Černá kronika Co komunisté chtěli, abyste v lednu 1990 nutně věděli Především mírně starší ročníky mají nikoliv neopodstatněný sklon vzpomínat na 90. léta jako na jedno z nejlepších období, která šlo zažít. V televizi byla pravidelně k vidění Pamela Anderson, obvyklý pozdrav na ulici zněl „čágo bélo, šílenče“, ve zprávách se proháněli politici ve fialových sáčkách, kdo nečetl časopis Bravo, netušil, že už třináctiletá děvčata mají pravidelně sex, úspěšní podnikatelé neopouštěli domov neozbrojení, když si volali ruský prezident s americkým, první byl nalitý jako váza a druhý měl pod stolem ženskou, manželka bachaře v koncentračním táboře z České sody prala uniformy nikoliv na 40, ale na 1940, všichni nosili ledvinku a kapsáče, celá republika se ožrala po finále Nagana… To je řeč o všeobecně známých věcech. Ale co se vařilo pod pokličkou? „Tajné“ dějiny 90. let najdeme v dobovém denním tisku zásadně na stranách číslo 4 a dál. Třebas komunisté vždycky měli pocit, že vědí, co lidé chtějí, a něco málo z toho jim neváhali dát. Tak si v Rudém právu 1. ledna 1990 čeští obyvatelé na prvních třech stranách přečetli novoroční projev Václava Havla, články I až VIII jím vyhlášené amnestie – a od strany 4 to hlavní, co potřebovali vědět: neštěstí, loupeže, tragédie, vraždy a zabití, nehody, požáry, znásilnění (ostatně zpravodajství TV Nova tento model úspěšně provozuje dodnes). Výbuch podomácku vyráběných výbušnin ve Veľké Krtíši, výskoky z okna v Benešově nad Černou, bitka mezi hotelovými hosty v Lounech, převrácený kamion převážející ovce z Plzně do Rokycan… Ponořme se do dobových rubrik, „které jako lunární sondy mapují odvrácenou tvář všedních i víkendových dnů,“ jak tvrdil pisatel pod kryptickou zkratkou (o) v časopise Metropolitan v dubnu 1991. Ovšem nechť promluví Rudé právo z ledna 1990.
22
