RedWay 5/III. by RedWay magazine

ROZHOVOR YEMI NÁZOR NAZI HIP HOP? SOUTĚŽ WESC

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

OZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉMA: MOZEK TÉM

redway redway redway / RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 5, ročník 3 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2011 titulní strana: V518, www.biggboss.cz

Ahoj holky, þau kluci! Co je na obálce? „Pro Redway je charakteristický, že každý þíslo je vČnovaný jednomu hlavnímu tématu. Na mČ tentokrát vyšel mozek. Úlohou redaktorĤ je poskládat zajímavou kombinaci informací a úlohou ilustrátora je vyrobit k tomu cover, zabalit to jako nakrájenej salám. Obal musí vypadat pĜitažlivČ, aby to þlovČka lákalo vyzkoušet úroveĖ a chuĢ obsahu. Proto ten mozek na talíĜi, vidliþka a nĤž. PĜeju dobrou chuĢ,“ napsal nám ke svému návrhu Vladimir 518, kterého jsme si pochopitelnČ nevybrali náhodou. Mozek totiž þasto bývá pĜirovnáván k poþítaþi a umČlá inteligence je jedním z velkých témat klasického sci-¿. Dál tady máme legendární komiks Vzpoura mozkĤ nebo vČdecké pokusy, jak nám v hlavČ „vypnout“ smysl pro to, þemu Ĝíkáme morálka. V mozku záĜí jasné svČtlo logiky a zároveĖ se v nČm skrývají temné hlubiny šílenství – kdo zná Vladimirovu tvorbu, ten ví, že tohle všechno ho mimoĜádnČ zajímá. Minule jsme se na Facebooku bavili o pololetním vysvČdþení. Jak jste dopadli, jak jste spokojení a tak. ZjištČní, že þtenáĜi RedWaye patĜí z velké þásti k tČm studentĤm, kterým používání mozku neþiní problém, nás potČšilo. Máme rádi chytré mladé lidi. Baví nás dČlat pro nČ þasopis. MČjte se hezky, v pĜíštím þísle nás þeká þeský skateboarding, když byl ještČ underground. Tedy pĜed rokem 1989. Martina Overstreet, šéfredaktorka

adresa redakce Labyrint/RedWay Dittrichova 5 120 00 Praha 2 www.redwaymag.cz email redakce info@redwaymag.cz projektoví manažeři prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC mascher@vfn.cz doc. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC šéfredaktorka Martina Overstreet overstreet@redwaymag.cz zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda zdenek.randa@redwaymag.cz graﬁcký design a layout Pasta Oner pasta@redwaymag.cz Martin Svoboda m@funkfu.net editoři Kateřina Linhartová, Joachim Dvořák odborný poradce Michal Nanoru spolupracovníci Pepe Švejda, K8 Písačková, Michaela Hečková, Hugo Toxxx, Kimi Harter, Marhlad, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek, Petr Vizina (Česká televize), Lukáš Franz, Ondřej Formánek (Lidové noviny), Tomáš Znamenáček, Rodriguez (Reflex, Rádio 1), Seda Dzholdosheva marketing a inzerce Lenka Hluchá tel.: 737 252 729 hlucha@redwaymag.cz distribuce, předplatné a objednávky Janka Fantová tel.: 224 922 422 mujredway@redwaymag.cz Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

Zdravé Srdce 2007, o.s. Popůvky 394 664 41 Troubsko Časopis vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint www.labyrint.net a Českou kardiologickou společností www.kardio-cz.cz

toto číslo vyšlo za podpory

tiskne Arteko Praha s.r.o., Jahodová 99, Praha 10 registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAYMAG.CZ

obsah /

MAIL BOX Správné odpovědi na soutěž o iPod shuffle

SOUTĚŽ Napiš a vyhraj ceny od WeSC!

10 –14

POP Rihanna, Amy Winehouse, Eminem Bandozone uvádí: MC Marcuse hodnotí MC Matheus SPAM: Another Brick, playlisty Fagi Belle & Sebastian, Luno, 30 vteřin, kinoMetropol This und Diss Gwerkova, Hudba ohně, Projekt 100

15 –19

ACTIVE Jibskate Burton European Open 2011 Nová jarní kolekce Nike Co by rocker dělal v posilovně?!

2 0 – 31

TÉMA MOZEK Nosíme v hlavě drahokam Jak se rozhodujeme? Co mozku prospívá a co ho ničí Do hlavy ne! Aneb z pohlavku vrahounem Mozek vs. srdce 8 tipů „na mozek“ od Kaye Buriánka

32–36

ROZHOVOR Yemi, tanečník a choreograf

38–45

S M A RT B O X Proč věci zadarmo nejsou ty nejlepší Smart drugs Jak na školu: Kterou si vybrat Trénink na život

4 6 – 51

ROZHOVOR Eva Samková, snowboardcross

52–53

V JINÉ KŮŽI Z Mongolska do Česka

54–55

NÁ Z O R Nazi hip hop?

56 –57

TECHNOLOGIE Jak se fotilo u nás, 1. část

KO M I K S Nikkarin

Fenomenální spolupráce streetwearové značky adidas Originals a LUCASFILM Ltd. pokračuje již třetím rokem v další překvapivé kolekci Star Wars x adidas Originals pro jaro/léto 2011. Kolekce si opět pohrává s motivy vybraných hrdinů veleúspěšné sci-ﬁ ságy, ať jsou to například Stormtroopers, kteří se v kolekci objevují v pop-artové maskovací verzi, či samotný senator Palpatine. Kolekce je k dispozici v adidas Originals Store, Jungmannova 34, Praha 1; adidas Concept Store, Palladium, Praha 1 nebo v adidas značkové prodejně v Avion Shopping Parku v Brně.

anketa /

Anketa o nejkrásnější titulku RedWaye Hlasujte buď přímo na www.redwaymag.cz, nebo po mailu na info@redwaymag.cz!

číslo 01/2008, ročník I., Pasta Oner

číslo 02/2008, ročník I., Kay Buriánek

číslo 00/2008, ročník I., Vladimir 518

číslo 05/2009, ročník I., Lela Geislerová

číslo 04/2009, ročník I., Martin Svoboda číslo 03/2008, ročník I., Martin Fischer

číslo 06-07/2009, ročník I., Anežka Hošková

číslo 01/2009, ročník II., Martin Svoboda číslo 03/2009, ročník II., Marie Hladíková

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

6 číslo 02/2009, ročník II., Adam Macháček

číslo 06/2010, ročník II., Martin Svoboda číslo 04/2009, ročník II., Yulia Yakusheva číslo 05/2010, ročník II., Tomáš Třeštík

číslo 07/2010, ročník II., Jan Vajda

číslo 02/2010, ročník III., Karel Jerie číslo 08/2010, ročník II., Pasta Oner

číslo 01/2010, ročník III., Michal Škapa

číslo 05/2011, ročník III., Vladimir 518

číslo 03/2010, ročník III., KekeOne

číslo 04/2011, ročník III., Tuzex Christ W W W.REDWAYMAG.CZ

mail box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK

Náš průzkum Jak pracujete s časopisem ve škole?

V minulém čísle jste soutěžili o iPod shuffle s reproduktorem. Ptali jsme se vás, které vysoké školy se sdružují ve speciálním studentském klubu společnosti Apple. Odpověď jste mohli snadno vygooglovat. Klub se jmenuje iKnow klub a jeho členy jsou: Vysoká škola ekonomická v Praze České vysoké učení technické v Praze Vysoké učení technické v Brně Masarykova univerzita v Brně Unicorn College v Praze Vysoká škola báňská v Ostravě Jména tří výherců najdete na našem webu www. redwaymag.cz v sekci Soutěže. Gratulujeme!

Některým z vás přišel mail s dotazem, jak RedWay využíváte při výuce. Všem, kdo odpověděli, moc děkujeme. A co jsme se dozvěděli? Vrátilo se nám kolem stovky mailů, z nichž jste asi ve třiceti případech vůbec neodpověděli na otázku. Buď jste nás chválili, nebo nám nadávali. Například: „Nezasílejte nám dále tento časopis, škoda poštovného i papíru.“ MGR. MARTIN KOS, METODIK PREVENCE, PRVNÍ SOUKROMÁ HOTELOVÁ ŠKOLA, PRAHA

Nebo: „Hlavně aby vás nezrušili, jste super! Pomáháte mi přežít.“ STUDENT MARTIN, NEVÍME ODKUD... :-)

Případně: „Proč se rubrika Pop jmenuje Pop, když tam žádnej pop není?“ (Na to už šéfredaktorka odpovídala na Facebooku, ale pro jistotu ještě jednou: Od té doby, co pro Madonnu točí videa bývalý člen Bathory, je pro nás pop všechno.) Ve zbylých dvou třetinách mailů jste 46x odpověděli, že RedWay při výuce používáte v předmětech člověk a zdraví, člověk a společnost, občanská výchova, rodinná výchova, estetická výchova, mediální výchova, český jazyk a literatura, anglický jazyk a v jednom případě se objevila dokonce i chemie. Dvakrát jste poznamenali, že RedWay čtete i o přestávkách. Ó, nemůžeme uvěřit! Ze škol, kde se RedWay v hodinách nepoužívá, přišlo 25 mailů. Potěšilo nás, že většinou jste dodávali, že je to škoda. Jedna paní učitelka napsala, že RedWay zatím nepoužívá, ale ráda si ho bere domů na čtení. Taky jsme se dozvěděli, že i když to nemáte dělat, čtete RedWay pod lavicí, „protože nejde odolat“ a že „lepší hipster magacín tu není“. Haha, najs! Dále jste nejvíc chválili grafiku (Pasta a Martin děkují velmi mnoho) a články týkající se hudby. Kladně hodnotíte i náš otevřený antirasismus nebo postoj ke kouření a rozumnému životnímu stylu. Nejúspěšnějšími tématy v celé historii existence časopisu byly Sex a Smrt. To chápeme... ;-)

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

soutěž /

Sluchátka WeSC Clint Peterson

Vyhrajte! Hodinky Zub Zayu z poslední kolekce kultovní newyorské značky Nooka

Košile WeSC Lita

(ACH, TAK TYHLE CENY VÁM OPRAVDU ZÁVIDÍME...)

Soutěžíme s Freshlabels.cz Internetový obchod Freshlabels.cz vznikl před čtyřmi lety z vášně několika kamarádů, kteří začali vyhledávat a do České republiky distribuovat zde zatím neznámé značky z oblasti streetové kultury. Dnes Freshlabels nabízí přes 50 značek z celého světa. Výjimečné produkty od známých společností jako Adidas Originals, Nike, Onitsuka Tiger či WeSC se setkávají s malými firmami z Baskicka, Finska nebo Dánska. Dohromady tvoří ojedinělý výběr originální a kvalitní módy, která v posledních letech silně ovlivnila český městský styl. Přesvědčit se můžete sami na www. freshlabels. cz nebo ve Freshlabels Offline Store v Teplicích.

Napište nám! OTÁZKA REDWAYE (protože hrdinství is not dead):

Kdy a jak jste naposledy někomu pomohli? Sourozenci, kamarádovi nebo někomu cizímu jen tak ve městě, na ulici?

OTÁZKA FRESHLABELS.CZ:

Co si představujete pod slovy urban? Odpovědi posílejte na info@redwaymag.cz do 15.3. 2011

What is your stance on drugs?

Rihanna

Amy Winehouse

Eminem

My dad was a cocaine addict, he didn’t pay attention to us. For me this was a great way to learn not to do it. Drugs for me are not attractive.

Well I am an ex-drug user. I’m much healthier now though, and I haven’t used drugs in almost three years. I literally woke up one day and was like, ‘I don’t want to do this anymore.

I used to be a drug addict, and have no learned it runs in the family. It was definitely an experience which comes with having a lot of money. But I would never want to see my daughters touch drugs.

MC MARCUS

kluku, makej. Průměrným rapperům z Bandzone utíkáš o dvě délky, za těmi nejlepšími ale čtyři ztrácíš. A jestli bych Marcuse rád viděl jako předskokana naší partičky? Nebyl bych proti; měl jsem spoustu horších.

uvádí MC Matheus, člen kapely Led’n’Ice a jeden z nejlepších českých freestyle rapperů (možná je dokonce nejlepší, když mu poctu složil i James Cole), hodnotí začínajícího MC Marcuse. Bral by ho jako předskokana, nebo mu doporučí, aby zatím rapoval hlavně ve sprše? TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ

MC MATHEUS http://bandzone.cz/mcmatheus Pochází: ze Sokolova Release: eponymní CD Damnum Inuria Datum se skupinou Led’n’Ice Největší pecka: Rapy Jamese Colea o jeho osobě a hraní na hlavní stage HH kempu. Detail: Pravidelně se účastní battlů a nikdy neodjíždí s prázdnou.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

www.bandzone.cz/mcmarcus Pochází: z Prahy Release: CD Comeback NejvČtší pecka: vydání CD, setkání s V518 Detail: „Styl, pražskej štrýt, kterej bublá.“

Kluci z Bandzone.cz mi nabídli, abych se vyjádřil k tvorbě mladších začínajících MCs, ohodnotil je, poukázal na jejich přednosti a nedostatky. V mailu mi přistála čtyři jména s doporučením k poslechu, ale o dvou z nich se nedalo – krom obdivu, že vyšli ven s takovou potvorou – nic kladného říct. Další kapela se buď rozpadla, změnila název nebo opustila Bandzone (prostě jsem ji nenašel), a tak zbyl jenom MC Marcus. Pravdou je, že jeho monotónní frázování po chvíli začne nudit a posluchač má co dělat, aby skladbu doposlouchal, ale je tu ono pověstné „ale“: V prvním treku, který je k dispozici na profilu a kterému vládne infinitiv, jenž za rým považuju opravdu jen jako nutnou berličku ve složitějším textu, je i poctivej projev. A dokonce pěkně zafrázovanej. Celý to bohužel zabíjí po Marcusovi následující hosté. Kluci se však evidentně baví a já jim radost brát nehodlám. Jinak je dost vtipný, že Marcus mluví o comebacku, že už snad nemohl psát, ale nakonec mu to nedalo a musel udělat nový songy. To je určitě dobře. Za dva, za tři roky jsem ochotnej představit si Marcuse na koncertě, kde je před ním 200 lidí, co se vůbec nemusejí nudit, protože třeba písnička o mejdánku na privátku nepostrádá nápad a vtip. Za sebe tedy říkám –

foto: Profimedia.cz

FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK, ADAM HOLÝ, ARCHIV

Text: Kimi Harter, studentka 2. ročníku komunikace na University of Tampa

pop /

Alex Winston

Unique Figurines

Choice Notes

Institute

Indie. Od začátku vám do uší zní ten rozjařenej hlásek, kterej říká, že všechno bude OK. Připomíná mi Lykke Li, další geniální zpěvačku. JARMILA NYKLÍČKOVÁ, BROUMOV, 15 LET

Gangstarr ft. Inspectah Deck

Jestli máte rádi nemocnej chlad Joy Division, tak si tyhle Amákovy chráněnce určitě dejte. Já jsem byla příjemně překvapená, a dokonce bych si poslechla víc než jen čtyři tracky. Pro holky: Maj hezkýho zpěváka, jistě bude zajímavé prohlídnout si ho naživo. Pro všechny: EP Institute zdarma ke stažení na Amákově labelu www.election-records.com. (OVER)

Ring The Bells Rap. Tenhle track je pro mě vzpomínkou na úžasnou éru discmanů, kdy jsem svoje CDs cenil víc než první angličáky. Co k tomu dodat, experience is the best teacher. OŤAS, PARDUBICE, 17 LET

Super Junior Shake It Up!

SPAM: Another Brick V518, Sifon (WWW) a David Vrbík obsadí 26. 2. Sukovu síň v pražském Rudolfinu zvuky, obrazy, laserem a synchronizací. Zhlédnutí předchozích představení Noční můra, Turing Machine nebo Spam: Karel Gott Prager nás nutí důrazně všechny varovat – NECHOĎTE TAM, ŘEŽE TO LIDEM HLAVY! Nedejte se nalákat na „svět za zrcadlem“ a „surfování v digitálním oceánu“, zůstaňte cool a do novorenesančního Rudolfina se otráveně vydejte jedině se školou, když to pod hrozbou smrti nařídí učitelka. Pokud vás to stále nepřesvědčilo a máte cukání, že byste se na to „laserový graffiti“ aspoň jedním očkem podívali, tohle vás dorazí: Platí se tam vstupný! Stáhnout si PSH z torrentu je samozřejmě skvělý, a za to, že to umíte, máte náš obdiv, ale jinak s tím Vladimirovým uměním vopatrně – chce za to peníze. (OVER)

Korejský popík je něco, co nám tady v Evropě chybí. Úžasný charisma, kluci jsou si sobě téměř jako bratři. :-)

Cerebral Vortex Fly By Night Po hostovačce v novým tracku Designer Drugs (Through The Prism) je tahle Vortexova věc další masakr, kterej připomíná, že chovanec ústavu Sex Cult je fakt horká karta. Všechny remixy na EP jsou řízená apokalypsa. A Designer Drugs samotný, i jejich teasery novejch věcí, futuristickej hardcore. Watch out! (K AKA MYSTERY MEAT)

Die Alten Machinen Songs about Love and Machines

ALEXANDRA MACHOVÁ, JEDLOVÁ, 16 LET

Parov Stelar Chambermaid Swing (Libella Swing) Electro swing. Partička z Rakouska působící na hudební scéně už několik let určitě nenechá nikoho sedět na zadku. A když jo, tak nevěřím, že si nebude vyťukávat alespoň do rytmu. :-)

Strojírenský mistr Moimir Papalescu vysoustružil dalšího bezchybného androida ve své mezinárodní dílně Die Alten Machinen. Kdo se těší, že budoucnost s roboty, létajícíma autama a dobýváním vesmíru skutečně přijde, nesmí tohle album minout. www.xproduction.cz (FUNKFU)

LA4/Gyzmo Nástrahy periferie

TERKA M., OSTRAVA, 15 LET

Klaxons Magick New rave. Zkrátka z toho doslova srší nekonečná energie, která vás nenechá jen tak sedět. MATĚJ TKADLEC, AŠ, 16 LET POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA INFO@REDWAYMAG.CZ.

Před Vánocema se klasicky roztrhl pytel s novými releasy domácích rapperů. Vítězem série je pro mě tentokrát „ma man“ LA4 bwoy. Láva nikdy nikam nepospíchal a se svým druhým studiovým albem si dal načas. Beze zbytku naplňuje přísloví: Tichá voda břehy mele. Nástrahy periferie je ultra čistá výpověď kluka, který od dětství bydlí furt ve stejným paneláku. (PASTA)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

W W W.REDWAYMAG.CZ

smysly /

TEXT: MICHAELA HEČKOVÁ, MARTINA OVERSTREET FOTO: ARCHIV

KONCERT

HUDBA

Belle & Sebastian

Luno

18. DUBNA 2011 ROXY, PRAHA

LUNO VYDÁNO BEZ LABELU, 2011

Glasgowská indie kapela Belle & Sebastian funguje už nČjaký ten pátek, a vy možná právČ proto netušíte, o koho jde. Po osmi albech a x-letech fungování pĜijedou letos na jaĜe poprvé do Prahy, což je rozhodnČ pĜíležitost k seznámení. Prolezte hudební archivy starších sourozencĤ, tĜeba je tam najdete. Pak doporuþujeme už jen poslouchat, poslouchat & poslouchat. ýas na to máte do 18. dubna, kdy se v Roxy sejdou všichni milovníci melancholickýho indie popu.

Ema Brabcová se po dvouleté pauziþce vrací s projektem o hodnČ temnČjším a kytarovČjším, než byla dĜívČjší Khoiba. Její zbrusu nová deska Luno obsahuje 4 lo-¿ a 4 studiové hi-¿ songy, které jsou obþas šmrnclé shoegaze, ale všechny ty zvukové parádiþky nakonec pĜehluší (v dobrém slova smyslu) klasický Emin projev, extatický a natolik výrazný, až uši blahem pláþou. Luno si dali pĜedsevzetí, že ke každému singlu natoþí klip – to budeme sledovat! A ještČ dodáváme, že na kĜtu se sešlo tolik spolupracovníkĤ RedWaye, že to tam vypadalo jako na poradČ. ChybČla jen šéfredaktorka, musela zĤstat doma s virózou.

KNIHA

FILM

30 vteřin

Kino Metropol

ONDŘEJ SOUČEK NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY, 2010

OLOMOUC, WWW.KINOMETROPOL.CZ OD 11. 2.

30 vteĜin je útlá, rychlá a þtivá knížka o tom, jak to chodí v reklamní agentuĜe. Slovníþek pro¿ pojmĤ, seznam bizarních zážitkĤ s podivnými klienty na telefonu a svérázný popis toho, jak vznikají iluze, vás pobaví a zároveĖ vám otevĜe oþi, pokud vás nČkdy jen napadlo, že živit se výrobou reklamy nemusí být tak špatné zamČstnání. PĜeþtete to dĜív, než skonþí jeden reklamní blok na MTV.

Klasická kina v Olomouci posledních pár let umírala jako nezalívaný kytky. To poslední, co zbylo, prošlo v zimČ rekonstrukcí a od 11. února je pĜipraveno smysluplnČ bavit dokonce i mladého diváka. Hned v únoru se mĤžete mrknout na solidní úlet Bunny a býk. KromČ toho jsou pĜipraveny slevy na ¿ lmový klub a speciální Metrocool projekce, takže radíme všem místním, aby vytáhli svoje povČdomí o kinu Metropol z odpadkového koše a šli okouknout jeho nový program i zábavnou svČží gra¿ ku.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

this und diss /

TEXT: HUGO TOXXX FOTO: TOMÁŠ TŘEŠTÍK, PETR JEDINÁK

this [ðis]: tento, tato, toto, tenhle, tahle, tohle (zájmeno) und [unt]: a (spojka) diss [dys]: 1. stĜedomoĜská travina (podst. jm.), 2. nerespektovat, neoceĖovat, nevážit si (slang. sloveso) MomentálnČ nejvytíženČjší rapper þeské scény nás i v tomto þísle zahrnul svými „krabími výlevy“ (jak tomu sám Ĝíká). A opČt se s tím nemazlil. Podrobnosti o jeho životČ najdete na myspace.com/therealhugotoxxx, o fotku si napište na rapgame@email.cz.

Jít na rande s nudnou holkou, to se může stát i tobě! Proto vždycky mysli na zadní vrátka, plán B, náhradní program, rozumíš.

Aaaa..., dlouho nebyla trendy kérka. Platí ten člověk za reklamu? Mám pár věcí, který bych potřeboval vypromovat. 808 gear, holuba z nosu atd.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Chraň svůj rajón, respektuj krále, věř na lásku! A nebo ne. A nebo jo!

Představ si, jak deš, nikde nikdo, psa by nevyhnal... a najednou BAF, zničehonic na tebe vyjede SRDCE! Kapitán Tláskal je ti v patách.

Můj kamarád Gucci (vlevo) je bauch. Vnutí se vám do svatební fotky a bude s váma navždy viset v ložnici nad postelí. Ovál.

Divadlo Heroin.

Máte kámoše a mlátíte spolu do bubnů, řežete do kytar, případně rapujete do beatů nebo beatujete do rapů? Chcete vědět, jestli by si vás starší, zkušenější a známější kolegové vzali jako předkapelu a proč?

NAPIŠTE NÁM! Nebráníme se jakémukoliv žánru a image, jedinou podmínkou je váš věk. Starce přes dvacet nebereme! Nejzajímavější kapely zařadíme do rubriky Bandzone.cz uvádí..., kterou najdete v každém čísle na stránkách Popu.

Do 15.3. 2010 nám na mail redway@bandzone.cz pošlete: Odkaz na váš Bandzone profil. Svoje telefonní číslo. Jako předmět mailu uveďte „REDWAY“.

Jaro Cossiga a BeatBurger Band uvádějí

Jaro Cossiga a BeatBurger Band jsou v současnosti trojnásobnými mistry ČR v beatboxu. Získali i 2. místo na World Hip-Hop Challenge, 2. místo na mistrovství světa 2009 v Berlíně v kategorii teamového beatboxu a vydali historicky první českou beatboxovou desku Beat Apetit. V kulturním centru Zahrada na pražském Chodově se od nich můžete učit „prskat do mikrofonu“ i vy!

Beatboxová dílna v Zahradě KDY: Každou středu 16.00–17.30 PRVNÍ HODINA: středa 9. února 2011 CENA KURZU: 1900,- Kč (od února do června 2011) KONTAKTY: radka.dohnalova@kczahrada.cz www.kczahrada.cz – sekce Kurzy a dílny SPOJENÍ: Praha, Metro C – Chodov, potom asi 5 min. pěšky, nebo bus 136, 154 – stanice Jarníkova (nebo 177, 197, 293 – stanice U Kunratického lesa)

active /

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 2. ROČNÍKU ŽURNALISTKY FSV UK FOTO: FISCHER

JIBSKATE Rodeo na běžkách

Také jste si mysleli, že na bČžkách jezdí jen strejcové a tety v kostkovaných ponožkách/tuzexových vČtrovkách nebo nadšenci-úchylové v elastických úborech s hi-tec vybavením? My si to mysleli, než jsme narazili jibskate. První freestylové bČžky na svČtČ.

Nápad jezdit freestyle na běžkách vzešel z hlavy Tora Browna, ředitele zimního střediska Northstar v Tahoe. Svůj koncept nabídl lyžařské firmě Fischer a ta s ním od roku 2003 nový typ lyží postupně vyvíjela. Následně se k nim přidal i Andy Newell, reprezentant Spojených států amerických v běžeckém lyžování, ale taky rebel, co jezdí na skateboardu, surfuje na vlnách a je známý tím, že běžkám už od mládí dával zabrat i mimo běžný trénink, třeba v u-rampě. Na světoznámém zimním veletrhu ISPO v roce 2006 pak představila firma Fischer první prototypy jibskatů.

...pak doom

Budoucnost je nejistota

Patnáct minut jibskatové slávy trvalo necelé tři roky. Odezva byla slabší, než se čekalo. Nadšení opadlo, propagátoři postupně polevili na kampani a firma Fischer svoji jibskatovou sekci stáhla do ústraní. Do dnešní doby tak jibskating přežívá jednak díky hrstce nadšenců rozesetých po světě a také v rámci tréninků pro mladé lyžaře v amerických běžkařských střediscích. V Česku jezdí na jibskatech jediný člověk, jilemnický rodák Vojta „Tryznič“ Tryzna (22). Berte to tak, že jestli si ty punkový běžky koupíte, můžete být nejhůř druzí v celé republice. To ujde.

To, jestli jibskaty přežijí i v budoucnu, nelze odhadnout. Mají řadu nesporných výhod (nevázanost na vleky, možnost využití pro účely výletu atp.), ale také nevýhody související s bezpečností. Každopádně je jisté, že jibskate vnesl do běžeckého lyžování alespoň trochu čerstvosti a má minimálně potenciál k tomu stát se zábavnou součástí tréninků běžkařských klubů. Všem ostatním může zpestřit nabídku zimních aktivit.

Nejdřív boom... O jibskate byl najednou velký zájem. Fischer dal dohromady jibskatový team Mr. Revolutionary, který společně s Torem Brownem a Andym Newellem jezdil propagační tour po evropských i amerických zimních střediscích. Média oslavovala i kritizovala nový přírůstek do rodiny zimních sportů, pořádaly se závody a začaly vyrůstat první jibskatové parky. O propagaci nového sportu se starali především Tor a Andy. Oba se snažili přesvědčit mladé lidi o tom, že běžkování nemusí být jen fyzicky náročná nuda a nezáživný sport. „Viděl jsem freestylové tendence dominující zimním sportům jak u lyžování, tak i snowboardingu, a proto jsem chtěl tuto možnost nabídnout i dětem a mladým lidem, co na běžkách jezdí, ale moc zábavy si neužijí,“ vysvětloval v rozhovoru Tor Brown.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Jak se nezabít Mohlo by se zdát, že volná pata vám skoky a jibbing nedovolí (slovo „jib“ se ve freestylovém slovníku používá pro klouzání a sjíždění různých zábradlí, beden, laviček apod.), ale všechno jde, když se chce a hlavně trénuje. Vojta „Tryznič“ Tryzna k tomu říká: ,,Chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvykl a stálo mě to dost pádů. Chápu, že se lidem nechce rozbíjet, tak to možná ani nezkusí. Ale to nevědí, o co příchází.“ Zezačátku stačí loučka u chalupy, abyste si osvojili jízdu na běžkových lyžích jako takovou. Pak můžete zkoušet pomalu skákat, hlavně to chce vychytat dopady. Až nabudete trochu jistoty, je čas vyrazit do parku a odkoukat něco od zkušených freeskierů. Rotace, chytky, salta, rodea, všechno je možné a něco z toho dokonce i reálné.

Jak vypadá jibskate? Zpoþátku se vyrábČly dva typy jibskatových lyží. Jeden na skákání a druhý na jibování. Dnes už má Fischer v nabídce pouze jeden univerzální. Prodává nČkolik délek, každá má trochu jiný design. Na rozdíl od klasických bČžek se jibskaty poĜizují ĜádovČ o deset centimetrĤ menší, než je lyžaĜ. Technologie je víceménČ pĜevzata od freestyleových lyží, takže nechybí dĜevČné jádro, zesílená kostra, odolná skluznice nebo zpevnČné ocelové hrany. Podobnost s freeski je i u tzv. twin-tipu, pata lyže je zatoþená smČrem nahoru, aby umožĖovala jízdu pozadu (tj. switch).

active /

TEXT: TOMÁŠ ZNAMENÁČEK FOTO: ARCHIV BURTON

European opean peann OOpen Burton European Open, to je Prize money 125.000 USD, zbrusu nové Mini a body do celkového hodnocení série. K tomu ještě možnost přímého postupu na mistrovství světa v Oslu – motivace jako hrom. Laax je vyhlášený park s rampou, o které se mluví jako o nejlepší v Evropě. Vzpomínám si na svou první účast, to bylo ještě v italském Livignu v roce 2003, jak jsem si z toho málem sedl na zadek. Vidět na vlastní oči ty největší hvězdy snowboardingu pro mě byl takový zážitek, že jsem o tom vyprávěl každému na potkání ještě měsíce. Dnes se z BEO vracím znovu, a znovu o tom vyprávím. Pořád mě to bere. Ale jestli jsem v roce 2003 obdivoval triky jako rotace o 720 stupňů, letos to bylo už 1440 a to ještě na obrácenou stranu (switch). Co bude za pár let? To si ani netroufám představit, ale doufám, že co se nikdy nezmění, je skvěle uvolněná atmosféra po celý týden trvání závodu – kvůli té mám totiž BEO taky hodně rád.

Na Burton European Open jezdí pravidelně 400 jezdců, ale pokud by to pořadatelé dovolili, přijelo by jich klidně tisíc. Ten letošní se konal začátkem ledna ve švýcarském Laaxu, kde jsme opět viděli výkony těch nejlepších z nejlepších. Každým rokem se o umístění snaží i početná česká výprava, ale pořád se ne a ne chytnout. Nejlepším letošním výsledkem je tak 11. místo Ondry Porkerta v juniorech na slopestylu a 16. místo Šárky Pančochové v rampě. První místa putovala převážně do Finska a Ameriky. Vítězství Fina Roope Tonteriho ve slopestylu bylo nečekané, letos totiž poprvé postoupil z juniorů mezi dospělé a hned z toho bylo první místo v tak velkém závodě. Navíc zaujal i svým posledním trikem cab 1440, který zde odjel jako vůbec první na světě. Pokud se chcete o BEO dozvědět víc, mrkněte na www.opensnowboarding. com. A hlavně jezděte! Váš Tomáš Znamenáček

CHAS GULDEMOND T FOTO: LAEMMERHIR

KAZUHIRO KOKUBO T FOTO: LAEMMERHIR

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

KELLY CLARK T FOTO: LAEMMERHIR

CHAS GULDEMOND T FOTO: LAEMMERHIR

PODIUM FOTO: CH. STADLER

PEETU PIIROINEN T FOTO: LAEMMERHIR

W W W.REDWAYMAG.CZ

active /

TEXT A FOTO: NIKE

GRAND SLAM POLO Jak vylepšíte oblečení, jehož krása spočívá v jednoduchosti? Tým návrhářů Nike Sportswear se rozhodl pro inovace, kterých si všimne pouze ten, kdo má triko na sobě. Díky jemnému systému ventilace na vnitřní straně límečku za krkem je Grand Slam Polo lépe prodyšné než tradiční polo trika. K příjemnějšímu pocitu na kůži přispívá vnitřní strana z hladkého úpletu a nezanedbaly se ani takové drobnosti, jako je velikost knoflíčků, aby byla jistota, že bez problémů vklouznou do dírek.

FREE TR FIT Nová tréninková obuv Nike FREE TR FIT je určena ženám, které si chtějí dlouhodobě udržet kondici. A neexistuje žádná cesta, jak obejít těžkou dřinu. Trenér Alberto Salazar například po dlouhá léta využíval trénink na boso – nejdřív když sám závodil, pak u svých svěřenců. Atleti dosahovali rychlého zlepšení a běh na boso proto začala zkoumat i laboratoř Nike. Snímala pohyb chodidla vysokorychlostní kamerou a zjistila, že úhel chodidla vůči povrchu je u bosé nohy neutrálnější (obdobně jako u přistávajícího letadla), což umožňuje prstům lepší ohebnost a záběr, který zapojuje svaly celého těla. Tomuto zjištění pak přizpůsobila konstrukci bot FREE TR FIT.

NIKE WINDRUNNER Windrunner je možná nejznámější kus oblečení Nike z 80. let. Navrhl jej Geoff Hollister, student výtvarného umění a jeden z běžců, které trénoval sám Bill Bowerman, zakladatel Nike. Chtěl přijít s něčím, co bude funkční i stylové, vzdušné i odolné. Co na začátku vypadalo jako nemožný úkol, vyústilo v legendární běžeckou bundu, která si okamžitě podrobila srdce sportovců i diváků a díky nápaditému designu se navíc brzy stala součástí hiphopové kultury. Tak pokořila celá města...

LUNAR MX+ VORTEX Potřebujete stabilní botu, ale neobejdete se bez tlumení? Teď už nemusíte dělat kompromisy! Jsou tady nové Lunar MX+ Vortex. Původní běžecká bota Air Vortex z roku 1985 si vzala to nejlepší z obou předchozích modelů a stejně je tomu tak i u této varianty pro rok 2011. Díky nejmodernějším technologiím a materiálům vznikla stabilní, lehká botu s perfektním tlumením.

prezentace firmy Nike

O Nike NIKE, Inc., sídlí poblíž města Beaverton ve státě Oregon a je předním světovým návrhářem, prodejcem a distributorem originální sportovní obuvi, oděvů, vybavení a doplňků pro celou řadu sportů a pohybových činností. Mezi dceřiné společnosti stoprocentně vlastněné společností Nike patří Converse Inc., která navrhuje, dodává na trh a distribuuje sportovní obuv, oděvy a doplňky, společnost Cole Haan Holdings Incorporated, která navrhuje, uvádí na trh a distribuuje luxusní obuv, kabelky, doplňky a kabáty, společnost Umbro Ltd., přední globální fotbalová značka z Velké Británie, a Hurley International LLC, která navrhuje, uvádí na trh a distribuuje obuv, oděvy a doplňky pro akční sporty a životní styl mladých. Více informací najdete na stránce www.nikebiz.com.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

active /

rocker TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Co by delal v posilovne?! Jsou lidi, pro který dvČ hodiny tČláku neznamenaj nic jinýho než dobrovolnČ podstoupený muþení a místo florbalový Ĝežby si radši pĜeþtou novýho Murakamiho nebo zajdou do kina na artovej filmeþek. DobĜe, tak snad aspoĖ obþas vyšlápnou schody do tĜetího patra knihovny... Pak tu ale máme další kategorii: Lidi, kterým by rychlejší pohyby v podstatČ ani nevadily, akorát že se to tak zoufale nehodí k jejich dĤstojný image. Rozumíte, jo? Když jdete po ulici a jste patřičně doom s My Dying Bride ve sluchátkách, asi si nemůžete dovolit zmateně dobíhat autobus, protože jednak by mohla utrpět vaše přesně rozčísnutá pěšinka a taky by se ukázalo, že máte stejný starosti jako ti ubozí smrtelníci kolem, mezi který přece vy rozhodně nepatříte. Je to těžký, no. Doby, kdy Beatles v Perném dni vesele skotačili na trávníku, jsou dávno pryč, to se už nedělá, teď frčí nedbalá elegance a hlavně se moc nezadejchat. MTV nám předkládá mytologické obrazy: Raper sedí v káře, přes shades od Gucciho líně sleduje okolí a jointy si zapaluje výhradně stodolarovkama. Rocker se opírá o bar a samozřejmě už jen to ho k smrti vyčerpává, hipsterova záda se zase ohýbají pod tíhou samotné existence a docela věřím, že z toho, co si včera v noci přečet v posledním Živlu, mu fakt není do skoku... Do toho novináři, co nikdy nepřestanou přiživovat klišé o zkaženým světě pop music, ve kterým se kokain sype ze šuplíků, v ledničce není nic než vodka a u dveří do ložnice postávaj ve frontě topmodelky. Možná tomu všemu věříte, ale zamyslete se: Je fakt možný, aby lidi s takovou životosprávou vydrželi dvě hodiny cedit krev na stagei

W W W.REDWAYMAG.CZ

(o několikaměsíčních turné, nahrávání ve studiu atp. ani nemluvě), nebo by z nich musely bejt už dávno urny plný popela? A slyšeli jste někdy o tom, že ten a ten dostal kvůli drogám a alkoholu od kapely padáka? To se celkem běžně děje dnes a ve skutečnosti je celej ten hvězdnej lifestyle daleko víc při zemi.

Duff McKagan snídá ovesný vločky Do posilovny choděj jak PSH nebo Sunshine, tak jejich slečny. Vladimírova přítelkyně sbírá lektorské certifikáty ve spinningu, Toxxxova zase v pole dance. 518 dává veslo, Karel Buriánek má nejradši salát s listovým špenátem. Ondřej Formánek, hvězda naší redakce (na metalovýho kytaristu to nedotáh, no), chodí pravidelně boxovat a sparring partnera mu často dělá DJ Rodriguez z Rádia 1. Oba střídavě nosí pěkně probarvené monokly, ale jinak je na ně radost pohledět. Vášnivými fotbalisty jsou DJ Abdul52 a Jan P. Muchow, ale to nejskandálnější odhalení ze všech, který učinil sám Duff McKagan, basák zlých Guns’n’Roses, jsem si nechala nakonec: „Každý ráno snídám irský ovesný vločky s rozinkama zalitý horkou vodou – nikdy ne mlíkem. Pak žádný zatracený flákání a rovnou

do posilovny! Tam se s nikým nebavím, protože za prvý myslím jen na brutální cíl, kterej jsem si stanovil, a za druhý mám čas jenom hodinu, tak abych to neprokecal. Dám vám radu: Nikdy necvičte s prázdným břichem, a jestli chcete zhubnout, přestaňte jíst pečivo, těstoviny a vůbec všechno z mouky. Kdo chce bejt tak pružnej jako já, musí denně skákat přes švihadlo a dělat dřepy.“ No, tak tady ho máte, rockera... A to jsem vám ještě neřekla, že Iggy Pop dělá jógu a Snoop Dogg přestal kouřit. Prý aby svýmu synovi nedával špatnej příklad. ;-)

téma /

ILUSTRACE: VLADIMIR 518, WWW.BIGGBOSS.CZ

téma /

TEXT: ALEŠ KALINA ZDROJ: WWW.MAMDEPKU.CZ FOTO: ARCHIV

Na obrázku je ukryto 11 tváří. Většina lidí vidí 4–6, vnímavější 8–10. Nejlepší vidí všech 11. Schizofrenici a lidé paranoidní vidí 12 i více tváří. Kolik vy?

Mozek je úžasný biologický počítač, jehož výkon zatím nikdo nepřekonal. I ty nejsilnější počítače jsou stále asi 40x pomalejší než ten, co nosíme v hlavě, nehledě na to, že přitom zabírají plochu skoro 600 m2 a váží téměř 200 tun. Naše mašinka o hmotnosti cca 1500 g s nimi sice prohrává v šachu, ale třeba v japonské hře Go je neporazitelná a vůbec oplývá schopnostmi, které zřejmě odhalí až budoucí generace. Počítač, který máme všichni doma, vyhledává informace pomocí vyhledávačů. Když do Googlu nebo na Seznam.cz napíšete hledaný výraz, vyhledávač (to znamená skupina výkonných serverů)

8 tipů

a jednotlivé situace vám postupně předkládá.

Umí také vyhledávat podle zadaných slov

Umí vyhledávat podle chuti

Pokus: Zkuste napsat na svůj mozkový „příkazový řádek“ slovo pes a nechte mozek, ať hledá, kde všude se ve vašem životě vyskytlo slovo pes. Pozorujte, jak to dělá. Nehledá slova, ale přeloží si slovo do obrazu psa a hledá, kde jste viděli psa,

Umí vyhledávat podle zvuku Pokus: Představte si určitý zvuk (třeba vrznutí dveří) a nechte mozek hledat, kde k podobné situaci došlo. Ve výsledku vidíte nejen situace, kde k vrznutí došlo, ale je vám k tomu poskytnut i malý výřez obrazu dveří.

Pokus: Představte si, jak chutná váš oblíbený nápoj, a nechte mozek najít situace, kdy jste jej pili. Okamžitě vám je najde a opět poskytne i malý výřez obrázkové scenérie popíjení vašeho drinku. Nyní zkuste najít, kde jste jedli svíčkovou (nebo jiné vaše oblíbené jídlo). Pozorujte,

KAPELA

Bad Brains Špatný, nebo třeba zlobivý mozky. Nebo chorý. Jak chcete. Každopádně tahle parta dredatejch rastafariánů z Washingtonu DC, který všichni vypadaj jako klony Boba Marleyho, patří k elementárním základům americkýho hardcore a dodneška se na ně odkazuje celá plejáda kapel. Míchali zvesela i navztekaně reggae, heavy metal, punk, soul, hip hop i funk a jejich raný desky jako Bad Brains, I Against I (tu miluje naše šéfredaktorka), Rock for Light nebo Quickness patřej k ‚must have‘, pokud chcete svůj mozeček okysličovat v duchu encyklopedickejch znalostí dějin alternativní hudby. Na to totiž ani Psi nestačej, hehe.

na mozek podle Kaye Buriánka

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

projde celou databázi miliard dat posbíraných ze všech webových stránek a pak vám podle svého nejlepšího uvážení předloží výsledky. Hledání probíhá na principu „zadané slovo nebo slova“ – výsledek ve slovech či slovních doporučeních a obrázcích, které ale musejí mít slovní tagy. To mozek umí mnohem hezčí kousky.

ve svém obrazovém hledání tisíce uložených tváří s tou, kterou viděl. Přitom dokázal zakomponovat i vzdálenost obličeje, který se může na dálku měnit otáčením, chůzí apod. Navíc pokud mozek vámi hledané situace najde, vždy jej můžete požádat o více informací. Pokud vám najde psa, který vás pokousal, jste schopni získat i celý film o vaší události se psem, vzhled okolí, roční dobu, vaše oblečení, momentální náladu, kolik lidí bylo kolem atd. Nosíme v hlavě drahokam, v jehož objevovaní je lidstvo teprve na počátku. Mozek umí takové kousky, že bychom měli denně smeknout nad jeho genialitou a precizností.

Další cvičení, na kterých si vyzkoušíte, jak mozek funguje

Jak jste rychlí? Když najdete hlavu muže na obrázku do tří vteřin, pracuje váš mozek rychleji, než je běžné. Když hlavu najdete do minuty, jste v normě. Pokud hlavu nenajdete v limitu 1–3 minuty, vaše mozková činnost je zpomalená a měli byste jíst více bílkovin. P. S. Ta hlava na obrázku opravdu je!

jak mozek nejprve převede slovní vyjádření na chuťový zážitek, který má uložený v paměti, a teprve pak začne vyhledávat a nabízet místa, kde jste toto jídlo jedli. Zkuste mu to ještě zkomplikovat a zadejte, kde byla svíčková nejchutnější. Dostali jste výsledek?

Umí vyhledávat podle teploty Pokus: Zadejte mozku do hledacího okénka „Kde mi byla zima při -10°C a níže?“ Pozorujte, jak mozek toto slovní zadání převede nejprve do vašeho zážitku zimy a pak teprve začne hledat, kde jste podobný zážitek prožili. Našli jste jej?

Umí vyhledávat podle emoce Pokus: Zadejte „Kdy jsem byl naposledy naštvaný?“ a opět pozorujte převedení slov do emoce a následovné prohledávání dat. Za chvilku vám vylistuje na obrazovku mysli všechny situace, kde jste byli naštvaní, seřazené buď podle času nebo podle intenzity prožitku. Nyní se zkuste zeptat, kdy jste prožili největší štěstí. Dáme dotaz na vyhledání vysoké emoce. Máte? Našel vám to computer? A nyní zkuste zadat, kdy

jste měli nejhorší zážitek? Máte to? No vidíte. A kolik času k tomu mozek potřeboval? Desetinu vteřiny?

Umí vyhledávat podle obrazu Pokus: Zadejte „Najdi mi co nejpodobnějšího člověka k mé partnerce (partnerovi)“. Chroustá a chroustá. Vteřiny utíkají. Našli jste? Já ne. A to jsem ho trápil skoro 10 vteřin. Za těch 10 vteřin musel vyvinout odhadem 5 000 000 000 000 000 operací, aby splnil vaše zadání. Prohledal všechny uložené obličeje ve svých databázích od doby, kdy jste spatřili první tvář. Pro zajímavost se někdy podívejte na soubor, který otevíráte jako fotografii. Z čeho se tento soubor skládá? U jednoho ze svých

obrázků jsem to udělal a výsledek vidíte na obrázku. Počítač sestavený člověkem umí tyto znaky převést do barevných bodů, které oko vnímá jako obrázek. V obrazovce foťáku nevidíte tento mišmaš, ale rovnou obrázek, který jste vyfotili. V paměti přístroje je ale vaše fotka uložena takto. Mozek si uloží obrázky jako elektrické impulzy došlé z oka. Těch je asi milión za vteřinu z jednoho oka. Aby mozek dokázal porovnávat mezi sebou uložená data, musí nejprve dekódovat uložené obrazy a ty pak mezi sebou srovnávat. Abyste si lépe dokázali představit, o čem tady mluvím, zkuste si na chvilku sednout na místo, kde proudí hodně lidí, a zadejte mozku „hledej mezi kolemjdoucími známého“. Pak pozorujte jeho práci. Co dostáváte zpět za výsledky? Neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, neznám, pozor – tohle byl možná kluk z vedlejší třídy. Kolik času mozek potřeboval, aby vypočítal jedno neznám? Desetinu vteřiny? Přesně tak. Jenže k tomu, aby poznal tvář, musel porovnat

Podívejte se na nápisy a nečtěte slova, nýbrž nahlas říkejte názvy barev, kterými jsou slova napsaná. Máte s tím problém, že? Je to proto, že pravá hemisféra mozku se snaží „říct“ barvu (zelená), ale levá trvá na přečtení slova (žlutá). Levá hemisféra uvažuje logicky, řeší problémy, a protože ji prý v dnešním přetechnizovaném světě využíváme víc než pravou, obvykle nad ní „zvítězí“. Moderní věda ale tento názor považuje za pověru.

žlutá

oranžová

modrá

černá

zelená

červená

žlutá

růžová

červená

oranžová

zelená

bílá

KO M I K S

Vzpoura mozků Českej kult, sci-fi skvost, kterej – zfilmovat ho Hollywood – by pokořil kdejakej kasovní trhák. Tohle byla záležitost, kvůli který stálo za to hltat socialistický Ábíčko: Vesmírná loď se vrací na planetu Zemi z cest za hranicemi sluneční soustavy. Členové posádky se probouzejí z hibernačního spánku a poté, co nacházej zničený a pustý základny a výzkumný laboratoře na Marsu a Měsíci, začínaj tušit, že na rodný planetě se za ty desítky let, který tam zatím proběhly, něco přihodilo. Vládu nad ní totiž postupně převzali roboti. Výměnou přirozených mozků za umělý se jim podařilo přeměnit významný politiky a vědce na roboty, aniž by si toho kdokoliv všiml.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Řízeni hlavním robotem vytvořili silový pole kolem celý planety, který je napájí energií. Lidstvo živoří v několika velkoměstech pod antipoli, ve kterejch umělá inteligence nefunguje, živí se řasami a marně hledá cestu ke svobodě. Václav Šorel (scénář) a František Kobík (kresba) rules!

téma /

TEXT: MARTINA OVERSTREET, ZDROJ: WWW.OSEL.CZ, KDE SÍDLÍ MORÁLKA? FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Co je správné a co ne? Na to člověk hledá odpověď mnohokrát za den. Někdy je to celkem zapeklité, třeba: Mám říct své nejlepší kamarádce, že jsem včera v klubu viděla jejího kluka, jak se líbá s jinou? Nebo: Mám riskovat svoji popularitu a nahlas se zastat spolužáka, kterému se celá třída v jednom kuse posmívá? A modleme se, abychom se nikdy nedostali do situace jako hlavní hrdinka románu Sophiina volba – ta musela rozhodnout, které ze svých dvou dětí zachrání a které nechá zemřít v koncentráku.

Takto obtížným volbám říkáme morální dilemata a je zajímavé, že mozek při nich využívá stejné nervové obvody, jaké zaměstnáváme například při výběru jídla nebo televizního programu. Pojďme se podívat, co má na naše rozhodování největší vliv a jak lze naše morální přesvědčení celkem snadno „vypnout“.

Dilema s výhybkou Představme si situaci: Na železniční trati pracuje pět dělníků. Nikdo z nich netuší, že se na ně řítí neovladatelná drezína. My máme možnost přehodit výhybku a poslat drezínu na kolej, kde pracuje jen jeden dělník. Obětujeme jednoho člověka, abychom zabránili smrti pěti lidí? Většina z nás to vidí jako správné řešení. Zcela jinak ale hodnotíme situaci, kdy pětici dělníků hrozí srážka s drezínou, my stojíme na mostě nad tratí spolu s druhým

FILM

The Cell Film Cela je taky kultovka, ale fakt je, že ne každej ho zná. Hodně výpravná, skoro klipová záležitost o ujetým sadistickým vrahovi, kterýho FBI při posledním únosu elegantně pošle do kómatu. Jenže ve hře je ještě jedna nevykonaná vražda a do konce důmyslnýho smrtícího verdiktu zbývá čtyřicet hodin. Klíčem ke všemu je doktorka Catherine Deane, která dokáže vstupovat do myslí duševně nemocných lidí. Hypnóza, dráty, trip do psychopatova mozku, fantasmagorický scenérie a předobrazy. Jo, a hraje v tom Jennifer Lopez. Ne špatně.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

člověkem a smrti dělníků lze zabránit jedině tak, že na kolej před drezínu dopadne lidské tělo. Většina lidí je přesvědčena, že nemáme právo strčit druhého člověka pod drezínu a obětovat jeho život pro záchranu druhých. Proč se naše reakce tak ostře odlišují, když v obou případech jde o záchranu pěti životů za cenu jednoho? Morální dilema s přehozením výhybky se snažíme řešit racionálně, tedy za pomoci „chladného rozumu“. Ale když se máme rozhodnout, zda shodit člověka z mostu, aktivuje se nám v mozku i centrum důležité pro vznik silných negativních emocí. Přehození neživé páky výhybky nám takové problémy nedělá, představa „strčit do někoho“ vytváří citové zábrany.

Vládnou nám city Emoce také ovlivňují, jak hodnotíme jednání jiných lidí. Představme si

další situaci: Za šéfem firmy přijde podřízený s nápadem na nový výrobní postup, který by sice zvýšil zisk, ale zároveň poškodil životní prostředí. Šéf mu řekne, ať nový postup zavede, že ho zajímá jen zisk a životní prostředí je mu lhostejné. A teď si představme, že zaměstnanec navrhuje šéfovi nový postup, který by kromě zvýšení zisku přinesl i zlepšení životního prostředí. Šéf odpoví stejně: „Zaveďte nový postup. Životní prostředí mě nezajímá, hlavní je pro mě zisk.“ V prvním případě většina lidí obviní šéfa z toho, že úmyslně poškodil životní prostředí. V druhém případě je hodnocení podstatně příznivější. Lidé to vidí tak, že šéf nechtěně pomohl životnímu prostředí. Přitom stanovisko šéfa je v obou situacích stejné: Zisk má přednost před životním prostředím. Fakt, že v prvním případě k poškození životního prostředí skutečně dojde, nás vede k tomu, že

jsme na šéfa přísnější. Výsledek našich morálních soudů závisí na tom, jak se ve chvíli rozhodování cítíme. Americký psycholog Jonathan Haidt z University of Virginia provedl takovýto pokus: Některé ze skupiny dobrovolníků nejprve vystavil nepříjemnému zážitku. Museli například číst nebo poslouchat nadávky nebo byli vystaveni zápachu. Pak je vyzval, aby rozhodovali různá dilemata, například jestli si bratranec a sestřenice, kteří se do sebe zamilovali, zaslouží odsouzení za incest, přestože o svém příbuzenském vztahu nevěděli. Většina lidí je k takovému „omylu“ poměrně tolerantní, ale lidé, kteří před rozhodováním zažili něco nepříjemného, pár celkem přísně odsoudili. Potom Haidt nechal dobrovolníky hodnotit studenta, který se postavil do čela spolužáků při jednání s vedením školy. Většina

lidí na tom nevidí nic špatného, ale třetina těch, kteří před rozhodováním měli nepříjemnou zkušenost, byla přesvědčena, že na jeho jednání není něco v pořádku. Uváděli, že podle nich má student „něco za lubem“ nebo „se honí za popularitou“. „Podobná zjištění mají pro náš život velký význam,“ říká Jonathan Haidt. „Lidé si pro svůj morální soud vždy najdou důvod, neuvědomují si však, že jejich rozhodnutí může být založeno na uměle vyvolaném pocitu znechucení.“ A teď si můžeme jen domyslet, jak na nás asi působí třeba řazení zpráv v televizním zpravodajství...

„Vypnutá“ morálka Když posuzujeme činy druhých lidí, „zapíná“ náš mozek centrum, které máme v lebce kousek šikmo dozadu a nahoru za pravým uchem. Tým vedený Rebeccou Saxeovou z Massachusetts Institute of

Technology se pokusil toto centrum zablokovat elektromagnetem a vyřadit je na přechodnou dobu z činnosti. Když se to podařilo, dobrovolníci dostávali k hodnocení různé situace. Měli například posoudit jednání chlapce, který nechal svou dívku přecházet lávku, o které věděl, že není bezpečná. Dívce se naštěstí nic nestalo. Dobrovolníci s nezablokovaným centrem chlapce většinou odsoudili, protože úmyslně vystavil přítelkyni nebezpečí. Dobrovolníci se zablokovaným centrem byli o poznání shovívavější – zjevně nebyli schopni vyhodnotit chlapcovy úmysly správně. „Obvykle si představujeme, že morální hodnocení je výsledkem těch nejsložitějších procesů v našem mozku. Zjištění, že stačí vystavit jednu jeho oblast magnetickému poli a tím vše změnit, je bezpochyby úžasné,“ říká členka výzkumného týmu Liane Youngová.

DE S K A

De-Loused in the Comatorium Debutová deska kapely The Mars Volta vznikla jako koncepční album na základě krátký story, kterou napsal zpěvák Cedric Bixler-Zavala společně s kámošem a spoluhráčem Jeremym Michaelem Wardem. Ten zanedlouho potom prohrál složitej boj se svým rozpolceným já a drogama. Povídka je příběhem chlápka, co si říká Cerpin Taxt a snaží se spáchat sebevraždu předávkováním morfinem a jedem na krysy. Přivodí si iluzorní, tejden trvající kóma, během kterýho nahlíží na svět, sebe sama a vlastní psýché, a nakonec se, celej znechucenej, rozhodne pro smrt. Celá tahle legrace vychází z reálnýho příběhu Julia Venegase, Cedrikova kámoše z El Pasa. Příběh si můžete přečíst tady (http://www.tmvfr.info/miscfiles/DeLoused_storybook.pdf).

W W W.REDWAYMAG.CZ

1. Víkendové pařby Celonoční pobyt v kobce, kde je zahuleno tak, že není vidět ani na hodiny, a kde vám decibely rvou orgány z těla, mozku bohužel neprospívá. O konzumaci alkoholu, trávy a jiných drog (neboli jedů) je zbytečné se zmiňovat – jedna pořádná „opice“ dokáže zabít stovky tisíc mozkových buněk, kterých nám už tak každý den ubývá přirozenou smrtí. Zamávejte jim pá pá a věřte, že propít se a profetovat do úplné demence není zas taková dřina.

KNIHA

Egypťan Sinuhet Historickej román Fina Mika Waltariho patřil svýho času k povinný školní četbě. Je o životních dobrodružstvích královskýho lékaře a otvírače lebek Sinuheta. Proč se nemocnejm faraónům otvíraly lebky, si přečtěte sami. Tahle knížka není žádnej suchopárnej historickej brak, má šťavnatý místa. Rozhodně nepodceňujte skvosty světový literatury, občas je to docela jízda, a obzvlášť tady se to hemží dobrodružstvím míchaným s mystikou, neuvěřitelnýma dějinnýma záležitostma i milostnýma propletencema.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

Sekání trávy, hrabání listí, obracení sena, prořezávání větví nebo česání ovoce vyšly z vědeckých testů jako činnosti, které – pokud jsou prováděny meditačním způsobem – mají na mozek vysoce příznivý vliv. Dělat něco „meditačním způsobem“ znamená, že se plně soustředíte jen na to mách-mách kosou nebo říz-říz pilou. Nic jinýho, žádný nový White Lies do sluchátek, chápete? Vnímáte pouze barvy, vůně, zvuky a pohyby spojené s tím, co právě děláte, čili vlastně meditujete. Jde to třeba i s mytím nádobí, ale u toho zas nejste na čerstvým vzduchu a nekoukáte do zeleně.

TEXT: MARTINA OVERSTREET ILUSTRACE: TUZEX CHRIST

2. Práce na zahradě

téma /

3. Box Ačkoliv sport coby fyzická aktivita zajišťuje mozku zvýšený přísun kyslíku a pobízí ho k procvičování důležitých dovedností, jako je udržování rovnováhy, orientace v prostoru, odhadování vzdálenosti atd., box je zrovna ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Nebo snad znáte chytrýho boxera? Ujišťujeme vás, že z ringu ještě nikdo chytřejší nevylezl. Radši se projeďte na kole, na bruslích nebo vyběhněte nejbližší schody.

5. Zevlování u telky

4. Sardinky, ořechy, olivový olej Mozek jede na omega 3 nenasycené mastné kyseliny. Krmte se lososem, pstruhem, sardinkami, ořechy a olivovým olejem a signály ve vaší nervové soustavě se budou přenášet rychlostí blesku. Ve stáří nebudete senilní. (Teď to vypadá, že stáří je daleko, ale ve skutečnosti přijde dřív, než řeknete švec.)

Dospělí Češi mají televizi zapnutou průměrně 206 minut denně. Věří, že si u seriálu na Nově báječně vyčistí mozek, ale podle odborníků je to stejné, jako kdyby tři hodiny zírali na bílou zeď. Sledování televize vyvolává v mozku nízké alfa vlny, které se objevují například i při meditaci, kde jsou prospěšné, jenže příliš mnoho času stráveného pod jejich vlivem vede k neschopnosti soustředit se. V legendárním experimentu Herberta Krugmana se potvrdilo, že k přepnutí z „normálu“ na alfa vlny dochází při sledování televize už po necelé minutě.

7. Kouření a nedostatek tekutin Na jednom mejdanu zamáčknul Sifon z WWW posledního vajgla a pronesl památná slova: „No fuj, úplně cejtím, jak mi ty cigára vysušujou mozek!“ Měl pravdu. Kouření vysušuje mozek stejně jako nedostatek vody. Takže nekuřte a zavlažujte. Se suchým mozkem totiž moc intelektuální parády nenaděláte.

6. Tetris Ze všech počítačových her, u kterých se zatím zkoumal vliv na činnost mozku, dopadl nejlíp starý dobrý tetris. Zatímco u hraní WoW se můžete celkem lehce zbláznit – osobně znám několik lidí, který venku nosej nůž, protože co kdyby přišli Orkové – u tetrisu prokázali vědci z Oxfordské univerzity pozitivní účinek při léčení postraumatického stresu. Tato hra dokáže u postiženého potlačit zlé myšlenky a vizuální, sluchové či jiné smyslové vzpomínky na traumatizující zážitek. Takže pokud máte tu smůlu a nějaké trauma jste už prodělali, zahrajte si. Psychologové to doporučují.

8. Hraní na kytaru Kromě pohybu na čerstvém vzduchu mozku prospívají i tyto činnosti: hraní na kytaru, klavír nebo jiný hudební nástroj, zpěv, učení se cizímu jazyku nebo obyčejné mluvení s přáteli. Co z toho plyne? No asi, že jeden z nejlepších způsobů, jak trávit volný čas, bude shromáždit se kolem táboráku a zpívat buď Rosu na kolejích v němčině, nebo staré italské partyzánské písně. „Una mattina mi sono svegliato, o bella ciao! Bella ciao! Bella ciao, ciao, ciao!...“ Hahaha, schválně si to někdy dejte, je to speciální, úplně novej druh zážitku.

O S O B NO S T

Albert Einstein Kdo by neznal Alberta, světovou vědeckou superstar! Obecná teorie relativity i jeho ujetý vlasy jsou největšíma šlágrama novodobý vědátorský historie. Málokdo už ale ví, že předtím, než v roce 1955 zemřel, dal souhlas, aby vědci po smrti zkoumali jeho mozek. Nedávný výsledky ukazujou, že příčinou Einsteinovy geniality byla abnormálně vyvinutá oblast mozku s prostorovou představivostí.

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

ANEB Z POHLAVKU VRAHOUNEM

TEXT: LUKÁŠ FRANZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Znáte to z filmů, seriálů a zpráv. Příjemný soused, který vždycky slušně pozdraví, podrží dveře a pomůže s taškami do schodů, je jednoho krásného dne eskortován s rukama za zády v obležení policejních uniforem. Vyšlo totiž najevo, že vraždí lidi jak na běžícím pásu. Je to něco výjimečného, nebo to v sobě máme všichni? Jak se z člověka stane masový nebo sériový vrah?

Podle statistiky se masovými nebo sériovými vrahy stávají nejčastěji běloši mezi 20 a 30 lety, kteří trpí některou ze sexuálních poruch, vyrůstali v nefunkční rodině a byli vystaveni domácímu násilí. V dětství často mučili zvířata, chronicky se pomočovali, zakládali požáry, v dospělosti pili alkohol a užívali drogy. Jaké nálezy zjistili lékaři v jejich mozcích? Průzkum jednatřiceti vybraných usvědčených sériových vrahů ukázal, že dvacet z nich trpí duševním onemocněním. U třinácti z těchto dvaceti byly při dalším zkoumání objeveny nálezy na mozku, konkrétně v čelním laloku. Dál se zjistilo, že tato poškození nejsou vrozená, ale způsobená úrazem hlavy. Již od prvních lobotomických zákroků byli lékaři obeznámeni se skutečností, že čelní lalok hraje důležitou roli v agresivním chování člověka. Ke zjištění, že sérioví zabijáci vykazují často poškození v této části mozku, se

V I Z UÁ L N Í U M Ě N Í

Dan Bergeron Teď na trochu lehčí notu, aby se nám z těch trepanací a rozplátkovaných mozků neudělalo špatně. Vtipálek Dan vymyslel a na Nuit Blanche festivalu v Torontu instaloval kontroverzní billboard, kterej se tváří jako tuctová reklama a na kterým nabízí rychlou lobotomii za tři stovky doláčů, jako by to byla laciná zubařská praxe na periferii, která nutně potřebuje nový klienty, nebo pofidérní výživový poradenství. Celý to zdokumentoval, včetně příspěvků zájemců na telefonním záznamníku. Sick! (http://www.rebelart.net/diary/sofort-lobotomie/00338/)

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

tím největším čelním lalokem v přírodě. Drží nás právě on na uzdě? Když si rychle zopakujeme fakta z předchozích odstavců, všechno tomu nasvědčuje. Stejně jako třeba případ Phila Garrida. Ten vyrostl ve „zdravých rodinných podmínkách”, ale ve čtrnácti spadl z motorky, byl nějakou dobu v bezvědomí a musel podstoupit operaci mozku. Zanedlouho se u něj začaly objevovat fantazie o znásilňování a později jich skutečně několik spáchal. Nakonec unesl mladou dívku jménem Jaycee, držel ji 18 let v zajetí a počal s ní dvě děti.

Gen násilí existuje Při práci se skupinou jednatřiceti sériových vrahů vědci ale ještě zjistili, že 14 z nich žádný závažnější úraz hlavy nikdy neutrpělo. Co s nimi? Do hry vstupuje genetika a její odpovědí je gen MAO-A, respektive jeho mutace. U primátů je MAO-A znám jako gen válečníků a nachází se v téměř každém lidském těle. Jeho úkolem je vytvářet enzym, který v naší nervové soustavě „čistí” přenašeče vzruchů poté, co udělají svou práci. Jenže jedna z mutací MAO-A tohoto enzymu nevytváří dost a přenašeče zůstávají zbytečně „zanesené“, což si pak s lidským mozkem nepěkně pohrává – stačí jen škrtnout pověstnou zápalkou a násilné chování je tu. Není bez zajímavosti, že vadný gen MAO-A předává matka dítěti během jeho vývoje v děloze. A stejně jako jiné nemoci předávané matkou (například nejčastější forma barvosleposti) se i tato mutace MAO-A genu projeví jen v mužském potomstvu. Pokud byste MAO-A náhodou zdědili i vy, extrémně násilné chování by se u vás projevilo s 85% jistotou. Slušná šance, co? Dalším, kdo zkoumal mozky sériových vrahů, je neurobiolog a profesor neurologie Jim Fallon z University of California. Měl jich k dispozici rovných sedmdesát. Nejen, že všechny měly podobná poškození vnitřní části spánkového laloku a očnicové kůry umístěné přímo nad očima (část čelního laloku), ale u všech byla též zjištěna přítomnost MAO-A. „Všichni tito lidé se s mutovaným genem MAO-A už narodili. Během svého vývoje v těle matky byli též vystaveni vysokým dávkám serotoninu. Doslova se v něm koupali. Důsledkem toho se stali vůči jeho účinkům imunní a přišli tak o látku, která má člověka hodit do klidu, zrelaxovat ho,“ řekl Fallon.

Do hlavy ne!

však dnešní vědci staví velmi opatrně. Vyspělejší technologie a data sbíraná po dobu několika desetiletí jim sice umožňují zkoumat problém detailněji, ale možná právě proto si zatím nikdo z nich netroufl veřejně vystoupit s nějakou zaručenou „pravdou“. Přece jen stále platí, že o mozku toho víc nevíme, než víme.

Naštěstí ani s MAO-A nejsou karty tak jasně rozdané, jak by se mohlo zdát. Fallon totiž dodává: „Abyste se začali chovat násilně, potřebujete i přes MAO-A prožít v dětském věku skutečně traumatizující násilné chování. Žádný výchovný pohlavek nebo něco podobného. V zemích, kde vládne mír, je proto velká šance, že i s ‚genem násilí‘ budete v pohodě, protože vaše chování přece ovlivňuje i prostředí, ve kterém vyrůstáte, vzory z rodiny a okolí, které napodobujete. Ale když se podíváme do míst, kde neustále zuří nějaké boje – Izrael, Irák, Afghánistán a podobně, můžeme tu mít za několik generací vážný problém.“ Vycházíme-li ze stejného předpokladu, že ve státech, kde se válčí, si budou holky vždycky vybírat takové typy mužů, ze kterých sálá bojovný duch (a tudíž představa většího bezpečí, ochrany), nezbývá nám, než zaklepat na dřevo. Stejně ale můžete rodičům vysvětlit, že by se k hlavám vašich mladších sourozenců měli chovat s velkou vlídností.

Úraz hlavy vás změní Říkáte si teď asi, jestli vás náhodou rodiče příliš nepohlavkují, když jste drzí. Můžete se částečně uklidnit. Teď už jste v pohodě. Otázkou je, jak s vaší hlavou zacházeli, když jste byli malí. Čelní lalok mozku zodpovídá za sebekontrolu, schopnost zdravého úsudku, dovoluje vám plánovat akce a předpovídat jejich následky. Taky se v něm skrývá rozlišovací schopnost při konfliktu osobních potřeb a potřeb vašeho okolí (například tam máte uloženo, že krást se nemá, i když se vám to kamarádovo Star Wars tričko fakt líbí). Poškození čelního laloku nemusí vést přímo ke zrodu zabijáka, vždycky ale ovlivní socializační schopnosti jedince. Ne náhodou mají primáti žijící ve společenstvích čelní lalok vyvinutější než ostatní zvířata. Člověk pak oplývá

V I DE O

Mark Gungor, americký pastor a komik Tohle se vám bude hodit. Je to nad všechny psychologický studie a elaboráty na téma ‚rozdíl mezi ženským a mužským uvažováním aneb Jak přežít‘. Krátký a vtipný video vám pomůže poodhalit, co se děje v tom mysteriózním kousku sulcu z mužskýho a ženskýho úhlu pohledu. Kdyby nic, je to prča. Doporučil MUDr. Jiří Novotný, jeden z předních českých psychiatrů, a to už je co říct! (http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavna-videa/mark-gungor-pribeh-dvoumozku)

W W W.REDWAYMAG.CZ

téma /

TEXT: HLINOMAZ ILUSTRACE: FUNKFU

Sedí proti mně, zhroucený na židli. Splasklý jak čínský balón štěstí, co jsme o Vánocích vypouštěli na zahradě. Právě tehdy se Petr nastěhoval ke své nové přítelkyni. Rozchod s tou bývalou ho stál rok života. Liboval si, že teď je to teprve to pravé, a štěstí ho nadnášelo. To nikdy nevydrží dlouho. „Ale já potřebuju vědět, jestli se mnou není jen z rozumu, chápeš? Já chci, aby mě milovala srdcem. Jinak to samozřejmě nemá cenu,“ gestikuluje rukama, když mi vysvětluje svoje pochybnosti a pak dodá: „Protože to by od ní přece bylo tak… vypočítavý… Nebo ne?“ Rozume, ty náš rádce s chladným displejem kalkulačky! Šedá kůro mozková, ty neuvěřitelně organizovaná hmoto, už nám zase mluvíš do života! Chirurg, co zrovna operuje v mé hlavě, analyzuje Petrovy trable. Ostrým sklapelem odděluje příčiny od důsledků. Třeba to, že jako špičkový zpravodaj stíhá Petr pobýt se svojí milou jen pár dní v měsíci. Je s ní tak málo, protože to neklape, nebo to neklape, protože je s ní tak málo? Rozum mě taky krotí, abych Petrovi neskákal do řeči. Abych náš rozhovor nezabil tím, co mi v tu chvíli běží hlavou: Že se při troše rozumu a úvah daly právě tyhle problémy čekat a že opakovaná volba partnerky stejného typu nejspíš není vždycky jen smůla a blbá náhoda. Že se podle výběru kamarádů nebo partnerů dá o člověku leccos dozvědět, a to leccos by bylo pro něj samotného velké překvapení. Ve věcech lásky má rozum prachmizernou pověst. Zadejte v Googlu společně slova „láska“ a „přemýšlení“. Vyhledávač vám nabídne odkazy připomínající špitál milosrdných sester nebo polní lazaret: „Utrpení a nesprávný člověk“ nebo „Jak přijmout odmítnutí?“ („Mám tě ráda jako kamaráda!“ znáte to?) a taky „O lásce se nemusí

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

přemýšlet, stačí ji jen cítit“. Jasně, mozek do toho nemá co mluvit, zato srdce, to si hýčkáme! Jeho hnutí je pro nás vždycky polehčující okolností, známkou pravosti. Jednoduše nás kamsi táhne a my se necháme, přes to holt nejede vlak. Na rozdíl od vykutáleného rozumu jsme tomu prosťáčku, svému srdci, schopni leccos odpustit. Potají mu fandíme, přestože tam, kam nás dotáhne, jsme nakonec nespokojení a celí opuchlí od snahy rozdmýchat ten skomírající plamínek, co původně vypadal nejmíň na galaktické vzplanutí lásky. Vždyť i u soudu dostane zcela spravedlivě větší trest ten, kdo svůj zločin chladnokrevně naplánuje, než člověk, kterého chytne rapl a spáchá mord nechtěně, v afektu, třeba ze žárlivosti. Jeho nejkratší a nejúčinnější obhajoba před porotou pak obvykle zní: „Ježišmarjá, dyť já nechtěl, vy snad nemáte srdce!“

Platí tedy, že srdce a rozum jsou spolu v trvalé opozici? Navenek to tak vypadá, ale spíš jsou to dva spolujezdci, kteří se pravidelně střídají při řízení. Nejprve nám, jako v Petrově případě, láska dává křídla. Rozum je tu leda od toho, aby tomu poslušně a mlčky přikývl. Pakliže přijde tvrdé přistání, je rozum poněkud neochotně plačtivým hlasem přivolán zpět, aby zjistil, kde se stala chyba, kdo za to může. Touhle linkou už nikdy neletím, říkáme si, ale příště stejně (jak jinak) nastoupíme znovu. Není to proto, že láska je vždy slepá? A na rozum, toho starého skeptika, zbyde jen to, aby trochu pozdě prohlédl pravdu?

Mozek a srdce se jako vůdčí síly doplňují i v lidské historii a mění se jako vůdci v epochách. Vroucnost baroka a jeho heslo „vzhůru, srdce!“ střídá osvícenství fascinované tím, co dokáže lidský rozum a jaké má před sebou možnosti. Za rozpínáním mysli v hudbě hippies konce 60. let minulého století udělá ráznou přítrž vlna punku, která se v 70. letech vzepře jak „míru a lásce“, tak chladně kalkulující společenské realitě. Vzteklá punková hudba vychází z bolestivého poznání, že srdci se věřit nedá a naslouchat jenom rozumu je zase nuda. Zařídit to tak, aby bylo oboje v rovnováze, je pro teenagera nadlidský úkol, zvlášť když kolem řádí ekonomická krize a studená válka.

Okouzleni a ohromeni tím, co se o lidském mozku dozvídáme, nebo ještě víc tím, co doposud o lidské mysli přes všechen technický a lékařský progres nevíme, bychom neměli zapomenout na to, že člověk (tedy já, vy, můj kamarád Petr i jeho přítelkyně-lamačka srdcí), je celostní bytost. Myslí se tím, že lidská bytost analyticky rozložená na prvočinitele je možná dobrá pomůcka pro výuku biologie, ale v žádném případě to není pohled, jakým by člověk mohl vnímat sám sebe. A už vůbec takhle nemůže fungovat. Ano, mozek je naše „organizační a řídící centrum“, zatímco srdce pak „svalový orgán pravidelně pumpující krev“. Ale to je pohled biologa. Jak si biologie vysvětlí polibek? Nebo vtip? Starost o druhého? Ve staré židovské literatuře, jejímž příkladem je bible, se slovem srdce myslí samotné jádro člověka, jeho středobod. Nebo můžeme říct těžiště; místo, kde tkví sama podstata člověka. Tedy to, co na něm má největší „váhu“. Srdce nás podle starých spisů dělá tím, kým jsme, to znamená náš charakter, osobnost, vůli a dokonce i myšlení. Samozřejmě, že v tehdejší době ještě neměli ponětí o lidské anatomii a za sídlo citů například často označovali střeva člověka, což je pro nás zhola nepochopitelné. Starověké řecké myšlení zase přineslo racionální logiku, vděčíme mu za poznání všeho, co může být přirozeným světlem rozumu pochopeno. Kdybychom tedy byli pro to, abychom se ve škole nemuseli učit složitější matematiku, podle starověkých učenců bychom si vyrvali kus srdce z těla. Každopádně, opravdový srdcerváč teď čeká hlavně mého kamaráda Petra. Při otázce „Miluješ mě skutečně?“ jednoho může rozbolet břicho z nervozity, takže je v takovou

W W W.REDWAYMAG.CZ

chvíli hned víc nakloněn věřit starým Hebrejcům, že city sídlí ve střevech. Kdyby se náš protějšek zamyslel čistě logicky, objevil by vlastně tři otázky v jedné. Ta první je: „Kdo je ten nebo ta, koho mám milovat, a proč se ptá na mou lásku?“ Druhá pak: „A kdo jsem já, který má milovat?“ A ta třetí, nejtěžší: „Co znamená druhého milovat?“ Hledání odpovědí na takto šťouravé dotazy je složité, mozek se v tom ztrácí, jenže teď není čas na dlouhé přemýšlení. Otázka visí ve vzduchu a ten s každou další vteřinou ticha houstne. Takže co? Jediná správná odpověď samozřejmě zní: „Miluju tě k zbláznění!“ A tak to začne celé znova, od začátku.

rozhovor /

TEXT: LUKÁŠ FRANZ FOTO: YEMI, LUKÁŠ VRTÍLEK

Když jsem chodil na gympl, čekal jsem na Yemiho vždycky v sobotu ráno doma na gauči. O deset let později jsem na něj čekal v restauraci vedle jeho taneční školy Dance Academy Prague. Stejně jako se v novácké hitparádě Eso občas protáhly reklamy, tentokrát se Yemi zasekl v pondělní dopravní špičce. Ale neodpustili byste to chlapíkovi, který do spektakulárního videoklipu k písni „Runaway“ rappera Kanye Westa přispěl baletní choreografií, před kterou si na zadek sedli všichni na západ i na východ od našich hranic? Já myslím, že jo. Yemi si objednal tygří krevety, ale nechal si je zabalit s sebou až poté, co jsme skončili. Chytrý tah. Akorát by mu to vystydlo.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

rozhovor /

Narodil ses v Liberci, ale v šestnácti ses odstěhoval. Nic tě tam nedrželo? Jsou lidi, kteří celí život prožijou na jednom místě. Necítil jsem se dobře na malém městě, kde tě každý zná, neměl jsem ani dobré vztahy se svou rodinou. A tak jsem hledal místo, kde budu mít svobodu a které mi umožní budovat si vlastní prostor – rodinu, přátele. Čím menší místo, tím menší výběr. Člověk se tak přátelí s lidmi, na které naráží. Není to tím, že by si je vybral, prostě tam zkrátka jsou. Uvažoval jsi o jiné cílové stanici, než je Praha? Uvažoval, uvažoval. Když jsem totiž do Prahy přijel poprvé, téměř vzápětí jsem se odstěhoval do Amsterdamu. Na chvíli. Potom jsem byl ve Švédsku. Až pak jsem se vrátil do Prahy a začal se stavět na vlastní nohy, utvářet si osobnost. Když jsem bydlel v Liberci, moc jsem si nevěřil. Byl jsem poměrně tichý člověk, žádný extrovert. Až během těch cest jsem si uvědomoval, co mě baví, co chci dělat. Sebral ses a odjel z Liberce úplně sám, nebo jsi s někým cestoval? Sám. Byl jsem docela samotář, naučil jsem se hrát sám za sebe. Neměl jsem úplně dokonalé vztahy ve škole, ani na základce ani na střední. Ale pomohlo mi to. Ať už jsem totiž dělal cokoli – ekologii nebo sportovní aerobik – vždycky jsem v tom chtěl být nejlepší. Fungovalo to jako odpověď pro lidi, kteří mi říkali, že to mám jednodušší, protože jsem černý a všude si mě všimnou, že mám slabou imunitu, a proto mi leccos odpustí. Je teda pravda, že občas jsem se na to vymluvil při tělocviku... Tak to zas není taková tragédie – vynechat tělocvik. Na okolí jsem ale působil, jako že jsem hodně jiný. Ale jak říkám, pomohlo mi to jako hnací motor ve všem, co jsem dělal. Když jsem byl v Amsterdamu, rozhodl jsem se, že si chci všechno dělat sám, po svém. Dlouho jsem se hledal, nebylo to vždycky takové, jaké to je teď, ale ta cesta rozhodně stála za to. Do Prahy ses vydal na školu, na prázdniny nebo „na blind“? Mě sem přitáhl aerobik ve chvíli, kdy se v Praze otevřelo první profesionální ﬁtness studio World Class. Nabídli mi, abych u nich dělal lektora. To ti bylo těch šestnáct? Zhruba sedmnáct. Každé ráno jsem jezdil do Prahy učit a to bylo strašně náročné. Vstát jsem musel ve čtyři, v pět z domu, na autobus v šest, přijel jsem v 7.38 a v devět mi začínala lekce. Nakonec mi strejda, který tu má dům, nabídl, abych bydlel u něj. Tak jsem se k němu na pár měsíců nastěhoval. Praha byla skvělá v tom, jaké množství informací nabízela. Navštěvoval jsem různé kurzy, semináře a přednášky, seznámil se s cizinci a pak si právě řekl, že se pojedu podívat, jak se to dělá venku. Jediné, co mě omezovalo, byly peníze – než jsem si ušetřil, abych mohl někam odjet, trvalo to. Při tom všem jsi ještě zvládal studovat? Jo. Různými způsoby. Dálkové studium, individuální plán.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

Někde jsem četl, že jsi měl v šestnácti i cestovní agenturu. Já jsem tehdy cítil ohromný potenciál v zájezdech, dovolených, které můžeš prožít aktivním způsobem. V Liberci to dělalo pár lidí a mně to docvaklo ve chvíli, kdy jsem zažíval zvláštní fenomén. Každé pondělí jsem měl na lekci aerobiku kolem dvou set lidí. Jednoduše jsem si tak spočítal, že když udělám zájezd, tak se podívám k moři, vezmu i mamku a udělám jí radost a ještě za týden dokážu vydělat poměrně dost peněz. Bral jsem si s sebou ještě dva lektory, třeba na thai box, a lidi si tak mohli vybírat z několika lekcí. Díky tomu jsem tím, co mě bavilo, získal peníze na další kurzy a semináře. Kam jste jezdili? Každý rok jsem odbavil Azurové pobřeží ve Francii, Costa Brava ve Španělsku, Kalábrii v Itálii. Odcestovalo s námi několik set lidí.

A to jsi dělal úplně sám? Sám, no. V lednu a únoru jsem si udělal první plakáty, letáky. Máma mi zřídila účet v bance. Vlastně si ani už nevzpomínám, jak moc to bylo složité. Dělal jsem to dva tři roky po sobě, nabíralo to slušné obrátky, ale pak se přestalo jezdit autobusem, lidi začali více létat. Do Kalábrie se jelo třeba 24 hodin. Krušný. Když jsi zmizel z dohledu rodičů, utrhl ses v Praze – jak se říká – ze řetězu? Prožil sis svoje „party období“? Přece jenom nové místo, noví lidé... Prožil, prožil. Ale paradoxně to vůbec nebylo v téhle době, ve chvíli, kdy bys to čekal. Já jsem dorazil do Prahy jako hrozně ambiciózní kluk, který chtěl něco dokázat. To mě udrželo „focused“ a mimo kluby a podobné věci. Potom jsem dostal angažmá v muzikálu Monte Christo a začal dělat Eso. Bral jsem hrozně vážně to, že bys měl nějak vystupovat na veřejnosti, že jsi reprezentantem pořadu, že k tobě lidi vzhlížejí, koukají na tebe, poslouchají, co říkáš. Takže jsem si v restauraci nedal třeba ani pivo. Až tak jsi to prožíval? Hodně. Až když jsem přestal vystupovat v divadle a odešel z televize, tak jsem začal poznávat noční život a prožil si divoký období. Bylo zvláštní v tom, že já jsem jako mladej kluk měl poměrně brzo úspěch. Nemusel jsem řešit peníze, lidi mě poznávali, plácali mě po ramenou a pili se mnou panáky. Ale mně nedocházelo, že tohle není žádný kamarádství, že to stojí jenom na těch panácích, že to nejsou ti lidé, které bych kolem sebe měl mít. Naštěstí mi to nevydrželo moc dlouho a odeznělo to. V té době jsi taky založil JAD Dance Company? Monte Christo, Eso a založení JAD Dance Company se vlastně odehrálo téměř ve stejnou dobu. Ohromně mě totiž nabila důvěra producentů, ať už v divadle, nebo v televizi. Věřili v moje schopnosti, zvedali mojí osobě kredit. Ale nebyl to úplně ten druh seberealizace, ve kterém jsem se viděl. Proto jsem založil JAD Dance Company, taneční skupinu z lidí, co mám rád.

S jakým předsevzetím ses do Dance Company pustil? Vždycky jsem chtěl mít taneční skupinu proto, abych mohl tvořit. S lidma. Určitě tam hraje roli i moje dětství, kdy jsem právě neměl žádnou partu, žádné dobré zkušenosti s lidmi kolem sebe. Konkrétní předsevzetí jsme neměli. Chtěli jsme dělat show, dělat to západním stylem. Ve chvíli, kdy tady frčely scénické tance, jsme my dělali choreograﬁe na klipy západních, většinou amerických umělců. To nás odlišovalo. Bylo to mezinárodní.

Pomohla ti „profláklá“ tvář k zisku prvních zakázek? Tak to víš, že to vždycky otevírá dveře. Moje jméno sice v té době nemělo takovou váhu jako teď, ale minimálně si mě dokázali spojit s pořadem, který sledovalo každý týden x set tisíc lidí, převážně teenagerů. Proměnila se během těch let tvoje role v souboru? Jsi z něho víc vysunutý? Tancuju pořád, ale akce si vybírám. Nejde mi o to, že bych nad někým ohrnoval nos – pro mě je divák jako divák, ale mám rád, když vystupuju před někým, koho to opravdu zajímá, a nepřišel se tam jenom ožrat. Koukal jsem, že disponuješ různými aerobic a fitness certifikáty. Ty se dají získat stejně jako třeba jazykové? Úplně stejně. Rozdíl je akorát v tom, že zatímco ten jazykový obhajuješ v rámci nějakých teoretických testů, ty moje se vážou i na praxi. Abych dosáhl na nejvyšší stupeň trenérského vzdělání, musel jsem umět latinsky názvy všech svalů a kostí, musel jsem se jít podívat na pitvu člověka, projít praktickýma zkouškama v angličtině u zahraničních lektorů... To mě hodně bavilo a navíc jsem se díky tomu seznámil i s dalšími lidmi, žáky, se kterými jsem potom v budoucnu spolupracoval. S JAD Dance Company jste toho projeli hodně za hranicemi. V Čechách panuje tak trochu obecný názor, že prosadit se venku je téměř nemožný. Důležitý je makat a nekoukat kolem sebe. Zkusit dělat něco nadčasového, nesnažit se vozit na aktuálních vlnách. Mám vždycky radost, když si na nás někdo vzpomene a angažuje nás. Miluju cestování, a když můžeš něco prožívat s partou lidí, které máš rád, je to vždycky paráda. Ale já v tomhle nejsem moc systematik, nabídky přijímám intuitivně. Až teď jsem se rozhodl udělat si v tom řád a podniknout něco jako „výpad“ do světa. Bez velkého přemýšlení jsi šel i do nabídky spolupracovat na videoklipu Kanye Westa Runaway, který se tu loni v létě natáčel? To bylo hodně bez rozmyslu, vlastně to ani jinak nešlo. Ale nebylo to kvůli tomu, že to byl Kanye West. Sice jsem věděl, o koho jde, ale že bych byl jeho fanoušek, to se říct nedá. Bavilo mě, jak předělal Daft Punk... Ale je to velký jméno. Já jsem si to nijak nepřipouštěl. Vlastně až když

MĚL JSEM POMĚRNĚ BRZO ÚSPĚCH. Nemusel jsem řešit peníze, lidi mě poznávali, plácali mě po ramenou a pili se mnou panáky.

W W W.REDWAYMAG.CZ

rozhovor /

jsme na podzim dělali MTV Video Music Awards v Los Angeles, tak mi došlo, jak obrovská hvězda je, jaký respekt k němu v Americe chovají. Ale když mi jeho lidi v létě zavolali, tak jsem se z toho nepodělal. Prostě jsme si domluvili schůzku, abychom si ujasnili, co se od nás čeká, jestli to vůbec zvládnu. Vylezla z toho pěkná challenge – balet na hiphopovou hudbu. A to mě bavilo. Mixování žánrů je totiž to, co dělám celý život. Fusion. Na internetu se dá přečíst spousta pochvalných slov právě na baletní část klipu. To asi hřeje u srdce, ne? V Rolling Stone to ohodnotili jako „Best of the Best“, napsali, že se nám podařilo znovu oživit umírající žánr a vrátit ho do povědomí mladého publika. To mi samozřejmě udělalo ohromnou radost. Kanyemu se to tak líbilo, že mě angažoval na své další akce. Kromě MTV jsme byli i v Saturday Night Live (kultovní americká televizní show – pozn. autora) a máme spolu rozjednané ještě další věci. Mám radost, že je moje práce vidět. Musím ale přiznat, že mi hodně pomohlo, že jsem si od něj dokázal udržet odstup a nepřipouštěl si ten tlak na svoji osobu. Být to třeba Madonna nebo Michael Jackson, tak bych s takovým klidem pracovat asi nedokázal. Nejsi ten typ člověka, co podává nejlepší výkon ve stresu? Nepodávám dobrý výkon ve chvíli, kdy nemůžu komunikovat s objektem svého zájmu. To jsem vyčítal i Kanyemu, protože on je hodně nečitelný, a na můj vkus se mnou málo mluvil. Když s někým dělám, jsem zvyklý, že dostávám hodně informací a seznámím se s lidmi i osobně, poznám je víc do hloubky. Během natáčení Runaway jsem do Kanyeho vůbec neviděl, teď už se to zlepšilo. Poznal jsem se i s jeho přítelkyní, rodinou... Pomohlo nám i to, že už jsme spolu něco prožili.

A ten Kanyeho mediální obraz, který kolem sebe vytváří, to je on, nebo součást obrany proti současnému světu pop-music? To je on.

Není to trochu póza? Není to ambice, není to póza, není to fabulace. Kanye je velmi komplikovaná, nečitelná a svérázná osoba, která má vždycky pravdu a málokdy se plete. Třeba při tom natáčení změnil několikrát text, aranžmá, tady přidal beat... Já na to všechno musel nějak reagovat a to se skoro nedalo. Přeci jenom, když děláš choreograﬁi, měl bys mít hudbu pečlivě nastudovanou a tady se mi to neustále měnilo pod rukama.

Řekl bys, že teď už Kanyeho znáš? Řekl bych, že jsem ho pochopil a rozumím mu. A lituju každého, komu se to nepodaří, protože pak pro něho může být spolupráce s ním utrpení. Máš pocit, že si tě oblíbil nebo jsi prostě jeho dodavatel? Když jsem byl v Americe, všichni mi říkali, že si mě oblíbil. A ve vzduchu jsem cítil takovou malinkou rivalitu od lidí z týmu, od lidí, kteří s ním pracují už delší dobu. A když mi poděkoval přes Twitter, tak mi to udělalo nejenom radost, ale taky mi to přineslo spoustu zpráv od lidí z různých koutů světa – najednou mi psali lidi od Kylie Minogue, od Lady Gaga... To je docela úlet, ne? Když skončilo natáčení Runaway, tak sis asi říkal, že je konec práce a že je potřeba soustředit se na něco jinýho než na Westa. Určitě. Akorát jsem poprosil, jestli se můžu se všema vyfotit, protože tam byly krutý pravidla. Nesmělo se fotit, natáčet, nic... Kontrolovali lidem mobily, všechno bylo tajný. Tou fotkou to

TRÁVIL JSEM NEJVÍC ČASU...

hraním si v lese za domem. NESNÁŠEL JSEM...

koprovou omáčku . MÝM OBLÍBENÝM HERCEM BYL...

Eddie Murphy. Yemi Akinyemi Narozen: 4. listopadu 1981 Vystudoval: Euroregionální gymnázium v Praze Zakladatel a hlava JAD Productions (JAD Dance Company, Dance Academy Prague, JAD People) Produkce: Elite Model Look, Tanečník roku Choreografie: Kanye West – Runaway, taneční skupina The Freak Show

VE ŠKOLE JSEM SE NEJVÍC BAVIL PŘI...

biologii. NEJRADŠI JSEM POSLOUCHAL...

Michaela Jacksona a Whitney Houston. HROZNĚ JSEM SE BÁL...

Takže jsi to chytnul za pačesy. To je takový ten druh telefonátu, na který lidi z mojí branže čekají třeba celý život. A málokdo se dočká, že se mu povede během chvíle udělat v kariéře takový skok. Já jsem za to vděčný a chci to obrátit ve zlato. A nejde ani tak o mě jako o projekty, na kterých dělám a podporuju jimi mladý kreativní lidi, kteří něco umí. Dostal jsem velkou šanci a nechci ji zneužít nebo promrhat. V Americe jsi s Kanyem udělal několik vystoupení. Myslíš, že i v Čechách by se dalo udělat něco takového? Spolupracujete na Elite Model Look, máš Tanečníka roku, takže znáš i prostředí produkce. Já myslím, že nemusí být všechno nutně megalomanské, jako si na tom ujíždí právě v Americe, ale osobně bych si přál, aby byli v Čechách lidi víc barevní. Víc entertainment, víc show. Oprostit se od dvou glosujících pánů na pódiu. Já proti tomu nic zásadního nemám, spíš by to chtělo v tomhle směru nějak vyvážit. Když se člověk zadívá na tvůj program, musí konstatovat, že to máš poměrně nabité. Držíš si nějaký tajný recept, jak se z toho nesložit? Nekouříš, nepiješ, nejíš maso? Vůbec. Já si v určitých intervalech akorát formátuju psychiku, čistím si hlavu, ujasňuju si věci. Dřív mi trvalo dlouho, než jsem si něco uvědomil a reagoval na to. Rozhodně doporučuju knížku Čtyři dohody. Jestli někdo chce pochopit moji životní ﬁlozoﬁi, ať si ji přečte. Za vším, co se v ní píše, si já stojím.

Jinak předpokládám, že jako „ekolog od základní školy“ doma s Jaromírem třídíš odpad. Třídím, třídím.

U YEMIHO A.D. SE MŮŽEŠ UČIT I TY! Street Jam Wackin Hip Hop Dancehall V Dance Academy Prague pod vedením nejlepších lektorů z celé ČR! Přihlaš se do nových kurzů, my z DAP naučíme tančit každého!

češtinářky.

Více na

SNIL JSEM O...

www.danceacademy.cz

setkání s tátou.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

pro mě skončilo, a pak mi jednoho dne volají: „Nazdar, hele zejtra musíš bejt v New Yorku.“

NEMÁTE PO RUCE VŠECHNA ČÍSLA ČASOPISU? SOUTĚŽÍTE A ZAJÍMÁ VÁS, JESTLI JSTE VYHRÁLI?

NAVŠTIVTE NÁŠ NOVÝ WEB

WWW.REDWAYMAG.CZ Prolistujte všechna čísla RedWaye stránku po stránce! V sekci Soutěže najdete jména výherců vždy s předstihem!

smart box solidarita /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Proč věci zadarmo

nejsou ty nejlepší? Víte, jak se Ĝíká, že nejlepší vČci na svČtČ jsou zadarmo? No, tak to není pravda. Ve skuteþnosti si jich vČtšinou nevážíme.

Pro příklad nemusíme chodit daleko – vezměte si třeba RedWay, který se v některých školách válí bez povšimnutí ve sborovně nebo na zemi u šaten jen proto, že nic nestojí. Na druhou stranu, když jsme ho chtěli prodávat za dvacku, většina škol nám napsala, že by si to nemohla dovolit, protože nemá peníze ani na křídu, natož

ČÍSLO 4, 2011 | ROČNÍK III

na časopis. Nestěžuju si, jen si všímám, že tak je to se vším: Se vzděláním jako takovým (když je dostupné a zdarma, vnímáme je jako opruz, nikoliv výsadu), lékařskou péčí, hudbou zdarma ke stažení, ovocem do škol, které nikdy nikdo nesní a taky s pomocí rozvojovým zemím. Už padesát let zasypávají bohaté státy tzv. třetí

svět penězi, potravinami, oblečením, hračkami, léky a balenou vodou. Bono z U2, Sting a další rockové hvězdy se přimlouvají za odpuštění dluhů, které by chudé země stejně nebyly schopny splatit ani za tisíc let, ale výsledky nikde. Situace je pořád stejná. Možná je to tím, že pomáháme špatným způsobem.

My, kdo jsme se šťastnou náhodou narodili v bohatší části světa, máme morální povinnost pomáhat těm, co takovou kliku neměli. To je myšlenka, kterou najdeme ve všech světových náboženstvích, ústavách států i ve výročních zprávách Coca-Coly a Microsoftu. Všichni si tak trochu uvědomujeme, že naše možnosti, jak dosáhnout životního úspěchu, nezávisejí jen na tom, jak moc se snažíme, ale i na prostředí, ve kterém žijeme. Těžko by si totiž kdokoliv z nás budoval kariéru majitele firmy nebo bubeníka v punkové kapele, kdyby denně řešil hlavně to, jak nezemřít. (Teď mluvím o podvýživě, nemocech, násilí a bídě. A taky o tom, že v Somálsku nejsou pankáči, ale piráti. A že jejich „rokenrol“ je něco jiného, než na co jsme zvyklí my tady.) Pomáhat znevýhodněným je fér a spolupráce se nakonec vyplatí všem – to je fakt prověřený jak vědci, tak celou dlouhou historií lidstva. Otázka je ale jak?

Dej člověku rybu a nasytíš ho na den... ...nauč ho rybařit a bude sytý po celý život. Co děláme, když do země, kde 30 % lidí trpí podvýživou, pošleme jídlo, západní lékaře a dezinfekční prostředky? Učíme tyto lidi rybařit, nebo jim dáváme rybu? Nemusíte se mnou souhlasit, ale já myslím, že je jen krmíme, den za dnem. Vyspělý svět svou humanitární pomocí chudým národům spíš ubližuje, protože vychovává miliardy nesamostatných lidí, kteří se na pomoci stávají závislí. „Naučit rybařit“ prostě neznamená „dávat zadarmo“. Něco jiného je čím dál populárnější projekt mikroúvěrů, to znamená malých částek (od 5000 Kč), které lidi z bohatších zemí půjčí na úrok lidem ve třetím světě na rozjezd jejich podnikání. Zatím to skutečně vypadá na cestu ze začarovaného kruhu chudoby, přesně podle pravidel soucitného kapitalismu (těm, které to zajímá víc, doporučuji knihu: Soucitný kapitalismus). Když totiž peníze dáte bezúročně, nevratně, obdarovaný nemá žádný důvod, proč by se měl snažit změnit svůj osud. Půjčka představuje závazek, ale i motivaci. Pokud se novému podnikateli začne dařit, bude mít víc peněz. Ty buď utratí u dalších obchodníků v okolí (čímž podpoří jejich byznys), anebo je uspoří a pak investuje do rozvoje své firmy. Ten, kdo mu půjčil, splnil svou morální povinnost a podnikatel v Mexiku, Ghaně nebo Peru se nemusí cítit jako méněcenný chudák, co čeká na něčí smilování. Bere život do svých rukou – a o to tady jde. Podle dostupných informací činí obvyklá výše takové půjčky 850 amerických dolarů, což je asi 15 tisíc korun. Celkem už bylo takto rozpůjčováno 2,5 biliónu korun a podnikatelů z třetího světa, kteří nejsou schopni svůj mikroúvěr splácet, jsou pouhá 2 procenta. Touto formou pomoci se zabývají například kanadská organizace Agents of Change, americká Give Meaning nebo česká společnost Microfinance. Ekonom Muhammad Yunus, který s touto myšlenkou přišel jako první, dostal v roce 2006 Nobelovu cenu míru.

W W W.REDWAYMAG.CZ

smart box /

TEXT: MARTINA OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Chytré drogy z vás mohou udělat hyperaktivního sociopata Barman vám podává Think Drink, myšlenkový cloumák. Vypadá to jako ovocný džus, složení ale pochopitelně neprozradí. „V hlavě máme levý a pravý mozek a membrána mezi nimi se jmenuje corpus callosum,“ prohodí jenom a přistrčí vám pilulku piracetamu. „V zásadě můžeme mluvit o dvou computerech v mozku, které jsou propojené datovým autobusem. Piracetam urychlí výměnu informací. Taky bych tu měl DMAE – dimetylaminoetanol. Stojí jenom dolar a zvyšuje koncentraci, protože podporuje produkci acetylcholinu v mozku. Tohle jsou drogy informačního věku,“ pokračuje. Jste zaskočeni a beze slova polknete piracetam. Právě jste požili svou první „chytrou drogu“. Rozhlédnete se kolem. V baru U chytrého Shanea to vypadá jako v lékárně. Čtete nápisy na krabičkách a ampulkách vystavených na pultu: Designer Food, Cholin, Mind Mix, Extra Blast... Barman sesypává do mixéru různobarevné pilule a připravuje další cloumák. „Chutná vám, chutná?“ usmívá se na hosty a nabádá je, aby si přečetli dnešní Timesy. „Ty bído, já se soustředím jak nikdy! Po jednom přečtení si pamatuju skoro celej článek,“ rozplývá se Johnny, jeden z těch, co jsou tu denně... (Úryvek z povídky „Bar U chytrého Shanea“, publikováno na www.vreco.cz)

PL ACENÁ INZERCE

Mozek je podivuhodný orgán...

Existují bary, které nejsou zahalené mlhou tabákového dýmu, nic tvrdého se v nich nesjíždí a alkoholu tam taky moc nenajdete. A přesto je v nich narváno. House music příjemně duní podél páteře a každý je v pohodě. Ocitli jsme se v „chytrém baru“, tady se rodí budoucnost a každý je doma ve své neurochemii. ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

…že ano? Pracuje neúnavně celou noc, celé ráno, celou cestu do školy a zastaví se teprve až se zvoněním na první hodinu. Sedět ve škole s mozkem v útlumu se člověku při nejbližším zkoušení nebo písemce vymstí. Bohužel na něj neplatí ani přemlouvání, ani ledový vzduch z okna, které na nás otevře zlomyslný pedagog. Zdá se, že mozek si dělá, co chce, a není na něj spoleh. Jak ho přimět ke spolupráci? Ti zvídavější z nás už zjistili, že v lékárnách se mezi potravinovými doplňky volně prodávají i tzv. nootropika, čili mozkové nutrienty známé též pod slangovým názvem smart drugs. Ti odvážnější některé z těchto preparátů, po kterých se má mozek rozeběhnout rychlostí Usaina Bolta, dokonce vyzkoušeli. Piracetam, Speed8, UP! Energy, Lecitin, Brahmi... Zní to slibně, ale opravdu to funguje, nebo je to zase jen další trik, jak z nás vymámit peníze? Dejme slovo uživatelům:

Co se o chytrých drogách píše v internetových diskuzích Při dopisování diplomky jsem nasadil smrtelnou kombinaci: tablety Energit jsem zapíjel Semtexem. Docela to fungovalo, i když zpětně jsem se pak trochu divil, jaká „moudra“ jsem byl schopen vyplodit. Řekl bych, že krátkodobé, nárazové užívání neškodí, ale dlouhodobá konzumace z vás udělá hyperaktivního sociopata. ANONYM

Je to, jako když se vám otevře mozek! Nedá se to popsat! Paráda! CAROL

Mno, tak po třech dnech užívání Piracetamu žádné výsledky. Tedy – ve škole už se před obědem necítím tak unaveně a líp se soustředím, ale to přičítám spíš placebo efektu. BOBRONĚNKO

Mně po Piracetamu akorát příšerně bolela hlava a navíc to prý zatěžuje ledviny. Teď si dávám Gingko proti chřipce, to je taky „smart“ a mělo by to působit na paměť, ale zatím nic nepozoruju.

A co říká odborník?

Na závěr

Dietolog RNDr. Petr Fořt, CSc.: „Mozkovým nutrientům (nutrient je odborný výraz pro živinu) se sice říká chytré drogy, ale s drogami ani s léky na předpis nemají nic společného. Původně byly určeny k léčení některých chorob spojených se stárnutím, a když testy prokázaly, že jsou prospěšné i zdravým lidem, povolil se jejich volný prodej. Jejich základní vlastností je nenávykovost, většinou jsou vyrobeny na přírodní bázi a snadno pronikají do mozku, kde umožňují lepší zásobování buněk kyslíkem a výživou. Výsledkem je odstranění únavy, zlepšení schopnosti soustředění a paměti, větší odolnost proti stresu. Smart drugs jsou vhodné pouze pro fyzicky a psychicky zdravé osoby, které potřebují rychle a účinně zvýšit mozkovou činnost, tedy například pro studenty, manažery, řidiče z povolání apod. Účinky se projeví zhruba po 14 dnech pravidelného užívání. Rozhodně se držte doporučeného dávkování a nikdy přípravky nekombinujte s alkoholem, léky nebo drogami. I když některé smart drugs lze stejně jako vitamíny brát preventivně, o užívání delším než dva měsíce se raději poraďte s lékařem. Nakonec je dobré mít vždy na mysli, že smart drugs nejsou zázračné preparáty a ze žádného čtyřkaře ještě premianta neudělaly.“

Stimulovat mozek můžeme samozřejmě i jinak, levněji a v některých případech asi i bezpečněji – například pravidelným sportem, vyváženou stravou a dostatkem spánku. Taky se můžeme učit průběžně, takže nás nic nezaskočí. Chytré drogy nám mohou posloužit jako první pomoc v extrémní situaci, například při přípravě na maturitu nebo ve zkouškovém období. V žádném případě jimi sami neléčíme poruchy soustředění a paměti, psychickou nepohodu a další problémy.

SLONÍK

MIXIT.cz tě vybízí:

Staň se svého müsli tvůrcem! Na stránce www.mixit.cz se můžete stát architektem vlastního müsli! Namíchejte si svou originál směs z více než 70 různých ingrediencí v podobě různých cereálních základů, sušeného ovoce, čokolády a oříšků. Na své si přijdou i příznivci bio a českých výrobků, alergici na lepek nebo početná skupina „vybíračů rozinek“. Nápad se zrodil v hlavách Martina Wallnera a Tomáše Hubera, dvou spolužáků z pražské vysoké školy, kde studovali ekonomii. Líbí se nám jejich web, názvy směsí, snadný způsob jejich míchání a taky to, že anonymní krabice cornflakes z Alberta nám chmurné ráno ozvláštní jen těžko, kdežto s Mixit můžeme i u tak obyčejné činnosti, jakou je snídaně, vyjádřit svou individualitu.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 38 000 smluvních zdravotnických zařízení.

smart box /

TEXT: DANIEL BOHUSLAV, STUDENT VŠE V PRAZE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Kdyby mi život psala J. K. Rowlingová, všechno by šlo jak po másle. Narodil bych se vyvoleným, občas bych vyprášil kožich několika černokněžníkům a nakonec bych svou odvahou spasil svět. To nejtěžší bych ovšem nemusel: rozhodovat se, na kterou školu mám jít studovat. Vzhledem k tomu, že kvůli zpožděnému překladu byl Harry Potter mým vrstevníkem, zdálo se mi trochu nefér, že zatímco jemu chodí kdejaká pozvánka do školy čar a kouzel, já nikdy nic podobného nedostal. O svém údělu jsem tedy musel rozhodovat sám a zezačátku jsem se k tomu stavěl značně laxně. Na osmileté gymnázium jsem se přihlásil především proto, že mi kdosi vyprávěl o zmrzlině

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

k obědu. Jídelna na základní škole za moc nestála, a pokud mi v deseti letech šlo o něco jiného než o petardy, pak to bylo jídlo. Přijat jsem byl víceméně omylem, a tak jsem strávil několik prvních let chytáním pokémonů, aniž bych tušil, jak hluboce se na mně ono rozhodnutí jednou podepíše. Právě na osmiletém gymnáziu, respektive na druhém stupni ZŠ a na střední škole se z nevyhraněného dítěte začíná klubat jistá osobnost, a když školu opouštíte, jste téměř hotovi. Jsou to roky, kdy se rozhoduje o dalším studijním zaměření, o tom, čím se v životě budete zabývat. Uff. Zatímco někdo má jasno už odmalička, jiný se nechá unášet hlavně fantazií. Ne, že bych snad volil mezi kovbojem a kosmonautem, i když... často jsem k tomu neměl daleko. Jakmile jsem pochytal všechny pokémony a začal se poohlížet po jiné zábavě, napadlo mě, že by nemuselo být od věci stát se rockovou hvězdou. Než mi došlo, že tudy cesta vede, jen pokud to myslíte opravdu vážně, vystřídal jsem snad všechny subkultury.

Od každého trochu Na gymnáziu se vyučuje stylem „od každého trochu“. Plujete si životem a dozvíte se jak o literatuře sedmnáctého století, tak

o genetickém inženýrství. V tom je možná ta potíž. Ze všeobecného snu mě totiž vytrhla maturita, která mi položila záludnou otázku: „A co budeš dělat teď?“ Zatímco někoho bavila především biologie a mohl si říct: „Budu lékař,“ u mě žádný předmět nepřevažoval a mohl jsem říct leda tak „hele, nevim“. Měl jsem mlhavou představu, že mě baví číst, pokud mě nikdo nenutí, ovšem o studiu kavárenského povalečství jsem si mohl nechat zdát. Občas jsem zaslechl, jak se někdo baví o tom či onom vysokoškolském oboru, jenomže jsem

Fakulta techniky univerzity v Liverpoolu

si pod tím nedovedl představit nic konkrétního. Diskuse probíhaly na úrovni: „A co je to ta religionistika?“ „No, to je jako o náboženství.“ „Jasně, ale co se tam teda dělá?“ „Tak asi různý rituály, zázraky a tak…“ „Hm.“ Zkusil jsem i vylučovací metodu (moc mi nejde fyzika, výborně, takže škrtám termojadernou fúzi), nicméně daleko jsem nedospěl. Nakonec jsem svůj problém vyřešil stejně jako tenkrát gymnázium – neřešil jsem ho skoro vůbec. Jednoduše jsem si dal přihlášku na neutrální ekonomický obor s pocitem, že jsem pro svou budoucnost udělal víc než dost, děkuji pěkně, a teď jdu zase ven. Ale jestli jsem v případě gymnázia omylem vyhrál perfektních osm let života, podruhé jsem už takové štěstí neměl.

Scénář vašeho života Mou představu o vznešeném studiu mezinárodních politicko-ekonomických vztahů rázem vystřídaly příklady na rentabilitu židle a já si s hrůzou uvědomil, že tentokrát jsem šlápl vedle. Je zvláštní, že teprve díky tomu, co mě nezajímá, jsem si ujasnil, co mě zajímá. Potíž byla, co teď s tím. Studium šlo hladce a bylo mi líto promarnit rok či dva kompletní změnou oboru. Nakonec se objevily daleko příjemnější volitelné předměty a já se díky

W W W.REDWAYMAG.CZ

nim probojoval až na práh bakalářského titulu, abych letos v únoru opět stanul před otázkou: „A co budeš dělat teď?“ Poučen vlastní ignorancí, dobře jsem se na poslední kolo svého studia připravil a věřím, že některé mé neslavně nabyté poznatky pomohou při volbě studijního zaměření i vám. Tak tedy: Předně je dobré se zamyslet. Uvařit si čaj, sednout si ke stolu a třeba hodinku si lámat hlavu, co dál. Samozřejmost? Ani omylem! Nevěřili byste, kolik lidí podává přihlášky na poslední chvíli a bez jasnější představy. Pod nabubřelými a nic

poslední dobou moderní myšlenka, že vzdělaný ekonom či manažer nalézá na trhu práce široké uplatnění, zatímco ostatní (méně populární) obory jsou již na ústupu. Opak je však pravdou. „Nadějných mladých manažerů“ chrlí české školy každoročně obrovské množství a uplatní se jen ti nejlepší (nejsnaživější), případně ti, co mají zkrátka štěstí. Jejich množství je však činí běžnými a nahraditelnými na rozdíl od absolventů menších oborů. Nebojte se originálnějšího a specifičtějšího zaměření, byť v uších vaší babičky by se nejlépe vyjímal klasický „pan inženýr“.

Univerzita Karlova v Praze.

neříkajícími názvy oborů se však skrývá naprosto konkrétní scénář vašeho budoucího života a vyplatí se je obrátit v hlavě (nebo na Googlu) raději několikrát, než se do nich pustíte. Většina škol nabízí tyto informace online, obyčejně skryté v balastu nejrůznějších zbytečností (např. zápisy z jednání akademického senátu, jednací řád vědecké rady atp.). Větší výpovědní hodnotu než profil absolventa pro vás bude mít vzorový studijní plán. Profil absolventa je totiž žánrem, který vyžaduje značnou fantazii a zpravidla slibuje všechno, nač si jen autor vzpomene. Nezáleží na tom, co se chystáte studovat, neboť pokaždé se dozvíte, že „absolvent disponuje neobyčejně kvalitními znalostmi v oblasti XY, které mu otevírají dveře jak v privátní sféře, tak v sektoru veřejném a uplatní se dobře především jako ředitel nadnárodního koncernu, prezident středních a větších států či jako prostý miliardář“. Nenechte se ukolébat představou, že „s touhle školou pak můžete dělat skoro cokoliv“. V překladu to totiž znamená, že pokud si sami nenajdete cestu, nikdo jiný to za vás neudělá a nakonec skončíte v situaci, kdy „s touhle školou nemůžete dělat skoro vůbec nic“. Z nějakého důvodu je

Zvláštním hlediskem, které se při výběru školy často přehlíží, může být i prostředí a atmosféra. Jistě, asi se nebudu hlásit na architekturu jenom proto, že mají hezčí šatnářku než na peďáku, ale jestli nás bude ve třídě deset nebo třicet, to už bych zvážit mohl. Uvažujete-li o jakékoli škole, jděte se tam podívat jen tak. Nemusí to být zrovna v den otevřených dveří. Vztah ke škole a ke spolužákům se totiž velmi brzy promítne do vztahu ke studiu a pocit „jsem tu jako na burze“ dokáže zlomit i sebevětší zápal. Pokud se chcete něco naučit, musí vás to bavit. Nemám na mysli přímo studium lehkých drog a fotbalu, nicméně existuje celá řada oborů, které se mohou prolínat s vašimi zájmy, aniž by vás to hned napadlo. Poměrně rychle po nástupu na VŠ se může dostavit zklamání, neboť člověk tak nějak přirozeně očekává spíše idylický filmový stereotyp (právník, doktor, novinář…) než kvanta dřiny, sprostou studijní referentku a nefunkční informační systém. K překonání podobného rozčarování pak poslouží váš zájem o věc lépe než prchlivá představa „jednou budu v balíku“.

smart box /

TEXT A FOTO: MARTINA VESELÁ, PRACOVNICE OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ LETNÍ DŮM

Trénink na život

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

Jak se v Praze dostanete z náměstí Míru na autobusové nádraží? Tonda: „To je lehký. Jel bych tramvají... na Žižkov...“ Richard: „Na Anděl!“ Pavel: „Z Míráku na Karlák a odtamtud na Anděl.“

Když vyrůstáte v dětském domově, máte o životě „tam venku“ pořádně zkreslený představy. Jenže jednoho dne se za vámi dveře děcáku zavřou a vy se o sebe musíte starat sami. Kde se to naučit? V tréninkovém bytě. Co to je? Místo, kde čerství kandidáti na dospělost šest víkendů přemýšlejí a mluví o tom, jak si najít práci a bydlení, jak zacházet s penězi nebo jak se vyznat ve velkém městě. Záznam jednoho takového rozhovoru pořídila Martina Veselá, pracovnice Očanského sdružení Letní dům, kterému pražský tréninkový byt patří.

Lidi v Praze se nezdraví, jsou zvláštní Skupina z dětského domova v Písku se o posledním listopadovém víkendu poprvé vypravila do pražského tréninkového bytu. Ačkoliv v sobotu mi ještě všichni tvrdili, že život v Praze se od toho na menším městě moc neliší, v neděli už to bylo jinak. Na ulici totiž hladili pumu, kterou jedna paní venčila na vodítku. Našly se i další rozdíly: větší nákupní centra, více neónů, reklam a světel, velký počet cizinců a frekventovanější doprava. Lenku například překvapilo, že se lidé v Praze na ulici nezdraví. Chovají se prý jinak a jsou zvláštní.

W W W.REDWAYMAG.CZ

„V Praze chodí lidi oblečení stejně jako u nás. Nosí stejné značky, ale mají to tu dražší,“ všímá si Pavel, který má v Praze rodiče, a tak tu bývá poměrně často. Richard se do Prahy dostane asi jednou za měsíc, hlavně díky sportovním zápasům. Jak se mu po Praze cestuje? „Než přejedu z jednoho konce města na druhej, jsem vyčerpanej.“

Nevadilo by mi bydlet v Praze A jak se podle naší party žije v Praze Janě a Robertovi, jejich průvodcům životem a správcům tréninkového bytu? Richard: „Podle Jany je to tu nebezpečné a samé násilí, ale Robertovi se tu žije dobře.“ Pozná se to prý podle toho, že Robert má doma úsporné topení a docela dost ušetří. Jinak si Robert stěžuje snad jen na velký počet kuřáků. K tématu se připojuje i Jenda: „V Praze se líp žije ve dvou. Jsou to dva příjmy.“ „Nevadilo by mi bydlet v Praze,“ říká Richard, na což Pavel podrážděně reaguje: „Jsi blázen? Víš, jak je tady všechno drahé?!“ „No mají to tu dražší, ale zas vydělávají víc peněz,“ nedá se Richard. „Ale stejně víc utratíš...“ uzavírá Pavel. Svůj život v Praze přitom vidí optimisticky: „Budu bydlet u našich na Pankráci. Dělal bych něco dobrého tak za čtyřicet tisíc měsíčně. Budu třeba podnikatel, automechanik. Chci si koupit harleye. Budu na něj šetřit asi dvacet tisíc měsíčně, podle toho, kolik vydělám.“ Pak jsme společně počítali, s jakým objemem peněz budou po odchodu z dětského domova ve skutečnosti hospodařit. Skoro všichni to odhadovali asi na 8 až 15 000 Kč měsíčně. Kluci vycházeli z částky, kterou dostanou při odchodu z domova. Do dalšího počítání jsme zahrnuli i průměrnou mzdu za brigádu, což je asi 50 Kč na hodinu, tedy kolem 8000 Kč měsíčně. Kluci připomínali, že plat závisí na druhu práce – při troše hledání by se snad našlo i něco lépe placeného.

Co byste si nejradši koupili za 8000 Kč? Richard televizi se set-top boxem, Pavel motorku, Vítek by spořil na auto a Lenka by větší část ušetřila. Jenže skutek utek. Pavel i Lenka přiznali, že jim šetření zrovna dvakrát nejde. „Teď v peněžence nemám nic a to jsem ji měl ještě před týdnem skoro plnou. Nosím peníze i po kapsách a teď nemám žádné ani tam,“ popisuje Pavel a sebekriticky dodává: „Když chci šetřit, musím si je dávat jinam. Dřív jsem si dával do prasátka dvě koruny denně. Ušetřil jsem osm korun. Prasátko už ale nemám.“ Lenka chodí už půl roku na brigádu: „Já si vždycky říkám, kolik můžu utratit za den, ale většinou to tak nedopadne. Vždycky vyprázdním i kapsy.“ Tak jako ostatní i ona šla na brigádu, aby si vydělala vlastní peníze a naučila se něco nového. „Chtěla jsem si koupit na sebe něco, co si sama vyberu.“ Šetřit se jí nedaří, přestože má dobrý příklad v rodině – její bratr si na opravu motorky ušetřil dva tisíce. Podobně jde partě příkladem i tým z Letního domu, koordinátorky projektu Jana s Andreou a dobrovolnice Petra. Všechny pravidelně spoří a povzbuzují i ostatní, ti však jejich úspěšnost přikládají tomu, že jsou koordinátorky, a tudíž „už mají všechno a nemusejí utrácet“.

rozhovor /

TEXT: KATEŘINA PÍSAČKOVÁ FOTO: MARTINA KREJČOVÁ, ZUZANA PANSKÁ

Je to kočka. K tomu je milá, skromná, veselá a úspěšná – prostě vražedná kombinace. Jestli trpíte syndromem platonických lásek, tenhle rozhovor radši ani nečtěte. Čekala na mě s igelitkou nákupů v ruce. To potvrzuje, že i juniorská mistryně Evropy v tak tvrďáckým sportu jako snowboardcross se ráda hezky oblíká. Zatáhla jsem ji do své oblíbené kavárny, a když si objednávala horkou čokoládu, servírka se zeptala, jestli normální nebo hustou. „Hustou,” odpověděla. Samozřejmě.

rozhovor /

Když jsi ten profesionální sportovec, musíš se nějak omezovat, co se týče jídla? Teď na mistrovství světa (kde Eva, ač juniorka, skončila pátá mezi dospělými, pozn. red.) jsme vůbec nejedli maso. Jenom samý těstoviny, rýži a podobně, abychom měli dost energie na závod a ještě jsme užívali různé prášky na ochranu svalstva. Trenéři se o nás staraj, mě samotnou by to asi nenapadlo. Rodiče mě ale vždycky vedli ke zdravější výživě. Pamatuju si třeba, že chipsy jsem jedla jednou za rok na silvestra a čokoládový bonbóny jsem dostávala jenom za vysvědčení. Jinak jsme jako sladkosti jedli samý müsli tyčinky, nebo takovej ten rýžovej polystyren. :-) Poslední dobou s rodiči asi moc nebýváš a já tě dneska místo nedělního oběda vytáhla do Prahy na rozhovor. Chybí ti rodina, když jsi takhle často na cestách? Ani ne. Mám je ráda, ale už jsem samostatnější a prostě je nepotřebuju tolik jako dřív. Mám super rodiče, jsou taky sportovně založený, lyžovala jsem

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

s nima už od dvou let, jezdili jsme na lodě, lézt a na výlety. Pak mám mladší ségru, která taky lyžuje závodně a je rozhodnutá, že bude dělat skicross. Kolik dní v roce jsi zhruba pryč? Loni to bylo v součtu skoro půl roku, rozjelo se to naplno. Celý září jsem nebyla ve škole a od půlky listopadu až do konce ledna taky ne. Jsem ve třídě ještě s rychlobruslařkou Karolínou Erbanovou a obě máme individuální plán, prostě chodíme do školy, jenom když jsme doma. Co tě ještě baví kromě snowboardu, když jsi doma ve Vrchlabí? Ráda jezdím na koni, většinou ve Strážném. Pak s kamarádama, ale poslední dobou mívám pocit, že si chci jenom zalízt do pokojíčku, odpočívat a třeba si něco přečíst... Lidi mám jinak ráda, ale prostě občas cítím, že potřebuju být sama. Asi známka dospívání:) Když jsi zmínila knížky, co teď čteš?

Už asi půl roku s sebou na cestách tahám Mistra a Markétku, protože je to povinná četba, ale baví mě. Koukám hodně na filmy, třeba seriál Fly of the Conchord, náš trenér (Jakub Flejšar alias Flaška, snowboardcrossový závodník a talentovaný sochař: www.fl ejsar.com, pozn. red.) nás zásobuje tipama na dobrý knížky a filmy. Ve škole toho moc nenasedíš, ale zase hodně cestuješ. Projevuje se to na tvých znalostech jazyků? Určitě mi cestování pomáhá, líp si zapamatuju slovíčka, když je musím používat. Navíc na závodech je všechno kolem organizace jenom v angličtině. Na to, jak dlouho se angličtinu učím, na tom ale moc slavně nejsem. Chci se ještě zdokonalit, jet na letní anglický kemp třeba. Od dvou let jsi lyžovala. Kdy tě napadlo zkusit snowboard? A jak se stalo, že jsi u něj už zůstala?

W W W.REDWAYMAG.CZ

Bylo mi asi šest a ještě to tady nebylo tak běžné. Rodiče mi půjčili první prkno, který bylo skoro větší než já, špičatý a úplně tvrdý. Učila mě naše známá, která tou dobou jako jedna z mála už uměla jezdit. Šla na to stylem „musíš zametat tou zadní nohou“, haha. Což je ale typická technická chyba... Jak se tvoje ježdění vyvíjelo dál? No musela jsem se to pak trochu přeučit. Chodila jsem na gymplu ve Vrchlabí do sportovní třídy, kde jsme se v páté rozdělovali podle toho, jestli se chceme věnovat běžkám, lyžím a nově taky snowboardu, tak jsem se rozhodla pro prkno. Pak jsem se přihlásila do snowboardové školy od Snowboardelu, kde mě naučili pořádně jezdit, ale pak už to nikam moc nevedlo a já jsem chtěla závodit. Přihlásila jsem se do Sportovní akademie ve Špindlu a učila se skákat a jezdit závody. Ten rok se na závodech poprvé objevila i Šárka Pančochová. Naučila jsem se skákat 360 a jezdila sérii závodů

4x4 Český snowboardový pohár (v sezóně 2006/2007 skončila třetí jak mezi ženami, tak mezi juniorkami, v sezóně 2007/2008 už druhá, pozn. red.), jenže jsem pak v tréninku na Rookie cupu při 360 špatně dopadla a zlomila si holenní kost. Měla jsem dva měsíce sádru a asi půl roku trvalo, než jsem to rozchodila. No a vzápětí jsem si zlomila ruku na koni a měla sádru další dva měsíce. Když jsem začala znova jezdit freestyle, tak jsem se prostě bála. I když jsem 360 třeba skočila bez problémů, ty obavy při rotacích pořád byly. Takže ses dala na snowboardcross? Naše známá tehdy dělala fyzioterapeutku české snowboardcrossové reprezentaci a řekla o mně tehdejšímu trenérovi. Ten si o mně něco zjistil, pozval mě s nimi na ledovec, no a od té doby s nima jezdím všude. Snowboardcross ale není zrovna něžný a bezpečný sport a vzhledem k tomu, že ses po

rozhovor /

všech těch zraněních začala víc bát, tak... Je to zvláštní, u freestylu jsem se na těch skocích bála hlavně při rotacích, skákat rovně mi nevadí, takže při crossu se nebojím. Myslím, že je to hodně i díky trenérům. Při tréninku se třeba koukáme, jak jede prvních deset holek tu danou trať, a oni mi říkají, co mám kde udělat a jak který úsek projet. Díky nim jsem pak sebevědomější a nebojím se. Teď v La Molině prý ta trať byla hodně těžká, na jednom skoku se třeba lítalo 4 metry vysoko.

OK. Umíš si představit, že bys jela někam na závody sama? Uměla bys už teď trať sama analyzovat a odhadnout, jak jet? Asi už jo, ale je to stejně hlavně díky trenérům. Jezdím s reprezentací už třetí sezónu a všechno, co umím, jsem vlastně odkoukala od nich. Teď jsem třeba dostala pozvánku na X-Games, ale odmítla jsem. Proč? Myslím, že bych to ještě nezvládla. Skoky jsou tam strašně velký a já potřebuju být zdravá na juniorské mistrovství světa na konci března. Když mi pošlou pozvánku i příští rok, tak uvidím, stojí to docela dost peněz – je to v Aspenu v Americe. Máš sponzory na oblečení, prkna? Oblečení právě řeším, asi budu něco dostávat od distribuce Sport koncept, která dováží asi pět značek. Oblečení je fajn, ale nejdůležitější pro mě jsou ty peníze, abych mohla jezdit na závody. Poslední dobou na závodech ubývají prize money, na světovém poháru ještě jsou, ale teď na mistrovství světa už třeba nebyly. Kolik se platí průměrně startovné? Víc nebo míň, než kolik vám dá svaz za umístění? Určitě je to míň než ta odměna, většinou tak kolem padesáti až šedesáti eur. Na světovém poháru je do toho většinou zahrnutá i zvýhodněná permanentka a podobně. Když je člověk do 16. místa na svěťáku nebo na mistrovství, tak mu to pak proplatí zpátky. Když takhle objíždíš závody už třetí sezónu, potkáváš samé známé tváře, nebo se to hodně mění? Na evropských závodech je holek hodně, ale na svěťácích se potkáváme pořád dokola zhruba ve třiceti lidech. Mám třeba ráda Kanaďanku Maëlle Danicu Ricker, což je hrozně milá holka a zároveň i můj vzor v ježdění, letos vyhrála olympiádu. Poslední tři svěťáky jsme na sebe měly štěstí a jely jsme spolu v rozjížďce.

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

Eva Samková

A co helma? To je taková samozřejmost, že mě ani nenapadlo ji zmínit, skoro ji nesundávám.

SPONZOŘI: Choc snowboards, Red Bull, ČEPS a.s., C.S. Ski, Sport Invest BLOG: evasamkova.webnode.cz

Samozřejmě nosíš všechny chrániče? Nosím páteřák a trenky, pak existují ještě různé výztuže ramen a tak, ale ty nenosím.

Byla jsem asi úplně nejtrapnější, protože všechny holky už dávno poslouchaly Lunetiky a já pořád Svěráka a jeho Hodinu zpěvu. VE ŠKOLE mě bavil tělocvik a matika. VŠECHNO OBLEČENÍ mi vybírala máma. BY L A JSEM Z AMILOVAN Á do Brada Pitta. NE SN ÁŠEL A JSEM koně Darinu.

Mluvíš o „štěstí“, že jsi měla v rozjížďce vítězku olympiády, navíc o patnáct let starší, než jsi ty sama ... Znamená to, že mezi váma holkama na závodech neprobíhá žádná rivalita? Ani ne, v těch boxech před startem si spíš řekneme „good luck“ a plácnem si. Možná mi trochu přijde, že Evropani drží víc spolu a Američani taky spolu. A Francouzky se moc nebaví s nikým... To je možná tím, že neumějí anglicky. Možná. Vlastně se teď ještě začaly bavit s Kanaďankama, ty mluví i francouzsky. Boardercross je celkem agresivní sport. Ve videích je vidět, jak se závodníci v honbě za vítežstvím mezi sebou strkají a podobně. Stalo se ti někdy, že by tě někdo hned na začátku rozjížďky sundal třeba loktem? Nebo naopak ty – srazila jsi takhle někdy někoho? Zatím jsem moc rozjížděk ve čtyřech nejela,

takže ne, ale stalo se mi třeba, že jsem skočila někomu na prkno. To se občas stává, velkou roli prostě hraje štěstí a náhoda. Když někdo někoho hodně strčí, tak ale může bejt i diskvalifikovanej. Jak to, že jsi nejela moc rozjížděk ve čtyřech? To je přeci základní formát snowboardcrossového závodu, nebo ne? To sice je. Ale právě jenom závodu. Když trénujeme, většinou jezdíme v tratích samy a trenér nás natáčí. Na závodech je to teda potom docela nezvyk, když má člověk kolem sebe daší tři lidi... Ty zkušenosti nabíráš právě při závodu. Občas si třeba netroufneš někoho předjet a někdo jinej to dá, protože už je zkušenější a víc si troufne. Je těžký naučit se přemýšlet rychle a ve vteřině se rozhodnout. Občas se ti třeba zdá, že jedeš kolem někoho hodně blízko a netroufneš si ho předjet, a když to pak vidíš na kameře, zjistíš, že jste blízko vůbec nebyli.

Zastavila bys, kdyby před tebou někdo ošklivě spadl? Třeba teď přede mnou spadla holka, Češka, kamarádka – tak jsem na ni volala „Ježiš, co děláš...?“, ale zastavit nemůžu. To se prostě stane, že někdo spadne. Takže asi ne, nezastavila bych, na mistráku určitě ne. Několikrát jsi zmínila své trenéry a jejich význam pro tvou motivaci k vítězství. Ale co tvoje osobní motivace? Samozřejmě to dělám i pro sebe a pořád mě to baví, ale trenéři do nás vkládají docela dost svého času a energie, i když by vůbec nemuseli. Některé cesty s námi si platí ze svých peněz. Takže když se mi něco nepovede, je mi to líto kvůli nim a naopak, chci vyhrát, abych jim udělala radost. Třeba teď na mistrovství světa mi Flaška říkal, že mám na to být první, takže mi pak bylo líto, že jsem nepostoupila do velkého finále. Aspoň jsem ale vyhrála to malý.

W W W.REDWAYMAG.CZ

Co dalšího tě dokáže motivovat? Stalo se ti někdy, že bys jela extrémně dravě, protože jsi byla na někoho nebo na něco naštvaná? Před závodem, když jsme v boxu, se Flaška ptá: „Co seš?“ a já říkám „Agresóóór!“ Připomínáme si tak, že o vítězství se musím s ostatními poprat. (Jinak ale Eva dojmem agresora vůbec nepůsobí, pozn. red.) A na rozdíl od jiných holek mám ráda, když mi lidi fandí a pokřikují na mě před startem. Býváš nervózní? Většinou ne, i když teď v létě na juniorském mistrovství na Novém Zélandu jsem celkem byla. Trenéři mi říkali, že by byli rádi, kdybych se umístila do čtvrtýho místa, a já cestou nahoru autem přemýšlela o tom, jak je stresující, že máme jenom jeden pokus. Třeba rychlobruslaři mají tři závody, ale my jenom jeden. Když to poděláš na začátku, další šanci už nemáš. Na Zélandu jsem se moc necítila, měla jsem nový prkna a bylo pro mě divný jezdit takhle v srpnu.

Úspěšně objíždíš svěťáky, jsi juniorská mistryně, pomýšlíš na olympiádu? Ráda bych. Kvalifikační závody začínají už příští rok a připadá mi to hrozně blízko. Vlastně mi přijde, že času na to, abych se nějak zlepšila, je jenom málo. Ale kdybych se dokázala aspoň kvalifikovat, bylo by to super! O snowboardingu se obecně tvrdí, že je to sport spíš pro chlapy, což je totální blbost, že jo. Jak vnímáš tenhle stereotyp? Je to blbost. Ale celkem by mě zajímalo, jestli úroveň klučičího snowboardcrossu poroste takov ým tempem, že se budou muset dělat tratě zvlášť pro kluky a zvlášť pro holky, jako je to třeba u obřího slalomu. Jsem ráda, že jezdíme i s klukama, je s nima sranda, jen s holkama by to byla nuda. O sobě si myslím, že jsem úplně normální holka, akorát mám z někter ých věcí, třeba z těch skoků na trati, menší strach, než by měly jiný holky.

v jiné kůži /

JMÉNO: Zaya Ganbold VĚK: 17 let ODKUD JE: Ulánbátar / Praha CO HO NE JVÍC BAVÍ: hudba OBLÍBEN Ý/ NEOBLÍBEN Ý PŘEDMĚ T VE ŠKOLE: pek/mat OBLÍBEN Ý F ILM: Forrest Gump OBLÍBEN Á HUDBA: Arctic Monkeys, Rage Against The Machine S T UDU JE: obchodní akademii v Praze

TEXT: PEPE ŠVEJDA, STUDENT 2. ROČNÍKU ŽURNALISTIKY FSV UK FOTO: ARCHIV

Z Mongolska do Česka Zaya Ganbold bydlí v Praze se svými rodiči a sestrou více než 10 let. Má nadějnou budoucnost, protože je kreativní. Točí filmy, maluje, hraje na kytaru a sem tam i v hudebních klipech (např. v K.I.D.S. od skupiny Sunshine). Podobné štěstí jako on ale nemají všichni Mongolové, kteří v Česku žijí (momentálně jich je okolo pěti tisíc). Mnozí se stávají oběťmi vydírání černých obchodníků a musejí pracovat v nelidských podmínkách. Kdy jsi byl naposled v Mongolsku a jaký dojem v tobě rodná zem zanechala? Asi před dvěma lety. Hlavní město Ulánbátar byl pro mě šok. Je vidět, že Rusko a Čína nás pořád strašně vykořisťujou a asi i pořád budou. Samý čínský a ruský nápisy, fakt šílený. Ta země je okrádaná jak materiálně, tak spirituálně. Slyšel jsem, že hodně lidí tam jsou alkoholici. Nechci říct, že jsme národ alkoholiků, ale asi to je známka nějaké deprese, že nemůžeme udělat krok dopředu, rozvíjet se. TABULKA 1 To mi připomíná situaci u nás. Oba národy mají podle mě stále z něčeho strach a bojí se všeho cizího. Byl jsem tam třeba v restauraci, a protože jsem měl jiné oblečení, jiný účes a neuměl moc mongolsky,

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

koukali na mě skrz prsty. Rozhodně mě nebrali jako Mongola. Když si vezmeš Česko, tak máš zase všude dokola hory, který ten stát jakoby izolujou. Přijde mi, že to působí i na lidi. Izolace, strach, nikam nechceme. Možná za to může komplex z utlačovanosti, kterou jsme zažili v historii. Obě země prošly totalitou. Myslíš, že se s tím můžou obyvatelé vyrovnat? Najít jádro věci a řešit to. Když je na stole špinavej ubrousek a uklidíš ho hned, je stůl čistej a můžeš si objednat další pití. Když ho tam necháš, tak tam prostě zůstane a bude ten stůl vždycky kazit. Uvědomit si to a jít dál. Ani jeden z nás totalitu nezažil, tak se o tom

lehce povídá. Jak si totalitu představuješ? Pro mě znamená zlo založený na lži a omezování svobody a názorů. Představuju si to, jako kdyby 365 dní v roce bylo mračno, šedivá obloha. Vím, že jsme to nezažili, a proto musíme pokročit dál. Teď jsme na řadě my, chceme přece, aby náš národ nebo domov fungoval správně a spravedlivě po ekonomické, kulturní i společenské stránce. Takže to chce řídit se demokratickými zásadami a hlavně těmi morálními, od kterých se všechno odvíjí. Upřímnost, láska, ohleduplnost, respekt. Poděl se i o nějaké pozitivní zážitky z Mongolska. Myslím, že málokdo si dokáže představit, jak to tam vypadá. Byl jsem i na různých místech mimo Ulánbátar a bylo to naprosto úžasný. Nedotčená příroda, kde stovky let nezasáhla žádná technika ani lidská ruka. Když jsi v těch tundrách a tajgách, polopouštích a planinách, kde běhá divoká zvěř... Já tam pocítil něco silnýho od tý přírody, takovýho ducha. I lesy na Šumavě jsou skvělý, ale Mongolsko je prostě oslňující.

TABULKA 2 Nějaké památky jsi viděl? Byl jsem u některých památek Čingischána, našeho největšího vládce. Jako je u vás Karel IV., Masaryk a Havel, tak my máme Čingischána. TABULKA 3 To byl rozhodně velký muž. Čeho chceš dosáhnout ty? Být dobrým člověkem, upřímným k okolí a hlavně sám k sobě, abych mohl pomáhat druhým. Když vidím, kolik přetvářky a neupřímnosti v sobě mají někteří spolužáci, jak se navzájem pomlouvají, jak nemají sebedůvěru a jen si na to hrajou. Je to jedna velká bublina lži, to mě děsí a takovej nechci být. Člověk, který je sám v sobě ztracený, pak druhému ztracenému nepomůže. V čem by se zásadně lišil mongolský teenager od českého? V Mongolsku všichni bez rozdílu respektují starší. Oni přeci žijou déle než my, mají zkušenosti, ze kterých můžeme čerpat. Je zvykem poslouchat je, spíš než jim vnucovat vlastní názory. Staří ti řeknou něco cennýho a můžeš si z toho něco vzít. Projevuješ jim úctu, bereš je jako vzor, předají ti své zkušenosti. To je klíč, podle kterého bychom se měli řídit. Takovýto „jsme mladý a celej svět je náš“, to vůbec, sorry, to fakt ne. Slavíte české svátky? Samozřejmě to respektujeme. Velikonoce, Vánoce, silvestr a tak. Vycházíme vstříc kultuře, ve které žijeme. Tedy alespoň v naší rodině.

Mongolsko pod nadvládou velmocí

Necelých 100 let po neuvěřitelné expanzi Mongolů do celé Asie (o Čingischánovi a jeho největší říši v dějinách světa čti v tabulce 3) nastal úpadek a Mongolové postupně začali ztrácet vliv. Využila toho čínská, resp. mandžuská dynastie Čching, která si pak kolem poloviny 17. století podmanila celé území Mongolska a nepustila ho ze svých spárů až do roku 1911. Samostatnost získal stát až v roce 1921 díky pomoci ze strany SSSR, ale postupně bylo jasné, že o nezávislosti nemůže být řeč. Od roku 1924 probíhaly represe, čistky, bylo zničeno a vypáleno mnoho klášterů a povražděny tisíce mnichů. Mongolsko se ze sovětské nadvlády vymanilo až v roce 1989, kdy podobně jako u nás vedlo sametovou revoluci, aby si v roce 1991 mohlo poprvé demokraticky zvolit svého prezidenta.

Jaká je mongolská kuchyně? Mongolský jídlo je založený na mase, protože je tam všude dobytek. Vaří se hodně jednoduše. Mouka, voda, z toho těsto, do toho maso, trochu zeleniny, sůl, pepř a je hotovo. Ale chutná to úžasně. Dělá se to stejně jako před stovkami let. Moje mamka miluje všechny kuchyně; francouzskou, italskou, japonskou atd., takže jídla ještě různě ozvláštňuje a je to ještě lepší. TABULKA 5

W W W.REDWAYMAG.CZ

Mongolskou přírodu tvoří rozlehlé pláně, mohutné hory s hustými lesy a polopouště. Z velké části je položená výše než 1000 m n. m. Několik národních parků nabízí nejrůznější přírodní úkazy od horkých pramenů, lávovitých tunelů přes krásné jeskyně až k divokým řekám a vodopádům. Navíc jsou některé oblasti velmi bohaté na nerosty, zvláště zlato, ametyst, rudu a uran. Za dob socialistického bratříčkování jezdily do Mongolska pravidelně české geologické výpravy, aby zde především v oblasti pouště Gobi a pohoří Altaje prováděly výzkumy. I dnes se tam nějaká ta expedice občas vypraví.

Čingischán, největší hrdina

Jeden z největších světových dobyvatelů, vlastním jménem Temudžin, byl jmenován prvním velkým vládařem (Čingis-chán) a vytvořil jednotný mongolský stát. Za 25 let si Čingischánova armáda podmanila více krajin a národů než Římané za čtyři století. Největší říše v dějinách lidstva se táhla od Koreje až po Balkán a svoji neotřesitelnou pozici si udržela do poloviny 14. století, kdy se rozpadla na menší knížectví. Mongolové vtrhli i na Moravu, kde vyplenili klášter Hradisko nedaleko Olomouce. O Čingischánovi a jeho době pojednává nejstarší autentický spis Tajná kronika Mongolů (datuje se do roku 1240), ale také velkofilm Mongol, který byl nominován v roce 2008 na Oscara a jehož tvůrcem je ruský režisér Sergei Bodrov).

Buddhismus

Přestože Zaya respektuje české svátky, je buddhista. V Mongolsku je okolo 97 % buddhistů a i přes náboženské represe během sovětské nadvlády si většina obyvatel svoji víru udržela. „Modlíme se za štěstí a vůli něčeho dosáhnout. Chce to úsilí, snahu a trpělivost. Ale pokud něčeho chceš dosáhnout, tak toho dosáhneš,“ vnímá svoji víru Zaya. Jeho největším vzorem je dalajláma, tibetský duchovní a jedna z nejrespektovanějších osobností východních náboženství. Slovo dalaj znamená mongolsky oceán a označuje jeho velkou moudrost. „Když byl dalajláma v Praze a já byl na setkání s ním, byl to jeden z mých největších zážitků. Vidět tu pozitivní energii, moudrost, víru a lásku, bylo úžasný,“ vzpomíná.

Jak pracují Mongolové v Česku? Čím se tady živí? To nevím... TABULKA 6 Chápu. Jak vnímáš ostatní menšiny u nás? Měl jsem ve škole aktualitu na rostoucí xenofobii v Česku. Řekl jsem třídě, jak to vidím, že problém je oboustranný. Například Romové nebudou mít zájem začlenit se do společnosti, která je odmítá. Když začne pes štěkat, začne štěkat i dalších tisíc psů. Musíme se o sobě navzájem učit, co chtěj oni, co chceme my, co jim chybí a co nám chybí.

TABULKA 4 A česká kuchyně ti sedí? Jasně. Svíčková mi chutná.

Divoká krajina

Ty máš s jednostranným odsuzováním nějaké zkušenosti? Určitou nevítanost doprovázenou blbýma nesmyslnýma žvástama na svou osobu jsem zažil. Beru to ale tak, že oni maj strach ze mě, oni jsou ti ztracení, co hledají sami sebe. Uvnitř nich je človíček přikrytej dekama a polštářema, co vystupuje pod maskou a říká mi: „Hele Číňan, tak toho fakt nemusim.“ Já to ignoruju a hledím si svý cesty. Myslíš, že může fungovat globální společnost, která nerozlišuje mezi národnostmi a kulturami?

Kobylí mléko – mléčné šampaňské

Mongolským národním nápojem je kobylí mléko neboli kumys. Toto zkvašené, mírně alkoholické a poměrně sladké mléko má regenerační a léčivé účinky. Obsahuje podobné látky jako lidské mateřské mléko a také mnoho vitamínů a minerálních látek. Dá se s klidem říct, že je to jeden z nejzdravějších nápojů na Zemi. Nejen mongolští pastevci už to vědí několik století, na kobylím mléku ujížděl například i ruský spisovatel L. N. Tolstoj.

Mongolské trápení

Zaya o svých krajanech v Česku spíš nechce mluvit, než že by o nich nic nevěděl. Většinou na tom totiž nejsou příliš dobře. Stejně jako například Ukrajinci se i oni často ocitají v rukou vyděračů a lichvářů, kteří jim seberou pasy, ubytují je v otřesných podmínkách a nutí pracovat až 18 hodin denně za minimální mzdu. Protože většina Mongolů nezná náš jazyk a neví, jak to tady chodí, nebrání se. Situaci komplikuje i jejich upřímnost a důvěřivost – na dravé podnikání v západní společnosti nejsou zvyklí a často se spokojí s ústní dohodou. Mongolům v Česku se snaží pomáhat např. Společnost přátel Mongolska nebo Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Díky nim se situace začíná postupně zlepšovat.

To ne, myslím, že je třeba kulturní a náboženský zvláštnosti jednotlivých národů respektovat. Ale na druhou stranu – Země je pořád společný domov pro všech šest miliard lidí. Celý svět je jako jedno velký tělo. Kosti představujou různé národy a vnitřnosti nějaký charakter. A my jsme malé buňky, které se v tom těle pohybují, a aby fungovalo, musíme spolupracovat. Jsme svět a svět je my.

názor /

TEXT: MAX MANUS FOTO: ANTIFA.CZ

Nazi Hip Hop?

Neonacismus a hip hop. Na první pohled to nejde dohromady, ale jak už jsem psal v minulém þísle, neonacistická scéna se dost promČnila. Její nejnovČjší strategií je pronikat do jiných subkultur, splynout stejným obleþením a poslechem hudby, a pak mezi þleny šíĜit svou ideologii. Výsledkem toho je, že se s myšlenkami rasové a národní nadĜazenosti mĤžeme þím dál þastČji setkávat i v prostĜedí s koĜeny na zcela opaþné stranČ – tĜeba v radikální þernošské hudbČ.

Tento fakt nám opět velmi dobře ukazuje, jak nekonzistentní dokáže NS scéna být a jak je schopna (především sama sobě) dobře lhát. Nicméně na to jsme u nácků už zvyklí, takže jejich spojení s hip hopem je sice paradoxní, ale pro mě nijak překvapivé. Zvlášt když vezmu v úvahu, že v jisté části hiphopové scény se pořád drží přehnaná macho póza a drsňáctví všeho druhu, které bylo náckům odjakživa vlastní. KAUZA FUERZA ARMA Typickým příkladem napojení nácků na hip hop je Fuerza Arma (FA). Všimněte si – nepíšu, že Fuerza Arma je neonacistická hiphopová kapela – celá věc se totiž nedá takto odbýt a hned si řekneme proč.

FA se veřejně prezentuje jako uskupení několika raperů se silným zázemím v prostředí bojových sportů. Ve skutečnosti však není tvořena pouze lidmi produkujícími rap, ale také fotbalovými chuligány a neonacisty, přesněji členy nazichuligánské party NS Divize Zábřeh, kteří pocházejí převážně z ostravské části města a aktivně se podíleli na rozvoji neonacistického hnutí v Moravskoslezském kraji. Jejich aktivity se neomezovaly jen na výrobu vlastních propagačních materiálů; účastnili se i nazi demonstrací nebo nočního napadání rasově či politicky nevhodných lidí a podíleli se na pořádání několika neonacistických koncertů na Ostravsku. Pro všechny tyto důvody nebylo skupině FA

dovoleno zúčastnit se Hip Hop Kempu, i když o to měla zájem. Sama jakékoliv spojení s nácky popírá, nicméně to dělá hlavně proto, že si nechce komplikovat případnou cestu do mainstreamu a mezi českou rapovou elitu, která je naštěstí striktně protirasistická. Členové FA na veřejnosti argumentují tím, že mají rádi bojové sporty, od čehož je odvozen i jejich vzhled; a jen kvůli vzhledu za nácka přece nikoho označit nelze, že? Ne, JEN kvůli vzhledu skutečně ne. Odhlédněme od toho, že právě bojové sporty si na Facebooku vypisuje do zájmů devět z deseti nácků, a zaměřme se na fotografie, které dokazují, že FA má k neonacistickému hnutí opravdu blízko.

1) Nejznámější fotka Fuerza Arma, na které se vyskytuje i mnoho neonacistů 2) Jedním z nich je známý ostravský neonacista s přezdívkou Sho-Sho v triku „Anti-antifa“ z dílny neonacistického „Hatecore“ shopu 3) Dalším je Tomáš Sýkora, zde v neonacistickém triku oslavujícím Iana Stuarta, zpěváka kultovní anglické neonacistické kapely „Skrewdriver“

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

1) Členové „Divize Zábřeh“ a „Fuerza Arma“ na společné fotografii s jižanskou vlajkou, která je častým symbolem rasové nadřazenosti 2) Vlajka „Divize Zábřeh“ otevřeně odkazující na symboliku třetí říše 3) Plakát na společný koncert „Fuerza Arma“ a „Avia“, jenž byl hlavním aktérem kauzy pobodaných dětí v Ostravě

Za příznačný lze považovat i jejich rozhovor poskytnutý pro Radical Boys Brux, web mosteckých chuligánů a neonacistů. Nevím, možná měli pořadatelé Hip Hop Kempu zariskovat a Fuerzu Armu na stage pustit. Doufám, že publikum by dalo jasně najevo, co si o takovém rapu myslí, stejně jako to dává najevo hardcoreová scéna. Abych ilustroval, jak bezprostřední a reálný dopad může celá tahle pomýlená image nazi-rapu mít, připomínám nedávný případ z Ostravy, kde dva mladíci

během dne pobodali několik dětí hrajících si na hřišti. Jeden z útočníků, Avio, byl velkým fanouškem FA a dokonce s nimi odehrál jeden koncert. Když to vyšlo veřejně najevo, následovala smršť reakcí z neonacistické scény, která tvrdila, „že hip hop byl vždycky muzikou negrů“ a jako takový by s myšlenkou národního socialismu neměl být nikdy spojován. Přitom ještě několik měsíců předtím ty samé hlasy poukazovaly na obrovský potenciál hip hopu pro celé hnutí. Inu, co jiného očekávat, že?

Vladimír 518: „Neonacismus a rasismus v hip hopu mi přijde naprosto absurdní. Je to podobný, jako kdyby parta militantních satanistů k osvětě a náboru nových členů začala využívat country scénu. Tohle nemůže vyjít. A těch pár pomatenců, co to zkoušej, to budou mít v rapový scéně těžký, podobně jako to mají náckové těžký v životě všeobecně.“

W W W.REDWAYMAG.CZ

technologie /

TEXT: KATEŘINA PÍSAČKOVÁ (KOOLKEIGHT@GMAIL.COM) FOTO/ZDROJ: PAVEL SCHEUFLER, FOTOGRAFICKÉ ALBUM ČECH 1839–1914, ODEON, 1989 (KNIHA VYŠLA KE 150.VÝROČÍ VZNIKU FOTOGRAFIE)

Jak se fotilo u nás

Češi vždycky byli sice malý, ale chytrý a pracovitý národ. Jakmile se ve světě objevil nějaký zajímavý vynález, ihned byl našimi vynálezci nadšeně adoptován, podomácku vylepšován a uváděn v praxi. A nemusely to být jen technické záležitosti – například umělecký směr surrealismus, šířící se z Francie, byl českou uměleckou obcí přijat a rozvíjen nebývale vřele. Ani pro další příklad nemusíme chodit daleko – komunismus taky nebyl naším výmyslem, a jak to dopadlo, že?

1. část My se teď ale podíváme na to, jak Češi přijali fotograﬁi, za časů Rakouska-Uherska ještě stále mladou disciplínu. Není žádným tajemstvím, že naše fotograﬁ cká avantgarda v čele s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Funkem nebo právě surrealistou Karlem Teigem se dodnes těší světovému věhlasu a je zastoupena v mnoha uměleckých sbírkách, encyklopediích a slovnících. Dostaneme se k nim později, dnes si posvítíme na průkopníky, pionýry, podivíny, kutily, prostě první fotografy. První daguerrotypie (kdo neví, co to je, viz RedWay č. 9/2010, téma Armáda) vznikla ve Francii roku 1839. Ten samý rok se o nové technice

Nejstarší dochovaný autoportrét neznámého českého fotografa. Vidíte, i tehdy se lidi fotili před zrcadlem, jen ještě nenosili dlouhé černé patky a nešpulili tolik pusu. (Koho mi ten chlapík připomíná... Nevíte? Napište mi to když tak do mailu!)

ČÍSLO 5, 2011 | ROČNÍK III

zobrazování světa dozvědělo z novin i pár Čechů – článků nebylo mnoho a většinou byly napsány ve francouzštině a dostupné jen v Praze. Autorem úplně prvního snímku pořízeného na území Čech byl Florius Ignác Stašek, rektor piaristické koleje v Litomyšli. Snímek, který se nezachoval ve valné kvalitě, se jmenuje Pohled na starou poštu a vznikl necelý rok po samotném objevu daguerrotypické techniky. Stašek pak ještě vyfotografoval jeden z prvních vědeckých snímků na světě, když rozřízl stonek rostliny a pomocí mikroskopu vyfotil strukturu, lidskému oku jinak neviditelnou. Dnes se takovými snímky zabývá celá jedna odnož fotograﬁ e, znáte ji pod pojmem makro.

Stejně jako mnoha jeho kolegům, fotografie učarovala i akademickému malíři Janu Molochovi. Jeho kolorované fotky brouků sloužily jako pomůcky ve škole, ale do sbírky si je kupovali i sběratelé.

Dalším významným průkopníkem fotograﬁ e byl Bedřich Franz, profesor fyziky v Brně, které tehdy vyfouklo Praze pozici centra rozvoje daguerrotypie. Je autorem nejstarších dochovaných portrétů z našeho území a připisuje se mu i nejstarší český dokumentární snímek Slavnost Božího těla na Zelném trhu, který si každý může prohlédnout v Muzeu města Brna. Provozovat daguerrotypické a později fotografické ateliéry byla velmi drahá záležitost, která vyžadovala pravidelný přísun klientely. Hodně z těch, které vznikaly ve 40. a 50. letech 19. století, zase brzy zaniklo. Fotografové tento problém řešili po svém – fenoménem se stali tzv. kočovní daguerrotypisté. S potřebnou technikou objížděli na vozech významná lázeňská města a portrétovali měšťany na rekreaci. Ti v roce 1841 museli nehybně pózovat 8 vteřin, doba expozice se ale postupem času zkracovala. Kočovné daguerrotypické ateliéry jsou důkazem, že fotografování šlo s cestováním ruku v ruce už od svého vzniku. Když už jsme u toho cestování: Fotografie se ukázala jako ideální pohlednice všeho druhu. Na tomto snímku z počátku století je zachycen nejznámější český aviatik ing. Jan Kašpar ve svém stroji. Dále je na něm vyznačena továrna, ve které se dlouhá léta marně pokoušel letadlo sestrojit (a nakonec si ho jako zámožný synáček objednal z Paříže). V pravém horním rohu pak je vzkaz pro adresáta, aby odesílatele přišel vyzvednout na nádraží, až přijede na návštěvu do Pardubic – tehdejšího města letectví.

Bedřich Franz, Slavnost Božího těla na Zelném trhu

„Řekněte prosím bratrovi, ať mně přijde v sobotu naproti...” Pohlednice jako předchůdkyně dnešní MMSky.

Od pohlednic už byl jen krůček k papírovým přáním. Nejvýraznější postavou české fotografi e 60. let 19. stol. byl fotograf František Fridrich. V roce 1855 po návratu ze Světové výstavy v Paříži uspořádal jednu z prvních fotografi ckých výstav v Praze. Za zvláštní vstupné prý v zadní místnosti ukazoval fotografi e ženských aktů, což mu přitížilo u rakouského „císařpána“, když se ucházel o titul jeho dvorního fotografa. Nahotinky naopak nevadily pruskému císaři a titul mu udělil. Kolorované fotografi cké montáže, jako vidíte na obrázku, proslavily Fridricha daleko za hranicemi českých zemí. Kromě nich se věnoval fotografování květin do herbářů. Poslední snímek ukazuje první výstavu amatérských fotografů v Plzni roku 1896. Všimněte si, že fotografie jsou vystaveny na stole jako nějaké vědecké exponáty, zatímco obrazy – klasická dekorace – zdobí stěny místnosti. I to nám naznačuje, jak naši předci fotografii vnímali... Další perličky z počátku 20. století zase v příštím čísle! Bude to mazec!

První výstava amatérských fotografů, Plzeň, 1896

W W W.REDWAYMAG.CZ

Papírové přání, František Fridrich

NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ