Proc ne?! December 2013

proč ne?!

ČESKO-SLOVENSKÁ BAROVÁ MAFIE Nejlepší bary na světě jsou v Londýně a nejlepší barmani v nich jsou tihle Češi a Slováci

PN001258

!jÜ jWÌ 7$1. $1*/$,6(

PN001247-7

W?ÀÌ jÀ°W ?ÀÌ jÀ ? jÀÃ +À? ? £ .Ì?Àk

jXÃÌ +?ÀX âX Ã @ Ó 0j ° ! ° ³ |Óä ÓÓ£ Çä ä ää

PN001328

PN001266

N

Ă

S

L

E

D

U

J

T

E

S

V

O

U

V

L

A

S

T

N

Ă?

VĹŻbec prvnĂ­ spojenĂ­ legendĂĄrnĂ­ho strojku El Primero s dĹŻmyslnĂ˝m roÄ?nĂ­m kalendĂĄĹ™em je opravdovĂ˝ poÄ?in v oblasti hodinĂĄĹ™skĂŠho umÄ›nĂ­. Kombinace extrĂŠmnĂ­ pĹ™esnosti automatickĂŠho chronografu se sloupkovĂ˝m kolem a exkluzivnĂ­ho kalendĂĄĹ™e, kterĂ˝ potĹ™ebuje pouze jedinĂŠ nastavenĂ­ za rok.

V těchto hodinkåch se snoubí klasickå elegance s potěťením z kaŞdÊho proŞitÊho okamŞiku.

PN001234-3

3UDKD 1D 3Ĺ?tNRSÄ™ 3UDKD $UNiG\ 3DQNUiF ZZZ GXVDN F]

H

V

Äš

Z

D

U

editorial

Vánoční orgie Vážené čtenářky, vážení čtenáři, konec roku podle Proč ne?!, to je oslava života, jak se patří.

V posledním letošním čísle jsme pro Vás přichystali porci slastných věcí a zážitků, které naplní Vaši Maslowovu pyramidu základních lidských potřeb až na vrchol.

Začneme v Londýně, na barové židli, se skleničkou úžasného drinku v ruce a s balonem nafouknutým mentolový oparem nad hlavou.

Ano, i takový může být Váš zážitek, když vyrazíte po trase nejlepších londýnských barů – kde, jak jsme zjistili díky našemu starému známému Pavlu Tvarohovi, jako hlavní barmani míchají Češi a Slováci.

U dobrého pití člověk obvykle vydrží až do rána. Ochutnat všechny ty koktejly přece nějakou dobu zabere. A když se senzorické zážitky začnou zhmotňovat do únavy, je čas na dlouhý zimní spánek.

Kdy jindy si ho můžete dopřát než kolem Vánoc? Z našeho receptu na kvalitní spaní se ale dozvíte, že turné po londýnských barech mu zrovna neprospívá. Proto raději zachovejte pořadí: napřed bary, teprve potom začátek pokusů o pravidelný spánek.

Aby se pyramida Vašich rozkoší naplnila, nezapomněli jsme ani na dostatečně zvrhlé gastronomické orgie v módní foto story, pohyb na čerstvém vzduchu ve švýcarských Alpách a vynechat jsme samozřejmě nemohli ani sex.

Den po našem Štědrém dnu má totiž premiéru nový film Larse von Triera, odborníka na sexuální zvrhlosti všeho druhu, který své herce přesvědčil, aby sex v jeho filmu nepředstírali, ale skutečně prožívali.

Jako program na Boží hod vánoční vřele doporučuji i místo vyzkoušených Tří oříšků pro Popelku.

Hezké čtení vánočního orgasmického Proč ne?! přeje Jan BABKA

proč ne?!

jan.babka@economia.cz

STRANA 9

PN001385-1

obsah

STRANA 11

MIX – 12 Co všechno lze pověsit na stromek, na hřebík a pár návodů, jak si zpříjemnit život

44

Storyboard: Česko-slovenská barmanská mafie v Londýně – 18 Divokou jízdou zjišťovala Nora Grundová, proč se za nejlepšími drinky musí do Londýna a co se nalévá v nejprestižnějších barech na světě, kde se navíc mluví česky a slovensky.

Úhel pohledu: Tichá noc – 38 Ulehnout a probudit se, až se tělo vzbudí samo, se daří málokomu. Jak taky jinak ve společnosti, která se rozhodla vynalézt nástroj zkázy: budík.

Jídlo: Šunčička – 44 k dostání každý měsíc jako příloha deníku

Jamón, jamón! Iberská šunka je výjimečnou delikatesou a ještě o stupeň výše vystoupala šunka Joselito. Černá prasata krmená jen žaludy, mořská sůl a unikátní klima. Není nic lepšího.

58

Film: Nymf()manie – 52 Ředitel redakcí: Vladimír PISKÁČEK Art director: Jan VYHNÁNEK Vedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA Grafik: Petr PUCH Redaktorka: Nora GRUNDOVÁ Produkce: Irena TESARČÍKOVÁ Adresa redakce: Economia, a.s., Pernerova 47 180 07 Praha 8, IČO 00499153 tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e–maily dle vzoru: jmeno.prijmeni@economia.cz

Inzerce: Zuzana TYLČEROVÁ, ředitelka inzerce, mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 zuzana.tylcerova@economia.cz Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795, mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700 hana.poludvorna@economia.cz Jiří BUBENÍČEK, zástupce ředitelky inzerce, tel.: + 420 233 071 785, mobil: + 420 604 294 448 jiri.bubenicek@economia.cz Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168 mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700 tomas.celer@economia.cz Rudolf PAVLÍČEK, tel.: +420 233 071 765 mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715 rudolf.pavlicek@economia.cz Jan SAPOŽNIKOV, Key Account Manager pro oddělení agentur tel.: + 420 233 071 784, mobil: + 420 777 239 336 jan.sapoznikov@economia.cz Milena HOUŽVIČKOVÁ, Key Account Manager pro oddělení agentur Tel.: 233 071 707, mobil: 605 232 395, 777 587 397 milena.houzvickova@economia.cz

TITULNÍ STRANA: Česko-slovenská barmanská mafie na fotografii Davida Tureckého, Londýn, 2013

Lars von Trier se zařekl, že mluvit s novináži už nikdy nebude.

Ale Darině Křivánkové už před tím přece jen leccos řekl. A tak teď víme, proč točí porno.

Fashion story: Večerní gala – 58 Když jídlo samo odchází z talíře a člověka přepadnou pudy nafotil Matúš Tóth s Terezou Kytkovou a Kláarou Tománkovou

Sport: Zaiímavý lyžař – 72 SImon Jacomet chtěl být malíř. Pak si usmyslel, že by raději vyráběl zai – nejlepší lyže na světě. Vyšlo mu to.

Hodinky: Poklona, pane Dubuis – 78 Roger Dubuis je jednou z posledních žijících legend švýcarského hodinářství. Řekl nám, proč nechce zastavit čas.

Vánoční inspirace – 85 Že je lepší dárky dávat? Když jde o krásné věci, není vůbec špatné je i dostávat. Náš výběr toho nejlepšího.

Mimochodem: Ponožková klasika – 98 Když ponožky pod vánočním stromečkem, tak jedině s rodokmenem!

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na procne@economia.cz a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e–mailem.

Naše internetové stránky: life.ihned.cz/procne

52

85

mix

STRANA 12

proč ne?! – PROSINEC 2013

Hranolky Do grafitové formy lze ze skla vyfouknout cokoliv.

Každá ozdoba může mít příběh. A může ji mít někdo rád.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ FOTO: Aleš Kosina, ze sbírek Muzea skla a bižuterie Jablonec n. Nisou

K

ch dyž už jsme u těch svátečních vášní a rozkoší, řekněme si, že je možné milovat vánoční ozdoby. Jinak bychom jich neměli plné krabice. Nevěšeli bychom na strom i kousky, na kterých se podepsal plamen a vosk svíčky, vachrlatý stojan nebo prostě jen léta. Krabice ozdob mají zvláštní vůni, bereme je do ruky jen jednou za rok, vždycky je v nich suché jehličí, zkroucené háčky a rodinná paměť.

V minulém desetiletí české skleněné oz-

doby podléhaly asijským levnějším a z výroben se přesouvaly do muzeí. Například jablonecké Muzeum skla a bižuterie otevřelo 29. listopadu výstavu Skleněné zoo.

Stovky skleněných, do formy foukaných figurek ve tvaru zvířátek z manufaktur, které už nevyrábějí. Zatímco v Evropě dáváme přednost abstraktním tvarům, v USA se věší konkrétní věci, sklenění andílci, hudební nástroje, Santa Clausové v různých pozicích na komíně, ovoce a zelenina anebo hamburgery. Skleněné

hranolky a cola z „mekáče“ na fotografii z Jablonexu se do Ameriky nikdy nedostaly, zůstalo jen u prototypu, zákazník nakonec neměl zájem. Kupodivu jedna z nejoblíbenějších skleněných zeleninových ozdob je v USA nakládaná okurka.

Ukryje se na zdobeném stromku a rodina soutěží, kdo ji první objeví. Dokonce dostala i německé jméno Weihnachtsgurke a po USA se tvrdí, že tradice dorazila z Německa. Kde ovšem o vánoční nakládačce nikdo neslyšel. Nevadí.

PN001277

STRANA 14

mix

proč ne?! – PROSINEC 2013

maličkostí

Nejlepší věci v životě jsou zdarma. Autor merických bestsellerů o štěstí Marc Chernoff vybral dvacet malých potěšení, které udělají váš život hezčím. Pozor, tyhle fungují.

TEXT: Marc CHERNOFF

1. PROSPAT DEŠTIVÝ DEN Znáte to. Kapky deště bubnují na okenní tabuli a vy se zaboříte do peřin. V tu chvíli neexistuje žádné místo, kde byste chtěli být raději.

2. NAJÍT PENÍZE Stává se to málokdy a v částkách, které člověka nevytrhnou, ale právě proto je to fajn. Najít v kapse kabátu schovanou bankovku a být bohatší jen o ten pocit šťastné náhody.

3. SETKAT SE OČIMA Stačí jenom malá chvilka, jen zavadit pohledem o někoho neznámého na ulici a setkat se očima. Na zlomek vteřiny si promluvit, beze slov.

A pokračovat dál.

4. VYKOUPAT SE BEZ PLAVEK Je na tom něco báječně osvobozujícího, jen tak se nahý pohybovat ve vodě. Ale je to přirozený pocit svobody.

5. DOSTAT DOPIS POŠTOU S blízkými si dnes píšeme emailem, telefonujeme. O to vzrušující je otevřít schránku a dostat dopis s nadepsaným jménem a adresou.

6. PROJET KŘIŽOVATKU NA ORANŽOVOU Nemůžete si pomoct, prostě profrčíte na oranžovou a ve zpětném zrcátku pozorujete, koho jste nechali za sebou.

Ano, tentokrát jste to stihli!

7. VYPRÁVĚT VTIPNÝ PŘÍBĚH Každý z nás je rád vypravěčem, tím spíš, když má publikum, které jeho historky baví.

Není to lehké, ale zkuste to aspoň jednou za život.

8. ŘÍCT NAJEDNOU TO SAMÉ Je ticho.

Pak najednou oba vyhrknete doslova tu samou větu.

9. ZAHLÉDNOUT KUS NAHÉHO TĚLA Oči vám sjedou na odhalené rameno ženy, nebo si v bazénu všimnete vypracovaného těla jiného plavce. Neubráníte se tomu, i když byste chtěli.

10. UCÍTIT ZNÁMOU VŮNI Po dlouhé době přijedete k sobě nebo do domu svých rodičů. Jako byste čichali všechny ty momenty, které jste tu prožili.

11. DOSTAT NÁPAD, KTERÝ FUNGUJE Celý den řešíte zapeklitý problém a nic.

A najednou vás napadne řešení, co vás mělo napadnout už dřív, ale teď konečně funguje. Sláva!

12. MÍT KRÁSNÝ VÝHLED Viděli jste ten pohled na mnoha kýčovitých fotkách. Ale přesto vás ten západ slunce nebo pohádková příroda na horizontu pořád baví.

13. ZAVZPOMÍNAT NA STARÉ DOBRÉ ČASY Ať je vám kolik chce, není hezčí moment než se starými přáteli zavzpomínat na to, co jste spolu prožili.

14. SLYŠET KOMPLIMENT Kolik jen člověk zažije “takových obyčejných” dnů.

Ale když vám někdo druhý složí poklonu, řekne, že vám to sluší, tak je ten den najednou nějaký mnohem lepší.

15. DÁT SI DO TĚLA Když člověk vyjde z tělocvičny, může být stokrát strhaný a unavený fyzickou aktivitou, ale přesto se cítí jako mistr světa.

16. KONEČNĚ POCHOPIT Už vám to vysvětlovali několikrát, ale pořád nechápete.

Trápí vás to. A pak se vám najednou rozsvítí v hlavě, hurá.

17. RELAXOVAT NA VZDUCHU Jen se tak hezky vyvalit na lehátko, když sluníčko pěkně pálí a nechat se malinko ošlehávat slabým větrem a poslouchat cvrkot kolem.

18. DRŽET ZA RUKU NĚKOHO, KOHO MÁTE RÁDI Pokaždé když se chytnete za ruce s partnerem, jako byste si znovu říkali, co pro sebe znamenáte. Je to fyzické, citlivé a důležité.

19. NAPÍT SE ČISTÉ VODY Ten první doušek vody z lesního pramene, který vám stéká do žíznivého krku, působí skutečně jako živá voda.

20. DODĚLAT, CO JSTE ZAČALI Je to leckdy jako maraton. Dlouhý závod, cíl v nedohlednu. Práce jako by byla jen pro vytrvalce. Ale ten pocit maratonce v cíli za tu náročnou cestu stojí.

PN001280-3

STRANA 16

mix

proč ne?! – PROSINEC 2013

Bič Místo anonce na staroměstské vánoční trhy vás ve stylu “proč ne?!” zveme na trochu jinou akci, i když také prodejní. Do budovy bývalého podniku Microna v Praze Modřanech můžete vyrazit za výstavou Sexplicit, v rámci níž se představují mladí čeští umělci a v jejímž konceptu hrají hlavní roli sex a intimita. Uvidíte zde klasické malby, plastiky, fotografie, designové výrobky, videa či instalace. Nás nejvíce zaujaly tři objekty umělkyně Barbory Maštrlové. Produit de France, vibrátor ve tvaru bagety, je její reakcí na klišé o Francii, na rozkoš, jakou Francouzi mají z baget. I Feel It, bronzové srdce s reliéfem ženské vagíny, je zase v očích mladé umělkyně propojením ženské sexuality a smyslnosti. A tento bič? The Whip je v podstatě bič ženství, ať už ho žena používá vůči sobě, mužům nebo společnosti. Je to cop, který krotí živé vlasy. Bič, jenž krotí příliš živá zvířata.

boží!

PN001379

STRANA 18

storyboard

proč ne?! – PROSINEC 2013

Koho baví Londýn, toho baví život A naopak. V tomhle městě je jedinečná koktejlová kultura. Stahují se sem ze světa barmanské špičky, a co jejich ruce umíchají, to se bude pít v následujících letech všude. A v těch nejlepších barech se mluví česky a slovensky. Seznamte se: Erik, Alex, Roman, Ondřej, Ladislav, Pavel a Wendy.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: David TURECKÝ

STRANA 19

STRANA 20

KAPITOLA 1 – ALEX, ROMAN Deset kroků a pět vteřin a vzduchem začaly létat korky od šampaňského, kusy ledu i hořící proud alkoholu. Je půlnoc a já jsem v baru Artesian v hotelu Langham.

Nejlepším baru na světě. A po šampaňském drink Unfinished Business. Vedle přistává klasika Negroni ve složení Tanqueray, Campari a Cocchi Vermouth. Vedle Great Escape, vedle Love Tricks s čokoládovou pusinkou, vedle Guilty Pleasures…

Na střídačku upíjím, absorbuji historky a horlivě si píšu poznámky.

Stejně letos jako vloni je tenhle bar v pětihvězdičkovém hotelu na Regent Street označen respektovaným magazínem Drinks International jako nejlepší bar na světě. Vládnou tu Moraváci Alex Kratěna jako hlavní barman a Roman Foltán jako barman. Alex Kratěna mezitím posbíral spoustu ocenění včetně International Bartender of the Year 2012 z Tales of the Cocktail a autorství nejlepšího světového koktejlového menu o rok dříve.

Za běžných nocí se tu umíchá kolem čtyř stovek koktejlů. Tandem Alexe a Romana je nepřekonatelný. Mají nakažlivě veselý humor a velkorysé pohyby, vlastně se většinu času usmívají a za zády jim září zrcadly a světly osvícený bar. Během zhruba deseti minut stojí přede mnou další dvacítka fantastických drinků. Každý drink, ve kterém něco doutná nebo rovnou hoří, voní a bublá, začne Alex Kratěna slovy: „Jo, ale tohle musíš ochutnat!

To jsme cestovali po Guatemale… tady po Mexiku… tady po Kubě…“ Do sklenic nenalévá koktejly, ale zážitky. A uprostřed všech těch rumů a ginů zmíní maminku.

Používá ji ke svému vnitřnímu testování.

Když připraví nový drink a nazdobí ho, podrobí sám sebe otázce: Naservíroval bych to takhle máti?

V jeden moment zjistím, že zírám zblízka do svých očí. To přede mnou přistál zrcadlový stojánek, ukrývající v poslední době nejoblíbenější drink podniku Forever Young. Kolem obočí mi dýmá opiová tyčinka. Nevypadám zle a Alex přidá historiku. Nechal se inspirovat dílem Oscara Wilda, kterého myšlenka na znetvořující se obraz Doriana Graye v zrcadle napadla právě v tomhle hotelu.

I see. Ale jak upíjím drink z vodky Grey Goose, Martini Dry, citronové šťávy, eukalyptového sirupu, sody a maraschina, cítím, že mládnu.

Alex a Roman jsou hračičkové. V baru je takhle pozdě už jen pár hostů a vypada-

storyboard

jí na štamgasty. Ale i je přemůže nadšení, když se jim sklenice s drinkem zvaným Super Panda pomalu propadá do lampionu ve tvaru pandí hlavy a vytlačuje z něj mandarinkovou vůni. Drink Above and Beyond se zrodil v Alexově hlavě právě v Guatemale. V tumbleru je smíšený rum Zacapa, 30 let starý PX, Fernet Ranca, creme de banana a mandarinkový bitters.

Těsně před podáváním nad drinkem Alex roztrhne igelitový balon, z kterého dýchne eukalyptus. A nakonec z něj vypadne tradiční guatemalský maličký talisman s miniaturními panenkami. V jiné sklenici led obklopuje regulérní parfém s jasmínovými květy. Předposlední drink, který jsem si stihla popsat už jen kódem lebkahoří-tacos, byl famózní tequilový koktejl podávaný v lebce mexického kostlivce s hořící divokou skořicí. Ano, vonělo to jako krámek s tacos.

proč ne?! – PROSINEC 2013

Kde jsou ty slavné drinky z osmdesátek? „Myslíš tohle?“ ukazují barmani na stroj, jenž po tisících vymetá poutě a letní koupaliště. Obvykle v něm šroub pomalu točí zuřivě barevnou ledovou tříšť. V tomhle strojku je však krémová Piňa Colada. Alex se prý vedení hotelu ptal, jestli by měl někdo něco proti strojku v prostředí baru.

Neměl. „Tak jsme si ho sem dali, technologie je to vlastně skvělá, drink má skvělou texturu i teplotu. Piňu Coladu mícháme v něm,“ říká a staví před nás nejfantastičtější verzi drinku z doby dospívání.

Sedím na židli, na které tu většinu večerů vysedávala fenomenální Amy Winehouseová. Oddaná, pečená vařená štamgastka tohoto baru. Chtějí si na té slavné židli posedět i jiní hosté a já jsem za arogantní husu, protože se ani nehnu.

Nemůžu, celá moje existence závisí na těžce udržované rovnováze.

STRANA 21

ALEX KRATĚNA (32)

Pochází z Brna. Vystudoval hotelovou školu a v osmnácti se vydal do New Yorku, kde si prošel všemi představitelnými pracemi za barem, v hotelích a restauracích. Podle svých slov prošel vším od striptýzového baru přes japonský cybertrance klub až po pětihvězdičkové hotely.

Dnes je hlavním barmanem cenami ověnčeného Artesian baru v hotelu The Langham.

Kromě barmanství Alex cestuje po světě, přednáší o mixologii, vyučuje oboru a jako hostující barman spolupracuje s leteckou společností Virgin Atlantic.

ROMAN FOLTÁN (23)

Pochází z Mikulova.

Vystudoval hotelovou školu. Inspirován bratrem barmanem odešel do Londýna. Alex Kratěna v té době hledal někoho, kdo by byl šikovný a bez zkušeností, aby si ho zaučil. A tak Roman nastoupil rovnou do Artesian baru, kde se z barbacku vypracoval v barmana.

Drinky míchají oba, Alex i Roman. Alex je jasný šéf, je Romanovi mentorem a životním kamarádem. Stačí popsat scénu z asijského filmu, kde se přelévá zapálený proud alkoholu, a Roman za chvíli přelévá oblouk ohně z džezvy do džezvy. A to prý si postavil bar i doma v obýváku, aby se mu po míchání třeba nezastesklo.

Grandhotel Langham byl od svého otevření v roce 1865 pilný v inovacích, takže jsou tady chlapci správně. První hotel v Londýně, kde fungoval výtah a vodovod a koupelnu měl každý pokoj, a nikoliv patro. A bar, samozřejmě. I když tehdy se sem chodilo spíš na odpolední čaj a okurkové sendviče.

Alex i Roman chvílemi mluví jako misionáři. Ano, barmanství je vášeň, ale baví je zpříjemňovat lidem život. Nebo aspoň onu chvilku v baru. „Když všichni barmani v Londýně každý večer zpříjemní všem

svým zákazníkům život, tak je přece celé město šťastnější.“ Naše šťastná chvíle je nad ránem u konce. Balím soustředěné kudrliny zápisků a v taxíku se snažím dvacet minut fotografovi vysvětlit, že: „Davide, právě jsme drželi prst na tepu doby.“ KAPITOLA 2 – LONDÝN Není lepší město v koktejlovém světě než Londýn. Prostě není. Někde v dálce se rýsují ještě New York a Tokio. Nejvyhlášenější žebříček 50 nejlepších barů na světě sestavuje 227 barmanských legend a odborníků. První a druhé a čtvrté místo letos vyhrál Londýn. Zkrátka, kdo to s kariérou barmana myslí vážně, musí přijít a začít mýt sklenice právě tady. A kdo si chce dát nejlepší drinky na světě, tak sem musí taky. „Zůstali vám v Česku vůbec ještě nějací barmani, nebo už všichni makají tady?“

storyboard

STRANA 22

uchechtává se rodilý Angličan v baru Callooh Callay, oficiálně 11. nejlepším baru na světě pro tento rok. Stejný fenomén zaujal i proslulého barmanského gurua Garyho Regana. I on se veřejně podivil, jak je možné, že z Česka a Slovenska, zemí bez jakékoli koktejlové kultury, vzešlo tolik talentovaných barmanů.

Naše hvězdná sedma totiž zdaleka nejsou všichni čeští a slovenští barmani, kteří v Londýně perlí.

Vzkvétání koktejlové kultury pomáhá v Londýně tradice. Je běžné zajít po práci na drink, potom také před kinem nebo divadlem, před večeří a pak po představení. První punč se v Londýně popíjí snad od 15. století. A – to je pro koktejlový byznys podstatné – po londýnských ulicích se pohybuje hodně peněz.

Příběhy mých hrdinů se zase příliš neliší, zpravidla absolvovaná hotelová škola, raná záliba v šejkrech a cestování a první počátky jako barback, tedy pomocník barmanů. Dnes jsou nejméně hlavními barmany a každý získal hodně odlišný rukopis, signaturu, jak se tu říká.

Do jednoho mi však různými slovy popíší

stejnou věc: barmanství je způsob života, o kterém nepochybují a který se rozhodli vést. Hledají synergie chutí s lehkostí lidí, kteří si jsou jisti, že právě tohle chtějí a budou dělat. Možná proto, jako by ani mezi nimi neexistovala rivalita. Prý ano, mezi barmany v USA jsou vztahy kapku ostřejší, ale Londýn je osvícenější. Alex Kratěna a Erik Lörincz – další barmanská celebrita, o které bude řeč – spolu jezdili dlouhá léta na soutěže. Tahali si vzájemně kufry a půjčovali náčiní. Až po šesti měsících nějak při povídání narazili na to, odkud vlastně jsou. Přešli jen z angličtiny do rodných jazyků.

KAPITOLA 3 – LAD A ONDŘEJ „Dneska ráno mě něco napadlo. Zkusím vám to namíchat.“ Ladislav Piljar pečlivými pohyby umíchá drink z maracuji a whisky. Je to osvěžující, kyselé. „Už bych ho ale nepřislazoval.“ Tenhle bar není k nalezení na první dobrou. Je ve třetím patře georgiánského domu. Stoupám nahoru po neuvěřitelně křivých rozvrzaných schodech. Jak se odsud dostávají v noci alkoholem posilnění

proč ne?! – PROSINEC 2013

hosté, je záhada. Asi skočí rovnou dolů.

Sice se to tu oficiálně jmenuje Red bar, ale jak jsem si všimla, všichni tomu říkají Bam-bou bar podle stejnojmenné restaurace. Vaří se tu východoasijská kuchyně.

Všechno je tu orientální, hodně vietnamské, jako by celý dům hrál ve filmu Milenec. Kousíček Saigonu 20. let minulého století na Percy Street. Ladislavův bar je opravdu celý temně červený, okna zakrývají bohatě vyřezávané okenice, takže v kteroukoli denní dobu dovnitř pronikají jen světelné ornamenty. Lakovaná prkna na podlaze, měkké taburetky a bambusové paravány. Je to tu nesmírně intimní.

V Londýně se pro takové podniky používá termín speakeasy, původně určený ilegálně ukrytým barům v časech prohibice v USA. Dnes jde o lehce retro laděné bary.

Ladislav Piljar má na první pohled na barmana snad až příliš introvertní povahu. Ukáže se to však jako jeho velký vklad. Jemně rozmlouvá, neokázale míchá drinky, soustředěně poslouchá. Sem se to musí chodit na terapii vymluvením jedna radost. Jeho kolegové i štamgasti mu říkají Lad. Ano, je to takový ladný člověk. Míchal

BAROVÝ ROZCESTNÍK

Do našich barů dojdete pěšky od Big Benu za nejméně deset minut, maximálně za hodinu.

3,1 km

OBLIX Level 32, The Shard, 31 St Thomas St, SE1 9RY (metro London Bridge)

2,2 km

1,6 km

1,4 km

2,6 km

4,8 km

BAM-BOU 1 Percy St, W1T 1DB (metro Tottenham Court Rd.)

MASH Modern American Steak House 77 Brewer St, W1F 9ZN (metro Piccadilly Circus)

AMERICAN BAR The Savoy, Strand, WC2R 0EU (metro Embankment nebo Charing Cross)

ARTESIAN BAR 1c Portland Place Regent St, W1B 1JA (metro Oxford Circus)

LOUNGE BOHEMIA 1e Great Eastern St, EC2A 3EJ (metro Liverpool Street)

STRANA 23

LADISLAV LAD PILJAR (29)

Pochází ze slovenské vesničky Podbrezová.

Vystudoval hotelovou akademii. Pak několikrát odcestoval jako barman do Francie, kde strávil dohromady rok. V Banské Bystrici studoval ekonomiku cestovního ruchu. Odjel však jako barman do Belfastu, kde nedostudoval ani druhou vysokou školu, aby se nerozptyloval od práce za barem. Následoval Londýn a American bar a pak už Bam-bou.

zrovna koktejly v Savoyi, když kolem něj začali kroužit lidé z Bam-bou. Lad si nenápadně bar sám okouknul a atmosféra ho už nepustila. Devět měsíců vymýšlel nápojový lístek, který také vypadá jak ze zaoceánské lodi z dob, kdy se ještě do Asie plulo. „Vypozoroval jsem, že v téhle části Londýna je pro lidi více než to, v jaké sklenici dostávají drink, důležitá chuť a ingredience, zda je třeba uvnitř ovoce. Používám hodně zázvor, citronovou trávu, asijské ingredience. Nemám rád přespekulované, složité receptury a prezentaci. Myslím si, že by příprava drinku neměla trvat dlouho, ale drink by měl být dokonalý a čerstvý.“ Lad má signaturu, o které se píše i v průvodcích po londýnských barech. Sbírá japonské whisky. Má jich přes šedesát druhů, nejvíce ve střední Evropě. Zmiňuje destilérky Yamazaki a Miyagikyo. Míchá z nich unikátní drinky. Jeho drinky Pandan Mule nebo Rising Sun s dvanáctiletou whisky

Hakushu jsou celebrity. A už se mi Rising Sun pěkně míchá. „Když jsem z Belfastu dorazil do Londýna, znal jsem jen pár českých a slovenských kluků, Erika a Alexe.“ Pak mu Erik Lörincz nabídl práci v Savoyi a to prý nešlo odmítnout. „Naučil jsem se celkový přístup k lidem, k médiím, jak se chovat i mimo práci, vědět, že člověk reprezentuje pořád. Erik je v tom dobrý příklad, on je neustále ,switched-on‘. Jeho můžete potkat ve čtyři ráno a on bude pořád stejně šarmantní a elegantní.“ Z luxusního Savoye se nicméně přesunul do útulné asijské speakeasy. Prý se každý večer baví tím, že do baru vejde někdo nový a žasne, jak to, že mu byl tenhle bar utajen. Do jiných barů ale příliš nechodí. „Člověk nemůže nebýt součástí těch večerů, takže když pracuji třeba pět dní za sebou, mám šestý den dojem, jako bych byl pět večerů venku ve společnosti.“

STRANA 24

ONDŘEJ POSPÍCHAL (28)

Pochází z Ostravy. Alkohol ochutnal poprvé v šesti letech, kdy na rodinném výletě na Zakarpatské Rusi pil vodku. Původně chtěl studovat design, ale na UMPRUM nebyl přijat.

Po vzoru svého bratra vystudoval hotelovou školu.

Na návštěvě u bratra v USA si koupil své první míchací náčiní. V Ostravě jako osmnáctiletý provozoval vlastní mobilní minibar. Rok studoval angličtinu a živil se jako daňový poradce.

Pak přes Irsko a Španělsko docestoval do Londýna.

storyboard

Rising Sun stojí přede mnou, a ač jsem téměř abstinent, po prvním loku vím, že slunce fakt vyjde. V dokonalé harmonii dvanáctiletá Hakushu, Umeshu, citronová šťáva, sirup ze zeleného čaje, grapefruitový bitters a bílek, je to vůbec možné?

A Ladův magický dotek. Přitom se soustředí na moji otázku, jak je tedy možné, že je mezi vrcholovými barmany nápadně hodně Čechoslováků. Prý je to slovanskou pohostinností. „Když k nám přišla návštěva, moji rodiče by dali na stůl i to poslední, co u nás bylo. Myslím si, že je to takový slovanský rys: nechceme se příliš ukazovat, ale nechceme být průměrní. Jen kéž bychom měli trochu více fléru, více šarmu. A chceme to dělat celý život. Většina českých a slovenských barmanů začíná jako barman a končí jako barman. Možná si otevřou vlastní podnik, ale barmanství je jejich kariéra.“ Ladova maminka byla lékárnicí, spoustu léků si míchala přímo v laboratoři lékárny, kde jí Lad pomáhal. Lad si

proč ne?! – PROSINEC 2013

dnes vyrábí své vlastní bitters, pravda taky léky, a s maminkou je řeší. Má to logiku, vždyť drinky vlastně z farmacie vzešly. Všechny ty likéry, bitters, digestivy. Původně měly bylinné výtažky lidem pomáhat na rozbouřený žaludek a trávení. A nějak se do toho přimotal ten alkohol.

NA DRINKU U KRÁLOVNY Jak je Ladův bar intimní, tak je bar Ondřeje Pospíchala velkolepý a prostorný.

Z neonem zahlcené a jako obvykle rušné křižovatky Piccadilly Circus se dvakrát zahne za roh a velkorysými skleněnými dveřmi se po rozlehlém točitém schodišti sejde do prostoru zvíci sálu v Lucerně. „Jo, každý je šokovaný, že v Soho může v podzemí existovat něco tak rozlehlého,“ přikyvuje osmadvacetiletý barman z Ostravy Ondřej Pospíchal. „Tak co ti dám?“ Šermuju rukama, že dnes nic, stačí mi teorie! Ale Ondřej opáčí, že taky občas píše články a je třeba se obětovat. Dobrá,

PN001350-1

STRANA 26

ERIK LÖRINCZ (33)

Pochází z Nitry. Původně chtěl být klenotníkem, nakonec změnil názor a nastoupil na hotelovou školu. Na Slovensku zakládal moderní barovou scénu.

Kvůli angličtině se přesunul v roce 2004 do Londýna, kde myl sklenice a objevoval japonskou barovou kulturu.

Přesídlil do Japonska do učení ke slavnému barmanovi Kazuovi Uyedovi.

Po návratu do Londýna prošel bary The Sanderson a Connaught. V roce 2010 si ho vyhlédl generální manažer Savoye pro nové otevření legendárního American Baru. Od té chvíle je tu Erik hlavním barmanem.

storyboard

tak přijatelná Bloody Mary. Velmi přijatelná. Ondřej je hlavním barmanem baru rok otevřené restaurace, kam se chodí za masem. Název restaurace MASH je zkratkou pro Modern American Steakhouse, přitom majitelem je dánská společnost. Robustní kusy hovězího také dominují ve skleněných vitrínách. Ondřej jen prstem ukazuje na flákoty: maso z Uruguaye, z Dánska, z USA a wagyu hovězí z Austrálie, protože z Japonska se nesmí vyvážet. To dánské si tu v lednici velebně zraje po sedmdesát dní. Ta plíseň se prý jen odkrojí.

V roce 1915 tu fungovala tančírna Regent Palace Hotelu, tehdy největšího hotelu v Evropě. Prostor patří královně Alžbětě II., takže jí MASH platí nájem.

Pitný režim je tu postaven na americkém bourbonu a Ondřej musí odolávat nekonečně zdviženému obočí Angličanů, že se tu FAKT nenalévá skotská. Really?!

Dánská restaurace, americké bourbony a uprostřed toho Ondřej Pospíchal se svou

proč ne?! – PROSINEC 2013

láskou k Japonsku, japonské kultuře a tzv. japonskému stylu barmanství. Pomohla tomu, pravda, i jeho japonská přítelkyně.

Japonský posun barmanství spočívá v detailech. Tichý soustředěný barman, obrovské kusy ledu, složitá choreografie míchání drinku. Ondřejovo okouzlení Japonskem je znát i na pohybech rukou. Když míchá koktejl, jako by prováděl čajový obřad. Energie mu prýští až z konečků prstů, jak přesně pohybuje lžící, obrací lahvičky s likéry, pokládá sklenici na ubrousek.

Soustředěně a obřadně. Namíchá mezi řečí pár drinků s bourbonem. Všechny odkazují na americkou realitu. American Beauty, American Psycho. A také 5 Dollar Milkshake, tribut filmu Pulp Fiction. Vybavujete si, jak se Travolta coby Vincent ptá Thurmanové coby Mii, jak může stát milkshake pět dolarů? Tady ten se skládá z bourbonu, amaretta, slaného karamelu a vanilkové zmrzliny a zdobený je hrstí popcornu a červenobílou slánkou. Stojí 9,5 libry, tedy 15,5 dolaru.

3DĖtæVNi 3UDKD 7HO +HUPHV FRP

PN003152-2

9 =& , 43 ) : ' 2 +% ) 0 )

STRANA 28

HARRY CRADDOCK A JEHO KOKTEJLOVÁ BIBLE

Když v USA vypukla v roce 1919 prohibice, barman Harry Craddock, americký občan původem z Anglie, dorazil do londýnského hotelu Savoy. Už tehdy byl známý, ale jeho sláva se stala nesmrtelnou právě díky American Baru v Savoyi. Až tak, že za „americkým barmanem“ z USA proudili koktejlů chtiví zákazníci.

Popularizoval Dry Martini a vytvořil proslulý koktejl zvaný White Lady.

V roce 1930 publikoval věhlasnou knihu The Savoy Cocktail Book, která se dodnes znovu a znovu vydává. Obsahuje 750 nejúspěšnějších Craddockových receptů.

Kniha patří k povinné četbě každého barmana, který to s koktejly myslí vážně.

storyboard KAPITOLA 4 – ERIK A PAVEL V jednom dni absolvuji průlet dvěma paralelními vesmíry. Nemají společného vůbec nic kromě alkoholu. Dvě jména, která už umí Londýn napsat a vyslovit bez chyby. Erik Lörincz a Pavel Tvaroh. První je konzervativní, elegantní, diskrétní muž s vždy dokonale upravenými vlasy. Jeho angažmá v nejklasičtějším baru v srdci Londýna se probírá v nejvyšších kruzích.

Druhý je tajemný, komplikovaný, břitký muž s vlastním barem v podzemní místnosti na východě Londýna. Proč ne?! ho objevilo před dvěma lety. Od té doby jeho sláva ještě povyrostla.

Začínám u Erika. American Bar v hotelu Savoy je vlastně místo, odkud se tradice koktejlů začala šířit Anglií. Ve 20. letech 20. století sem dorazil z USA legendární Harry Craddock. Když jeho povolání kvůli prohibici doma skomíralo. V Londýně rozkvetl, vnesl do britských drinků americkou ležérnost a sepsal 750 receptů do legendární příručky The Savoy Cocktail Book.

Erik v roce 2010 vyhrál celosvětovou soutěž World Class Cocktail a stal se World Class barmanem roku. Krátce nato ho barmanem roku vyhlásil i časopis Condé Nast Travel a anglická verze časopisu GQ ho zařadila na seznam 100 nejlepších věcí Londýna. Nastoupil do American baru, který pod jeho vedením o rok později vyhrál cenu jako nejlepší hotelový bar, a Erik se stal nejlepším barmanem.

Dnes se už seriózně v American Baru mluví o Erikově éře. Na pozici hlavního barmana se tedy hlásilo tři sta šedesát zájemců. Erik ne. Vedení Savoye si ho vybralo. A vyplatilo se jim to. K šedesátému výročí korunovace královny Alžběty II., kdy celý Londýn slavil, Erik Lörincz nejenže vyvinul extra koktejl, ale nechal ho prýštit z vodotrysku před hotelem. Prostě ho naplnil 360 litry koktejlu a 120 pozvaných hostů si mohlo jen přinést sklenku.

American Bar zní skvěle, ale taky to znamená, že se Erik nezastaví. Pod rukama mu v okamžení vzniká drink za drinkem. Vysedávám na baru, je brzký večer a za zády se mi hromadí lidé, kteří přišli drinkem zahájit večeři. Erik bekhendem i forhendem plní sklenice, točí nad nimi proužkem pomerančové kůry tak pořád dokola. Za večer se tu namíchá až šest set drinků. A mezitím mi elegantně servíruje svůj drink. Je to jeho recept, jeho signatura, v menu baru je uveden jako drink posledního z legendárních barmanů. Green Park.

proč ne?! – PROSINEC 2013

Fantastický drink s čerstvou bazalkou.

Tedy ještě v tom hraje roli gin Bombay Sapphire, celerový bitters, citronová šťáva, cukrový sirup a bílek.

Erik ingrediencemi šetří. „Mám jich vždy kolem pěti a chci, aby drink chutnal co nejlépe a já pořád věděl, po čem drink chutná. V tomto baru se hodně pijí klasické koktejly, ale snažím se je adaptovat do moderní chuti.“ Erik vyhledává ve světě staré značky alkoholu, které se už nevyrábějí. Na polici nad hlavou jich má vystavených aspoň dvacet. Kupuje je na aukcích i na eBayi.

Vypráví mi příběh rumu Bacardi, má v baru stát lahev z doby před převzetím rodinné továrny Bacardi na Kubě Fidelem Castrem. Rodina mu všechno nechala, ale z Kuby odešla. A dnes destiluje rum jiným způsobem. „Když se dostaneme na dno lahve, příběh toho alkoholu končí.“ American Bar je místo, kvůli kterému by barmani umixovali i vlastní matku.

Na pozici hlavního barmana se tu dostali jen ti nejtrpělivější a až na sklonku svých životů. Erik je tu teď a je mu třiatřicet. Pomalu se svěřuje, že však pomýšlí na svůj bar. Cože? Vysvětluji Erikovi, že ve svých třiatřiceti letech vystoupal na Mount Everest barmanství. Tak ať je rád! Je rád, ale pravděpodobně tu celý život nestráví. „Každý barman má sen otevřít svůj koktejlový bar. Chci si tím projít. Savoy je ikona, a proto tu barmani zůstávali dvacet třicet let. Na druhou stranu ale tehdy taky nebylo moc kam jít.

Dnes je jiná doba, každý měsíc se v Londýně otevírá nový bar.“ Přecházím ze Strandu do Shoreditch, jiného světa v rámci Londýna. Z anglického posh prostředí do podzemí, které jeho majitel vyskládal gauči a křesly po babičkách a tetách. Pavla Tvaroha před čtyřmi lety objevila Lucie Tvarůžková a Proč ne?! mu věnovalo titulní stranu. Jeho bar totiž patřil a patří pořád mezi 50 nejlepších barů na světě. Jdu tedy za ním. Má jen huňatější vousy a ještě větší černý klobouk.

Jestli se Londýnem šíří bary zvané speakeasy, Lounge Bohemia je speakeasy par excellence.

Nikde na domě neexistuje nápis vedoucí k tomuto baru, tedy až na jedinou zmínku, která bar odhaluje. Na zvonku u dveří do domu jen rozladěný nápis upozorňuje, že rozhodně: „Tohle není zvonek k Lounge Bohemia!“ Na Pavlovi Tvarohovi je zvláštní asi úplně všechno. Je ke svým zákazníkům

PN001337

## #%

# #

STRANA 30

PAVEL TVAROH (36)

Pochází z Meziboří.

Vystudoval hotelovou školu a odešel se do Londýna naučit anglicky. Přes práce v různých restauracích dospěl k rozhodnutí otevřít si vlastní bar. V roce 2007 to udělal, nazval ho Lounge Bohemia a postupem času si vytvořil podmínky fungování: do baru se smí pouze na telefonickou rezervaci, nesmí se sem v obleku a zákazník by se tu měl zdržet maximálně dvě hodiny. Ze zdravotních důvodů je abstinent.

storyboard

uctivý i odměřený. Do telefonu, který mu zvoní vlastně pořád, protože jinak než rezervováním si stolu se do baru není možné dostat, mluví elegantní britskou intonací. Velice nápomocný, milý hlas.

A v ten samý moment Pavel ode dveří vyrazí kohokoli, kdo nemá rezervaci. Nebo ji má, ale porušil dresscode a dostavil se v saku. Když už se zdá, že od dveří vyrazí vlastně kohokoli, kdo se mu nezdá, o zlomek vteřiny později se odhalí jeho vřelá, vtipná a vlastně neskonale laskavá strana.

Na internetu má jeho bar jen jednu, hlavní stránku, odkud se není kam prokliknout.

Je tam přece telefonní číslo a adresa, nic víc člověk nepotřebuje, vrtí hlavou Pavel.

Je celebrita mezi Londýňany i mezi barmany. A známý abstinent, který mě přesto nebo proto provede po oblíbených barech v okolí. Chvíli v Callooh Callay a pak chvíli v Happiness Forgets. Všichni barmani ho znají, třesou mu rukou, objímají se s ním.

proč ne?! – PROSINEC 2013

Pavel mě nabádá, který drink ochutnat, a sám pije litry a litry vody.

Pavel Tvaroh začal jako jeden z prvních v Londýně s molekulární mixologií. Baví ho klamání chuťových buněk. Vlastně to už začíná jeho karetními triky. Sedíme v útulném podzemním baru a první půlhodinu nás Pavel Tvaroh vyvádí z míry balíčkem karet. Nechápu, v čem spočívá princip kouzla. Pavel předstírá, že teď už nám fakt vysvětlí, v čem to spočívá, ale jen čaruje dál a dál. Pavle, už dost koktejlů, dej mi prosím jen kávu. Ano, ano, mám ji mít. Hm. Chutná to a vypadá jako káva, ale rozhodně to káva není. Vlastně se ani nedozvím, jestli v tom aspoň něco z kávy je. Je to ale vynikající koktejl.

Jeho drinky nemají zvláštní jména, zato skupenství stojí na hranici chemie a fyziky. Russian Breakfast se podává v kaviárové plechovce. Zdánlivý kaviár jsou kuličky čokoládového koktejlu. Rozprskávají se

PN001325-4

STRANA 32

storyboard

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 33

STRANA 34

Hádej, proč se tohle jmenuje Edison, staví přede mě Pavel kouřící žárovku.

storyboard na jazyku. Jeho degustační menu spočívá v nepřekonatelné soustavě drinků ve tvaru kuliček, perliček, cukrové vaty, dýmu a tubiček. Dá se z toho opít?

A to se Pavel do Londýna přijel naučit anglicky. Za barem nikdy nedělal, vždy vedl nějaké restaurace. Zato si otevřel bar vlastní. Našel místnost v podzemí v umělecké čtvrti Shoreditch, vyklidil z ní dramatické zbytky čínské restaurace a začal. Že by aspiroval na nějaký vyhlášený koktejlový bar, ho prý ani nenapadlo. „V pravou chvíli jsme byli na pravém místě a přišli praví lidé. Otevřeli jsme a hned první měsíc přišli lidé z prestižního internetového časopisu.

Napsali, že jsme jeden z deseti nejlepších barů v Londýně. Dnes už se s tím člověkem, co to napsal, znám, ale tehdy jsem nevěděl, kdo to byl. Půl roku poté to bylo zase v magazínu, že prý patříme mezi 50 nejlepších barů na světě. Pak jsme začali být známí tím, že děláme takové úchylné věci.“ Úchylnými věcmi má na mysli právě molekulární mixologii.

Může si to prý dovolit, protože do baru se vejde málo lidí, všichni musí sedět, nemusí se lifrovat koktejl za koktejlem a na hrátky je tedy čas.

Bar je jen na rezervaci, což Pavla zpočátku stálo kyselé kritiky v novinách i na internetu. Stejně jako dresscode, který ochotně popisuje do telefonu. No suits, pane. „Špatně se to vysvětluje těm, kdo neznají Londýn. Náš bar je na hranicích City, čtvrti města plné úředníků, finančníků a podobně. Chtěl jsem udržet uvolněnou, klidnou atmosféru. Lidé v oblecích nějak nemohli pochopit, že už tu nejsou na burze a nemusí se přeřvávat a že nemusí všechny zajímat, co si oni povídají. Tak jsme si řekli, že to uděláme bez obleků. Přinejhorším se stane, že se lidé půjdou domů převléct. Anebo sem nepřijdou.“ Když v roce 2007 Pavel otevíral, servíroval ještě všechny koktejly tekuté.

Ale po půlroce se vrátil Ondřej Pospíchal z Prahy a vyprávěl mu, jak byl na semináři Jamieho Boudreaua, kanadského barmana, který s molekulární mixologií začal. Tehdy se molekulární mixologie pomalu v Londýně rozjížděla. „Já se do toho ponořil a vyrobil pár věcí. Vlastně jednoduchých.

Začal jsem si s tím hrát. Udělal jsem první tři drinky. Cukrová vata, bubliny, infuze.

Pořád jsem dělal víc a víc koktejlů.“ Chodí mu tam prý spokojení lidé.

A vodí k němu své známé jako do zoo.

proč ne?! – PROSINEC 2013

Pavel se z ostatními barmany zná, s některými se přátelí, ale jinak zůstává za svým barem. Nejezdí na soutěže a nevypráví si s nimi o drincích. „Trochu se mi asi smějou, že beru led do rukou a vůbec že porušuji zavedená pravidla,“ spokojeně vykládá. Mezitím odbíhá za bar a chystá další drink. Dostávám Purple Rain. Koktejl chutná po červené řepě, kardamomu, skořici a zázvoru, je v něm rum. A plave mi v něm mimochodem obrovská ledová lebka. Kdybych jedla houby, dostala bych Porcini Martini. Ale nejím. Takže se mi nese mojito ve tvaru a velikosti zbytnělé kapky rosy. Koktejl White Russian je pro změnu perla. „A zkus uhodnout, proč se tohle jmenuje Edison,“ staví přede mě Pavel kouřící žárovku. Upiji brčkem a je to jasné.

Brní mi jazyk stejně, když jsem jako dítě zkoušela jazykem plochou baterku Vartu.

Nejvíc mi ale chutná poslední drink.

Máme za sebou tah po barech a stojíme zase přede dveřmi s nápisem, ať na tenhle zvonek rozhodně nezvoníme. Takže půjdu zase jinam… do baru. Pavel se náhle vynoří ze dveří se sklenicí v ruce. Plave v ní malé jablíčko. Koktejl je famózní. A je to tekutý štrúdl.

KAPITOLA 5 – WENDY Za Wendy Stoklasovou mě veze ultimátní výtah, který má jen dvě tlačítka. Nulu a číslo 32. Minulý rok katarští developeři dostavěli Londýňanům nad hlavou novou obrovskou skleněnou dominantu. Střep, jak se mrakodrapu říká, je v současnosti nejvyšší budovou v EU. Štíhlá excentrická pyramida z hromady skla a železa snad drží pohromadě jen architektovou vůlí.

V onom 32. patře sídlí taktéž nová restaurace Oblix a bar.

Okny prostupuje slunce. Impozantní výhledy na vrcholky jiných mrakodrapů shora přebije jiný zajímavý výjev: skupina nápadně hezkých barmanů něco kutí u baru. Mezi nimi stojí drobná dívka v kožené zástěře. Před ní se kouří ze skleněného zvonu. Je to šéfová barmanů, je jí šestadvacet a je z Příbrami.

Wendy Stoklasová je, jak se ukáže, mimořádně talentovaná, vtipná a sebevědomá. Protože svou kariéru rozjela tak záhy v Londýně, mluví se jí o práci lépe anglicky. Ještě několik dní po reportáži jsem z Wendy u vytržení. Málem hrála vrcholově basket, od kterého ji až zranění odklonilo ke studiu žurnalistiky v Praze. Po státnicích ale odjela do Londýna. „Češi jsou veselí a příjemní, ale mají jednu špatnou vlast-

STRANA 35

FOREVER YOUNG nejoblíbenější drink v oficiálně nejlepším baru na světě Český barman Alex Kratěna v Artesian baru hotelu Langham vytvořil koktejl se silným příběhem. Inspiroval se dílem Oscara Wildea Obraz Doriana Graye, který spisovatele napadl právě během večeře v hotelu Langham v roce 1889. Koktejl obsahuje vodku Grey Goose, Martini Extra Dry, eukalyptový sirup, maraschino a citronovou šťávu. Drink za 16 a půl libry je zasazen do zrcadlového stojanu, takže pokaždé, když se zákazník chce napít, musí přiblížit svůj obličej k zrcadlu. Tvář zahaluje dým z opiové tyčinky, která hoří za zrcadlem.

STRANA 36

nost. Nechce se jim cestovat a na všechno si dělají názor v české kotlině.“ Hned po příjezdu se šla o práci hlásit rovnou do Connaught baru. Zaměstnali ji. Začala tam pracovat a intenzivně se vzdělávat v koktejlové teorii. A ukončila dlouholetý vztah v Česku. „Connaught bar byl fantastický. Tamní barman, Ital Agostino Perrone, byl můj guru.“ Na drinky tam zašli občas i lidé, kteří chystali v Shardu restauraci Oblix. Jednoho dne s ní mluvili o chystaném projektu a že se ozvou. Pak volali, jestli může nastoupit v pondělí. Nastoupila.

Je tu hlavní barmankou, takže se stará o chod celého baru, vytváření menu, nových koktejlů a jedná s dodavateli o veškerých nápojích pro bar a restauraci. Koktejlové menu je inspirované New Yorkem a Amerikou. Wendy první dva měsíce před otevřením baru jen zkoušela nové koktejly, experimentovala, vymýšlela garnishe.

V menu má také úvodní, signaturní drink zvaný Betsy Theory. Fajn, už ho míchá.

Chladný mosazný pohár v sobě ukrývá

WENDY STOKLASOVÁ (26)

storyboard neskutečně dobré, jaksi ženské pití. A příběh k němu je romantický. Je o majitelce hostince Betsy Flanaganové, která v 18. století pro americké vojáky během války za nezávislost ukradla svému anglickému sousedovi kuřata, upekla jim je a během večeře servírovala v kovových kalíšcích drink zdobený kuřími brky.

Bar v Oblixu je nápadný obrovskými bloky ledu, které tu pomalinku odtávají.

Občas popadne některý z barmanů obrovskou pilu a nařeže je na kusy. Je to zvláštní led, z několikrát převařované vody, aby byl naprosto průhledný. Tak pomaleji taje a neředí tolik drinky. „Ano, bloky jsou drahé. Platíme za blok kolem pětadvaceti liber a za den jich spotřebujeme mezi deseti a patnácti. Ale za tu zábavu, show a kvalitu to stojí.“ Namísto soustružených koulí, které jsme dostávali v drincích například v Artesianu, dává Wendy přednost přírodním tvarům ledu. Plavou v drincích jako obří průhledné kameny.

Wendy mi ukazuje obrovskou sklenici plnou cukrových kousků s růžovými

proč ne?! – PROSINEC 2013

okvětními lístky. Připravila si je pro drink zvaný Rumbling Rose. V koktejlu na bázi šampaňského se cukr pomalu rozpouští a lístky se rozevírají. Jako bych vdechla růži, tak dobře to chutná. Ale opět je to takové feminní. „To je jasné. Mám úplně jinou chuťovou paletu než muži. Muži mají radši chuť tvrdého alkoholu, obecně jsou jejich koktejly robustnější, silnější, já se tam snažím vložit ženskou krásu, ženský otisk. Chci mít koktejly krásné, uhlazené, elegantní. Lidi chodí do baru nejen na koktejly, ale i za lidmi, kteří tam dělají. Takže se nemůžeme chovat jako roboti.“ Od Wendy se mi obzvlášť nechce. Vychází z ní hřejivá energie bytosti, která miluje svoji práci, věří v ni a infikuje tou energií okolí. Ostatně, když o tom tak přemýšlím, i to české a slovenské barmany asi spojuje. Wendy to vidí – jako všechno – úplně očistně jasně. „Ti, kteří se rozhodnou přijít sem do Londýna, byli doma nějak nespokojeni. A když je tu něco nadchne, najdou lidi, kteří je ocení.“

Pochází z Příbrami. Celý život hrála basketbal a až do zranění věřila, že bude hrát vrcholově. Z pražské FTVS se přeorientovala na žurnalistiku a média. Externě pracovala pro sportovní oddělení MF Dnes. V té době už stála za barem a učila se. Odešla do Londýna zahájila kariéru v Connaught baru. Dnes je hlavní barmankou v baru restaurace Oblix v mrakodrapu The Shard.

ƤFNFTMOÃ LWBMJUB [QSBDPWBOÃ EP QPTMFEOÎIP EFUBJMV

-VYVTOÎ QPTUFMF B MPßOÎ QSÃEMP SFOPNPWBOÝDI TWLJUPWÝDI [OBǁFL OBCÎ[Î -6963: 4-&&1*/( PN001403

,PSVOOÎ C 7JOPISBEZ m 1SBIB UFM FNBJM JOGP!QPTUFMF MT D[ XXX QPTUFMF MT D[ XXX QVMMNBO D[

Vincent, 1985

STRANA 38

úhel pohledu

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 39

Tichá noc Je to lidské právo a jedna z největších slastí. Pomáhá tělu i duši, a přesto když můžeme, klidně se o něj oloupíme. Spánek.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: Ted Spagna, George Eastman House, (c) The Ted Spagna Project

STRANA 40

Č

lověk si ani nevšimne, že třetinu života prospí, dokud o spánek nepřijde. Stačí pár dní beze spánku a sám by nejradši skočil do hrobu. Bez nohy se dá žít, bez funkčního mozku se leckdo taky světem protluče, ale bez spánku ne.

V posledních týdnech srazily děti a práce počet mých prospaných hodin na tři. Že se něco děje, jsem si uvědomila, když jsem nekonečně dlouho parkovala auto na prostoru pro kamion a začala snít o svém novém byznysplánu – kavárně, kde by si lidé mohli schrupnout. Za poplatek, ovšem. Není to originální myšlenka. V Tokiu už funguje takových kaváren několik. Nenabízejí kávu, ale čaj, masáž a třeba jako v Mahika Mano houpací síť. Většinou se platí necelé dva dolary za minutu spánku, ale lze si předplatit permanentku. Čtyři hodiny za bratru zhruba třicet dolarů. A už rok v osvíceném Japonsku dokonce funguje kavárnička, kde si muži mohou pospat v náručí slečny. Ve vší počestnosti. Prostě si vyberou dívku, stulí se jí do náručí a zdřímnou si, cena jim běží.

Spánek je základní lidské právo, nutná životní potřeba. Když měly před čtyřmi lety tři tisíce lidí ve Velké Británii hlasovat, co je jejich největším potěšením, vyhrál právě spánek. A že si potravinářská společnost Batchelors dala na otázkách záležet. Na vrcholu žebříčku se umístily ještě jiné postelové aktivity, jako například mazlení s milovaným člověkem, které vyhrálo třetí místo, přispání si o víkendu vyhrálo páté a spánek v čerstvě povlečené posteli šesté místo.

Je to taky ale komodita, o kterou se sami běžně okrádáme. Je to náš čas a prožít ho v bezvědomí jako by nám bylo líto. Stačí čtivá bichle, filmové drama, nekonečný sex a nazdar bazar hluboký delta spánku. Dobrovolná spánková deprivace je rozšířená a zcela tolerovaná. Už jen sama existence budíku to dokazuje! Že tělo spánek potřebuje, se pozná tak, že si ho vyžaduje a reguluje stejně jako jídlo a pití. Hlad je vlastně evolučně důmyslný mechanismus, který dožene lidské tělo k tomu, aby do sebe nasoukalo potřebné živiny. Spánek je hnán podobným vnitřním motorem. Když chce spát, pošle nám tělo únavu. Ve stavu bdění naše mozkové neurony produkují látku adenosin. Ta má mimo jiné tu vlastnost, že její hromadění v mozku spouští ospalost. Ovšem na adenosin dobře platí starý dobrý kofein, který ho dokáže v mozku přechodně přemoci. Když se vyspíme, tělo adenosin uklidí a my se cítíme zase čerství.

úhel pohledu Proč ale nefungujeme jako dobře nabitá baterka, která se po devadesáti letech prostě vybije? Nejdříve se mělo za to, že nás spánek chrání před nebezpečím noci.

Spící se přece jen do ničeho nepřimotá.

Jasná evoluce. Jenže pokud unavený organismus nemá úkryt, spánek je nevýhodný.

Jiná teorie říkala, že spánek byl původně způsobem, jak tělo chtělo ušetřit energii v době, kdy ji nemůže nijak rozumně využít. Metabolismus až o deset procent zpomalí, tělesná teplota klesá. Dnes jsme si jisti, že se organismus zkrátka regeneruje.

Navíc má na náš metabolismus vliv světlo.

Takže jak ho začne ubývat, tělo začne vylučovat melatonin a ten spustí kaskádu dějů.

Napomáhá tomu fakt, že lidem beze spánku klesají imunitní funkce. A pak mohou i umřít. Naopak bylo prokázáno, že během spánku se hojí tkáně, uvolňují se některé hormony, roste svalová hmota.

Jak uvedl biolog z Cambridgeské univerzity Paul Martin ve své knize Počítání oveček, spánek je záležitost univerzální.

Co žije, to spí. Rostliny, zvířata. I mouchy octomilky si pravidelně jednou denně sednou na místo, odkud se několik hodin nehnou. A když je budete rozhánět, hned budou hledat jiné.

Jak se tedy dobře vyspat. Radu lakonicky shrnul do jedné věty doktor Martin Pretl: „Musíme si život udělat jednoduchý, nesmíme mít starosti a nesmíme ztloustnout.“ Doktor Pretl je somnolog, odborník na poruchy spánku a bdění ze Spánkové poradny v Praze. Prý spí dobře, děkuje za optání. Zároveň ale podotýká, že pokud člověk nemá spánkové poruchy a zkrátka nespí kvůli práci nebo stresu, jeho rady jsou, jak říká, hraběcí. Řekněme si znovu, co už víme a musíme si zopakovat: „Základem zdravého spánku je harmonie ducha a těla. Když je člověk v pohodě a nemá žádnou spánkovou chorobu – a těch zase až tak moc není, tak spí v pohodě. Nespavostí (insomnií) trpí pí ob obrovské procento populace a číslo neustále ustále narůstá. Dnes se udává až třicet procent ocent lidí, kteří trpí nějakou formou nespavosti. vosti.

Souvisí to hlavně se zrychleným životem otem a starostmi a týká se to celého světa. Během ěhem posledního století se zkrátila doba spánku ánku průměrně o hodinu. Neříkám, že s chroniconickou nespavostí, ale s nějakou formou nespaespavosti se určitě setkalo 99 procent obyvatelvatelstva. Stačí nemoc nebo problém v osobním bním životě a náš spánek může být narušen. Když ale problém odezní, zdravý člověk by y měl zase začít dobře spát. Chronická nespavost avost už je vážný problém a je na to jediná rada

proč ne?! – PROSINEC 2013

SPÁNEK PODLE TEDA SPAGNY

Americký fotograf Ted Spagna začal svůj lehce voyeristický projekt mapující lidský spánek v roce 1975. Fotil novorozence i devadesátileté starce, jedince i páry, ve spánku pozoroval i žirafy, tygry, slony či gorily. Každého vždy zachytil v 30 záběrech v pravidelných intervalech v průběhu celé noci. Jeho fotografie zaujaly i vědce, do té doby lidi ve spáknu nikdo takto nemapoval.

Knižní verze fotografického projektu Sleep vyšla nyní u nakladatelství Rizzoli.

#

## #

! "

PN001400

STRANA 42

– pokusit se vyřešit problémy, které k nespavosti vedou. Opustit zaměstnání, vyřešit si mezilidské vztahy apod. Ale to je právě ta hraběcí rada, kterou málokdo dokáže či může splnit.“ Mělo by se prý spíše mluvit o spánkové hygieně. V souvislosti s ní můžeme prohlásit dva mýty za překonané. První byl, že člověk musí spát osm hodin. Nemusí. A také neplatí, jak nás nutily babičky, že nejlepší spánek je do půlnoci. Není. Šťastně vyspané tělo vyžaduje něco jiného – pravidelnost.

Můžeme si spát, kolik chceme, prý od čtyř do devíti hodin denně, ale musíme spát každý den stejně dlouho, ve stejnou dobu uléhat a ve stejnou dobu vstávat. Dospávání o víkendu je sice příjemná věc, ale nabouráváme tím tělu rytmus.

Spánek je ale i filozofické téma. Létáme nonstop přes pásma, elektřina svítí, topení topí, internet nikdy nespí, call centra taky ne. Jde ale o to, co v životě člověk chce (jako ostatně vždy). Martin Pretl to v ordinaci s lidmi toužícími po klidném spánku často řeší. „Říkají, že nemohou spát, že musí vydělávat peníze, takže musí mít dvě zaměstnání. Možná to tak je. Když se ale neztotožní s mými radami ohledně uspořádání života, pak už mohu nabídnout jedině prášek či nedokážu pomoci vůbec.“ A když tedy přijmeme fakt, že ke zdravému spánku přistoupíme zodpovědně, jak se o něj zasloužit? Podle Martina Pretla se na něj připravuje člověk už od chvíle, kdy ráno vstane. Od odpoledne už nedoporučuje pití stimulujících nápojů, rozhodně ne zelený nebo černý čaj, colu, kávu, nekouřit, přijít brzy z práce domů, neřešit nic těžkého, netrápit se tím, kdo vás naštval. Lehká

úhel pohledu

procházka, četba něčeho příjemného. Čtyři hodiny před spánkem už nejíst nic těžkého a velkého. Odstranit všechno, co vás ruší.

V temné ložnici mít vyvětráno, teplotu 18 až 20 stupňů a ticho. „Tohle je extrém, ale jde opravdu o to, co člověk chce. Když chce člověk mít pěkné a trénované tělo, musí dávat pozor na to, co jí, a cvičit. To samé je s dobrým spánkem.“ Martin Pretl nedoporučuje odpolední zdřímnutí. Zdravé tělo by mělo být spokojené s jedním spánkem denně. Z Pensylvánské univerzity zase přicházejí názory, že odpolední spánek je k dobru věci. Ale musíme si hlídat minuty. David Dinges, somnolog z Perelmanovy lékařské školy při Pensylvánské univerzitě, radí pospat si maximálně dvacet minut. Je v tom nejlepší poměr cena výkon.

Hodinové zdřímnutí sice pomáhá paměti ukládat nové informace, ale když se člověk probere, může mít cosi jako kocovinu.

Pokud se vám však během prodřímaných dvaceti minut budou zdát sny, definitivně potřebujete v noci lépe spát. Na krátké zdřímnutí jsou i finty – jako třeba tahle: uvelebte se do křesla s tužkou nebo knihou v ruce. Dřímejte. Jak vám tužka nebo kniha vypadne z ruky, jste vyspaní. Podle Martina Pretla však i takový odpočinek může kocovinu vyvolat.

Nathaniel Kleitman, zakladatel moderního výzkumu spánku, na Chicagské univerzitě studoval podstatu spánku tři čtvrtě století, lepil lidem na hlavy první snímače spánku a pečlivě sledoval stovky a stovky spáčů. Když se ho nakonec vědecká obec ptala, proč bychom měli spát, prohlásil, že to rád řekne. Ale až mu nejdřív někdo poví, proč bychom měli bdít.

V Japonsku funguje kavárnička, kde si muži mohou pospat v náručí slečny. Ve vší počestnosti.

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 43

Ann, 1980

STRANA 84

jídlo

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 85

Šunčička

Proč musí být prase černé, proč musí žrát hlavně žaludy a kdy je plíseň vítaná aneb Jak se rodí nejlepší šunka na světě.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: Štěpánka STEIN a Salim ISSA

STRANA 86

U

jasněme si jednu věc. Tahle šunka JE ta nejlepší šunka na světě. Všechno kolem ní je přitom jaksi unikátní. Od druhu prasat a jejich diety přes celé kouzlení s jejich nasolenými končetinami až po takřka rituální krájení plátečků.

Ono tedy říkat téhle šunce šunka je vlastně jen taková z nouze nouze. Nejde totiž o žádné obrovské tlusté plachty mdle zbarvené vařené šunky. Kdepak. Tohle je „jamón“, sušená zrající šunka, poklad Španělska. Jen vyslovením „Jamón!“ si člověk otevírá srdce Španělů. Tedy v Baskicku použijte spíše „urdaiazpiko“, ale to je jiný příběh. Jde o tak esenciální pokrm, že má dokonce i svůj svátek. 6. listopadu se ve Španělsku slaví „Día del Jamón“. Tehdy si milovníci šunky nakrájí ještě víc kýt než obvykle, nacpou se a odletí do prasečího ráje.

Jamón ibérico je šunka sušená, zrající mnoho měsíců až let, vyrobená z končetin černých prasat. To je unikátní druh s černou pokožkou a kopyty, který se divoce a v objemných stádech prohání po kopcích ve španělském středozemí v oblasti Extremadura, v Andalusii a v okolí Salamancy. Pár jich ještě žije v Portugalsku a na Korsice a jinak nikde jinde na světě. Číňané je samozřejmě zkoušeli importovat do své země, ale nepodařilo se to. Takže žádná čínská verze „jamón ibérico“.

V tomto textu si však promluvme o raritě nad všechny rarity. Jde o šunku zvanou Joselito. Vyrábí ji více než jedno století vyhlášená malá šunkárna v oblasti Guijuelo, na jih od Salamancy a na západ od Madridu. Její šunky jsou vzácné především proto, že dodnes odolala pokušení nějak si při výrobě vypomoci chemií a šunky vyrábí s trpěli-

jídlo vostí a pečlivostí ověřenou staletími. Že je nejlepší, se pozná tak, že je čtyřikrát dražší než ostatní iberské šunky, že ji milují šéfkuchaři světa, že si ji zamlouvají michelinské restaurace na roky dopředu... Nemusí soutěžit, Joselito je prostě samostatná disciplína.

Jamón ibérico je šunka z končetin černých prasat, prohánějících se po kopcích ve španělském středozemí.

I šéfkuchař dnes zavřené a kdysi nejvyhlášenější restaurace na světě El Bulli Ferran Adriá na Joselito přísahá. Pokud na fotografiích přímo nesvírá macatou kýtu zabalenou v typicky červeném celofánu, pak labužnicky očichává plátek jamónu. Nebo znáte jiného šéfkuchaře, který se systematicky zabývá tím, jak stokrát jinak servírovat plátky šunky?

proč ne?! – PROSINEC 2013

JÍDLO CHUDÝCH Vlastností téhle delikatesy – ostatně jako všech delikates – je, že původně vznikla jako jídlo chudých lidí. V daném prostoru se totiž téměř jiné maso než vepřové z místních prasat jíst nedalo a jinak než solí a dlouhodobým sušením se maso neuchovávalo.

Joselito si nelze koupit a pojídat a ignorovat přitom jeho příběh. To by se člověk leda vyděsil, proč vyhodil ranec peněz za plísní pokrytou kýtu, kterou se horko těžko prokrájí k aromaticky nesmírně intenzivní, ostře fialové svalovině.

Drama Joselita začíná velice starým druhem prasat. Čistě iberské černé prase, ideálně nekřížené s jiným druhem. Má unikátní genetickou výbavu – tuk prostupuje rovnoměrně a hluboko do jeho svalů.

Odtud ceněné mramorování a i po letech hedvábná měkkost sušené šunky. Šťastná prasátka navíc zásadně pomáhají svému konci vybranou dietou.

Zaklínací slovo je bellota. Tedy žalud.

Kopce porostlé duby připomínají architektem dotaženou rajskou krajinu. A právě v nekonečně rozlehlých malebných hájích se prohání drahocenná šunka.

Prasata jsou rychlá, silná, divoká a neustále hladová. V horkém létě přežívají na koříncích a bylinách. Od podzimu se jim ale na hlavy začnou sypat tučné žaludy, které prasátka milují a upřednostní přede vším. Během zimních měsíců tak naberou i sto kilogramů váhy. Jejich žaludové dietě ve Španělsku říkají „montanera“. Díky žaludům se totiž do tuku prasat dostávají nenasycené mastné kyseliny, takže tuk se chová podobně jako olivový olej. Proto vám každý vyznavač Joselita s radostí poví, že pojídání šunky, která vyrostla na žaludech, je vlastně zdraví prospěšné! Aby se ale každé prase

Krájení šunky je obřad. Kýta se upevní do speciálního stojanu jamonero. Cortador, tedy člověk, který šunku krájí, z ní nejdříve odstraní žlutý tuk.

Poté už pečlivě tenkým pružným nožem ukrajuje asi 4 cm krátké, na vlas tenké plátky. Řezy musí vést horizontálně.

Nakrojenou stranu šunky je třeba zakrýt odkrojeným tukem, který zabrání vysychání.<

PN001385-1

STRANA 88

JOSELITO

Sušená a zrající šunka Joselito je ryze španělský fenomén. Unikátní druh černého prasete, z kterého se šunka na jihozápadě země vyrábí, má zvláštní genetickou vlastnost – tuk prorůstá rovnoměrně svalovinou. Na řezu se projevuje mramorováním a zvláštní měkkostí masa i po pěti letech zrání.

Maso se upravuje tradiční metodou pouze nasolením a dlouholetým pečlivým sušením. Jelikož se iberská prasata živí téměř výhradně žaludy, tuk v jejich mase obsahuje nenasycené mastné kyseliny a podobá se rostlinnému oleji.

jídlo dostatečně žaludy nacpalo, potřebuje pořádný kus země. Joselito počítá na jedno každé prase až čtyři hektary dubového háje. Protože se úroda žaludů každým rokem mění v závislosti na dešti a dokrmovat se nesmí, má Joselito své ročníky podobně jako víno. Například nejméně žaludů bylo v roce 2000.

Když žaludy počátkem jara dojdou a zhruba dvouletá prasata by měla zase začít hubnout, jsou odchycena a poražena. V Joselitu se s kýtami a plecemi zachází už sto let stejně. V samostatné místnosti se na jistý počet dní zaházejí lopatami mořské soli. Ale opatrně, zhruba den na kilo váhy stačí. Sůl sice bude postupně ještě další tři měsíce pronikat až ke kosti, ale maso zůstane jemně nasládlé a měkké.

A pak už se milé šunky suší a zrají.

V sušárnách podoby obří stodoly jedinou mechaniku představuje tlačítko, kterým se otevírají a zavírají okna. Tak se reguluje teplota. Bílý tuk se mění ve žlutý a enzymy v mase mění jeho skupenství v božskou manu. Už po měsíci taky šunky obroste mohutná šedozelená plíseň. Když se v létě začnou šunky potit, tedy upouštět tuk, jistá vůně plísně vstoupí i do masa.

V šunkárně Joselito balí do červeného celofánu a vysílají do světa kýty včetně té deky plísně. A tak Joselito po rozbalení vypadá, jako by bylo zralé do vany. V teplých krajích jsou s plísní sžiti a v místních kuchyních s ní počítají. Maso zraje nejméně 48 měsíců, ale čím déle, tím lépe.

Pěkné kusy v ceně zhruba 30 tisíc korun se dožívají pěti let a sedmileté Gran Reserva už stojí bratru 80 tisíc.

UMĚNÍ KRÁJET V pražské prodejně Sabores visí řady robustních kýt a mezi nimi i macatá Joselita. Spolumajitelka španělských delikates Jaroslava Šnejdarová sice vystudovala mezinárodní vztahy na VŠE, ale další studium ve Španělsku v ní podnítilo vášeň pro speciality. Subtilní, křehká blondýna s hnědýma očima je znalkyní iberských šunek a o Joselitu při našem prvním setkání mluvila dvě hodiny bez přerušení.

Přímo ve firmě Joselito se také vyučila umění krájet šunku.

Není to totiž jen tak. Umět šunku zbavit tuku a precizně rozkrájet na papír tenké plátky, je ve Španělsku profese. „Cortador“ musí přečíst potenciál šunky a tenkým pružným nožem horizontálně rozebrat kýtu na zhruba čtyřcenti-

proč ne?! – PROSINEC 2013

metrové čtverečky šunky. YouTube je plný takových dlouhých záběrů. A také varování, aby to člověk sám doma nezkoušel. Když už má na šunku, má určitě i na cortadora. Hlavní chybou je krájet tlusté tuhé krajíce šunky, a hlavně v ní vykotlat údolí. Vyprávím to Jaroslavě Šnejdarové a ta se směje. „Jo, to je pravda. Lidi si odřežou, co jim jde snadno, je z toho tvar písmene U a už s tím nejde nic dělat.“ Rozbalí přede mnou kýtu Joselita a láskyplně hladí povrch se zaschlou plísní.

Tuk taje a šunka vydává nepopsatelnou vůni. Právě kvůli plísni musela Jaroslava před šesti lety zahájit intenzivní osvětu. „Joselito plíseň před balením neodstraňuje. S tím jsme zpočátku v Česku hodně bojovali. Museli jsme přesvědčit zákazníky, že plíseň není vůbec na škodu, že je přirozeným doprovodným jevem. Lidé nám volali, že jsme jim poslali šunku zkaženou, někdy nám ji vraceli zpátky. A my vysvětlovali, že to je v pořádku, že stačí šunku otřít hadříkem nebo potřít olivovým olejem. To byl boj.“ Jak se sklání nad jamónem a s chirurgickou přesností z něj uřezává plátečky, na etapy vypráví, jak si lidé nadšeně odnášeli luxusní šunky domů s tím, že si je pěkně pověsí do sklepa nebo do garáže. „Rozmlouvala jsem jim to, vždyť by přišli o to kouzlo, o tu specifickou vůni.“ Stačí prý šunku před prvním nakrojením pověsit v kuchyni a po nakrojení nechat přímo ve stojanu. A každý den si pár plátků nakrájet.

Zajímavost jamónu spočívá v tom, že nejlépe chutná samotný. Nasládle, krémově až ořechově a jeho chuť zůstává dlouho na patře. Ve Španělsku se jí tedy často tak, že se o povrch suchého plátku bílého chleba rozedře dužnina rajčete, poté se krajíček pokape olivovým olejem a poklade plátky jamónu. Protože však šéfkuchařům nedaly spát zbylé odřezky masa a tuk, který už nelze nijak elegantně nakrájet, začali včetně Ferrána Adrii vymýšlet recepty. Adriovy třešně v tuku Joselita jsou ve Španělsku legendární.

Ale samotné plátky jsou stejně nejlepší. Potvrzuje to i cortadorka Jaroslava Šnejdarová. „Také je důležité vědět, že plátky šunky se musí jíst i s tukem, takže nic neodkrajovat. Tuk je totiž součástí celého jamónového zážitku. Myslím, že každý člověk by měl aspoň jednou v životě sníst talířek Joselita. Určitě aspoň jeden.“

STRANA 89

x ย U ศ ~yn{k xvkr

PN001407

jwjร nยบr v~ mย jsย yยบnmwx|} j mxkยบn ย mย y{xย ร ~yn{k xvkr vย ยฝnlqwย yยบnmyxtujmย kร } }ย v wnsunyยฝย v |u~ร nkwย v xย nvร | ร lq t jur}ย lq yยบn| ย mย ru r |}xย unwwx~ vjwjร n{|tx~ yx{x}~ j |}ju |n ร {nvwย v j~}nv {xt~ ฤ ฤ ฤ ฤ ' ร รณ mkx{wย yx{x}j xlnwruj txvkrwjlr ~ร r}wย qxmwx}ย j ร nn}x ย qx yx}nwlrย u~ร ศ lx ยฝnlqwx vร ร n}n y{jย r xlnwr} ย ร

wmr rm~jur}~ร ศ ~mn}n wjmยฝnwr ~ร yยบr xksnmwย wย xย ~ร ~yn{k xvkr wjkย ย ย }xurt txwร p~{jlย ร ร n sn vxร wย sns mxtxwjun yยบrย yร |xkr} x|xkr}ร v yxร jmj tร v r | xqunmnv wj snqx ย ~ร ย ย wย t |x~t{xvร v sย ย mย vร {x|}x{wx|}ร yx~|}j vย |}j ฤถ nutย yxqxmuย ร j mxtxwln sn }~ wns ย }ยฝย y{x|}x{ mjwย }ยบย mย y{x ln|}~sย lย wj ย jmwย lq |nmjmunlqร Uyrย tx ย vx}x{ย ร

|txmjร j~}xร lย

ฤ |txmjlย

ฤ |txmjlย

ฤ |txmjlย

U ศ xsrยฝ}ย wย

Ȗȗ - Ö R6 6

xvkrwx jw |yx}ºnkj j nvr|n ė vxmnu~ ~yn{kØ ęÖėàĞÖĘ uăĖĕĕ tvÖ ĖĕĞàėĖĜ pătv

t uÎlq }ryË sn vwxqxÕ qunmr|tj Îtxw~Ö txvox{}~Ö y{x x w lq w tujmË j s mw lq uj|}wx|} sn snmw v wnsuny½ lq {x qxmw~} mrn|nux Î vx}x{ ėÖĕ x Îtxw~ ĖėĚ t | j~}xvj}rltx~ yºn xmx tx~ j yxqxwnv ę ęÕÕÕ v |jvx ºnsv Î n} }xqxÖ y{x sn ~yn{k xvkr yn{ont}w vjwjÑn{|tÎ Ë Ö wntxw Õ jÑmÎ mnw | wns{Ë w s½ lq |r}~jl lq wx ~ j wx ~ yºn| m x }xvÖ Ñn sn wrtjs l xukx~Ö jÀ ~Ñ qx º m }nÖ wnkx s|}n |yxu~sn mlnvÕ }n ËknlÖ Ñn k qnv Ñr x}j ~snmn}n j~} |}nswx~ m unwx|} sjtx n nv wj | lÜ ruxvn}{ |}{ nw n x n ~yn{k xvkr k~mx~ ~{ r} |} } j }xÕ n U ȗ rwjwln xm Utx ~ |t }n Ä{xt snw ĘÖĞ į yÕ jÕ j}x wjk mtj yuj} yx~ n y{x yxmwrtj}nun j Ô{v Õ ó ȗwtn}j ȗ ȗ~}xvx}r n unn} ȗ j{m| ėĕĖĘÖ tj}npx{rn ȖnwnÔ} u~|

film

STRANA 52

proč ne?! – PROSINEC 2013

Nymf()manie Nikdo z filmařů dnes nedokáže vzbudit taková očekávání jako Lars von Trier. V jeho přiznaně choré mysli se dějí neuvěřitelné věci. Když řekne, že „natočí porno“, není pochyb o tom, že to vezme z gruntu.

První díl Nymfomanky nám nadělí pod stromeček.

TEXT: Darina KŘIVÁNKOVÁ – FOTO: Casper SEJERSEN

S

eděl na terase jednoho z nejdražších hotelů na riviéře a křečovitě svíral područky křesla. Když se pustil, jeho ruce se začaly nezvladatelně třást. Třes se postupně zmocňoval celého těla. Raději se tedy pevně vmáčkl do sedadla a polohlasem řekl: „Ptejte se mě, na co chcete, ale nevím, jestli zvládnu odpovídat.“ To bylo v květnu 2009, den po premiéře filmu Antikrist. Novináři právě dopsali první recenze, v nichž se snažili vypořádat s ustřiženým klitorisem hlavní hrdinky. „Proč tak nesnášíte ženy?“ Tahle otázka se nabízela. „Nesnáším lidi,“ odvětil režisér. A v úsečných a obtížně artikulovaných větách se velmi otevřeně rozpovídal o svých depresích.

Jejich hloubka se tentokrát dotýkala dna, Triera museli hospitalizovat. Když se

vylízal z nejhoršího, naordinoval si terapii tvorbou. Pomáhalo mu to odjakživa: tvořit, to byl zaručený recept na boj s vnitřními démony už od dětství. Tentokrát se z běsů vypsal scénářem k filmu o manželském páru, který se pokouší vypořádat se smrtí dítěte. Vznikl Antikrist, vizuálně opulentní film, v němž se koncentrovala obrovská bolest. Ta se k divákům dostávala – mimo jiné – prostřednictvím scén, v nichž se mrzačí pohlavní orgány.

Následovaly vášnivé reakce, zhnusení i nadšení. A Trier to vše sledoval svýma utopenýma, prasečíma očima, na tváři široký úsměv, v těle třes a v mysli možná konečně na chvíli klid. O tohle mu vždycky šlo, vzbuzovat kontroverze, což je ovšem v Trierově vesmíru znamením harmonie. Jsou-li názory protichůdné, je svět v rovnováze.

NAŠTVAT, ZA KAŽDOU CENU „Bude to porno, tvrdé porno,“ prohlašoval Lars von Trier o svém aktuálním filmu už před léty. Bavilo ho to. Vždycky rád provokoval. Nutkavá potřeba jít za hranici konvencí mu vynesla respekt a množství ocenění, ale i pověst jednoho z nejšílenějších filmařů, který kdy chodil po Zemi. Věty „Natočím porno…“ a „Ve skutečnosti jsem nacista…“ zazněly na tiskové konferenci po prvním uvedení Trierova snímku Melancholie na filmovém festivalu v Cannes v květnu 2011.

Nešťastná narážka na nacismus ale řeči o připravovaném pornofilmu docela zastínila.

Ve skutečnosti bylo jeho náckovské vyznání jen plácnutím do vzduchu. Trier se zamotal do vět o Richardu Wagnerovi, o tom, že si podstatnou část života myslel,

STRANA 53

Charlotte Gainsbourg

film

STRANA 54

Mia Goth

proč ne?! – PROSINEC 2013

Nicolas Bro

že je Žid, ale pak zjistil, že má německé kořeny… A když už do toho šlápl, pořádně to rozmazal: „Po pravdě řečeno, vlastně chápu Hitlera.“ A tak vedení festivalu Trierovi vzkázalo, ať si sbalí kufry a jede domů. A on si asi poprvé v životě nasypal popel na hlavu. Omluvil se, odjel a z Dánska pak vzkázal, že je na označení persona non grata velmi hrdý.

Ve světle téhle historky se na nějaké porno v klidu zapomnělo. Minimálně do té doby, než byla vypuštěna zpráva, že Trier už bude točit. A než herci z jeho ansámblu začali v rozhovorech trousit poznámky, že to bude opravdu naostro.

Zejména Shia LaBeouf, hvězda amerických blockbusterů, byl spoluprací s „geniálním vizionářem“ fascinovaný. Postupně se začaly objevovat fotografie herců s orgasmickým výrazem ve tváři: Stellan Skarsgård, Uma Thurmanová, Willem Dafoe, Jamie Bell… A samozřejmě Charlotte Gainsbourgová.

Jako žena sužovaná nymfomanií ve filmu shrne kruciální okamžiky svého života v několika kapitolách. Což je asi tak všechno, co se v tuto chvíli o filmu ví. Nepatrně víc napovědí trailery. Zejména ty, které byly staženy z oběhu kvůli sexuálnímu obsahu. Jisté je jen jedno: bude to film bolestný, drásavý, provokativní a bude překračovat hranice filmových i společenských norem. Protože takové byly zatím prakticky všechny Trierovy filmy.

Když si šla Kirsten Dunstová v Cannes pro cenu za hlavní roli v Melancholii, navzdory tomu, že Triera vedení festivalu vykázalo, začalo se mluvit o tom, jestli ty nacistické řeči nakonec nebyly součástí originální marketingové kampaně, podobně jako vytetovaná písmena FUCK na prstech Trierovy pravačky, jejíž sevřenou pěstí posílal režisér světu jasný signál.

Melancholie totiž byla krásná, vizuálně opojná a vlastně křehká. Ano, opět tu hrála hlavní roli zkáza, tentokrát celého

STRANA 55

Sophie Kennedy Clark

světa, ale ten film se líbil všem. Rovnováha byla narušena. Trier tedy potřeboval lidi naštvat, když ne filmem, tak svými postoji – byť zmatenými.

Do téhle rovnice by zapadaly i vizuály k filmu Nymfomanka, na nichž režisér pozoruje své herce s kamerou v ruce a přes pusu má přelepenou pásku. Jako by to všechno byla promyšlená hra a režisér s mnoha diagnózami psychických poruch byl tím nejlepším marketingovým nástrojem. S odstupem času se tak nahlíží i na manifest Dogma 95, který před osmnácti lety Trier inicioval. Spolu s několika dánskými kolegy sepsal slib filmařské cudnosti, v němž se zavázali točit filmy pouze v reálných lokacích, ruční kamerou, bez postsynchronů, hudby, umělého osvětlení…

TOČÍM, ABYCH PŘEŽIL Rozhodně to není náhoda, že právě do té doby se datuje oživení zájmu o dánskou

Willem Dafoe

kinematografii. Thomas Vinterberg tehdy natočil Rodinnou oslavu, Lars von Trier Idioty (1998). Pak přišly další filmy a Dánové jeli na vlně, která je nese dodnes.

Přitáhli pozornost a i díky ní mohli vybudovat výborně fungující systém filmových grantů a podpor, které téhle malé zemi umožňují točit skvělé a odvážné filmy s mezinárodním ohlasem.

Mimochodem už v Idiotech se objevil explicitní sex, jen tehdy nebyl tématem, jako tomu (nejspíš) bude v Nymfomance. Idioti pojednávali o partě lidí, kteří si na veřejnosti hrají na mentálně zaostalé. Šlo o svého druhu sociologicko-psychologický experiment, jehož aktéři si jeho prostřednictvím léčili nejrůznější rány.

Stejně jako režisér sám. „Točím, protože bych se jinak zbláznil. Mám spoustu fobií.

Když nenasměruji svou energii nějak kreativně, tak se soustředím na sto tisíc věcí, které mě děsí. Tvorba je pro mě výraz čirého pudu přežití. Klidně se můžu zbláznit,

Po sérii psychologických testů nebylo zřejmé, jestli je Lars von Trier génius, nebo magor.

STRANA 56

film

Uma Thurman

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 57

a pořád dokážu dirigovat celý filmový štáb.

Ale sebe zvládnout nedokážu,“ tohle řekl mnoho let předtím, než přišly ony těžké deprese následně léčené Antikristem.

MLUVIT JEN S PTÁKY Trier už jako kluk trpěl množstvím fobií a chronickou úzkostí. Tu přičítal příliš liberální výchově své matky. Ambiciózní, autoritativní dáma a levicová intelektuálka, sice doma peskovala manžela i děti, ale jinak dbala na to, aby se její synové s nástrahami světa vypořádali docela sami.

Lars tedy nikdy nezažil „pocit bezpečí a jasně daných mezí“, příliš velká svoboda vedla k přesvědčení, že je možné cokoli.

K oblíbeným hrám Larsova dětství patřila ta na „zloděje rohů“, v níž šlo o to, získat co nejvíce odstřižených rohů z ubrusů, utěrek, závěsů, košil…

Třeskutá fantazie, absence mantinelů a jisté psychické anomálie vedly k tomu, že Trier musel odejít ze školy v šesté třídě: „Škola pro mě byla doslova peklo, šikanovali mě tam. Fyzicky jsem jim nestačil, ale mentálně jsem se cítil, že jsem nad nimi.

Vždycky jsem byl hypochondr a vždycky jsem měl obsedantní touhu mít naprostou kontrolu nad vším, co dělám.“ Po sérii psychologických testů nebylo tak docela zřejmé, jestli je génius, nebo magor. Toužil po klidu a mluvit chtěl „jen s ptáky“. Což se mu také na čas splnilo. Jako pětiletý sice napsal kriminální román, ale maturitu si dodělával až dálkově ve dvaceti.

PRODUKT GENETICKÉHO EXPERIMENTU „Trochu maloval, trochu psal básně“, pokoušel se dostat na výtvarnou akademii, na žurnalistiku, na divadelní režii, ale nikde neměli pro jeho arogantní suverenitu pochopení. Někdy v polovině sedmdesátých let začal používat přídomek „von“.

Nakonec ho přijali na filmovou vědu, což ho sice ukrutně nudilo, ale otevřelo mu to cestu k filmové praxi. V roce 1977 natočil asi půlhodinový film Pěstitel orchidejí: psychicky nevyrovnaný mladý umělec prožívá krizi, v sanatoriu se seznámí s dvojicí zdravotních sester, které mají lesbický vztah…, střídavě se obléká do nacistické uniformy a do ženských šatů…, zneužije a nejspíš i zabije malou holčičku…, udržuje masochistický vztah a chce svou milenku zavraždit, ale ta na něj vytáhne bič… Inu, prvotina. Ale dva roky nato už navštěvoval režii na dánské filmové škole a formoval svůj originální rukopis.

Jeho celovečerní hraný debut Prvek zločinu (1984) měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes, jehož organizátoři si odjakživa zakládají na tom, že právě oni mají čich na ty největší talenty, objevují je a posvěcují. Trier už byl poměrně známým umělcem, když se mu jeho matka na smrtelné posteli svěřila, že Ulf Trier, který pocházel ze starého dánského židovského rodu, není jeho otcem. Že v jeho žilách koluje krev jistého Hartmanna, Němce, v jehož rodině figuruje mnoho umělců a jehož genetický fond shledala matka mnohem vhodnějším. Tahle informace vnesla do Trierova nevyrovnaného světa ještě větší zmatek. Snažil se s ním vyrovnat ve filmu Evropa (1991) a vyrovnává se s tím vlastně dodnes.

LARS VON TRIER (57) Dánský režisér patří k nejosobitějším současným evropským filmařům.

Debutoval v roce 1984 dramatem Prvek zločinu, za snímek Prolomit vlny (1996) získal v Cannes Velkou cenu a za Tanec v temnotách (2000) hlavní trofej, Zlatou palmu. Úspěch slavil s formálně originálním titulem Dogville (2003) či provokativním Antikristem (2009). Drama Melancholie (2011) se stalo evropským filmem roku. O Vánocích přichází do kin první díl jeho dramatu Nymfomanka.

BOSÉ NOHY NA ŽHAVÉM UHLÍ Až na dvě výjimky měly v Cannes premiéru všechny Trierovy hrané snímky. Tou třetí a čtvrtou výjimkou budou oba díly Nymfomanky (snímek jde do kin o vánočních svátcích, respektive začátkem ledna). Trier se už nikdy nebude muset traumatizovat cestou na Azurové pobřeží, dlouhou štreku z Dánska vždy absolvoval autem s přívěsem, do letadla ani do vlaku nevkročil. Nikdy také nebydlel přímo v Cannes, ale vždy v nějakém dobře ukrytém hotelu za městem, jehož nákladnost rostla úměrně Trierově slávě.

Tenhle traumatizovaný uzlík nervů se dočkal toho, že mu píší herecké hvězdy a žádají ho o roli. Třeba jako Catherine Deneuveová, kvůli níž přepsal postavu v Tanci v temnotách, nebo Nicole Kidmanová, pro niž napsal Dogville. Herci mu slepě důvěřují a jsou ochotni na plátně udělat cokoli, třeba jako Charlotte Gainsbourgová v Antikristovi, a to ještě netušíme, co jí a jejímu mladšímu alter egu Stacey Martinové přichystal v Nymfomance. Ačkoli na ty nejdrsnější scény měli herci porno dubly, tak jako v Antikristovi.

Což míru náročnosti spolupráce s Trierem nijak nesnižuje.

Vždycky je to bolestné, pro herce i pro diváky, ale vždycky je to nezapomenutelné. Všechna ta fascinace zánikem a destruktivní sexualitou obvykle dostává podobu geniálních obrazů a drásavých emocí. Když Trier ve svém druhém filmu Epidemie definoval své krédo slovy „film by měl být jako kámen v botě“, netušil, že je to vlastně eufemismus. Kámen už botu dávno rozedral a bosé nohy teď chodí po žhavém uhlí.

STRANA 58

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

VEČERNÍ GALA FOTO: Matúš TÓTH DEKOR STYLING: Klára TOMÁNKOVÁ FASHION STYLING: Tereza KYTKOVÁ

STRANA 59

Látka Sahco, Dreamhouse, 2581 Kč/bm, skleněný etažér, Flamant, 930 Kč; sklenice na víno, Flamant 700 Kč; černé skleněné misky Nesting, Artěl, 13 900 Kč /sada 4ks; náramky Hermés, 9000 Kč, 11 500 Kč, 14 500 Kč; Martini sklenička Poe, Artěl, 4900 Kč; svíčka Rue Saint Honoré, Astier de Villatte, DUSNI3, 1390 Kč; sluneční brýle Viktoria Beckham, DUSNI3, 10 690 Kč; pásek s kameny, Dolce & Gabbana, 10 800Kč; decanter Mille Nuit, Baccarat, 12 000 Kč, svíčka Bethhlém, Cire Trudon, Ingredients, 1700 Kč; svícen Mille Nuits, Baccarat, 18 500 Kč; ovoce, sýry, chléb, lilek, Wine & Food; květiny Mario Wild; váza Baccarat, info o ceně v butiku; italské červené víno Rosso di Montalcino 2011, Wine & Food ; EDP 1996 Inez & Vinoodh, Byredo, Ingredients, 3500 Kč; náramek 7500 Kč a prsten 6300 Kč, obojí Alexis Bittar, Artěl; čaj Mariage, Flamant, 490 Kč; interiérová vůně, Cire Trudon, Ingredients 3500 Kč; EdP Untold, Elizabeth Arden, Douglas, 1590 Kč; semišové botičky Dolce & Gabbana, 13 060 Kč; psaníčko Saint Laurent, Carollinum Simple Concept Store, 46 000 Kč.

STRANA 60

Ona: šaty, Versace, 32 110 Kč, šperky Roberto Coin: náušnice, 234 419 Kč; prsteny 133 057 a 179 193 Kč; levá ruka: prsten, 192 629 Kč; náramek, 707 736 Kč.

On: oblek Dior Homme, prodává Carollinum Simple Concept Store, info o ceně v obchodě; náhrdelník, 375 028 Kč; prsten, 104 198 Kč; vše Roberto Coin.

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 61

Dekor: skleněný etažér, 930 Kč; sklenice na šampaňské a víno (600 a 700 Kč), sklenice broušená, 590 Kč, ubrousek 660 Kč/sada 2 ks; stříbrný kroužek na ubrousek 960 Kč; talíře, od 590 Kč; slánka a pepřenka 1820 Kč/sada; stříbrné příbory od 960 Kč/ks, zvonek, 800 Kč; vše Flamant; svícen Antik, Fundus Barrandov; popelník Vega, 5000 Kč, Baccarat; věnec, Mario Wild, 2900 Kč; chobotnice, Sea Food; skleněné misky Nesting, Artěl, 13 900 Kč/sada 4 ks; granátová jablka a víno Rosso di Montalcino 2011 a chléb, Wine & Food; eucalyptus.

STRANA 62

Dekor: vše viz předchozí strana 61.

Navíc: stříbrné svícny, Mario Wild, 10 000 Kč/ks; sýry, chléb, lilek, Wine & Food; nůž na sýry, Flamant, 1000 Kč/set; slánka, Flamant, 1820 Kč/sada; popelník Flamant, 1100 Kč; humr vařený, Sea Food; sklenice na šampaňské, Flamant, 600 Kč; víno Rosso di Montalcino 2011 a chléb, Wine & Food; červený pepř ve váze; vánoční věnec Mario Wild, 2900 Kč.

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 63

Ona: šaty, Elie Saab, 79 750 Kč; náhrdelník, Oscar de la Renta, 22 500 Kč, obojí Obsession; kabát Dolce & Gabbana s květy, 50 370 Kč; hodinky Chanel, Carollinum, 183 600 Kč; prsten Piaget, 143 000 Kč, Carollinum.

On: motýlek, Van Graaf/Hugo Boss, 1199 Kč.

STRANA 64

Ona: vše Dior: šaty, 135 000 Kč; kožíšek, 155 000 Kč; psaníčko, 35 000 Kč; náušnice, info o ceně v obchodě; náramky My Dior, 200 000 Kč/ks; prsteny na levé ruce (95 000 a 100 000 Kč), prsten na pravé ruce, 300 000 Kč.

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 65

On: smoking, 37 940 Kč; košile, 8140 Kč, obojí Ermenegildo Zegna; motýlek, Van Graaf, Hugo Boss, 1399 Kč Dekor: vše viz strana 61 Navíc: černobílé talíře Gien, Flamant 950 Kč/ks, pečené bochánky, pekárna Wine & Food; zvonek, Flamant 800 Kč; popelník Vega, Baccarat, 5000 Kč; skleněné misky Nesting, Artěl, 13 900 Kč/ sada 4 ks; pusinky, od 69 Kč/ balení, Marks & Spencer, granátová jablka a víno Rosso di Montalcino 2011, Wine & Food; věnec, Mario Wild, 2900 Kč.

STRANA 66

Ona: zlaté šaty Windsors/Jovani 39 500 Kč; šperky Roberto Coin: náušnice, 201 162 Kč; náramek, 716 030 Kč; prsten ukazováček, 465 976 Kč; prsten, 155 449 Kč; brož, 280 185 Kč; psaníčko, Louis Vuitton, 40 000 Kč On: smoking, Dolce & Gabbana, 38 160 Kč; brýle, Polák optika/ Alain Mikli, 11 280 Kč; košile, Van Graaf/Karl Lagerfeld, 2799 Kč; motýlek Ermenegildo Zegna, 6340 Kč; hodinky Vacheron Constantin, Carollinum, 1 150 200 Kč, prsten, Roberto Coin, 104 198 Kč

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 67

Dekor: vše viz strana 61 Navíc: svícen Mille Nuits, 18 500 Kč, Baccarat; skleněné misky Nesting, Artěl, 13 900 Kč/ sada; pusinky, od 69 Kč/ balení, Marks & Spencer; chléb a granátová jablka, Wine & Food, šampaňské Moët & Chandon, 1300 Kč; věnec, Mario Wild, 2900 Kč. Šneci Marvin, Harry, Oggie, Oskar, Orion a jejich potomci (Archachatina marginataovum / egregla).

STRANA 68

Ona: overal, Obssesion/Emilio Pucci, 38 008 Kč; náušnice, 590 200 Kč; náhrdelník 678 600 Kč; prsten, 143 000 Kč; vše Piaget, Carollinum; náramek Carollinum, 250 000 Kč; kabelka, Bulgari, 74 000 Kč.

On: oblek Dior Homme, prodává Carollinum Simple Concept Store, info o ceně v obchodě; spona na límečku, Windsors/ Lanvin, 2690 Kč; brýle, Polák optika/S+arck 12 820 Kč.

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 69

Dekor: vše viz strana 61. Navíc: stříbrné svícny, Mario Wild, 10 000 Kč/ks; klobásky, sýry, čekanka, lilek a cuketa, Wine & Food; nůž na sýry, Flamant, 1000 Kč/set; sklenice na šampaňské, Flamant, 600 Kč; víno Rosso di Montalcino 2011 a chléb, Wine & Food; eucalyptus.

STRANA 70

Ona: stříbrné šaty, Windsors/ Jovani, 14 400 Kč; náušnice, 89 000 Kč; náhrdelníky (82 000 a 459 000 Kč); hodinky, 1 158 000 Kč, a náramek, 148 000 Kč, vše Bulgari On: smoking Dolce & Gabbana, 47 400 Kč; košile Van Graaf/ Karl Lagerfeld, 2699 Kč; spona a motýlek, 2690 a 3200 Kč, Windsors/Lanvin; prsten Roberto Coin, 104 198 Kč; hodinky Bulgari, 432 000 Kč.

Dekor: vše viz strana 61. Navíc: svícen Mille Nuits, 18 500 Kč, a popelník Vega, 5000 Kč, obojí Baccarat; šneci Harry a Oggie; věnec, Mario Wild, 2900 Kč.

fashion story

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 71

MAKE-UP: Renata ZELINKOVÁ VLASY: Anna PLAČKOVÁ / Toni & Guy, asistence Lucie KACAFÍRKOVÁ MODELKA: Irina (PH Models), MODELOVÉ: Jakub Z. (Exit Model Management), Patrik V. a Kristijan S. (Elite Model Management) FOTO ASISTENCE: Šimon GUT PRODUKCE: Irena TESARČÍKOVÁ PODĚKOVÁNÍ: společnosti Naxos za umožnění fotografování v pražské kapli Sacre Coeur, chovatelce šneků Kateřině Rylkové a společnostem Wine & Food Market a Mario Wild Flowers za spolupráci.

STRANA 72

sport

Zaiímavý lyžař Na úpatí Alp ve východním Švýcarsku si před lety postavil malířský ateliér.

Pohled na vrcholky hor ho ale inspiroval jinak, než si představoval.

Dnes tu Simon Jacomet vyrábí zai – nejexkluzivnější lyže na světě.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: Martin SÖDERQVIST

proč ne?! – PROSINEC 2013

STRANA 73

STRANA 74

sport

M

alířské umění studoval „t a m d o l e p o d k o p c i “ v italské Florencii. Aby se Simon Jacomet jako mladý umělec vůbec uživil, vydělával si doma na lyžích – trénoval na sjezdovkách ve východním Švýcarsku učitele lyžování a později patřil i mezi trenéry švýcarského národního týmu, konzultoval vývoj v Salomonu. A přitom maloval.

V městečku Disentis si postavil ateliér, který jako by byl manifestem jeho životního stylu. Do tradiční alpské dřevěné chalupy nechal zaseknout železný kvádr – architektonický meteorit, co sem přiletěl z jiné galaxie. Dnes si vedle staví rodinný dům. Stejně extravagantní. A opět vlastníma rukama. Je typické, že mezi deset jeho nejoblíbenějších věcí patří kromě Applu i švýcarská armádní lopata a silná motorová pila.

I jeho lyže zai, nejexkluzivnější vybavení na hory, jaké na světě existuje, jsou poctivou ruční prací. Jsou unikátní stejně jako rétorománský jazyk, z něhož pochází jejich jméno.

Mají něco z rychlosti formule 1, něco z futuristických technologií kosmického výzkumu, a navíc něco z jemné ruční práce hodinářského umění.

Lyže, kterých se vyrábí jen limitované množství v řádu stovek kusů, mají i exkluzivní cenovku – nad sto tisíc korun. Ale jejich hodnota není ve zdobení diamanty. „Je v zážitku z jízdy,“ říká Simon Jacomet o lyžích, které začal se svým kamarádem vyrábět před deseti lety.

Když bych měl za pár lyží utratit pětkrát tolik peněz než za závodní lyže tradičních značek, zajímá mě, v čem je jejich hodnota? Řekl bych vám, zkuste se na nich projet a pak si o tom promluvíme. Je to jednoduché. Stejně jako v jiné oblasti ty velké značky nemůžou nabízet to úplně nejlepší. Mají na to zdroje, ale vyrábět exkluzivní lyže se jim nevyplatí, protože v těch limitovaných počtech kusů to pro ně není zajímavý byznys. Potřebují prodávat lyže po tisících. Sám jsem dříve pro jednu takovou firmu pracoval, takže jsem zjistil, že možnosti lyžování jsou ještě dál, než jak by se nám mohlo zdát z běžné produkce.

A proto jste založil zai, protože ve velké firmě by to nešlo?

Každá lyže je ručně opracovaná – a když vám ji na sjezdovce někdo poškrábe? Nevadí, k lyžím je doživotní servis.

proč ne?! – PROSINEC 2013

PN001406

INZERCE

Ano, chtÄ&#x203A;l jsem zkusit vyrĂĄbÄ&#x203A;t lyĹže bez kompromisĹŻ. TechnologickĂ˝ch i designovĂ˝ch. Na poÄ?ĂĄtku devadesĂĄtĂ˝ch let jsem zaĹžil revoluci v celĂŠm lyĹžovĂĄnĂ­, kdy jsme bojovali proti vĹĄem tÄ&#x203A;m â&#x20AC;&#x17E;umÄ&#x203A;lĂ˝mâ&#x20AC;&#x153; technikĂĄm jĂ­zdy a snaĹžili se prosadit pĹ&#x2122;irozenĂ˝ zpĹŻsob pohybu na snÄ&#x203A;hu, kterĂ˝ s sebou vlastnÄ&#x203A; pĹ&#x2122;inesl snowboarding.

VÄ&#x203A;dÄ&#x203A;l jsem ze studiĂ­ umÄ&#x203A;nĂ­, Ĺže posunovat jakĂŠkoliv hranice stojĂ­ za to, Ĺže z toho mĹŻĹže vzniknout nÄ&#x203A;co vzruĹĄujĂ­cĂ­ho a zĂĄbavnĂŠho. ZĂĄroveĹ&#x2C6; jsem se musel ujiĹĄĹĽovat, Ĺže v tĂŠhle cenovĂŠ kategorii chceme vyrĂĄbÄ&#x203A;t lyĹže, na kterĂ˝ch se bude skvÄ&#x203A;le jezdit. Ne Ĺže to budou jen nÄ&#x203A;jakĂŠ nablĂ˝skanĂŠ designovĂŠ kousky. A hlavnÄ&#x203A; Ĺže vydrŞí.

V rĂŠtoromĂĄnĹĄtinÄ&#x203A;, tedy jazyku, kterĂ˝m se mluvĂ­ ve vaĹĄĂ­ Ä?ĂĄsti Ĺ vĂ˝carska, znamenĂĄ slovo â&#x20AC;&#x17E;zaiâ&#x20AC;&#x153; prĂĄvÄ&#x203A; vĂ˝drĹž, pevnost.

Disentis ale nenĂ­ zrovna centrum lyĹžaĹ&#x2122;skĂŠho sportu.

To sice nenĂ­, ale alpinismum tady mĂĄ tradici. Je tu velkĂ˝ klĂĄĹĄter benediktinĹŻ a jeden z nich, Placidus Spescha, byl v osmnĂĄctĂŠm stoletĂ­ jednĂ­m z prĹŻkopnĂ­kĹŻ alpinismu. NebĂĄl se vyrazit do hor a dĂ­ky dobrĂŠmu vybavenĂ­ byl schopnĂ˝ pĹ&#x2122;ekonat ty obĹ&#x2122;Ă­ horskĂŠ masivy. A v tom se snaŞíme bĂ˝t stejnĂ­ â&#x20AC;&#x201C; na lyŞích si mĹŻĹžete vychutnat pohyb a sĂ­lu pĹ&#x2122;Ă­rody, najĂ­t si ideĂĄlnĂ­ stopu.

VyrĂĄbĂ­te jen devÄ&#x203A;t typĹŻ lyŞí. MnÄ&#x203A; se z nich nejvĂ­c lĂ­bĂ­ dĹ&#x2122;evÄ&#x203A;nĂŠ Testy. KdyĹž jste z lyĹžaĹ&#x2122;skĂŠ zemÄ&#x203A;, inspirujete se v designu i historickĂ˝mi lyĹžemi?

Inspiruje mÄ&#x203A; spĂ­ĹĄ to, jak byly historickĂŠ lyĹže vyrĂĄbÄ&#x203A;ny po technickĂŠ strĂĄnce.

HledĂĄm, jakĂŠ byly typy lyŞí tĹ&#x2122;eba pĹ&#x2122;ed sto lety. NapĹ&#x2122;Ă­klad takzvanĂĄ rocker technologie (lyĹže prohnutĂŠ na koncĂ­ch nahoru).

VelcĂ­ vĂ˝robci lyŞí ji uvĂĄdÄ&#x203A;jĂ­ jako velkou novinku. Ale my jsme takovĂŠ lyĹže dÄ&#x203A;lali uĹž pĹ&#x2122;ed deseti lety. A tehdy nĂĄm Ĺ&#x2122;Ă­kali, Ĺže snad ani nevĂ­me, jak majĂ­ lyĹže vypadat. A co je nejzĂĄbavnÄ&#x203A;jĹĄĂ­ â&#x20AC;&#x201C; ani my jsme tenhle typ lyŞí nevymysleli: podobnĂĄ prkĂ˝nka na snĂ­h existovala uĹž pĹ&#x2122;ed dvÄ&#x203A;ma a pĹŻl tisĂ­ci let.

Anebo novĂŠ modernĂ­ tvary lyŞí, kterĂŠ lidem umoĹžĹ&#x2C6;ujĂ­ lyĹžovat snadnÄ&#x203A;ji.

Pamatuji si, Ĺže proti nim hodnÄ&#x203A; bojovaly samotnĂŠ ĹĄkoly lyĹžovĂĄnĂ­. ProstÄ&#x203A; se bĂĄly, Ĺže se lidĂŠ nauÄ?Ă­ jezdit snadno sami a oni ztratĂ­ prĂĄci. Jsou to nÄ&#x203A;kdy zajĂ­mavĂŠ pĹ&#x2122;Ă­bÄ&#x203A;hy, kterĂŠ by Ä?lovÄ&#x203A;k u lyĹžovĂĄnĂ­ neÄ?ekal.

.RPELQRYDQÂŁ VSRWÄ&#x2013;HED SDOLYD Ĺ&#x17D; O NP HPLVH &2 Ĺ&#x17D; J NP

6YLÄťQÂŁ FHQD

RG .Ă?

68%$58 ;9 , $ ' 1<1Â? 6( =9Â&#x;+2'1Ă&#x153;1Â?0 8NDÄťWH VYRX PUÄ&#x17E;WQRVW D VÂŻOX ;9 VSROHKOLYÂż SRPRFQÂŻN GR PĂ?VWD L QD YÂżOHW GR SÄ&#x2013;ÂŻURG\ .RQFHUW SUR NROD MHÄ&#x17E;WĂ? QH]QĂ?O WDN GREÄ&#x2013;H 0RWRU\ W\SX %R[HU V SURWLEĂ?ÄťQÂżPL SÂŻVW\ YH VSRMHQÂŻ V PDQXÂŁOQÂŻ SÄ&#x2013;HYRGRYNRX V UHGXNFÂŻ Ă?L EH]HVWXSÄ&#x2021;RYÂżP DXWRPDWHP /LQHDUWURQLF &97 $ SÄ&#x2013;HGHYÄ&#x17E;ÂŻP VWÂŁOÂż SRKRQ YÄ&#x17E;HFK NRO 6\PPHWULFDO $OO :KHHO 'ULYH 2EMHGQHMWH VL WHVWRYDFÂŻ MÂŻ]GX MHÄ&#x17E;WĂ? GQHV

VXEDUX F] _ NRQFHUWSUR NROD F]

STRANA 76

sport

proč ne?! – PROSINEC 2013

A zpátky k vaší otázce, která se týká použití dřeva. Někdy si o nich zákazníci myslí, že jsou to retrolyže, ale nejsou.

Nemají dřevěný povrch proto, aby vypadaly retro, ale protože dřevo má svoji funkci jako materiál. Karbonový vnitřek dělá lyže lehčími, ale také agresivnějšími při jízdě a dřevo tenhle pocit dostatečně zklidňuje.

Lyže Spada mají v sobě granitový proužek. Jak se jezdí na lyžích s kusem kamene?

Ten granit, který mimochodem pochází také z našich hor, dává lyžím neuvěřitelnou pevnost. Ale protože je velmi křehký, je ten proužek doslova obalený jak karbonovými vlákny, tak na povrchu gumou.

Malým průhledem v ní ale vidíte, že uvnitř je schovaný kus Alp. Když na jakýkoliv luxusní produkt napíšete „Vyrobeno ručně ve Švýcarsku“, máte k úspěchu už velmi rázně nakročeno. Ale lyže se přece musí tvarovat ve stroji, je to tak?

Ano, bez stroje se výroba neobejde, ale i tenhle stroj máme jedinečný na celém světě – nechali jsme si ho vyrobit na zakázku. Na té mašině není ta výjimečnost vidět, ale testy nám ukázaly, že zatímco masově vyráběné lyže ztrácí pružnost o 25 procent za 30 dní, naše lyže ztratí za 100 dní jen 5 procent. A co se týká té ruční výroby: všechny lyže skutečně procházejí rukama našich lidí, kteří se starají o ty nejmenší detaily skluznice, povrchu, barvy…

Co všechno si musíte určit a rozmyslet, než začnete lyže vyrábět?

Začíná se na třech hlavních parametrech, které určují, co od lyží můžete očekávat: je to tvar, tloušťka lyže a úhel odklonu špičky. Do toho začnete mixovat různé druhy materiálů a vše ladíme tak dlouho, dokud nejsme na sto procent spokojeni. Samozřejmě celý proces zahrnuje testy na sněhu. Vyrábět lyže na horách má samozřejmě tu výhodu, že vyrobíme prototyp a ten samý den ho můžeme rovnou vyzkoušet v terénu. Myslím, že vlastně neexistuje lepší práce než testování lyží.

Ale když nejedou tak, jak si člověk přeje, je to k zbláznění.

Přestože lyže zai mají pozoruhodný design, není to podle Simona Jacometa to hlavní.

Především se na nich musí skvěle jezdit, tvrdí.

Jak se vám daří jako malé firmě používat špičkové technologie a materiály, jejichž vývoj stojí mnoho financí?

STRANA 77

Chtělo to čas. Když dodavatelé po pár letech viděli, že se snažíme být progresivní a používat i materiály a postupy, na které si jinde netroufnou, začalo to být i pro ně zajímavé a začali nás sami kontaktovat. Dnes máme zhruba padesát různých dodavatelů. A mnoho z nich jsou firmy z leteckého průmyslu, z hodinářských manufaktur anebo ze stavebnictví.

Naši zákazníci si lyže pochvalují se slovy, že díky nim lyžují lépe: což je sice pozitivní, ale je to také velmi individuální. Co to znamená lépe? Pro každého něco jiného, vždyť každý je výkonnostně jiný lyžař. Proto si víc všímám hodnocení, jako že jim lyže přijdou velmi stabilní, lehko se jim ovládají, dobře se na nich svezete.

A co je důležité – jsou odolné, vydrží mnohem déle. Zaručujeme našim zákazníkům i servis, který u lyží není obvyklý. Nejde jen o údržbu hrany a skluznice, ale i povrchu lyží. Když máte takhle hodnotné lyže, nechcete řešit, jestli jste

si je zrovna odřeli nebo ne. A když si je odřete, my vám je opravíme. Nemusíte si na novou sezonu kupovat další.

Vyrobili jste limitovanou edici lyží pro hodinářskou firmu Hublot i pro automobilku Bentley. Naučil jste se něco u těchto firem?

Byl jsem fascinován tou kuráží, s jakou Jean-Claude Biver vytvořil z Hublotu pozoruhodnou značku mezi všemi těmi letitými hodinářskými legendami. A bavilo mě také, jak Hublot používal ať už karbon, nebo kaučuk. My jsme to samé aplikovali u lyží. Jsme jediní na světě, kteří kaučuk používají na povrch lyží. Je velmi odolný a lyže vám pak těžko někdo odře. A navíc: tak smyslně voní. No řekněte, o jakých jiných lyžích můžete říct, že voní?

Letos slavíte deset let od vyrobení prvního páru lyží. Kdo byl vaším prvním zákazníkem?

Firmu jsme založili se skupinou investorů, takže prvními zákazníky byli

přátelé těchto finančníků. Je to už deset let. Tušili jsme, že na trhu je prostor pro špičkové luxusní lyže, ale nikdo nám moc nevěřil. Dnes prodáváme v lyžařských resortech po celém světě, od Svatého Mořice až po americký Aspen. A nakonec i u vás ve Špindlerově Mlýně, v hotelu Savoy, kde je hosté a vážní zájemci mohou také otestovat.

Jaké místo na ježdění je pro vás to nejlepší na světě?

Pro každého musí být zákonitě jiné.

Pro mě je to Disentis. Znám tu každý kousek svahu a pro freeriding je to tady skvělé. Dlouho zůstávalo tohle místo bokem pozornosti, ale začínají sem postupně jezdit Skandinávci i Američané.

Ale na druhou stranu musím říct, že jezdit kdekoliv, kde je to jiné než doma, také stojí za to. V Americe, Kanadě nebo Japonsku.

Jste profík. Řekněte, jaké chyby podle vás dělají průměrní lyžaři?

INZERCE

PN001381-1

STRANA 78

sport

proč ne?! – PROSINEC 2013

Dílnu v Disentisu navštěvují často i sami zákazníci, kteří chtějí vidět, jak se lyže za sto tisíc vyrábějí.

Značka, která funguje. Jacomet objevil s ručně vyráběnými luxusními lyžemi díru na trhu.

Paradoxně si myslím, že více chyb než průměrní lyžaři dělají ti skvělí: mají svůj styl, který neradi mění, už tolik nehledají, jak jinak by mohli začít jezdit. Všechno nové příliš srovnávají s technikou, kterou doteď používali nebo na které závodili.

A průměrní lyžaři? Ti lyžují proto, že si chtějí užít. A to je přece ten správný důvod. Nejde o to, jak dobře lyžujete, ale jak dobře se svezete.

Někdy si říkám, že nejhorší radu, jak vybrat lyže, vám může dát i samotný prodejce. Když lyžujete průměrně, pravděpodobně si bude myslet, že si vystačíte s průměrnými lyžemi. Ale je to právě naopak. Horší lyžař přece potřebuje co nejlepší materiál, aby se zlepšil.

Přemýšlel jste někdy o tom, kdo si vaše lyže kupuje? Že by to neměli být jen lidé, kteří mají dostatek financí, ale především nadšenci do lyžování?

Máte pravdu, že když se někteří moji přátelé dozvěděli, za jakou cenu chceme

lyže zai prodávat, usoudili, že už budu prodávat jen bohatým lidem, kteří se o podstatu lyžování tolik nezajímají. Ale jak jsem zjistil, tenhle názor je hrozné klišé.

Ano, máme samozřejmě zákazníky, kteří nemají o peníze nouzi. Ale například včera jsem mluvil s jedním studentem z Curychu, který své první větší vydělané peníze investuje právě do našich lyží.

Takže žádní zbohatlíci, co neumějí lyžovat?

Já si samozřejmě vážím všech našich zákazníků, ale nejvíc mě potěší ti, kteří si nekupují anonymní kousek luxusu. Proto máme také v Disentisu v naší výrobně obchod, kam lidé mohou přijet a vidět, co to znamená ručně vyrábět lyže a kde vlastně vznikají. Často se stává, že když k nám přijede zákazník, všichni lidé z výroby se jdou podívat na parkoviště na jeho úchvatné auto. Ale se stejným nadšením se onen zákazník dívá na jejich práci a lyže.

PN001392-1

STRANA 80

hodinky

proč ne?! – PROSINEC 2013

Poklona, pane Dubuis Jeho jméno je znamením. Roger Dubuis je jednou z posledních žijících legend švýcarského hodinářství. Mluvili jsme spolu o tom, proč nechce zastavit čas.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: archiv ROGER DUBUIS

STRANA 81

STRANA 82

Z

e země před sídlem značky Roger Dubuis trčí železné pruty. Kolem se rýsují betonové siluety budoucích monstrózních budov. Takzvaný „kampus hodinářství“, který se na ženevském předměstí rozhodl vybudovat luxusní kolos Richemont, se teprve začíná dokončovat. Ale už nyní je z rozestavěných budov jasné, že tohle je tak trochu sci-fi ze světa tradičních hodinářských manufaktur a dílen, rozesetých kolem ženevského jezera a po údolích jurských Alp. Roste tu budoucnost hodinářství, jehož první kapitoly psali před dvěma stoletími protestantští uprchlíci na ručně vyráběný papír do zákaznických knih svázaných kůží.

Roger Dubuis tenhle vývoj očividně bere s klidem. Pětasedmdesátiletý pán už

hodinky toho za čtyřicet let své kariéry špičkového hodináře zažil… Krizi tradičního řemesla, když Japonci vymysleli v osmdesátých letech hodinky na baterky, těžké časy, když založil vlastní značku a musel se učit ji řídit jako byznys, a v posledních letech i konfrontaci s mladými hodináři, kterým on, jako jeden z posledních žijících osobností hodinářského umění, předává letité know-how a oni jeho zasypávají nápady na hodinky vylepšené posledními hi-tech materiály. Kolečka se prostě točí dál.

Do manufaktury dojíždí Dubuis ze svého domu u Ženevy jen čas od času, aby konzultoval některé zásadní kroky s šéfem Gregorym Bruttinem, jehož si před lety vybral jako svého nástupce. „Ale nepracuji moc přesčas,“ povídá s ironií rentiér Roger

proč ne?! – PROSINEC 2013

Dubuis, který svolil, a jakkoliv to pro něj není obvyklé, setkal se s námi k osobnímu rozhovoru. Ve firmě, která nese jeho jméno, nemá žádnou oficiální funkci. Ani ji mít nemusí. Není už sice majitelem firmy, ale stále ještě je ztělesněným géniem, jehož přítomnost tady dává najevo, že hodinářské umění stále žije.

RENESANCE 100% KVALITY Značka Roger Dubuis patří mezi to nejlepší, co Švýcaři nabízejí. Cítí se být někde blízko značek vysokého hodinářství, jako jsou Patek Philippe, Breguet nebo Vacheron Constantin.

Dubuis o své firmě začal uvažovat už před dvaceti lety. „Bylo mi už 58 let, měl jsem za sebou mnoho let strávených u Pa-

STRANA 83

tek Philippe. ZaÄ?Ă­nal jsem tam v servisu, po letech jsem se vypracoval aĹž na mĂ­sto vedoucĂ­ho oddÄ&#x203A;lenĂ­, kde se dĂĄvaly dohromady ty nejsloĹžitÄ&#x203A;jĹĄĂ­ hodinovĂŠ strojky, takzvanĂŠ vysokĂŠ komplikace. V tĂŠ dobÄ&#x203A; jsem pĹ&#x2122;emýťlel, jak zuĹžitkovat svoje znalosti a mÄ&#x203A;l moĹžnost ve svÄ&#x203A;tÄ&#x203A; hodinaĹ&#x2122;iny zanechat nÄ&#x203A;jakou svou, pokud moĹžno unikĂĄtnĂ­ stopu,â&#x20AC;&#x153; vzpomĂ­nĂĄ Dubuis na dobu osmdesĂĄtĂ˝ch let, kdy odeĹĄel z Patek Philippe. â&#x20AC;&#x17E;Tehdy byla v hodinĂĄĹ&#x2122;stvĂ­ obrovskĂĄ krize kvĹŻli quartzovĂ˝m strojkĹŻm. Na novĂ˝ start nebyl ten sprĂĄvnĂ˝ Ä?as. ZaÄ?al jsem se proto vÄ&#x203A;novat restaurovĂĄnĂ­ historickĂ˝ch hodin a hodinek ve spoleÄ?nosti Antiquorum. Tenhle prestiĹžnĂ­ aukÄ?nĂ­ dĹŻm asi znĂĄte, Ĺže? Provozuje galerii historickĂ˝ch hodinek a je kolem nÄ&#x203A;j mnoho sbÄ&#x203A;ratelĹŻ, kteĹ&#x2122;Ă­ svĂŠ sbĂ­rky musejĂ­ udrĹžovat. A musĂ­m Ĺ&#x2122;Ă­ct, Ĺže jsem se dĂ­ky nim dostal ke skuteÄ?nĂ˝m skvostĹŻm, opravoval jsem napĹ&#x2122;Ă­klad i hodiny z doby renesance.â&#x20AC;&#x153; SĂĄhnout si na tyto hodinĂĄĹ&#x2122;skĂŠ relikvie bylo i pro Rogera Dubuise zĂĄĹžitkem. V tÄ&#x203A;ch letech, kdy nebyla po hodinĂĄĹ&#x2122;skĂŠm Ĺ&#x2122;emeslu poptĂĄvka, mohl spolupracovat s tÄ&#x203A;mi nejlepĹĄĂ­mi znalci techniky malovĂĄnĂ­ emailem nebo gravĂ­rovĂĄnĂ­.

Aby mohl nÄ&#x203A;kterĂŠ strojky opravit, musel se mnohdy zahloubat do archivĹŻ. Bavilo ho hledat, kdo hodinky vyrobil, jakĂ˝ byl jeho zĂĄmÄ&#x203A;r, jak byly hodinky pouŞívĂĄny anebo jakĂ˝ byl ĹživotnĂ­ pĹ&#x2122;Ă­bÄ&#x203A;h jejich majitele.

Ale zkuĹĄenĂŠho hodinĂĄĹ&#x2122;e to stĂĄle tĂĄhlo k prototypĹŻm novĂ˝ch strojkĹŻ, kterĂŠ si

doma naÄ?rtĂĄval, a vÄ&#x203A;Ĺ&#x2122;il, Ĺže jednou pĹ&#x2122;ijde ten sprĂĄvnĂ˝ Ä?as. â&#x20AC;&#x17E;MĂ­t vlastnĂ­ znaÄ?ku, to byl tehdy znaÄ?nĂ˝ risk. PotĹ&#x2122;eboval jsem finance, abych takovĂ˝ krok mohl uÄ?init.â&#x20AC;?

Nakonec to trvalo deset let.

V roce 1995 zaloĹžil znaÄ?ku Roger Dubuis s brazilskĂ˝m designĂŠrem Carlosem Diasem. UĹž od zaÄ?ĂĄtku byly hodinky s monogramem RD jinĂŠ. A jsou dodnes. Tehdy to ale bylo pozdviĹženĂ­. Kombinace ostrĂŠho designu s jiĹžanskĂ˝m temperamentem doplĹ&#x2C6;ovaly mechanickĂŠ finesy starĂŠho pana Dubuise. TakovĂ˝chhle hodinek si totiĹž rozhodnÄ&#x203A; vĹĄimnete. â&#x20AC;&#x17E;NapĹ&#x2122;ed jsme mÄ&#x203A;li znaÄ?ku a prvnĂ­ modelovĂŠ Ĺ&#x2122;ady vyrĂĄbÄ&#x203A;li ve vlastnĂ­ manufaktuĹ&#x2122;e. Pak jsme museli bĂ˝t schopni vyrĂĄbÄ&#x203A;t dostateÄ?nĂŠ mnoĹžstvĂ­. To takĂŠ nÄ&#x203A;jakĂ˝ Ä?as trvalo. NĂĄslednÄ&#x203A; pĹ&#x2122;iĹĄel Ä?as vyrĂĄbÄ&#x203A;t si vĹĄechny souÄ?ĂĄstky takzvanÄ&#x203A; â&#x20AC;&#x161;v domÄ&#x203A;â&#x20AC;&#x2DC;. To trvalo ĹĄest let,â&#x20AC;&#x153; vypoÄ?Ă­tĂĄvĂĄ trnitou cestu znaÄ?ky mezi ty nejlepĹĄĂ­ Roger Dubuis.

ChybÄ&#x203A;la uĹž jen meta nejvyĹĄĹĄĂ­ â&#x20AC;&#x201C; ĹženevskĂĄ peÄ?eĹĽ. Tenhle puncovnĂ­ systĂŠm platĂ­ jiĹž od roku 1886. Jestli jsou v zemi helvĂŠtskĂŠho kĹ&#x2122;Ă­Ĺže v nÄ&#x203A;Ä?em vĂ˝jimeÄ?nÄ&#x203A; dĹŻslednĂ­, pak je to v kontrole kvality. Je to u hodinek moĹžnĂĄ leckdy opomĂ­jenĂĄ zĂĄleĹžitost, ale mechanickĂŠ strojky uĹž ze svĂŠ podstaty nemohou bĂ˝t dokonale pĹ&#x2122;esnĂŠ, na vteĹ&#x2122;inu, kaĹždĂ˝ den v roce. Ale ty nejlepĹĄĂ­, a Roger Dubuis k nim patĹ&#x2122;Ă­, se tĂŠhle absolutnĂ­ kvalitÄ&#x203A; velmi blíŞí. â&#x20AC;&#x17E;Faktem je, Ĺže jsme jedinĂĄ manufaktura, jejĂ­Ĺž veĹĄkerĂĄ produkce splĹ&#x2C6;uje kritĂŠria u kaĹždĂŠ souÄ?ĂĄstky vĹĄech hodinek,â&#x20AC;&#x153; Ĺ&#x2122;Ă­kĂĄ Dubuis. Ĺ˝enevskĂĄ peÄ?eĹĽ garantuje exklu-

KaĹždĂ˝ detail, leĹĄtÄ&#x203A;nĂ­ Ä?i zdobenĂ­ mĂĄ svĂŠho mistra.

KaĹždĂ˝ malĂ˝ ĹĄroubek projde naĹĄima rukama.

INZERCE

23(

5MKCTGČ&#x201E;N ÉľRKPFNGTĘ&#x201E;X /NČ?P 6YDWž 3HWU

%'.1&'00Çľ .;Ę&#x2019;18ÇŠ0Çľ Ëť=$ %$%.8Ëź

6 Ă?7 6SRUW 1D 9UFKRO \Č&#x201E;XQF RTQ XGÉŹGLPQUV

$1*#6Č&#x201A; &124181&0Č&#x201A; RTQITCO RTQ TQFKP[ U FȸVOK

52146#./ (#5*+10 5*19

-ÇŹ55$1*4'4 &#0%' $1)0'4 (#5*+10 5*19 WPKMČ&#x201E;VPČ? VCPGE TQNGD C UMĘ&#x201E;VTĘ&#x201E;

2+Ä&#x2C6;26752-

PN001395

/+) .+8'

ZZZ VNLDUHDO F]

STRANA 84

hodinky zivitu – z 20 milionů hodinek vyrobených ročně ve Švýcarsku nese pečeť jen 24 tisíc.

Zaručuje i původ – tedy že hodinky byly vyrobeny v ženevském kantonu. „Co je ale hlavní, přesnost a odolnost. Finální práce na každých hodinkách jsou dělány ručně. Každý detail leštění, zdobení či sestavování strojku má svého mistra, který kvůli kritériím ženevské pečeti věnuje hodinkám o třicet procent více času. Každý malý šroubek projde našima rukama,“ vysvětluje Roger Dubuis důvod, proč tahle značka patří do první ligy.

Skeletonový Excalibur s toubillonem

JAK? JINAK! Tyhle hodinky jsou jiné a jiná je i tahle firma. Má něco z provokace nakousnutého jablka z Kalifornie, i když designově tak čistá není. V konzervativním hodinářském světě je to ale zjevení. Reklamy ze snového fantaskního světa, technohudba.

A k tomu pan Dubuis.

Přestože značka nese jeho jméno už třináct let, nebyly to vždycky tak dobré časy. Před deseti lety z firmy na čas odešel do penze a přenechal ji jen Diasovi. Stále ale sledoval, co se v ní děje. Když značku v roce 2008 koupil koncern Richemont, byl znovu

proč ne?! – PROSINEC 2013

pozván zpátky do hodinářského domu, aby se jako zakladatel a jeden z mála žijících velikánů hodinařiny stal opět jeho ikonou.

Dělá ho šťastným vidět mladé lidi učit se řemeslu? Nemusel by ani odpovídat, je to vidět na jeho úsměvu. Užívá si to.

Baví ho historie hodinářství a v hlavě stále nosí jeden tajný hodinářský nápad, který by chtěl ještě dát dohromady se svými mladými následovníky v ženevské manufaktuře.

Ptám se pana Dubuise, jestli někdy v dobrém rozmaru přemýšlel o sobě jako o jménu, které by mohlo být mezi ostatními slavnými osobnostmi v encyklopediích.

Zažertuje: „Někdy ve slovníku nalistuji kapitolu s písmenem D a podívám se, jestli tam už nemám své heslo. Ale ještě nemám. Třeba s novým vydáním.“ Pak zvážní. „Asi se toho nedožiji, ale samozřejmě bych si přál, aby jméno hodinek Roger Dubuis do těch významných katalogů a knih jednou patřilo. Musíme být ale skromní a pokorní. Jsme samozřejmě velmi daleko od toho, co dokázal mistr Breguet. Ale zároveň doufám, že k řemeslu přistupujeme podobně jako tehdy on. Zatím není na místě se srovnávat.” Zatím.

Hodinky Roger Dubuis poznáte podle čísleníku s klasickými římskými číslicemi

La Monegasque – hodinky odkazující na hýřivý život v Monte Carlu

Roger Dubuis v hlavě stle nosí nápady na unikátní hodinové strojky

PN001394-2

PN001411

%

#

- %"%$ ""%

! % ! !!

" "&

& $ ")!0 ) " ( 2)!0 (

$ !

!" - (

...')+(,$/&% 1 #,' 1

PN001375-1

vánoční inspirace

Foto: Panter z kolekce vysokého šperkařství Cartier

Dávej, ber...

Že je lepší dárky dávat? Když jde o krásné věci, není vůbec špatné je i dostávat. Obdarujte a bude vám naděleno. Tady je náš výběr toho nejlepšího.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: archiv firem

STRANA 87

vánoční iinspirace

proč ne?! – PROSINEC 2013

doplňky

Luxusní a smart Nový telefon Vertu Constellation.

Cena: od 130 000 Kč, prodává Vertu.

že. ní ků luziv z exk . s H è ru erm e tva vá H ou v rodá spon 00 Kč, p e s k 4 Pá s e C e n a : 1 9

St ří bu brn tik á k u C líč e ar tie nka r.

Ce s ad n r Ca a: 5 eso u 8 rti er 00 K pař . íž č, pr skéh od áv o á

kootivem z hadím m ulgari.

Bulgari s B á od áv k d te pro ný šá 200 Kč, Hedváb Cena: 8 rpentine. lekce Se

Mistrovské psací pero z edice Honoré de Balzac.

Cena: 21 150 Kč, prodává Montblanc.

PN001384

s e . ltr m ou linu l eC -L aro er C á eg Ja dáv y o nk pr di č, ho 0 K é 80 sk ám 62 D d4 s o ou a -V en ez . C nd t y Re m a n a di

proč ne?! – PROSINEC PROS 2013

Jachtařské rolexky z řady Oyster Yachtmaster. Cena: 400 400 Kč, prodává Rolex.

Diam

Breitling for Bentley B06 s funkcí tachymetru. Cena od 272 300 Kč, prodává Klenotnictví Dušák.

anty na ře Chan tízku el. Ce Dáms na: 58 ký mo 2 400 del P Kč, pr remie odává re od Caroll inum .

vánoční inspirace nspirac ce

Automobilová novinka z kolekce Chopard Mille Miglia v designu od Zagato. Prodává Chopard.

é hodin ky BR0 3-92 z o Cena: 8 celi a k 5 000 K arbonu č, prodá . vá Bell & Ross.

Leteck

k. lu Tan mode ier. esignu t d r a v C á í budík Kč, prodáv Stoln 23 700 Cena:

0. ef 2 ron ` Ae th. e D á Zeni ntr Mo dáv ky Pro i l ot Kč.

00 ro p Ret a : 1 3 3 5 Cen

hodinky

9$/8( %($87<

'LDPRQG &OXE 'ORXKi WÄ¢tGD 3UDKD WHO

PN001399

STRANA 92

vánoční inspirace

proč ne?! – PROSINEC 2013

kabelky Psaníčko s mincí Monete k velké večerní róbě.

Cena: 23 000 Kč, prodává Bulgari.

Kost k

ovan á ka belka Cena znač na vy ky P žádá ra ní v butik da s kože ným u, pr i uch odáv y. á Pra da.

s koelky . v kab i t taily o e ecí m vovými d á v Zvíř o á k od mi a č, pr žený 60 K a. : 18 5 bban a G Cena e& Dolc

Ruč ně proplé taná lu Cena: 71 130 xusní Kč, pr kůže z odává Itálie.

Botte ga Ven eta.

Pánská taška z kolekce Tadao od Louis Vuitton. cena: od 47 000 Kč.

aW elk kab Kč. m 0 iálů 9 00 6 ter ma a: od m n e ř y t on. Ce dík t má s Vuit e ř ui tvá Lo i ř d T o

Bag

PN001377

STRANA 94

vánočníí iinspirace nspirac p ce

proč ne?! – PROSINEC PROSINE IINE IN N NE EC 2013

Art deco perlové náušnice. Cena: 26 400 Kč, prodává Tiffany & Co. y kam í. aho án i dr žád ným na vy rev a s ba u. Cen íky d deln hopar áhr C e N ou od Teb Y Pro ce For lek z ko

Flexibilní zlatý či stříbrný náramek Niue od značky Fope. Cena: 109 000 Kč, prodává Halada.

šperky

Černý nefrit a zelený achát zdobí tyto zlaté náušnice od Roberta Coina. Cena na vyžádání v butiku.

PN001409

První pánská vůně od luxusní módní Pr dní značk Bottega Veneta. Od 1650 Kč. značky

Lege

Plnitelný flakon ve tvaru zlatého zámku pro parfém Jour d'Hermès. Cena: 3675 Kč, prodává Hermès.

vůně

proč ne?! – PROSINEC 2013

nd á r ní p váno ět k a čníc od C h pr hane oduk lu př tů. O ináš lej d í řa o ko upele du speci álníc , cen h a 218 0 Kč .

v áno vánoční inspirace

STRANA

šli u ma picko a s ty . č in K r o 4 ign : 178 ůně S Cena ické v amo. mant errag o F r e e r c o lvat í edi o d Sa Zimn

čkou

Vara

Rozbouřená pánská parfémovaná voda Prada Luna Rossa Extreme s vůní levandule, pepře, vanilky a bergamotu. Cena od 1880 Kč.

adresář

AUDEMARS PIGUET, Pařížská 5, Praha 1, tel.: 222 312 230; BELL & ROSS, Staroměstské

PRADA, Pařížská 16, Praha 1, tel.: 221 890 380; SACRE COEUR, Naxos Media International,

nám. 16, Praha 1, tel.: 222 312 535; CAROLLINUM, Pařížská 11, Praha 1, tel.: 224 810 890;

Holečkova 31, Praha 5, www.sacrecoeur.cz; SALVATORE FERRAGAMO, Pařížská 20, Praha 1,

CARTIER, Pařížská 2, Praha 1, tel.: 221 709 000; DUSNI3, Dušní 3, Praha 1, tel.: 234 095 870,

tel.: 224 814 779; SEA FOOD, Zborovská 49, Praha 5, Tel.: 257 320 109, www.seafood.cz

ERMENEGILDO ZEGNA, Pařížská 18, Praha 1, tel.: 224 210 083; CHOPARD, Pařížská 16, Praha

SIMPLE CAROLLINUM CONCEPT STORE, Pařížská 20, Praha 1, tel.: 221 771 677; TIFFANY &

1, tel.: 222 310 026; KLENOTNICTVÍ DUŠÁK, Na Příkopě 17, Praha 1, tel.: 224 213 025; LOUIS

CO., Pařížská 10, Praha 1, tel.: 221 779 966, WINDSORS, Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8, tel.:

VUITTON, Pařížská 13, Praha 1, tel.: 224 812 774; MARIO WILD FLOWERS, Vinohradská 23,

601 571 884; WINE FOOD MARKET, Strakonická 1, Praha 5; Květnové náměstí 34, Průhonice;

Praha 2, Tel.: 222 250 310; MONTBLANC, Pařížská 9, Praha 1, tel.: 221 771 670; PAŘÍŽSKÁ

Národní obrany 29, Praha 6; Ovocný trh 12, Praha 1; www.winemarket.cz; ZAI, Hotel Savoy,

13, Praha 1, tel.: 222 313 608; POLÁK OPTIKA, Dlouhá 11, Praha 1, tel.: 222 328 662,

Špindlerův Mlýn.

PN001410

mimochodem

STRANA 98

proč ne?! – PROSINEC 2013

Klasika Tyhle ponožky byste pod stromečkem asi chtěli.

Komplet z prvotřídní vikuňa vlny. Pár za dvacet tisíc.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: Falke

P

onožky vlastně nejsou vůbec špatný dárek. Ale musíte umět darovat ty správné – ponožky s rodokmenem. Co to znamená? Příkladem budiž limitovaná edice ponožek německé značky Falke, které jsou údajně nejkvalitnějšími ponožkami na světě. Jsou vyrobeny z vikuňa vlny – materiálu, který se získává jen jednou za tři roky ze srsti divoce žijících jihoamerických lam. Cena je odpovídající: necelých dvacet tisíc korun.

Nemusíte ale hned utrácet tisíce. Kvalitní materiály nejsou všechny tak exkluzivní a v buticích či větších obchodních domech najdete parádní ponožky z egyptské ručně česané bavlny, himálajského kašmíru, australské merino vlny nebo třeba z konopného vlákna.

I ponožky ale mají svůj Louis Vuitton a Dior, tedy svoje luxusní značky. Pokud chcete to skutečně nejlepší, pak doporučuji vybírat mezi těmito: italské Bresciani, Gallo, Palatino nebo Marcoliani, švýcarské

Zimmerli, britské Corgi nebo Pantherella, německé Falke, francouzské Doré Doré anebo i u nás dostupné švédské Happy Socks.

Ponožky s rodokmenem prostě jsou skvělý vánoční dárek. Tím spíš, když uvážíte, že první luxusní ponožky vznikaly proto, aby si je gentlemani oblékali u příležitosti nedělní mše. O Vánocích máte tedy nejlepší příležitost si tenhle moment připomenout a na půlnoční vyrazit v nějakých pěkně veselých…

PN001298-4

Å&#x2030;

PN001241-1