Jihlavou by Jihlava

u o v a l Jih

Jihlava Město Jihlava se nachází uprostřed Českomoravské vrchoviny na hranici mezi Čechami a Moravou (dokladem této skutečnosti jsou čtyři dodnes zachované hraniční kameny). V současnosti se Jihlava rozkládá na katastru o výměře 8 824 hektarů a má více než 50 000 obyvatel. Je správním, obchodním, průmyslovým a kulturním centrem a rovněž představuje důležitou dopravní křižovatku – procházející dálnice D1 spojuje hlavní město Prahu s druhým největším městem České republiky – Brnem. Ve středověku byla Jihlava především významným horním městem s bohatými nalezišti stříbra v okolí, která byla velmi důležitým zdrojem pro královskou pokladnu – Jihlava se tak stala nejstarším královským horním městem v českých zemích a její význam daleko přesáhl hranice našeho státu. Později se však město proslavilo i svými řemesly, zvláště soukenické produkty získaly od 15. století na oblibě na celém evropském kontinentu. Dnešní Jihlava se pyšní především řadou raně gotických a renesančních památek, kterými se – co do počtu a zachovalosti – řadí mezi nejvýznamnější města ve střední Evropě. V roce 1982 získala Jihlava statut Městské památkové rezervace, která svými 213 památkově chráněnými objekty a desítkami dalších movitých památek i pestrou minulostí nabízí návštěvníkům skutečně nezapomenutelné zážitky.

Z historie Jihlavy Jméno řeky „Jiglava“ je poprvé zmíněno roku 1226 a podle převažujících výkladů vzniklo ze staroslovanského označení „jegla“ – jehla (řeka s ostrými kameny). Osada s česky mluvícím obyvatelstvem, která vznikla na levém břehu řeky na konci 12. století, převzala své jméno právě od této řeky. Již záhy zde byl postaven kostel sv. Jana Křtitele a založen přilehlý hřbitov. Prvním držitelem duchovních práv kostela byl řád Německých rytířů, a to až do roku 1233, kdy tato práva přecházejí do rukou premonstrátů želivského, později pražského strahovského kláštera. Němečtí osadníci přijali pojmenování Jiglava ve vlastní podobě jako Iglau. Pozdější výklad původu pojmenování byl odvozen od slova „ježek = Igel“, a ten se také stal symbolem města na jeho pečetích i v městském znaku. Původní slovanská osada se stala východiskem německé kolonizace kraje, která byla urychlena nálezem bohatých ložisek stříbrných rud. Právě s touto událostí souvisí i jedna z nejstarších pověstí o založení Jihlavy, která vypráví o hrnčíři, jenž před mnoha staletími vypaloval v hlubokých lesích na českomoravském pomezí v místě dnešních Starých Hor své výrobky. Když se mu ale práce nedařila a nádoby se rozpadaly, postěžoval si jednou právě projíždějícímu kupci, který okamžitě rozpoznal pravou příčinu hrnčířových nezdarů. Tou bylo stříbro, obsažené v používané hlíně. Kupec nelenil, vyplatil hrnčíře a koupil celý jeho pozemek. Zanedlouho povolal horníky, kteří založili na nedalekém návrší nad řekou město i s kostelíkem. Stalo se to prý už v roce 799. Toto datum ale není nikde historicky doloženo. Založení města probíhalo v reálu podle historických souvislostí samozřejmě úplně jinak než líčí pověst, ale i v ní najdeme jednu základní informaci, odpovídající skutečnosti, a tou je nevídaný odkryv stříbrných nalezišť v jihlavské oblasti a následné dolování stříbra. Stříbrná horečka sem postupně přivedla horníky, řemeslníky a obchodníky z celé Evropy. Po roce 1238 se nedaleko původní vsi tzv. Staré Jihlavy na pravém břehu stejnojmenné řeky začíná budovat nové město tzv. Nová Jihlava. Zakládací listinu obdržela Jihlava již před rokem 1253. Ve městě se soustředilo bohatství ze stříbrných dolů, došlo k rozvoji řemesel a obchodu. Prokazatelně nejživější byla těžba stříbra v 70. a 80. letech 13. století, od roku 1249 byla v Jihlavě ražena mince (jihlavská mincovna je ale písemně doložena až v roce 1275). Přenesením mincovny do Kutné Hory kolem roku 1300 skončilo první období jihlavské stříbrné slávy. Téměř současně byly v té době také stavěny tři hlavní církevní stavby – farní kostel sv. Jakuba, klášterní komplexy minoritů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a dominikánů s kostelem Povýšení sv. Kříže. Stavba těchto kostelů je dokladem, že Jihlava jako město vznikala od 40. let 13. století. Od druhé poloviny 13. století se pak objevují vedle starších dřevěných domů i raně Nejstarší vyobrazení jihlavského městského znaku v iniciále „S“ v Gelnhausenově kodexu z let 1400–1408 (Státní okresní archiv Jihlava)

Přemysl Otakar II. jako markrabí moravský. Iluminace v Gelnhausenově kodexu (Státní okresní archiv Jihlava) Jan Jindřich, markrabí moravský (1350–1375). Iluminace v Gelnhausenově kodexu (Státní okresní archiv Jihlava)

gotické měšťanské kamenné domy s podloubím. Stavební řád Přemysla Otakara II. z roku 1270 pak určil pravidelný půdorys pravoúhlé sítě ulic s velkým náměstím uprostřed. Stříbro, dálkový ochod, rozvinutá řemesla i strategická poloha na českomoravské hranici se staly důležitými předpoklady pro hospodářskou prosperitu města a Jihlava se brzy stala jedním z nejmocnějších měst království. To bylo jedním z důvodů, proč bylo město od druhé poloviny 13. století (po roce 1260) obehnáno mohutným opevněním. Jihlava zaujímá v tomto období přední místo i v oblasti právní – poprvé ve střední Evropě zde bylo vedle městského práva kodiﬁkováno i vrchní horní právo pro Čechy i Moravu (v roce 1345 jej potvrzuje markrabě Karel). To se později stalo vzorem i pro řadu dalších evropských hornických měst. Jihlava si svou právní nadřazenost uchovala, jakožto vrchní soudní stolice, až do 16. století. Jihlavské stříbrné rudné žíly byly brzy vyčerpány a ve 14. století bylo město již odkázáno převážně na řemesla a obchod. I když význam města částečně poklesl, přesto se Jihlava stále řadila ke čtveřici předních královských měst (spolu s Brnem, Olomoucí a Znojmem), i když se svými 4 500 obyvateli byla z těchto měst nejmenší. Pro konec 14. století byly typické především spory mezi měšťany a okolní šlechtou, která napadala nejen kupce, ale i samotná města. V dramatickém 15. století za husitské revoluce se město stalo nedobytnou baštou protihusitské strany, kterou husité, vedení Janem Žižkou, Janem Roháčem z Dubé a jinými husitskými

hejtmany, nikdy nedobyli. Dne 5. července 1436 byly v Jihlavě dohodnuty před zraky celé Evropy a za přítomnosti panovníků, knížat, kardinálů a představitelů revolučních stran úmluvy Basilejských kompaktát a bylo dosaženo i konečného narovnání mezi císařem Zikmundem a představiteli českých stavů. Město vyšlo z husitských válek oslabeno a hospodářsky i kulturně podlomeno. Husitská revoluce pak doznívala válkou Jihlavy s Táborem, kterou ukončila až mírová smlouva v roce 1441. V 50. a 60. letech 15. století bylo město znovu zavlečeno do nových válek, neboť se připojilo k povstání proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad. Přestože počátek 16. století byl ve znamení sociálních, politických a duchovních otřesů, v jeho závěru dosáhl středověký vývoj v té době již luteránského města svého historického vrcholu. Tentokráte to však nebylo díky stříbru, přestože na konci 16. století hovoříme o druhém rozkvětu jihlavského dolování, ale především zásluhou rozvoje řemesel, jako bylo kloboučnictví, cínařství, sladovnictví a především pak soukenictví. V 16. století dosáhla výroba sukna takové úrovně, že se Jihlava stala největším střediskem soukenictví ve střední Evropě. Přestože ostatní řemesla byla v podstatě v jeho stínu, i jihlavští zlatníci, cínaři, kloboučníci a sladovníci měli vždy doma a ve světě vynikající pověst. Ruku v ruce s hospodářským rozkvětem, který umožňoval městskou v té době již renesanční výstavbu (počet obyvatel přesáhl 8 000 a Jihlava co do velikosti a významu předstihla nejen Znojmo, ale i Brno), šel i rozkvět kulturní, který dosáhl jednoho ze svých vrcholů, a to nejen v oblasti architektury a výtvarného umění, ale i v takových oblastech jako je poezie, naučná literatura, kronikářská činnost, mistrovský zpěv a školství. V lednu roku 1527 složil nově zvolený český král Ferdinand I. na hranicích Čech a Moravy přísahu českým stavům, že bude zachovávat svobody a výsady země. Na památku této události vystavěli Jihlavští na místě, kde se tak stalo – tedy na Královské louce – pomník, připomínající dodnes tuto významnou událost. Tečku za velkolepým vývojem města pak udělala třicetiletá válka. Protestantismus, který město ovládl, přivedl Jihlavu do řad protihabsburského odboje, zakončeného bělohorskou porážkou, po níž se Jihlava ocitla v hluboké hospodářské i společenské krizi, ještě dále prohlubované válečnými pohromami. V roce 1625 se pak v Jihlavě objevili příslušníci jezuitského řadu, který byl pověřen násilnou rekatolizací. Tato událost vyústila v masovou emigraci obyvatel města. Krize byla v letech 1645–1647 ještě umocněna švédskou okupací města, během níž byla vypálena předměstí, pobořena většina domů a ve městě zbyla jen osmina obyvatel. K novému hmotnému i duchovnímu rozkvětu města zruinovaného válečnými událostmi dochází až v 18. století, kdy bylo postupně obnovováno v barokním duchu. Tato další etapa rozvoje se uskutečnila opět díky soukenictví, které těžilo hlavně z dodávek pro armádu a jehož konjunktura vrcholí na konci 18. století. Zkušenosti získané od nizozemských soukeníků, které poslala do Jihlavy Marie Terezie, přispěly ke zdokonalení výroby a od 70. let 18. století začalo třetí vrcholné období jihlavských dějin. Díky soukenictví pokračoval příznivý vývoj města i za napoleonských válek.

Do předposledního desetiletí 18. století spadá také konec jihlavské stříbrné slávy. Revolučním rokem 1848 vstoupila Jihlava do kapitalistického období. Průmyslová revoluce se ale ve městě prosadila až v 60. letech 19. století – manufaktury a drobné řemeslné dílny totiž přerůstaly ve velký průmysl jen velmi pomalu. Postupně však všechny řemeslné výrobky – ať pletařské, soukenické, obuvnické nebo tabákové, ale i klavíry i stroje – nacházely své odběratele. Město postupně nabývá svou novou podobu. Kolem vnitřního města se rozšiřují předměstí, formovaná do uličního systému, na fasádách domů se objevují klasicistní prvky, řada domů získává druhé a třetí patro. Zároveň je zahájena výstavba státních budov, postupně dochází k bourání hradeb a bran, do města je přivedena železnice. V roce 1819 se realizuje první trvalé noční osvětlení středu města, dláždí se náměstí a ulice na hlavních průjezdech. Od roku 1826 se město také může pochlubit svým prvním parkem Heulosem. V roce 1850 je v Jihlavě zřízen krajský a okresní soud a okresní hejtmanství. Průvodním jevem poslední čtvrtiny 19. století jsou národnostní spory mezi německou většinou a rychle rostoucí českou menšinou, které posupně přerůstají v přímé střety. Česká menšina až do konce první světové války marně usilovala v bojích s německou radnicí a nacionálními šovinisty o důstojné soužití. Teprve v roce 1918 se Jihlava konečně dostává do české správy a doba 20. a 30. let 20. století je v Jihlavě vyplněna snahou české části obyvatelstva o zajištění a upevnění vlády nad městem. Růst Jihlavy je ale velice brzy pozastaven hospodářskou krizí, která ve svých důsledcích znovu otevírá národnostní problémy a život v Jihlavě se v podstatě vrací do poměrů před 1. světovou válkou. Vyhrocené národnostní protiklady vyústily v tomto období ve fašistický nacismus, který přerostl v druhou světovou válku. Často násilná germanizace je ukončena osvobozením města 9. 5. 1945.

Po vítězství protinacistických sil ve 2. světové válce se Jihlava po vysídlení 16 000 Němců z města stává poprvé ve svých dějinách čistě českým městem. Od roku 1949 do roku 1960 je Jihlava sídlem krajského národního výboru. V roce 1960 se Jihlava stala okresním městem Jihomoravského kraje s krajským městem Brnem. Po roce 1989 začíná citlivá obnova historických objektů a domů v centru města, Jihlava se stává sídlem několika významných, především strojírenských ﬁrem, dochází k rychlému rozvoji okrajových částí města a nové moderní bytové výstavbě. Od roku 2000 je Jihlava statutárním městem a sídelním městem kraje Vysočina.

Pohled na Jihlavu od jihozápadu před rokem 1800 – veduta vlepená do Adresáře města Jihlavy z roku 1800, autor Johann Heinrich Marzy (Státní okresní archiv Jihlava) Pohled na Jihlavu od východu – veduta z 1. čtvrtiny 18. století ze sbírky D. J. I. Hoffera, autor neznámý (Archiv města Brna)

Brána Matky Boží Ulice Matky Boží s typickým symbolem města (0052)

Brána Matky Boží Brána Matky Boží je typickým symbolem města a zároveň jedinou branou, která se zachovala z původních pěti středověkých městských bran. Vznikla v době výstavby města a jeho hradebního systému na začátku 2. poloviny 13. století. V letech 1508–1509 byla původní věž brány snesena a postavena nová pozdně gotická brána s vysokým průjezdem s hrotitými portály. Další úpravy spadají do období po požáru v roce 1551. V roce 1564 dostává brána renesanční nástavbu čtvrtého a pátého patra a dosahuje dnešní výšky 24 metrů. Atikové završení koruny, lemované štíhlými motivy válcových arkýřů, dává bráně její speciﬁckou podobu. Součástí brány bylo tehdy složité předbraní s mohutným barbakánem, padacím mostem a několika baštami. V roce 1853 byla brána renovována a opatřena hodinami, v roce 1862 bylo zbouráno předbraní. V lednu 1995 následkem nevhodného hydrogeologického zásahu pokleslo těleso brány natolik, že musela být staticky zajištěna. Ani to však nezabránilo značnému porušení koruny, která musela být v roce 1996 rozebrána a znovu postavena. V současnosti je brána zpřístupněna veřejnosti jako vyhlídková věž a výstavní galerie. Nachází se zde stálá expozice reprodukcí obrazů „Z historie Jihlavy“ akademického malíře Gustava Kruma a expozice Jihlavská pevnost. Od roku 2003 je vyhlídková plošina na vrcholu věže využívána astronomickou společností, která má ve čtvrtém poschodí svoji expozici.

Opevnění S budováním prvního opevnění se započalo již krátce po založení města ve 13. století, kdy město bohatlo z těžby stříbra, byla zde mincovna a město mělo pro svou strategickou polohu na hranici Čech a Moravy i význam vojenský. Ve 14. století došlo k zesílení hradební zdi věžemi. V této době je již známo pět bran (Matky Boží, Špitálská, Brtnická, Brněnská a Křížová). V době husitské pod vlivem válečných událostí byl hradební systém zdokonalován - do města se uchylovali nejen bohatí lidé se svým majetkem, ale např. i mniši ze sedleckého a želivského kláštera se svými poklady. I v 15. a 16. století dochází k dalšímu rozvoji městského opevnění, především z důvodu válek s Jiřím z Poděbrad. Nejmohutněji se pak opevnění rozvíjelo od konce 16. století. Vzhledem k rozvoji vojenské dobývací techniky, byla ochrana města pomocí kamenných hradeb již zastaralá, a tak byla před původním kamenným opevněním vybudována podle tzv. bastionové soustavy mohutná opevnění zemní. Třicetiletá válka odkryla některé slabiny opevnění, proto když se v roce 1645 města zmocnili Švédové, okamžitě začali s opravou, rozšiřováním a stavěním nových zemních opevnění v podobě pětibokých bastionů. K největší proměně jihlavské pevnosti tak došlo v poměrně krátkém období let 1646–1647. Švédy je proto třeba pokládat za vlastní tvůrce této pevnosti v její nejrozvinutější podobě. Dokonce o svém díle prohlašovali, že „Jihlava již není jen město, ale nepřemožitelná pevnost“. Válečné události konce třicetileté války měly však pro Jihlavu katastrofální následky – zredukovaly ji na pouhé město uvnitř hradeb. Přestože Jihlava zůstávala

pevností, její vojenský význam neustále upadal. V roce 1755 byla pevnost formálně zrušena. Od konce 18. století se začíná s bouráním fortiﬁkačního systému včetně zbourání čtyř bran (zachována zůstala jen Brána Matky Boží), ve druhé polovině 19. století byly v souvislosti s prodlužováním či vznikem nových ulic hradby na mnoha místech prolomeny, ve 20. století pak byly zbourány celé úseky hradebního pásu. Dnes zůstávají zachovány v neúplné podobě zhruba dvě třetiny starých kamenných hradeb, v menší míře původní příkop a jen ve zbytcích vnější val. Parkán je parkově upraven, ve Věžní ulici je pak možné vidět poslední zachovaný zbytek hradebního příkopu.

Heulos V těsné blízkosti historického centra města se na svazích nad břehy říčky Jihlávky rozprostírá původní městský park, kterému se odedávna říká podle původního místního německého nářečí „Heulos“ (v ještě starším znění Heyrlas, Heierles a Häuerlust). Tzv. Malý Heulos vznikl v letech 1824–1825 z výnosu městské sbírky výsadbou stromů a vybudováním cest pod jakubským kostelem, a to zásluhou někdejšího krajského hejtmana barona Františka Nádherného. Na konci 19. století byly na křížení cest v parku postaveny altánky a rondely. Tzv. Velký Heulos (Nový Heulos; Březinovy sady) byl založen na protějším návrší za říčkou Jihlávkou v letech1871–1873, dokončen byl v letech 1906–1912. Dominantou Velkého Heulosu je budova „Hrádku“, která byla postavena ve starogermánském stylu v letech 1940–1941 jako „Hitlerjugendheim“, kde v době 2. světové války sídlilo elitní nacistické učiliště „Adolf Hitler Schule“. Od roku 1945 až dodnes je budova využívána jako internát.

Minoritský kostel Nanebevzetí Panny Marie s unikátní osmibokou celokamennou věží, postavenou bez základů na křížení dvou lodí v 80. letech 14. století Bohatě členěné trojosé průčelí minoritského kostela Nanebevzetí Panny Marie z ulice Matky Boží

Minoritský kostel Nanebevzetí Panny Marie Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven krátce po roce 1250 pod silným vlivem rakouských cisterciáckých staveb pro řád Minoritů sv. Františka z Assisi. Kostel je nezvykle orientován k jihu – k Assisi (rodišti sv. Františka), hlavní vchod je umístěn na severní straně z ulice Matky Boží. Jedná se o nejstarší kostel minoritského řádu v Čechách. Po obrovském požáru města v roce 1353 se při následných opravách vzhled kostela výrazně měnil. V místě, kde se lodě baziliky protínají, byla v polovině 14. století zbudována osmiboká celokamenná věž, jejíž technická unikátnost tkví ve skutečnosti, že nemá vlastní základy a spočívá nad křížením dvou lodí. Zároveň byla v téže době postavena i kaple sv. Václava, která byla později (ve 20. letech 18. století) nově zasvěcena Panně Marii Pomocné. Kaple má zajímavou křížovou klenbu z drobných žeber z pálené hlíny. K dalším stavebním úpravám kostela pak dochází na přelomu 15. a 16. století v období pozdní gotiky. Na konci 16. století bylo na místě zrušeného hřbitova postaveno několik měšťanských domů, které tak spolu s kostelem vytvořily souvislou zastavěnou řadu. Stavba tím ztratila své dominantní postavení na západním konci ulice Matky Boží. Poslední velká přestavba chrámu proběhla v 18. století, a to již zcela v barokním duchu. Úpravy byly vedeny stavitelem jezuitského kostela Jacopo Braschou. Hlavní barokizace kostela pak spadá do 2. třetiny 18. století a týká se především nově vybudovaného severního vchodového průčelí, které bylo bohatě sochařsky vyzdobeno Václavem Kovandou: v ústřední nice je to plastika Panny Marie a dále pak sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský, sv. Řehoř a sv. Augustin. Nad vchodem je umístěn znak řádu Minoritů. V této době kostel proslul také jako instrumentální a hlavně vokální hudební centrum. V roce 1784 získal kostel statut farního kostela, kterým je dodnes. Řádu Minoritů byl kostel vrácen i s přilehlými objekty v roce 1998. V interiéru kostela se zachovaly četné fragmenty kdysi bohaté nástěnné výzdoby, v sakristii na síťové klenbě jsou zachovány fresky znázorňující znaky Jihlavy, Čech, Moravy a olomouckého arcibiskupství. Na pravé straně kněžiště se nachází slavná freska „Přepadení Jihlavy v roce 1402“ – rozměrné dílo ze začátku 15. století zachycuje skutečnou historickou událost. Zajímavý je také nástěnný obraz „Majestas Domini“ (Žehnající Kristus) na východní straně západního pilíře vítězného oblouku z doby po roce 1480. Pozdní gotiku v interiéru dokládají především tři plastiky světic – sv. Kateřina Alexandrijská, sv. Barbora a sv. Markéta, které jsou dnes umístěny v raně gotickém sedile pravé zdi kněžiště. Pozornost upoutá i renesanční kříž na oltáři z poloviny 16. století a na protější straně pak barokní kazatelna od Jana Jiřího Schaubergera. Ten navrhl i hlavní oltář s obrazem „Nanebevzetí Panny Marie“ od brněnského malíře Jana Jiřího Etgense z roku 1745.

Nástěnná výzdoba Tři plastiky světic – sv. Kateřina Alexandrijská, sv. Barbora, sv. Markéta Freska „Přepadení Jihlavy v roce 1402“ Osmiboká kamenná věž

Nástěnný obraz „Majestas Domini“ Interiér kostela

Minoritský klášter Minoritský klášter patří mezi nejstarší dochované stavby v Jihlavě. Vystavěn byl minority, příslušníky jednoho ze dvou žebravých řádů v Jihlavě, jako součást hradebního systému na západní straně města. Klášter je písemně doložen roku 1257, kdy byl pravděpodobně tvořen jenom provizorní budovou. Deﬁnitivní podobu pak získal klášter v 80. letech 13. století. Z této stavební fáze pochází dosud patrná dispozice stavby, především se jedná o východní část budovy, kde byla kapitulní síň. Ta byla až do poloviny 16. století největším krytým prostorem v Jihlavě, a tak se stala svědkem většiny důležitých událostí ve městě. Dalším pozůstatkem raně gotické fáze stavby jsou jižní a východní křídlo ambitu rajského dvora. Na konci 80. let 14. století je pak přistavěno křídlo západní a severní, a rajský dvůr je tak uzavřen. V poslední čtvrtině 14. století dochází k rozšiřování kláštera, stavební aktivity jsou prokázány i na konci 15. a začátku 16. století. Zásadní přestavba, která dala klášteru dnešní vzhled, spadá do let 1730–1736. Klášter byl nástavbou zvýšen o 2. patro a sjednocen barokní fasádou. Na jižní straně se nachází dva vchody, pravý je opatřen barokním portálem s letopočtem 1736 a plastickým znakem minoritského řádu. Ve východní štítové zdi kláštera jsou při zemi vsazené čtyři kamenné desky s hlavičkami andělů, pocházející z hrobů někdejšího hřbitova. Další dvě desky jsou umístěny vpravo na závěru kostela. První kámen nese plastický znak minoritského řádu, druhý kámen je ozdoben znakem jednoho z kvardiánů zdejší minoritské komunity. Uprostřed před zdí se nachází kamenný kříž z 19. století.

Na jižní straně se nachází dva vchody, pravý je opatřen barokním portálem s letopočtem 1736 a plastickým znakem minoritského řadu

Farní kostel sv. Jakuba Většího Farní kostel sv. Jakuba Většího (patrona horníků) je se svými dvěma asymetrickými věžemi z daleka viditelnou dominantou města. Jedná se o gotický kostel s dlouhým kněžištěm, trojlodní halou a dvěma věžemi v západním průčelí, které je prolomeno ústupkovým portálem. Kostel patří mezi národní kulturní památky. Zahájení chrámové stavby spadá do doby po vzniku královského horního města Jihlavy v duchu pozdně románské baziliky. Stavba byla ještě před dokončením zničena požárem a další výstavba kostela kolem roku 1250 již probíhala v duchu gotiky. 31. května 1257 byl kostel vysvěcen olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburku a byla sem přenesena fara z kostela sv. Jana Křtitele. Kostel byl vážně poškozen při velkém požáru města v roce 1353. Při následné přestavbě v letech 1373–1379 byla dokončena stavba trojlodí jeho zaklenutím křížovou klenbou a zároveň sem byly vsazeny čtyři osmiboké sloupy. Vzniklo šnekové schodiště na jižní straně kostela a patro sakristie. Kostel byl pak znovu vážně poškozen jedním z největších požárů v dějinách města v roce 1523. Jeho následná oprava trvala 40 let. Poslední změna půdorysu kostela spadá až do barokní doby. V letech 1701–1703 byla přistavěna k severní straně kostela raně barokní kaple Bolestné Panny Marie, která je uzavřena kovanou mříží z doby okolo roku 1730. Hlavní barokizace kostela však spadá až do let 1771–1784, kdy byl vyměněn prakticky celý chrámový mobiliář. Farní kostel sv. Jakuba v Jihlavě byl také svědkem mnoha významných historických aktů. Pravděpodobně právě zde došlo v lednu 1279 k dynastickému spojení Přemyslovců a Habsburků (zasnoubení potomků zesnulého českého krále Přemysla Otakara II. a rakouského vévody Rudolfa Habsburského). Dne 5. 7. 1436 se v tomto kostele konala za přítomnosti římského císaře Zikmunda slavnostní mše a vyhlášení Basilejských kompaktát. V roce 1471 (28. 5.) se právě zde nechal zvolit českým králem Matyáš Korvín. V 16. století byl kostel svědkem bouřlivých svárů mezi protestanty a katolíky, vrcholících v letech 1598–1611. Kostel sloužil tehdy oběma stranám. Od roku 1622 je kostel deﬁnitivně ve správě katolické církve. V současné době je v majetku Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Kostel je pokladnicí uměleckých předmětů, představující různé výtvarné slohy – od gotiky až po baroko. Z gotické doby vyniká hlavně unikátní Pieta (kolem roku 1350) jihoněmeckého původu, umístěná na oltáři barokní kaple Bolestné Panny Marie. Socha sv. Kateřiny na druhém levém sloupu (kolem roku 1400) patří do skupiny tzv. krásných českých madon a je řazena do okruhu Mistra krumlovské madony. Cenná je i pozdně gotická socha sv. Jakuba ze začátku 16. století. Renesanční je v mědi tepaná, silně zlacená křtitelnice od norimberského zlatníka Hanse Hirtha (1599). Do období pozdní renesance spadá reliéfní obraz Nejsvětější Trojice s klečícími členy početné rodiny, připomínající radního Augustina Schmilauera. Nejvíce artefaktů však pochází z doby baroka, jedná se především o obrazy a sochy. Největším obrazem je 7,5 m vysoký obraz hlavního oltáře „Stětí sv. Jakuba“ (1763), jehož autorem je jeden z dvorních malířů císařovny Marie Terezie,

jihlavský rodák Jan Nepomuk Steiner. Na stěnách kněžiště se nachází zbytky secesní výmalby a zachovala se zde i fresková výzdoba představující scény ze života sv. Norberta, zakladatele řádu premonstrátů. Významnou částí chrámového interiéru je i kruchta s varhanami z roku 1740. V obvodové zdi kostela je zvenčí vsazeno 13 náhrobních kamenů, pocházejících ze zrušeného hřbitova. Severní, tzv. městská hlásná věž byla postavena již počátkem 14. století. Historicky je doložena i funkce věžníka a jeho dvou pomocníků, kteří troubili hodiny, vítali návštěvy a hlídali město. Poslední věžník opustil věž v roce 1924, kdy byla jeho funkce zrušena. Tato věž dnes slouží jako věž vyhlídková a svou výškou 63 metrů (ochoz ve výšce 40 metrů, 556 metrů nad mořem) umožňuje návštěvníkům široký výhled na historickou část města a jeho okolí. Druhá, jižní věž kostela – zvonice – byla postavena mezi léty 1430–1436. V době svého vzniku byla stejně vysoká jako věž severní, ale jelikož se v roce 1548 začala vychylovat ze své osy, musela být snížena na 54 metrů. V této věži je zavěšen zvon „Zuzana“, jehož vysvěcení v roce 1563 bylo velkou událostí. Takřka 71 metrických centů vážící zvon (7 086 kg) byl pojmenován podle bohaté jihlavské lazebnice Zuzany Spiesserové, která na jeho zhotovení přispěla značnou částkou. Jedná se o druhý největší zvon na Moravě, odlit byl pražským zvonařem Brikci z Cimperka.

Vyhlídková věž kostela sv. Jakuba. Socha sv. Kateřiny Klenba kaple Bolestné Panny Marie s barokní freskovou výmalbou Průčelí kostela sv. Jakuba Interiér kostela Barokní kaple Bolestné Panny Marie

Kostel sv. Ignáce z Loyoly Výstavba kostela sv. Ignáce je přímo spjata s působením řádu jezuitů v Jihlavě a jeho protireformačním posláním. Jezuité přišli do Jihlavy v roce 1625 a postupně si zbudovali v severozápadním cípu náměstí na místě původních 23 měšťanských domů svůj areál, ve kterém se nacházel kostel, gymnázium a kolej. Nejprve byl zbudován kostel provizorní, který vznikl úpravou největšího ze zkonﬁskovaných domů. Výstavba nového kostela pak probíhala v letech 1683–1689 pod vedením italského architekta a stavitele Jacopo Braschy. V roce 1740 byl slavnostně vysvěcen nový kostel sv. Ignáce z Loyoly – jednolodní stavba se třemi páry bočních kaplí, plochým závěrem s iluzivním oltářem a dvouvěžovým průčelím, které je ozdobeno velkým tympanonem, vysokým pilastrovým řádem a třemi řadami nik s plastikami světců od sochaře Antonia Laghiho. V horní řadě zleva to jsou: sv. Alois, sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský a sv. Stanislav Kostka, v prostřední řadě: sv. Josef a sv. Jan Křtitel, v dolní řadě: sv. Petr a sv. Pavel, mezi nimi pod balkonem je soška Panny Marie. Zajímavostí interiéru kostela je vedle iluzivního oltáře i rozměrná nástropní freska Karla Františka Töppera a štuková výzdoba Giovanna Battisty Brentaniho a Pietra Antonia Karoffeho. Na hlavním oltáři se nachází obraz sv. Ignáce od Ignáce Raaba. V kapli na pravé straně oltáře je umístěná unikátní plastika Piety, řazená do okruhu tzv. krásných českých madon (kolem roku 1400). Pod barokní kazatelnou Tobiase Süssmayera z roku 1771 se nachází mosazná pamětní deska velkého mecenáše jezuitů Petra Schmilauera ze Smilova. V sakristii je uložena urna s popelem jihlavského misionáře – mučedníka Augustina Strobacha (1646–1684). Dobrá akustika chrámového prostoru a kvalitní varhany z roku 1732 (přestavěny 1887) umožňují pravidelné pořádání koncertů duchovní hudby. Budova bývalé jezuitské koleje byla postavena Jacopo Braschou a Tomášem Schopperem v letech 1699–1713. Rozsáhlý komplex byl rozčleněn středovým rizalitem s hlavním vchodem na dvě křídla, z nichž severní zasahovalo do ulice Křížové a jižní do náměstí, kde sousedilo s kostelem sv. Ignáce. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 došlo k oddělení jižní části a rozdílnému využívání obou traktů. Severní část se stala součástí Velkých kasáren, jižní část byla v soukromých rukou, poté ji koupili premonstráti a od konce 2. světové války zde byla umístěna veřejná knihovna. Dnes knihovna sídlí v sousedním objektu bývalého jezuitského gymnázia, který postavil T. Schopper v letech 1720–1727 z prostředků bratří Steinů (jejich znak zdobí portál hlavního vchodu).

Kostel sv. Ignáce z Loyoly, postaveny v letech 1683–1689 Pohled do jednolodní stavby jezuitského kostela Klenba lodi byla vyzdobena roku 1770 Unikátní plastika Piety (kolem roku 1400)

Dominikánský kostel Povýšení sv. Kříže Kostel řádu dominikánů se nachází v severovýchodní části historického jádra města. Jeho výstavba spadá do začátku 2. poloviny 13. století a byla vedena v duchu klasické francouzské gotiky. K vysvěcení kostela došlo už v roce 1261 a díky této skutečnosti patří k nejstarším dochovaným stavbám v Jihlavě. Vzhledem k použitému architektonickému řešení (téměř čtvercové gotické síňové trojlodí nejstarší části kostela – presbytáře s klenbami ve stejné výši) lze kostel Povýšení sv. Kříže považovat za památkový objekt mimořádného významu, který po architektonické stránce značně předstihl svou dobu. Kostel byl silně poškozen při velkém požáru města v roce 1353, tehdy bylo trojlodí kostela zaklenuto devíti poli křížové žebrové klenby, později byl kostel opatřen vysokou gotickou střechou s věží. V průběhu 15. století byla na severní straně přistavěna dnes již zaniklá kaple sv. Barbory (doložena roku 1484). Budova kostela byla později opakovaně poškozena při požárech v letech 1513 a 1525, kdy kostel přišel o střechu a věž a opravován byl již v duchu renesance. V následujících letech však nedostatek ﬁnancí spolu s problematickými vztahy dominikánského řádu s protestantskou Jihlavou vedou k zanedbávání celého areálu. Kostel utrpěl značné škody také během švédské okupace a neudržovaná stavba nadále chátrala. Kostel tak byl v rámci josefínských reforem v roce 1781 odsvěcen a v roce 1784 byl předán armádě, která si vnitřní prostory upravila jako skladiště. Tehdy sem byla vezděna příčka, která oddělila presbytář od trojlodí, a z důvodu špatné statiky byla následně odstraněna i raně gotická klenba a zazděna gotická okna. Unikátní prostor tak byl téměř zničen. Trojlodí bylo z majetku armády vyňato až po 2. světové válce. V letech 1947–1949 byl objekt upraven do dnešní podoby a slouží potřebám Československé církve husitské. Od roku 2005 je vlastníkem kostela město Jihlava, které se zásadním způsobem zasazuje o to, aby kostelu byla navrácena jeho původní podoba. V západním vstupním průčelí kostela se zachoval architektonicky cenný sloupkový odstupňovaný portál a tři vysoká lomená gotická okna s raně gotickými kružbami. V presbytáři byly odkryty zachované gotické ﬁgurální fresky, na klenebních polích chrámové lodi lze nalézt i renesanční pozůstatky výmalby. V tympanonu vchodu je reliéfně novodobá kompozice s otevřenou knihou (zde symboly začátku a konce: A – Ω) a kalichem stojícím na sloupci knih. Na jejich hřbetech najdeme tituly: M. J. Hus – Výklad víry, J. A. Komenský – Kšaft, Palacký – Dějiny národa českého, T. G. Masaryk – Č. otázka, Kar. Farský – Postila. Na nadpraží se nachází výrazný verš z Písma: MISTR ZDE JEST A VOLÁ TEBE.

Klášterní dominikánský kostel Povýšení sv. Kříže, jehož celá plocha průčelí je členěna dvěma odstupňovanými opěráky a prolomena třemi hrotitými gotickými okny a charakteristickým portálem

Bývalý dominikánský klášter Dějiny kláštera souvisí s dějinami kostela Povýšení sv. Kříže. Jeho počátky spadají do doby zahájení budování města Jihlavy v polovině 13. století, což potvrzuje především jeho lokace u hradeb. Klášter byl budován do tradiční podoby kvadratury s rajským dvorem uprostřed a v době vzniku ve 13. století měl zřejmě pouze východní křídlo. Výstavba dalších křídel křížové chodby pokračovala v průběhu 14. století v závislosti na finančních možnostech dominikánů, kteří jako žebravý řád získávali prostředky pouze z darů. Budovy byly v následujících letech často poškozovány požáry (v roce 1353 vznikl požár přímo v klášterní kuchyni). Problematické vztahy dominikánského řádu s protestantskou městskou radou, a s tím související finanční problémy, vedly dominikány k tomu, že roku 1604 Jihlavu opustili. Vrátili se až roku 1625, aby se podíleli na rekatolizaci města. Na konci 17. století dochází k zásadní proměně kláštera, když se v roce 1693 budují nové klášterní budovy kolem kvadratury, která přiléhala jižní stranou ke kněžišti kostela Povýšení sv. Kříže. V polovině 18. století je pak zahájena stavba dalšího křídla, ta ovšem nebyla z finančních důvodů dokončena. Po převzetí klášterního komplexu armádou sem byla umístěna tzv. Velká kasárna, pro která armáda prostory také zrekonstruovala. Armáda zde sídlila až do roku 1990. Když v následujícím roce se vrátily klášterní budovy do rukou dominikánů, byl celý areál v letech 1992–1994 rekonstruován a uliční křídlo bylo přestavěno na hotel. Nákladná obnova klášterních

Interiér bývalého kláštera (dnes Hotel Gustav Mahler)

budov přinesla řadu zajímavých historických a uměleckohistorických objevů, jako třeba nález původní gotické a renesanční výzdoby. Dne 25. 3. 1995 byl klášter znovu po 214 letech slavnostně vysvěcen brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem. V roce 1994 dostal klášter odkazem díla z pozůstalosti akademické malířky Míly Doležalové. Díla byla restaurována a většina obrazů s náboženskou tematikou umístěna v křížové chodbě, kde byla 9. 11. 1995 otevřena stálá expozice.

Kostel sv. Jana Křtitele Malý jednolodní kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, je nejstarší dochovanou kamennou stavbou na Českomoravské vrchovině. Jeho stavba byla dokončena krátce před rokem 1200. Pod dnešním pozdně gotickým kněžištěm byly v roce 1984 odhaleny základy původního románského presbytáře. Románské jsou z větší části i obvodové zdi lodi, včetně úzkých oken. Ještě před rokem 1270 získává kostel raně gotickou podobu s portálkem původního vstupu a lomenými okny v jižní zdi. Tehdy vzniká také triumfální oblouk mezi plochostropou lodí a zaklenutým kněžištěm s apsidou a vížkou. Poničení kostela Jiřím z Poděbrad v roce 1458 vedlo k pozdně gotické přestavbě v závěru 15. století. Tehdy vzniklo nové kněžiště se síťovou klenbou a sedlovým portálkem do dřevěné sakristie na severu. Portálek nového vstupu na západě dokládá rozšíření lodi po odstranění příčky, když se v ní objevuje almužní sloupek a křtitelnice. V době renesance, na počátku 17. století, byly zvýšeny zdi lodi a završeny klenbou s lunetami, kostel získal mandorlová okna, nové vchody s renesančními portálky, kruchtu a kamennou sakristii. Po zkáze za švédské okupace v závěru třicetileté války byl kostel v roce 1695 barokně rekonstruován. Výsledkem byla výmalba interiéru (nejcennější je oltářní obraz Václava Noseckého) a vnější kazatelna (1765). V roce 1905 byly do oken zasazeny vitraje. Vpravo u západního vchodu se nachází obraz se spícím horníkem a nápisem: „Es war und ist nicht mehr“ („to bylo a již více není“), připomínající zašlou slávu jihlavského dolování stříbra. V roce 1924 bylo u kostela umístěno sedm soch Jana Václava Prchala. Pod kopečkem u cesty se nacházejí kamenná, pozdně gotická boží muka, která nechal postavit v roce 1487 tehdejší moravský zemský podkomoří Jan Planknar z Kynšperka.

Pohled na kostel sv. Jana Křtiele. Před vstupem do kostela „Ukřižování“ od sochaře Jana Václava Prchala (kolem roku 1780)

Kostel sv. Ducha Kostel sv. Ducha představuje poměrně jednoduchou stavbu obdélníkového půdorysu s trojbokým závěrem, systémem vnějších opěráků a věžičkou. Hlavní průčelí má sloupový portál a trojpatrový štít s volutovými křídly. Původně renesanční kostel sv. Trojice z roku 1572 byl postaven na nově založeném hřbitově a ještě v témže století bylo jeho zasvěcení změněno na sv. Ducha. Za švédské okupace byl téměř zničen a musel být v roce 1661 znovu vystavěn, tentokráte v barokním duchu. Po řadě dalších přestaveb se do dneška zachovaly jen některé zbytky barokních rysů. Na hřbitově se přestalo pohřbívat v roce 1869 a v roce 1887 byl hřbitov zrušen. Zbouráním hřbitovní zdi i vstupní brány se tento prostor stal v roce 1891 parkem (nejdříve pod názvem Městské sady, od roku 1924 Smetanovy sady). V roce 1892 byl kostel novobarokně upraven a do jeho interiéru bylo umístěno dvanáct náhrobních kamenů ze zrušeného hřbitova. Poslední oprava se uskutečnila v letech 1994–1996 (věž a střecha).

Kostel sv. Pavla Novogotický evangelický kostel sv. Pavla je pojmenován podle protestantského kazatele Pavla Sperata, který působil v Jihlavě v letech 1522–1523 a měl hlavní zásluhu na příklonu obyvatel Jihlavy k protestantství. Základní kámen kostela byl položen 15. srpna 1875 a k jeho slavnostnímu otevření došlo 18. října 1878. Do dnešní podoby byl kostel upraven v roce 1913.

Kostel sv. Ducha ve Smetanových sadech Průčelí kostel sv. Ducha Kostel sv. Pavla

Židovský hřbitov Existenci židovské obce v Jihlavě připomíná židovský hřbitov, založený v roce 1869, který patří mezi významné památky města. Má rozlohu 8 879 metrů čtverečních a stojí zde přes 1000 náhrobků. Obřadní síň z roku 1904 byla zničena nacisty v roce 1940. Hřbitov byl od roku 1993 postupně opravován a poté byl opatřen kovanou vstupní branou se židovskou symbolikou, do průčelní zdi obřadní síně byly vsazeny kovové pamětní desky. Na hřbitově jsou pohřbeni rodiče a sourozenci významného hudebního skladatele a dirigenta světového významu Gustava Mahlera, a další významné osobnosti – oční lékař Max Bondi, rabín Jakob Joachim Unger a další členové zdejší židovské komunity. 8. května 1995 zde byl odhalen Památník obětem holocaustu.

Na hřbitově jsou pohřbeni rodiče a sourozenci Gustava Mahlera

Masarykovo náměstí a významné domy Od vzniku Jihlavy v polovině 13. století bylo náměstí, které původně vzniklo jako tržiště, přirozeným centrem města a jeho obyvatel. Pro svou velikost bývá řazeno mezi naše nejprostornější historická náměstí. Má přibližně tvar obdélníku (délka západní strany je 325 metrů, východní 315, severní 120 a jižní 106 metrů), zabírá plochu 36 653 metrů čtverečních, klesá podle osy k jihu a nejvyšší nadmořská výška je uváděna v severozápadním rohu u domu č. 57, a to 524,4 metrů nad mořem. Už od počátku se pomyslně dělilo na Horní a Dolní. V dolní části náměstí se odbývaly týdenní trhy, lidové zábavy, divadelní představení, turnaje a jiné atrakce. V horní části náměstí i se ve vážných historických okamžicích shromažďovala městská obec a konaly se zde také významnější trhy. Od 15. století bylo náměstí dlážděno tzv. kočičími hlavami. V průběhu let náměstí postupně měnilo svůj vzhled. Zmizelo z něj tradiční středověké vybavení jako např. pranýř, v 19. století to pak byla zcela zásadní proměna – zavedení prvního stálého osvětlení v roce 1819. V roce 1871 zazářily na náměstí první plynové lampy, které byly vystřídány v roce 1908 lampami elektrickými. V roce 1892 spojily omnibusy náměstí se vzdáleným hlavním nádražím, 26. srpna 1909 je nahradily vozy elektrické dráhy, která sloužila jako jediný prostředek městské hromadné dopravy v Jihlavě až do roku 1948, když ji 26. prosince 1948 vystřídaly trolejbusy. Dominantou horní části náměstí se v roce 1690 stal mariánský sloup. Byl postaven z prostředků tehdejšího jihlavského městského lékaře Jakuba Kielmanna z Kielmannsecku na paměť Mariánský sloup Na vrcholu sloupu je umístěna socha „Immaculaty“ Kostel sv. Ignáce

toho, že se v roce 1688 vyhnula Jihlavě velká morová epidemie. Autory památníku jsou Antonio a Jacopo Braschové, sochy jsou většinou dílem Antonia Laghiho. Na vrcholu vysokého sloupu je umístěna plastika „Immaculaty“, na nárožích podstavce jsou sochy sv. Františka Xaverského, sv. Josefa, sv. Šebestiána a sv. Jakuba. Na západní straně trávníku před sloupem byla umístěna pamětní deska Evžena Plocka, který se 4. dubna 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci. Nepřehlédnutelné jsou dále kašny, zdobící obě části náměstí. Dnešní podobu získaly v roce 1797, kdy nahradily kašny středověké dřevěné a byly ozdobeny sochami Josefa Václava Prchala. Horní kašna sochou římského boha vod Neptuna (někdy je uváděn jako řecký bůh moře a mořského živlu Poseidon), dolní kašna řecké bohyně Amﬁtrité. Okolo obou kašen se zachovala původní dlažba z tzv. kočičích hlav. Uprostřed náměstí stávala od 13. století skupina domů, která od 16. století nesla název Krecl – zdejší domy po staletí vlastnili nejbohatší patricijové. Od roku 1862 stála na nároží městská strážnice, po jejímž zbourání byl prostor parkově upraven. Na jižní straně Kreclu byla v letech 1909–1948 zastávka tramvaje. Celý blok domů byl zbořen v 70. letech 20. století a na jejich místě byl postaven v letech 1978–1983 obchodní dům, který výrazně narušil celý historický ráz náměstí.

Kašna se sochou řecké bohyně Amﬁtrite na dolním náměstí Detail výzdoby kašny Krecl Kašna se sochou římského boha vod Neptuna na horním náměstí, v pozadí kostel sv. Ignáce

Dům č. 1 – Radnice Radnice vznikla spojením tří původně samostatných patricijských domů. Roku 1425 koupila městská rada dům na východní straně náměstí (tzv. Cippusův). Roku 1509 byl ke stávajícímu domu připojen dům sousední – tzv. Holclinův. Domy postupně prošly mnoha stavebními úpravami, největším obdobím změn se však stalo až 16. století, a to především díky mnoha požárům, které město v té době postihly. Obnova města – a tedy i radničních budov – probíhala pak již v novém, renesančním duchu. Oba radniční domy ztrácejí své podloubí. Vchody obou domů jsou předsazeny na úroveň průčelí a opatřeny novými půlkruhovými pozdně gotickými portály. Podstatným zásahem do vzhledu radnice byl vznik velké gotické síně, která se rázem stala nejprostornější síní v Jihlavě. Je zaklenuta čtyřdílnou žebrovou klenbou a sklenuta do středového polygonálního pilíře. Klenební plocha byla v roce 1545 vyzdobena citáty z antických klasiků, příslovími a naučnými průpovídkami v duchu tehdejšího humanistického myšlení. Byly psány řecky, latinsky, hebrejsky, německy a česky. Gotická okna síně dostávají v duchu renesance nové skleněné výplně z barevného skla. Originály čtyř vitrají jsou dodnes uloženy v jihlavském muzeu. Na dvou z nich je kromě Freska v interiéru radnice Pohled na budovu radnice Dvorní trakt radnice

čtvrceného městského znaku (který kombinuje symboliku českého krále se symbolem města) a letopočtu 1539 i latinský a německý nápis, který v překladu zní: „Znak města Jihlavy a slovo Boží přetrvají věky“. V roce 1574 byla uskutečněna další významná – dodnes patrná změna radničního komplexu. Na nádvoří za radnicí byla postavena velká renesanční soudní síň, která dostává dřevěné obložení (táﬂování). Sloužila jako soudní síň, poté jako policejní strážnice. Dnes zde zasedá zastupitelstvo města. Renesanční přestavba radnice byla dokončena v roce 1594. Dalšími rozsáhlejšími změnami prošla radnice až v 18.století a úpravy radnice byly vedeny v barokním duchu – v roce 1716 byla v zadním traktu radnice za vězením postavena kaple zasvěcená sv. Dismasovi. V roce 1727 se radnice rozšiřuje o další dům. Jednalo se o jižní budovu – tzv. Kentlinův dům, který připadl obci dědictvím. V roce 1734 byl nesourodý soubor tří domů upraven jako jeden celek, propojený schodišti a roku 1786 zvnějšku sjednocen klasicistní fasádou. Ve stejné době dostává prostřední portál kartuš s barevným čtvrceným jihlavským znakem. V roce 1786 jsou všechny tři domy radnice zvýšeny o druhé patro. Nejvýraznějším – bohužel také nejvíce negativním počinem této doby je „znehodnocení velké gotické síně“ v 1. patře. Tato je rozdělena příčkou, dvě pole klenby na straně při náměstí byla plochostropě přestropena sníženými stropy, původní gotická klenba byla zakryta štukovou výzdobou v duchu baroka, hebrejské nápisy jsou necitlivě překryty kartušemi s nápisy německými. Když byla v roce 1906 v Jihlavě dostavěna budova krajského soudu včetně věznice, vězení na radnici ztratilo svůj smysl. Je proto opuštěno a zrušeno. Stejný osud později postihl kapli sv. Dismase. Ta je odsvěcena a je využívána jako příležitostné skladiště. V letech 1924 a 1927 bylo vězení i kaple zbourány. V letech 2004–2006 proběhla zásadní rekonstrukce obou objektů Masarykovo náměstí 1 a 2. Jedním ze zásadních přínosů rekonstrukce bylo obnovení velké gotické síně. Příčka i ploché stropy byly odstraněny a síň se opět stala jednou z nejkrásnějších prostor v Jihlavě. Z prostoru tzv. kaple, který po dobu dvou set let sloužil jako konírna, byla nově vybudována malá obřadní síň. V přilehlých prostorách bylo obnoveno unikátní raně gotické sedilé, které svědčí o raném vývoji této stavby. Odkryto bylo také mnoho cenných maleb – freska sv. Kryštofa s Ježíškem na rameni, tzv. Masopustní průvod a gotické panorama města. Za zhlédnutí stojí i Prezidentský (primátorský) salonek s galerií obrazů „Z historie Jihlavy“ akademického malíře Gustava Kruma, originál barokní sochy Immaculaty, která byla původně umístěna na vrcholu Mariánského sloupu na náměstí, malované stropy (např. empírová přemalba barokního stropu z roku 1783 nebo renesanční deskový strop složený z dvaceti desek s výjevy domácích i exotických zvířat), původní středověký prevét (v dodnes funkční podobě), který má na svou dobu naprosto ojedinělou přes dvě poschodí vedenou kamennou „stoupačku“ nebo autenticky dochovaná černá kuchyně. Do původní podoby byla

zrestaurována také barokní Velká obřadní síň, kde byly obnoveny zlacené štukové ornamenty i celková barevnost, zároveň byl zrestaurován i původní zlacený manýristický lustr. V zasedací místnosti rady města ve druhém poschodí byla nově instalována galerie portrétů někdejších starostů města Jihlavy. Dvorní trakt radnice byl parkově upraven a své nové místo zde našla také pětice soch. Jedná se o dobře známé alegorie čtyř ročních období a múzu Terpsichoré – původně umístěné ve Smetanových sadech. Je tu také možno nahlédnout do prostor někdejší „hladomorny“, která je propojena s labyrintem podzemních chodeb.

Malá obřadní síň Turistické informační centrum Interiér radnice Freska sv. Kryštofa Pozdně gotická reprezentativní síň v budově radnice z konce 15. století s ojedinělou žebrovou klenbou z pálených tvárnic, vyzdobená poučnými nápisy v řečtině, latině, němčině a češtině

Dům č. 4 – Schmilauerův dům Počátky domu spadají do 13. století. Svůj název dostal podle významného rodu Schmilauerů ze Smilova, jejichž znaky lze spatřit ve velkém sále (dnes modlitebně pravoslavné církve) mezi okny. V 60. letech 16. století byl nově přestavěn na výstavní dům se zjevnou reprezentativní funkcí. V horní části vstupního portálu jsou umístěny dva erby, iniciály AS a datace 1568. Zatímco portál s tímto letopočtem je z doby pozdní gotiky, další části jsou již renesanční – velký arkýř, na jehož spodní straně je malovaný znak habsburského soustátí a zbytky původní výmalby průčelí, klenby přízemí i prvního poschodí. Podle indicií na portále lze usuzovat, že dům, poskytující svému majiteli vysoký obytný standard, patřil Augustinu Schmilauerovi ze Smilova (radnímu v letech 1556–1581).

Dům č. 7 Dům č. 7, nazývaný „Sklípek“ podle restaurace, která se zde nacházela, je v jádru gotický. Ve 2. polovině 16. století dostal nárožní hranolovitý arkýř na noze, ozdobený reliéfem vousaté hlavy. Hlava sloužila k upevnění kontrolní tržní míry. V dolní části nohy je navíc patrné „mýtní kolo“. V interiéru přízemí se nachází typický jihlavský mázhaus. Zachovaly se i zbytky původní fresky na renesanční klenbě. V patře je zachován záklopový strop z barokní doby a řada starších architektonických prvků.

Dům č. 14 Jedná se o rozsáhlý renesanční palác, který vznikl po polovině 16. století na místě dvou původních gotických domů. V interiéru jsou zachovány pozdně gotické i renesanční prvky. Největší ozdobou domu je ovšem mohutný, pozdně renesanční portál z typických kvádrů a reliéfní lví hlavou na klenáku. Portál byl později velmi citlivě včleněn i do barokní fasády z doby kolem roku 1760, kdy dům dostává balkon s cennou kovanou mříží vídeňského typu. Dům byl již od 15. století hostincem. To dokládá i jméno jednoho z nejstarších známých majitelů domu: Jiří „gastgeb“ (hostinský), který se připomíná k roku 1466. Na začátku 17. století se dům pod názvem „U zlatého lva“ stává reprezentativním městským hostincem. Hostinskou tradici domu ukončil v roce 1796 Leopold Gosko ze Sachsentálu, který zde zřídil císařskou poštu. Ta tu sídlila až do roku 1874, kdy byla zestátněna a přemístěna do domu č. 9 na náměstí (zde byla až do roku 1890).

Dům č. 24 – Oblastní galerie Vysočiny Návštěvníka zaujme především velkolepý dvojlodní mázhaus zaklenutý na toskánské sloupy, jehož zajímavostí je také viditelné silné klesání směrem do zadní části. Pýchou domu je i vysoká patrová síň (hala) v prvním poschodí s ušlechtilou zrcadlovou klenbou. Síň představuje jeden z nejpozoruhodnějších jihlavských interiérů. Renesanční podoba domu z roku 1591 byla obnovena při rozsáhlé rekonstrukci v letech 1984–1989. V současnosti je v domě umístěna expozice českého malířství 19. a 20. století.

Toskánský sloup v interiéru galerie Průčelí domu Detail toskánského sloupu

Dům č. 39 – Bavorův dům Tento dům vznikl spojením dvou objektů. Zadní dům byl připojen v renesanci, přední trakt je jedním z nejstarších domů v Jihlavě, jehož počátky můžeme klást do doby kolem roku 1260. Unikátní jsou tři arkády raně gotického podloubí v průčelí a jedna hrotitá boční arkáda s výjimečně hodnotnou výzdobou. Podloubí, zazděné na konci 14. století, bylo znovuobjeveno a obnoveno v roce 1985. V prvním poschodí se dochovala pozdně gotická okna, na boční straně do Židovské ulice je v přední části tzv. vlašský komín a na zadním nároží renesanční válcovitý arkýř. Dům představuje mimořádně významný objekt městské památkové rezervace. V prvních desetiletích 15. století patřil dům jednomu z nejmocnějších Jihlavanů té doby, Oldřichu Bavorovi.

Měšťanský dům č. 47 Jedná se o nárožní dům na severní straně ulice Matky Boží a Masarykova náměstí s výraznou renesanční architekturou a typickým nárožním arkýřem na noze. Do historie se dům zapsal především událostí z roku 1527, kdy spolu s protějším domem (č. 46) poskytl nocleh českému králi Ferdinandovi I. a jeho manželce Anně Jagellonské. Podle kronikáře Martina Leupolda z Löwenthalu byly tehdy oba domy spojeny v prvním poschodí dřevěnou chodbou krytou kůžemi.

Domy č. 55, 57 a 58 Muzeum Vysočiny Jihlava Muzeum Vysočiny je tvořeno třemi domy na Masarykově náměstí. Dům číslo 55 je goticko-renesanční dům, sahající svou stavební historií až do poslední čtvrtiny 13. století. Je tvořen vstupním dvoulodním pozdně-gotickým mázhausem s klenbami z 2. poloviny 16. století a tzv. zadní komorou. Původně gotické domy č. 57 a 58 byly v renesanci zásadně přestavovány. Ve středních částech domů vznikly dvoupatrové kryté síně (haly). Budova č. 57, zvaná „Dům mistrů“, si zachovala řadu gotických architektonických prvků. Zdejší krytá hala je pravděpodobně nejstarší ve městě (kolem roku 1570), což dokládají její jednoduché tvary. Zachovaly se zde však i pozoruhodné zbytky původní renesanční výmalby – postava patrona soukeníků Metuzaléma, postava bohyně spravedlnosti Justitie apod. Unikátní je i sousední místnost prvního patra s původním dřevěným obložením. Dům č. 58 patří svým vnitřním vybavením mezi nejpřednější památky jihlavské renesance. Širokými vraty se vstupuje do širokého jednolodního mázhausu s ojedinělým příčným žebrem z pálené hlíny. V mezipatře ve střední části domu se nachází patrová krytá síň, členěná arkádovou lodžií s toskánskými sloupy a konzolami. Původní vnitřní dispozice obou domů byla pozměněna barokními a klasicistními úpravami z roku 1836 a novodobými úpravami z roku 1951. Oba domy byly v letech 1951–1953 rekonstruovány pro potřeby muzea, založeného v roce 1892, v domech č. 57 a 58 jsou umístěny stálé expozice.

Komenského ulice – dům č. 10 Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Dům vznikl v roce 1923 spojením dvou středověkých domů. V přízemí se nachází mázhaus, schodiště do patra je orámováno honosným, bohatě zdobeným pravoúhlým portálem s letopočtem 1566, který datuje přestavbu domu po požáru v roce 1551. V prvním poschodí se nachází jedna z nejpůsobivějších jihlavských krytých síní s hřebínkovou klenbou a rekonstruovanou původní manýristickou výmalbou s citátem biblického žalmu. Jedna z osmi múz, které jsou námětem této suché fresky, drží otevřenou knihu s letopočtem 1577. Renesanční poetiku prostoru dotvářejí i repliky renesančních oken a působivá arkádová lodžie. V přední části prvního poschodí je nepřehlédnutelný barokní, bohatě malovaný, záklopový strop. Dnes patří objekt Oblastní galerii Vysočiny Jihlavě, která jako samostatná instituce vznikla v roce 1961 z městské galerie založené roku 1948. Galerie shromažďuje díla českých výtvarníků 19. a 20. století s důrazem na jejich tvorbu z Vysočiny.

Dům Znojemská 2 Tento rohový dům se středověkými základy se nachází na velmi exponovaném místě. V gotické době bylo jeho jižní křídlo tvořeno dvěma samostatnými objekty. Pravděpodobně v 16. století došlo ke spojení obou budov, které pak byly zásadně přestavěny v jeden celek na začátku 17. století. Tehdy dostal dům do průčelí vysoký lombardský štít, nároží bylo osazeno válcovým arkýřem na konzole a obě venkovní strany získaly ojedinělou freskovou ﬁgurální výzdobu. V několika pásech zde byla zachycena řada biblických výjevů (Stvoření světa, První hřích, Vyhnání z ráje, Potopa, Sodoma, Vraždění neviňátek, Zvěstování Panny Marie, Poslední večeře Páně atd.), které jsou však na východním průčelí z valné části velmi poničeny. Do výzdoby se dostala i skutečná historická událost (která pak pomohla datovat i vznik fresky), a sice průjezd tureckého poselstva Jihlavou v roce 1609 při jeho cestě do Prahy ke dvoru císaře Rudolfa. Výzdoba domu, která patřila kdysi k nejobdivovanějším v Jihlavě, byla značně poškozena klasicistní přestavbou objektu v roce 1828. I přes všechny zásahy a novodobé úpravy patří dům mezi zajímavé ukázky jihlavské renesance.

Stálá expozice Gustav Mahler a Jihlava Gustav Mahler v roce 1907 Výstavní prostory Interier domu Průčelí domu

Dům Znojemská č. 4 – Dům Gustava Mahlera Počátky původně středověkého domu ve Znojemské ulici 4 spadají do 16. století. Při klasicistní přestavbě na začátku 19. století byl dům pravděpodobně zvýšen o druhé patro a opatřen zajímavou fasádou, z téže doby pocházejí také vstupní dveře. Na průčelí domu s barokizujícím portálem je pamětní deska Gustava Mahlera, která je dílem akademického sochaře Milana Knoblocha. Byla odhalena 19. 6. 1960 v rámci oslav 100. výročí Mahlerova narození. Po 2. světové válce byl dům jako německý majetek konﬁskován, v roce 1949 byl převeden do vlastnictví města a krátce poté státu. V současné době je majitelem i provozovatelem objektu znovu město. Po rekonstrukci výstavních prostor byl Dům Gustava Mahlera slavnostně znovuotevřen 25. září 2008. Druhá etapa rekonstrukce se uskutečnila v roce 2009 a otevřela návštěvníkům další prostory domu. Je zde stálá expozice Gustav Mahler a Jihlava, která je věnována nejen samotné osobnosti tohoto významného hudebního skladatele a dirigenta světového významu a jeho rodině (část Gustav a Alma), ale zabývá se i soužitím české, německé a židovské národnosti v jihlavském prostoru. Gustav Mahler, jeden z nejproslulejších světových hudebních skladatelů a dirigentů moderní doby, se narodil 7. července 1860 v malé obci Kaliště u Humpolce. Do Jihlavy se rodina Mahlerů přestěhovala 22. 10. 1860. Otec Bernard a matka Marie se s malým Gustavem usadili v domě Znojemská 4, kde po třech letech zřizují i výčep. V roce 1872 koupil Bernard Mahler sousední dům Znojemská 6, který v následujícím roce radikálně přestavěl pro potřeby své rodiny (byt v prvním patře) i obchodu (výčep a palírna v přízemí). Mladý Gustav zde žil do roku 1875, kdy odchází na vídeňskou konzervatoř a domů se pak již vrací sporadicky. Po smrti rodičů v roce 1889 Gustav Mahler dům prodal, i nadále si v Jihlavě ale zachoval domovské právo.

Park Gustava Mahlera Park Gustava Mahlera je novým architektonicky a kompozičně jedinečným parkem s odkazy na dílo hudebního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera a na jeho spojení s městem Jihlavou. Rozkládá se na místě někdejší židovské synagogy, kterou tento hudební skladatel a dirigent v době života v Jihlavě navštěvoval, a kterou v roce 1939 vypálili nacisté. Ústředními objekty v parku jsou sochy profesora Jana Koblasy. Dvěstěosmdesát centimetrů vysoká skulptura Gustava Mahlera, umístěná na podestě o výšce 120 centimetrů, je centrálním prvkem parku. K soše Gustava Mahlera se obracejí další sochařské objekty profesora Koblasy, čtyřmetroví ptáci a ryby o délce 2, 6 metrů. Symboličtí ptáci (kamenné pilíře) vytváří zároveň bránu do celého parkového areálu a upozorňují na sochu Gustava Mahlera. Obdobně tři ryby (kamenné hranoly) u přilehlé vodní hladiny a deset chrličů (symbol deseti Mahlerových symfonií) stříká vodu u jezírka. Šikmá kompoziční osa sochařských objektů – kamenný pták u čtverce v dlažbě křížení parkánu a Benešovy ulice – dva kamenní ptáci (brána) – socha – navádí návštěvníka pěší zóny města do centra parku k soše Gustava Mahlera. Zajímavé je samotné umístění sochy na rovinatém travnatém prostranství u vodní hladiny, které je obklopené ze severozápadu terénním vegetačním lemem a z jihu klidným geometrickým náměstíčkem s odhalenými základy synagogy. V parku nalezneme též základy středověkého městského opevnění. Z původní bašty opevnění, opatřené dnes schodištěm, si lze prohlédnout celý park. Krajinu Vysočiny, kterou se Mahler nechal nezřídka inspirovat, symbolizují i terénní parkové úpravy. Vlastními zelenými plochami, dřevinami a jezírkem rozšiřuje tento městský park plochy veřejné zeleně v historickém centru města.

Jihlavské podzemí Jihlavské podzemí je významnou historickou stavební památkou města. Co do rozsahu podzemního labyrintu přímo pod městskou zástavbou je po Znojmu druhým největším na území naší republiky. Jeho celková délka činí 25 kilometrů a zaujímá plochu 50 000 metrů čtverečních. Chodby jsou raženy ve skále v několika podlažích. Nacházejí se téměř pod všemi objekty historického jádra města. Sklepní prostory, nacházející se 2–4 metrů pod povrchem, tvoří první podzemní podlaží, z něhož lze sestoupit do podlaží druhého, do hloubky 4–6 metrů. Pod některými objekty je v hloubce 8–14 metrů raženo i podlaží třetí. První podlaží bylo raženo v průběhu 14. století, druhé a třetí pak ve století šestnáctém. V 17. století došlo ke zpevnění některých chodeb cihlovou podezdívkou a jednotlivé úseky byly propojeny krátkými spojovacími chodbami. Podzemní chodby jsou široké 0,8–2,5 metrů a vysoké 1,2–3,5 metrů. O příčinách vzniku jihlavského podzemí kolovaly různé domněnky. Dlouho se historikové domnívali, že podzemní chodby jsou zbytky starých stříbrných dolů. Jiní tvrdili, že podzemní chodby byly raženy pro vojenské účely. Současní historikové se domnívají, že podzemní chodby vděčí za svůj vznik hospodářským důvodům. Jihlava ležela na důležité křižovatce středověkých obchodních cest, a tak v době, kdy význam těžby stříbra poklesl, začal se ve městě prudce rozvíjet obchod

a řemesla. Kupci a řemeslníci si pro uskladnění svého zboží a výrobků rozšiřovali stávající sklepy, na jejichž prohlubování pracovali zkušení jihlavští horníci. Počátkem 18. století přestalo být podzemí využíváno v dřívějším rozsahu, koncem 18. století byla dokonce část skladovacích chodeb přeměněna na štoly kanalizační. V 19. století při budování vodovodů, plynoﬁkaci a výstavbě nových domů bylo mnoho chodeb zasypáno sutinami. Často tím byl porušen starý odvodňovací systém, chodby se plnily vodou a musel být pracně hledán původní odtok, aby nedocházelo k podmáčení základů. Narušila se také ucelenost labyrintu, neboť mnozí majitelé domů oddělovali postupně průchozí chodby zdmi. Za německé okupace byla potom část chodeb upravena jako protiletecké kryty. Po válce nebyl zpočátku o podzemí zájem, až byl v roce 1957 zhruba jeden kilometr chodeb zpřístupněn veřejnosti. V 60. letech byly téměř všechny chodby zpevněny betonovou krustou, podzemí bylo vyčištěno a obnovil se středověký odvodňovací systém. V roce 1969 bylo podzemí pro veřejnost uzavřeno a prohlídky v něm byly obnoveny až v roce 1991. Při úpravách povrchu náměstí a ulic byla v minulosti zaslepena většina ventilačních šachet, což způsobuje zvýšenou vlhkost vzduchu v podzemí. Teplota se v něm pohybuje mezi 8 a 12° Celsia. V roce 1978 zde byla amatérskými speleology objevena tzv. „svítící chodba“. Stěny chodby jsou pokryty bělavým povlakem, který po předchozím nasvícení zelenkavě světélkuje. Chodba se nachází asi 11 metrů pod povrchem země, široká je 2,1 metrů, vysoká 2,9 metrů a je největší raritou a záhadou jihlavského podzemí.

Vodní ráj Koupaliště je tvořeno systémem krytých bazénů a kruhového nekrytého bazénu. Krytý rekreační bazén s plochou 400 metrů čtverečních má celou řadu atrakcí – 92 metrů dlouhý tobogán, divokou řeku, perličková lůžka, stěnové masážní trysky, podvodní vzduchovače, vodopády, chrliče, vodní clonu, kryté dětské brouzdaliště, vířivku, páru, saunu, masáže a solárium. Kapacita krytého koupaliště je 240 osob. V provozu je celoročně. Venkovní část areálu se skládá ze systému letních bazénů, které jsou v provozu pouze v letní sezóně. Venkovní rekreační bazén má plochou 1 313 metrů čtverečních, součástí venkovního areálu je dlouhý tobogán, 25 metrů dlouhá dvojskluzavka, divoká řeka, perličková lůžka, masážní trysky, chrliče, velký hřib, vodní clona, podvodní osvětlení a dvě hřiště pro plážový volejbal a víceúčelové hřiště s umělým povrchem na tenis, nohejbal a volejbal.

Zoologická zahrada Jihlava Zoologická zahrada v Jihlavě (původně od roku 1957 zookoutek, od roku 1982 statut zoologická zahrada), se rozprostírá v malebném údolí řeky Jihlávky. V celém areálu se nachází vodní plochy, svahy plné stromů, skály a pásy trávníků. A to vše v bezprostřední blízkosti centra města (zhruba 10 minut pěší chůze). „ZOO bez mříží“, rozkládající se na ploše takřka 13 hektarů, je domovem pro 150 druhů exotických zvířat, včetně druhů ohrožených vyhubením. Rozlohou spíše „rodinná“ ZOO se specializuje na chov kočkovitých šelem, opic a plazů. Může se pochlubit také největší kolekcí drápkatých opic v republice. Pro návštěvníky jsou zpřístupněny tři pavilony – exotarium s expozicemi opic a plazů, pavilon šelem a Amazonský pavilon. Největší atrakcí a chloubou je ovšem Africká vesnice Matongo. Je to originálně vyřešený komplex chýší a domov afrických exotických zvířat. Žijí zde mangusta žíhaná, želvy ostruhaté, gabunské zmije, plameňáci a kamerunské kozičky. Pro děti je připraveno netradiční dětské hřiště i mini ZOO, kde si děti mohou zvířátka pohladit, či nakrmit. Po celém areálu je mnoho laviček pro odpočinek, možnosti občerstvení, prodejna suvenýrů a podrobný informační systém. Parkoviště se nachází hned u vchodu.

Obsah 3 5 11 12 13 15 19 21 24 27 28 31 33 33 35 37 40 44 45 46 46 48 49 50 52 53 55 56 57 59 60

Jihlava Z historie Jihlavy Brána Matky Boží Opevnění Heulos Minoritský kostel Nanebevzetí Panny Marie Minoritský klášter Farní kostel sv. Jakuba Většího Kostel sv. Ignáce z Loyoly Dominikánský kostel Povýšení sv. Kříže Bývalý dominikánský klášter Kostel sv. Jana Křtitele Kostel sv. Ducha Kostel sv. Pavla Židovský hřbitov Masarykovo náměstí a významné domy Dům č. 1 – Radnice Dům č. 4 – Schmilauerův dům Dům č. 7 Dům č. 14 Dům č. 24 – Oblastní galerie Vysočiny Dům č. 39 – Bavorův dům Měšťanský dům č. 47 Dům č. 55, 57 a 58 – Muzeum Vysočiny Jihlava Komenského ulice, dům č. 10 – Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Dům Znojemská 2 Dům Znojemská č. 4 – Dům Gustava Mahlera Park Gustava Mahlera Jihlavské podzemí Vodní ráj Zoologická zahrada Jihlava

Minoritský kostel Nanebevzetí Panny Marie – osmiboká kamenná věž

Jihlavou Vydalo statutární město Jihlava v roce 2010. Text: PhDr. Jana Bečková, Bc. Jana Petrůjová, Mgr. Jana Zbranková. Fotograﬁe: Vladimír Kunc (obálka, strana 10, 11, 12, 13/a/b, 14/a, 16, 18, 22/a, 23/c, 25/c/d, 30/a/c, 32, 40/a, 42/b, 48/a, 51/a, 57/a, 58), Miroslav Krob (strana 3, 25/d, 52), Rostislav Dvořák (strana 17/a), Rudolf Schebesta (strana 50, 51/c), Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava (strana 4, 6, 8, 9, 39/a, 54/b), Vodní Ráj (strana 59), ZOO Jihlava (strana 61/a/b) a Eva Bystrianská (strana 13/c, 14/b, 17/b, 19, 20, 22/b, 23/a/b/d, 25/a, 26, 28, 29, 30/b, 33–39/b, 40/b, 41, 42/a, 43–48/b, 49, 51/b, 53–56, 57/b, 60, 61/c, 62). Graﬁcké zpracování: Eva Bystrianská. Tisk: Antonín Prchal – Protisk Velké Meziříčí. Náklad: 2000 kusů.