PROC NE FEBRUARY 2013

proč ne?!

A CO BYLO POTOM Internetový milionář Oldřich Bajer prodal firmu a proměnil svůj život v kulturní lázně

pn_titulka_unor.indd 1

11.2.2013 19:36:33

t

UXJUUFS DPN IVCMPU t

PN001249

pn_titulka_unor.indd 2

11.2.2013 19:36:58

STRANA 3

editorial

proč ne?! – ÚNOR 2013

Na správném místě, v přísně tajnou dobu Vážené čtenářky, vážení čtenáři, umíte být ve správnou dobu na správném místě?

Jistě to umí Oldřich Bajer, muž z titulní strany našeho magazínu. Jako dvacetiletý student založil se spolužákem akademický web a nakonec portál Centrum.cz. Ve správnou dobu ho pak prodali globálnímu investičnímu fondu. Z rozhovoru se dozvíte, jak ve třiceti letech přemýšlel, čemu se bude dál v životě věnovat a co by chtěl ještě zažít.

Třeba zahrát si na hudebním festivalu před desetitisíci lidí?

proč ne?!

Stejně tak byl před šedesáti lety správný čas, aby v Česku mohlo vznikat špičkové sklářské umění. A jak jsme zjistili, dnes je zase ten nejlepší čas do koupě českého skla investovat. Prostě si udělat radost a namísto průměrného obrazu si pořídit za stejnou cenu špičkovou vázu.

proč ne?!

Pro podnikatelku a fotografku Marii Borenstein je správným místem k žití Praha, ale táhne ji to do luxusních kempů v Africe. Užívá si tam pohodlí a zároveň schoulená za hledáčkem svého fotoaparátu čeká na správný moment pro tu nejlepší fotku lovícího tygra. A že kvůli tomu musí vstávat každý den v pět hodin?

proč ne?!

Být ve správnou dobu na správném místě je leckdy náhoda. Ale když už se vám to poštěstí, užijte si ten zážitek co nejdéle. Mám k tomu jeden tip.

Existují hned několikeré hodinky, které schválně měří čas pomaleji, než ve skutečnosti plyne. Je to sice jen trik hodinového strojku, ale kdo by si někdy nechtěl potajnu prodloužit ty chvíle, kdy je mu hezky.

Krásné zážitky na správném místě a v přísně tajnou dobu vám přeje Jan BABKA

proč ne?! jan.babka@economia.cz

3-5 obsah.indd 3

15.2.2013 6:18:14

obsah

STRANA 4

proč ne?! – ÚNOR 2013

Rozhovor: Oldřich Bajer – 6 Jaké to je, prodat podíl ve firmě a druhý den začínat nový život? Bývalý spolumajitel Centrum.cz Oldřich Bajer nám řekl svůj příběh.

Investice: 22 České sklo – 14 Chcete-li investovat do umění, zvolte české sklo. Za solidní cenu můžete sehnat hodnotný kus. Kde a za kolik zjišťovala Nora Grundová.

Storyboard: Poslední mandarín – 22 Byznysman, který skládá básně a píše kaligrafii. Potkali jsme se s prototypem obchodníka příštího století. Překvapivě je z Číny.

k dostání každý měsíc jako příloha deníku

Úhel pohledu: Společenstvo bot – 28

36

Praktický průvodce světem pánským bot společně se sedmi odborníky z oboru sestavila Veronika Miškovská.

Fashion story: Past – 36 Šéfredaktor Hospodářských no novin: i Petr ŠABATA Zástupkyně šéfredaktora pro proč ne?!: Lucie TVARŮŽKOVÁ Art director: Jan VYHNÁNEK Vedoucí magazínu proč ne?!: Jan BABKA Grafik: Petr PUCH Redaktorka: Nora GRUNDOVÁ Redaktorka módy a kosmetiky: Veronika MIŠKOVSKÁ Produkce: Irena TESARČÍKOVÁ

Adresa redakce: Economia, a.s., Dobrovského 25 170 55 Praha 7, IČO 00499153 tel.: +420 233 073 002, fax: +420 233 072 005 e–maily dle vzoru: jmeno.prijmeni@economia.cz

Inzerce: Zuzana TYLČEROVÁ, ředitelka inzerce, mobil: +420 724 508 890, fax: +420 233 072 700 zuzana.tylcerova@economia.cz Hana POLUDVORNÁ, tel.: +420 233 071 795, mobil: +420 603 196 615, fax: +420 233 072 700 hana.poludvorna@economia.cz Jiří BUBENÍČEK, zástupce ředitelky inzerce, tel.: + 420 233 071 785, mobil: + 420 604 294 448 jiri.bubenicek@economia.cz Tomáš CELER, tel.: +420 233 071 168 mobil: +420 605 228 807, fax: +420 233 072 700 tomas.celer@economia.cz Rudolf PAVLÍČEK, tel.: +420 233 071 765 mobil: +420 605 232 397, fax: +420 233 072 715 rudolf.pavlicek@economia.cz

Taťána Kuchařová a Lane Carlson v krvavém módním dramatu, z něhož živý vyjde jen jeden.

Menu: Američan v Paříži – 46 Co si o české kuchyni myslí renomovaný food kritik Alexander Lobrano zaletěla do Paříže zjistit Petra Pospěchová.

Hodinky: Létání časem – 56 Jaké novinky letos chystají hodinářské manufakury zjišťoval na ženevském Salonu vysokého hodinářství Jan Babka.

Cestování: Ve stanu de luxe – 58

58

V Česku žijící belgická podnikatelka a fotografka Marie Borenstein mluví o své zálibě v luxusním kempování v africké divočině.

Zoom – 64 Objekty touhy i drobné dárky, pro ženy i pro muže.

Výběr těch nejluxusnějších výrobků z českých butiků.

Jan SAPOŽNIKOV, Key Account Manager pro oddělení agentur tel.: + 420 233 071 784, mobil: + 420 777 239 336 jan.sapoznikov@economia.cz

Pokud chcete, aby vám neuniklo žádné další číslo magazínu, napište na procne@economia.cz a my vám každé nové proč ne?! připomeneme e–mailem.

TITULNÍ FOTOGRAFIE: Oldřich Bajer na fotografii Davida Tureckého

3-5 obsah.indd 4

Magazín proč ne?! má svou stránku na Facebooku. Staňte se fanoušky a sledujte, co je ve světě luxusu, umění, módy a designu nového.

64

Naše internetové stránky: life.ihned.cz

15.2.2013 6:18:14

" " " $ # '' &&& %

' ' PN001233-4

3-5 obsah.indd 5

15.2.2013 6:18:44

STRANA 6

6-13 rozhovor.indd 6

rozhovor

proč ne?! – ÚNOR 2013

15.2.2013 6:22:14

STRANA 7

Slovo harmonie používá rád. Očividně se mu daří i spokojeně žít. Bývalý spolumajitel Centrum.cz

Oldřich Bajer mluví o tom, proč je kultura důležitá pro ekonomiku, Londýn lepší než Ferrari a proč dechovka patří na každý dobrý mejdan.

TEXT: Jan BABKA – FOTO: David TURECKÝ

6-13 rozhovor.indd 7

15.2.2013 6:22:20

STRANA 8

O

ldřich Bajer patří k první generaci českých internetových milionářů. Tedy mezi studenty, kteří byli v 90. letech u začátku české internetové komunity a s disketou v ruce chodili nahrávat obsah svých stránek na počítačové servery. V roce 2007 prodal podíl ve firmě NetCentrum (provozovatel Centrum.cz) investičnímu fondu Warburg Pincus. Stáhl se z první linie českého internetového světa a věnoval se rodině. Roky o svých aktivitách nemluvil. Pro Proč ne?! ale odkryl svůj „život po životě“. Užíval si a užívá dodnes. Ale jinak, než byste čekali.

V posledních letech je vaší největší vášní hudební festival Rock for People. Jak jste se dostal k hudební branži?

Když jsme začínali s Centrum.cz, tak nám kluci z Rock for People dávali na festival logo a my jsme byli vděční. Pak jsme jako firma vyrostli, tak jsme jim to mohli vrátit. Známe se tedy dlouho. Michael Thomes a Petr Fořt jsou zajímaví lidé, nejsou primárně byznysmeni, myslí úplně jinak.

Když mi říkali před dvěma lety, jestli se k nim nechci přidat, souhlasil jsem. Protože dělat festival, to je něco úplně jiného než klasický byznys.

Baví vás kreativní umělecký chaos?

Kulturní scéna je jiná. Trochu iracionální, neorganizovaná, ale v lecčem je i profesionálnější, než by se při pohledu zdálky mohlo předpokládat. Mě lákalo pracovat s lidmi, s nimiž se v byznysu často nepotkáte. Nejsou to počítačky, kalkulačky, racionální pragmatici vyžívající se v excelových tabulkách. Z druhé strany, co mě na tom přitáhlo, je „rajc“ pracovat se značkami, které oslovují velké množství lidí. A festival je komunitní značka, která reprezentuje mladý proud, má v sobě emoce, volnost, otevřenost… Snažíte se obrovské množství lidí přivést v jednu chvíli na jedno místo a udělat to tak, aby za rok přišli znova a těšili se ještě víc. Ta emoce a energie zažitá se spoustou lidí, to vám žádná zážitková agentura neprodá.

Jaká je střednědobá vize takového festivalu? Víc a víc lidí? Lepší a lepší hudba? Něco navíc k tomu? Jaký je to byznys?

Každý stát má svůj typický formát festivalu, je to stejné jako s portály na internetu.

Lidi si na ně zvykli, oblíbili si je. Chodí na ně v desetitisících, nezřídka i statisících, je to do jisté míry folklor 21. století.

6-13 rozhovor.indd 8

rozhovor V Evropě v každém státě existují jeden dva obrovské festivaly – v Německu Rock am Ring, v Maďarsku Sziget… V Čechách ještě z pohledu Evropy nemáme ten jeden obrovský. Jsou festivaly a festivaly. Na největším festivalu v Německu se za den odehraje sedm až deset koncertů velkých hudebníků nebo kapel a to je všechno.

Umýt ruce si můžete v pár korýtkách pro 80 000 lidí, jednotné pivo za jednotnou cenu do jednotných kelímků. Lidi se tam nějak zabaví, přijdou vždy a na největší kapely, které jsou daný rok k dispozici.

Naproti tomu třeba v Anglii máte festivaly, které jdou s muzikou do pozadí – jsou to zábavní, přesněji zážitkové, parky s muzikou, včetně kulis, převleků, jednorázo-

Někteří lidé si po prodeji firmy koupí Ferrari.

Já jsem si koupil rok života v Londýně.

vých atrakcí. Ještě dál jsou v Beneluxu, kde jde pro mnohé značky o vyvrcholení celoročního marketingu.

Rock for People vyrostl z klasického českého fesťáku, kde hrály kapely, které za léto objely celé Česko. Krok za krokem ale prošel až na pomyslný vrchol. Dalším krokem je dostat se do „evropské ligy“.

Vy byste mohl zaplatit koncert asi jakékoliv kapely…

Samozřejmě že člověk by měl chuť koupit hned první rok třeba Coldplay… Ale takových festivalů, které nakoupily drahé hvězdy, byla v Evropě, a ostatně i u nás, spousta. Ale nevydržely, protože jim chyběla atmosféra. Takový festival je rychlokvaška a nemá vybudované publikum. A mimochodem, spousta kapel je dobrá na nahrávce, ale naživo jim to nefunguje.

proč ne?! – ÚNOR 2013

Je vám sedmatřicet, na festivaly jste určitě sám jezdil. Teď si to užíváte znovu. Dokážete něčím nalákat na festival i „starší“ generaci, která už chození na festivaly odrostla?

Mám vlastní zkušenost z loňského roku.

Na festival dorazili kamarádi, kteří jsou taky pětatřicátníci a jsou partnery v obrovské právní firmě. Přijeli na jedno odpoledne a zůstali dva dny, aniž by se vraceli do hotelu. Atmosféra je pohltila. Starší samozřejmě vyhledávají komfort. Loni jsme udělali novou úroveň kempů. Můžete zaplatit lepší kategorii, poměr sprch a toalet je lepší, máte wi-fi, letos chystáme dokonce bazén. Aby mohli přijet i ti, co nechtějí chodit v holínkách. I když k tomu musím dodat, že když jsme vloni na festivalu hostili pořadatele ze slavného Glastonbury Martina Elbourna, omlouvali jsme se mu za bahno, kterým musel projít. A on na to: To je bahno? Bahno se v Glastonbury počítá až od půl metru. Tohle je kaluž!

Spolupracujete i na dětském projektu Kašpárek v rohlíku. Chystáte snad něco jako dětský festival?

Spíš rodinný festival. Bude se jmenovat Kefír a rádi bychom ho uspořádali už letos v září. Bude to prostor plný zážitků, kterému pracovně říkáme země nezemě.

A proč vás baví bejbypank, to tvořivé společenství dětí a rodičů, které Kašpárek v rohlíku podporuje?

Kašpárek může přispívat k tomu, aby další generace dětí byla trošku víc otevřenější, kreativnější, aby neměla ze života jednu škatulku, ze které nevyleze. Aby to brali tak, že jestli tu někdo v dospělácké společnosti staví škatulky, tak je dobré z nich někdy vylézat. I já jsem skrz Rock for People a Kašpárka začal poznávat něco, co je v Evropě obrovské téma – je to nový pohled na to, jaký má živá kultura přínos pro ekonomiky naší civilizace. Ty už nejsou o tom, že něco vyrábíme, ale spíš něco vymýšlíme a inovujeme. A inovace neuděláte bez lidí, kteří by neměli chuť vylézat ze škatulek. A Kašpárek je jedna z aktivit, které tomu můžou pomoci.

Inovace jako naše konkurenční evropská výhoda vůči Východu?

Ekonomika inovací je pro spoustu států tématem, jak se vyvíjet a přežít, aniž bychom získávali peníze z toho, že tady vyrobíme skříň a tu vyvezeme a prodáme.

Možná vyvezeme skříň, ale takovou, která bude designová s vyšší přidanou hodno-

15.2.2013 6:22:24

6-13 rozhovor.indd 9

15.2.2013 6:22:36

STRANA 10

OLDŘICH BAJER (37) Jako student Dopravní fakulty univerzity v Pardubicích založil v roce 1997 s Ondřejem Tomkem, bývalým spolužákem, firmu NetCentrum, provozovatele portálu Centrum.cz (1999).

V roce 2007 prodali svůj majoritní podíl (Bajer držel ve firmě 25 %, Tomek 40 %) investičnímu fondu Warburg Pincus za odhadovaných 100 milionů eur. Bajer se po prodeji firmy věnoval především rodině a internetový byznys sledoval podle svých slov zpovzdálí. Investoval např. do Zoot.cz. Letos se stal spoluvlastníkem firmy pořádající festival Rock for People. Rád cestuje vlakem a hraje na trombón.

rozhovor tou. Stejně tak IT. Celý internet je postavený na inovaci, ale tu neuděláte bez lidí, kteří jsou inovativní sami o sobě. Musejí projít něčím, co je nesešněruje, ale naopak něčím, co jejich kreativitu podpoří.

Byl jsem v Groningenu na festivalu pro lidi z hudební branže, kde finský ministr kultury prezentoval tzv. „oblast kreativní kultury“ (culture and creative industry) jako prioritu finské vlády číslo tři. Říkal, že nechtějí být ekonomikou dvou tří korporací, ale chtějí vybudovat obrovský trh malých a středních firem z digitálního průmyslu a dalších oblastí. Živá kultura je pro to důležitou součástí ekonomiky.

stav. Pro ně bylo těžké přejít přes krizi – přeci jen pro finančního investora je náročné v tak inovativním průmyslu udržet firmu v tahu. Ale v poslední době už dávají dobré rozvojové signály.

Bylo vám dvacet, když jste začal s Ondřejem Tomkem dělat projekty na tehdy vznikajícím internetu. Sledujete dnes různé start-upy plné mladíků s digitálními projekty, jako jste před lety byli vy?

Sleduju to zpovzdálí. Musím smeknout klobouk před lidmi, jako je Petra Hubačová nebo Petr Ocásek, kteří tu vytváří ty huby a organizují startupové cykly. Také je strašně důležitá aktivita lidí, kteří už nějaké peníze vydělali a vrací je svým mentorstvím nebo investicí. Je důležité, že si kvantum mladých lidí projde takovým byznysovým urychlovačem. S nimi půjdeme rychleji dopředu. Ale start-upy jsou opravdu samostatná scéna, já se spíš orientuju na kulturu.

Když jste prodali firmu, jak jste uvažoval o tom, co budete a chcete dělat?

My jsme měli s Ondřejem Tomkem tu výhodu, že jsme firmu prodali a druhý den jsme odešli. A já jsem měl navíc štěstí, že jsem měl právě ročního syna a věděl jsem, že minimálně rok chci být s ním a se ženou. Někteří lidé si po prodeji firmy koupí Ferrari, já jsem si za odměnu koupil rok v Londýně. Chtěl jsem nějakou dobu žít ve světě, který je z našeho pohledu jiný.

Odstěhovali jsme se tam s rodinou, žili ve druhé zóně a přitom měli kousek od domu obrovský park, chodili jsme do školy… Bylo to fantastické.

Navenek nejste moc aktivní na internetové scéně, odstřihl jste se od ní?

Ne, to ne. Neodstřihl jsem se, ale objevil jsem si nový svět. Nakonec investoval jsem i do internetového projektu Zoot, ale tam je také spojení s kreativní oblastí, konkrétně s módou.

Proč jste si vybral Zoot?

Protože ho rozjel můj kamarád, kterému věřím. A i když se nemá investovat do projektů kamarádů, tak on má tah na branku. Zoot je mladá firma, komunita lidí, které móda baví. Na druhou stranu, je to oblast, která v Česku dělá obrat 40 miliard ročně.

Je pravda, že veřejně moc neinvestuju, ale když, vybírám si projekty, které nedělám přímo já, a o ty peníze se někdo stará. Já se snažím angažovat v projektech, kde se dobře cítím já sám.

V Centrum.cz máte stále malý podíl. Jak sledujete svou bývalou firmu?

Sleduji ji z dálky a ctím právo majitele na to, aby si to rozvíjel podle svých před-

6-13 rozhovor.indd 10

proč ne?! – ÚNOR 2013

Měl jste nějakou konkurenční doložku, která vám zakazovala pracovat v prostředí internetu?

Ta platila rok od prodeje firmy. Ale já hned po prodeji udělal večírek na rozloučenou s lidmi z branže, protože jsem věděl, že v oboru dál pracovat nechci. Měl jsem pocit, že už jsem starý na všechna ta nová mobilní zařízení, sociální sítě…

Bylo to pro vás určité objevování?

Já jsem Londýn znal a naštěstí naše pozice nebyla taková, že bychom se tam museli cítit nějak vyjukaní. Rychle jsme tam vpluli do české komunity manažerů a právníků, takže jsme byli zase mezi Čechy. Je to skvělé společenství.

Jak jste během toho roku přemýšlel nad tím, co budete dál dělat?

První, co jsem už po prodeji firmy věděl, bylo, že nechci do něčeho skočit a plavat v tom naplno. Děti jsou dar a to časové „okno“, které na ně v životě dostanete, je jen jedno. A není to vaše okno, ale jejich okno. Tím spíš jsem se snažil využít toho daru, že jsem nemusel uvažovat nad tím, jak zaplatit účty. Dodnes se snažím rodině hodně věnovat. Máme už dva kluky.

A co děláte pro sebe?

Vždyť tohle dělám pro sebe. Potkal jsem jednou Vladimíra Mlynáře a říkal jsem mu, že tak nějak jsem zčásti doma. A on povídá, že by to sám se sebou nevydržel, že se musí někde vypovídat. Pro mě život není jen o tom, dokazovat si, že mám

15.2.2013 6:22:53

PN001236

6-13 rozhovor.indd 11

15.2.2013 6:22:55

STRANA 12

spoustu aktivit. Spíš chci vidět, jak svět kolem mě plyne, a být jeho součástí.

Z čeho si skládáte svoji mozaiku, čemu se budete věnovat?

Programově nad tím nepřemýšlím. Jsme normální rodina. Každý den chceme prožít. Nejsem žádný buddhista, ale harmonie je to, co asi všichni hledáme. Zkrátka každý chceme takový příjemný život, kde máme pocit seberealizace, blízké lidi vedle sebe, pocit nějakého smyslu a uvědomění si toho. Ale žít tak, že si za deset let řeknu, že jsem toho namakal spoustu? Ale co jsem prožil a zažil?

Vystudoval jste dopravní fakultu, jste z železničářské rodiny. Ve vlacích prý máte velkou zálibu.

To je pravda. Když jedeme s manželkou do nějaké metropole, spíme často blízko nádraží. Baví mě prozkoumat, jak mají postavený grafikon, čím jezdí, jaké jsou to jednotky. Stejně jako když jedeme se synem do Tater, jedeme na noc vlakem – to je nádhera!

Ze kterého nádraží jste měl největší zážitek?

Já nejsem žádný velký cestovatel, ale nejvíc člověk zažije na těch nejposlednějších tratích, kde jezdí nejstarší vagony, žádné navoněné kousky. Nejlépe fungují vlaky v civilizovaných zemích, jako je Švýcarsko nebo severské státy. O Anglii víme, že jsou to punkeři, a v Egyptě mě zase překvapilo, jaký je to luxus. Ale takové extrémy, jako je indická železnice, to mě teprve čeká.

Nebavilo by vás investovat do české železnice?

Mě spíš baví ta kultura a móda. Co se týče železnice, není jasné, jak liberalizace půjde dál, takže i pro případnou investici je to dost nečitelné prostředí. Na druhou stranu, já jsem si tím už jednou prošel.

Když se v 90. letech za ministra Stráského začala železnice liberalizovat, můj otec měl připraven projekt na privatizaci jedné z tratí. Nakonec se monopol zachoval, ale já byl tenkrát na střední škole a hrozně mě bavilo nad tím s tátou koumat.

Baví vás bydlet za Prahou, odkud se dá vlakem dojet do centra?

Dobřichovice jsou dokonalé městečko. Stěhují se tam lidi, co hledají krásné místo kousek od Prahy, máte tam řeku, lesy, kopce, louky. Jsou úžasné v tom, že se tam nevybudoval satelit. I když tam bydlím sedm let,

6-13 rozhovor.indd 12

rozhovor tak mám pocit, že jsem tam doma odjakživa.

Chodím na nohejbal, na tenis, plavat na jez, do restaurací, kde nikdo neřeší, že tady sedí staří a tady sedí noví. Všichni stále debatujeme nad tím, jak je úžasné tam bydlet a jak to posunout dál. Dnes již zesnulý Alex Königsmark napsal před rokem do místních novin fejeton na téma Dobřichovice jako lázně. To jsme si tehdy uvědomili, že to jsou vlastně lázně kulturní. Navíc je tam největší koncentrace vináren v Praze a okolí. Když takový pan Matějka vytáhne na chodník čtyři židle a lavici a vy jdete se psem ven, stavíte se na skleničce, prohodíte slovo…

Jak stárnete, v čem se nejvíc měníte?

Třeba ve velikosti břicha, ale to by asi bylo za každých okolností.

proč ne?! – ÚNOR 2013

Pro mě život není o tom dokázat si, že mám spoustu aktivit.

Spíš chci vidět, jak svět kolem mě plyne. Každý den něco zažít.

Čím děláte největší radost svým blízkým?

Kamarádům asi tím, že děláme dobré večírky a v létě pořádnou garden party.

Slyšel jsem. Na svatební party jste si dokonce objednal balkánskou dechovku.

Ano, hráli nám dvě nebo tři hodiny, déle se to tempo nedá vydržet. A protože jsme měli svatbu o víkendu, kdy se konal Kmochův Kolín, nechali jsme ji zahrát i tam.

Vy právě z Kolína pocházíte a sám hrajete na trombon.

Jasně, dechovka, na tom jsem vyrostl! Už jako mladý jsem hrál ve swing bandu, jezdili jsme koncertovat i do zahraničí. Hráli jsme i na Kmochově Kolíně. To byl velký sen mého dědy, který už to ale bohužel neviděl.

On byl muzikant a všechno okolo dechovky byl jeho trendy styl. Takže já jsem odmala trávil Kmochův Kolín v hospodě, kde se svými kamarády poslouchal dechovky z otevřeného okna, já jsem tam přihlížel, přičichával kuřivu a těm deseti kouskům, který tam byl děda schopen vypít za den.

A teď zase hraju doma s dětmi: já na trombon, starší syn na flétnu a ten mladší vždy do něčeho bouchá.

Když už máte za sebou Kmochův Kolín, chtěl byste někdy stát na tom festivalovém pódiu Rock for People před desetitisíci lidí?

Už jsem tam sice stál, ale jako muzikant? Na to jsem snad dost sebekritický.

I když jsem domluvený s principálem Kašpárka v rohlíku Davidem Dvořákem, že letos budu moct zkusit přijímačky do kapely. Takže maximálně jedině až mě jednou vezmou jako trombonistu do Kašpárka…

15.2.2013 6:22:56

PN001218

6-13 rozhovor.indd 13

15.2.2013 6:22:57

STRANA 14

investice

proč ne?! – ÚNOR 2013

Kristalino Váza Kristalino. Pro sklárnu Moser ji vloni navrhnul René Roubíček (broušené, lepené sklo, výška 42 cm) v limitované edici 50 kusů. Moser ji prodává za 121 480 korun.

14-21 sklo.indd 14

15.2.2013 2:05:18

STRANA 15

České sklo Máte-li nutkání investovat do umění, nakupte české autorské sklo. Za dobrou cenu získáte překvapivě hodnotné kusy. A dost možná můžete svou sbírku začít třeba vázou, kterou jste ještě za socialismu vídali u maminky na stole.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ FOTO: Moser, Aukční dům Sýpka a Dorotheum

14-21 sklo.indd 15

15.2.2013 2:05:23

STRANA A 16

investice inve

proč ne?! – ÚNOR 2013

Kulovitá váza Kulovitá váza z čirého skla, podjímaná kobaltovým se zatavenou červenou spirálou patří k sériově vyráběným vázám dle návrhu Stanislav Libenského. Tento 15cm kus nabízela aukční síň Dorotheum za 17 000 korun.

Rouge 30 cm vysoká váza Rouge v šedém skle a bílém emailu je jedním z návrhů Lukáše Jabůrka pro Moser, který v tamější sklárně zároveň uměleckým ředitelem a vede designové a vývojové středisko Studia Moser. Vázu za 47 800 korun může doprovázet mísa Rouge.

Objekt mísa Mísa z roku 1996 patří mezi ikonické mísy Františka Víznera, které se nacházejí ve významných světových sbírkách uměleckého skla, například ve Victoria and Albert Muzeum v Londýně nebo galerii Barry Friedman v New Yorku. Brusem tvarovaný, broušený a leptaný objekt má šířku 27 cm a aukční síň Sýpka jej vydražila za celkovou cenu 234 000 korun.

N

ení mnoho důvodů, proč vzpomínat v dobrém na minulý režim. Už vůbec ne na 50. léta.

Ale jeden existuje: české autorské umělecké sklo. Dějinným paradoxem mu právě tehdy začaly zlaté časy, které odešly koncem století. Zatímco světová muzea a galerie umění s naprostou samozřejmostí vlastní skleněné objekty nejzásadnějších českých sklářů z 2. poloviny 20. století, jejichž hodnota se pohybuje až ve statisících eur, v českých vodách jména sklářů i jejich ikonické objekty byly dosud prakticky neznámé. Lidé si ještě tak vybaví rozsáhlé skleněné plastiky z veřejné-

14-21 sklo.indd 16

ho prostoru, ale takové vzpomínky jsou spojeny s odérem socialismu. To se však v posledních pěti letech začíná měnit.

V minulém roce padaly v českých aukčních domech rekordní částky za ateliérové sklo, jak dokazuje i fotogalerie objektů u tohoto článku. Nejvyšší ceny dosáhla v Aukčním domě Sýpka patnáct centimetrů vysoká plastika Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové Polibek, z roku 1963, když byla vydražena za celkovou cenu 444 tisíc korun. Broušený objekt Václava Ciglera se tu vydražil za 192 tisíc a rekordní částku za práci Pavla Hlavy zaplatil nový majitel, který získal objekt List

za 246 tisíc. V Dorotheu zaplatil sběratel za skleněnou mísu Františka Víznera 264 tisíc korun. Takové a vyšší ceny za české umělecké sklo jsou ve světě běžné. Nastává pravá chvíle se v místních ateliérech a aukčních domech o české špičkové umělce skláře zajímat. „Zhruba před čtyřmi roky nám byla nabídnuta sbírka českého sériového skla, především vázy, které od 60. let vznikaly v různých vzorech a variantách. Zaujala nás možnost odborně zpracovat, katalogizovat a uvést na trh produkci, která přes svoji vysokou kvalitu zatím nebyla doceněna. Jednotlivé položky v aukci byly

15.2.2013 2:05:24

STRANA 17

Broušený objekt Václav Cigler je ve světě proslulý svými krajinnými projekty. Známá je jeho skleněná terasa Sovových mlýnů, kterou vytvořil společně s architektem Michalem Motyčkou.

Skleněné Ciglerovy objekty zrcadlí své okolí, deformují nebo rozkládají jeho obraz. Broušený objekt vznikl kolem roku 1985, je vysoký 20 cm s průměrem 24 cm a aukční síň Sýpka ho vydražila za 192 000 korun.

Kubismus Ručně broušenou vázu Kubismus pro Moser navrhnul v roce 2009 současný výtvarník Rony Plesl. 30 cm vysokou vázu lze získat za 19 500 korun.

Objekt list Objekt list vyrobil Pavel Hlava v roce 1994. Plastika z broušeného a lepeného skla veliká 45x 40 cm byla aukční síní Sýpka prodána za 246 000 korun.

přitom nabízeny za nízké ceny, které neodpovídají zahraničnímu standardu,“ vypráví mi Irena Velková, elegantní dáma s mile moravským akcentem, o momentu, od kterého Sýpka vydala šest specializovaných katalogů českého ateliérového, ale i sériového skla a později začala unikátní sklářská díla řadit také do svých hlavních katalogů. Aukční dům Sýpka patří mezi průkopníky českého uměleckého skla na zdejším aukčním trhu a tady také proběhly první aukce zaměřené na umělecké sklo. „Češi pomalu začali vnímat nikoliv to, že tyhle vázy stály u maminky na skříni a byly jim protivné, ale že jsou

14-21 sklo.indd 17

krásné a jedinečné.“ Vydražena tak byla Roubíčkova skleněná Fontána za 192 tisíc i na začátku zmíněný Polibek. V době uzávěrky tohoto časopisu se v Aukčním domě Sýpka dražil další Polibek manželů Libenského a Brychtové. „Plastika je z původní formy jako ta předchozí. Paní Brychtová nám její pravost potvrdila.“ V roce 2010 začal nabízet české sklo v aukcích také aukční dům Dorotheum.

V něm je hlavním expertem na sklo Miroslav Zíka, s kterým listujeme objemným aukčním katalogem. „Aukce se sklem máme dvakrát ročně. Vždy je tam kolem stovky předmětů a na každé aukci se vy-

draží za zhruba dva miliony korun. Z devadesáti devíti procent je to české sklo.

U moderního skla se ale často až polovina uměleckých předmětů neprodá, lidé se ho teprve učí kupovat. Ale ta druhá polovina se prodá výrazně dráž, než kolik je vyvolávací cena.“ Často lze se štěstím koupit hodnotný kus v aukci za nižší cenu než v galerii. Je to jiným vytvářením cen. „Zatímco galerie nabízí kousek třeba za 300 až 400 tisíc a je ochotna o ceně jednat, my můžeme nastavit motivační cenu na 280 tisíc.

I když je riziko, že se to prodá za start. Ale aukce je hra. Ve světě vzrůstá aukční způsob prodeje umění na úkor galerijního.“

15.2.2013 2:05:43

investice

STRANA 18

proč ne?! – ÚNOR 2013

Betlém Unikátní plastika Betlém z roku 1972 je prací sklářů Jana Černého a Jiřího Ryby. Tavená plastika je velká 31 x 10 cm, prodána aukčním domem Sýpka za 90 000 korun.

Polibek Patnácticentimetrovou tavenou plastiku Polibek vytvořili v roce 1958 manželé Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Dílo je proslulé „negativním prostorem“, odkud přichází světlo do líbajících se tváří. V květnu minulého roku bylo v aukční síni Sýpka vydraženo za celkovou cenu 444 000 korun.

14-21 sklo.indd 18

15.2.2013 2:06:00

STRANA 19

Čeští sběratelé se tedy dnes učí jména, která jsou v zahraničí dávno známá a jejich ceny na trhu etablované. Například Pavel Hlava je oblíben v Japonsku a František Vízner zase v Americe, kde se jeho ikonické mísy běžně prodávají za 15 až 20 tisíc dolarů. „Ohromná skleněná stěna od Stanislava Libenského se nedávno v Německu vydražila za asi 300 tisíc eur,“ vypočítává Miroslav Zíka.

Jeden z důvodů, proč i Češi začali objevovat špičkové sklářské výtvarníky, spočívá podle Zíky v cenách ostatního umění. „Ceny špičkových obrazů stouply nesmírně vysoko, na desítky milionů. Ale proč kupovat třetiřadého malíře za 100 tisíc, když za takovou sumu můžu mít prvořadého skláře?“ Ateliérové sklo od špičkových autorů se už v řádech stovek tisíc pohybuje a pohybovat bude, takové ceny přišly ze zahraničí. Také proto je to investičně zajímavé, čeští skláři jsou známí ve světovém kontextu, což se o českých malířích říci nedá. Za našimi hranicemi jich většinu nikdo nezná. „Žádná světová výstava se neobejde bez zastoupení českých sklářů. V americkém muzeu skla v Corningu se pořádají pravidelné dílny, zjistil jsem, že tam vyučují čeští skláři, fachmani od pecí. Je to pořád ve světě pojem,“ vypráví Zíka. Že mohou sběratelé přijít ke světové kvalitě za dostupné ceny, potvrzuje i historička a kurátorka Sylva Petrová. Třináct let vedla sbírky skla v UPM v Praze a poté čtrnáct let na britské University of Sunderland přednášela o skle. „Autorské sklo je mladá disciplína, v dějinách umění nějakých sedmdesát let nic neznamená.

Znala jsem dědičku Adidasu, která sbírala sklo. Vyprávěla mi, že původně sbírala malbu, ale ač movitá, na nejdražší díla nedosáhla a kupovala nějakou pátou kategorii. Ve skle si mohla dovolit kupovat naprostou špičku.“ Z POPELNÍKU SOCHA Sklo není jako jiné materie. Je v každém momentě své existence krásné. Krásné až tak, že to autory odvádí od idey k dekorativnosti, stěžují si designéři. Potřebuje světlo, nejlépe denní. Tehdy se mění, láme paprsky, vrhá odlesky. Potřebuje prostor.

Je to pozitivní materiál. A kdo s ním přijde jako autor, kurátor nebo sběratel jednou do styku, už na něj nepřestane myslet. Čím je ale právě české sklo 2. poloviny minulého století tak unikátní? Co se stalo, že ve sklárnách podléhajících socialismu,

14-21 sklo.indd 19

jako vše ostatní, v umění skočilo o několik generací vpřed? Podle odborníků jde o šťastnou konstelaci několika věcí. Státní ekonomický zájem, existující tradice skláren hlavně na severu Čech, propracovaný školský systém a inspirující profesoři na VŠUP, kteří vychovávali talentované žáky. A ohlas v zahraničí. Sklo má v českých zemích tradici od dob monarchie, především městečka jako Kamenický Šenov, Železný Brod a Nový Bor už tehdy zásobovala užitým sklem celou Evropu.

Po 2. světové válce se však v severočeských sklárnách objevily talenty, jejichž díla technologií i duchem předběhla zbytek světa. „Mělo to přitom absurdní důvod. Nadaní sklářští výtvarníci se v poválečných letech neměli jak realizovat v průmyslu, a tak se vrhli na něco, co mohli dělat sami, na volnou autorskou tvorbu,“ uvádí do kontextu zrod fenoménu Sylva Petrová.

Velkou měrou k tomu přispěla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Důležitá jsou jména profesorů Karel Štipl, Jaroslav V. Holeček a Josef Kaplický a později Stanislav Libenský. Ti sami se rozhodli uchopit sklo jako jedinečný materiál, z kterého napříště namísto skleniček a popelníků hodlali vytvářet svébytné umělecké kusy. Nadšení přenesli na několik generací svých žáků. Hned první generace, narozená ve 20. a 30. letech, byla neobvykle bohatě talentovaná. Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, René a Miluše Roubíčkovi, Miloslav Klinger, Pavel Hlava, Adolf Matura, Věra Lišková, Jiří Harcuba, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Jiřina Žertová, Dana Vachtová, Vladimír Jelínek, Ladislav Oliva, František Vízner, Karel Wünsch, Vratislav Šotola a později Zdeněk Lhotský a mnozí další se jali zkoušet veškeré možné techniky, jaké sklo unese. Tavili ho ve formě, foukali, lisovali, řezali, brousili, ryli a malovali na ně. Vyráběli malé plastiky i monumentální stěny. Spolupracovali se sklárnami, kde podle jejich vzorů vznikaly série váz a dalšího dekorativního skla především pro cizinu a jen v omezené míře pro domácí maloobchod, prováděly se plastiky na státní zakázku i solitérní umělecké objekty, které mířily především do kapitalistického zahraničí.

V 50. letech totiž režim postřehl, že v umělecké a technologické kvalitě českých sklářů je zakopaná hřivna. Když se jejich díla objevila na Triennale užitého umění v Miláně 1957 a 1960 a na EXPO v Bruselu v roce 1958 a v Montrealu v roce 1967, vzbudila senzaci. Namísto sériovky

Tanec nec Váza Tanec je ranou prací Stanislava Libenského ze 40. let 20. století. Čiré sklo zdobí leptané a transparentními emaily malované motivy.

Váza je nabízena aukční síní Dorotheum za 95 000 korun, přičemž očekávaná cena činí 150 000 korun.

z Československa přišlo novátorské umění, které v Bruselu vyhrálo Grand Prix.

Výkladní skříň šikovných socialistických rukou na Západě fungovala a režim si to přeložil jako svůj úspěch a cestu k devizám. A tak velkoryse investoval. Vyrobit šlo cokoliv. V tržním hospodářství něco nevídaného a neuskutečnitelného. „Lidi u nás měli možnost vzorovat. Když si něco vymysleli, mohli jít za určitých podmínek do továrny a svůj návrh si tam realizovat.

V USA na to šli jinak: když byl umělec třeba keramik, tak si řekl, že na sklo je vlastně zapotřebí podobná pícka, jakou má on, a někde ve škole nebo v garáži si to vyzkoušel,“ porovnává dvě kolébky autorského skla kurátor Milan Hlaveš z Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Skloexport a Art Centrum čile vyvážely umění a sériové sklo do zahraničí a tvůrci zažívali autorskou svobodu, když už za hranice za svými výrobky nemohli osobně.

Mezi sklárny, jejichž někdejší designovou produkci dnes stojí za to sbírat, patřily mimo jiné podniky jako Rudolfova Huť, Libochovická sklárna, Chřibská, Železný Brod, Jablonecké sklárny v Desné, Škrdlovice a soustava skláren a dílenských provozů v Novém Boru pod názvem Borské sklo.

Vlastní linii si jela také sklárna Moser,

15.2.2013 2:06:10

STRANA 20

kdysi nejprestižnější výrobce křišťálu v rakousko-uherské monarchii. V Karlových Varech si i za socialismu podržela své dva hlavní trumfy: prvotřídní surovinu a kvalitní řemeslo. I tady se vedle broušeného užitého a dekorativního skla věnovali autorským plastikám a většina výše jmenovaných výtvarníků, nebo například Jiří Šuhájek, s Moserem spolupracovala. „České umění bylo vždy na vysoké úrovni, ale vždy rozvíjelo zahraniční vzory. Jen třikrát se české umění dostalo na vrchol a vedlo. V době Jana Blažeje Santiniho Aichla to byl jeho styl barokní gotiky, poté v době kubismu, který Češi rozvinuli do architektury, nábytku a skla a pak ona skleněná plastika,“ vypočítává Sylva Petrová. Když v 60. letech Američané začali s experimentem, vycházely jim podle historičky z rukou foukané bubliny, zatímco Češi už v té době objevili instalaci a tavenou plastiku, kterou dnes vlastní každé serióznější světové muzeum umění. „Poměrně dlouhou dobu pomáhalo českému sklu, že jsme byli z takové exotické země,“ pokračuje Sylva Petrová. „Vybavuji si, jak jsme vybalovali bedny v Paříži v Musée Des Arts Décoratifs a oni při pohledu na ta díla oněměli.“ Podílela se na mnoha světových výstavách a publikacích a v Anglii kromě přednášení vedla Ústav pro mezinárodní výzkum skla.

V roce 2001 sepsala velký příběh půlstoletí autorského skla v českých zemích pod názvem České sklo. Dnes je publikace beznadějně rozebraná.

HUBENÁ 90. LÉTA Změna režimu byla pro sklářský průmysl i umění kruciální. Neohraničená podpora od státu vymizela. „Zlatá doba českého skla odeznívala po ukončení období reálného socialismu,“ lakonicky shrnuje Milan Hlaveš. Některé sklárny běžely pár let setrvačností, nehledaly aktivně nové trhy a zanikaly nebo rovnou zašly na divokou privatizaci. Dnes se ale přeživším sklárnám daří a vznikají i nové. A světoví skláři přijíždějí se svými koncepty v podpaží právě sem, aby je tu realizovali. Fenomén jedinečnosti českého skla se však nachýlil k závěru tak, jako se nachýlily životy žáků slavných profesorů z VŠUP. Trh s kvalitním uměleckým a designovým sklem se navíc zahušťuje, ve světě fungují špičkové sklárny a národní rukopis se stírá. Nadějí jsou ovšem nové generace absolventů vysokých škol, kteří přicházejí s novým pohledem na sklo jako materiál pro uměleckou práci.

14-21 sklo.indd 20

investice

proč ne?! – ÚNOR 2013

Kola 1 Váza Kola 1 je z limitované série 30 kusů, kterou pro Moser navrhul v roce 2007 Jiří Šuhájek. Ručně foukaná, broušená a lepená váza stojí 138 000 korun.

Fošny Objekt Fošny z červeně malovaného tabulového skla v červeném rámu je dílem Vladimíra Kopeckého.

Aukční síň Dorotheum dílo prodala za 45 600 korun.

15.2.2013 2:06:17

STRANA 21

Galaxy Opticky efektní, ručně brušená váza Galaxy vznikla spoluprací Reného Roubíčka a sklárny Moser. Je vysoká 30 cm a René Roubíček na ní pracoval se souborem barev, typických pro Moser. Sklárna ji v limitované sérii 30 kusů prodává za 152 000 korun.

14-21 sklo.indd 21

SBÍRKA Z EBAYE Sběratelství je generační záležitost. O české sklo se muzea i sběratelé ve světě zajímali v 70. a 80. letech, takže sběratelé už přicházejí do let. A jejich dědicové už mohou sbírat něco jiného. Jak upozorňuje Zíka, právě v těchto letech se tedy mohou staré sbírky začít od dědiců objevovat na trhu. „V roce 2009 se velká sbírka českého uměleckého poválečného skla rakouského sběratele Alfreda Dittricha z Německa prodávala v Heilbronnu, v Americe zase nedávno rozprodávali sbírku dědicové bývalého ředitele Muzea v Corningu.“ Podle Sylvy Petrové se okno k investicím do uměleckého skla otevírá či uzavírá také v důsledku ekonomické situace USA. Změnu dynamiky trhu se sklem pozorovala historička z Anglie. „Po napadení WTC v New Yorku a následné válce v Iráku se trh s uměním v Americe zastavil, i bohatí lidé náhle řešili, co bude s jejich zemí. O pár let později navíc přišla ekonomická krize.“ Od té doby ceny v USA stagnují.

Sbírku skla plnou „Víznerů, Hlavů, Šuhájků a Olivů“ lze ale vybudovat i bez statisíců, když se člověk zaměří na dekorativní sklo sériové výroby od stejných autorů. Tam ceny začínají už na pár set korunách, stačí sledovat i aukční weby jako eBay, Aukro nebo třeba modernistglass. com. Všechna hvězdná jména vzorovala pro sklárny, které už většinou neexistují.

Zatím jsou tedy takové vázy „sbíratelné“.

Krásné jsou už teď a časem jejich počet prostě bude ubývat.

Než se ale člověk rozdychtí na aukci nebo v ateliéru, měl by vše konzultovat s odborníkem. Když nebude mít věc vysokou uměleckou hodnotu, nelze očekávat, že by se zhodnotila jako investice. V Česku se sklem zabývají galerie jako například Galerie Pokorná, Meridian, Pražská galerie českého skla a muzejní instituce – především Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Vyplatí se přizvat si ke svému vyvolenému kousku vzdělaného a zkušeného člověka typu Sylvy Petrové, která fungovala jako poradce British Council a Victoria and Albert Museum. Stoprocentní jistotu o kvalitě díla budeme mít až v čase. A stejně jako u ostatních sbírek, sklo se vám hlavně musí líbit, shrnuje Miroslav Zíka. „Prvotní musí být láska k té věci, pak vás začnou bavit výstavy, začnete se vzdělávat a tříbit si vkus, co vlastně chcete sbírat. A to druhotně může přinést zisk. Když máte dobrý vkus, nemůže to dopadnout špatně.“

15.2.2013 2:06:19

STRANA 22

22-27 WangYi2.indd 22

storyboard

proč ne?! – ÚNOR 2013

15.2.2013 1:32:13

STRANA 23

Poslední mandarín Wang Ji píše kaligrafii, romantické básně, maluje obrazy. A vlastní jednu z největších soukromých galerií v Číně. Ve špičce vlastního mrakodrapu, v nejprestižnější čtvrti Pekingu. Jeho poslední sbírku básní doprovodil svými pastely Karel Malich.

TEXT: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: David TURECKÝ

22-27 WangYi2.indd 23

15.2.2013 1:32:28

STRANA 24

storyboard

V

Číně platí, že skutečné prestiže nelze dosáhnout pouhým nahromaděním peněz. Jedině pokud člověk své bohatství a talent vloží do ušlechtilých aktivit, z kterých plyne blaho pro celou společnost, dosáhne toho pravého úspěchu.

Dnes se Wang Ji prezentuje především jako majitel, ředitel a kurátor jedné z největších soukromých galerií v Číně Times Art Museum. Založil ji před pěti lety a s prostorem si hlavu lámat nemusel. Rozlehlou galerii umístil do tří nejvyšších pater v jednom ze svých mrakodrapů.

Dvojice budov CITC, které patří Wangovi a jeho rodině, stojí v pekingské chic čtvrti Čchao-jang, kde sídlí důležitější světové firmy a ambasády. „Samostatná, nezávislá muzea se v Číně potýkají s problémy, těžko se provozují. My jsme na tom jinak, naše muzeum je financováno z našich rodinných aktivit.“ V rámci galerijní práce si Wang Ji vybral deset čínských umělců, kterým dlouhodobě poskytuje veškerý servis. Pro Česko je zajímavé, že do šťastné desítky patří i český výtvarník Jiří Straka.

Oficiální poslední romantik, kaligraf, kurátor a podnikatel Wang Ji do Prahy přijel koncem ledna za svým přítelem, galeristou Zdeňkem Sklenářem. Mezi muži před lety přeskočila jiskra za vesele bizarních okolností. Když se poprvé setkali v Pekingu, shodli se na tom, že oba určitě mají mongolské geny. Zapěli společně kus mongolské písně, kterou se naučili na místě od jakéhosi mongolského staříčka, a přátelství bylo na světě. Dokonce i přesto, že Wang Ji nemluví jinak než čínsky.

Zdeněk Sklenář nechal přeložit Wangovy romantické verše předním sinologem Oldřichem Králem do češtiny a malíř Karel Malich je doprovodil svými pastely. Křest básnické sbírky se odehrál před dvěma týdny v Praze, den před zahájením Malichovy výstavy na Pražském hradě. Sesedli jsme se k rozhovoru ve Sklenářově galerii.

Pozorovaly nás přitom panem Wangem vlastnoručně vyrobené keramické rozesmáté tanečnice, které čínský galerista přivezl Zdeňku Sklenářovi darem.

VÝRAZNĚ HEZKÝ MUŽ Je takový, jaká je dnešní Čína. Podnikavý, pracovitý, elegantní, uvolněný a sebevědomý. Podle tamních i zdejších standardů výrazně hezký muž. Jasná čínská upgradovaná verze amerického snu. Wangův příběh přitom začal podobně jako stamilionů jiných Číňanů. Když se na podzim roku 1960

narodil v malé přístavní vesnici v jihovýchodní provincii Ťiang-su, Mao Ce-tungův hospodářský experiment zvaný Velký skok vpřed a roztržka se Sovětským svazem právě přivodily Říši středu hladomor.

V učitelské rodině Wanga se pěstovala tradiční čínská kultura, a to i přes všechny dramatické zvraty, které jim 20. století přineslo. „Nejzřetelněji si vybavuji roztržku mezi Čínou a Sovětským svazem a následně ten hlad, který se po zemi šířil. Hodně dětí bylo podvyživených. Jakmile jsem začal chodit do základní školy, začala Kulturní revoluce.“ Mao nechal školy zavřít, ze studentů udělal dělníky a rolníky a intelektuály nechal likvidovat psychicky i fyzicky Rudými gardami. Wang Jiovi bylo devět let. „Naším hlavním úkolem bylo přežít. Nebyly tehdy knihy ani knihovny a já po nich strašně prahl, takže jsem se chtěl stát knihovníkem.

Každý den jsem půl dne psal znaky štětcem.

Tehdy jsem kaligrafii nevnímal jako svébytné umění. Nenapadlo mě, že se v budoucnu stane prostředkem mého uměleckého vyjádření.“ Dodnes si prý zápisky a koncepty k esejům zapisuje štětcem a tuší.

V roce 1977 začaly Teng Siao-pchingovy reformy a univerzity se znovu otevřely.

Wang Ji sice u přijímaček uspěl, ale v té chvíli ještě neproběhla rehabilitace jeho otce, takže nebyl přijat. Tehdy se hlásil na výtvarný obor. O rok později už Wang Ji na vysokou školu směl, přijetí si navíc pojistil nástupem na v té době nepříliš prestižní univerzitu ve Wu-chanu. Namísto umění sáhl po ekonomii, z které získal svůj první doktorát. A dobře udělal. Zabýval se vztahem ekonomie a politiky a společnosti.

proč ne?! – ÚNOR 2013

Po vysoké škole strávil pět let v armádě a poté nastoupil do státní služby jako úředník zabývající se výzkumem ekonomie rozvoje. „Ten ústav tehdy zaměstnával nejlepší vědce a ekonomy v Číně. Byl životaschopný a panovalo tam svobodné myšlení. Tohle období mělo na můj život neskutečně veliký vliv.“ Následně pět let vedl pro tuto instituci časopis. V té době také začal psát články a stati. Přirozeně že štětcem a drobnou standardní kaligrafií siao-kchaj-šu. Šlo mu to a lidé prý začali jeho psané koncepty sbírat. Tak toho využil. „Byla to legrace. Měl jsem docela nízký plat, takže jsem si přivydělával opisováním súter kaligrafií. Za jednu jsem dokonce získal sto tisíc jüanů. Najednou jsem nevěděl, co s tolika penězi. Tak jsem si řekl, že něco začnu sbírat. A začal jsem se starožitným čínským nábytkem. Hlavně vyřezávané postele a párové nápisy vyřezávané do dřeva. Tak jsem prodával svoji kaligrafii a za peníze jsem sbíral nábytek.“ ROMANTIK VE SLUŽBÁCH ZEMĚ V současnosti má kromě vlastního byznysu neuvěřitelnou spoustu úvazků: pracuje v Čínské státní akademii výtvarných umění, je vědeckým pracovníkem Institutu pro výzkum státního rozvoje Pekingské univerzity a Si-anské dopravní univerzity, je profesorem na Nan-ťingské auditorské vysoké škole a uměleckým schemerem internetového televizního vysílání CNTV. „Změny v Číně jsou obrovské a tlak reforem mění celou společnost. Mnoho intelektuálů i umělců se snaží hledat odpovědi, jak dál, jak by se Čína měla dál rozvíjet, jak zajistit komunikaci mezi vládou a prostými lidmi. Rozvoj v zemi nabral obrovskou rychlost. Ale je třeba uzpůsobit tomu právní systém, soudnictví. V Číně panuje tradice, že se vzdělanci i umělci touto problematikou zabývají.“ To je pravda. Ušlechtilým činem pro mandarína v průběhu tisíců let bylo nastoupit do služeb země jako úředník. Loajální vůči panovníkovi, pokud ten konal dobře. Pokud ne, mohl si úředník vybrat: buď se z frustrace vypsal poezií nebo vymaloval tuší, nebo jednoduše odešel ze společnosti do ústraní. „V mnoha historických dílech se skrývá odpor ke společenské realitě i jejich frustrace. To byla častá motivace pro čínské umělce. Takový tlak ale může v umělci odhalit nové schopnosti.“ Wang Ji tedy od reality utíká k básním plným lásky. Právě pro své verše v Číně známé dostal přezdívku „poslední roman-

PN0

22-27 WangYi2.indd 24

15.2.2013 1:32:35

PN001220

22-27 WangYi2.indd 25

15.2.2013 1:32:45

STRANA 26

storyboard

proč ne?! – ÚNOR 2013

JAKO TY A JÁ...

Wang Ji Nejsi-li po mém boku Nedokážu se nadechnout Vzduch jak by zkameněl Krev jako by zamrzla A na můj romantismus sedá prach Jsem básník impregnovaný formalinem Co se tu láme v kapce slzy To není duha Co tu pohlcují měsíce a roky Nejsme ty a já My jsme nerozluční Ilustrace k básni: Karel Malich, překlad básně: Oldřich Král

22-27 WangYi2.indd 26

Jako housle a citera jako vítr a déšť Jako ty a já

15.2.2013 1:32:46

ků o tom, jak Wang Ji po zkázonosném zemětřesení v S`-čchuanu oslovil čínské malíře, aby namalovali obraz a věnovali ho na aukční výstavu. „Ano, obvolal jsem je. Výstava vynesla 33 milionů jüanů, které jsme věnovali oblasti postižené zemětřesením. Takových věcí dělám mnoho, ale v Číně se o tom rozhodně nešíříme.“

INZERCE

tik“. Jeho báseň Budu tě milovat miliony let u Dlouhé čínské zdi se před třemi lety dostala do sborníku šedesáti básní k 60. výročí založení ČLR. Lidé si prý místo ženské postavy dosazují lásku k vlasti. Výčty horoucího citu působí ve spojení s podnikatelským pragmatismem Wang Jiho až extravagantně. Všechny básně však prý prožil. „Samozřejmě že jsem zamilovaný a lásku prožívám tak, jak o ní píšu. Ale já teď třeba prožívám i romantické pocity vůči Praze, zdá se mi, že je to místo, kam patřím. Je to ve velkém protikladu k tomu, co se děje v Číně, k té rychlosti, s jakou se vše mění, jak se všechno staré bourá a ničí, na všechno se spěchá. Zatímco Praha je klidné, romantickou a kulturní atmosférou prodchnuté místo. Zdejší životní tempo je mnohem snesitelnější.“ Wang Ji se netají svým bohatstvím, ale příliš konkrétní není. Dnes formálně ve většině rodinných firem nefiguruje. Pak se ale ochotně rozhovoří o svých developerských aktivitách, další rodinná firma podniká v kosmetice, jiná ve finančnictví.

Je také spolumajitelem populárního basketbalového stadionu v Pekingu, na kterém se střídají světové basketbalové a hudební hvězdy. Pro svou rodinu zakoupil rozsáhlý pozemek na sever od Pekingu v půvabné hornaté oblasti Chuaj-žou, kam Pekiňané jezdí na výlety. I tady zůstal v sepětí s čínskou kulturou, Wangův dům a zahradu totiž těsně obepíná Velká čínská zeď.

S rostoucím bohatstvím si prý člověk musí držet v Číně chladný odstup. „V mé zemi se na to, čím se konkrétně zabývám, média neptají, takže o tom nemluvím.

V Číně panuje nenávist vůči bohatým.

Dnes vystupuji jako majitel, ředitel a kurátor Times Art Museum. A jako umělec.“ Takhle úspěšného člověka si ale přece musí všímat úřady. Moje otázka, zda si přece jen nemusí zadat s režimem, ho nevyvedla z míry. „Na Západě se domnívají, že mnoho boháčů má v Číně konexe a nadstandardní vztahy s vládními strukturami, ale my jsme v tom poměrně jednodušší. Nevyužíváme státních kontaktů.“ Ale přece jen, umělci, kteří mají hlasitější výhrady vůči režimu, jsou většinou nějak šikanováni nebo aspoň úřady obtěžováni. „Ano, je to citlivá doba, na umělce, kteří kritizují stát, míří velká pozornost. Ale my v galerii děláme striktně odborné akce a držíme se stranou kritiky vládní politiky, takže problém nemáme.“ Stejně opatrně mluví Wang Ji o charitě, kterou dělá. Na několika čínských serverech jsem našla zprávy od výtvarní-

MOUDRÉ INVESTORSKÉ OKO Wangův den má ale zřejmě mnohem více než čtyřiadvacet hodin. Kromě všeho dosud zmíněného ještě čile investuje do starožitností a umění. Od chvíle, kdy prodal svoji první kaligrafii a za výdělek koupil první starožitnou vyřezávanou postel, se jeho sbírka rozrostla na stovky tisíc předmětů, které se několik let snaží katalogizovat.

O trhu s čínským uměním napsal také svoji druhou doktorandskou práci, která později vyšla tiskem jako rukověť sběratelům.

Investice do umění rozděluje na dvě části. Jednu jako pragmatickou investici: „Tam se řídím čistě analýzou trhu, nenechávám na sebe působit emoce ani svoje osobní preference. Musím říct, že návratnost investic do umění mám vysokou.“ A pak nakupuje umění, které se líbí jemu, a tam se na své pocity absolutně spoléhá.

Na prstech mi vypočítá tři součásti, bez kterých investor do umění nemůže doufat v úspěch. První je „moudré oko“, tedy schopnost rozeznat kvalitní věci. Druhou vlastností je stabilita a trpělivost, člověk by neměl těkat, ale měl by se soustředit na jednu linii své sbírky. Třetí věcí jsou peníze. Bez nich sbírku dohromady nedáte. „Myslím, že moudré oko, trpělivost i peníze mám, proto se mi tak daří. A ještě jedna věc je důležitá. Musíte se pohybovat ve správném prostředí, být nablízku kurátorům, vědcům, umělcům a médiím.“ Jeho největším sběratelským úlovkem je více než stovka historických dřevěných domů z celé Číny, starých od sto padesáti do sedmi set let. Když o nich mluví, září mu oči, opět v něm ožívá mandarínské nadšení. „Bohužel se u nás k historickým památkám nechováme pěkně. Osud starých zástaveb zvaných chu-tchung je v Pekingu nebo Šanghaji strašně smutný. Ale ty zachránit nemůžu. Chu-tchung rozvalí buldozer v pár vteřinách, měsíc na rozebrání mi nikdo nedá,“ říká Wang Ji. „Své historické domy mám všechny v obrovském skladě v Pekingu. Každá demontáž trvala vždycky přes měsíc. Ta stavení se měla bourat, tak jsem je zachránil. Jako kulturní poklad. Jako paměť Číny,“ říká novodobý čínský mandarín.

PN001242-9

22-27 WangYi2.indd 27

15.2.2013 1:32:47

STRANA 28

úhel pohledu

proč ne?! – ÚNOR 2013

Společenstvo bot

28-33 boty.indd 28

15.2.2013 1:29:53

STRANA 29

3.

5.

2.

1.

6.

4.

Děkujeme hotelu Boscolo Prague za poskytnutí prostoru k fotografování.

1. Jakub Lohniský, 2. Jan Lichý, 3. Michal Kučera 4. Martin Pospíšil 5. Eva Lincesso 6. Radek Zachariáš

28-33 boty.indd 29

Lidé na této fotografii vědí o botách všechno. Tím pádem vědí všechno i o vás. Poznají, jací jste, na čem vám záleží, jestli umíte ocenit kvalitu.

Naučte se to, co umí oni. Protože bez pořádných bot nikam nedojdete.

TEXT: Veronika MIŠKOVSKÁ – FOTO: David TURECKÝ

15.2.2013 1:30:12

STRANA 30

Vyhlašujeme pánskou obuv novým status symbolem.

Zde je návod, jak vybrat boty, které sedí jak vaší noze, tak naturelu.

úhel pohledu

N

astal čas na chvilku upřímnosti. To, podle čeho se dá nejlépe vyčíst váš vkus a postavení, není vaše auto ani účet za drahý značkový oblek. Jsou to vaše boty.

Přesně ta věc, o které si myslíte, že si jí nikdo nevšimne. Opak je pravdou.

Vyhlašujeme proto pánskou obuv novým status symbolem, přesně v duchu rčení, že podle bot se pozná člověk. Oslovili jsme lidi, kteří botám rozumějí, a zeptali jsme se jich na to, proč je kvalitní obuv tak důležitá a jak si vybrat tu nejlepší.

Každý z nich je jiný, stejně jako jsou jiné boty, které nabízejí. Společně s nimi jsme sestavili návod, jak si vybrat tu správnou botu tak, aby perfektně seděla nejen na vaší noze, ale i k vašemu naturelu.

PROČ BYCH MĚL INVESTOVAT DO KVALITNÍCH BOT Když jsem se rozhodla proniknout do světa pánských bot, moje první kroky vedly k Radkovi Zachariášovi. Pro zakázkového ševce, který obuv šije už přes dvacet let, jsou boty alfou a omegou. Kdyby měl někdo pocit, že na botách až tak nezáleží, tenhle švec ho vyvede rychle z omylu. Bez dobré obuvi nemůže podle něj opravdový muž existovat. „Když si obujete kvalitní boty, máte najednou úplně jiný pocit, takový noblesnější. Jak jinak si dopřát jiný pocit z chůze než v dobrých botách?“ zdůrazňuje.

Je to stejné, jako když máte v peněžence zlatou kreditní kartu. Nikdo ji sice na první pohled nevidí, ale vy o ní víte a to je nejdůležitější. Kromě pocitu „zlatá kreditka“ je ale důležitá i pohodlnost. V botě za dva tisíce, byť to je pro mnohé zákazníky cenový strop, poznáte na konci dne každý ujitý kilometr. „Kvalitní bota má lepší výstelku, do podrážky do oblasti pod podpatkem se v ideálním případě dává tenký ocelový plátek, který drží tvar a stavbu boty a tím i celé tělo,“ vysvětluje Michal Kučera, majitel nedávno otevřeného obchodu Classic Shoes na pražském Újezdě.

Tuto techniku používal i Salvatore Ferragamo, legendární obuvník, který má na kontě několik desítek patentů včetně jehlového či klínového podpatku. „Dobří výrobci obuvi počítají i s tím, že výše podpatku, ať už u dámské či pánské obuvi, se musí lišit podle velikosti chodidla. Čím větší je velikost, tím vyšší je podpatek a naopak. Tím se docílí toho, že bota lépe sedí a nebolí vás záda. Je to sice rozdíl v řádech milimetrů, ale je to

28-33 boty.indd 30

proč ne?! – ÚNOR 2013

znát,“ ukazuje mi Martin Pospíšil z pražské prodejny této italské značky, kam chodí zákazníci, které stále láká odlesk slávy legendárních Ferragamových zákazníků a zákaznic z řad filmových legend i evropské aristokracie.

Pořádná bota představuje malou investici – ta s alespoň částečným podílem ruční práce vyjde minimálně na pět tisíc korun, celá ručně šitá tak na dvojnásobek a bota na míru začíná přibližně na třiceti tisících. Vydrží dobrá obuv opravdu celý život? „Pokud je dobře zpracovaná, z kvalitního materiálu a majitel se o ni náležitě stará, pak vydrží roky. Měla jsem tu pána, který nosil jedny boty šestnáct let a pořád vypadaly dobře,“ utvrzuje mě Eva Lincesso z obchodu Caramello, který nabízí převážně ručně vyráběné modely menších italských manufaktur. Kučera pak, aby mě přesvědčil, zaloví na internetu a najde fotografie bot prince Charlese. Sice už mají trochu rozšlápnutou špičku, ale pořád vypadají dobře. „To jsou boty, které jsou nejméně třicet let staré,“ říká a ukazuje dokonce na záplatu, která je na detailním snímku viditelná.“ Když má na sobě muž ve Velké Británii klasické boty, na kterých je vidět, že jsou opravdu kvalitní, pak se taková patina cení. Dáváte tím najevo, že máte úctu k tradici, věcí si vážíte a nejste žádný zbohatlík, který se obléká od hlavy k patě do viditelně značkových věcí.“ Bota, která je alespoň zčásti ručně šitá se totiž dá velice snadno opravit. V případě potřeby se opotřebovaný díl jednoduše vymění za nový, ale bota jako taková může sloužit dál.

JAK ZAČÍT „Dobré je mít základní povědomost o tom, jak se vlastně boty vyrábějí. Protože různý způsob výroby znamená samozřejmě i jinou cenu a kvalitu,“ říká Zachariáš s tím, že pak se zákazník vyhne tomu, aby kupoval botu jenom proto, že je drahá. Základní věcí je chtít botu z kůže. Koženka nikdy nebude vypadat dobře, a už vůbec se nebude dobře nosit, protože umělý materiál nedýchá.

Na pomyslném nejnižším vývojovém stupni jsou boty lepené – podrážka je ke zbytku boty prostě jen přilepená.

Všechny takové boty nejsou nutně aušus, ale jejich výroba je podstatně snazší a levnější než u bot šitých. Šitou botu poznáte jednoduše – stehy jsou viditelné na rámu boty, lidově řečeno vrchním okraji boty.

Někteří výrobci dělají takové stehy faleš-

15.2.2013 1:30:32

STRANA 31

3.

5.

2.

1.

6.

4.

1. JAKUB LOHNISKÝ A ANGLICKÁ ŠKOLA

2. JAN LICHÝ A NEZÁVISLÉ TRENDY

3. MICHAL KUČERA A PÁNSKÁ KLASIKA

Propagátor klasické pánské módy se realizuje nejen ve svém obchodě Le Premier, ale i na blogu Muži v Česku. Nedá dopustit na nadčasovou anglickou módu a je záchytným bodem pro ty, kteří chtějí dobře vypadat, ale nevědí, jak začít. Běžte k němu, pokud: sháníte své první pořádné boty.

Le Premier, Pánská pasáž, Na Příkopě 23, Praha 1 (na fotografii vlevo bota Tod`s, prodává Prospekta Moda, vpravo bota Loake, prodává Le Premier)

Civilním povoláním překladatel z japonštiny, jinak majitel obchodu s malými nezávislými značkami, které pečlivě vybírá dle svého vkusu. Původně začínal jen s tričky, pak se začal soustředit na boty. Podařilo se mu tak vytvořit útulný a trendy pánský klub.

Běžte k němu, pokud: chcete boty na volný čas, k džínám nebo jste právě nastoupili do reklamní agentury.

Basmatee, Školská 7, Praha 1

Nejdřív novinář, pak právník a nakonec obchodník s botami. Teprve nedávno otevřel obchod Classic Shoes, kde nabízí i ručně šité boty od maďarského ševce Vasse. K němu do obchodu se stahují lidé z okolních ambasád i tátové jdoucí si pro své ratolesti do nedalekého francouzského lycea.

Běžte k němu, pokud: dáváte přednost klasickému britskému stylu.

Classic Shoes, Újezd 3, Praha 1

né, z gumy, ale rozdíl se snadno pozná. To je důkaz, že botu opravdu někdo obšíval, ať už v ruce či na stroji. Takové stehy jsou většinou vidět i na spodku obuvi. Ti nejlepší výrobci je ovšem záměrně schovávají do připravené drážky v podrážce, tu zalijí lepidlem a překryjí kůží. Stehy tak sice nejsou vidět, ale zase jsou lépe chráněné před opotřebením.

Opravdoví znalci bot pak vyžadují pouze koženou podešev. „Já bych na tom úplně netrval. Přeci jen tu máme jiné podnebí než v Itálii či Británii. Zima a solené chodníky kůži moc nesvědčí,“ přemítá Kučera. Zachariáš mu ale kontruje: „Kožená podešev sice v zimě klouže, to je pravda,

ale to je daň za kvalitu. Bavlněné tričko je také jistě na nošení příjemnější než košile, ale úplně jinak to vypadá.“ Kromě podrážky a stehů je dobré si pohlídat i tvar špičky – pokud je špička podivně hranatá nebo rozpláclá a nedrží pevný tvar, pak je lepší takovou botu v obchodě nechat. Dobrým vodítkem je i to, zda výrobce vyrábí „půlčísla“. Znamená to, že má výrobce sice větší náklady na produkci, ale vám bota lépe sedne. Dříve byly „půlky“ běžné, dnes je to skoro vzácnost.

le toho, že nemá nikde drobné škrábance a flíčky, krásně se leskne a na omak drží tvar. Boty se většinou šijí z teletiny. Ty části, které jsou hodně zatížené, pocházejí z oblasti zad zvířete, kde je kůže až šest milimetrů silná. Poznat kvalitu materiálu je pro laika během na dlouhou trať a i švec Zachariáš přiznává, že posuzovat kůži se neustále učí. „Při výrobě bot jde vždy o to, najít kompromis. Bota z té nejpevnější kůže by se nedala nosit, byla by moc tvrdá a nepohodlná. Ale příliš měkká a pružná kůže toho zase moc nevydrží.“ Kromě teletiny se boty dělají i z exotičtějších materiálů, jako je cordovan, tedy koňská kůže. Ta je mimořádně odolná

28-33 boty.indd 31

JAKÉ MATERIÁLY O tom, že v úvahu připadá jen kůže, je jasno. Jenže jaká? Ta kvalitní se pozná pod-

15.2.2013 1:30:32

STRANA 32

úhel pohledu 3.

5.

2.

1.

proč ne?! – ÚNOR 2013

6.

4.

olo

28-33 boty.indd 32

4. MARTIN POSPÍŠIL A IKONA FERRAGAMO

5. EVA LINCESSO A ITALŠTÍ MISTŘI

6. RADEK ZACHARIÁŠ A ČESKÉ RUČNĚ ŠITÉ BOTY

Pracuje pro butik Salvatore Ferragamo v Pařížské ulici. Pro své zákazníky působí jako diskrétní poradce, který je jemně naviguje k těm správným botám pro tu správnou příležitost.

Běžte k němu, pokud: si potrpíte na slavná jména.

Salvatore Ferragamo, Pařížská 20, Praha 1

Dvacet let žila v Itálii a zamilovala se do tamní módy a bot. Již čtvrtým rokem vede obchod Caramello s prémiovými menšími italskými značkami, pro které si podle jejích slov chodí opravdoví labužníci.

Běžte k ní, pokud: hledáte něco speciálního.

Caramello, Vězeňská 4, Praha 1

Chtěl se stát tím nejlepším ševcem a také se jím stal. Miluje boty, svou dílnu a své kočky. Přestože působí jako introvert, sám nosí extravagantní boty (vlastní výroby). A taky krásné kulaté brýle (zahraniční výroby). Běžte k němu, pokud: si chcete dopřát luxus ručně šitých bot.

Felbabka 41, Hořovice

a má typický červenohnědý odstín. „Je to mimořádně kvalitní kůže a krásně stárne,“ ukazuje Lincesso boty značky Alberto Fasciani, která se na koňskou kůži specializuje. Cordovan má ještě jednu příjemnou vlastnost – nemusí se tak často leštit jako běžná kůže. Podle Kučery stačí dvakrát do roka, jinak stačí botu přetřít hadříkem či kapesníkem a vrátí se jí lesk.

Pro ty, kteří prahnou po extravaganci, se střevíce vyrábějí i z kůží hadů, pštrosů i krokodýlů. „Taková bota je pak ale jasnou vizitkou, že máte opravdu hodně peněz. Jen materiál na takovou botu bude stát okolo čtyřiceti tisíc,“ potvrzuje Zachariáš. Takový zákazník musí podle něj zvá-

žit, zda je schopen své bohatství dát lidem na odiv. „Je to stejné, jako když jezdíte hodně drahým autem. U lidí to vyvolává emoce,“ dodává.

Je to sice známé pravidlo, ale opakování je matka moudrosti. Existují dva hlavní typy pánských bot – oxford a derby.

Oxfordy mají uzavřené šněrování, tedy svršek boty je jednolitý a jazyk je schovaný vespod. Derby mají naopak šněrování otevřené a jazyk vlastně viditelně navazuje na svršek. Tento typ boty působí ležérněji, a proto by se na formální události a vůbec k obleku neměly nosit. „Tady se na to moc nehledí, ale je to základ. Derby si dejme tomu můžete vzít třeba k letnímu, světlému obleku,“ upozorňuje Zachariáš. K obleku by se správně měly nosit pouze oxfordky. „Černé oxfordky jsou něco jako malé černé pro ženy. Vždycky

JAKÝ STYL Není důležité jen to, jak je bota udělaná, ale i to, jak vypadá. „Existují v zásadě tři hlavní styly. Americké boty působí robustněji. Italské mají užší střih a jsou často extravagantnější či poplatné módním trendům, a nakonec tu jsou britské boty, které až na výjimky nepředstavují žádné výstřelky a sázejí na klasiku,“ vysvětluje Jakub Lohniský, který nabízí pánské boty v obchodě Le Premier v Pánské pasáži.

15.2.2013 1:30:36

STRANA 33

v nich budete vypadat dobře,“ dodává Kučera. Derby jsou nicméně v českých obchodech dobře zabydlené – lépe se totiž přizpůsobí výšce nártu, a jsou tak lépe prodejné.

Pokud chcete vypadat dobře, dívejte se na to, co nosí úspěšní lidé, radí Kučera. „Nicolas Sarkozy například chodil celou svou politickou kariéru v jednom a tom samém – bílé košili, tmavém obleku a tmavé kravatě a jednoduchých černých botách – a vždy vypadal skvěle. Skvělým zdrojem inspirace byl i Gianni Agnelli,“ popisuje.

Záleží ale na povaze člověka, kolik toho na noze „unese“. „Pokud nejste extrovert a nedokážete si extravaganci užít, pak vám výrazná bota sebevědomí sama nedodá. To už musíte mít v sobě,“ připomíná Zachariáš s tím, že kdo nemá rád pohledy cizích lidí, by měl sáhnout raději po osvědčené klasice.

PROČ MI NA TOM MÁ ZÁLEŽET Co hrozí, když se na všechno výše zmíněné vykašlete? Vlastně nic, ale svému okolí dáváte jasný signál, že celá věc jde tak trochu mimo vás. I Pospíšil zažil, že zákazník si přišel pro boty na důležitou prezentaci, a neustále sahal po sportovních kožených botách. „Čechy poznáte v zahraničí bezpečně podle bot – buď mají sandále, nebo tenisky. Pro lidi ze západní Evropy je to znak toho, že pořád patříme k východu,“ vypovídá ze své zkušenosti Kučera. Čeští muži se sice již naučili nosit dobré obleky, ale boty zatím stály mimo jejich pozornost. „Za tento nezájem může i přerušená tradice oblékání se adekvátně příležitosti a to, že nikomu nepřiměřeně ležérně oblečený a obutý člověk nevadí.

Muži ale musí myslet na to, že vhodným oblečením a obutím vyjadřují respekt ke svým partnerům i okolí,“ dodává Jan Hegenbart, majitel obchodů Beltissimo.

Lohniský to přikládá i dosavadní malé nabídce na trhu s pánskými botami. „Muži zůstali odkázáni na velké řetězce a doslova si neměli kde koupit slušné boty, ale to se teď pomalu mění.“ CO KDYŽ NENOSÍM OBLEK Ne všichni samozřejmě chodí do práce každý den v obleku. Svůj stabilní okruh takových zákazníků si kolem svého obchodu Basmatee hýčká Jan Lichý. Do obchodu k lehce prošedivělému nadšenci se za botami stahují architekti, kreativci,

28-33 boty.indd 33

umělci a další volnomyšlenkářské duše, kterým se oblek příčí. „Bota dělá padesát procent vašeho vzhledu,“ říká, a tak by i člověk, který vyhledává originální oblečení, měl myslet i na své boty. Jeho zákazníci ostatně většinou ani nikam jinam nakupovat nechodí a dotvářejí si styl právě tady. Volnomyšlenkáři a milovníci designu si sem chodí třeba pro legendární japonské tenisky Onitsuka Tiger model Mexico 66. „Přestože to je ,obyčejná‘ teniska, vydrží klidně i pět let, a čím je starší, tím vypadá lépe,“ dodává Lichý. K džínám ale skvěle vypadá i „desert boot“ od Clarks Originals – střihem úplně jednoduchá bota s výraznou barevnou podrážkou z kaučuku, která prý měla původně usnadňovat chůzi po písečných dunách.

Určité značky bot tak podle Hegenbarta fungují jako „poznávací znamení“ určitého druhu zákazníků. „Zvláštní skupinu například tvoří fanoušci značky Camper, která vyjadřuje hravost, kreativitu a humor.“ Pokud má někdo rád barvy a italský styl, pak tíhne například ke značce Tod’s.

Její specialitou je mokasína zvaná Gommino, která má na podrážce 133 gumových výstupků. Ty jsou různě vysoké, chůze je tak v botách zvlášť pohodlná a muži si je oblíbili zejména na řízení, protože s gumovými výstupky noha neklouže po pedálu.

První pár vznikl v 70. letech pro Gianni Agnelliho, hlavního akcionáře Fiatu, který je nosil všude a zákazníkům se tak líbily, že byly uvedeny do výroby. Zamilovali si je i Češi, kteří se v srpnu dočkají i samostatné prodejny značky v Pařížské ulici.

„Bota z kůží hadů, pštrosů i krokodýlů mluví za sebe.

Jen materiál stojí okolo čtyřiceti tisíc,“ říká český švec Radek Zachariáš

JAK O BOTY PEČOVAT Základní pravidlo nošení bot je: střídat.

Bota si po celodenním nošení potřebuje odpočinout. „Ještě teplá by se proto měla natáhnout na napínák. Lepší je samozřejmě dřevěný než umělohmotný,“ upozorňuje Lincesso. Ty nejkvalitnější napínáky jsou z cedrového dřeva, které nejlépe pohlcuje vlhkost, a vyrábějí se ve v různých velikostech.

Proto by každý muž měl mít ve výbavě nejméně dvoje boty společenské, dvoje pro volný čas a pak dvoje sportovní, aby je mohl střídat. „V první řadě by mělo být jasné, že boty byly alespoň před odchodem z domu čisté,“ zdůrazňuje Zachariáš, „Člověk v dobrých, ale špinavých botách o sobě říká, že mu záleží jen na tom, co je na první pohled vidět, a na zbytek nedbá a je nedůsledný.“

15.2.2013 1:30:40

PN001215_leva.indd 34

15.2.2013 0:29:57

PN001215

PN001215_leva.indd 35

15.2.2013 0:30:00

STRANA 36

36-45 FS.indd 36

fashion story

proč ne?! – ÚNOR 2012

15.2.2013 1:18:48

STRANA 37

Taťána: prádlo a maska, La Perla, info o ceně v obchodě; prsten a náramek, Halada, 179 000 a 219 000 Kč; podvazkové punčochy, Marks & Spencer, 399 Kč; boty Valentino, Pařížská 17, 22 430 Kč.

Past Taťána Kuchařová a Lane Carlson v krvavém dramatu, z něhož živý vyjde jen jeden.

FOTO: Matúš TÓTH – STYLING: Tereza KYTKOVÁ MAKE-UP: Ivana TOKÁRSKA V HLAVNÍ ROLI: Taťána KUCHAŘOVÁ (ag. Scouteen) a Lane CARLSON

36-45 FS.indd 37

15.2.2013 1:19:08

STRANA 38

fashion story

proč ne?! – ÚNOR 2012

Lane: sako, Diesel Black Gold, Diesel, 46 050 Kč; košile Etro, Pařížská 18, 6200 Kč; kalhoty, Gant, 6299 Kč; boty C. Paciotti, Fashion Police, 12 000 Kč

Taťána: prádlo La Perla, info o ceně v obchodě; náušnice, Halada, 31 600 Kč

36-45 FS.indd 38

15.2.2013 1:19:26

STRANA 39

Rolák, košile, kravata, vesta, sako, pásek a minisukně, vše Miu Miu.

Taťána: prádlo La Perla, info o ceně v obchodě; náušnice, Halada, 31 600 Kč; náramek, Halada, 108 000 Kč; nadkolenky, Max Mara, 800 Kč; boty a kožíšek, oboje Space, info o ceně v obchodě

Lane: kabát Etro, Pařížská 18, 32 850 Kč; košile Etro, Pařížská 18, 5480 Kč, vesta, Diesel, 6060 Kč

36-45 FS.indd 39

15.2.2013 1:20:57

STRANA 40

fashion story

proč ne?! – ÚNOR 2012

Lane: kostkované kalhoty Monocrom, Space, 5100 Kč; řetízek, John Richmond, 5900 Kč; Taťána: prádlo, La Perla, info o ceně v obchodě

36-45 FS.indd 40

15.2.2013 1:22:15

STRANA 41

Rolák, košile, kravata, vesta, sako, pásek a minisukně, vše Miu Miu.

Taťána: kožich Blumarine, Pařížská 17, 29 190 Kč; košile Etro, Pařížská 17, 10220 Kč; náušnice, Halada, 86 300 Kč

36-45 FS.indd 41

15.2.2013 1:23:00

STRANA 42

fashion story

proč ne?! – ÚNOR 2012

Taťána: prádlo a župan, La Perla, info o ceně v obchodě.

36-45 FS.indd 42

15.2.2013 1:24:05

STRANA 43

36-45 FS.indd 43

15.2.2013 1:24:31

STRANA STRANA 44 44

fashion story

proč ne?! –– ÚNOR ÚNOR 2012 proč ne?!

Taťána: kožich, Ivana Mentlová, 38 500 Kč; kožená bunda ,Golden Goose, Space, 34 500 Kč; halenka Jucca, Space, 4400 Kč; náhrdelník a řetízek, Halada, 56 700 Kč a 119 000 Kč; kalhoty Salvatore Ferragamo, 12 080 Kč; pásek, Obsession, 15 840 Kč

36-45 FS.indd 44

15.2.2013 1:24:59

STRANA 45

36-45 FS.indd 45

15.2.2013 1:25:17

STRANA 46

menu

proč ne?! – ÚNOR 2013

Američan v Paříži

Alexander Lobrano už čtvrt století píše pro prestižní americké a britské noviny o gastronomii. Jeho základnou je Paříž, odkud se vydává ochutnávat po celé Evropě. Píše recenze i na české, srbské či litevské restaurace. I když byly jeho první zážitky s českou gastronomií poněkud traumatické, na tu dnešní nedá dopustit.

TEXT: Petra POSPĚCHOVÁ – ILUSTRACE: Maria MAKEEVA

46-51 menu_LOBRANO.indd 46

15.2.2013 2:11:42

STRANA 47

46-51 menu_LOBRANO.indd 47

15.2.2013 2:11:43

STRANA 48

A

merický foodkritik Alexander Lobrano žije v devátém pařížském okrsku, a právě tady, nedaleko Saint Germain de Prés, jsme se potkali. První půlhodinu jsme trochu paradoxně vůbec nemluvili o jídle, ale o finanční krizi. Nakonec jsme si objednali jídlo, a diskuse se i díky voňavému telecímu postupně přesunula k chutnějším tématům, než je evropská fiskální politika.

Je krize cítit v pařížských restauracích?

Na první pohled ne. Zasáhla spíš noční život – nechodí se do klubů či barů. Restaurace přebraly jejich sociální roli. Lidé mají v tomhle městě hodně malé byty, takže se prostě musí chodit socializovat ven. Návštěvnost restaurací i díky tomu neklesá, ovšem je tu znát značný pokles kvality. Restaurace cítí silnou poptávku po ještě nižších cenách, a to je tlačí ke snižování kvality. V kuchyních se vaří mnohem méně než dříve, skutečné jídlo vytlačují průmyslové polotovary a děje se tak ve velkém.

Paříž už tedy není hlavním světovým městem gastronomie, jímž bývala dřív?

Na to je složitá odpověď. Francie má starodávnou tradici, pokud jde o jídlo. Děti se o něm učí ve škole, jídlo je součástí národní pýchy, identity každého Francouze.

A vzdělání francouzských kuchařů patří pořád k tomu nejlepšímu, jaké na světě je. Mají mnohem hlubší znalosti a víc dovedností, když si otevírají svůj podnik, než jejich kolegové v New Yorku nebo v Londýně. I díky tomu tu teď máme novou generaci naprosto úchvatných mladých šéfkuchařů.

Jenže to mluvíme o první lize, o luxusnějších podnicích. Na střední úrovni, v takových těch místech, kam chodí jenom lidé ze sousedství, se vaří často z polotovarů – je to zmražené, prefabrikované. Relativně vysoká úroveň jídla, kterou jste mohli dřív očekávat i v levnějších podnicích, je dnes již minulostí.

Nemůžete už prostě jen jít po ulici a zapadnout do první restaurace, kterou vidíte. Musíte vědět, kam jít.

Vy už poměrně dlouho sledujete nejen pařížskou gastronomickou scénu, ale i tu pražskou. Poprvé jste se u nás ocitl v roce 1990. Jak moc se od té doby proměnila?

Moje první návštěva Prahy, to byl gastronomický šok. Krátce po tom, co jsem

46-51 menu_LOBRANO.indd 48

menu přijel, vidím velkou frontu před obchodem v centru. Na modrém sametu tam měli vyskládané ve výloze banány. Což o to, vypadalo to půvabně, ale zároveň tak nějak surrealisticky. První týdny jsem nechápavě chodil kolem poloprázdných regálů v krámě a o spoustě věcí netušil, jak s nimi v kuchyni naložit. Musím říct, že rozhodně nejhorší byl nedostatek čerstvé zeleniny. Byla buď mražená, nebo naložená.

Na druhou stranu musím říct, že jakkoliv byl výběr katastrofálně malý, tak kvalita řady potravin byla vysoká. Některé věci mně přišly lepší než na Západě. Ty vaše úžasné lesní houby, brambory – lepší než ve Francii. Dobrá šunka, salámy, jogurty, uzený sýr. Ale upřímně – zorientovat se v nabídce bylo jako učit se novou abecedu.

proč ne?! – ÚNOR 2013

Zbožňoval jsem houbovou omáčku, kterou dělali v jednom podniku na Malé Straně.

Pamatujete si jídlo, které vás v Česku jako první dostalo?

Naprosto jsem zbožňoval houbovou omáčku, kterou dělali v jednom dnes už neexistujícím podniku na Malé Straně. Vracel jsem se tam na ni po léta.

A co byl naopak největší český šok, pokud šlo o jídlo?

Asi ten všeobecný fakt, že lidé tady tehdy jedli hlavně proto, aby se zasytili. Nějaký gastronomický koncept tu vážně nehrozil.

Nejlíp se člověk najedl, když vyjel na dědinu. Legrační byl potom ten překotný vývoj ve městech. Pamatuji si, jak mě čeští kamarádi chtěli vzít na večeři. Musel jsem zavřít oči, někam mě vedli... a pak říkají: už můžeš, podívej... Byla to mexická restaurace. První mexická restaurace v Praze. Byli úplně nadšení, já jsem se zdvořile snažil zakrýt zklamání.

Tou dobou začaly jako na běžícím pásu otevírat pizzerie a různé fastfoody. Šlo to v takových vlnách. Když jsem v Praze byl naposledy, všiml jsem si, že přibylo hodně sushi barů.

Teď zase přibývá vietnamských podniků...

Vážně? Pokaždé jsem přemýšlel, proč v Česku žádné nejsou. V Praze i v Brně bylo vždycky hodně lidí z Vietnamu, ale restaurace žádné. Přitom vaří skvělé věci.

To je báječná zpráva.

Co říkáte na českou gastronomii dvacet let po revoluci?

Místem, které pro mne tu obrovskou proměnu, ten velikánský skok, co se v Česku

15.2.2013 2:11:49

STRANA 49

odehrál, symbolizuje, je La Degustation Boheme. Čeští šéfkuchaři vařili u královských dvorů, mívali vazby na Francii už před stovkami let. Máte dlouhou tradici.

A vy jste teď našli způsob, jak se k téhle tradici vrátit. Ke starým receptům, k venkovskému jídlu, k zelí, ke kachnám, k švestkám. Vracíte se ke všemu, co je vaše, a že se máte k čemu vracet. Znovu jste našli své kořeny. Ř Říká se, že česká kuchyně je moc těžká.

Vám taková nepřijde?

Vaření je v dnešní době věc kosmopolitní, kreativní... a u vás už je dost šéfkuchařů, kteří dokážou tradiční české recepty interpretovat nově, možná je i trochu odlehčit. Takže bych tu těžkost nebral nějak moc fatálně.

J nějaké české jídlo, které by se mohlo Je sstát mezinárodní stálicí, jako jsou guacamole nebo tiramisu?

Naprosto úchvatné jsou vaše pokrmy ze zvěřiny. A taky máte neskutečnou pekařskou tradici. Nevím, jestli z Česka přijde nějaké nové guacamole, ale rozhodně máte co dát okolnímu světu. Česko ale není jediná země bývalého východního bloku, kam pravidelně jezdíte.

Kde vás to ještě baví?

Mám velkou slabost pro Transylvánii. Takováhle bývala Evropa před první světovou válkou. Je to nádhera. Člověk by na takováhle místa měl jezdit na dovolenou.

A chutná mi tam jídlo. Hodně kukuřice, hodně brambor, trochu šmrncnuté Středomořím. Velmi jednoduché, ale zároveň také velmi chutné.

Jednoduchost je to, k čemu se postupně vrací celá gastronomie. Rafinované luxusní podniky nezmizí, ale už nejsou trendem. Vezměte si Ferrana Adríu. Obdivuji, co dělá, jeho katalánskou imaginaci. Ovšem někdy je to víc divadlo než jídlo. Když jsme u něj byli jíst, napadlo mě: Vždyť jsme ve Španělsku, nechtěli jsme vlastně jenom nějaký jamon?

Vaří se v postkomunistických zemích zemitěji než na Západě?

V některých rozhodně. Mám kvůli tomu rád třeba Slovensko. Mým oblíbeným slovenským městem jsou Košice. Hrozně se za poslední léta změnily – je tam tolik vrstev historie. Tamní synagoga je jedna z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl.

Na druhou stranu, když přijde na Polsko,

46-51 menu_LOBRANO.indd 49

15.2.2013 2:11:49

STRANA 50

Mám slabost pro Transylvánii.

Hodně kukuřice, brambor, trochu šmrncnuté Středomořím.

menu které mám rád jako zemi, musím diplomaticky říct, že pokud jde o kuchyni, dávám jednoznačně přednost té české.

Jak si v cizích zemích vybíráte místa, kam jít na jídlo?

Ptám se lidí. Vlastně se ptám skoro každého. Taxikáře, kolemjdoucích, prodavačky v obchodě. Občas je něco dobrého i v průvodcích, ale skutečné poklady znají jenom místní. Takže se ptám, kam chodí na oběd, kde v okolí dobře vaří... Vždycky vás někam pošlou.

Třeba v Rumunsku to bylo docela jednoduché: umím italsky a francouzsky, tak jsem se s nimi dorozuměl. Jinde chodím se slovníčkem a vyptávám se rukama nohama.

Se zahraničními šéfkuchaři se potkáváte nejen na cestách, ale i doma. V Paříži cizinců u sporáku hodně přibývá. Kdo z nich stojí za ochutnání?

Paříž přitahuje ty největší talenty, to je její štěstí. Řada těchhle kluků si prostě řekne: Když už mám někde prorazit, tak rovnou v Paříži. A navíc: teď jsem mluvil s talentovaným mladým šéfkuchařem z Bostonu a ten mně říkal, že je mu ctí vařit z francouzských produktů.

Nová krev Paříži prospívá. Mezi moje nejoblíbenější podniky patří Le Baratine v Belleville, šéfkuchařka je Argentinka. Skvělá vášnivá žena, přitom srdečná a otevřená. Máme tu taky pár zajímavých Američanů. Pak třeba Ital. Giovanni Passarini. Jeho jídlo je tak lehké, čerstvé, nádhera!

Jak moc si šéfkuchaře můžete pustit k tělu a přitom ještě zůstat objektivní?

Asi to znáte taky: k některým lidem má člověk přirozeně blíž, ale objektivita je v tomhle případě na prvním místě. Osobně znám řadu šéfkuchařů, ale s nikým nepěstuji osobní vztahy.

Zkoušel vás někdy nějaký restauratér nebo kuchař uplatit?

To opravdu ne. Lidé jsou na svoji kuchyni příliš pyšní, než aby je napadlo kupovat si dobrou pověst. Na druhou stranu na mě nejednou byli hodně nepříjemní, když jsem o nich nenapsal pozitivně. Ale to je jiný příběh.

Proč jste vůbec začal psát o jídle?

Někde úplně na začátku byly moje dvě pratety z New Orleans, které žily ve Fran-

46-51 menu_LOBRANO.indd 50

proč ne?! – ÚNOR 2013

couzské čtvrti. Zbožňovaly jídlo, a to vařila jejich kuchařka – rozložitá matrona Adele. Byla to ženská s báječným smyslem pro humor a otevřeným srdcem, která mi v kuchyni ukazovala, jak co krájet a míchat, a dovolila mi pomáhat jí. A svoje zásluhy má taky máma. Bylo nás šest dětí, ale ona i tak dokázala vařit zajímavě, promítat do pokrmů svoji gastronomickou zvědavost. Myslím, že jsme byli jediní v naší předměstské čtvrti, kteří jedli doma artyčoky nebo indonéská jídla. Do kuchyně mě to nikdy nepřestalo táhnout: dodneška se snažím držet takovou tradici, že o víkendu nejíme venku a vaříme doma. Cítím úplné puzení vařit.

A musím říct, že dost často jíme doma líp než v restauraci.

Ale jak to bylo s tím psaním?

Vystudoval jsem anglickou literaturu a během školy si přivydělával v restauracích a hotelích. Po studiích jsem dostal nabídku z Londýna, z Observeru. No a potom mně v roce 1986 společnost Fairchild Publications nabídla práci v pařížské pobočce W Magazine. Vzal jsem to jen proto, že jsem chtěl do Paříže. Psát jsem měl především o módě. Nakonec ale nezůstalo jen u ní. Pamatuji si úplně první článek o jídle: byl o slavném sýraři Androuetovi, který už dnes bohužel nežije. Starý pan Androuet mě vzal do sklepa a všechno mi ukazoval – úplnému jelitu, které mu rozumělo jenom slova „chevre“ a „vache“, (koza a kráva pozn. red.).

A o deset let později jste začal psát pro americký Gourmet...

Tou dobou už byl můj výtisk Food Lovers Guide to Paris, který jsem si koupil při příletu, totálně ohmataný a měl jsem vyzkoušené úplně všechny restaurace, co v něm byly.

A nakonec jste před pár lety napsal svého průvodce po pařížských restaurantech: Hungry for Paris (vyšlo i česky, ovšem v naprosto úděsném překladu, který nemůžeme v žádném případě doporučit).

Bylo to logické po všech těch letech, co tu jsem. Paříž mám rád stejně vášnivě jako na začátku. Jinde nezažijete takovou všeobecnou eleganci, každodenní a všeobecné dodržování jisté noblesy.

Je to nasáklé v architektuře, v oblečení a samozřejmě také v jídle. Je nádherné tady žít. A je naprosto skvělé moci tu každý den jíst.

15.2.2013 2:11:52

46-51 menu_LOBRANO.indd 51

15.2.2013 2:11:52

STRANA 52

proč ne?! promotion

proč ne?! – ÚNOR 2013

Nové zážitky Je plná energie a dynamického designu. Vyzkoušeli jsme nečekané zážitky s novou generací modelu ŠKODA Octavia.

FOTO: Alexander DOBROVODSKÝ – STYLING: Klára TOMÁNKOVÁ

52-55 skodovka.indd 52

15.2.2013 1:09:27

STRANA 53

LED diody pro denní svícení v kombinaci s bi-xenonovými světlomety, atraktivní černé mlhovky s tzv. Corner funkcí.

52-55 skodovka.indd 53

15.2.2013 1:09:52

proč ne?! promotion

Krystalický design zadního světla s LED prosvícením do dvojitého C.

Adaptivní tempomat s funkcí samočinného udržování odstupu od vpředu jedoucích vozidel, inteligentní parkovací systém, multimediální informační systém Columbus – nová Octavia je nabitá technologiemi.

proč ne?! – ÚNOR 2013

Kola z lehké slitiny se nabízejí v 11 variantách.

Při otevření dveří se aktivuje osvětlení nástupního prostoru, tzv. Boarding Spots.

Model: Jan Tuháček (Unique One) Za spolupráci a poskytnutý prostor děkujeme EGU HV Laboratory

STRANA 54

Ostře řezaná zpětná zrcátka nové Octavie s automatickým sklápěním.

52-55 skodovka.indd 54

15.2.2013 1:10:06

Model: Jan Tuháček (Unique One). Za spolupráci a poskytnutý prostor děkujeme EGU HV Laboratory

STRANA 55

52-55 skodovka.indd 55

15.2.2013 1:10:13

hodinky

56-57 hodinky.indd 56

proč ne?! – ÚNOR 2013

TEXT: Jan BABKA – FOTO: Profimedia.cz

Létání časem

STRANA 56

15.2.2013 1:04:15

STRANA 57

JAEGER–LECOULTRE MASTER GRANDE TRADITION GYROTOURBILLON 3 JUBILEE Značka Jaeger-LeCoultre letos slaví 180 let od založení a ve výroční řadě najdete i tento model s gyrotourbillonem. Prodává Klenotnictví Dušák.

C

estoval jsem v čase. Viděl náramkové hodinky A. Lange & Söhne za necelé dva miliony euro, na jejichž výrobu čekáte celý rok. Vyzkoušel si v ruce kapesní Panerai z keramiky. A za zvuku motorů formule obdivoval inženýrské IWC s digitálním ukazatelem dne a měsíce. Časy se mění. Tak jako každý rok v lednu na veletrhu v Ženevě a v dubnu v Basileji. Hodináři tu během pár dní ukážou novinky pro letošní sezonu. Ano, i tenhle obor má své sezony, kolekce, designéry, celebrity a trendy. Salon vysokého hodinářství – Salon International de la Haute Horlogerie – je přehlídka šestnácti špičko-

AUDEMARS PIGUET ROYAL OAK OFFSHORE TITANIUM GRAND COMPLICATION Limitovaná edice 3 kusů, 648 součástí strojku, nejsložitější funkce, nádherné detaily. Prodává Audemars Piguet.

56-57 hodinky.indd 57

PANERAI LUMINOR SUBMERSIBLE 1950 Inovovaný model s označením PAM 00507 a s rezervou nátahu 3 dny má bronzové pouzdro (obřích 47 mm), které časem zoxiduje a získá originální patinu. Prodává Carollinum.

vých značek, která dělá v lednu z Ženevy to, čím už beztak je – hlavní město všech možných kalibrů, číselníků, oscilátorů a hodinových ruček...

Být tu spolu s ostatními třinácti tisíci milovníky hodinek pro mě znamenalo zapomenout, jak plyne čas venku za zdmi výstavního centra. A zatímco se v Davosu v tu samou dobu chytré hlavy předháněly v nápadech, jak akcelerovat evropskou či světovou ekonomiku, v Ženevě obchodníci z pěti kontinentů objednali časomíry za 30 miliard švýcarských franků.

Tomu říkám pořádně sešlápnout plyn!

Neobdivoval jsem tu jen úplné novinky, které si ostatně můžete sami prohlédnout

IWC INGENIEUR PERPETUAL CALENDAR DIGITAL DATE MONTH Technicko-sportovní ráz řady Ingenieur dotváří u tohoto modelu (46 mm) speciální digitální ukazatel data a měsíce. Prodává Carollinum.

A. LANGE & SÖHNE 1815 RATTRAPANTE PERPETUAL CALENDAR Věčný kalendář doplňuje funkce dvojitých stopek - kvůli nim mají hodinky i dvě vteřinové ručky.

Pocházejí ze špičkové řady 1815, odkazující k narození zakladatele značky. Prodává Carollinum.

na této stránce. Mohl jsem být hrdý i na Staroměstský orloj. Skvěl se (i když jen na fotografii) ve výběru těch nejzajímavějších inovací a objevů historie hodinářského umění na výstavě Mistrovství času. Vedle skvostných „cibulí Patek Philippe, Audemars Piguet anebo Vacheron Constantin z 19. století jsem si tu všiml zajímavé poznámky z té dávné doby.

Podle ručně psaných manufakturních archivů bylo tehdy zcela běžné, když hodinář pracoval na jedněch hodinkách šest nebo i více let. Tak se podívejme, co je to oproti těm několika málo týdnům či měsícům, které si budeme muset na letošní novinky počkat my...

CARTIER ROTONDE DE CARTIER PERPETUAL CALENDAR CHRONOGRAPH Nový chronograf je doplněný o věčný kalendář s retrográdním ukazatelem dnů v týdnu.

Prodává Cartier.

15.2.2013 1:04:21

STRANA 58

58-63 glamping.indd 58

cestování

proč ne?! – ÚNOR 2013

15.2.2013 0:57:43

STRANA 59

Ve stanu de luxe V Praze žijící belgická podnikatelka a fotografka Marie Borenstein cestuje za africkými zvířaty už patnáct let. Bydlí přitom v luxusních kempech přímo uprostřed divoké přírody.

ZAZNAMENALA: Nora GRUNDOVÁ – FOTO: Marie BORENSTEIN a ANDBEYOND.COM

58-63 glamping.indd 59

15.2.2013 0:57:54

STRANA 60

K

amarádka mě uprostřed noci vzbudila, ať se podívám na jednu z plátěných stěn. Náš stan stál od lobby nejdál. Plátno bylo úplně vyboulené dovnitř. Skrze malé okénko, kde byla jen silonová síťka, jsem uviděla slonici se slůnětem. Právě to slůně se nám nalepilo na stan. Uvnitř stanu se vám nemá co stát, ale nesmí se v noci vycházet ven. Každý stan navíc v noci hlídá jeden Masaj, to jsou nejlepší hlídači a ochránci, umí číst přírodu a mohou vám zachránit život.

MASKOVANÝ PŘEPYCH Já jsem od své první cesty do Afriky propadla fotografování zvířat, proto mířím spíš do pustin, mimo turistické trasy i mimo místní vesnice. Vyhledávám privátní lodge, kam nemůže nikdo, kdo nemá povolení od tohoto kempu, takže se na obrovské ploše můžete setkat maximálně s desítkou lidí.

Je dobré si vybrat pár cestovních agentur, s kterými lze cestu vymyslet společně. Na každé cestě si vybírám, které zvíře především chci pozorovat, jestli to jsou sloni, levharti, plameňáci nebo migrace obrovských stád pakoňů. Například za slony nejraději jezdím do Zimbabwe nebo do Keni. V Botswaně je zase jednodušší natrefit na levharta.

Vždy bydlím v lodgi, což je buď soustava zděných a dřevěných staveb, které často mají vlastní malé bazény, salony s krbem a prostorná lobby, nebo jde o několik velkých stanů a ty většinou stojí uprostřed těžko dostupné divoké přírody.

Zvenčí takové stany vypadají nenápadně, ale uvnitř je luxus. Kvalitní velká postel, koberce, krásný nábytek, dokonale vybavená koupelna se záchodem.

Proč při cestě do Afriky vyhledávám luxusní lodge? Má to několik důvodů. Jsou většinou praktické. Na obrovská chráněná území se často nelze dostat jinak než malým letadlem. To znamená, že na místě bude jen pár turistů. Takhle se dá najít nadpozemsky krásná divoká příroda i v Keni, o které jsem si kdysi myslela, že je plná turistů. Špičkové lodge se chovají hodně ekologicky. Veškeré odpadky, i ty z kuchyně, se z místa odvážejí, někdy průvodci i zahlazují stopy po autech. Přitom skvěle vaří a vyperou vám prádlo. Taky je to jediný bezpečný způsob, když cestuju sama s celou těžkou fotografickou výbavou. Ale má to i jeden můj osobní důvod. Cesta na safari do Afriky je pro

58-63 glamping.indd 60

cestování

proč ne?! – ÚNOR 2013

„V jednom lodgi jsem na vlastní oči viděla nezvyklý vánoční stromek.

Byl ozdobený koulemi skutečného sloního trusu.“

mě i po patnácti letech – a to jezdím nejméně jednou ročně – pořád obrovský sen.

Všechno se zdá surreálné, magické. A k té divukrásné přírodě se luxusní, dokonalý, architektonicky jedinečný lodge prostě hodí. Vyrůstala jsem v Africe, takže přesně vím, jaké to je, jezdit rozbitým starým vrakem a spát ve skromném domku, kde po zemi běhají štíři.

Taky mám vždycky před očima film Vzpomínky na Afriku. Myslím, že každému se při příjezdu do takového lodge vybaví: Měla jsem farmu v Africe… Lodge se zpravidla snaží o kombinaci koloniálního interiéru à la dům Karen Blixenové a místní kultury. Ty nejlepší lodge používají architekty a designéry. Vybavování interiéru byla dříve moje profese, takže si všímám i detailů. Často jsou lodge plné fotografií zvířat, některé kusy nábytku jsou vyrobeny ze dřeva, které přinesla řeka, v jednom lodgi jsem viděla vánoční stromek ozdobený koulemi sloního trusu.

STANY NA CESTĚ Řada kempů nesídlí na jednom místě věčně, například v Botswaně v deltě řeky Okavango se musejí stany každý půlrok sbalit, protože když v Angole nadejde období dešťů, delta v Botswaně se rozlije po obrovské planině a všechno je pod vodou. Jindy se jedná o natolik vzácné oblasti, že se kempy stěhují, aby nenarušily místní ekologii. Zatímco průvodci, hlídači a ochránci jsou místní, manažeři kempů

MARIE BORENSTEIN Marie Borenstein pochází z Belgie a žije v Praze už téměř dvacet let. Původně sem doprovázela svého manžela Serge Borensteina, developera a mecenáše českého umění, ale záhy si tu vybudovala vlastní firmu jménem Le Patio. Obchod s orientálním nábytkem a dekorem prodala, když byl na vrcholu oblíbenosti, a otevřela si na pražském Josefově restauraci Nostress. Je také výhradním distributorem kávy Illy pro Českou republiku, Slovensko a Polsko. Posledních patnáct let intenzivně cestuje do Afriky. Marie Borenstein se v Africe narodila a žila tam do svých dvanácti let, její belgičtí rodiče v Kongu vlastnili a spravovali kávové plantáže.

Je také fotografkou, která se specializuje především na dvě témata: světové jazzové hudebníky a africkou divokou přírodu a zvěř.

15.2.2013 0:58:05

STRANA 61

Oliver’s Camp v Národním parku Tarangire na severu Tanzanie je úchvatný. Má jen čtyři stany a dřevěné lobby s jídelnou. Tehdy agentura dostala ode mě a mých přátel zadání: „Chceme jen přírodu a nechceme nikoho potkat.“

58-63 glamping.indd 61

15.2.2013 0:58:09

STRANA 62

jsou často Evropané, kteří prošli přísným kurzem například v JAR. Snad jen v Zimbabwe jsem viděla místního manažera.

Bylo to kvůli politice, pro místní je to bezpečnější povolání než pro Evropany.

Mě víc baví bydlet ve stanech než ve zděných srubech. Je to pro mě větší dobrodružství. Luxus glampingu spočívá v perfektním bydlení – usínáte za praskání ohně v krbu nebo před stanem – jídle – ráno vám zaměstnanec přinese kávu do stanu – a bezpečí, ale nijak to neovlivní, co se člověku během pobytu stane. Najednou může zapršet a i ten nejlepší džíp zůstane vězet v tzv. black cotton, tedy v jen několik centimetrů hluboké mazlavé vrstvě bláta pod travinami. Když se snažíte vyprostit džíp a okolo na vás se zájmem hledí rodina slonů, je to úžasné.

Nemá se co stát, když pečlivě posloucháte průvodce. Ten má u sebe kulovnici pro všechny případy. Zvířata jsou v safari samozřejmě chráněná, takže, jak mi jednou jeden průvodce lakonicky sdělil, měl by větší problém, kdyby zastřelil hrocha, než kdyby střelil mě.

Ano, taková glampingová cesta do Afriky je drahá. Ale v té vysoké ceně je zahrnuto třikrát denně vynikající jídlo včetně pikniku v přírodě, auto, průvodce, ochrana, a to všechno perfektní. Proto si myslím, že cena nakonec zase tak přemrštěná není.

Dejme tomu pět tisíc eur za týden. Když se místo toho ubytujete v dobrém hotelu a budete jíst třikrát denně v restauracích, tak to třeba v Paříži utratíte stejně. A rozhodně nikoliv za takový luxus.

KDE UVIDÍTE „VELKOU PĚTKU“ Kdybyste měli do Afriky jet jen jednou v životě, asi bych vám doporučila Botswanu.

Anebo také Namibii, kde je veškerá africká příroda od oceánu přes savany po poušť, ale takové deltě řeky Okavango se nic nevyrovná. Byla to moje nejkrásnější cesta. Do nádherného kempu zvaného Vumbura Plains Camp. Je to malý kemp na severní straně delty, na soukromé koncesi o velikosti 60 tisíc hektarů. Každý krásný pokoj má svůj malý bazén a odpočívárnu.

Okavango nevtéká do žádného moře nebo oceánu, ale každý rok se od března do června rozlévá do obrovské mělké delty, z níž se veškerá voda vsákne nebo vypaří.

K vodě přichází obrovské množství zvířat.

Přímo před kempem centimetry od vás se táhnou stáda slonů, žiraf, zeber, celé rodiny lvů.

58-63 glamping.indd 62

cestování

proč ne?! – ÚNOR 2013

Horní snímek je z Keni, kde jsem byla vloni. Cestovala jsem sama, i kemp byl prázdný. Zastavila jsem se na piknik se svým průvodcem. V savaně bylo ticho a až zenová atmosféra. Dolní snímek je z Tanzanie, rodina gepardů právě objevila gazelí mládě. Nemělo šanci. Tekly mi slzy, a průvodce mi říkal: „Marie, nebreč, víš, kolik jsi musela zaplatit a jak daleko jet, abys tohle viděla?“

Za doporučení stojí i Tanzanie a určitě Ngorongoro. Je to sice turistická destinace, ale zase se o ten park už dlouho stará UNESCO, takže je to poslední místo, kde lze dohromady spatřit tzv. Velkou pětku.

Tvoří ji slon africký, buvol africký, nosorožec dvourohý, lev a levhart skvrnitý.

Tak si kdysi pojmenovali lovci pětici zvířat, která lze nejobtížněji ulovit. Navíc na hraně kráteru je výjimečný kemp jménem Crater Lodge, kde z vany plné okvětních lístků růží vedle obrovského krbu můžete pozorovat, co se v Ngorongoro děje. Ale pokud chce člověk navštěvovat masajské vesnice a vůbec místní lidi, pak cestování do luxusních kempů a lodgů není ta

nejlepší cesta. Většina masajských vesnic poblíž cest jsou už hodně turistické destinace.

Na safari, ale též na fotografování zvířat musí mít člověk disciplínu. Už v pět by měl být někde v přírodě, protože kolem půl sedmé začne být příliš horko, zvířata mají po lovu a začnou se schovávat. Nejlepší chvílí v přírodě bývá vždycky rozbřesk: všechno se budí, vše je ještě čerstvé a ožívá.

Pokud se člověku nechce tohle ranní vstávání podstupovat, pak nemá význam do afrických savan jezdit. Existují tu i luxusní stany a lodge na břehu oceánu. Ale to není nic pro mě.

15.2.2013 0:58:22

PN001216

INZERCE

GLAMPING Glamping je termĂ­n, kterĂ˝ vznikl spojenĂ­m slov glamorous a camping neboli luxusnĂ­ stanovĂĄnĂ­.

Obliba tohoto zpĹŻsobu pobytu roste, zpoÄ?ĂĄtku pĹ™edevĹĄĂ­m v Africe a Asii a poslednĂ­ch sedm let takĂŠ v EvropÄ›. Glamping vyhovuje lidem, kteří rĂĄdi trĂĄvĂ­ Ä?as v přírodÄ›, ale nechtÄ›jĂ­ příliĹĄ snĂ­Ĺžit svĹŻj ĹživotnĂ­ standard. V takovĂŠm kempu nenĂ­ nutnĂŠ stavÄ›t stan, zatloukat kolĂ­ky, vyhĂĄnÄ›t ĹĄkorpiony a vybalovat donesenĂŠ jĂ­dlo. V samĂŠm srdci přírody, pod nebem plnĂ˝m hvÄ›zd, s ohnÄ›m pĹ™ed stanem nebo v chatiÄ?ce v krbu mĹŻĹže Ä?lovÄ›k vyuŞít plnÄ› vybavenĂŠ koupelny vÄ?etnÄ› fĂŠnu, klasickĂŠ toalety, klimatizace a topenĂ­ a usĂ­nat v kvalitnĂ­, Ä?istĂ˝m povleÄ?enĂ­m vybavenĂŠ, vyhřívanĂŠ posteli. ObvyklĂĄ je vytříbenĂĄ kuchynÄ›, bazĂŠn a relaxaÄ?nĂ­ loungebar. To vĹĄe za tÄ›ch nejpřísnÄ›jĹĄĂ­ch ekologickĂ˝ch pravidel.

58-63 glamping.indd 63

) ( ,, )))!$&"' * , '! ,

$ #$ ( * " ( ! ! " * "

$ & &*

! " ', & "$ $!"! ! '& " , ( + " ' "

& " & &

$ + " , $

15.2.2013 0:58:52

zoom

STRANA 64

proč ne?! – ÚNOR 2013

Zima je u konce, ko je čas přivíta přivítat jaro. výběr Přinášíme v těch nejzajímavějších nejzajíma produktů, které se už moc těší na nový domov. d

Unikátní náhrdelník z bílého osmnáctikarátového zlata s čirými a černými diamanty, modrými safíry a rubíny. Roberto Coin vzdal motivem hada hold symbolu nového čínského roku.

Cena 2 969 000 Kč, prodává ROBERTO COIN.

Kabelka z jarní kolekce Bulgari je zdobená výšivkou z korálků. Na návrhu kolekce kabelek se podílela i italská herečka Isabella Rossellini.

Cena od 97 000 Kč, prodává BULGARI.

Mobilní telefon Vertu z řady Constellation má tělo zdobené kůží z krajty. Jedná se o vůbec první telefon, na kterém byl použit tento ušlechtilý materiál. Prodává se i v zelené a růžové variantě.

Cena 179 000 Kč, prodává VERTU.

Hodinky švýcarské manufaktury Roger Dubuis jsou jarní novinkou v prodejně Carollinum. Tento model z růžového zlata a krokodýlí kůže pochází z řady Excalibur, která nabízí propracované hodinářské komplikace.

Info o ceně v obchodě, prodává CAROLLINUM.

64-67 zoom.indd 64

15.2.2013 0:53:02

STRANA 65

Výrobce koňaku Hennessy a designér Arik Levy se spojili a vytvořili unikátní edici koňaku X.O. v lahvi barvy bílého a růžového zlata na kovovém zlatém podstavci.

Cena 5300 Kč, prodávají KRATOCHVÍLOVCI a GURMETUM.

Pánská aktovka klasického střihu, ale nevšední barvy z jarní kolekce značky Salvatore Ferragamo.

Cena 32 500 Kč, prodává SALVATORE FERRAGAMO.

K oslavě 140. výročí představila značka S. T. Dupont nadčasovou kolekci odkazující k jejím nejznámějším klientům.

Jedním z nich byla i Audrey Hepburn. Pero a zapalovač jsou pokryty perleťově bílým a růžovým lakem a palladiem. Mašle vyryté na víčku připomínají ozdoby na klobouku, který měla herečka ve filmu Usměvavá tvář.

Cena 7950 Kč za zapalovač, 12 350 Kč za plnicí pero, prodává S. T. DUPONT.

Minimalistický náhrdelník ve zlaté barvě z jarní kolekce domu Lanvin.

Info o ceně v obchodě, prodává SIMPLE CONCEPT STORE.

Toto jaro bude v pánské módě patřit barvám. Výjimkou nebudou ani boty. Červené derby pro odvážné muže od značky Salvatore Ferragamo.

Cena 19 880 Kč, prodává SALVATORE FERRAGAMO.

64-67 zoom.indd 65

15.2.2013 0:53:32

zoom

STRANA 66

proč ne?! – ÚNOR 2013

Klasický pánský kabát z jarní kolekce Gant, která je tentokrát inspirována výpravou na Galapágy.

Info o ceně v obchodě, prodává GANT.

Dámské hodinky Crash s unikátním tvarem ciferníku jsou z růžového zlata.

Luneta je zdobena bílými diamanty.

Info o ceně v obchodě, prodává CARTIER.

Prsten Translucent od Swarovski připomíná svým tvarem brouky žijící v deštných lesích Jižní Ameriky.

Cena 3890 Kč, prodává SWAROVSKI.

Luxusní limitovaná edice Dark Box Jewel oslavuje unikátní ročník šampaňského Dom Pérignon Vintage 2002. Nezávislý hodnotitel Robert Parker toto víno oceňuje 98 body ze 100 možných. Sytě černou lahev zdobí metalická plastická viněta v růžové barvě.

Cena 11 000 Kč, prodávají KRATOCHVÍLOVCI a GURMETUM.

Vzor šachovnice ve všech možných barvách je hlavním tématem jarní kolekce značky Louis Vuitton.

Cena 1950 eur, prodává LOUIS VUITTON.

adresář AUDEMARS PIGUET, Pařížská 5, Praha 1, tel.: 222 312 230; BOTTEGA VENETA,

Praha 1, tel.: 224 237 503; MAX MARA, Havířská 1, 110 00 Praha 1, tel.: 224 212 454; IVANA

Pařížská 14, Praha 1, tel.: 222 310 054; BULGARI, Pařížská 15, Praha 1, tel.: 222 310 358;

MENTLOVÁ, www.ivanamentlova.com, tel.: 728464 559; OBSESSION, Široká 7, Praha 1,

CAROLLINUM, Pařížská 11, Praha 1, tel.: 224 810 890; CARTIER, Pařížská 2,

tel.: 224 817 318; PAŘÍŽSKÁ 17, Praha 1, tel.: 222 320 260; PAŘÍŽSKÁ 18, Praha 1,

Praha 1, tel.: 221 709 000; DIESEL, Pařížská 28, Praha 1; ERMENEGILDO ZEGNA,

tel.: 224 216 407; JOHN RICHMOND, Široká 14, Praha 1; REPORT‘S, V Kolkovně 5, Praha 1;

Pařížská 18, Praha 1, tel.: 224 210 083; FASHION POLICE, Pařížská 21, Praha 1,

ROBERTO COIN, Pařížská 1, Praha 1, tel.: 222 314 122; SALVATORE FERRAGAMO, Pařížská

tel.: 230 233 023; GANT, pasáž Myslbek, Na Příkopě 19, Praha 1, tel.: 224 233 562; GURMETUM,

20, Praha 1, tel.: 224 814 779; SIMPLE CAROLLINUM CONCEPT STORE, Pařížská 20,

www.gurmetum.com; HERMES, Pařížská 12, Praha 1, tel.: 224 817 545; HUBLOT, Pařížská 1,

Praha 1, tel.: 221 771 677; SPACE, Vězeňská 6, Praha 1; S. T. DUPONT, Havířská 5, Praha 1,

Praha 1, tel.: 222 310 907; CHOPARD, Pařížská 16, Praha 1, tel.: 222 310 026; KRATOCHVÍLOVCI,

tel.: 224 267 190; SWAROVSKI, Celetná 7, Praha 1, tel.: 222 315 585; TIFFANY & Co., Pařížská 10,

www.kratochvilovci.cz; LA PERLA, Široká 15, Praha 1, tel.: 222 317 629; LOUIS VUITTON,

Praha 1, tel.: 221 779 966; VERTU, Pařížská 8, Praha 1, tel.: 222 316 072

Pařížská 13, Praha 1, tel.: 224 812 774; MARKS & SPENCER, Václavské nám. 36, 110 00

64-67 zoom.indd 66

15.2.2013 0:54:12

v roce 2013 v ychází

proč ne?!

21. 2. zážitky 21. 3. móda

11. 4. ženy

25. 4. golf

23. 5. bydlení a design

13. 6. léto

29. 8. m uži a hi-tech

24 y . 10 k r 2 a 6 e . 9. mód . in šp a telig y entní život, hodink

21. 11. auto 5 . 12 t . luxus a rozmařilos

pn_titulka_unor.indd 3

11.2.2013 19:37:34

PN001246

pn_titulka_unor.indd 4

11.2.2013 19:38:11