů, takže se jeví nedůvodným absolvování celého procesně poměrně náročného a v důsledku i časově náročného „úplného“ konkursního řízení. Podmínka celkového obratu nepřesahující 2 mil. Kč za účetní období předcházející rozhodnutí o konkursu a počtu méně než padesáti věřitelů dlužníka jsou podmínkami kumulativními. K tomu, aby řízení bylo vedeno jako nepatrný konkurs nedochází ze zákona automaticky, nýbrž v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu. Insolvenční soud, pokud shledá podmínky pro vedení insolvenčního řízení formou nepatrného konkursu o tomto vydá rozhodnutí, které může vydat i bez návrhu. Takovéto rozhodnutí spojuje s prohlášením konkursu, případně je může vydat i následně a to kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu. Podklad pro rozhodnutí insolvenčního soudu v případě, že dlužníkem je fyzická osoba – nepodnikatel je dán prostým zjištěním uvedené skutečnosti. Oproti tomu mohou nastat problémy za situace, že dochází k rozhodování o nepatrném konkursu v druhém případě, tedy za podmínky, že obrat dlužníka nebude dosahovat 2 mil. Kč a počet jeho věřitelů padesát. V případě zjištění počtu věřitelů soud může vycházet ze seznamu předložených dlužníkem a z vyhotovených dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Pokud půjde o dlužnický insolvenční návrh, předpokládá zákon předložení těchto seznamů vždy. Oproti tomu v případě, že dochází k rozhodnutí o úpadku k návrhu podanému věřitelem, bude mít

149

soud k dispozici podklad pro závěr o počtu věřitelů dlužníka pouze tehdy, pokud podle § 128 odst. 3 insolvenčního zákona využije možnosti uložit předložení seznamů dle § 104 insolvenčního zákona. Zájem soudu na rychlosti insolvenčního řízení ve vztahu k možnosti využít ustanovení o nepatrném konkursu v daném případě dává závěr, že předkládání seznamu majetku závazků a tedy seznámení soudu s počtem věřitelů dlužníka by mělo být obligatorní náležitostí prováděnou v každém insolvenčním řízení. Další otázkou řešenou při rozhodování, zda prohlásit konkurs za nepatrný, je vyhodnocení požadavku na obrat dlužníka za účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahující 2 mil. Kč. Pokud má soud postupovat racionálně, a tedy spojit rozhodnutí o nepatrném konkursu s prohlášením konkursu, je nutné aby informaci o obratu dlužníka měl k dispozici již před rozhodnutím soudu o prohlášení konkursu. Vzhledem ke skutečnosti, že v případě konkursu se rozhodnutí o způsobu řešení úpadku konkursem často pojí s rozhodnutím o úpadku, je získání podkladů pro rozhodnutí o nepatrném konkursu limitováno velmi krátkým časovým úsekem. Ke zjištění informací o obratu dlužníka soud může využít několika zdrojů: a) zjištění obratu dlužníka ze sdělení jím poskytnutých insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o jeho úpadku, b) zjištěním informací o obratu dlužníka z jiných zdrojů – soud přitom může využít možnosti provést jiné, než navržené důkazy k ověření úpadku dlužníka dle § 86 insolvenčního zákona a v souvislosti s tím požádat finanční úřad místně příslušný sídlem dlužníka, aby soudu předložil účetní uzávěrku za poslední účetní období předcházející rozhodování soudu. Na jejím základě soud kromě zjištění existence úpadku může ověřit i existenci podmínek pro rozhodnutí o řešení úpadku nepatrným konkursem. V případě, že z účetnictví dlužníka nebude možno jeho obrat ověřit, např. z důvodu nevedení tohoto účetnictví, se jeví jako možné rozhodnout o nepatrném konkursu bez explicitního prokázání existence podmínek pro toto rozhodnutí. Půjde o situace, kdy soudu bude doloženo, že dlužník již ukončil své podnikání, případně že toto podnikání již v období předcházejícímu prohlášení konkursu bylo prováděno v nepodstatném rozsahu. Soud je při takovémto posuzování veden i zásadou insolvenčního řízení, která klade důraz na rychlé, hospodárné a v důsledku i tedy nejvyšší možné uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) insolvenčního zákona). Pokud je tedy zjištěno ukončení podnikání dlužníka, je logickým závěr insolvenčního soudu o jeho obratu nepřesahujícím 2 mil. Kč. V insolvenčním řízení může výjimečně nastat situace, kdy konkurs je veden jako nepatrný a dodatečně vyjde najevo, že pro takovýto způsob vedení řízení nejsou podmínky. Insolvenční soud přijme neodkladně rozhodnutí, kterým své rozhodnutí o vedení konkursu jako nepatrného zruší. Účinky úkonů provedených v době vedení konkursu jako nepatrného však nejsou dotčeny. Proti rozhodnutí soudu, kterým řízení označí za nepatrný konkurs, případně kterým toto rozhodnutí zruší není odvolání přípustné, takovéto rozhodnutí však musí být vždy odůvodněno. Ustanovení o nepatrném konkursu dává tomuto typu řízení značnou pružnost a v důsledku tedy i rychlost. V průběhu nepatrného konkursu se postupuje shodně s právní úpravou konkursu. Shodně jako v řádném konkursním řízení, má možnost o postupu rozhodnout schůze věřitelů odlišně. Pro nepatrný konkurs jsou výslovně stanoveny následující odchylky : a) místo věřitelského výboru mohou věřitelé ustanovit zástupce věřitelů – uvedená úprava s ohledem na vazbu danou počtem věřitelů usnadňuje činnost dohledu a řízení konkursu věřiteli

150

b) k účinnosti dohody o vypořádání SJM není potřeba schválení insolvenčním soudem ani souhlasu věřitelského orgánu – uvedené ustanovení vychází z toho, že ve vazbě na charakter nepatrného konkursu převažuje zájem na rychlosti tohoto řízení nad přísným požadavkem kontroly činnosti insolvenčního správce. Tento postup je legitimován zejména odkazem na často majetkově marginální význam uvedených dohod, c) k vyloučení nedobytných práv, pohledávek a věcí nebo jiných majetkových hodnot, které není možno prodat, není nutný souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského orgánu – ve vztahu k této skutečnosti je nutno opět zdůraznit, že nepatrné konkursy zpravidla nebudou zahrnovat majetek rozsáhlejší hodnoty, d) o včasných námitkách proti konečné zprávě a vyúčtování lze rozhodnout i bez nařízení jednání – uvedená skutečnost omezuje formalistický přístup ve vztahu k projednání konečné zprávy a vyúčtování a umožňuje pragmatický přístup vztahu k rychlosti konkursního řízení, e) při přezkumném jednání lze současně projednat všechny otázky, o kterých by jinak byla oprávněna rozhodnout pouze schůze věřitelů a je-li to účelné, lze přednést také konečnou zprávu a vyúčtování a projednat námitky proti nim. Ve výše uvedených zákonných odchylkách se zobrazuje charakter nepatrného konkursu. Výčet odchylek však v žádném případě není úplný, nýbrž pouze příkladný. Oporu k tomuto závěru lze nalézt v § 315 odst. 2 insolvenčního zákona , neboť zde je výslovně uvedeno, že insolvenční soud může pro nepatrný konkurs stanovit i další odchylky od zákona, pokud povedou k rychlému a hospodárnému průběhu insolvenčního řízení. Možnost omezit takovéto rozhodnutí insolvenční soudu má schůze věřitelů, přičemž se zde relevantním způsobem projevuje dominantní vliv věřitelů na celý průběh insolvenčního řízení. Možné odchylky od znění insolvenčního zákona nesmí zasáhnout postavení zajištěných věřitelů ani nesmí být v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Rozsah odchylek od znění insolvenčního zákona musí být insolvenčním soudem zveřejněn. Předpokládá se, že takovéto rozhodnutí může insolvenční soud spojit s rozhodnutím o nepatrném konkursu, nebo je může vydat dodatečně kdykoliv později. Za předpokladu plného využití možností daných nepatrným konkursem je možné, aby insolvenční řízení řešené formou konkursu proběhlo následovně : V průběhu řízení o podaném insolvenčním návrhu soud zjistí podklady, z nichž vyplyne možnost řešit případné konkursní řízení formou nepatrného konkursu. Následně soud rozhoduje o úpadku dlužníka a s tímto rozhodnutím spojuje rozhodnutí o řešení úpadku formou nepatrného konkursu. V rámci rozhodnutí o řešení úpadku formou nepatrného konkursu užije soud možnosti stanovit odchylku od insolvenčního zákona, když umožní insolvenčnímu správci provést prodej majetkové podstaty i bez souhlasu věřitelského orgánu, např. na základě stanoviska insolvenčního soudu či prozatímního věřitelského výboru. Insolvenční správce po seznámení se s rozsahem majetkové podstaty, která bude zpravidla nepříliš rozsáhlá, provede prodej aktiv majetkové podstaty. Následně provede vyloučení nedobytných pohledávek a věcí. V případě, že jde o úpadce – fyzickou osobu s nevypořádaným SJM, toto SJM vypořádá. Při konání přezkumného jednání po přezkumu přihlášených pohledávek věřitelů tyto seznámí se závěry své činnosti, a přednese jim současně svou konečnou zprávu a vyúčtování. Přítomní věřitelé jsou následně vyzvání k podání námitek proti této zprávě, přičemž námitky mohou být okamžitě projednány. Po projednání konečné zprávy může být konečná zpráva insolvenčního správce schválena a insolvenční řízení takto řešené formou nepatrného konkursu může být ukončeno některým se zákonem předpokládaných způsobů.

151

Shrnutí: nepatrný konkurs představuje zjednodušenou formu standardního konkursu, insolvenční zákon stanovuje pro nepatrný konkurs odchylky od pravidel, jimiž se řídí standardní konkurs, další odchylky nad rámec těch, které jsou upraveny insolvenčním zákonem, může stanovit insolvenční soud.

152

14. Reorganizace Zcela novým způsobem řešení nepříznivé ekonomické situace dlužníka, jenž je zaveden insolvenčním zákonem do tuzemského systému úpadkového práva, je řešení úpadku dlužníka v rámci reorganizace. Vzhledem ke skutečnosti, že reorganizace je v tuzemském právu institut zcela nový, nebylo možné při tvorbě zákonné úpravy navázat na předchozí legislativu, popřípadě judikaturu soudů. Inspirace proto musela být hledána v zahraničních právních úpravách úpadkového práva a to především v právní úpravě USA (Bankruptcy Law z roku 1978) a právní úpravě rakouské, německé a slovenské. Zavedením reorganizace do našeho právního řádu se tuzemská právní úprava úpadkového práva přibližuje celosvětovým trendům, které mají za cíl především sanaci ekonomické situace dlužníka a nikoliv jeho pouhou likvidaci v rámci konkursního řízení. Výhodou reorganizace je, že pokud bude celý proces úspěšně zakončen, skýtá pro věřitele dlužníka výhodu v tom, že jejich pohledávky by měly být uspokojeny ve vyšší míře než v případě, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Na druhou stranu pro dlužníka má reorganizace tu výhodu, že po jejím úspěšném skončení by měl být dlužník oproštěn od zbylé části svých závazků a může se tedy znovu zapojit do standardního ekonomického života.

14.1 Pojem a cíl reorganizace Reorganizace je určena k řešení úpadku nebo hrozícího úpadku (dále jen úpadek) pouze takového dlužníka, který je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 obch.zák. Dle tohoto ustanovení se za podnikatele považuje: a. osoba zapsaná v obchodním rejstříku b. osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c. osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních právních předpisů, d. osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního právního předpisu. Reorganizací lze tedy řešit úpadek nejen právnické, ale i fyzické osoby a to za podmínky, že je tato osoba podnikatelem. Lze však oprávněně očekávat, že reorganizace u fyzických osob, které jsou podnikateli, budou v praxi méně časté než reorganizace prováděné u osob právnických. Cílem reorganizace, jako jednoho z možných způsobů řešení úpadku dlužníka v rámci insolvenčního řízení, je uspořádání majetkových poměrů dlužníka k osobám, které jsou dotčeny jeho úpadkem a to tak, že v průběhu reorganizace dojde k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Tento obecný cíl insolvenčního řízení může být v rámci reorganizace modifikován a to dohodou věřitelů v rámci reorganizačního plánu. Na rozdíl od konkursu však není cílem reorganizace pouhá likvidace dlužníka tzn. zpeněžení veškerého majetku dlužníka jehož výtěžek je následně, podle zákonných kritérií, rozdělen mezi jeho jednotlivé přihlášené věřitele. Cílem reorganizace je naopak provedení sanace dlužníka, tedy „ozdravění“ jeho ekonomické situace a to prostřednictvím speciálních opatření, které vedou k tomu, že dlužník je následně schopen pokračovat ve své podnikatelské činnosti, pokud není v rámci reorganizace zamýšlen jiný účinek tohoto způsobu řešení úpadku dlužníka např. likvidace společnosti nebo její fůze s jinou společností atd. Úpadek dlužníka by měl být v rámci reorganizace nejčastěji řešen tak, že dochází ze strany dlužníka k postupnému uspokojování pohledávek věřitelů, v souladu s věřiteli odsouhlaseným reorganizačním plánem, a to při zachování provozu dlužníkova

153

podniku. Na základě provádění reorganizačního plánu pak současně dochází k ozdravění hospodaření podniku a to realizací zvláštních opatření, které jsou obsaženy právě v reorganizačním plánu. Celý tento proces pak probíhá za stálého dohledu věřitelů dlužníka, insolvenčního správce a insolvenčního soudu. Reorganizace se vždy týká pouze podniku podnikatele. Dle § 5 obch.zák. se za podnik podnikatele považuje soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podnik je věc hromadná. V případě, že by reorganizace byla prováděna u fyzické osoby, která je podnikatelem, vztahoval by se tento způsob řešení úpadku pouze na ten majetek dlužníka, který patří této osobě jako podnikateli a slouží k provozování jeho podniku, nebo vzhledem ke své povaze má k tomuto účelu sloužit (obchodní majetek). Reorganizace prováděná u fyzické osoby, která je podnikatelem se tedy nikdy nedotkne majetku, který neslouží k jeho podnikatelské činnosti. Z reorganizace je tak například vyloučen majetek, který je součástí společného jmění manželů, pokud s jeho použitím pro podnikání nevyslovil druhý manžel souhlas. Neznamená to ovšem, že tento majetek nebude zahrnut insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty dlužníka a pokud bude reorganizace neúspěšná a proto bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs, bude i majetek, který je vyloučen z řešení úpadku dlužníka reorganizací, zpeněžen a použit k poměrnému uspokojení věřitelů dlužníka v průběhu konkursu. V případě, že bude reorganizace prováděna u právnické osoby bude se vztahovat na její veškerý majetek. Shrnutí: - reorganizace je sanační způsob řešení úpadku dlužníka - reorganizace je způsob řešení úpadku, který je podnikatelem - reorganizace probíhá zpravidla tak, že dochází k postupnému uspokojování pohledávek věřitelů podle schváleného reorganizačního plánu - reorganizace se týká pouze podniku dlužníka.

14.2 Přípustnost reorganizace Vedle již výše uvedené podmínky, která stanoví, že reorganizace je přípustná pouze u takového dlužníka, který je podnikatele, stanovuje insolvenční zákon také další podmínky pro vymezení osoby dlužníka, u něhož je reorganizace přípustná. Reorganizaci jako způsob řešení úpadku nikdy nelze využít u dlužníka pokud je současně: a) právnickou osobou v likvidaci, b) obchodníkem s cennými papíry, c) osobu oprávněnou k obchodování na komoditní burze, d) bankou, pojišťovnou, zajišťovnou, spořitelním nebo úvěrním družstvem, institucí elektronických peněz, pobočkou zahraniční banky, která na našem území nepodniká na základě jednotné licence nebo pobočkou pojišťovny z třetího státu (§ 368 odst. 3 insolvenčního zákona, § 379 odst. 3 insolvenčního zákona) . U výše uvedených typů dlužníků je tedy reorganizace vyloučena vždy. Za žádných podmínek tedy nejde výše uvedené dlužníky reorganizovat a jediným možným způsobem řešení jejich úpadku je konkurs. Insolvenční zákon rozlišuje dvě základní formy reorganizace, které se liší vymezením podmínek pro možnost jejího zahájení. Základní formou reorganizace je tzv. reorganizace standardní.

154

Standardní reorganizace je přípustná pouze u dlužníka, který má: a) minimálně 100 zaměstnanců v pracovním poměru, nebo b) obrat za předchozí účetní období minimálně 100 mil. Kč.

Základní schéma standardní reorganizace

Insolvenční návrh a návrh na povolení reorganizace

Rozhodnutí o úpadku a povolení reorganizace

Vyjednání a schválení reorganizačního plánu

Schválení reorganizačního plánu soudem

Tyto podmínky jsou nastaveny poměrně přísně a velký počet dlužníků by tak byl z tohoto způsobu řešení úpadku vyloučen, právě jen na základě nesplnění těchto kritérií. Z uvedeného důvodu obsahuje insolvenční zákon také právní úpravu tzv. zkrácené reorganizace. Do procesu zkrácené reorganizace se mohou dostat i ti dlužníci, kteří nevyhovují kritériím pro standardní reorganizaci, ale pouze za podmínky, že nejpozději 15 dnů po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, předloží insolvenčnímu soudu reorganizační plán, se kterým souhlasila nejméně polovina všech nezajištěných věřitelů a nejméně polovina zajištěných věřitelů dlužníka, vždy počítaná podle výše jejich pohledávek. V praxi pak bude zkrácená reorganizace probíhat nejčastěji tak, že dlužník spolu s insolvenčním návrhem předloží insolvenčnímu soudu také návrh na povolení reorganizace a reorganizační plán, který je schválený alespoň polovinou zajištěných a alespoň polovinou nezajištěných věřitelů. V případě dlužníka, který nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci není rozhodující kdo předloží insolvenční návrh a návrh na povolení reorganizace. Aby však byla reorganizace vůbec přípustná musí dlužník předložit nejpozději 15 dnů po rozhodnutí o úpadku již dopředu schválený reorganizační plán. V tomto případě není oprávněn předložit reorganizační plán věřitel. Takže v případě, že věřitel podá návrh na povolení reorganizace, ale dlužník nesestaví a nepředloží schválený reorganizační plán nejpozději 15 dnů po rozhodnutí o úpadku, nebude moci být reorganizace insolvenčním soudem povolena. Reorganizace je tedy obecně přípustná u všech podnikatelů, s výjimkou výše uvedených typů dlužníka, u nichž je vždy vyloučena, ale pro některé dlužníky je možnost usilovat o povolení reorganizace poněkud ztížena.

155

Základní schéma zkrácené reorganizace

Rozhodnutí o úpadku a povolení reorganizace

Vyjednání a schválení reorganizačního plánu

Schválení reorganizačního plánu soudem

Insolvenční návrh a návrh na povolení reorganizace

Shrnutí: -

reorganizace je vždy vyloučena u a) právnické osoby v likvidaci, b) obchodníka s cennými papíry, c) osoby oprávněné k obchodování na komoditní burze, d) banky, pojišťovny, zajišťovny, spořitelního nebo úvěrního družstva, instituce elektronických peněz, pobočky zahraniční banky, která na našem území nepodniká na základě jednotné licence nebo pobočky pojišťovny z třetího státu standardní reorganizace je přípustná u dlužníka, který má obrat za poslední účetní období alespoň 100 mil. Kč nebo zaměstnává alespoň 100 zaměstnanců v pracovním poměru zkrácená reorganizace je přípustná u dlužníka, který nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci, pokud dlužník nejpozději 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předloží reorganizační plán, se kterým souhlasila nejméně polovina všech nezajištěných věřitelů a nejméně polovina všech zajištěných věřitelů dlužníka, počítaná podle výše jejich pohledávek.

14.3 Návrh na povolení reorganizace Je-li návrh na povolení reorganizace podáván současně s insolvenčním návrhem jediným podáním, musí být z tohoto podání patrno, že se jedná o dva samostatné návrhy a oba tyto návrhy musí samostatně splňovat náležitosti, které jsou na ně kladeny jak insolvenčním zákonem tak i § 42 odst. 4 o.s.ř. a § 79 o.s.ř. Důraz je nutné klást především na insolvenční návrh, protože u toho, na rozdíl od návrhu na povolení reorganizace, nevzniká insolvenčnímu soudu povinnost (s výjimkou nedostatku příloh, které se připojují k insolvenčnímu návrhu) vyzvat osobu, která insolvenční návrh podala, k opravě jeho vad. Insolvenční návrh, který nebude obsahovat všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý insolvenční soud bez dalšího odmítne, nebude-li schopen pro tyto nedostatky

156

pokračovat v řízení (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona). Bude-li insolvenční návrh odmítnut z výše uvedeného důvodu, insolvenční soud současně dle § 103 o.s.ř. zastaví řízení o návrhu na povolení reorganizace dlužníka, protože nebude splněná nezbytná podmínka pro řízení o návrhu na povolení reorganizace, kterou je probíhající insolvenční řízení. Skutečnost, že bude řízení o návrhu na povolení reorganizace z tohoto důvodu zastaveno nezakládá překážku stanovenou v § 326 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a osoba jejíž insolvenční návrh byl odmítnut může podat insolvenční návrh i návrh na povolení reorganizace znovu. Příklad: Přehled postupu insolvenčního soudu bude-li mít insolvenční návrh nebo návrh na povolení reorganizace či jejich přílohy jakékoliv vady a vady návrhu na povolení reorganizace nebo příloh insolvenčního návrhu a návrhu na povolení reorganizace nebudou dlužníkem ve stanovené lhůtě odstraněny.

Vada IN

Vada PIN

Vada NpR

Vada PNpR

Postup IS

Odmítnutí insolvenčního návrhu a zastavení insolvenčního řízení

Výzva na odstranění vad – nebude-li doplněno, odmítnutí insolvenčního návrhu a zastavení insolvenčního řízení

Výzva na odstranění vad – nebudou-li odstraněny pouze vady příloh insolvenčního návrhu bude insolvenční návrh odmítnut a insolvenční řízení bude zastaveno, budou-li odstraněny vady příloh insolvenčního návrhu, ale nebudou odstraněny vady návrhu na povolení reorganizace bude návrh na povolení reorganizace odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

Výzva na odstranění vad – nebudou-li odstraněny pouze vady příloh insolvenčního návrhu bude insolvenční návrh odmítnut a insolvenční řízení zastaveno, budou-li odstraněny vady příloh insolvenčního návrhu, ale nebudou odstraněny vady příloh návrhu na povolení reorganizace bude návrh na povolení reorganizace odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

Výzva na odstranění vad – nebudou-li vady návrhu na

157

povolení reorganizace odstraněny bude návrh na povolení reorganizace odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU OK

Výzva na odstranění vad – nebudou-li vady odstraněny, bude návrh na povolení reorganizace odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

Vysvětlivky: Vada IN – vada insolvenčního návrhu Vada PIN – vada přílohy insolvenčního návrhu Vada NpR – Vada návrhu na povolení reorganizace Vada PnpR – Vada přílohy návrhu na povolení reorganizace X – výskyt vady OK – vady se nevyskytují

Návrh na povolení standardní reorganizace může podat buď dlužník nebo přihlášený věřitel. Návrh na povolení reorganizace může být připojen buď přímo k insolvenčnímu návrhu nebo může být podán i samostatně v průběhu již zahájeného insolvenčního řízení. V případě, že se jedná o standardní reorganizaci může být návrh na povolení reorganizace podán dlužníkem nebo jeho přihlášeným věřitelem nejpozději 10 dnů před konáním první schůze věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku. Pokud byl insolvenční návrh dlužníkem podán pro jeho hrozící úpadek může podat návrh na povolení reorganizace pouze dlužník a to nejpozději do dne nabytí účinnosti rozhodnutí o úpadku dlužníka. Příklad: Lhůta pro podání návrhu na povolení standardní reorganizace byl-li insolvenční návrh podán dlužníkem pro jeho hrozící úpadek Dne 1.2.2008 podal dlužník insolvenční návrh pro svůj hrozící úpadek. Dne 1.3.2008 rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka a toto rozhodnutí zveřejnil v insolvenčním rejstříku. insolvenční návrh dlužníka pro hrozící úpadek

rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka

1.2.2008

1.3.2008

lhůta pro podání návrhu na povolení reorganizace

158

Příklad: Lhůta pro podání návrhu na povolení standardní reorganizace byl-li insolvenční návrh podán pro úpadek dlužníka Dne 1.2.2008 podal věřitel na dlužníka insolvenční návrh. Dne 1.3.2008 rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka a současně svolal schůzi věřitelů na 30.3.2008.

insolvenční návrh věřitele nebo dlužníka

1.2.2008

rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka

1.3.2008

20.3.2008

konání první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku

30.3.2008

lhůta pro podání návrhu na povolení reorganizace

Jiná pravidla však platí pro zkrácenou reorganizaci. Návrh na povolení reorganizace u dlužníka, který nesplňuje podmínky stanovené pro standardní reorganizaci může podat také dlužník a přihlášený věřitel, ale taková reorganizace bude přípustná pouze tehdy, pokud dlužník nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o jeho úpadku reorganizační plán schválený alespoň polovinou nezajištěných a alespoň polovinou zajištěných věřitelů dlužníka. Jeli podán insolvenční návrh pro hrozící úpadek dlužníkem, který nesplňuje podmínky pro povolení standardní reorganizace platí pro stanovení lhůt pro podání návrhu na povolení reorganizace pravidla výše uvedená (viz příklad č.1). Příklad: Lhůta pro předložení reorganizačního plánu u dlužníka, který nesplňuje podmínky pro povolení standardní reorganizace pokud byl spolu s insolvenčním návrhem předložen i návrh na povolení reorganizace Dne 1.2.2008 podal dlužník, který nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci insolvenční návrh a návrh na povolení reorganizaci. Dne 1.3.2008 rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka. insolvenční návrh věřitele nebo dlužníka a návrh na povolení reorganizace 1.2.2008

rozhodnutí o úpadku dlužníka

1.3.2008

lhůta pro předložení reorganizačního plánu

159

16.3.2008

Příklad: Lhůta pro podání návrhu na povolení reorganizace a předložení reorganizačního plánu v případě dlužníka, který nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci. Dne 1.2. 2008 podal věřitel insolvenční návrh na dlužníka, který nesplňuje podmínky pro povolení standardní reorganizaci. Poslední den lhůty pro předložení návrhu na povolení reorganizace a schváleného reorganizačního plánu

Insolvenční návrh podaný věřitelem 1.2.2008

1.3.2008

16.3.2008

Rozhodnutí o úpadku dlužníka

Zkrácená verze reorganizace je samozřejmě přípustná také u dlužníka, který splňuje podmínky pro standardní reorganizaci. Bude-li návrh na povolení reorganizace podán opožděně musí jej insolvenční soud odmítnout. Usnesení o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace doručí insolvenční soud zvlášť dlužníkovi, navrhovateli, insolvenčnímu správci a byl-li již zvolen tak věřitelskému výboru nebo zástupci věřitelů. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu může podat odvolání pouze osoba, která návrh na povolení reorganizace podala. Návrh může podat pouze ten kdo je v dobré víře, že jsou nebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu. Návrh na povolení reorganizace nesmí především sloužit jako prostředek k oddálení okamžiku kdy bude rozhodnuto o tom, že úpadek dlužníka bude řešen formou konkursu. Pokud by bylo již při podání návrhu na povolení reorganizace zřejmé, že reorganizaci u dlužníka nelze provést např. na základě informací o ekonomické situaci dlužníka, je insolvenční soud oprávněn takový návrh na povolení reorganizace zamítnout. Osoba, která návrh na povolení reorganizace podala je legitimována k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu. Podává-li návrh na povolení reorganizace dlužník, musí tento návrh, vedle obecných náležitostí podání dle § 42 odst. 4 a § 79 občanského soudního řádu, obsahovat především: a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) dlužníkovi známé údaje o kapitálové struktuře a majetku osob, které dlužníka ovládají nebo které tvoří s dlužníkem koncern, včetně údajů o tom, zda ohledně některé z těchto osob neprobíhá insolvenční řízení, anebo prohlášení, že není takovýchto osob, c) údaj o způsobu navrhované reorganizace. K návrhu na povolení reorganizace musí dlužník připojit seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým došlo, v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve přiložil. V seznamu majetku je dlužník povinen označit jednotlivě svůj majetek, včetně pohledávek, u kterých uvede právní důvod jejich vzniku, jejich výši, připojí své stanovisko k dobytnosti těchto pohledávek a v případě, že je o některých z těchto pohledávek vedeno soudní nebo jiné řízení na tyto řízení upozorní popř. doloží rozhodnutí, kterým bylo o dané pohledávce již rozhodnuto.

160

V seznamu závazků dlužník označí všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které proti němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. V případě, že je mezi těmito osobami rovněž věřitel s právem na uspokojení ze zajištění uvede jej dlužník v seznamu zvlášť a označí rovněž svůj majetek, který slouží k zajištění pohledávky takového věřitele. Součástí seznamu závazků musí být rovněž vyjádření dlužníka k jednotlivým pohledávkám nebo uplatňovaným majetkovým právům, s tím, že dlužník výslovně uvede, které pohledávky nebo majetková práva popírá co do důvodu či výše a proč. Fyzická osoba uvedená v těchto dokumentech musí být označena jménem, příjmením a bydlištěm (sídlem) a v případě, že jde o podnikatele rovněž identifikačním číslem. Právnická osoba musí být označena obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem musí obsahovat vedle obecných náležitostí podání dle § 42 odst. 4 a § 79 občanského soudního řádu rovněž další údaje, a to: a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) údaj o způsobu navrhované reorganizace. Údajem o způsobu reorganizace, který uvedl dlužník nebo věřitel v návrhu na povolení reorganizace, není osoba, která bude sestavovat reorganizační plán ani osoba, která návrh na povolení reorganizace podala, vázána. Neobsahuje-li návrh na povolení reorganizace všechny insolvenčním zákonem předvídané náležitosti nebo je nesrozumitelný či neurčitý, případně neobsahuje-li všechny insolvenčním zákonem předvídané přílohy nebo nejsou-li tyto přílohy úplné, má insolvenční soud povinnost osobu, která návrh podala, vyzvat k jeho opravě nebo doplnění. Ve výzvě k opravě nebo doplnění návrhu na povolení reorganizace insolvenční soud stanoví osobě, která návrh podala, lhůtu k provedení této opravy nebo doplnění. Současně insolvenční soud tuto osobu poučí jak má opravu nebo doplnění provést. K doplnění nebo opravě návrhu na povolení reorganizace je tedy soud povinen, na rozdíl od insolvenčního návrhu, osobu která jej podala, vždy vyzvat. Nebude-li návrh na povolení reorganizace v soudem stanovené lhůtě opraven nebo doplněn, insolvenční soud tento návrh odmítne. Učiní tak však pouze tehdy pokud v řízení o návrhu na povolení reorganizace nelze přes tyto nedostatky pokračovat. Insolvenční soud musí proto vždy posoudit jestli nedostatky návrhu na povolení reorganizace nebo jeho zákonem stanovených příloh jsou natolik závažné, že brání dalšímu pokračování v řízení o tomto návrhu. Rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace doručuje insolvenční soud dlužníku, osobě, která návrh podala, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti rozhodnutí, kterým byl odmítnut návrh na povolení reorganizace může podat pouze osoba, která návrh na povolení reorganizace podala. K tomuto odvolání nebude soud přihlížet pokud, před rozhodnutím o tomto odvolání soud povolil reorganizaci na návrh jiné osoby. Shrnutí: návrh na povolení standardní reorganizace může podat buď dlužník nebo jeho věřitel a to nejpozději 10 dnů před konáním první schůze věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku dlužníka je-li insolvenční návrh podán dlužníkem pro jeho hrozící úpadek může návrh na povolení reorganizace podat pouze dlužník a to nejpozději do rozhodnutí o úpadku dlužníka návrh na povolení zkrácené reorganizace dlužníka, který nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci může podat buď dlužník nebo přihlášený věřitel, ale taková reorganizace bude přípustná pouze tehdy pokud dlužník nejpozději 15 dnů po rozhodnutí o úpadku dlužníka předloží insolvenčnímu

161

soudu reorganizační plán schválený alespoň polovinou zajištěných a alespoň polovinou nezajištěných věřitelů nedostatky návrhu na povolení reorganizace je osoba, která návrh podala povinna na výzvu soudu odstranit, jinak insolvenční soud návrh odmítne.

14.4 Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu na povolení reorganizace Osoba, která podala návrh na povolení reorganizace, jej může vzít zpět a to až do okamžiku, kdy nabude účinnosti rozhodnutí insolvenčního soud, kterým reorganizaci povolí nebo o podaném návrhu rozhodne jinak. Zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které pak následně doručí osobě, která návrh podala, dlužníkovi, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné. Je-li návrh na povolení reorganizace vzat zpět rozhodne insolvenční soud současně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Této variantě se může dlužník vyhnout pouze tehdy pokud vezme návrh na povolení reorganizace zpět ještě před rozhodnutím o úpadku a současně je osobou, která podala insolvenční návrh a vezme zpět i tento návrh. V takové případě insolvenční soud zastaví celé insolvenční řízení. Návrh na povolení reorganizace, který podal některý z věřitelů, musí nejdříve schválit schůze věřitelů. Pokud není tento návrh na povolení reorganizace schůzí věřitelů přijat je insolvenční soud povinen takový návrh zamítnout. Podal-li tedy návrh na povolení reorganizace některý z věřitelů rozhoduje schůze věřitelů o tom jestli souhlasí s tím, aby se vůbec dlužník o reorganizaci pokoušel. I když bude schůzí věřitelů rozhodnuto o tom, že souhlasí s reorganizací dlužníka neznamená to ještě, že bude reorganizace u dlužníka skutečně povolena. O návrhu na povolení reorganizace však rozhoduje insolvenční soud a přestože bude schůzí věřitelů rozhodnuto o tom, že má být úpadek dlužníka řešen reorganizací, insolvenční soud může takový návrh zamítnou pokud nejsou pro povolení reorganizace splněny zákonné podmínky. 14.4.1 Zamítnutí návrhu na povolení reorganizace Insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace vždy pokud se jedná o osobu dlužníka, u které je použití reorganizace vyloučeno ve všech případech: a) právnická osoba v likvidaci b) obchodník s cennými papíry c) osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze, d) banka, pojišťovna, zajišťovna, spořitelní nebo úvěrní družstvo, instituce elektronických peněz, pobočka zahraniční banky, která na našem území nepodniká na základě jednotné licence nebo pobočka pojišťovny z třetího státu, Insolvenční soud bude rovněž zamítat návrh na povolení reorganizace ve všech případech kdy musí být nejdříve návrh na povolení reorganizace odsouhlasen schůzí věřitelů anebo se má na schůzi věřitelů rozhodovat o způsobu řešení úpadku, a schůze věřitelů rozhodne o tom, že úpadek dlužníka má být řešen konkursem. V takovém případě insolvenční soud rozhodne o tom, že se návrh na povolení reorganizace zamítá a současně rozhodne o prohlášení konkursu. Insolvenční soud návrh na povolení reorganizace zamítne rovněž z důvodů, které jsou vymezeny v § 326 insolvenčního zákona. Ze zde uvedených důvodů může insolvenční soud zamítnout návrh na reorganizaci i v případě, že se na způsobu řešení úpadku reorganizací usnesla schůze věřitelů. V takovém případě by návrh na povolení reorganizace měl však

162

insolvenční soud zamítnout pouze ze zvlášť závažných důvodů a měl by při svém rozhodování respektovat zejména stanovisko věřitelů dlužníka ke způsobu řešení úpadku dlužníka. Insolvenční soud je dle § 326 insolvenčního zákona oprávněn návrh na povolení reorganizace zamítnout: a) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr Na nepoctivý záměr lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu probíhalo v posledních 5 letech insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek, a to v závislosti na takovém řízení, nebo podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, b) který znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení reorganizace bylo již dříve rozhodnuto Tuto podmínku je nutné posuzovat tak, že se jedná o návrh podaný v tomto insolvenčním řízení a to identickou osobou. Insolvenční soud nemůže zamítnout návrh na povolení reorganizace, pokud se jedná o návrh podaný jinou osobu, než tou o jejímž návrhu již insolvenční soud v tomto insolvenčním řízení rozhodl, anebo c) který podal věřitel, jestliže jej neschválí schůze věřitelů. Bude-li návrh na povolení reorganizace insolvenčním soudem z jakéhokoliv důvodu zamítnut rozhodne insolvenční soud současně o tom, že na majetek dlužníka prohlašuje konkurs. Shrnutí: insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace tehdy: a) byl-li podán na dlužníka, u kterého je reorganizace jako způsob řešení úpadku vždy vyloučena b) byl-li podán věřitelem a schůze věřitelů s tímto způsobem řešení úpadku dlužníka nesouhlasí c) je-li jím sledován nepoctivý záměr d) pokud jej znovu podala osoba o jejímž návrhu insolvenční soud již dříve rozhodl opožděně podaný návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím. 14.4.2 Povolení reorganizace Nebude-li návrh na povolení reorganizace insolvenčním soudem odmítnut, zamítnut nebo vzato na vědomí jeho zpětvzetí, rozhodne insolvenční soud o povolení reorganizace dlužníka. V případě, že bude dlužníkem společně s insolvenčním návrhem předložen i návrh na povolení reorganizace a reorganizační plán, který je schválen všemi skupinami věřitelů rozhodne insolvenční soud současně o úpadku dlužníka a o povolení reorganizace. V tomto případě není rozhodující jestli dlužník splňuje kritérium obratu a počtu zaměstnanců, stanovené pro standardní reorganizaci či nikoliv. Bude-li tedy dlužníkem podán současně s insolvenčním návrhem takto schválený reorganizační plán, má tento dlužník pokud u něj

163

neexistují jiné důvody pro zamítnutí reorganizace, nárok na to, aby u něj byla reorganizace povolena bez nutnosti konat schůzi věřitelů, která by o reorganizaci hlasovala resp. Která by následně schvalovala reorganizační plán. Příklad: Dne 1.2.2008 podal dlužník insolvenční návrh spolu s návrhem na povolení reorganizace a reorganizačním plánem, který byl schválen všemi skupinami jeho věřitelů.

insolvenční návrh podaný spolu s návrhem na povolení reorganizace a reorganizačním plánem, který schválily všechny skupiny věřitelů

rozhodnutí o úpadku dlužníka + rozhodnutí o povolení reorganizace + rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu

Ve všech ostatních případech, tedy i pokud dlužník předloží reorganizační plán schválený nadpoloviční většinou nezajištěných a nadpoloviční většinou zajištěných věřitelů, musí o reorganizaci nejdříve hlasovat schůze věřitelů a teprve poté bude insolvenční soud rozhodovat o povolení reorganizace. Pro povolení reorganizace však není s výjimkou případu, kdy návrh na povolení reorganizace podal věřitel nutné, aby se schůze věřitelů shodla na tom, že úpadek dlužníka bude řešen reorganizací. Pokud se schůze věřitelů neshodne na žádném z možných způsobů řešení úpadku dlužníka může o způsobu řešení úpadku dlužníka rozhodnout samostatně insolvenční soud. Stejně by musel insolvenční soud postupovat i v případě, kdy by byl předložen návrh na povolení reorganizace schválený všemi skupinami věřitelů, ale nebyl by předložen současně s insolvenčním návrhem. Insolvenční soud tak bude nejdříve rozhodovat o úpadku dlužníka a poté, kdy bude schůze věřitelů hlasovat o způsobu řešení úpadku dlužníka může být reorganizace samostatným rozhodnutím o povolení reorganizace. Příklad: Dne 1.2.2008 podal dlužník insolvenční návrh. Dne 5.2.2008 předloží dlužník insolvenčnímu soudu návrh na povolení reorganizace a reorganizační plán schválený nadpoloviční většinou všech zajištěných věřitelů a nadpoloviční většinou všech nezajištěných věřitelů. insolvenční návrh

1.2.2008

rozhodnutí o úpadku dlužníka 5.2.2008

15.3.2008

návrh na povolení reorganizace + reorganizační plán

rozhodnutí o povolení reorganizace 15.4.2008

schůze věřitelů, která hlasuje o způsobu řešení úpadku dlužníka

164

15.5.2008

V takovém případě musí být obligatorním bodem programu této schůze věřitelů, zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti a jeho vyjádření k jednotlivým navrženým způsobům řešení úpadku dlužníka s tím, že insolvenční správce rovněž uvede, který z možných způsobů řešení úpadku považuje za nejvhodnější a proč. Obligatorním bodem programu schůze věřitelů, která je svolaná rozhodnutím o úpadku dlužníka, by rovněž mělo být hlasování o způsobu řešení úpadku dlužníka, ve kterém může schůze věřitelů přijmou usnesení o tom, že se úpadek dlužníka bude řešit reorganizací. Takovéto usnesení je v souladu s § 151 insolvenčního zákona schůzí věřitelů přijato pokud pro něj, z věřitelů přihlášených nejpozději den před konáním schůze věřitelů a současně přítomných na schůzi věřitelů ( za přítomného věřitele na schůzi věřitelů se nepovažují ti věřitelé, kteří využili právo hlasovat prostřednictvím „hlasovacího lístku“ a schůze věřitelů se osobně nezúčastnili) hlasovalo: a) nejméně polovina všech zajištěných věřitelů počítaných podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo b) pro ně hlasovalo nejméně 90% přítomných věřitelů, počítaných podle výše pohledávek. Schůze věřitelů musí vždy schválit návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem. O návrhu na povolení reorganizace, který podal dlužník nemusí být schůzí věřitelů rozhodnuto a posouzení tohoto návrhu může být ponecháno čistě na insolvenčním soudu. Bylo-li však usnesením schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníka přijato, je tímto rozhodnutím insolvenční soud vázán a je povinen rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka v souladu s tímto usnesením, neexistují-li jiné okolnosti, které by povolení reorganizace vylučovaly. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné. Rozhodnutí o povolení reorganizace obsahuje vedle obecných náležitostí dle § 169 o.s.ř. rovněž: a) výrok o povolení reorganizace, b) informaci o tom, kdo je insolvenčním správcem, nebyl-li dosud ustanoven rovněž výrok o jeho ustanovení, c) výzvu, aby dlužník ve lhůtě 120 dnů předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán nebo, aby bez zbytečného odkladu insolvenčnímu soudu sdělil, že jej předložit nehodlá, d) informaci o tom, za jakých podmínek mohou předložit reorganizační plán další osoby. Rozhodnutí o povolení reorganizace může dále obsahovat výrok o jiných opatřeních týkajících se majetkové podstaty, které jsou nezbytné k zajištění účelu reorganizace. Splatnost závazků a pohledávek se rozhodnutím o povolení reorganizace vždy vrací do původních termínů. Jestliže insolvenční soud rozhodne, že způsobem řešení úpadku dlužníka je reorganizace, spojí s tímto rozhodnutím, dle § 153 insolvenčního zákona, rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty, současně insolvenční soud znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně. V případě, že schůze věřitelů, která rozhodla o tom, že bude úpadek dlužníka řešen reorganizací přijme usnesení, kterým určí osobu znalce pro účely ocenění majetkové podstaty úpadce, musí insolvenční soud toto rozhodnutí schůze věřitelů respektovat a ve svém usnesení jmenovat osobu znalce, na které se shodla schůze věřitelů.

165

Usnesení schůze věřitelů, jímž se určuje osoba znalce je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených den před konáním schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, jejichž hlasy se počítají podle výše pohledávek. Výši odměny znalce ustanoveného pro účely ocenění majetkové podstaty po povolení reorganizace se řídí předpisy, které obecně upravují odměňování znalce při úkonech mimo soudní řízení, její výši však musí schválit věřitelský výbor. Neschválí-li ji věřitelský výbor ve lhůtě 15 dnů od ustanovení znalce schvaluje jeho odměnu insolvenční soud. Polovinu odměny a hotových výdajů znalce hradí ve prospěch majetkové podstaty zajištění věřitelé dlužníka. Po dobu, po kterou je zajištěný věřitel v prodlení se splněním této povinnosti se jeho přihlášená pohledávka neúročí dle § 171 odst. 4 insolvenčního zákona. Pro účely ocenění majetkové podstaty platí, že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni podání znaleckého posudku. Části majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, se ve znaleckém posudku oceňují samostatně. Znalecký posudek, kterým se oceňuje majetková podstata dlužníka předkládá znalec insolvenčnímu soudu. Insolvenční soud poté svolá schůzi věřitelů za účelem jeho projednání a nejpozději 15 dnů před konáním schůze věřitelů zveřejní znalecký posudek v insolvenčním rejstříku. Schůze věřitelů, která byla svolána za účelem projednání znaleckého posudku rozhodne, zda znalecký posudek schvaluje či nikoliv. Znalecký posudek je schůzí věřitelů schválen pokud s ním vyslovili souhlas alespoň 2/3 věřitelů, počítáno podle výše přihlášených pohledávek, přítomných na schůzi věřitelů. Je-li znalecký posudek schválen vydá insolvenční soud rozhodnutí o ceně majetkové podstaty dlužníka. Nebude-li znalecký posudek schválen má schůze věřitelů možnost zvolit osobu nového znalce, který bude vypracovávat nový znalecký posudek, kterým se bude oceňovat majetková podstata dlužníka. Nebude-li osoba nového znalce určena schůzí věřitelů určí nového znalce insolvenční soud svým rozhodnutím. Následný postup je stejný tak, jak bylo výše popsáno. Proces bude probíhat až do okamžiku kdy bude znalecký posudek schválen schůzí věřitelů. Shrnutí: bude-li insolvenční návrh podán současně s návrhem na povolení reorganizace, který je schválen všemi skupinami věřitelů rozhodne insolvenční soud současně o úpadku dlužníka i o povolení reorganizace ve všech ostatních případech rozhoduje insolvenční soud o úpadku dlužníka a o povolení reorganizace samostatnými rozhodnutími s rozhodnutím o povolení reorganizace spojí insolvenční soud rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty dlužníka.

14.5 Oprávnění a povinnosti dlužníka a insolvenčního správce po povolení reorganizace Od okamžiku kdy je povolena reorganizace je výlučným držitelem dispozičních oprávnění dlužník a tyto oprávnění mu zůstávají i v průběhu celé reorganizace (§ 229 insolvenčního zákona). Pro vymezení povinností dlužníka v průběhu reorganizace se přiměřeně použijí ustanovení §§ 36 a 37 insolvenčního zákona, které stanovují povinnosti insolvenčního správce při výkonu jeho funkce. Dlužník je proto zejména povinen postupovat v průběhu reorganizace svědomitě a s odbornou péčí. Je povinen vyvinout veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Je povinen poskytovat součinnost věřitelskému výboru a nejméně jednou za tři měsíce předkládá věřitelskému orgánu a insolvenčnímu správci zprávu o průběhu reorganizace. Dlužník odpovídá za škodu 166

nebo jinou újmu, kterou věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své činnosti porušil povinnosti, které jsou mu uloženy insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu, jakož i tím, že nepostupoval s odbornou péčí. Právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam (jsou to úkony jejichž důsledkem se významně změní hodnota majetkové podstaty nebo postavení věřitelů anebo míra jejich uspokojení) může dlužník činit jen se souhlasem věřitelského výboru. Porušení této povinnosti má za následek odpovědnost dlužníka za škodu, kterou tím věřitelům nebo třetím osobám způsobil. Zvláštní režim mají v průběhu reorganizace pohledávky vedoucích zaměstnanců dlužníka, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním, které vznikly po povolení reorganizace. Tyto pohledávky lze v průběhu insolvenčního řízení uspokojit pouze do výše, kterou určí insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru. Insolvenční soud může z moci úřední, na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru zakázat dlužníkovi nakládat s majetkovou podstatou nebo může jeho oprávnění ve stanoveném rozsahu omezit. Je tak oprávněn učinit pouze v zájmu věřitelů a to zejména tehdy, vzniknou-li pochybnosti o poctivém jednání nebo odborné způsobilosti dlužníka nebo osob jednajících jeho jménem. Jestliže insolvenční soud zakáže dlužníku nakládat s majetkovou podstatou nebo jeho oprávnění omezí, přecházejí tato dispoziční oprávnění na insolvenčního správce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu není přípustné a insolvenční soud jej může kdykoliv před schválením reorganizačního plánu na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru zrušit nebo změnit. Po rozhodnutí insolvenčního soudu jímž se dlužníkovi zakazuje nakládat s majetkovou podstatou nebo se toto jeho právo omezuje, lze další návrh na zakázání resp. omezení práva nakládat s majetkovou podstatou podat až po uplynutí 30 dnů. Všechny uvedené omezení dispozičních oprávnění dlužníka končí nabytím účinnosti reorganizačního plánu. Po nabytí účinnosti reorganizačního plánu mohou být dispoziční oprávnění dlužníka omezeny pouze přímo reorganizačním plánem.

167

Insolvenční návrh

Rozhodnutí o povolení reorganizace

Rozhodnutí o úpadku

Nabytí účinnosti reorganizačního plánu

Obecně je držitelem dispozičních oprávnění (DO) vždy dlužník. V rozsahu, ve kterém má dlužník toto právo omezeno jej vykonává insolvenční správce Výkon DO lze omezit pouze předběžným opatřením insolvenčního soudu.

Ruší se omezení DO z předchozího průběhu insolvenčního řízení. O jakémkoliv omezení musí znovu rozhodnout insolvenční soud.

Ruší se omezení DO z předchozího průběhu insolvenčního řízení.Výkon DO lze omezit nebo zakázat pouze novým rozhodnutím insolvenčního soudu.

Ruší se omezení DO z předchozího průběhu insolvenčního řízení.Výkon DO lze omezit pouze v rámci reorgani začního plánu.

Rozhodnutím o povolení reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka a místo nich rozhoduje v jejich působnosti insolvenční správce. Valné hromadě nebo členské schůzi je zachováno pouze právo jmenovat nebo volit a odvolávat členy statutárního orgánu dlužníka a dozorčí rady dlužníka. K účinnosti tohoto rozhodnutí valné hromady nebo členské schůze se vyžaduje souhlas věřitelského výboru. Zanikne-li funkce statutárního orgánu dlužníka nebo dozorčí rady anebo funkce všech členů těchto orgánů a není-li postupem podle zvláštního právního předpisu jmenován nebo zvolen do 30 dnů poté nový statutární orgán nebo dozorčí rada nebo jejich členové, zvolí je věřitelský výbor. Povinností insolvenčního správce poté, co byl ustanoven do své funkce je stejně jako při ostatních způsobech řešení úpadku především zjištění majetku dlužníka a následné sestavení soupisu majetkové podstaty (§ 217 a násl. insolvenčního zákona). Insolvenční správce je rovněž povinen přezkoumat přihlášené pohledávky (§ 188 insolvenčního zákona) a učinit všechny nutné úkony, které s přezkoumáním přihlášených pohledávek souvisí. Ani skutečnost, že insolvenční soud rozhodl současně s prohlášením úpadku dlužníka o tom, že tento úpadek bude řešen reorganizací nezbavuje insolvenčního správce povinnosti vyzvat věřitele, jejichž přihláška pohledávky je vadná nebo neúplná, k jejímu doplnění (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona). Insolvenční správce je rovněž povinen sestavit seznam přihlášených pohledávek a uvést do něj, které pohledávky popírá (§ 189 insolvenčního zákona). Především v případě, že insolvenční soud povolil předpřipravenou reorganizaci, nebo pokud bude zřejmé, že insolvenční řízení spěje k tomu, aby úpadek dlužníka byl řešen reorganizací bude důležitá vyšší míra spolupráce insolvenčního správce a dlužníka při přezkumu přihlášených pohledávek.

168

Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání, které svolá insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Popřít přihlášenou pohledávku je oprávněn insolvenční správce a dlužník (§ 192 insolvenčního zákona). Popření pohledávky dlužníkem má po povolení reorganizace stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem (§ 336 insolvenčního zákona). Účinné popření pohledávky dlužníkem se na rozdíl od oddlužení vztahuje nejen na nezajištěné věřitele, ale rovněž i na zajištěné věřitele, kteří přihlásili svou pohledávku v insolvenčním řízení. Pokud dlužník popřel pohledávku věřitele na přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace. Tento den je rozhodný i pro určení počátku běhu lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Bylo-li insolvenčním soudem rozhodnuto o povolení reorganizace současně s rozhodnutím o úpadku nastávají účinky popření pohledávky dlužníkem stejně jako při popření přihlášky pohledávky insolvenčním správcem dnem, kdy se konalo toto přezkumném jednání a lhůta pro podání žaloby na určení popřené pohledávky počíná běžet ode dne následující po konání tohoto přezkumného jednání. Věřitelé jejichž pohledávka byla dlužníkem popřena budou žalobu podávat současně proti insolvenčnímu správci i dlužníkovi a to i v případě, že dlužník bude jediným popírajícím. V případě, že bude dlužníkem popřena vykonatelná pohledávka je insolvenční správce povinen podat žalobu proti věřiteli jehož vykonatelná pohledávka byla popřena. Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše v reorganizaci uplatnit pouze skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Příklad: Popření nevykonatelné pohledávky věřitele dlužníkem na přezkumném jednání, které se konalo před rozhodnutím o povolení reorganizace. a) věřitel se osobně účastnil přezkumného jednání b) věřitel se neúčastnil přezkumného jednání

přezkumné jednání, na kterém byla nevykonateln á pohledávka věřitele popřena dlužníkem

zveřejnění rozhodnutí, kterým se povoluje reorganizace v IR

přezkumné jednání, na kterém byla nevykonateln á pohledávka věřitele popřena dlužníkem

zveřejnění rozhodnutí, kterým se povoluje reorganizace v IR

30 dnů na podání žaloby

169

15 dnů Doručení vyrozumění věřitele o tom, že jeho nevykonatelná pohledávka byla popřena

konec lhůty pro podání žaloby na určení popřené nevykonatelné pohledávky

lhůta pro podání žaloby – 30 dnů od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku, ne však méně než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření

Příklad: Popření nevykonatelné pohledávky věřitele dlužníkem pokud byla nejdříve povolena reorganizace a teprve následně se konalo přezkumné jednání. a) věřitel se osobně účastnil přezkumného jednání b) věřitel se přezkumného jednání osobně neúčastnil

zveřejnění rozhodnutí, kterým se povoluje reorganizace v IR

přezkumné jednání, na kterém byla nevykonatelná pohledávka věřitele popřena dlužníkem

30 dnů na podání žaloby

zveřejnění rozhodnutí, kterým se povoluje reorganizace v IR

přezkumné jednání, na kterém byla nevykonateln á pohledávka věřitele popřena dlužníkem

15 dnů Doručení vyrozumění věřitele o tom, že jeho nevykonatelná pohledávka byla popřena

konec lhůty pro podání žaloby na určení popřené nevykonatelné pohledávky

lhůta pro podání žaloby – 30 dnů od dne konání přezkumného jednání, ne však méně než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření

Insolvenční správce i dlužník mohou v průběhu reorganizace podat žalobu na určení neplatnosti (§ 231 a násl. insolvenčního zákona) nebo neúčinnosti (§ 235 a násl. insolvenčního zákona) právního úkonu. Shrnutí: po povolení reorganizace je osobou s dispozičními oprávněními dlužník insolvenční soud může po povolení reorganizace dlužníkovi zakázat nebo omezit disponování s majetkovou podstatou veškerá omezení dispozičních oprávnění končí schválením reorganizačního plánu, následně mohou být omezeny pouze v rámci reorganizačního plánu právní úkony, které mají zásadní vliv na majetkovou podstatu může dlužník činit pouze se souhlasem věřitelského výboru popření pohledávky dlužníkem má po povolení reorganizace stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem.

14.6 Postavení věřitelů při reorganizaci Reorganizace se účastní přihlášení věřitelé, věřitelé s pohledávkami za podstatou a věřitelé jim na roveň postavení. Zvláštní skupinou věřitelů dlužníka při reorganizaci jsou společníci a členové družstva dlužníka. Pohledávky společníků a členů družstva za dlužníkem představují práva

170

vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo družstvu. Výše jejich pohledávky je však vždy rovna nule. Společníci a členové družstva dlužníka se za dlužníkovi věřitele považují pouze tehdy pokud byl úpadek dlužníka zjištěn výlučně ve formě insolvence. Je nutné proto klást mnohem větší důraz na odůvodnění rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním soudem. Bude-li ze strany insolvenčního soudu zjištěn hrozící úpadek nebo úpadek pouze ve formě insolvence jsou společníci nebo členové družstva dlužníka považováni za věřitele dlužníka. Pokud bude insolvenčním soudem zjištěn úpadek v obou zákonných formách (insolvence i předlužení) nebo úpadek pouze ve formě předlužení společníci a členové družstva dlužníka nebudou považováni za dlužníkovi věřitele. Společníci a členové družstva tak mohou být považováni za věřitele dlužníka (např. pro účely hlasování), ale jejich pohledávka bude stanovena fikcí ve výši nula, což znamená, že jejich hlasování resp. přítomnost na hlasování neovlivní hlasovací kvórum počítaného podle výše přihlášených pohledávek, nutné pro přijetí usnesení schůze věřitelů a, že jejich pohledávka nebude v rámci reorganizace žádným způsobem uspokojena, pokud nebude v reorganizačním plánu stanoveno jinak. Budou však považováni za samostatnou skupinu věřitelů pro účely hlasování o reorganizačním plánu. Byl-li mezi přihlášeným věřitelem jehož pohledávka je zajištěna na majetku dlužníka a dlužníkem sjednán úrok, úročí se zajištěná pohledávka, ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku reorganizací, úrokovou sazbou dohodnutou před tím, než se dlužník dostal do prodlení. Úroky jsou splatné jednou měsíčně a to ode dne kdy je znalcem oceněna majetková podstata dlužníka. Po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku však nikdy nepřirůstají úroky z prodlení. Pro účely určení rozsahu uspokojení zajištěných pohledávek a hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu se věřitelé dlužníka dle § 337 insolvenčního zákona při reorganizaci rozdělují do skupin, a to tak, aby v každé skupině byli věřitelé se zásadně shodným právním postavením a se zásadně shodnými hospodářskými zájmy. Rozdělení věřitelů do skupin je obligatorní náležitostí reorganizačního plánu, v němž musí být současně uvedeno podle jakých kritérií k rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin došlo. Samostatnou skupinu věřitelů pro účely hlasování o reorganizačním plánu a určení rozsahu uspokojení zjištěných pohledávek představuje, pokud jsou v reorganizaci přihlášeni, individuálně každý zajištěný věřitel. To znamená, že je-li mezi věřiteli dlužníka zastoupeno více zajištěných věřitelů, tak každý z nich představuje samostatnou skupinu věřitelů, která je oprávněna hlasovat o reorganizačním plánu a míra uspokojení jejich zjištěných pohledávek se v reorganizaci posuzuje samostatně. Další samostatnou skupinu přihlášených věřitelů by měli představovat, již výše zmínění, společníci nebo členové družstva dlužníka a dále věřitelé jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeni. Pohledávkou, která není reorganizačním plánem dotčena je pohledávka, jejíž výše, splatnost ani další její vlastnosti a práva s ní spojená reorganizační plán nemění, nebo pohledávka, o které věřitel písemně uznal, že není reorganizačním plánem dotčena. Stejně tak je pohledávkou nedotčenou reorganizačním plánem i pohledávka, u které v důsledku prodlení dlužníka došlo ke ztrátě sjednané výhody splátek, jestliže reorganizační plán: a) stanoví splatnost jistiny včetně úroků stejně jako před prodlením dlužníka, b) nemění žádná další práva spojená s pohledávkou, s výjimkou práv věřitele spojených s účinky zahájení insolvenčního řízení nebo s již nastalým prodlením dlužníka, c) stanoví, že všechny splátky jistiny a úroku, které měl dlužník zaplatit před svým prodlením do dne účinnosti reorganizačního plánu, budou uhrazeny neprodleně po účinnosti reorganizačního plánu. Další samostatné skupiny věřitelů budou zcela jistě představovat např. zaměstnanci dlužníka, státní orgány, dodavatelé surovin, pohledávky z obchodního styku aj.

171

Insolvenční soud při schvalování reorganizačního plánu posoudí odůvodněnost a vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin. Na základě návrhu dotčeného věřitele nebo předkladatele reorganizačního plánu může insolvenční soud, před schválením reorganizačního plánu, svým rozhodnutím zařadit věřitele do jiné skupiny. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu není odvolání přípustné. Jednotliví věřitelé dlužníka jsou uspokojování podle pravidel stanovených v reorganizačním plánu. Shrnutí: společníci a členové družstva dlužníka se za věřitele považují pouze tehdy pokud byl úpadek dlužníka zjištěn ve formě insolvence; jejich pohledávka je však vždy rovna nule věřitelé se pro účely reorganizace rozdělují do skupin podle svého právního postavení a hospodářských zájmů byl-li mezi zajištěným věřitelem a dlužníkem sjednán úrok, přihlášená pohledávka se úročí ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku reorganizací, úrokovou sazbou dohodnutou před tím, než se dlužník dostal do prodlení; nejedná se o úrok z prodlení.

14.7 Reorganizační plán 14.7.1 Sestavení reorganizačního plánu Sestavení reorganizačního plánu představuje jednu z nejdůležitějších činností v průběhu reorganizace. Na kvalitě předloženého reorganizačního plánu závisí to, jestli bude následně přijat všemi skupinami věřitelů a jestli díky němu bude dosaženo kýženého účelu, tedy úspěšné reorganizace. Reorganizační plán se předkládá insolvenčnímu soudu. Přednostní právo sestavit a předložit insolvenčnímu soudu reorganizační plán má dlužník, a to i tehdy pokud návrh na povolení reorganizace podal některý z jeho věřitelů. Nevyužil-li dlužník možnosti požádat soud o povolení zkrácené reorganizace může reorganizační plán předložit nejpozději ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace. Tuto lhůtu může insolvenční soud na návrh dlužníka prodloužit nejvýše o dalších 120 dnů. Insolvenční soud může lhůtu k podání reorganizačního plánu dlužníkovi prodloužit i opakovaně. Dlužník má ovšem na předložení reorganizačního plánu maximálně 240 dnů od okamžiku povolení reorganizace. Přednostní právo dlužníka na sestavení reorganizačního plánu se neuplatní pokud dlužník insolvenčnímu soudu ještě před rozhodnutím o povolení reorganizace nebo v průběhu 120 denní lhůty oznámí, že reorganizační plán předložit nehodlá a také v případě, že věřitelé na schůzi věřitelů, která byla svolána po rozhodnutí o úpadku dlužníka usnesli na tom, že způsobem řešení úpadku dlužníka bude reorganizace navržená jinou osobou než dlužníkem. Dlužníkovi tedy nebude svědčit přednostní právo sestavit reorganizační plán, pokud sám nepředloží návrh na povolení reorganizace. Pokud přednostní právo na předložení reorganizačního plánu nesvědčí dlužníkovi, měl by insolvenční soud v rozhodnutí o povolení reorganizace vyzvat osobu, která může být taky určena schůzí věřitelů jako předkladatele reorganizačního plánu, aby tak učinila a stanoví jí k tomu opět lhůtu 120 dnů, kterou může následně prodloužit o dalších 120 dnů. Neshodne-li se schůze věřitelů na osobě předkladatele reorganizačního plánu, musí insolvenční soud vyzvat jiné, zákonem blíže nespecifikované osoby k předložení reorganizačního plánu. V tomto případě předkladatelem reorganizačního plánu, o kterém budou hlasovat věřitelé,

172

může být také dlužník a to bez ohledu na to, jestli se dlužník v předchozím průběhu insolvenčního řízení svého přednostního práva vzdal. Pro předložení reorganizačního plánu insolvenční soud stanoví lhůtu 120 dnů a není-li v této lhůtě reorganizační plán předložen rozhodne soud o přeměně reorganizace v konkurs. V případě, že v rozhodnutí o povolení reorganizace nebude vyzvána konkrétní osoba k předložení reorganizačního plánu může nastat situace, že insolvenčnímu soudu bude předloženo více reorganizačních plánů různými předkladateli. Schůze věřitelů by poté měla hlasovat o všech předložených reorganizačních plánech a svým rozhodnutím určit, dle kterého z předložených reorganizačních plánů bude postupováno, případně rozhodnout, že neschvaluje ani jeden z předložených reorganizačních plánů. Dlužník má právo kdykoliv v průběhu lhůty stanovené k předložení reorganizačního plánu, insolvenčnímu soudu sdělit, že reorganizační plán sestavit nehodlá. Musí tak učinit vůči insolvenčnímu soudu a to písemně s úředně ověřeným podpisem osoby, která toto podání činí. Insolvenční soud pak rozhodne o ukončení lhůty stanovené dlužníkovi pro sestavení reorganizačního plánu a vyzve k předložení reorganizačního plánu další osoby. Lhůta, kterou insolvenční soud těmto osobám k předložení reorganizačního plánu stanoví nesmí překročit lhůtu stanovenou v § 339 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace s možností jejího prodloužení o dalších 120 dnů. Lhůta stanovená insolvenčním soudem tak v sobě musí zahrnovat dobu, která běžela dlužníkovi k předložení reorganizačního plánu, a která uplynula ode dne povolení reorganizace do okamžiku, kdy dlužník insolvenčnímu soudu oznámil, že reorganizační plán předložit nehodlá. Příklad: Dne 1.5.2008 rozhodl insolvenční soud o povolení reorganizace a současně stanovil dlužníkovi lhůtu 120 dnů na předložení reorganizačního plánu. Dne 1.7.2008 oznámil dlužník insolvenčnímu soudu, že nehodlá předložit reorganizační plán. Rozhodnutí o povolení reorganizace, ve kterém insolvenční soud stanovil dlužníkovi lhůtu 120 dnů k sestavení reorganizačního plánu

Insolvenční soud vyzývá další osoby k předložení reorganizačního plánu k čemuž mu stanoví lhůtu 55 dnů

15.7.2008 1.5.2008

1.7.2008 60 dnů

Dlužník oznamuje, že nehodlá sestavit reorganizační plán

29.8.2008

15 dnů

55 dnů

Konec lhůty pro předložení reorganizačního plánu. Tuto lhůtu je insolvenční soud oprávněn prodloužit o dalších 120 dnů

Insolvenční soud může lhůtu stanovenou dlužníkovi, nebo kterékoliv jiné osobě, kterou soud vyzval k předložení reorganizačního plánu, pro sestavení reorganizačního plánu zkrátit nebo 173

ukončit vyjdou-li v průběhu této lhůty najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že předkladatel reorganizačního plánu v sestavování reorganizačního plánu řádně nepokračuje, že postupuje způsobem, kterým může reorganizaci zmařit, nebo že zajištěným věřitelům neplatí úroky v souladu s § 171 odst. 4 insolvenčního zákona. Než insolvenční soud vydá toto rozhodnutí měl by mít k dispozici vyjádření dlužníka resp. jiné osoby, která je předkladatelem reorganizačního plánu, insolvenčního správce a věřitelského výboru. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým se předkladateli reorganizačního plánu lhůta k předložení reorganizačního plánu prodlužuje nebo zkracuje či ukončuje není odvolání přípustné. Pokud není reorganizační plán, dlužníkem, osobou, kterou soud vyzval k předložení reorganizačního plánu popř. jakoukoliv jinou osobou, předložen ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace resp. po jejím prodloužení o dalších maximálně 120 dnů, je insolvenční soud oprávněn rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs. Insolvenční soud má povinnost po uplynutí lhůty 240 dnů od povolení reorganizace o přeměně reorganizace v konkurs rozhodnout. Insolvenční soud tedy nemůže, pokud se v průběhu této lhůty změní osoba, které je vyzvána k předložení reorganizačního plánu, prodloužit této osobě lhůtu pro předložení reorganizačního plánu nad rámec uvedených 240 dnů od zveřejnění rozhodnutí o povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku. Přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu Insolvenční návrh Dlužník je ve stavu hrozícího úpadku Dlužník nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník nesplňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník splňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník splňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník splňuje podmínky pro standardní reorganizaci Dlužník splňuje podmínky pro standardní reorganizaci

Dlužník

Návrh na povolení reorganizace Dlužník

Dlužník

Věřitel

Dlužník

Věřitel

Dlužník

Věřitel

Dlužník

Věřitel

Dlužník

Věřitel

Sestavení reorganizačního plánu Dlužník má přednostní právo Dlužník má výlučné právo Dlužník má výlučné právo Dlužník má výlučné právo Dlužník má výlučné právo Dlužník má přednostní právo Dlužník nemá přednostní právo Dlužník má přednostní právo Dlužník nemá přednostní právo

Shrnutí: přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu má ve většině případů dlužník nemá-li dlužník přednostní právo může reorganizační plán předložit jakákoliv třetí osoba

174

reorganizační plán musí být předložen nejpozději do 240 dnů po rozhodnutí o povolení reorganizace, jinak insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs.

14.7.2 Zpráva o reorganizačním plánu Předkladatel reorganizačního plánu je povinen zpracovat zprávu o reorganizačním plánu, která musí obsahovat dostatečné informace o návrhu reorganizačního plánu. Součástí této zprávy je i reorganizační plán nebo jeho shrnutí a zhodnocení jeho dopadu na věřitele. Náležitosti zprávy o reorganizačním plánu stanoví prováděcí právní předpis. Vyhláška č. 311/2007 Sb., stanovila následující minimální obsah a strukturu zprávy o reorganizačním plánu: 1. Úvodní strana zprávy obsahuje alespoň a) označení a adresu insolvenčního soudu a spisovou značku, pod níž je insolvenční řízení vedeno, b) označení dlužníka, c) označení předkladatele reorganizačního plánu, jde-li o osobu odlišnou od osoby dlužníka, d) kontaktní údaje předkladatele reorganizačního plánu či jeho právního zástupce, e) výrazně uvedené označení „Zpráva o reorganizačním plánu" ve spojení se jménem, obchodní firmou nebo názvem dlužníka, f) upozornění v následujícím znění: „Tato zpráva o reorganizačním plánu se vztahuje k insolvenčnímu řízení, jímž mohou být dotčena práva všech zúčastněných osob, zejména věřitelů. Pohledávky věřitelů mohou být reorganizačním plánem změněny, pokud jde o jejich výši, splatnost, i další podmínky. Ve vlastním zájmu prostudujte pozorně tuto zprávu i přiložený návrh reorganizačního plánu a věnujte pozornost procesním upozorněním uvedeným v části 3.“. 2. Obsah musí být rozčleněn na jednotlivé části a kromě předepsaných částí zprávy uvádí i jejich další pododdíly, jsou-li číslovány. Pododdíly musejí být členěny tak, aby zpráva byla co nejpřehlednější. 3. Část „Procesní upozornění“ obsahuje alespoň: a) datum a místo konání schůze věřitelů, která má o reorganizačním plánu hlasovat, b) upozornění na to, že pro účely hlasování o předkládaném reorganizačním plánu jsou věřitelé v reorganizačním plánu rozděleni do skupin s uvedením toho, na kterém místě reorganizačního plánu lze zjistit, do které skupiny má být věřitel zařazen, c) upozornění na to, jak může postupovat věřitel, který nesouhlasí se svým zařazením do určité skupiny, d) upozornění na to, že o reorganizačním plánu lze hlasovat mimo schůzi věřitelů s popisem způsobu, kterým tak může věřitel učinit a s upozorněním na to, jakým způsobem si věřitel může opatřit hlasovací lístek. 4. Část „Stručné shrnutí účinků reorganizačního plánu“ má sloužit jako celkové shrnutí účinků reorganizačního plánu, podmínek a předpokladů, s jejichž splněním předkladatel reorganizačního plánu pro účely proveditelnosti reorganizačního plánu počítá, a rizik, která mohou negativně ovlivnit schopnost dlužníka reorganizační plán splnit. Tato část by měla poskytnout celkový přehled ohledně rozhodujících parametrů navrhované reorganizace. Tam,

175

kde tato část uvádí některé skutečnosti ve zkrácené nebo v zjednodušené podobě, musí rovněž odkázat na místo zprávy o reorganizačním plánu, na němž lze najít ohledně předmětné skutečnosti další podrobnosti. 5. Část „Popis dlužníkova podnikání“ obsahuje popis historie a současného podnikání dlužníka, trhů, na nichž dlužník podniká, vývoje poptávky a soutěžní situace na těchto trzích, dlužníkových vztahů s propojenými osobami, a popis důvodů, které vedly k úpadku nebo hrozícímu úpadku dlužníka. Účelem této části je poskytnout podrobné informace o příčinách krize dlužníkova podnikání, zejména o tom, do jaké míry se jedná o příčiny interní a do jaké míry o příčiny externí. Na základě informací obsažených v této části by si věřitel měl být schopen utvořit informovanou úvahu o tom, zda je stávající obchodní model dlužníka udržitelný či nikoli a zda jeho podnikání má či nemá pokračovat pod stávajícím vedením. 6. Část „Dosavadní průběh insolvenčního řízení“ obsahuje popis dosavadního průběhu insolvenčního řízení, zejména údaje o výši a plnění pohledávek za podstatou včetně pohledávek z úvěrového financování, výši nákladů spojených s insolvenčním řízením, údaje o tom, zda dodavatelé a zákazníci dlužníka s dlužníkem i nadále obchodují či zda ukončili nebo omezili obchodování s dlužníkem, a údaje o postupu v souvislosti s neúčinnými právními úkony. Účelem této části je poskytnout podrobné informace o tom, jak se dlužník chová a jak hospodaří v průběhu insolvenčního řízení, tedy zejména o tom, jaké byly s insolvenčním řízením dosud spojeny náklady, zda a jaké pohledávky za podstatou dosud vznikly a jak jsou tyto pohledávky dlužníkem plněny, zda dlužníkovi dodavatelé a zákazníci projevují důvěru dlužníkově schopnosti vyřešit krizi reorganizací, a ve kterých případech bylo zahájeno řízení o neúčinnosti právních úkonů dlužníka. 7. Část „Majetek dlužníka“ obsahuje popis majetku dlužníka a jeho hodnoty, včetně popisu majetku, jenž je předmětem zajišťovacích práv a majetku, ohledně nějž jsou vedeny incidenční spory. Účelem této části je poskytnout podrobné informace o majetku dlužníka, zejména o majetku podstatném pro provedení navrhované reorganizace, ať již si má dlužník podle reorganizačního plánu majetek ponechat, nebo ať má dojít k jeho prodeji či jinému převodu. Zvlášť je třeba popsat, který majetek je předmětem zajišťovacích práv a dále, který majetek je předmětem sporů o jeho vyloučení z majetkové podstaty dlužníka. Zvlášť je rovněž třeba označit všechen majetek, který dlužník užívá nikoli jako vlastník, ať již jde o majetek pronajatý, poskytnutý třetími osobami na základě jiných obdobných smluv, nebo majetek prodaný dlužníku s výhradou vlastnictví. Je-li majetek, jehož vlastníkem je jiná osoba než dlužník, případně majetek, ohledně nějž je veden incidenční spor, podstatný pro provedení navrhované reorganizace, je rovněž třeba popsat opatření, z nichž lze usuzovat, že navrhovanou reorganizaci lze přesto provést. Pokud jde o hodnotu majetku, vychází předkladatel reorganizačního plánu především z ocenění znalce, provedeného podle § 153 a násl. insolvenčního zákona; tam, kde se předkladatel reorganizačního plánu od tohoto ocenění odchyluje, je na to třeba výslovně upozornit a zdůvodnit, proč tomu tak je. 8. Část „Závazky dlužníka“ musí obsahovat popis závazků dlužníka a jejich výše, s rozčleněním podle pořadí přednosti a popis závazků, ohledně nichž jsou vedeny incidenční spory. Účelem této části je poskytnout podrobné informace o výši a pořadí závazků dlužníka. Závazky téhož pořadí lze popsat souhrnně vždy je však třeba jednotlivě popsat 10 nejvyšších závazků každého pořadí. Jednotlivě je rovněž třeba popsat závazky, jejichž výše či pořadí je předmětem sporu, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky pohledávkám za majetkovou podstatou postavené na roveň.

176

9. Část „Navrhované podnikání a financování dlužníka“ musí obsahovat popis hlavních opatření obsažených v reorganizačním plánu, pokud jde o podnikání dlužníka a jeho financování, včetně popisu zdrojů financování dalšího podnikání dlužníka a splnění jeho závazků podle reorganizačního plánu. Účelem této části je poskytnout podrobné informace o tom, zda podnikání dlužníka má podle předkladatele reorganizačního plánu pokračovat ve stávající podobě či zda se navrhují změny a jaké. Pokud jde o financování dlužníka, je účelem této části podrobně popsat zdroje a podmínky financování dalšího podnikání dlužníka, a to jak do pravomocného schválení reorganizace insolvenčním soudem, tak pro období následující, a to až do splnění všech závazků dlužníka plynoucí z reorganizačního plánu. 10. Část „Dopady reorganizace na věřitele a další osoby“ musí obsahovat popis účinků reorganizačního plánu na jednotlivé skupiny věřitelů, na společníky dlužníka, na statutární orgán, na členy statutárního orgánu a na vedoucí zaměstnance dlužníka, včetně předpokladů a odhadů použitých při ocenění plnění, které má být podle reorganizačního plánu poskytnuto. Účelem této části je poskytnout podrobné informace o tom, jaké plnění má být poskytnuto které skupině věřitelů a společníků a, nejsou-li tímto plněním peníze, jak je toto plnění pro účely § 348 odst. 1 písm. d) a 349 insolvenčního zákona předkladatelem reorganizačního plánu oceněno a jakou část nominální výše pohledávek věřitelů jednotlivých skupin toto plnění představuje. Zvlášť je třeba uvést, kteří ze členů statutárních a jiných orgánů dlužníka a vedoucích zaměstnanců mají zůstat ve svých funkcích, jaké plnění od zahájení insolvenčního řízení doposud za svou činnost obdrželi a jaké plnění mají obdržet za svou činnost od schválení reorganizačního plánu do splnění závazků dlužníka podle reorganizačního plánu. 11. Část „Pravděpodobné uspokojení věřitelů v konkursu dlužníka“ musí obsahovat odhad pravděpodobného uspokojení jednotlivých skupin věřitelů a společníků v případě řešení úpadku dlužníka konkursem. Účelem této části je poskytnout srovnání navrhované reorganizace s pravděpodobným uspokojením věřitelů v konkursu dlužníka. V této části vychází předkladatel reorganizačního plánu z ocenění znalce, provedeného podle § 153 a násl. insolvenčního zákona. 12. Účelem části „Daňové dopady na věřitele a společníky dlužníka“ je uvedení informací o dopadech navrhované reorganizace na daňovou pozici věřitelů a společníků dlužníka. Postačí, pokud zpráva poskytne tyto informace ve vztahu k věřitelům a společníkům, jejichž daňový domicil je v České republice. Pokud by daňové dopady řešení úpadku dlužníka konkursem byly odlišné, je třeba na to upozornit a popsat, v čem by odlišnost spočívala. 13. V části „Účast propojených osob“ se uvádějí podrobné informace o tom, zda osoby s dlužníkem v minulosti či současnosti propojené (§ 66a obchodního zákoníku) anebo dlužníku blízké anebo minulí či současní členové statutárních či jiných orgánů dlužníka anebo jeho minulí či současní vedoucí zaměstnanci mají podle reorganizačního plánu či v souvislosti s jeho prováděním přímo či nepřímo získat jakékoli plnění či být, přímo či nepřímo, stranou jakékoli transakce, již reorganizační plán předpokládá nebo která je k jeho provedení nutná. Pokud tomu tak je, je třeba podrobně popsat plnění, kterého se má takovým osobám v průběhu provádění reorganizačního plánu dostat, nebo transakce, jejichž stranou mají být. 14. V části „Rizikové faktory“ se poskytují podrobné informace o tom, jaké rizikové faktory mohou negativně ovlivnit schopnost dlužníka splnit závazky podle reorganizačního plánu, ať již na straně obchodní nebo na straně finanční. U jednotlivých rizik je třeba popsat

177

pravděpodobnost, s níž podle názoru předkladatele reorganizačního plánu mohou rizikové skutečnosti nastat a pravděpodobné dopady, které by to na navrhovanou reorganizaci mělo. 15. Část „Předpoklady pro schválení plánu soudem“ popisuje zákonné požadavky na schválení reorganizačního plánu věřiteli a podmínky, za nichž insolvenční soud smí reorganizační plán schválit, včetně podmínek, za nichž insolvenční soud smí schválit reorganizační plán, pro jehož přijetí nehlasovaly všechny skupiny věřitelů. 16. Část „Opravné prostředky“ obsahuje informace o právu odvolat se proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu a o tom, jak lze toto právo vykonat. 17. Část „Zdroje informací obsažených ve zprávě“ musí popsat prameny, z nichž pocházejí informace obsažené ve zprávě, a to jak informace interní, tedy o dlužníku a jeho podnikání, tak informace externí, tedy zejména o trzích, na nichž dlužník podniká, o úrokových a kursových sazbách. Tyto údaje je možné uvádět ve zprávě průběžně na místech, kde jsou uváděny či používány, což se i doporučuje. V takovém případě obsahuje část 17 celkový přehled pramenů použitých informací. Tam, kde předkladatel reorganizačního plánu v části 17 či jiných částech zprávy používá odhady budoucího vývoje, je třeba na to upozornit a odhad náležitě vysvětlit a zdůvodnit. 18. Část „Prohlášení a podpis předkladatele reorganizačního plánu“ obsahuje následující prohlášení předkladatele reorganizačního plánu: „Prohlašuji, že k datu vyhotovení této zprávy jsou i. splněny všechny podmínky pro schválení reorganizace tak, jak je navržena v přiloženém reorganizačním plánu, ii. informace ohledně minulých a současných skutečností, obsažené v této správě, úplné a správné, a iii. odhady budoucího vývoje byly provedeny s řádnou péčí a v dobré víře ve správnost těchto odhadů.“ Tato část musí dále obsahovat jména a podpisy osob, oprávněných jednat za předkladatele reorganizačního plánu. Zprávu o reorganizačním plánu schvaluje insolvenční soud. O tom, že schvaluje zprávu o reorganizačním plánu rozhodne insolvenční soud usnesením. Insolvenční soud zprávu neschválí nebude-li obsahovat všechny zákonem a prováděcím právním předpisem požadované náležitosti resp. obsahují-li povinné údaje ve zprávě takové nedostatky, pro které nelze předloženou zprávu schválit. Proti usnesení, kterým se zpráva o reorganizačním plánu neschvaluje není odvolání přípustné. Poté co insolvenční soud vydá rozhodnutí, kterým neschválil předloženou zprávu o reorganizačním plánu, může sestavovatel reorganizačního plánu tuto zprávu insolvenčnímu soudu předložit v upravené verzi znovu. Zpráva o reorganizačním plánu bude poté co ji schválí insolvenční soud zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Zprávu o reorganizačním plánu předkládá osoba, která reorganizační plán zpracovává, věřitelům nejpozději 15 dnů před konáním schůze věřitelů, která má rozhodovat o přijetí reorganizačního plánu, ale až poté co je schválena insolvenčním soudem a zveřejněna v insolvenčním rejstříku.

178

14.7.3 Obsah reorganizačního plánu Reorganizační plán představuje alfu a omegu celé reorganizace. Na kvalitě reorganizačního plánu závisí výsledek celé reorganizace. Závisí na něm především jeho potenciál být schválen jednotlivými skupinami věřitelů, ale také jeho schopnost splnit účel, za kterým je předkládán, kterým je „ozdravění“ ekonomické situace podniku dlužníka. Bude tedy velmi záležet na osobě, která reorganizační plán sestavuje, aby předloženým reorganizačním plánem vyhověla nejen formálním požadavkům na jeho obsah, které je možné vymezit v rámci právní normy, ale především, aby zvolila takový způsob reorganizace nebo zavedla takové reorganizační opatření, které přivedou reorganizaci ke kýženému účelu. Reorganizační plán musí vždy dle § 340 insolvenčního zákona obsahovat, a to ať už jej sestavuje dlužník, nebo jakákoliv jiná osoba: a) rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách, b) určení způsobu reorganizace, c) určení opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a s určením osob, které s ní mohou nakládat, včetně rozsahu jejich práv k nakládání s ní, d) údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek, e) uvedení osob, které se budou podílet na financování reorganizačního plánu nebo převezmou některé dlužníkovi závazky anebo zajistí jejich splnění, včetně určení rozsahu, v němž jsou ochotny tak učinit, f) údaj o tom, zda a jak ovlivní reorganizační plán zaměstnanost v dlužníkově podniku, a o opatřeních, které mají být v tomto směru uskutečněna, g) údaj o tom zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace, h) údaj o tom, jak je zajištěno splnění pohledávek, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor a pohledávek vázaných na odkládací podmínku, jaká je výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek pro každou skupinu věřitelů, do které byly zařazeny, a jaká je celková výše částky určená k uspokojení těchto pohledávek v reorganizačním plánu, i) u věřitelů, do jejichž práv se reorganizačním plánem zasahuje, musí být uvedeno, o jakou částku je jejich pohledávka snížena nebo po jakou dobu bude trvat odklad její splatnosti nebo vykonatelnosti anebo v čem spočívají jiné zásahy do práv věřitelů, j) má-li dojít ke změně údajů, které se zapisují do obchodního rejstříku, musí být z reorganizačního plánu zřejmé, jaké údaje mají být z obchodního rejstříku vymazány a jaké údaje nově zapsány. Reorganizační plán musí být sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické a právní možnosti dlužníka. Náležitosti uvedené v § 340 insolvenčního zákona jsou obligatorní a musí být v reorganizačním plánu vždy obsaženy. Reorganizaci lze provádět nejrůznějšími způsoby a opatřeními, mezi které lze zařadit zejména: a) restrukturalizaci pohledávek věřitelů, b) prodejem celého majetku podstaty nebo její části anebo prodejem podniku dlužníka, c) vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast, d) fůzí dlužníka – právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob,

179

e) vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem – nejedná se o veřejnou nabídku cenných papírů, f) zajištěním financování provozu dlužníkova podniku nebo jeho části, g) změnou zakladatelského dokumentu, nebo stanov anebo jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka. Výčet způsobů reorganizace nebo opatření, které lze v průběhu reorganizace provádět uvedený v § 341 insolvenčního zákona je pouze demonstrativní. Bude vždy záležet jen na osobě, která reorganizační plán sestavuje jaký způsob reorganizace resp. reorganizačních opatření zvolí. Vždy bude muset vycházet z dobré znalosti fungování podniku a jeho ekonomické situace a zvolit k tomu odpovídající prostředky jimiž bude možné úspěšné reorganizace dosáhnout. Především v případech kdy předkladatelem reorganizačního plánu bude osoba odlišná od osoby dlužníka bude úspěšné sestavení reorganizačního plánu záviset na rozsahu a kvalitě spolupráce s dlužníkem a informacích, které dlužník sestavovateli reorganizačního plánu poskytne nad rámec jeho zákonných povinností. Pokud by dlužník s osobou, která sestavuje reorganizační plán odmítl spolupracovat je úspěšné sestavení reorganizačního plánu prakticky vyloučeno. Dlužník může pro účely reorganizace svého podniku uzavřít dle § 41 insolvenčního zákona smlouvy o úvěrovém financování. Přednostní právo k uzavření těchto smluv mají, pokud nenabídnou horší podmínky, než je nejlepší nabídka jiných osob, dosavadní zajištění věřitelé dlužníka.V případě, že bude zajištěných věřitelů větší počet a o poskytnutí úvěrového financování dlužníkovi v průběhu reorganizace jich bude mít zájem více, bude nutné z předložených nabídek zajištěných věřitelů zvolit tu, která je pro dlužníka nejvýhodnější. Výběr nejvhodnější nabídky bude záviset na dlužníkovi, ale bude vhodné, aby si před uzavřením smlouvy vyžádal souhlas věřitelského výboru. Pohledávka dlužníkova věřitele z úvěrového financování je dle § 357 insolvenčního zákona pohledávkou za majetkovou podstatou, která se uspokojuje přede všemi ostatními pohledávkami, s výjimkou výdajů a odměny insolvenčního správce K reorganizačnímu plánu musí být podle navrhovaného typu reorganizace připojeny tyto doklady: a) nové znění zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiného dokumentu upravujícího vnitřní poměry dlužníka, má-li podle reorganizačního plánu dojít k jeho změně, b) prohlášení osob ochotných financovat provedení reorganizačního plánu nebo převzít některé z dlužníkových závazků anebo je zajistit, s uvedením rozsahu, jehož se prohlášení týká; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena, c) prohlášení dlužníkova manžela, že souhlasí s použitím majetku ve společném jmění manželů, má-li být podle reorganizačního plánu tento majetek použit; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena, d) není-li předkladatelem reorganizačního plánu dlužník, prohlášení dlužníka - fyzické osoby nebo prohlášení neomezeně ručících společníků dlužníka - právnické osoby o ochotě pokračovat v provozu podniku, který předpokládá reorganizační plán; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena, e) aktualizované seznamy majetku a závazků dlužníka ke dni předložení reorganizačního plánu, mají-li být věřitelé uspokojováni z provozu dlužníkova podniku, f) smlouvy uzavřené s odkládací podmínkou váznoucí na schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem,

180

g) seznam a popis významných smluv, které mají být podle reorganizačního plánu po jeho schválení insolvenčním soudem uzavřeny. Shrnutí: sestavení reorganizačního plánu je nejdůležitějším krokem celé reorganizace předkladatel reorganizačního plánu je povinen zpracovat zprávu o reorganizačním plánu zprávu o reorganizačním plánu schvaluje insolvenční soud. 14.7.4 Hlasování o reorganizačním plánu K projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí svolá insolvenční soud zvláštní schůzi věřitelů. Předmětem této schůze věřitelů může být právě jen projednání a hlasování o předloženém reorganizačním plánu. O přijetí reorganizačního plánu se hlasuje po skupinách tak jak jsou vymezeny v reorganizačním plánu. Schůzi věřitelů k projednání a přijetí reorganizačního plánu insolvenční soud nesvolá nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, jestliže mimo schůzi věřitelů hlasovala o přijetí reorganizačního plánu každá jím stanovená skupina věřitelů nebo považuje-li se reorganizační plán podle tohoto zákona za přijatý. Hlasování o reorganizačním plánu nebude probíhat ani v tom případě, že dlužník současně s insolvenčním návrhem předložil návrh na povolení reorganizace i reorganizační plán schválený všemi skupinami věřitelů. V takovém případě insolvenční soud současně s rozhodnutím o úpadku dlužníka a rozhodnutím o povolení reorganizace rozhodne také o schválení reorganizačního plánu. Ve všech ostatních případech, a to i tehdy i pokud dlužník předložil soudu reorganizační plán, který schválila pouze většina zajištěných a většina nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich přihlášených pohledávek, bude muset schůze věřitelů o reorganizačním plánu hlasovat. Příklad: Dlužník předložil dne 1.2.2008 insolvenční návrh spolu s návrhem na povolení reorganizace a reorganizačním plánem který byl schválen většinou zajištěných a většinou nezajištěných věřitelů

insolvenční návrh

1.2.2008

5.2.2008

rozhodnutí o úpadku dlužníka 15.3.2008

rozhodnutí o povolení reorganizace 15.4.2008

návrh na povolení reorganizace + reorganizační plán

15.5.2008

schůze věřitelů, která hlasuje o způsobu řešení úpadku dlužníka

181

15.6.2008

schůze věřitelů, která hlasuje o reorgani – začním plánu

Věřitelé mohou hlasovat o přijetí reorganizačního plánu i mimo schůzi věřitelů a to již před tím, než je vůbec podán návrh na zahájení insolvenčního řízení ale pouze tehdy jestliže měli možnost seznámit se s informacemi, které svým rozsahem a obsahem odpovídají informacím, které musí být obsaženy ve zprávě o reorganizačním plánu dle § 343 insolvenčního zákona. K hlasům věřitelů, kteří o reorganizačním plánu hlasovali před zahájením insolvenčního řízení bude insolvenční soud přihlížet pouze tehdy pokud v insolvenčním řízení přihlásí svou pohledávku. K hlasování věřitelů o reorganizačním plánu, které se uskutečnilo před zahájením insolvenčního řízení, nebo i po jeho zahájení, ale před konáním schůze věřitelů, na které má být hlasováno o reorganizačním plánu, bude soud přihlížet pouze tehdy pokud hlasovali písemně a to na podání výslovně označeném jako „Hlasovací lístek“. Náležitosti „Hlasovacího lístku“ jsou v souladu s § 50 insolvenčního zákona upraveny prováděcím právním předpisem. Podání věřitele označené jako „Hlasovací lístek“ nesmí obsahovat žádný jiný úkon, musí z něj být patrno jakým způsobem věřitel o reorganizačním plánu hlasoval a podpis věřitele na tomto podání musí být úředně ověřen. Výsledky hlasování dosažené mimo schůzi věřitelů budou připočteny k výsledku hlasování na schůzi věřitelů. K „Hlasovacímu lístku“ bude soud přihlížet pouze tehdy pokud bude insolvenčnímu soudu doručen nejpozději den před konáním schůze věřitelů v případě, že věřitel hlasuje o přijetí reorganizačního plánu po zahájení insolvenčního řízení resp. pokud bude toto podání dlužníkovi doručeno poslední den lhůty, kterou dlužník věřitelům pro toto hlasování stanovil, a kterou jim současně oznámil, pokud dochází k hlasování mimo schůzi věřitelů ještě před zahájením insolvenčního řízení. Pro hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu v jednotlivých skupinách tak jak jsou rozděleni reorganizačním plánem platí pravidla stanovená v § 347 insolvenčního zákona. O reorganizačním plánu se hlasuje po jednotlivých skupinách vymezených v reorganizačním plánu. Reorganizační plán je danou skupinou věřitelů přijat pokud pro jeho přijetí hlasovala většina hlasujících věřitelů skupiny, jejichž pohledávky představují nejméně jednu polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek všech věřitelů této skupiny, tedy i těch, kteří se hlasování o přijetí reorganizačního plánu nezúčastnili. To znamená, že ač musí s reorganizačním plánem souhlasit všechny skupiny věřitelů, neznamená to současně, že s ním musí souhlasit všichni věřitelé jednotlivě. Pro skupinu věřitelů, kterou tvoří společníci nebo členové družstva dlužníka platí poněkud odlišné podmínky. Touto skupinou věřitelů je reorganizační plán přijat pokud pro jeho přijetí hlasovala většina ze všech společníků nebo členů družstva dlužníka. Pokud dlužník tvoří základní kapitál musí souhrnný podíl těchto společníků nebo členů družstva dlužníka představovat současně alespoň dvě třetiny základního kapitálu dlužníka. Má-li věřitel více pohledávek zařazených do různých skupin, hlasuje prostřednictvím každé této pohledávky v každé skupině zvlášť. Skupina věřitelů jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny, se vždy považuje za skupinu věřitelů, která reorganizační plán přijala, totéž platí i pro jednotlivé věřitele v této skupině. Není-li reorganizační plán některou ze skupin věřitelů přijat, má se za to, že jej tato skupina věřitelů odmítla. Shrnutí: o reorganizačním plánu hlasují jednotlivé skupiny věřitelů tak, jak jsou uvedeny v reorganizačním plánu

182

o reorganizačním plánu mohou věřitelé hlasovat i před zahájením insolvenčního řízení; k jejich hlasu se bude přihlížet pouze tehdy pokud přihlásí svou pohledávku o reorganizačním plánu mohou věřitelé hlasovat i prostřednictvím „Hlasovacího lístku“.

14.7.5 Schválení reorganizačního plánu Po hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu vstupuje do hry insolvenční soud, který reorganizační plán buď schválí nebo zamítne. Insolvenční soud reorganizační plán schválí vždy pokud jsou splněny následující podmínky: a) reorganizační plán je v souladu s insolvenčním zákonem a jinými právními předpisy, b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že reorganizačním plánem není sledován nepoctivý záměr, c) reorganizační plán přijaly všechny skupiny věřitelů, d) každý z věřitelů podle reorganizačního plánu získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, kterou by zřejmě obdržel, kdyby byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, s výjimkou případů kdy věřitel souhlasí s nižším plněním, e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roven postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, s výjimkou případů kdy bylo mezi dlužníkem a věřiteli dohodnuto něco jiného. Podmínky stanovené pod písm. a), b), d), a e) musí být naplněny vždy jinak je insolvenční soud povinen reorganizační plán zamítnout. Pokud není naplněna podmínka stanovená pod písm. c) tzn. reorganizační plán není přijat všemi skupinami věřitelů, má insolvenční soud přesto možnost reorganizační plán schválit. Insolvenční soud může reorganizační plán i v tomto případě schválit pokud reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů, kterou tvoří společníci nebo členové družstva dlužníka a současně reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala tzn. je vůči každé takovéto skupině věřitelů spravedlivý (§ 349 insolvenčního zákona) a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána. V rámci reorganizačního plánu si mohou dlužník a jeho věřitelé dohodnout jakýkoliv postup nebo jakékoliv opatření, které není v rozporu s tuzemským právním řádem, které má vést k úspěšnému provedení reorganizace. Insolvenční zákon pro obsah reorganizačního plánu žádné striktní podmínky neklade. V reorganizačním plánu se proto mohou objevit značně nestandardní postupy, které je však insolvenční soud povinen akceptovat pokud nejsou v rozporu s insolvenčním zákonem a jinými právními předpisy. Soud by i v mezních situacích měl respektovat především názor věřitelů, kteří se na sporné věci shodli a schválit reorganizační plán, který např. nezajišťuje rovné postavení všem věřitelům stejné skupiny nebo nabízí věřitelům nižší plnění než by obdrželi při řešení úpadku konkursem. V průběhu reorganizace přebírají věřitelé ve větším rozsahu než je obvyklé např. u konkursu, odpovědnost za řešení úpadku dlužníka a insolvenční soud a insolvenční správce je zde postaven pouze do role dohlížitele a jakéhosi organizátora.

183

Až do rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu jej může jeho předkladatel vzít zpět, v takovém případě se k předloženému reorganizačnímu plánu nepřihlíží. Je-li reorganizační plán po jeho předložení insolvenčnímu soudu vzat předkladatelem zpět, je insolvenční soud povinen rozhodnou o přeměně reorganizace v konkurs bez ohledu na to jestli již uplynula zákonem stanovená lhůta nebo insolvenčním soudem prodloužená lhůta pro jeho předložení (§ 363 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona). Předkladatel reorganizačního plánu může rovněž do rozhodnutí o jeho schválení reorganizační plán doplňovat nebo měnit. V případě, že se tak stane před konáním schůze věřitelů, která o něm má hlasovat, je nutné, aby věřitelé hlasovali o reorganizačním plánu v doplněném nebo pozměněném znění. V případě, že je reorganizační plán jeho předkladatelem doplněn nebo pozměněn, může se schůze věřitelů, která o něm má rozhodovat, konat nejdříve 15 dnů poté co bylo věřitelům předloženo znění navrhovaného doplnění nebo změny reorganizačního plánu. V případě, že návrh změny nebo doplnění reorganizačního plánu byl jeho předkladatelem předložen až po té co se věřitelé seznámili se zprávou o reorganizačním plánu a navrhovaná změna nebo doplnění reorganizačního plánu je takového charakteru, že podstatným způsobem mění dopady reorganizačního plánu na věřitele nebo může způsobit v průběhu reorganizace jiné závažné změny, které nebyli původním reorganizačním plánem předvídány bude nutné, aby předkladatel reorganizačního plánu zpracoval novou zprávu o reorganizačním plánu, se kterou nejpozději 15 dnů před konáním schůze věřitelů, která má rozhodovat o schválení reorganizačního plánu seznámí věřitele. I v tomto případě je nutné, aby nová zpráva o reorganizačním plánu byla nejdříve schválena insolvenčním soudem. Zákon nevylučuje, aby změna nebo doplnění reorganizačního plánu byla provedena i poté co schůze věřitelů o tomto reorganizačním plánu již hlasovala, pokud k tomu dojde ještě před rozhodnutím insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu. V takovém případě bude nutné svolat novou schůzi věřitelů, která bude znovu hlasovat o přijetí reorganizačního plánu, tentokrát již v doplněném nebo změněném znění. Odvolání proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je oprávněn podat jen ten věřitel, který hlasoval pro odmítnutí reorganizačního plánu. Proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu může podat odvolání, dlužník, předkladatel tohoto plánu a věřitel, který hlasoval pro jeho přijetí. Osoba jejíž reorganizační plán byl zamítnut může reorganizační plán podat znovu, jenom tehdy pokud jí ještě neuplynula lhůta k jeho předložení. Tuto lhůtu může insolvenční soud ve zvláštních případech prodloužit v rozhodnutí, kterým zamítá reorganizační plán.V případě, že je insolvenčním soudem zamítnut reorganizační plán může insolvenční soud prodloužit lhůtu pro předložení reorganizačního plánu i nad rámec zákonných 240 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace, ale pouze tehdy jsou-li k tomu dány závažné důvody. Může se jednat o případy, kdy k zamítnutí reorganizačního plánu insolvenčním soudem došlo pro formální nedostatky tohoto reorganizačního plánu resp. pro nedostatky, které lze bez většího úsilí a časové prodlevy napravit. Nemělo by dojít k prodloužení této lhůty v případě kdy reorganizační plán byl odmítnut většinou skupin věřitelů pro svůj obsah. Je-li to možné, měl by insolvenční soud současně s rozhodnutím o zamítnutí reorganizačního plánu rozhodnout i o přeměně reorganizace v konkurs. V případě, že je toto rozhodnutí napadeno odvoláním, popřípadě rozhodnutí o odvolání napadeno dovoláním není insolvenčním správce oprávněn provádět v rámci konkursního řízení zpeněžení majetku zapsaného do majetkové podstaty dlužníka ( § 283 odst. 2 insolvenčního zákona). Pokud není insolvenčním soudem současně rozhodnuto o zamítnutí reorganizačního plánu i o přeměně reorganizace v konkurs například z důvodu, že po zamítnutí reorganizačního plánu běží osobě, jejíž reorganizační plán byl zamítnut, lhůta pro jeho nové předložení a teprve

184

následně je insolvenčním soudem rozhodnuto o přeměně reorganizace v konkurs, mělo by být i rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs napadeno odvoláním. Pokud se tak nestane nebude již možné zvrátit rozhodnutí soudu o přeměně reorganizace v konkurs a případný úspěch s odvoláním proti zamítnutí reorganizačního plánu by pro průběh samotného insolvenčního řízení neměl prakticky žádný význam. Shrnutí: reorganizační plán, který byl schválen všemi skupinami věřitelů schvaluje insolvenční soud insolvenční soud může schválit i reorganizační plán, se kterým nesouhlasily všechny skupiny věřitelů i poté kdy je reorganizační plán schválen insolvenčním soudem může jeho předkladatel navrhovat změny schválené reorganizačního plánu.

14.8 Provádění reorganizačního plánu Reorganizační plán se stává účinným, jakmile rozhodnutí o jeho schválení nabude právní moci, nebyla-li reorganizačním plánem nebo rozhodnutím soudu jeho účinnost odložena. Proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plnu mohou podat odvolání jen ti věřitelé, kteří na schůzi věřitelů nebo mimo schůzi věřitelů, hlasovali proti přijetí reorganizačního plánu. Po dobu řízení o opravných prostředcích není reorganizační plán účinný. Po dobu kdy není schválený reorganizační plán účinný je dlužník povinen činit všechny úkony nezbytné k tomu, aby po nabytí účinnosti reorganizačního plánu mohl být tento realizován. K úkonům, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její skladbou zásadní význam, musí dlužník získat souhlas věřitelského výboru. Za porušení svých povinností, jímž způsobí, že již nebude možno plnit schválený reorganizační plán, nese odpovědnost dlužník; členové jeho statutárního orgánu za takto způsobenou škodu nebo jinou újmu ručí společně a nerozdílně. Změní-li se podmínky v podniku dlužníku v průběhu řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu natolik, že reorganizační plán již není možné realizovat a není možné dosáhnout úspěšného provedení reorganizace ani změnou schváleného reorganizačního plánu, bude muset insolvenční soud rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs dle § 363 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je závazné pro všechny účastníky insolvenčního řízení i pro další osoby, jejichž práva a povinnosti jsou reorganizačním plánem dotčeny. Držitelem dispozičních oprávnění tj. oprávnění nakládat s majetkovou podstatou je po dobu plnění reorganizačního plánu dlužník. Toto jeho oprávnění může být omezeno ve prospěch jiných osob pouze reorganizačním plánem. Jakákoliv omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, ať už ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu, nabytím účinnosti reorganizačního plánu zanikají. Insolvenční soud není oprávněn v průběhu plnění schváleného reorganizačního plánu omezit dispoziční oprávnění dlužníka. Od nabytí účinnosti reorganizačního plánu se rovněž obnovuje v plném rozsahu výkon funkce valné hromady nebo členské schůze družstva. Omezit výkon funkce valné hromady nebo členské schůze je možné opět pouze v rámci schváleného reorganizačního plánu. Hlasovací práva spojená s obchodním podílem, cennými papíry nebo členstvím vykonávají osoby uvedené v reorganizačním plánu a to za podmínek stanovených tímto reorganizačním

185

plánem. Pokud v reorganizačním plánu nejsou tyto osoby uvedeny nebo zde stanovené podmínky nejsou splněny, vykonávají je osoby, kterým až dosud náležela. Od účinnosti reorganizačního plánu se mění zakladatelské dokumenty nebo stanovy anebo jiné dokumenty upravující vnitřní poměry dlužníka a údaje, které se zapisují do obchodního rejstříku nebo jiného rejstříku právnických osob a to způsobem, který je uveden v reorganizačním plánu. Tyto skutečnosti se zapisují do obchodního rejstříku na základě reorganizačního plánu, který se ukládá do sbírky listin. Ustanovení právních předpisů, které obecně upravují způsob změny zapisovaných skutečností, se přitom nepoužijí. Insolvenční správce po nabytí účinnosti reorganizačního plánu, podá dlužníku zprávu o své dosavadní činnosti, a provede všechny nutné opatření, aby dlužník s dispozičními oprávněními mohl tyto oprávnění vykonávat. Insolvenční správce je povinen v průběhu plnění reorganizačního plánu vykonávat dohled nad činností dlužníka. Insolvenční správce především neustále doplňuje seznam majetku dlužníka a jeho závazků a to podle stavu řízení a rovněž eviduje činnost dlužníka s dispozičními oprávněními. O své činnosti podává insolvenční správce minimálně jednou za tři měsíce zprávu insolvenčnímu soudu a věřitelskému výboru. Dlužník je povinen podávat insolvenčnímu správci zprávy o svých právních úkonech, o plnění reorganizačního plánu a o své jiné činnosti podle reorganizačního plánu. Dlužník podává rovněž Zprávy o běžných úkonech při podnikatelské činnosti a Zprávy o plnění dlouhodobých nebo opakujících se činností a to za časové úseky stanovené reorganizačním plánem nebo stanovené rozhodnutím insolvenčního soudu. Pokud byly dispoziční oprávnění dlužníka omezeny v reorganizačním plánu, vykonává je insolvenční správce. Stanoví-li reorganizační plán pro určité právní úkony nutnost získání souhlasu insolvenčního správce, jsou tyto právní úkony neplatné, pokud s nimi insolvenční správce nevyslovil souhlas. Insolvenční zákon ovšem nevylučuje možnost, aby dispoziční oprávnění dlužníka byly v reorganizačním plánu omezeny ve prospěch jiné osoby než insolvenčního správce. Pokud tedy reorganizační plán výslovně přiznává dispoziční oprávnění jiné osobě než insolvenčnímu správci, není insolvenční správce ve stanoveném rozsahu dispoziční práva vykonávat. Významnou roli při kontrole dlužníka při plnění reorganizačního plánu hraje věřitelský výbor. Věřitelský výbor může kontrolovat dlužníka způsobem stanoveným v reorganizačním plánu a na základě zpráv insolvenčního správce a samotného dlužníka. Věřitelský výbor si může dopředu vyhradit, že některé úkony, které mají zásadní význam pro plnění reorganizačního plánu může dlužník učinit pouze s jejich souhlasem a to bez ohledu na to, že to není stanoveno v reorganizačním plánu. Tuto skutečnost je věřitelský výbor povinen sdělit dlužníkovi, který je pak povinen před učiněním těchto úkonům požádat věřitelský výbor o vyslovení souhlasu. Učiní-li dlužník takový úkon bez souhlasu věřitelského výboru vzniká dlužníkovi odpovědnost za škodu nebo jinou újmu, kterou tímto úkonem věřitelům nebo třetím osobám způsobil; členové statutárního orgánu za takto způsobenou škodu nebo jinou újmu ručí společně a nerozdílně. Pokud by povinnost vyžádat si k určitým úkonům souhlas věřitelského výboru vyplývala přímo z reorganizačního plánu, mohlo by porušení této povinnosti vést k přeměně reorganizace v konkurs. Věřitelský výbor je oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu opatření k odstranění nedostatků, které zjistil při své kontrolní činnosti, včetně opatření, která vedou ke skončení reorganizace. Věřitelský výbor by tak měl především insolvenční soud upozornit na to, že dlužník neplní své podstatné povinnosti vyplývající z reorganizačního plánu nebo, že již nebude schopen splnit podstatnou část reorganizačního plánu. Stejnou povinnost vůči insolvenčnímu soudu má i insolvenční správce při plnění své funkce dohlížitele nad činností dlužníka v průběhu reorganizace.

186

V celém průběhu reorganizačního plánu bere insolvenční soud pouze na vědomí nebo projedná zprávy insolvenčního správce a věřitelského výboru o plnění reorganizačního plánu. Jiná opatření, zejména opatření k zajištění dodržování reorganizačního plánu, provádí insolvenční soud pouze tehdy, jsou-li navrženy insolvenčním správcem, věřiteli nebo dlužníkem. Z vlastní iniciativy insolvenční soud tyto opatření provádět nemůže. Není-li v reorganizačním plánu stanoveno jinak, zanikají účinností reorganizačního plánu práva všech věřitelů dlužníka uvedených v reorganizačním plánu vůči dlužníkovi a to za podmínek stanovených v reorganizačním plánu a v rozsahu v něm uvedených. Rovněž zanikají práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených. To platí i pro majetek, který má dle reorganizačního plánu připadnout osobně odlišné od dlužníka. Práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka zůstávají reorganizačním plánem nedotčena. Zvláštní režim mají pohledávky věřitelů z poskytnutého úvěrového financování, které slouží k dosažení účelu reorganizačního plánu a dlužník je přijal až po povolení reorganizace. Tyto pohledávky se pro účely reorganizace, považují za pohledávky za podstatou, které budou uspokojeny před všemi ostatními pohledávkami, s výjimkou výdajů a odměny insolvenčního správce. Je-li věřitelem z úvěrového financování osoba, která neměla přednostní právo k jeho poskytnutí podle § 41 odst. 2 insolvenčního zákona, má její pohledávka z úvěrového financování stejné pořadí jako pohledávky zajištěných věřitelů, který svého přednostního práva uzavřít smlouvu o úvěrovém financování dlužníka nevyužili. Mezi zajištěné věřitele, kteří svého práva podle § 41 odst. 2 insolvenčního zákona nevyužili, se pohledávka věřitele z úvěrového financování rozdělí v poměru, v němž jsou ke dni poskytnutí úvěrového financování k sobě navzájem hodnoty věcí, práv a pohledávek sloužících k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů, stanovené znaleckým posudkem podle § 155 insolvenčního zákona. Pohledávky z úvěrového financování, které bylo dlužníkovi poskytnuto po povolení reorganizace, které měly být uhrazeny až po skončení reorganizace, a k jejichž úhradě nedošlo pro opětovný úpadek dlužníka, který nastal do dvou let po skončení reorganizace, mají v novém insolvenčním řízení stejné postavení jako v původním insolvenčním řízení. Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují dle § 170 insolvenčního zákona, přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka nebo není-li v reorganizačním plánu stanoveno jinak. I po úspěšném splnění reorganizačního plánu a naplnění cíle reorganizace tak zůstává dlužník zatížen pohledávkami z mimosmluvních sankcí, které byly vyloučeny z uspokojení v rámci plnění reorganizačního plánu. Po účinnosti reorganizačního plánu lze proti dlužníku nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuci k vymožení pohledávky, stanovené reorganizačním plánem. Byla-li však tato pohledávka popřena, lze výkon rozhodnutí nebo exekuci vést pouze v případě právní moci rozhodnutí soudu o zjištění této pohledávky. Navrhovatel reorganizačního plánu může navrhnout změnu již schváleného reorganizačního plánu, ale pouze za podmínky, že na základě této změny bude reorganizační plán lépe splnitelný. Návrh změny reorganizačního plánu je povinen insolvenční soud zveřejnit v insolvenčním rejstříku a na náklady navrhovatele jej doručí všem věřitelům dlužníka. Insolvenční soud rovněž stanoví všem věřitelům lhůtu, ve které mohou navrhovanou změnu reorganizačního plánu odmítnout. Tato lhůta nesmí být kratší než 30 dnů ode dne doručení návrhu změny těmto věřitelům. Insolvenční soud po uplynutí lhůty, kterou stanovil věřitelům k odmítnutí změny reorganizačního plánu, nařídí jednání jehož účelem je projednání návrhu změny schváleného reorganizačního plánu. Toto jednání se

187

nesmí konat později než 15 dnů po uplynutí lhůty, kterou insolvenční soud věřitelům stanovil pro odmítnutí návrhu změny reorganizačního plánu. Ke schválení změny reorganizačního plánu se vyžaduje souhlas: a) všech skupin původních věřitelů, b) většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky jsou podle reorganizačního plánu zajištěny, c) většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky podle reorganizačního plánu nejsou zajištěny, d) většiny společníků dlužníka nebo jiné právnické osoby, na kterou podle reorganizačního plánu přešel majetek dlužníka. Pro hlasování věřitelů se použije princip „kdo mlčí souhlasí“, protože svůj nesouhlas s navrhovanou změnou reorganizačního plánu musí věřitel výslovně vyjádřit a to buď ve lhůtě poskytnuté insolvenčním soudem k vyjádření nesouhlasu, která počíná běžet po doručení návrhu na změnu reorganizačního plánu, nebo při jednání, které k projednání tohoto návrhu na změnu reorganizačního plánu insolvenční soud svolal. Pokud není změna reorganizačního plánu odmítnuta věřiteli insolvenční soud schválí reorganizační plán v pozměněné podobě. Pokud věřitelé navrhovanou změnu reorganizačního plánu odmítnou zůstává účinný reorganizační plán v původní verzi. Shrnutí: reorganizační plán je účinný od okamžiku kdy rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho schválení nabylo právní moci, není-li v reorganizačním plánu stanoveno datum účinnosti pozdější dispoziční oprávnění dlužníka mohou být po schválení reorganizačního plánu omezeny pouze v rámci reorganizačního plánu insolvenční správce a věřitelský výbor vykonávají v průběhu plnění reorganizačního plánu dohled nad činností dlužníka.

14.9 Skončení reorganizace Ve lhůtě 6 měsíců od nabytí účinnosti reorganizačního plánu je insolvenční soud oprávněn zrušit rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, které vydal v souladu s § 348 insolvenčního zákona, zjistí-li že některému věřiteli byly, oproti ostatním věřitelům uvedeným v reorganizačním plánu, poskytnuty zvláštní výhody, aniž s tím ostatní věřitelé stejné skupiny souhlasili. Stejně tak je insolvenční soud v totožné lhůtě oprávněn zrušit rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu vyjdou-li najevo skutečnosti, že schválení reorganizačního plánu bylo dosaženo podvodným způsobem. Insolvenční soud je také oprávněn zrušit rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, a to ve lhůtě 3 let, od nabytí jeho účinnosti, bude-li v této lhůtě dlužník, jeho statutární orgán, nebo člen statutárního orgánu pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, kterým dosáhl schválení reorganizačního plánu nebo podstatně zkrátil věřitele. Zruší-li insolvenční soud rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, mohou věřitelé bez dalšího požadovat uspokojení pohledávek a jiných práv, které měli před jeho schválením. Insolvenční soud je oprávněn přijmout opatření, které bude sloužit k ochraně oprávněných zájmů věřitelů. Není-li reorganizace úspěšně ukončena rozhodne insolvenční soud o přeměně reorganizace v konkurs. K přeměně reorganizace v konkurs tak může dojít v následujících případech: a) reorganizace byla povolena na návrh dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl,

188

b) c) d)

e) f)

oprávněná osoba nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení soudem nebo předložený reorganizační plán vezme zpět, insolvenční soud neschválí reorganizační plán a oprávněným osobám uplyne lhůta k jeho předložení, v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné splnit, dlužník neplatí řádně a včas úroky podle § 171 odst.4 insolvenčního zákona, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky, dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoliv podle reorganizačního plánu podnikat měl.

O přeměně reorganizace v konkurs rozhodne insolvenční soud v případech uvedených pod písm. a) až c) bez jednání, v ostatních případech je povinen vždy nařídit jednání k němuž předvolá dlužníka, navrhovatele reorganizace je-li to osoba odlišná od dlužníka, insolvenčního správce a členy věřitelského výboru. Tyto osoby rovněž mohou ve všech výše uvedených případech podat proti rozhodnutí insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs odvolání. Insolvenční soud není oprávněn rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs byly-li již dlužníkem splněny podstatné části reorganizačního plánu. Rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu, pokud insolvenční soud nestanoví ve svém rozhodnutí jinak. Splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, kterým reorganizace končí. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Po skončení reorganizace rozhodne insolvenční soud o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech. Shrnutí: insolvenční soud je oprávněn zrušit rozhodnutí, kterým schválil reorganizační plán bude-li rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu zrušeno rozhodne insolvenční soud o přeměně reorganizace v konkurs insolvenční soud je oprávněn v zákonem předvídaných případech rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs splnění reorganizace vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím.

189

15. Zvláštní ustanovení o vyloučení účinků insolvenčního zákona Insolvenční zákon vymezuje v ustanoveních §§ 365 a 366 pravidla pro vyloučení účinků tohoto právního předpisu v určitých, zde přesně specifikovaných případech, které mají přímou souvislost s účastí dlužníka na platebním a vypořádacím systému uvedeném v seznamu České národní banky. Uvedené ustanovení insolvenčního zákona představují transpozici Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 98/26/ES ze dne 19. května 1998 o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry, do tuzemského právního řádu. Dle § 365 odst. 1 insolvenčního zákona nemají ustanovení insolvenčního zákona vliv především na právo použít peněžní prostředky z účtu dlužníka, který je účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky v souladu se zákonem č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech v platném znění (dále jen zákon o platebním styku), vedeného v tomto platebním systému, ke splnění závazků dlužníka vyplývajících z jeho účasti v platebním systému, a to za účelem uzavření zúčtování v platebním systému před rozhodnutím o úpadku a také v den vydání tohoto rozhodnutí. Právní úprava obsažená v § 365 odst.1 insolvenčního zákona je obdobou úpravy obsažené v ustanovení § 27 odst. 2 zákona o platebním styku, který v současné době upravuje danou problematiku v souvislosti s řízením konkursním vedeným dle zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání v posledním znění (dále jen "ZKV"). Smyslem ustanovení § 365 odst. 1 insolvenčního zákona i §27 odst. 2 zákona o platebním styku je zajistit právo použít peněžní prostředky dlužníka ke splnění závazku účastníka systému i v případě, že bude rozhodnuto o úpadku dlužníka a zajistit tak finalitu zúčtování v daném účetním dni. Toto ustanovení tedy vylučuje použití peněžních prostředků dlužníka, jenž je účastníkem platebního systému zapsaného v seznamu České národní banky, které jsou deponovány na účtu vedeného v tomto platebním systému a pro účely tohoto platebním systému, na poměrné uspokojení věřitelů dlužníka v rámci insolvenčního řízení, pokud mají sloužit ke splnění závazků vyplývajících z účasti dlužníka v tomto platebním systému, ale pouze tehdy pokud jsou tímto způsobem použity nejpozději v den kdy bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o úpadku dlužníka. Ustanovením § 365 odst. 1 insolvenčního zákona jsou tak především omezeny účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení, především pak v § 109 odst. 1 insolvenčního zákona a § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, které nastávají od okamžiku zveřejnění Vyhlášky, kterou insolvenční soud oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. Právo použít uvedené peněžní prostředky za účelem uzavření zúčtování v platebním systému omezit ani předběžným opatřením ani jiným úkonem soudu popřípadě je vázat na souhlas předběžného insolvenčního správce nebo jiné osoby. Dále pak ustanovení § 365 odst. 1 insolvenčního zákona vylučuje použít na úkony jimiž jsou plněny závazky dlužníka vyplývající z jeho účasti v platebním systému za účelem uzavření zúčtování v takovém platebním systému ustanovení §§ 231 – 243 insolvenčního zákona upravující neplatnost a neúčinnost právních úkonů. Okamžikem rozhodným pro posouzení oprávněnosti použít výše uvedené finanční prostředky na provedení zúčtování v platebním systému, pak není okamžik vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, ale skutečnost, že tyto peněžní prostředky byly za výše uvedeným účelem použity v den, kdy bylo rozhodnutí o úpadku vydáno.

190

Osoby, které mohou být účastníky platebního systému vedeného v seznamu České národní banky a může se tedy na ně vztahovat ustanovení § 365 odst. 1 insolvenčního zákona jsou následně vymezeny v § 24 zákona o platebním styku. Účastníkem platebního systému může být: a) banka nebo pobočka zahraniční banky, b) osoba, která je oprávněna přijímat vklady od veřejnosti a poskytovat úvěry podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, c) osoba, která je oprávněna poskytovat investiční služby podle § 8 zákona č.591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších právních předpisů, d) osoby veřejného práva a osoby s jejich zárukou, e) zahraniční osoby, jejichž činnost odpovídá činnosti osob uvedených v písm. a) až c), (dále jen peněžní instituce), které při své účasti v systému odpovídají za splnění finančních závazků vyplývajících z jejich příkazů přijatých systémem, f) osoba, která přijímá příkazy peněžních institucí zúčastněných v systému a která je výlučným prostředníkem mezi těmito peněžními institucemi, (dále jen „ústřední protistrana“), g) osoba, která vede účty, na nichž se zúčtují příkazy peněžních institucí nebo ústřední protistrany zúčastněných v systému, a která z tohoto důvodu může peněžním institucím nebo ústřední protistraně poskytovat úvěr (dále jen „zúčtovatel“), h) osoba, která provádí započtení vzájemných pohledávek a závazků z příkazu peněžních institucí, ústřední protistrany a zúčtovatele, (dále jen „clearingová instituce“), i) Česká národní banka, centrální banky jiných států a Evropská centrální banka, j) osoba, která plní úlohu podle písm. f), g) nebo h) v jiném systému, ve vypořádacím systému podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu v platném znění nebo v systému nebo vypořádacím systému, uvedeném v seznamu Komise Evropských společenství, a která při své účasti v systému odpovídá za splnění finančních závazků vyplývajících z jejich příkazů, přijatých systémem. Přímými účastníky mezibankovního platebního styku mohou být banky, které mají povolení působit jako banka, pobočky zahraničních bank, a na základě novelizace zákona o ČNB z roku 2005, i spořitelní a úvěrní družstva. Účastníky se zvláštním statutem mohou být na základě bilaterální smlouvy s ČNB tzv. „třetí strany“. Jedná se o finanční instituce, které nejsou bankami, ale hrají významnou roli na trhu, jako např. clearingová střediska pro platební karty a instituce zajišťující zúčtování a vypořádání cenných papírů. „Třetí strany“ nemají v ČNB účet mezibankovního platebního styku, ale mohou do platebního systému předávat (se souhlasem příslušného přímého účastníka) příkazy k převodům prostředků mezi přímými účastníky (např. k vypořádání výsledných sald při platbách provedených platebními kartami nebo při platbách vztahujícím se k operacím na burze cenných papírů). Dle odst. 2 § 365 insolvenčního zákona nemají ustanovení insolvenčního zákona vliv na povinnost platebního systému vedeného v seznamu České národní banky podle zákona o platebním styku zpracovat příkazy dlužníka, který je účastníkem tohoto platebního systému, ani platnost a vymahatelnost těchto příkazů vůči třetím osobám, jde-li o příkazy, které byly přijaty tímto platebním systémem v souladu s jeho pravidly, a) před účinností rozhodnutí o úpadku, b) v okamžiku účinnosti rozhodnutí o úpadku a po účinnosti tohoto rozhodnutí, jestliže byly příkazy provedeny v den vydání rozhodnutí o úpadku, a to jen tehdy, prokáží-li osoby uvedené v § 24 odst. 2 písm. a) až c) zákona o platebním styku tj. ústřední protistrana, účtovatel a clearingové centrum, že jim rozhodnutí o úpadku nebylo známo, a to ani z oznámení podle § 29 odst. 4 písm. b) a odst. 5 zákona o platebním styku.

191

Příkazem dlužníka ve smyslu § 365 odst. 2 insolvenčního zákona se v souladu s § 26 zákona o platebním styku rozumí pokyn účastníka systému, aby prostřednictvím tohoto systému byly převedeny finanční prostředky ve prospěch jejich příjemce a aby byly zúčtovány v souladu s pravidly systému. Ustanovení § 365 odst. 2 insolvenčního zákona je opět obdobou příslušného ustanovení zákona o platebním styku a to § 27 odst. 3, který upravuje „neodvolatelnost“ příkazu v souvislosti s řízením konkursním vedeným v souladu se ZKV. V uvedeném ustanovení insolvenčního zákona jsou zajištěny podmínky pro platnost a vymahatelnost příkazů, které byly platebním systémem přijaty v souladu s jeho pravidly, před rozhodnutím o úpadku, v okamžiku rozhodnutí o úpadku a za předpokladu, že ústřední protistrana, účtovatel nebo clearingové centrum prokáže, že jim skutečnost, že bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka nebyla známa i po rozhodnutí o úpadku. Stejně jako v případě uvedeném v odst. 1 § 365 insolvenčního zákona i jeho odst. 2 vylučuje aplikaci účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, uvedených především v § 109 odst. 1 a § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, v případech kdy by byla jakýmkoliv způsobem omezena povinnost platebního systému zpracovat příkazy dlužníka nebo platnost a vykonatelnost těchto příkazů, jedná-li se o příkazy, které byly přijaty v souladu s pravidly platebního systému. Stejně tak je vyloučeno použití ustanovení insolvenčního zákona, které upravují neplatnost a neúčinnost právních úkonů. Zajištění informovanosti účastníků platebního a vypořádacího systému o zahájení insolvenčního řízení, o rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo o rozhodnutí, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem zajišťuje insolvenční soud jednak prostřednictvím insolvenčního rejstříku a jednak realizací povinnosti neprodleně informovat o těchto rozhodnutích Českou národní banku. Insolvenční soud má dle § 102 odst. 1 písm. g) , § 139 odst. 1 písm. g) a § 247 insolvenčního zákona povinnost vyrozumět neprodleně Českou národní banku o zahájení insolvenčního řízení, o vydání rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, je-li dlužníkem osoba, která je účastníkem platebního nebo vypořádacího systému uvedeného v seznamu České národní banky v souladu se zákonem o platebním styku. Česká národní banka má následně dle § 29 odst. 4 písm. b) zákona o platebním styku povinnost vyrozumět o těchto skutečnostech osoby uvedené v § 24 odst. 2 písm. a) až c) zákona o platebním styku tj. ústřední protistranu, účtovatele a clearingové centrum. Přestože bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, který se účastní platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky, nelze nikdy na základě ustanovení insolvenčního zákona zabránit ve zpracování příkazů dlužníka, aby prostřednictvím platebního systému byly převedeny peněžní prostředky z účtu dlužníka vedeného pro účely tohoto systému ve prospěch jejich příjemce a aby byly zaúčtovány v souladu s pravidly systému, pokud tyto příkazy dlužník uskutečnil nejpozději v okamžiku kdy bylo insolvenčním soudem vydáno rozhodnutí o úpadku tohoto dlužníka. V případě, že se jedná o příkazy dlužníka, které byly vydány po rozhodnutí o úpadku, bude nutné pro posouzení oprávněnosti jejich provedení, zkoumat zda-li osoby uvedené v § 24 odst. 2 písm. a) až c) zákona o platebním styku tj. ústřední protistrana, účtovatel a clearingové centrum, v okamžiku kdy tento příkaz provádějí věděly nebo mohly vědět, že již bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, který takový příkaz učinil. Ustanovení § 365 odst. 2 insolvenčního zákona se použije obdobně pro vypořádací systémy vedené v seznamu České národní banky podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu v platném znění (dále jen zákon o podnikání na kapitálovém trhu). Účastníkem vypořádacího systému může být pouze: a) banka, b) spořitelní a úvěrní družstvo,

192

c) investiční společnost pro účely vypořádání obchodů s investičními nástroji, které obhospodařuje jako majetek zákazníků, d) investiční společnost, která obhospodařuje majetek zákazníků, e) osoba veřejného práva nebo osoba se zárukou osoby veřejného práva, pokud to umožňují předpisy, na jejichž základě byly zřízeny, f) zahraniční osoba, jejíž předmět podnikání odpovídá činnosti některé z osob uvedených v písmenech a) až d), g) Česká národní banka, zahraniční centrální banka nebo Evropská centrální banka. Vypořádacím systémem lze, velmi zjednodušeně charakterizovat jako systém, ve kterém se na základě příkazů k vypořádání vypořádávají závazky a pohledávky účastníka vypořádacího systému z jeho obchodů s investičními nástroji a to převodem investičních nástrojů (např. cenných papírů) nebo peněžních prostředků. Dle § 366 odst. 1 insolvenčního zákona nemají ustanovení insolvenčního zákona vliv na právo na zajištění, které dlužník poskytl jde-li o a) dlužníka, který je účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zákona o platebním styku, a to v souvislosti s účastí dlužníka v tomto platebním styku, b) dlužníka, který je účastníkem vypořádacího systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a to v souvislosti s účastí dlužníka v tomto vypořádacím systému, c) zajištění poskytnuté České národní bance, Evropské centrální bance, centrální bance členského státu Evropské unie nebo centrální bance Evropského hospodářského prostoru, d) finanční zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo podle obdobného právního vztahu podle zahraniční právní úpravy. Zajištěním se pro účely zákona o platebním styku rozumí práva k majetkové hodnotě sloužící k zajištění závazků. V tuzemsku se zajištění běžně používá při provozování mezibankovního platebního styku a systému trhu krátkodobých dluhopisů. Jedná se rovněž o naprosto běžný institut, který je používán i v ostatních členských státech Evropské unie a rovněž ve vztazích mezi Evropskou centrální bankou a národními centrálními bankami. Ustanovení odst. 1 § 366 insolvenčního zákona umožňuje realizovat přednostně práva ze zajištění poskytnutého účastníkem systému k zajištění jeho závazků z příkazů předaných systému ve prospěch zde definovaných osob pro případ, že na něj bude podán insolvenční návrh. Jestliže účastník systému, o němž bylo rozhodnuto, že se nachází v úpadku, poskytl před rozhodnutí o jeho úpadku zajištění jinému účastníkovi systému v souvislosti s jeho účastí v tomto systému, může být toto zajištění použito k uspokojení práv jiného účastníka platebního systému, bez ohledu na pořadí zřízení tohoto zajišťovacího institutu. V praxi to bude vypadat tak, že bude-li v průběhu insolvenčního řízení zpeněžen majetek sloužící k zajištění pohledávek více osob z nichž některé poskytl dlužník zajištění uvedené v § 366 odst. 1 insolvenčního zákona, bude mít toto zajišťovací právo přednost před všemi ostatními bez ohledu na okamžik kdy bylo skutečně zřízeno. Ustanovení tohoto zákona nemá rovněž vliv na závěrečné vyrovnání podle § 197 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Závěrečným vyrovnáním se rozumí smluvní ujednání podle českého nebo zahraničního práva, a) které lze doložit písemně nebo jiným záznamem umožňujícím uchování informací, b) které se vztahuje na vzájemné pohledávky smluvních stran, včetně příslušenství těchto pohledávek, z obchodů, jejichž předmětem jsou výlučně peněžní prostředky, investiční nástroje, práva s investičními nástroji spojená nebo komodity, včetně podmíněných pohledávek a pohledávek, které mají nebo by měly teprve vzniknout (dále jen "vzájemné pohledávky stran"), a

193

c) podle kterého v případě, že nastane dohodnutá skutečnost, dojde k zániku a nahrazení, nebo k započtení dosud nesplatných, popřípadě i splatných vzájemných pohledávek stran tak, že výsledkem bude jediná pohledávka ve výši rozdílu mezi souhrnnou výší odhadovaných současných hodnot vzájemných pohledávek stran; způsob odhadu současných hodnot vzájemných pohledávek stran, okamžik, ke kterému musí být odhad proveden, a způsob a termín vypořádání, musí být dojednány ve smluvním ujednání o závěrečném vyrovnání a nesmí být v rozporu se zvyklostmi na příslušných finančních trzích. Shrnutí: účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení resp. s rozhodnutím o úpadku jsou vyloučeny nebo modifikovány pokud bylo insolvenční řízení zahájeno proti dlužníkovi, který je účastníkem platebního nebo vypořádacího systému vedeného u ČNB.

194

16. Úpadek finančních institucí Hlava IV. insolvenčního zákona představuje transpozici příslušných směrnic Evropské unie, které kladou zvláštní požadavky na řešení úpadku bank, úvěrových institucí, pojišťoven, zajišťoven a jiných finančních institucí. Do ustanovení §§ 367 až 388 insolvenčního zákona byly transponovány především následující právní předpisy Evropské unie: a) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4.dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí, b) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19.března 2001 o reorganizaci a likvidaci pojišťoven. Dle § 2 písm. k) se pro účely insolvenčního zákona považuje za finanční instituci především banka, spořitelní a úvěrní družstvo, instituce elektronických peněz, pojišťovna a zajišťovna a za podmínek stanovených insolvenčního zákona i další osoby. Výčet subjektů, které je možno dle § 2 písm. k) insolvenčního zákona považovat za finanční instituce není taxativní a pro provedení kompletního výčtu finančních institucí musíme nahlédnou především do §§ 367 a 379 insolvenčního zákona. Ustanovení o úpadku finančních institucí obsažené insolvenčním zákoně se tak použije na úpadek následujících finančních institucí: I. banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz, poté kdy jim byla odejmuta licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů upravující jejich činnost, II. zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikajících na území České republiky na základě jednotné licence podle §§ 5a až 7a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách v platném znění (dále jen zákon o bankách), III. osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zákona č.124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (dále jen zákon o platebním styku), IV. osoby se sídlem podnikání na území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zákona o platebním styku, V. osoby se sídlem podnikání mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zákona o platebním styku, VI. pobočky zahraniční banky, kterou nelze zařadit pod bod II. tohoto výčtu. VII. pojišťovny a tuzemské zajišťovny provozující činnost na území České republiky, které lze dále členit na: tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny poté, co jim bylo odejmuto povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost, pobočky pojišťovny z třetího státu poté, co jim bylo odejmuto povolení podle § 5c zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon o pojišťovnictví), pobočky pojišťovny z jiného členského státu Evropské unie provozující pojišťovací činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky v rozsahu, v jakém jí bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti ve státě jejího sídla dle § 5a odst. 1 zákona o pojišťovnictví.

195

Insolvenční zákon obsahuje zvláštní úpravu úpadku finančních institucí uvedených v bodech I. až VI. výše uvedeného výčtu (pro účely dalšího textu označovány jako finanční instituce) a zvláštní úpravu úpadku pojišťoven a zajišťoven provozujících činnost na území České republiky (pro účely dalšího textu označovány jako pojišťovny a zajišťovny). Pro správné pochopení následujícího výkladu je nejprve nutné vysvětlit několik základních pojmů, které nejsou definovány přímo v insolvenčním zákonem, ale jsou v insolvenčním zákoně opakovaně použity. Mezi tyto pojmy, které je, pro správné pochopení právní úpravy úpadku finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven, potřeba vysvětlit, je nutné zařadit následující 1. právo provozovat činnost na základě jednotné licence Finanční instituce se sídlem na území Evropské unie jsou oprávněny na základě licence udělené ve státě sídla provozovat činnost prostřednictvím svých poboček rovněž na území jiných členských států bez nutnosti žádat o přidělení licence centrální orgán dohledu v těchto členských státech. 2. právo provozovat činnost na základě práva zřizovat pobočky Pojišťovna nebo zajišťovna z jiného členského státu je oprávněna provozovat na území České republiky pojišťovací činnost na základě práva zřizovat své pobočky (právo usazení) nebo na základě svobody dočasně poskytovat služby, a to v rozsahu, v jakém jí bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti v zemi jejího sídla. 3. Evropský hospodářský prostor Evropský hospodářský prostot zahrnuje vyspělé státy západní a severní Evropy - Norsko, Island a Lichtenštejnsko (dříve například také Rakousko, Finsko a Švédsko), které se v rámci Evropského hospodářského prostoru přidružily k Evropské unii a jejich členským státům a vytvořily mezi sebou prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu.

16.1 Úpadek finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven a způsob jeho řešení S ohledem na charakter činnosti finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven a na následky jejich případného úpadku preferují, jak komunitární právní předpisy tak tuzemská legislativa, sanační způsoby řešení nepříznivé ekonomické situace těchto institucí a to bez nutnosti přerušit činnost těchto institucí. Sanace probíhá zavedením zvláštních opatření (např. nucená správa), které provádí osoba určená orgánem dohledu a tyto opatření směřují k napravení závadné ekonomické situace ve finanční instituci, pojišťovně nebo zajišťovně. Sanační opatření ovšem probíhají zcela mimo režim insolvenčního řízení a řídí se zvláštními právními předpisy, které upravují činnost finančních institucí, pojišťoven nebo zajišťoven. Základním předpokladem pro to, aby bylo možno použít jednotlivá ustanovení insolvenčního zákona na úpadek finančních institucí, pojišťoven nebo zajišťoven je, že finanční instituci, pojišťovně nebo zajišťovně byla odebrána licence nebo povolení podle zvláštního právního předpisu, který jej opravňuje vykonávat činnosti, ke kterým byly zřízeny. Tuzemská právní úprava finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven je roztříštěna do několika speciálních právních předpisů, které také samostatně upravují otázky přidělení a odebrání licence či povolení k výkonu činnosti pro jednotlivé kategorie těchto finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven. Zvláštní skupinou pak představují finanční instituce, 196

pojišťovny a zajišťovny podnikající na území tuzemska na principu jednotné licence tzn. licence, která jim byla udělena na území některého z ostatních členských států Evropské unie nebo na základě realizace práva zřizovat pobočky. Teprve po té, kdy je jim v jiném členském státě Evropské unie odebrána licence nebo povolení je možné na území České republiky zahájit proti majetku pobočky této finanční instituce, pojišťovny nebo zajišťovny insolvenční řízení. Na úpadkové řízení finančních institucí, pojišťoven nebo zajišťoven se v žádném případě nedá použít komunitární právní předpis, který v obecné rovině upravuje úpadkové řízení s „evropským mezinárodním prvkem“ tzn. Nařízení Rady (ES) 1346/2000 o úpadkovém řízení. Použití tohoto komunitárního právního předpisu na úpadkové řízení finančních institucí je výslovně vyloučeno v čl. 1 odst. 2 tohoto právního předpisu. Na úpadek finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven se tak nevztahují ani kolizní normy obsažené v Nařízení Rady (ES) 1346/2000. Kolizní normy týkající se úpadku finančních institucí, jejichž věřitelé nebo majetek se nachází na území různých států tak musíme hledat v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém zejména pak v jeho ustanoveních §§ 11c a 11d týkající se úpadku finančních institucí respektive pojišťoven a zajišťoven. Základním principem řešení úpadku finančních institucí, pojišťoven a zajišťoven, který je společný jak pro finanční instituce tak i pojišťovny a zajišťovny je, že pokud je finančním institucím, pojišťovnám nebo zajišťovnám odejmuta licence či povolení opravňující je k výkonu činnosti podle jednotlivých zvláštních právních předpisů, lze řešit úpadek tohoto typu dlužníka, vždy pouze konkursem. Jak dle § 367 insolvenčního pro finanční instituce tak i dle § 379 insolvenčního zákona pro pojišťovny a zajišťovny je vyloučeno použití příslušných ustanovení insolvenčního zákona upravující moratorium, reorganizaci a oddlužení na finanční instituce, pokud dlužník svou činnost vykonává na základě licence nebo povolení udělené podle tuzemských právních předpisů. Vyloučení přiměřené aplikace těchto ustanovení insolvenčního zákona znamená, že je vyloučeno i použití těchto způsobů řešení při úpadku tohoto typu dlužníka. Výjimku tvoří pouze osoby oprávněné vydávat elektronické peníze v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o platebním styku, u kterých bez ohledu na to jestli mají sídlo v tuzemsku, jiném členském státě Evropské unie nebo třetí zemi, lze jako způsob řešení úpadku použít všechny způsoby, které jsou upraveny v insolvenčním zákoně, tedy i moratorium nebo reorganizaci. Použití oddlužení je v tomto případě vyloučeno již ze své podstaty. Stejně tak lze kteréhokoliv způsobu řešení úpadku využít i proti zahraniční bance nebo instituci elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné licence. Kteréhokoliv způsobu řešení úpadku lze rovněž použít vůči pojišťovně se sídlem v jiném členském státě Evropské unie, která v tuzemsku provozuje pojišťovací činnost na základě práva zřizovat své pobočky. Shrnutí: základním způsobem řešení nepříznivé ekonomické situace finanční instituce je jejich sanace mimo insolvenční řízení insolvenční řízení lze proti finanční instituci zahájit až po odebrání licence nebo povolení, které je opravňuje k výkonu jejich činnosti základním způsobem řešení úpadku finanční instituce v rámci insolvenčního řízení je konkurs na úpadek finančních institucí je vyloučena aplikace Nařízení Rady ES 1346/2000 o úpadkových řízeních.

197

16.2 Insolvenční řízení u finančních institucí Finanční instituce se může, stejně všechny jako ostatní osoby, nacházet v úpadku v souladu s § 3 insolvenčního zákona a to buď ve formě platební neschopnosti nebo předlužení. Přestože by se finanční instituce nacházela v úpadku nelze proti jejímu majetku, v souladu s § 6 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, zahájit insolvenční řízení, pokud je držitelem licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů. Teprve v okamžiku, kdy je jí tato licence nebo povolení odebrána, je možné podat proti finanční instituci insolvenční návrh na jehož základě bude zahájeno insolvenční řízení. V případě úpadku: a) banky spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz po odnětí licence nebo povolení, b) osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze a c) pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, je dle § 368 odst. 1 insolvenčního zákona rozšířen okruh osob, které mohou podat insolvenční návrh. Vedle osob uvedených v § 97 odst. 3 insolvenčního zákona tedy dlužníka nebo jeho věřitele se splatnou pohledávkou, může v souladu s § 368 odst. 1 insolvenčního zákona podat insolvenční návrh rovněž orgán, který je oprávněn nad finanční institucí vykonávat dozor nebo dohled (dále jen orgán dozoru nebo dohledu). V tuzemsku bude tímto orgánem oprávněným podat návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči finanční instituci Česká národní banka. Pro insolvenční návrh podaný orgánem dozoru nebo dohledu platí přiměřeně ustanovení § 103 insolvenčního zákona upravující náležitosti insolvenčního návrhu. Insolvenční návrh podaný orgánem dozoru nebo dohledu by tedy vedle obecných náležitostí stanovených v § 42 odst. 4 a § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění, které musí obsahovat každé podání, měl obsahovat především uvedení rozhodujících okolností, které osvědčují úpadek dlužníka. Orgán dozoru nebo dohledu musí v insolvenčním návrhu osvědčit, že se finanční instituce nachází v úpadku a to buď ve formě platební neschopnosti nebo předlužení. Orgán dozoru a dohledu by měl rovněž doložit listiny, které osvědčují jeho tvrzení uvedené v insolvenčním návrhu. Insolvenční návrh by měl rovněž obsahovat skutečnosti, ze kterých jednoznačně vyplývá oprávnění podat insolvenční návrh. Na rozdíl od insolvenčního návrhu, který by podával věřitel dlužníka nemusí orgán dozoru a dohledu v insolvenčním návrhu osvědčovat, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, protože vztah dlužníka a věřitele mezi finanční institucí a orgánem dozoru nebo dohledu s největší pravděpodobností nemusí vůbec existovat. V případě, že je insolvenčním navrhovatelem orgán dozoru nebo dohledu není po něm insolvenční soud oprávněn požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak už bylo řečeno výše, úpadek banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz vykonávající svou činnost na základě licence nebo povolení získané v tuzemsku a úpadek pobočky zahraniční banky, která zde nepodniká na základě jednotné licence je možné řešit pouze konkursem. U všech ostatních finančních institucí lze použít rovněž ostatní způsoby řešení úpadku s výjimkou oddlužení tzn. moratorium a reorganizaci. Po podání insolvenčního návrhu se průběh insolvenčního řízení příliš neodlišuje od běžného průběhu insolvenčního řízení. V první fázi insolvenčního řízení bude asi největším rozdílem oproti běžnému průběhu insolvenčního řízení skutečnost, že předseda insolvenčního soudu bude vybírat insolvenčního správce ze speciálního seznamu insolvenčních správců, ve kterém jsou zapsány pouze osoby, které složily zvláštní zkoušku insolvenčního správce. Insolvenční 198

správci, kteří složí zvláštní zkoušku jsou oprávněni vykonávat svou funkci nejen v insolvenčním řízení, ve kterém bude úpadek dlužníka řešen konkursem nebo oddlužením, ale rovněž i v případech kdy bude úpadek dlužníka řešen reorganizací. Pouze insolvenční správci se zvláštní zkouškou pak mohou být ustanoveni do funkce v insolvenčním řízením, ve kterém bude řešen úpadek finanční instituce, pojišťovny nebo zajišťovny. Zvláštní zkouška insolvenčního správce se od té běžné liší nejen složením zkušební komise, jejímž členem je také osoba, na které se dohodne ministr spravedlnosti s guvernérem České národní banky, ale rovněž i svým obsahem. Osoba, která bude chtít složit zvláštní zkoušku na insolvenčního správce bude muset prokázat nejen základní právní a ekonomické znalosti, ale rovněž znalosti z následujících oblastí: a) principů a fungování finančního trhu, b) organizace podniku a zvláštních činností dlužníka, který je finanční institucí se zvláštním režimem nebo obchodníkem s cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem nebo penzijním fondem, c) finančních nástrojů, obchodování a jiného nakládání s těmito nástroji, d) právní úpravy povinností insolvenčního správce při úpadku dlužníka, který je finanční institucí se zvláštním režimem nebo obchodníkem s cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem nebo penzijním fondem. V případě, že bylo zahájeno insolvenční řízení proti dlužníku u něhož je v souladu s § 368 odst. 3 insolvenčního zákona přípustné řešit úpadek pouze konkursem vydá insolvenční soud v souladu s § 148 odst. 1 insolvenčního zákona současně s rozhodnutím o úpadku rovněž rozhodnutí o tom, že úpadek dlužníka se bude řešit konkursem. V případech, které nejsou uvedeny výslovně v § 368 odst. 3 insolvenčního zákona, nemusí být konkurs jediným možným způsobem řešení úpadku a proto rozhodnutí o úpadku dlužníka nemusí bezprostředně souviset s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku tohoto dlužníka. Jednou ze základních povinností, které jsou insolvenčnímu soudu uloženy po zahájení insolvenčního řízení a po vydání rozhodnutí o úpadku finanční instituce resp. rozhodnutí o způsobu řešení úpadku finanční instituce, je informování tuzemského orgánu dozoru nebo dohledu. Tuzemský orgán dozoru informuje insolvenční soud bezprostředně po té co vydá vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení resp. bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční soud musí rovněž prostřednictvím tuzemského orgánu dohledu nebo dozoru informovat orgány dozoru nebo dohledu v členských státech Evropské unie, ve kterých banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo instituce elektronických peněz, vykonává svou činnost na základě jednotné licence, která jí byla přidělena v tuzemsku. K předání této informace by mělo dojít ještě před zveřejněním rozhodnutí o úpadku, kterým bude současně rozhodnuto o tom, že se úpadek dlužníka bude řešit konkursem, v insolvenčním rejstříku. Není-li to možné tak by k předání této informace mělo dojít neprodleně poté co byly tyto rozhodnutí zveřejněny v insolvenčním rejstříku. Insolvenční správce je následně povinen neprodleně zajistit zveřejnění podstatných částí rozhodnutí o úpadku, kterým bude současně rozhodnuto o řešení úpadku dlužníka konkursem (dále jen „výtah“) v Úředním věstníku Evropské unie a nejméně ve dvou celostátních denících v každém státě, na jehož území dlužník podnikal nebo vykonával svou činnost prostřednictvím pobočky nebo na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu. Výtah, jehož zveřejnění v členských státech Evropské unie zajišťuje insolvenční správce, musí, dle § 370 odst. 2 insolvenčního zákona vždy obsahovat:

199

1. 2.

označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci, informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek, 3. den vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu, 4. v případě úpadku banky nebo spořitelního a úvěrního družstva informaci o tom, že pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se považují za přihlášené, o čemž budou věřitelé jednotlivě informováni do 60 dnů od prohlášení konkursu, a informaci o možnosti postupu podle § 374 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona včetně uvedení lhůt a dne, kterým lhůty uplynou, 5. v případě úpadku instituce elektronických peněz výzvu, aby věřitelé, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, podali přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu, včetně uvedení lhůty pro podání přihlášky a dne, kterým lhůta uplyne, 6. označení sídla insolvenčního soudu, 7. označení insolvenčního správce údaji potřebnými k jeho identifikaci. Výtah musí být pořízen v českém jazyce a musí být opatřen texty „Výzva k přihlášení pohledávky. Dodržte lhůty!“ a „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženými do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. Náklady na zajištění zveřejnění „výtahu“ je nutné považovat za pohledávku za podstatou a půjdou k tíži majetkové podstaty dlužníka. V případě osoby oprávněné vydávat elektronické peníze se uplatňuje obdobný princip, s tím rozdílem, že insolvenční soud je povinen prostřednictvím orgánu dozoru nebo dohledu informovat v ostatních členských státech příslušné orgány dozoru nebo dohledu rovněž o vyhlášení moratoria resp. o vydání jiného rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Předání takovéto informace probíhá rovněž prostřednictvím „výtahu“ z příslušných rozhodnutí, který musí být v ostatních státech zveřejněn. „Výtah“ musí obsahovat obdobné náležitosti jako v případě banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz. „Výtah“ musí rovněž obsahovat upozornění na účinky povolení moratoria, účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku finanční instituce. Základní odlišností „výtahu“ z rozhodnutí o úpadku dlužníka, který je osobou oprávněnou vydávat elektronické peníze, od „výtahu“ z rozhodnutí o úpadku jiné finanční instituce, je že ve „výtahu“ z rozhodnutí o úpadku osoby oprávněné vydávat elektronické peníze musí být věřitelé vyzváni, aby přihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení u insolvenčního soudu a musí jím být sdělena lhůta pro podání přihlášky pohledávky a den kdy tato lhůta uplyne V případě prohlášení úpadku na majetek zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona nebo vyhlášení moratoria, prohlášení úpadku a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku na majetek osoby, se sídlem v tuzemsku nebo v jiných členských státech Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, oprávněné vydávat elektronické peníze informuje insolvenční soud prostřednictvím tuzemského orgánu dozoru nebo dohledu příslušné orgány dozoru nebo dohledu v ostatních členských státech Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru, ve kterých má dlužník svou organizační složku. Účinky vyhlášení moratoria, rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku na majetek finanční instituce nastanou, dle § 370 odst. 7 insolvenčního zákona bez ohledu na splnění povinnosti zveřejnit „výtah“, v ostatních státech, vždy ve stejný okamžik jako v České republice. Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, který je fyzickou osobou, plnila tento závazek dlužníku, přestože podle rozhodnutí o úpadku nebo podle rozhodnutí o způsobu řešení úpadku již mělo být plněno insolvenčnímu správci, a plnění se nedostalo do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že jí takové rozhodnutí nebylo

200

známo. Má se za to, že před zveřejněním „výtahu“ takového rozhodnutí této osobě nebylo známo a že se o něm dozvěděla, jakmile byl „výtah“ zveřejněn. Insolvenční zákon tedy stanovuje vyvratitelnou právní domněnku ve prospěch osob z jiných členských států, které plní svůj závazek přímo dlužníkovi, který je fyzickou osobou, přestože již bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka nebo o způsobu řešení úpadku dlužníka a uvedená osoba měla plnit svůj závazek ve prospěch majetkové podstaty úpadce k rukám insolvenčního správce. Tato osoba je zproštěna svého závazku i na základě plnění učiněnému přímo dlužníkovi, pokud tento svůj závazek splnila dříve, než byl „výtah“ z rozhodnutí zveřejněn v členském státě Evropské unie nebo státě tvořící Evropský hospodářský prostor, ve kterém má tato osoba své sídlo, ústředí, místo podnikání, bydliště nebo místo obvyklého pobytu. V případě, že tato osoba plní dlužníkovi až poté, co bylo rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku zveřejněno, má stále možnost prokázat, že o vydání uvedených rozhodnutí nevěděla a v dobré víře plnila svůj závazek ve prospěch dlužníka. Důkazní břemeno prokazující skutečnost, že tato osoba o rozhodnutí o úpadku nevěděla jde vždy k tíži osoby, která uskutečnila plnění svého závazku přímo ve prospěch dlužníka. Jak je patrné již z obsahové části „výtahu“ z rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o prohlášení konkursu je podstatný rozdíl mezi postavením věřitelů banky nebo spořitelního a úvěrního družstva na jehož majetek byl prohlášen konkurs a postavení věřitelů v případě prohlášení konkursu na majetek instituce elektronických peněz a osoby oprávněné vydávat elektronické peníze. Zatímco v případě banky, spořitelního a úvěrního družstva a pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona se pohledávky věřitelů, které vyplývají z účetnictví této finanční instituce považují v konkursním řízení automaticky za přihlášené, ve výši v jaké jsou evidovány v účetnictví úpadce, a to od okamžiku prohlášení konkursu, tak v případě instituce elektronických peněz nebo osoby oprávněné vydávat elektronické peníze musí věřitelé své pohledávky sami přihlásit a to i v případě, že jsou v účetnictví této finanční instituce evidovány. V případě pohledávek věřitelů, které se dle § 373 odst. 1 insolvenčního zákona považují v insolvenčním řízení automaticky za přihlášené, má insolvenční správce povinnost, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu, zaslat každému věřiteli individuální oznámení, ve kterém uvede: a) že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs, b) výši pohledávky dotčeného věřitele za dlužníkem, spolu s informací, že do této výše se pohledávka věřitele považuje za přihlášenou a případně charakter jeho pohledávky (pohledávka za podstatou, pohledávka postavená na roveň pohledávce za podstatou, zajištěná pohledávka, podřízená pohledávka apod.). Do výše pohledávky se nezapočítává nárok věřitele na náhradu za pojištěnou pohledávku z Fondu pojištění vkladů, z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, se Zajišťovacího fondu družstevních záložen nebo jiné osoby plnící obdobný účel, c) jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí lhůty, a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky, d) místo a termín konání schůze věřitelů, e) způsob, jakým budou věřitelé dále informováni, f) případná další opatření. Oznámení podle § 373 odst. 2 insolvenčního zákona zasílá insolvenční správce všem věřitelům, jejichž pohledávka se považuje automaticky za přihlášenou bez ohledu na to, jestli mají sídlo, bydliště nebo místo kde se obvykle zdržují na území tuzemska nebo v jiném státě který je členem Evropské unie nebo součástí Evropského hospodářského prostoru nebo v jakémkoliv jiném státě na světě.

201

Insolvenční správce musí oznámení doručit individuálně každému z věřitelů. Nemůže tuto svou povinnost splnit tím, že k doručení oznámení použije hromadných sdělovacích prostředků nebo jiných prostředků, které jsou využívány k doručování (např. jakákoliv obdoba insolvenčního rejstříku). V případě, že má věřitel své sídlo, ústředí, bydliště nebo místo kde se obvykle zdržuje v některém ze států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, zasílá insolvenční správce oznámení podle § 373 odst. 2 insolvenčního zákona v českém jazyce. Toto oznámení je však současně opatřeno hlavičkou „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. Ve lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění „výtahu“ z rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie může věřitel uplatnit námitku, že mu nebylo doručeno oznámení podle § 373 odst. 2 insolvenčního zákona. Podanou námitku je pak nutno současně považovat jako přihlášku pohledávky v daném insolvenčním řízení. Nepodá-li věřitel, jehož pohledávka nevyplývala z účetnictví úpadce, námitku, nebo podá-li tuto námitku opožděně, nebude se v insolvenčním řízení k této pohledávce přihlížet. Ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu může věřitel, který nesouhlasí s výší své pohledávky, která byla automaticky přihlášena dle účetnictví dlužníka, a která mu byla sdělena oznámením podle § 373 odst. 2 insolvenčního zákona podat u insolvenčního správce písemné námitky. Nepodá-li věřitel ve stanovené lhůtě námitku proti výši přihlášené pohledávky má se za to, že s údaji uvedenými v oznámení souhlasí. Věřitelé v obou typech námitky uvedou správnou výši své pohledávky, kterou doloží úředně ověřenými kopiemi listin, které osvědčují výši, den vzniku a charakter jejich pohledávky. Věřitelé ze států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru činí tyto námitky podáním v úředním jazyce daného státu Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru. Toto podání však musí být opatřeno hlavičkou „Podání námitky proti výši pohledávky“ v případě, že se jedná o námitku proti výši automaticky přihlášené pohledávky nebo hlavičku „Přihláška pohledávky“ v případě, že se jedná o námitku proti skutečnosti, že věřiteli nebylo doručeno oznámení podle § 373 odst. 2 insolvenčního zákona. Záhlaví obou výše uvedených dokumentů musí být přeloženo do českého jazyka. Na rozdíl od námitek podaných věřiteli ze státu, které nenáleží do Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru se tedy automaticky nevyžaduje překlad těchto námitek do českého jazyka, ale insolvenční správce, kterému insolvenční soud tyto dokumenty předá bezprostředně po té co je obdrží, má možnost věřitele k přeložení přihlášky vyzvat. Překlad tedy není oprávněn požadovat insolvenční soud, kterému budou tyto dokumenty od věřitelů z jiných členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru adresovány, ale až insolvenční správce, který se jimi bude dále zabývat. Po podání obou typů námitek má věřitel a insolvenční správce stanovenou dvouměsíční lhůtu, ve které probíhá jakési „dohadovací řízení“ o skutečné výši pohledávky věřitele. V případě, že insolvenční správce písemně potvrdí v této dvouměsíční lhůtě pohledávku věřitele ve výši nebo charakteru, kterou uvedl v podané námitce, považuje se tato pohledávka v této výši za přihlášenou. V případě, že k takovéto dohodě mezi věřitelem a insolvenčním správcem nedojde musí věřitel své právo uplatnit žalobou ve lhůtě 3 měsíců, která počíná běžet dnem kdy uplynula dvouměsíční lhůta pro sjednání písemné dohody. V případě, že k podání této žaloby ze strany věřitele nedojde, k pohledávce věřitele se nad rámec její výše a charakteru vyplývající z účetnictví dlužníka nepřihlíží. To stejné platí i pro pohledávku věřitele, která z účetnictví dlužníka vůbec nevyplývá a nebylo mu proto zasláno oznámení podle § 373 odst. 2 insolvenčního zákona.

202

Příklad: Režim pohledávek, které se považují za automaticky přihlášené ve výši, ve které vyplývají z účetnictví dlužníka.

zaslání individu álního oznámení věřiteli jehož pohledávka se považuje za přihlášenou

rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka neprodleně - max. 60

4 měsíce neprodleně

zveřejnění „výtahu“

námitka proti výši pohledávky, která vyplývá z účetnictví dlužníka

2 měsíce

lhůta pro podání žaloby k insolvenčním u soudu pokud bylo „dohadovací řízení“ ohledně námitek neúspěšné

3 měsíce

možnost podat námitku, že nebylo doručeno individuální oznámení věřiteli + přihláška pohledávky

„dohadovací řízení“ ohledně obou typů námitek

Je-li dlužníkem instituce elektronických peněz nebo osoba oprávněná vydávat elektronické peníze nezakládá se automatické přihlášení pohledávek vyplývajících z účetnictví tohoto dlužníka. Insolvenční správce má povinnost každému ze známých věřitelů zaslat, a to bez zbytečného dokladu, nejpozději však do 60 dnů od rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, oznámení, ve kterém uvede: a) že bylo vydáno rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka, b) že z účetnictví dlužníka vyplývá pohledávka věřitele,v jaké výši a jakého je pohledávka charakteru, c) jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze přihlásit pohledávku a jaké jsou následky marného uplynutí lhůty, d) místo a termín konání schůze věřitelů, e) způsob, jakým budou věřitelé dále informováni, f) případná další opatření. Věřitelům ze států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru zasílá insolvenční správce oznámení v českém jazyce, které je opatřeno hlavičkou „Výzva k přihlášení pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a států

203

tvořících Evropský hospodářský prostor. Tito věřitelé mohou pak svou přihlášku pohledávky podat v úředním jazyce daného členského státu Evropské unie nebo státu Evropského hospodářského prostoru. Tuto svou přihlášku jsou však povinni označit hlavičkou „Přihláška pohledávky“ v českém jazyce. Věřitelům, kteří mají své sídlo, ústředí bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržují v členském státě Evropské unie nebo státě, který tvoří Evropský hospodářský prostor se prodlužuje lhůta k podání přihlášek pohledávek stanovená v rozhodnutí o způsobu řešení úpadku o 15 dnů. Tímto ustanovením je pro věřitele z členských států Evropské unie nebo ze států Evropského hospodářského prostoru automaticky prodloužena lhůta stanovená v rozhodnutí o úpadku, a to o 15 dnů, bez ohledu na to, že by tak došlo k překročení maximální možné lhůty k podávání přihlášek pohledávek, která je v § 136 odst. 3 insolvenčního zákona stanovena na dobu 2 měsíců od rozhodnutí o úpadku dlužníka. Věřitelé ze států, které nejsou součástí Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru jsou povinni podat přihlášku pohledávky na příslušném formuláři (§ 176 insolvenčního zákona), vyplněnou v českém jazyce a ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku vycházející z ustanovení § 136 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenční správce je povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Tato zpráva musí být před svým zveřejněním odsouhlasena věřitelským výborem. Lze předpokládat, že ke zveřejnění této zprávy bude docházet prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Je-li dlužníkem banka, které byla odňata licence, tvoří majetek, který slouží ke krytí hypotéčních zástavních listů – zvláštní oddělenou část majetkové podstaty dlužníka tzv. hypotéční podstatu. Prostředky získané zpeněžením majetku náležejícím do hypotéční podstaty slouží primárně k uspokojení nákladů spojených se správou a zpeněžováním hypotéční podstaty a k úhradě pohledávek majitelů hypotéčních zástavních listů. Teprve v případě, že po plném uspokojení těchto pohledávek zůstanou v hypotéční podstatě nějaké finanční prostředky, mohou se tyto použít k uspokojení ostatních věřitelů. Finanční prostředky shromážděné v hypotéční podstatě proto nelze použít na úhradu pohledávek v pořadí ani tak, jak je uvedeno v § 305 insolvenčního zákona. Tímto způsobem by je bylo možno použít teprve poté kdy by z hypotéční podstaty byly v celém rozsahu uhrazeny náklady spojené se správou a zpeněžováním hypotéční podstaty a všechny pohledávky majitelů hypotéčních zástavních listů. Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení hypotéční podstaty k uspokojení pohledávek majitelů hypotéčních zástavních listů v plné výši, uspokojí se tyto pohledávky poměrně. V daném případě by se tedy z finančních prostředků v hypotéční podstatě nejprve v celém rozsahu uspokojily náklady spojené se správou a zpeněžováním hypotéční podstaty a následně poměrně jednotlivé pohledávky majitelů hypotéčních zástavních listů. Neuspokojená část pohledávek majitelů hypotéčních zástavních listů by se při rozvrhu uspokojila ve stejném poměru jako ostatní přihlášené pohledávky. Insolvenční zákon stanoví v § 367 odst. 2 písm. b) fikci úpadku zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikajících na území České republiky na základě jednotné licence a osoby, se sídlem nebo místem podnikání na území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu, je-li u nich, ve státě jejich sídla nebo místa podnikání, prováděno opatření, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujících možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácením pohledávek. V případě, že je dlužníkem banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo instituce elektronických peněz, která obdržela povolení v k výkonu činnosti v České republice nebo osoba oprávněná vydávat elektronické peníze jejíž sídlo nebo místo podnikání je v České republice a

204

v ostatních státech Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru vykonává na základě povolení svou činnost, může soudní nebo správní orgán tohoto státu vůči provozovně nebo pobočce tohoto dlužníka přijmout výše uvedené opatření. Toto opatření může však vyvolávat účinky pouze na území toho státu, který dané opatření přijal. Není také možné automaticky předvídat, že je tato osoba v úpadku. Naopak v případě, že dlužníkem je banka, instituce elektronických peněz, která obdržela oprávnění v jiném členském státě Evropské unie nebo jiném státě Evropského hospodářského prostoru nebo osoba oprávněná vydávat elektronické peníze která má sídlo nebo místo podnikání na území jiného státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor mají takovéto opatření účinky rovněž na území tuzemska, pokud takováto osoba vykonává na území tuzemska svou činnost. Účinky tohoto opatření, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, nastávají automaticky od okamžiku, kdy bylo toto opatření přijato, bez ohledu na splnění případných informačních povinností vůči tuzemskému orgánu dozoru nebo dohledu případně insolvenčnímu soudu. Osoba provádějící tyto opatření v jiném členském státě Evropské unie nebo státě tvořící Evropský hospodářský prostor vykonává v tuzemsku svá oprávnění dle právního řádu státu, ve kterém byla ustanovena do funkce. Své oprávnění v tuzemsku prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení. Při výkonu svých pravomocí je však povinna respektovat právní řád České republiky zejména co se týká postupu při prodeji majetku, povinností při zápisu do katastru nemovitostí, obchodního rejstříku apod. Rovněž tuzemský insolvenční správce, který bude vykonávat své pravomoci v ostatních členských státech Evropské unie nebo státech Evropského hospodářského prostoru se prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení a své pravomoci stanovené mu insolvenčním zákonem může vykonávat i na území ostatních států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru s tím, že je však povinen respektovat právní řád daného státu, zejména v otázkách zpeněžování majetku nacházejícího se na území tohoto státu. Tuzemské insolvenční řízení nemá vliv na věcná práva věřitelů nebo třetích osob k majetku náležejícímu dlužníkovi, který se v okamžiku rozhodnutí o úpadku nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu Evropského hospodářského prostoru. Práva, která nejsou insolvenčním řízením dotčena jsou demonstrativně uvedena v § 369 insolvenčního zákona a jedná se tak zejména o právo na oddělené uspokojení, výhradní právo na plnění, právo požívat plody, uplatnění výhrady vlastnického práva apod. Shrnutí: insolvenční návrh na finanční instituci je oprávněna podat i Česká národní banka do funkce insolvenčního správce může být ustanovena pouze osoba, která má složenou zvláštní zkoušku insolvenčního správce insolvenční soud musí rovněž prostřednictvím tuzemského orgánu dohledu nebo dozoru informovat orgány dozoru nebo dohledu v členských státech Evropské unie, ve kterých banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo instituce elektronických peněz, vykonává svou činnost na základě jednotné licence, která jí byla přidělena v tuzemsku insolvenční správce je povinen neprodleně zajistit zveřejnění podstatných částí rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o řešení úpadku dlužníka konkursem („výtah“) v Úředním věstníku Evropské unie a nejméně ve dvou celostátních denících v každém státě, na jehož území dlužník podnikal nebo vykonával svou činnost prostřednictvím pobočky nebo na základě jednotné licence

205

v případě úpadku banky, spořitelního a úvěrního družstva a pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona se pohledávky věřitelů, které vyplývají z účetnictví této finanční instituce považují v konkursním řízení automaticky za přihlášené, ve výši v jaké jsou evidovány v účetnictví úpadce, a to od okamžiku prohlášení konkursu věřitelé jsou oprávněni podat, ve lhůtě 4 měsíců od rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, námitky proti výši pohledávky, která vyplývá z účetnictví dlužníka majetek sloužící ke krytí hypotéčních zástavních listů tvoří oddělenou hypotéční podstatu.

16.3 Insolvenční řízení u pojišťoven a zajišťoven Právní úprava insolvenčního řízení vedeného u pojišťoven a zajišťoven se v mnohém podobá insolvenčnímu řízení u finančních institucí tak, jak bylo popsáno výše. Pojišťovny a zajišťovny lze opět rozdělit na dvou skupin. Do první skupiny zahrneme tuzemské pojišťovny a zajišťovny poté, co jim bylo odejmuto povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost a pobočky pojišťovny z třetího státu poté, co jim bylo odejmuto povolení podle § 5c zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů v platném znění. Úpadek tohoto typu pojišťoven a zajišťoven lze opět řešit pouze v rámci konkursního řízení. Použití jiného způsobu řešení úpadku je vyloučeno ustanovením § 379 odst. 3 insolvenčního zákona. Návrh na zahájení insolvenčního řízení může opět, vedle samotného dlužníka a věřitele se splatnou pohledávkou, podat také orgán dozoru, který uděluje povolení k výkonu činnosti pojišťovny a zajišťovny podle zvláštního právního předpisu. V případě, že je insolvenčním navrhovatelem orgán dozoru nelze po něm požadovat zaplacení zálohy na náklady konkursu. V podaném návrhu musí orgán dozoru uvést a doložit skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Orgán dozoru samozřejmě, stejně jako v případě návrhu na zahájení insolvenčního řízení u finanční instituce, není povinen prokazovat, že má za dlužníkem splatnou pohledávku. Druhou skupinu pojišťoven a zajišťoven pak tvoří pobočky pojišťovny z jiného členského státu Evropské unie provozující na území České republiky svou činnost na základě práva zřizovat své pobočky v rozsahu, v jaké jí bylo uděleno povolení provozovat pojišťovací činnost ve státě svého sídla. Úpadek této skupiny dlužníků je možné řešit, kterýmkoliv z přípustných způsobů řešení úpadků, tedy s výjimkou oddlužení, který pro tento typ dlužníků nepřipadá v úvahu. Insolvenční návrh ohledně této skupiny pojišťoven a zajišťoven však není oprávněn podat orgán dozoru. Insolvenční návrh tak může podat pouze dlužník nebo věřitel se splatnou pohledávkou. Do této kategorie dlužníků není možné řadit pobočky pojišťoven ze států tvořících Evropský hospodářský prostor, které nemohou na území tuzemska vykonávat svou činnost na základě práva zřizovat své pobočky. V dalších ustanoveních insolvenčního zákona však mají pobočky pojišťoven ze států Evropského hospodářského prostoru stejný režim jako pobočky pojišťoven ze států Evropské unie. V případě, že je rozhodnuto o úpadku dlužníka, který náleží do první skupiny pojišťoven a zajišťoven má insolvenční soud opět povinnost informovat, prostřednictvím orgánu dozoru orgány dozoru všech členských států Evropské unie a států náležejících do Evropského hospodářského prostoru a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku nebo neprodleně poté.

206

Insolvenční správce má povinnost zajistit bez zbytečného odkladu, poté co bylo rozhodnuto o úpadku tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny, zveřejnění „výtahu“ z rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie. Zveřejněný „výtah“ musí obsahovat následující skutečnosti: a) označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci, b) informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka, c) den vydání rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o prohlášení konkursu, d) označení sídla insolvenčního soudu, e) označení insolvenčního správce údaji potřebnými pro jeho identifikaci. Insolvenční správce je, rovněž v případě, že je insolvenční řízení vedeno proti pojišťovně a zajišťovně, povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Tato zpráva musí být před svým zveřejněním odsouhlasena věřitelským výborem. Lze předpokládat, že ke zveřejnění této zprávy bude docházet prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Stejně jako v případě, že dlužníkem je banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo pobočka zahraniční banky podle § 367 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona se i v případě tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu (včetně států Evropského hospodářského prostoru), kterým bylo odňato povolení k činnosti, považují pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví úpadce za automaticky přihlášené do insolvenčního řízení ve výši a pořadí v jaké vyplývají z účetnictví dlužníka. Insolvenční správce má opět povinnost nejpozději do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu, zaslat každému známému věřiteli individuální oznámení, ve kterém uvede vedle skutečnosti, že na majetek dlužníka byl prohlášen úpadek a tento úpadek bude řešen konkursem, rovněž výši pohledávky věřitele, která vyplývá z účetnictví dlužníka, případně charakter této pohledávky (pohledávka za podstatou, s právem na oddělené uspokojení apod.) a jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty a jaký je následný postup nedojde-li mezi věřitelem a insolvenčním správcem k dohodě o výši pohledávky. V případě, že se jedná o pohledávku z pojištění uvede insolvenční správce v tomto oznámení rovněž účinky, které má insolvenční řízení na pojistnou smlouvu, na jejímž tato pohledávka vznikla. Insolvenční správce zde uvede především datum zániku účinnosti pojistné smlouvy, včetně práv a povinností vyplývajících pojištěné osobě nebo pojištěným osobám z této smlouvy. Insolvenční správce v oznámení dále uvede místo a termín konání schůze věřitelů, způsob jakým budou věřitelé dále informováni a o případných dalších opatřeních, které byly přijaty v souvislosti s insolvenčním řízením. Věřitelé z členských států Evropské unie a ze států tvořící Evropský hospodářský prostor mají právo podávat námitky proti výši nebo charakteru pohledávky, která vyplývá z účetnictví dlužníka resp. proti tomu, že jim nebylo doručeno oznámení. Postup při podávání těchto námitek, lhůty pro jejich podání i následné řešení námitek je stanoven v § 385 odst. 4,5,6 a 7 insolvenčního zákona a je naprosto stejný jako postup, který byl popsán v předchozí kapitole v případě podávání námitek při úpadku banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo pobočky zahraniční banky podle § 367 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. Odlišný je pouze postup insolvenčního správce v případě, že se jedná o pohledávku z pojištění. Jedná-li se o pohledávku z pojištění musí insolvenční správce zaslat věřiteli z jiného členského státu Evropské unie nebo ze státu tvořícího Evropský hospodářský prostor oznámení v úředním jazyce nebo úředních jazycích členského státu Evropské unie nebo státu Evropského hospodářského prostoru, kde má tento věřitel sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje.

207

Zvláštní postavení mají v rámci insolvenčního řízení pohledávky z pojištění. Tento typ pohledávek se v případě konkursního řízení na majetek pojišťovny nebo zajišťovny uspokojuje před jakýmikoliv jinými nároky vůči dlužníkovi s výjimkou hotových výdajů a odměny insolvenčního správce a náhrady nutných výdajů a odměny likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku. Na rozdíl od pohledávek z hypotéčních zástavních listů se v případě pohledávek z pojištění nevytváří zvláštní oddělená majetková podstata, která by sloužila výlučně k uspokojení pohledávek z pojištění. Pohledávky z pojištění jsou zvláštním typem pohledávek za majetkovou podstatou, které je možné uspokojit kdykoliv po prohlášení konkursu s tím, že jejich uspokojení bude mít přednost před všemi ostatními pohledávkami, které lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursu s výjimkou hotových výdajů a odměny insolvenčního správce a náhrady nutných výdajů a odměny likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon stanoví v § 379 odst. 2 písm. b) fikci úpadku pobočky pojišťovny z jiného členského státu Evropské unie provozující v tuzemsku pojišťovací činnost na základě práva zřizovat své pobočky, je-li ve státě, ve kterém tato osoba obdržela oprávnění, na jehož základě provozuje činnost v České republice prováděno opatření, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujících možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácením pohledávek. Tyto opatření mají účinky rovněž na území tuzemska a nastávají, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, automaticky od okamžiku, kdy bylo toto opatření přijato. Osoba provádějící taková opatření v jiném členském státě Evropské unie nebo státě tvořící Evropský hospodářský prostor vykonává v tuzemsku svá oprávnění dle právního řádu státu, ve kterém byl ustanoven do funkce. Své oprávnění v tuzemsku prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení. Při výkonu svých pravomocí je však povinen respektovat právní řád České republiky zejména co se týká postupu při prodeji majetku, povinností při zápisu do katastru nemovitostí, obchodního rejstříku apod. Tato osoba nesmí na území České republiky užívat donucovacích prostředků nebo jiného použití síly a závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, pro které jsou příslušné soudy nebo jiné orgány České republiky. Shrnutí: insolvenční návrh na majetek tuzemské pojišťovny a zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu může podat i Česká národní banka úpadek tuzemské pojišťovny a zajišťovny a pobočky pojišťovny ze třetího státu, lze řešit pouze konkursem v případě úpadku tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu (včetně států Evropského hospodářského prostoru), se považují pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví úpadce za automaticky přihlášené do insolvenčního řízení ve výši a pořadí v jaké vyplývají z tohoto účetnictví věřitelé jsou oprávněni podat, ve lhůtě 4 měsíců od rozhodnutí o prohlášení konkursu, námitky proti výši pohledávky, která vyplývá z účetnictví dlužníka jedná-li se o pohledávku z pojištění musí insolvenční správce zaslat věřiteli z jiného členského státu Evropské unie nebo ze státu tvořícího Evropský hospodářský prostor oznámení v úředním jazyce nebo úředních jazycích členského státu Evropské unie nebo státu Evropského hospodářského prostoru, kde má věřitel sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje

208

pohledávky z pojištění mají v rámci uspokojování v průběhu insolvenčního řízení zvláštní přednostní režim.

209

17. Oddlužení V souvislosti s rekodifikací úpadkového řízení vstupuje do tuzemské právní úpravy zcela nový způsob řešení úpadku dlužníka – oddlužení. Oddlužení představuje nový nástroj úpadkového práva, jehož cílem není pouhé poměrné a co nejvyšší uspokojení věřitelů dlužníka, ale rovněž „ekonomické ozdravení“ dlužníka spojené s konsolidací jeho ekonomické situace. Oddlužení je v § 4 odst. 1 insolvenčního zákona uvedeno, jako jedna z možných forem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka (dále jen úpadek dlužníka), v rámci insolvenčního řízení. Jako specifický způsob řešení úpadku dlužníka by mělo klást mnohem větší důraz na sociální a ekonomické zájmy dlužníka a umožnit mu „nový začátek“ po té, co je, po úspěšném splnění oddlužení, očištěn od svých zbývajících závazků. Obecně lze říct, že insolvenční řízení je prioritně založeno na principu maximálního uspokojení věřitelů dlužníka, kteří své pohledávky uplatnili v insolvenčním řízení. V případě oddlužení je však tento princip poněkud potlačen do pozadí právě na úkor sociálních a ekonomických aspektů oddlužení. V případě oddlužení je právní úpravou kladen důraz zejména na opětovné zapojení fyzické osoby do ekonomicko- právního života. Princip užití institutu oddlužení je založen na úvaze, že dlouhodobé resp. ve svém důsledku trvalé vyřazení fyzické osoby z běžných ekonomicko-sociálních vazeb, v důsledku jejich dluhů (ztráta zájmu pracovat v důsledku permanentního zatížení exekucí) není ve své podstatě žádoucí ani pro stát ani pro věřitele dlužníka. Rovněž zahraniční zkušenosti potvrzují, že institut oddlužení je v konečném důsledku především ku prospěchu věřitelů dlužníka, protože pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci alespoň část své pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. Věřitelé - podnikatelé spoléhají též na budoucí spotřebu takového dlužníka, která se po úspěšném splnění oddlužení projeví jeho obnovenou „koupěschopností“.

17.1 Aktivní a pasivní legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení V případě oddlužení je možné spojit výklad týkající se aktivní a pasivní legitimace k podání insolvenčního návrhu do jedné kapitoly. Aktivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení, tedy osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení je, dle § 389 odst. 1 insolvenčního zákona, vždy pouze dlužník. Věřitel ani žádná třetí osoba není dle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona osobou, která by byla oprávněna podat na dlužníka návrh na povolení oddlužení. Návrh na povolení oddlužení, který by byl podán k tomu neoprávněnou osobou insolvenční soud vždy odmítne. Je však nutné zdůraznit, že návrh na povolení oddlužení není podáním po formální stránce shodným s insolvenčním návrhem. Zatímco návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník tak tomuto návrhu může předcházet insolvenční návrh (návrh na zahájení insolvenčního řízení), který byl podán jeho věřitelem. S aktivní legitimací k podání návrhu na povolení oddlužení úzce souvisí také pasivní legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení, která stanoví, který dlužník má vůbec potencionál, aby u něj bylo oddlužení povoleno. Výše jsme uvedli, že návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník. Nemůže jej však podat jakýkoliv dlužník. Návrh na povolení oddlužení může na svou osobu podat pouze ten dlužník, který není podnikatelem. Zákon přitom nerozlišuje mezi fyzickou a právnickou osobou; oddlužení je vymezeno pro oba druhy nepodnikatelských subjektů. Oddlužení by tedy teoreticky mohlo být povoleno i u nejrůznějších druhů „nepodnikatelských“ právnických osob jako jsou např. nadace, registrované církve apod. Obsah právní úpravy v § 389 a násl. insolvenčního zákona však

210

svědčí především pro závěr, že úmyslem zákonodárce bylo připravit podmínky pro oddlužení fyzických osob. Na tento závěr lze usuzovat, např. z § 392 odst. 3 insolvenčního zákona, který upravuje náležitosti návrhu na povolení oddlužení týkající se manžela dlužníka. Definici podnikání a podnikatelské činnosti nalezneme vymezenou v § 2 obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku pak je: • osoba zapsaná v obchodním rejstříku, • osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, • osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštního právního předpisu, • osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsaná do evidence podle zvláštního právního předpisu. Za podnikatele, u nichž je oddlužení vyloučeno, je tedy nutné považovat také advokáty, notáře, účetní poradce, daňové poradce patentové zástupce apod. Návrh na povolení oddlužení tedy nemůže podat fyzická ani právnická osoba, která je podnikatelem. Tento stav, jako podmínku řízení, je insolvenční soud povinen zkoumat ke dni podání návrhu na oddlužení. V praxi může nastat situace, kdy podnikatel, který se bude blížit stavu úpadku, ukončí svou podnikatelskou činnost a bude se pokoušet využít výhod, které nabízí oddlužení. Insolvenční zákon sice stanoví, že návrh na povolení oddlužení může podat pouze osoba, která není podnikatelem, což by v tomto případě bylo splněno, ale zároveň je insolvenční soud, při posuzování otázky zda u dlužníka povolí oddlužení nebo návrh na jeho povolení zamítne, povinen zvážit, dle § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, záměr za, kterým je návrh na oddlužení dlužníkem podáván. V případě, že se dlužník bude chtít tímto způsobem, zbavit závazků, které v převážné většině, vznikly při jeho podnikání, které by řádným způsobem měly být vypořádány v rámci konkursu, bude nutné předpokládat, že záměr dlužníka není poctivý a návrh na oddlužení bude insolvenční soud nucen zamítnout. Aktivně i pasivně však takový dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení bezesporu je. Návrh na povolení oddlužení, který by předložil dlužník, který je podnikatelem by insolvenční soud musel odmítnout. Shrnutí: • aktivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení je pouze dlužník • návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník, který není podnikatelem • návrh na povolení oddlužení, který bude podán dlužníkem, který je podnikatelem nebo jakoukoliv jinou osobou než dlužníkem insolvenční soud odmítne.

17.2 Návrh na povolení oddlužení Oddlužení jako jeden ze způsobů řešení úpadku dlužníka je možné zahájit pouze na základě návrhu na povolení oddlužení, který je podán k tomu aktivně i pasivně legitimovaným dlužníkem. Na návrh jiné osoby než dlužníka není možné oddlužení povolit. Na tom, že má být úpadek dlužníka řešen oddlužením se nemůže usnést ani schůze věřitelů podle § 150 a násl. insolvenčního zákona. Aby insolvenční soud mohl rozhodovat o návrhu na povolení oddlužení musí být nejprve zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční řízení lze zahájit pouze na základě insolvenčního návrhu, který byl podán dlužníkem nebo jeho věřitelem. V případě, že je insolvenční návrh podáván pro hrozící úpadek dlužníka je aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu pouze sám dlužník. Z důvodu úpadku dlužníka může insolvenční návrh podat dlužník i jeho věřitel se splatnou pohledávkou. 211

17.2.1 Lhůty pro podání návrhu na povolení oddlužení a způsob jeho podání Insolvenční zákon v § 390 stanoví dlužníkovi naprosto přesně lhůty, ve kterých je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení. Pokud se jedná o tzv. „samodlužnický“ insolvenční návrh tzn. insolvenční návrh, který na svou osobu podává sám dlužník, musí být návrh na povolení oddlužení dlužníkem podán současně s tímto insolvenčním návrhem. Pokud dlužník podá sám insolvenční návrh a nepodá současně s ním i návrh na povolení oddlužení nemá už dále žádnou možnost jak dosáhnout toho, aby v takto zahájeném insolvenčním řízení u něj bylo oddlužení povoleno. Jakýkoliv později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne. Pro takového dlužníka to znamená, že jediným možným způsobem, jak u něj lze řešit úpadek, nadále zůstává pouze konkurs. Je-li insolvenční návrh podán věřitelem dlužníka, musí dlužník, který chce, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením, návrh na povolení oddlužení podat nejpozději ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu byl insolvenčním soudem doručen insolvenční návrh podaný věřitelem. Dlužník musí být o možnosti podat návrh na oddlužení výslovně poučen soudem, a to při doručení insolvenčního návrhu věřitele v souladu s § 103 odst. 4 insolvenčního zákona. Zatímco dle § 97 odst. 2 insolvenčního zákona je možné insolvenční návrh podat písemně s úředně ověřeným podpisem osoby, která návrh podala nebo elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem osoby, která návrh podala, tak návrh na povolení oddlužení lze podat pouze písemně. Insolvenční zákon v § 392 odst. 3 stanoví, že všechny podpisy osob, které jsou povinny návrh na povolení oddlužení podepsat (dlužník, manžel/ka dlužníka, spoludlužník, ručitel) musí být úředně ověřeny. V případě návrhu na povolení oddlužení nelze tedy využít možnost podat tento návrh elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem. Shrnutí: podává-li insolvenční návrh dlužník musí návrh na povolení oddlužení podat současně s tímto insolvenčním návrhem je-li insolvenční návrh podán věřitelem může dlužník podat návrh na povolení oddlužení nejpozději do 30 dnů poté, kdy mu je insolvenčním soudem doručen insolvenční návrh návrh na povolení oddlužení lze podat pouze písemně s úředně ověřeným podpisem osoby, která návrh podává. 17.2.2 Náležitosti návrhu na povolení oddlužení Návrh na povolení oddlužení může být podán pouze na formuláři jehož podoba je zveřejněna na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR. Nebude-li návrh na povolení oddlužení na formuláři podán, bude insolvenční soud vyzývat dlužníka k odstranění této vady podání ve smyslu § 393 insolvenčního zákona. Aby se dlužníkům značně zjednodušilo plnění jejich povinností připravilo Ministerstvo spravedlnosti ČR jednotný formulář, pomocí něhož může dlužník současně podat insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení. K tomuto formuláři připravilo Ministerstvo spravedlnosti ČR podrobné pokyny jak tento formulář vyplnit, tak aby se zamezilo co největšímu počtu možných chyb, kterých by se dlužníci při vyplňování tohoto formuláře mohli dopustit.

212

Základní náležitosti, které formulář návrhu na povolení oddlužení musí obsahovat, a které je dlužník povinen do tohoto formuláře vyplnit, jsou vymezeny v § 23 vyhlášky č. 311/2007 o jednacím řádu pro insolvenční soudy a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen vyhláška). Mezi tyto náležitosti je nutné zařadit následující: a. označení „Návrh na povolení oddlužení“, b. označení insolvenčního soudu a spisovou značku, pod níž je insolvenční řízení vedeno, je-li návrh podáván po zahájení insolvenčního řízení, c. označení dlužníka, d. je-li návrh na oddlužení podáván spolu s insolvenčním návrhem, údaje o tom, zda je návrh podáván pro úpadek nebo hrozící úpadek, včetně podrobného popisu skutečností, které toto osvědčují, e. údaje o insolvenčních řízeních či jiných řízeních řešících úpadek dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu, vedených v posledních 5 letech, f. údaje o nezahlazených pravomocných odsouzeních dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, g. údaje o všech dlužníkových příjmech, například o příjmu ze závislé činnosti a funkční požitky, příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, příjmu z kapitálového majetku, příjmu z pronájmu, autorských odměnách, za poslední 3 roky a údaje o všech příjmech, které dlužník očekává v následujících 5 letech, h. popis veškerého majetku dlužníka; majetek dlužníka, který je předmětem zajišťovacích práv, musí být uveden zvlášť, i. popis všech závazků dlužníka; závazky dlužníka vůči věřitelům, kteří mají právo na uspokojení ze zajištění, a vykonatelné závazky je třeba uvést zvlášť, j. podrobný popis okolností, z nichž lze usuzovat na výši hodnoty plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé dlužníka, k. navrhovaný způsob oddlužení nebo informace, že dlužník nenavrhuje konkrétní způsob oddlužení, l. souhlas dlužníkova manžela v případech předpokládaných zákonem, m. prohlášení dlužníka, že není podnikatelem a že údaje uvedené v návrhu na povolení oddlužení a v jeho přílohách jsou pravdivé, n. seznam příloh, o. údaje o osobě, která návrh na oddlužení podepsala, jde-li o osobu odlišnou od dlužníka, p. datum, q. podpis osoby, která návrh podepsala, a úředně ověřený podpis dalších osob, které jsou povinny návrh na povolení oddlužení spolupodepsat. Fyzická osoba se v návrhu na povolení oddlužení označuje jménem, příjmením, datem narození nebo rodným číslem, pokud bylo přiděleno, a bydlištěm, zahraniční fyzická osoba dále státní příslušností. V označení fyzické osoby, která je dlužníkem, se uvádí rodné číslo, pokud bylo přiděleno. Právnická osoba se označuje názvem, sídlem a identifikačním nebo jiným registračním číslem, u zahraničních právnických osob rovněž uvedením právního řádu, podle něhož byla založena. Údaji o předchozích insolvenčních řízeních či jiných řízeních řešících úpadek dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu se rozumí údaje, zda bylo vedeno insolvenční či obdobné řízení, u kterého soudu a kdy a jakým způsobem bylo ukončeno.

213

Návrh na povolení oddlužení musí být vždy podepsán dlužníkem. Dále jej musí spolupodepsat manžel dlužníka a to pokud : • se oddlužení může dotknout majetku, který je součástí nevypořádaného společného jmění dlužníka a jeho manžela a nebo • příjmy dlužníka, rozsah vyživovacích povinností dlužníka i jeho manžela a míra uspokojení nabízená nezajištěným věřitelům spolu zcela nekorespondují, tzn. že vyživovací povinnosti by musely být kráceny ve prospěch prostředků užitých pro uspokojení nezajištěných věřitelů. To de facto znamená, že v případě kdy nebude mezi dlužníkem a jeho manželem před podáním návrhu na povolení oddlužení vypořádáno společné jmění manželů, musí manžel dlužníka návrh spolupodepsat vždy, protože dlužník nemůže předjímat, pro který způsob oddlužení se nezajištění věřitelé rozhodnou. Další osobou, jejíž podpis se na návrhu na povolení oddlužení předpokládá je případný spoludlužník nebo ručitel dlužníka. Podpisy všech osob, které jsou povinny návrh podepsat musí být úředně ověřeny. Shrnutí: návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři návrh na povolení oddlužení je povinen spolupodepsat také manžel dlužníka, má-li se oddlužení dotknou společného jmění manželů.

17.2.3 Přílohy návrhu na povolení oddlužení K návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit rovněž přílohy, které předepisuje jednak insolvenční zákon v § 392, ale také vyhláška v § 24. Mezi přílohy, které musí dlužník k návrhu vždy připojit náleží: • seznam majetku V seznamu majetku, který dlužník předkládá musí jednotlivě označit svůj veškerý majetek včetně pohledávek.U pohledávek dlužník stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, a uvede jejich výši; výslovně se musí také vyjádřit k jejich dobytnosti. U majetku, včetně pohledávek, o kterých probíhá soudní nebo jiné řízení, nebo ohledně nichž již bylo příslušným orgánem rozhodnuto, dlužník tato řízení (rozhodnutí) označí. Nad rámec náležitostí seznamu majetku stanovených v § 104 odst. 2 insolvenčního zákona musí dlužník v případě oddlužení uvést údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad obvyklé ceny majetku ke dni pořízení seznamu. V případě, že se jedná o nemovitost nebo o majetek, který slouží k zajištění musí dlužník zajistit ocenění tohoto majetku znalcem. V ostatních případech je vyžadován pouze kvalifikovaný odhad dlužníka. V případě, že má dlužník majetek, který je předmětem zajišťovacích práv sloužících k uspokojení věřitelů musí dlužník uvést tento majetek zvlášť. Předložený seznam musí dlužník osobně podepsat a výslovně o něm pronést, že je úplný a správný. • seznam závazků V seznamu závazků je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Jsou-li věřiteli dlužníka osoby dlužníkovi blízké, musí dlužník tyto skutečnosti výslovně uvést. Dlužník v seznamu závazků stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč. Má-li dlužník věřitele, o kterých je mu známo, že proti němu mají právo na uspokojení ze zajištění, nebo kteří toto právo proti němu uplatňují, uvede je odděleně. U pohledávek těchto věřitelů dále označí věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, u kterých se uplatňuje 214

uspokojení ze zajištění odkazem na příslušnou položku seznamu majetku popř. na údaj o očekávaných příjmech, včetně údaje o tom, které movité věci se nacházejí v držení věřitele nebo třetí osoby, dále označení druhu zajištění a důvodu jeho vzniku. Dále dlužník uvede, zda a v jakém rozsahu právo na uspokojení ze zajištění popírá a proč. Pokud je některý ze závazků vykonatelný, vyznačí se tato skutečnost v seznamu závazků a přiloží se příslušné rozhodnutí či notářský nebo exekutorský zápis. Předložený seznam musí dlužník osobně podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je úplný a správný. • listiny dokládající dlužníkovy příjmy za poslední 3 roky Své příjmy za poslední tři roky může dlužník doložit například kopiemi potvrzení o příjmech z pracovního poměru, kopiemi daňových přiznání, výpisy z bankovních účtů apod. • výpis z rejstříku trestů dlužníka Dlužník je povinen předložit, vedle svého osobního výpisu z rejstříku trestů, také výpis z rejstříku trestů svého zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu. Výpis z rejstříku trestů nesmí být starší než 3 měsíce. V případě, že dlužník v předchozích 3 letech pobýval nepřetržitě po dobu delší 6 měsíců v jiném členském státě Evropské unie musí rovněž předložit obdobný doklad tohoto členského státu. •

listiny, kterých se návrh na povolení oddlužení dovolává a listiny, které prokazují v návrhu na povolení oddlužení tvrzené skutečnosti,

V některých případech bude muset dlužník předložit také: • listiny dokládající existenci dlužníka – právnické osoby, například výpis z obchodního rejstříku nebo obdobného registru, • písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30% jeho pohledávky. Zároveň musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl; podpis věřitele musí být úředně ověřen, • listiny, z nichž vyplývá spoludlužnictví nebo ručení osob, které spolupodepisují návrh na povolení oddlužení, • pokud je dlužník zastoupen na základě plné moci, musí být k návrhu na povolení oddlužení přiložena plná moc udělená dlužníkem zmocněnci. Některé přílohy, které je dlužník povinen k návrhu na povolení oddlužení připojit se mohou překrývat s údaji, které bude dlužník uvádět přímo do formuláře návrhu na povolení oddlužení např. seznam majetku a seznam závazků. Dlužník by proto měl posoudit jestli údaje, které uvádí ve formuláři návrhu na povolení oddlužení odpovídají požadavkům, které jsou na tyto přílohy kladeny jak insolvenčním zákonem tak prováděcí vyhlášku a v případě, že usoudí, že informace obsažené přímo v návrhu odpovídají náležitostem této přílohy by nemusel již tuto přílohu k návrhu samostatně přikládat. Z důvodu opatrnosti by však dlužník měl vždy tyto přílohy insolvenčnímu soudu samostatně přiložit, aby se vyhnul případným problémům před insolvenčním soudem.

17.3 Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu na povolení oddlužení První fáze insolvenčního řízení končí rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. Teprve je-li insolvenčním soudem zjištěn úpadek může být přikročeno k rozhodování o tom jestli je možné zjištěný úpadek dlužníka řešit oddlužením. 215

Insolvenční zákon stanovuje insolvenčnímu soudu zvláštní pravidla jak a kdy má o povolení oddlužení rozhodnout zjistí-li, že se dlužník skutečně nachází v úpadku a byl-li v předchozím průběhu insolvenčního řízení řádně a včas podán dlužníkem návrh na povolení oddlužení. Insolvenční zákon samozřejmě dlužníkovi umožňuje, aby vzal svůj návrh na povolení oddlužení zpět. Dlužník tak může učinit nejpozději do okamžiku kdy soud vydá rozhodnutí, kterým schvaluje oddlužení buď plněním splátkového kalendáře nebo prodejem majetku dlužníka. Dlužník je tedy oprávněn vzít svůj návrh na povolení oddlužení zpět i pokud již insolvenční soud rozhodl o povolení oddlužení. Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení pro dlužníka znamená, že pokud insolvenční soud již rozhodl o jeho úpadku bude tento úpadek řešen jedině konkursem a dlužník tak ztrácí veškeré výhody, které by mu úspěšně absolvované oddlužení přinášelo. Vzal-li dlužník svůj návrh na povolení oddlužení zpět nemůže jej již podat znovu. Tomuto nepříznivému důsledku se dlužník může vyhnout pouze tehdy, pokud současně se zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení vezme zpět i insolvenční návrh. To platí však pouze v případě, že dlužník byl jedinou osobou, která insolvenční návrh předložila a insolvenční návrh vezme zpět dříve než insolvenční soud rozhodne o jeho úpadku. V takovém případě insolvenční soud zastaví celé probíhající insolvenční řízení. Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím a současně rozhodne o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Konkurs na majetek dlužníka insolvenční soud neprohlásí pouze tehdy, pokud dlužník vzal návrh na povolení oddlužení zpět dříve než soud rozhodl o jeho úpadku a v insolvenční soud v dalším průběhu insolvenčního řízení zjistí, že se dlužník nenachází ve stavu úpadku.

17.3.1 Odstranění vad návrhu na povolení oddlužení Aby mohl insolvenční soud meritorně rozhodovat o návrhu na povolení oddlužení musí být tento návrh úplný, mít všechny náležitosti a přílohy, které předepisuje insolvenční zákon a vyhláška a musí být rovněž určitý a srozumitelný. Nebude-li návrh na povolení oddlužení splňovat všechny výše uvedené podmínky musí insolvenční soud vyzvat dlužníka, aby shledané nedostatky návrhu na povolení oddlužení nebo jeho příloh odstranil. Lhůta pro odstranění nedostatků je však velmi krátká, insolvenční zákon v § 393 odst. 1 stanoví, že tato lhůta může být maximálně sedmidenní. Nebudou-li ze strany dlužníka v této lhůtě nedostatky návrhu na povolení oddlužení nebo jeho příloh odstraněny insolvenční soud návrh odmítne. Bude-li již rozhodnuto insolvenčním soudem o úpadku dlužníka nebo nevezme-li dlužník insolvenční návrh, jehož je jediným předkladatelem, zpět znamená to také automaticky, že bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs. V případě návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh se tedy uplatňuje poněkud jiný režim, než insolvenční zákon v § 128 předepisuje pro insolvenční návrh. V případě nedostatků návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh bude insolvenční soud vždy vyzývat dlužníka na odstranění těchto nedostatků. V souvislosti s insolvenčním návrhem tak insolvenční soud učiní pouze v případě příloh tohoto návrhu, bude-li mít nedostatky samotný insolvenční návrh bude insolvenční soud tento návrh automaticky odmítat. Je nutné si uvědomit, že insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení jsou po formální stránce dvě různá podání k insolvenčnímu soudu, a to i v případě, že dlužník využije společného formuláře pro insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení. Obě tyto podání musí samostatně splňovat náležitosti, které jim předepisuje insolvenční zákon a vyhláška. Výše uvedený princip pro odstraňování vad insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení pro dlužníka skýtá jedno velké riziko.

216

Pokud bude obsahovat vady insolvenční návrh nebo nebudou na výzvu soudu odstraněny vady příloh insolvenčního návrhu znamená to, že již zahájené insolvenční řízení bude zastaveno a dlužník může insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení podat znovu, protože o návrhu na povolení oddlužení nemohl insolvenční soud dosud rozhodnout. Riziko však představuje situace kdy bude věřitelem podán řádný insolvenční návrh spolu se všemi předepsanými přílohy, ale vady bude obsahovat návrh na povolení oddlužení nebo jeho přílohy, který byl předložen dlužníkem, a tyto vady dlužník ve stanovené lhůtě neodstraní. V takovém případě bude sice odmítnut návrh na povolení oddlužení, ale v insolvenčním řízení bude dále pokračováno a bude-li zjištěn úpadek dlužníka bude jedinou variantou řešení tohoto úpadku dlužníka konkurs. Odmítnut bude muset insolvenční soud také návrh na povolení oddlužení, který dlužník podal po uplynutí lhůty k podání tohoto návrhu. Důsledky takového odmítnutí budou shodné jako v případě, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut z důvodu, že dlužník neodstranil jeho vady nebo vady jeho příloh. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud odmítl návrh na povolení oddlužení může podat odvolání pouze dlužník.

Přehled postupu insolvenčního soudu bude-li mít insolvenční návrh nebo návrh na povolení oddlužení či jejich přílohy jakékoliv vady a vady návrhu na povolení oddlužení nebo příloh insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení nebudou dlužníkem ve stanovené lhůtě odstraněny. Vada IN

Vada PIN

Vada NpO

Vada PNpO

Postup IS

Odmítnutí insolvenčního návrhu a zastavení insolvenčního řízení

Výzva na odstranění vad (max. 7 dnů) – nebude-li doplněno, odmítnutí insolvenčního návrhu a zastavení insolvenčního řízení

Výzva na odstranění vad (max. 7 dnů) – nebudou-li odstraněny pouze vady příloh insolvenčního návrhu bude insolvenční návrh odmítnut a insolvenční řízení bude zastaveno, budou-li odstraněny vady příloh insolvenčního návrhu, ale nebudou odstraněny vady návrhu na povolení oddlužení bude návrh na povolení oddlužení odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

217

Výzva na odstranění vad (max. 7 dnů) – nebudou-li odstraněny pouze vady příloh insolvenčního návrhu bude insolvenční návrh odmítnut a insolvenční řízení zastaveno, budou-li odstraněny vady příloh insolvenčního návrhu, ale nebudou odstraněny vady příloh návrhu na povolení oddlužení bude návrh na povolení oddlužení odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

Výzva na odstranění vad (max. 7 dnů) – nebude-li doplněno bude návrh na povolení oddlužení odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

Výzva na odstranění vad (max. 7 dnů) – nebude-li doplněno, bude návrh na povolení oddlužení odmítnut a insolvenční soud rozhodne o prohlášení KONKURSU

Vysvětlivky: Vada IN – vada insolvenčního návrhu Vada PIN – vada přílohy insolvenčního návrhu Vada NpO – Vada návrhu na povolení oddlužení Vada PnpO – Vada přílohy návrhu na povolení oddlužení X – výskyt vady OK – vady se nevyskytují

Shrnutí: bude-li návrh na povolení oddlužení nebo jeho přílohy obsahovat nějaké nedostatky, vyzve insolvenční soud dlužníka k odstranění těchto nedostatků, k tomu mu poskytne lhůtu, která nesmí být delší než 7 dnů, nebudou-li nedostatky návrhu na povolení oddlužení dlužníkem ani na výzvu insolvenčního soudu odstraněny insolvenční soud návrh odmítne a rozhodne o prohlášení konkursu. 17.3.2 Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení Přestože bude insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení i jejich přílohy obsahovat všechny předepsané náležitosti, bude podán včas a k tomu aktivně i pasivně legitimovanou osobou, neznamená to ještě automaticky, že bude oddlužení na základě tohoto návrhu povoleno. Insolvenční soud musí nejprve zkoumat zda není splněna některá z podmínek, která dle § 395 insolvenčního zákona odůvodňuje zamítnutí insolvenčního návrhu. Dle § 395 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, 1. že je návrhem sledován nepoctivý záměr Na nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení ukazuje zejména jestliže bylo ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena 218

jeho statutárního orgánu v posledních 5 letech vedeno insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takovéto osoby, a to v závislosti na výsledku tohoto řízení. Nepoctivý záměr lze usoudit také z toho, že podle výpisu z rejstříku trestů, který je dlužník povinen předložit spolu s návrhem na povolení oddlužení, proběhlo ohledně dlužníka v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení, trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Ze stejného důvodu lze na nepoctivý záměr usuzovat i v případě kdy takové trestní řízení proběhlo ohledně zákonného zástupce dlužníka, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho statutárního orgánu. Tyto osoby pokud existují, musí také přiložit své výpisy z rejstříku trestů k návrhu na povolení oddlužení, který podává dlužník. Uvedené důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení jsou nastaveny jako vyvratitelné právní domněnky, kdy důkazní břemeno leží na dlužníkovi, který je insolvenčnímu soudu povinen prokázat, že přes existenci uvedených skutečností nesleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Dlužník má tedy možnost prokázat, že přes existenci výše uvedených skutečností, nesleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr a není tedy důvod pro zamítnutí jeho návrhu insolvenčním soudem. Mimo výše uvedené důvody je insolvenční soud oprávněn při soudu o nepoctivém záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení, zohlednit jakékoliv další skutečnosti, které v průběhu insolvenčního řízení zjistí, a které jej opravňují pochybovat o poctivosti záměru, se kterým dlužník návrh na povolení oddlužení podává. V současné době je velmi živá otázka spojená s posouzením poctivosti návrhu na povolení oddlužení u dlužníka, který se tímto způsobem snaží řešit své závazky z předchozí podnikatelské činnosti. Dlužník se tak de facto snaží obejít řešení svého úpadku, který v době kdy byl podnikatelem měl být správně řešen konkursem. V tomto směru však doposud neexistuje jednotný názor. Nelze vyloučit, že především v počáteční fázi účinnosti insolvenčního zákona, bude přístup jednotlivých insolvenčních soudců k této otázce značně rozdílný. 2.

že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé souhlasí s nižším uspokojení V rámci oddlužení musí dlužník nezajištěným věřitelů garantovat minimální míru uspokojení jejich pohledávek a to ve výši 30 %. Dlužníkovi ekonomické možnosti musí umožňovat takového uspokojení nezajištěných věřitelů dosáhnout a to ať už v případě, že oddlužení bude řešeno splátkovým kalendářem nebo prodejem majetku. Dlužník nemá možnost po podání návrhu povolení oddlužení ovlivnit jaký způsob oddlužení jeho věřitelé zvolí. Hodlá-li dlužník dosáhnout výjimky z tohoto pravidla, musí ji dohodnout s konkrétním věřitelem před podáním návrhu insolvenčnímu soudu; součástí dohody bude i dohodnutá míra uspokojení konkrétního věřitele. Písemně uzavřenou dohodu dlužník doloží ke svému návrhu; podpisy dlužníka a osoby oprávněné jednat za věřitele dlužníka (resp. samotného věřitele) na dohodě budou úředně ověřeny. Insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne také v případě, že 3. jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto Opakování návrhu stejným dlužníkem však povede k jeho zamítnutí pouze tehdy, pokud předchozí návrh byl soudem odmítnut nebo zamítnut a navazující insolvenční řízení řešené konkursem skončilo zrušením konkursu splněním rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Ukončení konkursního řízení rozvrhem nebo pro nedostatek majetku dlužníka nedává reálnou možnost realizovat oddlužení dlužníka zpeněžením jeho majetku. V této fázi řízení musí insolvenční soud počítat

219

s oběma způsoby realizace oddlužení. Způsob řešení oddlužení určí nezajištění věřitelé až na následné schůzi věřitelů. 4.

dosavadní výsledky insolvenčního řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení Zde je nutné důrazně odlišit lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a lehkomyslný přístup ke své životní situaci. Insolvenční soud by zde neměl posuzovat z jakého důvodu se dlužník do stavu úpadku dostal např. gamblerství, alkoholismus apod., ale skutečně pouze to, jakým způsobem plní své povinnosti v rámci insolvenčního řízení. Pokud nastanou skutečnosti uvedené pod body 3. a 4. měl by insolvenční soud zamítnout návrh na povolení oddlužení vždy. V případech uvedených pod body 1. a 2. záleží pouze na jeho uvážení a na tvrzeních, které dlužník doloží. Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení má pro dlužníka stejné důsledky jako v případě odmítnutí tohoto návrhu insolvenčním soudem. Automaticky to znamená to, že insolvenční soud rozhodne o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Shrnutí: insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení pokud: a) je jím sledován nepoctivý záměr b) je zřejmé, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé souhlasí s nižším uspokojení c) jej znovu podala osoba o jejímž návrhu bylo již dříve rozhodnuto d) dosavadní výsledky insolvenčního řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. 17.3.3 Rozhodnutí soudu o úpadku dlužníka a o povolení jeho oddlužení Nebude-li insolvenční návrh odmítnut, zamítnut nebo vzat navrhovatelem zpět musí insolvenční soud rozhodnout o úpadku dlužníka. Rozhodnuto o úpadku dlužníka musí být vždy fakticky dříve nebo alespoň současně s meritorním rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení. V případě, že je insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení podán dlužníkem současně rozhoduje insolvenční soud také současně o úpadku dlužníka a o povolení oddlužení. Současně bude tedy rozhodováno i o tom, že je dlužník v úpadku a návrh na povolení oddlužení se odmítá, zamítá nebo bere na vědomí jeho zpětvzetí. Spolu s takovýmto rozhodnutím rozhodne insolvenční soud také o tom, že na majetek dlužníka prohlašuje konkurs. Jak už bylo výše uvedeno skutečnost jestli bude oddlužení dlužníka povoleno či nikoliv nemohou v této fázi insolvenčního řízení žádným způsobem ovlivnit věřitelé dlužníka. Povolení oddlužení je výlučnou záležitostí insolvenčního soudu. Insolvenční soud oddlužení povolí vždy pokud neshledá důvody proto, aby byl návrh na povolení oddlužení odmítnut, zamítnut nebo pokud dlužník tento návrh nevzal zpět. Insolvenční zákon v 136 odst. 4 a v § 137 odst. 2 stanovuje pro tento případ speciální lhůty pro podávání přihlášek pohledávek a pro svolání přezkumného jednání resp. schůze věřitelů, která musí bezprostředně následovat po přezkumném jednání.

220

Je-li insolvenčním soudem rozhodováno současně o úpadku dlužníka a povolováno jeho oddlužení činí lhůta pro podávání přihlášek pohledávek vždy 30 dnů od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku. Tuto lhůtu není insolvenční soud oprávněn z žádného důvodu zkrátit ani prodloužit. Přezkumné jednání a schůze věřitelů, která po něm bezprostředně následuje se pak musí vždy konat do 15 dnů po konci lhůty pro podávání přihlášek pohledávek. Ani tuto lhůtu by neměl insolvenční soud jakkoliv prodlužovat pokud k tomu nejsou objektivní důvody. Nejpozději 3 dny před konáním přezkumného jednání musí insolvenční soud zveřejnit v insolvenčním rejstříku seznam přihlášených pohledávek, který sestavil insolvenční správce. Výše uvedený postup se bude aplikovat i v případě, kdy insolvenční návrh podá dlužníkův věřitel a dlužník ve stanovené 30 denní lhůtě podá nejen návrh na povolení oddlužení, ale současně i insolvenční návrh, kterým jako navrhovatel přistoupí do již zahájeného insolvenčního řízení. Schéma insolvenčního řízení v případě, kdy dlužník podá insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení současně.

insolvenční návrh + návrh na povolení oddlužení

30 dnů – lhůta pro podávání přihlášek

konec lhůty pro podávání přihlášek

přezkumné jednání

seznam přihlášených pohledávek

3 dny

max. 15 dnů rozhodnutí o úpadku dlužníka a povolení jeho oddlužení

Výše uvedená pravidla platí pouze v případě kdy dlužník podá současně s návrhem na povolení oddlužení i insolvenční návrh. V ostatních případech platí, že insolvenční soud rozhoduje nejdříve samostatně o úpadku dlužníka a teprve následně opět samostatným rozhodnutím o povolení oddlužení dlužníka. Ani v tomto případě však nemají možnost ovlivnit skutečnost, jestli bude o dlužníka oddlužení povoleno či nikoliv žádným způsobem jeho věřitelé. Insolvenční soud rozhoduje o povolení oddlužení samostatným rozhodnutím, bez toho, aby oddlužení schvalovali věřitelé dlužníka na schůzi věřitelů, a to do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Ve stejné lhůtě je insolvenční soud oprávněn návrh na povolení oddlužení odmítnout, zamítnout nebo případně vzít na vědomí jeho zpětvzetí. V rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenční soud stanoví lhůtu pro podávání přihlášek pohledávek, která nesmí být kratší 30 dnů a delší než dva měsíce. Současně insolvenční soud nařídí konání přezkumného jednání, které se nesmí konat později než dva měsíce po konci

221

lhůty pro podávání přihlášek pohledávek. Má-li se přezkumné jednání konat více než 15 dnů po konci lhůty pro podávání přihlášek pohledávek je insolvenční soud povinen nejpozději 15 dní před termínem přezkumu zveřejnit v insolvenčním rejstříku seznam přihlášených pohledávek, který mu předložil insolvenční správce. V případě, že se má přezkumné jednání konat 15 dnů a méně po konci lhůty pro podávání přihlášek pohledávek musí být seznam přihlášených pohledávek zveřejněn nejpozději 3 dny před termínem konání přezkumného jednání. Insolvenční soud musí rovněž svolat schůzi věřitelů, která musí následovat po přezkumném jednání. Má-li se přezkumné jednání konat později než dva měsíce po rozhodnutí o úpadku dlužníka musí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku dlužníka svolat ještě jednu schůzi věřitelů, která se bude konat nejpozději dva měsíce po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Předmětem první schůze věřitelů, která bude následovat po rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení oddlužení musí být hlasování o způsobu oddlužení. Schéma podání návrhu na povolení oddlužení v případě, kdy je insolvenční návrh podán věřitelem dlužníka.

insolvenční návrh věřitele max. 10 dnů

výzva dlužníkovi k vyjádření se k insolvenčním návrhu a k podání návrhu na povolení oddlužení

lhůta 30 dnů k podání návrhu na povolení oddlužení

doručení výzvy dlužníkovi

Schéma insolvenčního řízení v případě, kdy je insolvenční návrh podán věřitelem dlužníka a dlužník na výzvu soudu předloží návrh na povolení oddlužení.

222

zveřejnění seznamu přihlášených pohledávek v IR min. 15 dnů (3 dny) před konáním přezkumného jednání

rozhodnutí o úpadku dlužníka

max. 30 dnů

rozhodnutí o povolení oddlužení

lhůta pro podávání přihlášek pohledávek 30dnů – 2 měsíce

lhůta pro svolání přezkumného jednání max. 2 měsíce po konci lhůty pro podávání přihlášek pohledávek lhůta pro konání schůze věřitelů – max. 2 měsíce po rozhodnutí o úpadku

Shrnutí: je-li dlužníkem podán současně insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení rozhodne insolvenční soud současně o úpadku dlužníka i o povolení oddlužení v případě, že insolvenční soud rozhodl současně o úpadku dlužníka a o povolení oddlužení je lhůta pro podávání přihlášek pohledávek vždy 30 dnů od rozhodnutí o úpadku dlužníka v případě, že insolvenční soud rozhodl současně o úpadku dlužníka a o povolení oddlužení musí se přezkumné jednání konat do 15 dnů po konci lhůty pro podávání přihlášek pohledávek je-li insolvenční návrh podán věřitelem a následně je dlužníkem podán návrh na povolení oddlužení rozhoduje insolvenční soud samostatným rozhodnutím o úpadku dlužníka a následně do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku dlužníka o povolení jeho oddlužení.

17.4 Způsoby oddlužení Zatímco o povolení oddlužení rozhoduje výlučně insolvenční soud, o samotném způsobu provedení oddlužení pak rozhodují pouze nezajištění věřitelé dlužníka. Jak vyplyne z dalšího textu týká se oddlužení, ve své podstatě, pouze nezajištěných věřitelů, protože věřitelé zajištění jsou v průběhu insolvenčního řízení uspokojováni vždy pouze z majetku dlužníka, který slouží k zajištění jejich pohledávek a samotného průběhu oddlužení se přímo neúčastní a nejsou tedy oprávněni rozhodovat ani o způsobu jakým bude oddlužení prováděno. Oddlužení lze provádět dvěmi základními způsoby a to prodejem majetku dlužníka a splátkovým kalendářem. 17.4.1 Rozhodnutí o způsobu oddlužení dlužníka O povolení oddlužení tedy rozhoduje výlučně insolvenční soud. Oproti tomu o způsobu oddlužení pak pouze nezajištění věřitelé, teprve pokud věřitelé své právo nevyužijí rozhoduje

223

o způsobu oddlužení insolvenční soud. Do výběru způsobu oddlužení nemá dlužník možnost zasáhnout. O způsobu oddlužení se rozhodne buď na schůzi věřitelů nebo o něm rozhodnou nezajištění věřitelé prostřednictvím „Hlasovacích lístků“ tzv. „korespondenční formou“, a to vždy prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek. Hlasovací kvórum pro přijetí některého ze způsobů oddlužení tedy nepředstavují pouze věřitelé, kteří se osobně účastní schůze věřitelů resp. ti, kteří hlasovali prostřednictvím „Hlasovacích lístků“, ale všichni přihlášení nezajištění věřitelé. Jestliže se nezajištění věřitelé neshodnou prostou většinou hlasů na způsobu oddlužení, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud. Za účelem hlasování o způsobu oddlužení tedy svolává insolvenční soud schůzi věřitelů. Schůzi věřitelů není insolvenční soud povinen svolat pouze tehdy pokud všichni nezajištění věřitelé o způsobu provedení oddlužení hlasovali mimo schůzi věřitelů prostřednictvím „Hlasovacích lístků“. O způsobu oddlužení mohou nezajištění věřitelé hlasovat i před zahájením insolvenčního řízení tedy v okamžiku kdy ještě nebyl dlužníkem nebo některým z jeho věřitelů podán insolvenční návrh. V takovém případě je však dlužník povinen zajistit, aby věřitelé měli stejné informace jako budou uvedeny v budoucím návrhu na povolení oddlužení. Pokud by věřitel v následujícím řízení dospěje k závěru, že mu dlužník neuvedl všechny skutečnosti, které uvedl v návrhu na povolení oddlužení nebo mu uvedl skutečnosti obsahově jiné, může svůj korespondenčně vyjádřený hlas zvrátit a to hlasem vyjádřeným přímo na schůzi věřitelů, kterým změní svůj hlas korespondenční; dříve než věřitel touto cestou změní své původní stanovisko k návrhu dlužníka na oddlužení, musí jej insolvenční soud poučit o následcích jeho postupu při hlasování. Aby se k hlasům nezajištěných věřitelů, kteří prostřednictvím „Hlasovacích lístků“ hlasují o způsobu oddlužení před zahájením insolvenčního řízení přihlíželo musí tito věřitelé řádně a včas přihlásit svou pohledávku v insolvenčním řízení. Před zahájením insolvenčního řízení doručují věřitelé své hlasovací lístky k rukám dlužníka, který je pak následně předá insolvenčnímu soudu. V případě, že část věřitelů dlužníka hlasovala o způsobu oddlužení prostřednictvím „Hlasovacích lístků“ mimo schůzi věřitelů a část nikoliv, svolá insolvenční soud schůzi věřitelů kde budou hlasy získané prostřednictvím „Hlasovacích lístků“ přičteny k hlasům dosaženým na schůzi věřitelů. Pro rozhodování nezajištěných věřitelů, který z možných způsobů oddlužení je pro ně nejvýhodnější jsou zásadní dva typy informací, které je dlužník povinen uvádět v návrhu na povolení oddlužení. Jedná se o seznam majetku dlužníka, ve kterém dlužník odhadne také cenu, za kterou by bylo možné tento majetek zpeněžit a informace o budoucích příjmech dlužníka. Obě tyto informace jsou značně relativní, protože ani jedna nezaručuje, že v případě volby způsobu oddlužení, která se pro nezajištěné věřitele dlužníka z informací v návrhu na povolení oddlužení zdá výhodnější bude takovou i ve skutečnosti. Tyto informace jsou však jediným měřítkem pro alespoň, do určité míry, kvalifikovaný odhad nezajištěných věřitelů, o tom, která z nabízených možností pro ně bude výhodnější. Shrnutí: o způsobu provedení oddlužení hlasují výlučně nezajištění věřitelé dlužníka nezajištění věřitelé mohou hlasovat buď prostřednictvím „Hlasovacích lístků“, a to i před zahájením insolvenčního řízení, nebo osobně na schůzi věřitelů.

224

17.4.2 Skutečnosti odůvodňující zamítnutí oddlužení Přestože o povolení oddlužení rozhoduje výlučně insolvenční soud mají jak insolvenční správce, tak i nezajištění věřitelé, právo iniciovat tzv. námitkové řízení. Insolvenční správce má právo upozornit věřitele dlužníka na to, že zde existují skutečnosti odůvodňující zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a tyto skutečnosti jsou pak nezajištění věřitelé oprávněni uplatnit u insolvenčního soudu prostřednictvím námitek. Podání těchto námitek je časově omezeno. Nezajištění věřitelé mohou podat námitky nejpozději do skončení schůze věřitelů, na které bylo hlasováno o způsobu oddlužení nebo do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování o způsobu oddlužení v insolvenčním rejstříku v případě, že o způsobu oddlužení bylo hlasováno mimo schůzi věřitelů prostřednictvím hlasovacích lístků všech nezajištěných věřitelů. Tyto námitky však mohou podat pouze věřitelé, kteří skutečně hlasovali o způsobu oddlužení dlužníka. Nemohou je tedy podat zajištění věřitelé dlužníka, ale ani ti nezajištění věřitelé dlužníka, kteří o způsobu oddlužení nehlasovali, ať už na schůzi věřitelů nebo prostřednictvím hlasovacích lístků, nebo se k jejich hlasu nepřihlíželo. O těchto námitkách rozhodne insolvenční soud na jednání, které předchází vydání rozhodnutí o schválení oddlužení. Insolvenční soud oddlužení neschválí pokud v insolvenčním řízení, tedy v době od rozhodnutí o povolení oddlužení do vydání rozhodnutí jímž má být oddlužení schváleno, vyšly najevo skutečnosti, které by již při posuzování návrhu na povolení oddlužení, odůvodňovaly zamítnutí tohoto návrhu. Nezajištění věřitelé však nemají právo domáhat se neschválení oddlužení pouze z důvodu, že s oddlužením nesouhlasí, přestože všechny ostatní podmínky pro povolení oddlužení jsou splněny. V případě, že insolvenční soud shledá, že námitky nezajištěných věřitelů jsou oprávněné vydá namísto rozhodnutí o schválení způsobu oddlužení rozhodnutí, kterým oddlužení neschvaluje a současně rozhodne o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Shrnutí: nejpozději do konce schůze věřitelů, která hlasovala o způsobu oddlužení dlužníka mohou věřitelé, kteří o tomto způsobu oddlužení hlasovali podat námitky, proti tomu, že již v okamžiku kdy insolvenční soud rozhodoval o povolení oddlužení nebyly pro toto rozhodnutí splněny podmínky budou-li námitky shledány důvodné rozhodne insolvenční soud o tom, že oddlužení neschvaluje a prohlásí na majetek dlužníka konkurs. 17.4.3 Rozhodnutí o schválení oddlužení Pokud nebudou na schůzi věřitelů, která rozhoduje o způsobu oddlužení dlužníka podány námitky, jimiž některý z nezajištěných věřitelů namítá, že již při povolení oddlužení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro toto povolení nebo insolvenční soud takto podaným námitkám nevyhoví rozhodne o schválení oddlužení způsobem, který si odhlasovali nezajištění věřitelé nebo způsobem, který sám zvolí v případě, že se věřitelé na způsobu oddlužení neusnesou. Návrh dlužníka na oddlužení prochází v průběhu insolvenčního řízení třemi „testy způsobilosti“: a) úplnost návrhu – dlužník musí předložit návrh obsahující všechny skutečnosti a přílohy uvedené v §§ 391 a 392 insolvenčního zákona. Neúplnost návrhu vede k jeho odmítnutí insolvenčním soudem (§ 393 insolvenčního zákona) a k rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 396 odst. 1insolvenčního zákona), b) povolení oddlužení – insolvenční soud zkoumá u úplného návrhu, zda neexistují

225

důvody pro zamítnutí návrhu uvedené v § 395 insolvenčního zákona. Zamítnutí návrhu vede k rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Nezamítne-li insolvenční soud v této fázi podaný návrh, rozhodne o úpadku dlužníka a o jeho řešení oddlužením (§ 136, 148 odst. 3 a 397 insolvenčního zákona), c) schválení oddlužení – rozhodování přechází z insolvenčního soudu na nezajištěné věřitele, na schůzi věřitelů mohou nezajištění věřitelé a insolvenční správce vznést námitky proti povolenému oddlužení (§ 403 insolvenčního zákona). Poslední krok je završen rozhodnutím insolvenčního soudu o schválení oddlužení dle § 406 insolvenčního zákona. Solidarita všech věřitelů zúčastněných na insolvenčním řízení se projevuje vázaností všech nezajištěných věřitelů schváleným způsobem řešení oddlužení bez ohledu na skutečnost, zda nezajištěný věřitel hlasoval pro soudem potvrzený způsob řešení oddlužení nebo zda hlasoval proti schválení oddlužení. V rozhodnutí o schválení oddlužení prodejem majetku dlužníka je insolvenční soud povinen uvést následující skutečnosti: a) informace o insolvenčním správci Údaj o insolvenčním správci je pouhým deklarováním výroku z rozhodnutí o úpadku. b) označení majetku, který podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení náleží do majetkové podstaty dlužníka Pouze majetek, který nabyl dlužník do účinnosti rozhodnutí o schválení oddlužení může být užit ke zpeněžení a k uspokojení zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Pouze majetek, který je uveden ve výroku rozhodnutí o schválení oddlužení prodejem majetku je insolvenční správce oprávněn zpeněžit. c) označení jednotlivých nezajištěných věřitelů, kteří souhlasili s uspokojení svých pohledávek v míře nižší, než je 30 %. Vymezení nezajištěných věřitelů, kteří souhlasili s mírou svého uspokojení pod hranicí 30 % je podstatné pro obě formy řešení oddlužení.Pro další průběh řízení je důležité, zda míra uspokojení určená nezajištěným věřitelem v jeho souhlasu uděleném před zahájením insolvenčního řízení, resp. před podáním návrhu na povolení oddlužení, je limitující také pro případ, že k uspokojení pohledávky tohoto věřitele bude možné použít více peněžních prostředků a přesáhnout tak míru uspokojení udělenou nezajištěným věřitelem v souhlasu. V případě řešení oddlužení prodejem majetku a rozdělením výtěžku z tohoto prodeje lze množství peněžních prostředků odhadnout s poměrně velkou mírou pravděpodobnosti. Při tomto řešení oddlužení není povinností dlužníka použít k uspokojení nezajištěných věřitelů mimořádné příjmy získané darem nebo dědictvím (§ 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Ani tímto způsobem nemůže dojít k neočekávanému navýšení zdrojů pro uspokojení nezajištěných věřitelů. Překročení míry uspokojení nezajištěných věřitelů (ať již v míře do 30 % nebo přesahující tuto míru) je proto méně pravděpodobné i když ne zcela vyloučené. V rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud: a) uloží dlužníku, aby po dobu 5 let platil nezajištěným věřitelům vždy ke každému 1. dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v rozhodnutí. Současně stanoví termín úhrady první splátky, a to tak, aby byla uhrazena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení, Tento výrok insolvenčního soudu obsahuje několik podstatných prvků, kterými je oddlužení charakterizováno. délka plnění splátkového kalendáře Dle schváleného splátkového kalendáře je dlužník povinen svým nezajištěným věřitelům platit splátky každý kalendářní měsíc a to počínaje od kalendářního měsíce následujícího po

226

kalendářním měsíci, ve kterém bylo rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zveřejněno v insolvenčním rejstříku, a to po dobu 5 let. To znamená, že tento způsob oddlužení má jednoznačně stanovenou maximální délku svého trvání, protože splátkový kalendář nesmí nikdy trvat déle než 5 let od okamžiku kdy byl tento způsob oddlužení schválen insolvenčním soudem. Je možné, že délka oddlužení plněním splátkového kalendáře bude v některých případech kratší. Zkrácení délky oddlužení připadá ovšem v úvahu pouze tehdy pokud dlužník v kratší době, než je stanovených 5 let zaplatí nezajištěným věřitelům jejich přihlášené pohledávky v celém rozsahu tj. do 100 %1. den splatnosti splátek stanovených v kalendáři Zákonodárce bohužel poněkud nevhodně zvolil termín splatnosti splátek stanovených v rámci kalendáře, když stanovil, že dlužník je povinen nezajištěným věřitelům odvádět ze svých měsíčních příjmů příslušnou částku vždy k 1. dni následujícího měsíce. Na první pohled by se tento postup mohl jevit jako logický s ohledem na to, že dlužník tuto částku počítá ze všech svých příjmů v průběhu daného měsíce, tedy nejen např. ze své výplaty, ale také z jakýchkoliv svých dalších příjmů např. výhry v loterii, ale vzhledem k tomu, že jediným zdrojem příjmů většiny dlužníků bude skutečně jen jejich příjem ze zaměstnání a s ohledem na termíny výplat většiny zaměstnavatelů, které se pohybují mezi 10. a 20. dnem v měsíci by bylo vhodnější, aby také termín splátek více odpovídal tomuto datu. První splátku je dlužník nezajištěným věřitelům uhradit do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém bylo oddlužení schváleno. vymezení příjmů, kterých se oddlužení týká Insolvenční zákon žádným způsobem nespecifikuje příjmy, ze kterých má dlužník svým nezajištěným věřitelům splátky hradit. Oddlužení se tedy vztahuje na veškeré příjmy dlužníka, které získá z jakéhokoliv zdroje. Veškeré své příjmy dlužník za daný kalendářní měsíc sečte a níže popsaným způsobem vypočte částku, kterou je povinen odvést ve prospěch svých nezajištěných věřitelů. Za příjmy dlužníka je tak nutno považovat nejen příjmy ze zaměstnání, ale také např. jakékoliv „stipendia, rodičovské dávky, mateřskou, nemocenskou, starobní důchod, sirotčí důchod, vdovský důchod, výsluhy, kapesné, výhry v loterii, dary, dědictví apod.“ Zatajení jakéhokoliv příjmu může vést ke zrušení povoleného oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

1 Mezi odbornou veřejností je diskutována také otázka postupu insolvenčního soudu v případě, kdy dlužník uhradí svým nezajištěným věřitelům přihlášené pohledávky v rozsahu, který slíbil v rámci návrhu na povolení oddlužení např. 60 % dříve než při uplynutí stanovených 5 let. Insolvenční soud má v takovém případě teoreticky dvě možnosti a to pokračovat v probíhajícím oddlužení dále až do ukončení předepsaných 5 let (max. 100 %) anebo vzít na vědomí splnění oddlužení, protože dlužník splnil to co svým věřitelům slíbil a v oddlužení dále nepokračovat. Zastánci první teorie vycházejí ze striktního výkladu insolvenčního zákona, který předepisuje, aby oddlužení plněním splátkového kalendáře trvalo skutečně celých 5 let bez ohledu na míru uspokojení nezajištěných věřitelů. Druhá strana se opírá o sociálně-ekonomický aspekt oddlužení a jakousi specifickou dohodu, kterou v rámci oddlužení uzavírá dlužník se svými nezajištěnými věřiteli. Lze očekávat, že především v ranných fázích aplikace insolvenčního zákona se budeme moci setkat s oběma přístupy a teprve další praxe ukáže, který z nastíněných způsobů je správný. 227

způsob výpočtu částky, která náleží nezajištěným věřitelům Insolvenční zákon stanoví, že dlužník je na úhradu nezajištěných věřitelů povinen použít ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Právní předpisy upravují postup jak si dlužník ze svých příjmů vypočte částku, kterou nemusí na úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů použít. Přestože insolvenční zákon insolvenčnímu soudu stanoví, aby dlužníkovi určil postup výpočtu částky pouze za měsíc, ve kterém bylo oddlužení schváleno, měl by insolvenční soud zvolit takový přístup, aby dle tohoto postupu byl dlužník schopen vypočítat i kteroukoliv následující splátku. Samotný výpočet této splátky je poměrně komplikovaný a rozhodně dlužníkovi v průběhu oddlužení, které bude plněno splátkovým kalendářem nijak neulehčuje jeho situaci. Dlužník při výpočtu této částky musí postupovat následujícím způsobem: Dlužník si nejprve stanoví základní částku tj. částku, která mu nesmí být v žádném případě sražena z čisté měsíční mzdy. Základní částka je rovna úhrnu dvou třetin součtu částky životního minima jednotlivce (§ 2 zákona č.110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu pro byt užívaný na základě nájemní smlouvy v obci od 50.000 – 99.999 obyvatel (§ 26 odst. 1 písm. a) zákona č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře) - dále jen „nezabavitelná částka“ - a jedné čtvrtiny nezabavitelné částky na každou osobu, které je dlužník povinen poskytovat výživné (Nařízení vlády č.595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách ve znění účinném ke dni účinnosti tohoto usnesení). Od čisté mzdy pak dlužník odečte základní částku, výsledek zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádřenou v celých korunách. Tento výsledek vydělí třemi. Tento výsledek pak připočte k základní částce, která mu nesmí být v žádném případě sražena z čisté mzdy. Příklad výše částky, která bude odvedena nezajištěným věřitelům

Příklady

Čistá mzda

15.000,- Kč

Vyživované děti

Manžel/ka

10.000,- Kč

8.000,-

ano

Splátka pro oddlužení

5.579,- Kč

1.782,- Kč

2.480,- Kč

1.146,- Kč

Zbývá k životu

9.421,- Kč

8.218,- Kč

7.520,- Kč

6.854,- Kč

10.000,- Kč

a) poměr uspokojení nezajištěných věřitelů Ve výroku rozhodnutí o schválení oddlužení ve formě splátek insolvenční soud uvede jmenovitě nezajištěné věřitele, kteří budou splátkami uspokojováni. U každého z nezajištěných věřitelů uvede v procentech částku, kterou z každé splátky dlužník uhradí na

228

účet každého z nich. Uvedení konkrétních částek pro jednotlivé nezajištěné věřitele není prakticky možné; v době vydání rozhodnutí o schválení oddlužení nebude insolvenční soud znát konkrétní částku, kterou dlužník k rozdělení v dalším kalendářním měsíci bude moci použít. Poměr bude vycházet z podílu pohledávky nezajištěného věřitele na celkové sumě přihlášených nezajištěných pohledávek. K rukám nezajištěných věřitelů budou hrazeny částky pouze na pohledávky zjištěné v rámci přezkumného jednání (§ 201 a 410 insolvenčního zákona). Částky na pohledávky, resp. části pohledávek, které byly u přezkumného jednání popřeny budou hrazeny k rukám insolvenčního správce (§ 411 odst. 2 insolvenčního zákona); také tato skutečnost musí vyplývat z výroku rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Na tomto místě insolvenční soud rovněž uvede výčet pohledávek za podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za podstatou, které bude dlužník v průběhu schváleného oddlužení měsíčně hradit (např. odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, výživné ze zákona apod.). b) označí příjmy, ze kterých by měl dlužník uhradit 1. splátku, a uvede způsob jejího výpočtu Způsob určení částky, kterou dlužník uvede svým nezajištěným věřitelům je shodný s výše uvedeným postupem jakékoliv další splátky v průběhu splátkového kalendáře. V rámci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je insolvenční soud povinen jednoznačně vymezit konkrétní částku, ze které se budou dlužníkovi splátky počítat v měsíci, který následuje po měsíci, ve kterém bylo oddlužení schváleno. c) označení jednotlivých nezajištěných věřitelů, kteří souhlasili s uspokojení svých pohledávek v míře nižší, než je 30 %. Vymezení nezajištěných věřitelů, kteří souhlasili s mírou svého uspokojení pod hranicí 30 % je podstatné pro obě formy řešení oddlužení.Pro další průběh řízení je důležité, zda míra uspokojení určená nezajištěným věřitelem v jeho souhlasu uděleném před zahájením insolvenčního řízení, resp. před podáním návrhu na povolení oddlužení, je limitující také pro případ, že k uspokojení pohledávky tohoto věřitele bude možné použít více peněžních prostředků a přesáhnout tak míru uspokojení udělenou nezajištěným věřitelem v souhlasu. Právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu má pouze ten nezajištěný věřitel, který: a. hlasoval pro jiný způsob řešení oddlužení než který byl schválen prostou většinou, nezajištěných věřitelů a potvrzen v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení b. vznesl včasné námitky proti povolenému oddlužení postupem dle § 403 odst. 2 Zákona a insolvenční soud jeho námitkám nevyhověl a navržené oddlužení ve svém rozhodnutí schválil. Nezajištění věřitelé, kteří hlasovali pro zvolený způsob řešení oddlužení právo podat odvolání nemají. Schéma standardního průběhu oddlužení od podání insolvenčního návrhu do jeho schválení. a) dlužník podal současně insolvenční návrh i návrh na povolení oddlužení, b) insolvenční návrh byl podán věřitelem a dlužník následně předložil samostatně návrh na povolení oddlužení

229

insolvenční návrh + návrh na povolení oddlužení

schůze věřitelů, která hlasuje o způsobu oddlužení -

rozhodnutí o úpadku + rozhodnutí o povolení oddlužení

rozhodnutí o schválení oddlužení způsobem, na kterém se usnesla schůze věřitelů

návrh na povolení oddlužení

insolvenční návrh podaný věřitelem

rozhodnutí o povolení oddlužení

rozhodnutí o úpadku

rozhodnutí o schválení oddlužení způsobem, na kterém se usnesla schůze věřitelů

schůze věřitelů, na které se hlasuje o způsobu oddlužení

Shrnutí: oddlužení lze provádět buď prodejem majetku dlužníka nebo plněním splátkového kalendáře insolvenční soud schválí způsob oddlužení tak, jak se na něm usnesli nezajištění věřitelé neusnesou-li se nezajištěné věřitelé na některém ze způsobů oddlužení rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud. 17.4.4 Oddlužení prodejem majetku Prvním způsobem oddlužení je jeho provedení formou zpeněžení majetkové podstaty, jejíž realizace se příliš neliší od zpeněžení majetkové podstaty v rámci konkursu. Výjimkou je pouze to, že do majetku náležejícího do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Účinky schválení oddlužení nastávají dle § 407 odst. 1 insolvenčního zákona, okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku. Při tomto způsobu oddlužení je insolvenčním správcem zpeněžován majetek dlužníka, který je výslovně uveden v rozhodnutí o schválení oddlužení prodejem majetku. Oddlužení prodejem majetku se vždy týká pouze majetku, nikdy jím nejsou postiženy jakékoliv příjmy dlužníka. Oprávnění k nakládání s majetkem, který slouží k zajištění pohledávek věřitelů, a který je uveden ve výroku rozhodnutí o schválení oddlužení prodejem majetku má insolvenční správce. Dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník nabude po schválení oddlužení a to včetně majetku nabytého dědictvím a darem, má pouze dlužník, a oddlužení se jej netýká. Stejně tak má dlužník dispoziční oprávnění ke svým příjmům. V případě, že je oddlužení řešeno prodejem majetku dlužníka řídí se uspokojování všech typů pohledávek dlužníkových věřitelů principy, které byly popsány v souvislosti s upokojováním věřitelů v průběhu konkursu. Jediná odlišnost se týká zajištěných věřitelů. Část pohledávky zajištěného věřitele, kterou se nepodařilo uspokojit ze zpeněžení majetku sloužícího 230

k zajištění této pohledávky, již nelze v průběhu oddlužení uspokojovat ze zpeněžení dalšího majetku dlužníka, který nesloužil k zajištění této pohledávky. Shrnutí: při oddlužení prodejem majetku se při zpeněžování majetkové podstaty postupuje obdobně jako při konkursu zpeněžování majetku provádí insolvenční správce oprávnění k nakládání s majetkem dlužníka, který slouží k zajištění pohledávek věřitelů a který je vymezen v rozhodnutí o schválení oddlužení prodejem majetku má insolvenční správce oddlužení prodejem majetku se netýká majetku, který dlužník nabyl po schválení oddlužení prodejem majetku ani jeho příjmů. 17.4.5 Oddlužení plněním splátkového kalendáře Druhým způsobem, kterým lze oddlužení provést je plnění oddlužení formou splátkového kalendáře. V tomto případě je dlužník povinen nezajištěným věřitelům po dobu 5 let měsíčně splácet podle poměru jejich přihlášených pohledávek částky ze svého příjmu. Oddlužení plněním splátkového kalendáře se týká výlučně příjmů dlužníka nikdy jím nelze postihnout jiný majetek dlužníka. Jedinou výjimku tvoří majetek, který dlužník nabude po schválení oddlužením plněním splátkového kalendáře, darem nebo dědictvím. Tento majetek je dlužník povinen zpeněžit a finanční prostředky použít na mimořádnou splátku ve prospěch svých nezajištěných věřitelů. Splátkový kalendář se týká vždy výlučně nezajištěných věřitelů. Splátkovým kalendářem nikdy nejsou řešeny pohledávky zajištěných věřitelů. Pohledávky zajištěných věřitelů se uspokojují výlučně ze zpeněžení majetku, který slouží k zajištění jejich pohledávek. Toto zpeněžení provádí insolvenční správce. Neuspokojené části pohledávek věřitelů, kteří svou pohledávku zajistili nelze dále uspokojovat v rámci splátkového kalendáře. Pokud bude oddlužení schváleno tak, že má být plněno prostřednictvím splátkového kalendáře má poněkud rozdílný režim také popěrný úkon, který dlužník učinil na přezkumném jednání. Obecně nemá popření pohledávky dlužníkem žádné účinky na zjištění této pohledávky v insolvenčním řízení. Bude-li však oddlužení schváleno tak, že má být plněno splátkovým kalendářem získává popěrný úkon dlužníka, který učinil vůči pohledávce nezajištěného věřitele stejné účinky jako by tuto pohledávku popřel insolvenční správce a to buď již od konání samotného přezkumného jednání, pokud toto jednání následuje až po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře anebo od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře v insolvenčním rejstříku pokud toto rozhodnutí insolvenční soud vydá až poté kdy se konalo přezkumné jednání. Od okamžiku kdy popření pohledávky dlužníkem získává obdobné účinky jako by ji popřel insolvenční správce počíná běžet nezajištěnému věřiteli, který se osobně účastnil přezkumného jednání, také lhůta pro podání žaloby na určení popřené pohledávky resp. insolvenčnímu správci vzniká povinnost vyrozumět nezajištěného věřitele, který se přezkumného jednání osobně neúčastnil, o tom, že jeho pohledávka byla popřena. Popření pohledávky dlužníkem nemá nikdy žádné účinky ve vztahu k zajištěnému věřiteli.

231

Příklad: Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem pokud bude oddlužení schváleno plněním splátkového kalendáře. c) věřitel se osobně účastnil přezkumného jednání d) věřitel se neúčastnil přezkumného jednání

přezkumné jednání, na kterém byla pohledávka nezajištěného věřitele popřena dlužníkem

zveřejnění rozhodnutí, kterým se schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře v IR

přezkumné jednání, na kterém byla pohledávka nezajištěného věřitele popřena dlužníkem

zveřejnění rozhodnutí, kterým se schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře v IR

konec lhůty pro podání žaloby na určení popřené nezajištěné pohledávky

30 dnů na podání žaloby

vyrozumění nezajištěného věřitele o tom, že jeho pohledávka byla popřena

lhůta pro podání žaloby – 30 dnů od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře v insolvenčním rejstříku, ne však méně než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření

Příklad: Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem pokud bylo nejdříve schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře a teprve následně se konalo přezkumné jednání. c) věřitel se osobně účastnil přezkumného jednání d) věřitel se přezkumného jednání osobně neúčastnil

zveřejnění rozhodnutí, kterým se schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře v IR

přezkumné jednání, na kterém byla pohledávka nezajištěného věřitele popřena dlužníkem

konec lhůty pro podání žaloby na určení popřené nezajištěné pohledávky

30 dnů na podání žaloby

přezkumné jednání, na kterém byla pohledávka nezajištěného věřitele popřena dlužníkem

232

vyrozumění nezajištěného věřitele o tom, že jeho pohledávka byla popřena

lhůta pro podání žaloby – 30 dnů od dne konání přezkumného jednání , ne však méně než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření

V průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře vznikají insolvenčnímu správci a dlužníkovi specifické povinnosti. Povinností insolvenčního správce je při řešení oddlužení formou splátek především dohled nad osobou dlužníka a plněním jeho povinností v průběhu oddlužení. Insolvenční správce musí zejména kontrolovat zda dlužník plní řádně a včas nezajištěným věřitelům jejich pohledávky podle stanoveného splátkového kalendáře a že nezatajuje jakýkoliv svůj příjem. O své činnosti a o činnosti dlužníka musí insolvenční správce podávat pravidelné zprávy jak insolvenčnímu soudu tak i věřitelskému výboru dlužníka a to nejméně jednou za tři měsíce. Zákonná zprávová povinnost nezbavuje insolvenčního správce informovat neprodleně insolvenční soud o každé skutečnosti, která může ohrozit splnění schváleného oddlužení. Insolvenční zákon podává také demonstrativní výčet povinností, které má v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník. Porušení kterékoliv z uvedených povinností může vést k tomu, že bude oddlužení zrušeno a na majetek dlužníka prohlášen konkurs. V průběhu oddlužení musí dlužník: a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat Aby bylo možno naplnit cíl splátkového kalendáře měl by mít dlužník po celou dobu plnění oddlužení alespoň takové příjmy, které jako své očekávané příjmy uvedl v návrhu na povolení oddlužení. Samozřejmě, že 5 let, po které bude oddlužení plněním splátkového kalendáře probíhat je poměrně dlouhá dobu. V průběhu této doby mohou nastat skutečnosti, které dlužník není schopen objektivně ovlivnit. Jednou z takových skutečností, kterou mohou ovlivnit průběh oddlužení je, že dlužník ztratí své zaměstnání. Přestože tato skutečnost může ovlivnit splnění oddlužení nemusí samo o sobě znamenat, že soud zruší povolené oddlužení a prohlásí na majetek dlužníka konkurs. Pokud se dlužník bude po ztrátě svého zaměstnání aktivně snažit získat zaměstnání nové nebude insolvenční soud tento stav posuzovat jako důvod pro zrušení oddlužení. Aktivním způsobem hledání nového zaměstnání znamená, že dlužník nesmí odmítnout nabídku jakéhokoliv zaměstnání, které je schopen objektivně vykonávat. To znamená, že pokud bude dlužníkovi, který má vysokoškolské vzdělání na úřadu práce nabídnuto místo uklízečky nemůže takovou nabídku práce odmítnout. b) hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře Na rozdíl od plnění oddlužení prodejem majetku je dlužník v průběhu plnění splátkového kalendáře povinen zpeněžit hodnoty získané dědictvím a darem a stejně jako své ostatní mimořádné příjmy např. výhru v loterii, je použít na mimořádnou splátku ve prospěch nezajištěných věřitelů. Tyto finanční prostředky rozdělí dlužník mezi nezajištěné věřitele ve stejném poměru, v jakém je uspokojuje v rámci řádného splátkového kalendáře. Mimořádná splátka je splatná v nejbližším termínu pro výplatu běžných splátek nezajištěným věřitelům tzn. k prvnímu dni měsíce následujícího, ve kterém dlužník získal finanční prostředky na tuto mimořádnou splátku. c) bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání Jedná se o klasickou oznamovací povinnost, kterou má dlužník v souvislosti se změnou skutečností, které mají pro insolvenční soud, věřitelský výbor a insolvenčního správce zásadní význam. Takto obecně stanovenou oznamovací povinnost je možné dále rozšířit na další skutečnosti, které mají zásadní význam pro plnění splátkového kalendáře jako jsou např.

233

změna pracovního zařazení, dlouhodobá nemoc, delší pobyt v zahraničí např. z důvodů studijní nebo pracovní cesty, získání dalšího zaměstnání, zahájení podnikání apod. d) vždy k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců Stejně jako insolvenční správce má i dlužník v průběhu oddlužení povinnost pravidelně informovat insolvenční soud, insolvenčního správce a věřitelský výbor a to vždy k 15. lednu a 15. červenci. Dlužník musí zejména předložit přehled svých příjmů za uplynulých 6 měsíců. Dále by měl dlužník pravidelně informovat i o všech dalších skutečnostech, které mají pro průběh oddlužení zásadní význam. e) nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání plánu oddlužení Pokud se dlužník pokusí v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře utajit jakýkoliv svůj příjem a insolvenční soud to zjistí, je tato skutečnost jednoznačným důvodem pro to, aby insolvenční soud okamžitě zrušil schválené oddlužení a prohlásil na majetek dlužníka konkurs. V tomto případě by insolvenční soud neměl zohledňovat výši zatajeného příjmu, protože porušení této povinnosti je nutné považovat za jeden z nejhorších prohřešků, kterého se dlužník může v průběhu oddlužení dopustit a mělo by vždy skončit prohlášením konkursu na majetek dlužníka. f) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody Vedle zatajování svých příjmů je dalším závažným porušením povinností dlužníka v průběhu oddlužení, které musí skončit prohlášením konkursu na majetek dlužníka, skutečnost, že dlužník v průběhu oddlužení poskytuje některému z věřitelů jakékoliv výhody. g) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit Jedním z nejrizikovějších faktorů, které v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře číhají na dlužníka je skutečnost, že se dlužník nesmí v průběhu oddlužení znovu zadlužovat. Dlužník na sebe nesmí v průběhu oddlužení přijímat nové závazky, které by nebyl schopen ve lhůtě splatnosti splnit. Skutečnost, že se dlužník v průběhu oddlužení znovu zadlužil nemusí automaticky znamenat, že oddlužení bude u dlužníka zrušeno a na jeho majetek prohlášen konkurs. S jedinou výjimkou bude vždy záležet na posouzení dané situace insolvenčním soudem. Jedinou výjimku představuje peněžitý závazek dlužníka, který vznikl zaviněným jednáním dlužníka poté kdy bylo schváleno oddlužení. Je-li takový závazek dlužníka po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů insolvenční soud schválené oddlužení zruší a automaticky prohlásí na majetek dlužníka konkurs. h) za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nesmí dlužník činit právní úkony, kterým odmítne přijetí daru nebo dědictví Pokud tak dlužník učiní bez souhlasu insolvenčního správce, je takový právní úkon neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl. Shrnutí: oddlužením plnění splátkového kalendáře se týká výlučně příjmů dlužníka dlužník má povinnost zpeněžit veškeré hodnoty, které nabyl po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dědictvím nebo darem

234

popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře stejné účinky jako by ji popřel insolvenční správce.

17.4.6 Zrušení schváleného oddlužení Výhoda povoleného oddlužení a schváleného způsobu oddlužení neznamená pro dlužníka definitivní jistotu, že bude toto oddlužení skutečně úspěšně dokončeno a dlužník nakonec získá kýženou výhodu osvobození od placení zbylých neuhrazených pohledávek. O výhodu povoleného oddlužení může dlužník kdykoliv v průběhu plnění oddlužení přijít. Insolvenční soud by měl schválené oddlužení zrušit a automaticky prohlásit na majetek dlužníka konkurs pokud: a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu řešení úpadku dlužníka Pokud dlužník přestane v průběhu schváleného oddlužení plnit podstatné povinnosti, které ze schváleného způsobu oddlužení vyplývají vystavuje se riziku, že insolvenční soud schválené oddlužení zruší a prohlásí na majetek dlužníka konkurs. Mnohem vyšší riziko překlopení oddlužení do konkursu hrozí dlužníkovi v průběhu plnění oddlužení splátkovým kalendářem. Tento způsob oddlužení klade na dlužníka mnohem více nároků, než oddlužení prodejem majetku. Splátkový kalendář rovněž probíhá po mnohem delší dobu než prodej majetku, což také zvyšuje riziko případného vzniku nedostatků v činnosti dlužníka. Insolvenční soud tedy zruší schválené oddlužení tehdy pokud se dlužník dopustí porušení některé ze svých povinností stanovených insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. Ne každé porušení takové povinnosti by však mělo automaticky k pádu do konkursu. Insolvenční zákon říká, že pouze porušení podstatné povinnosti vede k tomuto důsledku. Je tedy nutné, aby insolvenční soud rozlišoval, které povinnosti kladené na dlužníka je možné považovat za podstatné, tedy takové, které výrazným způsobem ovlivňují průběh oddlužení a které nikoliv. Za podstatné povinnosti je nutné považovat zejména: 1) dodržování splátkového kalendáře, 2) neposkytování výhod žádnému z věřitelů, 3) nezatajovaní žádných příjmů, 4) nepřijímání nových závazků. Naopak za méně významné povinnosti v průběhu oddlužení, jejichž porušení by nemělo vést automaticky ke zrušení schváleného oddlužení a k pádu do konkursu, je nutné považovat např. pravidelnou zprávovou povinnost, bezodkladné oznamování změn apod. Bude však vždy záležet na insolvenčním soudu jak porušení dané povinnosti posoudí a jestli ji bude považovat za důvod pro to, aby na majetek dlužníka prohlásil konkurs. b)

se v průběhu oddlužení ukáže, že podstatnou část oddlužení nebude možné splnit Pokud již v průběhu oddlužení bude zřejmé, že nebude možné uhradit nezajištěným věřitelům jejich přihlášené pohledávky alespoň v rozsahu 30 %, měl by insolvenční soud schválené oddlužení zrušit a prohlásit na majetek dlužníka konkurs. Zde by však měl insolvenční soud postupovat velmi obezřetně. Tato podmínka se opět týká zejména oddlužení plněním splátkového kalendáře, které je dlouhodobým procesem. Zákon přesně nevymezuje hranici, kterou má insolvenční soud v daném případě posuzovat. Nevymezuje totiž pojem podstatná část oddlužení. Bude asi záležet na budoucí judikatuře soudů kde se v praxi vytvoří hranice splnění podstatné části oddlužení. V nejbližší budoucnosti by měl insolvenční soud posuzovat spíše plnění jednotlivých povinností dlužníka v průběhu oddlužení, případně zda k ohrožení

235

splnění oddlužení došlo jednáním dlužníka nebo nezávisle na jeho vůli, než konkrétní míru uspokojení věřitelů. K tomu nasvědčuje i ustanovení § 415 insolvenčního zákona, které umožňuje, aby insolvenční soud považoval za splněné i takové oddlužení kdy se nezajištěným věřitelům dlužníka nedostalo minimální nutné míry uspokojení jejich pohledávek ve výši 30% a to za podmínky, že k této situaci došlo za základě skutečností, které dlužník nezavinil a současně částka, kterou věřitelé obdrželi není nižší než částka, kterou by obdrželi v průběhu konkursu. c)

v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti Jak už bylo výše řečeno jednou ze základních povinností, které má dlužník v průběhu oddlužení insolvenčním zákonem stanoveno je, že na sebe nesmí přijímat žádné nové závazky, které by nebyl schopen ve lhůtě splatnosti splnit. Obecně tedy vznik nových závazků, které dlužníkovi v průběhu oddlužení vznikly, a které není schopen ve lhůtě splatnosti splnit nemusí znamenat jeho okamžitý pád do konkursu. Insolvenční soud bude vždy posuzovat jestli vznik tohoto nového závazku je spojen s porušením některé ze základních a podstatných povinností, které jsou dlužníkovi v průběhu oddlužení stanoveny. Jedinou výjimku tvoří závazky, které vznikly zaviněným jednáním dlužníka např. pokuta, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Existence takového závazku by měla znamenat automatický pád dlužníka do konkursu. Insolvenční zákon rovněž předpokládá, že dlužník zavinil vznik svého závazku tehdy pokud k jeho vymožení byl již vůči dlužníkovi nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce. d) to navrhne dlužník Dlužník má samozřejmě v celém průběhu oddlužení možnost navrhnout insolvenčnímu soudu, že si již nepřeje, aby byl jeho úpadek řešen oddlužením, ale že chce, aby byl nadále řešen konkursem. Zrušit schválené oddlužení může insolvenční soud pouze do okamžiku než rozhodne o vzetí na vědomí splnění oddlužení. O zrušení schváleného oddlužení rozhoduje insolvenční soud buď na návrh dlužníka, insolvenčního správce, věřitelského výboru, nebo kteréhokoliv věřitele anebo také z úřední povinnosti. Z úřední povinnosti však rozhodne insolvenční soud o zrušení schváleného oddlužení pouze pokud se dlužník dopustí porušení své podstatné povinnosti nebo pokud zaviněným jednáním dlužníka vznikl závazek, který je více než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud zruší schválené oddlužení a prohlásí na majetek dlužníka konkurs může podat odvolání pouze dlužník a věřitel, který podal návrh na zrušení schváleného oddlužení. Návrh na zrušení schváleného oddlužení může insolvenční soud také zamítnout, pokud shledá, že namítané skutečnosti neodůvodňují zrušení schváleného oddlužení. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu může podat odvolání osoba, která návrh podala. Shrnutí: insolvenční soud zruší kdykoliv v průběhu plnění oddlužení schválené oddlužení pokud: a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení b) se ukáže, že podstatnou část oddlužení nebude možno splnit c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti d) to navrhne dlužník.

236

17.4.7 Splnění oddlužení Základním předpokladem pro to, aby dlužník úspěšně splnil oddlužení prodejem majetku nebo plněním splátkového kalendáře, je že svým nezajištěným věřitelům uhradí jejich přihlášené pohledávky minimálně v rozsahu 30 % jejich nominálních hodnot, pokud se s některým z nezajištěných věřitelů ještě před podáním návrhu na povolení oddlužení nedohodl, že mu bude postačovat míra uspokojení nižší. Pro úspěšné splnění oddlužení není rozhodující míra uspokojení, kterou nezajištěným věřitelům dlužník nabízel v návrhu na povolení oddlužení. Rozhodující je vždy hranice 30 %. Není tedy důvodem pro to, aby oddlužení nebylo úspěšně splněno skutečnost, že v návrhu na plnění oddlužení dlužník slíbil nezajištěním věřitelům míru uspokojení jejich pohledávek ve výši 50 % a fakticky byly tyto pohledávky uhrazeny pouze ve výši 40 % jejich nominálních hodnot. Na úspěšné splnění oddlužení nemá rovněž vliv míra uspokojení zajištěných věřitelů. K uspokojení těchto věřitelů slouží vždy pouze majetek, který slouží k zajištění jejich pohledávek a jestli bude ze zpeněžení tohoto majetku pohledávka zajištěného věřitele uhrazena do 100 % její nominální hodnoty nebo pouze do míry 10 % nemá na úspěch oddlužení žádný vliv. Riziko, které je spojeno se hodnotou majetku sloužícího k zajištění pohledávky tak v průběhu oddlužení nese vždy sám zajištěný věřitel. Pokud tedy dlužník splnil řádně všechny své povinnosti podle schváleného plánu oddlužení vezme insolvenční soud rozhodnutím na vědomí splnění oddlužení. Jak vyplývá z předchozího textu insolvenční soud může vzít na vědomí splnění oddlužení i v tom případě, kdy dlužník nezaplatí nezajištěným věřitelům jejich přihlášené pohledávky v minimální výši 30 %. Proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu není odvolání přípustné. Věřitelé tedy nemají žádnou možnost jak toto rozhodnutí insolvenčního soudu zvrátit a to ani v případě kdy neobdrželi požadovaných 30 % svých přihlášených pohledávek. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení, insolvenční řízení končí. Pomíjí tedy všechny účinky, které jsou s insolvenčním řízením spojeny a dlužník je opět oprávněn volně disponovat se svým veškerým majetkem. Dlužníkovi v takovém případě hrozí, že věřitelé jejichž pohledávky nebyly ze strany dlužníka zcela uhrazeny, se budou domáhat jejich úhrady výkonem rozhodnutí nebo v rámci exekuce. Ukončením insolvenčního řízení totiž zaniká rovněž překážka, která věřitelům bránila v uspokojení jejich pohledávek tímto způsobem. Mohla by tak nastat situace, kdy dříve než bude následně rozhodnuto o osvobození dlužníka od placení zbylých částí pohledávek, domohou se věřitelé úhrady svých pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Shrnutí: splnění oddlužení bere insolvenční soud na vědomí rozhodnutím základním kritériem pro splnění oddlužení je, že přihlášené pohledávky nezajištěných věřitelů byly uhrazeny alespoň v rozsahu 30 % jejich nominálních hodnot míra uspokojení zajištěných věřitelů nemá na splnění oddlužení žádný vliv insolvenční soud může, za určitých okolností, vzít na vědomí splnění oddlužení také v případě, že dlužník neuhradil nezajištěným věřitelům jejich přihlášené pohledávky alespoň v rozsahu 30 % rozhodnutím insolvenčního soudu o vzetí na vědomí splnění oddlužení insolvenční řízení končí.

237

17.5 Osvobození dlužníka od placení neuhrazených závazků Hlavním důvodem, pro který dlužníci podstupují celé martyrium oddlužení je, že na jeho konci očekávají, že budou osvobozeni od placení zbylých částí svých závazků. K rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbylých závazků dochází mimo samotné insolvenční řízení, ale rozhoduje o něm insolvenční soud. K osvobození může dojít ve dvou různých režimech. Pokud dlužník splnil řádně a včas všechny své povinnosti v rámci oddlužení a uhradil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich přihlášených pohledávek, postačuje pokud dlužník podá návrh na osvobození. Insolvenční soud sice provádí slyšení dlužníka, ale následně de facto automaticky rozhodne o osvobození dlužníka od placení následujících pohledávek: a) zbylých částí pohledávek nezajištěných věřitelů, které byly přihlášeny do insolvenčního řízení, které bylo řešeno oddlužením, ale nebyly v rámci oddlužení zcela uhrazeny, b) neuhrazených částí pohledávek zajištěných věřitelů, na jejichž úhradu nepostačoval majetek dlužníka sloužící k zajištění těchto pohledávek, c) pohledávek, které nebylo možno v rámci insolvenčního řízení uspokojit, d) pohledávek věřitelů, kteří tyto pohledávky nepřihlásili do insolvenčního řízení, e) na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro výše uvedené pohledávky právo postihu. V tomto případě tak vychází dlužník z oddlužení s čistým štítem. Je osvobozen v podstatě ode všech svých zbývajících závazků. K tomuto osvobození dlužníka tak dochází v podstatě automaticky na základě podané žádosti ze strany dlužníka. Pokud insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení i v tom případě, kdy dlužník v průběhu oddlužení neuhradil nezajištěným věřitelům jejich přihlášené pohledávky ve výši minimálně 30 % je režim rozhodnutí o osvobození poněkud odlišný. I v tomto případě si může dlužník podat návrh na osvobození, ale v takovém případě nerozhoduje soud o osvobození automaticky, ale posuzuje jednak důvod, který vedl k tomu, že dlužník nezajištěné pohledávky neuhradil v požadovaném rozsahu 30 % a rovněž porovnává míru uspokojení věřitelů, kterou skutečně v rámci oddlužení dostali, a kterou by mohli obdržet pokud by byl úpadek dlužníka řešen konkursem. V případě, že insolvenční soud shledá, že minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů nebylo dosaženo zaviněným jednáním dlužníka a jeho věřitelé by ani v případě, že by úpadek dlužníka byl řešen konkursem neobdrželi vyšší uspokojení svých přihlášených pohledávek, může dlužníka osvobodit od placení zbylých částí pohledávek, které byly v rámci insolvenčního řízení, které bylo prováděno oddlužením, řešeny. Toto osvobození se však vztahuje pouze na zbylé části pohledávek zajištěných a nezajištěných věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení přihlásili. Nevztahuje se tak na dlužníkovi závazky, které věřitelé v insolvenčním řízení nepřihlásili nebo pohledávky, které jsou z uspokojení v insolvenčním řízení vyloučeny. Na rozdíl od osvobození v případě, kdy dlužník splnil vše řádně, včas a tak jak předepisuje insolvenční zákon, nemá v tomto případě dlužník na osvobození nárok a toto osvobození se nevztahuje na veškeré dlužníkovy závazky. Proti rozhodnutím kterým insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení pohledávek může podat pouze přihlášený zajištěný nebo nezajištěný věřitel jehož pohledávka nebyla v rámci oddlužení zcela uhrazena. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud zamítne návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek může podat odvolání pouze dlužník.

238

Osvobození se vztahuje na placení pohledávek. Pohledávky od jejichž placení je dlužník osvobozen tak nezanikají, věřitelé se však jejich uspokojení nemohou domáhat např. výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Tato koncepce byla zvolena z toho důvodu, že osvobození dlužníka není definitivní. V případě kdy insolvenční soud v následujících 3 letech zjistí, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo dlužník poskytl některému ze svých věřitelů neoprávněné výhody odejme insolvenční soud dlužníkovi jeho osvobození. Odejmout osvobození může insolvenční soud pouze na základě návrhu věřitele a to pouze takového věřitele o výše uvedených skutečnostech věděl již před rozhodnutím o osvobození od placení pohledávek. Osvobození dlužníka zanikne také v případě, kdy bude dlužník ve 3 letech následujících po právní moci rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým dlužník podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jakýmkoliv jiným způsobem poškodil své věřitele. O zániku osvobození vydá insolvenční soud rovněž rozhodnutí, kterým však již pouze deklaruje zánik tohoto osvobození. Odejmutí nebo zánik osvobození se netýká věřitelů, kteří se sami účastnili podvodných jednání nebo nedovolených výhod. Věřitelé, jichž se odejmutí nebo zánik osvobození netýká musí být výslovně uvedeni ve výroku rozhodnutí insolvenčního soudu. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud odejmul dlužníkovi osvobození nebo deklaroval zánik tohoto osvobození může podat odvolání pouze dlužník nebo jeho věřitel, kterého se osvobození týká. Dlužník tak nemá další 3 roky poté kdy byl osvobozen od placení svých zbylých závazků jistotu, že toto osvobození je definitivní. Shrnutí: insolvenční soud rozhoduje o osvobození dlužníka od placení neuhrazených pohledávek osvobození může v průběhu dalších 3 let zaniknout nebo jej může insolvenční soud zrušit.

239

18. Insolvenční řízení s „evropským mezinárodním prvkem“ Právní úprava obsažená v §§ 426 – 430 insolvenčního zákona, se týká insolvenčního řízení, na nějž vedle jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona, dopadá rovněž působnost Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení). Toto insolvenční řízení je pak označováno jako „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“. Insolvenční zákon, na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání, věnuje „insolvenčnímu řízení s evropským mezinárodním prvkem“ mnohem významnější pozornost. Insolvenční zákon neupravuje všechny aspekty „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“, ale zabývá se především otázkami spojenými s vymezením samotného pojmu „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a dále problematikou, která je vlastním Nařízením určena k právní úpravě jednotlivým členským státům Evropské unie. Jedná se především o otázky spojené s povinností zveřejňovat rozhodnutí vydané v jiných členských státech, jimiž byla zahájena insolvenční řízení nebo ustanoven insolvenční správce, způsobu jakým se prokazuje insolvenčního správce ustanovený v jiném členském státě Evropské unie v tuzemsku a podobně. Je nutné říct, že mnohé otázky související s úpadkovým řízením upraveným Nařízením, které by si úpravu v insolvenčním zákoně zasloužily, zde upraveny nejsou. Jedná se například o splnění povinnosti zajistit zveřejnění tuzemského rozhodnutí o prohlášení úpadku resp. usnesení o ustanovení insolvenčního správce v jiném členském státě, pokud to legislativa tohoto členského státu vyžaduje. Rovněž není upraven postup insolvenčního soudu při zastavení řízení, vyjde-li v průběhu úpadkového řízení, které bylo v tuzemsku zahájeno, že se na území tuzemska nenachází centrum hlavních zájmů dlužníka ani jeho provozovna. A ve výčtu těchto problematických otázek, které bude nutné dořešit až v rámci praxe, by bylo možno pokračovat.

18.1 Pojem „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a určení práva rozhodného V ustanovení § 426 odst. 1 insolvenčního zákona, je stanoveno, že „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a jeho účinky se řídí přímo použitelným právním předpisem Evropského společenství a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropského společenství odkazuje. Přímo použitelným právním předpisem Evropského společenství zde má zákonodárce samozřejmě na mysli samotné Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení. Nařízení, jako akt sekundárního práva, je v souladu s čl. 249 Smlouvy o založení Evropského společenství obecně závazný předpis komunitárního práva. Obecná závaznost nařízení znamená, že na rozdíl od směrnice, zavazuje nejen samotné členské státy Evropské unie, ale rovněž veškeré vnitrostátní subjekty práva, které pak jsou na základě přímého účinku nařízení povinny postupovat v souladu s touto právní normou, přestože by vnitrostátní právní předpis stanovil postup odlišný. K nabytí účinnosti takovéhoto komunitárního právního předpisu v jednotlivých členských státech, není nutné přijetí žádného prováděcího aktu vnitrostátního práva. Vedle řešení mnoha dalších otázek, jsou v Nařízení obsaženy rovněž kolizní normy, které určují pravidla pro stanovení práva rozhodného pro právní vztahy, které souvisí

240

s „insolvenčním řízením s evropským mezinárodním prvkem“. Odkaz na kolizní normy nalezneme přímo v textu insolvenčního zákona, který uvádí, že insolvenční řízení se řídí právním řádem toho státu, na jehož právní normy odkazuje Nařízení. Obecně lze říct, že se v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ uplatňuje princip „lex fori concursus“, což znamená, že „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ se bude řídit právním řádem státu, který insolvenční řízení zahájil. Z tohoto obecného pravidla je pak stanovena celá řada výjimek, které slouží především k ochraně věřitelů a třetích osob z jiných členských států. Právním řádem státu, který „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ zahájil, se řídí především následující otázky: a) Proti kterému typu dlužníka může být „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ zahájeno. Skutečnost, že insolvenční řízení, na které se vztahuje Nařízení, lze vést proti jakékoliv fyzické nebo právnické osobě, bez ohledu na to jestli je podnikatelem nebo ne. To však ještě neznamená, že takové insolvenční řízení bude moci být v jednotlivých členských státech Evropské unie skutečně, proti jakékoliv fyzické nebo právnické osobě, fakticky zahájeno. Jednotlivé členské státy mohou mít stanoveny nejrůznější výjimky z působnosti vnitrostátních předpisů upravujících insolvenční řízení jimiž omezují okruh osob, proti nimž lze úpadkové řízení vést. Např. v Belgii nelze zahájit insolvenční řízení proti dlužníkovi, který není podnikatelem. b) Vymezení majetku, který tvoří část majetkové podstaty, a způsob nakládání s majetkem, který dlužník nabyl po zahájení insolvenčního řízení. Rovněž zde obsahují vnitrostátní právní řády nejrůznější kritéria pro to, který majetek dlužníka lze zahrnout do majetkové podstaty, a který nikoliv a způsob nakládání s majetkem, který dlužník nabyl až po zahájení insolvenčního řízení. c) Oprávnění dlužníka a insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení. Je nutné vždy posoudit jak jednotlivé členské státy vymezují např. osobu s dispozičními oprávněními pro jednotlivé formy řešení úpadku a rovněž rozdělení dalších oprávnění mezi insolvenčního správce a dlužníka, v průběhu insolvenčního řízení. d) Podmínky, za kterých může dojít, v průběhu insolvenčního řízení, k započtení pohledávky. Přestože to není v rámci vnitrostátních úpadkových řízení obvyklé, Nařízení umožňuje uspokojit pohledávku v rámci insolvenčního řízení formou započtení, pakliže to připouští vnitrostátní právní řád členského státu, který insolvenční řízení zahájil. e) Účinky insolvenčního řízení na probíhající smlouvy, jejichž smluvní stranou je dlužník. f) Pohledávky, které mají být přihlášeny proti dlužníkově majetku a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení. g) Pravidla pro přihlašování pohledávek, prověřování a přiznávání pohledávek. h) Pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek a práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení insolvenčního řízení na základě věcného práva nebo započtení pohledávek. i) Podmínky a účinky skončení insolvenčního řízení, zejména vyrovnáním. j) Práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení. k) Kdo má nést náklady a výdaje vzniklé v úpadkovém řízení. l) Pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele atd.

241

Výjimky z obecného principu „lex fori concursus“ jsou pak stanoveny pro následující právní vztahy: a) ochrana věcný práv třetích osob, b) započtení pohledávek, c) výhrada vlastnictví, d) smlouvy týkající se nemovitostí, e) platební systémy a finanční trhy, f) pracovní smlouvy, g) práva podléhající zápisu do veřejného rejstříku, h) patenty a ochranné známky Společenství, a souvisí, jak již bylo výše řečeno, převážně s ochranou právní jistoty a dobré víry třetích osob. Skutečnost, že insolvenční zákon uvádí že se, vedle Nařízení, řídí „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž Nařízení odkazuje, samozřejmě nevylučuje, že se toto insolvenční řízení bude, při splnění podmínek stanovených v Nařízení, řídit tuzemským právním řádem. Při zahájení insolvenčního řízení je nutné, aby příslušný insolvenční soud vždy zvážil zda se v případě řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka nejedná o „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a zda-li u něj tedy není založena mezinárodní pravomoc pro zahájení hlavní či vedlejšího úpadkového řízení v souladu s Nařízením. Ve druhém odstavci § 426 insolvenčního zákona vymezuje co se rozumí pod termínem „evropský mezinárodní prvek“. Tímto pojmem se rozumí skutečnost, že centrum hlavních zájmů dlužníka je soustředěno v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty dlužníka se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska. Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky vymezující „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ jsou následující: a) centrum hlavních zájmů dlužníka je soustředěno v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, b) a dále musí být splněna alespoň jedna z následujících dvou podmínek: ba) alespoň jeden z věřitelů se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, nebo bb) část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska. ad a) Insolvenční zákon blíže nevymezuje, co se rozumí pod pojmem „centrum hlavních zájmů dlužníka“. Pro definici tohoto pojmu se proto musíme obrátit k textu Nařízení, a k výkladu tohoto pojmu Evropským soudním dvorem, případně soudy jednotlivých členských států, které se touto problematikou již rovněž zabývali. Základním kritériem pro určení skutečnosti, jestli se na insolvenční řízení budou aplikovat ustanovení Nařízení nebo nikoliv tedy je, že centrum hlavních zájmů dlužníka jsou umístěno na území některého členského státu Evropské unie, s výjimkou Dánska. Centrum hlavních zájmů dlužníka by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle spravuje své zájmy a je proto zjistitelné třetími osobami. Tyto podmínky musí být, při určení členského státu na jehož území jsou umístěny hlavní zájmy dlužníka, splněny kumulativně tzn. nestačí pouze určit stát odkud dlužník skutečně řídí své záležitosti, ale současně musí být toto místo objektivně zjistitelné třetími osobami, tedy věřiteli dlužníka.

242

Nařízení, pro určení místa kde je soustředěno centrum hlavních zájmů dlužníka, stanoví vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se toto místo, není-li prokázán opak, stanoví podle sídla dlužníka. Pojem sídlo zde nelze chápat striktně dle tuzemských právních předpisů, tak jak je vymezen např. v obchodním zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že insolvenční řízení upravené Nařízením mohou být vedeny jak proti právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, ale i fyzické osoby, která není podnikatelem, je možné vyvratitelnou právní domněnku, určující centrum hlavních zájmů dlužníka, do členského státu, ve kterém je umístěno sídlo dlužníka, uplatnit pouze na ty typy dlužníků, kteří mají zapsané sídlo v obchodním rejstříku, nebo v jiném obdobném rejstříku vedeném v jiném členském státě Evropské unie. Pro všechny ostatní kategorie dlužníků bude pro určení státu, ve kterém se nachází jejich centrum hlavních zájmů, platit pravidlo, že se toto nachází v tom členském státě, odkud dlužník skutečně řídí své záležitosti a současně je toto místo zjistitelné jeho věřiteli. Jedním z hlavních cílů Nařízení je, zabránit zneužívání principu „forum shopping“, tzn. zabránit cílenému zakládání mezinárodní pravomoci soudu nebo jiných orgánů členských států, které jsou oprávněny zahájit „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“, tedy cílenému stěhování centra hlavních zájmů do jiného členského státu, s cílem vyhnout se přísnějšímu posuzování kritérií pro zahájení, vedení nebo skončení insolvenčního řízení, v členském státě, kde má dlužník své centrum hlavních zájmů umístěno. Z tohoto důvodu je podmínka, že místo soustředění centra hlavních zájmů dlužníka se určuje podle jeho sídla, nastavena jako vyvratitelná domněnka. Důkazní břemeno pak bude ležet na tom, kdo tvrdí, že centrum hlavních zájmů dlužníka je umístěno v jiném členském státě, než ve kterém je umístěno jeho sídlo. Určení centra hlavních zájmů dlužníka je nutné posuzovat k okamžiku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, změny umístění centra hlavních zájmů provedené po podání návrhu na zahájení řízení, nemohou mít na určení mezinárodní příslušnosti soudu žádný vliv. Vždy je také nutné přihlédnout k zájmům věřitelů a bez ohledu na faktické sídlo, bydliště nebo místo podnikání fyzické nebo právnické osoby je nutné zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, který za členský stát, kde jsou umístěny hlavní zájmy dlužníka, považují věřitelé. ad b) Část majetkové podstaty se nachází v jiném členském státě tehdy, pokud je tam fyzicky umístněna. Přestože insolvenční zákon blíže nevymezuje kritéria, podle kterých je možné určit členský stát Evropské unie, ve kterém se nachází majetek dlužníka, Nařízení tyto kritéria stanoví poměrně přesně. Dle Nařízení se pro určení polohy majetku dlužníka použijí následující kritéria: 1) hmotný majetek dlužníka se nachází na území členského státu, na jehož území se majetek skutečně nachází. Rozhodující je tedy fyzická přítomnost majetku na území daného členského státu nikoliv příslušnost jeho skutečného vlastníka. 2) majetek, vlastnické práva nebo nároky, které musí být zapsány ve veřejném rejstříku, se nachází na území členského státu, pod jehož pravomoc rejstřík spadá. V případě majetku nebo věcných práv, které se zapisují do jakéhokoliv veřejného rejstříku (např. Katastr nemovitostí, Centrální registr vozidel) je rozhodující pro určení státu, na kterém se majetek nachází, zápis tohoto majetku do daného rejstříku. Není tedy rozhodující, kde se majetek nachází fyzicky ani jakou příslušnost má vlastník věci. 3) pohledávky se nachází na území členského státu, na jehož území je soustředěno centrum hlavních zájmů povinné třetí osoby.V případě pohledávek dlužníka, je rozhodující pro určení území státu, na kterém se tyto pohledávky nachází členský stát, ve kterém má soustředěny své centrum hlavních zájmů povinná třetí osoba.

243

Podle tohoto kritéria nelze určit stát v případě, že povinnou osobou je osoba ze států mimo Evropskou unii. Otázkou zůstává co zákonodárce zamýšlel zahrnout pod pojem „nacházet se“ užitým v souvislosti s věřiteli dlužníka. V případě právnických osob se bude toto kritérium posuzovat zřejmě podle sídla resp. provozovny této právnické osoby. Problém ovšem může nastat v případě fyzických osob. Pojem „nacházet se“ je velmi vágní a nezřetelný, a dal by se dozajista vykládat tak, že fyzická osoba se nachází na území toho členského státu, na jehož území se nachází pouze fyzicky. Domnívám se, že pojem “nacházet se“, nelze v souvislosti s fyzickou osobou chápat pouze takto úzce, v případě fyzických osob nutné pojem “nacházet se“ vykládat tak, že se pod ním rozumí skutečnost, že věřitel má v jiném členském státě sídlo, místo podnikání, bydliště nebo místo obvyklého pobytu a nikoliv, že se zde nachází pouze fyzicky. Shrnutí: na „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem dopadá působnost Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkových řízení „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ se řídí právním řádem státu, který řízení zahájil výjimky z principu „lex fori concursus“ pravidla slouží k ochraně věřitelů a třetích osob Nařízení lze aplikovat pouze na insolvenční řízení u dlužníka, který má umístěno centrum hlavních zájmů v členském státě Evropské unie, s výjimkou Dánska a současně se na území jiného členského státu nachází nějaký majetek tohoto dlužníka nebo jeho věřitelé.

18.2 Zastavení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ V § 427 insolvenčního zákona je upravena problematika zastavení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“. Pokud v průběhu řízení vyjde najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropského společenství, bylo ke dni zahájení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ centrum hlavních zájmů dlužníka soustředěno v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, a že dlužník k tomuto dni neměl na území České republiky umístěnou alespoň svou provozovnu insolvenční soud probíhající insolvenční řízení zastaví. Jedním ze základních prvků úpravy obsažené v Nařízení je úprava mezinárodní příslušnosti soudu, případně jiného orgánu členského státu, který je dle vnitrostátní právní úpravy oprávněn zahájit insolvenční řízení. Určení místní a věcné příslušnosti, v rámci jednotlivých členských států jehož orgány jsou oprávněny, na základě ustanovení o mezinárodní příslušnosti, zahájit „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“, je plně v dispozici vnitrostátních právních předpisů. Nařízení rozlišuje mezi „hlavním úpadkovým řízením“, „vedlejším úpadkovým řízením“ a „územním úpadkovým řízením“. Obecně lze říct, že úpadkové řízení vedlejší a úpadkové řízení územní lze zahájit pouze ve státě kde je umístněna provozovna dlužníka a hlavní úpadkové řízení pouze ve státě, ve kterém je umístněno centrum hlavních zájmů dlužníka. Provozovnou dlužníka je ve smyslu Nařízení provozní místo, kde dlužník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. Termín provozovna, stejně jako ostatní pojmy použité v textu Nařízení, není možné vykládat pouze na základě definic užitých v tuzemských právních předpisech. Pro bližší vymezení provozovny

244

ve smyslu Nařízení tak nelze použít vymezení obsažené v obchodním zákoníku, zákonu o DPH nebo v zákoně o daních z příjmů. Za provozovnu, ve smyslu tohoto Nařízení, je nutné považovat i formální sídlo dlužníka, pokud na základě rozhodnutí soudu, některého z členských států, bude místo umístění centra hlavních zájmů dlužníka určeno na území jiného členského státu, než na území členského státu, kde je umístěno jeho formální sídlo. Za provozovnu je nutno také považovat i místo kde je umístěno centrum hlavních zájmů dlužníka, pokud hlavní úpadkové řízení bylo na základě aplikace principu právní jistoty, zahájeno na území jiného členského státu, než členského státu na jehož území jsou tyto hlavní zájmy dlužníka soustředěny. Ve výkladu Evropského soudního dvora, k ustanovení Nařízení týkající se mezinárodní příslušnosti k zahájení hlavního úpadkového řízení, převážilo stanovisko, že při zahájení hlavního úpadkového řízení je nutné zachovat princip právní jistoty zúčastněných osob, před principem správnosti a proto není možné napadnout rozhodnutí vnitrostátního soudu, který se prohlásil mezinárodně pravomocný k zahájení hlavního úpadkového řízení, přestože centrum hlavních zájmů dlužníka je fakticky umístněno na území jiného členského státu. Vymezení pojmu provozovny směřuje k odlišení pasivní a aktivní formy investování. Musí se jednat o činnost, která není přechodná což rovněž vylučuje možnost zahájit vedlejší úpadkové řízení proti osobě, která využila možnost danou jí komunitárními předpisy týkající se příležitostného nebo dočasného usazení. Nařízení však neuvádí žádnou konkrétní lhůtu, která by vymezila rozdíl mezi výkonem přechodné hospodářské činnosti a trvalé hospodářské činnosti. Zde opět bude nutné využít kritéria pohledu věřitelů a pokud budou věřitele výkon hospodářské činnosti v daném členském státě považovat za trvalý, je nutné bez ohledu na ostatní skutečnosti považovat tento členský stát za stát, kde je umístněna provozovna dlužníka. Podmínkou zastavení řízení je, že se na území České republiky nenachází centrum hlavních zájmů dlužníka, ani jeho provozovna. Znamená to, že tento důvod pro zastavení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ může nastat pouze v případě, že se na území České republiky nachází pouze majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, ale nenachází se zde již samotný dlužník, ať už je to fyzická nebo právnická osoba. Okamžikem, ke kterému je nutné zkoumat existenci provozovny je, stejně jako v případě umístění hlavních zájmů dlužníka, den kdy byl podán návrh na zahájení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“. Uvedené ustanovení je projevem skutečnosti, že insolvenční soud je povinen zkoumat mezinárodní pravomoc, jako základní podmínku podmiňující zahájení řízení, kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Zjistí-li insolvenční soud kdykoliv, v průběhu „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“, že při zahájení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ nebyla dána mezinárodní pravomoc k zahájení řízení, je povinen toto řízení, v souladu s § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění, z moci úřední zastavit. V souvislosti s právní úpravou tohoto důvodu pro zastavení řízení je nutné podotknou, že uvedená otázka by si zasloužila mnohem podrobnější právní úpravu, která by se věnovala rovněž problematice průběhu řízení souvisejícího se zastavením řízení, jako jsou např. úkony soudu, které je nutné učinit před zastavením řízení, úprava spolupráce se soudem v jiném členském státě, který hlavní úpadkové řízení zahájil atd. Shrnutí: „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ lze dle Nařízení vést jako hlavní řízení, územní řízení a vedlejší řízení

245

bude-li v průběhu „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ shledáno, že se na území České republiky nenachází ani provozovna dlužníka, je insolvenční soud povinen takové řízení zastavit.

18.3 Insolvenční správce v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ Ustanovení § 428 insolvenčního zákona stanoví, že insolvenční správce ustanovený do funkce, rozhodnutím příslušného soudu některého z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, se na území České republiky prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení do funkce a je-li o to požádán, je povinen předložit také úředně ověřený překlad této kopie do českého jazyka. Je nutné si uvědomit, že i toto ustanovení je nutné vykládat v souvislosti s relevantními ustanoveními Nařízení. Pod pojmem soud je nutné chápat nejen soud tak, jak je vymezen tuzemskými právními předpisy, ale dle příslušných ustanovení Nařízení, i jiný subjekt členského státu, který je oprávněn zahájit „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ nebo v průběhu takového řízení rozhodovat. Povinnost předložit úředně ověřený překlad kopie rozhodnutí o ustanovení do funkce, je insolvenčnímu správci stanovena nad rámec Nařízení, protože to členským státům umožňuje, aby po insolvenčním správci, mohly požadovat pouze obyčejný překlad do úředního jazyka, tedy v našem případě do českého jazyka, výslovně však uvádí, že tento překlad nevyžaduje žádné ověření nebo jiné formální náležitosti. Vzhledem ke skutečnosti, že Nařízení je přímo účinné a má aplikační přednost před ustanoveními insolvenčního zákona není možné splnění této podmínky po insolvenčním správci vyžadovat a nelze jej za její nesplnění ani sankcionovat. Přesto by však bylo potřebné provést úpravu insolvenčního zákona, protože insolvenční správce vystupuje nejen před soudy České republiky, ale rozhodnutím o jmenování se prokazuje rovněž vůči jiným osobám např. bankám, které by mohly trvat na důsledném dodržování textu insolvenčního zákona, bez ohledu na text Nařízení. Na tomto místě je nutné také připomenout, že otázky spojené s ustanovením insolvenčního správce do funkce, zejména pak otázky vymezující kdo může být jmenován insolvenčním správcem, postup při jeho jmenování, odvolání, rozsahu jeho práv a povinností, pojištění, odpovědnost a způsob stanovení odměny, se řídí výlučně právním řádem členského státu, který toto insolvenční řízení zahajuje. Určité odchylky se mohou vyskytnout v případě, že insolvenční správce realizuje své pravomoci na území jiného členského státu. Shrnutí: insolvenční správce ustanovený do funkce se na území jiných členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, prokazuje ověřenou kopií rozhodnutí, kterým byl ustanoven do funkce a je-li o to požádán neověřeným překladem tohoto rozhodnutí.

246

18.4 Zveřejnění některých rozhodnutí v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ Ustanovení § 429 insolvenčního zákona upravuje problematiku zveřejňování některých rozhodnutí vydaných v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“. Insolvenční zákon zde stanoví, že rozhodnutí, kterým se zahajuje „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce vydané v členském státě Evropské unie, s výjimkou Dánska, podle přímo použitelného předpisu práva Evropského společenství, vůči dlužníku, který má na území České republiky umístěnou provozovnu, musí být zveřejněno v České republice. Insolvenční soud, v jehož obvodu je umístěna provozovna, rozhodnutí cizího orgánu zveřejní vyhláškou, neprodleně poté, co mu bude doručeno insolvenčním správcem nebo jakýmkoliv jiným orgánem k tomu zmocněným v členském státě Evropské unie, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Česká republika zde využila možnosti, která je jednotlivým členským státům dána v Nařízení a stanovila povinnost zveřejnění rozhodnutí o zahájení hlavního úpadkového řízení (insolvenčního řízení) a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce a to insolvenčnímu soudu, v jehož obvodu má dlužník umístněnou provozovnu. Dle Nařízení tak vzniká povinnost insolvenčnímu správci jmenovanému pro hlavní úpadkové řízení resp. orgánu, který v jiném členském státě hlavní úpadkové řízení zahájil, učinit potřebné úkony k tomu, aby k takovému zveřejnění, na území České republiky, mohlo dojít. Insolvenční soud je pak povinen neprodleně, po té co se o těchto skutečnostech dozví, zajistit zveřejnění uvedených rozhodnutí a to prostřednictvím veřejné vyhlášky v insolvenčním rejstříku a na úřední desce soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že Nařízení nepočítá v souvislosti s vedením insolvenčního řízení s jakýmikoliv zásahy centrálních vnitrostátních orgánů měla by výměna informací probíhat, přímo mezi příslušnými soudy nebo jinými orgány členských států Evropské unie resp. mezi insolvenčním soudem a insolvenčním správcem ustanoveným v jiném členském státě. Insolvenční zákon v této souvislosti úplně pominul obrácenou variantu problému, kdy „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“, které bude označeno jako hlavní úpadkové řízení, bude zahájeno na území České republiky a v jiných členských státech Evropské unie, kde jsou umístněny dlužníkovy provozovny, vznikne povinnost zveřejnit rozhodnutí o zahájení takového řízení. Insolvenční zákon nestanoví konkrétně žádné z osob, kterou uvádí Nařízení, povinnost zajistit zveřejnění uvedených rozhodnutí v jiném členském státě. Vzhledem ke skutečnosti, že z jiných členských států se informace o zahájení hlavního úpadkového řízení a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce zasílají insolvenčnímu soudu, tak by i v opačných případech, tuto povinnost měl mít insolvenční soud, věcně a místně příslušný, který zahájil „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a to, vzhledem k tomu co bylo výše uvedeno, přímo vůči příslušnému soudu nebo jinému orgánu toho členského státu, kde je umístněna provozovna dlužníka resp. insolvenčnímu správci pokud tak stanoví vnitrostátní právní předpis členského státu, kde je umístněna provozovna dlužníka. Je nutné také upozornit na skutečnost, že z textu Nařízení ani z insolvenčního zákona není úplně zřejmé, zveřejnění kterého rozhodnutí má být v jiném členském státě zajištěno. Insolvenční řízení je totiž v souladu s § 97 insolvenčního zákona zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu a účinky insolvenčního řízení nastávají, dle § 109 odst. 4 insolvenčního zákona, okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím, kterým se zahajuje úpadkové řízení ve smyslu Nařízení je však až rozhodnutí o úpadku dlužníka resp. rozhodnutí o prohlášení konkursu, povolení oddlužení či povolení 247

reorganizace. Teprve u takovéhoto rozhodnutí vzniká v souladu s Nařízením insolvenčnímu soudu povinnost zajistit zveřejnění tohoto rozhodnutí v jiném členském státě Evropské unie. Tuto skutečnost lze dovodit z textu Nařízení, ze kterého jednoznačně vyplývá, že úpadkovým řízením ve smyslu Nařízení, je pouze takové insolvenční řízení, které je výslovně uvedeno v příloze A Nařízení. V příloze A , která obsahuje taxativní výčet úpadkových řízení, jsou výslovně uvedeny pouze konkurs, reorganizace a oddlužení a pouze tyto řízení, byť jako takové představují pouhou součást insolvenčního řízení, je možné považovat za úpadkové řízení ve smyslu Nařízení. V souladu s § 148 a násl. insolvenčního zákona není nezbytně nutné, aby insolvenční soud současně s rozhodnutím o úpadku dlužníka rozhodl i o konkrétním způsobu řešení úpadku dlužníka. O způsobu řešení úpadku dlužníka může insolvenční soud, v souladu s § 149 insolvenčního zákona, rozhodnout samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka však, dle mého názoru, není pro potřeby aplikace Nařízení podstatné, protože poté kdy insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka je jednoznačně dané, že úpadek dlužníka bude řešen jedním ze způsobů řešení úpadku dlužníka, který je výslovně uveden v příloze A Nařízení. Pro vznik účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení resp. s rozhodnutím o úpadku již není rozhodující jaký konkrétní způsob řešení úpadku bude následně zvolen. Tyto účinky jsou, v této fázi řešení úpadku dlužníka, shodné pro všechny způsoby řešení úpadku dlužníka. Pro určení územního rozsahu účinků rozhodnutí o úpadku dlužníka bude rozhodující pouze skutečnost jestli bude možné rozhodnutí o úpadku dlužníka chápat jako rozhodnutí o zahájení hlavního, vedlejšího nebo územního úpadkové řízení. Zatímco účinky zahájení hlavního úpadkového řízení se vztahují, na území všech ostatních členských států, tak účinky zahájení vedlejšího a územního úpadkové řízení mají dosah pouze na území státu, který takové úpadkové řízení zahájil. Insolvenční soud je však povinen, pokud bude rozhodovat o úpadku dlužníka, a toto „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ bude nutné chápat jako vedlejší úpadkové řízení, respektovat Nařízení, a rozhodnout o tom, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, tedy jediným způsobem řešení úpadku, který lze v souladu s přílohou B Nařízení, považovat za „likvidační“ úpadkové řízení. Uvedený závěr potvrzuje rovněž stanovisko Evropského soudního dvora, který konstatoval, že okamžik, kdy je zahájeno úpadkového řízení musí toto řízení splňovat následující kritéria. V rámci rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení musí dojít ke zbavení nebo omezení dlužníkových pravomocí nakládat s majetkem, který náleží do majetkové podstaty a musí být ustanovena osoba insolvenčního správce . Pokud tedy bude v jiném členském státě vyžadováno zveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení, mělo by být ze strany tuzemského insolvenčního soudu zajištěno, v jiném členském státě, zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka, bez ohledu na to jestli bylo současně rozhodnuto o tom jakou formou se bude úpadek dlužníka řešit, a nikoliv již vyhláška o zahájení insolvenčního řízení. Shrnutí: rozhodnutí, kterým se zahajuje „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce vydané v jiném členském státě Evropské unie, s výjimkou Dánska, vůči dlužníku, který má na území České republiky umístěnou provozovnu, musí být insolvenčním soudem zveřejněno v České republice insolvenční soud je povinen zajistit zveřejnění rozhodnutí, kterým se zahajuje úpadkové řízení ve smyslu Nařízení proti dlužníkovi, který má na území jiných členských států sídlo nebo provozovnu pouze tehdy pokud to vyžaduje vnitrostátní právní předpis členského státu, ve kterém je umístěno sídlo nebo provozovna dlužníka.

248

18.5 Známí věřitelé dlužníka v „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ Známí věřitelé dlužníka, jsou osoby o nichž insolvenční soud, již v době zahájení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ ví, že by mohli být věřitelé dlužníka, kteří přihlásí své pohledávky v tomto insolvenčním řízení. Tuto skutečnost se insolvenční soud může dozvědět různými způsoby, především pak ze samotného návrhu na zahájení insolvenčního řízení, kde budou tyto osoby označeny jako věřitelé dlužníka, a to ať už samotným dlužníkem v případě tzv. „samodlužnického“ návrhu, nebo věřitelem, který návrh na zahájení insolvenčního řízení podal. Insolvenční zákon v § 430 stanoví, v souladu s Nařízením, že insolvenční soud vyrozumí známé věřitele dlužníka, kteří mají své sídlo, bydliště nebo místo pobytu v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku. Dle odst. 2 § 430 insolvenčního zákona tuto svou povinnost insolvenční soud splní tak, že každému z těchto známých věřitelů, doručí zvlášť rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění. Podle odst. 3 § 430 insolvenčního zákona pak spolu s výše uvedenými rozhodnutími případně jejich zkráceným zněním, doručí insolvenční soud známým věřitelům dlužníka zvlášť „výzvu“ k podávání přihlášek pohledávek. Přestože insolvenčního zákona stanoví, že insolvenční soud splní svou povinnost tím, že zašle známým věřitelům dlužníka výše označené rozhodnutí nebo zkrácené znění rozhodnutí o úpadku dlužníka, neodpovídá text insolvenčního zákona příslušným ustanovením Nařízení. Nařízení stanovuje insolvenčnímu soudu povinnost vyrozumět známé věřitele dlužníka o zahájení úpadkového řízení, a k tomuto účelu zavádí zvláštní způsob oznámení formulářového typu. Formulář, kterým se oznamuje zahájení úpadkového řízení je uvozen záhlavím „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty.“ přeloženým do všech úředních jazyků Evropské unie. Insolvenční soud tedy nesplní svou povinnost oznámit zahájení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“, známým věřitelům dlužníka z jiných členských států tím, že jim zašle výše uvedené rozhodnutí nebo jeho zkrácené znění, ale teprve odesláním formuláře se záhlavím „ Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty.“ přeloženým do všech úředních jazyků Evropské unie. Článek 40 odst. 2 Nařízení pak stanoví náležitosti, které oznámení musí obsahovat. Nařízení předně stanoví, že se musí jednat o individuální oznámení tzn. že insolvenční soud je povinen zaslat takovéto oznámení každému známému věřiteli zvlášť. Insolvenční soud se tedy nemůže zprostit této své povinnosti tím, že zveřejní informaci o zahájení úpadkového řízení v hromadných sdělovacích prostředcích, nebo jiným, v daném členském státě obvyklým způsobem např. prostřednictvím úřední desky soudu v jiném členském státě. Oznámení musí pak především obsahovat lhůty pro přihlášení pohledávek, sankce za nedodržení těchto lhůt, subjekt nebo orgán, u kterého se pohledávky přihláškou uplatňují a jiná opatření stanovená vnitrostátními právními předpisy v souvislosti s přihlašování pohledávek. Oznámení rovněž informuje o tom, zda věřitelé, jejichž pohledávky jsou přednostní nebo zajištěné věcným právem, musí své pohledávky přihlásit i pokud to jejich vnitrostátní právní řád nepožaduje. Dle Nařízení poskytuje tyto informace příslušný soud státu, který úpadkové řízení zahájil nebo jmenovaný správce podstaty v jednom z úředních jazyků státu, který řízení zahájil. Insolvenční soud tedy bude poskytovat uvedené informace v českém jazyce. Na základě ustanovení § 430 odst. 2 insolvenčního zákona musí insolvenční soud zaslat známým věřitelům dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště, sídlo nebo místo 249

podnikání v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, tento formulář dvakrát, a to jednak v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení, kdy součástí oznámení bude rovněž vyhláška o zahájení insolvenčního řízení a také neprodleně poté co rozhodl o úpadku dlužníka, kdy součástí oznámení bude úplné nebo zkrácené znění rozhodnutí o úpadku dlužníka. Tato povinnost je insolvenčnímu soudu opět stanovena nad rámec příslušných ustanovení Nařízení, které vyžaduje zaslat oznámení známým věřitelům dlužníka pouze jedenkrát a to v souvislosti se zahájením úpadkového řízení tedy v našem případě v souvislosti s rozhodnutím o úpadku dlužníka . Nařízení dále stanoví že přihláška pohledávky musí být učiněna v úředním jazyce nebo úředních jazycích státu, který úpadkové řízení zahájil. Vzhledem ke skutečnosti, že by splnění tohoto ustanovení Nařízení mohlo být pro některé věřitele značně limitující, umožňuje Nařízení, aby v úředním jazyce státu, který úpadkové řízení zahájil bylo pouze záhlaví takové přihlášky pohledávky tzn. označení, že se jedná o přihlášku pohledávky „Přihláška pohledávky“. Následně může být věřitel požádán resp. vyzván, aby poskytl subjektu nebo orgánu, jemuž byla přihláška pohledávky doručena, překlad do úředního jazyka tohoto členského státu. Tímto opatřením se zamezí tomu, aby věřitel, v důsledku průtahů s překladem přihlášky pohledávky, zmeškal lhůty stanovené vnitrostátními právními předpisy pro podání přihlášky. Dá se předpokládat, že překlad přihlášky pohledávky do úředního jazyka bude vyžadován v naprosté většině případů a proto by věřitelé neměli se získáním překladu všech relevantních dokumentů otálet, aby byli schopni vyhovět lhůtám, které jim boudou stanoveny v žádosti resp. výzvě k překladu pohledávky. Nařízení rovněž vymezuje v obecné rovině obsah přihlášené pohledávky. Jedná se zejména o kopie podkladů, sdělení o povaze pohledávky, dnu jejího vzniku a výši. Obsahem přihlášky pohledávky musí být rovněž sdělení jestli ji věřitel uplatňuje přednostně, zda je pohledávka zajištěná věcnou zárukou nebo zda se uplatňuje s ohledem na pohledávku výhrada vlastnictví a na který majetek se vztahuje záruka jíž se dovolává. Zbylé práva a povinnosti ponechává Nařízení v kompetenci jednotlivých vnitrostátních právních úprav. V souladu s Nařízením se pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek řídí právním řádem státu, který „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“, ve kterém věřitel hodlá svou pohledávku přihlásit, zahájil. Stejně tak se právním řádem státu, který řízení zahájil řídí i pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek a práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení řízení na základě věcného práva nebo započtením pohledávek s čímž musí věřitel, který svou pohledávku v jiném členském státě přihlašuje do řízení počítat. Pro samotný průběh „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ není rozhodující, ze kterého členského státu ten, který věřitel pochází, ale rozhodující je vždy kategorie a pořadí pohledávky, kterou pohledávce věřitele přiznává právní řád státu, ve kterém bylo řízení zahájeno. Věřitel, který svou pohledávku přihlásil v jiném členském státě, než ze kterého pochází, má stejné práva a stejné povinnosti jako věřitel ze státu, ve kterém bylo „insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem“ zahájeno. V případě „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“, které bude zahájeno v tuzemsku, se všechny výše uvedené záležitosti související s uplatňováním pohledávek v rámci řízení budou řídit příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona, upravující tuto problematiku pro insolvenční řízení. Insolvenční soud by měl známé věřitele, z ostatních členských států Evropské unie, neprodleně po zahájení „insolvenčního řízení s evropským mezinárodním prvkem“ informovat o tom, že své přihlášky pohledávky musí učinit:

250

a) ve lhůtě od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty, která bude stanovena v rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 odst. 2 a odst. 3 insolvenčního zákona), b) pokud ve stanovené lhůtě přihlášku pohledávky nepodají, nebude se k jejich pohledávce v rámci insolvenčního řízení přihlížet (§ 173 odst.1 insolvenčního zákona) c) přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 173 odst.2 insolvenčního zákona) d) přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo vázanou na podmínku (§ 173 odst. 3 insolvenčního zákona), e) přihlášky pohledávek i jejich přílohy se podávají dvojmo (§ 174 odst.1 insolvenčního zákona), f) jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku, nestane-li se tak má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (§ 166 a 174 odst. 3 insolvenčního zákona), g) jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (§ 174 odst. 4 insolvenčního zákona), h) pohledávku je nutné vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení, a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty (§ 175 insolvenčního zákona). i) k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou (§ 177 insolvenčního zákona), j) přihlášku pohledávky musí doručit místně příslušnému insolvenčnímu soudu, u kterého je příslušné insolvenční řízení vedeno (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona), k) pohledávky, které se považují za pohledávky za podstatou nebo jim na roveň postavené není nutné uplatňovat přihláškou ve stanovené lhůtě, ale je možné je možné je uplatnit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení přímo vůči insolvenčnímu správci (§ 203 insolvenčního zákona). Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že věřitelé z jiných členských států Evropské unie, kteří v tuzemském „insolvenčním řízení s evropským mezinárodním prvkem“ přihlašují své pohledávky, tak nemusí učinit prostřednictvím formuláře (§ 176 insolvenčního zákona), který tak je obligatorní pouze pro věřitele z tuzemska a věřitele ze států, které nejsou součástí Evropské unie. Shrnutí: - insolvenční soud vyrozumí známé věřitele dlužníka, kteří mají své sídlo, bydliště nebo místo pobytu v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku prostřednictvím formuláře „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty.“ - věřitelé, kteří mají své sídlo, bydliště nebo místo pobytu v některém z členských států Evropské unie, s výjimkou Dánska, nemusí pro podání přihlášky pohledávky využít obligatorní formulář upravený v insolvenčním zákoně, ale mohou svou pohledávku přihlásit pomocí formuláře „Přihláška pohledávky“.

251

19. Úvod do úpadkového práva EU 19.1 Vazba insolvenčního zákona na právní úpravu úpadkového práva EU V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie se stala součástí tuzemského právního řádu rovněž úprava přeshraničních prvků v rámci úpadkového řízení, která je obsažena v Nařízení Rady č. 1346/2000/ES o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení nebo Nařízení 1346/2000/ES). Nařízení upravuje postup při vedení úpadkového řízení v případě, že se centrum hlavních zájmů dlužníka nachází na území některého z členských států Evropské unie a současně se na území jiného členského státu nachází věřitelé dlužníka nebo jeho majetek. Insolvenční zákon obsahuje ustanovení, které se přímo týkají insolvenčního řízení s tzv. “evropským mezinárodním prvkem“ a mají tedy přímou vazbu na Nařízení. Pro to, aby bylo možno pochopit smysl a význam těchto kusých a na první pohled nesourodých a nesystémových ustanovení insolvenčního zákona, je nutné se nejdříve seznámit s úpravou úpadkového řízení, která je obsažena v komunitárním právním předpise, na který výslovně odkazuje text insolvenčního zákona. Shrnutí: právním předpisem, který upravuje vztahy mezi úpadkovými řízeními, které se týkají více členských států Evropské unie je Nařízení Rady č. 1346/2000/ES o úpadkovém řízení.

19.2 Historie úpadkového práva EU V současné době má činnost podniků velmi často významné personální a materiální dopady na území více členských států Evropské unie. Činnost těchto podniků je proto stále ve větším rozsahu regulována předpisy komunitárního práva. V případě platební neschopnosti těchto podniků pak dochází také k významným zásahům do fungování vnitřního trhu Evropského společenství. Mezi jednotlivými členskými státy byly proto, již na přelomu 80-tých a 90-tých let minulého století, zahájeny diskuze o nutnosti sjednocení právní úpravy, která se věnuje opatřením, které je nutno učinit vůči dlužníkovi, jenž není schopen plnit své peněžité závazky a jehož nepříznivá ekonomická situace se dotýká osob, které pocházejí z více členských států Evropské unie. Zástupci jednotlivých členských států si uvědomovali, že v souvislosti s rozšířením území Evropské unie a prohlubováním svobod vnitřního trhu, jsou před jednotlivým národními soudy členských států stále častěji zahajována úpadková řízení v nichž vystupují věřitelé z různých členských států Evropské unie resp. zahajována úpadková řízení v nichž se majetek dlužníka nachází na území jiného členského státu Evropské unie, než ve kterém je vedeno samotné úpadkové řízení. Zástupci členských států Evropské unie si rovněž uvědomovali, že nejsou schopni komplexně sjednotit úpravu řízení jimiž je v jednotlivých členských státech řešena nepříznivá ekonomická situace subjektů. Národní právní úpravy jsou natolik diferencované, nejen v úpravě průběhu úpadkového řízení, ale také např. již při vymezení osob vůči, kterým lze úpadkové řízení vést, že komplexní řešení nepřichází, za současných podmínek, v úvahu. Pokusili se proto sjednotit alespoň základní pravidla pro vedení úpadkových řízení, které se dotýkají současně několika členských států Evropské unie.

252

Nejednotnost úpravy úpadkového řízení s “přeshraničním“ prvkem měla mnohdy za následek neúčinnost úpadkového řízení vedeného proti dlužníkovi a rovněž neúměrnou délku tohoto řízení. S tímto stavem jsou pak povětšinou spojeny rovněž negativní důsledky pro věřitele dlužníka zejména pak výše uspokojení jejich přihlášených pohledávek, které v průběhu úpadkového řízení obdrží. Za účelem zabezpečení řádného fungování vnitřního trhu, zahájily členské státy Evropské unie počátkem 90-tých let 20. století jednání jejichž cílem bylo sestavení právního předpisu, jímž by se pokusili určitým způsobem sjednotit některé aspekty rozdílných právních úprav úpadkového řízení v jednotlivých členských státech. Výsledkem jednání zástupců jednotlivých členských států pak bylo přijetí Nařízení 1346/2000/ES, které se stalo účinným dne 31. května 2002. Nařízení navazuje na Lucemburskou úmluvu o konkursním řízení, která byla uzavřena dne 23.11.1995. Tato úmluva členských států Evropské unie však nikdy nevstoupila v platnost především z důvodu jejího odmítnutí ze strany Velké Británie. Shrnutí: práce na přípravě „komunitárního právního předpisu“, který sjednocuje některé aspekty národních úprav úpadkového řízení započaly již 80-tých letech dvacátého století, Nařízení 1346/2000/ES se stalo na území členských států Evropské unie účinným od 31.května 2002.

19.3 Vztah tuzemského právního řádu k Nařízení 1346/2000/ES Jak již bylo výše uvedeno Nařízení je součástí tzv. komunitárního práva neboli aquis communitaire. Pouze ve zkratce lze konstatovat, že Evropské společenství a jeho právo, které je nazýváno také komunitárním právem, představuje součást tzv. I. pilíře, na němž je postavena Evropská unie. (pozn. pokud tedy budou v následujícím textu užity termíny „Evropské společenství“ nebo „Evropská unie“ je nutné je, pro účely tohoto textu, brát jako synonyma, přestože tomu tak fakticky není). Komunitární právo je, na rozdíl od práva Evropské unie v užším slova smyslu, založeno na principu subordinace (podřízenosti) jednotlivých členských států Společenství jako celku. Komunitární právo bývá v odborné literatuře nejčastěji členěno dle původu právních norem na primární a sekundární právo. Primární právo je považováno za tzv. ústavní právo Evropských společenství. Jeho obsahem jsou právní normy nacházející se převážně v zakládajících smlouvách Společenství. V současné době představují nejdůležitější dokumenty primárního práva Evropského společenství Smlouva o založení Evropského společenství (dále v tomto textu jen SES), Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva o Evropské unii, Amsterdamská smlouva o revizi zřizovacích smluv a Maastrichtské smlouvy o EU nebo Smlouva z Nice. Naopak právo sekundární tvoří právní akty přijaté orgány Společenství, tedy orgány zřízenými právem primárním. Orgány Společenství však mohou přijímat právo sekundární jen v těch oblastech, v nichž jsou k tomu zmocněny právem primárním. Proto můžeme uzavřít, že právo sekundární je od práva primárního přímo odvozeno. Formy práva sekundárního jsou nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Dle čl. 249 SES je nařízení právním předpisem Evropského společenství, které je bez nutnosti jakýchkoliv prováděcích opatření, obecně závazné nejen pro jednotlivé členské státy Evropské unie, ale rovněž i pro jejich vnitrostátní subjekty práva tzn. veškeré fyzické i

253

právnické osoby. Vnitrostátní subjekty práva se pak na základě „přímého účinku“ nařízení mohou domáhat aplikace jeho ustanovení i před národními soudy členských států. Z čl. 10 SES vyplývá pro tuzemské soudy (insolvenční soudy) u nichž je vedeno úpadkové řízení, tak jak je vymezeno v Nařízení, povinnost zajistit aplikaci Nařízení a respektování jeho ustanovení. Významnou roli při aplikaci právních předpisů Evropského společenství hraje rovněž Evropský soudní dvůr, který má dle čl. 234 SES mimo jiné pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu aktů orgánů Evropského společenství. Evropský soudní dvůr je tak oprávněn podávat závazný výklad právních předpisů Evropského společenství tzn. i Nařízení 1346/2000/ES, a tento výklad je závazný nejen pro přímé účastníky projednávaného sporu, ale rovněž je obecným výkladovým pravidlem příslušného ustanovení právního předpisu Evropského společenství. Evropský soudní dvůr se doposud, ve své výkladové praxi k jednotlivým ustanovením Nařízení 1346/2000/ES příliš nevyjadřoval a relevantní judikatura zatím ve větším rozsahu chybí. Je proto možné jako určitý výkladový prostředek k jednotlivým ustanovením Nařízení využít dostupnou judikaturu vnitrostátních soudů jiných členských států, které mají s aplikací Nařízení 1346/2000/ES rozsáhlejší zkušenosti než tuzemské soudy. Shrnutí: Nařízení 1346/2000/ES je obecně závazným a přímo účinným právním předpisem Evropského společenství.

19.4 Působnost Nařízení 1346/2000/ES Nařízení 1346/2000/ES jako právní předpis sjednocuje vedení úpadkových řízeních, v nichž pochází zúčastněné strany z několika členských států Evropské unie nebo se majetek dlužníka nachází na území více členských států Evropské unie. Nařízení 1346/2000/ES se aplikuje pouze na vztahy mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie. V žádném případě úpravu úpadkového řízení, obsaženou v tomto právním předpise, nelze vztáhnout na úpadkové řízení, které mají pouze vztah k zemím, které nejsou členskými státy Evropské unie. Tato problematika se nadále v celém rozsahu řídí národním právním řádem toho členského státu u jehož orgánů je úpadkové řízení vedeno, případně dvoustrannou nebo vícestrannou smlouvou, již má tento členský stát uzavřenou se státem, ke kterému má úpadkové řízení vztah. Nařízení 1346/2000/ES se týká pouze úpadkových řízení, ve kterých je centrum hlavních zájmů dlužníka soustředěno na území Evropské unie. Tato omezující podmínka se vztahuje nejen na zahájení hlavního úpadkového řízení, ale rovněž i na vedlejší úpadkové řízení resp. územní úpadkové řízení, tak jak jsou popsány v následujícím textu. To znamená, že ustanovení Nařízení nelze vztáhnout na úpadkové řízení vedené v některém z členských států Evropské unie, pokud by se centrum hlavních zájmů dlužníka nacházelo mimo území Evropské unie. V praxi to bude znamenat, že Nařízení 1346/2000/ES nebude možné v žádném případě aplikovat např. na úpadkové řízení vedené na majetek pobočky obchodní společnosti jejíž sídlo se nachází na území USA, pokud se bude v USA současně nacházet i centrum hlavních zájmů této společnosti. Nařízení je obecně použitelné na úpadkové řízení vedené proti jakékoliv fyzické nebo právnické osobě a to bez ohledu na to, jestli je tato osoba podnikatelem či nikoliv.

254

Nařízení je však možné aplikovat na úpadkové řízení vedené proti společnostem, které nebyly založeny podle právního řádu žádného z členských států Evropské unie, pokud mají na území některého z členských států umístěno centrum svých hlavních zájmů. K této otázce se již vyjadřovaly soudy v jiných členských státech Evropské unie. Bylo konstatováno, že rozhodující je otázka umístění centra hlavních zájmů dlužníka na území některého z členských států Evropské unie. Nařízení tedy nevylučuje svou aplikaci na úpadek společnosti, která nebyla založena podle práva některého z členských států Evropské unie, pokud se její centrum hlavních zájmů nachází na území Evropské unie. Tímto způsobem je možně zamezit snaze některých společností vyhnout se aplikaci komunitárního práva v případech, kdy je toto přísnější než právo některého ze státu, který není členem Evropské unie. Na první pohled by se mohlo zdát, že tímto výkladem Nařízení 1346/2000/ES dochází k překročení jeho územní působnosti, protože dlužníkem je společnost založená na základě vnitrostátního práva státu, který není členským státem Evropské unie. Je však nutné odlišit zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi, jehož centrum hlavních zájmů je umístěno ve státě, který není členským státem Evropské unie od situace, kdy dlužník nebyl zřízen podle práva některého z členských států Evropské unie, ale centrum jeho hlavních zájmů je umístěno na území Evropské unie a je tak splněna podmínka mezinárodní pravomoci soudu nebo jiného orgánu členského státu k zahájení úpadkového řízení podle čl. 3 Nařízení 1346/2000/ES. Obdobný postup jako v případě společností, které nebyly založeny podle práva některého z členských států Evropské unie, bude nutné uplatnit i v případě podání návrhu na prohlášení úpadku osoby, která nemá státní občanství žádného z členských států Evropské unie. Nebude zde rozhodující otázka státní příslušnosti, ale rozhodujícím faktorem bude umístění centra hlavních zájmů této osoby, např. tedy její bydliště, místo trvalého pobytu a v případě, že se bude jednat o fyzickou osobu – podnikatele, místo jejího podnikání. Pokud se bude toto nacházet na území některého z členských států Evropské unie bude možné proti takové osobě rovněž vést úpadkové řízení, které se bude řídit Nařízením. Z působnosti Nařízení je vyloučeno Dánsko, jako jeden z členských států Evropské unie. V souladu s čl. 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství není Nařízení 1346/2000/ES v Dánsku závazné ani použitelné. Tato skutečnost vyplývá rovněž z bodu 33 Preambule Nařízení. To tedy znamená, že pokud se bude centrum hlavních zájmů společnosti, jejíž pobočka nebo provozovna se dostane na území některého z členských států Evropské unie do úpadku, nacházet na území Dánska, nelze na toto úpadkové řízení vztáhnout přímo účinná ustanovení Nařízení (pozn. pokud je tedy v tomto textu použit termín členské státy nebo členské státy Evropské unie jsou tím vždy myšleny členské státy Evropské unie s výjimkou Dánska). Z působnosti jsou rovněž vyloučena úpadková řízení, která jsou vedena proti pojišťovnám, úvěrovým institucím, investičním podnikům mající v držení finanční prostředky nebo cenné papíry třetích osob a podniků kolektivního investování. Problematika úpadku těchto institucí je upravena ve zvláštních právních předpisech Evropského společenství, mimo jiné např. ve Směrnici č.2001/24/ES, o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí, Směrnici č. 2001/17/ES, o reorganizaci a likvidaci pojišťoven, Směrnice č. 98/26/ES, o neodvolatelnosti vypořádání v platebních systémech a systémech vypořádání obchodů s cennými papíry, Směrnici č. 93/22/EHS, o investičních službách v oblasti cenných papírů apod. Dle bodu 7 preambule Nařízení jsou konkursy, vyrovnání a podobná řízení vyňaty z působnosti Bruselské úmluvy z roku 1968 o příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních.

255

Shrnutí: z působnosti Nařízení 1346/2000/ES je vyloučeno Dánsko, z působnosti Nařízení 1346/2000/ES jsou vyloučena úpadkové řízení, ve kterých je řešen úpadek pojišťoven, úvěrových institucí, investičních podniků mající v držení finanční prostředky nebo cenné papíry třetích osob a podniků kolektivního investování, Nařízení 1346/2000/ES lze aplikovat pouze na ty úpadkové řízení, která jsou vedena proti dlužníkovi jehož centrum hlavních zájmů se nachází na území Evropské unie.

19.5 Úpadkové řízení ve smyslu Nařízení 1346/2000/ES Vzhledem k nejednotné terminologii, používané vnitrostátními právními předpisy jednotlivých členských států, zavádí Nařízení 1346/2000/ES, pro řízení před soudním nebo jiným příslušným subjektem státu, v rámci něhož je řešena nepříznivá ekonomická situace dlužníka, univerzální pojem „úpadkové řízení“. V čl. 1 odst. 1 Nařízení je stanoveno, že se tento pojem vztahuje na všechny „kolektivní úpadková řízení“. Termín „kolektivní“ užitý v souvislosti s úpadkovým řízením má jednoznačně stanovit, že se musí jednat o takové řízení, ve kterém je splněna podmínka mnohosti věřitelů. Za „kolektivní“ úpadkové řízení tak nelze považovat dvoustranné způsoby řešení závazků dlužníka, mezi než je možné zařadit nejrůznější individuální způsoby vymáhání pohledávek prováděné např. na základě exekuce. Nezbytným důsledkem úpadkového řízení musí rovněž být částečné nebo úplné zajištění majetku dlužníka, který má sloužit k uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Zajištění zde nelze chápat tak, že dlužníkovi bude majetek zabaven a použit k uspokojení pohledávek věřitelů. Zajištěním je nutno chápat jakékoliv, byť i minimální omezení dlužníka v disponování s jeho majetkem. Nařízení 1346/2000/ES rozlišuje dva typy kolektivního úpadkového řízení. Prvním typem je klasické úpadkové řízení, jehož následkem nemusí být nezbytně „zánik“ dlužníka právnické osoby nebo zabavení a následný prodej veškerého majetku fyzické osoby. Cílem tohoto úpadkového řízení může být rovněž sanace, tedy jakési „ozdravění“ ekonomické situace dlužníka a jeho následné pokračování v ekonomickém životě, kdy je dlužník oproštěn od závazků z minulosti. Tyto základní kolektivní úpadkové řízení jsou uvedeny v příloze A Nařízení 1346/2000/ES. V souvislosti s rekodifikací úpadkového práva v České republice bylo nutné změnit i přílohu A Nařízení 1346/2000/ES. Pro účely aplikace insolvenčního zákona jsou tak v příloze A jako klasické úpadkové řízení uvedeny konkurs, reorganizace a oddlužení. Druhým typem kolektivního úpadkového řízení, které je využíváno v rámci Nařízení je úpadkové řízení „likvidační“. Nařízení za likvidační řízení v čl. 2 písm. c) považuje ta kolektivní úpadkové řízení, které zahrnují zpeněžení majetku dlužníka, včetně případů, kdy řízení skončí vyrovnáním nebo jiným opatřením, kterým je platební neschopnost ukončena nebo skončí pro nedostatek majetku dlužníka. Likvidační řízení tedy nemá sanační charakter, nemá za cíl zachránit „provoz“ dlužníka, ale naopak jeho cílem je maximální uspokojení věřitelů a to v co nejkratším možném čase. Cílem likvidačního řízení je tedy zrušení či „majetková likvidace“ společnosti nebo fyzické osoby jako podnikatele. Likvidační řízení jsou pak pro jednotlivé členské státy Evropské unie vymezeny v Příloze B Nařízení 1346/2000/ES.

256

V současné době je pro Českou republiku jako likvidační řízení uznáno pouze řešení úpadku dlužníka konkursem. Za „likvidační“ řízení tak nelze považovat další ze způsobů řešení úpadku a to reorganizaci ani oddlužení, protože jejich účelem je sanace dlužníka a nikoliv jeho majetková likvidace. Nezbytnou součástí úpadkového řízení je také ustanovení správce podstaty jako osoby, která spravuje nebo prodává majetek dlužníka nebo dohlíží na správu záležitostí dlužníka, pokud je úpadek řešen samotným dlužníkem. Jednotlivé osoby, které jsou oprávněny vykonávat funkci správce podstaty jsou uvedeny v Příloze C Nařízení. V souvislosti s Českou republikou jsou v současné době za osobu správce podstaty ve smyslu Přílohy C Nařízení považovány osoby insolvenčního správce, předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce. Shrnutí: Nařízení 1346/2000/ES rozlišuje dva typy úpadkových řízení a to klasické „kolektivní úpadkové řízení“ a speciální „likvidační úpadkové řízení“, „kolektivní úpadkové řízení“ jsou taxativně vymezeny v příloze A Nařízení 1346/2000/ES, „likvidační úpadkové řízení“ jsou taxativně vymezeny v příloze B Nařízení 1346/2000/ES, osoby, které jsou oprávněny vykonávat funkci „správce podstaty“ jsou pak taxativně vymezeny v příloze C Nařízení 1346/2000/ES.

19.6 Základní cíle a obecné principy Nařízení Jedním z hlavních cílů Nařízení je zabránit tomu, aby dotčené strany (osoby nacházející se ve stavu úpadku, obecně tedy dlužník, ale i jeho věřitelé) nebyly motivovány k přesunutí svých aktiv nebo soudních řízení (také úpadkového řízení) z jednoho členského státu do druhého (i nečlenského státu) s cílem zajistit si výhodnější zacházení v průběhu úpadkového řízení tzv. uplatnění principu „forum shopping“. Cílem Nařízení tak je, zamezit zneužívání principu „forum shopping“. Zásadní význam pro vymezení cílů Nařízení má jeho Preambule. Preambule je rovněž, jak je ostatně u právních předpisů Evropského společenství obvyklé, jedním ze základních vodítek výkladu samotného textu Nařízení. Jak již bylo výše řečeno hlavním cílem přijetí Nařízení bylo zabezpečit fungování vnitřního trhu a s tím související vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Od přijetí uvedeného Nařízení si zástupci jednotlivých členských států slibovali, že povede především ke zvýšení účinnosti a zrychlení úpadkových řízení dotýkajících se více členských států Evropské unie. Samotný text Nařízení věnuje pozornost především vymezení mezinárodní pravomoci soudu k zahájení úpadkového řízení, uznání rozhodnutí vydaných v jiném členském státě, které souvisí s úpadkovým řízení a určení kolizních norem pro určení práva rozhodného pro zahájení úpadkového řízení.

Shrnutí: základním prostředkem pro výklad textu Nařízení 1346/2000/ES je jeho Preambule, základní cíle přijetí úpravy Nařízení 1346/2000/ES představují:

257

zabezpečení fungování vnitřního trhu Evropského společenství, zrychlení a zefektivnění úpadkových řízení a zamezení uplatňování principu „forum shopping“.

19.7 Mezinárodní pravomoc pro zahájení řízení Pravidla stanovená Nařízením pro určení pravomoci vymezují pouze mezinárodní pravomoc tj. určí pouze členský stát, jehož soudy nebo jiné příslušné orgány mohou zahájit úpadkové řízení (hlavní, vedlejší nebo územní úpadkové řízení). Určení místní a věcné příslušnosti, v rámci jurisdikce jednotlivých členských států, jehož orgány jsou oprávněny, na základě ustanovení o mezinárodní pravomoci, zahájit úpadkové řízení, je plně v dispozici vnitrostátních právních předpisů. Základní otázkou pro určení mezinárodní pravomoci k zahájení úpadkového řízení je rozlišení úpadkového řízení na hlavní úpadkové řízení, územní úpadkové řízení a úpadkové řízení vedlejší. Podmínky pro určení mezinárodní pravomoci členského státu jehož orgány jsou oprávněny zahájit úpadkové řízení jsou u jednotlivých typů úpadkových řízení nastaveny poněkud odlišně. Odlišné jsou rovněž podmínky za nichž je možné, ve státě jehož orgánům byla na základě pravidel určující mezinárodní pravomoc, tato pravomoc přiznána, vůbec zahájit úpadkové řízení. Mezinárodní pravomoc k zahájení úpadkového řízení nemůže být nikdy vyloučena dohodou mezi dlužníkem a jeho věřitelem nebo dohodou mezi věřiteli. Shrnutí: pravidla určující mezinárodní pravomoc při zahájení řízení stanovují, ve kterém členském státě může být úpadkové řízení, na které se vztahuje Nařízení 1346/2000/ES, zahájeno. 19.7.1 Hlavní úpadkové řízení Stěžejním bodem úpravy úpadkového řízení v Nařízení je rozlišení úpadkového řízení na úpadkové řízení hlavní a úpadkové řízení vedlejší v širším slova smyslu. Úpadkové řízení vedlejší v širším pojetí je pak možno dále rozlišit na úpadkové řízení vedlejší v užším slova smyslu a územní úpadkové řízení. Hlavní úpadkové řízení je vymezeno jako úpadkové řízení vedené v tom členském státě Evropské unie, ve kterém je soustředěno centrum hlavních zájmů dlužníka. Toto místo by mělo odpovídat místu odkud dlužník obvykle spravuje své zájmy a je proto zjistitelné třetími osobami. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně tzn. nestačí pouze určit stát odkud dlužník skutečně řídí své zájmy, ale toto místo musí být rovněž objektivně zjistitelné třetími osobami, tedy zejména věřiteli dlužníka. Nařízení pro určení místa kde je soustředěno centrum hlavních zájmů dlužníka stanoví vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se toto místo, není-li prokázán opak, stanoví podle sídla dlužníka. Vyvratitelnou právní domněnku určující centrum hlavních zájmů dlužníka do státu, kde se nachází jeho sídlo, lze aplikovat pouze u právnických osob, u fyzických osob je nutné vždy vycházet z místa odkud dlužník obvykle spravuje své zájmy a je proto zjistitelné třetími osobami.

258

Cílem Nařízení je, jak již bylo výše řečeno, zabránit uplatnění principu „forum shopping“, tzn. zabránit cílenému zakládání mezinárodní pravomoci soudu nebo jiných orgánů členských států, které jsou oprávněny zahájit hlavní úpadkové řízení. Z tohoto důvodu je podmínka určující centrum hlavních zájmů dlužníka podle jeho sídla, nastavena jako vyvratitelná domněnka. Důkazní břemeno pak bude ležet na tom, kdo tvrdí, že hlavní zájmy dlužníka jsou umístěny v jiném členském státě, než ve kterém je umístěno jeho sídlo. Vyvrácení právní domněnky má smysl zejména v těch případech, kdy má společnost své sídlo registrováno v některém z členských států např. z daňových důvodů (často Irsko, Nizozemsko), ale svou skutečnou činnost a řízení svých záležitostí provádí z jiného členského státu. Jak již konstatovaly soudy v jiných členských státech, nelze otázku sídla společnosti posuzovat čistě formálně. Některé obchodní společnosti či fyzické osoby se mohou snažit, krátce po podání návrhu na prohlášení úpadku, přesunout své sídlo na území jiného členského státu, než ve kterém byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení, čistě z důvodu, že se domnívají, že mezinárodní pravomoc k zahájení hlavního úpadkového řízení přejde do jiného členského státu Evropské unie, který pak bude hodnotit podmínky pro prohlášení úpadku méně přísně. Pouhá změna registrace u příslušných orgánů nesmí být jediným důvodem pro změnu mezinárodní příslušnosti pro zahájení hlavního úpadkového řízení. Určení centra hlavních zájmů dlužníka je nutné posuzovat k okamžiku podání návrhu na zahájení úpadkového řízení, změny sídla provedené po podání tohoto návrhu nemohou mít na určení mezinárodní pravomoci soudu žádný vliv. Soudy v jiných členských státech se rovněž zabývaly problematikou určení místa umístění centra hlavních zájmů společností, které tvoří holding. Základním východiskem je zde ustanovení Nařízení, které konstatuje, že každá právnická osoba má své vlastní centrum hlavních zájmů a současně fakt, že holding není právnickou osobou. K této problematice se již vyslovil také Evropský soudní dvůr, ve svém asi dosud nejznámějším judikátu, který se týká aplikace Nařízení, a to v případě holdingu Parmalat. ESD zde mimo jiné konstatoval, že pro určení centra hlavních zájmů dlužníka není rozhodující skutečnost, zda je společnost, na kterou byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení, ovládána mateřskou společností, která má sídlo v jiném členském státě. Rozhodující jsou skutečnosti, jež jsou objektivní a zjistitelné třetími osobami a umožní prokázat existenci skutečné situace odlišné od té, kterou má odrážet umístění do místa sídla. Evropský soudní dvůr tak v tomto svém rozhodnutí nepotvrdil obecnou teorii, která se velmi často objevuje v odborné literatuře, a se kterou je nutné vyslovit souhlas, že v případě úpadku koncernu by mělo dojít k tzv. „procesní konsolidaci“, která by vedla k urychlení a zpřehlednění celého úpadkového řízení. Hlavní úpadkové řízení se řídí principem „umírněné univerzality“. To znamená že hlavní úpadkové řízení má obecnou platnost na veškerý majetek dlužníka, který se nachází na území všech ostatních členských států Evropské unie, bez ohledu na to jestli se na území těchto států nachází pobočka (provozovna) dlužníka či nikoliv. Umírněnost universality hlavního úpadkového řízení spočívá v tom, že za účelem ochrany některých zájmů věřitelů Nařízení umožňuje zahájit vedle hlavního úpadkového řízení ještě vedlejší úpadkové řízení, které probíhá paralelně s úpadkovým řízením hlavním. Vedlejšímu úpadkovému řízení pak bude podléhat majetek nacházející se na území členského státu, ve kterém bylo vedlejší úpadkové řízení zahájeno. K zahájení hlavního úpadkového řízení je dle čl. 3 odst. 1 Nařízení pravomocný soud členského státu, na jehož území je soustředěno centrum hlavních zájmů dlužníka. Soudem se pro účely Nařízení nerozumí pouze soud ve smyslu tuzemského chápání soudních orgánů, ale jakýkoliv jiný příslušný subjekt členského státu, který je oprávněn zahájit úpadkové řízení nebo v průběhu takového řízení rozhodovat.

259

Pokud bylo v některém z členských států Evropské unie zahájeno hlavní úpadkové řízení, stávají se jakákoliv následně zahájená úpadková řízení, vedlejšími úpadkovými řízeními. V praxi je možné se setkat s tzv. „pozitivním konfliktem pravomocí“, což znamená, že úpadek jednoho dlužníka bude prohlášen „současně“ v několika členských státech Evropské unie. Tento konflikt pravomocí bude nastávat především právě v případech kdy se dlužníci budou snažit zneužít principu „forum shopping“. Důvodem konfliktu pravomocí může také být nejednotný přístup soudů jednotlivých členských států Evropské unie k aplikaci pravidel o mezinárodní příslušnosti. Za hlavní úpadkové řízení bude nutné považovat, to úpadkové řízení, které bylo jako hlavní úpadkové řízení označeno soudem, který své řízení zahájil nejdříve. Přednost tak dostane právní jistota účastníků před správností rozhodnutí soudu. Na této situaci nebude možno nic změnit ani v případě, že se po zahájení úpadkového řízení, které bude soudem označeno jako hlavní úpadkové řízení, prokáže že hlavní zájmy dlužníka jsou fakticky soustředěny v jiném členském státě, než který toto úpadkové řízení zahájil. Tento názor potvrdil rovněž Evropský soudní dvůr. Odlišná situace nastane v případě kdy soud zahájí úpadkové řízení, které označí jako hlavní úpadkové řízení, v jeho průběhu bude postupovat podle jednotlivých ustanovení Nařízení a teprve následně vyjde najevo, že centrum hlavních zájmů dlužníka není soustředěno v žádném z členských států Evropské unie. V takovém případě nebude možno nadále postupovat v úpadkovém řízení podle Nařízení a takové úpadkové řízení i případně všechny vedlejší úpadkové řízení bude nutné přeměnit na klasická vnitrostátní úpadkové řízení, na které se ustanovení Nařízení nevztahují. Shrnutí: hlavní úpadkové řízení může být zahájeno v tom členském státě Evropské unie, kde se nachází centrum hlavních zájmů dlužníka, Nařízení 1346/2000/ES stanovuje pro určení centra hlavních zájmů vyvratitelnou právní domněnku určující centrum hlavních zájmů dlužníka do státu kde se nachází jeho sídlo, faktické centrum hlavních zájmů dlužníka se však nachází ve státě, odkud dlužník skutečně spravuje své zájmy a toto místo je zjistitelné třetími osobami, hlavní úpadkové řízení se řídí principem „umírněné univerzality“. 19.7.2 Vedlejší úpadkové řízení Vedlejší úpadkové řízení může být zahájeno pouze v tom členském státě Evropské unie, v němž je umístěna provozovna dlužníka. Vedlejší úpadkové řízení se může týkat pouze majetku dlužníka nacházejícího se v tomto členském státě. Provozovnou dlužníka je ve smyslu Nařízení provozní místo, kde dlužník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. Termín provozovna, stejně jako ostatní pojmy použité v textu Nařízení, není možné vykládat pouze na základě tuzemských právních předpisů. Pro bližší vymezení provozovny ve smyslu Nařízení tak nelze bezvýhradně použít vymezení obsažené v obchodním zákoníku, zákonu o DPH nebo v zákoně o daních z příjmů. Za provozovnu, ve smyslu Nařízení, pak musíme považovat i formální sídlo dlužníka, pokud na základě rozhodnutí soudu bude místo umístění centra hlavních zájmů dlužníka určeno na území jiného členského státu, než na území státu kde je umístěno formální sídlo dlužníka.

260

Za provozovnu je nutno také považovat i místo kde jsou umístěny dlužníkovy hlavní zájmy, pokud hlavní úpadkové řízení bylo na základě aplikace principu právní jistoty, zahájeno na území jiného členského státu. Vymezení pojmu provozovny směřuje zejména k odlišení pasivní a aktivní formy investování. Musí se jednat o činnost, která není přechodná což rovněž vylučuje možnost zahájit vedlejší úpadkové řízení proti osobě, která využila možnost danou jí komunitárními předpisy týkající se příležitostného nebo dočasného usazení. Nařízení však neuvádí žádnou konkrétní lhůtu, která by vymezila rozdíl mezi výkonem přechodné hospodářské činnosti a trvalé hospodářské činnosti. Zde opět bude nutné využít kritéria pohledu věřitelů a pokud budou věřitele výkon hospodářské činnosti v daném členském státě považovat za trvalý, je nutné bez ohledu na ostatní skutečnosti považovat tento členský stát za stát, kde je umístněna provozovna dlužníka. Okamžikem, ke kterému je nutné zkoumat existenci provozovny je, stejně jako v případě umístění centra hlavních zájmů dlužníka, den kdy byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení. Jak už bylo výše řečeno vedlejší úpadkové řízení se týká pouze majetku dlužníka, který se nachází na území členského státu, který toto řízení zahájil. Pro určení členského státu v němž se nachází dlužníkův majetek stanovuje Nařízení následující kritéria: 1. v případě hmotného majetku je to členský stát, na jehož území se hmotný majetek nachází, 2. v případě majetku, vlastnických práv nebo nároků, které musí být zapsány ve veřejném rejstříku, území členského státu, pod jehož pravomoc rejstřík spadá, 3. v případě pohledávek členský stát, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy povinné třetí osoby. Umístění majetku dlužníka je nutné opět zkoumat ke dni, kdy byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení. Jak již bylo výše řečeno vedlejší úpadkové řízení, tak jak je vymezeno v Nařízení, je nutné chápat v širším slova smyslu. Nařízení rozlišuje dva typy vedlejšího úpadkového řízení: a) územní úpadkové řízení, které je vymezeno čl. 3 odst. 2 a 4 Nařízení, b) vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu, které je vymezeno v čl. 3 odst. 2 a 3 Nařízení. Rozhodující pro posouzení o jaký typ vedlejšího úpadkového řízení se jedná je okamžik zahájení tohoto úpadkového řízení. V případě, že je vedlejší úpadkové řízení zahájeno před zahájením hlavního úpadkového řízení, jedná se o územní úpadkové řízení. V případě, že je vedlejší úpadkové řízení zahájeno až po zahájení hlavního úpadkového řízení jedná se vždy o vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu. A) Územní úpadkové řízení Územním úpadkovým řízením je chápáno řízení, které je zahájeno v členském státě Evropské unie, v němž nemá dlužník soustředěny centrum svých hlavních zájmů, ale má zde umístěnou svou provozovnu. Územní úpadkové řízení musí být zahájeno před zahájením hlavního úpadkové řízení a to pouze z těchto důvodů: 1) pokud hlavní úpadkové řízení nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území je soustředěno centrum hlavních zájmů dlužníka, nebo 2) pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná

261

provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny. Z uvedeného tedy plyne, že v případě územních úpadkových řízení s největší pravděpodobností nebudou přicházet v úvahu tzv. „samodlužnické návrhy“ na prohlášení úpadku. Návrh na prohlášení úpadku, který by byl podán samotným dlužníkem, by tak připadal v úvahu pouze v případě, že v členském státě, v němž jsou soustředěny hlavní zájmy tohoto dlužníka, nejsou splněny podmínky pro podání návrhu na prohlášení úpadku (např., úpadek dlužníka nelze řešit v rámci úpadkového řízení – v některých státech nelze v úpadkovém řízení řešit úpadek fyzických osob – nepodnikatelů). Tuto skutečnost je povinen zkoumat soud u nějž je dlužníkův návrh na prohlášení územního úpadkového řízení podán, jako jednu ze základních podmínek zahájení tohoto typu úpadkového řízení. Územní úpadkové řízení nelze zahájit, na základě výše uvedených skutečností u dlužníka, který je fyzickou osobou, která není „podnikatelem“. U fyzických osob “nepodnikatelů“ bude totiž vždy zahájeno hlavní úpadkové řízení a to v členském státě kde se nachází jejich bydliště nebo místo trvalého pobytu. V případě fyzických osob „podnikatelů“ je možné územní úpadkové řízení zahájit stejně jako u právnických osob pouze v případě, že tyto osoby mají provozovnu umístěnou v jiném členském státě, než ve kterém je umístěno centrum jejich hlavních zájmů. V okamžiku kdy bude zahájeno hlavní úpadkové řízení, stává se případné územní úpadkové řízení úpadkovými řízeními vedlejšími v užším slova smyslu a přiměřeně se na něj použijí i pravidla pro vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu. Územní úpadkové řízení nemusí mít, na rozdíl od vedlejšího úpadkového řízení v užším slova smyslu, likvidační podobu. Může jím být tedy, kterékoliv kolektivní úpadkové řízení vymezené v příloze A Nařízení. Pokud je po zahájení územního úpadkového řízení zahájeno také hlavní úpadkové řízení, může správce podstaty ustanovený v hlavním úpadkové řízení požadovat, aby bylo vedlejší úpadkové řízení, jež bylo doposud vedeno jako územní úpadkové řízení, které nemá likvidační charakter, přeměněno na některé z úpadkových řízení vymezených v příloze B Nařízení, tedy s likvidačním charakterem. Správce podstaty to však může požadovat pouze v případě, že je přeměna vedlejšího úpadkového řízení v zájmu věřitelů v hlavním úpadkovém řízení. Tuto skutečnost je pak povinen prokázat u soudu, který vede vedlejší úpadkové řízení. Pokud tuto skutečnost správce podstaty prokáže je soud povinen, a to z moci úřední, přeměnit stávající úpadkové řízení, které nemělo likvidační charakter, na některé z úpadkových řízení s likvidačním charakterem (např. zruší schválenou reorganizaci a prohlásí na majetek dlužníka konkurs). Pokud to stav vedlejšího úpadkového řízení, které bylo dříve územním úpadkovým řízením, dovolí použijí se přiměřeně na toto řízení také čl.31 až 35 Nařízení. B) Vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu Vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu (dále jen vedlejší úpadkové řízení) je jakékoliv úpadkové řízení zahájené poté, co již bylo zahájeno úpadkové řízení hlavní. Vedlejším úpadkovým řízením je rovněž úpadkové řízení, které bylo zahájeno v členském státě Evropské unie v němž jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, pokud bylo zahájeno až po úpadkovém řízení zahájeném v jiném členském státě, které bylo označeno jako hlavní úpadkové řízení. Jak již bylo výše řečeno v praxi ESD převládl princip právní jistoty zúčastněných stran nad principem správnosti rozhodnutí.

262

Rovněž vedlejší úpadkové řízení lze zahájit pouze ve členském státě Evropské unie, kde je umístěna provozovna (sídlo) dlužníka jehož centrum hlavních zájmů se nacházejí v jiném členském státě. Vedlejší úpadkové řízení musí být vždy řízením likvidačním a to bez ohledu na to, jakým typem řízení je hlavní úpadkové řízení. Vymezení pojmu likvidační řízení obsahuje Nařízení v čl. 2 písm. c). Za likvidační řízení jsou považovány jednak kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jeho následné rozdělení mezi věřitele a jmenování správce a jednak také případy kdy je dlužníkův úpadek ukončen vyrovnáním nebo jiným vhodným opatřením resp. případy kdy je úpadkové řízení zastaveno z důvodu nedostatku majetku dlužníka. Kolektivní úpadkové řízení, které mají likvidační charakter jsou pak pro jednotlivé členské státy taxativně vymezeny v Příloze B Nařízení. Vedlejší úpadkové řízení může soud, členského státu na jehož území je umístěna provozovna dlužníka, zahájit bez nutnosti zkoumat jestli se provozovna dlužníka nachází v platební neschopnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že Nařízení, pro dlužníka proti němuž bylo v jiném členském státě zahájeno hlavní úpadkové řízení, stanoví v členském státě kde je umístěna jeho provozovna, právní fikci platební neschopnosti této provozovny. Proto se bude vždy vycházet ze skutečnosti, že provozovna dlužníka je v platební neschopnosti i kdyby tomu tak fakticky nebylo. Podat návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení může: a) správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení, b) jakákoliv jiná osoba nebo orgán oprávněný podat návrh na zahájení úpadkového řízení podle práva členského státu, na jehož území je zahájení vedlejšího řízení navrhováno. Skutečnost, že návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení může podat správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení neznamená, že by se podmínky podání a náležitosti tohoto návrhu neřídily právním řádem členského státu, v němž je návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení podáván. Pokud tedy bude návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení podáván u tuzemského insolvenčního soudu, musí insolvenční návrh splňovat všechny náležitosti, které jsou na něj kladeny tuzemským právním řádem (občanským soudním řádem, insolvenčním zákonem) s tím, že tento návrh nemusí obsahovat tvrzení, které bude osvědčovat úpadek dlužníka, protože zde, jak bylo shora uvedeno, zakládá Nařízení právní fikci úpadku dlužníka formou platební neschopnosti. Shrnutí: Nařízení 1346/2000/ES rozlišuje dva typy vedlejšího úpadkového řízení a to „územní úpadkové řízení“ a „vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu“, „územní úpadkové řízení“ lze zahájit, pouze ve státě, kde se nachází provozovna dlužníka a to i před zahájením hlavního úpadkového řízení, „vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu“ lze zahájit pouze ve státě, kde se nachází provozovna dlužníka a to až po zahájení hlavního úpadkového řízení, „územní úpadkové řízení“ může být vedeno jako jakékoliv řízení uvedené v příloze A Nařízení 1346/2000/ES, „vedlejší úpadkové řízení v užším slova smyslu“ může být vedeno pouze jako úpadkové řízení uvedené v příloze B Nařízení 1346/2000/ES.

263

19.8 Uznání rozhodnutí 19.8.1 Uznání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení Nařízení v bodu 22 Preambule předvídá okamžité a automatické uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení a rozhodnutí učiněných v souvislosti s tímto úpadkovým řízením. Okamžité uznávání lze označit také jako automatické, bez nutnosti provést jakýkoliv úkon směřující k tomuto uznání, mimo vydání samotného rozhodnutí. Automatické uznání rozhodnutí bude ve svém důsledku znamenat, že v okamžiku kdy nastanou účinky rozhodnutí vydaného v rámci úpadkového řízení vedeného v jednom z členských států Evropské unie, budou se účinky takového rozhodnutí vztahovat na území všech členských států Evropské, ve kterých se nachází majetek dlužníka resp. jeho věřitelé. Automatické uznávání rozhodnutí se zakládá na vzájemné důvěře mezi členskými státy. Tyto základní myšlenky Nařízení, které jsou obsaženy v Preambuli Nařízení jsou pak rozvedeny v čl. 16 a 17 Nařízení. Je zde stanoveno, že rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle čl. 3, je automaticky uznáno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil. Toto platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být v jiném členském státě proti dlužníku daného typu zahájeno. Jak již bylo výše řečeno uznání rozhodnutí je automatické a jako takové nevyžaduje splnění žádných dalších podmínek jako jsou např. zveřejnění rozhodnutí o zahájení konkursního řízení ve státě uznání. Nařízení v čl. 21 a 22 zmiňuje možnost veřejného oznámení rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení, ale v žádném případě se nemůže jednat o podmínku uznání takového rozhodnutí v jiném členském státě. Uznání rozhodnutí v jiných členských je podmíněno pouze jeho účinností. Nařízení nestanoví obecně okamžik, ke kterému jsou rozhodnutí v úpadkovém řízení účinná, proto se účinnost tohoto rozhodnutí řídí právním řádem členského státu, jehož soud toto rozhodnutí vydal. Podmínka účinnosti však neznamená, že toto rozhodnutí musí být konečné ve smyslu nabytí právní moci. Rovněž rozhodnutí, která jsou napadena řádným právním prostředkem jsou účinná v jiných členských státech, pokud již nabyla účinků v členském státě, který je vydal. Pokud bude následně takové rozhodnutí na základě podaného opravného prostředku zrušeno, účinky takového zrušení nastávají současně ve všech členských státech Evropské unie a to k momentu účinnosti zrušení rozhodnutí. Nařízení rovněž stanoví, že uznána budou pouze ta rozhodnutí, které byly vydány soudem příslušným podle čl. 3. Tím je míněna pouze pravomoc mezinárodní, nikoliv již věcná a místní příslušnost. Věcná a místní příslušnost soudu se vždy řídí vnitrostátními právními předpisy a lze ji napadnout pouze vnitrostátními opravnými prostředky. Stejně tak nesmí být žádným soudem z jiného členského státu namítáno, že soud, který se prohlásil pravomocným k zahájení hlavního úpadkového řízení, jím ve skutečnosti nebyl. Na základě aplikace principu právní jistoty je tak rozhodující, že se soud, který se prohlásil za pravomocného k zahájení hlavního úpadkového řízení, za pravomocný skutečně považoval. Podmínkou vylučující uznání rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení nesmí být ani skutečnost, že proti tomuto typu dlužníkovi nemůže být, v členském státě kde má být rozhodnutí uznáno, vedeno úpadkové řízení. Klasickým případem může být úpadkové řízení vedené proti spotřebitelům, které právní řády některých z členských států neumožňují zahájit např. Belgie. I v takovém případě je povinností těchto členských států uznat rozhodnutí jímž se zahajuje hlavní úpadkového řízení v některém jiném členském státě s tím, že jim nevznikne povinnost

264

zahájit vedlejší úpadkové řízení a to ani v případě, že toto bude požadovat správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení. Shrnutí: Nařízení 1346/2000/ES upravuje princip automatického a bezpodmínečného uznání všech rozhodnutí vydaných v úpadkovém řízení na území všech ostatních členských států Evropské unie. 19.8.2 Odmítnutí uznání rozhodnutí Odmítnout uznat rozhodnutí, jímž je zahájeno hlavní úpadkové řízení v jiném členském státě nebo vykonat rozhodnutí učiněné v souvislosti s takovým řízením, mohou členské státy pouze, pokud by byly účinky takového rozhodnutí ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu. Za zjevný rozpor s veřejným pořádkem členského státu považuje Nařízení v čl. 26 především rozpor se základními zásadami nebo ústavními právy a svobodami jednotlivce. Výhrada veřejného pořádku (ordre public) tak představuje jedinou možnost, jak může členský stát odmítnout uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě v rámci úpadkového řízení. Tato výhrada musí být aplikována pouze ve zvlášť výjimečných případech, kdy hrozí, že dojde ke zjevnému a jasnému porušení základních práv a svobod zaručených ústavními předpisy členského státu. Evropský soudní dvůr v již citovaném judikátu Eurofood IFCS Ltd. (Parmalat) konstatoval, že výhradu veřejného pořádku lze uplatnit v případě, jestliže bylo rozhodnutí o zahájení řízení přijato při zjevném porušení základního práva být vyslechnut, kterého požívá osoba dotčená takovým řízením. Z Nařízení jednoznačně nevyplývá, jestli výhradu veřejného pořádku lze aplikovat pouze na návrh či je soud povinen se jí zabývat i z moci úřední. Vzhledem ke skutečnosti, že Nařízení je přímo účinná právní norma, kterou jsou povinny respektovat všechny vnitrostátní subjekty práva tedy i soudy, lze konstatovat, že výhradu veřejného pořádku lze uplatnit i z moci úřední. Soud, který bude mít povinnost se případným odmítnutím uznání zabývat, není v Nařízení výslovně uveden, a proto jím bude soud určený na základě vnitrostátních právních předpisů členského státu. V případě, že se bude jednat o členský stát jehož soud byl oprávněn zahájit nebo již zahájil územní úpadkové řízení bude příslušný k odmítnutí uznání rozhodnutí, s uplatněním výhrady veřejného pořádku, ten soud, který je současně příslušný k vedení územního úpadkového řízení. Stejně tak tomu bude i v případě vedlejšího úpadkového řízení v užším slova smyslu. Problémy mohou nastat v případě, že se bude jednat o odmítnutí uznání rozhodnutí v členském státě, kde je umístěn pouze majetek dlužníka např. nemovitost, ale nenachází se zde provozovna dlužníka. V takovém případě bude nutné určit soud příslušný k odmítnutí uznání na základě jiných vnitrostátních pravidel stanovujících věcnou a místní příslušnost soudu. V případě České republiky tak bude v případě nejasností s věcnou a místní příslušností rozhodovat Nejvyšší soud České republiky resp. některý z Vrchních soudů, který z krajských soudů je k tomuto úkonu příslušný. Shrnutí: k odmítnutí automatického uznání rozhodnutí vydaných v úpadkovém řízení může dojít pouze při uplatnění výhrady veřejného pořádku.

265

19.8.3 Uznání a výkon soudních rozhodnutí vydaných v rámci řízení

úpadkového

V jiných členských státech, než ve kterém bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, se uznává nejen rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení dle čl. 16 Nařízení, ale rovněž jakékoliv další rozhodnutí učiněné soudem, nebo jiným příslušným orgánem členského státu, u něhož je vedeno hlavní úpadkové řízení, které se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení. Dle čl. 25 Nařízení se takto uznávají rovněž vyrovnání tímto soudem nebo jiným orgánem schválená. Dále se ustanovení čl. 25 Nařízení vztahuje rovněž na rozhodnutí, které vyplývají přímo z průběhu úpadkového řízení, a na rozhodnutí, která s nimi úzce souvisejí, i když je učinil jiný soud, než který svým rozhodnutím zahájil úpadkové řízení. V našem případě by se jednalo, v případě konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, např. o rozhodnutí vydané v incidenčních sporech případně pokud by v rámci insolvenčního řízení bylo projednání incidenčního sporu přikázáno jinému soudci, než který vede insolvenční řízení. V členských státech se rovněž na základě čl. 25 Nařízení uznávají rozhodnutí týkající se ochranných opatření, která byla učiněna po podání návrhu na zahájení úpadkového řízení. Na základě principu automatického uznávání rozhodnutí jsou členské státy tedy povinny respektovat rozhodnutí z jiných členských států, které odpovídají tuzemským předběžným opatřením. Tato další rozhodnutí se uznávají na základě stejných principů jako rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení podle čl. 16, tedy automaticky, bez nutnosti jakýchkoliv dalších kroků ze strany soudu jiného orgánu, který toto rozhodnutí vydal. Jiný členský stát může rovněž v tomto případě uplatnit výhradu veřejného pořádku a odmítnout uznat nebo vykonat takové rozhodnutí. Členským státům je v případě rozhodnutí, které se uznávají podle čl. 25 Nařízení dána širší možnost pro odmítnutí uznání nebo vykonání tohoto rozhodnutí. Členské státy jsou oprávněny odmítnout nebo vykonat rozhodnutí, nejen na základě uplatnění výhrady veřejného pořádku, ale také z důvodu, že by uznání nebo výkon rozhodnutí vedl k omezení osobní svobody nebo listovního tajemství. Nařízení v čl. 25 rovněž stanoví, že výkon rozhodnutí, která jsou uznána dle čl. 25 Nařízení se provádí podle čl. 31 až 51 (s výjimkou čl. 34 odst. 2) Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluv o přistoupení k této úmluvě (dále jen Bruselská úmluva). S účinností k 1.3.2002 však vstoupilo v platnost Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. V odborné literatuře je toto Nařízení označováno jako Nařízení Brusel I. Toto nařízení podle svého čl. 68 nahrazuje ve vztazích mezi členskými státy Bruselskou úmluvu a veškeré odkazy na Bruselskou úmluvu v ostatních právních předpisech Evropské unie je nutné chápat, od 1.3.2002, jako odkazy na Nařízení Brusel I. Podstatou Nařízení Brusel I. je, že rozhodnutí vydaná v jiném členském státě lze vykonat až po udělení souhlasu soudu nebo úředníků státu, kde má být uvedené rozhodnutí vykonáno. Samotný výkon rozhodnutí pak provádí příslušné vnitrostátní úřady, a to dle procesních předpisů, jimiž vnitrostátní právo obecně upravuje výkon rozhodnutí. To tedy znamená, že pokud bude rozhodnutí vydáno v tuzemsku, bude automaticky uznáno na území všech ostatních členských států, ale jeho výkon na území ostatních členských států se bude řídit pravidly stanovenými v Nařízení Brusel I.

266

Shrnutí: Nařízení 1346/2000/ES upravuje pouze uznávání rozhodnutí vydaných v úpadkovém řízení, jejich výkon se řídí pravidly stanovenými v Nařízení Brusel I. 19.8.4 Účinky uznání rozhodnutí Dle čl. 17 Nařízení mají rozhodnutí, které jsou uznána v souladu s čl. 16 Nařízení, ve státě uznání stejné účinky procesněprávní i materiálněprávní jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto Nařízení nestanoví jinak, a pokud není ve státě uznání zahájeno vedlejší úpadkové řízení. Výjimku z materiálněprávních účinků uznaného rozhodnutí tvoří pouze vymezené výjimky z aplikace čl. 4 Nařízení. Tyto výjimky jsou pak obsaženy v čl. 5 - 14 Nařízení a pozornost jim bude věnována v následujících částech tohoto textu. Žádný význam tak nemají účinky, které by s tímto uznáním spojoval vnitrostátní právní řád. Tento princip je obecně nazýván jako „extension model“ a je jedním z prostředků jímž je podporován univerzální princip hlavního úpadkového řízení. V čl. 15 Nařízení pak je stanovena výjimka z procesněprávních účinků uznání rozhodnutí. Vztahuje se k účinkům zahájení hlavního úpadkového řízení ve státě uznání, ve vztahu ke sporům probíhajících ve státě uznání, které se vztahují k právu nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty hlavního úpadkového řízení. Účinky zahájeného hlavního úpadkového řízení se řídí právem státu, který vede uvedený spor o majetek nebo právo náležející do majetkové podstaty hlavního úpadkového řízení. Pokud bylo ve státě uznání zahájeno vedlejší úpadkové řízení nemohou být účinky tohoto úpadkového řízení v jiných státech napadány, tedy ani ve státě, kde bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení. Jakékoliv omezení práv věřitele, zejména odklad platby nebo prominutí dluhu, které je důsledkem vedlejšího úpadkového řízení, má účinky na majetek nacházející se v jiném členském státě pouze v případě těch věřitelů, kteří s tím vyslovili souhlas. Obecně jsou účinky vedlejšího úpadkového řízení omezeny pouze na majetek nacházející se na území členského státu, ve kterém je vedlejší úpadkové řízení vedeno. Shrnutí: účinky rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení nastávají v ostatních členských státech Evropské unie ve stejný okamžik jako ve státě, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno.

19.9 Kolizní normy Kolizní normy představují speciální typ právních norem, které neobsahují hmotněprávní úpravu, ale obsahují pravidla pro určení práva rozhodného pro právní vztahy, kterých se tyto kolizní normy týkají. Kolizní normy tedy přímo ukážou na hmotně právní úpravu členského státu, kterým se dané právní vztahy řídí. V tomto případě se dle kolizních norem obsažených v Nařízení určí vnitrostátní právní řád, kterým se řídí právní vztahy vyplývající z probíhajícího úpadkového řízení.

267

19.9.1 Uplatnění principu „lex fori concursus“ Jedním ze základních cílů Nařízení je stanovit jednotná pravidla pro kolizní normy členských států. Kolizní normy byly doposud obsaženy v předpisech mezinárodního práva soukromého uvedených členských států. Vnitrostátní právní předpisy mezinárodního práva soukromého jsou ve vztahu k úpadkovým řízením nahrazeny právě textem Nařízení. Pokud není stanoveno jinak, měly by být na úpadkové řízení použity právní předpisy členského státu, který úpadkové řízení zahájil - uplatňuje se tedy princip „lex fori concursus“. Uvedená obecná kolizní norma by měla platit jak pro hlavní úpadkové řízení tak i vedlejší a územní úpadkové řízení. „Lex fori concursus“ určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby i právní vztahy, s výjimkami uvedenými výslovně v tomto Nařízení. Právo státu, který úpadkové řízení zahájil upravuje rovněž veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení. Určení práva rozhodného pro zahájení úpadkového řízení je upraveno v čl. 4 Nařízení pro hlavní úpadkové řízení a čl. 28 Nařízení pro vedlejší a územní úpadkové řízení. Obecný princip při stanovení práva rozhodného pro zahájení hlavního úpadkového řízení je uveden v čl. 4 odst. 1 Nařízení. Nařízení zde stanoví, že právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky, je právní řád toho členského státu Evropské unie, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno. Nařízení zde tedy nerozlišuje mezi tím jestli bylo úpadkové řízení zahájeno jako úpadkové řízení hlavní nebo úpadkové řízení vedlejší či územní. V případě vedlejšího úpadkového řízení je však nutné dát pozor na další ustanovení Nařízení, které specifikují vedení vedlejšího úpadkového řízení, především omezení jeho účinků pouze na majetek nacházející se na území státu, ve které je vedlejší úpadkové řízení zahájeno. Právem státu v němž bylo úpadkové řízení zahájeno se pak řídí především podmínky pro zahájení řízení, jeho vedení a skončení. Toto právo určuje zejména: a) Proti kterému typu dlužníka může být úpadkové řízení zahájeno. Skutečnost, že úpadkové řízení, na které se vztahuje Nařízení, lze vést proti jakékoliv fyzické nebo právnické osobě, bez ohledu na to jestli je podnikatelem nebo ne, neznamená automaticky, že takové úpadkové řízení bude moci být v jednotlivých členských státech Evropské unie, skutečně, proti jakékoliv fyzické nebo právnické osobě, fakticky zahájeno. Jednotlivé členské státy mohou mít stanoveny nejrůznější výjimky z působnosti vnitrostátních předpisů upravujících úpadkové řízení jimiž omezují okruh osob, proti nimž lze úpadkové řízení vést. b)

Vymezení majetku, který tvoří část majetkové podstaty, a způsob nakládání s majetkem, který dlužník nabyl po zahájení úpadkového řízení. Rovněž zde obsahují vnitrostátní právní řády nejrůznější kritéria pro to, který majetek dlužníka lze zahrnout do majetkové podstaty, a který nikoliv a způsob nakládání s majetkem, který dlužník nabyl až po zahájení úpadkového řízení. c) Oprávnění dlužníka a správce podstaty v průběhu úpadkového řízení. Je nutné vždy posoudit jak jednotlivé členské státy vymezují např. osobu s dispozičními oprávněními pro jednotlivé formy řešení úpadku a rovněž rozdělení dalších oprávnění mezi správce podstaty a dlužníka, v průběhu řešení úpadku.

268

Podmínky, za kterých může dojít, v průběhu úpadkového řízení, k započtení pohledávky. Přestože to není v rámci vnitrostátních úpadkových řízení obvyklé, Nařízení umožňuje uspokojit pohledávku v rámci úpadkového řízení formou započtení, pakliže to připouští vnitrostátní právní řád členského státu, který insolvenční řízení zahájil. e) Účinky úpadkového řízení na probíhající smlouvy, jejichž smluvní stranou je dlužník. f) Pohledávky, které mají být přihlášeny proti dlužníkově majetku a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení úpadkového řízení. g) Pravidla pro přihlašování pohledávek, prověřování a přiznávání pohledávek. h) Pravidla pro provedení rozvrhu výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku, pořadí pohledávek a práv věřitelů, kteří byli částečně uspokojeni po zahájení úpadkového řízení na základě věcného práva nebo započtení pohledávek. i) Podmínky a účinky skončení úpadkového řízení, zejména vyrovnáním. j) Práva věřitelů po skončení úpadkového řízení. k) Kdo má nést náklady a výdaje vzniklé v úpadkovém řízení. l) Pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele atd. m) Pravidla týkající se neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele Zde je nutné si uvědomit, že právním řádem státu, který zahájil úpadkové řízení se řídí pravidla pro určení neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti právních úkonů pouze tehdy pokud poškozují všechny věřitele dlužníka bez ohledu na to jestli se jedná o věřitele z jiných členských států, nebo věřitele přihlášené v rámci vedlejšího úpadkového řízení. Ustanovení § 4 odst. 2 písm. m) Nařízení se nepoužije v případě, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele prokáže že: - je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení, a - toto právo neumožňuje v žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon. To znamená tedy, že pokud dlužník uzavře smlouvu s jinou osobou, podle právního řádu jiného členského státu, než u kterého je vedeno úpadkové řízení, není možné tuto smlouvu žádným způsobem napadnout v členském státě v němž je vedeno úpadkové řízení, pokud uvedená osoba prokáže, že smlouvu není možné z žádného důvodu napadnout podle práva, kterým se řídí uvedená smlouva a to i přesto, že by tyto smlouva byla napadnutelná podle práva státu, který vede úpadkové řízení a touto smlouvou by byly poškozeny všichni věřitelé dlužníka. Shrnutí: není-li v Nařízení 1346/2000/ES stanoveno jinak řídí se právní vztahy vyplývající z úpadkového řízení právním řádem státu, který toto úpadkové řízení zahájil, uplatňuje se tedy princip „lex fori concursus“.

269

19.9.2 Výjimky z principu „lex fori concursus“ Z obecného pravidla „lex fori concursus“, dle kterého se podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení řídí právním řádem státu, který toto úpadkové řízení zahájil, však bylo nutno, z důvodu ochrany právní jistoty a oprávněných očekávání osob z jiných členských států, než ve kterém bylo řízení zahájeno, přijmout určité výjimky. Výjimky nalezneme upraveny v čl. 5 až čl.15 Nařízení. Zvláštní úprava v čl. 5 se týká především ochrany věcných práv věřitelů a třetích osob. Článek 5 Nařízení nerozlišuje mezi tím jestli se jedná o věcné právo k majetku hmotnému či nehmotnému, movitému nebo nemovitému, k jednotlivě určené věci nebo souboru věcí. Podmínkou je, že tento majetek náleží dlužníkovi a nachází se v okamžiku zahájení úpadkového řízení na území jiného členského státu. Právním řádem státu na jehož území se tento majetek dlužníka nachází (princip lex situs) se tak řídí vznik, platnost a rozsah věcných práv jejichž demonstrativní výčet podává Nařízení odst. 2 čl. 5. Řadí mezi ně zejména: a) právo majetek zcizit nebo jej nechat zcizit a dosáhnout z tohoto majetku uspokojení z výnosu nebo příjmu, zejména na základě zástavního práva nebo hypotéky, b) výhradní právo na uspokojení pohledávky, zejména právo zajištěné zástavním právem vztahujícím se k této pohledávce nebo postoupením pohledávky jako záruky, c) právo žádat vydání nebo navrácení majetku na komkoli, v jehož držbě se nachází nebo kdo jej užívá proti vůli oprávněného, d) věcné právo k výnosu z majetku. Skutečnost, že se věcná práva řídí právním řádem státu na jehož území se majetek nachází nebrání tomu aby, v členském státě v němž je vedeno úpadkové řízení, byla podána žaloba na neplatnost, odporovatelnost nebo neúčinnost právního úkonu jímž bylo toto věcné právo založeno. O této žalobě pak bude, v případě, že jsou tímto věcným právem poškozeni všichni věřitelé dlužníka, rozhodnuto podle právního řádu členského státu v němž je úpadkové řízení vedeno, v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. m) Nařízení, a rozhodnutí soudu z tohoto členského státu musí být uznáno v členském státě v němž se nachází majetek dlužníka. Osobě, které věcné právo náleží, by mělo být nadále umožněno pokračovat v uplatňování jejího práva na oddělené vypořádání zajištěného závazku. Podléhá-li majetek v jednom členském státě věcnému právu, které se řídí principem lex situs, ale hlavní úpadkové řízení probíhá v jiném členském státě, mělo by být správci podstaty v hlavním úpadkovém řízení umožněno navrhnout zahájení vedlejšího úpadkového řízení v místě, kde existuje věcné právo, pokud zde má dlužník provozovnu. Pokud k zahájení vedlejšího úpadkového řízení nedojde, musí být přebytek z prodeje majetku, ke kterému se vztahuje věcné právo, vyplacen správci podstaty v hlavním řízení. Právním řádem jiného členského státu, než ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení se řídí rovněž právní režim započtení pohledávek. Nařízení v čl. 6 stanoví, že zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena práva věřitelů žádat započtení pohledávek proti pohledávkám vůči dlužníkovi, pokud je započtení umožněno právem rozhodným pro pohledávky dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky. Nařízení zde umožňuje, aby v případě, že právní řád státu, který zahájil úpadkové řízení neumožňuje úhradu pohledávky nebo její části formou započtení, bylo věřiteli přesto umožněno tuto formu úhrady pohledávky resp. její části v průběhu úpadkového řízení

270

využít, pokud je to možné podle práva, kterým se řídí pohledávka dlužníka, který není schopen plnit své peněžní závazky. Možnost využití započtení, přestože to neumožňuje právní řád státu, který vede úpadkové řízení, slouží jako určitý typ záruky právní jistoty věřitele založené na právních předpisech, na které se věřitel spoléhal v době vzniku pohledávky. Rovněž v tomto případě je možné podat, v členském státě v němž je vedeno úpadkové řízení, žalobu na neplatnost odporovatelnost nebo neúčinnost této pohledávky na niž bude započtení uplatňováno. O této žalobě pak bude rozhodnuto podle právního řádu členského státu v němž je úpadkové řízení vedeno v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. m) Nařízení a rozhodnutí soudu z tohoto členského státu musí být rovněž uznáno v členském státě jejímž právním řádem se pohledávka řídí. Ochraně smluvních ujednání je věnována také další výjimka z principu „lex fori concursus“. Zahájením úpadkového řízení není dotčeno právo prodávajícího založené na výhradě vlastnictví k věci, která byla prodána dlužníkovi z jiného členského státu, v němž bylo toto úpadkové řízení zahájeno, pokud se věc nachází, v okamžiku zahájení úpadkového řízení, na území jiného členského státu než, ve kterém bylo úpadkové řízení zahájeno. Správce podstaty není oprávněn požadovat vydání věci do majetku podstaty pokud na základě uplatnění výhrady vlastnictví toto vlastnictví ještě nepřešlo na kupujícího dlužníka. Správce podstaty má pouze právo na vydání peněžní částky, která již byla prodávajícímu uhrazena. Nařízením jsou rovněž v čl. 7 odst. 2 chráněna vlastnická práva kupujícího z členského státu Evropské unie, který koupil věc od prodávající proti němuž bylo, v jiném členském státě Evropské unie zahájeno úpadkové řízení. Kupujícímu nebrání zahájení tohoto úpadkového řízení v nabytí vlastnického práva, pokud se věc v okamžik zahájení úpadkového řízení nachází na území jiného členského státu, než který zahájil úpadkové řízení. Pokud se tedy věc, na niž byla uzavřena mezi prodávajícím - dlužníkem a kupujícím kupní smlouva, nachází v okamžiku zahájení úpadkového řízení na území členského státu, kde bylo zahájeno úpadkové řízení, nevzniká kupujícímu nárok na vydání této věci na základě uzavřené kupní smlouvy. Tato věc se stává majetkem konkursní podstaty a kupující se stává v případě, že již prodávajícímu uhradil kupní cenu, věřitelem dlužníka s možností přihlásit svou pohledávku v úpadkovém řízení. Opět je zde Nařízením umožněno podat žalobu z důvodů neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti tohoto právního úkonu a to ve státě a podle práva státu v němž je vedeno úpadkové řízení. Smlouvy týkající se nabytí nebo užívání nemovitostí se řídí výhradně právem členského státu na jehož území se nemovitost nachází. I v tomto případě se nemůžeme setkat se situací, stejně jako v případě uplatnění principu lex situs, že právní vztahy týkající se nabytí nebo užívání nemovitosti se budou řídit právem členského státu jiného než je členský stát v němž má bydliště nebo sídlo dlužník i osoba jež je nabyvatelem nebo i uživatelem nemovitosti. Zvláštní režim mají také úkony učiněné dlužníkem po zahájení úpadkového řízení jimiž dlužník za úplatu zcizí: a) nemovitost b) plavidlo nebo letadlo podléhající zápisu do veřejného rejstříku nebo c) cenné papíry, jejichž zápis do zákonem stanoveného rejstříku je předpoklad jejich existence.

271

Tyto úkony dlužníka se posuzují podle právního řádu členského státu, na jehož území se nemovitost nachází nebo do jehož pravomoci rejstřík spadá. Účinky úpadkového řízení na práva dlužníka k nemovitosti, plavidlu nebo letadlu, která podléhají zápisu do veřejného rejstříku se řídí výhradně právem členského státu, pod jehož pravomoc rejstřík spadá. Právem odlišným od práva státu, který zahájil úpadkové řízení se řídí rovněž práva a povinnosti stran, které se účastní platebních systémů a systémů vypořádání nebo finančního trhu. tyto právní vztahy se řídí výhradně právním řádem státu vztahujícím se na takové systémy a trhy. Tato výjimka platí především pro vyrovnávací dohody a dohody o vzájemném započtení (netting), které v takových systémech existují, jakož i pro prodej cenných papírů a záruk poskytovaných ne provádění těchto transakcí upravených zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES ze dne 19.5.1998 o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry. Toto ustanovení má zabránit možnosti, aby v případě platební neschopnosti obchodního partnera musely být změněny stanovené mechanismy pro platbu a vyrovnávání transakcí v platebních systémech a systémech vypořádání nebo na regulovaných finančních trzích členských států. Směrnice 98/26/ES pak obsahuje zvláštní ustanovení, které mají přednost před obecnými pravidly stanovenými tímto Nařízením. Z důvodu zajištění ochrany pracovních míst a ochrany zaměstnanců se výjimka z principu lex concursus uplatní rovněž u právního režimu pracovní smlouvy a pracovněprávních vztahů, které se řídí výhradně právem členského státu, jímž se řídí daná pracovní smlouva. Otázky, které se týkají pracovněprávních vztahů, které však přímo vyplývají z platební neschopnosti dlužníka se oproti tomu řídí právem státu, který úpadkové řízení zahájil. Mezi tyto vztahy je pak nutné zařadit především otázku uplatnění přednostních práv u pohledávek zaměstnanců, pokud je jejich zaměstnavatel v úpadku. Ve vymezení práva rozhodného pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení je Nařízení velmi skromné, protože pouze konstatuje, že pokud toto Nařízení nestanoví odlišně, řídí se vedlejší řízení právem členského státu, na jehož území bylo toto vedlejší řízení zahájeno. Tedy i v případě vedlejšího úpadkového řízení se v plné míře uplatní princip „lex fori concursus“ s výjimkami vymezenými výslovně v Nařízení. Za základní výjimku z tohoto principu lze považovat teritoriální omezení vedlejší úpadkového řízení v užším slova smyslu i územního úpadkového řízení. Shrnutí: výjimky z uplatnění principu „lex fori concursus“ jsou uplatňovány zejména z důvodu ochrany právní jistoty a oprávněných očekávání osob z jiných členských států, než ve kterých bylo úpadkové řízení zahájeno.

19.10. Správce podstaty Správce podstaty je vymezen v čl. 2 písm. b) Nařízení jako osoba nebo subjekt, která jednak spravuje a prodává majetek, který byl dlužníkovi zabaven a rovněž také dohlíží na správu dlužníkových záležitostí. Seznam osob pro jednotlivé členské státy je uveden v příloze C Nařízení a pro Českou republiku jsou zde uvedeni insolvenční správce, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce a zvláštní insolvenční správce.

272

Nařízení se zlomkovitě vyjadřuje k postavení a pravomocem správce podstaty již ve své preambuli a to v bodech 16,18 a 20. Dle bodu 16 preambule Nařízení by měl mít správce podstaty jmenovaný soudem před zahájením samotného úpadkového řízení tzv. předběžný správce, pravomoc v členských státech, kde jsou umístěny provozovny dlužníka, učinit ochranná opatření, která jsou podle práva těchto států možná. Tato pravomoc je pak výslovně realizována v čl. 38 Nařízení a je dána pouze správci podstaty, který byl jmenován před zahájením hlavního úpadkového řízení. V praxi to bude vypadat tak, že ve státě kde bude soud posuzovat možnost zahájit hlavní úpadkové řízení a bude zde současně jmenován předběžný správce resp. jeho obdoba podle práva jednotlivých členských států, bude mít předběžný správce pravomoc podat návrh k soudu v jiném členském státě, který je oprávněn nařídit předběžné nebo jiné vhodné ochranné opatření, které má zabránit tomu, aby v tomto členském státě došlo ze strany dlužníka k úkonům, které by poškodily věřitele v hlavním úpadkovém řízení. Uvedené oprávnění se tedy netýká předběžného správce, který by byl jmenován v územním úpadkovém řízení nebo ve vedlejším řízení v užším slova smyslu. Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení, nebo jiná osoba podle vnitrostátních právních předpisů, má rovněž dle bodu 18 preambule Nařízení pravomoc podat návrh u soudu v jiném členském státě, kde je umístěna provozovna dlužníka, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení. Aby bylo dosaženo hlavního cíle úpadkového řízení tzn. co nejefektivnějšího zpeněžení majetku dlužníka, je nutná velmi úzká spolupráce správců podstaty v hlavním i vedlejších úpadkových řízeních. Tento požadavek, především v souvislosti s výměnou informací získaných v průběhu jednotlivých úpadkových řízeních, je zakotven v bodu 20 preambule Nařízení. Toto ustanovení preambule Nařízení rovněž zakládá možnost správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení intervenovat do průběhu vedlejšího úpadkového řízení. Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení by měl mít především pravomoc navrhnout reorganizační plán nebo vyrovnání nebo požádat o přerušování zpeněžování majetku ve vedlejším úpadkovým řízení. Jedním z hlavních důsledků zahájení úpadkového řízení,,v některém z členských států, je uznání jmenování správce podstaty v jiných členských státech. S tím rovněž souvisí uznání pravomocí přiznaných mu členským státem, dle jehož práva byl jmenován správcem podstaty, ve všech ostatních členských státech. Dle právního řádu členského státu v němž bylo zahájeno úpadkové řízení se tak posuzují především otázky jako kdo může být jmenován správcem podstaty, postup při jeho jmenování, odvolání, rozsahu jeho práv a povinností, pojištění, odpovědnost a způsob stanovení odměny. Od uznání jmenování správce podstaty je nutné odlišit problematiku správce podstaty hostujícího upravenou v Hlavě páté §§ 27 - 35 zákona o insolvenčních správcích. Jmenování správcem podstaty v hlavní i vedlejším úpadkovém řízení se dokládá ověřenou kopií originálu rozhodnutí o jeho jmenování nebo jiným osvědčením vydaným příslušným soudem. V členském státě, na jehož území zamýšlí správce podstaty jednat, může být vyžadován překlad do úředního jazyka nebo do jednoho z úředních jazyků. Žádné ověření nebo jiné formální náležitosti se pro tento překlad nevyžadují a tudíž nemohou být ani vnitrostátním právním řádem stanoveny.

273

Shrnutí: Nařízení 1346/2000/ES předpokládá velmi úzkou spoluprácí správců podstaty ustanovených v různých členských státech Evropské unie v paralelně probíhajících úpadkových řízení, osoba ustanovená do funkce správce podstaty je automaticky uznávána na území jiných členských států Evropské unie. 19.10.1 Pravomoci a práva správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení Nařízení v čl. 18 rozlišuje správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení a správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení v širším slova smyslu. Jak již bylo výše uvedeno, stejně jako dochází k automatickému uznávání zahájení hlavního úpadkového řízení v ostatních členských státech Evropské unie, není ani pro uznání správce podstaty, který byl jmenován v hlavním úpadkovém řízení nutný jakýkoliv souhlas v jiném členském státě nebo povinnost tuto skutečnost v jiném členském státě zveřejnit. Dle čl. 18 odst. 1 Nařízení správce podstaty, jmenovaný soudem podle čl. 3 odst. 1 Nařízení tzn. v hlavním úpadkovém řízení, může vykonávat veškeré pravomoci, které mu jsou svěřeny podle práv státu, který řízení zahájil, v jiném členském státě. Z tohoto pravidla existují dvě výjimky: a) pokud bude v jiném členském státě Evropské unie zahájeno vedlejší úpadkové řízení dle čl. 3 odst. 2 Nařízení nebude zde správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení mít své pravomoci v plném rozsahu. Správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení má výlučnou pravomoc týkající se majetku nacházejícího se na území členského státu, kde toto řízení probíhá. Správci podstaty v hlavním úpadkovém řízení je však zachována možnost podílet se na rozhodování o osudu tohoto majetku. b) dle čl. 18 odst. 3 Nařízení musí správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení jednat v souladu s právem členských států, na jehož území zamýšlí jednat, zejména pokud jde o zpeněžování majetku podstaty. Tyto pravomoci nesmějí zahrnovat donucovací opatření nebo právo rozhodovat v soudních řízení nebo sporech. Nařízení umožňuje správci podstaty v hlavním úpadkovém řízení přemístit majetek dlužníka z území členského státu, ve kterém se nachází. Tato pravomoc je omezena nutností aplikace čl. 5 a 7 Nařízení, která zakotvují ochranu věcných práv třetích osob a ochranu výhrady vlastnictví třetích osob. Dle čl. 21 odst. 1 Nařízení může správce podstaty žádat, aby podstatný obsah rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení a popřípadě i rozhodnutí o jeho jmenování bylo zveřejněno v kterémkoliv jiném členském státě, podle pravidel stanovených v tomto členském státě. Při takovém zveřejnění se uvede také, který správce podstaty byl jmenován a zda se příslušnost odvozuje podle čl. 3 odst. 1 nebo čl. 3 odst. 2 Nařízení. Základním cílem zveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení je upozornění dlužníkových věřitelů a obchodních partnerů na jeho ekonomickou a právní situaci, ve které se ocitl. Každý členský stát, na jehož území má dlužník provozovnu může, v souladu s čl. 21 odst. 2 Nařízení, stanovit povinnost zveřejnění těchto rozhodnutí vydaných soudy nebo příslušnými orgány jiného členského státu. V takovém případě je správce podstaty nebo jakýkoliv jiný orgán k tomu zmocněný v členském státě, ve kterém bylo řízení podle čl. 3

274

odst. 1 Nařízení zahájeno, povinen učinit nezbytná opatření k zajištění takového zveřejnění. Povinnost zajistit zveřejnění vzniká podle čl. 3 odst. 1 Nařízení pouze správci podstaty nebo jiným příslušným orgánům v členském státě, v němž bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení. Tato povinnost vzniká za splnění dvou souběžně naplněných podmínek: a) musí se jednat o zveřejnění ve státě, ve kterém má dlužník umístěnou provozovnu, tedy ve státě, v němž je možné zahájit vedlejší úpadkové řízení, b) vnitrostátní právní řád členského státu, v němž je umístěna dlužníkova provozovna toto zveřejnění výslovně požaduje. Samotná skutečnost, jestli bylo rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení resp. rozhodnutí o jmenování správce podstaty v jiném členském státě Evropské unie, v němž je umístěna provozovna dlužníka, zveřejněno nemá žádný vliv na to, že zahájení úpadkového řízení i ustanovení správce podstaty je v tomto jiném členském státě automaticky uznáno. Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení může rovněž v souladu s čl. 22 odst. 1 Nařízení žádat, aby bylo rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 Nařízení zapsáno do rejstříku vlastnických a souvisejících práv k nemovitostem, obchodního rejstříku nebo jakéhokoliv jiného veřejného rejstříku, který je veden v jiném členském státě. Tento zápis stejně jako zveřejnění rozhodnutí nemůže být v žádném případě podmínkou pro uznání úpadkového řízení zahájeného v jiném členském státě Evropské unie. Každý členský stát však může požadovat povinný zápis. V tom případě je povinen učinit správce podstaty nebo jakýkoliv orgán k tomu zmocněný vnitrostátním právním řádem členského státu v němž bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, nezbytná opatření k zajištění takového zápisu. Tato povinnost se stejně jako v případě zveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení resp. rozhodnutí o jmenování správce podstaty vztahuje pouze na správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení. Na rozdíl od zveřejnění rozhodnutí se však nevztahuje pouze na stát v němž je umístěna provozovna dlužníka, ale na kterýkoliv členský stát ve kterém je umístěn majetek dlužníka, který podléhá zápisu do výše uvedených seznamů resp. ve kterých dlužník vykonává jakoukoliv činnost jejíž výkon podléhá zápisu, do jakéhokoliv veřejného rejstříku v daném členském státě. Jak již bylo výše uvedeno, je pro správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení v bodu 20 preambule Nařízení deklarována možnost zasahovat do souběžně vedených vedlejších úpadkových řízení. Výslovně je toto právo zakotveno v čl. 33 Nařízení. Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení je oprávněn požádat soud, který zahájil vedlejší úpadkové řízení, aby zcela či částečně zastavil zpeněžování majetkové podstaty. Soud tak může učinit pouze za splnění podmínky, že správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení je schopen učinit taková opatření, jimiž zajistí zájmy věřitelů ve vedlejším úpadkovém řízení a zájmy určitých skupin věřitelů ve vedlejším úpadkovém řízení. Žádost správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení může soud zamítnout pouze v případě, kdy tato žádost není zjevně v zájmu věřitelů hlavního úpadkového řízení. Pozastavení zpeněžování majetkové podstaty může být soudem nařízeno až na dobu tří měsíců. Soud může pozastavení zpeněžování opakovaně prodloužit nebo obnovit a to vždy na dobu tří měsíců. Soud je oprávněn zrušit pozastavení zpeněžování majetkové podstaty: a) na žádost správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení, b) z moci úřední, na žádost věřitele nebo na žádost správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení, pokud se toto opatření nadále nejeví jako důvodné, zejména z hlediska zájmů věřitelů v hlavním nebo ve vedlejším úpadkovém řízení.

275

Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení je rovněž oprávněn navrhnout, v případě, že to právní řád členského státu v němž je vedeno vedlejší úpadkové řízení dovoluje, aby vedlejší úpadkové řízení bylo ukončeno bez likvidace, záchranným plánem, vyrovnáním nebo srovnatelným opatřením. Takovéto ukončení vedlejšího úpadkového řízení se stává konečným pouze se souhlasem správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení. Souhlas správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení se pro ukončení vedlejšího úpadkového řízení, výše uvedenými způsoby, nevyžaduje pokud tímto skončením vedlejšího úpadkového řízení nejsou dotčeny finanční zájmy věřitelů v hlavním úpadkovém řízení. Pokud došlo k pozastavení zpeněžení majetku podstaty může správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení a rovněž dlužník se souhlasem tohoto správce podstaty jmenovaným v hlavním úpadkovém řízení navrhnout, ve vedlejším úpadkovém řízení, aby toto bylo ukončeno výše uvedeným způsobem. V neposlední řadě je správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení oprávněn žádat, aby řízení uvedená v příloze A Nařízení, která byla zahájena v jiných členských státech před zahájením hlavního úpadkového řízení, byla přeměněna na likvidační řízení, pokud se prokáže, že je to v zájmu věřitelů v hlavním úpadkovém řízení. Následně soud příslušný k vedení vedlejšího úpadkového řízení nařídí přeměnu tohoto vedlejšího úpadkového řízení na jedno z likvidačních řízení uvedených v příloze B Nařízení. Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení má rovněž podle čl. 35 Nařízení nárok na převedení přebytku, který byl dosažen při zpeněžení majetku ve vedlejším úpadkovém řízení. Přebytkem se rozumí finanční prostředky, které zůstaly v dispozici správce podstaty vedlejšího úpadkového řízení po úplném uspokojení všech věřitelů tohoto úpadkového řízení. Správci podstaty hlavního úpadkového řízení je rovněž zaručeno právo účastnit se jiných úpadkových řízení podobně jako věřitel a to zejména právo účastnit se schůze věřitelů svolaných v rámci vedlejších úpadkových řízení. Správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení je rovněž, podle čl. 29 Nařízení oprávněn, podat návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení stejně jako jakákoliv jiná osoba oprávněná podat návrh na zahájení úpadkového řízení dle práva členského státu, na jehož území je zahájení vedlejšího úpadkového řízení navrhováno. Shrnutí: správce podstaty ustanovený v hlavním úpadkovém řízení může, není-li v Nařízení 1346/2000/ES/ stanoveno jinak, vykonávat své pravomoci i na území jiných členských států Evropské unie, správce podstaty ustanovený v hlavním úpadkovém řízení je aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení vedlejšího úpadkového řízení, správce podstaty ustanovený v hlavním úpadkovém řízení má nárok na převedení přebytku, který byl dosažen při zpeněžení majetku dlužníka ve vedlejším úpadkovém řízení. 19.10.2 Pravomoci a práva správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení Nařízení výslovně přiznává některá práva a pravomoci rovněž správci podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení.

276

Jmenování správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení je rovněž automaticky uznáváno v jiných členských státech, dle čl. 19 Nařízení, stejně jako jmenování správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení. Správci podstaty vedlejšího úpadkového řízení je dáno právo žádat soudní nebo mimosoudní cestou, aby byl po zahájení úpadkového řízení v jiném členském státě, než ve kterém bylo zahájeno vedlejší úpadkové řízení, přemístěn movitý majetek dlužníka z území členského státu, který řízení zahájil, na území jiného členského státu Evropské unie. Správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení může rovněž podávat žaloby na určení neplatnosti právního úkonu. Účelem těchto žalob je, aby se na území členského státu, který zahájil vedlejší úpadkové řízení navrátil veškerý majetek, který se zde v okamžiku zahájení vedlejšího úpadkového řízení nacházel nebo měl nacházet. V souladu s čl. 3 odst. 2 Nařízení se účinky vedlejšího úpadkového řízení vztahují pouze na majetek, který se nachází na území členského státu, který vedlejší úpadkové řízení zahájil. Správce podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení má rovněž oprávnění, stejně jako správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení, účastnit se v souladu s čl. 32 odst. 3 Nařízení jiných úpadkových řízení podobně jako věřitel, zejména účastnit se schůze věřitelů svolaných v rámci jiných úpadkových řízení vztahujících se ke stejnému dlužníkovi. Shrnutí: správce podstaty ustanovený ve vedlejším úpadkovém řízení má právo požadovat, aby byl navrácen majetek dlužníka, který má spadat do majetkové podstaty vedlejšího úpadkového řízení. 19.10.3 Povinnosti správce podstaty Vedle nejrůznějších práv a pravomocí mají správci podstaty Nařízením stanoveno rovněž několik povinností. Tyto povinnosti jsou Nařízením stanoveny bez ohledu na to jestli se jedná o správce podstaty v hlavním úpadkovém řízení nebo ve vedlejším úpadkovém řízení. Povinnosti správce podstaty jsou vymezeny v čl. 31, 32 a 40 Nařízení. Vzhledem ke skutečnosti, že při souběhu hlavního a vedlejšího úpadkového řízení nastává situace, že majetek dlužníka i jeho věřitelé jsou situováni v různých členských státech je nezbytná spolupráce a sdělování informací mezi správci podstat všech úpadkových řízení tak, jak předvídá Nařízení v bodu 20 preambule. Tato povinnost je správcům podstaty uložena v čl. 31 Nařízení. Správci podstaty v hlavním i vedlejším úpadkovém řízení jsou povinni sdělovat si vzájemně informace o průběhu úpadkových řízení s výjimkou informací na něž se uplatní pravidla o omezení sdělování informací - jedná se především o zákony obdobné tuzemské právní úpravě sloužící k ochraně utajovaných skutečností. Správci podstaty si především neprodleně sdělí jakékoliv informace, které mohou být významné pro jiné řízení, zejména stav přihlašování a ověřování pohledávek, a veškerá opatření zaměřená na skončení řízení. Správci podstaty hlavního i vedlejšího úpadkového řízení jsou povinni, s určitými výjimkami, v průběhu jednotlivých úpadkových řízení spolupracovat. Tato povinnost je formulována velmi obecně a Nařízení nespecifikuje v jakých otázkách jsou povinni správci podstaty spolupracovat.

277

Správci podstaty ve vedlejším úpadkovém řízení je pak v čl. 31 odst. 3 Nařízení stanovena specifická povinnost sdělovat informace a spolupracovat se správcem podstaty v hlavním úpadkovém řízení při realizaci práva předkládat návrhy na zpeněžení nebo vypořádání majetku ve vedlejším úpadkovém řízení. Správci podstaty hlavního i vedlejšího úpadkového řízení mají rovněž povinnost přihlásit pohledávky u jiného řízení, které byly přihlášeny v řízení, pro které byli jmenování, za předpokladu, že je to v zájmu věřitelů v řízeních, pro které byli jmenováni. Této povinnosti jsou zbaveni pouze pokud to věřitel výslovně odmítne nebo vezme zpět přihlášení své pohledávky. V souvislosti se zahájením úpadkového řízení v kterémkoliv členském státě Evropské unie vzniká správci podstaty jmenovanému pro toto úpadkové řízení nebo soudu povinnost oznámit zahájení řízení známým věřitelům dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě Evropské unie. Uvedenou povinnost nemusí však plnit pouze správce podstaty, ale vnitrostátním právním předpisem může být stanovena i soudu (např. Česká republika). Cílem je posílit právní jistotu věřitelů dlužníka. Článek 40 odst. 2 Nařízení pak stanoví náležitosti, které oznámení musí obsahovat. Nařízení předně stanoví, že se musí jednat o individuální oznámení tzn. že správce podstaty je povinen zaslat takovéto oznámení každému známému věřiteli zvlášť. Správce podstaty se nezprostí této své povinnosti tím, že zveřejní informaci o zahájení úpadkového řízení v hromadných sdělovacích prostředcích nebo jiným, v daném členském státě obvyklým, způsobem např. na úřední desce soudu v jiném členském státě. Oznámení musí obsahovat lhůty pro přihlášení pohledávek, sankce za nedodržení těchto lhůt, subjekt nebo orgán, u kterého se přihlášky pohledávek uplatňují a jiná opatření stanovená vnitrostátními právními předpisy. Toto oznámení rovněž informuje o tom, zda věřitelé, jejichž pohledávky jsou přednostní nebo zajištěné věcným právem, musí své pohledávky přihlásit i pokud to jejich vnitrostátní právní řád nepožaduje. Dle čl. 42 odst. 1 poskytuje tyto informace příslušný soud státu, který úpadkové řízení zahájil nebo jmenovaný správce podstaty v jednom z úředních jazyků státu, který toto řízení zahájil. Pro realizaci tohoto oznámení je stanoven formulář se záhlavím „ Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty.“ ve všech úředních jazycích Evropské unie. Shrnutí: správci podstaty ustanovení do funkce v paralelně probíhajících úpadkových řízení mají povinnost sdělovat si vzájemně informace, správce podstaty ustanovený do funkce v úpadkovém řízení, na které se vztahuje Nařízení 1346/2000/ES má povinnost přihlásit pohledávky věřitelů, kteří své nároky uplatnili v řízení, ve kterém byl ustanoven do funkce do všech paralelně probíhajících úpadkových řízení.

19.11 Práva a povinnosti věřitelů Jedním ze základních cílů Nařízení je zvýšení účinnosti hlavního i vedlejšího úpadkového řízení. Pod tímto zvýšením účinnosti úpadkových řízení je možné si představit rovněž rychlejší průběh úpadkového řízení, se kterým souvisí také vyšší uspokojení věřitelů dlužníka. Správce podstaty, ať už v hlavním či vedlejším úpadkovém řízení, musí svou činnost vykonávat v zájmu věřitelů a to nejen v zájmu věřitelů úpadkového řízení vedeného

278

v členském státě, ve kterém byl správcem podstaty jmenován, ale rovněž v zájmu věřitelů úpadkových řízeních vedených paralelně v ostatních členských státech. Nařízení pro účely svého textu používá pojem věřitel, bez ohledu na to jestli se jedná o věřitele, který svou pohledávku v rámci úpadkového řízení přihlásil nebo nikoliv. Pokud tedy Nařízení používá termín věřitel v textu, je nutné takovéhoto věřitele považovat za jakéhokoliv věřitele dlužníka bez ohledu na to jestli svou přihlášku přihlásil v hlavním nebo vedlejším úpadkovém řízení. Právům věřitelům věnuje Nařízení několik samostatných článků. Věřitele dlužníka Nařízení výslovně zmiňuje již ve své preambuli a to v bodu 21. Dle tohoto ustanovení Nařízení by měl mít každý věřitel, který má své bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo ve Společenství, právo přihlásit své pohledávky v kterémkoliv z úpadkových řízení, která ve Společenství probíhají. Tento obecný princip je pak konkretizován v čl. 32 odst. 1 Nařízení a rovněž v čl. 39 Nařízení, který konstatuje, že uvedené právo věřitele se týká kteréhokoliv hlavního i vedlejšího úpadkového řízení. Právo se týká rovněž jakéhokoliv správce daně nebo orgánu sociálního zabezpečení pokud jsou věřiteli dlužníka. Nařízení dále výslovně stanoví, že přihláška pohledávky musí být učiněna písemně. O tom komu se přihláška pohledávky má doručit, musí být věřitel informován v oznámení o zahájení úpadkového řízení, které je povinen příslušný soud státu, který úpadkové řízení zahájil nebo jmenovaný správce podstaty, zaslat všem známým věřitelům dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě, než který úpadkové řízení zahájil. V případě, že se nejedná o známé věřitele dlužníka, kterým je zasíláno individuální oznámení o zahájení úpadkového řízení, měli by věřitelé dlužníka z jiného členského státu zjistit informaci komu podat přihlášku pohledávky za stejných podmínek jako věřitelé dlužníka ve státě, v němž bylo úpadkové řízení zahájeno tzn. nejspíše z rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení, které bylo v členském státě zveřejněno podle tamních právních předpisů. V České republice se věřitelé tuto skutečnost dozví rovněž z rozhodnutí, které bude dle § 429 insolvenčního zákona v tuzemsku zveřejněno. Nařízení rovněž stanoví že přihláška pohledávky musí být učiněna v úředním jazyce nebo úředních jazycích státu, který úpadkové řízení zahájil. Vzhledem ke skutečnosti, že by splnění tohoto ustanovení Nařízení mohlo být pro některé věřitele značně limitující, umožňuje Nařízení, aby v úředním jazyce státu, který úpadkové řízení zahájil bylo pouze záhlaví takové přihlášky pohledávky tzn. označení, že se jedná o přihlášku pohledávky „Přihláška pohledávky“ a zbylý text přílohy může být v úředním jazyce státu odkud pochází věřitel. Následně může být věřitel požádán resp. vyzván, aby poskytl subjektu nebo orgánu, jemuž byla přihláška pohledávky doručena, překlad do úředního jazyka členského státu kde je řízení vedeno. Opatřením má zamezit tomu, aby věřitel v důsledku průtahů s překladem přihlášky pohledávky zmeškal lhůty stanovené vnitrostátními právními předpisy pro podání těchto přihlášek. Dá se předpokládat, že překlad přihlášky pohledávky do úředního jazyka bude vyžadován v naprosté většině případů a proto by věřitelé neměli se získáním překladu všech relevantních dokumentů otálet, aby byli schopni vyhovět lhůtám, které jim boudou stanoveny v žádosti resp. výzvě k překladu pohledávky. Nařízení rovněž vymezuje v obecné rovině obsah přihlášky pohledávky. Jedná se zejména o kopie podkladů, sdělení o povaze pohledávky, dnu jejího vzniku a výši. Obsahem přihlášky pohledávky musí být rovněž sdělení jestli ji věřitel uplatňuje přednostně, zda je pohledávka zajištěná věcnou zárukou nebo zda se uplatňuje s ohledem na pohledávku

279

výhrada vlastnictví a na který majetek se vztahuje záruka jíž se dovolává. Zbylé práva a povinnosti ponechává Nařízení v kompetenci jednotlivých vnitrostátních právních úprav. Věřitelům je rovněž stanovena možnost odmítnout přihlášení své pohledávky v jiném úpadkovém řízení, než ve kterém svou pohledávku sami přihlásili. Povinnost přihlásit pohledávku věřitele v úpadkovém řízení vedeném v jiném členském státě má správce podstaty, pokud je to v zájmu tohoto věřitele. Odmítnutí tedy musí směřovat vůči správci podstaty, který byl jmenován pro úpadkové řízení, ve kterém mají svou pohledávku přihlášenou. Věřitelé jsou rovněž oprávněni svou přihlášku pohledávky vzít zpět. Věřitelům nejsou v rámci Nařízení zaručena pouze práva, ale jsou jim v čl. 20 stanoveny rovněž některé povinnosti. V odst. 1 čl. 20 Nařízení je stanovena povinnost věřitele, kterému se podařilo, po zahájení hlavního úpadkového řízení, dosáhnou částečného nebo úplného uspokojení své pohledávky, vůči majetku dlužníka nacházejícího se na území jiného členského státu Evropské unie, jakýmkoliv způsobem (zejména prostřednictvím výkonu rozhodnutí), vydat takto získaný majetek správci podstaty správci podstaty v hlavním úpadkovém řízení. Tato povinnost se nevztahuje na majetek, který věřitel nabyl na základě uplatnění věcného práva nebo výhrady vlastnictví vztahujícímu se k nabývanému majetku. Toto ustanovení zapovídá věřitelům dlužníka možnost obcházet riziko poměrného uspokojení své pohledávky v rámci úpadkového řízení tím, že by svou pohledávku uplatnili v rámci jiného než úpadkového řízení ve státě, kde se nachází majetek dlužníka. Tímto způsobem by totiž došlo k poškození ostatních věřitelů stejné kategorie nebo pořadí, kteří svou pohledávku uplatnili v rámci úpadkového řízení. Nařízení se vztahuje na jakéhokoliv věřitele dlužníka bez ohledu na skutečnost jestli přihlásil svou pohledávku v rámci úpadkového řízení či nikoliv. Jsou tak chráněny zájmy věřitelů, kteří své pohledávky řádně přihlásili v rámci úpadkového řízení i s tím rizikem, že jejich pohledávka nebude uspokojena v plném rozsahu. Účelem je rovněž zamezit věřitelům, pocházejících z členského státu kde je umístěn majetek dlužníka, ve zneužití znalostí o majetkové situaci dlužníka v tomto členském státě, na úkor věřitelů, kteří o existenci tohoto majetku nevědí. Každému z věřitelů je v preambuli Nařízení v bodě 20 zaručeno právo, aby si ponechal vše co, v průběhu úpadkového řízení nabyl, ale k účasti na rozdělení celkového majetku v jiných řízeních je oprávněn pouze tehdy, pokud věřitelé, kteří jsou ve stejném postavení, získají stejnou poměrnou část svých nároků (princip shodného podílu). Tento princip je pak realizován odst. 2 čl. 20 Nařízení kde je stanoveno, že z důvodu zajištění rovného zacházení s věřiteli stejné kategorie a stejného pořadí, je věřitelům, kteří dosáhli v průběhu jednoho úpadkového řízení poměrného uspokojení své pohledávky, zamezeno podílet se na rozdělení výtěžku zpeněžení majetku podstaty až do toho okamžiku, kdy jsou ve stejném poměru uspokojeny pohledávky všech ostatních věřitelů stejné kategorie a stejného pořadí, přihlášených v tomto úpadkovém řízení. Omezení se tedy nevztahuje na případy kdy byl věřitel poměrně uspokojen v jednom z úpadkových řízení a v jiném úpadkovém řízení vystupuje jako věřitel vyšší kategorie nebo pořadí. Věřitelé dlužníka jsou rovněž oprávněni požadovat, aby správce podstaty podával v jejich zájmu, v kterémkoliv členském státě, žaloby na neplatnost právních úkonů učiněného dlužníkem, který poškozuje majetek podstaty. K ochraně práv věřitelů slouží rovněž všechny výjimky z principu „lex fori concursus“ tak, jak byly popsány výše. Každému z věřitelů je v preambuli Nařízení v bodě 20 zaručeno právo, aby si ponechal vše co, v průběhu úpadkového řízení nabyl.

280

Shrnutí: věřitelé mají právo přihlásit své pohledávky v kterémkoliv z paralelně probíhajících úpadkových řízení, věřitelé mají právo přihlásit svou pohledávku na formuláři, jehož náležitosti jsou stanoveny v nařízení 1346/2000/ES, a to ve svém úředním jazyce, věřitelé, kteří se uspokojily z majetku dlužníka na území některého členského státu Evropské unie mimo probíhající úpadkové řízení mají povinnost vydat prospěch tímto způsobem získaný správci podstaty ustanovenému v hlavním úpadkovém řízení, věřitelé přihlášení současně v několika paralelně probíhajících úpadkových řízeních mají nárok na shodný podíl uspokojení svých pohledávek v těchto řízeních.

19.12 Práva třetích osob dotčených úpadkovým řízením Nařízení upravuje nejen práva a povinnosti osob, které se přímo účastní na úpadkovém řízení, ale ve svých ustanovení pamatuje rovněž na osoby jejichž úkony mohou být úpadkovým řízení dotčeny aniž jsou jeho přímými účastníky. V čl. 24 odst.1 Nařízení je upravena situace osob, které splnily v jednom členském státě Evropské unie ve prospěch dlužníka svůj závazek, přestože v jiném členském státě bylo již zahájeno úpadkové řízení. Dle vnitrostátních právních předpisů členského státu, kde bylo zahájeno úpadkové řízení by tento právní úkon mohl být považován za neplatný resp. neúčinný. Neuplatní se zde tedy princip „neomluvitelnosti nevědomosti“, ale naopak princip právní jistoty subjektů, kteří plní svůj závazek v dobré víře, že jej plní řádným způsobem. V odst. 2 čl. 24 je pak stanovena vyvratitelná právní domněnka, že tyto osoby o zahájení úpadkového řízení nevěděly pokud svůj závazek splnily ve prospěch dlužníka v jiném členském státě, než ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení, pokud bylo následně v tomto členském státě zahájení úpadkového řízení zveřejněno podle čl. 21 Nařízení, a to ať už na žádost správce podstaty nebo povinně na základě vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu. Důkazní břemeno je tak uloženo osobě, která míní zpochybnit řádné splnění závazku této osoby dlužníkovi. Nařízení dále v tomto ustanovení stanoví rovněž vyvratitelnou právní domněnku pro situaci, kdy osoba plní dlužníkovi v jiném členském státě, než ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení, a to až po zveřejnění rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení dle čl. 21 Nařízení, v tomto členském státě. V takovém případě stanoví Nařízení vyvratitelnou právní domněnku, že tato osoba věděla o zahájení úpadkového řízení pokud neprokáže opak. Důkazní břemeno tak leží na osobě, která plnila dlužníkovi po zahájení úpadkového řízení. Shrnutí: osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, proti němuž je vedeno úpadkové řízení mají povinnost plnit své závazky ve prospěch správce podstaty ustanoveného v tomto řízení, nebudou-li takto plnit jsou svého závazku zproštěni jen tehdy dostane-li se plnění do majetkové podstaty dlužníka.

281

Příloha č. 1 - Výběr z judikatury v Olomouci a Vrchního soudu v Praze

Vrchního

soudu

Lhůty v insolvenčním řízení V otázce charakteru lhůty k podání přihlášek stanovené dle § 136 odst. 2 písm. d) IZ ve spojení s § 136 odst. 3 nebo 4 IZ v rozhodnutí o úpadku, jež je pro posouzení zachování této lhůty podstatná, zastává odvolací soud názor, že nejde o lhůtu hmotněprávní, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž o lhůtu procesněprávní. K právnímu institutu lhůty se vyslovil Ústavní soud mimo jiné právě v odvolatelem zmiňovaném nálezu ze dne 3.2.2000, sp.zn. III. ÚS 545/99 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 18/2000), kde vyslovil, že smyslem tohoto institutu obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv, a v této souvislosti je třeba rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Odlišnost v počítání hmotněprávních a procesněprávních lhůt spočívá v tom, že na rozdíl od hmotněprávní lhůty, jež je zachována jen pokud je podání, jímž je právo uplatňováno, nejpozději v poslední den lhůty podáno již u soudu, k zachování procesněprávní lhůty postačí, je-li podání posledního dne lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 3 o.s.ř.). Pro interpretaci povahy lhůty k podání přihlášek stanovené rozhodnutím o úpadku považuje odvolací soud za podstatné, že zatímco u určovacích žalob vzešlých z popření pohledávky v insolvenčním řízení (viz § 198 odst. 1 a § 199 odst. 1 IZ), u excindační žaloby (viz § 225 odst. 2 IZ) či u žaloby na určení, že pohledávka nadále trvá (viz § 186 odst. 2 IZ), zákon stanoví, že lhůty k podání těchto žalob jsou zachovány, dojdou-li nejpozději posledního dne lhůty soudu, a tedy výslovně je koncipuje jako lhůty hmotněprávní, lhůtu k podání přihlášek tímto způsobem nevymezuje. Z uvedeného je zřejmé, že v zájmu právní jistoty a předvídatelnosti práva zvolil zákonodárce metodu, kdy hmotněprávní lhůtu k uplatnění práv v insolvenčním řízení, jež je z hlediska jejího počítání oproti lhůtě procesněprávní pro účastníky „méně příznivá“, stanoví v IZ výslovně, přičemž v případě žalob z popření pohledávek a excindačních žalob je zachován hmotněprávní charakter lhůt k jejich podání tak, jak jej ve vztahu k těmto žalobám podávaným dle ZKV dovodila konstantní judikatura. Stran lhůty k podání přihlášek zakotvené v § 22 odst. 2 ZKV naopak vycházela dosavadní judikatura ze závěru výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 545/99, podle nějž je tuto lhůtu nutno interpretovat i aplikovat jako lhůtu procesněprávní (a tomu odpovídajícím způsobem počítat i její plynutí). Za situace, kdy IZ (na rozdíl od jiných případů uplatnění práva v insolvenčním řízení) lhůtu k podání přihlášek stanovenou rozhodnutím o úpadku dle § 136 odst. 2 písm. d) IZ nedefinuje způsobem, z nějž by vyplýval její hmotněprávní charakter, je podle názoru odvolacího soudu namístě, aby ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu byla i tato lhůta (stejně jako přihlašovací lhůta dle § 22 odst. 2 ZKV) aplikována coby lhůta procesněprávní, když v rozhodných aspektech jsou tyto lhůty koncipovány obdobně. I lhůta stanovená dle § 136 odst. 2 písm. d) IZ totiž představuje konečnou propadnou lhůtu k přihlášení pohledávek, s jejímž zmeškáním (s opožděným podáním přihlášky) je přímo spojen pouze procesní důsledek vyloučení z insolvenčního řízení (resp. neúčasti v něm), nikoli zánik hmotného práva (pohledávky), jež nadále trvá. Na tom nic nemění skutečnost, že v případě řešení 282

dlužníkova úpadku oddlužením může dojít po jeho splnění k osvobození dlužníka od placení dluhů (ztrátě jejich vymožitelnosti) i ve vztahu k pohledávkám, které byly přihlášeny opožděně (§ 414 odst. 2 IZ), anebo že takové pohledávky v případě řešení úpadku reorganizací bez náhrady zaniknou účinností schváleného reorganizačního plánu (§ 356 odst. 1 IZ). Naopak, tyto okolnosti jen podporují závěr, že není-li konečná lhůta k podání přihlášek stanovena zákonem výslovně jako hmotněprávní, je nutno ji interpretovat „ve prospěch“ dlužníkových věřitelů jako lhůtu procesněprávní. Z hlediska těchto závěrů nemá žádného významu skutečnost, že účinky stanovení promlčecí doby (popř. prekluze) nastávají v případě uplatnění pohledávky přihláškou (stejně v případě jejího uplatnění žalobou) až dnem, kdy dojde soudu, a že tento důsledek je pro případ přihlášky do insolvenčního řízení spojen speciálně až s jejím doručením (příslušnému) insolvenčnímu soudu (§ 173 odst. 4 IZ). Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 42/2008-P12 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 13 INS 2/2008

Předběžné opatření Institut jistoty slouží k zajištění nároku na náhradu škody nebo jiné újmy, která může vzniknout následkem předběžného opatření jiným účastníkům řízení nebo třetím osobám. Protože v insolvenčním řízení rozhoduje insolvenční soud jako krajský soud v obchodních věcech, činí jistota k zajištění škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením v insolvenčních věcech, částku 100.000,- Kč. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 19/2008-A-62 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 13 INS 93/2008

Insolvenční návrh Dále v návrhu dlužník tvrdí, že má věřitele „a jejich soupis je přílohou návrhu“. Tímto odkazem na přílohu návrhu učinil dlužník součástí návrhu obsah přílohy, v níž jsou přesně označeni jeho věřitelé, výše závazků, jejich důvod a splatnost. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 1 VSOL 29/2008-A-9 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 981/2008 „Jestliže insolvenční návrh neobsahuje náležitosti stanovené v § 103 odst.1 a 2 IZ a pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, insolvenční soud, aniž by určil navrhovateli lhůtu k jeho doplnění či opravě, dle § 128 odst.1 IZ jej bez dalšího odmítne. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnu návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a proto nemají z hlediska posouzení věcné správnosti tohoto usnesení žádného významu ta doplnění insolvenčního návrhu, jež navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení.“ Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 5/2008-A-10 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008 „Nezbytnou přílohou insolvenčního návrhu podaného věřitelem dlužníka je dle § 105 IZ i přihláška jeho pohledávky vůči dlužníku, již lze dle § 176 IZ podat pouze na formuláři, jehož náležitosti a přílohy stanoví § 21 a 22 vyhlášky č.311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a jež je bezplatně přístupný na adrese www.insolvencnizakon.cz zřízené Ministerstvem spravedlnosti. Jestliže navrhovatel svůj insolvenční zákon ani přes výzvu insolvenčního soudu o řádnou přihlášku pohledávky nedoplní, musí jej insolvenční soud dle § 128 odst.2 IZ odmítnout.“

283

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 7/2008-A-18 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSUL 43 INS 384/2008 Druhá, ze soudem vytčených vad návrhu, jež spočívá ve vadě petitu insolvenčního návrhu, není vadou, která by byla sama o sobě důvodem pro odmítnutí návrhu. Domáhá-li se věřitel prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vyplývá přímo z insolvenčního zákona, že tomuto rozhodnutí musí předcházet rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Tato vada návrhu proto nebrání dalšímu pokračování v řízení. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 67/2008-A-9 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008

Záloha na náklady insolvenčního řízení Dlužník před zastavením řízení a následně v odvolání proti usnesení o zastavení řízení žádal prominutí této zálohy, případně její snížení. Záloha ovšem plní jiné funkce než soudní poplatek a proto ji, narozdíl od soudního poplatku, není možné prominout, bez ohledu na to z jakých důvodů majetek dlužníka nedostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jak bylo uvedeno výše, jejím cílem je zajistit, aby bylo možné náklady konkursu hradit i pokud v majetkové podstatě nebudou dostatečné prostředky a aby v takovém případě úhradu těchto nákladů nenesl stát. Je zřejmé, že u dlužnických návrhů bude po dlužnících záloha vyžadována zejména v případech, kdy dlužník nemá téměř žádný majetek, tedy v situacích, kdy by dle argumentů dlužníka měly být dány důvody pro snížení zálohy. Připuštěním snížení či prominutí zálohy by úprava zálohy u dlužnických návrhů však ztratila praktický význam. Je nutno poukázat i na to, že nelze vyloučit, aby zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradily za dlužníka osoby uvedené v § 98 odst. 2 IZ, případně osoby, které zde označené funkce vykonávaly v době, kdy svou zákonnou povinnost podat insolvenční návrh nesplnily. Splněním této jejich zákonné povinnosti má být právě zabráněno tomu, aby bylo zahajováno insolvenční řízení, v němž by pro insolvenčního správce nebyly k dispozici žádné hotové prostředky. Při ukládání povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není rozhodné z jakého důvodu nemá dlužník dostatečný majetek, zda je tomu tak z objektivních příčin nebo následkem neúspěšné podnikatelské činnosti (v případě podnikajících dlužníků). Také nezáleží na tom, zda byla nemajetnost dlužníka způsobena činností osob jednajících jménem dlužníka, které již za dlužníka nevystupují, protože bez ohledu na případné změny statutárních orgánů či jiných osob oprávněných za dlužníka jednat jde stále o stejný subjekt. Na nemožnosti snížit nebo prominout zálohu nemění nic ani skutečnost, že současná úprava úpadkového práva, narozdíl od úpravy v již zrušeném zákoně o konkursu a vyrovnání, zásadně omezuje možnost zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka na případy splnění podmínek uvedených v ustanovení § 144 IZ. Důvody, proč byla tato možnost omezena, nijak nedopadají na podmínky, za kterých je možné požadovat zálohu a upuštěním od požadavků na zaplacení zálohy v případě dlužníků bez jakýchkoliv prostředků by takoví dlužníci byli zvýhodňováni oproti těm, kteří odpovědně řeší svou úpadkovou situaci ve stadiu, kdy mají prostředky alespoň postačující na náhradu nákladů insolvenčního řízení. Protože prominutí zálohy není z uvedených důvodů přípustné, nedopustil se soud prvního stupně žádného pochybení, pokud o žádosti nerozhodoval a dlužníkova námitka v tomto směru tudíž není případná. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 30/2008-A-11 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 34 INS 918/2008

284

Je nutné zdůraznit, že již ve stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročníku 1998 pod č. 52, Nejvyšší soud přijal závěr, že účelem institutu zálohy na náklady konkursu není, aby bylo zabráněno tomu, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit, a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. Přestože byl od publikace tohoto stanoviska zákon o konkursu a vyrovnání zrušen a nahradil jej insolvenční zákon, v této části je stanovisko Nejvyššího soudu plně použitelné i za současné právní úpravy. Zejména je nutné poukázat na skutečnost, že i dle insolvenčního zákona jsou právnické osoby povinny bez zbytečného odkladu podat insolvenční návrh (viz ust. § 98 insolvenčního zákona, které odpovídá ust. § 3 insolvenčního zákona). Problematikou placení zálohy na náklady konkursu v souvislosti s možností zastavit řízení o prohlášení konkursu se zabýval rovněž Ústavní soud například ve svém nálezu sp.zn. ÚS 654/99, anebo spisové značky II. ÚS 266/05. Konstatoval, že nezaplacení požadované zálohy na náklady konkursu nebrání, aby dlužníkovu návrhu bylo věcně vyhověno, nemá-li navrhující dlužník momentálně k dispozici požadovanou částku, aniž by však byl zcela nemajetný ve smyslu § 12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění platném do 30.4.2000), neznamená to tedy, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku. I tento právní názor je použitelný za současného právního stavu, s přihlédnutím k tomu, že oproti úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání je možnost zamítnout insolvenční návrh (dříve návrh na prohlášení konkursu) velmi výrazně omezená, tudíž oproti dřívějšímu stavu by byl navždy zapsán v obchodním rejstříku i dlužník, který je zcela nemajetný (srov. ust. § 12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění do 30.4.2000, § 12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění od 1.5.2000 a § 144 odst. 1 insolvenčního zákona). Zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo pro nemajetnost je i dle současného znění § 68 odst. f) obchodního zákoníku důvodem pro zrušení společnosti, přičemž v případech podobných tomuto lze stěží očekávat, že by byl úpadek řešen jinak než konkursem. Nelze se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že by insolvenční správce v tomto případě nesl náklady ze svého. Dle ust. § 8 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. v případě, že výdaje správce nelze uhradit z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, hradí ji až do výše 50.000,- Kč stát. Naopak soud prvního stupně správně uvedl, že odměnu správce hradí stát, a to dle § 8 odst. 1 téže vyhlášky opět až do výše 50.000,- Kč. Je samozřejmé, že tento postup by měl být výjimečný, což ostatně vyplývá z uvedených ustanovení (stát odměnu a náklady hradí pouze v případě, že je nelze uhradit z majetkové podstaty nebo zálohy na náklady insolvenčního řízení), ovšem nelze bez dalšího dovodit, že by tomu tak mělo být výhradně v případech, ve kterých zákon nedovoluje složení zálohy uložit. Je sice žádoucí, aby břemeno nákladů insolvenčního řízení nebylo přenášeno na stát, ovšem je nutné přihlédnout i k tomu, že státu vzniknou náklady i v případě, pokud nefunkční společnost z důvodu zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy zůstane nadále zapsána v obchodním rejstříku a stát tak bude evidovat nefungující společnost a zatěžovat své orgány další evidencí (např. rejstříkový soud, finanční úřad, orgán sociálního zabezpečení apod.), jakož i vedením případných soudních sporů jejích věřitelů o zaplacení pohledávek. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 43/2008-A-17 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 37 INS 1252/2008 V posuzované věci soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Tím, že dlužník v průběhu odvolacího řízení zálohu v požadované výši zaplatil, důvod zastavení řízení dodatečně odpadl. K této nové skutečnosti musí odvolací soud přihlédnout.

285

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 32/2008-A-14 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 39 INS 783/2008

Oddlužení: Do splátkového kalendáře dlužníka, který je nutno hodnotit ve smyslu splnění podmínky oddlužení plněním splátkového kalendáře dle § 398 odst. 3 IZ, je možno zahrnout pouze příjem dlužníka samotného. Nelze do něho totiž zahrnout příjmy jeho manželky, neboť ta, jak vyplývá z obsahu spisu, se nezavázala poskytovat dlužníkovi pravidelný finanční obnos právně závazným způsobem a soudně vynutitelným právním úkonem a její příjem proto může být postižen výkonem rozhodnutí na základě návrhu společných věřitelů dlužníka i jeho manželky. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 68/2008-A-24 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 27 INS 323/2008 Především je nutno uvést, že i pokud většina, respektive všechny závazky dlužnice, které v návrhu uvedla, jsou závazky společnými s jejím manželem, pak tyto závazky nemohou být všechny řešeny v jednom insolvenčním řízení, zahájeném pouze na návrh dlužnice. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 21/2008-A-20 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 34 INS 26/2008 Pokud soud prvního stupně návrh na povolení oddlužení odmítne pro nepřípustnost (§ 390 odst. 3 IZ) nebo pro vady návrhu (§ 393 odst. 3 IZ), nebo pokud bude návrh zamítnut, a současně bude možno na základě insolvenčního návrhu vydat rozhodnutí o úpadku dle § 136 IZ, pak nevezme-li dlužník před vydáním tohoto rozhodnutí insolvenční návrh zpět a nedojdeli ani k zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy na jeho náklady (§ 108 odst. 3 IZ), ukládá ust. § 396 odst. 1 IZ insolvenčnímu soudu rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 2/2008-A-8 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 13 INS 198/2008 Výčet případů nepoctivého záměru je sice demonstrativní, avšak to nic nemění na skutečnosti, že nelze s ohledem na slova uvozující věty „lze usuzovat zejména tehdy“ dospět k jinému závěru než že případy pod § 395 odst. 3 písm. a) a b) jsou „zejména“ případy takového nepoctivého záměru bez dalšího. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 5/2008-A-16 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSOS 34 INS 110/2008 Dlužnice v návrhu na povolení oddlužení (kolonka 21) navrhla, aby soud rozhodl o hrozícím úpadku a zároveň rozhodl o povolení oddlužení. Rozhodující skutečnosti osvědčující hrozící úpadek popsala tak, že „příjmy manželů nepostačují ke krytí závazků, které narůstají o úroky. Závazky lze vypořádat v poměrné výši za podmínek daných zákonem č. 182/2006 Sb.“. Z tohoto obecného konstatování nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly hrozícímu úpadku dlužnice. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 8/2008-A-8 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 37 INS 294/2008 V posuzované věci dlužník nepodal insolvenční návrh samostatným podáním. Ve formuláři návrhu nepovolení oddlužení nevyplnil kolonku 21, která je určena pro současné podání insolvenčního návrhu. Dlužník tedy neuvedl, zda současně s návrhem na povolení oddlužení 286

podává i insolvenční návrh, zda jej podává z důvodu úpadku či hrozícího úpadku a neoznačil ani rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek nebo hrozící úpadek. Tyto skutečností nevyplývají ani z obsahu celého návrhu na povolení oddlužení. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 25/2008-A-8 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 24 INS 763/2008 „Náležitosti návrhu na povolení oddlužení a jeho povinné přílohy, včetně jejich náležitostí, jsou v § 391 392 IZ vymezeny tak, aby soudu poskytly dostatečný podklad pro rozhodnutí o tom, zda jsou dány podmínky pro povolení (a schválení) oddlužení, a aby umožnily věřitelům (popř. soudu) kvalifikovaně posoudit, kterým ze způsobů stanovených v § 398 IZ má být oddlužení provedeno. Proto insolvenční soud ve smyslu § 393 odst. 2 IZ musí po dlužníku požadovat i předložení všech předepsaných příloh návrhu obsahujících stanovené náležitosti, a pokud dlužník tomuto požadavku ani přes jeho výzvu nevyhoví, návrh na povolení oddlužení dle § 393 odst. 3 IZ odmítne.“ Usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 9/2008-A-8 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSUL 46 INS 346/2008 „Obsahu podmínky přípustnosti oddlužení definované v § 389 odst.1 IZ slovním spojením „dlužník, který není podnikatelem“ odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) opovažována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání.“ Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 3/2008-A-9 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008

Příloha č. 2 - Výkladová stanoviska expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo Výkladové stanovisko č. 1 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 10. 1. 2008 K o tázce dispozičních oprávnění k majetkové podstatě v mezidobí od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku Nestanoví-li insolvenční soud jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě dlužník osobou s dispozičními oprávněními i v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Odůvodnění: Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, vymezuje mezi základními pojmy v § 2 odst. 1 písm. f/ také obsah pojmu „osoba s dispozičními oprávněními", a to tak, že jde o osobu, „které v průběhu insolvenčního řízení přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, ze kterých se skládá". Obecným ustanovením, obsahujícím ve vazbě na jednotlivé fáze insolvenčního řízení výčet osob, kterým insolvenční zákon tato dispoziční oprávnění přiznává, je pak ustanovení § 229

287

odst. 3 insolvenčního zákona, které určuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, c) dlužník v době od povolení reorganizace a d) dlužník v době od povolení oddlužení. Citované ustanovení výslovně neuvádí kdo je osobou s dispozičními oprávněními v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (nejde-li o případ uvedený v § 148 insolvenčního zákona, kdy insolvenční soud obě rozhodnutí spojil), a vyvolává tak u veřejnosti pochybnosti o tom, zda osobou s dispozičními oprávněními je v dotčeném období dlužník nebo insolvenční správce. Expertní pracovní skupina pro insolvenční právo dospěla k závěru, že tyto pochybnosti lze rozptýlit následujícím výkladem. Řešení předkládaného problému je založeno na dvou argumentech. První argument vychází z pojetí insolvenčního řízení jako řízení jednotného. To se projevuje tím, že úkolem insolvenčního soudu v první fázi insolvenčního řízení je nejprve rozhodnout, zda je dlužník v úpadku; je-li tomu tak, vydá rozhodnutí o úpadku ve smyslu § 136 insolvenčního zákona a až poté rozhodne (za aktivní účasti věřitelů) o vhodném způsob řešení tohoto úpadku (konkursem, reorganizací, oddlužením). Insolvenční zákon si současně klade za cíl podpořit (je-li to podle stavu dlužníkova majetku možné) jiné způsoby řešení dlužníkova úpadku než je konkurs (jako likvidační forma řešení úpadku), a to u podnikatelů reorganizaci a u nepodnikatelských subjektů oddlužení. U těchto „jiných" způsobů řešení úpadku se dispoziční oprávnění ponechávají (na rozdíl od konkursu) dlužníku (srov. § 229 odst. 3 písm. c/ a d/ insolvenčního zákona). Filosofii této úpravy by však odporovalo pojetí, podle kterého by dlužník rozhodnutím o úpadku o dispoziční oprávnění nejprve přišel (a insolvenční správce by je nabyl) a po rozhodnutí podle § 229 odst. 3 písm. c/ nebo d/ insolvenčního zákona by je případně opět nabyl (a insolvenční správce by je pozbyl). Ustanovení insolvenčního správce jako osoby s dispozičními oprávněními již při rozhodnutí o úpadku by oslabilo nelikvidační formy řešení úpadku a v mnohých případech by je zcela znemožnilo. Tímto způsobem by došlo ke zmaření účelu zavedení jednotného řízení podle insolvenčního zákona Druhý argument vychází z toho, jak jsou pojata omezení dlužníkových dispozičních oprávnění v ustanoveních § 111 a § 140 insolvenčního zákona. Podle insolvenčního zákona dochází k základním (zákonným) omezením dlužníkových dispozičních oprávnění, jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku do 2 hodin od podání insolvenčního návrhu srov. § 101 insolvenčního zákona). Rozsah těchto zákonných omezení pojmenovává ustanovení § 111 insolvenčního zákona. K dalším omezením dlužníkových dispozičních oprávnění může insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku přistoupit formou předběžného opatření (jsou-li splněny podmínky formulované v § 113 insolvenčního zákona). Ustanovení § 140 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že i po rozhodnutí o úpadku trvají účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem; insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběžném opatření. V rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o úpadku na insolvenčního správce. O rozsahu zákonných omezení dlužníkových dispozičních

288

oprávnění ve prospěch insolvenčního správce nad rámec uvedený v § 111 insolvenčního zákona insolvenční zákon nic neuvádí. Jinými slovy, posledně citované ustanovení mlčí o zákonných omezeních dlužníkových dispozičních oprávnění (ponechává je rozhodnutím o úpadku nedotčena) a předjímá toliko možnou změnu těch omezení, která insolvenční soud založil svým předběžným opatřením. Tím, že mezi účinky rozhodnutí o úpadku není zařazena automatická změna dispozičních oprávnění, je současně řečeno, že neurčí-li insolvenční soud jinak v rozhodnutí o úpadku (čímž by z obsahového hlediska buď změnil své předchozí předběžné opatření nebo by takové předběžné opatření nařídil), zůstávají dispoziční oprávnění v nezměněném rozsahu zachována tomu, kdo je měl před rozhodnutím o úpadku, tedy dlužníku. Insolvenčnímu správci se právo nakládat s majetkovou podstatou přiznává rozhodnutím o úpadku pouze v rozsahu, ve kterém v době vydání rozhodnutí o úpadku (nikoli však coby zákonný důsledek přijetí rozhodnutí o úpadku, které o dispozičních oprávněních mlčí) nemůže s majetkovou podstatou nakládat dlužník (srov. § 140 odst. 1 poslední větu insolvenčního zákona). Lze tedy uzavřít, že nestanoví-li insolvenční soud jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě dlužník osobou s dispozičními oprávněními i v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Výkladové stanovisko č. 2 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 3. června 2008 K otázce přípustnosti oddlužení „Dlužníkem, který není podnikatelem“ se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

Odůvodnění: Podle ustanovení § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je osobou, která může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby její úpadek nebo její hrozící úpadek řešil oddlužením, „dlužník, který není podnikatelem". V tomto ustanovení ani na jiném místě insolvenčního zákona není obsah slovního spojení „dlužník, který není podnikatelem", dále vyložen a vyvolává tak u veřejnosti i v soudní praxi pochybnosti o tom, zda takovou osobou může být - na straně jedné - kterákoli fyzická nebo právnická osoba, která formálně ukončila svou podnikatelkou činnost (např. tím, že příslušný živnostenský úřad na její žádost zrušil živnostenské oprávnění postupem podle § 58 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání /živnostenského zákona/, ve znění pozdějších předpisů), nebo která tuto činnost ke dni podání návrhu na povolení oddlužení neprovozuje, ale má k tomuto datu dluhy z podnikání. Přitom z ustanovení § 2 odst. 2 písm. c/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.") plyne, že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2 písm. a/, c/ a d/ obch. zák.) dlužník, který má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká. Expertní pracovní skupina pro insolvenční právo dospěla k závěru, že tyto pochybnosti lze rozptýlit následujícím výkladem.

289

Ústavní soud již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9, vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Uvedl, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Z pohledu takto formulovaných závěrů, jež expertní pracovní skupina pro insolvenční právo přejímá jako východiska, na nichž spočívá i tvorba jejích stanovisek, lze k věci uvést následující: Vládní návrh insolvenčního zákona (projednávaného v Poslanecké Sněmovně jako sněmovní tisk č. 1121) původně počítal s tím, že řešení svého úpadku oddlužením může insolvenčnímu soudu navrhnout nejen „dlužník, který není podnikatelem", nýbrž také „dlužník - fyzická osoba, která jako podnikatel nemá pracovně právní závazky a nemá více než 20 věřitelů" (§ 389 odst. 1 vládního návrhu insolvenčního zákona). Tato koncepce však byla v průběhu projednání vládního návrhu insolvenčního zákona v Poslanecké Sněmovně opuštěna ve prospěch řešení, podle kterého může návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník, který podnikatelem není. Jinak řečeno, zákonodárce tímto způsobem zřetelně projevil úmysl nerozšiřovat okruh osob, které mohou žádat o povolení oddlužení, o podnikatele, bez zřetele k tomu, zda příslušná osoba podniká jen ve velmi omezeném rozsahu. Veškeré další úvahy na dané téma by proto měly být s takto projeveným záměrem v souladu. Z výše uvedeného plyne, že účelu sledovanému úpravou obsaženou v § 389 odst. 1 insolvenčního zákona neodpovídá posuzování podmínky, aby dlužník „nebyl podnikatelem", jen na základě zjištění, že přestal podnikat, (ale má stále dluhy z podnikání). Svým legislativně technickým vyjádřením je slovní spojení užité v § 389 odst. 1 insolvenčního zákona protipólem k ustanovení § 316 odst. 2 insolvenčního zákona, vymezujícímu, že „reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem" s dodatkem (v části věty za středníkem), že „reorganizace se týká jeho podniku". Dlužník, který fakticky přestal podnikat, tím o svůj „podnik" ještě nepřichází (ten pouze jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání ve smyslu § 5 odst. 1 obch. zák. zůstává zakonzervován podle stavu ke dni ukončení podnikatelské činnosti). Nadto platí, že ustanovení § 389 insolvenčního zákona je sice normou procesní, užívá však pojmů, jež jsou definovány normami práva hmotného.

290

Jde o situaci obdobnou té, která plyne z ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), jež předurčuje krajské soudy, aby rozhodovaly v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení „mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti". Při výkladu tohoto procesního ustanovení nemá letitá soudní praxe žádné pochybnosti o tom, že o spor „mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" jde i tehdy, není-li sice v době podání příslušné žaloby již podnikatelem žádný z účastníků (jelikož formálně ukončili svou podnikatelskou činnost), ale řeší-li se závazky z jejich vztahu, který vznikl jako obchodní závazkový vztah ve smyslu norem práva hmotného (srov. § 261 odst. 5 obch. zák.). Přitom nelze pominout, že ustanovení § 7 odst. 2 insolvenčního zákona rovněž vychází z přiměřené aplikace občanského soudního řádu. Logickým vyústěním uvedeného pak je, že dlužníkem, „který není podnikatelem" se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Tím není vyloučena možnost insolvenčního soudu přihlédnout v konkrétní věci k tomu, že dluhy z podnikání jsou nepatrné (srov. např. § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Příloha č. 3 – Návrh na povolení oddlužení Pozn. vložit - návrh na povolení oddlužení - formulář – dostupný ve formátu pdf na stránce http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 4 – Pokyny pro vyplnění návrhu na povolení oddlužení http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 5 – Přihláška pohledávky http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 6 – Pokyny pro vyplnění formuláře přihlášky pohledávky http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 7 – Hlasovací lístek dle § 50 insolvenčního zákona http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

291

Příloha č. 8 – Pokyny pro vyplnění hlasovacího lístku dle § 50 insolvenčního zákona http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 9 – Hlasovací lístek dle § 346 insolvenčního zákona http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 10 – Pokyny pro vyplnění hlasovacího lístku dle § 346 insolvenčního zákona http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 11 – Hlasovací lístek dle § 401 insolvenčního zákona http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 12 – Pokyny pro vyplnění hlasovacího lístku dle § 401 insolvenčního zákona http://insolvencni-zakon.justice.cz/obecne-info-prevence-upadku/formulare-vzory.html

Příloha č. 13 – Vzor Seznamu majetku dlužníka SEZNAM MAJETKU DLUŽNÍKA 1. Majetek, který není předmětem zajišťovacích práv č.

Specifikace majetku

Množství

Doba pořízení

Pořizovací cena

Odhadovaná cena*

Celková odhadovaná cena: * Ocenění znalcem se vyžaduje jen u nemovitostí

2. Majetek, který je předmětem zajišťovacích práv: č.

Specifikace majetku

Typ zaj. Práva

Množst ví

292

Doba pořízení

Pořizovací cena

Odhadovaná cena*

Celková odhadovaná cena: * U tohoto typu majetku se vždy požaduje ocenění znalcem

3. Pohledávky dlužníka: Skutečnosti, na kterých se č. pohledávka zakládá

Termín splatnosti

Vyjádření k dobytnosti

Celková výše pohledávky (Kč): Označení řízení, které probíhají o majetku a pohledávkách dlužníka: Sp.zn.: Soud: Označení majetku: Popis:

Prohlašuji, že údaje uvedené v tomto seznamu jsou správné a úplné. V

dne Podpisem stvrzuje

Jméno

Jiná osoba – fyzická osoba

Dlužník

Jiná osoba

Příjmení:

Příjmení: Titul za jm.: Bydliště: Ulice: Stát:

Jméno: Titul před jm.: PSČ: Č. p.:

293

Výše (Kč)

Název/obch.firma: IČ.: Obec: Ulice: Stát:

Jiná osobaprávnická osoba

Jiné registr. č.: PSČ: Č. p.: Fyzicky podepsal:

Podpis:

Příloha č. 14 – Vzor Seznamu závazků dlužníka SEZNAM ZÁVAZKŮ DLUŽNÍKA VĚŘITEL

Vyplňte potřebný počet příloh

č.

Typ: Fyzická osoba Osobní údaje Údaj o podnik. Trvalé bydliště

Státní příslušnost:

Příjmení: Titul za jm.: Dat. narození: IČ: Obec: Ulice: Stát:

Osoba blízká1

Jméno: Titul před jm.: Rodné číslo: Jiné registr.č.: PSČ: Č.p.:

Ano

Typ: Právnická osoba Právnická osoba Sídlo

Právní řád založení:

Název/obch.firma: IČ: Obec: Ulice: Stát:

Osoba tvořící s dlužníkem koncern2

Jiné registr.č.: PSČ: Č.p.:

Ano

Popis závazků, u kterých má věřitel právo na uspokojení ze zajištění Popis závazku: Vykonatelný3

Ano

Odkaz na seznam majetku4

Popis závazku:

294

Vykonatelný3

Ano

Odkaz na seznam majetku4

Popis závazků, u kterých nemá věřitel právo na uspokojení ze zajištění Popis závazku: Vykonatelný3

Ano

Popis závazku: Vykonatelný3 Popis závazku: Vykonatelný3

Prohlašuji, že údaje uvedené v tomto seznamu jsou správné a úplné. dne

V Podpisem stvrzuje Jméno

Jiná osoba – fyzická osoba

Jiná osobaprávnická osoba

Dlužník

Jiná osoba

Příjmení:

Příjmení: Titul za jm.: Bydliště: Ulice: Stát:

Jméno: Titul před jm.: PSČ: Č. p.:

Název/obch.firma: IČ.: Obec: Ulice: Stát:

Jiné registr. č.: PSČ: Č. p.: Fyzicky podepsal:

Podpis:

295

Popisky: 1. Osobou blízkou se rozumí příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. (§ 116 občanského zákoníku). 2. Koncernem se rozumí stav, kdy je jedna nebo více osob podrobena jednotnému řízení (§ 66a obchodního zákoníku). 3. V případě, že je závazek vykonatelný, je nutné doložit příslušné rozhodnutí či notářský nebo exekutorský zápis. 4. Je třeba odkázat na majetek v seznamu majetku, ke kterému se vztahuje právo na uspokojení ze zajištění. Případně je též možné odkázat na údaj o očekávaných příjmech.

296

Příloha č. 15 – Formulář „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty.“ « Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty. » «Convocatoria para la presentación de créditos. Plazos aplicables». "Opfordring til anmeldelse af fordringer. Vær opmærksom på fristerne." „Aufforderung zur Anmeldung einer Forderung. Etwaige Fristen beachten!“ «Προ΄σκληση για αναγγελι΄α απαιτη΄σεως. Προσοχη΄ στις προθεσµι΄ες» ‘Invitation to lodge a claim. Time limits to be observed’ «Invitation à produire une créance. Délais à respecter» «Invito all’insinuazione di un credito. Termine da osservare» „Oproep tot indiening van schuldvorderingen. In acht te nemen termijnen” «Aviso de reclamação de créditos. Prazos legais a observar» ”Kehotus saatavan ilmoittamiseen. Noudatettavat määräajat” ”Anmodan att anmäla fordran. Tidsfrister att iaktta”

Toto oznámení musí být vyplněno soudem nebo správcem konkursní podstaty a zasláno každému věřiteli neprodleně po prohlášení konkursu nebo povolení vyrovnání.

Údaje o dlužníkovi

Údaje týkající se přihlašování pohledávek

•

Lhůty k dodržení:

•

Sankce stanovené za nedodržení těchto lhůt:

•

Osoba nebo orgán oprávněný k přijmutí přihlášky pohledávek:

•

Jiné požadavky:

Věřitelé musí sepsat (uvést) a odůvodnit své pohledávky

Vyhotoveno v …………………………………, dne..…………………………... Podpis a/nebo razítko

……………………………………………………………………

297

Příloha č. 16 – Formulář „Přihláška pohledávky.“ « Přihlášení pohledávky » «Presentación de crédito» "Anmeldelse af fordring" „Anmeldung einer Forderung“ «Αναγγελι΄α απαιτη΄σεως» ‘Lodgement of claim’ «Production de créance» «Insinuazione di credito» „Indiening van een schuldvordering” «Reclamação de crédito» ”Saatavaa koskeva ilmoitus” ”Anmälan av fordran”

Osobní údaje

Údaje o pohledávce • • •

Druh: Datum: Výše: ………………………Kč/EURO

Prosíme o dodání kopií příslušných dokladů

K této pohledávce uplatňujete:

Přednostní právo Zástavní právo Výhradu vlastnictví

Prosíme o označení odpovídající možnosti a o popsání statků, kterými je pohledávka zajištěna (na nichž zajištění vázne): ……….…………………………………………………

Vyhotoveno v ……………………………., dne ……………………………... Podpis ………………………………………..…………………………………

298