Nikdy zcela neodešli by Jihlava

sie waren nikdy nie ganz zcela fort neodešli Die Iglauer Jihlavští Deutschen Němci Warum im Jahr 2011 eine Ausstellung über die Iglauer Deutschen? Ist dieses Kapitel nicht in den Jahren 1945–1947 endgültig geschlossen worden? Der Verein Gustav-Mahler-Haus möchte mit dieser Ausstellung zu einer Diskussion anregen, die nicht nur die Vergangenheit im Blick hat, sondern auch in die Zukunft zeigt. Unsere Stadt und das Igelland sind bis heute von Tschechen und von Deutschen geprägt. Es liegt an uns und den kommenden Generationen, dieses gemeinsame Erbe zu bewahren und darauf eine friedliche Zukunft der Nachbarschaft in einem freien Europa aufzubauen. Wichtigste Voraussetzung dafür ist es, in gegenseitiger Achtung und Vertrauen miteinander im Gespräch zu sein. Wir sind Tschechen und Deutsche -vor allem aber sind wir alle Iglauer! Dies soll auch diese Ausstellung zeigen, die das Staatliche Kreisarchiv Iglau und die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel auf Initiative des Vereins Gustav-Mahler-Haus gemeinsam vorbereitet haben. Die Ausstellung soll eine Anregung sein, das Gespräch miteinander zu suchen, das Trennende zu verstehen und das Gemeinsame zu entdecken. Verein Gustav-Mahler-Haus

Ausstellungsautoren: Das Staatliche Kreisarchiv Iglau, Autoren: Vlastimil Svěrák (Themen 1–3), Renata Pisková (Thema 4), Petr Dvořák (Thema 5), Jiří Jelínek (Thema 6) Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel: Harald Höfer, Gertraud Müller-Pezina, Hans Nerad, Bernhard Schmidt, Christoph Schmidt (Themen 7–13) Graﬁsche Gestaltung: Eva Bystrianská Übersetzung: Alena Jakubíčková Die Ausstellung entstand mit Unterstützung der Stadt Iglau, des Vereins Gustav-Mahler-Haus und unter der Schirmherrschaft des Oberbürgermeisters der Stadt Iglau, Herrn Jaroslav Vymazal und des Oberbürgermeisters der Stadt Heidenheim, Herrn Bernhard Ilg.

Proč pořádat v roce 2011 výstavu o jihlavských Němcích? Nebyla tato kapitola deﬁnitivně uzavřena v letech 1945–1947? Spolek Dům Gustava Mahlera by chtěl touto výstavou podnítit diskusi, zaměřenou nejen na minulost, nýbrž i na budoucnost. Naše město a Jihlavsko utvářeli Češi a Němci. Je na nás a na budoucích generacích, abychom toto společné dědictví uchovali a vybudovali na něm mírové sousedské vztahy ve svobodné Evropě. Důležitým předpokladem je, abychom spolu vedli dialog ve vzájemné úctě a důvěře. Jsme Češi a Němci – všichni jsme však především Jihlavané! To by měla dokázat i tato výstava, kterou z iniciativy spolku Dům Gustava Mahlera společně vytvořily MZA-Státní okresní archiv Jihlava a Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel. Výstava by měla být podnětem pro hledání dialogu, pro pochopení toho, co nás dělí, a odhalení toho, co nás spojuje. Spolek Dům Gustava Mahlera

Výstavu připravili: MZA – Státní okresní archiv, autoři: Vlastimil Svěrák (témata 1–3), Renata Pisková ( téma 4), Petr Dvořák (téma 5), Jiří Jelínek (téma 6) Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel: Harald Höfer, Gertraud Müller-Pezina, Hans Nerad, Bernhard Schmidt, Christoph Schmidt (témata 7–13) Graﬁcké zpracování: Eva Bystrianská Překlad: Alena Jakubíčková Výstava vznikla za podpory statutárního města Jihlavy, spolku Dům Gustava Mahlera a pod záštitou primátora statutárního města Jihlavy pana Jaroslava Vymazala a primátora města Heidenheim pana Bernharda Ilga.

Warum im Jahr 2011 eine Ausstellung über die Iglauer Deutschen? Proč pořádat v roce 2011 výstavu o jihlavských Němcích? Ist dieses Jahren 1945–1947 endgültig geschlossen worden? Nebyla tato kapitola deﬁnitivně uzavřena v letech 1945–1947?

sie waren nieganz fort Jihlava ve středověku Iglau im Mittelalter Královské horní město Jihlava bylo založeno před polovinou 13. století na pomezí Čech a Moravy. Založení předcházel objev vydatných žil stříbrných rud v okolí osady Stará Jihlava kolem roku 1240. Do místa nálezu se seběhli horníci z různých částí střední Evropy, nejvíce z alpských zemí. Král Václav I. a jeho syn Přemysl, markrabě moravský, obdařili horníky a obyvatele nového města rozsáhlým souborem horních a městských práv. Podle tradičního podání se tak stalo v roce 1249. Město s velkým centrálním náměstím vyrostlo v krátkém čase. Téměř současně vyrůstaly při městských hradbách tři velké kostely: minoritský Nanebevzetí P. Marie, dominikánský sv. Kříže a farní kostel sv. Jakuba. Ke kostelu sv. Jakuba byla roku 1257 přenesena farní práva od kostelíka sv. Jana Křtitele v původní osadě. V okolí města vzniklo několik vesnic, spadajících pod jurisdikci Jihlavy. Nejlepší stříbrná naleziště se však poměrně brzy vyčerpala a Jihlava se začala od počátku 14. století postupně přeměňovat z hornického města v město kupců a řemeslníků. K úspěšnému přerodu Jihlavští využívali četných privilegií vydaných králi a markrabaty z rodu Lucemburků. V listině vydané roku 1356 markrabě Jan Jindřich ustanovil, že žádnému cizinci, který by se chtěl stát jihlavským měšťanem, v tom nesmí nikdo bránit. V jedné oblasti, dotýkající se dolování, si však Jihlava své přední postavení přece jen uhájila: nadále se uplatňovala jako odvolací stolice horního práva, udílející právní naučení mnohdy i velmi vzdáleným místům. Počátkem 15. století sepsal pro tyto účely městský písař Jan z Gelnhausenu veškeré listiny i naučení do nádherně iluminovaného rukopisu, nazvaného podle něho Kodex Gelnhausen.

Před husitskou revolucí žilo v Jihlavě kolem 3 700 obyvatel ve 380 domech, s předměstími je počet obyvatel odhadován zhruba na 4 600. Podíl česky mluvícího obyvatelstva nebyl větší než 10 %, to je hlavní důvod, proč v době husitské revoluce zůstali Jihlavští věrni katolické straně. Město přečkalo několikeré obléhání husitským vojskem, během nichž byla poničena předměstí. V průběhu husitské revoluce Jihlava ztratila kolem 40 % obyvatelstva. Nejvýznamnějším okamžikem se stalo přijetí závěrečných dohod mezi husity a katolíky, tzv. kompaktát, dne 5. července 1436. Českou historiograﬁí je toto datum považováno za nejvýznamnější v historii města. Ovšem ani tato významná smlouva nezabezpečila Jihlavě klidné časy, ty nastaly s deﬁnitivní platností až po smrti krále Jiřího z Poděbrad roku 1471. Ve městě se pak mohla rozvíjet řemesla nerušeně až do výbuchu sociálního a mocenského napětí mezi městskou radou a obcí v posledních letech vlády krále Ludvíka Jagellonského.

Die königliche Bergstadt Iglau wurde vor der Mitte des 13. Jahrhunderts an der Grenze zwischen Böhmen und Mähren gegründet. Der Gründung vorausgegangen waren die Silbererzfunde in der Nähe der Ansiedlung Alt-Iglau um 1240. Zum Fundort strömten Bergleute vorwiegend aus dem ostmitteldeutschen Sprachgebiet. König Wenzel I. und sein Sohn Přemysl, der mährische Markgraf, verbrieften den Berghauern sowie den neuen Einwohnern der Stadt zahlreiche Berg- und Stadtrechte. Nach traditioneller Überlieferung geschah dies im Jahre 1249. Die Stadt mit einem großen Marktplatz in der Mitte erwuchs in kurzer Zeit. Nahezu gleichzeitig wurden an den Stadtmauern drei große Kirchen erbaut: die Minoritenkirche der Mariä Himmelfahrt, die Dominikanerkirche des hl. Kreuzes und die Pfarrkirche des hl. Jakob. Auf die Jakobskirche wurden im Jahre 1257 die Pfarrrechte vom Johanneskirchlein übertragen, das sich in Alt-Iglau befand. Um Iglau herum entstanden mehrere Dörfer, die unter die Rechtsprechung von Iglau ﬁelen. Die besten Silbererzlager wurden jedoch verhältnismäßig bald ausgebeutet, und die Bergstadt Iglau verwandelte sich zu Beginn des 14. Jahrhunderts in eine Stadt der Kauﬂeute und Handwerker. Zur erfolgreichen Umwandlung nutzten die Iglauer zahlreiche Privilegien, die ihnen von den Königen und Markgrafen aus dem Hause Luxemburg erteilt wurden. In einer im Jahre 1356 erlassenen Urkunde hat Markgraf Johann Heinrich festgelegt, dass kein Ausländer, der Iglauer Bürger werden will, daran gehindert werden darf. In einem Bergbaubereich konnte Iglau seine führende Stelle doch behalten: Auch weiterhin wurde das Bergbaugericht als Berufungsgericht angesehen, das seine Weisungen an manchmal auch sehr entlegene Orte ergehen ließ. Zu Beginn des 15. Jahrhunderts stellte der Stadtschreiber Johannes Gelnhausen sämtliche Urkunden und Weisungen in einer wunderschön illuminierten Handschrift zusammen, die nach ihm „Codex Gelnhausen“ genannt wurde.

Václav I., český král a markrabě moravský, iluminace v Gelnhausenově kodexu, 1400–1408 Wenzel I., böhmischer König und mährischer Markgraf, Illumination im Codex Gelnhausen, 1400–1408

Vor der Hussitenrevolution lebten in Iglau rund 3700 Einwohner in 380 Häusern, zusammen mit den Vorstädten wurde die Einwohnerzahl auf etwa 4600 geschätzt. Der Anteil der tschechischsprachigen Bevölkerung überstieg keine 10 %, und das war der Hauptgrund dafür, warum die Iglauer während der Hussitenkriege der katholischen Partei treu blieben. Die Stadt überstand mehrere Belagerungen durch das Hussitenheer, während deren die Vororte zerstört wurden. Im Zuge der Hussitenrevolte verlor die Stadt rund 40 % der Bevölkerung. Die Verkündung der Schlussvereinbarungen, der sogenannten Kompaktaten, zwischen den Hussiten und den Katholiken am 5. Juli 1436 wird in der tschechischen Historiograﬁe als wichtigstes Ereignis in der Stadtgeschichte angesehen. Dieser bedeutende Vertrag hat der Stadt allerdings keine ruhigen Zeiten beschert, sie traten erst nach dem Tod König Georgs von Podiebrad im Jahre 1471 ein. In der Stadt konnten sich dann Gewerbezweige bis zum Ausbruch der Sozial- und Machtspannungen zwischen dem Stadtrat und der Gemeinde in den letzten Jahren der Herrschaft König Ludwigs Jagiello ungestört entwickeln.

Přemysl, markrabě moravský, iluminace v Gelnhausenově kodexu, 1400–1408

Listina Jana Jindřicha, markraběte moravského, 1356

Přemysl, mährischer Markgraf, Illumination im Codex Gelnhausen, 1400–1408

Urkunde des mährischen Markgrafen Johann Heinrich, 1356 Pečeť města Jihlavy, 1327 Siegel der Stadt Iglau, 1327

Rejstřík městské sbírky, 1425 Register der Stadtlosung, 1425

Kostelík sv. Jana Křtitele Kirche des hl. Johannes des Täufers Minoritský kostel Nanebevzetí P. Marie Minoritenkirche der Mariä Himmelfahrt

Znak města, iluminace v Gelnhausenově kodexu, 1400–1408 Jan Jindřich, markrabě moravský, iluminace v Gelnhausenově kodexu, 1400–1408

Stadtwappen, Illumination im Codex Gelnhausen, 1400–1408

Johann Heinrich, mährischerMarkgraf, Illumination im Codex Gelnhausen, 1400–1408 Dominikánský kostel sv. Kříže Dominikanerkirche des hl. Kreuzes

Měšťanský dům č. 39 na náměstí Bürgerhaus Nr. 39 am Hauptplatz

Freska Přepadení Jihlavy v roce 1402 v minoritském kostele Nanebevzetí P. Marie Freske „Überfall auf die Stadt Iglau im Jahre 1402“ in der Minoritenkirche der Mariä Himmelfahrt

Zápis o kompaktátech v Hájkově kronice, 1541 (vydáno 1819) Eintrag über die Kompaktaten in Hájeks Chronik, 1541 (1819 herausgegeben)

nikdy zcela neodešli Doba reformace Reformationszeit Prostřednictvím kazatele Paula Sperata v letech 1522–1523 se jihlavští měšťané seznámili s učením německého reformátora Martina Luthera a v krátké době ho velká část z nich přijala. Popudili si tím sice proti sobě krále Ferdinanda I. Habsburského, ale ani autorita krále nemohla zabránit šíření reformačního učení. Během čtyř desítek let přestoupila k luterské víře celá městská obec. Dosud nábožensky homogenní město se stalo městem „dvojího lidu“. I když katolíci představovali v Jihlavě od poloviny 16. století výraznou menšinu, patronát nad farou u sv. Jakuba si přesto udrželi želivští, od roku 1589 strahovští premonstráti. Na celé jedno století se Jihlava napojila na nábožensko-kulturní okruh luterský s centrem ve Wittenbergu. Jihlava zažila v 16. století období nebývalého hospodářského rozkvětu. Stala se v této době největším soukenickým centrem ve střední Evropě! Počet mistrů soukenického cechu se odhaduje na 400–700, sukno se vyváželo po celé střední a jihovýchodní Evropě. Věhlasu dosáhli i jihlavští kloboučníci, cínaři a zlatníci. Do Jihlavy přicházeli řemeslníci také z okolních nebo i vzdálenějších zemí: ze Slezska, Saska, Branibor, Bavor i z rakouských zemí. Často zde získali měšťanské právo a usadili se ve městě natrvalo. Jihlava byla se na přelomu 16. a 17. století druhým největším městem na Moravě po Olomouci, dokonce o něco větší než Brno. V hradbách tehdy stálo přibližně 560 a na předměstích asi 200 domů, v nichž žilo až kolem 8 000 obyvatel. Počet obyvatel mohl být ještě vyšší, kdyby pravidelně nepřicházely epidemie nakažlivých nemocí. Dalším nepřítelem byly požáry. Mezi léty 1513–1551 postihlo Jihlavu několik ničivých požárů, město z nich povstávalo vždy znovu a krásnější. Zrodila se renesanční Jihlava! Ekonomická prosperita přispěla i ke kulturnímu povznesení města. Vysoké úrovně dosáhlo školství, především vyšší latinská škola založená v roce 1561 M. Mathiasem Eberhardem. Vyhledávali ji i studenti z okolních zemí a stala se předstupněm ke vzdělání univerzitnímu, především na konfesijně spřízněných

univerzitách v Sasku. Mezi jejími rektory bychom našli několik básníků a literátů. Pod klenbami honosných měšťanských domů zněl mistrovský zpěv. Ze 16. století pocházejí nejstarší rukopisy měšťanských kronik, doklady o tom, že jihlavští měšťané se zajímali o historii svého města a svých rodin. Založení Jihlavy kladli do roku 799 a tento smyšlený údaj převzal také kanovník Václav Hájek z Libočan do své Kroniky české, vydané roku 1541 tiskem, která si získala značnou oblibu. O národnostním složení obyvatel Jihlavy nejsou přesné zprávy. Německy mluvící obyvatelé vysoko převažovali, podíl jazykově českého živlu nepřesahoval 10 %, stejně jako ve středověku. Jestliže porovnáme počet věřících přijímajících v roce 1618 svátost oltářní ve farním kostele a v české kapli sv. Václava (8420 : 504), dostaneme výsledek jen asi 6 % Čechů. Období prosperity města ukončilo vítězství katolické strany na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

Durch den Prediger Paul Speratus konnten sich die Iglauer Bürger in den Jahren 1522–1523 mit der Lehre des deutschen Reformators Martin Luther vertraut machen, und in kurzer Zeit wurde eine große Anzahl der Bürger zu diesem Glauben bekehrt. Dadurch erzürnten sie zwar den Habsburgerkönig Ferdinand I., aber nicht einmal die Autorität des Königs konnte die Verbreitung der Reformationslehre verhindern. Während der nächsten vierzig Jahre trat die ganze Stadtgemeinde zum lutherischen Glauben über. Die bisher konfessionell homogene Stadt wurde zur Stadt „zweier Völker“. Obwohl die Katholiken seit der Mitte des 16. Jahrhunderts eine deutliche Minderheit in Iglau darstellten, konnten die Seelauer, seit 1589 Strahover Prämonstratenser, das Patronat über die Jakobspfarre behalten. Ein ganzes Jahrhundert lang war Iglau an den konfessionskulturellen lutherischen Kreis mit Zentrum in Wittenberg angeschlossen. Iglau erlebte im 16. Jahrhundert einen nie da gewesenen wirtschaftlichen Aufschwung. Die Stadt wurde in diesem Zeitraum zum größten Tuchmacherzentrum in Mitteleuropa! Die Anzahl der Tuchmachermeister wird auf 400–700 geschätzt, die Tuche wurden in alle Länder in Mittel- und Südosteuropa ausgeführt. Berühmt waren auch die Iglauer Hutmacher, Zinngießer und Goldschmiede. Nach Iglau kamen Handwerker von nah und fern: aus Schlesien, Sachsen, Brandenburg, Bayern und den österreichischen Ländern. Sie erwarben oft die Bürgerrechte und haben sich hier auf Dauer niedergelassen. Iglau war an der Wende des 16. zum 17. Jahrhundert die zweitgrößte mährische Stadt nach Olmütz und war sogar größer als Brünn. Innerhalb der Stadtmauern befanden sich etwa 560 und in den Vororten zirka 200 Häuser, in denen bis zu 8000 Einwohner lebten. Die Einwohnerzahl hätte noch größer sein können, wenn es nicht die regelmäßig grassierenden Epidemien und ansteckenden Krankheiten gegeben hätte. Eine weitere Gefahr waren die Brände. In der Zeitspanne 1513–1551 wurde Iglau von mehreren verheerenden Bränden heimgesucht, durch den nachfolgenden Aufbau ist es jedoch immer schöner geworden. Das Renaissance-Iglau wurde geboren! Die wirtschaftliche Prosperität hat auch zum kulturellen Aufblühen der Stadt beigetragen. Ein hohes Niveau erreichte

das Schulwesen, insbesondere die höhere Lateinschule, die im Jahre 1561 von Magister Matthias Eberhard gegründet wurde. Sie wurde auch von Schülern aus den Nachbarländern aufgesucht und diente als Vorstufe für die universitäre Bildung, insbesondere an konfessionell verwandten Universitäten in Sachsen. Unter ihren Rektoren befanden sich mehrere Dichter und Literaten. Unter den Gewölben der prunkvollen Bürgerhäuser erscholl der Meistergesang. Aus dem 16. Jahrhundert stammen die ältesten handschriftlichen Bürgerchroniken, Beweise dafür, dass sich die Iglauer Bürger für die Geschichte ihrer Stadt und ihrer Familien interessierten. Als Jahr der Stadtgründung wurde, einer Sage folgend, das Jahr 799 herangezogen. Dieses Datum hat auch der Kanoniker Václav Hájek von Libočany in seine Böhmische Chronik übernommen, die im Jahre 1541 gedruckt wurde und sich großer Beliebtheit erfreute. Es gibt keine genaueren Berichte über die Nationalitätenverhältnisse in Iglau. Die deutschstämmigen Bürger waren in der Überzahl, die Anzahl der tschechischsprachigen Einwohner überstieg, ähnlich wie im Mittelalter, nicht 10 %. Wenn man die Anzahl der Gläubigen vergleicht, die im Jahre 1618 das Altarsakrament in der Pfarrkirche und in der tschechischen St. Wenzelkapelle (8420 : 504) empﬁngen, bekommt man als Ergebnis nur etwa 6 % Tschechen. Die Ära der Prosperität wurde mit dem Sieg der katholischen Partei in der Schlacht am Weißen Berg am 8. November 1620 beendet.

Pozdně gotická zasedací síň na radnici Spätgotischer Sitzungssaal im Rathaus

Městská brána Matky Boží Frauentor in Iglau

Lutherův přítel, teolog Filip Melanchton Luthers Freund, der Theologe Philipp Melanchton Seznam členů městské rady z roku 1561 v Letscherově kronice, začátek 17. století Verzeichnis der Stadträte aus dem Jahre 1561 in Letschers Chronik, Anfang des 17. Jahrhunderts

Rejstřík městské sbírky 1575 Register der Stadtlosung,1575

Zápis o založení Jihlavy v roce 799 v Hájkově kronice, 1541 (vydáno 1819) Eintrag über die Gründung Iglaus im Jahre 799 in Hájeks Chronik, 1541 (1819 herausgegeben) Portrét Martina Luthera Porträt Martin Luthers

Seznam cechovních mistrů cechu soukenického v roce 1582 v Letscherově kronice, začátek 17. století Renesanční věže farního kostela sv. Jakuba

Meisterliste der Tuchmacherzunft aus dem Jahre 1582 in Letschers Chronik, Anfang des 17. Jahrhunderts

Renaissancetürme der St.-Jakobs-Kirche Cechovní pečetidlo cechu kolářů, 1565 Siegelstempel der Wagnerzunft, 1565

Kniha zápisů o přijetí do městského stavu, 1588 Bürgermatrikel, 1588

Renesanční arkýř na nároží domu č. 47 na náměstí Renaissanceerker – Haus Nr. 47 am Hauptplatz

Veduta Jihlavy Jana Willenberga, konec 16. století. Iglau-Vedute Johann Willenbergs, Ende des 18. Jahrhunderts

Od baroka k biedermeieru Vom Barock zum Biedermeier Za svoji účast v povstání proti Habsburkům byla Jihlava tvrdě potrestána. Bělohorští vítězové město přinutili odvádět tak vysoké kontribuce a dávky na vyzbrojování císařských pluků, až zadlužení dosáhlo výše 4 miliony zlatých. Obyvatelstvo bylo podrobeno tvrdé rekatolizaci. Někteří jednotlivci se nechtěli vzdát luterské víry a odešli raději do emigrace. V čele rekatolizace stáli jezuité, sídlící od roku 1625 v rozsáhlém areálu v horní části náměstí, o tři roky později přišli do Jihlavy také kapucíni. Nejtěžší chvíle prožili Jihlavští v průběhu dvouleté švédské okupace v samém závěru třicetileté války. Při dobývání města císařskou armádou byla Jihlava silně poškozena dělostřelbou. Válku přečkala jen menší část obyvatelstva a teprve kolem poloviny 18. století se podařilo dosáhnout stavu před začátkem války. Obnova rozstříleného města, zvláště na předměstích, probíhala pomalu i proto, že Jihlava byla roku 1653 prohlášena vojenskou pevností. Stavební obnova probíhala v barokním duchu, projevujícím se především na všech církevních stavbách. Nejdokonalejší barokní stavbou je dodnes kostel sv. Ignáce z roku 1689, na němž se podíleli hlavně italští umělci. O rok později byl vztyčen naproti kostelu vysoký sloup se sochou P. Marie. Farní kostel sv. Jakuba získal roku 1702 boční kapli se skvělou výzdobou, skrývající v sobě cennou gotickou Pietu. Vlivným nositelem a šiřitelem barokní kultury se stalo jezuitské gymnázium, sídlící od roku 1727 v nové budově. S rozvojem řemesel se do města opět vrátila prosperita. Dařit se začalo opět soukeníkům, kteří těžili hlavně z velkých zakázek pro armádu. Oživení zaznamenali také sladovníci a jiná řemeslná odvětví, Jihlava se stala zase vyhledávaným místem pro řemeslníky přicházející sem z blízkého okolí, zdaleka a často i z cizích zemí. S nástupem osvícenství ve druhé polovině 18. století nastala řada změn takřka ve všech oblastech života. Jezuitské gymnázium bylo po zrušení jezuitského řádu roku 1773 postátněno, vznikla škola hlavní a školy triviální s německým vyučovacím jazykem. V osmdesátých letech přikázal císař Josef II. zrušit dominikánský a kapucínský klášter, působit nepřestali jen mi-

norité, jimž byla inkorporována nově zřízená farnost. Toleranční patent z roku 1781 velkou změnu nepřinesl: k tolerovaným náboženstvím přestoupili jen jednotlivci. Od roku 1787 se zásadním způsobem změnil systém městské samosprávy, když po staletích střídání městských rad byli do čela města postaveni profesionální úředníci. Po skončení napoleonských válek zažila Jihlava tři klidná desetiletí. Magistrát je využil ke zlepšení životních podmínek obyvatel: náměstí a ulice dostávaly chodníky, dláždění, osvětlení, v údolí pod východními hradbami byl založen velký park. Ve městě se rozvíjel hudební život, reprezentovaný především hudebním spolkem, založeným roku 1819. Čtyřicátá léta 19. století přinesla v oblasti ekonomické jednu závažnou negativní věc. Jihlavští soukeníci nezachytili tovární způsob výroby a jejich sukna vyráběná tradičními postupy ztratila konkurenceschopnost. Nositeli textilní tradice se staly tovární podniky v okolí města, ve městě samém vznikly pouze menší výrobní podniky, hlavně na místě bývalých mlýnů. Do nového, průmyslového věku tak Jihlava vstoupila značně znevýhodněna.

Mariánský sloup z roku 1689 Mariensäule aus dem Jahre 1689

Velké pečetidlo města Jihlavy, počátek 17. století Großer Siegelstempel der Stadt Iglau, Anfang des 17. Jahrhunderts

Für seine Teilnahme am antihabsburgischen Aufstand wurde Iglau hart bestraft. Die Sieger vom Weißen Berg zwangen die Stadt zur Abführung so hoher Kontributionen und Beiträge für die Ausrüstung kaiserlicher Regimenter, dass die Verschuldung vier Millionen Gulden erreichte. Die Bevölkerung wurde einer erbarmungslosen Rekatholisierung unterzogen. Manche Bürger wollten ihren lutherischen Glauben nicht aufgeben und wanderten lieber aus. An der Spitze der Rekatholisierung standen die Jesuiten, die sich im Jahre 1625 in einem umfangreichen Areal im oberen Hauptplatzbereich niederließen, drei Jahre später kamen auch die Kapuziner in die Stadt. Die schwersten Heimsuchungen erlebten die Iglauer während der schwedischen Okkupation am Ende des Dreißigjährigen Krieges. Bei der Eroberung der Stadt durch die kaiserliche Armee wurde Iglau durch Geschützfeuer stark beschädigt. Den Krieg überlebten viele Bürger nicht, und erst um die Mitte des 18. Jahrhunderts wurde der Bevölkerungsstand vor Kriegsausbruch erreicht. Die Wiederherstellung der zerschossenen Stadt, besonders der Vororte, erfolgte auch deshalb langsam, weil Iglau 1653 zur Militärfestung erklärt wurde. Der Wiederaufbau wurde im Barockstil vorgenommen, der insbesondere bei den Kirchenbauten sichtbar ist. Das ansehnlichste Bauwerk ist bis heute die Kirche des hl. Ignaz aus dem Jahre 1689, an deren Bau sich insbesondere italienische Künstler beteiligten. Ein Jahr später wurde gegenüber der Kirche eine hohe Säule mit der Marienstatue aufgerichtet. Die Pfarrkirche des hl. Jakob erhielt 1702 eine prächtig ausgeschmückte Seitenkapelle, die ein wertvolles gotisches Vesperbild beherbergt. Das Jesuitengymnasium, das seit 1727 seinen Sitz in einem neuen Gebäude hatte, wurde zum einflussreichen Träger der Barockkultur. Mit der Entwicklung des Gewerbes kehrte der Wohlstand in die Stadt zurück. Vor allem den Tuchmachern ging es gut, die von den großen Militäraufträgen profitierten. Die Geschäftsbelebung zeigte sich desgleichen bei den Mälzern und anderen Gewerbezweigen. Iglau wurde erneut zu einem gefragten Standort für die Handwerker, die von nah und fern, häufig auch aus dem Ausland, hierher strömten.

Rejstřík městské sbírky, 1658 Register der Stadtlosung, 1658

Der Beginn der Aufklärung in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts brachte Veränderungen in nahezu allen Lebensbereichen. Das Jesuitengymnasium wurde nach der Auflösung des Jesuitenordens im Jahre 1773 verstaatlicht, es wurden die Hauptschule und die Trivialschule mit Unterrichtssprache Deutsch errichtet. In den 1780er-Jahren wurden auf Anordnung von Kaiser Joseph II. das Dominikaner- und Kapuzinerkloster aufgehoben, nur die Minoriten, denen ein neuer Pfarrsprengel übertragen wurde, konnten ihre Tätigkeit fortsetzen. Das sog. Toleranzpatent aus dem Jahre 1781 brachte wenig Änderung: Zu den tolerierten Konfessionen sind nur Einzelpersonen übergetreten. Ab 1787 änderte sich grundsätzlich das System der städtischen Selbstverwaltung. Der Stadtrat hat wesentliche exekutive Befugnisse an qualifizierte Beamte übertragen. Nach Ende der napoleonischen Kriege erlebte Iglau drei ruhige Jahrzehnte. Der Magistrat nutzte sie zur Verbesserung der Lebensbedingungen der Stadtbürger: Hauptplatz und Straßen erhielten Pflaster und Beleuchtung, im Tal unterhalb des östlichen Stadtmauerbereichs wurde ein großer Park angelegt. Es kam zur Entwicklung des musikalischen Lebens, das insbesondere durch den im Jahre 1819 gegründeten Musikverein repräsentiert wurde. Die 1840er Jahre wurden durch eine schwerwiegende negative Entwicklung im Wirtschaftsbereich geprägt. Die Iglauer Tuchmacher hatten die industrielle Fertigungsweise verpasst und ihre traditionell hergestellten Tuche verloren damit ihre Konkurrenzfähigkeit. Zu den Trägern der Textilindustrie wurden die Fabriken in der Stadtumgebung, in der Stadt selbst entstanden nur kleinere Fertigungsbetriebe, insbesondere an der Stelle ehemaliger Mühlen. In das neue, industrielle Zeitalter ist Iglau wirtschaftlich geschwächt eingetreten.

Seznam mistrů cechu soukeníků, 1815 Meisterliste der Tuchmacherzunft, 1815

Seznam mistrů cechu sladovníků, 1762 Meisterliste der Mälzerzunft, 1762

Jacopo Brascha, nárys jezuitského kostela a jezuitské koleje, po roce 1680 Jacopo Brascha, Skizze der Jesuitenkirche und des Jesuitenkollegs, nach 1680

Kostel sv. Ignáce St.-Ignaz-Kirche

Zápisy v matrice přijatých měšťanů, 1697

Zápisy v Protokolu změn náboženského vyznání fary u sv. Jakuba, 1776–1777

Eintragungen in der Bürgermatrikel, 1697

„Vormerk der Religionsänderungen“ der St.-Jakob-Pfarre, 1776–1777

Pečetidlo města, 1787 Siegelstempel Iglaus, 1787

sie ie waren nieganz fort Veduta Jihlavy, 1849 Iglau-Vedute, 1849

Radnice, úprava z roku 1786 Rathaus, Erscheinungsbild aus dem Jahre 1786

Pověst o založení Jihlavy v Bargerově kronice, 18. století

Sage über die Gründung Iglaus in Bargers Chronik, 18. Jahrhundert

Veduta Jihlavy Johanna Heinricha Marzyho, konec 18. století Iglau-Vedute Johann Heinrich Marzys, Ende des 18. Jahrhunderts

Na prahu národnostních konﬂiktů Jihlava v 19. století Anfänge der Nationalitätenkonﬂikte Iglau im 19. Jahrhundert Život obyvatel Jihlavy v první polovině 19. století lze považovat za poklidný, orientovaný převážně na materiální hodnoty. Městskou majetkovou elitu Jihlavy, tvořenou převážně příslušníky bohatých německých rodin, charakterizovalo vlastnictví významných nemovitostí (mezi nejbohatší patřil Franz Czap). Velký počet jihlavských měšťanů se v době předbřeznové angažoval v nepolitické spolkové činnosti. Zatímco Střelecký spolek (Iglauer privilegierter bürgerlicher Schützen-Corps) představoval v Jihlavě středisko společenského života nejkonzervativnějších měšťanských sil, moderněji koncipovaný Hudební spolek (Musikverein) se zasloužil o nebývalý rozvoj kulturní. Revoluční události roku 1848 vnesly do společenského a politického dění města nový fenomén, problém národnostní. Krátce po uvolnění cenzury začal v Jihlavě na jaře 1848 vycházet týdeník Sonntags-Blatt, jenž se brzy stal listem plně podporujícím rostoucí německou národně politickou aktivitu. Také probouzející se české národní hnutí začalo získávat ohlas i v Jihlavě. Rostoucí snahy české menšiny v Jihlavě vedly k posílení nacionálních všeněmeckých myšlenek. Zejména za tím účelem ustavený konstituční spolek (Der deutsch-constitutionelle Verein) rozvinul širokou agitaci pro volby do celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem. Rovina spolková zůstala zrcadlem rostoucího napětí mezi německou většinou a českou menšinou v Jihlavě a okolí i v pozdějším období. Souviselo to s politickým uvolněním v 60. letech 19. století po pádu Bachova absolutismu. Tehdy došlo k velkému společenskému a kulturnímu rozmachu jihlavského obyvatelstva, zejména české menšiny, reprezentované MUDr. Leopoldem Fritzem, učitelem Ferdinandem Hellerem a knihkupcem Antonínem Musilem. Rušný společenský život přineslo formování řady českých spolků, mezi kterými dominovala Beseda jihlavská. Existence a činnost Besedy byla trnem v oku mnohým jihlavským Němcům, protože se stala základním kamenem celé struktury českých organizací ve městě. Významné místo si v českém veřejném dění vydobyla i jihlavská organizace Sokola.

Německá většina uvědomující si růst českého živlu v Jihlavě odpovídala neméně úspěšnými společenskými aktivitami. Obrannou činnost na sebe převzal spolek Turnverein, založený v roce 1862 s cílem pěstovat tělovýchovu, či spolek Deutsches Haus, protějšek Besedy. Veřejnou tribunou německých nacionálních zájmů se staly noviny Mährischer Grenzbote, jehož protiváhu od roku 1892 tvořil časopis Jihlavské listy. S přílivem českého obyvatelstva v Jihlavě a jeho rostoucími aktivitami zejména v oblasti kultury a školství narůstal u německých vrstev obyvatelstva pocit ohrožení německého rázu Jihlavy a celého okolí, tzv.“ Iglauer Sprachinsel“. Politiku německého obranného nacionalismu uplatnila městská reprezentace zejména v oblasti školství, když se snažila všemi dostupnými prostředky zabránit snahám zřídit v Jihlavě českou školu. Sama pak výstavbou sítě nových školních budov zahájila proces modernizace jihlavského německého školství. Od té doby se politickým a společenským životem města prolínaly postupně se vyhrocující národnostní rozpory, které předurčily vývoj první poloviny století dvacátého. Vzájemné konﬂikty se projevovaly výtržnostmi, ničením majetku i fyzickým napadáním. K jednomu z nejsmutnějších česko-německých dramat, jež se odehrála v Jihlavě, se řadí pouliční nepokoje z roku 1910, známé jako „krvavá řež jihlavská“. Záminkou k protičeským bouřím byla sokolská slavnost v Besedě spojená s průvodem městem. První světová válka přispěla k potlačení českých národních aktivit a naopak k posílení německých pozic ve městě. S prodlužující se dobou válečných bojů byly národnostní problémy vystřídány problémy zásobovacími. Nedostatek potravin a přibývající počet raněných vedly v Jihlavě k protiválečným a hladovým demonstracím a k postupné obnově politického života.

Seznam členů Hudebního spolku (Musikverein) – záznam v Kmenové knize členů z r. 1819 Mitgliederverzeichnis des Musikvereins – Eintrag im Mitgliederstammbuch aus dem Jahre 1819

Die Einwohner Iglaus führten in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts ein beschauliches, vorwiegend auf materielle Werte ausgerichtetes Leben. Die vermögenden Stadthonoratioren, zu denen hauptsächlich die Angehörigen reicher deutscher Familien gehörten, besaßen bedeutende Liegenschaften (einer der reichsten Bürger war Franz Czap). Eine große Zahl von Bürgern engagierte sich in der Vormärzzeit in der unpolitischen Vereinstätigkeit. Während das Iglauer privilegierte Schützencorps die konservativsten Bürgerschichten vereinigte, machte sich der moderner konzipierte Musikverein um eine außergewöhnliche Kulturentwicklung verdient. Die Ereignisse des Revolutionsjahres 1848 haben in das gesellschaftliche und politische Geschehen der Stadt ein neues Phänomen, das Nationalitätenproblem, hineingebracht. Kurz nach der Lockerung der Zensur, im Frühling 1848, erschien in Iglau die Wochenzeitung „Sonntags-Blatt“, die sich bald zu einem Medium entwickelte, das die zunehmende deutschnationale Aktivität voll unterstützte. Auch die erwachende tschechische nationale Bewegung konnte in Iglau Anklang ﬁnden. Die wachsenden Bestrebungen der tschechischen Minderheit in Iglau verstärkten allerdings die nationalen großdeutschen Ideen. Der insbesondere zu diesem Zweck gegründete „Deutschconstitutionelle Verein“ entfaltete eine breite Werbung für die Wahlen zur großdeutschen Nationalversammlung in Frankfurt am Main. Das Vereinsleben spiegelte die wachsenden Spannungen zwischen der deutschen Mehrheit und der tschechischen Minderheit in der Stadt Iglau und Umgebung auch in späteren Zeiträumen wider. Dies hing mit der politischen Lockerung in den 1860er-Jahren nach dem Fall des Bachschen Absolutismus (benannt nach dem österreichischen Innenminister Alexander Freiherr von Bach, Symbol für politische und gesellschaftliche Unterdrückung) zusammen. Damals kam es zu einem gesellschaftlichen und kulturellen Aufblühen in der Iglauer Bevölkerung, insbesondere bei der tschechischen Minderheit, die durch Dr. Leopold Fritz, den Lehrer Ferdinand Heller und den Buchhändler Antonín Musil repräsentiert wurde. Neue Anregungen für das gesellschaftliche Leben brachte die Gründung zahlreicher tschechischer Vereine, unter denen der Verein „Beseda jihlavská“ dominierte. Existenz und Tätigkeit dieses Vereins waren vielen Iglauer Deutschen ein Dorn im Auge, weil er zum Grundstein für die gesamte Struktur der tschechischen Organisationen in der Stadt wurde. Eine wichtige Stellung im tschechischen öﬀentlichen Leben nahm auch der Turnverein „Sokol“ ein.

Die deutsche Mehrheit war sich der wachsenden Bedeutung des tschechischen Elements bewusst und reagierte darauf mit genauso erfolgreichen gesellschaftlichen Aktivitäten. Eine abwehrende Tätigkeit entwickelte der im Jahre 1862 gegründete, der Körpererziehung dienende „Turnverein“ oder der Verein „Deutsches Haus“, der Gegenpol von Beseda. Zum Sprachrohr der deutschnationalen Interessen wurde die Zeitung „Mährischer Grenzbote“, deren Gegenstück seit 1892 die Zeitung „Jihlavské listy“ bildete. Die Zuwanderung der Tschechen nach Iglau und deren steigende Aktivitäten insbesondere im Kultur -und Schulbereich empfanden die deutschen Einwohner als drohende Gefahr für das deutsche Gepräge Iglaus und der Iglauer deutschen Sprachinsel. Die Politik eines abwehrenden Nationalismus hat die Stadtrepräsentanz insbesondere im Schulwesen betrieben, indem sie die Bestrebungen zur Errichtung einer tschechischen Schule in Iglau mit allen verfügbaren Mitteln verhindern wollte. Durch den Bau neuer Schulgebäude hat sie auf der anderen Seite den Modernisierungsprozess des deutschen Schulwesens in Iglau eingeleitet. Seit diesem Zeitpunkt war das politische und gesellschaftliche Leben Iglaus durch allmählich eskalierende Nationalitätenkonflikte gekennzeichnet, die die Entwicklung der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts vorprogrammiert haben. Die gegenseitigen Konflikte äußerten sich in Ausschreitungen, Eigentumszerstörung und tätlichen Angriffen. Zu den traurigsten deutsch-tschechischen Dramen in Iglau gehören die Straßenunruhen im Jahre 1910, unter der Bezeichnung „Iglauer blutige Unruhen“ bekannt. Der Vorwand zum antitschechischen Aufruhr war das Fest des Vereins Sokol im Vereinshaus Beseda, das mit einem durch die Stadt marschierenden Festzug verbunden war. Der I. Weltkrieg hat zur Unterdrückung der tschechischen nationalen Aktivitäten und zur Stärkung der deutschen Positionen in der Stadt beigetragen. Infolge der fortgesetzten Kriegshandlungen wurden die Nationalitätenprobleme durch Versorgungsprobleme abgelöst. Die Lebensmittelknappheit und die zunehmende Anzahl von Verletzten haben zu gegen den Krieg und die Hungersnot gerichteten Kundgebungen geführt, die von den Behörden geduldet wurden. Dadurch konnte sich das politische Leben neu entwickeln.

MUDr. Leopold Fritz, předák jihlavských Čechů Dr. Leopold Fritz, Anführer der Iglauer Tschechen

Texty měšťanských přísah, které se dochovaly v německé i české verzi, dokazují, že jazykové určení Jihlavanů nehrálo v 1. polovině 19. století žádnou roli. Agitace Německého konstitučního spolku (Der deutsch-constitutionelle Verein) pro volby do celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem na stránkách nového časopisu Sonntags-Blatt, 7. květen 1848

Texte der Bürgereide, die in deutscher und tschechischer Version erhalten blieben, beweisen, dass die Sprachzugehörigkeit der Iglauer Bürger in der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts keine Rolle spielte. Program hudební akademie pořádané Hudebním spolkem dne 26. března 1858 Programm des vom Musikverein am 26. März 1858 veranstalteten Konzerts

Besední dům na dnešním náměstí Svobody, centrum českého veřejného života v německé Jihlavě Vereinshaus „Beseda“ am heutigen Freiheitsplatz (náměstí Svobody), Zentrum des tschechischen öﬀentlichen Lebens im deutschen Iglau

Agitation des Deutsch-constitutionellen Vereins für die Wahlen zur deutschen Nationalversammlung in Frankfurt am Main in der neuen Zeitschrift „SonntagsBlatt“, 7. Mai 1848

Členové tělocvičného spolku Turnverein před tělocvičnou (Turnhalle) v dnešních Březinových sadech

Vstupenka na slavnost odhalení praporu spolku Turnverein Eintrittskarte für das Fahnenweihfest des Turnvereins

Turnverein-Mitglieder vor der Turnhalle am heutigen Standort Březinovy sady

Renomovaný hotel Czap spolu s na tehdejší dobu velkorysým tanečním a hudebním sálem se nacházel v majetku rodiny Czapovy, 70. léta 19. století. Franz Gottfried Czap, jeden z nejbohatších příslušníků německé měšťanské elity, kolem r. 1865 Franz Gottfried Czap, einer der reichsten Angehörigen der deutschen Bürgerschicht, um 1865

Das renommierte Hotel Czap besaß einen für die damalige Zeit großzügig angelegten Tanz- und Musiksaal und befand sich im Besitz der Familie Czap, 70er-Jahre des 19. Jahrhunderts.

Fritz Popelak, starosta Jihlavy v letech 1887–1904, představitel nacionálního křídla německých liberálů Fritz Popelak, Bürgermeister von Iglau in den Jahren 1887–1904, Vertreter des nationalistischen Flügels der Deutschliberalen

Pozvánka spolku Beseda jihlavská na přednášku Jaroslava Vrchlického o Svatopluku Čechovi Einladung des Vereins „Beseda jihlavská“ zum Vortrag Jaroslav Vrchlickýs über den Dichter Svatopluk Čech

Vinzenz Inderka, starosta Jihlavy v letech 1904–1918, proslul svou podporou radikálních nacionalistů seskupených kolem Rudolfa Junga, pozdějšího nacistického předáka.

Program koncertu významného českého houslisty Jaroslava Kociana v Jihlavě, pořádaného Besedou dne 20. září 1903 v Jihlavě.

Vinzenz Inderka, Bürgermeister von Iglau in den Jahren 1904–1918, bekannt für seine Unterstützung der radikalen Nationalisten, die sich um Rudolf Jung, den nachmaligen nationalsozialistischen Anführer gruppierten.

Konzertprogramm des bedeutenden tschechischen Violinisten Jaroslav Kocian, das am 20. September 1903 vom Verein „Beseda jihlavská“ in Iglau veranstaltet wurde.

Odhalení pomníku Josefa II. v nově vybudovaném parku na dnešním náměstí Svobody včetně pozvánky, 26. červen 1881 Enthüllung des Kaiser-Joseph-II.-Denkmals im neu angelegten Park am heutigen Freiheitsplatz (náměstí Svobody) samt Einladung zum Festakt, 26. Juni 1881

Program kandidáta na poslance do zemského sněmu Dr. Eduarda Sturma, v němž zdůrazňuje boj za německý prvek, 20. leden 1867 Programm des Landtagskandidaten Dr. Eduard Sturm, in dem er den Kampf für das Deutschtum betont, 20. Januar 1867

Dr. Gustav Gross, poslanec za Jihlavu v říšské radě a zemském sněmu Budova vyšší zemské reálky na dnešním náměstí Svobody, 70. léta 19. století Das Gebäude der höheren Landesrealschule am heutigen Freiheitsplatz (náměstí Svobody), 70er-Jahre des 19. Jahrhunderts

Dr. Gustav Gross, Reichsrats- und Landtagsabgeordneter für Iglau

Budova obecných škol, tzv. Giselaschule v dnešní Fibichově ulici, otevřená v roce 1874 Volksschulgebäude, sog. Giselaschule in der jetzigen Fibichova-Straße, 1874 eröﬀnet

V roce 1875 dostalo jihlavské školství k dispozici další novostavbu, a to v dnešní Husově ulici. 1875 wurde ein weiteres Schulgebäude fertiggestellt, und zwar in der jetzigen Husova- Straße.

Leták vyzývající německé voliče z Jihlavy k účasti na volební schůzi dne 28. července 1898 s odůvodněním, že politická situace je pro Němce těžká a vážná.

Petice české veřejnosti za zřízení české školy v Jihlavě, 16. červenec 1881 Zkonﬁskovaný protičeský projev Dr. Gustava Grosse na předvolebním shromáždění v Jihlavě dne 13. října 1889

Petition der tschechischen Bürger für die Errichtung einer tschechischen Schule in Iglau, 16. Juli 1881

Beschlagnahmte Ansprache von Dr. Gustav Gross bei der Wahlversammlung am 13. Oktober 1889 in Iglau

Flugblatt, das zur Teilnahme der deutschen Wähler an der Wahlversammlung am 28. Juli 1898 mit der Begründung auﬀordert, dass die politische Situation für Deutsche schwer und ernst ist.

Protičeské demonstrace před Besedou na dnešním náměstí Svobody. Němci protestovali proti konání zahradní sokolské slavnosti konané 31. července 1910. Antitschechische Demonstrationen vor dem Beseda-Haus am heutigen Freiheitsplatz (naměstí Svobody). Die Deutschen protestierten gegen das Gartenfest des Vereins „Sokol“, das am 31. Juli 1910 stattfand.

Pozvánka spolku Beseda jihlavská na přednášku Jaroslava Vrchlického o Svatopluku Čechovi

Přípis Moravského místodržitelství v Brně jihlavskému okresnímu hejtmanovi ve věci zvyšující se agitace za bojkot (německého) v důsledku nedávných národnostních násilností v Jihlavě.

Einladung des Vereins „Beseda jihlavská“ zum Vortrag Jaroslav Vrchlickýs über den Dichter Svatopluk Čech Poslední číslo Jihlavských listů ve válečném období s oznámením o ukončení vydávání tiskoviny z důvodu přísné cenzury

Zuschrift der Mährischen Statthalterei Brünn an den Iglauer Bezirkshauptmann wegen der zunehmenden Boykottaktionen (insbesondere der deutschen Waren) infolge der neuerlichen nationalen Ausschreitungen in Iglau.

Die letzte Ausgabe der Zeitung „Jihlavské listy“ in der Kriegszeit mit Information über die Einstellung der Zeitung infolge verschärfter Zensur

Reakce německého a českého tisku na červencové události v Jihlavě roku 1910. Jihlavské listy otiskly memorandum okolních českých obcí odsuzujících čin německé většiny. Mährischer Grenzbote v článku „Iglavia locuta est!“ (Jihlava promluvila) informují o událostech zcela opačně. Reaktionen der deutschen und tschechischen Presse auf die Juli-Ereignisse 1910 in Iglau. Die Zeitung „Jihlavské listy“ veröﬀentlichte das Memorandum der umliegenden tschechischen Gemeinden, in dem die Tat der deutschen Mehrheit verurteilt wurde. Der „Mährischer Grenzbote“ informierte im Artikel „Iglavia locuta est!“ (Iglau hat gesprochen) über dieses Ereignis vollkommen gegensätzlich.

Výměna pozic

Informační věstník Národního výboru v Jihlavě z 1. 11. 1918 Informationsblatt des Nationalausschusses in Iglau vom 1. 11. 1918

Vznik Československa a období první a druhé republiky

Positionswechsel Entstehung der Tschechoslowakei und die erste und zweite Republik Podle výsledků sčítání lidu z roku 1910 žilo na území Jihlavského jazykového ostrova 39 200 Němců a 12 100 Čechů, v samotné Jihlavě pak 21 756 Němců a 5 974 Čechů. Vznik Československé republiky 28. října 1918 znamenal pro obyvatelstvo Jihlavy a celého jazykového ostrova zásadní změnu. Češi se i zde, stejně jako v ostatních oblastech obývaných a ovládaných německou většinou, přes noc stali vládnoucím národem. Německé obyvatelstvo se s touto skutečností nehodlalo smířit. Už koncem války, v době, kdy úsilí československého zahraničního odboje směřovalo k diplomatickému uznání Československého státu, se začaly objevovat požadavky jihlavských Němců na poválečné připojení Jihlavského jazykového ostrova k Rakousku. Po vzniku republiky za ně bojovalo zastupitelstvo statutárního města Jihlavy a později Německá národní rada pro Jihlavský jazykový ostrov (Deutscher Volksrat für die Iglauer Sprachinsel), která byla už 3. listopadu 1918 zvolena ze zastupitelů města Jihlavy a německých obcí jazykového ostrova a představitelů německých politických stran a spolků. Vojenská posádka, státní instituce sídlící v Jihlavě a okresní hejtmanství se vcelku bez potíží přizpůsobily novým poměrům a respektovaly požadavky představitelů Národního výboru v Jihlavě, který zde reprezentoval státní moc. V německých obcích jazykového ostrova byla přičiněním národních výborů obecní zastupitelstva doplňována o české zástupce. Jihlavské městské zastupitelstvo však až do vynucené rezignace 3. prosince 1918, kdy byl moravským místodržitelstvím v Brně ustanoven v Jihlavě vládní komisař, důsledně trvalo na přičlenění města k Německému Rakousku a bránilo se jednání s Národním výborem. Jako poradní sbor vládního komisaře byla vytvořena správní komise, která byla složena z dvanácti českých a stejného počtu německých zástupců. Česká veřejnost, v Jihlavě reprezentovaná především vojáky zdejší posádky, projevovala v posledních měsících roku 1918 a na začátku roku následujícího nadšení ze vzniku republiky a nenávist vůči Němcům a monarchii výtržnostmi namířenými proti německým symbolům, nápisům a ﬁremním tabulím. Na začátku roku 1919 byl zničen pomník plukovníka Kempena, později byl odstraněn i pomník císaře Josefa II. a památník pruských vojáků, objevil se i požadavek na odstranění morového sloupu na náměstí jako symbolu monarchie. Aktivita německých nacionalistů se přesunula do činnosti Německé národní rady a spolků, např. Turnvereinu, Německého spolku pro Jihlavu a okolí či Schulvereinu.

Díky existenci vládního komisariátu a paritně obsazené správní komisi se české menšině postupně dařilo odstraňovat německou převahu v důležitých úřadech a institucích, situace se začala měnit i v oblasti školství, které představovalo od druhé poloviny 19. století jednu z nejkonﬂiktnějších oblastí vztahů mezi Čechy a Němci. Už v roce 1919 byly v Jihlavě přiděleny dvě školní budovy pro potřeby českého školství, což německá strana považovala za počátek útlaku v této oblasti. Na podzim roku 1919 bylo zahájeno vyučování na českém gymnáziu, které získalo pro své potřeby nejprve přízemí a později celou budovu německého gymnázia. Velmi výbušnou atmosféru vyvolaly v národnostně smíšených oblastech obecní volby, které se měly konat 16. června 1919. Ve většině obcí Jihlavského jazykového ostrova se volby v tomto termínu uskutečnily a potvrdily převahu Němců, v Jihlavě a sousedních obcích Dřevěné Mlýny a Hruškové Dvory však byly na žádost vládního komisaře odloženy. Tato skutečnost a především zrušení platnosti výsledků podzimních voleb z 28. září kvůli stížnostem na jejich neregulérní průběh, v nichž německé strany získaly téměř o polovinu více hlasů než české (8 005 : 4 371), vyvolaly nespokojenost Němců, kteří požadovali, aby výsledek voleb byl zohledněn alespoň ve složení správní komise, což nebylo akceptováno. Nespokojenost Němců s nově nastolenými poměry a snaha Čechů po odplatě za předchozí dlouhá desetiletí národnostního útlaku a poválečné úsilí o připojení Jihlavského jazykového ostrova k Německému Rakousku představovaly příznivé prostředí pro pokračování národnostních třenic, které vyvrcholily při německých oslavách letního slunovratu (Sonnwendfeier) 23. června 1920. Střetnutí nacionálně rozvášněných účastníků slavnosti s českými vojáky a civilisty přineslo dva mrtvé a devět zraněných z řad vojáků na české straně a dva zraněné mezi Němci. Tato událost vedla paradoxně k uklidnění politického a společenského života, i když k provokacím především v německých obcích jazykového ostrova docházelo i nadále.

Plakát z počátku roku 1919 s výzvou německým rodičům. Plakat vom Anfang des Jahres 1919 mit der Auﬀorderung an deutsche Eltern, ihre Kinder auf deutsche Schulen zu schicken.

Pozvánka na manifestaci za právo na sebeurčení Němců, která se konala 1. 5. 1919 Einladung zur Kundgebung für das Selbstbestimmungsrecht der Deutschen am 1. 5. 1919

Pozvánka na protestní shromáždění proti odkladu voleb konané 29. 5. 1919 Einladung zur Protestkundgebung gegen die Aufschiebung der Wahlen am 29. 5. 1919

Leták ze 4. 11. 1918, ve kterém Německá národní rada pro Jihlavský jazykový ostrov prezentuje požadavek na připojení tohoto území k Německému Rakousku na základě práva na sebeurčení. Flugblatt vom 4. 11. 1918, in dem der Deutsche Nationalrat für die Iglauer Sprachinsel seine Forderung nach Anschluss dieses Gebiets an Deutschösterreich aufgrund des Selbstbestimmungsrechts präsentiert.

Nach der Volkszählung aus dem Jahre 1910 lebten auf dem Gebiet der Iglauer Sprachinsel 39 200 Deutsche und 12 100 Tschechen, davon allein in Iglau 21 756 Deutsche und 5974 Tschechen. Die Entstehung der Tschechoslowakischen Republik am 28. Oktober 1918 hat auch für die Bevölkerung Iglaus und der ganzen Iglauer Sprachinsel eine grundsätzliche Änderung gebracht. Die Tschechen wurden hier, genauso wie in den anderen von deutscher Mehrheit bewohnten und beherrschten Gebieten zur dominanten Nation. Bereits am Kriegsende, als die Bestrebungen des tschechoslowakischen Widerstands im Ausland auf die diplomatische Anerkennung des Tschechoslowakischen Staats ausgerichtet waren, wurden die ersten Forderungen der Iglauer Deutschen für den Nachkriegsanschluss der Iglauer Sprachinsel an Österreich laut. Nach der Entstehung der Republik kämpfte dafür das Stadtparlament der Statutarstadt Iglau und später der Deutsche Volksrat für die Iglauer Sprachinsel, der am 3. November 1918 aus dem Kreis der Stadtverordneten und Vertreter der deutschen politischen Parteien und Vereine gewählt wurde. Die Militärgarnison, die Staatsbehörden mit Sitz in Iglau, und die Bezirkshauptmannschaft passten sich ohne größere Schwierigkeiten den neuen Verhältnissen an und respektierten die Anordnungen des Iglauer Nationalausschusses, der hier die staatliche Gewalt repräsentierte. In den deutschen Sprachinselgemeinden wurden die Gemeindevertretungen durch das Zutun der Nationalausschüsse um tschechische Vertreter ergänzt. Das Iglauer Stadtparlament bestand jedoch bis zum erzwungenen Rücktritt am 3. Dezember 1918, als in Iglau durch die mährische Statthaltung Brünn ein Regierungskommissar eingesetzt wurde, konsequent auf dem Anschluss der Stadt an Deutschösterreich und boykottierte die Verhandlungen mit dem Nationalausschuss. Es wurde eine Verwaltungskommission als Beirat des Regierungskommissars gebildet, die aus zwölf tschechischen und zwölf deutschen Vertretern bestand. Die tschechische Öffentlichkeit, in Iglau hauptsächlich durch die Militärs der hiesigen Garnison repräsentiert, äußerte in den letzten Monaten 1918 und zu Beginn des Folgejahres Begeisterung über die Entstehung der Republik und Hass gegen die Deutschen und die Monarchie durch Ausschreitungen, die gegen deutsche Symbole, Aufschriften und Firmenschilder gerichtet waren. Zu Beginn des Jahres 1919 wurden das General-Kempen-Denkmal, das Kaiser-Joseph II.-Denkmal sowie das Preußendenkmal zerstört, es gab sogar die Aufforderung zur Beseitigung der Pestsäule als Symbol der Monarchie. Die Aktivität der deutschen Nationalisten verlegte sich auf die Tätigkeit des Deutschen Volksrats und der Vereine, beispielsweise des Turnvereins, des Deutschen Vereins für Iglau und Umgebung oder des Schulvereins. Infolge der Existenz des Regierungskommissariats und der paritätischen Besetzung der Verwaltungskommission gelang es der tschechischen Minderheit, die deutsche Vorherrschaft in wichtigen Ämtern und Institutionen zu beseitigen; auch die Situation im Schulwesen, das seit der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts eines der konfliktreichsten Gebiete in den Beziehungen zwischen Tschechen und Deutschen war, änderte sich allmählich. Bereits im Jahre 1919 wurden zwei Gebäude in Iglau dem tschechischen Schulwesens übereignet, was von den Deutschen als Anfang der Unterdrückung auf diesem Gebiet angesehen wurde. Im Herbst 1919 wurde der Unterricht am tschechischen Gymnasium aufgenommen, das zuerst Räumlichkeiten im Erdgeschoss, später das ganze Gebäude des deutschen Gymnasiums erwarb.

Eine sehr explosive Stimmung wurde durch die Gemeindewahlen in den gemischtsprachigen Gebieten hervorgerufen, die am 16. Juni 1919 stattﬁnden sollten. In den meisten Gemeinden der Iglauer Sprachinsel wurden die Wahlen abgehalten und bestätigten die zahlenmäßige Überlegenheit der Deutschen, in Iglau und den Nachbargemeinden Holzmühle und Birnbaumhof wurden sie jedoch auf Antrag des Regierungskommissars verschoben. Dieser Umstand und insbesondere die Aufhebung der Ergebnisse der Herbstwahlen vom 28. September infolge der Beschwerden über deren ungesetzmäßigen Ablauf, bei denen die deutschen Parteien nahezu doppelt so große Stimmenzahl wie die tschechischen Parteien (8005 : 4371) erreichten, riefen die Unzufriedenheit der Deutschen hervor. Diese forderten die Berücksichtigung der Wahlergebnisse zumindest in der Zusammensetzung der Verwaltungskommission, was nicht akzeptiert wurde. Die Unzufriedenheit der Deutschen mit den neuen Verhältnissen, ihre Bemühungen um den Anschluss an Österreich und die Sehnsucht der Tschechen nach Vergeltung für die vorherigen langen Jahrzehnte der nationalen Unzufriedenheit schufen ein günstiges Milieu für die Fortsetzung der nationalen Reibereien, die bei der deutschen Sonnwendfeier am 23. Juni 1920 ihren Höhepunkt erreichten. Der Zusammenstoß national fanatisierter Teilnehmer der Feier mit tschechischen Soldaten und Zivilisten ergab zwei tote und neun verletzte Soldaten auf tschechischer Seite und zwei Verletzte unter den Deutschen. Dieses Ereignis trug paradoxerweise zur Beruhigung im politischen und gesellschaftlichen Leben bei, obwohl es insbesondere in den deutschen Sprachinselgemeinden auch weiterhin zu Provokationen kam.

Vyhláška o sloučení Dřevěných Mlýnů s Jihlavou ze 16. 11. 1923 Kundmachung über die Eingemeindung von Holzmühle nach Iglau vom 16. 11. 1923

Vyhláška o změně názvů ulic v Jihlavě z 12. 1. 1924 Kundmachung über die Namensänderung der Iglauer Straßen vom 12. 1. 1924

nik nikdy iik kd dy zcela zce z ellla a neodešli ne eo ode eš šl šli š Jihlavští hl t Němci Český a německý plakát ze 4. 12. 1918 s výzvou k podpoře vládního komisaře Františka Hovůrky

Das deutsche und tschechische Plakat vom 4. 12. 1918 mit Auﬀorderung zur Unterstützung des Regierungskommissars František Hovůrka

Volební letáky pro komunální volby v Jihlavě 22. 3. 1925 a 1. 12. 1929

Wahlﬂugblätter für die Kommunalwahlen in Iglau am 22. 3. 1925 und 1. 12. 1929

Česko-německé vyhlášky reagující na nepokoje při německé slavnosti slunovratu 23. 6. 1920

Volební leták Německé demokratické strany (Deutschdemokratischen Partei) pro podzimní komunální volby v roce 1919

Deutsch-tschechische Kundmachungen als Reaktionen auf die Unruhen bei der deutschenSonnwendfeier am 23. 6. 1920

Wahlﬂugblatt der Deutschdemokratischen Partei für die Kommunalwahlen im Herbst 1919

Plakát Českým rodičům z konce roku 1918, vyzývající k okamžitým přestupům českých dětí z německých škol do českých.

Pokyny české Národní rady v Jihlavě ke sčítání lidu v roce 1921

Plakat Českým rodičům (An tschechische Eltern) vom Ende des Jahres 1918, zum sofortigen Übertritt tschechischer Kinder von deutschen auf tschechische Schulen auﬀordernd.

Hinweise des Tschechischen Nationalrats in Iglau für die Volkszählung 1921

A. Představitelé Jihlavy v období 1. republiky: Iglauer Stadtvertreter aus der Zeit der I. Republik:

Dominik Koráb, vládní komisař v Jihlavě od začátku roku 1920 do 27. 4. 1921

Vinzenz Inderka, starosta Jihlavy do 3. 12. 1918

Ludvík Chlum, předseda Národního výboru v Jihlavě

Vinzenz Inderka, Bürgermeister bis zum 3. 12. 1918

Ludvík Chlum, Vorsitzender des Nationalausschusses

Josef Výborný, vládní komisař v letech 1923–1925 Othmar Oberrenner, starosta Jihlavy v letech 1921–1923

Dominik Koráb, Regierungskommissar von Anfang 1920 bis zum 27. April 1921

Othmar Oberrenner, Bürgermeister in den Jahren 1921–1923

Josef Výborný, Regierungskommissar in den Jahren 1923–1925

sie waren en nieganz eganzz fort rt Novostavby veřejných budov v Jihlavě z období 1. republiky: Legiodům (1924), škola v Havlíčkově ulici (1925), chirurgický pavilon jihlavské nemocnice (1928), budova Jubilejní školy T. G. Masaryka (1931), Sokolovna (1936). Öﬀentliche Neubauten aus der Zeit der I. Republik: „Legionärhaus“ (1924), Schule in der HavlíčkovaStraße (1925), chirurgischer Pavillon des Iglauer Krankenhauses (1928), T. G. Masaryk-Jubiläumsschule (1931), Sokol- Turnhalle (1936)

Propagační materiály kulturních a společenských akcí ze 30. let

Mapka zachycující český postupdo Jihlavského jazykového ostrova podle výsledků sčítání lidu v roce 1930; převzato z časopisu Od Horácka k Podyjí, ročník 1935/36.

Pozvánky na odhalení pomníků Bedřicha Smetany a Mistra Jana Husa; oba byly v roce 1939 odstraněny.

Einladungen für die Enthüllung der Denkmäler für Bedřich Smetana und Magister Jan Hus; beide Standbilder wurden im Jahre 1939 beseitigt.

Pomník T. G. Masaryka před Jubilejní školou T. G. M.; slavnostně odhalen 3. 6. 1934, odstraněn v roce 1939

T. G. Masaryk-Denkmal vor der T. G. Masaryk-Jubiläumsschule; feierlich enthüllt am 3. 6. 1934, beseitigt im Jahre 1939

Činnost vládního komisaře v Jihlavě byla ukončena zvolením starosty, kterým se stal na základě voleb konaných 26. září 1920, v nichž získali Němci opět většinu, i když ne tak výraznou (7 954 : 6 589), Othmar Oberrenner. Z iniciativy prvního náměstka starosty, českého nacionalisty Josefa Výborného, došlo v roce 1923 k připojení obce Dřevěné Mlýny k Jihlavě. Důvod byl jednoznačný – posílit český živel ve městě. Po rezignaci zastupitelstev obou obcí byl Josef Výborný ustanoven vládním komisařem. Za jeho působení v této funkci došlo k deﬁnitivnímu počeštění městské správy a státních podniků, institucí a úřadů. Ve volbách v březnu 1925 výrazně vyhrály, bohužel i díky podvodům a machinacím, české strany, které získaly 22 mandátů, německé 16 a KSČ 4 mandáty. Mohlo proto dojít k ustanovení prvního českého starosty v dějinách Jihlavy, kterým se stal sociální demokrat JUDr. Rudolf Veverka, a opětovně také k relativnímu uklidnění česko-německých vztahů. Díky nárůstu počtu českých obyvatel a úbytku Němců zvítězili Češi i v komunálních volbách v roce 1929 a 1938. Českou převahu nabytou na území Jihlavského jazykového ostrova a především v Jihlavě v meziválečném období dokládá vedle volebních výsledků rovněž rozvoj českého a stagnace německého školství. Zatímco krátce před převratem v roce 1918 bylo na území jazykového ostrova pouze deset českých obecných škol, jedna soukromá měšťanská škola, jedna mateřská škola a zimní hospodářská škola, v polovině 30. let zde působilo české gymnázium, obchodní škola, zimní hospodářská škola, osm živnostenských pokračovacích škol, hudební škola, škola pro ženská povolání, deset škol měšťanských, jednapadesát obecných a šestadvacet mateřských. Němcům zůstala jedna střední škola (oproti třem před převratem), zimní hospodářská škola, sedm škol pokračovacích, pět měšťanek, čtyřicet škol obecných a devět mateřských. Dokladem vládnoucího postavení Čechů je rovněž ryze česká architektura veřejných budov a bytových domů postavených v období první republiky, pomníky, ale také třeba jména ulic. Kulturní a společenský život obou vedle sebe žijících národností probíhal až na výjimky odděleně a jeho nositeli a hlavními organizátory byly především spolky a český Městský osvětový sbor a německý Deutscher Stadtbildungsausschuss. Především některé akce nacionalisticky orientovaných spolků (na české straně zejména Sokol, na straně německé pak především Turnverein, Deutscher Kulturverband a Bund der Deutschen) a články v Mährischer Grenzbote a Jihlavských listech dávaly tušit, že národnostní spory rozhodně nepřestaly existovat.

Werbematerialien der Kultur- und Festveranstaltungen aus den 1930er-Jahren

Karte mit der Darstellung der fortschreitenden Tschechisierung der Iglauer Sprachinsel gemäß den Ergebnissen der Volkszählung 1930; von der Zeitschrift „Od Horácka k Podyjí“, Jahrgang 1935/36 übernommen.

Nespokojenost Němců na Jihlavsku s jejich politickým, sociálním a hospodářským postavením v Československé republice se začala stále otevřeněji projevovat po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu a především po vzniku Henleinovy Sudetendeutsche Heimatfront, později přejmenované na Sudetendeutsche Partei (SdP). Tato strana získala prostor pro svoji nacionalistickou propagandu v Mährischer Grenzbote a podporu německých nacionalistických spolků. Parlamentní volby v roce 1935 a především komunální volby v červnu 1938, kdy SdP získala např. v Jihlavě hodně přes 90% německých hlasů, a také množící se provokace organizované henleinovci, byly názorným dokladem toho, jaký další vývoj si německé obyvatelstvo Jihlavy a okolí přeje. Mnichovský diktát, který vyvolal u českého obyvatelstva hlubokou depresi, nesplnil očekávání jihlavských Němců na okamžité připojení k říši a znamenal pro ně velké rozčarování. Přesto pokračovali v provokacích – střediskem nacistické propagandy se vedle Mährischer Grenzbote stal Deutsches Arbeitsamt, zřízený v Jihlavě 28. listopadu 1938. K většímu střetnutí demokratických sil, mezi nimiž byli i Němci, s jihlavskými nacisty došlo 30. ledna 1939 na Masarykově náměstí, kde se při příležitosti šestého výročí jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem konala provokativní manifestace proti republice. Vyvrcholením provokativního chování nacisticky smýšlejícího německého obyvatelstva byla „obranná demonstrace“ 13. března 1939, která přerostla ve vzpouru, potlačenou až českou policií a četnictvem. A pak už následoval 15. březen. Život v Jihlavě se vrátil k poměrům před 1. světovou válkou doprovázeným krutými metodami nacistického režimu. Češi a Němci na Jihlavsku žili po celé období první republiky v lepším případě vedle sebe, nikoliv spolu. Češi využívali a mnohdy zneužívali – stejně jako předtím Němci – postavení vládnoucího národa k upevňování svých pozic a posilování českého živlu ve všech sférách života, Němci se se svým podřízeným postavením nikdy nesmířili a od poloviny třicátých let to stále zřetelněji začali dávat najevo. Naplno se tato skutečnost projevila po Mnichovu a především po obsazení Československa 15. března 1939.

Kandidátní listiny německých stran a česko-německá kandidátka KSČ pro komunální volby v Jihlavě v roce 1938 Kandidatenlisten der deutschen Parteien und die deutsch-tschechische Kandidatenliste der KPTsch für die Kommunalwahlen in Iglau im Jahre 1938

Die Tätigkeit des Regierungskommissars in Iglau wurde mit der Wahl des Bürgermeisters beendet. Auf der Grundlage der Wahlen vom 26. September 1920, in denen die Deutschen erneut eine, obwohl diesmal nicht so markante Mehrheit (7954 : 6589) gewannen, wurde Dr. Othmar Oberrenner zum Bürgermeister. Auf Initiative des ersten Vizebürgermeisters, des tschechischen Nationalisten Josef Výborný, wurde im Jahre 1923 das inzwischen tschechisch geprägte Holzmühle in die Stadt eingemeindet. Der Hintergrund war klar – die Verstärkung des tschechischen Elements in der Stadt. Nach dem Rücktritt der Stadtverordneten beider Gemeinden wurde Josef Výborný zum Regierungskommissar bestellt. Während seiner Tätigkeit in diesem Amt kam es zur endgültigen Tschechisierung der Stadtverwaltung sowie der Staatsunternehmen, Institutionen und Behörden. Bei den Wahlen im März 1925 siegten, leider auch infolge betrügerischer Machenschaften, die tschechischen Parteien mit deutlicher Überzahl und gewannen 22 Mandate. Die deutschen Parteien hatten 16 und die KPTsch 4 Mandate. Infolgedessen wurde zum ersten Mal in der Geschichte Iglaus ein tschechischer Bürgermeister aufgestellt, der Sozialdemokrat Dr. Jur. Rudolf Veverka, und es trat wieder eine relative Beruhigung in den deutsch-tschechischen Beziehungen ein. Dank Zunahme der tschechischen und Abnahme der deutschen Einwohnerzahl siegten die Tschechen ebenfalls in den Kommunalwahlen der Jahre 1929 und 1938. Die Vormachtstellung der Tschechen in der Iglauer Sprachinsel und in Iglau während der Zwischenkriegszeit beweisen neben den Wahlergebnissen auch die Entwicklung des tschechischen und die Stagnation des deutschen Schulwesens. Während sich kurz vor dem Ende des I. Weltkriegs nur zehn tschechische Volksschulen, eine private Bürgerschule, ein Kindergarten und eine Winterwirtschaftsschule auf dem Gebiet der Sprachinsel befanden, bestanden hier um die Mitte der 1930er-Jahre ein tschechisches Gymnasium, eine Handelsschule, eine Winterwirtschaftsschule, acht Gewerbefortbildungsschulen, eine Musikschule, eine Hauswirtschaftsschule, zehn Bürgerschulen, einundfünfzig Volksschulen und sechsundzwanzig Kindergärten. Den Deutschen blieben nur eine Mittelschule (gegenüber drei Mittelschulen vor dem Umsturz), eine Winterwirtschaftsschule, sieben Fortbildungsschulen, fünf Bürgerschulen, vierzig Volksschulen und neun Kindergärten. Ein weiterer Beweis für den Wechsel in den Machtverhältnissen ist auch die rein tschechische Architektur der in der ersten Republik erbauten öﬀentlichen Gebäude und Wohnhäuser, die errichteten Denkmäler sowie die Straßennamen. Das kulturelle und gesellschaftliche Leben der nebeneinander lebenden Völker erfolgte bis auf Ausnahmen getrennt, Träger und Hauptveranstalter waren hauptsächlich die Vereine und die tschechischen und deutschen Aufklärungsinstitutionen. Besonders einige Veranstaltungen nationalistisch ausgerichteter Vereine (auf tschechischer Seite der Verein Sokol, auf deutscher Seite der Turnverein, der Deutsche Kulturverband und der Bund der Deutschen) sowie die Zeitungsartikel im Mährischen Grenzboten und in Jihlavské listy ließen erahnen, dass die Nationalitätenauseinandersetzungen weiter bestanden. Die Unzufriedenheit der Deutschen mit ihrer politischen, sozialen und

wirtschaftlichen Stellung in der Tschechoslowakischen Republik äußerte sich immer oﬀener nach der Machtergreifung Adolf Hitlers und insbesondere nach der Entstehung von Henleins Sudetendeutscher Heimatfront, die später in Sudetendeutsche Partei (SdP) umbenannt wurde. Diese Partei konnte ihre nationalistische Propaganda im Mährischen Grenzboten verbreiten und erwarb die Unterstützung der deutschen nationalistischen Vereine. Die Parlamentswahlen im Jahre 1935 und die Kommunalwahlen am 12. Juni 1938, bei denen die SdP über 90% der deutschen Stimmen gewann, sowie die zunehmenden, von Henlein-Anhängern organisierten Provokationen waren ein Beispiel dafür, wie sich die deutsche Bevölkerung von Iglau und Umgebung eine weitere Entwicklung vorstellte. Das Münchner Diktat, das bei den Tschechen eine tiefe Depression hervorrief, erfüllte nicht die Erwartungen der Iglauer Deutschen an einen sofortigen Anschluss an das Reich und führte zu einer großen Ernüchterung. Trotzdem setzten sie ihre Provokationen fort – zum Zentrum der nationalsozialistischen Propaganda wurde neben dem Mährischen Grenzboten das Deutsche Arbeitsamt, errichtet in Iglau am 28. November 1938. Zu einem größeren Zusammenstoß demokratischer Bürger, unter denen sich auch Deutsche befanden, mit den Iglauer Nazis kam es am 30. Januar 1939 am Masaryk-Platz, wo anlässlich der Bürgermeisterwahl eine gegen die Republik gerichtete Kundgebung stattfand. Höhepunkt der provokativen Einstellung nationalsozialistisch gesinnter deutscher Bürger war die „Abwehrkundgebung“ am 13. März 1939, die sich in einen Aufruhr verwandelte, der erst durch die tschechische Polizei und Gendarmerie unterdrückt wurde. Und danach folgte der 15.März 1939. Das Leben in Iglau kehrte zu den Verhältnissen vor dem I. Weltkrieg zurück und wurde durch grausame Methoden des nationalsozialistischen Regimes geprägt.

Tschechen und Deutsche lebten im Igelland während der ganzen Ära der Tschechoslowakischen Republik im besseren Fall nebeneinander, jedoch nie miteinander. Die Tschechen haben – genauso wie vorher die Deutschen – die Stellung des herrschenden Volkes zur Festigung ihrer Position und Verstärkung des tschechischen Elements in allen Lebenssphären genutzt und oftmals missbraucht. Die Deutschen haben sich mit ihrer untergeordneten Stellung nie abgefunden und haben dies ab der Mitte der 1930er Jahre immer deutlicher kundgegeben. Dieser Umstand zeigte sich voll nach dem Münchner Diktat und der Besetzung der Tschechoslowakei 1939.

Výzva Městské rady v Jihlavě z 24. 11. 1938 k zachování klidu. Auﬀorderung des Stadtrats in Iglau vom 24. 11. 1938, Ruhe zu bewahren

Volební letáky pro komunální volby v Jihlavě 12. 6. 1938 Wahlﬂugblätter für die Kommunalwahlen in Iglau am 12. Juni 1938

Cenzurovaná titulní strana novin Mährischer Grenzbote ze 14. 6. 1938 Zensierte Titelseite des „Mährischen Grenzboten“ vom 14.6.1938 Česko-německá pozvánka na manifestaci na obranu státu, demokracie a míru konanou 4. září 1938. Deutsch-tschechische Einladung für die Kundgebung zur Verteidigung der Republik, der Demokratie und des Friedens, die am 4. September 1938 stattfand. Titulní strana novin Mährischer Grenzbote ze 16. 3. 1939 Titelseite des „Mährischen Grenzboten“ vom 16. 3. 1939

Leták vyzývající jihlavské Čechy k zachování klidu po podpisu mnichovské dohody 29. 9. 1938 Flugblatt mit der Auﬀorderung an die Iglauer Tschechen nach der Unterzeichnung des Münchner Abkommens am 29. 9. 1938, Ruhe zu bewahren

Karel Urban, poslední zvolený jihlavský starosta před okupací (volba se konala 30. 1. 1939), funkci nevykonával Rudolf Veverka, starosta v letech 1925–1932

Viktor Kousal, starosta v letech 1933–1936

Pavel Havránek, starosta v letech 1936–1939

Rudolf Veverka, Bürgermeister in den Jahren 1925–1932

Viktor Kousal, Bürgermeister in den Jahren 1933–1936

Pavel Havránek, Bürgermeister in den Jahren 1936–1939

Karel Urban, der letzte Bürgermeister vor der Okkupation, sein Amt übte er nicht mehr aus.

Konec soužití (1939–1945) Jihlavští Němci v době vítězícího nacismu v Evropě

Rozloučení velitelství SS Standarty „Deutschlad“ s Jihlavou 11. 4. 1939 Abschied der SS-Standarte „Deutschland“ von Iglau am 11. 4. 1939

Ende des Zusammenlebens (1939–1945)

Die Iglauer Deutschen während der nationalsozialistischen Herrschaft in Europa Vstup německých ozbrojených složek do zbytku Česko-Slovenska 15. března 1939 a následný vznik Protektorátu Čechy a Morava, znamenal závěrečnou tečku za Masarykovým Československem. V tento den se také na Jihlavsku objevila německá armáda, konkrétně Jihlavu a okolí obsadila 4. pancéřová divize. Ještě před jejím příjezdem se však shromáždili v Jihlavě místní turneři pod vedením Emanuela Sladka a obsadili Státní policejní úřad a odzbrojili zákonnou policii. Během dne byla obsazena další důležitá místa, především byl převzat městský úřad a funkci komisařského starosty začal vykonávat Dr. Franz Brummer. Postupně vznikly v Jihlavě také říšské soudy, oberlandrát a začaly zde fungovat říšské bezpečnostní složky včetně gestapa. To téměř okamžitě za pomoci místních začalo zatýkat Čechy, Židy, německé antifašisty, v čemž pak pokračovalo po celé období do roku 1945. Obdobná situace jako v Jihlavě byla i v okolních německých obcích, jako kupříkladu ve Šlapánově, Měšíně, Vyskytné u Jihlavy, Ždírci, Cerekvičce, Stonařově, Herolticích a dalších, kde docházelo k množství incidentů a napadání českého obyvatelstva, které pak v různé míře pokračovalo i v následujících týdnech a měsících. Během prvních dnů okupace byla často za použití výhrůžek i přímo fyzického násilí, převzata obecní správa v místech, kde během předcházejících dvaceti let získalo převahu české obyvatelstvo, například v Rantířově. Jmenováním vládních komisařů, vždy z místních německých obyvatel, došlo k rozpuštění obecních zastupitelstev. Změna situace byla ještě více podtržena skutečností, že všechno německé obyvatelstvo v Protektorátu získalo okamžitě říšské občanství, jejich záležitosti řešily říšské orgány, a to i ve sporech s Čechy.

Daleko nejvíce se však nová situace dotkala židovského obyvatelstva. Ztratilo postupně veškerá práva, majetek a nejvíce se jich dotkly rasové zákony a nařízení. V noci na 30. března 1939 byla vypálena v Jihlavě židovská synagoga, ještě před tím poškozena obřadní síň na židovském hřbitově a poničeny náhrobky. Následně bylo židovské obyvatelstvo nuceno město opustit. Později došlo i k jeho fyzické likvidaci a toto systematické vyvražďování přežila pouze hrstka jednotlivců. V dalších letech byla ze strany oﬁciálních orgánů vyvíjena velká snaha o poněmčení celého prostoru Jihlavska. Jihlavu musely postupně opustit české střední školy, gymnázium bylo zrušeno, základní školy přišly o část svých budov. Došlo i k úpravě hranic jihlavského okresu, při které byly od 1. listopadu 1940 připojeny i německé obce do té doby ležící v tehdejším okrese Německý Brod, to znamená v Čechách. Veškerá vedoucí místa byla obsazena německy mluvícími představenými, ihned 16. března bylo přikázáno veškerému úřednickému personálu města Jihlavy užívat při vnitřním úřadování výhradně němčinu. Snaha budovat město podle nacistických představ se projevila výstavbou sídliště v lokalitě Na Slunci a vyvrcholila stavbou budovy 12. školy Adolfa Hitlera „Böhmen und Mähren“, otevřené v roce 1944. S postupující válkou však větší stavební aktivity skončily. Válečné události se zpočátku Jihlavska dotýkaly v podobě zvyšujícího se počtu odvedených a padlých v řadách německé armády, zavedením přídělového systému a následným vyhlášením totální války. Příchod tzv. národních hostů, uprchlíků před postupující Rudou armádou ze Slezska a dalších oblastí, byl již přímým setkáním s válkou. V roce 1945 pak již před vlastními válečnými událostmi byly do Jihlavy přesunuly i úřady a instituce z Brna a město a okolí zaplnila ustupující armáda a další uprchlíci. Od konce roku 1944 se začal daleko více projevovat odboj a v ilegalitě se začalo připravovat poválečné uspořádání osvobozeného Československa. Podobně jako na jiných místech Čech a Moravy byl v této době vztah obou národností v oblasti celého Jihlavského jazykového ostrůvku velmi vyhrocený. K radikalizaci českého obyvatelstva pak přispěly v závěrečných fázích války násilné akce bezpečnostních sil nejen proti odboji, ale také proti civilnímu obyvatelstvu, například ve Velkém Meziřící (59 popravených) a Třešti (55 zabitých a popravených). Kvůli celkovému nezvládnutí bezpečnostních otázek na osvobozeném území v prvních týdnech, ať úmyslnému či nikoliv, kdy se objevilo velké množství obyvatel, díky kterému docházelo k násilnostem a krádežím na německém obyvatelstvu, vstoupily obě národnosti do poslední a velmi bolestné fáze svého vzájemného soužití v tomto prostoru.

Der Einmarsch der deutschen Truppen in die Rest-Tschechoslowakei am 15. März 1939 und die anschließende Entstehung des Protektorats Böhmen und Mähren zog den Schlussstrich unter die Masaryk-Tschechoslowakei. An diesem Tag kam auch die deutsche Wehrmacht in Iglau an, konkret die 4. Panzerdivision, die Iglau und dessen Umgebung besetzte. Noch vor deren Ankunft versammelten sich die deutschen Turner unter der Leitung von Emanuel Sladek, besetzten die Staatliche Polizeibehörde und entwaffneten die amtliche Polizei. Im Laufe des Tages wurden weitere wichtige Stellen besetzt, das Stadtamt übernommen und Dr. Franz Brummer als kommissarischer Bürgermeister eingesetzt. Nach und nach wurden auch in Iglau die Reichsgerichte und der Oberlandrat errichtet und die Sicherheitseinheiten, inklusive der Gestapo, eingeführt. Diese begann beinahe unmittelbar und unter Mithilfe von Einheimischen mit der Verhaftung von Tschechen, Juden und deutschen Antifaschisten und hat diese Tätigkeit bis zum Jahre 1945 fortgesetzt. Ähnlich wie in Iglau gestaltete sich die Situation auch in den umliegenden deutschen Gemeinden, beispielsweise in Schlappenz, Misching, Deutsch-Gießhübel, Seelenz, Neustift, Stannern, Hilbersdorf und weiteren, wo es zu zahlreichen Vorfällen und Angriffen auf die tschechische Bevölkerung kam, was auch in den nachfolgenden Wochen und Monaten in unterschiedlichem Maß erfolgte. Während der ersten Tage der Okkupation wurde – oft unter Gebrauch oder Androhung direkter körperlicher Gewalt – die Gemeindeverwaltung auch in den Orten übernommen, wo in den letzten zwanzig Jahren die tschechische Bevölkerung in der Überzahl war, beispielsweise in Fußdorf. Anschließend kam es zur Auflösung der Gemeindevertretungen und Einsetzung der Regierungskommissare, die jeweils aus dem Kreis der örtlichen deutschen Bürger ernannt wurden. Die veränderte Situation zeigte sich darin, dass die deutsche Bevölkerung des Protektorats sofort die Staatsbürgerschaft des Deutschen Reiches erhielt und ihre Angelegenheiten von Reichsbehörden geregelt wurden, und zwar auch bei Streitfällen mit Tschechen. Durch die neuen Verhältnisse waren jedoch die jüdischen Bürger am meisten betroffen. Sie verloren allmählich sämtliche Rechte sowie ihr Eigentum und wurden durch die sogenannten Rassengesetze erheblich benachteiligt. In der Nacht auf den 30. März 1939 wurde die jüdische Synagoge in Iglau niedergebrannt, schon vorher wurde die Zeremonienhalle auf dem jüdischen Friedhof beschädigt, wo auch Grabsteine zerstört wurden. Die jüdischen Bürger waren gezwungen, die Stadt zu verlassen. Anschließend kam es zur physischen Vernichtung der Juden und zu ihrer systematischen Ermordung. Nur einige wenige Einzelpersonen haben überlebt. In den Folgejahren wurden seitens der offiziellen Behörden große Anstrengungen zur Verdeutschung des ganzen Igellandes unternommen. Die tschechischen Mittelschulen wurden geschlossen, das Gymnasium wurde aufgehoben, die Grundschulen verloren Teile ihrer Gebäude. Bei der Neuregelung der Bezirksgrenzen wurden ab dem 1. November 1940 dem Iglauer Bezirk auch einige Gemeinden angeschlossen, die bis zu diesem Zeitpunkt im Bezirk Deutsch Brod, also in Böhmen lagen. Sämtliche leitende Stellen wurden von deutschsprachigen Führungskräften besetzt, gleich am 16. März wurden alle Beamten der Stadt Iglau angewiesen, im internen Verkehr nur Deutsch zu verwenden.

Das Bestreben, städtebauliche Maßnahmen nach nazistischen Vorstellungen durchzuführen, zeigte sich beim Bau der Siedlung „An der Sonne“ und gipfelte im Gebäude der 12. AdolfHitler-Schule „Böhmen und Mähren“, die im Jahre 1944 eröﬀnet wurde. Mit dem fortschreitenden Krieg wurden größere Bauvorhaben nicht mehr umgesetzt. Die Kriegsereignisse betrafen Iglau anfänglich nur durch steigende Zahlen von einberufenen und gefallenen Mitgliedern der deutschen Wehrmacht, die Einführung eines Rationierungssystems und die Erklärung des totalen Kriegs. Die anschließende Ankunft der sog. „Volksgäste“, die vor der vorrückenden Roten Armee aus Schlesien und weiteren Gebieten geﬂohen waren, stellte die erste unmittelbare Begegnung mit dem Krieg dar. Im Jahre 1945 wurden dann Behörden und Institutionen aus Brünn nach Iglau verlagert, und die Stadt und ihre Umgebung füllten sich mit zurückweichenden Militärs und Flüchtlingen. Seit dem Ende des Jahres 1944 verstärkten sich die Widerstandsaktivitäten, und die Nachkriegsgestaltung der befreiten Tschechoslowakei wurde in der Illegalität vorbereitet. Ähnlich wie an anderen Orten Böhmens und Mährens war das Verhältnis der beiden Nationalitäten in der ganzen Sprachinsel sehr angespannt. Zur Radikalisierung der tschechischen Bevölkerung hat in den letzen Kriegsphasen das gewalttätige Vorgehen der Sicherheitskräfte nicht nur gegen die Widerstandskämpfer, sondern auch gegen Zivilpersonen, beispielsweise in Groß-Meseritsch (59 Hingerichtete) und Triesch (55 Erschlagene und Hingerichtete), beigetragen. Wegen der absichtlichen oder unabsichtlichen Nichtbewältigung der Sicherheitsprobleme auf dem befreiten Gebiet in den ersten Nachkriegswochen wurde die deutsche Bevölkerung der Gewalt ausgesetzt und beraubt. Beide Völker sind damit in die letzte und schmerzhafte Phase ihres Zusammenlebens in diesem Raum eingetreten.

sie e waren ae nieganz ni ga g anzz fort for orrtt Oběžník z 16. 3. 1939 nařizující používat pro vnitřní úřadování městského úřadu v Jihlavě němčinu

Výstraha Vládního policejního úřadu před demonstrativním počínáním v den 28. 10. 1939

Rundschreiben vom 16. 3. 1939 mit der Anordnung, dass im internen Verkehr des Stadtamtes Iglau Deutsch zu verwenden ist

Warnung der Regierungspolizeibehörde vor Demonstrationen am 28. 10. 1939

Titulní strana novin Mährischer Grenzbote ze dne 16. 4. 1939 s přehledem organizace NSDAP na Jihlavsku Titelseite des Mährischen Grenzboten vom16. 4. 1939 mit Darstellung der Organisation der NSDAP im Igelland

Výzva k vyvěšení praporů u příležitosti Hitlerových narozenin 20. 4. 1939 Auﬀorderung zum Flaggenhissen anlässlich des Hitler-Geburtstags am 20. 4. 1939

Otevření tábora RAD ve Vyskytné nad Jihlavou 8. 5. 1940 za přítomnosti říšského protektora Konstantina von Neuratha a K. H. Franka Eröﬀnung des RAD-Lagers in Deutsch-Gießhübel am 8. 5. 1940 in Anwesenheit des Reichsprotektors Konstantin von Neurath und Karl Hermann Frank

Představitelé nacistického Jihlavska. Ve světlé plášti Oberlandrát E. Fiechtner, dále dr. L. Engelmann, E. Sladek, R. Siegl a v turnerské uniformě stavitel Ing. K. Weigner, 1939 Nationalsozialistische Vertreter des Igellandes: Oberlandrat E. Fiechtner im hellen Mantel, ferner Dr. L. Engelmann, E. Sladek, R. Siegl und der Baumeister Ing. K. Weigner in der Turneruniform, 1939

Vyhláška vládního komisaře města Jihlavy o přejmenování ulic 12. 6. 1940 Kundmachung des Regierungskommissars der Stadt Iglau über die Straßenumbenennung, 12. 6. 1940 Pozvánka Národního souručenství k Svatováclavskému projevu 27. 9. 1942 Einladung der “Nationalen Gemeinschaft” zur Ansprache am St.-Wenzel-Tag 27. 9. 1942 Ukázka měsíčních hlášení o vývoji počtu obyvatel ve městě Jihlavě z 23. 1. 1940, 3. 1. 1941 a 4. 10. 1941 Monatliche Meldungen über die Entwicklung der Einwohnerzahl in Iglau vom 23. 1. 1940, 3.1. 1941 und 4. 10. 1941

Příjezd a přivítání německé armády do Jihlavy 15. 3. 1939 Ankunft und Begrüßung der Wehrmacht in Iglau am 15. 3. 1939

Nacistickými vlajkami vyzdobená jihlavská radnice Mit nazistischen Flaggen ausgeschmücktes Rathaus in Iglau

sie iie waren wa ren nieganz fort Arthur Seyss-Inquart při projevu před jihlavskou radnicí, 1939

Arthur Seyss-Inquart bei seiner Rede vor dem Iglauer Rathaus, 1939

Ausgestoßen und verfolgt Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung

Vyhnání a pronásledování německého obyvatelstva

Dne 7. května 1945 je konec vlády protektorátních úřadů v Jihlavě formálně zpečetěn předáním správy města místnímu národnímu výboru. Od 9. května 1945, bezprostředně po příjezdu Rudé armády a „revolučních gard“, začíná postupné omezování práv německých obyvatel Jihlavy a jazykového ostrova: Němcům je zakázáno vzdalovat se z domovů a zamykat byty. Musí nosit bílé pásky na rukávě, nesmějí používat veřejné dopravní prostředky a chodníky a musí zavřít své obchody. Čeští obchodníci už Němcům neprodávají, němečtí pacienti jsou vyhazováni z nemocnic. V období mezi 23. a 26. květnem jsou jihlavští Němci pod pohrůžkou použití zbraní nuceni vzít si jen to nejnutnější a během půl hodiny opustit byty. Muži, ženy a děti jsou shromážděni na hřišti Sokola, rozděleni a přemístěni do internačních táborů. Němečtí obyvatelé vesnic z Jihlavského jazykového ostrova jsou od června 1945 nasazeni na nucené práce a rovněž umísťováni do internačních táborů. Na území Jihlavského jazykového ostrova je zřízeno několik táborů: Tábor v Heleníně (označený jako „koncentrační tábor“), tábor na Kosovské ulici (zrušený již 7. června 1945 v důsledku tyfových onemocnění) a tábory v Horním Kosově, Stonařově, Starých Horách, Bedřichově, Štokách a Bartoušově. Nemocní a chůze neschopní jsou umístěni do tábora na Brněnském kopci, do bývalého Zemského ústavu pro choromyslné. Ve dnech 9. a 23. června jsou Němci v rámci „spontánního“ odsunu seřazováni do kolon a hnáni směrem na Rakousko. První pochod, zaznamenávající četné oběti, je přerušen ještě téhož dne, druhý vede na hraniční přechod Slavonice/Fratres. Po cestě umírá mnoho lidí, mezi nimi 23 dětí, které jsou pochovány v rakouském Waldkirchenu.

Schulunterricht im Lager Friedrichsdorf Vyučování v bedřichovském táboře

Am 7. Mai 1945 wird das politische Ende der Protektoratsregierung in Iglau mit der formellen Übergabe der Stadtverwaltung an den örtlichen Nationalausschuss dokumentiert. Ab dem 9. Mai 1945, unmittelbar nach dem Einmarsch der Roten Armee und der „Revolutionären Garden“ beginnt die zunehmende Entrechtung der deutschen Bevölkerung Iglaus und der Sprachinsel: Den Deutschen wird verboten, ihren Wohnsitz zu verlassen und ihre Wohnungen abzuschließen. Sie müssen weiße Armbinden tragen, dürfen keine öffentlichen Verkehrsmittel und Gehsteige benutzen und müssen ihre Geschäfte schließen. Tschechische Kaufleute verkaufen nichts mehr an Deutsche, deutsche Patienten werden aus dem Krankenhaus geworfen. Zwischen 23. und 26. Mai werden die Deutschen in Iglau mit vorgehaltener Waffe gezwungen, mit wenigem Handgepäck innerhalb einer halben Stunde ihre Wohnungen zu verlassen. Auf dem Sokol-Sportplatz versammelt, werden Männer, Frauen und Kinder getrennt in Internierungslager gebracht. Die deutsche Bevölkerung der Sprachinseldörfer wird ab Juni 1945 zur Zwangsarbeit verpflichtet und ebenfalls in Internierungslagern untergebracht. Auf dem Gebiet der Sprachinsel werden mehrere Lager eingerichtet: Helenental (das explizit als Konzentrationslager, „koncentrační tábor“, bezeichnet wird), die Lager an der Gossauer Straße (bereits am 7. Juni 1945 wegen Typhusfällen geräumt), in Obergoß, Stannern, Altenberg, Friedrichsdorf, Stecken und Pattersdorf. Kranke und Gehbehinderte werden in das Lager am Brünner Berg, in die ehemalige Landesirrenanstalt, gebracht. Am 9. und 23. Juni werden Deutsche zu „spontanen“ Vertreibungsmärschen in Richtung Österreich zusammengetrieben. Der erste wird mit zahlreichen Opfern noch am gleichen Tag abgebrochen, der zweite führt am 23. Juni bei Zlabings/Fratres über die Grenze. Unter den vielen Toten sind 23 Kinder, die im österreichischen Waldkirchen beerdigt werden.

Weitere Transporte führen am 25., 27. und 30. Juni 1945 zu Fuß nach Höditz, von dort in oﬀenen Güterwagen nach Zlabings und wieder zu Fuß über die österreichische Grenze. „Wilde“ Vertreibungsmaßnahmen werden danach eingestellt, die „organisierte“ Vertreibung wird im Februar 1946 mit oﬀiziellen Aussiedlungstransporten per Bahn in Güterwaggons fortgesetzt und Ende September 1946 abgeschlossen. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung wird auch in der Iglauer Sprachinsel von Gewaltexzessen begleitet: • Ermordung von mindestens 10 Männern in der „Budinka“ bei Dobrenz am 19. Mai 1945 • Erschießung von 19 Männern am 7. Juni 1945 im Ranzerwald • Zeitzeugen berichten von zahlreichen Misshandlungen und Morden durch die „Revolutionären Garden“ in den Monaten der Nachkriegswirren, z. B. während der Vertreibungsmärsche oder in den Internierungslagern.

Další pěší pochody vedou ve dnech 25., 27. a 30. června 1945 do Hodic, odsud jsou Němci v otevřených nákladních vagonech dopraveni do Slavonic a pokračují opět pěšky přes rakouskou hranici. „Divoké“ odsuny jsou pak zastaveny, „organizovaný“ odsun pokračuje v únoru 1946 oﬁciálními vlakovými transporty v nákladních vagonech a trvá až do konce září 1946. Vyhnání německého obyvatelstva je i v oblasti Jihlavského jazykového ostrova doprovázeno násilnými excesy: • Zavraždění nejméně 10 mužů v lokalitě „Budínka“ u Dobronína dne 19. května 1945. • Zastřelení 19 mužů dne 7. června 1945 v rančířovském lese • Pamětníci vyprávějí o četných případech týrání a vražd, prováděných příslušníky „revolučních gard“ během zmatků v poválečných měsících, např. během odsunů nebo v internačních táborech. Z • • • • •

Jihlavy bylo během odsunu vysídleno: během „divokého odsunu“ 1945 – 2.231 osob během „organizovaného odsunu“ – 10.263 osob během „dobrovolného“ odchodu – 291 osob počet sebevražd květen/červen 1945 – 217 osob počet zbylých Němců v Jihlavě – 608 osob

Ausreiseerlaubnis nach Österreich, ausgestellt vom Nationalausschuss Iglau Povolení k výjezdu do Rakouska, vystavené Místním národním výborem v Jihlavě

Die Anzahl der vertriebenen Deutschen aus der Stadt Iglau umfasst • während der „wilden Vertreibung“ 1945 – 2.231 Personen • mit der „organisierten Aussiedlung“ – 10.263 Personen • an „freiwillig“ Ausgewanderten – 291 Personen • Selbstmorde Mai/Juni 1945 – 217 Personen • In Iglau verbliebene Deutsche – 608 Personen

sie e waren wa aren a ar ren en n nieganz eg eg ga anzz fortt Sterbeurkunde aus dem Lager Stannern

Lebensmittelkarte für Deutsche, Juli/August 1945

Úmrtní list ze stonařovského tábora

Potravinový lístek pro Němce, červenec/ srpen 1945

Weg der Vertreibungsmärsche am 9. und 23. Juni 1945 Trasa pěších pochodů 9. a 23. června 1945

Jihlava

Triesch

Stannern

Telč

Dačice

Slavonice

Fußmarsch am 9. 6. 1945 Iglau – Teltsch und zurück

Fußmarsch am 23. 6. 1945 Iglau (Stannern)-Zlabings-Fratres

Gedenkstätte und Kindergräber in Waldkirchen/Österreich Památník a dětské hroby v rakouském Waldkirchenu

Waidhofen

Heimatlos in die Fremde Bez domova do ciziny

Flüchtlingsausweis und Registrierung beim Arbeitsamt Průkaz uprchlíka a registrace na pracovním úřadu

Vor einer ungewissen Zukunft

Před nejistou budoucností Die ersten Transporte führen in der Phase der „wilden Vertreibung“ unter unmenschlichen Bedingungen bis Ende Juni 1945 über die Grenze bei Zlabings und Fratres nach Österreich. Ab 26. Februar bis 26. September wird die deutsche Bevölkerung der Iglauer Sprachinsel in 16 organisierten Bahntransporten von den Bahnhöfen Iglau-Stadt und Deutschbrod systematisch nach Deutschland ausgesiedelt. Die Transporte ﬁnden in geschlossenen Güterwaggons statt, je Waggon werden 30 Personen mit maximal 30 kg Handgepäck (Antifaschisten 70 kg) eingeteilt. Ein Zug transportiert bis zu 1.200 Personen. Die Zielbahnhöfe sind – wie bei allen Vertreibungstransporten – bewusst über ganz Süd-, Nord- und Ostdeutschland verstreut, um die aufnehmenden Regionen einigermaßen gleichmäßig zu belasten, aber auch um die Vertriebenen als Volksgruppe zu zersplittern und damit zu marginalisieren.

První transporty probíhají ve fázi „divokého odsunu“ za nelidských podmínek do konce června 1945 a míří přes hraniční přechod Slavonice/Fratres do Rakouska. Od 26. února do 26. září 1946 dochází k systematickému vysídlování německého obyvatelstva z Jihlavského jazykového ostrova do Německa v 16 vlakových transportech, organizovaných z nádraží Jihlava-město a Havlíčkův Brod. Transporty se provádějí v uzavřených nákladních vagonech, do vagonu je umístěno vždy 30 osob, jejichž příruční zavazadla mohou vážit maximálně 30 kg (u antifašistů 70 kg). Vlak převáží až 1 200 osob. Cílové stanice jsou – jako u všech transportů z odsunů – úmyslně rozptýleny po celém jižním, severním a východním Německu, aby byly přijímající regiony pokud možno rovnoměrně zatíženy. Tímto způsobem mělo zároveň dojít k roztříštění vyhnanců jako národnostní skupiny a jejich marginalizaci. Vor dem Abtransport

Als Ziele werden angefahren: in Bayern Würzburg, Bayreuth, Schweinfurt, Regensburg, Augsburg, Lauingen, Dachau und Dießen am Ammersee; in Hessen Dieburg, Wabern und Fritzlar, in Württemberg Schwäbisch Gmünd, in der „Ostzone“ Rostock, Magdeburg, Salzwedel.

Cílové stanice: v Bavorsku

Před odsunem

Würzburg, Bayreuth, Schweinfurt, Regensburg, Augsburg, Lauingen, Dachau a Dießen am Ammersee; Dieburg, Wabern a Fritzlar, Schwäbisch Gmünd, Rostock, Magdeburg, Salzwedel.

v Hesensku ve Württembersku ve „východní zóně“

Die familiären Bindungen und nachbarschaftlichen Freundschaften sind jedoch stärker als die geograﬁschen Distanzen: Über Mundpropaganda und mit Unterstützung der Suchdienste des Roten Kreuzes und der Caritas (der Caritas-Verband im österreichischen Linz an der Donau verfügt über eine eigene Kartei für Vertriebene aus der Iglauer Sprachinsel) ﬁnden sich Familie, Freunde und Nachbarn wieder.

Rodinné vazby a sousedské vztahy jsou však silnější než zeměpisné vzdálenosti: na základě ústních sdělení a za podpory Červeného kříže a Charity (Svaz charity v rakouském Linci má k dispozici vlastní kartotéku vyhnaných Němců z Jihlavského jazykového ostrova) se rodiny, přátelé a sousedé znovu shledávají.

Anweisungen an die „Waggonleiter“ eines Bahntransports Instrukce pro „vedoucí vagonů“ vlakového transportu

Arbeits- und Transportdokumente Pracovní a přepravní dokumenty

Ausweispapiere in der amerikanischen Zone in Österreich (Steyr) Osobní doklady v americké zóně v Rakousku (Steyr)

Die Wege der Austreibung Trasy transportů Kiel

Rostock

Hamburg

Bremen

Salzwedel Berlin Hannover

Dortmund

Erste gedruckte Adressenverzeichnisse nach der Vertreibung

Magdeburg

První tištěný seznam adres po vyhnání

Leipzig

Kassel

Dresden

Köln

Homburg

Bonn

Hof

Frankfurt am Main

Schweinfurt

Pilsen

Prag

Bamberg Erbach Würzburg Heidelberg

Nürnberg

Iglau

Regensburg Schwäb. Gmünd

Passau

Augsburg Stuttgart

München

Waldkirchen Horn

Linz

Wien

Ulm Melk Kaufbeuren

Salzburg

Heimat schaﬀt man nicht allein Domov si člověk nevytvoří sám Die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel

Berghäuer beim Festgottesdienst anlässlich der Heimattage 1957 in Heidenheim Havířci během bohoslužby v rámci Jihlavských dnů v Heidenheimu 1957

Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel Angekommen in einem zerstörten Land – aus der Heimat vertrieben, in der Fremde, die neue Heimat werden soll, nur geduldet, aber nicht willkommen, das sind die Voraussetzungen, unter denen jeder neu beginnen muss. Die Ängste, wie es weiter gehen soll, was der nächste Tag bringt, die Sorgen um Unterkunft, Kleidung, Ernährung und Arbeit bestimmen den Alltag. Dazu kommt die Sehnsucht nach der Heimat, nach dem wohlvertrauten Dialekt, nach der Landschaft, den Freunden, den liebgewordenen Bräuchen. Aus dieser Sehnsucht entsteht die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel; nicht um die Heimat zu verklären, nicht um sie in einem Museum zu konservieren, sondern um aus den vielen kleinen Stücken Heimat, die jeder mit sich trägt, wieder eine große gemeinsame Heimat zu schaﬀen.

Die seit 1952 durchgeführten Heimattreffen, die regelmäßigen Arbeitstagungen, die Treffen der Arbeitskreise und nicht zuletzt auch die seit 1970 durchgeführten Dörfer-Treffen sind Ausdruck dieser gelebten gemeinsamen Identität, die längst auch die nachgeborenen Generationen mit einbezieht. Nach dem Fall des Eisernen Vorhangs und der deutschen Wiedervereinigung werden auch die Kontakte zu den Landsleuten in der ehemaligen DDR wieder hergestellt. Auch sie können sich jetzt – 45 Jahre nach der Vertreibung! – wieder öffentlich zu ihrer Iglauer Herkunft bekennen. Mit Unterstützung der gesamten Gemeinschaft werden nach 1990 drei neue Nachbarschaften in den neuen Bundesländern gegründet: In Magdeburg, in Rostock und in der Altmark.

War vor der Vertreibung das Dorf, die Stadt, das Stadtviertel, der Verein und die gesellschaftliche Schicht das gemeinschaftsstiftende Element, so ist es nun die gemeinsame Herkunft, das gemeinsame Schicksal und die geograﬁsche Nähe, die verbindet. So entstehen zuerst die „Nachbarschaften“, aus denen sich in einem zweiten Schritt die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel bildet. In dieser Organisation entwickelt sich das Leben der deutschen Iglauer weiter – sie ist die Grundlage des Überlebens als Gruppe, die sich aus der Vergangenheit deﬁniert, in der Gegenwart lebt und die Zukunft im Blick hat. Die Organisation bildet den Rahmen, die Menschen sind die Kraft, die bewirkt, dass heute noch gilt: Auch der deutsche Teil Iglaus ist lebendig.

Po vyhnání z domova přicházejí Němci do zničené země, ciziny, jež se má stát jejich novou vlastí, v níž jsou však trpěni, nikoli vítáni. To jsou podmínky, za nichž každý musí začínat znovu. Každodenní život je ovlivňován obavami o to, co bude dál, co přinese příští den, starostmi o ubytování, šatstvo, potravu a práci. K tomu se druží stesk po domově, po důvěrně známém nářečí, po krajině, přátelích, oblíbených zvycích. Z této touhy po domově vzniká Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel (Spolek Jihlavský jazykový ostrov); nechce oslavovat vlast a udělat z ní muzeální záležitost, nýbrž z nesčetných kousíčků domova, které si každý vzal s sebou, vytvořit opět velký společný domov. Jestliže před vyhnáním byla tmelícím prvkem příslušnost k vesnici, městu, městské čtvrti, spolku a společenské vrstvě, nyní je svorníkem společný původ, společný osud a zeměpisná blízkost. Tak vznikají nejprve „Nachbarschaften“ (místní sdružení), z nichž se následně vytváří Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel. V této organizaci se život německých Jihlavanů rozvíjí dále – je základem pro přežití skupiny, jež je určována minulostí, žije přítomností a zaměřuje se na budoucnost. Organizace tvoří rámec a díky úsilí jejích členů platí ještě dnes, že také německá část Jihlavy žije.

Setkání krajanů (Heimattreﬀen), probíhající od roku 1952, pravidelná pracovní zasedání, schůzky pracovních skupin a v neposlední řadě i setkávání obyvatelů z jednotlivých vesnic, pořádaná od r. 1970, jsou výrazem společně prožívané identity, do níž je už dlouho zapojena i následující generace. Po pádu železné opony a sjednocení Německa se opět obnovují kontakty s krajany v bývalé NDR. Také oni se nyní – 45 let po vyhnání! – mohou veřejně přiznat ke svému jihlavskému původu. S podporou spolku Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel vznikají po roce tři místní organizace (Nachbarschaften) v nových spolkových zemích: v Magdeburku, Rostocku a v regionu Altmark.

Übersicht der Nachbarschaften der Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel e. V. Přehled místních sdružení spolku Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel e. V.

Programmheft und Momentaufnahmen von Heimattagen in Heidenheim und Wien Program a snímky z Jihlavských dnů v Heidenheimu a Vídni

nikdy zcela neodešli

sie waren nieganz fort Hilfe und Unterstützung Pomoc a podpora Die Patenstadt Heidenheim

Patronátní město Heidenheim

Ganz entscheidenden Anteil am Fortbestehen der deutschen Iglauer hat die Stadt Heidenheim an der Brenz. Bereits 1956 kommt es auf Initiative des Landes Baden-Württemberg zu einer Kontaktaufnahme zwischen der Iglauer Gemeinschaft und der Stadt Heidenheim mit dem Ziel, die Möglichkeiten einer Patenschaft auszuloten. Nach der Durchführung der ersten Iglauer Heimattage in Heidenheim am 16./17. Juni 1956, zu denen sich rd. 5000 Iglauer in der Stadt auf der Schwäbischen Alb treﬀen, wird dann ein Jahr später nach einem einstimmigen Beschluss des Heidenheimer Gemeinderates die Patenschaft begründet. Die deutschen Iglauer haben damit auch wieder einen zentralen Anlaufpunkt; Heidenheim wird ihnen zum zweiten Iglau. Die Iglauer Heimatstube, das immer größer werdende Archiv der Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel, die regelmäßigen Heimattage – all dies wäre ohne die Hilfe und Unterstützung der Stadt Heidenheim und ihrer Bürger nicht oder nur schwer vorstellbar. So hat es auch mehr als nur symbolischen Charakter, dass das Banner des neuen Berghäuerzuges immer wieder in die Obhut der Stadt übergeben wird. Heidenheim hat mit seiner Hilfe und seiner Unterstützung den deutschen Iglauern zu einer Zeit ein „Willkommen“ geboten, als ihnen noch viele ihrer neuen deutschen Nachbarn mit Ablehnung und Misstrauen begegneten. Mit der Patenschaft hat der Weg in die Zukunft begonnen. Als Zeichen der ungebrochenen Verbundenheit mit der Iglauer Sprachinsel, zum Gedächtnis an die Opfer der Vertreibung und als Mahnmal zur Versöhnung errichtet die Iglauer Gemeinschaft im Schlosspark ihrer Patenstadt Heidenheim einen Gedenkstein. Unter großzügiger Mithilfe der Stadt Heidenheim kann die Gedenkstätte am 15. Mai 2004 eingeweiht werden. Das hohe Spendenaufkommen der Mitglieder (über 55 000 €) ist ein deutliches Zeichen dafür, dass sich die deutschen Iglauer in Verantwortung für die Zukunft weiter gemeinsam um ihre Heimat, ihre Geschichte und ihr Schicksal bemühen werden.

Mimořádně významný podíl na další existenci německých Jihlavanů má město Heidenheim an der Brenz. Již v roce 1956 dochází z iniciativy spolkové země BádenskoWürttembersko k navázání kontaktů mezi Iglauer Gemeinschaft a městem Heidenheimem s cílem zjistit možnosti pro převzetí patronátu. Po uspořádání prvních Jihlavských dnů (Iglauer Heimattage) ve dnech 16. a 17. června 1956, na nichž se v městě Heidenheimu, ležícím v oblasti Švábská Alba, schází kolem 5 000 Jihlavanů, se Heidenheim na základě jednomyslného usnesení městské rady o rok později stává jejich patronátním městem. Němečtí Jihlavané tak opět dostávají možnost scházet se na jednom místě, Heidenheim se pro ně stává druhou Jihlavou. Expozice „Iglauer Heimatstube“, stále se rozšiřující archiv Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel, pravidelná setkávání na Jihlavských dnech – to vše by bez pomoci a podpory města Heidenheimu a jeho občanů nebylo možné či bylo jen stěží představitelné. Pravidelné předávání korouhve nového havířského průvodu do ochrany města je tedy více než pouhým symbolickým aktem. Heidenheim nabídl svou pomocí a podporou německým Jihlavanům „přijetí“ v době, kdy se k nim mnozí z nových německých sousedů stavěli odmítavě a s nedůvěrou. Převzetím patronátu se otevřela cesta do budoucnosti.

Heidenheim an der Brenz Heidenheim liegt am nordöstlichen Ende der Schwäbischen Alb. Das Landschaftsbild prägende Elemente sind neben der Landwirtschaft die Wacholderheiden mit ihrem artenreichen Trockenrasen und ausgedehnte Buchenmischwälder. Hier wächst auch das Wahrzeichen der Schwäbischen Alb, die Silberdistel. Zur Stadt Heidenheim mit ihrer Gesamtﬂäche von 107 qkm gehören die Stadtteile Mergelstetten, Schnaitheim, Großkuchen und Oggenhausen. Die Stadt ist durch die Autobahn A7 gut erreichbar. Die ältesten Zeugnisse menschlicher Anwesenheit im Gebiet der modernen Stadt Heidenheim sind etwa 80 000 Jahre alt. Etwa um das Jahr 100 n. Chr. errichteten die Römer in Heidenheim ein Steinkastell. Seit dem 4. Jh. war hier alemannische Besiedlung. Das Dorf Heidenheim wurde vor 800 im Codex Eberhardi des Klosters Fulda erwähnt. Die Gründung der Stadt ist im Zusammenhang mit der Erbauung von Burg Hellenstein zu sehen. Die mittelalterliche Stadt entstand als Burgsiedlung. Im Jahre 1356 bestätigte Kaiser Karl IV. das Marktrecht. Schon damals hatte Heidenheim alle Attribute einer Stadt. Seit Anfang des 19. Jh. kam es zum raschen Aufschwung zum Wirtschaftszentrum. Typisch für Heidenheim und die Region Ostwürttemberg ist die Dominanz des verarbeitenden Gewerbes und der Industrie. Im Heidenheim haben ihren Sitz die Firmen z.B. Voith GmbH oder Paul Hartmann AG. Zurzeit ist die Stadt auch ein Kulturzentrum. Das Kunstmuseum (Hermann-Voith-Galerie) ist u.a. der Sammlung des druckgraphischen Werks Pablo Picassos und seiner Plakatkunst gewidmet. Zum Höhepunkt des Veranstaltungskalenders gehören die Opernfestspiele. Heidenheim hat sich ein Namen auch im Sport gemacht mit dem bedeutendsten Degenturnier der Welt und dem 1. FC Heidenheim, der in der Voith-Arena gegen die Gegner der 3. Liga antritt. Im 2006 stand Heidenheim fast sechs Monate lang ganz im Zeichen der Landesgartenschau. Auch heute ist ein entspannter Spaziergang durch den Brenzpark ein Genuss.

Na znamení neporušené sounáležitosti s Jihlavským jazykovým ostrovem, na památku obětí vyhnání a jako výzvu k usmíření buduje Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel v zámeckém parku patronátního města Heidenheimu pomník. Za velkorysé podpory města Heidenheimu je pomník slavnostně odhalen dne 15. května 2004. Vysoká částka (přes 55 000 €), kterou na stavbu pomníku darovali členové Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel, je jasným důkazem toho, že němečtí Jihlavané jsou si vědomi své odpovědnosti a chtějí se i v budoucnosti zajímat o svou vlast, její historii a osud.

Heidenheim an der Brenz Heidenheim leží na severovýchodním konci pohoří Švábská Alba (Schwäbische Alb). Ráz krajiny utvářejí kromě zemědělských ploch jalovcová vřesoviště s druhově bohatými suchými loukami a smíšené lesy s převahou buků. Roste zde i symbol Švábské Alby, pupava bílá. K městu Heidenheim s celkovou plochou 107 km2 patří městské části Mergelstetten, Schnaitheim a Auhausen. Město je dobře dosažitelné po dálnici A7. První důkazy o lidské přítomnosti na území dnešního Heidenheimu jsou staré asi 80 000 let. Kolem roku 100 našeho letopočtu zde Římané vystavěli kamenný kastel, od 4. století byla tato oblast osídlena Alemany. Ves Heidenheim je poprvé zmíněna v Eberhardově kodexu pocházejícím z fuldského kláštera. Založení města zřejmě souvisí se stavbou hradu Hellenstein. Středověké město vzniklo jako hradní sídliště. V roce 1356 potvrdil císař Karel IV. Heidenheimu oficiálně právo trhu. Heidenheim však měl už v té době všechny znaky města. Od začátku 19. století se město rychle měnilo na průmyslové centrum. Dominantním odvětvím v Heidenheimu a regionu Východní Württembersko je zpracovatelský průmysl, sídlí zde například firmy Voith GmbH nebo Paul Hartmann AG. V současnosti je město také kulturním centrem. V Muzeu umění (galerii Hermanna Voitha) se nachází sbírka grafických tisků a plakátů Pabla Picassa. K vrcholným kulturním akcím patří Operní slavnosti. Heidenheim se stal známým také díky sportu. Pořádá se zde nejznámější šermířský turnaj na světě a fotbalový klub 1. FC Heidenehim hraje v aréně Voith zápasy s mužstvy 3. ligy. V roce 2006 žil Heidenheim téměř šest měsíců ve znamení Landesgartenschau (Zemské zahradnické výstavy). I dnes si můžeme při procházce parkem příjemně odpočinout.

Bürgertum – „Türmle“ Der Bürgerturm (um 1400) ist der letzte von ursprünglich sechs Wach- und vier Tortürmen der mittelalterlichen Stadtbefestigung. Měšťanská věž „Türmle“ Měšťanská věž (kolem roku 1400) je poslední zachovalou věží z původně šesti strážních věží a čtyř věžových bran středověkého městského opevnění.

Zeitungsartikel zur Übernahme der Patenschaft Novinový článek „Jihlavané mají domovské právo v Heidenheimu“ o převzetí patronátu

Pauluskirche Die im Stile der Neugotik erbaue Kirche ist ein herausragendes Beispiel des Historismus, wurde im Jahre 1898 eingeweiht. Kostel sv. Pavla Kostel, vystavený v novogotickém stylu, je vynikajícím příkladem historismu a byl vysvěcen roku 1898.

Schloss Hellenstein Der erste Bau auf Hellenstein erfolgte Anfang des 12. Jahrhunderts. Die Burg verlor an Bedeutung, als Herzog Friedrich I. von Württemberg östlich davon das Schlosss Hellenstein erbauen ließ. In den Mauern der Burgruine sind zahlreiche Buckelquader aus der Zeit der Staufer zu ﬁnden. Im Schloss haben das Museum Schloss Hellenstein und Museum für Kutschen, Chaisen, Karren ihren Sitz.

Feierstunde am Gedenkstein in Heidenheim mit Abordnung der Berghäuer aus Iglau Slavnostní akt u heidenheimského památníku s delegací havířků z Jihlavy

Zámek Hellenstein První stavba na vrchu Hellenstein pochází z počátku 12. století. Hrad ztratil na významu, když kníže Fridrich I. Württemberský nechal východně od hradu postavit zámek Hellenstein. V hradních zdech najdeme bosované kvádry z doby Štaufů. V zámku se nachází Muzeum Hellenstein a Muzeum kočárů.

Patenschaftsurkunde der Stadt Heidenheim Patronátní smlouva s Heidenheimem

Altes Rathaus (Elmar-Doch-Haus) Das Elmar-Doch-Haus wurde im Jahr 1846 eingeweiht und diente bis 1972 als Rathaus. Vor dem Haus befindet sich der Brunnen der „Knöpfleswäscherin“. Stará radnice (Elmar-Doch-Haus) Elmar-Doch-Haus byl slavnostně otevřen v roce 1846 a až do roku 1972 sloužil jako radnice. Před domem se nachází kašna zvaná „Knöpfleswäscherin“.

Schloss Hellenstein Zámek Hellenstein

Lebendige Kultur Iglau liegt nicht nur in Tschechien

Živá kultura

Jihlava neleží jen v České republice

Der Berghäuerzug

Havířský průvod

Ohne den Silberbergbau wäre Iglau gar nicht vorstellbar. Er prägte die besondere Stellung der Stadt, die Besiedelung des Igellandes und den besonderen Stolz der hier lebenden Menschen. Seit 1890 marschierten immer am 23./24. Juni über hundert Buben in der Kleidung der Bergleute aus dem 16.Jahrhundert vom Rathaus der Stadt zum Johanneskirchlein, der ältesten Kirche Iglaus. Diese Erinnerung nehmen auch die vertriebenen Deutschen, von denen viele selbst an den Berghäuerzügen teilgenommen haben, mit auf ihren Weg in ihre ungewisse Zukunft.

Bez dolování stříbra by Jihlava byla naprosto nepředstavitelná. Bylo příčinou významného postavení města, osídlení Jihlavska i mimořádné hrdosti lidí, kteří zde žili. Od roku 1890 kráčelo vždy 23. a 24. června přes sto chlapců v havířských krojích ze 16. století v průvodu od radnice ke svatojánskému kostelíku, nejstaršímu kostelu v Jihlavě. Tuto vzpomínku si s sebou na cestu do nejisté budoucnosti vzali i vyhnaní Němci, z nichž se mnozí havířského průvodu účastnili osobně.

že se jejich „svěřenci“ mohou pyšnit dlouhou historií, je štafetou, jejíž kolík byl v roce 1999 předán zpět do Jihlavy: Havířský průvod, který již více než 10 let opět prochází Jihlavou, by bez aktivní podpory a zkušeností německých Jihlavanů nebyl možný.

Bylo tedy nasnadě, že němečtí Jihlavané chtěli předvést novým sousedům, patronátnímu městu a pro připomínku i sobě samým, jak významná byla kdysi Jihlava i daleko za hranicemi českomoravského prostoru. Že dojde k obnovení havířského průvodu – nikoli v Jihlavě, nýbrž v roce 1952 v Německu – a že se německým Jihlavanům podaří za těžkých ekonomických podmínek oživit dlouholetou jihlavskou tradici, je velkým počinem. Pro vyhnané Jihlavany představuje navázání na tradici a její další rozvoj, pro obyvatele Heidenheimu, s jejichž slavností Ostalbwoche je havířský průvod nedomyslitelně spjat, je důkazem,

Havířský průvod je proto také symbolem silného pocitu sounáležitosti vyhnaných Jihlavanů s Jihlavskem.

zu deren Ostalbwoche der Berghäuerzug unverzichtbar dazu gehört, der Beweis, dass auch ihre „Patenkinder“ auf eine lange Geschichte zurückblicken können, und es ist wie eine Stafette, deren Stab 1999 nach Iglau zurückgegeben wird: Der Berghäuerzug, der seit mehr als 10 Jahren wieder durch Iglau zieht, wäre ohne die aktive Unterstützung und die Erfahrungen der deutschen Iglauer nicht möglich gewesen.

nikdy kdy zcela ce ell e neodešli neo od o deš d eš šli š Was liegt also näher, als ihren neuen Nachbarn, ihrer Patenstadt, aber auch sich selbst immer wieder vor Augen zu führen, welche Bedeutung Iglau einst weit über den böhmisch-mährischen Raum hinaus hatte. Dass der Berghäuerzug wiederersteht – nicht in Iglau, sondern 1952 in Deutschland –, dass es damit den deutschen Iglauern gelingt, unter schwierigen wirtschaftlichen Bedingungen eine lange Iglauer Tradition wieder zum Leben zu erwecken, ist eine große Leistung. Sie ist für die vertriebenen Iglauer ein Anknüpfen und eine Weiterführung ihrer Tradition, für die Heidenheimer Bürger,

Ein besonderer Moment ist seitdem immer das gemeinsame Auftreten der beiden Berghäuerzüge, sei es in Heidenheim, im Festzug des Münchner Oktoberfestes oder in Waldkirchen. Der Berghäuerzug ist damit auch ein Symbol, wie sehr sich die vertriebenen Iglauer immer noch mit dem Igelland verbunden fühlen.

Die ersten Gruppen des neugeschaﬀenen Berghäuerzuges in Deutschland

První skupinky obnoveného Havířského průvodu v Německu

Zvláštním momentem je od té doby vždy společná účast obou havířských průvodů. ať už v Heidenheimu, v rámci slavnostního průvodu mnichovské Říjnové slavnosti či ve Waldkirchenu.

Deutsche und tschechische Berghäuerkinder in Heidenheim Němečtí a čeští havířci v Heidenheimu

Der Mährische Grenzbote Mährischer Grenzbote Erstmals am 10. April 1848 erschien in Iglau die Wochenzeitung „Das Iglauer Sonntags-Blatt“, herausgegeben von Johann Rippl. Ab 1873 wurde die Zeitung dann unter ihrem neuen Titel „Mährischer Grenzbote“ gedruckt. Ihre letzte Ausgabe in Iglau erschien am 4. Mai 1945. Gustav Rippl bringt erstmals am 5. Februar 1950 seine Heimatzeitung „Igelland“ für die vertriebenen Iglauer in Wiesbaden heraus. Schon 1954 erscheint das Heimatblatt dann wieder unter seinem gewohnten Titel „Mährischer Grenzbote“. Das oﬀizielle Nachrichtenblatt der Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel informiert seitdem Monat für Monat über das Geschehen im Verein, über Aktivitäten und Veranstaltungen der Nachbarschaften und Dorfgemeinschaften – aber auch über das aktuelle Geschehen in Iglau. Der „Mährische Grenzbote“ versteht sich heute mehr denn je als Brücke zwischen den vertriebenen Iglauern untereinander aber auch als Brücke nach Iglau selbst, wo er ebenfalls sehr aufmerksam gelesen wird.

Neben der Heimatzeitung gibt der Verlag alljährlich seinen Heimatkalender, aber auch wichtige Veröﬀentlichungen wie Dörfer-Nachrichten, das „Iglauer Heimatbuch“, Bildbände, Mundartbücher und Dokumentationen heraus. Zusammen mit dem Iglauer Archiv in Heidenheim wird damit Geschichte bewahrt – in dem Bewusstsein, dass es nicht nur die Geschichte der deutschen Iglauer, sondern ein Stück der gemeinsamen Geschichte aller Iglauer, der Tschechen und der Deutschen ist, die es zu erhalten gilt.

Letzte Ausgabe in Iglau am Ende des II. Weltkriegs

Dne 10. dubna 1848 vyšel poprvé týdeník Das Iglauer SonntagsBlatt, jehož vydavatelem byl Johann Rippl. Od roku 1873 se noviny tiskly pod novým názvem Mährischer Grenzbote. Jejich poslední jihlavské číslo vyšlo 4. května 1945. Gustav Rippl vydává 5. února 1950 ve Wiesbadenu poprvé noviny Igelland, určené vyhnaným Jihlavanům. Již v roce 1954 však tento krajanský list vychází znovu pod zažitým názvem Mährischer Grenzbote. Tento oﬁciální zpravodaj spolku Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel od té doby každý měsíc informuje o dění ve spolku, aktivitách a akcích pořádaných jeho členskými sdruženími (Nachbarschaften a Dorfgemeinschaften) a také o aktuálních událostech v Jihlavě. Měsíčník Mährischer Grenzbote je dnes více než jindy vnímán jako most spojující vyhnané Jihlavany, zároveň však jako most směřující do Jihlavy, kde má rovněž pozorné čtenáře.

Kromě tohoto měsíčníku vydává nakladatelství každoročně kalendář, ale i další důležité publikace, jako Zprávy z vesnic, knihu o Jihlavsku s názvem Iglauer Heimatbuch, obrazové publikace, knihy v jihlavském nářečí a dokumentace. Společně s jihlavským archivem v Heidenheimu tak uchováváme historii – s vědomím, že to není jen historie německých Jihlavanů, nýbrž součást společné historie všech Jihlavanů, Čechů a Němců, kterou je třeba zachovat.

Poslední číslo vydané v Jihlavě na konci II. světové války

Erste Ausgabe des Grenzbotens in Deutschland vom 10. April 1951 Ausgabe des „Igellands“ vom 25. März 1951 Časopis Igelland z 25.března 1951

Sonntags – Blatt, die erste Ausgabe der Vorläuferschrift des Grenzbotens vom 9. April 1848 mit Anzeigenteil Sonntags – Blatt, první vydání předchůdce časopisu Grenzboten z 9. dubna 1848 s inzertní částí

První číslo časopisu Grenzboten, vydané 10. dubna 1951 v Německu

Iglauer Bauernhochzeit Selská svatba z Jihlavského jazykového ostrova

Musik und Brauchtum

Hudba a tradiční zvyky

Das gemeinsame Singen und Musizieren, die Musik als Ausdruck der Lebensfreude und der Gemeinschaft ist seit jeher typisch für die Menschen in Iglau. So war es auch natürlich, dass die deutschen Iglauer nach der Vertreibung diesen lebendigen Teil ihres Brauchtums ganz besonders pflegten. Der 1941 in Iglau von Fritz Stolle gegründete Iglauer Singkreis findet sich wieder zusammen und entwickelt sich weiter. Aus dem kleinen Chor, der 1948 zum ersten Mal wieder die Notenhefte in die Hand nimmt, entstehen 1956 die Iglauer Singkreise Süd und Nord und ab 1965 zwei Kindersingkreise mit insgesamt mehr als 150 Mitgliedern. Die Proben finden in zwei Singwochen und an mehreren Wochenenden statt. Konzertveranstaltungen, Tonaufnahmen, die Herausgabe von Dokumentationen und Chorliederbüchern machen den Iglauer Singkreis zu einem ganz besonderen Botschafter der Iglauer Kultur. Aus dem Singkreis heraus entwickeln sich auch Musikantengruppen, die aufbauend auf der typischen Iglauer Bauernmusik heute das musikalische Erbe des Igellandes pflegen und weiter führen. Dazu gehört auch die Tradition des FiedelBauens.

Společné zpívání a provozování hudby, hudba jako výraz životní radosti a sounáležitosti patří odedávna k typickým vlastnostem jihlavských obyvatel. Bylo tedy přirozené, že němečtí Jihlavané po vyhnání věnovali této živé součásti tradic mimořádnou pozornost. Opět se schází soubor Iglauer Singkreis, založený v roce 1941 v Jihlavě Fritzem Stollem a pokračuje ve své činnosti. Z malého pěveckého kroužku, jehož první zkouška se koná v roce 1948, vznikají v roce 1956 dva soubory – Iglauer Singkreis Süd a Iglauer Singkreis Nord – a od roku 1965 dva dětské pěvecké kroužky s celkovým počtem více než 150 členů. Zkoušky se konají během dvou týdenních soustředění a několika víkendů. V důsledku pořádání koncertů, zvukových nahrávek, vydávání dokumentací a zpěvníků se soubor Iglauer Singkreis stává výrazným reprezentantem jihlavské kultury. Ze souboru vyrůstají hudební skupiny, které v návaznosti na typickou lidovou hudbu jihlavského venkova dále pěstují a rozvíjejí hudební odkaz Jihlavska. K němu patří i výroba tradičních skřipek.

Neben den Singkreisen bilden sich auch auf regionaler Ebene mehrere Trachten- und Volkstanzgruppen, in denen die besondere Iglauer Tracht, Tänze wie der „Hatschó“ oder das „Radl“ lebendig bleiben. Auch der Singkreis mit allen in ihm vertretenen Generationen und unabhängig von der persönlichen Herkunft seiner Mitglieder hält seinem Gründungsort aus Überzeugung die Treue: Es entwickeln sich seit 1989 rege Kontakte nach Iglau. Der Iglauer Singkreis veranstaltet 2011 bereits seine achte Singwoche im Igelland.

Kromě zmíněných souborů se na regionální úrovni vytváří několik krojovaných a tanečních souborů, udržujících zvláště tradici jihlavského kroje a tanců jako Hatschó nebo Radl. Také soubor Singkreis se všemi generacemi, jež jsou v něm zastoupeny, a nezávisle na tom, odkud jeho členové pocházejí, zůstává věrný místu svého založení: Od roku 1989 se rozvíjejí čilé kontakty s Jihlavou. Iglauer Singkreis pořádá v roce 2011 v pořadí již osmé pěvecké soustředění na Jihlavsku.

Proben, Auftritte und Momentaufnahmen aus dem „Singkreisleben“ Zkoušky, vystoupení a momentky z činnosti souboru Singkreis

Porträt einer Iglauer Bäuerin von Hans Canon

sie e waren arren n nieganz nz fort Portrét jihlavské selky od Hanse Canona

Überwindung der Sprachlosigkeit Překonání mlčení Der Verein Gustav-Mahler-Haus

Spolek Dům Gustava Mahlera In den unmittelbaren Nachkriegsjahren stehen existenzielle Probleme im Vordergrund: Die Vertriebenen sind zunächst mit sich selbst, der Verarbeitung ihres Schicksals und dem Neuaufbau ihrer persönlichen Lebensgrundlagen beschäftigt. Auch in der folgenden Zeit des Kalten Krieges und des nahezu hermetisch dichten „Eisernen Vorhangs“ sind persönliche Kontakte der Vertriebenen in ihre angestammte Heimat sehr schwierig und fast ausschließlich für unmittelbare Blutsverwandte möglich. Erst ab dem Jahr 1968, mit Beginn des „Prager Frühlings“, wird der „Eiserne Vor-hang“ durchlässiger. Kontakt- und Reisemöglichkeiten werden erleichtert, Besuche in beide Richtungen einfacher und zahlreicher. Etlichen in der ČSSR verbliebenen Deutschen wird die Übersiedlung nach Deutschland genehmigt. Manche dieser Erleichterungen bleiben auch nach dem Einmarsch der Warschauer-Pakt-Staaten am 21. August 1968 erhalten. Eine grundlegende Wende tritt allerdings erst nach dem Erfolg der „Samtenen Revolution“ Anfang 1990 ein: Durch die neu gewonnene Reisefreiheit können alte Kontakte wieder aufgenommen und intensiviert werden, neue Kontakte entstehen. Das Jahr 1990 ist der Beginn einer Vielzahl individueller aber auch zunehmend institutioneller und offizieller Begegnungen. Mit einer „Denkschrift“ ihres Arbeitskreises für Zeitgeschichte nimmt die Iglauer Gemeinschaft am 10. März 1990 die ehemalige Sprachinsel auch als geografischen Ort der Verständigung mit den früheren Nachbarn in den Blick. Die Gesprächsbereitschaft und Offenheit der damaligen Iglauer Bürgermeisterin, Frau Brodská, ermöglicht bereits 1990 zwei informelle Treffen von Vertretern der Gemeinschaft und der Stadt Iglau. Weitere Gespräche folgen im März und Oktober 1991. Besonders bemerkenswert ist, dass diese neuen Kontakte ganz überwiegend von den Nachkriegsgenerationen getragen werden.

Auf beiden Seiten ist ein starkes Interesse erkennbar, die ehemals gemeinsame Heimat der Eltern und Vorfahren neu zu entdecken und bisher tabuisierte Ereignisse aus der gemeinsamen Geschichte über den Dialog neu kennenzulernen. Unter diesem Vorzeichen wird am 29. 11. 1991 der deutsch-tschechische „Verein Gustav-Mahler-Haus“ gegründet. Miteinander zu sprechen ist besser als übereinander zu reden – seit fast 20 Jahren arbeiten die Mitglieder des Vereines dafür, dass sich Deutsche und Tschechen wieder ihrer gemeinsamen Iglauer Geschichte bewusst werden und ihrer gemeinsamen Verantwortung für ein gut nachbarliches Miteinander stellen. Zu den Mitgliedern zählen unter anderem • die Stadt Iglau • die Stadt Heidenheim • die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel Was 1991 auf beiden Seiten mit großem Mut, mit viel Hoﬀnung, aber auch mit klarem Blick auf das Mögliche begonnen wurde, ist heute eine Selbstverständlichkeit geworden, ein wichtiges Forum für die Begegnung der tschechischen und der deutschen Iglauer.

V prvních poválečných letech převládají existenční problémy. Vyhnaní se nejprve zabývají osobními problémy, reﬂexí svého osudu a vybudováním nové existenční základny. Také v následné době studené války a téměř hermeticky neprodyšné železné opony jsou osobní kontakty vyhnaných s bývalou vlastí velmi obtížné a možné výhradně s nejbližšími pokrevními příbuznými. Teprve od roku 1968, se začátkem Pražského jara, se železná opona stává propustnější. Je možné snadněji udržovat kontakty a cestovat, návštěvy v obou směrech jsou jednodušší a častější. Některým Němcům žijícím v ČSSR je umožněno přesídlení do Německa. Mnohé z těchto výhod zůstanou zachovány i po vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. K zásadnímu obratu však dochází teprve po úspěchu sametové revoluce, na začátku roku 1990: V důsledku svobodné možnosti cestování může dojít k obnovení a zintenzívnění starých a navázání nových kontaktů. Rok 1990 je začátkem mnoha osobních setkání, množí se však i setkání na institucionální a oﬁciální úrovni. V „memorandu“ pracovní skupiny pro soudobé dějiny se Iglauer Gemeinschaft dne 10. března 1990 zaměřuje na bývalý jazykový ostrov jako na místo porozumění s dřívějšími sousedy. V důsledku vstřícnosti a otevřenosti tehdejší jihlavské starostky, paní Brodské, se již v roce 1990 mohou uskutečnit dvě neformální schůzky zástupců Iglauer Gemeinschaft a města Jihlavy. Další rozhovory následují v březnu a říjnu 1991. Zvlášť pozoruhodné je, že tyto nové kontakty zprostředkovává v převážné míře poválečná generace. Na obou stranách je cítit silný zájem o znovuobjevení bývalé společné vlasti rodičů a předků a seznámení se s dosud tabuizovanými událostmi společných dějin prostřednictvím dialogu. S tímto záměrem byl 29. 11. 1991 založen spolek Dům Gustava Mahlera.

Mluvit spolu je lepší než mluvit o sobě – už téměř 20 let se členové spolku snaží o to, aby si Češi a Němci opět uvědomovali společnou historii Jihlavy a vnímali společnou odpovědnost za dobré sousedské vztahy. Ke členům spolku patří mimo jiné • město Jihlava • město Heidenheim • Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel Co bylo v roce 1991 na obou stranách započato s velkou odvahou, mnoha nadějemi, avšak i s jasnou představou o možnostech, se dnes stalo samozřejmostí, důležitým fórem pro setkávání českých a německých Jihlavanů.

sie waren wa war ren e nieganz nieg nie ga g anz a nzz fortt Begegnungen, Veranstaltungen und oﬀizielle Ansprachen

Setkání, akce, oﬁciální proslovy

Einweihung der wiederhergestellten Kreuzigungsgruppe bei der Kirche St. Johannes am Hügel

Slavnostní odhalení sousoší Kalvárie před kostelem na Jánském kopečku

Masaryk-Platz, Iglau Masarykovo náměstí, Jihlava

Ein neues Kapitel der Zusammenarbeit Nová kapitola spolupráce Die Städtepartnerschaft Iglau – Heidenheim

Partnerství mezi Jihlavou a Heidenheimem Am 17.10.2002 wurde die Städtepartnerschaft zwischen Iglau und Heidenheim in einem Festakt im Heidenheimer Rathaus besiegelt. Das Besondere an dieser Städtepartnerschaft ist die Einbeziehung der vertriebenen Iglauer. Die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel und der Verein Gustav-Mahler-Haus haben die ersten Kontakte zwischen den Städten vermittelt, sie haben die Annäherung aktiv betrieben und letztlich mit ihrem Vorschlag den Anstoß zur Städtepartner-schaft gegeben. Der Verein Gustav-Mahler-Haus und die Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel bringen sich in diese Partnerschaft sehr stark ein und leisten so ihren Beitrag, dass tschechische und deutsche Iglauer gemeinsam und miteinander in einem Europa der Begegnung ankommen.

Dne 17. 10. 2002 bylo v heidenheimské radnici v rámci slavnostního aktu zpečetěno partnerství mezi městy Jihlavou a Heidenheimem. Zvláštností tohoto partnerství mezi městy je zapojení vyhnaných Jihlavanů. Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel a spolek Dům Gustava Mahlera zprostředkovaly první kontakty mezi městy, aktivně usilovaly o sblížení a nakonec svým návrhem daly podnět ke vzniku partnerství. Spolek Dům Gustava Mahlera a Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel se v rámci tohoto partnerství velmi výrazně uplatňují a přispívají k tomu, že se čeští a němečtí Jihlavané společně a vzájemně setkávají v Evropě.

nikdy zcela neodešli sie waren nieganz fort

Wir waren und sind Nachbarn Ein oﬀener Brief

Byli jsme a jsme sousedé Otevřený dopis

Liebe Iglauer Nachbarinnen und Nachbarn,

Milí sousedé,

über Jahrhunderte haben wir und unsere Vorfahren Tür an Tür, Haus an Haus gewohnt – und trotzdem fragen sich heute viele, ob wir uns als Nachbarn anreden wollen, ob wir uns als Nachbarn verstehen. Wir meinen ganz entschieden: Ja! Und diese neue Nachbarschaft könnte mehr sein, als die vergangene, denn sie wäre eine, die wir bewusst miteinander eingehen, im Wissen darüber, was zerstört wurde, als wir keine Nachbarschaft pﬂegten, als wir uns gegeneinander wendeten oder aufeinander hetzen ließen, aber auch in der Erinnerung, wie Iglau und das Igelland blühten, solange wir uns in der Liebe und Verantwortung zu unserer gemeinsamen Heimat einig waren. Glück und Leid, Aufbau und Zerstörung – sie sind unsere gemeinsamen Geschichte, vor deren Herausforderungen wir alle nicht immer bestanden haben.

po staletí žili naše národy a naši předci v těsném sousedství, přesto se dnes mnozí ptají, zda se chceme oslovovat jako sousedé a zda si jako sousedé budeme rozumět. Myslíme si rozhodně, že ano! A toto nové sousedství by mohlo být lepší než bylo to minulé, neboť by bylo společným sousedstvím, uzavřeným s vědomím toho, co bylo zničeno, když jsme opomíjeli sousedské vztahy, obraceli se proti sobě nebo se proti sobě nechali štvát, sousedstvím uzavřeným i v duchu vzpomínky na to, jak Jihlava a Jihlavsko vzkvétaly, dokud jsme se shodovali v lásce a odpovědnosti k naší společné vlasti. Štěstí i utrpení, budování a ničení náležejí k naší společné historii, před jejímiž výzvami jsme ne vždy všichni obstáli.

Ein Teil dieser Geschichte erfüllt uns als deutsche Iglauer mit besonderer Scham und tiefer Trauer: Einzelne wenige haben mitgewirkt, fast alle aber haben zur Seite geschaut und nichts unternommen, als unsere jüdischen Mitbürger Opfer eines im deutschen Namen begangenen unvorstellbaren Verbrechens wurden. Dieses Versagen werden und dürfen wir deutsche Iglauer nicht vergessen. Gemeinsam dürfen wir aber auch die Zeiten nicht vergessen, als mit wechselnden Vorzeichen Tschechen und Deutsche mit Gut und Böse gleichgesetzt wurden, als wir aus nationalistischer Verblendung heraus uns nicht nur gegenseitig Leid zufügten, sondern dabei auch fast unsere gemeinsame Heimat zerstört hätten. Iglau und das Igelland zeigen uns aber heute, wie viel Kraft in den Wurzeln schlummerte. Mit der Rückkehr der Freiheit nach Iglau begann auch das Wiedererblühen. Wir sehen mit Freude, wie die Stadt und das Umland, an denen unser Herz immer noch hängt, sich mit Stolz der Traditionen besinnt und mit Optimismus in die Zukunft geht. Dazu auch unseren Beitrag zu leisten, uns aktiv mit allem einzubringen, was uns möglich ist, um Ihre und unsere Vaterstadt, um das ganze Igelland in seiner Schönheit, mit seiner eigenen Geschichte und seiner regionalen Besonderheit auf dem Weg in eine gute Zukunft zu begleiten, ist uns ein aufrichtiges Anliegen. Der Faden, der uns einst miteinander verbunden hat, – er wurde zerrissen, aber er ist nicht verloren gegangen. Er wartet darauf, wieder geknüpft zu werden.

Část této historie nás jako německé Jihlavany naplňuje obzvláštní hanbou a hlubokým smutkem. Několik málo jedinců aktivně napomáhalo, téměř všichni však hleděli stranou a nepodnikli nic, když se naši židovští spoluobčané stali oběťmi nepředstavitelného zločinu, spáchaného jménem německého národa. Na toto selhání my, němečtí Jihlavané, nezapomeneme a nesmíme zapomenut. Společně však nesmíme zapomenout ani na dobu, kdy Češi a Němci byli střídavě označováni jako ztělesnění dobra nebo zla, kdy jsme si na základě nacionalistické zaslepenosti nejen vzájemně působili utrpení, nýbrž bychom také málem zničili naši společnou vlast. Jihlava a Jihlavsko nám však dnes dokazují, jaká síla dřímala v jejich kořenech. S návratem svobody začal také nový rozkvět Jihlavy. Vnímáme s radostí, jak se město a jeho okolí, k němuž stále ještě tíhne naše srdce, s hrdostí rozpomíná na své tradice a kráčí do budoucnosti s optimismem. Je naší upřímnou snahou k tomu přispívat, aktivně se podílet na všem, co je v našich silách, abychom Vaše a naše rodné město a Jihlavsko – v celé jeho kráse vyznačující se svébytnou historií a regionálním svérázem – doprovodili na cestě do dobré budoucnosti. Pouto, které nás kdysi spojovalo, se přetrhlo, avšak neztratilo. Čeká na to, abychom ho zase navázali. Zvedněme jej a podejme si ruce jako Češi a Němci, především však jako Jihlavané. Na dobré sousedství!

Nehmen wir ihn auf und reichen uns die Hand als Tschechen und als Deutsche, vor allem aber als Iglauer. Auf gute Nachbarschaft!

Sepp Gleixner

Erwin Pezina

Bundesvorsitzender

Bundesgeschäftsführer

Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel

(aus Deutsch-Gießhübl)

(aus Iglau)

Sepp Gleixner

Erwin Pezina

předseda

jednatel

Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel

(z Vyskytné u Jihlavy)

(z Jihlavy)