Příběh Františky aneb Hledání ztracených barev

Príbeh ˇ ˇ Františky aneb hledání ztracených barev

TE X T A ILUSTR ACE

Marie Hledíková

Františčino setkání s hadem

Všechno to začalo jednoho večera, kdy se šedé nebe těsnalo na střechy řadových domků. Františka ležela ve svých peřinách. Na zemi vedle postele se rýsoval velký stín nedalekého stromu. Za oknem slabě svítila pouliční lampa. Podél domků jich stálo dvanáct, Františka je měla spočítané.

Ležela klidně. Ruce položené na přikrývce. Cíti-

13

la lehký průvan z pootevřeného okna. Brzy měl přijít podzim.

Jak tak ležela, vzpomínala na svůj poslední sen. Byl barevný! Jásala v duchu. Každý sen je barevný, není to tak? Jenomže pro Františku to bylo výjimečné. Tahle holčička totiž žila v černobílém světě. Ano, zkrátka neviděla barvy, všechno kolem ní bylo bílé, šedivé nebo černé. Jak je to ale možné? O tom je celý tento příběh. Františka neviděla barvy, nezažila dobrodružství, neznala pocit, kdy ji něco lechtá kolem žaludku. Ale protože byla dítětem, věřila, a to je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. A v co věřila? Že není jenom černobílý svět.

OT: Každou noc se ocitala v barevných a veselých světech, o tolik jiných než ten, ve kterém trávila čas přes den.

Nejprve měla velikou touhu vyprávět své sny rodičům. Ráno, po cestě do školy, kdy ji doprovázel tatínek, mu začala líčit svůj nejčerstvější sen: „Dneska se mi zdálo, že jsem s velkým chundelatým psem letěla nad městem. On jedl

14

palačinku s marmeládou a já ji děsně moc chtěla také. Jenomže najednou jsme začali padat a tak jsme rychle palačinku přivázali na špagát a stal se z ní veliký balón, který nás snesl pomalu na zem.“ Komu to říkala? Bratrovi, který šel několik tichých kroků před nimi, nebo tatínkovi, jehož odpověď správně očekávala?

Tatínek se zastavil, chytil Františku za ruku a zvýšil hlas. „Kde bereš takové nesmysly?“

OT: Maminka i tatínek byli moc hodní, jenom s nimi nebyla žádná pořádná legrace. Měli o Františku a o jejího bratra Jindřicha neustále strach, a tak jim téměř všechnu zábavu zakazovali.

Nemohli jít sami do parku, nemohli si číst dobrodružné knížky, které ani v jejich černobílém světě nebyly k dostání. Pastelky měli šedivé, na strom nikdy nevylezli, jídlo nemělo žádnou výraznou chuť a koblihy z pekařství nevoněly sladkou marmeládou. Dny Františky a jejího bratra Jindřicha splývaly jeden s druhým.

15

Rodiče Františky byli nejen starostliví, ale také stále zaneprázdnění a Františka si málo kdy dokázala ukradnout chvilku, aby si s ní popovídali. Přesto si holčička dobře pamatovala jeden rozhovor se svou maminkou. Ta dceři řekla, že všechno na světě je stejně nebezpečné, že jsou špatní lidé a pak ti hodní, že všechno je černobílé nejen barevností. Jenomže to se Františce vůbec nezdálo pravděpodobné. Ptala se sama sebe, proč jí to maminka říká, když to určitě není pravda.

Jedině, že to maminka neví. A chtěla pro ni najít odpověď. Zjistit skutečnost a přinést pravdu o tom, jak si všichni a všechno nejsou tolik podobní, jak si maminka myslí. Že všechno není černobílé.

OT: Františka se bála zvednout hlavu a podívat se, kdo ji to odnáší pryč. Tušila, že to bude rozzuřený pan Sova, který ji určitě trestá za krádež své knihy o bodláčí. Mýlila se. Když se konečně odhodlala obrátit zrak na svého únosce, nemohla uvěřit svým očím. Tyčilo se nad ní velké chlupaté tělo psa. Chlupy mu poletovaly v silném větru a z tlamy mu tekla dlouhá hustá slina. Františka si hned

16

vzpomněla na svůj sen, jak s podobně vypadajícím psem letěla nad městečkem. Nevěděla však, jestli má být klidnější, že ten, kdo ji odnáší od Karlíka při začínající bouři, není pan Sova, ale právě tento pes. Rozhodla se, že psa osloví. A i když se jí trochu třásl hlas, zavolala na něj. „Ty tam nahoře. Slyšíš mě, umíš mluvit?“ Nemusela na odpověď čekat ani vteřinu. „Samozřejmě, že tě slyším. A proč bych zrovna já neuměl mluvit? Co všichni máte? Všichni umí mluvit. Tak já taky, princezno Chytrá,“ pes mluvil hlubokým hlasem, trochu legračním. Nemusel ani křičet, aby přehlušil nedaleký hrom. Měl silný hlas. „Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Jen bych ráda věděla, proč mě odnášíš někam pryč?“ „Pán mi to přikázal. Pán je na mě hodnej. Poslouchám ho,“ zamručel pes. „Ale proč?“ tázala se Františka. Sklonila hlavu zpět a postřehla, jak nedaleko před nimi stojí vysoká temná stěna. „Jéje, kam to letíš? Pozor!“ křičela na psa a dávala si jednu paži před obličej, aby zabránila tvrdé srážce. „To nic není,“ zabručel opět pes. „To je jenom voda.“

17

„Voda?“ vydechla Františka a podívala se mezi prsty na tmavě modrou stěnu před nimi. Ta už byla ale tak blízko, že se děvče stihlo tak akorát nadechnout a vletěli do ní.

Skutečně to nebyla velká modrá zeď. Byl to déšť. Tak silný, že vypadal jako tlusté provazy padající k zemi. Krajina jako by se také změnila.

Z lesů pod nimi vycházela mléčná mlha, stromy byly bez listí a otáčely se za větrem. A v dálce Františka postřehla deštěm rozmazané stavení. „Tam letíme,“ pronesl pes, jako by tušil, že Františka zrovna zaostřila tím směrem. „Ale proč?“ ptala se opět dívka a stírala si z obličeje všechnu tu vodu. „Říkám. Pán mě poslal. Chtěl, abys bouřku prožila u něj doma.“ „To je mi vysvětlení. Už jsem mohla být dávno schovaná pod střechou lázní s Karlíkem.“ „Copak se ti nelíbí, že letíš?“ ptal se pes hlubokým hlasem. „Líbí – nelíbí, prší! A hodně,“ odpověděla Františka. Přesto musela přiznat, že na celém tom jejím únosu bylo něco krásného. Pes přistával.

Nebyl zrovna šetrný. Františku téměř zahodil do vodou nasáklé trávy těsně ke kopřivám.

20

OT: „Haló?“ pověděla polohlasně do prázdna.

A zase nemusela čekat ani vteřinu a dostalo se jí odpovědi. „Ano, ano, jsem tady. Jenom si chystám čaj.

Budeš chtít také, slečno Františko?“ ozývalo se odněkud. „Posaď se zatím, hned jsem u tebe.“ A byla to pravda. Františka se ani nestihla dotknout židle a už tu stál muž, zcela určitě to byl na první pohled člověk. Měl na sobě dlouhý, modře pruhovaný župan, na nohou trepky a kolem krku tenkou šálku béžové barvy. Rozcuchané šedivé vlasy mu trčely do všech směrů kolem hlavy. Hluboce posazené oči měl právě tak šedivé jako vlasy.

Trochu nahrbeně nesl konvici s čajem a v druhé ruce třímal dva drobné bílé šálky. „No tak se posaď. Na co čekáš? Čaj ti dám.

A deku, samozřejmě. Asi to nebyla moc příjemná cesta, to se rozumí. Ale člověka takovéto události tuží. A můžeš si pak vychutnat ty blaženější okamžiky. Jakpak by sis chtěla užívat teplo, kdybys neznala zimu, řekni?“ Františka se mezitím rozpačitě posadila na okraj židle. Stále si přidržovala

21

knížku pana Sovy pod svetrem a tušila, že bude stejně mokrá jako všechno ostatní, co na sobě měla. „Co tady dělám? A kdo vlastně jste?“ Ptala se, když převzala od starého pána deku. Pevně se do ní zabalila. „Jsem to ale nezdvořák,“ pronesl vesele pán a stoupl si znova před Františku. Podal jí ruku a povídá: „Pan Trudný, jméno mé, má milá. Nejsem tady příliš oblíbený. Ale mám svou funkci, a tu plním rád. Chtěl jsem, abys poznala skutečnou bouři, která je taková pouze u mě doma. V městečku by to nic nebylo.“ „Nebylo? To nechápu.“ „Nu, dobrá. Zas tak příliš se ta bouře neliší.

Ale tady u mě prší pořád. Nikdy tady nevysvitne slunko, nikdy nevykoukne duha, nezahlédneš jediný kus modré oblohy. V mojí domovině není nic běžně krásné a radostné. A já jsem ten nejlepší průvodce, protože já sám jsem si prošel tím, čím procházíš teď ty.“ „Pořád tomu nerozumím, pane Trudný.“ Františka se přese všechno napětí, které do té doby pociťovala, začínala uvolňovat díky prohřáté místnosti a teplému čaji. Zajímalo ji, co se jí starý

22

pán snaží říct. Proč ji odnesl na tak podivné místo a k čemu jí to mělo být?

Posadil se naproti Františce a zakrojil svůj chléb. „Tak to mám nejraději. Namazaný s máslem a se solí. Dáš si se mnou?“ Františka přijala tlustý krajíc s několika plátky nažloutlého másla. Oknem sledovala temné mraky a sílící blesky, které se přibližovaly ke stavení pana Trudného. „Takže… víš, proč jsi tady?“ „Už jste mi to vysvětloval,“ pronesla Františka. „Nemyslím u mě doma. Myslím ve fantazii.

Víš proč?“ „Přála jsem si to?“ „Nevěděla jsi, že fantazie je. Jen jsi v to doufala. Mám pravdu? Poslechni, děvče, není to tak docela jednoduché. Ale jasné je, že jestli chceš mít svůj svět barevný, je třeba ho nejprve udělat barevný rodičům.“ „Ale jak? Oni na nic nevěří. Tak moc se o mě bojí, že nemůžu skoro ani za práh domu. Pohádky pro ně neexistují, protože se obávají, že by mě zkazily a přinesly mi jenom smutek a nebezpečí.

U nás je všechno stejně šedivé, nebo stejně černobílé. Nic tam není barevné.“

23

„Já to vím, slečno Františko. A vím to lépe než kdokoli jiný. Byl jsem v tomto šedivém světě uvězněný velice dlouho. Žádný úsměv jsem neměl rád, všechno v mém životě mě otravovalo. Vidíš tu bouři za okny?“ Pan Trudný vstal a položil svůj dlouhý prst na sklo. „Proto ji tady mám. Nenáviděl jsem déšť víc než cokoli jiného. Všechno mi kazil.

Moje práce byla umývání oken. Umýval jsem okna v celém městě, každému. Ale když pršelo, okna jsem nemohl mýt, navíc všechna zrovna čerstvě vypucovaná skla okamžitě ztemněla prachem, který s sebou déšť nesl.“ „Proč tedy bydlíte tady, kde stále prší?“ „Protože jsem se změnil,“ pronesl s povzdechem pan Trudný a posadil se zpátky na židli. „Byl jsem tolik nesnášenlivý, až mi celý svět zčernal.

Nebylo nic, co by mě potěšilo. Ale měl jsem psa.

Tohohle chlupáče. A toho mi bylo nějak líto. On měl déšť rád. Běhal v něm a hrál si. A jednoho dne jsem se přistihl, že si představuji sebe, jak běhám v dešti s ním. A tam to začalo. Objevil jsem se zde.

Tady je mé místo.“ „Rodiče nemají rádi déšť. Pokaždé jim něco zkazí,“ mračí se Františka. „Přesně tak, Františko.

To, co bychom měli vnímat jako krásné, vnímáme

24

jako ošklivé a škodlivé. Po dešti touží všechny rostliny a země, jinak by nic nekvetlo a nežilo. A my zatracujeme déšť proto, že nám nevyjde slunné počasí na koupání. Mohlo by se ti podařit ukázat rodičům, že život je pestrobarevný a krásný, to by byla nádhera!“ „Ale proč já nevidím svět barevně, když tohle všechno vím?“ „Jsi, má milá, v černobílém světě odmalička.

Není jednoduché vidět vše barevně ze dne na den.

Může to chvíli trvat. Pokud se ti podaří prosvětlit mysl tatínka a maminky, bude i tvůj život pestrý,“ pokrčil pan Trudný rameny a usrkl ze svého šálku. „To nezní jednoduše,“ zamračila se Františka. „Musí to být přece velice těžké – změnit někoho.“ „Nechtěj nikoho měnit. Můžeš jen ukázat cestu, můžeš rodičům nabídnout svůj vnitřní barevný svět. Máš odhodlání, Františko?“ Františka se podívala muži do očí. Věděla jistě, že jestliže něco skutečně vlastní, je to odhodlání. „Mám. A co mám přesně udělat?“ „Bude toho hodně. Jen měj oči a srdce otevřené.

Půjde ti to, věřím tomu.“

25