22/4: SMLOUVA - Velikoční vítězství

uvnitř

SMLOUVA VELIKONOČNÍ VÍTĚZSTVÍ

04 | 2022 brana.cb.cz

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 54 | cena 46 Kč

iNform

inzerce

inzerce

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Milí čtenáři,

Pozvání k novému začátku 6

Rozhovor Jiří Schneider: Křesťané se musí postavit zlu

10

Téma Smlouva Petr Sláma a kolektiv autorů

17

Seriál Historie 4. díl Fronta na doslech

18

Rozhovor speciál Cyril Svoboda: Naděje je vždycky

20

Rodina Dítě na studia

PŘÍŠTĚ Druhá šance Dan Drápal a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 04/2022 Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 3. 4. 2022 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

od minulého čísla časopisu Brána jako by uběhlo století, tolik se toho změnilo. První dny války na Ukrajině byly pro mě paralyzující.

Najednou se zdálo, že měsíčník je pro jakýkoli užitek v takové době nepoužitelný. Situace se měnila každým dnem, ba každou hodinou, a najít slova, která by měla smysl i za měsíc, až číslo vyjde, se zdálo nemožné. Bože, co s tím?

První březnovou neděli jsem seděla u stolu ve sborové kavárně, když mi distributor přinesl čerstvý výtisk. Znovu jsem si uvědomovala, jak moc se toho od chvíle, kdy jsme to číslo uzavřeli, stalo. „To je síla, ta obálka. Barvy, i ta slova. To jste vystihli. Až z toho mrazí,“ řekla najednou sestra naproti mně. Chvíli jsem na ni nechápavě hleděla. Dívala se na titulní stranu. Grafika je v blankytně modrém poli rozťatá na dvě části spojené jasně žlutou lepenkovou páskou: Tolerance – dobro, nebo ústupek zlu? O tématech na letošní rok se rozhodlo loni v říjnu. Grafika vznikla na konci ledna a do tisku šla 21. února. Začalo mi to docházet: Není to na nás. Bůh si může použít cokoli.

Téma tohoto čísla je Smlouva, aliance. Slovo aliance má dnes jinou váhu, než mělo před ruskou agresí na Ukrajině. Díky Bohu, že jsme v NATO, slýchávám. Téma smlouvy jsme ale na duben vybrali z jiného důvodu – jsou Velikonoce. Čas smlouvy zpečetěné krví Beránka. Čas našeho vítězství vykoupeného smrtí nevinného. Čas pokání a čas vděčnosti.

Do některých rubrik se už válka na Ukrajině stihla promítnout a některé jsme kvůli ní i přidali – třeba rozhovory se dvěma bývalými ministry zahraničí a s pastorem ukrajinského sboru nedaleko Záporoží.

Kvůli dění kolem zapojení Církve bratrské do pomoci ukrajinským uprchlíkům i sborům na Ukrajině jsme také o šest stran rozšířili iNform. Kromě toho ale v tomto čísle najdete i to, na co jste zvyklí – rubriku Rodina tentokrát naplnily příběhy rozhodování dětí o jejich budoucím povolání a s tím souvisejícím výběru školy; v Kultuře se dočtete o Konci rudého člověka a seriál o vědě, aktuálně tomu, co žijeme, vysvětluje, jak i pravý obrázek může lhát. Další díl válečného deníku věřícího vojáka z první světové války nás zavede až k samotné frontě. „Jsem v rukou Páně,“ píše se v něm pravda, po sto letech pro nás tak aktuální. Velikonocím se pak věnuje Slovo Roberta Harta i dvoustrana diskuze.

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Přejeme vám, milí čtenáři, aby vám velikonoční číslo časopisu Brána připomnělo, nebo snad i přineslo jistotu, že smlouvu, kterou s námi Bůh uzavřel díky oběti jeho Syna za naše životy, neprolomí žádné zlo světa. Vždyť Bůh řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Proto s důvěrou můžeme říct: „Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ Platí to i dnes.

Přejeme vám Božím pokojem naplněné Velikonoce.

Za redakci časopisu Brána

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

Marek 16,1–8

POZVÁNÍ K NOVÉMU ZAČÁTKU text ROBERT HART

ilustrace BRÁNA

A

si byste nikdy nevěřili, jak úžasné poselství v sobě může skrývat jedno jediné maličké slovo.

Nemám ovšem na mysli nějaká abstraktní slova (láska, radost), ale jen obyčejnou malou spojku. V oddíle z Markova evangelia je dokonce několikrát, v celém Novém zákoně zaznamenáváme 8 947 výskytů, ale v jednom má neuvěřitelnou sílu. Je to v tom výroku anděla u prázdného hrobu, vlastně úkolu, který dává ženám, jež ke hrobu přišly. 7. verš. Zvláště Petrovi, překládá ČEP, řečtina tam má ale ještě obyčejnější spojku a/i. I Petrovi to řekněte. Proč je tu Petr zmíněn zvlášť? Respektive, proč je tu vůbec jmenován, když učedníci Ježíše jsou v NZ vlastně vždycky Petr a spol.?

Abychom to zjistili a abychom odhalili i poselství té malé spojky, musíme si aspoň stručně připomenout, co se stalo pár dnů předtím.

Příběh jednoho zapření Tehdy po poslední večeři, kdy spolu s učedníky Ježíš jedl velikonočního beránka, vyšli ven na Olivovou horu.

A Ježíš znovu mluví o tom, co přijde: Už záhy se naplní proroctví proroka Zachariáše, staré víc jak pět století: Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou. Všichni učedníci od Ježíše odpadnou – zkrátka proto, že jeho smrt pro ně bude znamenat konec nadějí. Pán tam sice mluví i o svém 4

duben 2022

Řekl jim: „Neděste se!

Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován.

Byl vzkříšen, není zde.

Hle, místo, kam ho položili.“

vzkříšení a o tom, že se s nimi opět setká v Galileji – ale tohle povzbudivé ujištění jako by nikdo neslyšel. Odpadnout od Ježíše? Hloupost, nesmysl, nemyslitelné.

Petr je v tom, jako obvykle, nejvýraznější: I kdyby všichni odpadli, já ne. Ten, který zná lidská srdce, říká, všichni odpadnete, ale Petr má jasno: já ne. Všichni ostatní

možná ano, ale já obstojím. I kdybych měl umřít, nezapřu tě. Vůbec Ježíše neposlouchá, vždyť on je ten silný. Byl si jist sám sebou, byl si jist svou silou vzdorovat případnému nepřátelství, byl si jist pevností své oddanosti Ježíši. Spoléhá se na sebe, a to dokonce přesto, že mu Pán říká, že to s ním je a bude jinak: Dřív, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Petrova vlastní jistota je pro něj silnější argument než Ježíšovo všepronikající slovo.

O pár hodin později narazila Petrova sebedůvěra na tvrdou realitu. Ten příběh asi známe: trojí konfrontace, trojí obvinění, že jistě taky patří k Ježíšovým přátelům, a trojí zapření. Přesně tak, jak to Pán předpověděl. To, co se ještě před chvílí zdálo být zcela pevné, se najednou rozpadá, tříští na kousky. Odvaha statečného muže, který ještě v okamžiku Ježíšova zatčení chce bojovat mečem, se tam na nádvoří rozplývá tváří v tvář obyčejné služce, která odhalí, že Petr patří k zatčenému. Petr jako by narazil na svoje limity, na strop svých možností. A výsledek je strašný: selhání, zrada přítele, zrada Božího Syna. Zapření. Popření jakéhokoliv vztahu k Ježíši: Neznám toho člověka.

Zrození nového života Zažili jste někdy situaci, kdy jste si byli zcela jistí svým úspěchem, svou věrností, zkrátka tím, že věci proběhnou

a dopadnou tak, jak mají – a pak to dopadlo úplně jinak?

V příběhu Petrova zapření kohout kokrhá – a Petrovi to najednou všechno secvakne. Rozpomene se na Ježíšovo slovo a dochází mu, že se právě naplnilo. Vybíhá ven a hořce pláče. Sebejistota a pýcha se rozbily o dno propasti, do níž spadl. A to se nakonec ukáže jako skvělá léčba. Z toho, co víme z pokračování Petrova příběhu, smíme soudit, že jeho pláč nebyl jen sebelítostivým výronem emocí. Ani to není pláč, který naštvaně hází vinu na druhé, na služku, co ho odhalila, na služebníky velekněze... Připomenuté Ježíšovo slovo přivádí Petra k upřímnému pokání. A tady, v pláči tohoto typu, se rodí něco nového.

Co zemřelo, povstává k novému životu.

Jak Petrův příběh po této zradě pokračuje dál? A jak smí pokračovat ten náš příběh? Vždyť asi každý z nás má za sebou různá a taky různě závažná selhání.

Možná jsme někomu, třeba i blízkému, hluboce ublížili, možná jsme zkrachovali jako rodiče nebo jsme vlastní vinou přišli o práci. Možná máme za sebou nějaké etické selhání, hřích minulosti, který nás tlačí jako noční můra, jako těžký balvan. Možná jsme prožili krach manželství nebo jsme se zachovali zle vůči svým rodičům… Možná se na některá ze svých selhání bojíme i jen pomyslet, protože kdyby se to stalo, zachvátila by nás panika. Vlastně hluboká nejistota, nejčastěji pramenící z určité neuzavřenosti minulosti. A z pochybnosti, z pocitu uloženého kdesi hluboko uvnitř: Může mi Bůh takové selhání, takovou zradu vůbec odpustit?

Přijme mě Pán ještě?

Pozvání k novému začátku Řekněte jeho učedníkům i Petrovi. I Petrovi!

Už to slyšíte? I Petrovi to řekněte. I tomu, který mě zradil, který mě zapřel. I s ním počítám. A o pár dní později se v Galileji u jezera odehraje jeden z nejúžasnějších rozhovorů v dějinách. Píše o tom Jan v 21. kapitole. Ježíš se tam Petra třikrát ptá na to samé: Miluješ mě? Petr třikrát odpovídá stejně. A Pán třikrát opakuje svoje pověření: Pas mé ovce. Nejenže Petrovi

odpouští, ale potvrzuje jeho původní službu, potvrzuje úkol, kterým ho pověřil – aby byl pastýřem druhých. Bez známky nedůvěry, bez známky nedůvěřivého a ostražitého odstupu. Úžasná milost!

Ale stejně jedná Pán i dnes, s námi, kteří ho zapíráme svými hříchy. Vždyť náš Pán, Ježíš Kristus, již za naše hříchy zaplatil – na Golgotě. On místo nás nesl soud, za každého, kdo věří. Jediným klíčem k tomu je pokání. To znamená nelíbit se sám sobě, přestat se vymlouvat na okolnosti, na druhé a nahlédnout skutečnou podstatu věci. Proti tobě samému jsem zhřešil, říká král David Hospodinu v jedné modlitbě. S upřímnou vnitřní lítostí vyznal svůj hřích. K tomu i nás zve a podněcuje Boží milost. Pokání, vyznání hříchu otvírá dveře k Božímu odpuštění.

Naše selhání není konečná stanice ve vztahu s Bohem! Naopak, díky Boží milosti, když uvěříme jeho slovu a skloníme se před ním, nám i naše selhání může otevřít úplně novou dimenzi duchovního života. Na apoštolu Petrovi je to zjevné,

když o něm čteme dál ve Skutcích nebo když ho vnímáme skrze jeho epištoly.

Milost vede k pokoře, člověk ví, kdo je a díky komu žije, kdo je Pán Bůh a kdo je on. Člověk, kterému bylo odpuštěno, ví, že žije z Boží milosti a že stále potřebuje odpuštění. Ale hluboce se raduje, protože uvěřil, že díky Kristově oběti smí k Bohu přicházet jako milovaný syn.

Proto ať už máme za sebou cokoliv, ať už jsme v jakékoliv situaci, přijměme tyto Velikonoce jako pozvání k novému začátku. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, opravdu vstal. A otevřel nám k takovým novým začátkům dveře. Selhání – i ta životní – jsou a z Boží milosti mohou být šance začít znovu. Znovu s Pánem Bohem, znovu v pokoře a lásce. Zkuste to tedy, dejte se pozvat. Skloňte se před Pánem a požádejte ho, aby se vás ujal i tam, kde jste vzali život do svých rukou. A jsem si jist, že pak i vy uslyšíte ono „i“. I Tobě.

I s Tebou počítám. I Tebe miluji. I Ty jsi můj. Amen.

■

ROBERT HART (1972) Vystudoval bohemistiku a historii na FFUK a teologii na ETS. Jako kazatel začínal na stanici vinohradského sboru v Praze-Zbraslavi, nyní již skoro 15 let slouží v Praze-Šeberově. S manželkou Janou mají dva dospělé syny, Jakuba a Davida. Ve volném čase rád čte nebo vyráží na procházky do přírody.

Všimli jste si, jak je Markova zpráva o Ježíšově vzkříšení neuvěřitelně úsporná?

A že i ostatní evangelisté popisují jednu z největších událostí v dějinách vlastně podivuhodně cudně, že jim na rozdíl od pozdějších legendárních příběhů světců stačí vlastně jen velmi malý prostor? Tím víc mě oslovuje, že významná část vyprávění o setkání se vzkříšeným Pánem je věnována velmi osobním setkáním a rozhovorům. Kristovo vzkříšení je tedy nejen dechberoucí a převratnou dějinnou událostí, v níž se rodí nové stvoření a Boží království již začíná pracovat svým kvasem, ale také živoucím pozváním k živému Bohu, Zdroji a Dárci života. K nové naději a lásce. A toto pozvání není určeno spravedlivým, bezchybným a dokonalým, ale selhávajícím hříšníkům, jako jsme i my. Odkrývá hloubku Boží milosti, Jeho věrné a nezlomné lásky, která zve k pokání, obnově a nové radosti. Zvolený text na pozadí příběhu Petrova zapření dosvědčuje, jaký náš Pán opravdu je. Dosvědčuje Ježíšovu věrnost, moc jeho odpuštění, které dávají sílu k novému začátku.

2022 duben

5

ROZHOVOR

KŘESŤANÉ SE MUSÍ POSTAVIT ZLU ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

foto ARCHIV JIŘÍHO SCHNEIDERA

Válka na Ukrajině změnila pojem o čase – na začátku března, kdy vzniká tento rozhovor, Evropa žije po hodinách, každý další den může přinést zvrat. Nad vším visí otazníky, ale přitom je těžké hledat otázky pro rozhovor, který bude zveřejněn až za několik týdnů… Jsou věci, které však zůstanou pravdivé, ať už bude vývoj situace jakýkoli. Jiří Schneider, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí a synodní kurátor ČCE, odpovídá na otázky související se současnou situací stručně a věcně.

J

ako politik zkušený v zahraniční politice a zároveň jako aktivní křesťan vidíte válku na Ukrajině z více úhlů pohledu. Jaké bylo vaše ráno 24. 2. 2022? Co vás první napadlo, když jste se o ruské invazi na Ukrajinu dozvěděl?

Ve čtvrtek 24. 2. ráno jsem se podíval na zprávy z internetu. Řekl jsem si, že už to začalo. Myslel jsem na své známé na Ukrajině. Samotným faktem invaze jsem překvapen nebyl, ale jejím rozsahem a zdůvodněním ano. Pokud sledujete mezinárodní dění, tak přinejmenším od ruské anexe Krymu nemáte iluze o Putinových záměrech. Skutečně samostatnou Ukrajinu nikdy nepřijal, považuje ji za součást velkého Ruska.

Jaká byla vaše osobní nejintenzivnější modlitba prvních dnů války na Ukrajině?

Zbav nás od zlého.

6

duben 2022

Co jste chtěl, ale nemohl udělat, a proč?

Být ještě ve státních službách, byl bych hned ve víru jednání krizových štábů. Nechybí mi to, mám důvěru v bývalé kolegy, kteří mají zvládání krizí na bedrech.

Co jste mohl udělat a také udělal?

Myslel jsem na naše sbory v českých vesnicích, které jsem mohl navštívit loni v říjnu. Zavolal jsem několika farářům, kteří tam působili a jsou s tamními lidmi v pravidelném kontaktu, abych je požádal o informace o nich a předal vzkaz, že na ně myslíme.

Jste synodním kurátorem ČCE, stojíte ve vedení vaší církve. Co ve vás v návalu všech emocí začátku války mluvilo silněji – politik, nebo křesťan?

Nejsem politik, i když sleduji veřejné dění. Mám zkušenost z diplomacie a obracejí se na mě novináři, snažím se komentovat situaci střízlivě, pokud možno bez emocí. V rámci církve a spolu s naší Diakonií jsme hned první den vyhlásili sbírku a začali koordinovat nabídky z našich sborů na pomoc uprchlíkům. Sbory jsme oslovili už v předvečer ruské invaze, eskalace osm let trvající války na východě Ukrajiny byla zřejmá.

Je něco, co se pro vás čtvrtkem 24. února nenávratně změnilo?

Změnila se atmosféra v naší zemi. Už ani z Hradu neslyšíme, že Putin je gentleman, ještě, že je v Kremlu on, kdokoli jiný by byl horší a tak dokola… Iluze ztratili i ti, kdo se snažili věřit v možnost jednání s ním. Firmy a podnikatelé si

Ing. JIŘÍ SCHNEIDER Působil v letech 2010–2014 jako první náměstek ministra zahraničních věcí ČR. V letech 1995–1998 byl velvyslancem ČR ve státě Izrael a v současnosti je synodním kurátorem Českobratrské církve evangelické.

velvyslanec ČR. Vidíte i nějakou jinou paralelu mezi státem Izrael a Ukrajinou?

V tom paralelu nevidím, Izrael je židovský stát, tam se to jaksi očekává. Příznačné, až přízračné je to, že Vladimír Putin odůvodňuje agresi „denacifikací“ Ukrajiny v čele právě s prezidentem Zelenským.

Vidím tu řadu hořkých paradoxů: izraelská vláda je spíše opatrná v podpoře Ukrajiny, poněvadž bere ohled jednak na sympatizanty Putina mezi vlastními občany přišlými z Ruska, ale zejména na ruskou vojenskou přítomnost v sousední Sýrii.

uvědomili, že smířlivostí nezachrání svůj byznys v Rusku a že před agresí takového rozsahu nelze zavírat oči.

Byla hrubě porušena pravidla mezinárodního řádu, která byla uznávána a povýtce respektována. Bezpečnost v Evropě stála i po pádu železné opony na základě Závěrečného aktu z Helsinek z roku 1975. Všechny smlouvy budované na tomto základě jsou zpochybněny,

Putinovo Rusko chce silou obnovit svou sféru vlivu v Evropě a tímto krokem povzbuzuje zejména vzmáhající se Čínu, aby postupovala podobně. Evropa se probudila s pocitem, že dobře už bylo.

Média uvedla, že Ukrajina je druhou zemí, která má prezidenta a premiéra s židovskými kořeny. První je zřejmě Izrael. Vy jste v Izraeli žil několik let jako

Válka se rozjela v několika dimenzích najednou. První, která začala už dávno, byla informační – manipulace pomocí lží a dezinformací. Druhá, která šokovala svět, byla ta fyzická – regulérní krvavá válka s konvenčními zbraněmi. Následovala kybernetická – ve virtuálním prostoru blokováním webů, sítí, přístupů k serverům. Když se svět vzpamatoval ze šoku, přišla válka ekonomická – sankcemi padl rubl. My, křesťané, jsme celou tu dobu ve válce duchovní. Popište, prosím, co všechno vnímáte (s ohledem na situaci na Ukrajině, ale i obecně) jako konstanty, proměnné, vlivy, prostředky a strategie v duchovním boji, do kterého se může zapojit každý křesťan?

Různé dimenze konfliktu patří k válkám odjakživa. Už slavný spis Sun-Tzua, kterým začíná každý kurz o válce na univerzitách či vojenských akademiích, uvádí,

→

2022 duben

7

ROZHOVOR

že válku lze vyhrát snadněji klamem než silou. V dnešní době je propojení informační, ekonomické či technologické tak intenzivní, že se tyto dimenze těžko oddělují. Co však zůstává stejné, je člověk, jeho morálka, odhodlání a odolnost.

Strana, která staví na lži a porobě, může dočasně vyhrávat, ale pravda a svoboda dříve nebo později zvítězí. A tu vidím spojitost s duchovním bojem, na který se ptáte. Křesťané se mohou a mají postavit zlu. Nedávno mi to znovu oživil životopis Dietricha Bonhoeffera od Renate Windové.

Jaké modlitby budou mít vždycky obrovský dopad bez ohledu na okolnosti?

Nerad mluvím o „dopadu“ modliteb.

Modlitba otevírá novou dimenzi, novou perspektivu, a to bez ohledu na okolnosti.

V modlitbě si uvědomujeme, co můžeme udělat sami a na co nestačíme a svěřujeme to přímluvě či prosbě. Modlitba proměňuje modlitebníka – a to vůbec není málo.

Bible říká, že máme žehnat našim nepřátelům. Co přesně to podle vás znamená?

Bible je plná nepřátel, kolikrát se volá po jejich zmaru jen v žalmech. Ale Ježíš 8

duben 2022

v horském kázání říká, abychom nepřátele milovali a modlili se za ty, kteří nás pronásledují. Zároveň nás učí modlit se: „zbav nás od zlého“. Možná jde o to

JE TO PARADOX KŘESŤANSTVÍ, PROJÍT VÍTĚZNĚ MŮŽE ZNAMENAT NEPŘEŽÍT.

nepropadnout ani nenávisti, ani se nepřiklonit ke zlému. Nenávist k těm, co činí zlo, může být právě přitakáním k tomu zlému.

Jakou silou je v tomto konfliktu (v každé válce) strach? Jak na tuto sílu hledíte jako politik a jak jako křesťan? Jak se strachu bránit?

Strach je důležitý, sebezáchovný. Je patologické strach necítit. Je třeba s ním počítat, ale nepoddat se mu. Snad můžu

citovat z pastýřského listu synodního seniora naší církve Pavla Pokorného po vypuknutí války: „Strach a bezmoc je třeba si připustit, abychom jim mohli čelit. Aby nás neochromovaly. Chraňme se před zoufalstvím.“ Hlásím se k tomu.

Pastýřský list byl uveden odkazem na Žalm 46 (Bůh je naše útočiště i síla).

Zase nás to vrací k žalmům, v nichž je často řeč o nepřátelích i o strachu. Jak se mu bránit? Písní a modlitbou? Zpívající rabín Šlomo Carlebach složil chasidský popěvek na jeden verš Žalmu 23 „byť se mi dostalo jíti údolím stínu šeré smrti, nebudu se báti zlého“. Nedávno jsem tu píseň objevil na internetu s videem věnovaným izraelským vojákům. Válka je údolí stínu smrti.

Jak taková „údolí stínu smrti“, když už se jim nelze vyhnout, přijmout a jak jimi projít, aby z nich člověk vyšel vítězně?

Co to vlastně pro křesťany znamená „vítězně“?

Vítězně znamená v pravdě a lásce k bližnímu. Dostát tomu, dosvědčit to, někdy znamená i položit život. Je to paradox křesťanství, projít vítězně může znamenat nepřežít. Kdo ztratí svůj život, ten ho zachrání.

inzerce

Nevěřící se mohou otočit proti křesťanům s věčnou otázkou: „Kde je teď ten váš Bůh?“ Křesťané odpověď znají, ale prosím, řekněte ji tu jasně i pro ty, kdo za krveprolití nevinných viní Boha.

Otázka „kde je Bůh“ je zásadní a centrální pro velikonoční příběh, zazněla z kříže. Jen by neměla zbavovat odpovědnosti konkrétní lidi. Kdo jsou ti, kdo to způsobili nebo dopustili?

Za krveprolití ve válkách mohou zase jen lidé, byť by se na Boha stokrát odvolávali.

Proti komu jako křesťané stojíme?

Že byli křesťané „všemu lidu milí“ byla jen krátká epizoda v životě prvotní církve. I křesťané mají nepřátele. Ale v dopise do Efezu apoštol Pavel upozorňuje na to, že „nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ a že naší zbrojí je pravda, spravedlnost a „služba evangeliu pokoje“. Za oněmi mocnostmi a silami se skrývá cosi zlého mimo náš dosah, třebas bychom to dnes vyjádřili možná méně obrazně, ale neméně děsivě.

V Bibli je psáno, že „milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“.

Nerozumím tomu tak, že „všechno špatné je k něčemu dobré“.

Jde o náš postoj. „Milující Boha“ jsou nastaveni tak, že jim všechno může pomoci k dobrému. Znamená to, že zlo je ok?

Rozhodně ne. Rozhořčení nad zlem může toho, kdo se orientuje ne podle sebe sama, ale podle Boha, naklonit k dobrému.

Jaké dobro může vzejít z krvavé války? Kde lze vidět naději, že to přece jen může přinést něco dobrého?

Válka není dobrá, utrpení není dobré. Ale ani mír nemusí být dobrý. V Bibli čteme o falešných prorocích, kteří volali mír tam, kde nebylo pokoje. Kataklysma 2. světové války přineslo odhodlání další válce zabránit. Evropa žila za studené války v míru. Byl to všude dobrý mír?

Svět je zaneřáděn lží, konzumní rozežraností a ignorancí Božích hodnot. Je možné, aby se za dobro, které z celé katastrofy může vzejít, dal považovat očistný proces?

Tušíme, že to záleží na tom, zda budou lidé připraveni změnit smýšlení a jednání. V biblické řeči: obnovit se proměnou mysli. Křesťané by v tom měli být příkladní. Budou, či přesněji, budeme?

Co dobrého může ze současné situace vzejít pro církve v Evropě i ve světě, a za jakých podmínek?

Já bych tu otázku otočil – co dobrého by mohli křesťané a církve v Evropě pro obnovu a nápravu světa dělat? A odpověď jsem už naznačil: činit pokání. A vyzařovat naději.

■

TÉMA

SMLOUVA text PETR SLÁMA a KOLEKTIV AUTORŮ

foto BASAND BILUNG a ARCHIV

ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

Jde pomalu. Klopýtá. Jeho vlastní ho ve vykonstruovaném procesu vydali katům a vojáci okupační armády se na něm vyřádili. Těžké dřevo kříže ho tlačí k zemi a dál rozedírá otevřené rány po bičování na ramenou a na zádech. To nejhorší ho ale teprve čeká. Míjí lidi. Někteří ho nenávidí, jiní pro něj pláčou. Jde tam kvůli oběma. Pro tuhle chvíli se narodil. Jde uzavřít smlouvu.

Dostat ty lidi zpátky do spojení s Bohem. Vyrvat je nepříteli. Bude ho to stát život. Nejde to obejít, nic levnějšího než jeho krev ty lidi nezachrání. To je cena za vítězství v této válce.

ROZPOMENU SE NA SVOU SMLOUVU

K

dyž se dva lidé na něčem dohodnou neboli smluví, tak spolu uzavírají dohodu neboli smlouvu. Smlouvou v užším slova smyslu rozumíme dokument, který tuto skutečnost stvrzuje písemně. Takový dokument zpravidla obsahuje povinné položky, sleduje víceméně předepsaný formulář. K povinným položkám smluvních dokumentů patří představení stran, které do ní vstupují, a určení toho, na čem se tyto strany dohodly. Může obsahovat také časový plán plnění, sankční část, která mluví o tom, co dělat v případě, když některá strana své závazky neplní, a mnoho dalších ustanovení.

V širším slova smyslu je smlouvou slib, který si navzájem dají dvě nebo více stran. Na slibu je zajímavé, že nevyjadřuje pouze momentální odhodlání toho, kdo slib dává, nýbrž také důvěru toho, kdo tento slib přijímá, že slíbené bude platit. Filozof Paul Ricoeur považuje uvážlivě daný slib za přímo heroický čin člověka a za nejpevnější kotvu lidské identity: člověk, který něco slibuje, se zavazuje k něčemu, co bude z jeho strany napříště platit nezávisle na poryvech jeho vlastních pocitů i vnějších okolností. Ten, kdo slib přijímá, v tu chvíli tahá za kratší provaz. Na něm je, aby danému slibu věřil. A to může jen tehdy, pokud věří tomu, kdo mu tento slib dává, pokud ho považuje za věrohodného. Věrohodným se člověk v očích svého okolí stává tehdy, když spolu souhlasí jeho slova a činy. Někdo dokáže získat důvěru ostatních velmi rychle tím, že v kritické situaci dostojí svému slovu a odolá zmíněným poryvům. Někdo jiný svou věrohodnost buduje dlouhodobou drobnou prací. Něčí věrohodnost spočívá na referencích ostatních. A něčí věrohodnost je pouhý klam, který se dříve nebo později ukáže. Věřit slibu nevěrohodného člověka znamená jít vstříc zklamání.

Smlouva je vzájemným slibem, který si daly dvě nebo více stran. Může přitom jít

o rovnocenné partnery, z nichž každý něco očekává a něco slibuje a každý z těchto partnerů za svůj slib ručí. Příkladem takové smlouvy je v dnešní době třeba sňatek. Nebo může jít o smlouvu mezi různě silnými partnery: podmínky pak diktuje ten silnější a slabšímu nezbývá než takový diktát přijmout. Smlouva pak sice může slabšímu připadat nespravedlivá, ale alespoň stanoví podmínky, za nichž může slabší partner dál existovat. Příkladem může být kapitulační smlouva, kterou spolu po válce uzavřou vítěz a poražený.

Precedenční základna naděje Ne že by v Bibli byla smlouva jedinou vztahovou konstelací mezi Bohem a člověkem. Na mnoha místech mluví o Bohu, který je tajemný a nevyzpytatelný. Na člověku je, aby uznal Boží svrchovanost a poddal se jeho vůli. Taková představa zaznívá například v knize Jób, v příběhu o tom, jak Abrahám spoutal a málem obětoval Izáka nebo v žalmových nářcích. Jinde Bible líčí Boha jako někoho, kdo svého vyvoleného tajemně vede dějinami, jak to čteme o Jákobově synu Josefovi, o Danielovi a jeho přátelích nebo o královně Ester. Nikdo z těchto biblických hrdinů se nedovolává Boží ochrany na základě smlouvy. Když mají být mládenci, kteří se odmítli poklonit zlaté soše babylónského krále, vhozeni do ohně, odpovídají: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z rukou tvých, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ Šadrak, Méšak a Abednego vědí přesně, jak mají jednat oni sami. Jak bude jednat Bůh, to nechávají na něm. Mnozí bibličtí hrdinové se v trápení obracejí na Boha ne proto, že by jim byl něčím povinen, ale na základě něčeho, co bych nazval „precedenční základna naděje“. Bible obsahuje řadu příběhů o tom, jak

Doc. PETR SLÁMA, Ph.D., ETF UK (1967) Je docentem pro obor evangelická teologie, studoval judaistiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, na Oxfordské univerzitě (Wycliffe Hall) a na Eberhard-Karlově univerzitě v Tübingen.

Působí na Katedře Starého zákona na ETF UK. S manželkou Lucií má tři dcery. →

2022 duben

11

TÉMA

Pán Bůh lidem v nouzi nečekaně pomohl. Bylo to v různých situacích různě, ale ze všech těchto příběhů postupně vyvstává charakter někoho, kdo je věrohodný a ke komu je záhodno a radno volat o pomoc. Vyprávění o Božích záchranných intervencích představují precedenty, o které se opírají lidé ve své současné nouzi.

Příběh o soudci Gedeónovi tuto precedenční základnu naděje vyjadřuje rafinovaným způsobem, když při líčení soudcova povolání dává nejprve zaznít pravému opaku této naděje, frustrované beznaději – aby tuto naději nakonec příběhem potvrdil. Gedeon v okamžiku svého povolání namítá: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o kterých nám vyprávěli naši otcové?“ Tuto naději, ovšem již na pokraji vyhasnutí, vyjadřuje v modlitbě žalmista: „Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.

Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.“ Drama tohoto postoje víry spočívá v tom, že člověk zná tradici o Boží pomoci, ale momentálně sám prochází trápením.

Vnímá a vyjadřuje rozpor, který musí vydržet. Jeho víra zní v tu chvíli jako kombinace vzpomínky a nářku. A Bible nás opakovaně ujišťuje, že takto „nakombinovaná“ víra dochází u Boha vyslyšení.

Kde se vzala struktura smlouvy Jak jsme ale viděli, existuje v Bibli myšlenková linie, která vztah Boha a jeho lidu chápe jako smlouvu. Je pravděpodobné, že se při volbě tohoto přirovnání bibličtí autoři inspirovali soudobou mezinárodní politikou. Už ve 2. tisíciletí př. n. l. totiž Chetité na území dnešního Turecka a později, v 8. a 7. století př. n. l., Asyřané na území dnešního Iráku uzavírali s králi podmaněných národů vazalské smlouvy. Tyto smlouvy popisovaly rozložení moci ve společnosti, stanovily povinnosti účastníků smlouvy, případně sankce za neplnění těchto povinností, ale také to, jak má být smlouva uchovávána a zveřejňována. Je pravděpodobné, že příslušníci obou hebrejských království v Bibli, Izraele i Judska, tyto smlouvy znali. Setkali se tak s myšlenkovou strukturou, v jejímž rámci se mocný „nadnárodní“ vladař podmaněným národům představuje jako jejich dobrodinec, jak zpravidla podává jejich dobytí, a do budoucna slibuje ochranu. Zato ale od nich vyžaduje exkluzivní závazek věrnosti. Bibličtí autoři použili strukturu 12

duben 2022

smlouvy k tomu, aby popsali svůj vztah s Hospodinem. To je samo o sobě teologické vyznání, které má dalekosáhlé důsledky.

Vztah Boha a člověka je i nadále vztahem mezi stvořitelem a jeho stvořením. Stvořitel přitom zaujímá pozici starověkého vladaře, který je nadřazen komukoli dalšímu. Když ale s člověkem uzavírá smlouvu, nějak ho přece jen uznává jako svého partnera.

Jednostranně vytvořený prostor ochrany Hebrejsky se smlouva řekne berit. Bibličtí autoři ovšem měli o její náplni dost rozmanité představy. V knize Genesis se objevuje pojetí, které je typické pro kněžské látky Starého zákona. Podle něj je smlouva spíše jednostranným závazkem Božím nežli vzájemnou povinností dvou stran. Smlouvu v tomto pojetí „ustavuje“ Hospodin. Použité sloveso k-v-m bychom mohli přeložit také jako „nastoluje“, „zakládá“ či „vytváří“.

Hned první výskyt slova smlouva v Bibli je takovým jednostranně vytvořeným prostorem Boží ochrany. Bůh Noemu ohlašuje potopu a pokračuje: „S tebou však ustavím smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů.“ Když vody opadnou, vyhlašuje Bůh další smlouvu, v níž ale zase ukládá omezení jen sám sobě: „Já sám s vámi nyní ustavuji svou smlouvu a po vás s vašimi potomky a s každým živým tvorem (…) nic živého už nebude vyrváno vodami potopy, potopa už zemi nevyplení.“ Na znamení této smlouvy pak Bůh na nebi roztáhne duhu. Tato duha má být připomínkou tohoto Božího příslibu – ale pozor: nikoli připomínkou lidem, ale právě Bohu („Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým tvorstvem.“) Podobně jednostranně Bůh ustavuje smlouvu s Abrahámem: dává mu nové jméno (předtím byl Abram), slibuje mu potomstvo, zemi i svou blízkost. Ani zde od člověka nepožaduje nic jiného, než aby se dal obřezat. „To bude znamením smlouvy mezi mnou a mezi vámi.“ Stojí za povšimnutí, že obřízka zde není předmětem této smlouvy, ale jejím znamením. Stane-li se obřízka v Novém zákoně pro apoštola Pavla symbolem zákona, je to významový posun, protože ve Starém zákoně byla naopak symbolem jednostranné Boží milosti. Jak se později ozve v knize Exodus, Bůh se na tuto smlouvu s praotci rozpomene pod dojmem úpění Izraelců, zotročených egyptským otroctvím, a pošle Mojžíše, aby Izraelce vysvobodil.

GLOSA

Slib je víc než smlouva

„Rozříznout smlouvu“ V knize Exodus a v knize Deuteronomium narazíme na jiné pojetí smlouvy. Podle školy, které se někdy říká deuteronomistická, vystoupí do popředí závazky a povinnosti, které ze smlouvy plynou pro lidi. Mojžíš čte všemu lidu Knihu smlouvy, načež se lid opakovaně zaváže „konat vše, o čem Hospodin mluvil“. Po incidentu se zlatým teletem pak Hospodin na hoře Sinaj s Izraelci uzavře smlouvu: její jádro spočívá v závazku Izraele neuzavřít smlouvu s nikým jiným. Podobně na konci knihy Jozue obnovuje Mojžíšův nástupce v Šekemu smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem. I zde lid společně prohlašuje: „Jsme daleci toho opustit Hospodina a sloužit jiným Bohům!

Naším Bohem je přece Hospodin. (…) Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“ Kromě těchto epizod je ale celá kniha Deuteronomium formulovaná jako text smlouvy, obsahující překvapivě mnoho z povinných položek starověkých vazalských smluv, včetně jejího uchování v truhle smlouvy Hospodinovy, doprovázející lid na poušti i v zaslíbené zemi. Na rozdíl od předchozího „jednostranného“ typu smluv se deuteronomistické „dvojstranné“ smlouvy neustavují rozhodnutím Panovníka, ale uzavírají se mezi dvěma účastníky.

Sloveso „uzavřít“ hebrejsky znamená ovšem doslova „rozříznout“. Hebrejština zde uchovala vzpomínku na rituál, který – nejen v Izraeli – uzavření smlouvy doprovázel. Účastníci smlouvy při něm zabili zvíře a symbolicky procesím mezi rozříznutými částmi obětovaného zvířete nebo pokropením jeho krví se připodobnili jeho osudu.

Rituálem vykonali jakési podmínečné sebeprokletí pro případ, že by později závazek smlouvy porušili.

DANIEL ČEJCHAN

„Vyzvedl bys dneska dítě ze školky?“ „Ano, miláčku.“ Tak a je to. Právě jste něco slíbili. Možná si říkáte, že to přece není slib, že tam chybí to kouzelné slůvko „slibuji“, ale jak je psáno: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ Tedy abychom se vyhnuli věčnému zatracení, považujme za závazné naše slovo samotné, i bez přidaných zaklínání.

Co pro vás tento slib znamená? Že se prostě musíte v danou hodinu objevit před školkou a vyzvednout svého potomka. Pokud to neuděláte, nikdo jiný ho nevyzvedne a dítě zůstane stát před školkou, dokud nezestárne a neumře. Slib nepočítá s neúspěchem. Ve slibu nejsou ale.

Samozřejmě jde o nadsázku, ale ve slibu opravdu není prostor pro neúspěch. Pokud ho nesplníte, pak je porušen. V běžném životě se často setkáte s pochopením, omluvením nebo zproštěním závazku. Ale to už vychází z dobré vůle ostatních lidí, ne ze slibu samotného.

Dnes, v době internetu a telefonů, už situace není až tak horká. Když někdo nestíhá, může zavolat, omluvit se, narychlo vymyslet alternativní řešení. Dřív se hrálo o mnohem víc. Když učitel nemohl rodiči zavolat, že na něj ještě pořád čeká dítě venku před školou, když jste nemohli na poslední chvíli zrušit návštěvu kamaráda z druhého konce republiky, protože by mu už dopis nestihl přijít a mohl by zůstat stát sám na nástupišti, když vlak zpátky jede až další den, byly sázky mnohem vyšší. I dnes lze ale najít situace, kdy může jít opravdu o hodně.

Pak jsou tu smlouvy. Smlouvy nastupují, když si lidi nevěří. Když je potřeba počítat i s možností, že závazek nebude splněn. Určitě nejde říct, že jsou špatné. Pokud si člověk myslí, že by nemusel být schopen splnit závazek, je na místě ujasnit, co se má v takovém případě stát. Problematika může být natolik komplikovaná, že jinak než sepsat to třeba ani nejde.

Smlouva poskytuje zadní vrátka, říká, co se stane, i když se něco nedodrží. Nebudeš splácet hypotéku, přijdeš o dům. Neuděláš práci, nedostaneš výplatu. Opozdíš se s dodávkou, dostaneš pokutu.

Jak by to mohlo vypadat, kdybychom slib o vyzvednutí potomka ze začátku tohoto textu proměnili ve smlouvu? „Manžel se tímto zavazuje každý den ve 14:30 vyzvedávat svého potomka před školkou. Každých deset minut zpoždění bude penalizováno odepřením čtvrtiny porce první následující večeře. Větší jak dvouhodinové kumulativní zpoždění během třiceti dní nebo jednohodinové jednorázové zpoždění opravňuje manželku k rozvodu.“ Pak byste si mohli spočítat, jestli dnes máte hlad a jestli jste vůbec spokojený v manželském svazku, a na základě toho upravit svou strategii času vyzvednutí.

Vlastně je to důvěra versus zákon. A proto si myslím, že slib je víc než smlouva. Když nedodržíte smlouvu, platíte tím, co je uvedeno ve smlouvě.

Když nedodržíte slib, platíte sami sebou. Slib je důvěrný. Když něco slíbíte, druhý věří, že uděláte, co je ve vašich silách, abyste to splnili, a vy zase věříte, že on najde pochopení pro komplikace, které by mohly po cestě nastat.

Smlouva v srdci Smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem je tedy v Bibli jednou ze základních vztahových konstelací. Tyto konstelace umožní izraelským i judským prorokům, aby předvedli svou grandiózní teologickou interpretaci neúspěchu a pádu obou království i davidovské dynastie: porážka Jeruzaléma Babylóňany na začátku 6. stol. př. n. l. nebyla projevem Hospodinovy slabosti, ale jeho trestem dynastie, která se Bohu zpronevěřila. Na troskách smlouvy, kterou vlastně obě strany opustily, pak prorok Jeremjáš mluví o nové smlouvě, kterou Hospodin po odeznění katastrof chystá s lidem uzavřít: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem

→

2022 duben

13

TÉMA

izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebudou učit každý svého bližního a každý svého bratra: Poznávejte Hospodina! Všichni mě budou znát, od nejmenšího po největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jejich nepravost, jejich hřích už nebudu připomínat.“ Křesťanské svědectví o mesiáši Ježíši z Nazareta v Novém zákoně navázalo na toto očekávání. Z pramínků starozákonního dialogu splétá Nový zákon staronový obraz Boží věrnosti, jeho nároků i záchrany, kterou lidem nabízí. Když Pán Ježíš při poslední večeři říká svým učedníkům „Toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnohé“, tak tím své učedníky a po nich i všechny ostatní, kteří až po dnešek slaví večeři Páně,

přenáší zpět na horu Sinaj. Stává se jim tam novým Mojžíšem, který je uvádí do osobního vztahu s Bohem. Současně se však pro ně stal i obětovaným býčkem, jehož krev skrápí lid v okamžiku uzavření smlouvy. V Novém zákoně tak dál pokračuje dvojí pojetí smlouvy, které jsme viděli ve Starém zákoně. Ozývá se zde „kněžské“ ujištění o tom, že Kristova oběť je jednostranně, tedy z Boží strany, vytvořený prostor milosti (viz podobenství o hostině), který ani lidský hřích a smrt nemohou zmařit. Ale zní zde také „deuteronomistická“ výzva k tomu, abychom se v tomto prostoru milosti chovali odpovídajícím způsobem, jinak z něho vypadneme (viz pokračující podobenství o svatebním šatě). Na naší odpovědi totiž záleží.

■

KDY SMLOUVU NEDODRŽET text JAN LUHAN, advokát ve výslužbě, člen CB Čelákovice

Smlouva je ujednání mezi dvěma stranami (lidmi, ale třeba i státy),

které se k něčemu zavazují. Mohou mít nejrůznější obsah i formu.

Pro ty důležitější se vyžaduje k jejich platnosti písemná forma, ale spousta smluv je uzavírána ústně. Smlouvu uzavírá (aniž by to tak nazýval) i malý kluk, který si u stánku kupuje zmrzlinu. Dokonce u toho nemusí ani mluvit – ukáže na tu čokoládovou, zaplatí panu prodavači příslušný obnos, vezme si od něj zmrzlinu a smlouva je uzavřena bez jediného slova (snad krom „děkuji“ a „prosím“).

Již staří římští právníci učili, že „Pacta sunt servanda“ (smlouvy jsou od toho, aby se dodržovaly). Obecně to určitě platí – a je to dobře. Přesto vždy byly, jsou a budou situace, kdy je možné, nebo dokonce správné smlouvu nedodržet.

Předně – mohou být uzavřeny i smlouvy nemravné, nebo dokonce přímo protizákonné. Představme si situaci, že si někdo zaplatí nájemného vraha, aby zlikvidoval nepohodlnou osobu.

Budeme se rozčilovat, když ten najatý vrah „nedodrží smlouvu“ a oznámí vše policii?

Jsou ale i méně drastické, zato daleko častější případy, kdy uzavřenou smlouvu dodržet nelze nebo není povinnost ji dodržet. Tyto záležitosti řeší u nás především občanský zákoník.

Neplatné jsou například smlouvy, které uzavřel někdo, kdo využil (zneužil) tísně nebo nezkušenosti druhé smluvní strany.

To označuje zákon za „lichvu“.

Velkou pozornost a dost místa věnuje občanský zákoník tzv. spotřebitelským smlouvám, tedy takovým, které uzavírá podnikatel se spotřebitelem v rámci svého podnikání. Spotřebitel je považován za „slabší smluvní stranu“ a zákon ho dost výrazně 14

duben 2022

chrání proti případným nepoctivým praktikám podnikatele.

Dává spotřebiteli třeba právo odstoupit od smlouvy, kterou uzavřel na základě klamavých údajů druhé strany. Spotřebitel může ve stanovené lhůtě odstoupit také od smlouvy, která byla uzavřena prostřednictvím telefonu nebo mimo provozovnu podnikatele (podomní prodej). O právu odstoupit od smlouvy musí podnikatel spotřebitele poučit, jinak se lhůta pro odstoupení prodlužuje.

Stává se také, že se po uzavření smlouvy podstatně změní okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena. Např. rodič se zaváže platit zletilému studujícímu dítěti výživné v určité nadstandardní výši, ale stane se invalidním nebo bez jeho viny podstatně poklesnou jeho příjmy. V takovém případě se může domáhat, aby (nedojde-li k dohodě) změnil obsah jeho závazku soud.

Poruší-li jedna ze smluvních stran podstatným způsobem své povinnosti ze smlouvy, má druhá smluvní strana právo od smlouvy odstoupit. Smlouva se v takovém případě od počátku zrušuje.

Existují také případy, kdy závazek ze smlouvy sice existuje, ale není možno jeho splnění právně vymáhat. To se týká třeba „smluv“, které vzniknou ze soukromých sázek nebo her.

Když ten, kdo prohrál, dobrovolně zaplatí, nemůže chtít peníze zpátky. Ale když nezaplatí, nemůže být k tomu donucen ani soudně. Takovým nevymáhatelným závazkům se říká „naturální obligace“.

Můžeme si položit otázku, jak je to s dodržováním smluv, které uzavřel s některým člověkem nebo s celým národem sám Pán Bůh? V Bibli máme o takových smlouvách celou řadu zpráv.

Vždyť i to, čemu říkáme „Starý zákon“ a „Nový zákon“, se správně nazývá „Stará a Nová smlouva“. Zde máme jednu jistotu: Pán Bůh sám od sebe nikdy smlouvu s člověkem nebo s celým národem neporuší ani od ní neuteče. Zato my lidé máme od počátku (už od Adama) tendenci smlouvy s Pánem Bohem porušovat nebo

je úplně opustit. Proroci často upozorňovali Izrael, že v takovém případě z Boží strany přichází místo požehnání soud a trest. Ale i to Boží trestání je trestání „rodičovské“, jeho cílem je zjednání nápravy a obnovení vztahu.

■

PŘESTO PŘICHÁZÍM A DŮVĚŘUJI text PAVLÍNA BŘEŇOVÁ, vedoucí střediska Naděje, Česká Třebová

Smlouva je závazkem k určitému plnění, definuje naše práva

a povinnosti. V sociální práci je smlouva podmínkou k poskytnutí služby. Nejčastěji má formu písemnou, ale je možné i ústní uzavření. V přeneseném slova smyslu se jedná o oplocené území, kde platí předem definovaná pravidla, s nimiž obě strany souhlasí.

Existuje však jiná forma smlouvy, naprosto specifická a nehmatatelná – smlouva důvěry. Nemá datum, podpisy stran, nedefinuje, co a za jakých podmínek se bude dít. Vznikne v okamžiku, často ve zranění, nejistotě či slabosti. Zavazuje ve svědomí, stojí na morálních a etických principech. Smlouva okamžiku, nevyřčená, nepodepsaná a ptající se po celou dobu na obou stranách: „Nezradíš mě? Neublížíš mi?“ Smlouvou důvěry vkládáme druhému do rukou naši budoucnost. Nemáme nad ní již plnou kontrolu, dovolíme druhému mít ji částečně ve své režii. Vcházím k lidem do jejich přirozeného prostředí v nepříznivých situacích, které již nejsou schopni řešit vlastními silami. Sama vkročím do tmavého bytu a nikdy dopředu nevím, kdo se v něm nachází. Bývají to lidé závislí na drogách, rozčílení muži házející nábytkem a ostrými slovy nebo prostě jen lidé schovaní pod rouškou tmy. Co vše by se mohlo stát?

Stačí zavřené dveře, jeden pohled, nepravé slovo nebo jen touha druhého – a negativně se mi změní celý život. Přesto přicházím a důvěřuji, že se tak nestane. Stále hledám hranici mezi opatrností a obezřetností v protipólu služby druhému ve vzájemné důvěře.

Neznámí lidé mají v rukou moje zdraví, můj život, moji integritu.

Na druhou stranu ke mně přicházejí lidé, kteří jsou vnitřně hluboce zraněni, a v důvěře mi vypráví svůj životní příběh. Hovoří v slzách o tom, jak je denně surově bije a znásilňuje partner.

Popisují jen těžko uvěřitelné okamžiky hrůzy sexuálního zneužívání. Vypráví o neskonalém ponížení od rodičů a osamělosti uprostřed lidí. Děti mluví o hladu, ukazují modřiny po kopancích a jizvy od pálení cigaretami. Mnozí se svěří s příběhy, v nichž oni sami zasadili ránu druhému člověku, pošpinili ho, zradili, použili, zahodili a pokračovali dál, jako by se nic nestalo.

Je kruté svírat v náručí ženu, které zemřelo dítě, a ještě krutější je tišit vinu ženy, která ve stejné náruči v slzách popisuje

dobrovolný a provedený potrat. Nejednou jsem prožívala chvíle v zatuchlém, špinavém pokoji s osamělým člověkem, který se celý život tak rozdával, až mu ze sebe nezbylo vůbec nic. Jediné, po čem nyní prahne, je smrt. Jakýmkoliv způsobem odejít ze života.

Někteří za sebou měli několik pokusů o sebevraždu. Ukazovali mi své rány, popisovali okamžik, kdy si vázali oprátku a kdy na tak nepopsatelnou bolest ze života byli úplně sami. Děsivé skutečnosti bytí, a přesto reálně prožívané třeba v bytě vedle nás.

Smlouva, která v ten okamžik vznikne, má několik náležitostí a všechny se ptají stejně: „Nezradíš mě, když ti povím pravdu?

Budeš navěky mlčet před druhými? Nezošklivíš si mě, když ti ukážu své nejhorší já? Uvidíš po tom všem ve mně stále člověka?

Budeš pořád hledat, kdo doopravdy jsem?“ Sepsání smlouvy u právníka je finančně náročné, nedodržení vymáhá soud. Kdo byl u soudního líčení, potvrdí, jak svíravý pocit se člověka zhostí. Nedodržením smlouvy přijdeme o peníze, čas, jistoty, přátelství i vztahy, práci, čest a pověst. Bez důvěry jsme schopni ohýbat smlouvu tak, jak je pro nás výhodné, až se staneme morálně flexibilními. Jedním z principu sociální služby je nepoškodit klienta. Několikrát jsem byla svědkem toho, jak sociální pracovník cíleně poškodil klientovu důvěru navzdory brilantně sepsané smlouvě o poskytnutí služby. Alibistické lpění na formě a pocit moci i kontroly nad klientem vytlačilo pravdivost. Po takové zkušenosti bylo složité ztracenou důvěru obnovit. Mnohdy se to již nepodařilo.

Pamatuji si nespočet lidských příběhů, vím o lidech ve svém okolí spoustu špatných věcí. Stačilo by jedno slovo u správného člověka a zničila bych je. Ve vteřině bych jim výrazně ztížila možnost nového a lepšího života. Jak to, že tak důležitá smlouva nemůže mít písemně vymahatelný a závazný slib neporušitelnosti?

Přesně takovou smlouvu důvěry s námi sepsal Hospodin.

Je to totiž ona silná smlouva založená ne na obavách nebo potřebě, ale na důvěře. Je to smlouva důvěry, kde podpisem je náš vlastní život.

■

2022 duben

→

15

TÉMA

VELIKONOČNÍ VÝZVA text ROMAN TOUŠEK, kazatel CB v Havířově a člen Rady CB

O Ježíšovi se dá říct, že co slovo, to perla. Jednou z nejkrásnějších

takových perel je to, co řekl svým učedníkům, když jim při velikonoční večeři podal kalich s vínem: „Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ Jeho slovo doprovázené gestem, které opakujeme až dodnes, posunulo jejich setkání na rovinu dotýkající se samotné podstaty života.

Krví se stvrzuje přátelství na život a na smrt. Ne kvůli krvelačným touhám, ale kvůli vyjádření závažnosti takového vztahu.

Smlouvu na dům můžeme opatřit pouze úředně ověřeným podpisem. Ale smlouva o přátelství na život a na smrt vyžaduje něco zásadnějšího, aby bylo zřejmé, že jsme ochotni jeden pro druhého položit život.

Víra v Hospodina, kterou jsme jako pohané přijali od našich židovských bratří, stojí na příběhu uzavření smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Nenajdeme ve známém vesmíru lid, se kterým by jeho bůh uzavřel takovou smlouvu, jako Hospodin s Izraelem. Kterýkoli jiný bůh je vykreslen jako kdosi tak mocný a svrchovaný, že se člověk před ním musí pouze kořit a svou oddanost mu projevuje jednoduše proto, že nemá na výběr. Člověk je nic, bůh je všechno.

Ale smlouva Hospodina s jeho lidem je naprosto odlišná a převratná. Hospodin Bůh nabízí věčnou životní smlouvu dvou rovnocenných partnerů, kteří se k ní vyjadřují zcela dobrovolně. Je to smlouva, která byla vyhlášená skrze Mojžíše na Sinaji a definitivně stvrzena krví skrze Ježíše Krista na Golgotě.

Hospodin vyslovuje věčné evangelium: Já budu vaším Bohem, vy budete mým lidem.

Já vás budu milovat a vy budete milovat mě.

Já vám budu věrný a vy budete věrní mně.

Já budu sloužit vám a vy budete sloužit mně.

Já se budu chlubit vámi a vy se budete chlubit mnou.

Já budu mít radost z vás a vy budete mít radost ze mě.

Já budu ve vás a vy budete ve mně.

Budeme jedním tělem!

Je to smlouva, která bere dech! Je nepředstavitelné, že by věčný, svrchovaný a všemohoucí Bůh, stvořitel nebe a země, chtěl mít něco tak vzájemného a niterného s někým tak chatrným a vzdorovitým, jako je člověk. Možná právě proto máme odjakživa tendenci přeci jen vyzdvihnout nakonec jen jednu ze smluvních stran.

A tak říkáme, že je to sice vzájemný vztah, ale ve skutečnosti vše záleží na všemohoucím a milostivém Bohu. Člověk je pouhým 16

duben 2022

příjemcem a vděčným divákem. Ale k tomu je nutné připomenout biblický důraz, který jedinečně vystihnul rabín Jonathan Sacks: „Svobodu může národ získat intervencí zvnějšku, ale udržet si ji musí vlastním přičiněním. Nezmění nás to, co pro nás udělal Bůh, ale to, co pro Boha uděláme my.“ Teprve naše odpověď Bohu a opětovaná láska rozproudí život jako takový.

Anebo máme pocit, že je třeba zdůraznit, že tím rozhodujícím faktorem je naše víra, poslušnost a ovoce života. Bůh už přece všechno udělal, čeká se jen na nás. Ale k tomu je zase třeba připomenout slova samotného Krista: „Zůstaňte ve mně a já ve vás, neboť beze mě nemůžete činit nic.“ Náplní našeho života tedy nemá být „poslouchej, plň příkazy, boj se, makej,“ ale „miluj Hospodina, protože on miluje tebe“.

Když to shrneme, nejmocnějším projevem života není to, co pro člověka dělá Hospodin, natož to, co pro Hospodina dělá člověk. Nejmocnějším projevem života je to, co se odehrává ve vzájemném a plném vztahu na život a na smrt. Tento vztah je vyjádřen věčnou smlouvou, která je zpečetěna krví, kterou pro obě strany prolil Ježíš Kristus. Pro Hospodina jako Člověk, pro člověka jako Bůh. Bůh i člověk přijímají jeho krev jako stvrzení vzájemného vztahu. Tento vztah mění všechny ostatní naše vztahy, vůči lidem, vůči stvoření, vůči životu jako takovému.

Velikonoční příběh koncentrovaný do slavení Večeře Páně je trvalou výzvou a pozvánkou k našemu niternému a každodennímu vztahu na život a na smrt se samotným Hospodinem. Na lásku Hospodina, našeho Boha, odpovídejme naší láskou a žijme celý náš život s ním a v něm.

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků!

Amen. (Žd 13:20) ■

Upřesnění: V únorovém čísle jsme v článku Jádrem jsou nefunkční vztahy u jména autora Ing. Pavla Rause uvedli specializaci „teolog a klinický psycholog“. Přestože bratr Raus vystudoval klinickou psychologii, správně mělo být „teolog a psycholog“. Omlouváme se za komplikace, které mu nepřesné uvedení jeho specializace způsobilo.

SOS Ukrajina

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

POSTOJ CB – VÝZVY – MODLITBY – SVĚDECTVÍ – POMOC

Jak se Církev bratrská zapojuje do pomoci obětem války na Ukrajině Co může udělat každý z nás

04 | 2022

UKRAJINA

iNform PASTÝŘSKÝ LIST Z 1. BŘEZNA 2022 Milé sestry, milí bratři, není to dlouho, co náš svět zasáhla pohroma v podobě pandemie, aby vzápětí přišla pohroma ještě větší.

Jsme zděšeni tím, co se odehrává nedaleko nás.

V mnohých z nás se mísí hluboký smutek, strach, ale i bezmoc. Jako bychom mnozí stále nemohli uvěřit, že to, co vidíme, je realita.

Chtěl bych moc poděkovat všem, kteří se jakkoli připojili a stále přidávají k pomoci proudící na Ukrajinu.

Velmi si toho vážím a nepovažuji to za samozřejmost.

Děkuji všem, kteří tuto pomoc koordinujete. Děkuji všem, kteří se připojujete k nepřetržitému proudu modliteb. Milí přátelé, toto není jen boj zbraní, ale i boj duchovní, boj se silami temnoty a smrti.

Když jsem přemýšlel, jaký text v Písmu vystihuje situaci, kterou prožíváme, byl jsem inspirován tím, na

který kázal v době války předseda naší církve Alois Adlof. Jedná se o Žalm 77,14–16: „Bože, svatá jest cesta tvá, kdo je silný, veliký jako Bůh? Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci, uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou. Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Josefovy.“ Žalmista zde klade řečnickou otázku: Kdo je silný jako Pán Bůh? Asi není třeba odpovídat… Jakkoli se doba vymyká z kloubů, vládcem nad dějinami je Pán Bůh. Toto rozpoznávali naši předkové v dobách 1. světové války, toto potřebujeme poznávat i dnes tváří v tvář realitě probíhající války na Ukrajině.

Je zde ale ještě jedna věc, kterou bych rád zmínil.

Svět je zneklidněn obrovskou koncentrací moci do rukou jednoho člověka, mj. obdivovaného i mnohými Čechy, kteří v něm viděli „hradbu proti dekadentní Evropě“. Nyní v plné nahotě vidíme, že se zařadil po

JAKO JEDEN HLAS Představitelé křesťanství, židovství, islámu a dalších náboženství se obrací otevřeným dopisem na náboženské představitele v Rusku, aby se zasadili o zastavení války na Ukrajině.

Představitelé náboženských komunit působících v České republice vyzvali duchovní v Rusku, aby využili svého vlivu a zasadili se o okamžité zastavení války a dalšího prolévání krve na Ukrajině. Zástupci českých křesťanských církví, židovské a muslimské obce a dalších náboženství se 28. února 2022 sešli k modlitbě a apelu k zastavení války na Ukrajině. Setkání proběhlo na Ministerstvu zahraničních věcí ČR v kapli Trauttmansdorffského paláce. Na setkání vystoupil i představitel ukrajinských řeckokatolíků v ČR Vasyl Slivocký. Představitelé českých náboženských komunit zaslali otevřený dopis s žádostí o hledání cest k obnovení míru a spravedlnosti nejvyššímu představiteli ruské pravoslavné církve, hlavnímu rabínovi

Ruska, velkému muftímu Ruska a představitelům buddhistů, hinduistů a dalších náboženských komunit v Rusku: „Obracíme se na Vás jako na představitele církví a náboženských společenství ruského lidu. Naše společná víra v nezcizitelnou důstojnost každého člověka a posvátnou hodnotu lidského života nás zavazuje k tomu, abychom odporovali násilí a nespravedlnosti.

Jsme povoláni k tomu, abychom se zastávali těch, kdo jsou pronásledováni, vyháněni ze svých domovů, ohrožováni na životě a zabíjeni. Skutečná víra je zdrojem síly k pomoci bližnímu, k praktickému milosrdenství vůči lidem v nouzi, k úsilí o mír a dobré sousedské vztahy mezi lidmi. Jsme otřeseni tragickými důsledky agresivní invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Žádáme Vás proto, naléhavě prosíme a apelujeme na Vaše svědomí, abyste využili veškerého svého vlivu, který jako představitelé církví a náboženských společen-

duben 2022 boku svého předchůdce Stalina a dalších diktátorů. Když přemýšlím nejen nad ruským prezidentem a lidmi okolo něj, ale i nad jinými diktátory, napadá mě následující text z Jóba: „Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený, neboť vztáhl ruku proti Bohu, počínal si vyzývavě proti Všemocnému, rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů. Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách. Usadil se ve zničených městech, v neobývatelných domech, hrozících zřícením. Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže. Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst.“ (Jób 15,24–30). Tento text poodhaluje pýchu, nitro, ale i konec těch, kteří se staví Bohu na roveň, kteří, slovy tohoto textu, „pod krunýřem pancířů“ ničí Boží dílo a život. Nechci tato slova využívat jako výhružku, jen Pán vidí do nitra člověka. Zároveň vnímám, že Putin a jeho mašinérie nemohou před Pánem Bohem obstát a jako mnozí před ním nakonec zajdou tím, co sami rozpoutali. Neobstáli jeho předchůdci jako Lenin, Dzeržinskij, Berja, Stalin a další, kteří terorizovali nejen Ukrajince, Rusy, ale i svět. Nerozumíme, proč to někdy trvalo tak

dlouho a proč tolik lidí trpělo. Navzdory tomu důvěřujeme, že Pán Bůh nedělá chyby.

Když jsme jako Rada přemýšleli nad vizí pro naši církev na další čtyři roky, jedním z bodů byla diakonie. Tehdy jsme netušili, jak moc bude tento bod důležitý.

Milí přátelé, jakkoli nás rozdírají otřesné zprávy z Ukrajiny, doporučuji informace konzumovat v rozumné míře. Naše mysl má jen určitou únosnost.

Jako Rada, církev a sbory nezůstaneme pasivní a chceme s Boží pomocí udělat vše, co bude v našich silách, abychom zmírnili utrpení, kterého jsme svědky.

Za pár dní vstoupíme do předvelikonočního období skrze událost „40 dní s Biblí“, kdy budeme společně číst Žalmy a Matoušovo evangelium. Pokusme se využít tohoto období a svoji mysl cíleně směrovat do Božího slova a k modlitbám. Třeba i proto, abychom psychicky zvládali vše, co se na nás valí.

■ Váš v Kristu, DAVID NOVÁK

Podepsáni:

ství máte, a účinně a ihned se zasadili o okamžité zastavení války a dalšího prolévání krve na Ukrajině. Žádáme Vás o aktivní hledání cest k obnovení míru a spravedlnosti. Modlíme se za ukončení války na Ukrajině. Prosíme Vás, abyste pozvali Vaše věřící, aby se společně s námi všemi modlili a usilovali o mír. Vyzvěte je, aby dali jasně vědět prezidentu Putinovi a dalším politickým představitelům, že si válku nepřejí.“ ■

prezident České křesťanské akademie monsignor prof. Tomáš Halík; římskokatolický biskup Václav Malý; vrchní zemský rabín České republiky Karol Sidon; patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta; předseda muslimské obce v Praze Vladimír Sáňka; synodní senior Českobratrské církve evangelické Pavel Pokorný; první místopředseda Rady Církve bratrské Bronislav Matulík; biskup Jednoty bratrské Jan Klas; superintendent Evangelické církve metodistické Ivana Procházková; emeritní předsedkyně Liberální židovské komunity Bejt Simcha Sylvie Wittmannová; předseda Česko-Slovenské unie Církve adventistů Mikuláš Pavlík; generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš; představitel zenové školy Kwan Um Jakub Koldovský; evangelický farář pro menšiny Mikuláš Vymětal; progresivní rabín David Maxa; profesor Univerzity Karlovy Pavel Hošek; kazatel Církve bratrské Pavel Černý; prezident Univerzální federace míru Juraj Lajda; generální vikář apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v České republice Vasyl Slivocký; zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání Robert Řehák a další.

UKRAJINA

iNform APEL: VYLUČTE RUSKOU PRAVOSLAVNOU CÍRKEV Z EKUMENICKÝCH GRÉMIÍ Historie Ruské pravoslavné církve je velmi pestrá.

Krásné chvíle se střídaly s periodami selhání a korupce. Samozřejmě nelze vinu svalit na celou církev, když se její vedení nechá zkorumpovat a svést na scestí. Švýcarský reformovaný teolog Leonhard Ragaz označil Velkou říjnovou socialistickou revoluci z roku 1917 za Boží soud nad církví. Byla to doba, kdy církev hromadila bohatství a moc a neplnila úkol péče o své lidi.

Na střechách kostelů svítil zlatý plech, a jinde vykořisťovaní lidé živořili či umírali hlady. Není divu, že Lenin, Stalin a další komunističtí vůdci církev přímo nenáviděli. Časem přišlo nadějnější období. Ve chvíli, kdy bylo Rusko napadeno Hitlerem, bylo zapotřebí nakupovat zbraně z USA a Velké Británie. Tehdy Ruská pravoslavná církev začala dávat zlato na nákup zbraní a podporovat stát. Těmito dary a nasazením v obraně země se částečně před sovětskou mocí rehabilitovala. Naneštěstí se v jejích strukturách po válce začala znovu opakovat a plíživě šířit nákaza cézaropapismu. Do struktur této církve pronikal vliv KGB. Pro ekumenické hnutí měl tento vývoj velké dopady.

Uprostřed studené války se v roce 1961 konalo v indickém New Delhi 3. valné shromáždění Světové rady církví (dále SRC). Na jeho začátku černé limuzíny přivezly ze Sovětského velvyslanectví delegaci Ruské pravoslavné církve. Tato církev byla s velkou pompou přijata do světového ekumenického hnutí. Každému soudnému člověku muselo být jasné, že něco nebylo v pořádku. Dobře to věděli i zástupci tehdejších československých církví a mnozí další. Mezi delegáty Ruské pravoslavné církve byli agenti KGB – sovětské tajné služby, která plnila úkoly špionáže, kontrašpionáže a tajné policie.

Někteří členové vedení této ruské církve byli tajnou policií vysláni k vystudování pravoslavné teologie a postupně se jim pak otevírala cesta na vyšší pozice v hierarchické struktuře. Arcibiskup Nikodim se stal členem Ústředního výboru SRC. Existuje dostatek

důkazů o tom, že právě on byl jedním z nasazených agentů KGB ve strukturách SRC, a samozřejmě nebyl jediným. KGB měla jasný plán a usilovala o proniknutí do struktur SRC. Jedině tak lze vysvětlit, že všechny protesty proti zbrojení byly vždy namířeny proti západním zbraním, ale proti rozmístění sovětských raket s atomovými hlavicemi ve východní a střední Evropě se nesmělo mluvit. V této době začala SRC finančně podporovat různé revoluce a opatřovat zbraně pro bojující gerily v různých zemích světa. Tento kurz byl později zastaven.

Na těchto aktivitách se podílela například Křesťan­ská mírová konference, založená profesorem J. L. Hromádkou v Praze. Vydatně jí na katolické straně přizvukovalo hnutí katolických duchovních Pacem in terris, skrze které komunistický režim prosazoval svou politiku do katolické církve. Některé zmíněné trendy doznívaly v ekumenickém hnutí ještě i po revoluci v roce 1989. Například v roce 2006 navštívila delegace české církve Kubu, aby zjistila potřebu podpory pronásledovaných křesťanů na Kubě. Došlo i k setkání s hnutím „Dámy v bílém“, což jsou manželky vězněných pastorů a pracovníků církví. V české ekumeně probíhaly finanční sbírky na podporu pronásledovaných na Kubě. Následně přijela do Ekumenické rady církví referentka SRC a tvrdila, že také jejich delegace byla na Kubě, a žádnou perzekuci křesťanů nezaznamenala. Tuto slepotu vytvářely ideologické brýle, kterých se SRC pomalu a těžce zbavovala.

duben 2022 Z minulých let je známo, že Ruská pravoslavná církev je v ekumeně stále velmi vlivná a často je třeba jí ustupovat. Současný moskevský patriarcha Kirill se rád fotí se svým příznivcem Putinem, který ho zahrnuje přízní. Oba zřejmě věří v hodnotu opětovného spojení trůnu a oltáře, církve a státu. Putin exemplárně políbí v kostele ikonu a vedení církve mu za to vyjádří přízeň a podporu putinovského režimu. V současné rusko-ukrajinské válce se v plné nahotě projevil tento úděsný svazek. Současná válka má žel i náboženskou dimenzi. Ruská pravoslavná církev by opět chtěla pohltit Ukrajinskou pravoslavnou církev, která v roce 2019 dosáhla uznání své samostatnosti od ekumenického patriarchy z Istanbulu.

Patriarcha Kirill je z různých stran vyzýván, aby vystoupil proti agresivní invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Zatím to neudělal a udržuje povědomí, že jako hlava církve souhlasí se šíleným prezidentem Putinem. V této situaci není možné, aby Ruská pravoslavná církev byla dále členkou Světové rady církví. Vylučte ji ze svých struktur! Je třeba, aby pravoslavná církev v Rusku dostala zpětnou vazbu, mohla se probudit z falešného snu a touhy po moci a nestala se trvale spoluviníkem největší válečné a humanitární katastrofy od druhé světové války.

■ PAVEL ČERNÝ zveřejněno na Forum24 a na Christnetu 4. 3. 2022

MODLITBA ZA MÍR NA UKRAJINĚ Nebeský Otče, přicházíme k tobě vždy, když jsme sevřeni, když tě potřebujeme a dnes v této chvíli k tobě přicházíme i s velkou bolestí. Neseme k tobě všechny slzy utrpení, ztráty na životech, zranění, vyhánění lidí z jejich domovů na Ukrajině. Náš Pane a Bože, skláníme se před Tebou a vyznáváme svůj hřích, svou lehkovážnost, naivitu, když jsme dostatečně neviděli, kde je lež, podvod a zneužití moci. Prosíme, odpusť i nám, když jsme dostatečně nevarovali, když jsme neupozorňovali na své historické zkušenosti s násilnou okupací ze strany ruského komunistického režimu.

Odpusť, kdy jsme se nezajímali o veřejné věci. Prosíme, Pane, odpusť i evropským zemím, že ve snaze si nerozházet sousedské vztahy, byly slepé k vládě Ruské federace a málo konaly, když ruské vedení napadalo ostatní země, kradlo poloostrov Krym. Nyní jsme sevřeni, když další na řadě bylo válečné napadení Ukrajiny. Možná, Pane Bože, znovu lituješ, že jsi stvořil člověka, který dovede páchat tak strašné zločiny.

Pane Ježíši Kriste, prosíme, smiluj se! Ty, který ses potil krví, když jsi v Getsemane bral na sebe naše viny, když jsi umíral opuštěn na golgotském kříži. Ty, který trpíš i dnes všude tam, kde je nenávist, kde zuří válka a tvé tělo je znovu zraňováno a trháno. Náš Pane a Spasiteli, děkujeme, že se smíme dnes večer setkat, abychom se vzájemně povzbudili a společně se modlili za Tvou novou milost a pomoc. Děkujeme, že se smíme modlit nejen za Ukrajinu, její oby-

vatele, její vládu, ale také máme dokonce oprávnění se v Kristu postavit proti duchovním mocnostem, které posedly Putina a jeho nohsledy a vyvolaly válku. Naše bojování není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy.

Proto se stavíme proti zlu, které vychází z Kremlu a které vykazuje všechny znaky posedlosti, zloby, hněvu a nenávisti. Stavíme se proti všem silám, které se v této době staví za agresora.

Voláme před Tebou k zodpovědnosti i vedení Ruské pravoslavné církve, které zrazuje vlastní národ a kolaboruje s Putinem. Prosíme, Pane, zadrž válku, odhal nepravost, imperialismus, opilost mocí a hřích agresora. Ty nám znovu ukazuješ, že nacismus a komunismus jsou si podobné a přinášejí zhoubné ovoce válek, vražd, obrovského utrpení lidí.

Děkujeme, že jsi dnes večer v tomto shromáždění s námi, že slyšíš slova našich písní, slova našich modliteb, když k Tobě voláme o nové nezasloužené milosrdenství k zadržení války a nastolení míru. Vyhlížíme dobu, kdy každé koleno poklekne a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán. Prosíme, Pane, požehnej toto naše dnešní setkání, přijmi naši vděčnost za to, že jsi zde s námi, vyslyš naše modlitby, když k tobě přicházíme ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Amen.

■ PAVEL ČERNÝ zaznělo na Bohoslužbě za mír na Ukrajině ve čtvrtek 3. 3. 2022

POMOC UKRAJINĚ

iNform KOORDINACE POMOCI V RÁMCI CB Chcete se organizovaně zapojit do pomoci?

Modlitbou: → Modlitby za Ukrajinu 24-7: společné modlitební podněty, možnost zapojení se do celostátního modlitebního řetězce. → Modlitební a postní řetězec v CB běží souběžně s předvelikonoční akcí 40 dnů s Biblí.

Financemi: → Diakonie CB pořádá sbírku Matouš 25 na pomoc Ukrajině na transparentním účtu Diakonie CB (viz QR kód a Výzva k modlitbám a pomoci) Pomoc ze sbírky na území ČR bude zaměřena především na místa, kde pomoc přesahuje možnosti daných sborů a komunit a je poskytována pro desítky osob a více. → Sbory na Vsetínsku (CB Maják, CB Velká Lhota), kde je největší nápor uprchlíků, organizují sbírku na náklady spojené s dopravou běženců od hranic Ukrajiny do ČR, s ubytováním, stravou i na humanitární pomoc na Ukrajině na transparentním účtu na pomocukrajinskymrodinam.cz.

Nabídkou ubytování: → Diakonie CB (diakonie@cb.cz) pomáhá s propojováním nabídek s poptávkou. → Pro oblast Brna můžete nabídnout prostory k ubytování na karel.hulka@cb.cz (tel. 604 991 260). → Ubytování organizují i některé sbory, které k tomuto účelu mají vlastní koordinátory.

Věcmi do sbírek Odvíjí se od aktuálních konkrétních potřeb lidí, ubytovaných ve vašem okolí. Seznamy věcí, které jsou potřeba, zajišťují koordinátoři sbírek v jednotlivých sborech.

Dobrovolnické práce Dobrovolníci, kteří nabízí svůj čas, síly, jazykové či jiné schopnosti, se mohou hlásit: → v kanceláři Diakonie CB (diakonie@cb.cz) → překladatel pro teenagerskou skupinu v Brně (noemi@komrskovi.cz, tel. 777 004 821) → Plně zapojeny do pomoci ukrajinským rodinám jsou sbory na Vsetínsku – CB Maják a CB Velká Lhota.

Pomoc můžete nabídnout na pomoc@majakvsetin.cz, kde jsou on-line formuláře pro registraci různých forem pomoci, nebo na tel. 736 470 563.

Potřebujete pomoc?

Veškeré informace o všech formách dostupné pomoci, které nezískáte přímo ve svých sborech, najdete na webu CB portal.cb.cz/ a na webu Diakonie CB cb.cz/diakonie/, případně dotazem na mailové adrese diakonie@cb.cz.

Psychologickou pomoc dále nabízí → CB Brno – Kounicova nabízí podpůrnou skupinu pro 6 dospívajících z Ukrajiny. Šlo by o bezpečné prostředí společné tvorby (činnostní terapie) s navazováním vztahů. (noemi@komrskovi.cz, tel. 777 004 821) → Individuální psychoterapie, případně poradenství pro matky postižených dětí nebo pro děti s problémy (v angličtině, s porozuměním ukrajinštiny) – noemi@komrskovi.cz, tel. 777 004 821 Práce s dětmi Jste-li v kontaktu s dětmi z Ukrajiny a přemýšlíte, jak se s nimi zabavit a jak s nimi pracovat, můžete využít rozcestník knihoven plný materiálů pro práci s ukrajinskými dětmi. Na stránkách ukrajina.knihovny. cz naleznete volně k dispozici hry, omalovánky a pohádky v ukrajinštině a také různé pomůcky pro učení češtiny hrou.

Pro aktuální informace sledujte web Diakonie CB. ■

VSETÍNSKÁ POMOC Ve Vsetíně jako odpověď na aktuální situaci začala pracovat organizace s názvem Pomoc ukrajinským rodinám. Kolem této práce se soustřeďují další organizace i část vsetínských církví, zapojen je i sbor CB Maják Vsetín. Pomáhají desítky dobrovolníků. Podílejí se na transportu utečenců z hranic – přiváží stovky lidí, pro které zajišťují ubytování a jídlo. Finančně podporují uprchlická centra přímo na území Ukrajiny a pomocí koordinátorů zajišťují dodávky humanitární pomoci. Na pomoc ukrajinským rodinám zřídili transparentní účet (majakvsetin.cz/ucet ).

UPROSTŘED ZLÉHO BŮH TVOŘÍ DOBRÉ V rámci naší práce s ukrajinskými běženci, kdy ukrajinským občanům pomáháme zajistit dopravu do Čech, ubytování a následnou právní a humanitní péči, jsme byli svědky toho, že uprostřed něčeho tak zlého a brutálního Bůh umí tvořit dobré věci a vytváří skvěle načasované situace.

Hned první víkend po začátku války se nám podařilo sehnat a zaplatit autobus, který dovezl běžence do Česka. V Uherském Brodě jsme jim zařídili večeři – lépe řečeno, Apoštolská církev v Uherském Brodě nám ji zajistila. V neděli totiž v tamním sboru uspořádali sbírku a ještě nevěděli, kam ji poslat. To jenom do chvíle, kdy jsme jim zavolali a tu sbírku použili pro večeři pro tyto uprchlíky.

Uprchlíky jsme po všech možných komplikacích ohledně ubytování dovezli za Brno do Černé Hory, kde se jich ujali v centru Word of Life a zajistili jim i další právní pomoc.

Druhý den ráno díky duchovní péči jednoho bratra odevzdalo svůj život Bohu sedm z těchto uprchlíků.

Druhý den večer mi volal kamarád z Košic, že jim akutně dochází materiál pro poskytnutí pomoci jejich uprchlíkům. Už jen cesta do Košic trvá od nás 6 hodin, věděl jsem, že tak rychle nejsem schopen nic sehnat, aby tam pomoc dorazila včas. Četl jsem si kamarádovu zprávu se seznamem, co by v Košicích potřebovali. V tu chvíli mi můj syn předčítá úplně stejný seznam z jeho mobilu. Nechápavě jsem se ho zeptal, kde ten seznam sehnal, když ho kamarád napsal jen mně. Syn mi předčítal seznam věcí, které nashromáždili v rámci sbírky humanitární pomoci ve Zlíně. Zavolal jsem tam a do půl hodiny jsem nakládal svou dodávku věcmi, které mohly putovat do Košic.

Další den mi volal kamarád, jestli bychom nemohli vzít jeho ukrajinského kamaráda, který za pár hodin překročí ukrajinské hranice. Čirou „náhodou“ měl překročit ty samé hranice, kde v tu dobu naše posádka měla přepravit další Ukrajince do Čech. Zavolal jsem jednomu řidiči, jestli by se ještě nemohli vrátit pro toho kamaráda. Řidič mi řekl, že se teprve k danému hraničnímu přechodu blíží a „shodou okolností“ dorazila posádka i kamarád na místo ve stejnou chvíli.

Svědectví od PETRA HÚŠTĚ,

VÝZVA K MODLITBÁM A POMOCI

duben 2022 VÝZVA CÍRKVE BRATRSKÉ A DIAKONIE CB Milé sestry, milí bratři, stejně jako mnozí z vás jsme zděšeni brutálním napadením Ukrajiny ruskými vojsky. Tento zlý a dopředu promýšlený krok nemá žádné ospravedlnění a přinese utrpení mnoha lidem. Zároveň se na vás obracíme s naléhavou prosbou o modlitby za Ukrajinu. Napadení Ukrajiny je pro nás o to bolestivější, že zde máme řadu přátel, naše sbory spolupracují s ukrajinskými sbory a mnozí Ukrajinci, které dobře známe, žijí mezi námi.

Modleme se, aby Pán Bůh odstranil ty, kteří zlo této války rozpoutali a kteří mají zájem na jeho pokračování, prosme, aby se ruská agrese zastavila a nedošlo k dalšímu krveprolití. Přimlouvejme se za naše sestry a bratry, kteří jsou spolu s ostatními vystaveni násilí.

Chceme se jako církev modlit a zároveň navázat na dlouhou tradici naší pomoci Ukrajině. Proto se chceme připojit ke sbírce, kterou vyhlašuje Diakonie Církve bratrské.

Přispět můžete na transparentní účet veřejné sbírky Matouš 25: cb.cz/diakonie/matous-25/pomoc-ukrajine/ Číslo účtu: 2301173860/2010.

VS platby: 300, do poznámky k platbě prosím uveďte Ukrajina.

Najdeme způsob a cestu, jak tuto pomoc cíleně dopravit k lidem, kteří se v důsledku válečného konfliktu ocitli nebo ocitnou v těžké situaci.

DAVID NOVÁK, předseda Rady CB BRONISLAV MATULÍK,

jednoho z vedoucích iniciativy Pomoc ukrajinským rodinám,

první místopředseda Rady CB

která běží ve Vsetíně pod záštitou CB Vsetín – Maják

ROMAN KYSELA, Diakonie CB

ROZHOVOR O UKRAJINĚ

iNform ŽALMY JDOU Z HLOUBKY NAŠICH DUŠÍ Je mladý, ale nikdo z nás by v jeho kůži teď být nechtěl. Je na něm vidět únava a v gestech i v hlase je cítit něco z tíhy, kterou nese. Včera se v Německu rozloučil s rodinou a dnes už je v Náchodě, na cestě ke svému sboru, zpátky na Ukrajinu. Andrey Chikalov je pastorem Svobodné evangelikální církve v Dnipru na jihovýchodě Ukrajiny.

Můžete stručně představit váš sbor?

Jsme malé křesťanské společenství, máme kolem padesáti členů. Zastoupeny jsou všechny generace, ale jejich skupiny nejsou příliš početné. Pro představu – formou zbožnosti je naše církev podobná vaší Církvi bratrské.

Co se pro vás po 24. únoru změnilo?

Je evidentní, že v této situaci jsou lidí otevřenější pro zvěst evangelia. Město zatím (17. 3. pozn. red.) není v módu, kdy by ho bylo nutné evakuovat, přesto prožíváme strach a úzkost. Rakety občas dopadají ve městě i v okolí. Myslíme si, že mají přispět k atmosféře strachu, že nejde o úmysl ohrozit životy. Tak se snažím šířit pokoj, který Ježíš přináší, sdílet ho s druhými. Sám jsem stál před výzvou, jestli s rodinou zůstaneme ve městě, ale tím, že se neustále snižovala šance se třemi dětmi bez vlastního auta z města dostat, jsme se rozhodli převézt manželku a děti do Německa k příbuzným.

Ve sboru je to stejné – s výjimkou jedné rodiny s malými dětmi, které jsou nemocné a cesta je pro ně neúnosná, všechny rodiny s dětmi odešly. Sbor zůstal bez rodin – a já jsem na cestě zpátky na Ukrajinu. Slíbil jsem sboru, že rodinu odvezu do Německa a vrátím se.

Doufám, že se Putinova armáda nedostane do Dnipru a že budeme mít nadále možnost kázat evangelium.

Protože jakmile Rusové přijdou do města, i my budeme muset utéct. S ruskou armádou postupuje zároveň i odpor vůči křesťanství, není tam žádný prostor pro fungování sboru. Donutili by nás k odchodu.

Na hranicích Ukrajiny nepouštěli muže starší 18 let.

Jak jste se přes ně dostal?

Mám tři nezletilé děti. Dosud platí, že má-li muž tři a více nezletilých dětí, je osvobozen od služby v armádě a může opustit Ukrajinu. Evropská unie zároveň s ohledem na

válečný stav otevřela pro přechod bez potřebných dokumentů. Takže jsem mohl odjet. Jsem domluven s příbuznými manželky, že jakmile se situace uklidní, v což doufáme s výhledem 4–6 týdnů, že si pro ně budu moct přijet. Je pro mě jednodušší sloužit sboru, když vím, že je moje rodina v bezpečí.

Rusové napadli vaši zemi a vraždí nevinné.

Bojujete s nenávistí, nebo si lze i v takové situaci udržet Kristův pohled?

V mém prvním kázání po začátku války, v neděli 27. února, jsem tu situaci ze svého pohledu hodnotil tak, že jde o útok zla, proti kterému je potřeba se postavit. A každý ať se v tom boji zachová, jak ho Pán Bůh vede. Čtyři muži z našeho sboru se přihlásili do armády. Jsou mezi nimi i ti, kteří velmi aktivně pomáhají na letních táborech. Někteří z těch, kdo ve sboru slouží, jsou zase s uprchlíky. A někteří se prostě modlí.

Bůh chrání moje srdce před tím, abych propadl hněvu.

Rozumíme tomu, že jde o Putinův režim, je to jasná agrese ze strany putinovského Ruska. Smutné je, že většina Rusů v reálu neví, o co tady jde, a to mě irituje.

Atmosféra je velmi těžká, znám lidi v mém okolí, kteří jsou velmi naštvaní. Ale já se snažím chránit své srdce.

Cítíte bezmoc?

Tato válka pomohla tomu, že prorusky naladěné obyvatelstvo prohlédlo. Tedy velká většina z nich. Jako křesťan rozumím tomu, že to je něco, co je mimo naši kontrolu.

Nějak se můžeme zachovat – přijmout to nebo na to reagovat, ale nedokážeme to sami ovlivnit. Církve se snaží dělat co mohou, aby různými způsoby lidem pomohly.

Velké denominace pořádají sbírky, otevírají střediska.

My máme v modlitebně deset míst na přespání. Každý týden je u nás jiná početná skupina lidí, které můžeme posloužit. Plus máme sousedy, kteří zůstali, jsou plní strachu a žijí v napětí, protože několikrát denně slyšíme varovné sirény, kdy se máme jít schovat. Pod takovým tlakem jsou lidé otevřenější k poselství pokoje.

Mluvíte o pokoji a pomoci uprostřed války. Bible říká, kde se rozmohl hřích, tam se tím víc rozhojnila milost.

Je tohle ten moment?

duben 2022 Navíc prožíváme zajímavou zkušenost, že se za dobu mé nepřítomnosti o sbor i o uprchlíky z východu starají mladší bratři. Zdá se, že to zvládají beze mne. Je to příležitost pro jejich růst. Když jsme začali poskytovat tento dočasný azyl, netušili jsme, jak budou spát – a během 24 hodin se sešlo asi 40 dek a 30 polštářů – Boží zázrak, co církev dokázala. Máme přátele v Kanadě a v Německu, tak jsme mohli tyto zdroje využít pro pomoc dalším.

Ano. Asi se nedá říct, že by město Dnipro bylo uprostřed války jako třeba Kyjev, přesto tam ta atmosféra je. Ale pokud se situace zhorší, jsme připraveni na to, že výzvy, kterým budeme čelit, budou výraznější. A pokoj, který dává Ježíš, je cesta, jak se s tou situací vypořádat.

Jak se bráníte úzkostem a strachu?

Hlavní odpovědí je asi důvěra. Pokud by šlo o mě, zůstal bych s rodinou v Německu. Ale říkal jsem lidem ve sboru, že i když kolem létají rakety, náš život je v Jeho ruce. Jakub říká, že se máme radovat ze zkoušek, protože nás to vede k dokonalosti. Petr říká, že naše víra má být pročištěna jako zlato. Tak říkám: teď to nastalo. Nevíme, kam příště rakety spadnou. Osobně jsem zatím do krytu nešel, zůstal jsem tam, kde jsem byl a modlil jsem se. Zatím to nikoho z nás nezasáhlo a s výjimkou Mariupolu nevím o tom, že by útok postihl nějakou skupinu věřících.

Citoval jste Jakuba. Máte nějakou konkrétní zkušenost Božího dotyku?

To ano. Ano! Bylo nesmírně těžké rozhodnutí vydat se s rodinou na cestu. Jestli vyjet, kdy vyjet, co sbalit, co nechat za sebou… to samo bylo zkouškou a je zázrak, že jsme dorazili do cíle. Naše cesta byla mozaikou zázraků, když jsme potkávali lidi, kteří nám pomohli nad naše očekávání. Baptisté v Rumunsku nás dovezli obrovský kus cesty k cíli – to byl Bůh, který nám na cestě pomáhal. Věřím Bohu, že mě dovede i zpátky a ukáže mi, jak lidem sloužit a jak se v jaké situaci zachovat. Věříme Bohu za všech okolností – když jsme s rodinou spolu, i když budeme daleko od sebe. Na cestě mám navíc pozitivní zkušenost, jak se lidi modlí. I tady v modlitebně vidím sbírku věcí, které mají pomoci uprchlíkům z Ukrajiny.

Než jsem odjel, měli jsme zprávy o podpoře zejména z německé Svobodné evangelikální církve, která svolává na 20. března den půstu a modliteb za Ukrajinu, ale teď, když to vidím – včetně ukrajinských vlajek v ulicích – vracím se domů povzbuzen a posílen.

Jste pastýř v zemi, kde je válka. Cítíte změnu zodpovědnosti za svoje lidi oproti dobám míru?

Potřebuji s nimi mít intenzivnější vztah. Nahrávám části žalmů a posílám jim to jako audiozprávu přes Viber, mnohem častěji s nimi telefonuji. Až se vrátím, chci zintenzivnit svoji pastorační činnost, chci být lidem nablízku, několikrát denně k nim zajít s letáky nebo s Novými zákony. Vím, že budu muset pokládat i otázky: Máte dost jídla? Máte dost peněz? Ač si nepřeji, aby se to stalo, chci jim být blízko i v řešení, kdy by bylo nezbytné opustit město. Snažím se také častěji volat manželkám vojáků, které strach prožívají mnohem intenzivněji. Také chci občas strávit noc s uprchlíky ve sboru. Ale pořád jsem malým kazatelem v malém sboru. Modlím se za to, jak být dobrým pastýřem i za okolností, na které se nikdo z nás nemohl připravit. Čím je pro vás v téhle době modlitba?

Celá ta situace otřásá naší vírou a je potřeba ověřit si její základy, modlit se mnohem víc. Každý den mezi osmou s devátou hodinou večer kyjevského času se schází sbor on-line ke společným modlitbám i s rodinami, které jsou v zahraničí. Žalmy najednou vychází mnohem hlouběji z našich duší. Když David říká: „Chraň mě před mými nepřáteli, posilni mě, buď mi oporou“, tak to najednou dává mnohem větší smysl. Vychází to z hloubky našich pocitů. Taky jim říkám, že když se nebudou modlit, že se z toho mohou zbláznit.

Ta situace nás vlastně nutí se modlit. Když se manželka chystala k porodu, také jsem se modlil mnohem intenzivněji.

Přemýšlíte i o smrti?

Občas mi přijde na mysl: co když mě to zasáhne? Přesto mám v srdce pokoj, že všechno bude v pořádku. Když čtu Bibli, mám za to, že celý svět vstupuje do těžké doby. Jako by se nedalo najít místo na zemi, kde by člověk byl úplně v bezpečí.

Mluvíte o poslední době?

Ano, zdá se mi, že brzy intenzivně začne. A modlím se za to a vyhlížím to. I to, do čeho se Rusko samo uvrhlo, koresponduje s Ezechielovým proroctvím.

■ ptala se EVA ČEJCHANOVÁ, tlumočil PETR GELDNER

UKRAJINSKÉ OZVĚNY DUŠE

iNform

Pravda a lež Bronislav Matulík Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (Jan 8,44) Všechna pravda je Boží pravda, ať ji vysloví kdokoliv, říkávají po staletí moudří teologové počínaje Aureliem Augustinem. Tak je to jednoduché, ať sdělí pravdu kdokoliv, křesťan či žid, muslim, hinduista nebo ateista. Pán Bůh se k ní hlásí, protože pravda vždy pochází od něho.

Existuje ale jedna jediná výjimka a tou je ďábel sám, jeho zkaženost dosáhla takových rozměrů, že nemůže než lhát, a k tomu ještě sahá lidem na život – je vrah.

Jako může každý člověk vyslovit pravdu, a tedy Boží pravdu, může se ale také žel stát každý člověk synem či dcerou otce lži, samotného ďábla. Což se stalo nejen ruskému prezidentu Putinovi, ale všem, kteří nyní prosazují jeho ďábelský styl vládnutí. Všechny hoaxy, fake news a dezinformace, které už po léta přicházejí z kremelské administrativy, vyvrcholily 24. února 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, ačkoliv do poslední chvíle znělo z Moskvy, že vojenskou agresi nechystá. Náš ministr zahraničí den po projevu ruského velvyslance v Praze následně řekl: „Je zcela očividné, že lež se stala běžným nástrojem ruské státní moci, včetně diplomacie.“ Vládní představitelé potom i nadále prohlašovali, že se jedná o mírovou operaci. Lež se stala normou.

Zdá se, že se imago Dei (obraz Boží) za určitých okolností může proměnit v imago diaboli (obraz ďábla), a to je vážné pro každého. Nikomu z nás není dopředu zaručeno, že se nestaneme obětí lživých tvrzení, ale co hůř, že sám nepodlehne pokušení lež používat jako prostředek k dosahování svých cílů.

Jak nově a aktuálně nám Čechům proto v tento čas zní známá výzva Mistra Jana Husa: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší,

žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.“ Pravda a láska souvisí s Bohem naprosto bytostně, neboť Bůh je láska a k tomu Ježíš sám sebe nazval pravdou. Proto neomylně platí, že všechna pravda je Boží pravda, ať ji vysloví kdokoliv. Ale stejně tak platí, že i z anděla světla se může stát padlý lucifer, plodící jednu lež za druhou s následkem smrti mnohých. Proto se modleme, aby nás něco takového nepotkalo, abychom se dokázali ubránit lžím kolem sebe i v nás samých.

Modleme se za naši zem, Ukrajinu, Evropu i svět, který sice leží ve zlém, ale ne tak, aby v něm nemohla zazářit pravda a láska, která vítězí nad lží a nenávistí. Ale nejen se modleme, buďme nositeli pravdy, protože i nás se týká, že všechna pravda je Boží pravda, ať ji vysloví kdokoliv.

O naději Pavel Hošek Kde brát naději, když hrozba třetí světové války zabušila na dveře?

Kde najít útěchu, když drzý mocipán posílá tisíce lidí na smrt? Kde jsou andělé, aby bránili bezmocné a vytáhli do boje proti Zlu? Kde je v tom všem Bůh?

Odpovím úplně obyčejně, za sebe, bez patosu. Kde beru naději? V pohledu na lidi, kteří pomáhají Ukrajincům.

Jedna věc se Putinovi podařila: Češi vyklízejí své chaty a chalupy, aby v nich ubytovali uprchlíky. Jen tak dál, můj milý národe.

Kde hledám útěchu? V tom, že nehorázná zvůle zlého padoucha vytáhla z okoralých srdcí tolika lidí to nejlepší a nejlidštější, co se v nich skrývalo, často pod hlubokou vrstvou cynismu a lhostejnosti.

Kde jsou andělé? Všude, kam se podívám. Mají reflexní vesty se znaky Červeného kříže, řídí dodávky nacpané humanitární pomocí, usínají v chůzi únavou a vyčerpáním, chystají ve svých domovech pokojíky pro ukrajinské děti.

Kde je v tom všem Bůh? V soucitu záchranářů, v obětavosti dárců, ve statečnosti obránců. „Bůh nemá jiné ruce než ty naše,“ řekla Dorothee Sölle. Jasně, není to

duben 2022 celá pravda, ale dnes je užitečné to tak říct. Místem, kudy Bůh přichází mezi lidi, je člověk. Ptáš se, jestli existují zázraky? Ty se staň zázrakem. Boží milosrdenství chce proudit do tohoto světa. Kudy?

Mnou a tebou.

A tohle se teď děje. V tom je moje naděje. A taky radost a vděčnost, při vší té hrůze. To opravdu důležité není ohroženo.

Odpor proti zlu David Novák Před nějakou dobou jsem napsal blog na téma křesťan a pacifismus s tím, že pacifismus není křesťanský postoj. Překvapilo mě, s jakou vehemencí se do mě pustili někteří zastánci pacifismu. Uplynulo pár měsíců a diskuze se přesunula do kruté reality. Ukrajinský národ se stal obětí agrese a brání se. Na internetu jsem dokonce viděl fotky modlících se ukrajinských vojáků před tím, než jdou do bitvy. Zajímalo by mě, co by na to řekli zastánci pacifismu v křesťanském obalu.

Jakkoli je situace na Ukrajině nepřehledná, snad každý musí obdivovat odvahu a zarputilost, se kterou se Ukrajina brání. Náš národ byl v podobné situaci v roce 1938 a 1968. Rozhodnutí tehdy bylo, že je lepší se sklonit a zachovat životy než se bránit, stejně prohrát, a to za cenu mnoha obětí.

Jak je to ale s pacifismem a násilím? Neměli bychom jako křesťané „nastavit druhou tvář“, „být činitelé pokoje“ atd.? Ano, ale co je křesťanského na tom, nechat si líbit příkoří od někoho, kdo je násobně silnější? Kdo si myslí, že si se mnou nebo druhými může dělat, co chce? Odpověď je jednoduchá. Nic! Důvodem podřízení se totiž není nic jiného než zvážení situace a následný strach z následků případného konfliktu. Proto jít do konfliktu s nasazením života, kvůli ochraně životů druhých a kvůli zastavení agresora, může někdy být hluboce křesťanské rozhodnutí a překročení komfortní zóny. Takto vnímám postoj Ukrajinců, byť mi u toho krvácí srdce a neustále se modlím, aby to skončilo.

Jednota za každou cenu?

Pavel Černý Jednota Božího lidu je vzácná věc. Ježíš Kristus ve své modlitbě prosil „aby všichni byli jedno“ (J 17,21) a propojil jednotu s misijní službou, aby svět uvěřil. Jednota je pro nás lidi nesnadná. Kdykoli

se spolupráce daří, je to vždy ovocem podřízení se Božímu slovu a vedení Duchem svatým.

Jakkoli je jednota Kristových učedníků vzácná, Písmo ji nevyžaduje za každou cenu. Apoštol vyučuje, že se nemáme stýkat a jíst s tím, kdo si sice říká bratr, ale je to „smilník, lakomec, modlář nebo lupič“ (1K 5,11). Jsou zde kázeňské záležitosti a je zřejmé, že není možné mít jednotu tam, kde se objevují viditelná překročení Božího slova a Kristova příkladu. Němečtí křesťané se dodnes kají za to, že se v době 2. světové války mnozí dali svést Hitlerem a jeho nacistickými mýty.

Dnes jsme svědky fatálního selhání vedení Ruské pravoslavné církve, reprezentované moskevským patriarchou Kirillem. Tento člověk patří k Putinovým podporovatelům a vyhlašuje strašnou ruskou agresi na Ukrajině za boj proti západním hodnotám a dekadenci. Jestli Putin je zločinec, pak Kirill je ještě větší zločinec a vrah. Od důstojníka komunistické KGB se takovéto hrůzy daly očekávat, ale od představitele církve je to tragické, protože by měl ctít nedotknutelnost lidského života. Kirill si myslí, že vede svatou válku, a neštítí se podporovat válečné zločiny páchané na Ukrajincích. Jeho modlou je rozšiřování kanonického teritoria a spolupráce s putinovským režimem. Je třeba vyloučit tuto církev ze všech ekumenických grémií. S takovými se ostatní křesťané nemají stýkat.

■

POZVÁNKA Sdružení evangelikálních teologů ve spolupráci s A Rocha (křesťané v ochraně přírody) pořádají ve čtvrtek 16. 6. 2022 v 9:30–16:00 hodin ve Sboru CB v Praze – Soukenická 15 33. Teologické fórum na téma Bůh – člověk – stvoření – péče o stvoření jako součást misie církve.

Přednášet bude Revd. Dr Dave Bookless (UK), anglikánský pastor a předseda teologické komise mezinárodní A Rocha.

Informace o programu a přihlášky na evangelikalni-teologie.cz nebo na emailu: set@evangelikani-teologie.cz.

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE březen 2022

▪ Válka na Ukrajině a pomoc Církve bratrské Ve dnech 4. 3. a 11. 3. 2022 proběhla on-line mimořádná jednání Rady se seniory a ředitelem Diakonie CB, která byla věnována koordinaci pomoci Ukrajině.

Podobná setkání budou pokračovat jednou za 14 dní.

Církev bratrská prostřednictvím Diakonie CB vyhlásila jednu společnou sbírku, která je stále otevřená. Je však možné, aby i jednotlivé sbory oslovily další sbory s prosbou o finanční podporu. Ředitel Diakonie CB Roman Kysela informoval o tom, že na sbírce pro Ukrajinu se do 10. března 2022 vybralo zhruba 3,5 mil. Kč. Z této sumy byly již předány finanční částky borům CB ve Vsetíně-Majáku, Velké Lhotě a Husinci.

Diakonie podporuje místa, kde se pomoc uprchlíkům odehrává v počtu desítek osob a vyšším. Sbírka bude pokračovat, protože peníze budou velmi potřebné i v pozdějším období.

Je to běh na dlouhou trať.

Senioři informovali o způsobu pomoci, které se dostává ukrajinským uprchlíkům.

Např. sbor Vsetín Maják pronajal ubytovnu pro 50 lidí v Užgorodě a vozí uprchlíky z Ukrajiny do Vsetína. Na Velké Lhotě se stala modlitebna tranzitním centrem pro uprchlíky. V Praze jednotlivé sbory poskytují své prostory podle svých možnosti. Do koordinované pomoci se zapojilo v pražském seniorátu cca 15 lidí.

Nyní jsou již ubytovací kapacity naplněny.

Sbor v Praze 1 Soukenická úzce spolupracuje s ukrajinským sborem, → který se schází v modlitebně sboru.

ZPRÁVY

iNform STEZKA CELÝM SRDCEM Letos budou Velikonoce obzvlášť důležité. Nesou zprávu, že naděje je nade vším, co se děje v tomto světě. Dospělí i děti si to budou moci připomenout na Velikonoční stezce za beranem Jošuou se Školou Celým srdcem.

Stezka se skládá z osmi zastavení, která jsou rozmístěna na trase jednoho až dvou kilometrů. Na každém z nich si návštěvníci mohou přečíst kousek příběhu a získat jedno písmeno do tajenky. Tentokrát nás stezka vtáhne do velikonočního příběhu v netradičním zpracování. Jak by mohly vypadat velikonoční události, kdyby se odehrály v ovčí říši?

Ovečky Beka a Lydka vyrážejí hledat berana Jošuu, který už tři roky chodí krajinou a dělá zázraky. Ovečky by si moc přály, aby Jošua zařídil svobodu pro ovce v jejich ohradě. Ale když Jošuu konečně potkají, vypadá to, že jeho dny jsou spočítány. Jak v tom zazáří naděje? To se dozví ten, kdo dojde k poslednímu zastavení.

Stezku si může projít každý sám mezi 10.–18. dubnem v Praze-Řeporyjích (začátek je u Ebrovy 10) nebo se můžete přidat ke společné procházce s dětmi a učiteli ze Školy Celým srdcem na Palmovou neděli 10. dubna od 14:30 hodin.

Křesťanská škola Celým srdcem připravuje velikonoční procházku v přírodě již druhým rokem. Vloni se zájemci mohli na osmi zastaveních seznámit s tématem sederové večeře, která zároveň byla poslední Ježíšovou večeří. Děti si postupně malovaly na papírový talíř tradiční pokrmy této slavnosti a na vyvěšených cedulích se děti i dospělí dozvídali jejich význam. Tým školy připravil i příručku, s jejíž pomocí si může každý uspořádat sederovou večeři sám doma. Kdo by měl o tuto příručku zájem, může si o ni i letos napsat na email školy.

Více informací a registraci na letošní stezku najdete na celymsrdcem.cz.

DANA KOUTECKÁ

duben 2022 40 DNŮ S BIBLÍ Odbor RCB pro vzdělávání připravil letošní, již 12. ročník akce 40 dnů s Biblí. Tentokrát se noříme do knihy Žalmů a do Matoušova evangelia. Materiály pro předvelikonoční denní čtení jsou připraveny jak pro provázení jednotlivců jejich denními dávkami Božího slova, tak pro společné studium ve skupinkách. Čtyřicetidenní cesta srdce vede od soustředění pozornosti a upoutání mysli v dialogu přes proměnu bolesti do bezpečného vztahu s Bohem, až k pokorné slávě, ve které může přivítat Krále. V otázce volby pak lze pochopit lidskou tragédii zavrženého úhelného kamene, důležitost zpovědi a místo každého jednotlivce v duchovním boji. S Ježíšem může každý projít bolestí lidství i samotou, aby se na konci setkal v obnoveném spojení s Bohem.

Kdo jste se zapojil, již dovedete sílu tohoto předvelikonočního setkávání nad Biblí ocenit. Kdo ne, ještě pořád máte možnost a jste zváni – opravdu kvalitní a pečlivě připravené materiály vedou jak jednotlivce, tak skupinky, až k prázdnému hrobu o velikonoční neděli 17. dubna.

EVA ČEJCHANOVÁ

CB V MODLITBÁCH ZA UKRAJINU Kromě praktické pomoci organizovala Církev bratrská od začátku ruské invaze na Ukrajinu po celé republice řadu bohoslužeb za mír na Ukrajině, modlitebních akcí i modlitební a postní řetězce. Snímek je z Večeru modliteb a chval za Ukrajinu 4. 3. v Bystrém.

▪ Ekumenické akce na podporu Ukrajiny Rada byla informována o ekumenických akcích na podporu Ukrajiny, včetně setkání zástupců církví a náboženství na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, ze kterého vzešla společná výzva pro ruské představitele náboženství proti válce na Ukrajině.

▪ Rozhovor s Ondřejem Svatošem Rada vedla pravidelný rozhovor s celocírkevním pracovníkem Odboru pro mládež (OM) Ondřejem Svatošem. Odbor bude v letošním roce po odmlce organizovat v Havlíčkově Brodě v termínu 27.–30. 10. 2022 Brodfest. Dále vzniká projekt e-learningu pro vedoucí mládeží ve spolupráci OM, AC, SCEAV a KAM. Díky této spolupráci již vznikl web www.zdrojeprovedouci.cz, který obsahuje vzdělávací materiály pro vedoucí mládeží.

Rada vyjádřila bratrovi poděkování za jeho již šestiletou službu pro mládež v církvi.

▪ Jmenování Dalimila Staňka do pracovní skupiny ERC Rada jmenovala kazatele Dalimila Staňka do pracovní skupiny ERC pro prevenci a řešení zneužívání v církvi, která byla ustanovena 15. 2. 2022, s platností od 8. 3. 2022. Toto jmenování nahradilo původní jmenování do stejně zaměřené pracovní skupiny ECM. ▪ Žádost ICEJ o dar na akci Kulturou proti antisemitismu Rada schválila dar ve výši 10.000 Kč pro ICEJ na akci Kulturou proti antisemitismu.

Hebrejština pomáhá Ukrajině Zkušený vysokoškolský učitel nabízí individuální online výuku biblické i moderní hebrejštiny s tím, že veškeré „školné“ bude v plné výši předáno ženám a dětem uprchlým z Ukrajiny. Bližší informace buď sms nebo whatsapp na č. 777 220 904 (popř. email: novotny@email.cz) Doc. ThDr. TOMÁŠ NOVOTNÝ

▪ Výroční konference CB na Slovensku Výroční konference CB na Slovensku se bude konat 13.–14. 5. 2022 v Hermanovciach nad Topľou. Rada pověřila Tadeáše Filipka, aby Radu CB na konferenci zastupoval a předal pozdrav.

KALENDÁŘ AKCÍ

iNform VEDOUCÁK Zážitkový kurz pro vedoucí dorostu ve věkové kategorii 18+. Kurz je založen na výchovném systému Dorostové unie (vychází ze skautské výchovné metody).

Termín: 2× víkend: 22.–23. 4. 2022 (online), 10.–12. 6. 2022 (v přírodě) Místo: okolí Mladkova u Ústí nad Orlicí – Pěchotní srub K-S 35 Nad lesem Vybavení podobné jako na letní tábor Cena: 2.500/2.800 Kč (člen DU/nečlen DU)

BIBLICKÁ STEZKA Regionální kolo: 29. 4. – 1. 5. 2022.

Některé regiony mohou mít termín akce kratší.

Praha a okolí: 30. 4. 2022 Finále: 3.–5. 6. 2022; Valašská Bystřice.

Kapacita: cca 300 lidí. Program: závod, doprovodný program, večerní program zvlášť pro Pěšinku, zvlášť pro Stezku a Rokli, ve spolupráci s UNITED a Brouci.

Přihlášky nejpozději do 6. května 2022.

Kontakty: Česťa Tichý, cesta.tichy@dorostovaunie.cz; Iva Slováčková, i.slovackova@vevsetine.cz.

NOC KOSTELŮ Letošní Noc kostelů je vyhlášena na 10. června.

Přihlásit se můžete na nockostelu.cz/ prihlaskakostely. Podmínkou účasti je vlastní program a respektování cílů a tezí aktivity.

Cíle: nenuceně představit křesťanství, vytvořit prostor pro setkání, nízkoprahovost, vzbudit zájem o společenskou a kulturní hodnotu kostelů, celoroční návaznost další nabídky.

Teze: ekumenicky, zdarma, možnost rozrůstání akce, dobrovolně, v kompetenci jednotlivých společenství, rozvíjení schopností organizátorů, koordinace.

duben 2022 DEN SVĚTOVÝCH REKORDŮ ANEB MISIE V ČERNOŠICÍCH Klub 412 (mladší dorost v CB Praha-Černošice) připravuje „Den světových rekordů“. Jedná se o víkendovku, která se bude konat od 10. června do 12. června v modlitebně v Černošicích. Zveme všechny CB dorosty z Prahy a Středočeského kraje (v rámci naší kapacity jsme to bohužel museli omezit) i místní děti (včetně rodičů), aby zkusily zlomit nějaký světový rekord. Nocleh je možný na sborové zahradě.

Víkend rekordů začne Nocí kostelů – v pátek večer proběhne společný dorost s kazatelem Pavlem Paluchníkem a koncert rockové kapely PROROK. Sobota bude patřit tvoření nových nebo lámání stávajících rekordů zapsaných v Guinessově knize. V neděli pak budou na bohoslužbě vyhlášeny výsledky víkendové snahy.

Hřeje nás, jak se celý náš sbor za tuto akci postavil.

Když jsme poprvé sboru prezentovali naše plány a žádali o dobrovolníky, kteří by pomohli s organizací, přihlásila se více než polovina sboru. Nikdy jsme tak velkou akci (s 200–400 dětmi) neorganizovali, prosíme tedy o modlitby a věříme, že pokud se náš Pán bude chtít pomocí této akce oslavit, dopadne to dobře. KLUB 412

BOHOSLUŽBA KE DNI ZEMĚ Ekologická sekce České křesťanské akademie a akademická farnost u Nejsvětějšího Salvátora zvou na bohoslužbu ke Dni Země, která se bude konat v úterý 26. dubna 2022 od 18 hodin v kostele Nejsv. Salvátora v Praze 1. Kázat bude Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve. Zpěvem bohoslužbu doprovodí sbor Gabriel.

Následovat bude beseda o Nové dohodě vytvořené platformou pro sociálně-ekologickou transformaci. JIŘÍ NEČAS

Číslo 04/2022, vychází 10× ročně Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 3. 4. 2022 Kontakt – brana@cb.cz Foto na titulní straně CB Maják. Ostatní použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

HISTORIE

FRONTA NA DOSLECH Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, čtvrtý díl

D

nes jsme dostávali víno, kořalku a guláš. Ráno si někdy vezmu a rozmíchám s vodou, a tak vždy polknu, tím si v hrdle svlažím. Nyní teprve vím, co je únava a co je teplo.

Nyní vím, jak žádostivý je stín, chlad a odpočinek. Dosud jsem nic takového nezažil.

Je 11. srpna, 7 hodin ráno a my jsme připraveni k odchodu k srbským hranicím. Dnešní den bude asi začátkem toho krvavého děje, jež nám rok 1914 přinesl. Slovo Boží mě potěšovalo skrze Abakuka 1. verš: „Hospodin Panovník je síla má, kterýž činí nohy mé křepké jako laní a kterýž na vysokých mých místech cestu mou způsobuje.“ V noci jsem měl pěkný sen, v němž jsem viděl celou svoji rodinu, ale jenom na chvíli, musel jsem okamžitě zase odejíti a tolik jsem plakal. Čekal jsem psaní, ale opět nic, a již tolik rád bych něco věděl. Ale je Pán i s nimi a chrání je. A to mne těší a sílí. Ještě zde čekáme na oběd a pak půjdem.

V půl třetí jsme se seřadili a vyšli zase do těch ohromných kopců. Zase jeden lidský život padl za oběť. Jeden četař při ládování zastřelil neopatrností jednoho šikovatele. Ach, kdo bude odpovídati při soudu věčném za ty nevinné životy?

Již brzy budem na srbských hranicích. Je 7 hod. na večer a my odpočíváme na jednom velikém kopci, z něhož je krásná vyhlídka do dáli Bosny i Srbska. Samý kopec, pahrbek, údolíčko. Snědl jsem konservu, a tak se zase posilnil. Je nyní večerní chlad, a tak se nám to pěkně půjde. Ještě máme urazit asi tři hodiny a budeme lágrovat. Vzpomínky mé zalétají domů stále. Již se setmělo a my při svitu měsíce jdeme stále ku předu, až na jeden kopec, kde jsme zůstali do rána. Ráno nás vzbudila střelba našeho dělostřelectva, jež začíná bombardovat město Ložnici, ku kterému i my nyní mašírujeme. Je jitro krásné, dne 12. srpna. Slunce mile hřeje, jako by ani žádných běd nevidělo.

Co mně přinese ten dnešní den? Jsem v rukou Páně, oddán do vůle Jeho. Nyní slyšeli jsme požehnání vojenského kněze a v kleče se všecko vojsko modlilo, že prý každý má na Boha vzpomínati a hříchů svých litovati, že jim je Bůh odpustí. Ale jak málo je toho opravdového pokání. Jdeme ku předu lesem a vždy chvíli stojíme a já při tom píši.

Je 7 hod. ráno a rána za ranou ohlušuje naše uši. Slovo Boží mne opět povzbudilo, že nastane klidný čas, že každý

bude pod svým vinným keřem bezpečně seděti. A to dosud nepřišlo, a já se těším na radostný a klidný život, že nastane to tisícileté království, v němž sám Bůh Pán Ježíš bude králem národů. Četl jsem, že všickni národové budou choditi ve jménu bohů svých, ale my choditi budeme ve jménu Boha svého, Hospodina zástupů až na věky. – Ó, já nyní mnoho vzpomínám na slova br. Adlofa v Hoře, kde při poslední neděli nás potěšoval, řka, neboj se, padne jich po boku tvém tisíc a po pravici tvé deset tisíců, a k tobě se ta zhouba nepřiblíží. Je to zvláštní milost, že mne Pán dává pro nynější nepokojné dny ve válce vždy slova útěchy a povzbuzení.

Prosím vždy, aby kde Bibli otevřu, tam pro mne bylo slovo potěšení. Mám takový krásný pokoj v srdci jako snad nikdy. Dnes ve snu opět jsem viděl své drahé, ač jsem ležel s br. Víškem jen na prkénkách v nějakém prasečím chlévku, ale spalo se nám dobře. Naše těla jsou zvyklá na všecky svízele, jež nám tento stav přináší.

Nyní rány z děl utichly a slyšíme opět salvy našich předních oddílů. Každým okamžikem se blížíme ve tvář jisté záhuby. Jsme s br. Víškem a říkáme jeden druhému, že když jeden padne, že odevzdáme naše věci jeho milým. Ale Pán je mocen nás oba zachovati a vrátit milým našim. Vidím moji Salomenku, jak se modlí za svého tatíčka, aby jej Pán zachoval od všeho úrazu. Vidím i Jeníčka, jak ručky své mamiččiným přispěním sepíná, a tak tatíčka svého Bohu poroučí.

Ano, vyslyší váš Pán, vy moji drobečkové, buď tak, nebo onak.

Buďto vám vrátí tatíčka domů, nebo vám dá za něho náhradu.

Vždyť On řekl, že je ochráncem vdov a sirotků.

Stále jdeme kupředu se stálými odpočinky. Jdeme okolo zahrad, na nichž je tu a tam ještě ovoce, švestky i jablka. Ale špatně vypadá taková zahrada, kterou najde setnina vojska.

Obeřou vše, a tak zahání hlad a žízeň. I já jsem si ráno utrhl několik jablek a dal do brocaku. Ale jinak se do zahrady nevtírám, neb je to velmi nebezpečné, s kvery naládovanými ostrými patronami se zavadí o šperklapu, a rána je venku. Nyní právě vyšla rána a jeden se poranil. Jde k němu nyní lékař. Počkám, co se stalo.

■ příště: První noc na srbské půdě

2022 duben

17

ROZHOVOR SPECIÁL

NADĚJE JE VŽDYCKY ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

foto FLICKR

V době, kdy byl ministrem zahraničních věcí, jednal s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Je křesťan.

Na to, jak vidí současnou situaci kolem Ukrajiny, jsme se zeptali Cyrila Svobody.

O

d roku 1991 jste ve vysoké politice, mnoho let jste působil jako náměstek ministra i jako ministr na různých ministerstvech. Jedním z nich bylo ministerstvo zahraničních věcí. Jednal jste někdy s Ruskem?

Ano, jako ministr zahraničních věcí jsem dvakrát jednal s ministrem Lavrovem – jednou na bilaterálním setkání v Rusku a podruhé v Praze. Bilaterálně to byla v roce 2006 poslední schůzka. Od té doby se už žádný český ministr s Lavrovem nesetkal – kromě jednoho setkání Karla Schwarzenberga na okraj zasedání valného shromáždění OSN.

NĚKDE JE HRANICE, KDE I KŘESŤAN MUSÍ SOUHLASIT SE ZTRÁTOU ŽIVOTŮ.

Existovaly nějaké signály, které by dávaly tušit, že ruská zahraniční politika bude jednou podobná té Hitlerově?

dělat diplomata, nebo rezignovat. Ale víc udělat nemůže. Toto mravní dilema za něho nikdo nevyřeší. Nemůže se vymlouvat na to, že jen plnil rozkazy.

Už tehdy byla tématem Ukrajina, ale že to bude mít tento vývoj a povede to k takovéto akci, to se v roce 2005–2006 nedalo odhadnout.

Co s diplomatem dělá vědomí, že na pozadí jednání umírají nevinní lidé?

Vede ho to k tomu, aby podle toho jednal. Na mnoha diplomatických jednáních, a nemusí jít o válku na Ukrajině, závisí životy lidí. To se v politice děje. Diplomat zastupuje hlavu svého státu a reprezentuje jeho názor a jeho politiku. Úkolem diplomata není dělat to, co on si myslí, 18

ale naplnit mandát. Ruský diplomat jedná jménem Ruska. Dojde-li k závěru, že to, co dělá jeho stát, je nepřijatelná agrese, má dvě možnosti: povznést se nad to a dál

duben 2022

Jste také křesťan. Jak vidíte současnou situaci z této pozice? Kde je tam naděje?

Naděje je vždycky. Ta končí jen na věčnosti, tam už žádná naděje není, tam už je trvalý stav, jen přítomnost. Je třeba udělat všechno pro to, aby se všechny konflikty řešily mírovou cestou, aby se lidé nezabíjeli. To je jasné. Na druhou stranu to neznamená, že se ve jménu toho, aby se lidé nezabíjeli, kývne na jakoukoli agresi.

Někde je hranice, kde i křesťan musí souhlasit s pozicí, o které ví, že bude stát

životy, protože druhá cesta je zotročení země, devastace a zavraždění ještě více lidí, než je výsledek jednání. Ale kde je ta hranice, nikdo teoreticky neřekne, musí to vyplynout z konkrétní situace. Hrdost národa se často taví, tvoří v zápase.

I Bible radí jak k co nejrychlejšímu urovnání sporů dohodou protivníků, tak i k tomu, postavit se zlu na odpor i za cenu života. Jak to vidíte vy pro konkrétní situaci na Ukrajině?

Jednat se musí, to je nepochybné.

Protože nejednat znamená pouze kapitulaci. A Rusko není a v dohledné době asi nebude ve stavu, že by kapitulovalo.

Takže musí jít ruku v ruce dva nástroje: pevné sankce, kde je nejdůležitější jednotný postoj, aby se nezačaly obcházet. A souběžně musí dál pokračovat druhý nástroj, a tím je právě diplomacie.

Použití sankcí s postojem „s agresorem se nejedná“ podle mne k ničemu nevede, protože bude-li Putin zahnán do kouta, nevíme, co udělá. V zoufalých situacích dochází k zoufalým činům a my musíme vyloučit to, aby použil jaderné zbraně.

Tématem tohoto čísla časopisu Brána je Smlouva. Mír na Ukrajině je v době tohoto rozhovoru v nedohlednu a jednání znepřátelených stran selhávají. Jakou smlouvu byste vy osobně považoval v této situaci za tu nejlepší?

Potřebujeme, aby se Rusové stáhli z území Ukrajiny, aby Ukrajina zůstala nezávislým státem, včetně oblastí Doněcka a Luhanska, aby měla nadále právo rozhodovat o svém osudu. Druhá otázka je, do jaké míry je reálné členství Ukrajiny v Evropské unii nebo Severoatlantické alianci. Důležité je, abychom Ukrajině

podstoupil, bude trvat. Pokud se nezlomí.

A já doufám, že se nezlomí.

JUDr. CYRIL SVOBODA, Ph.D. (1956)

Válka na Ukrajině změnila pohled na ruský režim mnoha Čechů. Změnil se i ten váš?

V roce 1998 byl ministrem vnitra, v letech 2007–2009 ministrem bez portfeje, v roce 2009 ministrem pro místní rozvoj ČR a v letech 2002–2006 ministrem zahraničí.

Pět let (2001–2003 a 2009–2010) byl předsedou KDU-ČSL.

Můj pohled na Rusko válka nezměnila.

To, že Rusko bude vždycky rozkládat Evropskou unii, se vědělo od začátku.

A na tom, že Putin už na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007 řekl, že jeho snahou je obnovit Sovětský svaz, se nezměnilo nic. Změnily se jen jeho metody a to, že se před ničím nezastaví.

Ale na koncepci ruské politiky se nezměnilo nic. S tím musíme počítat.

dali šanci na tuto volbu a pomáhali jí. Ale z pohledu Ruska je zatím postoj k jednání s Ukrajinci ve stylu: „Vy to vzdáte, přistoupíte na naše podmínky a my budeme jednat.“ Ale musí to jít opačně. Oni musí odejít, to je podmínka možného urovnání. Pokud bude ruská armáda na území Ukrajiny, tak žádný mír nebude.

Mluvil jste o NATO. Synonymum pro smlouvu je aliance. Současná situace dodala této alianci váhu. Je něco, čím by ji zase mohla ztratit?

Takto to není a je to častý omyl. Váha NATO zůstává stejná, před válkou na Ukrajině, jako během ní. Když dojde k útoku na jeden z členských států aliance, tak smlouva říká, že útok na jednoho je útokem na všechny. Jenže na tom, aby byl útok na jednoho považován za útok na všechny, se musí shodnout všech třicet členských států. Je politickým rozhodnutím, jestli je daný útok útokem podle článku 5. A když se článek 5 evokuje, tzn. aktivaci společné obrany, tak smlouva říká, že se brání napadený stát a že má právo na to, aby mu všichni ostatní pomohli.

Spojenci mu pomohou podle vlastního rozhodnutí – a ve smlouvě je řečeno „včetně použití ozbrojené síly“. Znamená to, že mu dopředu neslibují, že s ním budou bojovat.

Takže kondice NATO není v její struktuře, ale v politické vůli lídrů zemí, jestli budou ochotni učinit to, co Severoatlantická aliance předpokládá. Jestli bude ochotno do války vstoupit všech třicet států NATO, pak říkám, že je aliance v dobré kondici. Ale dokud jsme to nevyzkoušeli, tak nemohu o kondici mluvit.

Takže vás útok Ruska na Ukrajinu nepřekvapil?

Chování prezidenta Zelenského vzbuzuje obdiv. Jeho odvaha sjednotila Západ. Vypadá to na bezprecedentní příklad toho, co zmůže na politické scéně jeden charakterní lídr. Znáte evropskou politickou scénu. Měla nebo má Evropa jiného takového lídra?

Teď nemá. Zelenský předvádí obrovský výkon. Je to velký státník. Udělal to, co je charakterní a sympatické. Řekl: „Dobře, jdete po mně, ale já budu ve stoje. Budeme se bránit.“ Ale je na něj namířena muška Wagnerovců a zůstane na něj namířena do konce jeho života. Neskončí to s jeho funkcí. To, jak se Zelenský zachoval, znamená, že po něm někteří půjdou do konce jeho dnů.

Proč, když by to situaci na Ukrajině už nikam neposunulo?

Víte, co udělal Stalin s Trockým? Nechal ho zabít po mnoha letech někde v Mexiku.

Mezi těmito lidmi to není tak, že člověk uzná, couvne, posype si hlavu popelem a půjde do své kanceláře. Tito lidé člověka buď zlomí a stane se loutkou v rukou mocných, jako se to stalo novináři Ramanu Prataseviči, nebo ho nezlomí a nepřátelství nikdy neskončí. Zelenský je příklad statečného hrdiny a stojí za naši hlubokou úctu, protože ví, že riziko, které

Udělat to chtěl, to je jasné. Ale byl jsem překvapen, jak brutální silou to udělal. Ale to byli zaskočeni všichni. Severoatlantická aliance o rizicích informovala všechny své členy, ale s nadějí, že k tomu nedojde.

Má podle vás tato generace obyčejných ruských lidí ještě šanci na normální život?

Nemá. V Rusku se nikdy politická situace neměnila z vůle lidu, to tam nebylo nikdy v dějinách. Dokonce i na revoluci v roce 1917 byl Lenin dovezen v zapečetěném vagoně ze Švýcarska. Změny režimu v Rusku byly vždycky organizovány tak, že cara nebo jiného vůdce vyměnila elita, která s ním už nechtěla vládnout. Rusko není demokracie normálního typu, kde by lidé svobodnými volbami volili demokratické strany a vládu. Takže normální život tam lidé nikdy neměli a mít nebudou.

Putin má podle manipulovaných informací podporu více jak 70 % lidí, ale možná že i s pravdivými informacemi by polovina ruské populace stále podporovala Putina.

Patriarcha pravoslavné církve Kirill požehnal válku na Ukrajině. Takže abychom si nedělali iluzi o tom, co si přeje ruský lid.

Nebudou mít ale ani život takový, jaký měli před invazí. Sankce budou mít velký dopad. Rusko není rozvinutá země, takže to pocítí všichni. Otázkou je, co vydrží. Ale ruský člověk vydrží hodně.

■ 2022 duben

19

RODINA

DÍTĚ NA STUDIA

text KOLEKTIV AUTORŮ

foto PIXABAY a ARCHIV

Přijímací zkoušky klepou na dveře.

Noční můra nejen mnoha budoucích studentů, ale i jejich rodičů. Kam jít?

Jaký je Boží plán?

ROZHODOVÁNÍ BOŽÍMA OČIMA napsala ANNA DUCHKOVÁ

V

ždycky jsem tvrdila, že zůstat na devítiletce až do konce byla dobrá volba.

Kdy jindy v životě se člověk setká s tak pestrou skupinou lidí jako na základce?

Se spolužáky jsme prožili krásné roky a dodnes se rádi sejdeme, i když jsme každý skončili někde úplně jinde. Jeden už vinou drog není mezi námi, jiný se z toho vysekal, i když se s ním život po všech stránkách nemazlil, ani vazbě se nevyhnul. Některé holky se vdaly do ciziny, někdo učí, jiný pracuje rukama.

Od střední školy už se profil naší sociální bubliny jen zužoval a překročit její hranice bylo čím dál těžší. S každým

20

duben 2022

dalším studijním či profesním rozhodnutím si přizpůsobujeme i okruh lidí, se kterými se budeme setkávat. Už žádná společenská loterie jako na základce, kde vám „osud“ mohl přihrát do života prakticky kohokoliv.

Rozhodnutí nejít na víceletý gympl jsem zkrátka nikdy nelitovala a jsem zpětně vděčná rodičům, že tuhle volbu nechali zcela na mně. Měla jsem to tak v plánu i se svými dětmi. Ovšem přiznávám, že když byla naše nejstarší dcera ve čtvrté třídě, lehce jsem zapochybovala.

Mezi rodiči se totiž začaly šířit první „zaručené“ informace o tom, kdo chce dát svoje dítě na který gympl a jak velké šance asi dotyčný má, když je takový nebo makový. Pro jistotu jsem si ověřila,

že nežiju v omylu – ano, na osmileté gymnázium se hlásí skutečně až z páté třídy, ale tito rodičové-snaživci (či stresaři) žijí už pro jistotu v ročním předstihu.

Opravdové přijímačkové šílenství vypuklo hned zkraje páté třídy. Dcera informovala, kdo všechno chodí na přípravku a kam, koho pravidelně už od října doučuje strejda nebo babička a kolik cvičných online testů už zvládne spolužák XY udělat za týden. A do toho vpadl covid, online výuka, výpadek denní studijní rutiny, a především sociálních kontaktů.

Ne, zapojovat se do tohohle blázince rozhodně nechci. Mým rodičovským cílem je uchránit psychické zdraví svoje i svých dětí. Však jsou chytré dost, a co půjde, pak zase doženou.

V lednu naše páťačka potvrdila svůj zájem jít na gympl. Je odhodlaná a motivovaná, přestože její nejbližší kamarádka na základce zůstává. Chce to zkusit, chce „poznat svět“. S manželem nejsme proti, ostatně je to její vlastní rozhodnutí, ve kterém jsme připraveni ji podpořit. A to tím spíš, čím víc se k nám dostávají zprávy o fungování školy na druhém stupni.

Pro dítě, které se nechce profilovat přírodovědným směrem, tam mnoho možností není. Pokud se nepřihlásí do „studijní třídy“ s rozšířenou výukou přírodopisu, dostane se – jak z logiky věci vyplývá – do „nestudijní“ třídy. Co toto neoficiální označení implikuje, nejspíš netřeba dodávat. Dítě se zájmem o humanitní obory a jazyky aby si stejně hledalo šťastnější život jinde. Přihláška na gympl je tedy ve výsledku taky tak trochu

z nouze ctnost. Ještěže tam sama tolik chce.

Přijímačky jsou kvůli covidu odložené, a tak máme trochu víc času přeci jen se na pár těch modelových testů podívat.

Zejména ten z matematiky je na hony vzdálený tomu, jak byla koncipovaná výuka ve škole. Důraz na logické myšlení v ní opravdu chyběl, a tak teď spolu s dcerou šlapeme místy vodu i my rodiče.

Naše společná přijímačková filozofie je ale jednoznačná: nemá cenu se našprtat na zkoušky a pak se na gymnáziu trápit.

Zkrátka buď hop, nebo trop. Stresu bylo už tak za celý rok karantén nad hlavu, ještě si ho přidělávat.

Nakonec to vyšlo. Matika se sice nepovedla, ostatní výsledky byly ale i bez šprtání natolik dobré, že to stačilo. Dcera je šťastná a po ročním distančním martyriu

se těší na nové prostředí, lidi, vztahy, zkušenosti. Na nové otevřené dveře. A my rodiče jsme šťastní s ní. Projevila statečnost a pevné nervy, když čelila stresujícím dětem i rodičům, společenským tlakům a rozhodla se sama za sebe.

Nechci rozebírat, jestli to byla nebo nebyla Boží vůle. Myslím totiž, že tak otázka nestojí. Pánu Bohu je upřímně jedno, jakou vychodíme školu, kde pracujeme nebo kolik jsme toho „odmakali“ a co si „zasloužíme“. Dívá se na naše rozhodování zcela jinýma očima. Obstát před ním znamená mít srdce otevřené všem možnostem a nelpět na správném řešení a nevysvětlovat si „úspěch“ Božím vedením. Mohla za ním být stejně dobře obyčejná náhoda. I ta totiž může mít podíl na Božím plánu.

■

DRAHOKAMY NA CESTĚ podle autentického vyprávění HANKY SIDORENKO napsala EVA ČEJCHANOVÁ

K

oukala jsem na ni a říkala jsem si, že se mi to zdá. Moje dcera, žákyně deváté třídy základní školy, premiantka ročníku, se po dlouhém zvažování, kterou lékařskou odbornost si vybere pro svůj život jako povolání, rozhodla být automechanikem. To asi ta puberta. Začíná jít do tuhého. Ale my to zvládnem. „Myslíš, že to je dobrý nápad, Kájo?“ zeptala jsem se opatrně a jemně jsem dodala: „Seš si jistá? Kdybys pak denně ležela pod autem, v zimě a kravále, možná bys, Karolínko, změnila názor.“ Okamžitě vybuchla. Že ji nerespektujeme, nepodporujeme v jejích snech, bráníme jí ve štěstí! Než práskla dveřmi, potkala v nich tátu. Vracel se z práce. Zaslechl fragment diskuze a zajásal. „Ty chceš dělat o autech? To je skvělý, pojď ke mně do dílny! Ale ty vlasy, ty budeš mít pořád plný oleje... to bude líp je ostříhat.“ Zarazila se. Vlasy do pasu.

No to né... Ach jo, Bože, to není fér! Já se tady dřu s rodičovskou diplomacií, abych na křehké duši dítěte nenapáchala škody, a on docílí výsledku tím, že plácne, co ho první napadne…

Ale v duchu jsem se usmívala.

Doktorka nebo automechanik – vždyť to není podstatné. Koneckonců je to poctivá práce a v tátovi by měla vzor. Když rodič projde tím, čím jsme prošli my, není důležité, jakou školu si dítě vybere, důležité je, že si vůbec nějakou může vybrat, protože bude žít. Káje našli nádor v plicích.

Z ničeho nic. Jako každé čtrnáctileté dítě normálně žije, nedělá žádné vylomeniny, kterými by šla téhle diagnóze naproti, zpívá. A pak se to všechno v jednom dni sesype. Nešlo tomu uvěřit. Ten šok, co jsme zažili, ani hrůzu těch měsíců potom, bych nepřála žádnému rodiči. Operace byla rozsáhlá, ale moc nepomohla, nádory

to nezastavilo. Přišla léčba, bolesti, nevolnosti. Všechno se najednou točilo kolem nemoci. Bylo strašné vidět vlastní dítě takhle trpět. Najednou jsou obavy, aby si dítě dobře vybralo školu, úplně nicotné. Ať si vybere, co chce, jen když bude zdravá!

Nikdy v životě jsem se tolik nemodlila.

Co bych dala za to, kdybych tuhle nemoc mohla vzít na sebe, jen aby tím moje dcera procházet nemusela. Ale nešlo to.

Bože, tys to viděl, to bolavé dítě, které za nic nemohlo. I všechny naše slzy. Slyšel jsi i ty, kteří za Káju prosili s námi. To bylo to bohatství, vytěžené z celého toho utrpení – zjištění, že jakkoli je taková zkušenost nepřenositelná, že v tom nejsme sami. Že jsou kolem nás lidé, kteří chtějí pomoct.

A že Bůh není hluchý k zoufalému volání o pomoc tam, kde mu otevřeme srdce.

Káju si zamilovali všude, kam ji ta nemoc zavedla. Lékaři, sestřičky, 2022 duben

→

21

RODINA

onkologičtí pacienti, jejich rodiče. Byla jim sluníčkem. To tam, na té přetěžké odyseji se rozhodla, že chce jednou dělat to, co oni – jako lékařka sama pomáhat lidem, kteří bojují s rakovinou. Přesně věděla, co by to znamenalo, měla za sebou řadu vyšetření, zákroků i hospitalizací, viděla je v akci.

Obdivovala to, co dělají, a na vlastní kůži zažila, jak velký má jejich práce smysl. Byla jim vděčná. A pravda – i oni obdivovali ji.

Na pohled křehkou dívenku s nečekaně velkou vnitřní silou. Ukrajinské kořeny se nezapřou. Nikdy si nestěžovala. „Nemluv o rakovině, mami, a nebreč. Já to beru tak, že mám jen horší nemoc plic. A budu zpívat, ať to bolí, jak chce. To si vzít nenechám.“ Byli jsme na ni pyšní.

Na ten den, kdy nám doktorka v ordinaci oznámila výsledky posledního vyšetření, nejde zapomenout. Musela mi to zopakovat třikrát. Všechny nádory v plicích se ztratily. Brečela jsem radostí a úlevou. Vyšli jsme z ordinace a v čekárně jsme slyšeli pláč. Kája se najednou rozeběhla. Snad mi, holka, ještě nezdrhne, napadlo mě. Nebyla jsem ve formě na sprint. Zastavila se u plačící dívky a objala

ji. Právě se dozvěděla, že má rakovinu. Její rodiče vypadali ztraceně. Jako my, když to všechno začalo. „Neboj se, dá se to zvládnout, taky jsem tím prošla...“ Vyměnily si kontakty. Rodiče dívky hleděli na Káju s vděčností. Cos dostala, předávej dál… drahokamy, vytěžené z hlubin bolesti,

si našly a ještě najdou cestu, jak pomoct jiným.

Nic se ti, Bože, z rukou nevymklo. I ty přijímačky na gymnázium, kam si Kája nakonec ráda podala přihlášku, patří do tvého plánu.

■

KDE MĚ BŮH CHCE MÍT napsala sestra z CB

J

eden z důležitých okamžiků při výběru školy pro mě ve výsledku nastal, když jsem si asi v deset hodin večer začala jen tak projíždět stránky mé aktuální univerzity a prohlížela si jednotlivé obory. Byl to totiž poslední den, kdy bylo možné podat si přihlášku a zaplatit, přičemž deadline byl do půlnoci. Ani nevím, co mě to popadlo, prostě jsem najednou měla pocit, že když si tu přihlášku nepodám, tak mi unikne něco důležitého, i když všechny přihlášky na obory, které jsem chtěla nejvíc studovat, už jsem měla poslané. Dopadlo to tak, že jsem se po

22

duben 2022

delší úvaze přihlásila asi v jedenáct večer, tedy hodinu před koncem. Když jsem to říkala mamce, byla z toho úplně hotová – nerada dělá věci na poslední chvíli. Já si teď zpětně myslím, že to byl prostě Boží plán. (Přestože občas mívám tendenci dělat věci na poslední chvíli, to jí nemůžu vyvrátit.)

Výběr školy pro mě byl dlouhou dobu jeden velký otazník, ale to asi pro většinu mých vrstevníků. Vlastně jsme všichni byli trochu vyděšení, zmatení a všem nám na začátku čtvrťáku začalo docházet, že nastává to období maturitního

ročníku, se kterým nás učitelé strašili už od prváku. Málokdo z mých spolužáků věděl dopředu, co by chtěl dělat, a někteří neměli poslanou ani jednu přihlášku nebo nebyli rozhodnutí ještě v únoru, což jak jsem vypozorovala, je na gymnáziu poměrně normální jev. Je tolik škol, které se dají studovat, a tolik povolání, která se dají vykonávat, že je docela náročné se tím vším probrat a vybrat si zaměření, které rozhodne o našem budoucím životě. Na začátku jsem ale věděla aspoň jednu věc, a to že mi Pán Bůh úplně nedal do vínku vlohy pro přírodní vědy, takže mi bylo

PSYCHOLOGIE vcelku jasné, že bych se v budoucnu nerada potýkala např. s vysokoškolskou matematikou. Svoje silnější stránky jsem naopak viděla v humanitních vědách a rozhodla jsem se pro práci s lidmi. Výběr konkrétního oboru už byl větší oříšek a mám pocit, že jsem střílela tak nějak od boku. Prostě mě napadlo, že studium psychologie by mohlo být to, co by mi sedlo, protože mě vždycky bavila, obsahovala práci s lidmi a zároveň to je obor napomáhající společnosti. Tak jsem se toho chytla, i když jsem věděla, jak těžké je se tam dostat a že lidé, kteří se tam hlásí, většinou přípravě obětují hromady času. Podala jsem si přihlášky i na jiné obory včetně speciální pedagogiky, kterou teď studuji. Nakonec jsem byla velmi ráda za to, že jsem nevsadila pouze na jednu kartu.

Doma jsme se pravidelně modlili vlastně ani ne za to, aby mě vzali na psychologii, ale abych se dostala tam, kde mě chce Bůh mít. Někam, kde mi bude dobře a studium mi sedne. Každý přijímací test, který jsem psala, jsem Bohu vkládala do rukou a věřila jsem tomu, že to nakonec dopadne podle Jeho vůle. To ale nic neměnilo na tom, že to byly nervy od začátku až do konce a občas jsem si už jenom přála, aby tohle období skončilo a začaly letní prázdniny.

Nakonec to dopadlo tak, že mě vzali všude jinde, jen na psychologii ne. Brala jsem to trochu jako Boží verdikt, že tudy cesta prozatím nevede. Teď zase zpětně vidím, že mi Bůh ukázal, kam mám jít. Když se totiž v mé přihlášce na speciální pedagogiku objevilo, že mě vzali, najednou mi bylo nějak jasné, že tam nastoupím (i když mě čekaly ještě jedny přijímačky na psychologii). Jako bych už byla částečně rozhodnutá, cosi uvnitř mě mi prostě říkalo, že to je ta cesta, a měla jsem v tom pokoj. Samozřejmě jsem se pak rozmýšlela až do nejdelšího možného konce, jestli je to ta správná varianta a jestli by mě víc nebavila třeba žurnalistika, protože jsem ten typ člověka, co má rád co nejvíc dveří otevřených. Teď jsem ale vděčná, že jsem tam, kde jsem. Myslím, že tenhle obor obsahuje ideální kombinaci věcí, co jsem chtěla, dokonce i velký kus oné psychologie. Bůh mě tím ve výsledku provedl úplně nejlíp, jak mohl. Vnímám díky tomu, jak moc mě má rád, jak mi požehnal kdysi i jak mi žehná teď, když se po prvním semestru objevily komplikace a já musela projít neočekávaným přijímacím řízením kvůli výběru specializace.

Po tom všem jsem si alespoň ještě víc než jistá, že jsem na správném místě.

Dobrá volba školy jen zvyšuje šance PETR FULIER, psycholog

Téma vzdělání naší společností rezonuje od nepaměti. A ani v dnešní době tomu není jinak.

Přesto volba oboru a vzdělání již není tak určující jako v minulosti. Dříve volba školy do velké míry určovala životní kariéru člověka. Svět však prochází dramatickými změnami. Vše se zrychluje, a tak ani vzdělaní není již statické a neměnné a jeho volba na nás nemá již takový dopad. Proto v současné době vnímám základní a střední vzdělání spíše jako směrovku, ukazatel a ani vysokoškolské vzdělání nemusí mít určující charakter. Dobře volit v této době není jednoduché, protože se trh a pracovní směr mění.

Podstatnější je proto ochota se stále vzdělávat i po studiích a ochota k případné změně či specializaci. Již jsou pryč doby, kdy člověk nastoupil do jedné firmy a zůstal u ní celý život. Jedná se spíše o výjimky. Nyní je průměrná doba pět let na jednom pracovním místě. Proto, pokud dítě nemá jasnou preferenci, je lepší volba obecnější školy (gymnázia a lycea). Avšak ani výběr specializované školy nemusí být špatně, jenom pak volba jiného směru bude stát více úsilí v doplnění znalostí.

Výběr školy, která dítěti nevyhovuje, se později může projevit sníženou kvalitou studia, nespokojeností a dalšími negativními projevy. Není ale vše ztraceno, řešením, které se nabízí, je změna oboru. Není to sice snadné kvůli stresu, který při této změně dítě prožívá (nový obor, opět nový kolektiv atp.), ale z dlouhodobého hlediska je to někdy lepší cesta. Pokud si dítě není jisté výběrem, bývá v řadě škol často k dispozici školní psycholog, který může dítě navést na základě jeho dovedností a preferencí.

Když dítě zvolí dobrou školu, život se mu značně usnadní, jeho studium bude plynulejší a klidnější. Přesto ani to není zárukou úspěchu, jedná se jen o zvýšení šancí. Pokud přijde neúspěch v podobě nepřijetí, a ten někdy ke studiu patří, nejedná se o konec. Naštěstí, tak jak jsem psal na začátku článku, i neúspěch nemusí znamenat omezení. Existují odvolání a další opravné možnosti. Následně další pokusy. Řada oborů je pověstná tím, že se na ně dostane uchazeč až na několikátý pokus (např. medicína, umělecké obory, psychologie). Po neúspěchu přichází otázka, co dál. Přijímačky je vždy dobré plánovat tak, abychom věděli, co může být potom. Tedy mít připraven i záložní plán, jako např. nulté ročníky, cestování, brigády či možnost opakování za rok.

Jaký závěr z toho plyne? Dobrá volba školy usnadní cestu, ale již není zárukou, spíše zvyšuje šance dítěte na budoucí úspěch. Studium je však naštěstí v dnešní době flexibilní a máme možnost volby, a tedy i změny.

Týká se to nejen mladých studentů, ale i lidí starších ročníků. Řadu oborů lze studovat kombinovaně. A to jak maturitních, tak i vysokoškolských.

V praxi je nyní vzdělání více otázka rozhodnutí a chtění, které vám může otevřít dveře do míst, kam se bez něj nedostanete.

■

2022 duben

23

REPORTÁŽ

NEBYLA TO PROCHÁZKA RŮŽOVÝM SADEM text a foto KRYŠTOF NOVÁK

Fotograf a grafik Kryštof Novák odjel v roce 2015 na misii na Ukrajinu.

S humanitární organizací Chuť pomáhat byl poblíž fronty a rozdával chléb, nasazoval okna v nemocnici a organizoval dětské tábory. V reportáži vzpomíná na tři týdny služby v zemi, která je dnes ve válce celá.

N

a Ukrajině jsem byl v září 2015, bylo to tedy zhruba rok a půl po ruské anexi Krymu. Pro odjezd jsem se rozhodl po přednášce misionáře Michala, který tam v té době působil. Přednáška se pro mě stala zlomem. Viděl jsem obrázky lidí a oblastí postižených válkou, slyšel jsem svědectví. A v tu chvíli se Pán Bůh mocně dotkl mého srdce. Vnímal jsem Boží hlas, který říká: „Jsi nespokojený? Dnes můžeš říci ANO, nebo také NE. To záleží na tobě. Chceš?“ Byl jsem „vyklepaný“, ale řekl jsem: „Ano, chci.“ Překonával jsem se, když jsem si to uvědomil. Co to rozhodnutí vlastně pro mě znamená?

I přes tu nejistotu jsem šel za Michalem a přihlásil jsem se. Dopředu jsem nevěděl, jestli vůbec dostanu v práci na tak dlouho dovolenou. Když jsem se svého vedoucího zeptal, jestli můžu jet na měsíc na Ukrajinu, díval se na mě nevěřícně: „Na Ukrajinu? Co tam prosím tě budeš dělat?“ Řekl jsem mu, že chci pomáhat lidem – humanitární pomoc poblíž válečné fronty. Nevěděl, co mi na to má odpovědět. Oslovil jsem i ředitele, kterého má žádost také překvapila: „Cože, na Ukrajinu?“ Pak ale dodal: „No, měli bychom

24

duben 2022

jim pomáhat, že ano.“ A dovolenou mi dali.

Popravdě to byla pro mě další potvrzení, že tohle Bůh chce. Ještě žádný z kolegů nedostal nikdy měsíc dovolené.

A naráz se všechno rozjelo. Kolegové za mnou chodili: „Ty jedeš na Ukrajinu? Nebojíš se? Vždyť tě můžou zastřelit!“ V Česku si lidé myslí, že přejedeš hranice a je z tebe mrtvola.

Tak automatické to není, ale i Michal nás upozornil, že se to opravdu může stát, a jestli jsme na to připraveni. Odpověděl jsem: „Já jdu po smrti za Ježíšem, to vím jistě. Vím, že mě tam posílá On.“ Byl jsem připraven. Kdyby mě nevyslal Ježíš, strach by mi to nedovolil a možná bych tam ani nejel, vždyť vzít si v práci měsíc dovolené, mluvit rusky...? To ne. Ale Pán Bůh mě vzal tak pevně za srdce, že šlo všechno stranou.

Boží vyslání bylo tak mocné, že jsem nemohl jednat jinak.

Vděčnost za bochník chleba V září 2015 jsem odjel z Brna do Užhorodu, kde mě Michal vyzvedl. Spolu jsme vyrazili do Slavjansku, kde je hlavní sídlo církve Dobrá zpráva (Michal z ní pochází), byl tam i sklad materiálních potřeb. Po cestě Michal vyjednal v jedné pekárně nákup většího množství chleba, což vyšlo levněji.

Moje práce tedy začala hned po příjezdu. Rozdávali jsme chleba na frontové linii ve městě Myronivs‘kyi. Lidé pro něj chodili k našemu stanovišti. Mnohé babičky plakaly, protože neměly už žádné jídlo. Jindy jsme přímo vyhledávali staré a potřebné lidi, kteří museli zůstat v místech na okrajích frontové linie, abychom jim mohli pomoct a předat další věci. Také jsme zvonili na jednotlivé byty v bytových domech. V případě, že někdo otevřel, jsme zjistili potřebnost a nechali tam balíčky s potravinami, zubními pastami, kartáčky na zuby a podobně.

Po návratu do Slavjansku jsme nejprve urovnávali věci ve skladu a poté jsme odjeli na frontu do jednoho malého městečka. Bylo tam potřeba zasklít okna v budově nemocnice. Také v jednom paneláku jsme pomáhali s okny. Místo okenních tabulek jsme přibíjeli desky z dřevotřísky, a když nám dřevotříska došla, používali jsme igelit. Okna jsou zde rozbitá střelami a výbuchy. Prší nejen do opuštěných bytů, ale voda se dostane i do těch obydlených. V zimě do bytů fouká vítr,

sněží a všechno je zmrzlé. Nefunguje ani topení. Mnoho lidí se už odsud odstěhovalo. Například v Krasnohorivce, kde žilo zhruba 15 000 obyvatel před válkou, jich zůstalo pouze 3 000. Část dnů, přesněji večerů, jsem strávil s Vojtou. Byl to kluk, který dříve chodil do kostela, ale přestal. Nově hledal Pána Boha. Vojta měl jen minimální informace o Pánu Bohu a stále se mě ptal na Ježíše, víc a víc. Jeho řeči, že je přece víc cest k Bohu a tak podobně, jsem rezolutně a v Boží síle odmítl. Nakonec se rozhodl, že bude chodit do sboru. Kdybych byl poslán jen kvůli tomuto jednomu klukovi, stálo by to za to!

Církev Dobrá zpráva ve Slavjansku

INFOBLOK

Církev „Dobrá zpráva“ ve Slavjansku má mnoho členů. Stala se základnou, ze které vysílají misionáře do menších měst a vesnic, kde pomáhají různě dlouhou dobu (třeba měsíc), podle toho, jak je to potřeba. Členové sboru také jezdí pomáhat do sborů, kde nemají kazatele, nebo tam, kde kazatele mají, vypomáhají tím, že se s ním v kazatelské službě střídají.

Já jsem se změnil Na Ukrajině jsem byl celkem tři týdny.

Některé chvíle byly náročné. Rozhodně to nebyla „procházka růžovým sadem“.

Nemuseli jsme sice každý den tvrdě pracovat, ale bylo to přeci jen náročnější.

V Česku mám práci, kde sedím v kanceláři u počítače. Nikdy předtím jsem tedy například nezasklíval okna. Ale manuální práce mě bavila. A také práce s dětmi – vymýšleli jsme pro ně hry, pořádali programy.

Je pravda, že jsem tam byl pouhý měsíc, ale i za ten měsíc jsem slyšel příběhy mnoha lidí. A v reálu viděl chudobu, bezmoc, slzy, ale také radost z toho, že o ně někdo jeví zájem. Ten reálný zájem.

A celá zkušenost mě trošku změnila.

Mám chuť dívat se na cizí země jinak.

Nemám už takový strach z možné další cesty. Kdybych věděl, že je to Boží vůle, jel bych zase. Není jednoduché opustit „svoje jistoty“. Odjel jsem jen na měsíc, ale jsou jiní, kteří odjeli třeba na rok. Když jedeš někam, kde tě může čekat smrt, kde slyšíš létat kulky, není to nic příjemného. Žádná pojišťovna mi život nezachrání.

■

2022 duben

25

DISKUZE

OSLAVA VELIKONOC připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Velikonoce jsou svátkem oběti a vzkříšení Krista, které se událo během židovské oslavy svátku Pesach – odchodu Izraele z Egypta. Jak slavíte Velikonoce vy? Čím je pro vás tento způsob oslav obohacující?

Jo, řekl jsem, aby na tenhle den v životě nezapomněli, ale ne tak, aby ho slavili každý rok ještě dalších sto generací!

ZDENĚK ŠORM farář ČCE, Praha 2 – Vinohrady

V našem sboru jsme před Velikonocemi

tradičně procházeli některou z křížových cest v Praze a okolí. Předloni ji děti samy malovaly na plátna, která jsme pak společně instalovali na stromy v parku Cibulka. Loni však kromě bohoslužeb v omezeném počtu nebyla žádná shromáždění možná. Sbor si ale zřídil facebookový profil, a tak mě napadlo propojit se touto cestou. Připravil jsem rozpis čtrnácti zastavení, který byl oproti tradičnímu více inspirován příběhem evangelijních pašijí. Rozeslal jsem ho dětem a mládeži ze sboru s konkrétními biblickými 26

duben 2022

texty a požádal je, aby vždy dva namalovali obrázek k jednomu zastavení a doručili mi ho na faru (donesli nebo poslali elektronicky). Pro případ, že by někdo z oslovených nereagoval, jsem také sám obrázky kreslil, aby žádné zastavení nevypadlo. Jistě by šlo vybrat i reprodukce z klasického umění, ale mě to bavilo.

Nakonec mých kreseb nebylo třeba.

Kromě oslovených nakreslili a poslali obrázky i někteří dospělí. Jednotlivá zastavení jsem pak postupně zveřejňoval spolu s texty na sborovém facebookovém profilu a zároveň je vystavoval na panelech v kostele, aby si je mohli prohlédnout i účastníci počtem omezených bohoslužeb, kteří třeba nejsou online. Zpracování bylo opravdu různorodé a dětský přístup odhaloval nevšední pohledy. Z reakcí na facebooku bylo zřejmé, že křížovou cestu

sledují i lidé mimo sbor. Doufám, že přispěla jak k propojení našeho společenství, tak i k většímu soustředění na ústřední události naší víry. Křížová cesta online je příkladem toho, jak i omezení mohou inspirovat a obohatit.

JANA MOCKOVÁ ŘKC

Jako malá, nevychovaná ve víře rodiči, jsem měla Velikonoce spojené hlavně s jarem a s tradicemi zprostředkovanými katolickými prarodiči. To znamenalo zejména důkladný úklid, velikonoční výzdobu, slavnostní pokrmy a také různá setkání s rodinou. Protože v naší rodné

GLOSA dědině nebyl kostel, sledovala babička mše svaté v televizi. Sledovala také velkopáteční obřady a především velikonoční vigilii. Někdy jsem se dívala s ní, ale protože jsem tomu všemu příliš nerozuměla, zdálo se mi to dlouhé.

S věkem jsem hledala svou cestu víry. Bylo to mnohaleté období, během něhož se můj postoj a moje názory vyvíjely, občas i proměňovaly. Bylo to asi hlavně poté, co jsem prošla rok a půl trvající přípravou na křest.

Postupně jsem přijala i postní období jako přípravu na velikonoční svátky, jakožto dobu vnitřního a vlastně i trochu vnějšího očišťování a rozjímání nad velikostí a důležitostí blížících se svátků. Mojí osobní tradicí pro Velký pátek je sledování (pro mnohé kontroverzního) filmu Ukřižování Krista od režiséra Mela Gibsona. Jeho atmosféra

GABRIELA MELICHAROVÁ ŘKC

V naší komunitě Chemin-Neuf máme v konstitucích jako 10. bod slavení. Rádi se tedy spolu scházíme jako rodiny a společně oslavujeme.

Velikonoce a Kristovo vzkříšení jsou dobrý důvod k několikadenním oslavám. Na Zelený čtvrtek si připomínáme Ježíšovu poslední večeři s učedníky, skrze kterou vstupujeme do velikonočních událostí, pokračujících přes připomínku Ježíšova umučení na kříži až po radostné vzkříšení v nedělní ráno.

Sederovou večeři slavil i Ježíš. Je to večeře, při které si Židé, naši starší bratři ve víře, znovu připomínají veliké věci, které pro jejich národ Bůh učinil. Skrze význam jednotlivých úkonů, pokrmů, textů a písní vstupujeme i my do velkého příběhu Boží lásky a vykoupení nás hříšných lidí, který Ježíš svojí obětí završil.

mi pomáhá s hlubším prožíváním Kristovy oběti.

Bílá sobota je pro mne dnem vnitřní a vnější přípravy na večerní vigilii. Je to den velkého úklidu, výzdoby, pokračujícího půstu, zejména od alkoholu a masa, pečení beránka a těšení se na večer. Den, kdy se smutek z předchozího dne citelně mění v naději a poté velkou radost. Pokud nemůžeme být účastni obřadu v kostele, pouštíme si s dětmi televizní/internetový přenos z Vatikánu. Nejprve si čteme úryvek z Bible týkající se vzkříšení. Ve vyzdobeném bytě si zapálíme svíčky na velkém svícnu a také svíce v každé místnosti a poté se účastníme onoho přenosu. Zpíváme, modlíme se, dle potřeby dětí i probíráme různé otázky.

A radujeme se z Kristova vzkříšení.

Večer začíná při setmění – uprostřed stolu je vínem naplněný pohár, určený proroku Eliášovi. Zapaluje se slavnostní svícen a pán domu požehná první pohár vína. Následuje vzájemné mytí rukou.

Během večeře se jí macesy, nekvašené chleby, symbolizující spěch Izraelitů, když prchali z egyptského zajetí. Beránek se pekl na hořkých bylinách, připomínajících hořké slzy tohoto národa žijícího v otroctví. Součástí večera je vyprávění příběhů, ve kterých Bůh konal pro svůj lid velké činy, zpěv písní, pojídání pokrmů a pití pohárů vína.

Během večera také prožíváme vzájemné „umývání nohou“ v rodinách jako symbol odpuštění. Je to intimní čas, při kterém zaznívají prosby o odpuštění a smíření rodičů navzájem, ale také s dětmi.

Děti milují hledání macesu, který se schová během večera. My dospělí milujeme společné slavení a sdílení nad biblickými příběhy, při kterých se noříme do Božího života.

■

Chacharstány VÁCLAV ADAMEC

Deset let zpátky jsem navštívil ukrajinské letovisko Oděsu. Z návštěvy města si doteď pamatuji několik věcí. První byla mírně legrační okázalost. Například hotel byl plný pozlacených ornamentů na straně jedné, na straně druhé z prahu do koupelny trčel hřebík. Druhá věc byla velká hrdost místních obyvatel na své město. Poznalo se to třeba na průvodkyni, která nám neopomněla vypíchnout každičký dům, který kdysi navštívil Puškin. Třetí věcí byl velký skok mezi turistickým centrem a chudším okrajem města.

Nicméně i v chudších čtvrtích jsem se cítil fajn. Lidé zde byli přátelští a podle všeho se nižším životním standardem nijak netrápili.

Když jsem se však bavil s ukrajinskými kolegy, je naopak trápilo, že evropští cizinci považují nejen Ukrajinu, ale i konkrétně Oděsu, za „Východ“. Oni přece nejsou „Východ“. „Východ“ přece začíná přibližně o 1 500 kilometrů dál. Možná je to podobný pocit, jako když jsem mluvil na přelomu tisíciletí s jedním Američanem. Když jsem mu řekl, že jsem „from the Czech Republic“, tak mě politoval, že ta válka u nás je strašná.

Nakonec vyšlo najevo, že si plete Česko a Čečensko. Prostě nějaké chacharstány na východě.

To, že nás většina Američanů nenajde na mapě, může být pro Čechy leda tak možnost se úsměvně pohoršit nad znalostmi geografie průměrného Američana. Pro Ukrajince je vnímání „patří na Východ, nebo nepatří“ věc bytí a nebytí. Evropa, či náruč ruského medvěda? Bohužel se na tuto otázku Rusko po třiceti letech rozhodlo odpovědět samo a po svém. Putinovo vnímání politické geografie není daleko nějakému tomu farmáři z Nebrasky: tam někde ve východní Evropě jsou chacharstány, které patří na Východ.

Bůh buď s východní Evropou.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2022 duben

27

KULTURA

HOMO SOVIETICUS text BRONISLAV MATULÍK

foto ARCHIV

V

čase napadení Ukrajiny ruskou armádou, kdy jsou bombardována města, zabíjeni civilisté včetně malých dětí a znásilňovány ženy, kdy před brutálním násilím a smrtí utíkají statisíce či dokonce miliony lidí na Západ, kdy z Kremlu vychází jedna lež za druhou, Divadlo v Dlouhé uvedlo 3. března 2022 premiéru hry Konec rudého člověka. Divadelní soubor se na toto představení chystal celý rok, proto na začátku nikdo netušil, v jaké době, v jaké atmosféře a v jakém ohrožení i naší země bude drama jedné ruské rodiny uvedeno.

Překladatelka hry říká, že všechny věty a dialogy, které psala tak, aby šly hercům dobře do úst, dnes mají náhle ještě jiný, hlubší a žel pravdivější význam, než tušila v čase příprav a zkoušek.

Hra byla napsána podle předlohy Světlany Alexijevičové, běloruské investigativní novinářky a spisovatelky, držitelky Nobelovy ceny za literaturu, kterou získala právě v souvislosti s vydáním knihy Doba z druhé ruky mající podtitul Konec rudého člověka. Sama říká: „Komunismus měl šílený plán: předělat starého člověka, starozákonního Adama. A to se podařilo…, možná, že to jediné se povedlo. Za více než sedmdesát let vyšlechtili v laboratoři marxismu-leninismu ojedinělý lidský druh ‚homo sovieticus‘. Připadá mi, že toho člověka znám, je mi dost povědomý, v jeho blízkosti, bok po boku, jsem prožila spoustu let. On, to jsem já. Jsou to moji známí, přátelé i rodiče…“ Oproti literární předloze, která je v podstatě autentickým přepisem rozhovorů a vyprávění pamětníků hrůz z doby Sovětského svazu, postavil dramatik Daniel Majling děj do jednoho domu, jediného pokoje jedné ruské rodiny. Ještě před

28

duben 2022

Konec rudého člověka Divadlo v Dlouhé Podle knihy Doba z druhé ruky Světlany Alexijevičové napsal Daniel Majling Překlad: Kateřina Studená Režie: Michal Vajdička

rokem by se skutečně mohlo zdát, že se bude jednat o tragikomickou sondu do duše ruského člověka, jak to autoři a představitelé jednotlivých postav plánovali, jenomže dnešní divák, i když se občas zasměje, odchází po představení v těžké depresi.

Rudý člověk ještě žije. A ne jenom ten, který dnes sedí v Kremlu, ale v podstatě je to celý národ orwelovsky zmanipulovaný, odstřižený od pravdy, vychovaný ve lži, v touze po moci a sebevědomí velkého impéria. Jen na okraj, jedinečným a opět málo optimistickým doplněním hry Konec rudého člověka je kniha Jak chápat putinismus od francouzské historičky Francois Thomové, která se celý svůj profesní život zabývá Ruskem a Sovětským svazem.

Představení Konec rudého člověka se odehrává v letech 1989–2003. Dějinné události se mění, rozpadl se celý Východní blok včetně Sovětského svazu, v Rusku se po éře Gorbačova a Jelcina dostává k moci Putin, ale ‚homo sovieticus‘ zůstává stále stejný, zklamaný, frustrovaný, plný strachu, naivity a taky nenávisti a ziskuchtivosti. Jenom ten, kdo uteče do

svobodného světa, má šanci se zachránit, ale to je pouze jedinec, který to včas pochopil, takže svobodu vyměnil dokonce i za lásku k ženě.

Hlavní postavu majora Alexejeva hraje jak jinak než jedinečným a civilním způsobem Jan Vondráček, který v besedě s diváky před představením mluvil o neschopnosti své postavy reálně uvidět svět i sám sebe.

Nedokáže vidět svou vinu, je neschopen pokání a skutečné zpovědi, třebaže našel a četl Bibli. Mnohanásobný vrah byl toliko vykonavatelem moci, který litoval jen sebe a stěžoval si na všechny kolem něho. Sice umřel, ale v jeho osobě jako ‚homo sovieticus‘ nakonec vstal z mrtvých se stejnou brutalitou, kterou páchal dřív…

Diváci odměnili herecké výkony mohutným opakovaným potleskem a na závěr standing ovation. Společně s herci jsme my diváci sdíleli nejen ukrajinské vlajky, ale i úzkost doby a přítomnou depresi, aby se pak rozešli domů a každý podle svých možností nacházel východisko a naději.

■

TIP

Najít pokoj, radost a vítězství Pro mnoho křesťanů je Duch svatý tajemstvím. Je to „skrytá“ osoba Trojice. Jen málokdo z věřících chápe, kdo Duch svatý je, proč přišel a co dnes ve světě dělá. Bez důkladné znalosti působení Ducha svatého je ale pro křesťana v podstatě nemožné najít pokoj, radost a vítězství. Mnozí věřící ani zdaleka nevyužívají svůj potenciál, protože Ducha svatého nikdy neobjevili.

Nevědí nic o jeho moci a přebývání v nitru, o jeho pomazání, přímluvě, darech ani ovoci, které v nich Duch chce způsobit. Jenže žít bez Ducha je jako zkoušet řídit auto s prázdnou nádrží. Pán Bůh po nás nechce, abychom dokázali vysvětlit nauku o Duchu svatém a teprve pak se těšili z jeho požehnání.

Základní znalost je ale pro uvolnění síly Ducha v našem životě Ray Pritchard: nezbytná. Takové základní poznání má poskytnout tato kniha.

Jména Ducha svatého Není to vyčerpávající studie, ale jak uvádí autor: „V modlitbě prosím, aby vám tato kniha pomohla docenit Ducha svatého, Triton, 2021 a tak jste na jeho síle nově postavili svůj život.“ Autor končí slovy: „Dnes mezi zvláštní úkoly Ducha patří ukazovat věřícím Ježíše, a tak jim ho zpřítomňovat.“ Ukazuje na něj celá Bible. Veškeré dějiny jsou jeho příběhem. Je to nejdůležitější osoba vesmíru, ústřední postava lidstva. V modlitbě prosím, aby Duch svatý naplnil každého z nás svou přítomností, a my abychom tak poznávali a milovali Ježíše Krista jako nikdy předtím. Když se to stane, Otec bude potěšen, Syn oslaven a Duch spokojen. VILÉM DEDECIUS ■

Světy české animace ANNA DUCHKOVÁ

V době, kdy varianta omikron řádila v Česku v největší síle, otevřela se v hale č. 17 holešovické Pražské tržnice výstava Světy české animace. Cílem jejích autorů je představit průřez českou animátorskou školou od jejích počátků ztělesněných v díle legendárního Karla Zemana, Hermíny Týrlové nebo Jiřího Trnky přes klasiku z dílny Adolfa Borna nebo surrealistické experimenty Jana Švankmajera po současné tvůrce, jako je například Jan Balej, Daria Kascheva nebo studio Amanita.

Jde o proměnu čtenáře Titul Číst Bibli jako Ježíš zní lákavě. Kdo by si nepřál tímto způ-

sobem číst Bibli? Kdo jste četli některé knížky od R. Rohra, pak víte, že provokují a někdy v nás nechávají více otázek než odpovědí. Stejně je tomu i s touto útlou knížkou. Autor v ní projevuje svůj dar jít pod povrch problému a dívat se na různé oblasti života, o kterých si myslíme, že k nim již nejde nic dalšího povědět, zcela nově. Jedno z autorových východisek, jak číst Bibli, je shrnuto v těchto slovech: Okamžitě cítím nedůvěru ke každému osvícení, svatosti či teorii spásy, která člověka nevede k pomáhající lásce k lidem na okraji společnosti, k outsiderům, k hříšníkům čili k těm, které Ježíš nazývá „nejmenšími z bratrů a sester“. Jak to souvisí s tématem knihy? Rohr (nejen v této knize) silně akcentuje důležitost proměny toho, kdo Bibli čte, Richard Rohr: kdy primárně nejde o „správné myšlenky“, ale o změnu čtenáře. Číst Bibli jako Ježíš Jak jsem napsal, některé autorovy výroky provokují. Začtěme Barrister & Principal, 2021 se do některých: Ježíš příliš necitoval Písma, mluvil více ze své vlastní zkušenosti s Bohem a lidmi, často používal nežidovské a nekanonické zdroje, když citoval Bibli, pak ne úplně přesně (Ježíš je biblicky formovaný odmítač citování Bible), důsledně a otevřeně provokuje nabouráváním posvátných tabu, někde přehání… nebudu pokračovat, přečtěte si tuto knížku sami. Důležité je, že výše uvedené autor nepíše, aby biblickou zvěst snížil, ale naopak, aby ji vyzdvihl – a to tím, že vede k tomu, co je nejdůležitější. Konkrétně k tomu, abychom se nešťourali v podružnostech, ale slovy autora „zaslechli hlas hlubší, než je ten náš.“ Hlas Boží, který nás vede k proměně. DAVID NOVÁK ■

Velkoryse koncipovaný expoziční projekt nemá ambici být vyčerpávající přehlídkou, spíš dává formou pomyslných vizuálních „jednohubek“ ochutnat, jaké všechny chutě se za bezmála století existence v české animátorské kuchyni objevily. Malý ani velký návštěvník neodchází zahlcený informacemi ani vizuálními dojmy, spíš přiměřeně poučený a příjemně osvěžený charakteristickou poetikou, která se navzdory proměnám doby, technologií a námětů vlastně příliš nemění.

Ve stínu událostí posledních týdnů je stále těžší najít místo, kde mysl na chvilku spočine a přenese se do jiného času a prostoru.

Zajděte si pro takové nezbytné občerstvení smyslů do Pražské tržnice.

2022 duben

29

SVĚDECTVÍ

Na počátku zázraku

co se během těch tří měsíců, kdy jsme se viděli naposledy, stalo. Stručně shrnuto – Gabriel při našich společných rozhovorech a četbách Bible zjistil, že satanismus je pro něho slepá cesta, že ho nevede k rozvoji, ale ke stagnaci. Rituály a obřady ho svazovaly. To nebyla ta svoboda, kterou tolik potřeboval. Naopak, svobodu cítil v jasném definování hranic a toho, jak vypadá a projevuje se člověk ve své celistvosti. A na to mu dalo odpověď křesťanství.

V Praze se pak setkal s knězem, který mu pomohl očistit se od minulosti.

Zatoužil po křtu. Teď se na něj připravoval.

Seděla jsem v němém úžasu. Čekala bych to od spousty lidí, ale zrovna od Gabriela?

Ale nezáleží na tom, co jsem od něj čekala

Jsou jiní. V některých lidech se při pohledu

na ně ozve soucit, někteří jen těžko skrývají averzi. Osobní zkušenost se setkáním s těmito lidmi někdy umocní to, co v sobě při letmém míjení se jen lehce zaznamenáme jako závan nepříjemného pocitu. A to do té míry, že nám to zabrání vidět věci tak, jak ve skutečnosti opravdu jsou. Naše vlastní konstrukty univerzální pravdy ale vypovídají mnohem víc o nás samotných než o lidech okolo nás.

Gabriel byl jedním z těch, kteří pohledem druhých trpěli. Nebyl to žádný krasavec. Zahalený do černé barvy, používal make-up, nedružil se v podstatě s nikým.

Příběhy ztracených existencí

Jeho světem byly hřbitovy a jeho životem bylo toulání se po nich, čtení ponurých knih o magii a provádění rituálů. Přesto všechno se z nás stali blízcí lidé. Zájem o duchovní věci, podstatu bytí a smysl života – to byla témata, nad kterými jsme společně vedli dlouhé rozhovory. Gabriel se označoval za satanistu. Satanismus pro něj znamenal absolutní svobodu, péči o jeho vlastní ego i snahu se vymanit z konvencí společnosti.

Během roku, kdy jsem ho měla před očima, se však začal měnit. Ptal se na křesťanský život, na víru, půjčoval si knihy s touto tematikou. V mezičase večerních směn jsme četli pasáže z Bible a rozebírali, co asi znamenají. Pak se najednou ztratil.

Nepřišel tři měsíce. Přemýšlela jsem, co se mohlo stát, jestli ztratil zájem o naše diskuze nebo se prostě jen odstěhoval.

Byl konec léta a já jsem jela do Prahy na hlavní pobočku naší sociální služby.

30

duben 2022

Jeho světem byly hřbitovy a jeho životem bylo toulání se po nich, čtení ponurých knih o magii a provádění rituálů.

V dopravním prostředku si ke mně sedl mladý muž a začal se smát. Netušila jsem proč. Nebylo mi to příjemné, tak jsem odvrátila zrak. „Pavli, jak se ti daří, rád tě vidím.“ Ten hlas! Ano, je to on, Gabriel.

To snad není možné, běželo mi hlavou.

Naproti seděl někdo na pohled tak odlišný od Gabriela, kterého jsem znala, že mi přišlo nemožné, že by to byl opravdu on.

Ale byl.

Cesta trvala dvě hodiny a skoro celou jsme ji propovídali. Mluvili jsme o tom,

já ani co od něj čekali a co si o něm mysleli ostatní lidé. Důležité je, co od něj čekal Hospodin – a evidentně to byly velké věci.

Radost, kterou jsem cítila, byla obrovská.

Zaplavila mě vděčnost, že jsem mohla být na počátku tohoto zázraku.

Gabriel se mi od té doby ozval jen jednou – v den svého křtu. Chtěl mě mít u sebe, až se ten velký zázrak stane.

Celý příběh Gabriela byl pro mne Otcovým laskavým, ale přesto výchovným pohlavkem. Dala jsem na své předsudky víc než na svoji víru.

Teď, i když jsem Gabriela ztratila z dohledu, vím, že je v dobrých rukou a v dobré společnosti. Ve společnosti, která trvá na věky a je neměnná. Ve společnosti Lásky.

■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 13. 4. 2022 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu od autora Raye Pritcharda Jména Ducha svatého. Výhru věnuje nakladatelství Triton.

Tajenka z čísla 03/2022: Z jeho bohatství jsme přijímali dar za darem.

Sborník Achyllovy paty evoluce vyhrává Ester Petroušová. Připravil Dušan Karkuš.

2022 duben

31

POST SCRIPTUM

RECEPT NA ŠTĚSTÍ text DAVID NOVÁK

N

edávno jsem četl následující historku.

Kdysi se na jakéhosi rabína obrátil jistý muž v dopise zhruba v tomto duchu. „Rabíne, potřebuji vaši pomoc. Jsem v hluboké depresi. Modlím se, ale útěchu nenalézám. Plním náboženské příkazy, ale nic při tom necítím. Jsem na pokraji svých sil.“ Rabi odpověděl naprosto neodolatelným způsobem, aniž by při tom použil jediné slovo.

Jednoduše zakroužkoval první slovo každé věty mužova dopisu: zájmeno „já“. (Pointa více vynikne v angličtině, kde se používá I need, I am, I pray atd.) Naznačoval tím, že jádrem mužova špatného stavu je zaujetí sebou samým. (Podle: Sakcs J., Velké partnerství)

ŠTĚSTÍ NEMŮŽEME NAJÍT V SEBEUSPOKOJENÍ.

Tento postřeh je i jedním z klíčů pochopení knihy Kazatel. Autor této knihy vyjadřuje únavu ze života navzdory tomu, že má vše, na co si může člověk jeho doby vzpomenout. Když budeme číst Kaz 2,4–8, kde je popis toho, co pisatel všechno dělal, měl a dokázal, pak ve čtyřech verších je 11× první osoba singuláru. Jinými slovy já, já, já…

Kazatelova sklíčenost měla původ v tom, že vše, co dělal, bylo jen o něm a pro něj. Štěstí, které hledáme, totiž nemůžeme najít v sebeuspokojení. Proto člověka nemůže uspokojit konzum, který se primárně zaměřuje na uspokojení mých potřeb, případně potřeb mých nejbližších.

Když sledujeme naši životní úroveň, pak je nejvyšší v dějinách lidstva. Jsme v průměru o mnoho let déle na světě než naši předkové, děti nám při porodu téměř neumírají, cestujeme jako nikdy 32

duben 2022

DAVID NOVÁK kazatel, předseda Rady CB

v dějinách, máme pračky, myčky, v mobilním telefonu máme to, co ještě před pár laty nezvládl několikakilogramový harddisk. A přesto nejsme šťastnější. Dokonce ve stále větší míře užíváme antidepresiva a trpíme nejrůznějšími stresovými syndromy. Co se stalo?

Lék, který se na první pocit nabízí, je další dovolená, více zážitků, více věcí… jenže pocit štěstí z nabytí další věci, z další destinace, z dalšího zážitku brzy vyprchá a dostaví se další touha a s ní nespokojenost z toho, co ještě nemáme, kde jsme nebyli a co jsme neviděli. Tedy nejedná se o lék, ale o past. Prázdnou duši totiž nevyléčí poslední model iPhonu ani exotická dovolená.

Proč? Protože to vše je především o mně.

Jenže v čem je štěstí? Štěstí je stav, který závisí především na pevných vztazích a na vědomí, že můj život má smysl. Proto mohou být šťastní lidé, kteří toho moc nemají a kteří toho moc neviděli.

Jsou šťastní, pokud zakouší pevné vztahy s lidmi a s Pánem Bohem, pokud žijí životy pro druhé, v případě křesťanů pro Boží slávu.

Někdy jsme na jistou konzumní mentalitu přistoupili i v církvi, kdy cílem se stává především brát. Jistě že mám i brát, ale duchovní vyzrálost je i v tom, že žiju pro druhé. Že dávám. Jako kazatel si někdy lámu hlavu, jak motivovat druhé do služby. Zda nechci moc.

Ale i díky tomu, co je v článku popsáno, jsem klidný. Službou nejen pro druhé, ale i s druhými, totiž sebe i druhé zvu k tomu, abychom naplnili svoje poslání na tomto světě a tím vlastně byli skutečně šťastní.

■

10 10

najdi najdi najdi

rozdílů rozdílů rozdílů

připravila Eva Čejchanová

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

Vydejte s námi Pisidské po stopách apoštola Pavla.

Z Perge šel Antiochie Pisidské (dnešní Yalvaç, Turecko).

Z Perge šeldo dose Antiochie (dnešní Yalvaç,Turecko).

Z Perge šel do Antiochie Pisidské (dnešní Yalvaç, Turecko).

Člověk je Božím obrazem mimo jiné i v tom, že touží po řádu, spravedlnosti, aby věci dávaly smysl a zapadaly do sebe tak, jak mají. Jenže při tom může snadno spadnout do pasti klamu nebo falešných proroků, jak nás varuje Pán v evangeliu. (Mt 7,15) Obzvlášť palčivým problémem v situacích, kdy jde kupříkladu o válku nebo zločin, je otázka, jak se má člověk postavit k událostem a skutečnostem, které sám neprožil a dozvěděl se o nich jen zprostředkovaně.

Jak rozlišit pravdu od lži a informaci od dezinformace. Kdo by nebyl někdy v životě dezinformátorem – stačí si vzpomenout, jestli jsme někdy jako

Dezinformací se může stát i stoprocentně autentický obrázek

KDYŽ JE OBRAZ VĚRNÝ, ALE SLOVO KLAME děti nezalhali nebo nevytvořili nějakou zastírací falešnou zprávu. („Já ne, to on!“ – „To samo, to už bylo!“) Svědecká výpověď důvěryhodného člověka měla odpradávna velkou váhu. Úskalí ovšem leží v tom, jestli je opravdu důvěryhodný a jak to ověřit. I pro váženého člověka je snadné si v kritické chvíli vymyslet lež. Jak šel čas, lidé hledali způsoby, jak svědectví podpořit hmatatelnějšími důkazy – ale zároveň s tím se vyvíjely i způsoby, jak tyto důkazy podvrhnout či zfalšovat.

Velkou váhu například kdysi mívaly psané dokumenty. Co je psáno, to je dáno… S rozvojem tisku však svou váhu a informační hodnotu psané slovo poněkud ztrácelo. Už v 17. století po jarmarcích kolovaly tištěné letáky například o turecké vojně nebo o jiných světových katastrofách a pozoruhodnostech, které měly z našeho dnešního pohledu někdy dosti dezinformační obsah. Dějiny tištěného slova také dlouho provázela propaganda i cenzura.

V dnešní době má – nebo alespoň donedávna mělo – obrazové svědectví větší váhu než „pouhé“ slovo. Fotografie nebo pohyblivé záběry vedou člověka k přesvědčení, že dotyčnou věc přece viděl na vlastní oči. Jenže jak nám ukazuje historie, i obrázky mohou být lživé nebo podvržené. Případy, kdy na fotografii někdo něco přikreslil, vymazal nebo naaranžoval, se objevují už od počátků fotografické techniky. V digitální éře se tyto možnosti výrazně zjednodušily.

Mnohem jednodušší dezinformace ale může vzniknout tehdy, když

SVĚDECTVÍ OBRAZEM už v současné, digitální době nemá takovou váhu, jakou mělo kdysi.

Přesvědčení, že „to přece vidíme na vlastní oči“, tak to musí být pravda, se s velkými možnostmi úprav fotografií a videí, stává formou sebeklamu.

samotný obrázek zůstane neporušený, zatímco se kolem něj vytvoří úplně jiný kontext. Záběry z minulosti mají být důkazem o současném dění, snímky z válečného filmu mají dokládat konkrétní bojové akce, naopak záběry z natáčení válečného filmu (líčení herců, režie scény) mají vzbudit dojem, že žádná válka není, že není komu věřit a všechno je podezřelé.

Zlaté novinářské pravidlo říká, že každou informaci je potřeba prověřit z nezávislého zdroje – například svědeckou výpověď ověřit u někoho, kdo se s prvním svědkem nezná; obrázky na internetu je možné ověřit vyhledavačem, jestli se už v minulosti neobjevily v jiném kontextu.

Jak ale postupovat v případě, že informaci ověřit nemůžeme? Na tomto světě nemůžeme mít na všechno stoprocentní důkaz, a přitom nemůžeme mít nedůvěru ke všemu. V tu chvíli nás Bůh skrze Písmo vede k tomu, abychom si přiznali svou nedostatečnost a vykročili se zaměřením na to, co je dobré. text MARTIN SRB

foto GATEPHOTO