ZVUK ZLÍNSKÉHO KRAJE podzim/zima 2022

tož – Blanka Kovandová • ozvěny Zlínského kraje – Romana Habartová • osobnosti – Alena Bartošíková • paměti – Jaroslav Hrabec • tenkrát – Hana Kuslová

malý místopis – Josef Kramář • rozhovory – Pavel Portl • umění – Tomáš Mikulaštík • genius loci – Tomáš Chrástek • život – Jiří Severin • literatura – Josef Holcman • za plotem – Radovan Jančář • dozvuk

ZLÍNSKÉHO KRAJE ČASOPIS PRO KULTURU A SPOLEČENSKÉ DĚNÍ

RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, ústřední téma zimního ZVUKu Ani kapka nazmar může svádět především na Slovácku a Valašsku k přesvědčení, že se jedná o alkohol. A může to tak i být, ale samozřejmě nemusí. Podle expertů z Evropské unie bylo v létě největší sucho za posledních 500 let (!), některé řeky vysychaly, např. Dunaj, Rýn, ale zejména Pád, kde voda prakticky zmizela, nabízí se tedy rčení ani kapka vody nazmar. Nenahraditelná je zcela určitě krev nebo plazma, u dobrovolných dárců bychom mohli říci ani kapka krve nazmar.

Při dnešní energetické krizi v Evropě, potažmo České republice by se mohlo s nadsázkou jednat i o plyn, ale to bychom si museli říci ani metr krychlový nazmar. Jak píše v rubrice Tož Blanka Kovandová, ani kapka rozumu navíc by naší současné společnosti určitě neškodila. A tak bychom mohli pokračovat, ale více o tématu se dozvíte v obsahu ZVUKu.

Mimo to Vás čeká pestrá mozaika kulturních, folklorních a společenských aktivit, především v rubrikách Ozvěny Zlínského kraje, Umění a Dozvuk, které nasvědčují, že po dvouleté „covidové“ pauze se kulturní život vrátil zpět do obvyklých kolejí, což je jenom dobře.

Za celou redakční radu Vám přeji příjemné prožití svátků vánočních a do nového roku 2023 především pevné zdraví a také ani kapku optimismu nazmar!

Na obálce slaměná ozdoba Františka Zusky, kolem 2000. Foto © R. Ševčík, fotoarchiv MJVM ve Zlíně

Suchovská ludová píseň

TOŽ

… ani kapka nazmar! – BLANKA KOVANDOVÁ 3

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Tradiční a umělecká tvorba Zlínského kraje – ruční výroba skla a jeho zdobení

– ROMANA HABARTOVÁ 5

Země promluvila… – ZUZANA FIŠEROVÁ 10

Dům č. p. 302 v Bojkovicích – Lidová stavba Zlínského kraje 2022

– TOMÁŠ HAMRLÍK 12

Knihovnická ocenění Zlínského kraje již podesáté – JANA TOMANCOVÁ 14

Starý hanácký právo na seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury – ALENA PRUDKÁ 18

OSOBNOSTI

Rodák z Dolního Němčí – Jindřich Martiš

– ALENA BARTOŠÍKOVÁ 23

PAMĚTI

Ochrana přírody mívá svá úskalí... – JAROSLAV HRABEC 26

TENKRÁT

Budoucnost průmyslu závisí na regeneraci surovin aneb Firma Baťa a recyklace – HANA KUSLOVÁ 32 Jakuba Jelínka synové – BLANKA PETRÁKOVÁ 35

MALÝ MÍSTOPIS

Víno? Pivo? Destiláty? Kroměříž – PETR PÁLKA 38 Zlín oslavil 700 let od první písemné zmínky. Nebo možná bude slavit – TOMÁŠ SOMER 44 160 let valašskomeziříčské Besedy – JOSEF KRAMÁŘ 46

ROZHOVORY

S větrnými mlýny už nechci bojovat – PAVEL PORTL 57 Otázky pro Jarmilu Rychlíkovou…

– JANA KOŠTUŘÍKOVÁ 61

UMĚNÍ

Půlstoletí dějin Zlína ukryté v deníku

– YVONA ČINČOVÁ 67

Jablko nepadá daleko od stromu – Ludmila, Miroslav a Jan Kováříkovi – MILADA FROLCOVÁ 70 Fenomén cimbál – JAN KÁČER, PETR ČÍHAL 74 Zámek plný hudby a umění…

– KAREL KOŠÁREK, ZDENĚK NOVÁK 77 Jožka Baruch – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 81

Výstavní projekt Zachraň jídlo!

– MARTINA VÁCLAVÍKOVÁ 86

GENIUS LOCI

Památník Velké Moravy – Cyrilometodějské centrum – TOMÁŠ CHRÁSTEK 89 ŽIVOT Ondráš, Ondráš… – JIŘÍ SEVERIN 95

LITERATURA

Košt – JOSEF HOLCMAN 97

ZA PLOTEM Po stopách Velké války – RADOVAN JANČÁŘ 104 DOZVUK

Lidé Zlína – ZDEŇKA FRIEDLOVÁ 109 Obrazy v zahradě – PAVLA KOTYZOVÁ 111 Spolhaus je kniha pro další generace. Nejen Kovandů – MILAN LIBIGER 111 Miloš Šimurda na Valašském Slavíně – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 113 Kolikrát být Malým princem – SVATAVA NAVRÁTILOVÁ 114 Štěpánka Tománková: Život se obrátí a už to jinak nejde – PAVEL PORTL 116 Toulky městem Uherské Hradiště – PAVEL PORTL 117 Knížka pro začínající entomology – DUŠAN TRÁVNÍČEK 119

A NA KONEC Jak se má správně topiti? – RJTJ(JZ) 120

Všechny úvodní strany kapitol: vizovické pečivo manželů Alfonse a Anny Lutonských, 1965, Foto © R. Ševčík, sbírka MJVM ve Zlíně

… ani kapka nazmar!

BLANKA KOVANDOVÁ

Ano, každé číslo ZVUKu, i to co právě teď začínáte číst, má vždy nějaké motto. Pomáhá nám při výběru témat a článků…

Tentokrát je mottem „Ani kapka nazmar!“.

Schválně, co vás napadne jako první u tohoto zvolání? Ptala jsem se svých blízkých, kamarádů, známých i cizích lidí. Byl to docela zajímavý průzkum. Tipovala jsem, že se na prvním místě umístí SLIVOVICE (zvlášť v našem kraji, že?). Tu překvapivě ze sebe vysypala jen má kamarádka Martina, jediná celoživotní zapřisáhlá abstinentka, kterou znám osobně…

Muži na vrcholu fyzických sil často odpověděli SPERMA, s doplněním, že pokračování lidstva je přece ta nejdůležitější věc. (Zajímavé, když se dívám večer na zprávy, mám na případné vyhynutí našeho druhu často úplně opačný názor.)

Muži moudří (rozuměj starší) hojně zmiňovali VÍNO. Nejvíc genderově vyvážená a také nejčastější odpověď byla VODA. U žen napříč věkovým spektrem padala i odpověď KREV.

Mne na první dobrou napadnul MED. Mé podvědomí je samozřejmě ovlivněno tím, že jsem si před časem koupila krásnou knížku o včelaření plnou fotek návodů a rad, a mám takovou ideu, že až budu jednou stará, tak si na chalupu pořídím pár včelstev, budu chovat včely, točit med a budu šťastná! A na svou obhajobu musím říct, že nikdo se na KAPKU nenadře tak jako včela! Jedna za celý svůj život nasbírá jen 9 gramů medu! V neposlední řadě závisí na opylení včelami v Evropě 84 % druhů rostlin (P. S. miluju encyklopedie). Nebudou-li včely, nebude nic. Prostě běh světa

daleko víc ovlivňují včely než lidé, i když to tak podle zpravodajství nevypadá. Zkrátka ani kapka medu nazmar!

Ale vraťme se k mé anketě – někteří zmiňovali komodity, které kapátkem nenadávkujete, ani kdybyste se rozkrájeli.

„ROZUM! Definitivně si přeju, aby lidstvo mělo kapku víc rozumu. A v ideálním případě ho i bezezbytku používalo,“ zamyslela se moje sestra. Zrovna jsme se na Facebooku ve skupině věnované učitelským perličkám bavily úkolem nějakého žáka, který měl doplnit přísloví. Perly typu: Kdo chce psa bít... musí na to mít, Nechval dne... beze mne nebo Koho chleba jíš... toho zabíjíš, by si měl ten kluk nechat patentovat. Sestra je učitelka. Učí prvňáčky. Ve třídě má celou frontu žáčků se speciálními potřebami i pár dětí z různých koutů světa, pro které je čeština španělská vesnice. Připravit se na výuku je náročné, přesto jí prý nejvíc energie neberou děti, ale někteří úporní rodiče… Mimochodem, před tím, než ze sestry vypadla odpověď, povídala mi, jak si děti ve školní družince vypěstovaly ze semínek sazeničky dýní, ty si pak zasadily u školy, staraly se, plánovaly z nich halloweenskou výzdobu. A úroda byla velká – asi třicítka oranžových kopačáků. Tedy jen do víkendu, kdy cesta kolem nich fungovala coby spojka s volební místností… Zkrátím to – zůstalo tam těch dýní asi pět.

„Aspoň kapku NADĚJE by to chtělo! Že se lidi domluví, že skončí ta hrozná válka, která je tak blízko, že zvládneme tu drahotu, co se na nás valí, a že v zimě nezmrzneme,“ uzavřela naše povídání na trolejbusové zastávce jedna starší paní.

To bychom asi podepsali všichni s dodatkem, že na každou kapku NADĚJE připadají minimálně dvě kapky VÍRY v dobré konce!

Tož hezké počtení!

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Tradiční a umělecká tvorba

Zlínského kraje – ruční výroba skla a jeho zdobení

ROMANA HABARTOVÁ

Sklářství se v Čechách a na Moravě trvale rozvíjelo od 14. století. Aniž bychom si to uvědomovali, v minulosti se ruční výroba skla často přemísťovala v souvislosti s vhodnými přírodními podmínkami pro výrobu. Šlo hlavně o dostatek dřeva i dalších sklářských surovin. Jeho přirozeným prostředím byly horské a podhorské oblasti, kde rozsáhlé lesy nabízely zájem feudálů o jejich využívání. Pro zakládání sklářských hutí byly vhodné především bukové lesy, kde se z bukového popela vyráběla tzv. potaš či salajka, nezbytná pro výrobu skla, což je uhličitan draselný, který se vedle výroby  skla používal v  textilním , papírenském či drogistickém průmyslu (např. při výrobě  mýdel, v  barvířství a běličství) i v dalších odvětvích.

Ruční výrobu skla najdeme po celém území naší země, v některých regionech je ale zastoupena více, např. v Jizerských a Lužických horách, na Šumavě, v Krkonoších, kde byla koncentrována většina drobných řemeslných výrobců, ale také velkovýroba, včetně sklářských polotovarů nezbytných pro rozvinutý bižuterní průmysl. Tato skutečnost je dána historicky, neboť ze severních Čech se v průběhu 18. století stalo výrobně-obchodní centrum s českým ručním užitkovým sklem, svítidly i bižuterií.

Existence skláren je doložena historicky a rovněž v současnosti na Vysočině (Karlov, Škrdlovice, Žďár nad Sázavou, Světlá nad Sázavou). Řada míst s dřívější sklářskou tradicí sice zanikla, ale ruční

sklárny a některé na ně navazující sklářské provozy existují stále, stejně je tomu v našem regionu.

Úsilí uchránit a systematicky podporovat toto postupně mizející řemeslo vyústilo v nutnost nadnárodní ochrany. V současné době je připravována nominace na zápis ruční výroby skla do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Společně s Českou republikou nominaci připravují také Finsko, Maďarsko, Německo, Španělsko a Francie, která přípravné práce koordinuje. Své zastoupení v nominaci mají i skláři Zlínského kraje.

Na území našeho kraje se výroba skla rozšiřovala od 17. století. Byly to hlavně zalesněné oblasti Hutiska na rožnovsko-krásenském panství. V průběhu 19. století převzaly provoz panských hutí sklářské rodinné firmy S. Reich & Co. a rodiny Schreiberů a Zahnů. Provoz sklářských hutí na území kraje tak vedl ke vzniku nových obcí (Hutisko, Staré Hutě, Sidonie, Karolinka). Z všeobecné nabídky skleněného zboží se vyprofilovalo několik oblastí, na které se sklárny specializovaly a přicházely s novými výrobními postupy a tech-

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Sklárna Květná. Foto © Muzea regionu Valašsko

nologiemi. Specializované výrobní postupy, dříve know-how hutí a konkrétních výrobců, byly předávány spolu s dalšími zkušenostmi rodově, z generace na generaci.

Na tomto místě je nutno zmínit sklárnu v Květné, která je jednou z nejdéle fungujících skláren na našem území. Byla založena v roce 1794 knížetem Aloisem I. z Lichtenštejna přímo v centru bukových lesů nedaleko Uherského Ostrohu, na hranici se Slovenskem, v katastru obce Strání, který oplýval nalezišti kvalitního sklářského písku. Tato huť vybavená dvěma tavicími pecemi přinesla práci lidem z blízkého okolí, ale i z ostatních lokalit lichtenštejnských panství, ze Slovenska či Rakouska.

Sklárna se soustředila hlavně na výrobu tabulového a nejrůznějšího užitkového stolního skla. Kvalitnější a exkluzivnější druhy skla začala vyrábět až od poloviny 19. století, kdy se jejím majitelem stal rakouský podnikatel Josef Zahn. Jeho syn Emanuel Zahn rozšířil huť o další sklářskou pec a zavedl výrobu jemného křišťálového skla zdobeného broušením a rytím. Právě Emanuel Zahn přivedl zkušené skláře s novými technikami a způsoby zpracování skla. To vedlo ke zlepšení kvality výrobků, modernizaci, ale i k rozšíření sortimentu

podle výtvarných impulsů z vídeňských uměleckých kruhů. V souvislosti s tím se v roce 1894 změnil název sklárny na místní název Květná (Blumenbach) s puncem kvality na světových trzích. Firma Zahn & Göpfert zřídila vzorkovny a dispoziční sklady v Londýně, Paříži, Berlíně i Hamburku. Jako druhá sklárna v Evropě zavedla dekoraci leptáním už v roce 1897. Různě dekorované stolní sklo se v té době vyváželo do celé Evropy, USA, Afriky i Austrálie. Sklárna si zachovala výrobu i v období první poloviny 20. století. Po zestátnění fungovala dál, mezi lety 1961 až 1990 byla jedním ze závodů národního podniku Moravské sklárny v Květné. V té době tu pracovali českoslovenští skláři.

Po roce 1989 došlo k několika majetkovým a vlastnickým změnám. Mezi lety 2011 až 2018 patřila sklárna společnosti  Crystalite Bohemia, kterou v roce 2009 založil podnikatel Lubor Cerva, aby koupil a znovu uvedl do provozu sklárnu s automatickou výrobou skla ve Světlé nad Sázavou. V roce 2011 koupil sklárnu v Květné, která syner-

Sklárna Květná. Foto © archiv sklárny v Květné

Karolinka, 1873. Foto © Muzea regionu Valašsko

gicky doplňovala automatickou výrobu ve světelském závodě. Květná se tak vedle vlastní ruční výroby věnovala také dekoracím produktů z automatických linek světelské sklárny. Po prodeji skláren ve Světlé nad Sázavou se Lubor Cerva rozhodl věnovat plně ruční výrobě českého křišťálu v nejvyšší možné kvalitě. V roce 2020 vznikla nová společnost, Cerva Bohemia, a následně KVĚTNÁ

1794 , kterou v současné době provozují sklárny v Květné. Sklárna dlouhodobě investuje do inovací. V druhé polovině roku přichází s novým složením skloviny – nově obohacené o titan. Díky tomuto lehkému kovu, který je naprosto zdravotně nezávadný, jsou její čiré výrobky ještě odolnější při zachování stejné lehkosti a pružnosti jako doposud.

Stranou nemohou zůstat ani rodinné sklárny, např. Glass Ladislav Breznický. Sklárna se zabývá ruční výrobou užitkového a dekoračního skla (např. štamprle, sklenice, svatební číše, džbány, misky, dózy, vázy, svícny a další). Rodinná firma se zabývá foukáním, lisováním, broušením skla, dekorací pískováním, malováním či rytím.

Ministerský titul Nositel tradice lidových řemesel 2019 ve sklářském oboru – broušení skla a rovněž ocenění Zlínského kraje – Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje 2019 získal Pavel Horák z Karolinky na Valašsku. Pavel Horák se narodil v roce 1968 ve Vsetíně. Žije v Karolince, kde provozuje sklenářství a brusičskou dílnu. Broušení skla vystudoval na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde v roce 1986 úspěšně vykonal maturitní zkoušku. Profesně se tomuto řemeslu věnuje celý svůj život. Cenné zkušenosti získal jak doma, tak v zahraničí (USA). V roce 1999 si pak otevřel vlastní dílnu. Broušení skla má

ovšem v rodině Pavla Horáka dlouhou tradici. Už jeho prastrýc začínal jako brusič skla v Karolinině huti u firmy Salomon Reich (zakladatel skláren), poté zde pracoval i jeho otec František Horák (1932–2004), který byl sklářský mistr a celý život zasvětil broušení skla. Lásku a vztah ke sklářským technologickým postupům předal oběma synům, Pavlovi (1968) a Tomášovi (1970), pro něž byl velkým vzorem. František Horák byl vizionář a toužil zkonstruovat mobilní sklářský stroj, aby své řemeslo mohli předvádět v exteriéru. Za svého života se toho nedočkal, podařilo se to až jeho synům, kteří vymysleli mobilní brousicí stroj, s nímž jezdí po jarmarcích a aktivitách, které jsou zaměřeny na prezentaci řemesel a edukační dovednosti.

V rodinné dílně pracuje se svým bratrem Tomášem Horákem, který se stará o veškeré technické zázemí celého sklářského provozu. V poslední době se na ně obracejí potomci starých mistrů sklářů, kteří se zbavují již nefunkčního vybavení sklářských dílen. Je to doménou Tomáše, který pečuje, renovuje a znovu oživuje technické vybavení někdejších malých skláren.

Pavel Horák. Foto © archiv autora

Na práci Pavla Horáka, který se soustřeďuje především na broušení skla tzv. matným brusem, je zajímavá skutečnost, že brousí na starých brousicích strojích značky CAJK s datem výroby 1930–1950, které jsou poháněny plochými řemeny z hovězí kůže a proti proklouznutí jsou mazané kalafunou. Tato technika je spojena s českým a moravským lidovým sklem od začátku 18. století. Ve své tvorbě autor často vychází z archivních materiálů a ze starých ikonografických předloh, např. při dekorování skleněných dveřních výplní,

sklenic a lahví. Vedle replik historického skla vytváří vlastní originální autorská díla, inspirovaná původními vzory, ale rozvíjená vlastním talentem, kreativitou a fantazií. Sklo pro svou výrobu nakupuje v českých sklárnách (Nový Bor, Květná, Holice, Vizovice), ale zrovna tak v různých velkoskladech se sklem na území celé České republiky.

Ke zdobení sklenic používá klasický brus MATBRUS, který se používal už v samých začátcích broušení skla, a to s ručním leštěním, bez použití kyseliny. Z důvodů velké pracnosti a finanční náročnosti brusu využívá vlastní dekory, které uplatňoval i dříve. Pro nové dekorování a zdobnost se inspiroval starými autentickými historickými kusy, studiem pramenů a literatury, inspiraci hledá v historických návrhářských a katalogových knihách, které sbírá.

Pavel Horák si otevřel vlastní dílnu a spolu s prodejnou a malou expozicí historie skla ji provozuje v objektu bývalé dílny, která byla postavena na tomto místě jeho dědečkem v roce 1936. Obchůdek s dílnou je zařízen v historickém stylu, což zákazníkům zprostředkovává přímý dotek s minulostí. Návštěvníci zde mohou zhlédnout sbírku historického skla, knihy, návrhové listy, dobové fotografie, pohlednice a věci spjaté se sklem, sklárnami Salomona Reicha a vesnicí Karolinina huť.

Mistr Pavel Horák předává svůj um synům Pavlovi (2003) a Ondřeji (2006), kteří si už v mladém věku vybudovali k rukodělné práci a sklářskému řemeslu hluboký vztah a umí sklo brousit skoro stejně jako jejich otec. Mladší Ondřej se v každé volné chvíli pohybuje kolem svého otce. Veškeré techniky si osvojil: broušení je relativně jednoduché, ale pro leštění a vlastní broušení musí být člověk obdařen výtvarným talentem a cítěním. Ondřej má skvělou výtvarnou intuici a představivost.

Ukázka ručně foukaného půllitru dle starých katalogů. Foto © archiv autora

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Studuje obor stavebnictví – grafický design v Lipníku nad Bečvou, rozvíjí grafické kreslení na počítači a tyto dovednosti jsou pro něj velkou výhodou při broušení dekorů na skle. Toto řemeslo je u Horáků vnímáno jako rodová tradice.

Mistr vyrábí mj. nová fazetová a matovým brusem zdobená skla do starých lamp ke koňským kočárům. Výrobky brousí na starých kotoučích, aby byl výsledek co nejpodobnější původním sklům. Vyrábí skleněné vložky do starých kovových, měděných, cínových nebo stříbrných montáží, s následným zdobením okrajů fazetou a matbrusem. Zaobírá se výrobou ledovaného skla, kterým bylo původně zdobeno ploché sklo. V současnosti se tuto starobylou a zapomenutou technologii snaží udržet a přenést i na dekorování užitkového skla.

S velkým nadšením a erudicí předvádí a zasvěcuje zájemce do historie tohoto řemesla na specializovaných řemeslných jarmarcích (Národní muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem, Karlovské muzeum Velké Karlovice, Muzeum skla Karolinka). Právě pro tyto aktivity si upravil výše zmíněný asi 50 kg vážící starý brousicí stroj, aby byl lehce přenosný a bezpečný pro práci zájemců z řad laiků. Na něm si návštěvníci mohou z blízka prohlédnout broušení skla a sami vyzkoušet broušení vlastního dekoru, čímž mají příležitost zjistit, jak je toto řemeslo pracné a obtížné.

V přehledu tvůrčích oborů na webu Odboru školství, mládeže a sportu Zlínského kraje s názvem zkola lze nalézt přehledy oborů a středních škol, včetně počtu aktuálně vzdělávaných žáků a studentů. Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Valašské Meziříčí nabízí střední vzdělání s maturitní zkouškou. Z oblasti umění a užitého umění je to Uměleckořemeslné zpracování skla,

Skleněné vložky do starých kovových montáží. Foto © archiv autora

které mělo ve školním roce 2020/21 dva absolventy. Nabízí rovněž střední vzdělání s výučním listem v oboru Technická chemie a chemie silikátů – Sklář: výrobce a zušlechťovatel. V tomto oboru se v současné době vzdělává ve všech ročnících celkem 19 studentů, ve školním roce 2020/21 se 4 absolventy.

Vysokoškolské studium v této oblasti nabízí Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně na Fakultě mul -

ZLÍNSKÉHO KRAJE

Pavel Horák předvádí svou práci na veřejnosti. Foto © archiv Pavla Horáka

timediálních komunikací v programu Multimédia a design se specializací na design skla. Anotace na webových stránkách sděluje, že je výuka zaměřena na přípravu tvůrčích osobností v oblasti designu skla a volného umění se směřováním na schopnost koordinovat a využívat příbuzné disciplíny užitého umění v komplexním prostorovém ztvárnění. Během studia mohou studenti získat celkový přehled o problematice sklářské tvorby, sklářského designu a současného umění, a to formou zadávání konkrétních specificky zaměřených projektů.

Obor klade důraz na individualitu studenta a originalitu řešení, které je schopné obstát v reálném tvůrčím prostředí. Během své práce se studenti seznamují s postupy při práci s materiálem (sklo), získávají znalosti nezbytné pro zpracování výtvarného návrhu i výrobní dokumentace. Absolventi jsou pak schopni tento materiál progresivním způsobem využívat v kontextu současného umění, ale i designu. Věřme, že se i tento speciální obor práce se sklem podaří v nelehké době zachránit a uchovat pro generace příští.

Země promluvila… (PROJEKT ZÁCHRANY GERMÁNSKÉHO ŽÁROVÉHO POHŘEBIŠTĚ)

ZUZANA FIŠEROVÁ

Koncem roku 2014 bylo amatérským spolupracovníkem Ústavu archeologické památkové péče Brno, detašované pracoviště Kroměříž, objeveno nedaleko Hulína žárové pohřebiště germánského kmene z 2. století n. l. Od té doby byla tato lokalita monitorována archeology. Na jaře 2015 bylo provedeno nedestruktivní geofyzikální měření (plán podpovrchového rozmístění zahloubených archeologických objektů do podloží) a poté i ověření lokality vyzvednutím několika hrobů. Předměty, které byly na tomto místě získány, pocházely z rozoraných žárových hrobů. Vysoká koncentrace jezdeckých ostruh i luxusních předmětů prozrazovala přítomnost vyšší germánské společenské vrstvy, která zde měla nejspíš ležení v souvislosti s římským pochodovým táborem v Pravčicích u Hulína objeveným v letech 2006–2009.

S podporou Rady Zlínského kraje připravil v roce 2022 Odbor kultury a památkové péče Zlínského kraje ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR, Brno, v. v. i., Ústavem archeologické památkové péče Brno, v. v. i., detašovaným pracovištěm v Kroměříži, projekt na záchranu 50 až 80 žárových hrobů. Podařilo se je zachytit pomocí magnetometrického měření v celkové ploše zhruba 0,6 ha. Terénními pracemi bylo pověřeno Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, p. o. Po odborném ošetření a zpracování nálezů v Archeologickém ústavu AV ČR Brno budou uloženy a prezentovány na výstavách a v depozitářích v objektu Hos-

podářského dvora v Rymicích, který je ve správě Muzea Kroměřížska, p. o.

Podařilo se společně sestavit výzkumný tým složený ze špičkových archeologů pod vedením odborného garanta Mgr. Tomáše Zemana, Ph.D. V červnu 2022 byla zahájena první etapa projektu, kdy bylo postupně odkryto 75 žárových hrobů, které byly zdokumentovány, zaměřeny, nálezy byly pečlivě zabaleny a předány do Archeologického ústavu v Brně k laboratornímu zpracování, provedení odborných přírodovědných, chemických a technických analýz, rentgenovému a CT skenování bloků a inventarizaci a konzervaci nálezů.

Důležitým objevem výzkumu germánského žárového pohřebiště v Roštění bylo zjištění podél jižního okraje nekropole, za níž se hroby již nevyskytují. Mezi těmito krajními hroby se nacházela na první pohled nenápadná jáma obdélníkového půdorysu se zaoblenými rohy o rozměrech 170 x 130 cm, která byla hluboká pouhých 35 cm. Její do oranžova propálené stěny i dno a výrazná uhlíkatá vrstva v její výplni, obsahující uhlíkatý prach, několik desítek kamenů, pět částečně spálených dřevěných klád, zlomky spálených lidských kostí, hrudky spálené hlíny, slitky skla a zlomky keramických nádob, signalizují, že bylo prozkoumáno místo vyhrazené pro spalování zemřelých, kteří byli na pohřebišti pochováni. Takové objekty (lat. ustrinum) jsou podzemním ohništěm. To tvoří jáma vyložená kameny po dně a stěnách pro dosažení a udržení vyšší teploty hoření. Nad ní byla naskládána pohřební hranice z vybraných druhů dřev, na kterých byl ukládán zemřelý a posléze byl spolu se svým osobním majetkem i milodary spálen. Po vychladnutí pohřební hranice byly spálené kosti nebožtíka spolu s roztavenými předměty se-

Archeologický objekt. Foto © archiv T. Zemana

sbírány a naskládány do keramické urny a vloženy do mělké hrobové jámy. Ustrinum pak bylo vyčištěno a použito opakovaně ke kremaci dalších zemřelých. Z archeologického hlediska je tento objekt unikátem. Na území naší země bylo naposledy žároviště na germánském pohřebišti prozkoumáno v 30. letech 20. století v Kostelci na Hané nebo ve středočeské Stehelčevsi, ovšem bez potřebné dokumentace a odebrání jakýchkoliv vzorků. Moderně prozkoumané žároviště v Roštění, jehož kompletní výplň byla odebrána, je tak nedozírnou studnicí vzorků pro další přírodovědná a chemická zkoumání (radiokarbonové datování, zjištění konkrétních druhů dřev, použití vonných esencí a látek při pohřebních obřadech apod.).

Na pohřebišti v Roštění byli pohřbeni zejména germánští jezdci na koních (poukazuje na to 43 ks bronzových a železných ostruh), spolu s pěšími bojovníky vyzbrojenými kopími a štíty. Pravděpodobně zde byli i jejich rodiny (ženské hroby mohou být indikovány přítomností stříbrných šperků – náramky, náhrdelníky, spony).

Přestože bylo o podporu opakovaně žádáno u Grantové agentury ČR na financování terénního výzkumu a následné odborné zpracování výzkumů, žádosti nebyly úspěšné. Zlínský kraj proto na provedení terénního výzkumu této mimořádné lokality ze svého rozpočtu roku 2022 vyčlenil cca 2,7 mil. Kč, Archeologický ústav Akademie věd ČR zajišťuje druhou etapu projektu, tj. odborné zpracování a ošetření nálezů.

Realizací projektu se podařilo zachránit jedinečnou archeologickou lokalitu ve Zlínském kraji s historickým významem přesahujícím hranice ČR.

Získali jsme mimořádný doklad konkrétní historické události, tj. bojů mezi Germány a Římany na konci 2. století n. l. za tzv. markomanských válek na území dnešního Zlínského kraje, který může doplnit dosud málo známou stránku našeho historického vývoje.

Zlínský kraj tímto aktem získává do sbírkového fondu své příspěvkové organizace, Muzea Kroměřížska, moderně zpracovaný a ošetřený soubor archeologických nálezů. Všichni se můžeme v dohledné době těšit na novou výstavní expozici, kde

lze očekávat trvalý a hodnotný edukační účinek na obyvatele kraje a všech návštěvníků ze vzdálenějších míst. Potěšitelné je rovněž to, že se podařilo zabránit vyrabování tohoto významného naleziště, a tím jeho nenávratného zničení a odcizení krajského majetku nelegální prací detektorářů. Atraktivní výběr z nálezů u Roštění i nově zhotovené repliky podle objevených artefaktů je možné vidět v malé expozici ve foyer 14. budovy BAŤOVA INSTITUTU, odkud v listopadu 2022 poputuje expoziční soubor do Muzea Kroměřížska.

Pro zájemce z řad veřejnosti bylo také vedoucím projektu a odborným garantem Mgr. Tomášem Zemanem, Ph.D., připraveno přednáškové „turné“, a to dne 4. 10. 2022 v Muzeu JV Moravy Zlín, dne 11. 10. 2022 v Muzeu Kroměřížska a dne 1. 11. v Městské knihovně v Holešově. Velké poděkování patří garantovi výzkumu Mgr. Tomáši Zemanovi, Ph.D., Odboru kultury a památkové péče KÚZK za řešení úkolu a přípravu podkladů a také uvedeným krajským muzeím, v této fázi především Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, jmenovitě řediteli Mgr. Pavlu Hrubcovi, MBA, a archeologovi Mgr. Adamu Fojtíkovi, kteří byli pověřeni tímto úkolem.

Dům čp. 302 v Bojkovicích – Lidová stavba Zlínského kraje 2022

TOMÁŠ HAMRLÍK

Na samém okraji Bojkovic se nachází ulice Potok a v ní drobné stavení s číslem popisným 302. První zprávy o jeho existenci lze datovat do roku 1786, ve 20. letech 19. století se pak objevuje na

Detail žárového pohřebiště. Foto © archiv T. Zemana

mapě stabilního katastru. Vystřídaly se zde ty nejchudší rodiny z Bojkovic, jejichž členové pracovali převážně jako pomocné síly v zemědělství. Výjimkou bylo pouze období 30–40. let 19. století, kdy v Bojkovicích fungovala železná huť založená Jindřichem Larisch-Mönnichem, zvaná po jeho manželce Jindřiščina. Ruda se těžila i blízko domů v ulici Potok a právě zde mnozí horníci a hutníci žili. Po zániku hutí opět v domku bydleli chudí zemědělští pracovníci, kteří neměli pro svou obživu k dispozici ani kousek políčka a pracovali převážně u bohatších obyvatel Bojkovic. Poslední majitelkou, která v domě trvale bydlela, byla Adéla Kolouchová. Po její smrti v roce 1969 dům změnil držitele a sloužil převážně jako skladiště. Dlouhodobá neobydlenost objektu způsobila na jedné straně jeho značné dlouholeté chátrání, na straně druhé však absence jakýchkoli modernizačních zásahů znamenala zachování všech podstatných památkových hodnot objektu.

Posledních několik desítek let bylo téměř nemožné objekt spatřit, protože se nacházel uprostřed neudržované zahrady, plné vzrostlých keřů a trávy. Hodnoty stavení byly rozpoznány již v roce 2007 díky iniciativě PhDr. Jany Spathové a předsedkyni Muzejního spolku Aloise Jaška Markétě Klimentové. Dlouhá léta se však zdálo, že záchrana je nemožná a objekt se zařadí k mnoha dalším, které navzdory svým památkovým hodnotám zanikly. Majitel nebyl ochoten ani k obnově domu, ani k případnému prodeji. Až v roce 2016 se díky zapojení Muzea Bojkovska a členů muzejního spolku ledy pohnuly a objekt odkoupilo město Bojkovice za účelem jeho památkové obnovy a využití pro účely Muzea Bojkovska. Vzhledem k neutěšenému stavu domku byla obnova rozvržena do několika etap. V první fázi došlo k obnově krovu a střešního pláště a odvlhčení stavby, v druhé etapě pak k obnově vnějších a vnitřních omítek, stolařských prvků či hliněné

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Dům čp. 302 v Bojkovicích. Foto © Muzeum Bojkovska.

podlahy. V poslední etapě bylo dotvořeno okolí stavby výstavbou malé stodoly, obnovou rumpálu či klátových úlů. To vše za podpory Zlínského kraje, ministerstva kultury a dalších institucí.

Dům je unikátní právě svým drobným měřítkem a představuje tak ojedinělou ukázku bydlení obyvatel na okraji malého města. Z malé síňky je možné vstoupit buď poklopem na půdu, nebo do malé kuchyňky a jizby. Právě jizba je hlavním obytným prostorem celého domu. Díky tomu, že celý objekt byl desítky let neobydlen a neprošel žádnou modernizací, zachovala se nejen hmota domu, ale především tolik cenné detaily. V domě zůstaly zachovány hliněné vnější a vnitřní omítky, hliněná podlaha, původní trámové stropy, okna či další stolařské prvky, z nichž velkou část bylo možné repasovat a zachránit. Prvky, které byly již dožilé, posloužily jako vzor při výrobě přesných replik. Hlavním úkolem obnovy tak bylo zachovat v co nejvyšší možné míře autenticitu objektu. Obnovený objekt, který byl slavnostně otevřen v květnu 2022, má být především živým místem,

které bude v rámci pravidelných prohlídek, ale také edukačních programů přibližovat v přirozeném prostředí život nejchudších obyvatel minulých generací na malém městě. Symbolickou tečkou za náročnou obnovou byl zisk ocenění „Lidová stavba Zlínského kraje 2022“.

Knihovnická ocenění Zlínského kraje

již podesáté

JANA TOMANCOVÁ

V říjnu ocenil Zlínský kraj společně s Krajskou knihovnou Františka Bartoše ve Zlíně nejlepší knihovny a knihovnice ve Zlínském kraji. Soutěž proběhla již desátým rokem a za tu dobu bylo takto ohodnoceno 40 knihoven a 48 knihovnic a knihovníků. Většinou získaly ocenění knihovny obecní, které nominují jejich zřizovatelé, ředitelé pověřených knihoven nebo metodičky. O dvaceti z nich natočila krajská knihovna ve Zlíně krátká videa. Pro natáčení videoupoutávek byly vybrány menší knihovny s jednou knihovnicí či knihovníkem. Videa jsou zveřejňována každý týden na  Facebooku a na YouTube kanálu knihovny. KKFBZ chce touto akcí připomenout význam a přínosy fungování regionálních funkcí knihoven ve Zlínském kraji. Dotační program regionálních funkcí knihoven je zaměřen především na knihovny v malých obcích. KKFBZ je spolu s Knihovnou Kroměřížska, Knihovnou Bedřicha Beneše Buchlovana a Masarykovou veřejnou knihovnou Vsetín garantem plnění cílů regionálních služeb knihovnám ve Zlínském kraji. Co mají letošní oceněné knihovny společné? Nadšené a pracovité knihovnice, které se neustále

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Interiér domu čp. 302 v Bojkovicích. Foto © Muzeum Bojkovska.

vzdělávají, ale především podporu svých zřizovatelů. Uživatelé přicházejí do příjemného prostředí, kde nacházejí velké množství nových knih. Všechny knihovny se zapojují do celostátních knihovnických akcí a nabízejí pro své návštěvníky, a zvláště pro děti, spoustu zajímavých akcí nejen k podpoře čtenářství.

Na ocenění jsou často nominovány knihovny, které prošly rekonstrukcí, a nejinak tomu bylo u knihovny v malé obci Nítkovice, která má 241 obyvatel. Místní knihovna v Nítkovicích byla oceněna za okres Kroměříž. Knihovna se nedávno přestěhovala do nově vybavených prostor v přízemí obecního úřadu a slouží jako komunitní a kulturní středisko obce. Kromě knih se zde půjčují periodika, společenské hry, DVD a zvukové knihy.

Knihovnice udržuje nově zřízenou knihobudku na autobusové zastávce. Celoročně zde probíhá fotografická soutěž o Nítkovicích, letos s podtitulem „Každý den jedna fotka, každý den jeden příběh... z našich Nítkovic“. Knihovna podporuje lidové tradice a povědomost o regionu ve spolku Nítkováček. Mezi zajímavé akce patří nedávná beseda Toulky nítkovickou minulostí, což je povídání nad starými fotografiemi v knihovně. A s podtitulem „sázej, sklízej, sdílej“ zde funguje tzv. Semínkovna. Lidé mohou v knihovně svobodně sdílet a vyměňovat přebytky semínek z domácího semenaření ze zahrádek.

Oceněnou knihovnou za okres Uherské Hradiště je knihovna v obci Slavkov. Místní knihovna Slavkov nabízí svým návštěvníkům také krásné moderní prostory. V letech 2019 až 2020 prošla rekonstrukcí interiéru a byla rozšířena o nový prostor čítárny.

Slavkovská knihovna je centrem vzdělávání, setkávání i odpočinku. Je vyhledávána dětmi i do -

spělou populací. Pod vedením knihovnice Miroslavy Končitíkové pořádá nadstandardní množství aktivit a mimořádná je také spolupráce s místní mateřskou a základní školou v nedalekém Horním Němčí. Jen za minulý rok se podařilo uskutečnit 59 akcí pro veřejnost, které navštívilo 717 účastníků. Z celé palety akcí jsou to za minulé období např. Literární hodiny, pravidelné setkávání čtenářského klubu, beseda s regionálním spisovatelem Jiřím Jilíkem, divadelní představení pro děti z místní školky, cvičení jógy či hraní deskových her. Knihovna ve Slavkově je jednou z mála obecních knihoven, které pracují se staršími dětmi. Děti nacvičují divadelní představení, které pak v knihovně i hrají. Hojně navštívená byla také beseda o Young Adult literatuře. Miroslava Končitíková se zapojuje do celostátních knihovnických akcí: Týden knihoven, Noc s Andersenem, Pasování prvňáčků na čtenáře a Celé Česko čte dětem. Knihovna se dlouhodobě udržuje na vysoké úrovni. O tom svědčí úspěch v soutěži Vesnice roku Zlínského kraje v roce 2015, kdy získala diplom za moderní knihovnické a informační služby. V roce 2018 byla oceněna i paní knihovnice Miro -

Místní knihovna ve Slavkově. Foto © archiv Knihovny BBB Uh. Hradiště

slava Končitíková, která získala titul Knihovník Zlínského kraje. Knihovna je chloubou obce, jak napsal ve své nominaci starosta obce.

Dále byly oceněny dvě větší obecní knihovny. Za okres Vsetín získala ocenění Základní knihovna Jablůnka, která působí v obci s 2 062 obyvateli.

V roce 2021 prošla knihovna kompletní rekonstrukcí a modernizací. Interiér knihovny je moderní a příjemná barevná kombinace vydařenou rekonstrukci jen podtrhuje. Knihovna pořádá celou řadu akcí pro děti i dospělé návštěvníky. V loňském roce v knihovně proběhlo 29 vzdělávacích, kulturních a komunitních akcí pro různé věkové skupiny. Uskutečnilo se např. Pasování prvňáčků na čtenáře, setkání se spisovatelkou Klárou Smolíkovou či posezení nad knižními novinkami. Nově se v knihovně rozběhla výuka angličtiny pro děti i dospělé. Knihovna plní všechny knihovnické standardy. Z rozpočtu obce jsou pravidelně nakupovány nové tituly, náklady na knihovní fond v loňském roce tvořily 52 Kč na obyvatele obce.

Knihovna má na starost ještě šest neprofesionálních knihoven ve středisku Jablůnka, kterým poskytuje služby v rámci regionálních funkcí na základě objednávky služeb z MVK Vsetín. O tom, že mají v Jablůnce výbornou knihovnu, svědčí i to, že je po devíti letech oceněna již podruhé.

A čtvrtou oceněnou knihovnou je Základní knihovna Štítná nad Vláří ze zlínského okresu. Knihovna zajišťuje kromě pobočky v Popově regionální služby pro knihovny v Jestřabí, Rokytnici, Šanově a Kochavci. Od roku 2016 sídlí v budově základní školy a od stejného roku zde působí i knihovnice Jana Sojová. Ta se kromě knihovny stará i o místní kroniku, minimuzeum a připravuje vydávání obecního zpravodaje.

Po přestěhování do budovy školy se neustále zlepšuje interiér knihovny. Nové zázemí dostalo i Minimuzeum Gabry a Málinky, které je věnováno životu a tvorbě spisovatelky Amálie Kutinové, která prožila část svého dětství ve Štítné nad Vláří. V letošním roce byl v knihovně vytvořen nový dětský koutek s vyvýšeným pódiem.

Obec Štítná nad Vláří má 2 165 obyvatel a v knihovně je registrováno více než 306 uživatelů, z toho 100 dětí. Knihovna se zapojuje do celostátních projektů, jako je Knížka pro prvňáčka, a využívá projekt MAS Ploština. Díky tomuto projektu proběhl v knihovně např. komiksový workshop. V knihovně ve Štítné se pravidelně setkávají maminky s dětmi v rámci klubu Sluníčko.

Je samozřejmé, že bez aktivního přístupu knihovnic by byly knihovny ospalými místy, kam chodí jen pár věrných čtenářů. S cílem ocenit a povzbudit pracovníky knihoven odměňuje krajská knihovna a Zlínský kraj každoročně také čtyři knihovnice/knihovníky. V letošním roce byly oceněny: Ing. Veronika Koudelníčková, Věra Synčáková, Mgr. Jana Vaculíková a Drahomíra Bílková.

Dvě oceněné knihovnice jsou zaměstnány v městských knihovnách ve Vsetíně a Uherském Brodě. Jana Vaculíková pracuje v Masarykově veřejné knihovně ve Vsetíně ve studovně a v K klubu, což je místo určené teenagerům. Její práce v mnohém přesahuje její pracovní náplň. Je autorkou a iniciátorkou vzniku databáze Osobnosti Valašska – osobnostivalasska.cz. Databáze obsahuje přes 600 medailonků osobností. Jana Vaculíková se věnuje lokální historii a na toto téma pořádá výstavy, např. Valašské osobnosti v čase první republiky, Chytré hlavy na Valašsku (valašští vědci a vynálezci), Valašští pedagogové. Mezi mnoha jinými

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

měla na starosti projekt „Po stopách staříčků“ o historii zaniklých vsetínských hostinců. Od února 2018 (v souvislosti s výročím vzniku první republiky) až do roku 2021 vycházela ve vsetínské knihovně série sběratelských kartiček o historii zaniklých vsetínských hostinců. Jedná se o dobrodružnou soutěž a naučnou stezku s cílem hravou formou popularizovat lokální historii a prohloubit vztah k místu. Jana Vaculíková má také významný podíl na digitalizaci regionálních periodik. Spravuje skvěle kroniku, stará se o komiksový koutek v knihovně, o komiksový fond a Facebook a spolupracuje se sekcí SKIP ČR Fantastické knihovny. Vede informační lekce pro základní a střední školy i akreditované kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. O své know-how se již mnohokrát podělila v rámci celorepublikových odborných vzdělávacích akcí.

Za okres Uherské Hradiště byla oceněna paní Věra Synčáková, která pracuje v knihovnictví s krátkými přestávkami již 30 let. Začínala v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti. V Knihovně Františka Kožíka Uherský Brod, kde působí dodnes, se zasloužila o zahájení automatizace. Stála za řadou kulturních a vzdělávacích projektů. Spolupracuje se středními školami a připravuje pro studenty knihovnické lekce, pořádá výstavy fotografií regionálních umělců i výstavy vážící se k historii města a blízkého okolí, jako například „Kouzlo starých Luhačovic“. Mezi její současné nejzajímavější aktivity patří oslavy 750. výročí povýšení Uherského Brodu na město královské, v rámci kterých byla pořádána výtvarná soutěž pro děti a mládež „Život na hradě“. V městské knihovně se sešlo přes 200 výtvarných prací, prostorových prací, kresbiček a zajímavých výrobků.

ZLÍNSKÉHO KRAJE

Společné foto oceněných knihovnic. Foto © Jiří Balát. OZVĚNY

Zeptala jsem se jí, co považuje za svůj největší úspěch, a paní Věra mi odpověděla, že kromě krajského ocenění, které ji samozřejmě velmi potěšilo, ji vždy nejvíc potěší pochvala čtenářů za doporučení knihy.

Paní Veronika Koudelníčková se stala knihovnicí v obci Kyselovice na Kroměřížsku teprve nedávno, ale i za krátkou dobu se jí podařilo dosáhnout skvělých výsledků a obohatit knihovnu mnohými nápady a akcemi, což se projevilo nárůstem čtenářů i návštěvníků. V covidovém období začala svým čtenářům roznášet knihy, a jak to tak bývá, zájem o službu trvá i nyní. Výjimečným počinem paní Koudelníčkové bylo zapojení do Virtuální Univerzity třetího věku, jako jediné obecní knihovny v okrese Kroměříž. Ačkoliv zájem o tuto univerzitu třetího věku není moc velký, knihovnice věří, že se jí postupně podaří nalákat ještě více seniorů.

Veronika Koudelníčková navázala úzkou spolupráci s mateřskou školou a knihovna se díky ní stala kulturním centrem obce. Za svůj největší úspěch považuje to, že se jí daří do knihovny a ke čtení lákat dětské čtenáře. V loňském školním roce se zapojila do projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka, kterou vypisuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR. V Kyselovicích nemají základní školu, proto paní Koudelníčková připravuje besedy pro děti ze základní školy v Břestě, kam nastoupila většina dětí z Kyselovic do první třídy. V knihovně také funguje projekt Lovci perel, který má děti motivovat ke čtení. Veronika Koudelníčková se už velmi těší na advent a Vánoce a podle svých slov by moc ráda vykouzlila trochu vánoční atmosféry pro své čtenáře v knihovně. Připravuje pravidelné adventní setkávání u čaje s vůní cukroví a vyprávění vánočních příběhů s tvorbou malých drobností, jako je například vonná svíčka.

A kdo by očekával v knihovně v obci Kyselovice chemickou laboratoř? Veronika Koudelníčková má původně chemické vzdělání a vzhledem k tomu, že v loňském roce měla chemická laboratoř v knihovně u dětí opravdu velký úspěch a několik nových čtenářů si poté našlo cestu do knihovny, tak tuto aktivitu plánuje opakovat také v nejbližší době. Říká: „Mám radost, když kousíček této krásné vědy můžu předat dál.“

Další oceněnou byla paní Drahomíra Bílková z knihovny ve Velkém Ořechově na Zlínsku. V letošním roce paní Bílková ze zdravotních důvodů v knihovně už jen zastupuje. Působila v knihovně 13 let. I díky její iniciativě získala obecní knihovna důstojný prostor ve víceúčelové budově Sýpka. Paní knihovnice také začala v knihovně pořádat mnoho akcí pro veřejnost, zvlášť pro děti. Spousta těchto malých návštěvníků se stala pravidelnými čtenáři. U veřejnosti jsou oblíbené také kroužky ručních prací a velikonoční a vánoční jarmarky. Protože paní knihovnice stále sleduje čtenářství dětí, jejím přáním je, aby rodiče více přitahovali své děti k četbě tak, aby z nich vyrostli zdatní čtenáři. K tomu jim mohou podat pomocnou ruku knihovny.

Star ý hanácký právo na seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury

ALENA PRUDKÁ

Konec masopustu se na Hané nazývá ostatky. Obchůzka s právem, která se původně konala před začátkem postního období, se označovala jako masopustní nebo ostatkové právo. Byla v minulosti za-

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

chycena na Kroměřížsku, Vyškovsku, Tovačovsku, Prostějovsku.

Ostatkové nebo hanácké právo bývalo jedním z nejoblíbenějších zvyků předváděných v minulosti na národopisných slavnostech. Jeho popularitu a atraktivitu zvyšovala zábavnost pro účinkující a diváky i předvádění hanáckých krojů, nářečí, písní a tanců. Z popisu z 80. let 19. století plyne, že v té době se ostatkové právo nekonalo pravidelně každý rok. A v nedávné minulosti se z rámce masopustního zvykosloví vydělilo a posunul se i termín jeho konání. Z konce masopustu se přesunulo

do teplejší části roku, do letních měsíců, kdy může vyniknout bohatost a krása hanáckých krojů a celá slavnost je příjemnější jak pro aktéry samotné, tak pro vděčné diváky místní i přespolní. Ve většině obcí se podoba zvyku ustálila a do letního termínu přesouvala od 70. let 20. století. Její dnešní forma se nazývá ve všech obcích, v nichž se tradice udržela, starým hanáckým právem. Současný název pravděpodobně souvisí s obnovou tradičního obřadu, zdůrazňuje starobylost obyčeje a příslušnost jeho nositelů k Hané a k Hanákům. V obcích východní Hané, v nichž se tradice zachovala, se

Lechotice 2017. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká) Záhlinice 2019. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

pořádá zpravidla v pěti- nebo v desetiletém intervalu, i když aktuální společenská – a v posledních letech i zdravotní – situace může termín konání ovlivnit.

Celá slavnost má ustálenou podobu. Během ní přebírá tradičně starost o pořádek v obci chasa, z jejíhož středu jsou voleni stárci. Právo – atribut v podobě opentlené šavle, někdy opentlené panenky na šavli – jim předá s příslušným poučením starosta obce. Krojované páry zatančí na návsi besedu a může začít obchůzka po obci se zastávkou u jednotlivých domů s výčtem prohřešků jejich obyvatel. V knize hříchů jsou přehledně seřazeny obžaloby na všechny domácnosti. Obžaloby mají humorný nádech, ale vyhýbají se osobním výpadům či urážkám. Stačilo například i to, že se někdo „škaredě podíval na právo“, nebyl dostatečně uctivý, aby mu byl vyměřen patřičný trest s pokutou. Ale především se jako hříchy uvádějí drobné prohřešky proti společnému soužití v obci, ať už jsou skutečné, nebo jen vyfabulované. Následuje uložení trestu a povinné pokuty (například „deset

na gatě a dvacet ve zlatě“). A samozřejmě nesmí chybět ani poděkování těch takto „odměněných“. Důležitým atributem výkonu práva je lavice přenášená od domu k domu, k níž navaleči přivedou souzené provinilce. Potom nastupují se svou důležitou funkcí kopaři, kteří zdobenou ferulí a v tanečním rytmu vyplácejí nesmlouvavě každého, jak mu to bylo soudem uloženo. Spravedlivé přísné exekuci se s velkou chutí podrobují domácí i hosté, kteří se v příslušném domě nacházejí a kteří často neváhají přijet z poměrně vzdálených lokalit. Všechno dění je provázeno žerty, muzikou, zpěvem. A tak jako u všech tradičních zvykoslovných obchůzek nechybí ani při této náležité domácími připravené pohoštění, k němuž nutně patří i pálenka, ať už je to slivovice, meruňkovice, hruškovice či jiný podobný ovocný destilát. A nejen ta pálenka nalévaná do štamprlek k přípitku, ale i ta v lahvích, které sbírá pověřená a naprosto spolehlivá osoba rovnou do koše nebo do vozíku. Stejně důvěryhodný musí být i výběrčí peněz, který nosí velkou kasu na peněžní pokuty a příspěvky.

Racková 2022. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

Lechotice 2017. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

V současnosti se starý hanácký právo zachovalo ve své tradiční podobě a v souvislé časové lince především ve východohanáckých obcích Machová (poslední v roce 2000), Sazovice (poslední v roce 2016), Mysločovice (poslední v roce 2017), Lechotice (poslední v roce 2017), Racková (poslední v roce letošním), ale díky atraktivitě zvyku a snaze představit vlastní tradice usilují o jeho obnovu v posledních letech i jinde. Po delší časové přestávce se vší parádou připravili starý hanácký právo v roce 2019 např. v Záhlinicích.

V současné době jsou hlavními organizátory sbory dobrovolných hasičů, v posledních letech byla zaznamenána stále výraznější účast obecních úřadů, dokonce i organizace řízená přímo obecními úřady. I tam, kde hanácké právo zůstává v rukách sborů dobrovolných hasičů, je pro náročnost organizace pomoc obecního úřadu nezbytná. Funguje navíc vzájemná výpomoc sousedních obcí při půjčování krojů a kostýmů, ale i textů průběhu hanáckého práva. Podrobné zápisy zůstávají uloženy u jednotlivých organizátorů, na obecních úřadech nebo u sborů dobrovolných hasičů, tedy tam, kde zvyk organizují. Podle těchto zápisů se připravuje i následující slavnost. Většinou je snaha zachovat stejnou formu, jen s obměnami textů u jednotlivých domů, i když jako podklad se používají i stará osvědčená říkání.

Staré hanácké právo prošlo v druhé polovině 20. století svou přirozenou transformací. Jsou při něm zachovány důležité charakteristické vnější znaky, ale celé dění směřuje především k zábavě, k lidovému divadlu, podobně jako je tomu u jiných zvyků. Je důležitým prvkem společenské a kulturní komunikace v obci, jejíž obyvatelé jsou do něj aktivně či pasivně zapojeni. Potřebuje jak vlastní aktéry, tak diváky, kteří znají a respektují jeho pravidla.

Nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, je znakem jejich identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. (https://www. kr-zlinsky.cz)

Na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Zlínského kraje byly usnesením Rady Zlínského kraje ze dne 11. 4. 2022 zapsány dva fenomény – Vizovické pečivo a Starý hanácký právo.

Racková 2022. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)