Cestami lásky

CESTAMI

,lasky

JIŘÍ PINKAVA

Našel jsem poklady slov, půl století odložené.

Vykopal jsem je ze skříní a teď váhám, zda na trh s nimi jít.

Možná propadnou, je to risk.

Ale kdo nenabízí, neprodává.

Máte je zde mít.

2

Moje láska Moje láska je křídlem, na kterém usínám, motýlím křídlem z něhož stírám pel, aby mi můj miláček neuletěl.

Moje láska pije šťávu z květů, které jí přinesu, abych nebyl opilý sám.

Moje láska je anděl, který dbá, aby její zahrada byla stále rozkvetlá.

3

Dýchám vůni z šatů tvých, dýchám vůni z těla tvého a ty se usmíváš.

Ach, neříkej mi blázne, co děláš?

Saji teplo z těla tvého, saji teplo ze rtů tvých, ach, neříkej mi blázínku, to nesmíš…

4

Polibky Už nikdo tě nebude líbat lépe než já.

Nejdříve na čelo, pak na obě víčka ospalá, lehce na špičku nosu pyšného, ústa dychtivá.

Však ani mně nikdo nebude lépe hladit vrásky, kterých tolik přibylo, od chvíle, kdy jsem tě líbal naposled.

5

Silnější než smrt Do štěstí zamilovaných sekla kosou smrt, aby jim připomněla, že živí na řadě jsou, zařadit se v šik řad těch, co již pokosila.

Sss, sss, sss, syčelo ostří kosy: Jen vám dvěma svět nepatří!

A v záhrobí jim záviděla lásku, která se smrti nebojí.

6

Kolem vřetene se myšlenky točí, sny spřádám z lesklých pavučin, ach, kdy se z očí v oči lásku vyjevit naučím?

7

Madona Má plavé vlasy a zamyšleně sedí, hudba tvář ji hladí, je sochou krásnou, k níž sochař v pokání se skloní.

Je oživlá srdcem svým a rukama, kterými na klavír a s dítětem si hrá.

Má madona je překrásná, není z kamene, dýchá a voní.

K ní klekám, já antický sochař všedních slov.

Z klávesnic vlasů své prsty spouští, zatím co já vytesal z krásy její jen hrubý blok.

Milovaný.

8

Zavolej Doprovázel jsem ji daleko za město, kroky nepočítaje, bylo již dávno po půlnoci, když sám vracel jsem se zpět.

Na asfaltce od deště stačil jsem se pohádat s nevděkem svým nevděčným a snažil se jej odehnat.

Jdi si jinam a neotravuj! Řekl jsem mu ve chvíli, když má drahá byla již ve své posteli, a zaslechl jsem, jak se zasmála mé gardedámy roli.

Rozzlobeně sedl jsem si na mez, do ucha mi houkla lokomotiva, jež právě nabírala dech. Čekal jsem však na jiné volání, ne vlaku z blízka funění, čekal jsem až do zad udeří mi: Vrať se, můj milý!

Však bylo ticho kolem, náklaďák už dávno odsupěl a žádné jiné volání jsem neslyšel.

Tu noc – ani dnes.

9

Vykvetla třešeň v máji s květy jak svatební šat, útlá, skromně k nebi pnoucí, kam musíš pozvednouti zrak, omámen vůní běloskvoucí, hltáš krásu něžných květů, jarem k zemi přikován.

Pod korunou rozkvetlou vzpomínám na lásku svou, jak květ třešně bělostnou.

Hltám krásy tolik podobné si, obě připoutaly moje oči, srdce však té druhé jsem již dávno dal.

10

Jsi rozkvetlá jako zahrada a známá jako pěšina, kterou do ní chodím.

Cítíš váhu mou a já znám každý kamínek, který tě zdobí.

Jsi nekonečnou cestou, po které jdu, a když myslím, že budeš končit – vidím, že jsi jako sen: jdeš dál a z kamínků, které znám, jsi postavila hráz.

Proč mne odmítáš?

Já nemám sílu siláka, jenž lehce balvan odvalí, mám jen vůli tuláka, loudat se krajem dál.

Musím hory obejít, vody přebrodit a doufat, až najdu tě, že v tvé dlani bude srdce mé.

11

Spící ženě Má žena spí, to je jistě důvod ke psaní.

Po lících se mi řinou slzy imaginární, vždyť já vůbec nepláči, a ani to neumím.

Má žena spí a víčka má spokojeně zavřená, mé ženě zdají se snad pohádky o štěstí, kterému ve dvou říká se manželství.

Jen ona ví a také já, jak těžké je žít s mužem jako jsem já.

Má žena spí, snad zdá se jí o říších, kde princové princezny milují. Ženo má krásná, nechci tě budit, ale přesto, otevři své oči a pohleď jaký jsem já…

12