Eva Mašková VRAŽEDNÉ
Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Eva Mašková, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vychází jako 378. svazek v edici PČD
Vydání první
ISBN 978-80-279-0801-1
Ticho prosincového rána rušil jen klapot kroků po dřevěném chodníčku nad mokřady. U můstku přes potok se postarší dvojice zastavila. Musel ho projektovat naprostý neumětel, zakroutil hlavou muž. Lávka v první půli nesmyslně stoupala, aby v druhé mohla prudce klesat. Ke všemu bez zábradlí! Stočil zrak dolů, hledal vysvětlení tak podivné konstrukce. Na mělčině pod můstkem ležela žena v černém běžeckém oblečení, na hlavě žlutou pletenou čepici, obličej zabořený do slatinného bahna.
„Počkej,“ zadržel manželku a pospíchal k nehybné postavě. Na prknech zmáčených ranní přeprškou starý muž, oblečený spíše do města než do přírody, uklouzl. Zamáchal rukama a zřítil se do potoka hned vedle bezvládného těla. Jen s námahou vstal. Kožené kotníčkové boty se bořily do nezpevněného dna, zimník z velbloudí srsti ztěžkl ledovou vodou.
„Volej sto dvanáct,“ křikl na ženu. „Rychle.“
„Ježíšmarjá! To je Klára Goldsteinová!“ Křečovitě zatínala pěsti, oči hrůzou vytřeštěné. „To je její čepice, ona si tolik potrpí na žlutou.“
„Marie, okamžitě volej pomoc! Slyšíš?“ Manželův nezvykle ostrý tón ji probral. Třesoucí se rukou vytáhla mobil z kapsy. Trvalo věčnost, než se jí podařilo vyťukat trojčíslí integrovaného záchranného systému.
V kavárně hotelu Imperial seděly u stolku u okna tři ženy. Znaly se třicet let, přesto mezi nimi panovalo napětí a rozpaky. Osud nedávno zamíchal kartami, už věděly, které nadělil všechny trumfy, ale kdo si vytáhl Černého Petra, dosud ne. Ještě čtyři dny.
„Božka, ty buď rraději zticha,“ okřikla sestřenici Elena Nechanická. Vždycky mluvila nahlas a rázně, přímo velitelsky. Tu a tam drnčivé er dodávalo jejím proslovům zvláštní půvab. Aspoň mužům to obvykle připadalo roztomilé, ženám už většinou tolik ne a ona sama se za ráčkování styděla. „Chci zjistit, jak to tu vedou. Nikomu ani slovo, že jsem nová majitelka. Rozumíš?“ Stín únavy přeběhl Eleně po pečlivě nalíčené tváři. Mezi obočím jí vyskočila jemná vráska, ale vzápětí ji vyhladila příjemnější myšlenka. „Odteďka bude všechno jinak.“ Pohodila hlavou a její dlouhé platinově blond vlasy se zavlnily přesně jako v reklamním spotu na vlasovou kosmetiku. Pohledem sjela na roztřepený lem damaškového ubrusu. „Vsadím se, že hotel potřebuje investice, jenže z Michala teď žádné rozumné peníze nevyrrazím.“ Zkroutila ústa do pohrdlivého úsměšku: „Břídil.“
„Aha, tak břídil,“ oplatila jí úšklebek Boženka Bukvicová. „Vydělal jen na vilu se zahradou a bazénem. Chudinko malá, musíš jezdit takovou plečkou,“ kývla směrem,
kde parkovala Elenina zbrusu nová oktávie. „A ty nudný dovolený u moře nebo v Alpách. Fakt hrůza.“
Dosud mlčící Klára Goldsteinová střelila po Božence pohledem. Na ironii u ní nebyla zvyklá. Elena má pravdu, všechno už je jinak, pomyslela si. Nedivím se, že Božka zahořkla. Takové prachy! Zapátrala v Boženčině stárnoucím obličeji, který nevylepšovala ani stopa make-upu.
Úmyslně prázdný výraz však nic neprozrazoval.
„Jasně, jsem hnusná. Odporný egoista, který za pár šupů maká v manželově firmě od rrána do večera.“ Trapné ticho umožnilo Eleně pokračovat: „Sebestředná megerra, která přemluví manžela, aby zaměstnal její vykopnutou sestřenici. A protože ta sestřenice je navíc osamělá, tak ji bere na ty úžasný dovolený s sebou.“ Znechuceně mávla rukou.
Velký smaragd na Elenině prstenu hodil Kláře do očí zelené prasátko. Přivřela víčka a pokusila se stočit řeč jinam: „Chtěla bych ochutnat ten malinový dort. Kdo si dá se mnou napůl?“
„Já teda rozhodně ne.“ Elena vyskočila z křesílka potaženého replikou historického gobelínu s květinovým vzorem. „Sejdeme se v půl páté před hotelem, Goldie. Oběhneme rybník,“ usmála se. „Tak nezapomeň, nebo budeš mít po moučnících.“ Než se Klára nadechla k odpovědi, Eleniny vysoké podpatky zaklapaly po naleštěných parketách. Zmizela v prosklených dveřích do chodby.
„Nechtěla jsem ji naštvat. Ale mrzí mě, když je k Michalovi nespravedlivá.“ Boženčin kňouravý hlas nepříjemně
tahal za uši.
Copak ty, Michala nekriticky zbožňuješ už od vysoké, říkala si Klára a povzdechla si. Nikdy jsi Eleně neodpusti-
la, že ti ho přebrala. Na rozdíl od tebe má Elena ve všem kliku. Bystrá, plná energie a i po padesátce neobyčejně atraktivní. Už jen ty její fantastický vlasy. A teď to dědictví po tetě. Prohlížela si tělnatou Boženku navlečenou ve fádním oblečení vhodném pro mnohem starší ženu, s nemoderní šňůrou perel kolem vrásčitého krku. Na náladě jí ten pohled nepřidal. Přejela rukou po kvalitní látce svého na míru šitého kostýmku a zahýbala prsty ve značkových lodičkách. Stárnoucí žena bez partnera, v tom jsme na tom s Božkou stejně. Ale útrpnost jako Božka snad ještě nevzbuzuji, zadoufala.
Boženka se prudce naklonila ke Kláře, až se vázička na stolku zakymácela. „Víš, kdo je ten chlápek u baru?“ Klára tázavě zvedla oči. „Přece Karel Konečný, ten rozhlasový moderátor. Na Dvojce vede pořad o nových knihách. Páni, nikdy by mne nenapadlo, že se s ním někdy osobně setkám.“ Boženka vstala a zamířila přímo k baru.
Klára ji sledovala pátravým pohledem. Od pohřbu své matky před šesti měsíci Boženka neuvěřitelně zhubla. Aspoň dvacet kilo. Byla pořád ještě při těle, ale kdyby si nechala obarvit prošedivělé vlasy, nápaditěji se oblékla a trochu nalíčila… A kdyby zmizely ty příšerné perly, jenže ty ona nesundá snad ani do bazénu.
Karel Konečný se napůl odvrátil, nechtělo se mu věnovat čas ženě, kterou si nevybral. Zlobil se o to víc, protože v koutku duše mu začaly klíčit pochyby o vlastní úžasnosti.
Nikdy se nepodceňoval, ale v poslední době se věci stále častěji nedály podle zaběhnutých scénářů. Méně pracovních nabídek, méně oddaných fanynek. Takže každá věrná
posluchačka se počítá, i když tahle zrovna moc půvabně
nevypadá. Nasadil široký úsměv.
Klára se s potěšením rozhlížela kolem sebe. Secesní vilu postavili u příležitosti návštěvy významného člena panovnického domu a byla navržena s vybraným vkusem. Přeměnou na hotel svou eleganci neztratila, každý promyšlený detail přispíval k výslednému dojmu nevtíravého luxusu. Pozdvihla porcelánový šálek s emblémem hotelu a nasála jemnou vůni dobrého čaje. Přes okraj šálku pozorovala nezvykle rozzářenou Boženku, jak s vervou konverzuje se svým společníkem. O čem si můžou tak zaujatě povídat? Našpicovala uši a málem vyprskla smíchy, když zaslechla, jak Boženka Konečného oslovuje Mistře. Naše vlezdoprdelka Božka. Co on na to? S pokerovým výrazem poslouchal Boženčino přehnané lichocení a obratně měnil téma hovoru od sebe na autory nových knih, které si zval do svého pořadu.
Pomalu se šeřilo, stromy ztrácely ostré kontury. Elena s Klárou doklusaly až k rybníčku, na kterém tábořilo početné hejno kachen. Vůně tlejícího listí se mísila s pachem stojaté vody, přesto Klára shledala výsledek překvapivě příjemným. Nahnula se přes dřevěné zábradlí a musela se usmát jejich společnému odrazu na hladině. V přiléhavém běžeckém oblečení a s křiklavě
barevnými čepicemi s nepřiměřeně velkými bambulemi připomínaly spíše mimozemšťanky než zralé ženy lehce přes padesát. Bláznivé čepice dostaly od Eleniny jediné dcery Elišky, aby prý i při běhání byly vyfiknuté podle poslední módy.
„Michal dorrazí už zítra, zařídil si to. Vyžádá si účetní knihy, rozpočty a smlouvy a pustí se do předběžné kontroly. Božka mu bude k ruce.“ Elena mluvila dost přerývaně, jako by se jí nedostávalo dechu.
„Aha, takže nápad vzít Boženku s sebou není zase až tak nezištný.“
„Ovšemže není. Stejně jako tvoje pozvání, darling. Nejsem žádná charita. Byla bych rráda, kdyby ses podívala na nejdůležitější smlouvy.“ Klára kývla hlavou na souhlas. Její advokátní kancelář vyřizovala pro manžele Nechanické všechny právní záležitosti. „Doufám, že hotel prosperuje. Zjednodušilo by mi to přechod na nový život.“
Elena hleděla na nehybnou vodní hladinu posetou spadaným listím. „Chci se s Michalem rozejít. Nesnáším ho. Všechno, co dělá, mě rozčiluje. Pořád se hádáme, takhle to prostě dál nejde.“
„Zajištěná a k tomu ještě svobodná?“ pozvedla obočí Klára. Elena považovala za zbytečné potvrdit takovou samozřejmost. „A co Eliška? Jak ta to ponese? Pokud vím, tak na Michalovi dost visí.“
„Eliška? Ta teď v Curychu řeší úplně jiné věci. Zvládne to, aspoň doufám.“ Elena uhnula očima. „Goldie, já už takhle vážně nemůžu dál. Pokud má tenhle hotel nějakou budoucnost, tak se sem přestěhuju a povedu ho. S Michalem se rozvedu a bude mě muset vyplatit z barráku. Ivan mi pomůže, dokud to nezvládnu sama. Už mi shání experta na hotelový management.“
„A pomůže ti i zapomenout na Michala?“ Kláru samotnou překvapil vlastní štiplavý tón. Na Michala si nikdy moc nepotrpěla, na rozdíl od jiných chápala Elenino zkla-
mání ze společného soužití a její narůstající hořkost. Ale aby ho nahradil Ivan Tůma? Muž, který po absolvování medicíny emigroval do Švýcarska a svou velkou lásku Elenu sobecky zanechal v socialistickém Československu?
Nesla to tenkrát hodně těžce, ale když se po revoluci znovu objevil v Čechách, díky jeho znamenitým profesním úspěchům a díky skutečnosti, že se nikdy neoženil, mu odpustila. Stal se z něj dobrý rodinný přítel. Tak dobrý, že Elišce hned po promoci nabídl zajímavé zaměstnání na klinice, které v Curychu šéfoval.
„To nevím, darling, to zatím neřeším. To se ukáže, až se postavím na vlastní nohy.“ Elena se pootočila od Kláry pryč a zadívala se do houstnoucí tmy. „Mimochodem, Ivan tu jednu noc přespí cestou do Prrahy. Chce si prohlídnout hotel.“
Tak na tohle ti neskočím, říkal Klářin pohled, s chlapy máš vždycky přesné plány. Zatoužila Elenino kličkování potrestat: „Už ho vidím, jak ti tu dělá lázeňského lékaře. Věhlasný neurolog. Budeš si ho muset pohlídat, všechny pacientky na něj poletí.“ Zahlédla, jak se na ni Elena ve vodním zrcadle pitvoří. Rychlým pohybem jí stáhla blankytně modrou čepici přes oči. Elena jí to vmžiku oplatila.
„To chce selfíčko,“ huhlala Klára skrz žlutou pleteninu.
„Pošleme ho Elišce, určitě se zasměje,“ napadlo Elenu.
Klára se prudce odvrátila, do očí jí vhrkly slzy.
„Promiň, jsem blbec.“ Elena vzala Kláru za ruku. Ta sebou škubla a vyprostila se. Mluvit s Klárou o dětech bylo jako procházet minovým polem. Nikdy nevíte, kdy to bouchne.
Rozloučily se v lobby hotelu. Klára, navzdory Eleninu povytaženému obočí, zamířila k výtahu. Její vynucený úsměv skryly posuvné dveře kabiny. Přitiskla si ruce na hruď a nachýlila se dopředu. Proč to bolí tak fyzicky?
Jako by jí kostnaté prsty svíraly útroby. „Dito, Dituško,“ zaúpěla potichounku. Ze zrcadla na ni zíraly oči temné zoufalstvím. „Panebože, prosím!“
Elena Nechanická stoupala po schodišti do prezidentského apartmá ve druhém patře. Modrou čepici nesla v levé ruce a pravačkou si upravovala dlouhé vlasy. Líbilo se jí, jak červeň běhounu ostře kontrastuje s bílými mramorovými schody a balustrádami. Zastavila se u mosazné lampy ve tvaru mladé ženy se svítící skleněnou koulí nad hlavou. Přejela prstem po podstavci a zahučela: „Pěkný šlendrián, nikdo tu nehoní pokojské, aby pořádně utřely prrach.“ Rozkašlala se, nemohla popadnout dech. Co se to se mnou děje? Tahle otázka ji napadala v posledních týdnech stále častěji.
„Zdravím. Na úžasnou Elen Nechanickou člověk narazí prostě všude,“ ozvalo se z horního křídla schodů. Na mezipatře se objevil menší, proplešatělý pětačtyřicátník s vypracovanými svaly, napasovaný do značkových džínsů a polo trička. Rozepnutý límeček odhaloval masivní zlatý řetěz.
Bože, co ten tu dělá, ze všech známých zrovna tenhle arogantní alfa samec. „Dobrý den.“ Sklopila hlavu a pokusila se prosmyknout kolem rozkročeného muže.
„To je ale náhodička, co? Snad ne na léčení? Já jo. Konečně jsem se dokopal udělat něco s tím svým teni-
sovým loktem.“ Chytil ji za paži a vůbec mu nevadilo, že se od něho štítivě odtahuje, naopak, jako by z Eleniny nepohody měl poťouchlou radost. „A co vy? Nevypadáte, že by vám něco chybělo.“ Mlčela.
„Promiňte prosím, moc se omlouvám,“ vyrušila je pokojská, která přemisťovala z patra do patra dlouhou sací hadici centrálního vysavače. Musel Elenu pustit a ustoupit.
„Uvidíme se později,“ zamumlala a vyběhla o patro výš.
Za prosklenými dveřmi knihovny se svítilo. Vstoupila. Knihovna byla malá, ale díky dřevěnému obložení a parketám v přírodním laku působila velmi útulně. Vysoká okna zakrývaly nařasené žlutobílé závěsy z brokátu. Dva bytelné ušáky stály u malého krbu s bílou mramorovou římsou, ale druhé dva někdo trochu nelogicky umístil k proskleným dveřím na chodbu. Daleko lépe by se vyjímaly u okna, zítra to zařídím, umiňovala si. Přitáhla si křeslo u krbu. Byla tak roztřesená, že si potřebovala na chvíli sednout. Na stolku ležela otevřená kniha hřbetem vzhůru a pouzdro s brýlemi. Někteří lidé zacházejí s knihami přímo barbarsky, napadlo ji. Bezděčně se snažila narovnat pomuchlané stránky a příliš rozevřený hřbet.
„Dovolíte? To je moje kniha a moje brýle.“ Na Elenu padl stín Karla Konečného. Tyčil se vysoko nad ní, z nízkého křesla mu neviděla do tváře.
„Vy čtete Austenovou?“ vyhrkla.
„Miluju ji. Pohrávám si s myšlenkou udělat o ní pořad.
Zbavit ji jednou provždycky aureoly autorky romantických komedií o ženění a vdávání.“
„A
hlavy dala vyniknout svému jemnému profilu. Uhladila si vlasy a usmála se.
Podvědomě zareagoval, stáhl ramena dolů, zatáhl břicho a přistoupil těsně k jejímu křeslu: „Spisovatelku, která předběhla svou dobu o světelné roky. Autorku s dokonalou znalostí lidských povah a velkým smyslem pro komiku. S citem pro mnohovrstevnatý detail.“
„To zní dobře, to udělejte. To bude úžasné.“ Doširoka otevřené oči ho ujišťovaly, že ho taky považuje za báječného.
„První věc, na které jsme se shodli,“ usmál se. „Bude mi nesmírným potěšením hledat další. Dovolte, abych se představil. Karel Konečný, toho času lehce znuděný lázeňský povaleč.“
„Elena Nechanická.“ Vstala a podala mu ruku. „Přijela jsem teprve dnes a z lázní jsem nadšená. Věřím, že nudit se tu nebudu.“
„Obávám se, že budete. Okouzlující žena jako vy nemá šanci. Veškerý svůj čas strávíte odháněním dotěrných mužů toužících se s vámi seznámit. Leda byste si jednoho vybrala, pokud možno méně zchátralého a otravného, než je zdejší průměr, aby vás před ostatními bránil. Nehodil bych se vám?“ Stiskl jí dlaň a hleděl jí přímo do očí.
„Zítra přijede můj muž, postarrá se o mě,“ zasmála se a vyprostila se. „Musím už běžet, nejvyšší čas převléknout se k večeři.“ Ve dveřích se otočila a poslala mu vzdušný polibek: „Přesto díky za nabídku, jeden nikdy neví.“
To je ale ženská! A jak se umí nosit. Snadno zmákne každého chlapa, aby se točil jen kolem ní. Vedoucí hote-
představit ji jako co?“ Nacvičeným pootočením
lového baru Petr Borkovec si potrpěl na pěkné ženy, které vědí, co mohou od světa chtít. Usmál se na Elenu a pohledem ji pozval k barovému pultu. „Čím posloužím, madam?
Jaký drink vám můžu namíchat?“
Elena zkontrolovala drahé hodinky obepínající její křehké zápěstí. Kde všichni vězí? Lehce se zamračila.
Když si teď dá koktejl, bude si muset u večeře odpustit víno. Zůstat zářivě krásná v jejím věku vyžaduje železnou vůli. Během úvah si začala pohrávat s pramenem vlasů.
Barman ji fascinovaně sledoval, přemýšlel, jaké by bylo zabořit ruce do její husté kštice. Další myšlenky si raději zakázal, životní zkušenosti ho naučily ctít heslo: co je v domě, není pro mě. Vycítil její dilema. „Vitamínové smoothie? Nízkokalorický panenský koktejl zaručující příliv energie?“ Překvapil ji. Se zájmem přistoupila k baru. Za chvilku před Elenou stála vysoká sklenka plná oranžovočervené tekutiny ozdobená půlměsíčky pomeranče a grapefruitu.
„Vynikající,“ vydechla po prvním doušku. „Co jste tam dal?“
„Barmanovo tajemství, madam. Jednou vám ho prozradím. Ale teď mě omluvte, mám tu před večeří frmol.“
Zmizel vzadu. Elena se otočila na barové stoličce zády k baru a pozorovala plnící se místnost. Zdá se, že němečtí penzisté, tvořící valnou většinu hotelových hostí, si rádi před večeří dopřejí aperitiv nebo skleničku něčeho ostřejšího. Však to tu mají za hubičku v porovnání s tím, co by zaplatili doma, napadlo ji. Jenže pro české hosty jsou ceny vysoké až moc. Upila z orosené sklenice a přemítala, jak málo ví o řízení hotelu.
„Že uhádnu, o čem dumáte,“ oslovil ji Karel Konečný.
„O tom si dovolím pochybovat,“ usmála se zdvořile.
„Říkáte si, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem – a v takové společnosti; a jsem s vámi vskutku zajedno.“ Vyzařoval sebejistotu, ale poněkud rušivě si popotahoval manžety světlé košile z rukávů saka. Pozůstatek z dob nedostatku, kdy si vysocí štíhlí muži mohli nechat o košilích s prodlouženou délkou rukávů jen zdát.
Elena se rozesmála. „Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obírrala jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami.“ Šibalsky na Karla mrkla.
„Zkoušíte mě, jaký jsem znalec Austenové?“
Karel se uvelebil na stoličce vedle Eleny. „Je příjemné trávit čas s tak krásnou a sečtělou ženou. Pokud je navíc ještě znalkyní božské JA, opravdu nevím, co bych si mohl přát víc. Nemám pravdu, slečno B?“ obrátil se k přicházející Božence.
„Vůbec vám nerozumím, co tím myslíte?“ podivila se dotázaná.
„Nesmíte naši Božku oslovovat s tak elegantní stručností, pane K. Austenovou neuznává, její romány jí připadají nezáživné.“
„Proč zrovna Austenová, to mi tedy vysvětli. Co, prosím vás, tak skvělého napsala? Šest plytkých románů,“ opáčila Boženka a s nadějí se zadívala na Karla. V názorech na literaturu se přeci shodují! Jenže Karel nic. „Vždycky jde jen o hledání bohatého ženicha, navíc s happy endem,“ začala nanovo. Elena si s Karlem vyměnila soustrastný pohled.
„Já vás, slečno, varuji. Svatokrádežné řeči o božské
JA nikomu nestrpím.“ Hovořil sice v žertovné nadsázce, ale chtěl se vyhnout dalším důvěrným rozhovorům. Jedno odpoledne pro udržení posluchačky musí bohatě stačit. Seskočil z barové stoličky, uklonil se před Elenou a nabídl jí rámě. „Můžu svou vzácnou spolutrpitelku doprovodit do jídelny?“
Jemný úsměv zvlnil Eleniny rty. Bylo jí jasné, že se Konečný právě šikovně vysmekává z Boženčina háčku.
Boženka znejistěla, tak rychlou změnu situace si neuměla vysvětlit. Ráda by své námitky vzala zpět, přece se kvůli té polozapomenuté spisovatelce nerozkmotří s Konečným.
„Počkejte chvilku, ještě tu není Klára. Neměli bychom… To by určitě nebylo…“ zajíkala se. Podařilo se jí odcházející pár zastavit, vyčkávali, co jim řekne. Snažila se vzpomenout si na něco, co by jí Karla vrátilo. „Tedy, Elen, to mi vysvětli, co ty o tom víš? Vždyť žádné romány nečteš. Austenovou znáš jen díky televizní adaptaci Pýchy a předsudku, my darling.“ V rozčilení bezděčně zparodovala Elenin oblíbený výraz.
„Přestaň mě, laskavě, zesměšňovat,“ zasyčela Elena. Boženčino odhalení, že není velká čtenářka, jí tolik nevadilo, ale upozornění na její legrační zlozvyk ji rozběsnilo. „Neopovažuj se mi říkat drrahoušku. A ke všemu tak přezírravě.“
„Prosím tě, snad se hned nemusíš čertit, o nic přeci nejde. Vždyť to sama používáš.“
„No prrávě. Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Ostrý tón Eleně vůbec neslušel.
„Tedy, Elen, to mi vysvětli, co ti vadí,“ zajíkla se Boženka.
Vztahovačná Elena obvykle rychle vzplanula a rychle vychladla, ale Boženčin ublížený výraz a nečekaná odbojnost ji znovu nastartovaly: „Tak ty nic nechápeš?“ cedila slova. „Vysvětlím ti to na jednoduchém příkladu. Často se trrapně chlubíš, že máš stejné iniciály jako Bardotka. Ale všichni víme, že není BB jako BB. Jestli po vzrušující Brigitte Bardot muži šíleli, tak fádní Božena Bukvicová je zas tolik nebere. Říkám to dost srozumitelně, že, Karle?“
Karel si z duše přál, aby se na něj Elena neobracela tak nepokrytě. Její chování ho zklamalo, u ženy přírodou tak štědře obdařené by ocenil velkorysost. Ve snaze překonat trapnost okamžiku navrhl: „Půjdeme, dámy? Vaše přítelkyně Klára už čeká u dveří.“
Elena se napřed ušklíbla, ale pak se rozesmála a dovolila Karlovi, aby ji za loket kormidloval směrem k jídelně. Kdyby ji napadlo otočit se zpátky, spatřila by pobledlou Boženku, jak krabatí tvář. Jeden prchavý okamžik. O sekundu později se zhluboka nadýchla, uvolnila ramena a změnila výraz tváře. Rychlost, s jakou toho dosáhla, svědčila o velké praxi. Odkráčela do jídelny a jakoby nic se posadila ke stolu vedle Eleny.
Michal Nechanický zaklepal a bez čekání vstoupil do ředitelské kanceláře následován svou ženou, Klárou a Boženkou.
„Jsme jako pašův harém,“ zašeptala Klára Eleně, ale ta ji neslyšela. Semknuté rty a přimhouřené oči prozrazovaly, že je ve velkém napětí. Opravdu to silně prožívá. Bojí se, co se zjistí, napadlo Kláru. Poprvé si připustila, jak moc se její přítelkyně k životní změně upíná.
Ředitel hotelu Pavel Brejcha vstal od psacího stolu a zamířil přímo k Eleně: „Vážená paní Nechanická, vítám vás ve vašem hotelu nejen jako našeho vzácného hosta, ale odteď i jako majitelku. Velmi se těším na naši budoucí spolupráci.“ Vykouzlil odněkud předem připravenou kytici a podal ji Eleně.
Páni, to teda vůbec nevyšlo. Plánovali jsme velké překvapení, a to se nekoná, pomyslela si Klára. I na Eleně bylo vidět, že formální přivítání nečekala. Rozpačitě se usmála, pohodila naučeným gestem hlavou, aby jí blond vlasy zavlály, a zašklebila se stranou na Kláru s němou otázkou: Kdo to vyzvonil? Klára jen pokrčila rameny a pak je přehnaně narovnala. Jdi do toho, musíš to zvládnout, signalizovala.
Mezitím si Michal, očividně vyvedený z míry, v duchu sumíroval, jak naložit s nečekanou situací. Odjakživa nesnášel, když se věci vyvíjely jinak, než jak si předem
naplánoval. Zatímco si to v hlavě rovnal, jeho žena už pevně třímala otěže. S přehledem je všechny vzájemně představila, usedla do nejvýhodněji umístěného křesla u konferenčního stolku a s gestem královny vyzvala ostatní, aby ji následovali. Klára vypadala pobaveně, Michal nabručeně, Brejcha se posadil s úslužným úsměvem. Boženka po chvilce váhání vklouzla na své místo jako malá myška.
Vypadalo to, že se ve svých šedivých šatech pomalu scvrkává. Eleniny rozzářené oči se při pohledu na Boženku změnily ve dva rapíry. Boženka se ošila. A jsme doma, kdo tady štěbetal. Ta si to slízne, blesklo hlavou Kláře. Elena už mezitím rozdělovala úkoly – Michal s Božkou do účtárny, Klára ke smlouvám, ona sama projde s ředitelem rozpočty a jejich plnění. Před obědem se chce sejít se všemi zaměstnanci, ředitel je shromáždí v jídelně.
„A večer chci změnu ve vedení oznámit i hostům. Hotelový personál ať vyrobí a všem předá pozvánky na číši vína v zimní zahrradě. Nejlépe tak hodinku před večeří, co myslíte?“ Všichni chápali, že jde jen o řečnickou otázku, přesto Brejcha namítl: „Obsluhující personál je před večeří plně vytížen, paní Nechanická.“
„Nesmysl, všechno se může připrravit předem. Stačí málo – sekt, červené a bílé víno, voda a džus. Dolévat skleničky můžou i Michal s Božkou. Jeden číšník postačí, aby nosil z kuchyně, když něco dojde. Nebudeme nikoho přehnaně rozmazlovat, nejvyšší čas začít víc šetřit!“ uzavřela diskusi, která se ani nerozvinula.
Elena v bílém hotelovém županu, s pleťovou maskou na obličeji a bosýma nohama přehozenýma přes opěradlo
křesla sledovala Michala, jak přechází se sklenicí piva před vysokým oknem prezidentského apartmá. Právě Eleně sdělil špatné zprávy. Hotel nejen že nevydělává, ale je v hluboké ztrátě. A co hůř, je skoro insolventní, nemá na příští výplaty. S povinnými odvody státu se jedná o úctyhodnou částku hodně přes milion korun.
„Musíme okamžitě sehnat hotovost. Půjčíme si v bance?“
„To sotva, kontokorent je vyčerpán a na sjednání překlenovacího úvěru není dost času.“ Michal si zhluboka povzdychl a jedním douškem dopil zteplalé pivo.
„Tak přispějeme z vlastního. Kolik můžeš uvolnit z firmy?“ naléhala Elena.
„Vůbec nic. Sotva schrastím na vlastní závazky,“ hlesl Michal. Už dlouho se děsil okamžiku, kdy bude muset
Eleně prozradit, že dotuje firmu z rodinných úspor. A ta chvíle zřejmě nastala právě teď. Po skráni mu sklouzla kapička potu.
„Naše úspory asi nebudou stačit, což? Hypotéku jsme doplatili teprve před rokem.“
„Žádné nemáme,“ kousl do kyselého jablka. Předpokládal správně, že Elena vyletí a bude mu všechno a dlouze vyčítat. Bože, jak on to nesnáší. V duchu připustil, že zatajovat finanční potíže manželce bylo přinejmenším krátkozraké.
Měl Elenu včas varovat, a hlavně ji měl požádat o zásadní snížení rodinných nákladů. Jenže kdykoliv se k tomu odhodlával, vybavil se mu Ivan. Úspěšný a majetný, bývalý milenec jeho ženy a nyní hravě dvorný a velkorysý rodinný přítel.
„Co sis myslel, že se stane? Zázrrak?“ Rozčilená Elena se odmlčela. „Nezbývá než prodat barrák.“ S povzdechem vstala a zamířila do koupelny.
„Ne, to ne. Dům prodat nemůžeme, je to naše jediná jistota,“ vyjekl Michal. Nenechá se připravit o svou část společného jmění manželů.
„Máš na mysli tvoje jediná jistota. Dovolíš to a ještě rrád. Nebo jsem s tebou definitivně skončila. Představ si ten tanec, až se finanční úřad zaměří na nesrovnalosti v účtech tvé mizerné firmy. Nemysli si, že nevím, co všechno jsi zfixloval.“ Zabouchla za sebou dveře do koupelny, ale těsně předtím Michal v Eleniných očích zahlédl něco, co v nich ještě nikdy neviděl. Ryzí zlobu. Zavřel oči a zapadl do nejbližšího křesla. V hlavě mu neuspořádaně vířily myšlenky, nakonec převládla jedna. Je v totálním
srabu, Elena nikdy planě nevyhrožuje. Seděl skloněný, s hlavou v dlaních. Po chvíli zaslechl šramot, ale z koupelny to nebylo. „Elen? Boženo?“ Odpovědělo mu jen ticho.
Stál u otevřeného okna své luxusní kanceláře a nervózně potahoval z cigarety. Před časem se mu podařilo přestat s kouřením, ale po dnešním dnu si zapálit prostě musel. Ředitel hotelu Pavel Brejcha měl velké starosti. Ještěže ta šedivá škatule neumí držet jazyk za zuby. Po dvou sklenkách bílého prozradila redaktoru Konečnému, že Nechanická není obyčejný host, ale nová majitelka hotelu. Naštěstí si ani jeden z nich nevšiml, že barman poslouchá. Na Péťu Borkovce je spoleh, vždycky ví o všem, co se v hotelu šustne. Pavel Brejcha měl dobrý přehled o malé domů, kterou Borkovec hrál s barovými zásobami alkoholu, ale v rámci zachování dobrých vztahů mlčel. Vždycky se vyplatí mít personál na své straně. A taky mu připadalo nesportovní došlápnout si na malého zlodějíčka, když sám
hrál tu samou hru o řád výše. Díky důvěřivé majitelce žijící trvale v cizině podvody procházely tak dlouho, že poněkud polevil v ostražitosti. Vhodná opatření měl udělat již dávno. Típl cigaretu, z trezoru vyndal větší tuhou obálku a z psacího stolu kapesní nůž a malý šroubovák.
Je vidět, že plakala? Naklonila se k zrcadlu nad toaletním stolkem. Pod oči vklepala o tón světlejší make-up, přesto… Klára prudce vstala, taburet se povážlivě zakýval, ale nakonec rovnováhu udržel. Přešla k oknu. Stmívalo se, blikající lampy na promenádě soupeřily se zbytky denního světla. Lepší se to, pomyslela si. Dobrý to asi nebude nikdy, ale nezvladatelné záchvaty pláče jsou kratší a řídnou.
Na mobilu cinklo upozornění. Je čas jít dolů, na večírek. Nepřítomně si přejela rukama po bocích. Lahvově zelené pouzdrové šaty bez rukávů zdůrazňovaly pěknou postavu. Ze zásuvky vytáhla sametový pytlíček se šňůrou říčních perel. Než si je obtočila kolem krku, vzpomněla si na Boženku a vrátila pytlíček do zásuvky. Tenký řetízek bude působit mdle… ale proč to vlastně řeší? Jako by na něčem ještě záleželo. Přesto si pod diktátem letitého zvyku pečlivě nalíčila rty.
Elena ostřížím zrakem zkušené hostitelky kontrolovala poslední přípravy. Prosklená veranda se zimní zahradou vybíhala do skutečné zahrady jako velká osvětlená loď. Budeme tu všichni jako ve výloze, ještěže v tuhle dobu okolo nikdo nechodí. „Můj hotel, moji hosté,“ zašeptala a usmála se na sebe do zrcadla. V malých černých, s pla-
náhrdelníkem připomínala Audrey Hepburnovou ve Snídani u Tiffanyho.
Večírek se zdárně rozběhl, hosté byli Elenou úplně okouzleni. Její blond hlava byla všude. Zato Kláru nezávazná konverzace s neznámými lidmi vůbec nebavila. Už delší dobu jenom trpně stála vedle Boženky a přemýšlela, kdy se bude moct bezpečně vypařit. Ani Boženka nebyla ve své kůži. Mračila se, nervózně si uhlazovala záhyby svátečních šatů a poškubávala nepostradatelným perlovým náhrdelníkem. A pak se rozzářila.
Karel Konečný se propletl mezi hosty, s lehkou úklonou pozdravil obě ženy a pozvedl svou skleničku sektu. „Na dnešní večer, který si nebudeme pamatovat, s přáteli, na které, doufám, nikdy nezapomeneme.“ Klára se nuceně usmála, od sečtělého rozhlasového veterána by čekala méně tuctový přípitek.
„Nebudeme pamatovat? Tedy, Karle, to mi musíte vysvětlit. Nevím jak vy, ale já osobně na dnešní večer nikdy nezapomenu,“ švitořila Boženka.
Karel se nenamáhal s odpovědí. „Na vaše zdraví.“ Napil se.
„Myslím to upřímně, pít šampaňské ve společnosti předního umělce, na to se nezapomíná,“ trvala na svém Boženka. Odvrátil se a rysy kolem úst mu ztvrdly. Boženka
nic, jemné neverbální náznaky nikdy nevnímala.
Zachránila ho Elena. „Sekt, ty hloupá. Žádné šampaňské. Prravé by stálo majlant. Pojďte prosím, pojďte honem, představím vás manželům Hlaváčkovým. Přijeli na pár dní z Mnichova. On je profesorem na kožní klinice a paní se
narodila nedaleko odtud,“ chrlila bezprostředně získané informace. Zavěsila se do Karla a Kláry a táhla je ke staršímu manželskému páru v rohu místnosti. Každý druhý by v takové situaci působil jako hulvát, ale Elena zvládala i mnohem nemožnější situace naprosto roztomile. Opuštěná Boženka se zhluboka nadechla, pevně stiskla rty a s odhodlaným výrazem vyrazila za nimi.
„Paní Hlaváčková má báječný nápad. Dáme si Kir Royal. Zařiďte to prosím pro všechny. A pro mě ještě doneste jedno preso, bez cukru, bez mléka. A třetinku perrieru,“ požádala Elena číšníka stojícího opodál.
„Jistě, madam, hned to bude.“ Očima spočítal přítomné a odklusal do baru.
Klára se dala do hovoru s paní profesorovou. Pan profesor mezitím našel společné téma s Michalem Nechanickým – probírali výhody a nevýhody elektrokol. Elena si pro sebe zabrala Karla Konečného. Jednak jí ve večerním obleku připadal atraktivní, a jednak ji trochu dráždil Boženčin neskrývaný obdiv. Koketně se do něho zavěsila a začala mu vyprávět, co pochytila o minulosti hotelu. „Určitě jste si všiml dopisu zarrámovaného ve vitríně v hale. Tatíček mocnář děkuje hotelu za skvěle připravený pobyt následníka trůnu.“
„Zajímavý dokument. Vystavujete originál? Není to trochu riskantní?“
„Možná ano, určitě má velkou hodnotu,“ připustila. Boženka přešlapovala vedle nich a marně se nadechovala, aby se zapojila. Elena ji nepustila ke slovu. Když hra začala být příliš nápadná, vyšachovala Boženku úplně. „Boži, darling, buď tak hodná a skoč mi nahoru do apartmá pro
šál. Pěkně prosím. Došla bych si sama, ale chápeš – musím tu na všechno dohlídnout.“
Boženka žulovým zrakem přejela hluboký výstřih a odhalená záda Eleniných koktejlek a beze slova odspěchala. Zamračila se až na chodbě. Mimoděk se dotkla perel po matce. Ráda je nosila, dodávaly jí sebevědomí. Žena s pravými perlami na tom nemůže být úplně zle, říkávala jí matka. Boženka se tomu smála, ale matčin názor, i když by to nikdy nepřipustila, ji ovlivnil.
Kde ten výtah vězí? Nečekala jsem, že mě teta vydědí…všechno shrábla Elena. Taková nespravedlnost, já ty peníze potřebuju!
Nastoupila do výtahu, vykládaného mahagonem. Ponuře pozorovala svůj odraz v křišťálovém zrcadle. Elena vždycky měla všechno! Michala, rodinu, majetek… Vystoupila z výtahu a šátrala ve své kabelce po klíči od apartmá. Netrpělivě probírala mezi prsty jednotlivé předměty smíchané na dně kabelky. Zarazila se, něco ji napadlo. Zavrtěla hlavou, jako by odháněla zlou myšlenku.
Trvalo dlouho, než dorazil číšník s objednanými drinky. „Promiňte, madam, zdržení. V baru jsem rybízový sirup nenašel, musel jsem až do skladu,“ omlouval se. Elena mu pokynula, aby odložil tácek s espresem a minerálkou na nízký parapet francouzského okna. Přijala od Boženky šál a volnou rukou si jej přehodila kolem obnažených ramen. Pozdvihla sklenku s koktejlem a připila celé společnosti. Hosté se začali přeskupovat, kroužek kolem Eleny se rozpadl.
Klára využila příležitost a poodstoupila k oknu. Překvapilo ji, když se k ní přidal Karel Konečný. Mlčky se spolu dívali do temné zahrady.
Vyrušil je ředitel Brejcha. „Nebude vám vadit, když otevřu? Paní Nechanické se zdá, že tu začíná být vydýcháno.“ Po Klářině přikývnutí začal obratně manipulovat s těžkým oknem. Tácek s kávou a minerálkou přesunul z okenního parapetu na nejbližší květinový stolek. Někdo na něm zapomněl bachratou sametovou kabelku pošitou černými korálky.
Klára ve své sklence kiru sotva smočila rty. „Pro mě je to moc sladké, samotný sekt mi chutná víc,“ usmála se na Karla.
„Já to mám docela rád.“ Obrátil do sebe zbytek sklenice.
Klára mu s úsměvem podala svoji téměř nedotčenou. „Dáte si ještě jednu? Elenu by mrzelo, že mi to nechutná.“
Natáhla se pro odložené espreso. „Musím spláchnout tu přeslazenou chuť. Tuhle kávu už stejně nikdo pít nebude.“ Dvěma rychlými doušky vyprázdnila maličký šálek. „Brr, úplně studená,“ otřásla se.
Společně přešli ke středu místnosti a vmísili se mezi ostatní. Zábava pokračovala, hosté pilně korzovali, opakovali stále stejná klišé a statečně vyprazdňovali sklenice s nápoji.
Najednou, uprostřed nejlepší zábavy, hlasitě třesklo sklo. Z temné zahrady vletěl do osvětlené místnosti kámen velký jako pěst. Nejblíže stojící žena vykřikla, ostatní hosté zírali na díru ve skle. Praskliny se táhly do všech rohů rozměrné tabule, jen šťastnou náhodou se sklo nevysypalo.
Do strnulého ticha promluvil ředitel Brejcha: „Dámy a pánové, prosím, zachovejte klid, okamžitě zjistíme, co se děje. Hned pošlu do zahrady hotelovou ostrahu. Přesto,
v zájmu větší bezpečnosti, prosím všechny přítomné, aby raději přešli do jídelny.“
Ani Elena neztratila duchapřítomnost: „Dámy a pánové, bude se podávat večeře.“ Rychlým pohledem ocenila Brejchu a rozčilenému Michalovi zaklapla mobil. „Nevolej policii, takový rozruch si rraději odpustíme. Vyřídíme to později.“ Se širokým úsměvem začala pobízet hosty k odchodu. Místnost se rychle vyprázdnila.
Nepříjemná příhoda v zimní zahradě hostům chuť k jídlu nezkazila. Konverzace v jídelně byla mnohem živější než jindy, každý chtěl dopodrobna vylíčit, kde zrovna stál a jak moc se lekl, a všichni dohromady spekulovali, kdo a proč hodil kamenem.
Klára se věnovala paní Hlaváčkové. Na svůj věk vypadá skvěle, s bezchybnou pletí je ještě v sedmašedesáti dokonalou chodící reklamou kožního specialisty, pomyslela si. Chystala se zeptat na její spojení se zdejším krajem, ale najednou to nešlo. Srdce jí divoce bušilo až v krku, nemohla se pořádně nadechnout. Celou ji zalil pot, jako by právě doběhla maraton. Pocítila prudkou bolest a pálení za hrudní kostí. Bože můj, tak takhle vypadá infarkt? Pomalu klouzala ze židle k zemi. Ještě zaslechla, jak Boženka začala ječet.
Chladně bílé světlo nemocniční lampy ji bodalo do očí. Klára semkla víčka, nejraději by si oči zakryla rukama, ale z nějakého důvodu s nimi nemohla pohnout. Ležely na posteli, jako by k ní nepatřily.
„Goldie, prosím podívej se na mě.“ To je Elena, něco chce, uvědomila si. S námahou otevřela oči. U postele
seděla Elena v pomačkaných večerních šatech, s ustaraným výrazem a s hlubokými stíny pod očima. Zřetelně se jí ulevilo, když se Klára pokusila usmát. Pohladila ji po pravé ruce, připoutané k pelesti postele. Do žíly byla zavedena kapačka. „Goldie, zlatíčko, tolik jsi nás vylekala. Ještěže s námi byl pan profesor. Vstříkl ti pod jazyk nitrrát a masíroval ti srdce až do příjezdu sanitky. Nikdo jiný by se na nic nezmohl, byli jsme všichni dočista v šoku.“ Obkroužila nemocniční pokoj odsuzujícím pohledem. „Hlavně si s ničím nedělej starosti a ničeho se neboj, darling. Nenecháme tě tady dlouho. Ivan se o tebe postarrá. Volal z auta, už je u Norimberku.“
Otřesená Klára tak docela nechápala, co jí Elena říká. Hlavně ať mě nechají být, je mi jedno, kde jsem, táhlo jí hlavou, než zase usnula.
Druhý den už Kláře nebylo tak lhostejné, kde je. Z jednotky intenzivní péče ji převezli na pokoj se čtyřmi dalšími pacientkami. Televize vyřvávala dopolední programy komerční stanice, spolubydlící dokola probíraly otřepaná nemocniční témata. Vzduch v pokoji by se dal krájet, ale pacientka u okna tvrdošíjně trvala na jeho hermetickém uzavření.
Byla to velká úleva, když dorazila Elena a s ní Ivan.
„Darling, přijel za tebou specialista až z Curychu,“ štěbetala Elena, když ji objímala. Ivan neztrácel dlouhými řečmi čas, stiskl Kláře ruku a zabral se do studia chorobopisu.
„Představ si, že nás k tobě skoro nepustili, prý nejsou návštěvní hodiny. Tady se zastavil čas někde před třiceti lety. Ale neboj, za chvíli si tě odvezeme,“ slibovala Elena.
„Ivan ještě čeká na nějaké laborratorní výsledky. Podepíšeš reverz.“ Klára jí poděkovala očima.
„Tyhle jsou navíc, neprošly evidencí. Jak mi to vysvětlíte?“ Michal Nechanický vyrovnal před barmana Borkovce několik láhví velmi drahých destilátů. „Ani zásoby vína neodpovídají dokladům. Tam pro změnu nejdražší láhve chybí. Obávám se, že se s vámi budeme muset brzo rozloučit. A vzniklou škodu aspoň částečně nahradíte, podepsal jste hmotnou odpovědnost. Hrubý odhad pět táců čistého měsíčně, pěkný přivýdělek, co?“
