Korupce a kriminalita

Rašínova vysoká škola

KORUPCE A KRIMINALITA

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc.

Brno 2008

Brno 2008 Vydalo nakladatelství Rašínova vysoká škola s.r.o.

Hudcova 78, 612 00 Brno Editace: Jarmila Šveňhová První vydání ISBN 978-80-87001-09-7

Korupce a kriminalita

1.

1.1 1.2 1.3 2.

2.1 2.2 3.

3.1 3.2 3.3 3.3.1 3.3.1.1 3.3.1.2 3.3.1.3 3.3.1.4 3.3.1.5 3.3.2 3.3.2.1 3.3.2.2 3.3.2.3 3.3.2.4 3.3.2.5 3.3.2.6 3.3.2.7 3.3.2.8 3.3.2.9 3.4 3.5 4.

4.1 4.2 4.3 4.4 5.

5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6 5.7 5.8

Úvod…………………………………………………………………………....4 Charakteristika korupce………………………………………………………...5 Korupce a úplatkářství………………………………………………………….6 Definování korupce…………………………………………………………….9 Příčiny korupčních jednání……………………………………………………11 Druhy a formy korupce……………………………………………………….21 Druhy korupce………………………………………………………………...21 Formy korupce………………………………………………………………...35 Právní úprava korupce………………………………………………………...39 Dokumenty mezinárodních organizací pro boj s korupcí……………………..39 Mezinárodní a evropské trestní právo a korupce……………………………...42 Právní úprava postihu korupce v českém trestním právu……………………..43 Korupce a trestní zákon……………………………………………………….43 Přijímání úplatku (§ 160 TrZ)………………………………………………...44 Podplácení (§ 161 TrZ)……………………………………………………….49 Nepřímé úplatkářství (§ 162 TrZ)…………………………………………….51 Pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím Pletichy v insolvenčním řízení (§ 256b TrZ)…………………………………53 Pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 128a, § 128b, § 128c TrZ)….56 Trestné činy související s korupčním jednáním………………………………60 Účast na zločinném spolčení (§ 163a odst. 1 TrZ)……………………………60 Zneužití pravomoci veřejného činitele (§ 158 TrZ)…………………………..62 Zneužívání informací v obchodním styku (§ 128 odst. 1 TrZ)……………….64 Porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 TrZ……………...66 Maření úkolu veřejného činitele dle § 159 TrZ………………………………66 Podvod podle § 250 TrZ………………………………………………………67 Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 175 TrZ………………68 Zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 TrZ………………….68 Další trestné činy související s korupčním jednáním…………………………69 Úprava podplácení v obchodním zákoníku…………………………………...69 Právní úprava korupce ve Slovenské republice……………………………….70 Korupce v České republice……………………………………………………75 Index vnímání korupce v České republice……………………………………75 Typ korupce v České republice……………………………………………….77 Organizace korupce v České republice……………………………………….78 Korupční sítě v České republice………………………………………………81 Prostředky boje proti korupci…………………………………………………88 Odhalování a dokazování korupce……………………………………………88 Zajištění prostředků na účtu u banky………………………………………….98 Záměna zásilek a sledovaná zásilka…………………………………………100 Odposlech a záznam telekomunikačního provozu…………………………..101 Předstíraný převod věci……………………………………………………...104 Sledování osob a věcí………………………………………………………..104 Použití agenta………………………………………………………………..106 Ochrana svědků……………………………………………………………...109

5.8.1 5.8.2 6.

7.

7.1 7.2

Utajení totožnosti svědků……………………………………………………109 Ochrana svědků a dalších osob zúčastněných na trestním řízení……………115 Možnosti prevence a potlačování korupce…………………………………..125 Informování veřejnosti o korupci a další trestné činnosti…………………...141 Informování veřejnosti o trestním řízení…………………………………….141 Únik informací o odposlechu………………………………………………..159 Literatura a prameny…………………………………………………………169

Úvod Organickou součástí výuky v magisterském studiu na Rašínově vysoké škole je studijní předmět „MAJETKOVÁ KRIMINALITA, KORUPCE“. Pro výuku tohoto předmětu jsou určeny dvě učební pomůcky. Prvou je skriptum Hospodářská trestná činnost, autor P. Vantuch (vydala Rašínova vysoká škola v roce 2006), které je zaměřeno na dvě hlavy zvláštní části trestního zákona, a to na trestné činy hospodářské dle hlavy druhé zvláštní části trestního zákona (§ 118 - § 152 TrZ), a na trestné činy proti majetku dle hlavy deváté zvláštní části trestního zákona (§ 247 - § 258 TrZ).

Druhou učební pomůckou napsanou pro výuku tohoto studijního předmětu je toto skriptum nazvané „KORUPCE A KRIMINALITA“. V něm autor rozebírá druhy a formy korupce, její právní úpravu v českém trestním zákoně, prostředky boje s korupcí jako negativním společenským jevem, možnosti prevence a potlačování korupce atd. Ukazuje propojení korupce s kriminalitou obecně a s hospodářskými a majetkovými činy. Uvádí, že pro organizovaný zločin je korupce prostředkem k pronikání do politických kruhů a státní správy.

Ke korupci politiků a představitelů státní správy zločineckými strukturami i jednotlivci dochází nezřídka proto, aby zkorumpování odpovědných osob bylo tím, co je možno proti nim v případě potřeby využít. Zkorumpovaní politikové a představitelé státní správy jsou v případě potřeby vydíratelní.

Autor zpracoval tento učební text pro studující Rašínovy vysoké školy tak, aby studujícím co nejvíce usnadnil pochopení náročné a rozsáhlé problematiky. V zájmu snazšího osvojení teoretické materie a jejího bezproblémového pochopení uvádí autor v učební pomůcce široký okruh příkladů z praxe.

4

1. Charakteristika korupce 1.1

Korupce a úplatkářství

Korupce je společensky nebezpečný jev, který provází společnost patrně od jejího samého počátku, a to bez ohledu na změny forem státního zřízení.

Pojmem korupce je označováno získávání neoprávněných výhod za úplatek, neboli úplatkářství1. Proto je získávání neoprávněných výhod za úplatek veřejností i sdělovacími prostředky charakterizováno buď jako korupce nebo jako úplatkářství. I toto vymezení pojmů korupce a úplatkářství přispívá k jejich totožnému chápání a střídavému užívání jako synonym nejen veřejností, novináři, nýbrž nezřídka i právníky. To je také důvodem toho, proč byl ve Slovenské republice v trestním zákonu změněn název třetího oddílu trestního zákona.

Oddíl, který byl do konce roku 2005 zván „úplatkářství“ je od 1.1.2006 nazván „korupce.“2 Korumpování, neboli uplácení jiných osob je jevem, o němž se nejčastěji hovoří v obecné rovině. Běžně se vyskytují obecná a nedokladovaná tvrzení. Mezi nejčasnější patří tvrzení, že „každý je úplatný, záleží jen na tom jak vysoký je úplatek“, nebo „politikové, zákonodárci a úspěšní podnikatelé jsou zkorumpovaní“. Takové obecné názory vycházejí zpravidla jen z domněnek a úvah, případně náznaků či obecných indicií.

Protože téma korupce se v médiích vyskytuje velmi často, obecná tvrzení ztrácejí na atraktivitě a tudíž na zájmu veřejnosti. Proto editoři a šéfredaktoři preferují zprávy obsahující konkrétní jména osob v souvislosti s korupcí. Proto se i v titulcích rozličných periodik objevují atraktivní otázky, jako např.: „Je ministr X zkorumpovaný?“ Na takovou otázku pak poskytuje obsáhlou odpověď článek, který na položenou otázku odpovídá, že dosud nejsou známy důkazy o tom, že X je zkorumpovaný, přesto však je možné, či přinejmenším nelze vyloučit, že by mohl být zkorumpován.

Neméně často se vyskytují konkrétní názory, že „Politik X je zkorumpován“ s více či méně přesvědčivým zdůvodněním, co vedlo autora článku k tomuto tvrzení. K takto kategorickému tvrzení o korupci určitého politika se odhodlávají občas v rámci politického boje političtí oponenti politiků označovaných za zkorumpované. Existuje také poměrně úzký okruh investigativních novinářů, kteří se o korupci a údajně, či nepochybně zkorumpovaných osobách zmiňují v rámci boje o čtenáře, diváky a posluchače. Oč jsou taková tvrzení ve vztahu k určité osobě častější, o to jsou méně konkrétní. Pokud jsou tvrzení o korumpování konkrétnější, nebo dokonce adresně směřují ke konkrétně označeným osobám, potom jsou ve většině případů obtížně prokazatelná.

Podle výzkumů, stejně jako podle osobních poznatků osob, disponujících poznatky umožňujících celosvětové srovnání, se korupce vyskytuje na všech kontinentech, ve všech typech státních útvarů a politických zřízení, ve všech sférách státní správy a ve všech historických obdobích vývoje lidské civilizace.

Pokud je však nějaké jednání veřejně označeno za korupci, reakce na toto tvrzení jsou různé. Část veřejnosti korupci odsuzuje a část nikoliv. Ukazuje se, že lidé žijící v různých sociálních prostředích mají různé názory na to, co korupce je a co není. Odlišnosti jsou i mezi jednotlivými státy. To, co je v jednom státu trestně stíháno jako korupce, to je v jiném státě zcela běžnou a legální praxí. Vyžadování úplatků od zahraničních firem se v některých rozvojových zemích považuje za součást povinností státního úředníka. V některých rozvinutých zemích se zase toleruje, nebo dokonce legalizuje a podporuje uplácení úředníků v zahraničí. Rozličné je chápání korupce z pohledu různých historických období.

1

Srov.: Všeobecná encyklopedie, díl 2, Nakladatelský dům OP Diderot 1997, s. 519, Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 1998, s. 428.

2 Zákonem č. 300/2005 Sb. byl ve Slovenské republice přijat nový trestní zákon, v jehož osmé hlavě je s účinností od 1.1.2006 oddíl třetí nazvaný korupce.

5

Korupční transakce probíhají většinou utajeně a nedají se zkoumat běžnými metodami, založenými na přímém pozorování zkoumaného objektu. Výzkum korupce se většinou musí spokojit s různými symptomy, indiciemi a nepřímými svědectvími, kterých bývá sice hodně, avšak nezřídka neprůkazných. Pokud určitá osoba o korupci ví a předá novinářům informace jimiž disponuje, zůstává v drtivé většině případů v anonymitě, protože redakce nechce do budoucna přijít o svůj cenný informační zdroj. Pokud to orgány činné v trestním řízení považují za podnět, na jehož základě prověřují podezření ze spáchání trestné činnosti, nezřídka po prověření podnětu postupem podle § 158 an. TrŘ, věc odloží, protože neshledají podmínky pro zahájení trestního stíhání konkrétní osoby podle § 160 odst. 1 TrŘ. Mnohdy je to v důsledku toho, že redakce nedá k dispozici jméno informačního zdroje, a proto se policejní orgány nemohou opřít o konkrétní svědky ani o listinné či jiné důkazy.

Korupce má své specifické rysy, jimiž se odlišuje od většiny jiných společensky nebezpečných jednání, kde bývá jasné kdo je pachatelem a kdo poškozeným. Korupce bývá řazena mezi trestné činy bez oběti proto, že dojde-li k úspěšnému zkorumpování určité osoby, spokojen bývá jak ten, kdo přijímá úplatek, tak ten kdo jej poskytuje, tedy podplácí. Jinými slovy spokojen je jak ten, kdo korumpuje, tak ten, kdo je korumpován. Je to proto, že oba dva aktéři korupce, tzn. korumpující i korumpovaný, obdrží to, co chtějí. Korumpovaná osoba obdrží příslušnou odměnu, v penězích, neoprávněných výhodách či v jiné formě, korumpující osoba pak dostane to, co chtěla, i když na to zpravidla neměla nárok, či potřebné předpoklady.

Vysocí úředníci ministerstva AB, rozhodující o investiční akci v hodnotě stovek miliónů korun, obdrží úplatek ve výši, s níž jsou spokojeni, a účastník veřejné soutěže X za úplatek obdrží lukrativní zakázku, která je základem pro prosperitu jeho firmy v příštích pěti letech. Úředníci ministerstva AB pak více či méně přesvědčivě zdůvodňují, proč se vítězem veřejné soutěže stal X, jehož nabídka sice nebyla nejvyšší v soutěži, avšak nejlépe splnil další významné podmínky a tak i celkově kriteria soutěže.

Spokojenost obou stran korupčního jednání je zřejmě také důvodem, proč korupce ve většině případů zůstává skryta, tedy proč je vysoká míra latence. Neposuzujeme-li pouze obě strany korupčního jednání, tedy korumpujícího a korumpovaného, nýbrž i další osoby, potom musíme konstatovat, že oběť korupce přece jen existuje. Bezprostřední obětí korupce je v takových případech společnost, která je korupčním jednáním postižena a zprostředkovaně třetí osoby, ať již fyzické či právnické, které neobdrží to, oč usilovaly, např. neuspějí ve veřejné soutěži, i když splnily nejlépe kriteria soutěže.

Společnost Alfa, která od ministerstva AB nezískala investiční akci v hodnotě stovek miliónů korun, používá následně řadu řádných a mimořádných opravných prostředků, aby prokázala, že vítězem veřejné soutěže neměla být společnost Beta, jež byla za vítěze vyhlášena. Přitom společnost Alfa poukazuje výlučně na to, že právě ona lépe splnila podmínky veřejné soutěže a měla být jejím vítězem. Zároveň však společnost Alfa nemůže uvést důkazy svědčící o tom, že společnost Beta se stala vítězem veřejné soutěže vzhledem k tomu, že zkorumpovala úředníky ministerstva, kteří o vítězi rozhodovali. Nic na tom nemění fakt, že neúspěšná společnost Alfa tuší a někdy i ví, že společnost Beta získala zakázku vzhledem ke zkorumpování osob, které o zakázce rozhodovaly. O korupci však má jen neprokazatelné domněnky či indicie, které se nepodaří prokázat.

V České republice se běžně pod pojmem korupce rozumí úplatkářství. V zemích západní Evropy jsou do korupce zahrnovány i takové jevy jako např. vydírání ze strany úředníků nebo politiků, zneužívání postavení a moci k vlastnímu prospěchu nebo ku prospěchu úzkého okruhu subjektů, zpronevěra veřejných prostředků, braní tzv. provizí z veřejných zakázek, zvýhodňování známých a příbuzných, jevy, které jsou obecně označovány jako „klientelismus a nepotismus“3.

3

Frič, P. a kol: Korupce. G Plus G. Praha. 1999, s. 12.

6

Sám pojem „korupce“ je latinského původu a vychází ze slovního základu rumpere, tj. zlomit, rozlomit, přetrhnout. Latinský výraz corruptus označuje následek určitého nekalého jednání a ten, kdo jej podstoupil, je pak zkažený, zvrhlý anebo zvrácený. V očích běžného člověka korupci vždy doprovází zrada závazků vůči celku a jeho morálním zásadám. Laické chápání korupce je velmi široké a obecně zahrnuje jakékoliv neoprávněné přijímání či nabízení materiálních nebo nemateriálních zisků, přičemž není podstatné, kdo daný zisk přijímá, resp. komu je nabízen. Společenské vědy (např. sociologie, politologie, ekonomie) narozdíl od obecně laického chápání výrazně zužují předmět svého zájmu na sféru veřejných funkcí a úřadů.

Korupce je zvláštním jevem, který funguje jako sociální systém, má svá vlastní pravidla, vnitřní mechanismy svého vývoje, pronikavost a rychlost šíření ve společnosti. Je kolektivním jevem schopným vykonávat na jednotlivce nátlak. Korupce se rozšiřuje v korupčním klimatu, které dokáže měnit postoje jednotlivců i ovlivňovat chování mas.

Základní otázkou je, jaký je vztah korupce a úplatkářství z pohledu českého trestního práva. Úplatkářství je podle českého trestního zákona pouze jednou z forem korupce, která má narozdíl od většiny jiných forem korupce zákonné znaky trestné činnosti, protože naplňuje znaky skutkových podstat čtyř trestných činů, které jsou v oddílu třetím hlavy druhé označeny souhrnně jako úplatkářství (§ 160 an. TrZ). Vzhledem k tomu je úplatkářství podle platného trestního zákona pouze jednou z forem korupčního jednání. Úplatek může spočívat ve finanční výhodě, ve formě protislužby, v poskytnutí významných informací (např. při obchodování s cennými papíry, při vyhlašování výběrových řízení apod.).

Stejně tak může být úplatkem možnost zakoupení nemovitých věcí výrazně pod cenou, např. zakoupení komfortního bytu v tržní hodnotě 700 tisíc korun za 50 tisíc korun, zakoupení domu v ceně dvou miliónů korun za cenu desetinásobně nižší, poskytnutí bezplatné dovolené v exotických krajích pro čtyřčlennou rodinu apod. Úplatkářství je nižší formou korupčního jednání, odlišující se onou nižší mírou intenzity jednání a jejím menším rozsahem poskytovaných nebo nabízených výhod.

Korupce je oproti úplatkářství rozsáhlejší, škodlivé následky korupce jsou větší a intenzivnější než důsledky úplatkářství. Korupční jednání zasahuje do významných hospodářských a politických oblastí a přesahuje tak rámec běžných individuálních vztahů.

Značný rozdíl je rovněž v toleranci, prahu vnímání úplatkářství a korupce, kdy úplatkářství je podstatnou částí společnosti tolerováno, oproti tomu korupční jednání má nízkou míru tolerance ve společnosti.4 Korupce zahrnuje všechny projevy jimiž získává neoprávněný majetkový prospěch subjekt (ať již fyzická či právnická osoba), který za to poskytuje jakékoliv výhody straně, která prospěch poskytuje. Korupce tedy zahrnuje jak jednotlivé formy úplatkářství, které jsou upraveny v trestním zákoně, další navazující formy trestné činnosti, v nichž je obsaženo jednání korupčního charakteru (blíže v části 3.3. této práce věnované právní úpravě postihu korupce), tak i jiné buď právně nebo morálně neospravedlnitelné formy příjímání či získávání hmotných, nehmotných či jiných výhod a zisků.

Problémem české legislativy je nevyjasněnost pojmů korupce a úplatkářství.

Trestní zákon neobsahuje výslovně pojem korupce. V trestním zákonu je užíván pouze pojem úplatkářství, který je užit v obsahu i názvu ustanovení § 160 až § 160a trestního zákona.

Podrobněji se těmto otázkám věnuji v kap. 3.3 této práce nazvané „Právní úprava postihu korupce v českém právu“ a v podkapitole 3.3.1 nazvané „Korupce a trestní zákon“. „Ještě v 80. letech 20. století se žilo v iluzi, že korupce nepřekročí určitou rozumnou míru.

Avšak postupně se vnášela do politických stran, do byrokratického aparátu, policie a celních služeb i do velkých obchodních společností a dnes je málo oblastí, jejichž prostředí není 4

Chmelík, J. a kol.: Pozornost, úplatek a korupce, Linde Praha, 2003, s. 36.

7

korupční. Lidé (i celé skupiny osob) potřebovali získat moc, aby mohli prosadit své zájmy a získat finanční prostředky. Korupce je stinná stránka moci. Koncem 20. století došlo k pronikavému zvýšení korupce téměř ve všech zemích a tento neblahý trest postupuje.“5 Otázkou je posuzování darů a pozorností z pohledu korupce či úplatkářství. Jak posuzovat darování bonboniéry či kávy zdravotní sestře při odchodu uzdraveného a spokojeného pacienta z nemocnice? Jak hodnotit fakt, že občan dá několik desítek korun nad účtovanou částku opraváři, který po náročné opravě sám uklidil, nebo přijel do místa bydliště občana opravit přístroj, který by jinak musel být dodán do několik desítek kilometrů vzdálené opravny? Jak hodnotit tuzér v podobě peněz nad rámec účtované částky poskytnuté účtujícímu číšníkovi za vzornou obsluhu v restauraci?

Pokud vyjdeme z doslovného výkladu úplatku, potom je i poskytnutí takovýchto darů následně po odvedení dokonalé služby či pracovního výkonu formou úplatkářství. V případě takového posuzování bychom však znemožnili většině občanů vyjádřit jiným osobám zcela dobrovolně a z vlastního popudu své ocenění za to, co pro nás učinili nad rámec svých povinností, nebo za laskavé, pečlivé či nadprůměrně kvalitní činnosti. Potom bychom i kytičku darovanou prvňáčkem učitelce po skončení školního roku mohli označit za zárodek úplatkářství. Takové motivy daru či pozornosti poskytnuté následně poté, co obdarovaný něco vykonal, či nad rámec účtované částky bez toho, že by obdarovaný něco požadoval, postrádají jakoukoliv společenskou nebezpečnost popsaného jednání.

Poskytování ojedinělých darů a pozorností nevýznamného charakteru a rozsahu aniž by byla ze strany poskytovatele očekávána nebo vyžadována protihodnota či služba přesahující běžný rámec povinnosti adresáta daru či pozornosti, nedosahuje intenzity úplatku. lze je však hodnotit jako kriminogenní faktor6 úplatkářství a korupce.7 Proto se drobné dary, pozornosti či spropitné označují jako „drobná korupce“, či nepříliš vhodně jako „bagatelní korupce“ (nepříliš závažná korupce), zejména pokud jde o jevy náhodné, příležitostné a malého rozsahu. Tato malá korupce se dá snadno zjistit a nic nebrání jejímu potírání, k němuž však vesměs nedochází, protože ani třetí osoby ji nepovažují za protiprávní jev, kterému by bylo třeba věnovat pozornost. Nebezpečí malé korupce spočívá v tom, že od ní může dojít k postupnému přechodu k tzv. velké korupci. Problémem je i to, že nelze spolehlivě označit v jakých případech jde ještě o drobný dárek, pozornost či ocenění služby a kdy již jde o počínající korupci.

Další otázkou je, zda existuje souvislost korupce se střetem zájmů.

Tato souvislost může existovat v případech, kdy objektem korupce je veřejný činitel s rozsáhlými pravomocemi, jehož zájem ovlivněný korupcí se dostává do střetu s veřejnými zájmy, které je povinen respektovat a ochraňovat. Existuje-li přímá souvislost střetu zájmů s korupcí a obě aktivity se navzájem podporují, dochází k trestnému jednání.

5

David, V., Nett, A.:Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2007, s.

14-15.

6 Kriminogenní faktory jsou jevy, aktivity a skutečnosti vytvářející podhoubí kriminality nebo ji doprovázejí, jak jsou např. nezaměstnanost, chudoba, rozvrácení rodiny, prostituce, parazitizmus, absence hodnotových systémů, úpadek morálky, ryze konzumní způsob života. (Srov. blíže názor prof. JUDr. Heleny Válkové, CSc., in: Kuchta, J., Válková, H.a kol: Základy kriminologie a trestní politiky, 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2005, s. 5).

Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc. označil Kriminogenní faktory za rizikové činitele, které motivují, vyvolávají, usnadňují nebo podporují páchání trestných činů, např. sociálně patologické prostředí (zejména rodinné), závadové party, alkoholismus, drogová závislost, recidiva pachatelů trestných činů, nezaměstnanost, náročný konzumní způsob života, nechuť pracovat, vliv násilí a brutality v médiích, nedostatečné možnosti jak vhodně trávit volný čas (srov. blíže:http://slovnik-izichslov.abc.cz/web.php/slovo/kriminogenni-faktory).

7 Tamtéž, s. 37.

8

Tak je tomu u již zmíněných vysokých úředníků ministerstva AB, kteří rozhodnou, že vítězem veřejné soutěže se stala společnost Beta, i když podle vyhlášených podmínek soutěže se měla jejím vítězem stát jiná společnost.

V jednotlivých případech úplatkářství ve sféře veřejných a soukromých služeb může jít spíše o rozpor s morálkou než širšími veřejnými zájmy. Střet zájmů nemusí být nekalý a nejednou nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.

Tak tomu bude např. u firmy, která opravuje pračky (televizory, osobní vozidla), která opraví porouchaný přístroj dříve tomu, kdo zaměstnanci přebírajícímu zakázku poskytne úplatek předem, před započetím práce.

1.2

Definování korupce

Problémem je definování korupce.

Korupce je v Ottově slovníku naučném definována jako jednání, kterým se na určitou osobu působí, aby jednala buď proti dobrým mravům, nebo proti svým povinnostem, ať již úředním nebo morálním.8 V národním programu boje proti korupci v České republice je pak následující definice: Korupce je zneužívání postavení spojené s porušením principu nestrannosti při rozhodování, motivované snahou po zisku. Je projevem chyby v rozhodovacím (řídícím) procesu. Součástí korupčního vztahu je ten, kdo rozhoduje, jeho moc odchylovat se od stanovených pravidel, výměna takto vychýleného rozhodnutí za výhodu a nesprávnost (protiprávnost, amorálnost) tohoto vztahu výměny.9 Podle nepříliš odlišného názoru Nejvyššího státního zastupitelství, korupce je zneužití postavení spojené s porušením principu nestrannosti při rozhodování, motivované snahou po zisku. Korupce je projevem chyby v rozhodovacím, (řídícím) procesu. Součástí korupčního vztahu je vždy ten, kdo rozhoduje, jeho moc odchylovat se od stanovených pravidel, výměna takto vychýleného rozhodnutí za výhodu a nesprávnost (protiprávnost, amorálnost) tohoto vztahu výměny. V širším slova smyslu je třeba chápat korupci jako projev přirozené lidské vlastnosti obcházet oficiální pravidla.10 Autoři publikace „Pozornost, úplatek a korupce“ konstatují, že definovat korupci tak, aby byla charakterizována všechna korupční a úplatkářská jednání, není možné. Přesto přinášejí následující obecně platnou definici korupce, která vychází z několika základních atributů korupčního jednání, platných pro všechny typy (druhy) korupce: 1. vztah dvou subjektů (toho, kdo úplatek poskytuje-nabízí a toho kdo jej přijímá), 2. jde o směnný vztah, přinášející oběma stranám výhodu, 3. korumpovaným je subjekt disponující určitým postavením, pravomocí, 4. jde o jednání proti dobrým mravům.

Autoři pak dospívají k následující stručné definici korupce jako neformálního vztahu dvou subjektů jednajících v rozporu s dobrými mravy spočívající v nabídce, příslibu a realizování výhody v něčí prospěch nebo akceptování takového požadavku za vyžádanou, nabídnutou nebo slíbenou odměnu.11 „Korupce je jednání při němž se vzájemně projevuje vůle dvou stran (mohou to být jednotlivci, skupiny lidí, instituce, představitelé státu), podle níž jedna strana (korumpující) poskytuje odměnu hmotného či nemateriálního charakteru za to, ze jí druhá strana (korumpovaná) zajistí neoprávněné a jí požadované výhody.

8

Ottova encyklopedie nové doby, AION CS, Praha 1998, elektronické verze, s. 769.

Srov. Národní program boje proti korupci, Ministerstvo vnitra ČR, Praha 1998.

10 Zpráva o korupci v České republice v roce 2001 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci. Nejvyšší státní zastupitelství, Brno, 2002, s. 2.

11 Chmelík, J. a kol.: Pozornost, úplatek a korupce, Linde Praha, 2003, s. 20.

9

9

Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že subjekty korupčního jednání jsou jen dvě strany, přičemž hlavní osobou je ten, kdo zneužije svého úředního postavení a zachová se nepoctivě.

Avšak existuje i třetí strana, která je odvozeně poškozena. Jsou to např. účastníci řízení o výběrovou soutěž, kteří byli poškozeni zkorumpovaným výsledkem veřejné soutěže.“12 V korupčním vztahu vystupuje vždy korumpující subjekt, který nabízí určitou odměnu, úplatek, s cílem získání prospěchu pro sebe nebo pro jiného (v tomto druhém případě jde o zprostředkovanou korupci). Druhým subjektem je korumpovaný subjekt, který si s korumpujícím sjednává odměnu, úplatek, za poskytnutí nebo příslib neoprávněné výhody.

Nepřímým a mnohdy obtížně identifikovatelným subjektem korupční směny je ještě třetí subjekt, subjekt poškozený, který nese náklady korupční směny (např. daňoví poplatníci, spotřebitelé, konkurenti), v podobě dodatečných daní, vyšších cen, nižší životní úrovně apod.

Korupční směna je netržní směnou, je směnou užitečnostní, a tedy i ekonomickou, protože v této směně získávají prospěch oba aktéři. Na rozdíl od čisté ekonomické směny se však jedná o prospěch neoprávněný, který plyne z existence výhod, které u korumpovaného vycházejí ze zneužití svého postavení a u korumpujícího ze zisku, který není výsledkem tržní směny.13 Vyjdeme-li ze dvou základních stran korupčního jednání, tak strana korumpující, která poskytuje hmotný nebo nehmotný úplatek se dopouští aktivní korupce, zatímco strana korumpovaná, která přijímá úplatek nebo jiné neoprávněné výhody se dopouští pasivní korupce.

Přitom u korumpujícího i korumpovaného nefungují etické zábrany korupčního jednání, chybí právní vědomí a zpravidla i dostatečně účinná legislativa zabraňující či komplikující korupční jednání. Podhoubím korupce jsou jednak nedostatečně kvalitní instituce poskytující nekontrolovatelnou moc osobám majícím pravomoc rozhodovat, jednak ziskuchtivost těchto osob, které rozhodují tak, aby za své jednání obdržely finanční odměnu či prospěch nad rámec mzdy.

Korupce ve veřejném sektoru, organizovaná v širokém rozsahu, může mít v některých státech dopad na snížení životní úrovně občanů. Korupce v soukromém sektoru, v rámci malého a středního podnikání, má široké spektrum jednání zahrnující výhody při sjednávání obchodů, manipulace s cenami, daňové podvody a různé formy hmotného obohacování.

Korupce (lat. corrumpere = kazit, oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití postavení, funkce k osobnímu prospěchu - v politice, veřejné správě, hospodářství. Je opakem integrity. Korupce postihuje jak politiku, tak hospodářství, tak společnost. Může být jak drobná tak obrovská, jak neorganizovaná tak organizovaná. Vyznačuje se podplácením, úplatky, vydíráním, zastrašováním. Dále privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním, udělováním přízně, protežováním. Politická korupce nakonec vede ke kleptokracii - vládě zlodějů, loupežníků (doslovný překlad) - kdy už odpadá i předstírání poctivosti, upřímnosti před veřejností. Ačkoliv korupce přispívá ke zločinnosti - jako, mimo jiné, typicky, k praní špinavých peněz, kuplířství, obchodu s drogami - tak se zdaleka neomezuje jenom na tyto (dnes) trestné aktivity. Je důležité vytvořit a uplatnit podmínky, nejen nepsaná pravidla, nýbrž i účinné zákony, které umožní ji omezit a postihovat.14 Trestněprávní definice pojmu korupce v českém trestním zákonu neexistuje v obecné části ani v jeho zvláštní části, v žádné ze skutkových podstat trestných činů (srov. blíže kap. 3.3.1 Korupce a trestní zákon). Ačkoliv neexistuje skutková podstata trestného činu korupce, pojem korupce se vyskytuje v některých důvodových zprávách k novelám trestního zákona. Kromě toho je v důvodových zprávách u některých skutkových podstat trestných činů uvedeno, že 12

David, V., Nett, A.:Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2007, s.16.

13 Volejníková, J.: Korupce v ekonomické teorii a praxi, Profess consulting, 2007, s. 21.

14 Srov. heslo korupce in: Wikipedie, otevřené encyklopedie, internetové stránky.

10

jejich cílem je potírání korupce v České republice, a to bez ohledu na fakt, že pojem korupce ani v těchto skutkových podstatách není obsažen. Tak je tomu zejména u oddílu třetího hlavy třetí zvláštní části trestního zákona, kde jsou obsaženy trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, nazvané úplatkářství. Zde je několik skutkových podstat trestných činů, a to trestný čin přijímání úplatku v ustanovení § 160 TrZ, a trestný čin podplácení v ustanovení § 161 TrZ a trestný čin nepřímého úplatkářství v ustanovení § 162 TrZ. Tyto trestné činy dle § 160 až § 162 TrZ v sobě obsahují znaky korupce.

Obdobná úprava byla až do konce roku 2005 také ve Slovenské republice, kde se pojem korupce v trestním zákoně nevyskytoval. Zákonem č. 300/2005 Zbierky zákonov (Zz) byl ve Slovenské republice přijat nový trestní zákon, v jehož osmé hlavě je s účinností od 1.1.2006 oddíl třetí nazvaný korupce, v němž však nejsou obsaženy skutkové podstaty trestných činů korupce, nýbrž – tak jako dosud v České republice - přijímání úplatku dle § 328 TrZ a § 331 TrZ, podplácení dle § 332 TrZ. Pojem korupce se vyskytuje pouze v názvu jediné skutkové podstaty, a to „nepřímá korupce“ dle § 336 TrZ. (Blíže o slovenské úpravě korupce v kap. 3.4 Právní úprava korupce ve Slovenské republice.)

1.3

Příčiny korupčních jednání

Za základní příčinu fungování korupce se považuje touha po získání peněz a úspěchu v profesní kariéře. Tato touha se vyskytuje ve všech lidských společenstvích a přesto v jednotlivých státech světa je odlišný rozsah korupčních jednání. Jsou státy, v nichž je korupce nepříliš rozšířena. S tím kontrastují státy, v nichž korupce prorůstá do mocenských struktur a společenského systému tak, že je rozvinuta v organizovaný zločin. Příčiny korupce u jednotlivých osob jsou pak spatřovány v osobnostních rysech pachatelů, náchylnějších ke zneužití svého postavení, kteří využívají systémových a institucionálních podmínek ke korupčnímu jednání.

Ukazuje se však, že korupce je spíše problém jednotlivců. To lze odůvodnit strukturálními kořeny korupce, které lze zkoumat ze čtyř vzájemně propojených hledisek, které jsou současně i faktory vytvářející korupční prostředí.

Za faktory vytvářející korupční prostředí jsou označovány: • vlivy monopolů, • široké rozhodovací pravomoci v rukou jednotlivců nebo organizací, • nedostatek kontroly nad rozhodujícími osobami, • nedostatečně fungující právní, administrativní, kulturní, ekonomický a politický systém.

Vliv monopolů je značný v každém tržním prostředí, bez ohledu na to, zda stát preferuje vysoký počet firem na trhu (široké konkurenční prostředí), nebo naopak omezený počet firem (úzké konkurenční prostředí). Pokud je na trhu vysoký počet firem, které mohou realizovat zakázky státu, tím je menší nebezpečí vzniku korupčního prostředí a následného korupčního jednání, jehož cílem je získat státní zakázku. Pokud však je menší nebo dokonce malý počet firem schopných splnit požadavek státu na zajišťování služeb, veřejných prací, potom může vznikat korupční prostředí. Je to důsledkem toho, že podnikatelé, kteří si jsou vědomi, že nemají na trhu dostatečnou konkurenci, odvádějí nekvalitní služby a práce, které si nechávají přeplácet, nedodržují sjednané termíny. To vše umožňují a tolerují zkorumpovaní státní úředníci. Často se píše o vlivu monopolů na ceny pohonných hmot u čerpacích stanic. Odůvodnění zvyšování cen rostoucí cenou ropy na světových trzích bere veřejnost zpravidla jako fakt.

Zdaleka ne vždy je toto zdůvodnění v souladu se skutečností nebo s dobou, po kterou je cena ropy na světových trzích skutečně zvýšena. Reakce monopolů na snížení cen ropy bývá

11

opožděna o několik dnů či týdnů, případně zůstává bez povšimnutí, zatímco reakce na zvýšení cen je neprodlená. Široké rozhodovací pravomoci v rukou jednotlivců nebo organizací jsou dalším významným faktorem vytvářejícím korupční prostředí. Pokud neexistuje dostatek mechanismů pro kontrolu osob disponujících rozhodovacími pravomocemi, potom je to předpokladem proto, aby osoby, jimž je svěřeno rozhodování o státních zakázkách začaly zneužívat svoji pravomoc.

Pokud je na kterémkoliv ministerstvu zjištěna třeba i více let trvající korupce a vedení ministerstva přijímá zásadní opatření v boji s korupcí, jde o pozitivum z pohledu budoucnosti.

Vedení ministerstva se však v takových případech již nevyjadřuje ke svému podílu na korupci, spočívajícím v tom, že nevytvořilo dostatek mechanismů pro kontrolování osob disponujících rozhodovacími pravomocemi, neuvádí, že svoji pasivitou vytvořilo podmínky proto, aby osoby, jimž bylo svěřeno rozhodování o státních zakázkách řadu let beztrestně zneužívaly svoji pravomoc.

Systém kontroly, pokud je nedostatečně funkční nebo dokonce zkorumpovaný, není dostatečnou hrozbou pro ty, kteří se nechávají korumpovat. Riziko odhalení korupčního jednání je v takových případech nízké a ubezpečuje korumpované osoby o neodhalitelnosti jejich počítání, i o tom, že určité riziko, které podstupují, se jim vyplácí.

Následující příklady mají společné jediné, a to systém kontroly.

David Borkovec z Úřadu městské části Praha 1 si devět let posílal veřejné peníze na soukromé konto. V okamžiku odhalení jeho jednání činila jím způsobená škoda 34 miliónů Kč. xxx Státní podnik LOM prodal v letech 2004–2006 celkem 45 208 m2 pozemků a budovy na nich za téměř 60 milionů korun. Ve dvou případech nedodržel podmínku stanovenou ministerstvem obrany jako jeho zakladatelem, neboť tyto nemovitosti prodal za ceny o více než dva miliony nižší, než stanovily znalecké posudky. V jednom případě byly nemovitosti prodány ještě před udělením souhlasu zakladatelem. xxx V prosinci 2007 odešlo z účtu pražského magistrátu téměř 50 miliónů korun. Jeden ze zaměstnanců nebo dodavatelů podvrhl číslo účtu, na který pak město peníze poslalo.

V důsledku toho peníze určené stavební společnosti Skanska odešly na účet firmy patřící dvaadvacetiletému Litevci (patrně“bílému koni“), který peníze po částkách vybral a rozeslal na další účty. Stalo se tak přesto, že na pražském Magistrátu prozkoumalo fakturu několik kontrolních pracovníků. xxx František Procházka, 33letý zaměstnanec bezpečnostní agentury G4S Cash Services odnesl 1.12.2007 z pobočky firmy v pražské Českobratrské ulici 500 milionů korun v hotovosti.

Procházka vyzvedl peníze v trezorové místnosti, přemístil je do tašek a (zřejmě společně s komplicem) je odvezl ve firemním autě, v němž se běžně převážejí peníze agentury, která je dceřinou společností nadnárodní bezpečnostní agentury Group 4 Securitas, která se specializuje na přepravu peněz a cenností. I když bylo vozidlo vybavené vyhledávacím systémem, zloději jej vyřadili z provozu. Na krádež, která je označována za český „podvod stolení“ se přišlo až s několikadenním zpožděním, které ztížilo pátrání po pachatelích.

O kvalitě kontrolního systému na všech výše uvedených pracovištích psali pouze novináři, nezmínily se o nich osoby odpovědné za kvalitu kontrolního systému ani majitelé postižených firem. Zkorumpování jiných osob, třeba těch co měly pachatele kontrolovat, nebylo dosud prokázáno.

Nedostatek kontroly nad rozhodujícími osobami bývá odůvodňován objektivními příčinami, např. u osob vázaných bankovním tajemstvím, znalých aktuálního stavu kursu akcií na burze 12

nebo majících speciální znalosti a vědomosti třeba v oboru prodeje vojenského či strategického materiálu, nebo disponujících poznatky o ochraně státu či bezpečnosti občanů, nebo o spolupracovnících policie nebo BIS. V těchto případech jde o to, zda osoby disponující utajovanými nebo veřejnosti utajovanými poznatky, tyto znalosti a vědomosti využívají pro výkon své profese, nebo je naopak zneužijí, např. v důsledku zkorumpování, ve svůj osobní či rodinný prospěch. Česká konsolidační agentura (ČKA) vznikla 1.9.2001 jako nástupnická instituce Konsolidační banky Praha (KOB). Specializovala se na nákup, prodej a správu pohledávek a dalších vybraných aktiv; restrukturalizovala obchodní společnosti a jiné právnické osoby stanovené rozhodnutím vlády. ČKA hospodařila s majetkem státu a stát také ručí za její závazky. Česká konsolidační agentura neměla ve své dispozici déle než rok půl miliardy korun, které v roce 2006 poslal na účet zahraniční banky manažer jedné z dceřiných společností ČKA Jan Šik proto, aby je zhodnotil. Na půlmiliardovou ztrátu v dceřiné firmě ČKA auditoři vůbec nepřišli. Komerční banka, kam manažer Šik peníze nejprve poslal, transakci nahlásila Finančnímu a analytickému útvaru ministerstva financí až poté, co 500 miliónů Kč opustilo republiku. Na finančním a analytickému útvaru ministerstva financí nepovažovali finanční operaci za podezřelou. Půl miliardy korun putovalo do švýcarské banky a další osud peněz byl řadu měsíců neznámý. "Jde o klasický příklad zneužití pravomoci zaměstnancem. Mnohem horší je, že selhala jakákoliv kontrola. Jak je možné, že více než rok chybělo na bankovních účtech takové množství peněz a nikdo o tom nevěděl?" uvedl k tomu Pavel Mertlík, hlavní ekonom Raiffeisenbank a bývalý ministr financí.

Finanční a analytický útvar ministerstva financí přitom věděl, že půl miliarda, která opustila Českou republiku, je spojena se státní konsolidační agenturou. Kdyby Komerční banka operaci nahlásila ministerstvu financí v době, kdy peníze ještě byly na jejím účtu a ministerstvo financí by upozornilo ČKA, nemuselo půl miliardy korun odejít z České republiky..

"Věděli jsme o vztahu peněz se státem, ale v té době nic nesignalizovalo ohrožení té půl miliardy a nešlo o nelegální prostředky", uvedl ředitel finančního a analytickému útvaru ministerstva financí Karel Korynta.

Současně ale připouští, že dnes už by útvar postupoval obezřetněji: "Máte pravdu, dalo se to vyřešit jinak. Ale jak říkám: v té chvíli jsme nevěděli, že jsou peníze ohroženy. Nikdo asi neočekával takovou drzost."

Aféra současně ukázala, že konsolidační agentura nemá kontrolu nad penězi některých svých společností. Janu Šikovi stačilo, aby se od představenstva dceřiné firmy agentury IMOB nechal pověřit nakládáním s penězi, a nikdo pak nezaznamenal, co s nimi ve skutečnosti provádí.15 Rok před vyvedením půl miliardy z České konsolidační agentury měla policie k dispozici zprávy, že se atak na státní majetek chystá. Zmizení peněz nezabránila. Stejné informace jako policie měli i lidé z vedení konsolidační agentury. Ani oni nezareagovali.16 Přitom podle zákona č. 61/1996 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (ZLeg) musí docházet ke sledování transakcí, k nimž dochází zcela nebo částečně mimo území ČR. Legalizovat výnosy z trestné činnosti lze dle § 1a odst. 1 ZLeg nejen ve zločinném spolčení osob, nýbrž také jednáními spočívajícími v přeměně nebo převodu majetku, v utajení nebo zastření skutečné povahy, v nabytí, držbě, použití majetku nebo nakládání s ním s vědomím, že pochází z trestné činnosti. Podle ustanovení § 4 odst. 1, 5 ZLeg zjistí-li banka či jiná povinná osoba v souvislosti se svou činností podezřelý obchod nebo jakoukoli jinou skutečnost, která by mohla podezřelému obchodu nasvědčovat, oznámí to neprodleně ministerstvu s uvedením všech zjištěných identifikačních údajů účastníků 15 16

Slonková, S, Junek, A.: Aféra ČKA: Stát mohl stamiliony ochránit, Aktuálně.cz., 4.5.2006.

Slonková, S.: Policie věděla, že zmizí miliony. Mlčela, Aktuálně,cz., 10.11.2006.

13

obchodu. Jedná se o povinnost, která byla již před novelou uložena finančním institucím. Tak je tomu vždy když se jedná o částku převyšující 15 000€, zejména při jejím převodu do ciziny. Každá banka je velmi důsledná při převodech takových částek a důsledně nahlašuje finančně analytickému odboru ministerstva financí podezřelé obchody. Otázkou proto je, jak je možné, že Komerční banka nenahlásila ministerstvu financí podezřený obchod v době, kdy měla 500 miliónů Kč na svém účtu, tedy v době kdy bylo možno zabránil převodu této částky do ciziny. Pozoruhodné je, že všechny zainteresované instituce dodatečně uznávají, že bylo třeba postupovat jinak, přesto tak nepostupovaly. To dokladuje naprosté selhání kontrolních mechanismů, které při podezřelých obchodech s výrazně nižšími částkami bezproblémově fungují. Fakt, že 500 miliónů Kč bylo do ČAK ze švýcarské banky nakonec vráceno, na tomto faktu nic nemění.

Teprve pět měsíců po vrácení 500 miliónů Kč do ČR dospěly orgány činné v trestním řízení k názoru, že „zmizení“ půlmiliardy korun státní konsolidační agentury zakládá důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu. Předcházelo pětiměsíční zjišťování, zda za ztrátu státních peněz vůbec někoho trestně postihnout.

V důsledku obtížné vymahatelnosti práva v České republice v devadesátých letech zkrachovaly tisíce podnikatelů, kteří nedokázali legálními způsoby vymoci své pohledávky od odběratelů či jiných dlužníků, jimž půjčili finanční prostředky. Stát pomohl pouze velkým věřitelům.17 Proto se velké finanční částky, nezřídka z úvěrů, přesunuly do České konsolidační agentury. Šlo mj. o tzv. pohledávky s právní vadou, převedené kdysi z ČSOB na Českou konsolidační agenturu. Česká konsolidační agentura spravovala nedobytné dluhy mnohých institucí, zejména velkých bank, vůči státu. Činila tak po dobu šesti let, od roku 2001 do roku 2007.18 Výsledky její práce představují účet za záchranu bankovních domů a tím i celou ekonomickou transformaci.

Tuzemské banky totiž rozpůjčovaly na začátku 90. let stamiliardy korun na pochybné podnikatelské projekty, které skončily krachem. Peníze z bank v některých případech odplouvaly i kvůli podvodům, do nichž byli zapojeni rovněž pracovníci peněžních ústavů. Z kapes daňových poplatníků bankovní domy sanoval stát a špatné úvěry přecházely na Českou konsolidační agenturu, která spravovala aktiva v objemu téměř 600 miliard korun, z nichž získala 240 miliard korun.19 Protože stát převzal pohledávky ve výši téměř 600 miliard korun a prodal je za 240 miliard korun, tedy za 40 % původní ceny, byla mnohdy zpochybňována zákonnost rozhodování České konsolidační agentury. Někteří ekonomové považují rozhodnutí ČKA za rozhodnutí s korupčními aspekty, nemající ekonomický základ. Různé poznatky naznačují, že některé pohledávky nakoupili za nízké ceny sami věřitelé, kteří se tak zbavili ohromných dluhů a mohou nadále podnikat.

Výrazné nedostatky v činnosti České konsolidační agentury zjistil Nejvyšší kontrolní úřad, který uvedl, že hlavním kritériem pro činnost agentury při realizaci aktiv měla být efektivnost a snaha o minimalizaci negativních dopadů na státní rozpočet. Vytvořením velkých bloků pohledávek byla upřednostněna rychlost vyvedení aktiv z bilance agentury před jejich maximálním výnosem. Nejvyšší kontrolní úřad konstatoval, že neobstojí námitka agentury, že velikost bloku současně omezuje „spekulativní“ nákupy. Takový soubor – blok – pohledávek nebyl pořizován s cílem restrukturalizace stovek různých klientů, ale byl nakupován k dalšímu prodeji. Velkým nedostatkem byla také skutečnost, že agentura neměla dostatečný

17

Břešťan, R.:Bude to hned. Respekt, 28.7.2006. Česká konsolidační agentura zanikla 31. prosince 2007 a univerzálním právním nástupcem je ministerstvo financí jako její zřizovatel, respektive stát zastoupený ministerstvem financí.

19 Česká konsolidační agentura se špatnými úvěry končí, Konkursní noviny, 28.11.2007.

18

14

přehled o vnitřní hodnotě pohledávek nabízených v blocích. Nedostatky byly zjištěny i u individuálních prodejů aktiv agentury.20 Nedostatečně fungující právní, administrativní, kulturní, ekonomický a politický systém je dalším faktorem, který přispívá k vytvoření korupčního prostředí. Tento faktor má v praxi celou řadu podob a obměn.

Vzniku korupčního napomáhají i další faktory, které lze označit za kriminogenní či prokorupční faktory, které podporují vznik a fungování korupčního prostředí. Jsou jimi především výše úplatku, právní systém, fungování administrativy, systém sankcí, korupční tradice, sociální chaos, kvalita státní správy, klientelismus, hodnotový žebříček, chudoba, korupční vzory, vliv médií.

Výše úplatku je neopomenutelným kriminogenním faktorem, a to zvláště pokud bychom akceptovali tezi, že každý je úplatný. Potom by záleželo jen na okolnostech a výši nabízeného úplatku, v návaznosti na touhu po penězích a moci. Z toho bychom mohli dospět k názoru, že každá fyzická osoba je potenciálním pachatelem korupčního jednání, protože nabízenému úplatku od určité výše, která je u každé osoby jiná, nelze odolat nebo se mu jen stěží odolává.

Základní otázkou ve vztahu k předcházející tezi pak je, zda existují hranice nabízeného úplatku, který je neodmítnutelný.

Slovenský premiér Robert Fico sdělil v říjnu 2006 novinářům, že v souvislosti s privatizací letiště v Bratislavě mu byl zájemcem o privatizaci nabídnut úplatek v takové výši, který by jeho rodině v současnosti, stejně jako následujícím 15 generacím umožnil nepracovat. Výši částky Robert Fico neuvedl, pouze zdůraznil, že nabízený úplatek nepřijal.

Právní systém upravující fungování společnosti, včetně norem činnosti státních a veřejně činných osob, zejména pak veřejných činitelů je dalším kriminogenním faktorem. Důležitá je nejen existence potřebných právních norem, včetně těch, které řeší případy korupce, nýbrž i jejich uznávání veřejností jako celkem, nebo alespoň naprostou většinou občanů. Podstatný je také jednoznačný výklad právních norem a to, jaký vliv mají zvyklosti, morální kodexy a jiné nepsané normy.

Platný trestní zákon č. 140/1961 Sb. nabyl účinnosti 1.1.1962. Protože počet osob postihovaných pro úplatkářství činí ročně cca 100 osob, je nepochybné, že neodráží skutečný stav podplácení a přijímání úplatků. Od roku 1962 až do současnosti jsou vedeny diskuse o tom, koho trestat za korupci. Zda jen korumpujícího, nebo jen korumpovaného, nebo oba dva.

Přes 45 let převládal názor, že je třeba trestat toho, kdo dává, stejně jako toho, kdo bere.

Důsledkem snahy stíhat toho, kdo dává, stejně jako toho, kdo bere, je dlouhodobě nepříznivý stav. Každoročně dochází ke stíhání velmi omezeného počtu korupčních jednání, protože zájem na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení při odhalování konkrétního korupčního jednání nemá korumpující ani korumpovaný, zejména v případech, kdy jsou oba spokojeni. To je právě důvod proč se policejní orgány o naprosté většině korupčních jednání vůbec nedozvědí.

Fungování administrativy je dalším kriminogenním faktorem. Ve společnosti s přemírou byrokracie, s neprůhlednou státní správou, s kompetenčními konflikty mezi jednotlivými články administrativy, s neefektivním a zdlouhavým vyřizováním požadavků i nároků občanů, lze spatřovat podhoubí korupce.

Systém sankcí za korupční jednání musí být takový, že pachatelům bude zřejmé, že se korupce nevyplácí a pokud bude korupční jednání odhaleno, bude za ně následovat pro pachatele neodvratný přísný trest. Pokud jsou sankce nedostatečně přísné, což je vždy, když uložené tresty za úplatkářství neodrazují pachatele ani jiné osoby od napodobení tohoto jednání, nejsou dostatečným protikorupčním opatřením.

20

Srov. blíže: Věstník Nejvyššího kontrolního úřadu č. 4/2004, část B. Kontrolní závěry z kontrolních akcí, Majetek státu, se kterým je oprávněna hospodařit Česká konsolidační agentura, Tisková zpráva z kontrolní akce č. 03/11.

15

Jak z hlediska individuální, tak i generální funkce trestu je třeba dosáhnout stavu, že korupce se nevyplácí. Pokud jsou tresty mírné, neodrazují samotného pachatele od započetí a následně od pokračování v korupčním jednání a naopak inspirují ke korupčnímu jednání i jiné osoby.

Nejednou tomu napomáhá i zveřejnění minimálního postihu za úplatkářství ve sdělovacích prostředcích. V těchto případech je systém sankcí dalším kriminogenním faktorem, pokud v něm nebyla nalezena taková sankce, která by pachatele i jiné od stejného jednání odrazovala.

Korupční tradice. Existují státy, v nichž je korupce považována za běžný jev, který je organickou součástí fungování společnosti. Korupce je v nich považována za normální běžný způsob jednání, a proto poskytnutí úplatku od žadatele o státní zakázku, poskytnutí licence k určité činnosti a podobně se očekává. Neposkytnutí úplatku je hodnoceno bezmála jako urážka úředníka, který má určitou žádost vyřídit.

Sociální chaos je dalším kriminogenním faktorem ve společnostech, kde došlo k významným společenským změnám. Důsledky sociálního chaosu se projevují jak v běžném životě, tak i v chodu institucí, ve státní správě a v samosprávě. V podmínkách České republiky lze za neopomenutelnou formu sociálního chaosu označit např. privatizaci (odstátnění, převedení majetku z vlastnictví státu do vlastnictví jiných, nestátních subjektů) a restituce. Úkolem privatizace bylo převedení státního majetku do soukromého vlastnictví. K tomu posloužily restituční zákony, malá a velká privatizace.

V malé privatizaci docházelo k dražbě menších provozoven a výrobních provozů. Velká privatizace, včetně kupónové privatizace, měla za cíl převedení velkých podniků do soukromého vlastnictví. Vznikl kapitálový trh, tzn. trh s cennými papíry. Některé podniky byly přímo prodány zahraničním partnerům, například Škoda Mladá Boleslav za 200 miliard DM. Některé podniky byly zahrnuty do „národního stříbra“, například rozvodné sítě - ČEZ, Telecom. U ostatních podniků byla stanovena účetní hodnota a byly zahrnuty v kupónové privatizaci, jíž se účastnila většina dospělých občanů (více než 6 milionů osob) a obdrželi téměř zdarma kupónové knížky, které si mohli proměnit v akcie ve státních podnicích podle vlastního výběru. Celkem 70 % kupónů skončilo v rukách velkých investičních fondů. Pouze 30 % z kuponů zůstalo individuálním akcionářům, kteří jsou v akciových společnostech vesměs jen minoritními akcionáři. V privatizaci občané neměli vliv na rozhodování v drtivé většině podniků.

I když od privatizace uplynula řada let, dosud nejsou zcela jednoznačně vyřešeny rozličné majetkové vztahy, které jsou do současnosti předmětem řady soudních sporů, ať již v trestních či občanskoprávních věcech.

První vlna kupónové privatizace byla zahájena tak, že její první kolo proběhlo ve dnech 18. května - 30. června 1992 a celá vlna musela skončit do konce roku 1992. Důvod tohoto časového omezení byl mimořádně vážný - ke dni 31. prosince zanikala federace (ČSFR) a s ní i veškeré kompetence organizátorů kupónové privatizace. Hledal se tedy systém, který by dokázal veškerý majetek prodat ve stanovené lhůtě zhruba šesti měsíců. Tento úkol se týkal 1 491 podniků (!!!).

Dnes je známo, jak dlouho může státu trvat, než zodpovědně prodá jednu akciovou společnost. Např. prodej UNIPETROL trvá již několik let.

Restituce majetku v ČR měly zajistit navrácení původním majitelům, kteří byli o něj připraveni konfiskací nebo znárodněním státem. Cílem restitučních zákonů bylo odstranění některých majetkových křivd, původním majitelům byly vráceny pozemky včetně zemědělské půdy a jiné nemovitosti jako například bytové domy, výrobní objekty a kulturní historické památky.

Někdejší Federální shromáždění ČSFR schválilo restituční zákony, jimiž byly zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Tyto zákony vázaly restituce původně na 16

dvě podmínky: restituent musel být československým státním občanem a musel mít trvalý pobyt na území ČSFR (pak ČR). Druhou podmínku však Ústavní soud posléze zrušil.

Ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 vyplynulo, že stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.

Restituce přinesly tisíce restitučních nároků a z nich odvislých soudních sporů. Desítky soudních sporů ještě probíhají před českými soudy. Veřejnost informovaly sdělovací prostředky o desítkách žalobu Františka Oldřicha Kinského, Hugo Mikuláše Salma a mnoha dalších, kteří si činí nárok na rozličné pozemky a další nemovitosti.

Stát vydal Martě Chadimové v restitucích dům na Loretánském náměstí v roce 1992. Potom byla Marta Chadimová obviněna z podvodu a padělání listin, podle nichž měla na dům nárok. Soud jí zakázal s nemovitostí disponovat.

V roce 1995 tehdejší prezident Václav Havel udělil Chadimové milost. Chadimová ji nejprve odmítla, v roce 2003 ji přijala. Spor o dům ještě v roce 2006 neskončil. Chadimová podala ve Štrasburku stížnost na ČR v níž požaduje po českém státu 96,3 milionu korun jako kompenzaci údajné hmotné újmy a za morální újmu. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku 18.4.2006 rozhodl, že Česká republika porušila ve sporu s Martou Chadimovou evropskou úmluvu o lidských právech tím, že řízení u českých soudů se příliš protahovalo a s ním i období, po něž nemohla Chadimová disponovat se svým majetkem. Soud uvedl, že na základě předložených dokumentů zatím není možno rozhodnout o spravedlivém zadostiučinění. Vyzval proto obě strany, aby mu poskytly další podklady nebo se na náhradě hmotné škody, morální újmy a nákladů řízení dohodly. Po 15 letech od roku 1992 není spor dosud ukončen.

(Pozn.: Evropský soud pro lidská práva je institucí Rady Evropy a jeho výroky jsou pro členské státy závazné.)

Vláda v lednu 2008 schválila věcný záměr zákona o narovnání vztahu mezi státem a církvemi (tzv. restituce církevního majetku). Vydávat se budou pouze majetky v držení státu. Za tyto nevydané majetky budou církve finančně odškodněny částkou ve výši 83 mld. Kč. Tato částka bude v případě schválení parlamentem postupně vyplácena po dobu 60 let s úrokem ve výši 4,85 %, tedy bude vyplacena církvi náhrada v celkové výši 270 mld. Kč.21 Kvalita státní správy. Uznávaným protikorupčním jevem je kvalifikovaná, výkonná a respektovaná výkonná moc, která má relativně dobře finančně ohodnocené úředníky, kteří vykonávají státní správu bez ohledu na politické poměry v daném státě. Kvalitě státní správy však nepřispívá, pokud se po každých volbách, v důsledku vítězství jiné politické strany, mění úředníci na ministerstvech a centrálně řízených úřadech. V případech kdy dochází k předčasným volbám po několika měsících vlády určité strany či politického seskupení, znovu se mění politická garnitura a bezprostředně po ní i úředníci ve státní správě stává se nekvalitní státní správa kriminogenním faktorem.

Klientelismus je zneužívání úřednické či politické moci/pozice ve státním aparátu) k poskytování služeb a výhod za protislužbu.22 Klientelismus je neoficiální systém organizace v politické a úřednické činnosti založený na protekci, konexích a rozhodnutích činěných 21 22

Jehlička, V.: Stát vyplatí církvím 83 miliard za zabavený majetek, hn.iHNED.cz, 17.10. 2007.

Kolektiv:Nový akademický slovník cizích slov A-Ž, Academia Praha 2007, s. 409.

17

„v zákulisí“, zpravidla uvnitř struktur politické a úřednické moci. Existuje v totalitních režimech, v diktaturách i v počínajících demokraciích. V současnosti se klientelismus chápe jako vztah mezi veřejnými činiteli a zájemci o státní zakázky, které spojuje zájem o dosažení osobního prospěchu, a proto se navzájem chrání, nebo z nabízené a přijímané ochrany mají finanční či jiný prospěch. Klientelismus je vlastně variantou korupce, která se negativně projevuje také v současné české politice a hospodářském životě. Opakovaně se objevují různé aféry českých politiků, kdy se objevuje jejich úzké napojení s různými obchodními a poradenskými společnostmi. Rovněž vstup do Evropské unie znamená nové možnosti pro klientelismus, zejména v oblasti velmi složitého a nepřehledného poskytování dotací z fondů EU. V důsledku klientelismu dochází k vyřizování občanských záležitosti zákulisní cestou. Toto vyřizování osobních záležitostí i věcí osobního zájmu mimo pořadí, mimo pracovní dobu, prostřednictvím známých, na základě loajálnosti mezi úředníky, vzájemných úsluh, je neopomenutelným kriminogenním faktorem korupce.

Hodnotový žebříček. Na prvním místě v deformovaném žebříčku hodnot je osobní prospěch, osobní statky, bohatství, touha rychle získat jmění apod.

Chudoba. Do jisté míry je protipólem kvalitní státní správy. Např. nízké platy státních úředníků, sociální nejistota, objektivně vysoké životní náklady vedou k bočním aktivitám kompenzovat chudobu.

Korupční vzory. Zde sehrává důležitou roli obecné povědomí a úzus, že úředníci jsou zkorumpovaní. Čím silnější je takový úzus, tím náchylnější jsou ti, o kterých se hovoří, k přijetí úplatku.

Vliv médií. Míra objektivity a informační serióznosti sdělovacích prostředků má velký vliv na veřejné mínění a dokáže eliminovat nebo naopak rozpoutat korupční jednání.

Korupce je provázena řadou nebezpečných jevů. Projevy korupce oslabují občanský, profesní, morální kodex a zapříčiňují nedůvěru v právní stát. Korupce vytváří nikým nekontrolované, nedemokratické struktury a ohrožuje řádnou hospodářskou soutěž. Nezřídka se korupce stává nástrojem organizovaného zločinu, který používá rozličných korupčních metod k pronikání do politických struktur a do státní správy.

V předcházející kapitole bylo zevrubně pojednáno o tzv. institucionalizaci korupce, jako rozvinuté fázi korupce.

Vývojový proces korupce rozděluje P. Frič do čtyř stadií, a to na: 1) stadium náhodné korupce, 2) stadium spontánně regulované korupce, 3) stadium organizované korupce, 4) stadium systémové korupce.

Tato stadia korupce pak charakterizuje takto: 1) Stadium náhodné korupce. V tomto počátečním stadiu je korupce náhodným nebo příležitostným jevem. Korupční prostředí není rozvinuto a rovněž se nedá hovořit o korupčním zisku. Ojedinělost korupčního chování je z celospolečenského hlediska přijatelná.

Pohled veřejnosti na osoby, které přijaly nebo nabídly úplatek, je kritický. Úspěšnost odhalení korupce je vysoká a rovněž se daří ji postihovat.

2) Stadium spontánně regulované korupce. Toto stadium zpravidla nastupuje v důsledku selhání kontrolních mechanismů v prvním stadiu korupce. Z ojedinělých, či náhodných korupčních epizod se pomalu stává pravidlo, začínají se vytvářet korupční mechanismy a prostředí. Z ojedinělých oblastí života, ve kterých je korupce uplatňována v prvním stadiu, se tento jev rozšiřuje téměř do všech oblastí. Pro toto stadium je typická určitá živelnost nástupu korupčních jednání. Dochází k dezorientaci kontrolních mechanismů, které jsou paralyzovány, jejich snaha zabránit rozšiřování korupce je bezzubá, nekoordinovaná. Vytváří se neformální korupční normy chování a korupce se mění ve spontánně regulovaný sociální 18

proces. Průchodnost korupčních jednání, jejich neefektivní postih, vede stále více lidí k tomu, aby se tomuto korupčnímu chování přizpůsobili. Korupční atak nabývá masivních rozměrů.

3) Stadium organizované korupce. Masovost korupčních jednání se mění v organizovanost korupčních aktivit. Je rozvinuto korupční prostředí, ve kterém se uplatňuje „dělba práce“ při vytváření korupčních situací a realizaci korupčních jednání. Vznikají vzájemně propojené korupční řetězce. Z masovosti se stává postupně rozvinutý organizovaný řetězec korupčních aktivit zaměřený na soustavný zisk, postupně přecházející až do formy vydírání, útisku apod.

Kontrolní mechanismy jsou bezzubé, nefunkční, korupční prostředí proniká i do těchto kontrolních mechanismů. Dochází k průniku korupčních aktivit až do státní správy a politiky.

Vytvářejí a rychle se rozšiřují klientské sítě (klientelismus), které mají největší podíl na institucionalizaci korupce. Výnosnost korupčních aktivit závisí na „obchodních schopnostech“ aktérů korupce, je patrný konkurenční boj a snaha zlikvidovat soupeře.

4) Stadium systémové korupce. Je vrcholným stadiem, ve kterém dochází k vzájemnému propojení klientské sítě se státními institucemi. Korupce zasahuje celý systém státní správy, který je tak zcela paralyzován, neboť bez úplatků není schopen fungovat. Dochází k vytváření speciálních, skrytých skupin, oddělení ve státní sféře, které jsou orientovány na korupční aktivity. Jsou zakládány společnosti, jejichž hlavní náplní je vtáhnout do korupčního prostředí úředníky a veřejné činitele. Korupce je postupně garantována a podporována státem. Vzniká korupční stát.23 Důsledkem korupce je určité oslabení správy veřejných věcí ve druhém stadiu spontánně regulované korupce a výrazné oslabení správy veřejných věcí ve třetím stadiu organizované korupce. Ve stadiu organizované korupce může dojít k oslabení hospodářských výsledků, k poklesu růstu ekonomiky, k růstu daňového zatížení fyzických i právnických osob a zároveň k nárůstu daňových úniků. Důsledkem toho je pak rostoucí nedůvěra v politiku, ekonomiku a k vlastním schopnostem, což se může odrazit v odchodu schopných osob do států, v nichž se mohou lépe uplatnit.

V České republice bylo zřejmě již překonáno stádium náhodné korupce, v němž byly předmětem odsouzení veřejnosti osoby nabízející úplatek. V řadě oblastí života se korupční jednání živelně rozšiřuje do stádia spontánně regulované korupce, jejíž nedostatečný postih má negativní dopad na stále více občanů, kteří se v určitých situacích a oblastech korupčnímu jednání přizpůsobili. Tak je tomu i u osob, které dříve náhodnou korupci odsuzovaly. Mnohé symptomy ukazují, že v některých sférách života, např. při zadávání určitých veřejných zakázek, přešla i v České republice korupce patrně již do organizovaného stádia. V něm pečlivá dělba jednotlivých činností spolu s nedostatečnými kontrolními a vyšetřovacími mechanismy vytvářejí vhodné podmínky pro korupční jednání.

Podíl korupce, jako další "daně", je ve středně až více korupčních společnostech odhadován na 10-20 % hrubého domácího produktu (HDP).24 Obecně je uznáván názor, že základní příčinou korupce je lidská touha po zisku či osobním úspěchu. Toto obecné vysvětlení vzniku korupce je nedostatečné a nemůže uspokojit toho, kdo pátrá po konkrétnějších příčinách korupce v jednotlivých zemích nebo institucích. K tomu, abychom pochopili, proč někde je korupce ve stadiu nahodilých izolovaných případů a jinde zase ve stadiu organizovaného zločinu, je zapotřebí prozkoumat, za jakých podmínek se touha po zisku a úspěchu stává nezvladatelnou, v jakém prostředí nachází korupční chování příležitost uplatnit se formou korupčního chování a jaké další podněty toto chování povzbuzují nebo utlumují.

Příležitost pro korupci nastává všude tam, kde jsou veřejným činitelům svěřovány pravomoci. Nejlepší korupční příležitosti poskytují případy, když veřejní činitelé mohou nekontrolovatelně rozhodovat o rozdělování toho, co je v jejich pravomoci.

23 24

Frič, P. a kol.: Korupce. G Plus G, Praha: 1999, s. 32 an.

Srov. Wikipedie, Otevřená encyklopedie.

19

Kromě výnosů existují také rizika korupce, mezi něž patří hrozba odhalení korumpovaného a korumpujícího a s ním spojená obava ze ztráty zaměstnání a dobré pověsti, trestní stíhání a uložení trestu, zejména pak trestu odnětí svobody, konfrontace s oběťmi korupce, skandalizace v médiích apod.

Není snadné odolávat korupčnímu pokušení a volit korektní postup v souladu se zákonem.

Důsledkem zákonného postoje může být roztržka nezkorumpované osoby s rodinou, informovanou o možnosti snadného obohacení a jeho nevyužití. Stejně tak může být nezkorumpovaný pracovník odmítající přijmout peníze od korumpujících osob izolován od ostatních spolupracovníků, kteří jsou zkorumpováni. Dokonce jediný nezkorumpovaný pracovník na určitém pracovišti je skutečným, či domnělým rizikem pro zkorumpované osoby, a proto je nesnadné aby odolával nabídce bezpracného zisku a čelil podezření spolupracovníků, že odhalí korupční jednání, zejména nemá-li dostatek finančních prostředků a tím je snáze korumpovatelný. Převzetí úplatku se chápe jako něco, co se očekává, co je zcela normální. Naopak v případě nenaplnění tohoto očekávání se nezkorumpovaný jedinec může obávat, že bude vystaven negativním reakcím případně i sankcím svého okolí. Někdy je nucen z pracoviště odejít.

V únoru 2008 bylo zjištěno, že dvě policistky karlovarské cizinecké policie za úplatky legalizovaly pobyty cizinců v ČR. Policistky, které vyřizovaly agendu spojenou s povolováním pobytu cizinců přebíraly od zprostředkovatelů různé finanční částky za vyřízení žádostí týkajících se přihlášení cizinců k pobytu bez jejich přítomnosti na území České republiky.

Policistky byly obviněny ze zneužití pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku a propuštěny ze služebního poměru.

Obě policistky byly zadrženy v době, kdy státní zástupce podal obžalobu na dva bývalé příslušníky cizinecké policie v Karlových Varech, a to za stejné korupční jednání, tedy za vyřízení žádostí týkajících se přihlášení cizinců k pobytu bez jejich přítomnosti na území České republiky. U těchto dvou bývalých policistů byl při domovních prohlídkách zjištěn majetek v řádech miliónů korun, výrazně převyšující jejich příjmy.

Pro dvě policistky, zadržené v únoru 2008 nebylo ani trestní stíhání jejich dvou bývalých spolupracovníků dostatečným varováním.

V naprosté většině případů korupce korumpující osoba poskytuje korumpovanému něco, co by nemohl jinak získat vůbec, nebo jen s velkými problémy. Někdy však korumpující osoba pouze vzbuzuje dojem, že něco zařizuje a ve skutečnosti korumpované osobě neposkytuje vůbec nic a pouze těží z určité okolnosti.

Vysokoškolský učitel nabízel uchazečům o vysokoškolské studium, že jim za úplatek zařídí, aby byli přijati ke studiu. Úplatek si však nevzal nikdy předem, nýbrž až poté, co byl uchazeč „zásluhou jeho přímluvy“ přijat ke studiu. Ve skutečnosti však učitel pro přijetí studenta na vysokou školu neudělal vůbec nic. Jedinou jeho aktivitou bylo zjištění, jak rozhodla přijímací komise. Úplatky pak učitel vybral jen od studentů, kteří byli na vysokou školu přijati, a to na základě svých znalostí projevených při přijímací zkoušce. Učitel měl výbornou pověst, kterou si zasloužil pouze tím, že vydělával na podvádění rodičů studentů, kteří si nedokázali představit, že bez úplatku by mohlo jejich dítě studovat na fakultě, na níž z 10 uchazečů byl přijat pouze jeden.

Korupci lze charakterizovat jako zneužití postavení spojené s porušením principu nestrannosti při rozhodování, motivované snahou po zisku. Korupce je projevem chyby v rozhodovacím (řídícím) procesu. Součástmi korupčního vztahu je vždy ten, kdo rozhoduje, jeho moc odchylovat se od stanovených pravidel, výměna takto vychýleného rozhodnutí za výhodu, a nesprávnost (protiprávnost, amorálnost) tohoto vztahu výměny. V širším smyslu je třeba chápat korupci jako projev přirozené lidské vlastnosti obcházet oficiální pravidla.

Schopnost institucí korupci potlačovat a bránit se jí je pak současně indikátorem kvality příslušných institucí a celého institucionálního systému jako takového.

20

2. Druhy a formy korupce 2.1

Druhy korupce

Členění korupce není v literatuře jednotné. Nejčastější je rozdělení korupce podle jejího rozsahu na tzv. velkou korupci a malou korupci.

Malá korupce bývá spojována s podplácením úředníků, se záměrně nepřehlednou regulací určitých oblastí života, se špatnou organizací činností (nejasnými vztahy podřízenosti a nadřízenosti, netransparentností) a se zneužíváním pravomocí vyplývajících z dozorových a kontrolních činností veřejné správy.

Malá korupce (někdy zvaná byrokratická korupce) je většinou korupcí běžných úředníků na nižším či středním stupni řízení, dopravních policistů apod. Jedná se o korupci do níž je zapojen větší počet účastníků, přičemž úplatky jsou poskytovány ve výši od desítek korun po tisíce korun. V mnoha zemích mohou jsou tyto vzory korupčního jednání brány jako „vžité“ a „dané“ a jsou chápány jako nezbytná součást života.

Policejní orgány měly před vstupem České republiky do Evropské unie a následně do Schengenského prostoru, několik let operativně pátrací poznatky o tom, že na některých českých hraničních přechodech mají problémy s celním odbavením ti řidiči kamiónů, kteří do dokladů nevloží pro celníka 5 €. Při řadě časově i finančně náročných bezpečnostních akcí se podařilo Policii ČR odhalit pouze několik případů uplácení celníků, jimž však bylo každé jednotlivé přijetí úplatku v trestním řízení jen obtížně dokazováno. Tak tomu bylo přesto, že operativně pátracími poznatky Policie ČR bylo zjištěno, že mnozí vedoucí pracovníci dopravních firem dávali řidičům kamiónů 5 € na každý průjezd přes hranici, protože nechtěli riskovat zbytečné časové ztráty kamiónů na hraničních přechodech, které by pro dopravní firmy představovaly mnohem větší finanční ztrátu. V některých případech 5 euro za každý průjezd přes hranici platili ze svého řidiči.

Při malé korupci mají úředníci často velmi specifické pravomoci, a proto snaha odstavit je z korupční hry a potenciálních korupčních zisků může být ztížena. Spíše se předpokládá, že navzájem mezi sebou uzavírají dohody a v jejich důsledku vznikají relativně trvalé korupční sítě životaschopné samy o sobě, což pomůže udržet prostředí ekonomické a politické závislosti.

Orgány kriminální služby, tvořící součást Služby kriminální policie a vyšetřování, získaly v České republice mnohé operativně pátrací poznatky o nelegálním přidělování státních bytů a prostorů pro půdní vestavby bytů u některých bytových prostor. Vzhledem k dokonalé organizaci uplácených osob, které vytvořily pro cizí osoby neprůhledný systém, v němž každý zkorumpovaný úředník byl závislý na jiném korumpovaném úředníkovi a ten zase na dalším, se jen zcela výjimečně podařilo prokázat existenci i činnost několik let úspěšně prosperující korupční sítě. Tak tomu bylo přesto, že tyto poznatky měli policisté i od osob, jež tyto byty a půdní prostory obdržely.

Dalším faktorem, který ztěžoval a ztěžuje odhalení zkorumpovaných úředníků je konstrukce úplatkářství v třetím oddílu trestního zákona (§ 160 - § 163a TrZ). Trestný je jak ten, kdo přijímá úplatek, tak ten, kdo podplácí. Jinými slovy trestný je nejen ten, kdo úplatek dává, nýbrž i ten, kdo jej bere. To mezi úplatkářem a upláceným vytváří určitý vztah závislosti.

Pokud úředník přijme úplatek od jiné osoby, která potřebuje byt, který také mimo pořadí obdrží, potom jsou zpravidla spokojeny obě strany. Úplatný úředník získal úplatek a úplatkář obdržel přednostně byt. V takovém případě, kdy je spokojen nejen úplatkář, nýbrž i uplácený, je jen minimální šance na odhalení takového jednání, protože spokojen je ten, kdo úplatek dává, i ten, kdo jej bere.

21

Velká korupce bývá spojena s korupcí politických špiček a čelných představitelů veřejného a společenského života. Úplatky dosahují značného rozsahu a bývají velmi dobře utajovány.25 Prospěch z velké korupce je jak pro korumpujícího, tak i korumpovaného mimořádně rozsáhlý a z pohledu trestněprávního mnohokrát přesahuje škodu (prospěch) velkého rozsahu, tedy činí více než 5 milionů Kč (srov. § 89 odst. 11 TrZ).

Velká korupce nabývá nejčastěji podobu zpronevěry veřejných zdrojů, nehospodárného užívání veřejných zdrojů, soukromého prospěchu z privatizace, zneužívání veřejné moci při udělování veřejných zakázek, přidělování monopolních a kvazi-monopolních licencí, nepotismu, klientelismu a případně i „prodeje významných pozic“, zisku důležitých, běžně nedostupných informací neboli obchodování zasvěcených osob, které mají informace zevnitř (kvalifikované v ustanovení § 128 odst. 1 TrZ jako zneužívání informací v obchodním styku, neboli tzv. insider trading), nebo obchodování ve svůj prospěch, nebo obchodování na sebe (kvalifikované v ustanovení § 128 odst. 2 TrZ tzv. self trading).

Dosud zmíněná korupce, rozdělená podle jejího rozsahu na velkou a malou korupci, může mít různé podoby.

Nejčastěji je zmiňována ve sdělovacích prostředcích peněžní korupce, leckdy označována jako úplatkářství. Při tomto druhu korupce se prospěch korumpované osoby mnohdy neodrazí ve finanční či jiné ztrátě jiné osoby. Nezřídka je však v praxi ochuzen státní rozpočet, do něhož plynou nižší sumy.

K peněžní korupci dochází nejčastěji při obchodním styku.

Pracovník České obchodní inspekce zjistí nedostatky v kontrolované provozovně a neuloží vedoucímu vysokou pokutu, ani nenařídí uzavření provozovny, nýbrž převezme určitou sumu do vlastní kapsy.

K peněžní korupci dochází velmi často při jednání soukromé osoby, která poruší zákon či jiný právní předpis, s úřední osobou.

Byrokratická korupce zvýhodňuje korumpujícího, tedy určitou fyzickou nebo právnickou osobu a má za důsledek zhoršení pozice nebo ztrátu jiné osoby. Přitom prospěch korumpujícího, který získá zásluhou zkorumpovaného člena byrokratického aparátu, se odrazí vesměs ve ztrátě jiné osoby, které nezíská to nač měla nárok. Navíc získá korumpovaná osoba zvláštní výhody.

Vysocí úředníci ministerstva, členové výběrové komise, rozhodnou, že vítězem veřejné soutěže se stala společnost XY, i když podle vyhlášených podmínek soutěže se měla jejím vítězem stát jiná společnost. V době, kdy se řeší stížnost, jiné společnosti, která namítá neregulérnost soutěže, vítěz veřejné soutěže, společnost XY, podepisuje obchodní kontrakt na částku několik set miliónů korun.

Administrativní korupce spočívá v nezákonném poskytování výhod fyzickým i právnickým osobám, které na ně nemají nárok. Podle Světové banky jde o „kroky jednotlivců, skupin či firem ve veřejném i soukromém sektoru, směřující k ovlivnění zákonů, předpisů a vyhlášek k vlastnímu prospěchu cestou nezákonného a neprůhledného poskytování soukromých výhod veřejným činitelům.“26 Za jediný rok bylo zaregistrováno v členských státech Evropských společenství a v Evropské komisi na 5 tisíc různých korupcí a podvodů s celkovým objemem 600 miliónů ECU27, uvedla Světová banka.28 25

Vymětal, P.: Typologie korupce, In. Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.), Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii, Sborník, Masarykova univerzita, 2006, s.13.

26 Světové banka, Anti-corruption in Transition: A Contribution to the Police Debate, s. XV. 27 ECU bylo do konce roku 1998 Evropskou měnovou jednotkou Evropských společenských členských států unie, použitou v některých mezinárodních finančních transakcích. Od 1.1.1999 Euro nahradilo ECU, za hodnotu 1 euro = 1 ECU. 28 Schutz der finanziellen Interessen der Gemeinschaft. Jahresbericht 1997. Amt für amtliche Veröfentlichungen der Europaischem Gemeinschaft, Luxembourg, 1998. s. 11.

22

Korupci úředníků a úřadů musela v zahraničí čelit pětina českých exportérů. Podle studie Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) se na Balkáně až čtvrtina zahraničních podnikatelů setkala s požadavky na úplatky, a to od celníků, pracovníků finančních a licenčních úřadů či dalších státních úředníků. V Evropské unii si v průměru o "peněžní příspěvek" říká sedmnáct procent úředníků, v Německu osm procent úředníků.

Vysoká míra korupce se udržuje i v zemích bývalého Sovětského svazu. Poukazuje na ni ostatně i řada českých firem. Mnohé z nich však akceptují metody, kdy pravidelně odváděné poplatky do rukou organizovaných skupin přinášejí úspěch při jednání s úřady a někdy dokonce i zakázky. Naopak v případě, že úplatky nejsou poskytnuty, je naděje na úspěch jednání s cizími úředníky minimální.

"Při investování na Ukrajině je nutné počítat s vysokou mírou korupce a zakalkulovat ji do rizika i dodatečných nákladů na jednotlivé investiční projekty", uvedl ředitel kanceláře CzechTrade v Kyjevě Jan Vaš.

Zvláště znepokojivá je podle něj nízká vymahatelnost práva, protože řada ukrajinských soudů různých stupňů rozhoduje dle zásady "kdo dá víc".29 V druhé nejlidnatější zemi světa, Indii, je korupce zcela přirozeným způsobem projevu, jenž se prolíná všemi sférami společnosti. "Korupce nepostihuje jenom obchodní sféru, ale i politické a vládní struktury. Účastní se života úředníků státních institucí, zahrnuje i soudce, učitele, lékaře či sportovní sféru. Je naprosto samozřejmou součástí života, ať se jedná o žádost o vydání řidičského průkazu či jen o řádnou prohlídku u lékaře ve státní nemocnici," vysvětluje indický postoj ředitel zastoupení CzechTrade v Bombaji Vladimír Jeništa. V cizině se setkává s korupcí 20 % českých exportérů.30 Existuje řada zemí, kde se pokusy o korupci nevyplácejí a jsou považovány za jev neslučitelný s poctivým obchodem. "Dánský státní aparát je poctivý a čestný a dánští občané nejsou ochotni dávat úplatky. Je to dáno tím, že v severských zemích je téměř nemožné představit si korupční aféru bez následného potrestání a společenského opovržení. Opuštění funkce je pak v takovém případě nevyhnutelné," uvádí ředitel kanceláře Czech Trade v Kodani Josef T. Franěk. Také ve Švédsku je korupce brána jako něco naprosto neslýchaného a neslučitelného zejména s prací ve státní správě. "Švédové mají daleko transparentnější systém, mimo jiné i v tom, že zde existuje nařízení o povinném zveřejňování platů manažerů velkých soukromých firem, politiků a státních představitelů," připomíná Tomáš Rak ze stockholmského zastoupení CzechTrade. Podobná je situace i v Nizozemsku či v Británii.31 Politická korupce je motivována buď finančním ziskem, nebo snahou o získání lepšího postavení v politické oblasti. Politická korupce nemusí nezbytně znamenat, že korumpovaný sleduje osobní zisk, ten může být nahrazen ziskem strany nebo se může jednat o manipulaci s přístupem k postům ve veřejné správě nebo ke státním zdrojům. Politická korupce má mnoho rozmanitých forem: dary na vojenské zakázky, úplatky od podnikatelů pro politiky na financování politických stran, a to za poskytování různých výhod, ukládání peněz na bankovní konta v zahraničí, dary na politické kampaně.

Při politické korupci se jedná vesměs o vztah mezi vysokými státními úředníky a politiky, přičemž kromě finančních úplatků jsou obvyklé vzájemné služby v současnosti i v budoucnosti, označované jako kupčení s vlivem.

Politická korupce je jak ve vztahu mezi politiky a občany, tak i mezi politiky navzájem. Ve vztahu mezi politiky a občany se politická korupce opírá o pravomoci politika v rozhodování a o potřebu občana získat povolení, zakázku, či licenci, pro sebe nebo jinou osobu. Dochází-li ke korumpování mezi politiky, jedná se o výměnný obchod svého druhu, jeho výsledkem je zabezpečení politických zájmů v různých podobách, zajištění kariéry politické či profesní, 29

Mostýn, M.: Jedovatý had korupce - usekni mu hlavu, narostou dvě další, HN.iHNED.CZ, 15.12.2005.

Tamtéž.

31 Tamtéž.

30

23

změny v politické taktice a strategii určité strany, vstupem či výstupem z vládní koalice, podpořením či odmítnutím vládního návrhu zákona, který je spojen s možným vyslovením nedůvěry vládě v poslanecké sněmovně či senátu apod.

Politická korupce obvykle zahrnuje nepatřičné vztahy mezi světem obchodu a politiky.

Výhody může politik přijímat v zájmu politické strany, nikoliv z osobní zištnosti. Politik však také může používat svého vlivu na proces vytváření rozhodnutí v politice nebo veřejné správě výměnou za finanční odměnu. V takovéto souvislosti je na každém politikovi, aby při jakémkoli podezření z korupce své osoby neprodleně sdělil veřejnosti své stanovisko doložené jednoznačnými důkazy, pokud je má k dispozici, a aby uvážil, zda se do řádného vyřízení věci dočasně stáhne z politického života.

Závažné případy politické korupce se v České republice objevily v souvislosti s vládními zakázkami a prodejem stáních podniků.

Ministr obrany Michal Lobkowitz uvedl, že letech 1994 až 1997 byl při nákupu padáků a modernizaci tanků T 72 porušen zákon při většině výběrových řízení, které armáda před jeho nástupem do funkce organizovala.32 Také opravy vojenských letišť a letištní techniky provázela koncem 90. let korupce. Kvůli zmanipulovaným zakázkám je trestně stíháno 11 osob, z toho 8 vysokých armádních důstojníků a 1 civilní zaměstnanec armády. Jsou obviněni, že bez výběrového řízení a za úplatky v letech 1997 - 1999 přidělili zakázky za celkem 482 milionů korun dvěma předem vybraným firmám. Stíháni jsou i dva zástupci těchto firem, které dodávaly armádě opravy letišť, letištní a letecké techniky v Čáslavi, v pražských Kbelích, v Náměšti nad Oslavou a v Přerově. Miroslav Kalousek, ekonomický náměstek ministra obrany v letech 1993 až 1998, k tomu uvedl: "Například na jaře byly provedeny stavební úpravy letiště a teprve na podzim proběhlo výběrové řízení na tuto zakázku."33 Pronájem a prodej švédských stíhaček Jas-39 Gripen pro Armádu ČR provázela korupce. Šéfové firmy SAAB, která vyrábí Gripeny, to přiznali v pořadu Uppdrag granskning (Úkol: prověřit), který odvysílala švédská veřejnoprávní televize SvT 1.5.2007. "Provize mohou dosahovat výše stamilionů švédských korun," prohlásil generální ředitel SAABu Ake Svensson. V přepočtu na české koruny jde o miliardy. Předseda představenstva společnosti SAAB Marcus Wallenberg uvedl, že provize ve výši tří miliard Kč "může být velmi opodstatněná" vzhledem k tomu, jakou práci agenti odvedli při sjednání kontraktu.34 V rámci mezinárodní koordinace orgánů činných v trestním řízení Eurojust jednali v květnu 2007 státní zástupci Švédska, České republiky, Rakouska a Velké Británie o vyšetřování podezření z korupce při pronájmu a prodeji švédských stíhaček Jas-39 Gripen Armádě ČR. Šlo o důsledek vysílání švédské televize, která koncem února 2007 uvedla, že prodej švédských letounů české armádě provázela korupce, kterou se však zatím nepodařilo prokázat. Švédští novináři, kteří se vydávali za britské agenty, oslovili i exministra zahraničí Jana Kavana. Ten jim v rozhovoru natočeném skrytou kamerou řekl, že při obchodu s gripeny dostala úplatky řada vysokých českých politiků. Později ale vše popřel. Vyplácením úplatků pro české politiky prý byl pověřen rakouský lobbista Alfons Mensdorff-Pouilly. Podle spekulací britských a švédských médií prý dokonce sám přijímal mnohamilionové provize při lobbování za obstarání švédských stíhaček pro českou armádu. Mensdorff-Pouilly spekulace odmítl. Česká vláda chtěla původně koupit 24 gripenů, ale od tohoto záměru ustoupila po povodních ze srpna 2002. V prosinci 2003 se rozhodla pro pronájem 14 švédských stíhaček na deset let s možností jejich pozdější koupě se slevou.35 32

Spurný, J.: „Akce čisté ruce“, Respekt, 15.3.1999. Štráfeldová, M.: Armáda má další korupční skandál - úplatky za opravy vojenských letišť, Český Rozhlas 7, Radio Praha, 6.3.2007, http://www.radio.cz/cz/clanek/89011.

34 Výrobce gripenů přiznal miliardové provize, ČTK, 2.5.2007.

35 Gripeny 'dohnaly' prokurátory k jednacímu stolu, Deník,cz. 10.5.2007.

33

24

„Kšefty s vojenskou technikou jsou vždy zvláštními obchody, protože se tu nakupuje za velké peníze něco, co nikdy nenese žádný zisk. Na zbraních vydělá – kromě některých uskupení, která je použijí k uchopení moci – vždycky jen ten, co je prodává. A nejde tu skoro nikdy o milióny, ale rovnou o miliardy. I proto je tohle prostředí náchylnější ke korupci než jiné obory. Těžko ale říct, zda se z aféry Gripen dokážeme poučit. A těžko říct, zda se podobná aféra neprovalí za pár let, až bude mít česká armáda stovku nových obrněných transportérů.“36 Politická korupce v České republice souvisí s nízkou organizovaností občanů v politických stranách, které nemohou při své činnosti vystačit s členskými příspěvky svých členů, a proto je stát oficiálně dotuje ze svého rozpočtu, a to v závislosti na počtu hlasů získaných ve volbách. Kromě toho politické strany získávají příspěvky od sponzorů, většinou movitých podnikatelů. Neexistují-li transparentní způsoby financování politických stran, které by měly a mohly bránit korupci, pak je korupce politiků a politických stran, a tím posunutí politického zprostředkování zájmů směrem k získání neoprávněných výhod movitými korumpujícími subjekty, v zásadě neodvratitelná.37 Jak může případný dárce vysvětlit přesun peněz na nějaké zahraniční konto ve svém účetnictví? Metoda se používá prakticky jenom jedna a je stejná všude ve světě. Firma či podnikatel se zájmem o "utajený sponzoring" zaplatí nastrčeným "expertům" za poskytnuté poradenské a konzultantské služby, ale žádnou radu, která by jim byla k něčemu dobrá, přitom samozřejmě nedostane.

Poradenská firma pak obdržené peníze uloží na svůj (ve skutečnosti ovšem partajní) účet a v případě nutnosti může sama rychle zaniknout.38 Na stranické konto ODS přišlo dvakrát 3,75 milionu korun. Podle doprovodných dopisů tyto peníze poslali Lájos Bács z Budapešti a Radjiv Sinha z ostrova Mauricius. Obě jména však byla provokativním podvrhem: jediný Lájos Bács žijící během poslední doby v Budapešti zemřel na počátku 90. let a Radjiv Sinha (rovněž zvláštní shodou okolností jediný na celém Mauriciu) jakoukoli spojitost své osoby s darem odmítl.39 Ve Velké Británii jsou peněžní dary zdrojem stranických příjmů, přičemž výši darované částky nelze zveřejnit, pokud k tomu nedá souhlas dárce. Šéf Formule 1 Bernie Eccleston daroval labouristické straně Tonyho Blaira dar ve výši 1,5 mil. liber (v době darování asi 88 mil. korun). Poté bylo oznámeno, že zákaz reklamy na tabákové výrobky se nebude týkat závodů Formule 1.

Ve většině zemí EU jsou strany financovány ze státních příspěvků, z členských příspěvků, darů poskytnutých fyzickými a právnickými osobami a dalších příjmů. Roční celkový objem příspěvků se sice v jednotlivých státech liší, avšak obecně platí, že bývá stanoven zákonem, a to podle síly stran ve volbách a podle úspěšnosti při získávání darů a členských příspěvků.

Politické strany nemohou přijímat dary od anonymních dárců, politických nadací, parlamentních frakcí ani od dalších subjektů, jejichž činnost slouží k veřejně prospěšným, dobročinným nebo církevním účelům.40 Obchodní korupce se objevuje mezi podnikatelskými subjekty v různých podobách. Např. při veřejné obchodní soutěži prozradí státní zaměstnanec za úplatek konkurenčnímu soutěžiteli cenové podmínky jiných účastníků soutěže. To umožní korumpujícímu soutěžiteli podat nejvyšší cenovou nabídku a zvítězit ve veřejné soutěži. Je-li obchodní korupce spojena s manažerskou a finanční korupcí, může dojít k ekonomickým dopadům ohromných rozměrů.

36

Halada, A.: Gripen story, www.reflex.cz/Clanek26454.html.

Potůček, M.: Nejen trh. Role trhu, státu a občanského sektoru v proměnách české společnosti, Praha 1997, s.

134.

38 Němeček, T., Kontra, M., Macháček, J.: Černý účet ODS, Respekt č. 49/1997.

39 Němeček, T., Kontra, M., Macháček, J.: Černý účet ODS, Respekt č. 49/1997.

40 Holá, I., Šrajer, B., Ulitz, B.: Demokracie a špinavé peníze. Evropské strany v kleštích korupce. Týden, č.

6/2000, s. 15 .

37

25

Americký energetický podnik Enron Corporation, který byl sedmou největší firmou v USA, v prosinci 2001 vyhlásil zřejmě největší firemní bankrot v dějinách USA. Šlo o výsledek rozsáhlých účetních podvodů, jimiž společnost nadhodnocovala příjmy a zisky a zakrývala mnohamiliardové ztráty. Aféra Enronu odstartovala vlnu dalších účetních skandálů a stala se symbolem podvodů, v nichž se falšováním účetních výkazů manažeři snažili zvýšit cenu akcií firmy, a to jim díky programům akciových opcí vynášelo velké zisky. Investory připravil krach firmy o miliardy dolarů. Zaměstnanci Enronu přišli o práci a o důchodové úspory.

Kolaps Enronu smazal majetek akcionářů za více než 60 miliard dolarů a z důchodových účtů firmy zmizely více než dvě miliardy dolarů. Enronu zůstalo přes 60 miliard dolarů dluhů a 5600 lidí bez práce. Zaměstnanci Enronu ze dne na den přišli o 800 miliónů dolarů, které si našetřili v penzijním fondu. Zkrachovaly i desítky společností, které pro Enron pracovaly.

Zakladatel Enronu Kenneth Lay, generální ředitel Jeffrey Skilling a finanční ředitel Andrew Fastow maskovali před investory ohromné dluhy společnosti účetními triky, výmysly, zamlčováním faktů a lhaním. Dělali to proto, aby uměle udrželi vysoké ceny akcií Enronu.

V jednom z největších finančních skandálů v USA, zvaném Enrongate, byl generální ředitel Skilling odsouzen za účetní podvody a další trestné činy k 24 letům vězení. Fastow byl po úplném přiznání a usvědčení spoluobžalovaných odsouzen k šesti letům vězení. Lay byl uznán vinným, nebyl mu však uložen trest, protože zemřel na infarkt. Čtyři banky, které spolupracovaly s Enronem, musí na základě soudního rozhodnutí vyplatit jeho akcionářům a zaměstnancům více než sedm miliard dolarů. Jde o nejvyšší odškodnění, jakého kdy bylo v historii dosaženo kvůli podvodům s cennými papíry.41 Účetní skandál v Enronu zapříčinil vyšetřování a překontrolování účetnictví i v desítkách dalších amerických firem. Následně se prokázalo, že podobně jako v Enronu se chovali manažeři dalších společností.

Nejvážnější účetní skandál se dotkl telekomunikačního kolosu MCI WorldCom a jeho "tvůrce" a šéfa Bernieho Ebberse. Podobně jako Enron i WorldCom nakonec zbankrotoval a rozpadl se. Jeho krach se stal největším bankrotem v americké historii. Trosky podniku skoupila firma Verizon. Ebbers byl uznán vinným z podvodů a byl mu uložen trest 25 let odnětí svobody.

Kvůli miliardovým podvodům byl poslán na 25 let do vězení také šéf výrobce elektroniky Tyco International Dennis Kozlowski. Ten se kvůli svému rozmařilému životu stal symbolem "tlustých kocourů", manažerů, kteří si kvůli špatné kontrole dokáží naplno užívat firemních peněz. Firma Tyco aféru „přežila“ a nadále relativně úspěšně podniká.

Problémům s příliš volným nakládáním s firemními penězi manažery se nevyhnula ani telekomunikační firma Adelphia Communications, která ve svých účetních knihách objevila přelévání miliardových částek na konto rodiny svého zakladatele Johna Rigase. Firma Adelphia zbankrotovala a John Rigas a jeho syn Timothy byli odsouzeni k trestům odnětí svobody na 10, respektive 15 let. Vysoké tresty padaly také v případě amerického řetězce lékáren Rite Aid, který byl přinucen snížit vykazované zisky o dvě miliardy dolarů. Jeho šéfové Martin Grass a Franklin Brown byli obžalováni ze spiknutí a podvodů a byli odsouzeni k trestům osmi a deseti let odnětí svobody.

Kvůli špatnému účetnictví zbankrotovala technologická společnost Global Crossing. Nejdříve investovala do svého rozvoje miliardy dolarů, byla však úspěšná jen krátkou dobu. Když se ukázalo, že má ztráty ve výši 25 miliard dolarů, byla prodána za pouhých 250 miliónů dolarů singapurským investorům. V tomto případu sice nikdo nešel za manipulace s výsledky podnikání do vězení, firma však vyplatila investorům a také zaměstnancům vysoké odškodnění.

41

Srov. blíže: Bývalí manažeři Enronu údajně lhali, iHNED.cz, 15.5.2006, Bývalý šéf Enronu Skilling dostal 24 let nepodmíněně ,iHNED.cz, 24. 10. 2006, Trojice hříšníků: Jeffrey Skilling, Kenneth Lay a Andrew Fastow, iHNED.cz, 24. 10. 2006, Hudema, M.: "Kreativci" z Enronu neměli šanci, ,iHNED.cz, 26.5.2006.

26

Podobné skandály se dotkly i firem jako Qwest, Computer Associates nebo HealthSouth či Hollinger International.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že účetní skandály jsou jen americkým problémem, není tomu tak.

Do Evropy dorazila jejich vlna jen s malým zpožděním. Zřejmě největším případem účetních machinací na starém kontinentu se "proslavil" v Itálii mlékárenský koncern Parmalat, jehož vedení se několik let dařilo zastírat obrovské firemní dluhy.

V roce 2004 byly machinace odhaleny i v ropném koncernu Royal Dutch/Shell. I když nešlo o machinace s penězi, ale s odhadem rezerv ropy a plynu, znamenalo to velký skandál, protože právě v případě ropné firmy podobné odhady výrazně ovlivňují investory a hlavně cenu firemních akcií.42 Po Volkswagenu a BMW je vyšetřována kvůli podezření z korupce i třetí automobilka, DaimlerChrysler, konkrétně její divize Mercedes, a to kvůli podezření, že uplácela vládní činitele ve dvanácti zemích, zejména v Africe a Latinské Americe. Tím se DaimlerChrysler stal třetí automobilkou se sídlem v Německu, která čelí úplatkářské aféře. Dva bývalí vrcholoví manažeři skupiny Volkswagen, mezi nimi Helmuth Schuster, někdejší člen představenstva Škody Auto, jsou vyslýcháni státním zastupitelstvím v Braunschweigu kvůli úplatkářství. Manažer bavorské automobilky, jehož jméno zatím policie nesdělila, si vyžádal úplatek 100 tisíc dolarů od firmy, která se chtěla stát dodavatelem BMW. Jak zdůraznil list New York Times, vyšetřování aféry Mercedes svědčí o tom, že "dochází k posunu etických standardů v automobilovém průmyslu. Podplácení zahraničních vládních činitelů bylo v této branži běžné, neboť vždy byly v sázce velmi lukrativní kontrakty".

Případ Mercedes inicioval bývalý účetní společnosti DaimlerChrysler z Detroitu, který při civilním procesu uvedl, že tato divize vedla nejméně dvanáct tajných kont, z nichž se financovaly úplatky v zahraničí. V Německu byl dokonce ještě v roce 1997 přijat zákon, podle něhož si tamní společnosti mohly úplatky "v zájmu svých obchodů" dokonce strhávat z daní. Teprve zákon Evropské unie tyto praktiky zakázal.43 Vůdcovská korupce se objevuje u osob, které úspěšně zvládají řízení státu, politické strany, obchodní společnosti, či jiného úřadu. U některých úspěšných osob lze pozorovat vůdcovskou deformaci projevující se v potlačování názorů jiných a v bezohledném prosazování vlastních myšlenek a představ. Podřízení s jinými názory jsou umlčeni, nebo jsou nuceni opustit práci, bez ohledu na svoji kvalifikaci. Vůdce se chová jako „vlastník“ státu, politické strany, obchodní společnosti, či jiného úřadu. Vůdce si osvojí chování despoty, který vyžaduje bezmeznou oddanost a prosazování vlastních myšlenek, bez ohledu na to, zda myšlenky jiných by byly větším přínosem. Odměňuje podřízené podle jejich loajality, nikoliv podle kvality práce. Podle stejného principu jmenuje podřízené do různých funkcí a zabezpečí jim kariéru za jejich bezmeznou podporu.

Odpůrci zkorumpovaného vůdce usilují o jeho pád. Pokud se však změní vůdce státu, politické strany, obchodní společnosti, či jiného úřadu, nezřídka nový vůdce, který byl kritikem vůdcovské korupce, si rychle osvojí stejné přístupy ke svému okolí.

Také v demokratických státech, v nichž jsou respektovány výsledky voleb, dochází k vůdcovské korupci, nejednou po většinu volebního období. Pokud se po volbách změní vládní garnitura, nezřídka se noví vůdcové chovají tak, jako jimi kritizovaní předchůdci.

Podrobné zkoumání by proto zasloužila otázka, zda vůdcovská korupce je osobním selháním určitého vůdce jako jednotlivce, nebo systému, který tento druh korupce umožňuje. Odpověď, bez ohledu na existující společenskoekonomické formace, patrně souvisí s náchylností osob k zneužívání nabyté moci.

Systémová korupce zasahuje celý systém státní správy, který je tak zcela paralyzován, neboť bez úplatků není schopen fungovat. Dochází k vytváření speciálních, skrytých skupin, 42 43

Enron byl jen začátek. Podvádělo i mnoho dalších, ,iHNED.cz, 24. 10. 2006.

Prchal, M.: Z úplatkářství je podezírán i Mercedes, iHNED.cz, 8.8.2005.

27

oddělení ve státní sféře, které jsou orientovány na korupční aktivity. Jsou zakládány společnosti, jejichž hlavní náplní je vtáhnout do korupčního prostředí úředníky a veřejné činitele.44 Systémová korupce je takovým druhem korupce, která proniká do systému státní správy a ovlivňuje chod ekonomického systému i demokraticky vzniklých institucí, přičemž úplatky jsou součástí fungování úřadů a státních institucí. Také nově vzniklé společnosti mohou usnadnit realizaci korupčního prostředí, které splývá s hospodářskou kriminalitou ve státě a s organizovaným zločinem, který zase využívá korupce k pronikání do nejvyšších politických kruhů, aby se získal vliv a případně beztrestnost. Nedodržování zákonů je úzce spojeno s tímto druhem korupce. Tento druh korupce se projevuje především v méně politicky a organizačně stabilizovaných, rozvojových státech a v zemích, kde platy ve veřejném sektoru klesnou pod hranici životního minima. Proto je důležité soustředit se na procedurální a systémovou reformu veřejného sektoru s cílem zvýšit jeho odpovědnost vůči veřejnému zájmu. Úředníci ve státní správě se snaží získat vedlejší příjem, a proto si svým mocenským vlivem vynucují úplatky v nejširší míře.

Systémová korupce prorůstá jako rakovina celou společnost, do státní moci – pak je ovšem problém jejího odstraňování téměř neřešitelný. Má vliv na rozhodování společnosti, rychle upadá důvěra v právní stát. Jde o mnohostrannou úplatkářskou aktivitu, každý bere a dává.

Uplatňují ji lidé, kteří se domnívají, že v úřadu budou podnikat, jako když byli v nějaké obchodní společnosti. Skryté skupiny ve státním aparátu vytvářejí podmínky ke korupční aktivitě.45 Systémová korupce se může vyskytovat ve zvýšené míře v určitém resortu. Místopředseda vlády ČR Petr Nečas odmítl názor představitelů ministerstva obrany, že v tomto resortu dochází pouze k selhání jednotlivců a uvedl: „Korupce v resortu ministerstva obrany je systémová záležitost. Nejde jen o to, že existuje dlouhý seznam pochybných armádních zakázek a že skandály kolem nich se již dlouhá léta pravidelně objevují v médiích.

Korupcetvorné prostředí je totiž zabudováno téměř jako genetický kód do systému práce ministerstva. V letech 2002 až 2004 bylo téměř 32 miliard korun z veřejných zakázek v resortu ministerstva obrany přiděleno bez jakéhokoliv výběrového řízení! Snaha nepořádat výběrová řízení a přidělit lukrativní zakázky dopředu vybraným firmám korupci přímo vyvolává. Nelze tedy mluvit o selhání jedince, ale musíme mluvit o selhání systému.“46 V žádném resortu nemůže jít o korupci jako důsledek pouhého selhání jednotlivců, pokud příčiny korupce souvisejí s chybou v systému resortu, či odvětví. Potom jde již o systémovou korupci, i když představitelé resortu ve snaze odpoutat pozornost od svého nekvalitního řízení, tvrdí opak. Pokud systém práce v resortu či odvětví funguje v rozporu s právními normami a podmínky korupce jsou nastaveny v samotném systému, jedná se o systémovou korupci.

Systémová korupce existuje tam, kde veřejné a oficiální autority otevřené nebo skryté využívají politický systém ke svému obohacování.47 O stadium systémové korupce se jedná tehdy, když úplatky se již staly podmínkou fungování systému, tzn. úřadů a státních institucí.

Systémová korupce se pak objevuje všude tam, kde veřejné a oficiální autority otevřené nebo skryté využívají politický systém ke svému obohacování. Ačkoli je tento typ korupce jen 44

Frič, P. a kol.: Korupce. G Plus G, Praha: 1999, s. 32 an.

David, V., Nett, A.: Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2007, s.

75.

46 Nečas, M.: Ministerstvo obrany si o korupci přímo říká, 11.2.2006, MF DNES, Virtuality.cz., 10.2.2008 47 Systémovou korupci v návaznosti na korupci vůdcovskou popsal Ladislav Mňačko v knize Jak chutná moc.

Srov. blíže: Mňačko, Ladislav: Jak chutná moc Československý spisovatel 1968, Praha, Československý spisovatel 1990. Stejnému tématu se věnoval také Milan Šimečka. Srov. blíže: Šimečka, M.: Obnovení pořádku.

Brno, Atlantis 1990 (kapitola věnovaná korupci).

45

28

důsledkem korupce individuální (nebo také instituční), jde vždy o fenomén, který se neomezuje jen na individuální nebo autokratickou politickou moc.

V roce 2008 se připravuje privatizace státních firem, jež se bude realizovat v dalších letech.

Pokud by se do celkové sumy započítal i celý elektrárenský kolos ČEZ a obří firma Lesy ČR, může Česká republika z této privatizace získat přes jeden bilion korun - to je skoro státní rozpočet na jeden rok.48 Uvědomujeme-li si značné možnosti systémové korupce, půjde nyní o to, aby privatizace nejmohutnějších a nejbohatších státních podniků proběhla průhledně, bez jakéhokoliv vlivu systémové korupce. Již rozhodování o způsobu prodeje ČEZu, Lesů ČR, stejně jako ČSA, Letiště Praha, České pošty, Českých drah a Budějovického budvaru buď dokáže eliminovat vliv systémové korupce, nebo naopak umožní její uplatnění. V této souvislosti je nezbytné zabezpečit, aby již v roce 2008, tedy při přípravách privatizace, stejně jako v dalších letech, při její realizaci, byla vytvořena a prosazena systémová protikorupční opatření.

O mezinárodní korupci, nebo korupci s mezinárodním prvkem lze hovořit tehdy, když jeden stát poskytuje jinému hospodářskou, finanční, vojenskou nebo i jinou formu pomoci, za příslib určitého chování obdarovaného státu na mezinárodní scéně, např. při hlasování v OSN, či jiné mezinárodní organizaci. Může jít také o korumpování státních úředníků zastupujících stát při jednání s jinými státy.

Jedná se např. o obchody se zbraněmi, které jsou mnohdy neprůhledné, což má své objektivní odůvodnění v ochraně státního tajemství a subjektivně se to zdůvodňuje velkou konkurencí.

Nezřídka dochází k obchodování se zbraněmi mezi dvěma státy, přičemž jedním z nich je výrobce zbraní – např. Česká republika a druhým kupující. Tento kupující - dovozce zbraní, který je účastníkem obchodu, však není konečným odběratelem zbraní, jež jsou určeny třetímu státu, který se na obchodu oficiálně nepodílí. Dochází tak k obtížně kontrolovatelnému reexportu zbraní pro země v níž žijí teroristé, nebo pro státy, jimž výrobce nesmí zbraně prodávat.

Opakovaně se objevuje návrh zřídit v rámci OSN nebo EU mezinárodní trestní tribunál, který by mimo jiné řešil i problematiku mezinárodní korupce, a také návrh vytvořit jednotný právní přístup při boji s mezinárodní korupcí, stejně jako soubor pravidel přístupu ke korupčnímu chování soudců, státních zástupců, policejních a vyšetřujících orgánů. EU zvažuje vytvořit jednotnou skutkovou podstatu trestného činu uplácení úředníků, která by se uplatňovala ve všech členských státech unie.

Proti mezinárodní korupci by měla stát mezinárodní spolupráce orgánů činných v trestním řízení. Základem tohoto společného přístupu je Mezinárodní asociace prokurátorů IAP, která byla založena v roce 1995 jako nepolitická nevládní organizace s cílem napomáhat rozvoji mezinárodní spolupráce mezi prokurátory, resp. státními zástupci a usnadňovat vzájemnou pomoc při řešení konkrétních případů, včetně mezinárodní korupce. IAP v současné sdružuje prokurátory z více než 90 zemí včetně České republiky.49 V libyjském vězení bylo řadu let pět bulharských zdravotních sester a jeden palestinský lékař.

Byli obviněni, že v roce 1999 vědomě nakazili 429 libyjských dětí virem HIV v nemocnici v Benghází, v údajné snaze najít metodu léčení nemoci AIDS. 50 z nakažených dětí zemřelo.

Odborníci dosvědčili, že děti byly, vinou nedostatečné hygieny v nemocnici, nakaženy dříve, než s nimi obvinění přišli do styku. Přesto byly bulharské sestry a palestinský lékař opakovaně odsouzeni k trestu smrti. Libye vyžadovala za propuštění obviněných úplatek 10 miliónů eur pro rodinu každého se zemřelých dětí. Životy nevinných byly předmětem vydírání z libyjské strany. V tom je spatřována mezinárodní korupce na vládní úrovni.50

48

Mařík, M.: Příprava privatizací se rozjíždí, HN.iHNED.CZ, 28.12.2007.

Scheinost, M.: Světová konference Asia Crime Prevention Foundation, Kriminalistika č. 2/2001.

50 Lánský, E.: Lidská práva a Česko, Britské listy, 16.1.2007, ISSN 1213-1792.

49

29

Příkladem korupce s mezinárodním prvkem je také vydávání víz za úplatky. Česká víza jsou např. ve Vietnamu a Mongolsku tak žádaným zbožím, že kvůli jejich získání neváhají Asijci zaplatit i vysoké úplatky. Český stát za způsob udělování víz pro Asijce kritizuje i ochránce veřejných práv JUDr. Otakar Motejl. Podle něj je špatně, že pracovníci velvyslanectví sepisují záznam o pohovoru, který zasílají cizinecké policii. Žadatel ho totiž nemůže autorizovat.

"Neexistence takové kontroly se potom zásadně promítá do samotného udělení či neudělení víza cizineckou policii," uvedl ombudsman.51 Tedy jen na úředníkovi české ambasády záleží, jaké pošle do Česka informace.52 Žadateli o vízum může buď pomoci, nebo jej může ho poškodit, protože na základě těchto záznamů rozhovorů cizinecká policie rozhoduje o tom, zda žadatel dlouhodobé vízum získá.

Podle dopisu vietnamské personální agentury Cuong Hai české společnosti FPH, měla vietnamská strana zajišťovat výběr lidí, česká strana místa v továrnách. Asijská firma v něm uvádí, že za vízum je třeba dát 2.200 dolarů, i když oficiální poplatek činí 240 dolarů.

"Někteří pracovníci chtějí mít rychle vyřízená víza, tak musí tyto peníze zaplatit. Pracovníci, kteří nemají peníze na podplácení, musí čekat 3 až 4 měsíce, ale je mnohem pravděpodobnější, že víza pro vstup do ČR nedostanou. Je to korupční ďábel," napsala Vu Thi Nhuong, ředitelka agentury Cuong Hai české partnerské firmě.

Korupce v policii je jevem, který je v protikladu s účelem její existence, jímž je bojovat s trestnou činností i jinými protispolečenskými jevy a předcházet jim. Policista je veřejným činitelem, jehož jednání má být v souladu se zájmem veřejnosti jako celku, nikoliv v souladu se zájmem osoby, která se dopustí trestného činu, přestupku, či jiného protispolečenského jednání. Proto je jednání policisty, který se nechá zkorumpovat, společensky zavrženíhodné a odsouzeníhodné. Policista, který přijme úplatek ve formě peněz či protislužby, nejenže privileguje jednu osobu na úkor jiných, nýbrž také dokladuje, že postih za trestný čin, přestupek, či jiné protispolečenské jednání lze odvrátit. To je v příkrém rozporu s neodvratitelností trestu za protispolečenskou činnost. Dochází tak i k porušení rovnosti občanů před zákonem.

Agentura GfK Praha uskutečnila průzkum korupce v Policii ČR. Podle výsledků průzkum si 24 % dotazovaných občanů myslí, že úplatkářství je nejvíce rozšířeno právě v policii.53 Cílem výzkumu bylo získat poznatky o struktuře korupčních příležitostí v policejních službách (pořádkové, dopravní, správní, cizinecké a pohraniční a kriminální policie), zmapovat používání korupčních praktik a zjistit názory a postoje obyvatelstva k této problematice.

Výsledky výzkumu člení výpovědi policistů na optimisty a pesimisty: pesimisté považují míru zkorumpovanosti policistů za velmi vysokou a dodávají, že laická veřejnost ani nemá šanci poznat celý repertoár korupčních praktik policistů; optimisté připisují postoje veřejnosti spíše sklonu zveličovat vše negativní a fobii mafianizmu, zkorumpovanost připouští nanejvýš desetiprocentní.

Zdroje korupce jsou v průzkumu spatřovány v řadě příčin. Jednou z nich je existenční nejistota policistů. Starší a zkušení policisté prošli od roku 1989 řadou prověrek a přesto si nejsou jisti uchováním svojí práce, a proto mnozí od Policie ČR odcházejí. Další příčinou je špatná personální politika, kdy při získávání nových policistů dochází spíše k náboru než výběru.

Policii na počátku roku 2008 chybělo přes 5000 policistů, což je asi deset procent z celkového počtu policistů potřebných pro tento resort.54 Od února 2008 začala policie novou náborová 51

Udělování víz do ČR provází korupce, tvrdí Vietnamci, MF DNES, 30.1.2008.

Je nutno dodat, že obdobně záleží na úředníkovi ambasády USA v Praze zda český občan dostane vízum do USA, či nikoliv.

53 Zpráva o korupci v České republice v roce 2000 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci, http://www.mvcr.cz/dokument/2001/korupce/postoje.html#4.

52

30

kampaň, jejímž cílem je urychleně získat chybějící policisty, ještě v roce 2008 asi 2500 nových policistů. V případě splnění tohoto cíle budou po náboru (stěží výběru) na místa zkušených a policií vyškolených specialistů přijati nováčci, zpravidla mladí lidé bez životních zkušeností a praxe, jež bude nutno pro potřeby policie ČR vyškolit. Policejní prezident plk.

Mgr. Oldřich Martinů označil za neúspěch Policie ČR, že se nepodařilo zabránit odchodu poměrně vysokého počtu policistů, kteří pracovali u Policie ČR kratší dobu a problémy ve vnitřní komunikaci policie.55 Znepokojivé jsou dobrovolné odchody zkušených i nových policistů od Policie ČR, stejně jako nucené odchody nových policistů, kteří v práci neobstáli, třeba i kvůli korupci.

V průzkumu korupce v Policii ČR bylo zjištěno, že občané považují korupci u policie za dobře organizovaný systém, velmi rozšířený především u á banální korupce v podobě nevydání pokutových bločků, přijímání drobných darů, využívání služebního auta k soukromým účelům apod., tak prodej informací o trestním řízení, zneužívání pravomocí a korupční chování vedoucích funkcionářů.56 Veřejnost i policie se shoduje v názoru, že korupce v policii nedosáhla organizovaného stadia, nejvíce korupčních příležitostí na svém pracovišti vidí policisté, kteří pracují v cizinecké, dopravní a pořádkové policii. Nejlepší a finančně nejvýhodnější příležitosti jsou u dopravní policie, nejčastěji při udělování blokových pokut. Řidič se dopustí při řízení motorového vozidla dopravního přestupku a policista mu uloží blokovou pokutu ve výši pěti tisíc korun. Po krátké dohodě dá řidič policistovi dva tisíce korun, avšak neobdrží pokutové bloky. Policista oficiálně vyřeší dopravní přestupek napomenutím.

Významné možnosti korupce existují u cizinecké policie Inspekce ministerstva vnitra prošetřuje policisty z oddělení cizinecké a pohraniční policie z korupce poté, co za finanční prostředky od cizinců vyřizovali povolení k pobytu na území České republiky pro jiné osoby.

Za účinný způsob prevence proti korupčnímu tlaku občanů na policisty se považuje profesionální pověst konkrétního policisty (nekompromisní jednání, důraz na právní odpovědnost, profesionální chování udržující distanc). Za nejúspěšnější institucionální řešení považují policisté přesné vymezení pravomocí a odpovědnosti policistů, zavedení bezhotovostního styku a zpřísnění trestů pro zkorumpované policisty.

Novým celospolečenským jevem je korupce v mediích, spočívající ve „využívání článků (zpráv) v politické a hospodářské oblasti k osobnímu prospěchu. Tato forma by dokonce mohla vést k vydírání, spočívajícím v tom, že by se uveřejnila (případně neuveřejnila) zpráva mající značný význam pro situaci ve státě. Informace se dnes staly výhodným společenským artiklem. Jsou lidé, kteří si zvolili za své povolání shromažďovat písemný a obrazový materiál o lidech z nejrůznějších profesí, o které bude nebo může být v blízké a vzdálenější budoucnosti zájem. Společenská nebezpečnost takových informací může být vysoká.“57 Překotný vývoj technologií na sklonku 20. století posunul vývoj lidstva do stadia, v němž se nejvýnosnějším obchodním artiklem staly informace. S jejich rostoucí silou však roste i tlak a snaha tyto informace ovlivnit. Přirozeným terčem těchto snah jsou média, která jsou prostředníkem mezi zdrojem informace a jejími příjemci. Přestože korupce v médiích není

54

Leinert, O.: Policie bude za 22 milionů hledat nové "parťáky," iHNed.cz, 28.1.2008.

Srov. blíže: Priority vedení Policejního prezidia ČR pro rok 2008, Policejní prezidium ČR, http://www.mvcr.cz/rs_atlantic/project/article.php?id=83732.

56 Zpráva o korupci v České republice v roce 2000 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci, http://www.mvcr.cz/dokument/2001/korupce/postoje.html#4.

57 David, V., Nett, A.:Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2007, s.

83.

55

31

(a ani nemůže být) tak masovým jevem jako v jiných oborech, její společenská nebezpečnost je velmi vysoká.58 Protože média jako zprostředkovatelé skutečnosti mají v dnešním světě nezpochybnitelný vliv, i mezi novináři může dojít k pokusům tohoto svého vlivu využívat k osobnímu prospěchu. Problém u identifikace korupce v médiích je v tom, že porušování principu nestrannosti v médiích je často obecně uznávaný a především má velmi často zcela jiný důvod než úsilí o nečestné obohacení. Jinou zajímavou formou korupce v médiích může být vydírání, kdy média nabízejí mlčení o získaných informacích výměnou za jakýkoli profit.

Také dochází k tomu, že média jsou k vybízena k mlžení, k tomu aby nezveřejnila určitou informaci a jsou jim poskytnuty jiné informace, které zabezpečí zájem čtenářů, posluchačů či diváků.

Předseda vlády Mirek Topolánek v poslanecké sněmovně uvedl, že „zcela selhává celá ta armáda vyšetřovatelů ve vyšetřování korupce bílých límečků a korupce v podnikatelském sektoru je téměř nedotčené téma. Korupce v médiích, PR agentury, tlaky inzerentů, nezájem vlastníků o kvalitu médií, nízká kvalita investigativní žurnalistiky.“59 Korupce ve sportu je dalším druhem korupce. Sport již dávno není pouze ušlechtilým koníčkem a zábavou. Stal se z něj obchod, který se řídí stejnými pravidly jako kterékoliv jiné obchodní odvětví. Na sportovních výsledcích závisí vstřícnost štědrých sponzorů (OH Atlanta 1996 byly financovány z 85 % ze soukromých prostředků, hry v Sydney 2000 ze 70 %) i pozornost médií platících astronomické částky za přenosová práva a prosperující průmysl sázkových kanceláří.

Zakladatel moderních olympijských her Pierre de Coubertin neměl přesnou představu o tom, jak budou hry financovány. Až do 70. let minulého století byl Mezinárodní olympijský výbor chudou a zadluženou organizací (např. v roce 1971 dosáhl dluh výše 1,5 mil. USD). Teprve v posledním období - zhruba třiceti let - došlo ke změnám, které ve finančním zajištění nejen OH, ale i dalších aktivit olympijského hnutí, znamenaly zásadní obrat, především díky televizi a sponzorování. Až v 80. letech minulého století se představitelé světového olympijského hnutí naučili získávat finanční prostředky prohloubením spolupráce s médii, obchodními organizacemi aj.60 Mnohá města usilují o možnost organizovat olympijské hry a jejich organizační výbory k tomu používají doslova všechny prostředky, lobováním počínaje a korupcí konče.

Sedm členů Mezinárodního olympijského výboru bylo podezřelých z přijetí úplatku od organizačního výboru zimních olympijských her v roce 2002 v Salt Lake City. Pořadatelé her jsou podezříváni, že mezi členy Mezinárodního olympijského výboru a jejich rodinné příslušníky rozdělili více než 400 000 dolarů na stipendia na amerických univerzitách.61 V posledních letech se často prošetřuje a nezřídka i zjišťuje korupce ve fotbale, a to jak v české fotbalové lize, v soutěžích v jiných státech, tak i v mezinárodních soutěžích.

Korupce ve fotbale, konkrétně tzv. kupování zápasů, je v českém i československém fotbale dlouhodobým jevem. Někteří hráči a činovníci byli stíháni, obžalováni, případně i odsouzeni.

58

Příručka občanské sebeobrany proti korupci , Policista č. 8/2000, Ministerstvo vnitra ČR, Praha 2000, http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2000/0008/korupce.

59 Srov. blíže: Vystoupení předsedy vlády Mirka Topolánka v poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 27.9.2007, http://216.239.59.104/search?q=cache:gK91QIsjjbEJ:fenrir.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/021schuz/s021098.ht m+korupce+v+medi%C3%ADch&hl=cs&ct=clnk&cd=9&lr=lang_cs 60 Dovalil, J. a kol.: Financování mezinárodního olympijského hnutí a olympijských her, Olympia 2004, http://www.olympic.cz/?sec=117.

61 Příručka občanské sebeobrany proti korupci , Policista č. 8/2000, Ministerstvo vnitra ČR, Praha 2000, http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2000/0008/korupce.

32

Proti dalším nebyl dostatek důkazů. Zásluhou odposlechů telefonních rozhovorů několika desítek osob české soudy v posledních letech odsoudily více fotbalových funkcionářů a rozhodčích za korupci v podobě ovlivňování výsledků fotbalových zápasů. Vyšetřování korupce v českém fotbalu zasáhlo celkem 11 klubů.62 Korupční skandál v polském fotbale propukl v prosinci 2007 a postihl šest klubů včetně mistra ligy Zaglebie Lubin. Případ se navíc poprvé dotkl i státního majetku, protože Zaglebie podporuje státní těžařská společnost KGHM, která patří k předním světovým producentům mědi a stříbra. Je možné, že se uplácení rozhodčích dělo s jejím vědomím.63 Ovlivňování zápasů na fotbalovém mistrovství Afriky vyšetřovala ghanská policie. Zástupci Africké fotbalové konfederace CAF jí předali spis o pokusech uplatit hráče Beninu a Namibie.64 Pětadvacet utkání z pohárových soutěží a jedno z kvalifikace ME vyšetřuje Interpol, na který se obrátili představitelé Evropské fotbalové unie (UEFA) se seznamem zápasů, u nichž existuje podezření, že jejich výsledky byly ovlivněny kvůli sázkám. Šéf UEFA Michela Platiniho chce kvůli boji s korupcí vytvořit evropskou sportovní policii. "Za fair play ve fotbale jsme ochotni i platit. Musíme ho chránit všemi dostupnými prostředky" uvedl Platini.

Jestli se podezření potvrdí, půjde o největší skandál v historii fotbalu.65 Korupční aféra byla také v italském fotbale. Lazio Řím a Fiorentina sestoupily do nižší soutěže, ztrátou bodů byl potrestán Juventus Turín.66 Pro korupci je v Německu vyšetřováno 25 osob, mezi nimiž jsou rozhodčí i fotbalisté. Podle bývalého rozhodčího Roberta Hoyzera, který se stal hlavní postavou korupční aféry v německém fotbale, jsou možná úplatky rozšířené po celé Evropě. Hlavní problém podle něj spočívá v neprůhlednosti světa kursových sázek.67 Klientelismus je neoficiální systém organizace v politice založený na protekci, konexích a rozhodnutích „v zákulisí“, uvnitř struktur politické moci – od totalitních režimů, přes diktatury až po nevyspělé nebo počínající demokracie. Klientelismus lze chápat jako vztah, kde veřejné činitele a zájemce o státní zakázky spojuje společný osobní prospěch, takže se navzájem chrání, nebo z nabízené a přijímané ochrany mají finanční prospěch. Jde o způsob vyřizování občanských záležitostí zákulisní formou, prostřednictvím sítě známých a přátel.

Klientelismus je mírnější variantou korupce.68 Jde o společensky nebezpečný jev, který ochromuje chod institucí a státu.

Klientelismus je vzájemné zvýhodňování fyzických i právnických osob, úřadů a institucí na základě přátelských vztahů, prostřednictvím sítě známých. Může jít o bezprostřední reciproční úsluhy mezi dvěma subjekty ve stylu „něco za něco,“ „dnes pomohu já tobě, zítra ty mně.“ Může jít také o vztah existující díky zprostředkovatelům, kteří využívají svých konexí k navazování a kontrolování vztahů, které jim od obou stran přinášejí zisk.

Velká česká a moravská města zadávají stavební zakázky značně neprůhledným způsobem.

Existují také propojení stavebních firem s některými politiky a úředníky. K těmto závěrům dospěla organizace Transparency International (TI), podle níž je nutné zadávání zakázek 62

Srov. blíže: Felt, K.: Za korupci v českém fotbale šli aktéři i do vězení, Právo, 13. 5. 2004, dále Dofek a Amler už nejsou stíháni za korupci, sport.cz, 1.9.2004, Korupce ve fotbale: další čtyři hříšníci, sport.cz, 27.8.2004, Fotbalovému svazu vadí zveřejňování odposlechů, sport.cz, 9.7.2004, V hledáčku policie je kvůli korupci už jedenáct klubů, sport.cz, 2.7.2004, Korupční aféra se rozroste o další fotbalové kluby, sport.cz, 29.6.2004, Vyšetřování korupce ve fotbale se rozjíždí na plné obrátky, sport.cz, 7.7.2004, Fotbalová korupce opět u soudu, ihned.cz, 27.6.2006, Za korupci v Synotu padly podmínky, iHNED.cz, 10.11.2007.

63 Polský svaz vyloučil z ligy i jejího mistra, ČTK, 24.01.2008.

64 Korupci na africkém fotbalovém mistrovství začala šetřit policie, ČTK, 29. 1. 2008.

65 Fotbal zve na pomoc s korupcí Interpol 1.12.2007, ČTK, idnes.cz.

66 Italská fotbalová korupce: Aféra nabírá na obrátkách, hn.ihned.cz,28.6.2006.

67 Hoyzer nařknul z korupce celou fotbalovou Evropu, ctk.ihned.cz 22. 6. 2005.

68 Wikipedie, Otevřená encyklopedie,http://cs.wikipedia.org/wiki/Klientelismus.

33

zprůhlednit, zlepšit kontrolu a změnit zákon o zadávání zakázek. Na komunální úrovni při zadávání zakázek ve stavebnictví funguje silný klientelismus. Průzkum se týkal Prahy, Brna, Ostravy, Olomouce, Zlína, Plzně, Hradce Králové a Liberce. Podobný systém funguje zřejmě ve většině měst. Stavební společnosti se navíc chovají jako obchodníci se zakázkami; když je získají, najímají si jiné firmy, tvrdí TI.69 Nepotismus70 označuje systém obsazování funkcí, v němž jsou preferováni příbuzní, přátelé či další osoby (např. obchodně spřízněné) proti ostatním, nezřídka lépe kvalifikovaným kandidátům.

V současnosti se pojmu nepotismus používá především v souvislosti s politikou či ekonomikou, s řízením společnosti, státu či instituce, při neočekávaném jmenování určité osoby do vyšší funkce, jehož příčinou je pouze politické postavení některého z jejích příbuzných. Toto prosazování příbuzných do funkcí bez nároku na odměnu nelze označovat za korupci. Pokud se osobní vztahy přemění ve skupinové klientské vztahy, které jsou řízeny a kontrolovány, může klientelismus přerůst ke korupci, či v organizovaný zločin.

Výše uvedené druhy korupce nelze v praxi přesně rozlišit, protože každý druh korupce může nabývat bezpočtu podob. Navíc v rámci těchto druhů existuje několik korupčních stupňů, a to od nahodilé až po systémovou.

Dalším druhem korupce dochází k ovládnutí legislativního procesu soukromými subjekty, k formování korupčních sítí, k „privatizaci veřejné správy“, která se dostane do soukromých rukou a vytvoří se symbióza politických elit s vlivnými ekonomickými strukturami.

Světová banka ve studii Anticorruption in Transition tento druh korupce nazývá „state capture“ a definuje jej jako aktivity jednotlivců, skupin a firem jak veřejné, tak i soukromé sféry, které směřují k ovlivňování utváření zákonů, regulací, nařízení, rozhodnutí a ostatních vládních postupů ve svůj prospěch v důsledků ilegálních a netransparentních provizí soukromého charakteru veřejným úředníkům díky neformálním, netransparentním a preferenčním přístupovým kanálům. Děje se tak i prostřednictvím nejasných spojenectví mezi politickými a obchodními zájmy státních úředníků, což je zvláštní charakteristika mnoha transitivních zemí. Ať už „state capture“ nabývá jakékoli formy, podkopává nebo dokonce nahrazuje legitimní a transparentní kanály politického ovlivňování a mediace (zprostředkování) zájmů tím, že snižuje přístup konkurenčních skupin a zájmů ke státním úředníkům.71 State capture se označuje v praxi stručně a nepřesně jako lobbování, ovlivňování legislativy, či narušení férovosti řízení a vládnutí, nebo činnost zájmových skupin snižujících výkonnost české ekonomiky.

Také tento druh je spojován s určitými projevy jako jsou kontrola veřejných institucí de facto pro soukromý prospěch nebo trestnou činnost, formování sítí, které omezují politickou soutěž, podkopání svobodných voleb skrytou reklamou a neprůhledným financováním kampaní, zneužití legislativní moci, korupce v soudních řízeních, zneužití auditu, vyšetřování a dozoru, užívání kompromitujících materiálů pro politické vydírání a nátlak, korupce médií.72 Zajímavé je také rozlišení korupce na tzv. legální a ilegální korupci.

69

TI: Městské zakázky jsou neprůhledné, panuje klientelismus, ČTK, 1.12.2005 http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&id=374&type=1.

70 Z latinského nepos = synovec. Nepotismus se rozšířil v církevních kruzích za středověku, kdy významní činitelé (biskupové, papeži) jmenovali své blízké příbuzné – někdy synovce, jindy vlastní nemanželské děti vychovávané jako „synovci“ do významných hodností, často v útlém věku a bez dostatečných kvalifikací.

71 WB: Anticorruption in Transition state capture- A Contribution to the Policy Debate, 2000, Washington D.C.: World Bank, str. XV, str. 3.

72 Vymětal, P.: Typologie korupce, In. Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.), Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii, Sborník, Masarykova univerzita, 2006, s.15.

34

Legální korupce je typem, kdy přímo nedochází k porušení zákona; právní rámec je ale natolik nedokonalý, že umožňuje několik možných způsobů výkladu právních norem, nebo právní úprava určité oblasti chybí, a je tudíž možné se obvinění z korupce vyhnout, příp. korupční jednání legalizovat.

Ilegální korupce je přímým porušením právních norem – jedná se o uplácení a podplácení, vydírání, defraudaci atd. Dochází tedy k přímému porušení zákonů.

Zcela odlišný pohled na korupci je z hlediska aktivity potenciálního příjemce úplatku. Tato úplatná osoba může úplatky pasivně přijímat, aniž by byla přímým iniciátorem korupčního aktu nebo může být naopak iniciátorem korupčních transakcí a úplatky od jiných osob aktivně vymáhá.

Korupce bývá spjata zejména s aktivitami veřejného sektoru. Nelze však pominout, že do korupčních transakcí je zapojen i soukromý sektor nejen jako korupční partner, který hledá výhodu na úkor státu. Navíc korupce existuje i uvnitř soukromého sektoru. Jedná se o tzv. soukromou korupci, která bývá nejčastěji spojena s problémem zprostředkování.

V těchto případech korupce nejedná úplatná osoba, který může např. obstarat zakázku přímo s osobou, která se uchází o zakázku a je ochotna dát úplatek (nebo od níž chce úplatek vylákat), nýbrž se zprostředkovatelem. Se zájemcem o zakázku jedná výlučně zprostředkovatel, který tak snižuje riziko odhalení úplatné osoby. Navíc však zprostředkovatel získává určitou část úplatku pro sebe, jako odměnu za zprostředkování zakázky. Většinou je zprostředkovatel pouhým prostředníkem kontaktu s vlivnou úplatnou osobou schopnou obstarat zakázku, která neriskuje odhalení v průběhu jednání s cizí osobou ani při předávání úplatku. Někdy však jde o fingované zprostředkování, přičemž zprostředkovatel se snaží pod záminkou obstarání zakázky vylákat od zájemce o zakázku finanční prostředky, pod slibem obstarání zakázky, na jejíž přidělení nemá žádný vliv. Event. osoba, jež tvrdí, že je zprostředkovatelem má sama ve své pravomoci obstarání či zadání zakázky,tváří se však jako zprostředkovatel, který jedná za vlivnou osobu, jíž je třeba předat úplatek.

2.2

Formy korupce

Formy korupce navazují na intenzitu, rozsah a závažnost korupčních jednání. Vycházejí z konkrétních podmínek pro vznik korupčního jednání ve společnosti. Tyto podmínky je možno rozdělit do dvou základních okruhů: Drobná každodenní korupce (protekcionářství a úplatkářství), související s výkonem státní správy a samosprávy na úrovni měst, obcí, okresů, krajů i celostátních orgánů a dalších úřadů a institucí spojených s rozhodováním a výkonnou mocí (poplatky, daně, cla, pokuty, posudky, rozhodnutí, vyjádření apod.), v oblasti obchodu a služeb (zajištění nadstandardních služeb) a zvláštní samostatné oblasti – zdravotnictví.

Velká hospodářská korupce, kterou tvoří korupční jednání v souvislosti s privatizací a restrukturalizací velkých průmyslových společností v jednotlivých regionech, v místech soustředění velkého zahraničního kapitálu a v místech, kde dochází k rozhodování o přidělování státních zakázek nebo státních dotací a subvencí, tj.u institucí s touto rozhodovací pravomocí.

Korupční jednání má různé formy. Nejčastější jsou úplatky z ruky uplácejícího do ruky upláceného, přičemž v těchto případech je značné riziko odhalení. Kromě toho existuje řada propracovaných postupů snažících se zakrýt uplácení jiným počínáním, které nevzbuzuje pozornost. V takových, navenek nezřetelných případech, kdy existuje podezření z korupce, je mnohdy obtížné uplácenému a uplácejícímu korupční jednání prokázat. Operativně pátrací orgány Policie ČR mají k dispozici rozličné dílčí poznatky o určité formě úplatkářství. Poté co zahájí úkony trestního řízení a poznatky o korupci prověří postupem před zahájením 35

trestního stíhání, skutečnosti zjištěné a odůvodněné prověřováním podle § 158 TrŘ nezřídka neumožní dospět k dostatečně odůvodněnému závěru, které osoby jej spáchaly. V důsledku toho nelze zahájit trestní stíhání podle § 160 odst. 1 TrŘ.

Mezi základní pozorovatelné formy korupce lze podle poznatků Transparency International zařadit ohromný rozsah jednání. Konkrétně jsou mezi ně řazeny nezákonné mezinárodní transakce, pašování osob i věcí, zpronevěra, padělání listin a věcí, zneužívání fondů a nadací, zneužití moci, zastrašování, neodůvodněné prominutí trestů, podvody, zkreslování údajů, vydírání, zneužívání veřejného činitele, křivá výpověď, nezákonné uvalení vazby, křivé obvinění, úmyslné uvedení v omyl, zanedbání povinností, uplácení a podplácení, vydírání, vymáhání nezákonných odvodů, provize, falšování a manipulace voleb, zneužití vnitřních a důvěrných informací, falšování záznamů, nedovolený (neschválený) prodej veřejného úřadu, veřejného majetku a licencí, manipulace s předpisy, obchody, dodávkami, smlouvami a úvěry, daňové, úvěrové a pojistné podvody, daňové úniky, rozličné formy neoprávněného obohacování, nedovolené ovlivňování obchodů, zaujatost při zprostředkovatelských vztazích, konflikt zájmů, přijetí nepřiměřených daru, úplatků, stejně jako dovolených, rozličných pobytů a služební cesty financované cizím subjektem, propojení s organizovaným zločinem, operace na černém trhu, cronyismus (bratříčkování), nepotismus (zvýhodňování rodinných příslušníků), maskování a kamufláž, klientelismus, nezákonný dohled (sledování), nezákonné odposlechy a zneužití poštovního styku, zneužití úředních pečetí a razítek, úředních budov a příspěvků na vedlejší výdaje.73 Mnohé z těchto forem korupce lze podřadit pod skutkovou podstatu některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Většina z nich existuje také v České republice. Zřejmě nejrozšířenější formou korupce je uplácení, při němž jsou dvě strany korupčního vztahu. Jednou stranou je uplácený, tedy osoba které je nabídnut úplatek, resp. osoba, která úplatek přijme a druhou stranou je uplácející, který úplatek nabízí (podplácení).

Přitom úplatek může mít majetkovou (finanční nebo materiální prospěch nebo tzv. protislužba) i nemajetkovou povahu (blíže k formám korupce nejčastěji postihovaným dle trestního zákona v části 3.3 této práce nazvané Právní úprava postihu korupce v českém trestním právu).

Mezi formy korupce patří • finanční či věcné dary, • protislužby, • jiné výhody.

Různé formy korupčního jednání vycházejí z druhu protislužeb a výhod, které může osoba požadující své zvýhodnění nabízet.

Důležitým rozlišovacím kritériem mezi různými formami korupce je, zda v korupčním vztahu aktivněji vystupuje korumpující, který poskytuje (někdy i vnucuje) odměnu, aby získal neoprávněnou (ale někdy i formálně oprávněnou) výhodu, o kterou má zájem, nebo zda je aktivita na straně korumpovaného. V případě, že aktivní osobou je korumpovaný, potom je klíčovou osobou korupčního vztahu osoba, která nabízí, že za určitou odměnu poskytne neoprávněnou (ale někdy i formálně oprávněnou avšak přednostní) výhodu.

Pokud své postavení zneužívá osoba náležející k veřejnému sektoru, jde o jednání společensky vysoce nebezpečné. Odstranění korupce ve veřejném sektoru je nezbytným předpokladem úspěšného postupu proti korupci páchané jedinci nesoucími odpovědnost za chod čistě soukromého sektoru. Korumpující může poskytovat odměnu buď s očekáváním okamžitého, přesně vymezeného plnění, nebo ji poskytuje perspektivně s tím, že s určitým časovým odstupem získá nějaké výhody, buď v okamžiku platby přesně vymezené nebo pouze rámcově definované. Také korumpovaný může nabízet okamžité poskytnutí výhody 73

Toto členění bylo převzato z The TI Source Book 2000, Executive Summary, část XVIII.

36

nebo může přijmout odměnu za výhodu, která bude někdy v budoucnosti poskytnuta (a nemusí být ještě v okamžiku ”platby” přesně definována).

Jednou z forem korupce je korupce ve vnitřním úředním styku, tedy korupce mezi zaměstnanci veřejného sektoru. Porušování řádných rozhodovacích mechanismů zde obvykle vychází z vzájemných ”kompromisů” mezi těmi, kdo disponují veřejnou mocí nebo veřejným postavením, k jejichž uzavírání však nejsou příslušní aktéři zmocněni. Tuto vnitřní korupci lze omezit především kvalitní personální politikou, účinnou vnitřní i vnější kontrolou a maximální transparentností práce veřejného sektoru. Podobně jako mezi úředníky, existuje tato vnitřní (vzájemná) korupce také mezi politiky, kde má různé podoby.

Zvláště nebezpečnou pro společnost je korupce ve veřejném sektoru při nakládání s majetkem v ekonomických subjektech s majoritním či minoritním podílem majetku státu. Při korupci pracovníků veřejné správy (veřejných institucí) jde rovněž o vydávání různých certifikátů (řidičských průkazů, povolení k pobytu, koncesí k provozování služeb apod.).

Velice často jde o neoprávněné poskytování nejrůznějších informací, zejména tam, kde existuje zákonný nebo smluvní institut mlčenlivosti. K vážným projevům korupčního jednání dochází i v souvislosti s uskutečňováním veřejných soutěží. Zkorumpovaní státní úředníci mohou také ovlivňovat včasnost a věcnou správnost vydávaných rozhodnutí, osvědčení, posudků a stanovisek tak, aby některé právnické nebo fyzické osoby byly zvýhodněny oproti druhým. Dále mohou vydávat rozhodnutí na základě neúplných nebo nesprávných podkladů, nebo neodůvodněně upouštět od sankcí, případně je neoprávněně zmírňovat. Při korupci týkající se policie nebo zpravodajských služeb, soudů, státních zastupitelství a některých správních institucí (např. finanční úřady, Komise pro cenné papíry, NBÚ) může jít zejména o získávání informací (např. o chystaných akcích, o výsledcích vyšetřování) a zajištění bezpečnosti a beztrestnosti nezákonných operací.

V neposlední řadě jde u korupce i o kompromitování podplácených a tím jejich podřízení vlivu podplácejících. Cílem korupčního jednání je vybudování mocenské pozice, především vytvářením vztahů závislostí, které zabezpečí následné prosazování zájmů korumpujících osob.

Korupce v soukromém sektoru spočívá nejčastěji v uplácení prostředníka při přidělování kontraktů a to v oblastech, kde má korupce zvlášť závažné následky vůči veřejnosti nebo stabilitě státu. Korupce se vyskytuje v řadě oblastí, v nichž stát uplatňuje zákonnými prostředky zvláštní výkon státního dozoru, a to v bankách, pojišťovnách, penzijních fondech, stavebních spořitelnách, investičních fondech, investičních společnostech, stejně jako ve stavebnictví, telekomunikacích, energetice, zdravotnictví a také tam, kde dochází k soukromoprávnímu nakládání se státním majetkem. V těchto oblastech je třeba zajistit zvýšenou ochranu před korupcí.

Korupcí je zasaženo i střední a drobné podnikání v soukromém sektoru, kde je korupce nejednou součástí konkurenčního boje a nezřídka tak komplikuje působení tržních mechanismů.

O korupci ve veřejném sektoru se hovoří výrazně častěji než ve vztahu k soukromému sektoru. To však neznamená, že je možné korupci v soukromém sektoru podcenit, protože její důsledky jsou obdobně rozsáhlé jako důsledky korupce ve veřejném sektoru. Proto o korupci jde vždy, když fyzická nebo právnická osoba v souvislosti se svým postavením obstará za odměnu – úplatek – jiné fyzické či právnické osobě nebo skupině osob určitou výhodu, přičemž dochází k porušování zákonných tržních nebo etických pravidel.

Pro organizovaný zločin je korupce prostředkem k pronikání do politických kruhů a státní správy. Ke korupci politiků a představitelů státní správy dochází nezřídka proto, aby existovalo něco, co je možno proti nim v případě potřeby využít. Zkorumpovaní politikové a představitelé státní správy jsou v případě potřeby vydíratelní. Vzhledem k tomu, že organizovaný zločin disponuje značnými finančními prostředky, nabývá korupce jím 37

prováděná nekontrolovatelných rozměrů s mimořádně negativními důsledky. V důsledku toho je korupce prostředkem uplatňovaným organizovanými zločineckými strukturami s cílem proniknout do základních politických, společenských a ekonomických struktur státu. Potom je korupce pro zločinné spolčení ve své podstatě položkou nákladů, která musí být v rovnováze se ziskem.

38

3. Právní úprava korupce 3.1

Dokumenty mezinárodních organizací pro boj s korupcí

Korupce je tak závažným jevem, že se stala předmětem jednání Organizace spojených národů (OSN), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)74, Rady Evropy, Evropské unie a dalších mezinárodních institucí a společenství, které přijaly řadu mezinárodně právních dokumentů, dohod a konvencí, jejichž účelem je zabránit korupčním jednáním a předcházet jim. „Korupce deformuje demokratické procesy a převrací roli práva, podrývá základy demokratických institucí, odrazuje zahraniční investory a brzdí ekonomický růst. Miliardy dolarů potřebné ve zdravotnictví, školství a ekonomice, jsou vykrádány z národních pokladen na celém světě. Proto se rozhodla Organizace spojených národů vypracovat první globální a právně závazný dokument k potírání korupce.“75 OSN přijala opatření k problematice korupce na konferenci v Haagu v roce 1989, na 8. kongresu OSN k problematice kriminality a zacházení s lidmi uskutečněném na Kubě v roce 1990 a na 9. kongresu OSN v Káhiře v roce 1995, který se speciálně zabýval problematikou potírání korupce a další.

Mezi zásadní dokumenty OSN v oblasti korupce patří: • Deklarace OSN proti korupci a podplácení v mezinárodních obchodních transakcích, • Dakarská deklarace o prevenci a kontrole organizovaného nadnárodního zločinu a korupce, • Celosvětový program boje proti korupci z 23. dubna 1999, • Úmluva OSN proti korupci (2003), v níž se stanovena povinnost navrátit prospěch z korupce do země jejího původu, stejně jako je upraven trestní postih korupce.

OSN vydala i řadu doporučení k vypracování kodexů chování, pravidel pro provádění auditu, ke zřízení mezinárodních institucí, které by se speciálně zabývaly prevencí a represí korupčních jednání. OSN vypracovala také mezinárodních pravidla chování veřejných činitelů.

V rámci OSN se problematice korupce věnuje Úřad pro kontrolu drog a prevence kriminality (ODCCP) se sídlem ve Vídni, mezi jehož základní úkoly patří vypracování a řízení globálního programu boje proti korupci. Jeho cílem je vytvořit takové protikorupční mechanismy, které by v podmínkách konkrétních zemí sdružených v OSN nejlépe sloužily k odhalování korupčních praktik.

V roce 2001 se ve Vídni sešla skupina vládních expertů, která připravila podklady pro vypracování úmluvy smluvního dokumentu proti korupci, který má být první smluvní úpravou mezinárodního boje proti korupci. V dokumentu má být definováno korupční konání, zakotvena jeho kriminální povaha a sankce za ně, včetně zabavení, konfiskace a vrácení takto nelegálně získaných prostředků, stanovení odpovědnosti právnických osob, určena pravidla pro ochranu svědků a obětí trestných činů spojených s korupcí aj. Má dojít i k vytvoření mechanismu mezinárodní spolupráce zaměřené na potlačování legalizace výnosů z korupce, na sběr a analýzu informací, na technickou spolupráci a na monitoring plnění závazků smluvními stranami.

74

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (zkráceně OECD z angl. Organisation for Economic Cooperation and Development) je mezivládní organizace 30 ekonomicky nejrozvinutějších států na světě, které přijaly principy demokracie a tržní ekonomiky.. Cílem OECD je napomáhat k dalšímu ekonomickému rozvoji, potlačení nezaměstnanosti, stabilizaci a rozvoji mezinárodních finančních trhů.

75 David, V., Nett, A.: Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2007, s.

151.

39

Rada Evropy přijala na 829. zasedání v roce 1994 „Doporučení k úplatkářství v mezinárodních obchodních transakcích“.

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj OECD byla založena pod záštitou OSN a od 21.12.1995 k ní přistoupila také Česká republika. OECD vypracovala mj. Dohodu o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních obchodních transakcích, která byla přijata v roce 1997. Tato dohoda doporučuje, co považovat za trestné jednání v souvislosti s korupcí. Za trestný čin považuje jakékoliv chování osoby, která nabídne, slíbí nebo poskytne peněžitý nebo jiný užitek zahraničnímu veřejnému činiteli. Členské státy OECD se pak zavázaly, že zakotví ve svém právním systému podplácení všech veřejných činitelů jako trestný čin.

Rada Evropy vytvořila v roce 1998 dohodu ustanovující Skupinu států proti korupci, známou pod názvem GRECO (group of States agains Corruption) se sídlem ve Štrasburku. Účelem Greco, k němuž v roce 2002 přistoupila i Česká republika76, je odborná spolupráce členských států na zlepšení vnitrostátních protikorupčních mechanismů a při zavádění trestněprávní úmluvy o korupci a Občanskoprávní úmluvy o korupci do právních řádů členských států.77 Rada Evropy vytvořila Multidisciplinární výbor proti korupci (GMC výbor), který vypracovává opatřeními proti korupci ve veřejných službách.

K obecným doporučením Rady Evropy, vyjádřených v dokumentech pro transformující se státy patří např. hodnocení korupce a organizovaného zločinu, posílení boje proto korupci a organizovanému zločinu, zlepšení účinnosti a výkonnosti speciálních služeb a orgánů zaměřených na boj s korupcí a posílení mezinárodní spolupráce.

Doporučení Multidisciplinárního výboru proti korupci vytvořeného Radou Evropy jsou zaměřena i na zabezpečení transparentnosti pravidel pro veřejné zakázky, které jsou jedním z nejrizikovějších faktorů pro korupční jednání. V roce 1994 výbor navrhnul členským státům mimo jiné i opatření k těsnější spolupráci mezi členskými státy, speciálními službami, organizacemi a útvary, které jsou zodpovědné za boj s korupcí, lepší koordinaci mezi jednotlivými nadnárodními organizacemi (OECD, OSN, EU a jiné) a mimovládními mezinárodními organizacemi, jako jsou Transparency International, International Bar Association a další. K dalším úkolům a doporučením patří zabránění monopolizaci mediálního trhu různými zájmovými skupinami a otázka podezřelých finančních transakcí a zavedení programů zvláštní ochrany svědků.

V mezinárodních organizacích sílí přesvědčení, že dosavadní právní nástroje sloužící k ochraně společnosti před protiprávním jednáním právnických osob nejsou účinné a neplní dostatečně represivní ani preventivní poslání. Již od konce 70. let se proto v řadě mezinárodních právních, politických nebo vědeckých dokumentů objevuje požadavek, aby státy svým vnitrostátním právem sankcionovaly právnické osoby za jejich protiprávní jednání.

Tyto dokumenty vznikají v OSN a jejich orgánech a organizacích, v Radě Evropy, v Evropském parlamentu, v Evropských společenstvích, v Evropské unii, stejně jako na vědeckých konferencích, např. na světových kongresech Mezinárodní společnosti pro trestní právo (AIDP).

V právních normách Evropské unie se v posledních letech vyskytuje demonstrativní výčet sankcí doporučovaných pro trestání právnických osob. Tak např. Druhý protokol k Evropské úmluvě o ochraně finančních zájmů ES obsahuje v čl. 4 odst. 1 tyto doporučované sankce pro právnické osoby: a) zbavení nároku na veřejné dávky a subvence, 76

Česká republika nebyla mezi zakládajícími členy GRECO, jehož členem se stala až 8.2.2002 poté, co ratifikovala Trestněprávní úmluvu o korupci.

77 Srov. blíže: Šturma, P.: Ustavení skupiny států proti korupci (GRECO) a návrh úmluvy proti korupci, Právní rozhledy, č. 11/1998, s. 3, Vidláková, O.: GRECO – evropský orgán boje proti korupci.Veřejná zpráva, č.

35/2004, s. 26.

40

b) dočasné či trvalé vyloučení z komerčních aktivit, c) soudní dohled, d) likvidace právnické osoby, e) odstrašující peněžní pokuty.

Požadavek na zavedení trestní odpovědnosti a sankcionování právnických osob obsahuje řada významných mezinárodních dokumentů. Také vzhledem k těmto mezinárodním dokumentům se i v České republice navrhuje vytvoření trestní odpovědnosti právnických osob a jejich účinné sankcionování.

Věcný záměr nového trestního zákoníku vytváří předpoklad pro to, aby trestní odpovědnost právnických osob umožnila účinnější postih některých závažných jednání výslovně uvedených ve zvláštní části trestního zákona (např. jednání spojených s organizovaným zločinem, činů vážně poškozujících životní prostředí apod.). Nepředpokládá se tedy trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy, ale pouze za trestné činy výslovně uvedené ve zvláštní části nového trestního zákona, jestliže takový trestný čin byl spáchán při její činnosti.

Pro boj s korupcí mají značný význam i mnohé další mezinárodní dokumenty, mj.

OCTOPUS II, druhý společný program Evropské Komise a Rady Evropy boje proti organizovanému zločinu a korupci ve státech v přechodném období. Do programu je začleněna také Česká republika, která se již podílela na realizaci programu OCTOPUS I. Cílem programu je posílení národní i mezinárodní spolupráce při potírání organizovaného zločinu a korupce v Evropě.

Mezi nejzávažnější dokumenty Evropské unie zaměřené na potírání korupce patří: • Dohoda o boji proti korupci týkající se úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie.

• Společné stanovisko, jak jej definovala Rada EU 6. října 1997 na základě článku K3.

• Smlouvy o Evropské unii při jednáních v Radě Evropy a OECD týkajících se korupce.

• Společný postup v boji proti korupci v soukromém sektoru, přijatý Radou na základě článku K3 Smlouvy o Evropské unii dne 22.12.1998.

• Dohoda Rady o boji proti korupci v řadách úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie z 26.5.1997 a další.

Proti korupci bojuje i Evropský úřad boje proti podvodům – OLAF (Office de la Lutte AntiFraude) založený v roce 1999, který se zabývá zjišťováním finančních podvodů při nakládání s rozpočtovými prostředky EU. Rada Evropy zpracovala dva velmi významné dokumenty pro problematiku korupce. Jsou jimi Trestně právní úmluva o korupci sjednaná 27.1.1999 ve Štrasburku (ČR ji ratifikovala dne 8.9.2000) a Občanskoprávní úmluva o korupci sjednaná 9.9.1999 ve Štrasburku (za ČR byla podepsána 9.11.2000).

Pro oblast trestního řízení má zásadní význam trestněprávní úmluva o korupci, přijatá ve Štrasburku 27.1.1999, která v článcích 2-12 definuje základní formy úplatkářství podle subjektu, na který útočí, a to: - úplatkářství veřejných činitelů, které dále dělí podle způsobu páchání na aktivní a pasivní, úplatkářství členů tuzemských parlamentních shromáždění, úplatkářství zahraničních veřejných činitelů, úplatkářství členů zahraničních parlamentních shromáždění, úplatkářství v soukromém sektoru, opět aktivní a pasivní, úplatkářství veřejných činitelů mezinárodních organizací, úplatkářství členů mezinárodních parlamentních shromáždění, úplatkářství soudců a úředníků mezinárodních soudních orgánů, obchodování s vlivem.

41

Česká republika k této úmluvě přistoupila dne 27.1.1999. Trestněprávní úmluva o korupci vstoupila pro ČR v platnost 1.7.2002. Byla vyhlášena Sdělením Ministerstva zahraničních věcí o Trestněprávní úmluvě o korupci č. 70/2002 Sbírky mezinárodních smluv Česká republika činí výhradu podle článku 37 odst. 1 Úmluvy, že jako trestný čin podle vnitrostátního práva bude hodnotit chování uvedená v článku 7 a 8 Úmluvy, pouze pokud odpovídají skutkovým podstatám trestných činů stanovených v trestním zákoně České republiky. Čl. 7 Úmluvy je nazván Aktivní úplatkářství v soukromém sektoru a má toto znění: „Každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která jsou nezbytná pro to, aby přímá či nepřímá nabídka, přislíbení nebo poskytnutí nepatřičné výhody v rámci obchodní činnosti osobám, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru, ať již jim samotným nebo někomu jinému, aby nějakým způsobem jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti, bylo pokládáno za trestný čin podle vnitrostátního práva, je-li takový čin spáchán úmyslně.“ Čl. 8 má název Pasivní úplatkářství v soukromém sektoru a má toto znění: „Každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která jsou nezbytná pro to, aby chování osob, které řídí či pracují v organizacích soukromého sektoru přímo či nepřímo požadovaly nebo přijímaly nepatřičnou výhodu nebo příslib, ať již pro sebe nebo pro někoho jiného, nebo přijaly nabídku takové výhody, nebo by nějakým způsobem jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti, bylo pokládáno za trestný čin podle vnitrostátního práva, je-li takový čin spáchán úmyslně.“ 3.2

Mezinárodní a evropské trestní právo a korupce

Každý stát chrání svůj veřejný pořádek normami trestního práva. Také mezinárodní společenství chrání mezinárodní pořádek určitým systémem norem. Mezinárodní zločin je obsahově zaměřen proti mezinárodnímu veřejnému pořádku, vnitrostátní trestný čin proti vnitrostátnímu trestnímu pořádku. Tomu ovšem neodpovídá formální stránka věci.

Vnitrostátní trestné činy jsou souzeny soudy příslušných států, a to podle jejich trestního práva. Ovšem mezinárodní trestní soudnictví zaznamenává neustálý vývoj.78 Tzv. „mezinárodní právo trestní“ je tvořeno mezinárodními smlouvami, mnohostrannými a dvoustrannými, které zavazují smluvní strany stanovit trestnost určitých skutků ve vnitrostátním právu a vytvořit předpoklady pro jejich stíhání. Jde o zvláště zavrženíhodná jednání, na jejichž kriminalizaci je schopno se shodnout více států mezinárodního společenství: obchod s lidmi, ochrana peněz a obecně prospěšných zájmů, obchod s drogami, dětská pornografie, útoky proti letecké a námořní dopravě, terorismus, korupce, organizovaný zločin.79 I když v současnosti existuje mezinárodní spolupráce ve věcech trestních, a to na základě mezinárodních smluv, neexistuje mezinárodní trestní právo, které by byly povinny uplatňovat všechny státy světa.

Protože se na kriminalizaci některých skutků dohodlo mezinárodní společenství, je žádoucí aby se na obdobném postupu shodla také Evropská unie.

V Evropské unii však přetrvává zásada vyslovená Evropským soudním dvorem,80 že trestní právo a trestní řízení zůstává plně v kompetenci členských států. Evropské právo nicméně klade na členské státy v tomto ohledu jisté požadavky, zejména že aplikací vnitrostátního 78

Srov. Šturma, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha : Karolinum, 2002.

79 Tomášek, M.: Existuje „evropské trestní právo“ ? Trestněprávní revue č. 5/2004, s. 143 an.

80 Rozhodnutí Evropského soudního dvora v právní věci 208/80, trestní řízení proti Guerino Casati z 11. listopadu 1981, SbSD 1981, 2595.

42

trestního práva nesmí docházet k diskriminaci podle státní příslušnosti ani k omezování základních svobod jednotného vnitřního trhu EU (tedy volného pohybu zboží, osob, služeb či kapitálu a plateb).

V souvislosti s potíráním zločinnosti v rámci zemí Evropské unie je proto nastolována potřeba vytvořit tzv. „evropské trestní právo“. Otázkou však je, zda jsou členské státy EU schopny shodnout se na kriminalizaci některých druhů jednání. Možnost tohoto přístupu vytváří čl. 31 odst. 1 písm. e) Smlouvy o EU, podle něhož společný postup při justiční spolupráci ve věcech trestních předpokládá postupné přijetí opatření k zavedení minimálních norem o skutkových podstatách trestných činů a trestech v oblasti organizovaného zločinu, terorismu a obchodu s drogami.

Evropský soudní dvůr konstatoval81, že postupné přijímání opatření k zavedení minimálních norem o skutkových podstatách trestných činů a trestech v oblasti organizovaného zločinu, terorismu a obchodu s drogami musí až do přijetí společného postupu mezi členskými státy respektovat platné předpisy každého členského státu a nedotknutelnost zásad jednotného vnitřního trhu EU. Z hlediska dalších projektů harmonizace trestního práva v rámci EU je zvláště důležité, že směrnice 2001/97/ES vyzývá členské státy k vymezování dalších okruhů trestné činnosti, u nichž by docházelo k postihu shodně ve všech státech EU. V tomto ohledu lze očekávat možné pokusy o sbližování skutkových podstat mezi jednotlivými členskými státy.

Příkladem slaďování trestního práva členských států EU je boj proti praní peněz. Směrnice Rady ES z 10.6.1991 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz č. 91/308/EHS byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti ve znění pozdějších zákonů. Směrnice byla také základem vymezení skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v § 252a TrZ. Obdobně postupovaly i další státy EU. „Přestože členské státy EU jsou schopny se shodnout na kriminalizaci některých druhů jednání, nelze říci, že by existovalo „evropské trestní právo“. Existuje tu spolupráce ve věcech trestních mezi členskými státy EU. V hmotněprávním smyslu nejde zatím o odstranění stávajících rozdílů v trestněprávní kodifikaci členských států, ale o minimalizaci těchto rozdílů a o sbližování skutkových podstat tam, kde jsou členské státy schopny se dohodnout na kriminalizaci některých druhů jednání.“82 Shoda byla nalezena zejména v oblasti poškozování finančních zájmů EU, a proto došlo mj. ke kriminalizaci penězokazectví. Má dojít také ke kriminalizaci dalších jednání poškozujících finanční zájmy EU včetně korupce. Do současnosti však ke kriminalizaci korupce nedošlo.

I když v dnešní době existuje v rámci Evropské unie spolupráce ve věcech trestních, do současnosti neexistuje evropské trestní právo, které by byly povinny uplatňovat všechny státy EU. 3.3

Právní úprava postihu korupce v českém právu

3.3.1 Korupce a trestní zákon Získávání neoprávněných výhod za úplatek lze označovat buď pojmem korupce nebo pojmem úplatkářství (jak již bylo uvedeno výše). Ve zvláštní části trestního zákona však neexistuje skutková podstata trestného činu korupce.

V ustanovení § 89 TrZ je podán výklad četných pojmů užívaných v trestním zákoně.

Trestněprávní definice pojmu korupce však zde, ani v jiných ustanoveních obecné části 81

Rozhodnutí Evropského soudního dvora v právní věci C-348/96 Donatella Calfa v. Arios Pagos z 19. ledna 1999, SbSD 1999, 8.

82 Tomášek, M.: Existuje „evropské trestní právo“ ? Trestněprávní revue č. 5/2004, s. 143 an.

43

trestního zákona, není vytvořena. Korupce není v trestním zákoně vymezena ani zákonnými znaky skutkové podstaty trestného činu ve zvláštní části trestního zákona, které by byly tak určité, jasné a přesné, aby bylo možné naplnit zásadu „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona“ (nullum crimen nula poena sine lege).

Přestože v trestním zákonu neexistuje skutková podstata trestného činu korupce, pojem korupce se vyskytuje v některých důvodových zprávách k novelám trestního zákona. U některých skutkových podstat trestných činů je uvedeno, že jejich cílem je potírání korupce v České republice, a to přesto, že pojem korupce v těchto skutkových podstatách není obsažen. Tak je tomu zejména u trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných obsažených v hlavě třetí zvláštní části trestního zákona. Úplatkářství je věnován oddíl třetí hlavy třetí zvláštní části trestního zákona nazvaný úplatkářství, kde jsou obsaženy trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Zde je několik skutkových podstat trestných činů, a to přijímání úplatku v § 160 TrZ, podplácení v ustanovení § 161 TrZ a nepřímé úplatkářství v ustanovení § 162 TrZ. (Dále jsou v oddílu třetím hlavy třetí zvláštní části trestního společná ustanovení § 162a TrZ, obsahující výklad základních pojmů a v § 163 TrZ zvláštní ustanovení o účinné lítosti.) Trestné činy dle § 160 až § 162 TrZ v sobě obsahují znaky korupce.

Kromě úplatkářství je v trestním zákonu zakotveno také několik dalších skutkových podstat trestného činu, které vymezují korupční chování. Znaky korupce obsahuje také jeden z trestných činů proti majetku, a to pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím dle § 256b TrZ (je-li skutek spáchán do 31.12.2007) a nebo pletichy v insolvenčním řízení dle § 256b TrZ (je-li skutek spáchán od 1.1.2008) a některé z trestných činů hospodářských, konkrétně pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a a § 128 b TrZ. Existuje řada dalších trestných činů, které jsou leckdy označovány za korupční delikty, spíše však jde o trestné činy související s korupčním jednáním. Jim se věnuji v kapitole 2.2.2 této učební pomůcky.

Ke korupčnímu jednání pachatelů dochází mnohdy v souběhu s dalšími trestnými činy.

Nejčastější je souběh trestných činů přijímání úplatku dle § 160 TrZ a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ. Trestným činem neoznámení trestného činu podle § 168 TrZ není bezodkladné neoznámení trestných činů přijímání úplatku (§ 160 TrZ), podplácení (§ 161 TrZ), nepřímé úplatkářství (§ 162 TrZ) ani mnohé další trestné činy s korupčním podtextem.

Z korupčních trestných činů mají občané zákonnou povinnost oznamovat jen trestné činy proti republice dle I. hlavy trestního zákona, dále porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle § 124a až § 124f a neoprávněné nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 3 TrZ. Pouze u těchto trestných činů je stanovena zákonná povinnost překazit trestnou činnost korupčního charakteru. U všech dalších trestných činů obsahujících korupční jednání není zákonná povinnost překazit je.

3.3.1.1 Přijímání úplatku Úplatkářství negativně ovlivňuje jednak řádnou a nestrannou činnost státních a samosprávných orgánů a jiných institucí, nýbrž také další společenské vztahy. Je prostředkem k nezákonnému obohacování a získávání neoprávněných výhod. Má negativní dopad na činnost pracovníků státního aparátu a na právní vědomí občanů.

Trestný čin přijímání úplatku je obsažen v ustanovení § 160 TrZ: „Kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti“ (§ 160 odst. 1 TrZ).

44

V ustanovení § 160 odst. 1 TrZ je samostatná skutková podstatu se dvěma způsoby spáchání, tzn., že objektivní stránka trestného činu je tvořena dvěma alternativními způsoby jednání: • přijetí úplatku, nebo • přijetí slibu o poskytnutí úplatku, tzn. dá si slíbit úplatek, a to v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. (Další samostatná skutková podstata trestného činu přijímání úplatku je v ustanovení § 160 odst. 2 TrZ, které je rozebráno níže).

Přijetí úplatku je stav, kdy pachatel úplatek přijal. Přijetí úplatku předpokládá, že pachatel získal neoprávněnou výhodu. K přijetí úplatku může dojít i bez předchozí nabídky nebo slibu.

Není rozhodující, zda k přijetí došlo před, v průběhu nebo po obstarání věci obecného zájmu ani zda se tak stalo na základě nějaké předběžné dohody nebo bez ní.

Primář oddělení nemocnice byl uznán vinným z trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 TrZ, neboť přijímal po delší dobu peněžní úplatky od pacientů.

Dá si slíbit úplatek je stav, kdy pachatel neodmítne úplatek a byť i mlčky s takovou nabídkou úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu souhlasí. Znak dá si slíbit úplatek je formou přípravy, která je v § 160 odst. 1 TrZ povýšena na dokonaný trestný čin. Tento znak je naplněn, pokud pachatel nabídku úplatku neodmítne a výslovně nebo konkludentně (mlčky) s ní souhlasí. Je nerozhodné, zda pachatel úplatek obdržel či nikoliv, tedy zda ke splnění nabídky úplatku dojde, či nikoliv.

Referentka stavebního podniku při jednání o zprostředkování prodeje domíchávače betonu pro Technické služby, si dala slíbit úplatek od ředitele tohoto podniku.

Pokud ke splnění nabídky dojde, jsou-li naplněny obě alternativní formy spáchání činu podle § 160 odst. 1 TrZ. Pracovník stavebního úřadu Městského úřadu v městě B. si po uchazeči o přidělení státního bytu vynutil slib poskytnutí úplatku za přidělení státního bytu, na který měl oprávněný nárok a úplatek ve výši 100.000 Kč ještě před přidělením bytu přijal.

Objektem trestného činu přijímání úplatku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí veřejného zájmu, tedy na plnění všech úkolů na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina.

Subjektem trestného činu přijímání úplatku může být pouze osoba, která se účastní obstarávání věcí obecného zájmu. Osoba, která zprostředkuje úplatek, je pomocníkem k trestnému činu.

K trestnosti přijímání úplatku se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou nemá nárok (§ 162a odst. 1 TrZ).

Zde jde o legální (zákonnou) definici pojmu úplatek. Toto vymezení bylo přijato až novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 96/1999 Sb. a bylo zakotveno do citovaného ustanovení § 162a odst. 1 TrZ. Dříve nebyl pojem úplatek definován v zákoně, a proto byl vykládán soudní judikaturou.

Většinou jde o zvýhodnění, které dostává uplacený nebo s jeho souhlasem jiná osoba, a to zvýhodnění spočívající v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Úplatek má nejčastěji podobu majetkového prospěchu, v podobě poskytnutí peněz.

Učitel vysoké školy měl podle obžaloby souhlasit s neupřesněnou částkou v obálce za zajištění zkoušky pro studenta právnické fakulty jedné vysoké školy. xxx Soud uznal vinným z přijímání úplatku pracovníka Městské správy sociálního zabezpečení, který si nechal slíbit a také od invalidní důchodkyně za zvýšení invalidního důchodu úplatek. xxx

45

Byla podána obžaloba pro trestný čin přijímání úplatku na primářku léčebny dlouhodobě nemocných ,která přijala od svědka finanční částku na zajištění lepší péče pro jeho nemocnou matku.

Jindy má úplatek podobu daru.

Za udělení povolení půdní vestavby v domě si vedoucí stavebního úřadu dal slíbit od živnostníka osm plastových oken a jejich zabudování ve svém rodinném domku. Okna si nechal vedoucí stavebního úřadu zabudovat ve svém domě den předtím, než vystavil povolení půdní vestavby.

Okresní soud uznal lékaře ortopeda vinným z přijímání úplatku za to, že žádal po pacientech sponzorský dar pro nemocnici za to, že je posune v pořadníku čekatelů na operaci kyčelního kloubu.

Někdy má úplatek jak podobu poskytnutí peněz tak i darů.

Za přijímání úplatků, v souběhu se zneužitím pravomoci veřejného činitele je stíhán policista, který na právním a přestupkovém odboru městského úřadu zařizoval opilým motoristům navrácení řidičských průkazů a také snížení pokut za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Činil tak střídavě za finanční odměnu nebo za jinou materiální odměnu, kterou mu poskytli pachatelé přestupků. Úplatkem může být i prospěch nemajetkový, např. poskytnutí protislužby jakéhokoliv druhu.

Učitel autoškoly a zkušební komisař umožňovali získání řidičského průkazu za protislužbu v podobě poskytnutí dovolené v cizině ,stejně jako za poskytnutí úplatku v podobě televizoru, videa, DVD rekordéru, nábytkové stěny apod.

Z hlediska naplnění znaku zvýhodnění není rozhodující výše úplatku. V zákoně není stanovena žádná hodnotová hranice. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují stupeň společenské nebezpečnosti tohoto činu. V oblasti výkonu státní správy nejsou tolerovány zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (R 17/1978). Úplatkem není spropitné obvykle poskytované s provozem některých služeb jako výraz spokojenosti zákazníka s odvedenou službou.

Mezi úplatkem a obstaráváním věci obecného zájmu musí být souvislost. Proto úplatek musí mít vztah k činnosti osoby, která spadá pod obstarávání věci obecného zájmu. Bude tomu tak, pokud přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává, nebo osoby, která přitom spolupůsobí, např. koná přípravné nebo pomocné práce.

Vedoucí stavebního úřadu byla obžalována z trestných činů přijímání úplatku a zneužívání pravomoci veřejného činitele, protože žádala po předsedovi představenstva akciové společnosti úplatek sto padesát tisíc korun. Bylo to za to, že v kolaudačním rozhodnutí na sklad společnosti neomezí provozní dobu.

Obstarávání věcí obecného zájmu je plněním úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen s rozhodováním orgánů státní moci a správy, nýbrž i s jinou činností při uspokojování zájmů občanů a organizací v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina (č. 32/87, č. 16/88 a č. 13/90 Sb. rozh. tr.).

Obstarávání věcí obecného zájmu nejsou takové činnosti občanů, které jsou výlučně projevem jejich osobních práv a potřeb. Pokud poskytnutí nějaké výhody nesleduje ovlivnění obstarání věcí obecného zájmu, nejde o úplatek. Úplatkem není spropitné číšníkovi, poskytnutí bonboniéry, kávy či květin ošetřujícímu personálu v nemocnici apod.

Pohled na to, co je a co není věcí obecného zájmu, je třeba sledovat i z pohledu ekonomickosociálních změn. Stávající judikatura a komentáře vycházejí převážně ze situace před rokem 1990, kdy se obecný zájem posuzoval velmi široce, jak o tom svědčí např. cit. Rt 32/90. Od 46

roku 1990 se však výrazně diferencuje oblast veřejná a soukromá. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k pojmu veřejný zájem a neaplikovat jej mechanicky i na oblasti soukromé (tedy zpravidla upravované klasickým soukromým právem). Tím se nevylučuje možnost posouzení některých vztahů upravovaných některými oblastmi klasického práva soukromého, pokud výrazně zasahují do oblasti obecného zájmu, jako např. vztahy s monopolně působícími subjekty (např. energetika, vodní hospodářství apod.).

Pro naplnění formálního znaku trestného činu úplatku není rozhodné, zda poskytnutím úplatku bylo sledováno získání nezákonné výhody, např. vydání nesprávného správního nebo soudního rozhodnutí, nebo zda úplatkem bylo sledováno zajištění řádného plnění povinností (vystavení cestovního pasu nebo zbrojního pasu, po splnění podmínek pro jeho vydání).

Pro trestnost úplatkářství se vyžaduje, aby mezi úplatkem a obstaráváním věci obecného zájmu byla souvislost. Ta zde bude nejenom při jednání osoby, která činnost při obstarávání věci obecného zájmu vykonává, nýbrž i v případě činnosti osoby, která koná např. přípravné práce při opatřování podkladů pro určité rozhodnutí, nebo jinak spolupůsobí při obstarávání věcí obecného zájmu.

Je důležité, ve které sféře života společnosti k úplatku došlo. V oblasti výkonu státní moci a samosprávy a činnosti veřejných činitelů nelze tolerovat úplatky, a to ani nepatrné hodnoty.

Výše úplatku má vliv až na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu.

V ustanovení § 160 odst. 2 TrZ je samostatná skutková podstata trestného činu přijímání úplatku tohoto znění: „Kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět lét nebo zákazem činnosti.“ Tato skutková podstata se odlišuje od skutkové podstaty podle § 160 odst. 1 TrZ jiným způsobem spáchání. Úplatek žádá ve smyslu § 160 odst. 2 TrZ ten, kdo sám dal podnět k poskytnutí úplatku, tedy sám úplatek chce. Žádost může být vyjádřena výslovně nebo podle okolností jiným nezaměnitelným jednáním. Není rozhodné, zda požadovaný úplatek pachatel také obdrží.

Státní zástupce obvinil policistu z podvodu a přijímání úplatku, protože podnikatele podezřelého z hospodářské trestné činnosti žádal o 50 tisíc korun za to, že u jiného policisty, svého kolegy zařídí, že nedojde k jeho trestnímu stíhání, nýbrž k odložení věci. Orgány činné v trestním řízení zjistily, že kriminalista se případem podezřelého podnikatele vůbec nezabýval, pouze věděl, že věc, v níž bylo na podnikatele podáno trestní oznámení bude jiným policejním orgánem odložena, protože podezření ze spáchání trestného činu bylo vyvráceno (dle § 159a odst. 1 TrŘ ve věci nešlo o podezření z trestného činu).

Za žádost o úplatek nelze považovat pouhý souhlas s nabídnutým úplatkem, kdy pachatel si dá slíbit úplatek, tedy pouze neodmítne nabízený úplatek a buď výslovně nebo i mlčky s takovou nabídkou úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu souhlasí. Pokud si pachatel dá slíbit úplatek, potom nejde o trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, TrZ, nýbrž o naplnění znaků trestného činu přijímání úplatku dle § 160 odst. 1 TrZ. Také v této samostatné skutkové podstatě trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 TrZ jde o úmyslný trestný čin.

Ustanovení § 160 odst. 1 TrZ a ustanovení § 160 odst. 2 TrZ jsou dvě samostatné skutkové podstaty. Ustanovení § 160 odst. 2 TrZ je ustanovením speciálním. Jednočinný souběh těchto dvou skutkových podstat je vyloučen.

Odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch (nejméně 500.000 Kč), nebo b) spáchá-li takový čin jako veřejný činitel (§ 160 odst. 3 TrZ).83 83

Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 122/2008 Sb., účinnou od 1.7.2008 došlo k zpřísnění trestů za přijímání úplatků dle § 160 TrZ. Za přijímání úplatků dle § 160 odst. 1 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest do dvou let odnětí svobody, od 1.7.2008 mu hrozí trest do tří let odnětí svobody. Za přijímání úplatků dle § 160 odst. 2 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest odnětí svobody do tří let , od 1.7.2008 mu hrozí trest do pěti let

47

Zde jsou okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby na činy uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 a 2 TrZ. Veřejným činitelem je pouze volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu nebo orgánu samosprávy nebo příslušník ozbrojeného sboru nebo ozbrojených sil, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti84, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů85 je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží.

K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.

Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána (§ 89 odst. 9 TrZ).

Veřejnými činiteli podle § 160 až 162 TrZ jsou nejenom osoby uvedené v § 89 odst. 9 TrZ, nýbrž také jakékoliv osoby a) zastávající funkci v zákonodárném nebo soudním orgánu nebo v orgánu veřejné správy cizího státu, nebo b) zastávající funkci v mezinárodním soudním orgánu, c) zastávající funkci, zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejích orgánech nebo organizacích, nebo d) zastávající funkci v podniku, v němž má rozhodující vliv cizí stát, nebo v mezinárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného, pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí.

Celník a pracovník České obchodní inspekce (ČOI) byli obžalováni z trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b/ TrZ protože zneužívali pravomoc veřejného činitele tím, že obchodníkům předem oznamovali termíny kontrol, za což požadovali úplatky nebo protislužby. Přitom však ani jeden z mužů nevykonával svou činnost v souladu se stanovenými povinnostmi. V některých případech nevyplňovali kontrolní protokoly, jindy jej vystavili záměrně neodpovídající skutečnosti nebo nestandardně postupovali při ukládání blokových pokut. Za to přijímali finanční hotovost či různé protislužby.

Veřejným činitelem není notář, správce konkursní podstaty, likvidátor a vyrovnávací správce, i když se podílí na plnění úkolů společnosti a státu.

Z přijímání úplatku podle ustanovení § 160 odst.1, 3 písm. b/ TrZ byli stíháni policisté, kteří si ve více případech vytipovali úspěšnou firmu a na jejího majitele pak vypracovali falešné a neodůvodněné usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž majitele firmy obvinili se závažného trestného činu. S tímto obviněním zašli za bohatým podnikatelem a navrhli mu, že obvinění zničí, pokud jim zaplatí. Takto policisté vyhrožovali movitým podnikatelům vykonstruovaným obviněním a buď si přímo vyžádali, nebo si nechali slíbit sumu ve výši odnětí svobody. Za přijímání úplatků dle § 160 odst. 3 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest odnětí svobody od jednoho do pěti let , od 1.7.2008 mu hrozí trest od dvou do osmi let odnětí svobody.

84

Zákon č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Zákon č. 289/1995 Sb. , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), zákon č. 23/1962 Sb. , o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 114/1992 Sb. , o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 102/1963 Sb. , o rybářství, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 130/1974 Sb. , o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů.

85

48

desítek tisíc korun za to, že k obvinění podnikatele nedojde. Jednání většinou končilo tím, že majitel úspěšné firmy přistoupil na podmínky, které navrhovali policisté, a raději jim zaplatil, aby se vyhnul potížím.

Podle ustanovení § 160 odst. 4 TrZ bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 buď a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu (nejméně 5.000.000 Kč/, nebo b) spáchá-li takový čin jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch /nejméně 500.000 Kč/.86 Bývalý vysoký úředník ministerstva zahraničí byl obžalován z přijímání úplatků dle § 160 odst. 1, 4 písm. b/ TrZ v podobě provize na předražených zakázkách na rekonstrukci českých zastupitelských úřadů v Keni, Alžírsku a Chorvatsku. Škoda na navýšených cenách podle žalobce dosáhla 8,7 milionu korun. Výběrová řízení byla organizována tak, aby v nich uspěla předem dohodnutá firma.

3.2.1.2 Podplácení Trestný čin podplácení je obsažen v ustanovení § 161 TrZ: „Kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem (§ 161 odst. 1 TrZ).87 Za podplácení podle § 161 odst. 1 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest až na jeden rok odnětí svobody, od 1.7.2008 mu hrozí trest do dvou let odnětí svobody.

Podle ustanovení § 160 odst. 1 TrZ je zde trestný ten, kdo - poskytne úplatek, - nabídne úplatek, nebo - slíbí úplatek, a to v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu.

Poskytnutí úplatku je přímým poskytnutím úplatku v jakékoliv formě. Může jít o peníze, věci nebo jakoukoliv jinou výhodu, protihodnotu, či protislužbu.

Obviněný obchodník, cizí státní příslušník, poskytoval pracovníkům České obchodní inspekce a celníkům finanční částky za to, že prováděli nedostatečně kontrolu jeho podnikatelských aktivit. Proto byl obžalován z podplácení dle § 160 odst. 1 TrZ. Nabídnutí úplatku může být výslovné nebo konkludentní. Pachatel tak vyjadřuje ochotu úplatek poskytnout. Nezáleží na tom, kdy se má úplatek předat, zda před vyřízením věci nebo po vyřízení.

Podnikatel nabízel pracovníkům České obchodní inspekce finanční částky, zboží nebo různé služby za jejich laxní přístup ke kontrole jeho podnikatelských aktivit. Proto byl obžalován z podplácení dle § 160 odst. 1 TrZ. Slib úplatku obsahuje zpravidla závazek poskytnout úplatek v budoucnu, a to po splnění nějaké podmínky. Oproti nabídce je slib zpravidla méně konkrétní.

Trestný čin dle § 161 odst. 1 TrZ je dokonán buď v případě poskytnutí úplatku, nebo jeho pouhým nabídnutím nebo slíbením. V případě nabídnutí nebo slíbení úplatku není třeba aby podplácená osoba úplatek přijala.

Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv (na rozdíl od trestného činu přijímání úplatku).

Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k získání nějaké výhody v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu.

86

Podle novely trestního zákona provedené zákonem č. 122/2008 Sb., za přijímání úplatků dle § 160 odst. 4 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest odnětí svobody od dvou do osmi let , od 1.7.2008 mu hrozí trest od pěti do 12 let odnětí svobody.

87 Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 122/2008 Sb., účinnou od 1.7.2008 došlo k zpřísnění trestů za podplácení podle § 161 TrZ.

49

Podle § 161 odst. 2 TrZ odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo b) spáchá-li takový čin vůči veřejnému činiteli.

K podplácení dochází v různých případech také v českém fotbale. Činovník jednoho prvoligového fotbalového klubu byl stíhán za pokus trestného činu podplácení podle § 8 odst. 1 TrZ k § 161 odst. 1, 2 písm. a/ TrZ, protože nabídl úplatek prvoligovému fotbalovému rozhodčímu. Po skončení jednoho ročníku první ligy bylo fotbalovému klubu jehož jménem činovník nabízel úplatek odebráno šest bodů za korupční chování jeho funkcionářů.

Podplácení se dopouštějí občané v rozličných profesích. Dokonce i lékaři, kteří jsou častěji stíháni pro přijímání úplatku se někdy dopouštějí trestného činu podplácení.

Lékař byl obviněn pro trestný čin podplácení dle § 161 odst. 1 TrZ proto, že v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, a to plánované kontroly jeho lékařského zařízení revizním lékařem zdravotní pojišťovny, poskytl revizní lékařce úplatek v podobě dárkových poukazů jedné cestovní kancelář.

Nejednou se vyskytuje podplácení také v rámci rozličných výběrových řízení a veřejných soutěží.

Vojenský útvar vyhlásil výběrové řízení na odprodej těžkého neupraveného ocelového šrotu z rušené bojové techniky. Podnikatel, který se účastnil výběrovém řízen nabídl veliteli vojenského útvaru, aby za více než 200.000 korun zajistil výhru jeho společnosti. Podnikatel měl zároveň již připraveného odběratele, který by od něj materiál koupil za třikrát vyšší cenu, než za jakou kopí šrot ve veřejné soutěži.

Podplácení se vyskytuje i ve vztahu k policejním orgánům.

Podnikatel byl obviněn z podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a/ TrZ, jehož se dopustil tím, že policistce oddělení pasů a víz poskytl úplatek ve výši 30.000 Kč. Počítal s tím, že po předání úplatku bude následovat kladné a urychlené vyřízení žádostí o udělení potřebných víz, povolení a prodloužení pobytů ukrajinských zaměstnanců společnosti, v níž byl jednatelem. Podnikatel byl však na základě oznámení policistky zadržen po předání úplatku, který vložil do jednoho z pasů žadatelky o povolení k pobytu.

K podplácení dochází i v politickém životě.

V době, kdy v poslanecké sněmovny neměla vládní koalice ani opozice většinu hlasů, podnikatel nabídl poslanci, bývalého spolužákovi, pět miliónů za přestup z opoziční politické strany, jejímž byl členem a za níž kandidoval do poslanecké sněmovny do jedné strany vládní koalice. Podnikatel byl obviněn z pokusu trestného činu podplácení podle § 8 odst. 1 TrZ k § 161 odst. 1, 2 písm. a/ TrZ. Poslanec oznámil pokus o podplácení policii, která hodlala monitorovat následující schůzku poslance se spolužákem včetně předání peněz a použít operativně pátrací prostředky, včetně odposlechů. Vyšetřování bylo komplikováno únikem informací z policejního spisu a jejich zveřejněním ve sdělovacích prostředcích. I když šéfredaktoři sdělovacích prostředků tvrdili, že zveřejnění odposlechů je pouhým informováním veřejnosti, publikované odposlechy znemožnily polici využít operativně pátrací prostředky včetně odposlechů telekomunikačního provozu, které soud nepřipustil jako důkaz proti obžalovanému. Policejní orgány proto neměly důkaz prostřednictvím monitorované schůzky obou hlavních aktérů úplatkářské aféry, tedy podplácejícího bývalého policisty a podpláceného poslance.

50

3.2.1.3 Nepřímé úplatkářství V ustanovení § 162 TrZ je obsažen trestný čin nazvaný nepřímé úplatkářství. „Kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem (§ 162 odst. 1 TrZ).

Kdo z důvodu uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem (§ 162 odst. 2 TrZ).“88 Trestný čin nepřímého úplatkářství dle § 162 TrZ navazuje na přijímání úplatku podle § 160 TrZ a podplácení podle § 161 TrZ. Nepřímé úplatkářství je označováno za tzv. úplatnou intervenci, kterou se působí na výkon pravomoci veřejného činitele. Na rozdíl od trestných činů dle § 160 TrZ a § 161 TrZ se nepřímé úplatkářství vztahuje pouze na působení na výkon pravomoci veřejného činitele, tedy na intervenci u veřejného činitele. Jde o podstatně užší vymezení oproti obstarání věcí obecného zájmu.

Výkon pravomoci veřejného činitele zahrnuje rozhodovací pravomoc z titulu jeho funkce.

Není třeba, aby pachatel svým vlivem na výkon pravomoci veřejného činitele skutečně působil, tedy aby u něj intervenoval, postačuje, že v takovéto souvislosti úplatek žádá nebo přijme. Skutečnost, že veřejný činitel, jehož pravomoci se úplatek týká, není o úplatku informován, nemá vliv na trestnost pachatele pro nepřímé úplatkářství dle § 162 odst. 1 TrZ. Z judikatury vyplývá, že pachatel tento trestný čin dokoná již tím, že žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele jako „prostředník,“ či „zprostředkovatel.“ Jednatel obchodní společnosti XY prostřednictvím třetí osoby poskytl úplatek ve výši přes 500 tisíc korun spoluobviněnému za to, že bude svými kontakty působit na starostu města tak, aby společnosti XY upřednostnili ve veřejné soutěži vyhlášené na stavební práce v průmyslové zóně města. Společnost XY zakázku skutečně získala.

Vyskytují se případy, kdy některé osoby žádají úplatek za to, že budou svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele u orgánů činných v trestním řízení.

Z trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 TrZ byl obviněni advokát zastupující obchodní společnost AB, který za slib ovlivnit postup orgánů činných v trestním řízení žádal a převzal od zástupce obchodní společnost AB částku ve výši 1.000.000 Kč a také žádal zakoupení osobního vozidla Mercedes - Benz E 320 CDI v hodnotě přesahující 1.300.000 Kč. To vše požadoval za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci policejního orgánu konajícího prověřování a státního zástupce konajícího dozor nad přípravným řízením, s tím, že uvedené finanční hotovosti rozdělí rovným dílem mezi tyto veřejné činitele a osobní automobil požaduje pro svou osobu.

Pokud pachatel na výkon pravomoci veřejného činitele skutečně působil a došlo k dokončení trestného činu, jedná se o okolnost zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost.

V případě, že ve skutečnosti tento pachatel nemá v úmyslu na pravomoc veřejného činitele působit, nedopouští se nepřímého úplatkářství dle § 162 TrZ, nýbrž trestného činu podvodu dle § 250 TrZ, a to na tom, kdo mu za tento slib poskytl úplatek.

Právník vyhledal manželku podnikatele stíhaného vazebně a vysvětlil jí, že za částku 550 tisíc Kč je schopen zařídit, aby státní zástupce propustil obviněného z vazby. Podnikatelova 88

Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 122/2008 Sb., účinnou od 1.7.2008 došlo k zpřísnění trestů za nepřímé úplatkářství dle § 162 TrZ. Za nepřímé úplatkářství dle § 162 odst. 1 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest do dvou let odnětí svobody, od 1.7.2008 mu hrozí trest do tří let odnětí svobody. Za nepřímé úplatkářství dle § 162 odst. 2 TrZ hrozil pachateli do 30.6.2008 trest do jednoho roku odnětí svobody, od 1.7.2008 mu hrozí trest do dvou let odnětí svobody.

51

manželka poskytla právníkovi 550 tisíc Kč, z toho 500 tisíc pro státního zástupce a 50 tisíc Kč právníkovi, za zprostředkování propuštění manžela z vazby. Právník však neučinil nic pro propuštění vazebně stíhaného podnikatele, ani se nesetkal se státním zástupcem, pouze počkal až státní zástupce propustí obviněného po třech měsících z vazby, do níž byl vzat dle § 67 písm. b/ TrŘ z obavy z působení na svědky nebo spoluobviněné. Právník je stíhán pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b/ TrZ se sazbou trestu odnětí svobody od dvou do osmi let.

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 163 TrZ stanoví, že trestnost podplácení dle § 161 TrZ a nepřímého úplatkářství dle § 162 TrZ zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně a vzhledem k okolnostem a svým poměrům bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. To však neplatí, byl-li úplatek poskytnut nebo slíben v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele uvedeného v § 162a odst. 2 písm. a/ až c/ nebo písm. d/ jde-li o veřejného činitele zastávajícího funkci v podniku, v němž má rozhodující vliv cizí stát. Účinná lítost dle § 163 TrZ přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li naplněny všechny tři znaky současně: • pachatel poskytl, nabídl nebo slíbil úplatek jen proto, že byl o to požádán, • pachatele o tom učinil oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, • a to dobrovolně a vzhledem k okolnostem a svým poměrům bez zbytečného odkladu.

Tato úprava zániku trestnosti podplácení dle § 161 TrZ a nepřímého úplatkářství dle § 162 TrZ byla v ustanovení § 163 TrZ o účinné lítosti vytvořena novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 122/2008 Sb., účinnou od 1.7.2008.

Až do 30.6.2008 byla úprava zániku trestnosti podplácení dle § 161 TrZ a nepřímého úplatkářství dle § 162 TrZ v ustanovení § 163 TrZ o účinné lítosti vázána na výrazně přísnější podmínky. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti obsažené v § 163 TrZ mělo toto znění: „Trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně bez odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.“ Ustanovení § 163 TrZ, účinné do 30.6.2008, stanovilo, že trestnost toho, kdo poskytne nebo slíbí úplatek jen proto, že byl o to požádán, a učiní o tom bez odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, zaniká jen v případě, že je učiněno bez odkladu. O neodkladné oznámení se jednalo tehdy, jestliže k němu došlo podle konkrétních okolností případu ihned, jakmile to bylo objektivně možné. Trestnost podplácení, popř. nepřímého úplatkářství proto nezanikla, i když o tom pachatel učinil úplné doznání příslušnému orgánu ještě dříve, než se o tom takový orgán dozvěděl, avšak učinil tak s určitým časovým prodlením dnů, či týdnů, nikoliv bezodkladně. Proto hledal zákonodárce způsob jak vhodně umožnit, aby projev účinné lítosti mohl být učiněn nikoli neodkladně, ale před tím, než se o něm příslušný orgán dozví jiným způsobem. Rozšíření podmínek beztrestnosti osob, které poskytnou nebo slíbí úplatek jen proto, že o to byly požádány, byl potřebný v zájmu účinnějšího postihu korupčního jednání, neboť zánik trestnosti obsažený v § 163 TrZ skýtá mnohdy jedinou možnost jak odkrýt i opakující se a organizovanou korupci. V praxi se ukázalo, že podmínka “bezodkladnosti” je z řady závažných důvodů subjektivně nesplnitelná a vyloučení beztrestnosti v případě - byť dodatečného - oznámení mělo mnohdy za důsledek to, že zpětné odhalení i rozsáhlejšího a závažnějšího korupčního jednání už nebylo možné.

Proto došlo k rozšíření podmínek účinné lítosti tak, aby mohla být efektivněji využívána k odhalení závažných případů korupce.

Zpráva o korupci v České republice za rok 2002, jež byla schválena usnesením vlády České republiky č. 473 ze dne 19. 5. 2003, uložila upravení ustanovení § 163 trestního zákona o účinné lítosti tak, aby z jeho znění byl vypuštěn předpoklad “bez odkladu,” aby došlo k rozšíření možnosti zániku trestnosti podplácení a nepřímého úplatkářství tak, aby osoby, 52

které úplatek poskytly nebo slíbily jen proto, že byly o to požádány, měly možnost státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu poskytnout informace a pomoc bez obav z případné vlastní trestní odpovědnosti.89 K rozšíření podmínek účinné lítosti v ustanovení § 163 TrZ došlo od 1.7.2008.

Ustanovení § 163 TrZ, účinné do 30.6.2008 by se i v dalších letech mělo uplatňovat u osob, které jsou stíhány za jednání jehož se dopustily do poloviny roku 2008. Nelze však pominout ustanovení § 16 odst. 1 TrZ, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Proto v případech oznámení osob učiněných do 30.6.2008, o tom, že úplatek poskytly nebo slíbily jen proto, že byly o to požádány, by se jejich jednání posuzovalo podle ustanovení § 163 TrZ účinného od 1.7.2008, protože by to pro ně bylo příznivější. Proto i oznámení učiněná do 30.6.2008 se značným časovým odstupem by byla ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1, věta za středníkem TrZ považována za účinnou lítost.

Podnikatel MN poskytl úplatek ve výši 250.000 Kč úředníkovi ministerstva, který si od něj úplatek vyžádal za to, že ovlivní veřejnou soutěž tak, aby se společnost, jejímž byl MN jednatelem, stala vítězem veřejné soutěže. Den po vyhlášení vítěze veřejné soutěže, jímž se stala jiná společnost, podnikatel MN oznámil státnímu zástupci, že si od něj úředník ministerstva vyžádal úplatek. Podnikatel MN byl ke svému údivu obviněn z trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 TrZ, protože důvodem jeho oznámení byl výlučně fakt, že vítězem soutěže se nestala jeho společnost, navíc oznámení o poskytnutí úplatku neučinil neodkladně, nýbrž s odstupem bezmála šesti měsíců. Proto u MN nebyly naplněny znaky účinné lítosti dle §163 TrZ. Ani v současnosti, tedy od 1.7.2008 nelze považovat za účinnou lítost ve smyslu § 163 TrZ oznámení o podplácení (nebo nepřímém úplatkářství), k němuž došlo pod vlivem probíhajícího prošetřování věci orgány činnými v trestním řízení.

Podnikatelka oznámila dne 10.7.2008 policejnímu orgánu, že v polovině roku 2007 poskytla úplatek ve výši 100.000 Kč úředníkovi stavebního úřadu, který si od ní úplatek vyžádal za to, že jí zařídí přednostní přidělení státního bytu. Podnikatelka je stíhána z podplácení dle § 160 odst. 1 TrZ, protože bylo zjištěno, že trestní oznámení podala až poté co byla předvolána policejním orgánem k podání vysvětlení ve věci “podplácení za účelem přednostního přidělení státního bytu“. Podmínky účinné lítosti dle § 163 TrZ, ve znění do 30.6.2008, nebyly splněny.

Oddíl osmý třetí díl trestního zákona č. 300/2005 Sbírky zákonů Slovenské republiky obsahuje v osmé hlavě s účinností od 1.1.2006 oddíl třetí nazvaný korupce, v němž však až na jednu výjimku není obsažen pojem ani skutková podstata trestného činu korupce, nýbrž – tak jako dosud v České republice - přijímání úplatku dle § 328 TrZ a § 331 TrZ, podplácení dle § 332 TrZ. Pojem korupce se vyskytuje pouze v názvu jediné skutkové podstaty, a to „nepřímá korupce“ dle § 336 TrZ. 3.3.1.4 Pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím Pletichy v insolvenčním řízení Do 31.12.2007 byl v ustanovení § 256b TrZ obsažen trestný čin nazvaný pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím, který navazoval na úpravu obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání.

Od 1.1.2008, tedy za účinnosti insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. je v ustanovení § 256b TrZ obsažen trestný čin nazvaný pletichy v insolvenčním řízení, který navazuje na insolvenční zákon, jimž byl zrušen zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání.

89

Uvedený požadavek rozšíření možnosti zániku trestnosti podplácení a nepřímého úplatkářství byl součástí návrhu nového trestního zákoníku, který však byl Parlamentem České republiky dne 21. 3. 2006 zamítnut.

53

V roce 2008, stejně jako v dalších letech, bude docházet nejen k trestnímu stíhání osob pro pletichy při řízení konkursnímu a vyrovnacímu podle § 256b TrZ, ve znění účinném do 31.12.2007, nýbrž i k trestnímu stíhání osob pro pletichy v insolvenčním řízení podle § 256b TrZ, ve znění účinném od 1.1.2008 Trestný čin nazvaný pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím obsahuje v ustanovení § 256b TrZ dvě skutkové podstaty. První z nich je v § 256b odst. 1 TrZ a druhá v ustanovení § 256b odst. 2 TrZ: V ustanovení § 256b odst. 1 TrZ je obsaženo pasivní úplatkářství, jehož se dopustí ten, kdo jako konkursní věřitel v souvislosti s hlasováním na schůzi věřitelů nebo v souvislosti s hlasováním o nuceném vyrovnání nebo jako věřitel v souvislosti s hlasováním při vyrovnacím jednání přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

Dlužník (úpadce) poskytl konkursnímu věřiteli 100 tisíc korun za to, aby při hlasování v konkursním a vyrovnávacím řízení vyjádřil souhlas se způsobem vyrovnání, výhodným pro dlužníka. Konkursní věřitel přijal tento prospěch a hlasoval tak, jak si dlužník přál. Věřitel je stíhán pro pasivní úplatkářství ustanovení § 256b odst. 1 TrZ, a to přesto, že tímto způsobem vyrovnání nebyla nikomu způsobena škoda.

V ustanovení § 256b odst. 2 TrZ je obsaženo aktivní úplatkářství, jehož se dopustí ten, kdo věřiteli v souvislosti s hlasováním na schůzi věřitelů nebo v souvislosti s hlasováním o nuceném vyrovnání za souhlas s vyrovnáním poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch (§ 256b odst. 2 TrZ). V ustanovení § 256b odst. 2 TrZ se jedná o samostatnou skutkovou podstatu.

Dlužník (úpadce) nabídl konkursnímu věřiteli 100 tisíc korun za to, aby při hlasování v konkursním a vyrovnávacím řízení vyjádřil souhlas se způsobem vyrovnání, výhodným pro dlužníka. Dlužník je stíhán pro aktivní úplatkářství podle ustanovení § 256b odst. 2 TrZ. Skutková podstata trestného činu pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b TrZ je zaměřena k ochraně čistoty a řádného průběhu řízení o konkursu nebo vyrovnacího řízení, a to v podstatě před pasivním nebo aktivním úplatkářstvím týkajícím se věřitelů (odst.

1 a 2), protože na činnost věřitelů v rámci konkursního nebo vyrovnacího řízení nedopadají obecná ustanovení trestního zákona o úplatkářství (§ 160 až § 163 TrZ).

Toto ustanovení chrání vztahy vzniklé po vyhlášení konkursu. Proto pachatelem může být jen konkurzní věřitel nebo věřitel u vyrovnacího řízení.

Konkurzním věřitelem je věřitel, který jako účastník konkurzního řízení uplatňuje nároky vůči dlužníkovi (§ 7 KV). Věřitelem u vyrovnacího řízení je ten, kdo jako věřitel v tomto řízení včas přihlásil pohledávky vůči dlužníkovi a není plně uspokojen (§ 48 KV). Pokud by konkurzním věřitelem nebo věřitelem u vyrovnacího řízení byla právnická osoba, může být pachatelem fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo členem kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, nebo jiná osoba oprávněná činit právní úkony za právnickou osobu jako její pracovník nebo člen anebo její zástupce (např. prokurista, advokát, vedoucí organizační složky apod.)

Odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem bude potrestán, kdo jako vyrovnací správce, správce konkursní podstaty nebo člen věřitelského výboru v konkursu přijme nebo si dá slíbit pro sebe nebo jiného ke škodě věřitelů majetkový nebo jiný prospěch, který mu nepřísluší (§ 256b odst. 3 TrZ).

Novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. byla v odst. 3 ustanovení § 256b TrZ vytvořena další samostatná skutková podstata obsahující zvláštní případ pasivního úplatkářství ze strany osob, které se v postavení správce konkursní podstaty, vyrovnacího správce nebo člena věřitelského výboru v konkursu účastní jako veřejní činitelé ve smyslu trestního zákona řízení o konkursu a vyrovnání.

54

Správce konkursní podstaty jedné akciové společnosti přijal z majetku v konkursní podstatě vyšší odměnu než tu, která mu přísluší podle § 8 odst. 3 KV a § 6 an. vyhlášky č. 476/1991 Sb. Správce věděl, že má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů a náklady na péči o spisovnu a archiv úpadce + DPH. Přesto přijal částku o 6 miliónů vyšší. Správce byl obviněn z pletich při řízení konkursním a vyrovnacímu dle § 256b odst. 3, 5 TrZ. Dnem 1.1.2008 nabyl účinnosti insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. a současně byl zrušen zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání. Podle ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, tzn. že řízení započatá do 31.12.2007 budou dokončena dle zákona o konkursu a vyrovnání.

Zákonem č. 296/2007 Sb. ze dne 31.10.2007 byl změněn zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím.

V části třetí došlo také ke změně trestního zákona a bylo vytvořeno ustanovení § 256b TrZ nazvané pletichy v insolvenčním řízení.90 Osoby, jež se ode dne 1.1.2008, tedy za účinnosti insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. dopustí jednání popsaného v ustanovení § 256b TrZ ve znění účinném od 1.1.2008, jsou stíhány pro pletichy v insolvenčním řízení.

V ustanovení § 256b odst. 1 TrZ je obsaženo pasivní úplatkářství v insolvenčním řízení, jehož se dopustí ten, kdo jako věřitel v souvislosti s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Za to bude pasivní úplatkář potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

Věřitel, v souvislosti s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení, převzal 100 tisíc korun za to, aby při hlasování v insolvenčním řízení vyjádřil souhlas s návrhy výhodnými pro dlužníka.

Věřitel je stíhán pro pasivní úplatkářství ustanovení § 256b odst. 1 TrZ, ve znění novely provedené zákonem č. 296/2007 Sb., i když nebyla nikomu způsobena škoda.

V ustanovení § 256b odst. 2 TrZ je obsaženo aktivní úplatkářství v insolvenčním řízení, jehož se dopustí ten, kdo věřiteli v souvislosti s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch. Za to bude aktivní úplatkář potrestán stejně jako pasivní úplatkář, a to odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

Dlužník poskytl věřiteli 100 tisíc korun za to, aby při hlasování v insolvenčním řízení hlasoval způsobem výhodným pro dlužníka. Věřitel přijal tento prospěch a hlasoval tak jak si dlužník přál. Dlužník je stíhán pro aktivní úplatkářství podle ustanovení § 256b odst. 2 TrZ, ve znění novely provedené zákonem č. 296/2007 Sb., i když nebyla nikomu způsobena škoda.

V ustanovení § 256b odst. 3 TrZ je další samostatná skutková podstata obsahující zvláštní případ pasivního úplatkářství v insolvenčním řízení ze strany osob, které v postavení insolvenčního správce, člena věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů v insolvenčním řízení přijmou nebo si dají slíbit pro sebe nebo jiného ke škodě věřitelů majetkový nebo jiný prospěch, který jim nepřísluší. Těmto osobám hrozí za popsaná jednání trest odnětí svobody až na dva roky nebo peněžitý trest.

Insolvenční správce přijal ke škodě věřitelů vyšší odměnu než tu, která mu přísluší podle příslušné vyhlášky a to částku o 300 tisíc korun vyšší. Správce byl obviněn z pletich při řízení konkursním a vyrovnacímu dle § 256b odst. 3 TrZ, ve znění novely provedené zákonem č. 296/2007 Sb. Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel – dlužník nebo věřitel - potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1, 2 nebo 3 značnou škodu (§ 256b odst. 4 TrZ).

90

Další změnou trestního zákona, obsaženou v insolvenčním zákoně č. 296/2007 Sb. je vytvoření ustanovení § 126 TrZ nazvaného porušení povinnosti v insolvenčním řízení:„Kdo v insolvenčním řízení maří nebo ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“

55

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel – dlužník nebo věřitel, nebo insolvenční správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů v insolvenčním řízení potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1, 2 nebo 3 škodu velkého rozsahu (§ 256b odst. 5 TrZ).

Osoby, jež se za dobu účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, dopustí pletich při řízení konkursním a vyrovnacím popsaném v ustanovení § 256b TrZ ve znění účinném do 31.12.2007 mohou naplnit znaky skutkové podstaty pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle 256b odst. 1 TrZ nebo podle ustanovení § 256b odst. 2 TrZ. V současnosti mohou být osoby stíhány buď • pro pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím podle ustanovení § 256b TrZ, ve znění účinném do 31.12.2007, a to za jednání jehož se dopustily do 31.12.2007, tedy v době účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání nebo • pro pletichy v insolvenčním řízení podle ustanovení § 256b TrZ, ve znění účinném od 1.1.2008, a to za jednání jehož se dopustily od 1.1.2008, tedy v době účinnosti insolvenčního zákona.

3.2.1.5 Pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě Pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě jsou trestné činy, které jsou obsaženy v ustanoveních § 128a, § 128b, § 128c TrZ. Tato ustanovení chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro všechny účastníky (soutěžitele).

Pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 128a odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů; bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Objektem trestného činu dle § 128a odst. 1 TrZ je ochrana zájmu na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro všechny soutěžící.

Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá ve zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek některému soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných soutěžitelů.

Veřejná soutěž je situace, kdy více subjektů usiluje podle určitých vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku, který bude objektivně hodnocen.

Rozlišuje se • veřejná obchodní soutěž podle obchodního zákona, • veřejná soutěž podle občanského zákoníku .

Veřejná obchodní soutěž je soutěž vyhlášená vyhlašovatelem pro neurčité osoby o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy. Vyhlašovatel při ní činí výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy. K vyhlášení veřejné obchodní soutěže se vyžaduje, aby byly písemně obecným způsobem vymezeny předmět požadovaného závazku a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž navrhovatel trvá, určen způsob podávání návrhů, stanovena lhůta, do které lze návrhy podávat, a lhůta pro oznámení vybraného návrhu (podmínky soutěže).

Obsah podmínek soutěže musí být vhodným způsobem uveřejněn (§ 281, § 282 ObchZ).

Veřejnou soutěž o návrh musí zadavatel použít, jestliže podle rozhodnutí zadavatele bude na toto řízení navazovat zadání veřejné zakázky na služby, nebo v souvislosti s tímto řízením budou vítěznému účastníkovi, případně účastníkům, poskytnuty soutěžní ceny a platby (§ 72 zákona č. 40/2004 Sb. o veřejných zakázkách).

56

Poté, co na úpadce XY byl prohlášen konkurs, dva muži se dohodli na odkoupení movitého a nemovitého majetku úpadce prostřednictvím firmy ZEF. Správce konkursní podstaty vyhlásil veřejnou soutěž na odkup movitého a nemovitého majetku firmy XY. Obvinění předali do veřejné soutěže obálku za firmu ZEF s nabídkou 10 miliónů Kč za odkoupení veškerého majetku. Poté co obvinění zjistili, že byla podána další nabídka s cenou 11 miliónů Kč, tak po termínu uzávěrky soutěže vyměnili svoji původní finanční nabídku a navýšili ji na 11,5 miliónů Kč. Tak se nabídka obviněných stala nejvyšší nabídkou a následně byla firma ZEF vyhlášena vítězem veřejné soutěže a tím získala majetek ve výši 20 miliónů Kč. Nyní jsou oba muži obžalováni z pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 128a odst.1, 3 TrZ. Veřejná soutěž podle občanského zákoníku může být vyhlášena vyhlašovatelem soutěže (jakoukoliv fyzickou nebo právnickou osobou) na určité dílo nebo výkon. Vyhlašovatel musí ve vyhlášení uvést přesné vymezení předmětu a lhůty soutěže, výši cen a ostatní soutěžní podmínky; rovněž musí vyhlásit kdo, v jaké lhůtě a podle jakých měřítek posoudí splnění podmínek soutěže a provede ocenění (§ 847 OZ).

Veřejná soutěž musí být a) veřejně vyhlášená a b) mohou se jí účastnit konkrétně jmenovitě neomezené subjekty.

Veřejné dražby a vznik trvání a zánik některých právních vztahů s dražbami souvisejících upravuje zákon č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách (ZVD). Podle tohoto zákona se postupuje vždy pokud nestanoví jinak zvláštní právní předpis, a to zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších zákonů, zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších zákonů, a občanský soudní řád.

Dražbou je veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání (§ 2 písm. a/ ZVD).

Veřejnou dražbu se rozumí způsob prodeje majetku nebo věci, při němž se na počátku oznámí vyvolávací cena a účastníci poté činí nabídky zvednutím dražebního čísla (tzv. přihazují), čímž je za pomoci tzv. licitací licitátora opakována třikrát nabídka (např. 100.000 Kč poprvé, 100.000 Kč podruhé a 100.000 Kč potřetí), stanoví se prodejní cena, za kterou je úhozem dražebního kladívka licitátora určen majetek nebo věc k prodeji tomu kdo učinil poslední nabídku.

Detailní úpravu veřejné dražby upravuje zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby a vyhláška č. 535/1990 Sb. o veřejných dražbách při převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby Veřejnou dražbu při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §328b až §332 a 336b až §d OSŘ.

Jednání dle § 128a odst. 1 TrZ spočívá ve zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek některému soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných soutěžitelů (objektivní stránka trestného činu).

Soutěžitel je ten, kdo ve lhůtě stanovené v podmínkách soutěže předložil návrh do soutěže vyhovující i všem ostatním jejím uveřejněným podmínkám. Od podmínek soutěže se soutěžitelův návrh může odchýlit jen v rozsahu, který podmínky soutěže připouštěly (284 ObchZ).

57

Účastník dražby je osoba přítomná na dražbě, která se dostavila za účelem činit podání a splnila všechny předepsané podmínky stanovené zákonem č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, zejména složila dražebníkovi ve lhůtě uvedené v dražební vyhlášce dražební jistotu v penězích nebo ve formě bankovní záruky (§ 14 ZVD). Účast na dražbě končí zpravidla udělením příklepu. Nebylo-li však při dražbě učiněno nejnižší podání ani po jeho snížení, licitátor sám dražbu ukončí (§ 23 odst. 13, 14 ZVD). Při převodu vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby se tak stane jejím ukončením, tj. úhozem dražebního kladívka licitátora, kterým je určena věc k prodeji (pokud je prodáváno na jedné dražbě více věcí, pak posledním takovým úhozem), nebo ukončením konání dražby zvláštní, k tomu ustanovenou dohlížecí komisí či vyloučením účastníka ze strany této komise (§ 10 vyhlášky č. 535/1990 Sb.) Dražba při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí končí udělením příklepu (§ 329 odst. 2 OSŘ, § 336j OSŘ). Při dražbě movitých věci dražba končí, jakmile dosažený výtěžek stačí k uspokojení všech věřitelů (§ 330 odst. 1 OSŘ).

Předností na úkor jiných soutěžitelů nebo účastníků veřejné dražby je jakékoli zvýhodnění některého soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih, např. v tom, že některým soutěžitelům nebo účastníkům veřejné dražby je termín soutěže nebo dražby oznámen dříve než jsou tyto podmínky veřejně vyhlášeny, nebo je-li dražba či soutěž zahájena dříve, než bylo stanoveno, v době kdy nejsou přítomni všichni účastníci soutěže, kteří se jí chtěli účastnit.

Výhodnější podmínky jsou jakékoliv jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé soutěžitele nebo účastníky před ostatními.

U veřejné soutěže může jít o stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu, sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních podmínkách, v kterých bude stavba realizována, ale i sdělení údajů o návrzích smluv, zejména o ceně nabízené jinými účastníky soutěže.

U veřejné dražby může jít o zvýhodnění při přípravě dražby, např. nepřipuštěním některého z účastníků dražby, i když splnil podmínky stanovené příslušným právním předpisem, tak i v průběhu dražby rychlejším provedením licitace a závěrečným úhozem licitátora ve prospěch jednoho účastníka dražby nebo tím, že licitátor nevezme v potaz další nabídku, tváří se, že neviděl příhoz jiného účastníka dražby, i když byl učiněn řádně a včas.

Trestný čin dle § 128a odst. 1 musí být spáchán v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu sobě nebo jinému nemusí dojít.

Pachatelem může být kdokoli, kdo může zjednat přednost nebo výhodnější podmínky, zpravidla osoba která má určité povinnosti při vyhlašování veřejné soutěže nebo veřejné dražby.

Pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 128a odst. 2 TrZ se dopustí ten kdo a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, člen privatizační komise, licitátor nebo jako člen organizované skupiny, b) způsobí takovým činem značnou škodu nebo pro jiného získá značný prospěch.

Vyhlašovatel veřejné soutěže je fyzická nebo právnická osoba, která vyhlásila veřejnou soutěž (§ 847 OZ a § 281 ObchZ).

Pořadatel veřejné soutěže je osoba, která byla vyhlašovatelem soutěže pověřena vlastním organizováním soutěže.

Pořadatel veřejné dražby je dražebník, tj. osoba, která organizuje dražbu a má k tomu příslušné živnostenské oprávnění; jde-li o majetek územních samosprávných celků nebo majetek státu, může být dražebníkem i územní samosprávný celek nebo příslušný orgán státní správy (§ 2 písm. e/ ZVD). V rámci malé privatizace byli pořadatelem veřejné dražby členové 58

privatizační komise (§ 5 vyhlášky č. 535/1990 Sb.). U dalších dražeb jsou vyhlašovatelem a pořadatelem osoby, které zajišťují a organizují provádění veřejné dražby. Členem privatizační komise byl každý člen okresní komise pro privatizaci nebo Pražské komise pro privatizaci národního majetku. Komise organizovaly v rámci malé privatizace dražby a na jejich průběh právě dohlížely prostřednictvím svých členů, které pověřovaly účastí na jejich konání (§ 2, § 5 § 9 a § 10 vyhlášky č. 535/1990 Sb).

Licitátorem je fyzická osoba oprávněná činit jménem a na účet dražebníka úkony při dražbě (§ 2 písm. f/ ZVD).

Pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 128a odst. 3 TrZ se dopustí ten, kdo žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch za okolností uvedených v odstavci 1 (tedy v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů).

Prospěchem se rozumí jakákoliv majetková či jiná výhoda. Mnohdy jde o přímé majetkový prospěch v penězích či naturálním plnění (získání osobního vozidla, nábytkové stěny apod.) i jiné výhody, např. v podobě dobře placeného zaměstnání, protislužby apod.)

Přijetí slibu je přípravným jednáním, které je zákonem postaveno na roveň dokonaného trestného činu. Majetkový prospěch si dá slíbit ten, kdo sice ještě nepřijal prospěch, avšak z jednání jiné osoby je zřejmé, že mu chce v budoucnu poskytnout prospěch a pachatel takový slib neodmítne. Je nerozhodné, zda dojde ke splnění slibu a pokud ano, kdy byl slib splněn.

Pletich při veřejné soutěži dle § 128b TrZ se dopustí ten kdo a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti v soutěži, b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v soutěži, nebo c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v soutěži.

Potom bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Jednání pod písm. a) se lze dopustit třemi formami: lstí, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, s cílem přimění jiného, aby se zdržel účasti v soutěži.

Lest je způsob jednání spočívající ve vyvolání nebo využití omylu u jiné osoby. Lest zde musí být užita s cílem odradit jiného od účasti v soutěži.

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí tak i pohrůžka obsahující hrozbu, že násilí bude použito až s odstupem času. Nevyžaduje se, aby pohrůžka násilí směřovala přímo proti tomu, kdo se má zdržet účasti v soutěži, může směřovat proti jiné blízké osobě. Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.

Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat např. v hrozbě vážné majetkové újmy, vážné újmy na cti nebo dobré pověsti, rozvratu manželství nebo rodiny, poškození v zaměstnání, funkci apod.

K dokonání činu je třeba, aby pachatel docílil toho, že se poškozený skutečně zdrží účasti v soutěži (tedy pachatel poškozeného „přiměje“ aby se zdržel účasti v soutěži).

Pod písm. b) jde v podstatě o aktivní úplatkářství za účelem aby se účastník zdržel účasti na veřejné dražbě (jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě).

Podnikatel ZŽ vyhrožoval jinému účastníkovi veřejné soutěže, že mu najaté osoby podpálí rodinný domek, pokud tento účastník soutěže nevezme zpět svoji přihlášku do soutěže.

Obviněný touto hrozbou přiměl tohoto jiného účastníka soutěže odstoupit ze soutěže.

Podnikatel ZŽ byl obviněn z pletich proti veřejné soutěži podle §128b písm. a) TrZ. Pokud přes lest nebo pohrůžku se soutěžitel nezdrží účasti v soutěži, nejde o dokonaný trestný čin, nýbrž o pokus trestného činu pletichy proti veřejné soutěži podle § 8 odst. 1 TrZ k §128b písm. a) TrZ. 59

Podnikatelka MN vyhrožovala jinému účastníkovi veřejné soutěže, že mu najaté osoby podpálí rodinný domek, pokud tento účastník soutěže nevezme zpět svoji přihlášku do soutěže.

Obviněný touto hrozbou nepřiměl tohoto účastníka soutěže odstoupit ze soutěže, ten se dražby zúčastnil a v ní uspěl. Podnikatelka MN byla obviněna z pokusu pletichy proti veřejné soutěži podle § 8 odst. 1 TrZ k §128b písm. a) TrZ. Pod písm. c) jde v podstatě o pasivní úplatkářství za účelem aby se účastník zdržel účasti na veřejné soutěži.

Do veřejné soutěže se přihlásili dva soutěžitelé. Prvý účastník LK si vyžádal a přijal od druhého 500 tisíc Kč za to, že se soutěže nezúčastní. LK byl obviněn z trestného činu pletich proti veřejné soutěži podle §128b písm. c) TrZ. xxx Trojice mužů požadovala v souvislosti s plánovanou dražbou zemědělského areálu po dalších dvou účastnících veřejné dražby odstupné za to, že pokud peníze obdrží nejpozději těsně před začátkem dražby, neúčastní se jí nebo alespoň nebudou zvyšovat cenu. Muži byli obvinění z pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 128b písm. c/ TrZ. Pletich při veřejné dražbě věcí dle § 128c TrZ se dopustí ten kdo a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti na podávání návrhů při dražbě, b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě, nebo c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě.

Ten bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

K dokonání činu je dle písm. a) třeba, aby pachatel skutečně docílil, že poškozený se zdrží účasti na podávání návrhů při veřejné dražbě věcí . Pokud by se poškozený přesto veřejné dražby zúčastnil, bylo by možno jednání pachatele posoudit jako pokus trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 8 odst. 1 TrZ k §128c písm. a) TrZ. Nabídnutí značné finanční částky účastníkovi dražby za to, aby z veřejné dražby odstoupil naplňuje znaky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128c písm. b) TrZ. Nejedná se o trestný čin podplácení ani o trestný čin podvodu.

3.3.2 Trestné činy související s korupčním jednáním Předcházející kapitola (tzn. kapitola 3.2.1 této učební pomůcky) byla věnována úpravě korupce, tedy trestným činům, které vymezují úplatkářské a korupční chování.

S korupcí však souvisí, resp. korupční charakter mají také další trestné činy: účast na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 TrZ, zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 TrZ, zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 1 TrZ, porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 TrZ, maření úkolu veřejného činitele dle § 159 TrZ, podvod podle § 250 TrZ, křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 175 TrZ, zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 TrZ a další trestné činy související s korupčním jednáním.

3.3.2.1 Účast na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 TrZ Trestného činu účast na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo založí zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo zločinné spolčení podporuje.

60

Skutková podstata trestného činu zločinného spolčení je v trestním zákoně od 1. 9. 1995.

Důvodem jejího začlenění do trestního zákona je skutečnost, že organizovanost zločinných společenství znesnadňuje odhalování trestné činnosti. Zájem na ochraně před touto vyšší formou společné trestné činnosti je objektem trestného činu zločinného spolčení.

Zločinné spolčení je podle ustanovení § 89 odst. 17 TrZ společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Všechny znaky musejí být současně naplněny.

Společenství více osob vyžaduje nejméně tři osoby, které se sdružují na dobu nikoli zcela přechodnou. Společenství může vzniknout na základě určité výslovné dohody nebo i konkludentně.

Vnitřní organizační struktura s rozdělením funkcí a dělbou činností. Pro takovou organizační strukturu jsou typická pevná pravidla se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, pravidly pro hospodaření a dělení zisku, způsoby utajení.

Zaměření na dosahování zisku soustavným pácháním trestné činnosti znamená, že páchání trestné činnosti musí sledovat dosažení zisku, který je chápán jako rozdíl mezi příjmy a výdaji. K dosažení zisku ani k páchání trestné činnosti za účelem dosažení zisku však nemusí dojít, postačuje, že za tímto účelem došlo k vytvoření zločinného spolčení. Soustavností se rozumí předpoklad působení po delší dobu a za účelem páchání více trestných útoků.

Zločinné spolčení je dokonalejším typem organizované skupiny zahrnující všechny znaky uvedené v § 89 odst. 17 TrZ .

Ustanovení § 163a TrZ postihuje tři aktivity • založení zločinného společenství (alinea první), • účast na činnosti zločinného společenství (alinea druhá)nebo • podporu zločinného společenství (alinea třetí).

Založení zločinného spolčení může být výslovné nebo konkludentní. Musí jít vždy o dohodu, která zahrnuje všechny znaky uvedené v § 80 odst. 17 TrZ. Zakladatelem zločinného spolčení (a tedy pachatelem činu podle § 163a odst. 1 al. první TrZ) může být jen fyzická osoba. Uzavřou-li takovou dohodu právnické osoby, budou trestně odpovědné fyzické osoby, které právnické osoby při takovém jednání zastupovaly.

Založením zločinného spolčení může být každá aktivita, v jejímž důsledku dojde ke vzniku takové organizace (např. získávání členů), i když organizace zatím nevyvíjí žádnou činnost nebo vyvíjí prozatím činnost právně nezávadnou. Založení zločinného spolčení může spočívat i v přeměně dosud nezávadné organizace na zločineckou. Účastí na činnosti zločinného spolčení se rozumí nejen páchání trestných činů, ale rovněž i taková aktivita, která sice sama o sobě není individuálně určitým trestným činem, ale je uskutečňována vědomě ve prospěch zločinného spolčení (např. odborné konzultace, vedení účetnictví, ekonomické a právní poradenství, opatřování prostředků aj.).

Podpora zločinného spolčení je taková činnost, která sama o sobě nemusí být trestným činem, avšak je uskutečňována ve prospěch zločinného spolčení osobami, které stojí mimo toto spolčení (např. sponzorování, propůjčování nemovitostí apod.).

Subjektivní stránce jednání pachatele postačí úmysl nepřímý. Úmysl musí vždy zahrnovat i tu skutečnost, že pachatelova činnost je vykonávána pro zločinné spolčení, tedy aby pachatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že organizace splňuje pojmové znaky zločinného spolčení.

Souběh trestného činu zločinného spolčení podle § 163a TrZ s jinými trestnými činy je možný. V případech, kdy se člen zločinného spolčení již dopustil individuálně určitého trestného činu, nelze omezit trestněprávní posouzení jen na tento jediný čin. Zločinné spolčení je pro společnost závažným trvalým nebezpečím, neboť ji ohrožuje dalšími trestnými činy.

Podle obecných zásad o souběhu je nutno čin pachatele posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákona, pokud je toho třeba k vystižení nebezpečnosti činu pro společnost. V případech, kdy se člen zločinného spolčení již dopustil individuálně 61

určitého trestného činu, nelze omezit trestněprávní posouzení jen na tento jediný čin. Zločinné spolčení je pro společnost závažným trvalejším nebezpečím, ohrožuje ji i množstvím dalších trestných činů, které má ve svém programu. Proto je správné mezi trestnými činy spáchanými v rámci zločinného spolčení, při jeho založení či podpoře a trestným činem účasti na zločinném spolčení (§ 163a) zásadně připustit jednočinný souběh.

V resortu ministerstva obrany byl odhalen rozsáhlý korupční skandál. Šlo o vysoce organizovanou činnost, ve které měl každý jednotlivec pevně stanovenou úlohu. Veškerá výběrová řízení na tomto ministerstvu byla vytvořena na míru předem vybraným firmám, kterým další soukromé subjekty dělaly tzv. křoví. Při dalších výběrových řízeních se situace opakovala. Zisky si pak firmy dělily. Trestné činnosti se dopouštěla skupina podnikatelů a zaměstnanců některých složek ministerstva. Činnost se zaměřovala zejména na nelegální způsob získávání veřejných zakázek zadávaných ubytovacími a stavebními správami. Trestná činnost 10 obviněných byly kvalifikována jako pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. b/ TrZ, přijímání úplatku podle § 160 odst 1, odst. 4 písm. a, b TrZ, podplácení podle § 161 odst. 1 odst. 2 písm. a/ TrZ. Činnost nabyla takového stupně organizovanosti, utajení a rozsahu, že byla kvalifikována také jako účast na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 TrZ. 3.3.2.2 Zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ S korupčním jednáním souvisí zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 TrZ se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch 1. vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, 2. překročí svou pravomoc, nebo 3. nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci.

Starosta města byl v souvislosti s vyhlášením veřejné soutěže na stavbu autobusového terminálu ve městě v kontaktu s vybranými uchazeči a jednal s nimi tak, aby zakázku v obou případech dostal konkrétní subjekt XY, jemuž takto zjednal výhodnější podmínky na úkor ostatních uchazečů. Takto si počínal jako vyhlašovatel veřejné soutěže. Starosta byl obviněn z trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 2, písm. a/ TrZ v souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a/ TrZ. Zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ nezřídka úzce souvisí s korupčním jednáním. Právě veřejní činitelé mají pravomoci o jejichž zneužití usilují různé osoby rozličnými korupčními jednáními. V důsledku toho se veřejní činitelé dopouštějí přijímání úplatku podle § 160 TrZ, nebo jsou objektem trestného činu nepřímého úplatkářství dle § 162 TrZ. Přesto nepřichází v úvahu, aby trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ byl začleněn do oddílu třetího hlavy třetí zvláštní části trestního zákona nazvaného úplatkářství. Skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ nepostihuje pouze úplatkářství, nýbrž je koncipována tak, aby postihovala výrazně širší okruh jednání veřejných činitelů, kteří zneužijí svoji pravomoc.

Podstatou korupčního jednání, ale i porušování povinností veřejného činitele, je obvykle zneužití pravomocí, kterými disponuje, a titulů, z kterých je také způsobilý ovlivnit nebo obstarat věc obecného zájmu za opatření sobě nebo jinému výhody nebo jinému neoprávněného prospěchu. Jde tedy o nepatřičnou výhodu získanou na úkor jiných osob, v rozporu s obecně platnými postupy a pravidly, nebo alespoň v rozporu s dobrými mravy.

Pokud jde však o korupční jednání, nemusí mít tato výhoda nebo jiný neoprávněný prospěch 62

formu úplatku a nemusí přitom jít jenom o jednání veřejného činitele, ale kterékoli veřejně činné osoby, která je způsobilá obstarat věc obecného zájmu.

Skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 TrZ postihuje tři způsoby protiprávních jednání veřejného činitele: a) vykonávání pravomoci způsobem odporujícím zákonu, b) překročení pravomoci stanovené zákonem nebo jinou právní normou, c) nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci veřejného činitele, a to v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo jiné, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo.

Např. se může jednat o neoprávněné zvýhodnění žadatele o byt při přidělování bytu před jinými osobami, nebo upřednostnění uchazeče o přijetí na vysokou školu před uchazeči, kteří prokázali při přijímacím řízení větší předpoklady ke studiu.

Pokud si veřejný činitel v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu dá slíbit, přijme nebo žádá úplatek lze jeho jednání kvalifikovat jako zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 TrZ spáchané v jednočinném souběhu s přijímáním úplatku podle § 160 odst. 1 TrZ. V takovém případě souběhu trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a úplatkářství je možné označovat jednání veřejného činitele jako korupční jednání, přesto však nejde o jeden korupční trestný čin. Především proto není možno trestný čin podle § 158 TrZ zařadit do oddílu třetího hlavy třetí zvláštní části trestního zákona nazvaného úplatkářství.

Nelze také pominout speciální postavení veřejného činitele, který jedná protiprávně způsobem uvedeným v § 158 TrZ, tudíž se musí podílet na plnění úkolů společnosti a státu, k čemuž má určitou rozhodovací pravomoc a trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele může spáchat jen v souvislosti s výkonem této pravomoci. Okruh osob, které se mohou dopustit úplatkářství, je výrazně širší.

Vzhledem k tomu, že zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 TrZ a přijímáním úplatku podle § 160 odst. 1 TrZ nejsou vůči sobě v poměru speciality, subsidiarity ani konzumpce, je žádoucí, aby při právní kvalifikaci úplatkářství spáchaného veřejným činitelem bylo jednání veřejného činitele který přijal úplatek podřazeno pod obě dvě skutkové podstaty, tedy jak podle ustanovení § 158 odst. 1 TrZ tak podle ustanovení § 160 odst. 1 TrZ. Podle písm. a/ § 158 odst. 1 TrZ je veřejný činitel postižen v případě, že vykonává pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo právním normám vydaným na základě zákona. Veřejný činitel aktivně jedná v rámci své pravomoci, avšak způsobem odporujícím zákonu, tak, že porušuje nebo obchází zákon nebo právní předpis nižší právní síly vydaný na základě zákona.

Takovým jednáním může být např. jednání policisty, který bezdůvodně provede osobní prohlídku občana.

Podle písm. b/ § 158 odst. 1 TrZ je veřejný činitel postižen v případě, že překročí svoji pravomoc. Tak tomu je vždy, když vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, a to i v případě, když tento druhý veřejný činitel je pachateli podřízen. Patří sem i případy, kdy daná věc, o které veřejný činitel jedná, patří do pravomoci veřejného činitele pouze na základě výslovného zmocnění jiného činitele, které mu však nebylo uděleno.

Vedoucí dopravního inspektorátu okresní správy Policie ČR sám vyřídí a udělí podnikateli výjimku z pravidel v silničním provozu (jen se známosti či za úplatek), byť k vyřízení takových žádostí jsou určeni jemu podřízení policisté z dopravního inspektorátu.

Podle písm. c/ § 158 odst. 1 TrZ je veřejný činitel postižen v případě, že nesplní povinnosti vyplývající z pravomoci veřejného činitele. Jednání veřejného činitele má v tomto případě povahu opomenutí. Povinnost nesplní i ten veřejný činitel, který ji úmyslně nesplní, i když si je vědom možných následků své nečinnosti a je s nimi srozuměn. Může jít 63

přitom o povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem, ale může jít také o povinnost výslovně neuloženou, ovšem vyplývající z obsahu jeho pravomoci a odpovědnosti.

Policisté, kteří byli ve službě a měli hlídkovou službu ve městě nezakročili proti skupině mladíků, kteří uráželi a napadali bezdomovce. Policisté byli stíháni a posléze odsouzeni soudem pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c/ TrZ. Soud uznal policisty vinnými z tohoto trestného činu s odůvodněním, že v situaci, kdy opilí mladíci byli ve výrazné přesile, policisté byli povinni přivolat potřebnou pomoc. Protože tak neučinili, nesplnili své povinnosti vyplývající z pravomoci veřejného činitele.

Uvedené alternativy způsobů jednání veřejného činitele zneužívajícího svoji pravomoc, uvedené v ustanovení § 158 odst. 1 TrZ v písm. a/, v písm. b/ a v písm. c/ TrZ se navzájem vylučují, a proto jeden útok lze podřadit jen pod jedno písmeno § 158 odst. 1 TrZ. Zneužívání pravomoci se však veřejný činitel může dopustit i více útoky, které mohou být různé formy uvedené pod písm. a/ až c/.

3.3.2.3 Zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 1 TrZ S korupcí souvisí zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 1 TrZ, jehož se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, které získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží.

Podle § 128 odst. 1 TrZ se postihuje obchodování zasvěcených osob, které mají informace zevnitř (tzv. insider trading). Může jít např. o informace o připravovaném sloučení nebo rozdělení společnosti, o vstupu zahraničního partnera, o tom, že někdo hodlá získat majoritní podíl v obchodní společnosti, že společnost uvažuje o snížení základního jmění nebo o omezení veřejné obchodovatelnosti akcií, dále to mohou být informace o zadávání veřejných zakázek, o úvěrech, dotacích a subvencích, stejně jako další informace, jejichž zneužití k "obchodování zevnitř" nebo k "obchodování zasvěcených" může porušit rovnost účastníků trhu v hospodářské soutěži.

Objektem trestného činu dle § 128 odst. 1 TrZ je zájem na rovných podmínkách hospodářské soutěže pokud jde o využívání interníc, či privilegovaných informací, ke kterým má někdo přístup z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a ke kterým naopak nemají přístup subjekty pohybující se na uzavřeném trhu cenných papírů nebo zboží.

Objektivní stránka trestného činu dle § 128 odst. 1 TrZ spočívá v tom, že pachatel neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, které získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží. Ustanovení § 128 odst. 1 TrZ umožňuje postih všech osob, které mají z titulu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce informace, které nejsou dosud veřejnosti přístupné, o nichž se ostatní hospodářské subjekty dozví až později, po jejich zveřejnění.

Informace dosud nikoli veřejně přístupná je informace, o které se někdo dozví dřív než ostatní hospodářské subjekty na věci zainteresované, jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku. Jde o informaci takového druhu, která je utajována jen dočasně a která dříve nebo později ovlivní rozhodování v obchodním styku. Nositel takovéto informace neriskuje jako ostatní, neboť ví, že dojde k poklesu nebo naopak ke zvýšení cen určitých akcií a podobně. Jestliže tedy dá pokyn k nákupu nebo prodeji, nespekuluje tak jako ostatní a tím je zvýhodněn. Musí jít o informaci, jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje

64

rozhodování v obchodním styku, která je obchodně využitelná, a proto má podstatný význam v obchodní činnosti hospodářských subjektů.

Užití informace je jednání, kterým pachatel uskuteční nebo dá popud k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží. Užitím informace se narušuje rovnost na trhu.

Na jednu z největších družstevních spořitelen (tzv. kampeliček) v České republice, jíž svěřilo své peníze přes 14 tisíc osob, uvalil Úřad pro dohled nad družstevními záložnami v roce 2000 nucenou správu. Z 1,5 miliardy korun vkladů chybělo v pokladně kampeličky a jejích dceřiných firem 90 procent finančních prostředků. Na družstevní spořitelnu byl prohlášen konkurz. Klienti této družstevní spořitelny dostali od zajišťovacího fondu devadesát procent svých úspor, celkem 1,2 miliardy korun. Bývalí členové představenstva připravili tuto družstevní spořitelnu nevýhodnými obchody a nezákonnými transakcemi o 300 miliónů korun a zapříčinili ukončení její činnosti. Peníze kampeličky převáděli do dceřiných společností, které následně osamostatnili. Další dceřiné společnosti pak poskytovaly rizikové půjčky, i když bylo jasné, že peníze nedostanou zpátky. Šest bývalých manažerů této družstevní spořitelny bylo obviněno se z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 1, 4 TrZ. Jsou některé případy, kdy dosud nedošlo k trestnímu stíhání osob, i když mnohé skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán některými odpovědnými osobami (veřejnými činiteli) trestný čin související s korupcí.

Pozemkový fond umožnil převést za minimální cenu zemědělské pozemky na držitele restitučních nároků kvůli blížícímu se termínu tzv. restituční tečky. Nařízení ale platilo jen měsíc, prvního července 2006 bylo zrušeno. Za tu dobu ale Pozemkový fond převedl asi 600 hektarů pozemků za zanedbatelné ceny. Například za metr čtvereční pozemku v PrazeUhříněvsi zaplatili zájemci pouze pět korun. Noví majitelé zpravidla zakoupili více pozemků.

Ještě před zakoupením disponovali informacemi o tom, že z pozemků, které měly v době koupě minimální hodnotu se v budoucnu stanou stavební parcely. V důsledku toho, pokud nové majitelé pozemky prodají, mohou na prodeji vydělat cca dvě miliardy korun.

V dalším případě byli někteří politikové vystaveni korupci kvůli nákupu stíhacích letadel JAS 39 Gripen, avšak policii o tom neinformovali. Vyšlo to najevo až po dvou pořadech švédské televize z února 2007. Policii informoval o nabídce úplatku na jaře roku 2002 pouze jeden tehdejší senátor, avšak jeho trestní oznámení státní zástupkyně počátkem roku 2003 odložila.

"Bylo prokázáno, že ke korupci došlo, ale až do současné doby se nepodařilo najít pachatele," sdělila tisku státní zástupkyně.

Zazněl i názor, že politikové, kteří neoznámili, že se je jiné osoby pokusily podplatit, neporušili žádnou právní normu, protože nejde o jejich zákonnou povinnost, pouze o povinnost morální. Informace obsažené v pořadu švédské televize však zapříčinily nové prověřování věci dle § 158 TrŘ. V současné době postupu před zahájením trestního stíhání jde o posouzení, zda se politikové vystaveni korupci kvůli nákupu stíhacích letadel JAS 39 Gripen, avšak policii o tom neinformovali, dopustili neoznámení trestného činu dle § 167 TrZ či nikoliv. Švédská veřejnoprávní televize ve dvou reportážích uvedla, že nevyjasněné platby a případy miliardové korupce provázely jak původní jednání o prodeji 24 stíhaček Gripen dubnu 2002 za více než 60 miliard korun (financování nákupu Gripenů však zamítl Senát), tak následný pronájem 14 Gripenů české armádě za 20 miliard Kč v dubnu 2004. Podle reportáže švédské veřejnoprávní televize z 20.2.2007 dosáhly sumy, jež byly britsko-švédským konsorciem BAE Systems/Saab vyplaceny neznámým osobám v přepočtu tří miliard českých korun. Tyto peníze prý skončily na kontech najatých prostředníků, kteří měli i za cenu úplatků zajistit souhlas odpovědných českých činitelů s obchodem.

65

Čeští politikové, kteří byli kontaktováni s nabídkou úplatku neznámými osobami byli posledním článkem řetězce, jeho začátek mají ve Velké Británii a nyní česká policie hledá mezičlánky, tedy prostředníky, přes které byly úplatky nabízeny či vypláceny.

3.3.2.4 Porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 TrZ S korupcí souvisí také úmyslné porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 TrZ, kterého se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Nejčastěji dochází v praxi k prodeji části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možno reálně prodat. Někdy dochází i k bezplatnému převodu takového majetku, i když při jeho prodeji bylo možno obdržet kupní cenu.

Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí jít o výslovnou povinnost spravovat cizí majetek.

Povinnost může být formulována jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním apod. Vzniká-li uvedená povinnost se zákona, není nezbytné svěření majetku do péče povinné osoby dalším zvláštním aktem.

Podle tohoto ustanovení se postihuje nejčastěji porušování povinností statutárních orgánů vůči společnosti, tedy je jím založena odpovědnost jednatele společnosti s ručením omezeným nebo prokuristy, předsedy a místopředsedy představenstva akciové společnosti, případně jiného zplnomocněného zástupce tehdy, jestliže úmyslně porušuje povinnosti, které pro něj vyplývají ze zákona.

Tři bývalí jednatelé v současnost již neexistující České finanční, dceřiné společnosti České konsolidační agentury, prodali pod cenou 14,7 procenta akcií společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu (Spolchemie), i když měli výhodnější finanční nabídky, než byla ta, za niž akcie prodali. Proto jsou stíháni pro trestný čin dle § 255 odst. 1, 3 TrZ. 3.3.2.5 Maření úkolu veřejného činitele podle § 159 odst. 1 TrZ Trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 odst. 1 TrZ se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.

Policejní orgán, který prováděl na podkladě trestního oznámení šetření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu podle § 158 TrŘ, uvedl do úředního záznamu zkreslené skutečnosti a rozhodl se nestíhat jako obviněného XY podezřelého ze spáchání trestného činu v dopravě a věc postoupil odboru dopravy městského úřadu k projednání přestupku. Učinil tak přesto, že byly podmínky pro zahájení trestního stíhání sdělením obvinění dle § 160 odst. 1 TrŘ, tedy za situace, kdy prověřováním trestního oznámení byly zjištěny a odůvodněny skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala podezřelá osoba XY. Tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 TrZ. xxx Státní zástupce nesplní své povinnosti vyplývající z pravomoci veřejného činitele a nezastaví trestního stíhání obviněného AB, i když je podle obsahu vyšetřovacího spisu nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede dle § 172 odst. 1 písm. a/ TrŘ ( nebo jsou splněny další podmínky uvedené pod písm. b/ až f/ § 172 odst. 1 TrŘ).

66

3.3.2.6 Podvod dle § 250 TrZ S korupčním jednáním souvisí také trestný čin podvodu, jehož základní skutková podstata je obsažena v ustanovení § 250 odst. 1 TrZ: „Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.

Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou (§ 250 odst. 2 TrZ).

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo b) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek (§ 250 odst. 3 TrZ).

Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu (§ 250 odst. 4 TrZ).

V případech kdy pachatel slibuje, že za úplatek ovlivní veřejného činitele v jeho rozhodování, avšak nemá možnost, či nemá v úmyslu na pravomoc veřejného činitele působit dopouští se trestného činu podvodu dle § 250 TrZ na tom, kdo mu za tento slib poskytl úplatek.

Tedy podvodem je pokud pachatel jen předstírá, že bude svým vlivem působit na pravomoc veřejného činitele, ale předem ví, že tak činit nebude a úplatek přijme. Pokud za této okolnosti o úplatek žádá, ale dosud jej nepřijal, jde o pokus podvodu podle § 8 odst. 1 TrZ k § 250 odst.

1 TrZ. Vyskytují se osoby, které slibují příbuzným obviněných podnikatelů, kteří byli vzati do vazby, že za částky ve výši několika miliónů korun, zařídí propuštění obviněného z vazby. Pro splnění svého slibu nic nečiní a pouze předstírají, že v přípravném řízení u státního zástupce, nebo po podání obžaloby u soudu svým vlivem usilují o propuštění obviněného z vazby. Tyto osoby lze stíhat pro trestný čin § 250 odst. 1 TrZ, pokud převezmou částku nejméně 500.000 Kč lze je stíhat pro trestný čin § 250 odst. 1, 3 TrZ .V případě, že převezmou částku nejméně 5 miliónů Kč lze je stíhat pro trestný čin § 250 odst. 1, 4 TrZ. Pokud někdo slibuje, že zařídí cokoliv nač nemá žádný vliv, dopouští se pokusu podvodu.

Policista sliboval obviněným, že zařídí u policejního orgánu konající vyšetřování zastavení jejich trestního stíhání. Byl obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 TrZ a z pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 TrZ k § 250 odst. 1 TrZ protože jen předstíral, že bude svým vlivem působit na pravomoc veřejného činitele, neboť věděl, že policejní orgán konající vyšetřování nemůže trestní stíhání zastavit, protože dle § 172 TrŘ je zastavení trestního stíhání v přípravném řízení v pravomoci státní zástupce.

Trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Existují osoby, které zneužívají mimořádného zájmu o studium na některých fakultách vysokých škol.

Z trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 TrZ byl obviněn muž, který sliboval uchazečům o studium na jedné fakultě vysoké školy, že zařídí jejich přijetí za částku 500.000 Kč s tím, že peníze přijal vždy až poté, co uchazeč byl ke studiu přijat. Činil tak přesto, že pouze předstíral, že může svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele a neměl žádné kontakty na vedené fakulty. Muž své riziko odhalení snižoval tím, od rodičů žádného nepřijatého uchazeče o studium žádné finanční prostředky nepřevzal.

67

3.3.2.7 Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 175 TrZ Znalci a svědkové se mohou dopustit křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 TrZ. Trestného činu nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo jako znalec podá nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek.

Znalec přibraný v přípravném řízení policejním orgánem uvedl ve znaleckém posudku nepravdivé skutečnosti, což potvrdily závěry dalších dvou znaleckých posudků vypracovaných v dané věci na základě objednávky obhajoby a posléze i revizní znalecký posudek ústavu, který si vyžádal soud. Znalec byl obviněn z trestného činu nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 odst. 1 TrZ. Na svoji obhajobu uvedl, že v závěrech znaleckého posudku chtěl podpořit obvinění obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání tak, aby bylo možné podat ve věci obžalobu a také aby neztratil důvěru policejního orgánu a zajistil si, že bude jako znalec přibírán i v dalších věcech, což pro něj znamenalo dlouhodobý značný finanční příjem.

Trestného činu křivé výpovědi dle § 175 odst. 2 TrZ se dopustí ten, kdo jako svědek před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny a) uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, nebo b) takovou okolnost zamlčí.

Svědek v přípravném řízení po řádném poučení, že jeho křivá výpověď může mít za následek trestní stíhání, vypověděl, že viděl jak se obviněný dopouští trestného činu loupeže. Za pomoci dalších svědeckých výpovědí bylo však bezpečně zjištěno, že obviněný byl v době spáchání trestného činu hospitalizován v nemocnici na jednotce intenzivní péče a trestného činu se nemohl dopustit. Svědek byl obviněn z trestného činu křivé výpovědi dle § 175 odst. 2 TrZ. Na svoji obhajobu uvedl, že ke křivé výpovědi jej přiměl XY, který mu za tuto výpověď dal částku 20 tisíc Kč. XY byl poté stíhán pro návod k trestnému činu křivé výpovědi dle § 10 odst. 1 písm. b/ TrZ k § 175 odst. 2 TrZ. 3.3.2.8 Zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 TrZ Trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem.

V některých případech dochází k zasahování do nezávislosti soudu působením na soudce z povolání v v hlavním líčení.

Manželka podnikatele, obžalovaného se závažného hospodářského trestného činu a usvědčovaného desítkami důkazů, požadovala po předsedovi senátu, aby soud zprostil obžalovaného podnikatele obžaloby a za to mu přes jeho nesouhlas nechala na stole v jeho kanceláři částku 250 tisíc korun. Tato žena byla na pokyn soudce zadržena v budově soudu justiční stráží a následně byla stíhána pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1 TrZ, protože svým činem chtěla dosáhnout toho, aby soud porušil zákon a jejího manžela v rozporu se zákonem zprostil obžaloby.

Jindy dochází v praxi k působení na soudce, který v přípravném řízení rozhoduje o vazbě.

Kamarád obviněného podnikatele, o jehož vazbě se mělo rozhodovat, nutil soudce, aby bez ohledu na existující vazební důvody propustil obviněného ze zadržení na svobodu a vyhrožoval, že pokud tak soudce neučiní bude toho velice litovat. Od manželky obviněného podnikatele měl kamarád za propuštění zadrženého slíben jeden milión korun. Za toto jednání byl stíhán pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1, odst. 2 písm. a/ TrZ. . Kvalifikovaná skutková podstaty dle odst. 2 písm. a/ cit. ustanovení byla naplněna tím, že si kamarád chtěl opatřit působením na soudce značný prospěch.

68

V některých případech dochází k zasahování do nezávislosti soudu působením na přísedící, kteří si jsou při rozhodování rovni se soudci z povolání.

V trestní věci proti obžalovanému ze stamilionového podvodu nabízel X.Y. před vyhlášením rozsudku oběma přísedícím členům tříčlenného senátu miliónové částky za to, že při rozhodování o obžalovaném budou bez ohledu na řadu usvědčujících důkazů hlasovat o nevině obžalovaného a přehlasují předsedu senátu. Za toto jednání byl X.Y. stíhán pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a odst. 1, odst. 2 písm. a, písm. b/ TrZ, protože si jednak chtěl opatřit působením na přísedící soudce značný prospěch dle odst. 2 písm. a/, jednak chtěl způsobit jiný zvlášť závažný následek dle odst. 2 písm. b/ cit. ustanovení, protože svým činem chtěl dosáhnout toho, aby přísedící soudci v řízení před soudem porušili zákon a v rozporu se zákonem hlasovali při poradě senátu pro zproštění obžaloby.

Aktivním korupčním jednáním, úplatnou intervencí nebo podplácením může naplnit znaky trestného činu zasahování do nezávislosti soudu kterákoliv osoba, tedy i pracovník soudu.

Aktivním korupčním jednáním může kterákoliv osoba naplnit i znaky trestného činu maření přípravy a průběhu voleb nebo referenda dle § 177 odst. 1 TrZ. Tak je tomu v případě, že dojde ke korupci při volbách do zastupitelských sborů, jejichž čistotu chrání, a to i před korupcí ustanovení § 177 odst. 1 TrZ. 3.3.2.9 Další trestné činy související s korupčním jednáním S korupcí mohou souviset i další trestné činy, např. krácení daně podle § 148 TrZ, nekalá soutěž dle § 149 TrZ, zpronevěra dle § 248 TrZ, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a TrZ, neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 TrZ, porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi (§ 124a, § 124b, § 124c TrZ) a další trestné činy, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a TrZ, neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 TrZ, porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi dle § 124 a TrZ, § 124b TrZ a § 124c TrZ. Specifickými zvlášť závažnými případy korupce mohou být některá jednání podle I. hlavy trestního zákona (trestné činy proti republice). Podle odborné angloamerické literatury se do korupce v širším smyslu řadí veškerá hospodářská kriminalita v kriminalistickém smyslu slova tzn. úplatkářství (včetně přijímání peněz od stran za to, že se bude činit to, co se činit má), zneužívání pravomoci, vydírání, podvody a také obchod s hlasy voličů a nezákonné příspěvky politickým stranám.91 3.4

Úprava podplácení v obchodním zákoníku

Podplácení je upraveno nejen v trestním zákoně. Podplácení je obsaženo také v obchodním zákoníku, konkrétně v ustanovení § 44 odst. 2 písm. e/ ObchZ mezi demonstrativně vyjmenovanými postupy a jednáními v hospodářské soutěži, které mají charakter nekalé soutěže.

Nekalou soutěží je dle § 44 odst. 1 ObchZ takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje. Řešeného problému korupce se v soukromoprávní úpravě dotýká i skutková podstata podplácení podle § 49 ObchZ.

91

Analýza platné právní úpravy související s bojem proti korupci – Vládní program boje proti korupci, Právní rádce č. 7/1999, Příloha.

69

Podplácením ve smyslu § 49 ObchZ je jednání, jímž: a) soutěžitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěžitele nebo je v pracovním či jiném obdobném poměru k jinému soutěžiteli, přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoliv prospěch za tím účelem, aby jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů pro sebe nebo pro jiného soutěžitele přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži, anebo b) osoba uvedená v písmenu a) přímo či nepřímo žádá, dá si slíbit nebo přijme za stejným účelem jakýkoliv prospěch.

Ustanovení § 49 písm. a) ObchZ postihuje aktivní úplatkářství, tedy jednání, kterými soutěžitel jiné osobě, která je ve službách jiného soutěžitele (jako člen orgánu této osoby nebo jako její pracovník nebo člen), přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí nebo poskytne jakýkoli prospěch. Cílem jednání musí být získání přednosti nebo jiné výhody nekalým postupem a na úkor jiných soutěžitelů, aniž by tohoto cíle bylo dosaženo.

Ustanovení § 49 písm. b) ObchZ postihuje pasivní úplatkářství ,tedy jednání osoby, která je ve službách soutěžitele, a která přímo nebo nepřímo žádá, dá si slíbit nebo přijme ze stejných důvodů a stejným účelem jakýkoli prospěch.

Subjektem podplácení podle § 49 ObchZ je soutěžitel, a to buď fyzická nebo právnická osoba.

Za právnickou osobu může vystupovat fyzická osoba, u které však není podmínkou, aby tato osoba jednající jménem právnické osoby byla zároveň orgánem této právnické osoby, oprávněným za právnickou osobu jednat. Postačí, aby fyzická osoba byla právnickou osobou pověřena jednat v zájmu právnické osoby.

Objektem podplácení může být naopak pouze osoba, která je k podniku soutěžitele, vůči kterému chce protistrana získat výhodu, v pracovním nebo jiném obdobném poměru. Zákon přitom kvalifikuje jako zaměstnanecký poměr i členství ve statutárním nebo jiném orgánu jiného soutěžitele.

Právním prostředkem ochrany proti podplácení, jako jedné z forem nekalé soutěži dle obchodního zákoníku, jsou žaloby proti rušiteli dobrých mravů nekalou soutěží, pokud rušitel sám se závadného jednání nezdrží a neodstraní závadný stav. Těmito žalobami se může poškozený, jehož práva byla aktivním či pasivním podplácením porušena nebo ohrožena, domáhat na rušiteli, aby se svého jednání zdržel a odstranil protiprávní stav. Dále se může dle § 53 an. ObchZ domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, dále náhrady škody a vydání neoprávněného obohacení.

3.5

Právní úprava korupce ve Slovenské republice

Pro srovnání s českou úpravou uvádím ve stručnosti právní úpravu korupce ve Slovenské republice, kde se pojem korupce v trestním zákoně až do roku 2005 nevyskytoval. Zákonem č. 300/2005 sbírky zákonů byl ve Slovenské republice přijat nový trestní zákon, v jehož osmé hlavě je s účinností od 1.1.2006 oddíl třetí nazvaný korupce.

I když má třetí oddíl trestního zákona Slovenské republiky název korupce, nebyla vytvořena skutková podstata trestného činu korupce, nýbrž – tak jako dosud v České republice - je zde upraveno přijímání úplatku dle § 328 TrZ an., podplácení dle § 332 an. TrZ. Pojem korupce se vyskytuje pouze v názvu jediné skutkové podstaty, která je nazvána „nepřímá korupce,“ a to v § 336 TrZ. Korupce je v současnosti v trestním zákoně Slovenské republiky upravena takto: Trestný čin přijímání úplatku je obsažen ve čtyřech skutkových podstatách, a to v ustanoveních § 328 až § 331 TrZ. Trestného činu přijímání úplatku dle § 328 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo přímo nebo přes zprostředkovatele pro sebe anebo pro jinou osobu příjme, žádá nebo si dá slíbit úplatek, aby

70

konal nebo se zdržel konání tak, že poruší svoje povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Za to bude potrestán odnětím svobody na dva roky až pět let.

Objektem tohoto trestného činu přijímání úplatku dle § 328 odst. 1 TrZ je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávaní věcí obecného zájmu, tedy ochrana čistoty veřejného života. Zde se jedná o realizaci článku 7 a 8 Trestněprávní úmluvy o korupci (přijaté Radou Evropy ve Štrasburku 27.1.1999), k níž Slovenská republika přistoupila (oznámení č. 375/2002 Z.z.).

Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel přímo nebo zprostředkovaně příjme, žádá nebo si dá slíbit úplatek proto, aby jednal nebo se zdržel jednání tak, že poruší svoje povinnosti vyplývající mu z jeho zaměstnání, postavení, povolání nebo funkce.

V ustanovení § 131 odst. 3 TrZ je úplatek definován jako věc nebo jiné plnění majetkové či nemajetkové povahy, na které není právní nárok. Úplatek je tedy dle slovenského trestního zákona neoprávněná výhoda, kterou dostává podplácený nebo s jeho souhlasem jiná osoba.

Zpravidla spočívá v přímém majetkovém prospěchu, ať už finančním nebo materiálním, nebo může jít také o výhodu jiného druhu, například o protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není je rozhodující výše úplatku a proto slovenský trestní zákon ani nestanoví žádnu hodnotovou hranici. Výše úplatku se hodnotí v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují závažnost tohoto trestného činu. V oblasti výkonu veřejné moci se však zásadně netolerují žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty.

Oproti právní úpravě existující ve Slovenské republice do konce roku 2005 se od 1.1.2006 pod pojmem úplatek rozumí také jiná nenáležitá výhoda, kterou je nejen plnění majetkové povahy, ale také jiné plnění, které může mít nemateriální povahu. V nové právní úpravě se proto používá už jen pojem úplatek.

Znak dá si slíbit úplatek je formou přípravy, která je povýšená na dokonaný trestný čin.

Tento znak je naplněn, pokud pachatel nabídku úplatku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí.

Za porušení povinností vyplývajících ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce se ve vztahu ku každému z těchto pojmů považuje porušení všech povinností, které pro pachatele vyplývají z oboru jeho působnosti, z pracovního poměru, resp. funkčního zařazení a mají základ v právním předpisu, pracovní smlouvě apod. Vždy však musí jít o povinnost, která má vztah k poskytnutí úplatku nebo výhody některé osobě nebo k jejímu neodůvodněnému upřednostnění před jinými.

Pachatelem tohoto trestného činu může být jen osoba, která za úplatek skutečně zneužila své zaměstnání, povolání, postavení nebo funkci na uvedené cíle, nebo se o to alespoň pokusila.

Z hlediska subjektivní stránky se na spáchání tohoto trestného činu vyžaduje úmysl (§ 15 TrZ), který musí zahrnovat zneužití zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce.

Tento trestný čin podle základní skutkové podstaty dle § 328 odst. TrZ je přečinem, protože úmyslné trestné činy, s horní hranicí trestu odnětí svobody nepřevyšující pět let jsou v SR řazeny mezi přečiny (§ 10 odst. 1 písm. b TrZ).

Odnětím svobody na tri roky až osm let bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 závažnějším způsobem konání (§ 328 odst. 2 TrZ).

Trestný čin podle odstavce 2 je zločinem, protože úmyslné trestné činy, s horní hranicí trestu odnětí svobody převyšující pět let jsou v SR řazeny mezi zločiny (§ 11 odst. 1 TrZ).

Závažnějším způsobem jednání se podle § 138 TrZ rozumí páchání trestného činu a) se zbraní (kromě trestných činů úkladné vraždy podle § 144, vraždy podle § 145, zabití podle § 147 a § 148, usmrcení podle § 149, ublížení na zdraví podle § 155, § 156 a § 157, b) po delší dobu, c) surovým nebo trýznivým způsobem, 71

d) e) f) g) h)

násilím, hrozbou bezprostředního násilí nebo hrozbou jiné těžké újmy, vloupáním, lstí, využitím tísně, nezkušenosti, závislosti nebo podřízenosti, porušením důležité povinnosti vyplývající z pachatelova zaměstnání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona, i) organizovanou skupinou, nebo j) na více osobách.

Odnětím svobody na sedm až dvanáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 328 odst. 3 TrZ).

Také trestný čin podle odstavce 3 je zločinem, protože horní hranicí trestu odnětí svobody převyšuje pět let (§ 11 odst. 1 TrZ). Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda nejméně ve výši 4.000.000 Kč (§ 125 odst. 1 TrZ).

Trestného činu přijímání úplatku dle § 329 odst. 1 TrZ se dopustí ten kdo v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu přímo nebo přes zprostředkovatele pro sebe anebo pro jinou osobu příjme, žádá nebo si dá slíbit úplatek. Za to bude potrestán odnětím svobody na tři roky až osm let.

Odnětím svobody na pět až dvanáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako veřejný činitel (§ 329 odst. 2 TrZ).

Odnětím svobody na deset až patnáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ve velkém rozsahu (§ 329 odst. 3 TrZ).

Trestného činu přijímání úplatku dle § 330 odst. 1 TrZ se dopustí ten kdo jako zahraniční veřejný činitel přímo nebo přes zprostředkovatele pro sebe anebo pro jinou osobu příjme, žádá nebo si dá slíbit úplatek v souvislosti s výkonem úředních povinností v úmyslu, aby se tak získala nebo zachovala nepřiměřená výhoda při realizaci mezinárodního obchodu, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct roků.

Odnětím svobody na deset až patnáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 330 odst. 2 TrZ).

Trestného činu přijímání úplatku dle § 331 odst. 1 TrZ se dopustí ten kdo jako člen zahraničního parlamentního shromáždění, soudce anebo úředník mezinárodního soudního orgánu uznaného Slovenskou republikou nebo zástupce, či zaměstnanec mezinárodní, nadnárodní, mezivládní organizace nebo orgánu, s kterým je Slovenská republika v smluvním vztahu, nebo jako osoba v obdobné funkci přímo nebo přes zprostředkovatele pro sebe nebo pro jinou osobu příjme, žádá nebo si dá slíbit úplatek v souvislosti s výkonem své funkce. Za to bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct roků (§ 331 odst. 2 TrZ).

Odnětím svobody na deset až patnáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 331 odst. 3 TrZ).

Trestný čin podplácení je obsažen ve čtyřech skutkových podstatách, a to v ustanoveních § 332 až § 335 TrZ. Objekt trestných činů podplácení (§ 332 až § 335 TrZ) je v podstatě totožný s objektem trestných činů přijímání úplatku podle § 328 až 331 TrZ. Trestné činy podplácení podle § 332 až § 335 TrZ jsou zrcadlovým obrazem citovaných ustanovení o přijímání úplatku. Ve všech těchto ustanoveních se však jedná o aktivní úplatkářství, tedy o podplácení subjektů vyjmenovaných v jednotlivých ustanoveních.

Trestného činu podplácení podle § 332 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo přímo nebo přes zprostředkovatele poskytne úplatek nebo ho slíbí jinému, aby jednal nebo se zdržel jednání tak, že poruší své povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo z tohoto důvodu přímo nebo přes zprostředkovatele poskytne anebo slíbí úplatek jiné osobě.

Za to bude potrestán odnětím svobody až na tři roky.

72

Poskytnutí úplatku je nejen jeho přímé bezprostřední odevzdání (ať už v peněžní formě, nebo v jiných nemateriálních formách), ale i nepřímé poskytnutí materiální nebo jiné výhody nebo ve formě poskytnutí protislužby. O poskytnutí úplatku (za úplatek považuje zákon také jinou nenáležitou výhodu) jde nejen v případě, když se peníze nebo věc odevzdají jako úplatek osobě uvedené v § 328 až 331 TrZ, nýbrž také tehdy pokud taková osoba dostane protislužbu nebo jinou výhodu.

Nabídnutím úplatku je jednání, kterým pachatel projevuje ochotu poskytnout ho proto, aby se při činnostech nebo výkonu funkcí subjektů uvedených v ustanoveních § 337 až 340 vyhovělo jeho požadavku, jímž je jakýkoliv výslovný, nebo konkludentní návrh na poskytnutí úplatku.

Slíbení úplatku směruje do budoucnosti a zpravidla je méně konkrétní. Vyjadřuje závazek poskytnout ho, jak v souvislosti se zájmy vyplývajícími z uvedených ustanovení příslušné subjekty požadavku pachatele vyhoví.

Osobou, které je úplatek poskytnut, nabídnut, nebo slíben, může být jak subjekt vyplývající z jednotlivých ustanovení, tak i zprostředkovatel mezi pachatelem a tímto subjektem. Nejde však o osobu, která jen zprostředkuje podplácení, ta se zprostředkováním úplatku dopouští trestného činu nepřímé korupce podle § 336 TrZ. Subjektem trestného činu podplácení může být kdokoliv.

U tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž musí být prokázáno, že pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout některý z cílů uvedených v § 332 odst. 1 TrZ. Tento trestný čin podle základní skutkové podstaty dle § 332 odst. TrZ je přečinem, protože úmyslné trestné činy, s horní hranicí trestu odnětí svobody nepřevyšující pět let jsou v SR řazeny mezi přečiny (§ 10 odst. 1 písm. b TrZ).

Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 závažnějším způsobem jednání (§ 332 odst. 2 TrZ).

Také tento trestný čin podle základní skutkové podstaty dle § 332 odst. TrZ je přečinem, Odnětím svobody na čtyři roky až deset let bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 332 odst. 3 TrZ).

Trestný čin podle odstavce 3 je zločinem, protože jde o úmyslný trestný čin, s horní hranicí trestu odnětí svobody převyšující pět let (§ 11 odst. 1 TrZ).

Trestného činu podplácení podle § 333 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu přímo nebo přes zprostředkovatele poskytne, nabídne anebo slíbí úplatek, anebo z tohoto důvodu poskytne, nabídne anebo slíbí úplatek jiné osobě . Za to bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři roky.

Odnětím svobody na dva roky až pět let bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 a) závažnějším způsobem jednání nebo b) vůči veřejnému činiteli.

Odnětím svobody na pět až dvanáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 333 odst. 3 TrZ).

Trestného činu podplácení podle § 334 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo přímo nebo přes zprostředkovatele zahraničnímu veřejnému činiteli nebo jiné osobě poskytne, nabídne anebo slíbí úplatek v souvislosti s výkonem úředních povinností zahraničního veřejného činitele v úmyslu, aby získal nebo zachoval nepřiměřenou výhodu při realizaci mezinárodního obchodu. Za to bude potrestán odnětím svobody na dva roky až pět roků.

Odnětím svobody na pět až dvanáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 334 odst. 2 TrZ).

73

Trestného činu podplácení podle § 335 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo přímo nebo přes zprostředkovatele členovi zahraničního parlamentního shromáždění, soudci nebo úředníkovi mezinárodního soudního orgánu uznaného Slovenskou republikou nebo zástupci, nebo zaměstnanci mezinárodní, nadnárodní, mezivládní organizace nebo orgánu, jejichž je Slovenská republika členem nebo s kterými je Slovenská republika v smluvním vztahu, nebo osobě v obdobné funkci poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek v souvislosti s výkonem jeho funkce, nebo z toho důvodu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jiné osobě.

Za to bude potrestán odnětím svobody na dva roky až pět roků.

Odnětím svobody na pět až dvanáct roků bude pachatel potrestán, pokud spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu (§ 335 odst. 2 TrZ).

Jak již bylo uvedeno výše, pojem korupce se vyskytuje pouze v názvu jediné skutkové podstaty s názvem „nepřímá korupce“ .

Trestného činu nepřímé korupce podle § 336 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo přímo nebo přes zprostředkovatele pro sebe nebo pro jinou osobu příjme, žádá nebo si dá slíbit úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci osoby uvedené v § 328, § 329, § 330 nebo § 331, nebo za to, že tak už učinil. Za to bude potrestán odnětím svobody na tři roky.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na čistotě veřejného života. Na rozdíl od přijímání úplatku podle § 337 až § 340 TrZ, toto ustanovení postihuje intervenci prostřednictvím úplatku působící výlučně na výkon pravomoci kterékoliv osoby uvedené v citovaných ustanoveních. Proto nestačí působení len na osobu obstarávající věci obecného zájmu.

Z hlediska objektivní stránky je tento trestný čin dokonán už tím, že pachatel žádá nebo příjme úplatek za to, že svým vlivem bude působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Nevyžaduje se však, aby u veřejného činitele skutečně intervenoval.

Skutečnost, že veřejný činitel, jehož pravomoci se úplatek týká, není o úplatku informován, nemá vliv na trestnost pachatele.

Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je stejně bezvýznamné, že pachatel žádá nebo přijme úplatek s tím, aby působil na veřejného činitele tak, aby veřejný činitel vykonával svou pravomoc řádně a plnil si svoje povinnosti.

Pod pojmem výkon pravomoci veřejného činitele se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Výkonem pravomoci je jak řešení individuálního případu, tak i vydávání všeobecně závazných právních aktů.

Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv.

Jde o úmyslný trestný čin (§ 15), přičemž úmysl pachatele musí zahrnout také vůli působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Kdo přímo nebo přes zprostředkovatele jinému poskytne nebo slíbí úplatek za to, že bude svým vplyvem působit na výkon pravomoci osoby uvedené v § 332 nebo § 333, nebo za to, že tak už učinil, nebo z tohoto důvodu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jiné osobě, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky.

Podle tohoto ustanovení je trestný ten, kdo poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek osobě (jinému), která ve věci, jíž se úplatek týká, není osobou uvedenou v ustanoveních § 328 až § 331 TrZ, aby svým vlivem působila na výkon pravomoci takové osoby, anebo za to, že tak už učinila.

V případě, že pachatel pouze předstírá, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci uvedené osoby, ale v zájme vyřízení věci nepodnikne nič a ani to nemá v úmyslu, dopouští se trestného činu podvodu podle § 221 odst. 1 TrZ, případně pokusu tohoto trestného činu podle § 14, § 221 odst. 1 TrZ, pokud o úplatek požádal, ale nepřijal ho.

Pachatelem tohoto úmyslného trestného činu může být kdokoliv (§ 15 TrZ).

Trestný čin nepřímé korupce podle § 336 TrZ je v obou odstavcích přečinem.

74

4. Korupce v České republice 4.1

Index vnímání korupce v České republice

Mezinárodní nevládní organizace Transparency International - Česká republika je jednou z více než 90 poboček mezinárodní sítě Transparency International. Posláním této nevládní organizace je zjišťovat stav korupce ve světě a svou činností aktivně přispívat k jejímu systémovému omezování.

Transparency International vydává každoročně index vnímání korupce (Corruption Perception Index). Tento index vyjadřuje míru korupce, jaká podle názoru představitelů podnikatelské sféry a analytiků panuje mezi politiky a veřejnými představiteli v příslušné zemi. Pro zahrnutí kterékoliv země do žebříčku je nezbytné, aby ji hodnotily alespoň tři nezávislé zdroje.

Podle indexu vnímání korupce Transparency International Česká republice byla v roce 2005 na 47.-50. místě ze 159 hodnocených zemí světa, podle. Hodnoty tohoto indexu se pohybují v intervalu od 0 do 10 a nejvyšší hodnoty značí minimální míru korupce v dané zemi. Index 10 znamená, že hodnotitelé označují zemi za téměř bez korupce, index 0 naopak stát s vysokou mírou korupce. Česká republika byla hodnocena indexem 4,3, který měla stejný jako Řecko, Namibie a Slovensko.

Vnímání korupce se v roce 2006 v České republice zlepšilo jen nepatrně. Transparency International zveřejnila Index vnímání korupce CPI 2006. V žebříčku hodnocení Transparency International za rok 2006 se Česká republika dělila o 46.-48. místo ze 163 hodnocených zemí světa, společně s Litvou a Kuvajtem. Tyto tři země dosáhly indexu 4,8 na stupnici 10 až 0. V rámci Evropské unie byla Česká republika mezi zeměmi s nejhorším indexem korupce. Česko stále patří mezi země evropské pětadvacítky s nejhorším hodnocením.

Transparency International zveřejnila Index vnímání korupce CPI 2007. Mezi 180 hodnocenými zeměmi, se za rok 2007 Česká republika dělí o 41. místo s Itálií. ČR dosáhla indexu 5,2 a oproti roku 2006 se zlepšila o 0,5 bodu, což je označována za důsledek postupného zkvalitňování institucionálního prostředí.92 Česká republika za posledních deset let na Indexu CPI prošla zajímavým vývojem. Po několikaletém výrazném poklesu se v roce 2007 vrací na úroveň roku 1997. Současný pozitivní trend ve vnímání korupce v ČR je nedílně svázán také s relativně pozitivním ekonomickým vývojem a vstupem ČR do Evropské unie. „Členství v EU s sebou nese i pozitivní očekávání ohledně dalšího vývoje a tím zpětně ovlivňuje povědomí o korupci,“ říká ředitel CERGE — EI Lubomír Lízal. Proto je příležitost přistoupit k dalším nutným reformám, které budou korupci dále omezovat.“ Ke změně vývojového trendu vnímání korupce přispěla řada faktorů, mezi něž patří vytrvalý tlak ze strany Transparency International - Česká republika a dalších organizací, který postupně pomáhá překonávat nezájem o zavádění protikorupčních opatření a zlepšování institucionálního prostředí. K pozitivnímu trendu přispělo i zkvalitnění fungování některých klíčových institucí. Přesto korupční prostředí v mnoha oblastech stále přetrvává.

Index vnímání korupce (Corruption Perception Index; CPI) vydává každoročně mezinárodní nezisková organizace Transparency International. Index vyjadřuje míru korupce, jaká podle názoru představitelů podnikatelské sféry a analytiků panuje mezi politiky a veřejnými představiteli v příslušné zemi. CPI je složený index, který pro hodnocení roku 2007 čerpá ze 14 různých průzkumů mínění provedených nezávislými institucemi v období 2006-2008.

92

Index vnímání korupce CPI zveřejňuje Transparency International Česká republika na webových stránkách www.transparency.cz a mezinárodní nevládní organizace Transparency International na webových stránkách www.transparency.org.

75

V posledních deseti letech index Transparency International napomohl k více než devadesáti hloubkovým výzkumům korupce po celém světě. Tyto výzkumy ukazují, že korupce je pohromou pro společnost. Nejvíce jsou postižení korupcí poctiví, chudí a bezmocní lidé.

Poctiví jsou postiženi, protože nejsou účastni nekalých praktik, chudí jsou ponižováni, protože si nemohou dovodil platit drahé úplatky a z bezmocných se stávají oběti, které nemohou uniknout vyděračským požadavkům chamtivého okolí.

Index vnímání korupce je výsledkem celkem 13 výzkumů, jejichž respondenty jsou zejména podnikatelé a analytici. Tyto výzkumy a spektrum jejich otázek a odpovědí lze detailně zkoumat, ale ne všechny výzkumy jsou dostupné, neboť určité agentury si jejich data střeží jako svůj majetek a poskytují je jen pro účely tvorby indexu. Z detailních rozborů výzkumů tohoto typu lze zjistit, co podnikatelům vadí na dané zemi nejvíce. Zda je to korupce velká/politická nebo malá/administrativní, zda a v jaké míře představuje korupce pro podnikatele překážku v jejich aktivitách, v jakých sektorech spatřují největší problém, nakolik je pro ně legislativa dané země přehledná, kolik času musí strávit při vyplňování formulářů a styku s úředníky, kvalita justice, ochrana majetkových práv atd. Toho, že tyto detaily číslo vyjádřené indexem nezohledňuje, si je TI vědoma a snaží se je odstranit, např. pomocí průzkumu veřejného mínění.

Podle prof. Johanna Lambdsdorffa, autora indexu vnímání korupce, země s lepšími hodnotami indexu preferují zahraniční investoři jako bezpečná útočiště. Jeho výzkumy ukazují, že pokud země vylepší hodnotu indexu korupce o jeden bod, příliv zahraničních investic se zlepší o 15 %.93 Protože se Česká republika zlepšila v hodnocení indexu vnímání korupce v roce 2007 o 0,9 bodu oproti roku 2005 je otázkou (a stálo by za zkoumání), o kolik se zvýšily zahraniční investice v ČR za období těchto dvou let. Vyjdeme-li z odhadu prof. Johanna Lambdsdorffa mohly se zahraniční investice v ČR zvýšit až o 13,5 %. "Špatný výsledek, jehož Česká republika každoročně v indexu dosahuje, je výsledkem dlouhodobého ignorování problému korupce a všech jejích projevů takřka ve všech oblastech společnosti, sport nevyjímaje. V obzvlášť ohrožených oblastech, jimiž jsou nakládání s veřejnými zdroji, s majetkem státu a obcí, a prorůstání organizovaného zločinu do státní správy nebyla v důsledku nezájmu vládnoucích elit dosud zavedena žádná účinná systémová opatření, která by snížila míru korupčních možností a zprůhlednila postupy v oblasti správy věci veřejných. Na jedné straně by bylo liché považovat Českou republiku obecně za špatnou zemi, na druhé straně je nebezpečné devalvovat nebezpečí korupce na kavalírský přestupek.

Některé postupy veřejné správy, soudů a státních zastupitelstev ale svědčí o tom, že si ani odborná veřejnost dostatečně neuvědomuje nebezpečí tohoto zlehčování" uvedla tehdejší ředitelka české pobočky Transparency International Adriana Krnáčová.94 Česká pobočka organizace Transparency International dlouhodobě upozorňuje na nebezpečí, které plyne České republice z ignorování korupce. Poukazuje zejména na nekvalitní instituce, na vysokou míru regulace a také na nedostatečnou vymahatelnost ve smluvních vztazích.

Podle ní špatně fungují také justice a policie při vyšetřování závažných trestných činů.

Problematická je i neprůhlednost a nezákonnost rozhodování na všech úrovních veřejné správy a netransparentní spravování veřejných financí. Právě z těchto důvodů není Česká republika vnímána jako rozvinutá demokratická země s moderní veřejnou správou, která je odolná vůči korupčním příležitostem. Česká pobočka Transparency International přivítala přijetí přísnější zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (novelizovaného zákonem č. 216/2008 Sb.), stejně jako nově přijatou vládní strategii boje proti korupci.

Ing. Martin Jahn, ještě jako místopředseda vlády pro ekonomiku při reakci na hodnocení České republiky od Transparency International uvedl: „Nechci hodnocení míry korupce nebo 93 94

Pachmann, A.: Co se skrývá za indexem korupce, Právo 7.11.2006, s. 11.

Korupce v Česku klesla, v EU ale dál pokulháváme, iDNES.cz., 6.11.2006.

76

vnímání míry korupce nikterak snižovat, nicméně se domnívám, že v porovnání s některými jinými zeměmi na tom nemůžeme být o tolik hůře. Na druhou stranu jsem rád, že ty žebříčky vycházejí, protože korupce je důležitým tématem v naší společnosti a je potřeba s ní bojovat a pokud nebudeme mít určité srovnání …bude málo tlaku a se zintenzivněním toho boje nikdy nezačneme. Ty žebříčky vyvolávají rozporuplné reakce, nicméně jsem rád, že tady jsou a že můžeme s nimi pracovat a že se budeme do budoucna posouvat tím správným směrem.“95 4.2

Typy korupce v České republice

Při výzkumech Transparency International jsou rozlišovány tři typy korupce: - aktivní - praktická - pasivní Aktivní typ korupce znamená, že aktivní stranou při korupčních operacích je přímý zahraniční investor.

Praktický typ korupce znamená, že přímí zahraniční investoři platí úplatky zejména z důvodu urychlení určitých procesů.

Pasivní typ korupce znamená, že veřejní činitelé sami vyžadují úplatky za své služby.96 Výzkumy, které by objasňovaly, zda v České republice převládá typ korupce aktivní, pasivní či praktický, v současnosti neexistují. Nyní lze v tomto směru vycházet jen z expertních šetření a případových studií.

Martin Jahn k tomu uvedl: „Je potřeba vidět, že jsou tady na korupci vždycky potřeba dva, o tom se málo mluví a mohli bychom najít mnoho případů, kdy zahraniční investoři ne, že by kvůli korupci nepřicházeli, ale naopak korupci přinášejí.

To je zcela zřejmé, protože pokud se v oblasti zahraničních investic někdy objevuje korupce, tak je to zcela evidentně ten zahraniční investor, kdo v ní nějakým způsobem participuje, ať už samostatně nebo na vyzvání. Je potřeba si uvědomit, že existují dva typy zahraničních investic, první typ, kdy investor přichází, aby nakoupil firmu, která má určité postavení na trhu, určité výhody a investor si kupuje určitou část trhu nebo monopolní postavení a pak je tady silný motiv pro korupční prostředí a investor může mít zájem na poskytování úplatku, abych získal tuto výhodu nebo postavení na trhu za nižší cenu než by odpovídalo tržní ceně, nebo aby získal výhodu nad konkurencí. To je typ přímých zahraničních investic, kde se korupční prostředí může vytvořit. Pak existuje typ zahraničních investic, kde s trochou nadsázky mohu říct, státy korumpují investory, tzn. Pokud investor chce postavit nový výrobní závod,, pak se státy legálním způsobem podle pravidel EU snaží nabídnout zvýhodnění investorovi a to je oblast, kde korupce ze strany investora nepřichází příliš v úvahu, naopak investor může být odrazen, pokud jsou úplatky vyžadovány ze strany veřejného sektoru v daném státě. Je tedy potřeba rozlišovat mezi těmito dvěma typy zahraničních investic.97 Je zřejmé, že u prvního výše uvedeného typu přímých zahraničních investic se může ve vysoké míře jednat o aktivní typ korupce, protože k tomuto může být především z důvodu konkurenceschopnosti silná motivace.

95

Jahn, M.: úvodní slovo na semináři Vliv korupce v České republice na mezinárodní obchod se zvláštním důrazem na přímé zahraniční investice, konaném dne 31.10.2005, pořádaný úřadem vlády ČR a ministerstvem vnitra.

96 Podle tohoto schématu zkoumal korupci Kroman Hansen protikorupční konzultant a představitel dánské Transparency International. Tato typologie korupce je užívány při výzkumech organizovaných v Transparency International.

97 Jahn, M.: úvodní slovo na semináři Vliv korupce v České republice na mezinárodní obchod se zvláštním důrazem na přímé zahraniční investice, konaném dne 31.10.2005, pořádaný úřadem vlády ČR a ministerstvem vnitra.

77

U druhého typu investic by se v případě „koupě“ investiční pobídky na základě úplatku jednalo spíše o praktický typ korupce. K tomuto však Martin Jahn, bývalý generální ředitel Agentury pro podporu podnikání a investic – CZECHINVEST, uvedl: „V CzechInvestu jsme se snažili nastavit podmínky podpory tak, aby byly zcela jasné, transparentní a možnost pro korupci vůbec nebyla, programy byly napsány tak, aby každý od začátku věděl, co může očekávat a za jakých podmínek a prostor pro individuální rozhodování tam byl zcela potlačen. Samozřejmě to mělo i své nevýhody, stát se zbavil možnosti rozhodovat a posuzovat, do jaké míry je potřeba nějakého investora zvýhodnit a potom jsme zvýhodňovali i firmy, které by investovaly i bez této podpory, ale to byla cena, která se vyplatila za to, že v této oblasti např. investičních pobídek a tohoto systému podpory investování nikdy náznak ani podezření z korupce nebyl a ten systém to v podstatě vylučuje.“98 Ředitel sekce strategického plánování a rozvoje – CZECHINVEST Robert Hejzák uvedl, že „agentura pro podporu podnikání a investic – CZECHINVEST mimo jiné poskytuje investorům investiční pobídky a podporuje české podnikatele prostředky strukturálních fondů Evropské unie. Investiční pobídky nejsou kompenzací investorům za korupční situaci v zemi, ale ekonomickou realitou – součástí tvrdé hry o zahraniční investice.

Investiční pobídky spolu s cenou práce a kvalifikací pracovní síly patří k nejdůležitějším faktorům které ovlivňují rozhodování zahraničních investorů o umístění jejich investic do České republiky. Například konsorcium Toyota/Peugeot mělo před umístěním své investice v České republice vytipováno v rámci tzv. ,long listu‘ více než 100 alternativních lokací.

V rámci konkurenčního boje je důležité, aby Česká republika byla na těchto seznamech umístěna a nevypadla na základě špatného obrazu země nebo ekonomiky. Při porovnání jednotlivých potenciálních lokací sledují dále investoři tvrdá data, včetně dat o korupci, indexu investorské důvěry apod. Kromě statistik je pro investora rovněž důležitá osobní návštěva země a získání subjektivního názoru a zkušenosti jiných investorů, kteří již v zemi působí.

Zkušenosti ukazují, že se očekávání investorů může v určitých případech lišit od reality.

Přestože průzkumy agentury CzechInvest ukazují, že byrokracie a korupce mají v rozhodování investorů nižší váhu než např. stav infrastruktury či kvalita a cena pracovní síly, očekávání investorů v oblasti byrokracie a korupce jsou dlouhodobě vyšší než realita, s kterou se poté v České republice setkávají. V případě byrokracie a korupce se navíc jedná často o spojené nádoby, které přispívají k vytváření netransparentního podnikatelského prostředí a mohou pro některé investory představovat značný problém.

Klienti CZECHINVESTU se nejčastěji setkávají s tzv. administrativní korupcí, tj. při vydávání vstupních víz, územní/stavební rozhodnutí, zakládání podniků (zápisy do rejstříku) celní jednání…“99 4.3

Organizace korupce v České republice

Korupci lze členit na korupci malou - administrativní, se kterou se lze setkat při jednání na úřadech s veřejnými činiteli, kteří nedosahují vrcholných pozic ve veřejné administrativě a na korupci velkou - politickou, která se vyskytuje v parlamentu v souvislosti s ovlivňováním

98

Jahn, M.: úvodní slovo na semináři Vliv korupce v České republice na mezinárodní obchod se zvláštním důrazem na přímé zahraniční investice, konaném dne 31.10.2005.

99 Hejzák, R.: Příspěvek na semináři Vliv korupce v České republice na mezinárodní obchod se zvláštním důrazem na přímé zahraniční investice, konaném dne 31.10.2005, pořádaný úřadem vlády ČR a ministerstvem vnitra.

78

rozhodování poslanců a senátorů při tvorbě právních předpisů, dále ve vládě a vrcholné administrativě, zejména v souvislosti s rozhodováním o veřejných financích.100 Pokud však v určité zemi přímí zahraniční investoři preferují jednání s osobami na centrální úrovni a ostatní úrovně pro ně nejsou tak atraktivní, pak můžeme hovořit o centralizaci korupce.

Prof. Johann Lambdsdorff, autor indexu vnímání korupce uvedl, že velká politická korupce odrazuje přímé zahraniční investory méně než dezorganizovaná korupce na nižších úrovních.

Investoři chtějí mít své aktivity zajištěny z vrcholných politických, vládních či administrativních kruhů, pokud tyto mají nižší úrovně administrativy pod kontrolou. Je to z toho důvodu, že uplácení na nižších úrovních administrativy je organizačně značně náročné a výsledek není jistý v důsledku možných zásahů z vyšších úrovní administrativy či v důsledku politických tlaků, tj. může dojít k ovlivnění výsledků z centrální úrovně. Dále přímí zahraniční investoři potřebují mnohdy ovlivňovat legislativní normotvorbu. Pokud v dané zemi přímí zahraniční investoři preferují jednat s osobami na centrální úrovni a ostatní úrovně pro ně nejsou tak atraktivní, pak můžeme hovořit o centralizaci korupce.101 M. Jahn ke korupci a vlivu na zahraniční investice uvedl.: „Česká republika nemá příliš dobré postavení, na druhou stranu jsme jedním z největších příjemců zahraničního kapitálu ve střední a východní Evropě a možná i na světě, takže zcela evidentně tady přímá úměra není a také závisí na tom, jaká korupce to přesně je, do jaké míry ovlivňuje zahraniční investory.“102 A. Pachman o korupci uvádí: „V České republice se vyskytuje korupce na centrální úrovni (parlament, vláda, vrcholná administrativa) a to ve vysoké míře. Je zřejmé, že se může v souvislosti s touto korupcí jednat o značné sumy peněz a být vedeny mocenské boje. K těm zřejmě došlo v době aféry kolem financování bytu Stanislava Grosse, která předcházela prodeji Českého Telecomu, přistání porouchaných stíhaček Jas-Gripen na území České republiky (jejichž potřebnost byla vždy považována za spornou a držba za nákladnou), privatizace Unipetrolu, která se neobešla bez deklarované řevnivosti mezi PKN Orlen a společností Agrofert, dále aféry kolem firmy Čepro a Radovana Krejčíře. Poté následovalo zatýkání osob kolem pana Krejčíře a jiných, kteří se dlouhodobě a profesionálně živili především tunelováním podniků. V překotném sledu bylo odkryto vyvedení fondů Evropské unie na Ministerstvu pro místní rozvoj a aféra na Pozemkovém fondu České republiky.

V současné době každý podnikatel ví, že pokud chce činit obchod na určité úrovni, včetně té mezinárodní, tak se bez politiky a zejména politiků neobejde.“103 Osm obyvatel ČR z deseti se domnívá, že zkorumpovaní úředníci a podnikatelé tvoří propojenou síť a vzájemně se podporují. Toto vyplynulo z opakovaného mezinárodního výzkumu korupčního klimatu, který na přelomu roku 2003 až 2004 uskutečnila společnost GFK Praha (Ladislav Klika, GFK Praha).

V této souvislosti M. Pachman vyjádřil názor, že o silné centralizaci korupce v ČR nemůže být pochyb. S centralizovanou organizací korupce souvisí aktivní typ korupce, neboť podnikatelské subjekty se střetávají v silném konkurenčním boji a nespoléhají se na bezúhonnost veřejných činitelů. Přímí zahraniční investoři se v ČR setkávají s drobnou administrativní korupcí, která zřejmě není zcela pod kontrolou a vytváří přes značnou centralizaci korupce překážku v podnikání.104 100 Pachman, A.: Povaha korupce v České republice, In. Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.), Korupce.

Projevy a potírání v České republice a Evropské unii, Sborník, Masarykova univerzita, 2006, s. 77 101 Lambdsdorff, J. na semináři The Economics of Corruption, konaném 10.-20.10.2005 v Pasově.

102 Jahn, M.: úvodní slovo na semináři Vliv korupce v České republice na mezinárodní obchod se zvláštním důrazem na přímé zahraniční investice, konaném dne 31.10.2005.

103 Pachman, A.: Povaha korupce v České republice, In. Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.), Korupce.

Projevy a potírání v České republice a Evropské unii, Sborník, Masarykova univerzita, 2006, s. 79.

104 Pachman, A.: Povaha korupce v České republice, In. Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.), Korupce.

Projevy a potírání v České republice a Evropské unii, Sborník, Masarykova univerzita, 2006, s. 79.

79

Typickou korupcí je zneužívání pravomocí a postavení veřejných činitelů při obstarávání věcí obecného nebo soukromého zájmu občanů, ve zvýhodňování určitých podnikatelských aktivit, ve zneužívání informací získaných při výkonu funkce veřejného činitele. Tato forma korupce se projevuje poskytováním různých provizí a úplatků, zneužíváním pravomocí veřejného činitele, podvodnými jednáními, získáváním nepřiměřených výhod v souvislosti s výkonem veřejných funkcí, kořistěním z veřejné funkce nebo postavení veřejného činitele, neoprávněným nabýváním movitého i nemovitého majetku, veřejným obstarávání zboží, služeb a veřejných prací v rozporu se zákonem, zneužíváním informací o skutečnostech důležitých pro obchodní styk, které funkcionář nebo pracovník orgánu veřejné správy nebo veřejně právní instituce získal z titulu své funkce nebo pracovního zařazení, výkonem soukromé výdělečné nebo podnikatelské činnosti vedle výkonu funkce v orgánech veřejné správy a využívání svého postavení spojené s výkonem veřejné funkce pro soukromé podnikání a mnoha dalšími způsoby. „Korupce v postkomunistické České republice zůstala hluboce zakořeněným zhoubným nádorem a závažnost tohoto problému neustále roste. Je jím nakažena značná část byrokratického aparátu, od funkcionářů na té nejnižší úrovni až po některé nejvyšší státní úředníky.“105 Organizace Freedom House pak uvedla, že „korupce v České republice překročila stádium příležitostných individuálních úplatků vládním úředníkům. Vedle té, která se týká veřejných služeb, existuje ve státním měřítku korupce v podobě rafinovaného podnikání.“106 Vzniku korupčního prostředí u samospráv přispívá i fakt, že samosprávné orgány neustále zápasí s určitou formou ekonomické závislosti na státní správě. Korupce je tak typická jednak u volených představitelů samosprávy, ale i u starostů a členů obecních zastupitelstev a mezi členy úřadů. S velikostí spravovaného regionu vzrůstá i potenciální korupční prostředí. Je to logické, protože u malých samosprávních celků se vytrácí anonymita činnosti představitelů samosprávy, protože obyvatelé se vzájemně znají a to je účinný preventivní prvek proti korupci. Opačná situace je u velkých územně správních celků, kde anonymita je naopak průvodním jevem. Vytrácí se i zájem veřejnosti na veřejné kontrole samosprávných orgánů.

Mezi nejčastější formy korupce v oblasti samosprávy patří zneužívání obecního majetku, bytového fondu, informací, neoprávněný prodej obecních pozemků, bytových a nebytových prostor, zneužívání funkce za úplatu, přidělování a prodej obecních bytů; korupční jednání je přítomno zejména při posuzování pořadí na obecní byty, prodej nebo pronájem pozemků obce za úplatu k tzv. účelovému ovlivňování a rozhodování; důsledkem je pak např. prodej pozemku za mimořádně nízkou cenu, stanovení daňových výměrů a daňových úlev související s daněmi ve správě obce, vydávání stavebních povolení, která jsou v kompetenci obce, týkajících se drobných staveb a stavebních úprav, výkon kompetencí obce ve sféře životního prostředí, oblast programů investičního charakteru, apod. Ředitel útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (protikorupční policie) plk. Jiří Novák se vyjádřil k otázce, zda existuje odhad, kolik miliard ročně ztratí stát vzhledem ke korupci státních úředníků. „Odhad je vždy odhad a ke každé oblasti by se dalo diskutovat, když to vztáhnu např. ke státním zakázkám, tak odhaduji, že nejméně 10 % nám odchází v rámci korupčního jednání do kapes nepoctivých.“107

105

Jordan, J.M.: Klientelismus a korupce v České republice, Střední Evropa 2003, s. 114, s. 36 an. ČTK, 11.7.2001.

107 On-line rozhovor s plk. Bc. Jiřím Novákem: Nejsme politická policie, 13.02.2008, http://www.lidovky.cz/odpovedi.asp?t=NOVAK7.

106

80

4.4

Korupční sítě v České republice

Transparency International provedla hloubkový průzkum efektivnosti a průhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v České republice. Dospěla k názoru, že ztráty České republiky činily pro rok 2004 v tomto směru minimálně 32,4 mld. Kč. Vzhledem k centralizaci korupce v ČR je velmi pravděpodobné a nedávno probírané mediální kauzy to potvrzují, že k veřejným financím se přímo či nepřímo snaží dostat ti samí lidé. Se silnými konkurenty mohou vytvářet kartely a vzájemně se vykrývat při ucházení se o veřejné zakázky a nikoho jiného do tohoto lukrativního obchodu nepustit.108 Ředitel útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (protikorupční policie) plk. Jiří Novák uvedl, že „u státních zakázek uniká značný rozsah peněz. Kdyby to bylo jen deset procent, tak je to hodně. Já si soukromně myslím, že je to více.109 Vzhledem k dlouhodobé neprůhlednosti při zadávání veřejných zakázek byl přijat zákon č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách (který byl opakovaně novelizován, naposledy zákonem č. 124/2008 Sb.) a také metodiky zadávání (veřejných) zakázek.

Z vlastních poznatků BIS, získaných v průběhu roku 2005, vyplývá, že v posledních letech roste snaha skupin organizovaného zločinu proniknout do státních struktur a samosprávy.110 Bezpečnostní informační služba (BIS) ve zprávě za rok 2006 uvedla, že „pronikání organizovaného zločinu do státních struktur a samosprávy je jedním z nejzávažnějších bezpečnostních rizik. BIS se zabývá získáváním a vyhodnocováním informací s cílem odhalit závažné případy ovlivňování činnosti justičních, policejních a veřejnoprávních orgánů organizovaným zločinem, který využívá např. forem korupce, kompromitace, diskreditace, klientelismu, nátlaku, vydírání. Organizovaný zločin se zajímá zejména o takové osoby, které rozhodují o zadávání veřejných zakázek a čerpání finančních prostředků z veřejných rozpočtů a fondů, o prodeji státního nebo obecního majetku, ovlivňují územní plánování apod. Jde o osoby s přístupem ke strategickým informacím, které mohou (přímo nebo zprostředkovaně) vystupovat i jako zájemci o koupi nebo o zakázky a dostávají se tak do střetu zájmů.

Poznatky, nasvědčující takovému jednání, získala BIS zejména ze severních Čech.111 Media zveřejnila aféru s prodejem pozemků od Pozemkového fondu ČR. Hlavní město Praha podalo žaloby napadající platnost smluv, na jejichž základě převedl Pozemkový fond České republiky pozemky v Uhříněvsi soukromým podnikatelům. Primátor Pavel Bém to označil za "loupež za bílého dne". "Stát prostřednictvím pozemkového fondu pojídá sám sebe. Přišel až o dvě miliardy korun. Do pozemků zasahuje veřejně prospěšná stavba - trasa jihovýchodní části silničního okruhu. Byly proto vydány v rozporu s platným zákonem," konstatoval Pavel Bém. Podle magistrátu půda měla být vyloučena z převodů na osoby, které drží nárok na vydání náhradní půdy v rámci restitucí.112 Pozemkový fond umožnil převést za minimální cenu zemědělské pozemky na držitele restitučních nároků kvůli blížícímu se termínu ukončení restitucí. Nařízení ale platilo jen měsíc, 1,7.2005 bylo zrušeno. Za tu dobu ale stihl fond převést asi 600 hektarů pozemků za zanedbatelné ceny. Například za metr čtvereční v Praze-Uhříněvsi zaplatili spekulanti pět

108

Veřejné zakázky v České republice. Korupce nebo transparentnost? Transparency International Česká republika, 2005.

109 Kedroň, R., Husárová, L.: Šéf detektivů Novák: Načteme lidi na ministerstvech, Týden.cz., 10.3.2008.

110 Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2005, publikovaná dne 1.9.2006, kap. 2.6. Pronikání organizovaného zločinu do státních struktur a samosprávy, http://www.bis.cz/n/2006-09-01-vyrocni-zprava2005.html.

111 Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2006, publikovaná dne 21. 11. 2007, kap. 1.6.

Organizovaný zločin, http://www.bis.cz/n/2007-11-21-vyrocni-zprava-2006.html.

112 Hloušková, L.: Praha podala žalobu na Pozemkový fond, Právo, 10.11.2005.

81

korun. Nyní se z pozemků stanou stavební parcely. Pokud majitelé pozemky prodají, vydělají až dvě miliardy korun.113 Velkou korupční aférou je nákup stíhaček Gripen pro českou armádu. V březnu 1997 vláda rozhodla modernizovat letectvo a nahradit dosluhující stíhačky MiG-21 novými. Do výběrového řízení na nové nadzvukové letouny pro české vojenské letectvo se v roce 2001 přihlásilo pět uchazečů: McDonnell-Douglas/Boeing (USA, F/A-18) a Lockheed Martin (USA, F-16), Dassault Aviation (Francie , Mirage 2000-5), konsorcium EADS (EU, Eurofighter Typhoon) a BAa Systems/Saab (Velká Británie/ Švédsko JAS-39 Gripen). Kvůli netransparentnosti ze soutěže odstoupila americká firma, poté odstoupili i další uchazeči a v soutěži zůstalo jen konsorcium BAE Systems/Saab s nabídkou gripenů.

V dubnu 2002 vláda schválila nákup 24 stíhaček JAS-39 Gripen za více než 60 miliard korun.

Financování nákupu však odmítl Senát, V červnu 2004 se vláda rozhodla pro pronájem 14 gripenů na deset let za dvacet miliard korun. V červenci 2005 byly gripeny zařazeny do letectva Armády ČR. Ještě před schválením nákupu, na jaře roku 2002 byl tehdejší senátor Michael Žantovský kontaktován s nabídkou úplatku ohledně Gripenů. "Pan Žantovský byl tehdy posledním článkem toho řetězce, Britové mají jeho začátek a nyní se hledají mezičlánky, tedy prostředníci, přes které úplatky šly. Bylo prokázáno, že ke korupci došlo, ale až do současné doby se nepodařilo najít pachatele," uvedla státní zástupkyně Ivona Horská, která proto počátkem roku 2003 celou kauzu odložila.114 Švédská veřejnoprávní televize dne 20.2.2007 odvysílala reportáž v níž uvedla, že úplatky, jež byly britsko-švédským konsorciem BAE Systems/Saab vyplaceny dosud neznámým osobám dosáhly tří miliard českých korun. Tyto peníze měly skončit na kontech prostředníků, kteří měli i za cenu úplatků zajistit souhlas odpovědných českých činitelů s obchodem.115 Na počátku roku 2007 se objevily nové poznatky zřejmě proto, že v květnu 2007 uplyne pětiletá promlčecí lhůta. Ta by se mohla „stavěna“ pokud by podezření z korupce směřovalo proti někomu z tehdejších senátorů chráněných imunitou. Doba, po kterou politici požívají imunity, se totiž do promlčecí lhůty nezapočítává.

Z úplatků v řádu několika miliard britských liber spojených s prodeji nebo pronájmy stíhaček JAS-39 Gripen armádám různých států včetně České republiky by se mohli zodpovídat představitelé nejvyššího managementu obří britské zbrojovky BAE Systems. Vyplynulo to z jednání šéfů protikorupčních útvarů z Velké Británie, Švédska, USA, Rakouska, Švýcarska a České republiky, které se uskutečnilo v červnu 2008 v nizozemském Haagu.116 Mimořádně citlivá je korupce ve zdravotnictví. Tu nelze omezovat pouze na vztah mezi pacientem a lékařem, nýbrž i na zaměstnanecké vztahy v rámci tohoto sektoru. Nejčastějšími korupčními jednáními jsou úplatky s cílem získat kvalitnější péči v nemocnici, úplatky s cílem získat bezplatnou lázeňskou péči, poskytování úplatků v souvislostí s operací apod.

Ve zdravotnictví existují nestandardní vztahů mezi rozličnými subjekty. Specifický je vztah mezi zdravotní pojišťovnou a lékařem. Zdravotní pojišťovna proplácí lékaři podle sazebníku lékařské výkony a náklady s tím spojené. Je stále častějším jevem, že platby jsou mnohým lékařům propláceny a zasílány zdravotními pojišťovnami až po termínu splatnosti, nezřídka i s několikaměsíčním zpožděním. Protože někteří lékaři dostávají platby včas, nebo alespoň dříve než jiní, je zde zjevný prostor pro korupci. Představa, že lékař získá platbu včas za cenu úplatku je odsouzeníhodná, stejně jako zdůvodňování pozdního zasílání plateb zdravotními pojišťovnami lékařům, pro něž opoždění plateb může mít za důsledek ohrožení jejich soukromé praxe.

113

Tamtéž.

Troníček, J.: Nákup gripenů: policie se chystá případ znovu otevřít, Právo, 22.2.2007, s. 2.

115 Tamtéž.

116 Troníček, J.: Korupce u gripenů: vyšetřování směřuje k špičkám BAE, Právo, 9.7.2008, s. 1 a 5.

114

82

Vztah lékárna – lékař. Jsou poznatky, že některé lékárny si vytváří síť preferovaných lékařů, kteří směřují pacienty přednostně do určené lékárny. Zvyšuje se tak obrat pro příslušnou lékárnu, která odvádí tomuto lékaři určitou provizi ze zisku. Jiný způsob korupčního jednání založeného na vztahu lékař – lékárna je vystavování receptů pro pacienty, kteří lék nežádali a nepotřebují jej. Lékárna si takový lék nechá proplatit, ve skutečnosti lék není vydán. Z takto získaného výdělku lékárna odvádí lékaři provizi, nebo poskytuje lékaři jinou formu úplatku.

Vztah lékárna – farmaceutická distribuční firma. V tomto vztahu je velmi obtížné stanovit hranici únosného marketingu. Lékárny se dostávají z důvodů neplacení léků zdravotnickými pojišťovnami do finančních problémů, v důsledku kterých se dostávají do platební neschopnosti vůči farmaceutickým distribučním společnostem. Proto využívají za protislužbu nabídky těchto společností a pohledávky vůči pojišťovnám prodávají farmaceutickým distribučním společnostem. Jako protihodnota, kterou obdrží, je lukrativnější nabídka léků, nabídka úvěrů, daňové poradenství apod. Farmaceutická distribuční společnost si naopak upevňuje svou pozici na trhu s léky.

Vztah lékař – farmaceutická distribuční firma a farmaceutičtí výrobci. Zástupci distribučních firem i farmaceutických výrobců vyplácejí lékařům provize za přednostní předepisování jimi dodávaných či vyráběných léků pacientům.

Z každého předepsaného léku pak lékař probírá určitou finanční částku. Lékař může obdržet od farmaceutických a distribučních společností každý měsíc za předepsané léky větší částku, než je jeho oficiální měsíční příjem, který získává od zaměstnavatele, či prostřednictvím zdravotní pojišťovny.

Korupce existuje ve školství. Dlouhodobé projevy korupce jsou zaznamenávány na všech stupních vzdělávací soustavy. Nejmarkantnější jsou však korupční jednání při přijímání studentů na prestižní střední a vysoké školy. V tomto resortu se vyskytují rozličné formy korupčního jednání, které jsou obtížně odhalitelné, zejména v případech, kdy úplatky jsou předávány pouze v případě, že je uchazeč přijat ke studiu. V takovém případě jsou spokojeny obě strany, a proto je možnost odhalení uplácení velmi malá.

Existují korupční jednání na finančních úřadech. Korupce v daňové oblasti má řadu podob od pozorností, přes využití možností daňového poplatníka (např. přijetí dítěte daňového úředníka na místo v prosperující firmě plátce daně nebo jeho známého), přes různé druhy sponzorování sportovních, či jiných zájmových aktivit až po úplatky, podílů na zisku z částky, která zůstala neodvedena do státního rozpočtu apod. Zejména u daně z příjmů se vyskytují některá vysoce společensky nebezpečná jednání, zejména v souvislostí s neodváděním, či vracením daně z přidané hodnoty.

Jsou také poznatky o tom, že úředníci finančního úřadu obeznámení s účetnictvím vykonávají pro plátce daně finanční poradenství, a to za sjednaný podíl na částce, kterou daňovému poplatníkovi ušetřili. Prostor pro korupci se nabízí i při daňových kontrolách vyžádaných přímo daňovým poplatníkem s cílem získat co nejlepší renomé – postavení pro banky a peněžní ústavy. Výsledek daňové kontroly je v podstatě výsledkem „na zakázku“ za patřičný úplatek.

Korupce se vyskytuje také při vydávání různých povolení, vedení evidencí, provozování služeb apod. Např. velmi častým jevem jsou úplatky v souvislosti s vydáváním živnostenského povolení, při povolování dlouhodobého pobytu pro cizince na území České republiky, přednostní informace o prodeji lukrativních nebo naopak laciných objektů, bytů a domů apod.

Známy jsou korupční aféry u celníků při povolování vývozu nebo dovozu zboží. Reálně lze předpokládat, že odhalené případy jsou jen pověstným „vrcholkem ledovce,“ jehož větší část zůstává skryta pozornosti. Mnozí trhovci (např. vietnamští) prodávají zboží dovezené z ciziny za částky několikanásobně nižší než čeští prodejci. Je to možné, že přes hranice dovážejí

83

oblečení za nepřiměřeně nízkou cenu (rifle 15 Kč, košile 5 Kč apod.) Proto si mohou dovolit prodávat zboží za ceny jimž čeští prodejci nejsou schopni konkurovat. Řada podezření z korupčního jednání byla prošetřována v souvislosti s veřejnými soutěžemi a další.

Velmi citlivá je oblast korupčního jednání policistů. Jedná se o např. o běžné vyřizování přestupků v dopravě, kde má policista možnost využít vůči motoristovi, či jinému účastníkovi silničního provozu škálu sankcí, od napomenutí až po citelnou pokutu, zadržení řidičského průkazu, či udělení bodů, které přibližují řidiče odnětí řidičského oprávnění. Stejně tak jde o vyřizování mnohých žádostí, které spadají do pravomoci policie ČR. Veřejně přístupná Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2005 uvedla, že BIS disponuje informacemi o vytváření korupčního prostředí v orgánech činných v trestním řízení: „V součinnosti s orgány činnými v trestním řízení BIS potvrdila v roce 2005 pokračující pronikání organizovaného zločinu do justice. Z analýzy dostupných informací vyplývá, že existuje několik modelů diskreditace, kompromitování a zastrašování státních zástupců v průběhu trestního řízení, kterými se obžalovaný a jeho „tým“ snaží, aby státní zástupce zmírnil obvinění nebo od případu odstoupil.

BIS také disponuje informacemi o projevech korupce na různých úrovních soudní praxe.

Zejména u okresních soudů dochází prostřednictvím finančních úplat soudcům k udělování neoprávněných výhod vězňům, popř. dalším „klientům“. Do tohoto korupčního jednání jsou zapojeni i někteří advokáti a státní zástupci.

Vytváření korupčního prostředí v orgánech činných v trestním řízení ohrožuje chod státu v oblasti vymáhání dodržování práva. Snahy o ovlivňování rozhodování soudů ve prospěch obžalovaných představitelů organizovaného zločinu znesnadňují práci policie a státních zastupitelství, v některých případech dokonce zpochybňují její smysl.

Velmi závažné jsou i snahy skupin navzájem propojených osob působících v samosprávě, advokacii, školství i jinde a disponujících právními znalostmi, kontakty a vlivem v oblasti legislativního procesu. Tyto skupiny (příkladem jsou osoby okolo soudce Berky) se snaží uplatňováním korupce a vytvářením systému vzájemných závazků budovat síť účelových vztahů v justici, policii a politice.“117 Veřejně přístupná Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2006 uvedla, že BIS se „zabývala působením různých vlivových skupin, zejména těch, které jsou navázány na některé kontroverzní české podnikatele. BIS získala informace o tom, že se členové těchto skupin snaží zejména pronikat do justice a získat tak možnost ovlivňovat její výkon v zájmových případech.

BIS během roku 2006 rovněž vyhodnotila starší i aktuální poznatky získané k problematice tzv. „řízených konkurzů“. Původní podezření, že existuje širší nelegální struktura, která profituje na „řízených konkurzech“ a usiluje o cílený průnik do státní správy a justice, se nepotvrdilo. Na druhou stranu však vznikly zřejmě neformalizované skupiny osob zainteresovaných v různých úrovních konkurzního řízení, které využívají nedokonalosti právní úpravy a vzájemnou spoluprací dosahují osobního prospěchu.“118 Korupce v bankách bujela zejména od roku 1990, v souvislosti s vyřizování vysokých úvěrů, potřebných pro zájemce o privatizaci. Každoročně docházelo ke stíhání stovek příp. tisíců osob pro podvody dle § 250 TrZ a po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. pro trestný čin úvěrového podvodu. V naprosté většině případů šlo o stíhání podnikatelů, kteří se snažilo vylákat úvěry za pomoci nepravdivých nebo zkreslených údajů.

117

Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2005 (publikovaná dne 1.9.2006), kap. 2.6. Pronikání organizovaného zločinu do státních struktur a samosprávy, http://www.bis.cz/n/2006-09-01-vyrocni-zprava2005.html.

118 Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2006, publikovaná dne 21. 11. 2007, kap. 1.6.

Organizovaný zločin, http://www.bis.cz/n/2007-11-21-vyrocni-zprava-2006.html.

84

Jen výjimečně byli stíháni pro tato jednání jako spolupachatelé úředníci úvěrových oddělení bank a další bankovní úředníci. Bylo tomu tak přesto, že existovalo mnoho indicií svědčících o tom, že v řadě případů by k bankovním podvodům nedošlo bez účinné pomoci osoby uvnitř bankovního ústavu. Podnikatelé usilující o získání milionových částek úvěru se netajili tím, že úvěry získávali tak snadno proto, že jim v řadě případů za vysokou provizi napomáhali získat úvěry bankovní úředníci, kteří však zůstávali mimo potřebnou pozornost orgánů činných v trestním řízení.

Až do současnosti se v bankovním sektoru vyskytují korupční jednání související s vydáváním úvěrů a ověřování jejich krytí, s přednostním uspokojováním pohledávek bank na úkor státu, s rozšiřováním již sjednaného úvěru nad rámec smluvního ujednání apod.

V soukromém sektoru se vyskytuje uplácení prostředníků při přidělování zakázek. Běžnou součástí konkurenčního boje je korupce ve středním a drobném podnikání související opět se sférou vlivu a získání lukrativních zakázek.

Existuje však také o korupci ve sportu, např. v souvislosti s ovlivňováním výsledků zápasů v I. fotbalové lize, zejména v souvislosti se snahou klubů vybojovat si účast v lukrativních evropských fotbalových soutěžích. Korupce existuje i v nižších fotbalových soutěžích .

Existuje také tzv. samokorupce, kterou lze považovat za specifický případ korupce, kdy korumpovaný vystupuje současně jako korumpující.119 Samokorumpující osoba má pravomoc, díky níž může využít svůj vliv na uzavření kontraktu ve svůj prospěch, např. když současně podniká v daném oboru, který má jako státní úředník možnost ovlivňovat. Tak např. vysoký státní úředník rozhodne o udělení zakázky pro obchodní společnost v níž je někdy statutárním orgánem, jindy výkonným ředitelem, nebo jen zaměstnancem, nebo v ní podniká jeho rodinný příslušník (manželka, dítě, zeť).

O samokorupci může jít také u lékaři, kteří pracují na dva úvazky, přičemž první z nich mají uzavřen v nemocnicí, léčebně, či jiném zdravotnickém zařízení spravovaném státem a druhý provozují v soukromém zdravotnickém zařízení. Lékař státem spravovaného zdravotnického zařízení pak nezřídka ovlivní pacienta tak, aby využil k lékařskému zákroku či jinému ošetření či léčbě jeho soukromou ordinaci.

Obdobná situace může nastat v oblasti distribuce léčit prováděné soukromou zdravotnickou firmou, kterou vlastní lékař veřejných zdravotnických služeb.

Všechny uvedené, i zde nezmíněné formy korupce mohou mít další modifikace, a to jako přímé či nepřímé úplatkářství, nebo obecné korupční jednání. Nejzávažnější formou korupčních jednání korupci spojená s organizovaným zločinem.

Kritérií, na základě kterých by bylo možné dělit korupci, je celá řada. Uvedené charakteristiky korupčních jednání jsou ve své podstatě i vlastními dělícími kritérii korupčních jednání. Pro všechny kritéria jsou však společné čtyři základní prvky, které se odrážejí v každém korupčním jednání, a to: 1. subjekt nabízející nebo poskytující úplatu, 2. subjekt vyžadující nebo přijímající úplatu, 3. nabízený úplatek a forma poskytnuté výhody, 4. příčinný vztah mezi úplatkem a výhodou.

Uvedené čtyři prvky mohou mít celou řadu modifikací podle toho, z jakého pohledu je hodnotíme.

V korupčním jednání sehrává důležitou roli iniciátor korupčního jednání. Jím může být buď osoba, která úplatek poskytuje, proto, že má eminentní zájem na výhodě, kterou za úplatek očekává, nebo osoba, která může výhodu poskytnout. Klíčovou roli má osoba přijímající úplatek, který tak může činit jen proto, že má dominantní, či monopolní postavení v určité 119

Pojem samokorupce není obsažen v žádné právní normě. Přesto je užíván pro charakterizování určitého druhu korupce, který se specifickou obdobou obchodování na sebe, obsaženého v § 128 odst. 2 TrZ.

85

sféře působení, z čehož těží ve svůj prospěch, tudíž zneužívá tohoto svého postavení k vlastnímu prospěchu.

Významné může být posuzování korupce z pohledu charakteru subjektů korupčního vztahu.

Poskytovatel úplatku (uplácející) i přijímající úplatek (uplácený) může být jednak jednotlivec (jde o jednodušší, základní korupční jednání) nebo jím může být skupina subjektů a zde ve většině korupčních vztahů vystupuje velmi významný prvek organizovanosti korupčního jednání, který povyšuje korupční jednání na diametrálně vyšší úroveň závažnosti takového jednání.

Pokud jde o časovou souvislost mezi poskytnutím úplatku a jeho úplatek může být poskytnut před poskytnutím výhody, nebo až následně, poté, co poskytovatel úplatku výhodu získá, přičemž ten, kdo výhodu poskytnul, učinil tak proto, že o následném poskytnutí úplatku byl přesvědčen, srozuměn, měl takovou dohodu s poskytovatelem úplatku apod. Časová souvislost mezi úplatkem a výhodou má však ještě druhou rovinu, kterou je buď bezprostřední poskytnutí výhody po poskytnutí úplatku, nebo poskytnutí úplatku s očekáváním výhody až v budoucnu.

Existují korupční vztahy zcela náhodné, či ojedinělé. Vysokou společenskou nebezpečnost pak má opakované jednání, zejména pokud příjemce úplatku využívá korupčních vztahů systematicky a soustavně.

Tyto i mnohé další aspekty jsou důležité při zjišťování stupně společenské nebezpečnosti korupčního jednání konkrétní obviněné osoby a při dokazování v trestního řízení.

Z pohledu (nejen) transformujících se ekonomik je zajímavá typologie korupce na tzv. legální a ilegální korupci.120 Ilegální korupce je přímým porušením právních norem – jedná se o uplácení a podplácení, vydírání, defraudace atd. Dochází tedy k přímému porušení zákona/-ů.

Legální korupce je typem, kdy přímo nedochází k porušení zákona; právní rámec je ale natolik nedokonalý, že umožňuje řadu právních kliček, několik možných způsobů výkladu právních norem či právní úprava jednoduše neexistuje, a je tudíž možné se obvinění z korupce vyhnout, příp. korupční jednání legalizovat. Toto členění je také důležité z jiného pohledu – obecně zaběhnutá definice korupce jako zneužití veřejných zdrojů pro soukromý prospěch postihuje pouze ilegální korupci. Hraničními případy jsou pak favoritismus či kolizní jednání.121 Korupce existuje a rozvíjí se v těch státech, kde podnikatelé, společnost a politici nechtějí vidět její negativní důsledky. Korupce není neodstranitelným jevem. Nelze na druhé straně dokladovat tradované tvrzení, že prosperující státy jsou chráněny před korupci. Dokladovat to lze na zemích bohatých na nerostné suroviny. Např. v Rovníkové Guinea došlo k ohromnému nárůstu v těžbě nerostných surovin. Přesto se v této zemi v důsledku vysokých příjmů z přírodních zdrojů se vytvořil větší prostor ke korupci než k podpoře rozvoje a Rovníková Guinea se posunula na žebříčku indexu vnímání korupce o několik míst dopředu (na 152. místo).

Zásluhou mezinárodní podpory antikorupčních programů došlo k redukci korupce a chudoby v některých z nejchudších zemí světa (Chile, Barbados, Uruguay, Jordánsko a Botswana), kde se projevují i výsledky ekonomického a sociálního rozvoje.

S korupcí lze bojovat i v České republice. „Co je potřeba dělat, aby byla korupce omezena, protože korupce existuje jak v ČR ale i v jiných státech, problém je v tom, jak je odhalována a potírána. Nedávné příklady z USA a Německa ukazují, že korupce v těchto státech také bují a korupční případy jsou zcela zřejmé. Rozdíl mezi ČR a těmito státy je v tom, že v USA nebo v Německu jsou viníci nalezeni a potrestáni. U nás se o tom pouze mluví a viníci nalezeni a 120

Laitanen, A., Boj proti korupci – počestný transplantát. In: Boj proti korupci. Překlad Novotný, Č., IKSP, Praha: 1999, s. 76.

121 Vymětal, P.: Typologie korupce, In. Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.), Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii, Sborník, Masarykova univerzita, 2006, s.17.

86

potrestáni nejsou. Korupce je něco, co vyplývá z podstaty lidské přirozenosti a vyskytuje se ve všech zemích na světě, náš problém je ten, že s korupcí neumíme příliš bojovat. Je potřeba zlepšit systém potírání boje s korupcí a viníky odhalovat a trestat. Daleko lepší a účinnější je však prevence, tzn. Vytvořit takové prostředí, aby korupce vůbec nevznikala. Tady jsou možné dva přístupy – první minimalizace role státu, na to co stát opravdu musí dělat, tak aby stát příliš neintervenoval v oblastech, kde to není potřeba, aby korupční prostředí vůbec nevznikalo, a když už musí intervenovat, tak nastavit podmínky tak, aby byly zcela jasné, transparentní… Tzn. Pokud už stát někde intervenuje a musí komunikovat s privátním sektorem, musí být systém nastaven tak, aby privátní sektor věděl jasně co a za jakých podmínek platí, aby individuální rozhodování bylo omezeno.“122 Martin Jahn uvedl tři předpoklady boje s korupcí: 1. omezení vlivu státu tam, kde to není zcela nezbytné 2. tam, kde je vliv státu nutný, nastavit takové podmínky, které omezí individuální rozhodování aby soukromý sektor věděl, co ho čeká Problém je nepochybně v tom, jak je korupce v České republice odhalována a potírána. Dosud nedochází k odhalení viníků velkých korupčních caus, kteří nejsou zjištěni ani potrestáni, tak jak je tomu v již zmíněném příkladu korupce při prodeji letounů Gripen do České republiky.

I když bylo prokázáno, že ke korupci došlo, nepodařilo se zjistit osoby důvodně podezřené ze spáchání trestné činnosti, a proto nebyly naplněny podmínky pro zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ.

Severské země (Finsko, Dánsko, Švédsko, Norsko) patří mezi země s nejlepším hodnocením korupce. Na žebříčku indexu vnímání korupce jsou na čele světového hodnocení Transparency International za rok 2006. Finsko má hodnocení 9,6, Dánsko 9,5, Švédsko 9,2 a Norsko 8,8 (v intervalu od 0 do 10, kdy 10 značí minimální míru korupce v dané zemi). To kontrastuje s Českou republika, která byla hodnocena indexem 4,3. Severské země mají kvalitní protikorupční prostředí, v němž občané nejsou ochotni dávat úplatky a politikové a vysocí státní úředníci vědí, že jakékoliv korupční aféra bude mít za důsledek propuštění z funkce, trestněprávní postih a následné společenského opovržení. Politik, který se nechá zkorumpovat se dopouští politické sebevraždy. Je tomu tak v důsledku propracované preventivní protikorupční strategie, důsledného vyšetřování korupce trestního postihu bez ohledu na to jakou funkci zkorumpovaná osoba zastává. Navíc sdělovací prostředky jsou při zjišťování korupčních skandálů vysoce iniciativní a nezřídka jsou o krok napřed před orgány činnými v trestním řízení.

Při boji s korupcí může Česká republika využít příkladu severských zemí, a to i zjištění, že pro úspěšný boj s korupcí je důležité úsilí všech složek společnosti: veřejného sektoru, občanské společnosti a soukromého sektoru. Nelze setrvávat na neudržitelném přístupu, že boj s korupcí je problémem, který by měl řešit někdo jiný. Zatím podnikatelé poukazují na politiky jako příčinu korupce. Naopak politikové označují za hlavní problém bezohlednost podnikatelů a jejich touhu po obohacení.

122

Jahn, M.: úvodní slovo na semináři Vliv korupce v České republice na mezinárodní obchod se zvláštním důrazem na přímé zahraniční investice, konaném dne 31.10.2005.

87

5. Prostředky boje proti korupci 5.1

Odhalování a dokazování korupce

Odhalování a dokazování korupce je vesměs značně složité a časově náročné. Je to proto, že ve většině případů se jedná o skrytou (latentní) trestnou činnost, při které obvykle existuje pouze vztah mezi korumpujícím a korumpovaným. Ani jedna z těchto dvou stran nemá zájem, aby jejich mimoprávní vztah byl znám třetím osobám, protože jak korumpujícímu tak i korumpovanému plyne z korupčního vztahu výhoda. Vzhledem k tomu pouze v ojedinělých případech dochází k podání oznámení o podezření ze spáchání trestného činu uplácející (korumpující) osobou, nebo osobou uplácenou (korumpovanou). Výjimečně se vyskytuje také trestní oznámení podané třetí osobou, která objektivně je poškozena jednáním ze strany korumpujícího i korumpovaného nebo se tímto jednáním cítí být poškozena.

Problém ovlivňující odhalování korupčních trestných činů nastává u věcí, ve kterých vystupují jako uplácející a uplácené strany organizace, podniky, instituce a úředníci státní správy. Obzvláště to platí v případech, kdy je do korupčních aktivit zapojen organizovaný zločin, pro který je korupční prostředí významným předpokladem pro zabezpečení vlivu v různých oblastech života, zejména ve státní správě a samosprávě.

Při odhalování a vyšetřování korupčního jednání obecně se korupce spočívající v přímém poskytování a přijímání úplatků ve formě peněz vyskytuje jen u nejjednodušších způsobů poskytování výhod a služeb ve veřejném zájmu. Častěji se vyskytují promyšlené a propracované formy úplatkářství, uskutečňované formou protislužeb, vzájemného zařizování záležitostí formou lobbismu apod. Tyto formy korupčního jednání jsou pečlivě skryté, a proto velmi obtížně odhalitelné a prokazatelné orgány činnými v trestním řízení. Účastníci korupčního jednání, stejně jako jeho zprostředkovatelé, jsou osobně zainteresování na výsledku korupčního jednání. V trestním řízení nemají zájem o zjištění skutečného stavu věci, protože právě oni svým jednáním spáchali trestný čin a kromě toho po svém jednání zpravidla nezanechávají stopy. V případě, že se provádí šetření postupem před zahájením trestního stíhání podle § 158 an. TrŘ, potom účastníci korupčního jednání, kteří podávají vysvětlení sdělují policejnímu orgánu takové poznatky, které odpoutávají pozornost od skutečného stavu věci i od obou stran korupčního vztahu.

Zájem na zjištění skutečného stavu věci mají pouze osoby, které se cítí být poškozeny korupčním jednáním, v jehož důsledku nezískaly to, oč zákonnými prostředky usilovaly. Tyto skutečně či údajně poškozené osoby, někdy právnické, jindy fyzické, podávají nezřídka trestní oznámení nebo jiné podněty k trestnímu stíhání a od počátku trestního řízení účinně spolupracují s policejními orgány a poskytují jim významné poznatky, které mohou vést k zahájení trestního stíhání.

Obdobně mají zájem na zjištění korupčního jednání pracovníci kontrolních či finančních orgánů, kteří orgánům činným v trestním řízení poskytují významné informace o korupčních aktivitách rozličných osob. Občas pomáhají k odkrytí korupce také náhodní, nezainteresovaní svědkové úplatkářských a jiných aktivit.

Při odhalování korupčních vztahů, které jsou předmětem trestního řízení, je možné kromě paměťových stop ojediněle využít také materiální stopy, ať již hmotné či látkové. Jejich kriminalistické zkoumání přichází v úvahu v případech, kdy účastníci korupčního jednání podcení situaci, nedůvodně spoléhají na svoji nepostižitelnost, nebo jsou přesvědčeni, že jejich úplatkářství, pletichy apod. nebudou odhaleny, a proto nejsou dostatečně ostražití.

V určitých případech mohou vzniknout materiální stopy jako důsledek úsilí pachatelů zakrýt jednání nebo ve snaze odstranit vnější projevy nedovoleného postupu, ve snaze důsledně legalizovat korupční jednání. Proto jsou prověřovány různé písemnosti, např. plné moci, potvrzení, smlouvy o postoupení pohledávek, dokumenty o sponzorování, o původu a pohybu 88

finančních prostředků na dary a provize, o přednostním vyřízení věci obecného zájmu, o upřednostnění ve výběrovém řízení, konkursním řízení nebo v dražbě, o antidatování písemností apod. Machinace v písemnostech lze obvykle zjistit jejich porovnáním s doklady o jednáních, prověrkou databází v počítačích i dalšími způsoby. Přesto jsou materiální stopy korupčních jednání ve formě listin, zvukových a obrazových nahrávek zjistitelné jen ojediněle, např. v případech, kdy má jeden z účastníků korupčního vztahu zájem na dokumentování průběhu jednání o úplatku a podchycení výdajů či příjmů z takového jednání nebo tehdy, když si shromažďuje písemnosti či jiné důkazy za účelem vydírání dalšího z účastníků korupčního jednání pro případ, když by výsledný efekt korupce nebyl v souladu s jeho představami. Potom jde o běžné listinné důkazy, zvukové a obrazové záznamy, záznamy na telefonních záznamnících, SMS zprávy, či jiné záznamy komunikace mezi subjekty korupčního vztahu apod. Nezřídka se vyskytují i nelogické a neodůvodněné administrativní kroky, zejména při udělování výjimek, přednostních úvěrů apod.

Pokud policejní orgány zajistí materiální stopy, potom je významné kriminalistické zkoumání, které se zaměřuje na možnou identifikaci aktivních účastníků korupčního vztahu. Jedná se zpravidla o zkoumání listin, hlasu, o grafologické expertízy při zkoumání ručního písma, dále o zkoumání mechanických psacích strojů, počítačových databází, elektronických kopírovacích přístrojů, faxů, razítek apod. Výsledným efektem těchto zkoumání je zpravidla druhová identifikace věcí. Větší efekt má ovšem výsledek zkoumání vlastního obsahu písemností a zvukových záznamů, záznamů v databázi počítačů a pamětí dalších elektronických záznamových a kopírovacích prostředků. V širších souvislostech mají podobný význam a výsledek zkoumání i různé listinné důkazy o pohybu finančních prostředků na účtu, o bankovních operacích, o nákupu a prodeji zboží, faktury, internetové kontrakty, různé nabídkové listy, smlouvy s dohodnutou provizí a další.123 Jako podnět bylo policii postoupeno oznámení organizace s podezřením, že její pracovníci neoprávněně a za úplatu poskytli záruku na finanční závazek (směnku) ve vysoké nominální hodnotě, kterou současně ověřil státní orgán rovněž za úplatu jako pravou. Jako příloha oznámení byla faxová kopie fotokopie daného dokumentu, který byl nabídnut na odkoupení ručiteli závazku.

Text, který dokument obsahoval, se podařilo rozšifrovat co do druhu psacích prostředků i jejich druhové identifikace, scházející znaky byly uměle doplněny, a tak se zrekonstruoval s vysokou mírou pravděpodobnosti celý text dokumentu. Porovnáním otisků razítek postižené organizace se prokázalo, že razítka byla vytvořena amatérsky z dětské stavebnice – tiskárničky. U dvou podpisů statutárních orgánů byly shledány shodné znaky s jejich pravými podpisy, které vedly až k téměř absolutní shodě. U ověřovacího podpisu a razítka byla rovněž prokázána shoda s podpisem úředníka, který ověření směnky prováděl, včetně použitého razítka.

Bylo provedeno i orientační srovnání většího počtu stejných ověřovacích listin vyplněných a potvrzených podezřelým úředníkem a shledáno, že listina měla v počátku charakter potvrzení závazku, že uvedená podezřelá osoba uhradí určitou finanční sumu v určitém čase a místě za to, že za předloženou směnku organizace převezme záruku. Pravost a oficiálnost této listiny byly ověřena i v protokolu, deníku písemností, kde byla zapsána.

Lze se setkat i se stopami daktyloskopickými, zajištěnými na bankovkách, které byly předmětem úplatku, listinných materiálech, které byly poskytnuty některou ze stran korupčního vztahu, stopy látkové – biologické zajišťované na různých předmětech potvrzujících přítomnost té které osoby na určitém místě, kde došlo ke výměně informací nebo prostředků, které byly předmětem úplatku apod. Pro trestní řízení však mají zpravidla

123

Chmelík, J. a kol.: Pozornost, úplatek a korupce, Linde Praha, 2003, s. 110.

89

podpůrný význam, bezprostředního korupčního jednání se nedotýkají, nebo jen zcela okrajově.

Za typické vyšetřovací situace u úplatkářství lze označit následující: a) Pachatel aktivně poskytuje, nabízí nebo slibuje úplatek, aby za něj od jiné osoby získal výhodu nebo obstarání věci obecného zájmu. b) Pachatel poskytuje, nabízí nebo slibuje úplatek na základě přímého či zprostředkovaného požadavku jiné osoby, která takto podmiňuje splnění požadavku výhody nebo obstarání věci obecného zájmu. c) Pachatel přijímá, požaduje nebo dá si slíbit úplatek od jiného jako protihodnotu služby, kterou mu poskytuje.124 Potřebné je v policejní praxi sledovat podněty, které vyvolávají důvodné podezření, že konkrétní osoba spáchala konkrétní trestný čin a zakládají povinnost orgánů činných v trestním řízení tyto podněty prověřovat a kvalifikovaně se jimi zabývat. Při prověřování podnětů se zjištění mohou významně odchýlit od události popsané oznamovateli, kteří řadě faktů přisuzují jiný význam, než ve skutečnosti mají. Mnozí oznamovatelé poskytují policejním orgánům tendenční nebo účelový obraz události.

Prvním z podnětů, adresovaných orgánům činným v trestním řízení jsou u korupčních jednání oznámení od osob, které vstoupily do korupčního vztahu, protože potřebovaly z naléhavého důvodu obstarat věc obecného zájmu s osobu, která jim v této věci mohla zajistit získání výhody, přednostního postavení či zabezpečení jiného zájmu. Tyto osoby vstupují do korupčního vztahu s určitou představou výše úplatku a jednají mnohdy v určité tísni, či jiné svízelné situaci. Toho využívají jiné osoby, které zdánlivě nebo skutečně mohou těmto osobám pomoci, za to však zpravidla požadují (dají si slíbit nebo přímo obdrží) úplatek, který je však v hrubém nepoměru s tím co získávají a přesahuje možnosti protistrany. Zejména v případech, kdy osoba požaduje vysoký úplatek za obstarání věci obecného zájmu na druhé osobě jednající v tísni, dochází (byť nepříliš často) k oznamování podezření ze spáchání trestného činu úplatkářství.

Druhou kategorií podnětů jsou oznámení občanů, kteří nejsou účastníky korupčního vztahu a oznámení činí na základě informací získaných z korupčního prostředí nebo od osob, které se samy obávají oznámení podat z obavy, že budou také trestně stíhány za to, že poskytly úplatek, který byl po nich požadován. Tato oznámení bývají často zkreslena, a proto musí být pečlivě prověřována jejich věrohodnost. Vyskytují se i případy, kdy jsou podávána nepravdivá oznámení, a to ze msty, s úmyslem poškodit a zdiskreditovat jinou fyzickou či právnickou osobu. K tomu dochází k řady osobních důvodů, zřejmě však nejčastěji ve snaze zlikvidovat úspěšného podnikatele, či firmu.

Třetím typem podnětů jsou oficiální zjištění kontrolních orgánů o korupčním jednání v hospodářské sféře, mezi podniky, organizacemi, státním a veřejným sektorem. Do této kategorie patří zejména tzv. privatizační aféry, zmanipulovaná výběrová řízení a další. Mnohé podněty podává orgánům činným v trestním řízení Finančně analytický útvar ministerstva financí, který vyhodnocuje informace o podezřelých obchodech oznamovaných bankami a dalšími právnickými a fyzickými osoby, a to podle zákona č. 61/1996 Sb. o legalizaci výnosů z trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Informace o korupčních vztazích jsou získávány také kontrolní a analytickou činností orgánů státní správy. Podněty tohoto typu jsou potřebné, i když v nich často chybí informace, na základě kterých by bylo možno posoudit, zda vůbec jde o podezření ze spáchání blíže neurčeného trestného činu. Důsledkem toho je skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nezřídka musejí odložit věc proto, že šetřením před zahájením trestního stíhání zjistí, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a není ani namístě věc vyřídit jinak (§ 159a odst. 1 TrŘ).

124

Chmelík, J. a kol.: Pozornost, úplatek a korupce, Linde Praha, 2003, s. 110.

90

Čtvrtým typem podnětů jsou informace získané vlastní činností policie nasvědčující podezření, že je páchán korupční trestný čin. Jedná se o povinnost všech policejních orgánů, vyplývající ze zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů.125 Oznámení ani jiné podněty o podezření ze spáchání korupčního trestného činu neobsahují v praxi základní informace potřebné k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění konkrétním osobám. V řadě případů chybí popis skutku, jehož se podnět týká, není uvedeno z čeho je dovozováno podezření a čím je dokladováno, chybí i konkretizace osob účastnících se korupčního jednání a jejich postavení v korupčním vztahu. Ani u oznámení a dalších podnětů podávaných organizacemi nebo kontrolními orgány nejsou vždy doloženy závěry kontrolních orgánů. Nejsou uváděny ani jasné a zřetelné důkazy korupce, které zjišťují až policejní orgány při svém šetření.

Pokud podezření ze spáchání trestného činu oznámí občan policejnímu orgánu, nebo státnímu zástupci či soudu, je s ním sepsáno písemné oznámení, v němž se zaznamenává charakteristika korupčního jednání, vývojové stadium korupčního jednání (tj. zda se jedná o úplatkářství připravované, probíhající nebo již spáchané), oznamovatelem udávané místo a čas spáchání činu, jména účastníků korupčního jednání a případných svědků.

Podněty (oznámení) přijímají všechny orgány činné v trestním řízení na kterékoli organizační a řídící úrovni a předávají je k prověření orgánu, který je věcně a místně příslušný k prověřování podnětu.

Kriminalistické a operativně pátrací postupy, uplatněné ve stadiu před zahájením trestního řízení a v průběhu prověřování postupem podle § 158 trestního řádu (tedy po sepsání záznamu o provedení úkonu trestního řízení podle § 158 odst. 3 TrŘ), zahrnují soubor prostředků a opatření sloužících k získání informací o události popsané v podnětu či oznámení.

Místo činu je u trestných činů úplatkářství, pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě, či jiných korupčních deliktů obtížně identifikovatelné a má výrazně menší význam než u jiných trestných činů. Při prověřování podnětů a oznámení a při odhalování trestné činnosti korupčního charakteru jsou využívány různé operativně pátrací a technické prostředky, které jsou upraveny trestním řádem. V rámci trestního řízení i mimo ně je prováděno finanční šetření. V trestním řízení provádí finanční šetření orgány činné v trestním řízení a mimo rámec je koná finančně analytický útvar ministerstva financí, který je oprávněn i bez souhlasu soudu zjišťovat utajované skutečnosti.

Finanční šetření je také součástí činnosti speciálních úvarů finanční a protikorupční policie zabývajících se odčerpáváním výnosů pocházejících ze závažné trestné činnosti včetně tzv. praní špinavých peněz, při kterém dochází k úplatkářství či v obecné rovině ke zkorumpování úředníků státní správy.

Odhalování trestné činnosti korupčního charakteru však probíhá i nezávisle na oficiálních podnětech, na základě tzv. indikátorů korupčního jednání. Jsou jimi např. nákladný způsob života neodpovídající výši oficiálního příjmu (nadstandardní způsob života, vysoké investice, obchodní transakce vymykající se legálnímu příjmu apod.), uplatňování výhod při nákupech v síti vytypovaných obchodů a organizací, neobvyklé nabídky bezplatných služeb a výhod, přednostní zajištění věcí, přijetí ke studiu aniž by byly splněny základní předpoklady, přednostní obstarání věcí obecného zájmu na úřadech místní samosprávy, poskytování nákladných reklamních dárků, velkorysé sponzorské dary, zásadní změna stylu života, soukromá neoficiální jednání v souvislosti s veřejnými zakázkami, sporná rozhodnutí státního orgánu, zvýhodňující jednu ze stran, a další.126 Policie se při odhalování a prověřování korupčního jednání zaměřuje na zjišťování čtyř významných skupin informací.

125

Chmelík, J. a kol.: Pozornost, úplatek a korupce, Linde Praha, 2003, s. 110.

Budka, I., a kol.: Vybrané kapitoly z činnosti služby kriminální policie a vyšetřování. Policejní akademie České republiky, Praha: 2002.

126

91

První skupina informací se týká životního stylu korumpovaného nebo korumpujícího subjektu, který se vymyká obvyklému standardu. Významné jsou informace nasvědčující změně způsobu chování a jednání osoby, neočekávané změně stylu života, neobvyklé velkorysosti ze strany sponzorů a podnikatelů, trestní minulosti osoby, kontaktům s podsvětím a další.

Druhá skupina informací se týká materiálního a finančního zázemí prověřované osoby.

Významnými jsou v této souvislosti poznatky svědčící o výrazně se zvyšující životní úrovni podezřelé osoby, či její rodiny, neodpovídající příjmům, ani jiným legálně získávaným finančním zdrojům. Za podezřelou je považována i výrazně narůstající hodnota movitého a nemovitého majetku, stejně jako finančních prostředků na účtech.

Třetí okruh významných informací zjišťovaných v průběhu odhalování a prověřování se týká konkrétních aktivit subjektu korupčního vztahu a přístupu k jeho povinnostem. Jsou zjišťovány zejména aktivity osoby v ekonomické oblasti, způsob vedení účetnictví podniku nebo osoby, informace a důvody, které vedou subjekt k vytváření dceřiných společností a jejich úloha v systému podniku, organizace apod. Také jsou prověřovány monopolistické aktivity a postavení na trhu, důvody vytváření a činnost kartelů (zda důvodem jejich vytváření není likvidace malých a středních podnikatelů), zahraniční aktivity, zejména v tzv. oblasti daňových rájů, mimořádné výhody při nákupech (rabaty, příznivější financování, zkracování čekací doby apod.), informace k vedlejší činnosti, nabídce bezplatných služeb či jinak výhodných služeb, důvody častého opakování služebních cest na jedno a totéž konkrétně určené místo, k jednomu a témuž určenému subjektu, důvody soustavných vzájemných návštěv uzavřeného okruhu podnikatelů, či jiných subjektů, důvodům kladného vyřízení sporného nebo jinak problémového případu, věci, důvody vedoucí k náhlému a neodůvodněnému zredukování hodnoty zakázky na obnos, který umožňuje zadat zakázku z tzv. „volné ruky“ bez vyhlášení výběrového řízení, podmínky uzavření dohody s nápadně nevýhodnými podmínkami apod. Čtvrtou skupinou významných informací zjišťovaných v rámci odhalování a prověřování korupčních jednání jsou ty, které se dotýkají vlastního životního stylu podezřelého subjektu, jeho finančních možností, ekonomických aktivit apod.127 Přípravné řízení začíná buď zahájením trestního stíhání sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 TrŘ) nebo provedením neodkladného či neopakovatelného úkonu, který zahájení trestního stíhání předchází (§ 160 odst. 2 a 4 TrŘ) nebo sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 5 TrŘ).

Nejčastěji probíhá přípravné řízení u korupčních trestných činů od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Procesní postupy a úkony prováděné podle trestního řádu navazují na kriminalistické a operativně pátrací postupy. O zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl (§ 158 odst. 3 TrŘ). V průběhu přípravném řízení mají orgány činné v přípravném řízení co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledat důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1, § 164 odst. 1 TrŘ).

Přípravné řízení se člení na postup před zahájením trestního stíhání, který zahrnuje objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin v rámci postupu před zahájením trestního stíhání (§ 158 až § 159b TrŘ) a na vyšetřování, tj. úsek od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, nebo jiného vyřízení věci (§ 160 až § 179 TrŘ).

127

Chmelík, J. a kol.: Pozornost, úplatek a korupce, Linde Praha, 2003, s. 120.

92

Účelem přípravného řízení je opatření podkladů pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se má zabývat soud, či zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno.

V přípravném řízení se také u korupčních trestných činů zajišťují důkazy a osoba obviněného pro budoucí trestní řízení před soudem a dokazování se provádí jen v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba, nebo zda je na místě odložení věci, či její jiné vyřízení. U korupčních trestných činů jsou shromažďovány a zajišťovány zejména takových důkazů, které by soud nemohl provést z časovým odstupem v hlavním líčení, ať již vzhledem k riziku jejich pomíjivosti, anebo vzhledem k možnosti jejich znehodnocení či poškození. Úkony prováděné postupem před zahájením trestního stíhání, tedy prověřováním podle § 158 TrŘ jsou použitelné jako důkaz v průběhu vyšetřování, tedy po zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ, pokud byly provedeny v souladu se trestním řádem. Úřední záznamy o podaných vysvětleních slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah (§ 158 odst. 3 TrŘ). Tato úprava umožňuje osobám obviněným z úplatkářství, či jiného korupčního jednání, i v případech kdy se rozhodnou vypovídat, ponechat bez reakce obsah jejich vysvětlení, jež podaly před zahájením trestního stíhání.

Při prověřování trestních oznámení a jiných podnětů je možné použít celou škálu důkazních prostředků. Zejména mohou policejní orgány vyžadovat vysvětlení, odborné vyjádření, znalecké posudky, obstarávat spisy, jiné písemné materiály a podklady, ohledávat věci a místa činu, pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, zadržet podezřelou osobu a činit další úkony uvedené v § 158 odst. 3 trestního řádu.

Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1.1.2002 byly do trestního řádu začleněny operativně pátrací prostředky, dříve obsažené v zákonu o policii.

Těmito operativně pátracími prostředky jsou předstíraný převod (§ 158c TrŘ), sledování osob a věcí (§ 158d TrŘ) a použití agenta (§ 158e TrŘ). (Jimi se blíže zabývám v kap. 5.6 až 5.8 této práce).

Pokud bylo zjištěno, že se stal trestný čin a je známa osoba důvodně podezřelá z jeho spáchání, je možné přejít po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění konkrétní osobě podle § 160 odst. 1 TrR do stádia vyšetřování.128 Také celní orgány jsou oprávněny ke sledování podle celního zákona s tím, že výsledky tohoto úkonu jsou využitelné i pro trestní řízení.129 Při vyšetřování korupčních deliktů je nutno zodpovědně určit předmět a rozsah dokazování, který je určen v ustanovení § 89 odst. 1 TrŘ, v němž jsou demonstrativně uvedeny okruhy, které je v trestním řízení prokazovat. Jde o standardní rozsah dokazování, který je nezbytně nutný k tomu, aby bylo možné posoudit skutek, následek jednání a míru zavinění obviněného a tam, kde to zákon vyžaduje, i motiv jeho jednání. Nezbytnou okolností, která je vždy předmětem dokazování, je otázka příčin a podmínek, které umožnily nebo přispěly ke spáchání trestného činu.

Základním důkazním prostředkem u trestných činů úplatkářství nebo trestných činů, jejichž charakteristickým znakem jsou pletichy, je výslech obviněného a výslechy svědků. Protože pro korupční trestné činy je typický úzký okruh osob (korumpující – korumpovaný nebo uplácený – uplácející nebo poskytující úplatek – přijímající úplatek apod.), které mají relevantní informace k případu, které mnohdy jako obvinění nesdělují, aby se neusvědčovali.

128

Nebo je možné přejít do zkráceného přípravného řízení, ve kterém je povinnost policejního orgánu sdělit osobě podezření podle § 179b odst. 3 TrŘ.

129 Srov. ustanovení § 37a - § 37d zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (celní zákon).

93

Protože v řadě korupčních vztahů komunikují uplácející a uplácený prostřednictvím zprostředkovatele, také tato osoba disponuje řadou informací, které mohou přispět k objasnění věci, pokud se však rozhodne jako obviněný vypovídat. Osoba, která zprostředkovává úplatek (výhodu či obstarání věci obecného zájmu) mezi uplácejícím a upláceným je obviněna z nepřímého úplatkářství podle § 162 TrZ, pokud přijme úplatek za to, že korupční vztah zprostředkuje, nebo že svým vlivem bude působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Pokud zprostředkovatel zprostředkuje úplatek po dohodě s jednou či druhou stranou (upláceným či uplácejícím), podle míry zapojení do tohoto vztahu může být takové jednání posouzeno jako spolupachatelství (§ 8 odst. 1 TrZ), nebo jako účastenství na trestném činu /organizátor, návodce či pomocník podle § 10 písm. a), b), c) TrZ/.

Informace o úplatkářství mohou poskytnout orgánům činným v trestním řízení svědkové jednání mezi uplácejícím a upláceným nebo osoby, které o korupčním jednání získaly zprostředkované informace. Tyto případy, kdy existuje svědek korupčního jedná jsou jen ojedinělé. Pokud však svědkové existují mohou být významným zdrojem usvědčujících důkazů a mohou popsat způsob komunikace mezi upláceným a uplácejícím, v jaké situaci uplácející jednal a jak na ni reagoval uplácený, motiv jednání uplácejícího, charakter výhody, kterou uplácející požadoval, zda za tuto výhodu sám úplatek nabídnul, nebo zda za poskytnutí této výhody úplatek žádala druhá strana, jaké podmínky byly dohodnuty, vědomost uplácející strany, že žádá, nabízí či poskytuje úplatek veřejnému činiteli, co bylo předmětem úplatku (peníze, věc či jiná výhoda nebo neoprávněný prospěch), informace k dalším osobám, které mohou informace poskytnout a řada dalších cenných informací.

V závažných korupčních případech lze využívat institut utajeného svědka, zajištění prostředků na účtu u banky, záměny zásilek a sledování zásilek a také odposlech a záznam telekomunikačního provozu (srov. blíže kap. 5.2. až 5.5. této práce).

Dalším důkazním prostředkem, který lze v některých případech využít při dokazování korupčního jednání, je rekognice (§ 104b TrŘ), jež se může týkat i věcí, které byly předmětem úplatku, např. šperky, cenné papíry, bankovky (pokud byly speciálně označené) apod.

Výjimečně je důkazním prostředkem konfrontace osob (§ 104a TrŘ), i když nezřídka neplní účel, protože osoby, které jsou postaveny tváří v tvář, zpravidla setrvají na svých původních výpovědích.

Důležitým věcným důkazem mohou být zvukové a obrazové záznamy získané vydáním nebo odnětím věci (§ 78, § 79 TrŘ) nebo při osobních a domovních prohlídkách (§ 82 a násl. TrŘ).

Zejména zvukové záznamy pořizované zpravidla skrytě jednou ze stran korupčního vztahu mohou dokazovat průběh jednání mezi upláceným a uplácejícím, případně se zprostředkovatelem.

Podpůrným důkazním prostředkem jsou výpisy z účtů účastníků korupčního vztahu, kterými je prokazován převod finančních prostředků z účtu uplácejícího na účet upláceného, nebo je dokladován výběr z účtu uplácejícího a přijetí hotovosti na účet upláceného. Takové výpisy z účtů může vyžádat v přípravném řízení jenom státní zástupce (§ 8 odst. 2 TrŘ) nebo v řízení před soudem předseda senátu.

U korupčních trestných činů spojených s pletichami (§ 128a - §128c, § 256b TrZ) jsou předmětem dokazování veškeré písemnosti související s vyhlašováním a průběhem veřejné soutěže, veřejné dražby o řízením konkursním a vyrovnacím. Prokázána musí být mimo jiné forma a míra prospěchu a její adresnost. Náležitě musí být zadokumentována charakteristika soutěžitelů, dražebníků a účastníků dražby, rovnost podmínek veřejné soutěže, veřejné dražby a podmínek řízení konkursního a vyrovnacího, způsob a včasnost jejich zveřejnění a transparentnost celého průběhu těchto právních vztahů.

94

Při dokazování korupčních trestných činů jsou využíváni i znalci a odborníci různých oborů, zejména jsou vyžadována odborná vyjádření nebo znalecké posudky (§ 105 a násl. TrŘ) k podávání odborných vyjádření a znaleckých posudků z oboru kriminalisticko-technických, jako je daktyloskopie, chemie, fonoskopie, grafologie a další. Zkoumány jsou zajištěné dokumenty, platidla, útržky papírů, zvukové záznamy, psací prostředky a další.

Dále je zkoumána pravost razítek a jejich shoda s otiskem na zajištěném dokumentu, písmo na zajištěných dokumentech a způsob jeho vzniku, jsou porovnávány dokumenty podle písemného projevu a druhu písma. Zvláštní oblastí znalecké expertízy je zkoumání ručního písma. Objektem zkoumání jsou také psací stroje a počítačové tiskárny. Zkoumány jsou i hlasy osob zachycené na zvuková média, stejně jako videozáznamy.

Jsou vyžadována také odborná vyjádření a znalecké posudky z oboru ekonomiky, účetnictví a dalších. Předmětem zkoumání jsou dokumenty o hospodaření subjektu, o účetních machinacích, i machinace s vyhlašováním veřejných soutěží a veřejných dražeb apod. Škála důkazních prostředků, které mohou být využity při dokazování korupčních jednání, je velmi široká a odvíjí se od konkrétního případu. Důkazní prostředků, které mohou být využity při dokazování korupčních jednání jsou pouze předpokladem pro prokázání úplatkářství, či jiného korupčního jednání.

Dokladem tohoto tvrzení jsou mnohé široce publikované případy, v nichž se po mnoha měsících, či několika letech nepodařilo podezřelým a posléze obviněným osobám prokázat korupci, o níž byly policejní orgány přesvědčeny a státnímu zástupci navrhovaly podání obžaloby, k jejímuž podání však státní zástupce neshledal důvod.

V trestní věci, kterou novináři nazvali kauza biolíh, usilovala policie o dokázání korupčních vazeb mezi různými osobami. V březnu 2006 policisté zadrželi sedm osob pro podezření z ovlivňování rozhodování státu pomocí úplatků. Podezření se týkala zejména ministerstev dopravy a zemědělství. Podle obvinění zástupci firmy Bioferm prostřednictvím lobbisty Františka Vybírala upláceli státní úředníky kvůli připravovaným lukrativním obchodům s bionaftou. Policie dokonce zadokumentovala tok patnácti miliónů korun, které označila jako úplatek. Podle policistů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu měl František Vybíral rozdávat milionové úplatky dvěma úředníkům ministerstva dopravy, Ludmile Schwarzové a Josefu Lázničkovi, a také poradci ministra práce a sociálních věcí Janu Hanáčkovi. Od těchto osob měl Vybíral dostávat důležité informace k připravované miliardové státní zakázce na přimíchávání biolihu do benzinu. Za 15 milionů korun měl lobbista Vybíral prostřednictvím Lázničky a Schwarzové zajistit kolínskému lihovaru lukrativní zakázku na výrobu biolihu.

Státní zástupkyně však k překvapení policie i veřejnosti nepodala obžalobu protože nebylo prokázáno, že peníze byly poskytnuty kvůli obstarání věci obecného zájmu. Nebyla vyvrácena obhajoba dle níž lobbista Vybíral patnáct miliónů převzal, avšak peníze byly půjčkou, která byla doložena smlouvou. Policisté nedokázali věrohodně doložit co udělal Vybíral a státní úředníci ve prospěch Biofermu. Proto v této části kauzy biolíh státní zástupkyně v červenci 2007 zastavila trestní stíhání. Také v další části kauzy biolíh, týkající se úniku údajů z policejního spisu došlo ke stejnému ukončení případu. Obvinění realitního magnáta Miloše Červenky, že si chtěl přes Vybírala zajistit policejní spis dokladující jeho aktivity související s nákupy a machinacemi s pozemky nebylo prokázáno a Vrchní státní zastupitelství v Praze trestní stíhání v dubnu 2008 zastavilo. 1) 1) Srov. blíže: Žalobkyně zastavila kauzu biolíh, nejde o trestný čin, MFDnes, 11.7.2007, Slonková, S.: Policie měla důkazy o úplatcích. Rozplynuly se, Aktuálně.cz., 11.7.2007, Samek, M., Husárová, L.: Končí kauza biolíh. Byla to provokace, řekl žalobce, Týden.cz., 28.4.2008 Policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu byli již na začátku trestního řízení přesvědčeni, že prokážou korupční vazby mezi různými osobami a dokážou ovlivňování rozhodování státních orgánů pomocí úplatků v kauze biolíh. Proto také poskytovali veřejnosti 95

informace, a to již od doby zadržení podezřelých osob. Orgány činné v trestním řízení se však mohou se skutkem seznámit pouze nepřímo, a to na základě důkazů, přičemž výsledek trestního řízení a dosažení jeho účelu závisí na úplnosti, věrnosti a přesnosti dokazování.

Cílem dokazování v této, i v jiných věcech, je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ( § 2 odst. 5 první věta TrŘ).

Zákonem č. 265/2001 Sb. bylo přesunuto těžiště dokazování do řízení před soudem, a proto se podstatně omezil rozsah dokazování v přípravném řízení. Dokazování se koná ve všech stádiích trestního řízení, přičemž v každém stadiu má dokazování určitá specifika v důsledku rozdílného účelu jednotlivých stadií.

Před zahájením trestního stíhání sdělením obvinění určité osobě lze opatřovat jen důkazy, které se opírají o neodkladné nebo neopakovatelné úkony ( § 160 odst. 1, 2 a 4 TrŘ), nebo jde o získání zvukových, obrazových a jiných záznamů za použití operativně pátracích prostředků (§ 158b odst. 3 TrŘ). V kauze biolíh byly využívány odposlechy a záznamů telekomunikačního provozu, z nich vycházelo obvinění.

Dokazováním v průběhu vyšetřování, tedy po zahájení trestního stíhání, orgány činné v přípravném řízení opatřují podklad pro své rozhodnutí. Státní zástupce před podáním obžaloby pečlivě přezkoumá výsledky přípravného řízení prověřením celého vyšetřovacího spisu a posoudí, zda dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Státní zástupce musí ověřit, zda policejní orgán provedl dokazování o všech okolnostech tvořících rozsah dokazování v přípravném řízení. S přihlédnutím k § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ musí být rozsah těchto skutkových zjištění takový, aby byly zjištěny základní skutečnosti potřebné pro rozhodnutí soudu. Věc musí být objasněna alespoň tak, aby soud měl pro své rozhodnutí ve stadiu projednání trestní věci před soudem spolehlivý podklad.

V přípravném řízení je proto nutné objasnit okolnosti, které vztahují ke znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeného v obžalobě, okolnosti týkající se stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4 trestního zákona), jakož i poměrů obviněného. Dále je nezbytné prověřit obhajobu obviněného a zjistit okolnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu, případně i ochranného opatření a také výroku o náhradě škody. Skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 TrŘ).

Státní zástupce má podat obžalobu i v případě, jestliže si dvě skupiny důkazů odporují a rozpory již nelze odstranit, protože další důkazy neexistují nebo se již dostupnými prostředky nedají opatřit. Za této situace nezbývá, než aby soud po provedení důkazů v hlavním líčení podle § 2 odst. 6 TrŘ zhodnotil, co jimi má být zjištěno (rozh. č. III/1964 Sb. rozh. tr.).

Státní zástupce nemusí podat obžalobu na obviněného, má-li závažné pochybnosti o jeho vině a na základě důkazů provedených v přípravném řízení dospěje k závěru o tom, že se skutek nestal, že není trestným činem nebo že jej nespáchal obviněný (srov. § 172 odst. 1 písm. a) a c) TrŘ). Jestliže však dosud provedené důkazy zároveň dovolují závěr o vině obviněného i o jeho nevině, další důkazy již ve věci v přípravném řízení provést nelze, státní zástupce v takovém případě nemůže nahradit projednání věci v řízení před soudem a musí proto přistoupit k podání obžaloby.130 Na základě důkazů provedených v kauze biolíh navrhl policejní orgán státnímu zástupci podání obžaloby. Státní zástupce však obžalobu nepodal a trestní stíhání obviněných zastavil.

Učinil tak k údivu policie i veřejnosti, která byla systematicky informována o vývoji kauzy biolíh, s důrazem na důkazy, které obviněné usvědčovaly z trestné činnosti. Pro veřejnost bylo proto překvapující, že státní zástupce zastavil trestní stíhání, byť o důkazem ve prospěch obviněných veřejnost informována nebyla.

130

Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád. Komentář. 5. vydání, díl I. Praha, C.H.Beck 2005, str. 1358.

96

Zatímco policie byla v cause biolíh přesvědčena, že jsou důvody k podání obžaloby, státní zástupce k tomuto závěru nedospěl. Nejen, že nezjistil jednoznačné důkazy o korupci, nýbrž ani existenci dvou skupin důkazů, které si odporují, a proto důkazy provedené v přípravném řízení zároveň dovolují závěr o vině obviněného i o jeho nevině, což by odůvodňovalo podání obžaloby. Naopak dospěl k jednoznačnému závěru, že skutek není trestným činem, a proto nelze podat obžalobu, nýbrž je nutno zastavit trestní stíhání.

Jakýkoliv případ zastavení trestního stíhání, či zproštění obžaloby ve věci, o níž byla informována veřejnost, nutí připomenout existenci ustanovení § 8a odst. 1, 2 TrŘ, podle něhož orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům. Orgány činné v trestním řízení musejí dbát na to, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posuzování věci, nezveřejňovaly o osobách, které mají účast v trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho proti němuž se vede trestní řízení hledět jako by byl vinen (§ 2 odst. 2 TrŘ).

Z těchto důvodů orgány činné v trestním řízení musejí odepřít poskytnutí informací (§ 8a odst. 2 TrŘ).

Pokud policie informuje veřejnost prostřednictvím sdělovacích prostředků ještě před zahájením trestního stíhání, měla by při poskytování informací o podezřelém postupovat ještě obezřetněji, protože disponuje pouze minimem informací, které mohou být jednostranné a nemusejí být potvrzeny v průběhu vyšetřování.

Postup před zahájením trestního stíhání je prvním stádiem trestního řízení a zároveň i přípravného řízení, v němž orgány činné v trestním řízení postupují zásadně podle trestního řádu (§ 158 až § 159b TrŘ). Jedná se o počátek trestního procesu, jehož úlohou je zjišťovat podmínky, na jejich základě může být učiněn závěr o přechodu věci do dalšího úseku trestního řízení nebo závěr o tom, že tu takové podmínky chybí a je nutno věc řešit mimo rámec trestního řízení.

Považuji za nesprávné, aby orgány činné v přípravném řízení podávaly informace postupu před zahájením trestního stíhání. Ve fázi ověřování podezření ze spáchání trestního činu je třeba zajistit utajení informací o podezřelém, a proto je nepřípustné zveřejňovat, že určité osobě bude sděleno obvinění ještě předtím než bude tento úkon proveden. Tedy i v kauze biolíh byla veřejnost informována zřejmě předčasně. Generálně preventivní efekt informací zveřejněných po dobu jednoho, resp. dvou let policejními orgány o kause biolíh byl v rámci boje s korupcí zcela negován informací státního zástupce o zastavení trestního stíhání.

Je otázkou proč v konkrétní trestní věci shledá policejní orgán konající vyšetřování důvod k podání návrhu na obžalobu, zatímco státní zástupce důvod k podání obžaloby neshledá.

Přitom policejní orgán vykonával úkony přípravného řízení a státní zástupce nad nimi vykonával po dobu více než jednoho roku dozor. Pokud státní zástupce vykonává dozor nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení zodpovědně a se znalostí věci, neměly by se v přípravném řízení vyskytovat zásadní odlišnosti v posouzení věci policejním orgánem a státním zástupcem. Neshledá-li státní zástupce po skončení vyšetřování důvod k podání obžaloby, potom je otázkou zda byl skutečně důvod k poskytování informací o trestním řízení veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků již od prvních úkonů trestního řízení.

I když orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům, musejí dbát na to, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posuzování věci. Právě zveřejnění širokého okruhu informací o konkrétní věci může mít nečekaný důsledek v to, že se nepodaří objasnit skutečnosti důležité pro posouzení věci.

Dlouhodobé zveřejňování informací o korupci osob v určité kauze, opakované zveřejňování jmen osob proti nimž se vede trestní řízení, vytváří u veřejnosti přesvědčení, že podezřelé a posléze obviněné osoby spáchaly trestnou činnost. Pokud však v takové věci dojde 97

k zastavení trestního stíhání, nepřináší to pozitivní výchovný efekt a je to v rozporu s účinným bojem proti korupci. Neznamená to, že by informace o trestním stíhání osoby neměly být zveřejňovány. Měly by však být publikovány jak informace v neprospěch podezřelých a posléze obviněných, tak v jejich prospěch. Praxe však ukazuje, že po zahájení úkonů trestního řízení, po zahájení trestního stíhání, stejně jako v průběhu vyšetřování jsou vesměs zveřejňovány pouze jednostranné informace svědčící proti obviněným, nikoliv informace svědčící v jejich prospěch. Tak je tomu přesto, že policejní orgány jsou povinny zjišťovat i okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí. To zřejmě souvisí s vnitřním přesvědčení policejního orgánu o vině osoby, proti níž zahájil trestní stíhání. Proto "spisy z přípravného řízení obsahují zásadně důkazy proti obviněnému a jen v malé míře důkazy ve prospěch obviněného, což je i pochopitelné, neboť vyšetřovatel (od 1.1.2002 policejní orgán) usiluje o to, aby podezření proti obviněnému se v důsledku důkazů obsažených ve spise a jejich zhodnocení v závěrečné zprávě, která tvoří podklad pro obžalobu, změnilo v jistotu, neboť jen tehdy může považovat vyšetřování za úspěšně skončené."131 Proto policejní orgány považují zastavení trestního stíhání za neúspěch a brání se změně názorů i tehdy, pokud nově zjištěné skutečnosti obvinění nepotvrzují, či dokonce vyvracejí. Dokladem toho je i kauza biolíh, v níž státní zástupce rozhodl o zastavení trestního stíhání v rozporu s názorem policejního orgánu, který navrhl podání obžaloby na obviněné za situace, kdy proto nebyly zákonné důvody.

Pokud v kterékoliv trestní věci policejní orgán v souladu s § 160 odst. 1 TrŘ zahájí trestní stíhání určité osoby a až v průběhu vyšetřování zjistí, že provedené důkazy jednoznačně odůvodňují závěr, že nebyl spáchán trestný čin, nebo, že jej nespáchal obviněný, potom musí podat návrh na zastavení trestního stíhání a státní zástupce trestní stíhání zastaví. Rozhodnutí orgánu činného v přípravném řízení o tom, jsou-li podmínky pro zastavení trestního stíhání, vychází pouze z hodnocení důkazů ve věci. Ve většině případů je však obtížné posoudit, zda věc je již dostatečně objasněna a zda jsou důvody pro zastavení trestního stíhání. Ukazuje se, že zejména v publikovaných trestních kauzách policejní orgán jen zcela výjimečně podá návrh na zastavení trestního stíhání. Pokud existuje důvod pro zastavení trestního stíhání, rozhodne tak státní zástupce nezřídka v rozporu s názorem policejního orgánu, který navrhuje podání obžaloby.

Pokud policie informuje prostřednictvím sdělovacích prostředků veřejnost o boji proti korupci, měla by tak činit především tehdy, kdy důkazy provedené ve věci umožňují dospět k závěru o tom, že se skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal obviněný a že zveřejněné informace nemohou zmařit zjištění skutečného stavu věci. Jestliže je toto nebezpečí, nebo existuje jiný z důvodů uvedených v § 8a odst. 1 věta druhá TrŘ, jsou orgány činné v trestním řízení povinny odepřít poskytnutí informací.

5.2

Zajištění prostředků na účtu u banky

Pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, může být ve smyslu § 79a TrŘ rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky. K tomuto postupu jsou příslušné orgány činné v trestním řízení oprávněny od 1.9.1995, kdy nabyl účinnosti zákon č. 152/1995 Sb., jimž byl novelizován trestní řád.

Zajištěním peněžních prostředků na účtu u banky se omezuje dispoziční právo majitele těchto účtů k finančním prostředkům, které jsou na jeho účtech. Konkrétně nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání jsou využity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebují předchozí 131

Šámal, P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému Příručky Ministerstva spravedlnosti ČR, svazek 53, 1992, str. 36.

98

souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší.

Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky musí být doručeno bance a poté co banka zajistí účet také majiteli účtu, jimž může být obviněný, stejně jako jiné osoby, které se na trestné činnosti nepodílely. V rozhodnutí se uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky a dále peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje a nestanoví-li orgán činný v trestním řízení jinak, zakáže se okamžikem rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, s výjimkou výkonu rozhodnutí.

Jestliže zajištění prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, orgán činný v trestním řízení uvedený zajištění zruší nebo je omezí. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebují předchozí souhlas státního zástupce.

Rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je třeba doručit bance a majiteli účtu.

Majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má kdykoliv právo žádat zrušení nebo omezení zajištění. Nevyhoví-li v přípravném řízení takové žádosti státní zástupce, předloží ji neprodleně soudu. O takové žádosti musí být neprodleně rozhodnuto.

Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí.

V důvodové zprávě k ustanovení § 79a TrŘ je uvedeno, že zajištění účtu u banky, jako zvláštní forma odnětí věci, se do trestního řádu doplňuje v souladu s praktickými potřebami orgánů činných v trestním řízení.

K zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, či stručněji a ne zcela přesně vyjádřeno k blokaci účtu lze přistoupit tehdy, když zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou výnosem z trestné činnosti. Tedy ustanovení § 79a TrŘ se vztahuje v plném rozsahu na zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti. Jinými slovy vyjádřeno, k zajištění peněžních prostředků na účtu u banky lze přistoupit v případě, že je třeba učinit účinné opatření k zamezení vyprání špinavých peněz, a to jak ve vztahu k účtu obviněného, tak i osob které se bezprostředně na trestné činnosti obviněného nepodílely, avšak peněžní prostředky získané trestnou činností byly vloženy na jejich účet.

Zákonem č. 265/2001 Sb., jimž byl novelizován trestní řád, došlo k vytvoření ustanovení § 79b TrŘ a v něm k rozšíření znemožnění disponovat s peněžními prostředky vedenými na jiných než bankovních účtech, tedy k možnosti zajištění dalších finančních prostředků. Ze stejných důvodů, pro které lze zajistit peněžní prostředky na účtu u banky, lze od 1.1.2002 rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu u spořitelního a úvěrního družstva nebo jiných subjektů, které vedou účet pro jiného, blokaci peněžních prostředků penzijního připojištění se státním příspěvkem, blokaci čerpání finančního úvěru a blokaci finančního pronájmu. V těchto případech se na postup při rozhodování o zajištění a na zrušení nebo omezení zajištění se přiměřeně užije ustanovení § 79a TrŘ o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky.

Od roku 1996 se v České republice zaměřuje pozornost na omezení praní špinavých peněz.

Proto zákonodárce vytvořil návaznost mezi zákonem č. 61/1996 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a trestním řádem, a to právě v ustanoveních § 79a TrŘ, tak dle § 79b TrŘ. Podstatou zajištění peněžních prostředků na účtu u banky dle § 79a TrŘ, stejně jako zajištění dalších finančních prostředků dle § 79b TrŘ je omezení dispozičního práva majitele účtu k jeho peněžním prostředkům, nikoliv jejich odejmutí majiteli účtu. Oba instituty, jak dle § 79a TrŘ, tak dle § 79b TrŘ, jsou v praxi využívány jako účinný prostředek boje s korupcí, i prostředek umožňující odhalování závažných korupčních deliktů.132 132

Právní úpravu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky dle § 79a TrŘ a zajištění dalších finančních prostředků dle § 79b TrŘ lze označit za pozitivum pokud její dopady pociťují ti, kteří se skutečně dopouštějí na

99

5.3

Záměna zásilky a sledovaná zásilka

Záměna zásilky (§87a TrŘ) je možná pouze v tehdy, když zásilka obsahuje omamné látky, psychotropní látky, prekursory, jedy, radioaktivní materiál, padělané peníze a padělané cenné papíry, střelné nebo hromadně účinné zbraně, střelivo a výbušniny nebo jinou věc, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, věci určené ke spáchání trestného činu, anebo věci pocházející z trestného činu. V takových případech, kdy je zájem na zjištění osob podílejících se na nakládání se zásilkou, může předseda senátu a v přípravném řízení se souhlasem soudce státní zástupce nařídit, aby byl obsah takové zásilky zaměněn za jiný a takto upravená zásilka byla předána k další přepravě. Záměnu provede policejní orgán, který o tom sepíše záznam a zabezpečí úschovu zaměněných věcí a materiálů.

K záměně zásilky, jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, dochází v zájmu zabránit nekontrolovatelnému oběhu obecně nebezpečných předmětů a usnadnit účinnější postih trestné činnosti páchané více osobami ve spojení se zahraničím. Týká se jen zásilky, která po zadržení byla poštou nebo osobou provádějící dopravu zásilek vydána státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, resp. předsedovi senátu.

Sledování zásilky (§ 87b TrŘ) je možné jen v přípravném řízení na základě nařízení státního zástupce. Ten může nařídit, aby zásilka, u níž je důvodné podezření, že obsahuje věci uvedené v § 87a TrZ, byla sledována, jestliže je to třeba k objasnění trestného činu nebo odhalení všech jeho pachatelů a zjištění potřebných skutečností jiným způsobem by bylo neúčinné nebo podstatně ztížené. Sledování zásilky provede podle pokynu státního zástupce policejní orgán. Přitom vůči osobám, které se sledovanou zásilkou nakládají neprovádí žádné úkony směřující k vydání nebo odnětí věci. O průběhu sledování zásilky se sepíše protokol a podle potřeby se pořídí také obrazový nebo jiný záznam.

Policejní orgán může zahájit sledování zásilky bez příkazu státního zástupce, avšak pouze tehdy, pokud věc nesnese odkladu a příkaz nelze předem obstarat. O tomto úkonu pak musí policejní orgán bez odkladu vyrozumět státního zástupce a dále postupuje podle jeho pokynů.

V průběhu sledování zásilky může policejní orgán provádět opatření nezbytná k tomu, aby se s vědomím a pod kontrolou celních orgánů dostala zásilka věcí uvedených v § 87a TrŘ nebo věcí je nahrazujících z území České republiky do ciziny nebo naopak, anebo z ciziny přes území České republiky do třetího státu. V cizině pak může převzít sledování zásilky příslušný orgán tohoto státu.

Sledování zásilky ukončí policejní orgán kdykoliv na příkaz státního zástupce. V případech, že je zřejmé, že nakládáním se zásilkou vzniká vážné nebezpečí života nebo zdraví, značné škody na majetku, anebo hrozí-li vážné nebezpečí, že takovou zásilku nebude možné dále sledovat, potom ukončí policejní orgán sledování i bez takového příkazu.

Institut sledované zásilky (§ 87b TrŘ) je upraven novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002. Ustanovení o sledované zásilce bylo vytvořeno proto, že se v praxi ukázalo, že v některých případech není možné provést záměnu zásilky upravenou v § 87a TrŘ, a proto je třeba původní zásilku odeslanou odesílatelem sledovat.

Sledování zásilky se provádí vůči osobám, které se sledovanou zásilkou nakládají. Jedná se proto o zásah do jejich práv a svobod.

našem území praní špinavých peněz, korupce a další trestné činnosti. Otázkou je jaké důsledky může mít pro občana, zejména pak podnikatele, týdenní, měsíční nebo třeba roční zajištění peněžních prostředků na účtu u banky v případě, že se v trestním řízení zjistí, že zajištěné peněžní prostředky nebyly určeny ke spáchání trestného činu, ani nebyly k jeho spáchání využity, ani nejsou výnosem z trestné činnosti. V takovém případě hrozí nemalé riziko, že důsledky blokace účtu ponese nejen postižený podnikatel, nýbrž následně také mnohé další osoby a ve svých důsledcích nepochybně stát. Je však otázkou zdali právní úprava obsažená v cit. ustanoveních pamatovala také na osud fyzických a právnických osob, zabývajících se podnikáním, obchodních společností, či podniků, u nichž se následně zjistí, že blokace byla nedůvodná.

100

V průběhu sledování zásilky je odloženo trestní stíhání podezřelé osoby (§ 159b TrŘ) a neprovádějí se ani jiné úkony trestního řízení, jimiž by mohlo dojít k vyzrazení sledování zásilky. Zejména nelze zvát podezřelou osobu k podání vysvětlení, přistupovat k odnětí věci nebo jejímu zajištění jiným způsobem, zejména nelze provádět domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor, ani zahajovat její trestního stíhání sdělením obvinění podezřelé osobě.

Zásilkou se rozumí předmět dopravovaný jakýmkoliv způsobem, ať již s využitím pošty nebo jiné osoby, včetně dopravy skrytým způsobem.

K sledování zásilky může dojít pokud existuje důvodné podezření, že obsahuje věci uvedené v § 87a TrŘ. Toto podezření se musí opírat o poznatky získané případně postupem dle § 158 TrŘ nebo použitím podpůrných operativně pátracích prostředků podle § 23a až § 23f zákona o policii ČR ve znění novel.133 Těmto operativně pátracími prostředky jsou použití krycích dokladů (dokumentů sloužících k zastírání skutečné totožnosti osoby anebo k jiným podobným účelům), konspirativních prostředků (věcí, prostoru nebo činnosti sloužící k zastírání skutečné totožnosti osoby nebo činnosti policie), zabezpečovací techniky, zvláštních finančních prostředků a informátorů (osob poskytujících policii informace a služby tak, aby nebyla vyzrazena její spolupráce s policií).

Další podmínkou sledování zásilky je, že zjištění trestného činu a odhalení pachatelů by nebylo jiným způsobem vůbec možné nebo by bylo neefektivní.

5.4

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

V současnosti je odposlech a záznam telekomunikačního provozu upraven v ustanoveních § 88 a § 88a trestním řádu, kde jsou dva samostatné zajišťovací úkony, každý se samostatným povolovacím režimem: 1.Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 TrŘ) směřuje ke zjištění obsahu telekomunikačního provozu, který právě probíhá nebo který bude probíhat v budoucnosti.

2.Zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a TrŘ) má za úkol zjistit údaje o již v minulosti uskutečněném telekomunikačním provozu.

Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 TrŘ, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že odposlechem budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít (§ 88 odst. 1 TrŘ).

U korupčních trestných činů může dojít k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v případech, že je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Trestněprávní úmluva i korupci přijatá 27.1.1999 Výborem ministrů Rady Evropy, kterou Česká republika ratifikovala 8.9.2000, účinná od 1.7.2002, dále Úmluva o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1977 Sb., Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích č. 25/2000 Sb., nebo jiná vyhlášená mezinárodní smlouva o boji proti korupci a další mezinárodní smlouvy.

Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je možné u kterékoli telefonní stanice (stacionární či mobilní), či jiného telekomunikačního zařízení, avšak jen tehdy, je-li vedeno trestní řízení (přípravné řízení i řízení před soudem) pro trestné činy zde uvedené, tedy 133

Zákon č. 293/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů.

101

a) pro některý zvlášť závažný úmyslný trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 TrZ, podle kterého jsou zvlášť závažnými trestné činy uvedené v § 62 TrZ a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. nebo b) pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.

Skutečnostmi významnými pro trestní řízení jsou především skutečnosti naznačené v § 89 odst. 1 písm. a) až c) event. i e) trestního řádu, a to a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, c) jaké podstatné okolnosti měly vliv na posouzení nebezpečnosti činu, e) jaké podstatné okolnosti umožnily stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem, Pod pojmem telekomunikační provoz se rozumí telefon, telefax, mobilní telefon, vysílačky i jiná telekomunikační zařízení včetně použití modemu /zasílání zpráv elektronickou cestou/, a to i po vytištění e-mailové zprávy tiskárnou připojenou k počítači.134 Odposlech telekomunikačního provozu na stacionární či mobilní telefonní stanici obhájce je ve vztahu k obviněnému, kterého obhajuje nepřípustný, a nemůže proto být ani nařízen.

Pokud by byl státním zástupcem podán návrh na takový odposlech, nemohl by soudce příkaz k odposlechu vydat. Pokud policejní orgán při odposlechu telefonu (či jiné formy telekomunikačního provozu) obviněného a zjistí, že je zaznamenáván rozhovor s jeho obhájcem, musí být odposlech přerušen a pořízený záznam o obsahu rozhovoru zničen.

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie ČR (§ 88 odst. 2 TrŘ).

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydává v řízení před soudem předseda senátu (i odvolacího soudu) nebo samosoudce. V přípravném řízení ho vydává na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí být mimo obecných náležitostí (úvodní a výrokovou část, a odůvodnění) uloženo provedení odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu, uvedeno telefonní číslo a místo odposlechu, nebo jinak specifikován druh a místo odposlechu, majitel či uživatel telefonní či jiné stanice uvedením jména a příjmení, adresy, příp. i zaměstnání a dalších potřebných identifikačních údajů, jakož i trestný čin naznačený v § 88 odst. 1 TrŘ, pro který se vede trestní řízení. Dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá povahu usnesení, a proto proti němu není přípustná stížnost (§ 141 a násl. TrŘ). O tom, že byl vydán příkaz k odposlechu, se nedozví obviněný ani jeho obhájce.

Podstatnou náležitostí příkazu je i stanovení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nejdéle na šest měsíců s možností dále tuto dobu i opakovaně opatřením prodlužovat, a to bez omezení, vždy o maximálně o dalších šest měsíců. Ani proti prvému, druhému, či dalšímu prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu není stížnost přípustná.

Bez příkazu podle § 88 odst. 1 TrŘ může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro jiný než zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo úmyslný trestný čin, k jehož stíhání 134

Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád. Komentář, I. díl. 5.vydání. Praha, C. H. Beck 2005, s. 541. Zde prof. Pavel Šámal uvádí,, že e-mailová zpráva po jejím vytištění tiskárnou připojenou k počítači je součástí telekomunikačního provozu, jejíž výsledek je zachycen v listinné podobě. Jde- li o věc důležitou pro trestní řízení lze ji vyžádat (§ 78 TrŘ) nebo odejmout (§ 79 TrŘ).

102

zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí (§ 88 odst. 3 TrŘ).

Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice (§ 88 odst. 4 TrŘ).

Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn (§ 88a odst. 1 TrŘ).

Příkazu podle odstavce 1 není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat (§ 88a odst. 2 TrŘ).

Předmětem zjišťování údajů o již uskutečněném telekomunikačním provozuje podle § 88a TrŘ jsou údaje o telekomunikačním provozu uskutečněném již v minulosti. Jedná se o údaje, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo o údaje na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, mezi něž patří zejména: volající a volané číslo, použitá služba, datum, čas, doba trvání komunikace a místo připojení, stejně jako připojení stanic zajištujících hovor v případě mobilních telefonů.

Předpokladem zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a TrŘ není, na rozdíl od ustanovení § 88 TrŘ, vázanost na určitý vymezený okruh trestných činů.

Proto předseda senátu a v přípravném řízení soudce, může nařídit právnickým nebo fyzickým osobám, které vykonávají telekomunikační činnost, aby sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu údaje o již uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat u kteréhokoliv trestného činu.

Podstatné je, že zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a TrŘ je možné u kteréhokoliv trestného činu, tedy nejenom u zvlášť závažných úmyslných trestných činů nebo jiných úmyslných trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva k jejichž zjišťování je vyhrazen odposlech a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 TrŘ, nýbrž také u kteréhokoliv jiného trestného činu.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu je dalším důkazním prostředkem, který lze využít při dokazování některých korupčních trestných činů rovněž v případě, jedná-li se o korupční jednání, korupční trestný čin, k jehož stíhání nás zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.

V praxi to znamená, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možné použít zejména v případě trestního stíhání pro trestný čin podplácení podle § 161 TrZ ve spojení s ustanovením § 162a odst. 2 TrZ. K postihu za uvedený trestný čin nás zavazuje Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích, vyhlášená ve sbírce pod č. 25/2000. Lze však vcelku úspěšně využít za podmínek stanovených zákonem odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88a TrŘ, zejména při potřebě získat údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu. V rámci trestního řízení pro korupční trestné činy půjde zpravidla o důkazy podpůrného charakteru.

103

5.5

Předstíraný převod věci

Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. zahrnula do ustanovení § 158b až § 158f trestního řádu operativně pátrací prostředky (a operativní techniky), dříve upravené v zákoně o Policii ČR. Důvodem této úpravy, účinné od 1. 1. 2002, je zejména zajištění procesní využitelnosti výsledků operativně pátrací činnosti pro další trestní řízení.

Důvodem používání operativně pátracích prostředků, jimiž jsou předstíraný převod podle § 158c TrŘ, sledování osob a věcí podle § 158d TrŘ a použití agenta podle § 158e TrŘ, je zjištění skutečností důležitých pro trestní řízení v řízení o úmyslném trestném činu.

Operativně pátrací prostředky lze použít pouze tehdy pokud není možno sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo pokud by bylo jejich dosažení podstatně ztížené. Práva o svobody osob je možno omezit jen v nezbytně nutné míře. Zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona lze použít jako důkaz.

Předstíraným převodem se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci, a) k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, b) jejíž držení je nepřípustné, c) která pochází z trestného činu, nebo d) která je určena ke spáchání trestného činu.

Předstíraný převod lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.

Jen v případech, kdy věc nesnese odkladu, lze předstíraný převod provést i bez povolení.

Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen provádění předstíraného převodu ukončit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít (§ 158c TrŘ).

Předstíraný převod věci je jedním z nejúčinnějších důkazních prostředků pro dokazování korupčních jednání. Tím, že předstíraný převod je jedním z důkazních prostředků uvedených v trestním řádu, jde o úkon učiněný po právu jako dovolený zásah státu v zájmu odhalení, prověření nebo prokázání úmyslného trestného činu, který bezprostředně souvisí s tímto převodem. Předstíraný převod lze použít pouze v trestním řízení o úmyslném trestném činu.

Předstíraným převode podle § 158c TrŘ lze předstírat např. převod smlouvy o koupi a prodeji anebo o jiném způsobu převodu předmětu plnění. Je možné jej realizovat u věci, k jejímuž držení je třeba zvláštní povolení, jejíž držení je nepřípustné, která pochází z trestného činu, nebo která je určena ke spáchání trestného činu. K použití tohoto důkazního prostředku postačí, aby byla splněna jenom jedna z alternativních podmínek. Při odhalování korupčních jednání je nejčastějším důvodem k předstíranému převodu situace uvedená v § 158c odst. 1 písm. d) TrŘ, tj. k předstíranému převodu věci (např. peněz, zbraní apod.), která je určena ke spáchání trestného činu.

Předstíraný převod, stejně jako i další operativně pátrací prostředky, je možné využít jak ve stadiu prověřování postupem podle § 158 trestního řádu, tak i po zahájení trestního stíhání v průběhu vyšetřování a po podání obžaloby v řízení před soudem.

5.6

Sledování osob a věcí

Sledováním osob a věcí je získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.

104

Trestní řád v ustanovení § 158d TrŘ upravuje čtyři typy sledování. a) Sledováním osob a věcí, jimž je získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky (§ 158d odst. 1 TrŘ). Zde je upraveno obecné sledování osob a věcí, o němž nejsou pořizovány žádné záznamy a dokumentace (na rozdíl od dalších typů sledování) a proto k němu není zapotřebí žádné povolení. Tímto základním typem sledování také nesmí být zasahováno do základních práv a svobod občanů, b) Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 TrŘ). Tento typ sledování již slouží k tomu, aby o pohybu osob a věcí byly pořizovány zvukové a obrazové nebo jiné záznamy, a proto podléhá písemnému povolení státního zástupce. c) Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků (§ 158d odst. 3 TrŘ). Zde se jedná o takové případy sledováním osob a věcí, jimiž je zasahováno do práv a osobních svobod občanů, a proto k němu může dojít jen po předchozím písemném povolení soudce.

Povolení podle § 158 odst. 2 a 3 TrŘ lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, také údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.

Nesnese-li věc odkladu lze sledování zahájit i bez povolení státní zástupce nebo soudce.

Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen sledování ukončit, případný záznam zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. d) Bez splnění podmínek podle § 159b odst. 2 a 3 TrŘ lze sledování provést, pokud s tím výslovně souhlasí ten, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Je-li takový souhlas dodatečně odvolán, sledování se neprodleně zastaví. Zde se jedná o čtvrtý typ sledování, který lze užít jen tehdy souhlasí-li se sledováním osoba, do jejichž práv a svobod má být sledováním zasahováno. Po souhlasu osoby se sledování ihned uskuteční, a to bez vydání příkazu ke sledování.

Tyto případy sledování se využívají při vydírání poškozených podnikatelů, po nichž je požadován převod majetku na vyděrače, nebo tzv. výpalné, či podíl na tisku, event. v souvislosti s únosem.Po souhlasu vydírané je možné jej sledovat v zájmu zjištění vyděračů, tak i věci, např. výkupného složeného dle pokynů vyděračů vydíraným na místě kde má být vyzvednuto.

V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování podle § 159d odst. 2 TrŘ a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 TrŘ).

105

5.7

Použití agenta

Použití agenta (§ 158e odst. 1 TrŘ) je dalším operativně pátracím prostředkem, kterého může policejní orgán využít je-li vedeno trestní řízení • pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, • pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení nebo • pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Agentem je příslušník Policie ČR, který plní úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem a zpravidla zastírá skutečný účel své činnosti. Je-li to k použití agenta, jeho přípravě nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné a) vytvořit legendu o jiné osobní existenci a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů, b) provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení č registrace, c) zastírat příslušnost k Policii ČR. Použití agenta povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce vrchního soudu, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který podává návrh. V povolení musí být uveden účel použití a doba, po kterou bude agent použit, a údaje umožňující identifikaci agenta. Na základě nového návrhu, obsahujícího vyhodnocení dosavadní činnosti agenta, lze dobu povolení prodloužit, a to i opakovaně.

Agent je povinen při své činnosti volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována újma na jejich právech.

Státní zástupce je povinen od příslušného policejního orgánu vyžadovat údaje potřebné pro posouzení, zda trvají důvody pro použití agenta a zda je jeho činnost v souladu se zákonem.

Tyto údaje je povinen posuzovat pravidelně, nejméně jednou za tři měsíce, a policejnímu orgánu dá pokyn k bezodkladnému ukončení činnosti agenta, pominou-li důvody pro jeho použití. Policejní orgán je povinen předložit státnímu zástupci záznam o výsledku použití agenta.

Agent může plnit své úkoly i na území jiného státu. O jeho vyslání do zahraničí po předchozím souhlasu příslušných orgánů státu, na jehož území má působit, a na základě povolení soudce rozhoduje policejní prezident, pokud nestanoví jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Pokud obviněný ještě před setkáním se skrytými policejními agenty byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v prodeji omamné látky občanům cizího státu, tudíž vstupem orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován a nemůže tedy obstát námitka obviněného o absenci jeho úmyslu "trestně jednat", neboť tento úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně ještě před vstupem policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již připraven resp. rozhodnut. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci obchodu s drogou, který však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie a v žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný či (Nejvyšší soud ČR 5 Tdo 1366/2003).

Použití agenta je možné zejména při dokazování těch korupčních jednání, která jsou kvalifikována jako trestný čin podplácení podle § 161 TrZ při podplácení veřejných činitelů.

Přitom veřejnými činiteli jsou také osoby zastávající funkci v zákonodárném nebo soudním 106

orgánu nebo v orgánu veřejné správy cizího státu, nebo v podniku, v němž má rozhodující vliv cizí stát, nebo v mezinárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného, pokud je s výkonem takové funkce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí.

K postihu pro trestný čin podplácení podle § 161 TrZ nás zavazuje Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích, vyhlášená pod č. 25/2000 Sb. Tím je naplněna jedna z podmínek k použití agenta podle § 158e TrŘ, protože se jedná o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání nás zavazuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Když policejní orgány z protikorupční policie zadrželi lobbistu Františka Vybírala, ústřední postavu aféry Biolíh, použili rovněž agenta. Na schůzce Vybíralovi agent s krycím jménem Josef Novák předal falešné dokumenty a inkasoval od něj půl milionu korun.

Agentem ve smyslu § 158e TrŘ není agent provokatér, tedy agent který vědomě a cíleně vyprovokuje trestnou činnost jiného. České trestní právo nezná institut agenta provokatéra, protože se vychází z toho, že stát nemůže trestat toho, kdo byl protiprávním jednáním svedl ke spáchání trestného činu.Existuje však ustanovení §163c odst. 1 trestního zákona, podle něhož policista, který plní úkoly jako agent podle zvláštního zákona, který se účastní činnosti zločinného spolčení nebo zločinné spolčení podporuje, není pro trestný čin účasti na zločinném spolčení trestný, jestliže se takového činu dopustil s cílem odhalit pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení. Ani v ustanovení § 163c odst. 1 TrZ není upraven institut agenta provokatéra.

V praxi jsou však přesto Policií ČR v případech zvláště nebezpečné a obtížně odhalitelné kriminality využíváni i tzv. agenti provokatéři, jejichž využití však označil Ústavní soud v nálezu III. ÚS 597/1999 za nezákonné Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pokud se policie stane součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá. Je tedy nepřípustné jestliže policejní agent vyprovokuje nebo iniciuje trestný čin, či jeho dokonání.

Podle závěrů Ústavního soudu se policejní orgán nemůže podílet na dotváření skutkového děje zakládajícího znaky trestného činu. Odpovědnost za takové jednání v obecné rovině přebírá stát, který v důsledku vlastní protiústavní provokace ztrácí oprávnění trestat pachatele takto vyprovokovaného trestného činu. V jednání pachatele vyprovokovaného trestného činu schází nebezpečnost pro společnost a takový čin není trestným činem.

Policejní iniciování nebo podněcování (vyprovokování) k spáchání trestného činu, je v rozporu se zákonem, a proto důkazy opatřené policejní provokací jsou důkazy nepoužitelnými a za trestný čin vyprovokovaný policií nelze pachatele trestně stíhat.

Policista, který se dopustí skryté provokace proti konkrétní osobě, je plně trestně odpovědný za své jednání. Agent-provokatér je v zásadě trestně odpovědný za trestněprávně postižitelný čin, jehož se dopustil, stejně jako za účastenství na něm. Totéž obdobně platí i o jiných policistech podílejících se na policejní provokaci.

Policie nepochybně může zastřeným způsobem reagovat na situaci, kdy podezřelá osoba má úmyslu spáchat určitý trestný čin. Policejní aktivity by přitom měly primárně směřovat k zadokumentování takového trestněprávně postižitelného jednání, k opatření důkazů o něm a k zabránění následků, které jsou jím sledovány. Tento požadavek není splněn, pokud policie postupuje z vlastní iniciativy a sama trestněprávně postižitelné jednání vytipované osoby iniciuje. Tím se dostává do rozporu s platným trestním řádem, který je výlučným předpisem upravujícím procesní postupy při odhalování a vyšetřování trestných činů a při opatřování relevantních důkazů (srov. § 2 odst. 1 TrŘ a čl. 8 odst. 2 LPS). Navedení nebo podněcování kohokoliv k spáchání trestného činu policistou, který jej později usvědčuje ze spáchání trestného činu, je zároveň v rozporu právem na spravedlivý proces.

107

Za nepřípustnou formu boje s trestnou činností není možné považovat aktivní navozování podmínek pro páchání trestných činů. To platí i u osob, které projevují sklon k trestné činnosti a využijí zinscenované situace a dopustí se trestněprávně postižitelného jednání. Tvrzení, že určitá osoba má sklony spáchat trestný čin nemůže být považováno za kritérium pro zinscenování trestného činu a pro trestní stíhání. Proto je také v České republice zakázáno, aby se státní orgány účastnily na vyvolání trestného činu. Zákon zakazuje policii vyvolat trestný čin.135 Osoby odsouzené pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ nejednou namítají, že byli vyprovokováni k prodeji drog policisty. Soudy však dovozují, že pokud obviněný sám aktivně projevil vůli prodat heroin, či jinou drogu zájemci a po následném navázání kontaktu policejních agentů právě obviněný určil konkrétní rozsah tohoto obchodu a rovněž stanovil požadovanou cenu drogy a policejní agenti přitom nevyvíjeli aktivitu ohledně druhu, množství i ceně nabízené drogy, je obviněný osobou obchodující s omamnými látkami. Pokud obviněný byl prokazatelně rozhodnut uskutečnit prodej drogy, řídil a organizoval jednání, které vyústilo v prodej drogy a ještě před setkáním s policejními agenty byl rozhodnut prodat omamnou látku, potom vstupem skrytých orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem vedeno nebo vyprovokováno. Potom se nejedná o případ, kdy se pachatel až v důsledku aktivity policie rozhodne spáchat trestný čin.

Příkladem kdy nejde o policejní provokaci je jednání policejního agenta, který se na místě, kde obvykle dochází k prodeji drog, postaví mezi zájemce o prodej drogy. Překupník policistovi drogu nabídnuta a policista ji odkoupí. Průběh prodeje drogy dealerem je zaznamenán na audio i videozáznam. Současně se policistovi podaří zjistit další uživatele drog, kteří si je kupují u stejného dealera. Takové jednání policisty zastírajícího svou skutečnou totožnost i příslušnost k policii je v souladu se zákonem. Nejde o policejní provokaci a je proto možné, aby takto policejní agent vypovídal před soudem jako svědek.

Evropský soud pro lidská práva zdůraznil,136 že státní orgány musí prokázat, že by určitý čin, naplňující znaky skutkové podstaty některého trestného činu, byl spáchán i bez podnětu ze strany policie. Nestačí tedy, aby tuto skutečnost pouze tvrdily a nepředložily o tom žádné důkazy. V tomto směru je klíčové doložení toho, že pachatel měl již před tím, než na scénu vstoupila policie, úmysl trestný čin spáchat. To však samo o sobě nestačí. Je totiž nutné se zabývat též tím, zda by jej bez přispění policie mohl skutečně realizovat. Za samotný úmysl spáchat trestný čin totiž nelze nikoho trestně postihnout. Jinak je proto třeba posuzovat případy, kdy by pachatel objektivně vůbec nemohl realizovat svůj úmysl spáchat trestný čin, pokud by k tomu policie nevytvořila potřebné předpoklady, a případy, kdy by mohl zamýšlený čin spáchat i bez takové iniciativy policie. V posledně uvedeném případě by z hlediska iniciace celého jednání nešlo o policejní provokaci (pokud pochopitelně úmysl spáchat trestný čin měl pachatel již před aktivitou policie, takže to nebyla tato její aktivita, která jej v něm vzbudila), zatímco v prvním případě by bylo možné posoudit vytvoření podmínek pro spáchání trestného činu policií jako nepřípustnou provokaci, byť by to nebyla její aktivita, která by v něm vzbudila úmysl trestný čin spáchat.

Příkladem, dokladujícím situaci, kdy by bez policejní aktivity nedošlo k uskutečnění úmyslu, je věc o níž rozhodoval Nejvyšší soud USA ve věci Sherman versus USA. V této věci obviněný po opakovaných výzvách policejního agenta, přijal od něho speciální chemickou látku k výrobě drogy a poté, co ji vyrobil, poskytl ji jinému agentu policie. Zde soud zdůraznil, že zapojení státu do vyvolání trestného činu obviněného bylo natolik vysoké, že porušilo základní principy řádného procesu. Zejména bylo uzavřeno, že v konkrétním případě opatřil agent policie 135

Sotolář, A., Púry, F., Woratschová, V.: Posuzování policejní provokace, Trestněprávní revue, č. 11/2002, s. 313 an.

136 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9.6.1998.

108

k výrobě konkrétní drogy obviněnému prostředek, který byl jinak, i na tzv. černém trhu, nedostupný. Znamenalo to v důsledku, že v běžných podmínkách by obviněný takovýto prostředek ke spáchání trestného činu nebyl schopen obstarat ani ilegální cestou a tudíž zapojení agenta do jednání obviněného bylo příliš aktivní.

Ministerstvo vnitra a vláda ČR se shodly na tom, že v budoucnu by v praxi působil protikorupční agent, který by měl působit v roli pozorovatele korupčního jednání, nikoliv jeho iniciátora. Protikorupční agent však nebude oprávněn vyprovokovat jiné osoby ke korupci. Bude-li však existovat podezření z korupčního jednání, měl by být využit protikorupční agent k vyhodnocení situace.137 Vláda České republiky schválila dne 16.1.2008 společnou analýzu ministerstev spravedlnosti a vnitra, podle níž jsou policejní agenti považováni za efektivní prostředek v boji proti korupci a jiným závažným činům, avšak jsou také výrazným narušením ochrany základních práv a svobod občanů. Ani podle budoucí právní úpravy by agent mohl trestnou činnost pouze odhalovat, nikoliv k ní navádět. Návrh však zahrnuje možnost, aby agent mohl projevit zájem podílet se na trestné činnosti.

Agent by mohl např. zajít na cizineckou policii a žádat o povolení k trvalému pobytu, nebo při dopravní akci úmyslně porušit předpisy, a poté sledovat, jak se v této situaci policista nebo občanský zaměstnanec policie zachová a zda neporuší zákon. „Rozhodně ale nesmí sám vybídnout policistu ke korupčnímu jednání slovy ‚tak jak to uděláme? “ uvedl ministr vnitra Ivan Langer.

V neposlední řadě zpráva zmiňuje i potřebu nalézt pro policejního agenta nové pojmenování, např. „skrytý vyšetřovatel.“138 Nové označení policejních agentů by mělo odstranit negativní asociace v souvislosti s působením agentů Státní bezpečnosti.139 Využití policejních agentů při boji s korupcí bude možné po novelizace § 158e TrŘ.140 Při odhalování korupce budou (v případě schválení senátem a po podpisu prezidentem) napomáhat policejní agenti, kteří mohou být v současnosti využiti pouze v případech nejzávažnějších trestných činů na základě mezinárodní smlouvy. Nově by tak mohla učinit i při vyšetřování úplatkářství. Nejedná se o zavedení agenta-provokatéra ani se nepočítá s možnost využití jiných osob než policejních orgánů, v roli agentů. "Úkolem protikorupčního agenta je infiltrovat se do prostředí, kde existuje podezření z korupce, a toto prostředí se skrytou identitou mapovat, odhalovat trestnou činnost, shromažďovat důkazy," řekl ministr vnitra Ivan Langer.141 5.8

Ochrana svědků a dalších osob zúčastněných na trestním řízení

5.8.1 Utajení totožnosti svědků Institut anonymního svědka neexistoval v našem trestním řádu do konce roku 1993. Až novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 292/1993 Sb., byl vytvořen institut ochrany 137

Černý, J.: V boji s úplatky má pomoci protikorupční agent, Ihned.cz., 10. 4. 2007.

Troníček, J.: Policejní agenti mají být lépe chráněni, Právo, 16. 1. 2008.

139 Do 31.12.2001 konal vyšetřování vyšetřovatel. Od 1.1.2002, tedy od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., koná vyšetřování policejní orgán. Podle současného znění ustanovení § 158e odst. 1 TrŘ je agentem policejní orgán.

V budoucnu, podle nové právní úpravy, by bylo možné přeměnit institut agenta dle § 158e TrŘ na „skrytého vyšetřovatele“ pouze v případě, že by také vyšetřování i úkony před zahájením trestního stíhání dle § 158 TrŘ byli oprávněni konat vyšetřovatelé, nikoliv policejní orgány. V takovém případě by bylo vhodné vytvořit „protikorupční vyšetřovatele.“ Tento pojem, neobsahující označení agent, by vystihoval podstatu tohoto institutu při boji s korupcí. Pokud však trestním řádu nebude nadále užívat pojem policejní orgán, jeví se jako nejvýstižnější užívání pojmu protikorupční agent.

140 Poslanecká sněmovna schválila dne 13.2.2008 a senát dne 20.3.2008.

141 Sněmovna schválila nasazení policejních agentů při boji s korupcí, ČTK, 13.2.2008.

138

109

svědka v trestním řízení v ustanoveních § 55 odst. 2 TrŘ a v doplněném ustanovení § 209 TrŘ.

Ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ má v současnosti toto znění: "Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Je-li třeba zajistit ochranu těchto osob, orgán činný v trestním řízení učiní bezodkladně všechna potřebná opatření. Zvláštní způsob ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zvláštní zákon. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede trestní řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje k trestnímu spisu a podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti se nadále neutajují."

Podle § 55 odst. 2 TrŘ v platném znění jde o utajení totožnosti a podoby svědka i jeho osobních údajů (jména a příjmení, zaměstnání, adresy jeho bydliště atd.). Utajením se rozumí opatření směřující k tomu, aby o těchto skutečnostech se nedozvěděly nepovolané osoby, tj. jiné osoby než orgány činné v trestním řízení zejména působící v trestní věci, ve které byl takový svědek vyslechnut. Pokud se budou s těmito údaji seznamovat jiné orgány činné v trestním řízení, půjde zpravidla o takové orgány, jejichž činnost navazuje na projednávání v původní trestní věci (např. orgány činné v trestním řízení působící ve věci, ve které je odděleně stíhán spolupachatel, účastník atd.). I tyto orgány musí při splnění podmínek tohoto ustanovení utajovat podobu svědka i jeho osobní údaje.

"Utajení podoby a osobních údajů svědka je možné jen za splnění podmínky, že ochranu svědka nelze zajistit jiným způsobem. Za takový způsob lze v praxi považovat např. zajištění jeho ochrany prostřednictvím policie, jeho přechodné umístění na neznámé místo, trvalé přestěhování do jiného vzdáleného místa naší republiky nebo do zahraničí, anebo v případech mimořádně závažné organizované kriminality při využití některé z předchozích možností i změnu jeho totožnosti včetně utajeného přestěhování po pravomocném skončení věci apod."142 Pokud se v přípravném řízení, či v řízení před soudem utajují osobní údaje svědka, do protokolu o jeho výslechu nebo o jiném úkonu se nezapíše jeho jméno a příjmení a další osobní údaje, ale vedou se odděleně od trestního spisu ve zvláštním spisu143, ke kterému mají přístup jen orgány činné v trestním řízení působící v trestní věci, ve které byl takový svědek vyslechnut. Tento spis je třeba označit příslušným stupněm utajení a nakládat s ním v souladu s předpisy o manipulaci s utajenými spisy. Je nepřípustné aby byly osobní údaje vloženy do zapečetěné obálky, která se ponechá ve spisu. Do takového spisu s osobními údaji svědka, jehož totožnost je utajena nemohou nahlížet obvinění, obhájci, poškození, jejich zmocněnci ani jiné osoby (§ 65 odst. 1 TrŘ). Svědka, jehož totožnost má být při splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení utajena, je třeba poučit, že může podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak ve zvláštním tajném spise veden. Svědek má právo i 142

Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha, C.H.Beck 2005, str. 360.

Jde o právo svědka,jemuž v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, na utajení totožnosti a podoby. Proto má svědek právo i při splnění podmínek pro své utajení takový postup odmítnout a vypovídat pod svým jménem a příjmením a s uvedením i všech dalších osobních údajů, nebo sice pod svým jménem a příjmením vypovídat, avšak při utajení svého zaměstnání nebo povolání, případně své adresy apod. To může přicházet v úvahu zejména tehdy, když je např. jméno a příjmení svědka obviněnému známo, ale je změněn a utajen v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení jeho pobyt, bydliště, zaměstnání, apod.

143

110

při splnění podmínek pro své utajení takový postup odmítnout a vypovídat pod svým jménem a příjmením a s uvedením i všech dalších osobních údajů, nebo sice pod svým jménem a příjmením vypovídat, ale při utajení svého zaměstnání nebo povolání, případně své adresy apod.

Podle ustanovení § 209 odst. 1 TrŘ předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2 TrŘ), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.

Je-li u hlavního líčení vyslýchán svědek, jehož totožnost, podoba a osobní údaje mají být utajeny, předseda senátu musí mj. provést opatření zamezující setkání obžalovaného se svědkem, znemožňující identifikaci svědka podle hlasu, apod.

Lze pochybovat o tom zda se ohrožení svědkové, zejména svědkové organizovaného zločinu a závažných korupčních deliktů, spokojí s utajením své totožnosti a nebudou požadovat garance své ochrany, tzn. jistotu, že jim po jejich svědecké výpovědi nebude hrozit žádné nebezpečí. Přitom zákonodárce v § 55 odst. 2 TrŘ uvádí, že nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka. Proto je utajení podoby a osobních údajů svědka možné jen za podmínky, že ochranu svědka nelze zajistit jiným způsobem, např. zajištěním jeho ochrany prostřednictvím policie, jeho přechodným umístěním na neznámé místo, trvalým přestěhováním do jiného vzdáleného místa naší republiky nebo do zahraničí, anebo v případech mimořádně závažné organizované kriminality i změnu jeho totožnosti včetně utajeného přestěhování po pravomocném skončení věci.

Uvedený příkladný výčet jiných způsobů ochrany svědka připoutává pozornost k poslední větě § 55 odst. 2 TrŘ, kde se stanoví, že pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede trestní řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje k trestnímu spisu a podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti se nadále neutajují. Snaha zákonodárce o co největší zkrácení doby utajení totožnosti o podoby svědka je motivována dvěma důvody. Jednak snahou po omezení doby, po kterou se bude personálně, technicky i jinak zajišťovat utajení totožnosti svědka, jednak snahou o zabezpečení práva obviněného na obhajobu. Avšak tyto důvody nelze zaměňovat s dokonalým zajištěním bezpečnosti a ochrany svědků, o níž bude většina z nich nepochybně žádat. Nelze totiž vyloučit, že právě na dobu kdy se po podání svědkova svědectví dovodí, že již nejsou důvody k utajení jeho totožnosti, mohou čekat ti, kteří si budou chtít se svědkem vyřídit účty a pomstít se mu za usvědčení z trestné činnosti.

Utajení totožnosti i podoby svědka, včetně změna jména, příjmení a dalších osobních údajů při výslechu je pouze jedním z předpokladů pro zabezpečení ochrany svědka, kterou je nutno chápat mnohem šířeji, a to nejméně po dobu celého trestního řízení, v případě organizovaného zločinu i následně. Přitom po usvědčení a odsouzení pachatelů a skončení trestního řízení zájem o ochranu svědka klesá, nebo dokonce mizí. Proto je nevhodná poslední větu § 55 odst.

2 TrŘ, dle níž lze údaje o svědkovi připojit k trestnímu spisu pominou-li důvody pro oddělené vedení těchto údajů. Nesouhlasím se začleňováním dříve utajených údajů o svědkovi do trestního spisu, protože pominutí hrozby svědkovi může být jen zdánlivé. Organizátoři zločinného spolčení, korupce, či pachatelé jiných trestných činů mohou čekat na začlenění

111

údajů o svědkovi do spisu, což může zapříčinit následnou mstu svědkovi, či osobám jemu blízkým.144 To, že hrozbu újmy na zdraví či jiné vážné újmy v určitém stádiu trestního řízení, třeba poté co pravomocně odsouzení pachatelé organizovaného zločinu či korupčních deliktů jsou ve věznici, ještě neznamená, že svědek, jehož totožnost byla v určité době utajena, není ohrožen.

Nelze totiž vyloučit, že svědkovi nadále hrozí reálné nebezpečí od kompliců odsouzených pachatelů, které může způsobit újmu na zdraví jemu nebo osobám jemu blízkým, nebo zapříčinit zásadní změnu výpovědi utajeného svědka, která pak může být důvodem zproštění obžaloby, nebo po pravomocnosti rozsudku důvodem obnovy řízení.

Nebude-li mít svědek jistotu, že ani po odsouzení pachatelů nemůže dojít k zjištění jeho totožnosti, může před orgány činnými v trestním řízení předstírat ztrátu paměti, nebo nebude váhat nepravdivě vypovídat, nebo zamlčovat různé skutečnosti, bez ohledu na to, že bude moci být stíhán pro trestný čin křivé výpovědi (§ 175 odst. 1, event. i 2 TrZ). To v obavě z dopadů, jež by ho čekaly v podobě odplaty ze sféry organizovaného zločinu v případě, že by pravdivě svědčil a jeho totožnost by byla po skončení trestního řízení zjištěna.

O riziku plynoucím z podání svědecké výpovědi proti pachatelům trestné činnosti je průběžně informován sdělovacími prostředky každý občan. Proto hrozí reálné nebezpečí, že počet svědků, kteří si na nic nevzpomínají bude narůstat. Již nyní se množí svědkové, kteří mění své výpovědi. V současnosti nejednou podá občan detailní, spontánní vysvětlení, o němž policejní orgán pořídí záznam, avšak jako svědek vypovídá do protokolu zcela jinak. Těžko si lze představit, že by sám, z vlastního popudu, dospěl k odlišnému vylíčení situace. Lze pouze tušit vliv někoho jiného, majícího zájem, aby se názory obsažené v záznamu o podaném vysvětlení nestaly protokolárním důkazem v trestní věci. Mnohdy i orgány činné v trestním řízení vyjadřují názor, že sankce za trestný čin křivé výpovědi je pro tyto svědky nesrovnatelně menší hrozbou než nějaká jiná hrozba neomylně působící odjinud.

Jakákoliv zpráva, kterou sdělovací prostředky zveřejní o poškození majetku svědka, či jeho rodinného příslušníka, nemá dopad pouze vůči konkrétnímu svědkovi. Důsledek varování, jemuž se dostane široké publicity, má nepochybně za cíl bezprostřední odstrašení konkrétního svědka. Zprostředkovaně však cíleně slouží, k varování blíže neurčeného okruhu občanů, kteří se takto seznamují s následky, které by pro ně mohlo mít event. svědectví v jakékoliv trestní věci v budoucnu. V důsledku takových zpráv se formuje postoj občanů k svědecké výpovědi v trestním řízení, který se bezprostředně odráží v malé objasněnosti závažných trestních věcí, včetně úplatkářství a jiných korupčních deliktů. Články jako "Varování výbuchem"145, informující o poškození nemovitosti rodinného příslušníka svědka v závažné trestní věci, plní oba zmíněné nežádoucí efekty. Varují konkrétního svědka v konkrétní věci, stejně jako blíže neurčený okruh jiných osob, potencionálních svědků v této, či jiné věci před důsledky pravdivé a usvědčující výpovědi.

Pravdivé svědectví lze očekávat od svědka pouze tehdy když mu orgány činné v trestním řízení budou garantovat takovou ochranu, která jej osobně, i rodinné příslušníky bezpečně ochrání před organizovaným zločinem nejen v průběhu trestního řízení, nýbrž i později, po odsouzení pachatelů.

Na Slovensku se v souvislosti s únosem Ing. Michala Kováče mladšího vyskytlo prozrazení jména utajeného svědka. Do sdělovacích prostředků unikla zpráva, že bývalý agent Slovenské informační služby (SIS) Oskar F. jako svědek vypověděl, že se podílel na únosu Ing. Michala Kováče mladšího a vypovídal o svém podílu na celé věci před vyšetřovatelem. V televizním pořadu Nadoraz uvedl Oskar F., že jeho jméno i příjmení sdělil novinářům vyšetřovatel.

Sdělovací prostředky pak jméno svědka uveřejnily na Slovensku i v České republice. Pro Oskara F., který se řadu měsíců ukrýval na neznámém místě, znamenalo vyzrazení jeho 144 145

Vantuch,P.: Ochrana svědků a boj s organizovanou trestnou činností, Právní rozhledy, č. 5/1994, str. 158.

Plesl, J.: Varování výbuchem, Týden, č. 8/ 1996, str. 24.

112

totožnosti akutní nebezpečí ohrožení života nikoliv jen pro něj samého, nýbrž také pro osoby jemu blízké, žijící v místě jeho trvalého bydliště.146 Většina občanů vůbec nerozlišuje podání vysvětlení od protokolární svědecké výpovědi v trestním řízení. Proto se cítí stejně ohroženi pachatelem trestného činu a jeho komplici jak před zahájením trestního řízení tak i po jeho zahájení, bez ohledu na to zda podávají vysvětlení nebo protokolární svědeckou výpověď. Podle toho zda se cítí ohroženi a obávají se úniku informací z vyšetřovacího také podávají vysvětlení i svědeckou výpověď. Cítí-li ohrožení své či blízkých, i po poučení vypovídají nepravdivě, takovým způsobem, který jim dle jejich úsudku nemůže přinést žádné ohrožení od nebezpečných pachatelů trestné činnosti.

Tyto problémy vznikají i proto, že v současnosti trestní řád neumožňuje utajit podobu a odděleně vést osobní údaje u osob podávajících vysvětlení, i když zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že jim nebo osobám jim blízkým v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Osoby podávající vysvětlení nemohou dosáhnout utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden.

Po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. se od 1.1.2002 výrazně omezil okruh osob, které jsou v přípravném řízení vyslýchány jako svědkové do protokolu. Je tomu tak proto, že svědkové jsou vyslýcháni od zahájení trestního stíhání jen v rozšířeném vyšetřování, které se koná o trestných činech, o nichž je příslušný konat řízení v prvním stupni krajský soud (§ 168 až § 170 TrŘ). Protože krajské soudy projednávají méně něž 20 % trestných činů, přichází v úvahu utajení totožnosti svědka přípravném řízení jen v těchto případech, kdy se koná rozšířené vyšetřování.

Ve standardním vyšetřování, které se koná o většině trestných činů, tedy o těch o nichž je příslušný rozhodovat okresní soud (§ 161 až § 167 TrŘ), jsou osoby zásadně žádány o podání vysvětlení, o němž se sepisuje úřední záznam (stejně jako před zahájením trestního stíhání).

V důsledku toho se ve standardním vyšetřování konají výslechy svědků jen výjimečně a přes 80 % osob podává v přípravném řízení pouze vysvětlení. U těchto osob zákon neumožňuje utajovat jejich totožnost. Za této situace je ve spisu uváděna skutečná totožnost osob, jež podaly před zahájením trestního stíhání vysvětlení, které vede k obvinění osob např. z úplatkářství, jiného korupčního deliktu, či organizovaného zločinu. Stejně je ve vyšetřovacím spisu uváděna totožnost všech osob, jež podávaly vysvětlení ve standardním vyšetřování. Důsledkem toho je, že totožnost osob podávajících vysvětlení před i po zahájení trestního stíhání je dlouhodobě známa a utajit ji lze až s velkým časovým odstupem v řízení před soudem. To je však až v době, kdy tyto osoby mohou být před podání podáním svědecké výpovědi pachateli či jejich komplici ovlivněni tak, že ze strachu podají před soudem nepravdivou výpověď.

V praxi dochází i k tomu, že svědek trestné činnosti podá pravdivé vysvětlení o korupci, organizovaném zločinu, či jiné závažné kriminalitě pouze proto, že mu je policejním orgánem přislíbeno, že jeho totožnost jako svědka bude utajena. Následně, když je po zahájení trestního stíhání vyslechnut v průběhu vyšetřování, nebo v řízení před soudem jako svědek, je do protokolu o jeho výslechu zapsáno jeho skutečné jméno a příjmení, které je spolu s jeho dalšími osobními údaji vedeno odděleně od trestního spisu. Totožnost takové osoby však je utajena až od okamžiku, kdy vypovídala jako svědek, nikoliv již od okamžiku podání vysvětlení. Znamená to, že veškeré údaje o osobě, jež podala vysvětlení, jsou známy několik dní, týdnů i měsíců a po tuto dobu nejsou činěna žádná opatření pro utajení jejího jména, příjmení, bydliště, pracoviště a dalších osobních údajů. Proto je možno zjistit její totožnost také osobami mimo okruh orgánů činných v trestním řízení. Totožnost takové osoby může být

146

Srov. blíže: Wolf, K.: Vídeňský soud pustil Kováče mladšího, MF DNES, 21.2.1996.

113

vyzrazena a využita k jejímu ovlivnění pachateli trestné činnosti. V tom je zřejmě příčina zásadních změn ve výpovědích svědků, oproti obsahu jimi podaných vysvětlení.

Legislativa ponechala bez povšimnutí návrh de lege ferenda na doplnění ustanovení § 158 odst. 3 TrŘ tak, aby ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ týkající se utajení totožnosti svědků bylo možno v plném rozsahu uplatňovat i vůči osobám podávajícím vysvětlení, které jsou do současnosti mimo pozornost zákonodárců a zůstávají nechráněny před zločinnými spolčeními, i před jednotlivými pachateli trestných činů.147 Důsledkem toho je stav, že mnohé osoby podávají záměrně nepravdivé vysvětlení o trestné činnosti, jejímiž byly náhodnými svědky, v obavě z pomsty pachatelů trestné činnosti, či jejich kompliců. Jsou-li tyto osoby před soudem vyslechnuty jako svědkové, je jejich výpověď stejně nepravdivá jako vysvětlení, které podaly v přípravném řízení.

Pokud soud zjistí, že svědek v řízení před soudem vypovídá nepravdivě, nejednou jej opakovaně poučí, že mu za křivou výpověď hrozí trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi dle § 175 odst. 2 TrZ. Ani tato hrozba trestem odnětí svobody od šesti měsíců do tří let nezřídka nepřiměje svědky k pravdivé výpovědi, protože je od ní odradí hrozba ohrožení života ze strany organizovaného zločinu.

V důsledku této právní úpravy, která neumožňuje utajit totožnost osob podávajících vysvětlení, je značný prostor pro zjištění totožnosti těchto osob předtím než podají svědeckou výpověď před soudem. Utajení totožnosti takových svědků před soudem, poté co jejichž totožnost byla od podání vysvětlení v přípravném řízení dlouhodobě známa, se může před soudem zcela míjet účinkem.

De lege ferenda navrhuji novelizaci ustanovení § 158 odst. 3 TrŘ tak, že dosavadní text se připojí věta: „Ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ lze v plném rozsahu uplatňovat i vůči osobě podávající vysvětlení." Tento návrh považuji za odůvodněný proto, že hrozba osobě poskytující vysvětlení policejnímu orgánu je srovnatelná s hrozbou svědkovi vypovídajícímu v trestním řízení. Na rozdíl od svědka však osobě podávajícímu vysvětlení nelze v současnosti poskytnout srovnatelnou ochranu.

Utajení totožnosti osoby, jež byla svědkem trestného činu od zahájení úkonů trestního řízení až do právní moci rozsudku, je nesnadné. Je tomu tak přesto, že do meritorního rozhodnutí mají orgány činné v trestním řízení maximální zájem na utajení totožnosti svědka. Následně, po pravomocném rozhodnutí však tento jejich zájem o ochraně svědka postupně mizí. Je to v souvislosti se značným nápadem jiných trestních věcí. Ovšem pravomocným rozsudkem, zastavením trestního stíhání ani jinou formou rozhodnutí ve věci samé automaticky nepomíjejí důvody pro utajení podoby svědka a oddělení vedení jeho osobních údajů.

Svědkovi může hrozit vážné nebezpečí bez ohledu na meritorní rozhodnutí věci. Odsouzený, stejně jako zločinecká organizace do níž patří, může mít zájem na odplatě, která může působit jako účinné varování pro blíže neurčený okruh svědků do budoucna. Proto by měla být doceněno utajení totožnosti svědků i po skončení trestního stíhání. Pravomocný rozsudek, či jiné rozhodnutí ve věci samé, by nemělo být bez dalšího důvodem k připojení údajů o svědkovi k trestnímu spisu a k ukončení utajování jeho podoby.

Zcela samostatným problémem je provádění důkazů výslechem utajovaného svědka před soudem. Výběr a zabezpečení konkrétních opatření dle věty druhé § 209 odst. 1 TrŘ směřujících k utajení totožnosti svědka jsou věcí volné úvahy předsedy senátu. Je to zřejmě jediné možné řešení, avšak v praxi má předseda senátu před sebou mnohdy velmi obtížně řešitelné technické, organizační i jiné problémy. V resortu soudů je potřebné jim věnovat náležitou pozornost, neboť odkládání jejich řešení může vést k nechuti soudů vyslýchat utajené svědky a k hledání zástupných důvodů proč důvody utajení odpadly.

147

Vantuch, P.: K ochraně svědků v praxi, Bulletin advokacie, č. 10/1994, str.24 a stanovisko redakce Bulletinu advokacie na str. 19.

114

Nejde však jen provádění důkazů výslechem utajovaného svědka před soudem, nýbrž také o způsob dopravy utajovaného svědka k soudu. Utajovanému svědkovi lze dokonale utajit pobyt na neznámém místě a předseda senátu může dokonale utajit jeho totožnost v průběhu výslechu konaného před soudem. Obtížné však je zabezpečit utajení totožnosti svědka v dopravy jeho dopravy k soudu, při vystupování z vozidla policie, či při pohybu svědka v budově soudu. V těchto, i v dalších situacích, je nezbytné utajit svědkovu totožnost. Nelze pominout, že např. sledování vozidel odjíždějících od soudu může znamenat ohrožení utajeného svědka a zjištění místa jeho pobytu organizovaným zločinem.

V praxi lze pozorovat také snahy o utajení svědka na relativně krátkou dobu hlavního líčení nebo řízení před soudem. Tohoto úzkého pojetí ochrany svědka je třeba se vyvarovat, neboť hrozby jakýmikoliv újmami nejsou omezeny na řízení před soudem, či dokonce jen na dobu po níž svědek vypovídá před soudem, nýbrž na dobu kdy svědek má vjemy či poznatky o trestné činnosti pachatelů.

Zodpovědné musí být rozhodování orgánu činného v trestním řízení o tom, že pominuly důvody pro utajení totožnosti svědka v určité fázi trestního řízení, nebo po jeho skončení. V případě mylné úvahy o tom, že důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení jeho osobních údajů pominuly, může dojít právě k těm k důsledkům, kvůli nimž byla totožnost svědka utajena, tedy k ublížení na zdraví svědkovi, či jemu blízkým. Pokud se to stane může se to odrazit v dlouhodobé a obtížně odstranitelné nedůvěře občanů k zákonné formě utajení totožnosti svědků v budoucnosti.148 5.8.2 Ochrana svědků a dalších osob zúčastněných na trestním řízení Poté, co bylo zákonem č. 292/1993 Sb. vytvořeno ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ uváděly sdělovací prostředky, že bude zabezpečena ochrana svědků. Přitom pouhá změna jména, příjmení a dalších osobních údajů při výslechu je pouze jedním z předpokladů pro zabezpečení ochrany svědka, kterou je nutno chápat mnohem šířeji, a to nejméně po dobu celého trestního řízení, v případě organizovaného zločinu i následně.149 Legislativa ponechala bez povšimnutí návrh de lege ferenda z roku 1994, na doplnění ustanovení § 158 odst. 3 TrŘ tak, aby ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ bylo možno v plném rozsahu uplatňovat i vůči osobě podávající vysvětlení. Osoby podávající vysvětlení zůstaly mimo pozornost zákonodárců a tudíž nechráněny před zločinnými spolčeními, i před jednotlivými pachateli trestných činů přesto, že redakce Bulletinu advokacie uvedla, že publikovaný návrh může být podnětem k současnému řešení některých otázek, na něž novela trestního řádu z roku 1993 nepamatovala.150 Ustanovení § 55 odst. 2 a navazujícího ustanovení § 209 TrŘ se zaměřila obecně na ochranu svědků jako celku, a proto trestní řád ani po novelizaci provedené zákonem č. 152/1995 Sb. nerozlišoval svědky ani formy jejich ochrany a používal pouze obecný pojem svědek, bez ohledu na výrazné odlišnosti mezi nimi.151 Nadále v České republice neexistovala ochrana svědků organizovaného zločinu, ani ochrana tzv. korunních svědků u organizovaného zločinu, tedy spolupachatelů ochotných za určitých podmínek napomáhat orgánům činných v trestním řízení při objasňovaní závažných trestných činů páchaných organizovanými pachateli. Trestní řád až roku 30.6.2001 nepamatoval ani na ochranu osob, které podávají vysvětlení, i když jim 148

Srov. blíže: Vantuch, P.: K možnostem utajení totožnosti svědka dle trestního řádu, Právní rozhledy č.

10/1996, s. 452-459.

149 Vantuch,P.: Ochrana svědků a boj s organizovanou trestnou činností, Právní rozhledy, č. 5/1994, s. 158.

150 Vantuch, P.: K ochraně svědků v praxi, Bulletin advokacie, č. 10/1994, str.24 a stanovisko redakce Bulletinu advokacie na str. 19.

151 Vantuch, P.: Ochrana svědků a boj s organizovanou trestnou činností, Právní rozhledy, č. 5/1994, s. 159.

115

v případě podání pravdivého vysvětlení o závažném trestném činu, či organizovaném zločinu hrozilo stejné nebezpečí jako svědkovi, přesto se na ně nevztahovala ustanovení § 55 odst. 2, § 209 a § 97 až 104 TrŘ.152 Určitá část trestných činů, k nimž dochází v České republice, zůstává neobjasněna jen proto, že osoby, které by mohly napomoci objasnění trestné činnosti se bojí svědčit i jinak napomáhat orgánům činným v trestním řízení v obavě o život svůj i členů své rodiny, stejně jako o majetek. Proto přijal parlament zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením (a o změně občanského soudního řádu).

Tento zákon, který nabyl účinnosti 1.7.2001, navázal na institut utajení totožnosti svědka obsažený v trestním řádu od novelizace, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., vytvořený v jeho ustanoveních § 55 odst. 2 TrŘ a § 209 TrŘ.

Ukázalo se totiž, že svědkové závažných trestných činů jsou ochotni spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení pouze v případě, že je garantována bezpečnost jim samotným i osobám jim blízkým. Z praxe je známo více případů, kdy svědkové organizovaného zločinu předstírali ztrátu paměti, křivě vypovídali, nebo pod nátlakem jiných osob měnili své výpovědi. V zájmu odstranění těchto i dalších nedostatků v právní úpravě přijal byl přijat zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením (dále jen OchSv). Účelem zákona č. 137/2001 Sb. je upravit poskytování zvláštní ochrany a pomoci svědku a dalším osobám, kterým v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Podle tohoto zákona se postupuje, jen tehdy nelze-li bezpečnost ohrožené osoby zajistit jiným způsobem. Na poskytnutí zvláštní ochrany a pomoci podle tohoto zákona není právní nárok (§ 1 OchrSv).

Poskytnutí zvláštní ochrany a pomoci dle nového zákona je možné jen v případech kdy hrozí, že prostřednictvím nátlaku na svědky, či další osoby zúčastněné na trestním řízení dojde k nezákonnému ovlivňování průběhu trestního řízení nebo k odplatě za to, že tyto osoby pomáhaly nebo mají pomáhat podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení nebo, že plní úkoly orgánu činného v trestním řízení. Ochrana a pomoc svědkům a dalším osobám podle zákon č. 137/2001 Sb. je tak jako dosud realizována především za pomoci dosavadní právní úpravy obsažené v zákonu o policii, v zákonu o vězeňské službě a v trestním řádu.

Nadále je tedy nepominutelným úkolem policie chránit bezpečnost osob a majetku153 a úkolem vězeňské služby střežit osoby ve výkonu trestu a ve výkonu trestu odnětí svobody.154 Stejně jako dosud musejí orgány činné v trestním řízení využívat ustanovení § 55 odst. 2 TrŘ a § 209 TrŘ, v nichž je vytvořen institut utajení jeho totožnosti v trestním řízení.

V novém zákoně č. 137/2001 Sb. je zvláštní ochrana a pomoc svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením (dále jen OchrSv) vymezena jako nadstandardní způsob ochrany osob. V zásadě se ochrana ohrožené osoby podle tohoto zákona uskuteční pouze tehdy, když policie zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že v souvislosti s trestním řízení je svědek nebo jiná osoba zúčastněná na trestním řízení vystavena vydírání, ohrožení života nebo zdraví a přitom se nepodaří potencionálního útočníka běžnou policejní činností odhalit a tak hrozícímu útoku zamezit.

Ohrožená osoba je dle § 2 odst. 1 OchrSv ta osoba, která 152

Vantuch, P.: K možnostem utajení totožnosti svědka dle trestního řádu, Právní rozhledy č. 10/1996, s. 452459.

153 § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů.

154 § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

116

a) podala nebo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný anebo jinak pomáhala nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení, nebo b) je znalcem nebo tlumočníkem anebo obhájcem, pokud obviněný, kterého jako obhájce zastupuje, vypovídal nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení, anebo c) je osobou blízkou osobě uvedené v písmenu a) nebo b).

Chráněná osoba je dle § 2 odst. 1 OchrSv ohrožená osoba uvedená v odstavci 1, které je poskytována zvláštní ochrana a pomoc.

Po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 152/1995 Sb., bylo až do 30.6.2001, pamatováno výlučně na utajení totožnosti svědků. Trestní řád však nepočítal s možností utajení totožnosti jiných osob, které byly nejednou stejně ohroženy jako svědkové, především osob podávajících vysvětlení, obviněných, kteří spolupracují s orgány činnými v trestním řízení a usvědčují spolupachatele i dalších.

Za pozitivní lze označit skutečnost, že zvláštní ochranu a pomoc dle zákona č. 137/2001 Sb. lze poskytovat poměrně širokému okruhu osob zúčastněných na trestním řízení, které ovlivňují jeho průběh tím, že vykonávají zákonem stanovená oprávnění a povinnosti.

Chráněny jsou rovněž osoby, jejichž újmu by osoby zúčastněné na trestním řízení mohly považovat jako svoji vlastní např. manžel svědka, či jeho děti. Podle § 2 odst. 1 písm. a) OchSv se za svědka považuje i osoba, která vypovídala nebo má vypovídat v přípravném řízení ve fázi před sdělením obvinění, i když toto vysvětlení, o které policejní orgán sepíše úřední záznam (záznam o podaném vysvětlení) nemůže být použito jako důkaz pro rozhodnutí soudu. Takový záznam však slouží pro rozhodnutí o tom, zda výslech svědka má být v řízení před soudem jako důkaz navržen a proveden, takže i osoba v postavení svědka, podávající v přípravném řízení vysvětlení, může výrazně ovlivnit průběh trestního řízení. Zákon č. 137/2001 Sb. uznal, že v souvislosti s trestním řízením může hrozit újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí osobám podávajícím vysvětlení. Přesto zákonodárce nebyl důsledný, protože neshledal důvod ke sladění tohoto zákona s ustanovením § 55 odst. 2 TrŘ tak, aby bylo možno utajovat nejen totožnost svědka, nýbrž i osoby podávající vysvětlení.

Přímo v § 2 odst. 1 písm. a/ OchrSv se za ohroženou osobu i osoba, která má vypovídat jako obviněný nebo jinak pomáhala nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení. Přímo v zákonu č. 137/2001 Sb. se uznává, že ohrožení může hrozit i tzv. korunním svědkům, tedy obviněným spolupracující s orgány činnými v trestním řízení.155 Opatření zahrnují osobní ochranu a přestěhování chráněné osoby, včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí jsou výrazně náročná a odlišují se od dřívějších úkolů policie nebo vězeňské služby.

Zvláštní ochrana a pomoc podle zákona č. 137/2001 Sb. se poskytuje i obviněnému a jeho obhájci, pokud se obviněný rozhodne vypovídat a svojí výpovědí usvědčit spolupachatele trestné činnosti a tím může přispět k odhalení všech pachatelů trestné činnosti, k rozkrytí organizovaných zločineckých skupin a zjištění jejich organizátorů.

Za nejobtížnější lze považovat ochranu ohroženého obhájce, pokud jím zastupovaný obviněný vypovídá nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení jako tzv. korunní svědek. Není dosud znám případ ochrany obhájce a jeho rodiny. Advokáti dosud nevědí zdali v případě, že budou obhajovat obviněného, který vypovídá proti zločinnému spolčení, může to 155

Ochrana těchto obviněných, tzv. korunních svědků je, v praxi náročnější než u jiných chráněných osob.

Přesto v důvodové zprávě k zákonu č. 137/2001 Sb. chybí zdůvodnění, proč ochraně těchto obviněných spolupracujících s orgány činnými v trestním řízení a usvědčujících členy zločinného spolčení nebyl věnován samostatný zákon, jako např. v SRN, či USA. Proto jsou obvinění, tzv. korunní svědkové vypovídající proti spoluobviněným členům zločinného spolčení, v zákoně č. 137/2001 Sb. přiřazeni k ostatním chráněným osobám.

117

mít v případě ohrožení pro ně za důsledek možnost pokračování ve výkonu advokacie, bez rizika pro ně a osoby blízké, nebo zda by mohla znamenat konec výkonu jeho profese.

Je otázkou jak lze reálně zabezpečit ochranu života i další výkon profese advokátovi, který obhajuje obviněného v postavení tzv. korunního svědka na základě plné moci, či po ustanovení obhájce soudem, nebo po určení advokáta Českou advokátní komorou. Pokud se obviněný rozhodne vypovídat o spolupachatelích zločinného spolčení, potom může řešit otázku své profese kterýkoliv obhájce, bez ohledu na to zda obhajuje na základě plné moci, ustanovení soudem, nebo po určení Českou advokátní komorou.

Není jasný ani způsob ochrany znalců a tlumočníků, kteří si svoji ochranu v případě ohrožení nedokáží představit ani v hrubých rysech. Přitom jim ohrožení může hrozit zcela nečekaně poté co kvalitně vypracují znalecký posudek nebo správně tlumočí. V případě ohrožení není jasné jak by mohl znalec nebo tlumočník nadále pokračovat ve výkonu své profese.156 Soudci a další zaměstnanci státu vykonávající působnost orgánů činných v trestním řízení mohou být vystaveni hrozbám útoků proti životu, zdraví proto, aby při výkonu své působnosti stranili některému z účastníků řízení. Proto musí je možné zvláštní ochranu poskytnout také jim. Obdobně to platí i o znalcích a tlumočnících.

Zvláštní ochrana a pomoc je podle § 3 odst. 1 zákona č. 137/2001 Sb. souborem opatření, která zahrnují a) osobní ochranu, b) přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti157 a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí, c) zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby.

Zvláštní ochranu a pomoc poskytuje Policie České republiky a Vězeňská služba České republiky. Přitom Vězeňská služba může vykonávat jen osobní ochranu a zastírat skutečnou totožnost chráněné osoby. Pouze policie může zabezpečit také přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí. Policie a vězeňská služba jsou povinny si při plnění úkolů podle tohoto zákona navzájem pomáhat (§ 3 odst. 2 OchSv).

Orgány veřejné správy jsou povinny v rozsahu nezbytném k dosažení účelu tohoto zákona s policií a vězeňskou službou při výkonu opatření uvedených v § 3 odst. 1 OchrSv spolupracovat. K zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby lze vytvořit legendu o jiné osobní existenci a zavést osobní údaje vyplývající z této legendy do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů. (§ 3 odst. 3 OchSv).158 Zcela nový a v našem právním řádu dosud neznámý je soubor opatření uvedený pod písm. a/ a b/ tohoto ustanovení, která zahrnují osobní ochranu a přestěhování nejen svědka i jiné ohrožené osoby (§ 2 odst. 1 OchrSv) včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí. Opatření, jejichž výkonem se bude zvláštní ochrana a pomoc poskytovat bude typově odlišná od souborů úkonů policie nebo vězeňské služby.

Osobní ochrana podle § 3 odst. 1 písm. a) OchSv zpravidla spočívá v nepřetržité nebo periodické přítomnosti policistů nebo příslušníků vězeňské služby v bezprostřední blízkosti chráněné osoby, jejího obydlí, nebo v nepřetržitém či periodickém sledování chráněné osoby a prostředí, v němž se zdržuje.

Přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě podle § 3 odst. 1 písm. b) OchSv výrazně mění život ohrožené osoby i jejich blízkých. Jde o mimořádně náročný zásah do života vesměs několika osob, jehož cílem je zamezit 156

Vantuch, P.: Co přináší zákon č. 137/2001 Sb. o ochraně svědka a dalších osob?, Bulletin advokacie č.

9/2001, s. 23-29.

157 Srov. § 116 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

158 Srov. § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.

118

nezákonnému nátlaku utajením pobytu ohrožené osoby. Nelze očekávat, že po přestěhování se ohrožená osoba sama ihned začlení do nového prostředí, tedy že nalezne spolu s rodinnými příslušníky zaměstnání, umístění pro děti ve škole, školce, jeslích apod. Proto je nutná pomoc nejen ohrožené osobě nýbrž i příslušníkům její domácnosti, i když sami nebudou v souvislosti s trestním řízením ohroženi.

Zastírání skutečné totožnosti ohrožené osoby spočívá ve vytvoření legendy o jiné osobní existenci a v zavedení osobních údajů vyplývajících z této legendy do informačních systémů.

Dojde-li k zavedení osobních údajů do všech informačních systémů, lze hovořit již o změně identity osoby, jejíž totožnost je zastírána.

Zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením se tak stal novým zvláštním předpisem, kterým se vězeňské službě stanoví další úkol, který navazuje na její úkol střežit osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody.

Vězeňská služba poskytuje zvláštní ochranu a pomoc osobní ochranou. Toto opatření je podle konkrétních okolností doplňováno zastíráním skutečné totožnosti chráněné osoby, která vykonává vazbu nebo trest odnětí svobody. Pro poskytování osobní ochrany jsou v některých věznicích zřízena zvláštní oddělení, v nichž jsou chráněné osoby umístěny.

Poskytování zvláštní ochrany a pomoci není možné bez pomoci orgánů státní správy i samosprávy, zejména pokud jde o pomoc chráněné osobě, která jí bude poskytována v souvislosti s jejím přestěhováním. Zákonem se proto pro orgány veřejné správy stanoví povinnost s policií spolupracovat. V rámci této spolupráce musejí tyto orgány napomáhat při obstarávání zaměstnání chráněné osoby v novém bydlišti a zaměstnání příslušníků domácnosti, kteří se spolu s chráněnou osobou přestěhují, stejně jako při řešení navazujících problémů.

Zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby podle § 3 odst. 1 písm. c) OchSv si vyžádá spolupráci policie s orgány veřejné správy, které budou zavádět do informačních systémů, které na základě zvláštních zákonů provozují, nově vytvořené osobní údaje, které vyplynou z legendy o jiné osobní existenci chráněné osoby.159 Poskytování zvláštní ochrany a pomoci podle § 4 odst. 1 OchrSv je možné, pokud a) ohrožená osoba souhlasí se způsobem a podmínkami poskytování zvláštní ochrany a pomoci včetně zpracovávání a využívání jejích osobních údajů, a b) ministr vnitra schválí návrh policie, soudce nebo státního zástupce, aby zvláštní ochrana a pomoc byla ohrožené osobě poskytována; soudce nebo státní zástupce podávají takový návrh prostřednictvím ministra spravedlnosti.

Souhlas podle § 4 odst. 1 písm. a) OchrSv se vyžaduje před podáním návrhu na poskytování zvláštní ochrany a pomoci ministru vnitra; to neplatí, jde-li o návrh soudce nebo státního zástupce. Ohrožená osoba musí být policií přiměřeně svému věku a rozumovým schopnostem informována o nebezpečí, které jí hrozí, seznámena se způsobem a podmínkami poskytování zvláštní ochrany a pomoci s povinnostmi stanovenými v tomto zákoně. Dále musí být upozorněna, že skutečnosti týkající se zvláštní ochrany a pomoci jsou utajovány podle zvláštního zákona160 a podle takového zákona musí být i poučena.

Hrozí-li ohrožené osobě nebezpečí bezprostředně, policie se souhlasem policejního prezidenta, a vykonává-li ohrožená osoba vazbu nebo trest odnětí svobody, vězeňská služba se souhlasem generálního ředitele vězeňské služby poskytne zvláštní ochranu a pomoc ještě 159

Aby se eliminovala možnost vyzrazení, že za účelem zastírání totožnosti respektive změny identity chráněné osoby byly do informačního systému zavedeny nepravdivé údaje, stanoví se výjimka z režimu nakládání s těmito daty, který je upraven v § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. S nepravdivými údaji se nakládá tak, že se v informačním systému náležitě jako nepravdivé označí a vedou se odděleně od ostatních, tedy pravdivých údajů. Výjimka je umožněna ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. 160 Zákon č.148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

119

před tím, než ministr návrh na poskytnutí zvláštní ochrany a pomoci schválí. V těchto případech lze zvláštní ochranu a pomoc dočasně poskytovat i bez souhlasu ohrožené osoby, jestliže přechodně zhoršený zdravotní stav neumožňuje této osobě souhlas dát (§ 4 odst. 3 OchSv).

Závěr, že bezpečnost ohrožené osoby je třeba chránit s použitím zákona č. 137/2001 Sb., učiní policie. Když dospěje k tomuto závěru, projedná s ohroženou osobou použití tohoto zákona, stejně jako způsob a podmínky výkonu opatření, která budou po dobu poskytování zvláštní ochrany a pomoci vykonávána. Současně je ohrožená osoba upozorněna, že k posouzení, zda splňuje podmínky pro poskytování zvláštní ochrany a pomoci, je nutné zpracovat a využívat její osobní údaje, což je možno pouze s jejím písemným souhlasem. Pokud ohrožená osoby s využitím osobních údajů nesouhlasí, nelze jí poskytnout ochranu dle tohoto zákona. Totéž platí pokud ohrožená osoba, v průběhu poskytování ochrany svůj souhlas s využitím osobních údajů odvolá.161 Vysloví-li ohrožená osoba souhlas se způsobem a podmínkami poskytování zvláštní ochrany a pomoci, jež budou vybrány po dohodě s policií, navrhne policie ministrovi vnitra, aby schválil poskytnutí zvláštní ochrany a pomoci. K výběru konkrétních opatření zvláštní ochrany a pomoci dojde za součinnosti ohrožené osoby.

Může také nastat případ, že s ohroženou osobou nebude možné otázku zvláštní ochrany a pomoci vůbec projednat, protože bude momentálně v tak špatném zdravotním stavu (např. v důsledku zranění způsobeného útokem v souvislosti s trestním řízením), že se nedokáže k tomu zda dá souhlas se způsobem a podmínkami výkonu opatření zvláštní ochrany a pomoci, vyjádřit. Bude-li i této osobě nebezpečí hrozit bezprostředně, lze opatření pro její ochranu vykonat i bez jejího souhlasu, a to po dobu, než se k otázce souhlasu se způsobem a podmínkami vykonávaných opatřená bude moci vyjádřit.

Povinnosti chráněné osoby (§ 6 OchrSv) je a) dodržovat podmínky poskytování zvláštní ochrany a pomoci, b) řídit se pokyny příslušníků policie a příslušníků vězeňské služby c) informovat bezodkladně policisty a příslušníky vězeňské služby o všech nových skutečnostech a změnách, které mohou být významné pro postup policie a vězeňské služby podle tohoto zákona. Tyto povinnosti jsou chráněné osobě stanoveny proto, že účinnost její zvláštní ochrany a pomoci bude záležet nejen na činnosti policie, popřípadě vězeňské služby, ale též na chování samotné chráněné osoby. Krajním důsledkem porušení těchto povinností může být i ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci.

Poskytování zvláštní ochrany a pomoci se ukončí (§ 7 odst. 1 OchrSv), jestliže chráněná osoba vezme písemně zpět souhlas ke svoji ochraně. Ministr na návrh policie rozhodne o ukončení zvláštní ochrany a pomoci, jestliže nebezpečí, které chráněné osobě hrozilo, pominulo (§ 7 odst. 2 OchrSv).

Ministr může na návrh policie rozhodnout o ukončení zvláštní ochrany a pomoci (§ 7 odst. 3 OchSv), jestliže chráněná osoba a) odmítla pomáhat podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení, v jehož souvislosti byla zvláštní ochrana a pomoc poskytována, nebo b) se v době, po kterou jí je poskytována zvláštní ochrana a pomoc, dopustila jednání odůvodňujícího její trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, nebo c) neplní povinnosti chráněné osoby stanovené v § 6, anebo d) poruší povinnost zachovávat tajnost utajovaných skutečností.

Na řízení o ukončení zvláštní ochrany a pomoci podle § 7 odst. 2 a 3 OchrSv se použijí obecné předpisy o správním řízení s výjimkou ustanovení o opravných prostředcích. Proti rozhodnutí ministra podle § 7 odst. 2 a 3 OchrSv je možno podat do 15 dnů ode dne doručení 161

Srov. ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů. V 5 odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb. jsou stanoveny formální náležitosti písemného souhlasu ke zpracování osobních údajů.

120

u soudu opravný prostředek, který má odkladný účinek. Prominutí zmeškání lhůty k podání opravného prostředku není možné (§ 7 odst. 4 OchSv).

Bez souhlasu a dobrovolné součinnosti chráněné osoby nelze zvláštní ochranu a pomoc poskytovat, zejména proto, je spojena s výrazným omezením základních práv chráněné osoby.

Proto také v případech, že chráněná osoba odvolá svůj souhlas s podmínkami výkonu opatření zvláštní ochrany a pomoci, nebo odvolá svůj souhlas se zpracováváním osobních údajů, ukončí se zvláštní ochrana a pomoc, a to bez souhlasu ministra vnitra. K ukončení zvláštní ochrany a pomoci dojde poté, co chráněná osoba vezme zpět svůj souhlas s poskytováním zvláštní ochrany a pomoci, a doručí ho policii. Důvodem k vyřazení z programu ochrany je i skutečnost, že nebezpečí újmy na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí pomine, např. poté co jeho zdroj bude odhalen a možnosti uskutečnění hrozby budou eliminovány.

Pokud se chráněná osoba během doby, po kterou jí je zvláštní ochrana a pomoc poskytována, začne chovat v rozporu s veřejným zájmem způsobem uvedeným v § 7 odst. 3 OchSv, není důvod, aby jí byla zvláštní ochrana a pomoc nadále poskytována. V těchto případech však rozhodné skutečnosti pro ukončení zvláštní ochrany a pomoci posuzuje na základě návrhu policie ministr vnitra. K ukončení zvláštní ochrany a pomoci z důvodů uvedených v § 7 odst. 2 a 3 OchSv dojde, jakmile je chráněná osoba vyrozuměna, že ministr vnitra návrh na ukončení zvláštní ochrany a pomoci schválil. V případech, kdy chráněná osoba nebude pro policii dosažitelná, např. když se bude před policií ukrývat, zvláštní ochrana a pomoc se ukončí ihned poté, jakmile ministr vnitra návrh policie na ukončení zvláštní ochrany a pomoci schválí, aniž by o tom byla chráněná osoba vyrozuměna.

V části třetí zákona č. 137/2001 Sb. jsou upravena oprávnění a povinnosti policie a vězeňské služby zpracovávat a využívat osobní údaje ohrožené nebo chráněné osoby, oprávnění při zajišťování bezpečnosti chráněných osob, oprávnění při zajišťování bezpečnosti chráněného prostoru, oprávnění k zastírání činnosti policie. Dále se zde upravují podmínky užívání krycích dokladů,, užívání zabezpečovací techniky i používání finančních prostředků v souvislosti s poskytováním zvláštní ochrany a pomoci, stejně jako jiná oprávnění a možnosti náhrady škody (§ 8 až § 20 OchSv).

V části čtvrté zákona č. 137/2001 Sb. je pak upravena mezinárodní spolupráce při poskytování zvláštní ochrany a pomoci svědkovi a dalším osobám, kterým v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí.

Zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením lze označit za společensky potřebný a v praxi dosud chybějící předpoklad ochrany svědků i dalších osob, podílejících se na boji s nejzávažnějšími formami kriminality, obzvláště pak s organizovaným zločinem. Tento rozsáhlý a pro realizaci mimořádně náročný soubor opatření výrazně přesahuje zastírání skutečné totožnosti svědka, která je zakotvena v ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 odst. 1 TrŘ. Úvahy de lege ferenda je třeba zaměřit na tři okruhy svědků: a) obecně na ochranu svědků jako celku, b) na ochranu svědků organizovaného zločinu, c) na ochranu tzv. korunních svědků u organizovaného zločinu.162 Trestní řád nerozlišuje svědky ani formy jejich ochrany. Používá pouze obecný pojem svědek, a to bez ohledu na výrazné odlišnosti mezi osobami podávajícími svědeckou výpověď. Takto koncipovaná paušální ochrana svědků spočívající v utajení jejich totožnosti může mít v praxi jen stěží efekt v dokonalém utajení totožnosti všech svědků, bez ohledu na to, do které skupiny je lze zařadit. To platí i o svědcích korupčních deliktů.

Pozitivem je, že zákon č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka uznává, že ohrožení může hrozit nejen osobě, které podala nebo má podat svědeckou výpověď, či vysvětlení, nýbrž i 162

Vantuch,P.: Ochrana svědků a boj s organizovanou trestnou činností, Právní rozhledy, č. 5/1994, str. 158.

121

obviněnému, který se rozhodne napomáhat k dosažení účelu trestního řízení (tzv. korunnímu svědkovi). Tato úprava se však nepromítla potřebným způsobem do ustanovení § 55 odst. 2 a § 209 odst. 1 TrŘ, chránících totožnost svědků v trestním řízení.

Zákonodárce pamatoval na možnost ohrožení znalce nebo tlumočníka anebo obhájce, pokud jím zastupovaný obviněný vypovídá nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení.

Zákonodárce pamatoval i na možnost ohrožení osob blízkých všem výše uvedeným osobám.

Ohroženým osobám může být poskytována zvláštní ochrana a pomoc, která zahrnuje a) osobní ochranu, b) přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí, c) zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby. V tom je nepochybný přínos zákona č.

137/2001 Sb., který je nezbytným legislativním předpokladem k ochraně a pomoci osobám ohroženým organizovaným zločinem i jinými pachateli trestných činů.

Osoby ohrožené netvoří jeden celek. Proto jejich ochrana nebude moci být stejná. Nejlépe si lze představit zákonem předpokládané formy ochrany svědků a osob podávajících vysvětlení.

Obtížnější je ochrana tzv. korunních svědků, tedy obviněných, kteří spolupracující s orgány činnými v trestním řízení, proti organizovanému zločinu, či spolupachatelům závažné trestné činnosti. Není známo, proč ochraně obviněných, tzv. korunních svědků nebyl v České republice věnován samostatný zákon, jako např. v SRN, či USA. Není jasné proč tito obvinění, tzv. korunní svědkové, byli přiřazeni ke svědkům, osobám jim blízkým, k obhájcům, znalcům, tlumočníkům, tedy k dalším chráněným osobám. V zákoně č. 137/2001 Sb. chybí návaznost na trestní řád a trestní zákon, a proto obviněnému, který usvědčí spolupachatele organizovaného zločinu, lze tak jako dosud uložit pouze trest odnětí svobody pod dolní hranici sazby dle § 40 odst. 3, 4 TrZ. V důsledku toho ani současná právní úprava neumožňuje zproštění obžaloby, či upuštění od potrestání obžalovaného, jehož výpověď umožnila objasnit trestnou činnost spáchanou ve prospěch zločinného spolčení nebo takové trestné činnosti zabránit.

Nejobtížnější je ochrana ohroženého znalce, tlumočníka nebo obhájce, pokud jím zastupovaný obviněný vypovídá nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení (v postavení tzv. korunního svědka). O ochraně příslušníků těchto specializovaných profesí není v zákoně a v jeho důvodové zprávě žádná zmínka. Znalci, tlumočníci ani obhájci si proto svoji ochranu v případě ohrožení nedokáží představit ani v hrubých rysech. Není proto známo zda a jak byla jejich ochrana v zákonem předpokládaných případech ohrožení zabezpečena.

Obhájci nevědí zda v případě kdy budou obhajovat obviněného vypovídajícího proti zločinnému spolčení, budou moci jako osoby ohrožené vykonávat advokacii, bez rizika pro ně a osoby jim blízké, nebo zda by to mohla znamenat konec výkonu profese advokáta. Lze vůbec reálně zabezpečit ochranu i další výkon profese advokátovi, který se specializuje na obhajobu v trestních věcech, jehož tvář je známa se sdělovacích prostředků? Pokud se cítí bezpečni advokáti, kteří se běžně nevěnují obhajobě v trestních věcech a domnívají, že se jich tento problém netýká, mýlí se. Pokud bude kterýkoliv advokát ustanoven obhájcem soudem, či event. určen Českou advokátní komorou a obviněný se třeba bez porady s ním rozhodne vypovídat o spolupachatelích, členech zločinného spolčení, potom se stane otázka jeho ochrany i možnosti výkonu jeho profese stejně aktuální jako u vyhledávaného obhájce.

Zcela nový a v našem právním řádu dosud neznámý je soubor opatření zahrnují osobní ochranu a přestěhování chráněné osoby, včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí (§ 3 odst. 1 písm. b/ OchSv).

122

Veškerá tato opatření jsou výrazně odlišná od souborů úkonů policie nebo vězeňské služby, a proto bude velmi náročné zabezpečit jejich důsledné dodržování, zejména v prvých měsících účinnosti zákona.

Při poskytování zvláštní ochrany a pomoci podle zákona č. 137/2001 Sb. bude hrát značnou roli rychlost jejího poskytnutí. Od okamžiku, kdy se policie o ohrožení určité osoby dozví, až do schválení návrhu na poskytnutí zvláštní ochrany a pomoci, může uplynout několik dnů i týdnů. V případech akutního nebezpečí však nelze s poskytnutím ochrany otálet. Proto v určitém počtu případů bude nezbytné okamžité poskytnutí zvláštní ochranu a pomoci ohrožené osobě, a to bez vyčkávání na její schválení ministrem vnitra. V této souvislosti je třeba uvědomit si, že v České republice dosud nemáme dosud žádné praktické zkušenosti s ochranou svědků a dalších osob a lze pouze vycházet z předpokladu, že ke schválení zákona č.137/2001 Sb. došlo až poté, co se policie ČR dokonale seznámila se zkušenostmi z SRN, USA a dalších států, kde mají v této oblasti dlouholeté pozitivní, stejně jako negativní zkušenosti. Není pochyb o tom, že zejména v prvých letech realizace ochrany svědků a dalších osob v souvislosti s trestním řízením jde o přesvědčení veřejnosti o účinnosti takové ochrany.

Konstatuji, že každý jednotlivý případ, kdy v České republice buď nebude poskytnuta ochrana svědkovi, či jiné osobě vůbec, nebo bude poskytnuta pozdě, event. v době ochrany ohrožené osoby a její rodiny dojde ke zranění, usmrcení, či škodě na majetku těchto osob, může sehrát vysoce negativní roli a popřít účel tohoto zákona. Třeba jen jediný případ, kdy se nepodaří zabezpečit ochranu svědka, či jiné osoby a dojde k publikování újmy na životě, zdraví, či majetku ve sdělovacích prostředcích se odrazí v nezájmu občanů svědčit, či jinak napomáhat k realizaci opatření plynoucích z trestního řádu. Tak by tomu mohlo být i v jiných případech, kdy by svědkové i další osoby neměly dostatečnou důvěru k účinnosti ochrany vytvořené nově přijatým zákonem č. 137/2001 Sb. Nelze pominout, že zejména v posledním desetiletí bylo v ČR publikováno sdělovacími prostředky, i umělecky působivě zpracováno zejména v zahraničních filmech a televizních inscenacích, nemálo případů ohrožení, či usmrcení svědků i jiných chráněných osob.

K tomuto zfilmování došlo nejednou na základě skutečných událostí, k nimž došlo ve vyspělých demokratických státech světa. Ze strany všech zainteresovaných orgánů, především policie a vězeňské služby, ovšem i všech dalších, je nezbytné zabránit vytvoření atmosféry, ve které by svědkové nebyli ochotni svědčit a další osoby napomáhat účelu trestního řízení. Toho lze dosáhnout pouze zabezpečováním a poskytováním včasné a absolutní ochrany svědkům i dalším ohroženým osobám a jejich majetku.

V důvodové zprávě k zákonu č. 137/2001 Sb. se uvádí: „Předpokládá se, že každoročně bude chráněno 10 ohrožených osob.“ Při odhadnutých nákladech na ochranu jedné osoby ve výši 3 miliónů Kč ročně, se počítá s ročními náklady na ochranu ve výši 30 miliónů Kč. V důvodové zprávě k novému zákonu však nenalezneme odpověď na některé závažné otázky: Z jakých podkladů se vycházelo při odhadu 10 ohrožených osob? Proč se nepočítalo s určitým rozmezím, tedy např. s každoroční ochranou 10 až 50 osob a s náklady mezi 30 až 150 milióny Kč? Jsou v tomto počtu zahrnuti pouze svědkové a další ohrožené osoby, nebo i jejich rodinní příslušníci? Mají ohrožené osoby jistotu, či reálný předpoklad, že jim bude možno poskytnout zvláštní ochranu i po přečerpání ročních nákladů na ochranu?

Nelze vyloučit, že odpovědi na tyto otázky jsou známé, pouze se neobjevily v důvodové zprávě ani nebyly později publikovány, protože jsou předmětem utajení. Nejhorší „reklamou“ pro spolupráci svědků i dalších osob s orgány činnými v trestním řízení při boji s organizovaným zločinem i dalšími závažnými formami trestné činnosti, by totiž bylo otálení s poskytnutím ochrany ohroženým osobám v případě přečerpání ročních nákladů na ochranu osob.

Prodleva s poskytnutím ochrany by pro svědky, pro jiné ohrožené, i pro jejich blízké mohla mít stejné dopady jako neposkytnutí ochrany.

123

Odpovědní pracovníci policie i vězeňské služby, kteří mohou schválit zvláštní ochranu a pomoc v případě bezprostředního nebezpečí ohrožené osobě bez souhlasu ministra vnitra, by neměli být limitováni finančními prostředky. Policie, se souhlasem policejního prezidenta a vězeňská služba se souhlasem generálního ředitele vězeňské služby, by měla mít pravomoc poskytnout zvláštní ochranu a pomoc ve smyslu § 3 odst. 1 OchSv každé ohrožené osobě (§ 2 odst. 1 OchSv), a to vždy když bude zjištěno takové ohrožení, které zákon č. 137/2001 Sb. i v § 1 a § 2 předpokládá. To by měla právní úprava umožňovat.163

163

Srov. blíže: Vantuch, P.: Co přináší zákon č. 137/2001 Sb. o ochraně svědka a dalších osob?, Bulletin advokacie č. 9/2001, s. 23-29, Vantuch, P.: Nový zákon o ochraně svědka a dalších osob a boj s organizovaným zločinem, Právní rozhledy č. 8/2001, s. 359-366.

124

6. Možnosti prevence a potlačování korupce Bylo by omylem domnívat se, že boj s korupcí je pouze věcí policejních orgánů, státních zástupců a soudů, jejichž úkolem je odhalování a trestání pachatelů korupčního jednání.

Orgány činné v trestním řízení mohou reagovat až na zjištěnou korupci v jejich rozličných formách. Proto je pouze jedním z mnoha jejich úkolů zjišťovat příčiny konkrétních případů úplatkářství i jiných korupčních jednání. Je třeba celosvětově i celorepublikově preventivně a transparentně zabraňovat vzniku nežádoucích jevů a vztahů vedoucích ke korupci, a to zejména v oblasti finanční a kontrolní. Proto je nutné zaměřit se na institucionální a organizační reformy a systémové změny, jejichž základem musí být kvalitní zavádění etického prostředí, zapojení veřejnosti do boje o omezení korupce a dodržování trestněprávních norem.

Současný stav korupce ve světě i v České republice souvisí s privatizací, podnikáním, značným počtem veřejných zakázek a zpochybňuje rovnost osob před zákonem. Současný stav korupce vytváří nové formy hospodářské kriminality, narušuje zákony tržní ekonomiky a oslabuje zájem strategických zahraničních partnerů o vstup do podnikání v České republice.

Korupci je třeba potlačovat v rámci mezinárodní spolupráce, a to preventivními opatřeními a na ně navazujícím posilováním kontroly, transparentnosti, trestněprávními a v případě jejich selhání účinnými sankcemi postihujících korupční jednání. Základním předpokladem boje s korupcí je skutečný zájem společnosti o snižování míry korupce. Celospolečenská opatření musí zahrnovat vládu a ústřední správní orgány, soukromý sektor a občanskou společnost zahrnující organizace, struktury a sítě oddělené od legislativy, administrativy a soudní moci státu.

Nezbytné je nejdříve poznat a reagovat na příčiny korupce a na podmínky, které k ní vedou.

Bez znalosti příčin a podmínek korupčních jednání není možno s korupcí účinně bojovat a účinně ji předcházet.

Základní obecnou příčinou fungování korupce je touha po získání peněz a úspěchu v profesní kariéře. Proto tomu lze bojovat jen velmi obtížně. Je proto třeba zaměřit se na konkrétní příčiny korupce u jednotlivých osob, které jsou spatřovány v osobnostních rysech pachatelů, náchylnějších ke zneužití svého postavení, kteří využívají systémových a institucionálních podmínek ke korupčnímu jednání. Proto je nutné zaměřit se na tyto systémové a institucionální podmínky korupce. V případě jejich odbourání se ztíží zneužívání postavení i těm osobám, které jsou náchylnější ke zneužití svého postavení.

Ukazuje se však, že korupce je spíše problém jednotlivců. To lze odůvodnit strukturálními kořeny korupce, které lze zkoumat ze čtyř vzájemně propojených hledisek, které jsou současně i faktory vytvářející korupční prostředí.

Za faktory vytvářející korupční prostředí jsou označovány: • vlivy monopolů, • široké rozhodovací pravomoci v rukou jednotlivců nebo organizací, • nedostatek kontroly nad rozhodujícími osobami, • nedostatečně fungující právní, administrativní, kulturní, ekonomický a politický systém.

Vliv monopolů v tržním prostředí může společnost omezit vytvořením širokého konkurenčního prostředí v každé oblasti podnikání i služeb. Čím vyšší je počet firem, které mohou realizovat zakázky státu, tím hrozí menší nebezpečí vzniku korupčního prostředí a následného korupčního jednání s cílem získat státní zakázku. Ani široké konkurenční prostředí však není zárukou odbourání korupce, pokud o státních zakázkách rozhodují zkorumpovaní státní úředníci a stát nemá sílu nebo schopnost odhalit zkorumpované osoby a formy jejich korupčního jednání.

125

Proto musí být vytvořeny účinné mechanismy pro kontrolu osob disponujících rozhodovacími pravomocemi, což je předpokladem proto, aby osoby, jimž je svěřeno rozhodování o státních zakázkách přestaly zneužívat svoji pravomoc. Dokud budou existovat široké rozhodovací pravomoci v rukou osob (nebo organizací), do té doby bude přetrvávat významný faktor vytvářející korupční prostředí. Proto je třeba vytvořit mechanismy účinné kontroly osob disponujících rozhodovacími pravomocemi. Tento mechanismus však musí vylučovat, aby osoby, jimž bylo svěřeno rozhodování o státních zakázkách řadu let beztrestně zneužívaly svoji pravomoc.

Ochránce veřejných práv se shoduje s občany Vietnamu a Mongolska a kritizuje vydávání víz do České republiky za vysoké finanční úplatky. Proto je neakceptovatelná argumentace pracovníků velvyslanectví a ministerstva zahraničí, kteří tvrdí, že takové případy korupce neexistují, protože žádné předpisy nejsou poručovány a kontroly neprokázaly uplácení úředníků ambasády. Dokud však pracovníci velvyslanectví budou sepisovat záznam o pohovoru se zájemcem o vízum, který má zásadní význam proto zda mu bude vydáno vízum, či nikoliv, aniž by se s ním mohl žadatel seznámit a podepsat jej, potom bude nadále existovat korupční prostředí. To vytváří prostor pro korupční přístup, jehož důsledkem je rychlé udělení víza cizineckou policii osobám, jež zaplatí cca desetinásobek oficiálního poplatku požadovaného za vízum Českou republikou a neudělení víza těm, kteří zaplatí jen oficiální poplatek.

Je třeba zabezpečit funkčnost kontrolního systému tak, aby byl dostatečnou hrozbou pro ty, kteří se nechávají korumpovat. Riziko odhalení korupčního jednání se musí výrazně zvýšit, aby korumpované osoby ztratily přesvědčení o své neodhalitelnosti a nepostižitelnosti a aby riziko odhalení jejich korupčního jednání bylo tak vysoké, že dospějí k názoru, že se jim toto riziko které podstupují, nevyplácí.

Je nepřijatelné, aby státní agentura neměla ve své dispozici déle než rok půl miliardy korun a aby auditoři takovou ztrátu nepřišli. Není možné aby v takovém případě česká banka, do níž byly peníze zaslány, jednala v rozporu se zákon o legalizaci výnosů z trestné činnosti a aby takové podezřelý obchod transakci nahlásila Finančnímu a analytickému útvaru ministerstva financí až poté, co 500 miliónů Kč opustilo republiku. Příklady tohoto druhu dokladují nezbytnost změny kontrolní mechanismů u podezřelých obchodů s vysokými částkami, které v případech obchodů s výrazně nižšími částkami, mírně převyšujícími 15 000 eur, bezproblémově fungují.

Je třeba zefektivnit právní, administrativní, kulturní, ekonomický a politický systém, tedy odstranit faktory, které zásadním způsobem přispívají k vytvoření korupčního prostředí.

Velmi důležité je zefektivnit především právní systém, který upravuje fungování společnosti, včetně norem činnosti státních a veřejně činných osob, zejména pak veřejných činitelů. To by umožnilo odstranit významný kriminogenní faktor. Stejně důležité je i to, aby kvalitní a jednoznačně vykládané právní normy, včetně těch, které řeší případy korupce, byly uznávány a respektovány veřejností jako celkem, nebo alespoň naprostou většinou občanů.

Nezbytné je také zabezpečit řádné fungování administrativy. Pokud se podaří ve společnosti omezit byrokracii, zprůhlednit státní správu, eliminovat kompetenčními konflikty mezi jednotlivými články administrativy, zefektivnit vyřizování požadavků i nároků občanů, lze odbourat i podhoubí korupce.

Potřebné je vytvořit takový systém sankcí za korupční jednání, který vytvoří obecné přesvědčení, že se korupce nevyplácí a pokud bude korupční jednání odhaleno, bude za ně následovat pro pachatele neodvratný přísný trest. Systém trestních sankcí se však stane dostatečným protikorupčním opatřením pouze za dvou základních předpokladů. Především tehdy, pokud se zvýší riziko odhalení pachatelů korupčních deliktů, které je v současnosti naprosto nedostatečné. Dále pak tehdy, zvýší-li se riziko postihu pachatelů korupčních deliktů

126

a jejich obava z ukládaných sankcí tak, aby tresty uložené za úplatkářství a jiné korupční trestné činy odrazovaly nejen pachatele, nýbrž i jiné osoby od napodobení tohoto jednání.

Jak z hlediska individuální, tak i generální funkce trestu je třeba dosáhnout stavu, kdy osoby korumpující, stejně jako korumpované dospějí k zjištění, že se korupce nevyplácí. Teprve tehdy, když budou tresty ukládané za korupční jednání dostatečně přísné, a proto budou osoby inklinující k trestné činnosti odrazovat od jejího započetí a v případě jejího páchání od pokračování v korupčním jednání, mohou trestněprávní sankce za úplatkářství i jiné formy korupčního jednání plnit funkci individuální prevence. Zatím nejsou tresty ukládané pachatelům úplatkářství a dalších korupčních deliktů dostatečně přísné a neodrazují ani pachatele od pokračování v korupčním jednání ani jiné osoby od jejich napodobení.

V současnosti mnohé případy korupce nejsou vůbec odhaleny. Další osoby, které jsou stíhané pro úplatkářství, nejsou pro nedostatek důkazů uznány vinnými. Fakt, že mnozí pachatelé korupčních deliktů nejsou stíhání, nebo jsou zproštěni obžaloby, event. odnášejí od soudu jen mírné výchovné tresty, ukazuje, že trestněprávní sankce stanovené za korupci neplní funkci generální prevence.

Pokud sdělovací prostředky informují několik let o neodpovědném státním zaměstnanci, který přijal vysoké úplatky a posléze soud uzná obžalovaného úředníka vinným z úplatkářství a uloží mu mírný trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu, může to mít dva negativní dopady. Jednak zkorumpovaný úředník usoudí, že se mu přijímání úplatků vyplatilo, jednak takový trest neodrazuje jiné osoby od stejného jednání, spíše naopak.

Je třeba odstranit důsledky sociálního chaosu, který se projevují jak v běžném životě osob, tak i v chodu institucí, ve státní správě a v samosprávě. V České republice byla významnou formu sociálního chaosu zejména privatizace, jejím úkolem bylo odstátnění, tedy převedení majetku z vlastnictví státu do vlastnictví jiných, nestátních subjektů. K tomu posloužily restituční zákony, malá a velká privatizace. První vlna kupónové privatizace se uskutečnila v mimořádně krátké době, a to od 18.5.1992 do 31.12.1992. Důvodem byl zánik federace (ČSFR) k tomuto datu a s ní i veškerých kompetencí organizátorů kupónové privatizace.

Proto byl majetek celkového počtu 1.491 podniků urychleně, či ukvapeně prodán za cca šest měsíců. Dnes státu trvá prodej jediné akciové společnost i několik let. I když od privatizace uplynula řada let, nebyl dosud odstraněn sociální chaos. Je tomu tak proto, že se ani po 15 a více letech, které uplynuly od privatizace nepodařilo jednoznačně vyřešit rozličné majetkové vztahy, které jsou i v současnosti předmětem značného počtu soudních sporů.

Potřebné je vytvořit kvalitní státní správu, tzn. kvalifikovanou, výkonnou a respektovanou výkonnou moc s dobře finančně ohodnocenými úředníky, vykonávajícími státní správu bez ohledu na politické poměry existující v České republice. Od roku 1990 je však praxe zcela odlišná. Po volbách, v nichž zvítězí nová politická strana, nebo se vytvoří jiná vládní koalice, se mění úředníci na všech existujících úrovních státní správy, což má negativní vliv na její každodenní chod. Pokud by se podařilo vytvořit kvalitní a stabilní státní správu, zcela nezávislou na politických poměrech ve státě, šlo by o významný protikorupční jev, stejně jako o stabilizaci kvalitní státní správy, s profesně zdatnými úředníky, kteří by byli součástí ministerstva, centrálně řízeného krajského či jiného úřadu, a to bez ohledu na výsledky voleb.

Dokud se po změně politické garnitury mění většina úředníků ve státní správě, jedná se o významný kriminogenní faktor ovlivňující existenci a přetrvávání korupce v České republice.

Nezbytné je také učinit maximum pro odbourání klientelismu, spočívajícího ve zneužívání úřednické či politické moci (pozice ve státním aparátu) k poskytování služeb a výhod za protislužbu. Jde o odstranění neoficiálního systému organizace ve společnosti založeném na protekci, konexích a rozhodnutích vzájemně propojených osob, rozhodujících neprůhledným a obtížně přezkoumatelným způsobem. Proto je třeba usilovat zejména o odstranění úzkých vztahů mezi veřejnými činiteli a zájemci o státní zakázky, kdy obě strany vztahu spojuje 127

zájem o dosažení osobního prospěchu, a proto se navzájem chrání, neboť z nabízené a přijímané ochrany mají finanční či jiný prospěch. Na odstranění klientelismu je třeba se zaměřit proto, že je specifickým druhem korupce, která se negativně projevuje i v současné české politice a hospodářském životě. Dosavadní neúspěchy úsilí o odstranění klientelismu v České republice dokladují různé aféry českých politiků, propojených s různými obchodními a poradenskými společnostmi. Od vstupu České republiky do Evropské unie jsou vytvořeny dokonce nové možnosti pro klientelismus, a to zejména v oblasti velmi složitého a pro většinu občanů nepřehledného poskytování dotací z fondů Evropské unie. Tento neprůhledný systém využívají mnozí zasvěcení úředníci ke svému obohacení a nabízejí vyřízení dotací z fondů Evropské unie za vysokou úplatu, či za část finančních prostředků u těchto dotací. Česká republika získala z EU celkem 52 miliard korun, určených k využití v období let 2004 do roku 2006. Do konce roku 2006 bylo čerpáno pouze 15,7 miliardy korun. Zbývající částka musí být vyčerpána do konce roku 2008. Tento stav, zaznamenaný ministerstvem pro místní rozvoj i vládou, a kritizovaný občany, vytváří předpoklady pro korupci.

Samostatnou otázkou je zodpovědnost za případné nevyčerpání desítek miliard korun poskytnutých z EU České republice. Již nyní se ukazuje, že každý z odpovědných pracovníků ve sdělovacích prostředcích tvrdí, že právě on za tento stav nenese žádnou odpovědnost.

Zůstanou-li miliardy nevyčerpány, bude zřejmě nesnadné hledat viníky tohoto stavu, kteří ponesou trestní odpovědnost.

Do fondů EU přicházejí prostředky od členských zemí unie a následně plynou zpět, nikoliv však státům, nýbrž konkrétním subjektům, které splní podmínky pro jejich získání. Dotace jsou zaměřeny zejména na regionální rozvoj a jejich čerpání je podmíněno použitím na konkrétní účely. Tyto prostředky pouze mohou zlevnit realizaci některých projektů a učinit je tak ziskovějšími (respektive neztrátovými). Dotace se uskutečňují v rámci tzv. operačních programů na úrovni jednotlivých států a jednotných programových dokumentů, které jsou jejich obdobou. Tyto dokumenty obsahují mimo jiné tzv. dotační tituly - tj. důvody, které umožňují čerpání dotací. V České republice celou tuto agendu zastřešuje ministerstvo pro místní rozvoj. Nejednotnost pravidel a postupů komplikuje už tak dost složitou orientaci žadatelů o dotaci v dané problematice. Přesto každý, kdo má v ČR dobrý podnikatelský záměr a splní všechny podmínky a formální náležitosti může o dotaci požádat a získat ji. Rozličné fyzické i právnické osoby se snaží získat dotace, i když na ně nemají nárok.

Sergej Morev, ruský občan podnikající v ČR, byl jako jeden z prvních obžalovaných v ČR odsouzen za pokus o podvodné získání peníze z Evropských fondů, a to k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a deset měsíců. Podle soudu podvodně vylákal 15 miliónů korun na inovaci technologie výroby konzerv. Prostředky ze státního rozpočtu a EU byly použity v rozporu s účelem dotace. V žádosti o dotaci na projekt inovace technologie výroby konzerv uvedl Morev řadu nepravdivých údajů a další podstatné údaje zamlčel. Ministerstvo pro místní rozvoj s ním přesto v říjnu 2002 uzavřelo smlouvu o poskytnutí dotace 600.000 eur (asi 18 milionů korun). Jako zálohu dostal Morev 480.000 eur (asi 15 milionů korun) na nákup deseti strojů na zpracování masa. Morev peníze zneužil, protože místo nejnovější technologie koupil přes 20 let staré stroje a z dotace zaplatil řadu svých předchozích dluhů. Podle soudu v případu selhali i úředníci ministerstva pro místní rozvoj, kteří prováděli nedostatečnou kontrolu. Proto i jim hrozí trestní stíhání.

Objevují se případy, kdy starostové, jako veřejní činitelé, zneužívají svoji pravomoc a také se dopouštějí další trestné činnosti, ve snaze podvodně získat finance z evropských fondů.

Policie stíhala starostu jedné obce za to, že falšoval doklady k žádosti obce o osmatřicetimilionovou dotaci z fondů Evropské unie. Soud jej uznal vinným z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a padělání a pozměňování veřejné listiny a přípravy úvěrového podvodu.Starostovi hrozil trest odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let, soud

128

mu však uložil podmíněný trest odnětí svobody pod dolní hranicí sazby, protože nebylo prokázáno, že by se chtěl obohatit sám, ale jednal ve prospěch obce.

Případy korupce jsou dokonce i na ministerstvu pro místní rozvoj, které je zodpovědné za využívání prostředků z fordů EU. Evropský úřad pro boj proti podvodům se zabývá zneužívání evropských dotací, tedy prostředků z fondů UE, přímo na Ministerstvu pro místní rozvoj. Úřad vyhodnocuje informace k podezření zneužití prostředků z fondů Phare v letech 1998 a 2002. Kauza se dostala do podvědomí české veřejnosti v roce 2006, kdy bylo obžalováno deset podnikatelů a vysokých úředníků ministerstva pro místní rozvoj.

Oprávněnost utracení více než 200 miliónů korun z fondů Phare není Česká republika schopna objektivně prokázat, uvádí ministerstvo pro místní rozvoj. Polovina prostředků, která nyní chybí z původně poskytnutých dotací, byla utracena anebo poskytnuta do roku 2002.

Ministerstvo opakovaně tvrdilo, že dokumentaci o využívání prostředků Phare zničily povodně. Podle několika svědků to však není pravda.

Největší podvod s penězi od Evropské unie se dostal před soud. Ze zneužití 229 milionů korun byl. obžalován bývalý náměstek ministra pro místní rozvoj Petr Forman, bývalý poradce na ministerstvu Radim Špaček a dalších osm osob. Všem hrozí tresty od pěti do 12 let vězení.

Evropské stamiliony z devadesátých let určené původně na pomoc podnikání na Ostravsku ležely na účtu nadace spravované ministerstvem. Podstata podvodu podle státního zástupce tkví v tom, že obžalovaní nákupem akcií levně ovládli společnost původně kontrolovanou ministerstvem, která měla peníze na účtu. "Za jeden milion korun takhle třeba získali přístup ke 144 milionům korun na kontě,“ popsal státní zástupce jeden ze skutků. Skupina přelévala evropské peníze na další a další účty. Přes dvě stě milionů korun se podle Havla naštěstí podařilo z různých kont zachránit. "Jenom asi sedmnáct milionů vybrali v hotovosti a ty skončily v cizině.“ 164 Senátor Josef Novotný podal trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli zneužívání dotací z ministerstva pro místní rozvoj. Podle něj ministerstvo dotace dostatečně nekontrolovalo, což vedlo k tomu, že část státních peněz zmizela. "Podnikateli stačí napsat nějaké tabulečky a předpokládané náklady a pak to vyfakturovat tak, aby to vyšlo. Kontrola není, nejsou na to ani lidé, ani kapacity," řekl senátor, podle kterého se jedná o "korupční systém, který se zavedl možná i na jiných ministerstvech." Úředníci podle senátora Novotného neprověřovali přiměřenost nákladů, ale pouze formální správnost vykázaných dotací. Neprováděli ani odbornou technickou kontrolu na místech provádění staveb. To byl podle senátora záměr, který měl pomoci vybraným žadatelům. Systém přidělování dotací ministerstvem pro místní rozvoj umožňuje podvody, tvrdí senátor Novotný.

Senátor oznámil, že ministerstvo pro místní rozvoj ani po uplynutí mnoha měsíců od jeho kritiky nenapravilo pochybení při udělování dotací. Nadále je možné zneužívání, protože to umožňuje systém jejich přidělování, když ministerstvo neprovádí kontrolu přiměřenosti vykázaných nákladů, prověřuje pouze formální správnost vykázaných dotací. Tento způsob přidělování dotací byl sice na ministerstvu už zastaven, ale k vyšetřování starých případů chybí vůle.

Ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek na senátorovu kritiku uvedl, že se zkoumá pochybení úředníků, z nichž někteří už na ministerstvu nepracují, stejně jako pochybení firem, které si ministerstvo najímalo na odhadování přiměřenosti projektů financovaných z peněz od Evropské unie. "Budeme muset vytipovat některé projekty, které by mohly být tímto způsobem nadhodnoceny" uvedl ministr. Zda se jednalo o podvod, musí zjistit soud. Ministr tak reagoval na senátorovo tvrzení, že se dosud pro odhalení a potrestání těch, kteří dotační podvod umožnili, nic nestalo.165 164

Pokorný, J.: Úředníci se zodpovídají z tunelování stamilionů z EU, iDNES,cz, 1.10.2007.

Senátor viní ministerstvo pro místní rozvoj ze zneužití dotací, Novinky CZ, 10. 4. 2007, Senátor kritizuje ministerstvo kvůli zneužívání dotací, Týden.cz, 25.5.2008.

165

129

Senátor Josef Novotný poznal jak negativní důsledky může mít poukázání na podezření z trestné činnosti jiné osoby. V důsledku svého trestního oznámení musel čelit výhrůžkám a strávil měsíc pod policejní ochranou. Bylo mu vyhrožováno proto, že upozornil na možné podvody při čerpání státní dotace zadluženým podnikatelem.

Ke zneužívání dotací mělo docházet také na v resortu zemědělství, a to za podpory ministerstva zemědělství a Státního zemědělského intervenčního fondu. Asociace soukromého zemědělství poukázala na možné zneužití finančních prostředků poskytovaných ministerstvem zemědělství při podpoře „zakládání skupin výrobců.“ Podle asociace „je faktické naplnění a financování tohoto dotačního programu ohroženo tím, že mezi „skupiny výrobců“ byly Státním zemědělským intervenčním fondem (SZIF) zařazeny i subjekty, které ve skutečnosti nikoho nesdružují, ale jsou tvořeny pouze jednou mateřskou právnickou osobou, eventuelně několika vzájemně se prolínajícími firmami.“ Představitelé asociace soukromého zemědělství jsou přesvědčeni o tom, že se jedná o organizovanou akci, která by nebyla možná bez součinnosti odpovědných úředníků ministerstva zemědělství a Státního zemědělského intervenčního fondu, který zprostředkovává finanční prostředky z Evropské unie. Asociace předložila seznam 180 subjektů, které se měly na podvodu ve výši „několika set milionů korun“ podílet a tím zneužít státní finance.166 Ministr zemědělství Petr Gandalovič zatím neřekl, jak situaci vyřeší. "Jsme si problému vědomi. Připravujeme právní analýzu, jak nekontrolovatelný příliv žádostí o tuto podporu zarazit. Myšlenka společného odbytu byla dobrá, ale její realizace špatná." Ministr uznal, že nové odbytové organizace byly "někdy uměle vytvářené. Otázkou je zjištění trestní odpovědnost konkrétních osob, které ve 180 subjektech účelově vytvářely nové odbytové organizace, jež nikoho nesdružovaly avšak neoprávněně získaly a zneužily prostředky státy získané z Evropské unie.

Mimořádně náročným a dlouhodobým úkolem je přeměna hodnotového žebříčku občanů.

Pokud bude na prvním místě v deformovaném žebříčku hodnot osobní prospěch, osobní statky, bohatství, touha rychle získat jmění, tzv. za jakoukoliv cenu, bude to nadále podhoubím korupce. O jeho odstranění se mohou přičinit zákonodárci tím, že v případech extrémního zvýšení majetku uloží zbohatlé osobě povinnost dokladovat, jak tento majetek nabyla.

Opakovaně jsou v poslanecké sněmovny podávány návrhy na obnovení povinnosti podávat majetkové přiznání fyzickými a právnickými osobami od 10 miliónů Kč hodnoty jejich majetku. Navrhovány jsou také sankce za majetkové přírůstky z nezdaněných příjmů v podobě dodatečného zdanění dvojnásobkem základní sazby daně z příjmů (cca 40 %).

Navrhována je i novelizace trestního zákona, která by umožnila postižení úmyslného uvádění nepravdivých skutečností do majetkového přiznání.

Dosud byly všech takové návrhy v poslanecké sněmovně neúspěšné. Také proto mohou existovat osoby, v jejichž vlastnictví je majetkem, který je ve zřejmém nepoměru s jejich příjmy a osoby, jimž prochází “praní špinavých peněz,” protože podezření z jejich nelegální činnosti s vysokým finančním ziskem není možné zpětně vysledovat prošetřením a dokladováním jejich neobvyklého majetkového přírůstku.

Odhaduje se, že prokázané a vyšetřované hospodářské a majetkové trestné činy včetně korupce představují sumu od desítek po stovky miliard korun. Policii a finančním orgánům se však ročně podaří vypátrat stovky miliónů, někdy maximálně jednu miliardu korun. Většina peněz z prokázané a vyšetřované hospodářské a majetkové trestné činy není nalezena..

Problém je v současnosti v tom, že podaná trestní oznámení jsou často odkládána policií s odůvodněním, že v České republice není povinnost prokazovat původ majetku. Finančně analytickému útvaru Ministerstva financí jsou však známy účty, přes které protékají značné finanční částky několikrát měsíčně. Jenže daná osoba to deklaruje jako vrácení půjčky či dar.

166

Mařík, M.:Stát dává stamiliony rolníkům omylem, iHNed.cz, Hospodářské noviny 25.4.2007, ASZ: Hrozí zneužití peněz ministerstva zemědělství, Euractiv.cz, 24.04.2007.

130

Pokud by prověřovaná osoba měla za povinnost prokázat původ majetku, jak je tomu např. ve Velké Británii, stát by mohl peníze zkonfiskovat nebo alespoň zdanit.

O českých miliardářích a multimilionářích se ví velmi málo. Výjimkami jsou Viktor Kožený, Radovan Krejčí, Viktor Vostrý, Tomáš Pitr a někteří další. Naopak je obecně známo, že mnozí politikové i nižší úředníci a státní zaměstnanci zbohatli, a to zpravidla velmi rychle.

Proto se opakovaně navrhuje aby všichni, kdo mají nebo měli nějakou moc v České republice, prokazovali původ svého majetku a zpřístupnili jej veřejnosti (např. na internetu).

Je třeba zaměřit pozornost společnosti na odstranění sociální nejistoty důchodců, rodin s dětmi, invalidních a dlouhodobě nemocných občanů. Mnohdy jsou kompenzace zvyšování životních nákladů u těchto sociálně slabých skupin obyvatelstva poskytovány s časovým zpožděním, které může mít za důsledek výrazné snížení životní úrovně. Důsledkem toho mohou různé aktivity usilující o kompenzování životní úrovně.

Korupce je provázena řadou nebezpečných jevů. Projevy korupce oslabují občanský, profesní, morální kodex a zapříčiňují nedůvěru v právní stát. Korupce vytváří nikým nekontrolované, nedemokratické struktury a ohrožuje řádnou hospodářskou soutěž. Nezřídka se korupce stává nástrojem organizovaného zločinu, který používá rozličných korupčních metod k podnikání do politických struktur a do státní správy.

Korupci je potřebné omezovat těmito způsoby: a) Změnami ve státní správě (protikorupční reformy, přehodnocení základních zákonů a nařízení apod.). Rezervy jsou ve fungování administrativy, která je často komplikovaná a neefektivní. Nepružný systém vyřizování záležitostí vede občany k urychlování administrativní procedury pomocí úplatků. S tím souvisí umožnit veřejnosti přístup k informacím v co nejširším měřítku. V praxi to znamená zveřejnění procedury pro přijímání, posuzování a rozhodování, přijetí seriózních pravidel pro kontrolu financí, přijetí procedur pro dohled prováděný vládními orgány. b) Zlepšením kontroly veřejné správy a dodržováním zákonnosti při jejím výkonu. Buď se musí jednat o kontrolu právní, vykonávanou uvnitř státních orgánů formou zákonů a prováděcích právních předpisů, nebo o kontrolu vnější vykonávanou soudy nebo finančními úřady (zjišťují se nesrovnalosti, špatné nakládání s veřejnými prostředky apod.), anebo o kontrolu mimoprávní za pomocí nevládních organizací či sdělovacích prostředků (v poslední době hrají významnou roli investigativní novináři, „vyšetřující reportéři“).

Jestliže systém kontroly je zanedbávaný (zkorumpované jsou i orgány mající za úkol potlačovat korupci) či dokonce potlačovaný, je riziko zjištění korupce nízké a motivace ke korupci se zvyšuje.

Nezbytné zdokonalit právní systém, konkrétně pak: - změnit a zkvalitnit zákony (nebo jejich části), jež snižují transparentnost a odpovědnost a jež trestají jak poskytovatele, tak i akceptanta úplatků, - zavést majetková přiznání u vybraného okruhu zaměstnanců státní správy i jedinců zastávajících veřejné funkce, včetně jejich rodin; objasnit původ peněz z jiných zdrojů, - zavést systém pravidelného „monitorování“ příjmů veřejných činitelů s významnými rozhodovacími pravomocemi, - zavést legislativu umožňující zajištění nezákonně nabytého majetku úředníků vinných z trestných činů korupční povahy, - uzákonit nasazování provokatérů předstírajících korupční jednání, - ochraňovat oběti korupce a jejich rodin.

131

Nutné je vytvořit také: a) Preventivní opatření (vytvořit instituty prevenci korupce, zavést transparentnosti při jednání a rozhodování, vytvořit systémové změny, omezit mnohdy neomezená oprávnění státních úředníků a zvýšit jejich odpovědnost, snižovat rozsah nadbytečného rozhodování). Důležité je přitom spojení, koncentrace preventivních a represivních opatření, podle povahy korupce může být ovšem zdůrazněna jedna z těchto složek. b) Zveřejňování správních rozhodnutí na internetu, a to zejména doporučujících, spolu se jmény odpovědných úředníků, aby se naplnil princip publicity veřejné správy a svobodného přístupu k informacím. Nutné je reformovat státní správu zahrnující i reformu administrativních pravidel a procedur a zajištění další možnosti týkající se veřejných stížností. c) Represivní opatření (zásada „padni komu padni“), zavedení přesných a úplných legislativních opatření znemožňujících dvojí výklad, odstranění cenzury tisku, zvýšení vynutitelnosti protikorupčních zákonů, omezení monopolní moci na vládní úrovni i při běžných schvalovacích řízeních, zavedení neohlášené inspekce úřadů. d) Zavést etické kodexy do všech oblastí státní správy a firemní etické kodexy či profesní kodexy v soukromé sféře. Viditelně umístit v úřadech oznámení, kam se má občan obrátit, není-li spokojen se službami úředníka.

Nutné je zabezpečit transparentnost (průhlednost) každého rozhodnutí, za které je odpovědná konkrétní osoba (osoby), přičemž toto rozhodnutí je natolik jasné, nedvojsmyslné (lze jej jednoznačně vyložit) a odůvodněné, že umožňuje přezkoumání, nikoliv však jeho zpochybnění.

Negativní dopady korupce jsou morální (podlamování důvěry občanů ve veřejné instituce, zhoršování pověsti státu v zahraničí, ohrožování důvěry občanů v demokratické mechanismy apod.) a ekonomické (stagnace hospodářského růstu, snižování investic do státu, neefektivní hospodaření s veřejnými zdroji a další).

Když společnost usiluje o pozastavení růstu korupce nedokonale nebo také příliš rychle, kriminalita se rozrůstá a občané přestávají oceňovat demokratické změny ve státě, důvěra v právní stát se snižuje. Když vláda zdědí zkorumpovaný byrokratický aparát, může se stát, že místo trpělivého a důsledného úsilí zabránit další korupci se přejde jen k nic neříkajícím slibům, což vede ke ztrátě důvěry lidí, a tím k rezignaci společnosti. Při absenci právního vědomí mizí hranice mezi sociálním a deliktním jednáním a korupce se rozšiřuje. Odtud není daleko k názoru, že bez podplácení si život nelze ani představit.

Korupce byla označena za jeden z hlavních problémů postkomunistických států a kandidátských zemí EU. V politologii a ekonomice existuje rozšířený předpoklad, že rozsáhlá korupce může narušovat tři podmínky rozvoje řádného fungování trhu, aby neexistovaly bariéry vstupu a odchodu z trhu, existoval právní systém včetně úpravy vlastnických práv a aby zákony a smlouvy byly vymahatelné, byl dostatečně rozvinut finanční sektor tak, aby usměrňoval úspory směrem k investicím.

Důvodem korupce je zejména snaha: 1. a) o přístup k nedostatečným službám a zdrojům, b) o vyhnutí se nákladům, 2. o získání služeb (vyhnutí se nákladům), které nejsou nedostatečné, ale u nichž je nutné veřejným činitelům ponechat plné rozhodovací právo, 3. nikoliv o obdržení služby samotné, ale o přístupu k vedlejším službám, které s jejím získáním (či s vyhnutím se nákladům) souvisí, 4. a) o zabránění jiným sdílet užitek z určité služby a 132

b) o způsobení nákladů jinému subjektu.

Cílem protikorupčních opatření je snižování korupce, neboť její eliminace se nejeví reálnou. Reálný cíl boje proti korupci je přitom velmi důležitý, neboť nedostatečné výsledky, které s sebou přináší postup, jenž si stanovil nereálné cíle, odrazuje společnost od větší účasti v protikorupčních aktivitách. Hlavní důraz je třeba klást na prevenci možné budoucí korupce a na systémové změny.

Základními podmínky úspěšnosti boje s korupcí je: - Provádění právně podložené liberalizace a privatizaci.

- Uskutečnění reformy veřejného sektoru, zkvalitnění a zefektivnění chodu státní správy.

- Vypracování mezinárodních standardů (kodexů) chování veřejných činitelů.

- Vytvoření rovnocenného a spravedlivého právního prostředí.

- Vytváření racionálních regulačních plánů ve státní správě.

- Provádění důsledné kontroly činnosti zodpovědných osob.

- Existence nezávislých vyšetřovacích a justičních orgánů.

- Transparentnost financování politického prostředí.

- Akceptace a realizace mezinárodních smluv a úmluv potírajících korupci.

- Nezávislost médií.

- Výchova obyvatel k nové hodnotové orientaci.

Z hlediska systémových opatření je vhodné vybudovat systém, v němž se všechny strany navzájem hlídají, zjednodušovat podmínky, které se během systémových procedur stanovují, snižovat počet potřebných kroků k dokončení státem požadovaných procedur, nabízet alternativní řešení problémů. Je potřeba řídit se principem „všichni, všude a pořád“, prosazovat náhodný prvek spíše než předem daný, v rámci kterého lze korupci předpřipravit, angažovat nezávislé pozorovatele systému a budovat systémy prověřování a ochrany.

Základní strategie boje proti korupci zahrnuje tři roviny. První jsou opatření na mezinárodní úrovni, ke kterým patří: - Zprůhlednění podmínek přidělování mezinárodních dotací a jejich sledování až k cílovému uživateli.

- Spolupráce s Evropskou unií proti zpronevěrám.

- Umožnění nezávislého auditu zahraničních partnerů.

Druhou rovinou protikorupčních opatření je vnitrostátní úroveň. Jde zejména o vytváření: - Nezávislých auditů.

- Kontrola finančních toků.

- Stanovení jasných pravidel pro poskytování dotací.

- Výchova politiků, funkcionářů, úředníků, občanů apod. v duchu „i malý dáreček je úplatek“.

- Eliminovat imunitární snahy.

Třetí rovinu představují opatření ke snížení proti korupčních rizik u místní správy, např.: - Důkladnějším výběrem úředníků.

- Postupným navozením seberegulační role.

- Výcvikem, výchovou a kontrolou zaměstnanců.

- Nastolení průhledného mechanismu řízení apod.

133

Uvedené základní tři roviny protikorupčních opatření lze dále rozvést do celého komplexu opatření směřujících do oblasti: Státní moci: - státní režim musí vykazovat všechny znaky demokratické společnosti, státní orgány musí být řádně zvoleny, - moc nesmí být soustředěna v rukou několika málo jedinců, a to ani zákonně, pravomoci musí být v dostatečné míře delegovány tak, aby byla důležitým rozhodnutím majícím dopad na celou společnost přítomna také širší veřejnost, - musí být vytvořen jednoznačný systém pravomocí a zodpovědností.

Finančních opatření: - vytvořit mechanismy monitorování toků peněz, vytvořit vnitřní finanční kontrolní systémy, které zajistí dostatečnou a efektivní kontrolu nad používáním veřejných a soukromých zdrojů, - program na zajištění takových platů státních zaměstnanců, které dostatečně odráží zodpovědnost spojenou s jejich pozicí a jsou srovnatelné s platy v soukromém sektoru, - monitorování majetku, příjmů a dluhů osob disponujících rozhodovací mocí, - odměňovat protikorupční chování, - všechny dary státním zaměstnancům hlásit a zaznamenat, stanovit pravidla, jaké dary přijímat lze a jaké ne, - propadání zisků z korupce, - vedení státního sektoru musí rozhodovat výhradně na základě veřejného zájmu, nemělo by mít finanční či jiné závazky vůči externím subjektům, které by mohly jeho rozhodnutí ovlivňovat, - nepovolit odečet úplatků z daní.

Legislativních opatření: - nezávislý justiční systém, - zabránit korupci v samotném soudním systému, která se projevuje např. ztrátami soudních spisů, odkládáním případů či přidělováním případů zkorumpovaným soudcům na nižší úrovni apod., - jmenování soudců musí být politicky neutrální, založené na individuálních schopnostech, - vyšší soudci musí mít dobré platové ohodnocení a získat celoživotní kariérní jistotu; musí být dána jasná pravidla pro jejich odvolání; proces odvolání by měl probíhat před soudci, - srozumitelná, jednoznačná a vymahatelná legislativní opatření, která poskytují minimální prostor k právním „kličkám“, - zákony by neměly být příliš represivní, neboť princip silného donucování může vést ke zneužívání donucovací moci a tím vytvoření podmínek pro další korupci, - zákony musí platit pro všechny stejně, jinak ztrácí důvěru a společnost má tendenci je obcházet, - zákony musí působit dostatečně preventivně, - mechanismy, které se zastávají a chrání veřejné činitele, kteří jsou z korupčních praktik nespravedlivě obviňováni, - kontroly úředních rozhodnutí nezávislým orgánem, - dostatečné pravomoci orgánů činných v trestním řízení, existence nezávislých institucí, jako např. nezávislá komise proti korupci, s rozsáhlými vyšetřovacími a trestními pravomocemi, - veřejní činitelé se musí podrobit jakékoliv kontrole, která se na jejich funkci vztahuje, 134

-

-

-

veřejní činitelé by měli odůvodňovat své rozhodnutí a poskytovat informace, jen pokud to vyžaduje společenská potřeba, veřejní činitelé se musí oprostit od jakýchkoli osobních zájmů, legislativní spolupráce s jinými zeměmi v boji s mezinárodní korupcí, mechanismy, které budou hlídat, aby přední státní činitelé neschvalovali pro sebe výhodné zákona, omezit imunitu, po skončení funkce ji úplně zrušit, občanům dát možnost zakládat nevládní organizace; jejich vytvoření, resp. zaregistrování by nemělo nikomu stranit, proto by se to mělo nejlépe realizovat prostřednictvím nezávislé instituce (např. soudy), státní zaměstnanec by se měl při nástupu do zaměstnání zavázat k dodržování protikorupčních pravidel, kvalitní správní právo dohlížející na postup centrální i místní správy a státních orgánů a dávající občanům práva, která jim přísluší, v rámci veřejných zakázek nesmí být diskriminační podmínky, definování omezení a zákazů, které se budou vztahovat k veřejným činitelům, jenž se účastní oficiálních záležitostí, v nichž by mohli mít významné přímé nebo nepřímé finanční zájmy, zákony zakazující veřejným činitelům zneužívání informací, zneužití pravomocí či majetku ke svému prospěchu nebo k újmě jiných, zákony umožňující přísné tresty u korupčních trestných činů, možnost odčerpávání výnosů a zisků pocházejících z korupce, ochrana svědků, systémy rychlé a efektivní extradice tak, aby mohli být zkorumpovaní činitelé rychle souzeni.

Informační opatření a transparentnosti: - veřejnosti musí být dána možnost poskytovat i přijímat informace o aktivitách veřejného a soukromého sektoru; k tomu by měly sloužit komunikační kanály zahrnující především Internet, telefonní informační linky, tisk, speciální knihovny nebo specializované informační systémy celoplošné nebo zřízené jednotlivými institucemi, - ústřední státní instituce by měly prostřednictvím Internetu zveřejňovat podrobně své aktivity a stadium, v němž se nacházejí, - telefonní informační linky, jež by zajišťovaly volajícímu anonymitu, by měly být pravidelně sledovány příslušnými subjekty, hlášení na nich zaznamenané předávány kompetentním orgánům (např. orgánům činným v trestním řízení), - nesmí existovat cenzura tisku, - transparentnost v podobě toku informací od a k veřejnosti, i v jiných oblastech, musí být zastřešena a chráněna vymahatelnou legislativou (ústavou, zákonem o svobodném přístupu k informacím, zrušením zákona a nactiutrhání veřejných činitelů apod.), - přezkoumat postupy v nejtransparentnějších systémech a úspěšné a aplikovatelné z nich převzít, - nezávislá média (v rozhodování i nakládání s finančními prostředky), - měřit úspěch protikorupčního boje průzkumy veřejného mínění a výsledky zveřejňovat, - zveřejňování majetku relevantních zástupců veřejného sektoru, - ve společnosti musí být zavedena kultura „podávání hlášení“ a ochrana jejich podavatelů před mstivými záměry druhé strany.

135

Tyto i další obsáhlé závěry k prevenci korupčních jednání jsou obsaženy ve zprávě ministerstva vnitra o korupci v České republice v roce 2001. Za zásadní opatření v boji proti korupci ve státní správě je považováno vytvoření fungujícího systému kontroly, který by poskytnul objektivní informace, na jejichž základě by bylo možné přijmout účinná opatření k boji s korupčním jednáním, dále vytvoření komplexní a vnitřně konzistentní legislativy včetně uplatnění odpovídající sankční politiky a v neposlední řadě vybudování stabilní, kvalifikované státní správy, která si musí získat ve společnosti autoritu.167 V parlamentu se od konce roku 2007 projednává radikální zpřísnění trestů za korupci. Podle návrhů ministerstva spravedlnosti by mohli usvědčení úplatkáři snáze přijít o všechen majetek, mohl by jim být uložen zákaz pracovat pro stát nebo město a soud by jim mohl zabavit i peníze, které převedli na příbuzné a jiné osoby. Trestný by měl být i ten kdo se o korupci dozví a nepodá trestní oznámení o ní." Touto úpravou chce ministerstvo spravedlnosti zavést takový postih korupce, který je standardní v řadě států Evropy.

V případě, že by došlo k novelizaci trestního zákona v navrhované podobě, zvýšila by se horní hranice trestů za korupční trestné činy pro veřejné činitele z osmi až na dvanáct let odnětí svobody. Soudy by mohly vybírat ze širší škály trestů. Např. starostovi, který zprostředkuje spřátelené firmě zakázky za desítky milionů korun, by soud mohl uložit trest odnětí svobody podle výrazně přísnější sazby než v současnosti,uložit mu i trest propadnutí majetku, a to nejen ze současných důvodů uvedených v § 51 an. trestního zákona. Za současné právní úpravy korupčních deliktů mohou soudy uložit trest propadnutí majetku jen ojediněle.

Novelizace trestního zákona v navrhované podobě by umožnila, aby úředníkovi připravujícímu podklady k veřejným zakázkám, konkurzům a dražbám, který by byl usvědčen, že od firem bral úplatky, by soud musel vyslovit trest zákaz činnosti – výkonu práce ve veřejné správě.

Návrh má usnadnit také pátrání po majetku získaného z úplatků, či jiných forem korupce, poukázaných uplacenou osobu na účty příbuzných. Rozšířit by se měl také okruh osob, které se mohou dopustit neoznámení trestného činu dle § 168 trestního zákona. Mohly by být pro něj stíhány i ty osoby, které se hodnověrným způsobem doví, že já osoba přijala úplatek nebo se dopustila jiného korupčního deliktu.

Novelizace trestního zákona v navrhované podobě by uložila povinnost oznamovat korupci a praní špinavých peněz také finančním a daňovým úředníkům, kteří se tomuto oznamování dosud bránili s odkazem na daňové tajemství.

V § 163 trestního zákona je zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle něhož trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně bez odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

V důsledku této úpravy je v současnosti trestná i osoba, která v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, pokud o tom učiní oznámení až s určitým časovým odstupem. V případě, že by došlo k novelizaci trestního zákona v navrhované podobě, potom by i v případě pozdějšího oznámení podplácení zanikla jeho trestnost podplácení, nebo by mohl soud upustit od uložení trestu.

V souvislosti s korupcí hrozí v současnosti sankce pouze fyzické osobě, např. majiteli obchodní společnosti, účetnímu nebo jinému zaměstnanci. Společnost, která díky poskytnutým úplatkům získala ohromný zisk, však nečeká žádný postih. Podle návrhu ministerstva spravedlnosti by za korupční jednání statutárního zástupce společnosti, nebo osoby jednající jejím jménem , mohl soud uložit takové společnosti peněžitý trest ve výši desítek milionů korun, zákaz činnosti v oboru, zákaz poskytnutí státních dotací a zakázek z 167

Zpráva o korupci v České republice v roce 2001 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci. Ministerstvo vnitra ČR, Praha: 2002, s. 18.

136

veřejných peněz. Tuto úpravu požaduje po České republice Evropská unie i mezinárodní organizace. Česká republika nezná trestní odpovědnost právnických osob. Pachatelem trestného činu podle českého trestního zákona může být jen osoba fyzická, která je příčetná a dosáhla v době činu patnácti let (§ 9, § 11 českého trestního zákona). Problém trestní odpovědnosti právnických osob však bude muset v upravit česká legislativa při rekodifikaci trestního práva (tzn. v novém trestním zákoně), aby tak reagovala na doporučení mezinárodních organizací.

Trestní odpovědnosti právnických osob je ve státech angloamerického právního okruhu tradičním institutem, který byl postupně zaveden do právních řádů také v mnoha evropských státech náležejících ke kontinentálnímu typu právní kultury. Trestní odpovědnost právnických osob je v současné době zavedena téměř ve všech státech Evropské unie. Česká republika se již před několika lety pokoušela přijmout zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, který však nebyl schválen v poslanecké sněmovně.168 Stalo se tak proto, že trestní odpovědnost právnických osob je mimořádně sporná. Ustupuje totiž od zásady individuální trestní odpovědnosti, narušuje zásadu evropského kontinentálního práva, že trestní odpovědnost je odpovědností individuální, tedy že je odpovědností fyzické osoby.

Podle nově připravovaného mírnějšího návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob by pravomoc trestat právnické osoby měly mít úřady, zřejmě správní orgány. Na rozdíl od jiných evropských zemí by firmám nehrozilo zabavení majetku zabavení majetku či „zrušení společnosti“. V zákoně nemají být vyjmenovány přímo trestné činy, ale jen „okruhy“, které se vztahují k více než dvaceti mezinárodním smlouvám, k nimž Česká republika přistoupila. Tyto smlouvy se kromě korupce týkají také financování terorismu, obchodu s lidmi, počítačového pirátství, ekologie a zbrojního byznysu.

Návrh ministerstva vnitra původně uvažoval o dvou variantách, jak firmy trestat. Podle první varianty by manažera, který dal pokyn, aby jeho podřízení upláceli nebo porušovali předpisy, nejprve potrestal v hlavním líčení v trestní věci soud. Teprve potom by se případ dostal k vyřízení správní orgán, který by uložil trest i firmě za níž manažer jednal. V takovém případě by společnost mohla být postižena až několik let po odhalení uplácení. Podle druhého modelu by již po skončení vyšetřování trestné činnosti, zároveň s podáním obžaloby na soud obdržel důkazy zjištěné v trestní věci správní orgán, který by uložil trest firmě za níž manažer jednal a jehož podřízení se upláceli nebo jinak porušovali předpisy. V důsledku toho by správní orgán nemusel čekat několik let na pravomocný rozsudek soudu v trestní věci a mohl by již po podání obžaloby na manažera rozhodnout o uložení pokuty nebo dalších sankcí neoprávněně zvýhodněné firmě. Rozhodnutí správního orgánu o potrestání firmy by podléhalo přezkoumání soudem.

Soudcům by schválení navrhované novelizace trestního zákona otevřelo nové možnosti boje s úplatkářstvím i dalšími formami korupce. Nelze však pominout, že problém boje s korupcí je v jejím odhalování a dokazování. K uplácení dochází zpravidla mezi čtyřma očima a policejním orgánům se jen zřídkakdy daří získat přesvědčivé usvědčující důkazy stíhaným pro přijímání úplatků či jiné korupční trestné činy. Vláda zveřejnila návrh, aby policejní agenti nasazení mezi úplatkáře byli vybaveni skrytou kamerou. Oponenti však uvádějí, že osoby, které berou dlouhodobě úplatky „mezi sebe málokdy někoho cizího pustí“.

Proti sankcionování firem jsou podnikatelé, podle nichž by trestání právnických osob v jakékoliv podobě mělo za důsledek neodůvodněnou „kriminalizaci podnikání“. Za nepřijatelné považují podnikatelé možnost, aby jedna firma mohla podat trestní oznámení na jinou formu, svého konkurenta. Před tím varují i někteří státní zástupci. S úpravou trestní odpovědnosti právnických osob naopak souhlasí většina soudců, stejně jako protikorupční organizace Transparency International.

168

Návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byl zamítnut poslaneckou sněmovnou 2.11.2004.

137

V Evropské unii pouze Česká republika, Slovensko a Lotyško nezavedly možnost trestání právnických osob.

Postih firem ve správním řízení a trestní postih fyzických osob v trestním řízení je možným řešením, které má své kritiky. Podle nich trestní postih fyzických i právnických osob přísluší výlučně soudu.

V některých zemích EU mají právo trestat firmy výlučně soudy. Například ve Francii může soud uložit firmě pokutu do výše miliónu eur, v Belgii může soud nařídit uzavření továrny a v Británii zabavit peníze, které firma nelegálně vydělala. V Německu však trestají je úřady manažéry firem, kteří jsou zodpovědní za své zaměstnance. Pokud zaměstnanci uplácejí, protože šéfové nezavedli patřičná protiopatření, firma si vyslouží stíhání.169 Mezinárodní studie společnosti PricewaterhouseCoopers potvrzuje, že korupce je součástí života českých podnikatelů. Potvrdila to studie s daty od 5400 předních firem z celého světa a 80 firem z České republiky. Podle nejuznávanějšího celosvětového průzkumu hospodářské kriminality se za poslední roky 30 procent českých firem setkalo s žádostí o úplatek. "To je třikrát častěji než v západní Evropě," řekl spoluautor průzkumu Sirshar Qureshi.

V rozsáhlém průzkumu čtyři z deseti podnikatelů přiznali, že už někdy dali nebo přijali úplatek. A dvě třetiny podnikatelů se s korupcí setkává.

O tom, jak je korupce v zakázkách rozšířená, svědčí i další i další údaje z mezinárodního průzkumu. Polovina manažerů je přesvědčena, že kvůli úplatkům nedostala jejich firma v soutěži zakázku - na rozdíl od konkurence, která neváhala dát úplatek tomu kdo rozhodoval o přidělení zakázky. Překvapivé ale je, že firmy se o úplatcích přestávají bát hovořit, byť jen v přísně anonymním průzkumu. Ještě před několika lety v něm žádná česká společnost zkušenosti s úplatky nepřiznala.

Studie se zabývá všemi zločiny, které souvisí s byznysem, tedy i podvody, peněžními machinacemi nebo tunelováním, které za poslední dva roky postihly 60 procent nejvýznamnějších českých firem a odčerpaly jim průměrně ročně 34 milionů korun. Česko tak ve srovnání se světem patří stále mezi země s vysokou mírou hospodářské kriminality.

Méně obětí mezi firmami je totiž i v okolních státech Evropy. Zajímavé přitom je, že v Česku byli pachateli v polovině případů lidé ze středního managementu nebo dokonce nejvyšší šéfové.170 Za velmi zdařilou je považována iniciativa Transparency International ve Slovenské republice, která vytvořila tzv. „Protikorupční minimum“ obsahující 15 základních bodů, jejichž naplnění je velmi dobrým krokem v boji s korupčním jednáním, využitelným i v České republice.

1. Přijmout přísný a vynutitelný zákon o konfliktu zájmů.

2. Zvýšit kriteriálnost a transparentnost v udělování licencí, subvencí, dotací, garancí a podobných opatření vlády, které vytvářejí příznivé korupční podmínky.

3. Omezit zásahy státu do ekonomiky opatřeními uvedenými pod bodem 2.

4. Zaměřit pozornost na soudní management. Cílem tohoto projektu je zprůhlednění pohybu spisů na soudech, aby bylo zabráněno případným manipulacím se spisy, přesunů spisů mezi soudci, ale i manipulací s informacemi obsaženými ve spisech.

Cílem je, aby hned po podání návrhu na soud byla věc přidělena konkrétnímu soudci a aby oznamovatel hned od počátku věděl, který soudce bude věc řešit.

5. Zefektivnění činnosti soudců, zejména odstranění průtahů a duplicit.

6. Zvýšenou pozornost věnovat korupci v policii, mezi státními zástupci a soudci. Tyto tři subjekty jsou již tradičně vnímány veřejností jako nejvíce náchylné ke korupci.

169 170

Blažek, V.: Za korupci šéfů zaplatí i firmy, hn.ihned.cz, 23.11.2007.

Blažek, V.: Každá třetí firma slyšela: Dáte úplatek? HN.IHNED.CZ, 17.10.2007.

138

7. Posílit kontrolu samosprávy. Navrhuje se vytvořit funkci nezávislého hlavního kontrolora s pravomocí ihned účinně zasahovat při zjištění nehospodárného nakládání s veřejnými prostředky a zakázkami.

8. Zefektivnění práce soudnictví s cílem urychleně řešit korupční trestní jednání.

Navrhuje se vytvořit institut vyššího soudního úředníka, který by měl pravomoc rozhodovat v jednoznačně prokázaných, nesporných trestných věcech.

9. Vytvořit kontrolní systém veřejné správy. Cílem je sledovat účelnost vynakládání veřejných prostředků s příslušnými sankčními a preventivními opatřeními.

10. Kontrola prostředků získávaných v rámci předvstupních jednání do Evropské unie.

Součástí tohoto kontrolního mechanismu by mělo být i objektivní informování veřejnosti, jaké prostředky byly poskytnuty a jak s nimi bylo naloženo.

11. Zjednodušení správního řízení. Délka správních řízení je nejzásadnější problém, neboť právě ona je příčinou řady korupčních jednání státních úředníků.

12. Zefektivnit katastr nemovitostí. Opět velmi zásadní problém, který limituje řadu činností a je indikátorem korupčního jednání ve státní správě a samosprávě.

13. Zefektivnění kontroly státních podniků a státních akciových společností a poskytování veřejného auditu.

14. Provést nezbytnou reformu zdravotnictví a přijmout konkrétní protikorupční opatření.

15. Docílit transparentnosti financování politických stran.

Předmětem diskuse je celá řada dalších opatření v boji s korupcí, např. „otestování“ odolnosti konkrétní osoby (zpravidla státního úředníka nebo policisty) vůči nelegálním praktikám, především vůči korupci, a to za pomoci testu integrity, který je prováděn v řadě zemí, mj. ve Velké Británii a v USA. Test integrity ověřuje připravenost osoby dodržovat pravidla stanovená zákonem. Možnost využití testu integrity v podmínkách České republiky byla analyzována ministerstvem vnitra, které navrhlo využití dvou možností jak otestovat integritu osoby. První možností je institut kontroly majetkových poměrů u vybraných zaměstnanců a úředníků ve státní správě. Druhou možností je institut předstírané nabídky úplatku. Oba návrhy jsou součástí „Analýzy možnosti využití testu integrity v podmínkách České republiky“. Další diskuse je vedena k otázkám efektivního a pružného odčerpávání výnosů z trestné činnosti, které v daných právních podmínkách České republiky je v řadě případů bezzubé, přinejmenším málo efektivní.

Kontrola majetkových poměrů by se měla vztahovat na specifický okruh osob, především na státní zaměstnance, příslušníky bezpečnostních sborů, ozbrojených sil, soudce, státní zástupce a úředníky územních samosprávných celků nebo i dalším veřejným funkcionářům. Kontrola majetkových poměrů se má provádět každoročně u osob, které zastávají důležitou vedoucí pozici např. na úrovni státního tajemníka, ředitele sekce ministerstva, stejně jako u jiných osob, pokud by např. jejich majetkové poměry byly viditelně ve zjevném nepoměru k jejich příjmům a přitom by dosud nebylo možno zahájit trestní stíhání.

Předstíraní nabídky úplatku je kontroverzním institutem, zejména v případě, že úplatek nabízí tzv. agenti provokatéři, jejichž využití označil Ústavní soud v nálezu III. ÚS 597/1999 za nezákonné, protože jde o konání, které je v rozporu s čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

(Blíže k tomu v kap. 5.8 této práce nazvané „Použití agenta“.)

Za východisko pro prevenci korupce a vypracování opatření pro její potlačování lze vzít zprávu generálního tajemníka Organizace spojených národů „Opatření proti korupci a úplatkářství“ z roku 1997 která zkoumá strukturální kořeny korupce ve čtyřech vzájemně propojených situacích: a) Monopolní situace, kdy jedna nebo několik firem kontroluje trh. Čím menší počet firem může prakticky určitou práci provádět, tím více je situace ohrožena korupčními

139

praktikami (jako jsou přeplácení, nízká kvalita práce nebo ukončování prací se zpožděním). Takové podmínky se např. vyskytují v případě obranných projektů. b) V rukou jednotlivců nebo organizací jsou soustředěny široké rozhodovací pravomoci, které mohou vyvolávat pokušení a být motivem pro korupci. Jakmile existuje málo mechanismů kontroly vytváří to odpovědným osobám příležitost ke zneužití svých pravomocí. c) Nedostatek transparentnosti snižuje schopnost kontrolovat osoby, které jsou v postavení, kde mají přístup k informacím a možnost rozhodovat. Mohou to být osoby pracující s bankovním tajemstvím, se specializovanými znalostmi a dovednostmi apod. d) Geneze korupce může být analyzována pomocí konceptu asymetrii. Asymetriemi nazýváme diskrepance, které se vyskytují na právní, administrativní, kulturní, ekonomické nebo politické úrovni. Ačkoli jsou jak domácí i mezinárodní, ty posledně zmíněné mají větší společenskou závažnost z hlediska celosvětové komunity, Asymetrie napomáhají korupci přímo i nepřímo vytvářením nelegálních trhů, které fungují nejlépe v případě tajné dohody se státní administrativou.

V poslední době se množí debaty o korupci obecně, zejména pak o korupci v orgánech státní moci a veřejných služeb, tedy nejenom ve veřejné správě (státní správě i územní samosprávě), ale i v orgánech zákonodárných a justičních. Nejenom z těchto debat a z různých zpráv publikovaných ve sdělovacích prostředcích, ale i z odborné literatury o korupci a jevech s ní souvisejících a opatřeních proti nim přijímaných se často jeví, že korupce je vnímána jako žhavý problém současnosti.

Přesto se ani v rámci Evropského společenství doposud nepodařilo přijmout jednotnou definici, i když se možné definice projednávaly na různých fórech, jejichž předmětem například byly i návrhy později přijatých zákonů řešících otázky úzce související s korupčním chováním různých subjektů veřejného práva. I když došlo k dohodě, že určité politické, sociální nebo ekonomické praktiky jsou korupční, k přijetí jednotné definice korupce to nevedlo. Neexistenci jasného a jednotného vymezení základního pojmu korupce je značným nedostatkem, zejména při vypracovávání prostředků pro boj s korupcí.171

171

Vidláková, O.: GRECO – evropský orgán boje proti korupci, Veřejná správa č. 35/2004, s. 26 an.

140

7. Informování veřejnosti o korupci a další trestné činnosti 7.1

Informování veřejnosti o trestním řízení

Informování veřejnosti je upraveno v Listině základních práv a svobod i v trestním řádu.

Právo na informace je zaručeno (Čl. 17 odst. 1 Listiny) a cenzura je nepřípustná (čl. 17 odst. 3 Listiny). Státní orgány jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti , přičemž podmínky a provedení stanoví zákon (čl. 17 odst. 5 Listiny). Poskytování informací o trestním řízení ve sdělovacích prostředcích upravuje ustanovení § 8a TrŘ.

Podle ustanovení § 8a odst. 1 TrŘ orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům, jimiž se rozumí především tisk, rozhlas, televize a zpravodajský film, stejně jako Internet, zejména pak služba WWW (World Wide Web).172 Přitom orgány činné v trestním řízení dbají toho, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posuzování věci, nezveřejňovaly o osobách, které mají účast v trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho proti němuž se vede trestní řízení hledět jako by byl vinen (§ 2 odst. 2 TrŘ). Z důvodů uvedených v odst. 1 orgány činné v trestním řízení odepřou poskytnutí informací (§ 8a odst. 2 TrŘ).

V češtině se pojem WWW, nebo web používá nejen pro označení celosvětové sítě dokumentů, ale také pro označení jednotlivé soustavy dokumentů dostupných na tomtéž webovém serveru nebo na téže internetové doméně nejnižšího stupně (internetové stránce). Srov. blíže Wikipedia, otevřená encyklopedie, pojem World Wide Web. Výraz World Wide Web se postupně stává pro laickou veřejnost synonymem pro internetové aplikace.

Povinností orgánů činných v trestním řízení obecně je poskytovat informace sdělovacím prostředkům, jejichž prostřednictvím informují veřejnost o své činnosti. Orgány činné v trestním řízení jsou podle § 8a odst. 1 věta první TrŘ povinny poskytovat informace sdělovacím prostředků.

Orgány činné v trestním řízení orgány činné v trestním řízení odepřou poskytnutí informací pokud by mohly: a) ohrozit objasňování skutečností důležitých pro posouzení věci, neboť předčasné zveřejnění konkrétních skutečností a výsledků trestního řízení, zejména ve stadiu přípravného řízení, by mohlo ztížit nebo dokonce zmařit objasnění věci a usvědčení pachatele, proto je třeba zvažovat jaké informace a v jakém rozsahu budou podány, b) zveřejnit o osobách, které mají účast v trestním řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností. Zde je chráněna osobnost a osobní údaje všech osob, které se na trestním řízení zúčastňují (obviněného, svědka, znalce, tlumočníka, zúčastněných osob apod.), jde zejména o provedení čl. 10 Listiny, který mimo jiné stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (§ 12 odst. 2 OZ). Proto je třeba omezit se na podstatné informace týkající se věci, které jsou dosud provedenými důkazy dostatečně prokázány. c) porušit zásadu presumpce neviny. „Je totiž třeba zajistit zejména ve fázi ověřování podezření z trestného činu utajení určitých informací o podezřelém (později obviněném), aby byl co nejvíce omezen difamující účinek trestního řízení na takového podezřelého, u něhož nebude podezření z trestného činu v dalším řízení potvrzeno.

172

World Wide Web, neboli WWW, nebo také zkráceně web, ve volném překladu „Celosvětová pavučina“, je označení pro aplikace internetového protokolu HTTP. Je tím myšlena soustava propojených hypertextových dokumentů.

141

Proto je nepřípustné zveřejňovat, že určité osobě bude sděleno obvinění ještě předtím, než bude tento úkon proveden.“173 Přesto, že z těchto tří důvodů uvedených v § 8 odst. 1 věta druhá TrŘ jsou orgány činné v trestním řízení povinny odepřít poskytnutí informací, sdělovací prostředky nezřídka zveřejňují informace o tom, že policejní orgány prověřují podezření, zda se určité osoby dopustily korupce, nebo jiného druhu trestné činnosti. Pokud jsou v takových případech uveřejněna jména podezřelých osob, případně i jejich pracoviště potom vznikají některé otázky: Od kdy jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny prostřednictvím sdělovacích prostředků informovat veřejnost o trestním řízení? Mohou orgány činné v přípravném řízení informovat již o postupu před zahájením trestního stíhání dle § 158 TrŘ? Jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny informovat veřejnost o trestním řízení proti osobě, proti níž dosud nebylo zahájeno trestní stíhání jako obviněného? Mohou uvádět, že policejní orgán koná potřebná šetření na jejichž podkladě učinil závěr o podezření ze spáchání trestného činu, a proto hodlá zahájit trestní stíhání určité osoby? Je možné aby se určitá osoba dozvěděla o podezření vůči sobě se sdělovacích prostředků? Je možné aby se určitá osoba dozvěděla se sdělovacích prostředků o tom, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání dříve než jí bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání?

V některých případech šetření trestné činnosti vysokých státních úředníků, advokátů, soudců, státních zástupců i jiných osob se opakovaně objevují uvedené otázky, na něž zaznívají diametrálně odlišné odpovědi.

V posledních letech dochází k tomu, že orgán činný v přípravném řízení poskytne sdělovacím prostředkům informaci o tom, že určitá osoba, zpravidla veřejně známá, je podezřelá z trestné činnosti, případně dokonce ještě uvede, že bude obviněna. V těchto případech státní zástupce nebo policejní orgán ještě před zahájením trestního stíhání sdělí sdělovacím prostředkům informaci o trestním řízení, ať již z vlastní iniciativy, či na základě dotazu novináře. Nejedná se o únik informací z vyšetřovacího spisu, protože vyšetřování dosud nezačalo.

Protože orgány činné v trestním řízení mají dle § 8a odst. 1 věta první TrŘ povinnost poskytovat informace sdělovacím prostředkům, je vhodné připomenout základní pojmy obsažené v trestním řádu.

Trestním řízením je řízení podle trestního řádu (§ 12 odst. 10 TrŘ). Začíná již okamžikem, kdy orgán činný v trestním řízení zjistí první signál o podezření ze spáchání trestného činu.

Trestní řízení je pojem, který označuje veškeré řízení upravené trestním řádem, tedy jak postup před zahájením trestního stíhání dle § 158 až 159b TrŘ (šetření dle § 158 odst. 3 TrŘ a prověřování podezření ze spáchání trestného činu), tak i trestní stíhání.

V novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., došlo v § 12 odst. 10 TrŘ k významné změně, kterou je nové vymezení přípravného řízení a jeho typů.

Přípravné řízení začíná buď sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nebo provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí (§ 158 odst. 3 TrŘ), a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání /pak začíná současně s počátkem trestního stíhání/ (§ 160 TrŘ). Za součást „provedení“ neodkladného a neopakovatelného úkonu je třeba považovat i postup orgánu činného v trestním řízení, který vždy takový úkon provádí.

Prvním úsekem přípravného řízení je postup před zahájením trestního stíhání, který zahrnuje objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin v rámci postupu před zahájením trestního stíhání (§ 158 až § 159b TrŘ). Druhým úsekem je pak vyšetřování (§ 160 až § 170 TrŘ. Přípravné řízení v obou těchto úsecích vykonávají policejní orgány.

173

Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád. Komentář. 5. vydání, díl I. Praha, C.H.Beck 2005, str. 92-93.

142

Tímto vymezením přípravného řízení se sleduje odstranění přísného rozlišování mezi tzv. prověřováním oznámení a řízením po sdělení obvinění. Důvodem je snaha podřídit i prověřování oznámení dozoru státního zástupce (§ 157 odst. 2 TrŘ) a také umožnit, aby úkony provedené v rámci prověřování oznámení (§ 158 až § 158e TrŘ) byly v širší míře použitelné i v dalším řízení.

Postup před zahájením trestního stíhání je prvním stádiem trestního řízení a zároveň i přípravného řízení, protože orgány činné v trestním řízení v něm již postupují zásadně podle ustanovení trestního řádu (§ 158 až § 159b). V nich je obsažena poměrně podrobná úprava postupu před zahájením trestního stíhání, zahrnujícího objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Jedná se o počátek trestního procesu, jehož úlohou je zjišťovat podmínky, na jejich základě může být učiněn závěr o přechodu věci do dalšího úseku trestního řízení nebo závěr o tom,že tu takové podmínky chybí a je nutno věc řešit mimo rámec trestního řízení.174 Účelem postupu před zahájením trestního stíhání je odhalení a prověření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu a směřujících ke zjištění pachatele, čímž jsou zároveň opatřeny nezbytné podmínky pro zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ) nebo pro vydání jiného rozhodnutí, jímž je odložení nebo jiné vyřízení věci (§ 159a TrŘ) nebo dočasné odložení trestního stíhání (§ 159b TrŘ).

Všeobecným a hlavním účelem postupu před zahájením trestního stíhání je rozhodnout, zda na základě trestního oznámení, či jakéhokoliv jiného podnětu bude či nebude zahájeno trestní stíhání. Musí se v něm shromáždit podklady nutné pro rozhodnutí, zda se zahájí trestní stíhání a sdělí obvinění určité osobě (§ 160 odst. 1 TrŘ), nebo zda pro tento postup důvody nejsou, a proto bude vydáno jiné rozhodnutí.

Záznam o zahájení úkonů trestního řízení jednak vymezuje začátek přípravného řízení a tudíž i trestního řízení (§ 158 odst. 3 věta třetí TrŘ) a informuje o tom státního zástupce, který je po doručení záznamu informován o provádění úkonů trestního řízení v dané věci175 a provádí dozor i nad postupem před zahájením trestního stíhání, tedy nad první fází přípravného řízení.

Orgány činné v trestním řízení, které mají dle § 8a odst. 1 věta první TrŘ zásadně povinnost poskytovat informace, z důvodů uvedených v § 8a odst. 1 věta druhá TrŘ musejí odepřít sdělovacím prostředkům poskytnutí informací (§ 8a odst. 2 TrŘ). Jestliže je dán některý z důvodů uvedený v § 8a odst. 1 věta druhá TrŘ (postačí naplnění jen jednoho z nich), orgány činné v trestním řízení jsou povinny odepřít poskytnutí informací.

Ve fázi ověřování podezření z trestného činu je třeba zajistit utajení určitých informací o podezřelém (později obviněném), aby byl co nejvíce omezen difamující účinek trestního řízení na takového podezřelého, u něhož nebude podezření z trestného činu v dalším řízení potvrzeno. Proto je nepřípustné zveřejňovat, že určité osobě bude sděleno obvinění ještě předtím, než bude tento úkon proveden.176 Přesto, že výklad ustanovení § 8a TrŘ v komentáři k trestnímu řádu je jednoznačný, v praxi dochází k zveřejňování informací v rozporu s ustanovením § 8a TrŘ a jejím výkladem.

Dokladovat to lze řadou případů.

V celostátním deníku byl uveřejněn článek a v jeho titulku byla jména advokátů, které státní zástupci a policisté z Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality podezírali z trestné činnosti.177 Stalo se tak přesto, že k zahájení trestního stíhání a sdělení obvinění advokátům 174

Musil, J., Kratochvíl., Šámal, P.: Kurs trestního práva, Trestní právo procesní. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 1999, s. 333.

175 Do okamžiku sepsání záznamu o úkonech trestního řízení byly policejní orgány oprávněny provádět pouze úkony podle zákona č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Policii ČR, zejména odhalovat trestné činy dle § 2 odst. 1 písm. d/ PolČR. 176 Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád. Komentář. 5. vydání, díl I. Praha, C.H.Beck 2005, str. 93.

177 Blažek, P.: Sokola a Nováka vyšetřuje policie, Právo 21.4.2004, s. 1 a 5.

143

nedošlo. Přesto bylo v deníku opakovaně uvedeno, že se proti advokátům konalo vyšetřování, i když nikdy nebylo zahájeno, a to ani v době napsání článku ani později. Informaci o „vyšetřování advokátů,“ převzala následně drtivá většina sdělovacích prostředků. xxx Čtenáři sdělovacích prostředků byli informováni o tom, že na úřadu vlády byl nalezen určitý dokument, o němž se policie domnívá, že souvisí s jinou trestní věcí. Ve zprávě je citován státní zástupce, který uvedl jména dvou vysokých státních úředníků a sdělil, že jmenovaní budou během následujících dvou týdnů obviněni.178 Obličeje obou podezřelých si veřejnost prohlédla již předcházející den ve večerním zpravodajství některé z televizních stanic.

Dne 16.3.2005 sdělil mluvčí městského státního zastupitelství v Praze agentuře ČTK, že z trestné činnosti je podezřelý (tehdejší) ministr informatiky Vladimír Mlynář, který bude po 'doladění spisu' nejpozději do 5.4.2005 obviněn z trestné činnosti, které nebyla blíže specifikována. Dne 4.4.2005 informovala ČTK a České televize, že Policie ČR již splnila pokyn státního zástupce a zpracovala obvinění ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, aniž bylo uvedeno, jakého trestného činu se měl dopustit.179 Bezmála tři týdny spekulovaly sdělovací prostředky z jakého trestného činu by mohl být ministr obviněn. Vladimír Mlynář po celou toto dobu nebyl stíhán jako obviněný, a proto nevěděl kdy a jak měl porušit zákon, a vzhledem k tomu neměl možnost se řádně hájit.

Ve zmíněných, stejně jako v dalších obdobných případech, nelze hovořit o úniku informací, protože orgány činné v přípravném řízení, konkrétně státní zástupce a policejní orgán, podali prostřednictvím sdělovacích prostředků veřejnosti oficiální informaci o trestním řízení proti konkrétním osobám, a to na základě zjištěných operativně pátracích poznatků o podezření konkrétních osob z trestné činnosti. Informaci dodali veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků v době, kdy nebylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění těmto podezřelým osobám. Učinili tak přesto, že „je nepřípustné zveřejňovat, že určité osobě bude sděleno obvinění ještě předtím, než bude tento úkon proveden“ .180 Obviněný, tzn. osoba proti níž bylo zahájeno trestní stíhání (§ 32, § 160 odst. 1 TrŘ), má právo na obhajobu, tedy může se hájit sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí, může mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby a má další práva.

Také zadržený podezřelý (§ 76 odst. 1 TrŘ) má právo si zvolit obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení, přičemž má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při výslechu dle § 76 odst. 3 TrŘ, s výjimkou případů, kdy je obhájce ve lhůtě 24 hodin nedosažitelný.

Obviněný i zadržený podezřelý musí být o svých zákonných právech poučen a musí mu být poskytnuta plná možnost jejich uplatnění.

Ve výše zmíněných případech advokáti, ministr a vysocí státní úředníci nebyli obviněni, ani nebyli jako podezřelí zadrženi v době, kdy státní zástupce sdělil informace o podezření vůči nim sdělovacím prostředkům. Bylo proto vyloučeno, aby využili svého práva na obhajobu, neboť obvinění proti ním neexistovala a oni proto nevěděli proti čemu se mají hájit.

Osoby o jejichž budoucím obvinění, resp. o podezření z trestné činnosti sdělovací prostředky informovaly veřejnost, byly ve složitější situaci než obviněný. Zatím co obviněný má právo aby mu byl poskytnut čas a možnosti k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, všechny známé osoby, o nichž byla zveřejněna informace, že jsou podezřelé a budou obviněny byly nuceny odpovídat po zveřejnění těchto zpráv všem dalším sdělovacích prostředkům na bezpočet otázek. Podstatné je, že na otázky týkající se budoucího 178

Blažek, P.: Na úřadu vlády nalezen překvapivý dokument, Právo 4.5.2004, s. 3.

Zprávy ČTK z 16.3.2005 a ze 4.4.2005.

180 Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád. Komentář. 5. vydání, díl I. Praha, C.H.Beck 2005, str. 93. Shodný výklad je u § 8a TrŘ také v předcházejících vydáních Beckova Komentáře k trestnímu řádu (ve 4. vydání z roku 2002, v I. dílu na s. 74, ve 3. vydání z roku 2001, v I. dílu na s. 76).

179

144

obvinění nemohly tyto veřejně známé osoby uvést nic konkrétního protože neměly k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání, které dosud (a v případě advokátů vůbec) nebylo vypracováno. Ve všech případech zprávy o budoucím obvinění konkrétních osob byly důvodem bezpočtu spekulací ve sdělovacích prostředcích mezi nimiž nechyběly ani názory o korupci těchto osob. Zcela jiný byl obsah později vypracovaného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a sdělení obvinění z konkrétního trestného činu.

Výjimku tvořila dvojice advokátů, kteří nikdy nebyli obviněni. Tuto skutečnost, tedy odložení věci policejním orgánem, však sdělily jen některé sdělovací prostředky, a to velmi stručně a mimoděk. Většina sdělovacích prostředků, které zprávy o „vyšetřování“ advokátů opakovaně zveřejňovaly, vůbec neuvedla, že důvody k zahájení trestního stíhání advokátů nevznikly, a proto nebyli nikdy vyšetřováni.181 Deník, který prvý zveřejnil informace o „vyšetřování“ advokátů následně publikoval rozhovor se státním zástupcem, který byl nadřízeným toho státního zástupce, který podal původní informace. Veřejnost se dozvěděla, že státní zástupce, od něhož pocházely informace o advokátech „nedodával novináři informace,“ neboť pouze „odpovídal na dotazy novináře.“ Takové odůvodnění poskytnutí informací nelze akceptovat. Orgán činný v přípravném řízení (lhostejno zda státní zástupce či policejní orgán) informuje veřejnost nejen v případě, že poskytuje sdělovacím prostředkům informace z vlastní iniciativy, nýbrž i tehdy, když odpovídá na otázky novináře. V obou zmíněných případech je povinen respektovat ustanovení § 8a odst. 2 TrŘ, dle něhož z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 TrŘ orgány činné v trestním řízení odepřou poskytnutí informací. Pokud se novinář na cokoliv táže, potom žádá o poskytnutí informací. Proto státní zástupce, který odpovídá třeba i na cílené otázky novináře, je povinen odepřít poskytnutí informace, tedy odpověď na otázku týkající se podezřelých osob buď obecně s odkazem na § 8a odst. 2 TrŘ, nebo se zdůvodnění, že ve věci se koná šetření dle hlavy deváté trestního řádu a zatím nedošlo k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění žádné osobě. Nic nebrání, aby státní zástupce dodal, že pokud ve věci na níž se novinář táže dojde k obvinění určité osoby, tak o tom bude novináře informovat.182 Policejní orgán, státní zástupce (nebo tiskový mluvčí příslušného orgánu), který v přípravném řízení informuje o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům (§ 8a odst. 1 věta první TrŘ) je povinen odepřít poskytnutí informací z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 věta druhá TrŘ, citovaných výše (§ 8a odst. 2 TrŘ).

Policejní orgán ani státní zástupce nesmí ve stadiu přípravného řízení a zejména pak v jeho první fázi, tedy při postupu před zahájením trestního stíhání a) ohrozit objasňování skutečností důležitých pro posouzení věci, b) zveřejnit o osobách, které mají účast v trestním řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, c) porušit zásadu presumpce neviny.

Když novinář ve sdělovacích prostředcích cituje státního zástupce, potom následně státní zástupce uvádí, že pouze odpovídal na dotazy novináře. Sám státní zástupce tak potvrzuje, že v rozporu s ustanovením § 8a odst. 2 TrŘ, poskytl sdělovacímu prostředku informace v situaci, kdy byl z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 věta druhá TrŘ povinen poskytnutí informací odepřít.

V odpovědích státního zástupce novináři nelze spatřovat žádný záměr. Zmíněný případ dvou advokátů, stejně jako mnohé další, však ukazují, že orgány činné v trestním řízení nejsou na zasvěcené a cílené otázky novinářů ve všech případech dostatečně připraveni. Proto mohou být zaskočeni fundovanou otázkou, kladenou se znalosti věci, tedy při vědomí faktu, že se 181

Bezpočet informací o podezřelých advokátech přispívalo k prodeji nejrůznějších deníků i časopisů, stejně jako k sledovanosti televizního vysílání. V okamžiku, kdy novináři zjistili, že k obvinění advokátů není důvod, ztratilo jejich téma typu „sólokapru“ na zajímavosti a nebyla mu věnována další pozornost.

182 Policie vychází z trestního oznámení, Právo 28.4.2004, s. 3.

145

koná šetření ve věci dle § 158 odst. 3 TrŘ a v momentu překvapení, nepřipraveni reagují tak, jak by zřejmě sami nechtěli. I když státní zástupce musí umět v trestních věcech pokládat vyslýchaným otázky, přesto je sám nejednou překvapen a dokonce zaskočen připravenou a dobře formulovanou otázkou novináře. To ukazuje, že ve výhodnější pozici je ten kdo dokonale připravený otázky klade, než ten, který na otázky bez přípravy odpovídá.183 Otázkou však je jak může novinář vědět, že policejní orgány prověřují trestní oznámení (či jiný podnět) z něhož plyne podezření z trestné činnosti konkrétní osoby? Jak může novinář vědět, že právě státní zástupce XY vykonává dozor nad prvním stádiem přípravného řízení, konkrétně nad postupem před zahájením trestního stíhání v konkrétní věci? Odpovědi na tyto otázky souvisejí. Aby novinář mohl klást určitému státnímu zástupci zasvěcené otázky, třeba o tom zda jsou prověřovány skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že dva konkrétní advokáti spáchali trestný čin, musí být neoficiálně informován o tom, že někdo podal trestní oznámení či podnět na advokáty, které proto policejní orgány prošetřují. Pokud by novinář věděl jen o podání trestního oznámení, mohl by jej informovat sám oznamovatel. Jestliže však novinář disponuje detailními informacemi, mj. o tom který konkrétní policejní orgán provádí šetření, či dokonce který státní zástupce vykonává dozor nad přípravným řízení, potom muselo dojít k nežádoucímu úniku informací. Neveřejné informace však nemusel poskytnout policejní orgán, který provádí šetření postupem dle § 158 TrŘ, ani státní zástupce vykonávají dozor nad trestním řízením, nýbrž někdo další, kdo se s ní na konkrétním státním zastupitelství či na policii seznámil. Jen v důsledku úniku informaci mohl novinář jít přímo za dozorujícím státním zástupcem, nebo za jeho nadřízeným a klást mu zasvěcené otázky, jež by bez znalosti dané věci nikdy nemohl položit.

Nelze také vyloučit, že odpovědi poskytnuté orgánem činným v trestním řízení, slouží novináři pouze k ověření poznatků, jimiž před rozhovorem disponoval, ovšem se zdroje, který v zájmu další spolupráce v budoucnosti nechce odhalit a tudíž ani citovat.184 V takovém případě může státní zástupce, pokud není dostatečně připravený na otázky, posloužit zcela nevědomě jako duplicitní zdroj, který slouží k odpoutání pozornosti od původního zdroje informací, s nimž má novinář dlouhodobou spolupráci. V takovém případě je cílený a záměrný únik informací o trestním řízení předpokladem proto, aby mohl novinář klást orgánu činnému v trestním řízení zasvěcené otázky. Proto jak výše uvedené případy, tak mnohé další, zde nejmenované, ukazují vhodnost poskytování informací novinářům od fundovaného proškoleného zdroje, jimž je tiskový mluvčí příslušného orgánu činného v trestním řízení.

183

Existuje řada dalších situací, kdy orgán činný v trestním řízení nemůže odpovědět na otázky novináře který argumentuje snahou o informování veřejnosti. Tak je tomu v případě utajení totožnosti svědka. Vypovídá-li v kterékoliv věci jako svědek osoba, jíž osobně nebo osobě jí blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, může orgán činný v trestním řízení utajit totožnost i podobu svědka (§ 55 odst.2 TrŘ). Pokud se novinář dotazuje státního zástupce na jméno a příjmení utajeného svědka, potom dotazovaný státní zástupce nemůže totožnost svědka sdělit ani názor novináře na totožnost svědka potvrdit, jinak by postupoval v rozporu s ustanovením § 55 odst. 2 TrŘ. Pokud by státní zástupce totožnost svědka novináři v rozhovoru prozradil, nemohlo by obstát tvrzení, že pouze odpovídal na dotazy, které mu položil redaktor. Na negativním důsledku odhalení totožnosti svědka by nic nezměnilo tvrzení, že státní zástupce odpovídal bez záměru kohokoliv poškodit.

Stejně je tomu v případě, kdy je dle zákona č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením ohroženým osobám poskytována zvláštní ochrana a pomoc. Platí to zejména při přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti do nového bydliště a při zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby. Pokud by státní zástupce, či jiný orgán činný v trestním řízení, totožnost svědka novináři v rozhovoru prozradil, nemohlo by obstát tvrzení, že pouze odpovídal na dotazy, které mu položil redaktor. Negativním důsledkem odhalení totožnosti svědka, či jiné osoby by potom bylo buď to, že chráněná osoba by odmítla podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídat jako obviněný anebo jinak napomáhat podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení, nebo by došlo k realizování hrozby ohroženým osobám s neodčinitelnými důsledky.

184 Vantuch, P.: Mohou orgány činné v trestním řízení informovat veřejnost o trestním řízení proti osobě, jež není stíhána jako obviněný? Bulletin advokacie č. 7, s. 11-12.

146

Nic nebrání státnímu zástupci, či policejnímu orgánu aby na konkrétní otázku sdělil, že šetření věci postupem podle § 158 TrŘ probíhá a policejní orgán po jeho skončení zváží zda jsou důvody k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění podezřelým osobám, nebo v případě, že se podezření neprokáže, věc odloží.

Pokud orgán činný v trestním řízení ať již z vlastní iniciativy, či po dotazech novináře poruší své povinnosti uvedené v ustanovení § 8 odst. 1, 2 TrŘ a neodepře poskytnutí informací o podezřelém, či sdělí informace, že určitá osoba bude obviněna, potom může zapříčinit pro podezřelého, jehož se zveřejněné informace dotýkají, neodčinitelné a nenapravitelné závažné osobní, rodinné i pracovní důsledky. Na tom nemůže nic změnit fakt, že na porušení povinnosti uvedené v citovaném ustanovení orgány činnými v trestním řízení může dotčený podezřelý reagovat podáním žaloby na ochranu osobnosti (§ 13 a § 16 občanského zákoníku) i dalšími zvláštními prostředky.185 Dne 5.12.2005 zveřejnila České televize zprávu, že protikorupční policie požádala poslaneckou sněmovnu, aby zbavila imunity poslance Ing. Vladimíra Doležala, podezřelého z korupce, protože po jiné osobě měl žádat úplatek ve výši 800 tisíc korun. Podezřelý potvrdil, že už byl na policii podat vysvětlení. V následujících více než dvou letech byla veřejnost sdělovacími prostředky průběžně informována nejdříve o podezření, pak o obvinění a následně o obžalování bývalého poslance, který se sám vzdal poslaneckého mandátu, aby umožnil prošetření věci.

Dne 15.1.2008 byl Ing. Vladimír Doležal obvodním soudem pro Prahu 1 zproštěn obžaloby z trestného činu úplatkářství. Podle odůvodnění předsedy senátu obžaloba dostatečně neprokázala, že si exposlanec řekl o úplatek.186 Sdělovací prostředky presentovaly tuto causu jako ukázkový případ korupčního jednání politika, poslance Parlamentu. Jeho jméno bylo zveřejněno bezpočtukrát v souvislosti s podezřením, obviněním i obžalobou z korupce. Veřejnost byla podrobně informována také o jednání soudu obou stupňů. O poslanci a následně exposlanci se hovořilo jako o muži, který si řekl o úplatek. Proto byla veřejnost konsternována skutečností, že nebyl uznán vinným, nýbrž zproštěn obžaloby. Ohromná publicita případu však měla za důsledek, že veřejnost považovala Ing. Vladimíra Doležala za viníka již v době, kdy byl pouze podezřelým a důvod k uveřejnění jeho jména nebyl. Přesto byly ve sdělovacích prostředcích zveřejněny ještě před zahájením trestního stíhání podstatné informace týkající se věci, které dosud provedenými důkazy nebyly dostatečně prokázány. Jméno podezřelého poslance však v tomto případě nesdělil tiskový mluvčí policie ani státního zastupitelství. Informace o jménu podezřelého však ze spisu unikla a byla zprvu zveřejněná jediným sdělovacím prostředkem, a to Českou televizí. To zapříčinilo lavinový efekt, s důsledkem, který byl stejný jako zveřejnění jména podezřelého na tiskové konferenci. Sdělovací prostředky, které jméno poslance převzaly z televize, si zveřejnění jména podezřelého zdůvodnily tím, že by mu ani utajením totožnosti k zachování jeho anonymity nepomohly a navíc by působily neinformovaně.

V tisku byly také zveřejněny doslovné přepisy policejních nahrávek telefonických rozhovorů poslance, stejně jako kopie protokolu o záznamu telekomunikačního provozu. Čtenáři si mohli přečíst který soudce vydal příkaz k odposlechu, který útvar pořídil záznam a na jakou dobu byl odposlech povolen atd. Obálku s přepisy telefonických hovorů z října až prosince 185 Zvláštními prostředky na ochranu fyzické osoby ve vztahu k provozovateli informačního systému nebo fyzickým osobám, které v rámci svého pracovního nebo obdobného poměru, funkce nebo při plnění svých úkolů přicházejí do styku s informacemi, a to i po skončení pracovního nebo obdobného poměru podle § 18 odst. 2 , § 20 a § 22 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, zveřejnění opravy nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího údaje ( § 19 a § 20 zákona č. 81/1966 Sb. , o periodickém tisku a o ostatních informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů).

186 Poslanec Doležal čelí podezření z korupce, 5.12.2005, ČTK, iDNES,cz, Doležal byl opět zproštěn obžaloby z korupce, ČTK 15.01.2008.

Odposlechy mají Doležala usvědčit z ovlivňování kauzy, Právo 18. 1. 2006

147

2005 dostala redakce Práva od anonymního zdroje poštou. Detailní informace o obvinění exposlance, stejně jako o jeho obžalobě a průběhu jednání u soudu byly zákonitým důsledkem nevhodného zveřejnění původního podezření.

Pozoruhodný únik informací byl zaznamenám v případu, který sdělovací prostředky nazývaly „causa manipulace s penězi EU.“ Jednou z obviněných v této věci byla Mgr. Věra Jourová, bývalá náměstkyně ministra pro místní rozvoj. Její jméno i bezpočet osobních informací o ni byl zveřejněno od konce října 2006 v desítkách novinových článků, rozhlasových a televizních relací. Mgr. Jourová se stala již před svým obviněním známější než v době, kdy byla náměstkyní ministra.

V důsledku úniku informací získali novináři dne 11.10.2006 informaci, že policejní orgán zahájil trestní stíhání Mgr. Jourové pro trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 1, 3 písm. b/ TrZ. Následujícího dne 12.10.2006 tyto skutečnosti sdělili novináři ve sdělovacích prostředcích veřejnosti a telefonicky i udivené Mgr. Jourové, které v té době byla na služební cestě v zahraničí a upozornili ji, že po návratu do Prahy bude zadržena a obviněna.

Toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných trestním řádem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání (§ 32 TrŘ). I když v době, kdy novináři informovali v cizině pobývající Mgr. Jourovou, že byla obviněna z trestné činnosti (slovy zákona, že již bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání proti ní jako obviněné), účinky zahájení trestního stíhání proti ní dosud nenastaly, protože usnesení o zahájení trestního stíhání ji dosud nebylo doručeno do vlastních rukou. Jinými slovy Mgr. Jourové byla i po vypracování usnesení o zahájení jejího trestního stíhání nadále jen podezřelou. Přesto došlo k vyzrazení informace o zahájení trestního stíhání vůči ní dříve než toto usnesení převzala. Tím byl buď cíleně či nechtěně zvýšen pro ni zostuzující účinek trestního řízení.

Dne 13.10.2006 byla Mgr. Jourová po návratu do České republiky na letišti v Praze Ruzyni zadržena a převzala usnesení o zahájení trestního stíhání a bylo ji sděleno obvinění pro trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 1, 3 písm. b/ TrZ, jehož se měla dopustit jako veřejný činitel. Teprve od tohoto okamžiku byla stíhána jako obviněná a veřejnost mohla být prostřednictvím sdělovacích prostředků informována o jejím trestním stíhání.

Informace novinářů poskytnuté telefonicky podezřelé, v době kdy byla na služební cestě v cizině, vycházely se znalosti věci, a proto jejich zveřejnění ve sdělovacích prostředcích považovali novináři za správné. Opak je však pravdou. Mgr. Jourová se v cizině proti obvinění, jehož obsah neznala, protože jí nebylo doručeno nemohla bránit. Protože se jen zprostředkovaně dozvěděla, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání, byla v postavení, v němž nemohla činit nic pro vyvrácení podezření. Nemohla vyvracet obvinění, jež dosud nepřevzala, ani nemohla být vyslechnuta jako obviněná. Mohla jen registrovat to co jí novináři sdělili.

Dne 19.10.2006, internetový deník idnes.cz zveřejnil doslovnou protokolaci části výslechu Mgr. Evy Jourové, včetně otázek vyslýchajícího a odpovědí.187 Citace konkrétních pasáží výslechu spustily doslova lavinu více či méně zkreslujících informací o výslechu obviněné a nejrůznější komentáře a dohady ve většině periodik.

Smyslem přípravného řízení je opatření podkladů pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se má zabývat soud, či zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno. Proto se v přípravném řízení zajišťují důkazy a dokazování se provádí v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba, nebo zda je na místě jiné vyřízení věci. Tím mají být také chráněny nevinné osoby, stejně jako osoby, u nichž podezření ze spáchání trestného činu není dostatečně odůvodněno.188 V tomto případě se části protokolu o výslechu obviněné Mgr. Jourové staly vzhledem k úniku informací doslova věcí veřejnou. Z těchto částí protokolu pořízených policejním orgánem 187 188

Dokument: Výslech obviněné Jourové, iDNES.cz., 19.10.2006.

Musil, J.: Reforma přípravného řízení, Acta Universitatis Carolinae, Iuridica č. 1/1993, str. 21 an.

148

konajícím vyšetřování dospívali mnozí novináři k názorům o vině, či naopak nevině, a to na počátku vyšetřování, bez zřetele na důkazy, které existovaly ve spisu a které z něj buď neunikly, nebo pokud unikly nebyly považovány editorem za tak zajímavé aby byly publikovány, a proto zůstaly veřejnosti neznámé.

Každý obviněný má právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě (článek 10 Listiny, § 12 odst. 2 OZ, § 8a TrŘ). Tudíž je třeba omezit se na podstatné informace týkající se věci, které jsou dosud provedenými důkazy dostatečně prokázány. Již tím, že novináři kontaktovali Mgr. Jourovou při její služební cestě v zahraničí a sdělili jí, že má být zadržena a obviněna, výrazně narušili přípravné řízení.189 Zveřejnění informací získaných jejich únikem z trestního spisu, především pak částí protokolu o výslechu Mgr. Evy Jourové před policejním orgánem ohrozilo zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností. V důsledku úniku doslovných informací o části výslechu Mgr. Jourové došlo k neoprávněnému zveřejnění informací o ní jako o obviněné. Tím se maximalizoval zostuzující účinek trestního řízení vůči ní, a to bez ohledu na to zda obvinění z trestného činu bude v dalším řízení potvrzeno, či nikoliv.

Zveřejnění části protokolu o výslechu obviněné došlo jednak ke ztížení práce orgánů činných v přípravném řízení, jednak to bylo v rozporu s zájmem na obhajobě obviněného. Je proto otázkou, kdo měl se zveřejnění informací o trestním řízení prospěch. Tento důvod však musel být pro osobu, jež se postarala o únik informací dosti značný, protože okruh osob, které měly ve svém držení spis, případně obdržely kopii protokolu o výslechu bylo možno zcela přesně vymezit.190 Únik informací z vyšetřovacího spisu byl prošetřován, avšak bez úspěchu. Naopak únik informací pokračoval. Rozličné články novinářů sdělovaly čtenářům jaké důkazy byly provedeny ve věci, jak vypovídaly vyslýchané osoby a jaký je stav dokazování. V důsledku toho veřejnost disponovala poznatky od investigativních novinářů, získanými „pátráním“ z neoficiálních zdrojů, včetně informací získaných od „nejmenovaného policejního důstojníka, který má o případu detailní informace.“ Snaha o prošetření úniku informací byla úctyhodná. To však nic nemění na faktu, že k úniku informací o cause i osobě obviněné docházelo opakovaně, i když je policejní orgán konající vyšetřování ani dozorující státní zástupce neposkytli.

Dne 1.8.2008 státní zástupce zastavil trestní stíhání Mgr. Věry Jourové, sdělila náměstkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 Jana Krečová. „K důvodům zastavení stíhání paní Jourové se nyní nebudeme vyjadřovat, protože rozhodnutí ještě nenabylo právní moci,“ poznamenala Jana Krečová.191 O důvodech zastavení 22 měsíců trvajícího trestního stíhání Mgr. Jourové se veřejnost nedozvěděla, a to ani oficiálně ani únikem informací. Přitom sdělení důvodů zastavení trestního stíhání mohlo veřejnosti zdůvodnit zákonnost důvodů zahájení trestního stíhání.

Pokud jsou jakékoliv informace o podezření či obvinění určité osoby z trestné činnosti zveřejněny, měl by mít podezřený (či jeho advokát) právo vyjádřit se ve sdělovacích prostředcích k tomu, z čeho je podezírán. Stejně by měl mít obviněný právo vyjádřit se ve sdělovacích prostředcích k trestné činnosti z níž byl obviněn a o níž byla informována veřejnost. Pokud tomu tak není, potom jsou v povědomí veřejnosti pouze jednostranné informace, které byly zveřejněny, lhostejno zda oficiálně orgány činnými v trestním řízení, či v důsledku úniku informací, bez možnosti reakce obhajoby. Česká vláda prodala v dubnu 2004 dvoutřetinový státní podíl v holdingu Unipetrol polskému PKN Orlen. Dne 30. srpna 2005 TV Nova vysílala reportáž, podle níž Zdeněk Doležel, 189

Takové upozornění na připravované zadržení a obvinění podezřelého po návratu do České republiky, by pro jiné podezřelé osoby mohlo být důvodem proto, aby se vyhnuly trestnímu stíhání útěkem nebo skrýváním.

190 Tak je tomu i v jiných případech, kdy dochází k úniku informací, a přesto se v naprosté většině případů úniku informací z vyšetřovacího spisu viníka tohoto počínání nedaří odhalit.

191 Troníček, J.: Bývalá náměstkyně Jourová byla v kauze Budišov očištěna, Právo 1. 8. 2008, s. 1 a 4.

149

tajemník kabinetu někdejšího premiéra, žádal „pět na stole v českých“ za to, že zvrátí privatizaci Unipetrolu. Od té doby uveřejnily sdělovací prostředky bezpočet článků o korupci v této věci. V dubnu 2006 policejní orgán obvinil Zdeňka Doležela z pokusu o podvod Dne 24.ledna 2008 Městský soud v Praze zprostil Zdeňka Doležela obžaloby se zdůvodněním, že korupce se dopustit nemohl, protože nemohl privatizaci Unipetrolu ovlivnit.

Zproštění obžaloby se setkalo s údivem veřejnosti, které znala reportáž televize Nova, která odvysílala nahrávky schůzek Doležela s lobbyistou Jackem Spyrou zachycené skrytou kamerou, i to, že podle obžaloby si obžalovaný řekl o pětimilionový úplatek za to, že dostane zpět do hry o privatizaci chemického holdingu Unipetrol jinou společnost.

Předseda senátu rozhodnutí soudu zdůvodnil tím, že ani na jedné nahrávce nezaznělo, že obžalovaný Doležel žádá peníze a že slibuje ovlivnit privatizaci Unipetrolu. Na nahrávkách se nemluvilo o firmě, která z toho měla ale profitovat. Soud také uvedl, že zaznamenal neobvyklé množství kontaktů autora reportáže se Spyrou, s nimž si volal padesátkrát. Reportáž navíc neodpovídala skutečnému průběhu schůzek, protože v televizi byly věty jinak poskládány, než jak ve skutečnosti zazněly.

Zdeněk Doležel obžalobu od počátku odmítal a tvrdil, že byl obětí provokace. Protože z úřadu vlády byl pro podezření z korupce propuštěn v roce 2005, je dodnes nezaměstnaný. Ani po zproštění obžaloby nenalezl zaměstnání, neboť rozhodnutí soudu je nepravomocné, protože se státní zástupce proti němu odvolal.192 Jaké jsou důsledky úniku informací? Právníci, specializující se na trestní právo (soudci, státní zástupci, policejní orgány, advokáti i teoretici trestního práva) mají na konkrétní situace rozličné názory. V obecné rovině se však shodují v tom, jaký je závažný důsledek úniku informací ze spisu, v kterékoliv cause. Předčasná medializace zpráv o podezřelém, nebo o obvinění určité osoby, v době, kdy ještě usnesení o zahájení trestního stíhání nepřevzala, a proto vůči ní ještě nenastaly účinky obvinění, má dva důsledky. Jednak zvyšuje zájem veřejnosti o causu, prodejnost periodik a zpráv sdělovacích prostředků, jednak opticky zvyšuje závažnost trestné činnost o níž se píše. Zejména to platí o mediálně známých osobách, či osobách ve vysokých státních či jiných funkcích. V takových případech je otázkou, zda na prvý pohled nežádoucí únik informací nebyl záměrem konkrétní osoby disponující spisem dosáhnout zveřejnění věci neoficiálním informováním novinářů. Pokud se však v praxi opakovaně nedaří zjistit v různých causách „pachatele“ úniku informací, lze jen stěží očekávat zjištění důvodu proč informace ze spisu byly nějakou neznámou osobou novinářům poskytnuty a zda šlo skutečně o únik informací nebo pouze o pouhé poskytnutí informace novináři.

Za určitých okolností nelze vyloučit, že informace, které unikly ze spisu mohou nepřímo odůvodnit rasantní postup proti podezřelému a posléze obviněnému, včetně jeho zadržení a event. i vazby. K tomu může dojít i v situacích, kdy podezřelý a posléze obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje, případně s nimi není v kontaktu, avšak jen proto, že není jako podezřelý požádán o podání vysvětlení, či jako obviněný není vyslechnut.

Je známo, že různé podezřelé i obviněné osoby v minulosti unikly před trestním stíháním v České republice do ciziny, kde se dlouhodobě více, či méně úspěšně skrývají. Tedy pokud je kterýkoliv podezřelý informován ze sdělovacích prostředků o tom, že policejní orgán vypracoval usnesení o zahájení trestního stíhání dle něhož jej stíhá jako obviněného, nebo přímo telefonátem či mailem novinářů v době, kdy pobývá v cizině, dává mu to dvě zásadně odlišné možnosti. Může se rozhodnout vyhnout se trestnímu stíhání a nebo se naopak do České republiky vrátit a být plně k dispozici orgánům činným v trestním řízení a napomáhat při zjištění skutečného stavu věci. To může učinit obzvláště v situaci, kdy je novinářem třeba neoficiálně informován, že bude zadržen i obviněn.

192

Srov. blíže Erva, M., Vašek, P.: Zdeněk Doležel, muž, který mluví v šifrách, HN.IHNED.CZ, 1.2.2006.

Pokorný, M.: Pět na stole v českých: Doležel nechtěl úplatek, řekl soud, Deník,cz., 24.1.08.

150

Novináři jsou pozitivně hodnoceni pokud svými články přispějí k prodejnosti, sledovanosti, či poslechovosti zpráv ve sdělovacích prostředcích, v nichž jsou zaměstnáni a k jejich zisku.

Otázkou však je, jak by byly hodnoceny tytéž novinářské zprávy získané v důsledku úniku informací ze spisu, či osobní informování kteréhokoliv podezřelého novinářem v případě, kdyby se v důsledku nich rozhodl takto varovaný podezřelý vyhnout trestnímu stíhání a do České republiky by se nevrátil. Potom by již zde mohlo být důvodné podezření vůči novináři, i vůči osobě jež mu informace o trestním řízení poskytla, pro trestný čin nadržování dle § 166 TrZ. Nejen však to. Takové zveřejnění informací, získaných jejich únikem ze spisu, event. jejich pouhým předáním, jež by iniciovalo podezřelého k tomu, aby se vyhnul trestnímu stíhání, by mohlo mít za důsledek zmaření trestního řízení a znemožnění zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

Zobecnění poznatků z tohoto z řady případů úniku informací ze spisu umožňuje zhodnotit publikování údajů o osobách podezřelých z korupce ve sdělovacích prostředcích.

Zveřejňování údajů o kterémkoliv podezřelém je zcela nežádoucí, protože podezřelý dosud nebyl obviněn (možná bude obviněn nebo naopak dojde k odložení věci), a proto se nemůže obhajovat. Již pouhé zveřejnění osobních údajů o podezřelém v tisku, rozhlasu a televizi má negativní dopad na pověst takové osoby, lhostejno zda je politikem, veřejným činitelem, nebo osobou známou pouze sousedům a spolupracovníkům. Opakované jmenování podezřelého, či v případě zahájení trestního stíhání obviněného, vytváří na veřejnosti dojem, že se hovoří o pachateli trestného činu. To obzvláště v případech, kdy se ve zprávách sdělovacích prostředků střídavě píše o obviněném z korupce a pachateli korupčního jednání, což znesnadňuje obhajobu obviněného v průběhu vyšetřování či obžalovaného v průběhu řízení před soudem.

Zveřejnění podrobných údajů o podezření, či následně obvinění, doplněné kopií protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, či doslovnými citacemi odposlechů v kterékoliv korupční cause ohrožuje objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci. To obzvláště platí o podezření z korupce. Tak je tomu jak v případech oficiálního sdělení informací policejními orgány nebo státními zástupci, nebo v důsledku úniku informací ze spisu.

Zveřejnění informací o věci, které dosud nebyly provedenými důkazy dostatečně prokázány, tedy i odposlechů, stejně jako určitých informací o podezřelém (později obviněném) ohrožují prokázání úplatkářství, či jiné formy korupce. V těchto případech se pomíjí, že přípravné řízení je neveřejné (a to jak postup před zahájením trestního stíhání, tak vyšetřování), a proto musí být pečlivě zvažována jakákoliv informace určená veřejnosti, neboť její předčasné zveřejnění může znemožnit objasnění věci. Proto je třeba zvažovat kdy, jaké informace a v jakém rozsahu budou veřejnosti podány. Pokud dochází k úniku informací ze spisu, potom osoby které informace poskytují mohou vědomě či případně nevědomě mařit trestní řízení.

Pokud jsou o osobách, které mají účast v trestním řízení, zveřejněny údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, dochází k narušení ochrany osobnosti a k publikování osobních údajů o osobách, která jsou na trestním řízení zúčastněny. To je v rozporu s čl. 10 Listiny, který mj. stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (§ 12 odst. 2 občanského zákoníku). Proto musí být chráněny údaje o podezřelém, nebo obviněném a poskytované informace se musí omezit na skutečnosti, které byly dosud provedenými důkazy dostatečně prokázány.

V důsledku toho musí zajištěno utajení určitých informací o podezřelém (obviněném), aby byl co nejvíce omezen zostuzující účinek trestního řízení na takového podezřelého, u něhož nebude podezření a následně obvinění z trestného činu v dalším řízení prokázáno. Proto je nepřípustné zveřejňovat, že určité osobě bude sděleno obvinění ještě předtím, než bude tento úkon proveden. Jinak dochází k porušení zásady presumpce neviny.

Pokud orgán činný v trestním řízení ať již z vlastní iniciativy, či po dotazech novináře poruší své povinnosti uvedené v ustanovení § 8 odst. 1, 2 TrŘ, neodepře poskytnutí informací o 151

podezřelém, či sdělí, že určitá osoba bude obviněna, potom může zapříčinit pro podezřelého, jehož se zveřejněné informace dotýkají, neodčinitelné a nenapravitelné závažné osobní, rodinné i pracovní důsledky. Na tom nemůže nic změnit fakt, že na porušení povinnosti uvedené v citovaném ustanovení orgány činnými v trestním řízení může dotčený podezřelý reagovat podáním žaloby na ochranu osobnosti (§ 13 a § 16 občanského zákoníku) i dalšími zvláštními prostředky.

Ministerstvo vnitra zveřejňuje údaje o počtu trestných činů zjištěných na území České republiky v průběhu každého kalendářního roku.193 V roce 2007 bylo zjištěno spáchání 357.391 trestných činů.194 Není známo, kolik osob bylo prošetřováno pro podezření ze spáchání těchto trestných činů, protože počty osob proti nimž se provádí v kalendářním roce šetření postupem před zahájením trestního stíhání dle § 158 an. TrŘ však nejsou zveřejňovány. Vzhledem k tomu, že neplatí úměra, že z jednoho trestného činu je podezřelá jedna osoba, je možné, že podezřelých bylo více než 357.391 osob (pokud se trestných činů dopouštěli spolupachatelé), možná méně (pokud se někteří pachatelé dopouštěli více trestných činů).

V roce 2007 bylo zjištěno spáchání 357.391 trestných činů a poté, co policejní orgány provedly šetření postupem podle § 158 an. TrŘ bylo zahájeno trestní stíhání 127.718 osob jako obviněných.195 V průběhu tohoto roku však mohlo směřovat podezření ze spáchání 357.391 trestných činů k více než 127.718 osobám, jež byly stíhány jako obviněné. Ze spáchání 357.391 trestných činů zjištěných v roce 2007 mohlo být podezřelých 300.000 až 500.000 osob. Za tohoto předpokladu bylo v roce 2007 při zahájení trestního stíhání sděleno obvinění jen 25 až 42 % z celkového počtu podezřelých osob. Proto většina osob které byly v roce 2007 prošetřovány pro podezření z trestné činnosti, ať již na základě trestního oznámení či jiného podnětu, nebyla obviněna z trestného činu.

Lze zobecnit, že pro podezření z trestné činnosti je prošetřováno každoročně několikanásobně více osob, než je bylo posléze obviněno.Vzhledem k tomu většina osob podezřelých z trestné činnosti (ať již na základě trestního oznámení či jiného podnětu) není po uskutečnění potřebných šetření obviněna z trestného činu, protože podezřené vůči nim je vyvráceno, nebo není potvrzeno. Je tudíž nepochybné, že zveřejnění jakýchkoliv údajů o kterékoliv podezřelé osobě je spojeno s velkým rizikem, že dojde k publikování údajů o osobě, jež se trestného činu nedopustila.

Existuje jen omezený okruh případů, kdy policejní orgán může na základě vlastních poznatků, trestních oznámení či podnětů jiných osob a orgánů ihned nebo po krátké době po zjištění skutku učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, a k dostatečnému odůvodnění závěru, že jej spáchala určitá osoba, a proto krátce po spáchání činu může zahájit trestní stíhání sdělením obvinění určité osobě. Tak je tomu např. u ublížení na zdraví, krádeží a loupeží a dalších trestných činů při jejich spáchání byl útočník zadržen, nebo jejichž svědky bylo více osob a jejich výpověď byla podpořena záznamem průmyslové kamery..

Ve většině případů policejní orgán nemůže na základě vlastních poznatků, trestních oznámení či jiných podnětů učinit ihned nebo po krátké době od skutku učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, ani o tom, že jej spáchala určitá osoba, protože neexistují věrohodní svědkové činu, ani jiné skutečnosti, které by svědčily o spáchání trestného činu. Pokud existují poznatky svědčící o spáchání trestného činu, neexistují poznatky o důvodném 193

Jde o počty zjištěných, či ministerstvem vnitra evidovaných trestných činů, které nejsou shodné s počtem skutečně spáchaných trestných činů. Vzhledem k latenci (skrytosti) trestné činnosti, je počet spáchaných trestných činů v průběhu jednoho roku nepochybně vyšší, než je počet zjištěných trestných činů zjištěných a prošetřovaných Policií ČR. 194 V posledních letech je každoročně zjištěno spáchání více než 300.000 trestných činů. V roce 2005 bylo zjištěno spáchání 344.060 trestných činů a v roce 2006 pak 336.446 trestných činů.

195 Statistické údaje o spáchaných trestných činech za rok 2007, Ministerstvo vnitra ČR, Policisté loni řešili více trestných činů, ČTK, 29.1.2008.

152

podezření určité osoby z jeho spáchání, nebo je širší okruh podezřelých osob a nelze dospět k závěru kdo z nich je důvodně podezřelý. Proto policejní orgán nejdříve koná potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zároveň, nebo následně, šetření směřující ke zjištění jeho pachatele.

Celá řada podnětů k trestnímu stíhání přichází od operativně pátracích orgánů Policie ČR, od kontrolních a finančních a mnoha dalších orgánů. Všechny tyto podněty musí policejní orgány nejprve prověřit, což v případech hospodářské a majetkové trestné činnosti podle hlavy druhé a deváté trestního řádu může znamenat několikaměsíční šetření, prováděné navíc s odstupem řady měsíců nebo několika let od skutku, na který podnět upozornil.

Jen část podnětů a trestních oznámení po jejich prověření vede k zjištění, že byl spáchán trestný čin, a k dostatečnému odůvodnění závěru, že jej spáchala určitá osoba, což umožňuje zahájení trestního stíhání sdělením obvinění osobě důvodně podezřelé z jeho spáchání (§ 160 odst. 1 TrŘ) a konání vyšetřování jako druhé fáze přípravného řízení, následujícího po postupu před zahájením trestního stíhání.

U druhé části podnětů a trestních oznámení se však po několika týdnech, měsících příp. i letech prověřování zjistí, že nejde o trestný čin, nebo že se jedná o trestný čin, jehož se nedopustila podezřelá osoba. V těchto případech se až po určitém čase ukáže, že obsahem podnětu či trestního oznámení byly domněnky, představy, polopravdy, nejednou i vědomé nepravdy, jejichž cílem je poškodit určitou osobu, nebo obchodní společnost, tedy že nedošlo k spáchání trestného činu, a proto dojde k odložení věci.196 Je nežádoucí pokud se obsah trestního oznámení či jiného podnětu k trestnímu stíhání stane veřejně známým, protože je zveřejněn ve sdělovacích prostředcích. Obzvláště to platí na počátku šetření, či před zahájením úkonů trestního řízení, kdy ještě nelze posoudit zda skutečnosti zjištěné prověřováním podle § 158 TrŘ nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a že je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. K poškození podezřelé osoby dojde v každém případě, kdy po zveřejnění podezření, že se dopustila trestného činu se až s časovým odstupem (po provedení šetření dle § 158 TrŘ) zjistí, že se trestného činu nedopustila, případně, že skutek, jehož se měla dle podnětu či trestního oznámení dopustit, není trestným činem. V případě, že dojde k odložení věci, nebo policejní orgán rozhodne o zahájení trestního stíhání jiné osoby jako obviněného, potom jsou zprávy zveřejněné ve sdělovacích prostředcích v předcházejících měsících o podezřelém, vůči němuž se podezření neprokázalo, nebo bylo vyvráceno, a který čin nespáchal, formou jeho očernění na veřejnosti.

Proto je správné zveřejňovat ve sdělovacích prostředcích zprávy nejdříve poté, co prověřováním podle § 158 TrŘ zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, a policejní orgán rozhodne neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného (§ 160 odst. 1 TrŘ). Přitom je nutné dbát na to, že účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči podezřelému nastávají až okamžikem, kdy je mu toto usnesení doručeno do vlastních rukou, bez možnosti uložení doručované zásilky (§ 64 odst. 1 písm. b/, odst. 4 písm. a/ TrŘ,§ 160 odst. 1 TrŘ a § 32 TrŘ). Teprve po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání má obviněný možnost seznámit se s podstatou obvinění, tedy až od tohoto okamžiku ví, proti jakému obvinění se má či může hájit.

Někteří podnikatelé podávají trestní oznámení na jiné osoby jen proto aby připoutali pozornost ke konkurenci a dosáhli zveřejnění nepříznivých informací o jejich statutárních zástupcích ve sdělovacích prostředcích na viditelných místech prvních stran novin, či v nejsledovanějších televizních zprávách, nejlépe s fotografiemi či závěry podezřelých, s cílem snížit jejich konkurenceschopnost. Nejednou předem počítají s tím, že po řadě měsíců dojde k odložení věci, což se však veřejnost nedozví buď vůbec, nebo jen stručnou notickou 196

Vantuch, P.: Informování veřejnosti o podezřelém, Právní rádce č. 6/2007, s. 4-12.

153

na málo čtené straně novin, nebo mimo hlavní vysílací čas televize či rozhlasu. I kdyby však zprávě o odložení věci byla dána ve sdělovacích prostředcích stejná publicita jako zpráva o podezření konkrétního podnikatele, autor trestního oznámení, či podnětu předaného před třetí osobu policejním orgánům dosáhl svého cíle, protože se po dobu policejního šetření zbavil na řadu měsíců svoji konkurence na trhu, případně dosáhl její likvidace. Kterýkoliv sdělovací prostředek poskytne veřejnosti informace o podezřelých, i když podezření vůči nim nebylo prověřeno postupem před zahájením trestního stíhání, podporuje tuto odsouzeníhodnou tendenci unfair vedeného konkurenčního boje. V důsledku této tendence jsme svědky toho, že na sebe stále častěji podávají vzájemná trestní oznámení konkurenti v podnikání a dokonce i v politice.197 Někdy podnikatel podá trestní oznámení na jiného podnikatele jen proto, že jiný podnikatel již předtím podal trestní oznámení na něj. Učiní tak proto, že o tomto trestním oznámení jiného podnikatele, podaném na něj, rozsáhle psaly sdělovací prostředky a označovaly jej střídavě za podezřelého nebo za pachatele závažného hospodářského trestného činu. Proto i podnikatel označovaný za podezřelého se závažného trestného činu, i když z něj nebyl obviněn, chtěl dosáhnout stejně nepříznivého efektu proti podnikateli, který mu cíleně působil problémy.

Jindy jsou prověřována anonymní trestní oznámení, z nich vyplynou stejná zjištění o tom, že se za pachatele trestné činnosti vzájemně označili podnikatelé stojící proti sobě v rámci konkurenčního boje. Někteří podnikatelé považují podání trestního oznámení na své konkurenty za možný způsob jak se zbavit konkurence obecně nebo za účinnou formu odstavení konkurenta jeho diskreditací v době konání veřejné, či jiné soutěže, či v jiných situacích, kdy záleží i na mediální podobě veřejně činných osob.

V ustanoveních § 158 - § 159b TrŘ je obsažena poměrně podrobná úprava postupu před zahájením trestního stíhání, zahrnující objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Dle ustanovení § 158 odst. 1, 2 TrŘ jsou policejní orgán a státní zástupce povinni vycházet jak z trestních oznámení, tak i z vlastních poznatků a podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu.

Poté, co policejní orgán sepíše záznam o zahájení úkonů trestního řízení začne přípravné řízení a tudíž i trestní řízení, které může skončit dvěma diametrálně odlišnými způsoby.

Buď zahájením trestního stíhání sdělením obvinění určité osobě (potvrdí-li se podezření ze spáchání trestného činu podezřelou osobou) nebo odložením věci (nepotvrdí-li se toto podezření).

Při objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení (§ 158 odst. 3 TrŘ). Vyžaduje mj. vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů. Podání vysvětlení kteroukoliv osobou, včetně podezřelého, je proto běžnou formou postupu před zahájením trestního stíhání. Pokud podezření směřuje proti ministrovi, soudci, advokátovi, či proti jiné osobě, má ji policejní orgán buď požádat o vysvětlení, nebo zahájit trestní stíhání sdělením obviněním konkrétní osobě, pokud byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 TrŘ. Pokud je kterákoliv osoba ve sdělovacích prostředcích označena za podezřelou z trestné činnosti, s tím, že dojde k jejímu obvinění, je to v rozporu s § 8a odst. 1, 2 TrŘ. Je to nepřijatelné v každém jednotlivém případě, ať již byl podezřelý požádán o podání vysvětlení, či nikoliv. Obzvláště nepřijatelné to však je v těch případech, kdy sdělovací prostředky zveřejnily informace v době, kdy podezřelí nedostali od orgánů činných v přípravném řízení možnost podat své vysvětlení k věci.

197

Tak tomu bylo mj. v případě dvou předcházejících ministrů financí. Srov. blíže: Tlustý a Sobotka na sebe podávají trestní oznámení, Právo 16.2.2006.

154

Policejní orgán nebo státní zástupce může kohokoliv požádat o podání vysvětlení. Pokud tak neučiní a přesto informuje veřejnost o podezřelém prostřednictvím sdělovacích prostředků nemůže v rámci informace poskytované veřejnosti žádný způsobem zohlednit vyjádření podezřelého, které nezná, nýbrž jen skutečnosti, které svědčí proti němu.

Pokud je o kterékoliv osobě zveřejněno, že je podezřelá z trestné činnosti, a proto bude obviněna, aniž je vyžádáno její vysvětlení, potom orgán činný v přípravném řízení de facto sděluje veřejnosti, že názor podezřelého považuje za nepodstatný. Přitom je známo, že v důsledku vyjádření mnohých podezřelých dochází v praxi k zásadní změně směru šetření, k následnému vyvrácení podezření směřujícího vůči podezřelému a buď k odložení věci, nebo k zahájení trestního stíhání vůči jiné osobě, která byla původně mimo jakékoliv podezření.

Nezájem o vyjádření podezřelého zřejmě úzce souvisí se zákonnými náležitostmi obžaloby.

Ustanovení § 177 TrŘ nevyžaduje, aby státní zástupce do odůvodnění obžaloby zahrnul také obhajobu obviněného a připojil své stanovisko k argumentům obhajoby (s uvedením skutečností, pro které pokládá obhajobu za vyvrácenou nebo za doklad dvou skupin důkazů, které si odporují a rozpory mezi nelze dostupnými prostředky v přípravném řízení odstranit).

Vzhledem k tomu jsou v praxi obžaloby formulovány státními zástupci jednostranně v neprospěch obžalovaného. Pravidlem je paušální zdůvodnění "obžaloba je odůvodněna provedenými důkazy." Odůvodnění jsou u obžalob podávaných na různé obviněné obdobná.

Nedostatečný zájem státních zástupců o argumenty obhajoby v obžalobě se promítá i do podcenění názorů podezřelého v době postupu před zahájením trestního stíhání. To, že státní zástupce není povinen vypořádat se v obžalobě s názorem obhajoby, se v praxi u některých policejních orgánů i státních zástupců odráží v apriorním podceňování názoru podezřelého, zejména v případech kdy argumenty obsažené v trestním oznámení se jeví přesvědčivými, mnohdy však jen do doby jejich ověření následným šetřením obecně nebo vysvětlením podaným podezřelým konkrétně.

Zveřejněním neověřených tvrzení, v době kdy se teprve prošetřují trestní oznámení a jiné podněty šetřením dle § 158 an. TrŘ, a proto nedošlo k obvinění podezřelé osoby, lze poškodit právě podezřelé, a to již zveřejněním zprávy o nich ve sdělovacích prostředcích. Takto lze poškodit nebo bez zlého úmyslu zdiskreditovat kteroukoliv osobu, a to třeba jen na základě anonymního oznámení, které může i nemusí být motivováno snahou způsobit jiné osobě problémy, ať již v podnikatelské sféře, v rodině, či jinak.

Výše uvedené poznatky o podezřelých osobách nutí k několika otázkám. Proč o některých podezřelých jsou zveřejňovány informace ve sdělovacích prostředcích a o jiných nikoliv?

Proč o některých podezřelých jsou zveřejňovány informace před zahájením trestního stíhání sdělením obvinění opakovaně a poměrně podrobně s uvedením jejich jmen a evidentním odkrytím jejich totožnosti, o jiných podezřelých jen obecně a neadresně a o dalších podezřelých vůbec?

Informace o trestním řízení jsou zveřejňovány před zahájením trestního stíhání proti určité osobě jen v případě, že jde o osobu tak obecně známou, že informace o ní přispěje k sledovanosti televizního vysílání určité stanice, poslechu rozhlasové stanice, k prodeji konkrétní tiskoviny, nebo k návštěvě internetového deníku.198 Proto sdělovací prostředky informují o podezřelých osobách v případě ministra, známých advokátů, soudce Nejvyššího soudu, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, prorektora vysoké školy a podobně známých osob.

Pozoruhodným způsobem se dozvěděla veřejnost o tom, že policejní orgán protikorupční policie zadržel a obvinil advokáta JUDr. Jiřího Teryngela z rozsáhlém daňovém úniku ve výši téměř 120 miliónů korun při obchodu s cigaretami za téměř 750 miliónů korun. „Kromě prominentního advokáta policie včera podle zdroje Práva zadržela a obvinila i Marko 198

Nejnavštěvovanějším internetovým deníkem (portálem) a projektem roku 2006 je Aktuálně.cz. Dalšími vysoce navštěvovanými internetovými deníky jsou, centrum.cz, iDNES.cz, ihned.cz a další.

155

Stehlíka, syna bývalého majitele Poldi Kladno Vladimíra Stehlíka. Z krácení daně podezřívá i další dva lidi spojené se společností Letka Team, která si Teryngela pro zprostředkování cigaretového obchodu najala. U soudu hrozí všem až dvanáct let vězení.

Vrchní státní zastupitelství v Praze uvalilo na případ informační embargo. Mluvčí protikorupční policie Roman Skřepek se omezil jen na konstatování, že byl Teryngel obviněn a vyslýchán.“199 Pokud se v závažné trestní věci, ve které jsou čtyři obviněné osoby veřejnost prostřednictví sdělovacích prostředků dozví od tiskového mluvního policie v důsledku informačního embarga jen o obvinění JUDr. Jiřího Teryngela, nikoliv tří dalších osob, jedná se o dílčí a nepřesné informování veřejnosti. Sdělovací prostředky vzhledem k úniku informací ze státního zastupitelství nebo policie zjistili jméno veřejně známého advokáta, následně také jméno obdobně známého podnikatele Marko Stehlíka. Jen mimochodem se veřejnost dozvěděla o dalších dvou obviněných osobách spojených se společností Letka Team, pro níž JUDr. Teryngel „zprostředkovával obchod s cigaretami.“ Jména těchto dvou osob se však ve sdělovacích prostředcích neobjevila. Osoba, která v době přísného informačního embarga nechala uniknout informace o advokátovi JUDr. Jiřím Teryngelovi a posléze o podnikateli Marko Stehlíkovi, nepovažovala za nutné uvést novinářům jména dalších dvou obviněných osob. Zřejmě nepravděpodobnějším důvodem je to, že nejenom novináři, nýbrž i jejich informátoři z policie a státního zastupitelství, sdělují to, co chce údajně veřejnost slyšet, a to informace o známých lidech. Proto se v trestní věci čtyř spoluobviněných osob, dozvěděla veřejnost dne 19.6.2008 pouze jména dvou obviněných JUDr. Jiřího Teryngela a Marko Stehlíka. Jména dalších dvou obviněných slovenských občanů Juraje Glase a Vladimíra Mošovského zveřejnila jako první České televize o dva dny později, ve zprávách z 21.8.2008, s dodatkem, že po těchto policie pátrá. Většina sdělovacích prostředků tuto informaci ponechala bez povšimnutí. Z toho lze dovodit, že informace o neznámých osobách nestojí informačním mediím za zveřejnění. Znamená to , že v těchto případech nedochází k objektivnímu informování veřejnosti, nýbrž k výběrovému sdělování informací podle subjektivního rozhodnutí editora příslušného informačního média.

Přitom podle ustanovení § 8a odst. 1 TrŘ orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředků a dbají toho, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posuzování věci, nezveřejňovaly o osobách, které mají účast v trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho proti němuž se vede trestní řízení hledět jako by byl vinen (§ 2 odst. 2 TrŘ). Z uvedených důvodů pak orgány činné v trestním řízení musejí odepřít poskytnutí informací (§ 8a odst. 2 TrŘ).

V uvedené věci chyběla koordinace poskytování informací mezi orgány činnými v přípravném řízení. Státní zástupkyně odepřela poskytnutí jakýchkoliv informací novinářům, odmítla odpovědět i na otázku zda je pravdou, že JUDr. Teryngel byl obviněn z trestné činnosti. Mluvčí protikorupční policie Roman Skřepek však novinářům potvrdil, že protikorupční policie dne 18.6.2008 v Praze zadržela a obvinila prominentního obhájce Jiřího Teryngla. Všechny další informace, které byly ve věci zveřejněny si zjistili novináři svými neoficiálními zdroji, tedy v důsledku úniku informací od policie a státního zastupitelství. „Podle důvěryhodného zdroje Práva ze státního zastupitelství jde o krácení daní v nejpřísnějším odstavci, za což mu hrozí pět až 12 let vězení.“200 Informační zdroj ze státního zastupitelství sdělil informace bez ohledu na embargo na poskytování informací.

Možná to zdroj učinil proto, že dospěl k názoru, že pokud se veřejnost dozvěděla kdo byl obviněn, měla by také vědět z čeho byl obviněn.

199 200

Troníček, J.: Advokát Teryngel obviněn z podílu na stomiliónovém daňovém úniku, Právo 19.6.2008, s. 1.

Advokát Teryngel zastupoval firmu, která nezdanila milióny z cigaret, Novinky.cz, 18.6.2008.

156

Tím však policie i státní zastupitelství zvýšili u novinářů i veřejností touhu po informacích, které byly získávány v drtivé většiny z neoficiálních zdrojů. Oficiálními zdroji byli pouze policejní mluvčí a na obvinění svého klienta dotazovaný obhájce JUDr. Josef Doucha, který novinářům uvedl, že JUDr. Teryngel na počátku roku 2007 sepsal smlouvu pro firmu Letka Team, která prodávala cigarety za 744 miliónů. Firma však po prodeji neměla finanční prostředky na zaplacení DPH ve výši 118 miliónů korun. "JUDr. Teryngel sám nešidil stát na daních, dělal jen svou práci na základě plné moci,“ řekl jeho obhájce JUDr. Doucha.201 Nabízí se otázka, zda i v takových případech, u nichž lze očekávat zájem veřejnosti, by místo informačního embarga nebylo vhodnější oficiální zveřejnění stručných a jasných informací o všech obviněných, stejně jako o trestném činu, z něhož byli obviněni.

Pokud advokát sepíše jakoukoliv smlouvu neručí již za to zda klient, ať již fyzická či právnická osoba, tuto smlouvu dodrží, tzn. že nedozírá na to zda klient odvede DPH. Sepíše-li advokát smlouvu, vykonává svoji profesi a ve smyslu zákona o advokacii se řídí pokyny svého klienta. Proto u advokáta, který byl obviněn z trestné činnosti poté co napsal text smlouvy, kterou jeho klient nedodržel, by měla být veřejnost stručně a jasně informována v čem je spatřována advokátova trestná činnost. Tak by tomu mělo být proto aby veřejnost nespojovala jeho obvinění se samotným sepsáním smlouvy, tedy s výkonem jeho profese, tedy s tím, co je povinen podle pokynů klienta učinit.

Nelze pominout, že zákon o advokacii ukládá advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny a důsledně využívat všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Pokyny klienta není advokát vázán pouze v případě, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem (§ 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění novel).

Proto se měla veřejnost dozvědět nejenom to, že policie dne 18.6.2008 zadržela a obvinila advokáta JUDr. Jiřího Teryngla, nýbrž stručně i to co učinil, že tím naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a zda tak učinil na pokyn klienta, který byl v rozporu se zákonem, nebo z vlastního popudu, či z jiných důvodů. V takovém případě informování veřejnosti by neexistoval prostor k rozsáhlým spekulacím, k nimž došlo právě v důsledku neinformování veřejnosti.

Informace o trestním řízení vedeném proti mediálně neznámých osobách jsou podávány sdělovacími prostředky před zahájením trestního stíhání jen zřídka. Dochází k tomu zejména v případech, kdy jde o mimořádně závažné trestné činy se značnými následky na životech zdraví či majetku.

Sdělovací prostředky informovaly veřejnost o Viktoru Kalivodovi, podezřelém ze spáchání tří vražd (se zastřelení muže na Kladensku a manželské dvojice na Brněnsku). Kalivoda se policistům přiznal k spáchání trestné činnosti poté co byl zadržen jako podezřelý, v autě, v němž byl odvážen na policejní oddělení s tím, že " o něm asi vědí všechno, když si pro něj přijeli". Od okamžiku zadržení byl podezřelý Viktor Kalivoda označován sdělovacími prostředky za lesního vraha.202 Veřejnost byla informována o doslovných citacích z „výslechu lesního vraha Kalivody,“ který byl soudem uznán vinným z vražd tří osob a byl mu (dosud nepravomocně) uložen doživotní trest odnětí svobody. xxx Obdobně byla veřejnost informována sdělovacími prostředky o Petru Zelenkovi, jako podezřelém ze spáchání sedmi vražd a dalších pokusů o vraždu v nemocnici v Havlíčkově

201 202

Tamtéž.

Pokorný, J. : Výslech lesního vraha Kalivody, 13.4.2006, iDNES.cz.

157

Brodě. Z nichž byl posléze uznán vinným a byl mu (dosud nepravomocně) uložen doživotní trest odnětí svobody. Zelenka byl označen sdělovacími prostředky jako „heparinový vrah.“203 xxx Sdělovací prostředky informovaly také o manželské dvojici Daně a Jaroslavu Stodolových, v době kdy začali být podezřelí ze spáchání osmi vražd bezbranných důchodců a dalších závažných trestných činů, jichž se dopustili ve středních a jižních Čechách v letech 2001 – 2003. Celkem je soud uznal vinnými z 21 trestných činů za jejichž spáchání jim uloženy doživotní trest odnětí svobody.

Ani podezření ze spáchání více vražd není bez prošetření postupem před zahájením trestního stíhání důvodem pro zveřejnění informace o osobách podezřelých z vražd. Před prověřením podezření nelze vyloučit, že podezření směřuje vůči nevinné osobě, a to z různých důvodů, třeba jen proto, že k ní připoutá podezření skutečný pachatel. Pokud je zveřejněno, že určitá osoba je podezřelá z několika vražd, mohlo by to mít pro ní i její rodinu zcela nedozírné zostuzující důsledky bez ohledu na fakt, že by z těchto činů nikdy nebyla obviněna. Proto i při objasňování nejzávažnějších trestných činů je třeba vyčkat s informováním veřejnosti na výsledky šetření, tedy na prověření existujícího podezření. Pokud se šetřením, tedy postupem před zahájením trestního stíhání zjistí, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba a policejní orgán zahájí trestní stíhání této osoby jako obviněného (§ 160 odst. 1 TrŘ), od okamžiku, kdy obviněný toto usnesení převezme, nic nebrání informování veřejnosti.

Při objasňování úmrtí důchodců ve středních a jižních Čechách v letech 2001 – 2003 policie přiznala, že došlo k chybám při ohledání míst činu, k nesprávně provedeným výslechům svědků a k rozličným opomenutím, a proto manželé Stodolovi, pachatelé vražd a dalších závažných trestných činů, nebyli po dobu několika let vůbec stíhání. Policisté vyšetřovali úmrtí starých lidí pouze formálně, poté každou z prošetřovaných věcí odložili s tím, že nebyl spáchán trestný čin. Proto byly vraždy označeny za přirozené úmrtí nebo za sebevraždy.204 V důsledku toho mohlo zveřejnění údajů o podezření vůči Stodolovým ztížit či zmařit zjištění skutečného stavu věci a usvědčení pachatelů.

Okresní soud v Kutné Hoře odsoudil za loupežné přepadení manželů Hromasových z Chabeřic na Kutnohorsku Jiřího Brejchu a jeho přítelkyní Márii Hromasovou k šesti letům odnětí svobody. Jaroslav a Dana Stodolovi se však přiznali k přepadení důchodců Hromasových, přesto i potom státní zástupkyně znovu obžalovala Jiřího Brejchu a Márii Hromasovou. Až z časovým odstupem byly nevinné osoby zproštěny obžaloby.

"Je politováníhodné, pokud se šetřením zjistí, že negativní důsledky trestního řízení směřovaly vůči nevinné osobě. Náš právní řád upravuje odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, který počítá i s řešením takových případů, jako je vazební stíhání zaměstnance Policie ČR v kauze Stodolovi. Z pohledu zaměstnavatele nebyly vůči tomuto pracovníkovi výhrady k plnění pracovních povinností," řekla Právu mluvčí policejního prezídia Blanka Kosinová.205 Jiří Brejcha, civilní zaměstnanec Policie ČR, požádal stát o odškodnění za osm měsíců strávených ve vazbě, o ušlý zisk a za újmu na zdraví. Po roce a půl, kdy byl trvale ve stavu nemocných, prohlásila lékařská posudková komise Brejchu za plného invalidního důchodce.

I když nelze nikdy vyloučit justiční omyl, tedy odsouzení nevinných osob, není možné informovat veřejnost již o podezřelých, tedy o osobách u nich je podezření dosud nedostatečné pro zahájení trestního stíhání a sdělením obvinění podezřelé osobě.

Jen na základě podaného trestního oznámení, či jiného podnětu není možno bez dalšího posoudit, zdali jde o skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán určitý trestný čin, a která osoba se jej dopustila, nebo zda jde o jednání, které je v souladu s trestním zákonem. Proto je 203

Pokorný, J. : Heparinový vrah Zelenka byl odsouzen na doživotí, 21.2.2008, iDNES.cz.

Ministr vnitra nařídil přezkoumání stovek případů sebevražd a nešťastných úmrtí.

205 Policie uznala chybu v kauze vražd manželů Stodolových, 15. 1. 2004, Právo, Novinky.cz.

204

158

nepřijatelné, aby orgány činné v přípravném řízení podávaly informace o postupu před zahájením trestního stíhání v nichž jsou obsažena jména podezřelých osob, případně sdělení, že tyto osoby mají být, či dokonce za v určitou dobu budou policejním orgánem obviněny z trestného činu. Ve fázi ověřování podezření ze spáchání trestního činu je nutné zajistit utajení informací o podezřelém, a proto je nepřípustné zveřejňovat, že určité osobě bude sděleno obvinění.

Otázkou je proč v některých případech společensky vysoce nebezpečných trestných činů sdělovací prostředky nezveřejnění jména obviněných, dokonce ani jejich iniciály. K tomu dochází i v případech brutálních trestných činů.

Až doživotní vězení hrozí manželům z Karlových Varů a jejich kamarádovi, kteří jsou podezřelí, že loni v červnu v Karlových Varech brutálně zavraždili německého 35letého sexturistu. Jeho tělo pak měli rozporcovat na kusy a zakopat v lese u Krásna na Sokolovsku.206 7.2

Únik informací o odposlechu

Zveřejňování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu ve sdělovacích prostředcích v rámci přípravného řízení se stalo módní záležitostí.V praxi jsou v rozporu s § 8a TrŘ zveřejňovány záznamy odposlechu telekomunikačního provozu, které neposkytl k publikaci orgán činný v trestním řízení, a proto je nepochybné, že muselo dojít k úniku informací. Právě v důsledku úniku informací ze spisů zveřejňují sdělovací prostředky informace o přípravném řízení, i když jim je neposkytne orgán činný v trestním řízení jako oficiální informaci.

V těchto případech je veřejnost detailně informována o obsahu telefonních rozhovorů obviněného, avšak sdělovací prostředky, které je zveřejní, neprozradí zdroj svých atraktivních informací. I když zveřejněné informace o odposleších má k dispozici omezený okruh osob, které lze přesně vymezit, následné vyšetřování úniku informací vesměs nepřináší zjištění, kdo je viníkem úniku informací. Vzhledem k tomu osoby, které dodávají záznamy odposlechu někdy do tisku, jindy do televize, rozhlasu nebo na internetové servery zůstávají neodhaleny a nepostiženy. To posiluje pocity nepostižitelnosti u osob, které zabezpečují únik neveřejných informací o přípravném řízení a to dokonce o jeho první fázi, tedy o postupu před zahájením trestního stíhání. Proto se doslovné záznamy legálně povolených odposlechů telefonního rozhovorů dostávají na veřejnost i v dalších trestních věcech. Stává se to nezřídka před zahájením trestního stíhání, v době kdy ještě nedošlo k obvinění podezřelého, tedy ani k převzetí obhajoby obhájcem. Proto jsou záznamy odposlechů telefonního rozhovorů známy pouze na policii a na státním zastupitelství, konkrétní policejním orgánům, státním zástupcům a jejich spolupracovníkům.

Jak bylo zjištěno výzkumem agentury Mediainfo, v tzv. cause uplácení prvoligových fotbalových rozhodčích bylo v médiích publikováno od 1.4.2004 do 1.8.2004 celkem 9217 příspěvků, přičemž jméno jednoho rozhodčího bylo zveřejněno v 2096 případech a jméno fotbalisty v 265 případech. O nejčastěji zmíněném funkcionáři se mohla veřejnost dozvědět v 2316 případech.207 Novináři jako svůj zdroj informací použili odposlechy telefonických rozhovorů mezi rozhodčími a funkcionáři. Deník MF Dnes publikoval 1.10.2004 doslovný záznam odposlechnutého telefonického rozhovoru manažera Viktorie Žižkov Ivana Horníka a rozhodčího Milana Šedivého.208 Následně tento přepis odposlechů přetiskla mnohá další periodika. Ve dnech 9.-16.11. 2004 deník Sport postupně zveřejnil doslovné citace úryvků 206

Biskup, P.: Za vraždu hrozí „řezníkům“ doživotí, Právo 2.4.2008, s. 8.

Fotbalová korupční aféra v médiích, 14.1.2005, NEWTON Media, http://www.mediainfo.cz/ostatnitemata/426.html.

208 Srov. blíže: Ahoj Milánku, ahoj Ivánku, vyžlutíme je. MF Dnes, 1.10.2004, str. A/5.

207

159

přepisů policejních odposlechů mezi rozličnými fotbalovými funkcionáři.209 Také tyto citace odposlechů byly publikovány v řadě dalších medií.

Zveřejnění odposlechů, uskutečněných v průběhu přípravného řízení policejními orgány na příkaz soudce, v jediném sdělovacím prostředku, má obdobný efekt jako jejich zveřejnění na tiskové konferenci. Ten sdělovací prostředek, kterému někdo neznámý nelegálně předal nahrávky nebo přepisy odposlechů se pyšní novinářským sólokaprem. Některé další sdělovací prostředky se chtějí vyvarovat problémů a odkazují na původní zprávu, jiné již dříve zveřejněnou informaci přetisknou a označí ji za vlastní zprávu, další média ji pak doplňují úvahami, které presentují jako oficiálně zjištěná fakta. Faktem je, že odvysílané, či přetištěné částí policejních odposlechů se vzhledem k opakovanému publikování stávají doslova věcí veřejnou. Proto v této učební pomůcce uvádím jména a příjmení osob, jež jsou v souvislosti s publikovanými odposlechy po opakovaném publikování obecně známa. Hromadné sdělovací prostředky nepovažují za podstatné, že přípravné řízení je neveřejné a že zveřejnění nahrávek odposlechů, či jejich záznamu, zcela zásadním způsobem narušuje trestní řízení a ohrožuje účel legálně povolených odposlechů, jimž je usvědčení pachatelů prostředky, jež povoluje trestní řád.

Policejní odposlechy v cause fotbalových úplatků inspirovaly Petra Čtvrtníčka a Jiřího Lábuse k vytvoření divadelní inscenace s názvem „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ Inscenace „je pokusem o zdivadelnění jiné kuriózní předlohy - policejních odposlechů v korupční fotbalové.“210 Autoři „z nezákonně zveřejněných odposlechů připravili divadelní představení a dodnes je hrají. Velká legrace, národ se směje a nezákonnost takového postupu nikomu nevadí. První bitvu o ochranu lidských práv jsme na plné čáře prohráli.“211 Internetový server Aktuálně.cz jako prvý zveřejnil část z odposlechu telefonních rozhovorů mezi předsedou ODS Mirkem Topolánkem a jeho asistentem Markem Dalíkem v kauze údajného pokusu uplatit poslance Zdeňka Kořistku. Aby čtenáři měli jistotu, že záznamy odposlechů jsou autentické, měli přímo v článku možnost poslechnout si doslovný obsah rozhovorů, a to jediným kliknutím na slova „pusťte si odposlechy.“212 Týž den, kdy se objevily tyto odposlechy, začala Policie ČR i státní zastupitelství prošetřovat, od koho unikly, když jimi disponoval pouze policejní orgán a státní zástupce. Nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renáta Vesecká oznámila, že hodlá únik odposlechů neprodleně vyšetřit. „Nikdo jiný než policie a státní zastupitelství k tomu neměl mít přístup. Určitě zahájíme šetření, jak to mohlo uniknout“, sdělila redakci Aktuálně.cz. Tehdejší ministr vnitra Mgr. František Bublan soudil, že to nebyla policie, komu odposlechy utekly. „Podle informací, kterými ministr disponuje, je obvinění, že odposlechy unikly od policie, málo pravděpodobné.

Po ukončení vyšetřování celého případu byl totiž kompletní trestní spis už v únoru 2005 předán příslušnému státnímu zastupitelství“, uvedla jeho mluvčí Radka Kovářová.213 Veřejnost se následně dozvěděla, že během několikaměsíčního šetření policie pořídila na základě příkazu soudu desítky hodin odposlechů, jimiž 18 měsíců disponovaly policejní orgány a státní zastupitelství. Výsledkem prošetřování úniku informací bylo pouze zjištění, že odposlechy z rok a půl staré „korupční kauzy“ přišly do redakce Aktuálně.cz anonymně, a to den před jejich zveřejněním. Osoba, která odposlechy odcizila a předala redakci internetového 209

Deník Sport, 9.-16.11.2004, kde jsou v šesti pokračování doslovné citace odposlechů telefonních rozhovorů podezřelého funkcionáře s dalšími osobami.

210 "Je to velmi netradiční téma, myslím, že ve světě se na divadle moc policejních odposlechů nehrálo, možná budeme i první,“ uvedl v rozhovoru v Radiu Praha dne 14.9.2005 Petr Čtvrtníček. Divadelní představení "Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit" se hrálo nejen v divadlech, nýbrž také od 29. září do 17. října 2007 v sedmi českých věznicích. Mimořádné představení se uskutečnilo i v budově Městského soudu v Praze.

211 Toman, P.: Policejní hydra odposlechů se rozlézá stále více, Lidové noviny 4. 10. 2006.

212 Slonková, S. Odposlechy Topolánka jsou venku, Aktuálně.cz, 25.5.2006.

213 Tamtéž.

160

serveru Aktuálně.cz, nebyly zjištěna. Nic to nemění na faktu, že i v tomto případě byly přepisy odposlechů telekomunikačního provozu předmětem zájmu v podstatě všech českých a také řady zahraničních sdělovacích prostředků.214 Dne 17.2.2006 televizní stanice ČT 1 odvysílala ve svém zpravodajském pořadu Události od 19:15 hodin reportáž týkající se odposlechů v kauze Berdychova gangu. V průběhu odvysílané relace moderátorka Událostí, zpravodajského pořadu České televize, Iveta Toušlová sdělila, že „Tři vysocí představitelé české justice byli před dvěma lety v kontaktu s členem Berdychova gangu Vladislavem Větrovcem. Dokládají to odposlechy telefonních rozhovorů, které získal náš reportér Jiří Hynek.“ Součástí reportáže byl zvukový záznam pořízený při odposlouchávání telefonních hovorů mezi odposlouchávanými osobami.215 Jaroslav Kmenta napsal knihu s názvem „Kmotr Mrázek“.216 V Mladé frontě DNES tuto publikaci oznamovali slovy: „Kniha pomocí stovek hodin policejních odposlechů mapuje kariéru bývalého veksláka Františka Mrázka, který se vypracoval až na krále českého podsvětí.“217 Na str. 124 až 158 této publikace zveřejnil autor odposlechy mezi Františkem Mrázkem a dalšími osobami.218 Jaroslav Kmenta uvedl, že investigativní novináři jsou odkázáni převážně na veřejné zdroje.219 Neexistuje však veřejný zdroj, v němž jsou k dispozici doslovné přepisy záznamů policejních odposlechů. Pokud zveřejněné odposlechy byly pořízeny v přípravném řízení, ať již postupem před zahájením trestního stíhání, nebo ve vyšetřování, pak jsou neveřejné, a prokazatelně veřejným zdrojem nejsou. Výjimkou je pouze případ, pokud je oficiálně neposkytl autorovi orgán činný v trestním řízení podle § 8a trestního řádu, což se však nestalo. Dodávám, že ani stát nemohlo, protože odposlechy mezi Františkem Mrázkem a dalšími osobami byly pořízeny v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, tedy šetření dle § 158 an. trestního řádu.

Uvedl jsem pouze několik příkladů zveřejnění odposlechů telefonického provozu, k němuž došlo v důsledku prokázaného úniku informací. Podobné úniky informací o odposleších se v praxi vyskytují v přípravném řízení také v řadě dalších věcí, ať již při šetření věci postupem před zahájením trestního stíhání, nebo v průběhu vyšetřování.

Otázkou je kdo jsou viníci úniku odposlechů. O nařízení odposlechu v průběhu prvé fáze přípravného řízení ví zásadně jen policejní orgán a státní zástupce, kteří provedení odposlechu navrhují a soudce, který vydává příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. I když se záznamy provedeného odposlechu jsou obeznámeny pouze orgány činné v trestním řízení a jejich spolupracovníci, přesto opakovaně unikají ze spisů informace o potupu před zahájením trestního stíhání, mj. i doslovné texty či audiozáznamy odposlechnutých telefonních rozhovorů, někdy v úryvcích, jindy v plném rozsahu. Pozoruhodné je, že k tomu dochází v době, kdy ještě není jasné zda dojde k zahájení trestního stíhání, nebo naopak k odložení věci, protože se podezření ze spáchání trestného činu konkrétní osobou nepotvrdí.

Přesto se v tisku objevují nepodložené zprávy, že únik informací o trestním řízení mohl zapříčinit obhájce, který se je dozvěděl ze spisu. Takové podezření opakovaně zaznívají v řadě případů přesto, že ve věci nebyla žádná osoba obviněna, a proto zde není obviněný a tudíž ani obhájce, který by se mohl dozvědět, co je součástí spisu. Únik záznamů odposlechů telefonních rozhovorů ze spisů,a jejich zveřejňování sdělovacími prostředky, se stal závažným celospolečenským problémem. Proto se dne 14.6.2006 vláda na 214

Tamtéž.

Televizní stanice ČT 1, zpravodajský pořad Události od 19:15 hodin, a také zpravodajský pořad Události, komentáře 17.2.2006.

216 Kmenta, J.: Kmotr Mrázek,, nakladatelství JKM, Praha 2007.

217 Křest knihy Kmotr Mrázek, Mladá fronta DNES 16.11.2007, s. 5.

218 Některé z odposlechů publikovaných v knize Kmotr Mrázek zveřejnil Jaroslav Kmenta již dříve, v širší verzi, v Mladé Frontě dnes, např.: Kmenta, J.: „Šéf policie prověrku nedostane,“ Mladá fronta DNES, 1.11.2007, s. 3.

219 V pátrání pomohla Mrázkova smrt, Mladá fronta DNES 15.12.2007, s. 4.

215

161

svém zasedání zabývala zprávou státního zastupitelství o úniku informací z odposlechů a otázkou jak zamezit jejich zveřejňování. To činila v návaznosti na úsilí Policie ČR a Nejvyššího státního zastupitelství, které již delší dobu hledaly bezvýsledně způsob, jak zpřísnit pravidla pro zacházení s odposlechy a zabránit jejich úniku. „Jednání vlády ČR se zabývalo zprávou státního zastupitelství o úniku odposlechů. Ve zprávě jsou navrhována opatření, jež jsou prvořadě odůvodněna způsobem, který navozuje dojem, že za úniky jsou odpovědni především advokáti. Česká advokátní komora se vůči takovým závěrům ohrazuje. Přístup státních orgánů k problematice úniku odposlechů považuje za hrubě zavádějící, alibistický a neodpovídající skutečnosti. Česká advokátní komora považuje za svou povinnost připomenout, že obsahy prakticky všech medializovaných odposlechů unikly v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, respektive v té fázi přípravného řízení, kdy advokáti (obhájci) neměli k předmětnému spisu přístup. Opatření účelově směrovaná vůči advokacii proto jednak nejsou a ani nemohou být řešením, jednak ve své podstatě budou zásahem do práva na obhajobu.“220 Zmíněná zpráva zcela pominula, že soudce nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu na návrh státního zástupce poté co policejní orgán sepsal záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Osoba, jež byla až šest měsíců odposlouchávána (a tato doba mohla být prodloužena, a to i opakovaně) neměla sebemenší tušení o tom, že byl soudcem povolen odposlech a že na jeho základě může později dojít k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění pro určitý trestný čin.

Nelze pominout ani to, že obhajoba ve většině případů není s obsahy odposlechů seznámena ani po zahájení trestního stíhání, ani po celou dobu vyšetřování. Žádostem obhajoby o poskytnutí záznamů o odposlechu bývá vyhověno až na závěr mnohaměsíčního přípravného řízení, většinou při seznámení s výsledky vyšetřování.

Jsou i nepříliš časté případy, kdy dochází k úniku informací o odposlechu telefonních hovorů v době, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění konkrétní osobě. Z usnesení o zahájení trestního stíhání se obviněný nezřídka dozví, že „zahájení trestního stíhání je odůvodněno odposlechem a záznamy telekomunikačního provozu dle § 88 TrŘ.“ I když je obhájci umožněno nahlédnutí do spisu, nemá zpravidla možnost seznámit se s obsahem záznamů telekomunikačního provozu, které nejsou zařazeny do spisu, i když jimi policejní orgán zdůvodňuje zahájení trestního stíhání. Policejní orgány dodávají zpravidla záznamy odposlechů do spisu až při seznámení s výsledky vyšetřování. Proto obviněný po dobu několika měsíců, kdy se proti němu koná trestní stíhání, nezná obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jimiž disponují pouze orgány činné v přípravném řízení. Pokud v průběhu těchto několika měsíců dojde k úniku informací o odposlechu telefonních hovorů mezi obviněnými, či mezi obviněným a jinou osobou, potom se s nimi ve sdělovacích prostředcích seznámí široká veřejnost. Obhájce a obviněný, bez ohledu na opakovaná nahlédnutí do spisu, poznají celkový obsah odposlechů a z nich pořízených záznamů telekomunikačního provozu mnohdy až při seznámení s výsledky vyšetřování. Protože však není zabráněno úniku informací ze spisu, jsou rozličné části záznamů odposlechů věcí veřejnou a veřejnost se s nimi seznamuje ve sdělovacích prostředcích. K tomu dochází v situaci, kdy žádosti obhájce o seznámení s obsahem odposlechů dosud nebylo vyhověno.

Ani později, když v době řízení před soudem jak obžalovaný tak obhájce disponují záznamy odposlechu, nemají zájem na jejich zveřejnění, protože zpravidla obsahují usvědčující důkazy proti obviněnému, na jejichž zveřejnění nemá obhajoba zájem. Proto také obhájce, prosazující

220

Stanovisko ČAK k navrhovaným opatřením proti úniku odposlechů ze dne 15.6.2006 presentované tiskovou mluvčí ČAK PhDr. Ivou Chaloupkovou, (luc) Advokáti popírají podíl na úniku odposlechů, http://epravo.cz 16.6.2006, In.: Vyjádření Česká advokátní komory presentované tiskovou mluvčí ČAK PhDr. Ivou Chaloupkovou.

162

zájem obžalovaného, usiluje o to, aby záznamy o odposlechu nebyly soudem užity jako důkaz proti obviněnému, kterého usvědčují.221 Kdokoliv vytváří u veřejnosti nepravdivý dojem, že za úniky jsou odpovědni advokáti, kteří obhajují obviněné, potom odvádí pozornost od odpovědnosti policie a státního zastupitelství a ztěžuje zjištění příčin úniku odposlechů a vytvoření opatření, která by dalším únikům odposlechů na policii a státním zastupitelství zabránila.

V případech, kdy je veřejnost detailně informována o obsahu odposlechů telefonických rozhovorů podezřelých či obviněných není ani na Policii ČR a na státním zastupitelství jednotný pohled na to odkud unikají informace „Dotaz na téma problému úniku informací z policejních spisů by měl směřovat spíše na příslušné orgány Policie ČR a nikoli na Nejvyšší státní zastupitelství,“ uvedl mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Foltán.

Podle ministra vnitra Mgr. MUDr. Ivana Langera „úniky vznikají tím, že přímo konkrétní lidé z masa a kostí, kteří mají služební průkaz anebo jsou státními zástupci, nedělají to, co mají dělat a místo toho dělají, co nemají dělat.“ Ministr Langer uvedl, že dosud v žádném případě zveřejnění odposlechů telekomunikačního provozu nebyl zjištěn viník tohoto úniku informací.222 Tudíž i veřejnost je přímo od ministra vnitra informována, že ten, kdo informace o odposleších, nebo přímo záznamy o odposlechu ze spisu odcizil a poté je poskytl prostřednictvím některého periodika veřejnosti, zůstal také nepotrestám.

Téma této učební pomůcky přesahuje otázka, jaká je či může být motivace osob, které poskytují tištěné záznamy o odposleších, nebo přímo jejich zvukové nahrávky prostřednictvím sdělovacích prostředků veřejnosti. Stručně lze uvést, že někdo může prodávat odposlechy novinářům, protože se chce obohatit. Může jít také o snahu diskreditovat určité osoby nebo poškodit důvěryhodnost orgánů činných v trestním řízení před veřejností, nebo o snahu poukázat na nějaký problém, které není řešen. To, že úsilí orgánů činných v trestním řízení o odhalení úniku odposlechů z trestních spisů nepřináší dosud žádoucí efekt naznačuje, že může jít o mnohé další důvody, které se mohou odlišovat případ od případu. Zjišťování obecných i konkrétních příčin úniku odposlechů ze spisů může být cestou k zjištění osob, které odposlechy ze spisů vynášejí a dávají je prostřednictvím medií k dispozici veřejnosti.

Soudcovská unie ČR a Česká advokátní komora vydala dne 10.4.2006 společné stanovisko v souvislosti se zveřejněním odposlechů v České televizi: „Legálnost odposlechu nic nemění na tom, že jde o zásah do soukromí a faktem, že odposlech byl zákonným způsobem povolen, se na diskrétnosti odposlechnuté informace nic nemění. Orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny ji využít pouze pro potřebu trestního řízení, přičemž pouze za podmínek stanovených § 88 odst. 4 trestního řádu může být obsah odposlechu užit jako důkaz v tomto řízení. Policie informace získané odposlechem může užít pouze pro svoji operativní potřebu.

Zveřejnění takové informace by formálně bylo možné jen s poukazem na ustanovení § 8a trestního řádu, podle našeho názoru však informace o obsahu odposlechu nelze zveřejňovat ani v tomto režimu.

Zveřejnění či sdělení obsahu odposlechu neoficiálně je nezákonné samo o sobě vzhledem k povinné mlčenlivosti (§ 52 z. č. 183/1991 Sb. o policii ČR, § 25 odst. 1 z. č. 283/1993 o státním zastupitelství, § 81 odst. 1 z. č. 6/2002 o soudech, soudcích etc.).

K legálnímu zveřejnění obsahu odposlechu může dojít pouze v případě, že obsah telefonního rozhovoru bude proveden jako důkaz před soudem. Pro jakékoliv nakládání s obsahem odposlechu však stále platí i ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, podle něhož je povinností orgánů činných v trestních řízení projednávat trestní věci co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a Mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Za 221

Pokud odposlechy obžalovaného neusvědčují, potom nejsou součástí spisu, obhajoba s nimi není seznámena a státní zástupce se o ně před soudem obžalobu neopírá.

222 Koukal, J.: Úniky informací: všichni bijí na poplach, ale nic nedělají, Právo 19.11.2007, s. 5.

163

všech okolností musí státní zástupce i soudce zvažovat, zda zveřejnění obsahu odposlechu (jeho části) má důkazní význam do té míry či intenzity, aby zájem na provedení takového důkazu byl společensky významnější než zájem na ochraně soukromí, resp. šetření práv obviněného. Lze tedy dovodit, že orgán činný v trestním řízení může globálně informovat o průběhu trestního řízení a konkrétně např. o tom, že obviněný je usvědčován (podle názoru orgánu činného v trestním řízení) obsahem odposlechů, ale bylo by naprosto v rozporu s citovanými právními normami, aby v tomto směru byla uváděna jakákoliv konkréta.

Ke zveřejnění odposlechů nedošlo postupem podle § 8a trestního řádu, tedy nešlo o oficiální poskytnutí informací o trestním řízení. Také se nepodařilo zjistit, kdo příslušné podklady, ať již v tištěné podobě či jako zvukový záznam sdělovacím prostředkům předal. Dokonce se veškeré státní složky, které v dané fázi trestního řízení s odposlechy přišly do styku, tj. policie a státní zastupitelství od zveřejnění více či méně distancovaly a naznačovaly, že jde o únik informací, avšak jimi nezaviněný. Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem vyplývá z čl. 13 Listiny základních práv a svobod, přičemž obdobnou úpravu obsahuje i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jde tedy o právo, zaručené ústavně, nadto pak mezinárodní smlouvou. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve více případech223, vyslovený názor není nikým zpochybňován, je plně v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva. Z toho pak lze dovodit logický závěr, že jakýkoliv odposlech telekomunikačního provozu je zásahem do tohoto Ústavou chráněného práva anebo též jinak, do soukromí a vzhledem k právní povaze tohoto soukromí, které je charakterizováno jako základní ústavní právo, jde tedy o zásah zásadního charakteru.

Rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v souvislosti s legalizací porušení listovního a podobného tajemství vyžaduje nejen existenci zákona, který toto porušení legitimuje, ale také zákonný popis způsobu, jak má k tomuto porušení dojít. Tj. formální mechanismus rozhodování o porušení zmíněného práva a úprava postupu, jak se tak má dít.224 Lze říci, že těmto požadavkům trestní řád vyhovuje či alespoň nebyl zaznamenán případ námitky, že by tomu tak nebylo, tím méně pak rozhodnutí, které by v tomto směru konstatovalo nějaký nedostatek. Pokud jde o odposlech dle trestního řádu, poněkud zjednodušeně řečeno, rozhoduje o něm soudce podle § 88 tr. řádu soud na základě návrhu státního zástupce, přičemž jeho rozhodnutí určí telefonní linku, která má být odposlouchávána a časový rozsah tohoto odposlechu. Kromě toho ale zákon globálně stanoví základní předpoklad pro povolení odposlechu a tím je existence trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Tedy jinak řečeno, nelze povolit odposlech v případě trestního stíhání pro jakýkoliv trestný čin, ale pouze v případě trestných činů, které zákon exaktně vymezuje.

V této souvislosti je třeba zmínit ještě další specifikum práce s odposlechy. Příkaz k odposlechu je vydáván k odposlechu určité telefonní linky, přičemž se předpokládá, že tuto telefonní linku bude buď zcela nebo v podstatné míře užívat podezřelá osoba, o obsah jejíž komunikace je zájem. Pracovně lze ve vztahu k této osobě užít označení „prvá osoba“. Při běžném užívání telefonní linky lze důvodně předpokládat nejen komunikaci zájmového charakteru, tj. např. s jinou osobou, která se může dostat do obdobné pozice, ale i s osobami, s nimiž je vedena zcela nezávadná či „nezájmová“ komunikace. Takové osoby či takovou osobu lze označit jako „druhá osoba“. Předmětem rozhovoru pak mohou být skutečnosti, které se týkají jiných právnických či fyzických osob, tedy osob, o jejichž záležitostech je pouze jednáno (aniž by o tom jakkoliv byly informovány), které lze označit jako „třetí 223

Srov. blíže: Nález Ústavního soudu II. ÚS 502/2000, uveřejněný pod č. 11 in:Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 21. Vydání 1. Praha: C.H.Beck 2002, s. 83, Nález Ústavního soudu IV. ÚS 536/2000, uveřejněný pod č. 29 in:Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 21. Vydání 1. Praha: C.H.Beck 2002, s. 251.

224 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Valenzuela Contreras proti Španělsku, ASPI 26996.

164

osobu“. Při všech třech těchto alternativách může jít o komunikaci pro účely konkrétního trestního řízení bezvýznamnou, která je jinak z hlediska orgánů činných v trestním řízení nezajímavá, případně může obsahovat signály či indicie, které povedou k dalšímu prověřování, ale v každém případě může jít o skutečnosti, které se nějakým způsobem osob, které komunikují nebo o nichž je komunikováno, osobně dotýkají a v nejkrajnějším případě jejich zveřejnění může vést ke snížení cti, důstojnosti a vážnosti těchto osob. Je zjevné, že zejména pokud se jedná o „třetí osobu“, je obsah odposlechu naprosto mimo sféru jejího vlivu, protože ať je v souvislosti s ní uváděno cokoliv, nemůže se nijak bránit. Již z toho důvodu je třeba takovéto informace brát se značnou rezervou. Zveřejnění odposlechu, který obsahuje rozhovor s „druhou osobou“ anebo informace o „třetí osobě“ je, resp. může být zásahem do jejich soukromí, přičemž legálnost takového zásahu je dána jen tím, že je legální odposlech „prvé osoby“. Je tedy zjevné, že případné zveřejnění citlivých informací získaných odposlechem, které se týkají „druhých“ a „třetích“ osob je třeba posuzovat minimálně stejně citlivě, ne-li citlivěji, než v případě těch, vůči kterým byl odposlech nařízen. Jestliže smyslem a cílem odposlechu telekomunikačního provozu je získat informace potřebné pro konkrétní trestní řízení, pak jakékoliv informace z odposlechu plynoucí, lze maximálně užít jako důkazy v trestním řízení. A to za shora uvedených omezení. Je tedy naprosto nepřípustné, aby byly orgány činnými v trestným řízení zveřejněny, nezávisle, zda se tak děje v režimu dle § 8a trestního řádu anebo dokonce mimo tento režim, ilegálně. V tomto druhém případě dochází k porušení jednak povinné mlčenlivosti, jednak ústavního práva na ochranu soukromí. S ohledem na to, že orgány činné trestním řízení nejsou jedinými osobami, které ex oficio přicházejí do kontaktu se záznamem odposlechu, je třeba konstatovat, že ani nikdo jiný nemá oprávnění tyto informace zveřejňovat, výjimku by činila pouze osoba, které se uvedená informace týká, tj. např. odposlouchávaný, tj. pokud by na základě svého rozhodnutí uvedené informace zveřejnil a nebo s jejich zveřejněním souhlasil.“225 Informaci o obsahu odposlechu lze předat sdělovacímu prostředku pouze protiprávně, tím spíše pak jeho doslovný přepis či záznam Pak tedy platí i to, že převzetí takovéto informace, tím spíše pak její další šíření, je také protiprávní. Je tedy především patrné to, že je naprosto lhostejné, kdo sdělovacím prostředkům předá informace, týkající se odposlechů, tj. informace o odposleších, tj. dokonce přepisy odposlechů, nebo zvukové záznamy odposlechu telekomunikačního provozu. S touto jedinou zmíněnou výjimkou, totiž pokud se tak neděje se souhlasem dotčené osoby, je jakékoliv zveřejnění výše zmíněných materiálů ve sdělovacích prostředcích porušením čl. 13 Listiny (čl. 8 Úmluvy) a tedy jednáním protiprávním a protiústavním, protože porušuje základní ústavní práva občana.

Pokud sdělovací prostředky zveřejní obsah nařízeného odposlechu, fakticky i de iure se dopouštějí stejně protiprávního jednání, jako kdyby takto zveřejňovaly obsah nezákonného odposlechu nebo záznamu soukromého rozhovoru. Pro účely informování veřejnosti totiž odposlech nařízen být nemůže, je tedy protiprávní jej k takovému účelu užít.

Otázkou je zda může být novinář trestně stíhán za obsah článku. Ano, novináři mohou naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy (§ 206 trestního zákona) nebo křivého obvinění (§ 174 trestního zákona). Za trestné se považuje pouze úmyslné sdělení nepravdivých poškozujících údajů (pomluva) nebo lživé obvinění z trestné činnosti v úmyslu způsobit trestní stíhání (křivé obvinění). Poškozená osoba se na orgány činné v trestním řízení obvykle obrátí prostřednictvím tzv. trestního oznámení a tyto orgány následně konají z úřední povinnosti. Trestní řízení může skončit odsouzením až na dva roky nebo zákazem činnosti u t.č. pomluvy, případně až na 3 roky u křivého obvinění (příp. až 8 let, jsou-li způsobeny vážné následky). Trestní odpovědnost mohou mít pouze fyzické osoby, tedy konkrétní pracovníci 225

Stanovisko Soudcovské unie ČR a České advokátní komory ke zveřejnění odposlechů v ČT, 24.4.2006 a k němu připojený Podnět k zahájení řízení ve věci správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. b) zákona č.

231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, 24.04.2006.

165

vydavatelství (autor článku, šéfredaktor atd.). Není tedy vyloučeno, aby za jeden článek byl vydavatel odsouzen v civilním sporu a zároveň autor článku v trestním řízení pro spáchání trestného činu pomluvy.

Novinář by se mohl dopustit také trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 152 trestního zákona). Spočívá v neoprávněném zásahu do zákonem chráněných práv k záznamu nebo databázi. Hrozí mi pak trest odnětí svobody až na dva roky, peněžitý trest nebo propadnutí věci. V případě, že činnost dosáhne značného rozsahu nebo pachatel získá činem značný prospěch (minimálně 500.000,Kč), hrozí odnětí svobody šest měsíců až pět let, peněžitý trest nebo propadnutí věci.

Zveřejňování odposlechů telefonů i jiných formách telekomunikačního provozu obviněných a podezřelých v tisku, rozhlasu, v televizi a na internetových serverech v průběhu trestního řízení je specifickou formou úniku informací z trestního spisu, která je v rozporu se zákonem vždy, pokud je neposkytne policejní orgán, státní zástupce nebo soud v souladu s § 8a trestního řádu. To, že byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen soudem (nebo v přípravném řízení soudcem), nedává sdělovacím prostředkům možnost jejich zveřejnění. Veřejnost nemůže být informována již v přípravném řízení o obsahu telefonických rozhovorů obviněných a podezřelých navzájem, i s jinými osobami, vyjma případu, že informaci o odposleších oficiálně poskytne médiím orgán činný v trestním řízení podle s § 8a trestního řádu.

Zveřejňování odposlechů v tisku, rozhlasu, v televizi a na internetových serverech je specifickou formou úniku informací o obviněných a podezřelých ze spisu. Plyne to i z citovaného nálezu Ústavního soudu a ze stanoviska soudcovské unie ČR a České advokátní komory ze dne 10.4.2006. Pozoruhodné je to, že jde o společné stanovisko, přesto, že úkoly soudů a advokátů nejsou totožné. Bez ohledu na to soudcovská unie ČR a Česká advokátní komory vyjádřili shodně názor, že orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny využít odposlechy telekomunikačního provozu pouze pro potřebu trestního řízení. Zveřejnění či sdělení obsahu odposlechu neoficiálně je nezákonné. K legálnímu zveřejnění obsahu odposlechu může dojít pouze v případě, že obsah telefonního rozhovoru bude proveden jako důkaz před soudem. Informaci o obsahu odposlechu a zejména jeho doslovný přepis či zvukový záznam lze jinak předat sdělovacímu prostředku pouze protiprávně. Převzetí a šíření takovéto informace kterýmkoliv sdělovacím prostředkem je také protiprávní. Pokud sdělovací prostředky zveřejní obsah nařízeného odposlechu, fakticky i de iure se dopouštějí stejně protiprávního jednání, jako kdyby takto zveřejňovali obsah nezákonného odposlechu nebo záznamu soukromého rozhovoru. Pro účely informování veřejnosti odposlech nařízen být nemůže, je tedy protiprávní seznamovat veřejnost s obsahem legálně provedeného odposlechu.

Prezident republiky Václav Klaus jednal s ministrem vnitra Ivanem Langerem o odposlechu telefonních hovorů a o opatřeních v resortu vnitra, která povedou k zesílení ochrany práv a svobod občanů v souvislosti s odposlechy. Shodli se, že ti, co o nařizování odposlechů rozhodují, by měli mít také zpětnou odpovědnost za toto rozhodnutí a za zabezpečení, aby přístup k materiálům o odposleších měl pouze nezbytný okruh prověřených osob.226 V analýze odposlechů za rok 2006 Policejní prezídium uvedlo, že každý policista je osobně odpovědný za jemu svěřená „přístupová oprávnění“ k informačním systémům i za jejich zneužití. Sebelepší právní úprava nemůže být efektivní, jestliže zde bude existovat riziko lidského selhání a nezodpovědného přístupu.227 Tato analýza úniku informací o odposleších byla pouze obecná a nereagovala na slova ministra vnitra o tom, že v žádném z dosud zveřejněných případů odposlechů 226

Prezident přijal ministra vnitra, tisková zpráva kanceláře presidenta z 8. 2. 2007.

Analýza úkonů dle § 88 odst. 1, 3 a § 158d odst. 2, 3, 6 trestního řádu za rok 2006, Policejní prezidium ČR, úřad služby kriminální policie a vyšetřování, 26.6.2006.

227

166

telekomunikačního provozu nebyl zjištěn viník tohoto úniku informací ani nezdůvodnila proč tomu tak je.

Ve 168stránkové analýze odposlechů za rok 2006 Policejní prezídium uvedlo: „Nelze očekávat, že bude zcela zamezeno únikům informací z odposlechů a jejich nežádoucí medializaci. Odposlechy se uchovávají nejen na nosičích dat a také v písemné podobě, která je nejkritičtějším místem pro jejich únik.“ Analýza dospívá k závěru že úniky odposlechů do médií se ani v budoucnu vyloučit nedají.228 „I přesto, že má policie nejpodrobnější a nejpřísnější pravidla, stále zde bohužel existuje riziko zneužití a úniku informací“, řekl ministra vnitra Ivan Langer. Resort proti tomu chce bojovat několika způsoby. Jednak zvýšit odpovědnost těch, kteří se záznamy nakládají, elektronizovat záznamy, aby nedocházelo k úniku v jejich písemné podobě. Data by měla být také zálohována na nepřepisovatelné elektronické nosiče s identifikačními prvky.229 Ministerstvo vnitra připustilo, že mohou dál unikat informace z odposlechů do médií.

Pominulo však, že se doslovné záznamy legálně povolených odposlechů telefonního rozhovorů dostávají na veřejnost mnohdy před zahájením trestního stíhání, v době kdy záznamy odposlechů telefonního rozhovorů známy pouze na policii a na státním zastupitelství, konkrétní policejním orgánům, státním zástupcům a jejich spolupracovníkům.

Výlučně od někoho z nich musejí unikat informace o postupu před zahájením trestního stíhání.

Vláda by se neměla spokojit s tímto pesimistickým závěrem policejního prezidia a ministra vnitra. Je faktem, že záznamy telekomunikačního provozu disponuje v přípravném řízení Policie ČR a státní zastupitelství, které by měly zabezpečit jakékoliv úniky informací.230 Vedení těchto orgánů činných v přípravném řízení by mělo zabezpečit takovou ochranu záznamů telekomunikačního provozu, aby informace zjištěné odposlechem nemohly proniknou na veřejnost a nenarušovaly probíhající trestním řízení a nezostuzovaly osoby, jichž se informace týkající.

Od ministra vnitra víme, že dosud v žádném případě zveřejnění odposlechů telekomunikačního provozu nebyl zjištěn viník tohoto úniku informací. Tedy každý kdo nechal uniknout takové informace o odposlechu v případech korupčních jednání, či jiné trestné činnosti, je beztrestný. To ukazuje na systémové pochybení a nedokonalé zabezpečení záznamů o odposlechu a nedostatečnou snahu po přijetí systémových opatření, která by vyloučila únik odposlechů, v jejichž důsledků může dojít v praxi k zmaření činnosti policejních orgánů i státních zástupců. Není do budoucna možné, aby se státní složky, které v dané fázi trestního řízení s odposlechy přišly do styku, tj. policie a státní zastupitelství, od zveřejnění odposlechů v médiích distancovaly a tvrdily, že jde o jimi nezaviněný únik informací. Ředitel útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (protikorupční policie) plk. Jiří Novák se z tímto stavem nehodlá spokojit, a proto naznačil nové formy jimiž chce na jím řízeném útvaru zabránit únikům informací. „Zavádíme některé technické prostředky ochrany písemností, které jsou v citlivých spisech. Teď se začínají používat. A také zkoušíme některé evidenční metody, které se na jiných úvarech nepoužívají a které možná někomu přijdou jako strašná byrokracie. Touto cestou jsou ale dosledovatelné, odkud případně písemnost pochází.

To není na veřejnou diskusi, jsou to ochranné znaky. Částečně skryté, částečně viditelné. My

228

Adamičková, N., Königová, M: Přepisy odposlechů mohou unikat do médií dál, přiznala policie, Právo 8.7.2008, s. 5.

229 Záznamy z odposlechů mohou unikat dál, přiznal Langer, Aktuálně.cz, 11.7.2008.

230 Unikají-li z Policie ČR a státního zastupitelství informace o odposleších, je otázkou zda nemohou unikat také jiné informace, např. o utajených svědcích nebo o ochraně svědků závažných trestných činů a jejich blízkých.

167

jich používáme několik typů a jsme schopni identifikovat, z jaké konkrétní složky spis pochází.“231

231

Kedroň, R., Husárová, L.: Šéf detektivů Novák: Načteme lidi na ministerstvech, Týden.cz., 10.3.2008.

168

Literatura a prameny: Adamičková, N., Königová, M: Přepisy odposlechů mohou unikat do médií dál, přiznala policie. Právo, 8.7.2008 Advokát Teryngel zastupoval firmu, která nezdanila milióny z cigaret. Novinky.cz, 18.6.2008 Ahoj Milánku, ahoj Ivánku, vyžlutíme je. MF Dnes, 1.10.2004 Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1998 ASZ: Hrozí zneužití peněz ministerstva zemědělství. Euractiv.cz, 24.04.2007 Biskup, P. Za vraždu hrozí „řezníkům“ doživotí. Právo, 2.4.2008 Blažek, V. Za korupci šéfů zaplatí i firmy. hn.ihned.cz, 23.11.2007 Blažek, V. Každá třetí firma slyšela: Dáte úplatek? hn.ihned.cz, 17.10.2007 Blažek, P. Sokola a Nováka vyšetřuje policie. Právo, 21.4.2004 Blažek, P. Na úřadu vlády nalezen překvapivý dokument. Právo, 4.5.2004 Budka, I. a kol. Vybrané kapitoly z činnosti služby kriminální policie a vyšetřování. Praha: Policejní akademie České republiky, 2002 Bývalí manažeři Enronu údajně lhali. ihned.cz, 15.5.2006 Bývalý šéf Enronu Skilling dostal 24 let nepodmíněně. ihned.cz, 24.10.2006 Černý, J. V boji s úplatky má pomoci protikorupční agent. ihned.cz., 10.4. 2007 Dančak, B., Hloušek, V., Šimíček, V. (eds.). Korupce. Projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Sborník, Masarykova univerzita, 2006 David, V., Nett, A. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007 Dokument: Výslech obviněné Jourové. idnes.cz., 19.10.2006 Doležal byl opět zproštěn obžaloby z korupce. ČTK, 15.01.2008 Dofek a Amler už nejsou stíháni za korupci. sport.cz, 1.9.2004 Dovalil, J. a kol. Financování mezinárodního olympijského hnutí a olympijských her.

Olympia, 2004 Enron byl jen začátek. Podvádělo i mnoho dalších. ihned.cz, 24.10.2006 Erva, M., Vašek, P. Zdeněk Doležel, muž, který mluví v šifrách. hn.ihned.cz, 1.2.2006 Felt, K. Za korupci v českém fotbale šli aktéři i do vězení. Právo, 13.5.2004 Fotbalová korupční aféra v médiích. NEWTON Media, 14.1.2005 Korupce ve fotbale: další čtyři hříšníci. sport.cz, 27.8.2004 Korupční aféra se rozroste o další fotbalové kluby. sport.cz, 29.6.2004 Fotbalovému svazu vadí zveřejňování odposlechů. sport.cz, 9.7.2004 Fotbalová korupce opět u soudu. ihned.cz, 27.6.2006 Za korupci v Synotu padly podmínky. ihned.cz, 10.11.2007 Frič, P. a kol. Korupce. Praha: G Plus G, 1999 Gripeny 'dohnaly' prokurátory k jednacímu stolu. denik.cz, 10.5.2007 Holá, I., Šrajer, B., Ulitz, B. Demokracie a špinavé peníze. Evropské strany v kleštích korupce. Týden, č. 6/2000 Hudema, M. "Kreativci" z Enronu neměli šanci. ihned.cz, 26.5.2006 Chmelík, J. a kol. Pozornost, úplatek a korupce. Praha: Linde, 2003 Italská fotbalová korupce: Aféra nabírá na obrátkách. hn.ihned.cz, 28.6.2006 Hoyzer nařknul z korupce celou fotbalovou Evropu. ctk.ihned.cz, 22. 6. 2005 Jehlička, V. Stát vyplatí církvím 83 miliard za zabavený majetek. hn.ihned.cz, 17.10. 2007 Kedroň, R., Husárová, L. Šéf detektivů Novák: Načteme lidi na ministerstvech. tyden.cz., 10.3.2008 Kmenta, J. Kmotr Mrázek. Praha: nakladatelství JKM, 2007 Kmenta, J. Šéf policie prověrku nedostane. MF Dnes, 1.11.2007 Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2007 169

Korupce v Česku klesla, v EU ale dál pokulháváme. idnes.cz., 6.11.2006 Korupci na africkém fotbalovém mistrovství začala šetřit policie. ČTK, 29. 1. 2008 Koukal, J. Úniky informací: všichni bijí na poplach, ale nic nedělají. Právo, 19.11.2007 Křest knihy Kmotr Mrázek. MF Dnes, 16.11.2007 Laitanen, A. Boj proti korupci – počestný transplantát. In: Boj proti korupci. Překlad Novotný, Č. Praha: IKSP, 1999 Leinert, O. Policie bude za 22 milionů hledat nové „parťáky“. ihned.cz, 28.1.2008 Mařík, M. Příprava privatizací se rozjíždí. hn.ihned.cz, 28.12.2007 Mařík, M. Stát dává stamiliony rolníkům omylem. ihned.cz, 25.4.2007 Mostýn, M. Jedovatý had korupce - usekni mu hlavu, narostou dvě další. hn.ihned.cz, 15.12.2005 Mňačko, L. Jak chutná moc. Praha: Československý spisovatel, 1968 Musil, J., Kratochvíl., Šámal, P. Kurs trestního práva, Trestní právo procesní. 1. vydání.

Praha. C.H.Beck, 1999, s. 333 Nečas, M. Ministerstvo obrany si o korupci přímo říká. Virtuality.cz, 11.2.2006 Pachmann, A. Co se skrývá za indexem korupce Právo, 7.11.2006 Odposlechy mají Doležala usvědčit z ovlivňování kauzy. Právo, 18.1.2006 Plesl, J. Varování výbuchem. Týden, č. 8/ 1996, str. 24 Pokorný, J. Úředníci se zodpovídají z tunelování stamilionů z EU. idnes.cz, 1.10.2007 Pokorný, J. Výslech lesního vraha Kalivody. idnes.cz, 13.4.2006 Pokorný, J. Heparinový vrah Zelenka byl odsouzen na doživotí. idnes.cz, 21.2.2008 Policie vychází z trestního oznámení. Právo, 28.4.2004 Policie uznala chybu v kauze vražd manželů Stodolových. Novinky.cz, 15.1.2004 Policisté loni řešili více trestných činů. ČTK, 29.1.2008 Pokorný, M. Pět na stole v českých: Doležel nechtěl úplatek, řekl soud. Deník.cz., 24.1.2008 Polský svaz vyloučil z ligy i jejího mistra. ČTK, 24.01.2008 Poslanec Doležal čelí podezření z korupce. ČTK, 5.12.2005 Prchal, M. Z úplatkářství je podezírán i Mercedes. ihned.cz, 8.8.2005 Samek, M., Husárová, L. Končí kauza biolíh. Byla to provokace, řekl žalobce. Týden.cz, 28.4.2008 Senátor viní ministerstvo pro místní rozvoj ze zneužití dotací. Novinky.cz, 10.4.2007 Senátor kritizuje ministerstvo kvůli zneužívání dotací. Týden.cz, 25.5.2008 Slonková, S, Junek, A. Aféra ČKA: Stát mohl stamiliony ochránit. Aktuálně.cz, 4.5.2006 Slonková, S. Policie věděla, že zmizí miliony. Mlčela. Aktuálně.cz, 10.11.2006 Slonková, S. Policie měla důkazy o úplatcích. Rozplynuly se. Aktuálně.cz, 11.7.2007 Slonková, S. Odposlechy Topolánka jsou venku. Aktuálně.cz, 25.5.2006 Sotolář, A., Púry, F., Woratschová, V. Posuzování policejní provokace. Trestněprávní revue, č. 11/2002 Spurný, J. Akce čisté ruce. Respekt, 15.3.1999 Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. 5. vydání, díl I. Praha: C.H.Beck, 2005 Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Příručky Ministerstva spravedlnosti ČR, svazek 53. 1992 Šimečka, M. Obnovení pořádku. Brno: Atlantis, 1990 Štráfeldová, M. Armáda má další korupční skandál - úplatky za opravy vojenských letišť.

Radio Praha: Český Rozhlas 7, 6.3.2007 Šturma, P. Ustavení skupiny států proti korupci (GRECO) a návrh úmluvy proti korupci.

Právní rozhledy, č. 11/1998 Šturma, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Karolinum, 2002 170

Tlustý a Sobotka na sebe podávají trestní oznámení. Právo, 16.2.2006 Toman, P. Policejní hydra odposlechů se rozlézá stále více. Lidové noviny, 4. 10. 2006 Tomášek, M. Existuje „evropské trestní právo“? Trestněprávní revue, č. 5/2004 Trojice hříšníků: Jeffrey Skilling, Kenneth Lay a Andrew Fastow. ihned.cz, 24.10.2006 Troníček, J. Policejní agenti mají být lépe chráněni. Právo, 16.1.2008 Troníček, J. Advokát Teryngel obviněn z podílu na stomiliónovém daňovém úniku. Právo, 19.6.2008 Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2005 Vantuch, P. Mohou orgány činné v trestním řízení informovat veřejnost o trestním řízení proti osobě, jež není stíhána jako obviněný? Bulletin advokacie, č. 7/2004 Vantuch,P. Ochrana svědků a boj s organizovanou trestnou činností. Právní rozhledy, č. 5/1994 Vantuch, P. K ochraně svědků v praxi. Bulletin advokacie, č. 10/1994 Vantuch, P. K možnostem utajení totožnosti svědka dle trestního řádu. Právní rozhledy č. 10/1996 Vantuch, P. Co přináší zákon č. 137/2001 Sb. o ochraně svědka a dalších osob? Bulletin advokacie, č. 9/2001 Vantuch, P. Informování veřejnosti o podezřelém. Právní rádce, č. 6/2007 V hledáčku policie je kvůli korupci už jedenáct klubů. sport.cz, 2.7.2004 Vidláková, O. GRECO – evropský orgán boje proti korupci.Veřejná zpráva, č. 35/2004 Volejníková, J. Korupce v ekonomické teorii a praxi. Profess consulting, 2007 Všeobecná encyklopedie. díl 2, Nakladatelský dům OP Diderot, 1997 Vyšetřování korupce ve fotbale se rozjíždí na plné obrátky. sport.cz, 7.7.2004 Výrobce gripenů přiznal miliardové provize. ČTK, 2.5.2007 Wolf, K. Vídeňský soud pustil Kováče mladšího. MF Dnes, 21.2.1996 Záznamy z odposlechů mohou unikat dál, přiznal Langer. Aktuálně.cz, 11.7.2008 Žalobkyně zastavila kauzu biolíh, nejde o trestný čin. MF Dnes, 11.7.2007

Zprávy státních orgánů Národní program boje proti korupci, Ministerstvo vnitra ČR, Praha 1998 Priority vedení Policejního prezidia ČR pro rok 2008, Policejní prezidium ČR Příručka občanské sebeobrany proti korupci , Policista č. 8/2000, Ministerstvo vnitra ČR, Praha 2000 Statistické údaje o spáchaných trestných činech za rok 2007, Ministerstvo vnitra ČR Veřejné zakázky v České republice. Korupce nebo transparentnost? Transparency International Česká republika, 2005 Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2005, publikovaná na http://www.nbu.cz/ dne 1.9.2006 Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2006, publikovaná na http://www.nbu.cz dne 21.11. 2007 Zpráva o korupci v České republice v roce 2000 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci Zpráva o korupci v České republice v roce 2000 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci, Zpráva o korupci v České republice v roce 2001 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci. Nejvyšší státní zastupitelství, Brno, 2002 Zpráva o korupci v České republice v roce 2001 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci. Ministerstvo vnitra ČR, Praha: 2002

171