Trestní právo by EDUPRESS s.r.o.

Rašínova vysoká škola

TRESTNÍ PRÁVO

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc.

Brno 2006

Veškerá práva vyhrazena Brno 2006 Vydalo nakladatelství Rašínova vysoká škola s.r.o. Hudcova 78, 612 00 Brno Editace: Ing. Miroslav Boršek První vydání ISBN 80-87001-03-6 2

OBSAH: Úvodem ………………………………………………………………………………………..8 Část A. Trestní právo hmotné Díl A1. – Obecná část Kapitola I. Vztah trestního práva hmotného a trestního práva procesního………………….…9 Kapitola II. Základy trestní odpovědnosti………………………………………………...…..10 1. Trestný čin……………………………………………………………………………...…10 1.1. Pojem trestného činu…………………………………………………………………10 1.2. Kategorizace protispolečenských činů……………………………………………….13 1.3. Trestné činy, správní delikty…………………………………………………………13 1.4. Pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné a trvající……………………...14 2. Skutková podstata trestného činu…………………………………………………………16 2.1. Pojem skutkové podstaty trestného činu…………………………………..................16 2.2. Znaky skutkové podstaty trestného činu……………………………………………..18 2.2.1. Objekt trestného činu…………………………………………………………18 2.2.2. Objektivní stránka trestného činu…………………………………………….19 2.2.3. Subjekt trestného činu………………………………………………………...21 2.2.4. Subjektivní stránka trestného činu……………………………………………23 3. Vývojová stádia trestné činnosti………………………………………………………….27 3.1. Příprava trestného činu………………………………………………………………27 3.2. Pokus trestného činu…………………………………………………………………28 4. Účastenství………………………………………………………………………………..30 4.1. Pachatel, nepřímý pachatel a spolupachatel………………………………………….30 4.2. Součinnost a účastenství……………………………………………………………..32 4.3. Organizátor, návodce a pomocník…………………………………………………...32 5. Okolnosti vylučující protiprávnost ……………………………………………………….33 5.1. Nutná obrana…………………………………………………………………………34 5.2. Krajní nouze………………………………………………………………………….35 5.3. Oprávněné použití zbraně……………………………………………………………36 5.4. Plnění jiných práv a povinností………………………………………………………37 5.5. Dovolené riziko………………………………………………………………………38 5.6. Svolení poškozeného………………………………………………………………...38 6. Působnost trestních zákonů……………………………………………………………….39 6.1. Působnost časová…………………………………………………………………….39 6.2. Působnost místní……………………………………………………………………..40 6.3. Působnost osobní…………………………………………………………………….41 7. Souběh trestných činů…………………………………………………………………….41 8. Recidiva…………………………………………………………………………………..45 9. Zánik trestnosti……………………………………………………………………………47 9.1. Pojem zániku trestnosti………………………………………………………………47 9.2. Zánik nebezpečnosti činu pro společnost……………………………………………48 9.3. Účinná lítost………………………………………………………………………….49 9.4. Promlčení trestního stíhání…………………………………………………………..50 10. Pojem a účel trestu………………………………………………………………………..52 10.1. Pojem trestu…………………………………………………………………………52 10.2. Účel trestu…………………………………………………………………………..56 11. Druhy trestů……………………………………………………………………………….58 11.1. Systém trestů………………………………………………………………………..58 11.2. Peněžitý trest………………………………………………………………………..64

11.3. Obecně prospěšné práce…………………………………………………………….67 11.4. Trest odnětí svobody………………………………………………………………..69 11.4.1. Trest odnětí svobody jehož výkon byl podmíněně odložen…………………..71 11.4.2. Trest odnětí svobody jehož výkon byl podmíněně odložen za současného uložení dohledu……………………………………………….75 11.4.3. Nepodmíněný trest odnětí svobody…………………………………………...77 11.4.4. Výjimečný trest……………………………………………………………….86 11.5. Zákaz činnosti………………………………………………………………………88 11.6. Zákaz pobytu………………………………………………………………………..91 11.7. Propadnutí věci……………………………………………………………………..91 11.8. Propadnutí majetku…………………………………………………………………92 11.9. Vyhoštění…………………………………………………………………………...92 11.10. Ztráta čestných titulů a vyznamenání……………………………………………..93 11.11. Ztráta vojenské hodnosti………………………………………………………….93 11.12. Trest smrti (exkurs)……………………………………………………………….93 11.12.1. Ukládání trestu smrti u nás………………………………………………….94 11.12.2. Důvody zrušení trestu smrti………………………………………………...94 11.12.3. Pro i proti trestu smrti………………………………………………………95 11.12.4. Zákaz trestu smrti…………………………………………………………...96 11.12.5. Úvaha……………………………………………………………………….96 12. Ukládání trestů……………………………………………………………………………97 12.1. Zásady ukládání trestů……………………………………………………………...97 12.2. Ukládání trestů při souběhu trestných činů………………………………………..101 12.3. Ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi………………………………104 12.4. Ukládání trestu pachateli trestného činu spáchanému ve prospěch zločinného spolčení………………………………………………….105 12.5. Započítání vazby a trestu………………………………………………………….105 12.6. Trestání mladistvých………………………………………………………………106 13. Zánik trestu a zahlazení odsouzení……………………………………………………...109 13.1. Promlčení výkonu trestu…………………………………………………………..109 13.2. Udělení milosti (agraciace)………………………………………………………..110 13.3. Zahlazení odsouzení……………………………………………………………….111 14. Ochranná opatření……………………………………………………………………….112 Díl A2. - Zvláštní část trestního zákona……………………………………………………115 15. Trestné činy proti republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci……………………117 16. Trestné činy hospodářské………………………………………………………………..117 17. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných………………………………………...119 18. Trestné činy obecně nebezpečné………………………………………………………...120 19. Trestné činyhrubě narušující občanské soužití………………………………………….121 20. Trestné činy proti rodině a mládeži……………………………………………………...122 21. Trestné činy proti životu a zdraví……………………………………………………….122 22. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti………………………………………....123 23. Trestné činy proti majetku………………………………………………………………124 24. Trestné činy proti lidskosti………………………………………………………………124 25. Trestné činy proti brannosti……………………………………………………………..125 26. Trestné činy vojenské……………………………………………………………………125 Literatura a prameny k trestnímu právu hmotnému…………………………………………126

Část B. Trestní právo procesní Díl B1. – Obecná část 1. Úvodní výklady………………………………………………………………………….130 1.1. Pojem trestního řízení a trestního práva procesního………………………………..130 1.2. Předmět trestního práva procesního a trestního řízení……………………………...132 1.3. Předběžné otázky…………………………………………………………………...132 1.4. Účel trestního práva procesního a trestního řízení………………………………….133 2. Trestněprocesní normy…………………………………………………………………..134 2.1. Prameny trestního práva procesního………………………………………………..134 2.2. Působnost trestního řádu……………………………………………………………135 3. Základní zásady trestního řízení………………………………………………………...137 3.1. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů…………………………………………...137 3.2. Zásada presumpce neviny…………………………………………………………..138 3.3. Zásada oficiality…………………………………………………………………….139 3.4. Zásada legality……………………………………………………………………...139 3.5. Zásada volného hodnocení důkazů…………………………………………………140 3.6. Zásada spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů………………………………………………………………...141 3.7. Zásada obžalovací…………………………………………………………………..142 3.8. Zásada veřejnosti…………………………………………………………………...142 3.9. Zásada ústnosti……………………………………………………………………...143 3.10. Zásada bezprostřednosti…………………………………………………………...143 3.11. Zásada zajištění práva na obhajobu………………………………………………..144 3.12. Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností…………………...144 3.13. Zásada rychlosti a šetření občanských práv zaručených ústavou…………………145 3.14. Zásada nepřípustnosti petic………………………………………………………..145 4. Subjekty trestního řízení ………………………………………………………………..145 4.1. Subjekty trestního řízení a strany…………………………………………………..145 4.2. Policejní orgán……………………………………………………………………...146 4.3. Státní zástupce……………………………………………………………………...147 4.4. Soud………………………………………………………………………………...149 4.5. Osoba, proti níž se řízení vede……………………………………………………...151 4.6. Obhájce a jiné osoby s obhajovacími právy………………………………………..160 4.6.1. Možnosti obhajoby za účasti obhájce……………………………………….160 4.6.2. Práva a povinnosti obhájce………………………………………………….162 4.6.3. Nutná obhajoba……………………………………………………………...167 4.6.4. Zvolený obhájce……………………………………………………………..169 4.6.5. Ustanovený obhájce…………………………………………………………169 4.6.6. Jiné osoby se samostatnými obhajovacími právy…………………………...170 4.7. Poškozený…………………………………………………………………………..173 4.8. Zúčastněná osoba…………………………………………………………………...173 5. Zajištění osoby, proti níž se vede trestní řízení………………………………………….173 5.1. Předvolání a předvedení obviněného……………………………………………….174 5.2. Zadržení obviněného a podezřelého………………………………………………..174 5.3. Vazba……………………………………………………………………………….177 5.4. Příkaz k zatčení……………………………………………………………………..183 5.5. Vydávací a vyhošťovací vazba……………………………………………………..184 6. Procesní úkony…………………………………………………………………………..185 6.1. Pojem, obsah, forma, místo a čas procesních úkonů……………………………….185 6.2. Protokolování……………………………………………………………………….186

6.3. Podání………………………………………………………………………………187 6.4. Lhůty………………………………………………………………………………..188 6.5. Doručování………………………………………………………………………….189 6.6. Nahlížení do spisu…………………………………………………………………..191 6.7. Pořádková pokuta…………………………………………………………………...191 7. Zajištění jiných osob pro účely trestního řízení…………………………………………192 8. Zajištění věcí a další zajišťovací úkony v trestní řízení…………………………………192 8.1. Vydání a odnětí věci………………………………………………………………..193 8.2. Zajištění peněžních prostředků a zajištění zaknihovaných cenných papírů………..194 8.3. Domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, vstup do obydlí, jiných prostor a pozemků…………………………………………194 8.4. Zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování…………………………….196 8.5. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu………………………………….198 9. Dokazování v trestním řízení……………………………………………………………200 9.1. Vymezení pojmů, základní zásady dokazování…………………………………….200 9.2. Základní zásady dokazování………………………………………………………..201 9.3. Předmět a rozsah dokazování……………………………………………………….202 9.4. Průběh dokazování………………………………………………………………….203 9.5. Rozdělení důkazů…………………………………………………………………...206 9.6. Důkazní prostředky…………………………………………………………………207 9.7. Neúčinnost důkazů………………………………………………………………….209 10. Rozhodnutí v trestním řízení…………………………………………………………….210 10.1. Vymezení pojmů…………………………………………………………………..210 10.2. Obsah a forma rozhodnutí…………………………………………………………210 10.2.1. Rozsudek…………………………………………………………………….211 10.2.2. Trestní příkaz………………………………………………………………..213 10.2.3. Usnesení……………………………………………………………………..213 10.2.4. Jiná v zákoně uvedená forma rozhodnutí (rozhodnutí sui generis)………….214 10.3. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí…………………………………………...214 Díl B2. – Zvláštní část 11. Stádia trestního řízení……………………………………………………………………216 11.1. Soudní a předsoudní stádia trestního řízení……………………………………….216 11.2. Stádia trestního řízení podle platné právní úpravy………………………………...216 12. Přípravné řízení………………………………………………………………………….217 12.1. Pojem, účel a význam přípravného řízení…………………………………………217 12.2. Struktura přípravného řízení………………………………………………………218 13. Postup před zahájením trestního stíhání…………………………………………………219 13.1. Účel a postavení postupu před zahájením trestního stíhání……………………….219 13.2. Podezření a podezřelý……………………………………………………………..220 13.3. Průběh postupu před zahájením trestního stíhání…………………………………220 14. Vyšetřování……………………………………………………………………………...225 14.1. Obecný výklad o vyšetřování……………………………………………………...225 14.2. Zahájení trestního stíhání sdělením obvinění……………………………………...226 14.3. Postup při vyšetřování……………………………………………………………..227 14.3.1. Postup při standardním vyšetřování…………………………………………227 14.3.2. Postup při rozšířeném vyšetřování…………………………………………..230 14.3.3. Skončení vyšetřování………………………………………………………..234 14.3.4. Rozhodnutí státního zástupce po skončení vyšetřování……………………..235 15. Zkrácené přípravné řízení……………………………………………………………….238 15.1. Podstata a účel zkráceného přípravného řízení……………………………………238

15.2. Postup a vyřízení věci ve zkráceném přípravném řízení…………………………..239 16. Předběžné projednání obžaloby…………………………………………………………241 16.1. Podstata a účel předběžného projednání obžaloby………………………………...241 16.2. Rozsah a důvody předběžného projednání obžaloby……………………………...241 16.3. Rozhodnutí v předběžném projednání obžaloby…………………………………..242 17. Hlavní líčení……………………………………………………………………………..243 17.1. Účel a význam hlavního líčení…………………………………………………….243 17.1.1. Příprava hlavního líčení……………………………………………………..245 17.1.2. Průběh hlavního líčení………………………………………………………246 17.1.3. Rozhodnutí v hlavním líčení………………………………………………...253 18. Zvláštní způsoby řízení………………………………………………………………….256 18.1. Řízení proti mladistvému………………………………………………………….256 18.2. Řízení proti uprchlému…………………………………………………………….262 18.3. Podmíněné zastavení trestního stíhání…………………………………………….263 18.4. Narovnání………………………………………………………………………….265 18.5. Řízení před samosoudcem a používání trestního příkazu…………………………268 18.6. Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu………………………….270 19. Adhezní řízení…………………………………………………………………………...272 19.1. Účel a význam adhezního řízení…………………………………………………..272 19.2. Rozhodnutí v adhezním řízení…………………………………………………….273 20. Opravné řízení…………………………………………………………………………...274 20.1. Účel a význam opravného řízení…………………………………………………..274 20.2. Druhy opravných prostředků……………………………………………………...275 20.3. Odvolání…………………………………………………………………………...276 20.3.1. Základní rysy úpravy odvolání……………………………………………...276 20.3.2. Podání, vzdání se a zpětvzetí odvolání……………………………………...278 20.3.3. Důvody odvolání…………………………………………………………….279 20.3.4. Řízení u soudu prvního stupně………………………………………………281 20.3.5. Řízení u odvolacího soudu…………………………………………………..282 20.3.6. Řízení u soudu prvního stupně po vrácení věci……………………………..287 20.4. Stížnost…………………………………………………………………………….289 20.5. Odpor……………………………………………………………………………...290 20.6. Dovolání…………………………………………………………………………...291 20.7. Stížnost pro porušení zákona……………………………………………………...297 20.8. Obnova řízení……………………………………………………………………...300 21. Vykonávací řízení……………………………………………………………………….304 21.1. Účel a význam vykonávacího řízení………………………………………………304 21.2. Výkon trestů a ochranných opatření………………………………………………305 21.3. Zahlazení odsouzení……………………………………………………………….307 21.4. Náhrada škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným postupem v trestním řízení………………………………………………………..308 Literatura a prameny k trestnímu právu procesnímu………………………………………..310

Úvod Organickou součástí výuky na Rašínově vysoké škole je studijní předmět „TRESTNÍ PRÁVO“. Pro výuku této právní disciplíny by bylo možno studentům doporučit řadu rozsáhlých pramenů. Uznávané komentáře k trestnímu zákonu a k trestnímu řádu, vydávané nakladatelstvím C.H. Beck, mají rozsah přes 6.000 stran. Učebnice trestního práva hmotného a trestního práva procesního, určené pro studující právnických fakult, mají souhrnný rozsah cca 2.000 stran učebního textu, který je úměrný výuce několika hodin týdně po dobu dvou let. Při studiu na Rašínově vysoké škole jsou oběma základním trestněprávním disciplínám, tedy trestnímu právu hmotnému a trestnímu právu procesnímu, věnovány dva semestry. Proto autor připravil pro studenty Rašínovy vysoké školy učební pomůcku, v níž jsou v části A obsaženy základy trestního práva hmotného a v části B základy trestního práva procesního. Jedná se cca o jednu sedminu rozsahu učebního textu určeného pro studenty právnických fakult. Autor zpracoval tento učební text pro studující Rašínovy vysoké školy tak, aby co nejvíce usnadnil studujícím pochopení obou náročných a rozsáhlých trestněprávních disciplín. V zájmu snazšího osvojení teoretické materie a jejího bezproblémového pochopení uvádí autor řadu příkladů z praxe. Znalost základů trestního práva hmotného a trestního práva procesního, v rozsahu obsaženém v této učební pomůcce, nazvané shodně jako studijní předmět „TRESTNÍ PRÁVO“, je potřebná pro úspěšné absolvování zkoušky z trestního práva na Rašínově vysoké škole.

Část A.Trestní právo hmotné Díl A1. – Obecná část Kapitola I. Vztah trestního práva hmotného a trestního práva procesního Rozlišujeme dvě odvětví trestního práva, a to: • trestní právo hmotné • trestní právo procesní 1) Trestní právo hmotné (neboli materiální trestní právo) stanoví co je trestným činem a jaký trest (ochranné opatření) lze uložit pachateli který jej spáchal, a byl pravomocně odsouzen za jeho spáchání. Upravuje podmínky za nichž vzniká státu nárok na potrestání pachatele. V trestním právu hmotném jde o vztah mezi pachatelem (osobou, která spáchala trestný čin) a státem. 2) Trestní právo procesní (neboli formální trestní právo) upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování a objasňování trestných činů. V trestním právu procesním jde o vztah mezi orgány činnými v trestním řízení a obviněným (obžalovaným, odsouzeným). Základní trestněprávní normu tvoří trestní zákon, jimž je zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Trestní zákon (dále jen TrZ) upravuje v obecné části základy trestní odpovědnosti, tresty, ochranná opatření, ve zvláštní části pak ve 12 hlavách obsahuje výčet trestných činů. Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§ 1 TrZ). Jde o ochranu před trestnými činy, které jsou taxativně vyjmenovány v trestním zákoně (v jedné z 12 hlav jeho zvláštní části). Prostředky k dosažení účelu trestního zákona jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranná opatření (§ 2 TrZ). Funkce trestního práva: -Ochrana společnosti a jednotlivce před kriminalitou, tj. postih trestných činů, za které lze považovat pouze ty pro společnost nebezpečné činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a jejichž stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. Jde o právní ochranu před nejvíce nebezpečnými útoky fyzických osob na chráněné objekty. -Funkce regulativní, která spočívá v co nejpřesnějším vymezení podmínek trestní odpovědnosti, jakož i ukládání trestů a ochranných opatření. -Funkce represívní směřující k ochraně společnosti individuálním represivním působením na pachatele trestného činu. -Preventivní funkce trestního práva spočívá v tom, že zákonné definice trestných činů mají napomáhat při formování pravidel řádného chování ve společnosti tím, že občané vědí, které jednání je trestné, a proto mu mohou předcházet. Trestní právo je součástí systému sociální a státní kontroly a při ochraně před kriminalitou nemůže sehrávat jedinou roli, a to rozhodně ne hlavní. Pojetí českého trestního práva vychází z podpůrného (subsidiárního) charakteru trestního práva. Trestní právo svým způsobem stojí nad ostatními právními odvětvími a zastřešuje je, chrání totiž ty společenské vztahy, které jsou primárně chráněny normami jiných právních odvětví. Trestní právo potom zasahuje tam, kde vztahy chráněné jinými právními odvětvími byly tak vážně narušeny, že k jejich nápravě nepostačuje působení sankcí, které jsou těmito právními odvětvími za porušení svých norem předvídány. V takových případech je úloha trestního práva nezastupitelná - představuje poslední, a to nejintenzivnější společenský právní prostředek k nápravě porušených zájmů a k ochraně dalších. Tomu odpovídá i tvrdost a citelnost prostředků státního donucení, které trestní právo používá.

Užití trestního práva je však omezeno zásadou pomocné úlohy trestní represe, tedy požadavkem, aby trestní právo zasahovalo pouze tam, kde již není jiná možnost nápravy. Pokud by zásada pomocné úlohy trestní represe byla podceněna, potom by docházelo k nadměrnému užívání trestní represe (zejména trestů) i tam, kde je možné řešit určité společenské problémy opatřeními mimotrestní povahy. Základní trestněprocesní normou je trestní řád (dále jen TrŘ), jimž je zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Trestní řád obsahuje zásady trestního řízení, úpravu práv obviněného v trestním řízení, obhajobu (i nutnou), práva a povinnosti obhájce, poškozeného a zmocněnce, ustanovení o úkonech trestního řízení, zajištění osob (zadržení, vazba a náhrada za ni), dokazování v trestním řízení, rozhodování v trestním řízení, stadia trestního řízení, zvláštní způsoby řízení. Trestní řád užívá pojmy: - podezřelý - obviněný - obžalovaný - odsouzený Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (§ 1 odst. 1 TrŘ). Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů (§ 1 odst. 2 TrŘ). Účelem trestního práva procesního je prosadit trestní právo hmotné.

Kapitola 2. Základy trestní odpovědnosti 1. Trestný čin 1.1. Pojem trestného činu Spáchání trestného činu je podle platného trestního zákona základem trestní odpovědnosti. Pouze v případě spáchání trestného činu může být určitá osoba postavena před soud. Trestní právo určuje které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanoví tresty za jejich spáchání. Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§ 3 odst. 1 TrZ). Zde je vymezena definice trestného činu jako pro společnost nebezpečného činu, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Nezbytnou náležitostí trestného činu je také, aby se ho dopustila osoba trestně odpovědná a aby s jeho spácháním byla spojena trestnost pachatele. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 TrZ). Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (§ 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže /dále jen ZSM/). Čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý (§ 6 odst. 2 ZSM).

Pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákon (§ 6 odst. 2 ZSM). Pojmovými znaky trestného činu jsou: I. Znaky uvedené v zákoně (v trestním zákonu nebo v zákonu o soudnictví ve věcech mládeže), v němž jsou obsaženy - znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku trestného činu (formální znaky trestného činu), - stanovený věk (dovršení patnáctého roku věku /§ 11 TrZ/) a příčetnost (§ 12 TrZ) Podle ustanovení § 89 odst. 1 TrZ se trestným činem rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, tak i pokus trestného činu (§ 8 TrZ), příprava trestného činu (§ 7 TrZ) a účastenství na trestném činu ve formě organizátorství (§ 10 odst. 1 písm. a/ TrZ), návodu (§ 10 odst. 1 písm. b/ TrZ) a pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c/ TrZ). II. Nebezpečnosti činu pro společnost určitého stupně (materiální znak trestného činu). U plně trestně odpovědných pachatelů musí být nebezpečnost činu pro společnost vyšší než nepatrná (§ 3 odst. 2 TrZ), u mladistvých vyšší než malá (§ 6 odst. 2 ZSM). Aby se jednalo o trestný čin musí čin vykazovat znaky uvedené v trestním zákonu (formální podmínka) a zároveň musí být čin nebezpečný pro společnost naplňovat (materiální podmínka). Obě tyto podmínky musí být splněny současně. Pokud čin nesplňuje jednu z těchto dvou podmínek, nejde o trestný čin. Obě tyto podmínky musí být dány současně, jinak se nejedná o trestný čin. Pokud čin nesplňuje buď formální nebo materiální podmínku nejde o trestný čin. Jsou-li naplněny znaky skutkové podstaty avšak schází společenská nebezpečnost činu, je vyloučena trestnost plně trestně odpovědného pachatele (který dovršil 18 rok věku a je příčetný) není-li nebezpečnost činu pro společnost vyšší než nepatrná. Jiří H., zaměstnanec firmy ABW, s.r.o. odcizil při úklidu ve firmě televizor. Následně byl Jiří H. přistižen ostrahou objektu ve chvíli, kdy odcizený televizor nakládal do svého vozidla. Znalec přibraný policejním orgánem vypočetl cenu televizoru po 14 letech užívání na 700 Kč. Znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže naplní ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou (§ 247 odst. 1 písm. a/ TrZ). Podle § 89 odst. 11 TrZ se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000 Kč. I když zaměstnanec odcizil cizí věc a naplnil tak formální znaky skutkové podstaty trestného činu, nezpůsobil škodu vyšší než nepatrnou. Protože scházela společenská nebezpečnost činu policejní orgán nezahájil trestní stíhání sdělením obvinění Jiřímu H., nýbrž dle § 159a odst. 1 TrŘ postoupil věc obecnímu úřadu k projednání přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a/ zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (PřestZ). Jiřímu H. hrozí za uvedený přestupek uložení pokuty až do 15.000 Kč. V případě, že by Jiří H. odcizil věc v hodnotě přesahující 5.000 Kč a způsobil by tak škodu nikoli nepatrnou byl by stíhán pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a/ TrZ, za jehož spáchání by mu hrozil trest odnětí svobody až do dvou let, nebo peněžitý trest. Formální znaky trestných činů jsou popsány v jednotlivých skutkových podstatách jedné z 12 hlav obsažených ve zvláštní části trestního zákona, tj. v ustanoveních § 91 až § 295 TrZ. Pokud zde určité jednání není uvedeno, nemá formální znaky trestného činu, a proto není

trestné. To znamená, že není trestný ten čin, který nemá formální znaky uvedené v trestním zákoně. Nevěra je jednáním nebezpečným pro společnost. Ani v případě nevěry manžela, který je otcem 10 dětí nejde o trestný čin, protože chybí formální znaky trestného činu. Skutková podstata trestného činu nevěry, či obdobně nazvaného trestného činu v trestním zákoně není, a proto nejde o jednání trestné. Trestným činem není ani trestný čin, který má pouze formální znaky uvedené v trestním zákoně, nikoliv však dostatečně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Např. trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 TrZ se dopustí ten kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. O tento trestný čin však může jít pouze tehdy, když vyhýbání se této zákonné povinnosti je soustavné a trvá po delší dobu, zpravidla šesti měsíců. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§ 3 odst. 4 TrZ). Tato kritéria slouží pro posouzení konkrétní materiální stránky spáchaného trestného činu. Tyto okolnosti určující stupeň nebezpečnosti pro společnost mají význam zejména pro určení druhu a výměry trestu a jsou blíže konkretizovány také v ustanovení § 33 a 34 TrZ. Pokud je naplněn materiální znak trestného činu, avšak chybí naplnění znaků některé skutkové podstaty, tedy formální znak, nejde o trestný čin. Pouze v případě, že zákonodárce provede novelu trestního zákona a určité jednání podřadí pod novou skutkovou podstatu trestného činu, je možné trestní stíhání osob pro takový trestný čin. Řada žen přicházela v minulosti na policii podat trestní oznámení na manžela, či druha, který týral nejenom manželku, nýbrž i děti, případně další osoby žijící s nimi ve společném bytě či domě. Tyto projevy domácího násilí však měly pro násilníka trestněprávní dopad jen v krajních případech, zejména když oběť nesla jasné známky ublížení na zdraví dle § 221 TrZ, resp. dle § 222 TrZ. Toho si byli násilníci vědomi, a proto k naplnění znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 TrZ, resp. dle § 222 TrZ docházelo jen zřídka. Zpravidla násilníci dobře věděli, že k jejich stíhání dojde až tehdy, když způsobí takovou poruchu zdraví, která znesnadní postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu nejméně sedmi dnů. K těmto důsledkům však v mnoha případech nedocházelo, protože intenzita fyzického nátlaku nebyla v konkrétním okamžiku tak vysoká, aby odůvodňovala zahájení trestního stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 TrZ. Až zákonem č. 91/2004 Sb. byl s účinností od 1.6.2004 novelizován trestní zákon a vytvořena nová skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a TrZ). Podle ní ten kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta (§ 215a odst. 1 TrZ). Spáchá-li tento čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, hrozí pachateli odnětí svobody na dvě léta až osm let (§ 215a odst. 2 písm. a/, b/ TrZ). Platí však zákaz zpětné působnosti práva,tzv. zákaz retroaktivity. Proto nelze žádnou osobu stíhat pro trestný čin spáchaný dříve, než novela příslušného zákona nabyla účinnosti. Trestní zákon nepřipouští zpětnou možnost rozšíření trestní odpovědnosti v neprospěch pachatele. Trestní oznámení žen, které podaly na své manžele a druhy po 1.6.2004 trestní oznámení za týrání z let 2000 až 2003, musela být odložena, protože nová skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě dle § 215a TrZ byla zákonem č. 91/2004 Sb. vytvořena s účinností od 1.6.2004. Za týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a TrZ) může být stíhán pouze ten, kdo se takového jednání dopustil kdykoliv od 1.6.2004. Orgány činné v trestním řízení zjišťují především

1) zda jsou naplněny formální znaky trestného činu, tedy zda dané jednání lze podřadit pod určitou skutkovou podstatu trestného činu. Pokud dojdou k závěru, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, potom 2) zjišťují společenskou nebezpečnosti daného jednání. 1.2. Kategorizace protispolečenských činů Protispolečenská jednání členíme na: a) trestné činy (§ 3 odst. 1 TrZ), přičemž trestné činy spáchané mladistvými se nazývají provinění (§ 6 odst. 1 ZSM) b) správní delikty, zejména přestupky, disciplinární delikty(např. vojáků), pořádkové delikty c) občanskoprávní delikty d) jiné protispolečensky nežádoucí činy se škodlivými následky, které nelze kvalifikovat jako protiprávní. Rozlišování mezi kategoriemi protispolečenských jednání umožňuje odlišit ty případy protispolečenských jednání, které jsou natolik závažné, aby o nich rozhodoval soud, od dalších případů, při jejichž posuzování se uplatňují jiné než trestněprávní prostředky. Platné trestní právo zná jedinou kategorii soudně trestného deliktu, kterou trestní zákon označuje jako trestný čin a zákon o soudnictví ve věcech mládeže používání pojem provinění. Pouze ve spojení s mezinárodním právem je v současnosti užit v trestním zákoně pojem zločin, a to konkrétně v § 67a TrZ „“válečný zločin“ a „zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva.“ Pozn: V nově vytvářeném trestním zákonu (de lege ferenda) má v budoucnu dojít k tomu, že jednotný pojem trestný čin bude nahrazen pojmy dvěma pojmy „zločin“ a „přečin.“ Nový zákon, včetně tohoto členění nebyl v roce 2005 parlamentem schválen. 1.3. Trestné činy, správní delikty Právní úprava trestných činů má organicky navazovat na právní úpravu správních deliktů. Zatímco trestné činy jsou zásadně kodifikovány v jednom trestním zákonu, právní úprava přestupků je obsažena nejenom v zákoně o přestupcích č. 200/1990 Sb. ve znění novel, nýbrž také v dalších více než dvaceti zákonech. Trestné činy i přestupky jsou protispolečenskými činy. K odpovědnosti za trestné činy i přestupky se vyžaduje zavinění jednající osoby, její příčetnost a dosažení předepsaného věku 15 let (§ 3 odst. 3 TrZ, § 11 – 12 TrZ, § 3 a § 5 přestupkového zákona (dále jen PřestZ). Trestné činy se od přestupků odlišují stupněm společenské nebezpečnosti (materiálním znakem). V takových případech jsou formální znaky trestného činu a přestupku shodné, a proto k určení rozdílu mezi trestným činem a přestupkem je třeba vyjít ze stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) TrZ se v podniku dopustí zaměstnanec, který odcizí z majetku zaměstnavatele věci v hodnotě přes 5.000 Kč a tak způsobí škodu vyšší než nepatrnou. V případě kdy zaměstnanec odcizí cizí věc v hodnotě nedosahující 5.000 Kč a tak způsobí škodu nižší než nepatrnou, dopouští se přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) PřestZ. Obligatorním znakem trestného činu i přestupku je zavinění. Pravidlo o zavinění je u trestných činů odlišné od pravidla platícího u přestupků. K trestnosti trestného činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 3

odst. 3 TrZ). K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li přestupkový zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění (§ 3 PřestZ). Rozdíly mezi trestným činem a přestupkem jsou v odlišným následcích spojených se spáchání těchto deliktů. Spáchání trestného činu má za následek trestní sankce (trest nebo ochranné opatření, případně jejich kumulaci). Za přestupek lze uložit výrazně méně sankcí, a to mírnějších (napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci). Jako sankci za přestupek nelze uložit trest odnětí svobody. Obžalovanému z trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) TrZ, jimž byla způsobena škoda přesahující 5.000 Kč (např. 5.500 Kč) uloží soud trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest nebo propadnutí věci. Pokud se stejná osoba dopustí přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) PřestZ, jimž způsobí škodu nedosahující 5.000 Kč (např. 4.500 Kč), může jí být ve správní řízení uložena pokuta do 15.000 Kč. Rozdíly jsou také v orgánech příslušných k projednání deliktů, tzn. trestného činu na straně jedné a přestupku na straně druhé. O trestných činech rozhodují soudy (okresní, krajské a jim na roveň postavené), zatímco o přestupcích rozhodují správní orgány, jimž jsou obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí, orgány Policie České republiky a jiné správní orgány, stanoví-li tak zvláštní zákon (§ 52 PřestZ). Pravomocná odsouzení pro trestné činy se zapisují do rejstříku trestů podřízeného Ministerstvu spravedlnosti (zákon č. 269/1994 Sb. o rejstříku trestů). Sankce za přestupky se do rejstříku trestů nezapisují. Na Dopravním inspektorátu Policie ČR však existuje evidence o přestupcích proti bezpečnosti silničního provozu. 1.4. Pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné a trvající Pachatel může trestný čin spáchat v krátkém časovém období nebo může být páchán po delší dobu. Trvání trestného činu může být důležité z hlediska věku pachatele v době šinu (§ 11 TrZ), pro určení časové působnosti zákona (§ 16 TrZ) a pro promlčení (§ 67 TrZ). Zvláštním případem trestných činů, které trvají delší dobu jsou: a) pokračování v trestném činu b) hromadné trestné činy c) trvající trestné činy K jednotlivým bodům: a) Pokračování v trestném činu je jednání, jehož dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují znaky stejné skutkové podstaty trestného činu a jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (§ 89 odst. 3 TrZ) Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být dány současně: a 1) dílčí útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu a 2) útoky musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a 3) musí zde být blízká objektivní souvislost mezi útoku (časová, příp. místní a v předmětu útoku a 4) musí zde být subjektivní souvislost, tedy jednotný (společný) záměr U znaku a 1) je podmínkou pokračování v trestném činu opětovné naplňování znaků jedné a téže skutkové podstaty. Přitom škody způsobené dílčími útoky se sčítají. Všechny dílčí útoky pokračování v trestném činu tvoří jediné jednání, které má i jediný následek (účinek). Při krádežích páchaných v obchodních domech města Brna odcizil X.Y. dárkovou kazetu za 600 Kč, hodinky za 4.500 Kč a dalších pět věcí, každou v hodnotě od 150 Kč do 4.850 Kč. Škody způsobené všemi sedmi dílčími úroky se sčítají, i když jde o částky do 5.000 Kč. X.Y. je

stíhán pro pokračující trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm.a/ TrZ, protože způsobil škodu 12.520 Kč, tzn. škodu nikoliv nepatrnou (vyšší než 5.000 Kč.) Pokud by byl X.Y. přistižen poté co odcizil věci v hodnotě nižší než 5.000 Kč, byl by postižen pouze pro přestupek proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) PřestZ. U znaku a 2) je nutné aby i způsob provedení činu byl buď stejný nebo podobný. Nestačí, že jde o skutkovou podstatu jednoho a téhož trestného činu. U znaku ad a 3) rozumíme objektivní souvislost časovou (mezi jednotlivými útoky), místní (pachatel pokračuje v trestném činu na stejném místě) a blízkou souvislost v předmětu útoku /není však nutné aby šlo o majetek stejné osoby). O subjektivní souvislost (a 4), tedy o uskutečňování jednotného (společného) záměru jde v případech, kdy zamýšlí alespoň v hrubých rysech pokračovat v trestné činnosti. Společný záměr může vyplývat ze stejnorodého způsobu jednání (např. pachatel odcizuje předměty téhož druhu), nebo z jiných souvislostí, např. z doby, způsobu nebo místa páchání jednotlivých útoků. Pokud nejsou splněny výše uvedené předpoklady nemůže jít o pokračování v trestném činu, nýbrž o opakování trestného činu. V takovém případě pachatel spáchá dvě, tři či více krádeží, či jiných trestných činů. X.Y. odcizil na různých místech republiky rozličné věci, bez jednotného záměru, náhodně, vždy když k tomu shledá příležitost. Jednu věc odcizí v obchodě v Brně v lednu 2004, další věc odcizí pracovnici liberecké pošty v dubnu 2004, jinou věc v nádražní čekárně v Chebu v prosinci 2005. X.Y. je stíhán pro tři trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a/ TrZ. b) Trvající trestné činy Trvajícím trestným činem je takový čin, jimž pachatel vyvolá protiprávní stav, který pak udržuje. Postihuje se právě udržování tohoto protiprávního stavu. Trvající trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován. Mezi trvající trestné činy patří omezování osobní svobody dle § 231 TrZ, ohrožování zdraví zdravotně závadnými potravinami dle § 193 TrZ, zanedbání povinné výživy dle § 213 TrZ, nedovolené ozbrojování dle § 185 TrZ apod. J.C. uzamkl ženu v místnosti, kde jí držel svázanou přes noc. Protože jinému bez oprávnění bránil užívat osobní svobodu, byl J.C. stíhán pro omezování osobní svobody dle § 231 odst. 1 TrZ. Nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (§ 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Trestným činem nejsou zásahy do osobní svobody týkající se zadržení, vazby a výkonu trestu odnětí svobody, které jsou provedeny v souladu s trestním řádem. Pokud se osobu, jež jinému omezuje osobní svobodu domnívá, že jsou dány okolnosti zadržení osoby podezřelé podle § 76 odst. 2 TrŘ jde o skutkový omyl, který ji zbavuje trestní odpovědnosti. Dva běžci zadrželi v parku mladíka, dotýkajícího se na zemi ležící krvácející ženy, neboť usoudili, že jde o pachatele ublížení na zdraví, a proto jej zadrželi jako podezřelého policejnímu orgánu. Posléze však bylo zjištěno, že pachatelem byla jiná osoba a zadržený mladík pouze našel zraněnou ženu. Muži, kteří jej zadrželi nebyli trestně stíháni, protože se domnívali, že v souladu se zákonem zadrželi osobu přistiženou při trestném činu.

c) Hromadné trestné činy Hromadnými jsou ty trestné činy, u nichž k trestní odpovědnosti nestačí jediný útok, ale je jich třeba několik, popř. mnohost je podmíněna použitím vyšší trestní sazby. Jde o více útoků spojených jednotným záměrem. Mnohost útoků je podmínkou trestní odpovědnosti. M.N. neměl zbrojní průkaz, který by jej opravňoval k držení zbraně, a přesto přechovával doma střelby schopný samopal a střelivo k němu. Proto byl obviněn z nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 TrZ. Zásady pro pokračování v trestném činu, trvající a hromadné trestné činy: a) Je vyloučen jednočinný souběh trestných činů z nichž se čin skládá (jde o jeden trestný čin a jeden skutek). b) Mezníkem, který takový čin odlišuje od dalšího činu, je sdělení obvinění pro další skutek. Pokračuje-li obviněný ve stejném jednání i po sdělení obvinění, jde o nový skutek. c) Pro posuzování působnosti trestního zákona, věku pachatele, pro použití amnestie a promlčení je rozhodující okamžik ukončení trestné činnosti. U pokračování v trestném činu a u hromadného trestného činu je trestná činnost ukončena v okamžiku, kdy byl proveden poslední útok (poslední krádež, poslední nezaplacení výživného) U trvajícího trestného činu je trestná činnost ukončena v okamžiku odstranění protiprávního stavu (kdy byly osobě vrácena osobní svoboda). 2. Skutková podstata trestného činu 2.1. Pojem skutkové podstaty trestného činu Pojem skutkové podstaty trestného činu lze definovat jako souhrn typových znaků, kterými se od sebe odlišují různé typy (druhy) trestných činů. Skutkovou podstatou trestného činu je souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je od sebe navzájem. Skutková podstata vymezuje přesně podmínky trestní odpovědnosti výčtem znaků trestného činu a plní tím zejména funkci regulativní a funkci právní jistoty. Od skutkové podstaty je třeba odlišovat skutek (skutkový děj), který má znaky skutkové podstaty trestného činu. Skutkové podstata trestného činu je odrazem skutku. Příkladem skutku je jednání Ing. D.Z., který jako jednatel společnosti FARAX, s.r.o., v období od 1.1.1999 do 30.12.2004 srazil a neodvedl z mezd zaměstnanců společnosti pojistné na zdravotní pojištění ve výši 590.104,- Kč. V tomto skutku shledal policejní orgán znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1, odst. 3 písm. c/ TrZ, protože Ing. D.Z. úmyslně jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést zdravotní pojištění. Proto policejní orgán zahájil trestní stíhání Ing. D.Z. pro tento trestný čin. Podle závažnosti trestných činů charakterizovaných skutkovými podstatami trestných činů rozlišujeme skutkové podstaty - základní - kvalifikované - privilegované

Základní skutkové podstaty uvádějí znaky běžného typu daného trestného činu. Obsahují souhrn znaků dané skutkové podstaty. Bývají uvedeny zpravidla v prvých odstavcích příslušného zákonného ustanovení. Např. skutková podstata trestného činu zpronevěry (§ 248 odst. 1 TrZ) zní: „Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.“ Kvalifikované skutkové podstaty jsou tvořeny znaky základní skutkové podstaty a nějakým dalším znakem, či dalšími kvalifikujícími znaky které typizuje vyšší stupeň společenské nebezpečnosti činů pro společnost. Tento další znak (další znaky) mají za následek použití vyšší trestní sazby. Kvalifikované skutkové podstaty jsou vesměs ve druhém a v dalších odstavcích dané skutkové podstaty a jsou mnohdy spojeny s vyšší sazbou. U trestného činu zpronevěry (§ 248 TrZ) jsou kvalifikované skutkové ve druhém až ve čtvrtém odstavci. V odst. 2 jde o způsobení škody nikoli malé (nejméně 5.000 Kč), v odst. 3 písm. a) o spáchání činu uvedeného v odstavci 1 osobou, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, v odst. 3 písm. b) o spáchání takového činu členem organizované skupiny, v odst. 3 písm. c) způsobení značné škody (nejméně 500.000 Kč) nebo jiného zvlášť závažného následku takovým činem. V odst. 4 jde o způsobení škody velkého rozsahu (nejméně 5.000.000 Kč) činem uvedeným v odstavci 1. Některé trestné činy mají dvě samostatné základní skutkové podstaty, přičemž jedna z nich bývá zpravidla v prvním odstavci a druhá v druhém odstavci téhož ustanovení zvláštní části trestného zákona. Kvalifikované skutkové podstaty jsou pak v dalších odstavcích. Dvě skutkové podstaty jsou např. u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku. První samostatná skutková podstata uvedená v § 128 odst. 1 TrZ zní: Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží. Druhou samostatnou skutkovou podstatu uvedenou v § 128 odst. 2 TrZ naplní ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Privilegované skutkové podstaty charakterizují trestné činy menší závažnosti než skutkové podstaty základní, protože mimo běžných znaků obsahují jeden nebo více privilegujících znaků, které vedou k použití nižší trestní sazby,protože jsou zde okolnosti, které snižují nebezpečnost činu pro společnost. Např. skutková podstata trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz dle § 141 TrZ je privilegovaná k trestnému činu padělání a pozměňování peněz § 140 odst. 2 TrZ. V ustanovení § 140 odst. 2 TrZ je skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování peněz: „Kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé.“ S naplněním této skutkové podstaty je spojena hrozba uložení trestu odnětí svobody na pět až deset let. V ustanovení § 141 TrZ je obsažena skutková podstata trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz, která je privilegovaná k § 140 odst. 2 TrZ: „Kdo padělané nebo pozměněné peníze, jimiž mu bylo placeno jako pravými, udá jako pravé.“ S jejím naplněním je spojena hrozba uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitého trestu nebo propadnutí věci. Skutková podstata trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou dle § 220 TrZ je privilegovaná ve vztahu k trestnému činu vraždy dle § 219 TrZ.

V ustanovení § 219 odst. 1 TrZ je skutková podstata trestného činu vraždy: „Kdo jiného úmyslně usmrtí.“ Kdo jí naplní bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let. V ustanovení § 220 TrZ je obsažena skutková podstata trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou: “Matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm.“ Takové matka hrozí trest odnětí svobody na tři léta až osm let. 2.2. Znaky skutkové podstaty trestného činu Znaky skutkové podstaty jsou uvedeny jak ve zvláštní, tak i v obecné části trestního zákona a tvoří navzájem jednotu. Znaky, které jsou společné pro všechny nebo většinu trestných činů, jsou definovány v obecné části, aby se nemusely ve zvláštní části u všech skutkových podstat opakovat (např. zavinění v § 4 až 6 TrZ, znaky subjektu v § 11 a 12 TrZ). Znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu jsou ve zvláštní části trestního zákona v ustanovení § 250 odst. 1 TrZ. Další znaky jsou v obecné části trestního zákona v ustanoveních § 3 an. TrZ týkajících se trestní odpovědnosti. Např. v § 4 TrZ úmyslné zavinění, v § 6 TrZ přitěžující okolnosti, v § 11 TrZ věk pachatele atd. Skutkové podstaty jsou charakterizovány čtyřmi skupinami znaků: a) objekt b) objektivní stránka c) subjekt d) subjektivní stránka Tyto znaky jsou obligatorní. Právě na obligatorních znacích vždy závisí trestnost každé skutkové podstaty, i kdyby v ní nebyly výslovně vyjádřeny. Fakultativní znaky - určení místa, času, způsobu jednání a účinek - tvoří součást jen některých skutkových podstat, ve kterých jsou výslovně uvedeny, a pouze u těchto skutkových podstat na nich závisí trestnost. 2.2.1. Objekt trestného činu Objektem trestného činu jsou společenské vztahy (např. vztahy vlastnické), zájmy a hodnoty (např. život člověka, jeho čest, důstojnost a osobní svoboda). které jsou chráněny trestním zákonem. Individuálním objektem trestného činu se označuje jednotlivý zájem, k jehož ochraně je určeno určité ustanovení zvláštní části trestního zákona. Objektem trestného činu podvodu dle § 250 TrZ je zájem na ochraně cizího majetku, přičemž ochrana vlastnických práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektem trestného činu vraždy dle § 219 TrZ je zájem na ochraně života. Určení individuálního objektu je podmínkou správné kvalifikace konkrétního trestného činu. Některé trestné činy mají dva a více objektů. Např. trestný čin loupeže dle § 234 TrZ má dva objekty, a to 1) osobní svobodu a 2) zájem na ochraně majetku. Oba tyto objekty musejí být zasaženy současně (kumulativně). Ustanovení § 234 odst. 1 TrZ má toto znění: „Kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.“ Objekt trestného činu zahrnuje objekt samotný jako obligatorní znak a předmět jako znak fakultativní. Pouze některé trestné činy mají kromě objektu také předmět útoku, který je fakultativním znakem skutkové podstaty. Předmětem jsou lidé nebo věci, na které pachatel trestného činu bezprostředně útočí, a tím zasahuje objekt trestného činu. jako nositelé právem chráněných zájmů. Označení předmětu útoku má značný význam v konkrétním trestním řízení, aby nemohlo dojít k jeho záměně s jiným

Předmětem konkrétního trestného činu vraždy dle § 219 TrZ je konkrétní živá osoba, např. Jiří Novotný, narozen 20.3.1980, kterého chce pachatel usmrtit. Předmětem konkrétního trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1 TrZ je určitá veřejná listina, např. závěť Jana Malého narozeného 5.2.1925, konkrétní směnka, či výpis z listu vlastnictví, který chce pachatel padělat. Oba tyto znaky patří do objektu trestného činu, jejich rozlišování má podstatný význam, neboť předmět útoku ještě nedává možnost rozlišit zájmy, které jsou objektem různých trestných činů. Předmětem řady útoků proti člověku může být lidské tělo. Podle objektu však může jít o různé trestné činy, např. vraždu dle § 219 TrZ, nedbalostní a úmyslné ublížení na zdraví dle § 221 až § 224 TrZ, teroru dle § 93 TrZ, loupeže dle § 234 TrZ. Mnohé trestné činy nemají předmět útoku, např. neoprávněné podnikání (§ 118 TrZ), zneužívání informací v obchodním styku (§ 128 TrZ) a mnohé další. 2.2.2. Objektivní stránka trestného činu Objektivní stránka trestného činu zahrnuje tři obligatorní znaky: 1) jednání 2) následek 3) příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem Znakem jen některých skutkových podstat trestných činů je mimo to určení místa, času, způsobu jednání a účinek jako znaky fakultativní. 1) Jednání je projev vůle pachatele ve vnějším světě. Jednání tedy musí obsahovat složku volní a složku projevovou, přičemž obě jsou stejně důležité. Pouhá vůle sama o sobě, pokud není právně relevantním způsobem projevena, není trestná, stejně jako není trestný prostý určitý vnější projev, který není nesen vůlí (mluvení ze spaní). Projevem vůle je i jednání, které naplňuje znaky nedbalostní skutkové podstaty, byť i jen formou opomenutí. Vůle zde však není zaměřena k trestněprávnímu následku (jako složka zavinění), nýbrž k jinému cíli, který sám o sobě je právně nezávadný. Např. řidič, který předjíždí v nepřehledném úseku, realizuje svou vůli dostat se co nejdříve na určité místo, ve vztahu k následku (ublížení na zdraví) však vůle schází. Jednáním je jak konání (vůlí řízený pohyb), tak i opomenutí (vůlí řízené zdržení se pohybu). Podle § 89 odst. 2 TrZ je jednáním i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Při konání tedy pachatel koná, ačkoliv konat neměl, při opomenutí pachatel nekoná, ačkoliv konat měl. Obě formy jednání jsou si postaveny naroveň. Některé trestné činy mohou být spáchány pouze konáním, proto se u nich projevuje psychická i fyzická aktivita pachatele. Jde o tzv. trestné činy komisívní). Konáním lze spáchat např. krádež dle § 247 TrZ, podvod dle § 250 TrZ, porušování povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 TrZ).. Jiné trestné činy mohou být spáchány pouze opomenutím, a proto u nich pachatel projevuje psychickou aktivitu (projev vůle) a zároveň fyzickou pasivitu. Jde o tzv. trestné činy omisívní. Opomenutím se může pachatel dopustit např. nepřekažení trestného činu dle § 167 TrZ, neposkytnutí pomoci dle § 207 TrZ nebo dle § 208 TrZ. Konáním i opomenutím lze spáchat některé trestné činy, u nichž skutková podstata neurčuje blíže způsob jednání, nýbrž pouze účinek. (Tak je tomu u trestných činů vraždy dle § 219 TrZ, ublížení na zdraví dle § 221, § 222 TrZ). Musí však jít o zvláště kvalifikované opomenutí konkrétní povinnosti, která vyplývá ze zvláštního předpisu odlišného od trestního zákona a zavazuje pachatele samotného, např. rodiče dítěte. Např. vražda dítěte rodiči spáchaná tím, že rodiče nepodávali svému dítěti potravu v úmyslu je usmrtit. Zde povinnost vyživovat vyplývá ze zákona o rodině a zavazuje rodiče dítěte.

2) Následek je ohrožení nebo porušení společenského vztahu chráněného trestním zákonem. Trestní zákon v obecné a zvláštní části užívá více pojmů, které vyjadřují rozsah, resp. kvalitu ohrožení nebo poškození objektu. Platná právní úprava obsažená v trestním zákoně rozlišuje několik druhů následku: Následek (ve formě poruchy nebo ohrožení) jako znak základní skutkové podstaty. Těžší následek, kterým je závažnější porucha nebo ohrožení objektu uvedeného v základní skutkové podstatě, nebo porucha nebo ohrožení dalšího objektu, a to za předpokladu, že v něm zákon spatřuje okolnosti přitěžující nebo okolnosti použití vyšší trestní sazby. Např. jde o způsobení těžké újmy na zdraví u trestného činu ublížení na zdraví (§ 221 odst. 2 písm. c/ TrZ, nebo způsobení následku smrti při znásilnění (§ 241 odst. 4 TrZ). Může jít také o způsobení vyšší škody kterýmkoliv majetkovým a hospodářským trestným činem, a to zpravidla ve druhém a dalším odstavci. Např. u trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 TrZ půjde o kvalifikaci dle odst. 2 způsobí-li pachatel činem uvedeným v odstavci škodu nikoli malou (nejméně 25.000 Kč), dle odst. 3 písm. b) způsobí-li takovým činem značnou škodu (nejméně 500.000 Kč) a dle odst. 4 způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu (nejméně 5.000.000 Kč). Jiný zvlášť závažný následek je zvláštním případ těžšího následku. Např. u trestného činu zpronevěry dle § 250 odst. 1 TrZ způsobí-li pachatel takovým činem jiný zvlášť závažný následek dle § 250 odst. 3 písm. b/ TrZ, např. zpronevěří věci s nevyčíslitelnou uměleckou a historickou hodnotou. Těžký a těžko napravitelný následek představuje následek mimořádně závažného charakteru, který zpravidla nelze napravit a je jednou z podmínek uložení doživotního trestu dle § 29 odst. 3 písm. a/ TrZ. Škodlivý následek, jehož zamezení či napravení je podmínkou uplatnění účinné lítosti dle § 66 TrZ. Obsahuje v sobě škodu na objektu i předmětu trestného činu a někdy i následky nezaviněné pachatelem. Např. při obecném ohrožení podle § 179 TrZ způsobené žhářem jde také o škodu způsobenou hašením na majetku v okolí požáru. Od následku je třeba odlišovat účinek trestného činu, který je změnou na předmětu útoku (a je tedy znakem fakultativním). Účinek je poškození věci, padělání platidel, posudku, pozměnění veřejné listiny. Účinkem je i možnost takové změny (např. nebezpečí výbuchu) pokud je znakem skutkové podstaty trestného činu. Protože hmotný předmět útoku je znakem jen některých skutkových podstat zjišťuje se účinek jen v těchto případech. Účinek je zpravidla možno vyčíslit v kilogramech, metrech, litrech, a lze ho ocenit v penězích. Následek nelze ztotožňovat s účinkem. Následek se vztahuje k objektu trestného činu, zatímco účinek se váže k hmotnému předmětu útoku. Závažnost následku nelze hodnotit pouze vzhledem k výši škody na hmotném předmětu útoku, protože je zcela jiné povahy a při jeho hodnocení je třeba přihlížet i k jiným okolnostem významným pro jeho posouzení. Např. je podstatný rozdíl v hodnocení následku při odcizení uměleckého díla jako národní kulturní památky oproti odcizení osobního vozidla, i když tyto věci měly stejnou finanční hodnotu. 3) Příčinná souvislost spojuje jednáním s následkem. Je obligatorním znakem trestného činu, neboť spojuje další dva obligatorní znaky objektivní stránky, a to jednání a následek. Příčinnou souvislost je třeba dokazovat v trestním řízení. Příčinný vztah mezi jednáním a následkem znamená, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Příčinou je takový jev, bez něhož by následek nenastal, nebo sice nastal, ale podstatně jiným způsobem. V trestním právu tedy do příčinnosti zahrnujeme nejen příčinu ve vlastním slova

smyslu, ale také podmínky v širším slova smyslu, tedy jevy, které podstatně usnadňují vznik následku. Příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem je zachován i v případě, dojde-li při léčení poškozeného ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení přesahující šest týdnů. Proto je nutno při hodnocení poruchy zdraví naplňující znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 TrZ k této skutečnosti přihlížet. K trestní odpovědnosti za tento těžší následek se však vyžaduje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Řidič vozidla Octavia na dálnici narazil zezadu do vozidla Renault, v němž byly tři osoby. Dvě osoby, které byly připoutané bezpečnostními pásy, utrpěly pouze lehká zranění. Třetí osoba, které nebyla připoutána, utrpěla těžká zranění, na jejichž následky zemřela. Znalec z oboru soudního lékařství uvedl, že pokud by tato osoba byla připoutána utrpěla by pouze lehká zranění. Řidič, který byl původně stíhán pro nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 TrZ, se sazbou šest měsíců až pět let odnětí svobody byl uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví dle § 223 TrZ a kde je trest odnětí svobody v sazbě do jednoho roku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu. Stalo se tak proto, že dokazováním bylo prokázáno, že řidič Octávie nebyl odpovědný za smrtelný následek nehody, který vznikl v důsledku nepřipoutání spolujezdce ve vozidle Renault. Poznámka: Pokud by bylo obžalovanému řidiči vozidla Octavia prokázáno, že byl odpovědný za smrtelný následek nehody, potom by byl uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 TrZ, se sazbou od šesti měsíců do pěti let odnětí svobody. Příčinný vztah musí být nejen mezi jednáním a následkem, nýbrž i mezi jednáním a účinkem. Tak tomu bude např. při způsobení těžké újmy na zdraví dle § 222 a dle § 224 TrZ. Příčinný vztah musí být také mezi jednáním a těžším následkem, který je následkem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo přitěžující okolností. Jednání pachatele musí být zaviněné. K tíži pachateli lze přičíst pouze způsob způsobení následku, který je způsoben jeho zaviněním alespoň v hrubých rysech. Pokud vzhledem ke způsobu vzniku následku nelze zjistit úmysl přímý ani nepřímý, nelze dovodit ani vědomou či nevědomou nedbalost následek není zaviněný a nelze jej přičíst pachateli. Půjde zejména o případy, kdy do příčinného děje vstoupí následně nezávisle na pachateli ještě další osoby. Jak již bylo uvedeno, znakem některých skutkových podstat trestných činů je určení místa, času, způsobu jednání a účinek jako znaky fakultativní. Např. trestného činu křivé výpovědi dle § 175 odst. 2 TrZ se dopustí ten kdo jako svědek před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu a) uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, nebo b) takovou okolnost zamlčí. Pokud tedy určitá osoba nepravdivě vypovídá v dobu, kdy se nekoná trestní řízení, není trestně odpovědná podle cit. ustanovení. 2.2.3. Subjekt trestného činu Subjektem trestného činu je pachatel, tj. osoba, která svým jednáním uskutečnila všechny znaky trestného činu. Pachatelem je i účastník na trestném činu, i osoba, která trestný čin připravovala nebo se o něj pokusila. Pachatelem trestného činu je ten, kdo trestný čin spáchal sám (§ 9 odst. 1 TrZ), tedy sám svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Podle českého trestního zákona pachatelem trestného činu může být pouze • fyzická osoba • která je v době činu příčetná (§ 12 TrZ) a

• dovršila patnáctý rok věku (§ 11 TrZ). U některých trestných činů se vyžaduje zvláštní vlastnost pachatele, nebo jeho zvláštní způsob či postavení (tzv. konkrétní subjekt a tzv. speciální subjekt). Např. trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou dle § 220 TrZ se může dopustit pouze matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm (tzv. konkrétní subjekt). Trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256aodst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele (tzv. konkrétní subjekt). Vojenského trestného činu podle hlavy XII. zvláštní části trestního zákona se může dopustit pouze voják a příslušník bezpečnostních sborů. Jde o speciální subjekt, který je fakultativním znakem skutkové podstaty. Zásada kolektivní odpovědnosti se v České republice neuplatňuje. Je však možné, aby za trestné činy spáchané právnickou osobou nesl svou individuální trestní odpovědnost konkrétní pachatel. Např. pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich a tak se dopustí trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 TrZ. Pachatelem trestného činu může být také fyzická osoba, která jedná za právnickou osobu a v tomto postavení se dopustí společensky nebezpečného činu. Tak je tomu u jednatele s.r.o., členů představenstva a.s., prokuristy, ředitele společnosti zmocněného k jednání statutárním orgánem apod. Právnická osoba může činit právní úkony jen prostřednictvím svých orgánů a zástupců. Kromě statutárních orgánů mohou činit za právnickou osobu právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, a to za podmínky, že je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby anebo, pokud to v nich stanoveno není, za podmínky, že to je vzhledem k jejich právnímu zařazení obvyklé (§ 20 odst. 2 ObčZ). Pachatelem je ten, kdo trestný čin spáchal sám, tzn. svým vlastním jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Za pachatele se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který trestný čin nespáchá sám, nýbrž ke spáchání trestného činu užije jiné osoby, která je v rukou pachatele živým nástrojem. Takovým nástrojem je osoba trestně neodpovědná z důvodu nepříčetnosti nebo nedostatku věku (dítě ve věku pod 15 let), osoba donucená fyzickým násilím, pohrůžkou apod. Nepřímý pachatel pak jedná v úmyslu zneužít živého nástroje ke spáchání svého trestného činu. Např. rodiče, či jiné dospělé osoby nutí pod hrozbou trestu školní děti ve věku do 15 let krást kabelky, či peněženky v obchodních domech, v hromadných dopravních prostředcích, či na pohyblivých schodech. Pokud se prokáže, že takové děti byly nástrojem dospělých, potom jsou tito dospělí trestně odpovědní. Věk pachatele trestného činu. Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný (§ 11 TrZ). Trestní odpovědnost pachatele počíná teprve dnem, který následuje po dni patnáctých narozenin. Dovršením 15 let nevzniká trestní odpovědnost v plném rozsahu jako u dospělých pachatelů. S ohledem na zvláštní ochranu mladistvých je v trestním právu zakotven speciální právní režim viny a trestání mladistvých pachatelů, tj. těch, kteří v době spáchání trestného činu dovršili 15 let a nepřekročili 18 let svého věku (§ 2 písm. d/ ZSM). Dřívější nabytí zletilosti podle předpisů občanskoprávních, tzn. ještě než pachatel dovršil 18. rok věku, je z hlediska trestního práva bezvýznamné, i za těchto okolností platí matrikový věk pachatele.

Pokud osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, musí jí soud pro mládež v občanskoprávním řízení uložit ochrannou výchovu (§ 93 odst. 2 ZSM). V praxi se jedná zejména o úmyslné usmrcení, tedy o případ, který je u trestně odpovědné osoby starší patnácti let posuzován jako vražda dle § 219 TrZ). Ochrannou výchovu může soud pro mládež v občanskoprávním řízení uložit též dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy (§ 93 odst. 2 ZSM). V praxi se jedná o jakýkoliv jiný čin, který by u osoby starší 15 let byl trestným činem. O nepříčetnost se jedná u osoby, která pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohla rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost nebo toto jednání ovládat. Nepříčetná osoba není za svůj čin trestně odpovědná (§ 12 TrZ). Pachatelem trestného činu nemůže být osoba nepříčetná, tedy osoba která je ve stavu, v němž pro duševní poruchu, jež existuje v době spáchání činu, pokud buď nemůže rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost (schází jí schopnost rozpoznávací) nebo nemůže své jednání ovládat (schází jí schopnost ovládací). Nepříčetnou je i osoba u níž vymizela třeba jen jedna z těchto schopností, tedy buď pouze schopnost rozpoznávací nebo jen schopnost ovládací. Samotná duševní porucha, pokud nevyvolá vymizení některé z těchto schopností, důvodem nepříčetnosti není. Nepříčetnosti osoby se vždy zkoumá ve vztahu k určitému trestnému činu. Může se stát, že pachatel je schopen rozpoznat nebezpečnost jednoduchých a přitom závažných trestných činů (např. vraždy, loupeže), nikoliv však trestných činů složitějších (zkrácení daně, úvěrového podvodu). Také ve vztahu ke schopnosti určovací se může stát, že osoba ve vztahům k určitým trestným činům nebude schopna své jednání ovládnout. Např. pyroman trpí nezvladatelným nutkáním zapálit cizí nemovitost a dopustit se tak např. obecného ohrožení nebo poškozování cizí věci, ve vztahu k jiným trestným činům se však ovládnout dokáže. Trestní odpovědnost pachatele je z důvodu nepříčetnosti vyloučena pouze v případech kdy si daný stav nezpůsobil zaviněně sám. V případech kdy si nepříčetnost zavinil sám pachatel, např. spácháním trestného činu pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky ve smyslu § 89 odst. 13 TrZ, potom je trestně odpovědný. Pokud se řidič dopustí nedbalostního trestného činu v dopravě, jimž způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob v protijedoucím vozidle pod vlivem alkoholu, či jiných návykových látek, potom je plně trestně odpovědný za trestný čin dle § 224 odst. 1, 3 TrZ se sazbou tří až deseti let odnětí svobody, protože si tento stav způsobil zaviněně sám. 2.2.4. Subjektivní stránka trestného činu Subjektivní stránka trestného činu zahrnuje zavinění, a to v podobě • úmyslu nebo • nedbalosti jako obligatorní znak. Zavinění je podmínkou trestní odpovědnosti. Má-li jít o trestný čin, musí tu být zavinění v podobě úmyslu nebo alespoň nedbalosti. Např. u trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 TrZ je uvedeno: „Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.“ U trestného činu dle § 222 odst. 1 TrZ je uvedeno: „Kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.“ Zde je forma zavinění ve formě úmyslu výslovně uvedena. V ustanovení § 3 odst. 3 TrZ je vyjádřena základní zásada odpovědnosti za zavinění, která určuje, že bez zavinění není trestného činu. Dále uvádí, že k trestnosti činu úmyslného zavinění, pokud zákon výslovně nestanoví, že stačí zavinění z nedbalosti.

Není-li tedy v konkrétní skutkové podstatě nic o zavinění uvedeno, platí, že trestná zde je pouze úmyslná forma zavinění (ve formě přímého i nepřímého úmyslu). Např. u trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1 TrZ je skutková věta: „Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena,“ v níž není uvedena forma zavinění, a proto k trestnosti tohoto činu je třeba dle § 3 odst. 3 TrZ úmyslné zavinění. K tomu, aby byla trestná i nedbalostní forma, musí to být ve skutkové podstatě výslovně uvedeno (obvykle slovy "byť i z nedbalosti"). Např. u trestného činu opilství dle § 201a odst. 1 TrZ je uvedeno: Kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu…“ Výjimečně je znakem subjektivní stránky trestného činu pohnutka jednání jako fakultativní znak. Úmyslného trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 TrZ se dopustí ten kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Úmyslného trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1, 2 TrZ se dopustí ten kdo spáchá takový čin na jiném pro jeho politické přesvědčení, národnost, příslušnost k etnické skupině, rasu, vyznání nebo proto, že je bez vyznání. V případě spáchání trestného činu dle § 221 odst. 1 TrZ hrozí pachateli trest odnětí svobody do dvou let. V případě spáchání trestného činu dle § 221 odst. 1, 2 TrZ jen vzhledem k pohnutce hrozí pachateli trest odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Znakem skutkové podstaty je také protiprávnost, kterou je třeba dovozovat z celého právního řádu. Protiprávnost se tedy zpravidla dovozuje z porušení norem jiných právních odvětví, než je trestní právo. Ve většině skutkových podstat není protiprávnost výslovně vyjádřena, což neznamená, že by mohla chybět. Pokud je v určité skutkové podstatě výslovně vyjádřena musí být také zvláště dokázána a musí být kryta zaviněním. Např. trestného činu neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1 TrZ se dopustí jen ten kdo neoprávněně (tzn. protiprávně) ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání. Pokud kdokoliv podniká jako podnikatel dle § 2 odst. 2 ObchZ, tedy jako osoba zapsaná do obchodního rejstříku, podnikající na základě živnostenského oprávnění, podle zvláštních předpisů apod. jedná se o oprávněnou činnost v souladu se zákonem Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 TrZ). Čin může být posouzen jako trestný, jen je-li jeho stupeň pro společnost vyšší než nepatrný. Tato zásada znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když naplňují jinak znaky skutkové podstaty. Mírnější je posuzování mladistvých, jimiž jsou osoby, které v době spáchání činu dovršily patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (§ 6 odst. 1 ZSVM). Čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně , není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý (§ 6 odst. 2 ZSM). Nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákon (§ 6 odst. 3 ZSM). Pro rozhodnutí, zda určitý čin (skutek, jednání) konkrétní osoby je trestným činem či nikoli, nestačí jeho hodnocení jen ve vztahu ke znakům, uvedeným v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona , nýbrž je třeba hodnotit i stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. Kritéria, podle nichž je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován, uvádí pak trestní zákon demonstrativním výpočtem v § 3 odst. 4 TrZ.

Z návaznosti formálního znaku trestného činu ( § 3 odst. 1 TrZ) a materiální podmínky, tj. stupně nebezpečnosti činu pro společnost ( § 3 odst. 4 TrZ) vyplývá zcela nepochybně, že materiální podmínka nemůže nikdy nahradit chybějící formální znak. Zavinění rozlišujeme ve formě úmyslu (§ 4 TrZ) a nedbalosti (§ 5 TrZ). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, neboli eventuální/ (§ 4 TrZ). Trestní zákon vychází z důsledného uplatňování zásady odpovědnosti za zavinění. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Je vybudováno na složce vědomostní (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, a na složce volní, zahrnující vnitřní zaměřenost pachatele, tedy rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí věci. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 TrZ). Zde je vyjádřena základní zásada odpovědnosti za zavinění, která určuje, že bez zavinění není trestného činu. Současně se zde určuje, že k trestnosti činu je třeba úmyslné zavinění, pokud zákon výslovně nestanoví, že stačí zavinění z nedbalosti. Není-li tedy v konkrétní skutkové podstatě o formě zavinění ani zmínka, potom je zde trestná pouze úmyslná forma zavinění (ve formě přímého i nepřímého úmyslu). K tomu, aby byla trestná i nedbalostní forma, musí to být ve skutkové podstatě výslovně uvedeno (obvykle slovy "byť i z nedbalosti"). Pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 TrZ nemusí např. vědět přesně druhy a funkce vyživovací povinnosti, ale stačí, když je mu známo, že je rodičem nezletilého dítěte, a má základní laickou představu o tom, že má povinnost takové dítě vyživovat. Pachatel trestné činu vraždy dle § 219 odst. 1 TrZ, nebo trestného činu ublížení na zdraví ať dle § 221 TrZ, či dle § 222 odst. 1 TrZ nemusí znát základy anatomie, stačí, když je mu známo, že v hrudníku jsou životně důležité orgány, jejichž zasažení nožem může způsobit ublížení na zdraví nebo smrt zasažené osoby. Podle toho, v čem se pachatel mýlil, lze rozlišovat -omyl právní (o trestnosti určitého jednání) a -omyl skutkový (o skutečnostech, které lze podřadit pod znaky skutkové podstaty). Podle toho, jak se pachatel mýlil, lze rozlišovat -omyl pozitivní (pachatel se mylně domnívá, že je dána trestnost nebo skutečnost vyvolávající trestnost) a -omyl negativní (pachatel se domnívá, že trestnost, resp. skutečnost vyvolávající trestnost dána není. Rozlišujeme čtyři obecné druhy omylu, které se od sebe podstatně liší právním posouzením. Osoba se mylně domnívá, že určité jednání je trestné, potom nemůže dojít k trestnímu stíhání ani k trestnímu postihu, protože schází příslušná skutková podstata. Manželka podá na manžela trestní oznámení pro trestný čin nevěry. Policejní orgán nebude manžela stíhat protože v trestním zákonu není obsažena skutková podstata trestného činu nevěry, ani jinak nazvaný trestný čin, pod který by bylo možno nevěru podřadit.. Osoba se mylně domnívá, že její jednání není trestné, avšak dopustí se trestného činu. Potom se uplatní zásada "neznalost zákona neomlouvá" a musí dojít k jejímu trestnímu stíhání i k trestnímu postihu, protože její jednání naplňuje znaky určité skutkové podstaty.

V případě, že muž utýrá svého psa, protože usuzuje že jde o věc s níž si může dělat co chce, bude stíhán, obžalován a uznán vinným z trestného činu týrání zvířat dle § 203 odst. 2 TrZ. Pokud se určitá osoba mylně domnívá, že odcizila cizí věc, byť šlo o její věc není trestná. Cyklista chce odcizit cizí kolo, zaparkované vedle jeho méně hodnotného kola, avšak v roztržitosti odjede od prodejny na svém kole. Cyklistu nelze trestně stíhat. Pokud se osoba mylně domnívá, že si vzala vlastní věc, i když šlo o věc cizí (již si za vlastní zaměnila) nebude trestná pro úmyslný trestný čin (ani pro čin spáchaný vědomou nedbalostí), poněvadž o rozhodných skutečnostech nevěděl. Tenista nemůže být stíhán za krádež tenisových raket, jež omylem odnese z šatny klubu jiné osobě, jež měla rakety v obdobném obalu, zatímco vlastní tenisové rakety v obdobné hodnotě zanechal v šatně klubu. Cyklista, který omylem odjede od prodejny na cizím kole a své kolo v obdobné ceně zanechá před prodejnou nemůže být stíhán pro krádež. Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich vždy logicky vyplynout. Tento právní závěr se musí vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Dokazování zavinění je vždy složité. Přesto musí být forma zavinění v podobě úmyslu či nedbalosti vždy přesně zjištěna. Orgány činné v trestním řízení musejí pečlivě zkoumat formu zavinění. Trestné činy v dopravě jsou zpravidla nedbalostní. V případě smrtelného následku z nedbalosti je sazba trestu odnětí svobody dle § 224 odst. 1 TrZ do dvou let. Přesto nelze vyloučit, že pachatel spáchá s vozidlem (vozidlo má z pohledu trestního zákona charakter zbraně) trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 TrZ se sazbou trestu odnětí svobody od 10 do 15 let, přičemž však doznává pouze svoji nedbalost a snaží se dosáhnout svého odsouzení pouze pro nedbalostní trestný čin dle § 224 odst. 1 TrZ. Činí tak v cílené snaze aby mu byl uložen pouze mírný trest odnětí svobody podmíněně odložený za zkušební dobu. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení chráněného zájmu nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť v takovém případě pachatel následek také přímo chce, a nejde tedy o pouhé srozumění s tím, co pachatel způsobí. O přímý úmysl jde i tehdy, pokud pachatel sleduje cíl z trestněprávního hlediska nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle nutně zasahuje zájem chráněný trestním zákonem. Pachatel si chce zakoupit automobil, peníze si obstará krádeží peněž, či jejich zpronevěrou. U nepřímého úmyslu není cílem pachatele způsobení trestněprávního následku. Pachatel však nic nemá proti tomu aby tento následek nastal. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku. Vztah lhostejnosti k následku lze považovat za srozumění s následkem, pokud lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Útočí-li pachatel proti tělu jiného předmětem a způsobem, kterým lze přivodit těžkou újmu na zdraví popř. i smrtelné zranění, a k těžké újmě na zdraví nedojde jen pro obranu postiženého, svědčí to pro závěr, že byl pachatel srozuměn se způsobením alespoň těžké újmy na zdraví. Pachatel křivě obviní ženu z trestné činnosti, způsobí ji trestní stíhání a jiné zvláště závažné následky (rozvrat manželství, propuštění z práce). I když tyto následky přímo nechtěl, bylo prokázáno, že uvedl: „Chci jenom aby žila se mnou. Pokud ale ani poté co oznámím tu vymyšlenou zpronevěru se jí cokoliv stane, tak mně to nebude vadit.“ Úmysl přímý znamená zpravidla vyšší stupeň zavinění, tedy i vyšší míru trestnosti ( § 3 odst. 4 TrZ). K naplnění kterékoliv skutkové podstaty úmyslného trestného činu však zásadně stačí i úmysl nepřímý.

Trestný čin je spáchán z nedbalosti (§ 5 odst. 1 TrZ) jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), Řidič projíždí zatáčku vysokou rychlostí a spoléhá, že nedojde k nehodě k nehodě. Přitom měl i mohl vědět, že k dopravní nehodě v důsledku vysoké rychlosti může dojít. b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Lékař nesleduje poznatky vědy v oboru lékařství a předepíše pacientovi nesprávný lék. Přitom vědět měl a mohl, který jiný lék je pro pacienta vhodný k léčbě. 3. Vývojová stádia trestné činnosti Trestný čin je dokonán, pokud jsou splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu uvedené v trestním zákoně. Zloděj při kapesní krádeži se zmocní peněženky a peněz jiné osoby (poškozeného). Tím naplní znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 TrZ/. Pokladní s.r.o., jemuž jsou svěřeny peníze společnosti v pokladně si peníze přisvojí a způsobí společnosti škodu nikoli nepatrnou. Tím naplní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1 TrZ. V jiných případech není spáchání trestného činu záležitostí krátké doby, nýbrž jsou zde zřejmá vývojová stádia trestné činnosti jimiž jsou - příprava - pokus a - dokonaný trestný čin. 3.1. Příprava k trestnému činu Příprava k trestnému činu je jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu (§ 41 odst. 2 TrZ), v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání. O přípravu k trestnému jde v případě, že nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu (§ 7 odst. 1 TrZ). Přípravu lze charakterizovat jako jednání pro společnost nebezpečné, úmyslné, směřující k objektu individuálně určitého zvlášť závažného trestného činu a vyznačující se nedostatkem následku. Pachatel přípravy pouze vytváří úmyslně podmínky pro následné spáchání trestného činu a vyvolává vzdálené nebezpečí, že nastane následek, samotný objekt trestného činu však jeho jednáním ještě bezprostředně ohrožen není. Pachatel si pečlivě připraví např. spáchání úvěrového podvodu (§ 250b odst. 5 TrZ) , jimž chce získat částku před 10.000.000 Kč avšak dříve než se o úvěrový podvod pokusí je odhalen. Příprava k trestnému činu je v trestním zákonu vymezena obecně jako - úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného trestného činu - organizování zvlášť závažného trestného činu - opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání - spolčení (dohoda dvou nebo osob o úmyslném trestném činu) - srocení (spojení alespoň tří osob k spáchání konkrétního trestného činu) - návod - pomoc

Přípravou je kromě uvedených forem i - jakékoliv jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, např. obhlídka místa, vytipování společníků apod. Jednání však nesmí dospět do fáze pokusu ani dokonání trestného činu. Příprava má v poměru k pokusu a k dokonanému trestnému činu podpůrnou povahu. Pokud úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu přeroste do stádia pokusu, je pachatel trestný pouze pro pokus trestného činu (nikoliv pro přípravu). Pokud úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu přeroste v dokonaný trestný čin, je pachatel stíhán pouze pro tento dokonaný delikt (nikoliv pro přípravu a pokus). Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže tento zákon ve zvláštní části nestanoví něco jiného (§ 7 odst. 2 TrZ). Trestnosti přípravy zaniká jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učinil o přípravě k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno (§ 7 odst. 3 TrZ). Cílem zániku trestnosti přípravy je odradit pachatele od dokonání činu a vzniku škodlivého následku slibem beztrestnosti. O dobrovolnost upuštění od přípravy jde tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání v dokončení trestné činnosti ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, třeba i mylně, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem. O dobrovolnost upuštění od přípravy nejde jestliže pachatel byl při přípravném jednání přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se bál odhalení, jestliže pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, o které se domníval, že ji nemůže překonat, jestliže uskutečnění svého záměru pouze odložil na pozdější dobu. Ustanovením § 7 odst. 3 TrZ o zániku trestnosti přípravy však není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již svým jednáním spáchal ( § 7 odst. 4 TrZ). Pachatel je pak odpovědný za dokonaný trestný čin, který spáchal. Pachatel, který připravoval vraždu ženy (§ 219 TrZ) a upustil od jejího dokonání, sice dobrovolně upustil od přípravy vraždy, tudíž došlo k zániku trestnosti přípravy dle § 7 odst. 3 TrZ, je však trestný za omezovení osobní svobody (§ 231 TrZ), příp. znásilnění (§ 241 TrZ), stejně jako za jakýkoliv jiný trestný čin, kterého se vůči této ženě dopustil. Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě, že odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání (§ 40 odst. 2 TrZ). Musí však zdůvodnit, proč by uložení trestu v rámci trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné. 3.2. Pokus trestného činu Pokus trestného činu je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§ 8 odst. 1 TrZ). Jedná se o obecnou formou trestné činnosti a na rozdíl od přípravy, které je trestná jen u zvlášť závažných trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 TrZ, pro pokus trestného činu je pachatel trestný ve vztahu ke všem

trestným činům. Obecně lze uvést, že pachatel je trestně odpovědný za pokus, i když nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Podnikatel se pokusil o úvěrový podvod, avšak vzhledem k dokonalému prověření jím podaných písemných podkladů úvěrovými pracovníky banky nedošlo k vydání úvěru ve výši 6.000.000 Kč. Nedošlo k dokonání činu ani k vzniku škody na majetku banky. Podnikatel byl uznán vinným z trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, TrZ ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 TrZ Útočník začal škrtit napadenou ženu, avšak pro její odpor se mu jí nepodařilo usmrtit. Útočník je stíhán pro pokus trestného činu vraždy dle § 8 odst. 1 TrZ k § 219 odst. 1 TrZ. Pokusem trestného činu loupeže je jednání pachatele, který odstranil poslední rozhodnou překážky bránící dokonání trestného činu (vylomil zámek u dveří bytu při krádeži vloupáním). Pokud by cokoliv odcizil z bytu, šlo by o dokonaný trestný čin loupeže V případě pokusu trestného činu se pachatel dopustí jednání, které ještě není popsáno ve skutkové podstatě, které však má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, a na místě, kde má dojít k následku. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je již tak rozvinuta, že lze očekávat v nejbližší době dokonání trestného činu, neboť pachatel již přímo směřuje k jednání popsanému ve skutkové podstatě. (Např. vrah z úkrytu již míří na svou oběť). Pokusem trestného činu je jednání pachatele, který použije prostředky k uskutečnění zločinného záměru (vystřelí z připravené zbraně, nebo užije planžetu, paklíč, či jiný prostředek ke vloupání do bytu). Pouhé opatření takového prostředku je pouze přípravou k trestnému činu. Pachatel pokusu působí na hmotný předmět útoku (pachatel již začal odšroubovávat kola ze zaparkovaného automobilu v úmyslu je odcizit). Pokus je jednáním úmyslným, přičemž úmysl musí zahrnovat pachatelovu představu a vůli trestný čin dokonat, tedy musí být prokázán úmysl pachatele spáchat ten trestný čin, k němuž pokus směřoval. Pokus není možný u nedbalostních trestných činů. U pokusu chybí následek trestného činu, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává jen nebezpečí směřující k nastoupení tohoto následku. Ohrožení, které pokus vyvolává, je určitým následkem, který však není ještě znakem skutkové podstaty. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§ 8 odst. 2 TrZ). Protože u pokusu schází následek, zpravidla to snižuje výši společenské nebezpečnosti oproti dokonanému trestnému činu, což se projevuje ve výši konkrétního ukládaného trestu. Soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlíží k tomu, do jaké míry se pachatelův pokus přiblížil k dokonání trestného činu, stejně přihlíží i k okolnostem pro které k dokonání činu nedošlo. Trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (§ 8 odst. 3 TrZ). O dobrovolnost upuštění od dokonání trestného činu jde tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost ani mu nehrozí žádné nebezpečí odhalení, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Přitom musí také odstranit nebezpečí, které vzniklo chráněnému zájmu z podniknutého pokusu a to buď sám nebo za přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě jeho aktivity. Podnikatel se pokusil o úvěrový podvod tím, že dodal bance nepravdivé podkladové údaje. Banka jeho úvěrový podvod neodhalila, podepsala s ním smlouvu o úvěru a následně podnikatele jako žadatele o úvěr pozvala k převzetí úvěru. Podnikatel se k převzetí úvěru

nedostaví a oznámí bance, že o úvěr žádal za pomoci nepravdivých údajů. Protože podnikatel vlastním jednáním zabránil, aby mu banka poskytla úvěr, upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, jedná se o důvod zániku trestnosti pokusu trestného činu dle § 8 odst. 3 písm. a/ TrZ. Nejde o dobrovolné upuštění od dokonání v případech, kdy pachatel byl při činu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení, kdy upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, dále jestliže pachateli zabránila v dokonání třetí osoba, případně se ocitl v situaci, která mu nedávala žádnou naději na úspěch, nebo upustil od dalšího jednání proto, že uvěřil lsti napadené osoby. Ustanovením § 8 odst. 3 TrZ o zániku trestnosti pokusu však není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již tímto svým jednáním spáchal (§ 8 odst. 4 TrZ). Pachatel upustil od dokonání vraždy, bude však trestný pro již spáchaný trestný čin těžké újmy na zdraví oběti dle § 222 TrZ a neposkytnutí pomoci zraněné osobě dle § 207 TrZ. Jestliže přes snahu pachatele upustit od dokonání činu došlo k jeho dokonání, přichází v úvahu za podmínek § 66 TrZ účinná lítost. Pachatel se pokusil zneškodnit jím nastraženou výbušninu, avšak přesto došlo k výbuchu a škodlivým následkům. Proto po splnění podmínek uvedených v § 66 TrZ zanikla trestnost jeho přípravy. Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě, že odsuzuje pachatele za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání (§ 40 odst. 2 TrZ). Musí však zdůvodnit, proč by uložení trestu v rámci trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné. X.Z. zneškodňoval výbušninu, kterou nastražil, avšak došlo k výbuchu při němž byl sám těžce zraněn. X.Y. byl uznán vinným z pokusu trestného činu obecného nebezpečí dle § 8 odst. 1 TrZ k § 179 odst. 1 TrZ a byl mu uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, v trván í dvou let s podmíněným odkladem na dobu tří roků. 4. Účastenství 4.1. Pachatel, nepřímý pachatel a spolupachatel Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám (§ 9 odst. 1 TrZ). Pachatelem je ten, kdo svým vlastním jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Za pachatele se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který trestný čin nespáchá "vlastnoručně", ale ke spáchání trestného činu užije jiné osoby, která je v rukou pachatele živým nástrojem. Nepřímým pachatelem je osoba, která úmyslně užije k spáchání trestného činu: a) osobu trestně neodpovědnou z důvodu nepříčetnosti nebo nedostatku věku (rodiče posílají krást děti mladší 15 let) b) osobu jednající ve skutkovém omylu, a ta není schopna chápat význam svého jednání c) osobu donucenou fyzickým násilím k činu, který má znaky trestného činu (donucení osoby k padělání veřejné listiny) d) osobu donucenou pohrůžkou, pokud donucený sám není trestně odpovědný pro krajní nouzi (pokladní v bance vydá ozbrojené osobě peníze banky, pod pohrůžkou použití zbraně) e) osobu povinnou uposlechnout rozkazů svého nadřízeného, tzn. vojáka, policisty či příslušníka jiného vojensky organizovaného sboru. f) osobu jednající nedbalostně.

Nepřímý pachatel je trestně odpovědný pro úmyslný trestný čin, který spáchal za pomoci živého nástroje, který použil ke spáchání svého trestného činu. Podstatným znakem nepřímého pachatelství je úmysl nepřímého pachatele spáchat trestný čin prostřednictvím jiné osoby. Úmysl nepřímého pachatele tu musí zahrnovat i tu okolnost, že druhá osoba sama nejedná, nebo nejedná zaviněně, nebo jedná z nedbalosti. Nesmí jít o úmysl osoby použité jako živý nástroj. Proto nezahrnuje-li úmysl domnělého nepřímého pachatele některou z těchto skutečností, nejedná se o nepřímé pachatelství, nýbrž o přípravu k trestnému činu. Osoba, která je použita jako „živý nástroj“ není trestně odpovědná (např. pro nepříčetnost, či nedostatek věku, proto, že jednala v krajní nouzi), případně je odpovědná jen pro nedbalostní trestný čin. Spolupachatelé jsou dvě osoby nebo více osob, které spáchaly trestný čin společným jednáním. Každý ze spolupachatelů odpovídá za spáchání trestného činu tak, jako by trestný čin spáchal sám (§ 9 odst. 2 TrZ). Mezi jednotlivými spolupachateli, resp. jejich jednáním, musí být hlubší subjektivní i objektivní propojení, které odůvodňuje také jejich společný postih. Objektivní propojení je dáno požadavkem společného jednání těchto osob, subjektivní propojení pak společným úmyslem. Společné jednání spolupachatelů má tři alternativní formy: 1) Každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty (všichni spolupachatelé se v samoobsluze zmocňují cizích věcí). 2) Každý ze spolupachatelů svým jednáním naplní jen některý z dílčích znaků objektivní stránky skutkové podstaty, přičemž jejich souhrn znamená naplnění celé skutkové podstaty (jeden spolupachatel násilím přemáhá odpor ženy a uvádí ji do stavu bezbrannosti, druhý spolupachatel s ní souloží). 3) Jednání každého ze spolupachatelů je dílčím článkem řetězu, nemusí samo o sobě naplňovat ani dílčí znak skutkové podstaty, přičemž tyto články směřují ke spáchání trestného činu a ve svém celku znamenají naplnění celé skutkové podstaty. Není přitom třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (při krádeži obrazů z muzea jeden spolupachatel hlídá před budovou, další drží žebřík, další spolupachatelé dle plánu vnikají do budovy a zmocňují se obrazů). U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak sledování společného cíle, tak úmysl společného jednání. Spolupachatelství je tedy možné pouze ve vztahu k úmyslným trestným činům. Jednání spolupachatelů se posuzuje tak, jakoby celý trestný čin spáchal každý z nich sám, i když jinak by např. konkrétně způsobená škoda odůvodnila u určitého spolupachatele jinou právní kvalifikaci, než má celkový delikt spáchaný všemi spolupachateli. Každému spolupachateli se tedy např. přičte celá škoda jinak způsobená všemi spolupachateli vcelku. Při krádeži v obrazárně je způsobena škoda velkého rozsahu ve výši přesahující pět milionů korun. Ta tuto škodu velkého rozsahu je odpovědný každý ze spolupachatelů, bez ohledu na osobní zisk z krádeže. Každý ze spolupachatelů bude uznán vinným z krádeže dle § 247 odst. 1, 4 TrZ a potrestán odnětím svobody v sazbě od pěti až dvanácti let. Tak je tomu bez ohledu na fakt, že každý ze spolupachatelů prokáže, že z krádeže obrazů získal např. jeden milion korun. I v případě, že se obrazy nepodaří vůbec prodat, nebo jsou prodány za zlomek původní ceny (např. za 50.000 Kč) je každý ze spolupachatelů odpovědný za způsobení škody velkého rozsahu ve výši přesahující pět milionů korun.) Tzv. exces z rámce spolupachatelství má za následek, že ten ze spolupachatelů, který se ho dopustil, právě v rozsahu tohoto excesu odpovídá jako samostatný pachatel. Tři spolupachatelé se domluví, že zbijí ženu, tzn. že ji na ublíží na zdraví. Dva spolupachatelé způsobí ženě podle předchozí domluvy zranění, jež dle posudku znalce by měla za důsledek

nejvýše sedmidenní pracovní neschopnost. Jeden ze spolupachatelé však způsobí poškozené smrt, a to v rozporu s předcházející domluvou spolupachatelů. Pouze ten, který způsobí smrt je trestně zodpovědný za vraždu dle § 219 odst. 1 TrZ, s trestní sazbou od 10 do 15 let odnětí svobody. Zbývající spolupachatelé jsou zodpovědní za ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 TrZ, s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta, na jehož spáchání se domluvili. Nejde o spolupachatelství, nýbrž o souběžné pachatelství jestliže pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý s jiným záměrem, nebo objektivní propojení je zdánlivě dáno, schází však o něm vědomost pachatelů. (V prodejně oděvů odcizí ve stejnou dobu šaty dvě ženy, aniž by o sobě vzájemně věděly). O spolupachatelství nejde ani v případě, kdy trestně odpovědný pachatel spáchá trestný čin s osobou mladší 15 let, nebo s osobou nepříčetnou. Takový čin se posuzuje stejně jako by jej spáchal jediný trestně odpovědný pachatel. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu (§ 31 odst. 2 písm. a/ TrZ). 4.2. Součinnost a účastenství Trestná součinnost znamená, že na trestné činnosti se podílí více spolupachatelů, nebo kromě pachatele či spolupachatelů také jiné osoby, zejména tím, že trestný čin pachatele či spolupachatelů úmyslně vyvolávají nebo takový čin usnadňují tím, že osobám na něm zúčastněným umožňují uniknutí trestnímu stíhání nebo trestu. Pojem trestná součinnost používá trestní zákon v ustanoveních § 164 TrZ až § 168 TrZ. Pod pojmem některé formy trestné součinnosti jsou trestné činy podněcování (§ 164 TrZ), schvalování trestného činu (§ 165 TrZ), nadržování (§ 166 TrZ), nepřekažení trestného činu (§ 167 TrZ) a neoznámení trestného činu (§ 168 TrZ). Povahu součinnosti mají také trestné činy podílnictví (§ 251, § 252 TrZ) a legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 252a TrZ). Formou trestné součinnosti je také zločinné spolčení, které je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti (§ 89 odst. 17 TrZ). Účast na zločinném spolčení je pak samostatným trestným činem dle § 163a TrZ. Účastenství jsou ty případy součinnosti, které jsou tak nebezpečné pro společnost, že se v podstatě vyrovnají nebezpečnosti trestného činu spáchaného pachatelem. Účastenství je kvalifikovaná forma součinnosti dvou i více osob. Účastenství v širším smyslu zahrnuje a) spolupachatelství (§ 9 odst. 2 TrZ) b) organizátorství (§ 10 odst. 1 písm. a/ TrZ) c) návod (§ 10 odst. 1 písm. b/ TrZ) d) pomoc (§ 10 odst. 1 písm. c/ TrZ) Účastenství v užším smyslu zahrnuje pouze organizátorství, návod a pomoc, tedy ty formy účastenství, které jsou uvedeny v § 10 TrZ. 4.3. Organizátor, návodce a pomocník Účastníkem (v užším smyslu) na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je • organizátor • návodce • pomocník

Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného (§ 10 TrZ). Ustanovení o účastenství rozšiřuje rozsah skutkových podstat trestných činů (§ 89 odst. 1 TrZ). Organizátorem trestného činu je ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (§ 10 odst. 1 písm. a/ TrZ). Organizátorem loupeže v bance je např. žena, která v době loupeže nebyla na místě činu, nýbrž v jiném městě, avšak loupež iniciovala a podrobně naplánovala jak mají tři muži, spolupachatelé loupeže vniknou do banky, odzbrojit a zneškodnit ostrahu, jak se dostat do tresoru a jak posléze uniknout s uloupenými penězi. Návodcem je ten kdo jiného úmyslně navede ke spáchání trestného činu (§ 10 odst. 1 písm. b/ TrZ). Návod je možný rozličnými prostředky, např. poučením, radou, rozkazem, sázkou, pohrůžkou i jinak, pokud nejde o nepřímé pachatelství. Návod musí směřovat k individuálně určitému trestnému činu. Návodce sdělí pachateli bytové krádeže kde si majitelé konkrétního bytu zanechávají klíč od bytu, nebo jak lze jinak vniknout do tohoto bytu a v kterou dobu majitelé odjíždějí z bytu, případně uvede kde jsou v bytě ukryty šperky rodiny, která v bytě bydlí. Nejde o návod pokud určitá osoba uvádí jinému jak by se dobře žilo, kdyby člověk vyloupil nějakou banku, aniž by uvedl název banky a konkrétní možnosti jejího vyloupení. Pomocníkem na trestném činu je ten kdo poskytl jinému úmyslně pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět mu pomocí po spáchání trestném činu (§ 10 odst. 1 písm. c/ TrZ). Pomoc musí být ve vztahu k určitému trestnému činu konkrétního pachatele. K pomoci pachateli musí dojít před spácháním trestného činu nebo v jeho průběhu, kdykoliv do dokončení trestné činnosti. Pomoc může být jak fyzická, v podobě odstranění překážek činu, opatření prostředků k jeho spáchání, tak i psychická, a to radou, utvrzením pachatele v jeho úmyslu spáchat trestný čin. Člen ostrahy firmy odemkne jím hlídanou tovární halu, aby pachatelům umožnil vniknutí do haly za účelem spáchání krádeže. Podpora pachateli po dokončení trestného činu není pomocí. Může však jít o nadržování (§ 166 TrZ), neoznámení trestného činu (§ 168 TrZ) nebo o podílnictví (§ 251 až § 252 TrZ). Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství k trestnému činu dle § 10 TrZ pouze tehdy, pokud pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj pokusil. Účastenství na trestném činu se trestá stejně jako pachatelství, podle stejné trestní sazby, s výjimkou případu kdy trestní zákon stanoví něco jiného (§ 10 odst. 2 TrZ). U účastníků (organizátora, návodce a pomocníka) při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu (§ 31 odst. 2 písm. b/ TrZ). V praxi se míra účasti na spáchání trestného činu u jednotlivých účastníků výrazně liší. 5. Okolnosti vylučující protiprávnost Okolnostmi vylučujícími protiprávnost jsou ty okolnosti, které způsobují, že čin, který se svými rysy podobá trestnému činu, není pro společnost nebezpečný, a proto není trestným činem. Některé okolnosti vylučující protiprávnost jsou uvedeny v trestním zákoně. Jsou jimi: 1. Nutná obrana (§ 13 TrZ) 2. Krajní nouze (§ 14 TrZ) 3. Oprávněné použití zbraně (§ 15 TrZ)

Kromě okolnosti vylučující protiprávnost uvedených v § 13 až § 15 TrZ jsou v teorii uznávány další okolnosti vylučující protiprávnost: 4. Plnění jiných práv a povinností 5. Dovolené riziko 6. Svolení poškozeného Trestnými činy mohou být pouze činy nedovolené, tzn. protiprávní. Ve všech výše uvedených případech chybí protiprávnost činu, a proto je označujeme jako okolnosti vylučující protiprávnost. Dovolené činy, i když jsou svými znaky podobné trestným činům, nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu a nejsou pro společnost nebezpečné. 5.1. Nutná obrana Jednáním v nutné obraně je spáchání činu jinak trestného, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem. Jednání v nutné obraně není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (§ 13 TrZ). Nutná obrana předpokládá: a) odražení útoku, který přímo hrozící na zájem chráněný trestním zákonem, nebo trvá b) obrana nesmí být zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Nutná obrana je přípustná proti útoku vedenému proti zájmům, které chrání trestní zákon. Proto v nutné obraně lze chránit život, zdraví, svobodu, majetek a další individuální zájmy, stejně jako státní tajemství (celospolečenské nebo státní zájmy). Nutná obrana je přípustná i proti domovní svobodě, tedy ze strany majitele, či uživatele bytu proti tomu kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá (§ 238 odst. 1 TrZ). Nutná obrana není přípustná proti útoku, který již netrvá, tedy byl již ukončen. Útočník napadne ženu, ublíží ji na zdraví, otočí se k ní zády a odchází. Žena bodne odcházejícího útočníka nožem do zad. Jednání ženy není nutnou obranou. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost a tím i jeho protiprávnost, a to od samého počátku. Čin provedený v nutné obraně není tedy činem trestným a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí. Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Ten kdo odvrací nebezpečný útok, chrání tytéž zájmy jako trestní zákon sám, jedná tedy ve shodě s ním. Jeho čin nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů, je tedy uplatněním práva proti bezpráví. Takové jednání nejen, že není společensky nebezpečné, nýbrž je dokonce společensky prospěšné. K nutné obraně je oprávněn kdokoli, i když útok nesměřuje proti němu samotnému. Nutnou obranou lze hájit zájmy vlastní i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně). Obrana musí směřovat vždy proti útočníkovi (tím se podstatně liší od krajní nouze). Pokud je útok prováděn více osobami, je nutná obrana přípustná proti kterémukoliv z útočníků. Muž napadne ženu, kterou brání před útokem okolo jdoucí mladíci. Ti jednají v nutné obraně, protože odvracejí útok na napadenou ženu. Osoba, která je napadena a jedná v nutné obraně se musí bránit tak, aby byla způsobilá odvrátit útok. Proto intenzita obrany musí být silnější než útok, jinak by obránce nebyl schopen se ubránit. Obránce může okamžitě jednat proti útočníkovi, aniž by byl povinen předtím zkoumat, zda lze útok odvrátit jinak než nutnou obranou. (To je mnohdy vzhledem k charakteru útoku vyloučeno). Útočník je mnohdy pečlivě připraven na svůj útok a zvolí si i vhodné prostředky, jimiž zaútočí. Obránce pak může použít pouze takový prostředek, který má po ruce.

Přiměřenost obrany je nutné posuzovat v každém jednotlivém případě, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraň neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (R 47/1995). Neexistuje povinnost jednat v nutné obraně, obránce se může svobodně rozhodnout, zda tohoto svého práva využije a brání se, či před útokem uteče, nebo zavolá pomoc. 5.2. Krajní nouze Jednáním v krajní nouzi je spáchání činu jinak trestného, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem. Toto jednání v krajné nouzi není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (§ 14 TrZ). V krajní nouzi lze odvracet nebezpečí hrozící jak zájmům společnosti, tak jednotlivce, a to v případech ohrožení života, zdraví, svobody, majetku, důstojnosti. V krajní nouzi lze chránit ohrožený zájem jen tím, že se obětuje jiný zájem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i nebezpečnost činu pro společnost. Jsou-li obranou zasaženy zájmy třetích osob, které nejsou útočníky, musí být ve vztahu k nim splněny podmínky krajní nouze. Podstata institutu krajní nouze je shodná jako u nutné obrany. Nejpodstatnějším rozdílem je to, že jednání v nutné obraně je zaměřeno vždy proti útočníkovi, zatímco jednání v krajní nouzi je zaměřeno vždy proti jinému než útočníkovi, tedy proti zájmům třetích osob, které stav krajní nouze nevyvolaly ani na něm nenesly žádnou vinu. Zájmy těchto osob je třeba chránit více než zájmy útočníka, a proto podmínky krajní nouze jsou přísnější než u nutné obrany. V krajní nouzí lze jednat je za těchto podmínek: 1) Nebezpečí přímo hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem. Nebezpečí je stav hrozící poruchou vyvolaný přírodními sílami (povodní, požárem, zemětřesením, sesuvem půdy), technickými nedostatky (v dolech, dopravě, kosmických letech) i nebezpečným jednání osob. Pokud je nebezpečí vyvoláno protiprávním útokem, pak podmínky vzniku situace nutné obrany a krajní nouze splývají a ohrožená osoba se může rozhodnout buď pro jednání v nutné obraně (přepadený poštovní doručovatel se začne bránit útočníkovi a způsobí mu újmu na zdraví) nebo pro jednání v krajní nouzi (poštovní doručovatel vydá lupiči peníze třetích osob). 2) K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy i ten, jehož zájmy v konkrétním případě ohroženy nejsou (pomoc v krajní nouzi). Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně, tedy nesmí již pominout. 3) Podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Jednání v krajní nouzi lze užít jen podpůrně. Je-li možno se nebezpečí vyhnout např. útěkem, musí být tato možnost využita. Existuje-li mezi možnostmi jedna, která nebezpečí odvrací bez způsobení škody, musí být využita. Pokud takové řešení neexistuje, jednající nemusí vybrat ten způsob, který způsobí nejmenší škodu, vyžaduje se však splnění podmínky, že způsobený následek musí být méně závažný než ten, který hrozil. Jede-li řidič motorového vozidla v podnapilém stavu vozidlem jenom proto, aby po dopravní nehodě zajistil lékařskou pomoc pro zraněného účastníka nehody, přichází v úvahu posuzování jeho jednání jako jednání v krajné nouzi dle § 14 TrZ . 4) Následek způsobený při odvracení nebezpečí nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

Při požáru majitel rodinného domu může strhnout starou sousedovu střechu s minimální hodnotou, aby zabránil rozšíření požáru na střechy nově postavených řadových domků. Tak je zachována proporcionalita následků. Majitel rodinného domu nemůže při požáru strhnout sousedovu novou střechu jen proto, aby zabránil rozšíření požáru na střechu svého domku, zakoupenou téhož dne. Nebyla by zachována proporcionalita následků. 5) Beztrestný není ten, kdo je povinen nebezpečí snášet (voják, lékař, požárník, policista). Má-li ohrožený povinnost nebezpečí snášet, není ani přípustná pomoc v krajní nouzi. 5.3. Oprávněné použití zbraně O oprávněné použití zbraně se jedná v případě, že osoba použije zbraň v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů (§ 15 TrZ). Vzhledem k tomu nespáchá trestný čin. Důvody a rozsah možnosti použít zbraně jsou upraveny v předpisech, které upravují postavení určitých kategorií osob, oprávněných nosit a užít zbraň. Obvykle postavení příslušníků těchto kategorií upravuje zákon. Skutečnost, že se od těchto osob vyžaduje, aby odvracely útoky na právem chráněné zájmy, aby snášely a odvracely zvýšené nebezpečí, je důvodem poskytnutí účinnější právní ochrany. Oprávněné použití zbraně je důvodem vylučujícím protiprávnost a nebezpečnost činu pro společnost. Důvody a rozsah možnosti použít zbraně jsou upraveny v předpisech, které upravují postavení určitých kategorií osob, oprávněných nosit a užít zbraň. Obvykle postavení příslušníků těchto kategorií upravuje zákon. Skutečnost, že se od těchto osob vyžaduje, aby odvracely útoky na právem chráněné zájmy, aby snášely a odvracely zvýšené nebezpečí, je důvodem poskytnutí účinnější právní ochrany. Co se rozumí zbraní, stanoví příslušné právní předpisy. V těchto předpisech je tento pojem definován různě, obecně však platí, že tento pojem je pro účely tohoto ustanovení formulován úžeji než obecný pojem zbraně v § 89 odst. 5 TrZ, přičemž jádrem tohoto pojmu je střelná zbraň. Ze speciálních předpisů pak vyplývají podmínky užití, které ve své většině jsou konkrétnějším rozvedením ustanovení o nutné obraně. Na rozdíl od nutné obrany se vždy vyžaduje dodržení podpůrnosti (subsidiarity), nejprve je třeba vyčerpat mírnější donucovací prostředky. Pro některé případy je užití střelné zbraně výslovně zakázáno, jako např. proti těhotným ženám, dětem, starým osobám. Oprávněné použití zbraně je upraveno v § 39 - § 42 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění novel, v § § 20 zákona č. 553/1991 Sb. o obecní policii ve znění novel, v § 14 zákona č. 527/1992 Sb. o Bezpečnostní informační službě ČR ve znění novel, v § 34 zákona č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání ve znění novel, v § 34 zákona č. 124/1992 Sb. o Vojenské policii ve znění novel, v 9 písm. d) zákona č. 67/1992 Sb. o Vojenském obranném zpravodajství ve znění novel, v § 18 zákon č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži ČR ve znění novel, v § 40 celního zákona č. 13/1993 Sb. ve znění novel v § 24 zákona č. 96/1977 Sb. o hospodaření v lesích ve znění novel a v dalších normách. Policista je oprávněn použít zbraň za podmínek upravených v ustanovení § 39 odst. 1 zákona o Policii ČR: a) aby v případě nutné obrany nebo při pomoci v nutné obraně odvrátil přímo hrozící nebo trvající útok vedený proti jeho osobě nebo útok na život nebo zdraví jiné osoby; b) jestliže se nebezpečný pachatel, proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt; c) nelze-li jinak překonat odpor směřující ke zmaření jeho závažného služebního zákroku; d) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet; e) aby odvrátil nebezpečný útok, který ohrožuje střežený nebo chráněný objekt nebo stanoviště, po marné výzvě, aby bylo upuštěno od útoku;

f) nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život a zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo nezastaví na znamení dané podle zákona č. 361/2000 Sb. o a vyhláškou č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, g) aby v bezprostředním prostoru státních hranic přinutil k zastavení dopravní prostředek, jehož řidič nezastaví na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle zákona č. 361/2000 Sb. o vyhlášky č. 30/2001 Sb.; h) když osoba, proti níž byl použit donucovací prostředek hrozby střelnou zbraní nebo donucovací prostředek varovný výstřel, neuposlechne pokynů policisty směřujících k zajištění bezpečnosti jeho vlastní nebo jiné osoby; i) když je třeba zneškodnit zvíře ohrožující život nebo zdraví osob. Zbraní se dle zákona o Policii ČR rozumí zbraň střelná, bodná a sečná, nejde-li o speciální zbraň podle tohoto zákona. Policista smí použít zbraň v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až g) pouze tehdy, jestliže použití donucovacích prostředků by bylo zřejmě neúčinné (§ 39 odst. 3 zákona o Policii ČR). Mezi donucovací prostředky dle § 38 cit. zákona patří mj. hmaty, kopy sebeobrany, slzotvorné prostředky, užití obušku, pout, úder střelnou zbraní, hrozba střelnou zbraní a varovný výstřel. Před použitím zbraně je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že bude použito zbraně. Od výzvy s výstrahou může upustit jen v případě, že je ohrožen jeho život nebo zdraví anebo je-li ohrožen život nebo zdraví jiné osoby a služební zákrok nesnese odkladu (§ 39 odst. 4 zákona o Policii ČR). Při použití zbraně je policista povinen dbát nutné opatrnosti, zejména aby nebyl ohrožen život jiných osob, a co nejvíce šetřit život osoby, proti níž zákrok směřuje. Osoby, kterým se poskytuje zbraň k osobním účelům a osobní ochraně vydáním zbrojního průkazu podle zákona o zbraních a střelivu nemohou použít zbraň dle § 15 TrZ. Tyto osoby, včetně pracovníků bezpečnostních či detektivních agentur, nebo hlídacích služeb, mohou užít střelné zbraně pouze za splnění podmínek nutné obrany § 13 TrZ nebo krajní nouze dle § 14 TrZ. 5.4. Plnění jiných práv a povinností Pokud právní norma, která je součástí českého právního řádu přikazuje jednat určitým způsobem, nebo alespoň dovoluje určitý čin, potom takový čin není pro společnost nebezpečný ani nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Plnění zákonné povinnosti není trestným činem i když má zdánlivě znaky skutkové podstaty trestného činu. Soudce, který vezme do vazby obviněného proto, že existují zákonné podmínky vazby, se nemůže dopustit trestného činu omezení osobní svobody dle § 231 TrZ. Omezení osobní svobody je odůvodněno ustanovení trestního řádu. Policejní orgán se nemůže dopustit trestného činu omezení osobní svobody dle § 231 TrZ, pokud obviněného nebo podezřelého zadrží za zákonem stanovených podmínek (§ 75, § 76 TrŘ). Občan, který zadrží osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, se nemůže dopustit trestného činu omezení osobní svobody dle § 231 TrZ, jsou-li splněny podmínky § 76 odst. 2 TrŘ, tedy pokud je to nutné ke zjištění totožnosti zadrženého, k zamezení jeho útěku nebo k zajištění důkazů.

Případem plnění zákonné povinnosti je rozkaz. Proto ani plnění povinnosti rozkazu nadřízeného není trestným činem. Vzhledem k tomu některé předpisy upravující povinnosti příslušníků ozbrojených sil obsahují výjimky ze závaznosti rozkazu. Domnívá-li se policista, že rozkaz jeho nadřízeného je v rozporu s obecně závazným právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je policista povinen jej splnit. Policista je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, jestliže by jeho splněním spáchal trestný čin; tuto skutečnost ohlásí bez zbytečného odkladu vyššímu nadřízeném (§ 28 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru). Výkon práva není trestným činem. Proto vykonávají-li rodiče svá rodičovská práva a např. zamknou doma dítě aby se učilo, nebrání mu v užívání osobní svobody. Výkonu práva se blíží výkon dovolené činnosti, s níž je spojeno určité nebezpečí pro život, zdraví nebo pro cizí majetek. Např. amputace končetiny provedená lékařem v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a s léčebným cílem (snaha zabránit úmrtí pacienta) nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví dle § 222 TrZ, i když lékař způsobil pacientovi těžké zmrzačení. 5.5. Dovolené riziko Dovolené riziko jako důvod vylučující protiprávnost je uznáváno proto, že při zavádění nové techniky, při zkoušení nových výrobků, při odvracení nebezpečí, které vzniklo ve výrobě a výzkumu je třeba vystavit některé zájmy určitému nebezpečí Dovolené riziko není uvedeno mezi důvody vylučujícími protiprávnost uvedenými v trestním zákoně. Přesto je dovolené riziko uznáváno jako důvod vylučující protiprávnost v oblastech, kde je třeba činit závažná rozhodnutí. Zejména jde o riziko ve výrobě a výzkumu, riziko lékařské a hospodářské apod. U dovoleného rizika musí jít o společensky prospěšný cíl, přičemž riziko je odůvodněno všestranným uvážením situace s přihlédnutím k současnému stavu vědeckých poznatků. Další podmínkou je podpůrnost (subsidiarita) riskantního jednání, tzn., že daného cíle nelze dosáhnout jinak. Vzhledem k nedostatku výslovné úpravy v případech dovoleného rizika musí orgány činné v trestním řízení komplexně posuzovat podmínky trestní odpovědnosti, zejména protiprávnost jednání, zavinění jednající osoby a okolnosti spoluurčující nebezpečnost činu pro společnost. 5.6. Svolení poškozeného Svolením se stává čin, který by byl jinak nedovoleným zásahem do práv poškozeného, činem dovoleným. Svolení poškozeného je důvodem, který vylučuje nebezpečnost činu pro společnost, i když jde o důvod dosud neuvedený v trestním zákoně. Svolení poškozeného je významné jen - jde-li o zájem jednotlivce, o němž on může sám rozhodovat a jehož porušení se nedotýká zájmu společnosti - jde-li o svolení vážné, dobrovolné, určité a srozumitelné - je-li dáno osobou, která je schopna učinit závazný projev v tomto směru - je-li dáno před činem nebo současně s ním U trestných činů porušujících zájmy skupinové nebo společenské nemá svolení osoby, jíž byla svěřena ochrana těchto zájmů význam. Naopak souhlas takové osoby je důvodem její trestní odpovědnosti. U trestných činů proti životu a zdraví nemůže svolení poškozeného vyloučit naplnění skutkové podstaty trestného činu, protože společnost má na ochraně života a zdraví zvláštní

zájem. Výjimkou je svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy. 6. Působnost trestních zákonů Pod pojmem působnost zákona se označuje okruh společenských vztahů v nichž se zákon uplatňuje. Tento okruh je vymezen podmínkami časovými, místními i osobními. Pro trestní zákon má zásadní význam doba a místo trestného činu a osoba pachatele, příp. okruh zájmů, proti nimž trestný čin směřuje. Podle toho rozeznáváme následující druhy působnosti trestních zákonů: • působnost časovou • působnost místní • působnost osobní Působnost trestních zákonů je upravena v hlavě třetí obecné části trestního zákona, a to v § 16 - § 22 TrZ. 6.1. Působnost časová Časovou působnost trestního zákona upravuje ustanovení § 16 TrZ. Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (§ 16 odst. 1 TrZ). Dobou, kdy byl trestný čin spáchán se rozumí okamžik, kdy byl trestný čin dokonán, a to bez ohledu na to, zda s trestnou činností bylo započato ještě v době platnosti dřívějšího souboru předpisů. Pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 TrZ). Účelem je přizpůsobit trest, který je soudem ukládán za účinnosti pozdějšího trestního zákona, avšak podle předpisů dříve účinných, novému systému trestů. Ustanovení § 16 TrZ vyjadřuje nepřípustnost zpětné účinnosti trestního zákona na činy spáchané před jeho účinností (zákaz retroaktivity). Z této zásady se připouští dle trestního zákona následující výjimka: Retroaktivita je přípustná jen ve prospěch pachatele: trestnost se posuzuje podle pozdějšího zákona, je-li to pro pachatele příznivější. Do 30.6.1990 byl výjimečným trestem trest smrt, který byl zrušen zákonem č. 175/1990 Sb., s účinností od 1.7.1990. Když byl trestný čin, za který bylo možno uložit trest smrti, spáchán do 30.6.1990 nelze obžalovanému tento trest uložit pokud je mu trest ukládán kdokoliv od 1.7.1990, kdy je dle § 29 TrZ výjimečným trestem trest odnětí svobody nad 15 do 25 let nebo trest doživotní. (Pozn. zrušení trestu smrti je důsledkem čl. 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle něhož je takový trest zakázán a také čl. 1 Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ( č. 209/1992 Sb.) Tyto normy, v návaznosti na čl. 10 Ústavy ČR nedovolují opětovné zavedení trestu smrti novelizací trestního zákona.) O ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje (§ 16 odst. 3 TrZ). Vychází se z předpokladu, že novější ustanovení o výkonu ochranných opatření jsou pro pachatele humánnější a lépe schopná zajistit jejich účel.

6.2. Působnost místní Místní působnost trestního zákona vymezuje okruh činů (skutků), které se s přihlédnutím k místu spáchání trestného činu posuzují podle trestního zákona České republiky. Ustanovení § 17 TrZ obsahuje zásadu teritoriality, která je základem místní působnosti českého trestního práva. Podle zásady teritoriality se působnost trestních zákonů vztahuje na celé území státu, a to bez ohledu na osobu pachatele. Proto pachatelem může být občan České republiky, nebo kdokoliv jiný, tj. cizí státní příslušník, osoba bez státní příslušnosti, a to bez ohledu na to zda mí na území naší republiky trvalý či přechodný pobyt nebo nikoliv. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky (§ 17 odst. 1 TrZ). Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky, a) dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný tímto zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině (§ 17 odst. 2 TrZ). Podle zákona České republiky se posuzuje též trestnost činu, který byl spáchán mimo území republiky na palubě lodi nebo letadla, které jsou registrovány v České republice, nebo v Antarktidě. Místo spáchání takového činu se posuzuje obdobně podle odstavce 2 (§ 17 odst. 3 TrZ). Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt (§ 18 TrZ). V ustanovení § 18 TrZ je vyjádřena zásada personality, podle níž se působnost trestních zákonů vztahuje na trestné činy českých občanů i osob bez státní příslušnost, které mají na území ČR trvalý pobyt, ať již byly spáchány kdekoliv, tedy i v cizině. V ustanovení § 19 TrZ je vyjádřena jednak zásada ochrany a jednak zásada universality. Zásada ochrany obsahuje požadavek stíhat trestné činy, které směřují proti zvláště důležitým vlastním zájmům uvedeným v § 19 TrZ, bez ohledu na místo činu a na osobu pachatele. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93), teroristického útoku (§ 95), záškodnictví (§ 96), sabotáže (§ 97), vyzvědačství (§ 105), padělání a pozměňování peněz (§ 140), udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 141), výroby a držení padělatelského náčiní (§ 142), útoku na státní orgán podle § 153, útoku na veřejného činitele podle § 155, účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 2 a 3, genocidia (§ 259), používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 262), válečné krutosti (§ 263), perzekuce obyvatelstva (§ 263a), plenění v prostoru válečných operací (§ 264), zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 265) a trestného činu proti míru podle § 1 zákona č. 165/1950 Sb. , na ochranu míru, i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt (§ 19 TrZ). Zásada universality znamená, že stát v zájmu mezinárodní spolupráce a na základě mezinárodních smluv stíhá určité trestné činy spáchané v cizině cizincem či osobou, která nemá na území ČR trvalý pobyt, i tehdy, když se nedotýkají přímo jeho zájmů. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, též tehdy, a) je-li čin trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, a b) jestliže pachatel byl dopaden na území republiky a nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání cizímu státu (§ 20 odst. 1 TrZ).

Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby nebo jiné organizace, která má na území České republiky sídlo, podnik, jeho organizační složku nebo provozovnu (§ 20 odst. 2 TrZ). Pachateli však nelze uložit trest přísnější, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán (§ 20 odst. 3 TrZ). Dalším ustanovením upravujícím místní působnost trestního zákona je ustanovení § 20 TrZ, ve kterém je vyjádřena tzv. subsidiární zásada universality. Podle ní se za zde stanovených podmínek se podle českého trestního práva posuzují všechny trestné činy spáchané v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt. Je však zde stanoveno několik omezujících podmínek: a/ Čin musí být trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán (podmínka oboustranné trestnosti) b/ Pachatel musí být dopaden na území České republiky a nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání cizímu státu c/ Pachateli nelze uložit trest přísnější, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán. 6.3. Působnost osobní Trestní zákon neobsahuje výslovnou pozitivní úpravu osobní působnosti. Obsahuje pouze výjimky z působnosti trestního zákona odůvodněné osobním postavením pachatele. Působnost osobní má význam pro určení osob, které jsou vyňaty z působnosti trestního zákona, a to na základě jejich postavení (hmotněprávní exempce). Podle čl. 27 Ústavy nelze poslance ani senátora postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Jinak, pro jednání učiněná mimo Poslaneckou sněmovnu nebo Senát nelze poslance ani senátora trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Pokud je vydání souhlasu odmítnuto, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Prezidenta republiky nelze trestně stíhat. Prezident republiky může být stíhán jen pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno (Čl. 65 Ústavy). 7. Souběh trestných činů Souběh trestných činů (konkurence) je kvalifikovaná forma trestné činnosti, při které se jeden pachatel dopouští dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem I. stupně odsuzující rozsudek (§ 35 odst. 2 TrZ). Mezníkem, který odděluje sbíhající se trestné činy od dalších, je vyhlášení rozsudku soudem I. stupně za některý ze sbíhajících se trestných činů a to za podmínky, že tento rozsudek později nabude právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení (§ 50 odst. 2 TrZ). Odsuzující rozsudek je takový rozsudek, jimž se ukládá trest za pachatelem spáchaný trestný čin. Odsuzujícím rozsudkem není upuštění od potrestání, zprošťující rozsudek ani usnesení o zastavení trestního stíhání. Souběh se odlišuje od recidivy (zpětnosti).

Recidivou je případ, kdy pachatel, již dříve pravomocně odsouzený, spáchá nový trestný čin. Podle toho, zda bylo více trestných činů spácháno jedním skutkem nebo více skutky rozlišujeme souběh jednočinný a souběh vícečinný. Jednočinný souběh je jediným skutkem, kterým je spácháno více trestných činů. Vícečinný souběh tvoří více skutků (samostatných útoků), přičemž každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Podle toho, zda jde o více trestných činů téže skutkové podstaty nebo o více trestných činů různých skutkových podstat dále rozlišujeme souběh stejnorodý a souběh nestejnorodý. Jednočinný souběh stejnorodý je v případě, kdy pachatel jedním skutkem vícekrát naplní stejnou skutkovou podstatu. Pachatel jednou bombou usmrtí tři osoby, tedy spáchá tři trestné činy vraždy dle § 219 odst. 1 TrZ. (V praxi jsou takové případy považovány zpravidla jako jediný trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 TrZ s následkem smrti tří osob). Jednočinný souběh nestejnorodý je v případě, kdy pachatel spáchá více trestných činů jimiž naplní znaky rozličných skutkových podstat. Pachatel střílející z pistole usmrtí muže, zraní ženu a poškodí cizí majetek. Tím se dopustí trestných činů vraždy dle § 219 odst. 1 TrZ, ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 TrZ a poškozování cizí věci dle § 257 TrZ. Vícečinný souběh stejnorodý je v případě, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy, jimiž naplňuje znaky stejné skutkové podstaty. Pachatel spáchá krádež dle § 247 TrZ v lednu 2003, další krádeže se dopustí 30.6.2003 a třetí krádeže 5.11.2004. O vícečinný stejnorodý souběh se jedná proto, žepachatel neměl společný záměr a využíval jen náhodné shody okolností. Stejnorodý vícečinný souběh je třeba odlišovat od pokračování v trestném činu ( oddíl 1 § 4 skripta). Při pokračování v trestném činu musí být dány současně čtyři znaky. Dílčí útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, útoky musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, musí zde být blízká objektivní souvislost mezi útoky (časová, příp. místní a v předmětu útoku a musí zde být subjektivní souvislost, tedy jednotný záměr. Při krádežích páchaných v obchodních domech města Brna v předvánočním období odcizil X.Y. ve dnech 15. až 24.12.2005 celkem osmi různým osobám věci v hodnotě 65.000 Kč. Protože X.Y. měl jednotný záměr a byla zde objektivní souvislost mezi dílčími útoky byl stíhán pro pokračující trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a/, odst. 3/ TrZ. Vícečinný souběh nestejnorodý je v případě, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy, jimiž naplňuje znaky více skutkových podstat. Jde o spáchání kterýchkoliv dvou či více trestných činů, uvedených ve zvláštní části trestního zákona, pokud u nich není vícečinný souběh vyloučen. Pachatel se dopustí podvodu dle § 250 odst. 1, 4 TrZ, poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. a) odst. 3 TrZ a neoprávněné podnikání dle § 118 odst. 1 odst. 2 písm. a) TrZ. Skutek nelze ztotožňovat s trestným činem. Jinými slovy pojem „skutek“ je třeba odlišovat od pojmu „trestný čin.“ Trestný čin je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, konkrétně v ustanovení § 3 odst. 1 TrZ (srov. oddíl 1. § 1 této učební pomůcky).

Skutek je jednání určitého člověka, které může mít znaky jednoho, dvou či více trestných činů. Pojem skutek je užíván v trestním zákoně i v trestním řádu (např. § 38 odst. 2 TrZ, § 220 odst. 1 TrŘ). Každý skutek nemusí být trestným činem. Odcizení cizí věci může být trestným činem dle § 147 odst. 1 písm. a/ TrZ jen pokud je jím způsobena škoda vyšší než nepatrná, dosahující částky nejméně 5.000 Kč, nebo pokud jdou naplněny znaky uvedené v § 147 odst. 1 písm. b/ až e/ TrZ. Jinak může jít o přestupek proti majetku dle § 50 odst. 1 TrZ nebo o jiný správní delikt, nebo o jednání trestněprávně bezvýznamné. Za jediný skutek se považuje i pokračování v trestném činu, trestné činy hromadné a trvající (oddíl 1. § 4 tohoto skripta), stejně jako vývojová stádia trestné činnosti, od přípravy přes pokus až k dokonání trestného činu (oddíl 3. této učební pomůcky). Ve všech těchto případech je jednota skutku vyjádřena vztahem k témuž následku, tzn. ke znaku některé skutkové podstaty. Zdánlivý souběh, případy kdy jednočinný souběh je vyloučen, i když skutek formálně vykazuje znaky skutkové podstaty dvou nebo více skutkových podstat. Tak je tomu u: a) b) c) d)

trestných činů, které jsou navzájem v poměru speciality trestných činů, které jsou navzájem v poměru subsidiarity jde-li o tzv. faktickou konzumpci jde-li o pokračování v trestném činu, trestný čin hromadný a trvající

Ad. a) V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, přičemž speciální skutková podstata má některé znaky konkretizovanější oproti obecné skutkové podstatě. Navíc jsou u speciální skutkové podstaty některé speciální znaky. V poměru speciality jsou skutkové podstaty kvalifikované a privilegované ve vztahu k základní skutkové podstatě. Např. vražda novorozeného dítěte matkou dle § 220 TrZ je privilegovaná k trestnému činu vraždy dle § 219 TrZ. V poměru speciality jsou také složené skutkové podstaty vůči skutkovým podstatám, které lze považovat za jejich části. Jsou-li naplněny znaky speciálního trestného činu loupeže dle § 234 TrZ, nelze stíhat osobu i pro obecný trestný čin vydírání dle § 235 Tr, ani pro trestný čin krádeže dle § 247 TrZ.) Ad. b) V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž vztahů a zájmů, přičemž subsidiární skutková podstata má za účel pouze doplnit ochranu, kterou poskytuje primární ustanovení, a to proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Subsidiární ustanovení (zpravidla mírnější) se užije tehdy, není-li trestný čin trestný podle ustanovení primárního (zpravidla přísnějšího). V poměru subsidiarity jsou: - vzdálenější vývojová stádia trestné činnosti v poměru k stadiu bližšímu dokonání trestného činu (dokonaný trestný čin v sobě zahrnuje pokus i přípravu, pokus v sobě zahrnuje přípravu). Podnikatel se připraví na spáchání pojistného podvod, pokusí se o něj a dokoná jej, získá od pojišťovny 600.000 Kč. Je stíhán pro dokonaný trestný čin pojistného podvodu dle § 250a

odst. 1, odst. 4 písm. b/ TrZ. Pokud podnikatel připraví pojistný podvod, pokusí se o něj a dokonání zabrání pojišťovna, potom je stíhán subsidiárně pro pokus trestného činu pojistného podvodu dle § 8 odst. 1 TrZ k § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b/ TrZ. - méně závažné formy trestné součinnosti ve vztahu k závažnějším (nejméně závažnou formou součinnosti je pomoc, závažnější je návod, ještě závažnější organizátorství a nejzávažnější pachatelství resp. spolupachatelství) Pokud podnikatel navede jiného k úvěrovému podvodu, který posléze spáchá sám, je trestně odpovědný pro dokonaný trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b TrZ, přičemž nebude stíhán pro návod k tomuto činu. (Subsidiárně by mohl být podnikatel stíhán pouze pro návod v případě, pokud by trestný čin na základě jeho návodu spáchala jiná osoba). - ustanovení o trestném činu ohrožovacím v poměru k ustanovení o trestném činu poruchovém, Např. ohrožení pohlavní nemocí podle § 226 TrZ (se sazbou do šesti měsíců odnětí svobody) je subsidiární skutkovou podstatou ve vztahu k ublížení na zdraví podle § 221 TrZ, resp. § 222 TrZ, kde je trestní sazba výrazně vyšší. Jestliže muž, u něhož byla diagnostikována pohlavní nemoc přenese při pohlavním styku tuto nemoc na dvě ženy, dopouští se ublížení na zdraví podle příslušného odstavce § 221 TrZ, nebo § 222 TrZ. Pokud k přenosu pohlavní choroby na ženy nedojde nejedná se o ublížení na zdraví a muž bude subsidiárně stíhán pro ohrožení pohlavní nemocí podle § 226 TrZ. Důsledky poměru speciality a subsidiarity jsou stejné. V obou případech se užije toho ustanovení, u něhož obsah pojmu je širší a rozsah pojmu užší, tedy ustanovení, jež lépe vystihuje daný případ i nebezpečnost činu pro společnost a jímž obecné nebo podpůrné ustanovení konzumováno. Ad c) K faktické konzumpci dochází, když jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, nebo je vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Faktické konzumpce vylučuje jednočinný souběh trestných činů. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí. Při vraždě jsou probodáním nožem poškozeny i šaty oběti. Obžalovaný bude uznán vinným jen pro trestný čin vraždy podle § 219 TrZ, nikoliv pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 TrZ. Ad d) Pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný jsou považovány za jeden skutek a jeden trestný čin (srov. Oddíl 1 § 4 tohoto skripta). Účinky souběhu: a) Povaha a stupeň nebezpečnosti činu pro společnost se u každého trestného činu posuzují samostatně. Stejně tak zánik trestnosti se u každého sbíhajícího se trestného činu posuzuje samostatně. Vývojová stadia a formy účastenství mohou být u každého sbíhajícího se trestného činu různé. I v jednočinném souběhu se mohou sbíhat dva trestné činy s různou formou zavinění. b) Souběh je důvodem uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle § 35 TrZ. Souhrnný trest (§ 35 odst. 2 TrZ) přichází v úvahu jen u vícečinného souběhu. c) O sbíhajících se trestných činech se koná společné řízení (§ 20 a násl. TrŘ). Při jednočinném souběhu musí být trestní řízení vždy jediné (nejde v podstatě o společné řízení),

neboť jde o jediný skutek U vícečinného souběhu lze některý skutek, který může být kvalifikován jako jeden trestný čin nebo více trestných činů, vyloučit ze společného řízení. Souběh může být znakem skutkové podstaty a v takovém případě je souběh podmínkou k naplnění této kvalifikované skutkové podstaty. Např. u trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 písm. b) TrZ, u něhož hrozí pachateli trest odnětí svobody od 8 do 15 let, je znakem této kvalifikované skutkové podstaty opětovné spáchání trestného činu v krátké době. K ukládání trestů při souběhu trestných činů srov. blíže oddíl 12 této učební pomůcky nazvaný ukládání trestů a v něm § 2 Ukládání trestů při souběhu trestných činů. 8. Recidiva Recidiva (zpětnost) je podle trestního zákona případ, kdy se pachatel dopustí trestného činu, ačkoliv byl již dříve pro trestný čin pravomocně odsouzen. Závažnost recidivy spočívá v tom, že ani dřívější odsouzení pachatele pro trestný čin, jimž byl důrazně varován před trestnou činností, nevedlo k jeho nápravě. Trestní zákon rozlišuje různé formy recidivy (nevymezuje recidivu obecně): a) recidiva jako obecná přitěžující okolnost b) recidiva jako zákonný znak základní skutkové podstaty c) recidiva jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty d) zvláště nebezpečná recidiva e) recidiva jako okolnost ovlivňující zařazení k výkonu trestu odnětí svobody a) Recidiva jako obecná přitěžující okolnost dle § 34 písm. l) TrZ. Při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen. Soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující, zejména s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění, jeho pohnutku a dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Zákon vychází z fakultativnosti posuzování recidivy jako přitěžující okolnosti. Soud nemusí k recidivě přihlédnout jako k přitěžující okolnosti v případě, že dospěje k závěru, že dřívější odsouzení nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nového trestného činu a nesvědčí o ztížené možnosti nápravy obžalovaného. Tím se čelí mechanickému posuzování dřívějšího odsouzení při výměře trestu. Soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat okolnost, že pachatel byl již pro trestný čin odsouzen za přitěžující, jde-li o pachatele trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 TrZ, který se tohoto činu znovu dopustil proto, že se oddává zneužívání omamných nebo psychotropních látek a jedů. Zákonodárce zde vyjádřil požadavek, aby u pachatele závislého na drogách (návykových látkách) byla dána přednost léčebným a dalším opatřením před zpřísňováním represe v důsledku recidivy založené na opětovně páchaných trestných činech spočívajících v držení a užívání drog pro vlastní potřebu. b) Recidiva jako zákonný znak základní skutkové podstaty Recidiva je zákonným znakem některých skutkových podstat, kde podmínkou naplnění skutkové podstaty je, že trestný čin spáchal pachatel opětovně.

Tak je tomu u trestného činu týrání zvířat dle § 203 odst. 1 TrZ, kterého se dopustí ten kdo týrá zvíře, ačkoliv byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen. Nebo trestného činu krádeže dle § 247 odst 1 písm. e) TrZ se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. c) Recidiva jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty Recidiva je znakem některých kvalifikovaných skutkových podstat, jejichž podmínkou naplnění je, že se pachatel trestného činu dopustil opětovně. Např. trestného činu obecného ohrožení dle § 179 odst. 2 písm. b) TrZ, se sazbou od 8 do 15 let odnětí svobody, se dopustí ten, kdo spáchá takový čin opětovně v krátké době. Pokud tento znak není naplněn jde jen o naplnění základní skutkové podstaty uvedené v § 179 odst. 1 TrZ, za jejíž naplnění hrozí trest od tří do osmi let odnětí svobody. Obdobně je tomu i u dalších trestných činů, kde se v kvalifikované skutkové podstatě vyžaduje opětovnost. Např. u trestného činu úmyslného poškození dle § 181a odst. 2 písm. a/ TrZ, nebo u trestného činu vraždy dle § 219 odst. 2 TrZ. Není-li prokázán znak „opětovně,“ nemůže dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty, nýbrž jen základní skutkové podstaty s výrazně nižší trestné sazbou. d) Zvláště nebezpečná recidiva Nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy je zvlášť nebezpečná recidiva, která je upravena v samostatném speciálním ustanovení § 41 TrZ. Smyslem takové úpravy je důrazný postup proti takovým recidivistům a jejich citelné trestání v zájmu zabránění opětovnému páchání zvlášť závažné trestné činnosti. V aplikaci tohoto ustanovení se projevuje výrazně represivní stránka trestního práva. Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 41 odst. 1 TrZ). Za zvlášť nebezpečného recidivistu může být pachatel označen jen při současném splnění všech následujících podmínek: - znovu spáchal zvlášť závažný trestný čin - byl za takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin již dříve potrestán - tato okolnost pro svou závažnost zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 TrZ a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§ 41 odst. 2 TrZ). Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho vykonáním není již spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení nebylo zahlazeno soudem. Z povahy věci přichází v úvahu jen výkon trestu odnětí svobody. Trest musí být alespoň částečně vykonán před spácháním nové trestné činnosti. Za potrestání nelze považovat výkon vazby, výkon trestu nespojeného s odnětím svobody a trest odnětí svobody, který byl celý odpykán vazbou. Stačí i jediné předchozí potrestání, musí však jít o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 TrZ. Potrestání za jiný než zvláště závažný trestný čin by mohlo znamenat jen existenci obecné přitěžující okolnosti podle § 34 písm. l) TrZ. Za zvlášť nebezpečného recidivistu nelze uznat mladistvého. Materiální podmínka recidivy, tedy podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, zabraňuje tomu, aby za zvlášť nebezpečné recidivisty byli mechanicky

považováni všichni, kteří znovu spáchali trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 TrZ. Zákon zdůrazňuje potřebu individuálního posouzení každého případu nejen z formálního hlediska naplnění příslušné skutkové podstaty, nýbrž i z hlediska skutečné nebezpečnosti recidivy pro společnost. Zkoumat je třeba nebezpečnost předcházejícího i nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, uvádí zákon jako hledisko materiální podmínky jen příkladmo, významná bude i délka doby uplynulé od posledního výkonu trestu, chování pachatele ve výkonu trestu i způsob jeho života v mezidobí před spácháním dalšího trestného činu, fakt, že jeho další čin byl vyprovokován atd. Splnění materiální podmínky nelze spatřovat jen v samotné existenci okolností, které jsou znaky skutkových podstat příslušných zvlášť závažných trestných činů, nýbrž v intenzitě, s jakou byly tyto znaky naplněny, a dále i v existenci okolností mimo skutkovou podstatu. Podnikatel A.N. se dopustil znovu trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 TrZ tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu přesahující 500 tisíc Kč. Spáchal tak zvlášť závažný úmyslný trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody ve výši 8 let, uvedenou v § 41 odst. 2 TrZ. Protože A.N. již byl pro stejný zvlášť závažný úmyslný trestný čin před třemi lety potrestán, považoval jej soud za zvlášť nebezpečného recidivistu, jelikož se tohoto trestného činu dopustil šest měsíců po vykonání trestu odnětí svobody pro předcházející trestný čin zpronevěry. Soud uznal A.N. vinným z trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 TrZ, přičemž mu trest neuložil podle základní trestní sazby od 2 do 8 let odnětí svobody, nýbrž v horní polovině zvýšené trestné sazby (tj. od 6 let a 4 měsíců do 10 let a 8 měsíců), a to trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Otázku zvlášť nebezpečné recidivy je třeba hodnotit u každého sbíhajícího se trestného činu samostatně z hlediska formální i materiální stránky. Ad e) Recidiva jako okolnost ovlivňující zařazení k výkonu trestu odnětí svobody Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody (§ 42 odst. 1 TrZ). Důsledky označení pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu jsou: - zpřísnění trestní sazby a uložení přísnějšího trestu v jejím rámci, - zpřísnění podmínek pro možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, - zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do nejpřísnějšího režimu. Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let (§ 42 odst. 1 TrZ). Okruh zde uvedených trestných činů je určen jednak odkazem na vyjmenované trestné činy, jednak úmyslnými trestnými činy se zákonem stanovenou horní hranici trestu odnětí svobody ve výši nejméně osm let včetně. Tento okruh nelze žádným způsobem rozšiřovat, a to ani zvýšením podle § 42 odst. 1 TrZ). 9. Zánik trestnosti 9.1. Pojem zániku trestnosti Důvody zániku trestnosti (přesněji řečeno důvody zániku trestní odpovědnosti) jsou okolnosti, které nastanou po spáchání trestného činu, ale dříve než je o něm pravomocně rozhodnuto a které způsobují jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Zaniká oprávnění státu uložit pachateli trestného činu přiměřený trest a odpovídající

povinnost pachatele přiměřený trest strpět. Vedou k zániku tzv. trestněprávního vztahu. Vůči pachateli tedy nemohou být vyvozovány důsledky, které jinak vyplývají ze spáchání trestného činu. Trestní zákon uvádí důvody zániku trestnosti v ustanoveních § 65 až 67a TrZ. Důvody zániku trestní odpovědnosti uváděné v trestním zákoně jsou a) zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 65 TrZ) b) účinnou lítost (§ 66 TrZ) c) promlčení trestního stíhání (§ 67 TrZ). Mezi důvody zániku trestní odpovědnosti patří také: d) zánik trestnosti přípravy (§ 7 odst. 3 a 4 TrZ) e) zánik trestnosti pokusu (§ 8 odst. 3 a 4 TrZ) f) zánik trestnosti účastenství (který výslovně upraven v zákoně není) g) smrt pachatele /proti zemřelému nelze zahájit trestní stíhání § 11 odst. 1 písm. e) TrZ/ h) zvláštní případy účinné lítostí, které jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákona v ustanoveních § 147a, 163, 163b a 214 TrZ i) milost prezidenta republiky - dle čl. 63 odst. 1 písm. j/ Ústavy má prezident republiky právo udělovat milosti hromadné (amnestie) i milost individuální v podobě agraciace (udělení milosti prominutím nebo zmírněním uloženého trestu), rehabilitace (prominutí nebo zmírnění následků odsouzení) a abolice (zastavení nebo nezahájení trestního stíhání) Institut zániku trestnosti má i procesní důsledky, které vyplývají ze zániku samotné trestní odpovědnosti. V důsledku zániku trestnosti se trestní stíhání nezahájí a věc se odloží (§ 159a odst. 2 TŘ). Bylo-li trestní stíhání zahájeno, zastaví se, jakmile vyjde důvod zániku trestnosti najevo. To platí jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem /§ 172 odst. 1 písm. d), f), § 188 odst. 1 písm. c), f), § 223 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c) TrŘ/. Výjimkou je zánik nebezpečnosti činu pro společnost, účinná lítost, zánik trestnosti přípravy a pokusu a zánik trestnosti účastenství: v těchto případech dochází v hlavním líčení a odvolacím řízení ke zproštění obžaloby /§ 226 písm. c) TŘ/. Ostatní důvody zániku trestnosti vedou i v hlavním líčení a odvolacím řízení k zastavení trestního stíhání. V případech abolice a promlčení trestního stíhání má obviněný právo trvat na projednání věci (§ 11 odst. 3 TrŘ). K důvodům zániku trestnosti se přihlíží z úřední povinnosti. 9.2. Zánik nebezpečnosti činu pro společnost Trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost (§ 65 TrZ). Důvodem zániku trestnosti dle § 65 TrZ je zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a to buď v důsledku a) změny situace, nebo b) okolnosti, že osoba pachatele přestala být nebezpečnou pro společnost. a) Změnou situace se rozumí zejména změna sociálně politických poměrů v době rozhodování, v důsledku níž se jednání nejeví již jako nebezpečné pro společnost, resp. nebezpečnost se snížila na stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 TrZ), nebo u mladistvých pachatelů a u některých vojenských trestných činů na stupeň malý (§ 6 odst. 2 ZSVM, § 294 TrZ). Např. nejde o službu v cizím vojsku dle § 115 TrZ, jde-li o službu ve vojsku státu, který se stal spřátelenou zemí.. Dojde-li k zrušení příslušného ustanovení trestního zákona v důsledku zániku nebezpečnosti činu určitého druhu, neuplatní se důvod zániku trestnosti podle § 65 TrZ, nýbrž ustanovení

§ 16 TrZ, které stanoví mj. zpětnou působnost mírnějšího trestního zákona. Ve vztahu k ustanovení § 16 odst. 1 TrZ se ustanovení § 65 uplatní jen podpůrně. Ad b) Osoba pachatele přestane být nebezpečnou pro společnost, pokud pachatel svým chováním po spáchání trestného činu prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu (např. pachatel neposkytne jinému pomoc podle § 207, ale později s nasazením vlastního života zachrání před smrtí tonoucího). Ustanovení § 65 je podpůrné i vůči ostatním důvodům zániku trestnosti a v praxi se používá jen ojediněle. 9.3. Účinná lítost Zánik trestnosti účinnou lítostí nastává pouze u závažných trestných činů taxativně uvedených v § 66 TrZ, jejich škodlivé následky jsou tak těžké, že jim je třeba zabránit i za cenu beztrestnosti pachatele a přitom u nich tyto následky často lze zamezit nebo napravit. Účinná lítost zaručuje pachatelům beztrestnost, avšak současně ochraňuje zájmy chráněné trestním zákonem před závažnými škodlivými následky některých trestných činů. Ochraně těchto zájmů dává zákonodárce přednost před zájmem na potrestání pachatele. Účinná lítost záleží v tom, že pachatel a) vlastní aktivní činnosti dobrovolně zamezí nebo napraví škodlivý následek trestného činu, anebo b) v době, kdy škodlivému následku činu může být ještě zabráněno, učiní o trestném činu dobrovolné oznámení. Forma oznámení je nerozhodná. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníkovi. Oznámení musí být tak konkrétní, aby bylo možno učinil potřebné protiopatření. Nejde o účinnou lítost v případech, kde trestný čin byl odhalen nebo se pachatel domníval, že je prozrazen. Podmínkou účinné lítosti je, aby pachatel jednal dobrovolně. Účinná lítost předpokládá spáchání dokonaného trestného činu. Musí zde však být ještě možnost napravit škodlivý následek, nebo zabránit škodlivému následku. Tomuto škodlivému následku musí pachatel zamezit nebo na napravit. Např. ustanovení § 179 TrZ o trestném činu obecného ohrožení (např. žhářství) ochraňuje život a zdraví zpravidla individuálně neurčitých lidí a majetek před škodou velkého rozsahu. Má-li být pachatel, který způsobil obecné nebezpečí, beztrestný pro účinnou lítost, musí dobrovolně zamezit usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo škodě velkého rozsahu na majetku. K beztrestnosti je třeba škodlivému následku zamezit. Zamezením škodlivého následku se rozumí zabránění jeho vzniku. U ohrožovacích trestných činů tu musí pachatel odstranit další ohrožení uvedených objektů a odvrátit hrozící poruchu. Ohrožení, které již nastalo, samozřejmě už odstranit nelze. Dále musí pachatel napravit vzniklé poruchy, tj. alespoň v podstatných rysech uvést věci do původního stavu. Tam, kde věc nelze uvést do původního stavu, nepřichází účinná lítost v úvahu. Peněžitá náhrada způsobené škody sama o sobě nestačí. Ustanovení o účinné lítosti je příbuzné s ustanovením o dobrovolném upuštění od přípravy a pokusu (§ 7 odst. 3, § 8 odst. 3 TrZ). Účinnou lítost dle § 66 TrZ nelze ztotožňovat se zvláštními případy účinné lítosti, které jsou uvedeny v § 147a, 163, 163b a 214 TrZ. Každé z těchto zvláštních ustanovení o účinné lítosti se vztahuje k přesně vymezeným trestným činům. Ustanovení o účinné lítosti dle § 147a se vztahuje k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 TrZ. Ustanovení o účinné lítosti dle § 163 TrZ se vztahuje k dvěma trestným činům, a to podplácení dle § 161 TrZ a nepřímého úplatkářství dle

§ 162 TrZ. Ustanovení o účinné lítosti dle § 163b TrZ má dopad na trestný čin účasti na zločinném spolčení dle § 163a Trz. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 214 TrZ se užije ve vztahu k pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 TrZ, pokud pachatel svou povinnost dodatečně splní dříve, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, za předpokladu, že trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. Smyslem ustanovení § 214 TrZ je přimět pachatele k splnění zákonné povinnosti vyživovat a zaopatřovat jiného. J.Z. dlužil na výživném pro svoji nezletilou dceru A.Z. celkem 45.000 Kč. Když soud I. stupně skončil dokazování v této věci, J.Z. předložil soudu doklad o tom, že na účet bývalé manželky složil dlužnou částku. Spáchaný trestný čin dle § 213 TrZ neměl pro dceru J.Z. trvale nepříznivé následky, protože peníze na chybějící výživné zapůjčovali prarodiče nezletilé A.Z. Proto došlo k zániku trestnosti činu. V případě, že by nezletilá A.Z. vzhledem k nedostatku finančních prostředků v důsledku neplacení výživného otcem J.Z. trpěla trvale nepříznivými následky na zdraví, což by doložil znalecký posudek, soud by zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 214 TrZ ani po úhradě dlužného výživného neužil a uznal by obžalovaného J.Z. vinným z trestného činu dle § 213 TrZ a uložil by mu odpovídající trest v rámci trestní sazby. Pokud pachatel je trestně odpovědný pro trestný čin dle § 147 TrZ, tedy je zjištěno, že se dopustil neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, lze následně užít zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 147a TrZ. Dle něj trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 TrZ zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 147a TrZ má pod slibem beztrestnosti přimět pachatele trestného činu dle § 147 TrZ, aby dodatečně splnil svoji povinnost a dodatečně odvedl daň, nebo pojistné na sociální zabezpečení apod. Zvláštní případ účinné lítosti u provinění mladistvých je obsažen v § 7 ZSM. Trestnost činu, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky, b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a c) čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost. 9.4. Promlčení trestního stíhání Při promlčení trestního stíhání zaniká trestnost činu uplynutím doby stanovené zákonem. Ustanovení o promlčení se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a TZ (§ 67 TrZ). Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb. , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři léta u ostatních trestných činů (§ 67 odst. 1 TrZ). Plynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Je tomu tak z hlediska generální prevence, protože nebezpečnost činu se zmenšuje, tak

z hlediska prevence individuální prevence. U pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se lze domnívat, že se v průběhu promlčecí doby napravil, a proto mu není třeba ukládat trest. Trestnost zaniká uplynutím promlčecí doby, která je odstupňována podle závažnosti trestného činu vyjádřené druhem a výší trestu v sazbě na daný trestný čin. Promlčecí doba činí tři, pět, dvanáct nebo dvacet let. U provinění mladistvých činí promlčecí doba tři, pět a deset let (§ 8 odst. 1 ZSM), přičemž určující je trestní sazba uvedená v trestním zákoně, tedy nikoli snížená podle § 31 ZSM. Je-li spáchán trestný čin pachatelem, který byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečený recidivista, vychází se z horní hranice trestu odnětí svobody zvýšené podle § 42 TrZ. Shodným způsobem je třeba postupovat i v případě pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení (§ 44 TrZ). Promlčecí doba počíná běžet od spáchání trestného činu. Rozhodující je doba ukončení jednání. Promlčecí doba počíná běžet následujícího dne po tom, kdy nastala událost významná pro její začátek (§ 89 odst. 15 TrZ). Tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, začíná promlčecí doba plynout až od účinku nebo těžšího účinku (např. u vraždy počíná promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy nastala smrt člověka). Dopustí-li se pachatel dvou nebo několika trestných činů, probíhá promlčení doba u každého z nich samostatně, takže některý může být promlčen, jiný však nikoli. Na prodloužení promlčecí doby působí některé okolnosti, které způsobují a) stavení promlčecí doby nebo b) přerušení promlčení. a) Stavení promlčení trestního stíhání znamená, že je tu překážka, pro kterou promlčení neběží, a doba, která plyne při stavení promlčení, se do promlčecí doby nezapočítává. Po odpadnutí překážky promlčecí doba pokračuje. Do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, doba, po kterou se zdržoval v cizině (nerozlišuje se mezi pobytem oprávněným či neoprávněným), a zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání. Promlčecí doba při podmíněném zastavení trestního stíhání neběží od právní moci usnesení a podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 67a odst. 2 TrZ). Za zákonnou překážkou se považuje překážka stanovená v zákoně. Takovou překážkou je např. diplomatická imunita (§ 10 odst. 1 TrŘ) nebo přerušení trestního stíhání pro duševní chorobu obviněného (§ 173 odst. 1 písm. c/ TrŘ), okolnost, že o skutku bylo pravomocně rozhodnuto, neboť o takové věci nelze znovu jednat, pokud nebylo pravomocné rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno /zásada „ne bis in idem“ § 11 odst. 1 písm. f), g), h) TrŘ/. b) Přerušení promlčení spočívá v tom, že promlčecí doba, která uběhla ztrácí z hlediska promlčení význam. Při přerušení promlčení začne běžet nová promlčecí doba. Promlčení trestního stíhání se přerušuje: a) sdělením obvinění pro skutek, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější (§ 67 odst. 3 TrZ). Za úkony směřující k trestnímu stíhání se považuje předvolání obviněného k výslechu, zastavení trestního stíhání proti obviněnému, postoupení věci příslušnému soudu, které učiní soud v předběžném projednání obžaloby nebo v hlavním líčení, usnesení o odnětí a přikázání věci, opatření k vypátrání pobytu apod.

Novým trestným činem, který přerušuje promlčení, je jakýkoli další trestný čin spáchaný v promlčecí době, na který je stanoven trest stejný nebo přísnější. Zvláštní ustanovení o promlčení trestního stíhání obsahuje zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Vyloučení promlčení, neboli výjimky z jinak obecně platného institutu promlčení upravuje ustanovení § 67a TrZ a zákon č. 184/1964 Sb. Zákon č. 184/1964 Sb. vyloučil promlčení nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů válečnými zločinci nebo jejich pomahači v období od 21.5.1938 do 31.12.1946, které jsou zároveň trestnými činy podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. i podle zákonů platných v době jejich spáchání a zákonů pozdějších, pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9.května 1965 nebo později. Zákon se tedy netýká činů méně závažných, které k tomuto dni byly již promlčeny. Poté co Česká republika přistoupila k mezinárodní Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, bylo do trestního zákona vloženo novelou trestního zákona (zákonem č. 148/1969 Sb.) nové ustanovení § 67a TrZ, které vymezuje trestné činy, jež jsou nepromlčitelné. Jde o zločiny proti míru, válečné zločiny v užším slova smyslu (tj. hrubá porušení pravidel vedení války ve smyslu Haagských a Ženevských úmluv) a zločiny proti lidskosti. Z promlčení jsou vyloučeny trestné činy uvedené v § 67a písm. a) a písm. c) TrZ bez další podmínky. Trestné činy uvedené v § 67a písm. b) jsou vyloučeny z promlčení za podmínky, že zároveň zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Podle § 67a písm. d) nezaniká trestnost jiných trestných činů, spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami prvního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.

10. Pojem a účel trestu 10.1. Pojem trestu Trest je jedním z prostředků státního donucení, který používá stát při plnění svých funkcí, a to vedle prostředků ekonomických, polických a dalších. Trest je jedním z právních následků spojených se spácháním trestného činu. Není však právním následkem jediným ani nutným, a proto trest nemusí následovat vždy po spáchání každého trestného činu. Vedle trestu nebo místo trestu může být právním následkem spáchaného trestného činu zejména ochranné opatření, povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem apod. České trestní právo vychází z názoru, že trestní represe má působit jen takovou újmu, jakou vyžaduje účel trestu. K uložení trestu soudem dochází pouze v případě, kdy byl trestný čin a jeho pachatel odhalen, jde o pachatele trestně odpovědného, nedošlo k zániku trestnosti činu a trestu, proběhlo trestní stíhání pachatele a příslušný soud v trestním řízení pravomocně rozhodl o uložení trestu, přičemž neupustil od potrestání. Kromě trestněprávních následků spáchaného trestného činu může dojít i k následkům netrestním (např. ke ztrátě zaměstnání vyplývající ze ztráty vyžadované bezúhonnosti vázané na neodsouzení za trestný čin, resp. a určitý trestný čin nebo k určitému trestu).

Trestem se působí pachateli trestného činu určitá újma. Jde tu o citelné zásady do občanských práv (např. újmy na svobodě, cti, újmy majetkové apod). Pachatele i ostatní členy společnosti mají odvracet od páchání trestných činů: a) pohrůžka trestem b) ukládání trestu c) výkon trestu a) pohrůžka trestem Trestní zákon stanoví ve svých skutkových podstatách, která jednání považuje za nežádoucí a společnosti škodlivá a jaká újma v podobě trestu může nastat po jejich spáchání. V tom spočívá pohrůžka trestem. Stupnice druhů trestu a trestních sazeb za jednotlivé trestné činy současně vyjadřují úsudek o stupni zavržitelnosti jednotlivých činů. Tím plní trestní zákon preventivně-výchovnou funkci. b) ukládání trestu K ukládání trestů soudem dochází po splnění výše uvedených podmínek, a to v případě, že nepostačila pohrůžka trestem. České trestní právo je při ukládání trestů ovládáno zásadami humanismu, zákonnosti trestu, jeho individualizace, personálnosti a proporcionality, což má vyústit v uložení spravedlivého trestu. Tresty stanovené v trestním zákoně mohou za spáchané trestné činy ukládat pouze soudy, a to po řádně uskutečněném trestním řízení (čl. 39, čl. 40 LPS a § 1 TrŘ). Tresty nemohou ukládat jiné orgány státu. c) výkon trestu Bezprostřední realizací účelu trestního zákona a trestu je výkon trestu. Obsahem trestu, který pachatel vykonává je určitá újma na jinak chráněných občanských právech a svobodách pachatele trestného činu (např. na osobní svobodě, na majetku, na cti atd.). Trestní právo chrání pouze nejvýznamnější společenské vztahy a zájmy před nejzávažnějšími zásahy do nich. Proto jsou i újmy způsobené trestními sankcemi zpravidla nejcitelnější. Samotná újma však není cílem nebo smyslem trestu. Je pouze nezbytným prostředkem pro dosažení účelu trestu a trestního zákona (§ 1 TrZ, § 23 odst. 1 TrZ). Pohrůžka trestem, ukládání trestu a výkon trestu jsou v našem trestním právu založené na zásadách humanismu. Vychází proto z názoru, že trestní represe musí být rozumná a má působit újmu, jen pokud to vyžaduje splnění účelu trestu. Tedy újma v trestu obsažená nemá převyšovat nezbytně nutnou potřebu ochrany společnosti. Proto má být všude, kde je to možné, použito takových opatření, která nejsou spojena se ztrátou svobody. V souladu s tím jsou podle Listiny zakázány kruté, nelidské nebo ponižující tresty (čl. 7 odst. 2) a podle trestního zákona výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost (§ 23 odst. 2 TrZ). Trest je opatřením státního donucení, které jménem státu ukládají v závěru trestního řízení k tomu povolané soudy (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestem nejsou jiná opatření ukládaná soudy nebo dalšími orgány, i když jsou trestům podobné. Za trest nepovažujeme opatření disciplinární, ani sankce ukládané v průběhu trestního řízení, nikoliv však za trestný čin (např. pořádková pokuta či jiné opatření podle § 66 TrŘ), odnětí různých oprávnění administrativní cestou apod. Za trest nepovažujeme ani sankce ukládané za přestupky podle ustanovení § 11 PřesZ (pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci), ani sankce ukládané za jiné správní delikty. Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (nulla poena sine lege, tzn. není vina bez zákona – čl. 39 Listiny). Trest je tedy právním následkem trestného činu a musí být přiměřený především nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 31 odst. 1 TZ). Trest může bezprostředně postihnout jen pachatele trestného činu. Trestem není újma, která bezprostředně postihuje jiné osoby než pachatele trestného činu. Např. zabrání věci, jež nenáleží pachateli je podle § 73 TrZ ochranným opatřením.

Ukládání spravedlivého trestu každému pachateli trestného činu má přispívat k vytváření atmosféry, které je nepříznivá pro další páchání trestných činů. V trestu je totiž obsaženo i negativní hodnocení trestného činu a jeho pachatele, společenské odsouzení činu a jeho pachatele. Ochranné opatření na rozdíl od trestu toto negativní hodnocení pachatele a jeho činu neobsahuje. Právní prostředky k dosažení účelu trestního zákona jsou: - tresty - ochranná opatření - upuštění od potrestání Trest v českém trestním právu je tedy opatřením státního donucení, ukládaným jménem státu k tomu povolanými soudy v trestním řízení, jímž se působí určitá újma za spáchaný trestný čin jeho pachateli; trestem se tak vyslovuje společenské odsouzení činu a jeho pachatele. Trest v trestním právu České republiky lze tedy charakterizovat jako specifický, zákonem stanovený a státem vynutitelný následek spáchaného trestného činu, který ukládají soudy v trestním řízení a který obsahuje negativní hodnocení trestného činu a jeho pachatele a působí pachateli určitou újmu, jejímž prostřednictvím se sleduje splnění účelu trestu a trestního zákona. Trest je zvláštním druhem právní sankce, která je stanovena v rámci trestní odpovědnosti za naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. Zásadní změnu v sankcionování mladistvých přinesl zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (účinný od 1.1.2004). Mladistvým lze za spáchání provinění uložit jako sankci (§ 2 písm. d/, § 6 ZSM) - výchovná opatření (dohled probačního úředníka, probační program § 16, § 17 ZSM, - výchovné povinnosti (§ 18 ZSM) - výchovná omezení (§ 19 ZSM) - napomenutí s výstrahou (§ 20 ZSM) - ochranná opatření (ochranné léčení dle § 72 TrZ, zabrání věci dle § 73 TrZ a ochrannou výchovu dle § 22 a § 23 ZSM) - trestní opatření (obecně prospěšné práce - § 26 odst. 1 ZSM, § 45 a § 45a TrZ, peněžité opatření - § 27 ZSM, § 53 a § 54 odst. 1, 2 TrZ, peněžité opatření s podmíněných odkladem výkonu - § 28 až § 30 ZSM, propadnutí věci - § 55 a § 56 TrZ, zákaz činnosti - § 26 odst. 2 ZSM, § 49 a § 50 TrZ, vyhoštění - § 26 odst. 3 ZSM a § 57 TrZ, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení) - § 33 ZSM, § 58 až § 60 TrZ, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem - § 33 ZSM, § 60a a § 60b TrZ a odnětí svobody nepodmíněné - § 31 a § 32 ZSM, § 39 a násl. TrZ/. U mladistvého lze též upustit od uložení trestního opatření (§ 11 až § 13 ZSM) nebo podmíněně upustit od uložení trestního opatření (§ 14 ZSM). Za čin není trestně odpovědný mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. V takovém případě nelze mladistvému ukládat zmíněná opatření, ale za čin jinak trestný může být mladistvému a stejně tak dítěti mladšímu 15 let uloženo jen některé ze zvláštních opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče nebo ochranná výchova (§ 93 ZSM). V trestním právu není trest sám o sobě účelem, a proto nepředstavuje odplatu za spáchaný trestný čin. Individuální prevence, tedy výchova pachatele k tomu, aby vedl řádný život, představuje značně náročný a v praxi ne vždy realizovatelný účinek trestu. Výchovný vliv může mít už samotná represivní funkce trestu, pokud v důsledku jejího splnění si pachatel uvědomí

škodlivost dalšího páchání trestné činnosti, dokáže změnit svoje negativní postoje k zájmům chráněným zákonem a je schopen napříště respektovat platný právní řád. Samotné zabránění v páchání trestné činnosti represivní složkou trestu však mnohdy nestačí k zamezení dalšího páchání trestných činů pachatelem, zejména když je působení trestu pouze dočasné a nevede k tomu vždy ani obava před trestem a trestním postihem. Proto je využívána přímo výchovná složka některých trestů, např. v podobě podmíněného odsouzení, podmíněného odsouzení s dohledem, podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu, dále výchovné činnosti s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích, účasti zájmových sdružení při výkonu některých trestů atd. Výchovné působení na pachatele trestných činů představuje složitou činnost, která usiluje zejména o odstranění negativních, kriminogenních faktorů (příčin a okolností vedoucích k páchání trestné činnosti a ovlivňujících vznik a vývoj kriminality) a rysů v osobnosti pachatele a ve společenských vztazích, v nichž žije tak, aby pachatel nebyl pouze objektem výchovného vlivu, ale i jeho aktivním účastníkem. Trest je jedním z prostředků výchovného působení na pachatele. Kriminogenní defekty jeho osobnosti mohou být trvale odstraněny pouze rozvojem pozitivních prvků pachatelovy osobnosti a jeho sociálně užitečných svazků, posilováním jeho pozitivních vlastností, zvyků, návyků, usměrňováním či podporou jeho zájmů. Trest a trestní právo vůbec nelze považovat za všelék k odstraňování negativních jevů. Ideálem je, aby se na výchovném působení na pachatele podílely vedle trestů i další preventivní a výchovné prostředky a instituce, jež by vhodně doplňovaly, případně dovršovaly účinky trestní represe a prevence, vy vytvořily tak ucelený a funkční výchovný systém. Proto se usiluje o vytvoření systému působení na osoby, které se vracejí z výkonu trestu odnětí svobody do běžného života (postpenitenciární péče). Základním účelem trestních opatření u mladistvého je zabezpečení výchovného vlivu na mladistvého pachatele a jeho ochrana před škodlivými vlivy jsou (§ 9 odst. 1 a § 24 odst. 2 ZSM). Generální prevence, tedy výchovné působení trestu na ostatní (jiné) členy společnosti, se má podle našeho trestního zákona uskutečňovat prostřednictvím prevence individuální. Zabrání-li se trestem pachateli v další trestné činnosti, dává se tím nepochybně najevo i ostatním členům společnosti, jaké chování je nežádoucí, proti čemu je namířen trestní zákon, a tak lze ovlivňovat také jejich pozitivní hodnotovou orientaci. Trest musí působit na společenské okolí pachatele, protože i pachatel působí trestným činem na své společenské okolí. Spravedlivý a včas uložený trest je schopen působit na ostatní občany tak, aby varoval před pácháním trestných činů, přesvědčil o neodvratnosti trestu a o jeho negativních důsledcích, posiloval pocit právní jistoty a představy o autoritě právních norem. Předpokladem dosažení generálně preventivního účinku trestu je též přiměřená publicita výsledků trestního řízení. V rámci generální prevence působí trest na ostatní členy společnosti pouze svými účinky psychickými, nikoliv fyzickými, které mohou postihnout výlučně pachatele trestného činu. Trestní zákon vychází z jednoty individuální a generální prevence, přičemž obě složky se vzájemně ovlivňují. Vhodné individuálně preventivní působení trestu, jeho spravedlivost, adekvátnost a neodvratnost podmiňují i správnou funkci generálně preventivní, která zpětně rovněž pozitivně umocňuje prevenci individuální. Disproporce ve vzájemném vztahu mezi generální a individuální prevencí pak mohou vést k nedostatečnému výchovnému působení trestu, když uložený trest nepovažuje za spravedlivý ani společnost, ale ani pachatel, a to ať již jde o trest příliš shovívavý na jedné straně nebo přehnaně přísný na straně druhé. Negativním projevem nesprávného poměru mezi generální a individuální prevencí je tzv. exemplární trestání spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem

uloženým pachateli. Exemplární (výstražné) trestání je důsledkem porušení vyváženého vztahu mezi prevencí a represí a neodůvodněného nadhodnocení trestní represe na úkor prevence. Vzájemný poměr mezi trestní represí a prevencí vychází ze zásady pomocné úlohy trestní represe. To znamená, že k dosažení účelu trestu dle § 23 TrZ má vést jen taková míra trestní represe, která je nutná s ohledem na společenskou nebezpečnost spáchaného trestného činu a hodnocení jeho pachatele a která ještě povede ke splnění účelu trestu. Výchovný účinek trestu není přímo úměrný intenzitě represe. Neplatí však, že trest je tím výchovnější, čím je mírnější. Optimální míra represe závisí na konkrétních okolnostech každého případu, příliš mírný i příliš přísný trest nepůsobí výchovně, ale spíše demoralizuje. Jednotlivé druhy trestů nelze odlišovat na výchovné a represivní. Každý z trestů obsažených v trestním zákoně obsahuje prvky represivní i výchovné, přičemž jejichž konkrétní poměr může soud měnit jednak výměrou trestu a jednak kombinací různých druhů trestů. 10.2. Účel trestu Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti (§ 23 odst. 1 TrZ). Hlediska účelu trestu uvedená v ustanovení § 23 TrZ tvoří jednotu, a proto se musí vzájemně doplňovat a podmiňovat. Závěr soudu o možnosti nápravy pachatele musí proto být vždy v plném souladu s ochranou, kterou soud uloženým trestem poskytuje zájmům společnosti, státu, právnických a fyzických osob před útoky pachatelů trestných činů, a s výchovným působením na ostatní členy společnosti. Není možné, aby soud otázku možnosti nápravy pachatele řešil jen z hlediska jeho osoby nebo zcela jen z hlediska některé skutečnosti svědčící v jeho prospěch či neprospěch a ostatní hlediska obsažená v ustanovení § 23 TrZ přehlížel, případně jejich význam snižoval. Se splněním účelu trestu úzce souvisí otázka spravedlivosti a zákonnosti trestu. Spravedlnost trestu bezprostředně souvisí s účelem trestu. Účel trestu může být splněn, jen tehdy bude-li uložený trest spravedlivý, tedy pokud bude sledovat pouze zákonný cíl spočívající v ochraně společnosti před trestnými činy, pokud budou druh a výměra trestu adekvátní společenské nebezpečnosti a ostatním okolnostem spáchaného trestného činu a osobě jeho pachatele (§ 31 až § 34 TrZ o výměře trestu) a bude-li trest neodvratný. Zákonnost trestu ve vztahu k jeho účelu se projevuje tím, že soud při volbě druhu trestu a stanovení jeho výměry musí vždy brát zřetel také na účel trestu, který je zákonným hlediskem při ukládání trestu. Znamená to, že trestem je možno sledovat jen účel trestu uvedený v § 23 odst. 1 TrZ, který ovlivňuje výběr druhu trestu a jeho výměry jen v hranicích vymezených ostatními ustanoveními trestního zákona. Soud nemůže vybočit z hranic takto určených s odůvodněním, že to vyžaduje účel trestu. Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost (§ 23 odst. 2 TrZ). V tom se projevuje zásada humanity trestního práva a trestání, jež souvisí také se zásadou pomocné úlohy trestní represe. Účelem trestu není, aby pachateli bylo způsobeno zbytečné utrpení a aby byla ponížena jeho lidská důstojnost. Ani uložením přísného trestu se nesmí sledovat ponížení lidské důstojnosti. Přípustný není ani lidskou důstojnost ponižující způsob výkonu trestu. To je důsledkem uplatnění zásady vyjádřené v čl. 1 odst. 1 LPS, podle níž „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech“. Podle čl. 7 odst. 2 LPS pak platí, že „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu jednání nebo trestu“. Ochrana lidské důstojnosti je zajištěna i v mezinárodních úmluvách o ochraně základních lidských práv a svobod, jimiž je Česká republika vázána. Jsou to zejména Mezinárodní pakt o občanských

a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a protokoly k ní vydané (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 9/1996 Sb.). Zákaz ponížení lidské důstojnosti formulovaný v § 23 odst. 2 TrZ se netýká jen výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž jakéhokoliv druhu trestu uvedeného v § 27 TrZ. Nic na tom nemění skutečnost, že právě u trestu odnětí svobody, jehož výkon zasahuje do nejširšího okruhu práv a svobod, má uvedený zákaz ponižování lidské důstojnosti největší význam. S odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody se musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, aby se podporovaly takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem (§ 2 VýkTrOSv). Zvláštní postup při zajišťování ochrany odsouzených proti neoprávněnému násilí a ponižování lidské důstojnosti ve výkonu trestu odnětí svobody upravuje ustanovení § 35 ŘVTOS. Zákaz, podle něhož výkonem trestního opatření nesmí být ponížena lidská důstojnost, je výslovně formulován i u mladistvých (§ 24 odst. 2 ZSVM). Respektování osobnosti odsouzeného, zahrnující i neponižování jeho lidské důstojnosti, je zároveň nezbytným předpokladem úspěšné převýchovy a resocializace odsouzeného pachatele, protože smyslem trestu a jeho výkonu je, aby se pachatel opět zařadil do normálního života jako řádný občan. Nemůže jít o jeho vyřazení z občanské společnosti popřením osobnosti pachatele, jeho individuality a negací pozitivních osobnostních rysů. Je zakázáno ponižování lidské důstojnosti v jakékoli formě (§ 23 odst. 2 TrZ). Vyloučeno je proto - fyzické nebo psychické působení na pachatele - zpřísňování trestu nad rámec zákonných možností a způsobů - hrubé urážky či zesměšňování - jiné samoúčelné či svévolné jednání a hrubé a neslušné zacházení s odsouzenými. Systém trestů a způsob jejich výkonu zajišťuje ochranu lidské důstojnosti především. Proto trestní zákon obsahuje takové druhy trestů, které svou povahou nejsou zaměřeny k ponižování lidské důstojnosti, byť jinak mohou poměrně citelně zasahovat do základních práv a svobod člověka. Základním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a před jejich pachateli. Smysl existence a aplikace norem trestního práva je především v tom, aby nebyly páchány trestné činy vůbec nebo byly páchány v co nejmenší míře. Tento cíl má sledovat i trest, přičemž další jeho účinky, uvedené rovněž pod názvem § 23 jako „účel trestu“ vyjadřují prostředky k jeho dosažení a obsah trestu: zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, vychovat ho k vedení řádného života, a tím výchovně působit i na ostatní členy společnosti. Ochrana společnosti před pachateli trestných činů, včetně ochrany práv a svobod jednotlivých občanů, činí z trestu prostředek sebeochrany společnosti před trestnými činy. Trest ovšem nesmí být prostředkem k řešení jiných společenských problémů nebo nástrojem společenských přeměn (srov. ÚS 47/1998-n). Funkci ochrany společnosti plní trest a) proti pachateli trestného činu – zde se projevuje jednak represe (zabránění v trestné činnosti), jednak individuální prevence (výchova k řádnému životu), b) proti dalším občanům – potenciálním pachatelům, vůči nimž se projevuje moment generální prevence (výchovné působení trestu na ostatní členy společnosti). Účelem opatření ukládaných mladistvým za spáchané provinění je především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni

rozumového a mravního vývoje, k osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění (§ 9 odst. 1 ZSM). Účelem trestních opatření ukládaných mladistvým za spáchané provinění (§ 24 až § 33 ZSM) je pak také napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého (§ 24 odst. 2 ZSM), a to s přihlédnutím k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého. Trest může zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti: a) přímo tím, že mu fyzicky znemožní dopustit se určitého jednání nebo mu klade výrazné zábrany Trest odnětí svobody vede k podstatnému omezení volného pohybu a některých aktivit, trest zákazu činnosti znemožní nadále vykonávat povolání, zaměstnání, funkci nebo činnost, v nichž měl pachatel příležitost dopustit se určitého činu, trest vyhoštění a zákazu pobytu to znemožňuje ve vztahu k vymezenému území, trest propadnutí věci a peněžitý trest odnímají pachateli věcné a finanční prostředky k některým nežádoucím činnostem atd. b) nepřímo už samotnou existencí trestu v zákoně za určité jednání a obavou z jeho uložení a výkonu, vědomím jeho neodvratnosti nebo určitým specifickým způsobem výkonu některých trestů. Jde o tzv. psychické zábrany a působení, např. podmíněné odsouzení, popř. kombinované s působením přiměřených omezení a povinností nebo dohledu, vede ke zvýšenému dohledu nad chováním pachatele ve zkušební lhůtě, podobný cíl sleduje podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti či zákazu pobytu; uložení peněžitého trestu může vést též nepřímo k zanechání trestné činnosti, i když k ní pachatel nepotřebuje peníze; podobně může působit trest obecně prospěšných prací tím, že je vykonáván na veřejnosti; nepřímé působení na pachatele je charakteristické i pro podmíněné odsouzení s dohledem a pro podmíněné upuštění od potrestání s dohledem. 11. Druhy trestů 11.1. Systém trestů Zákonné vymezení druhů trestů, které je obsaženo v § 27 a násl. TrZ vytváří systém trestů. Je tomu tak proto, že kromě výčtu jednotlivých druhů trestů upravuje trestní zákon také jejich uspořádání (zpravidla podle závažnosti jednotlivých druhů trestných činů a podle zájmů, které trest postihuje) a vztahy mezi nimi. Systémem trestů se rozumí výčet jednotlivých druhů trestů, jejich uspořádání (podle závažnosti, podle zájmů, které trest postihuje) a vzájemné vztahy mezi nimi. Podle článku 39 Listiny může soud ukládat tresty jen na základě zákona. Proto jen zákon může stanovit druh trestu a podmínky jeho ukládání Za spáchané trestné činy může soud uložit pouze tyto tresty (§ 27 TrZ): a) odnětí svobody (§ 39 - § 39b TrZ) a) obecně prospěšné práce (§ 45 - § 45a TrZ) b) ztráta čestných titulů a vyznamenání (§ 46 TrZ) c) ztráta vojenské hodnosti (§ 47 - § 48 TrZ) d) zákaz činnosti (§ 49 - § 50 TrZ) e) propadnutí majetku (§ 51 – 52 TrZ) f) peněžitý trest (§ 53 – 54 TrZ) g) propadnutí věci (§ 55 – 56 TrZ) h) vyhoštění (§ 57 TrZ) i) zákaz pobytu (§ 57a TrZ)

Výjimečný trest: trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let trest odnětí svobody na doživotí Výjimečné tresty nejsou obsaženy v taxativním výčtu trestů obsaženém v § 27 TrZ, jsou samostatně uvedeny v § 29 TrZ a obsahují dva typy trestu odnětí svobody. Jak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, tak trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze za podmínek stanovených v § 29 TrZ. Výčet trestů uvedených v § 27 TrZ a § 29 TrZ je taxativní (úplný, vyčerpávající) a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Soudy tedy nemohou obžalovanému uložit žádný trest, který v citovaných ustanoveních není uveden. V českém trestním zákoně převažují tresty, které nejsou spojeny s odnětím svobody a s izolací pachatele od společnosti. Postupně se prosazuje úsilí o širší využívání trestů nespojených s odnětím svobody a dochází i k nahrazování trestu odnětí svobody těmito alternativami, i když ne v takové míře jak to zákon umožňuje. Systém trestů vychází ze zásady humanismu. Obsahuje pouze takové druhy trestů, které neponižují lidskou důstojnost (§ 23 odst. 2 TrZ, § 24 odst. 2 ZSVM). Zákaz ponižování lidské důstojnosti se týká výkonu jakéhokoliv druhu trestu, nikoliv jen trestu odnětí svobody, u něhož má největší význam. Proto trestní zákon obsahuje takové druhy trestů, které svojí povahou nejsou zaměřeny na ponižování lidské důstojnosti, i když mohou jinak citelně zasahovat do základních práv a svobod člověka. K prohloubení humanismu trestního zákona došlo při jeho novelizaci provedené zákonem č. 175/1990 Sb., kdy došlo ke zrušení trestu smrti a jeho nahrazení humánnějšími formami výjimečného trestu, a to jednak trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí (§ 29 TrZ). Výrazem humanizace, tedy tendence po ukládání trestů nespojených s odnětím svobody, je také zavedení trestu obecně prospěšných prací (§ 45 odst. 1 TrZ) jako alternativy k trestu odnětí svobody. Alternativou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody může být také podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 60a, § 60b TrZ). Obdobný účel plní i zavedení prvků probace, a to jak u podmíněného odsouzení, tak u dalších trestů a institutů. Z hlediska časové působnosti trestu lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, tedy kdy soud vyhlašuje odsuzující rozsudek (§ 16 odst. 2 TrZ, § 128 TrZ). Novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. byl s účinností od 1.7.1990 zrušen trest smrti, který byl nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí. Pokud by soud kdykoliv po tomto datu uložil obžalovanému trest smrti bylo by to v rozporu se zákonem, protože výjimečným trestem se dle § 29 odst. 1 TrZ rozumí trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let a trest odnětí svobody na doživotí. Výrazem tendence po ukládání trestů nespojených s odnětím svobody je mj. vytvoření trestu obecně prospěšných prací zákonem, č. 152/1995 Sb., který je alternativou k uložení trestu odnětí svobody. S alternativami trestů odnětí svobody úzce souvisí problematika alternativ soudního trestání vůbec. Jde o tendence řešit trestní případ, pokud to okolnosti, osobnost pachatele a přístup poškozeného dovolí, neformální mimotrestní cestou. Jedná se o tzv. odklon od řádného trestního řízení zejména ve formě podmíněného zastavení trestního řízení, podmíněného přerušení trestního stíhání, narovnání atd. V takových případech jsou pachateli místo trestů ukládány různé pokyny a omezení, např. povinnost navštěvovat sociálního pracovníka a dbát jeho pokynů, vyvarovat se určitých forem chování, účastnit se veřejně prospěšných prací,

vyrovnat se s poškozeným, účastnit se vybraných kurzů k k osvojení potřebných dovedností apod. Pokud podmínky odklonu trestního řízení nejsou dodrženy, v trestním stíhání se pokračuje nebo je znovu zahájeno. Odlišuje se: 1) Odklon k mimosoudnímu řešení deliktu jiným orgánem než soudem a postupem mimo trestní řízení (odklon v širším smyslu) 2) Odklon od standardního postupu trestního řízení a jeho ukončení sice v rámci trestního řízení, ale jiným opatřením než trestněprávní sankcí (odklon v užším smyslu). Účelem odklonů je především možnost účinnějšího řešení určitého typu kriminality uplatněním jiných prostředků a postupů vůči některým pachatelům, což zároveň umožňuje rychlejší, jednodušší a efektivnější reakci na trestný čin pachatele, posílení práv poškozeného, odbřemenění soudů od vyřizování méně závažných případů a možnost soustředit se na soudní projednání závažnější trestné činnosti. Odklony od řádného trestního řízení v českém trestním právu: • Podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 a § 308 TrŘ) zakotvené v trestním řádu novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. • Narovnání, spojené se zastavením trestního stíhání (§ 309 až § 314 TrŘ), vytvořené novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 152/1995 Sb. • Upuštění od potrestání (§ 24, § 25 TrZ). • Podmíněné upuštění od potrestání s dohledem (§ 26 - § 26b TrZ) doplněné v trestním zákonu novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. je další alternativou k potrestání pachatele za současného působení probačních prvků. • Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g a § 179h TrŘ) zavedla novela trestního řádu provedená zákonem č. 283/2004 Sb. Kromě toho zákon o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb. s účinností od 1.1.2004 zavedl u mladistvých další možnosti odklonů od řádného trestního řízení: • Upuštění od potrestání podle § 11 a § 12 ZSM. • Podmíněného upuštění od potrestání podle § 14 ZSM. • Uložení peněžitého opatření s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 28 až § 30 ZSM. • Odstoupení od trestního stíhání podle § 70 ZSM. Z hlediska výchovného účelu trestu není vhodné ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody těm pachatelům, u nichž je zřejmý nižší stupeň jejich narušení. U nich přináší uložení a nařízení výkonu trestu ve věznici řadu negativních dopadů. Prvním z nich je skutečnost, že tito méně narušení pachatelé jsou vytrženi ze svého přirozeného sociálního prostředí, dalším pak fakt, že dochází k narušení jejich sociálně užitečných svazků, které jsou nahrazeny nebezpečím záporného vlivu více narušených osob. U méně narušených osob, které spáchaly trestné činy nižší společenské nebezpečnosti může soud uložit nejen nepodmíněný či podmíněný trest odnětí svobody, nýbrž i některou z výše uvedených alternativ k trestu odnětí svobody. Soudy začínají postupně častěji ukládat podmíněné odsouzení s dohledem, na němž se podílí Probační a mediační služba, která však potřebuje výrazně lepší personální a materiální zabezpečení, než jaké existuje v současnosti. I tyto problémy odrazují mnohé soudy od častějšího ukládání podmíněného odsouzení s dohledem. Systém trestů musí splňovat řadu požadavků, aby byl schopen zajistit realizaci účelu trestu i trestního zákona. Proto má zahrnovat co největší počet druhů trestů různé intenzity, a to proto, aby bylo možné trest co nejvíce individualizovat ve vztahu k narušenosti i stupni společenské nebezpečnosti konkrétního pachatele a jím spáchanému činu. Systém trestů má mít co největší možnosti odstupňování délky trvání trestů a jejich intenzity, stejně jako režimu výkonu jednotlivých trestů. V zájmu zabezpečení rovnosti před zákonem má újma obsažena 60

v jednotlivých trestech postihovat každého odsouzeného pachatele trestného činu. Uložené újmy se mají co nejvíc omezit na osobu pachatele. Problémem je zabezpečit, aby se uložené tresty co nejméně dotýkaly rodinných příslušníků odsouzeného pachatele. V případě uložení trestu odnětí svobody odsouzenému muži dochází k určitému nepříznivému dopadu na jeho rodinu. To pociťuje zejména jeho manželku, na níž přechází řada povinností nad rámec těch, jež dosud plnila. Obdobně tento dopad pociťují i děti odsouzeného, jež se do určitého věku nepříznivě vyrovnávají s odloučením odsouzeného otce od rodiny. Tresty mají být napravitelné a odčinitelné (reparabilní), i když jsou pravomocné a vykonatelné, a to pro případ justičního omylu, které nelze nikdy zcela vyloučit. Nemožnosti napravení vykonaného trestu smrti, byla nejvýznamnějším argumentem pro nahrazení trestu smrti trestem odnětín svobody na doživotí. Vykonání trestu, a to i trestu odnětí svobody nemá být pro pachatele překážkou, aby se po jeho výkonu zařadil do normálního občanského života. I to je však nesnadné zabezpečit. V ČR je již několik let cca desetiprocentní nezaměstnanost, které postihuje i kvalifikované, bezúhonné a netrestané občany. Vzhledem k tomu není snadné zabezpečit práci mnohdy nekvalifikovaným recidivistům vracejícím se z výkonu trestu Podle obsahu se rozlišují tresty na - výchovné to jsou ty tresty, u nichž je prvek donucení (represe) je omezen a výrazně se místo něj uplatní prvek výchovný (např. podmíněné odsouzení, podmíněné odsouzení s dohledem) a - represivní - uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody Vzhledem k tomu, že každý trest má působit na odsouzeného výchovně a v každém trestu je obsažena také určitá míra represe nebo alespoň pohrůžka represí, je toto rozlišování trestů na výchovné a represivní nepřesné a tudíž diskusní. Přesto je hojně užívány v praxi. V teorii i praxi se rozlišují tresty hlavní a tresty vedlejší. Tresty hlavní mohou být ukládány samostatně, nezávisle na ostatních druzích trestů. Hlavními tresty jsou všechny tresty uvedené v § 27 TrZ, kromě trestu ztráty čestných titulů a vyznamenání a trestu ztráty vojenské hodnosti. Tresty vedlejší jsou jen doplňkem některého trestu hlavního a pouze spolu s ním mohou být uloženy. Vedlejšími tresty, tedy tresty které nemohou být uloženy samostatně jsou jen trest ztráty čestných titulů a vyznamenání a trest ztráty vojenské hodnosti. Pokud soud vynese odsuzující rozsudek a nerozhodne se upustit od potrestání obžalovaného či neuloží-li mu trestu, musí mu uložit některý z hlavních druhů trestů. Může také uložit i více hlavních trestů vedle sebe, pokud to nevylučuje zákon nebo povaha věci. Obsah a podmínky ukládání a výkonu jednotlivých druhů trestů jsou upraveny v ustanoveních § 39 až § 64 TrZ, v § 320 až § 350h TrŘ. Detailní úprava je pak obsažena v § 37 až § 40 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (JŘS) a v § 53 až § 87 Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 1/2002 SIS, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění novely. Mladistvému pachateli může soud za spáchané provinění uložit jen sankce podle zvláštního zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Jde o výchovná opatření podle § 15 až § 20 ZSM, ochranná opatření podle § 21 až § 23 ZSM (ochranné léčení a zabrání věci ukládané podle § 72 a § 73 TrZ, ochranná výchova ukládaná podle § 22 a 23 ZSM) a trestní opatření podle § 24 až § 33 ZSM. U trestních opatření se uplatňuje subsidiarita vůči ostatním opatřením vyjádřená v ustanovení § 3 odst. 2 ZSM, podle něhož trestní opatření lze použít pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Trestní opatření, která může soud pro mládež uložit mladistvému za spáchané provinění jsou: a) obecně prospěšné práce, b) peněžité opatření, c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění, g) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), h) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, i) odnětí svobody nepodmíněné (§ 24 odst. 1 ZSM). Pouze mladistvému lze uložit peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu (§ 28 až § 30 ZSM), které není obsaženo v trestním zákoně. Mladistvému nelze uložit trestní opatření odpovídající trestům ztráty čestných titulů a vyznamenání (§ 46 TrZ), ztráty vojenské hodnosti (§ 47 a § 48 TrZ), propadnutí majetku (§ 51 a § 52 TrZ) a zákazu pobytu (§ 57a TrZ). Při ukládání většiny trestních opatření mladistvému zákon o soudnictví ve věcech mládeže odkazuje na podmínky stanovené trestním zákonem, které však modifikuje zejména co do výměry příslušného druhu trestního opatření nebo některých předpokladů pro jejich uložení. To platí pro obecně prospěšné práce (§ 26 odst. 3 ZSM), peněžité opatření (§ 27 ZSM), odnětí svobody (§ 31 ZSM) i podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem (§ 33 ZSM). Pouze u propadnutí věci neobsahuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže žádné odchylky, proto se postupuje podle § 55 TrZ. Pokud trestní zákon ve zvláštní části na některý trestný čin stanoví několik trestů, lze uložit každý trest samostatně nebo i více trestů vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 27 TrZ. Vyhoštění a zákaz pobytu lze uložit samostatně, i když tento zákon ve zvláštní části takový trest nestanoví. Nelze však uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku (§ 28 odst. 1 TrZ). Systém sankcí obsažených v trestním zákonu má být rozšířen o další sankce, které zejména ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody sníží zásahy do rodinných a pracovních vazeb odsouzených a zároveň si od společnosti vyžádají nižší náklady. V zahraničí se osvědčil - trest domácího vězení, jehož rozšíření umožňuje také elektronické sledování pohybu odsouzeného. - tzv. víkendové tresty, tedy tresty vykonávané ve dnech pracovního volna a mnohé další sankce. Tresty nepředstavují jedinou formu reakce na spáchaný trestný čin. Stejný účel mohou splnit s ohledem na konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele též hmotněprávní alternativy k potrestání. Trestní zákon upravuje alternativy k potrestání: - upuštění od potrestání (§ 24 TrZ) - upuštění od potrestání s dohledem (§ 26 TrZ) - upuštění od potrestání pachatele se zmenšenou příčetností, který si tento stav nepřivodil zaviněně vlivem návykové látky (§ 25 TrZ). Lze je využívat ve standardním trestním řízení za předpokladu, že soud uzná obžalovaného vinným trestným činem. V takovém případě soud uzná obžalovaného vinným ze spáchání trestného činu, z něhož byl obžalován, avšak buď mu neuloží žádný trest (§ 24 TrZ), nebo výrok o trestu podmíněně odloží za současného vyslovení dohledu, příp. i přiměřených omezení nebo povinností směřujících k tomu, aby pachatel vedl řádný život (§ 26 TrZ). U pachatele ve věku blízkém věku mladistvých může současně vyslovit výchovné opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Podmínkou pro upuštění od potrestání

pachatele jednajícího ve stavu zmenšené příčetnosti je nahrazení trestu ochranným léčením (§ 25 TrZ). Výchovná opatření, jež mohou soudy ukládat mladistvým při upuštění od trestního opatření nebo při podmíněném upuštění od trestního opatření jsou: • dohled probačního úředníka, • probační program, výchovné povinnosti, • výchovná omezení, • napomenutí s výstrahou (§ 15 ZSM). Výchovná opatření může soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce ukládat se souhlasem osoby, proti níž se řízení vede, již v průběhu trestního řízení, a to nejdéle do jeho pravomocného skončení. Odklony trestného řízení jsou dalším možným způsobem řešení trestních věcí. Zde dochází k modifikaci průběhu trestního řízení, které nekončí rozhodnutím o vině, příp. o trestu, ale formou zastavení, resp. podmíněného zastavení či přerušení trestního stíhání. Pachateli jsou místo trestů ukládány různé závazky, pokyny a omezení ( např. účastnit se vybraných kurzů k osvojení potřebných dovedností, navštěvovat sociálního pracovníka a dbát jeho pokynů, vyvarovat se určitých forem chování, účastnit se veřejně prospěšných prací, vyrovnat se s poškozeným). Jejich dodržení je podmínkou, že trestní stíhání nebude znovu zahájeno, resp. v něm nebude pokračováno. V trestním řádu jsou obsaženy tyto odklony trestního řízení: - podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307, 308 TrŘ) - narovnání (§ 309 až 314 TrŘ). Podmíněné zastavení trestního stíhání je spojeno s povinností pachatele nahradit způsobenou škodu, příp. dodržovat tzv. přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 307, 308 TrŘ). Narovnání je pak dohodou mezi obviněným a poškozeným vyžadující schválení soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem s procesními důsledky zastavení trestního stíhání. Základní podmínkou pro schválení narovnání je skutečnost, že obviněný zaplatil způsobenou škodu, příp. jinak odčinil újmu způsobenou trestným činem a současně přispěl odpovídající částkou na obecně prospěšné účely (§ 309 až 314 TŘ). Výklad trestů obsažených v systému trestů vychází nejčastěji z pořadí v jakém jsou tresty uvedeny v ustanovení § 27 TrZ: a) odnětí svobody, b) obecně prospěšné práce, c) ztrátu čestných titulů a vyznamenání, d) ztrátu vojenské hodnosti, e) zákaz činnosti,f) propadnutí majetku, g) peněžitý trest, h) propadnutí věci, ch) vyhoštění, i) zákaz pobytu. Toto pořadí trestů však lze označit spíše za tradičně uváděné, protože se v něm kombinuje řada kriterií. Trest odnětí svobody je dlouhodobě nejčastěji ukládaným trestem (v posledních letech je ukládám 65 až 70 % odsouzených) a druhým nejčastěji ukládaným trestem je trest obecně prospěšných prácí. Ten je v trestním zákoně teprve od roku 1996 a od roku 2002 je ukládán cca 20 % odsouzených. Ovšem další pořadí trestů uváděných v trestním zákoně nevychází z četnosti jejich ukládání. Trest ztráty čestných titulů a vyznamenání (ad. c), a trest ztráty vojenské hodnosti (ad. d), jsou ukládány jen ojediněle a navíc jde o vedlejší tresty, které nemohou být uloženy samostatně, nýbrž jen vedle trestů hlavních, jimiž jsou všechny další tresty uvedené v § 27 TrZ. Třetím nejčastěji ukládaným trestem je peněžitý trest, který je v posledních letech ukládán asi 5 % odsouzených. Všechny zbývající samostatné tresty ukládají soudy zbývajícím několika procentům odsouzených , v letech 2000 až 2005 jde pouze o cca 2 % odsouzených. Následující rozbor jednotlivých trestů nezačíná výkladem trestu odnětí svobody, nýbrž výkladem peněžitého trestu a trestu obecně prospěšných prací, jejichž uložení by mělo mít v současnosti i v budoucnosti u méně narušených pachatelů přednost. V zájmu podpůrnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody by se jevilo vhodným jeho rozebrání až v samotném

závěru. Přesto se z výukových důvodů zabývám souhrnně trestem odnětí svobody, a to jak nepodmíněným, tak podmíněným, stejně jako výjimečným trestem a následně podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody s dohledem. Teprve poté rozebírám další tresty. 11.2. Peněžitý trest Peněžitý trest je významnou alternativou k trestu odnětí svobody (§ 53 a 54 TrZ). Může nahradit zejména tresty odnětí svobody kratšího trvání. Je možné uložit jej za poměrně široký okruh trestných činů. K jeho výhodám patří jeho určitost, relativně snadný výkon a možnost odčerpání majetkového prospěchu pachatele, který není možno jinak postihnout. K jeho zřetelným nevýhodám patří závislost jeho citelnosti na majetkových poměrech pachatele a zejména pak fakt, že v mnoha případech peněžitý trest postihne i členy pachatelovy rodiny a také osoby, vůči nimž má pachatel závazky. Peněžitý trest ve výměře od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč může soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 53 odst. 1 TrZ). Mladistvému lze uložit trestní peněžité opatření ve výměře od 1.000 Kč do 500.000 Kč (§ 17 odst. 1 ZSM). Pro uložení tohoto trestu musí být současně splněny dvě podmínky. Především musí jít o úmyslný trestný čin a dále zde musí být zištný motiv činu. Hranice sazby peněžitého trestu nelze překročit ani snížit a to i u mladistvých a u zvláště nebezpečných recidivistů. Při stanovení výměry peněžitého trestu v tomto rámci od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč přihlíží soud ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele a z dalších hledisek uvedených v § 31 TrZ. Soud musí vycházet z osobních a majetkových poměrů pachatele. Je-li peněžitý trest ukládám cizinci, tak je vyměřen v české měně. Také v případě, že pachatel úmyslnou trestnou činností nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch, tedy bez splnění podmínek uvedených v § 53 odst. 1 TrZ, může soud uložit peněžitý trest. Může tak učinit pouze v případě, že a) trestní zákon uložení peněžitého trestu ve zvláštní části dovoluje, nebo pokud b) ukládá-li peněžitý trest za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, a vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnostem nápravy pachatele mu současně neuloží trest odnětí svobody (§ 53 odst. 2 TrZ). V obou případech zde uvedených může být peněžitý trest uložen samostatně nebo jako trest vedlejší, a to jak za úmyslné tak i za nedbalostní trestné činy. Peněžitý trest podle § 53 odst. 2 písm. b) TrZ může soud uložit pokud jde o trestný čin jehož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta (u mladistvého se vychází ze snížených hranic sazeb podle § 79 TrZ), a současně aby soud vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele neukládal trest odnětí svobody. Je tedy možné aby soud současně s peněžitým trestem uložit i některý jiný trest než trest odnětí svobody. Uložení trestu podle tohoto ustanovení povahou spáchaného trestného činu lze odůvodňovat v konkrétním případě nižším stupněm společenské nebezpečnosti činu. Uložení trestu podle tohoto ustanovení lze odůvodnit možnostmi nápravy pachatele vzhledem k dosavadní bezúhonnost pachatele a možnosti jeho nápravy bez uložení ještě jiného druhu trestu. Peněžitý trest jako samostatný trest může být uložen, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba (§ 53 odst. 3 TrZ). Toto ustanovení se týká všech případů ukládání peněžitého trestu, vyžaduje se však splnění přísné podmínky, že k dosažení účelu trestu není třeba uložit jakýkoliv jiný druh trestu (ne tedy jen trest odnětí svobody). Kromě povahy spáchaného trestného činu a možnosti

nápravy pachatele hodnotí soud i ostatní kritéria pro ukládání trestu stanovená v § 31 odst. TrZ. Soud může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách (§ 53 odst. 4 TrZ).. Soudu toto ustanovení umožňuje, aby přímo při ukládání peněžitého trestu rozhodl o jeho zaplacení ve splátkách. Praktické to bude zejména při ukládání vyšších peněžitých trestů. Zájmem je jednak usnadnění výkonu peněžitého trestu a také snaha co nejméně postihnout jiné osoby, ať již členy rodiny či věřitele odsouzeného. Soud v takovém případě stanoví přímo ve výroku rozsudku přiměřené měsíční splátky. I v případech kdy soud v rozsudku uložil peněžitý trest může předseda senátu na žádost odsouzeného z důležitých důvodů a) odložit výkon peněžitého trestu, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, nebo b) povolit splácení peněžitého trestu po částkách tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci (§ 342 odst. 1 TrŘ). Při výměře peněžitého trestu přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Vydobytá částka peněžitého trestu připadá státu (§ 54 odst. 1, 2 TrŘ). Hledisko osobních a majetkových poměrů pachatele, zdůrazněné výše, je součástí jednoho z kritérií rozhodných pro volbu druhu a výměry trestu podle § 31 odst. 1 TrZ a patří do širšího pojmu poměry pachatele. Je nepochybné, že osobní a majetkové poměry zásadním způsobem ovlivňují citelnost peněžitého trestu a nezřídka i možnost jeho uložení soudem a vykonání odsouzeným. Důležité je i to, zda je ukládán peněžitý trest jako trest jediný - samostatný, nebo vedle jiného druhu trestu. Pokud je ukládán vedle jiného druhu trestu je nutno přihlížet k tomu, o jaký druh trestu jde a v jaké výměře byl tento trest odsouzenému uložen. Osobními poměry pachatele se z hlediska ukládání peněžitého trestu rozumí zejména věk pachatele, rodinné poměry, zdravotní stav, povolání, pracovní kvalifikace, možnost pracovního uplatnění v dané době a místě atd. Majetkové poměry pachatele pak zahrnují veškeré pachatelovo jmění (aktiva a pasiva), jeho výdělkové poměry, tzn. zdroje, z nichž lze peněžitý trest realizovat. Kromě hodnoty a struktury majetku pachatele se zvažují také pachatelovy závazky, ať už se jedná o jeho vyživovací povinnost, povinnost k náhradě škody, splátky půjček a úvěrů či jiné závazky. Bez zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele nemůže soud dospět k závěru o dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu, k zodpovězení otázky zda vůbec jsou předpoklady pro uložení tohoto trestu ani ke správnému určení výměry peněžitého trestu. Peněžitý trest nelze uložit pokud by byl nedobytný. Proto musí soud při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu zjišťovat i závazky pachatele, především pak rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti k náhradě škody, protože plnění těchto povinností má zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu (§ 344 odst. 1 TrŘ). Proto peněžitý trest může být soudem uložen jen v takové výměře, v jaké je dobytný. Pokud je zřejmé, že vzhledem k osobním a majetkovým poměrům pachatele nelze očekávat zaplacení celého peněžitého trestu jedinou úhradou, potom může soud rozhodnout, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátek, jejichž výši stanoví. Tak může usnadnit vykonatelnost tohoto trestu (§ 53 odst. 4 TrŘ). Pro neuložení peněžitého trestu by však nestačila jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo neochota pachatele tak učinit. Pokud by peněžitý trest ve výměře, v jaké umožňují jeho uložení osobní a majetkové poměry pachatele, byl nepřiměřený ostatním hlediskům, zejména stupni nebezpečnosti činu pro společnost, uváží soud, zda není na místě uložení jiného druhu trestu, popřípadě i vedle peněžitého trestu. Závěr soudu o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o spolehlivé zjištění osobních, výdělkových a majetkových poměrů pachatele. Přitom musí soud uvážit nejen druh a hodnotu

majetku pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmů z kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiných příjmů, jakož i množství, druh a výši závazků pachatele. Jinak by mohlo dojít k uložení nedobytného peněžitého trestu. Pokud by se tak stalo, potom by od výkonu takového nedobytného peněžitého trestu muselo být upuštěno (§ 344 odst. 1 TrŘ). Peněžité opatření ukládané mladistvému je pojem, který nahrazuje pojem trest u plně trestně odpovědné osoby. Tam, kde trestní zákon používá pojem trestný čin, u mladistvého se jedná o provinění (§ 6 odst. 1 ZSM). Ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na dvě léta. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby (§ 54 odst. 3 TrŘ). Soud může od výkonu peněžitého trestu upustit pouze v případě, že by se pachatel v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit, nebo by výkonem trestu byla vážně ohrožena výchova nebo výživa osoby o jejíž výživu či výchovu je pachatel povinen podle zákona pečovat. Přitom soud nezkoumá, zda pachatel maří výkon peněžitého trestu, nebo zda jen oddaluje jeho zaplacení (§ 344 odst. 1 TrŘ). Odložit výkon peněžitého trestu může předseda senátu na žádost odsouzeného z důležitých důvodů, pokud má odsouzený pouze přechodné potíže, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci. Jinak ve všech ostatních případech poté, co se stane vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do patnácti dnů, a upozorní ho, že jinak bude nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody (§ 341 an. TrŘ). Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno (§ 54 odst. 4 TrŘ). Zaplatí-li pachatel peněžitý trest ve výši uložené soudem nebo pokud soud pravomocně upustí od zbytku peněžitého trestu, a to za nedbalostní trestný čin, platí fikce neodsouzení. Peněžitý trest může být uložen jako trest samostatný nebo vedlejší v těchto případech: - jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, nebo - trestní zákon ve zvláštní části uložení tohoto trestu dovoluje, nebo - za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky a vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele se trest odnětí svobody současně neukládá. Mladistvému může být peněžitý trest uložen, jen je-li výdělečně činný. Výkon tohoto trestu nelze podmíněně odložit. V letech 1994 až 1995 ukládaly soudy v České republice peněžité tresty cca 10 % odsouzených, tj asi 5.000 osob ročně. Následně docházelo k postupnému snížení počtu osob, jimž byly ukládány peněžité tresty. Bylo to důsledkem toho, že zákonem č. 152/1995 Sb. byl novelizován trestní řád, v němž byl s účinností od 1.1.1996 v ustanovení § 45, § 45a TrZ zakotven trest obecně prospěšných prací. Tak jak se každoročně zvyšoval počet ukládaných trestů obecně prospěšných prací, tak klesal počet ukládaných peněžitých trestů. Zatímco v roce 1996 uložily soudy peněžité tresty 4.734 odsouzených, tj. 8,2 % z odsouzených osob, v roce 2004 byly peněžité tresty uloženy pouze 2.913 osobám, tj. 4,3 % z odsouzených osob. (Údaje o ukládání peněžitého trestu, stejně jako dalších druhů trestů uložených v roce 2005 budou uveřejněny ve Statistické ročenky kriminality za rok 2005, která bude ministerstvem spravedlnosti vydána v říjnu 2006. Proto údaje o trestech za rok 2005 nemohly být zahrnuty do učební pomůcky dokončené autorem 31.července 2006. )

11.3. Obecně prospěšné práce Novela trestního zákona provedená zákonem č. 152/1995 Sb. zavedla do systému trestů podle § 27 TrZ další samostatný druh trestu, a to trest obecně prospěšných prací. Trest obecně prospěšných prací je možno uložit místo trestu odnětí svobody, a to jak nepodmíněného, tak podmíněně odloženého. Soudy mohou, za splnění podmínek uvedených v § 45 an. TrZ, uložit obžalovanému buď trest odnětí svobody nebo místo něj trest obecně prospěšných prací, který má být druhým nejpřísnějším trestem po trestu odnětí svobody. Trest obecně prospěšných prací představuje poměrně značný zásah do práv odsouzeného, poněvadž jde o určitý druh nucené práce, který je však umožněn čl. 4 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv a svobod. Navíc je pachatel, jemuž je uložen trest obecně prospěšných prací současně podroben dalším druhům kontroly. Odsouzený zpravidla pociťuje výkon trestu obecně prospěšných prací jako své veřejné ostouzení, protože trest vykonává velmi často na veřejnosti a právě v obvodu soudu, kde sám většinou bydlí. Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba (§ 45 odst. 1 TrZ). Tento trest je možné uložit i mladistvému. Trest obecně prospěšných prací lze uložit za spáchání kteréhokoliv trestného činu, za který v zákoně trest odnětí svobody s horní hranicí nepřesahující 5 let. U mladistvých se tato horní hranice stanoví podle sazeb snížených podle § 79 TrZ. Soud musí důvodně předpokládat, že vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele bude trestem obecně prospěšných prací dosaženo stejného účelu, jako kdyby byl na něm vykonán trest odnětí svobody. Tento předpoklad soudu musí být založen na obou těchto okolnostech. Vzhledem k tomu uložení trestu obecně prospěšných prací je při rozhodování soudu alternativou zejména ke krátkodobým trestům odnětí svobody, v zájmu zabránění negativním průvodním jevům zpravidla spojeným s výkonem trestu odnětí svobody ve věznici. Za podmínek uvedených v § 45 odst. 1 TrZ lze trest obecně prospěšných prací uložit, i když ve zvláštní části tohoto zákona není stanoven. Může být uložen jako trest samostatný nebo také vedle jiného trestu. Nelze však uložit trest obecně prospěšných prací vedle trestu odnětí svobody (§ 45 odst. 2 TrZ). Významné je, že uložení trestu obecně prospěšných prací soudem není podmíněno tím, aby tento trest byl uveden u příslušné skutkové podstaty ve zvláštní části trestního zákona. Znamená to, že trest obecně prospěšných prací může soud uložit obžalovaným za jakýkoliv trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující pět let samostatně. Tedy trest obecně prospěšných prací mohou soudu využívat téměř v takovém rozsahu jako trest odnětí svobody, který mohou v mnoha případech nahradit, resp. by muselo dojít k uložení trestu odnětí svobody pachateli, pokud by trest obecně prospěšných prací nebyl součástí českého trestního zákona. Kromě toho může trest obecně prospěšných prací uložen soudem vedle kteréhokoliv jiného druhu trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody, ať již nepodmíněného či podmíněně odloženého (NS 3/2001-T 74). Trest obecně prospěšných prací záleží v povinnosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných obdobných činnostech ve prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární,

sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům (§ 45 odst. 3 TrZ). Zde je vymezen obsah tohoto trestu a současně demonstrativně vypočteny druhy obecně prospěšných prací. Podstatou trestu je povinnost výkonu určité práce ve stanoveném rozsahu, kterou musí pachatel splnit osobně, ve svém volném čase a bezplatně. Základní podmínkou vykonávaných prací je jejich obecná prospěšnost, vytvoření užitečného výsledku, který musí sloužit širšímu okruhu lidí. Takto lze zajistit i výkon prací, které se např. z důvodu malé atraktivnosti zpravidla nevykonávají z důvodu nedostatku zájemců o uzavření pracovního poměru, např. – úklidové práce, údržba veřejně prospěšných zařízení a další málo kvalifikované fyzické práce. Tyto činnosti lze provádět pouze ve prospěch obcí, které se také podílejí na jejich výkonu. Soud v rozsudku neuvádí konkrétní druh prací ani bližší podrobnosti jeho výkonu, to je záležitostí vykonávacího řízení, přičemž konkrétní podmínky výkonu trestu se projednají s obecním úřadem. Podrobnosti ohledně výkonu trestu obecně prospěšných prací stanoví ustanovení § 335 až § 340b TrŘ. Výkon trestu obecně prospěšných prací, zejména těch které jsou nekvalifikované, neatraktivní, vykonávané na veřejnosti chápou mnozí odsouzení, zejména vysoce kvalifikovaní řídící pracovníci a manažeři, jako osobní potupu a ponížení. Zároveň si však zpravidla uvědomují, že trest obecně prospěšných prací je pro ně samotné i jejich rodinu mírnější, méně citelný a celkově výhodnější než výkon trestu odnětí svobody. Proto vesměs řádně vykonávají uložený trest obecně prospěšných prácí, aby neriskovali jeho přeměnu v trest odnětí svobody. Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 400 hodin. Soud může uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 TrZ směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 45a odst. 1 TrZ). Soud může zejména nekvalifikovaným osobám uložit povinnosti podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Kterémukoliv odsouzenému, který se dopustil trestné činnosti v důsledku závislosti na návykových látkách může uložit povinnost podrobit se léčení této závislosti.Jiným osobám může uložit povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek, zdržet se návštěv nevhodného prostředí a styku s určitými osobami (§ 26 odst. 4 TrZ). Vzhledem k tomu, že výčet těchto omezení a povinností je demonstrativní, může soud uložit obžalovaným i jiná omezení a povinnosti. Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k možnosti uložení tohoto trestu a k jeho zdravotní způsobilosti. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce (§ 45a odst. 2 TrZ). Vyjádří-li pachatel souhlasem s uložením trestu obecně prospěšných prací bere na sebe povinnosti spojené s jeho výkonem. Postoj pachatele trestného činu k možnosti uložení tohoto trestu zvažuje soud zejména proto, že není účelné ukládat trest obecně prospěšných prací pachateli, který před soudem prohlásí, že se nesníží k výkonu takového trestu před zraky spoluobčanů, a proto lze očekávat, že by tento trest nevykonával. V důsledku toho by musela následovat přeměna na trest odnětí svobody (§ 45a odst. 4 TrZ). Soud přihlíží i k názoru obžalovaného v jakém druhu veřejně prospěšných prací a ve prospěch koho by mohl být nejvíce prospěšný. Soud zvažuje také okolnosti objektivní povahy, jakými jsou dostatečná nabídka pracovních míst nebo vhodnost práce pro odsouzeného. Platný trestní zákon však výslovně nevylučuje aby soud uložil trest obecně prospěšných prací i pachateli, který výslovně nesouhlasí s uložením tohoto trestu, stejně jako tomu, který se odmítne k této otázce vyjádřit. De lege ferenda se proto jeví vhodným, aby uložení trestu

obecně prospěšných prací bylo podmíněno souhlasem pachatele, jak je to běžné ve většině vyspělých evropských států, kde je tento trest uplatňován. Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, zdržoval se v cizině, nebo byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody (§ 45a odst. 3 TrZ). V zájmu co nejrychlejšího výkonu trestu trestní zákon stanoví časovou hranici, do níž musejí být obecně prospěšné práce vykonány. Do doby jednoho roku se nezapočítává doba, po kterou odsouzený nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, pro pobyt v cizině, ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Počátek a průběh jednoroční lhůty však může být modifikován též rozhodnutím o odkladu nebo přerušení výkonu tohoto trestu ve vykonávacím řízení (§ 339 odst. 5, § 340 odst. 2 TrŘ). Soud přemění trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu, pokud pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevedl řádný život, nebo zaviněně nevykonal ve stanovené době uložený trest. Přitom každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody (§ 45a odst. 4 TrZ). Změna zdravotní způsobilosti nastalá v průběhu vykonávacího řízení může být důvodem pro odklad nebo přerušení výkonu trestu (§ 339 odst. 1 a 2 TŘ) anebo pro upuštění od výkonu trestu (§ 340a TrŘ). Zdravotní překážka bránící odsouzenému ve výkonu obecně prospěšných prací je rovněž důvodem stavení lhůty jednoho roku pro výkon tohoto trestu /§ 45a odst. 3 písm. a) TrZ/. Na pachatele, jemuž byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Tato úprava je také u mladistvého (§ 45a odst. 5 TrZ, § 35 odst. 6 ZSVM). Zde je obsažena zákonná fikce, že se na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací hledí tak, jako by nebyl odsouzen. Tato fikce vzniká především dnem, kdy byl trest obecně prospěšných prací vykonán. Dále pak v případě, že soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upustil. Trest obecně prospěšných prací byl vytvořen novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.1.1996. Zatímco soudy v roce 1996 uložily v České republice trest obecně prospěšných prací pouze 1,3 % z odsouzených, konkrétně 725 osobám, v dalších letech se počty osob jimž byl uložen tento trest výrazně zvyšovaly. V roce 2000 uložily soudy tento trest již 11,2 % z odsouzených, tedy 7.078 osobám. Od roku 2002 až do současnosti pak ukládají soudy trest obecně prospěšných prací v podstatě každému pátému pachateli. V roce 2004, kdy bylo odsouzeno pro trestné činy 68.354 osob, byl trest obecně prospěšných prací uložen 13.031 osobám, tj. 19 % ze všech odsouzených. Nejčastěji soudy ukládají trest obecně prospěšných prací za projevy vandalismu, výtržnictví, či nedbalostní trestné činy v dopravě, méně již za trestné činy majetkové povahy a za hospodářské trestné činy.

11.4. Trest odnětí svobody Trest odnětí svobody je universálním druhem trestu, který může soud uložit za každý trestný čin kterémukoli plně trestně odpovědnému pachateli, buď jako jediný trest, nebo jako jeden z alternativně stanovených trestů. Jedná se o trest nejpřísnější, a proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případě, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody

nelze dosáhnout účelu trestu (§ 39 odst. 2 TrŘ) anebo v případě spáchání nejzávažnějších trestných činů, kdy je trest odnětí svobody jedinou sankcí. Vedle trestu odnětí svobody může soud uložit kterýkoli jiný druh trestu uvedený v § 27 TrZ, s výjimkou trestu obecně prospěšných prací (§ 45 odst. 2 věta třetí TrZ). Vedle odnětí svobody lze také uložit kterékoli z ochranných opatření. Přitom ochrannou výchovu může soud uložit pouze mladistvému (§ 71 odst. 2 TrŘ). Trest odnětí svobody má v trestním zákoně čtyři formy: a) trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen (§ 58 a § 59 TrZ) b) trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen za současného uložení dohledu (§ 60a, § 60b TrZ) c) nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 39 odst. 3, § 39a, § 39b TrZ) d) výjimečný trest (§ 29 TrZ) Kromě odchylek, vyplývajících z povahy těchto čtyř forem, zákon nestanoví žádné zvláštní podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody. To je důsledkem univerzální povahy tohoto trestu. Výkon trestu odnětí svobody je svou povahou nejpřísnějším druhem právní sankce, jakou lze dle platného trestního zákona uložit za porušení právních povinností. Proto je přípustný jen za trestné činy, které představují typově nejzávažnější porušení práva. Jeho přísnost spočívá v tom, že ze všech sankcí nejvýraznějším způsobem omezuje nejširší okruh základních práv a svobod člověka. Podstatou výkonu trestu odnětí svobody je dočasné omezení svobody volného pohybu a pobytu odsouzeného pachatele nuceným pobytem ve věznici. S tím také souvisí omezení jeho dalších občanských práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna. Odsouzený tak nemůže realizovat právo na život v prostředí své rodiny, nemůže svobodně podnikat, ani využívat svobodu shromažďovací a spolčovací ani četná další práva běžná na svobodě. Důsledkem povinnosti odsouzeného pachatele podrobit se režimu výkonu trestu odnětí svobody navíc vede k tomu, že se rozšiřují jeho povinnosti ve výkonu trestu (§ 27 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZVT/). Zejména je odsouzený povinen dodržovat stanovený režim a pořádek, zachovávat kázeň, plnit pokyny příslušníků Vězeňské služby, pracovní povinnosti a úkoly vyplývající z programu zacházení s vězni (§ 28 odst. 1 ZVT). Trest odnětí svobody je v trestním zákoně základním druhem trestu a u některých pachatelů trestem nenahraditelným, i když se v posledních letech rozšiřuje okruh alternativ k trestu odnětí svobody. Je využíván soudy zejména u více narušených pachatelů závažných trestných činů, u pachatelů, jejichž pobyt na svobodě znamená především další nebezpečí páchání trestných činů a další škodlivý vliv na jiné občany ze strany morálně narušených osob, v jejichž společnosti se pohybují, a u kterých je jejich vězeňský pobyt nutnou podmínkou jejich opětovného začlenění do společnosti (resocializace). U těchto pachatelů obvykle selhávají tresty, které nejsou spojeny s odnětím svobody, a proto je nutné společnost před nimi chránit a působit na ně výkonem trestu odnětí svobody v příslušném druhu věznice. Sazby trestu odnětí svobody, v jejichž rámci soud ukládá jeho konkrétní výměru, jsou určeny v sankci za každý trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákona. U zvláště nebezpečných recidivistů jsou tyto sazby modifikovány ustanoveními § 42, § 44 TrZ, i některými dalšími ustanoveními. Sazby trestu odnětí svobody jsou vymezeny rozpětím doby, na kterou lze odnětí svobody uložit. Trest odnětí svobody je jediným ze všech druhů trestů, který má rozpětí trestní sazby uvedené zvlášť za každý trestný čin ve zvláštní části trestního zákona. Podle sazby trestu odnětí svobody se proto posuzuje typový stupeň nebezpečnosti každého trestného činu pro společnost a přísnost trestnosti toho kterého trestného činu. Důležité je rozpětí mezi dolní

a horní hranicí trestu odnětí svobody: např. trest odnětí svobody až na jeden rok, nebo trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, nebo trest odnětí svobody od jednoho do pěti let, trest odnětí svobody od dvou do osmi let apod.). Toto rozpětí dává soudu prostor pro konkretizaci typového stupně společenské nebezpečnosti, pro zohlednění poměrů pachatele a dalších hledisek a obecných zásad pro ukládání trestu uvedených v § 31 an. TrZ. Poměrně široké rozpětí trestu odnětí svobody v jednotlivých sankcích umožňuje, aby soudy ve své praxi diferencovaly mezi různými druhovými společenskými zájmy anebo v případě, že se jejich význam změnil v důsledku změny společenské situace. Sazby trestu odnětí svobody mají významný vliv i v trestním řízení. Z nich plyne, kdy je věcně příslušná okresní soud a kdy krajský soud (§ 17 TrŘ), kdy se jedná o důvody nutné obhajoby (§ 36 odst. 3 TrŘ), kdy lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (§ 202 odst. 4 TrŘ) apod. Také mladistvému může soud uložit trestní opatření v podobě odnětí svobody, jehož sazby se odvíjejí od sazeb trestu odnětí svobody stanovených trestním zákonem a jsou modifikovány ustanoveními § 31 odst. 1, 3 ZSM. Trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok. Pokud mladistvý spáchal provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a stupeň nebezpečnosti takového provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký, může soud pro mládež uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by odnětí svobody v rozmezí uvedeném v § 31 odst. 1 ZSM k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo. Trestní opatření v podobě nepodmíněného odnětí svobody je podobně jako trest odnětí svobody u plně trestně odpovědných osob nejpřísnějším druhem trestního opatření, které lze mladistvému uložit za spáchané provinění. Výkon nepodmíněného odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok uloženého mladistvému lze na jeho návrh odložit na dobu potřebnou k dokončení jeho vzdělání nebo jiné přípravy k povolání, nejdéle však na dobu dvou let (§ 77 odst. 1 ZSM). Jestliže mladistvý v době odkladu nespáchal žádné provinění ani trestný čin a úspěšně dokončil své vzdělávání nebo jinou přípravu k povolání, může soud pro mládež s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného provinění, k délce vzdělání nebo jiné přípravy k povolání, osobě mladistvého a jeho poměrům rozhodnout o upuštění od výkonu odnětí svobody (§ 77 odst. 2 ZSM). Byloli takto upuštěno od výkonu odnětí svobody, hledí se na mladistvého, jako by nebyl odsouzen (§ 77 odst. 4 ZSM). Další odchylka ohledně výkonu trestního opatření odnětí svobody u mladistvého se týká jeho podmíněného propuštění z tohoto výkonu (§ 78 ZSM). Mladistvého lze na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice podmíněně propustit z výkonu odnětí svobody za podmínek stanovených v trestním zákoně (§ 61 a § 62 TrZ) i dříve, než vykoná jeho polovinu nebo dvě třetiny. Při podmíněném propuštěním v tomto případě stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let (§ 78 ZSM). 11.4.1. Trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen Tento trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, je v oddílu čtvrtém trestního zákona nazván podmíněné odsouzení (§ 58, § 59 TrZ) a v právnické literatuře jako podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody. Podstata podmíněného odsouzení spočívá v tom, že soud vynese odsuzující rozsudek a uloží trest odnětí svobody, avšak jeho výkon odloží, resp. promine pod podmínkou, že se

odsouzený bude ve zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. Jde významným prostředkem výchovného působení, neboť se předpokládá, že již samo odsouzení, hrozba výkonem tohoto trestu, omezení a podmínky týkající se výchovy odsouzeného budou mít na něj dostatečný vliv z hlediska individuální i generální prevence tedy, že již tím, že soud uloží pachateli trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odloží na zkušební dobu (tzn. podmíněným odsouzením), bude naplněn účel trestu. Podmíněné odsouzení není zvláštním samostatným druhem trestu, protože trest podmíněného odsouzení není uveden v taxativním výčtu trestů, které jsou obsaženy v § 27 TrZ ani u jednotlivých skutkových podstat ve zvláštní části trestního zákona. Lze jej považovat za zvláštní prostředek dosažení účelu trestního zákona. Podmíněné odsouzení se vztahuje i na mladistvé. Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu (§ 58 odst. 1 TrZ). Podmíněně lze odložit pouze výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, přičemž rozhoduje konkrétní výměra trestu stanovená soudem, nikoli trestní sazba za trestný čin. Je-li pachatel uznán vinným z trestného činu dle § 250 odst. 2 TrZ, se sazbou od šesti měsíců do tří let odnětí svobody, může soud podmíněně odložit trest v případě, že pachateli uloží trest odnětí svobody nejvýše do dvou let. Není podstatné, zda soudu ukládá trest za úmyslný nebo nedbalostní trestný čin, ani zda jde o trest úhrnný nebo souhrnný. Podmíněné odsouzení je u mladistvých přípustné u širšího okruhu trestných činů než u plně trestně odpovědných pachatelů, nepřichází však v úvahu u zvlášť nebezpečných recidivistů. Podmíněné odložení trestu odnětí svobody na zkušební dobu je možné, pokud soud po provedeném dokazování má důvodně za to, že účelu bude dosaženo i bez výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Tuto otázku řeší soud jak z hlediska individuální, tak i generální prevence a u mladistvých vychází i z účelu trestu podle § 76 ZSM. Závěr o dosažení účelu trestu i bez jeho výkonu musí vycházet z konkrétního zhodnocení okolností vztahujících se na osobu pachatele i trestný čin, nejen tedy z hledisek uvedených přímo v § 58 TrZ, ale také z obecných hledisek § 31 TrZ. Zřetel k osobě pachatele znamená nutnost přihlížet k celkovému profilu pachatelovy osobnosti, k jeho povahovému založení, charakterovým vlastnostem, sklonům a zálibám, k jeho vztahu k práci, k rodině a ke společnosti. Dosavadní život pachatele bude důvodem uložení podmíněného odsouzení zejména za předpokladu dosavadního vedení řádného života. V této souvislosti je třeba zkoumat zejména skutečnosti z dosavadního života pachatele, související se spácháním jeho činu, jeho chování po spáchání trestného činu až do rozhodování soudu, případnou recidivu atd. Je třeba vždy hodnotit dosavadní život pachatele jako celek. Prostředí, ve kterém pachatel pracuje a žije, může mít protichůdné vlivy. Na jedné straně může v některých případech ovlivňovat druh i způsob spáchaní trestného činu, např. bytové krádeže, vykrádání vozidel apod. Na druhé straně však vhodné životní a pracovní prostředí ovlivňuje možnost nápravy pachatele a někdy i jeho převýchovu. Potom v případě podmíněného odsouzení není pachatel vytrhován ze svých společensky prospěšných vazeb a prostředí v němž se pohybuje na něj může mít kladný vliv. Okolnostmi případu jsou takové okolnosti, které mají vliv na společenskou závažnost trestného činu a jeho vliv na ostatní členy společnosti. Zřetel k výchovnému vlivu zájmového sdružení občanů, které nabídlo převzetí záruky za nápravu pachatele, může odůvodnit podmíněné odsouzení i v případech, kdy by jinak soud takové opatření za postačující nepovažoval. Zhodnocení výchovného vlivu zájmového

sdružení musí mít oporu v konkrétních skutkových zjištěních, týkajících se reálné možnosti zájmového sdružení soustavně, systematicky a pozitivně ovlivňovat chování pachatele. Povolení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody se netýká výkonu ostatních trestů uložených vedle tohoto trestu (§ 58 odst. 2 TrZ). Podmíněný odklad výkonu trestu se týká pouze trestu odnětí svobody a nikoliv jiných druhů trestů. Proto podmíněné odsouzení nemá vliv na výkon ostatních uložených druhů trestů ani na výkon ochranných opatření. Zkušební dobu při podmíněném odsouzení stanoví soud na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku (§ 59 odst. 1 TrZ). U mladistvého stanoví soud pro mládež zkušební dobu od jednoho roku do tří let (§ 33 ZSVM). O délce zkušební doby soud rozhoduje podle těch hledisek z nichž vychází při vyměřování trestu, tedy bere v úvahu především stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost a možnosti nápravy pachatele. Zkušební doba začíná právní mocí rozhodnutí. Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 TrZ směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 59 odst. 2 TrZ). Soud může podmíněně odsouzenému dát příkaz k určitému konání zejména povinnost a) podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, b) podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, c) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle tohoto zákona, d) podrobit se vhodným programům psychologického poradenství (§ 26 odst. 4 písm a/ až d/ TrZ). Soud může podmíněně odsouzenému stanovit zákaz určitého konání, a to zejména: e) zdržet se návštěv nevhodného prostředí a styku s určitými osobami, f) zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek (§ 26 odst. 4 písm e/ až f/ TrZ). Citovaný výčet omezení a povinností je pouze demonstrativní, může soud podmíněně odsouzenému uložit i jiné, zde neuvedené přiměřené povinnosti a omezení, s cílem dosáhnout nápravy pachatele v průběhu zkušební doby. Doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, započítává se do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§ 59 odst. 3 TrZ). Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil. Jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Soud nařídí výkon trestu v případě, že dospěje k závěru, že vyslovení dodatečně zpřísňujících opatření podle § 60 odst. 1 písm. a/ až c/ TrZ by nebylo dostatečné, a to ani za současného spolupůsobení zájmového sdružení občanů či probačního úředníka. Výjimečně může soud ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a to vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného a a) stanovit nad odsouzeným dohled, b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby, tzn. 5 let, nebo c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 60 odst. 1 TrZ). Účelem dohledu, který nad pachatelem provádí probační úředník, je vytvářet a realizovat ve zkušební době probační program a kontrolovat dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona.

Pachatel, kterému byl uložen dohled, je povinen a) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě jeho probačního programu, b) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve stanovených lhůtách, c) informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání, o dodržování soudem uložených omezení nebo povinností a jiných důležitých okolnostech dohledu určených probačním úředníkem, d) umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje. Probační úředník zpracuje nejméně jednou za šest měsíců zprávu předsedovi senátu soudu, který dohled uložil, o průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o tom jak plní přiměřená omezení a povinností a o jeho poměrech. Poruší-li pachatel, kterému byl uložen dohled, podmínky dohledu nebo přiměřená omezení či povinnosti, informuje o tom probační úředník předsedu senátu soudu bez zbytečného odkladu (§ 26b TrZ). Při posuzování osoby pachatele ve vztahu k jeho protispolečenské činnosti a k ostatním hlediskům uvedeným v § 3 odst. 4 TrZ je nutno hodnotit všechny jeho pozitivní i negativní projevy, přičemž zvláštní pozornost je nutno věnovat skutkovým zjištěním, týkajícím se recidivy pachatele. Soud si musí obstarat výpis z rejstříku trestů i spisy o předchozích odsouzeních obžalovaného, aby mohl zhodnotit, do jaké míry recidiva pachatele zvyšuje stupeň nebezpečnosti souzeného trestného činu pro společnost a jaký trest je třeba uložit. Pokud soud vysloví, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil a v rozhodnutí argumentuje mj. tím, že se ve zkušební době nedopustil trestné činnosti, nelze toto rozhodnutí dodatečně změnit. Není to možné ani v případě, že se dodatečně zjistí, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době nedopustil trestné činnosti. ani v takovém případě nelze vyslovit, že se původní podmíněný trest odnětí svobody vykoná. Zákonná fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil je upravena v § 60 odst. 2 TrZ. Neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle § 60 odst. 1 TrZ (tzn. nevysloví-li, že podmíněně odsouzený osvědčil ani nerozhodne, že se trest vykoná), aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Toto ustanovení nahrazuje rozhodnutí soudu o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, protože vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Tato fikce nastává již se zákona, a to i v případech kdy podmíněně odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám. Pokud soud v uvedené lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby nerozhodne o osvědčení podmíněně odsouzeného, je to z rozličných důvodů. Někdy soud nemůže vydat rozhodnutí o osvědčení protože čeká na výsledek řízení o trestném činu, který podmíněně odsouzený spáchal ve zkušební době. Jindy soud nerozhodne o osvědčení v důsledku nemoci soudce, jeho pracovního vytížení, nedbalosti apod. Pokud soud vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se v důsledku zákonné fikce dle § 60 odst. 2 TrZ za to, že se osvědčil, hledí se na něj tak, jako by nebyl odsouzen (§ 60 odst. 3 TrZ). Soudy v České republice ukládají trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odkládají na zkušební dobu, neboli podmíněné odsouzení od roku 2000 každoročně více než 50 % odsouzených. V roce 2004, kdy bylo odsouzeno pro trestné činy 68.354 osob, bylo podmíněně odsouzeno k trestu odnětí svobody 36.162 osob, tj. 52,3 % ze všech odsouzených.

11.4.2. Trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen za současného uložení dohledu Zákonem č. 253/1997 Sb. bylo do trestního zákona zařazeno ustanovení § 60a TrŘ, v němž je tento trest nazýván stručněji, a to „podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.“ Jeho smyslem je především umožnit další způsob alternativního potrestání pachatele. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem umožňuje výraznější individualizaci v přístupu soudů k trestání pachatelů méně závažných trestných činů než u trestu odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen na zkušební dobu (§ 58 až 60 TrZ). Jde o formu probace, tedy organizování a vykonávání dohledu nad odsouzeným, jeho kontrolu, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc podmíněně odsouzenému a působení na něj, aby vedl řádný život a vyhověl soudem uloženým podmínkám. Cílem probace je obnova narušených právních i společenských vztahů. Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta, vysloví-li zároveň nad pachatelem dohled, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu (§ 58 odst. 1 TrZ). Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 26a a 26b TrŘ (§ 60a odst. 1 TrZ). Dohled úředníka Probační a mediační služby nad pachatelem, obsažený v ustanoveních § 26a TrZ a § 26b TrZ, navazuje na podmíněné potrestání s dohledem obsažené v § 26 TrZ a na úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě. Dohledem probačního úředníka nad obviněným je institutem trestního řádu, který umožňuje nahrazení vazby (§ 73 odst. 1 písm. c/ TrŘ). Dohledem nad pachatelem je pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby, spolupráce při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona. Dohled nad pachatelem provádí probační úředník (§ 26a odst. 1 TrZ). Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem je možné při splnění týchž podmínek, které jsou požadovány pro podmíněné odsouzení, s výjimkou délky uloženého trestu odnětí svobody, jehož výkon lze takto podmíněně odložit. Podmíněné odsouzení s dohledem se od podmíněného odsouzení odlišuje: - délkou podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, která může činit až tři léta, - dohledem nad pachatelem, který vysloví soud zároveň s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody. Trest podmíněného odsouzení s dohledem mají soudy ukládat především pachatelům, kteří před spácháním trestného činu nevedli řádný život a u nichž je proto nezbytné k dosažení nápravy intenzivněji sledovat usměrňovat jejich chování během zkušební doby. Má však své opodstatnění také u prvotrestaných pachatelů, u nichž by podmíněné odsouzení bez dohledu, vzhledem k vymezené délce podmíněného odloženého trestu nebo vzhledem k nedostatku dohledu, nebylo k dosažení účelu trestu postačující. Lze jej plně uplatnit i u mladistvých. Účelem dohledu je a) sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti, b) odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život (§ 26a odst. 2 TrZ). Dohled má současně plnit obě uvedené funkce. Nemá být omezen pouze na kontrolu chování pachatele, nýbrž má pozitivně ovlivňovat jeho chování, motivovat a vést jej k řešení jeho aktuální životní situace. Účelem je aby pachatel získal vhodné sociální zázemí, hledal perspektivy svého dalšího uplatnění, vypořádal se s následky spáchaného trestného činu apod.

a aby posílil nebo nabyl schopnost žít v souladu se společenskými normami. Dohled by měl rovněž přispět k tomu, aby si pachatel uvědomil nepřípustnost kriminálního jednání a přistupoval aktivně k plnění podmínek uloženého trestu. Základním předpokladem dosažení účelu dohledu je znalost osoby pachatele a jeho rodinného sociálního zázemí. Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby, spolupráce při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona (§ 26a odst. 1 TrZ). Hlavním způsobem kontaktu odsouzeného pachatele s úředníkem Probační a mediační služby by měl být profesionálně vedený rozhovor, nikoli pouhé pasivní předávání informací. Spolupráce probačního úředníka s odsouzeným při vytváření a realizaci probačního programu má být zaměřena na bližší obsahové vymezení jednotlivých povinností, omezení a podmínek stanovených soudem nebo vyplývajících ze zákona. Zapojením odsouzeného do tvorby probačního programu má dojít k jeho pozitivní motivování k plnění povinností stanovených ve zkušební době a také přispět k účelnému řešení jeho osobních problémů. Probační program zahrnuje stanovení cíle a konkrétních postupů, které jsou orientovány na změnu životních postojů odsouzeného, jeho vztahu k sociálnímu okolí a na odstraňování rizikových faktorů jeho chování. Kontrola uskutečňovaná v rámci dohledu se týká jednak dodržování podmínek uložených soudem (§ 60a odst. 3 a § 26 odst. 4 TrZ), jednak dodržování podmínek vyplývajících přímo ze zákona, tedy vedení řádného života stanovenou (§ 60a odst. 4 TrZ) a plnění povinností plynoucích z dohledu (§ 26b TrZ)). Úkolem probačních úředníků je pouze kontrolovat plnění uložených omezení a povinností. (§ 330a odst. 1 TŘ). Pachateli podmíněné odsouzenému k trestu odnětí svobody s dohledem plynou z uloženého dohledu tyto povinnosti: a) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě jeho probačního programu (zejména může jít o rozhovory, předávání informací, plnění různých resocializačních programů apod.), b) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu budou probačním úředníkem stanoveny, c) informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání, dodržování soudem uložených přiměřených omezení nebo povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem, d) umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje (§ 26b odst. 1 TrZ). Při podmíněném odsouzení s dohledem stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku (§ 60a odst. 2 TrZ). Dohled je třeba vykonávat po celou zkušební dobu, kterou může soud vyměřit v rozmezí od jednoho roku do pěti let, přičemž tyto hranice jsou nepřekročitelné. Její běh počíná právní mocí rozsudku. U mladistvého lze zkušební dobu stanovit na jeden rok až tři léta (§ 33 odst. 1 ZSVM). Soud může uložit podmíněně odsouzenému, u něhož byl vysloven dohled, rovněž přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 TrZ směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má rovněž uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 60a odst. 3 TrZ). Podmíněně odsouzenému, kterému byl vysloven dohled, může soud uložit přiměřená omezení i povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 TrZ směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 60a odst. 3 TrZ). Soud může uložit i jiná omezení a povinnosti, neboť v § 26 odst. 4 TrZ jde o demonstrativní výčet, proto za splnění podmínky přiměřenosti lze uložit pachateli i jiná tato omezení a povinnosti, pokud to bude vyžadovat účel trestu.

Soud vysloví, že se podmíněně odsouzený, nad nímž byl vysloven dohled, osvědčil, pokud vedl ve zkušební době řádný život, vyhověl uloženým podmínkám a podrobil se i dohledu probačního úředníka. V opačném případě soud rozhodne, že odsouzený trest odnětí svobody vykoná. Rozhodnutí o vykonání trestu může soud učinit v případě potřeby již během zkušební doby (§ 60a odst. 4 TrZ). Pokud odsouzený porušil podmínky dohledu nebo přiměřená omezení či povinnosti, informuje probační úředník předsedu senátu soudu, který dohled uložil, bez zbytečného odkladu (§ 26b odst. 2 TrZ). Tento postup se uplatňuje při porušení podmínek závažnějšího nebo soustavnějšího charakteru. V jiných případech se může probační úředník omezit na upozornění pachatele na zjištěné nedostatky a poučit jej, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení podmínek o tom bude informovat předsedu senátu (§ 7 odst. 3 ZPMS). O průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o plnění přiměřených omezení a povinností a o poměrech pachatele je předseda senátu informován rovněž prostřednictvím zprávy, kterou je probační úředník povinen zpracovat nejméně jednou za šest měsíců. Má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil, pokud soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby neučinil rozhodnutí podle odstavce 4, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu (§ 60a odst. 5 TrZ). Zde je upravená zákonná fikce, že se podmíněně odsouzený nad nímž byl vysloven dohled osvědčil. Takto je nahrazeno rozhodnutí soudu o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, protože vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Tato fikce se uplatňuje i v případech kdy podmíněně odsouzený nad nímž byl vysloven dohled ve zkušební době nevedl řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám, pokud na tom, že soud nerozhodl nenese podmíněně odsouzený vinu. Na podmíněně odsouzeného se hledí jako by nebyl odsouzen, vysloví-li soud, že se osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil. Rozhodne-li soud, že podmíněně odsouzený nad nímž byl vysloven dohled uložený trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu (§ 60a odst. 6 TrZ). Ohledně vztahu podmíněného odkladu výkonu trestu k dalším trestům uloženým vedle tohoto trestu, odvolání možnosti ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a zápočtu doby, po kterou podmíněně odsouzený s dohledem vedl ve zkušební době řádný život, do nové zkušební doby se užije obdobně ustanovení o podmíněném odsouzení (§ 60b TrZ). Podmíněné odsouzení s dohledem je typickou formou probace v užším právním smyslu. Probací se rozumí určitý typ rozhodnutí soudu, které je učiněno vůči pachateli, který byl shledán vinným ze spáchání trestného činu, spočívající v tom, že pachatel zůstává na svobodě, přičemž je podroben určitým podmínkám a dohledu probačního úředníka. V širším smyslu se jako probace označuje nejen forma soudního opatření, ale i systém služeb a funkcí zajišťovaných a organizovaných probační službou. Z tohoto pojetí vychází vymezení probace v § 2 ZPMS. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem bylo do trestního zákona začleněno novelou č. 253/1997 Sb., s účinností od 1.1.1998. Tento trest ukládám každoročně 1 % až 1,5 % z odsouzených osob, tj. 600 až 1.000 odsouzených osob. 11.4.3. Nepodmíněný trest odnětí svobody Trest odnětí svobody je možno uložit samostatně za každý trestný čin. Jde o trest nejpřísnější, který má být ukládán pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, nebo v případech, kdy jde o nejzávažnější trestné činy a trest odnětí svobody je za ně jedinou sankcí. Přísnost tohoto trestu spočívá v tom, že ze všech sankcí nejvýraznější formou omezuje okruh práv a svobod člověka. Při jeho ukládání je možné diferencovat, protože je časově i co do závažnosti odstupňovatelný.

Podstatou výkonu trestu odnětí svobody je dočasné omezení svobody volného pohybu a pobytu pachatele nuceným pobytem ve věznici, s tím související omezení dalších jeho práv a zvýšená míra povinností pachatele, zejména povinnost dodržovat stanovený režim a pořádek, zachovat kázeň, plnit pracovní povinnosti, pokyny příslušníků vězeňské služby a zúčastnit se resocializačních programů (tj. programů usilujících o začlenění pachatele do společnosti). Započítání vazby do uloženého trestu: Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné (§ 38 odst. 1 TrZ). Přesto, že vazba není trestem, nýbrž prostředkem zajištění obviněného pro účely trestního řízení, mnoha znaky se její výkon podobá výkonu trestu a je pociťována obviněným jako velmi citelná újma na svobodě. Proto se vazba započítává do soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a do náhradního trestu, a to bez ohledu na důvody vazby i bez ohledu na to do jaké míry si vazbu pachatel zavinil sám. Vazbu je možné započítat jen do trestu který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě. Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 38 odst. 21 TrZ). Započítání vykonaného trestu do trestu nově uloženého se provede jen za předpokladu, že je to vzhledem k druhu obou trestů možné. Započítají se především tresty stejného druhu, v některých případech to však možné nebude (např. trest zákazu určité činnosti do trestu zákazu jiné činnosti). Naproti tomu bude někdy možné i započítání mezi tresty různého druhu (propadnutí věci, propadnutí majetku, peněžitý trest). Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry (§ 38 odst. 3 TrZ). Přihlédnutí k vykonané vazbě a trestu se musí vždy projevit ve prospěch pachatele. Nebude-li možno uložit mírnější druh trestu, přihlédne se k vykonanému trestu stanovením nižší výměry nově ukládaného trestu. Své úvahy v tomto směru uvede soud v odůvodnění rozsudku. Trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na patnáct let (§ 39 odst. 1 TrZ). Zde se jedná o nejvyšší obecně přípustnou horní hranicí sazby tohoto trestu. Tuto hranici lze překročit pouze v případě uložení výjimečného trestu podle § 29 TrZ. Horní hranice sazeb trestu odnětí svobody stanovené za jednotlivé trestné činy lze zvýšit pouze u zvlášť nebezpečného recidivisty a u trestných činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení (§ 41 až § 44 TrZ), kdy se zvyšuje o jednu třetinu, avšak ani po tomto zvýšení nesmí horní hranice trestní sazby převyšovat 15 let (u výjimečného trestu dle § 29 TrZ 25 let), snížit ji lze pouze u osob mladistvých. Spodní hranice sazby není obecně stanovena. Při ukládání trestu odnětí svobody v trvání jednoho či několika dnů však musí soud pečlivě hodnotit, jestli uložením takového trestu lze naplnit účel trestu podle § 23 TrZ. Spodní hranici sazby, je-li u jednotlivých trestných činů stanovena, lze snížit pouze za podmínek § 79 TrZ u mladistvého a v případech pachatelů kteří spáchali trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky (§ 32 odst. 2 TrZ) a v případech má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání (§ 40 TrZ).

Za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu (§ 39 odst. 2 TrZ). Toto ustanovení vyjadřuje podpůrnou povahu nepodmíněného trestu odnětí svobody v méně závažných případech. U trestů odnětí svobody do tří let včetně je proto podmíněný trest odnětí svobody ukládán vždy to dle názoru soudu vede k dosažení účelu trestu. Trest odnětí svobody se vykonává podle zvláštního zákona ve věznicích (§ 39 odst. 3 TrZ). Podrobnosti výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody (zákon č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpis) a Řád výkonu trestu odnětí svobody (vyhláška č. 345/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Pouze v základních ryse je trest odnětí svobody upraven v trestním zákoně, trestním řádu a Jednacím řád pro okresní a krajské soudy. Trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve čtyřech základních typech věznic: • s dohledem, • s dozorem, • s ostrahou, • se zvýšenou ostrahou. Zde se jedná o vnější diferenciaci výkonu trestu, která zahrnuje režimy výkonu trestu od nejmírnějšího po nejpřísnější. Ve věznici s dohledem je nejmírnější režim, ve věznici se zvýšenou ostrahou je pak nejpřísnější režim. Způsob výkonu trestu v jednotlivých typech věznic upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody (§ 39a odst. 1 TrZ). Diferencovaný výkon trestu v jednotlivých typech věznic, označovaný jako vnitřní diferenciace výkonu trestu, má za cíl, aby méně narušení odsouzení vykonávali trest odděleně od více narušených odsouzených a aby se při zacházení s nimi uplatňovaly účinnější nápravné a převýchovné prostředky, metody a techniky. U každého odsouzeného je třeba vycházet z individuální charakteristiky jeho osobnosti a zjistit a následně reagovat na zjištěné kriminogenní faktory, tzn. na příčiny a okolnosti vedoucí u něj k páchání trestné činnosti. Je třeba znát a reagovat i na deviace (odchylky), ať již sexuální, či jiné vyskytující se u odsouzených. Diferencovaně jsou voleny také formy a metody pracovní výchovy a kulturně výchovné práce, rozsah oprávnění samosprávy, stupeň vnější ostrahy věznic a způsob zajištění bezpečnosti. Soud zpravidla zařadí do věznice a) s dohledem pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, b) s dozorem pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, c) s ostrahou pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem, d) se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, kterému byl uložen trest odnětí svobody jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§ 41 odst. 1), kterému byl za zvlášť závažný trestný čin (§ 41 odst. 2) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu (§ 39a odst. 2 TrZ).

Typy věznic jsou blíže charakterizovány v Řádu o výkonu trestu odnětí svobody (ŘVT), tedy v zákonu č. 345/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Zajišťování vnější bezpečnosti v místech výkonu trestu se v jednotlivých typech věznic odlišuje. Ve věznici s dohledem a věznici s dozorem nejsou užívány speciální stavebně technické prostředky, např. strážní věže a střežené koridory obklopující vězeňský objekt ani ozbrojené stráže k zabránění útěku odsouzených. Kontrolu a dohled nad činností odsouzených vykonávají ve věznici s dohledem vychovatelé a ve věznici s dozorem zejména dozorci. Pouze ve věznici s ostrahou, věznici se zvýšenou ostrahou a také ve věznici pro mladistvé jsou používány speciální stavebně technické prostředky a ozbrojené stráže k zabránění útěku odsouzených (§ 49 ZVTOS). V jednotlivých typech věznic jsou také podstatné rozdíly v možnostech pohybu uvnitř věznice. Zatímco ve věznici s dohledem se vězňové zpravidla pohybují bez omezení, ve věznici s dozorem a s ostrahou jsou tato omezení výrazně větší. Ve věznicích se zvýšenou ostrahou jsou vězňové zpravidla zamykáni v celách a pohybují se v prostorách věznice pouze v doprovodu dozorců. Odsouzení zařazení do věznice s dohledem pracují zpravidla na pracovištích mimo věznici. Dohled nad jejich pracovní činností provádí vychovatel alespoň jednou týdně. V mimopracovní době se odsouzeným umožňuje volný pohyb mimo věznici, a to k účasti na akcích kulturně výchovných a osvětových, sportovních, bohoslužbách na základě povolení ředitele věznice, který rozhodne, zda se jich spolu s odsouzenými zúčastní i zaměstnanec Vězeňské služby. Odsouzení ve věznici s dohledem se setkávají s návštěvami zpravidla bez dohledu zaměstnance Vězeňské služby. V souvislosti s návštěvou může ředitel věznice jednou za dva týdny povolit odsouzenému dočasně opustit věznici nejdéle na dobu 24 hodin (§ 51 ZVT). Odsouzení zařazení do věznice s dozorem se v prostorách věznice pohybují zpravidla organizovaně pod dohledem zaměstnance Vězeňské služby. Odsouzeným, u nichž lze předpokládat, že toho nezneužijí, může ředitel věznice povolit volný pohyb uvnitř věznice. Odsouzení pracují zpravidla na nestřežených pracovištích mimo věznici, přičemž nad jejich pracovní činností dohlíží zaměstnanec Vězeňské služby nejméně jednou za hodinu. Odsouzeným, u nichž lze předpokládat, že toho nezneužijí, může ředitel věznice povolit volný pohyb mimo věznici při plnění pracovních úkolů. Dohled nad jejich pracovní činností dozorce nejméně jednou týdně. Návštěvy odsouzených se uskutečňují zpravidla bez dohledu. V souvislosti s návštěvou může ředitel věznice jednou za měsíc povolit odsouzenému dočasně opustit věznici nejdéle na dobu 24 hodin (§ 52 ZVT). Vzhledem k tomuto relativně volnému režimu a možnosti pohybovat se i mimo věznici s dohledem i dozorem, který je projevem důvěry vůči odsouzeným vykonávajícím trest odnětí svobody v těchto typech věznic, není pro ně problémem utéct z výkonu trestu. Přesto k útěkům vězňů dochází jen výjimečně, což je zpravidla projevem osobního selhání odsouzených, či nezvládnutí stresové situace existující v rodinném prostředí. Naprostá většina odsouzených nezneužívá volný pohyb v prostorách věznice ani mimo ni. To svědčí o tom, že odsouzení za nedbalostní trestné činy a za úmyslný trestný čin, s tresty nepřesahujícími dva roky odnětí svobody si vesměs váží relativně mírného režimu i určité volnosti, kterou mají ve věznici s dohledem i ve věznici s dozorem, stejně jako na pracovišti, či při návštěvách. Odsouzení zařazení do věznice s ostrahou mají přísnější režim. I v prostorách věznice se pohybují organizovaně pod dohledem dozorce. Jen těm z nich, u nichž lze předpokládat, že toho nezneužijí, může ředitel věznice výjimečně povolit volný pohyb v prostorách věznice při plnění pracovních úkolů. Odsouzení pracují zpravidla na pracovištích uvnitř věznice nebo na střežených pracovištích mimo věznici. Pouze ti odsouzení, u nichž lze předpokládat, že toho nezneužijí, mohou být zaměstnáni na nestřežených pracovištích mimo věznici. Dohled nad

pracovní činností odsouzených provádí dozorce nejméně jednou za 45 minut. Návštěvy odsouzených jsou zpravidla za dohledu zaměstnance Vězeňské služby. V souvislosti s návštěvou může odsouzeným ředitel věznice jednou za dva měsíce povolit dočasně opustit věznici nejdéle na dobu 24 hodin (§ 53 ZVT). Odsouzení zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou mají nejpřísnější režim. V prostorách věznice se pohybují organizovaně pod dohledem dozorce, pracují na pracovištích uvnitř věznice nebo vhodnou práci vykonávají přímo v celách. Dohled nad pracovní činností odsouzených provádí dozorce nejméně jednou za 30 minut. Tito odsouzení nemají povolen volný pohyb uvnitř věznice ani při plnění pracovních úkolů. Návštěvy odsouzených se uskutečňují zpravidla za dohledu příslušníka Vězeňské služby. Trestní opatření odnětí svobody u mladistvých, kteří nepřekročili 19. rok svého věku, se vykonává odděleně od ostatních odsouzených, a to - ve věznicích, nebo - ve zvláštních odděleních pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace (§ 5 ZVT). Zvláštní věznice pro mladistvé se zřizují vedle čtyř typů věznic pro dospělé (§ 8 odst. 2 ZVT). Soud může zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do které má být podle § 63a odst. 2 TrŘ zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena; do věznice se zvýšenou ostrahou zařadí však vždy pachatele, jemuž byl uložen výjimečný trest. Do věznice s dohledem a věznice s dozorem zpravidla nezařadí pachatele, kterému byl vedle trestu odnětí svobody uložen trest vyhoštění, a pachatele, který se má na základě rozhodnutí soudu podrobit ochrannému léčení v ústavní formě (§ 39a odst. 3 TrZ). Během výkonu trestu odnětí svobody může soud rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu, který se od věznice, v níž dosud odsouzený trest vykonává, může lišit o jeden stupeň (§ 39b odst. 1 TrZ). To platí jak pro zpřísnění, tak pro zmírnění zařazení. Protože se uvedené omezení vztahuje k typu věznice, v níž odsouzené vykonává trest, může dojít v průběhu několika let i k opakovanému přeřazení odsouzeného O přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem rozhodne soud tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu (§ 39b odst. 2 TrZ). O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Pokud odsouzený vykonává trest odnětí svobody např. ve věznici v Kuřimi, rozhoduje o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody okresní soud Brno – venkov. Činí tak na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, na žádost odsouzeného nebo i bez takového podnětu (§ 324 odst. 1 TrŘ). Odborní zaměstnanci věznice, tzn. speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník a vychovatel mohou doporučit řediteli věznice, aby podal návrh na přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším způsobem vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti, pokud je hodnocení programu zacházení odsouzeného kladné a pokud byly vyčerpány možnosti dané věznice při aktualizaci programu zacházení (§ 2 odst. 2, § 39 odst. 3 ŘVTOS). Zmírnění režimu výkonu trestu odnětí svobody musí být odůvodněno především pozitivním chováním odsouzeného a způsobem, jakým plnil své povinnosti, aby to odůvodňovalo i předpokládané působené mírnějších opatření v rámci výkonu trestu v jiném typu věznice. Potřebné je aby odsouzený plnil vnitřní řád věznice a podílel se na řešení otázek souvisejících se životem ve věznici. Podkladem pro rozhodnutí soudu je i vyhodnocení kázeňských odměn a trestů odsouzeného, plnění jeho pracovních povinností, jeho snaha o zvyšování kvalifikace atd. (§ 14, § 28 ŘVT). V ustanovení § 39b odst. 4 až 6 TrZ jsou stanoveny další omezující podmínky, které musí být respektovány, aby soud mohl rozhodnout o přeřazení odsouzeného do mírnějšího typu věznice.

Z věznice se zvýšenou ostrahou nelze přeřadit a) odsouzeného, kterému byl uložen výjimečný trest a který dosud nevykonal alespoň 10 let tohoto trestu, b) jiného odsouzeného, který trest vykonává ve věznici se zvýšenou ostrahou, před výkonem alespoň jedné třetiny uloženého trestu (§ 39b odst. 4 TrZ). Do věznice s dozorem a věznice s dohledem nelze přeřadit odsouzeného, který se má na základě rozhodnutí soudu podrobit ochrannému léčení v ústavní formě a odsouzeného, kterému byl vedle trestu odnětí svobody uložen trest vyhoštění (§ 39b odst. 5 TrZ). Soud může rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem, a to na návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců; to neplatí pro odsouzeného, kterému byl uložen trest na doživotí a vykonává jej ve věznici se zvýšenou ostrahou (§ 39b odst. 6 TrZ). Přitom odsouzeného k výjimečnému trestu lze z věznice se zvýšenou ostrahou přeřadit nejdříve po deseti letech /§ 39b odst. 4 písm. a) TrZ/. V takovém případě tedy připadá u odsouzeného na doživotí podmíněné propuštění v úvahu nejdříve po třiceti letech jeho vězeňského pobytu. Není-li návrhu odsouzeného na přeřazení do věznice s mírnějším režimem vyhověno, může jej opakovat až po uplynutí šesti měsíců od skončení řízení o jeho předchozím návrhu (§ 39b odst. 6 TrZ). O přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem může soud rozhodnout, jestliže a) odsouzený závažným způsobem nebo opakovaně porušil stanovený pořádek nebo kázeň, b) odsouzený byl pravomocně uznán vinným trestným činem, který spáchal během výkonu trestu, tedy v době kdy se na něm trest odnětí svobody vykonává (§ 39b odst. 3 TrZ). Přitom je nepodstatné zda trestný čin spáchal ve věznici, či mimo ni, na pracovišti, v průběhu eskorty, útěkem z věznice či při eskortaci. Odlišně dochází k přeřazení mladistvého. Dovrší-li mladistvý ve výkonu odnětí svobody devatenáctý rok svého věku, může soud pro mládež rozhodnout, že se odsouzený přeřadí do věznice pro ostatní odsouzené. Při rozhodování přihlédne zejména k dosaženému stupni jeho převýchovy a k délce zbytku trestu. Přeřadí-li soud pro mládež odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené, musí zároveň rozhodnout, do kterého typu věznice bude odsouzený pro další výkon trestu zařazen. Rozhodnutí o přeřazení odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené se vždy považuje za rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem (§ 79 ZSVM). Má-li ředitel věznice za to, že u mladistvého, který ve výkonu trestu dovršil 19. rok věku, bude dosaženo účelu trestu jeho výkonem ve věznici pro ostatní odsouzené, podá soudu návrh na přeřazení mladistvého. Přitom přihlíží zejména k dosaženému stupni jeho výchovy a k délce nevykonaného zbytku trestu. I když soud rozhodl o ponechání mladistvého po dovršení 19. roku věku ve věznici pro mladistvé, může ředitel věznice podat návrh na jeho přeřazení do věznice pro ostatní odsouzené, jestliže mladistvý soustavně porušuje nebo závažným způsobem porušil stanovené povinnosti, pořádek nebo kázeň (§ 61 odst. 3, 4 ZVT). Podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody je možné po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo b)soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (§ 61 odst. 1 TrZ). Pokud odsouzený odpykanou částí trestu odnětí svobody dosáhl účelu trestu (§ 23 TrZ), není další výkon trestu potřebný a odůvodněný. Přestože soud při ukládání trestu přihlíží k možnostem nápravy pachatele, nelze vždy přesně předvídat, jak se u konkrétního pachatele projeví výchovný účinek trestu. Z následného chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí

svobody může být patrné, že se natolik polepšil, že dalšího výkonu trestu není třeba. Proto je možné aby byl odsouzený předčasně propouštěn na svobodu pod podmínkou, že se v určité soudem stanovené době osvědčí. Institut podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody může být významným prostředkem dovršení nápravy a převýchovy odsouzených. Polovinou trestu se rozumí polovina doby, na kterou byl příslušný trest pravomocně uložen, a byl-li trest zmírněn amnestií, polovina takto zmírněného trestu. Pokud bylo odsouzenému uloženo více trestů, jež nejsou dosud zcela vykonány, je podmíněné propuštění, resp. upuštění možné teprve po odpykání poloviny součtu všech trestů. Doba výkonu trestu začíná prvním dnem skutečného výkonu trestu, přičemž do této doby se započítává vykonaná a započtená vazba, započtený trest a započtený náhradní trest odnětí svobody za trest peněžitý a trest obecně prospěšných prací. K podmíněnému propuštění se vyžaduje, aby odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností. Polepšení je proces vnitřní přeměny pachatelovy osobnosti, jež se navenek projevuje pouze v jeho chování. Proto nestačí jenom formálně nezávadné chování odsouzeného a výkon jeho povinností, nýbrž soud musí rozlišit, které projevy chování navenek jsou projevem vnější adaptace odsouzeného ve věznici a které jsou známkami skutečných změn pachatelovy osobnosti. Chování se musí hodnotit v souvislosti s charakterovými vlastnostmi odsouzeného, s jeho motivy, špatnými návyky apod. Dále se třeba, aby odsouzený prokázal polepšení také plněním svých povinností, jako je např. dodržování pořádku a kázně, pravidel slušného chování, resocializačních programů apod. Dalšími podmínkami, které musí být splněny, jsou příznivá pozitivní prognóza budoucího chování pachatele, která musí vyplývat ze zhodnocení pachatelova polepšení a zjištění, v jakém prostředí bude pachatel po propuštění pracovat a žít, jaké má vytvořeny podmínky pro přechod do života na svobodě atd. Nezřídka samotná příznivá prognóza budoucího chování pachatele ještě nestačí k podmíněnému propuštění. Soud může dospět k odůvodněnému názoru, že pachatel povede na svobodě řádný život, pokud bude tato prognóza doplněna přijetím záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Samotné nabídnutí záruky k propuštění samo o sobě nestačí, soud musí zkoumat, zda pachatel prokázal polepšení a zda dovršení nápravy je možno uskutečnit prostředky zájmového sdružení občanů. Zvlášť nebezpeční recidivisté mohou být podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody až poté co vykonají dvě třetiny uloženého trestu (§ 62 odst. 1 TrZ). Osoby odsouzené k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí mohou být podmíněně propuštěny po nejméně dvaceti letech výkonu tohoto trestu (§ 62 odst. 2 TrZ). Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného. Soud může zároveň vyslovit nad pachatelem dohled (§ 63 odst. 1 TrZ). Podmíněně propuštěnému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 TrŘ směřující k tomu, aby vedl řádný život; může mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 63 odst. 3 TrZ). Jestliže podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná (§ 64 odst. 1 TrZ). Vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn (§ 64 odst. 2 TrZ). U podmíněně propuštěného se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1 (§ 64 odst. 3 TrZ).

Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a u zvláště nebezpečných recidivistů po výkonu dvou třetin zbytku trestu (§ 64 odst. 4 TrZ). Jestliže byla záruka za dovršení nápravy odsouzeného odvolána tím, kdo ji poskytl, přezkoumá soud chování odsouzeného během zkušební doby, a shledá-li, že podmíněné propuštění neplní své poslání, rozhodne, že se zbytek trestu vykoná; jinak podmíněné propuštění ponechá v platnosti (§ 64 odst. 5 TrZ). Podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody je významným prostředkem nápravy a převýchody odsouzeného. Nejde jen o dobrodiní pro odsouzeného. Již možnost aby osoby odsouzené k trestu odnětí svobody dosáhly podmíněného propuštění z výkonu trestu pozitivně ovlivňuje vězeňskou atmosféru, dává vězňům perspektivu a může zejména méně narušené jednotlivce pozitivně podněcovat k pozitivním aktivitám významným pro jejich nápravu a převýchovu. Je však třeba aby stabilní týmy zaměstnanců Vězeňské služby, tedy speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník a vychovatelé spolu s dozorci dokázali rozpoznat skutečné polepšení odsouzených od jejich ryze účelových postojů založených na pouhé adaptaci na život ve věznici. I když nejde o podmíněné propuštění s dohledem, může soud pověřit kontrolou chování podmíněně propuštěného probačního úředníka (§ 331 odst. 5 TrŘ). Význam podmíněného propuštění není jen v předčasném propuštění odsouzeného z výkonu trestu. Vedl-li propuštěný ve zkušební době řádný život a vyhověl-li uloženým podmínkám, hledí se na propuštěného jako by trest odpykal dnem, kdy došlo k podmíněnému propouštění, a to i tehdy, neučinil-li soud bez viny propuštěného do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o tom, zda se propuštěný osvědčil (§ 64 odst. 1 až 3 TrZ). Dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody provádí pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává (§ 78 ZVT). K tomu má řadu oprávnění, zejména je oprávněn vydávat závazné příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu. Tím není dotčena povinnost Vězeňské služby provádět vlastní kontrolní činnost ani kontrolní oprávnění ministra spravedlnosti a jeho orgánů. Zákon upravuje i účast církví, náboženských společností, zájmových sdružení občanů, nevládních organizací a dalších institucí na dosahování účelu trestu odnětí svobody a jejich součinnost s věznicemi (§ 43 ZVT, § 71 – 75 ŘVT). Trest odnětí svobody se vykonává ve věznicích a ve zvláštních odděleních vazebních věznic (§ 1, 5 ZVT). Věznice zřizuje a zrušuje ministr spravedlnosti (§ 5 ZVT). Ministr může zřídit věznici i v jiném objektu, než který je ve správě Vězeňské služby, pokud s tím vlastník takového objektu souhlasí a uzavře smlouvu o zřízení věcného břemene. Objekt, ve kterém je věznice zřízena, spravuje a provozuje vlastník objektu na základě smlouvy uzavřené s Vězeňskou službou. Vězeňská služba však odpovídá za střežení, zacházení s odsouzenými a dodržování zákonných podmínek výkonu trestu. V těchto objektech rovněž provádí státní stavební dohled. Uzavřením smlouvy o správě a provozu není dotčeno právo dozoru a kontroly nad výkonem trestu (§ 13 ZVT). Věznice pro místní výkon trestu zřizuje ministr po dohodě s obcí, která se má na zajišťování provozu věznice podílet. Věznice pro místní výkon trestu se zřizují jako věznice pro společný výkon trestu odsouzených, jinak zařazených do věznice s dohledem nebo s dozorem, a výjimečně též jako věznice s ostrahou (§59 odst. 2 ZVT) Službu ve věznicích koná Vězeňská služba podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, v platném znění. Vězeňská služba se člení na vězeňskou stráž která má postavení ozbrojeného sboru a zabývá se především střežením vězňů a na správní službu (zabývající se organizační, ekonomickou, speciální výchovnou a další odbornou činností).

Zásadní význam pro další vývoj našeho vězeňství má zkvalitňování a doplňování vězeňského personálu. Ve věznicích všech základních typů již v současnosti pracují s odsouzenými stabilní týmy zaměstnanců Vězeňské služby složené ze speciálního pedagoga, psychologa, sociálního pracovníka, vychovatelů a dozorců s odpovídající speciální odbornou přípravou. Jednomu vychovateli je svěřeno do péče zpravidla nejvýše 20 odsouzených. Zacházení s osobami propuštěnými z výkonu trestu odnětí svobody (postpenitenciární zacházení) zabezpečuje bezproblémový přechod odsouzených z věznice, v níž vykonávali trest, na svobodu. U některých odsouzených, kteří vykonávali zejména delší tresty, vyvolává tento přechod psychickou krizovou situaci. Proto jsou pro ně měsíce následující po výkonu trestu odnětí svobody kritické a je v nich největší nebezpečí, že se osoba propuštěná z výkonu trestu vrátí ke svým narušeným známým i k dřívějšímu způsobu jednání, včetně trestné činnosti. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody ukládá věznicím aby vytvářely po dobu výkonu trestu předpoklady pro plynulý přechod odsouzených do samostatného způsobu života po propuštění na svobodu (§ 75 ZVT). Přitom mají věznice úzce spolupracovat s orgány sociálního zabezpečení, zejména jim poskytovat včas potřebné informace a umožňovat jim s odsouzeným průběžný kontakt. Ve věznicích s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou se zřizují výstupní oddělení, do nichž se přiměřenou dobu před očekávaným skončením výkonu trestu zpravidla umísťují odsouzení k trestům delším než tři roky a odsouzení, jímž je třeba pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro jejich samostatný způsob života (§ 74 ZVT, § 12 an. ŘVT). Ve vlastním postpenitenciárním zacházení mají nezastupitelnou úlohu obce. Jejich úkolem je starat se ve spolupráci se zájmovými sdruženími občanů a organizacemi o vytváření vhodných podmínek pro znovuzačlenění osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody do běžného života. Především jde o pomoc při zajištění práce a ubytování, při poskytování výchovných a poradenských služeb, věcných a peněžitých dávek. Nezastupitelná je zde spolupráce se sociálními kurátory, nebo s probačními úředníky. Pro zvlášť narušené pachatele s negativní prognózou bude potřebné vytvořit formu nuceného postpenitenciárního zacházení s dohledem probačních pracovníků spolupracujících se sociálními kurátory. Resocializaci nelze realizovat bez zajištění základních existenčních podmínek života pro osoby propuštěné z věznic na svobodu. U podniků bude nutné iniciovat zájem o přijímání osob propuštěných z výkonu trestu do zaměstnání, a to přijetím odpovídajících legislativních opatření, konkrétně pak odpovídajících ekonomických nástrojů, zejména zásadních opatření v oblasti daňové politiky, např. daňových úleh pro podniky, které zaměstnají určitý počet osob po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Další možností je zřizování veřejně prospěšných pracovních míst, kde by mohly najít uplatnění zejména osoby bez kvalifikace. Významnou pomocí v postpenitenciární oblasti může být i charitativní práce křesťanských sdružení a jiných dobrovolných pracovníků. Formou nucené postpenitenciární péče byl v letech 1973 až 1990 ochranný dohled, upravený zákonem č. 44/1973 Sb. Jednalo se o dohled zabezpečovaný tehdejšími orgány Veřejné bezpečnosti, jehož obsahem byly povinnosti a omezení, jako např. hlásit se v určených lhůtách na Veřejné bezpečnosti, strpět vstup těchto orgánů do svého obydlí apod. Ochranný dohled byl vzhledem ke své represivní podstatě a dalším diskusním prvkům zrušen novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb., avšak bez toho, že by byl nahrazen jinou, a to účinnější formou nucené postpenitenciární péče. To dokladuje, že je snazší poukazovat na nedostatky určité právní úpravy, než vytvořit a v Parlamentu ČR přijmout kvalitnější právní normu, která by se kritizovaných nedostatků vyvarovala a řešila i dosud neřešené problémy. Nepříznivým dopadem pro osoby vracející se z výkonu trestu odnětí svobody je to, že od roku 1990 až do současnosti neexistuje v ČR žádná forma nucené postpenitenciární péče.

Podíl nepodmíněných trestů odnětí svobody na celkovém počtu odsouzených dlouhodobě klesá. V letech 1971 až 1985 činil tento podíl 35 až 40 %. Soudy České republiky pak uložily v letech 1995 až 2000 nepodmíněný trest odnětí svobody 20 % až 25 % odsouzených osob. Konkrétně v roce 1999 byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen 15.340 osobám, tj. 24,5 % osob odsouzených soudy. V roce 2004, kdy bylo odsouzeno pro trestné činy 68.354 osob, uložily soudy nepodmíněný trest odnětí svobody 10.192 osobám, tj. 14,9 % ze všech odsouzených. 11.4.4. Výjimečný trest (§ 29 TrZ) Výjimečným trestem je dle § 29 trestního zákona: • trest odnětí svobody nad 15 let až do 25 let • trest odnětí svobody na doživotí Trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let a trest odnětí svobody na doživotí nahradily od 1.7.1990 trest smrti, který byl výjimečným trestem do 30.6.1990. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Uloží-li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává (§ 29 odst. 1 TrZ). U obou typů tohoto trestu spočívá jeho výjimečnost v tom, že doba jeho trvání je delší, než je obecně nejvyšší přípustná horní hranice trestu odnětí svobody, která činí 15 let. Vychází se z předpokladu, že v případech nejzávažnějších trestných činů spáchaných výrazně protispolečensky zaměřenými pachateli by nebylo možno splnit účel trestu uložením trestu odnětí svobody do 15 let. Výjimečný trest, je možno uložit pouze tehdy, je-li výslovně uveden jako sankce v konkrétní skutkové podstatě ve zvláštní části trestního zákona. Pachatel jemuž soud uloží výjimečný trest, musí být obligatorně zařazen k jeho výkonu do věznice se zvýšenou ostrahou, kde je nejpřísnější režim výkonu trestu odnětí svobody. To, že se doba výkonu výjimečného trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění z výkonu trestu nezapočítává je pro odsouzeného výjimečným zpřísněním, o němž musí soud rozhodnout současně s rozhodnutím o uložení výjimečného trestu. Takto se na jedné straně ztěžují možnosti návratu pachatele z výkonu výjimečného trestu na svobodu. Na druhé straně je odsouzený k výjimečnému trestu motivován k takovému chování, jimž může dosáhnou přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let může soud uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§ 29 odst. 2 TrZ). Trest odnětí svobody se dle § 39 odst. 1 TrZ ukládá nejvýše na dobu 15 let. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele musí být založen na komplexním zhodnocení jeho osoby, jeho chování z minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik. Soud tyto ztížené možnosti nápravy dovozuje např. z pohrdání pachatele základními společenskými hodnotami, z lhostejného postoje ke způsobenému zvlášť závažnému následku, z neochoty přizpůsobit se společenským normám, zbavit se škodlivých návyků, změnit sociální vazby apod. Velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jako nezbytná podmínka uložení výjimečného trestu nad 15 do 25 let bude nutno posoudit v konkrétním případě podle obecných hledisek § 3 odst. 4 TrZ, zejména z objektivních okolností činu a ze subjektivní stránky pachatele. Nelze však opětovně přihlížet k okolnosti, která je již zákonným znakem spáchaného trestného činu.

Poukaz na osobu pachatele má význam z hlediska možnosti jeho nápravy. Možnost nápravy bude obzvláště ztížena v případech, kdy k dosažení účelu trestu nebude postačovat uložení mírnějšího trestu. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy musí být založen na komplexním zhodnocení osoby pachatele a musí vyplývat z jeho chování z minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik projevujících se např. pohrdáním pachatele základními společenskými hodnotami, jeho lhostejným postojem ke způsobenému zvlášť závažnému následku činu, neochotou přizpůsobit se společenským normám, zbavit se škodlivých návyků, změnit sociální vazby apod. Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 TrZ, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91 TrZ), teroru podle § 93 TrZ, teroristického útoku (§ 95 TrZ), obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 TrZ nebo genocidia (§ 259 TrZ) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a b)uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let (§ 29 odst. 3 TrZ). Trest odnětí svobody na doživotí je nejpřísnějším trestem, který v českém trestním právu nahradil trest smrti. Trest odnětí svobody na doživotí se ukládá pouze za úzký vyjmenovaný okruh nejzávažnějších trestných činů, přičemž musí být splněny současně tři následující podmínky: a) Stupeň nebezpečnosti takového činu musí být mimořádně vysoký, a to buď vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, nebo ke zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo ke zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. U trestného činu vraždy je smrt člověka pojmovým znakem tohoto trestného činu, a proto tento následek sám o sobě nemůže být považován za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Uvedený zákonný předpoklad je splněn tehdy, jestliže následek v konkrétním případě podstatně převyšuje intenzitu, v jaké je u trestného činu vraždy obvykle přítomen (např. usmrcení dvou nebo více lidí anebo usmrcení sice jediného člověka, jehož ztráta však je pro společnost zvlášť citelná apod.). /č. 41/76 Sb. rozh. tr./. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka spočívá v tom, že pachatel trestného činu usmrtí jiného proto, aby se vyhnul trestní odpovědnosti za svou předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života. Taková pohnutka vyvěrá zpravidla ze sobeckosti a bezohlednosti pachatele a z jeho pohrdavého vztahu k lidskému životu. Např. pachatel znásilnění usmrtí znásilněnou ženu, protože v ní vidí svědka trestného činu znásilnění, který jej poznal a mohl by jej později identifikovat a usvědčit. b) Uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, což plyne z požadavku generální prevence a nutnosti splnění ochranné funkce trestů. V těchto případech se pachatel zaměřuje se proti bezbranným lidem a ohrožuje a poškozuje základní lidské hodnoty. Proto je uložení trestu odnětí svobody na doživotí v zájmu generální prevence. Např. pachatelé loupežného přepadení banky zadrží klienty a zaměstnance banky jako rukojmí a aby prosadili své požadavky usmrtí každou hodinu jedno rukojmí. Nebo pachatel znásilnění se ukryje ve škole, kde zadrží jako rukojmí žáky jedné třídy, jimž způsobuje zranění, případně smrt, aby urychlil splnění svých požadavků ohledně úniku ze školy obklíčené policií. c) Není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody od 15 do 25 let. Nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem v sazbě od 15 do 25 let odnětí svobody. Je potřebné aby soud dospěl k závěru, že náprava konkrétního pachatele

trestem od 15 do 25 let odnětí svobody není možná. Před rozhodnutí si soud vyžádá znalecké posudky z oboru psychologie, psychiatrie a pokud je to třeba i z dalších oborů (např. sexuologie, neurologie). Zde je uložení trestu odnětí svobody na doživotí v zájmu individuální prevence. Protože trest odnětí svobody na doživotí je nejpřísnějším trestem, prakticky nelze odsouzenému k doživotnímu trestu za případný další jím spáchaný trestný čin uložit další trest odnětí svobody. Bylo by mu však možné uložit jiný druh trestu, případně ochranné opatření. Závěr o tom, že jde o trestný čin mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost, musí soud opírat nejen o zhodnocení výše uvedených kriterií uvedených v § 29 odst. 1 TrZ, nýbrž také o zhodnocení dalších všech okolností, které spoluurčují tento stupeň nebezpečnosti pachatelova činu pro společnost ( § 3 odst. 4 TrZ). Přitom však musí být dáno alespoň jedno z kritérií uvedených pod písm. a/ nebo b/ nebo c/ v § 29 odst. 1 TrZ jako podmínka uložení trestu smrti. Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost musí spočívat v okolnostech, které nejsou zákonným znakem spáchaného trestného činu. Pokud jde např. o trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 písm. a/ TrZ, který pachatel spáchá na třech osobách, jde o zákonný znak trestného činu, který nelze znovu zhodnocovat. Výkon trestu odnětí svobody na doživotí je pro společnost a její členy pozitivní v tom, že přináší ochranu společnosti před pachateli odsouzenými k takovému trestu. Nelze však pominout zvláště velké nebezpečí škodlivých vlivů na odsouzené, které zbavuje perspektivy návratu do společnosti. V důsledku toho může docházet k závažným poruchám osobnosti osob odsouzených k doživotním trestům, stejně jako k jejich snahám uniknou z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Tyto úvahy doživotně odsouzených jsou podpořeny vědomím, že jim přísnější trest nemůže být uložen. Trestní zákon se snaží eliminovat negativní důsledku výkonu tohoto trestu mj. tím, že umožňuje aby osoby odsouzené k výjimečnému trestu odnětí svobody (§ 29 odst. 2 TrZ ) byly podmíněně propuštěny z výkonu tohoto výjimečného trestu, a to po výkonu nejméně dvaceti let tohoto trestu (§ 62 odst. 2 TrZ). V českých věznicích si odpykává trest 31 odsouzených, jimž soudy po 1.7.1990, tj. po novele trestního zákona provedené zákonem č. 175/1990 Sb. trest odnětí svobody na doživotí. Za 15 let účinnosti této právní úpravy, tedy od roku 1990 do roku 2005 uložily soudy 30 trestů odnětí svobody na doživotí, tedy v průměru 2 doživotní tresty ročně. Výjimečný trest odnětí svobody nad 15 let až do 25 let ukládají soudy 10 až 20 odsouzeným ročně. V roce 2004, kdy bylo odsouzeno pro trestné činy 68.354 osob, uložily soudy nepodmíněný trest odnětí svobody 10 osobám. 11.5. Zákaz činnosti Účelem trestu zákazu činnosti je zamezit tomu, aby pachatel dále vykonával určitá povolání, zaměstnání nebo funkce, k nimž se vyžaduje morální nebo odborná způsobilost a jejichž výkon pachatel využil nebo zneužil ke spáchání trestné činnosti. Pachateli se proto odnímá možnost dále páchat takovou trestnou činnost, což může mít i výrazný účinek generálně preventivní. Soudy nejčastějí ukládají pachatelům nedbalostních trestných činů trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Pachatelům hospodářských a majetkových trestných činů je nezřídka ukládán trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo výkonného řídícího pracovníka v obchodní společnosti. Osobám, které zneužily svého postavení v zaměstnání, v němž měli hmotnou odpovědnost, lze uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce s hmotnou odpovědností.

Učitele, vychovateli, vedoucímu tábora mládeže, oddílu skautů apod. lze uložit zákazu činnosti při výchově mládeže apod. Citelnost postihu tímto druhem trestu je značně rozdílná ve vztahu ke konkrétním osobám pachatelů. Pro některé z nich je uložení trestu zákazu konkrétní činnosti důvodem změny zaměstnání. Trest zákazu řízení motorových vozidel postihne zcela zásadním způsobem řidiče z povolání, který si musí najít nové méně kvalifikované i honorované zaměstnání. Totéž platí u vedoucích hospodářských pracovníků a statutárních orgánů obchodních společností. Soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností (§ 49 odst. 1 TrZ). Obě hranice jsou nepřekročitelné. Konkrétní výměra se řídí obecnými hledisky § 31 TrZ s přihlédnutím k účelu trestu a citelnosti postihu konkrétního pachatele. Soud není povinen uložit trest zákazu činnosti, pouze jej uložit může. Trest zákazu činnosti nemusí být uložen výjimečně ani v těch případech, kdy se obvykle ukládá, jestliže jeho uložení v konkrétním případě by nebylo v souladu s účelem trestu. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nemusí být uložen řidiči motorového vozidla, který je řídil pod vlivem alkoholu, vzhledem k tomu, že jednal v krajní nouzi. Např. v době oslavy řídil po požití několika deci vína osobní vozidlo jen proto, aby zavezl do nemocnice osobu, která utrpěla srdeční infarkt. Tímto trestem lze zakázat výkon širokého okruhu činností, funkcí a zaměstnání, problémem však zůstává kontrola dodržování tohoto trestu (relativně nejlépe je zatím propracována kontrola výkonu zákazu řízení motorových vozidel), v některých případech by se mohl v budoucnu uplatnit i probační dohled. Trestný čin musí být spáchán v souvislosti s činností, která má být zakázána. Souvislost bude dána v tom případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu nějaké činnosti (ublížení na zdraví při havárii vozidla řízeného pachatelem), nebo kdy tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu (výkon odpovědné funkce k provádění specifické hospodářské trestné činnosti). Z hlediska souvislosti se spáchaným trestným činem soud musí přesně vymezit obsah a rozsah zakázané činnosti, což bývá obtížné zejména vzhledem ke značnému rozvoji specializace podnikatelských aktivit. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před pachatelem, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat uplatnění pachatele a jeho začlenění do společnosti. Za příliš úzký rozsah je třeba považovat zákaz výkonu funkce hmotně odpovědného vedoucího při jeho ponechání na témže pracovišti, kde manipuluje s penězi. Příliš široký je např. zákaz činnosti v určitém odvětví, zákaz povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo jinými majetkovými hodnotami, zákaz výkonu funkce veřejného činitele, zákaz provozování jakékoliv živnosti atd. Trest zákazu činnosti lze uložit jen tehdy, když pachatel v souvislosti s trestným činem činnost sám vykonával, třeba jen jako spolupachatel. Zákaz činnosti může být uložen i pachateli, který k výkonu činnosti, o kterou jde, neměl potřebné oprávnění nebo souhlas, v takovém případě po uložení trestu nemůže pachatel po určitou dobu toto oprávnění nebo souhlas získat. Byl-li pravomocným rozsudkem uložen trest zákazu činnosti předseda senátu (samosoudce) o tom vyrozumí zaměstnavatele, jemuž sdělí i předpokládanou dobu skončení tohoto trestu a také okresní úřad příslušný podle pracoviště, uložil-li zákaz vykonávat určité zaměstnání nebo povolání v pracovním nebo obdobném poměru. Soud vyrozumí o uložení trestu zákazu činnosti okresní úřad, pokud pachateli uložil zákaz vykonávat samostatné povolání. Pokud soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákaz řízení motorových vozidel, potom vyrozumí Okresní ředitelství Policie ČR, konkrétně okresní dopravní inspektorát, v jehož obvodu má odsouzený trvalý pobyt.

Soud I. stupně sleduje výkon trestu zákazu činnosti (s výjimkou trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel, který sleduje dopravní inspektorát) pokud byl uložen na delší dobu než jeden rok. Proto si jednou ročně vyžádá od příslušného okresního úřadu nebo organizace zprávu, zda odsouzený nevykonává činnost, která byla výrokem soudu zakázána. Nejsou-li tímto způsobem požadované údaje zjištěny, vyžádá si soud tuto zprávy od Policie ČR. Zjistí-li soud, že odsouzený takto zakázanou činnost vykonává, upozorní na to okresního státního zástupce, jakož i příslušný orgán nebo zaměstnavatele, jichž se tento nedostatek týká, a uloží, aby mu bylo sděleno, jaká opatření byla učiněna k odstranění zjištěného nedostatku. Výkon trestu zákazu činnosti záležející v zákazu řízení motorových vozidel sledují samy příslušné orgány Policie České republiky. Trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že tento zákon ve zvláštní části uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba (§ 49 odst. 2 TrZ). Pokud trest zákazu činnosti není u příslušné skutkové podstaty uveden, může být uložen pouze jako vedlejší trest, a to vedle jiného druhu trestu. Uložení samostatného trestu musí odůvodňovat povaha spáchaného trestného činu, tj. např. typově menší závažnost, méně škodlivé následky, nižší míra zavinění, význam činnosti i možnost nápravy pachatele. Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle zvláštních předpisů nebo na základě opatření státního orgánu nesměl již tuto činnost vykonávat (§ 49 odst. 3 TrZ). Výkon trestu zákazu činnosti začíná právní mocí rozsudku, jímž byl uložen, a končí uplynutím doby, na kterou byl stanoven. Výjimkou je situace kdy po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti soud podmíněně upustí od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (§ 61 odst. 2 TrZ). Nebo jestliže podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil (§ 64 odst. 1 TrZ). Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba, po kterou byl vykonáván trest odnětí svobody, a to až do skončení výkonu trestu odnětí svobody nebo do podmíněného propuštění. Do doby výkonu tohoto trestu se dále započítává doba, po kterou ještě před pravomocným odsouzením pachatel nemohl vykonávat tuto činnost proto, že již mu bylo v souvislosti s trestným činem, za nějž mu byl zákaz činnosti uložen, odňato správním orgánem oprávnění k výkonu činnosti, který je předmětem trestu, anebo proto, že nesměl na základě opatření státního orgánu takovou činnost již vykonávat. Jde např. o odnětí řidičského průkazu pro nespolehlivost či nezpůsobilost na základě vyhlášky o řidičských průkazech nebo o rozhodnutí živnostenského úřadu o odnětí živnostenského oprávnění podle živnostenského zákona. Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 50 odst. TrZ). Zákaz činnosti může soud pro mládež mladistvému uložit, není-li to na překážku přípravě na jeho povolání, přičemž horní hranice sazby nesmí převyšovat pět let. Soud pro mládež může vedle trestního opatření zákazu činnosti uložit i vhodná výchovná opatření (§ 26 odst. 2 ZSM).

11.6. Zákaz pobytu Trest zákazu pobytu omezuje svobodu pohybu a pobytu pachatele tím, že vymezuje území, na němž je pachateli zakázán vstup a pobyt. Účelem je vyřadit pachatele z prostředí, s nímž jeho trestná činnost souvisela a které by mohlo v budoucnu ovlivnit další její páchání. Tento trest nelze uložit mladistvému. Soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let za úmyslný trestný čin, vyžadujeli to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nemůže vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt (§ 57a odst. 1 TrZ). Trest zákazu pobytu může být uložen jako samostatný trest za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři léta, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba (§ 57a odst. 2 TrZ). Soud může uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 57a odst. 3 TrZ). Může mu uložit aby se podrobil programu sociálního výcviku a převýchovy, léčení závislosti na návykových látkách, aby se zdržel návštěv nevhodného prostředí a styku s určitými osobami, hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek apod. Nedodrží-li pachatel uložené omezení může být stíhán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. a) TrZ. Do doby výkonu trestu zákazu pobytu se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává; o uložení přiměřených omezení a povinnosti soud rozhoduje až po výkonu trestu odnětí svobody nebo po podmíněném propuštění (§ 57a odst. 4 TrZ). Doba trvání tohoto trestu začíná dnem právní moci rozsudku. Pokud je k tomuto dni pachatel ve výkonu trestu odnětí svobody, začíná tato doba běžet dnem propuštění pachatele z tohoto výkonu. Zákaz pobytu končí uplynutím doby, na kterou byl stanoven, nebylo-li od výkonu tohoto trestu nebo jeho zbytku upuštěno. Doba, po kterou pachatel zákaz pobytu nebo přiměřená omezení nerespektoval, se do výkonu tohoto trestu započítává, nezapočítává se však doba, po kterou byl během výkonu tohoto trestu pachatel ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vojenské činné službě. Trest zákazu pobytu záleží v tom, že se odsouzený nesmí po dobu výkonu tohoto trestu zdržovat na určitém místě nebo v určitém obvodu; k přechodnému pobytu na takovém místě nebo v takovém obvodu v nutné osobní záležitosti je třeba povolení (§ 57a odst. 5 TrZ). Místem nebo obvodem, na který se zákaz pobytu vztahuje, je část území ČR ohraničená podle jejího administrativně územního členění. Může zahrnovat více obcí a měst nebo i více okresů spolu územně souvisejících. Příslušnou část území je třeba v rozsudku přesně označit, rozsah zákazu pobytu nelze stanovit dodatečně. Pachatel nesmí na vymezené území vstupovat a na něm pobývat. K úředním jednáním, návštěvám lékaře či příbuzných na tomto území musí mít pachatel povolení od orgánu Policie ČR z místa bydliště nebo pobytu. 11.7. Propadnutí věci Soud může uložit trest propadnutí věci, a) které bylo užito k spáchání trestného činu, b) která byla k spáchání trestného činu určena, c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel byť jen zčásti nabyl za věc uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná (§ 55 odst. 1 TrZ). Účelem trestu propadnutí věci je postihnout majetek náležející pachateli trestného činu, ztížit mu podmínky pro další páchání téže trestné činnosti a případně mu i odejmout prospěch ze spáchaného trestného činu. Propadnutí věci lze uložit i mladistvému.

Trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli (§ 55 odst. 2 TrZ). Vlastníkem propadlé věci se stává stát (§ 55 odst. 3 TrZ). Na pachatele, kterému byl uložen trest propadnutí věci, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile nabyl právní moci rozsudek, jímž byl tento trest uložen (§ 55 odst. 4 TrZ). Trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný pouze v případě, že tento zákon ve zvláštní části uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba (§ 56 TrZ). Za splnění podmínek § 55 lze uložit tento trest pouze vedle jiného trestu, za podmínek § 56 samostatně. 11.8. Propadnutí majetku Soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 51 odst. 1 TrZ). Tento trestu má dopad nejen na pachatele, nýbrž i na další osoby, které jsou na něm finančně či existenčně závislé. Při rozhodování o uložení tohoto trestu musí proto soud přihlížet k tomu, aby trest pokud možno nepostihoval jiné osoby a aby odpovídal účelu trestání. Zvláště musí vzít v úvahu i oprávněný zájem poškozeného na nahrazení škody způsobené trestným činem. Propadnutí majetku může soud uložit pouze jako vedlejší trest vedle výjimečného trestu nebo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za závažný úmyslný trestný čin, pokud takovým činem pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Závažnými jsou trestné činy uvedené v § 41 odst. 2 TrZ a další trestné činy, které se jim svojí závažností přibližují. Bez podmínek uvedených v § 51 odst. 1 TrZ může soud uložit trest propadnutí majetku pouze v případě, že tento zákon ve zvláštní části uložení tohoto trestu dovoluje; jako samostatný trest může být trest propadnutí majetku uložen, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a k osobě pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba (§ 51 odst. 2 TrZ). Propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat (§ 52 odst. 1 TrZ). Výrokem o propadnutí majetku zaniká zákonné společenství majetkové, tedy zaniká společné jmění manželů (§ 52 odst. 2 TrZ, § 143 an. OZ). Společné jmění manželů zaniká přímo se zákona. Vlastníkem propadlého majetku se stává stát (§ 52 odst. 3 TrZ). 11.9. Vyhoštění Účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky nebo kterému nebylo přiznáno postavení uprchlíka, v páchání další trestné činnosti na území republiky. Soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem (§ 57 odst. 1 TrZ).

S přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou (§ 57 odst. 2 TrZ). Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu (§ 57 odst. 3 TrZ). Na pachatele, kterému byl uložen trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, se hledí jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán (§ 57 odst. 4 TrZ). 11.10.

Ztráta čestných titulů a vyznamenání

Soud může uložit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta (§ 46 odst. 1 TrZ). Ztráta čestných titulů a vyznamenání záleží v tom, že odsouzený ztrácí vyznamenání, čestná uznání, vědecké a umělecké hodnosti a jiné čestné tituly udělené podle vnitrostátních právních předpisů, jakož i právo nosit cizozemská vyznamenání a užívat cizozemských čestných titulů (§ 46 odst. 2 TrZ). 11.11.

Ztráta vojenské hodnosti

Soud může uložit trest ztráty vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavržitelné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta (§ 47 odst. 1 TrZ). Soud může uložit tento trest též vedle jiného trestu, jestliže to vzhledem k povaze spáchaného trestného činu vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených silách (§ 47 odst. 2 TrZ). Ztráta vojenské hodnosti záleží v tom, že se odsouzenému snižuje hodnost ve vojsku na hodnost vojína (§ 48 TrZ).

11.12.

Trest smrti (exkurs)

V předcházející části této učební pomůcky se výslovně uvádí, že zákon č. 175/1990 Sb. zrušil v České republice trest smrti a s účinností od 1.7.1990 zavedl místo něj výjimečný trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let a trest odnětí svobody na doživotí (§ 29 TrZ). Z tohoto pohledu se jeví pasáž týkající se trestu smrti v této učební pomůcce jako neorganická. Nelze však pominout fakt, že i v současnosti jsou však pro obnovení trestu smrti dvě třetiny občanů České republiky. Z šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z března 2005 vyplynulo, že dle 66 % respondentů by měl u nás trest smrti existovat. To je důvodem zařazení exkursu o trestu smrti do této učební pomůcky.

11.12.1.

Ukládání trestu smrti u nás

Statistiky ministerstva spravedlnosti uvádějí, že od roku 1945 do roku 1989 byl v tehdejším Československu vykonán trest smrti nad 1176 odsouzenými. Nad 738 odsouzenými z nich byl vykonán trest smrti uložený podle retribučních dekretů po skončení 2. světové války, kdy v letech 1945 až 1949 došlo k potrestání nacistických zločinců, kolaborantů a zrádců (tj. 62,7 %), nad 230 osobami v letech 1947 až 1960 pro velezradu, a to i v souběhu s vyzvědačstvím a vraždou (19,5 %), nad dalšími 194 osobami od roku 1945 až do roku 1989 pro vraždu (16,5 %), a nad zbývajícími 12 osobami pro ostatní trestné činy. Podle platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel, byl trest smrti stanoven jako výjimečný trest jako sankce u 31 trestných činů, vesměs vojenských a proti lidskosti. Za účinnosti této úpravy, tedy od 1.ledna 1962 do 30.6.1990, byl trest smrti ukládán soudy výlučně za trestný čin vraždy, a to v případech vícenásobných nebo mimořádně brutálních vražd. Trest smrt byl v letech 1962 až 1990 vykonán u 42 odsouzených, tj. v průměru u 1 až 2 odsouzených pro vraždu za jeden rok, a to přesto, že na území současné České republiky a Slovenské republiky docházelo tedy každoročně k více než k 100 trestným činů vraždy ročně. Ukládání a obzvláště pak vykonávání trestu smrti bylo v letech 1962 až 1989 jevem zcela výjimečným a ojedinělým, uplatňovaným vesměs u vícenásobných brutálních vrahů, nikoliv u pachatelů jiných trestných činů. Snad jen vzhledem k nezveřejňování údajů o počtu vykonaných trestů smrti v průběhu 28 let platností trestního zákona č. 140/1961 Sb. mohla určitá část veřejnosti nabýt mylného dojmu, že ukládání a vykonávání trestu smrti bylo u nás relativně běžným jevem. 11.12.2.

Důvody zrušení trestu smrti

Je přirozené, že při úsilí a demokratizaci a humanizaci života v naší společnosti se opětovně obnovovaly úvahy o opodstatněnosti trestu smrti v našem trestním zákoně. Základním argumentem svědčícím proti existenci trestu smrti v trestním zákoně je nenapravitelnost tohoto absolutního trestu a nemožnost jeho odčinění v případech justičního omylu. Navíc odpůrci trestu smrti zdůrazňují, že tento trest není hoden civilizované společnosti, neboť je v rozporu s mravními zásadami společenského života. Je v něm v určité míře obsažen prvek msty a navíc se nedá prokázat pozitivní vliv tohoto trestu na pokles kriminality. V roce 1990, kdy byl na území současné České republiky a Slovenské republiky zrušen trest smrti, nadále existoval ve většině států světa, přičemž jen v menší část států trest smrti zrušila, nebo jej ukládá jen za výjimečných okolností. Trest smrti nemá v současnosti za žádný trestný čin 78 států světa Jedním z nich je také Česká republika. Trest smrti ukládá v současnosti za trestné činy 88 států světa (i za trestné činy proti životu), včetně USA, kde čeká na popravu 3700 osob ve většině států americké unie. Trest smrti neexistuje pouze ve 13 z 52 států USA. Trest smrti ukládá v současnosti za mimořádných okolností dalších 16 států světa. Problematika trestu smrti byla zahrnuta také do Závěrečného dokumentu Vídeňské následné schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z 15.ledna 1989, a to v principu 24. „Pokud jde o otázku trestu smrti, účastnické státy konstatují, že v některých z nich byl trest smrti zrušen. V účastnických státech, v nichž trest smrti zrušen nebyl, může být rozsudek smrti vynesen jen za nejtěžší trestné činy v souladu se zákonem platným v době spáchání činu a nesmí být v rozporu s mezinárodními závazky. Tato otázka bude dále posuzována“.

11.12.3.

Pro i proti trestu smrti

Desítky let se ukazuje, že v otázce existence, či neexistence trestu smrti se argumentuje dvěma diametrálně odlišnými způsoby. Proti trest smrti se uvádí řada závažných argumentů, a to především právo člověka na život, přičemž stát jako vykonavatel spravedlnosti nemá právo zbavit člověka tohoto základního práva. Vykonaný trest smrti je nelidský a neodčinitelný, protože jde o trest definitivní, který nelze v případě justičního omylu nijak zvrátit ani napravit. Uvádí se, že trest smrti nemá dostatečně odstrašující účinek, protože ani jeho existence v trestním zákoně ani jeho ukládání nemá pro pachatele trestných činů dostatečně odstrašující účinek, tedy že trest smrti je jen mstou a odplatou společnosti pachateli, kterého společnost nedokázala převychovat. Pro trest smrti jsou uváděny neméně závažné argumenty, a to především nárůst brutálních a společensky vysoce nebezpečných trestných činů, a to zejména organizovaného zločinu, včetně únosů a nájemných vražd obchodních konkurentů a svědků, trestných činů páchaných pod vlivem drog. Samostatným argumentem je nemožnost adekvátního potrestání osoby, již byl uložen doživotní trest za nový trestný čin. Uložení dvou nebo třeba šesti doživotních trestů jedinému vrahovi, jak k tomu dochází v USA, je z pohledu mnoha Evropanů nepochopitelné. Z toho mnozí slušní lidé, zejména příbuzní obětí brutálních zločinů dovozují, že trestní zákon má více na mysli zájem zločinců než slušných lidí, protože pachateli vraždy při neexistenci trestu smrti jeho život zůstává, zatímco jeho oběť je práva na život zbavena. Zastánci kteréhokoliv z těchto dvou názorů, ať již pro existenci trestu smrti, či proti němu, zpravidla kategoricky odmítají názory opačné a nejsou ochotni k nim vůbec přihlížet. Jsou však nadále otázky nutící k zamyšlení: • Proč ve všech státech světa, kde existuje trest smrti jsou četné hlasy pro jeho zrušení? • Proč v těch státech světa, kde byl trest zrušen, se čas od času objevuje ohromná kampaň veřejnosti za obnovení trestu smrti? Na tyto otázky se nedaří přinést jednoznačnou odpověď. Přesto je faktem, že pod tlakem veřejného mínění v řadě států je zákonodárce jednou nucen k zrušení trestu smrti a čase, opět pod tlakem veřejnosti je nucen uvažovat o obnovení trestu smrti, případě jej i obnovit. V roce 1965 si odpůrci trestu smrti v americkém státu New York vynutili po zákonodárci zrušení trestu smrti. Protože v následujících letech docházelo k výraznému nárůstu nejzávažnějších trestných činů, po 30 letech, dne 7.3.1995 byl parlamentem státu New York obnoven trest smrti, který prosazovali a prosadili i mnozí z těch, kteří v roce 1965 žádali jeho zrušení. Trest smrti je od roku 1995 v americkém státu New York každoročně ukládán desítkám pachatelů, a to vrahům policistů, soudců, svědků, mnohonásobným vrahům, teroristům, únoscům a vrahům, kteří mučili své oběti. Ke kampaním pro obnovení trestu smrti dochází v demokratických státech, v nichž byl trest smrti zrušen vždy, když dojde k mimořádně závažné trestné činnosti, která vzedme hladinu veřejného mínění. Tak tomu bylo v Německu po únosu a vraždě předsedy svazu průmyslníků Martina Schleiera, nebo po únosech, zneužití a vraždách školních dětí, ve Švédsku po vraždě ministerského předseda Olofa Palmeho, v Anglii po zavraždění 16 žen policistou „strážcem bezpečnosti a pořádku,“ v Belgii po zatčení pedofila, který unesl, řadu měsíců týral, znásilňoval a posléze usmrcoval školačky, stejně jako v dalších státech. Vesměs dochází k volání po obnovení trestu smrti po vícenásobných brutálních vraždách, únosech a vraždách rukojmí, po dalších závažných trestných činech končících smrtí předškolních, či školních dětí. Po takových trestných činech si občané, kteří dříve prosadili zrušení trestu smrti, mnohdy vynucují obnovení absolutního trestu pro pachatele právě odhaleného mimořádně závažného trestného činu. Přitom trest smrti v žádném z těchto evropských států obnoven nebyl, neboť by jím vzhledem k zákazu zpětné působnosti zákona

nemohl být potrestán právě ten pachatel, kvůli němuž se veřejnost dožadovala obnovení tohoto trestu. Ještě dodatek. Poté, co byl v roce 1995 v americkém státu New York obnoven trest smrti, byl následně uložen doživotní trest několika desítkám pachatelům brutálních zločinů spáchaných po zrušení trestu smrti, předtím než byl právě kvůli nim obnoven trest smrti. 11.12.4.

Zákaz trestu smrti

Obnovení trestu smrti je vyloučeno nejen proto, že četné státy mají trest smrti zakázán nejen v trestním zákoně, nýbrž i v ústavě, případně jsou signatáři mezinárodní úmluvy, která zakazuje existenci a ukládání trestu smrti. V České republice, obdobně jako v mnoha jiných státech, je v určitých etapách navrhováno obnovení trestu smrti, které však nemohlo uspět vzhledem k existenci současné právní úpravy. Poté co byl s účinností od 1.7.1990 zákonem č. 175/1990 Sb. zrušen v České republice trest smrti bývá opakovaně navrhováno opětovné zavedení trestu smrti novelizací trestního zákona. To však není možné. Po zrušení trestu smrti zákonem č. 175/1990 Sb. se Česká republika stala signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) dle jejíhož čl. 1 Protokolu č. 6 je trest smrti výslovně zakázán. Poté Česká republika přijala Listinu základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), jejíž čl. 6 odst. 3 uvádí, že „trest smrti se nepřipouští.“ Tyto normy v návaznosti na čl. 10 Ústavy Česká republiky nedovolují opětovné zavedení trestu smrti pouhou novelizací trestního zákona. Podle všech výzkumů veřejného mínění konaných v České republice od roku 1990 do současnosti, je většina občanů pro obnovení trestu smrti. V několika případech o návrhu na obnovení trestu smrti jednala i vláda, která návrh odmítla, s odkazem na výše uvedenou právní úpravu. Právě vzhledem k současné právní úpravě, respektující trend převažující v Evropské unii, není obnovení trestu smrti v České republice reálné. K obnovení trestu smrti u nás by mohlo dojít pouze v případě, že by Česká republika především vypověděla Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) dle jejíhož čl. 1 Protokolu č. 6 je trest smrti výslovně zakázán. Takový krok, jimž by byla vypovězena celá úmluva, nikoliv jen čl. 1 Protokolu č. 6, dle něhož je trest smrti výslovně zakázán, dosud neučinil žádný členský stát této úmluvy, protože by tak celkově odstoupil od ochrany všech lidských práv a základních svobod chráněných Úmluvou. Poté by muselo dojít k novelizaci Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a zrušení čl. 6 odst. 3 dle něhož se „trest smrti se nepřipouští“ a následně teprve by mohlo dojít k novelizaci trestního zákona, která by obnovila trest smrti. 11.12.5.

Úvaha

S obnovením trestu smrti v České republice se v rozporu s názory veřejnosti neuvažuje. Přesto zůstává otázkou jaký by reagovala odborná právnická veřejnosti, vláda, poslanci a senátoři ve chvíli, kdy by se u nás objevila třeba vinou teroristů, či zločinného spolčení mimořádně závažná trestná činnost, která by vzedmula hladinu veřejného mínění po spáchání trestného činu genocidia, tedy po zničení některé národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny, nebo obecného ohrožení, při němž by byla způsobena smrt řadě lidí. Nelze postit z paměti televizní závěry na šokující události z minulých let, při nichž přišly, nebo mohly přijít o život stovky a tisíce lidí. Stačí připomenout útok teroristů na školu v čečenském Beslanu a zadržování žáků jako rukojmí, nebo v jednom z moskevských divadel, nebo útok na New Yorské mrakodrapy, či útoky v Londýnském či Tokijském metru.

Připomínám, při respektování práva člověka na život, jako nejcennější lidskou hodnotu, že při akci bezpečnostních sil v moskevském divadle i v beslanské škole byla usmrcena většina teroristů a s nimi desítky nevinných rukojmí. Uvádím příklady Ruska, kde existuje trest smrti, který mohl být uložen únoscům. Na rozdíl od Ruska, ve státech, kde trest smrti není, je značný počet teroristů je zastřelen příslušníky bezpečnostních sil a další pachatele usmrtí příbuzní obětí, nebo jiní samozvaní mstitelé. Místo trestu smrti máme v českém trestním zákoně trest odnětí svobody na doživotí. Je však doživotní trest trestem humánním, hodným civilizované společnosti? Doživotní trest má pro odsouzeného charakter bezvýchodnosti. Jediným východiskem, není-li možnost podmíněného propuštění, je smrt odsouzeného. V důsledku toho, čím déle žije, tím delší dobu je ve výkonu trestu odnětí svobody. Proto hledají odsouzení východisko či únik z výkonu doživotního trestu. To nalézají v podstatě ve dvou nežádoucích formách řešení – buď v sebevraždě, nebo v útěku z vězení. Útěk z přísně střežené věznice však není možný bez spáchání nové, závažné trestné činnosti, vesměs za cenu zavraždění jiných lidí, především dozorců, náhodných občanů, či příslušníků ozbrojených sil, kteří po uprchlém pátrají. (V rámci diskusí o ponechání, či zrušení trestu smrti v roce 1990 jsem navrhl, aby trest smrti byl v naší společnosti nadále alternativním trestem k trestu odnětí svobody u trestných činů vraždy, za níž byl po dobu 28 let ukládán, nýbrž také u genocidia a obecného ohrožení či trestných činů spojených s braním a vražděním rukojmí, u nichž po desetiletí ukládán nebyl. Po zohlednění zkušeností jiných států jsem dospěl k závěru, že jde o nutnou formu ochrany společnosti pro případ eventuálního spáchání těchto mimořádně závažných trestných činů s následky na životech většího počtu osob, kdykoliv v budoucnosti. Vyjádřil jsem názor, že je v celospolečenském zájmu, aby trest smrti zůstal v našem trestním zákoně ve formě výjimečného trestu, ukládaného zcela mimořádně, za přesně stanovených podmínek pro jeho ukládání, přezkoumávání, stejně jako výkon. Přitom zákonodárce by zcela vyloučil uložení tohoto trestu z politických důvodů. Podmínky ukládání trestu smrti by měly být tak přísné, že by k jeho ukládání v běžných životních situacích vůbec nedocházelo. Přesto by měl být trest smrti nezbytnou pojistkou pro společnost. Považuji za nutné, aby se např. po spáchání mnohonásobné vraždy či genocidia předešlo masovému tlaku veřejnosti na znovuobnovení trestu smrti. Jak by asi reagovali občané, pokud by brutální pachatel povraždil řadu rukojmí, školní, či předškolní děti? Lze vyloučit, že by při neexistenci trestu smrti nevzali nespokojeni lidé spravedlnost do svých rukou, a to ve stylu „oko za oko, zub za zub?“ /Srov. blíže: Vantuch, P.: Pro a proti trestu smrti, In: Trest smrti jako problém nejen právní, ale i filosofický a morální, Sborník, Ústav státu a práva ČSAV, Praha,1990, s. 46-55/) 12. Ukládání trestů 12.1. Zásady ukládání trestů Soud se musí při ukládání trestů důsledně řídit pravidly pro ukládání trestu obsaženými v obecné i ve zvláštní části trestního zákona, To je předpokladem toho, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné. Soud při ukládání trestu vychází z ustanovení § 23 odst. 1 TrZ, tedy z účelu trestu, jimž je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Proto musí soud vhodně zvolit trest, který může tento účel splnit a pozitivně ovlivnit chování pachatele. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4 TrZ), k možnosti nápravy a poměrům pachatele (§ 31 odst. 1 TrZ).

Názor na možnosti nápravy pachatele si soud vytváří většinou již na podkladě hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost. Možnost nápravy je třeba posuzovat po objasnění osobnosti pachatele, její deformace a jejich spojitosti se spáchanou trestnou činností. Důležité je prostředí a poměry, v nichž pachatel žije v době rozsudku a v nichž bude žít po odsouzení. Jde o stanovení prognózy budoucího vývoje pachatele. Pod pojmem poměry pachatele má zákon na mysli takové okolnosti týkající se osoby pachatele, které přímo nesouvisí se spácháním trestného činu, mohou však ovlivnit úvahy o trestu v tom směru, aby trest byl spravedlivý a aby se promítl do životních poměrů pachatele a jemu blízkých osob co nejméně, resp. aby v případě srovnatelných trestných činů se promítl do života jejich pachatelů přibližně stejně a představoval pro ně přibližně stejnou újmu. Patří sem zejména zdravotní stav pachatele a jeho rodiny, starost o početnou rodinu, majetkové a sociální poměry atd. Zákon u některých druhů trestů, jejichž citelnost je typicky ovlivňována některými poměry pachatele, toto hledisko ještě zvlášť opakuje (§ 51 odst. 1 , § 54 odst. 1 TrZ). Specifická hlediska jsou pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti spolupachatelů, u organizátora, návodce a pomocníka a u přípravy k trestnému činu a u pokusu trestného činu. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud zvažuje formu a způsob účastenství na trestném činu (§ 31 odst. 2 TrZ). Zde uvedená specifická kritéria uplatní vedle obecných při trestání některých obecných forem trestné činnosti. Při spolupachatelství je nutné přihlédnout k tomu, jakou měrou přispělo jednání každého ze spolupachatelů ke spáchání trestného činu, tedy zejména v jakém rozsahu, jakou intenzitou a jakou formou naplnil každý z nich znaky příslušné skutkové podstaty, jaký vliv to mělo na dokonání činu atd. U organizátora, návodce a pomocníka jde o význam a povahu jejich účasti na činu, tedy o to jak se svým jednáním podíleli na jeho realizaci, jak se tento podíl projevil na snazším spáchání trestného činu pachatelem apod. U přípravy a pokusu trestného činu je významné, jak se jednání přiblížilo k dokonání trestného činu a jaké byly okolnosti a důvody kvůli nimž k dokonání nedošlo. Přihlédne se např. k tomu, jak vzdálené a reálné bylo ohrožení objektu trestného činu, které skutečnosti dokonání zabránily, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Soud při ukládání trestu přihlíží k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, zejména k těm, které jsou uvedeny v demonstrativním výčtu v ustanoveních § 33 a 34 TrZ, a to tehdy, jde-li o skutečnosti, které mají vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a mají význam pro dosažení účelu trestu, a proto i pro jeho vyměření. Soud může přiznat povahu polehčující i přitěžující okolnosti i jiným okolnostem než těm, jež jsou v citovaných ustanoveních. Při výměře trestu se jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal trestný čin v silném rozrušení, b) spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých, c) spáchal trestný čin pod tlakem závislosti nebo podřízenosti, d) spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku, e) spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, f) spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, g) vedl před spácháním trestného činu řádný život, h) přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu, ch) trestného činu upřímně litoval, i) svůj trestný čin sám oznámil úřadům,

j) při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům, nebo k)přispěl k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení (§ 33 TrZ). Při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal trestný čin ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, b) spáchal trestný čin surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem, c) spáchal trestný čin využívaje něčí bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti, d) spáchal trestný čin ke škodě osoby mladší patnácti let, těhotné, vážně nemocné, vysokého věku nebo nemohoucí, e) spáchal trestný čin za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, f) spáchal trestný čin vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku, g) trestným činem porušil zvláštní povinnost, h) trestným činem způsobil vyšší škodu, ch) spáchal trestný čin jako organizátor, jako člen organizované skupiny nebo člen spolčení, i) svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých, j) trestný čin páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu, k) spáchal více trestných činů, nebo l) byl již pro trestný čin odsouzen; soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující, zejména s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění, jeho pohnutku a dobu, která uplynula od posledního odsouzení, a jde-li o pachatele trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, také tím, že se tohoto činu znovu dopustil proto, že se oddává zneužívání omamných nebo psychotropních látek a jedů (§ 34 TrZ). K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (§ 31 odst. 3 TrZ). Toto ustanovení zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele a má vliv na to kdy použít vyšší trestní sazbu podle kvalifikovaných skutkových podstat. Tato zásada nebrání tomu, aby se při ukládání sankce přihlédlo k tomu, v jaké intenzitě v konkrétním případě byl zákonný znak naplněn. Např. u hospodářských a majetkových trestných činů jsou rozhodující pro právní kvalifikaci hranice škod uvedené v § 89 odst. 11 TrZ. V každém konkrétním případě pak musí soud zkoumat, jaká škoda v tomto rámci byla konkrétně způsobena, neboť v případě způsobení škody, která se rozsahem blíží horní hranici tohoto rámce, je třeba započíst přitěžující okolnost podle § 34 písm. h) TrZ. V tomto rámci by šlo o způsobení vyšší škody. Pokud pachatelé způsobí úvěrovým podvodem značnou škodu (od 500.000 Kč do 5.000.000 Kč) musí soud zjistit konkrétní výši škody, tedy zda tato škoda činila např. 501.000 Kč, nebo 4.995.000 Kč. Potom v rámci trestní sazby dle § 250b odst. 4 písm. b/ TrZ, od dvou do osmi let odnětí svobody, u prvotrestaného pachatele, který způsobil škodu 501.000 Kč může uložit trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu. U prvotrestaného pachatele, který způsobil škodu 4.995.000 Kč pak vzhledem k přitěžující okolnosti podle § 34 písm. h) TrZ uloží soud trest odnětí svobody ve středu sazby, např. v trvání pěti let a nařídí jeho výkon ve věznici s dozorem. Jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení

druhu trestu a jeho výměry (§ 32 odst. 1 TrZ). Zde soud přihlédne k pachatelem nezaviněné zmenšené příčetnosti v době spáchání trestného činu jako k okolnosti důležité při stanovení druhu trestu a jeho výměry. V takovém případě může uložit jiný trest než ten, který by uložil v případě neexistence zmenšené příčetnosti. Např. místo nepodmíněného trestu odnětí svobody může pachateli, jehož příčetnost byla ovlivněna návykovou látkou,uložit trest obecně prospěšných prací. Má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu takového pachatele bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 72 TrZ) dosáhnout účelu trestu i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, nejsa vázán omezením uvedeným v § 40 odst. 3 TrZ, a uloží zároveň ochranné léčení (§ 32 odst. 2 TrZ). Zde jde jen o trest odnětí svobody u pachatele u něhož nejde o úplnou nepříčetnost. Např. místo nepodmíněného trestu odnětí svobody může soud pachateli, jehož příčetnost byla ovlivněna užitím návykové látky, uložit v rámci trestní sazby dle § 250b odst. 4 písm. b/ TrZ, tj. od dvou do osmi let odnětí svobody, trest odnětí v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu a zároveň uložit ochranné protitoxikomanické léčení (ambulantní, či ústavní.) V souladu s podpůrností trestní represe může soud využít upuštění od potrestání. Od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě (§ 24 odst. 1 TrZ). Ustanovení § 24 TrZ o upuštění od potrestání navazuje na ustanovení § 23 TrZ o účelu trestu. Postačuje-li k dosažení účelu trestního zákona to, že soud uzná obžalovaného vinným bez uložení a výkonu trestu, je možno od těchto právních následků upustit. Byl-li účel trestu dosažen již projednáním obžaloby před soudem a výrok o vině jménem republiky vyjádřil negativní zhodnocení pachatelova činu, potom může soud upustit od uložení trestu pokud je to odůvodněno hledisky individuální i generální prevence. Vzhledem zákonným podmínkám je upuštění od potrestání využíváno jen výjimečné. Upuštění o potrestání je možné pouze u pachatele trestného činu menší nebezpečnosti pro společnost (to soud zjistí posouzením objektivní a subjektivní stránky trestného činu), jsou-li splněny současně další dvě podmínky, a to, že pachatel spáchaného trestného činu lituje a projevuje účinnou snaha po nápravě. Lítost musí soud posoudit podle vnitřního postoje pachatele k činu a podle jeho skutečného chování v době po spáchání činu. Nestačí pouze formální projev lítosti. Projevem lítosti může být náhrada škody, odstranění škodlivých následků, omluva poškozenému apod. Projevem účinné snaha po nápravě je např. zanechání nesprávných návyků, které vedly k trestné činnosti, přerušení styků s osobami orientovanými na páchání trestné činnosti apod. Zřetel k povaze spáchaného činu musí odůvodňovat očekávání, že se pachatel napraví i bez uložení trestu. Předpokladem toho je dosavadní bezúhonnost. Upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 24 odst. 2 TrZ). Jde o zákonnou fikci, kdy se na pachatele hledí stejně jako by nebyl soudem uznán vinným ze spáchání trestného činu. Účinek je tedy stejný jako v případě zahlazení odsouzení a nastává okamžikem nabytí právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání. Pro pachatele u něhož soud upustil od potrestání je podstatné, že takové odsouzení se neuvádí ve výpisu z rejstříku trestů, jež předkládá jako osoba ucházející se o určité druhy zaměstnání. Takové odsouzení se však zapisuje do rejstříku trestů a uvádí se v opise rejstříku trestů, který si mohou vyžádat zejména orgány činné v trestním řízení pro účely případného nového trestního řízení. Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud má za to, že ochranné léčení (§ 72 TrZ), které zároveň ukládá,

100

zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se však nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky (§ 25 TrZ). U mladistvých nemůže soud upustit od potrestání dle § 24 TrZ. Soud může upustit od uložení trestního opatření mladistvým (§ 11 až 13 ZSM). Soud pro mládež může upustit od uložení trestního opatření mladistvému, který spáchal provinění menší nebezpečnosti činu pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, a) jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu mladistvého lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem pro mládež postačí k jeho nápravě, b) dopustil-li se činu z neznalosti právních předpisů, která je zejména vzhledem k jeho věku, rozumové vyspělosti a prostředí, ve kterém žil, omluvitelná, nebo c) jestliže soud pro mládež přijme záruku za nápravu mladistvého a má za to, že vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, povaze spáchaného činu a osobě mladistvého se uložení trestního opatření nejeví nutným (§ 11 odst. 1 ZSM). Upustí-li soud pro mládež od uložení trestního opatření, může věc vyřídit tím, že mladistvého napomene, anebo může přenechat postižení mladistvého zákonnému zástupci, škole, jíž je mladistvý žákem, nebo školskému zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (dále jen "výchovné zařízení"), v němž žije; v takovém případě si soud pro mládež předem vyžádá stanovisko školy nebo výchovného zařízení. Zákonný zástupce, škola nebo výchovné zařízení jsou povinni o výsledku vyrozumět soud pro mládež (§ 11 odst. 2 ZSVM). Soud pro mládež může upustit od uložení trestního opatření mladistvému i tehdy, jestliže a) mladistvý spáchal provinění ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud pro mládež má za to, že ochranné léčení, které zároveň ukládá, zajistí nápravu mladistvého lépe než trestní opatření, nebo b) je vůči němu užito ochranné nebo výchovné opatření a k dosažení účelu tohoto zákona není třeba uložit trestní opatření (§ 12 ZSM). Upustí-li soud pro mládež od uložení trestního opatření, hledí se na mladistvého, jako by nebyl odsouzen (§ 13 ZSM). 12.2. Ukládání trestu při souběhu trestných činů Platný trestní zákon upravuje ukládání trestu za souběh trestných činů podle zásady absorbční, která znamená, že větší (přísnější, delší) trest pohlcuje menší (mírnější, kratší). Důvodem je to, že pachatel spáchal další trestný čin, aniž by byl varován odsuzujícím rozsudkem soudu za dříve spáchaný trestný čin. Spáchá-li pachatel více trestných činů soud mu uloží trest pouze za nejtěžší z nich a u všech mírnějších trestů jde v podstatě o upuštění od potrestání (s výjimkou započtení přitěžující okolnosti § 34 písm. i/ TrZ). Pravidla při ukládání trestu při souběhu trestných činů jsou obsažena v ustanovení § 35 TrZ, kde je upravena možnost uložení úhrnného nebo souhrnného trestu.Ty se užívají při trestání souběhu, tzn. případů, kdy pachatel spáchá více trestných činů předtím, než je za spáchání kteréhokoliv z těchto trestných činů vyhlášen odsuzující rozsudek soudem I. stupně. Úhrnný a souhrnný trest jsou pro pachatele výhodné, neboť při jejich ukládání se uplatní jako již zmíněná zásada absorpce sazeb a neliší od trestu ukládaného za jediný trestný čin. Za jednotlivé sbíhající se trestné činy se nestanoví ve výrokové části rozsudku ani v jeho odůvodnění dílčí tresty, které by odpovídaly závažnosti jednotlivých sbíhajících se trestných činů. Úhrnný trest přichází v úvahu v případě souběhu jednočinného i vícečinného a nezáleží ani na tom, zda jde o souběh stejnorodý či nestejnorodý. Ukládá se pouze za podmínky, že o všech spáchaných činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a rozsudku.

101

Souhrnný trest je možný pouze v případě vícečinného souběhu. Jestliže jeden ze dvou posuzovaných trestných činů téhož pachatele má charakter trestného činu trvajícího a tento trestný čin byl dokonán sice před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně o druhém z těchto trestných činů, avšak protiprávní stav založený prvním trestným činem přetrvává i po tomto okamžiku, nepůjde o souběh, neboť trestná činnost u trvajícího trestného činu skončila až po okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Pokud některé útoky u trestného činu pokračujícího byly spáchány před vyhlášením odsuzujícího rozsudku o jiném trestném činu téhož pachatele a další útoky až po okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku, je trestný čin, v němž bylo pokračováno, dokonán až po naznačeném okamžiku, a proto nepůjde o souběh. Podobně je tomu u trestného činu hromadného. Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v § 27 jako trest samostatný (§ 35 odst. 1 TrZ). Při stanovení výměry úhrnného trestu za souběh je nutno vycházet z trestní sazby stanovené podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Přísnost trestnosti se posuzuje nejprve podle horní hranice trestu odnětí svobody, protože ten je možno uložit za spáchání každého trestného činu. Jsou-li horní hranice sazeb sbíhajících se trestů odnětí svobody stejné, rozhoduje o přísnosti výše spodní hranice trestní sazby. Jsou-li stejné horní i spodní hranice, je nejpřísnější sazbou z nich ta, která nepřipouští alternativně jiný druh trestu než odnětí svobody jako trest samostatný. Má-li přísnější trest nižší spodní hranici sazby trestu odnětí svobody než jsou spodní hranice u mírnějších trestů, je spodní hranicí trestní sazby nejvyšší ze všech těchto hranic. Dále je možno při souběhu trestných činů uložit vedle sebe více druhů trestů, pokud je uložení kteréhokoliv z nich umožněno ustanovením o sankci kteréhokoliv ze sbíhajících se trestných činů (kumulace druhů trestů). Spáchání trestného činu v souběhu je obecnou přitěžující okolností podle § 34 písm. i) TrZ. Při posuzování přísnosti trestních sazeb u mladistvých a zvlášť nebezpečných recidivistů se vychází z již upravených trestních sazeb pro tyto kategorie pachatelů. Krajský soud uznal obžalovaného A.Z. vinným ze spáchání tří trestných činů, a to 1) výtržnictví dle § 202 odst. 1 TrZ se sazbou trestu odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem, 2) loupeže dle § 234 odst. 1, 2 TrZ se sazbou trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let a 3)podvodu dle § 250 odst. 1, 4 TrZ se sazbou trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Podle § 35 odst. 1 TrZ uloží soud obžalovanému trest úhrnný, a to podle nejpřísnější sazby uvedené v § 250 odst. 4 TrZ, tzn. v rozmezí pěti až dvanácti let odnětí svobody. V konkrétním případě uložil krajský soud obžalovanému A.Z. trest odnětí svobody v trvání šesti let. Pokud by v ČR existovala zásada sčítání sazeb (trestů), potom by soud uložil obžalovanému tresty za všechny tři spáchané trestné činy, a to za výtržnictví dle § 202 odst. 1 TrZ trest odnětí svobody např. v trvání jednoho roku, za loupež dle § 234 odst. 1,2 TrZ trest odnětí svobody v trvání např. pěti roků a za podvod dle § 250 odst. 4 TrZ trest odnětí svobody v trvání např. šesti let. Po sečtení všech tří trestů by v takovém případě uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání 12 let. V ČR existuje trest odnětí svobody na doživotí. Pokud jsou splněny podmínky § 29 odst. 3 TrZ může soud uložit tento trest jak pachateli který spáchal jeden trestný čin vraždy podle

102

§ 219 odst. 2 TrZ, tak pachateli, který spáchal více (např. šest) trestných činů trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 TrZ. V americkém státě Mariland uložil dne 1.6.2006 soud odstřelovači náhodných chodců Johnu Allenu Muhammadovi šest doživotních trestů odnětí svobody (bez možnosti podmíněného propuštění). To bylo možné v důsledku existence zásady sčítání sazeb za každý jednotlivě spáchaný trestný čin. Taková právní úprava je odůvodněna snahou odlišit pachatele trestných činů podle jimi způsobených následků. Taková úprava je však diskusní protože dopad jednoho uloženého trestu odnětí svobody (bez možnosti podmíněného propuštění) je stejný jako dopad uložení šesti (či v jiném případě třeba 10) doživotních trestů odnětí svobody (bez možnosti podmíněného propuštění). Soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 TrZ, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším (§ 35 odst. 2 TrZ). Citované ustanovení umožňuje uložení souhrnného trestu za vícečinný souběh, a to pouze v případě, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti již odsouzen, pokud lze k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží také v případě, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno současně o několika se sbíhajících se trestných činech. Při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. Jestliže ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným, pokud v uvedeném řízení byl již vyhlášen odsuzující rozsudek. Stejnou povahu jako odsuzující rozsudek má i trestní příkaz, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Konkrétní souhrnný trest musí být přísnější než předchozí trest uložený za dříve odsouzenou část sbíhající se trestné činnosti. Pokud by přicházel v úvahu stejný trest ve stejné výměře, je nutno užít § 37 TrZ a upustit od uložení souhrnného trestu. Souhrnný trest ve svém celku nesmí být ani mírnější než předchozí trest. Soud, který ukládá souhrnný trest zruší celý výrok o trestu uloženém pachateli dřívějším rozsudkem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po právní moci nového rozsudku započítá soud předchozí trest v míře, v jaké byl vykonán, do později ukládaného souhrnného trestu podle § 38 TrZ. Souhrnný trest tedy nastupuje zcela na místo trestu úhrnného. Ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 35 odst. 3 TrZ). Odsuzujícím rozsudkem podle § 35 odst. 2 TrZ se rozumí i rozsudek, jimž bylo za podmínek § 26 odst. 1 TrZ podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 35 odst. 4 TrZ). Jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest

103

odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let (§ 36 TrZ). Zde se nejedná o uložení úhrnného ani souhrnného trestu, protože nejde o souběh trestných činů. Nový trestný čin byl spáchán až po vyhlášení dřívějšího rozsudku.V tomto případě soud ukládá pachateli další trest stejného druhu za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán. Proto nesmí nový trest stejného druhu jako dřívější přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Jedná-li se o trest odnětí svobody nesmí přesáhnout 15 let. Jde-li o výjimečný trest odnětí svobody nad 15 do 25 let, nesmí přesáhnout 25 let, u obvecně prospěšných prací nelze přesáhnout 4000 hodin, u zákazu činnosti 10 let, u peněžitého trestu 5.000.000 Kč atd. Soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 TrZ nebo od uložení dalšího trestu podle § 36 TrZ, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný (§ 37 TrZ). Společný trest za pokračování v trestném činu je upraven v ustanovení § 37a TrZ. Odsuzujeli soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení § 35 až 37 tu platí obdobně (§ 37a TrZ). 12.3. Ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody (§ 42 odst. 1 TrZ). Jedná se o obligatorní důsledek prohlášení za zvláště nebezpečného recidivistu, jemuž lze se zákona uložit pouze trest odnětí svobody. Dospěje-li soud k rozhodnutí podle § 41 odst. 2 TrZ (srov. blíže oddíl 6 této učební pomůcky), tedy prohlásí-li obžalovaného za zvláště nebezpečného recidivistu, je povinen uložit mu trest dle ustanovení § 42 odst. 1 TrZ. Toto ustanovení znamená jednak zpřísnění zákonné výchozí trestní sazby trestu odnětí svobody a jednak uložení přísnějšího trestu v jejím rámci. Jestliže základní trestní sazba činí 2 roky až 8 let odnětí svobody a soud označí obžalovaného za zvláště nebezpečného recidivistu, potom horní polovina takto zvýšení trestní sazby činí 7 let a 8 měsíců až 13 let a 4 měsíce. V rámci této sazby, zvýšené dle § 42 odst. 1 TrZ pak soud trest zvláště nebezpečnému recidivistovi uloží. Horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat - ani po zvýšení podle § 42 odst. 1 TrZ 15 let odnětí svobody a - při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat 25 let odnětí svobody (§ 42 odst. 2 TrZ). Jestliže základní trestní sazba za trestný čin činí 10 až 15 let odnětí svobody a soud označí obžalovaného za zvláště nebezpečného recidivistu, potom horní polovina takto zvýšení trestní sazby činí 12 let a 6 měsíců až 15 let odnětí svobody. V rámci této sazby, zvýšené dle § 42 odst. 1 TrZ pak soud uloží trest zvláště nebezpečnému recidivistovi.

104

12.4. Ukládání trestu pachateli trestného činu spáchanému ve prospěch zločinného spolčení Za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení se považuje pachatel, který spáchal úmyslný trestný čin jako člen zločinného spolčení, nebo pachatel, který takový čin spáchal vědomě se členem zločinného spolčení anebo v úmyslu zločinnému spolčení napomáhat, pokud okolnosti činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšují stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost (§ 43 TrZ). Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení zvyšuje o jednu třetinu. Takovému pachateli soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody (§ 44 odst. 1 TrZ). Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let (§ 44 odst. 2 TrZ). Konstrukce trestní sazby trestu odnětí svobody ukládaného podle § 44 TrZ pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení uvedenému v § 43 TrZ je stejná jako konstrukce trestní sazby tohoto trestu ukládaného zvláště nebezpečnému recidivistovi (srov. oddíl 12 § 3 této učební pomůcky). Není však možné obžalovanému zvýšit trestní sazbu dvakrát, jednak podle § 42 TrZ jako zvláště nebezpečnému recidivistovi, jednak podle § 44 TrZ jako pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení. 12.5. Započítání vazby a trestu Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné (§ 38 odst. 1 TrZ). K započítání vazby do trestu dochází proto, že nikdo nemá být potrestán dvakrát za totéž jednání. Přesto, že vazba není trestem, nýbrž je jedním ze zajišťovacích institutů, jimž se obviněný zajišťuje pro účel trestního řízení, její výkon se podobá výkonu trestu odnětí svobody. Vazba se započítává do nepodmíněného trestu odnětí svobody a do náhradního trestu. Pro započítání není rozhodný ani důvod vazby, ani skutečnost , do jaké míry si vazbu pachatel zavinil sám. Vazbu je možné započítat jen do trestu který byl uložen v trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě. Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 38 odst. 2 TrZ). Toto ustanovení předpokládá započtení určitých druhů trestů, pokud je započtení možné, a to vše v případě, že byl pachatel soudem nově odsouzen pro týž skutek. Započítání vazby a trestu je obligatorní, soud o něm musí rozhodnout a započítat celou dobu vykonané vazby a celý vykonaný trest. Započítání vykonaného trestu do trestu nově uloženého se provede jen za předpokladu, že je to vzhledem k druhu obou trestů možné. Započítají se především tresty stejného druhu, v některých případech to však možné nebude (např. trest zákazu určité činnosti do trestu zákazu jiné činnosti). Naproti tomu bude někdy možné i započítání mezi tresty různého druhu (propadnutí věci, propadnutí majetku, peněžitý trest). Není-li započítání vazby nebo trestu podle § 38 odst. 1 a 2 TrZ možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry (§ 38 odst. 3 TrZ). K vykonané vazbě a trestu může soud přihlédnout vždy ve prospěch pachatele. Proto by měl být nově

105

ukládaný trest mírnější než původně uložený trest. Nebude-li možno uložit mírnější druh trestu, přihlédne se k vykonanému trestu stanovením nižší výměry nově ukládaného trestu. 12.6. Trestání mladistvých Mladistvým je osoba, která v době spáchání provinění dovršila patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku (§ 2 písm. d/ ZSM). Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (§ 6 odst. 1 ZSM). Trestní odpovědnost mladistvých dovršením věku 15 let nastává jen tehdy, jestliže mladistvý, v době spáchání činu dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Pokud tomu tak není, mladistvý není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 ZSM). Mladistvý je zásadně trestně odpovědný podle zákona č. 218/2003 Sb. Stupeň rozumové a mravní vyspělosti okolo 15 let věku je však velmi rozdílný. Proto v případě, že mladistvý po intelektuální nebo mravní stránce zaostává za vývojem, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci, není za svůj čin trestně odpovědný. V praxi proto orgány činné v trestním řízení přibírají znalce z oboru psychiatrie mládeže, mají-li pochybnosti o duševní zralosti mladistvého, nebo h pochybnosti o jeho plné příčetnosti. Vůči mladistvému lze použít obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let, dopustí-li se mladistvý uvedený činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, (§ 5 odst. 2 ZSM), konkrétně a) dohled probačního úředníka, b) zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, c) ochrannou výchovu, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogickopsychologického vyšetření (§ 93 ZSM). Čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý (§ 6 odst. 1 ZSM). Důvody zániku trestnosti u mladistvých jsou s ohledem na specifika této věkové kategorie upraveny odlišně, a to jednak z důvodu účinné lítosti a jednak pro promlčení trestního stíhání. Trestnost činu, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky, b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a c) čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost (§ 7 ZSM). Trestnost činu spáchaného mladistvým zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) deset let, jde-li o provinění, na které trestní zákon stanoví výjimečný trest, b) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) tři léta u ostatních provinění (§ 8 odst. 1 ZSM). Právním následkem provinění spáchaného mladistvým je opatření. Obdobně jako trest ukládaný plně trestně odpovědným osobám starším 18 let,sice obsahuje prvek újmy, přesto jeho hlavním obsahem je aktivní zacházení a výchovné působení na mladistvého. Účelem opatření vůči mladistvému je především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění (§ 9 odst. 1 ZSM). Ustanovení trestního zákona o zvlášť nebezpečném recidivistovi se u mladistvých neužijí.

106

Mladistvému lze uložit pouze tato opatření (§ 10 odst. 1 ZSM): a) výchovná opatření b) ochranná opatření c) trestní opatření Výchovnými opatřeními jsou dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou (§ 15 odst. 2 ZSM). Výchovná opatření jsou nejmírnější opatření, která usměrňují způsob života mladistvého, a tím podporují a zajišťují jeho výchovu. Mladistvému mohou být k dosažení účelu tohoto zákona uložena výchovná opatření jako jediný prostředek působení, a to v případě, že dojde k upuštění od trestního opatření nebo podmíněném upuštění od trestního opatření. Dovoluje-li to jejich povaha, je možné použít vůči mladistvému výchovného opatření i vedle uloženého ochranného nebo trestního opatření nebo v souvislosti se zvláštními způsoby řízení. Výchovná opatření lze uložit nejdéle na dobu současně stanovené zkušební doby u podmíněného odsouzení nebo podmíněného odložení peněžitého opatření; jsou-li ukládána samostatně nebo vedle jiného ochranného nebo trestního opatření, lze je uložit nejdéle na dobu tří let (§ 15 odst. 1 ZSM). Výchovná opatření může soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce ukládat se souhlasem osoby, proti níž se řízení vede, již v průběhu trestního řízení, a to nejdéle do jeho pravomocného skončení. Mladistvý může kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení svůj souhlas odvolat prohlášením adresovaným soudu pro mládež a v přípravném řízení státnímu zástupci, který vede řízení. Výkon výchovného opatření tím končí (§ 15 odst. 3 ZSM). Uložené a vykonané ochranné opatření se zpravidla projeví v použití odklonu, nebo v upuštění od uložení trestního opatření, nebo v uložení mírného trestního opatření. Ochranná opatření tvoří ochranné léčení, zabrání věci a ochranná výchova. Ochranná opatření jsou závažnější než výchovná opatření. Jejich účelem je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými. Ochrannou výchovu lze uložit pouze podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ostatní ochranná opatření se ukládají podle trestního zákona. (Blíže k ochranným opatřením v oddíle 14 této části účební pomůcky). Trestní opatření jsou nejzávažnějším právním následkem provinění. Trestní opatření lze použít pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosažení účelu tohoto zákona (§ 3 odst. 2 ZSM). Trestní opatření, která může soud pro mládež uložit mladistvému za spáchané provinění: a) obecně prospěšné práce, b) peněžité opatření, c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění, g) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), h) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, i) odnětí svobody nepodmíněné (§ 24 odst. 1 ZSM.) Trestní opatření uložené podle tohoto zákona v návaznosti na trestní zákon musí vzhledem k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého; výkonem trestního opatření nesmí být ponížena lidská důstojnost (§ 24 odst. 1 ZSM).

107

Obecně prospěšné práce může soud pro mládež uložit mladistvému za podmínek stanovených v trestním zákoně s přihlédnutím k jeho stanovisku k možnosti jejich uložení, a to v rozmezí od 50 do 200 hodin. Zákaz činnosti může soud pro mládež mladistvému uložit, není-li to na překážku přípravě na jeho povolání, přičemž horní hranice sazby nesmí převyšovat pět let. Soud pro mládež může vedle trestního opatření zákazu činnosti uložit i vhodná výchovná opatření. Vyhoštění může soud pro mládež uložit jen za podmínek stanovených v § 57 TrZ, a to ve výměře od jednoho do pěti let. Přitom přihlédne též k rodinným a osobním poměrům mladistvého a dbá toho, aby tímto trestem nebyl vydán nebezpečí zpustnutí (§ 26 ZSM). Peněžité opatření ve výměře od 1 000 Kč do 500 000 Kč může soud pro mládež mladistvému uložit za podmínek stanovených v § 63 a 54 TrZ, je-li mladistvý výdělečně činný nebo jeho majetkové poměry uložení takového trestního opatření umožňují. Soud pro mládež může vedle peněžitého opatření uložit i vhodná výchovná opatření. U mladistvého, který je výdělečně činný, lze peněžité opatření stanovit také formou denní sazby s přihlédnutím k jeho dennímu výdělku, a to ve výši od 100 Kč do 1 000 Kč na den, na dobu 5 až 500 dnů. Současně soud pro mládež stanoví celkovou výši peněžitého opatření a způsob jeho splácení. Ukládá-li soud pro mládež peněžité opatření, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebylo vykonáno, náhradní trestní opatření odnětí svobody až na jeden rok. Náhradní trestní opatření nesmí však ani spolu s uloženým odnětím svobody přesahovat horní hranici trestní sazby snížené podle § 31 odst. 1 ZSM. Soud pro mládež může po právní moci rozhodnutí o uložení peněžitého opatření rozhodnout po vyjádření mladistvého, že jeho zaplacení nebo nevykonaný zbytek bude nahrazen tím, že mladistvý odsouzený vykoná obecně prospěšnou činnost v rámci probačního programu pro tento účel zřízeného (§ 27 ZSM). Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu může soud pro mládež podmíněně odložit, a) jestliže vzhledem k osobě mladistvého, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestního opatření bude dosaženo i bez jeho výkonu, nebo b) jestliže přijme záruku za nápravu mladistvého a vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, má důvodně za to, že účelu trestního opatření bude dosaženo i bez jeho výkonu (§ 28 ZSM). Nepodmíněné odnětí svobody může soud pro mládež mladistvému uložit jen tehdy, jestliže by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého nebo předchozí použitá opatření uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo k dosažení účelu zákona. Trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok. Pokud mladistvý spáchal provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a že stupeň nebezpečnosti takového provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký, může soud pro mládež uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by odnětí svobody v rozmezí od jednoho roku do pěti let k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo (§ 31 ZSM). Trestní opatření odnětí svobody u mladistvých, kteří nepřekročili 19. rok svého věku, se vykonává odděleně od ostatních odsouzených, a to ve věznicích nebo zvláštních odděleních pro mladistvé (§ 5 odst. 3 ZVTOS). Podmíněné propuštění mladistvého z výkonu odnětí svobody je možné na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice i dříve, než vykoná jeho polovinu nebo dvě třetiny (§ 61 a § 62

108

TrZ). Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let (§ 78 ZSM). Při podmíněném odsouzení mladistvého a jeho podmíněném odsouzení k odnětí svobody s dohledem (§ 60a a 60b TrZ) stanoví soud pro mládež zkušební dobu na jeden rok až tři léta. Současně může soud pro mládež uložit i výchovná opatření. Soud pro mládež může vzhledem k okolnostem případu a osobě mladistvého ponechat podmíněné odsouzení v platnosti i přesto, že mladistvý odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestního opatření odnětí svobody, a stanovit jedno ze zpřísňujících opatření obdobně jako u dospělých pachatelů (§ 33 ZSM). Upustí-li soud pro mládež od uložení trestního opatření, může věc vyřídit tím, že mladistvého napomene, anebo může přenechat postižení mladistvého zákonnému zástupci, škole, jíž je mladistvý žákem, nebo školskému zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, v němž žije; v takovém případě si soud pro mládež předem vyžádá stanovisko školy nebo výchovného zařízení. Zákonný zástupce, škola nebo výchovné zařízení jsou povinni o výsledku vyrozumět soud pro mládež (§ 11, § 12 ZSVM) U mladistvých jsou také rozsáhlé možnosti zahlazení odsouzení (§ 35 ZSVM). Jejich důsledkem je to, že se na mladistvého hledí jako by nebyl odsouzen. U mladistvých může soud užít těchto odklonů od trestního řízení, neboli zvláštních způsobů řízení: a) podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 a 308 TrŘ) b) narovnání (§ 309 až § 314 TrŘ) c) odstoupení od trestního stíhání (§ 69 ZSM). 13. Zánik trestu a zahlazení odsouzení Důvodem zániku trestu jsou okolnosti, které nastaly po právní pomoci rozhodnutí, kterým byl uložen trest a pro něž nelze uložený trest vykonat. (Důvody zániku trestu nelze zaměňovat z důvody zániku trestnosti, které se uplatňují dříve než bylo o trestném činu rozhodnuto. Srov. oddíl 9 této učební pomůcky). Důvody zániku trestu: a) promlčení výkonu trestu (zákonný důvod uvedený v § 68 TrZ) b) udělení milosti presidentem republiky formou agraciace (čl. 62 písm. g/, čl. 63 odst. 1 písm. j/ Ústavy c) smrt odsouzeného d) trest byl vykonán, nebo se podmíněně odsouzený či podmíněně odsouzený s dohledem osvědčil 13.1. Promlčení výkonu trestu Promlčení výkonu trestu znamená, že po uplynutí promlčecí doby již nelze trest vykonat. Důvodem je poznání, že účel trestu může naplnit pouze trest, který je vykonán co nejdříve po spáchaném trestném činu, tresty vykonané s velkým časovým odstupem od jejich uložení, zejména pokud pachatel mezitím řádným životem prokázal, že se napravil, by účel splnit nemohly, resp. by byly nadbytečné. Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o odsouzení k výjimečnému trestu, b) patnáct let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let, c) deset let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let, d) pět let při odsouzení k jinému trestu (§ 68 odst. 1 TrZ).

109

Promlčecí doby jsou odstupňovány od 5 do 20 let podle druhu a výše uloženého trestu. Zde tedy rozhoduje konkrétní výměra, a ne hranice trestní sazby. Tyto promlčecí doby jsou o něco delší než u promlčení trestnosti, protože již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí s uložením trestu. Zkrácení promlčecí doby je vyloučeno. Bylo-li uloženo více trestů vedle sebe, posuzují se podmínky u každého trestu samostatně. Nepromlčují se výkony trestů uložených za trestné činy vypočtené v § 67a TrZ. U některých druhů trestů fakticky nepřichází promlčení v úvahu (např. propadnutí věci, propadnutí majetku, ztráta čestných titulů a vyznamenání, podmíněný trest, pokud se pachatel osvědčil). Přerušení promlčení znamená, že začíná běžet znovu celá promlčecí lhůta, dříve proběhlá doba se do nové lhůty nezapočítává. Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení nebo podmíněném propuštění právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody. Pokud jde o zákaz činnosti, peněžitý trest, trest zákazu pobytu a vyhoštění, do promlčecí doby se nezapočítává též doba, po kterou byl na odsouzeném vykonáván trest odnětí svobody (§ 68 odst. 2 TrZ). Běh promlčecí doby začíná dnem po právní moci rozsudku nebo usnesení, že se při podmíněném odsouzení nebo propuštění trest vykoná. Důvodem stanovení promlčecí doby je pobyt odsouzeného v cizině. Účinky stavení má také výkon jiného trestu odnětí svobody. Promlčení výkonu trestu se přerušuje, a) učinil-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, nebo b) spáchal-li odsouzený v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější (§ 68 odst. 3 TrZ). Opatřením směřujícím k nařízení výkonu trestu se rozumí zejména nařízení výkonu trestu odnětí svobody, příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, výzva soudu k zaplacení peněžitého trestu atd. Musí jít o opatření učiněná soudem. Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba (§ 68 odst. 4 TrZ). Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost a) trestných činů uvedených v hlavě desáté, s výjimkou trestného činu podle § 261, b) trestného činu teroru (§ 93), teroristického útoku (§ 95), obecného ohrožení (§ 179 odst. 2, 3), vraždy (§ 219), ublížení na zdraví [§ 221 odst. 2 písm. b), odst. 3 a odst. 4, § 222], omezování osobní svobody (§ 231 odst. 3), zbavení osobní svobody (§ 232), zavlečení do ciziny (§ 233) a porušování domovní svobody (§ 238 odst. 2), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva, c) trestného činu podle § 1 zákona ze dne 20. prosince 1950 č. 165 Sb., na ochranu míru, d) jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských (§ 67a TrZ). Výkon trestu uloženého pro trestné činy uvedené v § 67a se nepromlčuje (§ 68a TrZ). 13.2. Udělení milosti (agraciace) President uděluje milost třemi způsoby, jimiž jsou abolice, agraciace a rehabilitace. Pouze agraciace je důvodem zániků trestnosti.

110

Agraciace je prominutí nebo zmírnění trestu uloženého pravomocným rozsudkem. Agraciací může prezident republiky prominout celý trest nebo jeho část anebo prominout výkon některého z uložených trestů. Může též změnit trest na mírnější druh trestu, nebo nepodmíněný trest změnit na trest podmíněný. Agraciací zaniká trest úplně nebo částečně. Řízení o agraciaci upravuje § 366 TrŘ. 13.3. Zahlazení odsouzení Soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně a) deseti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu pět let, b) pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu jeden rok, c) tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu jeden rok, k trestu propadnutí majetku, k trestu vyhoštění nebo k trestu zákazu pobytu, nebo k peněžitému trestu za úmyslný trestný čin (§ 69 odst. 1 TrZ). Doba, po kterou musí odsouzený vést řádný život, je odstupňována podle délky trestu odnětí svobody nebo podle uloženého druhu trestu. K přerušení doby nutné pro zahlazení dochází zpravidla v případě spáchání nového trestného činu odsouzeným, může však jít o jakékoliv závadné jednání, které je v rozporu s pojmem řádného života. Účelem zahlazení odsouzení je po určité době a po splnění určitých podmínek ze strany odsouzeného odstranit nepříznivé důsledky odsouzení, které by jinak mohly provázet odsouzeného po zbytek jeho života. Ustanovení má motivační charakter pro odsouzeného, který může svým chováním dosáhnout toho, aby jej společnost považovala za trestně bezúhonného. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 TrZ). Okamžik zahlazení však nespadá časově vjedno se samotným výkonem trestu, zpravidla se odsouzení zahlazuje později, než je trest vykonán. Také samotná fikce neodsouzení nevzniká jen zahlazením odsouzení výrokem soudu, ale v některých případech přímo ze zákona. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Zákonná fikce neodsouzení, jako právní důsledek zahlazení odsouzení, nastává právní mocí rozhodnutí, jimž bylo odsouzení zahlazeno. Soudně mohou být zahlazena jen odsouzení vyslovená tuzemskými soudy, ne tedy odsouzení vyslovená soudy se sídlem na území Slovenské republiky za existence ČSFR. Základní podmínkou pro takové zahlazení je, aby trest byl již vykonán, promlčen nebo prominut. Zahladit lze jen celé odsouzení. Pokud bylo pachateli uloženo více trestů vedle sebe, musí být splněny podmínky pro zahlazení u všech z nich. Podmínky pro zahlazení se posuzují vždy podle zákona účinného v době, kdy se o zahlazení rozhoduje. Důsledkem zahlazení odsouzení a fikce neodsouzení je to, že odsouzení se neuvádí ve výpisu z evidence rejstříku trestů a občan není povinen se o tomto odsouzení zmiňovat a uvádět je do různých dotazníků apod. Zahlazené odsouzení nezakládá ani recidivu a přihlížet k němu při pozdějším odsouzení je možno jen zcela výjimečně. Zahlazené odsouzení se vykazuje pouze v opisu z evidence z rejstříku trestů, který se vydává za účelem trestního řízení orgánům činným v trestním řízení a Ministerstvu spravedlnosti na jejich žádost. Jde-li o odsouzení k ztrátě čestných titulů a vyznamenání nebo k ztrátě vojenské hodnosti, řídí se doba uvedená v odstavci 1 podle délky trestu odnětí svobody, vedle něhož byl uvedený trest uložen (§ 69 odst. 2 TrZ). Tato úprava se vztahuje na vedlejší tresty, které jsou i v otázce zahlazení závislé na trestu, vedle kterého byly uloženy. Jestliže odsouzený prokázal po výkonu nebo prominutí trestu anebo promlčení jeho výkonu svým vzorným chováním a poctivým poměrem k práci, že se napravil, může soud zahladit

111

odsouzení na žádost odsouzeného nebo toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného, i před uplynutím doby uvedené v odstavci 1 (§ 69 odst. 3 TrZ). Zahlazení odsouzení před uplynutím stanovené doby je fakultativní a děje se zásadně pouze na žádost odsouzeného nebo zájmového sdružení občanů, nikoliv jiných subjektů. Vedle řádného života zákon navíc požaduje vzorné chování odsouzeného a jeho poctivý poměr k práci jakožto důkaz, že se odsouzený napravil. Při rozhodování o zahlazení je třeba přihlížet k povaze a závažnosti trestné činnosti, k výši uloženého a vykonaného trestu, k době, která by jinak byla potřebná pro zahlazení apod. Doba uvedená v odstavci 1 se v případě, že se u podmíněně propuštěného má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy odsouzený byl podmíněně propuštěn, řídí délkou skutečného výkonu trestu; v případě, že trest byl zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky, řídí se délkou trestu takto zmírněného (§ 69 odst. 4 TrZ). V případě podmíněného propuštění z výkonu trestu a zmírnění trestu rozhodnutím presidenta republiky se doba potřebná pro zahlazení odsouzení řídí podle délky skutečně vykonaného trestu. Bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, dokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší (§ 70 odst. 2 TrZ). Ustanovení odstavce 2 se užije přiměřeně též na případ, že pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, stran kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 3 TrZ). Např. pachateli byl jedním rozsudkem soudu za nedbalostní trestný čin v dopravě uložen peněžitý trest a zákaz činnosti – řízení motorových vozidel na dva roky. I když pachatel uhradí peněžitý trest ihned po právní moci rozsudku, hledí se na něj jako by nebyl odsouzen až po vykování trestu zákazu činnosti.

14. Ochranná opatření V trestním zákoně jsou upravena tato ochranná opatření (§ 71 odst. 1 TrZ): • ochranné léčení • ochranná výchova • zabrání věci Ochranná opatření je možno uložit všem kategoriím pachatelů, ochrannou výchovu lze uložit pouze mladistvému (§ 71 odst. 2 TrZ). Ochranná opatření jsou vedle pohrůžky a ukládání trestů prostředky k dosažení účelu tohoto zákona (§ 2 TrZ). Jde o specifické právní následky trestného činu nebo činu jinak trestného, které ukládá soud na základě zákona, aby jejich výkonem v procesu výchovy, léčení, resocializace a likvidací určitých s trestným činem spojených věcí zabezpečil ochranu společnosti. Ochranné opatření stejně jako trest představuje státní donucení, újma a omezení práv odsouzeného. Společný cíl ochranných opatření a trestů umožňuje jejich ukládání samostatně nebo ve vhodné kombinaci, buď samostatně jako jediný prostředek k dosažení účelu trestního zákona, vedle trestu nebo místo trestu. Újma vyvolaná ochrannými opatřeními je prostředkem pro dosažení ochrany společnosti. Její intenzita je určována zejména potřebou léčení nebo výchovy pachatele. O ochranných opatřeních se rozhoduje vždy podle zákona účinného v době, kdy se ukládají. Výkon ochranných opatření se nepromlčuje, nezahlazují se ani nemůže dojít k jeho prominutí milostí prezidenta republiky. Ochranné léčení uloží soud v případě uvedeném v § 25 TrZ (jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti) a § 32 odst. 2 TrZ (vzhledem k zdravotnímu stavu

112

pachatele), nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (§ 72 odst. 1 TrZ). Zde jsou stanoveny podmínky obligatorního ukládání ochranného léčení. K jeho uložení nestačí spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti. Musí být také dokázáno, že pobyt pachatele na svobodě by byl nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem i do budoucna, tedy je důvodná obava, že tato osoba spáchá znovu závažný útok na zájmy chráněné trestním zákonem pod vlivem duševní choroby. Tento závěr lze dovodit z charakteru i stupně duševní choroby, případně z jeho dosavadního chování a recidivních projevů. Nebezpečnost pobytu na svobodě je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení, přičemž stav nepříčetnosti musí být již v době činu. Splnění všech těchto podmínek je třeba posuzovat na základě posudku znalců z oboru psychiatrie po vyšetření duševního stavu obviněného. Soud může uložit ochranné léčení také tehdy, jestliže a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo b) pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout (§ 72 odst. 2 TrZ). Zde je upraveno fakultativní ukládání ochranného léčení. Stačí naplnění podmínek kterékoliv ze zde uvedených možností. Pokud jsou naplněny obě, musí soud uložit jak ochranné léčení psychiatrické, tak i protialkoholní. Podle možností lze vykonávat oba druhy léčení současně. Zneužívání návykové látky se oddává ten, jehož požívání návykové látky mělo charakter chorobného návyku, a to podle vyjádření znalce ve znaleckém posudku nebo v odborné vyjádření k ochranné léčbě, v němž musí být uvedeno, zda je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení. Pokud osoba zneužívající návykové látky nespolupracuje a je zřejmé, že nelze dosáhnout účelu ochranného léčení, ochranné léčení se jí neuloží. Mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem musí být příčinný vztah. Pachatel nemusí být v době činu pod vlivem návykové látky, jeho trestná činnost však musí být zřejmým důsledkem jejího zneužívání. (Např. pachatel trestnou činností obstává finanční potřebné pro zakoupení drogy). Ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání. Ochranné léčení lze uložit samostatně, vedle trestu nebo při upuštění od potrestání. Podle okolností lze uložit ochranné léčení ambulantní (pachatel do lékařského zařízení dochází), nebo ústavní (pachatel je hospitalizován). Ambulantní léčení je možno uložit jen tehdy, jestliže lze vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem důvodně očekávat, že účel léčení bude splněn i léčením ambulantním (§ 72 odst. 3 TrZ). Je-li uložen trest odnětí svobody, ochranné léčení zpravidla začíná po nástupu odsouzeného do výkonu trestu ve věznici. V ostatních případech se ochranné léčení vykonává zpravidla v léčebném zařízení. Lze-li však vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že účel splní i léčení ambulantní, může soud nařídit i tento způsob léčby, popřípadě ústavní léčení změnit dodatečně na léčení ambulantní nebo naopak. Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu léčení, soud může rozhodnout o jeho pokračování v léčebném nebo ambulantním zařízení (§ 72 odst. 4 TrZ). Předseda senátu může nařídit, aby ochranné léčení bylo vykonáváno již během výkonu trestu odnětí svobody, pokud k tomu jsou ve věznici podmínky. Soud může vzhledem k povaze choroby změnit způsob výkonu ochranného léčení z ambulantního na ústavní a naopak. Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Trvání ochranného léčení uloženého podle odstavce 2 písm. b) však může být ukončeno, jestliže se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud (§ 72 odst. 5 TrZ)..

113

Trvání ochranného léčení není možno určit již při jeho ukládání, neboť je třeba přihlížet k vlastnímu průběhu léčení. Ústav, v němž se ochranné léčení vykonává, je povinen podat soudu neprodleně zprávu o tom, že pominuly důvody pro další trvání ochranného léčení. O propuštění z ochranného léčení pak rozhodne soud na návrh státního zástupce, obviněného, léčebného ústavu nebo ředitele věznice nebo i bez takového návrhu soud po zhodnocení odborné lékařské zprávy o průběhu a výsledcích léčení. O době trvání léčení tudíž rozhodne soud usnesením o propuštění osoby z ochranného léčení. Soud upustí od výkonu ochranného léčení, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo (§ 72 odst. 6 TrZ). Důvodem k upuštění od výkonu léčení může být fakt, že dle znaleckého posudku nebo odborného lékařského vyjádření pominula nebezpečnost pachatele pro zájmy chráněné trestním zákonem. Ochranná výchova je ochranné opatření, které lze uložit jen mladistvému (§ 72 odst. 2 TrZ) a dítěti mladšímu 15 let, pokud se dopustí činu jinak trestného (§ 89 odst. 2 ZSM). Ochranná výchova je upravena v zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže a lze ji uložit pouze podle tohoto zákona (ostatní ochranná opatření se ukládají podle trestního zákona). Účelem ochranné výchovy je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými (§ 21 odst. 1 ZSM). Ochrannou výchovu může být uložena mladistvému v trestním řízení soudem pro mládež pokud • o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, • dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo • prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy, a nepostačuje uložení výchovných opatření dle § 15 odst. 2 ZSM (§ 22 odst. 1 ZSM). Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku mladistvého; vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku (§ 22 odst. 2 ZSM). Není-li možné ochrannou výchovu ihned vykonat, nařídí soud pro mládež do doby jejího zahájení dohled probačního úředníka (§ 22 odst. 3 ZSM). Od výkonu ochranné výchovy soud pro mládež upustí, pominou-li před jejím započetím důvody, pro něž byla uložena (§ 22 odst. 4 ZSM). Ochrannou výchovu soud musí uložit v občanskoprávním řízení dítěti ve věku od 12 do 15 let, které spáchalo čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let (§ 72 odst. 2 ZSM). Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy (§ 72 odst. 3 ZSM). To se týká dětí ve věku nižším než 15 let, bez určení dolní hranice. Ochranná výchova může být uložena též mladistvému, který není za spáchaný čin trestně odpovědný pro nedostatečnou rozumovou a mravní vyspělost nebo z jiných zákonných důvodů (§ 5 odst. 1, 2 ZSM). Ochranná výchova se vykonává ve zvláštních výchovných zařízeních v resortu ministerstva spravedlnosti. Konkrétně v diagnostických ústavech, dětských domovech se školou pro děti do ukončení školní docházky a ve výchovných ústavech pro mladistvé případně pro děti starší 12 let se závažnými poruchami chování. Vyžaduje-li to zdravotní stav mladistvého má přednost jeho umístění do zdravotnického zařízení před výkonem ochranné výchovy (§ 82 odst. 1 ZSM, zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních).

114

Zabrání věci může soud uložit v případě, že neuložil trest propadnutí věci uvedené v § 55 odst. 1 TrZ. Soud může vyslovit, že věc zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo c) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem (§ 73 odst. 1 TrZ). Předmětem zabrání věci jako ochranného opatření může být pouze věc, • které bylo užito k spáchání trestného činu, • která byla k spáchání trestného činu určena, • kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo • kterou pachatel byť jen zčásti nabyl za věc uvedenou pod písmenem pokud hodnota této věci není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná (§ 55 odst. 1 TrZ). Zároveň musí jít o věc která by jinak mohla být prohlášena za propadlou, pokud by byly splněny další podmínky nezbytné k uložení trestu propadnutí věci. Soud musí ve výroku rozhodnutí o zabrání věci předmětnou věc konkrétně označit a uvést osobu, které náleží. Zabrat lze jen věc náležející pachateli, kterého nelze ani stíhat nebo odsoudit (§ 73 odst. 1 písm. a/ TrZ). To je možné v případech, kdy trestnost činu pachatele zanikla, pachatel dobrovolně upustil od přípravy nebo pokusu, ke stíhání nebyl dán souhlas poškozeného podle § 163a TrZ, trestní stíhání pachatele bylo přerušeno, bylo upuštěno od potrestání pachatele apod. Věc která se zabírá může náležet komukoli, aniž by tato osoba měla nějaký vztah k trestnému činu. Patří sem i případy trestně neodpovědných pachatelů. Bezpečnost osob nebo majetku vyžaduje zabrání např. zbraní, narkotik, jedů a jiných věcí, které bezpečnost ohrožují, apod. Jiný obdobný obecný zájem může spočívat např. v zájmu na ochraně demokracie, mravnosti, morálky, i v zájmu, aby nikdo neměl prospěch z trestné činnosti. Rozhodnutím soudu nabývá vlastnictví zabrané věci stát (§ 73 odst. 2 TrZ). Ochranná opatření ukládaná mladistvým srov. blíže v oddíle 12. § 6 této učební pomůcky a v zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Díl A2 - Zvláštní část trestního zákona Obsahem zvláštní části trestního zákona jsou definice jednotlivých druhů trestných činů (např. krádež, podvod, ublížení na zdraví, výtržnictví), přičemž u každého trestného činu jsou uvedeny sankce stanovené za jejich spáchání. Ve zvláštní části trestního zákona je v ustanoveních § 91 TrZ až § 295 TrZ obsažen úplný (taxativní) výčet všech skutkových podstat trestných činů. Tyto trestné činy, z nichž každý je uveden svým názvem, jsou členěny ve 12 hlavách zvláštní části trestního zákona. U každého trestného činu je popsána skutková popdstata, tedy jeho typické znaky, jimiž se odlišuje od jiných trestných činů obsažených v trestním zákoně, stejně jako od jednání beztrestných. Definice jednotlivých druhů trestných činů obsažené ve zvláštní části trestního zákona nejsou úplné, protože neobsahují obecné znaky trestného činu uvedené v obecné části trestního zákona (nebezpečnost činu pro společnost, věk pachatele a jeho příčetnost, u úmyslných trestných činů nejsou zahrnuty znaky charakterizující účastenství, pokus, event. přípravu atd.) Ani trestní sankce uvedené u jednotlivých trestných činů ve zvláštní části trestního zákona nejsou úplné, a proto musí být doplněny z obecné části trestního zákona (u všech trestných činů je např. možnost uložení ochranných opatření nebo trestu vyhoštění, u některých trestných činů je možnost uložení peněžitého trestu).

115

Při studiu kterékoliv skutkové podstat obsažené ve zvláštní části trestního zákona je třeba vyjít z jednoty obecné a zvláštní části trestního zákona, která se projevuje v řadě spojitostí. Třídění trestných činů lze provádět podle různých hledisek a kritérií jako je objekt, způsobená škoda a její výše, způsob jednání, forma zavinění, pohnutka, typ pachatele aj. V trestním právu, ve kterém je základem trestní odpovědnosti spáchání trestného činu, je systematika zvláštní části založena na objektu trestného činu. V hlavách a oddílech zvláštní části trestního zákona jsou tak zahrnuty skupiny činů, které napadají stejný druhový objekt. Zvláštní část trestního zákona je rozčleněna na 12 hlav: I. Trestné činy proti republice, II. Trestné činy hospodářské, III. Trestné činy pořádku ve věcech veřejných, IV. Trestné činy obecně nebezpečné, V. Trestné činy hrubě narušující občanské soužití, VI. Trestné činy proti rodině a mládeži, VII. Trestné činy proti životu a zdraví, VIII. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, IX. Trestné činy proti majetku, X. Trestné činy proti lidskosti, XI. Trestné činy proti brannosti, XII. Trestné činy vojenské. K jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů obsažených v ustanoveních § 91 TrZ až § 295 TrZ je třeba uvést, že v prvém nebo v jediném odstavci bývá uvedeno vlastní jednání, které se označuje jako základní skutková podstata (např. u trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 TrZ je základní skutková podstata vyjádřena slovy: „Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl“). V prvém či jediném odstavci je pak uvedena základní sankce za spáchání tohoto trestného činu (např. za trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1 TrZ může soud uložit pachateli „trest odnětí svobody až na tři léta.“) V dalších odstavcích příslušného ustanovení se uvádějí okolnosti, které podmiňují použití vyšší, přísnější trestní sazby. Těmto znakům se říká kvalifikační okolnosti a skutkovým podstatám, které je obsahují, kvalifikované skutkové podstaty (např. u trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 TrZ je kvalifikovaná skutková podstata v odstavci 2 a 3). Uvedení struktura je u části trestných činů narušena, neboť u některých trestných činů jsou obsaženy dvě základní skutkové podstaty, jedna je v odst. 1 a druhá v odst. 2, zatímco znaky kvalifikované skutkové podstaty jsou v dalších odstavcích, tedy v odst. 3, 4 atd. Tak je tomu kupř. u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 TrZ. První skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení § 128 odst. 1 TrZ naplní ten „kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží.“ Druhou skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení § 128 odst. 2 TrZ naplní ten „kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1, tedy v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.“ I když základní skutková podstata vyžaduje úmysl, u kvalifikačních okolností, ať již jde o těžší následek (například značnou škodu), nebo jinou okolnost (například čin spáchán se zbraní), postačí zavinění z nedbalosti, případně to, že pachatel o takové okolnosti nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 6 TrZ). Vzhledem k profilu studia na Rašínově vysoké škole zde nerozebírám jednotlivé hlavy zvláštní části trestního zákona ani konkrétní skutkové podstaty. Pokud jde o hospodářské trestné činy podle hlavy druhé zvláštní části trestního zákona a majetkové trestné činy podle hlavy druhé zvláštní části trestního zákona, ty jsou vyučovány v předmětu hospodářská trestná 116

činnost a jsou rozebrány v samostatné učební pomůcce. (Srov. blíže Vantuch, P. : Hospodářská trestná činnost, Rašínova vysoká škola Brno, 2006). Při výuce trestního práva na Rašínově vysoké škole budou ve výuce rozebírány některé frekventované skutkové podstaty trestných činů, a to za použití platného trestního zákona, v návaznosti na obecnou část trestního zákona 15. Trestné činy proti republice, cizímu státu nebo mezinárodní organizaci (§ 91- § 115 TrZ) Ustanovení první hlavy zvláštní části trestního zákona chrání základy , na nichž spočívá existence České republiky jako sevrenního demokratického právního státu, konkrétně ústavní zřítzení republiky, její samostatnost a územní celistvost, její bezpečnost a obranyschopnost. Trestněprávní ochrana zájmů suverenního demokratiského právního státu zabezpečuje nejen samotnou existenci státu, nýbrž také ochranu základních práv a svobod jeho občanů. Druhovým objektem, který hájí první hlava zvláštní části trestního zákona jsou základy České republiky, tzn. její ústavní zřízení, suverenita, územní celistvost, bezpečnost a obranyschopnost. Skupinovým objektem prvního oddílu, jimž jsou trestné činy proti základům republiky je ústavní zřízení, obranyschopnost, územní celistvost a samostatnost republiky. Skupinovým objektem druhého oddílu, navzaného trestné činy proti bezpečnosti republiky je vnější bezpečnost republiky, která se chrání prostřednictvím ochrany skutečností utajovaných podle zvláštního zákona. Skupinovým objektem třetího oddílu, navzaného trestné činy proti obraně vlasti je zajištění obranyschopnosti republiky. Trestné činy proti republice, cizímu státu nebo mezinárodní organizaci jsou: a) proti základům republiky - vlastizrada (§ 91 TrZ) - rozvracení republiky (§ 92 TrZ) - teror (§ 93 TrZ) - teroristický útok (§ 95 TrZ) - záškodnictví (§ 96 TrZ) - sabotáž (§ 97 TrZ) b) proti bezpečnosti republiky - vyzvědačství (§ 105 TrZ) - ohrožení utajované informace (§ 106, § 107 TrZ) c) proti obraně vlasti - spolupráce s nepřítelem (§ 113 TrZ) - válečná zrada (§ 114 TrZ) - služba v cizím vojsku (§ 115 TrZ) 16. Trestné činy hospodářské (§ 118 - § 152 TrZ) Trestné činy hospodářské tvoří významnou součást trestních zákonů zemí s tržním hospodářstvím. Stát, jehož hospodářství je založeno na tržních principech, se neobejde bez určité regulace ekonomiky a součástí této regulace je v řadě případů vynucování i pomocí trestů. Rozsah trestního postihu je omezen zásadou tzv. podpůrné role trestní represe a znamená to, že trestní donucení se má uplatnit jen jako krajní prostředek poté co jiné prostředky ekonomického nebo právního donucení nestačí. V zásadě lze říci, že hrozba trestního donucení vymezuje určité nepřekročitelné limity chování v hospodářské oblasti.

117

Trestné činy hospodářské dle hlavy druhá zvláštní části trestního zákona se člení na čtyři oddíly: a) proti hospodářské soustavě, b) proti hospodářské kázni (názvy prvých dvou odddílů již neodpovídají zcela přesně novému obsahu), c) proti měně a trestné činy daňové (zde jsou zařazeny také devizové trestné činy), d) proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi. Trestné činy hospodářské (§ 118 - § 152 TrZ) a) proti hospodářské soustavě - neoprávněné podnikání (§ 118 TrZ) - neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry (§ 118a TrZ) - poškozování spotřebitele (§ 121 TrZ) - porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 124 TrZ) - porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi (§ 124a - § 124c TrZ) - porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem (§ 124d - § 124f TrZ) b) proti hospodářské kázni - zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 125 TrZ) - porušení povinnosti v řízení o konkursu (§ 126 TrZ) - porušování závazných pravidel hospodářského styku (§ 127 TrZ) - zneužívání informací v obchodním styku (§ 128 TrZ) - pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 128a - § 128c TrZ) - vystavení nepravdivého potvrzení (§ 129 TrZ) c) proti měně a trestné činy daňové - padělání a pozměňování peněz (§ 140 TrZ) - udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 141 TrZ) - výroba a držení padělatelského náčiní (§ 142 TrZ) - ohrožování oběhu tuzemských peněz (§ 144 TrZ) - padělání a pozměňování známek (§ 145 TrZ) - padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti (§ 145a TrZ) - porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství (§ 146 TrZ) - neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§ 147 TrZ) - zkrácení daně, poplatku a podobné povinnosti (§ 148 TrZ) d) proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi - nekalá soutěž (§ 149 TrZ) - porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu (§ 150 TrZ) - porušování průmyslových práv (§ 151 TrZ) - porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 152 TrZ)

118

17. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (§ 153 - § 178a TrZ) Trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu nebo které jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, jsou zahrnuty ve třetí hlavě zvláštní části trestního zákona. Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů v této hlavě jsou rozděleny podle druhového objektu trestného činu do šesti oddílů. Oddíl první chrání řádnou činnost státních orgánů, orgánů samosprávy a veřejných činitelů před násilím, vyhrožováním, hrubými urážkami a pomluvami. Druhý oddíl chrání společnost i jednotlivce před porušováním povinnosti veřejným činitelem. Třetí oddíl chrání nestranné a objektivní obstarávání věcí obecného zájmu nejen veřejnými činiteli, ale i jinými osobami, pokud obstarávají věci obecného zájmu před úplatkářstvím. Čtvrtý oddíl postihuje účast na zločinném spolčení a současně stanoví zvláštní důvody beztrestnosti a zániku trestnosti pro tento trestný čin. Pátý oddíl obsahuje skutkové podstaty některých forem trestné součinnosti. Jde zde o samostatné trestné činy spáchané zpravidla v souvislosti s trestnou činností jiného pachatele, a to jinou formou než účastenstvím (organizátorství, návod nebo pomoc). Šestý oddíl poskytuje ochranu dalším důležitým zájmům spjatých s činností státu a jeho orgánů před jednáními různé povahy, která specifickým způsobem narušují řádnou činnost státních orgánů, ztěžují výkon správy státu nebo realizaci některých práv občanů. Druhový objekt, jemuž poskytuje ochranu třetí hlava zvláštní části trestního zákona je je právním řádem upravené činnost státních a samosprávných orgánů a veřejných činitelů, kterou se zabezpečují úkoly vyplývající z funkce státu. Jsou chráněny také některé jiné zájmy související s veřejnou správou a některá práva a svobody občanů. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných jsou: a) proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele - útok na státní orgán (§ 153 - § 154 TrZ) - útok na veřejného činitele (§ 155 - § 156 TrZ) b) veřejných činitelů - zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158 TrZ) - maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti (§ 159 TrZ) c) úplatkářství - přijímání úplatku (§ 160 TrZ) - podplácení (§ 161 TrZ) - nepřímé úplatkářství (§ 162 TrZ) d) zločinné spolčení - účast na zločinném spolčení (§ 163a - § 163c TrZ) e) některé formy trestné součinnosti - podněcování (§ 164 TrZ) - schvalování trestného činu (§ 165 TrZ) - nadržování (§ 166 TrZ) - nepřekážení trestného činu (§ 167 TrZ) - neoznámení trestného činu (§ 168 TrZ) f) jiná rušení činnosti státního orgánu - zasahování do nezávislosti soudu (§ 169a TrZ) - pohrdání soudem (§ 169a TrZ) - maření výkonu úředního rozhodnutí (§ 171 TrZ) - nedovolené překročení státní hranice (§ 171a - § 171c TrZ) - porušování mezinárodních sankcí (§ 171d TrZ) - vzpoura vězňů (§ 172 TrZ)

119

- křivé obvinění (§ 174 TrZ) - křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek (§ 175 TrZ) - křivé tlumočení (§ 175a TrZ) - padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nález (§ 175b TrZ) - padělání a pozměňování veřejné listiny (§ 176 TrZ) - nedovolená výroba a držení státní pečeti a úředního razítka (§ 176a TrZ) - maření přípravy a průběhu voleb nebo referenda (§ 177 TrZ) - neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ) 18. Trestné činy obecně nebezpečné (§ 179 - § 195 TrZ) Trestné činy obecně nebezpečné jsou začleneny do čtvrté hlavy zvláštní části trestního zákona. Jsou to taková jednání, s nimiž je, anebo často bývá spojeno nebezpečí pro život nebo zdraví lidí, anebo nebezpečí škody velkého rozsahu pro cizí majetek. Typickým příkladem je nebezpečí způsobené požárem, povodní nebo výbuchem plynu. Může to být i nebezpečí způsobené dopravní nehodou na železnici, zřícením letadla či výškové budovy, důlní katastrofou, šířením epidemie apod. Přeroste-li ohrožení v poruchu, bývají tu desítky obětí na životech a miliónové škody na majetku. Takové události vzbuzují pozornost široké veřejnosti a rozhořčení vůči viníkům bývá velmi silné. Trestné činy obecně nebezpečné jsou trestné činy ohrožovací. Je pro ně charakteristické ohrožení širokého okruhu zájmů. Poněvadž by však povaha nebezpečnosti pro společnost nebyla náležitě vystižena jednotlivými ustanoveními na ochranu života, zdraví a majetku, byla pro činy obecně nebezpečné povahy vytvořena zvláštní ustanovení a shrnuta do této samostatné hlavy. Ta tvoří v systematice zákona přechod mezi ustanoveními chránícími zájmy celku a zájmy jednotlivce. Trestné činy zařazené do čtvrté hlavy zvláštní části trestního zákona, jsou trestné činy převážně ohrožovací, a spočívají ve vyvolání nebezpečí. Nebezpečí je možnost, tj. větší či menší pravděpodobnost vzniku poruchy. Jde o situaci, kdy příčinná souvislost jevů vedoucí k poruše dospěla do stadia, že chybí již jen málo k tomu, aby porucha mohla nastat. Společným objektem trestných činů obecně nebezpečných je bezpečnost života a zdraví lidí a bezpečnost majetku. Základním pojmem je obecné nebezpečí, které spočívá v ohrožení více osob nebo cizího majetku. Po objektivní stránce jde o trestné činy ohrožovací. K dokonání trestných činů obecně nebezpečných není třeba aby nastala porucha (výbuch výbušniny, požár, smrt nebo zranění osob), stačí pouhé ohrožení chráněného objektu, resp. předmětu útoku. Subjektivní stránka spočívá buď v úmyslu nebo v nedbalosti a vztahuje se na možnost vzniku poruchy, nikoliv na poruchu samotnou (v případě vzniku poruchy, např. při zranění osob po výbuchu plynu, je tento poruchový následek zpravdila hodnocen jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby). Trestné činy obecně nebezpečné jsou: - obecné ohrožení (§ 179 - § 180 TrZ) - ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla (§ 180a - § 180b TrZ) - zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 180c TrZ) - řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§ 180d TrZ) - porušování povinnosti při hrozivé tísni (§ 181 TrZ) - ohrožení a poškození životního prostředí (§ 181a - § 181b TrZ) - poškozování lesa těžbou (§ 181c TrZ)

120

- nakládání s odpady (§ 181e TrZ) - neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (§ 181f - §181h TrZ) - poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení (§ 182 - § 184 TrZ) - nedovolené ozbrojování (§ 185 TrZ) - vývoj, výroba a držení zakázaných bojových prostředků (§ 185a TrZ) - nedovolená výroba a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky (§ 186 TrZ) - nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§ 187 - § 188 TrZ) - šíření toxikomanie (§ 188a TrZ) - šíření nakažlivé choroby (§ 189 - § 192 TrZ) - ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami (§ 193 - § 194 TrZ) - nedovolená výroba lihu (§ 194a TrZ) 19. Trestné činy hrubě narušující občanské soužití (§196 - § 209a TrZ) Objektem trestných činů hrubě narušujících občanské soužití je občanské soužití v naší společnosti. Současně jsou chráněny i některé další zájmy, jako je život nebo zdraví v určitých specifických situacích.Většina trestných činů sem zařazených směřuje proti skupinovým zájmům, a jen některé se týkají jednotlivce. V páté hlavě zvláštní části trestního zákona jsou různorodé trestné činy, a proto nejze určit jejich společný druhový objekt. Jde o ochranu základních práv a svobod občanů, veřejného pořádku, mravnosti, cti, nemajetkových práv, života, zdraví a majetku. Objektivní stránka souvisí s jednáním, a to násilným. S řadou ustanovení v této hlavě, i v jiných hlavách, souvisí pojem násilí. Násilím se rozumí fyzický útok na tělesnou bezpečnost osoby nebo na věc. Násilí proti osobě nemusí mít za následek ublížení na zdraví. Násilím proti věci může být např. poškození vozidla, vytlučení oken apod. Po subjektivní stránce jde o trestné činy úmyslné, pouze u § 200 a § 201 TrZ je alternativně možná nedbalost. Trestné činy hrubě narušující občanské soužití jsou: - násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§196, § 197a TrZ) - hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení (§ 198 TrZ) - podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 198a TrZ) - šíření poplašné zprávy (§ 199 - § 200 TrZ) - ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 TrZ) - opilství (§ 201a TrZ) - výtržnictví (§ 202 TrZ) - hanobení lidských ostatků (§ 202a TrZ) - týrání zvířat (§ 203 TrZ) - kuplířství (§ 204 TrZ) - ohrožování mravnosti (§ 205 TrZ) - pomluva (§ 206 TrZ) - neposkytnutí pomoci (§ 207 - § 208 TrZ) - poškozování cizích práv (§ 209 TrZ) - nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány (§ 209a TrZ) - nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem (§ 209b TrZ)

121

20. Trestné činy proti rodině a mládeži (§ 210 - § 218b TrZ) Ochrana rodiny a mládeže, která vychází ze základních dokumentů o lidských právech. V trestním zákoně je zdůrazněna tím, že trestné činy proti rodině a mládeži jsou zahrnuty do samostatné hlavy trestního zákona. Objektem jsou jednak zájmy vyplývající ze základních zásad rodinného práva tak, jak jsou uvedeny a upraveny zákonem o rodině a jednak zájem na výchově mladého člověka v řádného občana. Rodina je ochráňována také tím, že v § 210 TrZ je chráněna instituce monogamie, tedy je trestná bigamie (dvojí manželství). Individuální objekty jednotlivých trestných činů chrání vedle výchovy i zdraví dítěte, ale i osoby starší, pokud je v cizí péči, výživě nebo zaopatření a potřebují podobné ochrany. Trestné činy proti rodině a mládeži jsou: - dvojí manželství (§ 210 TrZ) - opuštění dítěte (§ 212 TrZ) - zanedbání povinné výživy (§ 213 TrZ) - týrání svěřené osoby (§ 215 TrZ) - týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a TrZ) - únos (§ 216 TrZ) - obchodování s dětmi (§ 216a TrZ) - ohrožování výchovy mládeže (§ 217 TrZ) - svádění k pohlavnímu styku (§ 217a - § 217b TrZ) - podávání alkoholických nápojů mládeži (§ 218a - § 218b TrZ) 21. Trestné činy proti životu a zdraví (§ 219 - § 230 TrZ) Naše společnost chrání život a zdraví občanů jako jednu z nejdůležitějších společenských hodnot. Život jedince je základní podmínkou pro uplatnění všech jeho práv a svobod. Trestní právo zabezpečuje ochranu života a zdraví před všemi úmyslnými i nedbalostními útoky. Objektem těchto trestných činů jsou život a zdraví člověka a život plodu, případně i jiné vztahy (např. § 219 odst. 2 písm. f/, g/, h/ TrZ. Objektivní stránka je většinou charakterizována způsobením smrti nebo poškozením na zdraví, jednání může záležet jak v konání, tak opomenutí. Podle závažnosti následku se rozlišuje usmrcení, těžká újma na zdraví a ublížení na zdraví. Pro správné posouzení skutku a následný postih pachatele má určující význam výklad právních pojmů ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví. Východiskem je vždy zdravotní stav před poškozením a nikoliv stav absolutního zdraví. Zjišťuje se, hodnotí a porovnává zdravotní stav před útokem a po útoku. Ublížením na zdraví je taková újma na zdraví, která znesnadňuje poškozenému výkon obvyklých činností, má nepříznivý vliv či dopad na způsob života a není zcela přechodného rázu. Pomocným časovým kritériem je doba nejméně sedm dnů. Zpravidla může jít o újmu na zdraví spojenou s přetrvávajícími bolestmi, horečkami, omezenou pohyblivostí, psychickými traumaty, nutností docházet na lékařské zákroky, snášet lékařské zákroky, nosit fixační dlahy a podobně. Nestačí tedy pouze povrchová zranění či nevolnosti. Protože ublížení na zdraví zpravidla ovlivňuje negativně pracovní schopnost, může být délka pracovní neschopnosti určitým pomocným kriteriem při právním hodnocení závažnosti újmy na zdraví. Těžká újma na zdraví je definována v § 89 odst. 7 jako jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, spočívající ve zmrzačení, ztrátě nebo podstatném snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení

122

plodu, mučivých útrapách nebo delší dobu trvající poruše zdraví. Ta musí trvat v rozsahu nejméně šesti týdnů. U trestných činů ublížení na zdraví závisí zjišťování povahy a rozsahu zranění, resp. újmy na zdraví, a tedy i právní kvalifikace skutku, ve značné míře na úrovni odborného lékařského sdělení. Relativně často se tyto skutečností zjišťují znaleckým posudkem, případně odborným vyjádřením. Po subjektivní stránce jsou trestné činy proti životu a zdraví úmyslné i nedbalostní. Tak je tomu i u trestného činu ublížení na zdraví, který lze spáchat úmyslně (§ 221 - § 222 TrZ), tak i z nedbalosti (§ 223 - § 224 TrZ). Trestné činy proti životu a zdraví jsou: - vražda (§ 219 TrZ) - vražda novorozeného dítěte matkou (§ 220 TrZ) - ublížení na zdraví (§ 221 - § 224 TrZ) - rvačka (§ 225 TrZ) - ohrožování pohlavní nemocí (§ 226 TrZ) - nedovolené přerušení těhotenství (§ 227 - § 229 TrZ) - účast na sebevraždě (§ 230 TrZ) 22. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (§ 231 - § 246 TrZ) Osmá hlava zvláštní části trestního zákona se vnitřně člení na dva oddíly. , a to na oddíl trestných činů proti svobodě a oddíl trestných činů proti důstojnosti člověka. Obě skupiny těchto trestných činů mají řadu společných rysů a oba chráněné objekty, svoboda a lidská důstojnost, představují důležité zájmy osobnosti, vzájemně se doplňují, podmiňují a představují společenský základ pro realizaci každého lidského jedince. Užívané termíny mají pro všechny zde uvedené trestné činy stejný obsah. Násilí je použití fyzické síly k překonání kladeného nebo předpokládaného odporu, které může směřovat vůči osobě nebo věci. Násilí proti osobě spočívá v přímém útoku proti tělu poškozeného a nemusí být vždy spojeno s ublížením na zdraví. Násilí proti věci je spojeno s ničivým jednáním. Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má byt okamžitě realizováno a pachatel hrozí, že v případě odporu toto násilí okamžitě zrealizuje, a tím zbavuje poškozeného možnosti svobodného rozhodování a nutí ho podrobit se hrozbě a útoku. Pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy je širším pojmem. Pohrůžka násilím může být namířena jak proti poškozenému, tak třetím osobám, které ani nemusí být incidentu přítomny. Pohrůžka jiné těžké újmy muže směřovat proti nejrůznějším hodnotám, jako je místo v zaměstnání, čest a dobrá pověst, rodinný a společenský život atd. Podle Listiny základních práv a svobod jsou tato lidská práva nedotknutelná a mohou být omezena pouze zákonem. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti jsou: a) proti svobodě - omezování osobní svobody (§ 231 TrZ) - zbavení osobní svobody (§ 232 TrZ) - obchodování s lidmi (§ 232a TrZ) - zavlečení do ciziny (§ 233 TrZ) - loupež (§ 234 TrZ) - braní rukojmí (§ 234a TrZ) - vydírání (§ 235 TrZ) - omezování svobody vyznání (§ 236 TrZ)

123

- útisk (§ 237 TrZ) - porušování domovní svobody (§ 238 TrZ) - porušování svobody sdružování a shromažďování (§ 238a TrZ) - porušování tajemství dopravovaných zpráv (§ 239 - § 240 TrZ) b) proti lidské důstojnosti - znásilnění (§ 241 TrZ) - pohlavní zneužívání (§ 242 - 243 TrZ) - soulož mezi příbuznými (§ 245 TrZ) 23. Trestné činy proti majetku (§ 247 - § 258 TrZ) Objektem hlavy deváté zvláštní části trestního zákona jsou vztahy k majetku. Je chráněn majetek jakékoliv povahy a jakékoliv formy vlastnictví nezávisle na na jeho formách a druhu. Pojem majetku je širší, než pojem věc. Zahrnuje věci movité i nemovité, práva a také pohledávky. Věcí je i ovladatelná přírodní síla, kupříkladu elektrická energie. Trestné činy proti majetku tvoří tři skupiny, a to neoprávněné obohacení, poškozování a podílnictví. Jedním z rozhodujících kvalifikačních kritérií je výše způsobené škody, která je charakterizována v ustanovení § 89 odst. 11, 12 TrŘ. U řady skutkových podstat je způsobení určité výše škody podmínkou k přísnější kvalifikaci skutku. Trestné činy proti majetku jsou: - krádež (§ 247 TrZ) - zpronevěra (§ 248 TrZ) - neoprávněné užívání cizí věci (§ 249 TrZ) - neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 249a TrZ) - neoprávněné držení platební karty (§ 249b TrZ) - podvod (§ 250 TrZ) - pojistný podvod (§ 250a TrZ) - úvěrový podvod (§ 250b TrZ) - provozování nepoctivých her a sázek (§ 250c TrZ) - podílnictví (§ 251 - § 252 TrZ) - legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 252a TrZ) - lichva (§ 253 TrZ) - zatajení věci (§ 254 TrZ) - porušování povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 - § 255a TrZ) - poškozování věřitele (§ 256 TrZ) - zvýhodňování věřitele (§ 256a TrZ) - pletichy proti řízení konkurznímu a vyrovnávacímu (§ 256b TrZ) - předlužení (§ 256c TrZ) - poškozování cizí věci (§ 257 TrZ) - poškození a zneužití záznamu na nosiči informací (§ 257a - § 257b TrZ) - zneužívání vlastnictví (§ 258 TrZ)

24. Trestné činy proti lidskosti (§ 259 - § 265 TrZ) Objektem hlavy desáté zvláštní části trestního zákona jsou základní zájmy mezinárodního společenství a lidstva jako blíže neurčeného celku, základy lidskosti, které jsou vyjádřeny

124

a definovány v Norimberských zásadách a v mezinárodních úmluvách proti genocidiu, základní lidská práva za situace válečného nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu, jak jsou chráněna mezinárodnímu úmluvami. Trestné činy proti lidskosti jsou: - genocidium (§ 259 TrZ) - mučení a jiné kruté a nelidské zacházení (§ 259a TrZ) - podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka (§ 260- § 261aTrZ) - používání zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje (§ 262 TrZ) - válečná krutost (§ 263 TrZ) - persekuce obyvatelstva (§ 263a TrZ) - plenění v prostoru válečných operací (§ 264 TrZ) - zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 265 TrZ) 25. Trestné činy proti brannosti (§ 266 - § 272 TrZ) Jedenáctá hlava zvláštní části trestního zákona zahrnuje trestné činy proti brannosti. Druhovým objektem trestných činů proti brannosti je zájem na osobním s věcném zabzepečení obrany státu proti útokům spočívajícím v maření způsobilopsti k výkonu vojenské služby, nebo v tom, že pachatel obchází, porušuje nebo odmítá plnit zákonem stanovené povinnosti při obraně státu. Trestné činy proti brannosti jsou: - maření způsobilosti k službě (§ 266 TrZ) - neplnění odvodní povinnosti (§ 267 TrZ) - obcházení odvodní povinnosti (§ 268 TrZ) - nenastoupení služby v ozbrojených silách (§ 269 - § 271 TrZ) - porušování osobních a věcných povinností (§ 272 TrZ) 26. Trestné činy vojenské (§ 273 - § 295 TrZ) Dvanáctá hlava zvláštní části trestního zákona se člení na dva pět oddílů, a to a) na oddíl trestných činů proti vojenské podřízenosti a vojenské cti, b) na oddíl trestných činů proti povinnosti konat vojenskou službu, c) na oddíl trestných činů proti povinnostem strážní a dozorčí služby, d) na oddíl trestných činů ohrožujících bojeschopnost, a na oddíl e) v němž je začleněn trestný čin svémocného vzdálení(jedná se o neorganické začlenění tohoto trestného činu do oddílu nazvaného společná ustanovení. Druhovým objektem vojenských trestných činů podle dvanácté hlava zvláštní části trestního zákona je souhrn zvláštních vztahů uvnitř ozbrojených sil a ozbrojených sbvor (popřípadě mezi těmito ozbrojenými složkami navzájem), které zde existují v souvislosti splněním jejich specifických úkolů.Jedná se zejména o připravenost a akceschopnost ozbrojených sil a ozbropjených sborů, o přísnou vojenskou kázeň, řádné plnění vojenských povinností a stanovený způsob výkonu vojenské služby, o vztahy nadřízenosti a podřízenosti vojáků a vojenskou čest. Pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu vojenského podle hlavy dvanácté zvláštní části tohoto zákona může být jen voják (§ 90 odst. 1 věta druhá TrZ). Trestné činy vojenské jsou: a) proti vojenské podřízenosti a vojenské cti - neuposlechnutí rozkazu (§ 273 - § 274 TrZ) - zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti (§ 275 TrZ) - urážka mezi vojáky (§ 276 - § 268TrZ)

125

- násilí vůči nadřízenému (§ 279 TrZ) - porušování práv a chráněných zájmů vojáků (§ 279a - § 279b TrZ) b) proti povinnosti konat vojenskou službu - vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby (§ 280 - § 281 TrZ) - zběhnutí (§ 282 TrZ) - svémocné odloučení (§ 284 TrZ) c) proti povinnostem strážní a dozorčí služby - porušování povinností strážní služby (§ 285 TrZ) - porušování povinností dozorčí služby (§ 286 TrZ) - porušování povinností služby při obraně vzdušného prostoru (§ 287 TrZ) d) ohrožující bojeschopnost - ohrožování morálního stavu jednotky (§ 288 TrZ) - porušování služebních povinností (§ 288a TrZ) - zbabělost před nepřítelem (§ 289 TrZ) - nesplnění bojového úkolu (§ 290 TrZ) - opuštění bojových prostředků (§ 291 TrZ) - vydání bojových prostředků nepříteli (§ 292 TrZ) - ublížení parlamentáři (§ 293 TrZ) e) svémocné vzdálení (§ 295 TrZ)

Literatura a prameny k trestnímu právu hmotnému Baxa, J.: Průběh rekodifikace trestního zákona a trestního řádu. In: Sborník Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky, Brno: Masarykova univerzita, 2000 Baxa, J., Král, V.: Domácí násilí a právní možnosti jeho řešení, Trestněprávní revue č. 10/2002 Berka, J.: Podvod, pojistný podvod a úvěrový podvod v českém trestním právu, Trestní právo, č. 6/2002 Císařová, D., Jelínek, J.: Trestní právo hmotné, Obecná část. Olomouc: Univerzita Palackého, 1993 Císařová, D.: Ke koncepci postihu trestných činů proti lidské důstojnosti. Trestní právo, č. 11/2001 Císařová, D.: Několik poznámek k zákonu č. 218/2003 Sb. (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Bulletin advokacie, č. 6/2004 Čížková, J., Císařová D.: Rekodifikace sexuálních trestných činů. Trestní právo, č. 10/2002 Draštík, A., Hasch, K., Kabátová, I.: K výkonu trestu obecně prospěšných prací, Trestní právo, č. 4/1999 Draštík, A., Hasch, K.: Ještě k výkonu trestu obecně prospěšných prací. Trestní právo, č. 5/1999 Drbohlavová, I.: Eutanázie z pohledu českého práva. Trestněprávní revue, č. 4/2003 Fenyk, J.: Některé úvahy o postižitelnosti „domácího násilí“ z hlediska současného trestního práva i záměrů de lege ferenda, Právní rozhledy č. 12/2002 Hasch, K.: Některé otázky související s podmíněným zastavením trestního stíhání a schválením narovnání jako překážky věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr.ř., Trestní právo č. 3/1996 Kalvodová, V.: Trest odnětí svobody na doživotí. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 1995 Karabec, Z.: Zavedení institutu probace do právního řádu České republiky. Bulletin advokacie, č. 4/1997

126

Karabec, Z.: Jaká je budoucnost trestní justice? Trestní právo, 2003, č. 3/2003,č. 4/2003 Král, V.: K trestní odpovědnosti právnických osob – východiska, obsah a systematika zákonné právní úpravy. Trestněprávní revue, č. 8/2002 Král, V.: K podmínkám ukládání trestu propadnutí majetku a k účinnosti zajištění majetku v trestním řízení. Trestněprávní revue, č. 10/2002 Králík, M.: Nutná obrana v občanském a trestním právu aneb meze interpretace v právu. Právní rozhledy, č. 1/2000 Kuchta, J. (ed.): Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané dne 17.4.2000. Brno: Masarykova univerzita, 2000 Kuchta, J.: K úpravě okolnosti vylučujících protiprávnost v novém trestním zákoně. In: Sborník Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky, Brno: Masarykova univerzita, 2000 Kuchta, J.: Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In: Sborník Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnosti právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 2003 Kuchta, J.: Několik poznámek k postavení a formulaci okolnosti vylučujících protiprávnost v připravované rekodifikaci trestního zákona. Trestněprávní revue, č. 2/2003 Kuchta, J.: Přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost v návrhu kodifikace trestního práva hmotného. Trestněprávní revue, č. 6/2004 Musil, J.: Praní peněz a české trestní právo. Trestní právo, č. 4/1997 Musil, J.: Úloha trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo, č. 1/1998 Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne. Trestní právo, č. 7-8/2000 Musil, J.: Prášková, H., Faldyna, F.: Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, č. 3/2001 Musil, J.: Zahraniční trestněprávní úpravy potírání korupce. Trestní právo, č. 1/2003 Novotný, O., Zapletal, J., a kol.: Kriminologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2001 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha: ASPI Publishing, 2003 Novotný, O., Dolenský, A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová,M., Vokoun, R.: Trestní právo hmotné. II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004 Novotný, O., Zapletal, J. a kol.: Kriminologie, Praha: ASPI Publishing, 2004 Púry, F., Šámal. P.: Ještě k problematice promlčení trestnosti činů ve vztahu k zákazu retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele. Právní rozhledy, č. 11/1996 Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Trestní právo, 9/2001, č. 10/2001, č. 11/2001, č. 1/2002, č. 5/2002, č. 7-8/2002, č. 10/2003, č. 7-8/2003 Rizman, S., Sotolář, A., Šámal, P.: K problematice alternativních trestů. Trestní právo, č. 78/1997 – Příloha Růžička, M.: Majetkové delikty jako skutkové podstaty hospodářského práva (nevěrná správa, podvod). In: Sborník Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob. Brno: Masarykova univerzita, 2003 Růžička, M.: Domácí násilí – impulsy ze zahraničních trestněprávních úprav, návrhy de lege ferenda pro trestní právo. Trestněprávní revue, č. 8/2003 Smejkal, V. a kol.: Právo informačních a telekomunikačních systémů. Praha: C.H. Beck, 2001 Smejkal, V.: Kriminalita v prostředí informačních systémů a na Internetu. In: Sborník Ve službách práva. Praha: C.H.Beck, 2003 Smejkal, V.: Kriminalita v prostředí informačních systémů a rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue, č. 6/2003

127

Sotolář, A., Sovák, Z.: Ke koncepci probační a mediační služby v České republice. Právní rozhledy, č. 6/1996 Sotolář, A., Ouředníčková, L., Sovák, Z., Havrlíková, M., Rizman, S., Šámal, P., Fenyk, J.: Mediační a probační služba v ČR. Současný stav a možnosti dalšího vývoje. Právní praxe, č. 7-8/1997 Šámal, P., Karabec, Z.: Ke koncepci rekodifikace trestního práva hmotného. Právník, č. 4/2000 Šámal, P.: K trestní odpovědnosti právnických osob. In: Sborník Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného ČR. Brno: Masarykova universita, 2000 Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha: C.H.Beck, 2001 Šámal, P.: K úvodním ustanovením připravované rekodifikace trestního zákona. Trestněprávní revue, č. 12/2002 Šámal, P.: K trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 TrZ. In: Sborník XII. Karlovarské právnické dny. Karlovy Vary: Linde Praha, 2002 Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004 Šámal, P.-Púry, F.-Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář - díl I. a II., 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004 Šámal, P.: Ještě k trestní odpovědnosti osob působících v právnických osobách (obchodních společnostech a družstvech). In: Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha: Linde Praha, 2004 Šámal, P.: K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy, č. 2/2004 Ščerba, F.: Podmíněné odsouzení po novele č. 265/2001 Sb. Trestní právo, č. 2/2002 Ščerba, F.: Výchovná opatření dle návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, č. 6/2003 Teryngel, J.: Nad trestní odpovědnosti podnikatele. Praha: Orac, 1998 Teryngel, J.: K trestní ochraně utajovaných skutečností. Trestní právo, č. 1/1999 Teryngel, J.: K vymezení pojmu veřejného činitele. Trestní právo, č. 11/1999 Teryngel, J.: Poznámky k situaci v ekonomické kriminalitě v České republice. Trestní právo, č. 7-8/2000 Teryngel, J.: Povinnost oznámit a překazit trestný čin. Trestní právo, č. 1/2002 Teryngel, J.: K povaze porušení povinností v řízení o konkursu podle § 126, Trestní právo, č. 7-8/2003 Trávníčková, I.: Organizovaná kriminalita. Praha: IKSP, 1994 Urbánek, J.: Trest obecně prospěšných prací v Nizozemském království a v České republice. Trestněprávní revue, č. 7/2003 Uzel, R.: Porod a počátek života. Trestní právo, č. 4/1999 Válková, H.: K reformě soudnictví nad mládeží v trestních věcech. In: Sborník Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2000 Válková, H.: Od vězeňství k alternativním trestům. In: Sborník Ve službách práva. Praha: C.H.Beck, 2003 Vantuch, P.: Aktuální otázky postpenitenciární péče, UJEP Brno 1982 Vantuch, P.: Kriminalita mládeže a její prevence, Horizont Praha 1984 Vantuch, P.: Společenské organizace a boj s kriminalitou, UJEP Brno, 1985 Vantuch, P.: Drogy a kriminalita. Brno: Univerzita J.E.Purkyně, 1990 Vantuch, P.: K možnostem využití podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem. Právo a zákonnost, č. 2/1991

128

Vantuch, P.: Ke koncepci rekodifikace trestního práva hmotného. Trestní právo, č. 10/1996 Vantuch, P.: Podezřelý podnikatel. Praha: Orac, 1999 Vantuch, P.: Obviněný podnikatel. Praha: Orac, 2000 Vantuch, P.: K trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b TrZ. Trestní právo, č. 10/2000 Vantuch, P.: K návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Trestní právo, č. 10/2003 Vantuch, P.: Domácí násilí, Právní rádce č. 12/2003 Vantuch, P.: Poznámky k rekodifikace trestního práva hmotného po I. čtení v Poslanecké sněmovně, Trestní právo č. 11/2005 Vantuch, P.: Návrh nového trestního zákoníku, Právní rádce č. 4/2005 Vlček, M.: Počítačová kriminalita (úvahy a diskuse). Právník, č. 11/1988 Vlček, M.: Počítače a kriminalita (trestněprávní a kriminologické aspekty). Praha: Academia, 1989 Vlček, M.: Právo a počítače. Právník, č. 1/1992 Zeman, P.: Pohled na některé aspekty trestněprávního přístupu k drogové kriminalitě v zahraničí. Trestní právo, č. 3/2003 Zezulová, J., Kabátová, I.: Několik poznámek k alternativnímu trestu obecně prospěšných prací. Trestní právo, č. 6/1997 Zezulová, J.: K budoucí podobě trestního práva mládeže v České republice. In: Sborník Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2000 Žďárský, Z.: Civilněprávní a trestněprávní souvislosti nekalé soutěže a ochrany proti ní. Trestněprávní revue, č. 12/2003

129

Část B. Trestní právo procesní Díl B1. Obecná část 1. Úvodní výklady 1.1. Pojem trestního řízení a trestního práva procesního Ve všech soudobých moderních státech má monopol na trestní postih stát, který neuznává krevní mstu, odplatu ani soukromou policii, či justici. Proto si stát vytvořil pro účely prosazování norem trestního práva specializované orgány, zvané orgány činné v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení jsou • policejní orgán • státní zástupce • soud Mezi orgány činnými v trestním řízení a obviněným a jeho obhájcem, poškozeným, svědky, znalci či zájmových sdružení občanů vznikají složité vztahy, při nich dochází ke kolizím. Pro řešení těchto kolizních situací se vytvořila pravidla, které mají podobu trestněprocesních právních norem. Trestněprocesní vztahy jsou vztahy mezi osobami zúčastněnými na trestním řízení a orgány činnými v trestním řízení. Základním trestněprocesním vztahem je vztah mezi orgány činnými v trestním řízení a obviněným. Právní skutečností která zakládá vznik tohoto vztahu je procesní úkon zvaný zahájení trestního stíhání sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 TrŘ). Od okamžiku zahájení trestního stíhání vzniká řada práv a povinností jak orgánům činným v trestním řízení, tak obviněnému. Orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny obviněného předvést, vyslýchat, uložit mu pořádkovou pokutu, zadržet jej, vzít do vazby atd. Zároveň jsou orgány činné v trestním řízení povinny poučit obviněného o jeho právech, seznámit jej s výsledky vyšetřování, s podáním obžaloby s rozhodnutím ve věci. Obviněný je oprávněn využívat všech prostředků trestního řízení k dosažení jeho účelu, zvolit si obhájce, obhajovat se tak jak sám uzná za vhodné, odmítnout výpověď, činit důkazní návrhy, vyhledávat, předkládat důkazy, mj. se souhlasem soudu dokonce v hlavním líčení vyslýchat svědky, které sám navrhl, podávat řádné i mimořádné opravné prostředky. Zároveň je obviněný povinen dostavit se na základě předvolání k výslechu, strpět osobní prohlídku, podrobit se vyšetření duševního stavu apod. Tato práva a povinnosti má obviněný i tehdy jestliže trestný čin nespáchal. Tato práva a povinnosti vznikají obviněnému již okamžikem zahájení trestního stíhání, tedy nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala právě on. K zahájení trestního stíhání se nevyžaduje naprostá jistota, že trestný čin spáchal obviněný, nýbrž pouze odůvodněné podezření. V trestním řízení však vznikají trestněprocesní vztahy i mezi orgány činnými v trestním řízení. V průběhu přípravného řízení existuje trestněprocesní vztah mezi státním zástupcem a policejním orgánem konajícím vyšetřování. Státní zástupce může uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele, je oprávněn dávat policejnímu orgánu závazné pokyny k vyšetřování trestných činů v průběhu přípravného řízení atd.

130

Podáním obžaloby vzniká vztah mezi státním zástupcem, který obžalobu podává a soudem, který o ní rozhoduje. Zatímco státní zástupce má právo podat obžalobu, soud je povinen provést řízení před soudem. Soud ve vztahu ke státnímu zástupci může činit rozhodnutí, jimiž ho zavazuje k další činnosti, např. může vrátit věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout. Podáním odvolání vzniká vztah mezi soudem I. stupně a soudem odvolacím. V tomto vztahu má jak soud I. stupně (nalézací soud), tak soud II. stupně (odvolací soud) řadu práv a povinností. Soud I. stupně je povinen doručit odvolání odvolacímu soudu, který je povinen o něm rozhodnout. Odvolací soud může zrušit napadený rozsudek a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Soud I. stupně je v takovém případě povinen znovu rozhodnout ve věci. Předvoláním svědka vzniká trestněprocesní vztah mezi orgánem činným v trestním řízení, který jej předvolal a svědkem. Svědek je povinen dostavit se na základě předvolání k orgánu činnému v trestním řízení a vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Musí být poučen a to i o právu odmítnout výpověď v případech stanovených trestním řádem. Orgán činný v trestním řízení nesmí svědka vyslýchat v případech kdy je zákaz výslechu (§ 99 TrŘ) a v případech kdy svědek odepře výpověď. Od trestněprocesního vztahu je třeba odlišovat trestněprávní vztah. Trestněprávní vztah vzniká okamžikem spáchání trestného činu mezi pachatelem a státem. Obsahem trestněprávního vztahu je právo státu uložit pachateli trest nebo ochranné opatření a povinnost řídit se při ukládání trestu zákonem. Pachatel má povinnost se uloženému trestu nebo ochrannému opatření podrobit, má však zároveň právo na to, aby stát dodržoval zákonem stanovené podmínky. Trestní řízení je zákonem upraveným postup orgánů činných v trestním řízení popř. i jiných osob zúčastěných na trestním řízení, jehož úkolem je zjistit, zda se trestný čin stal, a pokud ano tak zjistit jeho pachatele, spravedlivě rozhodnout o vině, trestu a ochranném opatření, případně i o nároku poškozeného na náhradu škody, stejně jako o výkonu těchto rozhodnutí. Předmětem trestního řízení je zjištění skutku, rozhodnutí o něm a výkon tohoto rozhodnutí. Účelem trestního řízení je postupem podle zákona zjistit skutek, pachatele, provést právní kvalifikaci skutku, uložit pachateli trest a vykonat jej, rozhodnout o ochranných opatřeních a zajistit jejich výkon a rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. V souladu s vymezeným účelem trestního řízení jsou základní úkoly trestního řízení. Tyto úkoly vyplývají z obecných úkolů soudu, státního zastupitelství a policie, které jsou uvedeny v čl. 80, 81, 82, 90 a násl. Ústavy, v čl. 2 odst. 2, 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (Listina) a podrobněji rozvedeny v § 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (SSZ), v § 4 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (StZast) a v § 2 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (PolČR). Základní trestněprocesní normou je trestní řád, jimž je zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Trestní řád obsahuje zásady trestního řízení, úpravu práv obviněného v trestním řízení, obhajobu (i nutnou), práva a povinnosti obhájce, poškozeného a zmocněnce, ustanovení o úkonech trestního řízení, zajištění osob (zadržení, vazba a náhrada za ni), dokazování v trestním řízení, rozhodování v trestním řízení, stadia trestního řízení, zvláštní způsoby řízení.

131

1.2. Předmět trestního práva procesního a trestního řízení Předmětem trestního práva procesního je úprava postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich a při výkonu rozhodnutí a objasňování příčin trestné činnosti, dále úprava práv a povinností ostatních subjektů trestního řízení, stejně jako úprava právních vztahů mezi orgány činnými v trestním řízení na straně jedné a obviněným a dalšími osobami zúčastněnými na trestním řízení na straně druhé. Zkráceně lze říci, že předmětem trestního práva procesního je úprava postupu orgánů činných v trestním řízení, směřující k prosazení norem trestního práva. Předmětem trestního řízení je zjištění určitého skutku, rozhodnutí o něm a výkon tohoto rozhodnutí. Zkráceně se také uvádí, že předmětem trestního řízení je konkrétní skutek, ze kterého je obviněna konkrétní osoba. Předmětem trestního řízení v užším smyslu je rozhodnout o tomto skutku, z něhož byla obviněna určitá osoba, tzn. : a) zjistit zda se stal skutek, ohledně něhož vzniklo podezření, že by mohl být trestným činem b) zjistit kdo tento skutek spáchal c) posoudit skutek podle trestního práva hmotného, tzn. zjistit, zda je skutek trestným činem a dle kterého ustanovení trestního zákona je třeba jej posuzovat d) jaký trest nebo ochranné opatření mají být uloženy pachateli Tyto otázky jsou označovány jako otázky meritorní a rozhodnutí o nich je meritorní rozhodnutí, tj. rozhodnutí ve věci samé. Předmětem trestního řízení v širším smyslu je také e) výkon uložených trestů a ochranných opatřeních f) rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem (byl-li tento nárok poškozeným včas uplatněn) g) objasnění okolností, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání, tzn. příčin a podmínek trestné činnosti (jejich nezjištění není překážkou rozhodnutí ve věci samé) h) zjištění předpokladů pro provádění procesních úkonů a rozhodování o postupu řízení, např. zjišťování důvodů pro uložení pořádkové pokuty, důvodů pro zadržení, vzetí do vazby atd. 1.3. Předběžné otázky Předběžné otázky jsou ty, jež nejsou vlastním předmětem trestního řízení, avšak jejich vyřešení je předpokladem rozhodnutí o něm. Rozhodnutí ve věci samé v trestním řízení (tj. meritorní rozhodnutí) mnohdy vyžaduje řešení celé řady jiných otázek, jejichž vyřešení je nezbytné před přijetím meritorního rozhodnutí, tzn. před rozhodnutím ve věci samé. Jde o tzv. předběžné otázky práva procesního i hmotného, a to nejen z trestního práva nýbrž i z občanského, obchodního, pracovního, ústavního, finančního práva a z dalších právních oborů. Předběžnou procesní otázkou je např. rozhodnutí o tom, zda pro svědka platí zákaz svědecké výpovědi (je-li vázán jako svědek mlčenlivostí) či nikoliv. Předběžnou procesní otázkou je také zjištění zda svědek je oprávněn odepřít výpověď, mj. proto, že je druhem (od 1.7.2006 i partnerem) obviněného. Předběžnou otázkou hmotného práva u trestného činu podílnictví (§ 251 TrZ) je zjištění zda věc byla získána trestnou činností.

132

Předběžnou otázkou finančního práva u trestného činu zkrácení daně je zjištění zda obviněný je subjektem daně, tedy má-li dle zákona povinnost platit daň (§ 148 TrZ). Předběžnou otázkou rodinného práva u trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 213 TrZ) je zjištění zda obviněný má zákonnou povinnost vyživovat jinou osobu. Předběžnou otázkou občanského práva u trestného činu krádeže (§ 247 TrZ) je otázka kdo je vlastníkem věci. Je-li vlastníkem věci podezřelá osoba, není důvod zahajovat trestní stíhání a sdělit jí obvinění z tohoto trestného činu. Orgán činný v trestním řízení posuzuje předběžné otázky zpravidla samostatně; bez jakýkoliv výjimek řeší samostatně všechny otázky jde-li o posouzení viny obviněného (tj. zda obviněný spáchal trestný čin a zda je za něj trestně odpovědný - § 9 odst. 1 TrŘ). Orgány činné v trestním řízení jsou však vázány: a) Rozhodnutím Nejvyššího soudu o tom, zda a do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu (§ 10 odst. 2 TrŘ). Bude-li pochybnosti o tom, zda obviněný je nebo není osobou požívající výsad a imunit, nemůže příslušný orgán činný v trestním řízení řešit sám, a to ani jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 TrŘ a musí věc předložit Nejvyššímu soudu s návrhem, aby bylo rozhodnuto, zda obviněný je nebo není osobou požívající výsad. b) Pravomocným rozhodnutím soudu o otázkách týkajících se osobního stavu, jestliže bylo vydáno v řízení občanskoprávním. Pokud takové rozhodnutí nebylo dosud vydáno, vyčkají orgány činné v trestním řízení jeho vydání (§ 9 odst. 2 TrŘ). Např. při podezření z trestného činu dvojího manželství (§ 210 TrZ) musí orgán činný v trestním řízení zjistit zda dříve uzavřené manželství bylo či nebylo rozvedeno. c) Nálezem Ústavního soudu o tom, že zákon, jehož užití je v konkrétní trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem (§ 224 odst. 5 TrŘ) 1.4. Účel trestního práva procesního a trestního řízení Účel trestního práva procesního je v nalezení takových právních pravidel, která zajišťují aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni a aby přitom nedocházelo k bezdůvodnému a nepřiměřenému zásahu do lidských práv. Účelem trestního řízení je odhalit osobu, která se dopustila skutku, který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle hmotného trestního práva, zahájit trestní stíhání podezřelé osoby jako obviněného, konat vyšetřování tohoto skutku, podat obžalobu a před soudem rozhodnou o vině či nevině obžalovaného. V případě, že soud shledá obžalovaného vinným, uloží mu trest nebo ochranné opatření (případně i více trestů a ochranných opatření), nebo upustí od potrestání a zajistí výkon trestů a ochranných opatření, pokud byly soudem uloženy. Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (§ 1 odst. 1 TrŘ). Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů (§ 1 odst. 2 TrŘ). Základní úkoly trestního řízení jsou: a) Uplatnění účelu práva hmotného (§ 1 TrZ), tedy náležité zjištění trestných činů a jejich pachatele a jejich spravedlivé potrestání podle zákona. Účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", nýbrž také uskutečnění řádného zákonného procesu ("fair" proces). Trestní řád zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení k tomu aby provedly

133

řádné trestní řízení, které nebude jednostranně orientováno na usvědčení pachatele „za každou cenu“ nýbrž na zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností, při respektování všech práv obviněného. b) Působení k upevňování zákonnosti tím, že trestní řád upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich, při výkonu rozhodnutí, jakož i při předcházení a zamezování trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny důsledně respektovat zásadu, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon (§ 2 odst. 1 TrŘ). c) Předcházení a zamezování trestné činnosti samotným zjištěním trestných činů, odhalováním a spravedlivým potrestání jejich pachatelů a zjišťováním a dokazováním okolností, které vedly k trestné činnosti a umožnily jejich spáchání a objasňování příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání soudem. d) Výchovné působení na občany v duchu důsledného zachování zákonů a pravidel občanského soužití, a to vlastním trestním řízením, poskytováním informací o něm sdělovacím prostředkům ze strany orgánů činných v trestním řízení (§ 8a TrŘ, čl. 17 LPS). Hlavním účelem trestního práva procesního a trestního řízení je zajistit realizaci trestního práva hmotného, tedy zjištění trestných činů a jejich pachatelů a jejich spravedlivé potrestání podle zákona.

2. Trestněprocesní normy 2.1. Prameny trestního práva procesního Pramenem českého trestního práva procesního jsou • Ústava • Listina základních práv a svobod • zákon (trestní řád) • mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána a které mají přednost před zákonem. Čl. 10 Ústavy uvádí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 8 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Základním pramenem trestního práva procesního je trestní řád, jimž je zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Trestní řád se skládá z pěti částí. V části prvé jsou společná ustanovení (§ 1-156 TrŘ), v části druhé přípravné řízení (§ 157179f TrŘ), v části třetí řízení před soudem (§ 180-365 TrŘ), v části čtvrté některé úkony souvisící s trestním řízením (§ 366-384g TrŘ) a v části páté přechodná a závěrečná ustanovení (§ 385-392 TrŘ). Část prvá trestního řádu obsahuje společná ustanovení, platná, pokud dále není stanoveno něco jiného, pro všechna stadia trestního řízení. V první hlavě, označené "obecná ustanovení", jsou vedle vymezení účelu zákona (§ 1) též shrnuty zejména základní zásady trestního řízení (§ 2), zásady spolupráce se zájmovými sdruženími občanů (§ 3, 6) a vyloženy některé pojmy, jichž trestní řád častěji užívá (§ 12). Hlava druhá jedná o soudu a osobách na řízení zúčastněných, třetí o úkonech trestního řízení, čtvrtá o zajištění osob a věcí, pátá o dokazování, šestá o rozhodnutí, sedmá o stížnosti a řízení o ní, osmá o nákladech trestního řízení. Část druhá trestního řádu upravuje zejména postupu před zahájením trestního stíhání, zahájení trestního stíhání a další postup v něm.

134

Část třetí pojednává o řízení před soudem, a to základní ustanovení, úpravu předběžného projednání obžaloby, hlavního líčení, veřejného a neveřejného zasedání, odvolání, dovolání, stížnosti pro porušení zákona, obnovu řízení, zvláštní způsoby řízení, vykonávacím řízení, řízení o zahlazení odsouzení. Část čtvrtá trestního řádu zahrnuje hlavy o udělení milosti, o použití amnestie, o právním styku s cizinou. Na trestní řád navazuje řada dalších zákonů, zejména pak: - zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o advokacii č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o Policii České Republiky č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, - zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o výkonu vazby č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o znalcích a tlumočnících č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o ochraně utajovaných skutečností č. 148/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon o probační a mediační službě č. 257/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědků a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů a řada mezinárodních smlouvy upravující právní styk s cizinou v trestních věcech. 2.2. Působnost trestního řádu Rozlišujeme působnost • časovou • místní • věcnou • osobní Časová působnost trestního řádu vychází ze zásady, podle níž se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To je důležité pro hodnocení zákonnosti procesních úkonů. Výjimky jsou možné pouze v mezích přechodných a závěrečných ustanovení trestního řádu (§ 461 an. TrŘ) předpisy o trestním řízení platné před tímto dnem užít jen přechodných a závěrečných ustanovení trestního řádu. Působnost místní znamená, že ustanovení trestního řádu jsou závazná na území České republiky pro všechny její orgány činné v trestním řízení (a ostatní veřejné orgány). Přitom není rozhodné, kde byl trestný čin spáchán /zda-li na území naší republiky či v cizině/, ani to zdali obviněný či poškozený je občanem České republiky nebo cizincem. Působnost věcná znamená, že trestní řád se vztahuje na všechny trestní věci, které náleží do pravomoci těchto orgánů, tzn. na všechny trestné činy podle trestního zákona. (Přestupky a jiné mimosoudní právní delikty do věcné působnosti trestního zákona nespadají). Působnost osobní zahrnuje do působnosti platného trestního řádu zásadně všechny osoby, které jsou v době probíhajícího trestního řízení na České republiky nebo i mimo její území, jde-li zároveň o řízení proti uprchlému, který se mu vyhýbá pobytem v cizině . Pro některé osoby však platí výjimky, spočívající ve vynětí určitých kategorií osob z dosahu trestního řádu vzhledem k jejich osobním statusu.

135

Exempce, vynětí určitých kategorií osob z dosahu trestního řádu jsou dvojího druhu: • procesněprávní (nestíhatelnost) • hmotněprávní (beztrestnost) Exempce procesní znamená, že určité osoby jsou zcela nebo zčásti vyňaty z působnosti trestního řádu, tzn. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvod vynětí z působnosti trestního řádu spočívá buď v mezinárodním právu, nebo v ústavním postavení určitých osob nebo v jejich jiné funkci. Ve vztahu k osobám požívajícím procesní exempci jsou orgány činné v trestním řízení omezeny především v možnosti stíhat je jako obviněné z trestných činů, vzhledem k tzv. privilegiu nestíhatelnosti. Práva orgánů činných v trestním řízení mohou být omezena i jinak, např. v právu vyžadovat od těchto osob svědeckou výpověď, nařizovat a provádět u nich osobní a domovní prohlídku atd. Pokud není jinak stanoveno, jsou tato omezení pouze dočasná. Jakmile důvod procesní exempce odpadne, lze vykonat úkony, jež nebylo možné provést vzhledem k privilegiu nestíhatelnosti těchto osob. To znamená, že občana, který je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu v době, kdy se na něj vztahovala procesní exempce, lze po jejím zaniknutí trestně stíhat. Kromě exempce procesní existuje ještě exempce hmotně právní, v jejímž důsledku jsou osoby vyňaté z působnosti trestního zákona zcela nebo zčásti beztrestné. Vynětí z působnosti trestního zákona má trvalou podobu. V důsledku procesní exempce jsou vyňaty tři skupiny osob: 1. osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva 2. poslanci a senátoři Parlamentu České republiky 3. soudci 1. Osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva /§ 10 TrŘ/. Toto vynětí přísluší uvedeným osobám podle zásad mezinárodního práva obyčejového a mnohostranných a dvoustranných mezinárodních smluv, jejichž signatářem je Česká republika. Týká se to členů stálých diplomatických misí a zvláštních misí. Stejně se to dotýká konzulárních zástupců cizích států, kteří požívají procesní exempci za předpokladu vzájemnosti. 2. Poslanci a senátoři, u nich je třeba odlišovat exempci hmotně právní, tzn. případy beztrestnosti od exempce procesní, tzn. jejich nestíhatelnost. Poslanci a senátoři jsou beztrestní pro hlasování ve sněmovně, v jejich orgánech nebo v předsednictvu. Za své výroky učiněné při výkonu funkce poslance podléhají jen disciplinární pravomoci své sněmovny. Pro jiná jednání jsou poslanci a senátoři nestíhatelní trestně i kárně. Výjimečně je lze stíhat za těchto předpokladů: A/ Pokud dá sněmovna, v níž zasedá poslanec, či senátor souhlas k trestnímu stíhání, pro jiná jednání, než jsou ta, na něž se vztahuje beztrestnost, je trestní stíhání přípustné. Pokud však sněmovna odepře vydat svůj souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Důsledky exempce procesní se rovnají exempci hmotně právní. V případě, že sněmovna nezasedá, je potřeba k stíhání poslance souhlas předsednictva poslanecké sněmovny či senátu. Opatření předsednictva, jímž byl dán uvedený souhlas, musí být schváleno na nejbližším zasedání poslanecké sněmovny či senátu. Pokud se tak nestane, pozbývá platnosti. B/ Pokud dojde k přistižení a zadržení poslance, či senátora při trestném činu, je příslušný orgán povinen oznámit to předsednictvu sněmovny. Pokud předsednictvo nedá svůj souhlas k zadržení poslance, musí být ihned propuštěn. Zmíněný souhlas k zadržení poslance či senátu však nenahrazuje souhlas sněmovny, či předsednictva poslanecké sněmovny či senátu, potřebný k stíhání poslance či senátora. Ani fakt, že předsednictvo nedalo souhlas k zadržení poslance nezabraňuje tomu, aby byla

136

sněmovna požádána o souhlas ke stíhání poslance. V případě, že předsednictvo dalo souhlas k zadržení, potom bude možno po stanovení lhůty pro trvání zadržení pokračovat v trestním stíhání poslance jen tehdy, pokud k němu dá sněmovna souhlas. Poslanec a senát může odepřít svědectví o věcech, o kterých se dozvěděl při výkonu své funkce, a to i poté, co již přestal vykonávat poslaneckou funkcí. 3. Soudci mohou být trestně stíháni na svobodě nebo také vazebně pro činy spáchané při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s jejím výkonem, a to pouze se souhlasem prezidenta republiky jako orgánu, který je zvolil. Přísedící může být stíhán bez souhlasu orgánu, který jej zvolil. Pouze je třeba o jeho stíhání vyrozumět předsedu příslušného soudu a zastupitelstvo, které přísedícího zvolilo. Pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele (§ 158 TrZ), pro přijímání úplatku (§ 160 TrZ), nebo pro zločinné spolčení dle § 163 a TrZ, nebo pro jiné trestné činy spáchané při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s jejím výkonem může být soudce stíhán jen se souhlasem prezidenta republiky. V případě spáchání jiných trestných činů nejsou soudci chráněni procesní exempcí. Proto se u nich jedná o tzv. částečnou procesní exempci. Pouze je třeba o jeho stíhání vyrozumět předsedu příslušného soudu a ministerstvo spravedlnosti. Soudce, který se dopustí např. týrání svěřené osoby (§ 215 TrZ), zanedbání povinné výživy (§ 213 TrZ), některého trestného činu proti životu a zdraví, hospodářského, majetkového, či jiného trestného činu nesouvisejícího s funkcí soudce, může být trestně stíhán bez svolení prezidenta. Jestliže u poslanců, senátorů a u soudců nebyl dán oprávněnými orgány potřebný souhlas, je trestní stíhání nepřípustné. Znamená to, že trestní stíhání nemůže být zahájeno a pokud se tak stalo musí být neprodleně zastaveno. 3. Základní zásady trestního řízení Základní zásady trestního řízení představují vůdčí právní ideje, na kterých je založeno trestní řízení a které jsou výslovně upraveny v ustanovení § 2 TrŘ, v Ústavě ( čl. 96 ), Listině základních práv a svobod ( čl. 8 , čl. 37 , čl. 38 a čl. 40 ), v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. ( čl. 5 a 6 a další), v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. apod. Základní zásady trestního řízení mají zásadní význam při aplikaci a výkladu ustanovení trestního řádu. Uplatňují se v rozdílné míře v různých stadiích trestního procesu, v hlavním líčení se pak uplatňují bezvýjimečně. 3.1. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů V ustanovení § 2 odst. 1 TrŘ je uvedena zásada stíhání jen ze zákonných důvodů (někdy je označována také jako zásada řádného zákonného procesu, nebo také jako zásada zákonného řízení) takto: Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Jde o realizaci principu řádného zákonného procesu (čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jimž je omezena ústavně zaručená nedotknutelnost osoby. Stíhat lze obviněného jen způsobem, který stanoví trestní řád. Pokud skutečnosti zjištěné a odůvodněné prověřováním trestního oznámení nebo jiného podnětu nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne

137

policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného ( 160 odst. 1 TrŘ). Tím, že tato zásada umožňuje stíhání osob pouze v případě, že jsou proto zákonné důvody, vylučuje bezdůvodné stíhání občanů a zaručuje, že do práv osob, které jsou stíhány jako obviněné ze zákonných důvodů uvedených v § 160 odst. 1 TrŘ, nebude zasahováno více, než je nezbytně nutné. Ani pravdivé zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 TrŘ) nesmí být nadřazeno zásadě stíhání jen ze zákonných důvodů. Jinak by to vedlo ke snaze dosáhnout zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti za každou cenu, tedy i za cenu porušení zákona. Podle § 89 odst. 3 TrŘ důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení proti obviněnému. (Výjimkou je pouze případ, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.) Pokud by se zjistilo, že policejní orgán hrozbou použití fyzického či psychického násilí donutil obviněného k doznání, šlo by o důkaz proti policejnímu orgánu jako obviněnému z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 TrZ. Doznání obviněného, učiněné pod touto hrozbou, by bylo důkazem získaným nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení který by nebylo možno použit proti obviněnému. Tedy vynucené doznání, i kdyby bylo pravdivé, nelze použít jako důkaz proti obviněnému. Pokud by o vině obžalovaného neexistovaly jiné důkazy než toto vynucené doznání, musel by soud obžalovaného obžaloby zprostit (§ 226 písm. a/, b/ TrŘ). Jako důkazu v trestním řízení nelze použít důkazy, které jsou zatíženy podstatnou vadou dokazování a jde o důkazy absolutně neúčinné a nelze je užít jako důkaz proti obviněnému. Tak tomu bude nejen v případě donucení k výpovědi, nýbrž i v případě získání výpovědi obviněného předstíráním klamavých a nepravdivých okolností (§ 92 odst. 3 TrŘ), provedením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo domovní prohlídky bez svolení předsedy senátu nebo státního zástupce (§ 81, § 88 TrŘ) i v jiných případech, kdy orgány činné v trestním řízení budou postupovat v rozporu s trestním řádem. 3.2. Zásada presumpce neviny Ústavní zásada presumpce neviny je vyjádřena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý, proti němuž se vede trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Zásada presumpce neviny znamená, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět jako by byl vinen (§ 2 odst. 2 TrŘ). Proto při trestním stíhání obviněného se musí vycházet z předpokladu, že obviněný je nevinen, pokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu uznán vinným z trestného činu, z něhož byl obžalován. Obviněnému (před soudem obžalovanému) musí být vina prokázána zákonnými prostředky, tzn. že obviněný není povinen dokazovat svou nevinu. Ze zásady presumpce neviny jsou odvozena dvě procesní pravidla: a) Pravidlo "in dubis pro reo", neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného. Tedy zůstanou-li i po provedení a pečlivém vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného (obžalovaného) nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí soud rozhodnout ve prospěch obviněného. Toto pravidlo má význam jen ve vztahu k otázkám skutkovým a vychází se z něj po skončení dokazování v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání o odvolání.

138

Musí být prokázána vina obžalovaného. Z toho plyne, že obviněný nemá povinnost prokazovat svoji nevinu. Pokud obviněný prokazuje svoji nevinu pouze využívá svého zákonného práva. Vinu obviněného musejí dokazovat orgány činné v trestním řízení. Pouze z faktu, že obviněný nepředložil důkazy a své nevině, nelze dovodit, že trestný čin spáchal. Prokázat vinu obviněného je povinností orgánů činných v trestním řízení. Tzn. že důkazní břemeno leží na policejním orgánu, státním zástupci a soudu, nikoliv na obviněném. Proto obviněný nemá povinnost vypovídat. Z faktu, že obviněný nevypovídá nelze dovozovat, že doznává svoji vinu. Nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina. Proto trestní řád nečiní rozdíl mezi osobou, jejíž nevina byla prokázána a osobou, které vina bez důvodných pochybností nebyla prokázána a u níž je pouze možné, či pravděpodobné, že trestný čin spáchala, avšak orgány činný v trestním řízení ji za pomoci důkazů trestnou činnost neprokázaly. Zásada presumpce neviny však orgánům činným v trestním řízení nebrání aby nabyly přesvědčení o tom, že osoba, proti které se trestní řízení vede trestný čin spáchala, ani tomu aby vůči ní uplatnily prostředků stanovených zákonem, aby zahájily trestní stíhání, rozhodly o zadržení či vzetí do vazby, aby státní zástupce podal na obviněného obžalobu, aby soud rozhodl o vině a trestu u obžalovaného. 3.3. Zásada oficiality Zásada oficiality má v § 2 odst. 4 TrŘ toto znění: Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Zásada oficiality znamená, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny z vlastní iniciativy učinit všechna procesní úkony a další nezbytná opatření k naplnění účelu trestního řízení. Výkon činnosti z úřední povinnosti znamená, že orgány činné v trestním řízení provádí procesní úkony vždy, když jsou pro to zákonné důvody. Existují-li zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání sdělením obvinění určité podezřelé osobě, musí policejní orgán v dané věci trestní stíhání zahájit (§ 160 TrŘ), vyjma případů, kdy je trestní stíhání možné jen se souhlasem poškozeného (§ 163 TrŘ). Zahájit trestní stíhání pro trestné činy uvedené v ustanovení § 163 TrŘ a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat, lze pouze se souhlasem poškozeného. Jde např. o trestný čin pomluvy (§ 206 TrZ), porušování domovní svobody (§ 238 odst. 1, 2 TrZ), neposkytnutí pomoci (§ 207 TrZ) a další uvedené v § 163a TrŘ. Pokud určité osobě je cokoliv známo o trestném činu a jeho pachateli, musí policejní orgán tuto osobu vyslechnout jako svědka. Pokud výsledky přípravného řízení odůvodňují podání obžaloby musí státní zástupce u příslušného soudu podat obžalobu. Pokud se předseda senátu ztotožní s obžalobou podanou státním zástupcem, musí nařídit hlavní líčení atd. Zásada oficiality uvedené v § 2 odst. 4 TrŘ se týká se všech stadií trestního řízení. Je duplicitně vyjádřena pro přípravného řízení v § 164 odst. 2 a § 174 odst. 2 písm. c) TrŘ a pro řízení před soudem v § 181 odst. 2 TrŘ. 3.4. Zásada legality Zásada legality znamená, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 2 odst. 3 TrŘ). Státní zástupce proto nemůže nezahájit trestní stíhání v případech, kdy mu to zákon ukládá. Výjimky ze zásady legality jsou přípustné pouze na základě zákona či vyhlášené mezinárodní smlouvy. Jednou z výjimek je již výše uvedené ustanovení § 163 TrŘ dle něhož je trestní stíhání možné jen se souhlasem poškozeného. Další výjimka je v § 159a odst. 3 TrŘ, podle

139

něhož lze věc před zahájením trestního stíhání odložit, jestliže by bylo trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v ust. § 172 odst. 2 TrŘ. Zásada legality znamená, že státní zástupce musí dbát aby byl stíhán každý pachatel trestného činu (výjimky stanoví zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána). Tyto výjimky buď vedou k nepřípustnosti stíhat osobu pro trestný čin (§ 10, § 11 , § 163a TrŘ) nebo k možnosti nestíhat osobu pro trestný čin ( § 159 odst. 3 ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) nebo b) TrŘ), popř. se jedná o podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, nebo o dočasné odložení trestního stíhání ve smyslu § 159a TrŘ, kde se dá předpokládat, že trestní stíhání v budoucnu zahájeno bude. Zde jde o případy tzv. odklonu od trestního řízení. 3.5. Zásada volného hodnocení důkazů Zásada volného hodnocení důkazů stanoví, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 TrŘ). Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne, že pro žádný orgán činný v trestním řízení nejsou stanovena zákonná pravidla určující význam či důležitost provedených důkazů. O tom jaká je jejich důkazní síla, jsou-li či nejsou-li věrohodné rozhodne orgán činný v trestním řízení podle svého vnitřního uvážení, které v trestním řádu není vymezeno. Zásada volného hodnocení důkazů vytváří předpoklad proto, aby orgány činné v trestním řízení přihlížely ke všem konkrétním okolnostem konkrétní trestní věci, k jejím specifičnostem a zvláštnostem. Tato zásada brání mechanickému přístupu orgánů činných v trestním řízení při hodnocení důkazů ve všech stádiích trestního řízení a pro všechny orgány činné v trestním řízení a je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( § 2 odst. 5 TrŘ). Hodnocení důkazů je náročná myšlenková činnost orgánů činných v trestním řízení. Volné hodnocení důkazů je vybudované na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem jejich libovůle, nýbrž jejich vnitřního přesvědčení, které se musí přísně logicky opírat o všestranné a logické hodnocení důkazů i vzájemných souvislostí případů a musí vyústit do přesvědčení o tom, zda a jak se určitý skutek stal, je-li trestným činem a kdo se jej dopustil. Vnitřní přesvědčení je budováno na složce rozumové, zkušenostní a pomocí soudů a úsudků se podílí na procesu hodnocení důkazů. Je limitováno skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Zákon nestanoví v žádném ustanovení žádná pravidla ohledně objemu důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Žádný druh důkazů nemá předem určenou důkazní sílu či hodnotu a zároveň trestní řád nestanoví rozsah důkazů potřebných k úplnému a pravdivému zjištění skutkového stavu. Orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny hodnotit důkazy, aniž by byly vázány dopředu stanovenými zákonnými pravidly, tedy podle svého volného uvážení. Nejde ovšem však o libovůli v hodnocení a rozhodování. Orgány činné v trestním řízení musí přihlédnout k okolnostem konkrétního případu. Dopředu se žádnému důkazu nepřikládá zvláštní význam, a to ani doznání obviněného nebo znaleckému posudku. Menší důkazní hodnota se nedává obecně výpovědi svědka nebo důkazu, který byl předložen stranou. Orgán činný v trestním řízení je povinen v odůvodnění rozhodnutí (usnesení, rozsudku, trestního příkazu) uvést skutečnosti, které vzal za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů i právní úvahy, na

140

jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Je pak možno přezkoumat, jak orgán činný v trestním řízení ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Rozhodne-li policejní orgán o zahájení trestního stíhání podezřelé osoby jako obviněného musí v odůvodnění usnesení uvést skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Protože proti usnesení o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost obviněného, může se obviněný domoci přezkoumání hodnocení důvodnosti zahájení trestního stíhání. Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu,včetně odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá. Pokud se s obžalobou předseda senátu neztotožní nenařídí hlavní líčení ve věci, nýbrž nařídí předběžné projednání obžaloby senátem, který může mj. vrátit věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení. Hodnocení i rozhodování soudu I. stupně, vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů je podřízeno kontrole ze strany soudu II. stupně. Proto soud I. stupně v odůvodnění rozsudku musí uvést, které skutečnosti vzal za prokázané, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá za pochybnou a jaké z toho vyplývají důsledky a jakými úvahami se soud řídil. Vnitřní přesvědčení je tak vyjádřeno v písemném vyhotovení rozsudku a využitím opravných prostředků obviněným či jinou osobu je možná další kontrola správnosti rozhodnutí odvolacím soudem. 3.6. Zásada spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů Zásada spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení (§ 2 odst. 7, § 3, § 6 TrŘ). Tato zásada vytváří možnost aktivní účast veřejnosti na boji s kriminalitou. Jejím smyslem je posílení výchovného působení trestního řízení, předcházení a zamezování trestné činnosti. Zájmovými sdruženími občanů jsou odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů a ostatní občanská sdružení s výjimkou politických stran a politických hnutí, církve, náboženské společnosti a právnické osoby sledující v předmětu své činnosti charitativní účely. Formy spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů: • •

obecné formy spolupráce specifické formy spolupráce

A) Obecné formy spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů jsou obsaženy v § 3 TrŘ. Zájmová sdružení občanů mohou spolupůsobit při výchově osob, u nichž soud rozhodl o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, nebo jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, u podmíněně odsouzených, podmíněně odsouzených k trestu odnětí svobody s dohledem a podmíněně propuštěných; pomáhají také vytvářet podmínky, aby odsouzený žil po vykonání trestu řádným životem. B) Specifické formy spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů jsou obsaženy v § 6 TrŘ.

141

Zájmové sdružení občanů může nabídnout převzetí záruky a) za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, b) za převýchovu odsouzeného, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, kterému byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu, u podmíněně odsouzeného k trestu odnětí svobody s dohledem, nebo c) za dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti nebo trest zákazu pobytu; v těchto případech může zájmové sdružení občanů současně navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu. K získání podkladů pro takovou žádost se může se souhlasem odsouzeného informovat o jeho chování a dosavadním průběhu výkonu trestu. Zájmové sdružení občanů může také navrhnout, aby vazba u obviněného byla nahrazena jeho zárukou (§ 73), a podávat za odsouzeného žádost o udělení milosti a o zahlazení odsouzení. Zájmové sdružení občanů, které převzalo záruku, je povinno působit na obviněného nebo odsouzeného, aby žil řádným životem, a k tomu přijmout potřebná opatření; zájmové sdružení občanů rovněž dbá, aby nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. 3.7. Zásada obžalovací Zásada obžalovací stanoví, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce (§ 2 odst. 8 TrŘ). Zásada obžalovací je vyjádřením zásady legality ve vztahu k zahájení trestního řízení před soudem. Podat obžalobu pro trestný čin uvedený v § 163a TrŘ může státní zástupce jen tehdy, pokud poškozený se stíháním souhlasí. Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění. Ze zásady obžalovací plyne: - Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 TrŘ). - Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení (§ 182 TrŘ) - Přítomnost státního zástupce při hlavním líčení je povinná (§ 202 odst. 1 TrŘ) 3.8. Zásada veřejnosti Zásada veřejnosti znamená, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně (§ 2 odst. 10 TrŘ). Zásada veřejnosti platí pro hlavní líčení a veřejné zasedání soudu (§ 199, § 200 odst. 2, § 236 a § 238 TrŘ). Je prostředkem kontroly občanů nad výkonem trestního soudnictví. Zvyšuje pocit odpovědnosti soudců za kvalitu jejich práce. Je významnou zárukou zákonnosti pro osoby, které se trestního řízení účastní, zejména pro obžalovaného. Veřejnost může být vyloučena jedině v případech stanovených zákonem, a to i jen pro část hlavního líčení nebo veřejného zasedání jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků. I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozsudek nebo jiné rozhodnutí v hlavním líčení a veřejném zasedání vždy veřejně ( § 200 odst. 2 a § 236 TrŘ).

142

I když veřejnost byla vyloučena podle § 200, může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup. Na žádost obžalovaného musí být povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům (§ 201 odst. 2 TrŘ). V přípravném řízení se zásada veřejnosti neuplatňuje. Protože však policejní orgány i státní zástupci vědí, že věc může být po podání obžaloby projednána ve veřejném hlavním líčení (resp. následně ve veřejném zasedání o odvolání), vede to tuto orgány činné v přípravném řízení orgány k zodpovědnějšímu přístupu. 3.9. Zásada ústnosti Zásada ústnosti znamená, že jednání před soudy je ústní (§ 2 odst. 11 TrŘ). Soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů. Soud koná řízení ústně, realizuje ústní styk se stranami a ostatními subjekty zúčastněnými na procesu, ústně vyhlašuje rozsudek, případně jiná rozhodnutí učiněná v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Ze zásady ústnosti jsou upraveny výjimky: - protokol o dřívější výpovědi obžalovaného může být v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání čten za podmínek § 207 odst. 2TrŘ - místo výslechu svědka může být na základě rozhodnutí soudu čten při hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání protokol o jeho výpovědi za splnění podmínek § 211 TrŘ. Další výjimky ze zásady ústnosti jsou upraveny v § 102, v § 211 odst. 4, § 235 odst. 2, § 243, § 314e, § 314f TrŘ. 3.10. Zásada bezprostřednosti Zásada bezprostřednosti znamená, že při rozhodování v hlavním líčení, i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§ 2 odst. 12 TrŘ). Ze zásady bezprostřednosti plynou dva požadavky: A/ Soud rozhoduje na základě důkazů před ním provedených, tedy na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného řízení. Soud může přihlížet pouze k důkazům, které byly před ním bezprostředně provedeny anebo byly provedeny před ním jiným způsobem odpovídajícím zákonu. B/ Soud čerpá důkazy ze zdroje nejbližšího zjišťované skutečnosti. Soud musí získat bezprostřední obraz o celém projednávaném případu, seznámit se s provedenými důkazy a při jednání soudem požadovat předložení stanovisek procesních stran a poté odstranit případné rozpory a nejasnosti. Ze zásady bezprostřednosti plyne: - pravidlo nezměnitelnosti složení senátu, podle kterého může rozhodovat jenom soudce, který se účastnil soudního jednání od začátku až do konce, - pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání, jehož účelem je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu z řízení před ním provedeného (výjimku představuje odročení, ale i při pokračování v odročeném jednání předseda senátu sdělí podstatný obsah dosavadního jednání, popř. za určitých podmínek se koná hlavní líčení nebo veřejné zasedání znovu). Zásada bezprostřednosti se uplatňuje v řízení před soudem, zejména v hlavním líčení a ve veřejném zasedání o odvolání. Omezeně platí tato zásada v neveřejném zasedání a v přípravném řízení.

143

3.11. Zásada zajištění práva na obhajobu Zásada zajištění práva na obhajobu vyjadřuje požadavek aby ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv (§ 12 odst. 13 TrŘ). Účelem zásady zajištění práva na obhajobu je zabezpečení plné ochrany práv a zákonem chráněných zájmů osobě, vůči které se trestní řízení vede tzn. obviněnému, obžalovanému, odsouzenému ( § 12 odst. 9 TrŘ), stejně jako osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, která má právo na právní pomoc i v řízení před soudy od počátku řízení (§ 76 odst. 6 TrŘ, čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b/, c/ Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb.). Právo na obhajobu zahrnuje tři základní složky: 1/ Právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí (obhajoba materiální). 2/ Právo mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby (obhajoba formální). 3/ Právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Má též právo, aby byly objasňovány se stejnou pečlivostí také okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděny v tomto směru důkazy, a to i bez návrhů stran. Bez plného uplatnění práva na obhajobu ve všech třech jeho základních složkách a z nich odvozené právní úpravy, vyjádřené v ustanovení § 33 TrŘ, nelze zabezpečit dosažení spravedlivého rozhodnutí v trestním řízení. Obviněný (stejně jako obžalovaný, odsouzený a podezřelý dle § 76 odst. 6 TrŘ) - má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat - může uvádět okolnosti a důkazy svědčící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat stížnosti a opravné prostředky - má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení (nikoliv však o tom jak při výslechu odpovědět na již položenou otázku) - může žádat aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení - je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti cizí osoby (§ 33 odst. 1 TrŘ). - právo v případech nutné obhajoby podle § 36 a § 36a TrŘ žádat, aby mu byl obhájce ustanoven ( § 38 odst. 1 , § 39 odst. 1 TrŘ) - má právo na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu, pokud nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady obhajoby ( § 33 odst. 2 TrŘ) Porušení práva na obhajobu je sankcionována neúčinností těch procesních úkonů, při nichž došlo k porušení práva na obhajobu. 3.12. Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností stanoví, že orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.

144

Zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti nahradila v trestním řádu zásadu objektivní pravdy. Formulace zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí neznamená snížení požadavků na dokazování. Pouze orgány činné v trestním řízení již nejsou povinny zjišťovat skutečnosti méně podstatné pro rozhodnutí, bez ohledu na to zda svědčí v neprospěch či ve prospěch obviněného. 3.13. Zásada rychlosti a šetření občanských práv zaručených ústavou Zásada rychlosti a šetření občanských práv zaručených ústavou stanoví, že orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení (§ 2 odst. 4 věta druhá TrŘ). Zásada rychlosti řízení je rozvedena v dalších ustanoveních trestního řádu. V § 158 odst. 1 TrŘ ohledně vyřizování oznámení, v § 164 odst. 1 TrŘ ohledně vyšetřování atd. Konkrétní lhůty k provádění úkonů trestního řízení však stanoveny nejsou, pouze jsou stanoveny maximální lhůty, např. trvání vazby (§ 71 odst. 2 až 8 TrŘ) doba pro předání zadržené osoby soudu je stanovena lhůta 48 hodin (§ 75, § 76 odst. 4 a § 77 odst. 1 TrŘ 3.14. Zásada nepřípustnosti petic K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí (§ 2 odst. 4 věta druhá TrŘ). Tento požadavek navazuje na čl. 18 odst. 2 Listiny, podle něhož se peticí nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. Bližší úprava pak vyplývá ze zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, v platném znění. Nepřípustnost zásahu pomocí petic do činnosti orgánů trestního řízení má zabezpečit jednak nezávislost soudu a rovněž tak nezávislost i dalších orgánů trestního řízení. 4. Subjekty trestního řízení 4.1. Subjekty trestního řízení a strany Subjekty trestního řízení jsou osoby, které mají vliv na průběh trestního řízení a tento vliv také vykonávají. Aby mohly tento vliv na trestní řízení uplatňovat, dává jim trestní řád určitá procesní práva, nebo jim ukládá určité povinnosti. Subjekty trestního řízení jsou: - orgány činné v trestním řízení, tj. policejní orgán, státní zástupce a soud (senát samosoudce a předseda senátu) (§ 12 odst. 1 TrŘ), dále také - osoba proti níž se trestní řízení vede (podle stádia trestního řízení a jejího postavení v něm to je podezřelý, obviněný, obžalovaný, odsouzený), dále - obhájce, poškozený, zúčastněná osoba - osoby se samostatnými obhajovacími právy (příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh) - probační úředník a orgán pověřený péčí o mládež (v řízení proti mladistvému). Dále také - svědek, znalec a tlumočník, pokud uplatňují nárok na svědečné, znalečné a tlumočné. Některým ze subjektů trestního řízení zákon přiznává navíc postavení strany.

145

Stranou je subjekt, který je oprávněný uplatňovat nebo podporovat obžalobu anebo proti obžalobě sebe nebo jiného obhajovat. Konkrétně • ten, proti němuž se vede trestní řízení • zúčastněná osoba • poškozený • státní zástupce – jen v řízení před soudem Stejné postavení jako strana má také jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Může jít o znalce a tlumočníka v průběhu uplatňování nároku na znalečné nebo tlumočné ( § 12 odst. 6 TrŘ). 4.2. Policejní orgán Policejní orgány mají v trestním řízení postavení orgánu činného v trestním řízení. Policejními orgány jsou útvary Policie ČR a v řízení o trestných činech policistů útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil pověřené orgány Vojenské policie, v řízení o trestných činech příslušníků Vězeňské služby České republiky pověřené orgány této služby, v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby (BIS) pověřené orgány BIS a v řízení o trestných činech příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace pověřené orgány tohoto úřadu (§ 12 odst. 2 TrŘ). Úkolem policejních orgánů je zejména - Prověřovat trestní oznámení a podněty k zahájení trestního stíhání a vyrozumívat o jejich vyřízení. Proto policejní orgány působí v trestním řízení již ve fázi před zahájením trestního stíhání (§ 158, 159 TrŘ). V tomto stadiu řízení se zejména zaměřují na objasnění důvodnosti oznámení nebo jiných podnětů o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Policejní orgány plní úkoly v dalším rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení, při zajišťování osob a věcí důležitých pro trestní řízení (např. provedení výkonu domovní prohlídky. - Zahajovat trestní řízení ve všech případech podezření ze spáchání trestného činu, a to neprodleným sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nebo v případě nebezpečí z prodlení provedením potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů (§ 158 odst. 1, 3 TrŘ). - Zahajovat trestní stíhání pokud prověřováním podle § 158 TrŘ zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědču tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§ 160 odst. 1 TrŘ. - Provádět vyšetřování trestných činů, a to od zahájení trestního stíhání osoby jako obviněného po návrh na podání obžaloby či jiné vyřízení věci státním zástupcem. Vyšetřování trestných činů koná služba kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky v útvarech stanovených zvláštním zákonem. Ministr vnitra může pověřit vyšetřováním i jiné útvary Policie České republiky a stanovit jejich působnost (§ 161 a násl. TrŘ). (Do 31.12.2001 konali vyšetřování trestných činů vyšetřovatelé).

146

Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie ČR a příslušníky BIS koná státní zástupce (§ 161 odst. 3 TrŘ). 4.3. Státní zástupce Státní zastupitelství zabezpečuje trestní stíhání v průběhu přípravného řízení, zastupuje veřejnou žalobu v řízení před soudem a vykonává i další úkoly. Organizačně je začleněno do resortu Ministerstva spravedlnosti. Podrobnosti o postavení a působnosti státního zastupitelství stanoví zákon o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelstvím se sídlem v Brně, vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství. Na území hlavního města Prahy působí městské státní zastupitelství s krajskou působností a obvodní státní zastupitelství s působností okresních státních zastupitelství. Na území města Brna pak působí městské státní zastupitelství s okresní působností. Vyšší státních zastupitelství vykonávají dohled nad činností bezprostředně nižších státních zastupitelství, při kterém v zásadě posuzují jejich činnost z hlediska dodržování právních předpisů. V konkrétní věci je vyšší státní zastupitelství oprávněno dát pokyn bezprostředně nižšímu státnímu zastupitelství ve svém obvodu, přičemž pro toto zastupitelství je tento pokyn závazný. Dospěje-li však nižší státní zastupitelství k závěru, že uložený pokyn je v rozporu se zákonem má právo odepřít splnění tohoto pokynu. V tomto případě je pak vyšší státní zastupitelství oprávněno věc odejmout nižší složce a působit v ní samo. Kromě této situace může vyšší státní zastupitelství věc nižší složce odejmout jen tehdy, je-li tento nižší orgán nečinný. Nejvyšší státní zástupce je zákonem zmocněn k vydávání pokynů obecné povahy za účelem sjednocení a usměrnění činností orgánů státního zastupitelství. V čele každého státního zastupitelství stojí příslušný vedoucí, jehož označení se odvozuje od označení příslušného státního zastupitelství - nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajský státní zástupce, okresní státní zástupce. Státní zástupci jsou povinni řídit se pokyny vedoucího státního zástupce příslušného státního zastupitelství s výjimkou příkazu, který by byl v rozporu se zákonem. Státní zastupitelství vykonává dozor nad přípravným řízením, podává jménem státu obžalobu v trestním řízení. Státní zástupce se účastní na hlavním líčení, přednáší v něm obžalobu, může provádět dokazování, přednáší závěrečnou řeč atd. (§ 4 odst. 1 StZast) . Státní zastupitelství je povinno podat obžalobu ve všech případech, pokud trestní řád nestanoví jinak. Základem současného postavení státního zastupitelství je výkon funkce veřejného žalobce v trestním řízení. (Srov. k tomu výklad o zásadě legality v oddílu 3 § 3 této učební pomůcky).

147

Působnost státního zastupitelství v trestním řízení (§ 4 StZast) lze rozdělit do těchto oblastí: 1. zabezpečení trestního stíhání osob, které spáchaly trestný čin (§ 2 odst. 3 TrŘ) - státní zástupce je povinen dbát o to, aby byly všechny trestné činy zjištěny a podle ustanovení trestního řádu stíhány osoby, které je spáchaly. Tato úloha státního zástupce je důsledkem v uplatňované zásady legality (§ 3 odst. 2 TrŘ). Výjimky z této zásady jsou přípustné jen dle zákona nebo podle vyhlášené mezinárodní smlouvy (např. dočasného odložení trestního stíhání podle § 157 odst. 2, § 159 odst. 1 TrŘ). Státní zástupce je povinen přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a co nejrychleji je vyřizovat. V zájmu objasnění věci nebo zjištění pachatele trestného činu je státní zástupce oprávněn ukládat úkoly policejnímu orgánu (§ 157 odst. 2, § 158 TrŘ). 2. dozor nad postupem orgánů přípravného řízení - a to z hlediska správné aplikace a dodržování zákonů a jiných právních norem (dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení §§ 174, 175 TrŘ). Prostředky tohoto dozoru, jakož i oprávnění státního zástupce k samostatným procesním úkonům (rozhodnutí) ovlivňují, resp. mohou rozhodujícím způsobem ovlivňovat průběh přípravného řízení trestního. 3. podávání obžaloby a účast státního zástupce na řízení před soudem (funkce veřejného žalobce - § 176 a násl. TrŘ). Trestní stíhání před soudem lze konat jen na podkladě státním zástupcem podané obžaloby, přičemž ten obžalobu před soudem také zastupuje. V soudním stádiu trestního řízení se však mění postavení a úloha státního zástupce zásadním způsobem. V soudním stádiu trestního procesu státní zástupce již není orgánem dozorujícím průběh trestního řízení, ani orgánem rozhodujícím v trestní věci, nýbrž má postavení procesní strany (§ 12 odst. 6 TrŘ). S ohledem na ustanovení čl. 96 Úst a čl. 37 LPS postavení státního zástupce jako strany v řízení je před soudem v zásadě rovnocenné s postavením ostatních procesních stran. Státní zástupce - je odpovědný za průběh přípravného řízení - vykonává dozor nad zákonností přípravného řízení (§ 174 odst. 1 TrŘ) - rozhoduje o zastavení trestního stíhání (§ 172 TrŘ) - rozhoduje o přerušení trestního stíhání a postoupení věci - podává obžalobu, již zastupuje před soudem - rozhoduje o odklonech trestního řízení v přípravném řízení (o podmíněném zastavení trestního stíhání a narovnání § 307 a § 309 TrŘ) atd. - koná vyšetřování o trestných činech policistů a příslušníků BIS. Nejvyššímu státnímu zastupitelství se doručují všechna usnesení o zastavení trestního stíhání i o postoupení věci (§ 173a TrŘ). Jsou-li tato usnesení nezákonná, nejvyšší státní zastupitelství je zruší.

148

4.4. Soud Soudní moc v České republice vykonávají nezávislé soudy, které jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly právní ochranu (čl. 81 Ústavy). Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Úst a čl. 40 LZPS). Soudnictví v trestních věcech vykonávají - okresní soudy - krajské soudy - vrchní soudy v Praze a v Olomouci - Nejvyšší soud ČR Okresní soud v trestních věcech koná vždy řízení v prvním stupni, nestanoví-li trestní řád něco jiného (§ 13 TrŘ). V Brně v I. stupni rozhoduje městský soud, v Praze obvodní soudy. Krajský soud je soudem, který rozhoduje v II. stupni o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným okresním soudem jako soudem I. stupně, o vybraných závažných trestných činech rozhoduje v I. stupni ( § 17 TrŘ). Vrchní soudy v podstatě rozhodují pouze o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů I. stupně. Vrchní soud pro české kraje je v Praze a pro moravské kraje v Olomouci (§ 25 ZSZ). Nejvyšší soud zajišťuje zákonnost rozhodování soudů, tím že - rozhoduje o stížnostech pro porušení zákona a dovolání - zaujímá stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů - vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek - rozhoduje i o vydávání do ciziny Soudní příslušnost je • • •

věcná funkční místní

Věcná příslušnost soudů (nazývaná též druhová, předmětná) dává odpověď na otázku, který soud, kterého druhu a stupně, je příslušný vyřizovat věci určitého druhu (např. zda věc projedná krajský či okresní soud). Věcná příslušnost je upravena v ustanovení § 16 a § 17 TrŘ, jež se vztahují na určení věcné příslušnosti soudu na to stadium trestního stíhání, ve kterém se před soudem prvního stupně projednává a rozhoduje otázka viny a trestu. Řízení v prvním stupni koná okresní soud pokud trestní řád nestanoví něco jiného (§ 16 TrŘ). V § 17 TrŘ jsou vymezeny případy, kdy řízení v prvním stupni koná krajský soud. Okresní soud se podílí se také na řízení o opravných prostředcích, a to: •

• • •

rozhoduje o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 281 TrŘ) ve věcech, kde rozhodoval v prvním stupni v původním řízení, jakož i v případech, které skončily pravomocným usnesením policejního orgánu nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání, jestliže by byl věcně příslušným rozhodovat o obžalobě, rozhoduje o stížnostech proti rozhodnutím státního zástupce podle § 146a TrŘ, za splnění podmínek pro autoremeduru (§ 146 odst. 1 TrŘ) rozhoduje o stížnostech proti vlastním usnesením, rozhoduje a činí další úkony soudu v přípravném řízení (§ 26 TrŘ),

149

•

dále činí celou řadu jiných úkonů (kupř. působí jako dožádaný soud - § 53 odst. 2 TrŘ, činí opatření pro nadřízený soud v souvislosti s podanými opravnými prostředky, včetně možnosti vyřízení opravného prostředku tak, že vezme na vědomí jeho zpětvzetí /§ 144 odst. 4, § 250 odst. 4 TrŘ/).

Funkční příslušnost soudů je vlastně druhem příslušnosti věcné a řeší otázku, který soud (kterého stupně) je příslušný pro určité procesní stádium v řízení pro věc určitého druhu (např. § 333 odst. 1 TrŘ stanoví, že k řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je vždy funkčně příslušný okresní soud). Místní příslušnost soudů řeší otázku, konkrétně který ze soudů určitého druhu a stupně, určených pravidly o věcné, popř. funkční příslušnosti, je příslušný pro určitou věc (např. zda o obžalobě rozhodne okresní soud Brno venkov nebo městský soud v Brně). Místní příslušnost soudů je určována (§ 18 TrŘ): a. místem, kde byl trestný čin spáchán b. bydlištěm obviněného, jeho pracovištěm nebo místem, kde se obviněný zdržuje c. místem, kde trestný čin vyšel najevo Příslušnost určená podle místa spáchání trestného činu (dle písm. a) je primární a má vždy přednost před ostatními uvedenými hledisky příslušnosti. Uvedené tři skupiny hledisek, podle nichž se určuje soudní příslušnost, jsou k sobě navzájem v poměru subsidiarity. Příslušnost dle písm. b) určená podle místa, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje (tato hlediska jsou zásadně rovnocenná) přichází v úvahu tehdy, jestliže nelze určit příslušnost podle místa, kde byl trestný čin spáchán, ať už proto, že místo spáchání trestného činu k němuž došlo na území České republiky vůbec nelze zjistit, anebo proto, že trestný čin byl spáchán v cizině. Příslušnost určená podle místa, kde trestný čin vyšel najevo, tedy dle písm. c), se uplatní teprve v případě, že nelze příslušnost soudu určit podle dvou předešlých hledisek, a to proto, že nelze zjistit ani místo činu, ani bydliště, pracoviště nebo pobyt obviněného, popř. tato místa se nacházejí v cizině. Za místo, kde trestný čin vyšel najevo, lze považovat to místo v tuzemsku, kde se některý z orgánů činných v trestním řízení jako první dozvěděl, že byl spáchán trestný čin. Pak koná řízení soud, v jehož obvodu působí orgán činný v trestním řízení, který se o činu jako první dozvěděl. V případě, že podle téže skupiny hledisek bude příslušných několik soudů, bude konat řízení ten z nich, u něhož byla státním zástupcem podána obžaloba, anebo ten z nich, jemuž byla věc postoupena jiným nepříslušným soudem (§ 22 TrŘ). Tento postup je namístě zejména v případech opakování stejného trestného činu na více místech, v případech pokračující trestné činnosti V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce (§ 2 odst. 9 TrŘ). Rozhoduje-li soud v přípravném řízení, činí rozhodnutí soudu v I. stupni soudce.

150

Rozlišujeme • •

soudce (tzn. soudce z povolání) přísedícího (laického soudce)

Při rozhodování v senátu jsou si soudci a přísedící rovni, každý z nich má jeden rovnocenný hlas. Předsedou senátu však může být jen soudce a pouze soudce může rozhodovat jako samosoudce. Senáty jsou složeny jednak výlučně ze soudců, jednak ze soudců a přísedících. Senát okresního soudu se skládá ze soudce, který je současně vždy předsedou senátu a dvou přísedících. V trestních věcech se na rozhodování v prvním stupni u okresních soudů zásadně účastní i přísedící. Samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (§ 314a odst. 1 TrŘ). Výjimkou z tohoto ustanovení jsou jen případy uložení souhrnného trestu, jestliže dřívější trest byl uložen v řízení před senátem (§ 314a odst. 2 TrŘ). Senát krajského soudu se skládá z předsedy senátu a dvou přísedících, jestliže v trestních věcech rozhodují jako soudy prvního stupně. Ve všech ostatních případech rozhodování krajského soudu v trestních věcech (zejména při rozhodování o opravných prostředcích) se skládají z předsedy senátu a dalších dvou soudců z povolání Senáty vrchního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou soudců z povolání. Senáty Nejvyššího soudu České republiky jsou složeny z předsedy senátu a dvou soudců z povolání. Velké senáty se skládají nejméně z 9 soudců příslušného kolegia. Předseda senátu řídí vlastní průběh trestního procesu, koná úkony a opatření k zabezpečení řádného a důstojného průběhu soudního jednání, rozhoduje o méně závažných otázkách (např. určuje výši znalečného, ukládá pořádkovou pokutu). Senát jako celek rozhoduje o všech dalších otázkách, v nichž nerozhoduje předseda senátu. (Ústavní soud není další soudní instancí v trestních věcech, k níž by bylo možno se odvolávat. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Rozhoduje spory o to zda určitá norma je či není v souladu s ústavou a zda určitým zásahem státu byla porušena ústavní práva.) 4.5. Osoba, proti níž se řízení vede Osobou proti níž se řízení vede je: • zadržený podezřelý, když se proti němu konají úkony před sdělením obviněn (zadržení, osobní či domovní prohlídka apod. § 76. § 82 TrŘ) • podezřelý ve zkráceném přípravném řízení • obviněný • obžalovaný

151

Podezřelý je osoba, u níž je dán některý z důvodů vazby, a proto ji policejní orgán může v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 76 odst. 1, 3, 4 TrŘ). Policejní orgán, který zadržení provedl nebo kterému byla odevzdána osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Zadržení osoby podezřelé může trvat u orgánů činných v přípravném řízení jen nezbytnou dobu, nejdéle 48 hodin ( § 76 odst. 4 TrŘ). V této lhůtě musí být obviněný již odevzdán soudu (nebo propuštěn na svobodu), a proto musí policejní orgán včas předat protokol o výslechu podezřelého se záznamem o sdělení obvinění i další důkazní materiál státnímu zástupci, aby ten mohl včas podat návrh na vzetí do vazby. Zadržená podezřelá osoba má obdobná práva jako obviněný, ne však všechna. Má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu, který provádí policejní orgán v době jejího zadržení, a to vždy když je obhájce dosažitelný. O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Na rozdíl od obviněného však zadržená podezřelá osoba nemá právo nahlížet do spisu, ani právo na ustanovení obhájce. Podezřelý ve zkráceném přípravném řízení je ten, kdo byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo ten, proti němuž v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání postavit před soud. Zkrácené přípravné řízení se koná o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresní soud a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta (§ 197a odst. 1, 4 TrŘ). Podezřelý ve zkráceném přípravném řízení má stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2 TrŘ), má právo zvolit si obhájce a s ním se radit již v průběhu zadržení. Pokud si podezřelý po předání s návrhem na potrestání soudu k provedené zjednodušeného řízení obhájce nezvolí, musí mu být obhájce ustanoven na dobu po kterou trvají důvody zadržení. O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv (§ 179b odst. 2 TrŘ). Podezřelého ze spáchání trestného činu je třeba vyslechnout a nejpozději na počátku výslechu mu sdělit, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. O tomto úkonu orgán konající zkrácené přípravné řízení učiní záznam do protokolu. Opis záznamu doručí podezřelému a jeho obhájci; policejní orgán zašle opis záznamu do 48 hodin též státnímu zástupci. Na postup při výslechu podezřelého se přiměřeně užijí ustanovení o výslechu obviněného (§ 179b odst. 3 TrŘ). Podezřelý jako osoba podávající vysvětlení není povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (§ 158 odst. 7 TrŘ). Na rozdíl od ostatních osob podávajících vysvětlení, které jsou povinny vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, podezřelý tuto povinnost nemá, protože by tím byl v případě, pokud by spáchal prověřované jednání, nucen prozradit na sebe skutečnosti, které by pak mohly vést k jeho trestnímu stíhání. Pojem podezřelý (podezřelá osoba) je v praxi orgánů činných v trestním řízení používán v širším smyslu, ve vztahu ke každé osobě, vůči níž směřuje více či méně odůvodněné podezření. Proti takovým „podezíraným osobám“ se však trestní řízení nevede, neboť se proti nim nekoná řízení dle trestního řádu. Obviněný je ten, proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání, a to až do nařízení hlavního líčení soudem (§ 32, § 160 odst. 1 TrŘ). Obžalovaný je obviněný poté co v jeho věci bylo soudem nařízeno hlavní líčení (§ 12 odst. 8 TrŘ).

152

Odsouzený je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek (§ 120 TrŘ), nebo trestní příkaz, který již nabyl právní moci (§ 12 odst. 9 TrŘ). V zájmu obhajoby je nezbytné, aby osoba proti níž se řízení vede (dále jen obviněný) včas věděla, proti jakému obvinění se má bránit. Proto nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod pro odložení nebo jiné vyřízení věci nebo pro dočasné odložení trestního stíhání (§ 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1 TrŘ). Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení (§ 160 odst. 1, 2 TrŘ). Právo obviněného na obhajobu má tři základní složky: A/ Právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí (obhajoba materiální). B/ Právo mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby (obhajoba formální). C/ Právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Má též právo, aby byly objasňovány se stejnou pečlivostí také okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděny v tomto směru důkazy, a to i bez návrhů stran. Právo obviněného na obhajobu obsahuje (§ 33 TrŘ a čl. 40 odst. 3, 4 Listiny). 1) Právo vyjádřit se k obvinění, tzn. ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. 2) Právo uvádět okolnosti a důkazy svědčící k jeho obhajobě, vyjadřovat se k důkazům a právo důkazy vyhledat, předložit nebo navrhnout jejich provedení. 3) Právo činit návrhy a podávat žádosti. 4) Právo podávat opravné prostředky. 5) Právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. 6) Právo mluvit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby je-li ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. 7) Právo žádat aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů trestního řízení. Obviněný má právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu pokud osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby (rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce). Potom náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát (§ 33 odst. 2 TrŘ). Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Neučiní-li tak jde o důkaz nepoužitelný proti obviněnému (§ 33 odst. 2 TrŘ) Obžalovaný D.K. byl obviněn z hospodářského trestného činu 20.11.1992. Dne 22.11.1992 převzal obhájce X.Y jeho obhajobu a písemně požádal vyšetřovatele aby jej vyrozumíval o všech vyšetřovacích úkonech. Obhájce však nebyl v roce 1992 vyrozumíván o žádných

153

výsleších svědků a dalších úkonech, ač o to žádal. Úkony nebyly zopakovány, i když o to obhajoba opakovaně žádala. Tyto úkony proto byly jako důkazy v hlavním líčení před soudem nepoužitelné. V roce 2005 byl obžalovaný zproštěn krajským soudem v B. obžaloby. Nyní blíže k jednotlivým právům obviněného na obhajobu 1. Právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat Obviněný má právo na poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení a na poskytnutí plné možnosti uplatnění svých práv (§ 33 odst. 4 TrŘ). Obviněný se musí dozvědět, že má právo vyjádřit se k obvinění, tzn. ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, že však není povinen vypovídat. Obviněný musí být obeznámen s tím, proti jakému obvinění se má či může bránit. Usnesení o zahájení trestního stíhání, který sepisuje policejní orgán, musí obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna a skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání (§ 160 odst. 1 věta druhá TrŘ) . Proti usnesení o zahájení trestního stíhání má obviněný právo podat stížnost. Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 TrŘ). Obviněný musí být poučen, že není povinen vypovídat (§ 33 odst. 1 TrŘ), že je oprávněn odepřít výpověď. Při výslechu je oprávněn podrobně se vyjádřit a podle svého uvážení neodpovídat na otázky. Může však odmítnout sám vypovídat a omezit se pouze na odpovědi na kladené otázky. Je však také oprávněn odmítnout jak vlastní vypověd, tak odpovědi na otázky. Dříve než tak učiní, musí zvážit, zdali odepřením výpovědi zlepší své postavení, či nikoliv. Prohlásí-li obviněný, že neovládá český jazyk, může používat před orgány činnými v trestním řízení mateřského jazyka. Má právo na tlumočníka. Pokud spáchal skutek, ze kterého je obviněn, může odmítnutím výpovědi ztížit prokazování své viny. Pokud se však skutku nedopustil, může naopak odmítnutí výpovědi znemožnit, aby se vyslýchající dozvěděl skutečnosti, které jsou v jeho prospěch, a jež se mnohdy nemůže dozvědět od nikoho jiného. Je proto vhodné, aby obviněný vždy důkladně zvážil, zdali je v konkrétním trestním řízení v jeho zájmu aby vypovídal, či naopak aby odepřel výpověď. Nejlépe to může zvážit za pomoci obhájce, nebo hájí-li se sám, po poradě s advokátem. Obhájce nemůže být vyslýchán místo obviněného (i když jinak činí úkony za obviněného). Při výslechu je obviněný nezastupitelný. I v případě, že se rozhodne nevypovídat, je obviněný povinen se dostavit k výslechu a po poučení osobně sdělit, že využívá svého práva a odmítá vypovídat. Vyslýchající musí obviněnému zásadně umožnit, aby nejdříve sám vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění. To obviněnému zaručuje vyjádření vlastního postoje k věci, který není ovlivněn otázkami vyslýchajícího ani jeho znalostmi o věci. Vzhledem k tomu je vlastní vyjádření obviněného – jeho výpověď - prostředkem k uplatnění vlastní obhajoby. To je jedna stránka věci. Causa Ing. L. K. - dopravní nehoda se smrtelným následkem. Policejní orgám začal výslech otázkou: „Doznáváte se k trestné činnosti, z níž jste obviněn“ Obhájce namítl nevhodnost otázky a prosadil výpověď obviněného v podobě monologu, který byl v souladu s přípravou dle trestního řádu a m.j uvedl: „Přiznávám zavinění nehody, nikoliv smrtelný následek, a to z těchto důvodů….“ Šlo o splnění prvního předpokladu pro podmíněné zastavení trestního stíhání dle § 307 TrŘ.

154

Obviněný může nahlédnout do písemných poznámek, nemůže však při výslechu přečíst svoji výpověď ani ji předat, či zaslat vyslýchajícímu písemnou formou a na písemný text pouze odkázat. Obviněnému může vyslýchající klást otázky k doplnění výpovědi nebo k objasnění neúplností, nejasností a rozporů. Obviněný (a jeho obhájce) má právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisy a poznámky a pořizovat na své náklady kopie spisů a jejich částí. Obžalovaný má právo zúčastnit se projednávání věci v hlavním líčení a ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Obžalovaný má v hlavním líčení právo na závěrečnou řeč a ve veřejném zasedání o odvolání právo na konečný návrh. 2. Právo obviněného uvádět okolnosti a důkazy svědčící k jeho obhajobě, vyjadřovat se k důkazům a právo důkazy vyhledat, předložit nebo navrhnout jejich provedení Toto právo uvádět okolnosti a důkazy svědčící k jeho obhajobě, vyjadřovat se k důkazům a právo důkazy vyhledat, předložit nebo navrhnout jejich provedení (uvádět okolnosti oslabující či vyvracející obvinění) může obviněný realizovat již v přípravném řízení, stejně jako kdykoliv později, podle vývoje trestního stíhání a dokazování, a to ve své mateřštině. Uvede-li nové okolnosti a důkazy až v průběhu řízení před soudem, nemůže soud odmítnout jeho obhajobu s odkazem na její opožděné uplatnění. Jedná se pouze o realizaci práva obviněného hájit se jak uzná za vhodné. Záleží pouze na něm, zdali svoji obhajobu uplatní již v přípravném řízení, v hlavním líčení nebo až v odvolacím řízení. Orgány činné v trestním řízení musejí upozornit obviněného na toto jeho právo. Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce (§ 166 odst. 1 TrŘ). Nezastaví-li soud trestní stíhání, nevrátí-li věc státnímu zástupci k došetření, nezastaví-li trestní stíhání podmíněně, nerozhodne-li o schválení narovnání nebo neučiní-li některé z dalších rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 a 2 TrŘ, dá předseda senátu opis obžaloby doručit obžalovanému (a jeho obhájci) a vyzve jej aby podal návrhy na provedení důkazů a uvedl okolnosti, které mají být navrhovanými důkazy objasněny (§ 196 odst. 1 TrŘ). Po provedení všech důkazů v hlavním líčení, při jeho odročení, stejně jako ve veřejném zasedání o odvolání zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování (§ 215 odst. 2, § 219 odst. 2, § 235 odst. 2 TrŘ). Obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo v hlavním líčení umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený; není povinen jim vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího než patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. Jestliže je výslech stejného svědka nebo znalce navrhován jak státním zástupcem, tak i obžalovaným nebo obhájcem, a obě strany žádají o provedení výslechu, rozhodne předseda senátu po vyjádření obou stran o tom, která z nich výslech provede. Provádění výslechu některou z uvedených stran může předseda senátu přerušit jen tehdy, není-li výslech prováděn v souladu se zákonem, na vyslýchaného je vyslýchajícím činěn nátlak nebo je výslech jím veden jiným nevhodným

155

způsobem, anebo předseda senátu nebo člen senátu považuje za nezbytné položit vyslýchanému otázku, jejíž položení není možno odložit na dobu po provedení takového výslechu nebo jeho části. V hlavním líčení po provedení výslechu soudem nebo státním zástupcem má obžalovaný (i jeho obhájce) právo klást vyslýchaným otázky (§ 215 odst. 2, 3 TrŘ). Strana obhajoby může mít návrhy na doplnění dokazování kdykoliv a soud je povinen se těmito návrhy zabývat a v případě důvodnosti je realizovat (§ 215 odst. 3, § 218 odst. 1 TrŘ). 3. Právo obviněného činit návrhy a podávat žádosti Obviněný má právo podávat návrhy na provedení důkazů a na doplnění dokazování, a to jak v průběhu přípravného řízení, tak při prostudování spisu po skončení vyšetřování, stejně jako v řízení před soudem. Obviněný a obhájce mohou také předkládat důkazy, které orgán činný v trestním řízení nemůže odmítnout jen proto, že si je sám nevyžádal (§ 89 odst. 2 věta druhá TrŘ). Obviněný má také právo podávat návrhy na způsob rozhodnutí např. na zastavení trestního stíhání, či na zproštění obžalob. Tyto návrhy může podávat kdykoliv v průběhu řízení, např. při skončení vyšetřování, v návrhu na předběžné projednání obžaloby, v závěrečné řeči v hlavním líčení, v odvolání i jindy. Dále má obviněný právo podávat návrhy a žádosti týkající se postupu řízení, např. na propuštění z vazby na svobodu, na přezkoumání postupu policejního orgánu, návrh na odročení hlavního líčení v důsledku onemocnění, námitky podjatosti atd. 4. Právo podávat opravné prostředky Významným prostředkem obhajoby obviněného je jeho právo podávat opravné prostředky proti rozhodnutím policejního orgánu, státního zástupce a soudu. Řádné opravné prostředky, které může podávat obviněný (i jeho obhájce) jsou: • stížnost • odvolání • odpor Stížnost může podat obviněný proti každému usnesení policejního orgánu a proti těm usnesením státního zástupce a soudu, proti nimž zákon stížnost připouští a pokud rozhodují v I. stupni, a to za předpokladu, že se jej usnesení přímo dotýká, nebo k usnesení dal podnět svým návrhem, k němuž jej zákon opravňuje (§ 141 odst. 2 - § 142 odst. 1 TrŘ). Odvolání může podat obviněný (obžalovaný) jen ve svůj prospěch, a to proti každému rozsudku soudu I. stupně (§ 245 - § 265 TrŘ). Pokud je obžalovaný zproštěn obžaloby, potom může podat odvolání pouze tehdy, domáhá-li se příznivějšího důvodu zproštění dle § 226 TrŘ. Odpor může podat obviněný proti trestnímu příkazu vydanému samosoudcem. Podáním odporu se trestní příkaz ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení (§ 314g odst. 1, 2 TrŘ).. Mimořádné opravné prostředky, které v zájmu své obhajoby může podávat obviněný (i jeho obhájce) jsou: • návrh na povolení obnovy řízení • podnět ke stížnosti pro porušení zákona • dovolání Návrh na povolení obnovy řízení může obviněný podat v případech, kdy jsou teprve po právní moci rozhodnutí zjištěny nové skutečnosti či nové důkazy. Návrh na obnovu řízení 156

tedy směřuje k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních jejichž příčiny spočívají v nových skutečnostech nebo v nových důkazech, které vyšly najevo teprve po právní moci rozhodnutí (§ 278, § 280 TrŘ). Podnět ke stížnosti pro porušení zákona může podat obviněný k ministru spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo proti takovému pravomocnému rozhodnutí, které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení (§ 266 an TrŘ). Stížnost pro porušení zákona je oprávněn podat výlučně ministr spravedlnosti, nikoliv obviněný, či jiné osoby, jež jsou oprávněny podal pouze podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Dovoláním může napadnout obviněný pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zástupce ve věci samé, jestliže soud nebo státní zástupce rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (za podmínek uvedených v § 265a, § 265 b TrŘ). Obviněný může podat dovolání k Nejvyššímu soudu výlučně prostřednictvím svého obhájce, a to pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, který se jej bezprostředně dotýká (§ 265d TrŘ). !!! V praxi mnozí odsouzení mylně považují dovolání za nový řádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím, a proto očekávají po podání dovolání konání jakéhosi nového hlavního líčení !!! O jednotlivých formách rozhodnutí v trestním řízení srov. blíže oddíl. 10. této učební pomůcky. 5. Právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení Právo na obhajobu obsažená v § 2 odst. 13 TrŘ obsahuje: a) Právo zvolit si obhájce , které dává obviněnému možnost zvolit si obhájce podle vlastní vůle, výběru a přesvědčení, bez jakéhokoliv omezení a na vlastní odpovědnost. To vytváří pro obviněného záruku nezávislého, ničím neovlivněného působení obhájce v trestním řízení. Pokud si obviněný nezvolí obhájce sám, může mu ho zvolit zákonný zástupce a pokud tak neučiní ani ten, může mu jej zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k nim omezena, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli. Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Obviněný si může také kdykoliv zvolit obhájce jiného i místo obhájce, kterého si zvolil sám. Obviněný si může zvolit v téže věci dva nebo více obhájců (§ 37 TrŘ). b) Právo radit se s obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Obviněný může i v průběhu úkonu požádat o poradu s obhájcem, s nímž se však nemůže radit o tom, jak odpovědět na otázku, která již byla položena (§ 33 odst. 1 TrŘ). V případě, že by o poradu požádal obviněný po položení otázky a před jejím zodpovězením, vyslýchající orgán umožní obviněnému poradu s obhájcem až po zodpovězení položené otázky. Přitom však nesmí být obviněný k odpovědi žádným způsobem donucován. c) Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může obviněný mluvit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Rozmluvě obviněného s obhájcem nesmí být nikdo přítomen.

157

Vyloučena je i sluchová přítomnost orgánu činného v trestním řízení, stejně jako dozorce vězeňské služby. d) Právo obviněného žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil jiných úkonů přípravného řízení (§165 TrŘ). Důsledkem toho je oprávnění, aby obhájce byl přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být důležitý pro obviněného, již od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ). Až novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 178/1990 Sb. bylo obviněnému v § 33 výslovně přiznáno právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení. Všechna práva uvedena v § 33 odst. 1 TrŘ, zde rozebíraná pod písm. a) až e), přísluší obviněnému také tehdy, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena. To je důsledek faktu, že trestní řád neomezuje způsobilost být osobou, proti níž se vede trestní řízení. Proto se také osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům a také osoba, jejíž způsobilost k těmto úkonům je omezena, může vyjadřovat ke všem skutečnostem a k důkazům o nich, činit návrhy a podávat opravné prostředky, zvolit si obhájce apod. (Srov. zejména § 9 OZ a § 8 odst. 2 a § 10 odst. 2 OZ, § 13 zákona o rodině § 186 - 191 OSŘ a § 74 odst. 1 TrZ) Práva, která jsou v ustanovení § 33 odst. 1 označena jako "práva obviněného", přísluší nejen obviněnému, nýbrž se vztahují také na obžalovaného a pokud to přichází v úvahu též na odsouzeného. Podezřelý ve zkráceném přípravném řízení má stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2) Aby právo obviněného na obhajobu nebylo závislé na jeho finanční situaci, osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát (§ 33 odst. 2 TrŘ). V tomto ustanovení se po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. promítl článek 40 odst. 3 Listiny, který mj. stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, přičemž zákon stanoví v kterých případech má právo na bezplatnou pomoc obhájce. S účinností od 1.1.2002 je výlučně na obviněném, aby soudu osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Vyhoví-li předseda senátu a v přípravném řízení soudce nemajetnému obviněnému a přizná mu právo na obhajobu zcela bezplatnou, nebo za sníženou odměnu, potom bude náklady této obhajoby hradit zcela nebo zčásti stát. Trestní řád však nemá navazující úpravu o způsobu nákladů obhajoby, poněvadž ustanovení § 151 upravuje způsob rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů jen v případě ustanoveného obhájce a výslovně vylučuje jeho použití na vydání způsobená zvolením obhájce (§ 151 odst. 1 TrŘ). Ustanovení § 33 odst. 2 je však dle aktuálního komentáře k trestnímu řádu nutno považovat za speciální ustanovení, a proto i v případě zvoleného obhájce je třeba analogicky použít ustanovení § 151 TrŘ. Byl-li nemajetnému obviněnému obhájce ustanoven (analogicky podle § 38 až § 40), použije se ustanovení § 151 TrŘ přímo. Zvolený i ustanovený obhájce má proto vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu. Také v případě nutné obhajoby (§ 36 a § 36a TrŘ), kdy obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, může využít bezplatné obhajoby, jestliže si chce obhájce zvolit. Jestliže si jej nezvolí a obhájce mu bude ustanoven, bude se tato otázka řešit až v souvislosti s rozhodováním o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení § 152 odst. 1 písm. b/ (v případech obhajoby za sníženou odměnu se postupuje podle § 152 odst. 1 písm. b/, ale částka, kterou obviněný hradí se přiměřeně sníží. Již v důvodové zprávě k zákonu č. 265/2001 Sb. se uvádí, že realizace práva na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu je velmi problematická zejména proto, že trestní řád

158

další postup v takových případech nestanoví a k navýšení rozpočtu ministerstva spravedlnosti nedošlo. V praxi dosud není znám případ, že by soud za těchto podmínek obhájce obviněnému bezplatně nebo za sníženou odměnu ustanovil. Nedojde-li k potřebnému navýšení rozpočtu ministerstva spravedlnosti, lze očekávat, že k využívání § 33 odst. 2, 3 bude i nadále docházet jen výjimečně. Obviněný, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu (a poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce), může žádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, že stát ponese náklady na znalecký posudek, který obviněný (nebo poškozený) vyžádá. Žádosti nelze vyhovět, jestliže takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení (§ 151a odst. 1 TrŘ). Nejen obviněný, nýbrž také osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, která byla zadržena dle § 76 odst. 1 TrŘ, musí být poučen o svém právu zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení. Zadržená podezřelá osoba má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle § 76 odst. 3 TrŘ vždy, když je obhájce ve lhůtě tam uvedené dosažitelný. O těchto právech musí být zadržená podezřelá osoba policejním orgánem poučena a musí jí být poskytnuta plná možnost jejich uplatnění (§ 76 odst. 6 TrŘ). Osoby podávající vysvětlení podle § 158 odst. 4 TrŘ nemají právo na obhajobu. Je to proto, že se nejedná o osoby podezřelé, které byly zadrženy ani o zadržené podezřelé osoby, proti nimž se vede zkrácené přípravné řízení (§ 76 odst. 1, § 179b TrŘ). U většiny osob, které podaly vysvětlení, přichází v úvahu jejich pozdější protokolární výslech jako svědků buď v přípravném řízení, nebo v hlavním líčení. Část osob, jež podaly vysvětlení, vzhledem k pominutelnému významu jejich vysvětlení však nebude v průběhu trestního řízení vůbec vyslechnuta v procesním postavení svědka. Pokud však občan podá vysvětlení, v jehož průběhu nemá právo na obhajobu a policejní orgán následně, po zvážení více skutečností, včetně jím podaného vysvětlení, shledá důvody pro jeho zadržení jako osoby podezřelé dle § 76 odst. 1 TrŘ, potom mu v okamžiku zadržení vzniká právo zvolit si obhájce a hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby i v průběhu zadržení (§ 76 odst. 6 TrŘ). Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Je-li vysvětlení požadováno od nezletilého, je třeba o úkonu předem vyrozumět jeho zákonného zástupce; to neplatí, jestliže provedení úkonu nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit (§ 158 odst. 4 TrŘ). Toto ustanovení je v trestním řádu až po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., účinné od 1.1.2002. Je v něm promítnut Nález senátu Ústavního soudu ÚS 98/95, dle něhož má každý občan právo na právní pomoc při podání vysvětlení. Orgány činné v přípravném jsou povinny umožnit osobě podávající vysvětlení právní pomoc advokáta, nikoliv však účast advokáta zajistit. Advokát, který poskytuje právní pomoc osobě podávající vysvětlení nevykonává obhajobu, a proto se nemůže dožadovat na policejním orgánu realizace práv obhájce dle § 41 TrŘ, tedy nemůže zasahovat do průběhu podání vysvětlení, nemůže klást otázky osobě, který vysvětlení podává ani žádat o nahlédnutí do spisu, o účast na jiných úkonech v téže věci, jichž se jeho klient neúčastní apod. Advokátovi nepřísluší ani námitky proti úkonu a obsahu protokolu, vzhledem k tomu, že se sepisuje pouze úřední záznam o podaném vysvětlení. Účast advokáta při podání vysvětlení se omezuje na právní pomoc, tedy může dát klientovi popud k podání námitek proti průběhu podání vysvětlení, může se s ním poradit o významu podávaného vysvětlení, stejně jako o jeho důležitosti pro další řízení a o možných důsledcích vysvětlení pro něj. Může mu také ještě před podáním vysvětlení klientovi blíže objasnit poučení dle § 158 odst. 7 TrŘ, to, že není povinen vypovídat pokud by porušil státem uznanou povinnost mlčenlivosti, pokud jí nebyl zproštěn, stejně jako není povinen vypovídat v případě, že je podezřelý ze spáchání trestného činu, že vysvětlení může odepřít pokud by sobě nebo

159

osobám blízkým mohl tímto vysvětlením zapříčinit nebezpečí trestního stíhání. Je také vhodné aby advokát osobě podávající vysvětlení zdůraznil, že v jiných případech je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Je však také možné, aby advokát vysvětlil, že úřední záznam o podaném vysvětlení nemůže být použit v řízení před soudem jako důkaz, a proto osobě podávající vysvětlení nemůže být tento záznam soudem přečten ani konstatován jeho obsah v případě, že bude vyslýchána jako svědek nebo obviněný (§ 158 odst. 5 TrŘ). 4.6. Obhájce a jiné osoby s obhajovacími právy 4.6.1. Možnosti obhajoby za účasti obhájce Důležitou součástí zabezpečení práva na obhajobu je možnost obviněného zvolit si obhájce. Obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (§ 4 AZ), která zapíše do seznamu advokátů každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR, vykonával po dobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient, složil advokátní zkoušku a splňuje další podmínky uvedené v § 5 odst. 1, 2 AZ. Advokát musí mít sídlo na území ČR (§ 13 odst. 2 AZ). Pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem, se může obhájce dát zastoupit koncipientem (§ 35 odst. 1 věta druhá), jímž je ten, kdo je zapsán do seznamu advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou (dále jen Komora). Komora zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo splňuje podmínky dle § 37 odst. 1 AZ. Advokát je při poskytování právních služeb nezávislý, je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Advokát, který převzal obhajobu obviněného v trestní věci je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy obviněného klienta a řídit se jeho pokyny. Těmito pokyny není vázán v případě, jsou-li v rozporu se zákonem nebo se stavovským předpisem (§ 53 AZ). O tom je obhájce povinen obviněného přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 AZ). To v plném rozsahu platí pro advokáta v případě, že je obhájcem obviněného v řízení podle trestního řádu. Za určitých okolností, přesně specifikovaných v trestním řádu (§ 36, § 36a TrŘ), musí mít obviněný obhájce. Jedná se o případy nutné obhajoby (§ 38 - § 40 TrŘ). V těchto případech, kdy obviněný obhájce musí mít, určí se mu lhůta k jeho zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě není obhájce zvolen, je mu ustanoven, a to na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby (Srov. blíže oddíl 4, § 5. 3. této učební pomůcky). Je-li obviněný vzat do vazby, musí mít obhájce již od okamžiku vzetí do vazby, a to bez ohledu na to jakou sazbu stanoví trestní zákon za trestný čin, pro který je stíhán. Je tomu tak proto, že obviněný, který je stíhán na svobodě, má pro svoji obhajobu lepší předpoklady, než obviněný, který je ve vazbě. Proto vazebně stíhaný obviněný, stejně jako obviněný u něhož jsou další důvody nutné obhajoby dle § 36 a § 36aTrŘ musí mít obhájce bez ohledu na fakt, zdali si to přeje, či nikoliv. Trestní řád počítá především s možností, že obviněný si sám zvolí obhájce, a to tak, že mu udělí plnou moc ke svému zastupování. Této možnosti také trestní řád dává přednost před ustanovením obhájce. Při výkonu obhajoby je obhájce vázán rozsahem zmocnění. Svá oprávnění nesmí vykonávat zásadně proti vůli obviněného. Obhájce vystupuje vždy jménem obviněného, nikoliv jménem svým. Obviněný je zmocnitelem a advokát, kterého zmocňuje ke své obhajobě je zmocněncem (§ 31 OZ). Kromě souhlasu advokáta s obhajobou klienta se však nic dalšího nevyžaduje. Souhlas

160

advokáta s převzetím obhajoby je nezbytný vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 18 odst. AZ je advokát oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb určen. Odmítnout převzetí obhajoby může, i bez udání konkrétního důvodu, také obhájce v trestních věcech (§ 19, § 20 AZ). Z pouhého udělení plné moci obviněným, bez jednoznačně projeveného souhlasu advokáta k jeho obhajování dovodit, že převzal jeho obhajobu. Musí být zcela nepochybné, že advokát zmocnění obviněného k jeho obhajobě přijal. Tak tomu je mj. v případě, že obviněný stíhaný vazebně zašle advokátovi plnou moc k zastupování a ten ji zašle orgánu činnému v trestním řízení s konstatováním, že převzal obhajobu tohoto obviněného. Zpravidla ještě připojí vlastnoručně psanou doložku o převzetí zmocnění s podpisem a datem. Obhájce může v trestním řízení jednat pouze ve prospěch obviněného a v zájmu jeho obhajoby. Přitom obhájce nesmí k obhajobě užívat jiné prostředky, než ty, které mu dává trestní řád a další právní normy. Obhájce nemůže uvádět nic, co by bylo v neprospěch obviněného. Musí dbát o to, aby orgány činné v trestním řízení nepostupovaly jednostranně, aby neshromažďovaly důkazy pouze v neprospěch obviněného, nýbrž i v jeho prospěch. Musí uvádět okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídnout o nich důkazy, podávat návrhy a žádosti, jež mu umožňuje trestní řád. Svědčí-li provedené důkazy o nevině obviněného, musí jeho návrhy směřovat k tomu, aby obviněný nebyl za takové důkazní situace zbytečně postaven před soud. Pokud se uskuteční řízení před soudem, potom musí při obhajobě obžalovaného postupovat tak, aby uplatňoval všechny jeho zákonné zájmy, aby byly provedeny všechny důkazy v jeho prospěch a protokolovány všechny skutečnosti, které jsou v jeho zájmu. To je vždy jeho povinností. V případě, že je přesvědčen o nevině obviněného, musí obhájce činit vše pro to, aby nedošlo k jeho neodůvodněnému postihu. V případě, že důkazy, včetně doznání obviněného, svědčí o spáchání trestného činu jeho klientem, musí usilovat o zjištění a prokázání všech polehčujících okolností a dalších skutečností svědčících v jeho prospěch. V případě, že důkazy nesvědčí jednoznačně ani pro ani proti obviněnému, tzn. za existence tvrzení proti tvrzení, je povinen zdůrazňovat a vhodně prezentovat vše, co svědčí ve prospěch obviněného. Vždy musí usilovat o to, aby obviněný nebyl nedůvodně postižen. Mnohdy obhájce obhajuje obviněného, od něhož se nedozví zda spáchal čin, z něhož je obviněn, či nikoliv. Pouze v části případů obhájce věrohodně ví, že obhajuje pachatele trestného činu, nebo nevinného obviněného. Tak tomu však je pouze za předpokladu, že jej obviněný pravdivě informuje a obhájce má možnost si jeho tvrzení ověřit. V praxi se ukazuje, že mnohý obviněný se snaží ukázat obhájci v lepším světle, než jaká je skutečnost. V takovém případě přesvědčuje obhájce, že se ničeho nedopustil a ten se teprve v průběhu dokazování dozvídá skutečný stav věci, a to bez pomoci klienta. Tento postoj obviněného je nejenom projevem nedůvěry vůči obhájci, nýbrž zejména nepochopením jeho procesního postavení i možných negativních důsledků nesdělení faktů obhájci. Při samotné účasti při procesních úkonech, v souladu s domluvou s klientem, pak má obhájce poměrně značnou samostatnost, která mu umožňuje reagovat na vzniklou situaci. Vzhledem k tomu pak může např. při výslechu svědka či při jiných procesních úkonech reagovat na nedostatky a chyby v jednání orgánu činného v trestním řízení, zejména při jeho procesním pochybení. Bez předchozí porady s klientem musí obhájce namítat při výslechu nesprávnost protokolace, která jde k tíži obviněného. Obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby (§ 35 odst. 2 TrŘ).

161

4.6.2. Práva a povinnosti obhájce Právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení je mimořádně důležitým obhajovacím právem obviněného. Účastí obhájce je posilováno postavení obviněného v trestním řízení a odstraňováno jeho znevýhodnění, které spočívá v tom, že obviněný zpravidla dostatečně nezná svá práva a ustanovení týkající se vedení trestního řízení nebo je neumí náležitě využít. Obviněný zmocňuje obhájce k tomu, aby mu v trestním řízení poskytl potřebnou odbornou právní pomoc a aby k tomu využíval všech zákonných prostředků a způsobů obhajoby tak, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují a tím aby přispíval ke správnému objasnění věci. V zájmu zajištění co nejkvalitnější obhajoby trestní řád stanoví, že obhájcem může být jen advokát. V rámci svého pověření se může dát advokát zastoupit jiným advokátem (§ 26 odst. 1 AZ). Advokáta může při jednotlivých úkonech právní pomoci zastoupit i advokátní koncipient, nikoliv však v řízení před krajským soudem jako soudem I. stupně ani v řízení před vrchním soudem a před Nejvyšším soudem (§ 21 odst. 2 AZ, § 35 odst. 1 TrŘ). Obviněný si může zvolit současně dva nebo více obhájců nebo si je může zvolit i postupně. Zvolí-li si obviněný více obhájců, má každý z obhájců práva a povinnosti plynoucí z ustanovení § 41 TrŘ. Bude-li jeden obhájce, specialista na trestné činy proti životu a zdraví, zmocněn obviněným k obhajobě pro trestný čin vraždy dle § 219 TrZ a druhý obhájce, specialista na trestné činy proti majetku, k obhajobě např. pro trestný čin podvodu dle § 250 TrZ, bude jejich vzájemný vztah dán pokyny klienta, resp. dohodou s ním. Advokát nemá oznamovací povinnost (§ 168 odst. 3 TrZ), a proto se nemůže dopustit neoznámení trestného činu dle § 168 TrZ. Nemá ani povinnost oznamovat to, co se dozvěděl při obhajobě obviněného, ani při výkonu činností, které jsou právní pomocí advokáta (či advokátního koncipienta). Na obhájce se tedy nevztahuje skutková podstata neoznámení trestného činu dle § 168 TrZ. I kdyby se obhájce v rámci obhajoby hodnověrným způsobem dozvěděl, že někdo jiný spáchal některý z trestných činů uvedených v § 168 TrZ, pak by přesto byl vázán povinností mlčenlivosti. : Obhájce se může dopustit nepřekažení trestného činu (§ 167 TrZ), pokud se hodnověrným způsobem dozví, že jiná osoba připravuje nebo páchá některý z trestných činů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení, a spáchání a dokončení tohoto činu nepřekazí, i když tak mohl udělat bez značných nesnází a bez toho, aby sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání pro sebe. Vždy, když přichází v úvahu předvolání obhájce jako svědka v přípravném řízení, stejně jako k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, musí orgán činný v trestním řízení zjistit, není-li obhájce ve vztahu k okolnostem, ke kterým má vypovídat, vázán povinností mlčenlivosti dle § 21 AZ a zda není dán důvod zákazu výslechu podle § 99 odst. 2 TrŘ. Vypovídá-li obhájce v trestním řízení jako svědek, je jeho působení jako obhájce vyloučeno v tomto trestním řízení vyloučeno. Pokud se však obhájce na počátku výslechu konaném jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, ke kterému je předvolán jako svědek, proti tomu ohradí a je zřejmé, že se na jeho výpověď vztahuje zákaz výslechu, nebo, že má právo odmítnout výpověď vzhledem k tomu, že je vázán povinností mlčenlivosti (§ 21 odst. 1 AZ), pak mu v provádění obhajoby nelze bránit, neboť by šlo o porušení práva na obhajobu obviněného, který má právo zvolit si obhájce, ke kterému má důvěru (§ 35 odst. 2 TrŘ) Na počátku výslechu musí každý orgán činný v trestním řízení obhájci předvolávanému jako svědek přesně sdělit, k čemu má vypovídat a ten pak musí v případech, kdy je předmět výslechu kryt s jeho povinností mlčenlivosti, výpověď odmítnout. Zákazu výslechu musí dbát orgán činný v trestním řízení z úřední povinnosti a pokud obhájce předvolávaný jako svědek

162

není zproštěn povinnosti mlčenlivosti, nesmí vypovídat, ani kdyby vypovídat chtěl. Pokud by takový důkaz v rozporu se zákazem výpovědi byl proveden, byl by procesně nepoužitelný. Porušení zákazu výpovědi ze strany obhájce by bylo kárným proviněním. Základní práva a povinnosti obhájce stanoví § 41 TrŘ. Obhájce je povinen poskytnout obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti. které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci (§ 41 odst. 1 TrŘ). Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něj stížnosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů. S obviněným, který je ve vazbě, je oprávněn mluvit v rozsahu stanoveném v § 33 odst. 1 TrŘ (§ 41 odst. 2 TrŘ). Rozsah oprávnění obhájce je v některých směrech užší a v jiných směrech širší než rozsah oprávnění obviněného. Obhájce může v průběhu trestního řízení zastupovat obviněného pouze tam, kde má obviněný postavení strany ve smyslu § 33 odst. 1 TrŘ a pokud je to umožněno povahou určitého procesního úkonu. Tam, kde má obviněný podle příslušného ustanovení trestního řádu vykonávat právo nebo úkon osobně, nebo kdy je sám předmětem úkonu, je rozsah oprávnění obhájce užší než rozsah oprávnění obviněného. Tak je tomu v případě výpovědi obviněného při jeho výslechu dle § 92 a násl. TrŘ a při výkonu práva posledního slova. V těchto a dalších případech, kde to nepřipouští povaha úkonu, nemůže obhájce obviněného zastoupit. Výjimkou v tomto směru je však řízení proti uprchlému dle § 304, v němž přísluší obhájci všechna práva, která jsou jinak vyhrazena pouze obviněnému (§ 33). Je tomu tak proto, aby prostřednictvím obhájce bylo plně zajištěno právo na obhajobu obviněného, který není osobně přítomen, a proto nemůže svá práva vykonávat. Rozsah oprávnění obhájce je však v některých směrech širší než rozsah oprávnění obviněného. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 TrŘ utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 165 odst. 2 TrŘ). Oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v § 165 odst. 2 TrŘ, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat. Sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 TrŘ utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 165 odst. 3 TrŘ). Policejní orgán je povinen obhájce vyrozumět o výslechu svědka zásadně poté, co mu oznámil, že se buď tohoto výslechu, nebo obecně všech procesních úkonů chce účastnit, a proto žádá, aby byl o nich vyrozumíván. Obviněný není oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, Policejní orgán pouze může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď (§ 165 odst. 1 TrŘ). Touto

163

úpravou zajistil zákonodárce využitelnost protokolů o procesních úkonech přípravného řízení ve stádiu řízení před soudem. Základní práva obhájce (§ 41 odst. TrŘ): a/ Činit za obviněného návrhy, podávat za něj žádosti a opravné prostředky. Toto oprávnění má obhájce proto, že je vzhledem ke svým teoretickým znalostem a praktickým zkušenostem schopen takto činit na kvalitativně vyšší úrovni než obviněný. Obhájce podává za obviněného návrhy na provedení výslechů konkrétních svědků, i na provedení dalších procesních úkonů (konfrontace, rekonstrukce, rekognice, vyšetřovací pokus), na přibrání znalce apod. Obhájce žádá o vyrozumívání o úkonech konaných v trestním řízení, umožnění nahlédnutí do spisu, pořízení kopií spisu atd. Využívá také žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu nebo státního zástupce apod. Obhájce podává jménem obviněného odvolání proti rozsudku, stížnosti do usnesení, odpor proti trestnímu příkazu. Využívá také mimořádných opravných prostředků, a to dovolání, podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a návrhu na obnovu řízení. b/ Nahlížet do spisů, činit si z nich výpisy a poznámky a pořizovat na své náklady kopie spisů a jejich částí (§ 65 odst. 1 TrŘ). Tato práva, však mohou být v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem ze závažných důvodů odepřena. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít po upozornění na možnost prostudovat spisy (§ 65 odst. 2 TrŘ). Obhájci nemůže být odepřeno nahlédnutí do usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ). c/ Obhájce je oprávněn účastnit se přípravného řízení, a to • standardního vyšetřování • rozšířeného vyšetřování • zkráceného přípravného řízení Ve standardním přípravném řízení, které se koná u trestných činů, o nichž koná řízení v prvním stupni okresní soud (§ 164 - § 167 TrŘ) došlo k omezení možnosti konat dokazování, zejména pak výslechy svědků. Úměrně tomu jsou výrazně omezené možnosti účasti obhájce ve standardním vyšetřování. Obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit (§ 164 odst. 2 TrŘ). Ve standardním vyšetřování nejsou běžné výslechy svědků, které nahradilo podávání vysvětlení. Obhájci zákon nedává právo účastnit se podání vysvětlení různými osobami. Proto většina osob je po zahájení trestního stíhání požádána o podání vysvětlení, o němž policejní orgán sepíše úřední záznam. Pokud byl úřední záznam o podání vysvětlení touto osobou sepsán policejním orgánem v souladu se zákonem již před zahájením trestního stíhání, nemusí toto vysvětlení podávat po zahájení trestního stíhání opakovaně. Ve standardním vyšetřování jsou výslechy svědků jen výjimečné (§ 164 odst. 1 věta třetí TrŘ). V důsledku toho je při standardním vyšetřování trestných činů dle § 161 - § 167 TrŘ, o nichž je příslušný rozhodovat okresní soud, zákonem č. 265/2001 Sb. zakotveno podstatné zúžení možnosti účasti obhájce při výsleších svědků. V rozšířeném přípravném řízení, které se koná u trestných činů, o nichž koná řízení v prvním stupni krajský soud (§ 168 až § 170 TrŘ) je možná účast obhájce (obviněného) při výslechu obviněného, svědků i na dalších vyšetřovacích úkonech. Oznámí-li obhájce, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů (§ 165 odst. 2 TrŘ), je policejní orgán povinen sdělit mu včas dobu a místo každého vyšetřovacího úkonu, nejde-li o úkon neodkladný.

164

Ve zkráceném přípravnému řízení (§ 179a - § 179f TrŘ), v němž se vůbec nekoná vyšetřování, jsou výrazně užší možnosti obhajoby, které se prakticky omezují jen na výslech podezřelého. Obhájce má zejména právo klást otázky vyslýchaným osobám, a to 1. v přípravném řízení (§ 165 odst. 1 TrŘ) 2. v hlavním líčení (§ 215 odst. 1 TrŘ) 3. ve veřejném zasedání (§ 235 odst. 2 TrŘ). Obhájce může žádat, aby mu bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu mu vyhoví v hlavním líčení zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný na jeho návrh nebo jimi opatřený a předložený; není povinen mu vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího než patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. Jestliže je výslech stejného svědka nebo znalce navrhován jak státním zástupcem, tak i obžalovaným nebo obhájcem, a obě strany žádají o provedení výslechu, rozhodne předseda senátu po vyjádření obou stran o tom, která z nich výslech provede. Provádění výslechu obhájcem může předseda senátu přerušit jen tehdy, není-li výslech prováděn v souladu se zákonem, na vyslýchaného je vyslýchajícím činěn nátlak nebo je výslech jím veden jiným nevhodným způsobem, anebo předseda senátu nebo člen senátu považuje za nezbytné položit vyslýchanému otázku, jejíž položení není možno odložit na dobu po provedení takového výslechu nebo jeho části (§ 215 odst. 2 TrŘ). Obhájce může žádat o provedení důkazu, zejména výslechem svědka nebo znalce také ve veřejném zasedání (§ 235 odst. 2 TrŘ), ve veřejném zasedání konaném o odvolání (§ 263 odst. 6 věta druhá TrŘ) i v řízení o obnově (§ 286 odst. 1 TrŘ). Obhájce je oprávněn přednést v hlavním líčení závěrečnou řeč, ve veřejném zasedání má právo učinit konečný návrh (§ 216, § 235 odst. 3). d/ Obhájce je též oprávněn mluvit s obviněným, který je ve vazbě, se zadrženým podezřelým i s podezřelým ve zkráceném přípravném řízení bez přítomnosti třetí osoby (§ 41 odst. 2, § 33 odst. 1, § 75 odst. 6, § 179b odst. 2 TrŘ). Znamená to, že obhájce má právo hovořit s těmito osobami proti nimž se vede trestní řízení bez přítomnosti policejního orgánu, státního zástupce, soudce, orgánu vězeňské služby či kterékoliv jiné osoby. e/ Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, jichž se může účastnit obviněný. Zejména se to týká účasti u hlavního líčení (§ 202 a násl.), ve veřejném zasedání (§ 234 a násl.), ve veřejném zasedání konaném o odvolání (§ 263), ve veřejném zasedání konaném o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 286), ve veřejném zasedání o stížnosti pro porušení zákona (§ 274) a v řízení o dovolání (§ 265a an. TrŘ). Pouze obhájce může podat dovolání jménem obviněného. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 TrŘ). Obhájce však není oprávněn účastnit se úkonů, které provádí předseda senátu nebo samosoudce při přípravě hlavního líčení, veřejného a neveřejného zasedání. Obhájce je oprávněn být přítomen výslechu obviněného soudcem ve zjednodušeném řízení dle § 314b odst. 2 TrŘ. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může obhájce vykonávat oprávnění uvedená v § 41 odst. 2, 3 TrŘ též proti vůli obviněného, a to výlučně v jeho prospěch. Nepotřebuje k nim však souhlas zákonného zástupce. Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení ustanoveno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, žádost o milost a o odklad

165

výkonu trestu (§ 41 odst. 5). Zmocnění obhájce zásadně trvá od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání. Může však být omezeno na určitý úsek řízení, např. pouze na hlavní líčení nebo na sepsání odvolání proti rozsudku a na účast u jednání soudu II. stupně. Stejně tak může zmocnění vzniknout až v určitém stádiu řízení, nebo v jeho průběhu. Obhájce má právo ve všech stádiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu o každém úkonu trestního řízení (§ 65 odst. 1 TrŘ). Tomu odpovídá povinnost orgánů činných v trestním řízení vyhovět mu, s výjimkou případů, kdy to není technicky možné. V přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v § 65 odst. 1 ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy (§ 65 odst. 2 TrŘ). Z obhajoby je vyloučen advokát v případech, kdy: a) Proti němu je nebo bylo vedeno trestní stíhání a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby (§ 35 odst. 2 TrŘ). b) V trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník (§ 35 odst. 3 TrŘ). c) Opakovaně se nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn (§ 37a odst. 1 písm. b/). d) Vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných (§ 37a odst. 2 TrŘ), jež dříve obhajoval. Tak se zajišťuje, aby poznatky, jež dříve obhájce získal od obviněných, nebyly využity v zájmu jednoho obviněného, který by tím byl nedůvodně zvýhodněn. To nutí advokáta k tomu, aby k obhajobě dvou, či více obviněných přistupoval se znalostí věci, pokud mezi spoluobviněnými neexistuje rozpor zájmů ani nejsou důvody k obavě, že ke konfliktu v jejich zájmech dojde v průběhu trestního řízení. Jedná-li se o některý z výše uvedených důvodů, potom nemůže vykonávat obhajobu obhájce bez ohledu na to zda byl zvolen, nebo ustanoven. O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 73a odst. 2 TrŘ). Ustanoveného obhájce zprostí povinnosti obhajování předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 40a odst. 1 TrŘ). Účast obhájce je nezbytná • v hlavním líčení v případech nutné obhajoby (§ 36), kdy hlavní líčení nelze konat bez přítomnosti obhájce, • ve veřejném zasedání konaném o odvolání, kdy obžalovaný podle § 263 odst. 3 musí mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít v hlavním líčení, tedy v případech nutné obhajoby (§ 36), • ve veřejném zasedání o dovolání, kdy podle § 265r odst. 3 musí mít obhájce v případech nutné obhajoby uvedených v § 36a odst. 2 písm. a/ až d/ TrŘ. V ostatních případech není účast obhájce ve veřejném zasedání podle § 234 odst. 2 nezbytná, nestanoví-li zákon něco jiného, a to i přesto, že je zde dán důvod nutné obhajoby podle § 36 nebo 36a.

166

Pokud nebylo zmocnění obhájce při jeho zvolení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání, nebo při zvolení jiného obhájce, stejně jako v případě vzniku kolize zájmů mezi obviněnými, kteří mají společného obhájce (§ 37 odst. 2, § 38 odst. 2). 4.6.3. Nutná obhajoba Nutná obhajoba je důležitou součástí práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Jde o případy, kdy obviněný musí mít obhájce, a proto je považována obhajoba obhájcem za tak důležitou, že rozhodnutí o ní se neponechává na úvaze obviněného. Nutná obhajoba je ze zákona nezbytná především tehdy, když obviněný nemůže svoji obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě vykonávat. Jestliže obviněný v případech, kdy jsou důvody nutné obhajoby (§ 36, § 36a TrŘ) obhájce nemá, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, je mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1 TrŘ). Je přitom nerozhodné, zda si obviněný obhajobu za pomocí obhájce sám přeje nebo ji naopak odmítá. ( Srov. minimální práva obviněného uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené radou Evropy, v ČR vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Evropská úmluva o lidských právech). Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení: a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena c) jde-li o řízení proti mladistvému d) jde-li o řízení proti uprchlému a) Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo na pozorování ve zdravotnickém zařízení, se obvinění nemohou svobodně pohybovat na svobodě a že jsou izolováni od vnějšího světa. Bez obhájce by obviněný nemohl využívat řadu svých oprávnění a byl by výrazně znevýhodněn od obviněných, kteří jsou stíháni na svobodě. V případě výkonu vazby vzniká povinnost mít obhájce vzetím obviněného do vazby, a to i v jiné trestní věci. Je-li obviněný ve výkonu trestu pro jinou trestnou činnou, za niž byl pravomocně odsouzen, je také dán důvod nutné obhajoby. V případě, že obviněnému je nařízen výkon trestu odnětí svobody až v průběhu nového trestního stíhání, musí mít obviněný obhájce od nástupu výkonu trestu. Pokud je třeba vyšetřit duševní stav obviněného a nelze-li jej vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení soudce nařídit, aby byl obviněný pozorován ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2 TrŘ), jimž se rozumí psychiatrická léčebna, psychiatrická klinika nebo uzavřené psychiatrické oddělení nemocnice. Také tehdy jsou dány důvody nutné obhajoby. Jakmile pozorování ve zdravotnickém zařízení končí (§ 117 TrŘ), tento důvod nutné obhajoby odpadá. b) Zbavení způsobilosti k právním úkonům, nebo omezení této způsobilosti obviněného je dalším důvodem nutné obhajoby. Za osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům se považuje fyzická osoba, která byla rozhodnutím soudu pro duševní chorobu, která není jen přechodná a pro níž není vůbec schopna činit právní úkony, zbavena způsobilosti k právním úkonům (§ 10 odst. 1 OZ, § 186 až § 191 OSŘ). Osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena je nezletilá osoba (§ 9, § 8 odst. 2 OZ, § 13 ZR) a osoba jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena výrokem soudu (§ 10 odst. 2 OZ a § 186 - § 191 OSŘ). Trestní řád neomezuje způsobilost být osobou proti níž se vede trestní řízení osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonem ani těm, jejichž způsobilost je omezena. Vychází

167

však z možnosti znevýhodnění těchto osob před ostatními obviněnými, a proto tyto skutečnosti považuje za důvod nutné obhajoby. c) Jde-li o řízení proti mladistvému , tedy proti osobě, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku, jedná se o další důvod nutné obhajoby. Proto musí mít mladistvý obhájce již od okamžiku, kdy jsou proti němu užita opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže , nebo byly provedeny úkony dle trestního řádu (§ 42 ZSVM). d) Jde-li o řízení proti uprchlému, musí mít obviněný vždy obhájce, který má stejná práva jako obviněný (nikoliv však stejné povinnosti). Je tomu tak proto, že uprchlý, tzn. osoba, která se řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá není řízení osobně přítomen, a vzhledem k tomu nemůže vykonávat svá práva (§ 304 TrŘ). V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci, jemuž se doručují všechny písemnosti určené pro obviněného. Pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§ 36 odst. 2 TrŘ). Pochybnost o způsobilosti náležitě se hájit může vzniknout až při výslechu obviněného, pokud orgán činný v trestním řízení zjistí skutečnosti, které způsobilost obviněného hájit se zpochybňují, nebo dokonce vylučují. Tak je tomu u osob s vadami řeči, sluchu, či s očními vadami, u osob postižených organickým onemocněním mozku, silným kornacením a u jiných vážně nemocných osob. Stejně je nutno postupovat u osob, které zapomínají, nebo si vůbec na nic nevzpomínají, neumějí číst nebo psát. Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce atd. Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obhájce už v přípravném řízení (§ 36 odst. 3 TrŘ). Tento důvod nutné obhajoby vzniká vždy, je-li zahajováno trestní stíhání pro trestný čin, jehož horní hranice převyšuje pět let. Přitom postačuje, když je tento důvod u jednoho z více trestných činů, pro něž je zahajováno trestní stíhání. Obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, v řízení o vydání do ciziny a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního (§ 36 odst. 4 TrŘ). V případě, že jde o uložení protialkoholního léčení určité osobě nejde o nutnou obhajobu dle § 36 odst. 4 TrŘ. V případě, že vzhledem k povaze návyku takové osoby vznikne pochybnost o její způsobilosti náležitě se hájit, lze uplatnit důvod nutné obhajoby dle § 36 odst. 2 TrŘ. Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce v následujících případech (§ 36a odst. 1 TrŘ): a) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, b) jde-li o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mladistvého, který v době konání veřejného zasedání nedovršil osmnáctý rok věku, c) je-li ve vazbě d) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit V řízení o stížnosti pro porušení zákona,v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce (§ 36a odst. 2): a) jde-li o případy uvedené v § 36 odst. 1 písm. a) nebo b) b) jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let

168

c) je-li mladistvý a v době konání veřejného zasedání o stížnosti pro porušení zákona nebo o návrhu na povolení obnovy nedovršil osmnáctý rok věku d) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, e) jde-li o řízení proti odsouzenému, který zemřel 4.6.4. Zvolený obhájce Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, mohou tak učinit tyto osoby proti jeho vůli (§ 37 odst. 1). Všechny uvedené osoby, jimž zákon dává právo zvolit obviněnému obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Vychází se z toho, že jde o osoby, které mají vzhledem k blízkému vztahu k obviněnému osobní zájem na výsledku řízení. Za obhájce je možno zvolit kteréhokoliv advokáta (§ 35 odst. 1 TrŘ). V praxi zpravidla předloží obhájce plnou moc orgánu činnému v trestním řízení se konstatováním, že přebírá obhajobu obviněného. Orgán činný v trestním řízení pak plnou moc založí do spisu. Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven, nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce (§ 37 odst. 2 TrŘ). Pokud si obviněný zvolí nového obhájce místo obhájce původního ustanoveného nebo zvoleného manželem, druhem, příbuzným v pokolení přímém, či jinou oprávněnou osobou uvedenou v § 37 odst. 1 TrŘ, zanikají oprávnění dřívějšího obhájce. Pokud si obviněný zvolí jiného obhájce a oznámí tuto změnu tak, že nový obhájce může být vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, např. pěti dnů k přípravě k hlavnímu líčení (§ 198 odst. 1 TrŘ), soud vezme tuto změnu na vědomí a od toho okamžiku vyrozumívá nově zvoleného obhájce. Každý obviněný by si měl dobře zvážit vypovězení plné moci obhájci zejména v rozsáhlé věci po nařízení hlavního líčení nebo v jeho průběhu. Snaha obviněného dosáhnout změnou obhájce účelově odročení hlavního líčení či jakéhokoliv úkonu trestního řízení, může přinést problémy a komplikace na straně obhajoby. Zásadně je v zájmu obviněného, aby jej v hlavním líčení obhajoval ten obhájce, který je s věcí dokonale obeznámen, pokud možno již od zahájení trestního stíhání. 4.6.5. Ustanovený obhájce Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§ 36, § 36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1 TrŘ). V případech nutné obhajoby, uvedených v § 36 a 36a TrŘ, musí orgán činný v trestním řízení nejdříve umožnit obviněnému, aby si obhájce zvolil sám. Pokud si obviněný ve stanovené lhůtě nezvolí obhájce sám, nebo pokud mu jej nezvolí ani jiná k tomu oprávněná osoba uvedená v § 37 odst. 1, musí být obhájce obviněnému ustanoven (§ 39 odst. 1). Vznikl-li důvod nutné obhajoby již při zahájení trestního stíhání, je policejní orgán nebo státní zástupce povinen určit mu lhůtu ke zvolení obhájce. Proto musí odložit výslech obviněného

169

nebo jiné úkony trestního řízení a provádět je až poté, co si obviněný obhájce zvolí, nebo poté co je mu ustanoven. Provede-li policejní orgán úkon, který lze odložit, v době, kdy obviněný nemá obhájce, a to přesto, že jsou dány důvody nutné obhajoby, dochází k porušení práva obviněného na obhajobu. Obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 39 odst. 1 TrŘ). V přípravném řízení dochází k ustanovení obhájce z popudu policejního orgánu nebo státního zástupce, u něhož vyšel najevo důvod nutné obhajoby. Obhájce je obviněnému ustanoven formou opatření. Proti ustanovení obhájce formou opatření není přípustná stížnost. Obviněný si však může místo ustanoveného obhájce kdykoliv zvolit obhájce jiného (§ 37 odst. 2 TrŘ). Může též z důležitých důvodů žádat, aby byl ustanovený obhájce obhajování zproštěn a místo něj ustanoven obhájce jiný. Takovým důležitým důvodem může být narušení důvěry mezi obviněným a obhájcem. Pokud nedojde ke zrušení ustanovení obhájce nebo k zproštění povinnosti obhajovat, ustanovení obhájce zaniká při skončení trestního stíhání, s výjimkou případu, že zmocnění obhájce při jeho ustanovení bylo vymezeno jinak. I poté, co zmocnění zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání, zúčastnit se řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu (§ 41 odst. 5 TrŘ). Když pominou důvody nutné obhajoby, zruší ustanovení obhájce v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 39 odst. 1), a to opatřením. Obviněný je zásadně povinen hradit náklady obhajoby. Osvědčí-li však obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát (§ 33 odst. 2 TrŘ). Návrh na rozhodnutí o obhajobě bezplatné nebo za sníženou odměnu včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Proti rozhodnutí podle § 33 odst. 2 TrŘ je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 33 odst. 3 TrŘ). Pokud je obviněnému ustanoven obhájce, má dle vůči státu nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká (§ 151 odst. 2 TrŘ). Ustanovený obhájce je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajoby zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce (§ 40 TrŘ). Z obdobných důvodů jako obhájce může žádat soud o zproštění povinnosti obhajování ustanoveným obhájcem také obviněný. Pokud předseda senátu nebo soudce vyhoví žádosti o zproštění obhajoby, musí zajistit ustanovení nového obhájce. 4.6.6. Jiné osoby s obhajovacími právy Trestní řád některá obhajovací práva ve prospěch obviněného třetím osobám, jež lze rozdělit do dvou skupin. a) Osoby, které vykonávají obhajovací práva v zastoupení osoby, proti níž se vede trestní řízení, tedy jejím jménem. b) Osoby, které tato práva vykonávají jménem vlastním a proto mají tzv. samostatné obhajovací právo.

170

a) Zákonný zástupce obviněného Zákonný zástupce obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky. Je též oprávněn účastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může zákonný zástupce vykonávat tato práva i proti vůli obviněného (§ 34 odst. 1 TrŘ). ¨ Zákonným zástupcem osoby, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům, je soudem ustanovený opatrovník takové osoby (§ 27 odst. 2 OZ). Zákonným zástupcem osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, je kterýkoliv rodič nezletilé osoby (§ 27 odst. 1 OZ, § 34 odst. 1, § 36, § 37, § 49 zákona o rodině), osvojitel osvojeného nezletilce (§ 63 zákona o rodině), opatrovník nezletilce (§ 78 zákona o rodině), kolisní opatrovník nezletilce (§ 37 odst. 2,3, § 81 odst. 2 zákona o rodině), soudem ustanovený opatrovník osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena rozhodnutím soudu (§ 27 odst. 2 OZ). Trestní řád přiznává zákonnému zástupci obdobná obhajovací práva jako má obhájce, která jsou však ve srovnání s ním užší, zejména pokud jde o možnost účastnit se vyšetřovacích úkonů a možnost styku s obviněným, který je ve vazbě. Zákonný zástupce může obviněnému zvolit obhájce. V takovém případě si však obviněný může zvolit obhájce jiného (§ 37 odst. 2 TrŘ). Zákonný zástupce obviněného má oprávnění - nahlížet do spisů, musí mu dobýt doručována v opise všechna usnesení proti nimž má obviněný stížnost, stejně jako opis obžaloby, musí být vyrozuměn také o datu konání hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení i ve veřejném zasedání má právo klást vyslýchaným otázky (§ 215 odst. 1, § 235 odst. 2 TrŘ) a musí mu být doručen opis rozsudku. Má právo podávat opravné prostředky (§ 143 odst. 1, § 248 odst. 2 TrŘ). Usnesení se oznamují zákonnému zástupci vždy, když jde o osobu, zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, a která nemá obhájce, popřípadě zmocněnce (§ 137 odst. 2 TrŘ). Oznamuje-li se však obviněnému, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena (§ 137 odst. 3 TrŘ). V praxi je zákonnému zástupci doručováno usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1. Je upozorňován také na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování poté, co policejní orgán uzná vyšetřování za skončené (§ 166 odst. 1 TrŘ). Zákonný zástupce obviněného nemá samostatné obhajovací právo, a proto je v zákoně stanoveno, že svá práva může vykonávat ve prospěch obviněného i také proti jeho vůli. Pokud by v zákoně nebyla obsažena tato úprava, mohl by obviněný vykonávání práv zákonného zástupce nejen bránit, nýbrž také překazit. Proto může zákonný zástupce podat stížnost ve prospěch obviněného, stejně jako odvolání proti jeho vůli (§ 142, § 247 odst. 2 TrŘ). Proti vůli obviněného může podat také návrh na povolení obnovy řízení. Zákonný zástupce může vykonávat svá práva a nemůže omezovat obviněného v uplatnění jeho práv (§ 34 odst. 1 TrŘ). Stížnost nebo odvolání podané ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem, může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného. Státní zástupce však může vzít takovou stížnost zpět i bez souhlasu obviněného. V tomto případě běží obviněnému nová

171

lhůta k podání stížnosti od vyrozumění, že stížnost byla vzata zpět (§ 144 odst. 3, § 250 odst. 3 TrŘ). V případech, v nichž zákonný zástupce obviněného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstaci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce může k výkonu těchto práv obviněného ustanovit opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost (§ 34 odst. 2 TrŘ). Tato zákonná úprava počítá s případy, kdy zákonný zástupce nemůže z rozličných důvodů vykonávat svá oprávnění např. vzhledem ke kolizi zájmu. Stejně, tedy dle § 34 odst. 2 TrŘ, se postupuje také tehdy, pokud obviněný , který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům je omezena, nemá zákonného zástupce a je nebezpečí z prodlení. Pokud nebezpečí z prodlení není, dá předseda senátu nebo státní zástupce podnět k tomu, aby soud obviněnému ustanovil opatrovníka v občanskoprávním řízení. Rozhoduje-li o ustanovení opatrovníka dle § 34 odst. 2 předseda senátu nebo státní zástupce, činí tak formou usnesení, proti kterému je přípustná stížnost, která však nemá odkladný účinek ( 119, § 142 odst. 4 TrŘ). b) Osoby se samostatnými obhajovacími právy Určitá obhajovací práva přiznává zákon některým osobám blízkým obviněnému a v případě, že je mladistvým, také orgánu pověřenému péčí o mládež. Tyto osoby mají samostatné obhajovací právo tzn., že obhajovací práva, která jsou jim přiznána, vykonávají jménem vlastním (nikoliv jménem obviněného). Příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh mohou napadnout rozsudek odvoláním( § 247 odst. 2 TrŘ). Tyto osoby podávají odvolání svým jménem, bez ohledu na to, zda obžalovaný sám podal také odvolání či nikoliv. Nemohou tak však učinit proti vůli obžalovaného, která musí být projevena jednoznačným způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti. Pokud by obžalovaný sám odvolání nepodal nebo by se ho sám za sebe výslovně vzdal, nebránilo by to podání odvolání výše uvedenými osobami. Odlišná by však byla situace v případě, pokud by obžalovaný po vyhlášení rozsudku a poučení o opravném prostředku proti němu prohlásil, že si výslovně nepřeje, aby kterákoliv z osob se samostatnými obhajovacími právy uvedená v § 247 odst. 2 TrŘ podala odvolání v jeho prospěch. Za této situace by vyjádření obviněného postačovalo k závěru soudu, že odvolání, které bylo podáno v jeho prospěch některou z těchto osob, je podáno proti jeho vůli. Obdobně je tomu i u mladistvého (§ 43 ZSVM). Osoby se samostatnými obhajovacími právy mohou obviněnému také zvolit obhájce ( § 37 odst. 1 TrŘ). Rozsah obhajovacího práva osob se samostatnými obhajovacími právy je oproti zákonnému zástupci obviněného a obhájci podstatně užší. Zejména nejsou vyrozumíváni o jednání soudu, nedoručují se jim rozhodnutí, nemají právo dávat vyslýchaným otázky ani právo přednést závěrečnou řeč či jinak zasahovat do průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání. Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně (§ 72 odst. 1 TrŘ). Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému (§ 72 odst. 1 TrŘ).

172

4.7. Poškozený Poškozený je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65 TrŘ), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit (§ 43 odst. 1 TrŘ). Poškozeným může být fyzická i právnická osoby, případně stát. Poškozený, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 TrŘ). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Poškozený jako strana v trestním řízení má zejména tato práva: • • • • •

činit návrhy na doplnění dokazování nahlížet do spisů se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání v hlavním líčení má právo na závěrečnou řeč a ve veřejném zasedání o odvolání právo přednést konečný návrh

Poškození, kteří mají právo na náhradu škody způsobené trestným činem jsou subjekty adhezního řízení, tzn. mohou uplatňovat své nároky na náhradu škody přímo v trestním řízení (§ 43 odst. 3 TrŘ), tzn. v adhezním řízení, jež je součástí trestního řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody. Poškozeného může v trestním řízení zastupovat zmocněnec (§ 50 odst. 1 TrŘ). Při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. 4.8. Zúčastněná osoba Zúčastněnou osobou je ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Této osobě musí mu být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky (§ 42 odst. 1 TrŘ). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění (§ 42 odst. 2 TrŘ). Je-li zúčastněná osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce (§ 42 odst. 3 TrŘ). Zúčastněnou osobu může v trestním řízení zastupovat zmocněnec (§ 50 odst. 2 TrŘ). Při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. 5. Zajištění osoby proti níž se vede trestní řízení Přítomnost obviněného, i jiné osoby proti níž se vede trestní řízení při výslechu, při hlavním líčení, veřejném zasedání o odvolání, při výkonu rozhodnutí i při dalších úkonech trestního řízení se zajišťuje:

173

1) 2) 3) 4) 5)

předvolání a předvedení obviněného zadržení obviněného a podezřelého vazba příkaz k zatčení vydávací a vyhošťovací vazba

5.1. Předvolání a předvedení obviněného Předvolání je procesní úkon, jimž orgán činný v trestním řízení obstarává přítomnost obviněného (obžalovaného, odsouzeného) při úkonu. K předvolání dochází písemně, do vlastních rukou obviněného a s upozorněním že pokud se nedostaví k výslechu, či jinému úkonu, k němuž byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy, může být předveden (§ 90 odst. 1, § 66 odst. 1, § 64 odst. 1 písm. a/ TrŘ). Předvedení obviněného k výslechu, či jinému úkonu je možné, pokud byl již k úkonu řádně předvolán a bez dostatečné omluvy se nedostavil a na možnost předvedení byl upozorněn. Obviněný (obžalovaný, odsouzený) může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště (§ 90 odst. 2 TrŘ). V tomto případě není předvedení vázáno na předchozí předvolání ani na jiné výše uvedené podmínky. Obviněného předvádí příslušný policejní orgán. O předvedení příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě je třeba požádat jeho velitele nebo náčelníka (§ 90 odst. 3 TrŘ). Také svědka lze předvolat a předvést, je možné mu uložit také pořádkovou pokutu ač byl řádně předvolán a bez dostatečné omluvy se nedostaví (§ 66 TrZ). Také znalce lze předvolat a uložit mu pořádkovou pokutu, nelze jej však předvést (§ 106 TrŘ). 5.2. Zadržení obviněného a podezřelého V trestním řádu jsou upraveny tyto druhy zadržení: a) zadržení obviněného policejním orgánem (§ 75 TrŘ) b) zadržení osoby podezřelé policejním orgánem (§ 76 odst. 1 TrŘ) c) omezení osobní svobody osoby přistižené při spáchání trestném činu nebo bezprostředně poté (§ 76 odst. 2 TrŘ) d) zadržení osoby přistižené při spáchání trestném činu nebo bezprostředně poté ve zkráceném řízení (§ 179a an,. TrŘ) a) Zadržení obviněného policejním orgánem Policejní orgán zadrží obviněného jestliže je tu některý z důvodů vazby (§ 67) a pro neodkladnost věci nelze rozhodnutí o vazbě předem opatřit. Zadržení je krátkodobým omezením osobní svobody obviněného za účelem přezkoumání zda jsou či nejsou dány důvody vazby. Policejní orgán je však povinen provedené zadržení bezodkladně ohlásit státnímu zástupci a předat mu opis protokolu, který sepsal při zadržení, i další materiál, který státní zástupce potřebuje, aby popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán tak, aby obviněný mohl být nejpozději do 48 hodin od zadržení předán soudu s návrhem na vzetí do vazby, jinak musí být propuštěn na svobodu (§ 75 TrŘ).

174

b) Zadržení osoby podezřelé policejním orgánem Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li tu některý z důvodů vazby (§ 67), může policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku (§ 76 odst. 1 TrŘ). Ustanovení, která obsahují práva obviněného, včetně úpravy jeho výslechu (§ 33 odst. 1, § 91, 92, 93 a 95 TrŘ) je třeba přiměřeně dbát i tehdy, jestliže je zadržená osoba vyslýchána v době, kdy ještě proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 76 odst. 5 TrŘ). Zadržená osoba má obdobná práva jako obviněný, nemá však např. právo nahlížet do spisu, ani právo na ustanovení obhájce. Policejní orgán, který provedl zadržení, zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené osoby, jakož i podstatné důvody zadržení (§ 76 odst. 3 TrŘ). Bez přítomnosti obhájce vyslechne zadrženého podezřelého pokud ten nevyužije svého práva a obhájce si nezvolí, nebo se zvolený obhájce ne stanovené lhůtě k výslechu nedostaví. Policejní orgán, který zadržení provedl nebo kterému byla odevzdána osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí policejní orgán podat bez odkladu, aby osoba zadržená podle tohoto zákona mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od tohoto zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu (§ 76 odst. 4 TrŘ). K závěru o propuštění zadržené osoby, nebo naopak o zahájení trestního stíhání s případným návrhem na vzetí obviněného do vazby, musí policejní orgán dospět ve lhůtě 48 hodin. Jeho závěr mohou významně ovlivnit skutečnosti, které zjistil při výslechu zadržené osoby a jež jsou obsaženy v protokolu o jejím výslechu. Zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle § 76 odst. 3 TrŘ, pokud je obhájce v době zadržení dosažitelný. O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění (§ 76 odst. 6 TrŘ). Právo zadrženého podezřelého zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby, radit se s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby je stejné jako u obviněného, bez ohledu na to, zda byl zadržen či nikoliv. Ustanovení § 76 odst. 6 TrŘ stanoví rozsah obhajoby zadrženého podezřelého ještě před možným sdělením obvinění. Realizací práva na obhajobu, tedy i možností zvolit si obhájce a radit se s ním, může zadržený podezřelý za určitého důkazního stavu výrazně napomoci k rozptýlení podezření, nebo k zjištění, že důvody zadržení odpadly.V takovém případě nemusí být policejním orgánem vůbec obviněn z trestného činu, z jehož spáchání byl podezírán, a proto byl zadržen. V případě, že dojde k jeho obvinění z trestného činu, nemusí se jevit potřebným podat soudu návrh na jeho vzetí do vazby. Tak tomu může být proto, že již při jeho výslechu dle § 76 odst. 3 TrŘ zjistí policejní orgán a následně státní zástupce, že není dán některý z důvodů vazby. Výkon zadržení v cele upravují ustanovení § 27- § 32 zákona o Policii ČR a nařízení ministerstva vnitra č. 25/1994 o policejních celách. Vyjde-li po zadržení najevo, že nejsou důvody k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění, policejní orgán se zadrženou podezřelou osobou sepíše protokol o jejím výslechu a neprodleně ji propustí. K propuštění dojde v případě, že podezření vůči zadrženému bude rozptýleno, nebo důvody zadržení odpadnou z jiné příčiny. Rozhodnutí i návrhy policejního

175

orgánu, státního zástupce a případně i soudu může být ovlivněno právě výslechem zadrženého podezřelého. Zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu může trvat jen nezbytnou dobu, která nesmí překročit 48 hodin (§ 76 odst. 1, 2 TrŘ), a to včetně doby potřebné k případnému podání návrhu na vzetí do vazby, který sepíše státní zástupce. Jedná se o lhůtu společnou pro policejní orgán i pro státního zástupce. Zadrženého je nutno ve lhůtě 48 hodin vyslechnout a poté jej buď propustit na svobodu, nebo proti němu zahájit trestní stíhání a vyslechnout jej ke sdělenému obvinění, má-li být podán návrh na vzetí do vazby. Policejní orgán musí předat protokol o výslechu podezřelé osoby se záznamem o sděleném obvinění a další důkazní materiál státnímu zástupci, aby ten mohl podat ve lhůtě 48 hodin od zadržení návrh na vzetí obviněného do vazby příslušnému soudu. Návrh na vzetí do vazby musí být státním zástupcem doručen soudu do 48 hodin od zadržení spolu s dosud získaným důkazním materiálem. Soudce musí vyslechnout zadrženou osobu a do 24 hodin od doručení návrhu buď rozhodnout opatřením o jejím propuštění na svobodu nebo rozhodnout usnesením o vzetí do vazby (§ 77 TrŘ). V literatuře i v praxi převládá názor, že výpověď podezřelé osoby pořízená postupem podle § 76 odst. 3 je v dalším řízení jako důkaz nepoužitelná, neboť je svým obsahem jen podaným vysvětlením podchyceným do úředního záznamu dle § 158 odst. 4 TrŘ. Použitelnosti výpovědi zadržené podezřelé osoby brání také to, že vyslýchaná osoba není v době výslechu seznámena s obviněním. Proto je vyloučeno, aby v případě, že zadržená osoba po svém obvinění odepře výpověď, byl protokol o výslechu zadržené podezřelé osoby použit jako důkaz. c) Omezení osobní svobody osoby přistižené při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazu. Je však povinen tuto osobu předat policejnímu orgánu a v případě, že jde o příslušníka ozbrojených sil, může jej odevzdat též nejbližšímu útvaru nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je nutno některému z uvedených orgánů provedené zadržení podezřelé osoby ihned oznámit (§ 76 odst. 2 TrŘ). Orgány činné v trestním řízení pak po převzetí podezřelého postupují obdobně jako při zadržení podezřelého policejním orgánem (§ 76 odst. 1 TrŘ). d) Zadržení osoby přistižené při spáchání činu nebo bezprostředně poté Proti zadržené osobě přistižené při spáchání činu nebo bezprostředně poté se koná zkrácené přípravné řízení o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta (§ 179a TrŘ). Jestliže je státnímu zástupci předána zadržená podezřelá osoba přistižená při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté a státní zástupce ji nepropustí na svobodu, předá ji nejpozději do 48 hodin od zadržení soudu spolu s návrhem na potrestání; jinak rozhodne o zahájení trestního stíhání a předloží soudu návrh na rozhodnutí o vazbě obviněného (§ 179e TrŘ). Ve zkráceném přípravném řízení má podezřelý stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2 TrŘ).

176

Zadržená osoba podezřelá ze spáchání trestného činu má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. Pokud si podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení (§ 314b odst. 1, 2 TrŘ), ve stanovené lhůtě obhájce nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení, ustanovit (§ 38 TrŘ). O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv (§ 179b odst. 2 TrŘ). Podezřelého je třeba vyslechnout a nejpozději na počátku výslechu mu sdělit, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. O tomto úkonu orgán konající zkrácené přípravné řízení učiní záznam do protokolu. Opis záznamu doručí podezřelému a jeho obhájci; policejní orgán zašle opis záznamu do 48 hodin též státnímu zástupci. Na postup při výslechu podezřelého se přiměřeně užijí ustanovení o výslechu obviněného (§ 179b odst. 3 TrŘ). Zkrácené přípravné řízení musí být skončeno nejpozději do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání (§ 179b odst. 4 TrŘ). 5.3. Vazba 1. Důvody vazby Vazba je úkon jimž se obviněný zajišťuje - pro účel trestního řízení nebo - pro výkon trestu Obviněný smí být dle § 67 vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest (tzv. vazba útěková), b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (tzv. vazba koluzní), nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil (tzv. vazba předstižná) a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. I když jsou důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) nebo c), nemůže být vzat obviněný do vazby, pokud lze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením (§ 67 TrŘ). Proto soud a v přípravném řízení soudce, rozhodující o návrhu státního zástupce musí sám z úřední povinnosti vždy zjišťovat, není-li možno účelu vazby dosáhnout jinak, konkrétně některým z opatření, jimiž lze nahradit vazbu (a to i bez návrhu obhajoby). Vzetí do vazby je velmi závažným zásahem do osobní svobody občana. Vzhledem k tomu lze vzít do vazby pouze osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi. O vazbě rozhoduje • soud • v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce (§ 68 odst. 1 TrŘ).

177

Podmínky vzetí do vazby, jsou: a) jde o osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 TrŘ) b) je tu některý z důvodů vazby ( § 67 TrŘ) c) vazba je v konkrétním případě adekvátním zajišťovacím opatřením d) účelu vazby nelze dosáhnout jinak Vazba nesmí být zneužívána k působení na obviněného, aby se doznal. Vazba je vždy fakultativní (s výjimkou vydávací vazby dle § 381 odst. 2 TrŘ). I když soud shledá některý z důvodů vazby, nemusí vzít obviněného do vazby. Vazba je zásadně výjimečným opatřením a není na místě, jestliže by byla přílišným procesním zajišťovacím opatřením s přihlédnutím k předpokládanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost a očekávanému trestu nebo jiné sankci. V ČR není tzv. obligatorní vazba, tedy případ, kdy by obviněný bez ohledu na konkrétní okolnosti případu musel být vzat do vazby. Ani tehdy, je-li obviněný stíhán např. pro vraždu,vlastizradu nebo obecné ohrožení nepřikazuje náš trestní zákon jeho vzetí do vazby. Vazba má zajistit osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení Vazba není trestem, a proto nemůže plnit roli sankce pro obviněného a odplaty společnosti za spáchaný trestný čin. U vazby jde vždy o opatření procesní povahy. Z faktu, že obviněný byl vzat do vazby nelze dovozovat, že je vinen ze spáchaní trestného činu, pro který je stíhán.. Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z některého nebo i více následků uvedených v § 67 písm. a) až c) TrŘ. Přitom nelze požadovat, aby soud, nebo v přípravném řízení soudce, učinil naprosto jistý závěr, že pokud nebude vzat obviněný do vazby, dojde k následku uvedenému pod příslušným písmenem § 67 TrŘ. Nemůže však jít pouze o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi dostatečně neodůvodněné podezření, poněvadž by to vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného. Zároveň musí dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovat tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Vazba se připouští zásadně jen tehdy, jestliže obavě, pro kterou může být nařízena, nelze čelit jinak. Proto je třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodování o vazbě, tedy jak skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v písm. a) až c) § 67 TrŘ, tak i skutečnosti svědčící proti takovému závěru, přičemž toto jejich hodnocení je nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí. Do vazby nelze vzít obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta (§ 68 odst. 2 TrŘ). Citovaná omezení se neužijí a obviněný může být vzat do vazby pokud: a) uprchl nebo se skrýval, b) opakovaně se nedostavil na předvolání a nepodařilo se jej předvést ani jinak zajistit jeho účast při úkonu trestního řízení, c) je neznámé totožnosti a dostupnými prostředky se ji nepodařilo zjistit, d) již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo e) pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán (§ 68 odst. 3 TrŘ). O vzetí do vazby je třeba bez průtahů vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného, jakož i jeho zaměstnavatele; to neplatí, prohlásí-li obviněný, že s takovým vyrozuměním nesouhlasí, ledaže jde o vyrozumění rodinného příslušníka mladistvého. O vzetí do vazby příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru je třeba vyrozumět též

178

jeho velitele nebo náčelníka. Nestanoví-li jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána, vyrozumí soud o vzetí cizince do vazby též konzulární úřad státu, jehož je cizinec občanem (§ 70 TrŘ). a) Důvody tzv. útěkové vazby dle § 67 písm. a) TrŘ Obviněný smí být dle § 67 písm. a) vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost ihned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. U tohoto důvodu tzv. útěkové vazby stačí existence kterékoli z okolností zde pouze příkladmo uvedených, za podmínky, že z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Kromě výslovně příkladmo uvedených okolností to může být např. příprava obviněného na odcestování, snaha zajistit si falešné doklady na cestu do cizího státu, delší opuštění místa bydliště a zaměstnání, zadržení obviněného na útěku přes hranice apod. Totožnost nelze ihned zjistit, nemá-li obviněný u sebe nebo na dosažitelném místě žádné osobní doklady a ani mu nemůže potvrdit jeho totožnost věrohodná osoba, nebo odmítá-li spolupracovat při zjišťování své totožnosti, nebo o sobě uvádí nepravdivé údaje. Obviněný nemá stálé bydliště, nemá-li vůbec kde bydlet, nebo sice bydliště má, ale nezdržuje se v něm, anebo často mění místo svého pobytu, aniž by změny ohlásil orgánům činným v trestním řízení. Pod tento důvod však nelze podřadit pobyt na léčení, na dovolené, ani střídavý pobyt na různých místech z důvodu zaměstnání. Vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněna ve smyslu § 67 TrŘ jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti týkající se zejména osoby obviněného nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují. U tohoto tzv. útěkového důvodu vazby dle § 67 písm. a) TrŘ je možné její nahrazení zárukou, dohledem nebo slibem podle § 73 či peněžitou zárukou podle § 73a. b) Důvody tzv. koluzní vazby dle § 67 písm. b) TrŘ Obviněný smí být dle § 67 písm. b) TrŘ vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tyto důvody koluzní vazby lze dovodit, jsou-li shledány skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností, jež jsou důležité pro objasnění věci. Způsoby, kterými o to může obviněný usilovat, jsou zde uvedeny příkladmo. Koluzním důvodem vazby proto nemůže být jen určitá důkazní situace (např. rozpory ve svědeckých výpovědích, složitost dokazování, počátek vyšetřování, kdy ještě nejsou opatřeny důležité důkazy apod.), ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný chce mařit zjišťování skutkových okolností, jež jsou důležité pro objasnění věci (např. že hodlá užít proti svědkovi kompromitující doklady, nebo že se chystá poslat dopis nebo již poslal dopis svědkovi s výzvou, aby křivě vypovídal atd). Působením na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné se rozumí zákonem nepřipuštěné přímé nebo zprostředkované ovlivňování svědků (osobně obviněným nebo jinou osobou), s cílem mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, např. přemlouváním svědků nebo spoluobviněných, aby nevypovídali pravdu, vzájemnou dohodou

179

obviněného se svědky nebo spoluobviněnými o tom, co budou v rozporu se skutečnostmi vypovídat, podplácení svědků nebo spoluobviněných, či vyhrožování jim. Jiným mařením objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání je např. zákonem nepřipuštěné působení na znalce, padělání, pozměňování, ničení nebo ukrývání listinných či věcných důkazů atd. Za maření nelze považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např. odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých okolností. Není možné nahrazení koluzního důvodu vazby zárukou, dohledem nebo slibem (§ 73 TrŘ) či peněžitou zárukou (§ 73a TrŘ). c) Důvody tzv. předstižné vazby dle § 67 písm. c) Obviněný smí být dle § 67 písm. c) vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval, nebo kterým hrozil. Tyto důvody přicházejí v úvahu pouze u úmyslných trestných činů. Soud rozhodující o vazbě nemá možnost vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ani jednání přerušit, odročit apod. Státní zástupce odevzdá zadrženou osobu ve lhůtě do 48 hodin od zadržení soudci, s návrhem na vzetí do vazby a s připojeným důkazním materiálem. Soudce je pak povinen vyslechnout zadrženou osobu a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu nebo rozhodnout, že ji bere do vazby. Překročení lhůty 24 hodin je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu (§ 77 odst. 1, 2 TrŘ). Vzhledem k pouhému 24 hodinovému intervalu pro rozhodnutí o vazbě je přezkoumávání důvodů vazby soudcem velmi nesnadné. U tzv. předstižné vazby dle § 67 písm. c) je možné její nahrazení zárukou, dohledem nebo slibem podle § 73 či peněžitou zárukou za podmínek § 73a. 2. Trvání vazby Orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou (§ 2 odst. 4 TrŘ). Rychlost řízení je zajišťována celou úpravou postupu podle trestního řádu a je zvláště zdůrazněna pro vazební řízení, a to v § 71 odst. 1 TrŘ, který stanoví, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební trestní věci přednostně a s co největším urychlením. Ustanovení § 71 TrŘ, které zakotvuje trvání vazby, navazuje na čl. 8 odst. 5 Listiny dle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Vazba může trvat - v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu - koluzní vazba dle § 67 písm. b) TrŘ může trvat nejdéle tři měsíce; to neplatí, bylo-li zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Nebyl-li obviněný, který není ve vazbě současně i z jiného důvodu, propuštěn na svobodu před uplynutím této lhůty, musí být z vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) TrŘ propuštěn nejpozději den následující po uplynutí uvedené lhůty (§ 71 odst. 2 TrŘ). Jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu (§ 71 odst. 3 TrŘ).

180

Celková doba vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout a) jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, o kterém je příslušný konat řízení samosoudce (když horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let), b) dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, o kterém je příslušný v prvním stupni konat řízení senát okresního nebo krajského soudu, nejde-li o trestný čin uvedený v písmenech c) a d), c) tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, nejde-li o trestný čin uvedený v písmenu d), d) čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze podle zvláštní části trestního zákona uložit výjimečný trest (§ 71 odst. 8 TrŘ). Z uvedené celkové doby vazby připadá jedna třetina na přípravné řízení dvě třetiny na řízení před soudem (§ 71 odst. 9 TrŘ) Doba trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného nebo ode dne, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného (§ 71 odst. 10 TrŘ). Obviněný musí být ihned propuštěn na svobodu, jestliže a) pomine důvod vazby, nebo b) je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem případu trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a obviněný se nedopustil jednání uvedeného v § 68 odst. 3 (§ 72 odst. 2 TrŘ) Obviněný má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí (§ 72 odst. 3 TrŘ). Souhlasí-li státní zástupce s propuštěním obviněného na svobodu, může v řízení před soudem o propuštění z vazby rozhodnout předseda senátu (§ 72 odst. 4 TrŘ). O vzetí obviněného do vazby může rozhodnout pouze soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce (§ 73b odst. 1 TrŘ). O dalším trvání vazby obviněného rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce (§ 73b odst. 2 TrŘ). O propuštění z vazby v přípravném řízení rozhoduje státní zástupce. Ten rovněž může rozhodnout o propuštění obviněného z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou. Po podání obžaloby činí uvedená rozhodnutí soud (§ 73b odst. 3 TrŘ). 3. Možnosti nahrazení vazby Vazbu lze nahradit a )zárukou za další chování obviněného tu mohou nabízet zájmová sdružení (§ 3 odst. 1) nebo důvěryhodná osoba (§ 73 odst. 1 písm. a/ TrŘ), b) písemným slibem ten může dát jen obviněný (§ 73 odst. 1 písm. b/ TrŘ), c) dohledem probačního úředníka (§ 73 odst. 1 písm. c/ TrŘ), d )peněžitou zárukou v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše, tu může složit obviněný nebo jiná osoba (§ 73a TrŘ).

181

Čtyři druhy opatření nahrazujících vazbu mohou být uplatněny - jednotlivě nebo - v kombinaci vedle sebe Uvedená opatření mohou nahradit vazbu jen u důvodů podle § 67 písm. a), c) TrŘ. Peněžitou záruku nelze přijmout je-li dán důvod vazby dle § 67 písm. b) TrŘ a obviněný je stíhán pro trestný čin teroru, obecného ohrožení, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, vraždy, ublížení na zdraví, loupeže, znásilnění a pohlavního zneužívání (§ 73a odst 1 věta druhá TrŘ) . Nabídne-li obviněný záruku, slib, či peněžitou záruku, či navrhne využití dohledu probačního úředníka, potom soudce, který rozhoduje o vazbě v přípravném řízení, vezme v úvahu - povahu trestné činnosti pro kterou je obviněný stíhán - osobu obviněného - konkrétní obsah opatření, jímž by měla být vazba nahrazena - možnosti dosažení účelu vazby některou z těchto náhrad. Teprve po posouzení všech těchto okolností rozhodne - zda záruku, slib, nebo peněžitou záruku přijme, nebo uplatní dohled probačního úředníka - zda žádné z těchto opatření nepřijme. Při rozhodování o vazbě zadrženého obviněného je v praxi nejčastější nahrazení vazby slibem obviněného. Slib, že povede řádný život, musí dát přímo obviněný, a to písemně a musí jej vlastnoručně podepsat. Slib může mít podobu samostatného podání, nebo obviněný, který byl vzat do vazby, učiní slib v žádosti o propuštění z vazby, nebo ve stížnosti proti usnesení, jímž byl vzat do vazby. Soud může při rozhodování o nahrazení vazby slibem uložit obviněnému povinnosti a omezení. Může jít především o povinnost obviněného dostavit se na vyzvání k soudu, státnímu zástupci nebo vyšetřovateli, o povinnost vždy předem oznámit vzdálení se z místa bydliště a předem oznámit změnu bydliště nebo pobytu či dostavit se ve stanovených lhůtách k vyšetřovateli apod. Omezení pak budou obsahovat zákaz vykonávat určitou činnost, která byla příčinou, podmínkou nebo podnětem obviněnému ke spáchání trestné činnosti. Proti usnesení o přijetí či nepřijetí slibu je přípustná stížnost (§ 74 odst. 1, 2 TrŘ). Poruší-li obviněný svůj písemný slib, nevede-li řádný život, poruší-li povinnosti a nedodrží-li stanovená omezení, bude orgán rozhodující o vazbě zvažovat, zda není na místě rozhodnout, že se obviněný bere do vazby. Porušení slibu obviněným však nemusí mít vždy za následek vzetí do vazby. Méně časté je při rozhodování o vazbě zadrženého obviněného nahrazení vazby zárukou zájmového sdružení občanů nebo důvěryhodné osoby dle § 73 odst. 1 písm. a) TrŘ. Zájmová sdružení, jež mohou nabízet záruku za další chování obviněného jsou odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů a ostatní občanská sdružení s výjimkou politických stran a politických hnutí, církve, náboženské společnosti a právnické osoby sledující v předmětu své činnosti charitativní účely (§ 3 odst. 1 TrŘ) . Důvěryhodnou osobou, která může nabídku převzetí záruky předložit, je např. nadřízený obviněného, vychovatel učně, učitel studenta, rodiče obviněného či osoby blízké apod. Nahrazení vazby přijetím peněžité záruky je možné při rozhodování o vazbě zadrženého obviněného prakticky ve stejném rozsahu jako záruky a slibu (§ 73a TrŘ). Výši peněžité záruky a způsob jejího složení, s přihlédnutím k osobě a majetkovým poměrům obviněného, nebo toho, kdo za něj nabízí složení peněžité záruky, k povaze spáchaného činu a výši způsobené škody, určí soud a v přípravném řízení soudce v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše (§ 73a odst. 2 TrŘ). Dochází k tomu zpravidla na podkladě nabídky obviněného nebo jeho obhájce. V praxi je obstarání peněžité záruky ve stanovené výši, ve lhůtě 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, výrazným limitujícím

182

faktorem. Je-li určená finanční částka uložena v peněžním ústavu, je limitujícím faktorem třeba i nemožnost jejího vyzvednutí mimo úřední hodiny. Po zrušení záruky se složená částka vrátí tomu, kdo ji složil. Je-li vrácena peněžitá částka, která jako peněžitá záruka byla složena na bankovní účet, vrací se i včetně úroků, pokud je vynesla. Ve využívání opatření nahrazujících vazbu u zadržených obviněných jsou v soudní praxi značné rezervy. Nahrazení vazby zárukou nebo slibem či peněžitou zárukou je v naprosté většině případů využíváno soudy ve vztahu k obviněným, kteří již jsou ve vazbě a v důsledku jejich přijetí jsou propuštěni z vazby na svobodu. Jen nedostatečně však slouží tato opatření k tomu, aby soudce rozhodující v přípravném řízení o vazbě ponechal obviněného na svobodě, tak jak to umožňuje v § 73 odst. 1 věta první a v § 73a odst. 1 věta první. O vzetí obviněného do vazby může rozhodnout pouze • soud a • v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce (§ 73b odst. 1 TrŘ). O dalším trvání vazby obviněného rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce (§ 73b odst. 2 TrŘ). Státní zástupce může v přípravném řízení rozhodnout o propuštění obviněného z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou. Po podání obžaloby činí uvedená rozhodnutí soud (§ 73b odst. 3 TrŘ). Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost, již může vždy podat obviněný, který má také právo kdykoliv v průběhu vazby žádat o propuštění na svobodu (§ 74 odst. 1 TrŘ). Obviněný musí být ihned propuštěn z vazby na svobodu, jestliže a) pomine důvod vazby, nebo b) je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem případu trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a obviněný se nedopustil jednání uvedeného v § 68 odst. 3 TrŘ (§ 72 odst. 2 TrŘ). Přezkoumání vazebních důvodů však trestní řád neponechává pouze na iniciativě obviněného. Bez ohledu na to, zda obviněný podá stížnost proti rozhodnutí o vazbě, či zda požádá o propuštění z vazby na svobodu, jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu (§ 71 odst. 3). Soudce tak činí v přípravném řízení pouze v řízení o stížnosti proti rozhodnutí uvedenému v § 146a odst. 1 písm. a/ (§ 72 odst. 1). 5.4. Příkaz k zatčení Příkaz k zatčení lze vydat (§ 69 TrŘ): 1. je dán některý z důvodů vazby (§ 67 TrŘ), 2. proti osobě, která má být zatčena, bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění (§ 160 TrŘ), 3. obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho účast při výslechu. Příkaz k zatčení vydává v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce, v řízení před soudem předseda senátu. Příkaz nemá formu usnesení a není proti němu přípustná stížnost. Po zatčení, které provádějí policejní orgány, musí být obviněný do 24 hodin dodán soudu, který příkaz vydal, a není-li to možné, jinému věcně příslušnému soudu. Soudce poté musí do 24 hodin od dodání obviněného vyslechnout a rozhodnout buď o jeho propuštění na svobodu nebo o vzetí do vazby. Příkaz k zatčení lze vydat též v řízení o vyhošťovací vazbě (§ 350c odst. 2 TrŘ).

183

5.5. Vydávací a vyhošťovací vazba Vydávací vazba je upravena v ustanovení § 381 TrŘ. Jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může jí předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření rozhodnout o jejím vzetí do vazby (§ 381 odst. 1 TrŘ). Rozhodnutí o vzetí osoby, o jejíž vydání jde, do vazby je dle tohoto ustanovení rozhodnutím fakultativním, které je vázáno na podmínku, že vzetí do vazby je nutné k zamezení útěku takové osoby ať již do ciziny, nebo v rámci ČR. Jde o důvod obdobný, jaký je uveden v § 67 písm. a) TrŘ u tzv. útěkové vazby. Bylo-li rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, vezme krajský soud osobu, o jejíž vydání jde, do vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle odst. 1. Vazebními důvody podle § 67 TrŘ není přitom vázán (§ 381 odst. 2 TrŘ). Vydávací vazba podle § 381 odst. 1 TrŘ je obligatorním opatřením, jehož zdůvodnění se opírá o fakt, že bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny dle § 380 odst. 1 TrŘ. Proto u této obligatorní vydávací vazby podle není třeba zjišťovat důvody vazby dle § 67 písm. a), b), c) TrŘ. Před rozhodnutím o vazbě musí předseda senátu krajského soudu osobu, o jejíž vydání jde, vyslechnout. Tato osoba má právo požadovat, aby při výslechu byl přítomen její obhájce, pokud je dosažitelný ve lhůtě, v níž je třeba rozhodnout. Lhůty uvedené v hlavě čtvrté, v nichž je třeba rozhodnout o vazbě zadržené nebo zatčené osoby, a této osobě rozhodnutí o vazbě oznámit, se obdobně vztahují i na řízení o vydávací vazbě (§ 381 odst. 3 TrŘ). Předseda senátu krajského soudu rozhodne na návrh osoby, o jejíž vydání jde, nebo i bez návrhu, o jejím propuštění z vazby, pominou-li důvody, pro které tato osoba byla podle odstavce 1 vzata do vazby, pokud dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny podle odstavce 2. O propuštění takové osoby z vazby rozhodne předseda senátu krajského soudu též tehdy, jestliže předběžné šetření podle § 379 odst. 1 bylo zahájeno bez žádosti cizího státu o vydání a tato žádost nebyla České republice doručena do 40 dnů ode dne vzetí do vazby. Propuštění z vazby v takovém případě nevylučuje nové vzetí do vazby, pokud žádost o vydání dojde dodatečně (§ 381 odst. 4). Proti usnesení, jímž bylo podle odstavce 1 rozhodnuto o vzetí do vazby, a proti usnesení, jímž podle odstavce 4 byla osoba, o jejíž vydání jde, propuštěna z vazby, nebo jímž byla její žádost o propuštění z vazby zamítnuta, lze podat stížnost, jež má s výjimkou rozhodnutí o vzetí do vazby odkladný účinek (§ 381 odst. 5 TrŘ). Ministr spravedlnosti může nařídit propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby poté, co mu byla věc předložena podle § 380 odst. 3. Propuštění zajistí předseda senátu krajského soudu, který ve věci rozhodoval (§ 381 odst. TrŘ). V řízení o vydání do ciziny musí osoba, o jejíž vydání jde, mít obhájce (§ 379 odst. 2 TrŘ). Vyhošťovací vazba je upravena v ustanovení § 350c odst. 1 TrŘ. Hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění (§ 57 TrZ), může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou (§ 350c odst. 1 TrŘ). Toto ustanovení se stalo součástí trestního řádu proto, aby bylo v praxi zajištěno vykonání trestu vyhoštění, před nímž se v minulosti nemalý počet odsouzených snažil skrývat nebo jinak mařil výkon totoho trestu.

184

6. Procesní úkony 6.1. Pojem, obsah, forma, místo a čas procesních úkonů Procesními úkony jsou všechny úkony vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho základě. Jsou jimi: a) úkony prováděné před zahájením trestního stíhání včetně neodkladných a neopakovatelných úkonů (§ 158–159a, § 160 odst. 2, 3, 4 TrŘ ) b) úkony prováděné v přípravném řízení (§ 160–178), např. zahájení trestního stíhání sdělením obvinění, výslech obviněného, výslech svědka, konfrontace, rekonstrukce, rekognice, domovní prohlídka, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, postoupení věci, obžaloba atd. c) úkony prováděné ve zkráceném přípravném řízení d) úkony soudce v přípravném řízení, např. rozhodnutí o vazbě, rozhodnutí o zadržené osobě, vydání příkazu k zatčení, příkaz k osobní, domovní prohlídce nebo k prohlídce jiných prostor a pozemků, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu atd.; e) úkony prováděné v řízení před soudem (§ 180–314g) přičemž se jedná jak o úkony před právní mocí rozhodnutí, tak i po ní, např. neveřejné (veřejné) zasedání o předběžném projednání obžaloby, hlavní líčení, rozhodnutí samosoudce o vrácení věci státnímu zástupci k došetřen, veřejné zasedání o odvolání, veřejné zasedání o návrhu na povolení obnovy atd. f) úkony prováděné ve vykonávacím řízení, např. nařízení výkonu trestu, rozhodnutí o odkladu výkonu trestu, rozhodnutí o započítání vazby a trestu, veřejné zasedání o podmíněném propuštění z výkonu trestu apod.; g) úkony prováděné při zahlazování odsouzení, např. neveřejné zasedání o zahlazení odsouzení h) úkony prováděné při udělování milosti a použití amnestie, např. rozhodnutí samosoudce o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, veřejné zasedání o změně výměry trestu atd.; i) úkony prováděné v rámci právního styku s cizinou, např. vydání zatýkacího rozkazu předsedou senátu, provedení předběžného šetření státním zástupcem v řízení o vydání do ciziny, rozhodnutí nejvyššího státního zastupitelství o převzetí trestní věci z ciziny apod. Mezi nejdůležitější procesní úkony patří rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to formou usnesení, rozsudku nebo trestního příkazu. Obsah procesního úkonu je stanoven v ustanoveních trestního řádu a v konkrétním případě může vyplývat také z aplikace ustanovení trestního zákona. Např. při zahájení trestního stíhání ukládá trestní řád policejnímu orgánu, aby osobě, u které jsou podmínky pro zahájení trestního stíhání, v usnesení o zahájení trestního stíhání sdělil, že ji stíhá jako obviněného, aby jí objasnil podstatu sděleného obvinění a přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ). Forma procesního úkonu je v trestním řádu upravena tak, aby zaručovala splnění účelu prováděného procesního úkonu i celého trestního řízení. Zachovávání předepsaných procesních forem prováděných úkonů zabezpečuje dodržování jejich zákonnosti. Porušování formy procesního úkonu může být důvodem zrušení rozhodnutí v opravném řízení. O každém procesním úkonu sepisuje - protokol, který má zákonem předepsaný obsah (§ 55 odst. 1 TrŘ), nebo - záznam (§ 87 odst. 2 TrŘ) nebo - úřední záznam (§ 158 odst. 5 TrŘ).

185

Místo a čas provedení procesního úkonu určuje ten orgán činný v trestním řízení, který procesní úkon provádí. Zákon neobsahuje žádné ustanovení o místu a času úkonů. Většina procesních úkonů se koná v úřední místnosti toho orgánu činného v trestním řízení, který jej provádí, a to zpravidla v pracovní době. Pokud to však vyžaduje povaha úkonu, nebo je-li to potřebné pro urychlení řízení, náležité objasnění věci nebo z jiných důležitých důvodů, provádějí se procesní úkony mimo úřední místnost nebo sídlo soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu. Tak může být proveden výslech zraněného svědka v nemocnici, nepohyblivého svědka v místě jeho bydliště apod. V mimoúřední místnosti a případně i v mimopracovní době je prováděna řada úkonů před zahájením trestního stíhání, zejména pak úkonů neodkladných a neopakovatelných, stejně jako mnohé úkony prováděné v přípravném řízení, např. ohledání, domovní prohlídka, rekonstrukce, vyšetřovací pokus apod. Hlavní líčení se zásadně provádí v jednací síni soudu, avšak v zájmu co nejúčinnějšího výchovného působení na širokou veřejnost se ve vhodných případech provádí v místě, kde byl trestný čin spáchán, anebo na pracovišti, popřípadě v bydlišti obžalovaného (§ 199 odst. 2). Protokol o procesním úkonu musí obsahovat také údaj o místu a času provádění úkonu [§ 55 odst. 1 písm. b) TrŘ]. Dobu procesního úkonu určuje příslušný orgán činný v trestním řízení, který má úkon provádět. V souvislosti s dobou procesních úkonů a stanovením roků pro jejich provedení mají důležitý význam některé lhůty (např. lhůty k přípravě na hlavní líčení či veřejné zasedání (§ 198 odst. 1 a § 233 odst. 2). 6.2. Protokolování Dle trestního řádu je protokolování podstatnou náležitostí procesního úkonu, jak z hlediska zachycení jeho obsahu, tak i z hlediska přezkoumávání rozhodnutí. Správné protokolování je jednou ze záruk zákonnosti i realizace zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). Sepisování protokolu, jeho obsahu, podepisování, používání zvláštních prostředků při protokolaci a zvláštnostem protokolace v řízení před soudem jsou věnována ustanovení § 55 až § 56 TrŘ. Protokol o úkonu musí obsahovat všeobecné náležitosti uvedené v § 55 odst. 1 TrŘ. Zvláštní náležitosti jsou stanoveny pro sepisování protokolu o hlasování (§ 58 TrŘ). K zachycení průběhu úkonu lze podle potřeby využít i těsnopisného zápisu, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu, případně zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku (§ 55a odst. 1 TrŘ), jímž může být diktafon, magnetofon, videozáznam, plánek apod. Byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvukový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém prostředku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu nebo se ve spise uvede, kde je uložen (§ 55a odst. 2 TrŘ). Některé zvláštnosti protokolace v řízení před soudem: - Je-li k úkonu v řízení před soudem přibrán zapisovatel, diktuje mu protokol předseda senátu. - Je-li o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a jako zapisovatel je přibrán vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, protokol se v průběhu úkonu nediktuje, ale samostatně jej podle záznamu pořizuje vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník (§ 55b odst. 1 TrŘ). - Výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím. Státní zástupce nebo obviněný mohou žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud

186

předmětem výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu (§ 55b odst. 2 TrŘ). Byl-li ve zjednodušeném řízení pořizován zvukový záznam, protokol o hlavním líčení není třeba písemně vyhotovovat, jestliže obviněný a státní zástupce prohlásí, že se vzdávají práva opravného prostředku proti rozhodnutí a na vyhotovení protokolu o hlavním líčení netrvají, anebo žádná z oprávněných osob nepodá opravný prostředek a rozhodnutí nabude právní moci. V takovém případě vyhotoví vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník pouze stručný záznam o průběhu hlavního líčení, v kterém uvede jen místo a dobu trvání hlavního líčení, přítomné osoby, seznam provedených důkazů a výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Nestanoví-li předseda senátu lhůtu delší, je třeba zvukový záznam uchovat po dobu jednoho roku od právní moci rozhodnutí (§ 55b odst. 3 TrŘ). V řízení před soudem odpovídá za správnost a úplnost protokolace vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, pokud byl přibrán jako zapisovatel (§ 55b odst. 4 TrŘ). Byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem a není-li dán důvod k postupu podle odstavce 3, jeho podstatný obsah se v průběhu úkonu nebo bezprostředně po něm zaznamená do protokolu. Prostředek použitý k zaznamenání průběhu úkonu je třeba označit, připojit ke spisům a zajistit jeho neporušitelnost. Není-li jeho připojení ke spisům možné, poznamená se v protokolu sepsaném o úkonu místo jeho uložení. Pokyn k výmazu záznamu dává předseda senátu nejdříve poté, co vyšší soudní úředník potvrdí shodu protokolu se záznamem svým podpisem; výmaz nelze provést dříve, než po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí (§ 55b odst. 5 TrŘ). Zvláštní ustanovení platí o protokolu o vydání a odnětí věci (§ 79 odst. 5 TrŘ), o výkonu prohlídek a vstupů do obydlí, jiných prostorů a pozemků (§ 85 odst. 3 TrŘ), o výslechu obviněného (§ 95 TrŘ), svědka (§ 103 TrŘ), znalce (§ 108 TrŘ), o ohledání (§ 113 odst. 2 TrŘ). K sepsání protokolu o úkonech orgánů činných v trestním řízení se přibere zpravidla zapisovatel vzatý do slibu. Je-li v řízení před soudem o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a v důsledku tohoto předseda senátu nediktuje protokol, je zapisovatelem, pokud je ho třeba, vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník (§ 27 TrŘ). Nebyl-li zapisovatel přibrán, musí protokol sepsat sám orgán činný v trestním řízení, který úkon provádí. V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce. Záleží-li na doslovném znění výpovědi vyslýchané osoby, která vypovídá v jiném jazyce, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyce,v němž tato osoba vypovídá (§ 55 odst. 4 TrŘ). 6.3. Podání Podání je podnět k procesnímu úkonu, který je učiněn písemně, ústně do protokolu, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem (§ 59 odst. 1 TrŘ). Jeho obsahem může být návrh, žádost, opravný prostředek nebo jiný podnět. Podáním je také určité sdělení, které má význam pro průběh řízení. Nesprávné označení podání nesmí mít negativní vliv na posouzení jeho obsahu. Proto pokud je např. nesprávně označen použitý opravný prostředek, např. místo stížnosti proti usnesení je podáno odvolání či odpor, musí být opravný prostředek posouzen podle obsahu, tzn. jako stížnost, pokud je ze znění podání zřejmé, že se jím napadá správnost či zákonnost konkrétního usnesení. Stejně to platí u podání bez názvu či formálně neoznačeného. I nesprávně označené podání či podání formálně neoznačené nemůže být na újmu posouzení jeho obsahu. Ústně podávané trestní oznámení jsou povinny přijmout v přípravném řízení policejní orgány a státní zástupci okresního státního zastupitelství. V řízení před soudem je sepisují okresní soudy. Jsou-li pro to důležité důvody, mohou je výjimečně sepsat i státní zastupitelství

187

a soudy vyššího stupně. Ústně do protokolu nelze podat dovolání (srov. § 158 odst. 1, § 59 odst. 2 TrŘ). Pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami tak, aby jeden stejnopis zůstal u příslušného orgánu činného v trestním řízení a aby každá osoba dotčená takovým podáním dostala jeden stejnopis, jestliže je toho třeba. Nesplňuje-li tyto požadavky, orgán činný v trestním řízení ho vrátí podateli, je-li znám, k doplnění s příslušným poučením, jak nedostatky odstranit. Současně stanoví lhůtu k jejich odstranění. Není-li podatel znám anebo nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se dále nepřihlíží; to neplatí pro trestní oznámení nebo pro jiný podnět, na jehož podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, nebo pro podání, jehož obsahem je opravný prostředek, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti. Z opravného prostředku však vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí (§ 59 odst. 3 TrŘ). Pokud oznamovatel podává trestní oznámení ústně, musí být vyslechnut o okolnostech, za nichž byl čin spáchán, o osobních poměrech toho, na něhož se oznámení podává, o důkazech a o výši škody způsobené oznámeným činem; je-li oznamovatel zároveň poškozeným nebo jeho zmocněncem, musí být vyslechnut též o tom, zda žádá, aby soud rozhodl v trestním řízení o jeho nároku na náhradu škody. Výslech má být proveden tak, aby byl získán podklad pro další řízení (§ 59 odst. 4 TrŘ). Jestliže byl protokol o trestním oznámení učiněném ústně sepsán u soudu, zašle jej soud neprodleně státnímu zástupci (§ 59 odst. 5 TrŘ). 6.4. Lhůty Lhůtou rozumíme určení času, během něhož může být procesní úkon proveden. Rozlišujeme - lhůty zákonné, stanovené přímo v trestním řádu, a - lhůty soudcovské, které jsou v trestním řádu upraveny tam, kde je vhodné určit trvání lhůty podle povahy jednotlivého případu -takovou je např. lhůta ke zvolení obhájce dle § 38 odst. 1 TrŘ, kterou může orgán činný v trestním řízení podle okolností i prodloužit, nebo lhůta, kterou předseda senátu určuje odsouzenému před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta dle § 321 odst. 2 TrŘ však nesmí být delší než jeden měsíc od právní moci rozhodnutí). Některé lhůty umožňuje zákon za určitých podmínek zkrátit, např. lhůtu k přípravě na veřejné zasedání (§ 233 odst. 2 věta druhá), některé lze naopak prodloužit, např. lhůtu k pozorování duševního stavu (§ 117 věta druhá). Další lhůty jsou nezměnitelné, např. lhůta k podání odvolání (§ 248), nebo lhůta k žádosti o navrácení lhůty (§ 61 odst. 1 věta druhá). Pokud zákon u některých lhůt používá termín zpravidla, vyjadřuje tím, že lhůtu lze v odůvodněných případech překročit. U některých lhůt, např. k vyhotovení rozsudku podle § 129 odst. 2, jsou stanoveny výjimky, za nichž lze za zákonem stanovených podmínek lhůtu prodloužit. Lhůty jsou v trestním řádu stanoveny podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo let. Lhůty stanovené podle hodin se počítají přesně podle určené doby. Do lhůt určených podle dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty (§ 60 odst. 1 TrŘ). Lhůty stanovené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce

188

(§ 60 odst. 2 TrŘ). Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 60 odst. 3 TrŘ). Lhůty pro podání řádných opravných prostředků jsou přizpůsobeny složitosti procesního úkonu: • lhůta pro podání stížnosti činí tři dny od oznámení usnesení (§ 137 TrŘ) • lhůta k podání odvolání činí osm dnů od doručení opisu rozsudku (§ 248 odst. 1 TrŘ) • lhůta k podání odporu proti trestnímu příkazu činí osm dnů od jeho doručení (§ 314g odst. 1 TrŘ). Uplyne-li lhůta, aniž byl podán opravný prostředek, nabývá rozhodnutí právní moci. Lhůta k podání dovolání, jimž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zástupce ve věci samé, učiněné v druhém stupni (§ 256a) činí dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 TrŘ). Trestní řád zmírňuje nepříznivé účinky uplynutí lhůty celkově liberálním přístupem k zachování lhůty a možností navrácení lhůty k podání opravného prostředku, kterou obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů zmešká (§ 60 odst. 4, § 61 TrŘ). Důležité důvody zmeškání mají vždy charakter překážky, a to buď subjektivní nebo objektivní povahy. Jsou jimi např. onemocnění v posledních dnech lhůty bránící podat včas opravný prostředek, náhlé úmrtí nebo jiná nečekaná vážná událost v rodině obviněného nebo obhájce v posledních dnech lhůty, či živelná událost, která zabránila obviněnému nebo obhájci včasné podání opravného prostředku. Za zmeškání z důležitých důvodů se považuje i nesprávné právní poučení obviněného o nepřípustnosti opravného prostředku nebo okolnost, že nebyl poučen orgánem činným v trestním řízení o opravném prostředku vůbec nebo byl poučen nesprávně. Vždy postačuje jeden důležitý důvod zmeškání lhůty. Dobrodiní navrácení lhůty poskytuje zákon pouze obviněnému a obhájci. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Jde-li o odvolání proti rozsudku, je možno odvolání odůvodnit ještě ve lhůtě do osmi dnů od doručení usnesení o povolení navrácení lhůty (§ 61 odst. 1 TrŘ). Důležitým důvodem navrácení lhůty ve smyslu § 61 odst. 1 TrŘ není případ, kdy se obviněný zmýlil ohledně běhu lhůty k podání opravného prostředku (R 25/72), nebo že jeho pokyn zaslaný obhájci k podání opravného prostředku v posledním dnu lhůty nedošel obhájci včas (R 63/80). Opožděně podaný opravný prostředek, podaný po uplynutí lhůty, bude zamítnut. Rokem se (na rozdíl od lhůt) rozumí přesné označení dne, hodiny, příp. i minuty, kdy započne určitý procesní úkon. Např. obviněný je předvolán k hlavnímu líčení před okresním soudem v B. na den 28.6. v 8.30 hod. 6.5. Doručování Doručování je odevzdáním písemně vyhotovených rozhodnutí nebo jiných písemností do rukou osob, jichž se písemnost týká. Zásady pro doručování písemností vychází z potřeby, aby osoby, jichž se procesní úkony týkají, byly o nich včas a řádně vyrozuměny a nemohly mařit účinky spojené s doručováním (§ 62-§ 64a TrŘ). Písemnost jsou doručovány: - Při úkonu trestního řízení orgánem činným v trestním řízení. Např. na počátku výslechu předá policejní orgán obviněnému opis usnesení o zahájení trestního stíhání,při domovní prohlídce předá policejní orgán obviněnému příkaz soudce k provedení prohlídky

189

- Prostřednictvím pošty. Postupně se opouští preferování doručování prostřednictvím počty, jejíž doručovatelé navštěvují adresáty v bydlišti zpravidla jen v době, kdy jsou občané v práci. - Prostřednictvím soudních doručovatelů, doručovatelů státního zastupitelství a policejních orgánů. V současnosti se rozšiřuje zejména počet předvolání k hlavnímu líčení či veřejného zasedání odvolacího soudu soudnímu doručovateli, kteří navštěvují osoby předvolávané k jednání soudu v tu dobu, kdy jsou přítomny v místě bydliště, či na pracovišti, či na jiné adrese, kterou tyto osoby uvedly (§ 62 odst. 1 TrŘ). Písemnost se doručuje pouze obhájci nebo zmocněnci, má-li obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, pokud zákon nestanoví jinak. Má-li však obviněný, poškozený nebo zúčastněná osoba něco osobně vykonat, doručuje se písemnost i jim (§ 62 odst. 2, § 55 odst. 1 písm. c), § 63 odst. 1, 2 TrŘ). Doručují-li se obhájci v řízení proti uprchlému písemnosti určené pro obviněného (§ 306 odst. 1), postupuje se způsobem platným pro doručování obviněnému (§ 63 odst. 2 TrŘ). Nejzávažnější písemnosti se doručují do vlastních rukou dochází-li k náhradnímu doručen, existuje-li nebezpečí, že adresát nebude včas seznámen s obsahem doručované písemnosti, a proto by mohl zmeškat lhůtu k uplatnění svých práv (§ 63 odst. 3 TrŘ). Do vlastních rukou se doručuje a) obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání, b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí, c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí (§ 64 odst. 1 TrŘ). Nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (§ 64 odst. 2 TrŘ). Písemnost se ukládá a) u okresního soudu, v jehož obvodu je místo doručení, nebo u soudu, který má sídlo v místě doručení, jestliže ji doručuje soudní doručovatel nebo orgán justiční stráže, b) u státního zastupitelství, v jehož obvodu je místo doručení, nebo u státního zastupitelství, které má sídlo v místě doručení, jestliže ji doručuje doručovatel státního zastupitelství nebo orgán justiční stráže, c) u pošty, jestliže se doručuje prostřednictvím pošty, d) u orgánu obce, jestliže se doručuje prostřednictvím orgánu obce, e) u příslušného orgánu policie, jestliže doručuje písemnost sám, anebo ji doručuje soud nebo státní zastupitelství prostřednictvím policejního orgánu (§ 64 odst. 3 TrŘ). Uložit doručovanou zásilku podle odstavce 2 nelze, doručuje-li se a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí (§ 64 odst. 4 TrŘ). Je-li uložení doručované zásilky vyloučeno, musí to odesílatel na zásilce nápadně vyznačit (§ 64 odst. 5 TrŘ).

190

Odepře-li adresát, popřípadě osoba oprávněná za něj písemnost převzít poznamená se to na doručence spolu s datem a důvodem odepření a písemnost se vrátí (§ 64a odst. 1 TrŘ). Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy bylo odepřeno přijetí, uzná-li předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán, který písemnost odeslal, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně. Na tento následek musí být adresát doručovatelem upozorněn (§ 64a odst. 2 TrŘ). 6.6. Nahlížení do spisu Trestní řád dává obviněnému, poškozenému a zúčastněné osobě, jejich obhájci a zmocněnci právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55 odst. 2, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Totéž právo mají zákonní zástupci obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jejich způsobilost k právním úkonům omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv (§ 65 odst. 1 TrŘ). Ze závažných důvodů může v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán odepřít právo nahlédnout do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si kopie spisů a jejich částí. Státní zástupce je pak povinen na žádost osoby, jíž se odepření týká, přezkoumat závažnost důvodů odepření tohoto práva. Obviněnému a obhájci nelze toto právo odepřít poté, co byli upozorněni na možnost prostudovat spisy (§ 65 odst. 2 TrŘ). Závažným důvodem je zejména konkrétní možnost ohrožení, popřípadě zmaření výsledku přípravného řízení, zejména že by se mohla narušit objektivnost důkazů. Nahlédnutí do protokolu o určitém úkonu nemůže být odepřeno tomu, kdo měl právo být tomuto úkonu přítomen. Obviněnému a jeho obhájci nemůže být odepřeno nahlédnutí do usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 65 odst. 3 TrŘ). Orgán činný v trestním řízení, který povoluje nahlédnutí do spisu, je povinen učinit taková opatření aby byla zachována tajnost utajovaných skutečností chráněných zákonem č. 148/1998 Sb. a údajů na které se vztahuje státem uložená povinnost mlčenlivosti nebo uznaná povinnost mlčenlivosti (§ 65 odst. 5 TrŘ). 6.7. Pořádková pokuta Uložení pořádkové pokuty až do výše 50 000 Kč je jedním z prostředků, které umožňují orgánům činným v trestním řízení zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu (§ 66 TrŘ). Pořádkovou pokutou může být potrestán - ten, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě - ten kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona. Pořádková pokuta může uložit - předseda senátu a - v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Takto může být potrestán po splnění zákonných důvodů nejen účastník řízení, nýbrž také osoba, který je přítomna v jednací síni soudu při hlavním líčení nebo řízení o odvolání (§ 66 odst. 1 TrŘ).

191

Uložení pořádkové pokuty dle § 66 odst. 1 TrŘ není překážkou eventuálního trestního stíhání osoby, jíž byla pořádková pokuta uložena, pro trestný čin pohrdání soudem dle § 169b TrZ, a to v případech opakovaných a závažných případů narušování soudního řízení. Pořádková pokuta se ukládá formou usnesení, proti němuž je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 66 odst. 4 TrŘ). Pořádkovou pokutu lze uložit téže osobě opakovaně, pokud opakovaně dává k tomu důvod (např. svědek opakovaně nedbá předvolání k výslechu nebo se chová urážlivě). 7. Zajištění jiných osob pro účely trestního řízení V trestním řízení se zjišťují okolnosti důležité pro trestní řízení v poměrně značném rozsahu formou výslechu osob. Proto je nezbytné zajistit přítomnost osob, jež mohou poskytnout poznatky o skutečnostech důležitých pro trestní řízení např. při úkonech trestního řízení, tzn. při provedením jejich výslechu, nebo při podání vysvětlení atd. Trestní řád nevymezuje pojem jiné osoby Považuje však za ně všechny osoby mimo obviněného a podezřelého. Zajišťovací úkony zasahující do osobní svobody jsou: • • • • • •

výzva osobě k podání vysvětlení (§ 158 odst. 6 TrŘ) předvolání svědka (§ 97 TrŘ) předvolání znalce a tlumočníka (§ 106 TrŘ) předvolání obhájce v případech nutné obhajoby (§ 36, 36a TrŘ). předvedení svědka (§ 98 TrŘ) a osoby k podání vysvětlení (§ 158 odst. 7 TrŘ) pořádková pokuta (§ 66 TrŘ)

Z hlediska forem opatření jiných osob pro účely trestního řízení lze rozlišovat předvolání a předvedení. Sankcí za neuposlechnutí předvolání je pořádková pokuta (§ 66 TrŘ). Jedná se o neuposlechnutí příkazu, který byl dán podle zákona. Osobu podávající vysvětlení lze k podání vysvětlení předvolat. Opatření svědka se děje předvoláním. Předvolání má procesní formu opatření. Podle § 98 TrŘ jestliže se svědek, který byl řádně předvolán bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden. Na tuto skutečnost a na možnost uložení pořádkové pokuty v případě nedostavení musí být svědek v předvolání upozorněn. Pokud se týká obhájce, tento je vyrozumíván o úkonech trestního řízení. V případě nutné obhajoby (§ 36 TrŘ) je obhájce povinen se jednotlivých úkonů trestního řízení účastnit. Jestliže je obhájce obžalovaného řádně a včas vyrozuměn o hlavním líčení ve věci, v níž se jedná o případ nutné obhajoby, je zapotřebí takové vyrozumění považovat za příkaz daný obhájci podle ustanovení TrŘ, aby se k hlavnímu líčení dostavil. Znalec (a analogicky také tlumočník) musí být v předvolání upozorněn na možnost uložení pořádkové pokuty v případě, že se nedostaví (§ 106 TrŘ). 8. Zajištění věcí a další zajišťovací úkony v trestní řízení V trestním řízení mohou orgány činné v trestním řízení zajistit věci pro účel trestního řízení a provést také další zajišťovací úkony, jimiž jsou: • •

Vydání a odnětí věci (§ 78 - § 79 TrŘ) Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a - § 79b TrŘ)

192

• • • •

Zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79 c TrŘ) Domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, vstup o obydlí, jiných prostor a pozemků (§ 82 - § 85 TrŘ) Zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování (§ 86 an. TrŘ) Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 TrŘ)

8.1. Vydání a odnětí věci Vydání věci je zajišťovací opatření, které je upraveno v § 78 TrŘ. Povinnost k vydání věci má ten, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení. Je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li nutno ji pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na možnost uložení pořádkové pokuty dle § 66 TrŘ. Povinnost vydat věc se nevztahuje na listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo k zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo k zproštění povinnosti mlčenlivosti (§ 99 TrŘ). Vyzvat k vydání věci je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Odnětí věci je zajišťovací opatření upravené v § 79 TrŘ, které se uplatňuje tehdy, kdy povinná osoba dobrovolně nesplní povinnost k vydání věci. Není-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce. Věc odnímá buď orgán, který příkaz k odnětí věci vydal, nebo na jeho příkaz policejní orgán. Bez předchozího souhlasu státního zástupce policejní orgán vydat příkaz k odnětí věci jen tehdy, jestliže nelze předchozího souhlasu dosáhnout a věc nesnese odkladu. K odnětí věci se podle možnosti přibere osoba, která není na věci zúčastněna. Protokol o vydání a odnětí věci musí obsahovat též dostatečně přesný popis vydané nebo odňaté věci. Osobě, která věc vydala nebo jíž byla věc odňata, vydá orgán, který úkon provedl, ihned písemné potvrzení o převzetí věci nebo opis protokolu. Povinnost předložit nebo vydat věc (§ 78 odst. 1 TrŘ) má kdokoliv kdo má takovou věc u sebe. Takové osobě může odňata věc důležitá pro trestní řízení (§ 79 odst. 1 TrŘ). Vrácení a úschova vydané nebo odňaté věci je upravena v § 80 TrŘ. Není-li věc, která byla vydána nebo odňata k dalšímu řízení třeba (a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání), vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí. Je-li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vrácena nebo vydána zkazí, prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisů o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

193

8.2. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zajištění zaknihovaných cenných papírů Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, jako další zajišťovací opatření, je upraveno v § 79a TrŘ. Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky musí být doručeno bance, která vede účet, a poté, co banka zajištění provede i majiteli účtu. V rozhodnutí se uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky, a dále peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Okamžikem doručení rozhodnutí se zakáže disponování s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí až do výše zajištění. (Nestanoví-li orgán činný v trestním řízení jinak). Pokud zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán zajištění zruší nebo je omezí. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je třeba doručit bance a majiteli účtu. Majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Nevyhoví-li v přípravném řízení státní zástupce takové žádosti, předloží ji neprodleně soudu. O takové žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí. Zajistit lze také peněžní prostředky na účtu u spořitelního a úvěrního družstva anebo jiných subjektů, a to ze stejných dlvodů jako peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79b TrŘ). Zajištění zaknihovaných cenných papírů je upraveno v § 79c TrŘ. Rozhodne-li předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce o zajištění zaknihovaných cenných papírů, osoba oprávněná k vedení evidence investičních nástrojů podle zvláštního zákona nebo Česká národní banka zřídí jejich majiteli zvláštní účet, na kterém tyto cenné papíry vede. Okamžikem doručení rozhodnutí o zajištění se zakazuje nakládání s cennými papíry, na které se zajištění vztahuje. Účel a důvody zajištění zaknihovaných cenných papírů jsou stejné jako při zajištění peněžních prostředků na účtu u banky. Proto se ustanovení § 79a TrŘ vztahuje také na postup při rozhodování o zajištění zaknihovaných cenných papírů a na zrušení nebo omezení jejich zajištění (§ 79a odst. 2 - 5 TrŘ) 8.3. Domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, vstup do obydlí, jiných prostor a pozemků Prohlídka znamená vážný zásah do svobody osobní i domovní a připouští se proto jen v míře nejnutnější, přičemž podmínky jsou přesně stanoveny v trestním řádu. Domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě či jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní

194

řízení, nebo že se tam skrývá osoba podezřelá ze spáchání trestného činu. Ze stejných důvodů lze vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení a pozemků pokud nejsou veřejně přístupné (§ 82 odst. 1, 2 TrŘ). Domovní prohlídku je oprávněn nařídit předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení. Na příkaz předsedy senátu nebo soudce vykoná domovní prohlídku policejní orgán (§ 83 TrŘ). Osobní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení. U osoby zadržené a u osoby, která má být dodána nebo která se bere do vazby, lze vykonat osobní prohlídku též tehdy, je-li podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jež by mohla ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí (§ 82 odst. 3, 4 TrŘ). Osobní prohlídku je oprávněn nařídit předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán. Nevykoná-li osobní prohlídku orgán, který ji nařídil, vykoná ji na jeho příkaz policejní orgán. Osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví. Bez příkazu předsedy senátu nebo souhlasu státního zástupce může policejní orgán vykonat osobní prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu předem dosáhnout nelze a věc nesnese odkladu, anebo jestliže jde o osobu přistiženou při činu nebo o osobu, na kterou byl vydán příkaz k zatčení. Bez příkazu nebo souhlasu lze též provést osobní prohlídku u osoby zadržené a u osoby, která má být dodána nebo která se bere do vazby, je-li podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jež by mohla ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí (§ 83b TrŘ). Vstoupit do obydlí, jiných prostor a na pozemek může policejní orgán jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku, zejména byl-li vydán příkaz k zatčení nebo příkaz k předvedení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Po vstupu do obydlí nesmějí být proto provedeny žádné jiné úkony než ty, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí, nebo k předvedení osoby (§ 83c TrŘ). Prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn nařídit předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li zastižen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání. Prohlídku jiných prostor nebo pozemků provede orgán, který ji nařídil, nebo na jeho příkaz policejní orgán. Bez příkazu předsedy senátu nebo souhlasu státního zástupce může policejní orgán provést prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu, nebo v případě, že uživatel dotčených prostor nebo pozemků písemně prohlásí, že s prohlídkou souhlasí a své prohlášení předá policejnímu orgánu. O tomto úkonu však musí bezprostředně uvědomit orgán, který je k vydání příkazu nebo souhlasu oprávněn (§ 83a TrŘ). Předchozí výslech je třeba před domovní nebo osobní prohlídkou nebo prohlídkou jiných prostor nebo vstupu do obydlí u toho u koho nebo na kom se má úkon vykonat (§ 84 TrŘ). K úkonu se přikročí jen tehdy, když se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání

195

hledané věci, ani odstranění jiného důvodu, který vedl k úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě (§ 84 TrŘ). Při domovní prohlídce nebo prohlídce jiných prostor je třeba umožnit účast osobě, u níž se prohlídka koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor, též jejímu zaměstnanci. K výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat nezúčastněnou osobu. Tyto zásady platí přiměřeně při vstupu do obydlí, resp. jiných prostor a na pozemek (§ 85 TrŘ). Všechna výše uvedená donucovací opatření je osoba povinna strpět. Pokud klade odpor, je možno jej překonat či vytvořit překážky pro takový odpor (§ 85a odst. 2 TrŘ). Využít všech možností uvedených v ust. § § 83, 83a, 84, 85 a 85a TrŘ lze též v případech (§ 85b TrŘ), kdy ten, u koho se má provést rekonstrukce, rekognice nebo vyšetřovací pokus, nedal k jejich provedení souhlas. Podmínkou takového postupu je fakt, že takové úkony nelze provést jinak. Osoba je povinna strpět provedení domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemku, osobní prohlídku nebo vstup do obydlí. Neumožní-li osoba provedení takového úkonu, jsou orgány provádějící tento úkon oprávněny po předchozí marné výzvě překonat odpor takové osoby nebo jí vytvořenou překážku. O tom učiní záznam do protokolu (§ 85a TrŘ). Speciální úprava byla vytvořena pro domovní prohlídku nebo prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii. Při provádění prohlídky prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, pokud se zde mohou nacházet listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, je orgán provádějící úkon povinen vyžádat si součinnost České advokátní komory; orgán provádějící úkon je oprávněn seznámit se s obsahem těchto listin pouze za přítomnosti a se souhlasem zástupce Komory, kterého ustanoví předseda Komory z řad jejích zaměstnanců nebo z řad advokátů. Stanovisko zástupce Komory je třeba uvést v protokolu podle § 85 odst. 3 TrŘ. Odmítne-li zástupce Komory takový souhlas udělit, musí být listiny za účasti orgánu provádějícího úkon, advokáta a zástupce Komory zabezpečeny tak, aby se s jejich obsahem nemohl nikdo seznámit, popřípadě je zničit nebo poškodit; bezprostředně poté musí být příslušné listiny předány Komoře. Souhlas zástupce Komory nahradit na návrh orgánu, který domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor nařídil, rozhodnutím soudce nejblíže nadřízeného soudu, u něhož působí předseda senátu nebo soudce, který je oprávněn podle § 83 odst. 1 a § 83a odst. 1 nařídit domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor (blíže § 85b odst. 1-12 TrŘ). Při provádění důkazu v bytě, obydlí, jiných prostorách a na pozemku se užijí ustanovení § 83, 83a, 84, 85, 85a a 85b i tehdy, jestliže na místech v těchto ustanoveních uvedených je třeba provést rekonstrukci, rekognici, prověrku na místě nebo vyšetřovací pokus a z povahy takového úkonu vyplývá, že jej nelze provést jinde a ten, u koho se má takový úkon vykonat, k němu nedal souhlas (§ 85c TrŘ). 8.4. Zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování Podmínky a postup při zadržení, otevření a záměně zásilky podrobně upravují ustanovení § 86 až 87b TrŘ. Činí to takovým způsobem, aby nebyla porušena ústavní zásada zaručující ochranu listovního tajemství.

196

Zadržení zásilky umožňuje ustanovení § 86 TrŘ. Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, které pocházejí od obviněného nebo jsou jemu určeny, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, aby je pošta nebo osoba provádějící jejich dopravu vydaly jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (odst. 1). Bez uvedeného nařízení může být doprava zásilky pozdržena na příkaz policejního orgánu, pokud věc nesnese odkladu a nařízení nelze předem dosáhnout. Neobdrží-li pošta nebo osoba provádějící dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce, nesmí dopravu zásilek dále zdržovat (odst. 2). Otevření zásilky je upraveno v ustanovení § 87 TrŘ. Zásilku vydanou poštou nebo osobou, která ji dopravuje může otevřít jen předseda senátu a v přípravném řízení se souhlasem soudce státní zástupce nebo policejní orgán. Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi a není-li jeho pobyt znám a není-li zásilka určena do vlastních rukou některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesílateli. Je-li však obava, že odevzdáním zásilky by mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení účelu trestního stíhání, připojí se zásilka ke spisu; je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu. Není-li jeho pobyt znám a není-li zásilka určena do vlastních rukou, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků. Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi nebo se vrátí poště nebo osobě, která ji vydala. Záměna zásilky je možná za podmínek uvedených v § 87a TrŘ. V zájmu zjištění osob podílejících se na nakládání se zásilkou obsahující omamné látky, psychotropní látky, jedy, radioaktivní materiál, padělané peníze a padělané cenné papíry, střelné nebo hromadně účinné zbraně, střelivo a výbušniny nebo jinou věc, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, věci určené ke spáchání trestného činu, anebo věci z trestného činu pocházející, může předseda senátu v přípravném řízení a se souhlasem soudce státní zástupce nařídit, aby byl obsah takové zásilky, vydané podle § 86 odst. 1 TrŘ zaměněn za jiný a takto upravená zásilka byla předána k další přepravě. Záměnu zásilky provede policejní orgán, který o tom sepíše záznam a zabezpečí úschovu zaměněných věcí a materiálů. Se zaměněnými věcmi se nakládá jako s věcmi odňatými. Účelem záměny zásilky je především zabránit tomu, aby obecně nebezpečné věci zůstaly v nekontrolovatelném oběhu. Dále pak objasnit trestné činy páchané více osobami ve spojení s cizinou. Sledování zásilek je upraveno v ustanovení § 87b TrŘ. Státní zástupce může v přípravném řízení nařídit, aby zásilka, u níž je důvodné podezření, že obsahuje věci, k jejichž držení je třeba zvláštního povolení, věci určené ke spáchání trestného činu, anebo věci z trestného činu pocházející uvedené v § 87a TrŘ, byla sledována, jestliže je to třeba k objasnění trestného činu nebo odhalení všech jeho pachatelů a zjištění potřebných skutečností jiným způsobem by bylo neúčinné nebo podstatně ztížené. Sledování zásilky provede podle pokynu státního zástupce policejní orgán; vůči osobám, které se sledovanou zásilkou nakládají, přitom neprovádí žádné úkony směřující k vydání nebo odnětí věci. O průběhu sledování zásilky se sepíše protokol a podle potřeby se pořídí též obrazový nebo jiný záznam. Bez příkazu státního zástupce může policejní orgán zahájit sledování zásilky, jestliže věc nesnese odkladu a příkazu nelze předem dosáhnout. O tomto úkonu státního zástupce bez odkladu vyrozumí a postupuje dále podle jeho pokynů. V průběhu sledování zásilky může policejní orgán provádět nezbytná opatření k tomu, aby se s vědomím a pod kontrolou celních orgánů dostala zásilka věcí uvedených v § 87a odst. 1 TrŘ nebo věcí je nahrazujících z území ČR do ciziny nebo naopak, anebo z ciziny přes území ČR do třetího státu.

197

Sledování zásilky ukončí policejní orgán na příkaz státního zástupce, a je-li zřejmé, že nakládáním se zásilkou vzniká vážné nebezpečí života nebo zdraví, značné škody na majetku, anebo hrozí-li vážné nebezpečí, že takovou zásilku nebude možné dále sledovat, i bez takového příkazu. Podle potřeby současně s ukončením sledování zásilky učiní úkon směřující proti dalšímu držení věcí, které tvoří obsah zásilky; to neplatí, jestliže sledovaná zásilka přechází státní hranici a v rámci mezinárodní spolupráce její sledování převezme příslušný orgán cizího státu. 8.5. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu Zajišťovací úkony v souvislosti s telekomunikačním provozem upravené v trestním řádu jsou: • Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 TrŘ) • Zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a TrŘ) Listina základních práv a svobod v čl. 13 stanoví, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Listina v čl. 10 odst. 3 uvádí, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zákonem dovoleným zásahem do ústavně zaručeného tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením používaným v telekomunikačním provozu. Zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu je zákonem dovoleným zásahem do práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o osobě. Telekomunikačním provozem se rozumí telefon, telefax, mobilní telefon, vysílačky i jiná telekominikační zařízení včetně použití modemu /zasílání zpráv elekrotronickou cestou/, a to i po vytištění e-mailové zprávy tiskárnou připojenou k počítači. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je upraven pouze v trestním řádu v ustanoveních § 88 TrŘ a § 88a TrŘ. Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít (§ 88 odst. 1 TrŘ). Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je možné u kterékoli telefonní stanice (stacionární či mobilní), či jiného telekomunikačního zařízení, avšak jen tehdy, je-li vedeno trestní řízení (přípravné řízení i řízení před soudem) pro trestné činy zde uvedené, tedy a) pro některý zvlášť závažný úmyslný trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 TrZ, podle kterého jsou zvlášť závažnými trestné činy uvedené v § 62 TrZ a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. nebo b) pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam

198

prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie ČR (§ 88 odst. 2 TrŘ). Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydává v řízení před soudem předseda senátu (i odvolacího soudu) nebo samosoudce. V přípravném řízení ho vydává na návrh státního zástupce soudce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí být mimo obecných náležitostí (obdoba § 134 odst. 1, 2 TrŘ) uloženo provedení odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu, uvedeno telefonní číslo a místo odposlechu, nebo jinak specifikován druh a místo odposlechu, majitel či uživatel telefonní či jiné stanice uvedením jména a příjmení, adresy, příp. i zaměstnání a dalších potřebných identifikačních údajů, jakož i trestný čin naznačený v § 88 odst. 1 TrŘ, pro který se vede trestní řízení. Dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá povahu usnesení, a proto proti němu není přípustná stížnost (§ 141 a násl. TrŘ). Podstatnou náležitostí příkazu je i stanovení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nejdéle na šest měsíců s možností dále tuto dobu i opakovaně prodlužovat, a to bez omezení, vždy o maximálně o dalších šest měsíců. Ani proti prvému, druhému, či dalšímu prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu není stížnost přípustná. V české úpravě § 88 TrŘ, na rozdíl od záruk požadovaných judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, není nařízení odposlechu a jeho prodloužení odůvodněno, chybí průběžná soudní kontrola provádění odposlechu, stejně jako omezení prodloužení odposlechu maximální dobou. : Bez příkazu předsedy senátu a v přípravném řízení soudce může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, a to i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin neuvedený v § 88 odst. 1 TrŘ, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí (§ 88 odst. 3 TrŘ). Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice (§ 88 odst. 4 TrŘ). Předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitostí (§ 88 odst. 4 TrŘ), musí tedy splňovat určité formální podmínky. Nedostatek jejich splnění, zejména, pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem, tak jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. Podstatnou náležitostí protokolu o záznamu telekomunikačního provozu je také uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu. Z dikce zákona však vyplývá, že podstatnou náležitostí předmětného protokolu není přepis jednotlivých hovorů na provedeném záznamu, ale že postačuje uvedení údajů o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy o osobách volajících a volaných (R 56/2001).

199

Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu provedené podle § 88 TrŘ jsou v trestním řízení procesně použitelné, a to i v případě provedení takových úkonů před zahájením trestního stíhání, jde-li o úkony neodkladné či neopakovatelné ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 TrŘ. Zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu je upraveno v § 88a TrŘ. Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn (odst. 1). Uvedeného příkazu není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat. 9. Dokazování v trestním řízení 9.1. Vymezení pojmů Dokazováním v trestním řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehož účelem je umožnit jim poznání skutečností důležitých pro jejich další postup a v konečné fázi i pro rozhodnutí. Dokazováním, ať již je prováděno v přípravném řízení, či v řízení před soudem, rozumíme vyhledání (opatření) důkazů o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, provedení takových důkazů, jejich procesní zajištění, prověření a zhodnocení. V hlavním líčení a ve veřejném zasedání soudu se dokazování provádí zásadně za aktivní účasti strany obžaloby (státního zástupce) a strany obhajoby (obviněného a jeho obhájce) Pouze dokazováním jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny opatřit si skutkový podklad pro rozhodnutí ve věci, popřípadě pro jiný postup. Je tomu tak proto, že předmětem trestního řízení je skutek, který se stal v minulosti a který orgány činné v trestním řízení, jež o něm mají rozhodovat, skutek nepozorovaly, ani se ho neúčastnily. Orgány činné v trestním řízení se mohou se skutkem seznámit pouze nepřímo, a to na základě zprostředkujících právně relevantních skutečností, tzn. důkazů. Výsledek trestního řízení a dosažení jeho účelu závisí na úplnosti, věrnosti a přesnosti takové rekonstrukce. V případě, že by policejní orgán, státní zástupce či soudce pozoroval uvedený skutek nebo se jej účastnil, byl by z důvodu podjatosti vyloučen z možnosti jeho nestranného posouzení. Dokazování je činnost orgánů činných v trestním řízení směřující k vyhledávání, zajištění, provedení a zhodnocení poznatků důležitých pro poznání skutkových okolností významných pro rozhodnutí o vině a trestu i postupu řízení. Cílem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ( § 2 odst. 5 první věta TrŘ). Jaký je však rozsah zjišťování skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení? Které otázky jsou podstatné a zásadní povahy, a které naopak nepodstatné? To je v každé trestní věci ponecháno na posouzení konkrétního orgánu činného v trestním řízení. Dokazování provádějí a) orgány činné v trestním řízení, které rozhodují o předmětu a rozsahu dokazování, důkazy vyhledávají, zajišťují, provádějí, prověřují a hodnotí ( § 2 odst. 5 druhá věta TrŘ)

200

b) strany trestního řízení ( § 12 odst. 6 TrŘ), které mohou předložit důkazy, navrhovat provedení důkazů a vyjadřovat se k nim, vyžadovat důkazy, klást vyslýchaným osobám otázky nebo provést výslech svědka c) ostatní osoby zúčastněné na řízení (např. dle § 107 odst. 1 TrŘ znalec). Důkazy získané podle trestního řádu orgány činnými v trestním řízení musí být opatřeny zákonem postupem upraveným v trestním řádu. Účelem dokazování je zjistit takový stav věcí o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a to především ohledně viny a trestu. Důkazním prostředkem je procesní činnost orgánu činného v trestním řízení směřující ke zjištění určitého poznatku. Takovými důkazními prostředky jsou např. výslech svědka, obviněného, ohledání místa činu apod. Pramenem důkazu jsou nositelé poznatku, resp. informace. Jsou jimi buď osoby nebo věci. Důkaz v procesním smyslu je poznatek získaný na základě a v souladu s trestním řádem. 9.2. Základní zásady dokazování Základními zásadami dokazování jsou zásada vyhledávací, zásada presumpce neviny, zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásada volného hodnocení důkazů, zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti (k tomu srov. blíže základní zásady trestního řízení, oddíl 3. části B tohoto skripta). Zásada vyhledávací se projevuje v důkazním řízení tak, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení, a to bez ohledu na skutečnost, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Přitom tak činí i bez návrhu stran. Obviněný má právo prokazovat svoji nevinu a tak je více či méně zainteresován na výsledku dokazování. Má tedy jednak zájem na vyvrácení tvrzení protistrany a rovněž zájem na prokazování skutečností, které sám tvrdí, resp. v řízení uplatňuje. Zásada presumpce neviny se uplatňuje v tom, že vina má být prokázána či vyvrácena v dokazování, které probíhá v hlavním líčení. Teprve takto provedené dokazování je garancí uplatnění zásady presumpce neviny. Zásada ústnosti je předpokladem, že dokazování v hlavním líčení bude provedeno tak, aby byl zjištěn stav věci. Obviněný má např. možnost se vyjádřit ke každému důkazu ihned po jeho provedení. Ze zásady ústnosti jsou ovšem přípustné zákonné výjimky (k tomu srov. § 102 odst. 2 TrŘ a § 211 TrŘ). Zásada bezprostřednosti se uplatňuje v požadavku, aby důkazy byly provedeny bezprostředně před soudem, který rozhoduje o vině a trestu. Soud při provádění důkazů vnímá jednotlivé skutečnosti, jež jsou prostřednictvím jednotlivých důkazů potvrzovány či vyvráceny, zkoumá zákonnost, věrohodnost důkazů i jejich vztah k dokazované skutečnosti. Zásada volného hodnocení důkazů se projevuje v tom, že soud jednak stanoví svým rozhodováním rozsah přípustných důkazů, např. neakceptuje návrh na další provedení důkazů ze strany obhajoby a považuje jej za nadbytečný. Dále pak v tom, že každý důkaz posuzuje z hlediska zákonnosti, věrohodnosti a vztahu k dokazování skutečnosti (závažnosti) a rovněž

201

v tom, že posuzuje důkazy ve svém celku, tedy jak jednotlivé důkazy potvrzují či vyvracejí určité trestněprávní relevantní skutečnosti. Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Tato zásada vede orgány činné v trestním řízení k provádění dokazování v takovém rozsahu, který je nezbytný z hlediska zjištění stavu pro konkrétní rozhodnutí. 9.3. Předmět a rozsah dokazování Předmětem dokazování v trestním řízení se rozumí okruh skutečností, které je nutno v trestním řízení dokazovat a které jsou přímo nebo nepřímo důležité pro trestní řízení. Předmět dokazování je vymezen v ustanovení § 89 odst. 1 TrŘ, kde se stanoví co je třeba dokazovat v průběhu trestního stíhání. V trestním stíhání je třeba dokazovat zejména: a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu, d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele, e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem, f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti a umožnily její spáchání. V ustanovení § 89 odst. l TrŘ je kladen důraz na dokazování podstatných okolností, a proto jsou zde rozvedeny obecné zásady uvedené v § 2 odst. 5 TrŘ, podle nichž orgány činné v trestním řízení zjišťují skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V trestním řízení je třeba především dokazovat: 1. Okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (rozhodné z hlediska práva hmotného): a. okolnosti tvořící znaky trestného činu, způsob jednání, následek, povahu a výši škody způsobené činem (je-li znakem skutkové podstaty), příčinou souvislost, zavinění, odpovědnosti pachatele apod., b. okolnosti nasvědčující, že obviněný je pachatelem trestného činu a okolnosti tuto skutečnost vyvracející, c. okolnosti podmiňující důvody vylučující trestnost (zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost, účinná lítost, promlčení, milost), d. okolnosti důležité pro rozhodnutí, jaké opatření se má vůči obviněnému zvolit, především zda a jaký trest, popřípadě ochranná opatření se mu má uložit, tedy okolnosti pro posouzení osobních poměrů pachatele, zejména možnost jeho nápravy (např. jaký život vedl a vede, pohnutka činu, přitěžující a polehčující okolnosti). 2. Okolnosti důležité pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody, povaha a výše škody: 3. Okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její provedení, 4. Okolnosti důležité pro postup řízení, např. okolnosti odůvodňující zastavení trestního řízení z důvodu smrti obviněného či nedostatku věku pachatele (např. § 126, § 164 odst. 2 TrŘ). Vždy je nutno dokazovat okolnosti, které jsou důležité pro hodnocení věrohodnosti důkazů (např. vztah svědka k obviněnému, možnosti použitých kriminalistických metod atd.)

202

Rozsah dokazování určuje množství a kvalitu důkazů, kterými má být okruh skutečností vymezených předmět dokazování dokázán, tedy vymezuje hranice dokazování z hlediska množství a kvality důkazů, jež mají být ve věci provedeny. Okruh konkrétních okolností prokazovaných v určité věci vždy závisí na povaze každého jednotlivého případu. Rozsah dokazování se liší i podle stadia trestního řízení. Zákonem č. 265/2001 Sb. bylo přesunuto těžiště dokazování do řízení před soudem, a proto se podstatně omezil rozsah dokazování v přípravném řízení. Dokazování v trestním řízení je upraveno v hlavě páté části prvé trestního řádu v ustanoveních § 89 - § 118. Tato ustanovení jsou společná pro provádění důkazů v celém trestním řízení. Trestní řád současně upravuje některé otázky dokazování v dalších specifických ustanoveních pro jednotlivá stadia trestního řízení, v přípravném řízení to je např. § 164 TrŘ, v hlavním líčení § 207 až 215 a § 218, které se užijí obdobně i při veřejném zasedání (§ 235 odst. 2 TrŘ), pro neveřejné zasedání je specifická úprava v § 24 , pro řízení u odvolacího soudu platí zvláštní ustanovení § 263 odst. 6 TrŘ, v řízení o stížnosti pro porušení zákona se případné dokazování opírá o ustanovení § 276 TrŘ a řízení o návrhu na povolení obnovy platí obdobné ustanovení v § 282 odst. 1 a 2 TrŘ. 9.4. Průběh dokazování Dokazování se koná ve všech stádiích trestního řízení. V každém stadiu má dokazování určitá specifika v důsledku rozdílného účelu jednotlivých stadií. Před zahájením trestního stíhání sdělením obvinění určité osobě lze opatřovat jen důkazy, které se opírají o neodkladné nebo neopakovatelné úkony ( § 160 odst. 1, 2 a 4 TrŘ), nebo půjde o získání zvukových, obrazových a jiných záznamů za použití operativně pátracích prostředků (§ 158b odst. 3 TrŘ). Dokazování se provádí zásadně až po zahájení trestního stíhání proti určité osobě tak, aby mohla v procesním postavení obviněného uplatnit svá práva včetně vlivu na dokazování, a to zejména z hlediska vlastní obhajoby. Není-li možno zahájit trestní stíhání podle § 160 odst. 1 TrŘ proto, že není známa důvodně podezřelá osoba, již by bylo možno sdělit obvinění, nebo bylo zahájení trestního stíhání dočasně odloženo, lze obstarávat důkazy pouze prováděním neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§ 160 odst. 3, 4, § 158 odst. 3 až 10 TrŘ). Má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158a TrŘ. Dokazováním v přípravném řízení orgány činné v přípravném řízení opatřují podklad pro své rozhodnutí. Jejich povinností je co nejrychleji a v potřebném rozsahu objasnit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí o případu, a to podle toho, která ze tří forem přípravného řízení se koná, zda zkrácené přípravné řízení, nebo standardní přípravné řízení je širší nebo rozšířené přípravné řízení. Ve zkráceném přípravném řízení (§ 179a - § 179f TrŘ), tedy v řízení o nejméně závažných trestných činech, jsou vyhledávány možné důkazy pro potřeby řízení před soudem. V této formě přípravného řízení je výrazně nejužší rozsah dokazování. Ve standardním přípravném řízení (§ 164 - § 167 TrŘ), konaném převážně u méně závažných trestných činů, se vyhledávají a provádějí zejména takové důkazy, které mají povahu neodkladných nebo neopakovatelných úkonů. Takto se postupuje v trestních věcech, o rozhoduje okresní soud jako soud prvého stupně. Jsou zde omezené možnosti konat dokazování, zejména výslechy svědků, která jsou nahrazeny úřední záznamy o podání vysvětlení osobami, které nejsou důkazem (§ 164 odst. 1, § 158 odst. 3, 4 TrŘ). Ve

203

standardním přípravném řízení je výrazně širší rozsah dokazování oproti zkrácenému přípravnému řízení a výrazně užší rozsah dokazování oproti rozšířenému přípravnému řízení. V rozšířeném přípravném řízení (§ 168 až § 170), konaném převážně u nejzávažnějších trestných činů, se vyhledávají, opatřují a v řadě případů provádějí potřebné důkazy. Provedením důkazu v procesní formě stanovené trestním řádem se důkaz procesně zajišťuje i pro další řízení. To má mimořádný význam pro úspěšné provedení trestního řízení zejména ve složitých kauzách, o kterých rozhoduje krajský soud jako soud I. stupně. Náležité zajištění důkazu v rozšířeném přípravném řízení a jeho provedení způsobem, který je stanoven v zákoně, např. sepsáním protokolu o výpovědi svědka, ohledání osoby, věci, apod. je zákonným předpokladem pro pozdější použití důkazu před soudem. V předběžném projednání obžaloby se provádějí důkazy v případě, že jsou potřebné k posouzení, zda obžaloba poskytuje pro další řízení spolehlivý podklad, zda výsledky přípravného řízení odůvodňují postavení obviněného před soud, tedy zda se má nařídit o obžalobě hlavní líčení či učinit jiné rozhodnutí (např. vrátit věc státnímu zástupci k došetření, zastavit, či přerušit trestní stíhání, postoupit věc, podmíněně zastavit trestní stíhání, schválit narovnání apod.). K usnadnění rozhodnutí v rámci předběžného projednání obžaloby může předseda senátu také vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení. Dokazování v hlavním líčení se provádí v nejširším a nejkomplexnějším rozsahu. Spočívá zpravidla v provádění a hodnocení důkazů především z toho hlediska, zda byl spáchán trestný čin a zda obžalovaný je pachatelem. V hlavním líčení je těžiště dokazování. Zde se provádějí, k návrhu stran i důkazy nové, které dosud provedeny nebyly, jestliže to soud považuje za potřebné. Hlavní líčení je hlavním procesním stádiem, jehož účelem je provést kontradiktorním způsobem za aktivní účasti stran všechny potřebné důkazy které mohou věc objasnit. Při dokazování v hlavním líčení se musí vytvořit skutkový základ pro rozhodnutí soudu, zda byl spáchán trestný čin, zda jeho pachatelem je obžalovaný a pokud ano jaký trest, ochranné opatření či náhradu škody mu uložit. Státní zástupce provádí v hlavním líčení důkazy podporující obžalobu. Obhájce nebo obviněný mohou, pokud to uznají za vhodné, provádět důkazy ve prospěch obhajoby (§ 180 odst. 3 věta druhá, § 215 odst. 2, 3 TrŘ). Soud sám může dokazování kdykoliv doplnit, a to buď na návrh stran, nebo z vlastní iniciativy, a to jak důkazy, který byly provedeny a procesně zajištěny v přípravném řízení, tak důkazy novými, který ještě nebyly provedeny. V omezené míře probíhá dokazování v odvolacím řízení a v řízení o dalších opravných prostředcích a případně i ve vykonávacím řízení. Dokazování v odvolacím řízení lze provádět pouze v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí o odvolání (§ 263 odst. 6 TrŘ). Nesmí však jít o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo, že by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Dokazování ve stadiu výkonu rozhodnutí se provádí v zájmu opatření podkladu pro rozhodnutí, které s ním souvisí, např. v řízení o podmíněném propuštění, o osvědčení se podmíněně odsouzeného atd. Proces dokazování lze rozdělit na tyto fáze: • vyhledávání důkazů • provádění a procesní zajišťování důkazů • prověrku důkazů • hodnocení důkazů. Tyto fáze procesu dokazování spolu úzce souvisí, vzájemně se prolínají a nejsou od sebe odděleny. Provádění jednoho důkazu může být zároveň vyhledáváním (zjišťováním existence) dalších důkazů apod. Prověrka každého jednotlivého důkazu i všech důkazů v souhrnu je nezbytným předpokladem správného zhodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) a tím

204

i zjištění skutkového stavu věci. Dále je nutno důkaz srovnat s ostatními důkazy a určit, zda mezi nimi jsou rozpory. Zjistit příčinu rozporů a podle možnosti ji odstranit. Prověřováním důkazů a jejich rozborem se objasňuje jejich vzájemná souvislost a vztah k okolnostem případu. Např. při výslechu svědka se orgán činný v trestním řízení zaměřuje nejen na objasnění skutečností tvořících znaky skutkové podstaty trestného činu, nýbrž také na zjištění dalších možných zdrojů informací o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Proto lze hovořit o tom, že provádění důkazů a jejich vyhledávání mnohdy de facto splývají. Vyhledávání důkazů (pramenů důkazů) je činnost, která směřuje k nalezení pramenů informací sloužících jako důkaz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Zahrnuje činnost nejrůznějších druhů a rozličné povahy, kterou není možno v trestní řádu v plném rozsahu upravit. Trestní řád však výslovně stanoví, jakým způsobem a v jakém rozsahu a za jakých podmínek mohou státní orgány zasahovat do práv a svobod občanů při vyhledávání důkazů /srov. například ustanovení o odnětí věci (§ 79 TrŘ), zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a TrŘ), domovní prohlídka (§ 82 an. TrŘ), osobní prohlídka (§ 83b TrŘ), prohlídka jiných prostor a pozemků (83a TrŘ) atd./. Provádění důkazů jsou procesní úkony, jimiž se orgány činné v trestním řízení opatřují znalost důkazů, tedy jimiž opatřují zprávy o skutečnostech pro věc významných, a to se např. od svědka, znalce atd. U nejdůležitějších důkazních prostředků je způsob provádění důkazů blíže upraven ustanoveními trestního řádu. Provádění důkazů se tu upravuje tak, aby bylo umožněno zjistit, pokud možno v největší míře, materiální pravdu. Způsob provádění důkazů je probrán podrobně v oddílu pojednávajícím o důkazních prostředcích, a to u každého jednotlivého důkazního prostředku zvlášť. Pro provádění důkazů v přípravném řízení i před soudem platí v podstatě stejná ustanovení (§ 90 až § 118 TrŘ). Každý provedený důkaz musí být procesně zajištěn, a to sepsáním protokolu (§ 55 an., § 95, § 103, § 108, § 113 TrŘ). Prověření důkazů, a to každého důkazu jednotlivě i všech důkazů v souhrnu, je nezbytným předpokladem správného zhodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ). Tak např. svědeckou výpověď třeba rozebrat podle způsobu jejího podání a podle jejího obsahu (zda v obsahu výpovědi jsou rozpory a jaké jsou jejich příčiny) a prověřit se zřetelem na pravdomluvnost svědka apod. (např. z hlediska vztahu svědka k předmětu řízení i k obviněnému, například zda svědek měl k obviněnému poměr příbuzenský, důvěrně přátelský, nahněvaný, nepřátelský apod., zda svědek skutečnost, o které tvrdí, že ji viděl, skutečně vidět mohl atd. ) Dále je nutno důkaz porovnat s ostatními důkazy ve věci provedenými (např. s výpověďmi jiných svědků, s výpovědí obviněného, s výsledky ohledání) a určit, zda mezi nimi jsou rozpory, zjistit jejich příčinu, vysvětlit je a podle možnosti je odstranit. Prověřováním důkazů a jejich rozborem se objasňuje jejich vzájemná spojitost a vztah k okolnostem případu, tedy význam každého jednotlivého důkazu i jejich souhrnu pro věc. Hodnocení důkazů je dovršením procesu dokazování. Uplatní se při něm zejména zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ). Jde o myšlenkovou činnost orgánu činného v trestním řízení, kterou tento orgán přisuzuje získanému důkazu určitou hodnotu, pokud jde o jeho závažnost, zákonnost a pravdivost. Každý důkaz musí být posuzován z těchto tří hledisek. Možnost aktivní účasti stran na dokazování v přípravném řízení i v řízení před soudem byla zvýšena doplněním § 89 odst. 2 TrŘ, dle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila jej některá ze stran, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ posiluje postavení stran v procesu dokazování a umožňuje jim aktivní účast na dokazování, včetně vyhledání a předkládání důkazů nebo jejich navržení

205

z vlastní iniciativy. Pro jejich provedení, prověrku a hodnocení se ovšem uplatní stejné zásady a pravidla jako pro důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení. To mimo jiné znamená, že použitelnost (přípustnost) důkazu (resp. důkazního prostředku), který vyhledala a předložila některá z procesních stran, bude závislá na jeho povaze a na dodržení zákonných požadavků kladených na jeho vyhledání, opatření a provedení. Jestliže by důkaz vyhledaný a předložený stranou vykazoval v těchto směrech podstatné vady, nebyl by zásadně přípustný (účinný). Každá ze stran trestního řízení je tedy oprávněna především důkazy vyhledat, tj. pátrat po pramenech důkazů a jejich nositele identifikovat tak,aby bylo poté možné důkazná hodnotu vyhledaných důkazů využít v procesu dokazování. V tomto směru mohou strany např. zjišťovat, které fyzické osoby byly svědky určité události, jež je předmětem dokazování a vyzvat je, aby se dostavily k podání svědectví, nebo jejich jména bydliště sdělit orgánu činnému v trestním řízení za účelem předvolání. Dále jsou strany oprávněny pátrat, jaké listiny mohou potvrdit nebo vyvrátit dokazovanou skutečnost a kde se nacházejí, na kterých osobách nebo věcech jsou stopy po trestném činu. Umožňuje-li to povaha důkazního prostředku (nositele důkazu), může strana orgánů činnému v trestním řízení, který provádí dokazování, přímo předložit důkaz. To umožňuje aby strana přímo předložila znalecký posudek, listinu osvědčující dokazovaný stav, věc na níž jsou patrné následky trestného činu, obrazový, zvukový nebo jiný záznam zachycující dokazované skutečnosti apod. V určitých případech přichází v úvahu jen návrh na opatření a provedení důkazu, třeba i vyhledaného některou z procesních stran, pokud některá strana sama není oprávněna provést takový druh důkazu, ale může učinit např. návrh na výslech svědka. Nejdůležitější procesní strany, státní zástupce a obžalovaný nebo jeho obhájce, mohou v řízení před soudem – je-li jim to k jejich žádosti umožněno mohou samy provádět některé důkazy, zejména vyslýchat svědka nebo znalce podle § 215 odst.2 TrŘ. Strany však nemohou relevantně hodnotit důkazy, tj. procesně účinným způsobem vyvozovat z důkazních prostředků přímé poznatky o dokazovaných skutečnostech a tím vytvářet skutkový základ potřebný pro rozhodnutí: to je činnost vyhrazená jen orgánům činným v trestním řízení 9.5. Rozdělení důkazů Pramenem důkazů jsou buď osoby nebo věci. Podle toho lze důkazní prostředky rozdělit na osobní (výslech obviněného, svědků, znalců, ohledání osoby) a věcné (předměty ohledání, listiny). Důkazy lze třídit : a) podle vztahu k předmětu obvinění na • •

usvědčující a ospravedlňující

b) podle vztahu pramene zpráv k dokazované skutečnosti na • •

původní a odvozené

c) podle vztahu k dokazované skutečnosti na • •

přímé a nepřímé 206

9.6. Důkazní prostředky Trestní řád nerozlišuje mezi pojmy "důkaz", "důkazní prostředek" a "pramen důkazu", protože je mezi nimi úzká souvislost. Důkazní prostředek je procesní činnost orgánu činného v trestním řízení, která slouží k poznání skutečnosti, která má být v trestním řízení zjištěna, např. výslech obviněného, svědka, ohledání místa činu, rekonstrukce, vyšetřovací pokus, rekognice apod. Důkaz je výsledek činnosti orgánu činného v trestním řízení při dokazování, tzn. obsah výpovědi vyslýchané osoby, obsah listiny, výsledek znaleckého zkoumání, rekonstrukce, rekognice, ohledání místa činu atd. Pramenem důkazu je nositel informace, z níž se čerpá poznatek, který je předmětem dokazování, tzn. osoby nebo věci. Za důkaz (přesněji řečeno důkazní prostředek) může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání (§ 89 odst. 2 TrŘ). Výpověď obviněného je ta výpověď, kterou obviněný podal před orgánem činným v trestním řízení při výslechu konaném po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 TrŘ). Trestní řád stanoví právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich. Není povinen vypovídat a k podání výpovědi nesmí být žádným způsobem donucován (§ 33 odst. 1 TrŘ). Zajistit přítomnost obviněného lze předvoláním nebo předvedením. Obviněnému musí být dána možnost, aby nejdříve sám souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou důležité z hlediska předmětu obvinění. Teprve poté mu mohou být kladeny otázky. Zákon výslovně zakazuje kladení kapciózních a sugestivních otázek (§ 92 TrŘ). Výpověď svědka je základním a nejčastějším důkazem v trestním řízení. Svědkem je osoba, která vnímala trestněprávně relevantní skutečnosti a je schopna o nich vypovídat. Trestní řád nestanoví žádné podmínky pokud se týká způsobilosti být svědkem. Svědek je povinen se dostavit na předvolání a rovněž je povinen vypovídat o všech skutečnostech, jež mají vztah k trestnému činu. Trestní řád stanoví pouze výjimky z povinnosti vypovídat, např. v zájmu zachování určitých skutečností v tajnosti (§ 99 TrŘ) nebo dává některýcm svědkům oprávnění odepřít výpověď (§ 100 TrŘ). V zásadě se dá říci, že povinnost dostavit se je absolutní a povinnost vypovídat relativní. Zákon také umožňuje ochranu svědka utajením jeho podoby za podmínek § 55 odst. 2 TrŘ. Znalec je osoba, která má odborné znalosti a vědomosti z příslušného oboru. Na základě těchto znalostí může pak posoudit v trestním řízení skutečnosti, které je nezbytné v trestním řízení analyzovat a k nimž je zapotřebí odborných znalostí. Funkci znalce mohou vykonávat osoby zapsané do seznamu znalců, ústavy nebo pracoviště specializovaná na znaleckou činnost. Rovněž zde mohou působit vědecké ústavy, vysoké školy a vědecké instituce. Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce(§ 105 odst. 1 TrŘ). Znalec podává posudek v písemné formě, v případě, kdy je třeba jeho doplnění je možné znalce vyslechnout. V praxi je nejdůležitější vymezit správně úkol pro znalce. Znalec je za svoji činnost odměňován formou znalečného.

207

Znalcům jsou věnována ustanovení § 102 - § 111 TrŘ, zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 37/1967 Sb. vydaná k provedení tohoto zákona. Ohledání osob a věcí je upraveno v ustanoveních § 113 - § 118 TrŘ. Ohledání je činnost orgánů činných v trestním řízení, jejíž podstatou je především přímé pozorování místa činu. O ohledání se sepíše protokol, zpravidla je pořízena i fotodokumentace a v protokolu jsou uvedeny stopy, které byly na místě ohledání nalezeny. Ohledání zpravidla nelze opakovat. Bývá považováno za neodkladný a neopakovatelný úkon. Ohledání se kromě policejního orgánu může zúčastnit též znalec. Ohledání osoby představují především následující úkony: • • •

prohlídka těla a jiné podobné úkonu (§ 114 TrŘ) vyšetření duševního stavu obviněného a svědka (§ 116-118 TrŘ) prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace.

Ohledání věci může být ohledání místa činu i jiných míst jako je např. nálezu mrtvoly, nálezu stop souvisejících s trestním činem apod. Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu (§ 112 odst. 1 TrŘ). Trestní řád umožňuje jejich opatření především vydáním a odnětím věci, nebo osobní a domovní prohlídkou, prohlídkou jiných pozemků atd. Věcné důkazy se zpravidla následně v průběhu vyšetřovaní zkoumají pomocí nejrůznějších expertíz (mechanoskopie, trasologie apod.). Listinnými důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému (§ 112 odst. 2 TrŘ). Zvláštní způsoby dokazování jsou upraveny v ustanoveních § 104a - 104e TrŘ. Konfrontace je postavení vyslýchaných osob tváří v tvář v případech kdy výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného. Potom může být obviněný postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří v tvář. Jestliže výpověď svědka nesouhlasí v závažných okolnostech s výpovědí obviněného nebo jiného svědka, může být svědek postaven obviněnému nebo jinému svědkovi tváří v tvář (§ 104a odst. 1, 2 TrŘ). Rekognice je znovu poznání osob či věcí. Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi. Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob (§ 104b odst. 1-5 TrŘ. Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí pokud možno téhož druhu(§ 104b odst. 6 TrŘ).

208

Vyšetřovací pokus se koná, mají-li být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popřípadě zjištěny nové skutečnosti důležité pro trestní řízení (§ 104c odst. 1 TrŘ). Rekonstrukce se koná, má-li být obnovením situace a okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci (§ 104d odst. 1 TrŘ). Prověrka na místě se koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu (§ 104e odst. 1 TrŘ). 9.7. Neúčinnost důkazů Závažné jsou důsledky, které bude mít porušení předpisů o provádění dokazování. Podstatné je jaký důsledek budou mít vady dokazování, zda: • absolutní neúčinnost důkazu • relativní neúčinnost důkazu • porušení procesních předpisů, jež nemůže způsobit neúčinnost důkazu Absolutně neúčinný důkaz bude ten, při jehož provádění se stala podstatná vada, kterou nelze odstranit. Podstatnou vadou řízení bude získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení. Takový důkaz nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila (§ 89 odst. 3 TrŘ). V tomto smyslu jde o jedinou výjimku z nepoužitelnosti vynuceného důkazu. Jinak je vynucený důkaz nepoužitelný bez ohledu na skutečnost, zda svědčí ve prospěch, či v neprospěch obviněného. Je v rozporu s § 89 odst. 3 TrŘ, je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá, a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu (R 38/68 -IV). Koná-li se výslech obviněného, který není neodkladným úkonem, v době, kdy obviněný dosud nemá obhájce, ačkoliv jde o případ nutné obhajoby, nemůže obviněný svým prohlášením, že souhlasí s výslechem bez účasti obhájce, zhojit vadu takto provedeného důkazu. Takový výslech je absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení jako důkaz použít. Provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností nepříznivě ovlivňujících jeho psychický stav, jako je např. výslech bezprostředně následující po dlouhodobé eskortě obviněného uskutečňované po dlouhou dobu i v nočních hodinách za aktivní účasti většího počtu vyslýchajících, je nedovoleným nátlakem na obviněného a může být tak podstatnou vadou takového výslechu, že půjde o důkaz absolutně neúčinný (R25/90-II,III). Důkazy, které byly provedeny před sdělením obvinění (§ 160 odst. 1,2) jednomu ze spoluobviněných, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít ve vztahu k tomuto spoluobviněnému, byť byly provedeny řádně po sdělení obvinění ostatním spoluobviněným. Podstatnou vadou řízení bude také získání výpovědi obviněného předstíráním klamavých a nepravdivých okolností (§ 92 odst. 3 TrŘ). Pokládání kapciózních a sugestivních otázek je v rozporu se zákonem a vede k absolutní neúčinnosti důkazu získaného takovým výslechem.

209

Relativně neúčinný bude důkaz, při jehož provádění došlo k podstatné vadě, která však může být v řízení dodatečně odstraněna. Např. tehdy, když svědek, který bude vyslechnut i přes zákaz výslechu podle § 99 TrŘ, bude dodatečně zproštěn povinnosti zachovávat státní tajemství nebo povinnosti mlčenlivosti. Původně vadný důkaz se tak stane bezvadným. Některé porušení předpisů o dokazování nemůže způsobit ani relativní neúčinnost důkazu. Tak tomu bude např. při nezjištění rodinných, majetkových či výdělkových poměrů obviněného podle § 91 odst. 1 TrŘ. V takových případech nebude ohrožen účel dokazování, ani právo obviněného na obhajobu. 10. Rozhodnutí v trestním řízení 10.1. Vymezení pojmů Rozhodnutí jsou procesní úkony orgánů činných v trestním řízení, které zpravidla mají zákonem přesně stanovenou formu i obsah. Rozhodnutí je akt aplikace práva ze strany příslušného orgánu činného v trestním řízení, který obsahuje právní názor a autoritativní řešení otázek týkajících se skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě úkony v trestním řízení vycházející ze strany orgánů činných v trestním řízení. Dle vztahu k vlastnímu předmětu trestního řízení můžeme rozlišovat: 1. Rozhodnutí ve věci samé, tj. taková rozhodnutí, kterými vrcholí trestní řízení rozhodnutí o trestném činu, jeho pachateli, trestu, případně ochranném opatření. 2. Ostatní rozhodnutí, tj. taková, která buď vytváří předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé, rozhodnutí která upravují vedení řízení a uskutečňující výkon rozhodnutí ve věci samé. Vedle rozhodnutí zná trestní řád ještě opatření orgánů činných v trestním řízení. Ohledně obsahu a formy opatření neobsahuje trestní řád žádná ustanovení. Proti opatřením nelze podat žádný opravný prostředek. Opatřeními jsou nejen úkony orgánů činných v trestním řízení takto výslovně označené (např. ustanovení obhájce formou opatření dle § 39 TrŘ), ale podle povahy věci i další úkony trestního řízení v trestním řádu nazývané jako nařízení, souhlas, určení, žádost, ustanovení (např. vyžádání údajů podle § 8 odst. 2 TrŘ, určení lhůty ke zvolení obhájce podle § 38 odst. 1TrŘ, ustanovení obhájce a zrušení jeho ustanovení podle § 39 odst. 1 TrŘ, výzva k vydání věci podle § 78 TrŘ, předvolání a předvedení podle § 90 a § 98 TrŘ, stanovení dne hlavního líčení podle § 198 odst. 3 TrŘ). Opatřením je i souhlas soudce k některým úkonům státního zástupce v přípravném řízení ( § 87 odst. 1 , § 87a odst. 1 TrŘ). 10.2. Obsah a forma rozhodnutí Rozhodnutí v trestním řízení (§ 119 až § 140 TrŘ) je individuální akt aplikace práva, který má povahu závazného a autoritativního projevu vůle orgánu činného v trestním řízení. Musí být vydáno v předepsané formě, vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, svým obsahem zajišťovat v souladu se zákonem a ostatními obecně závaznými právními předpisy spravedlivé posouzení dané věci a současně plnit i výchovnou funkci.

210

Trestní řád zná čtyři základní formy rozhodnutí v trestním řízení (§ 119 odst. 1, 2, § 314e TrŘ): 1. 2. 3. 4.

Rozsudek Trestní příkaz Usnesení Jiná v zákoně uvedená forma rozhodnutí (rozhodnutí sui generis)

Soud může rozhodovat ve všech čtyřech formách. Jen soud může rozhodovat formou rozsudku nebo trestního příkazu. Policejní orgán a státní zástupce může rozhodovat pouze formou usnesení nebo opatření. 10.2.1. Rozsudek Rozsudkem rozhoduje jedině soud, a to v případech kde to zákon výslovně stanoví (§ 119 odst. 1 TrŘ). Pouze rozsudkem lze vyslovit vinu obžalovaného z trestného činu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně. Rozsudkem se rozhoduje v trestním řízení ve věci samé, tj. o předmětu tohoto řízení. Jen výjimečně zákon předepisuje formu rozsudku v jiných případech (např. § 397 TrŘ - uznání cizozemského rozhodnutí). Formou rozsudku soud rozhoduje zejména v těchto případech: • • • • •

když uznává obžalovaného vinným nebo ho obžaloby zprošťuje (§ 225 odst. 1, 2, § 259 odst. 3 TrŘ) když rozhoduje v odvolacím řízení (§ 265m TrŘ) když vysloví porušení zákona v řízení o stížnosti pro porušení zákona (§ 268 odst. 2 TrŘ) když stanoví přiměřený trest po povolení obnovy řízení (§ 288 odst. 3 TrŘ) když ukládá trest při podmíněném upuštění s dohledem (§ 359a TrŘ).

Formou rozsudku se řeší základní otázky trestního procesu. Proto trestní řád klade na rozsudek značné obsahové i formální požadavky. Obsahové náležitosti rozsudku, které musí mít: a. b. c. d. e.

rozsudek, jímž se rozhoduje otázka viny (§ 121 TrŘ), odsuzující rozsudek (§ 122 odst. 1 TrŘ), zprošťující rozsudek (§ 122 odst. 2 TrŘ), nový rozsudek ve věci, po částečném zrušení předchozího rozsudku (§ 123 TrŘ), rozsudek, jímž se ukládá souhrnný trest (§ 124 TrŘ).

Formální náležitosti rozsudku:Rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat: a) b) c) d) e)

označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili den a místo vyhlášení rozsudku výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného poučení o opravném prostředku

211

Obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem (§ 120 odst. 2 TrŘ). Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (§ 120 odst. 3 TrŘ). Do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, pojme soud také výrok o náhradě škody, jestliže byl nárok na její náhradu včas uplatněn (§ 43 odst. 3) a také výrok o ochranném opatření, jestliže o něm bylo rozhodnuto v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání (§ 121 TrŘ). Odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, též výrok o stanovení zkušení doby a jejím trvání. Byl-li nad pachatelem vysloven dohled, musí být z výroku rozsudku zřejmé, zda dohled má být vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem nebo zda jsou vedle něj pachateli ukládány další přiměřená omezení nebo povinnosti. Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, a popřípadě na jaké podmínky je vázán. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu ( § 39a , 81 tr. zák.). Je-li odsouzený zvlášť nebezpečným recidivistou, je nutno výrok o tom rovněž pojmout do rozsudku (§ 122 odst. 1 TrŘ). Ve výroku zprošťujícího rozsudku musí být uvedeno, o který z důvodů uvedených v § 226 se zproštění obžaloby opírá (§ 122 odst. 1 TrŘ). Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit (§ 125 odst. 1 TrŘ). V poučení o odvolání, které musí být obsaženo v každém rozsudku soudu prvního stupně, se uvede lhůta, ve které musí být podáno (§ 248 odst. 1 TrŘ), označení soudu, ke kterému má být odvolání podáno (§ 251 TrŘ), označení soudu, který o podaném odvolání bude rozhodovat (§ 252 TrŘ), rozsah, v kterém mohou rozsudek napadat oprávněné osoby (§ 246 TrŘ), a vymezení nutného obsahu odvolání (§ 249 TrŘ) /§ 125 odst. 2 TrŘ/. V poučení o dovolání, které musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d), lhůta k podání dovolání, označení

212

soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§ 265e), označení soudu, který o podaném dovolání bude rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§ 265f) /§ 125 odst. 3 TrŘ/. 10.2.2. Trestní příkaz Trestní příkaz může vydat samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení (§ 314e odst. 1 TrŘ). Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky, které zákon spojuje s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému (§ 314e odst. 5 TrŘ). Trestním příkazem lze uložit trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu a další tresty uvedené v § 314e odst. 2 TrŘ. Trestní příkaz obsahuje: a) b) c) d) e) f)

označení soudu, který trestní příkaz vydal, den a místo vydání trestního příkazu, označení obviněného (§ 120 odst. 2) výrok o vině (§ 120 odst. 3) a uloženém trestu (§ 122 odst. 1) výrok o náhradě škody (§ 228 a § 229 odst. 1 a 2), jestliže byl nárok na její náhradu řádně uplatněn (§ 43 odst. 3) poučení o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení (§ 314f odst. 1 TrŘ).

Trestní příkaz neobsahuje odůvodnění.Trestní příkaz se doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Obviněnému se doručuje do vlastních rukou (§ 63 odst. 1 a 3). Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu (§ 314f odst. 2 TrŘ). Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným (§ 314g odst. 2 TrŘ). Trestní příkaz představuje rozhodnutí samosoudce, je meritorním vyřízením věci. I když jsou splněny podmínky pro jeho vydání, nemusí samosoudce trestní příkaz vydávat. Může věc projednat v hlavním líčení a posléze rozhodnout buď rozsudkem či usnesením. 10.2.3. Usnesení Formou usnesení rozhoduje každý orgán činný v trestním řízení široký okruh otázek trestního řízení. Usnesení je univerzální formou rozhodování v trestním řízení. Formou usnesení se řeší také otázka viny obviněného (např. usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení odvolacího soudu o zrušení napadeného rozsudku). Z hlediska svého obsahu je usnesení jednodušším a z hlediska formy méně striktním druhem rozhodnutí než rozsudek. Obsah usnesení v podstatě shodný jako u rozsudku. Musí obsahovat a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, b) den a místo rozhodnutí, c) výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a e) poučení o opravném prostředku (§ 134 odst. 1 TrŘ).

213

V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§ 134 odst. 2 TrŘ). Není-li ohledně usnesení zvláštní úprava, tak se užijí přiměřeně ustanovení o rozsudku (§ 138 TrŘ). Zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění, může soud prvního stupně vyhotovit ve vykonávacím řízení, jestliže se po jeho vyhlášení ve veřejném zasedání obviněný nebo jiná oprávněná osoba a státní zástupce vzdali práva stížnosti (§ 134 odst. 3 TrŘ). 10.2.4. Jiné forma rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení Jinou formou rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která nemá podobu usnesení je: - příkaz k zatčení (§ 69 TrŘ) - příkaz k domovní prohlídce (§ 83 TrŘ) - příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 2 TrŘ) - obžaloba (§ 176 až § 178 TrŘ). Tato rozhodnutí svého druhu (sui generis) se odlišují od opatření orgánů činných v trestním řízení zejména tím, že zákon výslovně uvádí, jaký obsah musí tato rozhodnutí mít, a také tím, že zpravidla musí být i odůvodněna. Proti těmto rozhodnutím sui generis není přípustný žádný opravný prostředek. 10.3. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí Právní moci nabývá rozhodnutí, které již nelze zvrátit řádným opravným prostředkem. Pravomocné rozhodnutí je • nezměnitelné a • závazné Nezměnitelnost rozhodnutí znamená, že v rámci téhož trestního řízení, v němž bylo vydáno, již nelze o věci dále jednat. V okamžiku kdy se stává nezměnitelným je také pravomocným. Český trestní řád obsahuje relativní nezměnitelnost rozhodnutí, protože výjimečně připouští zrušení pravomocného rozhodnutí cetou mimořádných opravných prostředků, jimiž jsou dovolání (§ 265 an. TrŘ), stížnost pro porušení zákona (§ 266 an. TrŘ) a obnovy řízení (§ 277 an. TrŘ) a v případě nálezu Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti (§ 82 odst. 3 písm. a/ ÚS). Závaznost rozhodnutí znamená, že rozhodnutí musí být respektováno jak státními orgány, tak osobami a že věc je rozhodnuta závazně a nemůže být projednávána v jiném trestním řízení (zásada ne bis in idem). Vytváří se překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nové stíhání téže osoby pro totožný skutek, o němž existuje pravomocný rozsudek nebo pravomocný trestní příkaz soudu nebo pravomocné usnesení kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení v ČR je vyloučeno. Vykonatelnost rozhodnutí není součástí právní moci rozhodnutí, nýbrž vlastností rozhodnutí. Vykonatelnost rozhodnutí znamená způsobilost přistoupit k výkonu rozhodnutí (§ 315 TrŘ). Rozsudek se stává vykonatelným ve stejnou dobu, kdy se stane pravomocným. Právní moc rozsudku je nezbytným předpokladem jeho vykonatelnosti. Zásadně platí, že rozsudek se stává vykonatelným ve stejnou dobu, kdy nabude právní moci. Trestní řád neupravuje žádný případ, že by rozsudek bylo možno vykonat dříve, než nabyl právní moci. V některých případech naproti tomu může být rozsudek pravomocný a vykonatelný, výkon se však ze

214

zákonem stanovených důvodů neprovádí, výkon je odložen, rozsudek se nevykonává, resp. výkon je přerušen ( § 322 odst. 1 , § 323 , § 325 , § 327 odst. 1 , § 328 , § 338 TrŘ). Zvláštním důvodem pro nevykonání pravomocného rozsudku je i vydání nálezu Ústavního soudu, pokud jím byl zrušen zákon nebo jiný právní předpis nebo jeho část pro rozpor s ústavním zákonem nebo ratifikovanou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, jíž je Česká republika vázána ( čl. 10 Ústavy). Byl-li na základě zrušeného právního předpisu vydán v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, zrušení právního předpisu je důvodem obnovy řízení ( § 70 a § 71 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve spojení s § 277 TrŘ). Usnesení je vykonatelné ve stejnou dobu, kdy se stane pravomocným. Na rozdíl od rozsudku jsou některá usnesení vykonatelná ještě předtím než nabudou právní moci, a to tehdy když zákon připouští stížnost proti usnesení, avšak nestanoví, že stížnost má odkladný účinek stanoví (§ 140 odst. 2, § 141 odst. 4 TrŘ). Tak je tomu např. u usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ, proti němuž je přípustná stížnost. Pokud obviněný podá stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání, je stížnost projednávána v době, kdy se proti obviněnému vede trestní stíhání, tzn. konají se rozličné procesní úkony. Trestní příkaz je vykonatelný v okamžiku kdy trestní příkaz nabude právní moci. Rozsudek je pravomocný a také vykonatelný, a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští, b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak aa) odvolání ve lhůtě podáno nebylo, bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo cc) podané odvolání bylo zamítnuto (§ 139 odst. 1 TrŘ). To za předpokladu, že trestní řád nestanoví něco jiného. Odvolání podané jen poškozeným a odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci a byl vykonán (§ 139 odst. 2 TrŘ). Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti (§ 139 odst. 3 TrŘ) Usnesení je pravomocné a vykonatelné, a) jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští, b) jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla, bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo cc) podaná stížnost byla zamítnuta (§ 140 odst. 1 TrŘ). Usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek (§ 140 odst. 2 TrŘ). Stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit (§ 140 odst. 3 TrŘ). Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti (§ 140 odst. 4 TrŘ).

215

Díl B2. – Zvláštní část 11. Stádia trestního řízení 11.1. Soudní a předsoudní stádia trestního řízení Trestním řízením se rozumí řízení podle trestního řádu (§ 12 odst. 10 TrŘ), tedy zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí i postup od zahájení trestního stíhání až do ukončení vyšetřování včetně rozhodnutí v přípravném řízení, podání obžaloby k soudu, dále soudní řízení včetně řízení vykonávacího. Trestní řízení je nejširší pojem, který označuje veškerý proces upravený trestním řádem, a to jak trestní stíhání, tak i úkony, které zahájení trestního stíhání předcházejí a které nelze zahrnout pod trestní stíhání, např. prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a ostatních podnětů k trestnímu stíhání. Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, který probíhá v jednotlivých stádiích trestního řízení. Pojem stádia trestního řízení není v ustanovení § 12 vymezen. V části II. trestního řádu je upraven průběh přípravného řízení. V části III. je pak upraven průběh řízení před soudem. Vzhledem k tomuto pojetí je činnost orgánů, jež provádí podle části II. trestního řádu označována jako stádium předsoudní a činnost upravena v části III. je označována jako soudní stádium trestního řízení. Předsoudní stádium trestního řízení (přípravné řízení) zahrnuje o postup před zahájením trestního stíhání (dle hlavy deváté TrŘ), o vyšetřování o zkrácené přípravné řízení. Soudní stádium trestního řízení zahrnuje: o o o o o o o o o o

předběžné projednání obžaloby hlavní líčení veřejné zasedání neveřejné zasedání odvolání a řízení o něm dovolání stížnost pro porušení zákona a řízení o ní obnova řízení zvláštní způsoby řízení vykonávací řízení

11.2. Stádia trestního řízení podle platné právní úpravy Stádia trestního řízení podle platné právní úpravy jsou: • Přípravné řízení • Předběžné projednání obžaloby • Hlavní líčení 216

• •

Odvolací řízení Vykonávací řízení

12. Přípravné řízení 12.1. Pojem, účel a význam přípravného řízení Přípravné řízení je úsek řízení podle trestního řádu, který začíná - sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo - provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, nebo (pokud tyto úkony nebyly provedeny) - zahájením trestního stíhání určité osoby jako obviněného a trvá - do podání obžaloby nebo - do postoupení věci jinému orgánu nebo - do zastavení trestního stíhání nebo - do jiného rozhodnutí ve věci a zahrnuje - objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a - vyšetřování (§ 12 odst. 10 TrŘ). Přípravné řízení je předsoudním stadiem trestního procesu. V případě podání obžaloby na něj navazuje soudní stádium trestního řízení. Přípravné řízení začíná buď 1. zahájením trestního stíhání sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 TrŘ) (jeho počátek je potom totožný se zahájením trestního stíhání) nebo 2. provedením neodkladného či neopakovatelného úkonu, který zahájení trestního stíhání předchází (§ 160 odst. 2 a 4 TrŘ) nebo 3. sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 5 TrŘ). Nejčastěji probíhá přípravné řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, či jiného rozhodnutí ve věci. V průběhu přípravném řízení mají orgány činné v přípravném řízení co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledat důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1, § 164 odst. 1). Výsledkem přípravného řízení je buď a) podání obžaloby (§ 176 TrŘ) nebo b) trvalé či dočasné upuštění od dalšího trestního stíhání, tedy - postoupení věci jinému orgánu (§ 171 TrŘ) - zastavení trestního stíhání (§ 172 TrŘ) - přerušení trestního stíhání (§ 173 TrŘ) - podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 TrŘ) a - schválení narovnání (§ 309 TrŘ) Účelem přípravného řízení je opatření podkladů pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se má zabývat soud, či zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno. V přípravném řízení se také - zajišťují důkazy a osoba obviněného pro budoucí trestní řízení před soudem a - dokazování se provádí jen v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba, nebo zda je na místě jiné vyřízení věci. Především se tedy jedná o shromáždění a zajištění takových důkazů, které by soud nemohl provést z časovým odstupem v hlavním líčení, ať již vzhledem k riziku jejich pomíjivosti, anebo vzhledem k možnosti jejich znehodnocení či poškození.

217

Přípravné řízení zabraňuje tomu, aby před soud byly stavěni v procesním postavení obžalovaného ti obvinění, u nichž není dostatečné podezření, že spáchali trestný čin. Tím mají být také chráněny nevinné osoby, stejně jako osoby, u nichž podezření ze spáchání trestného činu není dostatečně odůvodněno. Proto je jedním z úkolů přípravného řízení pokud možno rychlá reakce na spáchání trestného činu, jež má zabránit ztrátě nebo znehodnocení důkazů i možnosti uniknutí pachatele trestní odpovědnosti i zamezit pokračování v jeho trestné činnosti. Vzhledem k tomu stanoví trestní řád pořádkové lhůty pro vyšetřování. 12.2. Struktura přípravného řízení V trestním řádu jsou tyto formy přípravného řízení: 1. 2. 3. 4.

postup před zahájením trestního stíhání (§ 158-§ 159b TrŘ) standardní vyšetřování (§ 160-§ 167 TrŘ) rozšíření vyšetřování (§ 168-§ 170 TrŘ) zkrácené přípravné řízení (§ 179a-§ 179h TrŘ).

Přípravné řízení se člení na: I.

postup před zahájením trestního stíhání zahrnuje objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin v rámci postupu před zahájením trestního stíhání (§ 158 až § 159b TrŘ). II. vyšetřování úsek od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, nebo jiného vyřízení věci (§ 160 až § 179 TrŘ). !Toto členění se nevztahuje na zkrácené přípravné řízení, které je samostatně upraveno v § 179a - § 179f TrŘ, ve kterém se nekoná vyšetřování a trestní stíhání se zahajuje až podáním návrhu na potrestání! Přípravné řízení vykonávají v obou úsecích, jak před tak i po zahájení trestního stíhání, policejní orgány. Formy přípravného řízení: A/ standardní přípravné řízení (§ 160 - § 167 TrŘ) B/ rozšířené přípravné řízení (§ 168 až § 170 TrŘ) C/ zkrácené přípravné řízení (§ 179a - § 179f TrŘ) Přípravné řízení se musí uskutečnit v jedné z uvedených tří forem. Buď jako standardní přípravné řízení, nebo jako rozšířené či jako zkrácené přípravné řízení A/ Standardní přípravné řízení je vyšetřování (převážně) méně závažných trestných činů, o nichž rozhoduje okresní soud (§ 160 - § 167 TrŘ) . B/ Rozšířené přípravné řízení je vyšetřování závažnějších trestných činů, o nichž rozhoduje krajský soud (§ 168 až § 170 TrŘ). Koná se o trestných činech, s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně pět let, nebo za ně lze uložit výjimečný trest a také o dalších trestných činech uvedených v § 17 TrZ, u nichž je horní hranicí trestu odnětí svobody nižší než pět let. C/ Zkrácené přípravné řízení (v němž se nekoná vyšetřování) je upraveno v § 179a - § 179f TrŘ.

218

13. Postup před zahájením trestního stíhání 13.1. Účel a postavení postupu před zahájením trestního stíhání Postup před zahájením trestního stíhání je organickou součástí trestního řízení a jeho předsoudního stádia. Postup před zahájením trestního stíhání je podle § 12 odst. 10 TrŘ také první částí přípravného řízení. Účelem postup před zahájením trestního stíhání je rozhodnout, zda na základě trestního oznámení, či jiného podnětu bude zahájeno trestní stíhání, či nikoliv. Postupem před zahájením trestního stíhání se mají shromáždit podklady nutné pro rozhodnutí o konání trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ), či pro rozhodnutí o tom, že podmínky pro zahájení trestního stíhání nejsou a věc je nutno řešit mimo rámec trestního řízení. Úlohou postupu do zahájení trestního stíhání je odhalení a prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu a směřujících ke zjištění jeho pachatele, čím jsou dány podmínky pro zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ nebo pro vydání jiného rozhodnutí (§ 159a a § 158b TrŘ). Současně policejní orgán nebo státní zástupce opatřuje potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu a další důkazy u nichž hrozíé nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráry (§ 158 odst. 3 a 8 TrŘ, § 158a TrŘ). Postupem před zahájením trestního stíhání se řeší základní otázka 1. 2.

zda o skutku, který je předmětem podnětu k trestnímu stíhání bude konáno trestní stíhání nebo zda bude podnět vyřízen jinak než zahájením trestního stíhání.

Proto orgány činné v přípravném řízení (policejní orgán a státní zástupce) jsou povinny přijímat podněty a oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a provádět potřebná šetření, prověřování a opatření k jejich objasnění. Dále provádějí nezbytná opatření směřující k předcházení páchání trestné činnosti (§ 158 odst. 1, 2 TrŘ). Proto trestní řád v hlavě deváté stanoví poměrně rozsah oprávnění daných policejnímu orgánu a státnímu zástupci k tomu, aby byl účel této části trestního řízení, tedy postupu před zahájením trestního stíhání, naplněn (§ 158-§ 159b TrŘ). K tomu, aby policejní orgán mohl skutečnosti prověřovat, je vybaven oprávněními, jejichž výběr je ponechán na úvaze policejního orgánu s ohledem k individuálnosti jednotlivého případu. Tato oprávnění policejního orgánu, kupříkladu provedení ohledání místa činu, provedení zkoušky krve, atd. mají za cíl zjistit relevantní okruh informací o daném skutku, který je předmětem prověřování s tím, aby policejní orgán mohl učinit závěr o tom, zda je možné, respektive důvodné prověřování skončit nebo zda se má v trestním řízení pokračovat, neboť tu existují důvody pro trestní stíhání určité osoby. Význam postupu před zahájením trestního řízení pak spočívá v jeho vztahu k dalším částem trestního řízení a jeho postavení v rámci struktury trestního řízení. Nejtěsnější vztah má postup před zahájením trestního stíhání k trestnímu stíhání. Výsledkem postupu před zahájením trestního stíhání může být právě rozhodnutí o tom, že jsou zde důvody pro zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 TrŘ, existují-li skutečnosti nasvědčující závěru o tom, že byl spáchán trestný čin a je rovněž dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba.

219

13.2. Podezření a podezřelý Prvotní závěr o podezření ze spáchání trestného činu dle § 158 odst. 1 TrŘ, který podmiňuje postup před zahájením trestního stíhání dle hlavy deváté trestního řádu, činí policejní orgán na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit. Kvalifikovaný závěr o podezření odůvodňující zahájení trestního stíhání sdělením obvinění určité osobě podle § 160 odst. 1 TrŘ se opírá o skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a že jej spáchala určitá osoba. K tomu závěru dospívá orgán činný v přípravném řízení po prověření oznámení i jiných podnětů postupem před zahájením trestního stíhání. Vysoký stupeň podezření vyplývající z výsledků vyšetřování pak odůvodňuje podání obžaloby podle § 176 odst. 1 TrŘ. Tento vysoký stupeň pravděpodobnosti odůvodňuje postavení obviněného před soud v procesním postavení obžalovaného, protože lze důvodně (nikoliv s jistotou) očekávat, že soud rozhodne odsuzujícím rozsudkem. Pojem podezřelá osoba užívá trestní řád v ustanoveních § 76 odst. 1 TrŘ a v § 179a TrŘ takto: Podezřelý jako osoba podávající vysvětlení podle 158 odst. 7 TrŘ může odepřít podat vysvětlení, není povinna vypovídat pravdu, při podání vysvětlení má právo na právní pomoc advokáta a nelze ji postihnout pro přestupek křivé výpovědi dle § 47a PřestZ, pokud vypovídá nepravdu i o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Zadržený podezřelý (osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, kterou lze zadržet podle § 76 odst. 1 TrŘ) má právo si zvolit obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení, přičemž má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu v průběhu zadržení (§ 76 odst. 3 TrŘ), pokud je obhájce ve lhůtě 24 hodin dosažitelný. Podezřelým ve zkráceném přípravném řízení se stává osoba okamžikem zahájení výslechu, při kterém je jí sděleno z jakého trestného činu je podezřelá. Od tohoto okamžiku má podezřelý ve zkráceném přípravném řízení stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2 TrŘ), včetně práva zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení (§ 179a odst. 1 písm. a/, b/ TrŘ). Pokud si tento podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení dle § 314b odst. 1, 2 TrŘ, ve stanovené lhůtě obhájce nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení, ustanovit (§ 38 TrŘ). 13.3. Průběh postupu před zahájením trestního stíhání Státní zástupce a policejní orgán jsou povinni přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (trestní oznámení) a přitom jsou povinni oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních (§ 158 odst. 2 TrŘ). Průběh postupu před zahájením trestního stíhání jako prvního stádia přípravného řízení a zároveň i trestního řízení je obsažen podrobně v § 158 - § 159b TrŘ. Zahrnuje objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Je počátkem trestního procesu, jehož úlohou je zjišťovat podmínky, na jejich základě může být učiněn buď a) závěr o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ nebo b) závěr o tom, že takové podmínky chybí a věc není třeba řešit, nebo je třeba řešit ji mimo rámec trestního řízení

220

Policejní orgán a státní zástupce vycházejí při postupu před zahájením trestního stíhání - z trestních oznámení, - z vlastních poznatků, - z podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. Každé trestní oznámení musí být objasněno a prověřeny skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a že se jej dopustila určitá osoba, bez ohledu na to, zda se oznamovatel podepsal svým skutečným jménem či nikoliv. Nepodepsaná podání se považují za podnět k trestnímu stíhání. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 TrŘ sepisuje policejní orgán pokud na základě podnětu k zahájení trestního stíhání dospěje k závěru, že: a) je možno učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, b) je třeba prověřit tento podnět a zjistit, - zda se podezření se opírá o skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu nebo - se toto podezření nepotvrdí a c) k tomuto prověřování činí úkony dle trestního řádu Záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 TrŘ má obsahovat: - skutkové okolnosti, pro které trestní řízení zahajuje - způsob, jakým se o nich policejní orgán dověděl Přípravné řízení je formálně zahájeno - sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nebo - provedením potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů (hrozí-li nebezpečí z prodlení) a následným formálním sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Vlastní objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin: K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán -potřebné podklady a - nezbytná vysvětlení a - zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména a) vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů, b) vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky, c) obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály, d) provádět ohledání věci a místa činu, e) vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu, f) pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu, g) za podmínek stanovených v § 76 zadržet podezřelou osobu, h) za podmínek stanovených v § 78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená, i)způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět neodkladné nebo neopakovatelné úkony, pokud podle tohoto zákona jejich provedení nepatří do výlučné pravomoci jiného orgánu činného v trestním řízení (§ 158 odst. 3 TrŘ). Operativně pátrací prostředky a podmínky jejich použití jsou obsaženy v trestním řádu v ustanoveních § 158b - § 158f TrŘ. Tato úprava umožňuje provádění dozoru státního zástupce nad využíváním operativně pátracích prostředků, stejně jako procesní využití

221

výsledků této operativně pátrací činnosti v trestním řízení. Přesto, že jsou operativně pátrací prostředky upraveny v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, lze je používat i po zahájení trestního stíhání, tzn. jak v průběhu vyšetřování, tak i v řízení před soudem. Po podání obžaloby o jejich použití rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně (§ 158f TrŘ). V řízení o úmyslném trestném činu lze používat operativně pátrací prostředky, kterými se rozumí a) předstíraný převod, b) sledování osob a věcí, c) použití agenta. Operativně pátrací prostředky může využívat jen policejní orgán, který k tomu byl pověřen policejním prezidentem, jde-li o útvar Policie ČR, ředitelem Bezpečnostní informační služby, jde-li o útvar BIS, ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace, jde-li o jeho útvar. Ostatním policejním orgánů uděluje souhlas příslušní ministr. Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 TrŘ). Jako důkaz lze použít, a to i v řízení před soudem, zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků v souladu s ustanoveními trestního řádu (§ 158b odst. 2 TrŘ). a) Předstíraný převod je rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, jejíž držení je nepřípustné, která pochází z trestného činu, nebo která je určena ke spáchání trestného činu. Předstíraný převod lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Předstíraný převod lze provést i bez povolení nesnese-li věc odkladu. Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen provádění předstíraného převodu ukončit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. O předstíraném převodu sepíše policejní orgán záznam, který do 48 hodin doručí státnímu zástupci (§ 158c TrŘ). b) Sledováním osob a věcí (§ 158d TrŘ) je získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. Povolení lze vydat jen na základě písemné žádosti odůvodněné podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců (§158d odst. 4 TrŘ). Nesnese-li věc odkladu lze sledování zahájit i bez povolení. Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen sledování ukončit, případný záznam zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít (§158d odst. 5 TrŘ). Záznam pořízený při sledování lze použít jako důkaz je-li k němu připojen protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a TrŘ. V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno lze pořízený záznam použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení

222

o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 7, 10 TrŘ). c) Použití agenta (§ 158e TrŘ) je možné jen tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, je policejní orgán, pokud jím je útvar Policie České republiky, oprávněn použít agenta. Agentem je příslušník Policie ČR, který plní úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem, vystupuje zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti. Je-li to k použití agenta, jeho přípravě nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné vytvořit legendu o jiné osobní existenci a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů, provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení či registrace, zastírat příslušnost k Policii ČR. Použití agenta povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce vrchního soudu, v jehož obvodu je státní zástupce, podávající návrh, činný. V povolení musí být uveden účel použití a doba, po kterou bude agent použit, a údaje umožňující identifikaci agenta. Na základě nového návrhu, obsahujícího vyhodnocení dosavadní činnosti agenta, lze dobu povolení prodloužit, a to i opakovaně. Státní zástupce je povinen od příslušného policejního orgánu vyžadovat údaje potřebné pro posouzení, zda trvají důvody pro použití agenta a zda je jeho činnost v souladu se zákonem. Tyto údaje je povinen pravidelně, nejméně jednou za tři měsíce, posuzovat, a pominou-li důvody pro použití agenta, dá policejnímu orgánu pokyn k bezodkladnému ukončení činnosti agenta. Policejní orgán je povinen předložit státnímu zástupci záznam o výsledku použití agenta. Prověřování dle § 158 odst. 3 TrŘ vytváří předpoklady buď • pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 TrŘ, nebo • pro závěr, že podmínky pro zahájení trestního stíhání chybí. Prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nenahrazuje vyšetřování ani řízení před soudem. Právo na právní pomoc při podání vysvětlení: - osobě podávající vysvětlení není policejní orgán povinen obstarávat pomoc advokáta - pokud však osoba podávající vysvětlení po poučení o právní pomoc advokáta požádá, poskytne jí policejní orgán možnost telefonicky se s advokátem spojit - dostaví-li se advokát k policejnímu orgánu společně s osobou jež má podat vysvětlení, je oprávněn být přítomen podání vysvětlení (§ 158 odst. 4 TrŘ) Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda důkaz provede. Úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah (§ 158 odst. 5 TrŘ). Jen ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení je možné čtení úředního záznamu o vysvětlení osoby a o provedení dalších úkonů se souhlasem stran (§ 314d odst. 2, § 179a an. TrŘ). V jiných případech nesmí být záznam o vysvětlení čten ani předestřen. Pokud svědek vypovídá jinak než při podání vysvětlení nesmí být ani upozorněn na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti. Vyslýchající může v řízení před soudem otázkami podrobně objasňovat skutečnosti jinak obsažené v záznamu, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi takového svědka K obsahu úředního záznamu nesmí být vyslýchán ani policejní orgán, který záznam pořídil, neboť by to znamenalo obcházení ustanovení § 158 odst. 5 TrŘ.

223

Před zahájením trestního stíhání se zásadně neprovádí důkazy použitelné v řízení před soudem. Tím se má zabránit duplicitě provádění důkazů. Provádění důkazů před zahájením trestního stíhání použitelných v řízení před soudem je omezeno pouze na: - provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka nebo v rekognici, prováděného na návrh státního zástupce za účasti soudce, který odpovídá za zákonnost takového výslechu (§ 158a TrŘ) - obstarání věcných a listinných důkazů - obstarání odborných vyjádření a znaleckých posudků - výslech osob mladších patnácti let - osob, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak - osob u nichž hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování - jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku toho hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi. Pokud výslechy těchto osob uvedených v § 164 odst. 1 TrŘ nebyly po zahájení trestního stíhání provedeny znovu podle § 164 odst. 4 TrŘ, nelze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst podle § 211 a lze je pouze předestřít podle § 212 TrŘ. Tato právní úprava zabezpečila, že výslechy svědků před zahájením trestního stíhání se konají zcela výjimečně. Po skončení prověřování skutečnosti nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, policejní orgán nebo státní zástupce • věc odloží, nebo • odevzdá věc příslušnému orgánu k jinému vyřízení, nebo • dočasně odloží zahájení trestního stíhání, nebo • zahájí trestní stíhání určité osoby jako obviněného K odložení věci usnesením státního zástupce nebo policejního orgánu dochází, nejde-li ve věci o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak (§ 159a odst. 1 TrŘ). Jiným vyřízením věci může být a) odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, nebo b) odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání. Státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží nebo jinak vyřídí věc když se při prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu nepodařilo zjistit osobu důvodně podezřelou ze spáchání trestného činu, nebo tehdy, když zjištěné skutečnosti nedostatečně odůvodňují závěr, že trestný čin byl spáchán určitou osobou. Dočasně odložit trestní stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce může policejní orgán se souhlasem státního zástupce, jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů. Dočasné odložení zahájení trestního stíhání je možné také o další dva měsíce, a to i opakovaně. Pominou-li důvody pro dočasné odložení trestního stíhání, policejní orgán trestní stíhání neprodleně zahájí (§ 159b TrŘ).

224

Trestní stíhání sdělením obvinění určité osobě policejní orgán zahájí nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, pokud není důvod k odložení či jinému vyřízení věci (§ 160 odst. 1 TrŘ).

14. Vyšetřování 14.1. Obecný výklad o vyšetřování Vyšetřování je úsek trestního stíhání před podáním obžaloby, postoupením věci jinému orgánu nebo zastavením trestního stíhání, včetně schválení narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby (§ 166 odst. 1 TrŘ). Trestní stíhání se ve vyšetřování koná vždy proti konkrétní osobě, a to proti obviněnému. V ČR od účinnosti zákona č. 292/1993 Sb. neexistuje tzv. trestní stíhání ve věci např. krádeže, neboli trestn í stíhání proti neznámému pachateli. Zahájením trestního stíhání dle § 160odst. 1 TrŘ vstupuje přípravné řízení do II. fáze, kterou je vyšetřování. Vyšetřování má dvě formy - standardní vyšetřování (§ 161 až § 167 TrŘ) - rozšířené vyšetřování (§ 168 - § 170 TrŘ) A. Standardní vyšetřování (§ 164 až § 167 TrŘ) - nejsou zde běžné výslechy svědků do protokolu za účasti obhájce, nýbrž podávání vysvětlení osobami - výslechy svědků jsou velmi omezené - lze zadržet obviněného, zadržet osobu podezřelou, vyslechnout ji atd. - obhájce nemá právo účastnit se podání vysvětlení osobami - byl-li úřední záznam o podání vysvětlení touto osobou sepsán před zahájením trestního stíhání, nemusí toto vysvětlení podávat po zahájení trestního stíhání opakovaně - k výslechu osob – jež podaly vysvětlení - jako svědků může na návrh státního zástupce či obhajoby dojít až před okresním soudem - k realizaci práva na obhajobu vůči osobám podávajícím vysvětlení v průběhu standardního vyšetřování dochází zásadně až v hlavním líčení - je omezeno právo obviněného na obhajobu - je výrazně omezen rozsah dokazování - krátce po zahájení trestního stíhání může dojít ke skončení vyšetřování, protože mnohá vysvětlení osob byla vyžádána před zahájením trestního stíhání Policejní orgán postupuje při vyšetřování tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu /§ 89 odst. 1 TrŘ/. B. Rozšířené vyšetřování (§ 168 až § 170 TrŘ) - se koná o závaznějších trestných činech, o nichž je příslušný konat řízení v I. stupni krajský soud

225

- je rozsahem výrazně širší oproti standardnímu vyšetřování - úkonů, včetně výslechů svědků, se může účastnit obhájce, který má právo klást vyslýchaným otázky - obviněný je průběžně informován o důkazech provedených v této formě přípravného řízení (zda jsou v jeho prospěch, nebo v neprospěch) - obviněný nemůže být překvapen vývojem vyšetřování a zažít nepříjemné poznání skutečného stavu věci při seznámení s výsledky vyšetřování - trestní řád neobsahuje důvod pro odepření účasti obhájce na úkonech konaných v rozšířeném vyšetřování - obhájce zabezpečí, aby protokoly o vyšetřovacích úkonech nedávaly zkreslený obraz o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí, jednostranně potvrzující obvinění Pokud je osoba vyslýchána jako svědek, je poučena před výslechem mj. o tom, že je povinna vypovídat o trestném činu, pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení úplnou pravdu a nic nezamlčovat a je obeznámen též s významem svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a s trestními následky křivé výpovědi a křivého obvinění (§ 101). Představa, že toto poučení s jistotou zajistí pravdivou výpověď svědka, se v praxi nejednou nepotvrzuje. V konkrétní situaci může svědek při výslechu hájit významný zájem osoby blízké, či může být vystaven nátlaku osoby cizí, což se může odrazit ve sdělení nepravdivých okolností, v jejich zamlčení nebo v lživém obvinění jiné osoby z trestného činu, v úmyslu přivodit trestní stíhání nevinného. Zřejmě nejsilnější důvod ke křivému obvinění v trestním oznámení a následně též v křivé výpovědi má sám pachatel trestného činu, který tímto způsobem odpoutává pozornost od sebe k jiné osobě. 14.2. Zahájení trestního stíhání sdělením obvinění Zahájení trestního stíhání sdělením obvinění. Nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k odložení či jinému vyřízení věci (§ 160 odst. 1 TrŘ). O zahájení trestního stíhání rozhodne policejní orgán usnesením proti němuž lze podat stížnost (§ 160 odst. 7 TrŘ). Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. změnila způsob zahájení trestního stíhání tím, že neformální úkon sdělení obvinění, proti němuž nebylo možno podat stížnost, nahradila usnesením o zahájení trestního stíhání, proti němuž lze podat stížnost. Trestní stíhání začíná vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (nikoliv až jeho právní mocí). Proto také všechny úkony, které jsou činěny po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání jsou konány ve vyšetřování jako druhé fázi přípravného řízení. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem. Přitom je vyloučeno provádění těch úkonů trestního řízení, kterých se má zúčastnit obviněný, nebo kterých by se mohl zúčastnit obviněný nebo jeho obhájce. Výjimkou jsou případy, kdy nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit (§ 165 TrŘ). Účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči podezřelému (osobě proti níž se řízení vede) - nastávají až doručením usnesení obviněnému - usnesení o zahájení trestního stíhání se doručuje do vlastních rukou obviněného bez možnosti uložení doručované zásilky

226

Usnesení o zahájení trestního stíhání obdrží obviněný • na počátku prvního výslechu nebo • zároveň s jeho předvoláním k výslechu 14.3. Postup při vyšetřování Postup při vyšetřování je odlišně upraven: - ve standardním vyšetřování (§ 164 - § 167 TrŘ) - v rozšířeném vyšetřování (§ 168 - § 170 TrŘ) Právní úpravy obsažená v druhém a třetím oddílu hlavy desáté trestního řádu je koncipována tak, že v případě změny právní kvalifikace skutku, pro který se trestní řízení vede, existuje možnost neformální návaznosti mezi oběma formami vyšetřování. Po překvalifikaci skutku se standardní vyšetřování (§ 164 až § 167 TrŘ) může změnit na rozšířené vyšetřování (§ 168 až § 170 TrŘ) a naopak. 14.3.1. Postup při standardním vyšetřování Zásadní změny trestního řádu byly provedeny zákonem č. 265/2001 Sb. v ustanovení § 164 TrŘ, kde je upraven postup při standardním vyšetřování. Policejní orgán postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1 TrŘ). Přitom postupuje způsobem uvedeným v § 158 odst. 3 a 4 TrŘ, tzn. opatřuje potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a o obsahu vysvětlení podaných kteroukoliv fyzickou a právnickou osobou sepisuje úřední záznam, který slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek a soudu k úvaze, zda takový důkaz v hlavním líčení provede; provádí i další úkony podle hlavy čtvrté s výjimkou těch, které je oprávněn provést pouze státní zástupce nebo soudce. Výslechy svědků provádí, jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší patnácti let, osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Jinak poškozeného a další svědky vyslechne jen tehdy, jestliže hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování. Bez těchto podmínek je však možno, jestliže je toho třeba, vyslechnout znalce (§ 164 odst. 1 TrŘ). Ve standardním vyšetřování již nejsou běžné výslechy svědků, nýbrž podávání vysvětlení osobami. Pokud určitá osoba podala vysvětlení již před zahájením trestního stíhání, nemusí ji policejní orgán opakovaně žádat o podání vysvětlení v průběhu vyšetřování. Jedinou podmínkou je to, že k podání vysvětlení touto osobou, v době před zahájením trestního stíhání, došlo způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu (§ 164 odst. 2 TrŘ). Je-li splněna tato podmínka, osoba, která podala vysvětlení již před zahájením trestního stíhání, nemusí být policejním orgánem opakovaně žádána o podání vysvětlení v průběhu vyšetřování, ani vyslechnuta jako svědek. Pokud tato osoba bude o vysvětlení v průběhu vyšetřování znovu požádána, potom policejní orgán obhájce obviněného o podání vysvětlení určitou osobou nevyrozumívá. Obhájci totiž zákon nedává právo účastnit se ve vyšetřování podání vysvětlení různými osobami. Z pohledu obhajoby obviněného je podstatné, že ve standardním vyšetřování podávají osoby vysvětlení policejnímu orgánu bez přítomnosti obhájce obviněného.

227

Policejní orgán provádí ve standardním vyšetřování i další úkony s výjimkou těch, které je oprávněn provést pouze státní zástupce nebo soudce. Ve standardním vyšetřování policejní orgán může zadržet obviněného, zadržet osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, vyslechnout ji a o jejím výslechu sepsat protokol, rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, vykonat domovní prohlídku, nařídit osobní prohlídku, provádět důkaz, konkrétně rekonstrukci, rekognici, prověrku na místě, nebo vyšetřovací pokus atd. Výslechy svědků ve standardním přípravném řízení jsou omezeny pouze na neodkladné nebo neopakovatelné úkony, výslechy osob mladších patnácti let a na nepříliš rozsáhlý okruh dalších případů uvedených v § 164 odst. 1 věta třetí a čtvrtá TrŘ. Policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován. Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány (§ 164 odst. 3 TrŘ). Kromě případů, kdy je podle tohoto zákona třeba souhlasu státního zástupce, činí policejní orgán všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů samostatně a je plně odpovědný za jejich zákonné a včasné provedení (§ 164 odst. 5 TrŘ). Toto ustanovení vyjadřuje samostatnost a plnou odpovědnost policejního orgánu za postup ve vyšetřování a za zákonné a včasné provedení všech vyšetřovacích úkonů. Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem. Tuto lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce (§ 166 odst. 1 TrŘ). K odmítnutí návrhů na doplnění standardního vyšetřování dochází formou opatření, proti němuž nemůže obhajoba podat stížnost. Účast obviněného a obhájce ve standardním vyšetřování je po novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. společně upravena v ustanovení § 165 TrŘ. Policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď (§ 165 odst. 1 TrŘ). Účast obhájce na vyšetřovacích úkonech je možná ve výrazně širším rozsahu. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 TrŘ utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 165 odst. 2 TrŘ). Jakmile rozhodne policejní orgán usnesením o zahájení trestního stíhání je obhájce za těchto podmínek oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech. Oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v § 165 odst. 2 TrŘ, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat. Sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 TrŘ utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 165 odst. 3 TrŘ).

228

Obhájce může sdělit policejnímu orgánu, že se chce zúčastnit výslechu svědků XY a ZŽ, případně i jejich konfrontace, příp. kteréhokoliv jiného úkonu v průběhu vyšetřování. Častěji však obhájce požádá, aby byl vyrozumíván o všech vyšetřovacích úkonech, jež se budou v průběhu vyšetřování konat, a to bez bližší specifikace. Druh, dobu a místo konání procesního úkonu může policejní orgán oznámit osobně, písemně nebo telefonicky tak, aby měl obhájce dostatek času zajistit svoji účast na úkonu, nebo za sebe zajistit substituci. V důsledku toho, že ve standardním vyšetřování pořizuje policejní orgán zásadně a převážně úřední záznamy o podání vysvětlení osobami, existuje stav, kdy obviněný a jeho obhájce mají možnost položit těmto osobám, které podávaly vysvětlení, jako svědkům otázky zpravidla až před soudem, tedy až po několika měsících od zahájení trestního stíhání. Ve standardním vyšetřování došlo k výraznému omezení dokazování, protože policejní orgán postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1 TrŘ). Přitom zásadně vyžaduje od osob pouze vysvětlení, o nichž pořizuje úřední záznamy, a to bez možnosti účasti obhajoby (§ 158 odst. 3 a 4 TrŘ). Výslechy svědků pak provádí jen nepříliš často, shledá-li důvody uvedené v § 164 odst. 1 věta třetí a čtvrtá TrŘ. Možnost aktivní účasti obhajoby na dokazování v přípravném řízení byla výrazně posílena doplněním § 89 odst. 2 TrŘ, novým ustanovením § 110a, v návaznosti na § 105 a § 106, § 108 odst. 3 a § 110 TrŘ. Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila jej některá ze stran, není důvodem k odmítnutí takového důkazu (§ 89 odst. 2 TrŘ). Limitujícím faktorem obhajoby ve standardním vyšetřování je to, že výslechy svědků se v této formě přípravného řízení se konají jen za podmínek uvedených v § 164 odst. 1 věta třetí a čtvrtá TrŘ, přičemž rozhodnutí, zda jsou splněny záleží na subjektivním rozhodnutí policejního orgánu, výjimečně státního zástupce. Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku (§ 110a TrŘ). Toto ustanovení výrazně posilňuje možnost účasti obhajoby na dokazování. Předloží-li obhajoba znalecký posudek, který splňuje uvedené podmínky, má znalecký posudek vyžádaný obhajobou procesně stejnou váhu jako posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Proto jsou stále častější v trestním spise dva znalecké posudky. První posudek, vypracovaný znalcem přibraným orgánem činným v trestní řízení, který podporuje sdělené obvinění a druhý posudek vyžádaný obhajobou, jehož obsah i závěry jsou ve prospěch obviněného. Účast obviněného ve standardním vyšetřování je od 1.1.2002 zcela výjimečná, a to v souladu s úpravou obsaženou v § 165 odst. 1 TrŘ. Je pouze na úvaze policejního orgánu zda připustí účast obviněného na vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem a umožní mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Policejní orgán na žádost obviněného připustí jeho účast při vyšetřovacích úkonech v případě, že obviněný nemá obhájce a je-li vyslýchán svědek, který má právo odepřít výpověď (§ 165 odst. 1 druhá věta TrŘ). Takový postup je v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, dle níž každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva vyslýchat nebo dát

229

vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Potom je jako soudní důkaz využitelný jen takový protokol o úkonu trestního řízení, který byl proveden s využitím práva obviněného na konfrontaci se svědkem ve formě možnosti být přítomen při úkonu, uplatnit své námitky, klást mu otázky a tím prověřovat věrohodnost a pravdivost konkrétního důkazu. Má-li obviněný obhájce, který oznámí policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit (§ 165 odst. 3). Také v těchto případech je postup policejního orgánu ve standardním vyšetřování v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy, neboť jsou zabezpečena minimální práva obviněného. Standardní vyšetřování je policejní orgán je povinen skončit nejpozději a)do dvou měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, b) do tří měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu. Nestane-li se tak státní zástupce může prodloužit lhůtu konání vyšetřování. V takových věcech je státní zástupce povinen nejméně jednou za měsíc provést prověrku věci (§ 167 TrŘ). Uvedené lhůty jsou pořádkové a jejich překručení nemá žádné právní následky. Vzhledem k vysokému vytížení policejních orgánů konajících vyšetřování bývají tyto lhůty ve většině trestních věcí prodlužovány. Výjimečně je standardní vyšetřování skončeno do 6 měsíců. V řadě věcí trvá vyšetřování rok i delší dobu. 14.3.2. Postup v rozšířeném vyšetřování Rozšířené vyšetřování se koná o trestných činech, o nichž je příslušný konat řízení v prvním stupni krajský soud (§ 168 odst. 1 TrŘ). Ten koná řízení v prvním stupni o trestných činech uvedených v ustanovení § 17 TrŘ. Toto rozšířené vyšetřování dle § 168 až 170 TrŘ je rozsahem výrazně širší oproti standardnímu vyšetřování dle § 160 až § 167 TrŘ. Rozšířené vyšetřování se koná převážně o nejzávažnějších trestných činech, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. Koná se také o trestných činech s nižší dolní hranicí taxativně uvedených v ustanovení § 17 TrŘ a o dílčích útocích pokračujícího trestného činu za podmínek uvedených v § 17 odst. 2 TrŘ. V rozšířeném vyšetřování se v případě absence zvláštních ustanovení plně využívají ustanovení o zahájení trestního stíhání a o vyšetřování obsažená v ustanoveních § 160 až § 167 TrŘ. Jinými slovy vyjádřeno: pokud není zvláštní úprava obsažena v § 168 až 170 TrŘ, postupuje se i v rozšířeném vyšetřování stejně jako ve standardním vyšetřování. Zásadní odlišnosti při rozšířeném vyšetřování o trestných činech, o nichž je příslušný konat řízení v prvním stupni krajský soud, jsou pak obsaženy pouze v ustanoveních § 169 a § 170 TrŘ. Policejní orgán provádí v rozšířeném vyšetřování důkazy v rozsahu, který je nezbytný pro podání obžaloby nebo pro jiné rozhodnutí státního zástupce; podmínkami, za nichž lze provádět výslech svědků ve standardním vyšetřování podle § 164 odst. 1, přitom není vázán (§ 169 odst. 1 TrŘ). Tedy v rozšířeném vyšetřování neplatí omezující podmínky pro výslech svědků obsažené v § 164 odst. 1 věta třetí a čtvrtá TrŘ. Proto v rozšířeném vyšetřování policejní orgán může bez omezení vyslýchat svědky (ve stejném rozsahu může vyslýchat svědky také státní zástupce, pokud koná vyšetřování) Protokoly o výpovědích svědků z přípravného řízení pak lze před soudem číst za podmínek § 211 odst. 1 až 4 TrŘ. Nejsou-li tyto podmínky splněny lze tyto protokoly pouze předestřít, přičemž protokol výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem pro výrok o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy (§ 212 odst. 1, 2 TrŘ).

230

Dokazování v rozšířeném vyšetřování se provádí v rozsahu, který je nezbytný buď pro podání obžaloby (§ 176, § 177 TrŘ) nebo pro jiné rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení, tedy pro postoupení věci jinému orgánu /§ 171 TrŘ/, zastavení trestního stíhání /§ 172 TrŘ/, přerušení trestního stíhání /§ 173 TrŘ /, podmíněné zastavení trestního stíhání /§ 307 TrŘ /, nebo schválení narovnání /§ 309 TrŘ /. Právní kvalifikace skutku se určuje podle výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, nebo podle upozornění na změnu právní kvalifikace v průběhu vyšetřování. Rozhodující je právní kvalifikace skutku v době provádění důkazu. (§ 169 odst. 2 TrŘ). Jakmile je obviněný v průběhu rozšířeného vyšetřování upozorněn, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání bude posuzován jako trestný čin, k jehož projednávání je v prvním stupni příslušný okresní soud (§ 16 TrŘ) a nikoliv již krajský soud (§ 17 TrŘ), nebude se již konat rozšířené vyšetřování dle § 168 až 170 TrŘ, nýbrž standardní vyšetřování dle § 161 až § 167 TrŘ. Proto po překvalifikaci skutku musí policejní orgán vycházet z omezujících podmínek pro provádění výslechu svědků (§ 164 odst. 1 TrŘ). Policejní orgán je povinen skončit rozšířené vyšetřování nejpozději do šesti měsíců od zahájení trestního stíhání (§ 170 odst. 1 TrŘ). Není-li vyšetřování v této lhůtě skončeno, státní zástupce může prodloužit lhůtu konání vyšetřování podle § 167 TrŘ. Z praxe jsou znány četné případy, kdy doba rozšířeného vyšetřování trvá tři až pět let. Mnohdy trvá stejnou dobu i standardní vyšetřování protože se nepotvrzuje předpoklad, že vyšetřování trestného činu pro který koná hlavní líčení okresní soud je vždy snazší než vyšetřování trestného činu pro který koná hlavní líčení krajský soud. Jde-li o trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 TrZ může být jeho vyšetřování stejně složité v odst. 1 a 2, kdy se koná standardní vyšetřování, jako v odst. 3, kdy se koná rozšířené vyšetřování. Policejní orgán provádí důkazy v rozsahu, který je nezbytný pro podání obžaloby nebo pro jiné rozhodnutí státního zástupce; podmínkami, za nichž lze provádět výslech svědků podle § 164 odst. 1, přitom není vázán (§ 169 odst. 1 TrŘ). V rozšířeném vyšetřování je účast obhájce možná bez omezení. Trestní řád neobsahuje žádný důvod pro odepření účasti obhájce na úkonech konaných v rozšířeném vyšetřování dle § 168 až § 170 TrŘ. Obhájce má právo pokládat vyslýchaným otázky až poté, co policejní orgán skončí výslech, v praxi může vyslýchající obhájci udělit slovo k otázkám i k samostatnému úseku výslechu i před tím, než sám skončil výslech. Pro pokládání otázek obhájcem platí stejná pravidla jako pro vyslýchající, tzn. musí pokládat otázky jasně a srozumitelně a vyvarovat se kapciozních a sugestivních otázek. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 165 odst. 1 TrŘ). Účast obhájce při výslechu obviněného i na dalších úkonech konaných v rozšířeném vyšetřování je považována za potřebnou jednak z hlediska zájmů obviněného, aby již v průběhu vyšetřování byl zjištěn skutečný stav věci, jednak přispívá k tomu aby materiály ve vyšetřování byly opatřovány v souladu s procesními předpisy. Účast obhájce při vyšetřovacích úkonech je pro obviněného garancí jeho práv. V souladu s oprávněními zakotvenými v § 41TrŘ jsou vytvořeny v rozšířeném vyšetřování předpoklady k tomu, aby obhájce mohl dbát, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Obhájce má možnost registrovat postup policejního orgánu při vyšetřovacích úkonech konaných v rozšířeném vyšetřování a může podávat námitky proti jeho postupu či proti protokolaci. Může také pokládat otázky, které policejní orgán nepoložil, třeba proto, že je nepovažoval za důležité, nebo proto, že se omezil na pokládání otázek, od nichž očekává potvrzení důvodnosti trestního stíhání obviněného, či zjištění skutečností, které jsou v jeho neprospěch.

231

Vzhledem k účasti obhájce při vyšetřovacích úkonech v rozšířeném vyšetřování je obviněný průběžně informován o důkazech provedených v této formě přípravného řízení. O tom, zdali jsou pouze v jeho prospěch, nebo jen v neprospěch, či v obou směrech. Při dobré spolupráci s obviněným může obhájce reagovat na provedené důkazy při dalších procesních úkonech, podat návrhy na doplnění dokazování apod. Za tohoto předpokladu nemůže být obviněný překvapen vývojem vyšetřování a zažít nepříjemné poznání skutečného stavu věci při seznámení s vyšetřovacím spisem. Již účast obhájce při výslechu svědků přispívá k tomu, že policejní orgán důsledně zjišťuje i protokoluje nejen skutečnosti v neprospěch obviněného, nýbrž také v jeho prospěch. Obdobně jako při výslechu obviněného, také svědkům musí dát policejní orgán možnost souvisle vypovědět vše co o věcí sám ví a navíc uvést odkud se tyto skutečnosti dozvěděli (§ 101 odst. 2 TrŘ). Část svědků vyslýchaných po zahájení trestního stíhání byla požádána v rámci postupu před zahájením trestního stíhání o podání vysvětlení. Tito svědkové musejí být v rozšířeném vyšetřování vyslechnuti i ke skutečnostem, které jsou obsahem podaného vysvětlení. Obsah záznamu o vysvětlení však nesmí být předestřen těmto osobám, jsou-li vyslýchány jako svědkové. Pokud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi odlišně, nesmí být upozorněn ani na to, že v záznamu uvedl odlišné skutečnosti. Policejní orgán se však může podrobně zabývat skutečnosti obsaženými v záznamu, aby mohl posoudit věrohodnost výpovědi takového svědka. V obdobném směru může pokládat otázky svědkovi při výslechu také obhájce. Právě jeho vhodně volené otázky mohou přispět k zjištění, že svědek je či naopak není věrohodný. Nemá-li obviněný může však požádat policejní orgán, aby mu umožnil zúčastnit se výslechu svědka a aby mu byla v souladu s § 164 odst. 4 TrŘ dána možnost klást mu otázky. Obviněnému však nemusí policejní orgán účast při výslechu svědka umožnit. Obhájci však nemůže účast při vyšetřovacích úkonech odepřít. Pokud je občan vyslýchán jako svědek, je poučen před výslechem mj. o tom, že je povinen vypovídat o trestném činu, pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení úplnou pravdu a nic nezamlčovat a je obeznámen též s významem svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a s trestními následky křivé výpovědi a křivého obvinění (§ 101 TrŘ). Policejní orgán na straně jedné a obhajoba na straně druhé má nezřídka odlišný názor na rozsah dokazování. Většinou policejní orgán usiluje o omezení rozsahu dokazování a obhajoba naopak o jeho rozšíření o provedení důkazů, které navrhuje. Pokud policejní orgán navrhované důkazy neprovede, obhájce podá žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 TrŘ, již bývá vyhověno jen ve velmi omezeném okruhu případů. I v případě, že státní zástupce shledá žádost důvodnou a učiní opatření k nápravě zjištěných nedostatků, mnohdy dospěje k tomuto zjištění až se značným časovým odstupem. V přípravném řízení jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat způsobem uvedeným v trestním řádu i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 5 věta třetí TrŘ). Pokud přesto policejní orgán konající vyšetřování opatřuje převážně jen důkazy v neprospěch obviněného, podává obhájce návrhy na doplnění dokazování, protože i strana obhajoby může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout, přičemž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nepředložil orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu (§ 89 odst. 2 TrŘ). Většina policejních orgánů neodmítá návrhy obhajoby, některé však své zákonné povinnosti neplní, neopatřují důkazy ve prospěch obviněného, neprovádí důkazy navrhované obhajobou, zejména pokud očekávají, že by mohly přispět k vyvrácení obvinění.

232

V praxi je nesnadné, i při využití všech zákonných prostředků obhajoby, dosáhnout v průběhu vyšetřování zastavení trestního stíhání nevinných osob. Po zjištění podezřelého a dostatečném odůvodnění závěru, že právě on spáchal trestný čin, dochází neprodleně k zahájení trestního stíhání jeho obviněním. Avšak v okamžiku kdy je prokazatelné, že důvody k trestnímu stíhání již netrvají (či dokonce nevznikly), bývá rychlost rozhodování orgánů činných v přípravném řízení výrazně menší. Od zjištění, že trestní stíhání určité osoby není důvodné do zastavení trestního stíhání v praxi neuplyne několik hodin, jak si přeje nevinný obviněný, nýbrž zpravidla několik měsíců, ať již na je obviněný stíhán na svobodě nebo vazebně. Státní zástupce v přípravném řízení rozhoduje • o zastavení trestního stíhání • o přerušení trestního stíhání • postoupení věci jinému orgánu (§ 171 až § 173 TrŘ). /Srov. blíže oddíl 14. § 3.4 této učební pomůcky./ Státní zástupce, který v praxi vydá rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a o postoupení věci, je do pěti dnů od právní moci doručí nejvyššímu státnímu zastupitelství (§ 173a TrŘ). Nejvyšší státní zástupce pak do dvou měsíců od právní moci může rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci. Proto může státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství vyžadovat od nižších státních zastupitelství spisy, dokumenty, materiály a zprávy a provádět prověrky (§ 174b TrŘ). Toto oprávnění nejvyššího státního zástupce je považováno za významný prostředek sjednocování aplikační praxe nižších státních zastupitelství. Každý státní zástupce si však důkladně rozmyslí, než i v skutkově zcela jasných věcech rozhodne o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci, aby zbytečně si tak nezapříčinil povinnost postupovat nejvyššímu státnímu zastupitelství spisy, dokumenty, materiály a zprávy a případně i provedení prověrky z nejvyššího státního zastupitelství. Proto státní zástupci v řadě případů nezastavují trestní stíhání ani ve věcech kdy pro stíhání určité osoby již není důvod. Kromě toho, zruší-li nejvyšší státní zástupce usnesení o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, pokračuje v řízení týž státní zástupce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí nejvyšší státní zástupce, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší státní zástupce nařídil (§ 174a odst. 3 TrŘ). Proto ne každý státní zástupce se za těchto zákonných podmínek rozhodne o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, aby neriskoval , že k sobě připoutá pozornost nejvyššího státního zastupitelství obecně a nejvyššího státního zástupce konkrétně. Nejednou musí obhájce připomenout policejnímu orgán povinnost obstarávat také důkazy svědčící ve prospěch obviněného, přezkoumávat důkazy navržené obviněným, zjišťovat všechny okolnosti důležité pro posouzení případu, neboť policejní orgán konající vyšetřování to nečiní. Proto je důležitá účast obhájce na procesních úkonech, neboť umožňuje jeho bezprostřední reakce na měnící se důkazní situaci či na důkazy, dokladující důvodnost tvrzení obviněného. Taková situace se pak odráží v návrzích obhájce buď na doplnění, dokazování, nebo na zastavení trestního stíhání. Oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, jehož výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat. Sdělení o výslechu svědka,

233

jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 TrŘ utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 165 odst. 3 TrŘ). Jestliže policejní orgán připustí při provádění vyšetřovacího úkonu účast obviněného, postupuje při jeho vyrozumívání obdobně jako při vyrozumívání obhájce (§ 165 odst. 4 TrŘ). Závažnou vadou přípravného řízení je i porušení práva na obhajobu záležící v tom, že obhájce obviněného, který oznámil policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacích úkonů, nebyl vyrozuměn o důležitých vyšetřovacích úkonech, přičemž nešlo o úkony jejichž provedení by nebylo možno odložit (§ 165 odst. 2, 3 TrŘ). Žádný z těchto vadně provedených úkonů nelze v dalším řízení použít. Důsledkem uvedených vad je nepoužitelnost provedených důkazů v dalších stádiích trestního stíhání, zejména v hlavním líčení. Policejní orgán může připustit účast obviněného při vyšetřovacích úkonech a klást vyslýchaným svědkům otázky. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď (§ 165 odst. 1 TrŘ). Protože neesituje zvláštní ustanovení o účasti obviněného v rozšířeném vyšetřování, postupuje se i v něm dle § 165 odst. 1, 4 TrŘ, kde je upravena účast obviněného při standardním vyšetřování. Požadavkem na umožnění přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce při výslechu svědka, kterého později nebude možno před soudem vyslechnout, se zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění. Má-li obviněný obhájce, potom postačí, že možnost zúčastnit se výslechu svědka v průběhu vyšetřování měl pouze jeden z nich, tedy buď obviněný nebo jeho obhájce. Jestliže obviněný nemá v přípravném řízení obhájce a hrozí nebezpečí, že svědek, jehož výpověď je důležitá či nenahraditelná, v pozdějším řízení využije právo odepřít výpověď, je třeba aby policejní orgán dal obviněnému možnost účastnit se vyšetřovacího úkonu a klást svědkovi otázky. Pokud tak neučiní a svědek odmítne výpověď, nemůže být v hlavním líčení čten protokol o výpovědi tohoto svědka (§ 211 odst. 3 TrŘ). Pokud obviněný má v přípravném řízení obhájce a ten je vyrozumíván o všech vyšetřovacích úkonech, nebo je vyrozuměn na základě své žádosti právě o výslechu takového svědka, lze číst jeho výpověď u hlavního líčení, odmítne-li vypovídat. Bez ohledu na to, zda vyrozuměný obhájce byl úkonu přítomen, či nikoliv. Podstatné je, že měl možnost účastnit se takového úkonu a klást vyslýchanému otázky. Potom nic nebrání tomu, aby byl v hlavním líčení čten protokol o výpovědi svědka (§ 211 odst. 3 písm. a/ TrŘ). 14.3.3. Skončení vyšetřování Policejní orgán skončí vyšetřování pokud výsledky vyšetřování jsou dostatečné k podání obžaloby. Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce (§ 166 odst.1 TrŘ). Skončení vyšetřování je významným institutem přípravného řízení, který umožnění obviněnému a jeho obhájci prostudovat spisy a pokud to je vhodné navrhnout doplnění vyšetřování. Buď může obhajoba označit určitý důkazní prostředek i skutečnosti, která má být zjištěna, nebo navrhne doplnění vyšetřování bez specifikace důkazního prostředku. Návrhem na doplnění vyšetřování není tvrzení obviněného (nebo jeho obhájce) na to, že pokládá spáchání trestného činu vyšetřováním za neprokázané a že navrhuje zastavení trestního stíhání.

234

Policejní orgán odmítne navrhované doplnění dokazování pokud je nepovažuje za nutné a učiní o tom záznam ve spise. O odmítnutí vyrozumí buď obviněného nebo jeho obhájce, a to formou opatření proti němuž není přípustná stížnost. Policejní orgán doplní dokazování pokud považuje navrhované doplnění za nezbytné, a to v rozsahu, v jakém to pokládá za nutné. Poté musí opětovně umožnit obviněnému a jeho obhájci prostudovat spisy a navrhnout doplnění dokazování. Nevyužijí-li obviněný nebo obhájce možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom policejní orgán záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo (§ 166 odst. 2 TrŘ). Po skončení vyšetřování předloží policejní orgán státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby se seznamem navrhovaných důkazů a také se zdůvodněním, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších, nebo učiní návrh na některé rozhodnutí podle § 171 až 173, podle § 307 nebo podle § 309 (§ 166 odst. 3 TrŘ). Státní zástupce nemusí návrh policejního orgánu na skončení vyšetřování akceptovat a může věc vrátit policejnímu orgánu se svými pokyny k doplnění (§ 174 odst. 2 písm. d/ TrŘ), a to v případech kdy věc není náležitě objasněna natolik aby bylo možno podat obžalobu, nebo je třeba odstranit procesní vady, k nimž došlo v průběhu vyšetřování 14.3.4. Rozhodnutí státního zástupce po skončení vyšetřování Nejzávaznější rozhodnutí po skončení vyšetřování činí státní zástupce. Jeho rozhodnutí lze členit do tří skupin: 1.meritorní rozhodnutí (rozhodnutí ve věci) - postoupení věci jinému orgánu - podmíněné zastavení trestního stíhání - schválení narovnání Tato rozhodnutí, poté co nabudou právní moci, jsou nezměnitelná a závazná. Vytvářejí překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) a věc jimi rozhodnutá nemůže být projednávána v jiném trestním řízení (ne bis in idem). Změny těchto rozhodnutí by bylo možno dosáhnout jen mimořádným opravným prostředkem. 2. rozhodnutí zatímní povahy - přerušení trestního stíhání Tímto rozhodnutím není věc ukončena. Odpadnou-li důvody přerušení trestního stíhání, lze v řízení kdykoliv pokračovat. 3. obžaloba a návrh na ochranné opatření Těmito rozhodnutí se nekončí trestní stíhání, nejde tedy o meritorní rozhodnutí ve věci. Podáním obžaloby nebo návrhu na vydání ochranného opatření končí pouze přípravné řízení. Podáním obžaloby je předpokladem pro zahájení řízení před soudem, který je po jejich podání povinen ve věci jednat a rozhodnout. Podáním obžaloby se státní zástupce stává stranou v soudním řízení (§ 12 odst. 1 TrŘ), která soupeří se stranou obhajoby. Postoupení věci jinému orgánu státním zástupcem je možné, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění (§ 171 odst. 1 TrŘ). Proti usnesení o postoupení věci může obviněný a též poškozený, je-li znám, podat stížnost, jež má odkladný účinek (§ 171 odst. 2 TrŘ). Usnesení o postoupení věci vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, Opětovné stíhání obviněného pro týž skutek, u kterého nabylo právní moci usnesení o postoupení věci, by bylo možné jen v případě úspěchu stížnosti pro porušení zákona nebo po povolení obnovy řízení.

235

Státní zástupce v přípravném řízení rozhoduje o zastavení trestního stíhání, o jeho přerušení a postoupení věci jinému orgánu (§ 171 až § 173 TrŘ). /Srov. blíže oddíl 14. § 3.4 této učební pomůcky./ Nejvyšší státní zástupce může do dvou měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o postoupení věci (§ 174b TrŘ). Zastavení trestního stíhání je možné - z obligatorním důvodů podle § 172 odst. 1 TrŘ, kdy státní zástupce musí trestní stíhání zastavit - z fakultativních důvodů podle § 172 odst. 2 TrŘ, kdy státní zástupce může trestní stíhání zastavit Státní zástupce musí trestní stíhání zastavit jsou-li důvody podle § 172 odst. 1 TrŘ: a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1), e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo f) zanikla-li trestnost činu. Státní zástupce může zastavit trestní stíhání,jsou-li důvody podle § 172 odst. 2 TrŘ: a) je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo c) jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. V trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého z fakultativních důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 TrŘ se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit (§ 172 odst. 4 TrŘ). Smyslem tohoto ustanovení je dát obviněnému možnost usilovat o dosažení zprošťujícího rozsudku, pokud se cítí nevinen. Pokud by se pokračovalo v trestním stíhání z popudu obviněného a soud by uznal obžalovaného vinným, trest by mu neuložil (§ 227 TrŘ). Zastavení trestního stíhání se svými účinky podobá zprošťujícímu rozsudku. Pravomocné usnesení o zastavení trestního stíhání vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. V trestním stíhání téže osoby pro týž skutek by bylo možno pokračovat jen tehdy, pokud by usnesení o zastavení trestního stíhání bylo zrušeno po úspěchu stížnosti pro porušení zákona nebo po povolení obnovy řízení. Nejvyšší státní zástupce může do dvou měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání (§ 174b TrŘ). Proti usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 a 2 TrŘ může obviněný, a je-li znám, též poškozený, podat stížnost, jež má odkladný účinek (§ 172 odst. 3 TrŘ). Přerušení trestního stíhání státním zástupem je možné ze čtyř důvodů: a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit, b) nelze-li obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud, c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání, d) navrhuje-li se předání trestního stíhání do ciziny, nebo byl-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn (§ 173 odst. 1 TrŘ).

236

Pomine-li důvod přerušení, např. je vypátrán obviněný, nebo se nemocný obviněný uzdraví, v trestním stíhání se pokračuje vydáním usnesení o pokračování v trestním stíhání. Proti tomuto usnesení může obviněný podat stížnost obviněný; stížnost nemá odkladný účinek Nepomine-li důvod přerušení, tedy důvod pro který bylo stíhání přerušeno je trvalý, např. duševní choroba znemožňuje postavení obviněného před soud, v přerušeném trestním stíhání se již nepokračuje, tzn. že trestní stíhání je přerušením fakticky ukončeno. Podmíněné zastavení trestního stíhání je jednou z forem odklonu v trestním řízení (§ 307, § 308 TrŘ). V přípravném řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let může se souhlasem obviněného podmíněně zastavit trestní stíhání pouze státní zástupce, který rozhoduje i o tom zda se obviněný ve zkušební době osvědčil, nebo o tom, že se v trestním stíhání obviněného pokračuje. (Blíže o podmíněném zastavení trestního stíhání v oddílu 18. § 3 této učební pomůcky). Schválení narovnání a zastavení trestního stíhání je další formou odklonu v trestním řízení (§ 309-§ 314 TrŘ). V přípravném řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného a poškozeného státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání. (Blíže o narovnání v oddílu 18. § 4 této učební pomůcky). Návrh na ochranné opatření (§ 72, § 73, § 84 TrZ). Jsou-li proto splněny zákonné podmínky navrhne státní zástupce soudu aby obviněnému uložil některé ochranné opatření, buď ochranné léčení (§ 72 TrZ), nebo zabrání věci (§ 73 TrZ) nebo ochrannou výchovu (§ 84 TrZ). Takový návrh může učinit státní zástupce v obžalobě nebo může podat samostatný návrh na uložení ochranného opatření (§ 178 odst. 1, 2 TrŘ). Nábrh aby soud uložil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu anebo zabrání věc může státní zástupce podat i v práípadě, že bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno. Obžaloba je výlučným oprávněním státního zástupce, který vystupuje jako veřejný žalobce (čl. 80 Ústavy). Jinak, než na základě obžaloby podané státním zástupcem, nemůže být řízení před soudem vůbec zahájeno (zásada obžalovací § 2 odst. 8 TrŘ). Státní zástupce je povinen obžalobu podat, pokud jdou proto splněny zákonné podmínky. Státní zástupce podá obžalobu jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, a k obžalobě připojí spisy a jejich přílohy. O podání obžaloby vyrozumí obviněného, obhájce a poškozeného, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé (§ 176 odst. 1 TrŘ). Státní zástupce před podáním obžaloby pečlivě přezkoumá výsledky přípravného řízení prověřením celého vyšetřovacího spisu a posoudí, zda dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Musí ověřit, zda policejní orgán provedl dokazování o všech okolnostech tvořících rozsah dokazování v přípravném řízení. Věc musí být objasněna alespoň tak, aby soud měl pro své rozhodnutí ve stadiu projednání trestní věci před soudem spolehlivý podklad. V přípravném řízení je proto nutné objasnit okolnosti, které vztahují ke znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeného v obžalobě, okolnosti týkající se stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost i poměrů obviněného. Dále je nezbytné prověřit obhajobu obviněného a zjistit okolnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu, případně i ochranného opatření a také výroku o náhradě škody. Skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností. Státní zástupce nemusí podat obžalobu na obviněného, má-li závažné pochybnosti o jeho vině a na základě důkazů provedených v přípravném řízení dospěje k závěru o tom, že se skutek nestal, že není trestným činem nebo že jej nespáchal obviněný (§ 172 odst. 1 písm. a) a c) TrŘ). Státní zástupce musí podat obžalobu v případě, že důkazy dosud provedené v přípravném řízení zároveň dovolují závěr o vině obviněného i o jeho nevině a další důkazy již ve věci

237

v přípravném řízení provést nelze. Státní zástupce musí podat obžalobu i v případě, jestliže si dvě skupiny důkazů odporují a rozpory již nelze odstranit, protože další důkazy neexistují nebo se již dostupnými prostředky nedají opatřit. Potom je třeba aby soud odlišné důkazy zhodnotil až po jejich provedení v hlavním líčení. Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 TrŘ). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit (§ 176 odst. 2 TrŘ). Obžaloba musí obsahovat tyto náležitosti: a) označení státního zástupce a den sepsání obžaloby, b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, popřípadě jiné údaje potřebné k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou; jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se též hodnost obviněného a útvar, jehož je příslušníkem, c) žalobní návrh, v němž musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu, d) odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, a seznam důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona (§ 177 TrŘ). Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování (§ 182 TrŘ). K zpětvzetí obžaloby dochází proto, že po podání obžaloby vyjdou najevo nové skutečnosti, které zpochybňují podanou obžalobu nebo právní posouzení skutku.Před zahájením hlavního líčení může vzít státní zástupce obžalobu zpět bez jakéhokoliv omezení, po jeho zahájení pouze v prípadě, že obžalovaný prohlásí, že netrvá na projednání obžaloby. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení. V něm policejní orgán nebo státní zástupce pokračuje ve vyšetřování a po jeho doplnění trestní stíhání zastaví nebo jinak meritorně rozhodne, nebo trestní stíhání přeruší nebo může podat novou obžalobu pro stejný skutek. 15. Zkrácené přípravné řízení 15.1. Podstata a účel zkráceného přípravného řízení Cílem zkráceného přípravného řízení je co nejrychleji postavit obviněného před soud a dosáhnout ve věci rozhodnutí v co nejkratší lhůtě. Zkrácené přípravné řízení se koná o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, jestliže a) podezřelý byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo b) v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní

238

oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání postavit před soud (§ 179a odst. 1 TrŘ). Tyto předpoklady jsou zpravidla splněny u skutkově jednoduchých věcí, jejich prokázání většinou nečiní problémy. Zkrácené přípravné řízení konají policejní orgány a o trestných činech příslušníků Policie ČR, příslušníků BIS a příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace státní zástupce. 15.2. Postup a vyřízení věci ve zkráceném přípravném řízení Zkrácené přípravné řízení se zahajuje dvěma způsoby: • provedením neodkladného úkon - zpravidla zadržením podezřelého podle § 76 TrŘ - a následným sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení se současným záznamem o zahájení úkonů ve zkrácením přípravném řízení, • sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení se současným záznamem o zahájení úkonů ve zkrácením přípravném řízení. Orgán konající zkrácené přípravné řízení provádí postup před zahájením trestního stíhání dle § 158 an. TrŘ. Zajištění osob a věcí provádí jen u neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§ 179b odst. 1 TrŘ). Ve zkráceném přípravném řízení má podezřelý stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2 TrŘ). Zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. Pokud si podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení (§ 314b odst. 1, 2 TrŘ), ve stanovené lhůtě obhájce nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení, ustanovit (§ 38 TrŘ). O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv (§ 179b odst. 2 TrŘ). Důvodem této úpravy je zajistit obviněnému obhájce na dobu provádění úkonů soudem v případě, že nebude propuštěn ze zadržení státním zástupcem, ale bude jím předán soudu s návrhem na potrestání. Sdělení podezření, které obsahuje sdělení skutku, který je předmětem podezření a sdělení právní kvalifikace trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Podezřelého ze spáchání trestného činu je třeba vyslechnout a nejpozději na počátku výslechu mu sdělit, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. O tomto úkonu orgán konající zkrácené přípravné řízení učiní záznam do protokolu. Opis záznamu doručí podezřelému a jeho obhájci; policejní orgán zašle opis záznamu do 48 hodin též státnímu zástupci. Na postup při výslechu podezřelého se přiměřeně užijí ustanovení o výslechu obviněného (§ 179b odst. 3 TrŘ). Zkrácené přípravné řízení musí být skončeno nejpozději do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání (§ 179b odst. 4 TrŘ). Nerozhodne-li po skončení zkráceného přípravného řízení policejní orgán o odložení věci z důvodu uvedeného v § 159a odst. 1 až 4, předloží státnímu zástupci stručnou zprávu o jeho výsledku, ve které uvede, jaký trestný čin je spatřován ve skutku, pro který je sděleno podezření, a jaké důkazy, jež lze provést před soudem, podezření odůvodňují. Ke zprávě policejní orgán připojí všechny písemnosti a věci shromážděné v průběhu zkráceného přípravného řízení (§ 179c odst. 1 TrŘ). Státní zástupce, kterému byl doručen návrh policejního orgánu podle odstavce 1, nebo který sám provedl zkrácené přípravné řízení, a) podá soudu návrh na potrestání, shledá-li, že výsledky zkráceného přípravného řízení odůvodňují postavení podezřelého před soud, b) věc odloží, nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, c) odevzdá věc příslušnému orgánu k projednání přestupku,

239

d) odevzdá věc jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání, e) věc odloží, jestliže je trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1, f) věc odloží, rozhodl-li o schválení narovnání, přičemž použije obdobně ustanovení § 309 a násl., g) věc podmíněně odloží podle § 179g, h) věc může odložit též, jestliže je trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2, nebo i) opatřením vrátí věc policejnímu orgánu, je-li v rámci zkráceného přípravného řízení třeba provést další úkon (§ 179c odst. 2 TrŘ). Neučiní-li státní zástupce žádné rozhodnutí nebo opatření podle odstavce 1, předá věc policejnímu orgánu uvedenému v § 161 odst. 2 TrŘ k zahájení trestního stíhání s poukazem na to, že skutek, pro který se vedlo zkrácené přípravné řízení, má být správně posouzen podle jiného ustanovení zákona, než podle jakého jej posuzoval policejní orgán, a vzhledem k odchylnému právnímu posouzení nelze zkrácené přípravné řízení konat (§ 179c odst. 3 TrŘ). Návrh na potrestání je rozhodnutím v trestním řízení. Obsahuje stejné náležitosti jako obžaloba s výjimkou odůvodnění (§ 179d odst. 1 TrŘ). Jestliže je státnímu zástupci předána zadržená podezřelá osoba a státní zástupce ji nepropustí na svobodu, předá ji nejpozději do 48 hodin od zadržení soudu spolu s návrhem na potrestání; jinak rozhodne o zahájení trestního stíhání a předloží soudu návrh na rozhodnutí o vazbě obviněného (§ 179e TrŘ).. Zkrácené přípravné řízení nelze konat nebo v něm pokračovat, jestliže a) je dán důvod vazby a nejsou splněny podmínky pro předání zadrženého podezřelého spolu s návrhem na potrestání soudu, nebo b) jsou dány důvody pro konání společného řízení o dvou nebo více trestných činech, a alespoň o jednom z nich je třeba konat vyšetřování (§ 179f odst. 1 TrŘ). Není-li zkrácené přípravné řízení skončeno ve lhůtě dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání státní zástupce s přihlédnutím k okolnostem případu a) prodlouží lhůtu, v níž je třeba zkrácené přípravné řízení skončit, nejvýše však o deset dnů, b) nařídí policejnímu orgánu, který dosud vedl zkrácené přípravné řízení, aby zahájil trestní stíhání a dále konal vyšetřování, nebo c) uloží, aby věc byla předložena policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání (§ 179f odst. 2 TrŘ). Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání. Namísto podání návrhu na potrestání může státní zástupce za podmínek uvedených v § 307 rozhodnout o tom, že se podání návrhu na potrestání podmíněně odkládá, jestliže a) podezřelý se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, c) s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání vyslovil souhlas, a vzhledem k osobě podezřelého, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující (§ 179g odst. 1 TrŘ). V rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání se stanoví zkušební doba na šest měsíců až jeden rok. Zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozhodnutí (§ 179g odst. 2 TrŘ). Podezřelému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 179g odst. 3 TrŘ). Proti rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání může podezřelý a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek (§ 179g odst. 4 TrŘ).

240

Jestliže podezřelý v průběhu zkušební doby vedl řádný život a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne státní zástupce, jenž podmíněně odložil podání návrhu na potrestání v prvním stupni, že se osvědčil. Jinak, a to popřípadě i během zkušební doby, postupuje podle § 179f odst. 2 písm. b/ (§ 179h odst. 1 TrŘ). Jestliže do šesti měsíců od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podezřelý vinu, má se za to, že se osvědčil (§ 179h odst. 2 TrŘ). Právní mocí rozhodnutí o tom, že podezřelý se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 nelze již zahájit trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek (§ 11a odst. 1 písm. b/, § 179h odst. 3 TrŘ). 16. Předběžné projednání obžaloby 16.1. Podstata a účel předběžného projednání obžaloby Předběžné projednání obžaloby je samostatným procesním stádiem, které může následovat po přípravném řízení skončeném podáním obžaloby. Toto fakultativní stádium trestního řízení je omezeno pouze na případy, kdy předběžné projednání obžaloby nařídí předseda senátu po přezkoumání obžaloby a obsahu spisu včetně jeho příloh. Předseda senátu nařídí hlavní líčení poté, co po zhodnocení výsledků přípravného řízení nedospěje k závěru zda je dostatečně odůvodněno postavení obviněného před soud v procesním postavení obžalovaného. Proto ani podání obžaloby státním zástupcem neznamená, že musí dojít k nařízení hlavního líčení. Konání předběžného projednání obžaloby mohou navrhnout také strany, Nejednou to činí zejména strana obhajoby (§ 185 odst. 1 TrŘ). Cílem předběžného projednání obžaloby je přezkoumání podané obžaloby soudem za účelem zjištění zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména k prověření, 1) zda je soud příslušný k projednání věci (§ 16 až 22), 2) zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a 3) zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout (§ 181 TrŘ). Účelem předběžného projednání obžaloby je hodnotit výsledky přípravného řízení z hlediska zjištění, zda odůvodňují postavení obviněného před soud v procesnínm postavení obžalovaného. Účelem předběžného projednání obžaloby není řešit otázku viny na podkladě rozboru a hodnocení důkazů tak, jako při hlavním líčení. 16.2. Rozsah a důvody předběžného projednání obžaloby Obžalobu podanou u soudu přezkoumá předseda senátu v celém rozsahu a ze všech hledisek pro něž je třeba obžalobu předběžně projednat (§ 186 TrŘ) a podle jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí • zda může nařídit hlavní líčení nebo • zda je nutno obžalobu předběžně projednat v zasedání senátu (§ 185 odst. 1 TrŘ). Hlavní líčení předseda senátu nařídí pokud obžaloba poskytuje spolehlivý podklad pro projednávání věci v hlavním líčení. To je možné v případech, kdy nezjistí žádné závažnější vady obžaloby, ani řízení, které ji předcházelo a neshledá žádný důvod pro nařízení předběžného projednání obžaloby. Předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to, a) že věc patří do příslušnosti jiného soudu, b) že věc má být postoupena

241

c) že jsou tu okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání (§ 172 odst. 1 TrŘ) nebo jeho přerušení podle § 173 odst. 1 písm. a) až d) TrŘ, anebo okolnosti odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 TrŘ) d) že skutek, který je předmětem obžaloby, bude třeba posuzovat podle jiného ustanovení trestního zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, e) že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem, nebo g) že ve věci nejsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout (§ 186 TrŘ). Předběžné projednání obžaloby se koná v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu pro rozhodnutí soudu za potřebné, nařídí veřejné zasedání (§ 187 odst. 1 TrŘ). Při předběžném projednání obžaloby přezkoumá soud vždy celou obžalobu; předseda senátu z tohoto hlediska podá zprávu, přičemž se zaměří na otázky, které je třeba řešit (§ 187 odst. 2 TrŘ). V řízení o předběžném projednání obžaloby se zpravidla neprovádějí důkazy výslechem osob (obviněných, svědků, znalců) nýbrž se opatřují vysvětlení od osob. Soud přezkoumá úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby při jejím předběžném projednání na základě spisu (§ 187 odst. 3 TrŘ), a to zpravidla přečtením protokolů a jiných písemností. 16.3. Rozhodnutí v předběžném projednání obžaloby Rozhodnutí soudu po předběžném projednání obžaloby: a) předloží věc k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný, má-li za to, že sám není příslušný k jejímu projednání. b) postoupí věc jinému orgánu, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171 odst. 1 TrŘ, c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 TrŘ, d) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1 písm. a) až d) TrŘ, e) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení, nebo f) trestní stíhání podmíněně zastaví podle § 307 TrŘ nebo g) rozhodne o schválení narovnání podle § 309 odst. 1 (§ 188 odst. 1 TrŘ). Trestní stíhání soud v předběžném projednání obžaloby zastaví: a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1 TrŘ), e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo f) zanikla-li trestnost činu (§ 188 odst. 1 písm. c/ TrŘ § 172 odst. 1 TrŘ). V případě zastavení trestního stíhání musí soud obviněného stíhaného vazebně ihned propustit z vazby na svobodu (§ 192 TrŘ). Soud v předběžném projednání obžaloby zastaví trestní stíhání např. podle § 188 odst. 1 písm. c/ TrŘ z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm c/ TrŘ, tedy v případě, že není bezpečně prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Pokud soud po zhodnocení obžaloby a opatření

242

důkazů dospěje po zvážení úplného důkazního materiálu k jednoznačnému závěru, že obviněný trestný čin nespáchal, či nemohl spáchat, potom zastaví jeho trestní stíhání. Učiní tak jen tehdy byla-li věc v přípravném řízení náležitě objasněna. Soud nemůže v předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání za situace, kdy se dokazováním nedospělo k závěru, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, pochybnosti a nejasnosti, které lze odstranit až jejich zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení. Pokud ze spisu vyplývají pochybnosti, nejasnosti a rozpory nelze po předběžném projednání obžaloby očekávat zastavení trestního stíhání, nýbrž buď nařízení hlavního líčení (lze-li rozpory, pochybnosti a nejasnosti v hlavním líčení) nebo vrácení věci k došetření (je-li to třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení). Po předběžném projednání obžaloby může soud také zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 TrŘ, tedy a) je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo c) jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo (§ 188 odst. 1 TrŘ). Soud musí nebo může zastavit trestní stíhání ve všech případech kdy tak musel nebo mohl učinit státní zástupce. Tak má soud možnost předejít neúčelnému konání hlavního líčení v těch věcech v nichž by hlavní líčení muselo skončit zprošťujícím rozsudkem nebo zastavením trestního stíhání. Takový závěr musí být nepochybný již na podkladě výsledků přípravného řízení, tedy musí být jistý již ve stádiu podání obžaloby, bez nutnosti provádění dokazování v dalším řízení, zejména v hlavním líčení. Soud nařídí hlavní líčení pokud není důvod k žádnému rozhodnutí dle § 188 odst. 1, 2 TrŘ. Předběžné projednání se nekoná v řízení před samosoudcem, který podanou obžalobu bez předběžného projednávání přezkoumává z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 TrŘ. Podle výsledků přezkoumání samosoudce učinění některé rozhodnutí uvedené v § 314 c odst. 1 až 3 TrŘ. Jjedná se o obdobná rozhodnutí jako činí senát při předběžném projednání obžaloby.

17. Hlavní líčení 17.1. Účel a význam hlavního líčení Podle druhu a významu rozhodovaných otázek trestní řád pro jednání soudu v trestních věcech určuje jeden ze tří typů zasedání: a) Hlavní líčení – nejdůležitější typ zasedání soudu, který je určen k řešení ákladní otázky trestního řízení, tj. otázky viny obžalovaného a trestu, popřípadě dalších opatření, které jsou za trestný čin ukládány (§ 196 - § 230 TrŘ).

243

b) Veřejné zasedání je určeno pro projednávání a rozhodování otázek, které se svým významem a povahou blíží základní otázce trestního řízení a při rozhodování a řádných a mimořádných opravných prostředcích se v něm projednávají a rozhodují otázky viny a trestu (§ 231 - § 239a TrŘ). Mezi nejvýznamnější otázky řešené ve veřejném zasedání patří rozhodování o odvolání, o mimořádných opravných prostředcích (u dovolání, stížnosti pro porušení zákona a obnovy řízení představuje veřejné zasedání pravidelnou formu soudního zasedání), o ochranných opatřeních (o ochranné opatření lze ovšem rozhodnout i v rámci hlavního líčení), o předběžném projednání obžaloby, včetně schválení narovnání, a o stanovení trestu (§ 370 TrŘ). c) Neveřejné zasedání je vyhrazeno pro jednání soudu (jkonaného za účasti členů senátu a zapisovatel), v němž není třeba zásadně provádět důkazy výslechem obviněného a svědků nebo projednávat věc za účasti stran (§ 240 an TrŘ). Hlavní líčení je nejdůležitějším stádiem trestního procesu v řízení před soudem, v němž soud projednává obžalobu podanou státním zástupcem a rozhoduje o skutku, který je předmětem trestního stíhání. Soud v něm rozhoduje a vydává rozhodnutí ve věci samé (meritorní rozhodnutí) o skutku z něhož je obviněna určitá osoba Účelem hlavního líčení je rozhodnout o zásadní otázce trestního řízení, a to o vině obžalovaného a o trestu, popřípadě ochranném opatření a náhradě škody. V hlavním líčení, kde je těžiště dokazování má státní zástupce postavení strany, které je zásadně rovnocenné s postavením obhajoby. Nejdůležitější strany trestního řízení, jimiž jsou strana obžaloby (státní zástupce) a strana obhajoby (obžalovaný a jeho obhájce) zde mohou v nejširší míře uplatnit svá procesní práva a ovlivnit průběh rozhodnutí soudu. Proto je v trestním řádu podrobně upravena příprava, průběh i rozhodnutí v hlavním líčení (§ 196- § 230 TrŘ). Rozsah a obsah hlavního líčení je určen obžalobou, kterou u soudu podal státní zástupce. Soud rozhoduje v hlavním líčení až poté, co byly v průběhu dokazování provedeného za účasti stran probrány a objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti důležité z hlediska konkrétní projednávané věci. Hlavní líčení konají okresní a krajské soudy jako soudy I. stupně. Rozhodnutí v hlavním líčení činí senát nebo samosoudce po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, a to po pečlivém uvážení všech okolností případu. Tím je naplňován účel trestního řízení, jimž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 TrŘ). Rozhodnutí soudu ve věci samé (meritorní rozhodnutí), tj. rozhodnutí o skutku z něhož je obviněna určitá osoba, učiněné zpravidla v hlavním líčení je zásadně nejdůležitější způsob ukončení trestního stíhání. Ve standardním trestním řízení je konáno hlavní líčení, které je tak obligatorním stádiem trestního řízení. Mimo hlavní líčení lze v řízení před soudem I. stupně rozhodnout o skutku, který je předmětem trestního stíhání v případech tzv. odklonů od standardního trestního procesu, a to: - vydáním trestního příkazu - schválením narovnání - podmíněným zastavením trestního stíhání - odstoupením od trestního stíhání u mladistvých Hlavní líčení je formou zasedání soudu I. stupně (soudního jednání), která je určena k věcnému projednání obžaloby podané státním zástupcem a k rozhodnutí o ní. Hlavní líčení spočívá ve sporu dvou rovnoprávných procesních stran, strany obhajoby a obžaloby (tj. kontradiktorní charakter trestního procesu), jehož projevem je také součinnosti procesních stran na provádění dokazování. Hlavní líčení je veřejné (jen výjimečně může být veřejnost vyloučena), což je základním předpokladem výchovného účinku hlavního líčení a širokým uplatněním zásady ústnosti a bezprostřednosti. Předpokladem konání hlavního líčení je podání obžaloby státním zástupcem (popř. návrhu na potrestání, konalo-li se zkrácené přípravné řízení). Teprve podáním obžaloby (návrhu na

244

potrestání) se trestní věc dostává do stádia soudního řízení. Podaná obžaloba, resp. její žalobní návrh, vymezením skutku a osoby obviněného rozhodujícím způsobem předurčuje průběh hlavního líčení a meze rozhodování soudu. Soud řídí celkový průběh hlavního líčení, usměrňuje činnost procesních stran, samostatně řeší všechny otázky spojené s průběhem hlavního líčení a činí v hlavním líčení rozhodnutí. Přitom vlastní operativní řízení hlavního líčení řídí předseda senátu (§ 203 TrŘ). Státní zástupce má v řízení před soudem postavení strany, v podstatě rovnocenné postavení má strana obhajoby. Toto rozdělení procesních funkcí je také základním východiskem pro kontradiktorní podobu trestního procesu. Státní zástupce jako veřejný žalobce není po zahájení hlavního líčení už sám o sobě oprávněn disponovat podanou obžalobou. V této fázi jí může vzít zpět jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na pokračování řízení. Zpětvzetí obžaloby státním zástupcem se souhlasem obžalovaného je však ještě možné, a to dokonce až do doby, než se soud I. stupně odebere k závěrečné poradě (§ 182 TrŘ). Hlavní líčení koná jak senát, tak samosoudce (§ 314d odst. 1 TrŘ). Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Tyto osoby se v průběhu konání hlavního líčení vůbec nemohou vzdálit z jednací síně. Pokud jde o přítomnost a činnost zapisovatele u hlavního líčení je třeba upozornit na zvláštní úpravu protokolace průběhu hlavního líčení zachyceného na zvukový záznam za situace, kdy je jako zapisovatel přibrán vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník (viz § 55b TrŘ). 17.1.1. Příprava hlavního líčení Základním úkonem přípravného řízení je doručení obžaloby (§ 196 odst. 1 TrŘ). Předseda senátu nechá doručit opis obžaloby: - obžalovanému - jeho obhájci - zákonnému zástupci obžalovaného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeli jeho způsobilost k právním úkonům omezena) - poškozenému, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé - zúčastněné osobě, je-li navrženo zabrání věci náležející této osobě Opis obžaloby musí být doručen nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm (§ 196 odst. 3 TrŘ). Obžaloba se doručuje obžalovanému do vlastních rukou. Uložení zásilky není přípustné (§ 64 odst. 1, 4 TrŘ). Pokud obžalovaný bezdůvodně odepře přijmout zásilku s obžalobou, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno, a to za podmínky, že adresát byl na tento následek doručovatelem upozorněn (§ 64a TrŘ). V tomto případě lze za splnění dalších podmínek uvedených v § 202 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného. Osoby, jimž se opis obžaloby doručuje jsou zároveň vyzvány aby soudu včas sdělily návrhy na provedení dalších důkazů u hlavního líčení a uvedly okolnosti, které mají být těmito důkazy objasněny (§ 196 odst. 2 TrŘ). Očekává-li se, že hlavní líčení bude trvat delší dobu, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci nebo přísedící náhradní. Náhradní soudce nebo přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce nebo přísedícího, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení (§ 197 TrŘ). Nařízení hlavního líčení spočívá v určení času a místa konání hlavního líčení, jakož i určení osob, které se k hlavnímu líčení předvolají, nebo se o jeho konaní vyrozumívají.

245

K hlavnímu líčení se předvolávají obžalovaný, svědkové, znalci, příp. tlumočníci. Předvolané osoby jsou povinny se k hlavnímu líčení dostavit, přičemž nesplnění toto povinnost lze sankcionovat (např. předvedením, nebo uložením pořádkové pokuty). O konání hlavním líčení se vyrozumívají státní zástupce, obhájce obžalovaného, zákonný zástupce obžalovaného, poškozený a zúčastněná osoba. Vyrozumívané osoby jsou oprávněny dostavit se k hlavnímu líčení a účastnit se jej. Účast státního zástupce v hlavním líčení je povinná (§ 202 odst. 1). V případě nutné obhajoby je povinná také účast obhájce obžalovaného (§ 202 odst. 4 TrŘ). Den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu (§ 198 odst. 1 TrŘ). Při nařízení hlavního líčení učiní předseda senátu také všechna opatření, jichž je třeba k zajištění jeho řádného průběhu a k tomu, aby věc bylo možné projednat a rozhodnout bez odročení (§ 198 odst. 3 TrŘ). Hlavní líčení koná soud zásadně veřejně (§ 199 odst. 1 TrŘ), což znamená to, že projednání věci může být přítomen kdokoli, tedy i osoba na řízení nijak nezainteresovaná jako posluchač (divák) v jednací síni soudu. přispět ke splnění účelu sledovaného veřejným konáním hlavního líčení. Při hlavním líčení může být veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků; k témuž účelu může předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení. Bylali veřejnost vyloučena může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup. Na žádost obžalovaného musí být povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně (§ 200 TrŘ). Soud může odepřít přístup k hlavnímu líčení nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh hlavního líčení. Může také učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně (§ 201 odst. 1 TrŘ). 17.1.2. Průběh hlavního líčení Průběh hlavního líčení je možno rozdělit do fází (§ 205 až 230 TrŘ): • • • •

počátek hlavního líčení, dokazování v hlavním líčení, závěr hlavního líčení, rozhodnutí soudu v hlavním líčení.

a) Počátek hlavního líčení je upraven v ustanovení § 205 odst. 1 TrŘ. V této první fázi hlavního líčení spočívá činnost předsedy senátu zejména: - V zahájení hlavního líčení ústním a veřejným oznámením, která věc (tj. ohledně koho a pro jaký trestný čin) bude projednána. Zahájení hlavního líčení představuje jeden z rozhodujících úkonů počáteční fáze hlavního líčení, neboť tímto okamžikem se věc dostává již plně do dispozice soudu, když předtím může státní zástupce bez dalšího vzít obžalobu zpět. - Ve zjištění přítomnosti osob které byly předvolány k hlavnímu líčení, nebo o něm byly vyrozuměny. To je významné pro posouzení zda bude možno, i při nedostavení se některé z těchto osob, hlavní líčení konat, anebo zda je bude nutno odročit. V rámci zjišťování jejich

246

přítomnosti předseda senátu také ověří jejich totožnost (pokud ovšem nejde o osoby, jejichž totožnost má být utajena - viz § 55 odst. 2 TrŘ) a je-li to potřebné zjistí u nich i zachování lhůt k přípravě hlavního líčení. Přítomnost obžalovaného při hlavním líčení je pravidlem. Obžalovaný je ústřední postavou trestního stíhání, a proto jsou vymezeny podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení bez jeho přítomnosti. Hlavním líčení lze konat i bez přítomnosti obžalovaného pokud věc lze spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti, při dodržení jeho práva na obhajobu a při zachování zásady rovnosti stran (§ 202 odst. 2 TrŘ). - Ve výzvě státního zástupce k přednesení obžaloby není-li překážka bránící konání hlavního líčení (např. při nedostavení se obžalovaného, některých svědků). - Ve zjištění stanoviska poškozeného ohledně náhrady škody. Proto se po přednesení obžaloby předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby byla obžalovanému v odsuzujícímu rozsudku uložena povinnost nahradit škodu, způsobenou žalovaným trestným činem a v jakém rozsahu. Poškozený může uplatnit nárok na náhradu škody nejpozději do okamžiku zahájení dokazování v hlavním líčení (§ 43 odst. 3 TrŘ). b) Dokazování v hlavním líčení představuje nejvýznamnější fázi a těžiště činnosti soudu v hlavním líčení (§ 207 - § 215 TrŘ). Smyslem a cílem dokazování v hlavním líčení je postupovat tak, aby byly náležitě objasněny všechny podstatné skutečnosti uvedené v žalobním návrhu, aby tak byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 TrŘ), a to za zákonem předpokládané či vyžadované různě odstupňované součinnosti procesních stran a aby si tak soud současně vytvořil skutkový podklad pro své rozhodnutí o obžalobě. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Při dokazování v hlavním líčení musí být důkazy opatřené v přípravném řízení a další důkazy navržené v obžalobě nebo stranami u soudu provedeny a zhodnoceny (§ 89 až § 118, § 207 až § 218 TrŘ). Proto těžiště dokazování je v hlavním líčení. Důkazy hodnotí soud nezávisle, bez ohledu na to, jak byly hodnoceny v přípravném řízení. Ohledně téhož skutku a obžalovaného by však mělo být dokazování v hlavním líčení hlubší, neboť v přípravném řízení se dokazují jen podstatné a základní skutečnosti pro podání obžaloby a zejména ve standardním vyšetřování jsou zásadně využívány úřední záznamy o vysvětlení (§ 158 odst. 3,4, § 164 odst. 1 TrŘ), a proto mnohé osoby jsou vyslechnuty jako svědkové poprvé až v hlavním líčení. Povinnost prokazovat vinu obžalovaného v řízení před soudem je přesunuta na stranu obžaloby, tzn. na státního zástupce. Procesní postavení základních stran v řízení před soudem – na jedné straně státního zástupce a na druhé straně obviněného s obhájcem – je zásadně rovné v právech, nikoliv v povinnostech (strana obhajoby nemá a nemůže mít v trestním řízení povinnost prokazovat svou nevinu). Soud má za úkol řídit projednávání obžaloby v hlavním líčení tak, aby trestní řízení včetně činnosti stran probíhalo v souladu se zákonem. Je-li dostatečná aktivita stran potom soud do dokazování zasahuje jen v takovém rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Soud je povinen, aby v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí dokazování doplnil, pokud strany neprovedou úplné dokazování. Rozsah dokazování v hlavním líčení je vymezen okruhem zjišťovaných okolností a je určován potřebami objasnit skutek, který je předmětem obžaloby, včetně okolností týkajících se osoby obžalovaného, a to všech těch okolností, jejichž objasnění je nezbytné s ohledem na ustanovení § 89 odst. 1 TrŘ. Podkladem pro rozhodnutí soudu mohou být jedině takové důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny a jen k těm skutečnostem, které byly v hlavním líčení probrány smí soud ve

247

svém rozhodnutí přihlížet. Z toho např. vyplývá, že pokud soud opomene provést v hlavním líčení důkaz, který sice byl proveden v rámci přípravného řízení, pak k takovému důkazu se nesmí vůbec přihlížet. Stejně tak je nepřípustné, aby soud předem posuzoval obsah důkazního prostředku a jeho význam, aniž tento důkaz v hlavním líčení provedl. Z hlediska kontradiktorního charakteru procesu je významné i to, že v pořadí jako první důkaz v hlavním líčení provádí soud výslech obžalovaného (§ 207 odst. 1 TrŘ). To umožňuje obžalovanému sdělit soudu své stanovisko k obžalobě, i k příp. požadavku poškozeného na náhradu škody, pokud to uzná z hlediska taktiky obhajoby za vhodné. V případě, že je více obžalovaných může předseda senátu učinit opatření, aby byl obžalovaný vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných (§ 208 TrŘ). Obdobná opatření může předseda senátu aplikovat též při provádění výslechu svědků (§ 209 TrŘ). Pořadí provádění dalších důkazů, tj. výpovědi svědků, znalecké posudky, listinné důkazy, věcné důkazy a jiné důkazy, určí předseda senátu, a to v závislosti též na okolnostech jednotlivého případu, či dle vlastního taktického plánu provádění dokazování. Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2 TrŘ), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka (§ 209 odst. 1 TrŘ). Byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti (§ 209 odst. 2 TrŘ). Strany mohou vyhledávat, opatřovat a předkládat soudu u hlavního líčení důkazy (důkazní prostředky), aniž by tato skutečnost, tj. že důkaz neopatřil příslušný orgán činný v trestním řízení, sama o sobě opodstatňovala odmítnutí takto opatřeného důkazu (§ 89 odst. 2 TrŘ). Nejčastěji využívá toto oprávnění státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce, někdy i zákonný zástupce obžalovaného, a rovněž tak poškozený a zúčastněná osoba a jejich zmocněnci. Součinnost stran při dokazování je upravena v ustanovení § 215 TrŘ. Státní zástupce, obžalovaný, jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu (§ 215 odst. 1 TrŘ). Státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený; není povinen jim vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího než patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. Jestliže je výslech stejného svědka nebo znalce navrhován jak státním zástupcem, tak i obžalovaným nebo obhájcem, a obě strany žádají o provedení výslechu, rozhodne předseda senátu po vyjádření obou stran o tom, která z nich výslech provede. Provádění výslechu některou z uvedených stran může předseda senátu přerušit jen tehdy, není-li výslech prováděn v souladu se zákonem, na vyslýchaného je vyslýchajícím činěn nátlak nebo je výslech jím veden jiným nevhodným způsobem, anebo předseda senátu nebo člen senátu považuje za nezbytné položit

248

vyslýchanému otázku, jejíž položení není možno odložit na dobu po provedení takového výslechu nebo jeho části (§ 215 odst. 2 TrŘ). Po provedení výslechu nebo jeho části stranou obžaloby má právo strana obhajoby klást vyslýchanému otázky. Vyslýchá-li strana obhajoby potom má právo klást otázky strana obžaloby. Provádění výslechu některou ze stran může předseda senátu přerušit za podmínek uvedených v § 215 odst. 2 TrŘ (§ 215 odst. 3 TrŘ). Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování (§ 215 odst. 4 TrŘ). Státní zástupce je povinen na výzvu předsedy senátu provádět důkazy, které podporují obžalobu, a to bez ohledu na to, zda jde o důkazy uvedené již v obžalobě, anebo o důkazy nově navrhované až v hlavním líčení (§ 180 odst. 3, § 203 odst. 1 a § 215 odst. 2 trŘ), Po provedení každého důkazu musí být obžalovaný dotázán, zda se k němu chce vyjádřit a jeho vyjádření podchyceno v protokole o hlavním líčení (§ 214 TrŘ). Dokazování v hlavním líčení provádí zejména strana obžaloby, tedy státní zástupce, který má povinnost prokazovat vinu obžalovaného a také strana obhajoby, zejména obhájce a nemá-li obžalovaný obhájce, sám obžalovaný. Obžalovaný a jeho obhájce mají právo provádět důkazy svědčící ve prospěch obhajoby. Jedná se o součást práva obžalovaného na obhajobu, nikoliv však povinnost obhajovat se, či provádět důkazy ve prospěch. Státní zástupce však má na základě výzvy předsedy senátu zákonnou povinnost provádět dokazování v hlavním líčení,pokud jde o důkazy ve prospěch obžaloby. Ani povinnost státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného nezbavuje soud konečné odpovědnosti za náležité zjištění skutkového stavu a zůstává tedy zachována povinnost soudu za tímto účelem provést i potřebné dokazování, např. v případě, nečinnosti stran. I když hlavní líčení má povahu sporu strany obžaloby a strany obhajoby, má soud nadále významnou roli, neboť strany mohou provádět dokazování jen se souhlasem předsedy senátu (samosoudce) a státní zástupce může provádět dokazování také na výzvu soudu. Kromě toho je soud povinen doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a to v součinnosti se stranami. Soud smí při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil (§ 220 odst. 2 TrŘ). Pokud soud neprovede v hlavním líčení některý důkaz opatřený a procesně zajištěný v přípravném řízen í, nesmí k takovému důkazu přihlížet a vyvozovat z něj skutkové či právní závěry. V hlavním líčení dostává v průběhu trestního řízení nejširší prostor naplnění zásady ústnosti a bezprostřednosti. Výjimky ze zásady ústnosti jsou stanoveny jen pro případ, kdy ústní výpovědi obžalovaných, svědků nebo znalců lze nahradit čtením protokolu o jejich výpovědích z přípravného řízení, nebo čtením písemného znaleckého posudku (např. § 207 odst. 2 TrŘ, § 211odst. 1 až 4 TrŘ, § 211 odst. 5 TrŘ). Zásada bezprostřednosti, jež vyžaduje, aby se soud (tj. konkrétní soudci - samosoudce či všichni členové senátu) osobně seznámil se všemi důkazy potřebnými pro rozhodnutí, je dotčena úpravou pravidla o nezměnitelnosti složení soudu (jež vyplývá z principu bezprostřednosti), kdy podle § 219 odst. 3 TrŘ platí, že se souhlasem státního zástupce a obviněného není nutno provádět znovu důkazy, jestliže se změnilo složení senátu (nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba), ale postačí přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení. Dokazování a obhajoba obžalovaného v hlavním líčení závisí na tom, jaký je cíl obhajoby. Ten nemůže být ve všech případech totožný, mění se případ od případu, v závislosti na taktice obhajoby. Proto je žádoucí, aby si obžalovaný nejpozději před zahájením svého výslechu uvědomil, čeho chce svoji obhajobou v hlavním líčení dosáhnout.

249

Pokud obžalovaný hodlá usilovat o prokázání své neviny může v hlavním líčení podle výsledků dokazování v přípravném řízení zaměřit svoji obhajobu na některý z důvodů zproštění obžaloby (§ 226 TrŘ), a to: a) na vyvracení či zpochybňování toho, že se stal skutek uvedený v žalobním návrhu, tedy že se neuskutečnilo to, co se v popisu skutku v obžalobě uvádí (§ 226 písm. a/ TrŘ)) b) na vyvracení a zpochybňování toho, že skutek, k němuž došlo, je trestným činem (§ 226 písm. b/ TrŘ) c) na to, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal, spáchal on, přesto, že byl z něj obžalovan (§ 226 písm. c/ TrŘ) nebo d) že není pro nepříčetnost trestně odpovědný ( § 226 písm. d/ TrŘ), nebo e) že zanikla trestnost činu (§ 226 písm. e/ TrŘ). Prokazuje-li obžalovaný, že nespáchal trestný čin, z něhož je obžalován - Nepopírá, že se zažalovaný skutek stal, ani to, že byly naplněny znaky určitého trestného činu. - Vyvrací a popírá, že se trestného činu dopustil právě on. Tak je tomu v případech, kdy se trestného činu dopustila jiná osoba, ať již známá orgánům činným v trestním řízení (např. svědek), nebo osoba jim neznámá, dosud nezjištěná. - Potom je vhodné, aby se obžalovaný sám či za pomoci obhájce soustředil na prokázání, že provedené důkazy nesvědčí o tom, že trestný čin spáchal právě on a usiloval o zpochybnění důkazů obžaloby a provedení důkazů ve svůj prospěch. Výslech obžalovaného před soudem je zaměřen k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, též k tomuto nároku (§ 207 odst. 1 TrŘ). Obžalovaný může reagovat na tvrzení státního zástupce obsažené v obžalobě. Potom je soudu po výslechu obžalovaného zřejmé, které skutečnosti obsažené v obžalobě obžalovaný pokládá za sporné či nepravdivé. Před výslechem by mělo být obviněnému vždy jasné jaké stanovisko soudu sdělí, které skutečnosti označí za sporné, které za nepravdivé a jakými důkazy případně doloží své tvrzení. Takový postup obžalovaného je podmíněn dokonalou znalostí spisů a důkladná přípravou na hlavní líčení (nejlépe ve spolupráci s obhájcem). Obžalovaný při výslechu u hlavního líčení má možnost znovu vylíčit skutek, který je projednáván bez ohledu na to, co je obsaženo v protokolu o jeho výslechu pořízeném v přípravném řízení. Pokud obžalovaný ví, co uvedl ve své výpovědi v přípravném řízení buď proto, že si to pamatuje, anebo má k dispozici protokol o své výpovědi, usnadňuje mu to obhajobu v hlavním líčení. Nemusí totiž pracně přemýšlet nad tím, co již jednou do protokolu uvedl, nýbrž může ze své původní výpovědi organicky vycházet a s přihlédnutím k důkazům obsaženým v obžalobě a ve spisu, které svědčí proti němu, může svou dřívější výpověď doplnit, rozšířit a konkretizovat. Před vyšetřovatelem si nemusel obviněný vzpomenout na některé skutečnosti, nebo je považoval za bezvýznamné. Je také možné, že tyto skutečnosti uvedl, avšak význam jim nepřikládal vyšetřovatel, a proto je do protokolu nezaznamenal. Pokud obviněný buď sám nebo z popudu otázek soudu vše vysvětlí, či zdůvodní doplňky výpovědi, stejně jako její konkretizaci či změny, může zlepšit svoji pozici. Jsou-li rozpory mezi výpovědí obviněného v přípravném řízení a jeho výpovědí učiněnou v hlavním líčení soud se jej dotazuje na příčiny těchto změn, stejně jako nově uvedených skutečností. V případě, že obžalovaný odvolá své doznání, které učinil v přípravném řízení, musí se soud pokusit zjistit, kdy vypovídal pravdivě. Proto musí žádat od obžalovaného vysvětlení této zásadní změny. Aby soud mohl změněnou výpověď hodnotit jako věrohodnou, musí obžalovaný podat uspokojivé vysvětlení. Má-li obžalovaný obhájce je při poradách s ním poučen o průběhu hlavního líčení, a proto ví, že se soud nespokojí s jeho odkazem na výpovědi, které učinil v přípravném řízení. Je si pak vědom, že soud má ve spisu protokoly o jeho výpovědi, o výpovědích svědků, úřední

250

záznamy o vysvětlení. Pokud se jako obviněný seznámil po skončení vyšetřování s obsahem spisu, potom ví, jaké podklady má soud z přípravného řízení k dispozici, co svědčí pro jeho vinu, co pro nevinu, ví také kde existují tvrzení proti tvrzení. Protože obžalovaný i jeho obhájce mají vždy k dispozici obžalobu a pokud si ji vyžádají také de facto kopii nejdůležitějších částí spisu, mohou se přesně připravit k hlavnímu líčení. Hájí-li se obžalovaný v hlavním líčení sám, je jeho pozice složitější. Přestože je před svojí výpovědí poučen předsedou senátu, zdaleka ne vždy poučení pochopí což zapříčiňuje výměnu názorů mezi ním a předsedou senátu. Pokud dosud netrestaný obžalovaný, hájící se sám, neabsolvoval žádnou poradu s advokátem, neví co jej čeká v hlavnímu líčení, obzvláště když v přípravném řízení nevyužil možnost nahlédnout do spisu ani pořizovat si kopií protokolů o procesních úkonech či jiných částí spisu a po skončení vyšetřování se neseznámil se spisem. Potom svoji důkazní pozici v hlavním líčení posuzuje ryze nerealisticky. Obžalovanému a jeho obhájci je přiznáno právo klást otázky každé osobě, která je vyslýchaná při hlavním líčení, tzn. spoluobžalovanému, svědkům, znalcům, poškozeným a zúčastněným osobám. Vhodně volenými otázkami může obhajoba aktivně spolupůsobit při objasňování okolností, které považuje pro rozhodování o věci za významné a k nimž během výslechu vyslýchaných osob nebylo přihlíženo. Přitom se může zaměřit na vše, co je významné pro posuzování hodnověrnosti údajů sdělených vyslýchanou osobou a tím do nemalé míry ovlivnit úvahy soudu při hodnocení provedených důkazů. Otázky kladené obhajobou musejí být vždy jen takové, aby napomohly obhajobě obviněného. Mnohé z nich lze předpokládat, je-li obviněný a obhájce dokonale seznámen s výpověďmi spoluobžalovaných, svědků, poškozených a s vysvětleními osob z přípravného řízení. Při přípravě k hlavnímu líčení je vhodné aby se obhajoba na takové otázky pečlivě připravila (nebo alespoň formulovala okruhy otázek, na něž je vhodné se zaměřit), i když průběh hlavního líčení může být takový, že bude vhodné některé z nich nepoložit. Ppotřeba položení dalších otázek, předem nepřipravených, mnohdy vznikne až po výslechu těchto osob v hlavním líčení, a proto je třeba tyto výpovědi pečlivě sledovat a vhodně na ně reagovat. Máli obžalovaný obhájce, klade otázky vyslýchaným osobám zpravidla obhájce, který se soustředí se na zjištění skutečností, které jsou v zájmu jeho klienta. Obhajoba může navrhnout - provedení důkazu výpovědí svědka, - předložit znalecký posudek, který si vyžádala obhajoba Obhajoba smí navrhnout jen takové důkazy, jejich výsledek bude ve prospěch obviněného. Proto je někdy nutné, aby dříve, než obhájce navrhne výslech určitého svědka, rozmluvou s ním se předem informoval o tom, co svědek ví a může vypovědět. Jen tak se může vyvarovat toho, aby třeba v dobré víře, i z popudu klienta, či jeho rodinných příslušníků, navrhl výslech svědka, který by svojí výpovědí obviněnému přitěžoval, příp. by jej dokonce usvědčoval. Obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim soud umožnil provést důkaz, a to zejména: - výslech svědka nebo znalce - výslech spoluobžalovaného, předvedení obrazového, zvukového nebo jiného záznamu, provedení vyšetřovacího pokusu, rekonstrukce apod. - konfrontaci mezi obžalovanými, či obžalovaným a svědkem, nebo mezi svědky. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jde-li o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený (§ 215 odst. 2 TrŘ). Důsledkem je posílení role strany obhajoby v procesu dokazování v hlavním líčení, a zlepšení možností obhajoby při soupeření se státním zástupcem. Strana obhajoby (obhájce nebo obžalovaný) může formulovat svůj návrh takto: „Navrhuji, aby u hlavního líčení byl vyslechnut svědek XY a zároveň žádám soud, aby mi umožnil provést výslech tohoto svědka v hlavním líčení (§ 215 odst. 2 TrŘ).“

251

K ukončení dokazování v hlavním líčení dochází prohlášením předsedy senátu, že je dokazování skončeno, a to především za situace, kdy byly provedeny všechny navrhované důkazy a procesní strany nenavrhovali provedení dalších důkazů. V případě, že bylo navrhováno provedení dalších důkazů, tak předpokladem ukončení dokazování je rozhodnutí soudu, že tyto další důkazy se provádět nebudou. c) Závěr hlavního líčení. Po skončení dokazování udělí předseda senátu procesním stranám slovo k závěrečným řečem. V této fázi hlavního líčení se už neprovádí dokazování. Závěrečné řeči představují stanoviska stran k předmětu trestního řízení. Jejich smyslem je poukázat na skutkovou i právní stránku věci, tak jak vyplývá z důkazů provedených v hlavním líčení, dále pak na okolnosti týkající se případného ukládání trestu, či rozhodování o náhradě škody nebo ochranném opatření. Předseda senátu je povinen vyzvat jako prvního k závěrečné řeči státního zástupce. Jako poslední přednáší závěrečnou řeč vždycky obhájce obžalovaného, případně po něm i obžalovaný, který může pouze odkázat na řeč obhájce, např slovy: „Ztotožňuji se se závěrečnou řečí mého obhájce.“ (§ 216 odst. 1). Obžalovanému je umožněno, aby promluvil jako poslední a aby tím ovlivnil rozhodování soudu. Je-li osob oprávněných k přednesení závěrečné řeči více (kupř. několik obžalovaných), určí pořadí v jakém přednáší závěrečnou řeč předseda senátu. Právo na závěrečnou řeč má též poškozený a zúčastněná osoba, resp. jejich zmocněnci. Závěrečnou řeč může předseda senátu přerušit jen tehdy, když zjevně vybočuje z rámce projednávané věci. Jestliže se po závěrečné řeči obhájce nebo obžalovaného znovu ujme slova státní zástupce, má obhájce, popř. obžalovaný právo odpovědět na tento nový přednes. Obsahové zaměření závěrečných řečí jednotlivých stran je v podstatě dáno jejich postavením v trestním řízení. Státní zástupce prokazuje, že v hlavním líčení byla prokázána vina obžalovaného ve smyslu podané obžaloby, zatímco obžalovaný a jeho obhájce prokazují buď nevinu obžalovaného, nebo alespoň polehčující okolnosti. Obhájce ve své závěrečné řeči vesměs - shrne výsledky dokazování v hlavním líčení - poukáže na skutkovou a právní stránku předmětu řízení - přednese závěrečný návrh, např.: „Protože v hlavním líčení nebylo prokázáno, že skutek, který se stal spáchal obžalovaný navrhuji aby byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) TrŘ.“ Obžalovaný - může případně závěrečnou řeč obhájce doplnit - pokud spáchání trestného činu doznává, je vhodné, aby ve své závěrečné řeči uvedl, že svého činu lituje, že nahradil způsobenou škodu nebo, že se dohodl s poškozeným na způsobu její úhrady a jak - pokud spáchání trestného činu popírá, může soudu zdůvodnit proč skutek nespáchal, či spáchat nemohl Právo na repliku: Pokud po závěrečné řeči obhájce (obžalovaného) znovu promluví státní zástupce, má obhájce (obžalovaný) právo na to odpovědět (§ 216 odst. 3 TrŘ). Od závěrečné řeči je nutno odlišit právo obžalovaného na poslední slovo (§ 217 TrŘ). Právo posledního slova přísluší pouze obžalovanému, a to poté, co byly ukončeny závěrečné řeči všech oprávněných osob. Právo posledního slova může obžalovaný využít bezprostředně před odchodem senátu k závěrečné poradě. Jeho účelem je umožnit obžalovanému ovlivnit ve svůj prospěch soud bezprostředně před jeho rozhodováním (§ 217 TrŘ). Doplnění dokazování: S ohledem na obsah závěrečných řečí či posledního slova obžalovaného někdy vyvstane potřeba doplnit dokazování. V takovém případě soud pokračuje

252

v dokazování v hlavním líčení a po opětovném skončení dokazování musí znovu udělit slovo k závěrečným řečem a opět umožnit, aby obžalovaný pronesl poslední slovo. Poslední fází hlavního líčení je 4) rozhodnutí soudu o podané obžalobě resp. o návrhu na potrestání. (K rozhodnutí soudu v hlavním líčení srov. blíže v oddíle 17 § 4 této učební pomůcky.) 17.1.3. Rozhodnutí v hlavním líčení Rozhodnutí soudu v hlavním líčení musí být v souladu s principem obžalovacím, tzn., že soud může rozhodovat pouze o tom skutku obžalovaného, který je popsán v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 TrŘ). Z toho vyplývá, že soudní rozhodnutí se nesmí týkat jiné osoby a jiného skutku než je uvedeno v obžalobě. Soud je oprávněn zjištěný skutek právně posoudit odchylně od podané obžaloby, neboť právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (§ 220 odst. 3 TrŘ). Totožnost skutku lze vymezit jako shodu mezi podstatnými skutkovými okolnostmi obsaženými v obžalobě (žalobním návrhu) a skutkovým dějem vylíčeným v rozhodnutí soudu. Podstata skutku je dána jednáním a následkem. Totožnost skutku je zachována • v případech plné nebo alespoň částečné shody jednání, nebo • úplné nebo alespoň částečné shody následku, popsaného v obžalobě a v rozhodnutí soudu o této obžalobě. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění a rozsahu následku, když jinak podstatná shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku však nelze chápat jako naprostou shodu mezi okolnostmi vylíčenými v obžalobě a výrokem rozhodnutí soudu. Lze přihlížet ke změnám ve skutkových zjištěních, pokud se jimi nemění podstata skutku. Některé skutečnosti zahrnuté do skutku mohou odpadnout a některé naopak oproti obžalobě mohou být uvedeny navíc, nesmí se však změnit podstata skutku. Soud nesmí rozhodnout o skutku, který není uveden v obžalobě. Pokud až v hlavním líčení vyjde najevo, že se obžalovaný kromě žalovaného skutku dopustil ještě dalšího skutku, který vykazuje znaky trestného činu, tak státní zástupce má možnost požádat o vrácení věci k došetření (§ 221 odst. 2 TrŘ). Soud při posouzení skutku jako trestného činu není vázán právní kvalifikací obžaloby, je však povinen posoudit žalovaný skutek podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákona (§ 220 odst. 3 TrŘ, § 3 odst. 1 TrZ). Za skutek uvedený v žalobním návrhu se považuje i další skutek, který je v žalobním návrhu popsán, i když není uvedeno jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje. Mezníkem, který ukončuje skutek je sdělení obvinění obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud obžalovaný pokračoval v trestném jednání i po sdělení obvinění (zahájení trestního stíhání) jde již o nový skutek a o nový trestný čin. Způsoby rozhodnutí soudu I. stupně v hlavním líčení lze v zásadě rozdělit do tří skupin: • rozhodnutí meritorní povahy (odsuzující a zprošťující rozsudek, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci mimosoudnímu orgánu, usnesení o schválení narovnání) jimiž se rozhoduje ve věci samé a poté co nabudou právní moci, zakládají překážku věci rozhodnuté (§ 11 odst. 1 TrŘ). • rozhodnutí zatímní povahy (usnesení o přerušení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci jinému soudu, usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření) meritorně neřeší věc a pouze oddalují meritorní rozhodnutí. Proto nejde o překážku v dalším řízení. • rozhodnutí specifické povahy - usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 a násl. TrŘ). V podstatě jde o rozhodnutí mezitímní povahy, které se po

253

uplynutí zkušební doby může stát rozhodnutím meritorním. Tak je tomu v případě, že se obviněný v průběhu zkušební doby osvědčí. Právní mocí rozhodnutí o tom, že obviněný se osvědčil, nebo jeden rok po uplynutí zkušební doby nastávají účinky zastavení trestního stíhání (§ 308 odst. 3 TrŘ). Byla-li podána obžaloba ohledně více skutků (nebo pro více dílčích útoků pokračujícího trestného činu), může být o každém z nich rozhodnuto odlišně. Např. ohledně prvního skutku bude vynesen odsuzující rozsudek, pro druhý skutek bude obžalovaný obžaloby zproštěn, ohledně třetího skutku může dojít k zastavení trestního stíhání atd. K jednotlivým způsobům rozhodnutí soudu I. stupně v hlavním líčení: 1. Rozsudek (§ 225 až § 229 TrŘ) je základním a nejčastějším způsobem meritorního rozhodnutí soudu v hlavním líčení. Soud rozsudkem rozhodne, když neshledá důvod k učinění jiných rozhodnutí v hlavním líčení. Rozsudkem se řeší nejdůležitější otázky trestního řízení, a to: - otázka viny obžalovaného skutkem, pro který byla podána obžaloba a - otázka uložení trestu, popř. - otázka uložení jiných opatření. Důsledkem pravomocného rozsudku je nepřípustnost trestního stíhání pro týž skutek /princip ne bis in idem/. Trestní řád rozlišuje dva základní typy rozsudku: Odsuzující rozsudek, kterým se obžalovaný uznává vinným zažalovaným trestným činem, a to bez ohledu na to, zda je mu současně uložen trest nebo jiné opatření. Povahu odsuzujícího rozsudku má i rozsudek, kterým bylo upuštěno od potrestání. K vyhlášení odsuzujícího rozsudku dojde tehdy, zjistí-li soud, že bylo prokázáno, že obžalovaný spáchal trestný čin a přitom nebyl shledán důvod k dalšímu postupu. Trvá-li obžalovaný na projednání věci i po zastavení trestního stíhání a soud neshledá důvod ke zproštění obžaloby, potom uzná obžalovaného vinným a neuloží mu trest (§ 11 odst. 3, § 172 odst. 4 TrŘ). Zprošťující rozsudek, jimž soud obžalovaného zprostí obžaloby (§ 226 písm. a/ až e/ TrŘ), jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům stran, • • • • •

nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán (stačí, když jsou o existenci skutku pochybnosti) a nebo bylo prokázáno, že se nestal, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal obžalovaný (je sice jisté, že stal žalovaný skutek a že tento je trestným činem, ale není jistota v tom, zda jeho pachatelem je právě žalovaný), nebo bylo-li prokázáno, že skutek spáchal někdo jiný, obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný (je prokázáno, že se stal skutek, který spáchal obžalovaný, skutek vykazuje znaky trestného činu až na to, že obžalovaný není příčetný, zanikla trestnost činu .

V odsuzujícím i zprošťujícím rozsudku mohou být i další výroky, a to: - o ochranném opatření (§ 230 TrŘ) - o náhradě škody (§ 228, § 229 TrŘ). 254

Opravným prostředkem proti rozsudku je odvolání (srov. blíže oddíl 18 této učební pomůcky). 2. Usnesení o zastavení trestního stíhání je dalším meritorním rozhodnutím soudu v hlavním líčení, jež představuje překážku nového trestního stíhání stejné osoby pro týž skutek. Rozlišují se jednak obligatorní, jednak fakultativní důvody pro zastavení trestního stíhání (§ 223 TrŘ). Obligatorní zastavení trestního stíhání - soud musí zastavit trestní stíhání, shledá-li v hlavním líčení, že je tu některá z okolností zakládajících nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 TrŘ (např. amnestie prezidenta, promlčení trestního stíhání, smrt obžalovaného), o Fakultativní zastavení trestního stíhání - soud může zastavit trestní stíhání, pokud v hlavním líčení shledá důvody uvedené v § 172 odst. 2 TrŘ (např. trest, ke kterému by mohlo vést trestní stíhání je zcela bez významu vzhledem k trestu, který byl obžalovanému pro jiný trestný čin již uložen). V těchto případech soud není povinen trestní stíhání zastavit, záleží na jeho úvaze, zda toto učiní. o

3. Usnesení o postoupení věci (§ 222 TrŘ) lze členit na: a) postoupení věci v rámci soudní soustavy – jde o předložení věci příslušnému nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti. Toto "postoupení" věci jinému soudu je usnesením zatímní povahy a nepředstavuje překážku pokračování v trestním řízení, b) postoupení věci jinému mimosoudnímu orgánu (§ 222 odst. 2 TrŘ) je rozhodnutím meritorní povahy. Jestliže byla věc pravomocně postoupena mimosoudnímu orgánu, např. obecnímu úřadu, tak v trestním řízení o této věci lze pokračovat jedině tehdy, došlo-li ke zrušení rozhodnutí soudu o postoupení věci cestou mimořádných opravných prostředků /§ 11 odst. 1 písm. h) TrŘ/. 4. Usnesení o přerušení trestního stíhání (§ 224 TrŘ) je rozhodnutím zatímní povahy, které nebrání v pokračování trestního stíhání. K přerušení trestního stíhání dochází v podstatě ze stejných důvodů, pro které lze přerušit trestní stíhání v přípravném řízení /viz § 173 odst. 1 písm. b) až d) TrŘ/. Kromě toho soud přeruší trestní stíhání též tehdy, nelze-li obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení a případ, kdy soud dospěje k závěru, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro řešení otázky viny a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. V takovém případě soud věc předloží Ústavnímu soudu. 5. Usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření je obsaženo v ustanovení § 221 TrŘ, kde jsou důvody proto aby se věc po skončení dokazování v hlavním líčení vrátila zpět až do stádia přípravného řízení spočívají. • Soud může vrátit věc státnímu zástupci k došetření pokud výsledky hlavního líčení ukazují na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření (§ 221 odst. 1 TrŘ), které nelze provést v hlavním líčení. • Soud musí vrátit věc státnímu zástupci k došetření také tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a státní zástupce o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání (§ 221 odst. 2 TrŘ). Bez žádosti státního zástupce však soud není oprávněn z tohoto důvodu vrátit věc k došetření, neboť soud není oprávněn požadovat po státním zástupci, aby objasňoval jiný skutek, než který je uveden v obžalobě.

255

6. Usnesení o schválení narovnání vydá soud I. stupně v hlavním líčení jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 309 a násl. TrŘ. Tím se meritorně uzavře trestní stíhání. Jde o jeden z alternativních způsobu projednání a rozhodnutí trestní věci, a proto k využití narovnání by mělo docházet hlavně mimo hlavní líčení. 7. Usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání vydá soud I. stupně v hlavním líčení jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 307 a násl. TrŘ. Protože i zde se jedná o odklon od standardního trestního řízení, není účelné, aby k tomuto rozhodnutí docházelo až po provedeném hlavním líčení. Rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení je možné pokud vyjdou najevo okolnosti, odůvodňující zastavení trestního stíhání, podmíněné zastavení trestního stíhání, schválení narovnání a přerušení trestního stíhání. Příslušný soud takto rozhodne usnesení, aniž by nařizoval hlavní líčení, a to v neveřejném zasedání, s výjimkou schválení narovnání, o kterém může rozhodnout ve veřejném zasedání (§ 223 odst. 1, 2 § 223a, § 214 odst. 1, 2, § 231 TrŘ).

18. Zvláštní způsoby řízení Odchylky od obecné úpravy trestního řízení jsou odůvodněny zvláštní povahou příslušného druhu řízení. Jsou upraveny v § 290 až § 314k TrŘ a v zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže. Zvláštními způsoby řízení jsou: 1. řízení proti mladistvému 2. řízení proti uprchlému 3. podmíněné zastavení trestního stíhání 4. narovnání 5. řízení před samosoudcem 6. řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu Tři z těchto zvláštních způsobů řízení, a to podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání a řízení před samosoudcem, označujeme jako odklony v trestním řízení. 18.1. Řízení proti mladistvému Řízení v trestních věcech mladistvých upravuje zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní řád se u mladistvých uplatňuje, pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak. Zákon č. 218/2003 Sb. upravuje základy trestní odpovědnosti mladistvých a sankce ukládané jim za provinění, jakož i odchylky v trestním řízení, které vyplývají ze specifik řízení ve věcech mladistvých. Dále upravuje postupy a opatření přijímaná vůči osobám mladším než patnáct let. Zákon o soudnictví nad mládeží se vztahuje na dvě věkové skupiny: -

děti mladší patnácti let (§ 2 písm. c/ZSM) mladiství (§ 2 písm. d/ZSM), jimi jsou pro účely tohoto zákona ti, kteří v době spáchání provinění dovršili patnáctý rok a nepřekročili osmnáctý rok svého věku).

256

Počátek trestní odpovědnosti zůstává spojen s dovršením patnáctého roku věku. (V současnosti se zvažuje snížení věkové hranici trestní odpovědnosti na 14 let. Zastánci snížení hranice trestní odpovědnosti poukazují na větší vyspělost osob ve věku do 15 let oproti minulosti, na nárůst kriminality páchané dětmi do 15 let /obzvláště ve věku od 14 do 15 let/ a na, její zvyšující se brutalitu a závažnost. Zákonodárce zatím usoudil, že místo snižování věkové hranice trestní odpovědnosti je potřebná celková reforma trestního soudnictví nad mládeží, která umožní použít některých specifických výchovných a ochranných opatření stanovených tímto zákonem i vůči kategorii trestně neodpovědných dětí, které se dopustily činu jinak trestného, aniž je vystaví riziku nežádoucího poznamenání /cejchování, stigmatizace/). Trestně odpovědný není ten kdo nedovršil v době spáchání činu 15 rok věku (§ 11 TrZ). Mladistvý je ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku (§ 2 písm. d/ ZSM). Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 ZSM). Provinění je trestný čin spáchaný mladistvým (§ 6 ZSVM). K trestní odpovědnosti mladistvého je nezbytné 1) 2)

dovršení věku patnácti let a taková rozumová a mravní vyspělost, aby mohl rozpoznat jednání pro společnost a současně své jednání ovládat.

nebezpečnost svého

Účelem opatření vůči mladistvému je především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění (§ 9 odst. 1 ZSM). Mladistvému lze uložit pouze tato opatření: A) výchovná opatření, B) ochranná opatření a C) trestní opatření Výchovná opatření je možné uložit mladistvému, proti němuž se řízení vede, a to s jeho souhlasem, již v průběhu trestního řízení, ještě před rozhodnutím soudu pro mládež o vině mladistvého (§ 10 odst. 1 ZSM). Při upuštění od trestního opatření nebo podmíněném upuštění od trestního opatření mohou být k dosažení účelu tohoto zákona uložena mladistvému výchovná opatření. Dovoluje-li to jejich povaha, je možné použít vůči mladistvému výchovného opatření i vedle uloženého ochranného nebo trestního opatření nebo v souvislosti se zvláštními způsoby řízení. Výchovná opatření lze uložit nejdéle na dobu současně stanovené zkušební doby u podmíněného odsouzení nebo podmíněného odložení peněžitého opatření; jsou-li ukládána

257

samostatně nebo vedle jiného ochranného nebo trestního opatření, lze je uložit nejdéle na dobu tří let (§ 15 odst. 1 ZSM). A) Výchovná opatření, která může soud pro mládež uložit mladistvému jsou: dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou (§ 15 odst. 2 ZSM). Výchovná opatření může ukládat soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce se souhlasem osoby, proti níž se řízení vede, již v průběhu trestního řízení, a to nejdéle do jeho pravomocného skončení. Mladistvý může kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení svůj souhlas odvolat prohlášením adresovaným soudu pro mládež a v přípravném řízení státnímu zástupci, který vede řízení. Výkon výchovného opatření tím končí. Výchovná opatření usměrňují způsob života mladistvého, a tím podporují a zajišťují jeho výchovu (§ 15 odst. 3, 4 ZSM). Jestliže se ukáže, že úplné nebo včasné plnění výchovného opatření je pro mladistvého nemožné nebo je nelze na něm spravedlivě požadovat, soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce nařízené výchovné opatření zruší nebo změní (§ 15 odst. 5 ZSM). B) Ochranná opatření, která může soud pro mládež uložit mladistvému jsou ochranné léčení, zabrání věci a ochranná výchova. Jejich účelem je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými (§ 21 odst. 1 ZSM). Ochrannou výchovu lze uložit pouze podle tohoto zákona, ostatní ochranná opatření, tzn. ochranné léčení a zabrání věci, se ukládají podle § 72 a § 73 trestního zákona (§ 21 odst. 2 ZSVM). C) Trestní opatření, která může soud pro mládež uložit mladistvému jsou: obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, odnětí svobody nepodmíněné (§ 24 odst. 1 ZSVM). Trestní opatření uložené podle tohoto zákona v návaznosti na trestní zákon musí vzhledem k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého; výkonem trestního opatření nesmí být ponížena lidská důstojnost (§ 24 odst. 2 ZSM). Soudy pro mládež vykonávají soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími 15 let (§ 4 ZSM). V řízení ve věcech mladistvých je třeba postupovat s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, rozumové a mravní vyspělosti osoby, proti níž se vede, aby její další vývoj byl co nejméně ohrožen, projednávané činy a jejich příčiny i okolnosti, které je umožnily, byly náležitě objasněny a za jejich spáchání vyvozena odpovědnost podle zákona. Řízení je přitom třeba vést tak, aby působilo k předcházení protiprávním činům. Při provádění úkonů řízení ve věcech mladistvých se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel řízení; vždy je nutno šetřit jejich osobnosti (§ 3 odst. 4 TrŘ).

258

Specializace orgánů činných v trestním řízení a dalších osob. Soudci, státní zástupci, příslušníci policejních orgánů a úředníci Probační a mediační služby působící v trestních věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. V řízení proti mladistvých je třeba dbát toho, aby vyšetřování, projednávaní i rozhodování jejich trestních věcí byl svěřováno osobám, jejichž znalost otázek souvisejících s výchovou mládeže zaručí splnění výchovného účelu řízení (§ 3 odst. 8, § 36 ZSM). Orgány činné v trestním řízení spolupracují s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a s Probační a mediační službou, dále se zájmovými sdruženími občanů a s místní komunitou zájmu včasné a přiměřené reakci na delikvenci mládeže. (§ 36, § 40 ZSM). Řízení o mladistvých koná soud pro mládež, v jehož obvodu mladistvý bydlí, a nemá-li stálé bydliště, kde se zdržuje nebo pracuje. Nelze-li žádné takové místo zjistit nebo jsou-li mimo území ČR, koná řízení soud pro mládež, v jehož obvodu bylo provinění spácháno; jestliže nelze místo činu zjistit, koná řízení soud pro mládež, v jehož obvodu čin vyšel najevo (§ 37 ZSM). Jen výjimečně lze konat společné řízení proti mladistvému a dospělému je-li to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není to na újmu mladistvého (§ 38, § 39 ZSM). Mladistvý má právo na zacházení přiměřené jeho věku, duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu (§ 42 odst. 1 ZSM). Nutná obhajoba. Mladistvý musí mít obhájce již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit (§ 42 odst. 2, 3 ZSM). Soukromí a osobnosti mladistvého se ochraňuje, a proto dokud není trestní stíhání pravomocně skončeno, mohou orgány činné v řízení podle tohoto zákona zveřejňovat jen takové informace o řízení vedeném proti mladistvému, kterými nebude ohroženo dosažení účelu trestního řízení, a které neodporují požadavku ochrany osobnosti mladistvého a osobních údajů, a to i jiných osob zúčastněných na řízení (§ 52 ZSM). Je zakázáno, před konečným rozhodnutím ve věci, zveřejnit jakýmkoli způsobem (ve veřejných sdělovacích prostředcích i jinak) informaci, ve které je uvedeno jméno a příjmení mladistvého, nebo informaci, která obsahuje údaje, které by umožnily tohoto mladistvého identifikovat (§ 53 odst. 1 ZSVM). Není v rozporu s touto zásadnou sdělení informací během trestního řízení za účelem pátrání po mladistvém. U mladistvých lze odklony dle trestního řádu, tedy podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání. Odstoupení od trestního stíhání mladistvého je formou odklonu možnou jen u mladistvého. V přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soud pro mládež může odstoupit od trestního stíhání mladistvého a zároveň zastavit trestní stíhání, není-li další stíhání mladistvého není ve veřejném zájmu (§ 70 ZSM). Vazba u mladistvého je mimořádným zajišťovacím prostředkem, který lze užít za podmínky, pokud účelu vazby nelze dosáhnout jinak. Vazba je u mladistvých opatřením zcela výjimečným. Vazbu mladistvého lze nahradit zárukou, dohledem, slibem nebo jeho umístěním v péči důvěryhodné osoby a peněžitou zárukou (§ 49 ZSM). Tato opatření jsou pojímána tak, že by měla být využívána přednostně. Umístění mladistvého v péči důvěryhodné osoby (§ 50 ZSM). Mladistvý, u něhož jsou dány důvody vazby, může být místo vzetí do vazby svěřen do péče důvěryhodné osoby za podmínek uvedených v § 50 ZSVM. Maximální doba trvání vazby u mladistvého v přípravném řízení činí čtyři měsíce. V řízení před soudem další dva měsíce, tedy celkově nejvýše šest měsíců. V řízení o zvlášť závažném provinění lze dobu vazby prodloužit v přípravném řízení o dalších šest měsíců (až na jeden rok) a v řízení před soudem rovněž o šest měsíců, tedy celkově nejvýše na osmnáct měsíců

259

(§ 47 ZSM). O prodloužení lhůty vazby v přípravném řízení rozhoduje soudce okresního soudu pro mládež na návrh státního zástupce, v řízení před soudem rozhoduje soudce soudu pro mládež nadřízeného soudu pro mládež. Dohled probačního úředníka nad mladistvým lze nařídit o propuštění mladistvého z vazby. Dohled může lze nařídit trvat až do skončení trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení jsou v trestních věcech mladistvých povinny se zvláštní pečlivostí objasňovat a dokazovat příčiny jejich provinění a skutečnosti významné pro posouzení osobních, rodinných i jiných poměrů mladistvého. V řízení je nutno co nejdůkladněji zjistit též stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychován, jeho chování před spácháním provinění a po něm a jiné okolnosti důležité pro volbu prostředků vhodných pro jeho nápravu, včetně posouzení toho, zda a v jakém rozsahu má být uložené výchovné opatření, ochranné opatření nebo trestní opatření. Zjištění poměrů mladistvého lze uložit příslušnému orgánu sociálněprávní ochrany dětí, případně též Probační a mediační službě (§ 55 TrŘ). Je-li nezbytné zjistit podrobnější informace pro další postup řízení a pro uložení nevhodnějšího opatření, je třeba vypracovat zprávu o osobních, rodinných a sociálních poměrech mladistvého a aktuální životní situaci mladistvého (§ 56 TrŘ). Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně. Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému. Zákonný zástupce mladistvého je oprávněn mladistvého zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za mladistvého návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit mladistvý. Ve prospěch mladistvého může zákonný zástupce tato práva vykonávat i proti jeho vůli. V případech, v nichž zákonný zástupce mladistvého nemůže vykonávat svá práva a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu těchto práv mladistvému opatrovníka (§ 43 ZSM). Příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí je bez zbytečného odkladu vyrozuměn o zadržení, zatčení nebo vzetí do vazby mladistvého. Dále je bez zbytečného odkladu informován též o zahájení trestního stíhání mladistvého. Vyrozuměn je i o hlavním líčení a veřejném zasedání (§ 46 odst. 2, § 60 ZSM). Zástupce příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání proti mladistvému může činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky, slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém (§ 64 ZSM). Opis rozsudku se doručí též příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V případě, že nebyl zástupce tohoto orgánu přítomen při vyhlašování usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena, doručí se mu opis tohoto rozhodnutí (§ 67). Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně (§ 72). Orgán sociálně-právní ochrany dětí v řízení v trestních věcech mladistvých může podat návrh na změnu nebo zrušení výchovných opatření, návrh na upuštění od výkonu ochranné výchovy, návrh na propuštění z ochranné výchovy návrh na podmíněné umístění mimo výchovné zařízení, návrh na prodloužení ochranné výchovy, návrh na změnu ochranné výchovy.

260

Středisko Probační a mediační služby je bez zbytečného odkladu vyrozuměno o zadržení, zatčení nebo vzetí do vazby mladistvého, stejně jako o zahájení trestního stíhání mladistvého (§ 46 odst. 2, § 60 ZSM). Probační a mediační službě doručuje opis rozsudku (§ 67 ZSM) Probační a mediační služba zajišťuje 1) dohled nad mladistvým a 2) úkony směřující k tomu, aby mladistvý vedl ve zkušební době řádný život (pokud dohled nebyl uložen), pokud bylo rozhodnuto a) o propuštění mladistvého z vazby za současného uložení dohledu, b) o podmíněném zastavení trestního stíhání, c) o podmíněném upuštění od trestního opatření s dohledem, d) o uložení obecně prospěšných prací za současného uložení výchovných opatření, e) o uložení peněžitého opatření s podmíněným odkladem výkonu, f) o podmíněném odsouzení, včetně podmíněného odsouzení s dohledem, g) o podmíněném propuštění z výkonu odnětí svobody, včetně podmíněného propuštění z výkonu odnětí svobody za současného uložení dohledu, a h) o uložení dalších trestních, ochranných a výchovných opatření a soud předal věc Probační a mediační službě (§ 75 ZSM). Úkolem probačního úředníka v rámci uloženého dohledu je dohlížet na plnění povinností uložených mladistvému, a za tím účelem také pravidelně navštěvovat mladistvého v jeho bydlišti, na pracovišti a ve škole. Pomoc a poradenství pak provádí probační úředník v rámci přípravy a realizace individuálně připraveného programu výkonu dohledu pro mladistvého (§ 80 ZSVM). Ustanovení o trestním řízení ve věcech mladistvých se neužije - v řízení o proviněních, která obviněný spáchal jednak před dovršením osmnáctého roku, jednak po jeho dovršení, jestliže trestní zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo - bylo-li zahájeno trestní stíhání až po dovršení devatenáctého roku mladistvého (§ 73 odst. 1 ZSM). Ustanovení tohoto zákona o účasti orgánu sociálně-právní ochrany dítěte se neužije, jestliže se úkon provádí po dovršení devatenáctého roku věku mladistvého (§ 73 odst. 2 ZSM). Dítěti mladšímu 15 let lze uložit ochrannou výchovu pouze v občanskoprávním řízení (nikoliv v trestním řízení, protože osoba do 15 let není trestně odpovědná). Ochrannou výchovu soud pro mládež uloží dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let (§ 93 odst. 2 ZSM). Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy (§ 93 odst. 2 ZSM). Ochranná výchova se vykonává ve výchovných zařízeních v resortu ministerstva školství. Jsou jimi diagnostické ústavy, dětské domovy se školou (pro děti do ukončení školní docházky) a výchovné ústavy (pro mladistvé, případně pro děti staší 12 let se závažnými poruchami chování. Vyžaduje-li to však zdravotní stav mladistvého, má jeho umístění do zdravotnického zařízení přednost před výkonem ochranné výchovy (§ 82 odst. 1 ZSM).

261

Výkon ochranné výchovy nařídí předseda senátu diagnostickému ústavu podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (§ 82 odst. 2 ZSM). 18.2. Řízení proti uprchlému Trestní řád umožňuje vést výjimečně řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stádiu trestního řízení, ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu, protože se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá (§ 302 odst. 1 TrŘ). K vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině dochází zejména tehdy, jestliže obviněný, resp. osoba, která má být teprve obviněna, opustil území republiky, popř. se zdržuje v cizině právě v tomto úmyslu, který je nutno pro závěr, aby bylo možno konat uvedený druh řízení, zjistit. Oprávněnost či neoprávněnost pobytu v cizině není základním předpokladem pro závěr o vyhýbání se trestnímu řízení. Skrývání představuje takové maření průběhu trestního řízení, kdy se obviněný sice zdržuje na území republiky, ale záměrně na neznámém místě, aby tak zabránil svému zadržení, resp. zajištění. Nejde o skrývání jestliže obviněný často mění místo svého pobytu či zaměstnání a přitom neopomíjí přihlašovat se k trvalému pobytu. O skrývání nejde ani v případě, kdy se pachatel střídavě zdržuje v místě trvalého pobytu a v místě (místech) přechodného pobytu. Řízení proti uprchlému lze konat jen proti obviněnému, jehož totožnost je známa, a to proto, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Řízení proti uprchlému se koná i tehdy, pokud se uprchlá osoba vyhýbá kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, a proto se nedozvěděla o zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání se v řízení proti uprchlému zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci. Nebyl-li uprchlému obhájce zvolen) je třeba ho ustanovit (§ 37 odst. 1, § 303 odst. 1 TrŘ). V řízení proti uprchlému musí mít obviněný vždy obhájce, který má stejná práva jako obviněný (§ 304 TrŘ). To slouží k zajištění práva na obhajobu, řádného objasnění věci a následného spravedlivého rozhodnutí přestože obžalovaný není osobně přítomen a nemůže tak vykonávat svá práva. Proto má obhájce rozšířený rozsah práv o procesní práva, která jinak dle § 33 TrŘ náleží obviněnému. Nemá-li obviněný zvoleného obhájce, je třeba mu jej za tímto účelem ustanovit. Obhájci náleží všechna práva v rozsahu § 41 TrŘ. Navíc mu přísluší všechna práva, která jsou jinak vyhrazena pouze obviněnému, zejména se vyjádřit ke všem skutečnostem, které se obviněnému kladou za vinu a k důkazům o nich, uvádět okolnosti a důkazy sloužící k obhajobě obviněného, činit návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky. Rozšířený rozsah práv obhájce v řízení proti uprchlému nemá vliv na existenci procesních práv jiných osob, zejména podat opravné prostředky ve prospěch obviněného. Pokud trestní řád vyžaduje k procesnímu úkonu těchto osob souhlas obviněného, nahrazuje jej souhlas obhájce. O konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu. Návrh může státní zástupce učinit už v obžalobě (§ 305 TrŘ). Pokud se konalo přípravné řízení proti uprchlému a státní zástupce hodlá podat na

262

obviněného obžalobu, je nutno aby návrh na konání řízení proti uprchlému před soudem učinil již v obžalobě a doložil, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Usnesení o návrhu státního zástupce na provedení řízení proti uprchlému se doručí obhájci. Písemnosti určené pro obviněného se doručují pouze obhájci (§ 306 TrŘ). Obhájci je nutno doručit obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení, rozsudek a trestní příkaz do vlastních rukou. Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se vhodným způsobem uveřejní a provede se i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se o něm obviněný dozvěděl. V praxi je předvolání vyvěšeno v soudní budově na úřední desce, případně může být zveřejněno ve sdělovacích prostředcích. Pokud je konáno řízení proti uprchlému a důvody pro jeho konání před skončením trestního stíhání odpadnou, neboť přítomnost obviněného je zajištěna, pokračuje se v řízení podle obecných zásad, aniž je nutno předchozí část opakovat nebo doplnit jen z důvodů nepřítomnosti obviněného. Pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil (306a odst. 1 TrŘ). Skončí-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud I. stupně takový rozsudek zruší a hlavní líčení provede znovu. V novém řízení může být rozhodnutí stejné jako v původním řízení proti uprchlému, nebo pro obžalovaného příznivější. V novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (306a odst. 2, 3 TrŘ). 18.3. Podmíněné zastavení trestního stíhání Podmíněné zastavení trestního stíhání je prostředkem sloužícím k narovnání mezi pachatelem trestného činu a poškozeným. V zájmu upravení jejich vztahů zákon umožňuje dočasně ustoupit od trestního postihu obviněného, při současném stanovení podmínek, směřujících k naplnění zákonného účelu trestního řízení jednodušším způsobem a s výrazně větším výchovným dopadem. Podmíněně zastavit trestní stíhání může v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce, jestliže a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě obviněného s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující ( § 307 odst. 1 TrŘ). Doznání obviněného u podmíněného zastavení trestního stíhání musí být obsaženo v jeho výpovědi podle § 90 an. TrŘ. Přichází-li v úvahu podmíněné zastavení trestního stíhání, policejní orgán provede neodkladné a neopakovatelné úkony a všechny další úkony nezbytné k tomu, aby nemohlo dojít k zmaření účelu trestního řízení, pokud bude rozhodnuto, že se v trestním řízení pokračuje. Vždy je vyslechnut obviněný a výslovně, zápisem do protokolu je dotázán, zda souhlasí s tím, aby trestní stíhání bylo ještě v přípravném řízení podmíněně zastaveno.

263

Současně musí být zaprotokolováno i jeho poučení o podmínkách pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Možnosti postupu obviněného ohledně škody způsobené poškozenému: a) náhrada škody, b) uzavření dohody s poškozeným o náhradě škody, c) učinění jiných potřebných opatření k její náhradě (§ 307 odst. 1 písm. b/ TrŘ). Ve většině případů, kdy přichází v úvahu podmíněné zastavení trestního stíhání, orgány činné v trestním řízení iniciují obviněného k náhradě škody, a to zpravidla v penězích. Jen výjimečně dochází k náhradě škody uvedením věci v předešlý stav (např. opravením poškozeného motorového vozidla či jiné věci z majetku poškozeného). Přitom dohoda o náhradě je vhodná vždy, kdy jsou splněny jiné podmínky uvedené v § 307 odst. 1 TrŘ, avšak poškozený nedisponuje dostatečnými finačními prostředky k jednorázovému nahrazení způsobené škody. Dohoda může být buď ústní nebo písemná. Nejméně je v praxi využíváno třetí možnosti, a to učinění jiných potřebných opatření k náhradě škody. Takovým jiným potřebným opatřením může být např. u dopravních nehod oznámení příslušné pojišťovně a poskytnutí další potřebné součinnosti ze strany obviněného nebo uložení prostředku na náhradu škody ve prospěch poškozeného do úschovy soudu pokud poškozený náhradu škody nepřijal (např. požadoval vyšší částku než byla jako škoda v trestním řízení zjištěna nebo odmítl uzavřít s obviněným dohodu o její náhradě. Může jít také o úkony obviněného směřující k tomu, aby škodu v souladu s platnou právní úpravou nahradil jiný subjekt, který za ni odpovídá ( např. zaměstnavatel, došlo-li k trestnému činu při plnění pracovních úkolů). Obžalovaný by však měl poté plnit z titulu regresu vůči takovému subjektu, který škodu jím způsobenou uhradil. Postačovalo by např. uzavření dohody obviněného se zaměstnavatelem o srážkách ze mzdy. Při hodnocení skutečností týkajících se osoby konkrétního obviněného je třeba zvažovat negativní i pozitivní význam jeho osoby, jak vyplývá z jeho chování ve společnosti. Nesmí se jednat pouze o pouhou registraci osobních dat obviněného bez hlubšího rozboru jeho osobnosti ve vztahu k jeho protispolečenské činnosti. V úvahu je třeba vzít i to, zda se jedná o dosud netrestanou osobu, či naopak o recidivistu, zda jde o mladistvého nebo o osobu věku blízkém věku mladistvých apod. Významné je i chování obviněného před spácháním trestného činu i po jeho spáchání. Jeho dosavadní život bude odůvodňovat možný závěr o tom, že lze rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání považovat za dostačující. Při splnění všech zákonných podmínek je možno rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání pokud lze vzhledem k okolnostem případu považovat takové rozhodnutí za dostačující. Musí být prokázáno, že v rámci typové společenské nebezpečnosti stíhaného trestného činu z okolností konkrétního případu vyplývá nižší stupeň společenské nebezpečnosti. Přestože o podmíněném zastavení trestního stíhání může rozhodnout pouze soud nebo v přípravném řízení státní zástupce, je třeba docenit úlohu policejního orgánu. Právě ten může orientovat obviněného na využití tohoto institutu a se znalostí věci dát státnímu zástupci návrh na využití podmíněného zastavení trestního stíhání. Státní zástupce může podmíněně zastavit trestní stíhání při splnění zákonných podmínek kdykoliv od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby. Může tak učinit z iniciativy své, policejního orgánu, či na návrh obviněného.Vždy musí před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání dbát o to, aby policejní orgán provedl i neodkladné a neopakovatelné úkony a všechny další úkony nezbytné k tomu, aby nemohlo dojít k zmaření účelu trestního řízení, pokud by bylo rozhodnuto, že se v trestním stíhání obviněného pokračuje (§ 308 odst. 2 věta druhá TrŘ). Státní zástupce také zjišťuje, zda se obviněný k trestnému činu doznal a zda vzhledem k jeho osobě a k okolnostem případu lze podmíněné zastavení trestního stíhání považovat za dostačující. Pokud nemá ve spise souhlas obviněného

264

s podmíněným zastavením trestního stíhání, vyžádá jej v písemné formě sám, event. vyslechne obviněného do protokolu. Nejčastěji rozhoduje státní zástupce na základě návrhu obviněného, zejména je-li zastoupen obhájcem. V řízení před soudem rozhoduje o podmíněném zastavení trestního stíhání zpravidla samosoudce, neboť půjde o trestné činy, k jejichž projednání je dle § 314a odst. 1 TrŘ příslušný. Může tak učinit po přezkoumání obžaloby, v hlavním líčení i mimo hlavní líčení. Pokud soud nebo státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání, stanoví zkušební dobu na 6 měsíců až 2 roky. Zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozhodnutí (§ 307 odst. 2 TrŘ). Toto rozhodnutí má charakter mezitímního rozhodnutí, protože již v průběhu zkušební doby nebo do jednoho roku od jejího uplynutí lze rozhodnout, že obviněný ve zkušební době nevyhověl stanoveným podmínkám a že se v jeho trestním stíhání pokračuje. Obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil (§ 307 odst. 3 TrŘ). Obviněnému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 307 odst. 4). Omezení musí být přiměřené trestnému činu, pro který je obviněný stíhán. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Rozhodne-li o podmíněném zastavení trestního stíhání soud, má toto právo též státní zástupce (§ 307 odst. 5 TrŘ). Rozhodne-li orgán, který trestní stíhání podmíněně zastavil, že se obviněný po uplynutí celé zkušební doby osvědčil, stává se rozhodnutí o zastavení trestního stíhání meritorním a definitivním a tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Stejně je tomu v případě, jestliže do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání ani o tom, že se obviněný osvědčil (§ 308 odst. 1, 2 TrŘ). Rozhodnutí dle § 308 odst. 1 TrŘ i zákonné fikce dle § 308 odst. 2 TrŘ brání tomu, aby se proti tomuto obviněnému pro týž skutek v budoucnu vedlo trestní stíhání. Účinky zastavení trestního stíhání nastávají právní mocí rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil, nebo uplynutím jednoho roku od skončení zkušební doby (§ 11 odst. 1 písm. f/, 308 odst. 3 TrŘ). Proti rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání, nebo o tom, že se obviněný osvědčil, může obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Učiní-li takové rozhodnutí soud, má toto právo též státní zástupce (§ 308 odst. 4 TrŘ). Podmíněné zastavení trestního stíhání je každoročně využíváno v několika tisících případech. V případě důsledného přístupu policejních orgánů, státních zástupců a soudů by mohlo dojít k výraznému zvýšení počtu osob, u nichž by bylo podmíněně zastaveno trestního stíhání již v průběhu přípravného řízení nebo při skončení vyšetřování, tudíž bez postavení obviněného před soud. To by bylo v zájmu šetření osobnosti obviněného, v zájmu zabezpečení náhrady škody či učinění jiného potřebného opatření k její náhradě poškozenému. 18.4. Narovnání Podstatou narovnání je dohoda svého druhu mezi státem (a konkrétní obětí trestného činu) na straně jedné a obviněným na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že obviněný splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem a přitom důsledky činu pro obviněného budou obdobné, jako kdyby soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem. Jde o rychle proveditelný a ekonomicky nenáročný způsob reakce státu na spáchaný trestný čin, při němž jsou navíc účinněji chráněna práva obětí trestných činů tím, že se jim dostane rychleji a podstatně méně konfliktním způsobem patřičného odškodnění.

265

Soud a v přípravném řízení státní zástupce může rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, se souhlasem obviněného a poškozeného, jestliže a) obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, b) uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a c) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti trestného činu, a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům (§ 309 odst. 1 TrŘ). V institutu narovnání vystupuje do popředí zájem, aby obviněný důsledně odčinil všechny škodlivé následky způsobené poškozenému trestným činem a tento zájem je preferován před zájmem na trestním postihu pachatele. Kromě toho jsou zde účinky trestní represe nahrazeny povinností obviněného k dalšímu majetkovému plnění nad rámec způsobené škody k obecně prospěšným účelům. Narovnání plní významnou funkci restituce narušených vztahů obviněného a oběti trestného činu. Obviněný (ani poškozený) nemá právní nárok domáhat se rozhodnutí o narovnání. Může však soudu navrhnout tento způsob vyřízení věci, který představuje odklon od běžného průběhu trestního řízení. Z pohledu obhajoby obviněného se jedná nepochybně o institut, jehož využití je v zájmu obviněného, neboť účinky, které zákon s narovnáním spojuje jsou pro obviněného dokonce příznivější než u podmíněného zastavení trestního stíhání. Vzhledem k tomu jsou také stanoveny striktnější zákonné podmínky pro schválení narovnání. Pro obviněného přichází v úvahu tato forma odklonu v trestním řízení zejména v případě, kdy se kterýkoliv trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, dotkl soukromé sféry, příp. i veřejného zájmu. V takovém případě může obviněný splnit základní podmínku schválení narovnání tím, že zaplatí vzniklou škodu nebo učiní potřebná opatření k její úhradě, resp. jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem a podle povahy věci také přispěje odpovídající peněžní částkou určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům. Bez splnění těchto podmínek nepřichází schválení narovnání v úvahu. Pokud obviněný i poškozený souhlasí s rozhodnutím o schválení narovnání, je dalším předpokladem pro rozhodnutí soudu prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán a o tomto prohlášení nejsou důvodné pochybnosti. Souhlas obviněného s rozhodnutím o schválení narovnání musí být učiněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Navrhuje-li narovnání obhájce obviněného, musí soud zjistit, zda obviněný s navrhovaným postupem souhlasí. V praxi připojují obhájci k návrhu na narovnání výslovný, vlastnoručně písemně formulovaný souhlas klienta. Pokud jsou splněny všechny výše uvedené předpoklady, soud může, nebo v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání, považuje-li tuto možnost odklonu v trestním řízení za dostačující způsob vyřízení věci. O schválení narovnání a zastavení trestního stíhání může rozhodnout soud a v přípravném řízení státní zástupce, po splnění zákonných podmínek pouze tehdy, považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

266

Před rozhodnutím o schválení narovnání soud a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu obviněného musí být i prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 310 odst. 1 TrŘ). Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání (§ 33 odst. 1, § 310 odst. 2 TrŘ). Výslech obviněného dle § 310 odst. 1 TrŘ má pouze povahu vyjádření obviněného k věci. Není tedy třeba, aby se obviněný při něm podrobně a souvisle vyjadřoval ke skutečnostem, které jsou předmětem obvinění. Soud při tomto výslechu po objasnění podstaty narovnání obviněnému především zjišťuje, zda obviněný učinil své prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán, dobrovolně, zda rozumí obsahu obvinění a zda zná důsledky svého postupu. Je-li poškozenou právnická osoba, lze místo výslechu statutárního zástupce nebo jiné osoby oprávněné jednat jejím jménem opatřit její písemné prohlášení k okolnostem uvedeným v § 310 odst. 1 TrŘ. Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, jehož se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé trestným činem, peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům s uvedením jejího příjemce, včetně částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, a výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož se narovnání týká (§ 311 odst. 1 TrŘ). Při určení příjemce peněžní částky k obecně prospěšným účelům je soud vázán obsahem dohody o narovnání mezi obviněným a poškozeným (§ 311 odst. 2 TrŘ). Proti rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání může obviněný, poškozený a v řízení před soudem i státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek (§ 309 odst. 2 TrŘ). Právo stížnosti má také obviněný, i když bez jeho souhlasu nelze o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání rozhodnout. Obviněný může sám či prostřednictvím obhájce dát soudu nebo v přípravném řízení státnímu zástupci podnět k rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání. Po prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán může iniciativně uhradit poškozenému škodu a složit částku k obecně prospěšným účelům. Již v přípravném řízení může státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání, má-li zato, že jsou pro to splněny zákonné předpoklady. Narovnání v přípravném řízení umožňuje vyřízení věci odklonem od běžného trestního řízení, v době nepříliš vzdálené zahájení trestního stíhání. Nebylo-li narovnání soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem schváleno poté, co obviněný prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nelze k tomuto prohlášení v dalším řízení přihlížet jako k důkazu. Ustanovení § 314 TrŘ výslovně vyloučilo možnost považovat toto prohlášení obviněného za důkaz proti němu. Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání je meritorní rozhodnutí, jímž je ukončeno trestní stíhání konkrétní osoby. Rozhodnutí o schválení narovnání se eviduje jako skutečnost významná pro trestní řízení dle § 2 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů. Pro obviněného jde o závažné rozhodnutí svým významem srovnatelné s rozhodnutím o vině, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) a brání tak vést v budoucnu proti němu trestní stíhání pro týž skutek (pokud rozhodnutí není zrušeno v řízení o mimořádných opravných prostředcích).

267

18.5. Řízení před samosoudcem a používání trestního příkazu Řízení před samosoudcem se koná v řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (§ 314a odst. 1). Samosoudce rozhoduje pouze v prvním stupni, a to jen v řízení před okresním soudem. Řízení před samosoudcem se nekoná, má-li být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem (§ 314a odst. 2 TrŘ). V takovém případě samosoudce musí nařídit konání hlavního líčení před senátem. Samosoudce je příslušný nejen k provádění všech úkonů soudu v řízení po podání obžaloby, nýbrž také v řízení vykonávacím, v řízení o zahlazení odsouzení a je oprávněn rozhodovat také o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání. Není-li pro řízení před samosoudcem stanovena v § 314a - 314g odchylná úprava, užije se i zde obecných ustanovení trestního řádu (§ 290 TrŘ). Samosoudce projedná ve zjednodušeném řízení věci, v nichž se konalo zkrácené přípravné řízení. Trestní stíhání se zahajuje tím, že návrh státního zástupce na potrestání byl doručen soudu (§ 314b odst. 1 TrŘ). Zjednodušené řízení je relativně samostatným typem (druh) řízení před samosoudcem. Toto řízení je jednoduché, neformální a zrychlené oproti běžnému průběhu. Předpoklady proto, aby samosoudce mohl konat zjednodušené řízení, jsou (§ 314b odst. 1, § 179a odst. 1 TrŘ): 1. Jde o trestný čin, o němž přísluší konat řízení v I. stupni okresnímu soudu, 2. na projednávaný trestný čin stanoví zákon trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, 3. ve věci se konalo zkrácené přípravné řízení, 4. v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, které jinak odůvodňují zahájení trestního stíhání, 5. podezřelý byl postaven před soud podáním návrhu na potrestání buď ve lhůtě dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání, nebo ve lhůtě maximálně 24 dnů od uvedeného dne, prodloužil-li státní zástupce původní dvoutýdenní lhůtu nejvýše o 10 dnů. Je-li těchto pět předpokladů splněno současně, může samosoudce konat zjednodušené řízení. Byl-li soudu s doručením návrhu předán zadržený podezřelý, soudce jej do 24 hodin vyslechne jako obviněného, zejména k okolnostem zadržení a důvodům vazby, dále k tomu, které skutečnosti považuje za nesporné, a zda souhlasí s tím, aby takové skutečnosti nebyly v hlavním líčení dokazovány. Podle povahy věci buď vydá rozhodnutí, jež může vydat mimo hlavní líčení, nebo obviněnému doručí předvolání k hlavnímu líčení, které se může se souhlasem obviněného konat ihned po jeho výslechu. Současně rozhodne o vazbě, a vezme-li do vazby obviněného, který si obhájce dosud nezvolil, ani mu nebyl ustanoven, umožní mu, aby si zvolil obhájce, a pokud tak neučiní, obhájce mu ustanoví (§ 314b odst. 2 TrŘ). Nebyl-li podezřelý zadržen, samosoudce podle protokolu o výslechu podezřelého posoudí, zda je třeba obviněného předvolat k výslechu nebo je možné ihned nařídit hlavní líčení (§ 314b odst. 3 TrŘ). Zjednodušený procesní postup spočívá v tom, že samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda (§ 314b odst. 4 TrŘ). Samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 TrŘ. Podle výsledků přezkoumání samosoudce a) postoupí věc jinému orgánu, trestní stíhání zastaví nebo přeruší, vrátí věc státnímu zástupci k došetření, nebo učiní některé další rozhodnutí uvedené v § 188 odst. 1 písm. a) až f) TrŘ b) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 TrŘ, nebo

268

c) návrh na potrestání odmítne, nejsou-li splněny podmínky pro konání zjednodušeného řízení, (§ 179a odst. 1,§ 314c odst. 1). Právní mocí rozhodnutí o odmítnutí návrhu na potrestání se věc vrací do přípravného řízení a státní zástupce nařídí konat vyšetřování (§ 314c odst. 5 TrŘ). Samosoudce nařídí hlavní líčení neučiní-li žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1 (§ 314d odst. 1 TrŘ). Při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení samosoudce vyslechne obviněného. Poté může rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které strany označily za nesporné a s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat. Se souhlasem stran může přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5, § 314d odst. 2 TrŘ). Zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění, může samosoudce vyhotovit, pokud se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i obviněný vzdali odvolání nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učinili ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil (§ 314d odst. 3 TrŘ). Vyhlášený rozsudek je samosoudce vždy povinen v hlavním líčení ústně odůvodnit. Trestní příkaz může vydat samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení, pokud je skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení (§ 314e odst. 1 TrŘ). Trestním příkazem lze uložit obviněnému trest odnětí svobody do jednoho roku, trest obecně prospěšných prací, trest zákazu činnosti do 5 let, peněžitý trest a trest propadnutí věci. Přitom náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nesmí ani s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok (§ 314e odst. 2, 3 TrŘ). Trestní příkaz nelze vydat v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, jestliže má být rozhodováno o ochranném opatření a pokud má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem (§ 314e odst. 4 TrŘ). Trestním příkazem nelze obviněného zprostit obžaloby, ani upustit od jeho potrestání neboť má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému (§ 314e odst. 5 TrŘ). Trestní příkaz musí obsahovat označení soudu, který trestní příkaz vydal, den a místo vydání trestního příkazu, označení obviněného, výrok o vině a uloženém trestu, výrok o náhradě škody (pokud byl nárok na její náhradu řádně uplatněn), poučení o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení (§ 314f odst. 1 TrŘ). Trestní příkaz se doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Obviněnému se doručuje do vlastních rukou. Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu (§ 314f odst. 2 TrŘ). Odpor proti trestnímu příkazu mohou podat obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce, a to u soudu, který trestní příkaz vydal, do osmi dnů od jeho doručení. Osobám, které mohou podat odvolání ve prospěch obviněného, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týž den jako obviněnému. Pokud se trestní příkaz doručuje obviněnému i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. Po doručení trestního příkazu může se oprávněná osoba odporu výslovně vzdát (§ 314g odst. 1 TrŘ). Podáním odporu obviněným, nebo jinou oprávněnou osobou, v osmidenní zákonné lhůtě, se trestní příkaz ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Při projednávání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu ( § 314g odst. 2 TrŘ).

269

Pozitivní fakt, že obviněný může podat proti trestnímu příkazu opravný prostředek, je negován tím, že v hlavním líčení může být obviněnému z popudu jím podaného odporu uložen samosoudcem trest přísnější než trestním příkazem. Neexistence zákazu zákazu změny k horšímu (reformace in peius) v současném § 314g TrŘ je zásadním nedostatkem. Proto také obvinění v obavách s tohoto negativního důsledku nejednou odpor nepodají. De lege ferenda jsem navrhl provedení novelizace ustanovení § 314g odst. 2 TrŘ: "Byl-li podán oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se ruší. Samosoudce, který vydal trestní příkaz je z dalšího řízení v této věci vyloučen. Jiný samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení, ve kterém nesmí uložit obviněnému přísnější trest, než jaký byl uložen trestním příkazem, ledaže by se skutkový stav na základě dokazování podstatně změnil a došlo by ke změně právní kvalifikace. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným." Srov. blíže: Vantuch, P.: Obhajoba obviněného, 1. vydání, C.H.Beck Praha 1998, s. 300. Tomuto návrhu nebylo vyhověno. Je-li obviněný stíhán pro trestný čin pro který jej lze stíhat jen se souhlasem poškozeného, může poškozený vzít souhlas s trestním stíháním zpět až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob výše uvedených. Zpětvzetím souhlasu se trestní příkaz ruší a samosoudce trestní stíhání zastaví (§ 163a, § 314g odst. 3 TrŘ). Státní zástupce pak může vzít obžalobu zpět do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob výše uvedených. Zpětvzetím obžaloby se trestní příkaz ruší a věc se tím vrací do přípravného řízení (§ 314g odst. 4 TrŘ). 18.6. Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu upravuje procesní postup orgánu činného v trestním řízení poté, co bylo jeho rozhodnutí či jiný jeho zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod zrušen nálezem Ústavního soudu (§ 314h až 314k TrŘ). Orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, pokračuje v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí a to vždy nestanoví-li v tomto směru něco jiného samotný nález Ústavního soudu, nebo trestní řád. Při pokračování v trestním řízení je příslušný orgán činný v trestním řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil (§ 314h TrŘ). Stejně se postupuje i v případě, pokud Ústavní soud nálezem zakázal některému orgánu činnému v trestním řízení, aby pokračoval v porušování ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, a přikázal mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před jejich porušením (§ 314h odst. 2 TrŘ). Orgán činný v trestním řízení, který má ve věci pokračovat, může podle procesní situace dospět k některému z následujících rozhodnutí: a) rozhodne meritorně stejně jako předtím v rozhodnutí, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu (tak tomu bude v případě, kdy orgán činný v trestním řízení odstraní pochybení, v němž Ústavní soud spatřoval porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, např. soud doplnil dokazování o důkazy, jejichž provedení navrhoval obviněný, nové důkazy však nezpochybnily původní skutková zjištění), b) učiní jiné než původní rozhodnutí, protože vzhledem k právnímu názoru Ústavního soudu nebo vzhledem k okolnostem mezitím nastalým již stejné rozhodnutí nepřichází v úvahu (tak tomu bude v případě, kdy se nepodaří odstranit vadu dřívějšího rozhodnutí, již zjistil nález Ústavního soudu (např. důkazy opatřené a provedené v rozporu se zákonem nemohly být nahrazeny zákonnými důkazy, vina obžalovanému nebyla neprokázána, a proto musel být zproštěn obžaloby, u když byl předtím odsouzen), nebo se změnila procesní situace tak, že

270

původnímu rozhodnutí brání nové skutečnosti (rozhodnutí prezidenta o amnestii vyvolalo nutnost zastavení trestního stíhání), c) pozmění své původní rozhodnutí, nebo ho doplní novým, zejména když Ústavní soud zrušil rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení jen částečně, d) neučiní žádné další rozhodnutí protože žádné rozhodnutí nemělo být podle zákona vůbec učiněno a nálezem byl odstraněn protiprávní (protiústavní) stav vyvolaný tímto rozhodnutím (např. když Ústavní soud zrušil rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby a zaujal názor, že za stávajících okolností není možno vzít obviněného do vazby, potom příslušný orgán činný v trestním řízení musí vydat příkaz k propuštění obviněného z vazby). Podstatné je, že ani po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, nemusí tento orgán vždy dospět k rozhodnutí příznivějšímu pro obviněného. O této možnosti by měl obhájce informovat každého obviněného, který jej pověřuje podáním ústavní stížnosti. Bylo-li nálezem Ústavního soudu zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení pouze ve prospěch obviněného, a) doba od právní moci původního rozhodnutí ve věci samé do doručení nálezu Ústavního soudu se do promlčecí doby nezapočítává, b) nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch; jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 přiměřeně, c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§ 314i TrŘ). Jestliže nález Ústavního soudu zrušil rozsudek jen pokud jde o některý z trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví příslušný soud neprodleně po doručení nálezu ve veřejném zasedání rozsudkem přiměřený trest za zbývající trestné činy (§ 314j TrŘ). Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem, rozhodne příslušný soud neprodleně po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen výrok o tomto trestu, o vazbě. Při tom postupuje podle § 67 a 68 (§ 314k odst. 1 TrŘ). Vykonává-li se jiné rozhodnutí zrušené nálezem Ústavního soudu, rozhodne příslušný orgán činný v trestním řízení po doručení nálezu, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak, o zastavení nebo přerušení jeho výkonu, popřípadě učiní jiné vhodné opatření (§ 314k odst. 2 TrŘ). Nálezy Ústavního soudu vydané v rozhodnutí o ústavních stížnostech proti orgánům veřejné moci nemají precedenční charakter, tj. nejsou obecně závazné, nýbrž zavazují jen v konkrétní věci, v níž Ústavní soud rozhodoval, a ve vztahu k orgánům a osobám vystupujícím v této věci. Jinak by totiž byla ustanovení § 314h až § 314k TrŘ zbytečná, protože by se postačovalo odkazovat na všeobecnou závaznost vydaného nálezu o ústavní stížnosti. Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu má dopad na postup orgánů činných v trestním řízení jen v případě, že Ústavní soud rozhodl ve věci samé nálezem (nikoliv v ostatních věcech usnesením). Úprava řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu je i z hlediska obhajoby obviněného přínosem. Je pouze otázkou zdali toto řízení, upravené s účinností od 1.1.2002 v šestém oddílu hlavy dvacáté trestního řádu, je zvláštním způsobem řízení. Začlenění této úpravy mezi zvláštní způsoby řízení může být diskusní, není však v rozporu se zájmem obviněných, proti nimž se koná řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu.

271

19. Adhezní řízení

19.1. Účel a význam adhezního řízení Účelem adhezní řízení je projednávání nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem v rámci trestního řízení. Adhezní řízení je součástí trestního řízení ve stádiu dokazování, a to v případech, kdy byl nárok poškozeného na náhradu škody řádně a včas uplatněn a kdy soud rozhoduje o tomto nároku. Adhezní řízení není samostatnou částí trestního řízení před soudem, nýbrž splývá s trestním řízením samotným jako jeho nedílná součást. Předpokladem adhezního řízení je konání trestního řízení. Proto nelze vést samostatné řízení před trestním soudem jenom o nároku poškozeného na náhradu škody. Adhezní řízení je součástí trestního procesu pouze tehdy, pokud poškozený, který má podle zákona (zpravidla podle občanského zákoníku, zákoníku práce, obchodního zákoníku) nárok na náhradu škody, svůj nárok v průběhu trestního řízení řádně a včas uplatnil. Pouze v tomto případě je povinností soudu o takto uplatněném nároku rozhodovat. Soud o nároku na náhradu škody nerozhoduje z úřední povinnosti. Poškozený je ten, komu byla trestným činem způsobena majetková škoda, ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví nebo ten, komu byla způsobena morální nebo jiná škoda (§ 43 odst. 1 TrŘ). Význam adhezního řízení spočívá v tom, že umožňuje poškozenému, který je stranou trestního řízení, aby souběžně s trestním stíháním obviněného (obžalovaného) byl objasněn i jeho nárok na náhradu škody, pokud mu byla způsobena stíhaným skutkem, a aby poškozený dosáhl, že mu bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě soud uložil obžalovanému povinnost nahradit mu způsobenou škodu. Při uplatňování nároku na náhradu škody se postupuje podle trestního řádu, i když se v podstatě jedná o uplatňování občanskoprávního nároku na náhradu škody v řízení před soudem. Přesto se však pro postup soudu v adhezním řízení nepoužijí ustanovení občanského soudního řádu, a to ani podle analogie. Subjektem adhezního řízení jsou jen poškození, kteří mohou po obviněném žádat náhradu škody. V adhezním řízení se nepokračuje pokud je trestní věc postoupena k mimosoudnímu projednání. Ani v případě, kdy rozhodnutím odvolacího soudu nabyl právní moci výrok o vině a trestu, tak je vyloučeno pokračovat v řízení jen ohledně nároku poškozeného na náhradu škody. Potom soud odkáže poškozeného s jeho včas a řádně uplatněným nárokem na řízení občanskoprávní (§ 265 TrŘ). Trestní řád rozlišuje dvě skupiny poškozených: 1. poškození, kteří mohou po obviněném žádat náhradu škody (§ 43 odst. 3, § 228 odst. 1 TrŘ), 2. poškození bez tohoto oprávnění - tedy poškození, kterým přísluší veškerá procesní oprávnění poškozeného (§ 43 odst. 1 TrŘ), až na to, že podle zákona nemají (a nemohou tak ani uplatňovat) nárok na náhradu škody proti obviněnému.

272

Právo poškozeného, který má podle zákona vůči obviněnému nárok na náhradu škody, je v průběhu trestního řízení zajištěno celou řadou institutů. Již při sepisování protokolu o trestním oznámení má takový poškozený právo uplatnit nárok na náhradu škody, může navrhnout zajištění majetku obviněného, má i právo podat odvolání proti rozsudku do výroku o náhradě škody atd.. 19.2. Rozhodnutí v adhezním řízení Předpoklady pro rozhodnutí soudu o náhradě škody, která byla poškozeným v průběhu trestního řízení řádně a včas uplatněna: škoda má povahu majetkové újmy (škoda je vyjádřitelná v penězích), škoda byla způsobena činem (trestným činem) uvedeným v žalobním návrhu, uplatněný nárok na náhradu škody má oporu v hmotně právních předpisech (nárok vyplývá z příslušných ustanovení zejména občanského zákoníku, obchodního zákoníku, zákoníku práce), o výše škody byla v trestním řízení náležitě zjištěna (např. u majetkových trestných činu je výše způsobené škody jedním ze základních zákonných znaků jejich skutkových podstat - tedy okolností významnou už pro zjišťování viny), o není zde žádná překážka, která by rozhodnutí o náhradě škody bránila (např. o náhradě škody již bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení; škoda již byla v plné výši uhrazena), o vydání odsuzujícího rozsudku či trestního příkazu (obžalovaný je uznán vinným činem, kterým byla způsobena škoda, jejíž náhradu požaduje). o o o

Pokud soud obžalovaného obžaloby (návrhu na potrestání) zprostí, pak odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 odst. 3 TrŘ). Trestní soud tedy nemůže ani v tomto případě, ale ani v žádných jiných případech, nárok poškozeného na náhradu škody zamítnout. Uzná-li soud obžalovaného vinným může o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodnout některým z těchto způsobů: 1) Přiznat poškozenému celý uplatněný nárok na náhradu škody (§ 228 odst. 1 TrŘ). Takové rozhodnutí učiní soud tehdy, jestliže nárok a jeho výše je odůvodněna výsledky trestního řízení. V případě, že je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku (to platí zejména u majetkových trestných činů), pak musí soud vždy rozhodnout o povinnosti obžalovaného k náhradě škody(za splnění ostatních výše již uvedených předpokladů). Výrok o náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Jestliže poškozený požaduje náhradu škody v cizí měně, tak lze tomu vyhovět a uložit obžalovanému nahrazení škody v cizí měně, neodporuje-li to okolnostem případu a škoda byla způsobena na peněžních prostředcích v cizí měně nebo na věcech zakoupených za takové peněžní prostředky, nebo obžalovaný nebo poškozený je cizozemcem (§ 228 odst. 2, 3 TrŘ). V odůvodněných případech může soud vyslovit, že náhrada škody může být splněna ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

273

2) odkázat poškozeného s nárokem na náhradu škody na jiné řízení Toto rozhodnutí učiní soud, jestliže podle výsledků dokazování není podklad pro vyslovení povinnosti obžalovaného k náhradě škody, anebo by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo. Poškozený tak může svůj nárok na náhradu škody uplatňovat v jiném řízení před příslušným orgánem (zejména v řízení před občanskoprávním soudem). Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, pak jej vždy odkáže s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 229 odst. 1, 3 TrŘ). 3) přiznat poškozenému uplatněný nárok na náhradu škody jen zčásti Pokud soud požadavku poškozeného na náhradu škody vyhoví z jen zčásti, rozhodne současně o tom, že nepřiznaný zbytek nároku může poškozený uplatňovat v řízení před jiným příslušným orgánem (zejména v řízení před občanskoprávním soudem), a na toto řízení jej odkáž (§ 229 odst. 2 TrŘ). Rozhodnutí uvedená výše jsou vždy součástí rozsudku trestního soudu a jsou obsažena ve výroku o náhradě škody. Poškozený má právo tento výrok rozsudku soudu I. stupně napadnout odvoláním (§ 246 odst. 1 písm. d/ TrŘ). Poté co rozsudek nabude právní moci, je vykonatelný i ve výroku o náhradě škody.

20. Opravné řízení 20.1. Účel a význam opravného řízení Účelem opravného řízení je přezkoumávání rozhodnutí v trestních věcech z hlediska jejich zákonnosti a důvodnosti, jakož i správnosti postupu řízení, které jim předcházelo, aby se tak minimalizovala rizika nezákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. V trestním řádu není stanovena povinnost kterékoli osoby podat opravný prostředek. Proto se opravné řízení zahajuje jen poté co některá z oprávněných osob podá opravný prostředek. Bezprostředním účelem opravného řízení je přezkoumání konkrétního napadeného rozhodnutí v trestní věci a náprava jeho vad. Širší účel opravného řízení spočívá v tom, že přezkoumávání rozhodnutí je zároveň prostředkem prověření rozhodování orgánů činných v trestním řízení v prvním stupni (to jsou nalézací orgány), což umožňuje rozbor jejich rozhodovací praxe, zevšeobecnění zjištěných poznatků, sjednocování výkladu zákonů. Všeobecným účelem opravného řízení je zabezpečit náležité zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zjistit a odsoudit pachatele trestného činu, tento čin kvalifikovat v souladu se zákonem a uložit obžalovanému přiměřený trest a příp. i další opatření.

274

Význam opravného řízení spočívá: 1. ve zvýšení možnosti nalezení takového skutkového stavu věci, o němž není důvodu pochybovat, a to cestou prověření předchozích postupů a závěrů jiných orgánů činných v trestním řízení, 2. ve zvýšení záruky zákonnosti v rozhodování, a vůbec zákonnosti v celkové činnosti orgánů činných v trestním řízení, 3. v odstranění chyb a nedostatků konkrétního rozhodnutí v individuální trestní věci Nesprávnost rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení konající v I. stupni se může projevit ve - vadách skutkových, kdy soud nebo jiný orgán činný v trestním řízení nesprávně či nedostatečně zjistil skutkový stav věci - vadách právních, kdy soud nebo jiný orgán činný v trestním řízení sice správně zjistil skutkový stav věci, avšak použil nesprávnou právní kvalifikaci - vadách procesního postupu, kdy orgán činný v trestním řízení postupoval v rozporu s trestním řádem. V rozhodnutí orgánu I. stupně může jít o kombinaci uvedených vad. Ve všech skupinách může jít o -

vady podstatné, které porušují zákon závažným způsobem, a proto důsledkem jejich zjištění je zrušení napadeného rozhodnutí a o vady nepodstatné, které nemají zásadní vliv na správnost napadeného rozhodnutí

20.2. Druhy opravných prostředků Trestní řád zná tyto druhy opravných prostředků: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

stížnost odvolání odpor dovolání stížnost pro porušení zákona návrh na obnovu řízení

Základní je členění opravných prostředků na - řádné - mimořádné Řádné opravné prostředky jsou projednávány v řádném instančním postupu při zachování zásady dvouinstačnosti řízení. Lze je podat jen do doby než rozhodnutí nabude právní moci. Jsou jimi: 1. stížnost (proti usnesení kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení) 2. odvolání (proti rozsudku soudu)

275

3. odpor (je zvláštním řádným opravným prostředkem proti trestnímu příkazu, a to proto, že jeho podáním se trestní příkaz automaticky zrušuje, aniž by podléhal nějakému přezkumu) Mimořádné opravné prostředky - jsou ty opravné prostředky, které lze podat jen vůči pravomocnému rozhodnutí. Jsou jimi: 4. dovolání je určeno k nápravě jen některých taxativně uvedených procesních a hmotně právních vad druhoinstančních soudních rozhodnutí ve věci samé, 5. stížnost pro porušení zákona napadá jakékoli rozhodnutí proto, že je v rozporu se zákonem (vytýká právní vady, ale i takové, které spočívají v tom, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci), přičemž k porušení zákona došlo již v době učinění rozhodnutí, 6. návrh na obnovu řízení směřuje proti skutkovým vadám rozhodnutí, které vyšly najevo až po právní moci rozhodnutí (tedy v době rozhodnutí nebyly známy) Rozhodování o mimořádných opravných prostředcích představuje průlom do právní moci soudních rozhodnut, jimž lze za určitých podmínek dosáhnout v trestním řízení zrušení pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí a jeho případné následné změny. Takovýto zásah do zájmu na zachování právní jistoty, stability a nezměnitelnosti rozhodnutí soudů, a ostatních orgánů činných v trestním řízení, je odůvodněn zájmem na dosažení souladu vydaných rozhodnutí se zákonem a se skutkovým stavem z něhož musí vycházet. V každém případě je nutno pečlivě hodnotit význam obou uvedených zájmů, aby do právní moci rozhodnutí bylo zasahováno jen v mimořádných a naprosto nezbytných případech. Tomu musí odpovídat okruh osob oprávněných k podání mimořádného opravného prostředku přesně a taxativně stanovené důvody k jejich podání, jakož i podmínky rozhodnutí soudu o něm, včetně omezení možnosti rozhodnout v neprospěch obviněného. 20.3. Odvolání 20.3.1. Základní rysy úpravy odvolání Rozsudkem, jímž soud rozhodl o obžalobě, končí trestní stíhání jen tehdy, pokud proti rozsudku nebylo podáno odvolání některou z oprávněných osob. Odvoláním může rozsudek napadnout (§ 246 odst. 1 TrŘ): • státní zástupce, a to pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozsudku, • obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, • zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci, • poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Odvolání je přípustné proti každému dosud nepravomocnému rozsudku soudu, který rozhodoval v I. stupni (§ 245 odst. 1 TrŘ). Odvoláním nelze napadnout rozsudek odvolacího soudu (§ 259 odst. 3 TrŘ), rozsudek vrchního nebo Nejvyššího soudu vydaný v řízení o stížnosti pro porušení zákona (§ 268 odst. 2 TrŘ) a rozsudek Nejvyššího soudu o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky (§ 384a TrŘ). Odvolání má odkladný účinek, v jehož důsledku nelze rozsudek napadený odvoláním vykonat dříve než nabude právní moci (§ 139 odst. 1 TrŘ). Tento účinek má odvolání, které bylo podáno včas a oprávněnou osobou.

276

Odvolání podané jen poškozeným a odvolání podané jen zúčastněnou osobu nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných pak nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci a byl vykonán (§ 139 odst. 2 TrŘ). Podáním odvolání se přenáší rozhodování o něm na vyšší soud, než který vydal napadený rozsudek. Soud I. stupně nemůže podanému odvolání sám vyhovět, protože v odvolacím řízení není přípustná autoremedura, nýbrž musí odvolání postoupit soudu II. stupně k rozhodnutí. Odvolací řízení není obligatorní součástí trestního řízení, a proto může probíhat pouze na podkladě odvolání podaného některou z oprávněných osob. Obžalovaný může napadnout rozsudek pouze odvoláním podaným ve svůj prospěch, a to pro nesprávnost některého výroku, který se ho přímo dotýká, proto, že takový výrok soudem učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí (§ 246 odst. 2 TrŘ). Napadnout může výrok o vině, výrok o trestu, výrok o ochranném opatření a výrok o povinnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem. Obžalovaný nemůže podat odvolání pouze proti odůvodnění rozsudku, může však napadnout odůvodnění v souvislosti s určitým výrokem a dovozovat, že konkrétní výrok je nesprávný, neúplný nebo že chybí. Jménem obžalovaného mohou podat odvolání v jeho prospěch zákonný zástupce (§ 34 TrŘ) a obhájce (§ 35 TrŘ). Jde o odvolání v zastoupení obžalovaného (za něj) a nelze jej ztotožňovat s oprávněním jiných osob podat odvolání ve prospěch obžalovaného (vedle něj, popř. i za něj), kde tyto osoby vystupují vlastním jménem. Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek napadnout odvoláním kromě obžalovaného a státního zástupce také příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Státní zástupce tak může učinit i proti vůli obžalovaného. Je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k těmto úkonům omezena, může i proti vůli obžalovaného za něj v jeho prospěch podat odvolání též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce ( § 247 odst. 2 TrŘ). Pokud si obžalovaný nepřeje, aby jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh, podali v jeho prospěch odvolání, musí svoji vůli projevit způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním - státní zástupce a - poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody (§ 247 odst. 1 TrŘ). Všechny další oprávněné osoby mohou podat odvolání, ať již podle okolností jménem obžalovaného nebo svým jménem, v souladu s jeho vůlí nebo i proti ní, avšak vždy pouze v jeho prospěch. Nemá-li obviněný obhájce, podává sám odvolání ve svůj prospěch když s rozsudkem nesouhlasí, a to v souladu s poučením ať již ze strany předsedy senátu (event. samosoudce) předneseným ústně v jednací síni po vyhlášení rozsudku, nebo s poučením obsaženým v písemně vyhotoveném rozsudku. Je-li obžalovaný zastoupen obhájcem, potom může obhájce podat jménem obviněného odvolání proti rozsudku bez toho, že je k tomu klientem vyzván, neboť je jeho povinností využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 2 AZ). Protože je obhájce povinen řídit se pokyny klienta (§ 16 odst. 1 AZ), musí respektovat jeho výslovný pokyn, týkající se odvolání (s výjimkou nesvéprávných osob). Pokud se obžalovaný chce odvolat a obhájce neshledá důvod k podání odvolání, je obhájce povinen řídit se jeho pokynem a odvolání musí podat. Stejně musí postupovat obhájce

277

v souladu s pokynem klienta tehdy, když mají odlišné názory na to, do kterého výroku je vhodné podat odvolání. Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení rozsudku (§ 248 odst. 1 TrŘ). Pro podání odvolání není stanovena žádná zvláštní forma. Posuzuje se vždy podle obsahu, i když je nesprávně označeno (§ 59 odst. 1 TrŘ). Nesprávný název opravného prostředku proti odvolání (např. stížnost, protest, odpor apod.), nezbavuje soud povinnosti zkoumat jeho obsah. Totéž platí pokud je podání bez názvu. V podání musí být pouze patrná vůle odvolatele odporovat rozsudku, a to písemnou formou obsahující odůvodnění. Rozsudkem se rozumí dosud nepravomocný rozsudek soudu I. stupně, jehož opis se oprávněným osobám doručuje do vlastních rukou. Účinně lze podat odvolání pouze u soudu, který vydal napadený rozsudek. Doručuje.li se rozsudek jak obžalovanému, jeho obhájci i zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 248 odst. 2 TrŘ). 20.3.2. Podání, vzdání se a zpětvzetí odvolání Po vyhlášení rozsudku se může oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát (§ 250 odst. 1 TrŘ). Obžalovaný, stejně jako jiné oprávněné osoby, se může vzdát odvolání kdykoliv po okamžiku vyhlášení rozsudku, nejpozději však do uplynutí odvolací lhůty, a to prohlášením vůči soudu I. stupně, který ve věci rozhodl nebo vůči odvolacímu soudu. Po vyhlášení rozsudku se v jednací síni soudu I. stupně předseda senátu (samosoudce) dotáže obžalovaného (a státního zástupce, případně dalších oprávněných osob), zdali se chce k rozsudku vyjádřit. Obžalovaný se vyjádřit nemusí, nebo může podat ihned odvolání, nebo se jej vzdát. Prohlášení o vzdání se odvolání je neodvolatelné. Důsledkem odvolání obžalovaného, který se odvolání před tím vzdal, je zamítnutí odvolání odvolacím soudem. V praxi se někteří obžalovaní vzdávají odvolání bezprostředně po vyhlášení rozsudku, který se jim jeví příznivý, neboť očekávali uložení přísnějšího trestu za skutek, který doznávali. S odstupem času však buď sami nebo pod vlivem rodinných příslušníků, event. jiných osob, svůj názor přehodnocují a chtějí své prohlášení, jímž se vzdali práva na odvolání následně odvolat, což je však vyloučeno. Např. obžalovaný z trestného činu dle § 224 odst. 1,2 TrZ, který řízením motorového vozidla způsobil jinému z nedbalosti těžké ublížení na zdraví (nebo smrt), a to porušením důležité povinnosti uložené podle zákona, se obává uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož uložení navrhuje státní zástupce. Poté co je obžalovaný rozsudkem uznán vinným a je mu uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který je podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a také zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, obžalovaný se ihned po vyhlášení rozsudku vzdá práva na odvolání, protože je spokojen, že mu soud neuložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Později však dospěje k názoru, že trest odnětí svobody mohl být kratší, nebo že by mohla být kratší zkušební doba, event. že nebylo nutno uložit mu zákaz činnosti vůbec, případně jen v kratším trvání. V těchto i v mnoha jiných případech obžalovaný bez úspěchu usiluje o odvolání svého prohlášení, jimž se výslovně vzdal práva na odvolání. Ve prospěch obžalovaného mohou podat odvolání státní zástupce, orgán pověřený péčí o mládež, i když se obžalovaný odvolání vzdal,. Obhájce a zákonný zástupce mohou podat odvolání jménem obžalovaného, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k těmto úkonům byla omezena (§ 41 odst. 4, § 34 TrŘ), a to i proti jeho vůli. Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§ 250 odst. 2 TrŘ). Odvolání podané ve prospěch obžalovaného jinou oprávněnou osobou nebo za obžalovaného obhájcem nebo

278

zákonným zástupcem může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného (§ 250 odst. 3 TrŘ). Zpětvzetí odvolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a nebyla-li věc tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu I. stupně (§ 250 odst. 4 TrŘ). Pokud chybí výslovný souhlas obžalovaného, je to překážka bránící vzetí tohoto prohlášení na vědomí. 20.3.3. Důvody odvolání Obsah (náležitosti) odvolání je stanoven v § 249 odst. 1 TrŘ. Odvolání musí být v osmidenní lhůtě od doručení opisu rozsudku nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu I. stupně podle § 251 TrŘ odůvodněno tak, aby bylo patrno, -v kterých výrocích je rozsudek napadán a -jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. O tom musí být oprávněné osoby poučeny. Z cit. ustanovení plyne požadavek na odůvodnění odvolání oprávněnými osobami ve stanovené lhůtě (§ 248, § 251 TrŘ) tak, aby odvolacímu soudu zřejmé, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány buď rozsudku nebo řízení, které mu předcházelo. Je zde vyjádřen princip vázanosti odvolacího soudu odvoláním, resp. vytýkanými nedostatky. Proto je odvolatel povinen ve svém odvolání vymezit rozsah a obsah napadeného rozsudku. Má-li obviněný obhájce je podrobné odůvodnění odvolání jeho povinností, stejně tak i zmocněnce poškozeného nebo zúčastněné osoby. Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného (§ 249 odst. 2 TrŘ). Obhájce obžalovaného v odůvodnění odvolání zpravidla vychází z názoru, který zaujal k věci před soudem I. stupně, zejména pak v závěrečné řeči a návrhu. Pokud u soudu I. stupně navrhoval, aby byl obžalovaný zproštěn obžaloby, avšak soud I. stupně jej uznal vinným a uložil mu trest, potom bude odvolání směřovat do výroku o vině a trestu s příslušným odůvodněním. Nezřídka obhájce u soudu I. stupně navrhne, aby byl obžalovaný uznán vinným dle obžaloby a aby mu byl uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu. Soud uzná obžalovaného vinným, uloží mu trest odnětí svobody a nařídí jeho výkon v příslušném typu věznice (§ 39a odst. 1 TrZ). V takovém případě bude odvolání směřovat do výroku o trestu a obsáhne návrh na uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou, případně i zcela konkrétně navrhovanou zkušební dobu. V praxi se ukazuje, že naprostá většina odvolání, ať je podává obžalovaný sám nebo prostřednictvím obhájce, směřuje do výroku o trestu, zejména pak do nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody. Obhájce vesměs odůvodňuje odvolání až po doručení písemného vyhotovení rozsudku, aby mohl reagovat na všechny argumenty soudu, v něm obsažené. Odvolání je možno opřít o nové skutečnosti a důkazy (§ 249 odst. 3 TrŘ), včetně těch, které byly odvolateli známy již dříve, avšak v řízení je neuplatnil. Uvádění skutečností a důkazů k jejich prokázání není omezeno na určité stádium řízení, a proto je lze uplatnit až v odvolání nebo až v řízení o odvolání před odvolacím soudem, který je nemůže odmítnout, pokud jsou jinak pro jeho rozhodnutí potřebné. Uvedení nových skutečností a důkazů v odvolání je žádoucí, neboť s přihlédnutím k nim může dojít ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně, nebo státnímu zástupci. V případě, že se jinak nezměnil skutkový stav, správně zjištěný v napadeném rozsudku, může odvolací soud po provedení nových důkazů rozhodnout sám, a to poté, co doplní dokazování provedením důkazů nezbytných k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 TrŘ).

279

Obhajoba by se měla v odvolání soustředit na nesprávnost výroků, které spočívají ve vadách skutkových, hmotněprávních a procesněprávních, stejně jako na nesprávnost řízení, které rozsudku předcházelo. a) Skutkové vady spočívají v nesprávných skutkových zjištěních. Nejčastěji některá skutková zjištění nevyplývají ze zjištěných skutečností, tedy nemají oporu v provedených důkazech. Jestliže soud I. stupně vycházel z nesprávně zjištěných skutečností a nesprávně zhodnocených důkazů, je potřebné aby obhájce v odvolání rozebral, jakými úvahami se v rozsudku soud řídil, nebo měl řídit při hodnocení důkazů, zejména pak v případech, kdy si vzájemně odporují (§ 125 TrŘ). V případě zjištění skutkových vad by měl obhájce vyjít z rozboru důkazů provedených před soudem I. stupně a v návaznosti na ně napadnout ty úvahy soudu, které považuje za nesprávné a zdůvodnit své tvrzení. Pokud se obhájce domnívá, že úvahy soudu nejsou opřeny o přesvědčivé důkazy, porovná skutečnosti, které vzal soud za prokázané se závěry, které z pohledu obhajoby vyplývají z provedeného dokazování a dovodí v čem spatřuje pochybení soudu I. stupně. Soud může mít skutek za zjištěný pouze tehdy, je-li prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení. Někdy soud v odůvodnění rozsudku uvede, že skutkový děj byl prokázán provedenými důkazy a provede jejich výčet. Přitom jen zřídkakdy všechny důkazy prokazují celý skutek. Jindy soud v odůvodnění zcela konkrétně neuvede, co bylo kterým důkazem zjištěno, a proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy uvěřil jen některým z nich, nebo proč vzal za základ svých skutkových zjištění pouze část informací z provedených důkazů. Potom je žádoucí, aby obhájce napadl tato skutková zjištění a dovodil, že na základě konkrétních provedených důkazů lze dospět ke skutkovým zjištění ve prospěch obžalovaného. V případě, že odůvodnění rozsudku není z hlediska skutkových zjištění dostatečně přesvědčivé, nebo je dokonce nepřezkoumatelné, je třeba aby to obhájce uvedl v odvolání. Pokud byl obžalovaný uznán vinným jen na základě nepřímých důkazů, obhájce uvede, v čem spatřuje pochybení soudu a zároveň dovodí, k jakým skutkovým zjištěním, příznivým pro obviněného, je třeba dospět na základě provedených důkazů. V každém konkrétním případě rozsudku, který obhájce jménem klienta napadá, by se měl soustředit na to, zdali odůvodnění výroku o vině obsažené v rozsudku je výrazem důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se právě obžalovaný dopustil skutku, uvedeného ve výroku rozsudku. Má-li jakékoliv pochybnosti o jednoznačnosti a nepochybnosti závěru soudu I. stupně ohledně jeho skutkových zjištění, musí je uvést i s příslušným zdůvodněním, které dokladuje jeho úvahy. Někteří předsedové senátu (samosoudci) si dovolují při ústním vyhlášení rozsudku v jednací síni vynechat odůvodnění jen proto, že v rámci odvolacího řízení se přezkoumává písemné vyhotovení rozsudku, přičemž nejsou podklady pro přezkoumání vyhlašovaného rozsudku. b) Vady hmotněprávní spočívají v nesprávném použití trestního zákona nebo jiných souvisejících zákonů. Obhajoba se proto v odvolání zaměřuje především na otázku viny, tzn. na závěry rozsudku o trestní odpovědnosti, na právní kvalifikaci trestného činu podle příslušného event. příslušných ustanovení trestního zákona, na uložený trest, konkrétně jako jeho druh, výši a způsob jeho výkonu, případně podmínek pro upuštění od potrestání, obdobně na ochranná opatření a na výrok o náhradě škody i z hlediska aplikace netrestních hmotněprávních předpisů, na jejich základě byl takový výrok učiněn. c) Vady procesněprávní jsou důsledkem porušení ustanovení o řízení, které se mohlo projevit v nesprávnosti výroku, ať již přímo nebo nepřímo (např. v důsledku chyb řízení vzniknou nedostatky ve skutkových zjištěních a v důsledku těchto chyb mohou nastat také chyby hmotněprávní, což se může odrazit v nesprávných výrocích o vině i trestu, o ochranném

280

opatření a náhradě škody. Vždy však musí jít o podstatné vady řízení (§ 258 odst. 1 písm. a/ TrŘ). Obhájce může v odvolání napadnout také nesprávnost řízení, které předcházelo rozsudku. Může jít o chyby řízení, které nemusejí mít přímý vliv na výroky rozsudku, ale jejichž vliv se může projevit v chybnosti rozsudku jako celku, ale i jakékoliv další chyby řízení. 20.3.4. Řízení u soudu prvního stupně Nesplňuje-li odvolání státního zástupce, odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce, nebo odvolání, které podal za poškozeného nebo za zúčastněnou osobu jejich zmocněnec, náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 TrŘ, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě pěti dnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude odvolání odmítnuto (§ 253 odst. 1, 3 TrŘ). Nemá-li obžalovaný, který podal odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 TrŘ, obhájce, vyzve obžalovaného předseda senátu k odstranění vad ve lhůtě osmi dnů a poskytne mu k odstranění vad odvolání potřebné poučení. Nevedlo-li to k nápravě nebo vyžaduje-li to povaha projednávané věci, a obžalovaný si sám obhájce nezvolil, ustanoví mu ho za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím řízení předseda senátu a dále postupuje podle odstavce 1. U poškozeného a zúčastněné osoby, kteří nemají zmocněnce, postupuje předseda senátu přiměřeně (§ 251 odst. 2 TrŘ). Řízení před soudem I. stupně po podání odvolání je upraveno v § 251 TrŘ. Je zde zdůrazněna odpovědnost odvolatele za to, jaké výroky napadne a jaké vady jsou těmto výrokům nebo předchozímu řízení vytýkány. Postup, stanovený pro předsedu senátu soudu I. stupně, slouží k zamezení formálního přístupu k podanému odvolání a jeho odmítnutí bez toho, že by mohlo dojít k jeho přezkoumání po věcné stránce poté, co budou splněny všechny jeho zákonem stanovené náležitosti. Rozsah povinnosti předsedy senátu se liší v závislosti na osobě odvolatele či jeho zástupce a předpokládané právní erudici. Zahrnuje povinnost výzvy, poučení a zajištění kvalifikované právní pomoci od předsedy senátu buď jen pro odůvodnění odvolání, nebo i pro obhajování v odvolacím řízení. Pětidenní lhůtu pro odstranění vad odvolání má k výzvě předsedy senátu soudu I. stupně státní zástupce, obhájce, zmocněnec, obžalovaný, který má obhájce, poškozený a zúčastněná osoba, kteří mají zmocněnce (§ 251 odst. 1 TrŘ). Osmidenní lhůtu pro odstranění vad odvolání má obžalovaný bez obhájce. Výzva předsedy senátu je spojena s potřebným poučením. Jestliže nedošlo k nápravě nebo je to s ohledem na povahu věci žádoucí může být obžalovanému ustanoven obhájce (pokud si ho nezvolil). Neodstranění vad náležitostí obsahu odvolání může být i podnětem k ustanovení obhájce obžalovanému pro celé odvolací řízení (§ 251 odst. 2 TrŘ), a to přesto, že nejde o důvod nutné obhajoby a obžalovaný sám si obhájce nezvolí. Předseda senátu může obžalovanému ustanovit obhájce i v případě, že to bude s ohledem na povahu věci žádoucí. V praxi jde o případy, kdy s ohledem na podané odvolání a jeho vady je zřejmé, že obžalovaný není schopen bez obhájce reálně uplatnit své právo na obhajobu, nebo jsou-li vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného pochybnosti o jeho schopnosti náležitě se hájit (§ 36 odst. 2 TrŘ). Tak má být odstraněno znevýhodnění obžalovaného, který se i po rozsudku soudu I. stupně hájí sám, oproti obžalovanému, který má obhájce. Soud I. stupně obžalovanému obhájce ustanoví pokud si ho sám nezvolí ani sám neodstraní vady náležitostí obsahu odvolání - pro odůvodnění odvolání, nebo - pro obhajování v celém odvolacím řízení. Ustanovený obhájce je pak ve stejné pozici jako obhájce, který za obžalovaného podal odvolání, které nesplňuje obsahové náležitosti, a proto mu předseda senátu stanoví pětidenní

281

lhůtu k odstranění vad odvolání s upozorněním, že nebudou-li vady v této lhůtě odstraněny, odvolací soud podané odvolání odmítne. K podání odvolání jsou oprávněny také - osoby blízké, - zákonný zástupce (§ 247 odst. 2) a - v řízení proti mladistvým i orgán sociálně-právní ochrany (§ 72 odst. 2 ZSVM). Trestní řád rozlišuje a) lhůtu pro podání odvolání - osm dnů od doručení opisu rozsudku (§ 248 TrŘ), b)lhůtu pro odstranění vad odvolání - pět dnů pro státního zástupce, obhájce, zmocněnce, kteří odvolání podali a obžalovaného, který má obhájce a poškozeného a zúčastněnou osobu, kteří mají zmocněnce (§ 251 odst. 1 TrŘ)a - osm dnů pro obžalovaného bez obhájce (§ 251 odst. 2 TrŘ) Jakmile uplynuly lhůty k podání odvolání a lhůty k odstranění vad odvolání u všech oprávněných osob, předseda senátu doručí stejnopis odvolání a jejich odůvodnění ostatním stranám a nevyčkávaje jejich vyjádření předloží spisy odvolacímu soudu (§ 251 odst. 3 TrŘ). Soud I. stupně o odvolání nerozhoduje. Předseda senátu soudu I. stupně pouze doručí opis odvolání ostatním stranám, které by mohly být rozhodnutím o odvolání přímo dotčeny. Stranám doručuje jak vlastní odvolání, tak i později doručené samostatné odůvodnění takového odvolání. Obžalovaný může být přímo dotčen odvoláním státního zástupce a poškozeného, proto mu musí být vždy doručeno jejich odvolání s upozorněním, že má možnost se k němu vyjádřit. Má-li obžalovaný obhájce, stačí když se opis odvolání doručí pouze obhájci (§ 137 odst. 2 TrŘ). Obžalovaný má právo vyjádřit se k odvolání podanému např. státním zástupcem v podání zaslaném soudu I. stupně nebo přímo u odvolacího soudu. Pokud je odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného, je vyjádření obžalovaného vhodné proto, aby odvolací soud znal jeho argumentaci, konkrétně reagující na odvolání. Má-li obžalovaný obhájce, je vyjádření k odvolání běžnou reakcí na podané odvolání. Vyjádření k odvolání zařadí předseda senátu soudu I. stupně do spisu a zašle je také odvolateli. Lhůta k podání odvolání je zachována též tehdy, bylo-li podání ve lhůtě dáno na poštu a adresováno soudu (§ 60 odst. 4 TrŘ). Nezáleží na tom, kdy podání došlo soudu. Poté, co lhůta k podání odvolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží soud I. stupně spisy odvolacímu soudu. Musí tak učinit i v případě, že odvolání bylo podáno opožděně, či neoprávněnou osobu. O odvolání ve všech případech rozhoduje soud II. stupně. 20.3.5. Řízení u odvolacího soudu O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud. O odvolání proti rozsudku krajského soudu jako soudu I. stupně rozhoduje nadřízený vrchní soud (§ 252 TrŘ). Odvolací soud je povinen zabývat se podaným odvoláním z hledisek včasnosti podání, procesní způsobilosti odvolatele a jeho případných předchozích projevů vůle týkajících se rozsudku. Odvolací soud zamítne odvolání z formálních důvodů bez věcného přezkoumání napadeného rozsudku a řízení předcházejícího (§ 253 odst. 1 TrŘ) zjistí-li, že - bylo podáno opožděně - osobou neoprávněnou - osobou, která se odvolání výslovně vzdala - osobou, jež znovu podala odvolání, které již předtím výslovně vzala zpět.

282

Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala pozdě jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu (§ 253 odst. 2). Odvolací soud odmítne odvolání, které nesplňuje obsahové náležitosti odvolání (§ 253 odst. 3 TrŘ), zejména - pokud v odvolání chybí odůvodnění, nebo - vady odvolání, zjištěné soudem I. stupně nebyly odstraněny. Odmítnout odvolání není možné pokud oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstraňování vad odvolání (§ 253 odst. 4 TrŘ). Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání (§ 254 odst. 1 TrŘ). Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 TrŘ). Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 TrŘ). Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby (§ 254 odst. 4 TrŘ). Dobrodiní ve prospěch obžalovaného (benefitium cohaesionis). Podá-li obžalovaný odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o více obžalovaných a ostatní obžalovaní odvolání nepodali, přezkoumá odvolací soud jen tu část rozsudku, která se týká obžalovaného, který odvolání podal. Výjimka je pouze v případě, že důvod, z něhož rozhodl ve prospěch obžalovaného prospívá také dalším spoluobžalovaným. Potom rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (§ 261 TrŘ). Odvolací soud přeruší trestní stíhání, vyjde-li za odvolacího řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d), nelze-li obžalovanému doručit předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu nebo z důvodu uvedeného v § 9a. Odvolací soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užil v dané trestní věci soud I. stupně při rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu (§ 255 odst. 1, 2 TrŘ). Odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné (§ 256 TrŘ). Tak je potvrzena zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. O odvolání soud II. stupně rozhoduje ve veřejném zasedání, za podmínek obsažených v trestním řádu i v neveřejném zasedání. Odvolací soud nemůže zamítnout odvolání pokud shledá důvody k zamítnutí odvolání z formálních důvodů, k odmítnutí odvolání pro nedostatek formálních náležitostí, k přerušení trestního stíhání, ke zrušení napadeného rozsudku a následnému postoupení věci, zastavení nebo přerušení trestního stíhání, případně též ke zrušení rozsudku dle § 258 a k některému rozhodnutí předpokládanému v § 259 až 261 TrŘ. Odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí (§ 260 TrŘ).

283

Obhájce při veřejném zasedání konaném o odvolání musí mít obžalovaný v případech, kdy ho musí mít i v hlavním líčení (§ 202 odst. 3 TrŘ). Obhájce musí být o dni veřejného zasedání vyrozuměn tak, aby mu od doručení zbývala alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Tuto lhůtu, lze zkrátit pouze s jeho souhlasem. Není-li pětidenní lhůta dodržena a obhájce nesouhlasí s jejím zkrácením, je třeba veřejné zasedání odročit (§ 233 odst. 3, § 219 odst. 1 TrŘ). Tato lhůta běží i ve dnech pracovního klidu a volna. V případě, že na takový den připadne poslední den lhůty, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 60 odst. 3 TrŘ). V nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (§ 263 odst. 4 TrŘ). Spoluobžalovaní, kteří nepodali odvolání, se k veřejnému zasedání odvolacího soudu nepředvolávají, a to ani tehdy, lze-li předpokládat rozhodnutí i v jejich prospěch (§ 261 TrŘ). Po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom odvolatel přednese své odvolání a odůvodní je; není-li odvolatel přítomen, přečte odvolání včetně odůvodnění předseda senátu nebo jím určený člen senátu. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, pokud nejsou odvolateli, přednesou své vyjádření a návrhy na provedení dokazování; není-li některá z těchto osob přítomna a je-li vyjádření obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu (§ 263 odst. 5 TrŘ). Nepodal-li obžalovaný odvolání, může přednést své vyjádření a návrhy na provedení dokazování pokud může být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčen. Odvolací soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozsudku jej podrobuje zkoumání z hlediska dodržení předpisů hmotného práva i procesního práva, stejně jako skutkových vad, které mohly vést k nesprávnosti určitého výroku. K tomu má k dispozici napadený rozsudek a spisový materiál, který zachycuje proces dokazování, postup soudu I. stupně v hlavním líčení a postup policejního orgánu a státního zástupce v přípravném řízení. Kromě skutečností uváděných v odvolání, případně na jejich podporu nabízených důkazů, může odvolací soud použít jako podklad také skutečnosti a důkazy, které sám zjistil a provedl. Důkazy před odvolacím soudem se neprovádějí ve stejném rozsahu jako v hlavním líčení. Tradující se představa, že se v případě podání odvolání obžalovaným „opakuje před soudem druhého stupně dokazování, které se uskutečnilo v hlavním líčení,“ nemá oporu v zákoně. Po přednesení návrhů ve veřejném zasedání provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení (§ 207 až § 215 TrŘ). Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí (§ 263 odst. 6 TrŘ). Vzhledem k tomu by měla být účast obžalovaného ve veřejném zasedání odvolacího soudu pravidlem a jeho neúčast výjimkou. Provádění důkazů před odvolacím soudem je v případě existence vad napadeného rozsudku, týkajících se skutkových zjištění pravidlem. Odvolací soud řízení zásadně doplní důkazy potřebnými k tomu,, aby mohl o podaném odvolání rozhodnout. Zákon vylučuje provádění důkazů jen tehdy, pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Strana obhajoby i strany obžaloby mohou ve veřejném zasedání odvolacího soudu nejen podávat návrhy na doplnění dokazování, nýbrž mohou usilovat i o vlastní provádění navržených důkazů. A předseda senátu by jim měl vyhovět v intencích § 215 odst. 2 TrŘ Vzhledem k tomu, že se při provádění důkazů před odvolacím soudem vychází z ustanovení upravujících dokazování v hlavním líčení, obhajoba může v odvolacím řízení podávat své

284

návrhy na doplnění dokazování, tedy může soudu navrhnout, aby vyslechl určitou osobu jako svědka, a to i v případě, že ve věci nepodával vysvětlení, nebo aby provedl jakýkoliv důkaz, který nebyl proveden v hlavním líčení. Obžalovaný nebo jeho obhájce může žádat, aby jim bylo odvolacím soudem umožněno provést výslech svědka. Předseda senátu jim vyhoví zejména v případě, že svědek byl předvolán na jejich návrh. To umožňuje obhajobě přímo se podílet na dokazování i před soudem druhého stupně a nemuset vyčkávat až na skončení výslechu prováděného soudem a na položení otázek, které jím nebyly položeny. Obdobně může obhajoba požádat, aby jí bylo umožněno provedení výslechu znalce. Odvolací soud takovému návrhu vyhoví zejména v případě, že znalec byl předvolán na návrh obhajoby Odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§ 263 odst. 7 TrŘ). Skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího od sebe nemohou být odtržena. Slovo ke konečným návrhům udělí předseda senátu po provedení důkazů. Pokud může být přímo dotčena rozhodnutím obviněný, má právo mluvit poslední (§ 235 odst. 3 TrŘ). Pokud soud I. stupně rozhodl rozsudkem v souladu s obžalobou a návrhem státního zástupce a v rozporu s návrhem obhajoby, potom státní zástupce se u odvolacího soudu ztotožňuje s výsledky původního dokazování. Naopak obhájce (obviněný) usiluje o zpochybnění správnosti původního dokazování i jeho hodnocení v rozsudku. Pokud se obhájci podaří poukázat na nesprávná nebo neúplná skutková zjištění, v jejichž důsledku vzniknou vážné pochybnosti o napadeném rozsudku a řízení, které mu předcházelo, odvolací soud provede důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud dospěje k potřebě rozsáhlého a obtížného dokazování, jímž by byla nahrazována činnost soudu I. stupně potom rozhodnutí soudu I. stupně zruší a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem v jakém směru musí doplnit dokazování. Rozhodnout rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu I. stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení (§ 259 odst. 3 TrŘ). Odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení a) rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je společně nadřízený soudu prvního stupně, a soudu, jenž je podle něj příslušný, měl-li tak už učinit soud prvního stupně (§ 222 odst. 1); je-li tímto společně nadřízeným soudem odvolací soud, rozhodne ihned sám o přikázání příslušnému soudu, b) věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně, c) trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2), d) trestní stíhání přeruší, měl-li tak učinit již soud I. (§ 257 odst. 1 TrŘ). Odvolací soud zastaví trestní stíhání shledá-li, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b), i) , která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku. V odvolacím

285

řízení, v kterém bylo zastaveno trestní stíhání se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit (§ 257 odst. 2, 3 TrŘ). Odvolací soud zruší napadený rozsudek také a) pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně, d) bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona e) je-li uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený, f) je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody nesprávné (§ 258 odst. 1 TrŘ). Odvolací soud může vrátit věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, jen tehdy pokud nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání odvolacího soudu, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování (§ 259 odst. 1 TrŘ). Ani v případě, že odvolací soud zruší napadený rozsudek nebo některou jeho část a je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, odvolací soud nemusí věc vrátit soudu I. stupně, pouze tak učinit může vzhledem k předpokládanému rozsahu dokazování. Odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady. Potom odvolací soud uvede ve svém usnesení, v kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést. Jakmile usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nabude právní moci, vrací se věc do přípravného řízení (§ 191 odst. 1, 2, § 260 TrŘ). V případě, že se státní zástupce po došetření znovu rozhodne obviněného postavit před soud, musí na něj podat novou obžalobu, ve které pak musí přihlédnout k výsledkům nového došetření. Zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaného (zákaz reformationis in peius) platí v případech, kdy napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Potom nemůže v novém řízení k rozhodnutí v neprospěch obžalovaného, tzn. nemůže jej uznat vinným přísněji trestným činem, ani mu uložit přísnější trest (§ 264 odst. 2 TrŘ) Má-li obžalovaný obhájce, potom ví, že zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí ani vrácení věci k došetření státnímu zástupci nemusí znamenat, že podanému odvolání bude po novém projednání a došetření vyhověno. V novém rozsudku může soud rozhodnou ve prospěch obžalovaného nebo může stejně jako v původním rozsudku a soud II. stupně může jeho odvolání zamítnou jako nedůvodné. Odvolací soud může vrátit věc soudu I. stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku nebo aby neúplný výrok doplnil, aniž rozsudek zruší, a to v případě, záleží-li vada pouze v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný (§ 259 odst. 2 TrŘ). Tak tomu bude v případě, že ve výroku o trestu odnětí svobody chybí výrok o způsobu jeho výkonu, nebo u peněžitého trestu nebude stanoven náhradní trest odnětí svobody apod..

286

Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu I. stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení (§ 259 odst. 3 TrŘ). Odvolací soud může rozhodnout ve věci sám, pokud nebude doplňovat skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tak, že by bylo nezbytné rozsáhlé a obtížně realizovatelné dokazování, jimž by odvolací soud de facto nahrazoval soud prvního stupně. Má však povinnost doplnit řízení o důkazy, které jsou potřebné pro jeho rozhodnutí o odvolání, tedy může vyslechnout nově navrženého svědka (svědky), nebo doplnit výslech svědka, nebo znalce, kterého již vyslýchal soud I. stupně, může provést konfrontaci svědka a obviněného nebo mezi spoluobviněnými, vyžádat si listinu za účelem provedení důkazu atd. Pokud má odvolací soud možnost doplnit dokazování, ať již na návrh stran, či z vlastního podnětu, může to učinit, pokud tím nepřekročí rozsah dokazování tak, že by nahrazoval činnost soudu I. stupně (§ 263 odst. 6 TrŘ). V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody (§ 259 odst. 4) TrŘ. Odvolací soud nemůže sám a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2, § 259 odst. 5 TrŘ). Nadále je těžiště dokazování je v řízení před soudem I. stupně a obžalovaný nemůže být vystavován nejistotě ze změny svého postavení, aniž by měl možnost podat proti novému rozhodnutí opravný prostředek. Proto jsou v tomto ustanovení výslovně stanoveny případy, kdy je vyloučeno, aby odvolací soud rozhodl v neprospěch obžalovaného, přičemž je nerozhodné, která z oprávněných osob podala odvolání. Zásada dobrodiní náležející v souvislosti (beneficium cohaesionis): Prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby (§ 261 TrŘ). Vzhledem k této zásadě musí odvolací soud změnit rozsudek také ve prospěch obžalovaného, který odvolání nepodal, jestliže mu prospívá důvod, pro který byl rozsudek změněn ve prospěch osoby, která odvolání podala. Jedná se o průlom do právní moci rozsudku takto je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Odvolací soud může vyslovit závazný právní názor v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit závěry o důkazech odchylné od závěrů obsažených v napadeném rozsudku nebo nařizovat soudu I. stupně k jakým závěrům má po provedení důkazů dospět. 20.3.6. Řízení u soudu prvního stupně po vrácení věci Soud, jemuž byla vrácena věc k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil odvolací soud (§ 264 odst. 1 TrŘ).

287

Opakované hlavní líčení po vrácení věci se koná na podkladě původní obžaloby. Zruší-li odvolací soud zcela nebo zčásti napadený rozsudek a vrátí věc soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, není vždy třeba opakovat celé hlavní líčení nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku. Jedná-li soud I. stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem v jiném sestavení senátu, provede celé hlavní líčení (nebo jen tu část, která předcházela zrušené části rozsudku, jestliže rozsudek byl zrušen jen zčásti) znovu. Přitom však je povinen v novém hlavním líčení probrat ty důkazy z předchozího hlavního líčení, které mají vztah k projednávané věci, a v rozhodnutí se s nimi vypořádat. Rozsah provedení úkonů a doplnění dokazování, jež nařídil odvolací soud, je takový jaký považuje za potřebný, může se však ukázat, že je nezbytné, aby soud I. stupně provedl také další důkazy, které jsou potřebné provést ke zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Je třeba rozlišovat tyto situace: A: Soud prvního stupně musí provést vždy celé hlavní líčení znovu: a) je-li po zrušení rozsudku soudu prvního stupně věc znovu projednávána v jiném složení senátu a státní zástupce, nebo obžalovaný nedají předsedovi senátu souhlas se čtením protokolu o hlavním líčení (§ 219 odst. 3 TrŘ) nebo je-li věc projednávána jiným soudem téhož druhu a stupně, b) byl-li rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro podstatné vady řízení, např. proto, že byla porušena procesní ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 TrŘ), nebo hlavní líčení bylo provedeno v nepřítomnosti obžalovaného bez splnění podmínek § 202 odst. 2,3, anebo všechny důkazy byly provedeny v předchozím hlavním líčení způsobem odporujícím zákonu, c) byl-li rozsudek soudu prvního stupně zrušen proto, že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci je nutno důkazy opatřovat nebo provádět rozsáhlejší doplnění důkazy dalšími, jež je nutno konfrontovat s důkazy provedenými již v předchozím hlavním líčení, přičemž tyto již provedené důkazy je třeba dále doplňovat a upřesňovat. B: Soud prvního stupně věc projedná jen v potřebném rozsahu, je-li věc po zrušení rozsudku znovu projednána ve stejném složení senátu, takže soud má možnost rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z předchozího řízení před ním provedeným a další důkazy není nutno buď vůbec provádět, anebo úkony po doplnění nařízeném odvolacím soudem nevyžadují nutnost opakování již před soudem provedených důkazů a ani procesní strany neuplatňují v dalším řízení takové námitky nebo skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci a pro uplatnění práva na obhajobu, pro které by bylo nutno již provedené důkazy opakovat. Jde např. o tyto případy: a) rozsudek byl zrušen jen proto, že se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí ve věci (vadné nebo neúplné hodnocení důkazů), a odůvodnění rozsudku neodpovídá proto podmínkám § 125 (§ 258 odst. 1 písm. b/ TrŘ), b) pochybil-li soud I. stupně při právním posouzení jinak řádně zjištěného a v odůvodnění rozsudku rozvedeného skutkového stavu věci (§ 258 odst. 1 písm. d/ TrŘ), c) jestliže při opakujících útocích téhož trestného činu je nutno provést úkony k doplnění za účelem zjištění skutkového stavu věci jen ohledně některého z více útoků téhož trestného činu a celý rozsudek byl zrušen jen z formálně procesních důvodů proto, že pokračující útoky i při své určité samostatnosti tvoří jeden skutek, takže nejde o oddělitelnou část rozsudku (§ 258 odst. 2). d) je-li důkazní řízení, týkající se trestného činu spáchaného jedním útokem, třeba doplnit provedením takových důkazů, z nichž nevyplývá potřeba vzájemných konfrontací a doplňujících výpovědí; i v těchto případech je ovšem soud povinen provést vedle úkonů a doplnění řízení nařízených odvolacím soudem na návrh stran nebo i z úřední povinnosti další důkazy, pokud to bude pro zjištění skutkového stavu věci potřebné,

288

e) byla-li věc vrácena soudu prvního stupně bez zrušení rozsudku pouze s příkazem, aby soud rozhodl o chybějícím výroku nebo neúplný výrok doplnil ( § 259 odst. 2), není třeba provádět úkony nebo důkazy provedené již v dřívějším hlavním líčení, což plyne již z toho, že zákon nové projednání věci nenařizuje. Jestliže odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 158 odst. 1 písm. b), c) a podle § 264 odst. 1 nařídil provést úkony a doplnění k odstranění vad rozsudku a pochybností o správnosti skutkových zjištění, soud prvního stupně v řízení po zrušení rozsudku je povinen tyto úkony a doplnění provést. Soud prvního stupně není vázán právním názorem odvolacího soudu a nemá povinnost provést úkony a doplnění nařízené odvolacím soudem pouze tehdy, jestliže po doplnění dokazování v novém hlavním líčení dojde k takové změně skutkových okolností, že právní názor odvolacího soudu úplně nebo částečně ztratí svůj skutkový základ (NS 2/2001-T.34). Jestliže podá státní zástupce novou obžalobu, po zrušení rozsudku soudem druhého stupně a po vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 TrŘ, je soud prvního stupně povinen projednat věc v novém hlavním líčení v celém rozsahu znovu i tehdy, když nedošlo oproti původnímu hlavnímu líčení ke změně ve složení senátu. Byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 264 odst. 2 TrŘ). V souladu se zásadou zákazu reformationis in peius nesmí soud I. stupně po projednání věci v rozsahu pokynů odvolacího soudu a při respektování jím vysloveného právního názoru rozhodnout v neprospěch obžalovaného. Výjimkou je pouze případ, kdy rozsudek byl zrušen též v důsledku odvolání podaného v neprospěch obžalovaného, nebo pouze vzhledem k takovému odvolání. 20.4. Stížnost Stížnost je opravným prostředkem proti usnesení. Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Stížnost má odkladný účinek, jen tam kde to zákon výslovně stanoví (§ 141 TrŘ). Osoby oprávněné podat stížnost jsou, nestanoví-li zákon něco jiného, osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného. Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (§ 142 odst. 1, 2 TrŘ). Lhůta a místo k podání. Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137 TrŘ); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději (§ 143 odst. 1 TrŘ). Vzdání se a zpětvzetí stížnosti. Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát. Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto. Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem, může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného (§ 144 odst. 1-3 TrŘ).

289

Stížnostní lze napadnout usnesení a) pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo b) pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení (§ 145 TrŘ). Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy. Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje. O stížnosti rozhoduje: státní zástupce, který vykonává dozor nad přípravným řízením, jde-li o usnesení policejního orgánu, o nadřízený státní zástupce nebo soud, jde-li o usnesení státního zástupce, o nadřízený soud, jde-li o usnesení soudu (§ 146 a § 146a TrŘ). o

Řízení před orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřuje je upraveno v § 146 TrŘ. Významné je, že orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět (autoremedura), nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné strany trestního řízení. Jde-li o usnesení policejního orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn, může policejní orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem státního zástupce. O podané stížnosti může nadřízený orgán rozhodnout některým z těchto způsobů (§ 148 a § 149 TrŘ): stížnost zamítne, a to z důvodů formálních (např. byla-li podána opožděně) nebo z důvodů věcných (shledá-li, že stížnost není důvodná), o zruší napadené usnesení (přičemž neučiní nové rozhodnutí), o zruší napadené usnesení a ve věci sám rozhodne - jedná se o změnu prvoinstančního usnesení, o zruší napadené usnesení a uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. o

Rozhodnutí stížnostního orgánu má formu usnesení, proti kterému již není další řádný opravný prostředek přípustný. 20.5. Odpor Odpor je specifický opravný prostředek proti trestnímu příkazu.. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že pokud je podán, není o něm rozhodováno, pravomoc o něm rozhodovat nepřechází na nadřízený orgán. Po jeho podání se trestní příkaz ze zákona ruší a samosoudce dále postupuje tak, jako by trestní příkaz nebyl vůbec vydán a nařídí hlavní líčení. Odpor proti trestnímu příkazu, vydanému samosoudcem bez projednávání věci v hlavním líčení, mohou podat obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to do osmi dnů od jeho doručení. Jestliže se trestní příkaz doručuje obviněnému i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. Po doručení trestního příkazu může se oprávněná osoba odporu výslovně vzdát (§ 314g odst. 1 TrŘ). Pokud se obviněný vzdá práva odporu, nemůže poté podat odpor ani prostřednictvím svého obhájce. Podá-li obviněný odpor, nebo jiná oprávněná osoba, a to v osmidenní zákonné lhůtě, trestní příkaz se ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Při projednávání věci v hlavním

290

líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu ( § 314g odst. 2 TrŘ). V hlavním líčení, které bude po podání odporu ve věci nařízeno není samosoudce vázán výrokem o vině a trestu ze zrušeného trestního příkazu a zákaz změny k horšímu (reformace in peius) zde neplatí. Samosoudce proto může obviněného uznat vinným i těžším trestným činem než v trestním příkazu a uložit mu přísnější trest. 20.6. Dovolání Dovolání umožňuje procesním stranám domáhat se procesním způsobem zrušení pravomocného rozhodnutí, a to odstranění právních vad pravomocných soudních rozhodnutí, resp. rozhodnutí, která jim předcházela. Skutkové vady takových rozhodnutí lze napravit pouze tehdy, když jsou důsledkem nesprávného právního posouzení skutku. Dovoláním lze napadnout (§ 265a odst. 1 TrŘ): • pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, • jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a • zákon to připouští Ve sdělovacích prostředcích se často zmiňuje možnost podání dovolání. To zpravidla není označeno jako mimořádný opravný prostředek, jimž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Novinářský výklad jde vesměs nad rámec ustanovení § 265a, neboť v rozporu se zákonnou úpravou podsouvá veřejnosti tvrzení, že dovolání lze podat i proti odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně. Dovolání není přípustné - ve věci, v níž bylo pravomocně rozhodnuto pouze soudem I. stupně (tedy obžalovaný nebo jiná procesní strana nevyužila možnosti podat odvolání) - proti trestnímu příkazu - proti jinému rozhodnutí než ve věci samé (např. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem prvního stupně, o vzetí obviněného do vazby, proti rozhodnutí soudu ve vykonávacím řízení) - proti rozhodnutí jiného orgánu než soudu (např. ani proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, které lze jinak dovoláním napadnout, bylo-li učiněno soudem) - proti rozhodnutí o jiných mimořádných opravných prostředcích, tj. proti stížnosti o porušení zákona a o obnově řízení. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g) (§ 265a odst. 2 TrŘ). V tomto ustanovení je obsažen taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Žádné jiné rozhodnutí, než to, které je zde uvedeno, není rozhodnutím ve věci samé pro účely dovolání. Jedná se o rozhodnutí, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnuté.

291

Vylučuje se podání dovolání v neprospěch obviněného v případě, že by se tak mělo stát jen proto, že soud postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu, jež upravují zákaz změny k horšímu. To vylučuje, aby státní zástupce dosáhl dovoláním změnu rozsudku k horšímu, tedy v neprospěch obviněného (§ 265a odst. 3 TrŘ). Obhajoba využívá dovolání nejčastěji v případě, že soud II. stupně (krajský soud, vrchní soud) rozhodl usnesením o zamítnutí odvolání, které směřuje do odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně. Dovolání může podat - nejvyšší státní zástupce a - obviněný. Jiné osoby oprávnění k podání dovolání nemají (ani osoby, které mohly ve prospěch obviněného podat odvolání). Nejvyšší státní zástupce může podat dovolání na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný může podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není přípustný řádný opravný prostředek. Lze však proti němu podat návrh na obnovu řízení (§ 265c, § 265n TrŘ). Rozhodnutí, které je napadeno dovoláním je pravomocné a vykonatelné. Nejvyšší soud však je oprávněn, aby na návrh předsedy senátu soudu prvního stupně, na podkladě dovolání a obsahu spisů, odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, konkrétně výkon trestu, ochranného opatření nebo výkon rozhodnutí o náhradě škody uložené v takové věci, a to nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů. Také před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 TrŘ). V praxi se ukazuje, že pokud by dovolání mohli podávat sami obvinění, využívali by je bez ohledu na poučení mnohdy jako další řádný opravný prostředek. Má-li odsouzený obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného, nemusí mu k podání dovolání dávat žádné zmocnění, protože obhájce je za něj oprávněn podat dovolání a účastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. V případě, že odsouzený v původním řízení obhájce neměl, musí si jej za účelem podání dovolání zvolit. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v I. stupni, a to ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1). Omezení lhůty k podání dovolání zákonem je v zájmu stability pravomocných soudních rozhodnutí, stejně jako vzhledem k potřebě zamezení určité právní nejistoty pravomocně odsouzené osoby, vyplývající z možnosti, aby nejvyšší státní zástupce podal dovolání v její neprospěch. Pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Důvody dovolání jsou uvedeny v ustanovení § 265b TrŘ. Jedná se zde o taxativní vymezení vad pravomocných rozhodnutí, pro něž je možné podat odvolání. Pokud dovolání nebude podáno pro některý z důvodů uvedených v § 265b TrŘ, Nejvyšší soud je odmítne, a to bez věcného přezkoumávání napadeného rozhodnutí.

292

První skupina důvodů je obsažena v § 265b odst. 1 a tvoří ji výčet vad, které mohou být důvodem dovolání: a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, i) bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, k) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, l) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V tomto ustanovení jsou obsaženy důvody dovolání, které spočívají v určitých právních vadách, k nimž došlo v rozhodnutí napadeném odvoláním nebo v řízení, které mu předcházelo V současnosti většina pravomocně odsouzených osob, jejichž odvolání zamítne soud II. stupně žádá obhájce, aby podal dovolání proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, a to v podstatě vždy, když odvolání není vyhověno. Je to proto, že v dovolání spatřují jakýsi další řádný opravný prostředek. Teprve po poradě s obhájcem odsouzení zjišťují, že zákonný důvod dovolání u nich není. I když v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a/ až l/ je obsaženo dvanáct obsáhle formulovaných důvodů dovolání, jsou to buď důvody vztahující se převážně k formálním vadám, nebo důvody, které se v praxi vyskytují pouze ojediněle. Dalším důvod dovolání je skutečnost, že byl uložen trest odnětí svobody na doživotí ( § 265b odst. 2 TrŘ). Cílem této úpravy je dát obviněnému, jemuž byl uložen nejpřísnější trest dle trestního zákona, možnost nechat věc přezkoumat Nejvyšším soudem, bez ohledu na charakter vad, která v napadeném rozhodnutí soudu spatřuje. Rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí, resp. řízení, které mu předcházelo, může být dovoláním napadeno z jakéhokoliv důvodu. Obsah dovolání je vymezen v ustanovení § 265f odst. 1 TrŘ. V dovolání musí být - obecné náležitost (§59 odst. 3) podání - proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, - jaký konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu podává Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

293

Toto ustanovení určuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání. Je-li dovolání přípustné, pak konkrétními důvody dovolání určuje odsouzený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, který je vázán obsahem dovolání a v něm vytýkanými nedostatky. Řízení u soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 265h odst. 1TrŘ. Nesplňuje-li dovolání obviněného podané jeho obhájcem (nebo dovolání nejvyššího státního zástupce) náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1, vyzve jej předseda senátu, aby vady odstranil ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní jej, že jinak bude dovolání odmítnuto. Pro obviněného je podstatné, že již předseda senátu soudu I. stupně, na podkladě dovolání a obsahu spisů může navrhnout Nejvyššímu soudu, aby odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, konkrétně výkon trestu, ochranného opatření nebo výkon rozhodnutí o náhradě škody uložené v takové věci, a to nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů. Značná část dovolání je odsouzenými prostřednictvím obhájců podávána právě s cílem dosáhnout odložení nebo přerušení výkonu pravomocného a vykonatelného trestu, nejčastěji trestu odnětí svobody. I když o odložení nebo přerušení výkonu trestu rozhoduje Nejvyšší soud jako soud dovolací, činí tak jen na návrh předsedy senátu soudu I. stupně. Rozhodnutí dovolacího soudu je upraveno v ustanovení § 265i TrŘ. Nejvyšší soud dovolání odmítne, pokud je zde některý z důvodů uvedených v § 265i odst. 1. Pokud Nejvyšší soud dovolání neodmítne, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání (§ 265i odst. 3 TrŘ). Nejvyšší soud dovolání odmítne z důvodů taxativně vypočtených v § 265i odst. 1 TrŘ: a) není-li přípustné, b) bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, c) bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět, d) nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání, e) jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné, f) je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Krátce poté, co nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb. se ukazuje, že zejména obvinění, kteří byli rozsudkem uznáni vinnými a byl jim uložen nepodmíněný trest odnětí svobody se dožadují po obhájci nejčastěji podání dovolání, i když je nepřípustné (písm. a), nebo zjevně neopodstatněné (písm. e) a také tehdy, když je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá zásadní právní význam (písm. f). Někteří obhájci po opakovaném naléhání odsouzených dovolání podávají, a to po předchozím poučení odsouzeného, že dovolání nebude mít úspěch. Soud, který rozhoduje pravomocně v druhém stupni, ve smyslu § 265n připojuje ke svému rozhodnutí poměrně podrobné poučení. V poučení však není zmínka o tom, z jakých důvodů je možno dovolání podat a kdy Nejvyšší soud rozhodne o odmítnutí nebo zamítnutí dovolání. Z textu poučení je však zřejmé, že vše, co v něm není uvedeno, je ponecháno na vysvětlení obhájce. Jestliže oprávněná osoba podá důvodně dovolání proti výroku o vině, přezkoumá Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno dovolání (§ 265i odst. 4).

294

Byla-li dovoláním napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumá Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby (§ 265i odst. 5). Zde je upraveno osobní omezení dovolání. Jde-li o dovolání jednoho obviněného, potom je napadené rozhodnutí přezkoumáváno zásadně jen ohledně výroků, které se ho týkají, i když stejným rozhodnutím bylo rozhodnuto o dalších spoluobviněných, kteří však dovolání nepodali. V jejich prospěch obviněný dovolání podat nemůže, avšak bylo-li jeho odvolání důvodné, lze ve vztahu k nim užít dobrodiní ve prospěch (beneficium cohaesionis) podle § 265k odst. 2 věta třetí. Dovolací soud dovolání zamítne vždy když shledá, že není důvodné (§ 265j TrŘ). Dovolání není důvodné pokud Nejvyšší soud na podkladě dovolání a po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve smyslu § 265i odst. 3 až 5, stejně jako spisového materiálu, a po případném doplnění dokazování (§ 265r odst. 7) neshledá, že by napadené rozhodnutí ani řízení jež mu předcházelo bylo zatíženo vadou, která mu byla dovoláním vytýkána. O zamítnutí dovolání podle § 265j rozhoduje Nejvyšší soud usnesením (§ 134 an.), a to zpravidla ve veřejném zasedání (§ 232 an.) V neveřejném zasedání může rozhodnout v případě, že s tím souhlasí nejvyšší státní zástupce i obviněný (§ 265r odst. 1 písm. a/, § 265h odst. 2 TrŘ). Shledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející (§ 265k odst. 1 TrŘ). Nejvyšší soud postupuje podle § 265k an. TrŘ pouze tehdy, když dovolání nebylo odmítnuto (§ 265i odst. 1 TrŘ) ani zamítnuto jako nedůvodné (§ 265j TrŘ). Shledá-li Nejvyšší soud, že dovolání je důvodné, potom vždy zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část a může současně zrušit i vadné řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Důvody, pro které může Nejvyšší soud zrušit napadené rozhodnutí, vyplývají z důvodů dovolání (§ 265b TrŘ) a z rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu (§ 265i odst. 3 až 5 TrŘ). Zjistí-li Nejvyšší soud po přezkoumání věci existenci důvodu dovolání, o který se dovolatel opírá, potom zruší napadené rozhodnutí, nebo jeho část, příp. i řízení, jež mu předcházelo. Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261, v němž je upravena zásada dobrodiní ve prospěch obviněného (beneficium cohaesionis) se užije přiměřeně (§ 265k odst. 2 TrŘ). Nesprávné rozhodnutí pak bude napraveno jak ve vztahu k obviněnému, který prostřednictvím obhájce podal dovolání, tak i ve vztahu ke spoluobviněnému, který dovolání nepodal. Obdobně se postupuje v případě, kdy podá dovolání nejvyšší státní zástupce. Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 TrŘ). Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil (§ 265l odst. 2 TrŘ). Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci (§ 265l odst. 3 TrŘ).

295

Nejvyšší soud nemůže sám a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno, b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem, c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nebo trest odnětí svobody na doživotí, nebyl-li mu již uložen přezkoumávaným rozhodnutím, případně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně (§ 265m odst. 1 TrŘ). Dovolání v neprospěch obviněného je vyloučeno, jestliže a) obviněný zemřel, b) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo (§ 265p odst. 2 TrŘ). Bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§ 265p odst. 3 TrŘ). Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání zásadně ve veřejném zasedání. V neveřejném zasedání může rozhodnout jen tehdy pokud to trestní řás připouští. Průběh veřejného zasedání Nejvyššího soudu o dovolání je upraven v § 265r odst. 6 a 7 TrŘ. Po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadené rozhodnutí a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese dovolate1 své dovolání včetně odůvodnění. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčeny, pokud samy nepodaly dovolání, přednesou své vyjádření, Pokud některá z těchto osob není přítomna a její vyjádření je obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu. Důkazy se ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení dop1nit důkazy, které jsou nezbytné k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, ať již je učiněno v neveřejném nebo ve veřejném zasedání, může mít několik podob. Dovolací soud: a) usnesením dovolání odmítne, a to z důvodů uvedených v § 265i TrŘ, b) usnesením dovolání zamítne, shledá-li, že není důvodné (§ 265j TrŘ). c) usnesením (zpravidla) zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející, pokud shledá, že podané dovolání je důvodné, a - zejména při částečném zrušení již neučiní žádné rozhodnutí, neboť vada byla napravena pouhým zrušením (např. zrušením jednoho druhu trestu, který zákon v daném případě nepřipouští - arg. slova "jeIi po zrušení... nutno učinit ve věci nové rozhodnutí" v § 2651 odst. 1), - sám ve věci rozhodne rozsudkem (v takovém případě rozhoduje rozsudkem i o zrušení napadeného rozhodnutí) - přitom však Nejvyšší soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhán zastaveno, uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem, a uložit obviněnému trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti Iet nebo trest odnětí svobody na doživotí, nebylo-Ii mu již uložen přezkoumávaným rozhodnutím, případně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně (§ 265m odst. 1), - přikáže zpravidla soudu (nebo státnímu zástupci - srov. i § 2651 odst. 3), o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; přitom může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu, a z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci (v posledně uvedeném případě jde v podstatě o delegaci srov. § 265l),

296

- užije přiměřeně § 265, jestliže zruší rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody (§ 265m odst. 2), aniž rozhodnutí zruší, přikáže usnesením soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil, pokud vada záleží jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních postupuje Nejvyšší soud dle § 265k odst. 2 a zruší rozhodnutí jen v této části. Pokud však zruší, třeba jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný s jedinou výjimkou obnovy řízení (§ 265n TrŘ). Obviněný však může využít jak řádné opravné prostředky (odvolání, stížnost), tak i mimořádné (nové dovolání, podnět ke stížnost pro porušení zákona a návrh na obnovu řízení) proti novému pravomocnému rozhodnutí soudu, popř. státního zástupce v novém řízení, pokud se koná po zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci. Řízení po přikázání věci je upraveno v ustanovení § 265s TrŘ. Orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Pokud bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, vychází se se zásady změny k horšímu (zákaz reformationis in peius), a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. 20.7. Stížnost pro porušení zákona Stížnost pro porušení zákona slouží k nápravě především právních vad pravomocných rozhodnutí a k nápravě vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Může ji podat jen ministr spravedlnosti a rozhoduje o ní vždy Nejvyšší soud. Stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí v důsledku jejíhož podání může dojít k narušení stability konečného a vykonatelného, v některých případech již vykonaného rozhodnutí soudu, státního zástupce a policejního orgánu. V konkrétním případě proto musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením spravedlivého a správného rozhodnutí. Stížnost pro porušení zákona může podat ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu, a to proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1 TrŘ). Obviněný nemůže podat stížnosti pro porušení zákona. Pokud obviněný dospěje k názoru, že v pravomocném rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu jsou zásadní a podstatné vady, nebo že pravomocnému rozhodnutí předcházel vadný postup řízení, není oprávněn podat sám ani prostřednictvím obhájce stížnost pro porušení zákona, nýbrž pouze podnět k této stížnosti ministrovi spravedlnosti, nebo na příslušné státní zastupitelství, které je jím zmocněno k vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona (čl. IV odst. 6 zákona č. 292/1993 Sb.), který pak může podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.

297

Pouze v případě, že již v podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona uvede obviněný sám či prostřednictvím obhájce, v čem porušil soud zákon a jaké jsou zásadní a podstatné vady řízení, může reálně očekávat, že na základě takového podnětu ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu skutečně podá stížnost pro porušení zákona. Je tedy vhodné, aby již v podnětu obviněného bylo uvedeno, které ustanovení trestního řádu bylo porušeno, zejména pak která zásada trestního řízení byla pravomocným rozhodnutím porušena. Může jít o porušení kterékoliv základní zásady trestního řízení uvedené v ustanovení § 2 TrŘ. Porušení práva obviněného na obhajobu bude dáno např. tím, že obviněný neměl obhájce v případě nutné obhajoby, nebo že bylo porušeno právo jeho osobní obhajoby, neboť obviněný neměl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, nebo mu nebylo umožněno uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě apod. Proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. Jestliže nebylo v takové věci podáno dovolání, může ministr spravedlnosti podat ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona i po uplynutí této lhůty (§ 266a odst. 1 TrŘ). Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona (§ 267 odst. 3 TrŘ). Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona a) není-li přípustná, b) byla-li podána opožděně c) není-li důvodná (§ 268 odst. 1 TrŘ). Shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, popřípadě jeho částí nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon (§ 268 odst. 2 TrŘ). Vyslovení výroku Nejvyššího soudu, že byl porušen zákon, se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde (§ 269 odst. 1). Tento výrok není sám o sobě důvodem pro žádnou změnu právního stavu založeného rozhodnutím, v souvislosti s kterým vyslovuje porušení zákona, neboť se tento výrok nedotýká právní moci ani vykonatelnosti takového rozhodnutí. V ustanoveních § 269 odst. 2 a § 270 a § 271 je upraven další postup v případě, že Nejvyšší soud vysloví rozsudkem, že v napadeném rozhodnutí, v jeho části nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon. Byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 268 odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Je-li nezákonný jen některý výrok rozhodnutí, lze jej oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud jen tento výrok. Zruší-li však, byť i jen z části, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zásada dobrodiní ve prospěch spoluobviněného (beneficium cohaesionis) se užije přiměřeně (§ 269 odst. 2 TrŘ). Obviněný ve svém podnětu, který zasílá ministru spravedlnosti, se dovolává porušení zákona ve svůj neprospěch. Tedy, že pokud by bylo rozhodnutí bývalo učiněno v souladu se zákonem, byla by jeho situace příznivější. Jde o případy, kdy dovozuje, že místo odsouzení měl být zproštěn obžaloby, nebo mělo dojít k zastavení trestního stíhání, nebo že měl být odsouzen podle dřívějšího pro něj příznivějšího zákona, který byl účinný v době, kdy byl čin spáchán, nebo že měl být odsouzen pouze pro přípravu nebo pokus trestného činu, nikoliv pro

298

jeho dokonání, nebo že skutek byl posouzen jako přísnější trestný čin než jakým měl být uznán vinným, byl mu uložen přísnější trest, než odpovídalo zákonným podmínkám, byl mu uložen trest, ač správně mělo být upuštěno od potrestání apod. Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 270 odst. 1). Orgánem o jehož rozhodnutí jde je ten orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutí bylo napadeno stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud může nové projednání a rozhodnutí přikázat i jinému orgánu /arg. „zpravidla“/, např. po zrušení napadeného rozhodnutí soudu I. stupně, považuje-li to za potřebné pro náležité objasnění věci, může vyslovit, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Záleží-li porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil (§ 270 odst. 2). Přikazuje-li Nejvyšší soud věc k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci (§ 270 odst. 3 TrŘ).Tento postup zvolí Nejvyšší soud v případě, že na podkladě stížnosti pro porušení zákona lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti senátu, nebo některého člena senátu, příp. státního zástupce. Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 TrŘ). Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, jeli možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Nejvyšší soud nemůže sám a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem obžaloby zproštěn, nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno, b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznám vinným napadeným rozsudkem, c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad 15 let až do 25 let nebo trest odnětí svobody na doživotí (§ 271 odst. 1). Jestliže Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Jde-li o jiné rozhodnutí, platí zákaz reformationis in peius a beneficium cohaesionis (§ 150) přiměřeně (§ 273). To znamená, že v novém řízení a to buď ještě před Nejvyšším soudem, nebo před orgánem, kterému byla věc přikázána, nemůže dojít k žádné změně v neprospěch obviněného. O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Považuje-li to ministr spravedlnosti nebo předseda senátu za potřebné, účastní se veřejného zasedání též pověřený zástupce ministra spravedlnosti. Rozhodnutí podle § 268 odst. 1 může Nejvyšší soud učinit též v neveřejném zasedání (§ 274 TrŘ). Nelze-li vyrozumění o veřejném zasedání doručit osobě, která rozhodnutím o porušením zákona může být přímo dotčena, stačí o konání veřejného zasedání vyrozumět jejího obhájce, případně zmocněnce. Nemá-li tato osoba obhájce, popřípadě zmocněnce, je třeba jí ho k tomu účelu ustanovit. Ustanovení § 39 o ustanovování obhájce se tu užije obdobně (§ 275 odst. 2 TrŘ). V případě, že může být rozhodnutím o stížnosti porušení zákona dotčen obviněný, jehož nelze vyrozumět o veřejném zasedání Nejvyššího soudu, ustanoví mu obhájce opatřením předseda senátu Nejvyššího soudu.

299

Ministr spravedlnosti může odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona až do rozhodnutí o této stížnosti. Po podání stížnosti pro porušení zákona tak může učinit i Nejvyšší soud (§ 275 odst. 4 TrŘ). Odkladem nebo přerušením výkonu napadeného rozhodnutí se rozumí např. odklad nebo přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, odklad výkonu peněžitého trestu apod. 20.8. Obnova řízení Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je napadnout některá pravomocná rozhodnutí, jimiž skončilo trestní stíhání, a to v případech, kdy příčiny zjištěných nedostatků vyšly najevo teprve po právní moci rozhodnutí. Příčinami těchto nedostatků jsou nové skutečnosti nebo důkazy, které odůvodňují tento mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Skončilo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě pravomocným rozsudkem, pravomocným trestním příkazem, pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o schválení narovnání nebo pravomocným usnesením o postoupení věci jinému orgánu, lze v trestním stíhání téže osoby pro týž skutek pokračovat, pokud nebylo takové rozhodnutí zrušeno v jiném předepsaném řízení, jen byla-li povolena obnova trestního řízení. Před povolením obnovy lze k zajištění důkazního materiálu a k zajištění osoby obviněného provádět vyšetřovací úkony jen v mezích ustanovení devatenácté hlavy (§ 277). V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost), nýbrž se posuzuje otázka, zda nové skutečnosti či důkazy, jež byly dříve orgánům činným v trestním řízení, které rozhodovaly ve věci, neznámé, by mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině, trestu, či přiznaném nároku na náhradu škody. Obnovu řízení lze povolit (§ 277 a § 278 TrŘ) jde-li o 1. rozsudek soudu, ať již odsuzující nebo zprošťující 2. trestní příkaz 3. usnesení o zastavení trestního stíhání včetně schválení narovnání 4. usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání 5. usnesení o postoupení věci jinému orgánu Pokud lze mezi některý z uvedených případů podřadit rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, je obnova řízení přípustná i proti němu (§ 265n). Podmínkami obnovy jsou skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí. Za nové skutečnosti se považují ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Může jít např. o doznání jiné osoby ke spáchání trestného činu, za který byl odsouzen obviněný, o opomenutí obviněného uvést určitou skutečnost na svou obhajobu. Novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou, nebo nebyl proveden. Může jít např. o výpověď dosud nevyslechnutého svědka. Za dříve neznámý důkaz je třeba považovat také provedený důkaz, jehož obsah je však jiný než v původním řízení např. půjde o podstatně změněnou výpověď významného svědka. Obnova řízení ve prospěch obviněného je přípustná zásadně bez omezení a může být o ní jednáno kdykoliv, tzn. i v případě, že obviněný již zemřel. Obnova řízení v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže a) trestnost činu zanikla, b) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo, nebo c) b) uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání, d) obviněný zemřel (§ 279 TrŘ).

300

Způsobilost nově najevo vyšlých skutečností nebo důkazů změnit původní rozhodnutí se posuzuje vždy podle právního stavu, jaký tu byl v době původního rozhodnutí (ex tunc). K případným změnám hmotného práva nelze přihlížet. Obnovu lze povolit jen na návrh oprávněné osoby (§ 280 odst. 1 TrŘ). Pouze státní zástupce může podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného stejně jako v jeho prospěch (§ 280 odst. 2 TrŘ), případně z obou těchto důvodů. V neprospěch obviněného je návrh na obnovu podán, jestliže zrušením původního pravomocného rozhodnutí, jímž trestní stíhání skončilo, případně novým rozhodnutím vydaným v obnoveném řízení by pro obviněného vznikla méně příznivá situace než v dosavadním pravomocném rozhodnutí. Ve prospěch obviněného je návrh na povolení řízení podán, jestliže z hlediska jeho obsahu by nové rozhodnutí vydané v obnoveném řízení mělo vyznít pro obviněného příznivěji než rozhodnutí dosavadní. Návrh na povolení obnovy řízení může podat ve svůj prospěch především obviněný a kromě něj též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Jestliže by tak mohly učinit i proti vůli obviněného, mohou proti jeho vůli podat i návrh na povolení obnovy. Takový návrh mohou učinit i po smrti obviněného (§ 280 odst. 3 TrŘ). Osoba, která návrh na povolení obnovy řízení podala, může jej výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Návrh na povolení obnovy řízení podaný ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzat zpět jen s výslovným souhlasem obviněného; to neplatí, pokud takový návrh podal státní zástupce nebo byl-li takový návrh podán oprávněnou osobou po smrti obviněného. Zpětvzetí návrhu na povolení obnovy řízení vezme usnesením na vědomí předseda senátu soudu prvního stupně. Takové rozhodnutí nebrání pozdějšímu opětovnému podání návrhu na povolení obnovy řízení (§ 280 odst. 4 TrŘ). O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě (§ 281 odst. 1 TrŘ). O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, a řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 281 odst. 2). Přestože ve věci v prvním stupni rozhodoval okresní soud, rozhodne o návrhu na povolení obnovy krajský soud, navrhne-li to státní zástupce s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům, které nově vyšly najevo, jde o trestný čin náležející do příslušnosti krajského soudu (§ 281 odst. 3). Ustanovení § 281 má kompetenční charakter a vymezuje věcnou a místní příslušnost soudu k rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení. Užije se též v případech, kdy je návrhem na obnovu řízení napadáno usnesení, které učinil podle dříve platných předpisů vyšetřovatel, vyhledavatel, nebo vojenský prokurátor. Je-li pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy k prověření jeho důvodnosti třeba některou okolnost předem objasnit, provede potřebné šetření předseda senátu nebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, popřípadě i policejní orgán. V případech zvlášť naléhavých lze k zajištění důkazního materiálu na podkladě usnesení senátu užít i prostředků uvedených v hlavě čtvrté (zajištění osob a věcí). Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však před provedením obnovy jen tehdy, navrhne-li to státní zástupce, při podávání návrhu na obnovu v neprospěch

301

obviněného a považuje-li to soud za nezbytné vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů (§ 282 odst. 2). Při existenci některého z vazebních důvodů bude dána jejich naléhavost zejména tehdy, budeli obava z pobytu obviněného na svobodě zvláště intenzivní, takže bez vzetí obviněného do vazby by mohlo být zmařeno dosažení účelu trestního řízení. Dojde-li k vzetí obviněného do vazby, uplatní se v dalším řízení přiměřeně obecná úprava ohledně délky jejího trvání, možnosti propuštění z vazby na svobodu či náhrady za vazbu i podávání žádostí a opravných prostředků. Byl-li podán návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, může soud vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, odložit nebo přerušit výkon trestu, uloženého v původním řízení (§ 282 odst. 3). Smyslem tohoto ustanovení je zabránit zbytečné újmě, která by dalším výkonem trestu mohla obviněnému vzniknout. Rozhodnutí soudu je zde fakultativní, a váže se na povahu skutečností a důkazů, jež vyšly najevo. V praxi půjde o situace, kdy je zřejmé, že povolení obnovy lze reálně očekávat a v novém řízení pravděpodobně vůbec nedojde k odsouzení nebo jen k takovému trestu, které nedosáhne hranice trestu již vykonaného. Soud návrh na povolení obnovy zamítne a) byl-li podán osobou neoprávněnou b) směřuje-li jen proti rozhodnutí nebo výroku, ohledně něhož není obnova přípustná c) je-li obnova vyloučena podle § 279 d) neshledá-li důvody obnovy podle § 278 (§ 283 TrŘ). Vyhoví-li soud návrhu na povolení obnovy, zruší napadené rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je návrh důvodný. Zruší-li byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu (§ 284 odst. 1). Je též nutné, aby soud vždy ve výroku usnesení o povolení obnovy výslovně uvedl, zda se obnova povoluje ve prospěch obviněného, v jeho neprospěch, nebo případně kumulativně. Jestliže soud povolí obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, či rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo jestliže povolí v otázce viny obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, může zároveň se zrušením rozhodnutí věc vrátit státnímu zástupci k došetření, považuje-li to za potřebné pro objasnění věci. Krajský soud, který povolil obnovu řízení, v němž v prvním stupni rozhodl okresní soud, vrátí věc vždy státnímu zástupci. Platí zde ustanovení § 191 o došetření věci (§ 284 odst. 2). Jestliže soud povolí obnovu ve prospěch obviněného z důvodů, které prospívají také některému spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, povolí zároveň obnovu též v jejich prospěch (§ 285). Toto dobrodiní záležející v souvislosti (beneficium cohaesionis) se může spoluobviněného (nikoliv zúčastněné osoby) týkat, i když v době jeho užití již nežije. Je-li důvod, podle něhož má soud rozhodnout pro všechny zmíněné osoby společný a není jej třeba u každé z nich zkoumat individuálně, potom musí soud postupovat dle § 285 obligatorně. O návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud zásadně ve veřejném zasedání (§ 285 odst. 1 TrŘ). Řízení po povolení obnovy (řízení obnovené) nastává po právní moci usnesení jímž byla povolena obnova řízení. V něm se věc znovu projedná a rozhodne (§ 287 - § 289 TrŘ). Řízení o návrhu na povolení obnovy (dle § 282 až § 284 TrŘ) řešilo pouze otázku, zda jsou důvody pro konání obnoveného řízení. Výsledek řízení po povolení obnovy je vázán na rozhodnutí o povolení obnovy, tedy rozhodnutí může být pro obviněného příznivější než to původní, nebo může být totožné.

302

Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud o právní moci usnesení, jimž s povolením obnovy zrušil výrok o tomto trestu, neprodleně o vazbě (§ 287). Toto ustanovení řeší případy, kdy obviněný vykonává trest odnětí svobody. Nebyl-li výkon tohoto trestu odložen či přerušen již v rámci řízení obnovovacího (§ 282 odst. 3), musí soud ihned poté, jakmile usnesení, jímž byla povolena obnova řízení a zrušen výrok o takovém trestu, nabylo právní moci, rozhodnout o tom, zda obviněného vezme do vazby, či propustí na svobodu. Stejně tak musí postupovat i ohledně spoluobviněného, byla-li obnova povolena také v jeho prospěch. Byla-li pravomocně povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokračuje se v přípravném řízení (§ 288 odst. 1 TrŘ) a to na podkladě původních důkazů, doplněných o ty, jež vyšly nově najevo a byly předmětem obnovovacího řízení. Orgány činné v přípravném řízení jsou povinny v souladu se zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 5 TrŘ) postupovat tak, aby byl v novém řízení zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich nové rozhodnutí. I bez návrhu procesních stran musí v obnoveném řízení objasňovat znovu pečlivě všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Výsledkem pokračování v přípravném řízení může být podání obžaloby, stejně jako zastavení trestního stíhání, či jiné meritorní rozhodnutí. Výsledkem obnoveného řízení nemusí být nutně příznivější či nepříznivější rozhodnutí, i když obnova byla povolena ve prospěch či neprospěch obviněného. V ostatních případech pokračuje soud po pravomocném povolení obnovy v řízení na pokladě původní obžaloby, pokud nebylo vysloveno, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření (§ 288 odst. 2 TrŘ). Byla-li povolena obnova řízení, které předtím skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, mohou nastat dvě odlišné situace. Pokud bylo zároveň rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, pokračuje po pravomocném povolení obnovy přípravné řízení tak, jak to předpokládá § 288 odst. 1. Při event. novém podání a obžaloby nebo jiném způsobu skončení přípravného řízení vezme státní zástupce v úvahu jednak výsledky původního řízení, jednak doplnění přípravného řízení po povolení obnovy. V ostatních případech je soud povinen pokračovat v řízení na podkladě původní obžaloby tzn. v tom stádiu, kde předtím řízení pravomocným rozhodnutím skončilo. V praxi se stává, že pokud byla povolena obnova ve prospěch obviněného, ten se domnívá, že výsledek obnoveného řízení bude pro něj příznivější a nepřipouští si možnost nepříznivějšího rozhodnutí, které však je možné v tomto případě stejně, jako v případě povolení obnovy v neprospěch obviněného. Je tomu tak proto, že v obnovovacím řízení se neřeší otázka viny, nýbrž se pouze zkoumá možnost, zda nové skutečnosti či důkazy samy o sobě, nebo ve spojení s dříve známými, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí, než jaké bylo učiněno, byť se tak nemusí stát. Nové pravomocné rozhodnutí ve věci ať již je učiní soud či orgán činný v přípravném řízení, může tedy být pro obviněného i v případě povolení obnovy v jeho prospěch méně příznivé (s výjimkou omezení uvedených v § 289), příznivější nebo stejné jako to, které bylo předtím zrušeno. Byla-li povolena obnova jen ve prospěch obviněného a) doba od právní moci původního rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává b) nesmí mu být novým rozsudkem uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§ 289 TrŘ).

303

21. Vykonávací řízení 21.1. Účel a význam vykonávacího řízení Účelem vykonávacího řízení je realizovat obsah rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Pokud taková rozhodnutí zakládají pro subjekty trestního procesu určitá práva, nebo naopak stanoví pro ně povinnosti, pak vyvstává zpravidla potřeba zabezpečit jejich výkon. Proto po vydání rozhodnutí (zpravidla po nabytí právní moci) obvykle následuje v trestním řízení výkon rozhodnutí, tzn. činnost směřující k realizaci obsahu učiněných rozhodnutí. Vykonávací řízení není obligatorním stádiem trestního řízení. Výkon rozhodnutí nemusí navazovat na každé rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Z povahy některých rozhodnutí totiž vyplývá, že nevyžadují žádný výkon (např. rozhodnutí o odložení věci dle § 159a odst. 1 TrŘ). Protože všechny orgány činné v trestním řízení mají rámci svého oprávnění možnost vydávat rozhodnutí, nepředstavuje vykonávací řízení v obecné rovině nějaké samostatné procesní stádium. Právní úprava vykonávací řízení je rámcově, a poněkud kuse, obsažena v hlavě dvacáté první trestního řádu (§ 315 až § 362 TrŘ). Bližší úpravu obsahují jednak obecně závazné právní předpisy (např. zákon o výkonu trestu odnětí svobody, zákon o výkonu vazby, jednací řád pro okresní a krajské soudy), jednak resortní směrnice, především ty, které jsou vydány ministerstvem spravedlnosti (zejména vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy). V trestním řízení rozhodnutí vykonává, popř. jeho výkon zajišťuje ten orgán, který předmětné rozhodnutí učinil (§ 315 odst. 1 TrŘ). V řízení před soudem tak zpravidla činí předseda senátu (samosoudce). Vykonávací řízení je samostatným procesním stadiem trestního řízení v případech výkonu rozsudku soudu, a to především jde-li o výkon odsuzujícího rozsudku, popř. výkon ochranného opatření. V tomto případě vykonávací řízení představuje dovršení trestního procesu, jeho závěrečné stadium. Výkon rozhodnutí v sobě zahrnuje prvek státního donucení. Nejde o vykonávacím řízení pokud obsah trestního rozhodnutí je uskutečněn dobrovolně, např. osoba, které to bylo uloženo, vydá věc důležitou pro trestní řízení, svědek dobrovolně zaplatí uloženou pořádkovou pokutu. Součástí vykonávacího řízení není ani realizace výroku o náhradě škody, který je součástí odsuzujícího rozsudku. V samotném trestním řádu je upraven postup soudu při výkonu jen některých druhů trestů, ochranných opatření a některých jiných rozhodnutí. Konkrétně postup při: a. výkonu trestů odnětí svobody, obecně prospěšných prací, peněžitého trestu, trestu propadnutí majetku, trestu propadnutí věci, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu pobytu a trestu vyhoštění, b. výkonu ochranných opatření - a to ochranného léčení a zabrání věci (výkon ochranné výchovy je upraven v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže), c. vymáhání pořádkové pokuty a nákladů trestního řízení, podmíněném upuštění od potrestání s dohledem a opatřeních v řízení o schválení narovnání. Trestní řád neobsahuje ustanovení o výkonu všech druhů trestů, které jinak lze dle zákona ukládat a také vykonat. Podrobnější úprava a rovněž tak úprava výkonu některých dalších

304

trestů je obsažena jednak v jednacím řádu, jednak ve vnitřním a kancelářském řádu pro okresní a krajské soudy (např. výkon trestu ztráty čestných titulů a vyznamenání).V těchto předpisech je také úprava výkonu některých dalších rozhodnutí učiněných v trestním řízení. 21.2. Výkon trestů a ochranných opatření Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 315 odst. 2 TrŘ). Výjimkou z takto vymezené příslušnosti soudu ve vykonávacím řízení je např. § 320 odst. 2 TrŘ, podle něhož rozhodnutí činí soud v jehož obvodu se již skutečně vykonává trest odnětí svobody. Výkon trestu (ochranného opatření) je podmíněn existencí rozhodnutí soudu, jimž byl sankce uložena. Zpravidla toto soudní rozhodnutí bude mít formu rozsudku, někdy též podobu usnesení (kupř. usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody dle § 330 odst. 1 TrŘ) Soudní rozhodnutí musí být vykonatelné. Vykonatelnost znamená, že jsou splněny všechny podmínky pro uskutečnění vykonání obsahu rozhodnutí. Vlastní, faktický výkon rozhodnutí znamená uskutečňování jeho obsahu, což je podmíněno existencí vykonatelného rozhodnutí. Předpoklady vykonatelnosti rozhodnutí v trestním řízení lze rozdělit do tří skupin: a) Rozhodnutí proti nimž zákon nepřipouští řádný opravný prostředek jsou vykonatelná ihned po vyhlášení a pokud se nevyhlašují, tak poté vydána. U těchto rozhodnutí je okamžik jejich právní moci totožný s jejich vykonatelností. Rozhodnutí jsou pravomocná a v důsledku toho jsou v okamžiku právní moci vykonatelná, b) Rozhodnutí proti nimž zákon připouští řádný opravný prostředek, který nemá odkladný účinek. Tato rozhodnutí (výlučně se jen o usnesení) se stávají vykonatelnými dříve, než nabyla právní moci. Lze je tedy vykonat, resp. je nutno je vykonat, i když dosud nenabyla právní moci, c) Rozhodnutí proti nimž zákon připouští řádný opravný prostředek, který má odkladný účinek, potom se vykonatelnost rozhodnutí odsunuje až do doby, kdy se rozhodnutí stane pravomocným. S ohledem na tzv. částečnou právní moc, však zákon v těchto případech nebrání tomu, aby byl proveden výkon rozhodnutí v těch částech či výrocích, které nebyly opravným prostředkem napadeny ( § 139 a § 140 TrŘ). Zásady pro výkon trestu a ochranných opatření, které jsou nezbytné k dosažení účelu vykonávacího řízení i účelu celého trestního řízení. Zásada neprodleného výkonu rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které se stalo vykonatelným, je nutno okamžitě vykonat. Z této zásady zákon stanoví v některých případech výjimky, jejichž společným důsledkem je to, že je výkon trestu (ochranného opatření) dočasně odložen. Obecné důvody výjimek z neprodleného výkonu trestu jsou např. při podání návrhu na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného, kdy může soud vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, odložit nebo přerušit výkon trestu pravomocně uloženého v původním řízení (§ 265h odst. 3, § 275 odst. 4, § 282 odst. 3 TrŘ), nebo v řízení o žádosti o milost, kdy se obviněnému odloží nebo přeruší výkon trestu nařídí-li

305

to prezident republiky (§ 366 odst. 3, § 367 TrŘ). Důvodem odkladu výkonu trestu je existence jisté možnosti, že by mohlo dojít ke změně ve výrocích pravomocného rozsudku. Důvody výjimek z neprodleného výkonu trestu spočívají především v závažné osobní, rodinné či zdravotní situaci odsouzeného, např. ve špatném zdravotní stavu, v těhotenství odsouzené ženy, v možnost stanovení lhůty k obstarání záležitostí odsouzeného před nástupem výkonu trestu odnětí svobody atd. Zásada výkonu trestu (ochranného opatření) bez přerušení spočívá v tom, že jakmile bylo s výkonem trestu (ochranného opatření) započato, tak se zásadně postupuje tak, aby byl trest vykonán bez jakéhokoliv přerušení v souladu s obsahem rozsudku. V případě výkonu trestu zákon výjimečně připouští možnost, že výkon trestu bude na přechodnou dobu přerušen. Obecné důvody přerušení výkonu trestu jsou uvedeny výše zvláštní důvody jsou stanoveny v případech přerušení výkonu trestu odnětí svobody a trestu obecně prospěšných prací (z důvodů zdravotních, těhotenství odsouzené ženy). K přerušení výkonu trestu odnětí svobody může dojít i na základě rozhodnutí příslušného ředitele věznice, a to podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Toto přerušení má především povahu odměny za chování odsouzeného ve výkonu trestu. Výkon trestu musí odpovídat i výměře uloženého trestu, výjimkou z něj je podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 331 an. TrŘ), podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu (§ 350, § 350a TrŘ) a od výkonu trestu obecně prospěšných prací (§ 340a TrŘ) na základě rozhodnutí soudu. Výjimkou je i možnost upuštění od výkonu trestu odnětí svobody (§ 327, § 328 TrŘ). Výkon trestu (ochranného opatření) se provádí z úřední moci (ex officio). Zajistit výkon trestu či ochranného opatření je povinností příslušného soudu, tj. toho soudu, který trest (ochranné opatření) v I. stupni uložil (např. § 321 odst. 1 TrŘ). Výjimkou je oprávnění ředitele věznice nebo oprávnění ministra spravedlnosti nařídit odklad nebo přerušení výkonu trestu, jestliže proti rozsudku podal stížnost pro porušení zákona. Předseda senátu činí opatření v souvislosti s výkonem trestu činí i rozhodnutí potřebná k realizaci rozsudku nebo rozhodnutí související s vlastním výkonem trestu. Např. rozhoduje o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, o přerušení výkonu tohoto trestu. Jen nejzávažnější rozhodnutí se v tomto stadiu řízení svěřují k rozhodnutí senátu, např. rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Ve vykonávacím řízení je možná spolupráce soudů se zájmovými sdruženími občanů (§ 3 a § 6 TrŘ) a s orgány Probační a mediační služby. Smyslem této spolupráce je zabezpečit dovršení nápravy odsouzených osob a zajistit co nejširší výchovný účinek výkonu trestu. Např. k návrhu zájmového sdružení občanů může dojít k podmíněnému propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody (§ 331 odst. 2 TrŘ). Zákon dále stanoví i možnost spolupráce soudu s těmito sdruženími při výkonu některých alternativních druhů trestů. Orgány Probační a mediační služby se dle zákona č. 257/2000 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, v součinnosti se soudem podílejí na naplnění cílů vykonávacího řízení. Úprava výkonu trestu je zaměřena tak, aby bylo dosaženo maximálního výchovného vlivu vykonávaného trestu na odsouzeného. To se projevuje např. v možnostech podmíněného

306

propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přerušení výkonu tohoto trestu atd. Základní předpoklady pro zabezpečení výchovného účinku trestu jsou stanoveny jak v trestním řádu, tak zejména v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody(zák. č. 169/1999Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zákonnost provádění výkonu trestu a ochranných opatření je také zajištěna kontrolou nad jejich výkonem. Významné oprávnění státního zástupce krajského státního zastupitelství při provádění dozoru ve věznicích podle § 78 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Výkon jednotlivých trestů ukládaných soudy je upraven především v trestním řádu: - výkon trestu odnětí svobody je upraven v § 320 an. TrŘ, - výkon trestu obecně prospěšných prací je upraven v § 335 an. TrŘ, - výkon peněžitého trestu je upraven v § 335 an. TrŘ, - výkon trestu propadnutí majetku v § 345 an. TrŘ, - výkon trestu propadnutí věci v § 349b an. TrŘ, - výkon trestu zákazu činnosti v § 350 an. TrŘ, - výkon trestu zákazu pobytu v § 350a an. TrŘ, - vkon trestu vyhoštění v § 350a an. TrŘ. Výkon ochranného léčení je upraven v ustanovení § 351 an. TrŘ

V oddíle šestém dvacáté první hlavy je pak zakotven výkon některých dalších rozhodnutí, a to konkrétně: 1. 2. 3. 4.

výkon rozhodnutí o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem (§ 359a TrŘ) vymáhání pořádkové pokuty (§ 361 odst. 1 TrŘ) vymáhání nákladů trestního řízení (§ 361 odst. 2 TrŘ) opatření v řízení o schválení narovnání (§ 362 TrŘ)

Výkon rozhodnutí o vazbě je upraven v trestním řádu v § 360, kde je odkaz na úpravu obsaženou v zákoně o výkonu vazby č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Trestní řád upravuje výkon některých dalších rozhodnutí též i na jiných místech. Např. výkon rozhodnutí o odnětí věci je upraven v ustanovení § 79 odst. 2 TrŘ, výkon rozhodnutí o domovní prohlídce v § 83b TrŘ. 21.3. Zahlazení odsouzení Zahlazení odsouzení je jedním ze tří zákonných způsobů zániku právních důsledků odsouzení, a to rozhodnutím soudu. Kromě zahlazením na základě rozhodnutí soudu mohou právní důsledky odsouzení (tj. že odsouzení jako právní skutečnost stále existuje, byť odsouzený uložený trest vykonal) zaniknout už přímo ze zákona - s vykonáním některých druhů trestů

307

zákon přímo spojuje účinky, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen (např. trest obecně prospěšných prací - § 45a odst. 5 TrZ; trest zákazu činnosti - § 50 odst. 2 TrZ), anebo rozhodnutím prezidenta republiky v rámci individuální či hromadné milosti (rehabilitační rozhodnutí). Procesní postup soudu v řízení o zahlazení je upraven v hlavě dvacáté druhé (§§ 363 až 365 TrŘ). Při splnění zákonných předpokladů pro zahlazení odsouzení, tak jak jsou uvedeny v § 69 TrZ, je rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení obligatorní, byť o něm soud rozhoduje vždy na základě žádosti (návrhu), v praxi zpravidla na základě žádosti odsouzeného (zahlazení odsouzení může navrhnout zájmové sdružení občanů). Jestliže byla žádost o zahlazení odsouzení zamítnuta, může být znovu podána teprve po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí, kterým se tak stalo, ledaže byla zamítnuta jen proto, že byla podána před uplynutím stanovené doby (§ 365 odst. 2 TrŘ). O zahlazení odsouzení rozhoduje předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu odsouzený v době podání žádosti má nebo naposledy měl své bydliště (§ 364 odst. l TrŘ). Věcná příslušnost soudu k rozhodování o zahlazení nezávisí tedy na tom, který soud vydal odsuzující rozsudek. V důsledku rozhodnutí o zahlazení odsouzení se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen a zahlazené odsouzení se nesmí vykazovat ve výpisu z Rejstříku trestů. Zahlazení o odsouzení tedy znamená odstranění nepříznivých důsledků odsuzujícího rozsudku, odstranění nepříznivých důsledků uloženého a vykonaného trestu. O zahlazení odsouzení rozhoduje předseda senátu usnesením, a to bez jednání soudu. Proti usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek

21.4. Náhrada škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným postupem v trestním řízení Podmínky pro uplatňování nároků na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu a o ochranném opatření jsou stanoveny především v §§ 9 až 12 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 9 odst. 1 tohoto zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle § 10 odst. 1 zákona platí že právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. Podle odst. 2 téhož ustanovení má právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým. Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o ochranném opatření má podle § 11 zákona ten, na němž bylo zcela nebo zčásti vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí v pozdějším řízení jako nezákonné zrušeno. Pozdějším řízení se rozumí řízení konané poté, co bylo původní rozhodnutí zrušeno na podkladě mimořádných opravných prostředků, tj. po povolení obnovy řízení, dovolání nebo po zrušení ke stížnosti pro porušení zákona. V ustanovení § 12 zákona jsou uvedeny případy, kdy nevzniká právo na náhradu škody, byť v pozdějším řízení došlo ke zrušení rozhodnutí o trestu, vazbě či ochranném opatření (např.

308

došlo-li k zastavení trestního stíhání jen proto, že osoba není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, trestný čin byl amnestován). Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu (vazbě, ochranném opatření) je třeba uplatnit u ministerstva spravedlnosti (§ 14 odst. 1, § 6 odst. 2 zákona). Jestliže uplatněný nárok není ministerstvem spravedlnosti plně uspokojen, a to do 6 měsíců od jeho uplatnění, může se poškozený domáhat náhrady škody u soudu. Pro rozsah a způsob náhrady škody platí úprava uvedená v §§ 27 až 31 zákona. Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se podle § 33 zákona promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu. Odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. se však uplatní jen na náhradu škody, která byla způsobena rozhodnutími vydanými ode dne jeho účinnosti (tj. 15. 5. 1998). V případech dřívějších rozhodnutí se použije postup podle zák. č. 58/1969 Sb., popřípadě zvláštní ustanovení o odškodnění nezákonných soudních rozhodnutí obsahuje i zákon o soudní rehabilitaci (č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

309

Literatura a prameny k trestnímu právu procesnímu Baxa, J.:K otázce vyloučení soudce, Trestní revue č. 4/2002, s. 126 Baxa, J.: Reforma trestního řízení – geneze jejího vzniku a její cíle, Bulletin advokacie č. 11 – 12/2001 Coufal, P.: K problematice zadržené osoby podezřelé ze spáchání trestného činu ve zkráceném přípravném řízení, Trestní právo 6/2002 Diferenciace trestní odpovědnosti, Sborník dokumentů a příspěvků z koloquia Československé národní skupiny AIDP s mezinárodní účastí, konaného ve dnech 23.24.9.1981 v Praze, Univerzita Karlova, Praha 1983 Fastner, J.: K některým problémům oprávněnosti obhájce podat za obviněného opravný prostředek, Bulletin advokacie č. 1/1990 Fastner, J.: Ještě k podmíněnému zastavení trestního stíhání, Bulletin advokacie č. 1/1995 Fenyk, J.: Postavení státního zástupce v trestním řízení po novele trestního řádu, Bulletin advokacie č. 11-12/2001 Fišer, K.: Některé problémy obhajoby při střetu zájmu mezi spoluobviněnými, Bulletin advokacie č. 11/1985 Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 7. aktualizované vydání, Linde Praha, 1996 Ježek, V.: Zkrácené přípravné řízení a zjednodušené řízení před soudem, Bulletin advokacie č. 11-12/2001 Kouřil, I.: Vyhošťovací vazba v úpravě účinné od 1.1.2002, Trestněprávní revue č. 2/2001 Kratochvíl, V.: O „postnálezových“ stadiích trestního řízení ve světle „velké novely“ trestního řádu z roku 2001, Bulletin advokacie č. 11 – 12/2001 Král,V.: K nové právní úpravě vazebního řízení, Bulletin advokacie č. 11-12/2001 Kučera,P.-Rizman,-S.-Teryngel,J.: K rekodifikaci trestního řádu, Trestní právo č. 1/1996 Kučera, P.: O čem chceme psát, co chceme od Vás číst, Trestní právo č. 1/1996, s. 3 Kučera, P., Rizman, S.: Zamyšlení nad některými úskalími novelizace trestního řádu, Trestní právo č. 5/2000 Mandák, V.: K otázce převzetí obhajoby na plnou moc obhájcem v případech nutné obhajoby, Bulletin advokacie č. 8/1991 Mandák,V.: K postupu obhájce v případě, že je předvolán v trestním řízení jako svědek ohledně skutečností, které jsou předmětem povinné mlčenlivosti advokáta, Bulletin advokacie č. 6-7/1994 Mandák, V.: K otázce, zda vyšetřovatel, když uvědomuje obhájce o vyšetřovacích úkonech, je povinen sdělit mu jména předvolaných svědků, Bulletin advokacie č. 5/1995 Mandák, V.: Povinnost odůvodnit odvolání v trestních věcech, Bulletin advokacie č. 6 – 7/2000 Mandák, V.: Pojetí výpovědi obviněného v našem trestním řádu, Trestněprávní revue č. 5/2002 Mikule, V., Sládeček, V.: Zákon o Ústavním soudu – komentář a judikatura k Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Praha. Eurolex Bohemia, 2001 Musil, J.: Zvýšit efektivnost přípravného řízení, Kriminalistika č. 2/1993 Musil,J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika. 1. vydání. Praha. C.H.Beck, 2001 Musil, J.-Kratochvíl, V.-Šámal, P. a kolektiv: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 1. vydání,, C.H.Beck, Praha, 1999 Musil, J.-Kratochvíl, V.-Šámal, P. a kolektiv: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání,, C.H.Beck, Praha, 2003 Nett, A.: Koncepce přípravného řízení trestního, Justičná revue č. 6/1990 Nett, A. a kol.: Trestní právo procesní. Masarykova universita, Brno 1994

310

Nett, A.: K problematice vyloučení zvoleného obhájce z obhajování, Trestní právo současnost a perspektivy, Sborník z vědecké konference uspořádané vysokou školou Karla Engliše v Brně dne 30.1.2002, Linie, VŠ KE Brno, 2002 Pipek, J.: Novelizace úpravy odvolání v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 11-12/2001 Repík, B.: Požadavky Evropské úmluvy lidských práv na trestní proces, Bulletin advokacie č. 10/1992 a č. 1,2,3,4/1993 Skřipský, J.: Porada obviněného s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby podle § 33 trestního řádu, Bulletin advokacie č. 8/1996 Šámal, P.-Král,V.-Baxa,J.-Púry,F.: Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H. Beck 1995 Šámal, P. kolektiv: Trestní řád. Komentář. 5. vydání. Praha, C.H. Beck 2005 Šámal, P.: Zkrácené přípravné řízení, Trestněprávní revue 1/2002 Šámal, P.: Dovolání – nový mimořádný opravný prostředek v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 11-12/2001 Šámal, P., Sotolář, A.: Zjednodušené řízení, Trestněprávní revue č. 3/2002, s. 65 Šámal, P.-Král, V.-Baxa, J.-Púry, J.: Trestní řád. Komentář, I. a II. díl. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 2001 Šámal, P.-Král, V.-Baxa, J.-Púry, J.: Trestní řád. Komentář, I. a II. díl. 4. vydání. Praha, C. H. Beck 2002 Šámal, P.-Hrachovec, P.-Sovák, Z.-Púry,F.: Trestní řízení před soudem prvního stupně, Praha, C.H.Beck 1996 Šámal, P., Růžička, M., Novotný, F., Doucha, J.: Přípravné řízení trestní, Praha, C. H. Beck 1997 Šámal, P., Novotný, R., Růžička, M., Vondruška, F.,Novotná, J.: Přípravné řízení trestní, 2. doplněné a přepracované vydání, Praha: C.H.Beck, 2003 Ševčík, V.: Taktika obhajoby, Bulletin advokacie č. 9/2001, s. 50-61 a č. 10/2001 Šmelhaus, O.: Několik poznámek k rekodifikaci trestního řádu, Trestní právo č. 6/1996 Štěpán, J.: Ještě k účasti obhájce u vyšetřovacích úkonů, Bulletin advokacie č. 8/1995 Štěpán, J.: Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu (první část), Bulletin advokacie č. 11-12/2001, č. 1/2002 Růžek, A.-Císařová, D.: Vztah přípravného řízení k hlavnímu líčení, Socialistická zákonnost č. 7/1968 Vantuch P.: K nahrazení vazby zárukou společenské organizace, Československá kriminalistika č. 1/1983 Vantuch P.: Podmíněné zastavení trestního stíhání a možnosti jeho využití, Bulletin advokacie č. 8/1994 Vantuch P.: Záruky společenských organizací, AUBI No 53, Sborník prací učitelů právnické fakulty - XIII, Brno 1984 Vantuch P.: Společenské organizace a boj s kriminalitou, Univerzita J.E. Purkyně Brno, 1985 Vantuch P.: K možnosti rozšíření účasti společenských organizací v trestním řízení, Právník č. 6/1986 Vantuch, P.: K dolní hranici trestní odpovědnosti mladistvých z hlediska věku, Socialistické súdnictvo č. 7/1988 Vantuch, P.: Trestní řízení, Masarykova universita Brno, 1991 Vantuch, P.: Přípravné řízení a právo obviněného na obhajobu, Právo a zákonnost č. 10/1991 Vantuch, P.: Jsou nezbytné dvě formy přípravného řízení?, Justičná revue č. 12/1991 Vantuch P.: Odůvodnění rozsudku a reakce soudu na obhajobu obžalovaného, Bulletin advokacie č 9/1992

311

Vantuch P.: Poslední slovo obžalovaného v návaznosti na jeho závěrečnou řeč, Bulletin advokacie č. 2/1994 Vantuch, P.: Trestní stíhání se souhlasem poškozeného, nebo na jeho návrh?, Právní praxe č. 3/1994 Vantuch, P.: K možnosti odepřít nahlédnutí do vyšetřovacího spisu a pořizovat z něj výpisky a kopie, Bulletin advokacie č. 5/1994 Vantuch,P.: Ochrana svědků a boj s organizovanou trestnou činností, Právní rozhledy č. 5/1994 Vantuch, P.: K vývojovému trendu kriminality mladistvých, Socialistická zákonnost č. 9/1994 Vantuch, P.: Znovu k právu či povinnosti vyšetřovatele sdělit obhájci jména předvolaných svědků, Bulletin advokacie č. 8/1995 Vantuch, P.: K důsledkům zrušení trestního stíhání ve věci, Bulletin advokacie č. 9/1995 Vantuch, P.: Omezení rozsahu dokazování v přípravném řízení a právo na obhajobu, Právní rozhledy č. 6/1996 Vantuch, P.: K možnostem utajení totožnosti svědka dle trestního řádu, Právní rozhledy č. 10/1996 Vantuch, P.: K významu a opodstatněnosti trestního příkazu v trestním řádu, Právní rozhledy č. 1/1996 Vantuch, P.: Ke koncepci rekodifikace trestního řízení v ČR, Trestní právo č. 5/1996 Vantuch, P.: K použitelnosti důkazu, který v trestním řízení obstaral a předložil obhájce, Bulletin advokacie č. 6-7/1996 Vantuch, P.: K rozhodování o vazbě v přípravném řízení a k přezkoumávání důvodnosti obvinění v tomto stádiu trestního řízení, Trestní právo č. 6/1996 Vantuch, P.: Úřední záznam dle § 158 odst. 4 trestního řádu ve světle Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a vyhlášených mezinárodních smluv, Trestní právo č. 9/1996 Vantuch, P.: Obhajoba obviněného. 1. vydání. C.H.Beck. Praha 1998 Vantuch, P.: Obhajoba obviněného. 2. doplněníé a přepracované vydání. C.H.Beck. Praha 2002 Vantuch, P.: K zajištění peněžních prostředků na účtu a možným důsledkům pro podnikatele, Právní rozhledy č. 1/1997 Vantuch, P.: Zasahování do nezávislosti soudu a realizace práva na obhajobu, Bulletin advokacie č. 1/1997 Vantuch, P.: K trestněprávní odpovědnosti za bankovní kriminalitu a bankroty bank, Právní rádce č. 4/1997 Vantuch P.: Nepřezkoumání spisu předsedou senátu po podání obžaloby a důsledky pro obviněného, Trestní právo č. 6/1997 Vantuch, P.: Podmíněné zastavení trestního stíhání a právo na obhajobu, Právní rozhledy č. 8/1997 Vantuch, P.: K postupu soudu po vyžádání znaleckého posudku obhájcem, Právní rádce č. 10/1997 Vantuch, P.: Doba zadržení podezřelého dle § 77 odst. 1 TrŘ ve světle nálezů Ústavního soudu, Trestní právo č. 11/1997 Vantuch, P.: Důvody vazby z pohledu orgánů činných v trestním řízení, Právní rádce č. 11/1997 Vantuch, P.: Oznamování jmen svědků (včetně těch, jejichž totožnost se utajuje) obhájci před výslechem ve světle usnesení Ústavního soudu, Bulletin advokacie č. 1/1998 Vantuch, P.: Účast advokáta při podávání vysvětlení občana ve světle nálezu Ústavního soudu, Bulletin advokacie č. 2/1998

312

Vantuch, P.: K možnostem obhajoby před navržením výslechu svědka v trestním řízení, Právní rozhledy č. 4/1998 Vantuch, P.: Právo obviněného zvolit si obhájce, Právní rádce č. 8/1998 Vantuch, P.: Narovnání v trestním řízení a právo na obhajobu, Právní rozhledy č. 8/1998 Vantuch, P.: Zadržená podezřelá osoba a její právo na obhajobu, Právní rozhledy č. 11/1998 Vantuch, P.: Obhajoba obviněného více obhájci, Trestní právo č. 11/1998 Vantuch, P.: K trestní odpovědnosti podnikatelů v souvislosti s konkurzem, Právo a podnikání č.1/1999 Vantuch, P.: Dvojnásobná doba zadržení, Právní rádce č. 3/1999 Vantuch, P.: K návrhu na reformu přípravného řízení obsaženému ve věcném záměru novely trestního řádu z prosince 1998, Trestní právo č. 3/1999 Vantuch, P.: K návrhu ministerstva spravedlnosti na omezení účasti obhájce v přípravném řízení, Bulletin advokacie č. 4/1999 Vantuch, P.: Mlčenlivost advokáta, praní peněz a ohlašování neobvyklých obchodů, Právní rozhledy č. 5/1999 Vantuch, P.: K možnosti účasti právního zástupce poškozeného a svědka při jejich výslechu v přípravném řízení, Bulletin advokacie č. 6-7/1999 Vantuch, P.: K návrhu aby advokát oznamoval neobvyklé obchody svého klienta, Právo a podnikání č. 5/1999 Vantuch, P.: Ke konstrukci a možnostem postihu pro trestný čin pojistného podvodu dle § 250a trestního zákona, Právní rádce č. 11/1999 Vantuch, P.: Podezřelý podnikatel, ORAC Praha, 2000 Vantuch, P.: Obviněný podnikatel, ORAC Praha, 2000 Vantuch, P.: K prověřování trestního oznámení vůči podnikateli podezřelému z trestné činnosti, Právo a podnikání č. 1/2000 Vantuch, P.: K novelizaci zákona o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, Trestní právo č. 7-8/2000 Vantuch, P.: K neúspěšnému návrhu ministerstva financí na prolomení mlčenlivosti advokáta, Bulletin advokacie č. 9/2000 Vantuch, P.: K trestnému činu úvěrového podvodu dle § 250b TrZ, Trestní právo č. 10/2000 Vantuch, P.: Co přináší zákon č. 137/2001 Sb. o ochraně svědka a dalších osob?, Bulletin advokacie č. 9/2001 Vantuch, P.: Nový zákon o ochraně svědka a dalších osob a boj s organizovaným zločinem, Právní rozhledy č. 8/2001 Vantuch, P.: K oprávnění svědka odepřít výpověď dle § 100 odst. 2 TrŘ, Bulletin advokacie č. 10/2001 Vantuch, P.: Předsoudní fáze trestního řízení po novele trestního řádu, Bulletin advokacie č. 11-12/2001 Vantuch, P.: Ústavní soud vyloučil možnost účasti advokáta při výslechu svědka, Trestní právo č. 3/2002 Vantuch, P.: Právo na obhajobu v předsoudní fázi trestního řízení po 1.1.2002, Trestněprávní revue č. 5/2002 Vantuch, P.: K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řádu, Bulletin advokacie č. 4/2002 Vantuch, P.: Znalecké posudky vyžádané obhajobou, Právní rádce č. 4/2002 Vantuch, P.: Právo na právní pomoc advokáta při podání vysvětlení, Trestní právo č. 10/2002 Vantuch, P.: K sankci za křivé vysvětlení, Právní rádce č. 11/2002 Vantuch, P.: K obhajobě obviněného více obhájci, Právní rádce č. 12/2002 Vantuch, P.: Vyloučení advokáta z obhajoby obviněného, Bulletin advokacie, č. 11-12/2002

313

Vantuch, P.: Zastavení trestního stíhání a pravomoci nejvyššího státního zástupce, Trestní právo č. 12/2002 Vantuch, P.: K návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, Trestní právo č. 10/2003 Vantuch, P.: K návrhu na vytvoření zákona k zajištění majetku a věcí v trestním řízení, Trestní právo č. 7-8/2003 Vantuch, P.: K znaleckým posudkům předloženým stranou a k výslechu Jejich zpracovatele, Trestní právo č. 5/2003 Vantuch, P.: Rozšířené vyšetřování, přísnější kvalifikace skutku a dopad pro obhajobu obviněného, Trestní právo č. 4/2003 Vantuch, P.: K vládnímu návrhu na vydání zákona o omezení plateb v hotovosti, Právo a podnikání č. 10/2003 Vantuch, P.: Zahájení trestního stíhání a jeho účinky vůči podezřelému (osobě, proti níž se řízení vede) od 1.1.2002, Trestněprávní revue č. 1/2003 Vantuch, P.: Vyšetřovatel nebo policejní rada?, Právní rádce č. 6/2003 Vantuch, P.: Odborná vyjádření nebo znalecké posudky?, Právní rádce č. 6/2003 Vantuch, P.: Nahrazení vazby peněžitou zárukou, Právní rádce č. 9/2003 Vantuch, P.: Nahrazení vazby zárukou a písemným slibem, Právní rádce č. 8/2003 Vantuch, P.: Nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, Právní rádce č. 11/2003 Vantuch, P.: Trvání vazby, Právní rádce č. 7/2003 Vantuch, P.: Důvody vazby, Právní rádce č. 2/2003 Vantuch, P.: Účelová mírnější kvalifikace skutku a důsledky pro obviněného, Trestněprávní revue č. 11/2003 Vantuch, P.: Kdy lze provádět výslechy svědků ve standardním vyšetřování dle § 164-167 TrŘ, Trestněprávní revue č. 9/2003 Vantuch, P.: K návrhu právní úpravy institutu „korunního svědka“, Trestněprávní revue č. 9/2003 Vantuch, P.: K možnosti účasti obhajoby na dokazování v hlavním líčení po 1.1.2002, Bulletin advokacie č. 11-12/2003 Vantuch, P.: K vyloučení advokáta vykonávajícího obhajobu obviněných v substituci, Bulletin advokacie č. 4/2003 Vantuch, P.: Lze v rozšířeném vyšetřování dle § 168 až § 170 TrŘ sepisovat úřední záznamy o vysvětlení nebo jen protokoly o výslechu svědků?, Bulletin advokacie č. 8/2003 Vantuch, P.: K účinkům obvinění sděleného do 31.12.2001 (před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) a doručeného obviněnému po 1.1.2002, Bulletin advokacie č. 6-7/2003 Vantuch, P.: Národní databáze DNA a odběr biologického materiálu obviněným, Trestněprávní revue č. 1/2004 Vantuch, P.: Může předseda senátu vyzvat obhájce, aby provedl důkaz, který navrhla strana obhajoby?, Trestněprávní revue č. 8/2004 Vantuch, P.: Protokolace v řízení před soudem, Trestní právo č. 11/2004 Vantuch, P.: Předcházení praní peněz a povinnost ohlašovat neobvyklé obchody, Právo a podnikání č. 10/2004 Vantuch, P.: Komu a kdy lze sledovat bankovní účet, Trestní právo č. 10/2004 Vantuch, P.: Vady odvolání a jejich důsledky pro odvolatele, Trestní právo č. 8/2004 Vantuch, P.: K novelizaci zákona o vězeňské a justiční stráži ČR, Trestní právo č. 3/2004 Vantuch, P.: Ustanovení § 37 odst. 3 TrŘ a institut hlavního obhájce, Bulletin advokacie č. 6/2004 Vantuch, P.: Mohou orgány činné v trestním řízení informovat veřejnost o trestním řízení proti osobě, jež není stíhána jako obviněný?, Bulletin advokacie č. 7/2004

314

Vantuch, P.: Výpověď obviněného, jeho vyjádření k obvinění a přerušování výslechu, Bulletin advokacie č. 11-12/2004 Vantuch, P.: Zákon mlčení a korunní svědek, Právní rádce č. 11/2004 Vantuch, P.: Mlčenlivost advokáta a praní peněz, Právní rádce č. 9/2004 Vantuch, P.: Prolomení mlčenlivosti advokáta, Právní rádce č. 5/2003 Vantuch, P.: Novela trestního řádu, Právní rádce č. 8/2004 Vantuch, P.: Evropský zatýkací rozkaz, Právní rádce č. 4/2004 Vantuch, P.: Důkazy nutné k obhajobě, Právní rádce č. 2/2004 Vantuch, P.: K možnosti odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění vyšetřování po prostudování spisu, Bulletin advokacie č. 2/2004 Vantuch, P.: K možnosti využití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu jako důkazu ve věci, Bulletin advokacie č. 11-12/2005 Vantuch, P.: K návrhu ministerstva spravedlnosti na vytvoření jednotného modelu vyšetřování v ČR, Bulletin advokacie č. 10/2005 Vantuch, P.:Vyhledávání a předkládání důkazů obhájcem (advokátem) v přípravném řízení, Bulletin advokacie č. 7-8/2005 Vantuch, P.: K právu svědka na přítomnost advokáta při svém výslechu ve světle nálezu ústavního soudu II. ÚS 386/04, Bulletin advokacie č. 5/2005 Vantuch, P.: Práva obviněného a obhájce v prvé verzi návrhu věcného záměru nového trestního řádu, Bulletin advokacie č. 2/2005 Vantuch, P.: Institut korunního svědka, Právní rádce č. 6/2005 Vantuch, P.: Odposlech a fotbalové aféry?, Právní rádce č. 5/2005 Vantuch, P.: Rozhodování soudu II. stupně o odvolání obžalovaného, Právní rádce č. 11/2005 Vantuch, P.: Odůvodnění odvolání, Právní rádce č. 10/2005 Vantuch, P.: K oprávnění obviněného nahlížet do spisu ve stadiu postupu před zahájením trestního stíhání, Trestněprávní revue č. 6/2005 Vantuch, P.: K informování poškozených a svědků trestného činu o odsouzeném (obviněném), Trestněprávní revue č. 2/2005 Vantuch, P.: K možnosti přehrání či pořízení kopie záznamu z jednání soudu obhajobě, Trestní právo č. 9/2005 Vantuch, P.: K reakci obhajoby a soudu na znalecký posudek předložený poškozeným, Bulletin advokacie č. 7-8/2006 Vantuch, P.: Paušální náklady trestního řízení jako limitující faktor pro využití návrhu na obnovu řízení a dovolání, Trestní právo č. 2/2006 Vantuch, P.: Tuneláři a tunelování, Právní rádce č. 4/2006 Vantuch, P.: Nové možnosti odběru DNA, Právní rádce č. 6/2006 Vácha, M.: K problematice neodkladných úkonů v případě nutné obhajoby, Kriminalistický sborník č. 6/1980 Válková, H.: Dohoda mezi pachatelem a poškozeným jako nová alternativa soudního trestání delikventní mládeže, Právo a zákonnost č. 5/1990 Válková, H.: Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti, Právní rozhledy č. 6/1997 Vondruška, F.: K účinkům usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 TrŘ, ve znění novely účinné od 1.1.2002, Trestněprávní revue č. 5/2002 Vrtěl, P.: „Ztížené řízení před samosoudcem“, Trestněprávní revue č. 4/2002

315